AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Kroky tvé jdou vpřed,ale myšlenky se vracejí...
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 424
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Ahojky!
Vracím se k Vám z další povídkou.Zase,milý přátelé,budu dopisovat.
Je to ze vzpomínek jednoho fajn člověka,který si zahrál i v povídce Z teorie do tvrdé reality.Jestlipak uhodnete,kdo to je....


Lukas.To vždy byl osobní strach. Ne,že bych se ho bál,ale vyzařoval zvláštní energií.Jako kdyby byl pán světa.Měl jsem před ním respekt.Byl takový už na akademii,kde jsme se poznali.Spřátelil jsem se tam s Lukasem Gerkhanem,Thomasem Schäferem a s Mikem Fuxem.Lukas vždy říkal,že jsme bezva banda,ale když to vidím zpátky,tak jsme ani moc úžasní nebyli,i když…

Vyráželi jsme trempovat,hráli jsme trempské písničky,které se lidem z akademie líbili,tak jednou řekl náš profesor Schwarz:
“Kluci,písničky jsou hezké,tak proč to nehrajete venku?Mimo akademii?“My jsme nabídku přijali a profesor nám pomohl uspořádat první koncert… Byl úspěch a tak jsme pořádali další a další.Ale po maturitě jsme se rozpadli a hraní přestalo.


Asi po třech letech jsme se potkali na (ještě staré) služebně dálniční policie.Byl jsem vždycky brejloun,jak mě se smíchem pořád popichoval Mik.

Stál jsem ve vchodu dálniční policie jako největší hlupák.Dnes jsem si poprvé myslil,že mě ta okrasa na nose přestala fungovat.Na cedulce u dveří jsem si přečetl,že to tady vede Bruno Schwarz.Toho jsem od někudy už znal…Uviděl jsem Lukase a Mika jak se bavili s vyzáblým černovlasým starším mužem.Ihned jsem ho poznal:Byl to přece náš učitel z kadetských let pan Schwarz.Rozhodl jsem se,šel jsem dovnitř.Přeci mě čekal...Přišel jsem k nim.
„Pane Schwarzi?“řekl jsem nejistým tónem.Oslovený muž se otočil.
,Je pořád tak přátelský´uvědomil jsem si.
„Ale,Nikolasi.Rád Vás zase vidím.Myslel jsem si,že už nepřijdete.“dal mi ruku na rameno a moje domněnka se potvrdila.
„Ano,taky jsem si myslel,že přijdu,ale přišel jsem.Netušil jsem,že tady to vedete Vy.Jinak bych tak nejistý nebyl.“poprvé jsem se usmál.
„Vašimi kolegy budou velice dobře známí Gerkhan a Fux.Mik Vám to tu vysvětlí,jak to tady je.A Gerkhane,“otočil se na Lukase, „doneste mi to hlášení!“ Otočil se na mě,naposledy se na mě usmál a odešel do své kanceláře.Sledoval jsem ho.Kulhal a velmi se asi přemáhal.Někdo do mě šťouchnul.Málem jsem se rozplácnul na zemi přede mnou.Otočil jsem se.Uviděl jsem ustaraný výraz mého dlouholetého přítele.
„Tak jdem?“vyzval mě Mik.
„Jasan,Micky Mausi!“pobavím se na jeho konto a on mě obdaří pohledem,jako by říkal:,Ty si holt nedáš pokoj…´


Ano,to byl můj nejšťastnější den v těch třiadvaceti.Sedím zase za stolem nad lejstry,který budu muset udělat,ale já nemůžu.Už ne.Na prezidiu už není místo pro někoho jako jsem já.Vím,že ten dobrácký starouš Mik tam chodí se mnou.Chodím tam kvůli mně.Kdybych ho nebyl přemluvil,tak bych byl jistojistě již byl na vlnách věčného zapomenutí…

Měl jsem ranní příslužbou s nějakým zelenáčem.S pobaveným výrazem jsem sledoval jak ten chudák tahá spisy.Nejsem bezcitný,jen to není v mým popisu práce(naštěstí už ne).Nemohl jsem se přeci jen ho toho chudáka v tom nechal.Potil se jak blázen a navíc měl kapinku nadváhu.Vstal jsem a ladně jsem k němu přistoupil.
„Nechcete pomoct?“usmál jsem se na černovlasého menšího chlapíka.
„No,pokud byste byl tak hodný.“řekl poněkud unaveně ten mladík.Vzal jsem několik spisů a šel jsem s tím do skladu.


Ano,to byli začátky Horsta Herzbergera.Chtěl jsem mu jen pomoci.Ale jinak pro mě sklad byl hrůzostrašným místem,kde se to stalo.To,co mě pomalu odradilo od posvátné práce policisty…

Byl jsem zrovna po zásahu a vracel jsem se s Mikem na služebnu.Dvakrát jsme se hlásili,ale nikdo to nepřebíral.Dorazili jsme na služebnu.Mik ještě se chtěl ochladit,protože bylo vedro a v kanclu nebyla klimatizace.Tak jsem šel na služebnu,avšak jsem uviděl nějakého chlápka,který měl v ruce zbraň a mířil…..Ne,proboha,ať to není pravda….a mířil na Bruna Schwarze.
„Bruno….Co se děje?“podivím se.Vyslovím jeho jméno jen proto,že jsem byl příliš vyděšený,abych dbal na etiketu.
„Zdej se pistole,poldo!“zavrčí ten chlap.
„Nejdřív chci vědět s kým mám tu čest….“řekl jsem a začal jsem kolem nich „kroužit jako včela“.
,Je mu jen dvacet šest,ale jedná jako profík s letitou praxí…Je úžasný…´uvědomil si Bruno.Byl trochu nervózní.Bylo to pro něj hrozné,že takhle vypadá před svým oblíbencem z akademie.
„To Ti může být jedno,Slabochu!“křikl na mě zločinec.To mě naštvalo a vrhl jsem se na něho.Ten chlápek se jmenoval Franko Böreg(z předchozí povídky),ale to jsem nemohl vědět.Chytnul mě pod krkem a já jsem se nemohl bránit.Ale!Co je na tom,hlavně,že je volný šéf.
„Bruno,zavolejte,prosím Vás,Zásahovou jednotku…“chroptil jsem,jelikož mě Franko dusil.Bruno byl v mžiku u telefonu,ale ozval se výstřel,který zlikvidoval telefon,u kterého stál Bruno.
„Na to nemysli!“řekl ostře,ale cítil jsem,že má spíše strach…Byl mladší než já,ale měl sílu.Odvlekl mě do skladu a než jsem se nadál,tak mě posadil na židli a spoutal mými vlastními pouty s rukama na zády.
„Proč to děláte?Já Vás neznám!“zeptal jsem se a snažil jsem se vymanit z pout,ale věděl jsem,že se snažím zbytečně.
„Nebylo to na Vás,pane Mäpchene.Bylo to směřováno na Vašeho kolegu Lukáše Gerkhana!“řekl už mírněji.
„Ale proč to všechno?“zkoumal jsem Frankoa.
„To už je jedno!“přelepil mě hrubě pásku přes pusu a začal kolem mě střílet.Abych pravdu řek´,byl jsem vyděšený a jak to vypadalo,on měl z mého strachu potěšení.
,Už aby tady byla Zásahovka…¨pomyslil jsem si.Najednou jsem si uvědomil hroznou věc:Ta zbraň byla moje služební!Najednou mě popadl děsný vztek na toho grázla,na šéfa,Lukáše,Mika.Začal jsem sebou trhat a spadl jsem i s tou židlí.
„Tvoje smůla,skrčku!“řekl dost zostra a namířil mou zbraň na mě.
„Dostaneš to pěkně do mozečku,poldo!“vysmíval se mi. „Ne,ty tam máš jenom piliny.“chladně se zasmál.Odjistil náboje.Čekal jsem na zázrak. Copak se ale stávají zázraky?Třeba se Brunovi podařilo informovat Zásahovku…Franko dal prst na spouš.
,Bože!On fakt chce mít na trestním rejstříku zápis o vraždě policisty!¨s hrůzou jsem si uvědomil.Odlepila se mi z úst páska.
„Já se jen tak nenechám,ty hajzle!“vyřkl jsem.V tom stiskl spoušť.V posledním okamžiku jsem hlavou uhnul o několik centimetrů.Stejně mě kulka zasáhla.Jak jsem mohl být tak bláhový…Hlavou mě projela ostrá bolest.Uslyším zvuk sirén.I když mě ta hlava bolela,tak jsem se pousmál.
,Konečně je po všem´.Rachot z běhání po schodech a otevření dveří jsem vnímal dost mlhavě.Přiběhl ke mně šéf:
„Niku!“Komando se hnalo za Frankem a Bruno mě vymanil z pout.
„Jsi v pořádku?“řekl ustaraně Bruno.
„Jo,jenom mám malý škrábanec na hlavě.“odpověděl jsem a vstal jsem,šel jsem ven na vzduch...
,Malý škrábanec?Vždyť mě to málem zabilo.Toho hajzla musím dostat…´domyslil jsem si.Ke mně se blížil Bruno.Ale to už jsem vnímal velmi mlhavě.Ta rána si vyžadovala víc prostoru…Výkřik,který s hrůzou v hlase vydal můj šéf těsně za mnou jsem slyšel z dálky.Ano,málem jsem spadl do vln věčného zapomenutí…


To bylo nejhroznější vzpomínka…Najednou uslyším cvaknutí dveří mojí malé pracovny.Vzhlédnu a uvidím moji milovanou manželku.
„Nejdeš si pro večeři?Už je půl hodinky na stole…“řekla.
„Přijdu za chvilku,jo?“odvětím.Ale Elis se nedá tak snadno setřást.,Asi tuší,co tady dělám´pomyslel jsem si.Elis se zkoumavě podívala a zjistila,že jsem nic neudělal.Sedla jsi na židli naproti mně.
„Už zase ses zamyslel?Vždyť víš,že Ti to nedělá dobře…“řekla jemně.Asi před týdnem jsem takhle taky přemýšlel a zhroutil jsem se z toho.
„To bude dobrý.Zvládnu to.“ubezpečím Elis a chytnu ji za ruku,kterou měla položenou na stole.Koukám se na její ruku a žasnu,jak jsme zestárli.
„Tak já půjdu.“vytáhla mě Elis ze svých myšlenek.Políbila mě a odešla.
Je velice zvláštní,že nám ten vztah vydržel i přes to utrpení.No nic.Ještě jedna vzpomínka byla hrozná a to jsem už s nervy nevydržel a udělal jsem něco,co mě málem stálo kariéru…

Bylo mi asi třicet.V práci den jako každý jiný.Bruno byl ale velice nervózní.Šel jsem za ním do kanceláře.Měl jsem mu přinést hlášení,které mělo být hotové.Bylo to poprvé,kdy jsem se s hlášením opozdil.Zaklepal jsem u šéfa a vešel jsem.
„Tady máte to hlášení a omlouvám se za zpoždění.“řeknu.Kouknu se na Bruna.Zřejmě mě vůbec nevnímal.
„Šéfe?“zeptal jsem se starostlivě.
„Ano?“řekl zbrkle Bruno a vzal si to hlášení.Všiml jsem si,že se mu chvějí ruce. „Co…Co se děje,šéfe?“zeptal jsem se.Měl jsem o něj strach.
„Ale nic.Jen jsem se moc nevyspal,Niku…“pousmál se,vypadalo to věrohodně,ale já jsem ho už znal.Byl to falešný úsměv.
„Bruno,my dva se známe dost dlouho.Co Vám je?“Šéf zbledl.
„Měl bys už jít.“Šéf usoudil,že už bych jsem měl odejít.
„No,tak dobře.Ale kdybyste s něčím chtěl pomoct,tak se na mě můžete obrátit,šéfe…“řekl jsem a odešel jsem.Mluvil jsem o tom s Mikem,ale ten tomu nevěřil,že by se něco s Brunem dělo.Tři hodiny poté šéf někam šel.Nikdy,za dobu,co jsem tam byl,tak nikdy neodešel před koncem služby,avšak dnes ano.Zdál se mi,že je nervózní,ale Mik řekl,že to určitě není pravda...Ale ukázalo se,že to pravda byla,jelikož za dvě hodinky se ozval telefon.Nikdo už nevolal nejmíň půlhodiny,tak mě to překvapilo.Vzal jsem telefon,nikdo už na služebně nebyl a já jsem chtěl odejít a asi jen tak brzo neodejdu.A taky že ne.
„Mám Vašeho šéfa!“ozval se krutý mužský hlas.
„Co?“optal jsem se.
„Mám Vašeho šéfa a neptej se tak blbě!“řekl chladně.
„S kým mám tu čest?“zeptám se tvrdě.
„To je jedno.Ale teď mě poslouchej!Do hodiny mi seženeš milion marek a cestovní pas s novou identitou,jinak Schwarz zemře!“rozkazoval.
„A jak můžu vědět,jestli je Bruno živý?A za hodinu to neseženu.dejte mě dvě hodiny a já to stihnu.“řeknu.
„Dobře,ale poslouchej!Jestli se jen pokusíš informovat kolegy nebo Zásahovou,tak tvůj šéf je mrtvej!“řekl a zavěsil.Projel mnou mráz.Měl jsem děsnej strach o Bruna,ale zase jsem nemohl neinformovat kluky ze stanice,ale zase byl důležitý Brunův život.Zavolal jsem na prezidium,že potřebuji akutně milion marek.
„A proč to potřebujete,Nikolasi?“zeptal se policejní prezident*.
„Prostě potřebuji,závisí na tom jeden život!“křičím do telefonu,děsně se chvěju. „Niku,prosím Tě,uklidni se…Ten milion marek dostaneš,ale dej mi,prosím tě,Bruna..“vyžádal si.Zamrazilo mě,nevěděl jsem,co mu mám říct.
„Tak mi ho prosím dej…“naléhal na mě policejní prezident.
„On…On tu není,musel si ještě něco zařídit.“vykoktám,stoprocentně to neznělo vůbec věrohodně.
„Tak dobře a dávej na sebe pozor.“řekl starostlivě a zavěsil.Teď jsem ještě zavolal na pasový.Zvednul mi to bratr,který tam pracoval.Když se ozval tak jsem utlumit tu jeho uvítací větičku tímhle:
„Čau brácho!zmlkni už konečně a šetři časem!“
„No,co je,Niku?“zeptal se Max.
„Potřebuju nutně cestovní pas na novou identitu!“řeknu přespříliš zbrkle.
„A na co?“ptal se dál.
„Jde o život a musím to mít do devíti.“odpověděl jsem.
„tak dobře.Pokusím se o to a dávej na sebe pozor.“rozloučil se Max a zavěsil.Seděl jsem na židli a čekal,nic jiného mně taky nezbývalo.
,Nechápu,proč všichni mi říkaj,že na sebe mám dávat pozor.Nejsem přece malej kluk,aby mě všichni hlídali!Je mi,sakra,třicet a umím se o sebe postarat!´
Spíše bych se měl bát o Elis,aby ji ten hajzl nic neudělal.Miloval jsem ji a chtěl jsem s ní mít děti,ale neměl jsem na ni čas.Měl jsem strach,že ona se mnou ztratí trpělivost a rozejdeme se.Ona byla vždy tak trpělivá…Často jsem se vracel pozdě domů a ona mi napsala papírek,že šla spát a že jídlo mám v ledničce,avšak když jsem si šel k ní lehnout,tak nikdy se nestalo,že by spala.Ano,čekala na mě,až se vrátím z práce a povídali jsme si a mazlili se.Nepřežil bych,kdyby se ji něco stalo,psychicky bych to neunesl,snad i bych odešel z policie a skočil z mostu.Neumím si představit život bez ní.Uviděl jsem parkující auto policejního prezidenta.
,Tak aspoň ty peníze.´pomyslil jsem si a šel jsem mu naproti.Pozdravili jsme se.
„Niku….Teď s pravdou ven.Na co jsi potřeboval ty peníze?co se děje?Něco s Brunem?“zahrnul mě otázkami nejlepší přítel mého šéfa.Asi proto jsme měli vždycky ty nejlepší případy…Vedu ho na stanici,když jsme tam byli,tak se –pp-(policejní prezident) posadil a já též a začal jsem vyprávět,co se dneska všechno stalo a zvýraznil jsem to poslední,co ten únosce říkal.P.Prezident se na mě podíval,dalo se z jeho výrazu vyčíst hodně,strach,touha po dopadení toho grázla,smíření se s tím,že možná už svého nejlepší ho přítele neuvidí,zodpovědnost za tento případ,který náleží mne,…
„Takže….je tu pravděpodobnost…“začal,ale nedokončil –pp-.
„Ano,i to se může stát.“řeknu se zrakem upřený na podlahu.-Pp- se trochu chvěl.Takhle jsem ho vůbec neznal.Vždy byl tvrdý,ale také citlivý.Vůbec jsem se nedomníval,že ho to tak sebere.
„Ještě mě má Max přinést pro toho grázla pas s novou identitou.A nemám do toho plést ostatní.“dořeknu to,co jsem mu chtěl říct.
„Dobrá,ale stejně je to riskantní,avšak stejně bys měl na sebe dávat pozor.“pravil –pp-.Ale to už jsem s nervy nevydržel:
„Já nejsem žádnej malej spratek,kterej se o sebe neumí postarat!Je mi třicet a jsem policajt na dobrý úrovni!“začnu na něj řvát a přecházet po místnosti.
„Nikolasi….Prosím….Nech toho už…To si o tobě nemyslím…“začal –pp-,ale jsem ho to nenechal dokončit,až tak jsem rozčílený.
„Ale myslíte!To řikáte jen tak,diplomaticky,nic to neznamená!Tady kurva nejde o mně ale o Schwarze!“křičím.-Pp- se mě snažil uklidnit,ale marně.Stále jsem na něho křičel a nemálo jsem ho obdařoval „velice zdvořilými slovíčky“.Po více než čtvrt hodinky jsem se uklidnil.Těžce jsem oddychoval.Měl jsem toho už plný zuby,chtěl jsem být s Elis,objímat ji,moc mi chyběla,prostě už mi to každovečerní povídání a mazlení nestačí a tuším,nebo přímo vím,že Elis také ne. *-pp-
„Omluvte mě,prosím Vás“pravím k –pp- a jdu kus dál,kouknu na hodinky,je osm.
Vezmu mobil a volám Elis,která to po chvilce zvedne.
„Ahoj Eli…“pozdravím ji,mám jemně zabarvený tón hlasu.
„Ahoj Niky…Asi příjdeš zase později,viď?“zeptala se smutně,ale mě stačilo jen slyšet její hlas a byl jsem v modrém nebi.
„Jo,asi jo.Promiň,zlato.Slíbil jsem Ti,že dneska příjdu dřív.Něco mi do toho přišlo.Opravdu se omlouvám.“omlouvám se ji.
„Nemusíš se omlouvat,už jsem si zvykla,že Ti do toho vždycky něco přijde.“řekne trochu chladně.
„Ale,prosím Tě,Eli,lásko…Život není zvyk.Prostě máme na sebe smůlu.“řekl jsem s chvějícím se hlasem.
„Ale někdy mě to tak připadá.Víš,trochu mě vadí,že se vidíme jen pozdě večer v posteli a u snídaně.Představovala jsem si to trochu jinak.“promluvila Elis a bylo s jejího hlasu slyšet,že se dost přemáhá,aby nezačala brečet.
„Prosím Tě…Neplakej…Zítra si vezmu volno a budeme celý den spolu,jen my dva.“řeknu,nejsem v moc dobré náladě,ale prostě ji nechci ztratit.
„Tak dobře…“souhlasila Elis a zavěsila.Zandal jsem mobil do kapsy.
,Zase ji nějaké kamarádky natroubili do hlavy takovou blbost.´pomyslím si,když se objeví Maxovo auto.
„No,konečně.“řekneme já i –pp- a vyjdeme vstříc Maxovi,který mi předává cestovní pas.
„Tak tady to máš.A doufám,že to není kvůli nějaký blbosti,protože jsem musel obejít zákony,takže by mne mohl někdo udat.“přivítal se se mnou.
„No,samozřejmě že to není blbost.Jde Brunovi o život.Někdo ho unesl.Sice nevím jak se to mohlo stát,když je to statný muž,ale stalo se to a musím to zvládnout,aby ho ten *** nezavraždil.“řeknu těžce.Policejní prezident jen přikývnul.Stoprocentně se mu o tom nemluvilo dobře.Je(nebo byl?) to jeho nejlepší přítel.Mně se o tom také nemluvilo lehce,ale co jsem měl dělat,Max to potřeboval vědět.
„Tak to jo,ale měl bys zavolat kolegy z Jednotky Speciálního Nasazení*,ne?“optal se brácha.
„Ne,to opravdu nemohu,ten zločinec si dal takový pravidla,že při předávání musím být jen já.“odpovím a juknu se na hodinky.A sakra,už je půl deváté.Najednou se rozezvoní telefon.Zvednu to a ozve se známý,tvrdý mužský hlas:
„Máš ty věci?“
„Ano,mám.Kam mám s tím jet?“zeptám se na veledůležitou otázku.
„Na farmu Dok za Kolín a v devět ať tam seš.“ Řekl a zavěsil to.
„Musím už jet.“informuji je a vezmu do ruky ten kufřík s milionem marek a cestovní pas.Vyjdu před služebnu a nasednu do auta.Vím,že všechno,co teď udělám,tak souvisí s Brunem.Doslova se ženu za Kolín na zříceninu farmy Dok.Pořád sleduju hodinky.
20:35,20:40,20:45,20:50,20:55….A v 20:58 jsem dojel k té zřícenině.V prvním patře se objevil statný muž,uvědomil jsem si,že to byl ten zločinec.
„Hoď mi sem ten kufřík a přijď…“křičel.Vzpomněl jsem si na ty okamžiky ve skladu.
,Ano!Byl to ten hajzl,kterého jsme poté chytili,Franko Böreg!Toho musím dostat.Vždyť mě Bruno zachránil tím,že zavolal Zásahovku a tím mi vlastně zachránil život.Hodil jsem mu ten kufřík a běžel jsem do prvního patra.Dobře jsem se taky vyznal,jelikož tady se schovávala většina těch lumpů.Tam jsem uviděl přivázaného sedícího Bruna.Po zádech mě přejel mráz.
,Bože,má ošklivou ránu na hlavě.Ten kdyby se tu odsaď dostal,tak by to stejně nepřežil.´s hrůzou jsem si uvědomil.
„Š-Šéfe?“po chvíli jsem vykoktal.Bruno otevřel oči.
„N-Niku…Prosím,nech mě tady.Nemá to žádný smysl.Já umírám…“řekl těžce,bylo to pro něho těžké vůbec mluvit,ale vydržel tu bolest za to,co mi řekl.Rozechvěl jsem se.
„Ale,Bruno…to nejde.Já vás tu nenechám.T-To prostě nejde…“řekl jsem s chvějícím se hlasem.
*JeSNa

„Zemře stejně tak jako tak.Když ho zastřelím,zemře rychleji a bude ho to bolet míň.“řekl klidně a trochu lítostivě Franko. Pomalu přikývnu a s hrůzou v očích sleduju Bruna.Ten se na mě klidně dívá,jako kdyby byl smířen s osudem,jako kdyby říkal:
,Dostaň se odsud a nech mě být.´To jsem mu ale nemohl udělat.Tak jsem se rozhodl…Vrhl jsem se na Frankoa a začli jsme se prát.Tentokrát jsem měl větší sílu,tedy za několik minut Franko ležel v bezvědomí na zemi a spoutal jsem ho.Rychle jsem přiběhnul k Brunovi a rozvázal jsem ho.Nejdřív Bruno spadnul,ale po chvilce se postavil.
„Díky,Nikolasi…“pousmál se šéf.
„To nic.Radši hned zmizneme.Max s policejním prezidentem na nás čekají na služebně.“usmál jsem se.
„No jo no,Max a Alex…“pravil blaženě Bruno a šel přede mnou ven.Měl jsem o něj strach,tak jsem ho přidržoval,pojednou se na mě otočil:
„Hele,Niku,zas tak starej nejsem,abys mě musel podpírat.“zasmál se a šel k autu.Dobrovolně-nedobrovolně si sedl na místo spolujezdce.Celou cestu mě bavil,takže když jsme přijeli na parkoviště služebny,tak si –pp- s Maxem vyměnili udivené pohledy.Šéf vystoupil z auta a pozdravil je.Policejní prezident byl štěstím bez sebe a objal přátelsky Bruna,ale Bruno zase tak šťastný nebyl.Zřejmě ho přemohlo to zranění na hlavě a skácel se k zemi.Policejní prezident ho s hrůzou v očích sledoval a mezitím jsem volal záchranku.Max už asi odjel.Jak jsme čekali na záchranku tak jsem –pp- vyprávěl o tom,co se stalo na Doku.
„Asi jsi ho tam měl nechat…“řekl tiše.
„Ale to jsem nemohl.To nešlo…“řeknu sklesle.Najednou se Bruno začal dusit,snažili jsme se o záchranu jeho života,ale bohužel.Když přijela záchranka,tak už bylo pozdě…


Ano,to byl pád Velkého učitele a Úžasného šéfa…Ale je také dobré říci,co jsem dělal dál.

Záchranka i s Brunem odjela,samozřejmě zbytečně.Ani elektrické šoky nepomáhali,zemřel.Ani policejní prezident ani já jsme tomu nevěřili.Pro mě byl Bruno něco jako táta.O tátu jsem přišel v 10-ti.A v těch 15-ti když jsme ho dostali jako třídního,tak jsem v něm viděl tátu.Nevím,jak je to možné,ale děsně mě ho připomínal,svým chováním,moudrostí v oboru,ctí k zákonu…Táta byl také policista.Vždycky mě půjčoval nenabitou zbraň,takže jako policajt jsem vyrůstal.
„Vezmi si dovolenou,stejně asi dálniční skončí…“ozve se –pp- těžce.
„D-Dobře.Já…Já asi pojedu.“odpovím a jedu za Elis.Ta bude ráda,že jsem přijel alespoň v půl desátý,ale asi z toho nic moc nebude.Přijel jsem k našemu hnízdečku lásky a otevřel jsem dveře.
„Ahojky.“pozdravil jsem ji a zul jsem si boty a šel za ní.
„Ahoj Niky!“usmála se Elis a políbila mě. „Že by konečně brzy?“žertovala.Nechtěl jsem být bručoun,tak obraz umírajícího Bruna chvíli smáznul z paměti.
„Jo…“objal jsem ji a dlouze políbil.Elis se krásně usmívala,jak už dlouho ne.
„Krásně se usmíváš.“pohladil se ji po tváři.
„No,kdybys takhle chodil domů častěji,tak by to bylo skvělý.“řekla s přáním.
„Neboj,zlato.Teďka to bude lepší.“usmál jsem se,ale okamžik poté jsem zblednul.
,Budu vlastně bez práce…´s hrůzou jsem si uvědomím.Elis si asi mého poblednutého obličeje všimla:
„Copak,Niku?“zeptala se se strachem o mně.
„Ale nic…“odešel jsem do své pracovny a sedl jsem si ke stolu.Okamžitě mě zrak utkvěl na fotce,kde jsem byl já s Brunem.Budu tam muset dát černou pásku…Hlavu si položím na desku stolu,mám chuť řvát na všechny,kdo s tím má dočinění,na –pp-,na Maxe,na toho hajzla Frankoa i dokonce na Elis, poněvadž mě „zdržovala“.Ale vím,že by to nemělo žádný smysl.To co jsem cítil,nebyla zlost,ale smutek,lítost,zodpovědnost za Brunovu smrt.Věděl jsem,že i kdyby jsem ho nechal s Frankem,tak by zemřel.Byl jsem bláhový,když jsem si myslel,že bude v pořádku,když mě bavil cestou v autě.Určitě mě za to –pp- nenávidí,že musel vidět,jak mu před očima přítel umírá.asi jsem vážně měl poslechnout Frankoa,aby ho zastřelil.
,PROČ JSEM BYL SAKRA TAK TVRDOHLAVÝ A NECHTĚL JSEM BRUNA TAM S FRANKOEM NENECHAL?´vyčítal jsem si a vzlykal jsem.Elis potichu přišla ke mně.
„Niky…Copak se děje?“zeptala se a pohladila mě po vlasech svojí teplou rukou.Podíval jsem se na ní smutně:
„Víš…Náš šéf zemřel a asi mojí vinou…“odpovím ji.Elis mlčela a po dost dlouhé chvíli promluvila:
„Aha…takže budeš bez práce?“
„Asi ano,ale budu si hledat práci v mém oboru…“řeknu ji.
„Ale nespěchej s tím.Pár týdnů,možná měsíců to s mým platem zvládneme…“
Šli jsme si lehnout a přemýšleli jsme o našem vztahu a já o Brunovi.

Když jsem ráno přišel do práce,tak všichni tam byli,byl jsem si jist,že čekají na mě.Jako zástupce šéfa,tak jsem měl rozhodnout,co bude dál.V kanceláři zesnulého Bruna seděl policejní prezident Alex Schröder.Z hluboka jsem se nadechl a vyšel vstříc rozhodnutí,které změní celou skutečnost.Jakmile jsem vešel na služebnu,tak všichni zmlkli a –pp- vyšel z kanceláře Bruna.
„Je to na Vás,Nikolasi…“pravil zkušeně.
„Já vím…Přál bych si,abychom to tady mohli udržet,jak to bylo,ale nejde to.Tyto stěny byli a vždy budou Bruna Schwarze a já mu to neberu.Vím,že zemřel mou vinou,tedy chtěl bych odstoupit od této posvátné,ale také velmi těžké práce policisty.“promluvím se zrakem upírajícím k zemi.Alex k tomu chtěl něco dodat,ale mlčel.
„Můžete si k tomu říkal,co chcete,ale je to tak.Domnívám se,že jsem Bruna tam měl nechat a Vy byste tak netrpěl,pane.Pro něj to asi nebylo nejjednodušší a sám říkal,abych ho tam nechal,ale moje policejní umíněnost o tom nechtěla slyšet.“pravím k policejnímu prezidentovi.
„Možná ano,ale to bychom udělali všichni.“odpověděl –pp- dívající se na mě.Dělalo se mi to těžko,ale vzal jsem svůj služební průkaz a zbraň a podal jsem ty(pro mě) důležité věci Alexovi.
„Rozhodnutí je na Tobě,Nikolasi,ale doufám,že se vrátíš.Až ty černé vzpomínky trochu zešednou…“řekl smutně a upřímně –pp-.
„To já také doufám.“rozloučím se s ostatními a těžce odtud odcházím.Je mi to líto,že jsem poslal na vodu tolik dobrých lidí,ale nemohl bych šéfovat dálničnímu.


Odešel jsem z policie a uchytil jsem se jako žokej na stájích.Měl jsem úspěch,ale jak se říká:Všude dobře,doma nejlépe.A doma jsem byl na policii.Avšak jsem měl strach se vrátit,že mě nikdo nebude chtít na služebnu,že jsem „zabil“ Schwarze.Ale to byl omyl…

Seděl jsem doma v obýváku a četl noviny,uviděl jsem na jedné fotce Lukase a titulek článku:Ministr vnitra zvolil nejmladšího policejního prezidenta v historii policie.Pořádně jsem si protřel oči.
,C-Co?Lukas to dotáhnul už tak daleko?´divil jsem se.Dal jsem na stájích výpověď,byl jsem na tom finančně celkem dobře,avšak jsem chtěl „se vrátit domů“.
Tak jsem ráno vyrazil na prezidium,vevnitř mě překvapil Alex,který tam pracoval jako poradce Lukáše.
„No,to víš,náš Gerkhan se v tom ještě moc nevyzná.“řekl mi.Zaklepal jsem na dveře,kde jsem byl často s Brunem za Alexem.
„Dále!“vyzval mě známý hlas mého bývalého přítele.Vešel jsem.
„Vidím,že sis nahrabal velkou hromadu a ostatním jsi nenechal ani drobeček.“vyjedu na něj zostra.
„No,jejich chyba,ale určitě jsi nepřišel kvůli tomu,abys na mě řval,co?“promluvil na mě usmířivě.
„Ne,chtěl bych se vrátit na policii.“vyřkl jsem své přání z hlubin svého srdce.
„To je bezvadný.Právě je málo lidí vůbec.Kde by sis to představoval,Niku?“zeptal se se zvědavostí Lukáš.Přemýšlel jsem.Chtěl bych zpátky na JeSNu.tam jsem pracoval hned po akademii,právě nabírali mladí lidi přímo z akademie.a já jsem si to užil,ale chyběl mě ten šum na služebně uprostřed lesa.
„No,co třeba na JeSNu?“pravil jsem.
„No,tak dobře.“souhlasil s šibalským úsměvem Lukas .Poděkuju mu a vezmu si doporučení na JeSNu od Lukase a jedu na město na její služebnu.Přijedu tam,rušno jako vždy,vejdu do služebny a jdu rovnou k šéfovi JeSNy.
„Dobrý den,Ute!Jsem tu na doporučení policejního prezidenta.“pozdravím ho a podám mu ten papír s Lukasovým podpisem.
„Zdravím Nikolasi!“usmál se Ute a prohlédl si doporučení od –pp-, „Zase se k nás vrátíte,jo?Tak dobrá….Kdy můžete nastoupit?“zeptal se.
„No,když se to tak vezme,tak třeba hned.“usmívám se.
„Tak dobře.“juknul se na mě spiklenecky Ute.
Asi po hodince se vrátím zpět s výzbrojí z JeSNy,kterou jsem si nechával a která se moc nezměnila.Všimnu si Mika.
„Miku!“zavolám na něj.Otočí se.
„Niky!“vykřikne s radostí a přátelsky mě obejme,div mě neuškrtí.
„Hele,můžeš mě pustit?“chrčel jsem(a to doslova!).
„Jo,promiň,kámo.“pustil mě se slovy omluvy. „Dlouho jsme se neviděli.Jak se daří?A co ty vlastně děláš?“optal se Mik.
„No,je to na dlouho.Co kdybychom si šli potom někam sednout?“promluvil jsem.
„Tak jo…“souhlasil Mik a tleskli jsme si.
Po práci jsme zajeli do našeho oblíbeného baru a já jsem začal:
„Začal mě chybět domov.Tak jsem se musel vrátit.Byl jsem jako žokej na Kolínských stájích,ale to víš,to není na adrenalin to nej,tak jsem se rozhodl vrátit.Nežil jsem si špatně,ale děsně mě to začalo nudit.S Elis jsme pořád spolu a před měsícem jsme se vzali.Ta ženská je fakt úžasná.Byla vždycky tak trpělivá…No a mám se celkem dobře a dost mě překvapilo,kam až se dostal Gerkhan…“vyprávím.Mik mě vyruší:
„No,to víš,Lukas byl vždycky tak chamtivej…A smetánku slíznul sám…“na chvíli si odmlčel.Mě to zajímalo a tak jsem ho nerušil.Po chvíli pokračoval:
„A já jsem šťastně ženatý s dvěma malýma klukama.Jsem šťastný a nemusím mít ani to debilní místo policejního prezidenta…“dokončil svou úvahu Mik.
„Tak to Ti gratuluju,brachu!Aspoň nějaké radosti.“pousměju se a objednám si něco alkoholického a vypiju to na jednou.
„Co se děje?“zeptal se diplomaticky Mik.
Mám zavřený oči,ale vnímám…
„Elis nemůže mít děti…Nevím proč,ale prostě nemůže…“chvěje se mi hlas a kouknu na něj bezmocně.Mik mi dá ruku na rameno.
„to je mi líto.Promiň,neměl jsem to načínat.“omluvil se.
„Nevěděl jsi o tom.“pousmál jsem se.
Poté jsme se bavili o všem možném a nadávali jsme na Lukáše a podobně.Ani jeden jsme nemluvili o Brunovi nebo Alexovi.Bylo to pro nás oba moc citlivé téma,které jsme nechtěli rozebírat.
Asi tak po desáté jsme se zvedli.
„Odvezeš mě,prosím tě,domů?“promluvil jsem na Mika,kterému jsem dával klíčky od mého auta,jelikož jsme jím jeli.
„Ok.“souhlasil Mik a jeli jsme.Když jsme přijeli ke mně,tak jsme vystoupili a šli jsme oba ke mně a k Elis domů.Odemkl jsem dveře.
„Ahoj Eli…“pozdravil jsem moji milovanou manželku.
Koukl jsem se do obýváku a ona seděla u počítače a něco hledala.
„Ahoj Niku!Čau Miku!“usmála se na nás.Mik se na ní koukal jak na mimozenšťana:
„Ty jsi hotová jasnovidkyně…“ozval se překvapeně.Elis vstala a šla k nám.
„Mě stačí praxe s Nikem…“usmála se a políbila mě.Já ji polibek opětuju a to vždycky něco u nás znamenalo...
„Copak zase chceš?“usmála se.
„mohl by tu Mik zůstat přes noc?To víš,přes noc je blbý se vracet domů.“nasadím svůj smutný kukuč,kterému Elis neodolá.
„Tak dobře...Ale ty budeš ležet se mnou v ložnici,jo?“podmínila si a vášnivě mne políbila.
„No to je samozřejmost.“usmívám se a pohladím ji po tváři.
Připravím Mikovi ležení na gauči a sám jdu k Elis do ložnice,kde zase máme dlouhou a vášnivou noc...


Udělal jsem velmi dobře,že jsem se vrátil a taky jsem si zkusil pár věcí,co ještě nikdy...

Jednou mně Lukas říká:
„Nechceš jít na akademii za chvíli učit?Potřeboval bych tam někoho a nikdo o to nemá zájem...“
„No tak dobře.“souhlasil jsem a odešel jsem na kolínskou akademii.


A když Lukas odešel (domnívám se,že zemřel), tak jsem na akademii zkejsnul.Ale zažil jsem začátky tří teď nejlepších lidí na policii.Tak zaprvé Anny a Andrého...

Zvonilo a já jsem plouživým krokem vyšel ze sborovny.Všichni ti,co se učili,tak zanedlouho budou začínat v terénu,jako jsem začínal já.
Vždycky když jsem už šel na hodinu,tak se ke mě připojil nejstarší syn Mika,André,ale teď ne.Opatrně se podívám do třídy a uvidím synáčka Mika,jak se líbá s dcerunkou Jacka,s Annou.Kdybych byl surovec,tak bych tam vtrhnul,ale já takový nejsem,ale musím tam.Přijdu tam.
„Tak vážení....“řekl jsem normálním hlasem.André se od Anny rychlostí světla odtrhnul a zrudnul.
„Zítra budete mít asi tak měsíc praxe na jednotlivých odděleních...“pokračoval jsem a přečetl jsem ze seznamu jména a k nim jsem přidělil oddělení. André se radoval, že bude s Annou na dálničním a před našima očima ji políbil. Usmál jsem se a nechal to být. Jsou to mladí zamilovaní tvorové. Poté jsem tam dlouhosáhle vykládal látku. Pět minut před koncem hodiny jsem je propustil. Všechny to překvapilo, protože většinou jsem se mučil i na začátku přestávky. Přesto odešli. Sbalil jsem si věci a podíval se po třídě. Byl tam už jen André.
„Omlouvám se, profesore, za … tamto.“ omlouval se.
„To nic… Každý je jednou zamilovaný,Andreasi.“ usmál jsem se. Bral jsem ho jako vlastního syna, i když si byl až moc podobný Mikovi. Usmál se a jako rajčátko vyšel na chodbu. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, ale uklidnil jsem se. Šel jsem do kabinetu. Měl jsem ještě spousta zařizování…


A za druhé…Semíra…

Tenkrát to pro mě nebyl jen začátek školního roku. Včera jsem si četl seznam nováčků a byl jsem přiřazen ke třídě, ve které byl Semír Gerkhán, syn Lukase. Těšil jsem se, až to policejní stvoření uvidím. Byl jsem jak tříletý děcko, které se těší na novou hračku. Dokonce jsem šel se ujistit i za šéfem. Zaklepal jsem.
„Dále.“ ozval se příjemný hlas mého nového šéfa. Byl na akademii druhým rokem. Každý tady si ho oblíbil, i já.
Vešel jsem.
„Dobrý den, šéfe… Nechci rušit, jen…“
„Vy nerušíte nikdy, pane Mäpchene…“ usmál se. Bylo na něm vidět, že je unavený. A to ještě nevěděl, že jeden ze starších profesorů chce odejít. Takže bude muset vzít třídu on.
„Chci se jen optat, jestli tedy mám třídu s mladým Gerkhánem….“ vysoukal jsem ze sebe.
„Copak? Vy ho nechcete učit?“
„Ne… Tedy… Chci, jen jsem z toho byl překvapen, že ho nakonec dostanu já. Chtěli ho všichni a dostane ho největší tupec tady.“ vyjádřím se skromně.
„Nejste takový, jaký si myslíte. Jste mezi nejlepšími, Nikolasi… Vyučil jsme Fuxe a Englhartovou. A ty jsou teď mezi nejlepšími policisty v Německu.“ ohradil se proti mé námitce šéf.
Usmál jsem se.
„Tak tedy děkuju.“ a odešel. Byl jsem rád, že jsem toho Gerkhánovic kluka dostal. Třeba nebude tak špatný jako jeho otec(pokud byl Lukas špatný). Při myšlenkovém pochodu jsem nechal nohy, ať mě nesou tam, kam považují za vhodné…
Dostal jsem se ven na pozemky akademie, kde jsem trávil rád a mnoho času a prázdninách. Sedl jsem si sem třeba se sbírkou básní a četl si a snil. Nebo mě při pohledu na tento pozemek napadla povídka o věcech, o kterých jsem nikdy jindy nepřemýšlel. O lidské spravedlnosti, o zločincích, kteří nám denně utíkají… Měl jsem vždy po ruce kus papíru a propisku. Tentokrát jsem se rozbásnil, ale byla to taková blbina, že jsem papír zmuchlal a v nejbližším koši vyhodil. Procházel jsem se tam tak a přemýšlel. Tentokrát o Elis. Vydrží nám to spolu? Jsem celý dny zalezlý tady a ji vidím maximálně jednou za tři dny. Mám strach, že ji ztratím…

První školní den. Vstal jsem a po hodině odjel vstříc akci největší. Začátku školního roku. Dojel jsem před akademii. Chvíli okukoval nové i staré tváře studentů akademie. Když jsem vystoupil, tak několik (hodně) studentů mě s radostí zdravili, že se nemohli skoro dočkat na září, že jim moje přednášky chyběli. Jiní zas byli rozčílení, že mě nemají. Z rozmařilosti a ležérnosti jsem jim řekl, že by se pro ně v mém programu někdy odpoledne taky čas našel. Nikdy jsem neměl rád studenty smutné. Ale to už bylo mým povoláním. Vstoupil jsem do rozlehlé budovy a šel rovnou za kolegy do sborovny. Ti už tam byli skoro všichni. Pozdravili jsem se.
„Jak jste si užil prázdniny?“ zeptala se mě mladší profesorka.
„Ale, to víte… Prázdniny nejsou školní rok, který mám stejně nejradši.“ odvětil jsem a usmál se. Někteří starší členové profesorského sboru kvůli mé každoroční hlášce mnou opovrhovali, ale mě to bylo jedno. Byl jsem na akademii rád a opravdu nerad bych ji opustil. Ale musím uznat, že jsem tím ztrácel rok co rok uznání za služby policii.
Právě se rozezvonil ten zvonek, který já tak miloval. Vzal jsem si věci a šel do třídy. Tentokrát si mám ve třetím patře. Jako naschvál mě zvedli třídu o patro. S legrací mnozí říkají, prý abych nezlenivěl. Tak si vycupitám ty tři patra a vejdu do třídy, která je asi tak v polovině chodby. Zavřu za sebou dveře a rozhlédl jsem se po třídě. Všichni vzorně vstali. Šel jsem ke katedře a dal si věci na stůl.
„Vítám vás na této škole. Není to tady zrovna lehké. Ale až poznáte jisté přednášky, tak toho názoru nebudete. Posaďte se!“ promluvil jsem a sám jsem si také sedl. Četl jsem jména a vlastníci jmen si stoupali, abych si je alespoň trochu zapamatoval. Být mnou tak to vezmu z prostředku… Ale vzal jsem to od začátku.
„Alex Beck…..Elena Krüger…..Sussana von Landitz….Bruno Pierre…..Semír Gerkhán!“ o tohoto člověka jsem se zastavil. Postavil se zhruba 160 centimetrů vysoký mladík. Koukal jsem se na něho jak na zjevení. Lukas sice byl menší postavy, ale tohle?! Tohle bylo i na Lukase moc malý. Po chvíli úvahy jsem ho nechal, aby si sedl. Projel jsem zbytek osazenstva nováčků. Najednou jsem si všiml kytary u zdi.
„Čí je?“ zeptal jsem se obezřetně.
„Moje…“ozval se mladý Gerkhán. Usmál jsem se. Byli si tak podobní najednou s otcem, až to bylo podezřelé…


A tak to začalo. Ty přednášky ve třídě byli úžasné. Ptáte se, jestli jsem nadržoval Semírovi? Právě že naopak. Ryl jsem do něj daleko víc než do ostatních. Musel jsem z něj dostat vše, co bylo v mých silách.

Další z mých hodin se svou třídou.
„Takže pro začátek si někoho vyzkouším…. co třeba…. Gerkhán… Jste připraven?“ podívám se na svého oblíbence. Vevnitř v sobě jsem ho měl za oblíbence, ale u ostatních to tak nevypadalo. Měli mě zřejmě za tyrana, který si rád smlsne na malým Turkovi. Ale já takový nebyl.
„Ano, pane. Jsem!“ odpověděl téměř ihned a šel ke mně ke katedře. Byl poměrně nervózní. Ještě nikdy jsem ho nevyvolal. Tyranizoval jsem u katedry jiné lajdáky.
„Tak co mi řeknete o trestním zákonu?“ zeptal jsem se ho.
„Trestní zákon je zákon, který uceleným způsobem upravuje hmotné trestní právo…. Trestní zákon je dělí na obecnou a zvláštní část….. Obecná jsou ustanovení, která jsou spojeny se všemi trestními činy. A zvláštní část…. obsahuje katalog trestních činů, které jsou dle příbuznosti děleny do 12 hlav….“ mluvil.
„A ty hlavy? To jsme si říkali…“ ryju do něj trochu. Chci z něj dostat co nejvíc. Chci, aby byl nejlepší.
„No… Trestní činy proti republice…. Trestní činy hospodářství… proti rodině a mládeži…. proti životu a zdraví…..“ a na dlouho se odmlčel.
„Už nevíte?“ zeptal jsem se.
„Ne.“ odpověděl zahanbeně.
„Dobře… Takže to máme… za 4.“ oznámil jsem a napsal jsem si známku do notesu, „Stavte se potom za mnou.“ Kývnul a šel si sednout. Vyzkoušel jsem ještě tři lidi. Všichni za 5. Nechápu, proč se to prostě nenaučí…
Poté jsem vykládal novou látku a k Trestnímu zákonu jsem se dostal čtvrt hodiny před koncem hodiny. Na konci hodiny všichni kromě Semíra odešli. V klidu jsem si sbalil a až poté se na něj podíval.
„Zklamal jsi mne, Semíre. Celkem dost. Myslel jsem, že budeš vědět víc než jen to.“ promluvil jsem a tím porušil to ticho vládnoucí ve třídě.
„Omlouvám se,“ sklonil hlavu, „Moc jsem se nepřipravoval.“
„To bylo vidět. Ale to nic. To se stává. Příště tě z toho vyzkouším znovu a nahradí ta známka tuhle známku, ale nikomu nic neříkej. Správně bych to dělat neměl.“ udělal jsem krok, který mě může stát místo.
Usmál se a přikývnul:
„Děkuju, pane.“ Usmál jsem se a oba jsme se vydali svým směrem, já do kabinetu a Semír na další hodinu.


A když jsem ho další hodinu zkoušel, tak to uměl. Ze čtyřky si to opravil na jedničku. Byl jsem za něj velice rád. Jeho život byl stejný, i když věděl, že nejsem ten tyran, co si myslel. Ale mě se život změnil od základu.

Semír byl se svým budoucím kolegou Frankem Stoltem na dálniční policii a já trávil veškerý čas na akademii. Chtěl bych také jednou zažít zase ten adrenalin při honbě na zločince. Jsem tu zavřený dlouho. Až příliš dlouho… Seděl jsem ke svém kabinetu a klimbal, když v tom mě probudilo zaklepání. Nebylo naléhavé, spíše takové klidné a vyrovnané.
„Dále!“ ozval jsem se. Ze dveřích se objevil ministr vnitra, Bruno Englhart.
„Rád Vás znovu vidím, Nikolasi.“ pozdravil mě a mé maličkosti jen poklesla čelist. Nikdy jsem už nedoufal, že bych otce Jacka někdy uviděl. Měl prý rakovinu. Rychle jsem se ale uklidnil.
„Dobrý den, pane! Taky Vás rád vidím…“ usmál jsem se a podali jsme si ruku.
„Co Vás za mnou přivádí?“ zeptal jsem se a čekal odpověď.
„Obálka…, která by Vás mohla zajímat, komisaři Mäpchene.“ odpověděl a podal mi tu obálku. Už hrozně dlouho mě nikdo neoslovil ,komisaři Mäpchene´. Otevřel jsem obálku a vytáhl papír.
„Co to je?“ zeptal jsem se zvědavě svého nejvyššího šéfa.
„Podívejte se…“ odvětil a záhadně se usmál. Rozložil jsem tedy papír a přečetl. Opětně mi spadla čelist překvapením.
,Wow… Tak to je skvělá novinka!´pomyslel jsem si a na tváři se mi rozlil úsměv.
„Spokojený?“ potutelně se usmíval ministr.
„Více než spokojený, pane ministře.“ řekl jsem.
„Zítra tam budu a těším se na Vás… Vítejte zpátky.“ spěšně se rozloučil a nechal mě v kabinetu samotný s naprostým pocitem blaha.

Ráno jsem se vzbudil mnohem dříve, než obvykle, umyl jsem se a nasnídal. Vstával jsem ještě před Elis, tak jsem udělal snídani i ji. Když se probudila, seděl jsem už v kuchyni nad hrnkem kávy, novinami a voňavou koblihou. Měl bych se sice se sladkým krotit, ale jednou… Proč ne, že? Usmála se na mě:
„Co tak brzo?“
„Změna programu. Nejdu na akademii.“ odpověděl jsem ji a políbil.
„A kam se chystáš?“ vyzvídala dál.
„Ti to řeknu večer, jestli se ho vůbec dožiju.“ řekl jsem. Ihned pochopila, kam mířím.
„Tak se mi nikde nezabij, Niku. Jinak ti neudělám pizzu.“ sedla si ke mně a začala snídat. Sledoval jsem ji trochu překvapeně. Sice jsme spolu žili, ale už to nebylo takové krásné jako na začátku. ,Niku´ mě naposledy oslovila před deseti lety. Možná bych to mohl nazvat jako desetiletá odmlka v naší lásce. Dosnídal jsem, rozloučil jsem se s Elis a vyrazil jsem na dálniční. Naštěstí Semír byl se Stoltem a s Alexem Fuxem mimo služebnu, tudíž se moc neztrapním. Tedy aspoň si myslím…

Dorazil jsem na služebnu mého původního působiště o půl hodiny dřív. Vystoupil jsem z auta. Všiml jsem si, že auto Bruna Englharta tu už stojí a jeho majitel něco diskutuje s policejním prezidentem. Podíval jsem se kolem. Všude jsem viděl vzpomínky, i když se budova před pěti lety rekonstruovala. (Příchod na služebnu, Sklad, Lukas a Mik, Frank Böreg, Bruno Schwarz…): To všechno se mi teď honilo hlavou. Opíral jsem se o auto a vzpomínal na ty krásné i hrozné chvíle na této služebně. Po dvaceti minutách se narovnám a jdu vstříc novému začátku. U vchodu jsem se potkal s Brunem, který mě popřál vtipně šťastné dožití se večera. Usmál jsem se a vešel do hlavní místnosti služebny. Tady to vypadalo poměrně stejně jako na staré služebně, jen tu bylo skoro jiné osazenstvo.
„Nikolasi!“ zvolal nadšeně Horst Herzberger.
„Rád Vás vidím.“ vyslovili jsme skoro součastně. Z kanceláře šéfa vycházela Anna Englhartová.
„Profesore?“ žasla.
„Omyl… Komisaři, Anno…“ usmál jsem se. Úsměv opětovala.
„Tak Vás nám sem poslali, jo?“ zeptala se stylem Jacka.
„Asi to tak už je,“ ušklíbl jsem se.
Dopoledne proběhlo spíše debatně. S hloučkem kolem mě jsem se bavil o akademii, o minulosti, o všem. Ale odpoledne stálo za to.
Právě nám Anna oznámila, že je tu jedna akce. Vzal jsem si zbraň a ty různé věcičky. Anna také.
„Jedeme my dva,“ oznámila a jeli jsme. Řídit nechala mě. Se zbraní a s volantem jsem byl jedna ruka. Tak jsme během deseti minut přijeli k benzínové pumpě.
„Tak rychle jsem tu ještě nebyla.“ žasla jen Anna.
„To víte… Staré policejní zkratky jsou tu pořád,“ usmál jsem se. Vystoupili jsme. Jeli jsme celou dobu bez majáčku díky zkratkám, tudíž jsme mohli v klidu a beze zbraní obhlédnout situaci. V obchodu byli tři zločinci a přes šest rukojmích. Odvážili jsme se blíže, protože zločinci se zabývali rukojmími a nehlídali okno. Rozhodli jsme se, že to vezmeme do vlastních rukou. Tedy rozhodl jsem za nás já. sice jsem už dlouho nebyl v terénu, ale Anna můj názor akceptovala.
Nenápadně jsem tedy vnikl do obchodu a schoval se. Anna obhlédla okolí a zjistila, že žádnou past na nás nechystají. Byli to nějací amatéři. Poté Anna spustila majáček. Všichni tři se hnali k oknu. Jeden zastřelil jednoho rukojmího a druhý mě náhodou odhalil. Vystřelil jsem po tom prvním. Trefa do ramene a druhého jsem měl blíž, praštil jsem ho zbraní do temene hlavy. Druhý se skácel k zemi v bezvědomí. První se třetím se hnali dozadu, kde na ně čekala Anna. Běžel jsem za nimi. Sevřeli jsme je do kleští a nebylo úniku. Anna se postarala o toho postřeleného a já se rval jako pes s třetím. Ten na amatéra nevypadal. Karate a bojové sporty jsem ještě ovládal skvěle z dob mládí, ale vypadalo to, že si to nestačí k tomu, abych ho porazil, byl mnohem zručnější. Na poslední chvíli mě napadla zbraň. Vytáhl jsem ho a praštil ho ní o hlavu. Padnul do bezvědomí jako ten první.
„Koukám, že máte vybraný způsob, jak používat služební zbraň…“ bavila se Anna. Vstal jsem a vrátil jsem zbraň zpátky do pochvy.
„No… To jsem i házel po zločincích odznak. V mých mladých časech byl ještě pekelně ostrý,“ smál jsem se. Byl jsem pořádně pomlácený, ale na nohou jsem se držel.
„Jdeme.“ rozhodla tentokrát Anna a pomohla mi trošku do auta. Skontrovali jsme ještě rukojmí. Ten postřelený zemřel. Zavolal jsem na KTU a pohřebáky. Ani jsme na ně nečekali a vyrazili směr služebna. Tentokrát jsem nechal řídit Annu. Sice jsme na služebnu dorazili za půl hodiny, ale já jsem si alespoň trochu odpočinul. Po příjezdu na služebnu jsem seděl na židli v kanceláři Anny a sama se mě ujala a ošetřovala mě.
„Nemusel jste se tak prát. Vypadalo to, jako když se perou gorila s tygrem.“ smála se.
„Mám to už ve zvyku, jen se mi to tentokrát „trochu“ nevychytal.“ odvětil jsem. Došetřila mě a já jel už domů. Domluvil jsem se s policejním prezidentem, že tam jim budu pomáhat, pokud nebudu mít hodiny. Ty nemám dvakrát do týdne. Při příchodu domů se Elis zděsila, kde jsem se tak zřídil.
„Při bitce se zločinci,“ zazubil jsem se.


Tenkrát jsme si ten večer úžasně užili. Druhý den byl Semír překvapen, že jsem se do aktivní služby vrátil, protože on od Alexe věděl, že je to můj největší problém a sen.

Těšil jsem se na nejlepší akci roku, na Oslavy, kde měl dostat diplom i Semír Gerkhán a celá má třída. Měl jsem z toho celkem obavy, aby to ti moji malí policisti udělali všichni. Měl jsem strach oprávněný. Několik lidí propadalo. Snažil jsem se jim pomoct a oni se na poslední chvíli mého pomocného lana chytli a vytáhli to nejméně na trojku.

Oslavy
Šel jsem se podívat, jak si vedou na teoretických zkouškách. Několik z nich jsem podpořil, jiné znervóznil, ale vím, že Semír byl rád, že tam jsem. Seděl jsem tam asi hodinu, než jsem šel do kabinetu, kde už byli Jack, Mik a jeho synové kromě Andrého a Bruno.
„Dobrý den, pánové!“ pozdravil se a osobně a méně diplomaticky se přivítal s Fuxovými a Jackem. Když jsem přišel k Brunovi, zeptal se:
„Co aktivní policejní činnost?“
Ostatní se podivili. Nikomu z nich jsem to neřekl a nikdo to nevěděl.
„Cože? Starouš Nik v aktivní službě?“ ozval se se smíchem Jack, ale ihned se uklidnil, když zachytil otcův pohled.
„Jo, už je to tak. Chystají se mě zabít!“ zavrčel jsem a sedl jsem si na vlastní stůl a započali jsme vážné hovory o (ne)připravenosti Oslav.
Šel jsem se podívat i na praktickou část Zkoušek. Všichni při nich uspěli, tak teď jsme všichni čekali, co bude. Byl jsem s nimi, povzbuzoval je. Hodinu před začátkem veřejného programu Oslav jsem se od nich odloučil a šel za ostatními známými lidmi.
„Je tu hodně lidí,“ podotkl jsem, když jsem vešel do stanu, kde byli Bruno a i ostatní.
„Jsi snad nervózní?“ popichoval mě Mik.
„Ani náhodou…“ odvětil jsem a převlékl se do uniformy. Necítil jsem se v ní vůbec dobře, ale kvůli jednomu dni v roce to musím vydržet. Vlastně to bylo fajn se oblíknout do něčeho, co jasně vystihuje moje povolání. Připravil jsem se. Už Oslavy začali. Teď byl na pódiu Bruno Englhart a měl svůj proslov. Poté jsme vystoupili my, já a profesor Verner – třídní profesor druhé třídy. Každý z nás jsme měli proslov ke svým třídám. Přáli jsme jim oficiálně skvělé časy policistů a aby ctili akademii a nadřízené… Bylo toho moc. Každý jsme tam strávili přes deset minut. Poté předstoupil šéf akademie. Navázal na naše proslovy. Někteří profesoři si vzali proslovy také a pak přišel na řadu opětně ministr vnitra a volal si k sobě jednotlivé lidi, aby jim předal diplomy. Se svou třídou jsem se domluvil, že tu zůstanou ještě potom a rozloučíme se neoficiálně spolu. Třásl jsem si rukou s každým z nich. Po oficiální části jsem se se svou třídou odebrali do ústranní a zahájil jsem naši soukromou část Oslav a rozloučení. Chtěli, abych jim něco vyprávěl, co jsem zažil na policii. Tak jsem jim vyprávěl. Skoro všechno. Nakonec mě přerušil Semír:
„Pane profesore, zahrajete nám něco?“ a podával mi kytaru.
„Já jsem na to hrál naposledy na akademii, když jsem tu končil,“ bránil jsem se.
„Tak si to zopakujete,“ skandovali i ostatní. Nenechal jsem se přemlouvat, vzal jsem si kytaru a začal hrát. Všichni tu píseň znali, protože to byla hymna akademie. Zpívali jsme ji všichni. Pokračoval jsem dalšími písněmi, až jsem se dostal k zamilovaným a romantickým. Najednou jsem necítil stud jim se hrát, připadalo mi to naprosto přirozené. Tak jsem jim tam zpíval a hrál. Než mě přišel vyrušit šéf akademie:
„Nikolasi, chybíte nám na „poslední“ akci.“
„Tak to tam musím, vážení.“ ozval jsem se, podal jsem Semírovi kytaru a rozloučil jsem se s nimi. Byla to moje nejlepší třída za posledních deset let.


V této chvíli jsem poslal do světa Semíra Gerkhána, Elenu Krüger, Alexe Becka, Sussanu von Landitz a Bruno Pierra a ostatní, které si už moc nepamatuju. Ale to je teď vedlejší. Ten rok byl pro mě na akademii poslední. Alespoň prozatím. Vrátil jsem se naplno do aktivní služby na dálniční. Sice Anna byla ve vedení služebny, ale i tak s námi vyrážela často do akce. Když Semír dostal na parťáka Toma Kranich, byl jsem odvolán natrvalo ze aktivní služby a byl jsem povolán znovu na akademii, kde jsem učil Jana Richtera, Semírového budoucího parťáka z Ameriky. Poté i mě akademie omrzela a pracoval jsem doma pro interpol. S Elis jsme stárli, ale neuvědomili jsme si to. A pak najednou se stal převrat…

Ráno jsem seděl klasicky s novinami nad kafem a rohlíkem se sýrem. V novinách nebylo nic nového a práci jsem měl už hotovou a dnes ji odvážím do Centra Německého Interpolu. Najednou někdo zvoní u dveří. Odložil jsem noviny a rohlík a šel jsem otevřít. Přede dveřmi stál Jack Englhart.
„Ahoj Jacku!“ pozdravil jsem ministra vnitra. Bruno zemřel na rakovinu tlustého střeva, tak to za něj vzal jeho syn a můj spolužák na akademii.
„Čau Niku! Mám pro Tebe něco…“ podá mi dopis. Jako tenkrát Bruno.
„Co to je?“ zeptal jsem se nedočkavě.
„Trocha z toho, co ti Englharti dluží. Nástup máš zítra v šest ráno.“ oznámil mi a odešel. Zavřel jsem dveře a otevřel jsem obálku.


    Vážení pane Mäpchene,
    dovolujeme Vám oznámit, že dne 1. 1. 2000 jste přeložen z Interpolu na prezidium. Tam budete vykonávat funkci osobního asistenta policejního prezidenta.
    S úctou
    Frankie Reichelt
    policejní prezident


Chtěl jsem vykřiknout, že Englharti mě nic nedluží, ale vyznělo by to do ticha. Nejradši bych jel za Jackem a oznámil mu, že to místo neberu, ale toto byla šance, kterou si nenechám utéct. Jel jsem do Centra Německého Interpolu, odevzdal jsem tam hotovou práci. Šéf mě popřál hodně štěstí a odešel jsem odtamtud. Stavil jsem se nakonec teda za Jackem.
„Co potřebuješ?“ vyzval mě.
„Chtěl jsem ti říct, že Englharti mě nic nedluží. A nikdy jste mi nic nedlužili, Jacku.“ prohlásil jsem.
„A…?“ podíval se na mě.
„Ale to místo beru.“ oznámil jsem mu.
„Jsem věděl, že s tebou bude rozumná řeč,“ usmál se a já jsem odjel domů. Mik Fux pracoval jako méně zaneprázdněný člen na prezidiu, tak jsme si Silvestr spolu a s našimi manželkami a s Mikovými syny pořádně užili a 1.1. jsem nastoupil jako osobní asistent Frankieho Reichelta.


A tam jsem do teď. Propracoval jsem se vzpomínkami do současnosti, tak jsem mohl začít konečně vyplňovat ty lejstra. Po hodině mě vyrušilo zaklepání.
„dále!“ ozval jsem se a vzhlédl ke dveřím. Nikoho jsem nečekal. Vejde Elis.
„Máš tu návštěvu…“ usměje se a za ní se objeví 160-centimetrový muž. Ihned jsem v něj poznal…
„Semíre?“ vstanu.
„Ano, pane.“ přikývl a potřásli jsme si rukou.
„Už jsem Vás neviděl ani nepamatuju…“ řeknu potěšeně.
„Ano, já vím. dlouho jsem se neukázal,“ omlouval se.
„To je teď už jedno,“ pousměju se. Zachytil jsem Elisin pohled, že je na stole už znovu ohřívaná večeře.
„Dáte si s námi večeři?“ zeptal jsem se ho. Vykání v jeho případě jsem nikdy moc nepreferoval, ale teď jsem to považoval za lepší možnost.
„Tak dobře,“ souhlasil a šli jsme se najíst. Při jídle jsme se bavili o všedních věcech. Přitom jsem si důkladně prohlížel Semíra. Na očích mu bylo vidět, že nepřišel jen tak poklábosit, ale že přišel hledat pravdu. Samozřejmě jsem vědět o čem. Dojedli jsme a Elis odnesla talíře. Se Semírem jsme šli ke mně do pracovny a sedli si do křesel. Nabídl jsem mu skleničku whisky, ale zdvořile odmítl.
„Přišel jsem kvůli něčemu jinému,“ řekl a pozorně mě sledoval,
„Chci konečně zjistit, kdo je nebo byl můj otec, Nikolasi.“
Zhluboka jsem se nadechl:
„Nemyslím, že bys to ještě měl vědět.“
„To už jste mi Vy i bývalý ministr vnitra říkali na akademii. Teď jsem mnohem starší! Potřebuju to vědět!“ rozčílil se.
„Semíre…“ snažil jsem se mu domluvit, ale věděl jsem, že teď už není cesty zpět. Že už mu nemůžu tajit pravdu o Lukasi Gerkhánovi.
„Tvůj otec se jmenoval Lukas Gerkhán. Byl to policejní prezident. Ze všech byl nejlepší. Obhájil své místo sedmkrát po sobě. Byl to také… můj spolužák a spolupracovník, než se dostal na křeslo prezidenta.“ začal jsem.
„Byl? Takže… zemřel?“ zeptal se. Jeho oči vyzařovaly zvědavostí.
„Nevím… Prostě jednoho dne zmizel. Nikdo o něm nic neví. Možná někde žije, ale kde je mu konec?“ pokrčil jsem rameny. Nakonec Semír mě poprosil o sklenku whisky. Nalil jsem si také.
„A jaký byl? V akci… na akademii?“ vyzvídal dál.
„Byl dost tvrdohlavý, nápaditý a zábavný. Někdy lezl na nervy dost. Na akademii patřil mezi nejlepší jako ty tenkrát. V akci byl obezřetný, chytrý, myslel dopředu… Byl skvělý.“ odvětil jsem a napil se tvrdého alkoholu. Mlčky jsme oba přemýšleli. Chvíli jsem mu vyprávěl o Lukášovi na akademii a na dálničním. Potom se zvedl a odešel. Ani jeden jsme si nevšimli, že nás někdo sledoval.
Dopil jsem svou sklenku whisky a ještě si dolil. Přemýšlel jsem o tom, jestli jsem udělal dobře, že jsem Semírovi řekl o Lukasovi. Po nějaké té době jsem šel za Elis. Dlouho do noci jsme si povídali a spolu na manželské posteli usnuli. Zdálo se mi to, že to bylo chvilka mezi tím, co jsem usnul a ucítil chladnou čepel na hrudi a na břiše. Otevřel jsem oči a uviděl jsem… Frankoa Börega.
„Ty…“ chtěl jsem říct, ale nemohl jsem se vůbec nadechnout. Franko zmizel oknem, které roztříštil. Elis se probudila a všimla si mizejícího Frankoa. Poté se podívala na mě. V jejím obličeji se najednou objevila panika, strach a vyděšení.
„Niku… Miláčku… To mi nesmíš udělat. Nesmíš umřít!“ rozbrečela se a volala sanitku. Byla u mě. Chtěl jsem něco říct, říct ji, jak moc ji miluju, ale nemohl jsem. Byl jsem najednou tak slabý. Přepadl mě spánek. Elis mě přemlouvala, abych neusínal, abych chvíli vydržel, že sanitka už jede. Ale nešlo to. Zavřel jsem oči. Najednou jsem cítil vlny, vlny vody mě unášely pryč. Ne, nebyla to voda, byl to vzduch. Vlastně asi vzduch to nebyl. Nevím, co to bylo, ale vlny toho neznámého mě unášely pryč. Pryč od světa, kde jsem žil, pryč od lidí, které jsem měl rád. Pryč od Elis, od své ženy, kterou jsem tak miloval. Tím skončil můj příběh policejního komisaře…

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Haloo!
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 424
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
tak tady máte další kus,tedy 2/3 toho,co mám....

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Re: Haloo!
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1495
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Prosím, kolik je Ti let? Mám dojem, že pod patnáct... musím pak říci, že máš velmi zajímavý styl, líbí se mi i to, jak dobře povídku upravuješ Smile
Super, třeba z Tebe bude spisovatelka!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
RE:Woxí
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 424
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Tvůj dojem je správný...přesněji v lednu mi bude 14....
moc díky za komentář...moc mě to těší....

a k tomu se omlouvám,že sem už moc nechodím,ale mám toho opravdu nástupem na gympl moc....a není čas a nálada.....tak se omlouvám....

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 424
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Po sto letech tu mám pokráčko této povídky.....Tak snad se bude líbit Wink

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 424
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
K této povídce mám další nedokončené pokračování... Jelikož tuto povídku chci dát dědovi k Vánocům jako dárek, tak ji do zítra musím dopsat, ale sem budu povídku vkládat postupně po částech... Wink

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Konečný díl
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 424
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Jelikož tato povídka je tak trochu zapomenutá skoro bez komentářů, tak jsem sem dala poslední část.... a Tímto je i tato povídka dokončena....

S Pozdravem
Anča=)

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Kroky tvé jdou vpřed,ale myšlenky se vracejí...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma