AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Pro ty, kteří si chtějí vyzkoušet práci pedagoga, nabízím ohodnocení mého (jak tak koukám šíleného :D) výkonu
1
100%
 100%  [ 2 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 2

Mádoadres



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Tak tohle byla úplně první povídka, kterou jsem na tohle fórum napsala, vkládám ji sem, pevně doufajíc, že se u ní pobavíte přinejmenším tak jako já při jejím psaní. Fí


MáDoAdreS (aneb 12 hodin)

Semir to má u Andrei zase rozlité, tři dny nebyl vůbec doma kvůli případu a pak kvůli hlášení. A nemůže si ani vybrat dovolenou, protože právě teď je na služebně sotva polovina lidí-ach to horké léto.

‚Jestli tohle nezabere tak pak už nic‘ myslí si, zatímco na stůl pečlivě aranžuje svíčky a ubrousky. Večeře, kterou uvařil sám = vybral jídlo v prvotřídní restauraci a sám láskyplně vyklopil na talíř – ‘prostě to musí zabrat‘.

„Tááák“ Pyšně pohlédne na svoje dílo po zapálení poslední svíčky, bohužel si stále není úplně jistý, jestli to na usmíření bude stačit. Dokud Andrea není doma má šanci ještě něco vymyslet. ‚Růže!‘, bleskne mu hlavou, ‚objedná růže.‘. A už se jako o závod žene k mobilu‚klíčky v zámku můžou zarachotit každou chvílí.‘

„Ale néé, kde ten krám může být,“ vzteká se, když nemůže objevit telefon, ten se však ozve sám.
Semir přístroj bleskově vyloví z kapsy u bundy.
„Ahoj miláčku“ pozdraví svou ženu pyšně a natěšeně, ta to však vůbec nevnímá a informace chrlí, jakoby to byl ten nejnepříjemnější rozhovor a chtěla ho mít co nejdřív z krku: „Semire, poslyš, volala mi Gábi, strašně se pohádala s manželem kvůli prkotině. Jedu za ní, takže dnes večer mne doma ani nečekej.“
„Ale Andreo…“ zakoktá Semir, „Já jsem myslel že...“
„Co jsi zase mmhm...?“
„Andreo, Andreo co je? ANDREO!“ řve Semir do telefonu, ale i přes to jasně uslyší ‚KŘACH!‘. Její mobil skončil na zemi, Semir vztekle švihne svým do křesla, hodí na sebe bundu, popadne klíčky a ještě cestou k autu vytáčí číslo na šéfovou. Když to Anna Engelhartová vezme Semir není k zastavení.
„Semire uklidněte se.“ reaguje na jeho blekotání.
„Andrea před chvílí odešla k nějaké své kamarádce a...“
„Jenže k ní nedošla“ skočil jí Semir do řeči.
„Šéfová Andree se něco stalo, já to vím...“
„Semire byla na policejním parkovišti, co by se jí mělo stát? Okolo je přece spousta polic...“
„Nějakej hajzl jí ucpal pusu a pak zahodil mobil, někdo ji unesl, já to vím, Šéfová musíme něco udělat.“ nepřestává Semir a Šéfová rezignuje: „Dobrá Semire kde teď jste?“
„Jedu na stanici.“
„Dobře, řekneme si to tady“
„Ale…“ začne bezvýsledně Semir - Šéfová už to položila.

Semir zburcuje Jana: „Víš kolik je hodin?“ ozve se podrážděně z mobilu.
„Jo, vlastně ne, půl jedenácté, Jane, unesli Andreu!“ vyšiluje Semir.
„Semire víš určitě, že se ti to jen nezdálo? Zrovna před chvílí mi volala Šéfová, že se chystají vyhodit do povětří jadernou elektrárnu, nemá to s tím náhodou něco společnýho?“
On si z něj utahuje, no to snad není možný, že na to teď má nervy. Semir tomu nevěří, on má teď náladu na vtipy!
„Hele Jane, já vím…“ pokoušel se Semir o rozvážný a klidný tón, „...ty moje kecy o tom jak se neděje nic zvláštního byly přehnaný - jen mi vadila ta nudná hlášení, ale přece to s tím nemá teď nic společnýho, že jsem si přál víc adrenalinu, Andreu někdo unes, je to vážný, vážně nevím kde je ani co s ní je.“
„Dobře Semire. Hlavně se teď uklidni, do 20 minut jsem na služebně, fain?“

Po 22 pro Semira neskutečně dlouhých minutách jsou u Šéfové v kanceláři a on na ně znovu řve, co se stalo, s hlavou plnou nereálných plánů jak pomoci Andree. Šéfové se jeho maxidlouhý monolog podaří přerušit až po 5 minutách: „Semire, promluvila jsem si s několika policisty a ti tvrdí, že Andreu pravděpodobně unesli v černé dodávce, samozřejmě že si nepoznamenali SPZku...“
„To snad není možný!“ Semir uhodil pěstí do stolu, Šéfová však trpělivě pokračovala: „Semire, nepřipadalo jim zvláštní že k někomu nastoupila mezi ji a služebnu postavili dodávku, jste si skutečně jistý…“
„Šéfová, ucpali jí pusu a zahodili mobil.“ zopakoval Semir toho večera už po kdovíkolikáté.
„A únosci se ještě neozvali?“ pokusil se Jan.
„Ne.“ Semir klesl na židli.
„Poslouchejte, Semire,“ pokračovala Šéfová „ta dodávka prý měla nad SPZ nápis: MÁDOADRES, ne...“
Semir se bleskurychle vrhnul k Andreinu počítači, jen co se mu podařilo ho zprovoznit, do vyhledávače vložil MÁDOADRES …nic. Zkusil vyhledávat ve světě, ale výsledek byl stejný. Semir zuřivě mlátil do klávesnice, zatímco v kanceláři se rozzvonil mobil - Semir si nechal bundu na židli, a protože nejevil žádnou ochotu dojít si pro něj, po chvíli mu ho donesl Jan. Semir se nehodlal vzdát bezvýsledného mlácení do klávesnice. Jan s ním zatřásl: „Semire, tohle je na nic.“
Počítač opět zobrazil 0 nalezených položek.
„Raději to zvedni, třeba je to Andrea.“ domlouval mu Jan.

Andrea to nebyla. Z mobilu se podivně nepřirozeným hlasem ozval Tom.
„Semire kašli na t...“
„Tome?“ Zařval Semir, ale to už se ze sluchátka ozval naprosto neznámý hlas: „Váš přítel vám měl říct, že on i vaše žena jsou zatím v pořádku.“
Semira rozčililo slovo zatím, a tak další část únoscova monologu zanikla v jeho vzteklém řevu: „Co jste jí udělali? Kde jsou? Okamžitě to vyklopte nebo vám rozmlátím fasádu…!“
„Pomalu pane komisaři,“ přerušil ho odporně povýšený hlas. „Podmínky si tady kladu já. Vy chcete, abych pustil vaše přátele, a já je nepochybně pustím a nezkřivím jim ani vlásek, pokud vy splníte mé přání.“
Semir pomalu propadal zoufalství, měl pocit, že si s ním někdo hraje.
„Co po mně chcete?“ rezignoval a pokoušel se myslet racionálně.
„Potřebuji, abyste mi přivedl Schrodera, mám s ním tak trochu nevyřízené účty, chci ho tady mít nejpozději za 12 hodin a chci, abyste mi ho přivedl vy. Teď je přesně 23:14 váš čas běží od ... teď, zítra přesně v 9:15 začne do sklepa, kde budou vaši přátelé, proudit voda, Pokud budou schopni plavat dávám jim nanejvýš další dvě hodiny. Až bude Schroder s vámi zavolejte mi na tohle číslo a já vám řeknu, kam máte přijet. Pokud vám pomůžou vaši přátelé, dobře, ale jestli se mě pokusíte nějak podvést třeba nějak vystopovat nebo přijít bez Schrodera tak...“ místo dokončení věty Semir opět uslyšel Toma: „Semire, je to naprostej šíl...!“
ale Semir ho přerušil: „Jak je vám? Kde jste? A co Andrea, proč s ní nemůžu mluvit? …“
„Andrea je v pohodě, jenom se ještě neprobrala, jsme v jakýmsi sklepě a...“
„Takže Semire, čas vám běží, co chci, víte, měl byste začít něco dělat, už uplynuly 2 drahocenné minuty.“
„Ale…!“ začal Semir.
„On to položil l“ zalapal Semir po dechu, Zkusil mu znovu zavolat, ale ozvalo se jen oznámení, že uživatel má nyní vypnutý mobil.
„Ten Hajzl, on si vypnul mobil!“ Semir se napřáhl, ale Jan mu chytil ruku, v poslední chvíli, mobil už málem skončil na podlaze.
„Uklidni se, člověče, třeba si ho hned za chvíli zapne, jen nechce, abys mu volal teď, radši vymysli, co uděláme.“
„Semire,“ ozvala se Šéfová. „znáte toho člověka, může to být někdo, kdo se vám mstí?“
Stejně jako Jan se tvářila bezradně, oba slyšeli celý rozhovor ale Semir neměl ani tušení, kdo mu to volal.
„Nevím kdo to mohl být“ prskal Semir.
„Dobrá, Semire, Jane, máte tušení kde je teď Schroder?“ přejela je Šéfová pohledem.
„Řekl bych, že je v tom svém Night klubu a okukuje své zaměstnance.“ navrhl Jan.
„Jdu tam.“ Semir rozhodně popadl bundu a namířil si to k východu. Jan s i s Annou vyměnil pohled a pospíšil si za ním.
Cestou do klubu Semir v podstatě nesundal nohu z plynu, jediné štěstí bylo, jak Jan nezapomněl podotknout, že na silnici neměl do koho nabourat.
Když vstoupili do klubu Semir okamžitě vyhledal Schroderovu přítelkyni, která je poslala do prostor pro zaměstnance. Jakmile Semir Schrodera spatřil, uhodil na něj: „Schrodere, půjdeš s námi!“
„Cože?“ Schroder málem spadl ze židle.
„Jo, a hned.“ potvrdil Semir a razil si k němu cestu přes spoustu krámů. Schroder bleskově vypálil ze své židle k zadnímu východu a zběsile se hnal přes jakýsi dvůr.
„Schrodere, stůj!“ zařval Semir a okamžitě za ním vyrazil, ale ten se jen prosmýkl železnými vraty a spěšně za sebou zamknul.
„Schrodere“ zacloumal Semir bránou, ale nezbylo mu než ji přelézt. Těsně vedle místa, kam doskočil, zaskřípěly brzdy tmavě modrého BMW s Janem za volantem.
„Nasedej parťáku!“
Semir se 2x nerozmýšlel a naskočil. Jan šlápl na plyn a řítili se nyní už mnohem plnějšími ulicemi Kolína, Schroderovi v patách, ale další auta na silnici jim nijak neusnadnila ho chytit, maximální rychlostí kličkovali mezi auty.
„Tak co Semire, máš dost adrenalinu?“ zeptal se Jan.
„Ne,“ opáčil Semir. „tohle je ještě slabej odvar proti pracovní morálce na kterou jsem byl zvyklej. Radši na to šlápni.“ pobídl ho.

„No jistě, na silnici už to bylo moc jednotvárný!“ zařval Semir, když po nekonečně dlouhé honičce Schroderovo auto odbočilo na zablácenou lesní cestu. Po cestě dosmýkali až k jezeru. Schroder naskočil do motorového člunu a ujížděl středem jezera, Semir vyskočil z auta, Janovo zařvání: „Objedu to!“ málem nevnímal, nasedl na vodní scooter a hnal se za ním. Scooter byl rychlejší, ale někde v 2/3 jezera mu došel benzin. Semir ze sebe shodil bundu a skočil do vody s myšlenkou: ‚Musím ten kousek doplavat.‘ Proti člunu však neměl šanci. Nebýt Jana, který už stačil objet jezero a Shrodera srazil dvířky, by ho už nechytili. Když Semir doplaval ke břehu, Jan tam na něj čekal se Schroderem připoutaným želízky k jejich BMW.
„Venku prší?“ utahoval si z něj Jan.
„Ne, prostě jsem té vodě neodolal.“ opáčil Semir rozhořčeně a startoval člun.
„Co děláš?“ nechápal Jan.
„Musím si pro bundu!“ zařval Semir přes rameno.

Když se Semir s bundou a mobilem vracel Schroder si právě stěžoval: „Ta ruka mě bolí, Jane, nemohl bys mi ty pouta sundat, já nic neudělal.“
„Jo? Tak proč jsi před námi takhle zdrhal?“ opáčil Semir. „Nebo sis tady snad potřeboval vyřídit nějakou neodkladnou obchodní příležitost? Co Schrodere?“ prskal Semir dál.
„Kluci, věřte mi, já jsem nic neproved, nebo mi alespoň sundejte ty náramky přece bych vám neutek?“ kňoural Schroder.
„To jsme právě viděli.“ změřil si ho Semir pohledem.
„Ty náramky jsou poslední móda z Berlína, nechápu, na co si stěžuješ.“ ušklíbl se Jan.
„Jane podívej.“ zavolal ho k sobě Semir a ukázal na bok člunu.
„MÁDOADRES“ přečetl Jan.
„Schrodere, co to má znamenat?“ uhodil na kvičící uzlíček nervů Jan.
„Co?“
„Ten nápis na člunu.“ chytil ho pod límcem.
„Já nevím, kluci, snad si nemyslíte, že ten člun je můj?“ hájil se Schroder. Jan se vrátil ke člunu a se Semirem se po sobě podívali.
„Já to nechápu“ zakroutil Semir hlavou.
„Já taky ne, ale až ho odvezeme za tím bláznem, můžeš se ho na to zeptat.“
Oba nápisu věnovali ještě jeden nechápavý pohled, v tom za nimi cosi zapraskalo. Schroder se dostal z pout a pádil lesem.
„Ten pitomec!“ zařval Semir a pustil se za ním, za sebou uslyšel nahození motoru. ‚Proč musím všechno odnést já?‘ myslel si, zatímco v lesním šeru zakopával o kořeny a snažil se neztratit Schrodera z očí.

Vzadu mezi stromy prosvítalo více světla a Schroder zamířil právě tam. Semir upřímně doufal, že tam už bude čekat Jan i když už Schrodera skoro měl. Silnici měl na dohled, Jan tam skutečně čekal a Schroder mu vběhl přímo do náruče.
„Hele, kluci, co se zase děje?“ nasadil kukuč pitomečka a snažil se dostat co nejdál, ale Jan ho chytil za bundu.
„Jen jsme tě už dlouho neviděli, co říkáš na malou projížďku? No tak si nastup Schrodere.“ strčil ho Jan do vozu.
„Semire,“ obrátil se Schroder na sedadlo spolujezdce. „kamaráde, řekneš mi aspoň ty, co se tady děje?“
„Já ti povim co se děje!“ obrátil se Semir na zadním sedadle a začal nebezpečně nabírat barvu. „Nějakej blbec unesl Andreu a Toma a nepustí je, dokud mu tě osobně nepřivedu, teď se ho zeptám, kam tě máme přivést a jestli pak nebude chtít obzvlášť bolestivým způsobem zabít, tak mu to doporučím! A ztichni, ať mu teď můžu zavolat!“ obrátil se čelem k přednímu sklu a začal vytáčet číslo.
„Cože, nějakej maniak mě chce zabít?“ zezelenal Schroder. „Tak to teda ne!“ řekl třaslavě, otevřel pravé dveře, vyskočil ven a běžel po jakési louce.

Jan málem produpl brzdu a Semir téměř ještě za jízdy vyskočil z auta a pustil se za ním. Schroder si mezitím stačil opatřit jednoho z koní, kteří se na louce pásli pod dohledem jejich majitelky. Semir k ní doběhl s průkazem: „Já jsem od policie, toho koně vám vrátím.“
Žena se nezmohla na víc než kývnutí, Semir vyskočil na neosedlaného koně a vyrazil za Schroderem. Ten měl oproti němu značnou výhodu, protože jeho kůň sedlo měl. Semir si po prvním pokusu stoupnout koni na hřbet uvědomil, že bez sedla to nepůjde, a tak svého koně jen víc a víc pobízel k rychlejšímu tempu. Když se Schroderem konečně srovnal, zařval na něj: „Schrodere vzdej to a zastav!“
Ten se však jen pokusil koně ještě pobídnout Semirovi se podařilo chytit otěže Schroderova koně a prudce zatáhl. Tak tak, že nespadl, ale podařilo se mu oba koně zastavit.
„Tak.“ oddechl si Semir a želízky spoutal svou pravou a Schroderovu levou ruku
„A teď tě mám dost!“ řekl a seskočil z koně. Vzápětí stáhl dolů i Schrodera a do volné ruky si vzal uzdu jeho koně. Schroderovi kvílivé poznámky ignoroval.

„Tak to je snad poprvé, co jsi svůj dopravní prostředek vrátil vcelku.“ zakroutil hlavou nevěřícně Jan, kterému se mezitím podařilo uklidnit majitelku.
„Co myslíš, bude tomu maniakovi moc vadit, když mu ho přinesu už mrtvýho?“ zeptal se Jana Semir a předal uzdu majitelce, druhý kůň, který se vrátil s nimi, se přidal ke svým pěti druhům a začal spásat trávu.
„Mám pocit, že i jako mrtvola by nám nadělal dost problémů.“ odpověděl Jan a rozešel se přes louku k autu.
„Nashledanou.“ zavolal ještě na majitelku.
„Nashledanou a děkuju za půjčení koně.“ rozloučil se Semir a táhl vzpouzejícího se Schrodera k autu.
„Hele, kluci, já nevím, co po mně kdo chce, ale zabít se nenechám. Kdo to vůbec je?“ naléhal Schroder. Semir s Janem ho nevnímali.
„Mimochodem,“ napřáhl Jan ruku ke gratulaci „vše nejlepší k narozeninám.“
„Jo skvělý narozeniny.“ setřel si Semir pot z čela.
„A ten super dárek.“ jakoby mimochodem zvedl pravou ruku, na které měl pořád ještě připoutaného Schrodera.
„Cože, Semire, ty máš narozeniny?“ rozzářil se Schroder.
„Tak to všechno nejlepší a nechtěl bys mi u té příležitosti udělit milost?“ dělal na něj Schroder psí oči.
„Sklapni Schrodere!!!“ sjeli ho naráz Jan i Semir.
„Tak co odpoutáme vás? Nebo aspoň tebe?“ zeptal se Jan při pohledu na jejich ruce spoutané želízky.
„Oba!“ ozval se Schroder s nadějí v hlase.
„Tak s tím nepočítej.“ zchladil ho Semir.
„Tobě těma želízkama spoutám i druhou ruku, posadím tě na zadní sedadlo a možná ještě připoutám, aby tě nenapadlo zase vzít roha.“ Chroptěl Semir zatímco lovil klíčky.
“Nehledáš něco takovýho?“ zamával mu Jan svými klíčky před nosem.
„Čteš mi myšlenky, jistěže ne.“ chňapl po nich Semir a odpoutal se.
„Tak, Schrodere dej ruce za záda.“ řekl a pokoušel se mu spoutat i druhou ruku.
„Já se nenechám zabít!“ protestoval Schroder a všemožně se mu snažil vymanit.
„Zabít tě nemůžu, ale jestli nechceš litovat, že ses narodil, tak dej ruce za záda.“ poradil mu Semir a přiložil mu pistol k rozkroku. Schroder se mu pokusil ruku odstrčit.
„Přísahám ti, že za sebe neručím.“ přitlačil Semir bouchačku. Schroder znehybněl a konečně se dal spoutat, jediné na co se zmohl bylo věnovat Janovi jakýsi zvláštní pohled, jakoby chtěl říct: ‚Já to nepřežiju.‘
Semir si to vyložil po svém.
„Nasedej.“ začal ho cpát na zadní sedadlo.
„Aáůůů!“ zařval Schroder „chceš mi zlomit ruku!?!“
„Jo!“ prskl Semir.
„Sedej a nic nezkoušej. Kolik je hodin?“ otočil se na Jana.
„Když mi sundáš ty náramky, budu ti to hlásit každou čtvrthodinku.“ sliboval Schroder. Jan ho provrtal pohledem.
„Tak ne.“ vzdal to a začal sebou na sedadle nepřetržitě vrtět.
„Je půl paté.“ oznámil Jan.
„Hele, co takhle nejdřív dojet blíž k dálnici?“ Navrhl mu. „Nemám tušení co je tohle za zapadákov.“
„Jo to možná bude lepší.“ souhlasil Semir.

Tentokrát řídil Semir a Jan ho navigoval na dálnici, ale po pár minutách cesty narazili na kolonu. Semir vytáhl průkaz a odstavným pruhem projel až k příčině kolony. Stáli tam Bonrath s Herdsbergrem a vyřizovali jakousi dopravní nehodu. Semir k nim přistoupil:
„Hote, Bonrathe, co se tady děje?“
„Semire?“ podíval se na něj překvapeně Bonrath.
„Kluci, poslyšte, musím se odsud co nejrychleji dostat.“
„To asi nepůjde, zablokovali tady celou silnici.“ řekl Herdsberger a ukázal rukou na auto v odstavném pruhu.
„Ten teda ví kam zaparkovat.“ poznamenal Jan.
„Semire podívej.“ ukázal Jan na rampu, na kterou by mohli najet ze silnice, kdyby se vrátili pár metrů zpátky.
„To tady nechali dělníci, s náklaďáky se tak dostávají na další silnici, která povede na dálnici, ale kluci počkejte! T-“
Semir s Janem na nic nečekali, naskočili a couvali k rampě. Semir se do ní tak tak trefil, byla to strašná jízda. Po několika minutách se dostali na silnici, kde stály stroje, ale po dělnících zatím nebylo stopy.
„Hertsberger nám asi chtěl říct, že to tu opravujou.“ poznamenal Semir.
“To je změna co?“ pochvaloval si Jan jízdu po rovné silnici a v zápětí oba vytřeštili oči. Silnice nebyla dostavěná, a co hůř, po několika metrech pískový podklad pod dálnici přerušovala říčka. Semir se nerozmýšlel
„Drž se.“ řekl Janovi a šlápl na plyn. Obří rychlostí za chvíli překonali zbytek cesty a sjeli na písek, kde to začalo pořádně drhnout.
„UÁÁÁÁÁ!!!“ zařvali všichni tři, když BMW přelétalo říčku. Auto dosedlo na pískový podklad a Semir sníženou rychlostí pokračoval po písku.
„Vy mě chcete zabít nebo co?“ řval Schroder ze zadního sedadla, ale Janovi a Semirovi se ulevilo až moc na to, aby nějak reagovali.


Na konci písčité cesty byla závora. Semir se instinktivně nachystal sešlápnout plyn, ale Jan řekl: „Radši to objedem, co říkáš?“
A tak Semir závoru objel po trávě. Dostali se na silnici, která podle Jana a mapy vedla přímo na dálnici a tak Semir zabrzdil a společně s Janem vystoupili.

„Tak já volám a ty na něj mezitím dej pozor.“ sjel Semir pohledem Schrodera, který sebou na sedadle neustále házel. Janovi zazvonil mobil.
„Richter.“ ohlásil se.
„Šéfová co se děje?“
Semir zpozorněl.
„Jo, už máme Schrodera.“ přikývl Jan.
„Ne, nevíme, co ten nápis znamená, ale něco to bude, Viděli jsme ho na člunu co se nám na něm Schroder pokusil utéct. Dobře, ozveme se, až něco budeme vědět.“ slíbil Jan a položil telefon.
„Tak, co ty a ten tvůj maniak?“ pohlédl na Semirův mobil.
„Už mu volám.“ probral se Semir a vytočil číslo.

„Haló?“ ozval se hned, jak to někdo zvedl.
„Pane komisaři, doufám, že už máte Schrodera, vaše přítelkyně je moc krásná až mě to začíná svádět.“
„Jestli se jí jen dotknete, tak vás zabiju!“ vyletěl Semir.
„Nebojte se, řekl jsem přece, že vašim přátelům nezkřivím ani vlásek pokud splníte moje požadavky, když jsme u toho, potřeboval bych takovou službičku navíc.“
„Cože?“ nechápal Semir.
„Nebojte se nic převratného, jenom nám tady tak trošku vyschlo v krku. Se Schroderem mi přivezte štěně piva, prosím. Nebude s tím, doufám, žádný problém?“
Tón hlasu prozrazoval, že žádné problémy nejsou přípustné.
„Ne, jistěže ne. Takže vám mám obstarat soudek piva, i když v naší předchozí dohodě nic takovýho nebylo?“ zeptal se vztekle Semir.
„Pokud vám to tolik vadí, můžeme celou naši dohodu zrušit - nikdo vám ovšem nezaručí, že své přátele ještě někdy uvidíte.“ vydíral ho čím dál odpornější hlas.
„Dobrá, platí, to pivo přivezu.“ souhlasil vztekle Semir.
„Ozvu se vám až ho budu mít.“
„Počkejte, nejdřv chci vědět, jestli už máte Schrodera?“
„Jo Schroder už je s námi.“ řekl netrpělivě Semir a otočil se k autu, aby na něj viděl. Spolu s Janem, který se podíval, na co to Semir civí, strnul: Schrodervi se kdovíjak podařilo dostat se na sedadlo řidiče a zamknout vůz. Janovi klíčky visely v zapalování a všechna okénka byla vytažená.
„Můžu s ním mluvit? Ne že bych vám nevěřil, jen pro jistotu mi ho dejte k telefonu.“ dožadoval se hlas.
„Cože?“ Semirovi se udělalo mdlo.
„Jen ho chci slyšet, abych věděl, že je skutečně s vámi.“ požadoval hlas.
„Vteřinku.“ řekl Semir a vtiskl mobil Janovi do ruky.
„Podrž mi to na chvíli.“ řekl Semir a obešel auto. Schroder se prozíravě začal nejvyšší rychlostí, jaké byl schopen, přesouvat na sedadlo spolujezdce. Semir vykopl sklo na straně řidiče a když si všiml, že se Schroder přesunul, vykopl i okýnko u spolujezdce. Tentokrát už se Schroder přesunout nestačil, pouze se zaklonil a Semirova noha ho jen těsně minula.
„Chceš mě zabít?“ zeptal se zděšeně ten den už po kdovíkolikáté.
„Sedíš na sedadle smrti!“ informoval ho Semir. „Měl jsi s tím počítat!“
Jan to sledoval s pokleslou čelistí a Semir si od něj vzal mobil: „Omlouvám se za přerušení.“ štěkl do mobilu a chytil Schrodera pod krkem.
„Semire, uk-uklidni s-se.“ koktal Schroder, Semir toho využil a přistrčil mu k puse mobil. Účel to splnilo, v mobilu byl určitě slyšet.
„Tak co stačí vám to?“ obořil se na původce všech problémů.
„Dobře Semire, ozvěte se, až budete mít všechno zařízeno, ne dřív.“
A Semir už slyšel jen tón oznamující, že spojení bylo ukončeno.
„Tak Shrodere, za chvíli bude po všem.“ ušklíbl se Jan. Schroder vztekle kopl do klíčků v zapalování a zalomil je. Semir zalapal po dechu, Jan strnul s nevěřícím výrazem a Schroder se zatvářil vyděšeně.
„Schrodere!!!“ zařval Semir, když chytil dech, o který přišel, a vrhl se k autu.

Klíčky visely v zapalování silou vůle, vypadali, že se každou chvíli ulomí. Semir vykopnutým okénkem prostrčil ruku, odemknul, vytáhl Schrodera ven, mrštil s ním na kapotu a zařval na něj: „Tak co, už jseš konečně spokojenej?!“
„Semire.“ přistoupil k nim Jan a vytáhl vyděšeného Schrodera na nohy. „Tohle nic nevyřeší, musíme něco vymyslet“ pokračoval a mezitím otevřel dveře spolujezdce. Odemkl Schrodera z pout, posadil ho na druhé sedadlo a znovu připoutal, tentokrát k volantu. Schroder byl tak vyděšený, že se nezmohl ani na protest.
„Hartmut.“ ozval se Semir.
„Cože?“ vysoukal se z auta Jan.
„Zavoláme Hartmutovi, ten už si s tím poradí.“ vysvětlil Semir zatímco vytáčel číslo. „Já se na něj nemůžu dívat.“ prohlásil po chvíli a vyrazil s mobilem u ucha po silnici směrem k lesu.

„Hartmut tady bude nejdřív za 45minut.“ oznámil Semir když se vracel.
„Kolik je?“ pohlédl na Jana.
„Za deset minut půl šesté. Fain, v šest tu Hartmut snad bude, to bude Andree a Tomovi zbývat ještě 3 a čtvrt hodiny.“ Zadíval se na Jana, jakoby se chtěl ujistit, že to zvládnou.
„To už tam dávno budem.“ Ujistil ho Jan, ale Semir měl pocit, že o tom nepřesvědčuje jen jeho.
„Jo,“ přitakal nakonec. „jen ještě musíme zařídit to štěně“ povzdechl si.
„Cože?“ nechápal Jan.
„Mám mu přivést ještě soudek piva.“ objasnil Semir.
„A jo.“ zacvaklo něco v Janově hlavě na to správné místo.

Semir začal přecházet sem a tam, to čekání bylo k nevydržení, ale nemohl nic dělat. I kdyby měl auto, nebylo by mu to nic platné, protože většina hospod stejně otevírala až v 7:00 nejdřív v 6:30. Přešel k autu a vytáhl mapu. Když nic tak se mu snad podaří najít nejbližší hospodu nebo restauraci. Jan se už nemohl na parťákovu nervozitu koukat a tak oslovil Schrodera: „Poslyš, ještě jsi nám ani nevysvětlil, jak ses dokázal dostat z pásu a zamknout auto, když jsi měl svázaný ruce?“
Semir se zájmem vzhlédl, ale Schroder jim vyprávěním rozhodně neukrátil dlouhou chvíli: „To víš.“ vzhlédl k Janovi. „Léta cviku.“
„Co vlastně říkala Šéfová?“ zeptal se Semir Jana a odložil mapu.
„Vlastně se spíš ptala.“ uhnul Jan pohledem. Semirovi bylo divné, že se mu nepodíval do očí, ale pak si řekl, že už vidí bubáky i tam, kde nejsou a zapomněl na to.

Bylo 6:05, Semir se už po bůhvíkolikáté podíval na hodinky. V posledních dvaceti minutách to dělal v stále kratších intervalech, byl teď opřený o kapotu, sem a tam začal chodit Jan. Během uplynulých dvaceti pěti minut měl Schroder tolik poznámek, že Semir vyletěl a pěkně od plic ho seřval. Od té chvíle seděl připoutaný k volantu jako oukropeček a Janovi se při pohledu na něj vybavovala slova říkanky ‚Sedí myška v rohu, v pastičce má nohu, sedí tiše, občas pípne asi chudák brzo...‘.
„Hartmutte, no konečně.“ přivítal Semir jejich automechanika.
„Kluci, co jste s tím autem vyváděli?“ užasl Hartmutt oprávněně. I když Semir s Janem dokázali nejen své vozy ničit opravdu efektivně, jejich modré BMW vypadalo s dvěma rozbitými skly, zablácenou celou spodní částí, rozbitým blinkrem, (což se stalo někdy při bláznivé cestě dálnicí a Jan to zaregistroval asi před patnácti minutami), se spoustou škrábanců a Schroderem připoutaným k volantu věru zuboženě. Semir však neztrácel čas. Odpoutal Schrodera od volantu a ze střechy vozu sebral ulomené klíčky, které vtiskl Hartmutovi do dlaně. Jan mu pomohl nacpat Schrodera do auta.
„Hartmute,“ otočil se Semir přes rameno. „nevíš, kde je tu nejblíž nějaká hospoda?“
„Co já vím, tak osmset metrů tímhle směrem jsem jednu viděl.“ odpověděl pohotově Hartmut.
„Ale Semire, ty přece řídíš?“ ozval se Schroder.
„Semire, co mám dělat s těmi klíčky?“ zeptal se Hartmut zmateně.
„Někdo se musí postarat o naše auto, Hartmute.“ odpověděl Jan a chystal se nasednout.
„Cože? No to snad nemyslíte vážně?“ zoufal si Hartmut.
„Díky Hartmute!“ řekli Semir a Jan unisono a zabouchli za sebou dvířka.
„Ale…“ rozhodil Hartmut ještě zoufale rukama.

„Ten Hartmunt má ale šunku.“ stěžoval si Jan.
„Máš lepší?“ podíval se na něj Semir.
„To je pravda hoši, tímhle autem se nedá jet. Měli by jsme ra ...“
„Schrodere, jestli okamžitě nebudeš zticha tak přísahám, že ti zalepím hubu!!!“ zařval Semir a přes rameno ho probodl nasupeným pohledem.
„Zastav! Hospoda!“ nadskočil, když se otočil. Jan zabočil k malému odpočívadlu a Semir hned vyběhl ke vchodu. Vrátil se vzteklý a zoufale bezmocný.
„Je půl sedmé a oni otevírají až v sedm.“ řekl a kopl do pneumatiky.
„Semire, uklidni se.“ snažil se Jan zmírnit kamarádův vztek. „No tak, parťáku, máme 2 možnosti, začít objíždět všechny možný hospody a pokusit se najít nějakou, která otevírá před sedmou a nebo tady prostě počkat a třeba...“
„Osobně bych byl pro to objíždění hospod, myslím si ž...“
„Jane, kde má Hartmut tu izolepu?“ začal se Semir přehrabovat v palubní desce.
„Ne, ne, Semire já už jsem zticha,už ani neceknu vážně já u...“
„Schrodere zavři už KONEČNĚ zobák!!“ okřikl ho Jan.
„Semire“ otočil se na něj pak „máš ještě půlhodinu, tak co kdyby sis mezitím zdříml?“
navrhl mu.
„Vzbudím tě za pět minut sedm.“ naléhal dál.
„Ne nedokázal bych usnout, ten hajzl všecko zkazil, večeři, usmíření...“ vypočítával Semir.
„Tys chystal Andree večeři?“ užasl Jan.
„Jo, a chtěl jsem uvařit něco extra, dát na stůl svíčky a tak.“ vyprávěl Semir a sedl si na sedadlo.
„Ty jsi vařil? Tak to je docela fain, že Andreu unesli. Alespoň jste oba ještě naživu.“ neodpustil si Jan.
„Nevařil jsem já.“ přiznal Semir. „Jen jsem donesl jídlo z jedný děsně nóbl restaurace a nachystal ho na stůl. Ale když mi pak Andrea volala a ten pitomec ji unes, tak sem tam všechno nechal tak. Nedal jsem jídlo do ledničky, nezhasl svíčky, neuklidil víno ani...“
„Semire svíčky!!!“ nadskočil Jan.
„Jo, svíčky. Andrea by byla pěkně naštvaná, kdyby zjistila, že jsem nic neuklidil.“ přitakal Semir.
„Semire! Tys tam nechal hořet svíčky!“ zopakoval Jan důrazně. Semir zalapal po dechu, Jan na nic nečekal a nastartoval. Po necelé hodině byli u Semirova a Andreina bytu.
„Schrodere! Jestli se pokusíš zase nějak zdrhnout tak přísahám, že tě najdu a zabiju sám!“ Pohrozil Semir směrem k zadnímu sedadlu. Jan vytáhl klíčky a zamknul auto. Potom se už o překot hnali po schodišti.

Jan byl u dveří dřív a chystal se vyrazit dveře, Semir ho tak tak zadržel: „Vždyť mám klíčky.“ řekl zoufale a odstrčil ho stranou.
„Promiň síla zvyku.“ ušklíbl se Jan zatímco Semir zápasil se zámkem.
„Pusť, trvá ti to půl dne.“ protáhl Jan a snažil se dostat k zámku, když v tom Semir konečně zasunul ten správný klíč do díry a zámek cvakl.

Vletěli do jídelny a honem posfoukávali oharky.
„Uf, ještě že jsem koupil ty dlouho hořící.“ oddechl si Semir.
„Hmm, dal sis opravdu záležet.“ zhodnotil stůl Jan.
„Díky, chtěl jsem ještě objednat růže, ale vlezla mi do toho taková maličkost“ pohlédl na něj Semir.
„Copak?“ zvědavě se zeptal Jan.
„No, zavolala mi Andrea a dál už to znáš.“ ušklíbl se Semir a začal schovávat jídlo do krabiček.
„Semire tobě zabránila takováhle pitomost, abys Andree koupil růže?“ zavrtěl Jan nevěřícně hlavou. Semir se místo odpovědi podíval na hodinky.
„8:05, měli bychom si pohnout.“ poznamenal. Sklidili zbytek jídla i vína a talíře nacpali do myčky. Když odcházeli, Jan věnoval stolu ještě pohled.
„Na co jsi myslel, když jsi to chystal?“ zeptal se a vyšel za Semirem ven. Ten si dal s odpovědí na čas, než zamkl: „Chtěl jsem se s Andreou usmířit ještě před narozeninama a pak si s ní někam vyrazit. Měla to být taková kompenzace za všechny ty přesčasy a noci strávený dopisováním hlášení.“ Vysvětloval, zatímco sbíhali po schodech.
„Ještě před narozeninama?“ zeptal se Jan. „Měl by jsi je přece hned den na to.“
„No právě, přesně načasovaný, ne?“ ušklíbl se Semir.
„No a taky jsem si říkal, kdo by mi pomohl s oslavou, když ne ona.“ Šklebil se dál.
„Takže ty jsi vlastně vypočítavý.“ shrnul to Jan.
„Co? já?“ konečně se za celou tu dobu trochu uvolnil, pak se podíval na hodinky a čas ho krutě vrátil do reality. Bylo 8:13.
„To Andree nezapomenu říct, až ji najdeme?" pošťuchoval ho Jan.
„A my ji najdeme, Semire.“ dodal ještě přesvědčivě, když viděl jeho ustaraný výraz.
„Tak, a kde je tu nejblíž nějaká příjemná hospůdka, Semíre?“ mrkl na něj, když startoval.
„Rovně a pak doleva.“ navigoval Semir.
„A co na to trochu šlápnout, vymáčkni z té šunky, co to dá, 2x do leva a pak rovně.“

Když dojeli k hospůdce Semir se vyřítil z auta a za chvíli prolétl dveřmi. Zamířil rovnou k pultu, ale výčepní ho zarazil.
„Dobrý den, sedněte si prosím a počkejte, až vás obsloužíme.“ řekl a ukázal na ceduli nad pultem, na které byl úplně stejný nápis. Semir zůstal stát jako opařený, v lokále nebylo narváno, ale neměl čas na zbyt. Podruhé zkřížil cestu výčepnímu už připravený s průkazem v ruce.
„Dálniční policie Kolín, komisař Semir Gerchan, potřebuji jedno štěně a to hned prosím.“ vychrlil ze sebe.
“No, no, snad nehoří.“ ohradil se výčepní, ale v relativně krátkém čase se ze skladu vrátil s malým soudkem piva.
„Děkuju moc.“ řekl Semir, popadl soudek a uháněl k autu.
„A kdo bude platit?“ volal za ním výčepní.
„Kolegové vám to později proplatí.“ zavolal přes rameno Semir.

Když se Semir vrátil do vozu, měl Jan v ruce mobil.
„Nechal sis tady peněženku.“ hlásil mu, ještě než nastoupil.
„Já vím, kdo ti volal? Šéfová?“ zeptal se a hodil na zadní sedadlo soudek.
„Buď zticha Schrodere!“ okřikli ho zároveň, když se chystal něco poznamenat.
„Byla to jen SMS-ka od jedné…“ nedokončil Jan.
„Přítelkyně?“ protáhl Semir. „Tak už jedem nemáme čas.“
„A kudy?“ zeptal se Jan. Jakoby v odpověď zazvonil Semirův mobil.
„Ano?“ ohlásil se Semir.
„Pane komisaři, ještě nejste připraven? Už je skoro půl deváté.“
„Já vím, za pět minut.“ opáčil Semir. „Právě jsem vám obstaral to pití, tak kam máme jet?“
„Pomalu můj mladý příteli, pomalu, nejdřív chci vědět, jestli máte skutečně Schrodera, můžu ho ještě slyšet?“
„Schrodere. Dělej, řekni něco.“ přikázal Semir a přistrčil k němu mobil, Schroder však zarytě mlčel a vrtěl hlavou.
„Schrodere neblbni.“ varoval ho Jan, Semir však už ztratil trpělivost a uštědřil mu jednu pořádnou do břicha.
„Ááůůů, Semire.“ zalapal po dechu Schroder.
“Takže je tady.“ oznámil Semir do telefonu, zatímco Schroder skuhral a Jan vypadal, že neví jestli se má smát nebo ho litovat.
„Nebo chcete ještě nějaký důkaz?“ protáhl ironicky. Hlas, který už nezněl tak odporně sladce, ale spíš vypadal, že se dusí smíchy, mu odpověděl.
„Ne, ne, čím dřív tu budete tím líp, konec konců i pro vás. Kde teď jste?“
„Před hospodou…“ začal Semir a otočil se aby přečetl vývěsní štít, ale hlas ho přerušil: „Najeďte na dálnici A4 směrem z Kolína a pak se mi ozvěte.“
Cvak a ticho.
„Jane, za jak dlouho budeme na A4?“ zeptal se Semir místo pokusů ještě něco říct únosci.
„Tak za 20minut když na to šlápnu.“
„Tak na co čekáš?“ opáčil Semir, Jan dupl na plyn a už se řítili na dálnici.
„Ááá já snad budu zvracet, nemůžeš jet opatrněj?“
Semir začal něco hledat
„Ne, Semire kašli na tu izolepu jo? Já vím už budu držet hubu.“
„Ty?!?“ podíval se na něj Jan nevěřícně. Semir se mezitím napřímil.
„Hartmut asi nevede majáček, co?“ podíval se na Jana a oba vyprskli smíchy.

Jak vjížděli na A4 Semir se podíval na hodinky.
„8:50.“ oznámil Janovi a vytočil číslo, zatímco míjeli jeden výjezd za druhým.
„Už jsme na dálnici.“ oznámil Semir jakmile uslyšel že to na druhém konci někdo zvedl.
„Dobře už kvůli vám doufám, že jste ještě neminuli exit na Reinickendorf.“
„Já nevím, jsme u výjezdu na Serdnewry“
„Tak to ho po chvíli potkáte, odbočte na něj a pak pojedete po Inchmarrystrase až k číslu 47. Tam zastavte. Potom se vám ozvu.“
„Tak co?“ zeptal se Jan. „Kam to bude?“
„Odboč na Reinickendorf a pak po Inchmarrystrase k domu 47.“ tlumočil Semir.
„Kolik máme ještě času?“ zeptal se Jan.
„Je skoro 9, takže ještě čtvrt hodiny.“ řekl Semir.
„Neboj, za 10 minut tam jsme.“ uklidňoval ho Jan.
„Reinickendorf, zahni!“ upozornil Semir na hledaný exit.

Zabočili na venkovskou silnici a po pár metrech uviděli ukazatel na Inchmarrystrase, podle něj Jan zatočil doprava a jak objížděli okolo opečovávaných vilek, Semir sledoval popisná čísla.
„Čtyřicet sedm, tady zastav.“ Jan šlápl na brzdu a Semir vystoupil. Okamžitě mu zazvonil mobil. Zvedl ho a rozhlížel se po okolních domech, jestli nezjistí, odkud ho kdo pozoruje, ale nikoho nezahlédl.
„Ano?“ ohlásil se a pohledem na hodinky zjistil, že je 9:06.
„Nejste tu jen vy a Schroder, že?“ zeptal se únosce.
„Ne je tady ještě můj parťák.“ řekl Semir.
„Jan Richter?“
„JO!“
„Dobře, všichni vystupte a zamkněte auto.“ Semir přešel k autu a otevřel zadní dveře.
„Musíme vystoupit, Jane“ řekl.
„I já?“ přeptal se Jan.
„Jo, všichni tři.“ řekl Semir a vytáhl ven Schrodera, Jan obešel auto a pomohl mu se vzpouzejícím se Schroderem. Semir zatím vytáhl pivo i klíčky a zavřel auto.
„Tak, a co teď?“ zeptal se Semir únosce.
„Vezměte klíčky a vhoďte je do schránky na dopisy.“
„Ale, ta se nedá otevřít…“
„Bez klíčku? Přesně tak, nemůžu riskovat, že se vy a Jan rozhodnete hrát si na supermany, pokusíte se osvobodit své přátele a ujet. Nebojte se klíčky od vašeho… hmm… auta vám později vrátím. Takže prosím zamkněte vaše auto a vhoďte klíčky do schránky, jinak jste sem jeli zbytečně.“
Semir zamkl auto a vhodil klíčky do schránky.
„A co dál?“
„Projděte okolo domu - branka je otevřená- půjdete jen vy a Schroder, váš parťák zůstane u auta. Pod rohožkou najdete klíče, odemkněte si a vejděte do domu. Budete v dlouhé chodbě Schrodera mi přivedete do třetích dveří vlevo. Pak se půjdeme podívat do sklepa na vaše přátele. A ještě, málem bych zapomněl, chci, aby jste mi Schrodera přivedl bez pout a všeho co by ho nějak omezovalo, chci ho prostě v plné síle. Je vám vše jasné?“
„JO, ale jsou Andrea s Tomem v pořádku?“ žádal zoufale Semir.
„Podmínky jsme si přece určili jasně, a už by jste se neměl zdržovat, čas běží a voda teče...“ řekl provokativně a položil telefon. Semira to donutilo znovu pohlédnout na hodinky. 9:12. Zhrozil se.
„Schrodere, jdeme.“ zavelel a popadl ho za paži.
„Semire, vážně, nechceš si to ještě rozmyslet, nešlo by to nějak hmm…“
Jan mu zacpal pusu
„Kam se jde, Semire?“
„Máme obejít dům a vejít zadním vchodem, ale jen já a Schroder, ty máš počkat tady.“ řekl Semir a protáhl Schrodera brankou.
„Semire!“ zavolal za ním Jan. Semir se otočil.
„Hodně štěstí parťáku.“ Popřál mu Jan a opřel se o kapotu.

Semir táhl všemožně se bránícího Schrodera podél stěny k zadnímu vchodu. Jeho poznámky ignoroval a u dveří ho přimáčkl ke stěně.
„Jestli se o něco pokusíš, tak tě střelím do nohy, každej kdo tě zná, mi poděkuje.“ zavrčel mu těsně u obličeje a před jeho šokovaným výrazem se sehnul a zpod rohožky vytáhl klíč. Odemkl a pokynul Schroderovi.
„Máš přednost.“ a strčil ho dovnitř. Ocitli se v temné chodbě, jediné světlo, které sem vnikalo, bylo z otevřených dveří.
„Sem já nepůjdu.“ jančil Schroder a pokusil se utéct. Semir však dveře přibouchl, zamkl a klíč si schoval do kapsy. Chodba teď byla úplně temná a Schroder se otřásl. Semir ho vedl chodbou a pohmatem odpočítával dveře, Schroder se nezmohl na žádný odpor jen zíral před sebe. Když byli u třetích dveří Semir vytáhl z kapsy klíčky a odemkl Schroderovi pouta. Otevřel dveře. Místnost byla stejně temná jako chodba. Semir do ní strčil Schrodera a za ním vešel sám, z opatrnosti však nezavřel dveře.

„Haló!?!“ zavolal Semir do tmy.
„PŘEKVAPENÍ!!!“ ozvalo se a rožnuté světlo odhalilo slavnostně vyzdobenou prostornou místnost. Semir ji přelétl pohledem. Na stěnách byla spousta nafukovacích balónků a nad stolem plným jídla byl transparent s nápisem MÁDOADRES. byla v ní spousta lidí, všichni tleskali a usmívali se a ticho vystřídala blahopřání a rozradostněné výkřiky dokonce i Schroder vedle něj hlasitě tleskal a přál mu vše nejlepší. Semir to vnímal jen napůl, neustále přejížděl pohledem místnost plnou lidí. Viděl Šéfovou a spoustu přátel i kolegů, ale nikde nemohl najít Andreu, Toma ani Jana.
Někdo ho poplácal po rameni.
„To byl teda výkon.“ šklebil se Tom od ucha k uchu. Za ním stáli Jan a Andrea, která se mu okamžitě vrhla okolo krku: „Jsou to všichni blázni“ sdělovala mu napůl plačtivě napůl štěstím bez sebe a objímala ho. Evidentně se jí velice ulevilo, že ho vidí živého. „Vůbec nechápu, jak mě do toho uvrtali. Když jsem zjistila, co si na tebe připravili, myslela jsem, že je přerazím“
„Andreo no tak, říkal si o to.“ mírnil ji Jan, který se také pobaveně šklebil.
„Cože!?“ užasl Semir. „O co jsem si říkal? Chcete snad říct, že tohle všechno bylo naplánovaný?“
„Jo.“ řekli svorně Jan, Andrea, Tom i Schroder. Jedno jediné slovo a Semirovi se začala točit hlava.
„Vy mi chcete říct, že tohle všechno jste předem připravili?!“ žasl Semir.
„Jo.“ pronesli sborem. Chvíli bylo absolutní ticho, jen tak na něj hleděli a on koukal na ně s pocitem, že jeho mozek funguje extrémně pomalu, se to všechno pokoušel pochopit. Nakonec to vzdal a začal je pozorovat: Jan i Tom se stále pobaveně šklebili, Schroder těžce oddychoval a Andrea se začínala usmívat taky.

„To je pěkně blbej vtip.“ řekl nakonec.
„Žádný vtip ale dárek k narozeninám.“ poučil ho Jan.
„Dárek…k…“ zakoktal Semir.
„Narozeninám.“ doplnil ho Tom.
Andree se ho zželelo a začala mu vše vysvětlovat: „Pořád jsme nemohli vymyslet pořádný dárek a tak Jan přišel s tím, že když si pořád stěžuješ na nudnou práci bez adrenalinu, tak ti ho trochu opatříme, pak se mi ozval Tom, jestli nemám nějaký nápad, co by sis přál a tak jsme ho do toho zapojili taky jako v podstatě celé oddělení…“
„…Všichni nakonec souhlasili, i Šéfová, a tak nám nic nestálo v cestě a asi před týdnem jsem to začal dávat dohromady…“ navázal na ni Jan.
„...Pak už nám stačilo jen spojit se s pár známými a zajistit pro tebe pár adrenalinových disciplin…“ pokračoval Tom a pak se slova ujala zase Andrea: „Jan měl zajistit, abys jel, kudy jsi měl, spojení s centrálou a abys to přežil. Bonrath a Hotte ho akorát informovali o té čerstvé bouračce a podobně se do toho zapojilo celé oddělení.“
„A kde jsi celou tu dobu byla ty s Tomem?“ zeptal se Semir.
„Tady nahoře a pak se k nám připojila i Šéfová. Andrea nám měnila hlasy, aby sis myslel, že ti volá někdo, koho neznáš. No a já dělal únosce i rukojmího.“ řekl Tom a jeho tvář prozrazovala, že by si to klidně zopakoval.
„Taky jsme to tady museli nachystat, máme to tady pronajaté od rána do rána.“ dodala Andrea. Na Semira to bylo trochu moc a tak se zeptal na něco jednoduššího, oči mu padly na transparent nad stolem.
„A co to znamená? To MÁDOADRES?“
„No Šéfová řekla, že musíme vymyslet něco, co tě pořádně zmate, a tak jsme náhodně použili tuhle zkratku, znamená to: MÁš DOst ADREnalinu Semíre?“ vysvětlil Tom.
„Tak jak se ti to líbilo?“ ušklíbl se Jan.
„Bylo to příšerný.“
„Berte to jako kondiční cvičení Semire.“ ozvalo se Semirovi za zády, a když se otočil, uviděl jiskřičky v očích Anny Engelhartové a za ní byli Hotte a Bonrath.
„Mimochodem, Semire.“ ozval se Jan. „za co si vlastně koupil to pivo, když peněženka zůstala v autě?“
Semir se zamyslel.
„Řekl jsem mu, že kolegové mu to později proplatí.“ přiznal nakonec.
„No tak dobře Semire, berte to jako dárek k narozeninám od státu.“ řekla Šéfová a mrkla na Andreu.
„Zítra to vyřídím.“ přisvědčila Andrea a Jan zvedl soudek nad hlavu.
„Kdo se chce napít na účet státu?“ zařval a předal soudek Hotovi. Semir se na něj podíval vyčítavým pohledem.
„To byl dárek pro mě.“ zdůraznil poslední dvě slova.
„A za co sis ho zasloužil?“ opáčil Jan.
„Dneska jsem moh bejt bůhvíkolikrát mrtvej to ti nestačí?“
Tom obrátil oči v sloup: „Jmenuješ se přece kočka, tak nechápu, na co si se svejma devíti životama stěžuješ?“

Jeden po druhém mu popřáli vše nejlepší, jako poslední mu popřál Jan: „Tak co povedlo se nám vybrat dárek?“ ušklíbl se.
„Byl skvělej, ale příště mi prosím dej třeba…“
„…Hodinky…“ doplnila ho Andrea. „… aby mi chodil domů včas.“ Dodala, objala ho a vlepila mu pusu. Tím bylo Semirovi jasné, že na neshody je zapomenuto.
„Hodinky?“ zamyslel se Jan a přešel na druhý konec pokoje. Vrátil se s podlouhlým balíčkem v ruce. „Jako třeba tyhle?“ řekl a podal mu balíček s uspokojením ve tváři. Semir si ho vzal a vybalil zbrusu nové hodinky.
„Mimo jiné jsou vodotěsné, mají chronometr, tachometr, budík, kompas a spoustu dalších zajímavých věcí.“
„Díky,“ ušklíbl se Semir.
„Jen by mě ještě zajímalo, jestli ukazují i čas.“
Nasadil si hodinky a společně s Andreou vyrazil ke stolu plnému jídla, ale minuli ho a zamířili ke stolku, ze kterého předtím Jan donesl hodinky.

Ležela tam ještě kupka dárků od kolegů a poněkud stranou i obálka, která vypadala zabalená narychlo, jakoby ji tam někdo před chvílí přidal. Semir ji otevřel a vytáhl z ní pozvánku na večeři pro dva, ale místo jména restaurace tam byla Janova adresa. Semir vzhlédl a setkal se s Janovým pobaveným pohledem. Tázavě k němu zvedl obočí.
„No víš, říkal jsem si, že vám dvěma raději uvařím než riskovat požár.“ podíval se na Andreu a všichni 3 vyprskli smíchy. Semir nabídl Andree rámě: „Víš co? … Najíme se raděj tady.“ řekl, odvedl ji ke stolu a oběma nalil šampaňské a ukrojil pořádný kus dortu.

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Mádoadres
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma