AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Paní Kranichová
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
PS: Kdyby někoho zajímalo, jak vypadá Zuzanin byt, tak takhle: http://www.homestyler.com/designprofile/3fc85bc6-1822-469d-88e0-0dcfa08e966b (Něco k tomu najdete dole v komentáři Wink )

Když mi tu necháte nějaký komentář, budu moc ráda Smile


Bylo poklidné úterní poledne a Semir s Tomem si právě jeli vyzvednout pizzu do nedalekého motorestu. Tom celou cestu moc nemluvil, byl naštvaný. Včera odpoledne sešrotoval Semirovo auto.

„Šéfová, já za to fakt nemůžu! Pronásledoval jsem to auto, jenže ten blbec tomu kamionu udělal myšku, on dupl na brzdy a já už jsem to nestačil dobrzdit! Šéfová, přivřete prosím oči, vždyť je to tenhle týden teprve první.“
„Jenže je teprve pondělí, Kranichu! Běžte mi radši z očí. A to doby, než pošlou Semirovo auto z opravy nebudete řídit! S Vaším autem bude jezdit Gerkhan.“
„Ale šéfová …“ chtěl se ohradit.
„Ven!“ pronesla přísně. Tom už nic nenamítal a se sklopenou hlavou odešel. Uvnitř vztekem jenom bublal. Engelhardtová věděla, že to je pro něj dost velký trest. A také doufala, že příště bude o něco opatrnější. I když sama nevěřila, že by tomu tak mohlo být …

A tak, jindy hovorný, Tom dnes pouze seděl, mlčel a naštvaně koukal před sebe. Najednou oba uslyšeli výstřel a skřípění brzd. Semir rychle odbočil do odstavného pruhu a projel jím až k místu činu. Právě, když se tam dostali, tak viděli jednoho muže, jak stojí u okénka řidiče a míří dovnitř pistolí a druhý muž seděl na zemi a právě něco vyndával z rozříznuté levé zadní pneumatiky. Než stačili vůbec zastavit, oba muži se rozběhli k malé dodávce, naskočili dovnitř a auto se rychle rozjelo pryč. Komisaři se ovšem nemohli vydat za nimi, protože byli blokováni ostatními vozidly, co zastavily. Semir sprostě zaklel. Tom rychle utíkal k autu, které mělo prostřelenou pravou přední pneumatiku a mělo naražený předek vozidla od toho, jak narazilo do středových svodidel. Otevřel dveře u řidiče a uviděl mladou slečnu, která se křečovitě držela volantu a tupě zírala před sebe. „Slečno!“ oslovil ji, „Jste v pořádku?“ Pokývala hlavou bez toho, aby mu věnovala jediný pohled a stále tupě zírala před sebe. Vůbec nechápala, co to celé má znamenat. „Jsem od dálniční policie, nemusíte mít strach. Vystupte prosím z vozidla …“ řekl smířlivě a lehce ji chytnul za ruku. Teprve teď se na něj podívala a beze slova vystoupila. „Pojďte si sednout.“ ukázal ke krajovým svodidlům. Zuzana se posadila na zem a zády se opřela. Kranich si dřepnul naproti ní. „Víte, co se stalo, slečno?“
„Já … já jsem jela do Düsseldorfu. Najednou se vedle mě objevila malá černá dodávka, prostřelili mi pneumatiku, já jsem nezvládla auto a narazila jsem do svodidel. Pak jsem asi na chvíli omdlela, protože si nic nepamatuji. Pamatuji si až to, když jsem najednou otočila hlavu a viděla jsem, jak na mě nějaký muž v kukle míří pistolí. No a pak už jste přišel vy.“
„Dobrá. Nepoznala jste toho muže?“
„Ne.“ odpověděla stroze. Tom se zamyslel. Nenapadalo ho žádné rozumné vysvětlení, proč to někdo mohl udělat. Zuzanu sice taky nenapadalo, proč to udělali, ale věděla přesně, kdo to udělal. Byl to jeden z gangu – Frank.

„Mohu Vám nějak pomoci, slečno?“ zeptal se Tom po vyplnění všech důležitých formulářů.
„Kdybyste byl tak hodný, pane Kranichu, potřebovala bych se dostat někam, odkud bych mohla autobusem nebo vlakem jet do Düsseldorfu. Dnes ráno tam odvezli babičku do nemocnice a ráda bych ji navštívila.“ Kranich vteřinu přemýšlel, zda se hodí, aby jí nabídl, že ji do Düsseldorfu doveze. Nakonec usoudil, že ano a proto slečně nabídl: „Kdybyste chtěla, mohl bych Vás tam dovést autem.“ „Děkuji, ale to po Vás přece nemohu chtít, abyste mě někam vozil …“ Byla by ráda, kdyby ji tam mohl zavézt, ale zdálo se jí nezdvořilé, aby mu rovnou řekla, že ano.
„Opravdu, jestli chcete, tak Vás tam rád zavezu.“ nabídl ji s úsměvem.
„No, kdybyste mohl, byla bych Vám moc vděčna.“
„Tak pojedeme?“ vyzval ji a rukou pokynul směrem k autu. Když k němu došli, Tom sáhl do kapsy pro klíčky. Nenahmatal je, v tu chvíli mu došlo, že je má Semir. „Počkejte chvíli, prosím.“ omluvně se usmál a rozběhl se k parťákovi. „Dej mi klíčky.“
„Nedám.“ zašklebil se na něj Semir.
„Okamžitě mi dej moje klíčky!“
„Nedám! Víš, že mi to šéfová zakázala.“ zašklebil se na něj znovu.
„Hele, nic s ním neudělám. Chápej, potřebuju ji odvést do Düsseldorfu.“
„Koho?“
„Přece slečnu Sorrel.“
„Tak to zapomeň, tu odvezu já.“
„Ale je to moje auto!“ durdil se Tom.
„No, to sice je tvoje auto, ale ty jsi to moje včera totálně rozšrotoval, takže já do doby, než se moje opraví, budu jezdit s tvým. A ty s tím nic neuděláš, protože to je nařízení od šéfové.“ usmál se zlomyslně, vyndal klíčky z kapsy a provokativně s nimi zamával před Tomem. To ovšem neměl dělat, pohotový Tom mu je totiž vytrhl z ruky a rozběhl se s nimi ke svému autu. Semirovi přišlo trapné, aby za ním běžel a před slečnou Sorrel dělal scény. Ale neskutečně ho štvalo, že s ní ní nemohl jet on.

„Smím se zeptat, odkud pocházíte? Máte takové nezvyklé příjmení.“ zeptal se po chvíli ticha. Také si všimnul mírného přízvuku, ale přišlo mu nezdvořilé to říkat.
„Z České republiky.“ Kranich se podivil. Příjmení Sorrel mu znělo spíše francouzsky nebo tak, ale česky? Ani náhodou. Poté opět následovala chvíle ticha, ani jeden nevěděl, o čem by se mohli bavit. „Stejně vás všechny policisty obdivuji – nasazovat svůj vlastní život kvůli tomu, abyste mohli chránit životy jiných lidí, lidí, které ani asi většinou neznáte … .“
„Není to jednoduchá práce, ale vybrali jsme si ji dobrovolně. Víte, je to svým způsobem úžasná práce, nikdy nevíte, co Vám, přinese další den. Bohužel občas přináší smrt.“ povzdechl si. „Ale to je riziko povolání.“ jeho rty se pohnuly do lehkého úsměvu, který věnoval slečně Sorrel.
„A co vaše manželky nebo přítelkyně? Vždyť o vás musí mít strach! “
„Tak to já řešit nemusím, já jsem sám.“ usmál se na ni šibalsky.
„Preferujete single život?“ zeptala je s úsměvem.
„Ani ne, jen … jen mi dělá problém zapomenout.“ povzdych si a místo úsměvu se na jeho tváři zračil smutek a žal.
„Rozešla se s Vámi?“ zeptala se tiše.
„Zemřela i s naším dítětem.“ pronesl velmi tiše a v očích se mu najednou začaly lesknout slzy. Zuzana se cítila strašně.
„To je mi moc líto. Já … moc se omlouvám, pane Kranichu.“
„To je v pořádku.“ pokusil se na ni usmát. Os smrti Eleny už uběhl nějaký pátek, ale i přes to dělalo pořád problém o tom s někým mluvit. „A co děláte vy? Předpokládám, že jste si asi zvolila bezpečnější povolání než já.“ usmál se.
No, tak to určitě. pomyslila si. „Já jsem klavíristka a zpěvačka.“
„Vážně?“ zeptal se překvapeně.
„Vážně. Ale netrapte se tím, že budete přemýšlet nad tím, kdo jsem, protože mě pravděpodobně neznáte.“ zasmála se. Kranicha trochu zaskočilo to, co řekla. Většina těchto neznámých zpěvaček nechá člověka půl dne přemýšlet kdo je a když to člověk nevymyslí, ještě udělá zle z toho, že ji nezná a urazí se.
„A to se o Vás Váš přítel nebojí? Takoví blázniví fanoušci, to musí být někdy mnohem horší než zločinci, ne?“
„No, naštěstí to není tak hrozné. I když neříkám, že je to vždy jednoduché. Například takový fanoušek, co je do Vás bláznivě zamilován a vy ho nechcete …“ rozesmála se.
„Aha, tak to vám věřím.“ rozesmál se taky. Vyzařoval neskutečný klid. Bylo to zvláštní. Většina lidí, kteří by se dostali do její situace, by byli ještě dlouho v šoku, ale ona byla opravdu velmi klidná. Snad i trochu podezřele klidná, snad jako kdyby věděla, že se to stane. Ne! okřikl se v duchu Tom. Přece podle toho, že se mi zdá klidná, nemůžu soudit, že je do toho nějakým způsobem zapletena! Z myšlenek ho vytrhl jeho zvonící mobil. „Prosím?“
„Tome, máš slečnu Sorrel přivést na stanici. Vzkazuje ti to šéfová.“
„Ok, za hodinu jsme tam.“
„Hodinu, na co prosím tě potřebuješ hodinu? Vždyť za hodinu já přejedu půlku Německa. To si s ní někde dáváš nějaké tajné rande nebo co?“ Tom přerušil jeho monolog - zavěsil.
„Budete se mnou ještě muset jen na služebnu, potřebují s Vámi vyřídit nějaké formuláře.“ oznámil jí. Pouze přikývla hlavou. V hlavě jí vyvstala spousta myšlenek – přišli na nás? Přišli na to, že jsem se jim před pár dny nabourala do systému? – a začala si připravovat výmluvy.

Vzhledem k tomu, že Zuzanina babička leží na jednotce intenzivní péče a návštěvu jí dovolili pouze deset minut, tak jeli brzy zpátky do Kolína. Cestou zpátky moc nemluvila, přemýšlela nad tím, za co by ji mohli obvinit, co by jí mohli dokázat a jak se z čeho vyvléknout.

„Slečno Sorrel, ve Vašem autě jsme nalezli čtvrt kila kokainu.“ pronesl klidně Semir, když se Zuzana usadila ve výslechové místnosti.
„Prosím?! Mohl byste to zopakovat?! Asi jsem špatně slyšela.“
„Ne, slyšela jste dobře! A nehrajte si tady na blbou! O všem jste určitě věděla.“ zakřičel na ní.
„Tak takové jednání si vyprošuji! Nemáte právo tady po mně řvát! O ničem nevím!“ zařvala na něj na oplátku. Tom pouze stál za prosklenou stěnou a vše pozoroval. Nechtěl tomu věřit, taková nádherná žena a tohle? Prostě mu to k ní vůbec nesedělo. Ale hold se člověk v lidech občas plete.
„To si jako myslíte, že jsem si koupila auto, hned v bazaru si tam hodila čtvrt kila kokainu a vesele si jela domů nebo co?“
„Počkat … vy jste si to auto koupila dnes?“ pronesl už v klidu Gerkhan.
„Ano, v jedenáct jsem se známým přijela do bazaru, on se na to auto podíval, zkusil ho projet po takové té dráze, co tam mají, okolo dvanácté jsme odjížděli a někdy ve čtvrt nebo tak nějak mě přepadli.“ Semir dal Tomovi znamení, že má prověřit to, co mu právě Zuzana řekla.
„Smím vědět, pokud to tedy víte, proč mě přepadli a rozřezali mi pneumatiku?“
„Tam byl schován ten kokain.“
„Cože? V pneumatice kokain? To je taky možné?“ otázala se s hranou překvapeností.
„Ano, je to možné.“ odpověděl jí Semir s klidem. Působila na něj zvláštním dojmem. Vůbec nedokázal popsat, co cítil, ale měl pocit, že s tím má přece jenom něco společného. A jeho instinkt se málokdy mýlí …

Asi za pět minut vešel do výslechové místnosti Tom. Semir vstal a šel k němu ke dveřím. „Semire, ta holka nám říká pravdu.“ pronesl potichu. Gerkhan se vrátil zpět ke stolu a posadil se.
„Moc se Vám omlouvám, slečno. Ale chápejte, že ke každému se musíme chovat tak, jako by byl zločinec, dokud se neprokáže, že je nevinný.“
„Já to chápu, ale co takhle presumpce neviny? Na to tu nikdo neberete ohledy?“ podívala se na oba komisaře s trochou výčitky v očích. Oba kolegové se trochu zarděli. Samozřejmě, že by to mělo býti tak, že se ke každému má přistupovat tak, jako by byl nevinný, ale to jak se zachovali, byla naprosto běžná praxe. „Mohu už jíti?“ zeptala se trochu naštvaně.
„Samozřejmě. A ještě jednou se omlouvám.“
„Na shledanou.“ pronesla chladně a svižným krokem odešla z místnosti.

„Slečno Sorrel!“ vyběhl za ní Tom ven. „Něco jste si u nás zapomněla!“ usmíval se a mával šátkem.
„Jé! Moc děkuji, pane komisaři. Určitě bych si na to vzpomněla až v autobuse.“ oplatila mu úsměv. Najednou z ní byl úplně jiný člověk, než který před chvílí seděl ve výslechové místnosti.
„Mimochodem,“ začal rozpačitě, „nezašla byste na večeři?“ Její tvář se v tu ránu rozjasnila.
„Moc ráda.“
„Hodilo by se Vám to třeba zítra?“ navrhl. Přikývla. „V osm v restauraci Konrad’s?“ Opět přikývla. „Budu se těšit.“ usmál se.
„Já také.“

Tom se vrátil zpátky do kanceláře, sedl si za stůl, zasněně koukal „do blba“ a přihlouple se usmíval. Semir pouze seděl a přemýšlel o důvodu Tomova stavu. Napadla ho pouze jediná věc. „Sorrel?“ zeptal se. Tom pouze zavrtěl hlavou, ale Turek poznal, že mu kolega lže. „Je krásná, co?“ pronesl zasněně Semir.
„To jo.“ přikývl s úsměvem Tom.
„Ale zvláštní holka, co? Nikdy jsem z nikoho neměl tak smíšené pocity jako z ní. Vůbec jsem netušil, co si o ní mám myslet.“
„Taková zvláštně chladná a klidná. Přišlo mi, že i když i když jste po sobě řvali, ona byla pořád naprosto klidná. Myslíš, že je do toho zapletená?“
„To netuším. Vůbec si netroufám odhadovat. Ale byla by jí škoda.“
„To jo.“ přikývl opět Tom a znovu se ponořil do svých myšlenek.

„Co to k sakru mělo být?! Jste vy tří vůbec normální! Co jste to proboha dělali?“ zařvala Zuzana, která právě přilítla do haly, ve které bylo všech 13 členů gangu. Většina chlapů se jí lekla. Bylo poklidné středeční ráno a nikdo její příchod nečekal.
„Byl tam kokain. Byl danej do 5 aut, který byly importovaný z Holandska. Jak jsme jako asi měli vědět, že jedno z těch aut sis koupila ty?!“
„Tak mohli jste si to zjistit. Ale to je jedno. Jednu věc ovšem opravdu nechápu. Proč jste mě přepadli na dálnici? Vždyť je přece spousta způsobů, jak to udělat nenápadně!“
„Ten kokain jsme nutně potřebovali. Okamžitě.“
„A co ty ostatní čtyři auta?“
„Ty už jsou hotový. Většinou stály na vcelku opuštěných místech. Takže pohoda.“
„A proč jste mi o tý akci neřekli.“
„Hele sorry, Nilo, ale nemáme povinnost informovat tě o všech akcích. A zrovna ty drogy se tě netýkají.“
„Tak jako promiň, ale jednou jsem s vámi, tak snad mám právo, abyste mi aspoň pár slovy sdělili, co plánujete. Navíc kdybyste mi to řekli, tak se to dalo vyřídit úplně jinak. Všechno by bylo v klidu, já bych měla svoje nový auto a neměla bych teď problémy z policií. Nikdo z nich nic neříkal, všichni sklopili pohledy k zemi. Zuzana se naštvala a s prásknutím dveří odešla. Zkazilo jí to celý den. Místo toho, aby se těšila na večerní schůzku s Kranichem, tak musela přemýšlet nad tím, jestli tam vůbec má jít, aby jí nezatknul. Vytáhla z kapsy vizitku, kterou jí dal. Nemám mu zavolat, že nepřijdu, že mi do toho něco vlezlo a nemám se na pár dní někde schovat? A není to celé jenom taktika, jak ze mě získat nějaké informace? Co když už o nás ví a má to být taktika, jak dostat celý gang? Proč vymýšlíš takové katastrofické scénáře? Co když si s tebou chce jenom vyjít? Prostě s ním půjdu. Budu dělat, že já s tím nemám nic společného, vždyť to přece tak dobře umím! Kolikrát už jsem tohle dělala a vždycky úspěšně. Nikdy se nepřišlo na to, že bych v něčem jela, vždy jsem ze všeho vyvázla jako nevinná. Půjdu a basta!

Byla středa ráno a Kranich, Kranich přišel včas! Nikdo na služebně nevěřil svým očím. Nikdo si nepamatuje, že by Tom přišel včas.
„Co se ti stalo?“ zeptal se vyjeveně Semir, který seděl u Herzbergera na kraji stolu.
„Nic, to jenom jednou nemohu přijít včas?“ odpověděl vesele.
„No můžeš, ale u tebe se to moc často nevidí.“ Tom se jenom usmál a s veselým pobrukováním odešel do své kanceláře. „Hmm, pán má dnes nějakou dobrou náladu.“ pronesl Semir spíše sám pro sebe naštvaně. Dnes neměl dobrou náladu. Sám nevěděl proč, ale asi to přisuzoval slečně Sorrel. Přiznal si totiž, že se do ní asi zamiloval. Jenže mu bylo jasné, že to je spíše taková platonická láska. Nestačil se divit tomu, co viděl, když vešel do kanceláře. Kranich vyplňoval hlášení! A dokonce se při tom mírně usmíval. Gerkhana napadla pouze jediná věc – Kranich se nám zamiloval. „Tak co, kdo je ta paní Kranichová?“ zeptal se ironicky.
„Prosím?“ odpověděl otázkou a přitom se zasmál.
„Máte dneska rande?“ vyzvídal Turek.
„Ale prosím tě …“ uculoval se. Bylo jasné, že má.
„Doufám, že to není ta Sorrel.“ ujišťoval se, jak z pracovních, tak i osobních důvodů. Pokud by se dali ti dva dohromady, tak by musel být Tom stáhnut z vyšetřování celého případu a navíc by Semirovi vzal naději, že by třeba slečnu mohl někam pozvat. Už to měl celé vymyšlené. Zjistil si, že Zuzana často po večerech zpívá a hraje v různých klubech nebo nóbl restauracích a tak se chystal na nějaké její vystoupení. Počkal by tam až dokonce a doufal, že si ho všimne a pak se spolu dají do řeči, pozve ji někam na večeři …
„Prosím tě, vždyť Sorrel je naše momentálně hlavní podezřelá a navíc … pořád miluju Elenu.“ povzdechl si.
„Promiň, to jsem nechtěl.“ omluvil se a sklopil oči k zemi. Věděl, že je pro něj pořád moc těžké mluvit o Eleně.


Bylo osm hodin a pět minut, když Zuzana vešla do Konrad’s Restaurant. Rozhlédla se po restauraci, hledala Kranicha. Trvalo jí pouze pár vteřin, než ho uviděla. Zabral pěkné místo u skleněné stěny s výhledem na Rýn.
„Dobrý den.“ pozdravili jeden druhého unisono.
„Jsem rád, že jste přišla.“ usmál se.
„Nemohli bychom si tykat?“ navrhla. Přišlo ji divné, aby si vykali.
„S radostí. Tom.“
„Zuzana.“ Podali si ruce a políbili se na tvář. Přišla servírka a přinesla jim jídelní lístek. Zuzana měla trochu problém si vybrat jídlo – jediná jídla, která byla vegetariánská, byl smažený eidam, hermelín a šopský salát. Na nic smaženého neměla chuť, takže jí nezbylo nic jiného, než si dát šopský salát.
„Mají tady výborné steaky!“ doporučil jí.
„No, děkuji, ale já jsem vegetariánka …“
„Aha. Takže to si je asi nedáš, viď.“
„To fakt ne, no.“ zasmála se.
„Vím, že je to taková hloupá otázka, ale může se zeptat, proč nejíš maso?“
„Víš, vadí mi to, že kvůli tomu musí zabíjet zvířata.“
„A nemáte potom takový jednotvárný jídelníček?“
„Ne, vůbec ne. Spousta lidí si to myslí, ale není to pravda, kdybys věděl, kolik skvělých vegetariánských jídel existuje …“ usmála se.
„Když budeš chtít, můžu tě někdy na nějaké pozvat.“
„Rád.“ „A co vlastně děláš? Jsi jenom zpěvačka nebo máš hudbu jenom jako koníček a chodíš normálně do práce?“
„Jenom jako koníček, při kterém si můžeš přivydělat. Ale o tom, že bych normálně chodila do práce, se mluvit nedá.“ Tom na ni vrhl pouze nechápavý pohled. „Vyvíjím počítačové programy, takže většinu času pracuji doma.“
„Počítačové programy?“ zopakoval. Pouze přikývla.
„A na čem teď pracuješ, smím-li se zeptat?“
„Klidně můžeš. Vyvíjím nový antivirový program se šifrováním, které případně zabrání hackerům nabourat se do počítače a ukrást data.“
„No, tak to bysme potřebovali …“ povzdychl si Tom.
„Před třemi dny se nám někdo naboural do systému, takže celý zkolaboval a pravděpodobně prý zkopíroval i veškerá tajná data. Musel to být někdo sakra dobrej. Ani Hartmut, náš geniální technik, nepřišel na to, jak se to někomu mohlo podařit.“ Když někdo umí, tak umí. řekla si v duchu sama pro sebe.
„Nilo!“ ozvalo se najedou za ní. Škubla s sebou a otočila hlavu. Ke stolu kráčel Erich – jeden z gangu.
„Co je Erichu?“ zeptala se nervózně a naštvaně.
„Potřebuju s tebou nutně mluvit.“
„Teď ne!“ odbyla ho okamžitě.
„Je to opravdu nutný!“ naléhal znovu.
„Omluvíš mě prosím na chvíli?“ zeptala se Toma.
„Samozřejmě." usmál se na ni. Kdyby tam ten muž nebyl s nějakou ženou, tak by asi Tom byl naštvaný, možná by snad dokonce i žárlil, že ji pozval na večeři a ona si odejde s nějakým chlapem.

„Nilo! Víš, s kým tady sedíš?“ zeptal se vyděšeně.
„Vím, Erichu, můžeš být naprosto v klidu.“ Vrhl na ni nechápavý pohled.
„Ty jako chodíš s polišem?“
„Ježiši ne! Já se jenom potřebuju dostat k jejich počítačům. Podařilo se jim vyléčit ten virus, co jsem tam dostala, takže už zase nemám přístup k databázi!“ odpověděla trochu vztekle.
„A přes něj,“ pokynula mírně hlavou směrem k policistovi, „přes něj se tam dostanu.“ usmála se zlomyslně.

Zuzana se vrátila ke stolu. „Moc se omlouvám. Kolega z práce, se kterým občas konzultuji vývoje svých programů. Myslím, že by ten problém bez problémů do zítra počkal, ale on má pocit, že pokud mi to neřekne hned, tak už s tím pak nic neuděláme.“
„V pořádku. Nic se neděje.“ usmál se na ní.

Po večeři jí nabídl, že ji doprovodí domů. S radostí přijala. Měli si toho tolik co říci! Ačkoli jsou oba zdánlivě jiní, témat pro konverzaci mají stále dost a dost. Když přišli před její byt, ještě bylo tolik věcí, které mu chtěla říci. Byl už ale čas, aby se každý z nich vydal do svých domovů. Kranich musel brzy ráno vstávat do práce a Sorrel byla docela unavena, od rána pracovala na novém programu, díky němuž se budou moci dostat do bankovního systému. Jejich oči se střetly a rty spojily do dlouhého polibku. „Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Kranich odešel a Zuzana odemkla vstupní dveře do domu a zamířila do svého útulného bytu.

"Semire? Neříká ti něco jméno Nila?"
"Nila? Hmm … říká, ale teď si nějak nemůžu vzpomenout. Počkej už vím! Říká se o ní, že je to ta nejlepší hackerka v německu! Ale nikdo toho o ní moc neví."
"Fakt jo?" zeptal se překvapeně.
"Jo, jsem si skoro úplně jistý. Proč?"
"Ale, jen tak. Včera jsem si večer zašel na sklenku vína a tam u vedlejšího stolu seděli nějací dva chlapíci a bavili se o nějaké Nile, Mile nebo co já vím. A tak jsem si vzpomněl, že něco o nějaké Nile tady kolovalo, ale absolutně jsem si nemohl vzpomenout co nebo co to je za holku." Semir jenom pokýval hlavou a věnoval se opět vyplňování formulářů. Viditelně mu to sežral. Naštěstí. Otevřel si nový dvojlist formuláře a dělal, že se zamýšlí nad vyplňováním. Ve skutečnosti ovšem přemýšlel nad něčím absolutně jiným. Takže já znám Tu Nilu? Tu, kterou nikdo nezná? Postrach všech počítačů v Německu? Je to opravdu ona? Vždyť do ní bych to vůbec neřekl. Na druhou stranu, za svoji službu už jsem se setkal se spoustou lidí, kteří na to nevypadali a se spoustou lidí, kteří jako zločinci vypadali a přesto se prokázalo, že jsou nevinní. A co teď? Co teď mám dělat já? Určitě nepracuje sama. Když ji zatknu, půjde po mně pravděpodobně celý gang. Když ji opustím, nebude jí to podezřelé? Mohl bych jí říct, že se ještě na vztah necítím dostatečně připravený. Že mám ještě pořád v srdci Elenu. Nelhal bych přeci. Pořád ji miluji a navždy budu…. Ale chci od Zuzany vlastně odejít? Opravdu už ji nikdy nechci vidět? Proč mám k sakru pocit, že ji chci ještě vidět, chci slyšet její krásný hlas, chci cítit její polibek? Proč mám pocit, že ji mám rád? …

Zvažovala, kterou písničku zahraje a zazpívá jako poslední. Rozhlédla se po místnosti a najednou uviděla - Toma! Nevěděla, jestli může věřit vlastním očím, jestli je to opravdu on. Když viděl, že se na něj dívá, zamával jí. Ona se pouze usmála, věděla, že to je opravdu Kranich. V tom okamžiku měla o písni jasno - Feeling good. Protože se opravdu tak cítila.

„Ahoj.“ ozvalo se najednou vedle Toma. Trhl s sebou.
„Ahoj Semire, co ty tady?“
„Ále, tak jsem se procházel, když jsem najednou uviděl plakát. Tak jsem si řekl, že se sem na chvíli zajdu podívat. Jak tak koukám, přišel jsem pozdě.“
„To jo, právě hraje poslední písničku.“ Kranich poznal, že mu Semir lže, že sem nešel jen tak, ale že to měl předem naplánované, ale nic neříkal.
„A co tu děláš ty?“
„Já se tady mám sejít s Albertem.“ Podíval se na hodinky. „Měl přijít už před půl hodinou. Se musím, podíval, jestli mi náhodou nepsal zprávu.“ Vytáhl z kapsy mobil a dělal, že čte nějakou zprávu. „Aha, tak on mi před půlhodinou psal, že nemůže přijít, že mu volali z nemocnice, že musí do práce.“ „Skvělý, to mi to taky nemohl napsat dřív?“ pronesl jakoby pro sebe, ale přesto dostatečně hlasitě na to, aby to i Semir mohl slyšet.

Zuzana dohrála. Ozval se mohutný potlesk a na tvářích lidí se zračil úsměv. Vždy ji to nesmírně potěšilo, lidé tím vyjadřovali to, že se jim to líbilo. Vstala, uklonila se a odešla do zákulisí. Podívala se na sebe do zrcadla, upravila si šaty, přepudrovala tváře a vydala se k baru, kde seděl Tom. Byla docela zaskočena tím, že vedle něj seděl Gerkhan. Stoupla si k baru vedle Kranicha a objednala si Colu s Tullamorkou. „Koho to tu nevidím? Pánové komisaři Gerkhan a … Krulich?“ zeptala se nejistě.
„Kranich, Kranich.“ opravil ji.
„O, promiňte.“
Začala hrát hudba. Než stačil Kranich ještě cokoli dodat k její omluvě, skočil mu do toho Semir, který se postavil vedle Sorrel a zeptal se: „Smím prosit?“
„Samozřejmě.“ usmála se.
Semir ji poskytl rámě a s vítězným úsměvem s ní odcházel na taneční parket. Tom byl naštvaný a žárlil. Příchod svého tureckého přítele opravdu neočekával. Proč musel přijít a všechno zkazit? Gerkhan ještě, viditelně provokativně, tančil na kraji parketu, aby na něj Tom viděl. Ne, tohle teda opravdu ne! Jdu domů! zavelel si v duchu a zvedl se k odchodu. Sorrel viděla, jak odchází, ale bylo jí trapné vytrhnout se Gerkhanovi uprostřed písně a tak chtě nechtě tam musela zůstat a tančit s ním až do konce skladby.
„Už musím domů.“ usmála se omluvně, když hudba dohrála. „Zítra brzy ráno musím k doktorce.“
Přikývl. „Jste tu pěšky?“ zeptal se, s vidinou toho, že by ji případně mohl doprovodit.
„Ne, autem.“
„Autem?“ zeptal se trochu překvapeně.
„Ano. Ještě, že jsem to svoje staré ještě neprodala.“
Pouze se pousmál a přikývl. „Tak se mějte krásně. Na shledanou.“
„Vy taky. Nashle.“ pousmála se a svižným krokem odešla. Vyšla před klub s nadějí, že ještě někde uvidí Kranicha. Bohužel. Ulice zela prázdnotou. Šla k autu, nasedla a vydala se k jeho bytu. Díky tomu, že se nabourala do systému dálniční policie, tak získala veškerá data, včetně složek zaměstnanců a zjistila si, kde Tom bydlí.

U jeho bytu byla poměrně brzy, už asi za deset minut. Zaparkovala před domem a šla zazvonit. Nikdo neotvíral a tak usoudila, že asi ještě nedorazil domů. A tak si sedla na schody vedle nízkého keříku a čekala.

Po dvaceti minutách už byla Zuzana řádně promrzlá. Netušila, že bude někde venku stát a tak s sebou neměla nic jiného než lehký svetřík. K domu se blížil muž s rukama v kapsách a viditelně skleslý na duši. Bylo to poznat na chůzi. Okamžitě poznala, že je to Tom. Sama nevěděla podle čeho, ale instinkty jí to říkaly. A byl to opravdu on. Byl tak ponořen do svých myšlenek, že si ji všiml pomalu teprve, až když stál vedle ní. Vstala.
„Co tu děláš?“ zeptal se zachmuřile a bez toho aby ji věnoval jediný pohled, hledal v kapse klíče od domovních dveří.
„Čekám tu na tebe.“ řekla polohlasem.
„Jak to, že ještě někde netancuješ se Semirem?“ zeptal se cynicky.
Tón jeho hlasu ji zarazil. „Byl to jeden tanec, Tome. A proč jsi se mně vlastně nezeptal ty?“ odpověděla mu stejně kousavě, jako on jí.
Její otázku nechal bez odpovědi a položil ji svou vlastní. „A proč tu vlastně jsi?“
„Já, … chtěla jsem tě vidět, Tome.“ pronesla opět polohlasně, podívala se na něj a chytla ho za ruku.
Podíval se na ni. Jejich oči se střely a on viděl, že mu opravdu nelže. Její oči vypovídaly za vše. Usmál se. Ona také, radostí, že se usmál on. Políbili se. Tom viděl, že jí je zima a tak sundal svoje sako a přehodil jí ho přes ramena. „Nechceš jít dál?“ zeptal se.
„Ne, děkuji, už půjdu. Musím už domů. Zítra brzy ráno vstávám. Ale děkuji za nabídku.“ Natáhla ruku, že si sako sundá a vrátí mu ho, ale zastavil ji gestem.
„Nech si ho, ať ti není zima. Vrátíš mi ho jindy. Uvidíme se snad ještě někdy, ne?“
„Doufám. Tak se měj, ahoj.“
„Ty taky. Ahoj.“
Políbili se na dobrou noc a Zuzana se vydala ke svému autu.

Když dojela domů, napadlo ji, jak se Kranich zítra dostane do práce. Pokud si dobře pamatuje, tak jeho auto před domem nestálo. Vzala mobil a vytočila jeho číslo. Netrvalo dlouho, než hovor přijal.
„Prosím, Kranich.“ ozvalo se na druhé straně.
„Tady Zuzana. Chtěla jsem se tě jenom zeptat, jestli už máš auto.“
Nesouhlasně zavrtěl hlavou, což ovšem Zuzana u telefonu nemohla vidět. "Až příští týden. Hartmut řekl, že teď nemá čas a že prostě musím počkat." prohlásil otráveně.
„Jestli chceš, můžu tě ráno dovést do práce.“ nabídla se.
„To bys byla zlatá.“ těšilo ho, že by ji mohl zítra znovu vidět.
„V kolik pro tebe mám přijet?“
„V osm. I když počkej, zítra musím být o půl šesté u Hartmuta. Tak nic. To bys kvůli mně musela brzy vstávat.“ došlo mu.
Zvažovala, kolik času ji zabere cesta. „Stačí ti, když pro tebe přijedu v pět?“
„Přece kvůli mně nebudeš tak brzy vstávat!“
„Takže v pět u tebe?“
„Jsi úžasná, děkuju. Tak ráno. Dobrou.“
„Dobrou.“ rozloučila se a zavěsila.

Bylo za pět minut pět, když Zuzana zastavila před Kranichovým bytem. Ačkoli jindy chodila skoro vždy, skoro všude pozdě, nyní si dávala záležet. Snažila se, aby ji viděl jen v tom nejlepším světle. Musela kvůli němu vstávat chvíli po čtvrté hodině ranní, ale nějak ji to nevadilo. Za jiných okolností by byla celá rozmrzelá a asi i notně protivná, ale dnes? Vyspala se doslova dorůžova. Sice Toma viděla naposledy ani ne před sedmi hodinami, ale už se těšila, až se znovu setkají. Vystoupila z auta a šla zazvonit. Kranich si po cestě ke dveřím rychle pozapínal knoflíčky u košile. Obul si boty, jejichž tkaničky místo zavazování zastrčil do bot, z věšáku popadnul sako, zamknul byt, přeběh silnici a nastoupil k Zuzaně do auta. Políbili se na uvítanou.
„Moc děkuju, že jsi pro mě přijela.“
„Vůbec nemáš zač.“ usmála se, pohlédla do zpětného zrcátka a zkontrolovala, zda-li něco nejede a svižným tempem se zařadila do proudu jedoucích aut. „Krásný auto.“ pokýval znalecky hlavou. „Máš dobrý vkus.“
„Já vím.“ zasmála se. Městem jela jakžtakž podle předpisů, ale jakmile se dostali na dálnici, šlápla na plyn. „Ehm … nejedeš nějak rychle?“ ozval se Tom, když uviděl ručičku tachometru skoro u čísla 200.
„Jé, promiň, já zapomněla, že jedu s policajtem.“ Dálnice byla naštěstí chvíli před půl pátou skoro bez aut a tak si Zuzana mohla dovolit „hrát si“. Prudce dupla na brzdy. Kdyby býval Kranich nebyl připoután bezpečnostními pásy, proletěl by snad i čelním sklem. „Tak zase tolik si brzdit nemusela.“ pronesl, když se trochu vzpamatoval a zjistil, že ručička teď ukazuje necelých 90 kilometrů v hodině.
„No, říkal jsi, že jedu moc rychle, tak jsem trochu zabrzdila.“ řekla, hrajíce hloupou. Měla dnes rozvernou náladu a tak se rozhodla, že si pro něj ještě připraví malé překvapení. Tom ji navigoval a zanedlouho dorazili ke KTU. Zuzana byla potěšena, když uviděla prázdné parkoviště. Sáhla po ruční brdě a předvedla ukázkové hodiny. Tom vykřikl. Zastavila kousek od vstupních dveří do KTU, ve kterých se objevila Hartmutova hlava. Vypadal překvapeně, koukal, kdo to přijel.
„Děkuji, že jsi mě sem dovezla.“ poděkoval, když se trochu vzpamatoval z nečekaného manévru.
„Nemáš zač.“
Na rozloučenou se krátce políbili, Tom vystoupil a Zuzana svižně odjela.
„S kým jsi to přijel?“ vyzvídal zrzavý technik hned, jak se komisař objevil u dveří.
„Ále, s nikým.“ zatloukal.
„Že to byla „paní Kranichová“?!“
„Cože?“ rozesmál se. Viditelně se drb rozšířil velmi rychle a nezůstal pouze u dálniční policie, dostal se i na KTU. „Myslíš, že ženský jezdí takhle jo?“ zeptal se stále ještě se smíchem.
„V tom případě jsi teda teplej.“ pronesl naprosto vážně.
Tom na něj pouze vrhl trochu vyděšený, nechápavý pohled.
„No, když se líbáš s chlapem.“ už nedokázal předstírat klidný hlas, byl z něj cítit smích.
„No, dobře, byla to ona.“ přiznal nedobrovolně.
Hartmutovi se rozzářila očka radostí. Ha, jsem první, kdo ji viděl. Ve skutečnosti nebyl první, kdo ji viděl, vlastně už ji skoro všichni na služebně trochu znali. Jako podezřelou. A vůbec nikomu nedošlo, že zrovna ona by mohla být „paní Kranichová“…

Tom odešel z kanceláře a zamířil ven. Semirovi řekl, že se jde nadýchat trochy čerstvého vzduchu, že už té kanceláře má až po krk. Vytočil Zuzanino číslo. "Ahoj."
"Ahoj" ozvalo se nadšeně na druhé straně. Měla radost, že jí zavolal.
"Nechtěla bys večer zajít do divadla?"
"Určitě! Ráda!"
"To se ani nezeptáš na co půjdeme?"
"Je mi to vcelku jedno. Miluju divadlo a jsem ochotna jít snad na cokoli." rozesmála se.
"Co takhle Romeo a Julie v Theater am Dom?"
"Hm, tak to zní opravdu zajímavě! V kolik to začíná?"
"V sedm. Mám se pro tebe stavit?"
"To je dobrý, mám to k divadlu kousek."
"Dobře. Tak o půl před divadlem."
"Jo. Budu se těšit."
"Já taky. Ahoj."
"Ahoj."


Kranich opět přišel včas. Dokonce už u divadla byl za pět minut půl. Zuzana přišla přesně v půl. Užasnul, když ji uviděl. Měla krásné černé šaty, které jí sahaly kousek nad kolena. Nahoře bez ramínek. Měla rozpuštěné, mírně vlnité, vlasy. Společně s jejím nádherným úsměvem to působilo naprosto dokonale. Na uvítanou se objali a políbili. Tom ji chytl za ruku a podíval se na ni, očekávaje její reakci. Nevěděl, jestli jí to náhodou nebude vadit. Ona se jenom usmála a vykročila.
Pohodlně se usadili na sedadla do čtvrté řady, kam Kranich zamluvil místa. Byl nervózní. Toto pozvání do divadla bylo víceméně jenom záminkou pro to, aby si s ní mohl promluvit. Nemohl jí prostě přece jenom tak zavolat a říct: Hele musíme si promluvit o tom, co vlastně seš zač. Měl to vymyšlené tak, že ji po představení pozve k sobě na víno. Ovšem stále nevěděl, co jí řekne. Jak začne. Přemýšlel o tom skoro celý cen. Z jeho myšlenek ho vytrhla až Zuzanina otázka. „Jdi dnes nějaký divný. Vůbec nemluvíš … Stalo se něco?“ Pohladila ho po tváři a starostlivě se na něj usmála.
„Ne. Nic. Jenom to byl dnes náročný den.“ „Víš, že ti to dneska opravdu sluší?“ usmál se na ni. „Děkuji.“ zaculila se. Krátce se políbili. Tom se snažil tvářit, že je všechno v naprostém pořádku. Zuzana ovšem cítila, že není. Ale nedokázala určit, o co se jedná. Nevěděla, zda je to opravdu jenom přetaženost z práce nebo jestli je to kvůli ní. Obávala se, jestli náhodou o ní něco neví.


„Mohl bych tě pozvat k sobě na sklenku vína?“ zeptal se po skončení představení, když si vyzvedávala u šatny své sáčko.
„Určitě mohl.“ zašvitořila. Tom se doslova modlil, aby cestou nepotkali Semira. Věděl, že jeho turecký kolega a přítel se k večeru často a rád toulá po Kolíně. Hodně těžko by vysvětloval, kam teď jdou, slavnostně oblečeni, ruku v ruce. A tak ho napadlo zavolat si taxi. Zuzana nic proti nenamítala, ba byla ráda, protože dlouhá chůze v těch podpatcích, na kterých stála, by asi nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Jestli by vůbec došla. Nepočítala s tím, že půjde ke Kranichovi domů, ale k sobě a k jejímu bytu je to od divadla pouhých pár minut.


Taxíkem byli u Kranichova bytu za chvíli. Přeci jenom doprava už teď, okolo deváté hodiny večerní, nebyla tak hustá, většina lidí už byla doma, a tak nemuseli čekat v žádných kolonách u semaforů. Když vešli do bytu, Zuzana byla mile překvapena. Tomův byt nebyl moc velký, ale přesto působil vzdušně a vcelku prostorně. Byl moderně vybaven a bílé stěny ještě více podtrhovaly světlost prostor. „Posaď se.“ vybídl Zuzanu gestem, ukázal na pohovku a přešel do kuchyně, která byla propojena s obývacím pokojem. „Jaké víno si dáš? Červené nebo bílé?“
„Radši červené.“
„André, Cabernet, Merlot, Zweigeltrebe, …“
„Jestli můžu poprosit André …“
„Dobře.“ Než Tom přišel s vínem, rozhlížela se po pokoji. Na protější zdi uviděla fotku dvou velmi šťastně vypadajících lidí. Došlo jí, že to určitě musí být Elena. Ráda by se bývala na tu fotku podívala více z blízka, ale nepřišlo jí to vhodné a tak zůstala sedět na svém místě. Kranich před ni položil skleničku. Sám usrkl ze své a posadil se vedle ní. „Musíme si promluvit, Nilo …“ Strnula. Věděla, o co se jedná. Nevěděla ovšem, co teď nastane a jak se má zachovat. Má všechno popírat nebo přiznat pravdu? Když mě, oslovil Nilo, tak asi ví, co jsem zač … „Ano?“ podívala se na něj.
„Jsi to ty, ta až skoro bájná Nila?“ zeptal se polohlasem. Přikývla a sklopila oči k zemi.
„Bájná?“ zeptala se po chvilce se smíchem v hlase a opět zvedla hlavu.
„Nikdo tě nezná, nikdo tě neviděl, ale o tvojí práci se mluví všude.“
„Hmm, tak teď už mě znáš.“ Z jejího hlasu byl najednou cítit takový chlad a až skoro vražednost, že se Tom lekl a zkoprněl. „A je jenom na tobě, jak s touto informací naložíš.“ pronesla naprosto klidně a napila se. „Výborné víno.“ Barva jejího hlasu se změnila, jakoby proutkem mávnul. Ani stopa po předchozí chladnosti, vražednosti. Opět z ní byla mladá, příjemná a sympatická slečna. Tom byl zmatený. Očekával, že se zachová naprosto jinak – bude vyšilovat, nadávat, vyhrožovat. I když, u ní se to vlastně dalo čekat. Vždyť si vzpomeň na tu autonehodu! Byla tak neuvěřitelně klidná! Také ho překvapila tak rychlá proměna na hlase.
„Víš, já … já tě miluju.“
Trhla hlavou a zadívala se na něj. Lapala po dechu, nemohla nalézt ty správná slova. „Vážně?“ zeptala se po chvíli překvapeně. „Já myslela, že … no, že to děláš proto, abys mě dopadnul a poslal do basy.“
„Blázníš?“ zeptal se dotčeně. „Navíc, i kdybych to chtěl udělat, tak jak? Vždyť na tebe nemám žádné důkazy! Bylo by to mé slovo proti tvému. A stejně, vsadím se, že by se ti podařilo ospravedlnit se.“ mrkl na ni. Posunul se blíže k ní, chytnul ji za hlavou, přitáhl si ji blíže k sobě a dlouze ji políbil.
„Miluji tě.“ zašeptala a polibek mu oplatila. Zatímco se stále líbali, Tom své ruce volně přesunul z krku na záda a začal ji hladit po zádech.
„Bez podprsenky, jo?“ zašeptal dravě. Zuzana nic neřekla, jenom mu mírně skousla ret. Napůl jí rozepnul zip u šatů a lesklá látka šatů, které nebyla držena žádnými ramínky, se jí volně sesunula až k bokům. Tom Zuzanu vzal do náručí a odnesl si ji do ložnice.

Zuzana ráno otevřela oči. Vzbudily ji ranní sluneční paprsky pronikající mezerou mezi zataženými závěsy. Podívala se na budík na Tomově nočním stolu. 7.06 Netušila, v kolik hodin Kranich běžně vstává. Ona ale byla zvyklá vstávat vcelku brzy, a jakmile se jednou probudila už za slunečního svitu, nebyla schopna opět usnout, a tak potichu vstala, ze země sebrala svoje kalhotky a šaty a po špičkách odešla do obývacího pokoje, kde se oblékla. Sedla si na sedačku a uvažovala, co bude dělat do doby, než se Tom vzbudí. Napadlo ji, že by mohla udělat něco k snídani. Nechtěla se mu moc přehrabovat ve věcech a tak se rozhodla, že si všechny suroviny zajde koupit. Vzala si kabelku, na stole nechala vzkaz, že šla nakoupit, z věšáku na klíče u dveří do bytu si drze vypůjčila klíč, u kterého zjistila, že do zámku pasuje, a odešla. Včera po cestě si všimla, že o pár domů dál je malý obchod.
Když se vrátila, Tom ještě spal. Zuzana si vyndala misku a udělala si „těsto“ na palačinky. Mezitím, aby se jí to trochu odleželo, připravila na stůl dva talíře, nůž a z lednice vyndala nějakou marmeládu, co tam našla. Pak si na plotnu si dala pánvičku a začala smažit.
Když měla všechny hotové, rozhodla se jít Toma vzbudit. Políbila ho na čelo a zašeptala: „Vstávej, je ráno!“ Otevřel oči. Doslova ho zalila vlna radosti, když první co po probuzení uviděl, byl její úsměv. Už dlouho ho nikdo nevzbudil polibkem. Od Eleniny smrti se probouzel každé ráno sám, vedle něj nikdo neležel. I to vlastně byl důvod, proč se tenkrát přestěhoval jinam. Chtěl začít znovu. A ve starém bytě mu všechno Elenu připomínalo a každé ráno ji hledal vedle sebe. Natáhl se a lehce Zuzanu políbil na rty. „Co to tu tak voní?“ zeptal se s nadšením.
„Máš na stole palačinky.“ odpověděla s úsměvem, políbila ho na čelo a odešla zpět do kuchyně. Tom vstal v opravdu rekordním čase, Zuzana se ani nenadála a on už seděl u stolu a čekal na svoji snídani. „Co si dáš k pití?“ zeptala se a na stůl položila palačinky.
„Co kdybych udělal kávu?“ nabídl se.
„Super.“ usmála se.
Zuzana si sedla ke stolu a začala snídat. Tom přešel ke kávovaru. „Jaké kafe si dáš? Espresso, cappuccino, latte macchiato, tureckou kávu, alžírskou kávu ...“
„Takových možností. Třeba alžírskou.“
Dal do kávovaru kafe a vodu a přístroj zapnul. Čekal, až hrneček bude plný. Panebože! Já jsem tak blbej! Tak riskuju! Láska mě úplně zaslepila! Vždyť mě v klidu mohla v noci zabít! Byla tak klidná, když jsem ji řekl, že vím, co je zač!
„Tome!“ zavolala a dotyčný s sebou trhl a otočil hlavu k ní. „Ten hrneček ti přetekl.“ pronesla s klidem. Chytl se za hlavu, z dřezu vzal hadřík a začal utírat kávu, která přetekla. Zuzana k němu došla, hadr již nasáklý kávou mu vzala z ruky a hodila ho zpět do dřezu, chytla ho za obě ruce, stoupla si proti němu a podívala se mu do očí. „Miluju tě a nikdy bych ti neublížila.“ pronesla polohlasem. Toma zaskočilo to, co řekla. Hledal slova. Hluboce se nadechl, otevřel pusu, ale z jeho úst nevyšel jediný zvuk. Nevěděl, co na to má říci.
„Ja … jak jsi věděla, že … že …“
„To je náš ženský, šestý smysl.“ pronesla tajemně. „Ne,“ rozesmála se, „poznala jsem to podle výrazu v tvém obličeji.“
Na Kranichově tváři se objevil ruměnec. Zuzana ho lehce políbila na tvář a odešla zpět ke stolu. Sotva dosedla, rozezvonil se v ložnici Tomův mobil. Kranich si pro něj chtěl dojít, ale Zuzana ho gestem zastavila. „Hlídej radši, prosím tě, ten hrnek, ať ti znovu nepřeteče.“ A znovu se zvedla ze židle a svižně zamířila pro stále hlasitěji řvoucí telefon. Zpátky s ním přiklusala. „Zvedni to už, prosím tě, ten strašnej zvuk se nedá poslouchat.“ Tom se pouze zatvářil malinko ublíženě a přiložil si mobil k uchu. „Hm?“ Neobtěžoval se říkáním svého jména, považoval to za zbytečnost, displej mu totiž hlásal, že volá Semir. „Fakt? Jakto?“ pronesl po krátké odmlce. „Ale proč tak brzo?“ Opět následovala chvíle ticha. „Dobře, tak na služebně.“
„Zuzano?“ Obrátil se na dotyčnou a vrhl na ni vážný pohled.
Zvedla hlavu od jídla a s plnou pusou zamumlala: „Hmm?“ Strnula. Zaskočila ho vážnost jak jeho hlasu, tak jeho výrazu.
„Případ se odkládá na neurčito.“
„Co?“ vyhrkla a vzápětí se rozkuckala, protože jí kousek palačinky zaskočil. „Jakto?“
Tom pouze pokrčil rameny. „Super, ne?“ Jeho obličej se jako mávnutím kouzelného proutku rozjasnil úsměvem doslova od ucha k uchu.
Zuzana vyskočila ze židle, radostně k němu doběhla a skočila mu do náruče. Tom se s ní zatočil, přesně, jak se to dělává s malými dětmi. „Přestaň, přestaň! Bude mi špatně!“ rozesmála se a když se Tom zastavil, seskočila na zem.


Semir si přisunul židli ke stolu Hotteho a Dietra a sedl si k nim. „Bože, jak tohle můžeš snídat, Hotte …“ otřásl se Turek, když viděl Herzbergra ládujícího se bagetou se zeleninou, kousky kuřecího masa a majonézou. „Svačí … snídal už před půl hodinou.“ ozval se Bonrath, za tu dobu již zvyklý kolegova stravování. „Kluci. Víte někdo, jak vypadá ta Tomova nová přítelkyně?“ zeptal se Semir zvědavě. Oba zakroutili hlavou. „Ale docela by mě zajímalo, jak vypadá.“ pronesl Hotte s plnou pusou a zamyslel se. „Určitě bude pěkná …“ „Hotte, prosím tě, nemohl bys nám to říct, až dojíš?“ zeptal se prosebně Semir. Herzberger na něj vrhl pouze uražený pohled a zmlknul. „Víte co mě napadlo?“ zeptal se řečnicky. Oba opět jen nesouhlasně zavrtěli hlavami. „Mohli bysme udělat nějakou párty,“ pokračoval, „a každý by si s sebou musel přivést partnerku.“ přednesl jim svůj návrh s jiskřičkami v očích. „A tak mohli bysme …“ podpořil jeho plán Dieter. Hotte pouze pokýval hlavou, stále ještě uražen Semirovým jednáním. „Co třeba tenhle pátek? Dneska je pondělí …“ zamyslel se, „to stihneme v pohodě připravit.“ „A kde?“ promluvil Herzberger, který už dožvýkal i poslední sousto. „Nevím, třeba u mě na chatě?“ navrhl Semir. Oba kolegové přikývli. Turek se zvedl a utíkal k počítači, aby stihl udělat pozvánky dříve, než dorazí Kranich.

Stihl to. Když Kranich, který mimochodem přišel opět včas, usedal ke stolu, pozvánka již ležela na jeho stole. Vzal si ji a pozorně přečetl. „PS: Podmínka ke vstupu je dámský doprovod. Co to má znamenat, Semire?“ zeptal se se smíchem. „No, jako že pokud chceš přijít, tak musíš přijít s přítelkyní.“ usmál se tajemně. „Uvidíme.“ pronesl taktéž tajemně, pozvánku přeložil a strčil do kapsy.

Ve středu večer, když u něj byla Zuzana na večeři, před ni dal pozvánku. „Půjdeš?“ zadíval se na ní „psíma očima“. Když ho viděla, měla chuť mu rovnou říci, že jo, ale nemůže přijmout něco, o čem vlastně ani neví. Rozložila kousek již trochu více zmačkaného papírku. Tři dny nošení pozvánky v kapse vzaly za své a Zuzaně se při rozkládání přetrhl v místě skladu na půl. Každou polovinu vzala do jedné ruky, zvedla je do vzduchu a s přidušeným smíchem řekla: „Promiň.“ Kranich jenom mávl rukou. Poté oba kousky opět přiložila k sobě, aby si mohla přečíst, co je tam napsáno. „Jo.“ přikývla a usmála se, když dočetla. „Fakt?“ zeptal se Tom, skoro až nevěřícně. Ona pouze opět přikývla. Radostně ji objal a vlepil ji dlouhou pusu. Zuzana měla radost, že je Tom ochoten vzít ji mezi své přátele. Zároveň byla i zvědavá. Pamatovala si tváře policistů ze služebny, každý na ni nějak zapůsobil. A byla zvědavá, jestli jsou v práci a v soukromí odlišní nebo stejní lidé. U toho tlustého staršího pána, sedícího u stolu, si byla povahou až skoro jista. Musí to být dobrosrdečný a milý člověk. Ale třeba u Gerkhana už si vůbec jista nebyla. V práci, co se týče jí, moc příjemný člověk nebyl. Ba právě naopak. Zkrátka malý, protivný a podezíravý Turek. Ovšem pak ho potkala v soukromí a zdál se jí jiný. A v neposlední řadě byla zvědava na Toma, jak se bude chovat mezi přáteli.

Byl pátek, nic podstatného se za celý den neudálo. Jako by osud věděl, že dnes mají party a tak jim to nechtěl ničím kazit. Zdejší osazenstvo se chovalo jako školáci. Většina z nich měla už o půl čtvrté sbalené všechny věci, už jenom je popadnout a odejít. Engelhardtová měla chuť pustit je dnes výjimečně dříve, ale věděla, že jakmile by to udělala, určitě by se něco stalo na dálnici a bylo by tu pak málo lidí. To byl prostě zákon schválnosti.
Poslední minuty před čtvrtou už všichni viseli pohledem na hodinách a myslí se snažili popohnat jejich ručičky. Přesně na vteřinu ve čtyři se všichni zvedli, rychle zamířili ke svým autům a vydali se do svých domovů. Semir se Tomovi nabídl, že ho hodí domů. Neudělal to pouze z přátelství, ale také proto, že už byl tak nedočkavý, že měl pocit, že každá další vteřina čekání, než se dozví, kdo je jeho nová přítelkyně nebo alespoň jak vypadá, ho zabije. Tom ale neustoupil a neřekl mu ani slovo.

Semir byl vlastníkem krásného stavení, které dostal darem. Když byl mladý, chodil nakupovat staré sousedce, která už by ani do obchodu nedošla a když bylo potřeba, tak jí i s něčím pomohl v bytě. Nedělal to pro nějaký svůj osobní prospěch, dělal to pouze pro dobrý pocit. Jaké pak bylo překvapení, když po její smrti přišel dopis, že stařenka mu odkázala krásnou chalupu v malé vesničce asi čtyřicet kilometrů za Kolínem. Často sem jezdil na víkendy, když měl volno. Bylo to úžasné, dostat se z města pryč a dva dny moci nerušeně relaxovat. Relaxovat prací … protože zde bylo pořád co dělat. Ale Semira to bavilo …

Bylo po půl sedmé, když Tom se Zuzanou dorazili. Ostatní seděli na zahradě, a jakmile uslyšeli zastavit před domem auto, rychle se běželi podívat na „Paní Kranichovou“. Všichni byli tak neskutečně zvědaví! Z bílé Audi se nejdříve vysoukal Tom. Protáhl se, prokřupal si snad všechny klouby v těle. Byl to pro něj nezvyk, jenom sedět a neřídit a tak byl po cestě celý rozlámaný. „Ahoj!“ pozdravil zvesela. „Ahoj.“ odpověděli sice všichni, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, všichni bedlivě sledovali, kdo vystoupí z místa řidiče. Kranicha se to trochu dotklo, že se na něj vlastně nikdo ani nepodíval, ale na druhou stranu ho potěšilo, že je Sorrel tak očekávána. Konečně se přihlížející dočkali. Zuzana otevřela dveře a ladně vyskočila z auta. Usmála se. „Dobrý den.“ pozdravila trochu nesměle. Všem spadla čelist, když ji uviděli. „Dobrý den.“ ozvalo se v odpověď. Tom mezitím obešel auto, Zuzanu chytl okolo pasu a vydal se s ní k ještě oněmělým přátelům. „Půjdeme na zahradu, ne?“ navrhl a dav se konečně pohnul. Každý zaujal svou vlastní židli u stolu, jenom Kranich se Sorrel zůstali stát. Pořád na nich viseli pohledy ostatních. Zuzaně už to pomalu začínalo být nepříjemné, jak na ni všichni civí. „Ehm, ehm,“ odkašlal si Tom, čímž si získal pozornost, „dovolte mi, abych vám přestavil svou přítelkyni. Zuzana Sorrel.“ usmál se. „Těší mě, ráda vás poznávám.“ usmála se také a rozhlédla se po ostatních lidech sedících u stolu. Některé už podle vidění znala, některé nikoli. Tom ostatní pohledem vybídl k tomu, aby se představili.
„Semir Gerkhan.“
„Jenny Dorn.“
„Dieter Bonrath.“
„Hotte Herzberger.“
„Petra Schubert.“
„Maria Lowinski.“
„Hartmut Freund.“
„Sarah König.“
I oni dva se posadili. „Tome!“ drbla do něj loktem. „To jídlo!“ Jídlo! bliklo mu najednou v hlavě. Jak na něco tak podstatného mohl zapomenout! Rychle se zvedl a společně šli do auta, odkud vzápětí přinesli tři krabice narvané všemožnými pochutinami. Vše ručně dělané. Zuzana se s tím plácala celé dva dny, od rána do večera. Kranichovi se sbíhali sliny. Nevěděl, co dřív má ochutnat. Sorrel si tím šplhla takřka u všech. Když ji poprvé uviděli, neměli z ní zrovna dvakrát valné mínění. Ne, že by se ke Kranichovi nehodila, hodila, a jak! Vypadala jako modelka! Ovšem jako modelka, která umí uvařit leda tak čaj. Byli rádi, že se spletli. Pořád v nich ale přetrvávaly zvláštní pocity. Nedokázali je popsat. Přeci jenom byla ještě před nedávnem jejich podezřelá.
Zuzana sice byla zpočátku mírně nervózní, ale brzy to z ní všechno spadlo a měla pocit, jako by to byli i její dávní přátelé. Všichni byli tak milí! S každým chvíli poseděla a prohodila pár slov. A jak si popovídala s Hartmutem! Ten zářil jako sluníčko, že konečně našel někoho, s kým si může odborně podiskutovat, ač pouze v rovině počítačů. Ale to mu bohatě stačilo, jindy totiž nenašel nikoho, kdo by sdílel stejné myšlenky, nápady a rozuměl tomu, o čem mluví a hlavně zajímalo ho to, o čem mluví. Až začala trochu Sarah žárlit. Věděla ale, že nemá proč, protože pohledy, které si čas od času Tom se Zuzanou vyměnili, vypovídali o všem. Poznala, že Sorrel by Kranicha za nikoho jiného nevyměnila …

Ani se nenadáli a byla najednou půlnoc. Najednou, jakoby se z nebe na všechny snesla únava. Hotte s Dieterem chtěli jet domů, ale Semir je přemluvil, aby zůstali přes noc. "Hm, jak to uděláme se spaním?" zamyslel se nahlas. "Je nás tu deset, ale mám tu jenom 7 postelí."
Nedalo moc práce rozdělit pokoje a postele. Zuzana s Tomem dostali pokoj v přízemí, kde byla sice jenom jedna postel a museli se trochu mačkat, ale zase měli pokoj pro sebe. V prvním patře se ubytoval zbytek. V ložnici v manželské posteli spaly Jenny, Petra a Maria, v malé posteli v rohu se uvelebil Semir. Byla to sice dětská postel, ale vzhledem k jeho výšce byla i vcelku vyhovující. V místnosti naproti ložnici, dříve pokoji, kde spaly děti paní, po které chalupu zdědil, byly tři postele. Dieter s Hottem měli každý vlastní, Sarah s Hartmutem se museli spokojit s jednou dohromady.
"Tak co? Jak se ti tu líbí?" zeptal se Tom zvědavě Zuzany, když už se všichni zdárně vystřídali v koupelně, dali si dobrou noc a šli si lehnout.
"Je to tu moc pěkné. Je krásné na víkend vypadnout z města. A máš milé přátele. Přiznávám, že jsem z toho měla zpočátku strach, nevěděla jsem, jak mě přijmou, jestli mě vůbec přijmou …" Přivinula se blíže k němu a pevně ho objala. "Děkuju, že jsi mě sem vzal."
"Já děkuju, že jsi sem se mnou jela. Bylo by to tu bez tebe takové smutné." usmál se a políbil ji. Ani se nenadála a Tom si ji převalil pod sebe. "Ne, ne!" odstrčila ho. Vrhl na ni nechápavý pohled. "Přece nemůžeme tady …" zašeptala.
„A proč ne?“ opáčil.
Zaskočil ji, nevěděla, co mu má odpovědět. „Vždyť nás uslyší.“
„Prosím tě, vždyť jsou o patro výše než my. A i kdyby tak co? A myslíš, že nikdo z nich s nikým nespí?“ Nečekal na její odpověď a začal ji líbat. Jeho ruka vklouzla pod její tričko.
„Tome, ne!“ šeptaly její ústa, ale tělo ji zrazovalo. Neodolala a nechala se poddat jeho dotekům …

Tom se v noci probudil, měl žízeň. Opatrně, aby nevzbudil spící Zuzanu, vstal a zamířil do kuchyně spojené s obyvákem. Překvapilo ho, že bylo rozsvíceno. Na pohovce seděl Semir. Koukal do prázdna v ruce držel láhev vodky. „Co tady děláš?“ zeptal se ho překvapeně Tom.
„Nic.“ odsekl.
„Ježiš tak jsme snad kámoši, tak mi to řekni.“ vybídl ho.
„Nic, běž spát.“ odsekl mu naštvaně a znovu si přihnul z láhve.
„Tak Semire, řekni mi to.“ vybídl ho znovu a z rukou mu sebral flašku.
Semir se na něj podíval lesklýma očima. „Vrať mi tu flašku.“ Natáhl se pro ni, ale Tom s ní rychleji uhnul. Vrhl na něj zlostný pohled.
„Vrátím ti jí, až mi řekneš, co se děje.“ podíval se na něj starostlivě.
„Co se děje? Co? To bys měl sám nejlíp vědět!“ vykřikl na něj najednou nahněvaně.
„Pššš!“ dal si Tom prst před pusu a naznačil mu, že má ztichnout. „Jsou dvě ráno, nemusíš všechny vzbudit.“
„Tos‘ mi udělal schválně, ne? Viděls‘, že se mi líbí a taks‘ jí schválně sbalil a zatáhnul k sobě do postele, že jo?“ křičel na Toma.
„O čem to mluvíš? Já jsem se do ní zamiloval, už když jsem jí poprvé viděl.“
Zuzana, která se vzbudila, už když Tom vstával z postele, stála tiše za rohem a pozorovala je. Přišla, když uslyšela první Gerkhanova hlasitá slova. Překvapilo ji, kdo v tuto dobu mluví tak nahlas a přišla ke kuchyni, aby se podívala. Tomova slova ji potěšila.
„A víš, že sem se s ní vyspal?“ pronesl výsměšným tónem Semir.
„Cože?“ Tomovi i Zuzaně v tu ránu spadla čelist.
„Slíbil sem jí, že za to promlčím ten případ. Souhlasila.“
Tom byl zděšen, všechno tak dávalo smysl! „Ty hajzle!“ zařval a vrazil Semirovi facku, až to s ním smýklo na stranu. Ten dlouho nečekal a ránu mu oplatil. Začali se rvát.
„Přestaňte!“ vlétla Zuzana do místnosti. Ani jeden ze dvou rváčů jí nevěnoval pozornost. Zuzana měla strach mezi ně zasahovat, obávala se, že by také schytala pár ran. Ozvaly se kroky a dolů do kuchyně přiběhli všichni ostatní, kromě Hotteho. „ÁÁÁÁÁ!“ zařval najednou Semir a odběhl na stranu. Zuzana viděla, co se mu stalo – vykloubil si rameno. Posadil se na pohovku a syčel bolestí. Hádka byla v tu ránu tatam. Tom si uvědomil, co mu udělal a rychle za ním přiběhl.
„Promiň.“ pronesl omluvně.
„Tvoje „Promiň“ mu teď moc nepomůže.“ odsekla mu Zuzana. Tam, kde normální člověk má rameno, tam měl Gerkhan jenom jamku a kousek pod tím měl bouli – rameno mu vypadlo z kloubu a posunulo se mu o kus dolů. Vrátím ti to rameno, nemůžeme volat záchranku, když jsi takhle opilý. „Lehni si!“ vyzvala ho. „Dámy, běžte, prosím, radši pryč.“ poslala je z místnosti ven.
„Dietere, Tome, Hartmute, držte ho pevně, ať s sebou neškube a nehází.“ dirigovala je.
„Teď to trochu zabolí.“ upozornila Semira Zuzana, chytla vykloubenou ruku, napnula ji a zvedla tak, aby byla kolmo k tělu a rychlým pohybem ji vrátila zpět. Semir vykřikl bolestí a sprostě zaklel.
„Hotovo.“ usmála se. „Už můžete!“ zakřičela a za chvíli se všichni co odešli, zase vrátili do kuchyně. „Semire, potřebovala bych nějaký šátek a šálu, nemusí být teplá. Máš tady něco takového?“
Tom se zvedl a odešel do malé šatny, která přiléhala k obývacímu pokoji. Věděl, že tam Semir pár takových věcí má. Po chvilce se vynořil z poza závěsů a zamával s tím, co našel. „Super, podej mi to prosím. „Ti teď udělám takovou provizorní dlahu, protože teď v tomhle stavu tě stejně nemůžeme nikam dovést, dali by tě leda tak na záchytku a byla by z toho ostuda a problémy.“ Vzala šátek, na koncích ho zavázala, dala mu ho přes zdravé rameno a ruku mu do něj pověsila. Šálou mu přitáhla zraněnou ruku k hrudníku, aby mu ji zafixovala a nemohl s ramenem moc pohybovat. „Trádá!“ pronesla vítězoslavně, když skončila.
„Děkuju.“ pronesl opravdu děkovně Semir a zdravou rukou Zuzanu obejmul.
„Nemáš zač.“ usmála se skromně.
„Mohli bysme si promluvit?“ zeptal se jí Tom, ale nečekal na její odpověď. Vlastně to byl více rozkaz, než dotaz. Chytl ji za ruku a doslova ji odtáhnul do vedlejšího pokoje. „Tak tahle to bylo. Mě to bylo divný, že by se ten případ hned stáhnul, ale nijak jsem to nekomentoval, byl jsem rád. Ale že sis to zařídila takhle, ty kurvo, to jsem teda nečekal.“ pronesl potichu, ale velmi naštvaně.
„Tome! Tak to vůbec není! Já jsem se Semirem nic neměla! Věř mi, prosím.“ plakala.
„Tobě tak něco budu věřit, tos uhodla. Běž mi z očí!“ přikázal jí nahněvaně.
Zuzana s pláčem odešla. O chvilku později Tom jenom uslyšel vrznutí dveří ven. Sedla si na zahradu a plakala. Tak to přece vůbec nebylo! Nikdy v životě bych nic takového neudělala! Kéž by mi tak věřil. Ale nijak mu nedokážu, že jsem mu se Semirem opravdu nikdy nezahnula. A co bude teď? Zatkne mě a obviní? Sebere i zbytek gangu? Život nemá už absolutně žádnou cenu. Bude to lepší skončit. Lepší pro mě i celý gang. Všichni pak budeme v bezpečí. Podívala se na střechu. Byla dost vysoká. Když skočím ze štítu směrem k silnici, bude to konečná. Zuzano! O čem to mluvíš! To jim přece nemůžeš udělat! Myslíš, že mají chuť na své vlastní dovolené řešit tohle?! Jeď někam pryč. Auto!
Vždyť jsi přece tak mladá a kvůli jednomu chlapovi se svět nezboří!
šeptal ji hlásek v hlavě, hlásek, který chtěl žít dál. Panebože! Vždyť je to polda a ví, co jsem zač! Tohle mi jen tak neprojde! Zavře mě a budu sedět do konce života. A lepší než takový život je žádný život. oponoval hlásek realista.

*ve stejnou dobu jako Zuzana sedící na zahradě a volící mezi životem a smrtí*
Jak to mohla udělat? A o co jí vlastně šlo? Proč se mnou byla? Určitě to nebylo jen tak. Musela k tomu mít nějaký důvod. Pravděpodobně potřebovala něco získat, ale co? Nic ho nenapadalo. Jak je možné, že jsem byl tak zaslepen láskou? Jakto, že jsem nic nepoznal? A teď jsem se dostal do pěknýho průseru. Teď po mně ještě půjde celý gang.Z myšlenek ho vytrhlo něčí zaklepání na dveře. „Dále.“ ozval se Tom a utřel si z očí slzy. Plakal. Bylo mu z toho všeho tak strašně, že slzy prostě neudržel.
Do místnosti vešel Semir. Oči měl upřené k zemi. „Promiň, Tome.“ pronesl tiše a posadil se vedle něj na postel.
„Ty promiň, že jsem tak vylítl. A že jsem ti tak ublížil.“ podíval se na něj.
„Jdu hlavně kvůli tomu, že …“ nevěděl, jak to říct. „Byla to lež. Nikdy jsem se Zuzanou nic neměl. Jedinkrát v životě jsem s ní tancoval jeden tanec, tenkrát v tom klubu a to bylo všechno. Nikdy nic, přísahám. Všechno jsem si vymyslel. Nevím, proč jsem to udělal. Asi jsem tě chtěl naštvat nebo já nevím. Nějaký záchvěv psychické lability.“ usmál se trochu. „Fakt se moc omlouvám.“ obejmul přítele zdravou rukou. Plácli si a jeden na druhého se usmáli. „Kde je vlastně Zuzana?“ zeptal se.
Tom pokrčil rameny. Odešla, musím jí jít najít a omluvit se jí. Spěšně se zvedl a odešel.

Zuzana seděla schoulená na lavičce v rohu zahrady. Tom ji našel podle tichých vzlyků, které se v nočním tichu rozléhaly. Tiché, ale přeci jen slyšitelné kroky prozrazovaly přítomnost dalšího člověka na zahradě. Nevěděla, kdo to je, neohlížela se, nechtěla to ani vědět. Chtěla být sama. Rozloučit se se světem. Tom před ni poklekl. Bylo mu jedno, že měl okamžitě kolena smáčená od rosy, která se snesla na trávu. „Promiň. Moc se omlouvám. Je mi to strašně líto. Omlouvám se za všechno, co jsem ti řekl. Já … moc tě miluju. Nevím, jak mě vůbec mohlo napadnout uvěřit tomu, co mi Semir řekl. Přišel se mi omluvit, že mi lhal, že si všechno vymyslel.“ mluvil bez toho, aby si cokoli připravoval. Co mu padlo na srdce, to řekl.
„Tome, bude lepší to skončit.“ podívala se na něj konečně a utřela si zápěstím slzy z očí.
„Jak skončit? Co skončit?“ zeptal se vyděšeně.
„Všechno Tome, všechno …“ pronesla smutně. „Jenom chci, abys věděl, že tě miluju.“ popotáhla a z oka jí ukápla další slza. „Já už půjdu …“ zvedla se.
Tom ji chytl za ruku, aby ji zastavil. „Kam?“
„Já … já nevím, Tome.“ Nevím, co je po smrti. pomyslela si. „Ale bude to tak asi lepší …“ Vymanila se z jeho sevření a odešla.
Panebože! Ona se chce zabít! došlo mu najednou. Chce to skončit. Všechno! „Zuzano!“ rozběhl se za ní. Doběhl ji až v chodbě, když si brala klíčky od auta. Teď se mu potvrdily obavy. Kdyby chtěla jenom odjet, vzala by sis s sebou svoje věci. Ona ale neměla nic. Ani kabelku. Jenom v ruce držela klíčky od auta. „Zuzano.“ vykřikl znovu.
Obrátila se, ale neřekla ani slovo.
„Nesmíš to udělat!“ doběhl až k ní a obejmul ji.
„Tome, já to musím udělat. To nemá smysl, opravdu.“ odpověděla tiše se zrakem upřeným k zemi.
„Nedělej to, prosím.“ klekl před ní. „Miluju tě. Znamenáš pro mě všechno. Prosím, nechci tě ztratit.“ Plakal.
Tím Zuzanu přesvědčil o tom, že ji má vážně rád. Naznačila mu, že má vstát a když to udělal, tak ho objala. Dlouze se políbili.
„Všechno jako dřív?“ zašeptal.
„Všechno jako dřív.“ potvrdila. V nitru ovšem věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív …
Všichni ostatní netrpělivě seděli v obývacím pokoji a čekali, jak to všechno dopadne. Semir jim řekl, co provedl a tak všichni čekali, jestli se vrátí Zuzana s Tomem spolu jako pár nebo každý sám. Všichni měli radost, když je uviděli přijít spolu a usmívat se. Dokonce i Semir byl rád. Pochopil. Odpustil Tomovi, že mu „ukradl Zuzanu před nosem“. Pochopil, že ani jedna láska přece nemůže zkazit dlouholeté přátelství.
Všichni šli spát. Tedy až na Hotteho. Ten to prospal celé. Spal tak tvrdě, že ho vůbec nic z toho, co se dělo nevzbudilo …
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Zuzana se probudila v sedm. Potichu, aby Toma nevzbudila, vstala a šla do kuchyně. V celém domě bylo absolutní ticho, viditelně všichni ještě spali. Zuzana se rozhodla, že připraví něco k snídani. Dala vařit vodu na čaj, udělala si těsto na palačinky. Jakmile je začala smažit, celým domem se začala šířit sladká vůně. Probrala všechny, kromě Toma. I Hotteho. Bylo vtipné, že se všichni sešli na chodbě, když scházeli se schodů dolů. Byli překvapeni, když vešli do kuchyně, na stole byla připravena velkolepá snídaně a u sporáku stála Tomova přítelkyně. "Dobré ráno." pozdravila je vesele.
"Dobré." ozvalo se ode všech. Semir se protáhnul. Zraněné rameno ho zabolelo, zasykl bolestí.
"Měl by sis s tím někam zajít, Semire. Mohl bys tam mít přetrhané vazy." podívala se na něj starostlivě.
„To je dobrý.“ odbyl jí.
„Ne, to není dobrý …“ nenechala se.
„Slibuju, že si s tím v pondělí někam dojdu.“ skočil jí do řeči.
„No, mě to vlastně může být ukradené, je to tvoje zdraví, tvoje ruka. Ale upozorňuju tě, že tohle není legrace. A může se ti to vracet.“ varovala ho a dále se věnovala palačinkám.
„Ty máš vystudovanou nějakou zdravotnickou školu?“ zeptal se Semir.
„Ne.“ zasmála se. „Jenom už jsem si rameno čtyřikrát vykloubila. Poprvé, když jsem byla na střední a od té doby ještě třikrát. Takže vím, že se ti to můžeš vracet.“ podívala se na Turka. „Tenkrát, když se mi to stalo poprvé, tak jsem nějak podcenila léčbu – dlahu jsem nenosila tak dlouho, jak jsem měla a jakmile mě rameno přestala bolet, tak jsem s ním začala hýbat. Sice bylo pěkné, že na rehabilitaci ze mě byli nadšení, jak mi to jde, ale potom se mi to hodně vymstilo. Na celý život. A tak jsem se alespoň naučila, jak to rameno vrátit zpátky. Protože věř mi, že čekat s vyhozeným ramenem dvacet minut na záchranku není nic skvělého.“ mrkla na Gerkhana a zasmála se.
Když dodělala i poslední palačinku, rozhodla se jít na chvíli ven. Ačkoli měla ráno otevřená okna, odér smaženého oleje se stejně rozléval místností a už se jí z toho dělalo nevolno. Šla na zahradu. Sedla si na stejnou lavičku jako v noci. Líbilo se jí to místo, byl z něj rozhled na celou zahradu. Bylo krásně. Ptáci zpívali v korunách stromů, slunce zářilo, ale ještě nemělo sílu, takže místo toho, aby pálilo, jako tomu v těchto dnech odpoledne bývá, pouze příjemně hřálo. Seděla a slunila se, nad ničím nepřemýšlela. Z jejího nicnedělání ji vytrhl až Tom. Jeho „Zuzano?“ se rozlehlo zahradou.
„Ano?“ otočila se.
„Co tu děláš, tak sama? Pojď se taky nasnídat.“ přisedl si vedle, objal jí a přitiskl si ji k sobě.
„Relaxuju.“ usmála se, aniž by otevřela oči. Stále nastavovala svoji tvář příjemným slunečním paprskům. „Já už jsem snídala.“
„Hele, prej jsem nějak Semirovi ublížil, jo? A proč má obvázanou tu ruku?“
Zuzana prudce otevřela oči a zalapala po dechu. „Prosím?“ V hlavě měla najednou totální chaos. „To ses tak opil, že si nic nepamatuješ nebo to jenom hraješ?“
„Já, včera jsem to trochu přehnal s tím pitím, asi. Fakt si vůbec nic si nepamatuju … Jenom vím, že se mi zdálo, že jsem v noci byl na zahradě a byla mi strašná zima.“
Nevěděla, co mu na to má říct. „To si ze mě děláš srandu, ne?“
Chytl se za hlavu, ve které mu třeštilo a zavrtěl jí na znamení nesouhlasu.
Zuzana se ironicky zasmála a nevěřícně kroutila hlavou. „To nemyslíš vážně, že ne?!“
„Bohužel jo.“ pronesl provinile. „Co jsem, prosím tě, prováděl?“
„Takže stručně – porval si se se Semirem, vykloubil jsi mu rameno, řval na mě, obvinil mě z něčeho, co jsem nikdy neudělala a nazval mě kurvou a pak, asi pět minut poté jsi za mnou přišel na zahradu a vykládal mi, jak tě to všechno mrzí a jak mě miluješ.“ řekla mu v rychlosti naštvaně.
Teď zase lapal po dechu Tom. „Cože?“ vypadlo z něj po chvíli. „To jsem opravdu udělal a řekl?“
„Jo!“ opáčila naštvaně.
„Prosím tě promiň. To bych ve střízlivosti nikdy neudělal.“ „Můžu se to nějak pokusit odčinit?“ zeptal se prosebně.
„Slib mi, že už se to nikdy nestane. Už tě NIKDY nechci vidět v takovým stavu.“
„Slibuju.“ objal jí. „Miluju tě.“ zašeptal a políbil ji.
„Tome, já jsem byla taky opilá. Ani se mi nechce věřit, nad čím jsem v noci přemýšlela. Ale aspoň si to pamatuju a jsem si toho vědoma.“ pronesla už smířlivým tónem a starostlivě se na něj podívala.
„Už se to nestane.“ slíbil provinile.
„Já ti věřím, Tome.“ podívala se na něj. Pak opět zavřela oči a užívala si sluníčka.
Tom se zvedl a odešel, Zuzana vytáhla z kapsy krabičku cigaret značky Lucky Strike a zapalovač. Cigaretu stiskla rty, zapalovačem podpálila a potáhla. Ten pocit byl úžasný, hned jí bylo o něco lépe. Sešpulila rty a vyfoukla obláček dýmu. Vzpomněla si na dobu, kdy kouřit začínala. To byly časy. usmála se sama pro sebe. Měla jsem božský život. Jedinou mojí starostí bylo, aby daný program vytvořila v čas. Peníze, které jsem za to dostala, mi stačili na měsíc luxusního života. Pořád jsme s Markem jezdili na dovolené … Proč jsem se vlastně pouštěla do vztahu s Kranichem? Proč jsem mu tenkrát, když mě pozval na večeři, neřekla, že ne? Vždyť mi muselo být jasné, že tohle nemůže skončit dobře. Tohle totiž musí skončit smrtí jednoho z nás. A ten někdo nejspíš budu já. Nedokázala bych ho zabít. Ani nechat ho zabít. Nesnesla bych vědomí, že mu někdo ublížil. A nezasloužil by si takto zemřít, jenom kvůli tomu, že já chci žít. On zachraňuje životy jiných lidí a já bych ho měla připravit o ten jeho? Ne, nikdy. On měl už v životě tolik smůly, že si alespoň ten život prostě zaslouží. Proč jsem tenkrát prostě neřekla: Ne? Chvíli bych možná truchlila, ale pak by bylo všechno dobré. Já bych si zase našla někoho z nějakého gangu … Mohla bych se s ním kdykoli rozejít bez toho, aby byly nějaké větší problémy, nemusela bych řešit to, že mě někdo udá … Proč? Vždyť můj život neměl chybu!

Zuzana ještě ani nedokouřila cigaretu, když přišel Semir. „Můžu si přisednout? Neruším?“
„Klidně, určitě ne.“ odpověděla mu, aniž by otevřela oči a její rty se pohnuly do lehkého úsměvu. Nepotřebovala ani otevírat oči, naprosto přesně poznala podle hlasu, o koho se jedná, na hlasy měla téměř dokonalou paměť.
„Ty kouříš?“
„První po dvou měsících.“
„Já, … chtěl bych se ti moc omluvit za to, co jsem o tobě řekl. Trochu jsem se napil a nehlídal si slova. Promiň.“
Konečně otevřela oči, podívala se na něj a mile se usmála. „Není za co, by ses mi měl omlouvat.“ A myslela to vážně. „Všichni jsme se trochu napili. Někdo více, někdo méně.“ „Jenom mi řekni,“ řekla po chvíli ticha, „je opravdu možné, že si Tom z noci téměř nic nepamatuje?“
Semir přikývl. „Tom většinou nezná hranice, kde s pitím skončit. Už se mi to několikrát stalo, že si z předchozího večera téměř nic nepamatoval.“ „Hlídej ho trochu, prosím tě.“
Podle Semirova tónu Zuzana pochopila, že slovem párkrát asi myslel víc, než by normálně člověk označil výrazem párkrát a že o něj má jeho parťák opravdu starost …
„Zuzi?“ na zahradu vešel Tom a hledal svou přítelkyni.
„Ano?“ ozvala se z lavičky.
„Mohli bychom za chvíli jet? Potřebuji si po obědě něco nutně vyřídit v Kolíně …“
„Určitě, jdu si sbalit.“ křikla na Toma. „Pokusím se dát na něj pozor.“ řekla potichu Semirovi a odešla si zabalit.

O půl hodiny později měli oba sbaleno a byli připraveni vyrazit. Naložili věci do auta, se všemi se rozloučili, nasedli a odjeli.
Dlouho oba mlčeli, každý si přemýšlel nad svým. Zuzana z party měla vcelku dobrý pocit. Zpočátku měla strach, ale brzy poznala, že Tomovi přátelé jsou opravdu fajn lidé. I Semir, který na ni zpočátku na služebně působil jako malý, protivný a vzteklý Turek se ukázal jako fajn člověk. Jediná věc, která ji tížila, bylo to, co se stalo v noci …
I Tom odjížděl s vcelku dobrým pocitem. Obával se, jestli Zuzanu jeho přátele přijmou mezi sebe a hlavně se obával Semirovi reakce. Očekával, že parťák bude naštvaný, ale jak to tak vypadalo, tak nebyl. Nebo byl a dokázal to velice dobře maskovat. I jeho ovšem tížilo to samé, co Zuzanu. Nejvíce ho děsilo to, že si z noci nebyl schopen téměř nic vybavit. Netušil, co komu provedl, natož, co komu řekl. Přiznal si, že to opět s alkoholem trochu přehnal …
„Děkuji, že jsi mě vzal, Tome.“ ozvala se Zuzana po dlouhé chvíli ticha.
„Já děkuji, že jsi jela se mnou. Bez tebe by to tam nebylo ono.“ usmál se na ni.
„Tvoji přátelé jsou moc milí.“
„Jsem rád, že se ti líbí. Myslím, že ses jim taky líbila.“


Odvezla Kranicha domů, rozloučili se a Zuzana se vrátila domů. Sotva vešla do bytu, začal ji v kapse zvonit mobil. Neznámé číslo. „Prosím?“
„Nila?“ ozvalo se na druhé straně.
„Marku?“
„Ty jsi mě poznala po hlase, po jediném slovu, co jsem řekl?“ zeptal se trochu překvapeně.
„Jak kdybys nevěděl, že mám výbornou paměť na hlasy. A navíc, po té době, co jsme byli spolu, bych snad tvůj hlas ještě mohla poznat …“
„Já vím. Ale abych přešel k věci. Nutně tě potřebujeme.“
„O co se jedná?“
„Potřebujeme vymazat určitý data z centrální policejní databáze.“
„Cože? Jak to asi mám udělat?“
„Dostaneme tě k těm počítačům. Ale zbytek musíš udělat sama. Ber nebo neber. Ale rozmýšlej rychle. Mimochodem, pokud se ti to podaří, 100 000 € je tvých.“
Byla to výzva. Velká výzva. A ty ona milovala. „Beru.“
„Dobře. Pošleme pro tebe letadlo.“
„Počkej, jako teď hned?“ zeptala se překvapeně.
„Jo.“
„To asi nepude hele, musím si připravit program.“
„Kolik času potřebuješ?“ „Nutně potřebuješ?“ dodal.
„Dej mi dva dny, to bych mohla zvládnout.“
„Fajn, ještě ti zavolám, ale počítej s tím, že v pondělí večer pro tebe pošlem‘ letadlo.“
„Dobře. Tak zatím.“
„Zatím.“ rozloučil se a zavěsil.
Věděla, že na to asi sama stačit nebude a tak se rozhodla zavolat si pomoc.
„Ahoj Pavle.“
„Ahoj Zuzi. Jak se máš, už jsem tě neslyšel a neviděl ani nepamatuju.“
„Dobrý. Co ty?“
„Ujde to.“
„Ale abych přešla k tomu, proč ti volám. Potřebuju pomoc.“
„S čím?“
„S programem.“ „Neptej se mě s jakým.“ dodala rychle. „To po telefonu nebudeme rozebírat. Ale „potřebovala bych tě nutně. Co nejdřív.“
„Co myslíš tím co nejdřív?“
„Hned. Do úterý musí být hotový. Mohl bys přiletět prvním letadlem, co poletí?“
„Pokusím se. Jdu si zabalit a valím na letiště. Ještě ti zavolám.“
„Fajn, dej mi vědět, kdy přiletíš, budu na tebe čekat na letišti.“

Nechtěla ztratit ani vteřinu, nyní tak drahocenného, času a tak nechala kufr s věcmi z chalupy ležet v předsíni a rovnou si zapnula svůj pracovní notebook a začala pracovat na programu. Byla si vědoma toho, že bude muset pracovat dnem i nocí, aby to dala za dva dny dohromady …

O tři hodiny později ji přišla zpráva od Pavla, že právě přistál na letišti. Vzala si pouze klíčky od auta a v domácím oblečení se rozjela k letišti. Právě když dorazila, vycházel Pavel z hlavního terminálu. Na přivítanou se obejmuli. Sice se neviděli skoro dva roky, ale Pavel se za tu dobu vůbec nezměnil. Pořád byl stejně hubený a měl stejně dlouhé vlasy, jako když se viděli naposledy. Nasedli do auta a Zuzana se svižně zařadila do provozu. Zuzana Pavlovi stručně vysvětlila, s čím potřebuje pomoct.

„Ty jo … skoro bych tě nepoznal.“ usmál se.
„Máš pravdu, že jsem se trochu změnila, no.“ Opravdu se změnila. Nejenom vzhledově, ale i chováním. Což ji poměrně děsilo. Bývala silná, neohrožená, cítila, že má vládu nejen nad sama sebou, ale i nad velkou částí svého okolí, mohla si dělat, co se jí zachtělo, nikomu se z ničeho nemusela zpovídat, nikomu neříkala, co dělá, s téměř nikým se nebavila o práci. Což nyní pochopila, že je asi běžné. S Markem téměř nikdy neřešili práci. Občas se ji zeptal, na čem pracuje nebo tak, ale ona se ho neptala, co dělá. Nechtěla to vědět. Řídila se heslem: Co oči nevidí, to srdce nebolí. Nechtěla vědět o tom, jak moc je zapleten do obchodu s bílým masem … „Ale ty ses vůbec nezměnil.“ usmála se. „A co Simona se Štěpánkou, jak se mají?“
„Asi dobře.“
Zuzana na něj vrhla nechápavý pohled.
„Štěpánka si našla přítele a spolu se Simonkou k němu odešly.“
„To mě mrzí, promiň.“
„Nemáš se za co omlouvat.“ pokusil se usmát se, ale bylo vidět, že mu moc do smíchu není. „A co ty? Jsi s Markem.“
„Ne, už delší dobu ne. Ale stále jsme přátelé.“
„A někdo jiný?“ mrkl na ni.
Přikývla a potutelně se usmála.
Pavel na ni vrhl zvídavý pohled. „Tom Kranich.“
„Někdo z branže?“
„Z druhé strany. Je policajt.“
Pavlovi div nevypadly oči z důlků …


Čas plynul neskutečně rychle. Ani se nenadála a stmívalo se. Dostali hlad, tak si domů objednali pizzu.
Potom pracovali až dlouho do noci, bylo krátce po půl třetí, když konečně odešli spát.
A od časného rána se znovu pustili do práce.
Bylo skoro jedenáct, když někdo zazvonil. „Panebože, kdo co chce v neděli dopoledne?“ brblala, když s nevolí vstávala od stolu. Překvapilo ji, když za dveřmi viděla Kranicha. „Ahoj.“
„Ahoj.“
„Co potřebuješ?“
Kranicha otázka zaskočila. „Nic, jenom jsem tě chtěl pozvat na oběd. Můžu dál.“
Zuzana ukázala rukou směrem do bytu na znamení, že může. „Asi tě odmítnu, Tome. Mám tady teď rozdělanou docela dost důležitou práci.“
Tom strnul, když uviděl u jejího stolu sedět cizího muže.
„Guten Tag.“ pozdravil ho Pavel německy, čímž vyčerpal skoro veškerou svou slovní zásobu.
Tom mu odpověděl stejně. Podíval se na Zuzanu a pohledem ji dal jasně najevo, že si žádá vysvětlení.
„Tohle je Pavel. Můj kamarád z Česka. Dostala jsem docela dobrou nabídku, ale je podmínka, že to musím udělat do dvou dnů a sama bych to nezvládla. Tak jsem ho poprosila, jestli by mi s tím nemohl pomoct.“
Tomův zrak padl na kuchyňskou linku, kde spatřil dva talíře. Na jednom byl kousek pizzy, na druhém jenom zaschlá šmouha od kečupu. Bylo mu jasné, že ten chlap tu i spal. Přesto se Zuzany zeptal, ve víře, že jeho domněnky vyvrátí. „Byl tady i přes noc?“
Nezapírala. „Byl.“
Tom v tu chvíli nevěděl, co má dělat a co si má o tom všem myslet. Zuzana podle jeho pohledu pochopila na co myslí.
„Hlavně si, prosím tě, nemysli bůhvíco … Je to jenom můj kamarád nic víc!“ pronesla potichu, ale důrazně.
„Tak si to tu užijte.“ odsekl jí, otočil se a rychlým krokem vyrazil z bytu.
Zuzana chvíli stála jako zkamenělá, ale poté rychle vyběhla na chodbu. „Tome.“ doběhla ho a chytla ho za ruku. „Tome …“ chtěla mu něco říct, ale nedomluvila, Kranich se jí vytrhl a opět odcházel. „Tome! Počkej.“ opět ho doběhla a objala ho, aby jí nemohl utéct. „Miluju Tě …“
„Nech mě být!“ zakřičel na ni a prudce ji od sebe odstrčil. Zůstala stát na místě a do očí se jí draly slzy. Věděla ovšem, že teď nemá čas jet za ním a musí se vrátit zpět k práci. Zamáčkla slzy a šla znovu pracovat.
„Všechno v pohodě?“ zeptal se Pavel, který jim sice nerozuměl, ale slyšel křik.
„Jo, jsme se trochu rafli, ale už jsme si to vyříkali.“ usmála se falešně. Pavel ale nic nepoznal a dál se věnoval programu …

„Joooo!“ vyskočila Zuzana od stolu chvíli před čtvrtou odpoledne a objala Pavla. „My jsme to dokázali!“ Nemohla uvěřit tomu, že za tak krátkou dobu dokázali dát dohromady dešifrovací program. Hned vzala mobil a zavolala Markovi. „Mám to. Můžu přijet klidně hned.“
„Fajn. Za hodinu je tam pro tebe letadlo. Na letišti na tebe bude čekat Émile. Je to jeho kšeft.“
„Dobře. Ahoj.“
„Ahoj.“
„Musím letět do Berlína, takže jedu na letiště, chceš tam dovést?“ obrátila se na Pavla.
Ten jenom přikývl. Zuzana si sbalila do malé cestovní tašky pár základních věcí a za pár minut už vyráželi na letiště. Tam se rozloučili. Pavel si šel koupit letenku a Zuzana šla čekat na soukromé letadlo.

Na letišti v Berlíně už na Zuzanu čekal vysoký, na krátko ostříhaný muž s ostrými rysy v obličeji, který se jí představil jako Émile.
„Velice mile jste mě překvapila. Mark říkal, že jste dobrá, ale že až takhle dobrá …“
Zuzana se jenom potěšeně usmála. „Děkuji.“
„Přejdu ale k věci. Dokážete se dostat do policejní databáze?“
„Měla bych to zvládnout.“
„Výborně. Můžeme jet rovnou do centrály? Dovedeme Vás k hlavním počítačům a zbytek bude na Vás.“
„Není to nebezpečné?“ zeptala se opatrně.
„Nemusíte mít obavy, máme tam vlastní lidi, odpověděl Émile bezstarostně.
"A co po mě vlastně chcete?“
„Jenom, abyste se dostala do databáze.“
„Mark mluvil o nějakém mazání …“
„Ne, to si asi spletl, jenom si potřebujeme něco prověřit.“
Zuzaně to bylo divné, ale nic neříkala. Že by si Mark něco takového spletl? Pochybuju. To se mi opravdu moc nezdá …

Zanedlouho dorazili k centrálním počítačům. Bylo až překvapivé, jak lehce se tam dostali. Zuzana se usadila k hlavnímu počítači, z tašky vyndala všechny potřebné věci a začala pracovat. Už byla skoro hotova s proniknutím do systému, když v tom ji napadlo: C o když si chtějí prověřit Marka? „Mohli byste, prosím, na chvíli odejít? Znervózňuje mě přítomnost dalších lidí, kteří mě pozorují.“
„Nestačilo by, kdybychom se nedívali?“
„Mohli byste, prosím, odejít?“ zopakovala znovu rázněji.
Oba muži ji poslechli a odešli do vedlejší místnosti. Hned jak zašli za roh, dostala se do databáze a vyťukala jméno Mark Jäger. Po tom, co uviděla, zůstala stát jako zmražená …

Neuenhöfer Weg 20, měla bych tu být správně. Zazvonila.
„Kdo je tam?“ ozvalo se zevnitř.
„Zuzana Sorrel.“
„Pojď dál, je otevřeno.“
Vstoupila a ocitla se v luxusním prostorném bytě. Mark právě přicházel, oděný pouze do ručníku omotaného kolem pasu.
„Ahoj.“ pozdravila ho.
„Ahoj, jsem rád, že tě konečně vidím.“ obejmul ji. „Posaď se, vybídl ji.“ vybídl ji a ukázal k velkému kuchyňskému stolu. „Něco na pití?“
„Jenom vodu, prosím.“
Na stůl ji postavil sklenici vody. „Skočím se převléct, hned jsem zpátky.“
Zuzana mezitím koukala z velkého francouzského okna. Mark bydlel v 7. patře, takže měl nádherný rozhled.
Za okamžik se vrátil a přisedl si k ní. „Tak povídej … jak se máš? Jsem tě neviděl ani nepamatuju!“
„Jo, dobrý, co ty?“ usmála se.
„Pracovně.“ usmál se unaveně. „Jsi teď nějaká jiná … Kam zmizely tvoje červené vlasy?“ Také si všiml, že přibrala, ale nic neříkal, věděl, že by se urazila.
„Vrátila jsem se zpět k své původní barvě. Já jsem se tak celkově teď změnila. Sice nevím, jestli k lepšímu …“
Mark na ni vrhl tázavý pohled.
„Našla jsem si přítele …“ V jeho obličeji se objevilo zklamání. „A můj život začal být ještě akčnější a dramatičtější než byl předtím. A to jsem si představovala, že normální lidé mají poklidný, až nudný život. To jsem si ale opravdu jenom myslela.“
„Tím chceš říct, že nejsme normální?“ zatvářil se naoko uraženě.
„No já už začínám být normální …“ zašklebila se na něj provokativně.
„To mě nevadí být nenormální …“
„Ono to, čoveče, neni zase tak hrozný bejt nenormální. Je to vlastně docela fajn. Teda bylo to docela fajn …“
„To je až tak zlý?“
„No … ne. Na jednu stranu je to docela i fajn.“ usmála se.
„Přespíš tady?“
„Mohla bych … ne, asi ne, nevzala jsem si nic na spaní.“
„Stejně je takový vedro, že se nedá spát v ničem jiným než ve spodním prádle nebo nahá, ne?“
„Marku!“ Vrhla na něj káravý pohled.
„No a nemám pravdu?“
Nezbylo jí nic jiného než s ní souhlasit.

Vyšla z koupelny. Bylo půl jedenácté večer. Po studené sprše se cítila docela dobře, konečně jí nebylo vedro. Šla bosá, pouze v kalhotkách a podprsence k Markovi, který stál u francouzského okna a díval se na krásný večerní Berlín. Ač nechtěla, musela si přiznat, že ji Mark stále velmi přitahuje. Nebýt šťastně zadaná, věděla, že by mu podlehla. Stačil jí jediný pohled na expřítele, stojícího nyní pouze v boxerkách, a věděla, že by nedokázala odolat. I kdyby její mysl nechtěla, její tělo by se poddalo jeho dotykům. Tak jako tomu bylo už mnohokrát předtím. Prošli si několika krizemi, pokaždé si říkala, že se s ním rozejde, ale pokaždé, když ji obejmul a do ucha šeptal omluvy, věděla, že to neudělá, že prostě nemůže.
Prstem přejela přes imaginární čáru, která spojovala 4 jeho jizvy – první na levé straně těsně nad pánevní kostí, druhou těsně vedle páteře v úrovni pasu a třetí a čtvrtou, které jsou kousek pod sebou na rameni.
Levou rukou chytl Zuzanu, která stála za ním, zezadu za krk a otočil hlavu, s cílem políbit ji. Přibližoval se k jejím rtům, když vtom se Zuzana odtáhla. Stačila trocha a bývala by byla propadla jeho kouzlu a nechala se políbit. „Ne, Marku … promiň, to nejde …“ Otočil se zase zpět a ruce spustil volně podél těla. Oba chvíli stáli v naprostém tichu. Oba přemýšleli nad stejnou věcí – proč vlastně dovolili, aby se od sebe odloučili? Vždyť jim spolu nebylo zle …
Po chvíli mlčení opět nakreslila imaginární čáru spojující všechny jeho čtyři jizvy. „Jak jsi k nim doopravdy přišel, Chrisi?“
Tázaný se prudce otočil a vrhl na ni vyděšený pohled.
„Nepotřebovali nic vymazat, chtěli pouze přístup k seznamu tajných agentů, aby si mohli zjistit, jestli na ně někdo nebyl nasazen.“ vysvětlila tichým, klidným hlasem.
„Jsem mrtvý.“ chytl hlavu do dlaní.
„Proč?“
„Panebože, protože teď ví, kdo jsem, ty krávo! To ti to nedošlo?!“ „Proč jsi to udělala?“ zatřásl s ní prudce. „Zabila jsi mě!“ Vrazil jí facku, až to s ní smýklo na stranu.
Jeho agrese zaskočila nejen ji, ale i jeho samotného. Věděla, že mívá agresivní sklony, ale nikdy, nikdy si je nevybíjel na ní. Nevěděla, jestli má plakat nebo křičet nebo co má vlastně dělat. „Já jsem ti ten život zachránila.“ pronesla tiše po chvíli. „Kdokoli jiný by tě nechal napospas …“
Vrhl na ni naštvaný, nechápavý pohled.
„Vymazala jsem tě z databáze dřív, než tam mohli tvé jméno spatřit.“ pronesla a spolkla krev, která se jí valila z rozkousnutého jazyka. „A nezapomeň, že to byl tvůj kšeft … Tys mi volal, tys mě chtěl …“ řekla stále stejně tiše, jako začala první větu.
„Zuzano promiň … promiň, prosím.“ přišel k ní a pokusil se ji obejmout.
Ustoupila. „Jdi ode mě pryč, prosím.“ Jak otevřela pusu, z pusy se jí vyhrnul pramínek krve. Hřbetem dlaně si ho utřela a nehybně stála, s jednou rukou stále na tváři, kam ji uhodil.
„Panebože …“ zašeptal zděšeně. „Co se ti stalo? Co jsem ti udělal?!“
„Nic.“ zamumlala.
„Pojď do koupelny.“ vybídl jí a pokusil se ji chytit za druhou ruku, která jí visela volně podél těla.
Ucukla a ruku dala za záda. „Nech mě být!“ vykřikla, z očí jí ukápla slza a z úst znovu vytekl pramínek krve.
Chrise nenapadlo nic lepšího, než chytnout ji za ozdobnou sponu u podprsenky, která dohromady spojovala oba košíčky. Předpokládal, že se Zuzana nebude moc bránit. Jenže se cukla, ozvalo se křupnutí a spona praskla. Oba, nyní už rozdělené, košíčky se svezly na stranu a tak se před ním ocitla vlastně nahoře bez. Instinktivně zkřížila obě ruce na prsou.
„Udělej pro mě, prosím, jednu věc. Nech mě na pokoji!“ rozplakala se a z úst se jí hrnul doslova proud krve.
Chris k ní přistoupil a vzal ji do náručí. Neprotestovala. Obě ruce přesunula z prsou na obličej, zakryla si jimi oči a vzlykala. Postavil ji v koupelně u umyvadla, přisunul k němu prádelní koš a posadil ji na jeho víko. Namočil ručník a setřel jí krev z hřbetu ruky, obličeje a ňader, kam až ji krev stekla. Stále vzlykala. Čas od času odplivla do umyvadla krev. Chris ji celou dobu hladil po tváři nebo vlasech a šeptal ji omluvy do doby, než jí přestala téct krev a přestala vzlykat. Věděl, že to opravdu hodně přehnal. Poté ji opět vzal do náruče, odnesl do ložnice a něžně uložil do postele. Schoulila se do klubíčka na kraj postele a krátce poté usnula. Chris ještě dlouho potom seděl nad ní a vyčítal si, co udělal.

Na Toma a Semira vyšla toho večera noční. Semir dorazil s mírným zpožděním. To, že tu nebyl Kranich nebylo nic divného. Už opět začal chodit pozdě. Semir vzal telefon a zavolal mu. Kranichův mobil dlouho vyzváněl, ale nikdo to nebral. To bylo Gerkhanovi docela divné. Podíval se na hodiny. Už je po čtvrt na devět. Kranich sice chodí pozdě, ale touhle dobou už by měl být určitě na cestě. A je divné, že to nebere.“ Vytočil jeho číslo znovu. Telefon opět vyzváněl, ale opět to nikdo nevzal. Semir se začínal pomalu strachovat, jestli se mu něco nestalo po cestě. Vyšel z kanceláře ke stolu Bonratha a Herzbergera. „Kluci, nevíte, co je s Tomem?“ zeptal se starostivě.
Oba jenom zakroutili hlavou na znamení nesouhlasu.
Zaklepal na kancelář šéfové, která si zrovna balila věci a chystala se odcházet a bez vyzvání vešel. „Šéfová, nevíte, co je s Tomem? Měl už by tu být. Volal jsem mu, ale nebere to.“
„Nevím. Počkejte, zkusím mu zavolat.“ Znovu usedla ke stolu, od kterého před chvílí vstala, vytočila Kranichovo číslo a čekala, zda se někdo ozve na druhém konci. Nestalo se tak. „Počkejte do půl a pak se když tak jeďte podívat k němu do bytu.“
Pouze přikývl a odešel zpátky do své kanceláře, kde neustále sledoval hodiny a doufal, že Tom každou chvíli přijede. Zdálo se mu, že těch deset minut bylo snad deset hodin. Hlavou se mu honily různé katastrofické scénáře. Ačkoli se na to snažil nemyslet, jeho mozek ho neposlouchal.
Přesně o půl se zvedl, vzal klíčky od auta a rychle se vydal k bytu svého kolegy. Zvonil, ale nikdo neotvíral. To ho znepokojilo ještě více. Zazvonil znovu a ještě silně zabušil. Opět nic. Z kapsy bundy vyndal univerzální šperhák. Věděl, že by to neměl dělat, ale něco v něm mu říkalo, ať to udělá. Poslechl svůj vnitřní hlas a za okamžik otevřel dveře. „Tome!“ zavolal. Nikdo se neozýval a tak zvolal znovu. Opět nic. Vkročil do bytu a rozhlédl se. Na pohovce uviděl ležícího Kranicha. Semir si myslel, že spí a tak k němu přišel a zatřásl s ním. „Vstávej! Už jsi měl být dávno v práci.“ Lekl se bezvládnosti jeho těla. „Tome!“ zakřičel zoufale a znovu s ním zatřásl. Tomova ruka bezvládně padla dolů. Semir byl vyděšený, vůbec nevěděl, co se mu mohlo stát. Přitiskl mu dva prsty na krk, aby nahmatal puls. Tomovo srdce stále bilo, ale jeho puls byl velice slabý, sotva hmatatelný. Rychle z kapsy vytáhl mobil a vytočil číslo záchranné služby. „Tady Gerkhan, kolega Kranich je v bezvědomí, má slabý puls a dýchá hodně povrchově. Berliner Straße 30.“
„Co se stalo?“ zeptala se žena na druhém konci linky.
„Nevím.“ odpověděl trochu zmateně a rozhlédl se kolem sebe. V tom uviděl na zemi skoro prázdnou flašku od vodky. Obeznámil s tím operátorku na druhé straně.
„Kolik toho tak vypil?“ zeptala se.
„Nemám tušení. Láhev je sice skoro prázdná, ale nevím, kolik v ní původně bylo.“
„Dobře. Monitorujte stále jeho dech a puls, už jsem tam poslala záchranný vůz.“
„Dobře. Děkuji.“

Záchranná služba přijela opravdu velice brzy. Toma naložili a odvezli. Semir zabouchl dveře od bytu, rychle nasedl do auta a jel za ním do nemocnice.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Ráno se probrala a otočila se na druhou stranu. Palčivě ji zabolela tvář. Okamžitě se jí vybavilo, co se stalo včera večer. Posadila se na posteli. Mark, teď už spíš Chris vedle ní neležel, místo bylo prázdné, ale peřina a proleželý polštář prozrazovali, že spal vedle. Pomalu vstala a zívla. Zabolel ji jazyk. Vydala se do koupelny, kde měla ještě od včerejška oblečení, aby se oblékla. V kuchyni už byl Chris, na stole byla nachystaná snídaně. „Dobré ráno.“ usmál se na ni.
„Dobré.“ odpověděla mrzutě a odešla do koupelny. Rozčesávala si vlasy, když zaklepal na dveře.
„Můžu?“ ozvalo se. Její mlčení bral jako souhlas a vešel. V ruce nesl malou dárkovou tašku. Pohled na ni jej doslova uchvátil. Dlouhé, mírně vlnité vlasy jí sahaly skoro do půlky zad a v zrcadle se odrážela její tvář a hrudník. Mlčky k ní došel, tašku ji vtiskl do ruky a mlčky zase odešel. Teprve když odešel, otevřela ji. Byla v ní nová černá podprsenka, patrně náhrada za tu, co ji včera zničil. Oblékla si jí a padla výborně. Překvapilo ji, že se takto trefil. Vzhledem k tomu, že na podprsence, co měla včera, velikost není napsaná, tak si to Chris buďto musí pamatovat nebo si to tipl. Oblékla si i šortky a tričko a vrátila se zpět do kuchyně.
„Je ti?“
„Perfektně. Děkuji.“ odpověděla stručně.
„Mohli bysme si prosím promluvit?“ zeptal se, vstal a šel k sedačce.
Přikývla a šla za ním. Posadili se vedle sebe.
„Byl jsem v organizaci, která dodávala ilegálně zbraně do krizových oblastí.“ začal pomalu. „Belgická policie měla na tom případu taky agenta. Přeběhl na druhou stranu. Zradil mě, odhalil moji pravou identitu. Oni …“ odmlčel se. Viditelně mu něco dělalo problém říct. „Oni … „ začal znovu, ale opět větu nedokončil. „Mučili mě.“ pronesl těžce. „V Africe. Píchali mi drogy. Chtěli vědět, co vím a co ví policie. Nepromluvil jsem, chránil jsem svého parťáka, kterej mě prodal za 2 miliony v surovejch diamantech. Pokusil jsem se o útěk. Málem jsem to nestihl …“
Do doby, než vyslovil to, že ho mučili, vlastně nevěděla, proč jí to říká. Poté pochopila, že to je odpověď na včerejší otázku. S pláčem ho obejmula. Nevěděla, co by měla říct a tak jenom mlčela. Snažila se na to nemyslet, nic si nepředstavovat, ale nešlo to. Pokaždé, když zavřela oči, jako by ho před sebou viděla, jak ho mučili. Ještě více k sobě Chrise přitiskla. To byla věc, kterou nikdy nevěděla a ani o ní neměla tušení. Teprve teď z části porozuměla Chrisově povaze a chování. Celkově jí poslední dva dny obrátily život naruby. Věděla, že nic už nebude jako dřív. Už to totiž není ten Mark, kterého znala. Je to vlastně někdo, kdo si jenom na Marka hraje. Připadala si jako ve zlém snu. Děsilo ji, že skoro dva roky žila s někým, kdo vlastně neexistuje. S někým, kdo je vlastně jenom smyšlená postava, která hraje vlastní roli. Jako role v divadle …
„Chrisi?“ ozvala se tiše.
„Hm?“
„Jakou roli v tomhle divadle mám nebo jsem měla já?“
„Žádnou. Tebe nemiloval Mark …“
Zatmělo se jí před očima. Takže jsem byla jenom jeho loutkou? Něčím, co mu vařilo, pralo, uklízelo, doprovázelo ho na společenské akce, spalo s ním …
„… tebe miloval Chris.“ Přerušil tím její myšlenky. „A miluje. Ale chápu, že už máš vlastní život.“
Po chvíli ticha se Zuzana zeptala: „Na čem jsi nasazený teď?“
„Odhalení největšího gangu překupníků s bílým masem. Už na tom pracujeme 3 roky. Nelíbí se mi tahle práce. Je to strašný muset se dívat na ty holky, který jsou prodávaný nějakejm pasákům. Je to strašně výnosnej byznys.“ „Tak teď aspoň víš, že nebyl důvod žárlit a pořád se stresovat s tím, jestli ti někde nezahejbám s některou z nich.“ dodal po chvíli, aby odlehčil situaci.
Oba se usmáli. Poté opět bylo ticho. Každý byl ponořený ve svých vlastních myšlenkách.
"Už musím domů, Chrisi." řekla po chvíli.
"Zůstaň ještě." zašeptal.
"Ne, opravdu musím. Než jsem odjela, pohádala jsem se s Tomem a chci si to s ním vyříkat."
"Kdo je Tom?"
"Můj přítel." usmála se zamilovaně.
Pohled na její tvář, ve které se zračila zamilovanost, mu moc na náladě nepřidal. Ba právě naopak. Nic neodpověděl, pouze pokýval hlavou.
"Nezůstaneš aspoň na snídani?"
"Promiň, asi ne."
Chris opět nic neřekl, pouze rezignovaně pokýval hlavou.
Zvedla se, vzala si tašku, objala Chrise, ve dveřích mu zamávala a odešla.
Chris opět zůstal sám, pouze se svými myšlenkami na včerejší večer, které ho zevnitř užíraly …
Za tři hodiny už Zuzana byla doma. Popravdě byla ráda, že byla doma. Poslední dny byly opravdu náročné a ona se těšila, že se doma natáhne, pustí si nějaký film a bude relaxovat. První, co udělala, bylo, že dala vybitý telefon do nabíječky a zapnula ho.
Dvanáct nepřijatých hovorů z cizího čísla? Co to má být? zakroutila nechápavě hlavou, stiskla zelenou ikonku a vytočila to číslo.
Telefon zazvonil pouze dvakrát, když se na druhé straně někdo ozval.
„Ahoj Zuzano, tady Semir.“
„Ahoj Semire, proč jsi mi tolikrát volal.“
„Přijeď prosím do nemocnice U Svaté Anny.“ ozvalo se naléhavě.
„Proč? Co se stalo?“ zeptala se nervózně.
„Tom leží na JIPce.“ ozvalo se tiše.
„Cože?“ vykřikla zděšeně. „Co se mu stalo?“
„Otrava alkoholem …“
„Co?“
„Vysvětlím ti to tady.“
„Hned jsem tam.“
Do kapsy si hodila jenom záložní mobil a nějaké peníze. Naskočila do auta a co nejrychleji se snažila dostat do nemocnice.

Neobtěžovala se čekat na výtah, místo toho rychle vyběhla do pátého patra, kde se nacházelo oddělení jednotky intenzivní péče. Zazvonila, oznámila, že jde za panem Kranichem a byla vpuštěna dovnitř. Z dveří naproti vyšel doktor.
„Vy jdete za panem Kranichem?“
Zuzana pouze přikývla.
Doktor otevřel dveře a pokynul jí, aby vešla.
„Děkuji.“ pronesla tiše a proplula dveřmi. Doktor šel hned za ní.
Stoupla si k jeho posteli. „Tome.“ zašeptala, chytla ho za ruku, políbila na čelo a pohladila ho po tváři. „Co se mu stalo?“ obrátila se na doktora.
„Otrava alkoholem, vypil toho moc. Vypumpovali jsme mu žaludek a dali nějaké medikamenty. Bude v pořádku, nebojte.“ usmál se na ni.
Pokývala hlavou a viditelně se jí ulevilo. „Mohu tady chvíli zůstat?“
Doktor přikývl.
Sedla si vedle jeho postele a držela ho za ruku. Vnitřní stranu lokte, kde měl v ruce zapíchnutou kanylu přikryla cípem peřiny, aby se na to nemusela dívat. „Tome, proč jsi to udělal?“ začala k němu mluvit tichým hlasem. Mluvila spíš proto, aby ulevila svojí duši, než aby se mu snažila něco zásadního říci. Věděla, že ji stejně neslyší. „Je to kvůli Pavlovi, že u mě byl? Já, chtěla bych, abys věděl, že on u mě byl opravdu jenom pracovně, věř mi, prosím. Hned potom, co jsme ten program dodělali, on odjel domů a já jsem s tím jela do Berlína. Tam jsem přespala a hned brzo ráno jsem jela domů, nevěřil bys mi, jak jsem se těšila, až tě uvidím, obejmu, políbím. A pak jsem se od Semira dozvěděla tohle a jela jsem okamžitě sem za tebou.“
„Tome, tohle už mi, prosím, víckrát nedělej, ani netušíš, jaký jsem měla strašný strach! Co bych bez tebe dělala, kdybych tě ztratila? Vždyť ty jsi to jediné, co mám!“ „Kromě jedné kamarádky a mojí „rodiny“ …“ dodala smutně. „Však ty víš, koho myslím, ne?“
„Ne.“
„No přece chlapy z –„ Počkat, on promluvil. „Tome!“
Usmál se a otevřel oči. Zuzana ho radostí objala a políbila. „Ty jsi slyšel všechno, co jsem ti říkala?“ zeptala se opatrně. Tom mírně přikývl hlavou na znamení souhlasu. Zuzana se začervenala. Cítila se trapně, protože projevila svou slabost. A ona nikdy nedávala znát svoje slabosti a přílišné city, protože věděla, že by ji to jednoho dne mohlo zabít. A tak vše držela uvnitř sebe. Ani své nejlepší kamarádce se nesvěřovala. S ničím. Marie ani nevěděla, s kým má vlastně tu čest. Neznala Zuzaninu pravou tvář …
„Já ti věřím.“ usmál se na ni a stiskl ji ruku, za kterou ho celou dobu držela.
„Fakt?“
„Fakt. Kdybych ti nevěřil, tak bych ti to neříkal.“ řekl vážně.
„To jsem moc ráda.“ usmála se šťastně. „Kdy tě pustí domů?“
„Až zítra.“ ušklíbl se.
„Tak já si pro tebe přijedu.“ mrkla na něj.
„Fajn, tak mě pak hodíš na služebnu, viď?“ podíval se na ní psíma očima.
„Na práci zapomeň! Pár dní zůstaneš doma.“
„Ne, to mi nemůžeš přece udělat.“
„Já se s tebou o tom nebudu bavit, Tome.“ odpověděla stroze, čímž mu dala najevo, že tímto diskuze končí.
Do dveří vešel doktor. „Slečno, měla byste už jít.“
Zuzana jenom přikývla, rozloučila se s Tomem a odešla.
Když přijela domů, unaveně se svalila na gauč a koukala na kolínskou katedrálu, na kterou má vynikající výhled z oken kuchyně a obývacího pokoje. Přemýšlela nad svým životem. Najednou všechno bylo jinak. Celý život se jí obrátil a ona měla pocit, že už nikdy nemůže být nic jako dřív.
„Nic není jako dřív
Nic není jak bejvávalo
Nic není jako dřív
To se nám to mívávalo
Nic není jako dřív
Ačkoli máš všechno, co jsi vždycky chtěla
Nic není jako dřív …“ začala si broukat.
Ano. Přesně.
Měla pocit, že ji zradil celý svět. A teprve nyní si uvědomila, jak je vlastně osamocená. Nikdy jí to tak nepřišlo. Až teď. Ráda by teď za někým zašla a popovídala si s ním, ale zjistila, že nemá za kým jít. Za Marií? Těžko, ta nemá nejmenší ponětí o tom, kdo vlastně jsem. Jít za klukama? Těžko. Nemůžu za nima přijít a říct „Pojďte si se mnou popovídat o mých pocitech! Víte, chodila jsem s tajným agentem, teď miluju policajta z dálniční …“ Ne to fakt ne … ušklíbla se.
Věděla, že by se doma ukousala nudou a tak se sebrala a jela do soukromého jezdeckého klubu, kde měla ustájeného vlastního koně. Teď ho pár dní zanedbávala a tak se to rozhodla napravit. Věděla, že projížďka na čerstvém vzduchu jí pomůže zbavit se všech těch myšlenek …

Druhý den ráno jela Zuzana vyzvednout Toma. Neměla dobrou náladu. Včerejší projížďka jí sice pomohla, ale pouze na dobu, kdy byla ve stáji. Už po cestě domů se vracela zpátky její pochmurná nálada. Před Tomem se snažila tvářit šťastně. A on jí to věřil.
„Zuzano?“ oslovil ji, když večer seděli u velkého okna a koukali se na kolínskou katedrálu a Rýn. „Řekni mi něco o své rodině. Nikdy jsi mi o ní nic neříkala …“ vybídl jí. Popravdě, předtím ho ani nějak nenapadlo se ptát. Ale poté, co vyprávěla v nemocnici, když si myslela, že ji neslyší, mu došlo, že asi něco nebude v pořádku.
„No … Tak mám matku, otce a jednu sestru, dvě babičky a jednoho dědu.“ řekla ne příliš ochotně.
Čekal, co řekne dál, ale ona mlčela. „Jak často k nim jezdíš nebo oni jezdí sem?“ zeptal se a tím se jí snažil dát najevo, že chce, aby mluvila dál.
„Skoro nikdy.“ odpověděla stroze.
„Zuzano, pochopil jsem, že se ti o tom asi moc nechceš mluvit, ale nemohla bys mi říct něco víc? Přece jenom už spolu chvíli jsme a myslím, že jako tvůj přítel bych něco měl vědět.“
Trochu nepřátelsky se na něj podívala, ale začala mluvit: „Když mi bylo 5, narodila se mi sestra Tereza. A v tu chvíli, jako bych pro svoje rodiče přestala existovat. Zajímali se pouze o Terezu a věnovali jí veškerou svou pozornost a čas. Já jako bych nebyla. Ale naučila jsem se s tím žít. Po páté třídě základní školy jsem šla na gympl a když jsem byla ve třeťáku, tak jsem si, ještě společně s mojí nejlepší kamarádkou zažádala o stipendium na střední škole v Německu. A tak jsme se dostali sem do Kolína. Ona se tu zamilovala a rozhodla se zůstat. A já jsem se přidala k ní, protože se mi tu docela líbilo a popravdě se mi domů nechtělo. Byla jsem tu celkem spokojená. Až na to, že mi rodiče po prvním čtvrtroce přestali posílat peníze, takže jsem de facto neměla z čeho žít. Ještě, že jsem měla Marii, u které jsem bydlela v jednom pronajatém pokoji a platila mi i většinu jídla. Snažila jsem se všemožně hledat brigády, ale moc jich nebylo. Pak jsem se seznámila se Svenem a ten mi nabídl, že bych mu mohla pomáhat vytvářet programy. Že to sice není moc legální, ale dostala bych za to dobře zaplaceno. A já jsem souhlasila … A tak to všechno začalo. A z toho rozjetého vlaku už se nedalo vystoupit. Ale popravdě, ani jsem moc nechtěla. Líbilo se mi to. Na gymplu jsem chodila pět let dobrovolně do kurzů programování, takže ty základy jsem měla dobré. A tady jsem je jenom vypilovala do téměř dokonalosti. Jenže pak měl Sven vážnou dopravní nehodu a dva dny poté zemřel. A tak to všechno padlo na mě. Před smrtí odkázal veškerý svůj majetek mě. Chodili jsme spolu.“ dodala na vysvětlenou. „Ze začátku to bez něj bylo docela krutý, ale pak přišla doba, kdy jsem konečně začala žít.“
Kranich ještě chvíli poté, co domluvila, mlčel. Přemýšlel nad jejím osudem a došel k tomu, že pokud to, co mu teď řekla je opravdu pravda, měl vlastně v životě štěstí. „Nevěděl jsem, žes to měla tak těžký.“
„Já nežiju minulostí, ale přítomností a budoucností.“ mrkla na něj a usmála se. „Teď toho víš víc, než moje nejlepší kamarádka.“ zasmála se, aby odlehčila situaci. Věděla, že Tom nad tím, co mu řekla bude dlouho přemýšlet.
A nemýlila se …

„Tome!“ posloucháš mě vůbec.
„Jo, jasně.“
„A o čem jsem mluvil?“
„A to mě jako budeš teď z toho zkoušet nebo co?“ zeptal se mírně podrážděně.
„Jo, protože vím, že mě neposloucháš.“
„Poslouchám.“
„Ne.“
„Jo.“
„Ne.“
„Hele já fakt nemám náladu se teď s tebou hádat Semire.“ odsekl mu a obrátil hlavu k okýnku a vyhlížel na celkem monotónní pruh zeleně, který lemoval dálnici.
Semira se to zprvu dotklo. Než mu došlo, že asi u Toma něco nebude v pořádku. „Děje se něco, Tome?“ zeptal se po chvíli smířlivým, přátelským tónem.
„Ne, všechno je v pohodě.“ odpověděl mu, aniž by se na něj podíval. Stále zamyšleně koukal ven z okénka.
Semir pochopil, že se s ním parťák nechce bavit a tak už se ho dál neptal, ačkoli by rád věděl, co ho trápí.

Oba hodně přemýšleli.
Zuzana se necítila dobře. Cítila, že se v ní něco změnilo. Nedokázala to pojmenovat, ale jako by část jejího já, které měla tak ráda, zmizelo. A místo toho znovu přišlo na scénu to ustrašené, malé já bez sebevědomí, které tu bylo, když se narodila její mladší sestra a pro svoje rodiče, jako by přestala existovat. Poslední dobou si vůbec v ničem nevěřila. Už ani moc nevystupovala, protože měla strach, že by to spletla nebo zapomněla a když už vystupovala měla strašnou trému. Což byla věc, kterou nikdy předtím nezažila. Vždy se těšila na to, až bude moci před lidmi hrát. Celkově jí připadalo, že je taková uťáplá. Ani nevěděla proč. Netušila, kam se ztratilo její rebelství a touha porušovat téměř veškerá pravidla, která se jí nelíbila. Dělala to, protože se jí to líbilo, milovala ten pocit. A věděla, že může. Měla pocit, že je svobodná a volná … Ale od doby, kdy se poznala s Kranichem, jako by jí něco její „lepší“ já kradlo. A den za dnem se ty pocity stupňovaly a stupňovaly. Nevěděla, jak dlouho to ještě bude schopná vydržet. A nevěděla, jak dlouho ještě bude trvat, než se její osobnost doslova vytratí před očima. A bála se toho, co nastane potom …
Kranich také někde hluboko v duši cítil, že se Zuzana mění. Měl pocit, jako by něco v ní umíralo. Nebylo to fyzického rázu, spíš něco uvnitř, co se každým dnem vytrácelo. Navenek to nijak moc nebylo poznat, pomine-li unavenou a občas až strhanou tvář a to, že se mu zdálo, že trochu hubne. Měl strach, že mu za chvíli Zuzana zmizí úplně a zůstane pouze tělesná schránka, která bude vevnitř prázdná. Děsilo ho to. Ale nevěděl, jak by jí mohl pomoci.

Měla před sebou jedno vystoupení v luxusním baru skoro v centru Kolína. Měla trému, ačkoli si vše doma zahrála a neudělala jedinou chybu, stále měla strach, že to neumí nebo to zkazí.
V baru nebylo moc lidí. Člověk se ale nemohl divit, protože to byl bar přístupný pouze pro VIP hosty, žádní jiní lidé tam nebyli vpouštěni a tak měli zdejší návštěvníci záruku relativního soukromí. Ačkoli by zde pravděpodobně byla očekávána ne zrovna přátelská atmosféra, opak byl pravdou. Většina těchto bohatých lidí byla v soukromí velmi milá. Byli to lidé jako jiní. V soukromí si rádi sedli ke skleničce něčeho dobrého a popovídali si.
Ve smlouvě sice měla hru pouze od osmi do jedenácti, ale většinou hrála déle. Někdy i přes půlnoc. Nevadilo ji, že „přesčasy“ nedostane zaplacené, dělala to pro lidi. Těšilo ji, když tleskali a žádali si ještě přídavek.
Dnešek ale byl jiný. Skončila už o půl jedenácté. Ne proto, že by lidé netleskali, ale proto, že byla vcelku unavená. Poslední dobou byla celkově dost vyčerpaná i přesto, že vlastně nic nedělala. Sedla si na stoličku k baru a objednala si skleničku višňového džusu jako vždy.
„The same for me, please.“ Ozvalo se od vedle zvláštní angličtinou.
„No nevím, jestli si zrovna pochutnáte na višňovém džusu.“
Teprve nyní muž, který seděl vedle ní, otočil hlavu: „Mám rád višňový džus.“ usmál se.
„Fajn.“ odpověděla si spíše sama pro sebe a věnovala se skleničce, kterou před ni barman postavil.
„Už dlouho jsem neslyšel tak dobrou klavíristku a zpěvačku, jako jsi ty.“
„Přeháníš.“
„Ne, fakt ne. Taky bychom někoho takového potřebovali ve Finsku.“
„Ty jsi z Finska?“
„Jo.“
„Je to pěkná země?“
„Nádherná. Hezčí, než si vůbec dovedeš představit.“
„Chtěla bych se tam jednou podívat, ráda bych poznala co nejvíce zemí.“
„Tak to ti vřele doporučuju.“ usmál se a mrkl na ni.
Zuzana se také usmála. Poprvé za celou dobu. Postupně jí muž sedící vedle ní začínal být sympatičtější a sympatičtější. Ani nevěděla proč.
„Promiň, ani jsem se nepředstavil. Kimi.“
„Zuzana.“ usmála se a stiskli si ruce. Pozorně se na něj přitom zadívala. Měla pocit, že ho odněkud zná. Nebo je podobný někomu, koho zná. Ale nemohla si vzpomenout …

Postupně se nějak zapovídali. Po chvíli se jí zdálo, jako by se znali už dlouho. Zuzana pila pouze nealkoholické nápoje, takže byla stále střízlivá, ale zato Kimi do sebe klopil skleničku za druhou. Někdy okolo půlnoci byl opravdu doslova namol. Když odešel na záchod, Zuzana mávla na barmana.
„Hmm? Dáš si ještě něco?“
„Teď ne, díky. Hele, Tede, nevíš, prosím tě, kdo to je?“ zeptala se polohlasem.
„Ty fakt nevíš, kdo to je?“
„Ne.“ opověděla kousavě. „Kdybych to věděla, tak se tě neptám.“
„Nemusíš mě hned sežrat.“ zašklebil se na ni. „Kimi Räikkönen. Jezdec Formule 1.“
„To si děláš prdel!“ zasmála se.
„Ne, fakt. Najdi si to na netu.“
„Fakt si seš jistej?“
„Na 99,9%.“ odpověděl a odešel, protože jeden z hostů chtěl platit.
Zuzana Tedovi nevěřila a tak vyndala mobil a jméno zadala do vyhledávače. A opravdu jí bylo potvrzeno to, co jí řekl Ted. Moc se jí tomu nechtělo věřit, že by to opravdu byl on. Sice říkal, že se jmenuje Kimi a že je z Finska, ale to přece ještě nemusí nic znamenat, třeba to může být někdo, kdo je jenom Räikkönenovi podobný a jenom se za něj vydává.
„A co vlastně děláš?“ zeptala se ho, když se vrátil a znovu usedl vedle ní.
„Jak to jako myslíš?“
„No jako povolání …“
„Jo takhle … Počkej, ty mně neznáš?“ zasmál se.
Jenom zakroutila hlavou. Bloňdák na ni vrhl trochu uražený pohled.
„Měla bych snad?“
„Nevím … Tak mohla bys …“
„Tak co děláš?“
„Závodím.“
Vrhla na něj tázavý pohled se záměrem, aby trochu rozvinul svou odpověď. Zřejmě díky působení vypitého alkoholu to ovšem nepochopil a tak jenom mlčel a trochu se usmíval.
„V čem závodíš?“ zeptala se rezignovaně, když pochopila, že on její gesto nepochopil.
„V autech.“
„V jakých?“
„Ježiši ve formuli. To mi jako fakt chceš říct, že mě neznáš, nebo děláš blbou?“ zeptal se vcelku ostře.
Zuzana se zatvářila trochu uraženě. „Neznám.“ A obrátila se čelem k baru a mlčela.
Kimimu po chvíli došlo, že je asi něco v nepořádku. „Co je?“ zeptal se mírně zmateně.
„Nic.“ odsekla.
„A jak ti to jako mám věřit. Jak mám vědět, že nejsi někdo, kdo se za Kimiho jenom vydává?“ zeptala se mírně provokativně po chvíli.
„Můžu ti ukázat, jak jezdím.“
„V tomhle stavu? Tak to hele snad radši ne …“
„Počkej …“ vytáhl z kapsy peněženku a z ní občanku a řidičák. „Hm?“ podal jí je.
„No dobře.“ vrátila mu je zase zpět po letmém podívání. Stejně si ale pořád ještě nebyla úplně na sto procent jistá. Měla to prostě v povaze, nedůvěřovat lidem a její práce jí naučila ještě větší obezřetnosti.
„Já asi půjdu.“ dodala po chvilce ticha a zvedla se.
„Nechoď.“ chytl jí za ruku.
Jeho gestem byla překvapená a zůstala nehybně stát. Po chvilce její ruku opět pustil.
„Ne, opravdu musím. Jsem unavená a ještě musím odřídit domů.“
„Jsi tu autem?“
Přikývla.
„Hele … myslíš, že bys mě mohla někam hodit?“
„Myslím, že jo. Kam?“
Na Kimiho tváři se objevil zděšený výraz. „Já … nevím.“ odpověděl po chvíli tiše.
„Počkej, ty si nepamatuješ, kde bydlíš?“
„Nemůžu si vzpomenout.“ odvětil jí nervózně.
„Tak vzpomínej.“
Sbalili si věci, Kimi zaplatil a odešli. Společně tiše kráčeli parkovištěm. Zuzana přemýšlela, jestli si ho má vzít domů, pokud si nevzpomene, kde je ubytovaný, nebo co bude vlastně dělat a Kimi přemýšlel nad tím, kde je ubytovaný. Ani jeden z nich ovšem nic moc nevymyslel.
„Už sis vzpomněl?“ zeptala se Zuzana, když nasedli do její bílé Audi.
Zakroutil hlavou.
„A co s tebou jako mám dělat?“ zeptala se trochu nervózně.
„Nevím.“ usmál se přihlouple.
„Nevím. To je fakt skvělá odpověď.“ zabručela spíše sama pro sebe.
„Vem si mě domů.“ dodal po chvíli a podíval se na ni psíma očima.
„Co jinýho mi jako zbyde?“
„Fakt si mě jako vezmeš domů?“ zeptal se trochu překvapeně.
„Mám tě tady snad nechat na ulici.“
„Ne.“ zavrtěl vyděšeně hlavou.
Zuzana už nic neřekla a odjela z parkoviště. Než ovšem dojela k bytu, Kimi usnul. Jak po chvíli zjistila, byl naprosto nadlidský úkol ho vzbudit.
„Hej! Hej, Kimi! Vstávej, jsme doma.“ zvolala, když zaparkovala. Nereagoval. „Kimi!“ Trochu s ním zatřásla ve víře, že to ho už musí vzbudit. To se ale spletla, Kimi opět nereagoval. Vystoupila, obešla auto, otevřela dveře u spolujezdce a naklonila se k němu a zacpala mu nos. Zamlel s sebou, ale místo toho, aby se vzbudil, pouze otevřel ústa a nadále měl zavřené oči. Zuzana, stále držíc jeho nos, přitiskla své rty k jeho a zadržela dech, čímž mu znemožnila dýchat. Trhl s sebou a otevřel oči. Zalapal po dechu.
„Pojď.“ řekla a doslova ho vytáhla z auta.
„No jo.“ ozval se líně a zavrávoral. Jeho nohy ho sotva nesly.
„Pojď, ukážu ti pokoj.“ vybídla ho a vedla ho k pokoji pro hosty.
„Počkej. To tady jako budu sám?“
Vrhla na něj tázavý pohled.
„Nechci tu být sám.“ podíval se na ni opět svýma psíma očima.
„Räikkönene! Kolik ti, panebože, je?“
„34. Prosím, nenechávej mě tu samotnou.“ podíval se na ni opět stejným pohledem jako předtím.
„Dobře.“ uvolila. „Ale jestli chceš být se mnou v jednom pokoji, tak mazej do sprchy. Jsi strašně načuchlý z toho baru. Pod umyvadlem si vem ručník a jestli chceš, jsou tam i nové kartáčky na zuby.“ Ukázala ke dveřím do koupelny a Kimi se tam trochu vrávoravě vydal.
Zuzana odešla do koupelny. Ze skříňky vytáhla flašku domácího likéru z černého jeřábu a napila se. „Ještě jednu na kuráž.“ řekla si pro sebe a znovu si přihnula z láhve. Jsi fakt blbá. Nechat u sebe přespat naprosto neznámýho člověka, to může napadnout opravdu jenom tebe. A ještě nechat ho s tebou spát v jednom pokoji, v jedné posteli.
Kimi se v koupelně nezdržel moc dlouho, ale za tu dobu Zuzana stihla vypít více jak čtvrt lahve likéru. Vynořil z koupelny s ručníkem omotaným kolem pasu. „Neměla bys tu něco na sebe?“
Zuzana zůstala chvíli zkoprněle stát. Kimi vypadal opravdu velmi dobře. Po chvíli se „probrala“. „No, mám tady jedny boxerky, co jsem koupila Tomovi k narozeninám, ale jestli chceš …“
„Jako jestli ti to nevadí, tak já tady klidně můžu chodit bez ničeho …“
„Já ti radši donesu ty boxerky, jo …“ Co jsem si to přitáhla domů? „Na.“ donesla mu je.
Zase zmizel do koupelny a po chvíli v nich, se zářivým úsměvem na rtech, vyšel do kuchyně. „Ty jsi kupovala pro mě, ne?“
Zuzana to nechala bez odpovědi. Ale musela přiznat, že mu padly, jako by je opravdu kupovala pro něj.
„Skočím se umýt, jestli chceš něco na pití, vem si co chceš, něco je v lednici a skleničky jsou v první skříňce napravo.“ dala mu ještě instrukce a svižně zaplula do koupelny.
Chvátala, aby Kimi opět neusnul a tak se osprchovala v opravdu rekordním čase. Neusnul. oddychla si.
„Máš krásný výhled na Berlín.“ otočil se, když ji slyšel přicházet. Zůstal na ni zírat. Byla krásná. Měla krátkou noční košilku, z poloprůhledné látky, která jí sahala sotva do půli stehen a měla poměrně velký výstřih. Mírně vlnité, rozpuštěné vlasy jí dodávaly až božský vzhled.
Když si uvědomila, že na ni zírá, zkřížila ruce na prsou a naoko trochu zlostně ho sjela pohledem. Uvnitř ji to ovšem těšilo, tak jako by to těšilo každou jinou ženu, kdyby viděla, že se někomu takovému líbí.
Gestem pokynula k ložnici a vydala se tam, následována blonďákem, který jí stále zaujatě pozoroval.
„Moje strana, tvoje strana.“ rozdělila postel na dvě poloviny rázně, tónem, kterým dala najevo, že nebude o ničem diskutovat. Levá strana prostě patřila jí a konec diskuze.
„Fajn.“ svalil se do postele. „Pohodlná.“ pronesl spokojeně.
„Já vím.“ zhasla světlo a potmě došla do postele. Do pokoje sice pronikalo trochu světla, ale chvíli trvalo, než si oči zvykly na přítmí.
„Dobrou.“
„Dobrou.“
Poté nastalo ticho, které bylo pouze občas přerušeno zašustěním peřiny nebo tím, jak se jeden z nich převalil na druhý bok. Bylo to zvláštní pro oba dva. Ocitli ve zvláštní situaci – leželi vedle někoho, koho vlastně vůbec neznali. Bylo jim to ale, díky alkoholu, vcelku jedno. Opět se potvrdilo, že alkohol spojuje lidi …
Najednou ucítila, jak se k ní Kimi přiblížil a vzápětí ucítila polibek na svém krku. Natáhla ruku a jemně do Räikkönena strčila. „Ne, to nemůžeš.“ zašeptala, ale s hrůzou uslyšela, že z jejího hlasu bylo cítit, že chce pravý opak. Kimi to tak pochopil. Natáhl se přes její bok, zapřel se rukou o matraci přesně před jejím břichem a políbil ji na rty. „Ne.“ odstrčila ho znovu, tentokrát trochu rázněji. Jak do něj ovšem strčila, jeho ruka, o kterou byl opřený, neudržela váhu jeho podnapilého těla, povolila a on padl na Zuzanu.
„Au! Co děláš?“ zasykla bolestivě a instinktivně se přetočila na břicho, aby jí neležel na boku, ale váha se rozložila na celá záda.
„Promiň, ale za to si můžeš sama. Neměla jsi do mě strkat.“ odvětil trucovitě a převalil se přes její záda a ona se zase obrátila na bok, takže teď ležel čelem proti ní. Jejich oči už si zvykly na tmu, takže si teď viděli do obličeje. Koukali se jeden druhému do očí a vyčkávali, co bude. V tom oba zároveň, jako by jim k tomu snad někdo dal povel, se přiblížili jeden k druhému a vášnivě se políbili. V Zuzaně jako by se probudilo něco, co předtím umíralo. Měla pocit, jako by ji někdo nalil do žil novou krev a ona znovu ožila. Kimi cítil, že se už nevzpouzí a neprotestuje a tak svojí pravou nohu přehodil přes její zadek a přitáhl si jí ještě více k sobě. Začal jí škrábat na zádech. Slastně se prohnula a vzdychla. Věděl, že teď už ji má v kapse …


Ráno se probudila jako obvykle vcelku brzy. Otevřela oči a uviděla spícího Kimiho. „Bože můj!“ zašeptala skoro neslyšitelně a promnula si oči. Vybavil se jí celý večer. Tiše vstala, ze židle vzala oblečení, které běžně nosí doma a vytratila se z ložnice. Uvařila si čaj, sedla si na gauč a přemýšlela. Cítila se divně. Provinile. Že udělala něco, co asi udělat neměla, něco co pravidla zakazují. Ale zjistila, že nelituje toho, co udělala. Po tomto zjištění si připadala ještě hůř. Věděla, že Tomovi neměla zahnout s Kimim. Ale s ním tuhle noc prožila to, co s Tomem prožívala na začátku a poté se to jakoby vytrácelo. Připadalo jí, že s Tomem je snad století a vytratilo se z jejich vztahu veškeré kouzlo, díky kterému byl jejich vztah tak krásný. Její myšlenky přerušilo až rozespalé „Hyvää huomenta!“ které se ozvalo od dveří.

„Nechtěl bys mi říct, co se děje?“ zeptal se starostivě Semir svého kolegy, který opět přišel viditelně strhaný a nevyspalý. Dělalo mu to starosti, protože už to bylo několikátý den.
Tom si povzdechl. „Víš, jde o Zuzanu.“
Turek na něj vrhl tázavý pohled.
„Přijde mi, že se poslední dobou nějak odcizujeme, že už mě snad ani nemá ráda. Ale já ji miluju, miluju i všechny její chyby a nedostatky. Mám pocit, že ona je ta, na kterou jsem celý život čekal … Nedokážu si představit, že bych ji ztratil.“
„Tak něco dělej! Ukaž jí, že ji máš rád!“

Zuzana se večer vrátila domů z Nürburgringu, kam vezla Kimiho. Původně pro něj měli přijet, ale kvůli uzavírce na dálnici kvůli havárii by to nestihli. Byla unavená a těšila se na poklidný večer. Když vešla domů, zůstala zkoprněle stát. Celou kuchyň a obývací pokoj osvětlovaly pouze svíčky. Na stole bylo slavnostně prostřeno pro dva a u jednoho konce stolu seděl Tom oblečený v bílé košili a tmavém obleku. Zuzana absolutně netušila, co se děje. Slavíme snad nějaké výročí? blesklo jí hlavou. Stále stála u dveří a koukala. Tom se zvedl, došel k ní, chytl jí za ruku, dovedl jí ke stolu a gentlemansky jí usadil. Odešel ke kuchyňské lince, kde na talíře nandal špagety a navrch kečupovou omáčku. Jeden talíř položil před svoje místo a druhý před Zuzanino. „Omlouvám se za tak mizerné jídlo, ale víc nějak nezvládám.“
„To jsi vařil sám?“ usmála se překvapeně.
Tom hrdě přikývl.
„To je od tebe krásný.“ usmála se znovu a natáhla se, aby ho políbila.
I Kranich poté usedl ke stolu a začali jíst. „Máš to výborné!“ pochválila ho. Musela ocenit jeho snahu, i když ten výsledek nebyl zrovna špičkový.
„Děkuju.“ usmál se a ona věděla, že je na sebe pyšný. Jedinou věcí, kterou stále netušila, bylo, proč tohle pro ní přichystal. Celou dobu se choval zvláštně tajemně, což ji poměrně zaráželo, protože udržet tajemství a neprozradit se, je pro něj doslova nadlidský úkol.
Důvod se dozvěděla až po jídle. Když dojedla, zvedla se, že odnese talíře do dřezu, ale Tom k ní hbitě přiskočil, talíře jí vyndal z ruky a položil je zpátky na stůl. Poklekl před ni, z kapsy vyndal malou krabičku, kterou otevřel. Uvnitř byl krásný prstýnek s čirým kamínkem. Zuzaně se zastavil na okamžik dech. „Zuzano Sorrel, vezmeš si mě?“
Nevěděla, co má říct. Otevřela ústa, ale nebyla schopna promluvit, pouze párkrát zalapala po dechu. Do očí se jí nahrnuly slzy. Tom ji chtěl obejmout, ale ona se mu vytrhla, popadla klíčky do auta a utekla z domu. Nepřemýšlela o tom, co bude dělat, kam pojede, zkrátka nad ničím. Jediné, co teď bylo v její hlavě, bylo Utéct … Zabouchla domovní dveře, naskočila do auta, nastartovala a velice rychle zamířila na dálnici, rozhodla se, že pojede za svou nejlepší kamarádkou Marií do Düsseldorfu. Plakala, sotva viděla na cestu. Počasí jí ještě více zhoršovalo cestu, z nebe padaly velké kapky vody, které s rámusem dopadaly na auto. Zuzana si v pološeru nevšimla cedule upozorňující na práci na silnici a že se má začít zařazovat do pravého pruhu, což se jí záhy stalo osudnou. Kvůli vysoké rychlosti si toho všimla příliš pozdě, do kolony aut už se zařadit nestihla a ani nestihla zabrzdit, porazila blikající cedule, které vyznačovaly, že se člověk má zařadit do vedlejšího pruhu a ač se snažila brzdit sebevíc, z tak velké rychlosti neměla šanci zastavit. Ozvala se obrovská rána, když narazila do velkého kovového přepravního kontejneru …
Tom už čtvrt hodiny seděl u Zuzany v bytě, koukal do prázdna a z očí mu kanuly slzy. Momentálně chtěl udělat jenom jednu věc – vyskočit z okna a všechno to skončit. Cítil se strašně. Sebral veškerou svou odvahu a požádal ji o ruku. A ona ho odmítla. Tedy respektive s pláčem utekla, což se rovnalo odmítnutí. Kdyby si ho chtěla vzít, zůstala by. Neviděl důvod, proč by měl dál žít. Elena i s jeho dítětem zemřeli, Zuzana ho odmítla. Nic horšího už se mu v životě stát nemohlo …
Z myšlenek ho vytrhl až zvonící mobil. Vyndal ho z kapsy saka, a když zjistil, že volá Semir, típnul to. Parťák to ale viditelně nevzdal, protože mu okamžitě volal znovu. Tom se pokusil vzmužit se a hovor přijal. „Co je?“ vyštěkl na něj.
Bylo slyšet, jak se zhluboka nadechl. „Tome …“ řekl velmi vážně a odmlčel se.
„Co je? Stalo se něco Zuzaně?“ vykřikl zděšeně, ani Semira nenechal doříct větu.
„Měla těžkou nehodu …“ pronesl těžce.
„Jak je na tom?“ skočil mu opět do řeči.
Na vteřinu váhal, zda-li mu má říct pravdu nebo lhát. „Byla letecky transportovaná do nemocnice v Kolíně. Ale už je v stabilizovaném stavu.“ řekl, aby Toma uklidnil. Sice to nebyla pravda, ale věděl, že tím Toma alespoň trochu uklidní a on neudělá nějakou hloupost. Snad …
Ukončil hovor. Momentálně nepotřeboval vědět víc. Vyběhl z bytu, zabouchl dveře, rychlostí světla seběhl schody, naskočil do auta a jako šílenec se hnal do nemocnice.
„Dobrý den. Přivezli sem před chvílí Zuzanu Sorrel?“
„Dobrý den. Ano. Vy jste její příbuzný?“ zeptala se mile slečna, viditelně zvyklá na nervózní lidi, kteří hledali své příbuzné, známé a přátele.
„Já jsem její přítel. Jak je na tom? Můžu za ní?“
Sestra se chvíli odmlčela, něco naťukala do počítače a pak mu řekla: „Momentálně je na operačním sále. Jakmile bude převezena na jednotku intenzivní péče a budete za ní moci, dáme Vám vědět.“ usmála se mile.
„Jaká má zranění?“ zeptal se netrpělivě.
„Omlouvám se, pane, ale nesmím Vám to říci.“
Tom sáhl do kapsy a vyndal služební průkaz. „Kranich, dálniční policie.“
Slečna se na něj podívala a po pravdě spustila: „Těžký otřes mozku, nitrolebeční krvácení, vykloubené pravé rameno, zlomenina dvou žeber, slabé vnitřní krvácení do břicha. Stále je ještě v ohrožení života.“
Kranichovi se zatmělo před očima. Stabilizovaný stav? Byl na Semira naštvaný, že mu lhal.
„Tome?“ ozvalo se mu za zády. Podle hlasu okamžitě identifikoval svého parťáka. Hbitě se otočil a prudce mu vrazil facku.
Semir se chytl za tvář. Sestra sahala po telefonním sluchátku, aby zavolala ochranku, ale Gerkhan ji gestem zastavil.
„Ve stabilizovaným stavu?“ zeptal se hořce Tom.
„Promiň, nechtěl sem, abys udělal nějakou volovinu.“
„Ty promiň. Omlouvám se … Promiň.“ začal se omlouvat za tu facku, když mu došlo, že mu chtěl Semir jenom pomoct.
„To je v pohodě.“ usmál se na něj jeho parťák a obejmul ho.
„Mám o ní strach.“ zašeptal až úzkostlivě.
„To bude dobrý.“ zašeptal Semir uklidňujícím hlasem. Nepamatoval si na chvíli, kdy by viděl Toma v takovémto stavu. Čišelo z něj čiré zoufalství.
„Pane Kranichu.“ Z operačního sálu vyšla sestra. Tom okamžitě vyskočil ze židle. „Ano?“
„Veškerá krvácení se nám podařilo zastavit, rameno se nám podařilo vrátit operačním zákrokem. Vypadá to dobře.“ usmála se na něj nadějně. „Převezeme ji na jednotku intenzivní péče, kde ji budete moci navštívit.“
Tom byl šťastný. Opravdu šťastný. Spadl mu kámen ze srdce. Tak neuvěřitelně se o ni bál.
Když ho k ní pustili, sedl si vedle ní, chytl ji za ruku a tiše k ní mluvil. Vyprávěl jí všechno možné, i to, co už od něj slyšela. Vzpomínal na to, kde všude spolu byli a co všechno zažili. Věřil, že ho slyší …
Druhý den byl v práci Tom nesvůj. Nedával pozor, věčně byl myšlenkami jinde. Měl štěstí, že ten den byl klid, pouze dvě lehčí havárky, kam poslali Bonratha s Herzbergerem. Najednou zazvonil Tomův na stole položený mobil a Kranich hovor rychlostí blesku přijal. „Kranich …“ „Dobře děkuji.“ hovor ukončil a zůstal tupě zírat do prázdna.
„Tome!“ jmenovaný se ani nepohnul. „Kranichu!“ když mu opět nevěnoval pozornost, natáhl se přes stůl a bodl do něj hrotem tužky. Teprve teď Semirovi věnoval pozornost. „Co je?“ zeptal se Turek starostlivě.
„Upadla do kómatu.“ vypravil ze sebe těžce, rychle se zvedl a odešel do kuchyňky. Gerkhan za ním nešel, věděl, že chce být chvíli sám.
Odpoledne si vzal Kranich volno a jel do nemocnice za Zuzanou. Byla sama na pokoji, zařídil jí nadstandartní péči. Věděl, že by to tak chtěla. Sedl si vedle ni a chytl ji za ruku a tiše k ní začal mluvit.


Tom chodil za Zuzanou každý den, trávil zde skoro každou svou volnou chvíli. Seděl vedle ní, držel ji za ruku a vyprávěl jí. Každý den jí říkal, co je nového a poté jí vyprávěl všechno možné. Už to byl třetí týden, co upadla do kómatu a zatím se stále nic nedělo. Pořád na tom byla stejně. Skoro všichni kolegové pomalu začali ztrácet naději, ale Tomovi nikdo nic neřekl. On stále pevně věřil, že co nevidět se probere.
Jednoho večera jí vyprávěl o Eleně. Nikdy předtím o ní od její smrti nemluvil, věděl, že by to nezvládnul. Ani teď mu nebylo zrovna hej. Začínal pomalu chápat, že mu prostě není souzeno, aby našel někoho, s kým by mohl strávit zbytek svého života. Sklonil se k Zuzaně a pohladil ji po tváři. „Miluji tě.“ zašeptal a lehce jí vtisknul polibek na rty. Stále ji držel za ruku, když se mu najednou zdálo, že mu trochu stiskla ruku. „Zuzano?! Slyšíš mě?“ Lehce, skoro neznatelně pokývala hlavou. „Opravdu?“ vykřikl skoro nadšeně. Trošku pootevřela rty, ale nebyla schopna vydat ze sebe hlásku. Tom byl šťastný.
Zuzana se úplně probrala druhý den k večeru. Už se cítila lépe. Dokonce i zvládla sama se posadit, což byl skoro nadlidský výkon. Cítila se hrozně slabá, jako by ani nad svým tělem neměla kontrolu, což ji děsilo.
Najednou si všimla, že má v loketní jamce zapíchlou kanylu. Začala křičet a rychlým pohybem si ji vytrhla z ruky. Z žíly jí začala valit krev, což v ní vyvolalo ještě větší záchvat úzkosti. Nevěděla, co má dělat. Jedinou věcí, která se jí honila hlavou byla: Vykrvácím! Okamžitě přiběhl doktor a sestra. Doktor si sedl na kraj postele, začal k ní tiše mluvit, snažil se ji uklidnit, sestru poslal pro tišící injekci. Zuzana, ale doktora vůbec nevnímala, seděla s rukama zkříženýma na prsou, třásla se a z očí jí kanuly slzy.

Během chvilky přiběhla sestra s injekcí na uklidnění. Jakmile Zuzana injekci uviděla, dostala ještě větší záchvat. Ne, já nechci, nechte mě být. Chtěla vstát a utéct, ale její tělo bylo tak slabé, že jí to nedovolilo. Pokoušela se o to několikrát, ale ani jednou se jí to nepodařilo.
„Dobře, nebojte, nebudeme Vám píchat žádnou injekci.“ řekl jí doktor uklidňujícím hlasem, snaže se jí přesvědčit, že se nemá čeho bát a gestem poslal sestru pryč z pokoje. „Ukažte, zalepím Vám tu ruku. Bude to dobré.“
„Já sama!“ Bála se, že by ji doktor mohl něco udělat a tak si od něj vzala náplast a přelepila si ránu v loketní jamce, kudy jí předtím tekla krev. Teď už to bylo dobré, udělal se jí tam strup a krev už jí netekla.
Teprve po chvíli se začala pomalu uklidňovat …

Teprve po více jak měsíci se dostala domů. Byla ráda, že doma nemá žádná zvířata, protože si nedokázala představit, kdo by se o ně staral. Za dveřmi na ni čekala hromada letáků, dopisů a pohledů. Viditelně Tom chodil vybírat schránku a dokonce i zaléval květiny. Sedla si ke stolu a začala se probírat hromadou papírů. „Letáky, letáky, účty, pohled od bývalé spolužačky ze střední … Suomi? Kimi? Ale proč by mi posílal dopis?“ zeptala se sama sebe. Obálku otevřela a vyndala z ní letenku a vzkaz: “Udělej si dovolenou a přileť za mnou. Kimi“ Nevěřícně zírala na ty dva kousky papíru, co držela v ruce. Nabídka sice byla lákavá, ale … Zuzana vždy měla tendence přemýšlet do budoucnosti a uvažovat nad různými možnostmi a její práce ji v tomto téměř zdokonalila. V hlavě si probírala všechny možnosti. Uvažovala i nad tím, co by bylo, kdyby s Kimim navázala nějaký delší vztah, i když toto brala jako krajně nepravděpodobné, a došla k tomu, že ona si vlastně nemůže dovolit být nějaká slavná. Ne s její minulostí a přítomností. Pokud by se provalilo, co je doopravdy zač, byl by z toho nepředstavitelný průser. Jak pro ní, tak pro Kimiho a pravděpodobně i spoustu dalších lidí.
Když se probrala došlou poštou, došla si pro svůj druhý „tajný“ mobil. Na ten mobil měli číslo jenom lidi z podsvětí, ani Tom nevěděl, že má druhé číslo. 5 nepřijatých hovorů z neznámého čísla? Zavolala zpět. Mobil párkrát zazvonil a na druhé straně se ozvalo: „Moi, Sanna.“
„Kimi?“ zeptala se nevěřícně. „Kde si vzal moje číslo?“
„Jednoduše, prozvonil jsem se z tvého mobilu, když jsem u tebe spal. Proč jsi mi to nebrala, když jsem ti volal?“
„Nebyla jsem doma, ale to je na delší povídání…“
„Přišel ti můj dopis?“ skočil jí do řeči.
„Přišel.“
„A?“
„A co?“ zasmála se.
„Přiletíš?“
„To jako opravdu myslíš vážně?“
„Smrtelně.“
„Ještě si to musím promyslet, Kimi. Mám tu spoustu práce …“
„No tak, vykašli se na to a přileť! To doděláš potom. Zamluvím ti let na zítra a budu na tebe čekat na letišti, co ty na to?“
Zuzana byla absolutně vykolejená. „Tak dobře.“ bylo jediné na co se zmohla.
„Fajn, tak zítra. Měj se.“
„Ahoj.“
Položila to a padla na sedačku. Nevěděla, jestli se jí to teď jenom zdálo nebo jestli je to opravdu pravda. A taky nevěděla, co si o tom má vlastně myslet. A proč Kimimu o ni tak jde? Vždyť je to obyčejná holka, tak jako miliony jiných. Tedy jak v čem obyčejná. Ale v tom, v čem je neobyčejná se rozhodně chlubit nemůže …
Sedla si na sedačku, donesla si skleničku vína a pustila si televizi. Ačkoli jindy doma nekouří, z radosti, že je konečně doma si zapálila. „Děsný zlozvyk tohle kouření. A to už jsem si myslela, že už jsem se to odnaučila.“ běhaly jí myšlenky hlavou, zatímco s potěšením potáhla a poté vydechla obláček kouře. V nemocnici už měla pocit, že se zblázní nudou. Poslední týden už měla pocit, že jí nic nebylo, ale oni přesto stále trvali na tom, že si ji tam ještě musí nechat.
Vzpomněla si na onen osudový večer. Ačkoli se sebevíce bránila, najednou jí z očí začali téct slzy. Nepamatovala si, kdy naposledy brečela, vždy totiž působila jako drsná, nic ji nikdy nesrazilo na kolena. Ale nyní jí to vše bylo jedno. Byla sama doma, nikdo ji neviděl. Brečela, protože jí to všechno najednou přišlo strašně líto. Přemýšlela o tom, co se stalo, o tom, co řekla, co udělala. Ačkoli v tu chvíli měla pocit, že ví, co dělá, nyní si se svými rozhodnutími nebyla tak úplně jistá. Věděla, že se musí rozhodnout. Buďto jít za Tomem, omluvit se mu a pokusit se život vrátit do starých kolejí nebo začít znovu. A navíc jí ještě přišel opět na mysl Fin. Bylo toho na ni najednou nějak moc. Přála si vrátit čas. Přála si, aby toho osudového dne zůstala doma a nejela po té dálnici, kde se to všechno stalo. Nikdy by se s Tomem nepotkali a život by plynul tak, jak plynul …
Večer nemohla usnout. Přemýšlela, co bude dál. Měla čtyři možnosti - buďto se pokusí „opravit“ vztah s Kranichem nebo odjede do Finska nebo odjede za Chrisem do Berlína nebo se sebere a začne někde jinde znovu. Ale nemohla se rozhodnout …
Ráno, když se probudila, tak doufala, že to všechno byl jenom zlý sen. Otevřela oči a protáhla se. Palčivě ji zabolela hojící se zlomená žebra a operované rameno. To ji definitivně vrátilo do skutečnosti, do toho, že to nebyla pouze noční můra. Podívala se na mobil, aby zjistila kolik je hodin a zjistila nejenom, že je už skoro 9 hodin, což na ni bylo neskutečně pozdě, ale také přijatou zprávu od Kimiho. „V poledne ti letí letadlo, ve čtyři na tebe budu čekat na letišti.“ Bože můj, vždyť to ani nestihnu! Vylétla z postele a začala si balit věci. Přitom si stále nebyla jistá tím, jestli dělá správnou věc. Neměla bych přece jenom raději zůstat doma? Ale už jsem mu to slíbila, letenka je zaplacená, let je zamluvený, počítá s tím, že přijedu, tak bych měla. Ale co, tak aspoň si udělám po dlouhé době zase dovolenou, odreagju se a třeba se potom budu cítit líp.
Když měla po tři čtvrtě hodině konečně dobaleno a zapínala kufr, někdo zazvonil. Dopnula kufr a běžela se podívat, kdo to je. Netroufala si odhadovat, kdo to může být, nikoho v tuto dobu nečekala. Nakoukla kukátkem a za dveřmi uviděla stát Semira. Gerkhan?! Co ten tu teď může chtít?! Nasadila úsměv a otevřela dveře. „Ahoj.“
„Ahoj Zuzano. Měla bys, prosím, chvilku?“
Ohlédla se za sebe a zkontrolovala čas. „Popravdě moc ne, Semire. Ve dvanáct mi letí letadlo …“
„Ty letíš pryč?“ podivil se.
„Jo, potřebuju se odreagovat. Ale povídej, co máš na srdci.“ Gestem ho vybídla, aby šel dál a zavřela dveře.
Její vyjádření asi nebylo úplně nejlepší, Turek toho měl na srdci mnohem víc, než se chystal říct, ale věděl, že jí to neřekne, že to nemůže říct. Nechal to být a přešel k tomu, kvůli čemu vlastně přišel. „Víš …“ začal opatrně. „No, vím, že mi to toho vůbec nic není, ale nemohla bys mi, prosím, říct, co se stalo? Mám strach o Toma, od té tvé autonehody se chová strašně divně a nic mi nechce říct. Všechno si to nechává pro sebe a viditelně ho to strašně sžírá. Všechny nás to trápí, ale nikdo nevíme, jak mu pomoct …“
„No, víš, Semire, ono to není tak jednoduché. Promiň, nezlob se, ale asi ti to nemůžu říct. Myslím, že by ti to měl říct sám Tom. Věř mu, on ti to určitě řekne sám, až se k tomu odhodlá.“
„Je nějak vážně nemocný?“ vyděsil se.
„Ne, to ne. Nebo já o tom nevím. Ale myslím, že se to týká něčeho úplně jiného.“ vypravila ze sebe těžce a při vzpomínce na onen večer se jí zase do očí začaly drát slzy. „Promiň Semire, nechci tě vyhazovat, ale budeš muset opravdu jít, potřebuji stihnout to letadlo.“ vyhodila ho rychle, dřív než stihl vidět její slabost.
„Jasně. Měj se.“ usmál se na ni.
„Ty taky. Ahoj.“ pokusila se mu opětovat úsměv, rychle zavřela a běžela si pro věci, protože před domem už na ni čekalo taxi, které ji dovezlo i se zavazadly na letiště, kde byla odbavena, nastoupila do letadla a vydala se vstříc Finsku …
A jak čas ukázal, tak i novému životu …
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak předně, Zuz, jsem moc ráda, že jsi tentokrát jako postavy zvolila Semira a Toma. Tu předchozí povídku bych si možná taky přečetla nebýt zvolených postav, u nové Kobry se nechytám. Ale na tuhle povídku jdu s chutí.

„...vždyť je to tenhle týden teprve první.“
„Jenže je teprve pondělí, Kranichu!“

- Laughing Laughing Laughing

Líbí se mi, jak je hned na začátku nastavená akce a zápletka. Hezky to odsýpá.

Jo, Semire, to máš za tu škodolibost. Laughing

Ha, takže Tomovy instinkty měly pravdu, slečna Sorrel v něčem skutečně jede. Líbí se mi Semirovo reptání, na co potřebuje hodinu. Myslím, že to hezky odráží seriál, kdy se Tom vždycky zakouká do nějaké slečny a Semir nechápe. Laughing

Nechtěl tomu věřit, taková nádherná žena a tohle? - Laughing Laughing Laughing Kranichu, jak dlouho děláš policajta? Laughing Laughing Laughing

Zatím se to vyvíjí zajímavě. K ději výtku nemám, jen bych radila odentrovat řeč jiného mluvčího, když všichni mluví na jednom řádku, špatně se tím orientuje. Jinak se mi povídka zatím líbí. Wink

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Moc moc ti děkuju za komentář, SaM Smile Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost ... Embarassed Very Happy Very Happy

Jo, hold když se zamiluješ, tak přestáváš přemýšlet ... A to je přesně Kranichův případ ... Laughing A je úplně jedno, že u dálniční už nějaký ten pátek je ... Laughing

Dobře, dám na tvé doporučení Smile

A ještě jednou ti děkuji Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Haha, líbí se mi, že i ve zločineckých spolcích mají všechni bobky, když na ně vletí šéf a oni se zrovna flákají. Krásná představa. Laughing

To je banda tupců, nedivím se Zuzaně, že zuří. A musím tě pochválit - čekala jsem, že bude nějaká nevinná květinka do všeho zapletená omylem nebo přes špatnou známost, ale že ji vysekneš takhle zápornou, to bylo velmi příjemné překvapení. Jen chudák Kranich, to bude zase srdcebol. Laughing

OMG, ty je poštveš proti sobě? Drsný! A jak Tom zneužívá vzpomínky na Elenu, fuj! Leda, že by Zuzaniny obavy byly oprávněné a on z ní vážně chtěl něco vytáhnout. No, zamotává se to.

Dobrá část!

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Oh SaM, tolik chvály si ani nezasloužím! Embarassed Embarassed

Zuzana se občas diví, jak vlastně vůbec může s takovými tupci pracovat ... Laughing Ona a něžná květinka? To ani náhodou! Právě naopak! Ona ví, co dělá, až moc dobře to ví. A taky dobře ví, jak nebezpečnou hru teď hraje ...

Tak to hold je, když se dva muži zakoukají do jedné slečny ... Tom to musel udělat, aby na to Semir nepřišel. Kdyby prasklo, že se Tom a Sorrel tajně sejdou, byl by z toho asi pěkný průser. Navíc, když by Semir prásknul Tomovo zamilované chování ... Byl by z toho asi opravdu velký problém. Tak mu to odpusť ... Wink

A teď se zamotá ještě o trochu více .... Wink A tak rovnou přidávám další kousek ... Smile

Moc ti děkuji Smile Tento pochmurný podzimní den jsi mi naplnila radostí z krásného komentáře ... Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Sakra, Tom to fakt myslí s tím chozením včas vážně. Shocked Ale teda restauraci mohli vybrat líp, ten výběr je úsměvný. Laughing

Kdyby tam ten muž nebyl s nějakou ženou, tak by asi Tom byl naštvaný, možná by snad dokonce i žárlil, že ji pozval na večeři a ona si odejde s nějakým chlapem. - A nepřijde mu divný, že ji oslovil jiným jménem? Kranichu Kranichu, ty máš klapky na očích, viď? Laughing

Mně se líbí, jak je Zuzana/Nila krásně zlá. Yay, to je tak hezký, když jednou za čas někdo přijde s vlastní postavou, která není Mary Sue! Přiznám se, že jsem z toho měla trochu strach, když jsem viděla její jméno a tvou přezdívku, ale velmi příjemně jsi mě překvapila.

Beru zpět a jsem ráda, že není Tom úplný idiot, a líbí se mi jeho vnitřní rozpolcenost. Ta samomluva je skvělý moment.

Trochu mě mrzí, jak si Semir a Tom lžou, za ty roky bych od nich čekala, že si rozumně promluví a proběhne nějaké rozděl a panuj. Jak tohle dopadne... Confused

Skoro až se mi chce říct, jak jsou Tom a Zuzana sladcí, ale mám takový pocit, že se něco pořádně pokazí.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Děkuji Smile

Jo, láska hold dělá divy ... Laughing Někde přece musí trénovat, aby na schůzku nepřišel pozdě, ne? Wink To vybíral Kranich ... Very Happy

Jemu to došlo až později, že to jméno Nila odněkud zná. Laughing A jak vidíš, tak mu to v tu chvíli ale vůbec nedošlo Very Happy

Jmenujeme se stejně Laughing Když píšu, potřebuju se do postavy vžít. A tím, že jí propůjčím své jméno, je to pro mě mnohem snažší Wink

On si uvědomuje, že je teď jako provazochodec uprostřed lana - nemůže se vrátit zpět nebo jen tak utéct a stačí jeden jediný špatný krok ...

Tom by si s ním rád promluvil (i tak trochu by se rád pochlubil ... Laughing ), ale ví, že nemůže kvůli své práci. A taky ho trochu přešla chuť na nějakou domluvu po tom, co mu Semir provedl ... Musíš uznat, že to od něj nebylo moc pěkné. Confused
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Pokračování Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Kranich v divadle. Laughing Z nějakého důvodu je to poněkud úsměvná představa.

Docela se divím, že se Zuzana tak odvážně vrhá na Kranichovo území, když si není jistá, jak si vlastně stojí. A chudák Turek z toho celého vychází jako stalker. Laughing

Sakra, Tom má v bytě hezkou vinotéku. Laughing

LOOOOL, ona je regulérní psychopat a Tom jí tam vyznává lásku. Doufám, že se budou pak páni komisaři cítit nádherně blbě, až to všechno praskne. Jak se oba nechali utáhnout na vařené nudli. Laughing

Začíná mi být Toma líto. Embarassed

(On si uvědomuje, že je teď jako provazochodec uprostřed lana - nemůže se vrátit zpět nebo jen tak utéct a stačí jeden jediný špatný krok... - super příměr!)

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Pokračování + u 2. příspěvku jsem ještě doplnila konec Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Sakra, Zuzana to má takhle z rána pěkně rozběhaný. Very Happy Co ta všechno nezařídí, nevyběhá, nedonese... Laughing

„Svačí … snídal už před půl hodinou.“ ozval se Bonrath... - práskač. Laughing Laughing Laughing

Když Kranich, který mimochodem přišel opět včas... - jak ho láska proměnila! Laughing

Vypadá to, že Zuzana jde dělat sociologický výzkum a ne, že jde na večírek.

Awww, Semir byl hodný a tak dostal chatičku. To je fajn příběh, a popravdě si ho umím představit, jak klepe na stařenku a jde jí nakupovat. Sladké! Smile

Jenny, Dieter, Hotte, Tom - to je zajímavé složení služebny. Líbí se mi, že sis vyzobla postavy, které se ti líbí, bez ohledu na to, kam spadají. Aww, a Hartmut byl konečně pochopen!

No, ale taktně jsi přeskočila Semirovu reakci, ta mě zrovna zajímala nejvíc! Nicméně na začátku se ti zase nějak zdrcly přímé řeči. Embarassed

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Děkuji za komentář Smile

Doufám, že někomu nevadí, že jsem si vybrala postavy, které se spolu dohromady v seriálu nikdy nepotkají ... Laughing

Jenom takové doplnění, Maria Lowinski je Petřina kamarádka, která jednu dobu byla na dálniční na praxi a proto se se všemi zná Smile A Sarah König, jak už asi z textu vyplynulo, je Hartmutova přítelkyně. Laughing

Vždyť už si chudák zaslouží někoho, kdo mu porozumí! Laughing

Neboj, Semir se k tomu všemu ještě vyjádří ... Wink A své názory si nenechá pro sebe ...

Oh, děkuji, to mi nějak uniklo ... Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
...v malé posteli v rohu se uvelebil Semir. Byla to sice dětská postel, ale vzhledem k jeho výšce byla i vcelku vyhovující. - Laughing Laughing Laughing Chudák Semirek. Laughing

Fuj, úplně mě lechtá žaludek, jak popisuješ to zranění. Z té rvačky jsem smutná. Zajímalo by mě, jestli Semir ve vzteku a opilosti kecal, nebo se skutečně se Zuzanou vyspal.

Tyjo, Zuzana je i zdravotní sestra nebo co? Přijde mi, že začíná být trochu Mary Sue. Embarassed A popravdě řečeno si nedovedu představit, že by Tom reagoval až takto, to jsou na Kranicha imho docela silná slova... Embarassed A to rychlé usmíření mě docela zarazilo zvlášť, když Tom brečel...

Docela mě zaráží, jak to bereš hopem, abych pravdu řekla, ale jsem zase ráda, že se ten konflikt mezi Semirem a Tomem, který mi dělal zle, urovnal. Ovšem nejlepší byl Hotte. Laughing

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Ne, žádná zdravotní sestra, jenom si už párkrát vyhodila rameno taky, takže ví, jak ho zase vrátit zpět ... Wink Ale ještě o tom bude řeč ... Wink

Jak Tom, tak Semir byli opilí ... Kranich ještě víc než Gerkhan, mnohem víc, proto ty jeho psychické výkyvy. A taky to, proč se po Zuzaně v posteli tak sápal Very Happy Normálně by to u Semira na chalupě, kde jsou další lidé, neudělal ... Opilost + naštvání dokáží někdy udělat divy ... Ten v tu chvíli ani nevěděl, co říká ...

Chudák Hotte o celé divadlo přišel ... Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Krátké pokračování Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jsem se chtěla divit, že Toma nevzbudilo jídlo, a pak jsem si uvědomila, že tohle není realita Woxyina Mít moc nad a tudíž tady není Kranich pažravec. Laughing Ale smažení palačinek pro takových lidí, to jí teda nezávidím. Mně by se jim nechtělo mazat ani chleby s máslem. Laughing

Tyjo, Tom si to nepamatuje, jo? Shocked Co to do něj proboha lili? Shocked

On zachraňuje životy jiných lidí a já bych ho měla připravit o ten jeho? - To je hezká úvaha. Ale mám takový pocit, že jestli to praskne, tak se jí asi nikdo nebude ptát, jestli Kranicha odpravit nebo ne...

Kdo je Mark nevím, nechám se překvapit.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Miluji navrhování interiérů a proto jsem si trochu "pohrála" s tím, že se vám pomocí tohoto pokusím přiblížit, kde si Zuzana žije. Takže tady to je: http://www.homestyler.com/designprofile/3fc85bc6-1822-469d-88e0-0dcfa08e966b
(Omlouvám se za nedostatky ... ještě zjistila jsem, že tu jsou ještě drobné chyby ... např. v kuchyni, jak je vidět ten výklenek, tak tam má být volný průchod do "chodby")
Mělo by být možno si to prohlédnout i pokud nejste registrovaní Smile Tak snad vám to bude fungovat Smile
Popisky zde asi nejsou vidět, takže:
na 1. obrázku je půdorys celého bytu
od druhého obrázku si můžete prohlédnout celé místnosti ve 3D Smile
na 2. je kuchyň
na 3. koupelna
na 4. je omylem opět kuchyň
na 5. ložnice
na 6. pokoj pro hosty
na 7. obývací pokoj
a ještě by měla přibýt malá chodba mezi kuchyní, pokojem pro hosty a koupelnou Smile

V dohledné době se pokusím i o Kranichův byt. Smile

Doufám, že se vám to alespoň trochu líbí ...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Po dlouhé době přidávám další kousek Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Sakra, Tom alkoholik? Ta povídka začíná být překvapivě temná. Ale jestli si přiznává, že něco není tak úplně v pořádku, tak je na dobré cestě.

Jsem zvědavá, co potřebují mazat z databáze a mám takové tušení, že to asi neproběhne úplně hladce...

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Děkuji za koment, SaM Smile Moc mě těší, že to stále ještě sleduješ Embarassed

Brzy se pokusím přidat pokračování ... teď mám trochu volného času, tak jsem s tím o kousek pohnula Very Happy

Btw. Příště už odhalím, kdo je Mark ... Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Kousek pokračování Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Já jsem ráda, že stále pokračuješ. Až moc lidí tady rozepsané povídky opouští, takže když si děláš čas na psaní, já si udělám na čtení. Smile

„Co potřebuješ?“
Kranicha otázka zaskočila.

- Mě by teda taky od přítelkyně zaskočila, jak kdyby byla za dveřmi sousedka s hrníčkem na trochu mouky do buchty. Laughing

„Guten Tag.“ pozdravil ho Pavel německy, čímž vyčerpal skoro veškerou svou slovní zásobu. - S Pavlem jsme na tom dost podobně. Laughing

Kranich je nějakej celej posunutej. Confused

Já říkala, že v tom kšeftu bude nějaký háček...

Mark Jäger? Hm, pořád mi to nic neříká, ale jestli je to někdo od 11. série dál, tak mi to ani nic říkat nemůže. Jo aha, takže Mark Jäger je Chris Ritter? A je to hovado? Hned je všechno jasnější. Fuj, úplně se mi z ně zvedl žaludek, bleach.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Když jsem začala, budu se snažit i skončit ... Very Happy

To je tak, když co na srdci, to na jazyku. Občas docela nehodící se vlastnost Very Happy

Já abych se popravdě přiznala, tak jsem se začala němčinu učit kvůli Kobře Embarassed Very Happy A dnes už docela zvládám díly v originále Smile Teda ty český už vůbec nesleduju, protože jak si jednou zvyknu na originální hlasy, tak už se mi u těch postav čeština moc nelíbí Very Happy

Ano, tvá předtucha nezklamala Wink

Aha, tak tím se to vysvětluje Very Happy V této postavě opravdu hodně vycházím ze seriálu. Jméno, adresa, minulost ... On má strašně zvláštní povahu.
Ale neber ho, prosím, jako vyloženě zápornou postavu. Ačkoli to tady nevypadá dvakrát růžově, tak ti dva spolu byli skoro 2 roky. A byli šťastní ... Wink
Musíš k tomu brát i fakt, že Zuzana taky není "nevinná květinka" (využívám tvých slov, která sem padnou perfektně Very Happy). Teď se docela dost změnila kvůli Kranichovi, protože se chce stát normální. Ale předtím byla zvyklá žít trochu jinak ...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Přidávám kousek pokračování Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ne všichni to tak vidí, některé odradí, že ten ohlas není takový, jak si přáli, některé to prostě přestane bavit... Proto si vážím těch, co vydrží.

Mně taky angličtinu vylepšily seriály a protože umím, tak se na dabing amerických/britských věcí vůbec nedívám. Chápu to, je to lepší, herec totiž hraje i hlasem a spousta scén v originále vyzní jinak než v dabingu.

Víš, pohnutá minulost nepohnutá minulost, démoni nedémoni, já nemám ráda chlapy, co bijí ženský, ani když toho pak litují jak chtějí. Chlap, který praští jednou to udělá znovu. A neplatí to jen pro chlapy - ženská, která mlátí lidi kolem sebe, je stejně hnusná. Takže ačkoliv rozumím tomu, že každá postava není ideál (dokonce ty ideální nemám ráda, nedělají dobrý příběh), ale ať ho napíšeš sebelíp, ráda ho mít po tom nástupu nemůžu. Embarassed

Co ale musím ocenit je, že místo nové postavy používáš postavu kobráckou. Mám ráda, když autor radši sáhne po někom, koho představil sám seriál, než aby vymýšlel někoho od podlahy nového. Za to velké plus.

A teď k nové kapitole...
Líbí se mi, jak pracuješ s těmi Tomovými pozdními příchody. A hezky to ilustruje tu krutou pravdu - člověk se nakonec vždycky vrátí k těm způsobům, které jsou mu přirozené.

Semir jde k šéfové místo za sekretářkou? Bonzák. Laughing

(Mimochodem, nahmatat takto puls je sice oblíbené seriálové klišé, ale v reálu extrémně neúčinné, protože to, co cítíš, je většinou tvůj vlastní puls ve špičkách prstů. Mnohem účinnější metoda je zjistit, jestli ten člověk dýchá - kdo nedýchá nežije.)

Ježiš, ten Tomův chlast mě zase začíná děsit.

Už to totiž není ten Mark, kterého znala. Je to vlastně někdo, kdo si jenom na Marka hraje. - Myslím, že jsi ty důsledky pro člověka, který byl vystaven psychickému/fyzickému mučení, vystihla moc hezky. (A bude se ti to hodit ke konci SM.)

Líbí se mi, že je Zuzana fakt zamilovaná do Toma, dělá ji to sympatičtější, ovšem mám tušení, že to bude o to víc bolet. Nejen proto, že si myslím, že to nemůže dopadnout dobře, ale i proto, co ji čeká po návratu do Kolína.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Děkuji ti za dlouhý komentář Smile

Přesně Smile Třeba u Top Gearu nechápu, jak někdo může koukat na dabing. Viděla jsem jednou asi pět minut a celou dobu jsem si říkala: "Bože, to je otřesný." Přijde mi totiž, že přeložené to ztrácí celou tu vtipnost, kterou to má v originále. A hlavně se mi líbí originální hlasy Maye, Hammonda a Clarksona ... Laughing

Mrzí mě, že jsem ho uvedla tak, že ho nemáš ráda, ale cítím, že jsem to napsala tak, jak jsem chtěla. A myslím, že jsem tím i vystihla povahu, která mu byla dána ...
Chrise jsem vybrala hlavně z důvodu, že se mi jeho postava docela líbí. (ačkoli je většinou lidí opovrhován). Je to něco, co v Kobře ještě nebylo Smile

Oh, tak to se omlouvám za chybu. Popravdě, nikdy jsem to, naštěstí, nepotřebovala, takže s tím nemám zkušenosti. Embarassed

Tak to vypadá zajímavě! Už se těším na Velikonoce (ten svátek samotný nesnáším, ale těším se na volno), až budu mít čas pokročit v SM Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Zrovna u Top Gearu jde to o to, že angličtina (a britská především) je hodně o slovních hříčkách, a protože, ať je překladatel sebelepší, čeština a angličtina prostě nejsou kompatibilní jazyky, spousta toho se ztratí v překladu.

Pokud cítíš, že se ti to povedlo napsat tak, jak jsi chtěla, tak je všechno v pořádku. A fakt, že ho nemám ráda - každá postava, která vzbudí emoce, ať už kladné nebo záporné, je postava, která splnila svůj účel. Nejhorší je, když při čtení nic necítíš a nic tě nepudí formovat si nějaký názor. Jak jsi ho vystihla bohužel neposoudím.

Já to taky nikdy nepotřebovala, byla jsem poučina někým se zdravotním kurzem. Smile

Já se těším na koment!

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Pokračování Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Otrava alkoholem? Shocked Začínám mít fakt o Toma strach...

Vnitřní stranu lokte, kde měl v ruce zapíchnutou kanylu přikryla cípem peřiny, aby se na to nemusela dívat. - Fajn detail, líbí se mi.

Tyjo, myslím, že je to především Tom, kdo by měl přehodnotit svůj život. Shocked

Přemýšlel nad jejím osudem a došel k tomu, že pokud to, co mu teď řekla je opravdu pravda, měl vlastně v životě štěstí. - Taky si to občas říkám, když se podívám na některé lidi. Ale jako Tome, ty se podle toho chovej a PŘESTAŇ CHLASTAT.

Ta hádka v autě je hezká. Semir má starost, awww...

Kranich je ve skutečnosti Räikkönen!!! Boxerky ho prozradily. Laughing

„Máš krásný výhled na Berlín.“ otočil se, když ji slyšel přicházet. - To si jako spletl město nebo jsem se ztratila? Laughing

No, myslím, že je nejvyšší čas, aby šli s Tomem od sebe. Ten kvůli ní leda tak chlastá...

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Kousek pokračování po dlouhé době ... omlouvám se, ale měla jsem všeho až nad hlavu a na psaní už mi bohužel nezbýval čas ...

Sam: Opět moc děkuji za komentář Smile
Neboj, neztratila jsi se, to jenom on mlel nesmysly ... ani nevěděl, kde je ... Wink Každopádně veliké plus za postřeh Wink Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Připadalo jí, že s Tomem je snad století a vytratilo se z jejich vztahu veškeré kouzlo, díky kterému byl jejich vztah tak krásný. - No dyť to říkám, že by měli Zuzana a Tom jít od sebe.

Odešel ke kuchyňské lince, kde na talíře nandal špagety a navrch kečupovou omáčku. - To má z nějakého Traberova manuálu na romantický večer? Laughing

Madre mía to snad ne...

Když mu opět nevěnoval pozornost, natáhl se přes stůl a bodl do něj hrotem tužky. - Ta představa je lahodná. Laughing Laughing Laughing

Teda nevím, jestli by se probudila tak rychle a ještě se zvládla posadit, to mi fakticky moc nesedí. Ten šok už docela jo, ale myslím, že to bereš moc hopem. Jinak rozhodně zajímavá kapitola.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Děkuji Sam Smile Nejenom za to, že to pořád ještě čteš a za tvoje úžasné postřehy, které mě posouvají dál, ale taky za to, že jsi mě upozornila na to, že mi tam nějak "zázračně" vypadl odstavec (tam kde byla ta mezera) Very Happy Protože být v kómatu a hned se probudit a jen tak se hned posadit, to by musela být superžena Very Happy Very Happy Díky Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
No, to už je lepší! A Toma je mi líto... Sad

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Poslední část příběhu ...

Děkuji všem, co jste to přečetli a hlavně Sam, že to celou dobu četla a ještě mi dělala radost komentáři, které mě nakoply k tomu, abych psala dál a taky mi umožnila podívat se na celou věc zase trochu jinak prostřednictvím toho, jak ona na situaci nahlížela. Díky, Sam! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Kimi z toho vychází trochu jako stalker, ale myslím, že Zuzana nemohla udělat nic lepšího než udělala. Dvě věci mě na konci zklamaly: 1) případ se vytratil tak nějak do prázdna a 2) mnohem víc by mě zajímalo, jak je na tom Tom a jak se z toho vyhrabe, než jak dopadne Zuzana. Přece jen píšeš fanfiction ke Kobře 11, takže dává smysl, že mě víc zajímá Kranich než tvoje vlastní postava.

Každopádně díky za povídku, jsem nesmírně ráda, že jsi to dotáhla do konce a těším se na další! Smile

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 51
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Naprosto chápu, že ti to tam chybí, obojí to plánuji zapracovat do další povídky Smile Už mi přijde, že pokud bych pokračovala dál, tak už by to bylo přespříliš dlouhé ... Very Happy Ale každopádně díky za postřehy Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Paní Kranichová
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma