AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
I. Případ pro Dentistu
Changer the Elder


Založen: 26. 02. 2008
Příspěvky: 22
Bydliště: Doupě
Odpovědět s citátem
Každý druhý kluk touží po domácím zvířátku. A každý miliontý rád chodí k zubaři...
První ze série dlouhých povídek, kdy ji dopíšu je ve hvězdách, jestli napíšu ty ostatní je v Marvelu.

Poslední update: 2. 3. 2009

Stars of the show: Frank Traber, Susanna von Landitzová, Zlata
V dalších rolích: Anna Engelhardtová, Leo Kreutzberg, Katrina Voglerová, osazenstvo služebny kolínské Dálniční

Technická poznámka: Varování pro sváteční čtenáře - je to dlouhé. Zatraceně dlouhé (To je eufemizmus, ale za adekvátní termín by mě tu sepsuli, že jsem sprostý)

Dělení textu dlouhou ležatou čárou je zapisováno po jednotlivých stránkách.



Případ pro Dentistu

Venku se pilně činilo nastupující jaro. Sníh už slezl a ze země vykoukly první hlavičky krokusů a jiného plevele příslušného pro tuhle roční dobu. Sem tam už zazpíval nějaký extra otužilý pták a sluneční paprsky se občas dovedly opřít s nevídanou intenzitou. Téměř okamžitě všude vyrašila čerstvá tráva.

Kdo však to dopoledne ani omylem čerstvý nebyl, byla komisařka von Landitzová. Vypadla z kanceláře šéfové skoro po čtyřech, hlavu jako pátrací balon. Engelhardtová jí počastovala neskutečně dlouhým kázáním na téma „proč a jak chodit včas“. Ne že by Susanna, na rozdíl od nejmenovaného kolegy z jinak číslovaného týmu, byla notorický pozděchodič, spíš naopak, ale co čert nechtěl, povedlo se jí zaspat zrovna v den, který si jeden potrefený kamion vybral ke způsobení hromadné havárie. Chytla se za hlavu a doufala, že jí zvedne náladu alespoň ten klaun na kolečkách, který se vydával za člena sboru dálniční policie.

Vešla do dveří sdílené kanceláře a chtěla pozdravit, ale Traber ji předešel. „Ahoj, Zlato…“ broukl.

Susanna přes práh málem přepadla. Zmateně se po svém kolegovi ohlédla. Seděl k ní zády, ruce složené v klíně, takže mu neviděla do tváře. Aniž by si všímal, že je Susanna němá, jako čerstvě vylovený kapr, pokračoval komisař ve svém monologu. „Jakpak ses nám vyspala, hm?“

Susanna už už chtěla něco kousavého odpovědět, ale Traber ani tentokrát na odpověď nepočkal. „Asi máš hlad…tak jo, no, já tě teda nakrmim –“

„Díky, Franku, ale jíst ještě zvládnu sama,“ přerušila ho jeho kolegyně, jelikož absolutně neměla ponětí, co mu zase přeskočilo. Čekala, co jí asi odpoví. K jejímu velkému překvapení (a následnému pobavení) se Frank leknutím málem přerazil o židli. „Sus…kruci takhle mě nestraš, chceš snad, aby mě kleplo?!“ vypadlo z něj, když vybalancoval ránu o roh stolu do holeně.

Komisaři se chvíli tvářili, jako by ten druhý padl z jahody na znak, načež se ženská polovička Kobry 12 sesypala do židle v záchvatu smíchu, když jí došlo, s kým se tady celou dobu cukroval.

„Tys na stanici přitáhl kotě?“ vyprskla, ukazujíc na vrtící se kouli chlupů ve Frankově náručí.

Traber nasadil škleb pikle kujícího raracha a zvedl svůj úlovek do výše očí. Na Susannu ospale mžourala bílá fretka. „Koček tu poletuje po okolí dost, tohle je lepší. Seznam se s naší novou parťačkou, fretkou Zlatou!“ zazubil se triumfálně. Fretka na vlastním slavnostním vyhlášení evidentně neviděla nic dostatečně zajímavého, raději se jala svému nosiči okusovat prsty.

„Kde’s k ní proboha přišel?“ zeptala se Susanna a zvědavě si zvířátko prohlížela, zatím z bezpečné vzdálenosti.

„Milá Šípková Růženko, kdybys věděla, že nemusíš spát do krásy…poněvadž tobě to stejně pomoct nemůže…“ Frank jakoby mimochodem uhnul, když se po něm kolegyně ohnala spisem, který zvedla ze stolu, „Tak bys bývala byla u toho, když jsem jí ráno našel. Lítala mezi vybouranejma autama.“

„A to jméno jsi jí vymyslel sám?“ zeptala se Susanna a snažila se nesmát, když si její kolega se zlostným zasyknutím přehodil fretku do druhé ruky a mnul si prokousnutý prst. Raději se rozhodla předstírat, že studuje rozepsaný spis, který předtím použila jako plácačku.
_____________________

„Ne, má ho napsaný na postroji,“ odpověděl komisař stručně a pokoušel se náhle hyperaktivního tvora chytit tak, aby neutržil další kousanec. V čemž ovšem zoufale selhal. Jeho parťačka se zatím pokoušela dělat dojem, že individuum, které skryto za žluto-béžově zbarvenou složkou lapá po vzduchu ona není a nebude.

Fretka se zkroutila, div si nevyvrátila hlavu, ale než stihla zjistit, jak chutná levý ukazovák Franka Trabera, vletěl do kanceláře (momentálně celkem klidný) tajfun v přestrojení, který si v civilu nechával říkat Anna Engelhardtová.

Drobná bílá šelma sebou švihla a zmizela Frankovi za košilí. Vystrčila čumák a uraženě zasyčela.

Engelhardtová, která se původně jen chtěla zeptat, jak její podřízený hodlá postupovat v nově přiděleném případu, se při pohledu na Frankův nový módní doplněk zamračila. „Trabere, kolikrát jsem vám už říkala, že na naši služebnu žádné zvíře nepatří?!“

Susanna se kousla do rtu, aby nepronesla zákeřnou poznámku o tom, co tu v tom případě dělá samotný Frank a snažila se tvářit nenápadně, jelikož jí bylo jasné, že pozdní příchod jen tak zapomenut nebude.

„Ehm…no, víte, Šéfová…ona ta fretka…ona je tu čistě náhodou,“ zakoktal se muž a snažil se šelmičku přimět, aby sebou přestala šít. Pokud měl svou nadřízenou o něčem přesvědčit, rozhodně mu nepomůže, bude-li jeho chlupatá chráněnka dělat naschvály.

„Tak náhodou…“ založila si Anna ruce na prsou a s lehkým, leč dobře skrývaným pobavením čekala, co z jejího komisaře vypadne za moudro.

Frank se nadechl a chtěl začít srdceryvnou litanii na téma, kterak toho ubohého tvorečka nemohl nechat napospas osudu, ale vyrušila ho do dveří nakouknuvší Andrea.

„Šéfová, máte telefon, nějaký Feldstein,“ oznámila sekretářka a odplula zpět ke svému stolu.

Anna sjela své podřízené výhrůžným pohledem a s výrazem kategorie „Já se vrátím!“ šla zvednout telefon. Přitom však Kobru 12 nespouštěla z očí.

„Engelhardtová,“ ohlásila se. Frank mezitím psíma očima škemral u své kolegyně o podporu. Ta se mu bezeslovně snažila naznačit, že ona s tím nic mít nebude. Komisař to nakonec s otráveným výrazem vzdal a pokoušel se raději přesvědčit fretku, že lézt mu do kalhot není ten nejlepší nápad.

Odvedle se mezitím ozvalo nejdřív strohé „ano“, posléze méně strohé „a mohl byste být konkrétnější?“, až nakonec po nepříliš radostném „a kdy asi…až zítra?“ byl hovor ukončen rezignovaným „nemusíte mít strach, zatím nashledanou“.

Jakmile dvojice zaznamenala, že se Anna vrací, narovnala se do předpisového pozoru, ze kterého však Frank vzápětí vypadl, jelikož ho Zlata, zuřivě mu norující pod oděvem, počastovala ťafnutím do boku. Postižený se zkroutil jako nakopnutý paragraf a snažil se delikventku dopadnout, ale ta byla rychlejší. Jeho (dvounohá) parťačka ho chvíli se smíchem sledovala, načež se jí Franka zželelo a rozhodla se zasáhnout dřív, než se stihne přerazit.

„Stůj chvíli v klidu,“ nařídila mu a zašátrala za límcem jeho košile. Jenže Traber nepostál (vy byste stáli, kdybyste měli na zádech chlupatého partyzána?) a navíc, fretka se nehodlala vydat lacino a podnorovala se komisaři až za tričko. A tak teď po kanceláři poskakoval Frank, kolem něj hopsala Susanna s rukou za kolegovým límcem a do toho všeho za inkriminovaným kusem oděvu ještě trojčila fretka, mající evidentně chorobnou radost z nového hřiště.

Šéfová se zastavila ve dveřích a měla docela vážný problém udržet vážnou tvář. Ačkoli se usilovně snažila, nedokázala potlačit cukání v koutcích, jelikož dynamické duo před ní nejen že předvádělo vlastní variaci na šavlový tanec, ale dokázalo do toho házet neuvěřitelné ksichty a ještě neuvěřitelnější poznámky typu „Neblbni, to šíleně lechtá!“

‘Kdyby se měl udílet metál za největšího šaška u policie, Traber s von Landitzovou by neměli sebemenší konkurenci,‘ napadlo Annu a byla nesmírně vděčná, když Susanna v tu chvíli s triumfálním výrazem bílou zbojnici vylovila, protože další nutkání k záchvatu smíchu by asi jen tak neustála.

„No, jaká jsem?“zeptala se zachránkyně s úsměvem a vrátila fretku jejímu opatrovníkovi.
_____________________

Ten si upravil oblečení, převzal šelmičku a provokativně se zašklebil. „Šikovná, jenom si nejsem jistej, jestli mě víc podrápala Zlata, nebo ty…“

Komisařce v peprné odpovědi zabránilo v poslední chvíli důrazné odkašlání. Oba provinilci nadskočili, když si vzpomněli, že v kanceláři nejsou sami, a znovu se (pokud možno s co nejkajícnějším pohledem) vrátili k původnímu záměru stoje v pozoru. Fretku už šílení evidentně – alespoň prozatím – omrzelo a tak jen líně visela Frankovi v rukou, přičemž neopomněla na Engelhardtovou okázale zívnout, aby jí dala patřičně najevo svůj zájem o účast.

Anně se mezitím povedlo znovu nasadit masku ostříleného hráče pokeru a káravě se na své podřízené zamračit (což je v momentě, kdy v duchu umíráte smíchy, výkon vskutku nadlidský). „Takže, právě mi volal majitel fretky s tím, že je v nemocnici na pozorování, tudíž tímto máte fretku na starosti do doby, než si jí vyzvedne. A chraň vás oba ruka Páně, jestli tady z toho bude ZOO!“ vyhodila ze sebe takřka jedním dechem. Věděla, že by nemělo efekt těm dvěma – Frankovi především – v tomhle ohledu něco kategoricky zakázat a navíc, zviřátko evidentně velmi rádo organizovalo komediální etudy na téma „Třicet způsobů jak zesměšnit policistu“, takže o zábavu bude postaráno.

„Ano, Šéfová,“ odkývali její rozhodnutí oba podřízení unisono a spiklenecky na sebe mrkli.

„A Trabere, vás čekám u sebe v kanceláři, ať se konečně dozvím něco o tom ranním karambolu.“

„Ano, Šéfová,“ odpověděl tentokrát jen Frank o poznání méně nadšeně, svěřil fretku do rukou své kolegyně a následoval Annu do její kanceláře.

Zlata se zatím rozhodla obhlédnout si nový terén, takže vyskočila Susanně z náruče a už si to šinula po stole. Prohrabala papíry, ochutnala propisku a chtěla si prohlédnout i stůl sousední, ovšem v tom jí komisařka nekompromisně zabránila. Nakonec tedy uražená vylezla na arch nepopsaných papírů, kdežto se natáhla jako přežraný had a s hlavou přes okraj dočasné pole působnosti rentgenovala rudýma očkama.

Frank mezitím své nadřízené vysvětloval okolnosti dnešního výjezdu. „…a když jsem dorazil na místo, nebylo co zajišťovat, protože to tam jaksi…nějak…předtím bouchlo.“

Engelhardtová, která už se začínala těšit, že alespoň u jednoho případu Kobry 12 k žádnému KA-BOOM nedojde, jen tiše zaúpěla.

„Vrak už odtáhli kluci z technickýho, mám slíbeno, že se na něj podívaj přednostně. A na patologii už jsem poslal k identifikaci řidiče. Teda spíš to, co z něj zbylo –“

„Ušetřete mě podrobností, prosímvás.“

„Dobře. No a pak-“

Frankův monolog byl už podruhé za několik minut násilím přerušen do dveří vrazivší Andreou. „Šéfová, na A3 se splašil tirák, řidič hlásí, že ho nemůže ovládat. Máme tam dva vozy, které se snaží vyčistit oblast, ale žádají o posily.“

Anna chvíli smrtelně vážně přemýšlela o tom, že praští hlavou o stůl a pak si půjde bouli léčit jako pracovní úraz, nakonec však jenom rezignovaně odvelela naprosto nezdravě natěšeného komisaře směrem dálnice a chytla se za hlavu. To ten den zase začíná.

Susanna se zrovna pokoušela vysvětlit Zlatě sedm důvodů, proč neposvačit svorku na papír, když do kanceláře vtrhl Traber, vysmátý od ucha k uchu popadl fretku a postroj, na tázavý pohled své parťačky odpověděl pouze „Práce volá!“ a hbitě vyrazil k autu, až se na stole sekretářky rozletěly papíry.

„Kdy dospěješ, Franku…“ zeptala se Susanna sama sebe. Vzápětí zkonstatovala, že hned tak to nebude – stačil jí jediný pohled na kolegův stůl, aby zjistila, že jak klíčky od vozu, tak služební průkaz opět jaksi pozapomněl vzít. Chvíli si pohrávala s myšlenkou taky ho jednou konečně nechat, aby si plody své sklerózy posbíral sám, nakonec si však povzdechla a (tenhle týden pošestnácté) spolu se svými věcmi vzala i ty, které tu zapomněl Frank.

Cestou minula Andreu, která nadávajíc jako potrefený špaček s Hotteho pomocí sbírala zatoulaná lejstra. Komisařka prohodila pár povzbudivých slov, aby jí zvedla náladu, ale jediné, co Andrea zvedla, byla hlava. Bohužel pro ni deska stolu, pod kterým se zrovna nacházela, visela o řád níž a, jak už to bývá, neuhnula, takže ke špatné náladě z přidělané práce přibyl ještě bolehlav. „To pometlo za mě nakopni do holeně!“ zavolala za Susannou, která se rozhodla raději vyklidit prostor.
_____________________

Provinilec dřepěl před služebnou a naprosto fascinovaně pozoroval fretku rochnící se v úzkém pruhu trávy vedle parkoviště.

Susanna si nemohla odpustit ironickou otázku. „Co že ještě nežhavíš auto?“

Frank se zatvářil jako třináct neviňátek. „Jenom jsem chtěl, aby se tady Zlata trochu proběhla…no fajn, zapomněl jsem si klíče,“ přiznal se neochotně poté, co na něj byl vržen jeden extra pochybovačný pohled.

„Tak si nastup, za trest řídím já.“

Komisař Traber radši moc neprotestoval, sebral fretku, zapadl na sedadlo spolujezdce a předpisově se připoutal. Zazubil se jako školáček, co vyráží na výlet do lunaparku a podrbal svého dočasného domácího mazlíčka za ušima.

Zlata spokojeně zafuněla, načež mu vyšplhala na rameno a usadila se mu za krkem coby chlupatý límec. Tiché zabručení motoru brala evidentně jako pokyn ke spánku, jelikož znovu táhle zazívala.

Susanna věnovala dvěma pasažérům postranní pohled. „No vy jste se hledali…“ ušklíbla se pro sebe.

„Říkala jsi něco?“

„Nic. Ty rozsviť, já pustím hudbu,“ odbyla ho řidička tradičním mottem a raději se jala věnovat silnici.

„Jedem na Á-trojku, nějaký kamioňácký ucho tam pustili z autoškoly moc brzo,“ informoval Frank svoji parťačku, zatímco usazoval na střechu modrý majáček. Fretce se průvan z otevřeného okénka ani trochu nezamlouval, takže se schrula co nejdál od zdroje a měla co dělat, aby nepřepadla. Když zjistila, že takhle to dál nepůjde, poněvadž by za chvíli skončila tlamou na ruční brzdě, pokusila se zavrtat hlouběji mezi opěradlo a záda svého nosiče. A našla zemi zaslíbenou – kapuci Traberovy košile.

Susanna se musela docela přemáhat, aby si všímala řízení víc, než svého kolegy, který předváděl na sedadle spolujezdce prostoru naprosto nevyhovující gymnastické kreace. „Půjdeš pěšky…!“ hrozila mu naoko.

Frank se přestal vrtět a věnoval von Landitzové nesmírně dojímavý kukuč. „To bys neudělala! Jsem v tom nevinně, ona strašně lechtá!“ obhajoval se dotčeně.

„Co sis kolem krku pověsil, to máš.“

Stříbrný Sport coupé už dávno překročil povolenou rychlost a kolemjedoucí vozy mu způsobně uhýbaly z cesty.

„Centrála volá Kobru 12,“ ozval se v rádiu Andrein hlas. Frank po něm automaticky sáhl, ale stisk kolem zápěstí ho zastavil.

„Být tebou, radši bych mlčela,“ smála se Susanna, protože si dovedla živě představit naprosto neprofesionální reakci jejich operátorky, kdyby se na druhém konci drátu ozval sabotér jejího nastoleného (doslova) pořádku. Frank, který o anarchii, kterou v kanceláři mimoděk vyvolal, neměl ponětí, se zatvářil nanejvýš zmateně.

„Kobra 12 slyší, děje se něco?“ odpověděla Susanna stále s potutelným úsměvem. Její drahý kolega se rozhodl využít daný čas tím, že se bude tvářit jako naklíčený brambor - spousta oček a žádný rozum z toho.

„Kolegové hlásí, že kamion odbočil na A1, směr západ.“

Komisaři si vyměnili zmatený pohled. „Jak se tam proboha dostal?“ vyslovila ženská polovička myšlenky jich obou nahlas.

„Nemám ponětí, po čtyřech kilometrech je zúžení. Jeden pruh.“

„Rozumím, konec.“

„Šlápni na to, to nemá šanci vybrat,“ ponoukl Frank Susannu.

Ta přikývla, sešlápla spojku, ale než zařadila, změnila názor a místo toho přejela do odbočovacího pruhu.
_____________________

„Máš lepší nápad?“

„Když to vezmu po obchvatu, budeme tam rychleji,“ vysvětlila mu, jako by byl čerstvý rekrut, co včera dodělal akademii.

„Nebyla by snazší přímá cesta?“ zapochyboval Frank ještě, ale jeho parťačka už považovala věc za vyřízenou a tak neodpovídala.

Hodnou chvíli panovalo ve voze ticho. Traber se zatím zabýval problémem, kterak se pohodlně opřít a zároveň nerozmáčknout fretku.

Když minuli malý náklaďáček se zeleninou, Susanna se zamyslela. „A jak vlastně vypadá?“

„Co?!“ ozval se spolujezdec, naprosto perplex.

„Ten kamion, co hledáme,“ povzdechla si řidička a opět se jí zmocnil nepříjemný pocit, že mluví japonsky, případně dialektem, kterému vůbec není rozumět.

„Aha…mno, nemám ponětí,“ pokrčil rameny komisař a chytil se dveří, aby nepřepadl, když Susanna nekompromisně řízla pravotočivou zatáčku. Před nimi už se svíjel sjezd na dálnici. „Ale myslim, že nebude takovej problém najít kamion, co si to šine sto padesát a nechce se mu zastavit.“

„No, tak asi bude. Už zastavil, dívej,“ ukázala Susanna směrem nalevo od nich, kde se přes celou silnici válel převrácený návěs. Kousek stranou stála dvě policejní auta a tři členové jejich osádky uklidňovali roztřeseného kamioňáka. Po asfaltu se povalovaly skleněné lahve, některé v celku, jiné degradované na hromádku střepů. Rozlité limonády nejrůznějších druhů i příchutí vytvářely lepkavé kruhy rozličných odstínů.

„Lituju ty chudáky, co tohle budou odklízet,“ poznamenal Frank lakonicky.

Susanna se ušklíbla a zařadila nižší rychlost, aby mohla v klidu sjet k vozům kolegů. Odstavila svůj stříbrný služebák o kus dál a chtěla spolu s Traberem vystoupit, když jimi oběma otřásla exploze. Zlata byla v tu ránu vzhůru, zavrtala se svému patronovi pod oděv, kde rozhořčeně prskala.

„Tak…teda…fuj,“ vydechl Frank, když se trochu vzpamatoval. Naštěstí stáli dostatečně daleko, takže jediné, co je strhlo, byla nárazová vlna. Zato jedno ze zeleno-bílých aut patroly bylo na odpis. „To už je dneska podruhý, co přede mnou něco bouchlo.“

Susanna se zhluboka nadechla, aby alespoň částečně obnovila svůj obvyklý klid a přes kapotu vozu se na svého kolegu, stále ještě trochu roztřeseně, usmála. „Ty vůbec kam přijdeš, vyvoláváš náhlá vzplanutí,“ nemohla si odpustit popíchnutí.

Frank se zatvářil, že přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta, načež zadumaně odpověděl. „To abych se to naučil ovládat. Jedno náhlý vzplanutí se mi totiž pořád vyvolat nedaří,“ řekl a upřel na Susannu bezelstný pohled. Ta se zakuckala. „A ten plynař ne a ne se na ten sporák přijít podívat!“ zašklebil se poťouchle, vylovil si z košile vyjukanou fretku a vydal se ke kolegům.

Susanna se rozesmála a natáhla se po vysílačce. „Kobra 12 volá centrálu,“ nahlásila předpisově a po očku pozorovala dialog Trabera a strážníků, kteří se evidentně víc než vrakem kamionu zabývali jeho novým tělesným strážcem. Zlata totiž seděla na Frankově rameni a naježená jako štětka na lahve syčela na všechny strany.

„Centrála slyší,“ ozval se na vlnách rádia Andrein hlas.

„Andreo, prosím tě, je tam někde Šéfová?“

„Jasně, hned ti jí předám,“ přikývla si operátorka víceméně pro sebe a naklusala do Anniny kanceláře, kdežto tamější obyvatelce přímo pod propisku vecpala sluchátka. Engelhardtová se už ani na nic neptala, s povzdechem si bezdrátový objev své sekretářky posadila na hlavu a ohlásila se.

„Šéfová, máme ten náklaďák,“ ozvalo se na druhém konci.

„No výborně! A?“ Anna začínala mít jisté neblahé tušení.

„Potřebujeme tu hasiče a někoho z odtahovky.“

‘Traberovitost bude zjevně nakažlivá…‘ napadlo Annu a důkladně utopila své potvrzené tušení v pořádném loku černé kávy. „Máte je mít. A Susanno?“

„Ano, Šéfová?“ pípla komisařka, protože tušila, co bude následovat.

„Čekám, že se mi po vašem návratu dostane hodně obsáhlého vysvětlení.“

„Rozumím. Kobra 12, konec.“
_____________________

Jakmile na dispečerské lince znovu zavládl statický šum, Anna se rezignovaně zvedla a šla si postavit vodu na další hrnek pořádného turka (bez dvojsmyslů…).

Susanna s potutelným šklebem vrátila vysílačku na místo a vydala se za svým parťákem.

Frank se zrovna kroutil jako barová tanečnice, jelikož Zlata znovu navázala na svou partyzánskou činnost za jeho tričkem. Strážníci, místo aby mu pomohli, se mu nepokrytě smáli. Alespoň řidič už zase získal nějakou barvu v obličeji.

„Á, jak vidím, kolega Traber už vás asi vyslechl, když si našel čas na šaškárny…“

„Móc vtipný,“ protáhl Frank kousavě.

Jeden ze tří policistů, ten nejstarší, podal ženě ruku. „Leo Kreutzberg,“ představil se. Susannu překvapila jistota a pevnost stisku. Ačkoli se na něm podepsal věk, vypadal spíš jako stárnoucí tygr - ubývající sílu víc než dostatečně nahrazovala zkušenost. „Slečno von Landitzová, jak už jsem říkal tady komisaři Traberovi, řidič zcela ztratil vládu nad vozem. Následovali jsme ho asi třináct kilometrů a se zásahem vyčkávali příjezdu posil. Jak to dopadlo, vidíte sama.“

Susanna si víceméně pro sebe přikývla a přelétla pohledem doutnající kamion (který se, důkladně zmáčený vlastním nákladem, naštěstí nemohl pořádně rozhořet), rozlité nápoje i rozbité láhve, hopsajícího Franka…

„Voglerová s vaším kolegou si docela padli do oka,“ pousmál se Kreutzberg, když správně vyluštil centrum Susannina zájmu (což nebylo nijak zvlášť obtížné) a přerušil tak nezdravě rostoucí dloubání žárlivosti, jelikož si dotyčná až teď všimla, že zelenooděnec obratným chvatem zbavující Trabera zmítající se fretky není muž, i když tak na první letmý pohled docela vypadal.

„Vážně?“ ušklíbla se komisařka.

„Katrina má doma těch chlupatých torpéd celou kolonii, je ve svém živlu, když může zabřednout do debaty na tohle téma,“ přisvědčil policista.

Frank se zrovna snažil nacpat si tričko zpět do kalhot a zároveň poučit se od Voglerové něco o fretkách. Tvářil se u toho jako vždycky, když se snažil usilovně si něco zapamatovat – jako filosof na latríně.

‘Že’s nešel k cirkusu…‘ povzdechla si Susanna v duchu a raději se rozhodla dávat pozor na to, co jí říká starý strážmistr. Už takhle půl jeho věty vůbec nezaregistrovala.

Jakmile Frank umravnil fretku tak, že mu jen líně visela na rameni, přidružil se ke své kolegyni a společně se rozhodli dělat taky něco, za co je platí. Stihli z řidiče vytáhnout sotva pár základních informací, když se ozvaly sirény hasičských vozů. Oba parťáci si vyměnili souhlasný pohled a přenechali svého svědka v péči zdravotníků a obou hlídek a hloučkem zvědavců se prosoukali ke svému vozu.

Frank cestou zpět sledoval čáry na vozovce a bezmyšlenkovitě drbal fretku, která se mu blaženě rozvalila v klíně, na břiše. „Co myslíš, kecal nebo ne?“ zeptal se pak.

Susanna zavrtěla hlavou. „Nevidím důvod, proč by měl.“

„No, třeba aby se vyhnul odpovědnosti za škody, co já vim – jau, ty malá, nevděčná bestie!“ zavrčel Traber, jelikož mu Zlata důrazným kousancem do malíčku nemilosrdně narušila proud myšlenek ze zcela sobeckého důvodu – zapomněl drbat.

„To ti patří,“ nemohla se Susanna ubránit škodolibému zahihňání.

„No jo, to sem si moh‘ myslet, všechny ženský stejný,“ zabručel Frank a, jelikož měl své prsty docela rád, vrátil svou pozornost zpět k té chlupatější z jeho parťaček.

„Počkej, jak’s to myslel?!“ dožadovala se řidička vedle něj vysvětlení, jelikož dvojité ostří odpovědi se jí vůbec nelíbilo.

Frank ji však ostentativně ignoroval a s potutelným úsměvem debatoval s fretkou. Občas po očku hodil po své, momentálně nesmírně dotčeně se tvářící, kolegyni. Zbytek cesty tak jediné, co rušilo ticho ve voze, bylo rádio, z něhož se tiše linula melodie ostřílené klasiky Forever young.

Na stanici se dvojice komisařů snažila být neviditelná a proklouznout nepozorovaně do svého koutku, leč záměr jim byl zmařen hned v začátcích. Šéfová už na ně čekala. Změnili tedy směr a vklouzli do jejího papírového království. Zlata si z bezpečnostních důvodů vlezla do Traberovy kapuce. Položila mu hlavu na rameno a nedůvěřivě po Anně pošilhávala. Jejich první setkání evidentně stále nebylo zapomenuto.
_____________________

Engelhardtová si fretky nevšímala a obrátila se k ženské polovině týmu, u které byla zvyklá na kulturnější a hlavně konkrétnější podání informací, než ze sebe doloval její kolega. „No, tak se pochlubte, co jste vypátrali,“ vyzvala Susannu.

Jenže Susanna z těch útržků, co vytáhli z řidiče, vůbec nebyla moudrá a tak, zatímco skládala improvizovanou odpověď, zasáhl Frank, který měl díky včasnému rannímu příchodu informační výhodu. „Oba náklaďáky evidentně patřily stejný firmě, Littman s.r.o.. O tom prvním toho pořád moc nevíme, zrovna jsem chtěl zavolat na technickou, když jste nás odchytila, ale i tak myslim, že to spolu souvisí…“

Anna si, bohužel pro ni, nevšimla, že fretka nenápadně opustila Frankova záda, sklouzla mu po oblečení a pustila se do obhlídky terénu. Ploužila se po podlaze a hledala coby kdeby, když narazila na poklad. Ze stolu spadnuté klíče.

Blýskavý kov se odrazil v rudých očkách a ostré šelmí zoubky v tu ránu třímaly zamilovanou kořist. A jako každý správný pirát, potřebovala i Zlata svůj drahocenný poklad někde skrýt. Začala se pídit po vhodném místečku.

Zatímco Anna s Frankem rozebírali fakta, Susanna očima těkala z jednoho na druhého, zpět a na bílou kouli, která si to šinula po kanceláři z kouta do kouta. Počínala si přitom tak opatrně, že ani klíče, ani rolnička na postroji nevydaly ani hlásku. Pod oknem konečně našla ideální skrýš – velký květník s fíkusem. Pustila se do hrabání.

„Dobře, zavolejte na stanici technické kontroly a zjistěte co nejvíc o té dopravní firmě.“

„Ano, Šéfová,“ přikývli oba komisaři a Frank mimoděk zabloudil pohledem za záda Engelhardtové, kde fretka právě zahrabala lup.

Anna už se chtěla vrátit ke spisům (a pod nimi schované detektivce), když si všimla, že místo aby Kobra 12 okamžitě odplula z kanceláře, jak měla ostatně ve zvyku, stojí tam jako kůl v plotě. Přesněji kůl, kolík a fretka, která se už opět zařadila vedle nich. „Děje se něco?“ zeptala se.

„Ne…nic!“ vyhrkl Frank.

„Jenom jsme se zamysleli,“ doplnila ho bleskově Susanna a společně s těmi nejsvatějšími výrazy vycouvali na chodbu. Jakmile za nimi zapadly dveře, začali sípat smíchy. Vpadli do své sdílené nory a lapali po vzduchu.

„Viděl jsi to, co já?“ vydechla Susanna a otřela si z tváří slzy smíchu.

„Ta bude zuřit, až to zjistí,“ přitakal Frank a usadil se na židli. Vítězstvím opilá Zlata se mu vydrápala do klína a její tlapky zanechaly na džínovině kalhot několik blátivých otisků. Stále ještě vysmátý komisař ji podrbal pod bradou.

„No, radši brnknu tomu Hartmuttovi,“ řekl nakonec a natáhl se po telefonu.

„Dobře, jdu zmobilizovat Andreu,“ přikývla Susanna a otočila se.

„Počkej chvíli,“ zastavil ji Frank a vrazil si telefonní sluchátko mezi hlavu a rameno. Uprázdněnýma rukama si prohrabával kapsy. „Chytej,“ a hodil pak své kolegyni černo-béžovou šňůrku. „Když už někam jdeš, že jí vezmeš na výlet…?“ odpověděl na její tázavý pohled jedním svým z certifikované série štěněčích očí.

Susanna si jen povzdechla, vzala zahliněnou fretku a zamířila ven. Úspěšně se poprala se zapínáním malého vodítka a zastavila u stolu sekretářky. „Andreo, prosím tě, zjisti co se dá o firmě Littman s.r.o., měli by dělat v dovozu nebo něčem podobném. Řidiče, interní zaměstnance a hlavně poslední zakázky.“

„Fajn, podívám se na to,“ přikývla žena za stolem a pokračovala v hypnóze počítačového monitoru.

Susanna se tedy přesunula před služebnu a ješitně si připsala bod, jelikož na rozdíl od svého milého parťáka zvládla transport hbitého zvířátka bez úhony na prstech i oblečení. Vypustila fretku do trávy a dřepla si na okraj zeleného pásu, jen aby se vzápětí přistihla, že na ni fascinovaně zírá, přesně jako předtím Frank.
_____________________

Zlata chvíli zevlovala na místě, načež usoudila, že když už si komisařka vyšla na výlet, určitě se chce taky proběhnout. Udělala tři skoky, což Susannu stálo krok. Udělala čtyři, což ji stálo krok a půl. A aniž by si oběť čehokoli všimla, za chvíli poskakovala kolem dokola ve vlhké trávě.

Fretka se, povzbuzena úspěchem, rozhodla vytáhnout na exkurzi. Změnila směr a vedla nic netušící policistku tam, kam to uznala za nejvíce vhodné. A Susanna by ji bývala poslušně následovala, kdyby se málem nepřerazila na kluzké zeleni.

„No tak to teda ne, ujasníme si, kdo tu venčí koho,“ zamračila se na Zlatu a vyškrábala se z příkopu. Fretka poslušně vyhopkala za ní a oklepala se. Hlína na tlapkách a břiše se působením vody změnila v mazlavé bláto, takže místo původně sněhově bílého albínského zvířátka si to po parkovišti metelil dalmatin.

Zlata hodila po komisařce jedním z těch nečitelných pohledů, které můžou znamenat buď „Máš něco k jídlu?“ nebo „A teď tě pokoušu“ a plížením plazením vpřed se vydala pro změnu na asfaltový povrch. Po chvíli se znovu zastavila, postavila se na zadní a rozhlédla se. Spokojeně zafuněla, když se jí v zorném poli objevil další nesmírně zajímavý objekt. Neomylně si to zamířila k naleštěnému stříbrnému BMW komisaře Gerkhana.

Frank zatím v kanceláři visel na telefonu a hltal novinky. Sotva totiž domluvil s technikem, ozvala se mu patologie. Informační proud byl nesmírně vydatný a Traber tak-tak stíhal doufat, že si pamatuje opravdu všechno. Fakt, že do kanceláře vešla jeho parťačka, zaregistroval jen okrajově a k tomu ještě o minutu a půl později.

„Tak a je to jasný. Vražda,“ obrátil se na kolegyni, když konečně zavěsil. „Volali ze soudního. Identifikovali dentální otisky řidiče, takže máme totožnost a navíc, v lebce našli díru po kulce.“ Pak si všiml, že fretka je přebarvená a blondýnka pořádně urousaná. „Jak bylo venku, zlato?“

„No ta ti toho hodně řekne, jen co je pravda,“ usmála se Susanna a chytla fretku tak, aby sebou přestala zmítat.

„Já ale mluvil s tebou,“ popíchl ji Frank dotčeně.

„Neprovokuj, nebo dopadneš jako Semirovo auto.“

„Jak dopadlo Semirovo auto?“ zeptal se komisař s obnoveným zájmem.

„Má velice slušivý okrový airbrushing...tlapky jako vzor poslední dobou prý letí.“

„No ten bude blahem bez sebe. Mimochodem, nezdá se ti, že je v tuhle roční dobu na koupání ještě trochu zima?“ ušklíbl se a vrátil do kelímku opsanou obyčejnou tužku, se kterou si dělal nahodilé poznámky, které díky rozmáchlému písmu připomínaly spíš hieroglyfy.

Susanna se na něj zle podívala, odložila Zlatu na skříňku se spisy a vytrhla mu zpod ruky popsaný papír. Chvíli přemýšlela, kterou stranou „dokument“ natočit, načež to vzdala a vrazila ho Traberovi zpátky. „Nauč se psát, tohle nepřečtu,“ zabručela nakonec a usadila se za svůj stůl. Fretka hupsla z poličky a vydrápala se Frankovi po nohavici na klín. Opřela se mu packami o břicho a upřela na něj bezelstné rubínové oči. Komisař ji pohladil po hlavě a s výrazem zlomyslného záškodníka předložil Susanně počmáraný papír pod nos.

„Takže, Susannko, tohle písmenko, to je Z, víš, jako Zuby…“ ukázal na jakýsi klikyhák ve tvaru blesku.

Von Landitzová ho probodla vražedným pohledem. „Ještě chvíli se takhle tvař a jeden ti vyrazím. A možná i dva!“ pohrozila mu.

Ještě než Frank dokázal zformovat adekvátní protiútok, přerušila ho (od rána už potřetí) Andrea ve dveřích.

„Mluvila jsem s ředitelem.“

„Jé, chce nám zvednout plat?“ zazubil se Traber.

„Leda že bys chtěl ke spedici,“ odpálila ho sekretářka, která mu stále ještě neodpustila bouli na hlavě. „Ten řidič byl jeho stálý zaměstnanec, jeden z nejlepších. Ale…“

„Nech mě hádat – nic neví a neumí si vysvětlit, co se stalo,“ skočila jí do řeči Susanna.

„Přesně,“ přitakala Andrea.

„Zajedem‘ si na návštěvu?“ ušklíbl se Frank na svou parťačku.
_____________________

„Že váháš.“

Traber výjimečně nezapomněl sáhnout po klíčích od svého Benzu. Fretka správně rozeznala, že se bude cestovat, a omotala se mu kolem ruky. „No to ne, dámo, tentokrát zůstáváte doma,“ prohlásil Frank rezolutně a sundal ze sebe silně přilnavého tvorečka. Zlata rozhořčeně zasyčela, ale pozornosti se nedočkala.

„Díky, Andreo, jsi poklad,“ udělil sekretářce pochvalu Traber a odplul z kanceláře. Zastavil se krátce u Bonratha s Herzbergerem. Ti po něm střelili podezřívavým pohledem.

„Auto ti nedáme,“ odmítl ho Dieter ihned, jelikož čekal obvyklý dotaz.

„Zatím máme dostatek. Ale dejte nám pozor na Zlatu, hm?“ zazubil se Frank a položil fretku na štos spisů. Pak zmizel směrem ven, vyprovázen dotazy typu „Cože? Nezbláznil ses náhodou?“ a „Copak jsme opatrovnická služba?!“.

Susanna se zatvářila neviditelně a proklouzla za svým parťákem. Ke svému překvapení ho sice našla v jeho služebním voze, ale na sedadle spolujezdce, poslušně usazeného a připoutaného. Otevřela dveře na jeho straně a tázavým pohledem sjela jak Franka, který se šklebil jako neviňátko, tak i klíčky připravené v zapalování.

„Brm, brm,“ odpověděl dětsky rozverným tónem na její pozvednuté obočí.

‘Jak malej,‘ napadlo komisařku. Obešla vůz a sedla si za volant. Ještě než otočila klíčkem, otočila se na svého kolegu. „Jsem ráda, že Šéfová konečně zmoudřela a v zájmu bezpečnosti silničního provozu ti vzala řidičák,“ rýpla si. Připojila si další bod, tentokrát do tabulky o funkčních hodnotách „von Landitzová : Traber“, když se vedle ní ozval neartikulovaný uražený skřek, který se o vteřinu později slil s tichým vrněním tmavého Mercedesu.

Cestou na určenou adresu rozebírali každou ptákovinu, která je napadla. Úspěšně se vyhnuli snad jen debatě o tom, jaký je chemický vzorec vakua.

„A jak že ses to vlastně zmáchala?“ zeptal se nakonec Frank po chvíli ticha.

„To bys chtěl vědět, viď?“

„No to chtěl.“

„Tak jako Semir přišel k novému laku. A Šéfová k pohřbeným klíčům…od čeho vlastně byly?“

„Co já vim,“ pokrčil rameny komisař. „Tady doprava. Hádám, že na to přijdem‘ teprv‘ ve chvíli, kdy je začne postrádat.“

„Já vím, kde ty sklady jsou. A neměli bychom jí o tom říct?“

„A zkazit tak všechnu srandu? Engelhardtová už dlouho nebyla u žádnýho případu, aspoň si opráší svý detektivní schopnosti.“

U brány do halového komplexu se jen ledabyle prokázali služebními průkazy a začali pátrat po halovém komplexu, ve kterém hřadovala firma Littman s.r.o..

„Tak to radši doufej, že si pak nějaké jiné staré znalosti neopráší na nás. Rozhodně nechci být u toho, jestli zjistí, že jsme to celou dobu věděli.“

„Jo, tak po tom taky nijak extra netoužim‘. Hele, támhleto bude ono,“ ukázal nakonec Frank na sérii dokonale zarovnaných vozů kategorií od minivanu, přes dodávku až po dva nákladní s jasně červenou metalízou. Auta byla seřazena s téměř matematickou přesností, až se zdálo, že dát mezi ně pravítko, naměřilo by všude na setinu milimetru stejnou vzdálenost. Když Kobra 12 přijela blíž, dalo se na kapotách rozeznat velice efektní airbrushové logo firmy, vyvedené převážně ve stříbrné a modré.

Pedantská dokonalost vládla i mezi zaměstnanci. Nikdo se po nich neohlédl, všichni jen plnili své úkoly. Technik opravující jednu z malých dodávek vypadal na chlup stejně jako skupinka, která nakládala basy s limonádami do jednoho z náklaďáků. Stejná, strojová monotónnost. Bylo jasné, že nic menšího než bič tu vládnout nemůže.

„Teda, ať to tady řídí kdo chce, je to fest pošuk,“ okomentoval stav věcí Traber, když procházeli napříč komplexem.

„Je jen pečlivý, co je na tom divného?“ oponovala mu parťačka, když automaticky odbyli sekretářku všemocnými zelenými kartičkami, které jim zpravidla poskytovaly vstupenku kamkoli.
_____________________

„Pečlivost je fajn, ale tohle už hraničí s něčim patologickým.“

„Pořád lepší patologická pečlivost, než ten svinčík, co máš ve věcech ty,“ odpálila nahrávku na smeč, kterou jí poskytl, a zaklepala na dveře ředitele firmy. Úsečné vyzvání ke vstupu je oba kdovíproč poněkud zaskočilo. Vstoupili.

Frank už předem pojal vůči obyvateli kanceláře silnou antipatii, jelikož mu při pohledu na něj vytanula na mysl vzpomínka na Matthieu Gordona, alias André Burnella. Muž před nimi byl zloději obrazů nepříjemně podobný.

„Von Landitzová, dálniční policie,“ představila se Susanna formálně a synchronně se svým parťákem potřetí za posledních pár minut vytáhla průkaz. „Tohle je můj kolega Traber. Vyšetřujeme dvě nehody vašich řidičů.“

„Ano, mluvil jsem s vaší sekretářkou. A myslím, že jsem jí dost jasně sdělil své stanovisko k celé věci. Jsem maximálně ochoten spolupracovat, ale v tomhle ohledu mám jen minimum informací,“ pokrčil lhostejně rameny šéf spedice. Lidé před ním mu evidentně byli zcela ukradení, což jim velice taktně naznačil tím, že dal přednost přerovnávání sbírky tužek ve stojánku. Susanně neušlo, že všechny tuhy jsou dokonale naostřené a Frank si drobně poopravil svůj názor. Tenhle byl horší než ten slizký podvodník Gordon.

Ačkoli je oba svým vystupováním slušně namíchl (kdyby to neměli na lístku od Andrey, ani by nevěděli, že se jmenuje Bechler), rozhodla se blondýnka setrvat u diplomatického vyjednávání.

„A mohl byste nám, i přestože jste je už poskytl naší sekretářce, zopakovat to minimum, které víte?“

Něco v jejím tónu přinutilo muže vzhlédnout od své kolekce psacího náčiní. Nebyl zjevně zvyklý, na takovýhle průběh jednání. Ke své smůle ale narazil na protihráčku, která se nemínila vzdát lacino. Nemluvě o jejím parťákovi, jenž s ní v téhle disciplíně zdatně soupeřil.

„Jak už jsem jednou říkal,“ iritace v jeho hlasu se dala krájet, „byly to obě mé zatím poslední dodávky. Zaměstnává mě několik velkých koncernů, kterým rozvážím zboží.“

„Můžeme vidět průvodní listiny těch dvou dodávek?“ zeptala se Susanna a důrazně šlápla na nohu svému parťákovi. Frank se totiž stěží držel, aby nepříjemnému šéfovi jednu nevpálil. Už předem litoval jeho zaměstnance.

Bechler chvíli vypadal, že dvojici opět úspěšně ignoruje, načež se natáhl po telefonu. „Elke? Buďte tak hodná a připravte pro milé komisaře dokumenty k posledním dvěma dodávkám.“

„Ano, pane řediteli,“ ozvalo se ze druhého konce monotónně.

„Byly napadené poslední dvě vaše dodávky. Zboží nemělo společného nic, takže musíme předpokládat, že útok je veden proti vám a vaší firmě. Kdy vyráží další transport?“ pokusil se Frank nasadit pokud možno co nejméně afektovaný výraz. Povedlo se mu to asi tak z poloviny.

„Zrovna co nevidět by měla jedna vyjet. Máme tu ještě poslední dodávku dnes, zbytek té, co vyjela před třemi hodinami.“

„A proč jste je neposlali najednou?“ chytil se komisař upuštěné nitky.

„Měli jsme menší potíže s technikou ve skladu.“

„A vadilo by vám, kdybychom se v tom vašem skladu trošku porozhlídli?“ pokračoval Frank.

Bechler se na něj zle podíval. „No to si tedy piště, že vadilo.“

„Ó, a co se stalo s tou vaší maximální ochotou?“ poznamenal Frank jedovatě. Susanna s ním v duchu souhlasila, i když s přístupem souhlasit nemohla. Zvědavě poslouchala, jak asi bude znít odpověď.

„Mám své závazky a nemám rozhodně zájem je narušit tím, že mi tu bude policie lézt do zboží a rozprašovat ty svoje detektory kdovíčeho,“ odvětil muž, tentokrát už klidněji. „Bez povolení k prohlídce vás nikam nepustím.“

„Dobrá,“ zasáhla Susanna dřív, než mu Traber stihl barvitě vylíčit, co si o jeho aroganci myslí. „Musíme však trvat na tom, že váš náklad eskortujeme.“

Nastala chvíle ticha, kdy si oba protivníci zírali navzájem do očí a čekali, který z nich první uhne pohledem. „Ano, proti tomu nic nemám,“ přikývl nakonec ředitel.
_____________________

„No, takže jsme se konečně na něčem shodli a můžem‘ se zatím rozloučit, ne?“ vložil se do hovoru znovu Frank, který už musel pryč, jinak by za sebe neručil.

„Já to tu už vyřídím,“ řekla tiše Susanna, jelikož moc dobře věděla, co se jejímu kolegovi honí hlavou.

„Díky,“ odpověděl bezhlesně a zmizel. Z haly už prakticky vyběhl, jelikož potřeboval na vzduch. Venku už mezitím utichla veškerá aktivita. Bylo mu jasné, že Bechlera neviděl naposledy, ačkoli stále tak nějak vskrytu doufal, že už s ním opravdu nic co do činění mít nebude. Zapadl na sedadlo a chvíli počítal do deseti. Jakmile napočítal asi sto padesát, usoudil, že je dostatečně klidný, aby kontaktoval vyšší instance.

Sáhl po vysílačce. „Kobra 12 volá centrálu,“ ohlásil se zmoženě.

„Centrála slyší.“

„Můžu mluvit se Šéfovou?“

Na druhém konci nastalo chvíli ticho. „Trabere, nechcete mi doufám říct, že jste rozmlátil další služební auto…?“ ozval se po chvíli zvučný hlas Anny Engelhardtové.

Frank se musel proti své vůli usmát. „Ne, to je v pořádku. Ale mluvili jsme s tím ředitelem, s tím…Bechlerem,“ oznámil komisař a při připomínce kancelářské etudy zaskřípal zuby. „Bez povolení k prohlídce nás nepustí ani za roh.“

„Dobře, to by se snad dalo zařídit,“ přikývla Anna sama pro sebe. „Zjistili jste ještě něco?“

„Susanna právě obstarává papíry od dvou předchozích dodávek. Chtěj dneska vyslat ještě jednu poslední, napadlo nás, že by nebylo špatný, aby jí někdo z našich doprovodil, kdyby se náhodou náš útočník chtěl ozvat zas.“

„To zní rozumně. Vezměte si to na starost.“

„Ale Šéfová, to je práce pro patroly…“ namítl Frank.

„Žádné ale. Kam směřuje?“ zeptala se Engelhardtová neústupně.

„Nemám ponětí.“

„Takže až to zjistíte, dejte vědět, pošlu vám cestou někoho, kdo si to převezme.“

„Jasně, díky, Šéfová,“ odpověděl komisař a byl docela rád, že jejich nadřízená aspoň trochu slevila. Když si uvědomil, pod čím pracují místní, došlo mu, že na rozdíl od nich on a Susanna mají na pracovní kolektiv obrovskou kliku.

Když už myslel na svou parťačku, ohlédl se ke vstupu do kancelářské části traktu, kde vězí. Ještě stála u vchodu a debatovala se šéfem spedice.

„Jakmile bude něco nového, ozvěte se.“ Annin hlas vytrhl Franka ze zamyšlení.

„Rozumím, Kobra 12 – konec,“ odpověděl a vrátil vysílačku na místo.

Za okamžik se na sedadlo vedle sesunula i jeho parťačka. „Horší kus byrokrata jsem ještě neviděla!“ vydechla a opřela se o měkké polstrování.

„Jestli tě to utěší, já taky ne,“ pousmál se Traber a povzbudivě stiskl Susanně rameno. Vděčný úsměv, který dostal na oplátku, mu zvedl náladu.

„Tak co máme?“ zeptala se komisařka nakonec.

„Máme se pověsit na ten poslední kamion sami. Engelhardtová nám pak pošle někoho, kdo to vezme za nás. Co máš ty?“

„Povezeme limonády. Zas. Trasa je dost krkolomná, přes Kolín a centrum Düsseldorfu.“

„Tak daleko snad nedojedem‘,“ pokrčil rameny Frank. Kdyby ale býval věděl, co je zastaví, rozhodně by pomlčel.

„Á, náš svěřenec vyráží,“ poznamenala Susanna. O vteřinu později kolem nich líně projel dlouhý návěs. Komisařka nastartovala a zařadila se za něj.

Frank se uvelebil na místě spolujezdce. Bylo mu jasné, že tohle nebude zrovna nejkratší výlet. Sáhl do přihrádky pro čtivo a natáhl se po rádiu. Přitom mu v periferním vidění uvízlo boční zrcátko.
_____________________

Zvoneček jeho instinktu cinkl na poplach a tak věnoval odrazu důkladnější pohled. Nebylo na něm nic zvláštního, řada vyrovnaných aut, ve které bylo o jeden kamion méně, skladištní hala s nákladní rampou, nikde nikdo. Jeden kamion…

Frankovi náhle secvaklo. Obrátil se zpět před sebe, kde se téměř před nimi houpal doprovázený návěs.

„Děje se něco?“ zeptala se Susanna, když si všimla jeho podmračeného výrazu.

„Ne, nic,“ zavrtěl Traber hlavou. Nedalo se říct, že by parťačku přesvědčil. „Kolik toho veze?“

„Plnou. Proč?“

„Nic, vážně. Jeď dál,“ zabručel muž a opřel se do sedadla. Blondýnka se po něm podezřívavě podívala. Zachovala mlčení, ačkoli mohla skoro vidět zubatá kolečka šrotující fakta i domněnky rotující Frankovi v hlavě.

Jakmile zmizeli z dosahu i dohledu spedičního skladu, komisař se narovnal. „Tady,“ ukázal na postranní cestu ke zchátralé hale. „Odboč a zastav tam.“

„Co, kde, proč?“

„Neptej se a udělej to.“

Susanně to sice nešlo na mozek, ale nakonec usoudila, že má její parťák ke svému jednání patrně dobrý důvod a pokud náhodou ne, prostě mu později jednu vrazí a hotovo. Vzhledem k tomu, že uličku přejela, zacouvala objemným vozem do stísněného prostoru.

„Co teď?“ zeptala se nakonec.

„Teď počkáme,“ odvětil Frank klidně.

„A na co, až naprší? Vždyť nám ten chlap ujede!“

„Možná i až uschne. Neboj, neujede. Věř mi taky jednou. Nebo to aspoň předstírej.“

Minuty líně plynuly, aniž se cokoli událo. I Frank lehce znervózněl. Možná se mýlil a oni ztratili sledovaný vůz?

Ne, měl pravdu. Výhled jim zaclonila barevná plachta projíždějícího kamionu. Komisař se triumfálně ušklíbl. „Tady máš naší zásilku,“ oznámil své vykulené kolegyni.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala se ohromeně Susanna a pomalu se zařadila v uctivé vzdálenosti za návěs.

„Všim‘ sem si, který auto předtím nakládali, to je jedna věc. Přišlo mi divný, že by nechal naložit náklaďák a pak ho nikam neposlal. Stačilo vědět, co hledám, a bylo jasný, že ten před náma má prázdnou korbu. Moc se houpal,“ doplnil vzápětí, jelikož Susanna vypadala, že se absolutně nechytá.

„Kobra 12 volá centrálu,“ zvedl vysílačku nakonec. „Sledovaný objekt míří na západ, pravděpodobně přes okruh na A4.“

„Pravděpodobně?“ zapraskal aparát skoro až nevraživě, „Nemáte snad provozní záznamy?“

„Je to trochu složitější. Dáme vědět, jestli změní směr.“

„S takovou informovaností rozhodně nečekejte, že se na vás někdo pověsí nějak zvlášť brzy. Centrála – konec.“ Přijímač naposledy zlověstně prskl a ztichl.

„No to teda pěkně děkujem‘,“ zabručel Frank.

„Proč by nám Bechler posílal vějičku?“ položila Susanna nahlas otázku, kterou se v duchu zaobírala už pár minut.

„To je jasný, ta kuna tají nějakou špínu. Musíme jenom zjistit jakou.“

„Když mluvíme o kunách, zajímalo by mě, jak si asi vedou Hotte s Dietrem.“

„Zatraceně, já se zapomněl zeptat! No, o Zlatu se nebojim‘, ta si s nima poradí…“

„No právě!“

„No, čím dřív to sfouknem‘ tady, tím dřív se to dozvíme,“ konstatoval Traber a zapnul rádio. Útroby vozu zaplnily zprávy o počasí.

Řidička však místo toho, že bude polojasno až skoro jasno, místy s ojedinělými přeháňkami, vnímala spíš kamion před sebou. Zatím se od něj drželi dál, aby nebyli nápadní, takže se mezi ně vtěsnala další tři auta.
_____________________

Jízda zatím probíhala v klidu a tak posádka černého Mercedesu lehce polevila v ostražitosti. Komisaři rozverně klábosili a skákali od tématu k tématu jako praštěná blecha na horké plotně, takže si ani nevšimli, že najeli na dálnici. Susanna se probrala až teprve v momentě, kdy míjeli benzínovou pumpu. Šťouchla do Franka a zařadila se za zadní nárazník kamionu.

„Kobra 12 volá centrálu,“ zahlásil předpisově Frank. „Sledovaný vůz se drží na A4 a vypadá to, že míří do Cách.“

„Rozumím, Kobro 12, pošlu vám nejbližší spřátelené vozidlo,“ odpověděl operátor a přepnul frekvence. „Centrála všem vozům, potřebujeme někoho, kdo by převzal transport na A4 – 37. kilometr, potvrďte prosím.“

Chvíli na vlnách nastalo ticho. Operátor už chtěl zopakovat svou výzvu, když statický šum proťal jasný mručivý baryton. „Centrálo, tady Konrad 7, bereme to.“

„Díky, Konráde 7. Kobro 12, slyšeli jste, střídání stráží,“ změnil znovu vysílání policista.

„Díky, centrálo! Kobra 12 – konec,“ usmál se Frank spokojeně a položil vysílačku.

Spojovatel si oddechl a prohrábl si slámové vlasy. Už se pomalu blížil čas oběda a jemu už slušně kručelo v břiše. „Poslyš, vezmeš to za mě? Skočím pro něco ke Schröderovi,“ otočil se na svého parťáka.

„Jasně. A vezmi mi taky něco, jo?“

„Beru na vědomí,“ usmál se operátor a hbitě se zvedl od stolu. Nevšiml si však, že vykopl jeden z kabelů ze zásuvky.

Ve stejnou chvíli vešla Andrea do kanceláře své nadřízené. „Šéfová, volají z technické, prý je to naléhavé.“

Anna si převzala hovor. „Engelhardtová.“ A následně zbělela jako čerstvě štukovaná zeď. „Rozumím, díky,“ odpověděla chvatně a zavěsila. „Kde jsou Traber a von Landitzová!“ štěkla na sekretářku.

„Myslím, že před chvílí volali z á-čtyřky, sledují ten kamion,“ odpověděla Andrea pomalu, lehce zaskočena Anninou prudkostí.

Kobra 1 vyskočila ze své velitelské židle jako namydlená vosa. „Musíme je odtamtud okamžitě dostat!“ Pak si všimla, že stanoviště operátora je prázdné. „Kde je Baumann!“ žádala okamžitě vysvětlení od jeho kolegů.

Jeho parťák se zakuckal na hrnku kávy. „Jel pro něco k jídlu, vzal jsem to za něj,“ odvětil a snažil se splynout se svou židlí, jelikož Engelhardtová se tvářila, že nemá náladu na nepředvídané situace.

„Ihned mě spojte s Kobrou 12!“ přikázala technikovi stroze.

Ten, milerád, že nemá horší požadavek, okamžitě sáhl po sluchátkách a mikrofonu. Vzápětí suše polkl. „Je to hluché…“ pípl nesměle.

Na dálnici zatím příslušníci požadovaného týmu neměli o mumraji na své domovské stanici ani tušení. Susanna zrovna komentovala kolegův názor na novinový článek o kreativním myšlení, když se před nimi zablýsklo a návěs kamionu firmy Littman s.r.o. prostě zmizel.

Následující zlomek vteřiny si Frank nikdy později nebyl schopen vybavit. Ozvala se prudká rána, jako kdyby praskl obrovský pouťový balónek. Skrz zvonění v uších zaslechl Susannin krátký bolestný výkřik a okrajově zaznamenal, že se Mercedes lehce vychýlil doleva. Vzápětí něco v ostrém sledu za sebou zabubnovalo na černou kapotu a ozvala se druhá rána, tentokrát o něco blíž. Přední část vozu se zvedla z asfaltu a kinetická energie, nemilosrdně ženoucí těžké auto vpřed, vymrštila oba komisaře do vzduchu.

Frankův služebák se ve vzduchu jedenapůlkrát otočil kolem své horizontální osy a se sluch drásajícím skřípotem dopadl na střechu. Podobně, hůř i lépe, dopadly ostatní vozy, které se v danou dobu pohybovaly v blízkosti návěsu.

Blondýnka v Mercedesu zamrkala, aby rozehnala sbírku hvězdiček, která se jí rozprskla o přední sklo. V levém rameni jí nepříjemně škubalo. Chvíli uvažovala, proč má proboha tak těžkou hlavu. Trvalo jí pár minut uvědomit si, že to bude nejspíš tím, že visí hlavou dolů.
_____________________

„Franku? Hej, Franku, jsi v pořádku? No tak, řekni něco,“ šťouchla do svého kolegy loktem v obavě o jeho zdravotní stav.

Odpovědělo jí nerudné „Au.“ Traber automaticky sáhl po pojistce bezpečnostního pásu. Jakmile už nebyl ničím jištěný, skončil vzhůru nohama na střeše vozu, zkroucený tak, že se Susanna v duchu ptala, jak ten chlap u všech rohatých patří a kolik má celkem končetin.

Na dálnici kolem zatím vypuklo slušné menší peklo. Návěs kamionu vyjma několika větších trosek prakticky přestal existovat. Lahvově zelený Renault byl s několika trhlinami v kapotě „zaparkovaný“ opodál v zadní části něčeho, co dřív mohlo být stejně tak dobře malá dodávka jako Volkswagen Brouk. Černý Mercedes jako jediný vyrazil na výlet za povolené hranice a přistál v protisměru. Snad jen zázrakem tam hodnou chvíli neprojelo ani kolo.

Frank se, rovněž nějakým zázrakem, dokázal alespoň částečně rozmotat. Na zbytek byl v lehce smáčknuté kabině nedostatek prostoru. Dveře byly natolik pokroucené, že otevřít by nešly, ani kdyby je Frank pěkně poprosil. V prvé řadě by na ně musel tedy dosáhnout. Okénko vyrazit taky nemohl, jelikož byl zkroucený moc na stranu na to, aby se dokázal pořádně rozmáchnout (na sklo u Susanny by sice dosáhl, ale hned za ním překážela svodidla, takže mu to stejně bylo na nic), a na služební zbrani si dost nešikovně ležel. Jak si však vzápětí uvědomil, jen na své. A jedna a jedna jsou dvě.

„Dovolíš, vypůjčím si tohle,“ zazubil se na parťačku a natáhl se po jejím podpažním pouzdře. Dosáhl jen tak-tak a pracně zápolil se zapnutou patentkou.

„To nemáš vlastní?“ zeptala se blondýnka podezřívavě.

„Mám,“ zafuněl Frank a konečně sevřel prsty kolem hrubého kovu. „Momentálně se mi snaží obtisknout zezadu na ledvinu.“ Pak se natáhl tak, aby si pokud možno neustřelil lopatku a sklopil hlaveň k asfaltu. Dva výstřely je ve stísněném prostoru málem připravily o uši.

Sklo se okamžitě roztříštilo na drobné neškodné krystalky. Do zbytků v obrubách stačilo lehce šťouchnout a vypadly skoro samy (pravda, některé po menší domluvě kalenou ocelí). Komisař se tak konečně s úlevným vydechnutím vysoukal ven z vraku svého služebního auta.

Kolem se vznášel štiplavý kouř z roztaveného plastu a vozovka na druhé opět připomínala lepkavou arénu, tentokrát okořeněnou větším počtem trosek. Podle toho co zbylo, respektive spíš nezbylo z náklaďáku, bylo jasné, že řidič může být rád, když se z něj budou dát pohřbít zuby.

Frank si Susanninu pistoli šoupl za opasek vedle té své a natáhl se zpět do útrob Mercedesu. „Tak polezte, madam von Landitzová!“ houkl na parťačku. „Nechceš doufám přisunout i červenej kobereček, že ne?“ rýpl si, když se komisařka k opuštění svého místa zrovna dvakrát neměla.

„Nech si toho, kecale,“ zatvářila se Susanna kysele. „Nemůžu ven, skřípl mě volant.“

„A to sis nemohla vzpomenout dřív, že ne?“

„Nemel a pomoz mi ven.“

„Jak si ctěná přeje,“ ušklíbl se Traber a vsoukal se zpět, tentokrát v inteligentnější poloze. Zkroutil se nad volantem a vší silou se do něj opřel. Pokřivený plast se sice odpružil, ale ustoupil o pár centimetrů níž. Susanna úlevně vydechla, když se jí skříplými končetinami znovu rozproudila krev.

„Hele, nefuň mi do ucha, nebo tě tu nechám!“

„No jo, netykavko, kvůli tomu se tu neudusím,“ ušklíbla se blondýnka a, ač vzhůru nohama, zavrtěla hlavou. Nepoučitelný provokatér, jako obvykle. Frank se znovu zapřel do volantu a uvolnil tak Susanně kus zorného pole. Té zatrnulo.

„Trabere, okamžitě odsud vypadni!“

„Co zas? Proč?“ nechápal komisař.

K dalšímu vysvětlování už dojít nestihli, jelikož těžkým vozem otřásl třetí, poslední náraz. Stalo se, co se dřív nebo později stát muselo – v protisměru se objevilo auto.

Frank dokázal svůj cit pro umění tím, že svým čelem vykouzlil na bočním okénku prasklinu neuvěřitelně elegantního tvaru. Což bylo ovšem tak to jediné pozitivní.
_____________________

„No tak, zvedni se, lenochu, vyspávat můžeš pak!“ snažila se ho parťačka důrazným loupnutím do žeber upozornit, že je její pozice protinožce značně nepohodlná a ráda by z ní vycouvala. Tu momentálně výše položenou (tedy tu oficiálně spodní) část těla měla sice volnou, ale bylo jí to na pendrek, když se přes Franka ven stejně nedostane. Pokoušela se tedy s chladnou hlavou vymyslet, jak ho vystrnadit o jeho vlastní vůli (a hlavně ho za tím účelem nejdřív probrat).

Pár minut strávila tím, že se mu pokoušela vytvořit na pravé straně hrudního koše pestrou modřinu, ale docílila jenom toho, že si o jeho džínovou bundu odřela klouby za cenu nerudného zamručení na oplátku.

Než však stihla vypočítat, jestli se dokáže naklonit tak, aby ho mohla po vzoru hraběte Drákuly kousnout do ruky, Frank kupodivu opustil prostor sám, jen s tou vlastní vůlí to bylo na vážkách.

„Opatrně, nerozbij mu hlavu,“ ozvalo se zvenku. Dva páry černých bot si vyměňovaly bezvládného policistu mezi sebou.

‘Žádná škoda, třeba by mu do ní konečně měl kudy vlézt rozum,‘ pomyslela si Susanna kousavě.

Jeden pár bot, následován nedobrovolně se motajícím Traberem, zmizel mimo dohled a ve vyraženém okénku se objevila ustaraná tvář jejich společného, leč ne zrovna starého známého.

„Kreutzbergu! Ani nevíte, jak ráda vás vidím,“ zaradovala se blondýnka.

„Komisařko von Landitzová, jste v pořádku?“ Na tváři stárnoucího policisty se objevil lehký úlevný úsměv, když byl ujištěn o tom, že ano. Opatrně se natáhl dovnitř a pomohl ženě s vyšší hodností vysoukat se z pasti, v jakou se kabina Mercedesu proměnila. Jakmile byli venku, lehce podpíraje ji Kreutzberg odvedl stranou ke svodidlům, kde jeho parťačka zatím křísila Franka.

Zaznamenala částečný úspěch, když lehce zamžoural, ovšem evidentně úplně mimo. „Formuli 1 vyhrála Borussia…ale ještě jsem si s nima nezaplaval,“ zamumlal a vzápětí signálem znovu odpadl do kategorie „Volaný účastník nedostupný.“

„Já si ho převezmu,“ obrátila Susanna oči v sloup a přiklekla si ke své druhé polovičce. Párkrát ho jemně profackovala. „Trabere, slyšíš mě? Vstávej!“ zahučela mu do ucha. Když se jí dostalo odpovědi v podobě „Ale maminko, já ty růžový šatičky nechci!“, naštvala se a vlepila mu facku, tentokrát jak se sluší a patří. V tu ránu byl vzhůru.

„JAU! Von Landitzová, ty sadistko! Chceš mě zabít nebo co?!“ zavyl, jen aby vzápětí, zmožen bolehlavem, odpadl zpět ke svodidlům, kde si třel solidní bouli na čele a tiše skučel.

„Výborně, evidentně ti nic není,“ ušklíbla se oslovená a obrátila pohled ke Katrině, která vedle ní výrazem pendlovala někde na trase mezi zmatením a pobavením. „Takhle se na něj musí,“ zazubila se na ni. Oba strážmistři se, vidouc nesmírně uraženě se tvářícího vrchního komisaře u patníku, chtě nechtě rozesmáli.

Frank vrhl na svou potměšile se šklebící parťačku ošklivý pohled. „Jen se směj, potvoro, tvoje hlava to není!“ zavrčel nerudně, ale počáteční hněv lehce opadl. Nálada kolegů byla evidentně nakažlivá. Chvíli zíral na vlastní ruku, na které se táhla matná šmouha červené z natrženého obočí, a vypadalo to, že ji zakousne. Nakonec však jen zavrtěl hlavou a trochu vratce se vytáhl do sedu.

„Díky,“ řekli pak se Susannou unisono.

Leo a Katrina se na sebe usmáli. „Rádo se stalo,“ odpověděla žena.

„Co se tu proboha dělo? Vypadá to tu jako na demoličním derby…“ poznamenal její partner ironicky, aby se vrátili k hlavnímu problému.

Oba komisaři si v tu chvíli uvědomili, že vlastně pořádně ani nevědí.

„Ten kamion před náma bouchnul,“ odtušil nakonec Frank s povzdechem. Bylo to tak to jediné, čím si mohli být jistí.

„Jen tak, z ničeho nic?“ snažila se jim pomoct Katrina.

„Myslim, že to vyšlo z kabiny.“

„Ne, určitě to byl ten návěs,“ namítla Susanna.

„Prosímtě, co tam by bouchlo, vez limonády,“ poklepal si Traber na čelo, „Kdepak, kolegyně, samá voda!“
_____________________

„Tys měl nos zarytý do novin, tak to stejně nemůžeš vědět,“ zabručela blondýnka a udělala jakési rozmáchlé gesto, které v půlce uťala bolestným šklebem.

Její parťák okamžitě zpozorněl. „Jsi zraněná?“

„Škrábl mě střep,“ zavrtěla hlavou ve znamení toho, že to považuje za pitomost. „Nic to není!“ Pálí to jako čert, ale to je všechno,“ namítla rychle, když se nadechoval k ne zrovna přívětivé odpovědi (kterou stejně vyslovil vzápětí). Kolem už se pomalu začínal projevovat mumraj jako obvykle, když se někde semlela dopravní nehoda. Houf zvědavců se slézal kolem i navzdory plamenům na několika místech.

„Škrábanec nebo ne, ošetřit se to musí.“ Nakonec přece jen raději zvolil mírnější formulaci.

„Říkám ti, že to nic není! A vůbec, saniťáckej komplex je můj obor.“

„Já nejsem saniťák, jenom mám obavu…“

„To máš jedno.“

„Susanno,-!“

Do hovoru se rozhodl vložit Kreutzberg. „Poslyšte, nerad ruším vaší plamennou diskusi, ale vadilo by vám, kdybych se vás zeptal…shodnete se vy dva taky někdy?“ zeptal se a následně si jen povzdechl, když zaslechl Susannino „Ne“ přesně ve stejnou chvíli, kdy Frank řekl „Ano“. Vyměnil si se svou parťačkou výmluvný pohled. „Aha…už mám představu.“

„Nehádáme se pořád,“ pokrčila Susanna ramenem a omluvně se na strážmistra usmála. „Umíme se i shodnout.“

„Jo…jednou za půlrok…“ ušklíbl se Frank.

„To taky občas známe…že, pane kolego?“ zazubila se Voglerová a šťouchla do Lea.

Ten se zatvářil, jako by právě spolkl půl lahvičky rycínového oleje. „Všude je to stejné…“ zabručel neochotně a podal u svodidel sedícímu komisaři pomocnou ruku.

Frank se lehce vrávoravě postavil a kritickým pohledem přejel hromadu šrotu, ve kterou se změnilo jeho služební auto. Přikývnutím ujistil oba strážmistry, že se během příštích pár minut rozhodně nemá v úmyslu rozsypat, takže můžou klidně jít a odpovědět na ne zrovna vstřícně prskající vysílačku.

„Po tomhle tě Šéfová bude vyloženě milovat,“ popíchla ho Susanna a postavila se vedle něj, takže vypadali jako smuteční hosté na pohřbu svého milovaného vozítka. Vysypané sklo se lesklo na tmavém asfaltu.

Frank si jí přeměřil kritickým pohledem. „No aspoň někdo v práci,“ oplatil jí a zatvářil se smrtelně vážně. Pak mu ale šaráda nevydržela a on se rozesmál, když viděl, jak ji to naprosto rozhodilo.

„Ty, Franku!“ zahrozila mu Susanna pěstí o strniště na tváři, když ho prokoukla. Pak zabručela cosi o dětinskosti a staročeském pečivu a promnula si bolavé místo, které se prudkým pohybem opět ozvalo.

„Ukaž, podívám se ti na to,“ nabídl se Traber.

„To by se ti líbilo, co?“ ušklíbla se komisařka, ale nakonec se svému příručnímu „medikovi z nutnosti“ podvolila.

Frank poodsunul límec světlého saka a odhalil tak drobnou ránu těsně nad klíční kostí. Chvíli se na ní mračil jako deset čertů, aby vzápětí nabyl barvu čerstvě nahozené zdi. „Příští zastávka špitál, a myslim‘ to vážně!“ odsekl zostra a chtěl jít shánět nějaké slušné vozítko, které by je dopravilo z bodu A do bodu B.

„No tak, vždyť to skoro necítím, určitě to nic není,“ odbyla ho parťačka už poněkolikáté a obrátila oči v sloup. Mimoděk ucukla, když se setkala s tvrdým pohledem místo odpovědi.
„Nic? Tak to radši vysvětli tý kulce, co máš v rameni, že si spletla cestu!“

Susanna na něj chvíli zírala, jako by jí právě zarytě hlásal, že lev je býložravec. Pak si sesumírovala obsah sdělení a pochopila, co měl autor na mysli. „Cože? Někdo mě postřelil? A čirou náhodou ty sám střelenej nejsi?“ poznamenala skepticky.
_____________________

„Střelný zranění ještě poznám, děkuju pěkně,“ zněla uražená odpověď, zatímco ji Frank vedl napříč předem vytyčenou trasou mezi vším tím shonem, přímo k vozu kolegů.

„To je nesmysl, nikdo po nás přece nestřílel,“ namítla ženská polovička Kobry 12 a málem zakopla, když její protějšek náhle zastavil a obrátil se k ní.

„Vzpomeň si na toho prvního řidiče dneska ráno. Našli mu přece v lebce díru po kulce!“

Susanna se zarazila a raději přestala protestovat. Nebylo zrovna obvyklé, aby jí její parťák utloukl argumenty, a když se tak dělo, něco to znamenalo.

„Tak pojď už!“ popohnal ji Traber a vytrhl ji tak ze zamyšlení. Následovala ho poslušně jako psík až k Opelu, který náležel dvojici jejich známých strážmistrů.

Kreutzberg jim po udání důvodu vůz ochotně zapůjčil, přičemž přidal ještě vzkaz, že se po nich jejich milovaná Šéfová úpěnlivě shání, a Frank mu ho s obvyklým příslibem, že ho vrátí (tentokrát opravdu chtěl dohlédnout na to, aby „vrátit“ bylo přímo doplněno výrazem „v jednom kuse“), zabavil pro osobní účely.

Cestou do nemocnice ostentativně udržoval bobříka mlčení a tvářil se způsobem, který musel zákonitě okoukat od sekretářky na finančním oddělení. Susanna se po několika marných pokusech rozhodla nebourat mu splín a raději přemýšlela nad jejich případem. Tyhle zamotané myšlenky ji zaměstnaly natolik, že si sotva všimla, že prošla nějakým zdravotnickým zařízením (a kdyby se jí sloužící pohotovostní lékař nerýpal ve zranění s takovým sadistickým zaujetím, asi by jí tenhle fakt unikl úplně) a vydržely jí ještě hodně dlouho poté, co spolu se svým parťákem znovu nasedla do zeleno-bílého hlídkového vozu. Někde při tom přemítání si uvědomila, že ji její závěry až nepříjemně často zavádějí zpět ke jménu Ernsta Bechlera. Zrovna když se chtěla pokusit vzít své úvahy z druhé strany, Frank, který se už hodnou dobu snažil narušit informační vakuum, ji štípl do lokte.

„Haló! Země volá Zuzku!“

„Au!“ zabručela oslovená a střelila po řidiči vražedným pohledem. „A neříkej mi ‘Zuzko‘!“

Traber ušklíbl jako rarach nad rozlitým mlékem a zanotoval si starou dětskou říkanku: „Zuzka, Zuzka zubatice, zuby má dva a nic více!“

Susanna zaskřípala (zatím všemi dvaatřiceti) zuby a v uškrcení Franka jí zabránil jen fakt, že levé rameno měla stále ještě zmrtvené z anestézie. „Klidně pokračuj a taky víc než dva mít nebudeš…“ zasyčela jako skříplá zmije a její kolega se jen smál. „A vůbec, kam to jedeme?“

Frank se zarazil. „Co?“

„Ptám se, kam to jedeme. Už jsem si všimla, že na služebnu evidentně ne…tedy, pokud jsi nevymyslel nějakou tajnou interdimenzionální zkratku…nebo se neznáš s tím stařečkem co otevírá portály jak jsi mi o něm posledně vyprávěl…“ pokrčila ramenem.

Frank obrátil oči v sloup „Jmenuje se Gateway. Asi ti nějaký komiksy naordinuju jako povinnou četbu.“

„No to máš jedno.“ Frank se už-už nadechoval k odpovědi, ale blondýnka mu ve vlastním zájmu nedovolila dostat se tak daleko. „Tak to vybal, kam se to jede?“

Komisař si jen nesrozumitelně zabručel něco o tom, že jí dřív nebo později v oblasti kreslených okének s bublinami stejně dovzdělá a konečně odpověděl: „Hartmutt a patolog vyjádřili přání nás vidět, jedem na KTU.“

Stanice sice nebyla zrovna co by chladičem dohodil, nicméně oba komisaři se tam zvládli dostat v rekordním čase, dokonce aniž by cestou spáchali větší než povolené množství dopravních přestupků.

Když nacpali hlavy do zšeřelé haly, bylo tam pusto prázdno. „Je tu někdo?“ zahalekal Frank. Jeho hlas se v objektu ještě znásobil.

Odpovědí mu přišlo hned několik: nejdřív se ozvalo táhlé „JAU!“, následovalo ostré tříštění...čehosi a až nakonec místo obvyklého „Sakra práce!“ dorazilo vylepšené prohlášení: „Sakra TRABERE!“
_____________________
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN Messenger
Changer the Elder


Založen: 26. 02. 2008
Příspěvky: 22
Bydliště: Doupě
Odpovědět s citátem
_____________________

Zpoza jednoho (ne jejich) vraku vykoukla jakási rozježená zrzatá koule, která dštila pomalu blesky a při bližším ohledání se dala identifikovat jako hlava jejich milovaného technika.

Frank, který neměl ponětí, za co se mu nadává tentokrát, se jen dál tvářil jako mlok a čekal, co mu bude sděleno za obvinění, zatímco Susanna za zády se nepokrytě snažila nesložit se smíchy.

Hartmutt se vynořil zpoza vraku vzápětí i celý a tmavý flek na jeho (skoro)bílém plášti dával celkem jasný obrázek toho, z čeho byl násilím vyrušen.

„No tak už se nezlob, Hartmutte…“ začal situaci pacifikovat Frank, jelikož si chtěl své užít co nejrychleji a pak se odebrat za fretkou na stanici. Beztak tam musela vládnout solidní anarchie. „Radši nám řekni, proč jsi nás sem zavolal.“

Technik v rychlosti nacpal do kapsy své Nintendo DS, se kterým si při pauze na kávu hrál a zavedl komisaře k vraku kamionu z dnešního rána. Celý nabručený jim při tom sděloval svá zjištění.

„Z rána mi toho moc nepřivezli, spíš očouzenej šrot, moc se v tom zjistit nedalo. Tachograf byl v háji úplně, stejně tak i možnost zjistit cizí zavinění. Vez dřevitou vlnu, nezbylo z něj prakticky nic.“

Kobra 12 se zkusila vžít do kůže řidiče a jen při té představě se oba její členové svorně otřásli.

„Ten druhej, to už je něco lepšího ke zkoumání!“ Hartmutt pomalu opustil myšlenku strašlivé pomsty, která měla stihnout vrchního komisaře Trabera a zakousl se do práce. „Díky těm limonádám nestih‘ tak prohořet. Hned za kabinou je epicentrum výbuchu, z toho moc nezbylo. Ale v lahvích kolem jsme s klukama našli několik nábojnic a…“ zaštrachal ve svinčíku rozvaleném na pracovním ponku, načež zvedl průhledný sáček na důkazy, ve kterém se černalo několik střepin očouzeného kovu, „…a tohle.“

„A prozradíš nám co to je, nebo máme zkusit padesát na padesát?“ položil za oba otázku Frank.

„To nevíme, je to moc zdeformovaný na to, aby se to dalo poznat. Ale byla tam toho spousta. Už jsme poslali do laborky vzorky.“

„Skvěle, tak až něco zjistíš, dej nám vědět.“

Hartmutt se zazubil. „Jistě detektive! Ještě něco?“

„Jo, asi tak za půl hodinky tu máš další kamion,“ usmála se na něj Susanna a nasadila zpátečku k vypůjčenému vozu.

Technik nasadil nešťastný výraz. „Další?“

„Jo, už to tak bude. Zatím, Hartmutte!“ rozloučil se Frank a nechal zkoprnělého zrzka tam, kde stál.

Ten si jen smutně povzdechl. Trhnutí rekordu v Asphalt GT bude muset počkat. Znovu upadl do stavu, kdy byl otrávený jako plevel herbicidem, šoupl DSko do šuplíku a šel si postavit vodu na nové kafe.

Venku zatím komisaři řešili jiné dilema.

„Kšá od toho volantu!“

„Najednou! Posledně jsi mě vyšoupl ze sedadla spolujezdce,“ hodila Susanna po kolegovi šibalským pohledem.

„To bylo předtím, než sis opatřila piercing ramene. Tak mazej, příští zastávka pitevna!“ nasadil Frank nesmlouvavý tón.

„Trabere, ještě žiju.“

„Jo, ale tváříš se jak mumie. Nasedat.“

Susanna jen zaskřípala zuby něco o tom, že mumii mu jen tak nedaruje. Frank už ji však neslyšel, protože přesně v tu chvíli zachrčel motor ne zrovna mladého Opelu a účinně ji tak přehlušil.

Cestou na pitevnu seznámila komisařka svého parťáka se svými domněnkami. Napůl doufala, že Frank zase přijde s nějakou svou praštěnou teorií, které by se mohli chytit, ale ani Traber nebyl schopný vydedukovat z toho něco víc. Nakonec se shodli na tom, že bude lepší počkat na další indicie.
_____________________

Ústav soudního lékařství nakonec zdárně našli, ačkoli jim pár minut trvalo, než se zorientovali. Nakonec stejně zjistili, že bloudění venku není nic proti labyrintu uvnitř. Když už chtěli propadnout zoufalství a odplazit se potřetí zeptat na cestu, zjevily se před nimi šedé lítačky s nápisem „PITEVNA“.

Frank se na Susannu poťouchle zašklebil. „Nechceš radši počkat tady?“

„Myslíš, že se bojím mrtvol, nebo co?“ změřila si ho blondýnka ironicky.

„Ne, spíš se já bojim, aby si tě tam nenechali.“

Susanna si coby akt pomsty zvolila pořádné rýpnutí loktem do žeber, takže do místnosti samotné vstoupili ve složení spokojená komisařka/nadávající komisař. O změně prostředí vypovídal hlavně pach desinfekce, jež sice nebyl nijak zvlášť silný, zato však nepříjemně dotěrný.

Krom několika polic s nástroji a pracovním stolem, který si pro sebe skoro celý sobecky usurpoval nejmodernější elektronový mikroskop, tu byla i ta o poznání hrůznější část naklizeného pracoviště.

Láhve s nejrůznějšími naloženými orgány, rentgenové snímky hrozivě zdeformovaných těl, řada nerezových pultů s nabroušenými skalpely a pilkami na kosti a v neposlední řadě také bílá látka, zpod které byla vidět téměř obdobně bílá ruka, to vše a mnoho dalšího způsobilo, že se oběma komisařům z Kobry 12 zježily chloupky na zátylku.

Za stolem s mrtvolou byl evidentně ještě jeden obsazený pult, kolem kterého poskakoval v neuvěřitelném hadím tanci chlap jako hora v zeleném pracovním plášti. Evidentně byl zcela pohlcen činností, jelikož si příchodu komisařů nevšiml.

Frank se rozhodl chopit iniciativy. „Ehm…doktor Grünwald?“

Susanna se kousla do rtu, aby se nezačala smát. Muž se při zvuku svého jména otočil po hlase a zamžoural na nově přibyvší dvojici skrz brýle s dvacetinásobným zvětšením, takže to vypadalo, že si je pohledem měří obrovská žába. „Ano?“

„Zdravím, jsem z dálniční policie, mluvili jsme spolu po telefonu,“ ožil policista a vykročil k soudnímu lékaři. Trochu se zarazil, když zjistil, že patolog je opravdový obr. On sám žádný skrček nebyl, i přesto vedle Grünwalda působil dost nedorostle. Radši ani nepomýšlel na to, jak dalece komicky by vedle něj vypadal kolega Gerkhan. Patolog byl na svém pracovišti lehce nepatřičný, asi jako by byl Kölnerdom mezi činžáky. Vypadal spíš jako profizápasník než jako mistr oboru medicínského.

Hromotluk zvedl z nosu brýle, stáhl si jednu zakrvácenou rukavici, napřáhl k Frankovi svalnatou pracku a bodře se usmál. „Těší mě, Jens Grünwald, soudní znalec v oboru patologie a stomatologie.“

„Frank Traber,“ opětoval mu nositel daného jména veselý úsměv a potřásl si s lékařem pravicí. Byl rád, že konečně dneska taky jedná s někým, kdo evidentně na rozdíl od šéfa dopraváků není padlý na spodinu lebeční. „Tohle je moje kolegyně.“

„Susanna von Landitzová,“ představila se blondýnka a rovněž stiskla nabízenou dlaň.

„Takže, vy jste mi sem poslali ty kostičky, že jo?“ nadhodil řečnickou otázku patolog a stáhl si i druhou latexovou rukavici. Nebohého rozpitvaného nebožtíka nechal, ať si neboze rozpitvaně leží, a zamířil k protějšímu stolu, kde se na naleštěné nerez oceli válely nevábně vypadající opálené a spečené kousky…čehosi.

„Tak se těm dvěma chudákům kouknem‘ na zoubek…“ ušklíbl se patolog/dentista a pokynul oběma komisařům právě k oněm kouskům. Při bližším ohledání a složení do správného pořadí se s trochou nadsázky dalo říci, že to jednou možná i býval zástupce druhu Homo Sapiens. Na kostech se občas ještě držela spečená tkáň. Komisaři byli vcelku rádi, že ještě nejsou po obědě; i Frank, ačkoli měl celkem silný žaludek, se cítil nesvůj. Oběma bylo jasné, že nechybělo moc a Grünwald by se tu teď pitval s nimi.

Hlas zmiňovaného lékaře je vytrhl z makabrózních myšlenek. „Jeden jak druhej byli jak šrapnely na pochodu.“
_____________________

„Takže pár kulek chytli?“ zeptal se Frank a loupl po parťačce pohledem, ve kterém se jasně dalo vyčíst „HA! Vidíš, já to říkal!“

„Jo kdyby pár!“ zasmál se Jens nevesele. „Měli v sobě olova, že bych z toho slepil protiatomovej kryt.“

„Au.“

„No, jim už to asi moc ‚au‘ nepřipadlo, vzápětí se upekli. Teplota v epicentru exploze, ať už ji způsobilo cokoli, se pohybovala ve stovkách stupňů…Ale tohle je zajímavé!“ Sáhl po dokumentech rozházených halabala na pracovním stole. „Jelikož mi sem tohle nevozej z autonehod každej den, trošku jsem se v tom pitval. A dovolte, abych vás představil: tady pan Bernhardt Steiner by vám rozhodně nepoděkoval, kdybyste a mu zaživa říkali ‚Bernie‘; to totiž vůbec není žádný Bernhardt, natož pak Steiner.“

To vyvedlo komisaře z míry trochu víc. „Že není?“ chtěla se ujistit Susanna.

Patolog rezolutně zavrtěl hlavou. „Porovnal jsem dentální otisky a rozdílnosti jsou víc než malé. Jste si jistí, že měl být řidičem právě on?“

Policisté si vyměnili pohled a krátké přikývnutí – oba viděli v provozních záznamech totéž jméno. „Ano, jsme si celkem jistí,“ potvrdila pak Susanna i Frankova slova.

„V tom případě jsou vaše informace chybné,“ pokrčil Grünwald rameny a předložil Frankovi pitevní zprávu. Zabodl prst na kolonku v textu. „Otisk tohohle se shoduje s jiným záznamem. Jmenuje se Heinz. Heinz Wagner.“

„A není třeba možný, že je to ten druhej řidič?“ zeptal se Traber.

„Pokud se nějak nesložili dohromady a neodhopkali každej na místo toho druhýho, těžko. Já si dávám zatraceně majzla na to, co dělám.“

Frank se zamyšleně podrbal ve vousech. „Takže buď Bechler kdoví proč falšuje záznamy…“

„Anebo se prohodili ještě zaživa na zemi,“ dokončila Susanna.

„To už musíte zjistit vy,“ usmál se patolog a vrazil jim do ruky potřebné papíry. „Přeju hodně štěstí ve vyšetřování, uvidíme se zítra.“

„No jasně, díky…počkat, jak zítra?“

„Ale, vy o tom ještě nevíte…myslím, že váš nadřízený vás informuje včas. Já tu ještě musim dodělat támhlentoho kunčafta; pak vám dám vědět, až zjistim něco víc o těch vašich střepech.“

„Dobře, mějte se. A díky,“ přikývla Susanna váhavě a odtáhla svého obdobně zmateného kolegu za rukáv ven, jelikož Grünwald se šel znovu věnovat své načaté mrtvole.

Vymotali se z komplexu, což je stálo ještě víc důvtipu, než cesta dovnitř, a usadili se ve voze.

„Co se děje?“ zeptala se komisařka, když se Frank netvářil, že hodlá starý Opel nastartovat.

„Nic, jenom jsem se zamyslel, co mohl mít ten patolog na mysli…tím svým „zítra“,“ oklepal se, aby vypudil přílišný objem myšlenek, a otočil klíčkem v zapalování. Motor se zavytím naskočil a ležatý blesk na chladiči se celý rozklepal. „Teda, s timhle arzenálem kluky z okrsku fakt lituju,“ zavrtěl Frank hlavou a opatrně, jako by se bál, nakolik je letitý vůz křehký, sešlápl plynový pedál.

„To teda. Člověk aby se strachoval, kdy se pod ním ta rachotina rozsype,“ dala mu za pravdu Susanna a zacvakla bezpečnostní pás.

„No, tak nějak…co řikáš na našeho novýho soudního?“

„Chceš to vědět naprosto upřímně?“

„No jasně, jak jinak?“

„Tak to upřímně říká, že nevím, co si myslet.“

„Mě se zdá celkem fajn, náhodou,“ pokrčil rameny Frank.

„Jo, to jsem čekala, náhodou,“ odvětila jeho parťačka se smíchem.

„Co?…!“

„Nic, nic…“

„Ne, mě to docela zajímá!“

„Nic, jenom mi bylo tak nějak jasné, že ti padne do noty, nic víc.“
_____________________

„Hele, zas uznej, že je stokrát lepší než ten dopravák Bechler.“ Mrkl po kolegyni nedůvěřivě. „Jenom doufám, že tě zas nechytne záchvat slepoty. Ten příval espritu od Gordona mi na pár let stačil.“

„No dovol? To ti teda pěkně děkuju, copak jsem na hlavu padlá?“

„Nejsi…jen se tak občas s neuvěřitelnou vehemencí tváříš,“ ušklíbl se muž.

Susanna se zatvářila ještě kyseleji, než když onehdy přišrouboval na její pracovní stůl výstražný trojúhelník s nápisem „Pozor, inteligentní blondýna!“ a uložila si jako domácí úkol nasypat mu do cukřenky prášek do pečiva (což byla další zákeřnost, kterou se naučila od něj). „Ty mi toho Gordona budeš předhazovat ještě hodně dlouho, co?“

„To zní pravděpodobně.“

„Franku, všichni děláme chyby.“

„Jo, já vim. Jen některý chyby jsou takový očividnější.“

„To nepopírám…“ povzdechla si Susanna naoko, ale v duchu se ušklíbla ‘Jestlipak se chytíš na háček, Trabere?‘

„No ještě aby. Proti Gordonovi bledne i to mý „podloudný loudění“ informací z tý barový tanečnice.“ Bingo, chytil se.

„Ano, Franku, tvé chyby jsou možná méně očividné, ale mně ty moje aspoň nemlátí do hlavy pánvičkou.“

Z uraženého zabrblání odvedle poznala, že trefila achilovku komisařovy mužské ješitnosti a spokojeně se usmála, tentokrát i navenek.

Frank se ostentativně urazil a zapnul rádio, takže zbytek cesty strávili poslechem chvíli toho, pak zase onoho hudebního kusu (přičemž se v jednu chvíli nemohli shodnout, které z písní dají přednost, což skončilo tím, že než se uráčili jednu odsouhlasit, obě stanice už dáno naladily jiný repertoár).

Před stanicí si všimli, že potlapané BMW na parkovišti chybí.

Frank se zachechtal. „Dovedeš si představit, jak se musel Semir tvářit?“

„Jo. A taky si dovedu představit, jak se Tom asi složil smíchy.“

„No, ten rozhodně. Ale škoda, Zlata je hotová umělkyně, měl si to tam nechat.“

„To by teda byla reprezentace policie,“ obrátila Susanna oči v sloup.

„No jasně! A vůbec, jdem dovnitř, fouká mi za krk,“ rozhodl komisař rezolutně.

Uvnitř se jim však ani omylem nedostalo vřelého přivítání. Všichni osadníci ze stanice jim místo pozdravu věnovali ošklivý pohled. Hotte měl přes celý nos připlácnutý flastr a mračil se zdaleka nejvíc.

Komisaři se na sebe zmateně podívali. „Co je?“ zeptal se Frank.

„Taky jste nás mohli varovat, že je fretka příbuzná od tchoře,“ prskl Bonrath.

„Cože?“ nechápali členové Kobry dvanáct a tvářili se dál jako párek vyoraných potkanů. „Co se tu děje, kde je Zlata?“

„Chce vás vidět Šéfová,“ zabručel Hotte a nadále uraženě luštil křížovku. Bonrath se s nimi pro jistotu nebavil už vůbec.

Frank se Susannou jen zmateně pokrčili rameny a zamířili si to do kanceláře své chlebodárkyně, pronásledováni ošklivými pohledy okolí. Zároveň si všimli, že ruka, kterou za nimi Dieter vyslal nehezké gesto, když si myslel, že ho nikdo nevidí, vězí v obvaze a Miller má na každém druhém prstu náplast.

Zaklepali na kancelář Kobry 1 a s překvapením shledali, že je bohatší o dva jejich staré známe – strážmistry z okrsku 21.

„No to je dost, že se ukážete!“ vydechla Šéfová úlevou, když vešli.

Dvojice před nimi vstala. „Zdravíme!“ usmála se Katrina. Zlata v její náruče, doteď v klidu relaxující, sebou začala zuřivě mlít a zběsile kvokat. Policistka ji pustila na zem a fretka se okamžitě začala dožadovat Frankovy pozornosti tím, že se mu sápala po nohavici. Komisař ji zvedl a zviřátko se okamžitě pohodlně uvelebilo, přičemž se tvářilo, že je minimálně v sedmém, ne-li osmém nebi.
_____________________

„Nejdeme nevhod?“ zeptala se Susanna pro ujištění, že nenarušili žádné veledůležité jednání.

Kreutzberg zavrtěl hlavou. „Nikoli, myslím, že jsme u konce. My se ještě rozmyslíme a dáme vám vědět,“ kývl na Annu, aby stvrdil svá slova.

Ta se zvedla od stolu a potřásla si se starším mužem rukou. „To rozhodně udělejte.“

Návštěva zamířila ven, těsně před odchodem se Katrina rozloučila s fretkou a Leo si vyžádal zpět klíčky od Opelu.

„No, tak si sedněte, vy naši dárečci…“ pokynula Šéfová ke dvěma čerstvě uprázdněným židlím a sama se usadila v křesle.

Komisaři se po sobě podívali. Když to začínalo takhle, nikdy to nedopadlo dobře. Raději mlčeli a vyčkávali na příchod bouře. Zlata spokojeně vrněla, zalezlá Frankovi pod košilí monitorovala okolí mezerou mezi knoflíky.

„Ta vaše Zlata tady způsobila docela slušný svinčík.“

Členové Kobry 12 mimoděk polkli a čekali krutý trest. K jejich překvapení však Anna místo zlostí vybuchla smíchy. „Škoda že jste tu nebyli, když se ji Bonrath s Herzbergerem snažili vykoupat!“

Frank se Susannou jen konsternovaně zírali a Zlata otráveně zafrkala, jako by věděla, o čem se mluví, a chtěla dát patřičně najevo svůj silný nesouhlas s jakýmkoli konáním majícím cosi společného s mytím.

„Naštěstí nás zachránili vaši staří známí,“ vydechla Anna nakonec a otírala si slzy smíchu.

„Jo, to teda bylo štěstí!“ zazubil se Frank a viditelně se mu ulevilo, že žádné kázání se nekoná.

Jenže to by svou nadřízenou zatraceně podcenil. „Což mě ovšem přivádí k jisté otázce, Trabere,“ zvážněla Engelhardtová a probodla dotyčného pohledem. „Můžete mi vysvětlit vy dva, proč si proboha půjčujete cizí služební auto? To nemáte vlastní nebo co?!“ Samozřejmě, že měla zprávy o tom, co se stalo. Ale ony zprávy byly poněkud kusé, takže chtěla slyšet pokud možno co nejpodrobnější hlášení.

‘A sakra…‘ „No…ne…“ kuňkl Frank a snažil se předstírat, že splynul s židlí.

„Ne?! Tím mi chcete naznačit, že váš služební vůz je zase minimálně na měsíc v servisu?!“ naježila se Anna.

„Mno…“ Frank si vzpomněl, jak ho maminka jako malého plísnila za to, že nechal stát kolo na dešti, až mu zrezly ráfky, a naskočila mu husí kůže.

„No co?!“

„V servisu není…je tak trochu…ehm…na odpis…“

Fretka se neklidně zavrtěla, v případě potřeby připravená zmizet v hlubinách komisařovy košile. Než však mohla získat k jakémukoli úprku důvod, zasáhla do hovoru k Frankově nesmírné úlevě jeho parťačka.

„Šéfová, tentokrát s tím fakt, že Frank je pirát silnic, nemá co do činění. Nemohli jsme dělat vůbec nic. Jsme docela rádi, že sami ještě dýcháme.“

Anna přimhouřila oči a chvíli si oba podřízené prohlížela podezřívavým pohledem. „Takže takhle jste vyfasoval tu ozdobnou bouli…Budiž. Tak co jste zjistili?“

Oba komisaři se naklonili blíž v novém proudu pracovního zápalu.

„Máme už hlavního podezřelýho.“

„Podezřelého? Takže úmysl?“

„Určitě,“ přitakala Susanna. „Jeden kamion je ještě technická porucha, dva jsou dost divná náhoda, ale tři? To sotva.“

„Navíc,“ vložil se do hovoru Frank, „kluci z KTU našli kovový části, který do kamionu rozhodně nepatřej. A na patologii se ukázaly taky docela zajímavý věci.“

Engelhardtová se přistihla při napjatém poslouchání. „A to?“
_____________________

Slovo si znovu vzala Susanna. „S první soupravou jel úplně jiný řidič, než je v dokumentech. Mimo to byli oba prošpikovaní kulkami různých ráží.“

„Takže nám zbývá zjistit, kde se tam vzala ta příčina těžký olovnatý otravy a jak do toho všeho zapadá náš přeochotně milý dopravák,“ uzavřel Frank. „Chybí nám už jenom soudní příkaz na jejich sklady.“

„Máte ho mít,“ přikývla jejich nadřízená, nyní už zcela nakažená jejich entuziasmem. „Vím přesně, komu zavolat…vy dva teď pokračujte v pátrání, jakmile povolení přijde, dovíte se to jako první.“

S tím byla Kobra 12 propuštěna a přeplazila se do vlastní příjemně vytopené kanceláře. Frank ze sebe stáhl košili a spolu s bundou ji ledabyle pohodil na jednu ze skříněk. Zlata chvíli visela na lemu jeho černého trička, pak uznala, že nastala chvíle hodná přesunu a přeskočila k odloženému oblečení s elegancí a mrštností profesionálního gymnasty. Chvíli norovala, pak se stočila do klubíčka, okázale zívla a v momentě dokonale předstírala tvrdý spánek. Vypadalo to, jako by Frankovi v košili hřadoval chlupatý květák.

Vrchní komisař jí chvíli pozoroval, pak drobné zvířátko jemně pohladil za ušima a usadil se do své židle. Spokojeně se zavrtěl a vrhl na Susannu přes stůl tázavý pohled. „Tak, jak budem‘ pokračovat, kolegyně?“

Jeho parťačka se nadechla, ale nestihla říct ani písmenko, když ji neurvale přerušil telefon. S výrazem ’Tu máš odpověď‘ jen pokrčila rameny a zvedla sluchátko, do něhož se okamžitě předpisově ohlásila.

Frank jí zvědavě pozoroval, zatímco se svou kancelářskou židlí už automaticky přešel do svého oblíbeného akrobatického čísla s pracovním názvem Stoj dvoukolý.

„Á, ahoj, Hartmutte… Ano, jsme tu oba. … Co?! No to mě kopni!“

Traber se zváhl dopředu tak rychle, že židli málem převrátil. Dychtivostí div stůl nepřelezl a němě z telefonující policistky tahal informace.

Ta jen mávla rukou, ať dá pokoj. „Děkuju, Hartmutte, jsi vážně poklad.“

Frank se zatvářil uraženě.

„Tak teda… Co? Ještě něco? … Ano? … No to si snad- … Ne, ještě ne. … Vyřizuje to Šéfová, přepojím tě na ni, jo? … Dobře. A ještě jednou díky, Hartmutte.“

Pomalu, s dobře předstíranou rozvahou položila sluchátko a opřela se na židli. Zabodla přitom do kolegy pohled, který si nezadal s jedním z jeho výrazů hyperaktivního škvora. Ignorovala přitom, že Traber naproti ní vysedává zhruba stejně klidně, jako by dřepěl v kopřivách. Alespoň se o to pokusila – vydržela jen do chvíle, kdy to vypadalo, že na ní opravdu v příští vteřině skočí.

„Tak si představ, volal mi Hartmutt…“ škodolibě se ušklíbla, když se v reakci na její slova (a především na pomlku, která po nich následovala), ozvalo frustrované zaskučení.

„No…? No tak, tak už to vyklop, Suzi… prosím, prosím, smutně koukám?“ zkusil muž poslední možnou známou taktiku ublíženého štěněte.

„Tak se podrž, kamaráde. Ten neznámý kov, co našli v jednom z těch kamionů, je pěkná řádka roztavených zbraní. A všechny tři ty exploze prý katalyzoval nemalý objem střelného prachu.“

Frankovi se po tváři roztáhl stejný nadšený výraz, který si oba schovávali pro chvíle, kdy šli po čerstvé stopě – takový, který komukoli nezúčastněnému musel dát jasně najevo, že pokud se opováží vyrušit, nečeká je nic příjemného.

„Takže tak se tam vzaly ty kulky… napadá tě to, co mě?“

„Ilegální převoz zbraní,“ přikývla Susanna a spokojený škleb se jí protáhl ještě o centimetr.

Frank nadšením praštil do stolu. „Jo! A máme ho!“

„Nechci vám kazit radost, vy dva…“ protáhla jejich nadřízená, od dveří. Ani si nevšimli, kdy přišla do místnosti, takže se v první chvíli leknutím málem srazili nad stoly. Ale když si všimli, že se i ona tváří spokojeně, uklidnili se.

„Eh, proč jako?“ zeptal se nakonec Frank.

„Máte teorii. Já potřebuju důkaz. Máte nějaký?“
_____________________

Členové Kobry 12 se na sebe podívali – Traber s nadějí, von Landitzová jen pokrčila rameny. „Nic konkrétního…“ povzdechla si zklamaně.

Šéfovou jen napadlo, že by nad nimi kámen v tu chvíli ustrnul, přitom jak splihle se zatvářili. „No, tak nějaký najděte. Státní zástupce je na naší straně. A jakmile to uděláte, stačí jeden telefon a šéf té spedice si bude přát být zalezlý hodně, hodně hluboko.“

Frank jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Byl by přísahal, že na ně Anna Engelhardtová při odchodu z jejich kanceláře spiklenecky mrkla. A druhý šok obdržel vzápětí, když zjistil, že jeho parťačka se stihla ze své židle přesunout přímo za něj. „Připraven na důkazní štvanici?“

Traber si představil stohy papírů, kterými se zase budou muset probrat, informace, které budou muset přetřídit a detaily, za kterými se budou muset hnát jen proto, aby zjistili, že jsou naprosto zbytečné. A pak si představil, jaký názor bude mít na jejich úspěch Ernst Bechler.

„Tak jdem‘ na to!“

Jenže při svém jásání neměl ani ponětí o tom, čím vším se budou muset prokousat. Frankův hrubý váhový odhad byl minimálně metrák… na jednu hromádku dokumentů. Oba dva dělali všechno, aby neusnuli – od stěhování po celé kanceláři, po vzájemné zkoušení obsahu. A venku slunce pomalu zapadalo.

Frank se protáhl a vyhříval se v posledních denních paprscích. Susanna ho chvíli pozorovala. „Víš, jestli chceš chytat bronz, budeš mít lepší dovolenou…“

Louplo po ní jedno nasupené modrozelené oko. „Nedělej mi chutě, jo?“ zavrčel komisař a znovu se protáhl.

„Trabere!“ ozvalo se ode dveří.

Frank stěží potlačil leknutí a jen tak-tak vybalancoval pád ze židle. „Uáááno, Šéfová?“ Ošil se, když mu fretka, vzbuzena nenadálým povykem, zalezla za košili.

„Našli jste něco?“ zeptala se jejich nadřízená zvědavě.

Susanna pokrčila rameny. „Je to hodně rozdrobené. Dost věcí jsme našli, ale chybí nám nějaká pořádná rána. Zůstaneme tady, vy si běžte odpočinout.“

Engelhardtová se na své podřízené vděčně usmála. „Díky. Započítám vám to do zvláštního ohodnocení.“

„Jé, dík,“ zaculil se Frank a přes stůl na svou kolegyni spiklenecky mrkl.

„To mě konečně budeš moct pozvat na něco lepšího než párek v rohlíku,“ odpálila mu zpátky.

„Výborně. Takže přeju příjemné pátrání. A dávejte pozor na toho raracha,“ ukázala Anna na fretku. Fretka na Annu ukázala zuby a ošklivě po ní blýskla očima. Natruc se usadila Frankovi za límec a své stanoviště odmítala opustit i přes vehementní protesty svého nosiče na téma zvířecích chlupů všude možně.

Šéfová poznala, že zvířátko stále ještě válečnou sekeru nezakopalo (neřkuli ji dokonce drží v packách a mává s ní nad hlavou… obrazně řečeno, samozřejmě), takže jen pokrčila rameny. „Dobrou noc, vy dva.“

Zlata zasyčela.

„… vy tři.“

Traber chvíli zamyšleně drbal fretku na zádech. „Ty, Susanno?“

Žena vzhlédla od prohlížené složky s podezřívavým výrazem. Netušila, jestli Frank úmyslně čekal, až světla v hale zhasnou a jejich nadřízená odejde, nebo jenom shodou okolností uvízl v myšlenkových pochodech tak hluboko, že jen potřeboval čas sebrat nit. „Ano?“

„Myslíš, že už ví, že postrádá klíče?“

Komisařka si vzpomněla na dřívější pirátskou etudu a mimoděk se ušklíbla. „To asi zjistíme nejpozději ráno. A vůbec, co ty se tam flákáš? Máme si číst…“

„Jistě, paní učitelko,“ prohlásil Frank jízlivě. Příští hodinu kupodivu vydržel se zápalem sobě nevlastním studovat lejstro, aniž ho vyrušila norující fretka.
_____________________

Zato Susanna nad složkou pomalu klimbala. S hlavou nakloněnou na stranu stoicky sledovala jeden řádek, jako by ho četla pořád dokola, načež se jí pomalu sklížily oči. Poté, co se s trhnutím probrala, přeskočila obvykle o řádek níž a pak se celý cyklus opakoval.

Její parťák ji mezi čtením soucitně sledoval. Zatím nic nenamítal, jelikož mu bylo jasné, že by asi dostal sodu místo odpovědi. Váhat mohl leda nad tím, jestli by ho jen poslala do háje s tím, že nespí, ale přemýšlí, nebo by ho rovnou majzla stohem papírů po hlavě za nemístné nápady.

Ale jeho znepokojení rostlo, jak se interval mezi změnou řádků postupně prodlužoval. A když blondýnka málem padla hlavou na stůl, s povzdechem odložil papíry a vzal jí z ruky ty její. „Hele, tak dost. Chrníš tady, akorát mě přivádíš na blbý myšlenky, taklenc nic neuděláme.“

Susanna se ani nenadála, a už byla zvedána ze židle a vystrkována ze dveří, natož aby stihla chytat parťáka za slovo. Než se vzpamatovala, stála s fretkou v náručí v kabátě (pravda, navlečeném jen tak aby se neřeklo) u dveří služebny a Frank jí šacoval kapsy pro klíče od stříbrného Céčka.

„Počkej, co blázníš? Kuš!“ chňapla klíče dřív, než je stihl ukořistit. „Dobře, pojedu domů, ale zvládnu to sama, děkuju pěkně,“ dodala, když na ni vrhl ublížený pohled.

„No to víš že jo, usneš za volantem a… a… a já dostanu na výpomoc Hartmutta,“ zasyčel nerudně a Susannu napadlo, jestli ho to náhodou nenaučila fretka. „Jen ať mám klid, jo? Prosím.“

Komisařka si ho chvíli zamyšleně prohlížela. Kdykoli se dostali do podobných situací, stále ji navzdory rokům praxe překvapovalo, jak obětavě se tenhle jindy spíš rarachovsky mstivý chlap dokázal zachovat. Věděla, že mu to stejně nevymluví. Rezignovaně vzdechla a přikývla. „No tak dobře…“

„Hurá!“ zaradoval se Frank a maska vážnosti byla ta tam. „Tak vzhůru k autu, kolegyně, a neusněte cestou.“

Standartních dvacet minut, které cesta mezi služebnou a Susanniným bytem obvykle trvala, se o něco zkrátilo. Silnice byly skoro vymetené, což oběma komisařům přišlo tak divné, že je poprvé od doby, co usedli za stůl, napadlo podívat se na hodinky. K cíli dorazili ve čtvrt na jednu.

„Doufám, že mi věříš, že schody stihnu vylézt sama, že jo?“ loupla komisařka okem po sedadle řidiče.

„A já se tak těšil…“ zahrál muž přesvědčivý výraz srdceryvné lítosti.

Jenže Susanna už na podobná štěněčí očka byla dávno zvyklá. „Ani to nezkoušej. Dobrou noc,“ odpálila ho. Vystoupila z auta, odložila Zlatu, opět spící, na sedadlo spolujezdce, a přivázala řemínek postroje k bezpečnostnímu pásu pro případ, že by se potvora probudila. „A děkuju ti,“ usmála se na Franka vděčně, než zavřela dveře.

„Nemáš zač. Ahoj ráno,“ nasadil Frank podobný, jen o něco zpitomělejší výraz. Sledoval, jak jeho parťačka zmizela v domovním vchodu, a až poté nastartoval auto. Mercedes i Zlata unisono zavrněli, jeden motorem, druhá blažeností, a Traber se pohodlně opřel. Mohl by jet domů. Už to neměl tak daleko. Trochu by se prospal a ráno se do věci pustil s novou silou. Lenost v něm vedla těžký boj se smyslem pro povinnost. Bechler přece nikam neuteče…

S těžkým dilematem na sebe otevřel okénko. Proud studeného kolínského vzduchu působil jako živá voda. Bylo rozhodnuto. Frank se ještě jednou ohlédl po své spolujezdkyni, podrbal ji za uchem, pak zařadil rychlost a vyrazil zpět na dálnici. Hned ráno budou moct se Susannou jít a tomu otravnému dopravci konečně šlápnout na krk. To za jednu bezesnou noc zatraceně stálo.



~Work in Progress~

_________________
"Všichni jste blázni. Hrdinští blázni. A hrdinové vždy první umírají."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN Messenger
Changer the Elder


Založen: 26. 02. 2008
Příspěvky: 22
Bydliště: Doupě
Odpovědět s citátem
................

_________________
"Všichni jste blázni. Hrdinští blázni. A hrdinové vždy první umírají."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN Messenger
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 234
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
Zlatuškaaaaaaaaaaaa,do tohooooooooooo!Pěkně to na naší staničce,mrška jedna malí bílá rozjela!Že bych si něco takového pořídíla?Skvělé,Chaangi!

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
evaval


Založen: 29. 02. 2008
Příspěvky: 9
Bydliště: Rantířov (Vysočina)
Odpovědět s citátem
Tahle povídka se mi líbí ze všech nejvíc Embarassed
Úžasné hlášky, zajímavý příběh a především skvělá Zlata! Laughing
Jen tak dál! Very Happy
PS: Moc ráda bych znala pokračování Laughing

_________________


Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.
Mark Twain
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Changer the Elder


Založen: 26. 02. 2008
Příspěvky: 22
Bydliště: Doupě
Odpovědět s citátem
K. Thaler: No jistě že Zlatuška do toho. Ale být tebou, fretku si nepořizuju. Já mám čtyři (Zlata je charakterově, fyzicky i svými činy doslova opsaná od mé nejstarší fretky, Amálky), nedal bych je za nic na světě ale občas mě zatraceně hlodá nutkání přerazit je všechny jak hady. Cool


evaval: Zlata je fretka, to mluví za vše Very Happy A díky moc. Budu se snažit nezklamat.


Tak jo. Rozhodl jsem se (za vydatného kopání některých...), že se sem vrátím a pokusím se dodělat, co jsem nedokončil (hlavně proto, že nesnáším polovičatou práci). Takže pro ty, co po tom téměř roce ještě nezapomněli: Dentista je zpět. Fretka Zlata je zpět. A já snad taky. Smile

_________________
"Všichni jste blázni. Hrdinští blázni. A hrdinové vždy první umírají."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN Messenger
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 511
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Anoooooo, další Dentista! *Nadšeně hltá řádky.*

Stoj dvoukolý si žádá o vyražené zuby. Smile

Suz provokující Trabera je dokonalá. A Hartmut jako nepostradatelná šedá eminence, skvělé.

No, mohlo toho být víc... OK, OK, nebudu provokovat. Dobrá část, těším se na další. Wink

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Changer the Elder


Založen: 26. 02. 2008
Příspěvky: 22
Bydliště: Doupě
Odpovědět s citátem
Nadšeně? Proč nadšeně? O.o Ty sebevrahu...

Ale díky moc. Vážně.


Takže přidávám další díl, o něco dělší než minulý. Zbytek toho, co mám připravené, jsem se rozhodl šoupnout zas příště Cool

_________________
"Všichni jste blázni. Hrdinští blázni. A hrdinové vždy první umírají."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN Messenger
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 511
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
LOL, Šéfinka vs. Zlata, to mě baví. Laughing

Frank je tááákovej rytíř, to se moc hezky čte. Ale chtělo by to ňákou akci příště. Very Happy

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
I. Případ pro Dentistu
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma