AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Exspolužák



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Pěkný den přeji všem! Vkládám sem dílko, s jehož uveřejněním jsem hodně váhala, a to z pár podstatných důvodů:

    -je psaná ich-formou a v úplně jiném duchu, než většina předchozích
    -na začátku vás kurzívou čeká úvod. Není nutné jej pro příběh číst, ale budu moc ráda, když se tím budete zdržovat, měl by příběh uvést a nachystat pro něj atmosféru.(A samozřejmě jsem děsně zvědavá, jestli mi ho nějak zkritizujete)
    -Pár jsou dva, proto do třetice všeho dobrého. Těm, co patří do AntiShaferclubu mohu slíbit, že se zde objeví pouze Andreino jméno a v jednom případě hlas.
    -Pár na druhou jsou čtyři. Pokud se neobjeví nějaký extrémní problém, budu přidávat každý týden alespoň jednu část. Jestli jich bude víc a jak dlouhé, záleží na vašich ohlasech, protože mě strašně zajímá, co si o téhle povídce myslíte.
    -A ještě něco navrch. Tahle povídka je psaná ichformou(V první osobě), píše ji jiná osoba, než někdo z hlavních hrdinů a tak nemusíte vždy přesně vědět, co se aktuálně s Tomem a Semirem děje. Hned ze začátku se ti dva pořádně neprojeví, ale jsou tam. Vážně tam jsou a je toho tam o nich dost.

    Ten výčet na začátku vypadá příšerně, ale já se mu nedokázala vyhnout a musela jsem vás varovat, pokud i přesto mrknete na následující řádky, moc se těším na jakoukoli reakci. S Přáním pěkného prožití Vánočních prázdnin přeje i pěkné počtení, Fí


Emoce. Je víc, než zajímavé, jak nás všechny ovlivňují. Špatná nálada učitele způsobí, že výkon na dvojku ohodnotí čtyřkou. Pokud jsou extrémně silné, ať už kladné-radost nebo negativní-strach, vždy nějak oslabí naše smysly, pocity i pohotovost a sebekontrolu. Dokážou nás přikovat na místo, nebo z nás udělat němé a neschopné jakékoliv reakce, stejně tak jako donutit k výkonům, kterých bychom nebyli normálně schopni, nepochopitelné agresi nebo nevysvětlitelnému porozumění a empatii.
Podle psychologů je to proces prožívání. Hnutí mysli. Pohnutí, dojetí, vzrušení, cit, nálada, afekt, vášeň,…něco, co se projeví jak na chování, tak na vzezření. Na duši i na těle, chcete-li. Prý se velmi dobře zkoumají metodou introspekce, což velmi překvapivě znamená zkoumání vlastních duševních stavů.
Přemýšlíte někdy, co by se stalo, kdybyste v tu či onu dobu nebyli šťastní, naštvaní, zoufalí, rozjaření, natěšení, nebo…? Co by se stalo, kdybyste uměli držet jazyk za zuby? Co by se stalo, kdybyste nemlčeli a něco řekli? Co jsou ještě emoce a co už jsou povahové vlastnosti? A lze emoce nějak ovlivnit? Ovládat?

Zkoušeli jste někdy autosugesci, neboli ovlivňování vlastních myšlenek, představ, pocitů, nebo to pokládáte za příliš nebezpečné, či spíš nereálné? Dokážete sami sebe k něčemu přesvědčit. Třeba, když se vám ráno nechce z postele, ale víte, že musíte, jinak zmeškáte? A dokážete to, nebo zaklapnete budík a ještě půl hodiny ležíte v posteli a pak nic nestíháte. Nebo se jít učit (popřípadě pracovat-brr) místo něčeho příjemnějšího? Dokážete se přesvědčit? Je to sebeovládání, autosugesce, vůle, disciplína, životní styl, nebo sebekontrola? Všechno! Ano, tohle je taky autosugesce, taková, kterou můžeme všichni bez problémů ovládat, pokud chceme. A dokážete se přesvědčit, že vám není zima, že zrovna teď se vám nechce na záchod, nebo že vás nikdo nelechtá, i když skutečností je pravý opak? To už je o něco těžší, ovládnout takovéhle pocity. A právě emoce nám mnohdy tyhle pocity pomůžou zastřít. Ani vás nenapadne, že máte krvavě rozedřené koleno, když se váš blízký topí. Ale nejtěžší je ovládnout emoce samotné. Ovládnout strach, nebo napětí, nebo city k někomu chované. Je to možné? Lze to! Ale musíte mít silnou vůli. Je to v superegu, ve výchově, v naší vůli, v nás.

A pak něco těžšího: Sugesce. Dokázat přimět někoho druhého, aby otevřel oči, nebo věřil v to, co mu předkládáte, byť by to byly lži. Umět někoho, kdo si nechce připustit existenci nepříjemného faktu donutit, aby vzal tento fakt v potaz. Umět lidi přesvědčit, aby vám věřili. Dokázat vyvolat v cizí mysli představu, kterou mozek nechce přijmout.
A co nepříčetnost? Zažili jste někdy někoho nepříčetného? Někoho, kdo nedokáže racionálně myslet a nepřipustí si nic, než svou iluzi, svůj sen? A co když má někdo takový v ruce zbraň? A proti němu stojíte vy a máte jen schopnosti svého myšlení. Dokážete se z toho vymotat? Dokážete přesvědčit sami sebe, že vás nebolí vaše poranění, že nemáte strach, že se lze podívat nepříčetnému do očí a něco mu vysvětlit? Dokážete ho přesvědčit, aby vám neublížil, aby neohrozil vaše blízké? Dokážete ho vrátit do reality, nebo vtáhnout do vámi vymyšlené ireality, a zneškodnit?
????


ExSpolužák

„Pozor!!“ zařvu a strhnu zpět na chodník asi desetiletého kluka, který málem skončil pod koly tmavě modrého CLK, když se pokusil přeběhnout mimo přechod.
„Jsi v pořádku? Když už přebíhám ve tmě přes silnici, přinejmenším se rozhlídnu.“ Prohlížím si ho a spravuju mu bundu, kterou má zapnutou o druk šejdrem, zatímco z CLK, které zde za úpění brzd zastavilo, vyskočí vysoký černovlasý muž a zeptá se: „To je váš syn?“
Otočím se. Ač jsem namalovaná a vůbec jsem vždy vypadala o něco starší, okamžitě pozná, že můj syn to být nemůže.
„Promiňte, já jen…“
„To je v pořádku.“ Usměju se.
„Ehm…Díky, že jste ho strhla, v té tmě jsem ho postřehl dost pozdě a… ani jsem se nepředstavil. Jsem Tom Kranich.“ koktá rozpačitě a já nevím jak ho nějak elegantně vysvobodit.
„Já jsem Blanka Stauberová. Popravdě tu na někoho čekám, tak mám oči na stopkách, ale i tak měl víc štěstí, než rozumu. Jak se vůbec jmenuješ?“ obrátím se, na kluka, který si momentálně žmoulá bundu a tváří se vyděšeně.
„Martin.“
„A jsi v pořádku?“ začne se o něj zajímat i řidič.
„Jo jsem.“
„A kde bydlíš? Kousek tě doprovodím.“ Podívám se mu do očí.
„Já myslel, že tu na někoho čekáte.“ Zamrká Kranich.
„No, popravdě řečeno mám ještě minimálně dvacet minut času, netuším, jak moc je můj doprovod dochvilný či ne a nechtěla jsem si, kvůli dopravě, trhnout trapas. A nějak mi to vycházelo nadmíru rychle.“ Ušklíbnu se.
„No, třeba váš doprovod za chvíli dorazí se stejným problémem, stejně musím jet ještě kus odsud vyzvednout parťáka. Tak přitom doručím Martina domů.“ Navrhne. Milej, většina řidičů by ani nezastavila a on ještě doveze to třeštiprdlo domů. Opět mu věnuji úsměv.
„To by bylo dobrý, ne?“ mrknu na kluka. Přikývne.
„Asi se to nestane, ale pokud se mi podaří ještě s vámi setkat, rád bych vás pozval na drink, jako omluvu za ten můj trapas.“
Tak tohle je na mě už moc. Možná, že skutečně chtěl být jen milý, ale nemyslím si, že by bylo nutné zvát sedmnáctku na drink.
„To je v pohodě, nebyl to žádný trapas. Byla tu tma. A upřímně jsem se dnes snažila vypadat o něco starší a hezčí.“ Pokusím se to zlehčit.
„No, dneska vám to ohromně sluší.“
No to určitě. Rozpuštěné kaštanové vlasy delší než po ramena, snad se všemi odstíny velmi tmavě hnědé, lemující kulatý obličej s modrýma očima, celkem správně velkým nosem a pusou větší, než bych ji chtěla, trochou stínu, řasenky a makeupu. Plnoštíhlá postava v černém dlouhém kabátě, ze kterého vykukuje tmavě rudá sukně a na nohách po kolena vysoké černé kozačky. Ohromě sluší. Pochybuju, ale to je jedno. Už by měl jít. Přece má vyzvednout parťáka.
„No, děkuju, myslím, že už byste měli jet, protože jinak rodičům doručíte kostku ledu.“ Poukážu na fakt, že Martin začíná mrznout, abych už konečně mohla být sama. Usměje se.
„Tak nasedej.“ Strčí Martina na zadní sedadlo a pak se na mne ještě obrátí:
„Tak si dnešní večer užijte.“
„Díky, vy taky.“ Popřeju mu automaticky, než se za ním zaklapnou dveře a odfrčí. Už jsem myšlenkami jinde. Faktem však zůstává, vrátím se opět myšlenkami k řidiči CLK, že byl celkem v pohodě a milej. Rozhodně zajímavé zpestření mého čekání.
Páni, tma jako v pytli. Pomyslím si a zvednu k očím levé zápěstí přesně ve chvíli, kdy na věži blízkého kostela odbije sedm. Spustím ruku a pohlédnu ke vchodu do pasáže, kterým právě vstupuje dovnitř několik osob. Donedávna jsem tak vcházela taky. Taky patřila do té skupiny samostatných a osamocených lidí. Ale dnes patřím mezi ty o něco méně početnější lidi, kteří na někoho čekají. Rozhlédnu se okolo a pak upřu zrak na ulici, ze které čekám Michalův příchod. Dnes jdu do tanečních vlastně jen kvůli němu. Minule jsme si spolu zatančili poprvé a čistě náhodou, ale měli jsme si toho tolik co říct, že každá další volenka byla oboustranně jasná. A pak nás napadlo, že v šatně bude hrozně narváno, jako obvykle, a tak jsme ještě zůstali v sále a tančili čtvrt hodiny over time. Byl to krásný pocit, nebýt sama. Pak jsme šli ještě na drink a má zásada ‚Po tanečních rovnou domů a do postele‘ tak vzala velmi rychle za své.

A teď tady stojím a bojím se, že to byl jen sen, že nepřijde a já o půl půjdu do sálu zase sama. Ta moje pitomá dochvilnost.
„Ahoj!“ ozve se za mnou a já málem nadskočím. Proč jsem ho vlastně čekala z opačné strany, než přišel?
„Nazdar!“ otočím se na Michala a oči se mi rozzáří štěstím. Nezdálo se mi to. A jestli ještě pořád spím, štípat se nebudu. Vůbec se mi nechce probrat.
„Něco pro tebe mám, moje milá dívko.“ V očích mu zatancují čertíci, při tom škádlivém oslovení. Moc dobře věděl, že mě tím uvede už potřetí do rozpaků. Z kapsy vytáhne flashku.
„No super, jde to připojit přes USB, ne?“ ušklíbnu se, pečlivě uschovám médium do tašky a vejdeme do pasáže, pořád se bavíc o obsahu malého nosiče dat, pečlivě uschovaného v mém batohu. Protančíme večer, prostě tanec užíváme, žádné naučené posloupnosti figur. Michal mě vede a já se nechám vést. Patnáct minut tančení navíc už je samozřejmostí. Při čače k nám přistoupí vysoký blonďák. Tuším, že je to Pavel, jeden z instruktorů. Dokončíme Alemanu a otočíme se k němu čelem.
„Ahoj Pavle. Tohle je Pavel. A tohle Blanka, ta jediná holka, která mi stíhá.“ Ušklíbne se Michal a já se rozpačitě usměju.
„Teda většinou mu stíhá.“ Pevně věřím, že nejsem rudá, nikdy to nepoznám, dokud se nepodívám do zrcátka, ale co, no tak přinejhorším připomínám rajče.
„Hodně mi o tobě vyprávěl, prý jsi mu nejen stíhala, ale taky ho donutila při tančení dávat pozor.“ Dobírá si Michala Pavel. Tak teď už určitě rudá jsem, snad mi to jde k té červené sukni a bílé halence. Pomyslím si, abych nezrudla ještě víc, a ušklíbnu se: „To nevím, jen mě štvalo, že jsem ze začátku měla vést a on se mi přizpůsoboval. Tak jsem udělala pár nepředvídaných figur a…“
„A proto jsi moje milá dívka, protože když s tebou tancuju, můžu dělat šílenosti a tebe to baví. A už mu nic neříkej, nebo mi tě sebere.“ Umlčí mě Michal.
„No, popravdě o tom uvažuju už teď, ale uvidíme příště.“ Ušklíbne se Pavel.
„Pro příště, pokud nějaké bude, už mám v tanečníkovi jasno.“ Mrknu na Michala.
„Kiš kiš.“ Protáhne.
„Ehm…Michale…máš chvilku?“ Pavlův pohled mluví za vše. Kecá se s tebou dobře, ale potřebuju s ním mluvit, mezi čtyřma očima. Je mi to jasný. Michal se zatváří rozpačitě, ale než stačí nějak zareagovat, navrhnu:
„Víš co, dej mi zatím lístek od šatny. Vyzvednu nám věci a přezuju se, ať tě pak nezdržuju.“
Podívá se na mě stylem ‚Nevadí ti to?‘ a když zavrtím hlavou, zaloví v kapse.
„Tak zatím.“ Usměju se, když obdržím lístek a zmizím ze sálu.

U šatny se srazím s Adamem. Do sedmičky jsme spolu chodili na základku, ale nikdy jsme se neměli moc rádi. Už jsem si ho tu všimla víckrát, ale nějak se mi nechtělo ho zdravit. On nejspíš uvažoval podobně, ale teď se na mě nervózně usmál: „Ahoj.“
„Ahoj.“ Zopakuju naoko normálně a podaří se mi skrýt zaskočení. V šatně nikdo není, asi jsme to s over timem přehnali. No co, teď asi budu muset pár minut počkat.
„Ehmm, … nemáš chuť zajít na něco k pití? …Docela by mě zajímalo, jak se pořád máš.“ Navrhne mi celkem mile. Proč jen se mi na tom něco nelíbí? Nebo mi jen přijde tak zvláštní, že bychom se mohli najednou začít normálně bavit, když jsme si dřív nemohli přijít na jméno?
„No, nezlob se, vlastně tady na někoho čekám.“ Přemýšlím, kam zmizet. Tahle společnost mi začíná být z nevysvětlitelných důvodů děsně nepříjemná. Do sálu za Michalem nepůjdu, nechci je rušit. Že by toalety?
„A jak dlouho budeš čekat?“ zeptá se zklamaně.
„No… pár minut.“ Nevím, jak dlouho budu čekat, ale Michal mě tu určitě moc dlouho nenechá, ‚pár minut‘ je výstižné. Ale já jdu odsud, alespoň si upravím obličej, po celém večeru to určitě nebude od věci.
„Omluv mě, musím si odskočit, dokud tady nejsou.“ Pohodím hlavou k šatně a zamířím k toaletám, ale Adam mě chytí za ruku a přitáhne zpátky. Tak tohle si žádný kluk nesmí dovolit. A tenhle už teprve ne! Rozčilím se a otevřu pusu, abych mu to pěkně vytmavila, ale on promluví první:
„No tak. Pročpak mi utíkáš? Neřeknem si ani, jak žijem? …Jestli třeba s někým chodíš?“ dodá skoro jako výzvu.
„Tak nejdřív bys mě měl pustit a pak se uvidí.“ Odseknu jedovatě a pokusím se ruku trhnutím osvobodit. Zatraceně. Drží mě pevně a ještě si mě přitáhne a zašeptá:
„Nezměnila ses. Pořád víš, co chceš, ale neumíš si o to říct.“
„To nebyla žádost, to byla rada.“ Zasyčím mrazivě. Instinktivně povolí stisk. Takhle naštvanou mě ještě neviděl. Vysmeknu se a rázným vzteklým krokem zamířím k toaletám. Chytí mě, přitáhne zpět a přimáčkne ke zdi. Svírá mi obě zápěstí a já se pokouším ovládnout, abych mu nezaryla své, nyní pro příležitost tanečních celkem dlouhé, nehty do kůže.

Arrow

„Co si jako myslíš, že děláš?“ prsknu vztekle, ale jeho stisk tentokrát nepovolí. Naopak zvýšil jeho intenzitu a ještě víc mě přimáčkl na zeď.
„Já tě miluju a ty to pořád nechceš vidět. Miloval jsem tě celou dobu a ty jsi byla pořád jak ledová královna. Na všechny ses smála, ale mně jsi jediný úsměv nevěnovala. A teď zase utíkáš, ale já už tě nepustím.“ Vypadal nepříčetně, ale srandu si dělat nemohl. Nad plným významem jeho slov se zamyslím později. Teď mě musí pustit, to je to jediné, čeho chci v téhle chvíli dosáhnout.
„Kdybys mě měl rád, tak mi neubližuješ. Ty zápěstí mě hrozně bolí a to nemluvím o tom, jak mi drtíš záda o stěnu. Co kdybys s tím přestal, a pak si můžem v klidu promluvit.“ Pokouším se použít osvědčené klišé, ale nezabere to.
„Já tě pustím a ty mi zase utečeš, jako vždycky, ne tentokrát ne, jsi jen má.“ Snad ještě zvýšil intenzitu stisku. Ta bolest mi nevadí, dokážu ji překonat, štve mě bezmoc se pohnout, udolává mě to a deptá, ale co mám dělat? Chodba je úplně prázdná. Budiž, tak si s ním promluvím, ale ať chlapec nepočítá s tím, že ho budu litovat.
„Já jsem nikdy nebyla ledová královna. Kdykoliv jsme se viděli, pokoušel ses mě jenom shodit. Myslel sis, že si to nechám líbit? Vlastně jsem tě mohla většinou potopit, ale omezila jsem se jen na obranu. Jestli jsi mě měl v té době rád, radši nechci vědět, co bys dělal, kdybys mě nesnášel.“
Skutečně jsem ho mohla nesčetněkrát ztrapnit, ale připadal mi už tak dost ubohej a tak jsem jen nechtěla být ztrapněna. Ale to by nebylo moudré říkat mu do očí. Rozhodně ne teď, když mě drží v šachu. Zatváří se provinile: „Vždycky, když jsi byla poblíž, já úplně ztrácel hlavu. Nevěděl jsem jak se chovat. Asi jsem udělal spoustu blbostí.“ Svěřuje se mi pokorně, ale najednou se mu v očích zase zableskne a já se jeho dalších slov děsím.
„Ale já to napravím. Teď to všechno napravím. Budeme spolu chodit. Budeš pro mě všechno. No tak, za chvíli si na to ani nevzpomeneš. Po pár dnech, co budeme spolu…“
„Ale my spolu nebudeme!!!“ přeruším rázně jeho fantazírování a pokouším se přemýšlet racionálně. Tohle ho určitě nenapadlo dneska. Už minule se po mně dívával a naposled, když jsem tančila jen s Michalem, házel po mně nespočet pohledů při každém tanci, stejně jako dneska. Vlastně se díval pořád, ale já to přisuzovala údivu a naštvání, že jsme ve stejném kurzu. A ono tohle. A navíc si je sám sebou nějak moc jistý, že by to vážně plánoval? A pokud ano, jak dlouho? A co čekal? Že budu souhlasit? Nebudu.
„Ale jo, budem, teď už nám nikdo a nic nezabrání.“ Pokusí se mě prudce políbit, ale uhnu hlavou a tak narazí do zdi. Na nic nečekám, pořádně ho kopnu, dupnu mu na nohu a nakonec mu stejně zaryju nehty do rukou, protože mně pořád podvědomě drží, a pokusím se utéct, ale už se stačil vzpamatovat a znovu mě přitiskne ke zdi. Ale tentokrát už to není jen nápor na ruce. Přitiskne se na mě celým tělem, což je mi neskutečně nepříjemné, ale navíc mi to znemožní jakýkoliv pohyb.
„Moc si o sobě myslíš, ale to mi nevadí. Stejně nám spolu bude krásně, protože tě miluju. Venku mám auto, ukážu ti, kde budeme bydlet.“
Doteď jsem si tím nebyla jistá, ale teď je to jasné. On je vyšinutej. Vytvořil si vlastní realitu, nebo si ty šílenosti jen nemyslí a je odhodlán to uskutečnit? Ale jak? Jak si představuje, že mu to projde? A dost. Musí se z toho snu okamžitě probrat. Ani si to neuvědomím a zařvu z plných plic:
„Pusť mě! Žádné ‚my‘ není, nebylo ani nebude! Je ti to jasný!!?!!“ Zase se pokusím osvobodit, ale nedokážu udělat pohyb, než hlavou, což je mi k ničemu. Znovu se mě pokusí políbit a znovu taktak uhnu.

„Dej jí pokoj!!!“ odtrhne ho Michal ode mě a hodí s ním o zem. Jsem sice pěkně vyděšená a několikrát víc vzteklá, ale oproti Michalovi klidná. Adam se ještě nestačil sesbírat z podlahy a on ho postavil na nohy, popadne za rameno, přitiskne ke zdi a chytí pod krkem.
„Pusť mě.“ Zasípe Adam.
„Ještě jednou se jí jen dotkneš a nepřej si mě!!!“ zařve na něj Michal, který je o hlavu větší.
„Pusť mě.“ Adam se začíná dusit.
„Dobře!!“ Pustí ho a Adam se sveze na podlahu. Nevypadá to, že by to Michalovi stačilo. Ne. Nedovolím, aby se kvůli mně špinil s takovým pitomcem.
„Michale prosím tě, kašli na to.“ Mírním ho, ač bych sama nejradši Adama přinejmenším seřvala, když už bych mu neukázala, že s volnýma rukama se umím bránit podstatně líp.
„Jsi v pořádku, Blanko?“ obrátí svou pozornost na mě. „Děsně jsem se vyděsil, když jsem tě uslyšel křičet.“ Řekne už mírněji a starostlivěji a něžně mě vezme za ruku. Najednou se tu objeví Pavel a podává nám naše věci. Hodím na sebe bundu, přezuju se a na záda si hodím batoh v rekordním čase. Pokusím se přehlédnout Adama, ale stejně zaregistruju, že stále leží na podlaze a vše okolo sebe sleduje vražedným pohledem. Michal mi vezme batoh, „Přece se s tím nebudeš tahat.“ a hodí si ho na záda sám.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě venku znovu. Evidentně zklamaly mé snahy o uklidněný a vyrovnaný výraz, protože mě objal.
„Neboj, už ti nic neudělá, protože kdyby ho to jen napadlo, tak si ho podám. A teď tě doprovodím domů, ju?“ pustil mě, aby na mě viděl.
„Jo, já…budu moc ráda. Děkuju ti, žes mi pomohl…měla jsem…poprvý jsem měla děsivej strach.“ Vysypu ze sebe své konečně jakž-takž utříděné myšlenky.
„Už je to pryč, Železná dívko.“ Pokusí se zlehčit situaci. Musím se usmát při tom oslovení. Říká mi Železná dívko, protože vydržím víc bolesti než ostatní, nevadí mi ohníček a nedělám si hlavu, když mi někdo dupne na nohu. Když mi při jedné Alemaně vyvrátil palec, jen jsem se usmála. Od té chvíle si mě takhle dobírá. Tak proč? Proč jsem vždycky v pohodě, nic mě nerozhází, nic mi tak nevadí, jako to, co se stalo před chvílí? Jak to, že jsem se nedokázala ubránit obyčejnému pitomci, když jindy se mne nikdo, a tím míň nějaký kluk, netroufl dotknout jen po mém všeříkajícím pohledu?
„Víš co? Je fajn vědět, že jsi taky jenom člověk, že někdy potřebuješ pomoc, nebo zastání. A já tu vždycky budu, když budeš potřebovat, když si řekneš.“ Dá mi odpověď. Jsem jen člověk. Zajímavá informace. Věděl a ví, co se mi honí hlavou, nebo mi to prostě jen chtěl říct? Možná, že si vážně nepřiznávám, když potřebuju pomoc. Musela bych si spolu s tím přiznat i svoji zranitelnost, potřebu mít vedle sebe někoho, komu můžu věřit, kdo má o mě starost. Ale já jsem přece samostatná. Nebo nejsem? Je fajn, někomu moct věřit, je fajn vědět, že mi Michal pomohl. Nemám v tom úplně jasno, ale prozatím mi tenhle fakt stačí. Věřím mu. Usměju se na něj. Je to sice až hodnou chvíli po tom, co naposled promluvil, ale stejně ví, že ten úsměv je jakési přitakání. Souhlas, že jsem jen člověk. Člověk, který je nesmírně rád, že Michala potkal. Přecházíme přes rušnou ulici, kde čekají, na každé straně tři, řady aut na zelenou. Postřehnu mezi nimi povědomé tmavě modré CLK. Kranich mi věnuje úsměv a vedle něj sedí malý Turek. Evidentně parťák, kterého byl vyzvednout. Opětuju jeho úsměv a zas se věnuji přecházení křižovatky. Michal tiskne mou ruku a já se pomalu uklidňuji. I jemu věnuju jeden úsměv. Už vstupujeme na chodník, když za námi něco cvakne a já se instinktivně otočím. Bylo to několikanásobné otevření dveří červeného Peugeotu. Strnu. Všichni tři vystupující mají sluneční brýle a hluboko do čela nasazené kšiltovky. Jeden z nich je Adam. Poznala jsem ho, i přes pokus o maskování, ale než stačím jakkoliv zareagovat, druzí dva hodí Michala na zem a začnou do něj mlátit.
„Nechte ho na pokoji, nechte ho být zatraceně! A ty mě taky nech!“ kopu okolo sebe bezvýsledně, protože Adam mě opět chytil železným stiskem a tlačí mě na zadní sedadlo. Marná snaha, je větší, než já. Tak a dost, přece si se mnou nebude hrát, jako s nějakou hadrovou panenkou. Pomyslela jsem si a okamžitě jsem začala dělat všemožné, aby mě do auta nedostal.
„Policie! Co to kruci děláte?“ zaslechnu a otočím se po hlase, který patří Tomovi. Společně s Turkem se snaží pomoct Michalovi. Ta chvilka nepozornosti a úlevy, že je Michal v relativním bezpečí, stačila aby, mi Adam mohl zkroutit ruku za záda a díky bolesti mě nacpe na zadní sedadlo. Se svýma dvěma společníky za sebou zabouchnou dveře, což mě konečně probere. Pokusím se otevřít dveře na své straně, ale jsou zamčené, nejspíš budou na pojistku a jdou otevřít je zvenčí, a Adam, který mě pustil, aby zabouchl, mi zase sevře zápěstí.
„Můžeš mi říct, co to má znamenat!?!!“ vyjedu na něj vztekle, když se auto rozjede. Ale pozornost všech uvnitř auta, odvedou duté zvuky ozývající se ze střechy. Intuitivně se otočím dozadu a na zadním skle spatřím pár nohou, zmítajících se ve snaze udržet se na střeše. Tom?
„Sundej ho dolů.“ Rozkáže Adam a řidič začne s autem házet ze strany na stranu. Odstředivá síla si se mnou začne pohazovat. Opět vidím zadním oknem. To mě donutí se síle vzepřít. Za námi se přeplněnými městskými ulicemi žene modré CLK, za volantem předvádí své nejobratnější kousky Turek a na sedadle smrti sedí už tak pěkně zřízený Michal. I přes to, jak mizerně vypadá, mi věnuje povzbudivý úsměv.

Arrow

Na zlomek vteřiny mě zaplavil pocit štěstí, že je v bezpečí a tak jsem se opět poddala již známé síle. Tak a dost. Házet si tu se mnou nebude ani Adam, ani nějaká pitomá fyzikální veličina, nebo jak to nazvat. Když jsem se dokázala vzepřít, dokážu ji i využít ve svůj prospěch. Její další působení využiji k přesunu, co nejblíž ke dveřím. Pokusím se je odemčít, ale zjevně na to slouží nějaké pitomé tlačítko u řidiče. Adam mě přesto chytí za pas a oddálí od dveří.
„Nech toho, no tak!“
„Pusť mě, pusť!! Já chci ven!“
„Neblázni, pojď od těch dveří!“
„Pusť!“
Opět s pomocí odstředivé a setrvačné síly, jakoby přepadnu přes Adama.
„No tak vidíš!“ Bere to jako svůj úspěch. Naštěstí je to pořád stejnej samolibej ťulpas. Super, jeho dveře zamčené nejsou. Otevřu je a chystám se vykulit z auta, ale zachytí se mi sukně a Adam mě zase strhne zpátky. Dveře však už zavřít nemůže. Při smyku se urazí o sloup veřejného osvětlení. Znovu se pokusím vyskočit, ale opět bezúspěšně. Adam jen zasupí:
„Chceš se zabít?“
Neodpovím. Popravdě bych nejradši zabila jeho. Dalšího nárazu tentokrát využije Adam, aby mě opět přehodil přes sebe, na stranu ke dveřím, které neotevřu. Ach jo! Znovu se pokusím dostat k uraženým dveřím. Já chci odsud pryč, ale mezi mnou a únikem je Adam.
„Říkám ti dej mi pokoj a nech mě jít!“ zařvu na něj vztekle, ale on se obrátí na spolujezdce:
„Podej mi izolepu!“ Obrátí mě na břicho a obdrží izolepu. Chci se otočit, ale stiskne mi nohy mezi kolena a já už zase můžu pohnout jen hlavou, protože ruce mi drží a pokouší se je svázat izolepou. Má smysl se bránit? NE! Ale pořád se dá využít divoká honička, ve které jsou obě auta. Poslušně zkřížím ruce za zády a hraju vyčerpání. Netuší zradu. Při hrách na chatě, jsme s klukama a holkama z vesnice vyplýtvali snad tunu izolepy, motouzů, cárů látek a nejen těch. Naučila jsem se, že pokud zkřížím ruce a zatnu pěsti, ze svázání se za nějaký čas dokážu dostat. Jestlipak to ještě umím? Pojistím to nepatrným oddálením zápěstí od sebe, jak mi je za jízdy neobratně omotává izolepou. Když ji odtrhne a odloží, obrátí mě na záda, uvolní mi nohy a zašeptá:
„No konečně jsi dostala rozum. Ale takhle jsem to nechtěl.“
Vší silou se přemáhám, abych sebou opět nezačala mrskat a jednu mu neubalila. Jen ať si myslí, že jsem svázaná a vyčerpaná.
„Adame, prosím, proč tohle děláš? Hrozně to bolí.“ Zašeptám, že je mě sotva slyšet. Jednak musím hrát vyčerpanou, ale taky škemrám, k tomu jsem se nikdy nesnížila, sice to pořád není opravdové škemrání, dělám cokoli, aby mě pustil, ale je to na nic.
„Takhle jsem to nechtěl.“ Zopakuje znovu, ale já už to nevnímám, protože vůz najednou zpomalí. Nejspíš jsme už CLK setřásli. Ale ne. A co je s Tomem? Spadl snad z té střechy. Možná nás CLK ztratilo, protože spadl a jeho parťák mu pomohl. Snad jsou v pořádku. Proč já dneska působím tolik komplikací tolika milým lidem?
„Musíme vyměnit auto nebo alespoň doplnit nádrž. Tahle neplánovaná zábava nás poněkud vyčerpala.“ Konstatoval suše řidič. Bylo to poprvé, co promluvil někdo jiný, než Adam. Na střeše se opět ozvou zvuky.
„To nebude třeba.“ Vklouzne Tom do auta vylomenými dveřmi a namíří na Adama svou Walther P88 compact ale řidič udělá další prudký pohyb volantem a Tom musí vynaložit veškeré úsilí, aby nevypadl z auta. To Adamovi stačí, aby mu zbraň vyrval a přiložil mi ji ke spánku.
„Udělej blbost a zabiju ji.“ Vyhrožuje třaslavě.
„Kecy, o-hmmmm.“ Chci Toma upozornit, ale ucpal mi pusu. Moc dobře ví, že já vím, že on mi neublíží. Jen to hraje, aby dosáhl svého, ale to Tom neví a tak mu nezbývá, než poslouchat. Zatraceně! Vztekle trhnu rameny, jako bych si tím mohla nějak pomoct.
„Fajn, fajn. Nic nedělám.“ Uklidňuje ho.
„Kde máš náramky? Dej je sem.“ Přikáže Adam a Tom mu podá pouta. „Postarej se o něj.“ Zaúkoluje Adam spolujezdce. Tom si nechal spoutat ruce. Má to ještě horší, než já, protože je má před tělem a bylo by vidět, kdyby se pokoušel osvobodit. Dokonce se jim podaří ho připoutat pásem a zalepit mu pusu izolepou. Adam mě konečně pustí a odloží nepotřebný revolver.
„Já vím. Věděla jsi, že ti neublížím, ale nesměla jsi to říct nahlas. Ten pitomec nám to mohl všechno zkazit, víš? Nemohl jsem to dopustit.“
Vím, že bych ho neměla provokovat. Nějak nejasně si uvědomuju, že všechno, co řeknu, je víc, než důležité. Přesto, přezevšechno, chci, aby se konečně probral. Zvlášť, když si na mě zase sedá a znemožňuje mi se hýbat,čím dál víc.
„Není žádné nám, ani my.“ Ani jakási imitace ledově věcného tónu ho neprobere. Odmítá si to připustit.
„Ale bude. Už brzo bude.“ Slibuje a zase se mě pokusí políbit. Mírně se zakloním a prudce ho švihnu čelem do čela.
„Není, nebylo a nebude!“ zdůrazním poslední slovo a tentokrát se ledový tón dostaví automaticky. Navíc mě štve, že si ležím na rukou a na mě teď leží Adam, mnouc si čelo. Osvobodit ruce je nemožné. Snad moment překvapení přijde vhod jindy. Zajedeme do zapadlé uličky. Řidič a spolujezdec vystoupili, nejspíš šli obstarat nový vůz. Snad jim to bude chvíli trvat, třeba Adama zpracuju. Zjednoduší mi to. Začne sám, a navíc ze mě konečně sleze.
„Fakt jsem to nechtěl takhle, ale zasloužíme si být spolu. Miluju tě. Uvidíš, vynahradím ti to. Bude to…“
„Adame, co vlastně chceš? A jak si myslíš, že to vůbec dopadne?“
Tom na mě vytřeští oči. Určitě si myslí, že zase řeknu nějakou pitomost, ale mě se v hlavě pomalu, ale jistě rýsuje, co udělám. Ale nejdřív musím vědět, co se tomu bláznovi vlastně honí hlavou. Na čem jsem.
„Chci být jen s tebou, mám pro nás krásnej domeček na kraji Kolína. Bude se ti tam líbit.“
On je magor. Snad si nemyslí, že si ho v sedmnácti vezmu?!?
„Adame, uvažuj!!! Za čtyřicet osm hodin budu pohřešovaná. Co si myslíš, že bude pak, až mě budou všichni hledat?“
„Jen co přijdeš k rozumu, všechno jim vysvětlíme, určitě nebudou naší lásce bránit.“
Mám sto chutí se zeptat ‚Naší čemu?‘, ale nakonec jsem to upravila do snesitelnější formy.
„Ale co když ne, Adame. Co když k rozumu nepřijdu? Co bude pak?“
„Přijdeš.“ Řekne pevně a konejšivě.
„Co když ne?“

Arrow

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Příští díl bude, slibuji, o něco delší, zde si nechávám prostor na pokráčko a troufám si říct, že jej využiji plně

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
a tak, kdyby to náhodou nestačilo, si rezervuji ještě jedno místečko:)

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
no, dobře, po doporučení někoho, kdo se v délce povídek vyzná, si rezervuji ještě jedno místo... Wink

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
a dost možná ještě jedno, nakonec, smazat se to dá vždy Twisted Evil

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1496
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Adam je pěkný dacan, měl by Blanku víc respektovat, copak takhle se chová k holce? Přiznávám, že tuhle dívku nemám jako postavu moc ráda... ale tohle si k ní nikdo dovolit nemůže!

Kdy bude další díl? Laughing Laughing Laughing

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Děkuji za koment, Wox. Blanku nemáš ráda, ani by mne nenapadlo, že to bude jinak Rolling Eyes Very Happy, ale jsem ráda za tvůj názor. A jo, Adama dacan je, a ještě ke všemu nebezpečnej dacan:(

    Nový dílek je zde, just for you:)


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1496
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
„Víš co? Je fajn vědět, že jsi taky jenom člověk"

Jo, to teda je... Laughing Laughing Laughing myslím, že Blance udělá taková připomínka moooooc dobře! Confused Confused Confused

Adam na to jde zostra: přešel z klukoviny (otravování holky) do pěkného maléru, když teď ohrožuje život policisty. Zahráváš si, chlapče...

A Ty se, Tome, drž! Wink malý Turek Tě nemůže pořád zachraňovat Very Happy

------------

Fí, snad nevadí tak krátké komenty, jednou už jsem Ti je už písala a dlouhé, nu... Embarassed Embarassed Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Jsem ráda, že fandíš Tomovi. A ano, tohle už není klukovina...

    Děkuji Ti, Wox, za každý komentář. Stejně tuhle povídku čteš jen Ty a já se moc omlouvám, jak jsem ji zasklila, přidávám Ti sem další dílek, nemusíš jej komentovat ani číst, pokud nechceš, ale pokud se Ti bude chtít, objeví se tu dalšíSmile


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Exspolužák
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma