AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Velmi originálně: Jak se vám to líbilo?
1
100%
 100%  [ 2 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 2

Děti Slunce



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Třetí povídečka se mi vlastně sama sypala z ruky (nebo rukávu, chcete-li). Zkusila jsem si jakýsi řízený brainstorming a netušila, jak to bude pokračovat, natož pak jak to skončí. A jak to dopadlo, to už mi musíte napsat vy.

    Pěkné počtení přeje


Děti Slunce

„A slyšel jsi ten, jak chlápek jede okolo cedule s nápisem, ‚Blíží se konec vaší cesty?‘" zeptal se Jan Semira. Ten den bylo nádherně a do konce služby jim zbývalo už jen půlhodiny a tak zabíjeli čas a trumfovali se, kdo zná lepší vtip. Teď zrovna narazili na téma náboženství.
„No dělej, nenapínej mě." pobídl ho Semir když se Jan významně odmlčel.
„No, jede takhle chlapík okolo kláštera a uvidí ceduli s nápisem:
POZOR BLÍŽÍ SE KONEC VÁŠÍ CESTY a pak si všimne, jak na břehu dva mniši loví ryby. Otevře okýnko a zařve na ně: 's tímhle si na mě nepřijdete' a vymáčkne z té své šunky, co se dá. A najednou žbluňk, vletí do řeky. Jeden z těch mnichů se otočí a povídá: 'Já vám otče říkal, že lepší by bylo, napsat tam MOST V REKONSTRUKCI."
„Hmm, ten je dobrej, tak za pět bodů." zhodnotil to Semir. „Ale znám lepší alespoň za deset."
„Tak se předveď." ušklíbl se Jan.
„To takhle přijde domů kluk z náboženství a máma se ho ptá: 'Tak co jste se dnes učili?' 'No, katechetka nám vyprávěla, jak Bůh vyslal Mojžíše za nepřátelskou linii na záchrannou misi, která měla Izraelce vyvést z Egypta. Když došli k Černýmu moři, nechal Mojžíš své ženisty udělat pontovej most a všechny dostal na druhej břeh. Potom vysílačkou požádal velitelství o leteckou podporu. Jejich bombardéry vyhodily most do povětří. Mise byla splněna.' 'Cože takhle vám to řekla katechetka?' 'No ne tak docela, ale kdybych ti to řek tak jak ona nám nevěřila bys'."
Jan se však zadíval před sebe a Semir, který se nedočkal uznání, se podíval, co odvedlo jeho pozornost. Asi dva km před nimi po dálnici kličkovala dodávka, i když nejela vysokou rychlostí, vypadalo to, že každou chvíli do něčeho narazí.
„Co blbne? Je div, že ještě nezpůsobili dopravní kolaps." nechápal Jan.
„Leháro končí." povzdychl si Semir a vytáhl majáček.

Jan šlápl na plyn, ale v zápětí dupl na brzdy, protože do dodávky málem narazil, když opět změnila směr.
„Co je to za vola za tím volantem?" vztekal se Semir.
„Jestli to jsou zase nějaký dětičky bohatejch rodičů, co si půjčily auto, tak je na stanici pěkně podusím!" vztekal se Jan a konečně se mu podařilo dodávku předjet. Tu však ani nenapadlo zastavit a dál se potácela po dálnici. Semir vyzkoušel plácačku s červeně svítícím nápisem STOP, ale ani na tu nereagovali. Všiml si, že za volantem sedí dospělá osoba, ale připadala mu jako v transu.
„Zajeď těsně vedle nich" řekl Janovi.
„Semire, zbláznil ses? To auto je nový. Engelhartová tě stáhne z kůže, jestli na něm bude jen škrábnutí." protestoval Jan.
„Když se budeš snažit, nic na něm nebude." odsekl Semir.
„A nebo nebude nic, na čem by nějaký škrábance mohli být, Semire tenhle týden jsme zrušili už 6 aut a to je teprve čtvrtek." oponoval Jan znovu. Semir se modlil, aby těm bláznům dál stačila uhýbat ostatní auta na silnici.
„Tohle je nejvyšší nouze je jen otázka času, kdy narazí do nějakýho dalšího auta."
„A proč to auto musí být zrovna to naše?" vztekal se Jan, ale zpomalil a pokusil se dostat co nejblíže k nim a Semir si mezitím otevřel střechu. Zatímco Jan kopíroval jízdu dodávky, Semir přelezl na střechu a otevřel dveře u řidiče.
„Dálniční policie. Zastavte!" zařval mu do ucha Semir, ale řidič ani spolujezdec nijak nereagovali. Semir s námahou odstrčil řidiče blíž ke spolujezdci a zastavil dodávku.
„Dálniční policie komisař Richter prosím váš řidičský průkaz" natáhl Jan k Semirovi s úšklebkem ruku, když se mu podařilo zastavit, ale úsměv mu zmrzl, když uviděl řidiče a spolujezdce. Nejdřív na ně jen vyvalil oči a pak pronesl: „To se mi snad zdá.“ a začal spolujezdce, který byl blíž propleskávat. Semir mezitím obešel dodávku a otevřel zadní dveře.
„Jane, pojď se na něco podívat."

„Copak, že by nějaká pojízdná laboratoř?" tipoval Jan, ale od skutečnosti byl daleko. Uvnitř dodávky bylo vtěsnaných na 15 lidí, všichni vypadali stejně: žluté kalhoty a čistě bílá košile, která na nich visela. Semir zavolal záchranku a pak se obrátil zpět k dodávce.
„Vypadá to, že se nadopovali tím samým, co ti dva vpředu." řekl Semir.
„A co to oblečení? Žlutý plátěný kalhoty a kus bílýho hadru." nechápal Jan.
„Vypadá to jako by patřili do nějaké sekty." uvažoval Semir a chytil prvního muže z kraje dodávky.
„Pomůžeš mi?" vyzval Jana.
„Neměli bychom počkat na sanitku?" zeptal se Jan.
„Musíme zjistit kolik je tam lidí a jestli jsou všichni živý. Rozhodně jim nijak neuškodí, když už si přestanou hrát na sardinky. Dost by mě zajímalo, co si to vzali za svinstvo." Společně začali vytahovat bezvládná těla a pokládali je tak, aby byly zajištěny základní životní funkce, do odstavného pruhu, kde stáli.
„Vypadá to, že si jen uvařili nějaký houbičky nebo co, ale myslím, že budou všichni živý." řekl Jan, když vytáhli pátého muže, ubezpečili se, že žije a dali ho do stabilní polohy. Semir nadzdvihl drobnou černovlásku a chtěl ji podat Janovi, ale strnul na místě. Pod ženou bylo stočené do klubíčka asi osmileté děvčátko. Semir rychle podal černovlásku Janovi a sklonil se k holčičce.
„To snad není možný."prskal nevěřícně a zkusil jí tep.
„Jane, ona nedýchá."
"Kdo?" zeptal se Jan. Když uviděl holčičku, zalapal po dechu.
„Jak mohli narvat ten hnus do dítěte?"
„Mně se neptej a pomož mi s ní." podal mu ji Semir. Jan ji opatrně položil na zem a sáhl jí na čelo.
„Má horečku." oznámil Semirovi, v tu chvíli uslyšeli klakson sanitky.
„Za chvíli tu budou, tak dělej, vytáhnem jich co nejvíc." rozhodl Semir a začali vytahovat další. Sanitka už tu byla a s ní dva policejní vozy.
„Kdo jim volal?" nechápal Semir.
„Já, hned jak jsi byl na střeše, říkal jsem si, že Šéfovou duševně připravým na to, jak bud vypadat naše autíčko.“
Semir vozu věnoval zběžný pohled. Pravý bok byl řádně oprýskaný stejně jako levý bok dodávky, přední pravé dveře byly promáčknuté, zrcátko ulomené a jeden blinkr rozbitý.
„Trocha laku a bude to v pohodě." konstatoval a vzal do náruče holčičku.
„Řekneš to Engelhartové?" ušklíbl se Jan.

Lékaři si malou převzali a společně s ní 6 mužů, 9 žen a 2 další děti. Semir s Janem si vlezli dovnitř dodávky, ale nebylo tam nic, co by je přivedlo na cíl cesty nebo jejich identitu.
„Nechcete to přenechat nám a proklepnout si ty dva vpředu? Doktor říkal, že jejich stav je stabilizovaný." Přitočil se k nim jeden z policistů.
„Díky Jorgu." řekl Semir a společně s Janem zanechal interiér dodávky v péči techniků.
„Jestli něco najdete, zavolejte nás." řekl ještě Jan a následoval Semira k lékaři, který ošetřoval řidiče a spolujezdce.
„Dobrý den, dálniční policie komisař Semir Gerchan a to je kolega Richter."
„Dobrý den, René Krewe, víte o nich něco? Třeba co požili, že jsou v tomhle stavu. Dost by nám to pomohlo, abychom zachránili ty ostatní, hlavně tu malou holčičku." řekl jim lékař.
„Nejspíš si uvařili nějaké lysohlávky a s něčím je smíchali, nic víc o nich nevíme, nemůžete to zjistit nějak jinak? Taky by se nám to hodilo."
„Dost možná, že až z pitvy," řekl lékař pochmurně „dost by mě překvapilo, kdyby to byly jen nějaké houby s něčím náhodně smíchané. Podle toho jak se chovají a kolik km museli ujet při smyslech. Takovéhle mixi většinou zabírají po pár minutách, proto jsou taky tak vyhledávané, ale tohle evidentně začalo působit až po dost dlouhé době. Jak jste je zastavili? To na vás ještě reagovali?" otočil se na Semira.
„Ne, museli jsme to auto zastavit ručně" řekl Semir. René zvedl obočí, ale neřekl nic.

„No nic už je tu i třetí sanitka vezmeme i tyhle dva." loučil se s nimi René "Víc budeme vědět až po laboratorním rozboru. Výsledky vám samozřejmě pošleme co nejdřív. Zatím nashledanou."
pomohl naložit ty dva do sanitky a sám si také nasedl.

„Semire, podívejte se na tohle." zavolal na ně Jurg a ukázal jim jakési pouzdro.
„Kde to bylo?" zeptal se Jan.
„Byla tam tajná schránka, asi to chtěli schovat. A bylo u toho tohle." zamával jim Jurg před nosem očouzenou disketou.
„Co je v tom pouzdře?" zkoumal Jan.
„Nechtěli jsme to otvírat bez vás."
„Dobře, díky Jurgu." převzal Semir pouzdro i letáček.
„Co jste s tou disketou dělali?" užasl Semir, když si ji pořádně prohlédl.
„No, museli jsme tu schránku nějak otevřít." pokrčil Jurg výmluvně rameny a otočil se k odchodu
„Ukaž." vytrhl mu Jan disketu z ruky, prohlédl si ji a věnoval Semirovi krátký pohled, pak disketu vložil do mikrotenového sáčku.
„Třeba s tím Andrea něco vykouzlí." řekl Semirovi, ten mezitím otevřel pouzdro a opatrně z něj vyklepal jednu ampulku, bylo v ní 15 miligramů čiré tekutiny, odhadoval, že je jich tam uloženo ještě alespoň patnáct.
„Tohle si nejspíš vzali, proto byli v takovým stavu." podal ampulku Janovi, ten ji začal převracet na dlani.
„Myslíš, že to jen inhalovali, nebo si to píchli?" zeptal se Semira.
„To nevim, o jehlách Jurg nic neříkal, ale taky si to mohli vzít ještě, než vyjeli a tohle mít až někam dorazí.“
„Pošlem to na rozbor do našich laboratoří a do nemocnice.“ rozhodl Jan.
„Franku!" zavolal na policistu, který byl nejblíž.
„Jo?"
„Tu dodávku pošlete do dílny Hartmutovi, tuhle ampulku našim chemikům a tuhle druhou do nemocnice, ve které jsou ti z té dodávky a pokuste se to tu co nejdřív zprovoznit, alespoň jeden pruh." podal mu ampulky
„Fain, takže jednu chemikům a druhou nemocnici." převzal si ampulky a odkráčel.
„A my jedem na stanici." otočil se Semir k jejich autu.
„No, Harthmut si ho asi pak bude muset vzít do péče." poznamenal ještě, než nastoupili.

Když vešli na stanici, odchytila si je Šéfová:
„Můžete mi říct, co jste zase prováděli, že jste zrušili další auto?"
„Semir vám to vysvětlí a my se mezitím s Andreou mrknem na tu disketu." ušklíbl se Jan avytáhl sáček s disketou.
„Co je to za disketu?" zeptala se Šéfová.
„Ti co zavinili tu nehodu, ji měli pečlivě uloženou, doufáme, že nám to řekne něco o jejich identitě." řekl Jan.
„Tak ji zatím dejte Andree, na vaše předběžné hlášení budu velmi netrpělivě čekat." zchladila ho Engelhartová.
„Prosím" pokynula Semirovi do své kanceláře.

„Tak Semire. Můžete mi říct co se to s vámi tenhle týden děje?" obešla stůl, posadila se do křesla, bradu si opřela o propletené konečky prstů a měřila si ho rentgenovým pohledem. Na to, že auta, která jim svěřila, dlouho nesloužila, na to byla zvyklá, dokonce už ji ani nevyvedlo z míry, když to, co z auta zbylo, mohli odnést i v sáčku od rohlíků, ale rychlost a vehemence s jakou je ničili v poslední době, už přesahovala veškeré její tolerance.
„Šéfová, to auto jsme nemohli nijak jinak zastavit, byla to nehoda, Jan…"
„Semire kolikátá nehoda to byla v poslední době? Jen za poslední 4 dny, když vynecháme celý ten měsíc, kdy jste evidentně pouze trénovali.“ Probodávala ho dál pohledem a vypadala, že jí za chvíli z nosu začnou sršet jiskry. Semir chtěl něco říct, ale než stihl najít nějaký argument, Šéfová se stačila nadechnout.
„Mimo 6 policejních aut, které jste sešrotovali, máte s Janem na svědomí jedno nákladní a 5 osobních vypůjčených aut, a to nepočítám to kolo ani skateboard. A teď mi chcete říct, že jste nabourali další vůz?"
„Ale no tak, Šéfová, není tak moc poškozený, potřebuje sice pár kosmetických úprav…" namítal Semir, ale zmlkl, když se Anna zvedla a přešla ke dveřím.
„Dobrá ještě si o tom promluvíme, ale pokud jde jen o pár kosmetických úprav můžete v něm ještě chvíli jezdit."
„Ale Šéfová…"
„Minimálně do zítřka, než vám stačím obstarat nový vůz." otevřela mu dveře a pokynula k odchodu.

„Otevřete své oči Slunci, očistěte svou duši s bratry a sestrami na místě neposkvrněném…"
četl Jan útržky ze článku
„Tak máte něco?" dorazil k nim Semir a za ním si nenápadně stoupla Šéfová. Jan mysticky přečetl nadpis: „Otevřete své oči Slunci."
„A nechte si vypálit rohovky." ušklíbl se Semir.
„Jane, doufám, že jste nezapomněl na to hlášení." změřila si ho Engelhartová pohledem. Jan a Semir nadskočili "Ehm jistě, ale když jsem Andree donesl tu disketu…"
„No dobrá, ale konečné hlášení budu mít na stole nejpozději do tří hodin po tom, co skončíte vyšetřování."
Semir očima přelétl zbytek stránky.
„Takže přece jen nějaká sekta." shrnul to.
„A nejen tak ledajaká." upozornila ho Andrea a myší mu zvýraznila větu: Všichni jsme Děti Slunce, všichni jsme si rovni a jedineční pro naše společenství… předtím Semir velkému D nepřikládal pozornost, ale teď si vzpomněl: „To je ta sekta se kterou jsme už jednou měli tu čest. Andreo, nemáš na ně ještě nějaký kontakty?"
„Ne."
„A co tvoje sestra?"
„Ta má rodinný domek v Janově a o žádné sektě už v životě nechce slyšet." zvýšila Andrea nepatrně hlas.
„No dobře Miláčku, pokus se zjistit co nejvíc z té diskety jo?"
„Když počkáte tak půl, třičtvrtě hodiny možná z toho vyluštím, kam jeli?" řekla Andrea.
„Z tohohle?" užasl Jan.
„Jasně, sem tam se tam objeví nějaká ta souřadnice, nebo popis budovy, když budu číst mezi řádky, tak podle mapy najdu několik lokalit, kde by se mohlo to setkání konat."
Semir vyvalil oči, ale nevěděl, jak moc se můžou zdržovat a tak jen vyhrkl:
„To je super, my zatím zatím zajedem za Harthmutem."
„A Semire!" zavolala za ním Šéfová.
„Ano?"
„Jeďte prosím, tak ať tam to auto nemusí rovnou zůstat."

„Co je s tou sektou a co s tím má společného Andrea?"
Zeptal se Jan cestou k Harthmutovi.
„Andreina sestra se kdysi dávno k téhle sektě přidala. Andrea přišla na to, že je chtějí hromadně zabít a pokusila se ji zachránit. Nakonec jsme pochytali jen malý ryby."
„Za co jste je zašili?"
„Za pokus o vraždu dvaceti lidí, nelegální držení drog a nelegální obchod s nemovitostma …" vypočítával Semir.
„Hmm, nemůžu se dočkat, až si chytíme zbytek."
„Pochybuju, že se nám podaří chytit víc než šéfa jednotlivé skupiny."
„Uvidíme, co najdou Hartmut a Andrea." Semirovi zazvonil mobil.
„Gerchan." ohlásil se.
„Semire, nevím jak, ale o té vaší dodávce se dozvěděla zemská a chtějí od vás veškeré podklady, které máte"
„Ale my nic nemáme, Šéfová."
„Vážně?"
„No dobře, když nepočítám tu disketu a ampule, ale přece mi tenhle případ nevezmou."
„Dejte mi na chvíli Jana."
„Cože?"
„Chci mluvit s Janem."
„Šéfová tě chce." podal Janovi nechápavě mobil.
“Proč?" pokrčil rameny a dal Janovi mobil k uchu.
„Ano Šéfová?"
„Jane, poslouchejte mě, mám pocit, že Semir ten případ bere osobně, Zemská chce vědět, co všechno jste zjistili, ten případ vám nevezmou o to se postarám, ale dohlédněte na něj ať neudělá nějakou hloupost."
„Dobře Šéfová, můžete se spolehnout."
„Já vím, jen by mě zajímalo, kdo pohlídá vás. Za jak dlouho tu budete?"
„Za chvíli jsme u Harthmuta."
„Dobře, já se zatím postarám o Zemskou."

„Co ti chtěla?"
„Říkala, že už se nějak postará o ty pitomce ze Zemské."
Zastavili v Hartmuttově garáži, takže se už Semir neměl čas nad ničím pozastavovat.
„Nazdar Hartmutte." zahalekal Semir, jen co vystoupil z auta.
„Našel jsi něco v té dodávce?"
„Zatím jsem na ni neměl moc času, ale v palubní desce jsme našli tohle." podal jim mikroténový sáček, ve kterém byly dvě další ampulky a mapa.
„Díky Hartmutte až budeš něco mít, tak se ozvi."
„Dobře." zalezl Hartmutt pod zelenou Felicii. Semir vyrazil k vozu. Jan měl co dělat, aby mu stačil
„Kam tak uháníš?"
„Napadlo mě, že se můžeme ještě zastavit u našich chemiků a trochu je popohnat." vytočil číslo.
„Tak jedem." Zařadil Jan
„Ahoj miláčku, prosím tě, jak dlouho ti to asi bude ještě trvat? …Jo to je akorát. Miluju tě" řekl Semir a schoval si mobil.
„Andrea s tím bude hotová za 20 minut čas akorát na to zajet do laboratoří.“

Když dojeli k laboratořím, řekl Semir Janovi: "Jdi tam ty, já si tu zatím prohlídnu tu mapu.“

Po deseti minutách se Jan vrátil se slohou v ruce.
„Tak co?" vyzvídal Semir.
„Nic moc, jen předběžný rozbor a co ty?"
„Docela dost, na té mapě jsou vyznačený nějaký cíle podivně propojený, podívej"
ukázal mu mapu pokreslenou červenými a žlutými čárami.
„Moc se v tom nevyznám." zakroutil Jan hlavou.
„Já taky ne, ale Andrea určitě jo." řekl Semir. „Tak na co tu čekáme?"

Cestou na stanici Semir začal zkoumat předběžný rozbor.
„Je to jako když pejsek a kočička vařili dort, v té vodě je rozpuštěnejch takovejch svistev, až se divím, že ještě vůbec dejchaj" poznamenal napůl vzteky, napůl nevěřícně.
„Jo, ten chemik, co mi to dával, měl podobnej názor, říkal ale, že tohle složení a kombinace se kříží a výsledek je, že po určité době nastává fáze, kdy jsou při smyslech, ale nedovedou je plně využívat, pouze vnímají a ukládají do paměti vše co se kolem nich děje, ale nejsou schopní nijak reagovat, ale po dalším časovém úseku se jejich smysly plně realizují a oni začnou mechanicky dělat to co v transu vnímali, že dělat mají." informoval ho Jan.
„To, co v transu věděli, že dělat mají?" nechápal Semir.
„Jo, podnětem může být cokoli, buď že jim to někdo řekne nebo to vidí a chtějí to napodobit. v každém případě dělají něco, na co si po vyprchání účinků drogy nepamatují a nepamatují si ani, kdo jim dal podnět." skončil vyčerpávající výklad Jan.
“Tak proto jsi tam trčel tak dlouho." ušklíbl se Semir. „Taky jsi to nemohl pochopit.“ utahoval si z něj.
„To tobě se musí všechno říct polopaticky.“ odsekl Jan, který nechtěl přiznat, že na něj vychrlili řadu nic mu neříkajících termínů a musel si říct o překlad.
„Tak na to šlápni, za dvě minuty máme být u Andrei."
„No, snad to už bude mít." šlápl Jan na plyn.

Vystoupili z auta a hnali se k Andree, ale Semir napřáhl ruku a náraz na ni zastavil i Jana. V kanceláři Šéfové byl právě někdo ze zemské. Semir pohlédl na Andreu a ta neparně pohodila hlavou směrem ke archivu.

„Tak co jsi zjistila?" zeptal se jí Jan, když zavřel dveře a rožnul světlo.
„Sejdou se někde ve staré opuštěné stodole na kraji Kolína, ale…“
Semir však už spěšně vytáhl mapu
„A nevíš, kde asi by to bylo podle tohohle?"
Andrea se zadívala na změť červených a žlutých čar.
„To je to slunce?" zeptala se nevěřícně.
„Jaký slunce?" nechápal Semir.
„Bylo tam, že se sejdou ve středu Slunce a to je nakreslené tady." píchla Andrea prstem do mapy. Semir s Janem se na ni pořádně podívali a zjistili, že červené a žluté čáry tvoří obrazec sestávající z dvou desítek nepravidelných trojúhelníků, jejichž hroty končily ve dvou kruzích. Každý trojúhelník červené barvy v sobě měl jeden menší žlutý a naopak, ale vrchy trojúhelníků čáry nekončily, nýbrž pokračovaly dál různou délkou, proto v tom předtím neviděli slunce.
„Takže ta stodola je uprostřed, to je tady." Andrea vzala fixu a bod zakroužkovala.
„Skvělí jedem." sroloval Semir nadšeně plánek.
„Počkej má to háček." zarazil ho Jan.
„Jakej?"
„Co chceš udělat, až tam dorazíme?"
„To ti řeknu až tam." odbyl ho Semir a sáhl po klice, ale tentokrát ho zastavila Andrea a vzala mu mapu.
„Ale kde je to TAM?“ zeptala se Semira a rozvinula mapu. Až teď si oba uvědomili, že mají mapu naprosto neznámého místa. Mezi zelení tam byla vidět nějaká řeka a dálnice, ale nebyl tam žádný popis.
„Můžeš nějak zjistit kde to je?"zeptal se Jan.
„Zkusím to vzít k počítači a projet okolí Kolína."
„Tak honem jdeme." Semir znovu málem otevřel dveře.
„Ne, já jdu." zarazila ho Andrea.
„Vy dva tady pěkně zůstanete, dokud Šéfové neodejde návštěva ze zemské."
„A kdy to asi tak bude?"
Andrea se zarazila.
„No jo, přjdu pro vás co nejdřív-pan vrchní komisař Billitis totiž čeká, až přijdete vy dva." oznámila jim Andrea a zavřela za sebou dveře.

„Alespoň máme dost času vymyslet nějaký plán." převrátil si Jan nějakou krabici, aby si na ní mohl sednout.
„Já už plán mám, vtrhnem tam, zatkneme vůdce a těm v transu nakážeme, ať nám řeknou, co se tady mělo dít a pak si počkáme, až uplyne ta správná doba a oni nám to budou jeden přes druhýho líčit." Semir si naštvaně převrátil kbelík, aby si sedl naproti Janovi. Byl by už nejradši ve svém BMW na cestě ke stodole.
„Neblázni, víš, kolik by to bylo papírování s tolika výpověďma?" ušklíbl se Jan. Semir se posadil a už o něco klidněji opáčil:
„Tak co navrhuješ ty?"
„No, mohli bychom si od našich nalezenců vypůjčit erární oblečení, splynout s nimi a pokusit se zjistit o co jim jde a kdo je jejich kápo." navrhl Jan.
„To by snad šlo, ale než to ještě vyřídíme v nemocnici, bude to chvíli trvat." namítl Semir
„Můžeme to zkrátit.“ vytočil Jan nějaké číslo.
„Andreo, prosím tě mohla bys zavolat do nemocnice, kam odvezli ty lidi z té bouračky a říct jim, ať nám nachystají dvoje jejich oblečení?" požádal Jan a po chvíli položil mobil.
„Andrea jim jen zavolá a hned jde sem, už našla to místo s tou stodolou." oznámil Jan spokojeně
„Jak se budeme jmenovat?" zeptal se Semir.
„Ty myslíš, že to je nutný?" podíval se na něj Jan, který si očividně myslel, že změna identity je zbytečnost.
„No, už tak vzbudíme dost podezření, protože vůbec nevíme, o co jde"
„Co říkáš třeba na Hanse?"
„Jo a já můžu být André, ale co příjmení?"
„Příjmení? K čemu?" pokusil se Jan odvrátit další vymýšlení.
„Co já vím, jak se mezi sebou oslovují?" rozhodil rukama Semir. „Musíme být připravení na všechno."
„Puntíčkáři!" sjel ho Jan pohledem, je mi z tebe na nic.
„Co já jsem s tím, že musíme mít plán, nezačal" bránil se Semir.
„To jo, ale…" chtěl špičkovat Jan, ale otevřeli se dveře a Andrea svým příchodem účinně zakončila jejich požďuchování.
„Tak jo kluci, mám pro vás tu mapu tentokrát s popisem, pro to oblečení si máte zajet do nemocnice u svaté Anny, máte to při cestě a vzhledem k tomu, že se pravděpodobně hodláte vydávat za dva z nich, vytiskla jsem vám obsah té diskety. Možná by bylo dobrý změnit si jména,“
Podávala jim Andrea, které nikdy nedělalo problém dát si 2 a 2 dohromady, potřebné materiály a údaje. Semir na Jana významně pohlédl „a tak jsem vám vytiskla tři jména těch z té dodávky, které se podařilo identifikovat." podala jim ještě malý lísteček se jmény Stephen Ludwitz, Markus Drexel a Verner Lohmann.
“Díky Andreo." řekl Jan.
„Já budu Markus Drexel" prohlásil Semir.
„Co?, proč zrovna ty?" vztekal se naoko Jan.
„Protože k tobě se hodí Stephen Ludwitz" ušklíbl se Semir.
„To teda ne, já budu Verner Lohmann." prohlásil Jan. Andrea se, při pohledu na ně, nepatrně usmála a zakroutila hlavou, připadali jí jako puberťáci.
„Tak jo jména už máte, můžete jet." ukončila jejich hraný spor.
„Andreo, podle čeho je vlastně identifikovali?"
„Někteří z nich byli pohřešovaní, malá výpomoc kolegů ze zemské." mrkla šibalsky Andrea.
„Tak jedem." zvedl se Semir.
„A Semire-"
„Ano Lásko?"
„Dej na sebe pozor." políbila ho Andrea na tvář.
„A taky si dejte pozor, ať vás tady nikdo nevidí." varovala je ještě a sedla si na bednu po Janovi.

Semir s Janem se vyplížili ze služebny a nastoupili do svého pošramoceného autíčka. Cestou do nemocnice Semir studoval plánek od Andrei.
„Jsme tam za půl hodiny, ale jestli pojedeš tímhle tempem, tak do večera nedojedem ani do nemocnice." napomenul Jana.
„No jo, podívej jak je ta silnice prázdná." poukázal Jan na skutečnost, že se dostali do dopravní zácpy. Nemocnice naštěstí nebyla tak daleko a tak k ní po chvíli odbočili a rázem jeli o něco rychleji.

Semir vyběhl po schodech do 2. patra, kam je poslali, a oslovil nějakého doktora.
„Dobrý den, Komisař Semir Gerchan, hledám doktora Kreweho."
„Rovně a pak doprava, tam má pracovnu." odpověděl mu doktor a odkráčel.
„Díky." zavolal za ním Semir a vyrazil daným směrem. Zaťukal na otevřené dveře, aby si ho doktor všiml.
„Pan Gerchan, tady jsou ty věci pro vás, a děkujeme za tu ampuli, moc nám pomohla, okamžitě jsme jim podali protilátku." usmál se na něj René a podal mu pár košil a kalhot.
„A nemohli bychom si jí část vzít, doktore?" napadlo Semira.
„Obávám se, že ne, zatím jsme ji vyrobili sotva dost pro naše pacienty."
„Tak děkuju a nashledanou." vyřítil se Semir k autu.

„Jane, pojď se převléct." vytáhl Semir parťáka z auta a zavedl ho na nemocniční záchodky, kde se oba převlékli do bílých košilí a žlutých kalhot.
„Vypadám jak mutovanej čmelák" poznamenal Jan s odporem, když se na sebe podíval.
„Jen klid bratře, mysli na to v čem chodí Dalajláma." Sepnul Semir demonstrativně ruce.
„Ještě křídla a od anděla jsi k nerozeznání." ušklíbl se Jan a zamířil k autu.

Když Semir nastoupil do auta, Jan ho informoval:
„Nastudoval jsem si tu mapku a můžeme se vyhnout zácpě, když pojedem méně frekventovanýma cestama, časově budeme rychlejší než po dálnici."
„Fain." kývl Semir, připoutal se na sedadlo spolujezdce a začal zase studovat papíry od Andrei.

„Takže jdeme na sraz, abychom otevřeli svou duši míru a světlu, které nám dává naše Slunce, a svá srdce teplu a klidu, spolu s našimi bratry a sestrami, kteří chtějí dosáhnout nirvány a stát se tak pasažéry vesmírné lodi pokoje, mířící do Edenu." shrnul Semir po chvíli obsah deseti papírů.
„Jo, a abych nezapomněl, chceme pracovat a budovat pro naše společenství z našich společných hmotných statků. To znamená, že jsme švorc a veškerý svůj majetek jsme jim už dali."
„Fain, takže stačí, když si budeme počínat jako mírně retardovaní a částečně zdrogovaní a mezitím řekneme nějakej z těchhle nesmyslů." pochvaloval si Jan. „Jo zapadnout se mi snad podaří."
„Jo naše auto taky vypadá, jako že jsme zdrogovaní. Celkovej dojem nic nekazí." přitakal Semir
„Tohle je nejvyšší nouze." pitvořil se Jan, když si vzpomněl na ráno. „Příště se ukecat nenechám." zamumlal si pro sebe.

Jan zabušil na vrata stodoly. Otevřela jim nějaká žena.
„Vítám vás, bratři, vstupte do našeho příbytku klidu." pustila je dovnitř.
„Děkujeme, sestro." sklonil Jan nepatrně hlavu, protože koutky úst mu cukali, Semir mu dupl na nohu, zatímco žena zavírala vrata.
„Já jsem Helen a své oči jsem slunci otevřela před měsícem." usmála se na ně poněkud nepřítomně.
„Ehm…já jsem Si-Markus teda Markus a to je bratr Verner, naše oči prozřely nedávno." řekl Semir.
„Následujte mne k našim bratřím a sestrám." odvedla je Helen do jakési prostorné části stodoly, kde sedělo přes 150 lidí, včetně malých dětí, někteří vypadali jakoby v transu, jiní o něco víc normálně, ale všichni s bezduchým úsměvem na tváři.
„Sestro, kde je náš velký bratr?" zeptal se Semir Helen na jejich vůdce.
„Teď se zde nenachází, ale přivítá vás hned, jak přijde." odpověděla Helen a šla si sednout mezi několik žen. Semir s Janem si sedli na zem a prohlíželi si všechny okolo.
„Měli jsme štěstí, že Šéf něco vyřizuje." podotkl Jan.
„Jo to jo." přitakal Semir.„A myslím, že bychom měli jeho nepřítomnosti využít."
mrkl na něj a oba se nenápadně vytratili.

Šli na opačnou stranu než byla vrata, ale nikde už nebyla místnost plná lidí. Po chvíli Jan zašeptal:
„Semire mrkni." a pohodil hlavou směrem ke dveřím, které upoutaly jeho pozornost visacím zámkem. Semir se na něj tázavě zadíval, pod tohle oblečení nemohli schovat ani zbraň ani mobil ani nic jiného, čím by mohli dveře otevřít. Jakoby jeho myšlenky pronikly vzduchem až do Janovi hlavy, ušklíbl se a vytáhl malý šperháček a tím zámek začal otevírat.
„Honem." vybízel ho šeptem Semir.
„Většinou dveře otvírám rychlejším způsobem." poznamenal Jan, ale zámek už cvakl. V místnosti byla tma, protože byla bez oken. Jediné světlo sem pronikalo škvírou mezi dveřmi. Jan je otevřel úplně a podíval se na Semira, který ho bleskurychle oddálil, protože se po jeho hlavě někdo ohnal kusem dřeva.

„Hej." naštval se Jan a jediným přesně zvoleným pohybem odporoučel útočníka k zemi.
„Co s námi zase chcete udělat?" ozvalo se vzadu.
„Chceme se vás jen zeptat, co se vám stalo" odplivl si Jan. Semir si všiml, že tihle lidé nejenže nejsou vůdci, ale nejsou tu ani dobrovolně. Všichni sice měli bílo-žlutý stejnokroj, ale proč by byli pod zámkem a takhle agresivní?
„Jsme z dálniční policie…" podíval se na sebe „… i když na to teď zrovna nevypadáme, jsem komisaři Gerchán a to je můj kolega Richter." Přesvědčoval je.
„Proč jste tady vy?" zeptal se Jan.
„Protože máme majetek, který se mu hodil." prskl muž, který s nimi jako jediný komunikoval.
„Já se jmenuji Florian Meyer," Představil se jim. „nevím jak to, ale prý jsem na ně přepsal všechen svůj majetek-a vím jistě, že jsem to udělal, jen si na to nevzpomínám. Řekli mi, že mám právo žít v jejich společenství a spoustu dalších blbin a já jim řekl, že chci zpět své peníze. No a tak mne zamčeli sem stejně jako ostatní." vysvětlil.
„Cože? A jak víte, že vám jednoduše nelhali?" nechápal Jan. Semir si mezitím prohlížel lidi v místnosti, bylo jich na 40 mezi nimi 3 ženy, pokud se nemýlil.
„Volal jsem do své banky a tam mi řekli, že jsem za přítomnosti notáře a dvou právníků podepsal všechny potřebné dokumenty a v jejich bance mi zrušili konto. Pak mi zabavili i mobil"
oznámil jim hořce Florian.
“Dali mu tu drogu a nechali podepsat ty papíry, ale jakto že si ten notář ničeho nevšiml, vždyť musel jednat ještě v transu?" podíval se Jan na Semira.
„Buď dostal tu drogu taky, nebo je s nimi spřažený." mínil Semir.
„Drogu? Co to bylo zač to svinstvo, co mi píchli? Ještě teď se mi chce zvracet." ozval se jakýsi další muž
„Vy si pamatujete, že vám to píchli?" zeptal se Jan. Semir vyšel na chodbu.
„Poslední, na co si většina z nás pamatuje je: jak k nim do bytu vtrhli ti bílo-žlutí šašci a přesvědčovali nás, ať k nim vstoupíme do spolku, a když jsme se bránili, tak nám něco píchli, zacpali nám pusu a půl hodiny tam s náma pak seděli, pořád plácali bbiny o tom jak je jejich společenství úžasný, a čekali až to zabere a pak nás někam vedli a přitom do nás hustili jak to udělat, abychom jim odkázali všechen svůj majetek, a my jsme nebyli stavu nic říct, a pak dlouhý okno až do kanceláře-nebo co to bylo-těch zmetků, co nás sem pak zavřeli." ujal se opět vyprávění Meyer.

Semir mezitím procházel dál chodbou a jeho pozornost upoutal jakýsi dobře přístupný výklenek. Byla vněm bedna plná pilin a mezi nimi uložené… Semir bednu zavřel a nesl jí zpět k Janovi a ostatním.

„A jak dlouho už tu jste?" zajímal se Jan.
„Já osobně téměř měsíc, ale nejdýl je tu Folkerts, už 9 týdnů." oznámil Mayer.
„Dobře, musíme vás odsud co nejdřív nějak nenápadně dostat." přemítal Jan
„Ale nejdřív mi řekněte, jestli víte kde má ten jejich vůdce tu pracovnu?" zeptal se Semir.
„Na druhým konci tohohle sila." řekl jim Meyer.
„Dobře, proberte ho někdo." ukázal na muže, který se Jana pokoušel praštit.
„Hned." řekl Meyer, vrhl se k němu a začal ho propleskávat.
„Umí tady někdo zacházet se zbraní?" zeptal se Semir bezadresně, otevřel bednu a začal z ní vytahovat pistole. Jan ho zhodnotil pochvalným pohledem a hvízdnutím.
„Kdes k tomu přišel?"
„Měli to tady kousek uložený pro strýčka Příhodu."
„Tahle je moje." ozvala se jakási žena a sáhla po té, kterou Semir právě vytahoval.
„No Anke?" hleslo obdivně několik mužů.
„Ta moje tu asi nebude, ale s touhle bych uměl." ozval se nějaký muž a vzal do ruky další.
„Dva lidi. To není zrovna moc." Poznamenal kriticky Jan.
„Umí tu ještě někdo zacházet se zbraní?" zeptal se Semir znovu, odpovědí mu však bylo ticho. Pak se ozval Folkerts: „A počítá se paintball?"
Semir zoufale zakroutil hlavou a podal mu zbraň, která měla podle něj nejjednodušší ovládání, se slovy: „Bude muset.“
V bedně zbylo ještě pět pistolí, Semir je podal pěti mužům.
„Poslouchejte, teď půjdete opatrně ven. První vy…" ukázal na Meyera.
„...A vás pět…" podíval se po mužích, kteří na své zbraně koukali nechápavě
„... a pokud tam bude ten Vůdce, tak Vy Meyere, vystřelíte do vzduchu a vás pět na něj bude mířit, aby se nepokusil utéct." plánoval Semir a nikdo ani nedutal. Pokračoval Jan:
„Anke vy půjdete jako poslední s Folkertsem. Kdyby je někdo překvapil Folkerts, na něj namíří a vy vystřelíte do vzduchu, pokud uslyšíme výstřel, půjdeme vám na pomoc. Pokud půjde vše hladce, pokuste se někde tady schovat nebo odjet nějakým jejich autem. V našem voze jsou klíčky a myslím, že v těch jejich taky."
„Ale naše auto nám tu nechte, pokud to půjde." poznamenal ještě Semir a Jan je začal jednoho po druhém posílat ven tak tiše, jak jen to šlo.

Když poslal i Anke, spolu se Semirem vyrazili na druhý konec sila. Kancelář nebyla nijak chráněna „Štěstí nám přeje.“ pochválil si Jan a vešli do prosvětlené místnosti, ve které byl jen stůl s počítačem, židlí, pár papíry a několika tužkami. Jan se vrhl k počítači a sáhl po vypínači, ale Semir ho zadržel:
„Počkej! Je to zapnutý jen je vyplej monitor.“ zmáčkl vypínač monitoru. Obrazovka se rozzářila a objevil se jakýsi dokument. Semir si ho zběžně prohlédl a pak dočasně uložil na lištu, protože obsah znal. Bylo to to, co posílali na těch disketách.
„Kdyby tady byla Andrea.“ povzdychl si Semir.
„Nějak to zvládnem i bez ní.“ mrkl na něj povzbudivě Jan a otevřel první dokument na ploše, na který mu najela myš.

Na obrazovce se objevil jakýsi 3D model Slunce a spousty dalších planet, které se pohybovaly podle nějakého klíče. Vpravo dole byla dvě malá komiksová očka. Jan na ně klikl a zobrazil se výběr možností. Aktuální konstalace, očekávaná konstalace, postavení vyvolených ….
„Cože?“
nechápal Jan, ale Semir už klikl na očekávaná konstalace a planety se seskupily do pravidelných obrazců a začaly se pohybovat velmi pomalu. Semir a Jan je chvíli pozorovali. První ztratil trpělivost Jan a sáhl po myši, ale vzápětí ucukl, protože přesně v tom okamžiku se planety rozzářily elektrizujícím modrým světlem. Jan vypadal jako opařený.
„Co to bylo?“ zeptal se Semira.
„Nejspíš ta nejočekávanější konstalace.“ řekl Semir a zatímco planety začaly znovu pomalu obíhat, klikl na příkaz postavení vyvolených. Bylo to, jakoby zmáčkl zpětné přetáčení a planety se vrátily do pozic, jako když zadali očekávaná konstalace, potom se zmenšili na obdélník na horní polovině obrazovky. Na dolní polovině se objevila místnost, ve které poznali tu velkou část stodoly, kde byli všichni ostatní. Do kosočtverce zde byly postaveny jakési 4 krabice a mezi nimi postupně drobné puntíky – nejspíš lidé-začali tvořit kruh. Po vnitřní straně kruhu se pohybovala žlutá tečka a bílé tečky v kruhu zežloutly, jakmile k nim přišla.
„Procházel mezi nimi nejspíš jejich vůdce.“ poznamenal Semir.

„Jo, ale proč stojí v tom kruhu?“ zeptal se Jan spíš sám pro sebe.
„Hele, teď někdy ty planety zelektrizovaly.“ upozornil Semir a Jan si snad pro jistotu založil ruce na prsou. Planety i bez jeho přičinění skutečně vzápětí zelektrizovaly, ale přesně v tom okamžiku se modře rozzářili i tečky v dolním obdélníku. Potom se objevil nápis aktuální konstalace a planety začaly obíhat zase rychleji.
„Pohádka skončila.“ pronesl Jan melancholicky. „Oni ty lidi chtějí usmažit.“ dodal a vypadal, že je mu špatně Semir program zavřel a vjel do Wordu
„Tak se podíváme, co měl naposled otevřený.“ zmáčkl tlačítko SOUBOR a našel si naposled otevřený soubor.
„Válíš“ poplácal ho po zádech Jan.
„To mě naučila Andrea.“ Semir začal soubor prohlížet. Byl to seznam movitostí a nemovitostí s daty, jmény a poznámkami. „Je tady, čí to bylo, kdy jim to odkázal a jestli už je to prodané.“ řekl Semir, hodil soubor na lištu a otevřel internet.
„Pan Arne Thaler – obchodník s movitostmi a nemovitostmi.“ pronesl Jan když Semir otevřel poslední otevřenou stránku.
„Jo, kolik myslíš, že si vyděláš, když prodáš jeden z těhchle domečků?“ projížděl Semir aktuální nabídku rodinných domků a bytů.
„Na dost si přijdu a co teprve tahle hezká parcelka?“ ukázal Jan o něco níž. Semir si stoupl a začal přecházet po místnosti.
„Skočím do Auta a zavolám Andree ať…“
Nedořekl, protože zaslechl šramot. Nerozmýšlel se dlouho a vyskočil ven oknem.

„Jane, dělej“ zavolal, ale bylo pozdě. Jan se rozhlédl okolo a udělal krok směrem k oknu, ale do místnosti v tom okamžiku vstoupili dva muži.
„Co tady děláš, bratře?“ zeptal se jeden z nich. Jan pohotově nasadil výraz duchovně postiženého a jakoby s obtížemi a bezduše ze sebe vypravil: „Hledal jsem sestru Helen, ale nevyznám se tu.“ Semir se přitiskl ke stěně a ani nedutal.
„Dobrá bratře, jen klid, sestra Helen je určitě s ostatními a čeká na obřad vstoupení na palubu Lodě klidu. Za chvíli již obřad začne bratr Torben tě odvede za ostatními.“ řekl jeden z nich a ten druhý ho chytil pod paží a odvedl. Pod oknem Semir začínal panikařit, když si byl jistý, že Jan a Torben jsou pryč, skočil oknem zpět do místnosti. Muž se bleskurychle vymrštil ze židle a otočil se k němu čelem.
„Á další náš bratr, ovšem nezdá se, že bys požil naši blahodárnou manu.“ Poznamenal uštěpačně. „A ani to nemám v úmyslu.“oznámil mu Semir a kopl ho do břicha. Po krátké potyčce skončil na zemi pod mužem, který se vítězoslavně natáhl pro ampulku a pronesl: „Ale přijmeš a spolu s ostatními se půjdeš zúčastnit obřadu.“
„Ne díky.“ Semir mu podkopl nohy, potom mu uštědřil ještě jednu pořádnou do nosu a muž zůstal ležet na podlaze.

,A teď jsem v pěkný kaši, pomyslel si Jan, když ho muž odvedl na samý konec kruhu, kde se z každé strany musel chytit za ruku s jednou ženou. Na stěně nad vchodem se teď promítalo pomalé otáčení planet. 4 krabice, které viděli v počítači, byly ve skutečnosti něco jako prodlužovačky, které se každá napojila na jeden zdroj elektrické energie. Torben přešel kousek od něj k jedné krabici a začal z í vytahovat dlouhý drát. Přešel s ním až k druhé a jeden pár rukou po druhém začal omotávat od zápěstí po poslední články prstů. Lidé se neměli jak odpoutat a drátem určitě vedla elektřina. Drát Torben postupně vytahoval, až došel k další krabici. Všechny svázané ještě jednou pečlivě zkontroloval a jak okolo nich procházel, každému otiskl na čelo prst namočený ve žluté barvě, kterou měl v malém kalíšku, a řekl jediné slovo: „Přijmi.“
a každý mu odpověděl: „Otevírám své oči Slunci.“
Pak začal vytahovat drát z další bedny. Jestli bude takhle pokračovat, Jan bude až v poslední čtvrtině, ale pořád nevěděl, co má dělat. Nevěděl ani jak se nepozorovaně vymanit, protože obě ženy mu pevně tiskly ruce.

Semir se vrhl k počítači. Obrazovka už byla zase rozdělena na dva obdelníky a v horním se pomalu otáčely planety, ale v dolním teď byla promítána skutečnost z vedlejší místnosti. Všichni lidé tvořili kruh a Torben mezi nimi procházel.
„Jak to mám vypnout?“ mumlal si zoufale.
„To se ti stejně nepovede.“ ozval se muž z podlahy.
„Je to napojené na internetovou hvězdárnu. Jakmile nastane správná konstalace, spustí se to a ty nebudeš moct nic udělat.“
Semir mu moc nevěřil. Chytil ho pod krkem, zvedl a přimáčkl na stěnu.
„Fakt? A proč jsi tu teda byl ty?“ zavrčel mu těsně u obličeje.
„Já jsem měl jen zajistit promítání a přivést naše nedobrovolné členy.“ ušklíbl se muž a v očích mu fanaticky zablesklo.
„Jo tak? A už jsi to stihl?“ zajímal se Semir
„Ne mám ještě 10 minut, nechci, aby nám tu dělali moc dlouho paseku.“ řekl muž a odporně se zakřenil.
„Nebudou, protože už tady nejsou a teď zruš to nastavení.“ přikázal Semir a hodil ho k počítači.
„Nejsou?“ zeptal se muž a vypadal, že se skutečně vyděsil pak, ale znovu nasadil spokojený výraz:
„To je jedno, za chvíli skončí obřad a Torben už si s tebou poradí a jestli tam půjdeš před skončením, tak se na tomhle světě už nepotkáme. A ty pitomce si pochytáme pak.“
„PŘESTAŇ BLBĚ ŽVANIT A KOUKEJ TO VYPNOUT!“ zařval na něj Semir.
„I kdybych snad chtěl, nejde to. Spustí se to přesně ve 19:20 a ty proti tomu nemůžeš nic dělat.“ řehtal se muž báznivě.

Jan byl třetí na řadě. Musí něco udělat. Pokusil se vymanit ze stisku alespoň jednou rukou, ale Torben si toho všiml.
„Copak to děláš, bratře?“ přešel k němu. Teď už neměl jinou možnost, asi vyvolá paniku, ale jinak to nejde
„Potřebuju volnou ruku na tohle.“ a uvolněnou pravačkou ho pořádně udeřil do nosu. Dnes byl již druhý, který se potom odporoučel k zemi.
„Bratře! Co to děláš?“ vyjeklo hned několik lidí.
„Zachraňuju nám krk.“ utrousil Jan a vyrazil za Semirem

Semir to dožralo a tak muži dal pořádnou přes hubu a on se podruhé rozplácl na zemi Semir se znovu otočil k počítači, když zaslechl kroky. Otočil se a napřímil k útoku, ale do místnosti vrazil Jan. „Semre, musíme to nějak zarazit, ti lidé jsou k sobě připoutaní, odpoutat by je trvalo věčnost.“
„Jo a mi na to máme podle tohohle krámu 6 minut. Je to vázaný na vesmír a spustí se to přesně v 19:20.“ oznámil mu Semir.
„Musíme odpojit ty prodlužky.“ napadlo Jana.
„Ale na počítač napojený nejsou a nevím, kam je zapojili. Může nám trvat 10 minut, než to najdem.“ Protestoval Semir.
„19:20 to nám podle toho krámu zbývá jen pět minut“ uhodil Jan vztekle pěstí do stolu.
„Jo.“ řekl Semir a ve tváři se mu objevila naděje. „Stačí, když ten počítač přesvědčíme, že už je po tom.“řekl Janovi, který nechápal jeho nadšení a podíval se do pravého horního rohu kde se začalo při zbývajících pěti minutách odpočítávat.
„A máme na to ještě čtyři a půl minuty.“ hodil program do už tak přecpané lišty. Zadal příkaz nastavit datum a čas a nastavil čas na 23: 00.
„Tak a je to.“otevřel znovu program, aby si ověřil, co se bude dít, ale od obrazovky ho odtrhl výkřik.

„SEMIRÉ“ rozlehlo se stodolou.
„ANDREO HONEM.“ zařval Jan, který si všiml, že čas se odpočítává dál, zbývaly tři minuty, když Andrea vběhla do místnosti. „Co se děje?“
„Až tam bude nula, do všech lidí tam dole půjde elektřina“ vysvětlil Semir. „Přeladili jsme čas v počítači, ale to nestačí.“
Andrea se vrhla na klávesnici.
„Jednodušší bude nejdřív nám přidat čas.“ chvíli klepala do klávesnice a rázem se na počítadle znova objevilo pět minut.
„A teď ho přesvědčíme, že je půl jedenácté.“ neuvěřitelně rychle kmitala prsty po klávesnici, dokud se neobjevila kolonka Datum a čas. Andrea bleskurychle nastavila 22:30. Jakmile se dostala zase do programu, aby zjistila, jestli se jí to povedlo. Viděli, že na počítadle se zastavil čas 02:05. Pak obrazovka chvíli zrnila a za chvíli se tam znova začaly točit planety a počítadlo úplně zmizelo
„Andreo, ty jsi úžasná“ vydechl Jan.
„Absolutně jedinečná a dokonalá miláčku“ políbil ji Semir.

Společně vyrazili směrem k místnosti, kde byli spoutaní všichni lidi a zjistili, že už si je vzala do péče spousta policistů a Šéfová na ně dohlíží.
„Jak jste se sem vlastně dostali?“ zeptal se Andrei Semir.
„No někdo, komu jste pomohli ven, odsud ujížděl ve vašem autě a našel tam tvůj mobil. No a nejjednodušší bylo vytočit poslední volané číslo. Dovolal se mně a všechno mi řekl.“ vysvětlila Andrea. Mezitím všichni čtyři vyšli ven.
„A vzpomínáš, proč jsem ti volal?" usmál se šibalsky Semir a natěšeně ji objal okolo pasu.
„Chtěl jsi se mnou jít na večeři."¨Andrea se podívala na hodinky. Ciferník hlásal něco po půl osmé.
„To abychom sebou hodili" usmála se a jemně se mu vymkla.
„Moment Semire" ozvala se Šéfová.
„Akce skončila o půl osmé, takže máte necelé tři hodiny, abyste s Janem dopsali to hlášení."
„Ale Šéfová…" pokusil se Semir, ale Šéfová ho sjela pohledem, který mu zabránil pokračovat, místo toho probodl pohledem Jana. Andrea velmi rychle zhodnotila situaci-kdyby Semir mohl svým pohledem propichovat, z Jana by byl cedník-a tak si Semira otočila k sobě:
„Změna plánu co říkáš na romantickou snídani?" políbila ho.
„To se zase vůbec nevyspím." hraním na naštvaného se Semir pokoušel ze situace vytěžit maximum.
„A Jane, dejte si na tom hlášení záležet, chci tam všechny podrobnosti i to co Andrea zjistí o tom, jak podváděli s tím notářem."
„Šéfová je to nutný?" zakvílel Jan.
„Tu zprávu budeme předávat zemské, respektive panu vrchnímu komisaři Billitisovi, který řekl, že lidi na mém oddělení jsou neschopní.“
Šéfová to na sobě nedala znát, ale Semir i Jan poznali, že tenhle výrok ji musel pěkně naštvat a oběma bylo jasné, že tohle bude první hlášení, na kterém si záležet skutečně dají.
„Toho není málo.“ poznamenal Jan.
„Tak dělej.“ Semir chtěl zamířit k autu, ale uvědomil si, že nemá tušení, kde jejich vůz skončil.
„Ehm Šéfová…“ otočil se na svou nadřízenou a ta natáhla ruku s klíčky k němu. Semir se na klíčky podíval, byly mu velmi povědomé.
„Můžete ho rovnou, po tom co mi odevzdáte to hlášení, zavést k Hartmuttovi.“
řekla mu Engelhartová a podívala se na vůz, který se jim dnes podařil zničit.
„A pokud možno tak, aby ještě bylo poznat, že je to auto Semire.“ dodala.

Jan a Semir nasedli do vozu.
„Když tu stodolu objedem a zahnem doprava, budeme na stanici dřív.“ napadlo Semira.
„Nesmysl, pojedeme po známé dobré cestě.“ protestoval Jan.
„Říkám ti, že lepší bude, když zahnem.“ a ve snaze vše urychlit Semir strhl volant doprava
„Neblbni.“ pokusil se Jan opět volant ovládnout.
KŘACH.
Náraz do stodoly je oba hodil dozadu.
„Oou!“ pronesli oba ve vzácné shodě.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
pajasekacka


Založen: 15. 10. 2008
Příspěvky: 48
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Tuto povídku čtu už asi po 5, ale vždy mě pobaví. Hlavně rozhovory mezi semirem a janem ty jsou nej... Very Happy
např.
„Vypadám jak mutovanej čmelák" poznamenal Jan s odporem, když se na sebe podíval.
„Jen klid bratře, mysli na to v čem chodí Dalajláma." Sepnul Semir demonstrativně ruce.
„Ještě křídla a od anděla jsi k nerozeznání." ušklíbl se Jan a zamířil k autu.
Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Jujda, ahoj. Jednak tě ráda poznávám a druhak moc děkuji!! Já to sem dala v rámci obnovování strého fóra, ale nenapadlo by mne, že to někdo skutečně bude číst! Moc jsi mne potěšila (tak doufám, že nejsi on, ale snažila jsem se to zjistit a místo toho skončila na tvém blogu zírající na obraz Tomíčka s koněmVery Happy)
    Ale opravdu dík, Fí

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Tiscala


Založen: 12. 09. 2011
Příspěvky: 25
Bydliště: Praha/Mikulov
Odpovědět s citátem
Zdravím,
Zdravím,
výborné čtení! Dialogy mezi Semirem a Janem jsou nepřekonatelné (mutovanej čmelák mě dostal Very Happy), děj taky - já bych návaznost na Děti slunce asi napsat nedokázala. Výborná práce!!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Těší mne, že tě poznávám a jsem strašně ráda, že se líbilo! Smile.

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Děti Slunce
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma