AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, povídku jako ve škole...
1 :-))
77%
 77%  [ 7 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
22%
 22%  [ 2 ]
Celkem hlasů : 9

5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,


jak jsme slíbila, dávám sem na nové forum i PĚTEČKU Smile hrozně moc doufám, že si alespoň maličko pamatujete děj a zůstanete příběhu věrni Embarassed samozřejmě o Vás, čtenáře, velice stojím Embarassed pokud si chcete osvěžit to, co se v povídce stalo dosud, připravila jsem pro Vás toto SHRNUTÍ. Úplně dole najdete právě dosavadní děj pětky, stačí si text poznačit Wink
Na stejné adrese si můžete připomenout všechny povídky ze série Když, neboť na sebe těsně navazují.

Doufám, že se Vám poslední povídka ze série Když bude líbit a třeba mi k ní napíšete i svůj názor či kritiku...

Vaše Woxys



-----


Série Když

1) Když ti devadesát vteřin změní život... (dokončena)
2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách... (dokončena)
3) Když jsou všechny tvé volby špatné... (dokončena)
4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé... (dokončena)
5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách... (dokončena, právě čtete)


-----

19. 9. 2008 - přidán poslední - ČTYŘICÁTÝ díl - EPILOG.


Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...



Otázka Předurčení se objeví vždy znovu.
Máme právo se na něj vymlouvat, svádět na něj své neúspěchy, prohry a vlastní tragédie, nebo jsme to právě my, kdo utváříme své životy? Obdivujeme reky, kteří přes nepřízeň toho, čemu říkáme Osud, dobyli svá soukromá vítězství a naše úcta je tím větší, čím obtížnější byly překážky, které oni tak hrdinně zdolali. Nebýt strastí, nikdy by tito lidé nevyrostli, nepsaly by se o nich báje, které přetrvaly století, ba tisíciletí a které my teď čteme, naplněni vnitřní touhou podobat se jim alespoň v nějakém ohledu – a abychom na všechna předsevzetí o vlastním zdokonalení zapomněli ve chvíli, kdy se objeví první překážka, která měla vyzkoušet pevnost naší vůle.
Ale takoví nejsou všichni. Někteří mezi námi jsou hrdiny stejnými, jako byli ti dávní. Překonávají protivenství a rvou se za dobrou věc – potichu a skromně, na svých úrovních, přispívaje ke stabilitě světa bez toho, aby byli vyzdvihnuti v médiích.
Musí zatínat zuby, čelit mnoha ztrátám a zkouškám, aby udělali to, co je šlechtí a nám uchovává fungující společnost - plní své povinnosti.
Pochopili, že překážky nejsou prokletí, ale jejich zdolání představují stupně schodů, které vedou k tomu, aby oni sami dobyli to lepší v nich.
I když se to, co se jim staví do cesty, zdá být prokletím – i když se zdá, že jejich kroky končí ve slepých uličkách plných bolesti a strastí. Kdo je tam vede?
Osud...?


--------------------
--------------------


Semir Gerkhan se zhluboka nadechl, potlačuje touhu zavřít oči a jen si tak vychutnávat atmosféru radostného očekávání, kterou byl vzduch v prosté, důstojně působící síni naplněn: cítil se lehce, jaksi povzneseně nad starostmi, třebaže nadšení, co tu panovalo, nepatřilo jemu a on to dobře věděl. Místo toho, aby se nechal dále unášet, povzbudivě mrkl na jaksi podivně zeleného přítele: v černém kvádru vyšňořený Jan Richter mu oplatil nervózním pokusem o úsměv. Turek k němu udělal droboučký krůček, chystaje si pár slov uklidnění, leč jeho snaze nebylo přáno: jen sebou lehce škubl, jak mu do myšlenek vstoupily první tóny notoricky známé melodie.

Mendelssohn-Bartholdy: Svatební pochod.

Rychle se ohlédl, stejně jako ženich se stavíc čelem ke dveřím, které zatím zůstaly zavřené. Hosté, snad dvě sta lidí, které snoubenci pozvali, se s nezbytným šramocením, doprovázeným vyděšeným brekem dětí příliš malých, než aby slavnostní událost pochopily, zvedli v gestu úcty. Semir se usmál, když mezi nimi zahlédl mnohé známé tváře: dojatě popotahující Annu Engellhardtovou, na cynika si hrajícího a přesto podivně rozněžnělého Toma Kranicha, zubící se dvojici Bonratha a Hertzbergera, vzadu vykukující rezavou kštici technika Hartmutta, jehož ruky se držela zvědavě pokukující Allerlei...
Když se stále nic nedělo, přejel očima k první řadě, kde se po překvapeném zvednutí obočí pobaveně zašklebil na Elwen Smith, která mu, společně s přibližně stejně starou brunetkou, jenž jí seděla po boku, rozverně zamávala zpět. Úsměv mu ztuhl, až když se jeho oči setkaly s chladným zrakem Cariny Schäfer, nevěstiny matky: ještě stále mi to vyčítá, uvědomil si hořce. Pořád mi ještě neodpustila, že...
,,Můj bože,“ ozvalo se za ním skomíravě, ,,oni mi ji snad unesli...“
Než se stačil otočit a říci Janovi, aby nebláznil, byla jeho snaha pomoci přerušena podruhé: dveře se konečně otevřely a do sálu vstoupila štěstím zářící Andrea, doprovázena důležitým panem otcem.

Semirovy koutky se při pohledu na důstojně jdoucí ženu opět zvedly: teď již dojetím slzící Andrea vypadala famózně, vůbec se nedivil ohromenému vydechnutí, které se vydralo z na nohou se sotva držícího Jana. Blížila se k nim pomalinku, vychutnávaje si každičký tón hudby, každičký pohled, co na ni byl upřený, každičký krůček k budoucnosti: krůček, který zároveň něco otvíral i zavíral.
Střízlivý šedý sukňový kostýmek, který vkusně zvolila místo klasických šatů, jí krásně padnul a jen zdůraznil hrdě nesené bříško, které nešlo přehlédnou, ač ho halila ještě volná bílá košile. Ne snad, že by se Andrea se svým těhotenstvím tajila: naopak, rukou, za kterou ji nevedl otec, si podbřišek jemně hladila, aby nikdo nezůstal na pochybách, že v ní bije víc než jen jedno srdce.
Přesně s do ticha se vytrácející melodií stanula po boku ženicha, který tál před očima: předtím, než se definitivně věnovala obřadu, nezapomněla adresovat svému svědkovi, mladému tureckému komisaři, vřelý úsměv.
Oplatil jí ho, vyhýbaje se přitom varovně se tvářícímu Sebastianu Schäferovi a sáhl do náprsní kapsy pro krabičku s prstýnky: oddávající již pronášel první slova.

*

Sál se ještě nevzpamatoval z vůně jehličí vánočních stromečků, aby se do něj hned zapsala nová vzpomínka: na taneční rej nevázaného veselí, co ovládl parket, na vynikajícím, často exotickým jídlem obtížené stoly i bavící se hosty, halekáním si sdělující své dojmy přes celou místnost. Andrea s Janem si přáli velkou svatbu se vším, co k tomu patří: a Semir je, narozdíl od spousty těch, co se na novomanžele falešně zubili, ani maličko nepodezříval z toho, že by se chtěli jen a pouze blýsknout penězi, na jejichž nedostatek si rozhodně nemohli stěžovat. Věděl, že pouze mínili udělat radost co nejvíce lidem, s co nejvíce přáteli se podělit o své štěstí.
Upil ze sklenice šampaňského, které nosil tak dlouho, až v něm nezbyla jediná bublinka, odvrátil pohled od v pomalém, romantickém rytmu ploužících novomanželů a vydal se ke stolku, u něhož seděli dva jeho dobří známí.
,,Slečno Allerlei,“ zazubil se, bez pozvání klesaje na volnou židli vedle nich, ,,Nielsi! Jak se máte?“
,,Jako bys nás viděl po půl roce,“ utrousil zrzavý technik v narážce na fakt, že se po událostech spojených s Luigim Condegnem on i jeho přítelkyně s oběma vrchními komisaři daleko více sblížili. ,,Dobře, samozřejmě, jen... na tyhle akce moc nejsem,“ přiznal rozpačitě.
Turek se jen zašklebil: ,,všiml jsem si,“ poukázal na nervózní gesta, kterými si Hartmutt neustále upravoval příliš těsný límec sněhobílé košile: zjevně se daleko lépe cítil v pachem benzínu nasáklé uniformě pracovníků kolínské KTU.
,,Je prostě děsný,“ zapředla Petra, která si narozdíl od vyjukaného mladíka svatební veselici užívala: ve zlatých večerních šatech s ethno výšivkou na dekoltu a čelence jí to velice slušelo. ,,Život nejsou jen motory, drahý... koukej se trochu bavit!“
,,Rozkaz,“ zabručel, aby se mu obličej rozzářil nápadem. ,,Poslyš, co kdybys do mě přestala rýpat a radši...“ trhl bradou k Turkovi, který jen zmateně hleděl z jednoho na druhého.
Prostořeká Allerlei náhle ztratila obvyklý náboj a začervenala se: ,,ech...myslíš, že je teď ta pravá chvíle?“ Když Hartmutt kývl, zhluboka se nadechla a přistoupila ke komisaři. ,,Víte,“ zamumlala, ,,známe se už nějaký ten čas, tak jsem si říkala, zda bychom si nemohli...“
,,Tykat?“ došlo mu a se smíchem si k sobě měděnovlásku přitáhl. ,,Já si říkal, že vám... že TI to trvalo!“
,,Takže,“ podala mu pravici, ,,Petra.“
,,Semir, překvapivě,“ potřásl jí rukou a políbil mladou ženu na obě tváře, což zavdalo příčinu k Nielsovu podrážděnému zakašlání. ,,No jo, však já ti ji neseberu,“ nechal Allerlei sednout vedle technika, škodolibě se hned zaměřujíc na jeho bílé ponožky, které z černých botasek žalovaly na příliš krátké nohavice obleku. ,,Moooc pěkný outfit, Hartmutte, ale...“ než stačil vypotit patřičně jedovatou poznámku, upoutala jeho pozornost kolem procházející dvojice. ,,Tak... zatím,“ rozloučil se s vykulenými přáteli spěšně a namířil si to k páru, co se zadýchaný vracel z tanečního parketu.


Krucinál, kousl se do rtu, vstupujíc do jámy lvové: moc dobře teď, když si ho všimli, pochopil úsloví o zabijáckých pohledech.
Jsme dospělí, je na čase tu pitomost skončit – a kdy jindy než dnes by k tomu byla lepší příležitost? Přistoupil k manželům, kteří mlčeli jako zařezaní a tvářili se asi stejně přístupně, jako stěna antarktického ledovce. ,,Dobrý den, paní Schafërová,“ naznačil úklonu, ,,pane Schafëre. Bavíte se dobře?“
,,Drahoušku, co si dáš k pití?“ obrátil se Sebastián k ženě, okázale přitom Turka ignoruje. ,,Kávu, čaj, víno, nebo něco ostřejšího?“
,,Dala bych si minerálku,“ odvětila Carina chladně. Narozdíl od druha se nepokusila předstírat, že komisař neexistuje: místo toho ho její výraz zahrnul výčitkami, zlostí a nepřízní.
Semir polkl, snaže se při vší té rušivé hlasité hudbě dát do tónu patřičnou diplomatičnost: ,,poslyšte,“ začal tiše. ,,Myslím, že některé věci máme za sebou: na tom, že se to manželství nepovedlo, jsme se s Andreou shodli oba. Vy jen musíte konečně respektovat, že to bylo naše rozhodnutí a všechno už je minulost, copak tomu nerozumíte? Ona je teď šťastná a...“
,,Pojď si ještě zatančit,“ vyskočila na nohy Carina a než dokázal mžikající Turek něco opáčit, oba manželé se zamíchali do chumlu hostů, co korzovali sálem. Vzdychl, ztěžka sedaje ke stolu: tohle bylo něco, co ho mrzelo... netrápil se tím, ani si z toho nevytvářel trauma, ale ta ukřivděnost, co jim viděl v očích, mu nebyla příjemná. Kdyby mu měli co odpouštět, pochopil by to, ale tohle bylo tak strašně nefér, že...

,,Ale, ale... kohopak to tady máme, snad ne našeho maroda?“ hlas, který pronesl anglickou větu Semir znal a přesto nedovedl identifikovat, ho donutil zvednout hlavu: zubila se na něj mladá lékařka, která mu takřka před dvěma roky zachránila život při jeho kanadské anabázi.
,,Dobrý den, slečno Smith,“ pousmál se a potřásl jí pravicí, stejně jako hnědovlasé ženě, kterou při obřadu zahlédl v první řadě.
,,Vy se ještě neznáte,“ uvědomila si Elwen v reakci na Turkovy rozpaky a otevřenou dlaní ukázala na svou společnici: ,,moje sestra, Fiona Smith,“ počkala, dokud si nepodali ruku, ,,a pan Gerkhan, policejní komisař a můj prominentní pacient.“
,,Rád vás obě vidím,“ pokýval hlavou, trošku nervózní z toho, že pokud jim chce pohlédnout do očí, musí se pořádně zaklonit. ,,ačkoliv přiznávám, že jsem vás tu nečekal: copak tady vlastně děláte?“
Slovo si vzala Elwen: ,,víte, paní Schaf.. vlastně už Richterová nás najala, abychom jí dělaly osobní lékařské asistentky: platila lépe než na klinice a je to docela pohodová práce pro nás obě – ona je totiž Fiona sestra nejen moje pokrevní, ale i zdravotní.“
,,Ano,“ promluvila konečně i druhá, do bílých šatů s květy oděná brunetka. ,,Richterovi provázíme a o paní se budeme starat jak do porodu, tak i po něm. I o to malé – někdo musí dohlédnout, aby bylo všechno v pořádku, že ano.“
,,To jistě,“ souhlasil, poněkud duchem nepřítomen: cítil, že se ženám zamlouvá a že by s ním mile rády proklábosily celou oslavu, na Turka však opět dolehl stín z parodie rozhovoru s Andreinými rodiči. Sebralo ho to víc, než čekal... a tak byl vděčný, když v osůbce, která ho zatahala za rukáv saka, poznal Toma.
,,Semire, nezajdeš na jedno?“ naznačil Kranich cestu k blízkému baru. ,,Je tady děsně přetopeno a já mám sucho v krku...“
,,Jo, jdu s tebou,“ přitakal a lehce se oběma společnicím uklonil: ,,bylo mi potěšením, dámy, ale nechal bych to na příště, jo? Zaskočte k nám na služebnu, dáme si kafe a pohovoříme.“
Chápavě se uculily a nechaly ho odběhnout, aby se vzápětí sebraly a šly napomenout Andreu, která se příliš rozjela v tanci, málem přitom zapomínaje, že je v sedmém měsíci.

V sále to hučelo jako v úle: hudba byla snad čím dál hlasitější a hosté pomalu, ale jistě ztráceli zábrany, noře se do hlubin bujaré zábavy – a alkohol, který mizel po litrech, v tom zcela jistě nehrál malou roli.

,,Člověče,“ zkřivil mezi těly ostatních hostů mačkaný drobný Turek rty, ,,řeknu ti, že se tady přestávám cítit dobře: je tu na můj vkus strašně přeplněno.“
,,To je na svatbách děsná vzácnost, Semire!“ nechal zaznít ironii Kranich, který si naopak v davu plaval jako rybka ve vodě, bez skrupulí si dělajíc potřebný prostor lokty. ,,Ale jestli potřebuješ na vzduch, tak se zajdeme projít, mně je to celkem fuk...“
Mladší a menší z komisařů vyhlédl z okna: venku zuřila chumelenice a takové počasí neskýtalo pro tureckého strážce zákona žádné potěšení. Mimoděk se otřásl. ,,To ani ne, spíš bych si našel nějaké klidnější místečko a pokecal, jestli ti to nevadí... Už mě nebaví jen tak chodit sem a tam...“
Modrooký policista se zamyslel a pak ukázal na vzdálené dveře: ,,vidíš je? Za nimi by měla být zimní zahrada, takže jestli není zamčeno, mohli bychom se zdekovat tam: vezmeme pivko a... Jejda!“
Tmavovlasá dívka, do které vrazil, zavrávorala a nebýt pomocné ruky, kterou jí Tom reflexivně obtočil kolem pasu, byla by spadla na zem: takhle mu s překvapením pootevřenými ústy spočinula v objetí.
,,Pro... promiňte,“ zakoktal se Němec, pustil ji a o krok ustoupil, bezmocně přejížděje očima k na podlaze roztříštěné sklence vína, již žena upustila. ,,Mrzí mě, to... já nechtěl... Dotkl jsem se vás... Tedy... jako bez vašeho svolení... Já...“
Turek svraštil čelo a maličko se vzdálil, zvědavý, co bude dál: scénka vypadala docela roztomile.
Otřesená brunetka si odkašlala: ,,to... to nic...“
Tom vydechl, hltaje dívku očima: ty její byly kakaově hnědé, hluboké... do čela jí padaly dlouhé tmavé lokny, které se stáčely až k odvážnému a přesto nic neodhalujícímu, šperkem zdobenému výstřihu temně rudých vínových večerních šatů, které rafinovaně zdůrazňovaly její ženskou postavu. Polkl, cítil, jak mu nachoví tváře. ,,Ale... jak n-n-nic? Minimálně to rozlité pití musím napravit, slečno...?“
Na její tváři se objevil ne náznak, ale naplno zářící svůdný úsměv. ,,Karolina Kaiczowska, pane...?“
,,Kranich,“ vypadlo z něj. ,,Tom Kranich.“
Semir vyprskl, zakládaje ruce na prsou: no toto...
Komisař však na pobaveného kolegu nebral ohled: ,,jestli... jestli jste tady sama, slečno Kachovská, tak bych vás pozval...“
,,Kaiczowska,“ opravila ho jemně. ,,A sama tu nejsem.“
Zatvářil se tak zklamaně, že dívka bez váhání pronesla i zbytek věty, kterou si nechávala jako druh sebeobrany: ,,pozvala mě nejlepší kamarádka,“ vysvětlila a k šoku obou mužů ukázala bradou ke stolu, kde se líbali Hartmutt a Allerlei. ,,Teď jsem šla pro něco na pití a zdá se,“ uchichtla se, ,,že jim zrovna nechybím.“
Kranich ji v nadšení chytil za ruku, aby se dal do opětného omlouvání: už bez zábran se culící Turek jen obrátil oči v sloup, zatímco Karolina se jen cudně usmívala.
,,Já vám pití rozlil, tak koupím nové... a jestli vám to nebude vadit,“ špitl Tom jako desetiletý hošík, co zve dívenku ze sousední třídy na kopeček pistáciové za třicet centů, ,,dám si s vámi.“
,,Potěší mě to,“ zavířila řasami a s naprostou samozřejmostí, která mile překvapila jak ji, tak i německého komisaře, se zavěsila do jím nabídnutého rámě, aby se nechala odvést k jednomu ze stolů.
Zaskočený Turek jen potřepal hlavou, aby se vzpamatoval: no to byla tedy čistá práce, kolegáčku, zašklebil se pro sebe, eviduje jen Tomův omluvný výraz ,,sorry, brácho, mám obsazeno.“
Ok, pokrčil rameny. Chtěl chvilku klidu? Chtěl. Tak ho bude mít úplný.

*

Samota ho něžně hladila po čele a voněla útěchou: bylo příjemné vzdálit se od ruchu a shonu a přitom vědět, že stačí otevřít dveře, aby se zase vrátil k lidem. Procházel se kameny obloženou místností s vysokým stropem a těšil se z toho, že v tichu slyší vlastní kroky: očima přitom přejížděl mezi květináči rostlin rozmanitých druhů i tvarů, které vcelku zdařile imitovaly přirozený porost. Zastavil se u prosklené stěny, dotkl se čelem chladné čiré hmoty a pohlédl ven: za hradbou, co obestírala iluzi rozkvetlé zahrady, hustě padal sníh. Tančící vločky spolu vířily, aby se pak klidně snesly na lože závějí, plodů intenzivních chumelenic minulých dní. Všechno tam venku bylo bílé – háv, který ležel na holých větvích a zahnědlé trávě, čistota, která milosrdně skrývala pod svá křídla... všechno tam venku bylo nevinné, čisté, spící... prostě bílé.
Semir zavřel oči a nechal ji vejít do snu. Jak by jí asi slušely svatební šaty? Spletla by si havraní vlasy do copu, nebo je nechala rozpuštěné, rozevláté, tak, jak je rád bral do rukou a pouštěl mezi prsty? Viděl její ledově modré oči plné štěstí a očekávání, jak se jí ke tváři blížily jeho rty v potvrzení posvátného slibu...
Zaťal pěsti.
Sám sebe odtáhl od do tenat iluzí mámícího obrazu tam venku a obrátil se nazpátek. Nemohl si dovolit nechat se lapit do sítě klamu: už dávno si uvědomil, že se mu tento sen nikdy nevyplní, že Kateřinu navždy, neodvolatelně ztratil. Vracel se k ní často, s láskyplným úsměvem, neboť ho vzpomínky na ni již nebolely, ale poskytovaly mu oporu, povzbuzení. Přijal fakt – to bylo osvobozující. Ale nesměl si plánovat budoucnost s přeludem, bylo nutné přervat byť jen nitečku takových snů. Jinak by byla realita nesnesitelná.

Došlo mu, že, aniž si to uvědomil, dokráčel až k drobné nádržce s vodou: plavali v ní červeně zbarvení karáskové, kterým se nadneseně říká ,,zlaté rybičky“. Pružně, nedbaje na drahou látku obleku, vyskočil na umělou skalku nad jezírkem, kde se uvelebil do sedu, klátíc nohama nad hladinou jako malý kluk. Rybičky... Mají omezený prostor a dopředu nalinkované životy – do smrti budou kroužit v téhle pět palců hluboké misce mezi lekníny a budou spokojené. Možná to mají lehčí a lepší než my, zauvažoval, ale pak tu myšlenku odvrhl. Radši měl své možnosti volby, byť ty mohly znamenat bolest. Jeho budoucnost nikdo cizí určovat nebude. To nikdy nedopustí. Nikdy.

Klapnuly dveře a směrem k němu zamířily drobné krůčky: shlédl na ni bez překvapení, vlastně čekal, že se tady ukáže.
,,Neruším?“ špitla Andrea a pokusila se vydrápat za ním: jen vyjekl a sklouzl vedle ní, napomínaje ženu, aby si ve svém stavu nehrála na akční hrdinku. Kývla a klesla na lavičku u pěkně narostlé agáve.
Chvíli oba mlčeli.
,,Naši, že?“ optala se pak sotva slyšitelně a jen vzdychla, když Semir přitakal. ,,Víš, oni tohle nikdy nepochopí... vzali si do hlavy, že ten rozvod byla jen tvoje vina – jejich dceruška,“ zaironizovala si, ,,by přece jako správná Schäfer rodinný krb nikdy neohrozila!“
,,To je dobrý,“ zamumlal, hledě kamsi přes její rameno.
Opět zmkli.
Trvalo snad dalších pět minut, než se novopečená paní Richterová opět ozvala: její tichá slova zněla velmi nejistě a rozpačitě. ,,Semire, já... slyšela jsem o ní. Je mi to moc líto, věř mi.“
,,Je to půl roku,“ zachraptěl, svíraje ruce v pěst. ,,Víc jak půl roku... Už jen vzpomínám, víš? Na to hezké, co nám ta chvilička, těch pár týdnů, dala: a bylo toho tolik, Andy... Tolik nádherných vzpomínek...“
Bez jediné hlásky se zvedla a objala ho, líbaje tureckého komisaře na čelo.
Rty se mu roztáhly v jemném úsměvu, její bříško teď měl pár palců od své tváře: s povděkem kvitoval, že tak může změnit téma. ,,Proč jste se vlastně s Janem brali až teď?“
,,No,“ pokrčila rameny stydlivě, ,,užívali jsme si ten pocit, že jsme snoubenci: vím, že to zní divně, nesměj se!“ reagovala na pobavení, co se muži zračilo v oříškových očích. ,,Ale nám se to fakt líbilo, tak jsme nespěchali... No a pak jsem zjistila, že jsem...“ pohladila si podbřišek a rozzářila se. ,,Hned jsme začali všechno vyřizovat, protože naši trvali na tom, abych se vdala ještě před porodem, takže...“
,,Aha.“ Cítil, jak ho tiskne něco bolestného. ,,Pojistka proti opakování špatné zkušenosti, jo?“
Novomanželka se kousla do rtu: ,,asi máš pravdu,“ hlesla. ,,Chtěli, abych měla jistotu, že mi Jan neuteče a nenechá mě samotnou s dítětem... No,“ zamračila se, ,,nechme paranoiu mých rodičů stranou. Já se tě chtěla vlastně na něco zeptat.“
,,Povídej, Andy. Bez obav.“
V kostýmku vyšňořená žena nejistě přešlápla. ,,Všichni mi tvrdili,“ začala pak nesměle, ,,že jsem blázen, když jsem tě chtěla za svědka. Že nám oběma jen zjitřím rány... Ale já si řekla,“ vystrčila bradu bojovně, ,,že by bylo daleko horší, kdybych popřela, že tě mám ráda. Bylo by pokrytecké požádat někoho jiného, než mého nejlepšího přítele... a ty jsi můj nejlepší přítel. Jenže teď mě napadlo, že to třeba vnímáš jinak: pokud ano, omlouvám se ti a...“
,,Andreo,“ usmál se Gerkhan a chytil její ruce do svých dlaní, ,,neblázni: bylo mi ctí být u tak významného okamžiku v životě mých přátel. Nic si nevyčítej, jasné?“
,,Jasné,“ zazubila se podezřele dlouho pomrkávala, předstíraje, že má v oku smítko.
Semir trpělivě čekal, dokud se neuklidnila a pak si nesmírně rozpačitě odkašlal: ,,Andy, směl bych...?“
Bez váhání si vytáhla košili nahoru a nechala bývalého manžela, aby jí něžně položil dlaně na břicho: pozorovala ho, jak se zavřenýma očima číhá na pohyb, aby se pak rozsvítit takřka dětskou radostí: ,,koplo!“ vyjekl nadšeně. ,,Cítil jsem ho!“
,,Kope pořád,“ přitakala, potěšena jeho reakcí. ,,Určitě to bude kluk...“
,,Třeba. Nebo talentovaná fotbalistka,“ uculil se a než se nadála, podbřišek jí políbil. ,,Měj se, mrňousi, máš bezva mámu. A tobě, Andy,“ zvážněl Turek, ,,gratuluji. Ze srdce ti to přeji, tobě i Janovi.“
,,Jan by teď byl rád,“ ozvalo se od dveří rozjařeně, ,,kdyby si jeho drahá žena vzpomněla, koho si vlastně vzala!“ přihnal se k nim Richter, honem Andreu objal kolem ramen a majetnicky políbil.
Semir počkal, až si vymění tu drobnou něžnůstku a pak vstal. ,,Vy ani nevíte,“ řekl tiše, ,,jaké máte štěstí.“
Jan obtočil manželce ruku kolem pasu. ,,Ale víme,“ usmál se na přítele vážně. ,,Moc dobře to víme.“


mmmmmmmmmmmmm



Arrow


*****


,,Karolina je prostě úžasná! Včera jsme spolu byli v kině a pak si šli sednou do kavárny: povídali jsme si asi tři hodiny a ukončili to jen proto, že tam už zavírali... Já jsem si objednal čaj a ona kávu – dala si do ní tři kostky cukru, ale zase ji chtěla bez šlehačky...“
,,Představ si, že Karolina vystudovala polštinu na krakovské univerzitě! To je věc co? Koneckonců, prý z té země pocházejí její předci, tak pro to má asi předpoklady... Teď ten jazyk učí dětičky na jednom gymplu tady v Kolíně...“
,,Nevěřili byste, jakou mi Karolina udělala skvělou večeři: ona totiž kuřecí nejen peče, ale pak ho ještě restuje... docílí se tím takový... takový zvláštní křupaný kůrčičky, víš?“
,,S Allerlei se prý seznámily už ve školce, chodily na stejnou základku a kamarádí spolu i dál... Karolina mi ukazovala fotky s malou Petrou, he he, někdy se musíš podívat, umřeš smíchy...“
,,Včera byla Karolina roztomilá... trochu se zdržela v obchodě, tak se tam pěkně červenala – přitom si ve městě koupila novou halenku, takovou.. jako vykrojenou a jsou na ní zelené lemy, je trošku volnější v pase, ale...“

,,...no a pak jsme šli ještě na ruské kolo, ale to nebyl dobrý nápad, protože v těch kabinkách byla děsná zima, museli jsme si zaběhnout ke stánku pro grog, abychom se kapku zahřáli...“
,,Mhm,“ udělal Semir a dál zaujatě studoval nový typ formuláře, pochopitelně daleko nepřehlednější a složitější na vyplnění, než ty předchozí. ,,To je paráda, brácho, fakt...“
Tom si z chladného publika nic nedělal a pokračoval v líčení včerejší procházky po nábřeží Rýna.
Od chvíle, kdy se s mladou ženou polského původu seznámil, zdál se být Kranich prostě v jiném světě; a veškeré osazenstvo služebny tak bylo odsouzeno k poslouchání stále nových chvalozpěvů na Karolinu Kaiczowskou, o které již nyní vědělo první poslední.
Týden po obřadu ještě Semir hltal každé slovo, nadšený z přítelova štěstí - sám pokládal zvědavé otázky, které se vždy dočkaly velmi, ale velmi obsáhlé odpovědi. Když však poblázněnost Toma nepřešla ani měsíc po Andreině svatbě, v zájmu svého vlastního duševního zdraví pouštěl Turek jeho oslavné sonáty jedním uchem tam a druhým ven, pouze kýváním hlavy dávaje najevo, že vzal parťákova slova na vědomí.
Samozřejmě, že ho Tomova zamilovanost těšila, vždyť si ji modrooký komisař plně zasloužil – zdaleka nejen za to neštěstí, co si kdysi prožil s Elenou. A pak, Semir měl tu čest Karolinu poznat na společné večeři pro tři a zjistil, že v jejím případě láska Kranichovu mysl nezatemnila: skutečně se jednalo o sympatickou a inteligentní mladou dámu, se kterou si k Tomově neskutečné radosti vzájemně padli do oka.
Vlastně, odložil Gerkhan list papíru s instrukcemi, na jejichž dekódování do němčiny by potřeboval enigmu, vlastně můžu být jen spokojený: parťák je snad konečně šťastný s tou pravou a já v ní možná získám nového přítele...

,,...no a to je ten důvod, proč jsme dneska zaspal,“ dokončil Tom svůj obsáhlý referát a protáhl se. ,,Uchm, copak nikdy nepřestane sněžit? Divím se, že se dneska na dálnici nic většího nesemlelo, taková chumelenice...“
Turek zvedl oči k oknu: skutečně, z olověného nebe se sypala další a další peříčka studených krystalků, která se přidávala na již tak netypicky vysokou sněhovou pokrývku, co se snesla na lednový Kolín. Od konce prosince, snad možná i od data Richterovic svatby, neminul den, kdy by alespoň pár vloček nespadlo. Bílým hávem zahalené město asi potěšilo romantické duše, ale zdaleka ne komisaře od dálniční policie – jediný sníh, s nímž ve službě přišli do kontaktu, byl rozježděný a ten nejen že nepůsobil esteticky, ale navíc byl spoluviníkem spousty vážných nehod. Oddělení Anny Engellhardtové tak mělo v těchto dnech práce až nad hlavu.

Nechal Tomovu poznámku bez komentáře a zvedl se, aby se zahřál pořádným šálkem horkého čaje: pro jeho tureckou zimomřivost byl letošní leden pěkně trpkou zkušeností. Zrovna vypínal vodu v rychlovarné konvici, když se za ním ozval příjemný mužský hlas, který ho donutil k předem pobavenému úšklebku.
,,Ale, ale... myslíš, že ti horké pitíčko rozehřeje zamrzlé mozkové buňky?“ uculovala se nová staniční posila, Rudolf Lavenna, kterému nikdo neřekl jinak než Jolly, provokativně. ,,Další marný pokus o jejich resuscitaci, kamaráde?“
,,Jasně,“ zalil Gerkhan v modrém hrnečku čekající pytlík opunciového čaje vařící vodou a změřil si teprve tři měsíce sloužícího kolegu pohledem. Lavenna byl typem, který vám poprvé vejde do bytu a vy máte po deseti minutách pocit, že ho znáte odjakživa: dveře do vaší duše přitom otevřel nejen jemně kousavý humor, který mu koneckonců dal onu přiléhavou přezdívku, ale i příjemný vzhled. Maličko zakulacený Jolly Semira převyšoval asi o hlavu, do čela mu padala ofina kaštanových vlasů, které tu a tam zakryly jeho zelenohnědé oči: to si pak muž kadeře odhazoval z čela pro něj charakteristickým netrpělivým gestem. Málokdy ho někdo viděl bez úsměvu – a humor si udržel i v situacích, kdy nebylo do smíchu vůbec nikomu. Rudolfovy sarkastické hlášky, ne nepodobné výrokům cynických polních chirurgů, už se staly často citovanou klasikou.
,,Teda Semire, s tebou je dneska sranda jako s posledním exemplářem ptáka dodo,“ ušklíbl se Jolly a sebral mžikajícímu Turkovi před nosem poslední erární máslovou sušenku. ,,Pro dětičky,“ zatvářil se lítostivě, odvraceje námitku, že je jaksi bezdětný, poněkud záhadným odseknutím ,,co já vím, co mi zase dneska pošlou postou.“
,,Boha jeho,“ usrkl čajíku Turek, s úlevou sledujíc, že se Jolly hodlá věnovat další kolegyni, která posílila zdejší sbor teprve nedávno: vlastně přišla společně s Lavennou a jejich podivná dvojice zavdávala příčiny k mnohým fámám a drbům.

Veronika Wolfová byla sice o tři roky starší než její stále vtipkující parťák, ale čtyřicítku by jí nikdo nehádal: recept na to, jak si udržet úžasnou postavu, by po ní žebrala nejedna zavalitá mladice. Ideální míry však ženě většinou halilo oblečení, které by normální člověk těžko překousl i u vnadné puberťačky – nakrátko ostříhaná světlovlasá Veronika si potrpěla na černobílou extravagantní módu, přičemž jejím nejoblíbenějším modelem bylo do špičky končící dlouhé triko s asymetrickým výstřihem, barevně nesladěnými rukávy, doplněné šedou minisukní s příčným švem. Zajímavé Turkovi přišlo, že se výstřední odívání vůbec nekrylo s bělovlásčinou povahou: žena byla uzavřená, odměřená a na jakékoliv otázky odpovídala stroze, bez toho, aby se jakkoliv kreativně projevila. Už si na její tiché vystupování zvykl, ale napřed byl Semir z nové kolegyně poněkud nervózní: možná za to mohlo i to, že byla velice vysoká a pod pohledem jejích černých očí měl člověk dojem, že se rozpouští.

Málem zapomněl na svůj čaj: modrý hrneček ho pomalu přestával hřát v dlaních a tak Turek jeho obsah vyprázdnil jediným dlouhým douškem, aby se vzdálil do hlavní části policejní služebny, nechávaje za sebou Veroniku, která se zubila Jollyho poznámkám – Lavenna byl snad jediný člověk, který ji dovedl rozesmát.


mmmmmmmmmmmmm


V místnosti panovala poněkud ospalá atmosféra vykouzlená olověným nebem, které má zvláštní schopnost zabíjet v člověku aktivitu a posílat jeho myšlenky i chování do strnulé umdlelosti: jakoby snad všichni potřebovali uklidnit své duše po ruchu a stresu, v nějž se proměnily Vánoce, kdysi svátky klidu a pohody. Od čtyřiadvacátého prosince a následné svatby již uplynul celý měsíc, ale regenerace myslí a organismů očividně nebyla dovršena: většina osazenstva jen s tupými výrazy popíjela kávu a jediná činnost, na kterou se ve své znuděnosti zmohla, bylo hraní karet po síti.
Jenže tohle nicnedělání bylo svým způsobem ideálním stavem, který se, vzdychl si Semir, každou chvíli změní, jak bude hlášena nová nehoda, noví zranění, noví mrtví... Kéž by se jen mohli takhle nudit každý den, od rána do večera – vyhnout se všem kontaktům s rodinami těch, kterým se šedý pruh asfaltu stal osudným.
No vida, pomyslel si s úšklebkem, ono to počasí působí melancholicky i na mě.

Oklepal se jako z vody vyběhlý pes a kývl na Trabera, co s vyplazeným jazykem soustředěně válčil poker s kybernetickým protivníkem. ,,Copak,“ zaščuřil se, opíraje se jednou rukou o desku jeho stolu, ,,jak to jde?“
,,Bída,“ zavrčel Frank. ,,Dneska jsem tak mimo, že...“ zmlkl, zíraje na šéfovou, která se k nim blížila s ponurým výrazem ve tváři a s mobilem u ucha. Než stačil zjistit, že ho nejde zpucovat za flákání se v pracovní době, ale jen míří ke kancelářím, rozehranou partii vykřížkoval ve snaze zakrýt provinění. ,,Kruci...“ ocenil zbytečně ztracenou hru vztekle.
,,No jo, smůla. Kamaráde, víš, potřeboval bych pomoc,“ nasadil Turek psí oči, které, jak už si ověřil, zdaleka neobměkčovaly jen srdce Anny Engellhardtové. ,,Když ty se teď tolik vyznáš v tom papírování, tak...“
Sedící komisař se hořce ušklíbl.
To jsem neměl říkat, uvědomil si Semir příliš pozdě, jak Trabera mrzí, že po zranění, které mu před půlrokem způsobil Spravedlivý, může stále zastávat pouze drobné, s kanceláří spjaté pomocné práce. Muž sice šokoval lékaře, kteří mu nedávali větší šance na přežití, natožpak na pohyblivost, svou vůlí, díky níž spoustu potíží překonal, ale... Byť už nějaký čas nepotřeboval berle, stále docházel na rehabilitace páteře: zpět do plné služby, po které tolik toužil, se ještě nevrátil a musel se tak spokojit s tím, že mu Anna nabídla pozici podobnou té Bonrathově a Hertzbergerově. Jenže pro Trabera, který upřednostňoval akci, bylo papírování stejným mučením, jako pro Semira a Toma. A teď ho asi vědomí, že ho pokouší kolega, který se každou chvíli vydá k nějaké vzrušující události na dálnici, jen těžko povzbudí.
Gerkhan si odkašlal. Omlouvat se nebude, poslední, o co Traber stál, byl soucit. ,,Děsně jsem se zamotal do těch nových formulářů,“ přiznal svou absolutní neznalost v oboru byrokracie. ,,Mrkl bys na to a vysvětlil mi to?“
,,Hlášení o ukradeném voze, že?“ optal se smířeně Traber a jen vzdychl, když Turek přitakal. ,,Nechápu, proč to dělají tak nesrozumitelné, rovnou by to mohli tisknout v azbuce.“
,,Tak nějak,“ souhlasil Semir. ,,A co teda...“
,,V téhle kolonce,“ zabodl muž prst do papíru, ,,musí být espézetka. A v té druhé znova.“
,,Ok,“ pochopil Turek a odlepil se od stolu. ,,Díky! A jen tak mimochodem,“ zvedl obočí žertovně, ,,co tvá nová známost?“
,,Idylka,“ rozlil se Traberovi po tváři úsměv. ,,Ona je naprosto skvělá, včera jsme spolu byli v jedné restauraci a...“
Gerkhanovi se v hlavě rudě rozblikala výstražná kontrolka: tohle bylo nějak známé. Byl sice rád, že se Frank konečně přestal trápit Sussaninou smrtí, ale další, tentokrát jeho vlastní neprozíravou otázkou vyvolanou porci chvalozpěvů by asi nepřežil.
Koneckonců, blesklo jím tíživě, i já se mám čím trápit... má bolest je čerstvější, než ta Tomova... a nebyla přehlušena zamilovaností, jako ta Traberova. Každopádně nové lásky oběma mužům přál – a rozhodně se mu nejen lépe povídalo, ale i pracovalo se šťastnými, než se žalem zhroucenými komisaři.
,,Semire?“ Policista znepokojeně sledoval bezvýraznou masku, co zakryla Turkův obličej. ,,Je ti něco?“
Zamžikal. ,,,Ne, já... já jsem v pohodě, všechno je ok, jen jsem se kapku zamyslel. A...“ pohled mu padl na jeho kancelář – k ohromeně tvářícímu Tomovi se tam skláněla šéfová. ,,Nic, Franku... musím běžet!“
Když Turek s děkovným kývnutím popadl vzorový formulář a kvapně se vydal ke svým dveřím, Traber jen pokrčil rameny a s odhodláním, že tentokrát vyhraje, spustil další elektronickou partičku karet.

Přišlo mu to hloupé, ale stejně zaklepal, byť se jednalo o jeho vlastní kancelář: ti dva sebou trhli, k jeho znepokojení se vyplašeně přejeli očima a pak ho unisono vyzvali ke vstupu.
,,Nu,“ vkročil dovnitř váhavě, ,,snad neruším nějakou soukromou diskusi... Jen se mi zdálo, že máte problémy.“
Anna zcela proti své pečlivě udržované důstojnosti seděla na stole proti na židli strnule dlícímu Kranichovi: rty měla zakryté nahodile vybranou složkou, kterou zamyšleně poťukávala do vlastní tváře. ,,Ne, ne, Semire. Dobře, že jste tady.“
,,Tak,“ pronesl, zmatený hloubavou otázkou, co se zračila v Tomových modrých očích, ,,co se vlastně děje?“
Engellhardtová se svezla na zem, pochoduje od dveřím k oknu, jak to měla ve zvyku, když někomu něco vysvětlovala. ,,Je dobře, že jste tady,“ zopakovala vážně. ,,Protože se vás to taky týká. Hodně se vás to týká. A já moc doufám,“ zastavila se a stiskla rty, ,,že jste do celé té záležitosti zapletený daleko méně, než se obávám.“
Kranich mlčel.
,,No,“ nakrčil Turek čelo, rozlícený tou jejich papundeklovou záhadností, ,,a o co teda jde, řekne mi to už někdo konečně?!“
Anna rázným pohybem hodila složku na stůl. ,,O Luigiho Condegna. Někdo mu propašoval do cely několik balení Digitalisu, toho léku na srdce. Dneska ho v cele našli mrtvého.“


Arrow


Že udělal pár kroků dozadu si Gerkhan uvědomil, až když narazil loktem do zdi. ,,C-c-co?“ vykoktal užasle, zíraje na oba kolegy, kteří si ho měřili zpytavými pohledy. ,,To ale... není možné! Vždyť to není tak dávno, co jsem tam byl a... Šéfová!“ vylétlo z něj zajíknutí, když si uvědomil plné znění jejích slov. ,,Já to nebyl! Já mu to nedal, vážně jsem mu do cely nic nenesl!“
,,Semire,“ pronesla po chvíli Anna a se vzdychnutím se sesunula na židli, která patřila právě drobnému komisaři orientálního původu. ,,Prosím vás, přísahejte mi, že jste to neudělal... vašemu slovu já věřím, ale jinak všechny okolnosti...“
Bez rozpaků jí skočil do řeči: ,,přísahám, že jsem mu tam žádný Digitalis nepronesl! A navíc,“ bouchl do stolu, teď již pořádně rozčílený, ,,proč bych si měl kazit život kvůli někomu, kdo mi ho chtěl vzít? Kvůli někomu, kdo mi zabil přátele a kolegy?“
,,Litoval jsi ho,“ pípl do té doby mlčící Kranich, po jehož zamilovaností růžových brýlích už nebylo ani památky. ,,Myslím, že mu tenhle konec docela přeješ.“
,,Nechte toho, Tome,“ zavrtěla hlavou Engellhardtová. ,,Jestli Gerkhan přísahá, že...“
,,Přísahám!!!“
,,Jestli Gerkhan přísahá,“ nenechala se vyvést z rovnováhy cholerickým zaměstnancem, ,,tak mu naprosto věřím a kdyby nastaly nějaké obtíže, zastanu se ho. Doufám ale,“ obrátila se přímo na Turka, ,,že žádné problémy nebudou.“
,,Taky doufám,“ zavrčel drobný komisař a zkřížil ruce na prsou v gestu útěchy sebe sama. ,,Mimochodem, Tome, já ho skutečně litoval, jestli to chceš vědět,“ oslovil sebou škubnuvšího kolegu příkře. ,,Přesto všechno jsem s tím chlapem cítil a víš co? Vážně mu tuhle lehkou smrt přeji... neměl to v životě snadné.“
Anna zaťala zuby: to, s jakými sympatiemi její nejmilejší podřízený a přítel mluví o někom, kdo ji tak ztýral, se jí nikdy neposlouchalo dobře, věděla však, že má Turek pro svůj soucitný tón důvod. Copak mohla někdy rozumět zvláštnímu poutu, které mezi Semirem a Italem bylo? To, jak se tkalo z emocí cítila již tehdy v onom bunkru, kde měla zemřít: a neskutečně zintenzivnělo v okamžiku jejich rozhovoru u policejního auta. Od doby jeho vazby, soudu a uvěznění na doživotí v kolínské věznici Turek k všeobecnému šoku Condegna dvakrát navštívil – a pokaždé se vrátil podivně zamyšlený, ztracený ve světě, kam neměl přístup nikdo z nich – ve světě, kde byly polibky průhledně vysněné, neboť patřily té, která již nežila. Anna nepochybovala, že oba muži mluvili o své ztrátě, ale co přesně bylo obsahem jejich rozhovorů, to vědět nemohla...


Semir počkal, až se spoutaný muž usadí a jeho ozbrojený strážný poodstoupí ke stěně: pak si odkašlal, oběma rukama chytil mikrofon a přes skleněnou stěnu, která je dělila, pohlédl do Italových černých očí: ,,dobrý den, pane Condegno.“
Vrah jeho přátel se pousmál. ,,Zdravím, chlapče. Těší mě, že jsi se zase ukázal.“
Zrak Turkovi mimoděk sjel na Spravedlivého zápěstí, které společně s celou dlaní halila bílá sádra: v kombinaci s natrženým rtem, monoklem pod levým okem a oděrkami na stejné straně obličeje... ,,Dávají vám zabrat, co?“ pronesl hořce.
Křivě se ušklíbl. ,,Když se podíváš do mých zdravotních záznamů,“ lhostejnost a vyrovnanost jeho hlasu se za ty měsíce v cele ani maličko nezměnily, ,,tak tam najdeš, že jsem upadl ve sprše na tvář a zlomil si přitom palec s ukazovákem. Tak to tak asi bude, že ano.“
Komisař na to nijak nereagoval: moc dobře odhadl, že pobyt v káznici bude pro Itala peklem na zemi – už odnepaměti se sice vrahové policistů stávali hrdiny spoluvězňů, ale zato úhlavním nepřítelem a objektem šikany pro dozorce, kteří byli v nápravném zařízení nepostihnutelnými pány. A Condegnův vzhled napovídal, že na něm se za smrt kolegů mstili skutečně důkladně.
,,Nu,“ uvelebil se vrah na židli, ,,mám hádat, proč jsi tady tentokrát? Něco mi říká, že je to ten samý důvod, jako posledně.“
Semir dlouho mlčel, měře se s mužem, jehož osud byl v tak maličké míře stejný a v tak velké odlišný, očima. Když pak snad po minutě a půl promluvil, bylo z jeho tónu i bez onoho kouzelného slůvka jasné, že se jedná o prosbu a ne rozkaz. ,,Vyprávějte mi o ní.“
Ital pomalu zavrtěl hlavou: ,,ještě jsi se neprobudil ze snu, že?“ optal se tiše.
,,Ale ano,“ odporoval komisař naléhavě. ,,Už dávno... vím, že je pryč, že se nevrátí. Ale je ještě spousta bílých míst, které bych... rád vyplnil, pochopil...“
,,Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zamručel uvězněný muž. ,,Jen si jitříš rány, synku.“

Turek prsty nervózně poťukal do kovové desky stolu. ,,Ale... ale já to musím vědět,“ hlesl. ,,Já pořád nerozumím tomu, jak to všechno mohla dělat... to, jak zab.. prostě její práci! Nedovedu si tu stydlivou nevinnou dívenku spojit s chladnokrevným vrahem, já...“ byl by pokračoval, ale zlomil se mu hlas.
,,Aha,“ kývl Condegno a v hledání těch správných slov si přejel jazykem po zubech. ,,Musíš pochopit... Semire, že Persephone žila dva životy.“
Mladý policista na něj tázavě pohlédl.
,,Je to tak,“ překřížil Ital nohy, jak se pohodlněji uvelebil na prostém, tvrdém sedátku židle. ,,Život mladé dívky, co nedostala šanci na vlastní volbu svého osudu a život vraha, který jí vnutili, který do ní vtisklo okolí. Napovrch byla tím druhým... ale myslím, že vnitřně vždycky toužila po tom, po čem každý člověk – po klidu, lásce, vzdělání, práci... Ale možná, že to sama na sobě nepoznala, víš? Nedovolili jí to, naučili Persephone, že tyhle myšlenky nejsou dobré, že je tím, své drahé zachránce a opatrovníky, zrazuje. A ona je milovala natolik, že by je nikdy nezradila. Jen si představ, že od svého dětství žila s Podsvětím... udělali si z ní to, co chtěli, nedali jí možnost to změnit. To její prostředí ji donutilo k tomu, aby vraždila a přišlo jí to rutinní: ti tři ji dostali do rukou jako čerstvou hrnčířskou hlínu a za to, co z ní vymodelovali, mohli jen oni. Je obrovský zázrak a pouze její vlastní zásluha, že si v sobě přes to všechno uchovala tu, jak ty říkáš, stydlivou nevinnou dívenku, která, dodal bych já, tak roztomile nevěděla, co se sebou samou.“ Condegno se pousmál, když si všiml, že se Turkovi nepřirozeně lesknou oči. ,,A opět – byl jsi to ty,“ pokračoval o poznání tišeji, ,,kdo v ní dokázal to děvče najít a osvobodit, jen s tebou se projevila taková, jaká byla v jádru: pro tebe, chlapče, jako člověka, kterého znala jen pár dní, byla ochotna obětovat vše, co jí Podsvětí dalo. Škoda jen,“ vzdychl, ,,že to dopadlo tak špatně. Ale myslím si... že kdyby měla Persephone na výběr, volila by stejně. Těch pár dní, kdy mohla být sama sebou...“ nedokončil.
Semir zamžikal, rozháněje tak pocit úporného pálení v očích. ,,Děkuji...,“ zachraptěl ztěžka. ,,Moc vám děkuji.“
Ital přesně věděl, jaká slova potřebuje tenhle zhroucený mladý muž slyšet: ,,ona nebyla vrah, synku. Ta dívka, která zabíjela, nebyla tvá nevinná Kateřina, ale Persephone – ubohá loutka, kterou si Podsvětí uzpůsobilo k obrazu svému, což je tím horší, že ji skutečně milovali. Žila dva životy a ty ji nesmíš odsoudit za ten, po kterém nikdy netoužila a který jí vnutil někdo cizí. Rozumíš?“
Jediné, na co se komisař zmohl, bylo horlivé přitakání: cítil, jak se mu tělem rozlévá něco úlevného a osvobozujícího – jakoby z něj mizel mrak toho, co ho celé ty měsíce tížilo a bodalo do duše.
,,Ale ty,“ vyrušil ho Ital ze zamyšlení, ,,ty už se smiř s tím, že je ta kráska pryč. Cti její památku, ale nežij minulostí, chlapče: já to udělal a vůbec to nebyl dobrý tah. Ale nezapomeň, co jsem ti řekl: ona si svůj osud nikdy nevybrala – a když poprvé v životě možnost volby dostala, rozhodla se pro tebe a to, co jí bylo celé ty roky odpíráno.“
,,Ano,“ hlesl. ,,Já to chápu. Děkuji vám.“

Než stačil vrah několika dálničních policistů promluvit, na rameno mu dopadla ruka dosud nevšímavě se tvářícího dozorce. ,,Čas pro návštěvy už vypršel, pánové, takže...“
,,No to tedy ne,“ zaprotestoval ze židle vyskočivší Turek nazlobeně. ,,Měli jsme třicet minut a jsme tu,“ mrkl na hodinky, ,,sedmnáct! Takže máme nárok ještě na...“
,,Čas,“ zasyčel uniformovaný muž, ,,vypršel!“
,,Nech ho, chlapče,“ ukázal Spravedlivý svou typickou nezdolnou vyrovnanost. ,,Tady v lapáku se naučíš, že dozorce má vždycky pravdu.“ Nereagoval na to, jak sebou strážný podrážděně trhl a na Turka s úsměvem kývl. ,,Jsem rád, že jsi se ukázal. Měj se a ať se ti v životě daří – i bez ní. A uvědom se, že ty možnost volby máš, narozdíl od...“
,,Hodinka filosofie, Condegno?“ ušklíbl se ozbrojenec a naznačil vězni, že má vstát. ,,Tak pokračuj hezky na cele. Jdeme!“
Semir bezmocně sledoval, jak se muž poslušně zvedá: sám se zbavil toho, co ho sužovalo nejvíce, ale ještě pár otázek měl. Ovšem trvat na tom, aby schůzka proběhla podle pravidel nemělo smysl – jen by tím už tak dost zkoušenému Italovi, se kterým skutečně jedna jeho část soucítila, v téhle šikaně přitížil. ,,Nashledanou! A ještě jednou děkuji!“
Odpověď již musel Italovi, kterého už dva strážní odváděli od mikrofonu, pouze odezírat ze rtů: nebyl si jistý, jestli zněla ,,není zač“, nebo ,,sbohem“.



,,Nu,“ pokrčila rameny Anna, která zapomněla, že nesedí ve své vlastní kanceláři, ,,tak můžete jít, vy dva.“
Jako by se beze slov dohodli a oba naráz vstali, vědomi si jejího podivného rozpoložení: vlastně byla úleva opustit ty drobné prostory a ocitnout se v sice znuděné, ale přesto daleko živější hlavní místnosti. Dokráčeli k oknu a společně vyhlédli ven, kde se na šedého, v zimním spánku strnulého hada dálnice stále sypaly sněhové vločky.
,,Semire...“
,,Ne, Tome!“ vyjel si drobný komisař na přítele prudce. ,,Nezabil jsem ho, žádný Digitalis jsem mu neposlal – a ani nechci poslouchat tvůj nejnovější sonet na Karolinu!“
Kranich překvapeně zamrkal: ,,já... já chtěl jen říci, že kolegové dneska prý zase zastavili Poppera,“ vysvětlil, že mínil parťáka pouze pobavit připomínkou policii známé firmy, notorického porušovatele všech myslitelných dopravních předpisů. ,,Ještě dva body a je bez řidičáku...“
,,Ach,“ dostala Turkova snědá pleť nachový odstín. ,,Promiň, já jsem teďka kapku vedle a...“
,,V pohodě,“ usmál se modrooký komisař a poplácal přítele po rameni. ,,Už jsem si zvykl na těžkou službu s cholerikem, víš? Jen tak mimochodem, Karolina říká...“ celý se zlomil smíchem, když mladý, rty do trpkého výrazu kroutící policista spolkl jeho provokačku.
,,Poslyš,“ vydrtil Turek uraženě a ukázal bradou na chodbu, kde klidně kráčela mladá světlovlasá žena kolem třicítky. ,,Radši se mrkni na ni... odněkud ji znám,“ přešel do šepotu. ,,Nehledá ji Interpol?“
Kranich zúžil modré oči. ,,Taky mi přijde, že už jsem ji viděl... hele, půjdeme ji omrknout, třeba se jde k něčemu přiznat!“ Nečekal až parťák kývne a s ním v patách vyrazil k pro ni očividně cizí prostory udiveně obhlížející dámské návštěvě.
,,Paní,“ oslovil ji a upoutal tak její pozornost, ,,můžeme vám nějak pomoci?“ ač se tvářil přátelsky, ruku měl, stejně jako Semir, připravenou sáhnout po pistoli u opasku.
Žena zalapala po dechu a rty se jí k jejich šoku roztáhly v úsměvu: ,,pánové! Jste to vy? Vážně jste to vy?“
Vyměnili si užaslé pohledy.
,,No tak,“ zabublala netrpělivě. ,,Autosalon pana Tkanici, před půl rokem! Echm,“ pokračovala, když se vykulení komisaři nechytali, ,,Táta se synkem, pamatujete?“
Semir se uhodil do čela: ,,slečna Oli!“ zavyl jak při vzpomínce na dávný trapas, tak i nad pomyšlením, že právě mohl způsobit další. ,,Co vy tady?“
,,Jdu za svým přítelem,“ zazubila se a vzápětí její útlá postava takřka zanikla v medvědím objetí Franka Trabera. ,,Takže... zatím, těšilo mě.“

,,To jsou věci,“ zabručel Kranich pobaveně. ,,Svět je holt malý, hodně malý... jednou se na tom pískovišti sejdeme všichni.“
,,Pch,“ zvedl nos Turek, odvrátil pohled od líbajícího se páru a naznačil příteli, že by se vrátil do nyní již snad prázdné kanceláře. ,,Co si takhle,“ nechal se inspirovat kolegy, ,,dát partičku pokeru po síti?“
,,Vždyť víš, že vždycky prohraješ,“ uchichtl se Tom, rád však nasměroval kroky ke svému dalšímu vítězství. ,,No, ale jestli ti to nevadí...“
Jejich hře, ani romantické chvilce zamilované dvojice však nebylo přáno. Do hlavní místnosti vpadla Anna Engellhardtová, jejíž pouhý příchod v tomto stylu způsobil ohromnou změnu: po líné ospalosti náhle nebylo ani známky, všichni věděli, že je čeká akce.
,,Vážení,“ nadechla se mobilním telefonem bůhvíproč mávající šéfová, ,,máme pohotovost, tak se připravte! Gerkhan, Kranich, Hertzberger, Bonrath, Wolfová, Lavenna, Hayek a... Traber,“ přejela všechny, včetně radostně se tvářícího Franka naléhavým pohledem, ,,okamžitě pojedete na třiasedmdesátý kilometr Á trojky, jasné? Potřebujeme zastavit dopravu, máme tam pěknou krizi!“


Arrow


*****


,,Podejte mi ruku..."
Vzlykla a odtáhla se, čímž se ještě více přitiskla k zábradlí. Ať se nepřibližuje, prosím...
,,No tak, slečno... jen natáhněte ruku, já vás chytím!"
Celá se třásla. Až teď si uvědomila, že to není jen strachem, ale i zimou: zatímco oni byli zachumlaní v bundách a kabátech, ona měla jen těsnou džínovou sukénku po kolena, zelené triko s dlouhým rukávem a hlavně bosá, mrazem modro-bílá chodidla. Chlad v nich už nějakou dobu vůbec nevnímala...
Polkla a rozhlédla se: muž s mušketýrskou bradkou stál jen pár kroků od ní, s dlaní otevřenou v uklidňujícím gestu... podívala se doleva: druhý policista, co na ni před minutou rovněž mluvil, teď bránil několika lidem, aby vstoupili na most, na jehož druhé straně se o to samé pokoušel vysoký chlapík v oficiální uniformě strážců zákona.
Pohlédla dolů, pod své nohy: ještě před chvílí pod mostem projíždělo jedno auto za druhým, nyní zel tenhle pruh dálnice prázdnotou. Nemohla si nevšimnout, jak z policisty zastavených aut vystupují řidiči, aby vzápětí upřeli své pohledy na ni: vůbec všichni na ni zírali, jako by.... jako by byla nějaká nezvyklá atrakce.
Popotáhla a pokusila si namluvit, že je tu sama... Oni tu nejsou... nikdo z nich tu není... jen se mi zdá, že na mě ten dav pokřikuje... ta ženská s kabelkou, co na mě ukazuje prstem, jako bych byla zvíře v zoo, tady taky není... vousatý muž, co si mě zuřivě fotí, aniž by mu v tom nadávající policista dokázal zabránit, je jen vyobrazení v mé mysli, ve skutečnosti tu nestojí, stejně jako... jako ten malý chlap přede mnou, co se pomaličku, krok za krokem, blíží k zábradlí...
Rozhodila rukama: ne! Jděte pryč! Vypadněte ode mě!
Pochopil: přívětivě se usmál a udělal pár kroků pozadu, aby mladé světlovlásce opět zaručil její bezpečný prostor.
,,Slečno, já vám neublížím... chci vám pomoci, rozumíte?"
Nerozuměla. Nerozuměla jedinému jeho slovu. Sakra, proč jim věřila, proč jen jim tak naivně skočila na to, že nebude muset umět německy?!
,,Není vám zima?"
Jeho hlas byl uklidňující... přesto vyděšeně couvla, když si, jakkoliv se velice snažil o pomalé pohyby, sundal z ramen koženou bundu se světlým límcem.
,,Nebojte se... jen si tohle vemte, jinak mi tu zmrznete!"
Pochopila, ale odmítla: důrazně zavrtěla hlavou a prsty sevřela okolo zábradlí: ne... je to jen další past, na to už jim neskočí!
,,Slečno..." promluvil tiše, tvář i hluboké oříškové oči mu zrcadlily starostlivost a naléhavost. ,,Tohle za to nestojí... ať se stalo cokoliv..."
Zuby jí drkotaly a pohled létal po desítkách obličejů, co k ní byly obráceny.
,,Nechal vás chlapec? Pak to byl vůl... nemá cenu si kvůli němu ubližovat! Každý průšvih se dá napravit, děvče, i hádka s rodiči, nebo problémy ve škole, slyšíte?"
Na levé líci ji zastudila slza: co to říká? O čem to asi teď mluví? Ať jde pryč, ať ji proboha nechá být...
,,No tak, buďte rozumná: podejte mi ruku a spolu to vyřešíme, ano?"
Jen vypískla, když k ní opět vyslal pravačku: ,,Nerozumím vám! Vůbec nevím, co říkáte, sakra!" vykřikla a rozplakala se. ,,Prosím vás, odejděte všichni... prosím!"

Zíral na ni s otevřenými ústy: takže cizinka? Neznal ten jazyk, ale zněl mu jako slovanský: byl tvrdý, jeho slova krátká a úsečná. Že by srbština? Ne, ta byla měkčí... polština taky.
Dívka si otřela slzy rukávem a znovu popotáhla: do holých lýtek se jí zarývaly pařáty dnešního krutého mrazu.
,,Děvče," artikuloval co nejzřetelněji, s co největším důrazem na hluboký, důvěryhodný tón svého hlasu, ,,to nevadí... tedy," polkl a přešel do angličtiny, ,,do not be afraid... I just want to help you, Miss!"
Tenhle jazyk ovládala: přes to nedokázala přes rty dostat jediné slovo. S třasem se přimkla k zábradlí tak těsně, že ji kov mříží zastudil na zadní straně nohou: dav na její prudký pohyb reagoval výkřiky a halasem. Chcete vidět, jak skáču? Budete rádi, až to udělám? Tak se dívejte, je mi to jedno...!
Hleděl na ni bez jediného mrknutí: mladá světlovláska, co se chvěje zimou a v očích má výraz zoufalství tak hlubokého, že z něj nevidí jiné východisko, než vlastní smrt. Co jí má proboha říci, aby neskočila?! ,,Quiet down, little girl... you do not have to be afraid... let me help you, please! Do not do this... There are always some possibilities!"
Rukama si vjela do dlouhých žlutých vlasů: ,,lháři! Lháři!"
Čeština, napadlo ho. Nebo ruština? Ne, ta je odlišná. To děvče bylo asi ze sousední republiky...
,,I do not speak your language... Do you understand English? Do you understand me?"
Váhavě pokývala hlavou: množství lidí, co se shromáždilo po obou stranách mostu, vydechlo, když zjistili, že děvče začíná komunikovat.
,,Great. Well, Miss," udělal k ní lehoulinký krůček, ,,what is your problem? What should I do for you? Tell me... I promise, that..."
,,Nepřibližujte se!" kov chytila oběma rukama a za vzrušeného křiku davů zvedla nohu, jako by ji chtěla přehoupnout přes zábradlí. ,,Ani kousek!"
Bleskově se vzdálil: ,,I do not want to harm you, I am a policeman, my job is to help people!"
,,Mně jste nepomohl," zaskučela a strnula s pokrčeným kolenem, ,,mně tedy ne!"

Můj bože , zavřela oči a prsty mimoděk pohladila pozlacený přívěšek na svém hrdle, levnou cetku, které se akorát tak v duchu smáli a která jim ani nestála za to, aby si ji vzali, co se to vlastně děje? Bylo to jako halucinace: blikající majáčky policejních aut, houkání sanitky, co policisté pustili až pod most... i ten sníh, co se nepřestával sypat z nebe.
Kdyby nebyla houpá, mohla teď být s mámou doma... kdyby nebyla tak strašně, strašně hloupá, nikdy by... nikdy by nestála na mostě a nemusela myslet na to, z jaké jeho části má skočit, aby byl pád co nejdelší a smrt tak jistější...
Kdyby nebyla tak hloupá... kdyby... kdyby se nenechala podrazit...!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
,,Wohin gehen wir?“ pípla zmateně, když ji dva muži chytili každý z jedné strany: tahle prostinká formulka byla asi desetinou celé její německé slovní zásoby. ,,Bitte, wohin gehen wir?“
Odpověděli jí, jenže kdo měl té směsi vět v naprosto cizím jazyce rozumět?
Polkla, srdce bušící až v krku: něco bylo určitě špatně, tak, jak to rozhodně být nemělo. Od chvíle, kdy sem s kamarádkou a dalšími osmi dívkami přijela, jim nikdo neposkytl žádnou informaci, pokyn, co dělat, natožpak aby je někdo uvedl do slibované práce: poslední člověk, od kterého vyjma kolegyň slyšela češtinu, byla laskavá baculatá brunetka, která je požádala o jejich občanky a pasy. Dívky, z nichž žádné nebylo přes dvacet, nechápaly, kde mohou být potíže: veškeré potřebné formuláře vyplnily, do zaměstnání se těšily – a místo aby si vydělávaly, trčely už týden v nepříliš velké místnosti, odkázány na jedinou, dosti nevábnou kempovou toaletu. Nehledě na to, že jednu z nich už od svého příjezdu sem nespatřily a všechny musely naprosto nepochopitelně absolvovat neskutečně ponižující zdravotní prohlídku i těch nejintimnějších míst. Shodly se na tom, že jsou zklamané a rozhodně tenhle v inzerátech vychvalovaný podnik žádné ze svých známých nedoporučí – už se pomaličku smiřovaly s tím, že jediné, na co si zde přijdou, bude nachlazení a ostuda, jak se vrátí domů s prázdnou, když se objevila první důležitá změna.
Respektive návštěva.
Pro ni.

Byli to právě oni dva, kdo přišli a bez většího váhání si vybrali ji – z jejich brebentění za vydatné pomoci ostatních dívek, které tu a tam pochytily nějaké to slůvko, pochopila, že se má osprchovat, utřít a navléci si na sebe dlouhou čistou bílou košili. Zvláštní, pomyslela si přitom mimoděk, zvláštní, že žádná z nás němčinu vlastně vůbec neumí... Zato se jí smály, když se v novém oblečku otáčela před zrcadlem, nespokojena s tím, že až příliš zdůrazňuje její plné poprsí. Vzdychla, tohle prostě přejde a měla být raději vděčná, že její na jazyky tupá hlava dojde uplatnění. Přehodila si přes příliš vyzývavou šato-košili svou hnědou bundičku a vykročila k netrpělivě čekajícím mužům, u jejichž nohou ke svému překvapení spatřila tašku se svými věcmi. Jak ji uviděli, beze slova z ní ten kousek cudnějšího oblečení stáhli, oblékli ji do vkusného černého kabátu po kotníky a v rukách se jim objevilo něco, co nečekala – bílá, z husté tkaniny vyrobená páska.
Vytřeštila zrak. ,,W-w-as?“
Zasmáli se a jeden z nich ji pohladil po tváři, aby poté na vlastním obličeji ukázal, co jí chtějí udělat: tón, kterým bezpochyby uklidňoval, že bude vše dobré, ji utišil. Dobře. S nijak příjemným pocitem, ale zato s vědomím, že snad konečně získá vytouženou práci, si nechala zavázat oči a společně s muži vykročila do chodby.
Vedli ji bezpečně, dávaje pozor na každé její stoupnutí: nešli nikam daleko, pouze o jedno patro níže, kde stála jejich garáž. Autem pak jeli nějakých třicet minut, aby ji vysadili a opět zavedli, tentokrát po schodech nahoru, do nějaké místnosti, o které instinktivně tušila, že nebude velká. Zastavili se a jen tak čekali, za neustálého německého klábosení, jemuž jí bylo odepřeno rozumět. Začala se chvět: co s ní jen bude?!


Arrow


Jestliže jí předtím srdce poplašeně bušilo, nyní měla dojem, že vynechává a vnitřnosti zkroutil hrozivý strach – co teď bude? Vůbec se jí nelíbilo, že na ni přestali mluvit a byť bylo jejich jednání nadále ohleduplné, nikdo se jí dosud nepokusil ani naznačit, co bude dál, natož aby jí sundal pásku z očí. Náhle přišlo strašlivé poznání, že vlastně vůbec netuší, kde je, s kým je a co se má stát: jakoby cestou sem byla nejen oslepena, ale i zaslepena. Proboha... co se děje?

1Uniklo jí zasténání a náhle přestala cítit jejich uklidňující doteky na svých pažích: kdosi z jejích ramen opatrně sundal kabát a nechal ji stát samotnou, bez opory.

Kroky za jejími zády a nečekané promluvení jí škublo zrovna ve chvíli, kdy v duchu dosmolila otázku a sebrala odvahu ji vyslovit – na její rozklepané ,,was ist lost?“ už ale nedošlo.
,,Zdrajovjem. Éto dalžeň byť éta malenkaja?“
,,Dobryj večer, gaspadin Zbyžněv. Da, éto ta.“
Reflexivně zkřížila ruce na hrudi, zakrývaje tak těsné obtažení prsů: neuměla to vysvětlit, ale jaksi mimo smyslově vnímala, jak jí po těle jezdí hodnotící pohledy. Co to mělo být? Vždyť tohle není němčina: ruštině sice také nerozuměla, ale poznala ji! Tak co se děje?! Zazoufala si, zápasíc s touhou strhnout si pásku z očí a útěkem zmizet případnému nebezpečí.
,,Ana jesť děva?“
,,Kaněšno, kak vy paželájel.“
,,Charašó... charašó. Ana kažetsja nemálo krasivo, takovája děvočka... Skolko něj let?“
,,Semnádcať.“
,,Prosím!“ zkusila to česky, vyděšená z toho, že ji samotnou do konverzace nikdo nepřizval: to tady má dělat nějakou dekoraci, či jak? ,,Prosím! Bitte! Co mám dělat? Was soll ich... ich machen?“
,,Ana jesť úže akolo nětěrpělivnája,“ zasmál se hlas muže, který, narozdíl od těch dvou, co ji sem přivedli, hovořil ruštinou plynně, bez německého přízvuku. ,,Tak vy pamagite mně s něj!“

Bez varování se jí kolem pasu obtočily cizí ruce: vykvikla překvapením a poklesla v kolenou, snaže se jim vykroutit. ,,Ne! Ne, co to děláte? Nein! Nein! Hilfe!“ Vykopla směrem, kde tušila Rusa: její zoufalý útok vyzněl naprázdno, zato jí zkroutili ruce za zády, zvedli ji do vzduchu jako pírko a než se nadála, její drobné tělo za dívčina poděšeného jekotu hodili na něco měkkého, pružného. Matrace. Ti hajzlové, blesklo jí hlavou, když vyla nepříčetným strachem, ti hajzlové mě pokládají na postel! Co mi to chtějí udělat?! ,,Pomooooooc!“
,,Nepakorná děvočka... Vy charašó mně zagatovte jej, malčiki...“
,,Nein, nicht!“ Neměla šanci sundat si pásku z očí, aby mohla lépe zaměřit výpady svých pěstí a nohou: jen se bezmocně zmítala, šermuje kolem sebe slabýma rukama a křiče o pomoc, vystrašena už jen tím, že se ji nikdo nepokusil umlčet - to byli tak daleko od lidí?! Kde jsou? Co se má stát?!
Poznala to záhy: současně ucítila studené sevření jak na levém kotníku, tak na pravém zápěstí. Kov. Pouta. Než se zmohla na cokoliv jiného než na další záchvat pláče, bez ohledu na její divoké svíjení ji napnuli křížem mezi čelo a paty postele, přicvakávaje náramky k železnému hrazení. ,,Nicht!“ zaškubala se, teď již bezmocně, směšně kopaje pouze pravou nohou. V koutcích úst ucítila slanost vlastních slz. ,,Bitte, nicht! Bitte!“ Špatné tušení se stalo skutečností: chytit druhý kotník a naložit s ním i jejím levým zápěstím stejně jako v první fázi, už pro ně bylo hračkou. Nedělali to poprvé.
Dívka sklonila hlavu na stranu, v pláči tlače tvář na vlastní rameno. Ne... ne, tohle ne!
Měla jedinou domněnku, proč leží na posteli, nevidomá, se spoutanýma rukama a doširoka roztaženými stehny, co činily její klín tak přístupným, tak bezbranným. Jedinou domněnku, o které již tušila, že bude ta správná. ,,Nein... prosím... neubližujte mi!“ zanaříkala zbědovaně. ,,Já jsem ještě nikdy s žádným klukem... Prosím vás, ne, neubližujte mi! To musí být omyl! To ne!“
Hystericky sebou zaškubala, aniž docílila čehokoliv jiného než toho, že jí ostrý okraj pout na levém kotníku prořízl kůži. ,,Au... au! Pusťte mě, prosím!“
,,Vy astavte nas naedině, malčiki,“ zazněl Rusův hlas z tak bezprostřední blízkosti, že se otřásla. ,,Spasíba iz pamoc.“
,,Prijátnoj zábavu,“ poznala jednoho z těch, co ji sem přivedli.
Pak už jenom klapnutí dveří.
A ticho.

Popotáhla, tajíc dech, jak se snažila alespoň ze zvuků zjistit, co se děje: musel se pohybovat tiše jako kočka, protože dřív než ho uslyšela, jeho prsty jí přejely po stehně. Zajíkla se hrůzou a vzepjala se, muž jí však položil ruku na bříško a přitlačil ji k matraci.
,,Tišina...“
,,Prosím! Nedělejte to, zavolám policii, budu... budu křičet, někdo přijde, někdo sem určitě...“ zavřískla v panice, jak jí beze spěchu shrnul bílou košilku přes boky nahoru: lehce si tak otevřel výhled na její obyčejným bavlněným prádlem zahalený klín. Zanaříkala: už jí došlo, proč si musela vzít sněhové šatečky i tyhle absolutně nevzrušující kalhotky. Měly jen podtrhnout její nezkušenost a nedotčenost...
Kterou jí teď chtějí vzít.
Znova se dala do křiku a zmítání: cítila, jak jí po jemné pokožce předloktí kloužou teplé kapky krve z ostrými kovovými náramky rozdrásaného zápěstí. ,,Neee! To ne!“
,,Ššš! Buď dobrá!“ Jeho ruka se sunula od stehna výš a výš... až vzala za spodní prádlo a jediným rázným škubnutím, kdy se jí látka bolestivě zaryla do kůže, kalhotky přetrhla.

Vyloudil se z ní takový výkřik, že by jej, slyšet ho jinde, typovala na řev nějakého poraněného zvířete. Pouta ji znehybnila tak dobře, že jí krom pláče, hrozeb a slibů, jimž nikdo nerozuměl, nezbylo nic, jen maličký střípek naděje, když přestala cítit doteky v rozkroku a ty se, společně s mužem, přesunuly k dívčině rychle stoupající a klesající hrudi.
V ruce surově sevřel její levý prs a zmáčkl tak silně, až vyjekla: nic nedal na její bolestná usykávání, nářek a házení, jen vyhrnul košili až po dívčina ramena a dál ji štípal do nyní zcela obnažených světlých ňader. Jejími beznadějně marnými pokusy o uhýbání se skvěle bavil, plácaje ji u toho do břicha: ,,Ty éto něrada? Nět? Ty uvidiš, kak éto začnět!“
Ječela: už se nepokoušela prosit, nebo se domluvit, celou její mysl zachvátila jedna šílená, o rozum připravující hrůza. Kroutila se v bezvýchodné snaze, jen si dál a dál ubližuje, zatímco se on uchichtával a vzrušenými výkřiky oceňoval její bezbřehý strach: vždyť bezmocně ležela nahá, docela nahá před mužem, který jí pod rouškou její slepoty s chlípným potěšením ohmatával místa, která by se styděla ukázat vlastní mámě.
Potila se a přitom měla dojem, že jí třese zimnice: zuby jí drkotaly a na stehnech i pažích vyrazila husí kůže. Hlavou cukala ze strany na stranu v uboze neúspěšných pokusech o zbavení se pásky, co jí stále zakrývala oči. Dech se jí zrychlil na prudké rázy, které jí sípěly v plicích. Tohle jí nemohou udělat... nemohou...

Matrace se pod ní zhoupla.
Dívka se celá zachvěla a s jekotem sebou trhla, dosahuje tak jen toho, že muže, který již bez kalhot vylezl za ní na postel, ještě více vzrušila. ,,Ne... ne, nein!“
,,Tak ty semnádcať let starája, da?“ optal se šepotavě, málem něžně. ,,A éto v pervyj ráz... Ja abraščať asoboje vnimánije, maja milája.“ Věděl, že dál již pohled na marně bojující dívenku nesnese: už jen při sledování té kroutící se postavičky cítil, jak na ni jeho tělo začíná reagovat. Přelezl k ní, usmívaje se, když se její odpor stupňoval – ať však dělala cokoliv, křičela, kňučela, plakala, házela sebou, bylo to to samé, jako kdyby se umocňovala marnost...
Nemohla nic. Nic, než čekat, co se s ní rozhodne udělat.
Olízl jí tvář: jen tak, z čirého pobavení nad zhnusením a bezmezným odporem, co jí zkřivil třesoucí se rty - líbily se mu rudé skvrny pláče a studu, co jí naskákaly v jinak křídově bílém obličeji. Líbily se mu perličky slz, co jí stékaly po bradě. Líbily...
Už to nevydržel: stáhl se zpět a rázně nalehl na jemu nádherně prostřené bezbranné dívčí tělo.

Hekla, jak ji zavalila jeho váha: přibila ji k posteli a teď již naprosto dokonale znehybněla. Dala se do táhlého nářku, který pramenil ze samého nitra její hrůzy a strachu... Co dělat? Co má dělat, aby ji nechal, aby ji pustil, aby ji... aby...?!
Vzpínat se? Nemohla, byl příliš těžký...
Co se mu nějak znechutit? Začít se dávit, nebo... Ne, na to... to nedokázala.
Snad by měla spolupracovat? Ale... jak, když má o tomhle představu leda tak z holčičích časopisů? Jak se u toho má chovat, alespoň tak, aby snížila svou bolest a utrpení... Bolest, utrpení a ponížení z toho, o čem vždycky snila jako o něčem krásném, spojeném s láskou a touhou, sladkými obavami, záhadou zamilovaných večerů... a zatím jí byla souzena noční můra.
Rukou jí zajel na podbřišek, štípnul a smíchem ocenil její vykviknutí.
,,Ne! Vy ne...! Nechci, abyste se mnou... Ne jako první!“
Na vnitřní straně stehna ucítila něco nepříjemně, hrozivě tuhého, co se stále více a více blížilo k jejímu bezmocně odkrytému, chlapcem netknutému klínu: dusila se hýkavým pláčem, mladá a nezkušená, vyděšená k smrti.
Nadechl se vůně jejího strachu a oběma rukama ji chytil za břicho, maličko se oddaluje od dívčina těla v klamné iluzi, že se snad smiloval. ,,Sijčas ty ni šagu... Něbudět éto tak zloje,“ zamručel a zhoupl se v bedrech.
Bolest, která jí prostoupila klín, vyburcovala snad každou buňku jejího těla: prohnula se a cukla pánví v krutě beznadějném pokusu uniknout tomu cizímu surovému tlaku ve svém těle – jen zafuněl a lépe si ji chytil, pokračuje v tom nejděsivějším, co je muž schopen ženě udělat. Kňučela utrpením při každém Rusově pohybu, bezvládně zmítána v jeho rytmu: měla dojem, že jí lůno naplnila vroucí voda, že jí někdo zalil stehna horkým olovem... Zaklonila hlavu a plakala, plakala a plakala, občas svou litanii přerušuje zmučeným výkřikem, když byl některý z jeho přírazů ještě brutálnější, než jiné.

Tohle... tohle měl být ten sen, co jí slibovali v agentuře?
Ta práce, úžasná brigáda, kterou může vykonávat i ve svém mládí a přes jazykovou bariéru?
Proč neposlechla mámu, která jí říkala, tloukla jí do hlavy, jak moc se jí to zdá podezřelé, jak moc si přeje, aby zůstala s ní doma...
Tolik toužila postavit se na vlastní nohy... tolik toužila po tom, aby se osamostatnila a matce pak hrdě ukázala vydělané peníze s tím, že to ona, jen ona sama je byla schopna získat za svou práci.
Chtěla dokázat, že je dospělá...
A možná udělala hloupost. Možná jim pitomě, naivně skočila na to, že může i bez němčiny dělat recepční nebo servírku... Ale prokrista, copak byl tenhle trest adekvátní provinění?! Jak jí tohle mohli udělat...? Copak má holka za nerozvážnost mládí platit takhle?! Bolestí a... děsným ponížením, když do ní bez svolení surově vniká cizí mužské tělo?

Trvalo to snad pět minut...
Nejdelších pět minut jejího života: kdo by řekl, že taková chvilička může trvat jako celý rok? Tolik toho bylo napsáno o relativitě času, ale kdo si nezažil žádné martýrium, nikdy z knih a textů nepochopí, jak mučivě dlouhá může být každá desetina vteřiny, když se jedná o týrání, utrpení... o bodavou bolest pulsující v klíně.
Cukl sebou a zhluboka se nadechl, dosahujíc extáze na úkor jedné zubožené, naříkající dívky, která do poslední chvíle bojovala o svou svobodu: neopustil její tělo, ale stále na ní, teď již bez pohybu ležel, rukama se znova přesunuje k hrudi, aby ještě více ublížil, ponížil.
Dívka již ani nedokázala křičet: hlas se jí zlomil ve chrapot a uši jakoby ohlušil vlastní řev. S tichým sténáním vnímala prsty, které si hrály s jejími ňadry a pak přejížděly po tváři, bradě, krku... s tichým sténáním vnímala to vlahé, co jí stékalo po stehnech. Svou vlastní krev.
,,Vidiš,“ polaskal ji po skráni a konečně z ní vyklouzl, ,,éto něbylo něčto.“

Nerozuměla a jeho slova jí byla lhostejná: jen ať ji už pustí... ať ji nechá odejít, ať ji nechá schoulit se do klubíčka a vyplakat se, omýt si rány, zavolat mámě, že chce domů, kontaktovat českou ambasádu, policii...
Ne, stačí, když ji odváže a nechá odejít – jen ať je co nejdále od toho nejstrašnějšího, co se jí v životě stalo. Ať se ten muž bez tváře smiluje...
Ať ji nechá být...
Nechá ji žít...
Jeho prsty ji štípaly do stehna: už ani nereagovala, každý pohyb jí jen rozviřoval děsivé pálení v podbřišku. Pouze tiše poplakávala.
Druhá ruka opět hrubě zakroužila po jejích ňadrech.
Třetí jí přejela po křivce boku...
I pod páskou vytřeštila oči a strašlivě se rozječela.



Arrow


Připadalo jí, že se to stalo před rokem, dvěma... možná o tom jen četla, kdo ví? Jenže do kruté reality úprku před zkušeností, jíž už ve skutečnosti nikdy utéci nemůže, ji vracelo vše kolem ní: drobný snědý policista, který k ní dál natahoval otevřenou dlaň, ruch vzrušeného davu pod jejíma zábnoucíma nohama, stupidní troubení řidičů, co si stěžovali na neprůjezdnost dálnice, ledem namrzlé zábradlí, z něhož jí vystřeloval chlad do zkřehlých prstů, řezavá bolest v klíně...
,,Proč?“ zašeptala, obhlížeje očima celou tu scénu kolem sebe, jakoby jí někdo z nich mohl dát odpověď na otázku, kterou si denně pokládají desítky, stovky, tisíce těch, jimž bylo ublíženo. ,,Proč se to všechno stalo?“
Muž zavrtěl hlavou – na chvíli si myslela, že promluví její rodnou řečí. ,,Miss, I really do not understand you... but I want to help you, so give me your hand! We will try to do something with your problem, I promise... But at first, you must give me your hand... right?“
Nevěnovala mu pozornost, ztracena sama v sobě: proč tady vlastně takhle stojí, co tím chce dokázat, co udělat? Je tohle... řešení?
Zavřela oči, jak se jí pod víčky odvíjel film hrůz, které by vystačily na několik životů...


Nepustil ji snad ještě hodinu... snad ještě celých šedesát minut musela s pláčem přijímat ponižující doteky na místech, kde to chtěla dovolit jen tomu, koho bude milovat... A když se jí konečně s druhým mužem nabažili, mrskli s jejím bezvládným tělem do vedlejšího pokoje, mizíc za zamčenými dveřmi dříve, než si stačila z hlavy sundat pásku a zvednout se na nohy. Plakala snad celou věčnost, schoulená ke stěně, štítě se dotknout postele, štítě se dveří, zdí, štítě se sprchy, kterou by mohla použít na to, aby se zbavila špíny, která na ní ulpěla. Alespoň té vnější špíny... jenže na co je povrchová čistota, když máte dojem, že se vaše vlastní krev stala jednou jedinou stokou odpadu?

S nářkem, kdy ji bolel každičký pohyb, se s největším odhodláním zvedla na nohy, pomalu, pomaličku kráčeje k posteli: alespoň si svlékla zakrvácenou košili a natáhla na sebe to, co jí tam nechali – tričko a džínovou sukýnku. Nic jiného. Na spodní prádlo ani na ponožky, natožpak na boty, nemysleli a nebylo složité si vyvodit proč: těžko by se dala na útěk bosá, když byl venku sníh a mráz. Těžko by se dala na útěk v krátké sukni bez kalhotek, když byli venku lidé...
Kulhavě, plaze se podél stěn, vyrazila k mini místnůstce hned vedle – spatřila tam toaletu, sprchový kout, kterého si všimla dříve a... okénko.

Polkla, v hlavě možná šílený nápad.

Nikdo neví, že tu jsem... kamarádka, ani ty ostatní holky. Nikdo, kromě těch, co mě sem zavezli, nemůže zavolat policii.
To tady mám, otřásla se vzlyky, zůstat do smrti a každý den je brát mezi stehna, až mi... až mi to přestane připadat hnusné a stane se to rutinou? Nebo...
Vytřeštila oči.
Až do smrti...?! Kdo říká, roztřásla se, že ta nemá přijít brzy? Co když... co když mě chtějí zabít, abych nic neřekla, co když, co když....

S panickou hrůzou se postavila na mísu toalety, vyhlížeje okénkem dolů: mohla být tak čtyři metry nad zemí...
Kousla se do rtu, dusíc se hysterickými vzlyky: tohle nemůže, zabije se! Zláme si všechny kosti a ještě bude odkázaná na jejich pomoc, zůstane dole bezmocně ležet a bude se modlit, aby si pro ni přišli, aby jim za příchod vůbec stála...
Ale... má vůbec cenu trvat za těchto podmínek na životě?! Zavřela oči a když opět prohlédla, v srdci měla jistotu: musí pryč, musí zmizet z tohohle místa, kde přišla o daleko více, než jen o krví zmáčenou nevinnost.

Natáhla se, jednou rukou se chytaje železné trubky, co držela závěs u sprchového koutu a nedbaje na strašnou bolest, co jí vystřelila do klína, přehodila jednu nohu přes rám okna, aby se jí po chvilce boje podařilo v tom maličkém obdélníčku shrbeně posadit. Původně se chtěla obrátit, chytit se rukama parapetu a alespoň si zkrátit délku letu, ovšem slabé ruce ji neudržely a ona s vypísknutím padla dolů. Výška se ukázala větší, než čtyři metry – k jejímu štěstí, protože dalších několik desítek centimetrů tvořil měkký sníh, do kterého dopadla jako na matraci. Ležela se zavřenýma očima a ledové krystalky si mimoděk nahrnula do nahého klína: uklidňovala se spolu s tím, jak znecitlivující mrazení tlumilo její pulsující bolest.
Zvedla se asi po pěti minutách, naprosto nejistá, co dělat.

Věděla jediné: musela pryč. Prodrala se tedy živým plotem a bezhlavě se rozběhla ulicí tvořenou samými starými vilami, z nichž každá měla kolem sebe zahradu, poskytující jí dokonalé soukromí. Tady by se pomoci skutečně nedovolala...
Bosé nohy, do nichž se při prvním kontaktu se sněhem zaryly tisíce ledových jehliček, už přestávala cítit: klusem pokračovala dál, až se dostala do vzdálenějších ulic, kde již korzovali lidé. Prvního z nich, vysokého tmavovlasého muže s knírem, plačtivě žádala o pomoc, aby se dočkala znechuceného pohledu a spěšného odchodu – stejně to dopadlo i u ostatních, mladé maminky s kočárkem, která před ní zděšeně uprchla, taxikáře, co prostě jen bez zájmu zavřel okénko, metaře, jehož koštěti se dokonce musela rychle vyhnout a podle všeho úředníka, který ji přejel očima a vypálil ze sebe hodnocení, které se jí otisklo na duši jako cejch. Die Hure. Děvka.

Jediný, kdo ji neodmrštil a pokusil se alespoň něco dělat, byla drobná baculatá blondýna, která si trpělivě vyslechla to jediné, co ze sebe ona dostala, její pláčem trhané ,,hilfe, bitte, hilfe!“ a nabídla pomoc. Zmatené mladé modroočce s notebookem přes rameno se však vytrhla a utekla ona sama, když začala dívka až příliš často skloňovat slovo ,,polizei“.
Ne... na policii nechtěla, to ne... znamenalo by to vyšetřování, které by se zcela určitě obrátilo proti ní – vždyť neměla u sebe jediný doklad, neuměla ze sebe vyplodit souvislou německou větu: okamžitě by byla podezřelá spíše ona, než aby se policie zajímala o to, co se jí vlastně stalo, o to, že ji prodali.

Ano, prodali... to bylo další pochopení, které ji drásalo: někdo prostě vzal její tělo a proměnil ho v bankovky, nedbaje na to, že s její fyzickou schránkou dává cizímu člověku i její pocity, emoce, duši... Bylo mu to jedno. Už rozuměla, že o tohle šlo celou tu dobu, od chvíle, kdy dala agentura inzeráty do novin – a že stejný osud jako ji čeká i ostatní, zatím dost možná nic netušící dívky... a podobně se vedlo asi i mladé černovlásce, která zmizela hned první večer po jejich příjezdu do Kolína.
Možná, kousla se do rtu, možná by měla kontaktovat policii a pomoci jim... jenže ani nevěděla, kam je všechny přivezli, vlastně by vůbec nepomohla... a pak, vyvolalo by to všechny ty peripetie, nekonečné výslechy, zdravotní prohlídky zmučeného klína, kdy by posuzovali, zda si to vše jen nevymyslela, nebo nepřeháněla... Ne, ne, to by bylo jen pokračování toho martýria.

S uslzenýma očima dál běžela teď naopak čím dál prázdnějšími ulicemi: byla ráda... ráda se vyhnula všem těm znechuceným pohledům, odvracejícím se očím... jakoby ji měl každý za špínu, ale copak ona byla nějak špinavá? Copak si za to, co se stalo, mohla sama?
Dovedla si představit, jak vypadá, co v ní ostatní vidí: ušmudlanou, ubrečenou mladou husu s rozcuchanými žlutými vlasy a vulgárně krátkou sukní... bezpochyby ji považovali za feťačku, co v absťáku ani neví, že nemá boty a žene se ulicí za dalších dávkou: pokud se s někým začne bavit, tak určitě leda proto, aby vyškemrala peníze na tu trošku drogy, co ji jako jediná drží na nohou.
Zavzlykala: to je tak nespravedlivé...
I odtud musí pryč... musí pryč z ulic Kolína, musí z prokletého Německa zpět do vlasti, ač svou zem nikdy nevnímala jako rodnou hroudu: teď o ní snila jako o tom nejbáječnějším místě, zcela zapomínaje na to, že právě odtud pochází ti, kteří ji prodali a poslali do tohoto strašlivého utrpení. Chtěla se vrátit do vesnice za mámou, kde to znala, kde všichni znali ji, slušnou holku, co se nebojí zapracovat a...
Jako blesk ji zasáhlo poznání.
Jak ji ale budou znát teď...?!



Troubení řidičů, kteří si stěžovali na zdržení, zesílilo: na opačné straně dálnice, kde provoz zastaven nebyl, zase sledovala, jak policisté popohánějí ty, kteří zpomalili či dokonce zajeli do odstavného pruhu, aby si užili nebývalou podívanou.
Popotáhla a rukávem si otřela rýmou tekoucí nos. Zase jí zachvěla zima.
Všimla si, že se snědý policista proti ní také třese chladem a nebylo divu: pod bundou, kterou si svlékl, aby zahřála ji, měl pouze triko s krátkým rukávem a na paži, kterou k ní měl stále nataženou, mu naskákala husí kůže. Přesto se usmál, když zaznamenal její pohled.
,,Come on, girl,“ zašeptal tónem, kterému toužila věřit. ,,Trust me. I know you understand me... I know something could hurt you, but we are here to help you, right? Just give me your hand and we will speak about your problem, Miss. You are safe, I promise...“

V očích barvy lískových oříšků měl něco, čemu by byla schopna se svěřit, pro co by byla schopna padnout tomu muži do náruče a vyplakat se, vyzpovídat se s důvěrou v to, že ji nedá, že se o ni skutečně postará tak, jak sliboval.
Jenže to nešlo. Bylo by to jen oddálení problému, malý světlý bod v oceánu temnoty, kam ji hodili s železnou koulí u nohy, aby se utopila ve strastech.

Nemůže se vrátit domů, aby tam mámě na vesnici dělala ostudu. Nemůže projít kolem sousedek, které se na ni budou zářivě usmívat a až bude z doslechu, dají hlavy dohromady a budou ji drbat za to, jak dopadla. Nikdy by se mámě nemohla podívat do očí, vždycky by se cítila jako nejšpinavější kus hadru... Tohle se máma nikdy nesmí dovědět, nesmí se to dostat k nikomu z vesnice...
Nemůže čelit spoustě otázek, nemůže se očistit litanií slov, nemůže najít nikoho, kdo by jí pomohl pochopit vše to, co se jí stalo.
Protože to pochopit nejde.
Nemůže žít dál s tou špínou, co cítila v každičké kapičce vlastní krve.
Ukradli její měkká ženská tajemství...
Není jiné řešení, prostě není...

Nadechla se a s očima vpitýma do zraku strnulého policisty přehodila jednu mrazem totálně znecitlivěnou nohu přes zábradlí, sténaje bolestí ze zmáčknutého podbřišku.
,,No, please!“ vydechl muž a vymrštil se k okraji mostu, zoufale k ní vztahuje ruce. ,,Please, don’t do this, Miss! You must not do this!“
Plačtivě se na něj usmála, oči přetékající beznadějí a zoufalstvím, jak si je měl pamatovat do konce života. ,,I am sorry, sir,“ hlesla, nevnímaje řvoucí dav za policejní barikádou. ,,Forgive me. Sorry for everything.“

A skočila.


Arrow


Z nebe, z těžkých olověných mraků, se pomaličku snášel vědecký unikát: dvě stejné sněhové vločky. Zrodily se jako sestry a stejně tak společně opustily své oblačné lůno, klouzaje vzduchem k nehostinně vyhlížející zemi: vyhnuly se pod tíhou námrazy zohnutým korunám smrkového lesa a lehký větřík je zahnal až k šedivému pruhu dálnice, který stromy obrůstaly.
Nikdo nikdy skutečnost jejich přírodního zázraku nezaznamenal, neboť se vločky záhy navždy rozloučily osudem trošičku odlišným. První z dvojčat padlo na tvář Semira Gerkhana a rozpustilo se mu pod okem na kapičku připomínající slzu, zatímco jeho blíženec se měkce snesl na ledovými krystalky již lehce pokryté čelo mladé dívky a zůstal celý – zůstal celý, neboť její bezvládné tělíčko už nevydávalo žádnou teplotu, která by studený chomáček proměnila na krůpějku vody.
,,Co se jí asi muselo stát, že neviděla jiné řešení?“ zachrčel do bundy se opět choulící zimomřivý turecký komisař pochmurně, aniž spustil zrak z groteskně rozhozených nohou a rukou mrtvé loutky, která byla ještě před chvílí zoufalým, ale živým děvčetem. ,,Co tak strašného ji k tomu muselo dohnat, chuděru?“ přiklekl a pohladil slepé oči třeštící světlovlásku po ofině. ,,Může jí být šestnáct, sedmnáct... ve svém věku má, kruci, ještě snít o tom, že si vezme Toma Cruise, ne tady takhle...“ Místo dokončení jen vzdychl.
Kranich mlčel: tahle bitva již byla prohraná a jeho teď daleko více zajímala skupina žurnalistů, kteří se s protestnými výkřiky marně pokoušeli přejít přes policejní zátarasy. ,,Nesnáším vás, zmetci jedni novinářští,“ zamručel a když k němu Turek zvedl hlavu s udiveným výrazem, dodal i vysvětlení. ,,Támhleti... chtějí vidět krev, dokud neoschla, chápeš? Jak typické pro tyhle hyeny. Hlavně se nesmí dozvědět, že sem včas nestihl dojet policejní vyjednavač, to by nás ještě sjeli za neschopnost a...“
Semir těžce polkl.
,,No tak, brácho,“ klekl si k němu Tom a položil příteli ruku na rameno. ,,Nikdo by to nezvládl lépe, myslím, že ani profík ne... Ona už byla rozhodnutá, víš? Nic si nevyčítej, udělal jsi všechno, co jsi mohl!“
,,Snažil jsem se,“ hlesl Turek a znovu pohlédl na sněhem již takřka zakrytý dívčin obličej. ,,Mrzí mě, že...“

,,Pánové, dobrý den,“ hrnul se k nim Thomas Schlägel, nově sloužící soudní lékař, s nímž měli oba komisaři po čtyřech společně absolvovaných případech velmi dobrou zkušenost. ,,Tak copak to tu máme?“
Gerkhan se zamračil: věděl sice, že musí být patolog nad věcí, jinak by ho vlastní práce dovedla k šílenství, ale tenhle konverzační tón mu k bezmocně ležící dívence ani trošku nesedl. ,,Dobrý den, je to... mladá sebevražedkyně, skočila z mostu...“
,,Hm,“ sklonil se lékař k tělu a hbitě objel jeho obrys křídou. ,,Ano, ano... proražená lebka, spadla hlavou přímo na asfalt... Smrt...“ smetl dívce z očí sníh a prohlédl duhovky, ,,nastala okamžitě, řekl bych. Netrpěla.“
,,Ale co ji k tomu dohnalo?“ položil Tom otázku, v jejíž zodpovězení nedoufal.
Doktor se ho na skutečnost, že on není věštec, právě chystal se šklebem upozornit, když ho na mrtvé postavičce cosi upoutalo. ,,Pánové...“ zamumlal a sklonil se k dívčiným nohám, ,,kdybyste mohli...“

Oba pochopili: stoupli si těsně vedle sebe mezi muže a několik desítek metrů vzdálený dav, aby lidem zakryli výhled – sami slyšeli jen charakteristický zvuk rozepínaného zipu.
,,A kruci...“
,,Co se děje?“ ošil se Gerkhan znepokojeně: kolegové u zátarasů naštěstí porozuměli jeho mávaným signálům a podařilo se jim odehnat většinu očumujících.
,,No, jen se otočte,“ pobídl je Schlägel a zároveň čistým plátnem zakryl dívce nahý klín, aby se jí alespoň ve smrti dostalo nějaké intimity. Jejich reakce na strupy zaschlé krve, které ubohé světlovlásce zhusta pokryly vnitřní stranu obou stehen, byla přesně taková, jakou očekával: napřed hrůzou a odporem vytřeštěné oči, do kterých okamžitě vstoupil děsivý vztek nad někým, kdo byl schopen ublížit ženě, navíc tak mladé a slabé. A nakonec lítost. ,,Jisté to bude samozřejmě až po pitvě,“ řekl lékař tiše, ,,ale myslím, že se nespletu, když řeknu, že to děvče někdo velmi brutálně znásilnil.“

,,Tak proto,“ zasípal Tom. ,,Proto skočila. Protože byla zneuctěná a...“
,,Jak, zneuctěná?!“ zajíkl se zlostně Gerkhan a prudce do zírajícího parťáka strčil. ,,Co je to za pitomý blábol, prosím tě? Čím jako ta holka přišla o čest? Tím, že ji napadl někdo silnější a přes její odpor si ji takhle vzal? To má být zneuctění?! Takhle to ale není, kamaráde,“ hořká slova ze sebe sypal čím dál rychleji: dlouho ho tohle lidské smýšlení nad znásilněnými ženami trápilo. ,,Těžko může někdo přijít o čest tím, že mu jiný ublížil, ne?! To by bylo setsakra nefér! Zneuctít se, přijít o čest a důstojnost může jen ten, kdo se sám zachová podle a hnusně, ne ten, kdo se takového chování dočkal od jiných, zvlášť když se nemohl bránit! A kdyby... kdyby lidi vnímali znásilnění jen jako odporný zločin a ne jako hanbu pro chudáka holku, která má už tak dost velké trauma, taky tu tohle děvče mohlo ještě být, víš?! Kdo ví, jestli neskočila kvůli tomu, že by ji vnímali právě jako zneuctěnou!“
Tom se stěží zmohl na zakoktání: ,,uklidni se... já... já jen použil ustálené slovní spojení a...“
,,Je blbě ustálený,“ odsekl Gerkhan a rázně shrnul dívce sukni dolů tak, aby jí opět kryla zakrvácená stehna. ,,Zaslouží si důstojnost, i když je mrtvá,“ dodal zjihle.

,,Někdy je těžké být polda,“ špitl Tom.
,,Ano, to ano.“ Semir beznadějně zakroutil hlavou a jakoby byl soudní lékař on, začal dívku prohlížet: její osud ho očividně vzal daleko více, než jen další případ profesionála. ,,Možná se pokusila o sebevraždu i jinak,“ zamumlal, když si všiml krvavých skvrn na rukávech trika. ,,Třeba si podřízla...“ jakmile odhrnul látku, vyjekl a vyskočil na nohy: dalo mu práci zachovat rovnováhu.
Kranich k němu okamžitě vystartoval, dávaje drobnému příteli paži ochranitelsky kolem ramen. ,,Co je? Co se děje?“
Oči zavírající Gerkhan promluvil až po chvíli, se zjevným přemáháním. ,,Ty ruce,“ vypadlo z něj takřka neslyšně. ,,Má na nich krvavé šrámy... od toho, jak se jí do kůže zaryla pouta.“
,,No a...?“ žádal Tom vysvětlení. ,,Má je i na kotnících, všiml jsem si toho.“
Turek zasténal, vůbec nehledě na vykuleného Schlägela, který oba muže zmateně pozoroval. ,,Ta pouta, krev... Stejná zranění měla i Kateřina, viděl jsem jizvy, co jí po tom zůstaly... ona... říkala,“ zaúpěl, ,,že jí někdo ublížil a ty... šrámy byly... úplně stejné! Co když jí...udělali to samé? Co když... ji taky takhle...?!“


Černovláska se postavila na špičky a zavřela oči v hluboké koncentraci, celé dokonale tvarované tělo, na němž se zastavilo každé mužské oko v okolí, napnuté jako strunu: nadechla se, pokrčila v kolenou a vzápětí proťala hladinu zatopeného lomu famózní šipkou, aby se vynořila hned vedle studenou vodu šlapajícího, obdivně na ni hledícího Turka.
Mladý komisař s úsměvem naznačil potlesk: jak předtím letěla, připomněla mu svou elegancí skákajícího delfína. ,,Krása, Katuško.“
Zazubila se, dnes byla výjimečně dobře naladěna: s úžasnou rozverností, která ho u jindy tak smutně vážné dívky těšila, mu položila obě ruce kolem ramen a těsně se k němu přitáhla, nohama svíraje mužův pas. ,,Viď?“
Zalapal po dechu: jen ledové vodě byl vděčný za to, že se přes blízkost jejího těla neutopil. ,,Co takhle... plavat zpátky?“ pronesl toužebně, s myšlenkou na prohřátí se na slunci a vyhledání nějakého opuštěného místečka, kde by Kateřinu udlachnil láskyplným mazlením.
,,Souhlas,“ mrkla na Turka, zrádně ho používaje na odraz, jímž se prudce vrhla dopředu. ,,Kdo bude poslední na břehu, je shnilá hruška!“
,,Podvodníku!“ zavřískl a vydal se za ní: dívku však dostihl až na dece, kterou si rozprostřeli v ústraní, kousek od hlavní, lidmi osypané pláže. ,,No jo, to se to vyhrává, když někdo nehraje fér, co?“ durdil se naoko v reakci na její spokojený výraz.
,,Ale no tak...“ počkala, dokud se Semir nenatáhl na záda a pak mu prostě položila hlavu na hruď, jemně ho hladě po pevném břiše. ,,Nezlob se,“ broukla a stejně jako v jejich první společnou noc s něhou políbila Turkovy šrámy, staré připomínky na ošklivé setkání s Maxmiliánem Geburnem. ,,Nezlob se, srdce moje.“
,,Na tebe se nejde hněvat, miláčku,“ zapředl a nechal se rozmazlovat, užívaje si ten vzácný okamžik, kdy se většinou tak ostýchavá černovláska sama chopila aktivity. Její ruce mu v hlazení klouzaly po hrudi, lehce a jemně – a přesto v těch dotecích vycítil sympatickou nejistotu. Měřil si ji pohledem, který po chvilce zaznamenal i to, co ho před pár dny tolik ranilo: jizvy, kterými měla dívka rozryté zápěstí. Honem ucukl očima, ne však dost rychle na to, aby bystré Kateřině jeho pozornost ušla.



mmmmmmmmmmmmm


Stiskla rty. ,,Tak ty sis všiml.“
Zvedl se a posadil, opíraje se o lokty. ,,No... ano, všiml.“
,,Ale ne dneska,“ konstatovala dívka tiše. ,,Viděl jsi to už dřív, nevypadáš nijak překvapeně.“
Zase musel přiznat, že má pravdu. ,,Nechtěl jsem se ptát,“ špitl a pokusil se jí vyjádřit veškeré své porozumění. ,,Ač bych moc rád věděl, který hnusný hazl ti udělal,“ přejel jí prstem po hrbolatém, místy přerušovaném šrámu, který jí od kotníků vysoko po stehno hyzdil levou nohu, ,,tohle.“
Zbledla, až pleť její tváře připomínala barvou okolní vápencové skály: po její rozvernosti náhle nebylo ani památky a když promluvila, málem její hlas nepoznal, tak chraptivě a třaslavě zněl. ,,Neptej se,“ zasípala a Turek si uvědomil, že se celá chvěje. ,,Prosím tě, neptej se... Nechci o tom mluvit!“
,,Pššššt,“ sbalil ji honem do ochrany své náruče. ,,Katuško, jen se uklidni... je to za tebou, daleko za tebou... ať to bylo cokoliv, je to pryč. Nemusíš mi o tom nic říkat.“
Vděčně pokývla hlavou, ledově modré oči přimhouřené, jak se k němu zranitelně choulila. ,,Díky, Semi,“ hlesla takřka neslyšně. ,,Víš, některé jizvy... zůstanou hlavně na duši. A ty jsou horší než ty, co ti rozryly kůži.“
Políbil ji do ještě mokrých vlasů. ,,Já vím, Moje Má. Moc dobře ti rozumím.“



,,Přece,“ zanaříkal, ,,přece Kateřině... nemohli udělat to, co téhle dívence... Nemohli...“
Tom si ho přitáhl ještě pevněji k sobě. ,,Pojeďme zpátky,“ broukl měkce. ,,Tohle je stejně případ pro kriminálku, ne pro nás.“


Arrow


*****


S ponurými výrazy si to spěchali do svého oblíbeného, v ústraní jakžtakž schovaného kamrlíku, kde by se mezi čtyřmi plakáty s auty oblepenými stěnami mohli vzpamatovat z toho strašlivého zážitku, když jim zastoupila cestu šéfová s výrazem, který nenaznačoval žádný obrat k lepšímu.
,,My jsme za to nemohli, paní Engellhardtová,“ začal se už dopředu hájit Kranich. ,,Dělali jsme, co jsme jen...“
,,To děvče mě mrzí, ale teď je vedlejší,“ pronesla žena, aniž modrookému komisaři věnovala třeba jen špetku pozornosti. ,,Já teď musím vyřídit něco s vaším kolegou. Ano, s vámi, Semire,“ kývla, když na ni muž udiveně pohlédl.
,,No dobře,“ přemohl Turek svou nechuť: nejradši by teď byl chvíli sám a přemýšlel, Anna se však tvářila tak vážně a v očích měla něco tak naléhavého, že ji bez protestu následoval do její kanceláře.
Tom zůstal bezradně stát na chodbě, pak pokrčil rameny a vyrazil do kuchyňky udělat sobě i parťákovi, jehož brzký příchod očekával, pořádně silné kafe. Však ho oba potřebovali.

,,Nevím, jestli se znáte,“ pronesla šéfová upjatě po vstupu do prostor, kde obyčejně kralovala jen ona sama: teď tam na židli seděl středně vysoký, asi čtyřicetiletý, v tmavě hnědém obleku oděný muž s ježatým knírem a vybledlýma zelenošedýma očima, jehož pohublou tvář zdobil přívětivý úsměv. ,,Ale kdyby ne, tak... pan Joachym Schwarz a tady pan Semir Gerkhan.
Potřásli si rukama a Turek byl vyzván, aby se připojil k již zase u stolu sedící dvojici.
,,Tak co,“ prolomila počáteční rozpačité mlčení Anna a mladý komisař s údivem zaznamenal její nervozitu, ,,mám mluvit já, nebo mu to řeknete vy sám?“
,,Ujmu se toho, když dovolíte, kolegyně,“ usmál se muž žoviálně, nedbaje na to, jak sebou tmavovláska při tom důvěrném oslovení podrážděně trhla a Semir zamračil. ,,Věc se má tak, pane komisaři,“ obrátil se přímo na snědého strážce zákona, ,,že jsem jakožto čerstvě jmenovaný policejní náčelník dostal na starost kontrolu nad celým policejním sborem v oblasti Stuttgartu – a když říkám nad celým sborem, myslím tím i dálniční oddíl,“ zamrkal potutelně.
Gerkhan jen zvedl obočí v jasném gestu, které se dožadovalo zbytku informací.
,,Nu,“ odkašlal si, nijak nevyveden z míry Turkovým chladem. ,,Říkal jsem si, že by tamější posádce vůbec neuškodila obnova a hlavně... nový velitel. Víte, jak to myslím?“
Aha... Semirovi konečně svitlo. ,,Počkat... počkat, vy chcete, abych se toho postu ujal a šéfoval stuttgartské dálniční?“
,,Přesně tak.“

Zajímavá nabídka, blesklo Turkovi hlavou, aniž by jen vteřinku pomyslel na její přijetí. Docela by mě zajímalo, co je k tomu vedlo.. někdo se nudil a četl si mé záznamy? ,,Nezlobte se,“ usmál se pak diplomaticky, registruje přitom ohromnou vděčnost, co se objevila v Annině tváři, ,,děkuji vám za nabídku, ale mé místo je tady...“
,,Neblázněte!“ nevzdával se stále výborně naladěný Schwarz a ukázal na motoristickou mapku všech německých dálnic, co měla Engellhardtová pověšenou na zdi kanceláře. ,,Tenhle úsek,“ zakroužil prstem nad daným městem, ,,bude jen váš... a vy si navíc budete lebedit v teplíčku a jen vydávat rozkazy, které za vás splní jiní. To je přece sen!“
,,Možná váš,“ vyjel si již maličko podrážděný Turek. ,,Ale já mám rád práci, co dělám teď, mám rád lidi, kterými jsem tady obklopený... Nechápu, proč byste si nemohl na tenhle flek vybrat někoho jiného, musí se na to hlásit každý!“
,,Ne každý má tak dobré výsledky a ne u každého by bylo možné nechat média troubit oslavné fanfáry nad tím, jakého mají ve Stuttgartu šéfa,“ hlesla Anna: na první pohled bylo zřejmé, že je jí takhle snaha o odlákání nejlepšího a nejmilejšího zaměstnance velice proti srsti. ,,Byl byste krásná výkladní skříň, Semire.“
,,Tak už to chodí,“ ani se to nepokusil popřít muž, kterého ani na vteřinku neopustil vřelý úsměv. ,,No tak, pane Gerkhane... neprohloupíte!“
Turek rozhodně zavrtěl hlavou: ,,mé místo je tady, pane Schwarzi, tady a nikde jinde. V žádném případě se nenechám vytáhnout do, jak vy říkáte, tepla kanceláře a haldy formulářů! Můj život je prostě akce v terénu: to je to, co mi jde a v čem chci pokračovat. U vás bych po měsíci umřel nudou.“
,,Jestli pořád odmítáte, je asi nutné trošku vás seznámit s fakty,“ poprvé odměřil tón příchozí muž a vyndal z elegantní aktovky na úředním papíře natištěný formulář. ,,Tohle je doklad o vašem definitivním převelení, pane Gerkhane. Příští úterý nastupujete na post šéfa stuttgartské služebny. Mám to tu černé na bílém, podepsané od policejného prezidenta.“

,,Který je,“ vyhrkla bledá, očividně zaskočená Anna, ,,čirou náhodou váš strýc, že? Asi se hodně vzpíral, když jste ho o tuhle službičku prosil!!!“
,,To nechme stranou: že je policejní prezident můj příbuzný, ještě neznamená....“
,,Tak počkat,“ vydralo se z Turka takovým tónem, až oba jeho nadřízení zmlkli a prudce se k němu otočili. ,,Nebudu žádný váš maskot, vážený. Chci zůstat v terénu, na dálnici, u práce, na kterou se hodím! Víte vy co, pane Schwarzi?“ uvěznil mužovy zelené oči do lísko-oříškového zajetí, ,,před pár minutami mi před očima skočila z mostu mladinká dívenka, protože neunesla to, že ji nějaký hajzl znásilnil. Včera se nedaleko naší služebny zabila v autě celá rodina, která zrovna jela ze křtu syna – jen proto, že do nich střelil další hajzl, co tentokrát nedodržel sníženou rychlost. A já, milý pane,“ vstal a nahnul se těsně k muži, ,,já chci být u toho, až tyhle hajzly budeme chytat, je vám to jasné? Chci být mezi těmi, co je vypátrají, nandají jim pouta a předají je spravedlnosti, rozumíte? Jít jim po stopě a lapat je jako škodnou! Nebudu jen nějaký úřednický šiml, co souhlasně pokývá hlavou a o celé té akci leda tak vyplní hlášení. NIKDY takový nebudu!“
Schwarz naprosto klidně poklepal na formulář. ,,Ale ano, budete, tady je to napsané,“ pronesl tónem nepořádné žáčky kárajícího učitele, bez ohledu na to, že tím oba kolegy přivádí k nepříčetnosti. ,,A když vám k přesvědčení nestačí tohle...“ zmáčkl pár tlačítek na svém mobilu, někoho prozvonil a pak už se jen spokojeně zazubil, když se rozječel pevný telefon na šéfčině stole. ,,To bude asi pro vás, paní Engellhardtová...“
Sáhla po sluchátku rukou, která se třásla. ,,Tady vedoucí dálni...“
,,..... dobrý den, pane policejní prezidente! Ano, zrovna je u nás...“
,,..... ale Gerkhan patří k největším posilám našeho týmu!“ vydechla Anna zoufale, snaže se nevšímat Joachymova samolibého výrazu. ,,Je pro nás důležitý, nemůžete ho jen tak vzít a...“

Dál to Semir nevydržel: nemohl se dál dívat na vysmátý ksicht toho nafrněného hajzlíka, který se jím chce jen blýsknout, mít ve vedení svého úseku někoho, koho může pyšně ukazovat novinářům. Bez ohledu na to, že policistovi, jímž se tak chlubí, vlastně úplně odepřel dělat jeho práci!
Bez rozloučení se sebral a ráznými kroky vyrazil do díkybohu ztichlé chodby, pendluje sem a tam v čekání na výsledek šéfčina jednání, které mohl ovlivnit jen zázrak. Mladý Schwarz... už o něm slyšel: vždyť to byl právě ten muž, který si bral dceru ředitele banky, jejíž finanční hotovost před lety převážel s Janem – byl to jejich první společný případ. A už tehdy dal policejní prezident najevo, že je mu službička příbuznému milejší, než pracovní etika... proč by tomu teď mělo být jinak?!
Zoufale přejel očima strohé stěny místa, které se mu na tolik let stalo druhým domovem: přece odsud nemůže odejít, nemůže zmizet od těch, které má rád, které potřebuje... jen proto, aby někomu vylepšil mediální obraz! Kdyby proti tomu tak mohl bojovat, kdyby...

Za jeho zády zaskřípaly dveře: zprudka se otočil a střetl se s tmavýma Anninýma očima. ,,Šéfová...?“
Ztěžka polkla, skoro nedokázala promluvit. ,,Já...,“ stiskla víčka, ,,nemůžu nic dělat, Semire, je mi to strašně líto... ale vůbec do toho nemůžu zasáhnout, oni jsou naprosto rozhodnutí.“
Mladý policista jakoby její slova nepochopil: ,,takže,“ třásl se mu hlas, ,,co... co to znamená?“
Žena vyčerpaně vložila hlavu do dlaní: ,,převeleli vás do Stuttgartu, Gerkhane. Definitivně. Budete tam dělat přesně tu práci, co já v Kolíně... budete... zodpovědný... za chod celé stanice. Víte,“ pokusila se ho utěšit, byť bylo při prvním pohledu na ni jasné, že je sama úplně na dně, ,,možná to nebude tak zlé... usadíte se a... a prostě...“
,,Přesně tak, vůbec to nebude zlé,“ ozval se z kanceláře vyšlý Schwarz a ukázal dozadu do místnosti. ,,Mimochodem, zvonil vám telefon, milá kolegyně, tak jsem si to dovolil vzít za vás,“ jakoby nic přešel rudé skvrny vzteku v Anniných tvářích a ledabyle pokrčil rameny. ,,Volala státní nadvládní Schrankmanová: kvůli tomu Gerkhanovu převelení se máte vy dva okamžitě hlásit u ní na úřadě.“

Semir ani nevěděl, jestli muži šéfová odpověděla: stál, opíraje se oběma lokty o bíle omítnutou zeď a vnitřně se celý třásl. Takže nejen policejní prezident, ale už i Almara.
Neměl šanci.
Tohle... tohle bylo to, čeho se dočkal za léta věrné služby? Strávil u policie skoro polovinu svého života, riskoval vlastní zdraví pro to, aby zachránil lidi, které předtím nikdy neviděl, zatímco tenhle hlupák v obleku nevystrčil nos z kanceláře...
Když bylo nutnéí, bral si noční směny, nikdy se neohlížeje na vlastní pohodlí, pokud bylo třeba jen trošku potřeba jeho pomoci...
A tohle byl jejich vděk? Nikdy přece netoužil po fanfárách a slávě: chtěl jen v klidu vykonávat zaměstnání, které ho naplňovalo, bavilo, ve kterém byl setsakra dobrý...
Jak mu tohle mohli udělat? Jak mu mohli vzít to, co ho vždycky, i v těch nejhorších chvílích jeho života, drželo nad vodou?
Jak ho mohla policie, instituce, které věřil a svým jednáním hájil její dobré jméno, takhle zradit...?!
Vzpomněl si na dívku na mostě, na včerejší nehodu, na všechny ty chvíle, kdy si s Frankem, Janem nebo Tomem potřásli rukama, k smrti vyčerpaní, ale šťastní z dobře vykonané práce, z bravurně zvládnuté akce, rychle zapomínaje na to, že jim samotným zase visel život na vlásku...
O tolik díky své práci přišel... čeho se musel vzdát... o co ho připravili.
A co všechno na druhou stranu získal: zdaleka tím nemyslel jen přátele.
Miloval svou práci, díky níž poznal tuhle svou rodinu: přes ty tisíce negativ mu bylo jeho zaměstnání pevným bodem ve vesmíru.
A teď mu ho chtěl někdo vzít.
Tenhle nažehlený frajírek chtěl otřást jeho světem.
Nalinkoval mu budoucnost, rozhodl se určit jeho osud.
Jako té zlaté rybce v ubohé, pět palců hluboké misce vody.

Přísahal si přece, že tohle nedopustí. Nikdy.
Nikdy nebude něčí loutka.

Hlas se mu třásl, ale když se obrátil k nešťastně se tvářící Engellhardtové, měl v mysli naprosto jasno: jeho rozhodnutí nepramenilo ze vzteku, cholerického záchvatu, nebo uražené ješitnosti. Bylo racionální ve všech významech sdělení, které ženě, jenž nad ním tolik let s takřka mateřskou láskou držela ochrannou ruku, adresoval bez jediné výčitky svědomí. ,,Mám toho dost, šéfová. Končím. Dávám výpověď.“


Arrow


*****

,,Neblázni, rozmysli si to ještě. Vždyť máš pořád čas...“
Semir zavrtěl hlavou: seděl na svém stole, stále ještě na svém SLUŽEBNÍM stole a v rukách nervózně mačkal několik prázdných formulářů, které se už nikdy nedočkají toho, že by je vyplnilo jeho ostré, trošku rozházené písmo. Přál by si, aby ho přítel pochopil, aby se přestal ponižovat prosbami, které on nemohl splnit. ,,Nejde to, Tome. Vážně to nejde: zkus se vcítit do mé kůže. Jen to zkus. Víc jak deset let nasazuji život jako policajt, každý den jsem na dálnici a nevím, jestli večer přijdu domů zdravý: a oni mě teď takhle hodili přes palubu. Já nemám jinou možnost, než odejít: pracovat už pro ně... prostě ani nedovedu.“
Kranich přešlápl, ve tváři bezradnost: aniž si to uvědomil, jeho prsty polapily vypsanou propisku, kterou nyní v rozpacích cvakal, vyplňuje tím jediným protivným zvukem ticho, které v jejich kanceláři zavládlo. Skrz sice skleněné, ale zvukově izolující dveře sem nedoléhala ani známka cvrkotu, který ovládl hlavní místnost služebny, kde se tento večer shromáždili všichni kolegové a známí, aby se rozloučili se svým přítelem a parťákem.

Uplynulo již čtrnáct dní od chvíle, kdy stanicí otřásl šok: Semir Gerkhan, že má odejít?! To... bylo nepředstavitelné: vždyť si jen málokdo z nich pamatoval na chvíle, kdy Dálniční policie teprve začínala a ve zdejší posádce ještě nesloužil tvrdohlavý turecký mladíček... Najednou se zdálo, že stanice bez něj nemůže fungovat.
Dva týdny se všichni snažili vrchního komisaře přemluvit, dodat mu naději frázemi o tom, že ,,nic není tak horké, jak se to vaří“ a povzbudit ho slovy ,,však ono to s tím přeřazením nějak dopadne“. Nezabralo to. Zdálo se, že se v Gerkhanovi cosi vzpříčilo: jakoby rázem ztratil veškerý ten zápal, pro který ho všichni v práci obdivovali. Nechápali to... a vzpírali se myšlence, že o něj přijdou.

Stejně jako Tom, který si přítele ještě na poslední chvilku odvedl do jejich společné kanceláře, aby mu tam znovu zkusil promluvit do duše. ,,Semire,“ polkl, svlažuje si hrdlo, aby jeho hlas nezněl tak chraplavě, ,,a... co chceš vlastně dělat? Co si představuješ, že bude dál?“
Gerkhan se jen usmál a s nedbale kočičí elegancí sklouzl z kovové desky stolu, stavě se přímo proti Kranichovi, hledě mu do očí. ,,Na čas zmizím z Německa, brácho,“ oznámil klidně, ale tónem, který absolutně nesnesl diskusi. ,,Pojedu do České republiky.“
Modrooký komisař pootevřel ústa, ale místo otázky mu z nich spolu s výsledkem jeho myšlenkového procesu vyšlo konstatování. ,,Kvůli Persephone.“
,,Kvůli Katušce,“ kývl Semir a rozhodil rukama, jako by snad jeho ve skutečnosti ohromeně mlčící parťák útočil tisícem námitek. ,,Já prostě musím vědět, jak to s ní bylo, Tome! Musím vypátrat, co ji dohnalo tam, kde skončila: proč byla tak strašně nešťastná, nesmělá... a přitom zabíjela.“
Chvíli bylo ticho, to když Kranich pomalu prohrával boj s úmyslem diplomaticky mlčet. ,,Není lepší to radši nevědět?“ otázal se pak nehlasně, hledě do Turkových očí: podle jistoty, kterou v nich nacházel, však věděl, že přítele nepřemluví. ,,Až se to dozvíš, možná tě všechno bude bolet ještě víc. A pak, kde chceš začít hledat? Kateřina ti přece neřekla, odkud je!“
,,To sice ne,“ připustil drobný policista zamyšleně, ,,ale fascinovalo ji jejich hlavní město a i podle toho, jak byla nadšená Kolínem tipuji, že pocházela spíš odněkud z vesnice, z venkova: zajdu na matriku a zkusím najít její prarodiče, nebo jiné příbuzné. Snad mi o ní něco řeknou.“

Tom zaťal zuby: proč si to Semir musí dělat ještě těžší? Proč prostě nemůže zapomenout, smířit se s tím, že je krásná černovláska pryč? Byl by to první krok k normálnímu životu: k takovému, jaký mám teď já s Karolinou, pomyslel si. Na začátku cesty ke svému dnešnímu štěstí jsem si taky musel přiznat, že už Elena nikdy nepřijde.
Gerkhan si odkašlal: ,,ještě je tady jedna věc...“
Vyšší policista na něj pohlédl, v očích žal: konečně pochopil, že se musí smířit s tím, že skutečně ztrácí skvělého parťáka. ,,Ano?“
,,Chci, abys mi nevolal, nijak mě nesháněl. Nevím, za jak dlouho se vrátím – za týden, měsíc, za dva - ale ten čas chci mít jen a jen pro sebe,“ tichým, naléhavým hlasem pronesená žádost byla otištěna v prosebném výrazu Turkova obličeje. ,,Víš... musím se odstřihnout, naráz a totálně. Musím si uvědomit,“ Semir polkl, jak hledal správná slova, ,,že je tahle fáze za mnou, že je takhle část mého života definitivně mrtvá. Pak teprve můžu začít znova a jinde.“
Kranich se neubránil výčitce: ,,odstřihl ses, pravda, rychle...“


,,Co je tohle za komedii?“ soptil Schwarz, dávaje ruce v bok: takhle rozkročený vypadal ve svém obleku jako směšná parodie na bojovníka karate. ,,O co vám, kruci, jde, paní Engellhardtová?“
Šéfová mu neodpověděla: vlastně se ani trošku nedivila, že muž zuří. Sama by na jeho místě jednala stejně: nebylo divu, že policejního náčelníka naštvalo, když mu o nejnovějším vývoji v kauze Gerkhan odmítla cokoliv říci v soukromí kanceláře a místo toho jeho i Turka pozvala do hlavní místnosti služebny, kde již nervózně postávali šířící se zvěstí o Semirově vzpouře zneklidnělí kolegové.
Zatleskala, s úsměškem registruje, jak sebou Schwarz polekaně trhl: ,,vážení,“ oslovila zaměstnance, kteří ji a především vede ní tiše stojícího Turka hltali pohledem, ,,mám pro vás jednu informaci. Včera obdržel pan Gerkhan rozkaz, aby se stal velitelem stuttgartské služebny Dálniční policie – TICHO!“ její ostré zaštěknutí rázem všem zavřelo ústa: žena se zamračila a jala se pokračovat. ,,Ať se to jemu nebo vám líbí, či ne, byl to rozkaz, kterému se měl Gerkhan podvolit. Nestalo se tak: vrchní komisař to odmítl a tak se dopustil fatálního selhání. Oficiálně tedy prohlašuji,“ pronesla upjatě, ,,že jsem panu Gerkhanovi s okamžitou platností udělila výpověď.“
Annina slova měla účinnost dopadu atomové bomby: zvedl se masivní hřib nesouhlasných výkřiků a neskutečného mumraje, kdy policisté mluvili jeden přes druhého, hlasitě se mezi sebou ujišťuje, že jejímu sdělení rozuměli správně a šéfová tak právě doopravdy vyhodila svého nejmilejšího zaměstnance.
,,Tohle vám neprojde,“ otočil se Schwarz k Engellhardtové, která s lítostí hleděla na bezradně stojícího, zcela zmateného Kranicha, ztraceného v chumlu vířících kolegů. ,,Vy jste Gerkhana vyhodila na hodinu jen proto, abyste mu to ulehčila! Copak je to, že může dřív odejít, nějaký trest?“
Semir se jen pobaveně ušklíbl: Schwarz měl pravdu, šéfová mu včera skutečně slíbila, že ho propustí, jak jen to bylo možné – alespoň tím mohli muži ukázat, co si o něm oba myslí.
Engellhardtová se rozhořčenými slovy policejního náčelníka nijak nezabývala: ,,ano,“ odtušila nevzrušeně. ,,Je to moje pravomoc, tak proč bych to neudělala? Semir bude alespoň moci hned začít nový život. A do toho už mu naštěstí ani jeden z nás zasahovat nebude:“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
*

Oba se vrátili do hlavní místnosti služebny, kde Turek okamžitě zamířil se stolečku s plastovými kelímky a hruškovou Mattonkou. Tom zůstal pozadu a jen významně zavrtěl hlavou, bezmocným gestem pak reaguje na zklamané vydechnutí celého osazenstva: všichni doufali, že Kranich přítele nakonec ještě umluví a vše bude jako dřív – teď tato iluze padla.
Takže o něj vážně přijdou...

Semir nedal najevo, že si všiml, jak kolegové Toma obstoupili a mámili z něj informace: jen se maličko smutně pousmál a radši poklepal na rameno před ním stojící doktorce Smithové, která upíjela z hrnečku čaje. ,,Dobrý den, jak se máte?“
Překvapeně zamrkala, ale pak šálek odložila a rty se jí doširoka roztáhly: ,,Dobrý! Docela to jde, díky. Spíš je důležité, jak je vám...?“ pohlédla na něj vysoká hnědovlasá žena zpytavě.
,,No, řekněme, že jsem zvědavý na nový začátek.“ Semir do sebe hodil zbyteček minerálky a otřel si ústa: o svých pocitech se mu vlastně vůbec mluvit nechtělo. ,,Copak Andrea? Nikde jsem tady Richterovi neviděl a doufal jsem, že přijdou...“
,,Paní byla unavená,“ pokrčila Elwen rameny. ,,To je v osmém měsíci úplně normální, ale stejně jsme jí se sestrou doporučily, aby si lehla a odpočinula si. Pan Richter ji hlídá a oba mrzelo, že nemohli přijít, tak poslali alespoň nás dvě – vyřídit pozdravy a rozloučit se.“
Gerkhan se otočil a pohledem oříškových očí přelétl dav: druhou Smithovou však nikde nenalezl. ,,a kdepak máte sestru?“
Žena se zachichotala a ukázala k místu, kde obyčejně přebývala sekretářka: teď tam za počítačem seděla dlouhovlasá Fiona se zachmuřenou tváří, jejíž zkušené prsty doslova létaly po klávesnici služebního laptopu. ,,Jak sestra vidí počítače, nezná se. Teď tam asi té dámě,“ zmínila Elwen novou sekretářku, korpulentní brunetu, která Smithové zvědavě koukala přes rameno, ,,instaluje Linux, na ten je vysazená.“
Gerkhan jen rádoby zasvěceně pokýval hlavou: nemínil ženě vysvětlovat, že nemá nejmenší ponětí, co Linux je. ,,Tak já ji půjdu taky pozdravit, ať je to spravedlivé,“ zazubil se a podal Elwen ruku. ,,Mějte se!“
,,Vy taky. A hodně štěstí!“

,,Prý jste se nám rozhodla totálně překopat počítačovou síť,“ Semir s troškou pobavené zlomyslnosti promluvil, až když se přiblížil těsně k zádům do práce ponořené mladé ženy: ta sebou škubla a rychle se obrátila.
,,Pardon? Can you repeat it, please? I did not understand you.“
Gerkhan zalapal po dechu, v sobě samém zmatek: bleskurychle přeladil na angličtinu. ,,Vaše sestra mluvila německy, až teď mi to došlo! Jak je to možné?“
Fiona zaváhala a když pak promluvila, její slova se odvíjela jen velmi pomalu. ,,Nu, když Elwen studovala lékařskou fakultu, měla možnost absolvovat jeden semestr v cizím státě: vybrala si Německo, byla tady nakonec něco přes rok, až pak se vrátila do Kanady a promovala. Proto bezvadně zvládá váš jazyk. Ale neptejte se jí na to, prosím vás,“ zažadonila žena: v jejím pohledu bylo něco tak úzkostného, že Semira ani nenapadlo prosbu nesplnit. ,,Elwen na ten čas tady u vás nemá jen samé pěkné vzpomínky.“
,,Spolehněte se,“ slíbil, skrývaje zaskočení a taky pořádnou zvědavost: koneckonců, Turek měl – byť kapku nezaslouženě – pověst vyhlášené drbny. Teď ale svou touhou po klepech ovládl, prohodil s Fionou, která se už očividně nemohla dočkat, až ji nechá v klidu dál dlachnit počítač, ještě pár slov a pak se vydal zpět do hlavní místnosti, aby absolvoval povinné rozlučkové kolečko po svých kolezích.

Koneckonců, všichni ti lidé sem přece přišli kvůli němu: a když si s ním s přáním světlé budoucnosti třásli rukama, nebo ho objímali, viděl Gerkhan, že jsou skutečně dojatí a posmutnělí z jeho odchodu. Ale musí ten fakt prostě přijmout, pokrčil Semir v duchu rameny, jak tak hleděl na zaplněný prostor, kde ze stolů zmizela lejstra a různé drobnosti, aby je nahradilo občerstvení skládající se převážně z chlebíčků a jednohubek, které korzující a diskutující policisté ochotně likvidovali s vervou vyhladovělých tygrů. Nedá se nic dělat.
Radši nasadil úsměv a vydal se k opodál sedící skupince, kterou si schválně nechal na závěr.
U stolu tam spolu vedle útrpně mlčícího Hartmutta konverzovaly tři mladé ženy: měděnovlasá Petra a v černých koktejlkách vyfiknutá Karolina si náramně padly do oka s Traberovou přítelkyní Oli – uštěbetané zobáčky se jim zastavily až ve chvíli, kdy se postavil přímo nad ně.
,,Takže, dámy,“ zazubil se a podal ruku napřed světlovlásce, ,,třeba někdy nashledanou.“
,,Tak lehce z toho ale nevyvázneš, kamaráde!“ zvolaly Allerlei s Kaiczowskou unisono a hbitě se zvedly, aby každá jednu jeho tvář naráz poctily razítkem polibku: narozdíl od pobaveného Turka se jejich akcička vůbec nesetkala se souhlasem významně si odkašlávajícího Nielse a nespokojeně mručícího Toma, který se chystal cosi jízlivě podotknout – přerušila ho však slova tmavovlasé nadřízené.

,,Vážení!“ Jak měla ve zvyku, přilákala šéfové jejich pozornost několika tlesknutími: počkala, dokud se k ní neobrátily všechny tváře a pak si k sobě gestem přizvala rozpačitého Turka, jemuž položila dlaně na ramena. ,,Jak všichni víte, dneska se loučíme s naším dlouholetým kolegou a přítelem: nikdo v téhle místnosti nikdy nezapomene na to, co všechno pro policii vykonal, ani to, jakou nám byl oporou a to nejen v práci. Nejeden z nás mu dluží život. Já,“ nadechla se, ,,nejsem přítelem velkých slov, takže bych chtěla Semirovi jen poděkovat, že to s námi tak dlouho vydržel a... byl nám parťákem. Budete tady scházet, chlapče,“ dodala tiše a potřásla Turkovi pravicí.
,,Však vy mě taky, broukl Gerkhan a se smutkem zkřivenými rty přijal formulář, který mu žena takřka obřadně podala do dlaně: oficiální výpověď. ,,Děkuji.“
,,No a protože už nejste můj zaměstnanec,“ zvedly se Anně přece jen koutky, ,,myslím, že si po všech těch letech můžeme tykat, ne, Semire?“
,,Rád přijímám,“ zazubil se šelmovsky a stoupl na špičky, aby vyšel vstříc polibku, jímž ho Anna Engellhardtová definitivně zprostila služby: celé osazenstvo Dálniční policie jen nevěřícně zamrkalo, aby pak explodovalo v nadšený aplaus a uznalé hvízdání, sem tam prošpikované nějakou tou přidrzlou narážkou, když se ti dva od sebe odtrhli a s úsměvem si hleděli do očí.
Ve skutečnosti však všichni pocítili konečné bolestné prozření, poslední signál, že je na čase otevřít oči a čelit realitě. Pokud jim někde hluboko v duších ležela slaboučká naděje, že se Semir ještě vrátí, splaskla teď jako mýdlová bublinka. Každý z nich si namlouval, že jde o přechodné období, o pár měsíců, o delší dovolenou, po níž Semira zase najdou, jak vztekle mačká úřední formuláře ve své kanceláři, ale tenhle polibek znamenal definitivní konec: šéfová by si nikdy nenechala takto oslabit autoritu, kdyby se měl Gerkhan ještě vrátit. Tohle není žádný vtip, žádná tajná mise, z níž by se Turek vrátil s pobaveným úsměvem a nabubřelým ,,vy jste si fakt mysleli, že bych odešel?“
Prostě zmizí. Proto jim ten potlesk, smích ani hvízdání, nešly od srdce.

,,Tak,“ potřásla Anna hlavou a poslala Gerkhana sednout. ,,Já sice na proslovy nejsem, ale něco se při takové příležitosti říci musí: takže jsem ráda, že tady máme povolanějšího. Jolly?“
Brunet se zvedl ze židle a pohodářským krokem se přesunul doprostřed místnosti, vychutnávaje si každý nedočkavý pohled, který na něj byl upřený: plavným pohybem ruky si odhodil ofinu z čela a vypnul hruď, jako by čekal, že mu tam někdo připne medaili za vtipnost.
,,Nu, co bych měl asi tak říci?“ pronesl nahlas, pokukuje přitom po šklebícím se Turkovi. ,,Neznám Semira dlouho, ale některé rysy jeho něžné, útlocitné povahy poštovního holuba s teplotou jsem již stačil poznat a ocenit i já. Není totiž nic rozkošnějšího, než když si povídáte u šálku kávy a někdo vám vpadne do kanclu s elegancí opilé žirafy, aby vám ručně stručně vysvětlil, že ten růžový ručníček v koupelně je jen jeho a nikdo na něj nesmí ani sáhnout.“
,,To jsem nikdy neudělal!“ zajíkl se Gerkhan, jeho slova však zanikla v salvě smíchu.
Povzbuzený Jolly přešlápl a našpulil rty. ,,Všichni přece víme, jak člověku dovedl podat pomocnou ruku a povzbudit ho: a nemyslete si, že ho to nestálo námahu! Tuhle jsem ho zrovna nachytal, jak si nacvičoval přesvědčivost, když na sebe se slovy ,jsi fakt dobrý, hustý sexy frajer,‘ zamilovaně pomrkával do zrcadla.“
Semir jen zakroutil hlavou: přes úsměv, co mu hrál ve tváři, bylo znát, že by rád sevřel Rudolfův krček.
,,Proto mě mrzí, že se musíme rozloučit,“ uklonil se muž směrem k bývalému komisaři. ,,Kéž odcházíš někam, kde ti bude lépe a pořádně tam vynikneš: což znamená, že ti doporučuji navštívit středoafrický kmen pygmejů, mezi nimiž můžeš dosáhnout potenciálně hoooodně vysokého postavení. Takže, Semire, ať se ti daří... a přijď se za námi někdy podívat – ale předem se ohlas,“ zatvářil se Lavenna vážně. ,,Ať ti to tady stihneme včas provonit tvýma oblíbenýma maceškama.“


Semir počkal, dokud nedozněl potlesk pro Jollyho a pak ho vystřídal na jeho místě, rozpačitě přitom rozhazuje rukama. ,,Inu... díky za pěkné rozloučení: bude se mi po vás stýskat, po každém...“ postupně přejel očima přes všechny jejich tváře, aby se zastavil u té nejvíc bledé – obličeje Toma Kranicha. Vzdychl. ,,Už jsme si vyjasnili, že mě prostě... musíte chápat. Ale není přece důvod nějak truchlit: já se vrátím zpátky do Německa, to vám svatosvatě slibuji! Kdykoliv si pak můžeme zajít na pivo, na výlet – na tom, že jsme přátelé, se přece nic nemění! Víte dobře,“ posmutněl, ,,že bych od vás neodešel dobrovolně... a kdyby kdykoliv nastala možnost návratu, neváhám ani minutu. Ale musím se smířit s tím, jak to teď je. Opakuji,“ polkl, potlačuje tak sevření hrdla, ,,že vás kdykoliv rád uvidím... ale teď... se musíme rozloučit. Takže se mějte hezky a nevyvádějte na dálnici žádné vylomeniny, jasné? Ať mám po čem přijet na návštěvu...“
Šéfová to nevydržela: zvedla se a rychle Turka utopila v náručí. ,,Dávej tam na sebe pozor...,“ zachrčela podivně vlhkým hlasem. ,,To je můj poslední rozkaz, Semire...“
,,Splním ho, neboj se,“ odtáhl se od ženy a na všechny se usmál. ,,Tak... nashledanou. Na brzkou shledanou, přátelé.“
Lehce třepnul rukou na pozdrav: to zamávání bylo gesto tak dětsky nevinné a upřímné, že jim zatrnulo u srdce - a oni se dali do tlumeného potlesku, kterým vyprovodili parťáka a kamaráda, který se spěšně otočil zády k nim, až ke dveřím.
Už se neobrátil. To aby neviděli, že se mu lesknou oči.


Arrow


*****


Napřed se rozezvučel ten modrý, který stál nejblíže k oknu: než k němu však stačil ještě napůl spící, slepenýma očima mžourající Tom dovrávorat, rozjel se i budík s motivem nachových kvítků, aby se do symfonie disharmonických pazvuků přidal i na vysoké skříni postavený ciferník s obrázkem hravého koťátka. Ďábelskou čtveřici doplnil do ponožky zamotaný mobil, který se rozječel pekelně skřípavou melodií, již na něm Kranich večer před ulehnutím zvlášť pro tento účel nastavil. Teď, když běhal po ložnici a vypínal jeden drnčící přístroj za druhým, se však za svůj nápad proklínal.
,,To už je snad všechno,“ hlesl a celý uštvaný se vrátil k posteli, aby se posadil na její kraj a maličko se vydýchal po ranním martýriu: způsob svého probuzení si však vybral sám.
Nechtěl zaspat. Dnes si to nemohl dovolit.
Přikrývka za jeho zády se zavlnila a Tom vzápětí pocítil lehký dotek rtů na krku: usmál se a sáhl dozadu, hladě Karolinu po lýtku. ,,Promiň, miláčku,“ bodla ho provinilost. ,,Nechtěl jsem tě vzbudit, jenže dneska...“
,,Já ti naprosto rozumím.“ Bruneta jakoby přesně věděla, co Kranich potřebuje: její prsty se přesunuly na mužova ramena, aby řádně prohnětly a promasírovaly napjaté svaly. ,,Jen se uklidni, Tome. Všechno bude naprosto perfektní, uvidíš: Franka navíc znáš, takže ti odpadne strach z nějakého nováčka.“
Oči slastně mhouřící Kranich jen maličko pokýval hlavou, momentálně unášený daleko, předaleko od svých starostí, rozmazlovaný těmi božsky uvolňujícími doteky, které z něj odnášely nervozitu jako vlny příjemně chladivého oceánu. ,,Mhhhm...“
Karolina poznala, že je takhle schopen sedět donekonečna: sama se, ač nerada, rozhodla ranní něžnůstku rázně utnout. ,,Přijdeš pozdě, Tome. No tak, zvedni se. V ledničce máš přichystanou snídani, ať nezačneš tak velký den s prázdným žaludkem...“
,,Díky, jsi skvělá,“ přiznal jí Kranich kompliment a s vypětím všech sil se zvedl na nohy. ,,No a mimochodem,“ odkašlal si, ,,nechceš jet se mnou, že bych tě cestou na stanici hodil do práce?“
Žena se uchechtla a s provokativně šťastným výrazem klesla zpět na lůžko, aby se schovala pod těžkou péřovou pokrývkou. ,,Můj milý Tome,“ zakutala se až po bradu, ,,tak daleko, abych kvůli tobě vstávala o hodinu a půl dřív, než musím, má loajalita zase nesahá, víš?“
Kranich s mistrně hraným uražením zvedl nos a pak už, vzdušným polibkem ještě jednou děkuje Kaiczowské za snídani i ranní povzbuzení, sebral na židli připravený oblek a odkráčel do kuchyně za svou žemlí se sýrem a červenou paprikou.

*****

Stačil mu jediný pohled na hodinky, aby v něm prokmitlo alespoň malé sebeuspokojení: muselo by se stát opravdu něco hodně divného, aby to teď, když už stoupal po schodech služebny, nestihl. Měl náskok luxusních deseti minut: kdyby tady byl Semir, vydržel by se před ním naparovat až do konce služby.
Jenže, vzdychl v duchu a mávnutím pozdravil Hotteho a Dietera, Semir tady není a nebude, takže je naprosto zbytečné uvažovat nad tím, co by kdyby. Zastavil se a rozhlédl. Všechno tady v hlavní místnosti bylo úplně stejné, jako včera, jako před měsícem a přece tu dnes panovala úplně jiná atmosféra: připomínalo mu to pocit, jako když v pokoji sundáte obraz, který zeď krášlil celá léta... A najednou to není ono, náhle máte dojem, že se nacházíte úplně někde jinde, že tu k dokonalosti něco chybí.
Ne, otřásl se. Však si zvykne. I v tom pokoji se člověk po čase zase cítí, jako dřív.
Znova mrkl na ciferník na svém zápěstí, aby zjistil, že se luxusní náskok smrskl na pouhé dvě minuty: chvatně tedy vykročil ke dveřím své kanceláře, kde narazil na již vyčkávajícího Franka Trabera. Ok, Tome, promluvil sám na sebe. Nezapomeň. Pravou nohou...

,,Ahoj, Franku,“ usmál se přátelsky, maličko udiven tím, proč o zeď se opírající muž, v jehož rukách dlel pořádný náklad spisů, nezajde dovnitř. ,,Pojď dál, ne?“
,,Dobré ráno,“ oplatil zvednutí koutků tíhou břemene nahrbený komisař a i přes ztuhlé svaly paží pokrčil rameny. ,,No, bylo mi hloupý vejít... bez pozvání.“
Tom na něj pár vteřin vykuleně zíral, načež potřásl hlavou a dveře otevřel. ,,Račte, pane,“ řekl klidně. Traber u něj za tenhle projev úcty a ohleduplnosti získal asi milion kladných bodů: jakoby věděl, co pro Kranicha znamenalo sdílet ten světlý koutek se Semirem a nechtěl prostor narušit bez dovolení.
Traper zamířil k vyklizenému Turkovu stolu a s rozpačitým šklebem na něj položil obsah své náruče, okamžitě rovnaje spisy do úhledných komínků. To by Semir neudělal, rýpla Toma neodbytná myšlenka. Ten měl na pracovní desce vždycky neuvěřitelný nepořádek a jakýmkoliv snahám o jeho uspořádání se bránil námitkou, že se v mumraji vyzná.
,,Tome?“
Modrooký komisař se v duchu pokáral: teď se nesmí nořit do vzpomínek... je tu pro svého nového parťáka. Traber z tohohle musí být stejně nervózní, jako on: oba si to musí navzájem ulehčit. ,,Ano?“
,,Víš...“ odkašlal si brunet a nejistě poklepal nehty o stůl, ,,já vidím, co děláš. Bál jsem se toho od chvíle, co nám šéfka řekla, že budeme v týmu spolu.“
,,Co,“ překonal Kranich knedlík v krku, ,,tím myslíš?“
Traber vzdychl. ,,Už nás srovnáváš, mě a Semira. Vidím to na tobě. Poslyš, já... respektuji, že jste pro sebe byli daleko víc, než jen parťáci, že jste se přátelili... Ale zkus na to v práci zapomenout, prosím tě. Jinak se z toho oba zblázníme.“
,,Máš pravdu,“ přiznal mu Tom, nadávaje si za průhlednost. ,,Vím, co chceš říct a budu se snažit, aby to klapalo, slibuji. A teď, pokud sis už sem přenesl všechno,“ mrkl na znovu osazené pracovní místo, ,,bychom už měli jít, jinak nás hned první den šéfová sežere.“
,,Má pěkně blbou náladu,“ souhlasil Frank a natáhl se za dveře, kde měl na židli před kanceláří odloženou zimní bundu s vysokým límcem, který mu podle Toma vůbec neseděl. ,,Dneska už stačila sjet Hotteho za to, že v práci snídá a Jollyho málem vyhodila za nevinný vtípek o tom, že k obědu asi nebude turecký burek.“
,,Ty se jí,“ Tom si s hořkostí vybavil, jak měla Anna Semira ráda, ,,snad divíš?“
,,Ne, vůbec ne.“

*

Traber se uvelebil za volantem a vzápětí si s nespokojeným zamračením vyšteloval sedadlo stříbrného BMW na svou postavu: vnitřně mu nebylo zrovna nejlépe, když dostal klíčky právě od bývalého Gerkhanova služebního vozu. ,,Bylo to děsně stísněný,“ pronesl jakoby na omluvu k mlčky ho sledujícímu Tomovi, který seděl vedle.
,,Však nic neříkám.“
Auto pod Traberovýma rukama zapředlo stejně spokojeně, jako pod Semirovýma: během pár vteřin si již brázdilo cestu v ranní dopravní špičce.
Muži mlčeli: během prvních minut jízdy si vyměnili pár zdvořilostních frází, ze zoufalství se zmínili o počasí, aby skončili u Frankova zdraví, pochvaluje si, že doktor nijak neprotestoval proti jeho návratu do plné služby. A ten přišel právě včas, aby se Traber mohl stát parťákem osiřelého Kranicha: měli v tom snad vidět něco víc?

,,Hele, ten jede jako blázen,“ ozval se po několika hodinách služby Tom, upozorňuje zamyšleného Trabera na rychle se blížící bílou dodávku. ,,Tady je osmdesátka a on to valí minimálně sto třicet...“
Frank se pousmál: takže jejich první akce... Sice banalita, ale akce to je. ,,Jdu po něm,“ nasadil na střechu modře se rozblikavší majáček a podal Tomovi pro změnu rudě pomrkávající plácačku.
Kranich stáhl okýnko, aby s jektajícími zuby stopkou zamával: jeho signalizování se setkalo s okázalou ignorací, když si to nákladní auto profrčelo kolem nich a ohodilo je sprškou ze střechy nesmeteného sněhu. ,,Ten zmetek,“ zasyčel komisař, neboť mu pár kusů ztvrdlého bílého nadělení zapadlo za krk. ,,Hezky si ho podáme!“
,,Ok!“ Traber dupl na plyn, až se BMW vymrštilo jako na antilopu skákající tygr: proti stříbrnému BMW neměla dodávka, ač hnaná zběsilým řidičem, šanci. Frank se právě chystal vyzvat Toma k opětovnému pokusu o její zastavení, když ten vybuchl smíchy.
,,Já se zjevím... Víš, kdo to je?“
Frank zmateně zavrtěl hlavou, poule oči na pestře vymalovaný zadek hříšníkova náklaďáčku. ,,Ne...“
,,To je Oskar Popper, nikdy jsi o něm neslyšel? Ten chlap porušil snad všechny dopravní předpisy, které na světě existují,“ Kranich se očividně bavil. ,,Zrovna před čtrnácti dny jsem říkal... Semirovi,“ odkašlal si, ,,že... že mu zbývají dva body, aby přišel o řidičák!“
,,A takhle rychlá jízda je za tři,“ zúžily se oči druhého komisaře. ,,Chytíme si ho!“
BMW znova poskočilo v náhlém zrychlení: Popper však zareagoval stejně a navíc hodil drzou myšku mezi dvěma auty, jejichž polekaní řidiči se rozčíleně roztroubili.
,,Co ten blbec dělá?“ zamračil se Tom. ,,Tohle na něj nepasuje. Porušoval předpisy, to jo... ale tyhle prasečiny nikdy nevyváděl!“
,,Ví, že mu jde o průkaz,“ snažil se najít vysvětlení Traber a prosmýkl se mezi svodidly a ostře zeleným Fiatem, stíhaje přitom hodit očkem na jeho řidičku, řádně vyvinutou brunetu s hlubokým výstřihem růžového pulovru. ,,Tak kouká zmizet...“
Tom zavrtěl hlavou, v sobě podivný pocit, že tu něco nehraje. ,,Já ho stavěl asi pětkrát, je to takový milý postarší plešoun... Vždycky jsem se spíš pobavil, jak se pokoušel vymluvit: párkrát jsem ho dokonce nechal jet bez pokuty...“
,,Hm, tak proč se teď tak žene?“ opáčil Traber, jakoby jeho nový parťák mohl znát odpověď.
,,Nad tím se právě zamýšlím,“ odsekl modrooký komisař maličko příkřeji, než zamýšlel. ,,Vůbec se mi to nezdá a... podívej na něj! Ten idiot málem smetl tu Felicii!“

Řidič dodávky jakoby docela ztratil rozvahu: řítil se stále rychleji, stále riskantněji přitom kličkuje mezi auty – byla jen otázka času, kdy některý z překvapených šoférů zareaguje nesprávně a dostane na mokrým sněhem kluzké dálnici smyk, aby tak způsobil nehodu dost možná katastrofálních rozměrů.
,,Mám dojem, že má pan Popper co skrývat,“ zařadil Traber, kterému už naprosto došla trpělivost, vyšší rychlost. ,,Tohle nebude jen strach ze ztráty řidičáku.“
Tom si jen zkontroloval řádné zapnutí pásů a pak si připravil zbraň: došel ke stejnému závěru jako Frank a chtěl být nachystaný na to, kdyby se již zastavený Popper pokoušel nějak bránit.
Stříbrným dravcem hnaná kořist však patrně přecenila své síly: v mírné zatáčce lehce narazila do svodidel a zpod podvozku se jí vydral černý dým, který donutil oba komisaře k lapání po čerstvém vzduchu.
,,Tady, echm, echm,“ zachrčel pohotový Frank do vysílačky, ,,Kobra 11, pošlete posily na sto osmdesátý kilometr Á čtverky, máme tu, echm, agresivního řidiče v červené dodávce. A hlavně nám sem kalupem dovalte hasiče...“
I Tom si všiml červeného plamínku, který olizoval bok auta, živen z poškozené nádrže vytékající naftou. ,,Bože, ten Popper je ale idiot...“ zašeptal s rostoucí hrůzou: zdaleka mu přitom nešlo jen o hrozící explozi. ,,Vždyť se řítí přímo na ten opravovaný most, srazí ty dělníky!“
Traber, který si v bočním zrcátku všiml modrých světel hasičských vozů, si tu hrůzu uvědomil také: pohled na betonovými zátarasy zúžený vjezd na vyvýšenou cestu ho přiměl k polknutí nasucho. Musí Poppera zastavit ještě teď...
Jenže řidič nedbal jejich blikání, mávání plácačkou, ani signálů vyděšených dělníků, kteří se z opravované stavby houfně vrhali do příkopů o krajnice: a to, že nebral ohled ani na ceduli varující před úzkým vjezdem, se mu stalo osudným. Na most se neuvěřitelně neuváženým prosmýknutím mezi Peugeotem a betonovou zábranou ještě dostal: ovšem jen proto, aby vzápětí narazil do v koloně do jednoho pruhu stažených aut jedoucího kamionu. Dodávka zasmykovala a čumákem to nabrala přímo do most ohraničujících svodidel, překonávaje je předními koly, které okamžitě zachvátily plameny.
,,Krucinál!“ Frank rozepnul svůj pás a rozběhl se dopředu, zatímco Kranich s tím svým ještě zápasil, jednou rukou svíraje vysílačku, jíž volal další hasičské jednotky. Traber jen zaregistroval, jak se za ním otevírají dveře a parťák ho následuje: sám se však věnoval jedinému úkolu. Musel Poppera dostat ven... ať udělal jakoukoliv chybu, jako člověk si nezasloužil shořet v bolestech ohnivého pekla.
Byl už sotva patnáct metrů daleko, když z dodávky s ohromným hřmotem mohutné exploze vyšlehla ohnivá koule, která sevřela kov surově drtící pěstí....


Tom ležel tváří k zemi a ztěžka oddechoval: všude kolem něj se povalovaly kousíčky žhavého kovu, které výbuch odmrštil, aby se teď se syčením ochlazovaly o šedou břečku z rozježděného sněhu.
Zasténal a opřel se o lokty: musí ho najít! On... byl přece tak blízko toho auta, můj bože... Co když ho to zabilo?!
Podařilo se mu zvednout na kolena a pak se potácivě postavil celý: jako zázrakem se mu nic nestalo, ač mu ještě v uších znělo hvízdání, se kterým zkroucené úlomky roztříštěné dodávky jen před pár vteřinami prolétávaly kolem jeho hlavy.
Vrávoravě se vydal směrem k vraku, který se jako zázrakem stále držel naražený na svodidlech, dosud balancuje nad desítky metrů hlubokou strží. Jistotu získával každým novým krokem: prodíral se davem panikařících řidičů, šokovaných dělníků z blízké stavby, kličkoval mezi reflexními vestami zářícími hasiči – stále doufal, že v tom hemžení spatří jeho postavu v kožené bundě s tím příšerně vysokým límcem, kterému se ještě ráno v duchu smál.
Nikde ho neviděl: v podbřišku ho stiskl strach. To... to ho má ztratit během jediného dne?!

Zastavil se a zoufale těkal pohledem ze strany na stranu: požárníci se pokoušeli zkrotit oheň, který vysokými plameny šlehal z totálně destruované dodávky, směrem od Kolína viděl Kranich přijíždět jejich modrými majáky blikající posily, jeden z dělníků divoce mávajícíma rukama krotil nervózní řidiče, kteří se dožadovali přejezdu přes most...
Ale svého kolegu pořád nikde nespatřil: nebo...
Tom se prudce nadechl a nasadil tryskové tempo: zastavil se až vedle pololežící postavy Franka Trabera, který se opíral o nárazník jednoho z hasičských vozů.
,,Můj bože, jsi v pořádku?“ vykřikl vrchní komisař a rozepnul muži bundu: rychle mu přejel dlaní po hrudi, ve snaze najít a okamžitě odstranit případné střepiny, či úlomky kovu. ,,Mám zavolat sanitku?!“
,,Ne,“ zasípal Traber a polkl, ,,je to dobrý: jen jsem ten ohňostroj kapku nečekal...“
Modrookému komisaři se neskutečně ulevilo: ,,už jsem se bál, že je po tobě... Tohle mi, prosím tě, nedělej, já mám jen jedny nervy!“
,,Beru to na vědomí,“ vycenil Frank zuby v pobaveném úšklebku, přijal Kranichovu pomocnou ruku a nechal se vytáhnout na nohy. ,,Díky!“
,,A teď se půjdeme podívat, co je s tou dodávkou,“ zadal jim úkol Tom a s Traberem v patách vykročil k ohořelému vraku, z něhož stoupal spirálovitě stočený černočerný dým. ,,Myslím, že by mistr Popper udělal lépe, kdyby nám zastavil, co myslíš?“ prohodil sarkasticky při pohledu na totálně zdemolovanou, žárem zkroucenou kabinu.
,,To jo,“ kývl Frank: oběma mužům bylo naprosto jasné, že explozi nemohl nikdo přežít.
,,No, Hartmutt má práci,“ konstatoval Tom, sleduje, jak se k místu nehody blíží jeden z odtahových vozů Dálniční policie, aby dodávku odvezl na technickou expertízu.
,,Niels? Ten nás zabije,“ zazubil se Traber a otočil se k místu dění zády, ,,za půl hodiny měl končit, ale jak znám jeho šéfa, bude po něm chtít, aby to ještě omrkl...“
,,Možná znáš šéfa, ale ne Hartmutta,“ ušklíbl se Tom kysele. ,,Ten nám za tu práci ještě zlíbá ruce: zabije nás Allerlei, že kvůli tomu Niels zase nepřijde na noc domů.“

Frank pohlédl na hodinky a na tváři se mu usadil spokojený výraz: ,,tak či tak, nám právě padla, takže...“
,,Takže zítra,“ pokýval vrchní komisař hlavou. ,,No, já se ráno stavím na technickém, jestli už zrzek něco nenašel, tudíž budu v práci okolo jedenácté, jo?“
Traberovi se zablesklo v očích: ,,takže ve dvanáct, pokud je pravda to, co se o tobě říká...“
,,Hele, nech si to a raději už jeď!“ uchichtl se Tom a švihnutím ruky muže poslal k Semirovu služebnímu BMW...
Kousl se do rtu.
Ne, krucinál.
Frankovo! Frankovo, ne Semirovo služební BMW.
Bože můj... na to si nikdy nezvykne.
Traber hleděl Kranichovi přímo do očí, jako by věděl, co se v něm odehrává. ,,Myslím, že nám začátek docela vyšel, Tome,“ řekl tiše a koutky jeho rtů se lehce rošťácky zvlnily. ,,A na zítřek se... těším. Moc se těším.“
Modrooký komisař mu úsměv oplatil: ,,Já taky, parťáku.“ A myslel to, bez jakékoliv ironie, naprosto, naprosto upřímně.



Arrow


*****


Kranich počkal dokud Karolina nevylezla z auta, zamkl, nabídl přítelkyni rámě a společně vykročili ke dveřím dílen KTU: ,,tak, zhluboka se nadechni, ať tě to neporazí,“ zazubil se.
Nechápavě na něj pohlédla, věnujíc pozornost spíše tomu, aby neuklouzla na ledě, jímž bylo parkoviště před budovou pokryté.
,,Však uvidíš,“ vylétlo modroočkovo obočí do výše a policista stisknul tlačítko zvonku.
,,Ano?“
,,Pane správce, tady komisař To...“
,,Jistě, pan inženýr vás už čeká,“ dal stařičký muž v kukani za dveřmi znát, že je o pracovní návštěvě náležitě zpraven a bzučákem jim otevřel dveře.
Jak Tom čekal, Karolina couvla, když ji do nosu uhodil intenzivní pach benzinu: ,,říkal jsem ti to!“ rozesmál se a navigoval šklebící se brunetku širokou chodbou do menší haly po levé straně.
,,Uch, tady je ale zima,“ otřásla se mladá žena: skutečně, oba měli dojem, že vevnitř panoval větší chlad než v té chumelenici venku. ,,Nemůžou si to tady vytop... Petro!“ Kaiczowska vykřikla, když spatřila kamarádku: v péřové bundě zachumlaná Allerlei seděla na velké dřevěné bedně s nářadím, soustředěně přitom sleduje práci zrzavého technika, který byl takřka celý ponořen v motoru zdemolované dodávky. ,,Ahoj!“
Měděnovláska se na ni otočila a nadšeně zamávala: ,,vy už jste tady?“ seskočila a lapila o něco málo starší dívku do objetí svých paží. ,,Počkej, copak tu děláš ty, nemáš teď učit?“
,,Dneska jde jedna její třída do divadla, takže jí práce začíná později,“ odpověděl za přítelkyni zvědavě se rozhlížející Kranich: doufal, že konečně dostane do rukou nějaká fakta a pohne s Popperovým případem dopředu. ,,Řekl jsem si, že si cestou do práce kapku zajedu a hodím ji před školu, aby nemusela přes město metrem.“

,,Ááá, panstvo je tu,“ zaregistroval jejich přítomnost i Hartmutt: při zvedání z kleku se však jaksi zapomněl rozhlédnout a hlavou tvrdě narazil do zkrouceného kovu ohořelé dodávky. ,,To je v pořádku, Peťo,“ uklidňoval honem mladou ženu, jenž se mu chystala poskytnout první pomoc. ,,Já už mám ten mozek tak omlácený, jak mě pořád biješ,“ neodpustil si vtípek, ,,že už vydrží všechno!“
,,Abych ti ještě nějakou tečku nepřidala,“ Allerleino zabručení nemohlo skrýt láskyplnou starost. ,,To nemůžeš dávat pozor? Jednou si zlomíš vaz!“
Hartmutt jen pokrčil rameny a věnoval se příchozím: ,,Tome, řekl bych, že tam nebylo žádné cizí zavinění: díky tomu nárazu se poškodila nádrž, benzin se rozlil, ohřál se v motoru a celé to bouchlo. Peťa si všimla...“
,,Prokrista!“ rozjívený Tom teatrálně zalomil rukama, ,,to nebohé auto pitvala taky Petra?!“
Dívčiny zelené oči se zúžily: ,,chceš říci, že ženská nemůže být stejně dobrý technik, jako chlap?“ dala bojovně ruce v bok. ,,Ty jeden fetišisto!“
,,Ne,“ opravil měděnovlásku Hartmutt rychle, ,,ne fetišisto... musíš říct šovinisto! Fetišismus primárně znamenal uctívání věcí – souviselo to s preliterárními národy a jejich kultovními předměty,“ začal se Niels rozjíždět, ,,a časem to degenerovalo na pojmenování...“
,,Dámy a pánové,“ skočila mu Petra do řeči a s uličnickým úsměvem se uklonila, ,,představuji vám svou chodící encyklopedii! Samozřejmě,“ obrátila se na vyjukaného přítele, zatímco se ostatní pochichtávali, ,,že to všechno vím, jen jsem se,“ zrudla, ,,přeřekla.“
,,No jistě,“ usmál se na ni komisař smířlivě. ,,Tak co jsi vlastně našla?“
,,Právě to porušení nádrže, odkud vytekl benzin,“ ukázala mladá žena na vrak, mrkaje na kamarádku, která se od špinavých zbytků auta držela v uctivé vzdálenosti. ,,Je to děravé jako Tomova paměť a proraženin tam je jako jeho pozdních příchodů,“ pomstila se policistovi protivtípkem.
Karolina vyprskla, Kranich však jen ohrnul nos: ,,ohromně směšné.“
,,Ale copak?“ toho dne poněkud kousavě naladěný Niels chytil Allerlei kolem ramen, ,,dřív s tebou bývala větší sranda, Tome. Se Semirem jste...“
Petra, která zachytila komisařův výraz, se vymanila ze sevření geniálního technika, kterému se však ve společenských vztazích sem tam podařilo pořádně klopýtnout: ,,ehm, dáte si kávu?“ zachraňovala situaci, hledě na Karolinu, jejíž paže honem obtočily strnule zírajícího Kranicha kolem pasu. ,,Tome, Kari...?“
,,Třeba,“ šeptl modrooký policista mdle, bolest v každé slabice toho rádoby lhostejně proneseného slova. ,,Díky.“
Hartmutt se jen rozpačitě poškrábal na hlavě, vědom si toho, že pronesl cosi nepatřičného: radši tedy obrátil řeč zpět k autu. ,,S Frankem jste říkali, že jel ten chlap jako šílený, že?“ když se dočkal souhlasného kývnutí, poklepal na ohořelé zbytky kapoty. ,,Mám.... takové podezření, proč by to tak mohlo být, ale nechtěl bych to zatím nějak...“
,,Aha, potřebuješ laboratoř, co?“ pomohl zrzkovi Tom z rozpaků. ,,Ok, kdy budeš mít nějaké výsledky?“
,,První prý nejdřív zítra,“ předběhla přítelovu odpověď Petra a vzápětí se opět sklonila k vozu. ,,A nezlobte se, ale teď bychom potřebovali...“
,,Klid na práci, my víme.“ Karolina chytila Toma za ruku. ,,Tak pojď, stejně už musím jet, abych to stihla: za dvacet minut je poledne a mám začínat o půl...“
Komisař se při jejích slovech zarazil, aby se vzápětí se zoufalým zavytím chytil za hlavu: ,,kolik že je hodin?!“

*****

,,Noooo jo, koukám, že se pan Kranich vrací do standardní formy,“ zubil se Frank, jehož ruce se zdatně potýkaly s hlášením o Popperově smrtelné nehodě: v rámci diplomacie se rozhodl novému parťákovi zatajit, jaké dostal od šéfky kázání, že patřičné formuláře nevyplnili již včera, bezprostředně po nehodě. ,,Kolik že je? Půl jedné?“
,,Jo, já vím, mám hodinu a půl zpoždění,“ přiznal po zběsilém běhu do schodů vzduch lapající komisař. ,,Promiň...“
,,Kdybys byl chytřejší,“ ucedil za ním nezvykle odměřený Jollyho hlas, ,,tak bys řekl, že sis myslel, že máš přijít na jedenáctou v noci a chlubil by ses, jak máš víc než deset hodin náskok.“
Tom se obrátil, na rtech již nachystané řádně nabroušené odseknutí, aby však spatřil již jen Lavennova záda. ,,Co mu dneska přelítlo přes nos, proboha?“
,,To, co jsi zmeškal, Šípková Růženko,“ nenechal se narozdíl od mrzutého Kranicha vyvést z míry Traber. ,,Máme nového kolegu a zdá se, že Jollymu ani Veronice moc nesedne, i když mně přijde celkem sympatický. Richard Lünerg, takový... nagelovaný frája, no. Propásl jsi, jak ho šéfová představovala.“
Ajaj. Tom nervózně zkousl ret. ,,A... zuří na mě Engellhardtová moc?“
Ne, vybila se ráno na mně, ušklíbl se v duchu Frank, ale z úst mu vyšla slova daleko mírnější. ,,Nemyslím si... je spíš strašně smutná a unavená. Však víš,“ pokrčil rameny, ,,co ji tak vzalo. Asi musí ten Gerkhanův odchod nějak rozdýchat.“
Modrooký policista vzdychl: a nebyla sama. ,,No nic, tak jdeme do akce, ne?“
,,Ok! Jestli je už páníček dostatečně odpočatý,“ neochudil se o špičku Traber, který na sebe již navlékal hnědý svetr s červenými pruhy, ,,tak zajedeme k Popperům. Hotte a Dieter tam včera jen oznámili to úmrtí: Popperová prý byla na zhroucení, tak dali od výslechu ruce pryč a celá ta sranda čeká nás.“
,,Jasně,“ odfrkl Tom podrážděně: díky svému zpoždění, nemastným neslaným zprávám z KTU a navíc ještě vidině nepříjemného rozhovoru s pozůstalými měl dnes obzvláště mizernou náladu. ,,Zase to odneseme my. No tak už pojď.“
,,Jak si naše zářivé sluníčko žádá.“

*****

,,Dobře...“ přede dveřmi nízkého, velmi skromně působícího rodinného domku stojící Kranich si upravil límec hnědého saka a naštvaný výraz se pokusil zaměnit za vážný, který na tak smutné setkání příslušel daleko více. ,,Tak kdo začne?“
Traber po něm hodil pohledem, který naprosto jasně říkal, že to bude ten z nich, kdo přijel pozdě, kdo nevyplňoval otravné hlášení a nenechal se sjet od šéfky. ,,Že by ty?“
,,Dobře,“ zopakoval druhý z policistů, zhluboka se nadechl a zatímco se domem rozlehlo úsečné, ostré zazvonění, zavřel víčka v krátké koncentraci: tlačítko domácího zvonku však musel zmáčknout ještě třikrát, než se dočkal šouravých kroků, které neomylně prozradily blížícího se majitele.
Ve dveřích na něj mlčky upřela pohled asi padesátiletá řídkovlasá bruneta se zarudlýma očima, jejíž zničenost naprosto kontrastovala s veselým vzorem domácího úboru.
,,Dobrý den, paní Popperová,“ lehce se uklonil Tom a plynulým, pomalým pohybem jí spolu s parťákem ukázal služební průkaz. ,,Jsem Kranich, komisař Dálniční policie a tohle je kolega Frank Traber: přišli jsme kvůli té včerejší nehodě.“
Žena na ně chvíli netečně zírala, až zapochybovali, že je vůbec vnímá: pak však kývla hlavou a gestem muže pozvala do domu.

,,Děkujeme,“ vešel Kranich a sundal si boty: připadal si neuvěřitelně nesvůj. Tahle smutná povinnost výslechů pozůstalých po obětích dálničních nehod byla běžnou pracovní rutinou: co si však pamatoval, nikdy neměl takovou tendenci ztišit hlas až k hranici šepotu, jako tomu bylo tady.
,,Paní Popperová,“ ujal se slova Traber, který z předsíně postoupil do obývacího pokoje. ,,Musíme si s vámi pohovořit ohledně toho, co se včera na dálnici stalo. Chápu, že vám to není příjemné, ale proto jsme taky přijeli za vámi, abychom to nemuseli řešit na stanici...“
,,Ano,“ hlesla bruneta a pohybem paže jim naznačila, ať si sednou na pohovku. ,,Já tomu rozumím...“
,,Smrt vašeho manžela...“ Kranich užuž klesal do pohodlí měkkého gauče, když se naopak se zajíknutím vymrštil na nohy. ,,To není možné! Poppere!“
V protějším křesle dlel obézní muž s holou lebkou: kdyby nemrkl, snad by si ho ani nevšimli, tak moc se díky naprosté nehybnosti zdál být součástí vybavení místnosti.
Traber sebou cukl a jedním skokem se přesunul k pánovi domu. ,,Vy jste v té dodávce neseděl?“ vydechl zmateně, okamžitě se stydě za očividnou stupiditu té otázky. ,,Tedy.. éééhm...“
Manželé mlčeli.
,,Vy...“ Tom polkl, v duchu proklínaje Bonratha i Hertzbergera: jak to, že jim neoznámili, že je Oskar Popper naživu, krucinál?! Díky jejich nedůslednosti se teď oba komisaři ocitli v nezáviděníhodně trapné situaci. ,,Vám... tu dodávku někdo ukradl? Já jen... že... že?“
,,Že žiju?“ ozval se muž konečně, aby v jeho hlase zazněl vrcholné rozčílení. ,,Na to se ptáte?!“
,,Auto je psané na vás,“ hlesl nejistě Frank, který si již také uvědomil, do jakého průšvihu se dostali: tohle bylo všechno, jen ne profesionální jednání. ,,Takže jsme mysleli...“
Žena propukla v pláč, nacházeje úkryt v manželově náručí: ten věnoval oběma policistům bolestný pohled plný bezmocného hněvu ze ztráty, které se už nikdy nedá zabránit. ,,Byla to moje dodávka, ale jel v ní Tobias, náš syn. Už jsem to včera říkal vašim kolegům.“

Traber cítil, jak mu rudnou tváře, nejraději by se pod tíhou téhle strašlivé situace propadl pod zem. Tak tohle bylo opravdu neskutečně hloupé... ,,Bohužel asi došlo ke komunikačnímu šumu a k nám se ta informace...“
,,Bylo mu jen osmnáct!“ zavyla bruneta, aniž by pohnula hlavou, již tiskla k Popperově hrudi. ,,A policajti ho uhnali, zabili jste nám ho! Možná jel trochu rychleji... ale za to přece není trest smrti!“
,,Paní Popperová...“ Tom si klekl na jedno koleno na barevný kobereček těsně u křesla, na němž dleli zničení manželé. ,,Váš syn bohužel ohrožoval provoz na dálnici, museli jsme ho zastavit. Teď pátráme, proč neposlechl naše pokyny a pořád ujížděl. Měl vůbec řidičský průkaz?“
,,Samozřejmě,“ zachrčel Oskar, hladě vzlykající manželku po ramenech. ,,Vždyť si zrovna pořídil nový auto, Fiat Brava... Tak moc si ho vždycky přál...
Kranich jen silou vůle zabránil tomu, aby mu překvapením nevylétlo obočí vzhůru: kdepak na to asi synek vzal? Vybavení domku, v němž identifikoval levný nábytek a doplňky z velkoobchodu, rozhodně nepůsobilo nijak honosně: a že by rodiče celé roky škudlili peníze pro potomka? To se komisaři nezdálo. Odkašlal si, snaže se udržet mírný, tišící tón. ,,Tak nové auto? A proč s ním tedy včera nejel...?“
,,Nevím... On... nás navštívil,“ bruneta popotáhla a vysmrkala se: trvalo pár dalších desítek vteřin, než se trpělivě vyčkávající komisaři dočkali zbytku slov. ,,A... řekl, že tu dodávku potřebuje a...“
,,Navštívil vás? Takže bydlel jinde, třeba u přítelkyně? Nebo už snad měl v tak mladém věku vlastní byt?“ neudržel se Traber a skočil ženě do řeči, za což se v následujícím momentě proklínal: vzteklý, rukama se ohánějící Popper totiž vyskočil na nohy, nutě oba policisty ke spěšnému a nepříliš důstojnému ústupu.
,,Co si o sobě vlastně myslíte?!“ zasupěl s hněvem živeným manželčiným nářkem. ,,Přijedete si sem jako dva nažehlení frajírci, vůbec netušíte, že nám zemřel syn a teď se na něj ještě vyptáváte, jakoby to byl nějaký kriminálník?! Máte vůbec povolení k nějaké domovní prohlídce?“
Modrooký komisař otevřel ústa, ale vydralo se mu z nich pouhé zablekotání.
,,Ven! Vypadněte!“

*****

,,Vypadali jsme jako naprostí idioti!“ ani po deseti minutách jízdy kolínskými ulicemi, během nichž Tom značně šlapal na plyn, aby ulevil svému napětí, se jeho zlost nijak neotupila. ,,Právě kvůli takovému diletantství mají poldové pověst žroutů koblih! Jak to, že nám o tom jejich Tobiasovi Hotte s Dieterem neřekli? Já se Popperovi vůbec nedivím, že nás málem vykopal ze dveří, měl na to nárok!“
,,Souhlasím,“ zamumlal Traber, kterému v duši bublal vztek s naprosto stejnou intenzitou: narozdíl od Kranicha se k němu však přidala ještě obava z doprava se stále více naklánějící ručičky tachometru. ,,Ale kvůli tomu nás ještě nemusíš zabít...“
Modroočko mu vrazil do ruky modrý kužel. ,,Tak dej na střechu maják! Chci být brzo na služebně a podat si ta dvě neschopná individua...“
,,Tome,“ vzdychl brunet, ale rozkaz poslechl. ,,Dneska je prostě den blbec, tak to tak ber... Někdy se prostě nezadaří. Radši mysli na to, jak se večer uvidíš s Karolinou...“
,,Ta jde na sraz bývalých spolužáků,“ zavrčel řidič a nálada mu s tou připomínkou klesla o dalších pořádných čísel dolů.
Kruci. Frank se však vzdát nemínil: ,,no tak zajdeme na pivo, zvu tě! Dáme konečně pořádný pokec, ať se nevidíme jen v práci: vždycky jsme se tak nějak míjeli, takže dneska...“
,,,Díky, ale... spíš jindy,“ odmítl nabídku Tom, který užuž spřádal květnatá souvětí, kterými provede Hertzbergerovi a Bonrathovi verbální výplach mozku. Při pouhé té představě znovu přitlačil na plynový pedál: tohle těm dvěma prostě nedaruje...
,,Tome...“ Traber se jen křečovitě chytil pásů, teď již vážně vyděšený šedou šmouhou, v niž v takové rychlosti se proměnily kolínské ulice. ,,Zpomal! Já se chci dožít zítřka...“
,,Jen se neboj.“ Elegán za volantem maličko zvolnil, mrače se při pohledu na příliš pozvolna se rozjíždějící kolonu aut, která se na křižovatce před nimi právě dočkala zeleného světla semaforu: tmavě modrý Mercedes prudce vysekl odbočku doprava, která ho měla přivést k nájezdu na dálnici. ,,Vážně neřídím poprvé.“
,,Já vím, ale dneska jsi poněkud... POZOR!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“
Jen včasný Traberův chmat po ruční brzdě zachránil oba komisaře před doživotními výčitkami svědomí: pouze díky němu dokázalo CLK s kvílením kouřících brzd zastavit s kapotou sotva tři palce od podbřišku drobné baculaté blondýnky.

Každý to zná. Tu se pokazí to, a tady zase něco jiného: krůpějky drobných nehod se slévají dohromady, aby z nich vzkypěla černá, jedovatě páchnoucí kapalina, vařící se v chuchvalcích odporných tmavých bublin. Ironií je, že tato číše nahromaděné zlosti ráda vybuchuje, když do ní přibude ta poslední, zdaleka nejmenší kapička: a s železnou pravidelností jsou oběťmi takové exploze vzteku jen a pouze nevinní.
Na ubohého Toma Kranicha toho bylo už moc: hlavou mu prolétl Semirův odchod, Jollyho drzé poznámky, včerejší tragédie na dálnici, dnešní série smůly, totálně zmršená návštěva u Poppera a teď ještě...
Zabublal... a vybuchl.

S rychlostí útočícího hada si odepnul pás a vymrštil se na nohy, aby ráznými kroky zamířil k na modrý předek auta nevěřícně hledící malé dívce, která se od okamžiku málem dokonané tragédie nepohnula snad ani o jediný milimetr. ,,To nemůžete dávat pozor, sakra?!“
V dlouhém černém kabátu oděná blondýnka jen zamrkala, jeho příkrý tón ji konečně vytrhl z naprostého šoku: zvedla hlavu a polkla.
,,Máte vůbec rozum!?“ osopil se na ni Kranich, rozhazuje přitom rukama: až teď si uvědomil, jakou strašnou korunu mohl dostat jeho den hrůzy. ,,Skoro jste nám vlítla pod kola!“
Velké oči zvláštně modrého odstínu se vpily do těch komisařových. ,,Ale já,“ hlesla otřesená plavovláska jakoby mluvila ze snu, ,,jsem na přechodu! Já... já měla přednost...“
,,Tome..“ Traber také vystoupil z auta, nervózní z chumlu lidí, jenž začal svírat ústřední dvojici muže a mladičké dívky, která mu výškou sahala sotva po hruď. ,,Ona... je vážně na přechodu...“
,,Te!“ vlétla mezi ně vysoká, asi čtyřicetiletá světlovláska, která chytila minimálně o patnáct roků mladší děvče za loket. ,,Te, jsi v pořádku?! Proboha, málem tě zabili!“
Modroočka se ženiným dotekům vytrhla, s teď již zlobným výrazem zíraje na Kranicha. ,,Jsem ok, ale ne díky tomuhle pánovi! Ty vaše řeči snad nemyslíte vážně! Měla jsem zelenou, to mi tady všichni dosvědčí!“
Čtveřici obklopující dav jen cosi zahuhňal, ale dva tři jedinci v něm kývli hlavami.
,,I kdybyste měla třeba puntíkovanou,“ zasyčel Kranich, přikračuje blíž k dívce, ,,tak vás to neopravňuje lézt do silnice, když jede policejní auto s blikajícím majáčkem!“
Frank se po zaslechnutí posledních slov málem propadl do země: modrý kužel sice dle parťákova příkazu umístil na střechu, ale... zapnout ho jaksi opomněl. ,,Ech...“
,,Myslíte TENHLE blikající majáček?“ předběhla jeho vysvětlení plavovláska a se šklebem máchla rukou směrem k autu, na němž pochopitelně žádné signalizační světlo netančilo. ,,Tak to vám pak rozumím, pane Zavolejte-mi-psychiatra-potřebuji-odbornou-pomoc!“
,,A dost!“ Tom toho měl zrovna plné zuby. ,,Buďte ráda, že vám nebudu dělat žádné problémy! Být vámi, ještě si ty vaše drzosti rozmyslím, nebo z toho vyvodím žalobu za urážku veřejného činitele!“
Šálou omotaná blondýna zaťala pěstičky: s bojovně vystrčenou bradičkou a ohrnutým rtíkem však vypadala spíše legračně, jako malé trucovité dítě. Jen začít dupat a vztekle házet hračky do kouta, pomyslel si Kranich. ,,Být vámi,“ zavřískla, ,,tak se hlavně naučím řídit!“
Čumilové se uchechtli, dokonce i nejbližší řidiči zablokovaných aut přestali troubit, se zájmem se soustřeďuje na poslech téhle nebývalé tragikomedie.
Kranich se nadechl s pocitem, že se roztrhne. ,,Tak hele, slečno. Nepracuji celá léta u Dálniční policie, abych se...“ Zamrkal, šokovaně sleduje důsledky, jaké měla jím právě pronesená slova.



mmmmmmmmmmm



Blondýnka udělala pár opile vrávoravých kroků dozadu. ,,Dál... Dálniční po-policie?“ hlesla, modré oči doširoka rozšířené. ,,Vy jste... z Dálniční?“
Tom si odkašlal, náhle bez ponětí, jak reagovat. ,,Nu... Ano.“
To, jak nasála vzduch do plic, nebyl dobrý signál. ,,To jsem si mohla hned myslet!“ rozkřičela se a v tu ráni stála naopak těsně u komisaře. ,,Mělo mi to dojít! Jste tam... jeden jako druhý, co?!“
Traber se jemně dotkl parťákova lokte: tohle už začalo dostávat vážně nepříjemné otáčky. ,,Tome... pojď...“
Jakoby se s Frankem domluvila, starší světlovláska stejně drcla do běsnící slečny. ,,Te, to fakt nemá cenu!“
Děvče se prudce ohnalo. ,,Nech mě, Naomi!“
,,Vidíte?“ Kranich rozhodil rukama, obraceje se na kroužek lidí. ,,Mladá dáma asi potřebuje nějaké sedativum. Nejlépe dávku pro slona!“
Obecenstvo téhle frašky se rozesmálo, díky kruté narážce na dívčinu baculatou postavu rázem na straně modrookého komisaře.
Blondýnka krvavě zrudla a stáhla se, v tu ránu klidná jako večerní hladina. ,,Chci vaše služební číslo,“ zašeptala. ,,Ze zákona mám nárok ho znát.“
,,Tu máte.“ Ledabyle jí podstrčil průkaz, palcem zakrývaje jméno: dívka, která si kód pilně zapsala do mobilu, ho stejně snadno zjistí, ale proč jí ulehčovat práci? ,,Stačilo?“
,,Ano,“ pronesla dívka mdle, aby přenesla pozornost na stojící auto, jehož značku a espézetku si rovněž poznačila. ,,Ano, myslím, že mi tohle setkání skutečně stačilo.“ Sklopila hlavu a již bez odporu se svou starší kolegyní či kamarádkou nechala dovést na chodník.

*

,,Ty jsi naštvaný.“ Tom zrovna zaparkoval před služebnou, ale zůstal sedět, obraceje se na po celou cestu sem mlčícího parťáka.
,,Ne. Jen si myslím,“ sáhl po klice dveří Traber, ,,že jsi to trošku přehnal. Trošku dost.“
,,Hm... Alespoň si bude pamatovat, že si má dávat na silnici pozor.“
,,A ty ses na tom neopeřeným kuřeti pěkně vyzuřil, že?“ usmál se Frank trpce: najednou se mu do žádné diplomacie nechtělo. ,,Jenže to pískle nemohlo ani za blaf u Poppera, ani... ani za Semirův odchod, Tome.“
Kranich si jen odfrkl, ale v duchu přiznal Traberovi alespoň zrníčko pravdy. ,,Kdo ví jestli...“
Brunet vydechl: toho dne byli obětmi vlastně všichni: on sám, Tom, Popperovi i malá blondýnka. ,,Víš co, Tome? To pozvání na jedno pěnivý po práci pořád platí. A nezlob se, ty ho potřebuješ.“
,,A víš ty co?“ modroočko se pousmál, rád, že na něj parťák již není naštvaný. ,,Asi to tak je. Kam půjdeme?“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*****

Tydýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýt!

,,Jen se žeň, blázne,“ utrousil Kranich a s lehkým broukáním poklepal prsty na volant svého milého Mercedesu: zuřivě troubícího řidiče, který se kolem něj prohnal rychlostí světla, v pohodě nechal být, nedávaje na parťákovo pobavené zavrtění hlavy. Po včerejší špatné náladě nebylo ani stopy: a velkou zásluhu na tom měla i avizovaná návštěva jednoho příjemného místního baru, kde si oba komisaři náramně padli do noty. A když pak Tom, díky pěnivému moku naprosto povznesen nad veškeré problémy tohoto světa, dorazil domů, jeho mužské ego bylo navíc značně pohlazeno Karolinou, která ze srazu spolužáků rychle zběhla: Kranicha její úvaha ,,proč bych se tam měla otravovat s nedospělými rybízky, když mám doma pořádného chlapa“, rozhodně neurazila.
,,Teda já koukám,“ zazubil se Frank, kterého parťákova změna zahřála u srdce. ,,Dneska jsi vážně jako sluníčko...“
,,To víš...“ oplatil mu Kranich zvednutí koutků, načež rty sešpulil, aby se dal do hvízdání ústřední melodie z dětského kresleného seriálu.
Traber si odkašlal. ,,Je sice hezké, že už Mája míří mezi nás,“ klepl modroočka do ramene, ,,ale já ti chtěl něco říct.“
,,Povídej, přeháněj!“
Ach jo, vzdychl si Frank v duchu: zdálo se, že s novým kolegou nebude normální domluva ani dnes, když se nacházel na zcela opačném vrcholu sinusoidy, než při včerejší depresi. ,,Přemýšlel jsem nad mladým Popperem: kde mohl sakra vzít tolik peněz, že měl byt a vlastní auto? Nepřišlo mi, že by byla rodinka při majetku...“
,,Já měl zase tak trošku dojem,“ Tom si zachovával pohodový výraz, ale konečně zvážněl a věnoval se tématu, ,,že jsou Popperovi se synem ve sporu, nezdálo se ti?“
,,Mezi řádky jsem to nevyčetl,“ přiznal Frank a maličko rozpačitě promnul mezi prsty látku bílé mikiny. Zato mě napadlo...“

Tydýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýt!“

Divoké troubení klaksonu, které jeho slova přerušilo, přimělo Trabera k zavrtění hlavou: ,,co ti lidi dneska šílí, propána?“
Kranich neodpověděl, jen parťáka letmým gestem vyzval k rozvinutí myšlenky o Popperových.
,,Zato mě napadlo,“ chytil se brunet, ,,co mohla znamenat ta Hartmuttova včerejší mlčenlivost: netvrdil snad, že nám něco řekne, teprve až dojdou výsledky z laboratoře?“
,,Přesně tak to pověděl,“ sevřel elegán volant. ,,A já nad tím taky přemýšlel: podívej, Franku. Zkusme si to dát dohromady: rodinka na tom s prachama nebude nijak dobře, zato synáček si očividně žije na vysoké nožce.“
,,A pak se řítí po dálnici jako zběsilý, jen aby nám unikl,“ doplnil Traber a zkousl ret. ,,Vsadím se, že v té dodávce něco vezl. Něco, co rozhodně nechtěl, abychom viděli.“
Komisaři na sebe pohlédli a kývli na srozuměnou.
,,V tom budou drogy, vsadím na to krk,“ zamumlal Tom nahlas i Frankovu myšlenku. ,,A Niels to nechtěl říkat nahlas, dokud nebude mít v rukách výsledky z laboratoře.“
,,Však je to dost těžké obvinění,“ vzdychl Traber a lépe se usadil, kontroluje, zda má dobře zapnuté pásy: provoz byl teď ráno tak hustý, že by se nedivil nějakému tomu ťukanci ze strany nepozorného řidiče. ,,Kluk do toho asi padl po hlavě, trouba mladej.. pro pár Euro přijít o život...“
Tom jen pokrčil rameny, nějak se do toho už nechtěl dále zaplétat: koneckonců, jistotu jim dá Hartmuttova zpráva a ta by měla už dneska dorazit. ,,Takže nám nezbývá, než...“

Tydýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýt!

,,Ale už toho mám sakra dost!“ zaláteřil modrooký policista, jemuž právě došla trpělivost. ,,To je dneska alespoň sedmý nervák, co na nás troubí! Toho příštího asi chytím pod krkem!“
Traber se znepokojeně ošil, hledě do zpětného zrcátka v obavě, že snad za autem uvidí plameny. ,,Tome, to není samo sebou... co když nás na něco upozorňují? Třeba nám padá espézetka, nebo nesvítí světla. Já bych na to mrknul, abychom něco nezanedbali...“
Jeho návrh byl bez námitek přijat: tmavý Mercedes CLK, který se v šedé řece silnice celou dobu proháněl s modrým světlem majáku na střeše, proplul peřejemi jednotlivých aut až ke krajnímu pruhu, kde vyhodil kotvu.

*

,,Tak to fakt nevím,“ otřel si Traber ruce od oleje, ,,kde by mohl být problém.“
Kranich od něj přebral nyní špinavý hadr a hodil ho do igelitového sáčku. ,,Taky nechápu, o co jde,“ připustil neochotně: celých dvacet minut prolézali a prohledávali každý kouteček luxusního vozidla, kontroluje přitom všechny matičky a šroubky, neřkuli tekutiny vedoucí hadičky. Nádrž byla v pořádku, motor vrněl s německou spolehlivostí a celý Mercedes působil jako čilá šelma, která se už nemůže dočkat, až se zase vrhne do skoku: zato dva chlapíci, kteří se pod ním plazili, museli ostatním řidičům připadat jako úžasně směšná podívaná. Taky ji dva z nich ocenili pořádným zatroubením...
,,Víš, co?“ Franka nevyřešené tajemství sklíčilo. ,,Pojď, vrátíme se na služebnu a doděláme ty resty s formulářema... Pak můžeme zajít na oběd a než zase vyjedeme, třeba lidi to šílenství přejde.“
,,Jak myslíš,“ zabručel Tom, jehož nálada opět malinko zakolísala. ,,Alespoň si dám kafe, dneska ho potřebuji. A na oběd tě zvu,“ rozjasnil se. ,,Po včerejšku ti to dlužím, Franku.“


*


Že něco není v pořádku, zaregistrovali muži okamžitě po příchodu do hlavní místnosti služebny: všechny tváře, které se k nim po jejich pozdravu obrátily, odrážely výraz tak podivný, až oba komisaři nervózně polkli.
,,Co se děje?“ rozhodil Tom rukama, celý zmatený: provoz se v prostorách náhle úplně zastavil, nebylo slyšet jediný úder do klávesnice nebo zazvonění telefonu. ,,Hotte?“
Obtloustlý zešedivělý policista se marně pokusil potlačit cukání koutků. ,,N-n-n-nic...!“
Kdosi na chodbě vyprskl smíchy.
Traber znepokojeně přešlápl: je už snad paranoidní, nebo se tu vážně všichni baví na jejich účet? ,,No tak, my chceme tady důvod k veselí!“
Kranich přimhouřil oči, rentgenuje zpoza víček nejpravděpodobnějšího strůjce této situace: ,,Jolly? O co tady jde?“
,,O co asi?“ prohodilo ono hnědovlasé ztělesnění nevinnosti jakoby nic a dál uvolněně sedělo na stole, jehož dřevěná deska proti váze ne zrovna atletického strážce zákona skřípavě protestovala. ,,Čekáme na příjezd Miss anorexie tři tisíce devět.“
Lavennu od peprné Frankovy odpovědi zachránilo zasyčení, které se ozvalo z rohu místnosti: vzápětí se všechny pohledy upřely na Veroniku, která se jala tichým, smrtelně ledovým tónem cosi vysvětlovat novému kolegovi, jenž si tiskl dlaň na fackou poznamenanou levou líc.
Tom s Frankem si v duchu oddechli, že má publikum nové hrdiny a vykročili před, zamýšleje zalézt do své kanceláře a věnovat se flirtu s papírováním: v tom jim však zabránila šéfová, která se jako černovlasá fúrie vřítila mezi stoly.
,,Nemáte zprávy o Kranichovi a Traberovi?! Už tady měli dávno být a...“ uchichtnutí podřízených Annu zarazilo: ohlédla se přes rameno, aby se bleskově přesunula a čelila oběma mužům, kteří ztuhli jako dva solné sloupy, pěkně zblízka. ,,Vy!!!“
Mimoděk se přikrčili, takový pohled na šéfovou se jim už dlouho nenaskytl: žena měla v bledé tváři rudé skvrny hněvu, který na míle sálal též z jejích černých očí – příslovečné metání blesků se teď zmateným komisařům zdálo být reálnou hrozbou. ,,My...“
Nadechla se, zatínaje pěsti: jen s největší námahou ovládla touhu podat si je zde přede všemi. ,,Do mé kanceláře. O-K-A-M-Ž-I-T-Ě!“

Sotva Traber zavřel dveře, lavina se spustila naplno: šéfová se vzpřímila, aby s rukama v bok připomínala nesmlouvavou vojenskou velitelku dávající kartáč těm posledním bažantům ze své jednotky. ,,Můžete mi krucinál říci, co jste to včera vyváděli?! Víte, jaké teď můžeme mít problémy?!“
Komisaři po sobě hodili očkem, naprosto šokováni a vyvedeni z konceptu.
Žena zkřivila rty. ,,Vy snad vůbec netušíte, o čem to mluvím!“
,,Myslel jsem na Poppera,“ odvážil se Frank otevřít ústa. ,,Ale toho jsme už řešili a vy jste uznala, že jsme za to nemohli...“
,,On si snad dneska stěžoval?“ hlesl Tom, který si v rozrušení mnul prsty: cítil se jako nahý v trní, jako někdo, koho se šátkem v očích vedou neznámou krajinou. Bylo tak nepříjemné nemít nejmenší poznatek nutný k tomu, aby se mohl začít hájit...
,,Ne, pánové. Problém je někde úplně jinde!“ zavrčela a sáhla po něčem, co leželo na stole: vzápětí vrazila Kranichovi do rukou dnešní noviny. ,,Čtete!“
,,Ach,“ vydechl komisař a zmateně čerstvým výtiskem Die Welt zalistoval. ,,Ale co?“
S netrpělivým odfrknutím zaryla nehet ukazováčku do článku na titulní straně. ,,TOHLE!“
Frank s nepříjemným pocitem sledoval, jak Tom při pohledu na první řádky zbledl jako stěna a z překvapením pootevřených úst se mu vydrala směs stenu, kletby a snad i modlitbičky.
,,A čtěte hezky nahlas, vážený,“ zkřížila Engellhardtová ruce na prsou. Ať z toho pan Traber taky něco má!“
Kranich si odkašlal a pak začal přednášet tónem, který v sobě kombinoval umíráček s výstřelem popravní čety. ,,Dál.. Dálniční policie. T-t-ti že mají chránit naši bezpečnost?“







Tom čtení článku dokončil jen s největším vypětím sil, načež noviny odhodil a bez dovolení klesl do šéfčina křesla, hlavu schovávaje do dlaní. ,,To je snad noční můra...“ zaúpěl zoufale. ,,Tak ona to byla novinářka... A to dnešní šílené troubení, to...“
,,Přesně tak,“ zasyčela Engellhardtová, kterou sice Kranichovo gesto zmaru maličko obměkčilo, ale nemínila celou záležitost jen tak lehce přejít. ,,Krucinál, už rozumíte, co máte za průšvih? Co má celá Dálniční za průšvih?“
Zpoza sevřených prstů se ozvalo zasténání. ,,Jaký mají ty noviny...“
,,Náklad?“ dokončila žena a zuřivě uhodila pěstí do stolu. ,,Die Welt je nejčtenější deník na trhu! A co je nejhorší, tenhle článek vyšel celostátně, dnes tam mají téma ,bezpečnost dopravy‘, takže jste se jim krásně trefil do not, opravdu gratuluji, Tome!“
,,Šéfová,“ vzchopil se Frank, který do té doby jen zíral s ústy dokořán. ,,Nezlobte se, ale ta ironie není fér: chápu, že to parťák nevyvedl nejlíp, jenže...“ polkl, ,,včera mu vůbec nebylo dobře, to kvůli tomu vypěnil. A já jsem ho měl zastavit včas, vzít za něj řízení...“
Anna zvedla obočí a jen taktak potlačila úsměv: vida, jak to v novém týmu klape! Kolegáčkům spolupráce očividně náramně svědčila, když už se stavěli jeden za druhého. Nicméně, zamračila se zase, teď je za to chválit nebude. ,,To je sice hezké, Trabere, ale jak to mám vysvětlit policejnímu prezidentovi, který mě před chvílí sjel jako školačku? Od té doby, co mu dal Gerkhan košem, hledal vhodnou záminku, aby naši stanici mohl otravovat: a díky tady našemu umělci,“ hodila dlaní k bledému Tomovi, který se stále ještě vzpamatovával z té hrůzy, ,,ji našel.“
Než se stačil zbědovaný modrooký komisař nadechnout k odpovědi, nastavil před něj štít opět Traber. ,,Dobře, oba jsme to zvorali, to přiznávám!“ snažil se solidárně přesunout část viny na sebe. ,,Ale ta blondýnka v tom taky nebyla úplně nevinně!“
,,Copak? Měla se nechat přejet, aby pak nemohla nic takového napsat?“ zakroutila hlavou Engellhardtová a zkřivila rty.
Brunet se nenechal vyvést z míry: ,,to ne! Jde mi o to, že ta mladá novinářka proti Dálniční očividně něco měla! Jakmile jsme řekli, u jaké policie jsme, ta maličká úplně zezelenala... Klidně se mohla chtít za něco pomstít a tohle jí pěkně posloužilo jako záminka!“
,,Přesně tak!“ Tom vyskočil na nohy: ohromení teď u něj nahradil pořádný hněv. Co si o sobě ta zakrslá blonďatá potvora myslela?! ,,Jen si na mně vylila zlost! Vsadím se, že je to notorická sběračka pokut a už ani nemá řidičák, proto šla pěšky!“

Anna mu ovšem naději, že je dívka známá hříšnice s třikrát zabaveným průkazem, rychle vzala. ,,Slečna Wox má jen jeden jediný bod, a to za opakované telefonování za jízdy,“ oznámila klidně. ,,A k té mstě... Nějak se mi to vaše vysvětlení nezdá: to děvče o nás vždycky psávalo moc hezky.“
,,Ts.“
Kranichovo pohrdavé zasyčení vytrhlo Engellhardtovou z chumlu myšlenek: vrátila se právě k té z nich, která se elegánovi rozhodně líbit nebude. ,,Ať je to tak či tak, jde o pěkný průšvih a vy máte, Tome, štěstí, že Schwarz nechal na mně, jak vás potrestám. Já to udělám jednoduše.“ Něco v ní si vychutnávalo, jak nebohý muž polkl. ,,Zavoláte do redakce Die Welt a té malé se omluvíte.“
Traber taktak uskočil: kdyby to nestihl, byl by ho Tom, který se prudce vymrštil na nohy, smetl na zem. ,,Nikdy!“ vykřikl vášnivě. ,,Teď mám právě chuť nasekat tu holku na kousíčky a hodit ji lidožravým bílým slepicím! Omlouvat se jí...“
,,B-U-D-E-T-E!“ nasadila Anna hromový tón, který užívala jen zřídka: a i teď Kranich takřka doslova schýlil hlavu a přikrčil se. ,,Protože pokud to neuděláte, bude po nás ta redaktorka slídit a čekat na sebemenší chybu, aby to zase mohla pěkně rozmáznout. Ta omluva tomu snad zamezí. Rozumíte?“
,,Ano,“ pípl Tom, sledovaný soucitně se tvářícím Frankem. ,,Dobře, zavolám jí...“
,,To jsem ráda. Takže,“ žena je gestem vykázala z kanceláře, ,,do toho, vážený. A pak,“ pousmála se maličko, jak se projevila její přes všechna chybná zdání mírná povaha, ,,si oba skočte na oběd: dneska máte dlouho službu, chlapci.“

*

Na stole ležící telefon mu připadal jako stočený, na vyrušení čekající chřestýš, už nadržený na to, aby mu zaťal jedové zuby do nevinné ručky. Kontrolka, která signalizovala funkčnost přístroje, na něj blikala přímo provokativně.
Tom nehlasně zasténal: panebože, za co mě trestáš? Za co?!
Ruka sevřela sluchátko a on s hlubokým nádechem a náhlým odhodláním mít to za sebou co nejdřív, navolil na papírku šéfčinou rukou načmárané číslo.
Frank, který přišel parťáka podržet, nasadil povzbudivý, se soucitem smíchaný výraz.
Komisař vzdychl, ale na žádnou, byť bezeslovnou odpověď neměl čas: sotva tři vteřiny vyzvánějící tón ustal a on zaslechl mladý jasný mužský hlas.
,,Redakce Die Welt, pobočka Kolín nad Rýnem, u telefonu Walter Bertram: jak vám mohu pomoci?“
,,Já...“ Tom polkl a sám na sebe se obrátil s výčitkou: proč si nic nepřipravil, sakra?! ,,Já... bych rád mluvil s autorkou toho článku o Dálniční policii, co jste dneska otiskli.“
,,Aha... slečinka Wox, že?“ zdálo se mu to, nebo Kranich v hlase toho mladíka skutečně zaslechl úlisné potěšení?! ,,Já vám ji zavolám: máte štěstí, zrovna není v terénu. Prosím jen o strpení... Te? Te, někoho tady...“

Vyměnil si pohled s Frankem a zaťal zuby, když mu do ucha zazněl vzdálenější, ale přece jen dobře zřetelný několikahlasný smích: užijte si to, zmetci, pomyslel si vztekle, ale na víc mu čas opět nezbyl, neboť do telefonu promluvila ta, kterou okamžitě identifikoval jako menší, mladší a výrazně zuřivější ze světlovlasé dvojice.
,,Dobrý den, pane... Kranichu, nemýlím-li se?“ Tereza Wox se ani nepokusila skrýt, že se úžasně baví.
,,Ne, nemýlíte,“ kývl s mrzutým výrazem a jen v rámci diplomacie dodal ,,Dobrý den.“
Dívka se medově ujala slova: ,,vlastně vám děkuji za námět, pane komisaři, článek má vážně výborné ohlasy! To víte... tak už to bývá, když je člověk do tématu skutečně sám... zasvěcen.“
Dovedl si představit, jak se zubí, zatímco jí ostatní rozesmátí kolegové visí na rtech. ,,To věřím,“ pronesl, nutě se do co nejvíc neutrálního tónu. ,,Já... já se vám chtěl...“ proboha, to snad nevyslovím, pomyslel si. ,,Chtěl jsem se vám omluvit, slečno Wox.“
,,Omluvit?“ zvolala v ironickém údivu. ,,Vidíte to a já myslela, že na mě už máte zatykač!“
Pokusil se nevnímat potlesk a smích, kterým dívčin sarkasmus ocenili kolegové. ,,Ne... prostě... se...“ potlačil chuť vydat se blondýnku profackovat, ,,omlouvám. Ten včerejšek mě mrzí. Přijmete mou omluvu?“
Novinářka očividně nebyla stoupenkyní názoru o velkorysosti vítězů: ,,Ale jistě: přijdete mi ji dát osobně autem na tu křižovatku, abychom tuhle roztomilou záležitost zakončili stylově?“
Bože, dej mi sílu, zaprosil Kranich v duchu. ,,Ne. Jistě máte DŮLEŽITĚJŠÍ věci na práci, slečno, než čekat na mě, slečno, nemám pravdu, SLEČNO?“
Teď jí, podle mrzutého souhlasu, vzal vítr z plachet. ,,Jistěže MÁM.“
,,Tak vidíte,“ pokračoval Tom s ulehčením. ,,Vyjde to hned zítra?“

Ozvala se po kratším mlčení a jeho samotného dívčin upřímný údiv zarazil: ,,ale co má vyjít?“
Ještě chvilku si hraj na blbečka a vyjde tvoje parte, pomyslel si. ,,Ta má omluva přece!“
,,Pane Kranichu,“ byla Tereza opět na koni, ,,vy se domníváte, že něco takového naše čtenáře zajímá? O iluzi, že někomu z nich záleží na mé osobě, jsem už dávno přišla!“
,,Ale slečno, včera jste otiskli ten článek, lidi by měli vědět, že jsem se omluvil!“ začal se ho opět zmocňovat vztek: jak dlouho si s ním bude hrát!?
Odkašlala si: ,,nic takového ale publikovat nebudeme – já jsem JEN obyčejná redaktorka a tohle všechno je OSOBNÍ spor, copak tomu nerozumíte? To snad máme zítra vydat zprávu, že jste se omluvil novinářce, kterou stejně... stejně nikdo nezná? A nemáme to náhodou,“ rozjížděla se zase, ,,dát celostátně na první stránku, třikrát podtrhnout, přidat hvězdičky, srdíčka a celé to doplnit velkou fotkou, na které budeme s přihlouple šťastnými úsměvy lízat zmrzlinu z jednoho kornoutu?!“
Polkl všechna oslovení, z nichž ,,nablblá blonďatá slepice“ bylo to nejněžnější: ,,včera to osobní nebylo a dneska už ano?“
,,Včera to bylo důležité i pro čtenáře,“ ohradila se Wox. ,,Ale to, že jste se mi... To prostě... to není ani na třířádkové krátce, ať bych se snažila, nebo ne... tohle prostě do novin nepatří. Ale vezmu v úvahu, že jste se mi sám, zajisté DOBROVOLNĚ,“ neodpustila si uchichtnutí, ,,omluvil. To oceňuji.“
,,Takže...“ teprve když ho Frank chytil za zápěstí, uvědomil si, že prsty trhá složku s jedním případem, ,,to neotisknete?!“
,,Je mi líto.“
,,V tom případě,“ třásl se mu hlas, ,,mi, vážená slečno...“
,,Ano?“ ozvala se blondýnka varovně, ,,já vás dobře poslouchám, pane Kranichu! A kdybych něco čirou náhodou přeslechla, tak si to pustím znovu, nebojte se a jen mluvte!“ upozornila ho elegantně na fakt, že si celý hovor nahrává.
Málem si prokousl rty: dívka mu dala včerejší scénku sežrat i s úroky. ,,V tom případě mi... alespoň odpusťte.“
,,Již se stalo!“ zazpívala Tereza sarkasticky. ,,Máte na srdci ještě něco?“
,,Už ani ne,“ řekl s přesvědčením, že by mu další minuta strávená rozhovorem s tím blonďatým frackem přivodila mozkovou mrtvici. ,,Nashledanou.“
,,Nashle! A,“ stačila se mu i poslední větou vysmát, ,,bylo mi potěšením zase slyšet váš milý hlas, pane komisaři!“
,,Tomu věřím,“ zasykl, měníce pozdrav na daleko více výstižné ,,Sbohem!!!“

,,Klid, Tome...“ hlesl Frank, který s nevírou hleděl na vzteky se třesoucího komisaře: mírem tahle záležitost rozhodně neskončila. ,,To je dobrý... Už to máš za sebou a to pískle už nám snad dá pokoj...“
Kranich se užuž chystal odseknout něco velmi ostrého, když se mu v kapse rozezvonil mobil: a stačilo jediné mrknutí na jeho displej, aby se Tomovi události spojené s mladou novinářkou minimálně pro tuto chvíli vykouřily z hlavy. ,,Volá Hartmutt! Určitě je to kvůli té zprávě o Popperově dodávce...!“


Arrow


Frank přiskočil, s dychtivým výrazem sleduje modroočka, který si telefon přiložil k uchu: ,,Tady Tom: už máš ty výsledky, Nielsi?“
,,Zdravím naši mediální hvězdu,“ ozvalo se Kranichovi pobavené ženské uchichtnutí. ,,Fakt úúúúúúúžasný článek, Tome! Už jsem si ho vystřihla a dala do peněženky, hi hi hi hi hi...“
Vykulený komisař se konečně zmohl na slovo: ,,jsem rád,“ ucedil, ,,že potěšil alespoň někoho, Petro: voláš jen, abys mi to řekla, nebo i kvůli...?“
V mobilu cosi zapraskalo a Allerlein smích se přesunul do pozadí: hlavní roli dostal hlas Nielse Hartmutta. ,,Nazdar Tome, mám pro tebe výsledky z laboratoře, před chvilkou mi došly.“
Kranich zapomenul na všechna chystaná vzteklá odseknutí a pokýval hlavou. ,,Výborně! Našli jste v té dodávce něco nepatřičného?“
,,To si piš,“ potvrdil technik a bylo slyšet, jak listuje v papírech vytištěné zprávy. ,,Naši laboranti v těch vzorcích objevili stopy pervitinu, a to v poměrně značném množství. Ten kluk převážel drogy, ať už o tom věděl, nebo ne.“
Tom zkousl ret, dělaje na vyčkávajícího Trabera vítězné gesto: trefili se! ,,Výtečně, Nielsi, hodně jsi nám pomohl: myslíš, že se dá odhadnout, jak velké množství perníku to bylo?“
,,To bude vyžadovat delší analýzu,“ zklamal ho Niels, který se podle zastřeného tónu ponořil do úvah. ,,Museli bychom extrahovat vzorek a...“
,,Dobře, dobře!“ Tom rychle vycouval, snaže se ušetřit technikovy přednášky: Hartmutt mu byl na toto téma schopen poskytnout několikahodinový školící telefonický seminář, o který však spěchající policista rozhodně nestál. ,,Díky, ale pro nás je důležité hlavně to, že ty drogy vůbec vezl: na zbytek se podívejte a pak zase dejte vědět, ano?“
,,Jistě,“ ozval se poněkud ublíženě zrzavý mladík. ,,Zase zavolám: jo a mimochodem, tu zprávu z laborky jsem poslal vaší šéfové faxem, takže se na to můžete podívat. Mějte se!“

Jen o pár minut později položil telefon, tentokrát pevnou a služební linku, i Frank Traber. ,,Měl jsi pravdu,“ pohlédl na Toma uznale. ,,Popperovi měli se synem vážně potíže: proto u nich nebydlel.“
Novým vývojem původně příšerného dne potěšený Kranich se jen spokojeně zazubil, vpravuje si do úst další lžičku dva dny prošlého banánovo-čokoládového jogurtu: to, že jim čas na pořádný oběd samozřejmě nezbyl, už policisté vůbec neřešili, tak běžná to byla v jejich povolání záležitost. ,,Bylo to poznat,“ pokrčil pak rameny a pokusil se vyškrábnout poslední zbytky sladké hmoty. ,,Ta jeho smrt je sice pořádně zdrtila, ale nějak se mi zdálo, že v sobě mají i nějakou... úlevu. A tu si vyčítali.“
,,Měl ses dát na psychologii,“ netajil se Frank obdivem a pak sáhl po poznámkách, které si během nepříliš příjemného rozhovoru s paní Popperovou dělal na cár z řádkovaného bloku vytrženého papíru. ,,Tobias dělal střední chemickou a chytil se tam nějaké partičky, která se bavila sprejerstvím a drobným vandalstvím. Když je jednou chytili naši kolegové, Popperovi dali synáčkovi nůž na krk: buď začne sekat dobrotu, nebo se pakuje z domu.“
,,A on se pakoval, co?“ odhadl Kranich, zkoumaje, zda není ještě troška jogurtu pod víčkem. Měl hlad.
,,Přesně. Zamířil za kamarády a společně si pronajali nějaký sklad, který si přebudovali podle svého, prý legálně. Popperovým začal synek scházet, takže všechna příkrá slova odvolali: sice se usmířili, ale Tobias už se k nim nevrátil, zůstal u party.“
,,Hurrááááá!“
,,Co?“ Frank zmateně vzhlédl od svých papírů. ,,To je to tak skvělé?“
,,Ne,“ rozpaky zrudlý Tom mu ukázal pomačkanou fialovou krabičku, kterou vyhrabal z nepořádku ve své zásuvce. ,,Našel jsem máslový sušenky, věděl jsem, že tady někde budou, mrchy.“ Škubnutím balíček otevřel, nabídl hlavou pobaveně vrtícímu Traberovi a sám si jednu vložil do úst. ,,Mhhmmm. Pokračuj.“
,,Asi si promluvím s Karolinou, že ti nedává najíst,“ ušklíbl se Frank a s vyplazenou špičkou jazyka pátral po vlastních klikyhácích, jenž ho očividně lapily do svého zmatku. ,,No a...“
,,Tebe zase Oli překrmuje,“ plácl kolegu do rozhodně ne plochého břicha Tom, kterému po vyřízení problému s blonďatou novinářkou značně otrnulo: a žertování byl dobrý způsob, jak na dva černé dny rychle zapomenout. ,,Že?“
Brunet jen cosi zavrčel a věnoval se pokračování. ,,Popperovi se prý radši nezajímali, odkud má Tobias peníze na nájem, na studium a na auto: prostě byli rádi, když za nimi syn čas od času přišel – a při takové příležitosti nechtěli začínat hádky.“
,,Jasně, báli se, že už ho pak neuvidí vůbec,“ vzdychl Tom a smetl ze sebe drobky, puntičkářsky pátraje po nějakém zapomenutém. ,,No, ta rádoby milosrdná slepota se jim nevyplatila. A nám nezbývá, než to říci šéfové, aby dala tip kriminálce: likvidace dalšího drogového hnízda by je mohla zajímat.“

*

,,Napřed bych chtěla pochválit pány Kranicha a Trabera za dobrou práci,“ pokynula jim Engellhardtová, která si poněkud vyčítala svou předchozí tvrdost, ,,a pak vás všechny poslat do akce.“
,,Jak to?“ otevřel oči Rudolf, který se do té doby v polospánku opíral o tiše sedící Veroniku. ,,Vždyť tohle je věc kriminálky, ne? Odkdy se Dálniční zajímá o drogy?“
Policisté souhlasně zamručeli, LKA u nich neměla dobrou pověst: všechny komisaře vytáčela do nepříčetnosti povýšenost, s níž kriminalisté hleděli na své spolupracovníky z jiných oddělení.
Žena si odkašlala a přešlápla, měře si plnoštíhlého bruneta ostrým pohledem. ,,Od té doby, co nás o to kolegové ze Zemské požádali, pane Lavenno: povětšinou leží doma s nachlazením a ta hrstka, co je ve službě, nestíhá. Tak tam zajedeme my.“
,,Aha... takše naši milouššští kolegáškové mají chšipešku!“ pronesl ústa špulící Rudolf tónem tak růžovým, že všichni včetně šéfové vyprskli smíchy. ,,To je šmutný... Takše tam míšto našich chlablých baleťášššššků v elegantních šelných unifolmách mušíme my?“
,,Jolly!“ podařilo se Anně úspěšně zakrýt pobavení. ,,Jsou to naši partneři: vím, že dokáží být nesnesitelně nafoukaní, ale přece jenom... Prostě o tom nebudeme diskutovat: adresu toho skladu mají Kranich s Traberem, takže se tam vás pět,“ mrkla na Toma, Franka, Rudolfa, Veroniku a Richarda, ,,hned vydá. Podle všeho vás tam čeká banda vykulených puberťáků, ale nezapomeňte na opatrnost: nevíte, na koho tam můžete narazit.“
,,Už se zvedáme, ba co dím: přímo letíme!“ utrousil Lavenna sarkasticky a rozhodil dlaněmi v plavném gestu. ,,Co se dá dělat, když hoššššši z kriminálky potřebují pomoc...“
,,Mlč už, prosím tebe,“ utřela ho Veronika nevrle a nehledě na kolegy, kteří se pobaveně uculovali, vytáhla Rudolfa na nohy. ,,Jdeme!“



mmmmmmmmmmmmm


*

Traber, který si s vypětím všech sil přepnul pásem bundou naducané břicho, se pohodlně usadil na místě spolujezdce, vyhlížeje z okénka. ,,Všiml sis, jak je Wolfová nabroušená? Od té doby, co je tady ten nováček...“ Pokrčil rameny.
,,Hm, jsou divní, všichni tři. Včetně Jollyho.“ Tom napodobil parťáka a zvědavě pohlédl k vínovému bratru jeho vlastního Mercedesu: stál u něj Richard Lünerg, jenž ve voze očividně nebyl vítaný.
,,Zajímalo by mě,“ zavrčel Frank, ,,co mezi nima je.“
,,Mě taky,“ nakrčil čelo modroočko, v jehož mysli se zrodila už i šílená teorie o východoněmeckými špiony rozdělených trojčatech, která se náhodou sešla na služebně kolínské dálniční. Chtěl dodat, co si o Rudolfovi a Veronice myslel Semir, jenže při pouhém pomyšlení na přítele ho bodlo u srdce. Nechtěl riskovat rozechvělý hlas. ,,Ale ať je to jak chce, hlavně ať už jedou, proboha.“
Za Richardem se v tu chvíli konečně zavřely dveře CLK a vozu se rozsvítila povinná světla.
,,No sláva.“ Kranich naposledy ukousl z müsli tyčinky, jejíž rozjedený zbytek našel na palubní desce a pak už šlápl na plyn. ,,Snad to bude brzo za námi, chci si pak skočit ke Schroederovi na hranolky.“ Dupl na plyn, zařadil rychlost a rozjel se k výjezdu na dálnici, aby se ponořil do stále ještě hustého provozu šedého proudu.

Tydýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýt!

*****

,,Zadrž, zadrž, Richarde!“ Lavenna chytil muže, který se užuž chystal vystoupit, aby dohnal Veroniku, jež z auta vystřelila hned po zastavení, za rukáv.
Lünerg na něj pohlédl s jasnou nevolí: ,,no?“
,,Chtěl jsem ti říct, ať ji necháš být,“ neobjevila se v Jollyho tónu ani známečka obvyklého humoru: muž působil vážně, oči upřené do tváře staronového kolegy. ,,Už jsi jí ublížil dost: utekla před tebou až sem, tak od ní dej ruce pryč.“
,,Přišel jsem se s ní... udobřit, ne se hádat, nebo ji deptat.“ Richard se ošil. ,,Je to víc jak deset let... to mi neodpustila?“
,,Ne. A já taky ne.“
Nováček polkl: ,,doufal jsem, že bychom zase mohli být..“
,,Tak ses spletl,“ skočil mu Jolly do řeči a gestem ho vykázal z auta. ,,Jsou věci, které se prostě nepromíjejí, ať jich lituješ sebevíc. Padej, ať na nás ostatní nemusí čekat: a pamatuj, od Ver ruce pryč. Nebo ti je přerazím.“

Muži vystoupili, zamykaje za sebou auto: Rudolf okamžitě vykročil k naprosto neproniknutelně se tvářící Wolfové, aby se z pozice po jejím boku ohlédl na kolegy. ,,Tak co, pánové,“ sáhl po zbrani. ,,Jdeme na to?“
Kývli: stáli na zasněženém plácku u nábřeží Rýna, kde se doleva i doprava od nich táhly dlouhé řady skladových budov. Tom si mimoděk vzpomněl, že jen pár stovek metrů odtud je místo, kde málem zemřel Frank Traber, jehož sem vylákal Spravedlivý: po očku na nového parťáka mrkl, ale ten vypadal zcela klidně. Fajn. Stejně jako ostatní odjistil pistoli a pořádně přejel pohledem profesionála nevysokou jednopatrovou budovu, do níž se chystali vniknout: působila zcela jinak, než ostatní, většinou omšelé a takřka se rozpadající stavby. Rozdíl by nejen v novějším nátěru, nevymlácených oknech, ale i v tom, že graffiti, jimiž byla poznačena fasáda, zobrazovaly skutečné obrazy a ne pouhé podpisy vandalů: navíc byla v postranní uličce zaparkována dvě stařičká, ale očividně funkční auta. Tady se žilo.
,,Hotová perníková chaloupka,“ ucedil Jolly.
,,Ok,“ zamumlal Traber a když nenašel zvonek, rovnou se natáhl po klice dveří, jednou rukou kontroluje, zda mu z kapsy nevypadlo pečlivě složené povolení k domovní prohlídce: ,,omrkneme to.“
Vešli opatrně, navzájem si kryje záda: okamžitě narazili na pravděpodobně nově postavenou zeď, která měla uměle oddělit vstup od dalších prostor, supluje tak roli malé předsíně. Richard se mimoděk usmál svému pocitu, že by si měl sundat boty. Mrkl na Veroniku, ale ta se s chladným výrazem držela u synovce, s obezřetností postupuje dopředu.
Pokračovali dveřmi, aby se před nimi otevřela velká obytná hala: na mnoho věcí připravení policisté jen udiveně otevřeli ústa. Místnost byla čistá, světlá, stylová a perfektně vybavená těmi nejmodernějšími výstřelky techniky: právě obrovská širokoúhlá obrazovka, hifi věž, DVD přehrávač a všudypřítomné repráky vyrazily strážcům zákona, kteří čekali holé zdi a betonovou podlahu, dech.
Překvapeni však byli nejen oni, ale i pětičlenná skupina výrostků, kteří na nově příchozí zírali s vytřeštěnýma očima: tři chlapci vyrušeni od her karet, jeden vyděšeně upouštějící na koberec ještě žhavý nedopalek cigarety a dívka s rukama ve dřezu, kam pokládala použitý talíř. Ani jeden z nich nevypadal na víc, než dvacet let.
,,No, dámo a pánové,“ rychle se vzpamatoval Jolly, ,,pojďte nám ukázat, který to Jeníček vám loupe perníček!“
Mladí lidé Lavennovu nelogickou hlášku nijak neocenili, dál zůstávaje strnulí v absolutním šoku: pohnuli se, až když k nim přišel Traber, mávaje jim před očima úředním formulářem. ,,Mládeži,“ oslovil je s jistým pokusem o přívětivý tón,, ,,máme povolení to tady pěkně prohledat: je ve vašem zájmu, abyste nám řekli všechno, co víte - a nedělejte z nás hlupáky, někde jste na tenhle luxus museli vzít prachy. Takže polopatě: vaříte tady péčko?“
Dívka, vysoká, plnoštíhlá bruneta, se rozplakala, tulíc se k nejbližšímu z chlapců, kterému se obličej zkrabatil do hněvivého výrazu. ,,Ne! Proč nás rušíte? Nikomu jsme nic neudělali!“
,,Nechybí vám náhodou,“ přešla ke skupince, která se teď k sobě tiskla na gauči, i Veronika, ,,jeden kumpán?“ Nemohla si nevšimnout záblesku v očích a sevřených pěstí: ach, pomyslela si. Oni ještě neví, že je mladý Popper mrtvý?
Ke stejnému závěru došel i Frank, který zastrčil pistoli za opasek a posadil se do křesla proti vyjukaným... dětem, jinak je nazvat nedokázal. ,,Ver, Jolly, Richarde, mohli byste se tady porozhlédnout? Víte, co hledáme. My s Tomem si zatím pohovoříme tady s mladými...“

*

,,Je mi jich docela líto,“ přiznal Rudolf, otevíraje přitom skříň v malém pokojíku, který možná obýval právě Tobias. ,,Jsou to taková štěňata a přesto se o sebe dokázala postarat: vážně mě dostalo, na jak skvělý doupě uměli proměnit ten sklad...“
,,Nezapomeň,“ upozornila ho na realitu bělovlasá žena, která nikdy netrpěla přehnaným soucitem, natož aby ho věnovala zločincům, ,,že to předělali díky penězům, které pravděpodobně získali z prodeje drog!“
Jolly pokrčil rameny a sehnul se, aby prohlédl prostor pod postelí: skutečně ho zaujalo, jak se výrostci dokázali činit, co vše si pořídili a vybudovali. Přistihl se, že v koutku duše doufá, že se tu nic nenajde... ,,Já vím,“ řekl pak sklesle. ,,Ale aby pro tu trochu speedu jeden umřel a pět skončilo v base, to se mi zdá dost kruté.“
,,Kruté je tohle...“ Wolfová stála ve dveřích, které vedly do sklepa: přiskočivšímu Rudolfovi jen pozvednutou paží ukázala na místnost pod krátkými schody. ,,Pořád si myslíš,“ pronesla klidně, usmívaje se vykulenému synovcově výrazu, ,,že toho péčka byla jen troška? Studenti se na chemické průmyslovce asi učili na samé jedničky...“
Nevelký prostor byl slušně vybavenou laboratoří, jíž dominovala na těžké kovové desce stole umístěná zařízení na extrahování efedrinu a jeho následné zpracování do tablet: dolů sešlý brunet přejel dlaní po boku baňaté skleněné nádobky a vzdychl. ,,Trdla pitomá...“
Wolfová jen pozvedla obočí, chystaje se pronést moudrost o tom, že každý má jen a pouze to, co si zaslouží, když ji přerušil výkřik.
,,Pojďte sem!“
Příbuzní si vyměnili pohled: ani jednomu z nich se za Richardem nechtělo, jenže může si polda ve službě vybírat? S povzdechem tasili zbraně a poklusem se vydali ke dveřím přilehlé, zimní zahradu připomínající přístavby, odkud volání přišlo: nového člena Dálniční nalezli ve světlem zvláštního odstínu šedi vyplněné místnosti, jež měla podivně konstruované i zbarvené stěny.
Muž rozpřáhl ruce, nijak neskrývaje radost, že právě on místo našel. ,,Co říkáte na tohle?“
Oběma příchozím až teď došlo, že stojí ve skleníku, jehož průhledné stěny jsou celé zamrzlé a shora zapadané tlustou vrstvou sněhu: proto to divné světlo i tvary! Více se však věnovali Lünergově objevu: mladí obyvatelé skladu v prostorách rozhodně nepěstovali mrkev, ani petúnie. ,,Tohle asi nebude zázvor do perníku, co?“ zkřivil Jolly rty a uškubl jeden lístek z hotového lánu konopí, přikládaje si ho ke chřípí.
,,Buď rád, že jsme chytili bandu dealerů,“ zamračila se Veronika, aby vzápětí rychle uhnula Richardově pokusu o pohlazení. ,,Vystřel ode mě!“
,,Ver...“ Lünerg rozhodil rukama, už neschopný mlčet: ,,Ver, proboha, to na to všechno nemůžeš zapomenout?!“
Rudolf se bleskově postavil mezi něj a tetu: ,,nech ji! Jak o tom můžeš začít zrovna uprostřed akce? Je jen a pouze vidět, že jsi naprostý idiot!“
,,Zato vy dva jste vzory dokonalosti, že?!“ Muž pocítil, jak ho tváří v tvář nasupeným příbuzným štípe v koutcích očí: trvalo mu čtvrt roku, než si vyjednal změnu pracoviště, aby se znova mohl setkat s těmi, kterým tolik ublížil. Nečekal, že zapomenou snadno, ale tak zjevné nepřátelství ho zaskočilo. Deset let... To se hrany jeho zrady, za kterou se nesnášel, dosud neotupily? ,,K té ale patří i schopnost odpouštět!“
Veronika se jen přitiskla blíže k synovci.
,,Sakra!“ Lünerg se frustrovaně rozehnal pěstí proti studené stěně skleníku. ,,To nemůžete...“

Jeho další slova zanikla v ohromném rachotu, s nímž se nad trojicí probořila křehká střecha, zatížená hromadou celou zimu neodhrnované bílé záplavy: Jolly jen neartikulovaně vykřikl, odhazuje vykulenou Wolfovou stranou, sám ji na zemi kryje vlastním tělem, kolem nějž padaly obrovské, ostré kusy na kost zmrzlého sněhu. Lavenna zavřel oči, snaže se ochránit vlastní hlavu, stejně jako sténající příbuzná týrán hlukem řítící se parní lokomotivy, jenž spoušť doprovázel.
A najednou bylo ticho: místnost zůstala jako strnulá v půlce pohybu, prosvětlena přímými paprsky, které sem padaly otvorem ve střeše, z níž dosud přesahoval sníh.
,,Propána...“ Veronika se vyprostila ze synovcova sevření, starostlivě ho prohlížeje, oči dosud vytřeštěné šokem: měla dojem, že do chvíle, kdy v duchu spokojeně kývla nad tím, že se Jollymu nic nestalo, musely uplynout celé minuty. ,,Jsi ok?“
Rudolf jí ani neodpověděl: jen sebou mrskl ke sněhové kupě, změti skla, ledu a rozsypané hlíny ze zničených květináčů. ,,Richarde!“ jal se s tetou po boku hrabat tam, odkud vycházelo bolestné skučení. ,,Richarde, ozvi se! Jsi zraněný?“ Jakmile narazili na mužův bok, málem zavýskli: hlavně, aby se policista neudusil. Stačilo však pár dalších pohybů rukou, které ze zavaleného Lünerga smetaly sníh, aby bylo jasné, že nedostatek kyslíku nebude hlavní problém: Lavenna se jen zajíkl, vyskakuje na nohy. ,,Ver, postarej se o něj, já zavolám sanitku a kluky, jasné?! Hlavně ho drž při vědomí!“
Žena polkla, otvíraje ústa naprázdno, natolik ji pohled na dávného milence šokoval. Muž ležel bez hnutí, bolestně sténaje, oči, jejich zornice byly šokem stažené do velikosti špendlíkových hlaviček, doširoka otevřené: do ramene se mu při svém pádu zasekla obrovská skleněná střepina, přetínaje přitom vazy, šlachy, míře až hluboko do tkáně a masa těla, zasahuje přitom levý lalok plic. Paže byla takřka celá oddělena od zbytku postavy: rozházený sníh barvila doruda krev z roztrhaných tepen. ,,Richarde...“ špitla, zničena pohledem na jeho křečovité nádechy: přestože věděla, že tím ničemu nepomůže, pokusila se zastavit silné krvácení vlastními dlaněmi. Nic vhodnějšího nenašla. ,,Bude to dobrý... Jen hezky dýchej... správně, dýchej. Jsem tady s tebou...“
,,Ver...“ policista ji chytil za zápěstí: usykla, jeho stisk byl překvapivě silný. ,,Ver, odpusť... mi...“
,,Ne.“ Řekla to tiše, ale naprosto rozhodně, dál se snaže zabránit karmínové záplavě, aby opouštěla mužovy žíly.
Zachrčel: na rtech mu vystoupily rudé bublinky. ,,V-v-ver... Pro-sím...
Vytrhla se z jeho sevření, sama se v tu samou chvíli obdivujíc i děsíc za svůj chlad. ,,Ne, Richarde. Neodpustím ti: to bys měl příliš lehké. Nevydírej, nemluv. Soustřeď se,“ i jí se teď roztřásl hlas, ,,na dýchání. Pěkně pravidelně...“ Mezi dlouhými štíhlými prsty jí proudila krev ze zpola odtržené policistovy paže.
Lünergova tvář teď byla křídově bílá, kontrastující s tmavou barvou louže, jenž se pod ním rozlila. ,,Ver... já...,“ pravá dlaň znovu slepě zapátrala po jejím zápěstí, ,,já umřu! Musíš mi...“
,,Nemusím.“ Zaťala zuby a pohladila muže po bledém čele, zcela nelogicky nadávaje na nepřítomnost lékařů, kteří teprve teď mohli zachytit zprávu o zraněném: ,,Rudolfe, kde se fláká ta sanitka?!“

*****

Zase tu byla. Podobala se neoblíbené známé, která tu a tam zaklepala na jejich dveře a oni jí museli otevřít a přijmout do prostor, aby tam kolem ní chodili po špičkách jako kolem nedůtklivé královny.
Chvíle, kdy se celé osazenstvo shromáždilo na služebně, aby tam v pokoře, nadějích a přemýšlivém mlčení čekali, jak dopadne kolegův boj o život: seděli na židlích, stolech a pohovkách, jeden druhému vařili čaj a utěšovali se. Zvládne to.
Co na tom, že ho skoro neznali: v takové situaci se prostě drží pěsti.
Hotte pozoroval povzbudivě se tvářící, leč starosti vyzařující Engellhardtovou, která obcházela a podporovala své ovečky, snaže se jim dodat víru ve šťastný konec. Kolikrát už tohle zažili? Kolikrát už on sám seděl s přáteli, myslí se koncentruje na toho, kdo na operačním sále či jednotce s intenzivní péčí vedl bitvu o svůj život a zdraví? Takových případů bylo až smutně mnoho: sám si připomněl hrůzu čekání na výsledek operace Maxmiliánem Geburnem zraněného Semira Gerkhana, nebo mučivou nejistotu poté, co se Spravedlivý před několika měsíci pokusil sprovodit ze světa Franka Trabera.
Posledně jmenovaný kolem něj zrovna se smutným, nesmělým úsměvem prošel, nabízeje mu sušenku z fialové krabičky: když Hotte odmítl, pokračoval komisař chodbou ke své kanceláři.

Chtěl být chvíli sám: to, jak si všichni špitali, neschopni promluvit nahlas, jak se ohleduplně obcházeli a dávali si pozor na volená slova, mu příliš připomnělo to, jak se tvářili, když zemřela... Sussana. S povzdechem schýlil hlavu: chyběla mu...
Radši utekl, než aby na ni myslel: nebyl si jistý, zda jeho představy z minulosti nejsou zradou vůči současné přítelkyni. V kanceláři teď nikdo nebude, Tom seděl s ostatními v hlavní místnosti: takže se bude moci v klidu ponořit do svých myšlenek a vlastní tiché modlitby za život někoho, koho ještě ani pořádně nestihl poznat. Zmačkal do kapsy prázdný obal od sušenek a zahnul za roh, připravuje se vzít za kliku kanceláře, když strhnul překvapením.
No to snad ne, pomyslel si a rty se mu nějakým podivným způsobem zvedly do pobaveného oblouku. Já mám snad halucinace...

Ač k němu stála zády, nervózně pohlížeje na prázdné stoly kolem sebe, drobnou plavovlasou dívku poznal okamžitě: tentokrát na sobě měla baculatá novinářka elegantní černou zimní bundičku a vínové kalhoty.
,,Ehm, ehm,“ odkašlal si, s trochou škodolibosti registruje, že poskočila leknutím. ,,Dobrý den, slečno Wox. Mohu vám pomoci? Doufám, že nehledáte Toma Kranicha...“
,,Dobrý den,“ přimhouřila modré oči a zavrtěla hlavou: očividně ho poznala. ,,Ne, pokud pana komisaře už nikdy neuvidím, budu šťastný člověk.“ Najednou vypadala poněkud rozpačitě – byla přímým opakem rozhorlené dívky za včerejšího střetu na křižovatce.
Traber přešlápl: ještěže nešla za Tomem, protože by setkání mohlo skončit dvojnásobnou smrtí. ,,A smím vědět, copak tu děláte?“
Znachověvší blondýnka si odkašlala, zatínaje pěsti, jakoby potřebovala povzbudit sebe sama: ,,já jsem... já...“ zakoktala se, načež ukázala na Traberovu kancelář, ,,jsem tady pracovně. Naléhavě potřebuji... jednu informaci.“
Lhát tedy neumíš, Pískle, pousmál se Frank v duchu. Budiž ti to ke cti. Rozhodl se však hrát dívčinu hru: ,,tak povídejte, co potřebujete?“
Tereza polkla a vykročila ke dveřím, očividně ráda, když ji Traber následoval, pobízejíc ji ke vstupu. ,,Slyšela jsem...“ pípla a nervózně si promnula ruce, ,,že se má budovat nová dálnice.“ Přiskočila k na zdi připíchnuté mapě Kolína a přejela nad plakátem drobnou dlaní: ,,Tady přes starou průmyslovou zónu, má spojit Á čtverku s Á sedmičkou...“
,,Slečno...“ Traber pobaveně zkřížil ruce na hrudi: pokud se skutečně chystala taková stavba, Dálniční policie do ní stejně neměla co mluvit, územní plánování náleželo kolínskému magistrátu. A dívka to jako novinářka přece musela vědět! Kdepak, ta tady byla kvůli něčemu úplně jinému: Frank sice nebyl nijak zvlášť bystrý, ale ani jemu neuniklo, jak malá modroočka celou místnost přejíždí zvědavými, zkoumavými pohledy. O copak jí asi jde? ,,My se jako policie nevěnujeme stavbě dálnic, ale jenom provozu na nich. Ani jsem neslyšel, že se teď má budovat něco nového.“
Tereza pokývala hlavou, jakoby ho vůbec neposlouchala: jako očarovaná přešla k Traberovu stolu a zlehka po něm přejela prsty pravačky, křivíc ústa.
,,Slečno Wox...?“
Zamžikala jako člověk, který je vytržen ze snu. ,,Ano? Jistě... děkuji za informaci...“
,,Vidím,“ pousmál se v reakci na objekt jejího zájmu, ,,že vás má kancelář zaujala.“
Prudce zvedla hlavu: ,,va...vaše?!“
,,Jistě.“ Ohromně by ho zajímalo, proč se zatvářila tak zmateně: pak si však vzpomněl si na momentální situaci i na to, proč vlastně do klidu kanceláře zamířil a jemně chytil dívku za loket. Však on na její tajnůstky ještě přijde, něco mu říkalo, že se s blondýnkou nevidí naposledy. ,,Víte, slečno, normálně bych vám poradil, abyste se obrátila na naši šéfovou, ale bohužel na to není vhodná chvíle: jeden z našich kolegů byl velmi vážně zraněný a...“
Blondýnka mu v tu ránu svírala zápěstí jako ve svěráku, velké oči naplněné čímsi naprosto neidentifikovatelným. ,,Jak vážně?!“
Udělal krok nazpátek, teď ještě zmatenější: ,,nejsem doktor... ani netuším, jakou má naději: pracoval tu teprve dva dny, takže nikdo neví, jak je na tom s fyzičkou...“ Zdálo se mu to, nebo se jí při jeho slovech o tom, že je Richard nováčkem, skutečně ulevilo? ,,Ale snad to přežije ve zdraví...“
,,Budu mu držet pěsti,“ schýlila hlavu a sklesle zamířila ke dveřím na chodbu. ,,Děkuji a... mějte se.“

Traber dívku raději vyprovodil, aby se nezapletla do pavučin průchodů rozlehlé budovy: zdálo se mu však, že se tu novinářka, která právě nastupovala do své služební bílé Octavie, orientovala obdivuhodně dobře. Hm... Zakroutil hlavou, sleduje, jak se auto zanořilo do provozu na dálnici. Podivné... opravdu podivné.
Pokrčil rameny a vrátil se do hlavní místnosti, pohledem se vítaje s tiše sedícím Tomem Kranichem, který mu bez vyzvání nalil kávu do proužkovaného hrnku: na samotu najednou neměl ani pomyšlení. Uvelebil se v křesle, sahaje po cukřence: hořký pohár však zůstal bez jiné příchuti, neboť na sladkosti ztratil Traber chuť.
Do místnosti vešla Anna Engellhardtová: jen její chůze, těžká a rozkolísaná, zapříčinila, že všichni zmlkli, očima se vpíjeje do její tváře, pátraje po sebemenším náznaku toho, jaké asi budou nové zprávy.
Šéfová se zastavila uprostřed, tentokrát bez potřeby zajišťovat si jejich pozornost tlesknutím. Nadechla se. ,,Právě mi volali z nemocnice,“ pronesla tiše. ,,Je mi to strašně líto, ale pana Lünerga už nedokázali zachránit...“
Zkoprnělé ticho, které se ve služebně rozhostilo, narušil jediný člověk.
Veronika Wolfová, která zvrátila hlavu dozadu a rozesmála se křečovitě hysterickým smíchem plným pomstychtivého uspokojení.


Arrow


**********
**********


Stál na sněhem zavátém prahu, ruce v kapsách zaťaté v pěst a v hlavě myšlenku na něj netypicky filosofickou: dveře... Jak mocná ta obyčejná deska kovu, překližky, umělé hmoty či různých druhů dřeva může být: je nám branou k novým zkušenostem, novým setkáním, k pohledům na dosud neznámé tváře... Může se nám otevřít a zavést nás k dobrodružství, k nudě, k pořádné zábavě, ke smrtelnému nebezpečí, k zušlechtění ducha, k pádu ke dnu nízkosti a strachu, nebo zůstat zavřená a odříznout nás od dalších kroků na cestě.
Noc byla mrazivá: jednotlivé krystaly závějí sněhu se blyštěly v záři z naprosto jasného nebe pomrkávajícího kotouče dorůstajícího Měsíce.
Nadechl se, očima hypnotizuje slabým světlem podsvícené tlačítko zvonku, nemohouc se zatím odhodlat k tak prostému pohybu, jakým bylo zvednutí ruky: pronikavý tón který se ozve, mu může zcela změnit život.
A Semir Gerkhan měl takových veletočů za sebou už příliš.


,,Vůbec nechápu, proč sem mám chodit,“ už rázný krok, jímž Turek zdolával metry stroze působící chodby, vypovídal o jeho náladě: kdyby si Anny tolik nevážil, sáhl by ještě po nabroušenějším tónu. ,,Stejně si to nerozmyslím!“
Celou dobu mlčící Engellhardtová jen vzdychla: teprve těsně před kanceláří státní nadvládní, jejíž dveře se Gerkhan užuž chystal prudce rozrazit, stanula a založila ruce na prsou. ,,Semire.“
Zastavil se a výraz jeho tváře se z naštvaného změnil na nejistý.
,,Já chápu, že to není snadné a věřte, že tahle situace netíží jen vás,“ přiznala žena, bedlivě naslouchajícího komisaře zkoumaje: věděla, že se mu svým způsobem stává oporou, jediným pevným přístavem, který Gerkhana nezradil, když padaly jeho ideály. ,,Rozumím tomu, že jste rozčílený, ale proboha, ničemu neprospějete, když tam takhle vpadnete!“
Turek zaťal pěst a pokýval hlavou: měla pravdu, samozřejmě. Musí se uklidnit. Třeba se s jeho přeřazením ještě dá něco dělat: jenže pouhých pár desítek minut po arogantní exhibici policejního náčelníka Schwarze se zdálo nemožné působit pozitivně.
S Annou v zádech přešel k oknu, aby mezi květináči s muškáty vyhlédl ven, před budovu státního zastupitelství: z pátého patra byl dobrý rozhled na blízký park, kde si hrály děti, na tamní jezírko, na zelený pás uměle vysazených stromů, který měl oddělit tuto poklidnou městskou čtvrť od nedaleké průmyslové zóny, na šedý pruh dálnice...
Zhořklo mu v krku a odvrátil se. ,,Tohle pro mě vážně není lehké, šéfová,“ vyšlo mu ze rtů jako pouhé zašeptání.
Takhle zničeného ho Engellhardtová hodně dlouho neviděla: polkla a jemně mu položila dlaň na ramena. ,,Ještě si nezoufejme, Semire. I s Almarou...“ maličko se pousmála, když zaznamenala jeho trhnutí při zaslechnutí té přezdívky z jejích úst, ,,se dá mluvit. Třeba si to všechno vyslechne a rozhodne pro nás. Tak koukejte udělat dojem, jasné?“ Mateřsky mu upravila límec bundy. ,,Třeba zase zaberou ty vaše proslulé psí oči.“
,,Třeba,“ kývl hlavou, tvář maličko jasnější a v oříškových duhovkách konečně výraz, který šéfová viděla moc a moc ráda – odhodlání bojovat, které jí zase připomnělo toho starého známého Semira, ne muže zlomeného zradou toho, v co věřil. ,,Tak pojďme.“
,,Správně,“ pochválila ho a zaklepala na mahagonové dveře. ,,Nevzdáme se předem.“

*

,,Jen si sedněte!“ špinavá blondýna s protáhlým obličejem se tvářila podezřele mile, oplývaje vlahými úsměvy i nezvykle příjemným tónem: počkala, dokud nervózní komisař i jeho velitelka neklesli do nabízených křesel, načež na ně zamávala balíčkem v dlani svírané pochutiny. ,,Dáte si kávu? Paní Engellhardtová pije černou instantní bez cukru, to vím... A co vy, pane Gerkhane? Že by...“ zazubila se, ,,Turka?“
Semirovi poklesla čelist a zcela mimoděk si vyměnil pohled se stejně vykolejenou šéfovou: Schrankmannová.... udělala vtip?!
Státní nadvládní zvedla obočí, dožaduje se odpovědi.
,,Ech,“ odkašlal si muž, ,,děkuji, dám si taky instantní, s mlékem a cukrem. Ech... tři kostky.“ Když už mě vyhodí, ať si ještě užiji na jejich účet, pomyslel si a zamračil se.
,,Pán je náročný zákazník,“ ušklíbla se blondýna, dala vařit vodu a připravila šálky, načež také sedla na židli: ne však za svůj stůl, který jí dával auru nadřazenosti, ale přímo k mžikající dvojici. ,,Dobře. A teď si pohovoříme.“
Semir se napřímil, dlaně pokládaje na stehna. Už toho měl dost: to jim vážně to přeřazení do Stuttgartu, ta ohavná manipulace jeho života, stála za celé trapné divadlo předstírané familiárnosti?! ,,O čem si chcete pohovořit?“ nevydržel to a bez ohledu na šéfčino varovné usykávání tasil pořádně agresivní tón. ,,Probrat, co si mám zabalit s sebou na novou služebnu? Já na žádnou nejedu, paní státní nadvládní! Bylo naprosto marné mě sem zvát a přemlouvat: a nemůžete mi ani vyhrožovat, nemáte nade mnou žádnou moc. Dal jsem výpověď, je to pár minut.“
Anna si jazykem přejala zuby, po očku sleduje reakci své nadřízené.
Vysoká úřednice však zůstala pozoruhodně klidná: ba naopak, vřele se usmála, čímž zrychlila tep cholerického Turka na maximum. ,,Koukám, že se vám do Stuttgartu moc nechce...“
,,A proč by se mi mělo chtít, proboha?!“ Gerkhan, přesvědčený o tom, že se mu blondýna vysmívá, vyskočil na nohy, nijak se neostýchaje udělat pár vzteklých kroků až k sedící Schrankmannové. ,,Na mé práci mě bavila akce, rozumíte? Jezdit autem, zachraňovat životy, být přímo u toho, když se něco dělo a bylo potřeba pomoci. Jasně,“ rozhodil rukama, ,,že jsme někdy museli papírovat, ale to bylo nutné zlo, daň za práci, kterou jsem měl rád! A vy mě chcete poslat do pitomýho Stuttgartu, kde budu sedět v pitomým kanclu, topit se v pitomých formulářích, tloustnout a závidět těm, co se vrátili z akce, zranění, špinaví, zpocení...“
Obě ženy seděly na svých židlích napjatě: aniž by se vložily do jeho monologu, sledovaly, jak komisař zkřivil rty a ztěžka padl zpět do křesla.
,,Já chci,“ řekl zničeně, zíraje na mlčící Schrankmannovou, ,,aby bylo všechno jako doteď. Nevadí mi nasazovat život, nevadí mi riskovat a pouštět se do nebezpečí, paní nadvládní. Ale rutina mě zabíjí, potřebuji akci.“
Žena se zvedla, aniž by nějak odpověděla: klidně dokráčela ke stolu a stiskla tlačítko telefonu, oslovuje sekretářku. ,,Aťko, pošlete mi sem pana Ratze, prosím.“ Jakoby nic sáhla po konvici, z níž se s hučením valila pára a zalila všechny tři šálky, přidávaje k nim ještě čtvrtý. ,,Dobře jsem vás poslouchala, nebojte se, pane Gerkhane,“ zamumlala, dávaje pozor, aby si horkou vodou nezničila stůl. Vrátila konvici na místo a otočila se, aby, opřena dlaněmi o desku stolu, pohlédla Turkovi do hnědých očí. ,,Myslím, že bychom si mohli rozumět.“

*

První, co Semira na muži upoutalo, byla jeho tvář: jakoby ji měl Marcus Ratz složenou z desítek plošek, ne z hladké, tvarem lebky zaoblené kůže. Jeho výrazu tato strohost dodávala na kamennosti, umocněné holou hlavou a menšíma očima, jejichž černo-hnědá barva kupodivu budila dojem chladu.
Turek polkl. Tohle byl obličej člověka, který je zvyklý posílat lidi na smrt: který je nucen v mžiku rozhodnout, koho pověřit úkolem, jehož vykonání může vést k bolestivému konci. Zvedl k ústům šálek kávy, naslouchaje veliteli útvaru pro boj s organizovaným zločinem, který měl oproti drsnému vzhledu docela příjemný hlas.
,,Věc se má tak,“ začal Ratz, když byl představen a potřásl si se všemi rukama, ,,že už ten problém potřebujeme řešit. Obchod s bílým masem je jedno z největších svinstev: a bohužel musím konstatovat, že právě Kolín je v těch kruzích, kde se takové věci točí, mimořádně oblíbený. Jistě, těch, co sem třeba z Balkánu lákají mladé holky a pak je nutí šlapat, je spousta, ale tady ve městě za tím stojí především jeden muž.“ Holohlavý strážce zákona se odmlčel, snad aby si zajistil jejich plnou pozornost. ,,Heinrich Gless. Nikdo neví, jak vypadá, nemáme tušení, kolik mu je, kde žije, jaký je jeho rodinný stav. Ale tenhle bastard je už několik let alfou a omegou veškerého obchodu s bílým masem nejen v Kolíně, ale i v této části Německa.“
Anna položila hrnek na podšálek a zavrtěla hlavou: ,,slyšela jsem o něm. Jak to, že jste ho ještě nedostali?“ pronesla, spíše aby policistu povzbudila do dalšího pokračování: sama stejně jako Gerkhan napjatě lapala každé slovo.
Velitel útvaru pro boj s organizovaným zločinem nakrčil čelo. ,,Má to setsakra dobře vymyšlené, paní komisařko: sám stojí na úplném vrcholu pyramidy a ovládá nitky jednotlivých skupin, které se navzájem neznají. Mezi ním a těmi partami jsou naprosto minimální styky, on se mezi nimi takřka vůbec neobjevuje a kontakt na něj mají jen jejich šéfové: účinný systém, který toho hajzla bezvadně kryje. Už jsme rozbili několik band, ale nikdy jsme se nedostali až k němu, abychom to zarazili. Gless je jako hydra: useknete mu jednu hlavu a další dvě vyrostou. Potřebujeme se dostat až nahoru a vrazit mu meč do srdce.“
Semir polkl, aby si svlažil hrdlo: jindy příjemná chuť kávy ho teď dráždila na patře. Proč nám to tady vykládá? zauvažoval, ač v něm pomalu, ale jistě začalo růst podezření, které mu rozbušilo srdce.

Jakoby zaslechl jeho myšlenku, rozhodl se Ratz přejít k věci: napřímil se a ruce zkřížil na prsou, dosahuje tak dojmu maximální autority. ,,Gless, tedy jeho gangy,“ řekl důrazně, ,,se specializoval na holky ze zemí bývalého Sovětského svazu, konkrétně z České republiky a Slovenska. Klasický model: pečlivě vybraným mladým naivkám tady nabídl práci sekretářek a recepčních, převezl je sem, vzal jim pasy, hodil ženy do bordelu a nutil k prostituci. A bohužel nepatří k té hrstce, která by se svým ,zbožím‘ zacházela ještě alespoň trošku slušně: těch pár dívek a žen, které jsme osvobodili, když jsme zatkli jejich pasáky, mluvilo o znásilňování, drogách a dokonce mučení, když neposlouchali. Proto ho musíme dostat, vážení. Takový člověk nemá mít v naší společnosti místo.“
Slovo si vzala Schrankmannová, jež suverénně čelila jejich zvědavým pohledům. ,,V současné době působí v Kolíně odhadem asi pět Glessových skupin, které zadržují vylákané dívky. Dělají si překladiště, víte?“ zhnuseně si odfrkla. ,,Převezou ty chudiny sem, roztřídí a pak vyzvou své zákazníky, majitele místních bordelů, aby si přijeli vybrat nové maso.“
,,O jedné té skupině,“ vrátil se Ratz do hry, ,,víme. Naprosto přesně známe místo jejího stanoviště, dokonce máme nafocené i tváře jejích členů. Ale nezatkneme je. Tentokrát to nebude žádná akce, která zničí jednu skupinu. Tahle taktika nevyšla. Musíme ji změnit.“
Anna na moment zavřela oči: pod víčky se jí jako na plátně začala rýsovat teorie, proč tady vlastně už dobrou půlhodinu sedí a naslouchají něčemu, co se vůbec nepodobá jejich oboru. Vysvětlení, které ji napadlo, se jí ani trošku nezamlouvalo. Cítila, jak se jí v břiše začíná kroutit křeč strachu. ,,A co,“ zavrčela, ,,s tím máme společného já a pan Gerkhan?“
,,Dostaneme se k tomu, paní komisařku,“ usmála se Schrankmannová chlácholivě a sáhla po láhvi s vodou: ,,Mattonku?“
,,Ne, děkuji.“

Semir se netrpělivě zavrtěl. ,,Tak tedy?“
,,Máte s tím společného hodně.“ Holohlavý teď rentgenoval drobného policistu pohledem: jakoby uspokojen kývl, když Gerkhan neuhnul ani o milimetr. ,,Rozhodli jsme se hrát vabank a vyšlo to: podařilo se nám kontaktovat vůdce tamní skupiny, jistého Davida Geiselnehmera. A hra pokračovala. Vydávali jsme se za majitele bordelu z Turecka, který by s Glessem rád spolupracoval a dovážel mu svoje holky: když už má Slovanky, proč taky nenabízet tmavé dívky? Po blondýnách je v Kolíně poptávka v arabských klubech, ty evropské zase určitě sáhnou po orientálních, budou pro ně exotické. Ta komunikace po internetu a faxech trvala asi půl roku: šest měsíců, kdy jsme si museli dát pozor na každičké slovo, na každičkou větu, abychom to celé neposrali.“
Šéfová dálniční policie i státní nadvládní se současně zamračily: na drsné výrazy zvyklý velitel se nad tím však ani maličko nepozastavil, dál upřeně hledě na Semira, který se ze všech sil snažil nedat na sobě znát vzrušení.
,,Teď se zdá, že konečně uvěřili, že by z toho něco mohlo být: a chtějí, abychom dovezli první várku děvčat z Istanbulu. Problém je, že...“
,,Že nemáte nikoho, kdo by do toho šel, kdo by se mezi ně zamíchal,“ vyjekl Turek, který se již neovládl: jeho domněnka, již zprvu pokládal za tak smělou, se potvrzovala! ,,Nemáte toho, kdo by tam jel!“
Anna zbledla, zatínaje pěsti: i její teorie se zdála být pravdivou.
,,Měli jsme, pane Gerkhane,“ řekl policista klidně. ,,Jeden kolínský kolega, původem z Turecka, souhlasil, že mezi ně pojede, začlení se a bude se nám snažit zjistit vše o Glessovi: jenže před pár dny mu žena oznámila, že je těhotná, takže odmítl takovou akci riskovat. Sice ho chápeme, ale nechal nás na holičkách.“
,,A my se obrátili na vás, vrchní komisaři,“ nalila špinavá blondýna do dvou sklenic vodu a poslala ji jak Semirovi, tak Engellhardtové, která ji do sebe bez ohledu na předchozí odmítnutí vyklopila na jeden zátah. ,,Potřebujeme někoho, kdo mluví turecky, má... řekněme... orientální vzhled a přitom se vyzná v okolí Kolína: to mu dá výhodu, se kterou oni nepočítají.“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
,,Ne!“
Všichni se prudce otočili na Annu, která s rozhodným výrazem kroutila hlavou. ,,To je obrovské riziko, nedovolím, aby do něj Gerkhan šel: na mém oddělení je nejlepší a...“
,,Zapomínáte, šéfová,“ skočil jí Turek neslušně do řeči, ,,že už u vás pracovat stejně nemohu!“
,,Ale...“
,,Přesně tak,“ postavila se za Semira oči přivírající vysoká blondýna. ,,Ta Schwarzova akce přišla v pro nás ten nejlepší čas, mám-li být upřímná. Vaši pomoc skutečně potřebujeme, pane Gerkhane: a to, že jste odešel z Dálniční, se nám velice hodí.“
Muž jen zavrčel při vzpomínce na arogantního policejního náčelníka. ,,Neodešel jsem dobrovolně, tu práci miluji.“
,,Ehm. ehm.“ Jediný, kdo zůstal v relativním klidu, byl Ratz, který se teď na sebe pokusil upozornit. ,,Rád bych, aby se emoce nechaly stranou a my to celé nějak zarámovali. Takže, pane komisaři,“ pokynul Gerkhanovi. ,,Šlo by o tohle: měl byste na dané místo přivézt děvčata, která jsme už zajistili. Musel byste se naprosto dokonale vmísit mezi lidi z Geiselnehmerovy skupiny, spolupracovat s nimi na tom, co dělají, abyste si získal jejich absolutní důvěru: buďte si jistý, že vás ke Glessovi zavedou, teprve až si budou definitivně jistí, že jste jejich. Nejsou to hlupáci, budou vás podezřívat. Jakmile si vás proklepnou, ten bastard s vámi přijde osobně uzavřít dohodu a my budeme mít šanci ho konečně dostat. Rozumíte, co po vás chceme?“
Semir kývl, vnitřně celý rozechvělý: ne strachem, ale vzrušením, kterého ovládlo od čela až po chodidla. Jak nádherně vrtkavý umí být život! Místo sezení v kanceláři bude mít takovou akci, ke které se devadesát procent policistů nedostane za celou dobu služby: tohle bude skutečně velký podnik...
,,Vidím,“ pronesla Anna hořce, ,,že už je rozhodnuto.“ Měla teď na sebe vztek, že Semirovi radila zdrženlivost: kdyby sem komisař nalítl rozčílený, práci by jistě nedostal a byl by v bezpečí – nadále zklamaný, ale... ne ohrožený na životě.
,,Šéfová...“ Gerkhan nasadil prosebný výraz: ,,pochopte to: můžu pomoci a zbavit Kolín takového odpadu! Vždyť já...,“ polkl svá další slova, probíraje si je jen jako myšlenky: vždyť jim to i dluží. Všem dívkám, kterým bylo takhle ublíženo, všem ženám, kterým takhle někdo zničil sny a pošlapal těla. Jen zaplatí svůj dluh.... mladé znásilněné blondýnce, jež mu před pár desítkami minut zemřela před očima. A taky, svým způsobem... pomstí Kateřinu. ,,Jdu do toho,“ kývl pevně.

,,Výtečně,“ usmála se Schrankmanová a sepjala ruce jako při modlení, v celé poloze těla skrytou kočku číhající na svou chvíli. ,,Takže máme jasno. A jen tak mimochodem, pane Gerkhane, já mám vyšší šarži než prezident Schwarz: pokud se budete činit, nemyslím, že by mi dělalo problém zrušit to přeřazení do Stuttgartu.“
Mladý turecký komisař otevřel ústa: ,,vy... byste mi vrátila mou starou práci?!“
Přikývla na souhlas, koutky rtů stále lehce zvednuté. ,,Budiž vám to motivací.“
,,To je... úžasný,“ vydechl, rád i za to, že se potěšení mihlo i v jinak posmutnělé tváři Anny Engellhardtové, které se jeho plány pranic nelíbily. ,,Já se.... já...,“ blábolil, zápasíc s tendencí obě ženy obejmout, ,,určitě se vrátím, takže to místo nikomu nedávejte a...“
,,Pomalu, mladý muži,“ zamračil se Ratz, vstal a vyzval Gerkhana ke stejnému činu: komisařova roztržitost ho poměrně znepokojovala. ,,Teď vás čeká pořádný dril, tak abyste si to ještě nerozmyslel. Nezapomeňte, že váš kolega se roli učil půl roku – vy na to máte dva týdny! Ano, přesně tak, dva týdny,“ ohrnul rty, když viděl Semirův překvapený výraz. ,,Za patnáct dní máte dovézt ta děvčata na místo. Do té doby se musíte kompletně přeměnit do bezskrupulozního tureckého pasáka: taky si do hlavy vtisknout všechny detaily a hlavně... váš nový životopis. Není možné, abyste se někde hloupě přeřekl: tu identitu musíte přijmout tak dokonale, abyste jí byl, i kdyby vás třeba na zkoušku vzbudili uprostřed noci. Protože to David Geiselnehmer klidně udělá, jen aby si vás prověřil. Jasné? Nebude to nic lehkého.“
Nebál se. ,,Rozumím.“
,,Dobrá,“ zatvářil se holohlavý šéf jednotky spokojeně: mladík se mu líbil. Pravda, s jeho cholerismem nebude lehká práce, ale nechybělo mu nadšení a odvaha: jedině takoví mají šanci v podobné ostré akci uspět. ,,Počítám s tím, že dáte okamžitou výpověď a budete se věnovat jen této akci: pokud možno tak nenápadně, aby vaše kolegy nic nenapadlo. Vymyslete si nějakou záminku pro odchod, ať nejste podezřelý, ano? A... mimochodem, třeba je vám tahle role agenta souzená: náš imaginární pasák se totiž jmenuje Semir Aslan Bayram“
,,Znamení.“ Turek zvedl obočí ve výrazu pobavení. ,,Vidíte to.“



Gerkhan si dýchl na zkřehlé dlaně a zachvěl se: dnešní noc svíral zemi skutečně krutý mráz. Turek, ač prožil v Německu již mnoho zim, takové teploty stále ještě nesnášel dobře: rychle si tedy počal osvojovat myšlenku konečně zazvonit a schovat se do předpokládaného tepla prostor, kde se ukrývala skupina kuplířů kolem Davida Geiselnehmera.
Jakoby však v něm byla i jakási druhá strana, která mu radila všechno si před vstupem do jámy lvové zrekapitulovat, ujasnit si každý detail, zařadit do skládačky poslední dílky a vzpomenout si na veškerá fakta.
Hořce se ušklíbl: některé skutečnosti, které jeho misi provázely, se mu ani za mák nelíbily...


Arrow


*****


Motor vínového Lexusu pracoval naprosto tiše, jakoby nechtěl rušit rej řidičových myšlenek: do pořádně teplého oblečení oděný Semir Gerkhan seděl uvelebený za volantem, vychutnávaje si poslední kilometry cesty. Kdo ví, kdy si zase užije ten pocit, že tolik koňských sil poslušně čeká jen na jeho zapráskání bičem…
Doufal hlavně v to, že tu příležitost vůbec dostane.
Vzdychl si a po letmém mrknutí na hodinky zařadil nižší rychlost, aby si jízdu, byť kvůli ledem pokryté vozovce pomalou a opatrnou, prodloužil: měl ještě dostatek času, narozdíl od drahého parťáka vyrazil na místo se vzornou rezervou třiceti minut. Při pomyšlení na Toma se lehce zachmuřil: ano, samozřejmě věřil, že brzy spatří i svého přítele. Chyběl mu…
Mimoděk hodil očkem po prázdném sedadle spolujezdce: vymínil si, že na místo srazu přijede sám, slušně tak odmítaje doprovod šéfové, která mu svůj Lexus ochotně zapůjčila. Stejně, proč by tu měla být s ním? Oporou mu byla na stanici, když se loučil s kolegy – teď, ve chvíli, kdy se potřeboval naprosto koncentrovat na svou misi, ho mohla žena jedině rozhodit. Engellhardtová měla vždycky respekt k jeho rozhodnutím, nebál se, že by se mu vše ještě pokoušela vymluvit: na druhou stranu nechtěl poslouchat ani její obavy, ani sledovat její nesouhlasný výraz plný skrytých výčitek. Měla o něj strach a jeho by to mělo těšit – pro to, co se chystal udělat, však musel být přesvědčený na sto procent, nezviklatelný ničím, co by mu kdo mohl předložit za námitky.
Život se neriskuje snadno, ne těm, kteří si ho váží a jeho břímě na sebe berou se vší zodpovědností.
Zklamaně nakrčil čelo, když spatřil červeně zářící zadní světla zaparkovaných aut, stojících podle dohody na lesní cestě asi patnáct kilometrů od Kolína: s úšklebkem ustájil půjčený Lexus vedle jeho luxusních sourozenců a vystoupil, naposledy lítostivě hladě pohledem plynové pedály. Tak snad brzy…

,,Semire.“
Pousmál se, teatrálně uctívaje přispěchavší šéfovou sundáním čepice a jemnou úklonou. ,,Paní Engellhardtová?“
,,Řeknu vám,“ snažila se přes vážnost situace o odlehčený tón, choule se přitom do krátkého kabátku, ,,že jste se minul povoláním: ten herecký výkon na služebně… to.. to tedy bylo něco. Všichni vám to sežrali i s navijákem, dokonce jsem nachytala Veroniku, jak dojatě popotahuje! I já jsem málem pochybovala, zda ten odchod nakonec nemyslíte vážně…“
Zkřivil rty: náladu mu popravdě nezvedla. ,,Mrzí mě, že jsem musel Tomovi lhát,“ vyčetl si. ,,Nebylo mi příjemné klamat kolegy, se kterými se znám roky…“ Jeho racionální Já si ale bylo velmi dobře vědomo toho, že bylo takové jednání nutností: hra, do které se chystal pustit, spočívala na ostří nože. I ta nejmenší chybička ho mohla vyvést z rovnováhy a pořezat, možná smrtelně. Nemohl si dovolit, aby Tom něco pokazil nějakým překotným, horlivým pokusem o pomoc: koneckonců, nevědomost byla dobrá i pro Kranichovu bezpečnost. Podle shromážděných materiálů o Glessovi a jeho partnerech, které Semir během své přípravy na akci důsledně studoval, rozhodně nešlo o žádnou partičku dobrodinců: všechno to byli muži, k nimž není radno se otáčet zády. Jen ať je od nich Tom dál, jen ať o nich raději vůbec neví.

Zimomřivý Turek se otřásl chladem, rozhlížeje se po okolí: opodál stála skupinka asi pěti mužů, s nimiž živě diskutoval velitel Ratz, po jehož boku tiše odpočívala zelená dodávka. Aniž si to uvědomil, mladý komisař stiskl pěsti: ne… teď nebude dumat nad tím, KOHO uvnitř uvidí. Ještě má pár vteřin čas. ,,Vy,“ obrátil se místo toho na vyčkávající Annu, na tváři pokus o žertovný úsměv, ,,jste byla také výborná: jen tak mimochodem, ten polibek na rozloučenou nebyl součástí naší dohody!“
Zvedla obočí a našpulila rty, stávaje se málem symbolem veškeré nevinnosti světa: místo odpovědi sáhla po Gerkhanově bundě a mateřsky na ní upravila límec tak, aby muži pořádně halil krk před zákeřným, lezavým mrazem. ,,Ať se nenastydnete,“ vzdychla a jaksi navíc ho poplácala po rameni.
,,Když z toho vyjdu jen s nachlazením, bude to ještě dobré,“ ušklíbl se a navzdory prozíravé volbě oblečení se znovu zachvěl zimou: jakoby se teď, když bylo celé Německo pod vydatnou sněhovou záplavou, rozhodlo počasí přestat s bílou nadílkou a poctít všechny druhým aspektem své zimní periody. Rtuť teploměrů tak lámala rekordy v hlubinném potápění: dokonce i Rýnem se plavily velké ledové kry a dálnici se změnila v jediné zrcadlo, které se stalo příčinou…
V duchu se počastoval pořádným záhlavcem: ne, na dálnici teď nemysli, hlupáku!
,,Semire,“ chytila ho za loket Anna, která zaznamenala Ratzovo zvací gesto, ,,měli bychom tam jít….“
Jen zabručel a ještě rychle přešel ke kufru Lexusu, vytahuje z něj tašku se svými věcmi. Bylo obtížné sbalit si byť jen to nejnutnější: vždyť absolutně netušil a stále netuší, jak dlouho bude pryč a v jakých podmínkách se ocitne. Gratuloval si, že mu jako muži stačí to nejzákladnější, podloudně se přitom usmívaje úvaze, kolikrát těžší zavazadlo by asi měla při této příležitosti Andrea, Karolina nebo Petra.

Vzduch byl té noci neskutečně suchý a studený: Semir měl při každém nádechu pocit, že se mu jednotlivé jeho molekuly zakusují do hrtanu a trhají ho drápy. Kráčel tiše, s mlčící Englellhardtovou po boku, dobře přitom cítě její nevyslovené obavy kombinované s chutí otočit se k němu a začít ho přesvědčovat, ať se do nebezpečné akce nehrne. V mysli nad tím zavrtěl hlavou: již se rozhodl a nemínil svou volbu změnit, ať ho zavede kamkoliv. A že mu v tomhle podniku hrozí smrt, možná víc, než kdykoliv předtím? Tvář mu při tom pomyšlení kupodivu rozjasnil jemný úsměv. Pak zemře v práci, při ochraně spravedlnosti a řádu, jak si vždy přál: a půjde přece za ní, za Kateřinou.
Bylo to zvláštní, ale nebál se.
Stuttgart, to byla slepá ulička. Tahle akce však znamenala opak: ztělesňovala pokračování cesty, na niž se vydal se všemi ideály ve chvíli, kdy šťasten pohlédl na své jméno, vytištěné na absolventském seznamu policejní akademie.

Ratz ho přivítal rukoudáním. ,,Pane Gerkhane...“
Ač si Turek nikdy nepotrpěl na funkce, u velitele mu jaksi vadilo, že ho neoslovil hodností. ,,Zdravím vás,“ pustil mužovu pravici a přešlápl, zahřívaje si tak zábnoucí nohy: jedinou částí oblečení, kterou podcenil, byly boty. Ke kožené bundě zvolil elegantní černé polobotky místo pořádné zimní obuvi a teď hořce litoval. ,,Tak co, všechno připraveno?“
Marcus zvedl obočí, divě se takřka konverzačnímu policistovu tónu: opět na moment zapochyboval, zda ten mladý floutek vůbec pochopil, do čeho jde. ,,Ano, můžeme začít,“ souhlasil přesto a pokynul Engellhardtové, která z kapsy vytáhla mobil: stejný v reakci na to vyčaroval z bundy i Semir. ,,Nezapomeňte,“ Ratz vložil do hlasu veškerou naléhavost, ,,že je tenhle telefon vaše JEDINÉ spojení se světem, jasné? Nesmíte ho ztratit, úplně by se nám zhatila komunikace: velmi bych se divil, kdyby vás Geiselnehmer nechal zavolat od sebe. A i kdyby, nesmíte takovou nabídku přijmout, protože by jim stačilo vytočit to číslo znova a věděli by, kdo jste. Na to, že se sám dostanete do města, pak zapomeňte úplně, Gerkhane! Oni vás nespustí z očí, budete je mít v patách i když je neuvidíte: takže pozor na každý pohyb, na každé slovo. Sebemenší chybička vás může stát život: vy jste přece četl ty materiály, takže víte, že už pár vražd na kontě mají.“

Semir sevřel dlaně v pěst a přikývl: ano, skupina kolem Davida Geiselnehmera už skutečně zabíjela - ze oběť jim padlo přinejmenším pět děvčat, která odmítla přijmout roli sexuálních otrokyň. Dočkala se střely do týla. Poprava jako výstraha ostatním... ,,Vím, co je to za parchanty, veliteli. Nemíním je podcenit.“ Schoval telefon zpět do kapsy. ,,Takže na druhé lince je tady šéfová?“
,,Přesně tak, Semire,“ pokývala hlavou, ve tváři starost. ,,Budu ho mít neustále u sebe, nehnu se od něj: jakmile se dozvíte, kdy bude setkání s Glessem, hned dejte vědět a my pěkně zverbujeme zásahovku. Ano? Máte vlastně nabíječku? Zkontrolujte si to!“
Chtěl ji odbít mávnutím, ale při pohledu na její nesmlouvavý výraz s povzdechem zalovil v kapse bundy, vytahuje tenký kabel. ,,Jistě. Pamatujete si heslo?“
Moc dobře věděla, na co se muž ptá: bylo nutné domluvit si pár slov, která jim dala poznat, že jejich komunikace není ani odposlouchávaná, ani vynucená. ,,Samozřejmě, Semire,“ přitakala, sleduje, jak se mladík zase zamuchlává do teplého oděvu: vůbec se jí nelíbilo, jak se třásl. Aby se tak nestydl, znepokojila se, ale vzápětí musela podobné strachy utnout: oproti tomu, co policistu čekalo v akci, nebyla tato trošinka chladu naprosto nic. V duchu se pořádně nadechla, potlačuje touhu svého milého zaměstnance a dobrého přítele obejmout, aby se ho, ignoruje Ratzovu přítomnost, naposledy pokusila přimět k rozumu. Jenže jak se mohla k něčemu takovému rozhoupat, když viděla nadšení, které se Gerkhan tak očividně marně pokoušel skrývat? On se do akce těšil, nemohl se dočkat, až se do ní vrhne. Nepřesvědčila by ho, jen by Semira proti sobě popudila. Lítostivě vzdychla, pomalu se smiřuje s tím, že ji čekají dny plné strachu, kdy se bude bát, že jí každé otevření dveří, každý telefon přinesou špatnou zprávu. Ale koneckonců... život sám je nebezpečná záležitost.
,,Pane Gerkhane,“ trhl sebou přihlížející holohlavý velitel útvaru pro boj s organizovaným zločinem a pokynul Turkovi směrem k autu. ,,Už byste měl jít dovnitř.“

Semir byl vděčný vrstvě oblečení, která skryla jeho hluboký nádech: kdo ví proč se cítil jako před skokem do vody. Nestál sice na prkně vysoko nad bazénem, ale i tak v něm rezonovala ta samá dávka emocí a podivného vzrušení: dopadnu dobře? Nezraním se? Co bude, až prorazím hladinu?
Bylo na čase se odrazit.
Přistoupil ke dveřím dodávky, moc dobře si vědom, KOHO tam najde: podle dohody ho tam mělo čekat deset tureckých děvčat, spojenců v téhle hře na ostří nože. Jeho úkolem bylo vejít dovnitř a otisknout jim svou podobu do duše, aby věděla, kdo bude po celý ten čas u Glessovy skupiny jejich průvodcem: jediné, co Gerkhan nechápal, bylo, proč s představováním všichni tak neuvěřitelně meškali. Jedna z nejdůležitějších věcí že se řeší na poslední chvíli? S pochybami zakroutil hlavou, aby pak na tvář nasadil naopak tu nejvíc strohou masku chladu bez emocí, na jakou se zmohl, začínaje tak odpočítávat první vteřiny imaginárního života Semira Aslana Bayrama. Uvidí se, jak si hoch povede.
Klíčem umlčel obranu zámku, otevíraje dveře: zaznamenal přitom, jak se Anna, holohlavý velitel i ostatní stáhli, aby zmizeli ze zorného pole. Ok... Teď opravdu nebyl čas na rozptylování: kousl se do jazyka a vstoupil dovnitř.
Okamžitě se na něj upřelo deset párů očí, posazených v nervózních tvářích: Gerkhan si všiml, že se všechny ženy shromáždily za kabinou řidiče, vystrašeně se tulíc do jednoho chumlu.
,,Gözün retinasına yerleştirilecek,“ pozdravil turecky, zavíraje za sebou. ,,Olan bu cihazlar ancak bazı tür körlüklerde, kısmi görme sağlayabilecek?“

Ani jedna z žen však na jeho otázku, jaká byla cesta, neodpověděla: Semirovi při pohledu na ně došlo, že se k sobě netisknou jen z obav, ale i kvůli chladu. Málokterá měla na sobě alespoň lehkou bundičku: většina drkotala zuby, trápě se v teď již kvůli vypnutým motorům nevytápěné dodávce zimou.
Zamračil se: to jim nikdo nemohl říci, že se mají pořádně obléci? Vždyť nastydnou! Přistoupil blíže, přejížděje zrakem z jedné tváře na druhou: všechno to byly dívky okolo pětadvaceti let, snad jen... Zarazil se. Přímo proti němu seděla žena tak půvabná, že mu jen při pohledu na ni vyschlo v hrdle: ten sklon hlavy, dlouhé černé vlasy, mateřské objetí, v němž držela další dvě dívky... Musela být nejstarší ze všech, hádal by jí třicítku: co ho však na ní upoutalo nejvíc, nebyly ani plné rty, ani bohatý dekolt – do duše se mu zaryly ženiny tmavě hnědé oči s jemným nádechem taveného zlata...
Odkašlal si, obraceje se na exotickou krásku s dotazem, odkud pochází. ,,Cihazın özellikle maküler dejenerasyon?“
,,Istanbul,“ hlesla po dlouhém mlčení, donucena ke slovům až Semirovým gestem. ,,Şu ana kadar bu buluşun daha az gelişmiş Istanbul. Yardımıyla milyonlarca insanın görmesi, modelin, i intihar saldırısı recepsoni...“
Ženino sdělení Gerkhana šokovalo: cítil, jak se v něm střádá žluč, hrozící neskutečným výbuchem cholerického hněvu. No to snad ne!!!! Otočil se k nejbližší dívce, surově ji lapaje za límeček košile. ,,Cihazın özellikle maküler dejenerasyon?!?! “
,,I...i . istanbul, “ pípla, hroutě se pláčem. ,,Görmesi, modelin. Her iki hastalık da gözün arkasında! Her iki hastalık da gözün arkasında!“
,,To víš, že ti neublížím,“ pronesl hluše v reakci na její prosbu, aniž si uvědomil, že mluví německy a děvče, které se mu vytrhlo a schoulilo se mezi ostatními, vůbec nerozumí. ,,Nic se vám nestane, slibuji. Zato někdo jiný bude mít nakopaný zadek!“ Otočil se na podpatku, zabouchl dveře a pln zlosti se vrhl k holohlavému policistovi: kdyby soptící vulkán mohl získat lidskou podobu, zcela jistě by na sebe vzal tělo cholerického Turka.

,,Ratzi!“ absolutně nehledě na hodnost, chytil muže za rukáv a silně jím trhl. ,,Co to má, sakra, znamenat?!“
Velitel se mu vytrhl, s nechutí si všímaje Anny, která se k nim přitočila s vyplašeným výrazem ve tváři. ,,Co myslíte, Bayrame?“
Semir zalapal po dechu, mužův dotaz ho rozpálil k nepříčetnosti. ,,Co myslím?! Ony nic neví!!! Ty holky vůbec netuší, kam jednou a co se stane! Myslí si, že sem jednou dělat modelky a recepční!“
,,Ale jistě,“ podivil se Marcus Gerkhanovu šoku. ,,Stejně tak sem přijíždějí Češky a Slovenky: co jste čekal?“
,,Já....“ No ano? Co vlastně Turek čekal? V nejmenším ho nenapadlo, že půjde o akci, kde dívky neví o celém arzenálu příšerného martýria, které na ně může dopadnout jako drtivá pěst. Proč se jen o tuto část mise nezajímal a nechal ji na Ratzově týmu, sám se ponořuje do studia dokumentů a svého nového životopisu?! Proboha... ,,Já myslel... myslel jsem, že to budou turecké agentky, policistky! Volavky, rozumíte? A vy mi přeložíte zmatený holčiny, který navíc táhnete v mrňavý dodávce přes celou Evropu: vždyť jsou polomrtvé únavou, třesou se zimou!“
,,A vy vzteky.“ K Turkově nevíře se policista klidně usmál, pokládaje mu obě ruce na ramena v takřka otcovském gestu. ,,Gerkhane, uklidněte se! To nejsou jen tak nějaká děvčata: vytipovali jsme si a ozkoušeli pár lehkých žen z istanbulských ulic, ty nejlevnější holky od nádraží nebo hlavní třídy. Potřebovali jsme, aby nepromluvily ani slůvko německy: moc dobře totiž víme, že od Glesse turecky nikdo neumí, tak nebudou moci nic vyžvanit. Dovede si představit, že by se jen zmínily o tomhle setkání, natož o tom, že je na místo dovezl někdo jiný, než kdo s nimi vyjel? Geiselnehmer by vás okamžitě zastřelil!“
Šéfová mlčela, těkaje očima z jednoho na druhého.
,,Ale...“
Ratz komisaře umlčel pouhým zamračením: ,,Gerkhane... jsou to jen obyčejné pouliční coury, bez vzdělání, bez budoucnosti!“

Semir zasyčel jako okovanou botou přišlápnutá zmije, celý roztřesený: teď už věděl jistě, co tak znepokojivého našel v chladných očích zkušeného velitele. Nezmýlil se, v něm poznal toho, kdo posílá jiné na smrt: celou dobu však uvažoval o vyškolených policistech, ani v tom nejhnusnějším snu ho nenapadlo, že půjde o mladé ženy, obelhané a poslané do cizího, nepřátelského světa. Je, ubohé dívky, zradila policie ještě více, než jeho, když ho mínila poslat do Stuttgartu: nic není horšího, než když úmyslně zradí ten, kdo je povinen chránit... ,,Tohle... tohle nesmíme!“ řekl pak tiše. ,,To jim přece neuděláme.“
Muž zkřivil rty: copak tomu mladík nemůže rozumět?! ,,Chlapče,“ zachoval s nejvyšším úsilím relativně klidný tón, ,,uklidněte se. V Istanbulu před sebou neměly nic, maximálně vyhlídku na nějakou nemoc, nebo na chlapa, co je po té, co si užije, ubodá! My jsme jim dali oblečení, peníze, líčení... udělali jsme z nich pořádné lidi: a až se nám odvděčí, třeba získají německé občanství, umíme vracet laskavost!“
Komisař uhnul jeho rukám. ,,Ale ony o to nemají zájem, jsou k smrti vyděšené, sakra! To je mám odvézt ke znásilnění?! Jak bych s tím mohl žít!?“
,,Jsou to jen cuchty, naprostý póvl!“
,,Takže jen póvl... A navíc,“ doplnil Gerkhan smrtelně nebezpečným šepotem, ,,pouze turecký, že? Pro vás jsou to jen podlidi, viďte, pane Ratzi? Podnárod! Mám se začít zamýšlet, proč jste do téhle akce zavolal jen právě turecké policajty? Když to nevyjde a zastřelí mě, tak nebude žádná škoda, že?! A víte co?“ pohlédl na muže s vlastně zoufalou nenávistí, ,,mám sto chutí se vám na celou tuhle akci vykašlat!!!“

Ratz jen zamrkala, poslouchaje s otevřenými ústy, zcela vyveden z míry: takto se mu dosud nikdo nepostavil. Na poslední chvíli polkl hněvivou reakci a rozhodl se opět pro mírný postup. ,,Chlapče... Je to oběť několika dívek pro celek, pochopte to! Ano, pro ně to nemusí být příjemné..... ale konečně dostaneme Glesse! Na základě deseti děvčat můžeme rozbít síť, která jich unáší stovky, Gerkhane... copak tomu nerozumíte?“
Semir zavřel oči. Muž měl pravdu... a přece neměl. Vyšší zájem se střetával s naprostým úpadkem, hnusem, amorálností. Musí být dobro většiny skutečně vykoupeno utrpením několika? Slabí trpí tak často... a tomu jejich neštěstí teď měla pomáhat i instituce, která nad nimi měla držet ochrannou ruku? Nebyl takový úpadek příliš velkou cenou za úspěšnou akci?! Nepomůže svou účastí v tajné misi tomu, že zvítězí nespravedlnost? Tiše zaskučel. Co má dělat?
Naštěstí... napadlo ho, mám někoho, na jehož názor mohu spoléhat. S bledou tváří se otočil přímo k Anně Engellhardtové, na jejíž rady často dal: pokud to pochopila, pokud to schválila, tak... ,,Šéfová...“ pronesl tiše. ,,Slyšela jste přece, co říkal tady pan Ratz. Vy byste....?“
Žena se pousmála, smutně a starostlivě, načež svého podřízeného jemně, ale pevně objala. ,,Dejte na sebe pozor...“



Stál na sněhem zavátém prahu, ruce v kapsách zaťaté v pěst: za jeho zády nehybně spočívala dodávka s deseti vyděšenými dívkami, které netušily nic o svém dalším osudu. Svým způsobem ho měl v ruce on sám.... a ta zodpovědnost ho děsila.
Nadechl se a očima ještě jednou přejel okolí: v dálce zářila ohromná oranžovo-zlatá masa, tisíce do sebe slitých políček světel blízkého Kolína, připomínka jeho domova - světa, z něhož na nějakou dobu zmizí. V planině před jeho branami stála stará průmyslová zóna s ohromnými budovami ze začátku čtyřicátých let, vesměs zničenými spojeneckým bombardováním: před jednou z nich stál, před jinou, stojící jen kousek odtud, svedl Semir před lety souboj s Maxmiliánem Geburnem...
A teď ho čekal další boj, daleko těžší než ten fyzický.
Zaťal zuby a stiskl tlačítko zvonku.


Arrow


Přes krev, která mladému komisaři hučela v uších, přes prudké tepy srdce, u kterého měl dojem, že mu pulsuje až v krku, takřka okamžitě po zaznění zvonku zaslechl kroky: kamery, dovtípil se v tu ránu. Mají tu kamery a celou dobu mě pozorovali – proboha, snad jsem tady váhavě nestál tak dlouho, aby pojali nějaké podezření...
Zhluboka se nadechl a sevřel pěsti, až mu měsíčky vlastních nehtů nechaly světlé otisky ve snědé kůži dlaní. Ok. Teď musí působit co nejsebejistěji! Než stačil rozvážit, zda se zatvářit podmračeně, nebo nasadit zdvořilý úsměv, křídlo těžkých dveří bývalé nacistické továrny se otevřelo a ve vzniklém obdélníku oranžové záře rozeznal Turek čtyři temné postavy. Jedna z nich mu vyšla vstříc krokem plným sebedůvěry toho, kdo má za zády spolehlivé krytí odjištěných zbraní.
,,Semir Aslan Bayram?“
Policista přikývl. ,,To jsem já. Iyi Akşamlar, nebo, po vašem, dobrý večer.“ A bylo to. První slova mu přešla přes rty jakoby nic – dokonce do nich naprosto přirozeně dokázal vložit směs hrubého tureckého přízvuku, zdvořilé zvědavosti a předstírané únavy z dlouhé cesty. Měl jsem být herec, bleskla mi hlavou pochvala sebe sama. Jsem talent, Anna měla pravdu. Ovšem... jak jeho představení přijme obecenstvo? To je vždycky nejdůležitější: a jeho účinkování může potkat něco daleko horšího, než nepříznivá kritika špatně naladěného recenzenta. Místo bučení a palce obráceného k zemi by mohla následovat kulka do srdce...

,,Výborně, pane Bayrame.“ Muž vystoupil ze světelné clony, náhle mu stoje po boku s napřaženou pravicí: Semir, který se jí rázně chopil a razantně jí potřásl, si s velice nepříjemným pocitem uvědomil, že je v černém roláku oděný muž přinejmenším o hlavu vyšší. ,,Jsem David Geiselnehmer. Velím tomu tady. Jaká byla cesta?“
Gerkhan se křivě ušklíbl, pouštěje jeho dlaň: zachvění ani nemusel předstírat, mráz i na německé poměry mimořádně chladné noci mu kousal do teplomilného těla jižana víc, než by mu bylo milé. ,,Trochu jsem pozapomněl na vaše klima, navíc nejsem zvyklý na řízení po ledovce, takže posledních tři sta kilometrů bylo docela utrpení. Asi dvakrát jsem se málem otočil na střechu, ale jinak... bez problémů, vaši poldové spí. A jinde to není jinak.“
,,Vidím, že je vám docela zima.“ Geiselnehmerův hlas obsahoval zvláštní, jakoby sarkastické podtóny: uším však zněl hladce a příjemně. Semira mimoděk napadlo přirovnání k pocitu, s jakým člověk přejíždí prsty po dokonale vybroušené ploše kovu. ,,Nechcete dovnitř? Máte za sebou dlouhou cestu...“
,,Jo, spal jsem jen jednou,“ rozhodl se Turek pro stručnost. ,,Ještě v Brindisi – holky byly po celou tu dobu, co jsme jeli lodí, v autě, takže to musely vydýchávat...“ Vlastně si vůbec nemusel vzpomínat na papír, kde měl uloženy všechny údaje nového životopisu a každý detail vypracovaného plánu: celé hodiny jejich studia, kdy si každinký fakt pečlivě vyškrabával do mozkové kůry, se bohatě vyplatily. Jakoby teď povídal o něčem, co skutečně zažil, jakoby jeho tělo doopravdy cítilo únavu dvou dní strávených za volantem: a sám se v tento moment zároveň dokonale vžil do dojmů deseti mladých žen, které celou dlouhou cestu lodí seděly v zavřené, motory trajektu přehřáté dodávce. Přímo viděl sám sebe, jak je, dehydratované, pouští na prvním opuštěném italském dálničním odpočívadle na pár minut na vzduch... Málem své pohádce uvěřil. ,,No, jsem rád, že mám tu štreku za sebou.“
Geiselnehmer se usmál, alespoň tak Turek podle zvuku soudil. Do obličeje mu ve tmě neviděl. ,,Tak pojďte dovnitř. Ty holky to v tom autě ještě pár minutek vydrží a vy si zatím dáte něco na vzpružení. Máte je zamčené?“
,,Nejsem přece hlupák.“
,,To netvrdím.“ David ho gestem pozval dále, dávaje mu ve dveřích přednost před sebou samým. ,,Jen pojďte. A seznamte se s rodinou.“

*

Rodina...
Kdyby si ten luxus mohl dovolit, zavrtěl by Semir nevěřícně hlavou nad tím, co ho nikdy nepřestávalo rozčilovat – nad pocitem bezmoci, který se ho znovu a znovu zmocňoval, když si u každého druhém případu připomínal jednu krutou pravdu. Lidé žijí v neskutečně nebezpečné iluzi, jejíž ohýnek polínko po polínku živí akční filmy a krimiseriály: že totiž každý zločinec musí nosit kožené sako, luxusní hodinky a náušnici v uchu. Nezbytný je vzhled mafiána, nejlépe se snědou pletí a dokonale nagelovanými vlasy, uhrančivýma černýma očima, to vše doplněné chováním chladné přezíravosti...
Proč si lidé nepřipustí, že zločinci jsou ze stejného druhu jako oni?
Proč tak často žijí v bludu, že by pachatele poznali ještě předtím, než k něčemu dojde, protože by jim prostě přišel jako ,,divný týpek?“
Gerkhan málem skousl ret. Dobrá... obyčejní občané měli na tenhle omyl právo. Ale proč i mě pořád ještě vždycky tak strašně rozčaruje, když zjistím, že to tak vůbec není?!

Lehce se usmíval na pětici mužů, kteří před ním stáli, vyměňujíce si s ním zdvořilostní fráze: obě strany se lehce testovaly a Turek sám cítil, jak je v jejich mozcích posuzován, jak hodnotí jeho podivuhodně dobrou němčinu, jeho oděv, postoj, výraz tváře...
A on sám na ně hleděl, na moment opouštěje pozornost při výběru slov: ne... ani jeden z chlapíků, kteří tvořili páteř této buňky obchodníků se ženami, nezapadal do představ společnosti o tom, jak má vypadat zločinec.
Milan Březina, otylý čtyřicetiletý Čech s podbradkem a pískovými vlasy, oblečený v nedobře padnoucí košili s límečkem, ale zato elegantních kalhotách od obleku. Řidič z povolání, který brázdil kolínské ulice taxíkem – a jako šofér sloužil i zde ve skupině, staraje se o dovoz zákazníků i přepravu děvčat na místo určení, občas také pomáhaje ve chvílích, kdy se nějaká vzpurná dívka musela zkrotit.
Alan Varnör, bankéř buňky a v soukromém životě správce financí jedné malé soukromé společnosti z Duisburgu – i on byl při těle, ale dovedl to maskovat delším svetříkem, který navíc elegantně doplňovala lehká šála a dobře sednoucí džíny. Ve tváři měl muž dobrotivý výraz a v bradě důlek, který mu dodával vzhledu prostinkého sedláka: Semir si dovedl představit, jak svými vtípky umí bavit společnost na rodinných sešlostech...
Oproti Alanovi působil holohlavý Derek Neukönig s hluboko posazenýma, menšíma černýma očima stroze a nedůvěřivě, oblékaje přitom obyčejný hnědý oblek: ve skupině se podle Davida, který muže jednoho po druhém představoval, staral o sjednávání kontraktů, vymáhání a vyřizování smluv s obchodními partnery, stejně jako to dělal v civilu, když živil svou rodinu. To však nešlo o ničení těl a duší nic netušících děvčat, v podstatě unesených ze svých vlastí, aby se stala zbožím, pouhými hračkami pro něčí potěšení...
Nejvíce uvolněně se choval mladík, kterému nemohlo být ani třicet, Slovák Marián Hovorka: od počátku se smál, s gustem si často projížděje delšími, střapatými světlými vlasy – z posledního ročníku zběhlý student medicíny, který se staral o zdravotní stav děvčat, jejich jídlo a zásobování celé skupiny. Pro svět milý, stále dobře naladěný mladý skladník: nikdo netušil, že si na oblečení podle posledních trendů vydělává obchodem s lidským masem, občas dokonce donucený nějakou z neposlušných žen pořádně zmáčknout.

Každého z nich, pomyslel si Semir, když po přípitku na dobrou spolupráci zvedal ke rtům panáka vodky, kterým uctili jeho příjezd, bych tipoval na tátu od rodiny.
Každého z nich si dovedl představit, jak po uběhnutí pracovních hodin obyčejného, poctivého zaměstnání zajde domů, políbí ženu na tvář, zeptá se dětí na školní výsledky a pak si zajde s chlapama na fotbal nebo na jedno zrzavé do hospody. Někteří z nich rodiny měli, ba dokonce i potomky! Jenže ať už to jejich blízcí věděli, či ne, do společného rozpočtu přispívali i z toho, co dělali tajně, po víkendech, večerech, volných odpolední: organizovaný zločin je rakovina, která se tiše, tajně plíží po všech strukturách společnosti, prolézaje až k těm naprosto nic netušícím. Nebo snad Värnorova manželka dokázala žít s vědomím toho, co její muž páchal za zrůdnosti těsně předtím, než se k ní pozdě v noci přitulil v posteli?

To byla velká zrada zločinců proti lidem – ta sprostě ulhaná obyčejnost, všednost jejich tváří. V tu chvíli Gerkhan pochopil, proč se ve středověku vypaloval chyceným provinilcům cejch...

Existovaly však i výjimky. Pokud se jeden jediný člověk z celé pětičlenné skupiny vymykal tomu, co vířilo v Turkově hlavě, byl to sám David Geiselnehmer, s hnědýma očima, tmavými vlasy a na první pohled neupravenými, na druhý již pečlivě opečovávanými vousy, který na dnešní příležitost oblékl tmavě modré džíny, botasky a černý rolák, jenž objal jeho urostlou, ramenatou postavu jako druhá kůže.
Kdyby to viděl ve filmu, vysmál by se tomu mladý policista jako největšímu, nejtrapnějšímu klišé, jakým má být divákovi naznačeno, že hledí na zápornou postavu – levou tvář obchodníka s bílým masem však skutečně hyzdil dlouhý narůžovělý šrám. V rysech obličeje měl muž strohost pragmatika, který brilantně dovede odhadnout, co položit na kterou misku vah, bez emocí zacházeje jak se zbožím, tak i s lidskými životy.
Ratzův protipól ve vlasatém vesmíru, ušklíbl se Gerkhan cynicky při vzpomínce na holohlavého policistu. Jenže tomu šlo přeci jen o záchranu životů a vítězství zákona, ač byly jeho metody přinejmenším diskutabilní. To Geiselnehmer byl ten, který bažil po zisku – nebo mu snad dělala dobře jen nadvláda nad někým, kdo se nemohl bránit? Nad desítkami vystrašených děvčat, jejichž životy závisely na jeho rozhodnutí?
Ať tak či tak, právě Davida si Semir dovedl představit, jak tiskne kohoutek zbraně u týla neposlušné dívky, aby pak, stoje u jejího již mrtvého těla, chladně vysvětloval přihlížejícím, hrůzou ječícím ženám, že takhle dopadnou všechny, nebudou-li hodné...


mmmmmmmmmmmmmmmmmm


,,Cože?“ otočil se Gerkhan náhle, vědom si toho, že na něj Geiselnehmer mluví: zatrápeně, vynadal si rozčíleně. Taková nepozornost hned na začátku – to snad nemyslím vážně!
Naštěstí však zločinec jeho jednání pochopil jako následek počátečních zmatků, shovívavě se na něj usmívaje. ,,Ptal jsem se, pane Bayrame, zda nám předvedete zboží.“
Zboží... Turek se jen taktak ubránil ohavnému úšklebku. Ano, přesně. Lidská krev, maso a především jisté části těla na správných, muži využitelných místech, jedině tím mě ně byly jím převážené dívky. Žádné jejich duše, žádné jejich city se neřešily.
A on teď bude muset ženy ukázat. Jako dobytek. ,,Ale samozřejmě,“ zahrál naprosto přesvědčivý souhlas, rozhlížeje se po očividně opravených a především dovednou rukou přebudovaných prostorech, kde stáli: ze všeho nejvíc připomínaly velkou, chladnou garáž. Zaparkováno tu bylo několik aut a z místnosti vedly minimálně dvoje dveře – Semir hádal, že do obytných prostor. ,,Máme sem s nimi zajet?“
,,Když budete tak hodný...“ ukázal Neukönig na volné místo mezi pěkným zeleným Volvem a vínovým Chevroletem. ,,Už jsme na to čerstvé turecké masíčko zvědaví!“
Semir se nadechl. Teď bude muset jednu svou část ubít, zadupat do prachu.
A to bude moc těžké...


Arrow


*

Jakmile otevřel dveře zadní, úložné části dodávky, která již byla ustájena uvnitř garáže, zajištěné těžkými vraty, zase se mu zrychlil puls: ale nemohl jednat jinak, než postoupit dále do vozu, prohlížeje si poplašené ženské obličeje.
Teď, když sem dopadala trocha z na stropě haly umístěného světla, je již rozeznával: už si jednotlivé tváře dokázal spojit s těmi na portrétních fotkách, které mu dal Ratz, aby se naučil jejich jména. Tak Semir věděl, že maličko baculatá tmavovláska úplně nalevo je Begum Rahnamá... a v nádherné třicetileté ženě, která k sobě stále mlčky tiskla dvě vystrašené spolucestující, poznal Nurtan Táleb. Na snímcích, které si měl vyrýt do paměti, vypadala daleko všedněji – a už vůbec na nich nevynikl zlatavý odstín jejích hnědých očí...
Na tváři vyloudil úsměv, připadaje si jako ten poslední bídák na světě: to on je sem zavezl. A nemůže je ochránit před ničím – od chvíle, kdy projel dveřmi a vypnul řvoucí motor, nebyl sto řídit jejich osudy. Mohl se za ně jen modlit... A to bylo setsakra málo. ,,Üksek lif içeren bu kahvaltının tansiyonu ve kolesterolü düşürebildiğini ve kalp krizini!“ nabádal ženy co nejklidnějším hlasem, aby se nebály, chystaje se pokračovat s vysvětlením, že si je teď majitelé agentury prohlédnou. ,,Yemeyenlere oranla kalp hastalığı riskinin yüzde ranında azaldığı görüldü, modelin, recepsioni. Evet?“
Mlčely, jen se k sobě choule: Semir si uvědomil, že skutečně vypadají unaveně, vyčerpaně a do jisté míry.... rezignovaně. Cítil, jak se mu hrne krev do hlavy: dobře to pan Ratz vymyslel, jen co je pravda!


,,Ta děvčata jsou zvyklá, že se s nimi špatně zachází, Gerkhane – vždyť jsou to laciné šlapky! Těch pár dní, co strávila tady, jim přišlo jako ráj – teď si ho musí něčím odpracovat!“ velitel útvaru pro boj s organizovaným zločinem zlostně křivil tvář, rozhořčen, že mladý policista neposlouchá. ,,Převezli jsme je sem ze špinavých ulic, dali jim oblečení... Tak už pochopte, že místo aby je nějaký zfetovaný zákazník ubodal a zahrabal někde pod mostem v Istanbulu, poslouží ty holky tady v Německu dobré věci!“
,,Ale aniž se k tomu mohly svobodně rozhodnout,“ zasyčel Semir, choule se do kožené bundičky, zmrzlé dlaně skrývaje v zateplených kapsách: první věcí, kterou si zapomněl vzít, byly rukavice. Achjo. ,,Nemáme právo tohle udělat.“
Ratz zkřížil ruce na hrudi: ,,Právě jste řekl, že do toho půjdete!“ zavrčel, očima hledaje Annu, která se po pár Gerkhanovi adresovaných povzbudivých slovech opět odmlčela.
,,Půjdu,“ kývl Turek rozmrzele. ,,Ale nelíbí se mi to, ani náhodou! A pak, co si vlastně myslíte, že ty holky udělají? Něco jsme jim slíbili a ony najednou budou místo modelek dělat prostitutky! To si myslíte, že to nechají jen tak? Že nebudou protestovat? Stačí, aby se ozvaly a mám kulku v hlavě! Popravdě, jde mi i o moje zdraví.“ Je to půl roku, co jsem přežil setkání s Condegnem a teď bych měl páchat sebevraždu? Ani náhodou, umínil si.

,,Ach tak.“ Marcusovi se očividně ulevilo. Přizývaje k rozhovoru i Engellhardtovou, dal se do širšího osvětlení plánu. ,,Poslyšte, převezli jsme je sem do Kolína už před několika dny – byly spolu, ale jinak s nikým nepřišly do styku, rozumíte? Jen jsme je poslouchali a mapovali jejich chování, protože jsme potřebovali zjistit, jak jsou na tom s jazyky – právě to, že se některá dorozumí německy nebo anglicky a něco prokecne, jsme museli vyloučit!“
,,A jistě jim vůbec nepřijde divné, že pak přišel někdo naprosto cizí – já – a odvezl je kamsi úplně jinam, že?“ Semir se vůbec neostýchal brblat: teď, když si vše promýšlel, mu rádoby vypilovaná akce přišla vystavěná na neuvěřitelně slabých nohách. Stačí šťouchnutí a celá ta těžká konstrukce se zřítí – na něj.
,,Dneska jsme ty dívky vzali do téhle dodávky už ráno,“ zarazil jeho námitky Ratz. ,,Od té doby je vozíme po okolí Kolína, měly jen jednu minimální přestávku. I vy jste se přeci domníval že jedou přímo z italského přístavu, vypadají jako po dlouhé, nepřetržité cestě! Ony si také pravděpodobně si myslí, že teprve dneska dojely do Německa. Nebudou protestovat, Gerkhane. Jsou to děti ulice, bez vzdělání, bez nějaké vyšší inteligence. Navíc jsou již unavené, odevzdané, zpocené... a naprosto dezorientované. Na nic se nezmohou. Nebudou vám dělat problémy.“
Mladý policista si odfrkl. ,,Nebohé dívky. Unavené, zničené, dezorientované, říkáte? To jsme mě tedy utěšil.“



Faktem bylo, přiznal Semir, že se teď skutečně ani jedna z žen nepokusila o odpor: jen dál seděly v jednom chumlu, některé se drže za ruce. Snad mezi nimi během těch pár dní, co strávily spolu, vznikla již drobná kamarádství a spojenectví. Vzdychl, utrápený tím, co musí udělat. ,,No jen se nebojte,“ zopakoval výzvu. ,,Lütfen.“
,,To jsou ony?“
Turek se prudce obrátil, nespokojený, že sem Geiselnehmer vešel bez pozvání, navíc s baterkou, kuželem jejíhož světla bez skrupulí přejížděl po obličejích dívek, které si zakrývaly mrkající, oslněné oči. ,,Hm... nejsou úplně nejmladší...“
,,Nevěděl jsem“ odsekl Gerkhan, kterého Davidovo jednání podráždilo, ,,o jaký věk stojíte, tak jsem se přizpůsobil tomu, že u vás chodí do klubů hlavně padesátníci. To jsem si zjistil. Potřebují si dokázat, že ještě za něco stojí.“
,,To je pravda,“ sklonil muž světlo a dal ruce v bok. ,,Ale rádi si to dokazují s osmnáctkama.“
Semir jen pokrčil rameny. ,,Není problém: pokud po tom toužíte, seženu vám třeba třináctky, mně je to jedno. Popravdě jsem tuhle dávku bral jako testovací – jak vůbec proběhne cesta, kde s nimi zastavit, jak často, zda jich vůbec mohu vézt tolik. Příště buďte konkrétnější, rád splním objednávku. O tenhle obchod stojím.“
,,Dobrá, chápu.“ Jakoby se nechumelilo, předal Geiselnehmer baterku Gerkhanovi, který si s velkou nevolí uvědomil, že náhle v dodávce není k hnutí – na dívky se přišel podívat i zbytek skupiny, zvědavý, jaké zboží došlo tentokrát. Vždyť mělo mít vůni exotiky... ,,Tak nám nějakou vyberte, Bayrame.“
Vlna děsu, která jím projela, Semirovi málem zabránila promluvil: jen ztěží si zachoval chladný tón. ,,Co že mám udělat?“
,,Vyberte nám jednu tu panenku na vzorek, abychom si udělali obrázek.“ Varnör ta slova pronesl, jakoby mluvil o přebírání zralých rajčat v hypermarketu. ,,Musíme ochutnat, co nám vlastně přijelo. Je to,“ usmál se, ,,taková naše malá tradice. Rituálek.“
Gerkhanovy dlaně se opět sevřely v pěsti: měl dojem, že každý z mužů musí slyšet, jak mu praskají klouby, zaťaté v gestu strašlivé bezmoci. Bezmoci z toho, že zločincům za jejich nestydatý požadavek nemůže rozbít obličej, bezmoci z toho, že nemůže všechny ty ženy vzít, odvézt je kousek za Kolín a pustit na svobodu, bezmoci z toho, že... musí poslechnout. Všechny ty úvahy mu proletěly hlavou rychlostí jediného mžiku očního víčka. Pak se jich vzdal, nutě se do otočení k dívkám, které na příchozí vyděšeně hleděly, boje se vyslovit jedinou hlásku.

Udělal krok. Tak kterou? Kterou z nich má odsoudit k příšernému martýriu hned na začátku?
Tu baculku na kraji?
Nebo to děvče, které vypadá ze všech nejmladší, vytáhnou tmavovlásku v červeném svetříku?
Tu holku s orlím nosem a ušlechtile ostrými rysy v obličeji, tak netypickými pro Turkyně, které měly tváře spíše kulaté?
Či... pohledem se zastavil na Nurtan, která mu jako jediná nevěnovala pozornost, sama tiše chlácholíc dvě holčiny: Gerkhan dobře viděl, jak jim tiskne dlaně a jemně jim hladí kůži palci v takřka mateřském utěšování.
,,Tuhle? Ok!“ Březina postoupil dopředu, několika jednoznačnými mávnutími nakazuje oběma konejšeným, aby se klidily: dívky jen vypískly a přitiskly se k družkám, nechávaje zlatoočku o samotě, strnulou a zmatenou. ,,Tak ji vezměte, Bayrame. A opatrně, ať jde sama od sebe: nechceme ty ostatní vylekat. Jasné? Hezky v klidu.“
S pocitem, že musí každou chvíli explodovat, se Semir beze slova sklonil k sedící mladé ženě, která se instinktivně posunula o kousíček dozadu, až se zcela přitiskla páteří na stěnu dodávky, hledě na Turka se strachem a výčitkou vepsanou v krásné tváři. Ona tuší, co bude, došlo Gerkhanovi. Ona jediná z nich má podezření, že se stane něco špatného. ,,Yasadışı olmasına rağmen meclisteki en büyük siyasi hareketi oluşturan hareketi ve diğer.“
Třicetiletá na jeho jemnou výzvu k tomu, aby šla s muži prohlédnout pokoje a ujistit se, že je všechno v pořádku, reagovala sotva znatelným zavrtěním hlavy a jediným slovem. ,,Yok.“ Ne.
Krucinál... Jak ji má přesvědčit, jak ji má odvést, aniž by nějakým humbukem vyděsil ostatní?
A zároveň aby...
Cítil, jak se mu do zad zarývají jejich oči, jak Glessovi lidé vyhodnocují každý jeho pohyb, grimasu, gesto nebo tón hlasu. Musí na ně zapůsobit, musí je přesvědčit, že je opravdu jejich člověk, hodný toho, aby ho dovedli až k muži na samotném vrcholu pyramidy! Vždyť proto tady je. Se zatnutými zuby se ohnul, chytaje usykávající ženu za paži, nutě ji, aby se zvedla na nohy. ,,Hükümet ise değişikliklerin ve hukukun üstünlüğünü güçlendireceğini savunuyor.“
Tmavovlasá hodila očima po děvčatech: že je podle slov toho, který je sem přivezl, nechtějí stresovat? S třesoucím se rty vstala, ulekaně mžouraje po mužských tvářích, které ji obklopovaly. Tak dobrá, půjde... Poslušně se zavěsila do rámě drobného muže v kožené bundě, který jí maličko pokynul: společně s celou skupinou se vydala k východu z dodávky, nechávaje za sebou teď poděšeně si špitající dívky, které v ní ztratily svou oporu.

,,Hezký kousek,“ usmál se Březina, když zajistil dveře auta, aby mladé Turkyně nemohly utéci: spolu s ostatními zíral na nervózní, krčící se ženu tak intenzivně, že ta zkřížila ruce na hrudi, jakoby ji snad již přímo fyzicky ohmatávali. ,,Jak říkal David – není sice nejmladší, ale postavičku má pěknou. Podívejte na ten zadeček...“
Semir mlčel, v duchu se modle, aby to neprovedli přímo před ním: sám se ze všech sil snažil, aby na Turkyni, která na něj zoufale hleděla jako na jediný ostrov uprostřed oceánu naprostého neznáma a nejistoty, ani nemrkl.
,,Chlapci, tak ji vyzkoušejte,“ usmál se Geiselnehmer, házeje Mariánovi drobnou krabičku s pestrobarevným potiskem. ,,Nemusím vám připomínat, že o těhotné nemáme zájem, že? Zařiďte se podle toho.“
Žena zmateně těkala z jednoho mluvčí na druhého, mhouře víčka v soustředěné, ale dopředu marné snaze porozumět pro ni naprosto cizí řeči: ,,Anlamyiorum...“ Nerozumím.
Hovorka ji chytil kolem ramen, dobrácky ji hladě po paži. ,,To nic. Půjdeš s námi, ano?“
Jen se zajíkla a zavrtěla hlavou, neschopna pochopit jediné slovo. ,,Anlamyiorum!“
Gerkhan nečekal, až ho o to požádají a sám otevřel ústa, znovu se přemáhaje, aby vůbec dokázal promluvit. ,,Mensup milletvekillerinin erteleme istemine rağmen, anayasa değişikliğine dair.“ Strašně se za svou nehoráznou lež, že se žena nemá bát a jít s ostatními, styděl. Tohle je práce policisty? K tomuhle musel získat diplom na akademii?
Zlatooká ztěžka polkla.
,,Tak pojď, holka,“ zasmál se Březina a natlačil se na ženin bok, svíraje její tělo mezi sebe a Hovorku. ,,Alespoň to budeš mít za sebou hned...“
Zazmítala se, počínaje být skutečně vyděšená: učinila marný pokus setřást jejich ruce. ,,Yok! Yooook!“

Semir se na to nedokázal dívat: raději se rychle obrátil k Davidovi, jenž se ke skupině kolegů, kteří teď již bez skrupulí zkroutili bránící se mladé ženě paže za záda a s Mariánovou dlaní zacpanými ústy ji táhli do vedlejší místnosti, nepřipojil. ,,Hlavně,“ neuměl vysvětlit, jak se s tak velkou mírou adrenalinu v žilách dokázal držet cynicky chladného tónu, ,,mi ji nepoškoďte! Nezapomeňte, že tady má vydělávat.“
,,Však se nebojte, Bayrame,“ zvedl David koutky v milém úsměvu. ,,My vám ji zaplatíme, o nic nepřijdete. Mimochodem, vy se nepřipojíte? Alespoň byste měl nějaké povyražení po dlouhé cestě, ne?“
,,Sakra, necukej se!“ Holohlavý řidič uštědřil vzpínající se tmavovlásce lehký políček, spolu s ostatními ji dostávaje přes práh pokoje, který zůstával Semirovi skrytý.
,,Yoooook!“ zavřeštěla, mizíc Turkovi z očí. ,,Muhalefet gruplarının değişiklikleri!!!!“
Husí kůže, která mu při té scéně vyrazila po celém těle, se díkybohu neodrazila na zbarvení Gerkahnova hlasu. ,,Ne, díky,“ pronesl s nuceným klidem. ,,Jsem unavený, asi bych... asi bych zrovna nebodoval. Víte, jak to myslím.“
V černém roláku oděný muž se rozchechtal – tak hlasitě, že v jeho smíchu zanikl zoufalý ženský pláč, jenž se ozýval z vedlejší místnosti. Pláč, který zrovna v tu chvíli přešel ve výkřiky plné bolesti...
,,Bayrame, chlape, vy se mi líbíte.“ Pasák zakroutil hlavou, očividně pobavený Turkovou upřímností. ,,Tak když ne dneska, nabídka platí pořád. Máme tady ještě nějaké jiné holky, čekají své kupce – pokud budete kteroukoliv z nich chtít, stačí říci. My už vám ji,“ otřel si smíchem slzící oči, ,,připravíme.“
Semir krátce kývl, zadržuje nutkání uhodit vlastní hlavou do zdi. Jak se očistit ze vší té špíny, která na něm ulpěla již v prvních minutách téhle děsné akce? Kolik... jí ještě bude? Kolik jí snese?
Měl dojem, že s ním prostory víří a veškerý jejich obsah se slévá do šedivé směsi – jako když dítě smíchá dohromady všechny špalíčky plastelíny a pak hledí na bezbarvou hmotu bez záchvěvu původních odstínů. Vnímal černé duhovky Davida Geiselnehmera, do uší mu pronikal řehot bavících se násilníků, o poznání tišší, ale o to zoufalejší lkaní týrané ženy, v botách ho zábl rozpouštějící se sníh, na prsou ho tlačil do kapsy vložený telefon, jeho spojení se světem tam venku, se světem, který si pokojně žije své prázdné životy plné starostí o plytké příběhy celebrit, zatímco on tady nasazuje zdraví a je nucen dělat to, co se mu bytostně příčí a...
,,Bayrame?“
Polknutím svlažil vyprahlé hrdlo. ,,Za tu nabídku děkuji,“ dokázal přes veškerou vnitřní rozkolísanost zahrát vděčnost. ,,Však já si řeknu, až budu mít chuť. Dlouho jsem si nezašpásoval s nějakou světlovláskou.“
,,No jo, Turka v sobě nezapřete,“ zazubil se pasák. ,,Musím vás zklamat, teď na skladě žádnou nemáme. Jedině jednu medovou, ale to je spíš bruneta. No, však uvidíte sám.“ Přátelsky poklepal policistovi na rameno. ,,Ok, Bayrame. Kluci se už o vaše ovečky postarají – dneska dostanou najíst, napít, budou se mít kde umýt a vyspat, dohlédneme na ně. Počítám, že jsou unavené, takže na ně náš medik mrkne až zítra. Necháme je uklidnit, potřebují to. A co vy? Chcete si to tady prohlédnout?“
Šťastný za záminku, která ho snad odvede z doslechu ženina pláče, Semir rád přitakal.

*

Zbraň zabíjí.
Může jí někdo zazlívat její účel, schopnost rozdávat smrt? Ne. Pistole je kus kovu, mrtvý a studený. Leží bez hnutí, dokud se jí nechopí člověk a nezačne rozsévat utrpení, pro nějž ji s veškerou svou rafinovaností stvořil.
Ale lidské ruce?
Lidské ruce nejsou jen nástroj. Ty od prvních pohybů začátku práce až po spokojené gesto doprovázející její dokončení, řídí vlastníkova vůle.

A právě dávní vlastníci šikovných rukou zbudovali před desetiletími tuto továrnu, jež sloužila Říši, která měla ovládnou svět. Z nacistických snů o novém řádu zbyla jen hrstka hlupáků, snažících se vzdorovat krachu své pokroucené ideje – ona budova, pyšný pomník práce desítek rukou, železobetonové monstrum, však přetrvala, přečkávaje nálety Spojenců i střídající se politické kabinety.
A nebylo dlouho, co se jejích stále bytelných, ovšem již omšelých prostor, znovu ujaly šikovné ruce, přetvářeje ji k obrazu svému...

Semir procházel místnost po místnosti, v duchu vrtě hlavou nad dokonalou účelností stavby: nad společenským pokojem, nad příjemným salonkem, kde byly podepisovány smlouvy s klienty, nad skladišti, dokonale vybavenou kuchyní, barem... Nebylo tu nic provizorního – celá budova, včetně očividně nově přibudovaného prvního patra, které skrývalo několik obytných pokojů, dokonale sloužila svému úkolu. Ráda se stala hnízdem, základnou skupiny, jež tu našla perfektní útočiště, využívaje každou z částí bývalé nacistické továrny.
A to Gerkhan, jak David pyšně podotkl, ještě neviděl sklep, který zahrnoval jednak cely pro přivezená děvčata, jim určené sprchy, předváděcí místnost, kde si zákazníci prohlíželi vystavené zboží, tak i skromně vybavenou lékařskou ordinaci...

Tohle všechno vybudovaly šikovné lidské ruce, skládající famózní řemeslnou práci k nohám zločinu.
Nejnebezpečnější zbraní na světě, blesklo hlavou Turkovi, když se o několik desítek minut později choulil pod pokrývkou v posteli jen a pouze jemu přiděleného útulného pokoje, je právě lidské ruka.
Koneckonců... vždyť je to i ona, kdo tiskne kohoutek smrtící pistole...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


Drobný policista blaženě vydechl z polospánku a oběma rukama sevřel měkkou peřinu, která jeho teplomilné tělo chránila před poměrně studeným vzduchem v pokoji: aniž otevřel víčka, zavrtal se tváří ještě hlouběji do polštáře, převaluje se na břicho. Příčina náhlého nepříjemného tlaku v podbřišku, který ho vyburcoval z vláčného lebedění ve vyhřátém pelíšku, mu nejprve nedošla: vše si uvědomil až poté, co se celý zmatený posadil, rozespalýma očima přejížděje neznámou místnost.
Ach tak, pomyslel si, rychle srozuměn se vším, co se v noci stalo. Už chápu...
Vykasal si volné triko černého bavlněného pyžama a hmátl si na břicho, k němuž si speciálním koženým páskem připevnil pouzdro s drahocenným mobilním telefonem. V duchu se za tento svůj nápad znovu pořádně pochválil: kdyby mu telefon snad chtěl někdo vzít ve spánku, neměl by šanci ho neprobudit.
Potřásl hlavou, protahuje si záda jako dlouho spící kočka: kolik asi tak může být hodin? Nedal se do planého odhadování a rovnou sáhl po odpovědi, kterou mu skýtal právě displej mobilu: když na něm zasvítily číslovky 12:23, zalapal Turek po dechu. Nařídil si budíka na desátou ráno, jak to, že ho zvonění nevzbudilo?
Briskně vyskočil z postele a, neztráceje čas pozdní lítostí, rychle si svlékl vršek nočního oděvu: ,,To se mi zase povedlo,“ vydrtil mezi zuby stroze, opět rozčílený sám na sebe. Jak mohl zaspat?! Copak teď může vypadat spolehlivě?! Hmátl po tašce, kterou mu sem v noci vynesl jeden z Davidových společníků, snad mladý Hovorka: rozrušením roztřesenýma rukama zapátral po oblečení, aby si pro dnešní den zvolil tmavě modré džíny, bílé triko s dlouhým rukávem a antracitový svetr na zip. Zatímco se soukal do těsných nohavic, frekvence jeho srdce se o poznání zmírnila.
Klid, poručil si, chytaje ze vzduchu pírko nápadu.
Proč ze selhání neudělat přednost? Koneckonců, na žádné hodině, kdy se všichni sejdou, se s ním nedomluvili: tak ať pánové vidí, že má čisté svědomí a spánek mu neruší žádné obavy, ne?
Semir se zle pousmál, již furiantským pohybem si zapínaje svetr až ke krku. A co víc, alespoň díky zaspání vzbudí krásný dojem, že byl unavený, protože měl za sebou skutečně dlouhou cestu.
Vida, jak dokázal obrátit negativum v malou výhodičku. Skvělé!
S o poznání lepší náladou zavázal Turek tkaničky tmavých tenisek a alespoň provizorně ustlal již vychládající peřiny, aby se pak věnoval kratičké obhlídce svého útočiště: byl mu přidělen pokoj pro hosty, malá, ale útulně působící místnůstka s pouhými několika kusy nábytku. Kromě postele tu stály dvě skříně, stůl s židlí, umyvadlo s vodou a noční stolek, na nějž policista již v noci položil dva svazky turecky psaných knih, jež měly dokreslit celou hru s falšovaným životopisem. Semir vzdychl, náhle v síti pochmurnosti: na jak dlouho asi tohle bude můj domov? V tu chvíli se mu zastesklo po vlastním bytě, po pohodlné posteli, světlé kuchyni, dvou koupelnách, obrovském vzdušném obýváku s moderní televizí...
Pokrčil rameny. Však se zase brzy vrátí – tedy, pokud si dá pozor.
Zkontroloval, zda má zapnutý mobil stále u sebe, po kratičkém váhání strčil do kapsy i nabíječku a vydal se ke dveřím, aby se připojil ke svým novým druhům, které, jak doufal, nalezne v hale.

*

,,Ale!“ David se přátelsky usmál a odložil na stůl objemný svazek, jehož text doteď, hovíc si v křesle s nohou před nohu, zaujatě studoval. ,,Tady si někdo přispal, že, pane Bayrame? Dobré ráno.“
Semir poslední dva schody akčně seskočil, vpadávaje ho haly pod ochozem s pokoji, která skupině sloužila za něco jako velký obývák. ,,Dobré,“ vrátil zločinci přívětivý pozdrav a prohrábl si ještě rozježené vlasy, přepravuje se na další velký herecký výstup. Úkosem mrkl na odloženou knihu – její titul prozrazoval, že jde o dějiny umění. ,,Omlouvám se, nechtěl jsem přijít pozdě: obvykle vstávám kolem sedmé, ale tolik hodin za volantem mě docela unavilo, takže...“
Geiselnehmer vstal, podávaje Turkovi ruku, aby ho tím nezvyklým, skoro až šlechtickým gestem přivítal do prvního společně tráveného dne. ,,Tím se vůbec netrapte, Bayrame, jen jste přišel o snídani. Ale to nevadí: za chvilku bude oběd a z toho se najíte dosyta, Martina vepřová pečeně je proslulá!“
Snědší a mladší z mužů udiveně zvedl obočí, až teď si zvědomuje, že má hlad jako vlk: nejedl od včerejšího odpoledne: ,,Martina pečeně? To jako od vaší ženy?“
David zkřivil rty, nepřirozeně ohýbaje tón do nápodoby chladné neutrality. ,,Ano,“ pronesl s nuceným klidem, jaksi zamyšleně přejížděje ukazovákem po zlatém kovu prstýnku na levačce. ,,Od Marty. Od mojí manželky.“
Ta má nevymáchaná pusa! vyčetl si Turek zvědavost i jazyk, který teď jednal až o moc rychleji, než hlava, která odmítala pobrat, že může mít obchodník s něžným pohlavím spokojené manželství. ,,Promiňte, nechtěl jsem vyzvídat. Nabízelo se to.“
,,To nic. A jsem rád, že nenamítáte nic proti vepřovému.“ Mužovu tvář už zase rozjasnil úsměv: poplácal nového společníka po zádech a nasměřoval ho ke kuchyni. ,,Mimochodem,“ řekl jakoby nic, ,,dneska se Marián díval na naše nové zboží...“
Gerkhan v tu ránu strnul, srdce až v krku: co? Ani maličko se mu nelíbilo, že někdo s dívkami jednal bez jeho přítomnosti: co kdyby se některé z nich podařilo naznačit alespoň část toho, co se včera dělo? Následky mohly být fatální... Rychle se však přinutil ke klidu. Jen žádnou paniku předem! Ta může jedině ublížit. ,,A?“
,,Jsou v pořádku, ani jedna neměla něco nakažlivého, zánět nebo tak. A naštěstí není žádná těhotná, to by nám to docela zkomplikovalo,“ vypočítal David, který si Semirova předchozího zaražení skoro vůbec nevšiml. ,,Takže je dneska dáme trošku do pořádku, učešeme, vyfotíme, zaneseme do katalogu a začneme shánět zákazníky. Souhlasíte?“
,,Beze všeho,“ zamumlal Turek mrzutě: ze všech sil se snažil nemyslet na to, jak lehce a rychle bylo rozhodnuto o osudu bezmocných lidských bytostí... ,,Čím dřív, tím líp.“
,,Tak se mi to líbí, Bayrame.“ David, který již během svého předešlého proslovu nakládal na talíř porci masa a brambor, vložil celé jídlo do novotou stříbrného nerezu svítící mikrovlnky, celou troubu pak zapínaje na pět minut prudkého ohřátí. ,,Žádné zbytečné prodlení. Rád bych, abyste mezi ně s Mariánem došel: potřebujeme, aby se pořádně umyly a těžko je zpacifikujeme, když německy nemluví. Vy nám můžete pomoci. Uděláte to?“
Turek pocítil, jak se mu při pohledu na v troubě se točící porci sbíhají sliny. ,,Jistě,“ řekl nepřítomně, už se vidíc s příborem v rukách. ,,Proč by ne?“
Vyšší z mužů si spokojeně zamnul dlaně: ,,Výtečně, já si mezitím vyřídím jednu schůzku s potencionálními zákazníky. Těší, že nám zatím spolupráce klape, Bayrame.“

*

Z krátkého schodiště sešlý Semir se držel v pozadí, čekaje, až Hovorka odemkne několika zámky jištěné dveře od chodby ve slepení, kde na svou chvíli čekaly nebohé unesené ženy.
,,Hned to bude,“ pronesl medik rozpačitě, když u posledního zámku vyzkoušel už asi pátý klíč. ,,Nedávno jsme to všechno měnili, takže se mi to pořád ještě plete.“
Gerkhanovi ani v nejmenším nevadilo, že se jeho střet s vězněnými dívkami o pár minut oddálí. ,,V pohodě.“
Chodba byla celá z betonu: strop, stěny i podlaha, vše to působilo neskutečně tísnivým, sterilním dojmem. Mladý Turek polkl, když mu na mysl přišla asociace s armádním krytem, do něhož jeho a šéfovou před pár měsíci dovlekl Luigi Condegno: tehdy přežil, byť to bylo skutečně o vlásek. Jak dopadne tady a teď...?
,,Heuréka!“ blonďák si projel střapatými vlasy, v chlapecké tváři výraz nadšení. ,,Mám to!“ Se spokojeným výrazem odemkl i poslední zábranu, aby pak do otevřených dveří gestem poslal Turka: sám ho následoval, tlače před sebou vozík s miskami jídla a nádobím.
Stylem architektury, dalo-li se o ní v tomto případě vůbec mluvit, se tato chráněná část koridoru nijak podstatně neodlišovala od té předchozí: jeden podstatný rozdíl tu však byl. Po obou stranách policista zaznamenal několik dveří, snad cel s dívkami.
Hovorka se zastavil hned u té první, gestem si volaje Semira, který se již, hnán zvědavostí, příliš vzdálil, zpět. ,,Ta děvčata dostávají jídlo dvakrát denně, aby byla fit,“ dal se do vysvětlování, trpělivě sleduje, zda komisař v utajení chápe. ,,Potřebuji, abyste jim vysvětlil pravidla, která nesmí překročit. Tohle,“ vrazil překvapenému Gerkhanovi do rukou látkové pouzdro, ,,jsou plastové příbory: devět vidliček a devět nožů, pečlivě přepočítané. Přesně tolik jim jich dáme a přesně tolik po jídle vybereme zpět: řekněte jim, že pokud si někdy nechají třeba jen kávovou lžičku, budou problémy!“
Turek pokýval hlavou, ani náznakem nedávaje najevo svou nechuť a nepokoj: hezky to měli s těmi příbory a umělohmotnými kalíšky na pití vymakané, jen co je pravda.
,,Nedivte se,“ vyložil si medik mylně výraz jeho tváře. ,,Musíme si to vybrat zpátky a nastolit nějakou disciplínu: ono by to bolelo, dostat do oka vidličkou, třeba jen plastovou. Teď mi pomozte.“ Přenechal Turkovi vozík s jídlem a sám se počal věnovat dalšímu zámku: tentokrát se k Semirově úžasu jednalo o elektronické zařízení, které muž odemkl čipovou kartou. ,,Tak,“ usmál se a sáhl k pasu, kde se mu pod mikinou rýsovala pistole. ,,Tohle je pojistka, kdyby vyváděly. Ale myslím, že nebudou...“
Gerkhan kývl a vkročil dovnitř, obrněný vůči čemukoliv, co tam najde.

Dívky pochopitelně slyšely šramot dveří a v reakci na něj se stáhly dozadu, až ke zdi: stály si bok po boku v iluzi pevné hradby, ve skutečnosti jen jako jednotlivé, roztřesené panenky plné nejistoty a zmatku z toho, co se dělo.
Semir odstavil vozík hned za dveřmi, kříže ruce na prsou: nejlépe tak skryl, že se mu chvějí rozrušením a hněvem. Hnědýma očima přejel po místnosti, která byla málem právě tak strohá, jako chodba venku: jen holé šedé stěny, pár železných, přímo do betonu našroubovaných polic, k zemi pevně připevněný stůl a kanálek uprostřed podlahy, která se k němu mírně svažovala. Na studeně působící zemi stálo několik kupodivu čistě povlečených skládacích lůžek i s pokrývkami a polštáři, úplně v rohu, v místě, kde se nyní tlačila většina děvčat, se pak nacházela bedna přenosné toalety, oddělené od zbytku místnosti pouhým cárem závěsu. Policista zkřivil rty: nemohl se ubránit dojmu, že hledí na celu věznice v nějakém chudém, tyranském státě, kde měly chovance mučit už pouhé neutěšené podmínky.
,,Pane Bayrame?“ blonďák sáhl po prvním páru misek s jídlem. ,,Děje se něco?“
Turek se vnitřně oklepal jako pes: jako zvíře kapičky vody, tak on ze sebe setřásal vlastní váhání. ,,Nic, nic... jen se dívám, že je o mé ovečky pěkně postaráno,“ ušklíbl a tleskl rukama, aby na sebe plně připoutal pozornost mladých žen: vůbec mu přitom nedošlo, že kopíruje tolikrát viděné a do paměti vštípené gesto Anny Engellhardtové. ,,Tak jdeme na to, ne? Hezky jim vyložím to s těmi příbory.“
Blonďák nasadil nevinný, přitažlivý úsměv, s nímž vykuleným, o porozumění se marně snažícím dívkám pokynul, aby se chopily jednotlivých, na stůl již položených porcí. ,,Nezapomeňte, že ony ještě stále neví, co se děje,“ podotkl, vytahuje z vozíku několik lahví s minerálkou. ,,Pořád si myslí, že z nich budou manekýny a recepční, tak nebuďte tvrdý, ať je nezpanikaříte.“
Semirovi stačil jediný pohled na devět vyplašených tváří, aby musel vynaložit veškerou vůli k potlačení cynického odseknutí. ,,Jistě.“
Mimochodem... devět tváří?
Devět?!
Znova rychle přejel po řadě děvčat, aby opět napočítal pouze tři trojice obličejů. Jedna z nich chyběla. Nespatřil mezi nimi krásnou zlatoočku... Ztěžka polkl, obraceje se k medikovi. ,,Kde je Nurtan Táleb? Ta třicítka, kterou jste si testovali?“
Blonďák bez zájmu pohodil kadeřavou hlavou. ,,Vedle, na samotce. Nechceme přeci, aby naše kočky zbytečně vystresovala, ne? A teď už,“ nezakrýval svou netrpělivost, ,,ty příbory, prosím. A nezapomeňte jim říci o tom, že je po jídle zavedeme do sprch. Pěkně ve skupinkách po třech, abychom si je pěkně pohlídali.“
Turek kývl, srdce tlukoucí jako o závod. Nadechl se. ,,Filistin hükümetinin tanıması, şiddetten vazgeçmesi ve ile yapılan eski anlaşmaları...“

*

,,Nu, pánové,“ zapálil David jednomu z trojice naproti němu sedících mužů nabídnutou cigaretu, aby si pak jednu vložil do úst sám, ,,už jsme si vyměnili zdvořilostní fráze, popili kávu... co takhle přejít k věci? Přiznávám, že mě zaskočilo, že jste se dostali k naší adrese – neptám se, ale kde jste ji vzali. Jen mě zajímá, o co máte zájem.“
Inteligentně vypadající chlapík ve sportovní bundě, který se předtím představil jako André, se projevil jako nepsaný mluvčí. ,,O jednu jedinou věc. Víme o tom, co děláte. Že sem vozíte ženský ze sousedních zemí a prodáváte je do bordelů...“
Geiselnehmer prudce vstal, tvář staženou hněvem: ,,Chcete nás vydírat?!“
,,Kdepak, kdepak, příteli,“ klidnil ho muž, který si zachovával chladný výraz. ,,Chceme se zeptat, zda bychom nemohli spolupracovat. Respektive... šlo by o takovou...“ ve tváři se mu objevil úsměv, jak si při chystaném slově zavzpomínal na základy zoologie, které musel bůhvíproč absolvovat při svém studiu na lékařské fakultě, ,,symbiózu.“
David klesl zpět do křesla, s nedůvěrou si měře tři neznámé: začalo ho mrzet, že si schůzku s nimi vůbec dojednal. Aby to tak byli poldové... ,,Co přesně myslíte?“ zeptal se tónem, z něhož mrazilo. ,,Mluvte konkrétně.“
Kupodivu se ozval na samém kraji kožené sedačky sedící muž, který si doteď pouze projížděl prsty hustým tmavým knírem. ,,Vozíte sem ženy – a my dobře víme, že abyste zamaskovali, co se s nimi ve skutečnosti děje, zase tolik si je nevybíráte. Občas dovezete i takovou, kterou prostě nemůžete prodat...“
Geiselnehmer mlčel, pouhým zvednutím obočí je vyzývaje k dalšímu objasnění.
,,Jak řekl Jakob,“ vzal si slovo zase muž ve sportovním, ,,máte tady i přebytky, se kterými si musíte poradit: tlusťošky, nebo starší šeredy, kterých se musíte zbavit. Nám ale hnusné ksichty nevadí, pokud nejsou ty ženské nějak zraněné, nebo... poškozené. Můžeme spolupracovat: my se těch ženských ujmeme a zbavíme vás problému – a vy si ani trošku neušpiníte ruce.“

Vůdce skupiny obchodníků se ženami překonal odpor sevřeného hrdla. ,,Co tím myslíte..?“
André se nahnul, odklepávaje cigaretu do přistaveného popelníku. ,,Snuff.“
Snuff! David zkřivil rty, v duchu se otřásaje odporem: věděl, co tenhle termín znamená a jeho samotného zjištění, že se něco takového skutečně odehrává, šokovalo. Snuff byly za peníze prodávané nahrávky skutečného mučení, znásilňování a poté poprav žen, které se distribuovaly pod utajením tak dokonalým, že svět doteď váhal, zda není tento fenomén pouze děsivým mýtem. Jak vidno, není... A ani Geiselnehmerovi, který se jinak se svým živým zbožím nijak nemazlil, při tom zjištění nebylo úplně lehko u srdce. ,,Pánové,“ pousmál se chabě, ,,asi se nedomluvíme.“ Vstal, rozhodnut toto setkání co nejrychleji ukončit, ať to bude působit jak chce nezdvořile. ,,My najdeme kupce pro každou holku, i pro šeredy: ještě nikdy se nám nestalo, že by nám nějaká tvrdla ve sklepě déle jak dva měsíce. Věřte, že si tohle ohlídáme. Své vlastní úlovky si asi budete muset shánět jinak...“ Jsem kdo jsem a s ženskýma provádím, co provádím, pomyslel si. Ale ani za prachy neudělám všechno.
Napodobili jeho pohyb, aby si s ním, včetně dosud mlčícího blonďáka, podali pravici. ,,Škoda, pane Geiselnehmere,“ pousmál se André, ale nepůsobil nijak zvlášť zklamaně. ,,Inu, budeme si ty holčiny někde lapat sami, no.“


*

Sotva své nepříjemné hosty vyprovodil ven, narazil David na vracejícího se Gerkhana: Turek byl pobledlý a celkově působil rozklíženým dojmem. ,,Stalo se něco, pane Bayrame?“ otázal se Geiselnehmer rychle, zvažuje, zda by muži nepomohla káva. ,,Cítíte se zle?“
Semir se rychle vzpamatoval a chopil se vlády nad sebou samým: byl však dost prozíravý na to, aby hned nenasadil uměle šťastný úsměv. ,,Ne, ne, jen mě ta cesta sem zmohla víc, než jsem čekal,“ ušklíbl se, jakoby pohrdal slabostí vlastního těla. ,,Navíc ta změna – před pár dny jsem u nás oblékal krátký rukáv a u vás klepu kosu. Je to ok. Zítra už bude všechno v pořádku.“ Pokud ovšem nebudou následovat další scény, jaké se mi naskytly před chvílí, zauvažoval pochmurně.

Dívky díkybohu dokázal přesvědčit, aby se najedly a poslušně odevzdaly veškeré nádobí: když držel v rukách všech devět párů vidliček a nožů, pořádně si oddechl, že není důvod k jakémukoliv zákroku. Problém nastal, když se měla jít děvčata sprchovat: ostýchala se, každá se snažíc vyhnout možnosti, že se bude někde ukazovat nahá. Stydící se prostitutky, zmatené tím, že se mají na útěku před svým způsobem zahanbující minulostí opět svlékat. Turka tížila na prsou otázka, jak přijmou definitivní pravdu o své situaci...
Teprve po dlouhém, naléhavém domlouvání první trojice žen popadla své ručníky a kosmetické taštičky, nechávaje se dovést do koupelny. Její vzhled Semirem otřásl. Pokud mu předtím místnost, kde vyděšené dívky spaly, připomněla krutě strohou celu, pak ho společná sprcha zdrtila vzhledem plynové komory. Jen z děrovaných nástavců neproudil Cyklon B, ale čistá, očišťující voda. Naštěstí.
Jakmile se jich vystřídalo všech devět, čekala Turka další nepříjemná chvilka.
Pohled na lhostejně, bez pohybu ležící zlatookou Nurtan v osamocené, miniaturné místností, mu na náladě nepřidal a prázdný výraz totálně zničené lidské bytosti, s ním přijala jak jídlo, tak i rozkaz jít se osprchovat, už vůbec ne...
A nakonec ho dorazila pýcha, jež se zračila v očích mladého Slováka, když Turkovi s láskou ukazoval provizorně zařízenou ordinaci, kde přivezená děvčata vyšetřoval, aby vyloučil jejich případná onemocnění . Ordinaci, kde na stole bez ostychu stála i jednoduchá varnička pervitinu, který se pak dával těm nejvzpurnějším dívkám s cílem získat si s jejich závislostí i naprosté podřízení a poslušnost...
Gerkhan, ač napovrch přikyvující uznáním, však cítil jen úzkost: jak jen někdo, kdo studoval medicínu, obor, jenž měl pomoci zachraňovat životy, mohl poznatky, které získal, tak sprostě zneužívat...?


,,Jsem rád, že to není nic vážnějšího,“ pokýval David hlavou. ,,Nestyďte si ještě odpočinout, vždyť máte za sebou setsakra dlouhou štreku. My to chápeme.“
Semir se jen pousmál, protíraje si oči. ,,To je dobré, dám si kávu, v noci se pořádně vyspím a zase budu fit.“
,,Ok.“ Geiselnehmer policistu srdečně poplácal po zádech. ,,Na zítřek jsme vám naplánovali prohlídku Kolína, abyste z toho výletu do Německa taky něco měl: tak si odpočiňte, ať oceníte naše krásné město. Zajdeme k Rýnu, na radnici – a určitě ke katedrále! Takhle v zimě,“ pronesl muž zasněně, ,,je snad nejkrásnější. Mám rád gotiku, je strohá a smutná.“
,,Prohlídka? Fajn, těším se,“ zamumlal Turek, navýsost vyveden z míry nadšeným patriotismem, který se zračil ve zločincových tmavých duhovkách. ,,A jsem zvědavý...“


Arrow


*****


,,Tady jsem, tady! Nahraj!“
Semir zaťal zuby, rychle odhaduje situaci: periferním zrakem moc dobře viděl po svém levém boku se ženoucího Davida, který se mu každou chvíli pokusí sebrat míč skluzem pod rozběhnuté nohy. V ten moment však o balón si říkajícího Hovorku bránící Varnör klopýtl a zůstal o krok pozadu, otevíraje tak krásný prostor pro přihrávku: a ta se musela povést! Ubíhaly poslední vteřiny utkání a tým, kterému kapitánoval právě Gerkhan, prohrával o pouhý gól! Jazyk soustředěním vyplazující Turek ani náznakem nezpomalil: jen si míč lépe zpracoval a poté ho dokonalým obloučkem poslal ke kopačkám do útoku se vrhajícího Mariána. Ten však nevídanou šanci zcela spálil, když jeho okamžitá střela zamířila úplně mimo bránu, neškodně se odrážeje od za kovovou konstrukcí stojících ribstolů.
,,Ale ne!“ policista se chytil za hlavu, hlas protažený zklamáním. ,,Tohle přece musíš dávat!“
Slovák měl obě tváře plné červených skvrn: jejich příčinou však nebyl stud ze zmařené příležitosti k vyrovnání, ale únava z právě skončeného, skoro dvě hodiny trvajícího zápasu. ,,Když nejde o život, jde o ty víš o co,“ zazubil se kysele, sahaje po u brány stojící láhvi s minerálkou. ,,Tak sorry, no. Měl jsi střílet ty.“
,,V pohodě,“ mávl rukou Semir, otřel si dolním lemem trička zpocené čelo, načež vykročil k Davidovi, aby mu potřesením ruky gratuloval k vítězství. ,,Dneska jste byli lepší, no...“
,,Jenom dneska? Pche!“ Geiselnehmer se uculil, berouc si od Hovorky zbytek pití. ,,Osm sedm,“ ulízl si rty, když si zavdal pořádný lok. ,,To jsme byli milostiví, příště dostanete výprask! No, ale každopádně,“ zvýšil hlas a obrátil se na všechny členy skupiny, kteří s prudkým oddechováním relaxovali povětšinou natažení na dřevěných parketách pronajaté tělocvičny. ,,Každopádně se, hoši, zvedejte: za hodinu máme mít oběd, tak ať se na nás nečeká.“

*

Kapičky vody dopadly na komisařovo čelo a okamžitě se spojily v proud, který mu mazlivě stékal po obličeji: oči poživačně mhouřící Turek slastně vzdychl, dopřávaje si po všech těch dnech neustálého napětí první skutečně pořádný oddech. Voda, kterou nastavil na nejvyšší teplotu, mu z ramen klouzala po hladké hrudi, aby ho pak její pramínky pošimraly po pevném, jizvami poznamenaném bříšku: Semir se zachvěl a pustil sprchu na maximální výkon, masíruje si jejím prudkým proudem své ztuhlé svaly. To bylo blaho...
Konečně se mohl uvolnit, dopřát si svých pár vteřin kratičkého odpočinku: nechal se kolébat horkou parou, připadaje si nádherně vláčně...
Kabinka sprchy vedle tělocvičny se mu stala malým azylem, pěti minutami potěšení, kdy si mohl vyhnat z hlavy všechny starosti a obavy. Jen se kochal vláhou, která smývala pot z dvouhodinovky sportu unaveného těla a užíval si tu chviličku volnosti, než si kolem pasu opět připne pásek s životně důležitým mobilním telefonem: ten teď ležel na poličce spolu s připravenými džínsy, bezpečně zajištěn proti pádu i proti nevítaným kapkám. Přes všechnu radost ze svého drobečku svobody se však Turek neubránil, aby mu myšlenky nezaběhly směrem k pěti dnům starému výletu do Kolína...


Bál se, že potká některého z přátel či kolegů, s hrůzou zkoumal obličej každého chodce, kterého na ulici míjeli: kampak by na něj v tu chvíli chodili s demografickými údaji o počtu obyvatel města a výpočty mizivé pravděpodobnosti, že skutečně natrefí na někoho z kruhu svých známých! Obavy se mu vtiskly do duše a nedovolily mu vychutnat si jinak milou zimní procházku, kdy ho muži skutečně provedli nekrásnějšímu zákoutími Kolína: a Semir místy jen ztěží skrýval údiv nad tím, jak málo toho věděl o městě, kde žil již celá léta. Mluvil hlavně David – jen o katedrále básnil snad půl hodiny a to tónem tak nadšeným, že se k jejich čtveřici přidala i skupinka zvědavých turistů.
Turek se málem rděl hanbou, kolik toho netušil: nikdy ho nenapadlo vyhledat si, kdy byl Kolín založen, ani nic o jeho historii. Sice teď jeho vyjevený výraz působil o to věruhodněji, ale v srdci ho bodaly rozpaky. Napraví to, jen co bude jeho mise u konce.
Přímo od katedrály se jejich výprava vydala na lov do místního hypermarketu, aby nabrala veškeré pochutiny na plánovanou oslavu na počest Turkova příjezdu: sice opožděnou, ale podle všech nutnou. A party se nakonec v přímé úměře s počtem prázdných lahví rozjela natolik, že si Semir se všemi potykal, sám s radostí registruje, že je skupinou zločinců přijímám s veškerými sympatiemi.
Jediné ho rozladilo a vyděsilo.
Že ty sympatie počínal sám opětovat...


Ano, to byla pravda, krucinál...
Znovu a znovu musel vrtět hlavou nad tím, jaké lidské zrůdy se skrývají pod fasádou milých a vtipných společníků, kteří novému parťákovi ochotně zaplatí pivo, provedou ho po městě, nebo mu bez nejmenší připomínky letí pomoci s příliš těžkými taškami. Teď už si dovedl představit, že snad ani Davidova manželka nemá nejmenší tušení, z čeho vlastně žije: že má obsah jejich rodinné pokladny původ v ženských slzách, utrpení a ponížení.
Tak dokonalá byla ta přetvářka...

Prostě tomu tak bylo a kdyby nad tím Semir dál přemýšlel, musel by se zbláznit: proti si radši ještě jednou omyl tváře a natáhl ruku ke kohoutku.
S povzdechem sprchu utnul a sáhl po froté ručníku, kterým si vydrbal vlhké vlasy, aby si ho následně obtočil kolem pasu, zhlížeje se v na dveřích připevněném zrcadle. Pokýval hlavou, aby svou štíhlou, dobře rostlou postavu odsouhlasil, spokojeným úsměvem kvituje, že má do starého železa na miliony mil daleko.
Jakmile se usušil a vklouzl do džínsů, opět si kolem podbřišku pečlivě převázal pásek se stále naplno nabitým telefonem. Předtím ovšem úzkostlivě zkontroloval, zda se s ním nic nestalo, až příliš dobře si teď vědom toho, že je ta malá krabička elektroniky skutečně jeho jediným spojením se šéfovou a světem tam venku: pokud o tom měl nějaké pochyby, pokud dosud doufal, že by mohl vlastní chytrostí nalézt jiné řešení, jak komunikovat, musel přiznat omyl. Definitivní jistotu konce jeho nadějí mu dala právě vycházka do Kolína: celou dobu se od něj nikdo nehnul, pod různými záminkami nenechávaje Turka ani na vteřinku o samotě. O samostatné cestě do města, kdy by si mohl nerušeně zavolat třeba z automatu, si Semir mohl leda tak nechat snít...
Jak se zdálo, doprovodu se ujal především Derek Neukönig, který, byť jeho tvář neopouštěl přívětivý úsměv, narozdíl od ostatních nevypadal, že by vůbec uvažoval o Gerkhanově přijetí jakožto právoplatného člena týmu. Policista se nijak nemýlil, když se mu při představování po jeho příjezdu zdálo, že má Neukönig oči plné podezření: teď již věděl, že právě na holohlavého si musí dát setsakra dobrý pozor. Jestli někdo přijde na jeho pravou identitu, bude to on ...

Pokrčil rameny a naházel svůj předchozí, vlastním potem vlhký sportovní úbor do igelitové tašky: s ní v ruce vykročil z kabinky na chodbu, kde na něj již s netrpělivým výrazy čekal zbytek skupiny...


*

Semir už pochopil, jaký panuje v organizaci režim: stará továrna, v jejímž podzemí přebývala dosud ještě zmatená a v v práci naivně doufající děvčata, nebyla nikdy zcela opuštěna: muži se střídali ve službách, hlídaje jak celý pozemek, tak právě své cenné živé zboží. Všichni měli své rodiny a ochoz s pokoji jim tak sloužil jen na výjimečné příležitosti, kdy přespávali v práci, jinak se všichni vraceli domů ke svým blízkým. Kromě užšího vedení, pětice, se kterou se Turek seznámil a z níž měl na Glesse kontakt snad pouze David, se v podniku střídalo několik dalších mužů, vesměs právě ve funkci hlídačů. Už podle stavby jejich těl, která oplývala vyvinutou muskulaturou, bylo celkem jasné, že jejich hlavní úlohou je udržet dívky v klidu a zabránit případným problémům...
Kdo kromě Gerkhana v továrně přespával každý den, byl Geiselnehmer: policista se nad tím však nijak nepozastavoval, tipoval, že se jedná jen o dobu, kdy je se skupinou on sám. Koneckonců, právě Davida Gless pověřil tím, aby tureckého komplice prověřil, tím si byl komisař jistý...

To vše mu proběhlo hlavou, když si při vstupu do obytných prostor bývalé továrny zouval sněhem obalené boty: byl rád za opětný návrat do tepla, patnáct stupňů pod nulou, které mu tam venku zarývaly pod kůži bodáky mrazu, nebyly podle jeho gusta.
,,Zima, co?“ zazubil se vůdce skupiny a pověsil svůj vlastní kabát na háček nedaleko dveří. ,,Tak si dej horký čaj, ať nám tady neumřeš. Marto!“ vůbec nečekal na to, zda bude mladý policista souhlasit a počal jednat, obraceje se směrem ke kuchyni. ,,Marto, prosím tě, dej vařit vodu na čaj!“
Semir pootevřel ústa: ona je tady? Já jsem ale naivní hlupák, vynadal si v duchu. Proč jsem si vlastně myslel, že musí být taková špinavost, jako je obchod s holkami, jen chlapskou záležitostí? Ženská emancipace už asi vážně dosáhla do všech oblastí. Otázkou je, zda se z toho radovat, nebo ne...
,,Už jsem ji tam dala, když jsem vás slyšela přijíždět.“ Z místnosti vyšla ruce si utěrkou sušící, asi čtyřicetiletá plnoštíhlá žena s krátkými, nemoderně zastřiženými kaštanovými vlasy: zamířila přímo ke skupině, aby před očima konsternovaného Gerkhana dostala od Davida spíše bratrskou pusu na levou tvář.
Geiselnehmer se odtáhl a potřásl hlavou: z obličeje mu naprosto zmizela suverenita, kterou nahradily rozpaky. ,,Já vás... ještě nepředstavil, že? Tady je Semir Bayram, kandidát na člena rodiny... a tohle,“ položil hnědovlásce dlaň na rameno, ,,je má žena Marta.“
Komisař pominul, že mu při onom titulu ,,kandidát na člena rodiny“ přeběhl mráz po zádech a vyloudil přívětivý úsměv, lehce mačkaje podanou ženinu pravici. ,,Velmi mě těší...“
,,I mě.“ Ústa měla tenká a oči podivně prázdné, jako někdo, komu vše vzali: Gerkhan ještě nikdy nepoznal nikoho, z koho by šel tak neskutečně iracionální dojem šedé barvy, jako z této ženy, která se po formálním představení stáhla o krok zpět. ,,Říkala jsem si, že určitě přijedete promrzlí...“
,,Jsi zlatíčko,“ pochválil ji Geiselnehmer a rozhlédl se kolem sebe, nijak nedbaje na to, že se zbytek skupiny rozprchl po prostorách. ,,Je tady Becky? Abychom už to měli všechno...“
Semir přihlížel tomu, jak Marta pokývala hlavou a cosi zavolala: vzápětí se, opět z kuchyně, vynořila vysoká štíhlá dívka s velmi tmavě hnědými, takřka černými vlasy po ramena: hádal by jí věk těsně před dosažením dospělosti, mohly ho však mýlit rysy její tváře, které ji dělaly ještě mladší. Proboha, polkl. Oni to téhle zrůdnosti namočili i dítě?!

,,Becky...“ Turek sebou cukl, Davidův hlas ho bůhvíproč zaskočil. ,,Tohle je náš nový kolega, Semir Bayram...“
Mlčky potřásla komisaři rukou, hledíc mu do snědého obličeje: ten její jemně zrůžověl, když jí došlo, jak přitažlivého muže vlastně zdraví. ,,Rebeka,“ pustila jeho pravici a opřela se o Geiselnehmerovu hruď: ten jí s úsměvem pohladil po paži, aby pak jeho pozornost upoutal někdo jiný: čelo ustaraně krabatící Neukönig, který jako jediný člen hlavní skupiny chyběl na dnešním utkání.
,,Davide! Mám špatné zprávy!“
Oslovený od sebe dívku jemně odstrčil, vycházeje vstříc partnerovi. ,,Co se děje, Dereku? Neříkej, že jde zase o Slizouna!“
Holohlavý měl ústa zkřivená hořkostí. ,,Jasně že jo, sakra. Ale tentokrát to přehnal, chlapeček: volal jsem šéfovi, abych se poradil, Davide. A...“
Semir zatajil dech: Gless?! Konečně se o něm začalo mluvit, dosud jakoby neexistoval...
Neukönig se však okamžitě zarazil, sjížděje Turka nedůvěřivým pohledem. ,,Echm,“ odkašlal si, šťouchaje hněvivě se tvářícího Davida do boku. ,,Co takhle to probrat vedle?“
Geiselnehmer chápavě pokýval hlavou. ,,Jasně... Becky, víš co? Postarej se o pana Bayrama, něco mu vykládej - zeptej se ho třeba na to, kam by se chtěl tady v okolí podívat...“
Sakra!!! Než se zuby zatínající Turek zmohl na jakýkoliv argument, proč jít spíše s oběma muži, zůstal sám, po boku jen s děvčetem, jehož matka se vrátila do kuchyně dodělat oběd.

Rebeka rozpačitě přešlápla. ,,Sedneme si?“ Pípla, ukazuje přitom na koženou pohovku: když na ni komisař beze slova klesl, připojila se, usilovně přemýšleje o tématu. Nakonec na originální dotaz rezignovala. ,,Ech... takže... kam byste teda chtěl...?“
Semirovi přišlo děvčete líto: dobře chápal, jak jí vedle zcela cizího člověka musí být. ,,Poslyšte, slečno,“ začal dobrácky. ,,Nemusíte tu se mnou sedět, klidně běžte pomoci mámě...“
Rychle na něj mrkla, aby se znovu zapýřila. ,,Ale ne... to já... ráda...“
Aha. Turek potlačil pobavený úsměv: nechtěl brunetce, která se nemohla ubránit tomu, aby po něm stále nemžourala, nějak ublížit. A koneckonců, proč jí naopak neudělat radost? Uvelebil se pohodlněji a povytáhl obočí, dávaje vyniknout i dokonalým bílým zubům. ,,Víte, že jste strašně podobná tátovi, slečno? Máte moc pěkné oči, celé po něm...“ K jeho údivu se bruneta celá napnula, sedě strnule, jako socha.
,,Tátovi...? Vy jste znal mého tátu?“
Z její reakce byl tak vykulený, že zapomněl zavřít ústa. ,,No... David je přece váš otec, ne?“ Připadal si jako idiot, když opakovat tezi, která očividně nebyla pravdivá.
Pohlédla mu do očí a z jejích tmavých duhovek sálal chlad snad ještě mrazivější, než ten venku. ,,Můj táta je mrtvý. David je strejda.“
Prsty zaťal do opěradla pohovky, nejraději by si dal pár facek: tak teď už chápal prázdný Martin pohled... ,,Promiňte, to je mi líto. Neměl jsem ho toho vrtat. Já... omlouvám se.“
Našpulila rty, husté tmavé obočí stažené. ,,Táta je mrtvý,“ zopakovala s klidem až nepřirozeným. ,,Zabili ho. Strejda si pak vzal mámu, aby se o ni a o mě postaral.“
Rebeka, která teď zkřížila ruce na prsou, nemohla tušit, jakým způsobem Semirovi vyrazila dech: uf, ulevil si v duchu. Tak tohle už je na mě trošku moc: David Geiselnehmer, vrah a násilník, se ožení se švagrovou, aby ji spolu s neteří zajistil? Nevěřícně zavrtěl hlavou, absolutně vykolejený. Co si teď měl myslet? ,,S vaším otcem mě to.. m-mrzí...“
Zvedla se, uhlazujíc si zelené tričko. ,,Myslím,“ oznámila stroze v odpověď na jeho koktání, ,,že přece jen půjdu pomoci mámě.“
Bezmocně sledoval, jak děvče bez ohlédnutí odchází, načež sám se zasténáním padl hlavou na opěradlo pohovky. Tak tohle zvoral.


*****


,,Říkám ti, že tohle není jeho věc: je tady pár dní, sotva týden! To ho tam chceš vzít, když ani neví, o co jde? Neznáme ho, Davide!“
,,Jenže takhle si ho právě nejlépe proklepneme: jestli bude váhat, tak něco není v pořádku.“
,,Nebo váhat nebude, ztratí tam nervy a celé to podělá!“
,,Pokud chce patřit do rodiny, Dereku, bude lépe, když se zapojí, hned jak to půjde: takže jsem pro to, aby o té akci minimálně věděl.“
,,Davide, já mu nevěřím.“

Semir vzdychl ze spaní, shledávaje, že se jeho postel změnila v cosi daleko méně pohodlného: jak Rebeka odešla, usnul jsem na pohovce, došlo mu a zamžikal očima. Ruka mu v ten moment přistála na břiše, uklidňuje ho kontaktem se stále připraveným mobilním telefonem: přestal se sice hlídat, ale nic zlého to nepřineslo.
Daleko zajímavější se mu zdála být diskuse mezi Geiselnehmerem a Neuköningem: Turkovi stačilo zaslechnout pár vět, aby se mu v hlavě rozšrotovala všechna kolečka. Co to má být?

,,Jenže se Slizounem končíme, Dereku. Bayram nemá co zkazit: navíc ho potřebujeme, čím víc nás bude, tím snadněji se ten hajzl podělá a vzdá to.“
,,Nesouhlasím. Zavolal bych Glesse, on by nám už někoho poslal. Uvědom si, že skoro nevíme, kdo Bayram je, Davide - a ty ho chceš pustit do akce?“


Gerkhan si svlažil ústa jazykem, bleskově analyzuje situaci: takže oni dva téma, jenž před ním předtím mínili utajit, klidně probírají jen pár metrů od něj... Náhoda? Neopatrnost?
Ne.
Zkouška.
Komisař nebyl žádný hlupák: snadno mu došlo, že jde pouze o nějaký druh testu, způsob, jakým si ho jeho noví společníci oťukávají. Jenže co teď po něm chtějí? Jak má reagovat k jejich spokojenosti, kterou kartu položit na hromadu tak, aby se z ní stal trumf? Má se pokusit hrát trpělivého, dát za pravdu Derekovi a nikam se nehrnout, nebo se na neznámou akci přihlásit, aby na sebe vzal díl odpovědnosti a ukázal oddanost věci?
Nebo...
Sakra, ti jsou chytří, ocenil je, jak mu svitlo. Ale tuhle pokerovou partii vyhraji já!
Snědou tvář mu ozdobil úsměv: vstal, naprosto kašlaje na nepohodlnou polohou spánku bolavá záda. ,,Pánové...“
Oba se k němu otočili, předstíraje úlek. ,,Ty jsi nás...“
,,Slyšel, ano. A nebudeme si hrát na blbečky: vy jste chtěli, abych vás slyšel, proto jste se sem postavili. Chtěli jste si mě vyzkoušet?“ Když si spolu muži vyměnili sotva prchavou vteřinu trvající pohled, roztáhl Turek ústa ve vítězném šklebu. ,,Na tohle vážně nehraji, vážení: musíte být hodně dobří, když celé roky unikáte poldům, takže mi fakt nenabulíkujete, že byste udělali takovou chybu a ten rozhovor přede mnou byl jen neopatrnost. Takže co, jak jsem obstál?“
Nedůvěra v Derekových očích se ještě prohloubila.
Semir zadržel dech: udělal dobře, když takhle zariskoval a prozradil, že vše prohlédl? Možná měl vážně hrát tupce a přiklonit se jen k jednomu z řešení...
Ale ne. Nejlepší byla právě ta nejsebevražedněji vypadající volba.

David uznale pokýval hlavou, předstíraje potlesk. ,,Řeknu to takhle, Semire: prošel jsi na výbornou. Byl to sice test, ale ta akce, o které jsme mluvili, nás vážně čeká: chceš se jí zúčastnit?“
Neukönig cosi zavrčel na protest, Turek však jen zamyšleně skousl ret: ,,O... co jde?“
,,O jednoho bastarda,“ sepjal Geiselnehmer ruce jako při modlení. ,,Je to náš zákazník, dříve hodně dobrý: poslední dobou nám ale dělá setsakra velké potíže. Chce si rozjet vlastní podnik, ne si od nás holky kupovat. Chce je dovážet.“
Gerkhan se ušklíbl. ,,A vás se chce zbavit, protože jste najednou nežádoucí konkurence.“
Derek se nepokojně zavrtěl, tenhle rozhovor mu očividně nebyl po chuti: ,,Davide, jsi si jistý, že Bayram...“
,,Přesně tak, Semire.“ Geiselnehmer svého kolegu v tento moment absolutně ignoroval, jistý si svou volbou vše nováčkovi sdělit. ,,Zítra za ním pojedeme, máme domluvenou schůzku, kde se to všechno pokusíme řešit. Jenže to může skončit všelijak,“ zkřivil ústa. ,,Rozumíte?“
Policista se poškrabal na zátylku. ,,Myslíte.. třeba nějakou akcičku?“
,,Myslím,“ nenechal se David vyvést z klidu, ,,že možná dojde k situaci ,buď my, nebo oni‘, pokud mě chápete.“
Policista kývl, hlavu jako přehuštěný balón: takže si má svou pozici ve skupině upevnit tím, že bude muset třeba i vraždit? To je hodně vysoká cena... Už statut pasivního svědka znásilnění krásné Zlatoočky mu týral duši – a teď se má změnit na aktivního účastníka války gangů, možná na vraha?! Jde pořád o ty, kteří obchodují s bezmocnými dívkami, ale... Tohle přece nejde. ,,Chápu. Buď my, nebo... Slizoun?“
Derek jen mlčel, ve tváři stále větší chmury.
,,Přesně tak.“ David byl očividně rád, že se mladý komisař o podnik dál zajímá. ,,Ta přezdívka na toho hajzla sedne tak přesně, že se o něm ani nezmiňuji jeho jménem: málokdo je taková oslizlá hnusná svině jako on. Nejenže ovládá alespoň pětinu kolínských bordelů a stripbarů, kam vždycky bral naše holky... On má navíc kolem prstu obtočené i místní policajty, kteří ho vždycky ochotně vysekají z každýho průse... Semire? Semire! Co je ti?“

Bledý Turek bez hnutí zíral na stěnu před ním, zcela mimo, dokud jím vysoký tmavovlasý muž silně nezatřásl. ,,Co? Jo... aha.“ Na moment zavřel, oči, v srdci další šíp, víru zase více nalomenou: takže kolínská policie zklamala. Minimálně několik jeho kolegů pomáhalo grázlovi, který obchodoval s utrpením dívek: pomáhali někomu uniknout z působení spravedlnosti.
Proboha...
Kolik takových zjištění ho ještě čeká? Zase ho zradilo to, v co věřil, čemu zasvětil svůj život.
Policie. Zatímco on tu riskuje, někdo z jeho parťáků klidně slouží bezpráví, pravděpodobně za úplatek zajišťuje, že si jakýsi slizák slizký může v klidu provádět své nekalé rejdy!
Třásly se mu ruce – byl to však jen fyzický projev jeho rozechvělé duše. Poprvé skutečně seriózně zauvažoval, že se po konci téhle mise, pokud ji vůbec přežije, nebude ucházet o znovuzískání průkazu komisaře Dálniční policie.
Jakou má cenu se o něco snažit, když mu to vlastní parťáci bortí?! Zamrazilo ho při představě, že by v tomhle skandálu mohl figurovat někdo, koho sám zná...

,,Semire! Jsi v pořádku?!“ Davidovy oči přetékaly nefalšovanou starostí a naprosto nehraným zmatkem: popadl policistu za zápěstí a znovu jím zalomcoval. ,,Co se děje?“
Turek nabral vzduch do plic.
Ne, nebude svůj boj vzdávat. Až skončí tuhle záležitost, najde si ty zrádce vlastních řad a už se postará o to, aby s ostudou vyletěli z policie. Osobně je vykope.
,,Jsem ok,“ řekl rozhodně a zkřížil ruce na prsou. ,,A do té akce jdu s vámi, ať se tam děje cokoliv!!!“


*****


Vlastně nebyli vůbec daleko od stanice Dálniční policie: využili jen jednoho sjezdu a dostali se k další opuštěné továrně, tentokrát daleko mladší, kde mezi materiály převládaly ocel a sklo. Jejich dvě auta zaparkovala hned vedle těch, která tu již stála: Slizoun a jeho nohsledi přišli na domluvenou schůzku o něco dříve.
Semir polkl, vyměňuje si pohled s Davidem, který naň pouze povzbudivě mrkl.
Ok, však to zvládne. Stejně mu ale připadalo, že zbraň drží v ruce poprvé...
Jen se modlil, aby vyjednávání dopadlo dobře a on ji nemusel použít.
Mít na rukou cizí krev... po tom nikdy netoužil.

Vkročili do budovy, která se nyní zdála ohromná: vnitřek však byl pouze pavučinou schodišť a potrubí protkanou velkou halou, uprostřed níž stála na betonové, chladem rozpukané zemi skupina osmi lidí.
Geiselnehmerova parta se k nim blížila v naprostém klidu a předstíraném uvolnění: Semir však cítil, jak mu v uších tepe vlastní krev. Byl napjatý jako struna, prsty hladě spoušť dosud zajištěné, v kapse schované zbraně, kterou mu půjčil David.
Levačkou si opět přejel přes břicho, uklidněn obrysem mobilního telefonu. Alespoň že tak.
Kráčel za tělnatým Březinou a vážně se tvářícím Derekem, díky své drobné postavě dokonale zakryt.

Už jen padesát kroků.

Všiml si, že sedm z nich má jiné oblečení, než ten stojící uprostřed.
To musel být šéf.
Slizoun.

Jen čtyřicet kroků.

Ten jako jediný neměl zbraň, zato si oblékl extravagantní leopardí vzor a...

Malému Turkovi se zastavilo srdce: zarazil se v půli pohybu, veškerou svou mysl v plamenech exploze, kterou v něm odpálil muž, který stál mezi svými věrnými s drzým výrazem v kulaté tváři.
Muž, kterého Semir a s ním i přátelé z Dálniční policie znali jako Kai-Uwe Schrödera.


Arrow


Schröder?!

Gerkhanovo hrdlo se proměnilo v suchem rozpraskanou půdu pouště, což se ukázalo jediným štěstím: jen díky tomu se jeho výkřik šoku a totálního zhnusení přetavil v tiché, nic neprozrazující zachrčení, jemuž nikdo nevěnoval pozornost. Žádný muž z Davidovy skupiny ani z řad cizího gangu si nevšímal Turka, který mžikal hnědýma, překvapením naplněnýma očima v touze po procitnutí ze zlého snu.
Tohle snad není možné, blesklo mu hlavou. To je vážně svět jedna velká iluze, kde má každá věc potenciál přelít se v srdce a duši lámající zklamání?
Jen ztěžka polkl, zápasíc s vařící krví a myšlenkami, jejichž naivitu opět jednou zašlapaly do prachu těžké boty.
Já mu pomáhal, uvědomil si s mrazením v páteři. Tolikrát jsem mu vytahoval trn z paty, tolikrát jsem se ho zastával a vysekával z průšvihů, kam se dostal díky vlastní blbosti a touze po majetku. Nasazoval jsem v jeho věci svou kůži a on... se mi jen celou dobu smál za zády!
Semir skousl dáseň tak silně, až mu na jazyku zahořkla vlastní krev.
Podporovali jsme ho, celá naše stanice... To MY jsme ti, kdo zklamali veřejnost! A ještě jsme tomu hajzlovi byli vděční za droboučké úlitbičky protislužeb, kterými nás občas poplácal po rameni.
Do komisařových lící se nahrnula horkost: moje rozlučka se svobodou, vzpomněl si s rostoucí hanbou a nenávistí. Zatímco sál plný přiopilých poldů tleskal striptérkám a rozjařenému Hartmuttovi, někde dole ve sklepě možná brečely unesené holky, z nichž pravděpodobně už mnohá ani nežije...
A Schröder zatím s lechtáním v podbřišku sledoval, jak se bavíme... My hlupáci!
Turkovy prsty sevřely spoušť pistole, která byla naštěstí dosud zajištěná: dotek chladu a poznání, že má svou jistotu bezpečí, muže díkybohu alespoň maličko uklidnily.

Stačilo! zavrčel v duchu napomenutí sebe sama. Schröder toho napáchal dost a on, Semir, si to s ním vyřídí později: teď mu nesmí dovolit, aby překazil tuhle akci. Vždyť v konečném důsledku padnou hned dva podniky obchodující s nebohými děvčaty!
Tedy pokud temperamentní Turek udrží nervy na uzdě a vyvaruje se chyby vyplývající z jeho cholerické povahy.
Takže...
Semir se uvolnil několika řízenými nádechy a výdechy, jak ho to učili na akademii: a v ten moment stál v opuštěné zchátralé továrně opět mladý, ale zkušený a na vše připravený komisař v celé své profesionalitě, připravený plnit své povinnosti, ať budou zahrnovat úkoly jakkoliv nepříjemné.
Ok. Teď se musí soustředit. Svlažil si rty a drobným úkrokem se dostal za Neukönigova záda, aby se za ním zcela schoval: konečně si jednou mohl pochválit svou drobnou postavu. Teď se mu stala výhodou. Nesmí se prozradit!
Ze svého relativního bezpečí pohlédl opět směrem ke Schröderovi, jehož uvolněný postoj ho neskutečně iritoval: usmívající se tlouštík byl lehce rozkročený, ruce měl složené na hrudi a kolem těla ochranu nohsledů, jimž se u pasu zcela viditelně skvěly nabité zbraně.
Stejně jako nám, uvědomil si Gerkhan při mrknutí na Davida, který si úmyslně poodhrnul cípy tmavého saka, s naprostou samozřejmostí tak odhaluje připravenou pistoli. Semir s porozuměním pokýval hlavou: taková naše malá Studená válka, pochopil. Když obě strany vidí ozbrojení té druhé, žádná z nich si ze strachu z odvety netroufne začít střílet. Chytré.
Očima sklouzl po napjatých tvářích svých druhů i zdánlivě netečných výrazech protivníků, aby se pak raději zaposlouchal do slov, která, jak si až teď uvědomil, celou dobu plynula z Geiselnehmerových úst.

,,... při počtu obyvatel Kolína nebude problém, aby se tady chytily hned dvě skupiny: ale chceme, abyste respektovali naše postavení. Protože...“
Kai-Uwe mu s úšklebkem skočil do řeči. ,,To jako z nostalgie? Myslel jsem, že už jste dost zkušený na to, abyste věděl, že takhle to v tý naší profesi nechodí, pane Geiselnehmere. Vítěz bere vše – a věřte, že my máme dost sil na to, abysme vás zadupali do prachu! Nedávno jsem si zařídil betelný kontakt v Bulharsku – holek teď budu mít tolik, že vás město už nepotřebuje.“
Gerkhan se při Schröderově formulaci mimoděk otřásl – spojení potřebnosti prostitutek a milovaného Kolína, jenž se mu stal domovem, ho zabolelo na duši.
David mlčel, aby pak váhavost jeho odpovědi Turka překvapila: obchodník s bílým masem si rozpačitě přejel přes dlouhý narůžovělý šrám na levé tváři a pokrčil rameny. ,,Pak mám pro vás ještě jedno řešení, kterým se vyvarujeme konfliktu, Schrödere. Včera jsem mluvil se šéfem a domníváme se, že je možné, aby...“
,,Pokud chcete navrhnout, abysme vstoupili pod Glesse a lízali mu nohy jako jeho fachmani, tak se vůbec neunavujte, vážený.“ Kai-Uwe, přezdívaný Slizoun, jen naoko znuděně pokýval hlavou. ,,Co bysme měli z toho, kdybysme se stali Handlířovými poskoky? Já teď dovedu město pokrýt sám!“
Geiselnehmerovy prsty opět přejely přes zjizvenou líc: a pozor již dávajícímu Turkovi tentokrát neušlo, že ono zdánlivě nervózní gesto doprovodil pohyb jiných osob. Po jeho boku stojícímu Březinovi a Hovorkovi klesly dlaně k pasu.
Je to jejich signál, dovtípil se Semir. Dohodli si znamení, kdy se pustit do akce.
Takže... poteče krev...?
Než stačil myšlenku dokončit, rozlehly se halou první výstřely: Čech a Slovák tasili ukryté pistole rychlostí blesku a moment překvapení rozhodně nehodlali nevyužít.
Muž stojící po Schröderově levici padl k zemi, s bolestným výkřikem se chytaje za prostřelné rameno...

Na rzí pokryté železné trubce sedící párek holubů, jichž se v opuštěné továrně usadila celá kolonie, využívaje pokroucené plechy a stovky drobných úkrytů pro stavbu svých hnízd, se k sobě vyděšeně přitiskl: jejich drobná korálkovitá očka nechápavě shlížela na scénku pod nimi.
Takový mumraj zde nepamatovali: usídlili se tu právě pro klid, z něhož je nikdo nevyháněl – ne aby je rušily do drobných mozečků se zarývající ostré zvuky výstřelů, které navíc rezonovaly ozvěnou prázdné haly.
Holub nakonec vyhodnotil situaci jako neuspokojivou: zobákem šťouchl do své poplašené družky a společně vylétli dírou ve střeše vstříc jasně modré zimní obloze. Sice do mrazu, ale zato pryč z nebezpečí.

Semir prudce, namáhavě oddechoval, oči vytřeštěné: všude kolem něj se odehrával boj a on sám byl postaven před další dilema. Zapojit se, nebo ne?
Tady si vyřizovalo účty podsvětí, proboha... Copak se do toho může míchat policista?
Periferním viděním za sebou zachytil prudký pohyb - jediným mrsknutím se obrátil, aby se těsně vyhnul ráně pěstí. Zezadu zrádně útočícího Schröderova poskoka zneškodnil kopancem do podbřišku, tak silným, že mu vykřiknuvší sok v křečích padl pod nohy.
Pokud Gerkhan předtím váhal, rázem bylo jasno. Právě se zapojil. Rychle rozhlédl kolem sebe, zaskočen charakterem potyčky, která se zvrhla na boj zblízka.
Dosud nebyli žádní mrtví, chválabohu.
A dosud on sám nemusel vytáhnout pistoli...
,,Bayrame, co čumíš!?“ Derek se k úlekem sebou cuknuvšímu Turkovi hnal s výrazem čiré zloby. ,,Máš zbraň, máš ruce, tak se hni, ne? Na čí straně jsi, do prdele?!“
Kruci, má pravdu... Semir se pokusil skrýt nelibost nad poznáním, které mu projelo myslí. Je to fakt – teď má nejlepší šanci získat si důvěru skupiny a definitivně odbourat veškeré jejich pochyby. Včetně těch Neukönigových. ,,Na vaší!“ Pevnost svého hlasu umocnil předstíraně surovým kopnutím do žeber pod ním se dosud válejícího chlapíka. ,,Dostal jsem tohohle, tak nedělej, že se flákám!“
,,Dobrá...“ Derek si ho váhavě změřil a pak policistovi pokynul. ,,Musíš nám pomoci, jasné? Teď tě potřebujeme!“
A to je moc dobře, ušklíbl se Turek v duchu, když se spolu se svým novým kolegou vrhal přímo do vroucího kotle násilí.

Netrvalo dlouho a sykal bolestí, tělo omlácené množstvím uštědřených ran: i jeho vlastní pěsti jich pěknou řádku rozdaly, když se znovu a znovu vrhal do boje, využívaje k zneškodňujícím úderům i hlaveň pistole. Zkřivil rty když došlápl na nohu, na které ho škrábla kulka. Jak si všiml, mnozí z Davidovy skupiny krváceli, nejinak tomu však bylo u jejich soků: a obě party obchodníků s bílým masem na sebe útočily s nezmenšenou intenzitou, nehledě na na zemi se svíjející raněné...
Kohouti, zhodnotil to Turek v duchu a otřel si krev z natrženého obočí. Kohouti bojující o jedno odporné zapáchající smetiště plné hnusné, nákazy přenášející špíny.
Potyčka se slila v jednu směs násilí, třesknutí naštěstí vesměs nepřesných výstřelů, kopanců, pěstí a úderů, lámajících se kostí a vyražených zubů, které by nikdo z náhodou příchozích pozorovatelů nerozuměl: samotnému Semirovi dalo pořádnou námahu, aby se v řevem doprovázeném mumraji alespoň trošku vyznal.
Dostat se teď ke Schröderovu, pomyslel si, ač moc dobře věděl, že se Slizounovi musí vyhýbat, pokud to jen jde. Ale pěkně bych si to s ním vyříkal, s tou zrádnou krysou!
V ten moment mu kdosi brutálně stiskl zápěstí, v němž dosud svíral pistoli: Turek vyjekl a reflexivně rozevřel pěst, bezmocně sleduje, jak je kus kovu odkopnut až ke zdi. ,,Tak tohle ne, chlapče!“ vřískl podrážděně: stačilo pár chvatů naučených na akademii a zneškodněný útočník se válel na studené podlaze. Policista se vrhl ke své zbrani – nebyl ale jediný.

Střetli se právě nad smrt přinášející pistolí: on a Schröder, oba ztěžka dýchající, uválení a s naprostou nevírou v očích.
Turek sám pocítil, jakoby se vše kolem nich zastavilo: jakoby scéna rvačky strnula a sama se stala zvědavým pozorovatelem setkání, které oběma jeho aktérům rozbušilo srdce.
První se vzpamatoval Kai-Uwe: zabodl drobnému policistovi do hrudi tučný ukazovák, hlas roztřesený úlekem. ,,Ty...?! Jsi to ty?“
Jestli mohlo Gerkhana něco popudit, tak ten poslední důkaz, že jde opravdu o toho, koho považoval když už ne za kamaráda, tak za dobrého známého. ,,Překvapený? Taky jsem tě tady nečekal!“ s těmi zuřivostí podbarvenými slovy se Turek na Schrödera vrhl, zasypávaje jeho hruď ranami: do té chvíle zaskočený tlouštík se však pozoruhodně rychle probral z ohromení, sám se dávaje do útoku.
Semir zaťal zuby po úderu, který mu hrozil slisovat žaludek: vší silou se vrhl ke Schröderovi, za ramena ho tlače ke zdi, kde mu vrazil koleno do rozkroku. ,,Bastarde!“ zachrčel jen pro uši bolestí vyjícího soka. ,,Já ti věřil! Jak jsi nám mohl celý ty roky lhát?!“
,,To říká..“ nadechl se Schöder, načež se Turkovi zákeřně pokusil bodnout prsty do očí, ,,ten pravý!“ Zlobně zavrčel, když vyděšeně se tvářící Turek unikl oslepení briskním úhybem stranou. ,,Taky ses...“ uhodil bránícího se drobného policistu do tváře, ,,nepochlubil tím, co děláš! Kranich v tom jede taky?!“
,,Toma si vůbec neber do huby!“ Semir loktem odrazil další z ran a zabořil svou pěst do Schöderova břicha: vůbec ho nezajímala jeho slova. Vlastně mu teď vůbec nezáleželo na tom, jak jejich souboj dopadne, nedocházelo mu, že jeho život i osud celé mise závisí na jeho disciplinovaném utajení. Krev mu zcela zahltil adrenalin a touha po odplatě, již si jakožto světský soudce nárokoval. Ten zmetek musí dostat za vyučenou, musí!

Ve svém vzteku však malý Turek podcenil odlišnost postav sebe a soupeře: a výškový i hmotností rozdíl nevykompenzovala ani burcující zuřivost. Zato obtloustlý Schröder ho dokázal využít: zhoupl se v kolenou a zohnul se, takže veškerou svou energii soustředil do úderu hlavou, jež zasadil doprostřed mladíkových prsou.
Semir zachroptěl, odmrštěn ke stěně, kde chytil za hruď, zoufale otevíraje ústa v marné sraze popadnout vyražený dech. Před očima mu hrál celý barevný kaleidoskop a plíce se zdály být probodanými měchy: ve své bezbrannosti si neuvědomil, že se mu kolem krku ovinula i ruka třetí, chytaje ho do kravaty.

Patřila Kai-Uwe Schröderovi, který si tělo uchváceného mladého policisty přimáčkl k sobě, hlaveň pistole obraceje proti stropu hlavy. ,,Vážení,“ doprovodil rozléhající se výstřel řevem, kterým lapil i tu poslední kapičku pozornosti všech zúčastněných. Rychle obhlédl situaci a ztěžka polkl: zřízení byli všichni, ale právě jeho muži, narozdíl od Davidových, povětšinou leželi na zemi, nebo mleli z posledního. Krucinál... Schröder briskně polkl původně plánovaná slova o vítězství a přitiskl zbraň zmítajícímu se, napůl udušenému Turkovi ke spánku. ,,Vážení, mám rukojmí! Buďto nám dvěma vyklidíte cestu, nebo tady mladíčkovi,“ dech konečně popadající Semir zkřivil rty, jak mu kov pistole poškrábal kůži, ,,vystřelím mozek z hlavy. Tak co volíte?“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


V hale rázem převzalo vládu ticho, až v hrozivém kontrastu s předchozí, do uší se zarývající melou: jakoby se přehnala bouře, ale nenechala po sobě obvyklé oddechnutí a čistý vzduch. Místo toho atmosféra opět zelektrizovala napětím: do někoho tady uhodí blesk. Ale kdo to bude?
David Geiselnehmer si odkašlal a shrnul tmavé vlasy, jejichž delší pramínky se mu přilíply na potem zbrocenou kůži, pryč z obličeje. ,,Schrödere,“ pokusil se naladit co nejklidnější tón. ,,Všechno je v pořádku, pořád se můžeme dohodnout. Nechte našeho kolegu jít.“
,,Vašeho kolegu!“ Kai-Uwe se posměšně ušklíbl a sevřel lehce škrceného policistu ještě pevněji, zabraňuje tak jeho snaze o promluvení. ,,Pěkný ptáček to je, koho by napadlo, co se z něj vyklube! Pokud o něj stojíte,“ vrátil se zase k hrozbám a donutil bezmocného Semira k potácivému vykročení dopředu, ,,tak schovejte zbraně!“
,,Já toho mám dost!“
Patnáct párů očí, ať už patřily členům Glessova vítězného či Schröderova poraženého gangu, vyhledaly autora zuřivého výkřiku: našly ho v Derekovi Neukönigovi, který s brunátnou tváří namířil pistolí doprostřed čela lapeného Turka.
,,Říkal jsem,“ chvěl se zločinci hlas, ,,že to Bayram totálně zvorá! Říkal jsem, že ho s sebou nemáme brát, Davide! Je podezřelý, nevěřím mu ani slovo. A pak, jeho buchty už máme u sebe ve sklepě – proč se starat dál?“
,,Dereku.“ Geiselnehmerův hlas zněl jako o sebe drhnoucí kusy ledovce. ,,Skloň zbraň. Okamžitě.“
Schröder nejistě těkal pohledem z jednoho muže na druhého: ale ač ho spor uvnitř cizí skupiny překvapil, své sevření nepovolil, dál Turka svíraje ve vězení svých paží. Semir sám se soustředil hlavně na to, aby do plic dostal nové zásoby kyslíku: scéně přihlížel s ústy dokořán, lapaje po dechu.

Tohle je průšvih, došlo mu konečně a v ten samý moment ho polil studený pot při představě, na jak tenké hranici balancuje: a co víc, svůj osud absolutně neměl ve svých rukách! O všem rozhodne, zavrtěl se vzpurně ve svém zajetí, tlustý prodavač hotdogů. Stačí jediná zmínka, která odkáže na to, že se on a Schröder znají a nakonec to bude Geiselnehmer, kdo oběma vpálí kulku do srdce.
Semir zaťal zuby: krucinál... nemohl se bránit, ani dát kolegům, kteří naň upřeně zírali, nějaké znamení: nakonec se spokojil s tím, že poraženě schýlil hlavu a nasadil provinile omluvný výraz. Ať se mu to líbilo, nebo ne, musel se uchýlit do pasivity.

,,Dereku, něco jsem ti řekl,“ zasyčel David nebezpečně.
Muž se k němu zlostně obrátil, rozhazuje rukama. ,,Nemám z Bayrama dobrý pocit, něco mi na něm nehraje! Zradí nás.“ Ruka s pistolí mu k Semirově neskutečné úlevě oproti ostrým slovům o něco klesla, prozrazuje tak váhání. ,,Zbavme se ho, Davide...“

Ostatní muži, Březina, Hovorka a další jen stáli, tiše naslouchaje přestřelce mezi šéfem a parťákem.
Ač byla pronesena drsně, Geiselnehmer v poslední přítelově větě jasně vycítil prosbu pramenící ze skutečného, nepředstíraného pocitu ohrožení. Kousl se do rtu. Neukönig svým skvělým instinktem proslul a celá skupina na něj dávala kdykoliv došlo k nějakému dilematu: nicméně bylo by lehkomyslné popřít, pomyslel si David, že měl Derek námitky již proti samotnému spojení Glesse a Istanbulu. V jeho nesympatiích k Bayramovi tak mohly hrát hlavní roli předsudky... a kvůli nim by mladý Turek neměl přijít o život. ,,Dereku,“ zavelel už rozhodnutý, absolutně nedávaje prostor k diskusi. ,,Nebudeš střílet. Vyřešíme to jinak!“
Neukönig na přítele a kolegu pohlédl takřka ublíženě: poté však poslušně kývl a místo Gerkhanova čela zamířil opět na na podlaze ležící dvojici Schröderových poskoků, kteří scéně bez dechu přihlíželi. ,,Ale varoval jsem tě,“ pronesl ponuře.
,,Beru na vědomí.“ Geiselnehmer si odkašlal, znovu se měře přímo s Kai-Uwem, jemuž na tváři zahrál lehce vítězný úsměv: jeho rukojmí se celou dobu nehnulo – snad jen ve chvíli, kdy Neukönig definitivně sklopil zbraň, vrátila se do Semirových lící zase snědší barva. ,,A ty, Schrödere. Co teď?“

Stály proti sobě – dva konglomeráty složené ze čtrnácti individualit na jedné a dvou na druhé straně. Blíže východu Davidova skupina, s převahou kontrolující zajaté, na zemi ležící a leckdy i zraněné Slizounovy muže, zády ke zdi pak sám Schröder, držící v nepříjemně silném objetí bezmocného malého Turka.
Kdo s koho?
Kai-Uwe se přestal usmívat. ,,Nechte mě odejít – s ním.“
V duchu zlostí a ponížením supící mladý policista se prohnul a zazmítal v dalším neúspěšném pokusu u útěk: zarazila ho až do líce se mu zarývající hlaveň, která mu rychle připomněla jeho podřízené postavení. Semir skousl vlastní jazyk. Raději bude mlčet, než aby Schrödera vyprovokoval k výroku, který by odhalil jeho pravou identitu: stanul tedy klidně, beze slova, v očích opět porážku a omluvu, adresovanou Davidovým černým duhovkám.

Geiselnehmer zareagoval rychlostí na kořist padajícího sokola: klekl na kolena, lapaje mladého blonďatého muže, jednoho ze Slizounových ochránců. Blondýn sebou jen vyděšeně trhl a zasténal, když si ho David přitáhl za vlasy, vrážeje mu pistoli do týla. ,,Jedna jedna, Schrödere,“ zavrčel a surově mladíkem trhl. ,,Pusť Semira... a já nechám jít tvého kluka.“
Úšklebek byl jedinou viditelnou reakcí Kai-Uweho, který rázem přestal uvažovat o tom, proč jeho dlouholetého známého titulují úplně jiným příjmením. Nový život, nové jméno, pochválil se za rozlousknutí oříšku a vytěsnil si ho z hlavy. ,,Kdybych měl volné ruce, což nemám,“ přitiskl k sobě Semira tak silně, až policista vyjekl, ,,tak bych vám zatleskal, Geiselnehmere. Jenže potíž je v tom, že vy tady kolegáčka potřebujete přímo ke svým záměrům... Já si mohu nové chlapce z fleku najmout na ulici a oni mi budou vděční, že jim dám alespoň chvíli jistoty. Oni s koncem počítají. Že s ním počítáš, Martine?“
Davidem držený blondýn jen zkřivil rty a kývl.
,,Takže tak.“ Schröder se s převahou usmál, pobaven i zhrozeným Geiselnehmerovým výrazem. ,,A pak, můj milý,“ chystal se zasadit finální úder, ,,na tohle nemáš. Dokázal jsi utratit pár neposlušných holek... ale na to, abys chladnokrevně popravil dospělýho chlapa, nejsi dost silnej. Že?“ Přezíravě se uchechtl, když klečící zjizvený muž zbledl a očividně se mu zachvěly rty. ,,Tak vidíš.“
David mlčel a s ním i jeho kolegové: po Derekově výpadku se nyní jasně ukázala pevná disciplína Glessova týmu, který rozhodně nebyl složen z pouličních sebranců. Zatímco šéf skupiny vyjednával, jeho druhové, ač jim mnohdy látkou oblečení prosakovala krev, se klidně soustředili na zajatce, kteří bez jejich vědomí ani nezvedli hlavu.

,,Ok...“ Když se nedočkal reakce, Slizoun náhle couvl, nutě překvapeného Semira k cupitavým krůčkům pozadu. ,,Takže my dva jdeme. Nebojte,“ prohodil ke Geiselnehmerovi sarkasticky, aby, kryt Turkovým tělem, směřoval svou chůzi maličko doleva, kde se objevilo staré schodiště. ,,Nezastřelím ho. Sám k němu chovám ohromně vřelé sympatie – dokonce bych řekl, že jsou vzájemné. Co, chlapče?“
Gerkhan jen zasykl, ochromen hrůzou: teď byl prozrazení blíže, než kdokoliv předtím. Co říci, aby ten tlustý idiot přestal plácat? ,,To’s uhodl!“ zachrčel nakonec, aby se dočkal jen uchechtnutí.
Kai-Uwe polapeného policistu dotáhl až k prvním stupňům schodů: jakmile mu došlo, že na něj nikdo nemíří, počal stoupat vzhůru, mizíc hrozbě výstřelu v prvním patře, kde našel betonovou stěnou oddělené křídlo fabriky. Za dveřmi ke svému oddechu spatřil další, tentokrát provizorní železné schodiště, které patrně složilo jako bezpečnostní, připraveno odvést dělníky z budovy v případě požáru.

,,Dobře...“ zamumlal a rád, že již nemusí couvat, postrčil stále svíraného Semira k zábradlí. ,,Tak šlapej, kamaráde. Pěkně přede mnou!“
,,Co chceš,“ zavzpouzel se Turek, ,,dělat, ty blázne? Oni už dávno stojí u tvýho auta – to si myslíš, že tě nechají v klidu odjet?!“
,,Mlč, krucinál!“ rozčílený Kai-Uwe mrsknul drobným policistou ke zdi: než se komisař vzpamatoval, hekl bolestí, když ho obtloustlý muž narazil čelem na tvrdou betonovou stěnu. Skučícího, napůl omráčeného mladíka, jemuž z rozraženého čela stékala stružka krve, pak Schöder popadl v pase a vytáhl na schodiště. ,,Nenuť mě, abych ti ublížil, Semire... to bych nechtěl!“
,,Nevypadá to...“ Gerkhan zaťal zuby, aby se, paže bezmocně přitažené k tělu, poslušně dal do stoupání po jednotlivých stupních. ,,Sakra, Schrödere... proč? Proč tohle všechno?“
Slizoun ho pobídl k rychlejší chůzi a nervózně se ohlédl, zda není sledován. ,,Nechci, aby mě tví noví kamarádi odstřelili, Semire. Neměj strach – jakmile se dostanu k autu, nechám tě odejít. Nic se ti nestane..“
,,To jsem nemyslel.“ Ztěžka oddechující Gerkhan naoko rezignoval a bez odporu se spolu se svým bývalým kamarádem šplhal vzhůru po železné konstrukci schodiště: již měli za sebou dvě patra. Kam je asi stupně dovedou? ,,Proč tohle děláš? Vypadal jsi spokojeně, mysleli jsme, že jsi šťastný! Nikdy by nás nenapadlo, že se namočíš do něčeho tak špinavýho, jako...“
,,Člověk,“ odvětil Schröder tónem již prostým agresivity, ,,není nikdy šťastný natolik, aby nemohl být ještě šťastnější.“
Opět lehce přiškrcený Semir si při vzpomínce na Slizounem svíranou zbraň rozmyslel původně plánovanou urážku. ,,Takže pro prachy,“ odfrkl si. ,,To bych do tebe neřekl.“
Jeho únosce jen zavrtěl hlavou a starostlivě se rozhlédl, aby se rozhodl, kudy jít dál: na jeho vkus vystoupali už příliš. Celou dobu doufal, že najdou odbočku, jíž se dostanou Davidově skupině do zad, aby jí unikli autem. Teď to však vypadalo, že míří na střechu fabriky...

Jeho domněnka se vzápětí potvrdila, když spolu s mladým policistou prošel dveřmi, jež je vyvedly na nadýchaným sněhem zatíženou otevřenou plochu: náhle nejistý Schröder se zhluboka nadechl čistého, mrazivého vzduchu, oči oslněné o zmrzlé krystaly se odrážejícím světlem slunce, které studeně zářilo z až neuvěřitelně jasně modré oblohy.
,,A co teď?“ špitl Semir, který se i přes ochranu péřové bundičky zachvěl zimou. Ať se díval jakýmkoliv směrem, vždy došel ke stejnému závěru. Byli v pasti. Okolo nich se všude rozkládala sněhem zavalená střecha, z níž nevedl jediný východ. ,,Kam půjdeme? Stejně se musíš vrátit.“
V tom se za ním ozval zvuk, který Gerkhan důvěrně znal: zubožené fňuknutí. Než si stačil uvědomit co se děje, byl Turek volný, stoje uprostřed hluboké závěje hned vedle kraje střechy. S nevírou se otočil, pomalu, pomaličku, aby svého soka nepodráždil: ke svému údivu a částečnému zadostiučinění nalezl právě toho starého Schrödera, jakého celého roky znával.
Zbědovaně rozklepanou hromadu tuku poplašeně mrkající malými prasečími očky zbabělce. ,,Semire,“ zakňoural Kai-Uwe, nervózně se rozhlížeje na všechny strany. ,,Dostaň mě odtud... Pak se klidně vrať k nim, ale pomož mi z toho vyklouznout. Vždycky jsi mi přece pomáhal, kamaráde. Jsme přece, sakra, na jedné straně!“

Gerkhanovi zahořklo v ústech odporem: na jedné straně! On, policista a Schröder, ten mizera, že se plaví na stejné lodi? Ani náhodou! ,,Ne, ty kryso,“ zakroutil hlavou. ,,Nepomůžu ti. Vyřeš si to sám – vrať se stejnou cestou, třeba tě David nechá odejít.“
Slizoun si olízl masité rty. ,,Poslyš.. jestli... mi nepomůžeš, tak řeknu tvé šéfové, že to hraješ na obě strany! Ona o tom, že pomáháš těmhle klukům, nic neví, že?“
Mladý komisař jen pohodil hlavou a zkřížil ruce na hrudi, popravdě naprosto bez nápadu, co teď podniknou pro spásu svou i celého podniku. Snad by měl nějak získat čas...
,,Proč nic neříkáš?“ protáhl Schröder protivně, nervózně si přitom mnouce ruce. ,,No tak, kruci! Nedělej nedotknutelnýho, kamaráde! I ty jsi pro prachy přešel na druhou stranu a to jsi ještě tak drzý, že pořád bereš prachy i jako polda! Nebo mi chceš namlouvat,“ ušklíbl se, ale ani tak nedokázal skrýt svůj strach, ,,že je tohle něco šlechetného? Nebo nějaká tajná mise, nebo...“

Semir by byl přísahal, že se ani nepohnul. Něco v jeho tváři, snad nepatrné zachvění toho nejmenšího mimického svalu, ho však muselo prozradit.

,,Tajná mise...“ Schröder vydechl: i jeho slabému mozku zapadly jednotlivé kousky skládanky do sebe. ,,Ty... ty jsi tady pracovně! A tví kamarádíčkové,“ zamířil obtloustlý muž pobledlému Turkovi na srdce, ,,to netuší, že? Tak pojď ke mně, starý známý...“
Gerkhan vyplašeně couvl před Slizounovou napřaženou pravicí: proboha, tohle je konec!
,,Jen pojď, Semire...“ Kai-Uwe se opět blaženě usmíval, vědom si toho, že právě vytáhl z rukávu trumf všech trumfů. ,,Sejdeme dolů a já jim pěkně řeknu, kdo jsi! Uvidíme, kdo pak z téhle haly vyjde jako poražený.“
Těžké polknutí, jímž se Turek zbavil alespoň fyzické pachuti v ústech, jakoby nastartovalo myšlenkový rej: tohle už není legrace, připustil Gerkhan nepopiratelný fakt. Tohle už se bez krve neobejde...

V ten samý moment se zapřel nohama o sněhem pokrytou zem a zaklonil se, veškerou svou energii vkládaje do karatistického kopu: měl jen jednu šanci a dobře to věděl. Díkybohu ji proměnil, když plnou silou zasáhl kov pistole, vyrážeje zbraň z nepřítelových prstů: ta opsala oblouk, mize oběma mužům z očí někde v závějích u paty stavby.
,,Ty...“ zachrčel Schröder a vrhl se na Turka. ,,Neměl jsi to dělat, Semire! To byla chyba, velká chyba!“
,,Sám jsi chyba!“ Semir zavřískl a chladnokrevně si počkal, až k němu muž doběhne: sám nevěděl, jak se mu ho podařilo chytit za levou paži a smýknout jím do sněhu. Kai-Uwe dopadl na kolena, honem se hrabaje na nohy: jenže to už měl na sobě Turka, který oběma rukama popadl hedvábný, otisky leopardích skvrn zdobený extravagantní šál omotaný kolem mužova krku. Zatáhl a s nutkáním na dávení odvrátil hlavu od chroptícího, škrceného Schrödera: na tohle neměl žaludek... Ale byla to součást jeho mise, stejně jako duši trhající přihlížení znásilnění před pár dny...
Kai-Uwe sebou zoufale zazmítal.
Nedokážu to, pomyslel si Turek zhrozeně a zcela povolil sevření. Nemohu přece zavraždit člověka, ať je to jaký chce hajzl. Tohle není sebeobrana, tohle...
Vykřikl bolestí, když ho své náhlé volnosti využívající Schröder zákeřně uhodil pěstí do krku: než se mladík vzpamatoval, byl to on sám, kdo sebou škubal pod cizím tělem a jen rychlým cuknutím se vyhnul masitým prstům, které mu chňaply po hrdle.
,,Schrödere!“ vřískl a pokusil se muže kopnout: Kai-Uwe ho však praštil do stehna, aby vzápětí zafuněl po Gerkhanově ráně.

Převalovali se ve zváleném sněhu v boji o nadvládu: a mrštnost jednoho zcela vyvažovala velikost a váha druhého. Lapali po dechu, uštědřuje si další a další údery, oby čím dál víc unavení, přestože celý souboj netrval ani dvě minuty. Už ani nekřičeli slova, vzdali snahu o dorozumění: jen se s hekáním dál a dál mlátili, nechávaje za sebou vyznačenou cestičku, kudy se jejich těla valila ve válečném mlýnku. Tu Gerkhan vyjekl.
Ne bolestí z rány pěstí, již mu funící Kai-Uwe vrazil do žaludku.
Vyjekl proto, že spatřil, co číhá pouhých pár palců od spletence jejich postav: okraj střechy, nacházející se nějakých patnáct dvacet metrů nad zemí.
,,Schrödere!“ zaječel, chytaje soka za hlavu. ,,Ne! Zabijeme se oba!“
,,Co to žvaníš, Semire? Jestli tady někdo umře, tak...“ Rozpřahující se Kai-Uwe netušil, že právě vyřkl poslední slova ve svém životě.
Protože vzápětí se i s děsem křičícím mladičkým Turkem převalil do prázdna.


Arrow


Snědé prsty objaly železnou trubku silou čirého zoufalství: ze Semirova hrdla se vydral výkřik bolesti, jež mu cukla v namáhaných šlachách paží. Na nich náhle visela veškerá váha mladíka, který se kroutil v úporné snaze o nalezení opory pro nohy.
Marně...
Zhluboka se nadechl a pokusil se vzít rozum do hrsti, snaže si uvědomit, co se vlastně stalo. V šoku, který celé jeho tělo uchopil do svých čelistí, byl schopen jediného konstatování: spadli jsme...
Zamrkal a pevněji sevřel dlaně, na jejichž stisku teď záleželo jeho bytí, či nebytí.
Spadli jsme... a mně se podařilo chytit téhle věci...
Mimoděk zasténal, vybavuje si Schröderovy ruce, které mu zoufale chňapaly po těle v marné snaze o vlastní záchranu: na pár prchavých setin vteřiny namáhala komisařovy svaly i hmotnost tlustého obchodníka s bílým masem..
Ale ten pak...
Policista polkl a váhavě pohlédl dolů k závějím, do nichž Kai-Uwe po patnáctimetrovém letu spadnul: stačilo jediné zběžné mrknutí, aby Semir zrak odtrhl a zalapal po dechu v díkybohu úspěšném pokusu potlačit zvracení.
Schröder ležel pod ním, přímo pod jeho ve vzduchu se klátícíma nohama: život mu nezachránila ani měkkost peřin připomínající sněhová pokrývka, do níž se teď rudě rozlévala jeho v mrazivém vzduchu pářící, ještě teplá krev. Kai-Uwe měl smůlu: hlavou dopadl přímo na jednu z ohromných železných tub parovodu, který tento bok budovy obepínal. Nebyl na něj hezký pohled...

A mladý komisař, který se při svém pádě nějakým zázrakem dokázal chytit konce z těla stavby vystupující, asi tři metry dlouhé železné trubky, rozhodně nechtěl skončit stejně.
Jenže neměl nejmenší šanci tomu sám zabránit...
Visel na napjatých pažích asi patnáct metrů nad zemí a dech mu sykal mezi sevřenými zuby: rychle se rozhlédl, vyděšeně pátraje po čemkoliv, o co by se mohl opřít, aby ulevil namáhaným rukám. Prsty mu již počínaly mravenčit, jak jejich žíly žalovaly na nedostatek krve. Co nevidět ztratí v dlaních cit a... a spadne...
Znovu mrkl dolů na mrtvolu muže, kterého roky znal a přitom o něm nic nevěděl: ten pohled, jakkoliv otřesný, ho paradoxně přiměl ke zklidnění rozbouřené krve.
Panika, která ho dosud plně ovládala, ničemu nepomůže.
Semir se zhluboka nadechl a vykopl nohama do výšky: vzápětí hekl a jen taktak se udržel alespoň své prozatímní železné spásy. Pokus ulehčit týraným šlachám tím, že by kolem trubky sevřel lýtka, nevyšel. Krucinál...
Musí to zkusit jinak.
Se stále rychleji bušícím srdcem počal Turek pomaličku, neskutečně opatrně stěhovat pravou dlaň blíže betonové stěně továrny: neubránil se přitom bolestnému zasyknutí. Horká kůže se mu na zmrzlý kov doslova přilepila a on jí při své parodii na ručkování na trubce kousek nechal. Takové drobnosti si ale nesměl všímat. Tady šlo o víc.
,,Ok...“ zamumlal, aby utěšil sám sebe. ,,Jen tak dál.... pěkně... k továrně.“
Poslušný vlastnímu rozkazu přesunul o ubohých pár centimetrů i levou ruku: nic naplat, celkově se dostal jen o kousíček blíže zdi a pod nohama mu stále vyhrožovaly ocelové pláty potrubí. Pád na ně by zcela jistě nepřežil...

V duchu si vynadal za své myšlenky: jen ho oslabovaly ve chvíli, kdy měl mít na starosti něco docela jiného!
,,Nesmím umřít,“ vydrtil mezi zuby a opět přehmátl, ačkoliv již jeho dlaně počínaly získávat lehoulince namodralý odstín. ,,Mám své... povinnosti.“ Další přehmat. ,,Musím... tohle dokončit. Dostat... Glesse.“
Na moment se zastavil, aby se vydýchal. Zvrátil hlavu dozadu, aby jeho víčka zamrkala, kryje ostrým světlem sluncem podrážděné oči: střecha továrny byla nějaké tři metry nad jeho čelem. Komisaře zmrazilo hrozivé poznání pravdy: co na tom, že se za cenu bolesti a totálního vyčerpání dostane ke stěně, když to bude jediný výsledek? Pořád bude viset nad hlubinou, na zdi žádnou oporu nenajde.
Hnědé oči zapátraly po sebemenším výstupku, o který by unavený komisař mohl zapřít alespoň špičku boty a maličko ulehčit trpícím rukám....
Nic.
Jen hladká betonová šeď...
Kruci...
,,Pomoc!“ Ten výkřik Gerkhanovi unikl, aniž věděl jak: prostě se mu prodral mezi rty a sám se osvobozeně vydal do světa, aby zazněl osamocenou krajinou. ,,Tady jsem! Pomoc!“
Semir doručkoval již tak blízko, že se mohl prohnout a podrážky bot přirazit ke stěně: jenže co to bylo platné, když sám cítil, jak mu paže po nekonečných dvou minutách, kdy jeho váhu statečně držely, začínají ochabovat. ,,Pomooooc!“

,,Bayrame!“
Komisař bleskově vzhlédl: hlasité vyslovení jeho jména ho tak překvapilo, že se málem pustil. Zrovna teď, když svitlo světélko naděje. ,,Tady jsem!“ Zaječel a zazmítal se. ,,Tady!“
,,Kde?!“ Hlas, v jehož vlastníkovi Gerkhan poznal Davida, zněl zmateně.
,,Tady, sakra!“ zavřískl komisař a trubku sevřel ještě křečovitěji. ,,Dole! Pod střechou!“
Tu se přes okraj vyloupla rozčepýřená Geilselnehmerova hlava: tmavovlasý muž pootevřel ústa. ,,Proboha, co tam děláš?“ Než se bezmocně visící Turek mohl rozčílit nad stupiditou té otázky, její autor si ji sám uvědomil a obrátil se dozadu na své druhy: ,,Milane! Dereku! Pojďte sem!“
,,Pomozte mi!“ zajíkl se Semir, na něhož teď shlížely hned tři páry očí. ,,Už se dlouho neudržím!“
Derek se sotva znatelně pousmál a mlčel: zato Březina skousl ret a počal se rychle rozhlížet. ,,Hele!“ vykřikl a padl na kolena, holýma rukama oprašuje celé desítky centimetrů vysokou vrstvu sněhu z okraje střechy: mezi prsty pak stiskl tlustý ocelový drát bleskosvodu. ,,Co to urvat?“
David mrkl dolů na Semira, jehož tvář byla zkřivená úsilím. ,,Bayrame... klid. Dojdeme si pro tebe. Jen minutu!“
Turek neodpověděl: se strachy bledými lícemi se soustředil jen na pevný stisk dlaní. Ještě mu zbývalo maličko sil...

Úzkost, která ho jala při pohledu na o život bojujícího tureckého mladíka, Davida překvapila: znova si přejel prsty po jizvě na levé tváři. Byl to zlozvyk, který vždy spolehlivě prozradil jeho nervozitu. Ale nemohl se ubránit myšlence, která ho znervózňovala: že pro něj sympatický Bayram přestává být jen obchodním partnerem. Docela by se hodil do kruhu přátel, s nimiž Geiselnehmer rád vyrazil na jedno zrzavé do hospody nebo prohnat kola na místní motokáry...
Jenže základním předpokladem pro to vše je, aby Turek vůbec přežil.
Odvrátil se a postoupil dozadu, věnuje pozornost Březinovi, který s namáhavým funěním tahal za drát: skutečnost, že se mu ho podařilo odtrhnout od základu, ocenil spontánním výkřikem bouřlivé radosti.
,,Mám to, šéfe!
,,Výborně...“ David byl dvěma skoky u něj, ohmatávaje tloušťku urvaného bleskosvodu: kov, který ho zábl v rukách, svou tenkostí moc důvěry nevzbuzoval. ,,Unese ho to?“
Březina svou nevědomost přiznal pokrčením ramen. ,,Nevím. Ale zkusit to musíme... stejně není na výběr.“
,,Jenže on,“ zkousl David ret, celý roztěkaný, ,,se neudrží, je už unavený. Zabije se. Já...“ S nádechem udělal krok k okraji stěny. ,,Musím tam taky, abych Bayrama chytil. Jinak je to nanic.“ S nedůvěrou pohlédl na drát, aby jeho mrazem tuhý konec s úsilím zkřivenými ústy zkroutil pro lepší úchyt.
Derek, který dosud mlčel v touze, že Turek během jejich přípravné akce spadne a všechno vyřeší sám, s úšklebkem zavrtěl hlavou. ,,Před chvílí ses bál, aby to udrželo Bayrama a teď tam lezeš sám? Zabiješ se, neudrží tě to.“
Zaměstnancovy pochyby ovšem Geilselnehmer, který se postavil přímo nad Turka, absolutně nebral v potaz. ,,Pořádně to držte,“ ukázal na druhý konec silného drátu, než byl ten, který sám pevně uchopil do rukou. ,,A kdybych nelezl přímo k němu, musíte mě trošku navést..“
,,Ale...“
Březinovu námitku David odpálkoval jediným gestem. ,,Chyťte to, oba. A o něco se, sakra, zapřete, nebo neudržíte mě, natož až se budeme držet dva. Dělejte!“


Semira se, ať proti ní bojoval jak chtěl, již zmocňovala podivná, smrt přinášející malátnost: tu spatřil, jak na samém okraji střechy stanul Glessův pobočník, tváře sivé vlastním děsem. ,,Davide!“ Zajíkl se, dál visíc ve výšce, z níž by pád přinesl zcela jistý skon. ,,Co uděláte? Já už fakt... nemůžu!“
,,Já vím. Jdu pro tebe!“ Geilselnehmer se nadechl, potlačuje třas rukou, které nyní musely být pevné a spolehlivé. Mrkl na své podřízené a kývl: Březina s Neukönnigem mu odpověděli stejně, oba zapření nohama o betonový výstupek. Byli připraveni.
David se marně pokusil uklidnit strachy bušící srdce: když už se jednou rozhodl, nesměl dát najevo slabost. Zaťal zuby: překoná se...
Nechal mezi prsty proklouznout dva metry drátu a pak ho stiskl, jak nejsilněji dovedl: otočil se čelem ke svým přátelům a se zavřenýma očima udělal krok do hlubiny, okamžitě se zapíraje o stěnu budovy.
Obě jeho opory vyjekly, jak jimi jejich náhlá zátěž trhla dopředu: přesto však kolegu udržely a mohly sledovat, jak jim pomalu mizí z dohledu, klesaje za hranu střechy.

David postupoval opatrně, krůček za krůčkem: zdolání třímetrového rozdílu a tím pádem sestup na Turkovu úroveň mu trval snad další půl minuty, při nichž minimálně dvakrát málem uklouzl.
,,Ok...“ zachrčel, hledě do očí poplašeného mladíka. ,,Tak...“
,,Neudržím se...“ komisařovy prsty byly, jak si Geiselnehmer všiml, řádně promodralé: zatnuté kolem trubky je držel snad jen zázrak...
,,Musíš mi podat ruku!“ David ta naléhavým tónem podbarvená slova podpořil nataženou paží. ,,No tak! Já tě chytím a kluci nás vytáhnou!“
Semir polkl a pohledem mimoděk opět zabloudil ke Schröderově mrtvole. Roztřeseně kývl. ,,Jo.. dobře. Ale ať nespadneme oba!“
,,Bude to dobrý.“ Geiselnehmer se kdovíjak zvládl usmát: slanil ještě níž, dlaní se dotýkaje té Turkovy. ,,Vezmu tě za zápěstí, jasné? Zhoupnu tě a ty se musíš rychle chytit toho drátu. Rozumíš? Rozumíš tomu, Semire?“
Gerkhan jen pokýval hlavou na souhlas. ,,Jo, chápu... ale už rychle, prosím!“
David se s odhodláním natáhl a pevně sevřel rukáv Turkovy bundy: pak muže, který se na jeho signál jednou rukou pustil, se zaúpěním přetáhl k sobě. ,,Ok...“ zachrčel. ,,Ok. Teď... se chyť drátu, honem!“¨
,,Já vím.“ Semir se soustředěním napjatou tváří úplně opustil svou železnou spásu, ovíjeje zkřehlé dlaně okolo bleskosvodu, vděčný, že má jeho umdlelé tělo oporu i v Davidovi, který teď svíral kapuci jeho bundy. Pevně se držel, nohama zapřený o stěnu.
,,Ok! Vytáhněte nás!“ zařval Geiselnehmer a povzbudivě se na bledého komisaře usmál. ,,Už je to v pořádku...“
Vzápětí jimi oběma škublo silné zatažení: to se na střeše ze všech sil snažili o výstupek se zapírající Derek a Milan, oba brunátní námahou.
Ač jim díkybohu stále pevného bleskosvodu se držící muži pomáhali seč to šlo, byli Neukönnig i Březina ve chvíli, kdy se oba zachránění převalili přes hranu střechy do sněhu, doslova mokří prolitým potem.

Semir, ležící na zádech, jen ztěžka dýchal, oči zavřené a mysl přikrytou něčím těžkým: jakoby ta toužila na moment vypnout, naprosto vypustit a uchýlit se do peřin bezvědomí. Ale to si nemohl dovolit. Se sotva slyšitelným zasténáním se vzepřel na loktech a zvedl víčka, aby pohlédl přímo na upřeně ho pozorujícího, ve sněhu sedícího Davida. ,,Proč?“ zeptal se komisař tiše. Nemohl si pomoci, ta otázka mu vrtala hlavou od chvíle, kdy Geiselnehmera spatřil na kraji střechy, připraveného riskovat vlastní život pro jeho záchranu. ,,Proč jste mi pomohli? Mohli jste si vzít mí holky a na nějaký kontakt do Turecka se vykašlat. Tak... proč?“
Obchodník s bílým masem sotva zaznamenatelně zaváhal, načež si nervózně přejel po jizvě. ,,Zapadl jsi,“ odpověděl pak stejně tiše, činíc marný, rozpaky prozrazující pokus uhladit si rozčepýřené tmavé vlasy. ,,Patříš už k rodině. A ta své členy nenechává na holičkách.“
Gerkhan se nezmohl na slovo: pouze zaskočeně zamžikal a poté lehce kývl hlavou v gestu vyjádření pochopení toho, jaké cti se mu dostalo. A zároveň v poznání děsivého průšvihu.
Oni mu zachránili život...
Je jejich dlužníkem!
,,Všechno v pořádku?“ Znatelně vyčerpaní Derek a Březina, kteří k nim dokráčeli, budili dojem, že by nejraději klesli k nim do závěje a vydýchali se.
,,Jo... v pořádku. Díky vám,“ špitl Turek a s bodnutím těžké provinilosti se zahleděl na jejich dlaně: zbrotila je krev od toho, jak se jim do kůže zaryl oběma muži zatížený drát. ,,A samozřejmě díky Davidovi. Děkuji moc. Díky.“
Neukönnig pokrčil rameny a zvedl svého tmavovlasého přítele na nohy: stejně tak naložil Březina se Semirem, který udělal pár kroků stranou.

Dobře to dopadlo... Vědomí relativního happy endu, kterým byla tahle šíleně nebezpečná situace korunovaná, Turka počalo konejšivě hladit po ohrožením stále ještě naježené dušičce. Mladík do sebe nasál kyslík, každým nádechem oslavuje skutečnost, že neleží tam dole jako Schröder. Že jeho nebezpečná, život ohrožující mise stále pokračuje. Ač se právě nyní ukázalo, na jak tenkém ostří balancuje. Semir si přejel jazykem přes mrazem rozpukané rty. Už dlouho nebyl tak blízko smrti.
Dobře to ale dopadlo. Naštěstí.
S lehoučkým úsměvem si komisař přejel přes břicho, aby tím rutinním, během týdne již zautomatizovaným pohybem zkontroloval páskem na kůži připevněný mobil.
Strnul.
Jeho panikou roztřesené roce vklouzly pod bundu i svetr, zoufale hmataje po předmětu, který ne a ne najít. Dech se komisaři zase zrychlil a z úst mu uniklo poděšené zajíknutí, když si vzpomněl na...
Aniž dbal na trojici nechápavých pohledů, která se na něj upřela, klesl na kolena do sněhu, opatrně se dostávaje opět ke kraji střechy.
Ten Schröder!
Jak oba padali dolů a komisař zázračně nalezl oporu, pokusil se ho Kai-Uwe chytit.
Rukama mu hmátl po těle! Co když přetrhl ten pásek a...
Zoufale vyhrknutá kletba z něj vylétla snad ještě dřív, než vůbec Semirovi s plnou vážností došlo, co jsou ty drobné předměty, jakoby nahodile poházené kolem Schröderovy mrtvoly.

Náraz do ocelového potrubí nemohl mobilní telefon vydržet.

Jeho... spojení se světem bylo pryč.
Jeho JEDINÉ spojení se světem bylo pryč.

Kdyby Gerkhan nevěděl, že na něj jeho společníci zmateně zírají s dojmem, že se zbláznil, byl by nejradši zaryl hlavu hluboko do nejbližší závěje.


Arrow


*


,,Vážně je všechno v pořádku, Semire?“ V Hovorkových očích šlo jasně vidět neskrývanou starost: bylo pochopitelné, že je muž, který právě unikl smrti, stále v šoku, Turek však byl bledý natolik, že to v mladém medikovi vzbuzovalo obavy.
Gerkhan, který předtím tupě zíral před sebe, opíraje se o dveře auta, sebou prudce trhl. ,,Jako u mě? Co?“
,,Ano, u tebe.“ Marián přestal váhat a přešel k němu, obě dlaně mu přikládaje na bradu: se zkřivenou tváří pohlédl Turkovi do očí, zkoumaje reakce zornic. ,,Nic tě nebolí? Zkus se soustředit: někdy se stává, že si člověk v šoku ani neuvědomí, že krvácí. Co břicho, necítíš něco nepříjemného? Vnitřní zranění není žádná...“
,,Ne, jsem v pořádku,“ vytrhl se Gerkhan blonďákovi a zamračil se, rozčílený, že ho mladík vyrušil z úvah nad jeho tragickými vyhlídkami. ,,Mám škrábanec na noze, ale to nic není. Neboj se, s ostatními budeš mít víc práce.“
,,To teda jo. Ještě že nikomu nejde o život.“ Medik vzdychl a ukázal na na zasněžené silnici stojící vůz, jeden ze dvou, kterým sem celá skupina přijela. ,,Mimochodem, David tě prosí, jestli bys to nazpátek neodřídil, sám pojede druhým autem...“
Gerkhan jen zvedl obočí: vida... Tohle byl naprosto jasný projev Geiselnehmerovy důvěry! ,,Rád,“ souhlasil tedy briskně, pokyvuje hlavou: takovou příležitost upevnit svou pozici by odmítl jen naprostý hlupák! ,,Ale neznám cestu, takže mi musíte říci...“
,,Pojedu s tebou.“ Marián otevřel dveře u sedadla spolujezdce a gestem k vozu přizval ještě lehce kulhajícího Březinu, který se držel za provizorně obvázanou paži. ,,Musíme být doma co nejdřív, abych si všechno připravil. Pár kluků budu muset šít...“
,,Tak tak,“ souhlasil Milan a usadil se vzadu, s úlevou se opíraje o studené sklo okýnka. ,,Jedeme, pánové. David s Derekem to tam vyřídí se zbytkem schröderovců.“
Semir vklouzl za volant, mrkaje do zrcátka, jež odráželo Čechovu otylou tvář. ,,Zabijí je?“ otázal se tiše, v mysli zhnusení z představy tolika vraždění.
Muž zavrtěl hlavou a přetáhl si přes hruď bezpečnostní pás. ,,Ne. Myslím, že jim jen domluví, aby se chlapečkové třeba nemstili. Mimochodem, Bayrame,“ uchechtl se Březina, ,,s tím Slizounem to byla čistá práce.“
,,Tak to není,“ vzdychl policista a sáhl po klíčcích v zapalování. ,,Schröder se odrovnal sám. Jen on sám.“

*

Vůz byl velmi brzy pohlcen hustým provozem na dálnici: posádka mlčela, každý z jejích členů ponořen ve vlastní myšlenky. Semir v duchu přemítal, jak postupovat dál bez ztráty spojení, Marián nervózně sykal při pohledu na červená brzdová světla před nimi jedoucích aut a Milan se dál opíral o okénko, ve tváři čím dál bledší, což blonďatému medikovi neuniklo.
,,Bayrame,“ šťouchl do řidičova ramene. ,,Šlápni na to, prosím... musím mu to zašít a pořádně ošetřit: nechci, aby musel do nemocnice. Moc by se tam ptali. Tak jeď, ať jsme doma.“
Gerkhan nejistě pohlédl na zrovna míjenou značku, omezující rychlost na pouhých osmdesát kilometrů v hodině: pak však svraštil čelo a šlápl na plyn. Je přece dálniční polda, ne sváteční jezdec: no co, tím provozem prokličkuje, ať už osmdesátkou, nebo stodvacítkou! Turek se v duchu modlil za jediné – aby nenajel na náledí, na něž upozorňovaly cedule již několik kilometrů. ,,Ok,“ zamumlal a sevřel volant. ,,Za chvíli tam budeme.“
,,Výborně.“ Marián se pousmál, potěšen i tím, že Březina otevřel oči a ušklíbl se vyslechnuté rozmluvě.
Gerkhan pokýval hlavou. ,,Stihneme to, neboj se. Jen mi pak pověz, kde mám sjet na okresku: nezapomeň, že to tady...“
,,Co je?!“ Medik poplašeně zamrkal v reakci na změnu parťákova tónu: strnulý Semir jen ztěžka polkl, konsternovaně hledě do zrcátka. ,,Co tam máš?“ blonďák zúžil oči, jak konečně zaznamenal jejich problém. ,,Sakra...“

Za zadek jejich auta se přilepil tmavě modrý Mercedes CLK s blikajícím policejním majáčkem.

,,Dálniční!“ vydechl Březina, teď ještě bledší. ,,A my jedeme minimálně sto dvacet... zastavíme raději?“
Tohle je rajón jejich stanice... a jediný, kdo tam řídí tmavě modré Céelkáčko, je.... Kruci! Potem zbrocený Semir, kterému se konečně podařilo vytrhnout z pocitu naprostého neskutečna, jen stiskl zuby. ,,Ne! Pojedeme dál, zmizíme jim.“
,,Bayrame...“ medik pronesl svou námitku třesoucím se hlasem. ,,Nebude lepší zaplatit pokutu a jet dál?“
,,Jasně!“ Už pouhá představa toho, jak by Tom zareagoval, kdyby ho tu viděl, mladému tureckému komisaři přejela po zádech jako prásknutí biče. Všechno úsilí by bylo zmařeno, Gless by unikl! ,,Uvidí tady tři zkrvavené chlapy a v pohodě nás pustí dál, ne?“
Jeho spolujezdci mlčeli. A i kdyby snad pokračovali v dohadech, Semir by stejně šlápl na plyn. ,,Držte se!!!“
Auto vystřelilo dopředu jako nakopnuté neviditelnou silou: a modrý policejní vůz se, teď již s hystericky kvílící sirénou, pustil za ním...


*****


Když se Tom Kranich pokusil otevřít dveře svého čumákem do závějí zabořeného, zcela zdemolovaného Mercedesu, jejich křídlo prostě upadlo. ,,Tedy, pánové,“ vzdychl a vybatolil se ven, drže se za při nárazu natlučené čelo, ,,to byla jízda. Až se mi ten pirát dostane do rukou, zakroutím mu krkem.“
Jolly, který pomáhal ven z auta vykulenému, na akci nezvyklému Hartmuttovi, jen stiskl rty. ,,Co ty víš... třeba se ta nebohá závodnická duše pouze zhlédla ve tvém a hlavně Semirově stylu.“
,,Jistě,“ prskl modroočko, truchlivě pohlížející na ubohý pozůstatek před chvílí ještě luxusního vozu. ,,No, alespoň že se nám nic nestalo.“
,,Naštěstí ne,“ uculil se Rudolf, načež přihodil hlášku vzhledem k okolnostem obzvláště cynickou: ,,to by byl dneska jen další hřebíček do rakve.“ Z vyčítavého Tomova mrknutí si pranic nedělal.
Oba komisaři i zrzavý, dosud roztřesený technik dnes oblékli černou barvu: v tmavých, stroze střižených oblecích uctili poslední cestu Richarda Lünerga. Právě se vraceli ze hřbitova na služebnu, když jim neznámý, patrně adrenalinem zahlcený řidič narušil důstojnost dne.
Všichni tři členové posádky zničeného CLK teď stáli v hlubokém sněhu a rozjímali, co udělat dál...

Jako první se pořádně pohnul konečně promluvivší Niels, který soucitně popleskal zadek tmavě modrého, právě zemřelého vozu. ,,Chudák,“ zamumlal Hartmutt ponuře a s povzdychem si upravil rukáv černého obleku. ,,Takový konec si nezasloužil.“
,,A to jsem vážně dával pozor,“ protáhl Kranich lítostivě. ,,Nedávno mi ho opravovali...“
Podpory se modrooký komisař od Rudolfa rozhodně nedočkal: ,,Já ti říkám, že pořád jdeš do všeho moc po hlavě, milý Tome. Neměl jsi náhodou v minulém životě šikmá očka? Žlutou pleť? Nebyl’s pilot? A není,“ zazubil se, nenechávaje si zkazit náladu ani pohřbem, ani málem smrtelnou nehodou, ,,tvou poslední vzpomínkou pohled na loď, načež se objeví záblesk a temno?“
Kranich vytřeštil modré oči. ,,Ééééé?“
,,Ehm, ehm.“ důležité zakašlání přišlo z Hartmuttovy strany. ,,Dovol, abych ti to vysvětlil, Tome. Tady Jolly,“ nasadil zrzek svůj oblíbený profesorský tón, ,,naznačuje, že jsi zahynul jako japonský pilot kamikadze.“
,,Šmarja, Nielsi, ty jsi ale šikovný!“ spráskl ruce Rudolf, koutky rtů zvednuté v ironickém úšklebku. ,,Nesnědl jsi jako malý škvrně nějakou učebnici? Nemusíš se stydět, já kdysi taky jedl papír.“
,,Já myslel, že vtipnou kaši,“ zavrčel Tom, který se dále zaobíral zmrzačeným služebním vozem, v mysli představu všech těch hrůz, které mu do tváře vpálí hněvající se šéfová.

Než dokázal Jolly vymyslet patřičně kousavou odpověď, ozval se opět v závěji jako tvrdé ,,Y“ stojící Hartmutt, který jejich pošklebky vůbec nepochopil. ,,Mimochodem,“ pronesl zaujatě, v modrých očích takřka fanatický lesk, ,,kamikadze znamená ,božský vítr‘ a to označení pochází z pojmenování vichřice, která kdysi rozmetala mongolskou námořní flotilu, jež se chystala na zničující invazi do Japonska. To bylo,“ nadechl se Niels a na moment sevřel víčka, takže to vypadalo, že na jejich pozadí listuje stránkami encyklopedie, ,,někdy ve třináctém století. Nu a během druhé světové války pak tohle slovo, tedy... pardon, sousloví, označovalo...“ Zrzek zamrkal, všímaje si Rudolfa, který se s podivně vyrovnaným výrazem sklonil k bílé záplavě, aby mezi dlaně polapil pořádnou kupu sněhu. ,,Jolly... co... co to d-děláš?“
,,Napadlo mě,“ ucedil Lavenna, takřka smyslně pomalými pohyby přitom formuje prsty menší a tvrdší ledovou kouli, ,,že bych ti přichystal překvapení.“
Kranich zvedl obočí a opřel se o vrak Mercedesu, těše se na show.
Zrzek nervózně přešlápl. ,,Pokud... to... na mě hodíš, žádné překvapení to nebude.“
,,Neboj se, mám pro tebe fyzikální pokus.“ Jolly se s ledovkou v rukách výhružně kolébavou chůzí přisunul až k poplašeně mžikajícímu technikovi, kterému očividně v hlavě šrotovaly úvahy, zda nemá s jekotem utéci do zasněženého pole. ,,Takže, milý Hartmutte, aplikuj tuto směs šestiramenných krystalů zmrzlé vody – H2O - do dutiny ústní - cavum oris - a pak pěkně pozoruj, jak se působením tepla - Q – mezi nimi ruší jednotlivé vazby a daná látka mění skupenství. Jistě to bude nesmírně famózní vědecký zážitek, můžeš ho pak zpracovat na dvacetistránkovou esej.“
Zrzek zůstal stát zcela perplex: než však stačil vymyslet vzorec, který tání sněhu v dutině ústní ošetřuje, zastudila ho ledovka mezi zuby. ,,Mhhhhhhm!“
,,A je klid,“ zatleskal Tom škodolibě. ,,Dobrá práce, Jolly.“
,,Vid?“ dmul se policista pýchou při pohledu na dosud užasle mrkajícího Hartmutta. ,,Ale náš malý génius si to...“

,,Haló! Haló, jste v pořádku? Nemám zavolat sanitku?!“
Všichni tři muži sebou zaskočeně trhli, obraceje se k dálnici, od níž se k nim hlubokým sněhem drala malá postavička, v níž jeden ze strážců zákona s naprostou hrůzou začal poznávat...
,,Nestalo se vám nic? Haló! Nejste zraně... Ha! Kranich!“ plavovlasá novinářka zamrkala překvapením.
,,Slečna Wox...“ vydrtil modrooký policista mezi zuby.
,,Eh?“ Jolly, stejně jako Hartmutt, který mluvit nemohl, mezi očima se vraždící dvojicí zmateně těkal pohledem. ,,O co jde?“
,,Tohle je ta milá redaktorka, která o nás napsala onen oslavný článek, který se tak líbil naší šéfové,“ škubaly se Kranichovy rty ve zlostném tiku. ,,Viďte, slečno?“
,,V celé své bloňdatosti,“ zazubila se baculatá, do černé bundičky zachumlaná dívka, načež předvedla parodii na zdvořilé pukrle. ,,Hm... koukám,“ pokračovala opět ve svém boji se závějí, aby se dostala blíže ke zdemolovanému autu, ,,že jste se zase činil, pane komisaři.“
Klid. Klid. Klid. Kliiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiid! Poručil si Kranich a odlepil se od vraku, na nějž se novinářka skoro zamilovaně usmívala. ,,Vážená slečno,“ nadechl se, svíraje pěsti. ,,Bohužel se stala nehoda, to už tak v naší práci prostě je...“
,,Při pronásledování zločinců,“ dal mu za pravdu Jolly, který na dívku, kterou si od přečtení tak mistrně zlomyslného článku nesčetněkrát pokoušel představit, vytřeštěně hleděl, ,,dojde k havárii raz dva.“
,,Rozumím,“ zaščuřila se a zvedla obočí, prohlížeje si totálně zdemolovaný předek tmavého Mercedesu. ,,Jen si tak říkám, kolik asi bude oprava vámi roztřískaného vozu stát daňové poplatníky...“
,,Hahi hihi hihic heulo...“
Plavovláska se trhnutím obrátila k mladému muži, který se jí huhňavě snažil dát hrubý odhad škody: zdálo se, že pohled na vysokého zrzavého technika s křečkovsky naducanými tvářemi, jemuž z úst vytékal tenký pramének vody, je to první, co kdy vzalo drobné novinářce dech. ,,Proboha...“ špitla otřeseně, ,,s Dálniční je to snad ještě horší, než jsem si myslela...“

,,Poslyšte!“ Tom hodil všechna předsevzetí o zachování klidu za hlavu, dělaje krok k dívce, která přimhouřila oči jako číhající šelma. ,,Tohle už je moc. Nevím, co proti Dálniční máte, jestli vám někdy sebrala řidičák, nebo vám pokutovala vašeho frajera, ale rozhodně si to nevybíjejte na...“
Wox dala ruce v bok, čelíc policistovi se stejně tvrdohlavým výrazem. ,,Čtenáři by měli vědět, na co se dávají jejich peníze! A navíc, nehoda policejního auta, jehož oprava spolkne tři tisíce euro...“
,,Hihi.“
,,Děkuji,“ prohodila rozjíždějící se Tereza k Hartmuttovi a opět se zaměřila na rudnoucího komisaře. ,,Takže když už mají lidi vyhodit dokonce čtyři tisíc euro, tak by....“
,,Ha hááááá!“ skočil jí do řeči Tom, radostně ukazuje na dívčinu u kraje dálnice odstavenou bílou služební Octavii. ,,Vy máte co povídat! Jak to, že jste tady zaparkovala, když se to nesmí?“
Blondýnka zalapala po dechu, náhle rozběsněná zuřivostí. ,,Že by proto, že jsem viděla havarované auto a šla zodpovědně zkontrolovat, zda v něm někdo neumírá?!“
,,Ale...“
,,A dost!“ Jollymu, který do pořádné bouře pomalu přerůstávajícímu jiskření do této chvíle jen přihlížel, došla trpělivost. ,,Poslyšte, vy dva...“ Než se policista i novinářka nadáli, Rudolf je oba stiskl v objetí, ,,nemůžete se usmířit? Prostě si potřeste rukama a...“
,,Jistě,“ vytrhla se mu Tereza, aby její hlásek v mžiku přetékal ironií. ,,Napřed potřesu rukou Kranichovi a pak honem poletím políbit Kim Čong-illa, ne?“

Tomova tvář vystřídala celé spektrum barev, aby nakonec zůstala u rudé: ,,No, já se tedy rozhodně doprošovat nebudu!“
,,Hm...“ Jolly těkal očima z jednoho rozdurděnce na druhého, ,,vy jste teda páreček...“
Bojovně rozkročená malá blondýnka zvedla nos, chystaje se uchechtnout: v tom však její pozornost upoutal Hartmutt, který zimomřivě zkřížil ruce na prsou, chvěje se zimou. ,,Ach...“ vydechla a sjela Lavennu i Kranicha pohrdavým pohledem. ,,To se o toho chudáka nemůžete postarat? To, že je,“ ztišila hlas, ,,postižený, ještě neznamená, že to není člověk!“
Oběma policistům klesla čelist, soucitem jatá dívka si však již briskně sundala bundičku a přistoupila k oči kulícímu zrzkovi, který se počal huhňavě ohrazovat vůči jakékoliv péči.
,,Hahe ho hic heni, hen he...“
,,Pšššššššt...“ usmála se na něj, volíc jasnou, pomalou výslovnost a tón, jakoby se obracela na dvouleté dítě. ,,Vše... je... v pořádku, ro-zu-mí-te? Tu máte, vezměte si to,“ stoupla na špičky a než se Hartmutt nadál, přehodila mu svůj kousek zimního oděvu přes ramena, dosud krytá jen tenkou látkou obleku.
Lavenna a Kranich si vyměnili mrknutí a jako na povel se rozřechtali, za což sklidili novinářčino uražené syknutí: ,,Klidně se smějte, vy necitové. Ale vám,“ usmála se medově na Hartmutta, jemuž bunda, která drobné dívce sahala po pás, sotva zakrývala hrudní koš, takže připomínala spíše bolerko od plesových šatů, ,,je už lépe, viďte? Nic si z nich nedělejte... Vše bude dobré. Dob-rou-čké.“
Niels, tváře dosud vyboulené, už jen rezignovaně kývl.

,,Tak vidíte.“ Dívka ho soucitně pohladila po paži, načež svou pozornost směřovala na oba komisaře, dosud rudé smíchy. ,,Vážení...“
,,Ano, slečno?“ zazubil se Tom a palcem si utřel z koutku oka slzu veselí. ,,Copak hezkého a hlavně CHYTRÉHO nám ještě povíte?“
Trhla hlavou, až se jí rozlétly pramínky dlouhých blond vlasů. ,,Třeba to, že vám pomůžu. Můžu vás,“ vzdychla, ,,hodit na vaši služebnu, pokud chcete. Stejně pojedu okolo... a vy nemusíte čekat v tomhle mrazu, než si pro ten váš vrak přijedou kolegové.“
,,To budete,“ stiskl Lavenna zápěstí k protestu se chystajícího Kranicha, ,,moc hodná, slečno. Děkujeme.“
,,Dělám to kvůli němu,“ zamračila se Wox, ukazuje bradou na strnulého Hartmutta. ,,Nenechám ho stát ve sněhu. Pojďte, pane,“ navolila honem ten nejpohádkovější tón a chopila se Nielsova lokte. ,,Sedněte si ke mně do auta, ať nezmrznete, je zima. Z-i-m-a, rozumíte?“
Novinářkou k Oktávii odváděný zrzek se zmohl pouze na zoufalé ohlédnutí.

,,No páni.... konečně holka s vyřídilkou, přesně podle mého gusta!“ vydechl obdivem Jolly, sotva děvče zmizelo z doslechu. Rychle si uhladil do čela spadající hnědé vlasy a prsty narovnal límeček košile. ,,Jak vypadám?“
,,Jako obyvatel domova důchodců po liftingu,“ utřel ho modroočko, který s mrzutým výrazem pomalu následoval vzdalující se dvojici mladé dívky a z míry vyvedeného technika, kteří se již šplhali do sotva metrové stráničky u kraje dálnice. ,,Prosím tebe, Rudolfe, vždyť je jí o polovinu míň jak tobě.“
Lavenna uraženě našpulil ret. ,,Ale spojuje nás smysl pro humor, Tome. Najdi si ve výkladovém slovníku, co to slovo znamená!“
Odseknutí se nedočkal: místo toho mu Kranich podal ruku, pomáhaje mu zdolat poslední decimetry k novinářčině autu. ,,Já si své perlení schovávám pro šéfovou,“ zamručel ponuře, oči upřené na vrak modrého Mercedesu. ,,Až jí budu vysvětlovat naši malou nehodu, budu muset excelovat...“


*****


Zcela vyčerpaný Semir se na měkkou, pohodlí přímo vyzařující sedačku v obytném prostoru bývalé továrny málem zhroutil: opřel se a s tichým vzdechem zaklonil hlavu dozadu, zavíraje víčka. Měl dojem, že se ty miliardy podnětů, které mu vířily v mozku, všechny najedou srazily a po ohromné explozi mu zůstala jen úplně prázdná lebka.
Odpočíval, nijak nevnímaje povyk v horních patrech: nevšiml si ani Marty, která běžela starostlivě se tvářícímu Hovorkovi, jenž se chystal ošetřit raněné, přinést mísu vařící vody.
Aby se mohl definitivně uvolnit a na pár minut zapomenout na celou tu skrumáž dnešních událostí, počínajících Schröderem a končícími ztrátou mobilu, dovolil si jediné ohlednutí zpět: ten nevýslovně uklidňující pohled do zpětného zrcátka, v němž při úniku na dálnici spatřil, jak ze zdemolovaného Mercedesu vystupují všichni tři jeho přátele, očividně nezranění.
Tehdy mu spadl kámen ze srdce...
Chtě nechtě si však připomněl svůj hlavní problém: je sice fajn, že se dokázal začlenit do skupiny, ale jak na to teď může upozornit šéfovou?
Semkl rty a stiskl pěsti: musí přece něco vymyslet... Není možné, aby to vzdal kvůli něčemu tak pitomému, jako je ztráta mobilu!
Tenhle případ vyřeší, třeba i sám, za cenu vlastního života: i kdyby se o jeho smrti neměli na stanici nikdy doslechnout!
Úvahy to byly trudné a čím dál více ho vytrhávaly z odpočinku, jehož si mínil dopřát plnou náruč: co ho však zburcovalo úplně, bylo něco docela jiného.
Lehký, takřka něžný dotyk na jeho levém rameni.
Dotyk dívčí dlaně....


Arrow


Co...? Škubl sebou, jakoby byla ta jemná ručka kusem ledu, co krutě zastudí na rozehřáté kůži: zmateně se otočil, oči vytřeštěné. A otevřel je ještě více do široka, když spatřil, kdo se ho dotýká: vážně na něj hleděla Rebeka, Geiselnehmerova neteř. Gerkhan si odkašlal, pokoušeje se o uvolněný úsměv. ,,Vy jste mě ale polekala...“
,,Promiňte, to jsem nechtěla.“ Ani náznakem nezvedla koutky, celá se zdála být napjatá a zasmušilá: osmnáct let by teď štíhlé tmavovlásce nikdo nehádal.
,,Nu a,“ Semir s jistou nervozitou kvitoval, že má Rebeka dlaň stále ještě položenou na jeho rameni, ,,Co pro vás mohu udělat, slečno?“
Konečně se alespoň maličko pousmála. ,,Třeba mi tykat,“ hlesla a bez vyzvání se posadila na pohovku, přímo vedle dech lapajícího Turka, v jehož mysli rostla čím dál větší nejistota.
Rozpačitě kývl a jaksi mimoděk se odsunul více doleva, dál od jejího těla. ,,Ok...“
Seshora se ozval tlumený výkřik, patrně od jednoho mužů, které teď pečlivě ošetřoval Marian: než ho však stačil mladý komisař využít jako záminku pro zmizení z podivné situace, chopila se slova opět Rebeka.
,,Bála jsem se o tebe.“ Slova jí sklouzla z tenkých rtů naprosto klidně, se zcela nevídanou samozřejmostí. ,,David volal, ať se máma připraví na raněné. Měla jsem strach, že jsi mezi nimi.“
Semir se teď vnitřně třásl víc, než když mu před pár desítkami minut mířil Schröder na srdce: co má tohle být? Zase nějaká zkouška? Vyslali to děvče, aby si ho otestovali? Nebo... co se děje, kruci? Byla to první hádanka za dobu, co trávil jako tajný agent, na kterou neuměl dát odpověď. Na zátylku ho zalechtal studený pot. ,,Aha,“ dostal ze sebe nuceně. ,,Tak... jsem mezi nimi nebyl. Nic se mi nestalo.“
,,To je dobře,“ přisunula se zase o kousek blíž a uchopila policistovu dlaň, absolutně ignoruje její strnulost. ,,Byla by tě škoda.“
Semir nemohl zabránit, aby si ji fascinovaně neprohlížel: ty tmavé oči, štíhlá tvář s výraznými lícními kostmi, klenuté tmavé obočí, které by si většina jejích vrstevnic nechala vytrhat a vytvarovat, bledé rty a delší, úzký nos. Sotva dospělá slečna... a přece v sobě měla něco, co ji dělalo daleko starší a serióznější, něco, co jí kradlo nárok na dávku mladistvé naivity.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Do šedé mikiny a tmavě modrých džínsů oděná dívka pustila jeho ruku a pootevřela ústa. ,,Na co,“ zeptala se, aniž se třeba jen snažila skrýt vzrušením zrychlený dech, ,,se koukáš?“
,,Jen jsem si zase říkal,“ pokusil se jí uniknout, ale nebylo kam: seděl už na samém okraji pohovky. Byl by ho čekal pád na zem. ,,Jak hrozně moc jsi podobná Davidovi.“
,,To mi říká spousta lidí,“ přisunula se ještě blíž a škubla hlavou, takže jí kolem spánků zavířily tmavé pramínky vlasů. ,,Nediv se. Podle toho, co mi říkal strýc, jeho a tátu, když byli ještě malí, považovala spousta lidí na dvojčata. I podle fotek mu byl táta podobný.“
,,Aha. Echm.“ Gerkhan zašoupal nohama, vyjevený na nejvyšší míru: znenadání v něm narostl pocit, že musí zakřičet, musí někoho přivolat, aby tu s tou podivnou bytůstkou nezůstal sám. Sotva ho napadla spásná výmluva, že se jde podívat nahoru, jak pokračuje ošetřování raněných, bylo pozdě.
Rebeka chytila jeho bradu do dlaní a políbila ho na rty, využívaje Semirovy šokované strnulosti ke stále hltavějším a hltavějších polibkům: pranic přitom nedbala na mužovu nulovou odezvu. Jen přehmátla na komisařův týl a zavřela oči....

,,Hej! Nech toho, okamžitě!“
Pocit, že se mu do podbřišku zaťaly jedové zuby smrtícího chřestýše, nebyl mladému policistovi vůbec příjemný: překonal prvotní šok a Rebeku od sebe odstrčil, aby mohl čelit jejímu rozzuřenému strýci. ,,D-d-davide! Davide, není to tak, jak si myslíš!“ Koktání, to jediné, na co se zmohl, ho však mohlo spíše usvědčit z páchaného hříchu. ,,Já.. já jsem...“
,,Becko!“ Geiselnehmer popadl sveřepě mlčící dívku za paži a nepříliš jemně ji vytáhl nohy. ,,Jdi za mámou a pomož jí. Dones z kuchyně horkou vodu, jasné?“
Zaťala zuby, nerozhodně těkaje tmavýma očima mezi strýcem, bledým Turkem a místností, kam byla poslána.
,,No tak, pěkně padej!“ neměl s ní David slitování: mračil se do té doby, než děvče sklopilo zrak a loudavě dvojici mužů opustilo.
,,Poslyš...“ Gerkhan se konečně zmohl na slovo, aniž by se mu třásl hlas. Věděl jediné: proboha, musí tohle nějak vysvětlit, okecat... Copak celý tenhle riskantní podnik může zkrachovat na hormony zmítané puberťačce? ,,Já ji nelíbal, rozumíš? Ona sama začala a ty’s přišel dřív, než jsem ji zadržel, překvapila mě! Ona...“
Geiselehmer však již k jeho překvapení nejevil sebemenší známku vzteku. ,,Klid,“ mávl rukou, sedaje si na pohovku vedle stále ještě vyděšeně se tvářícího komisaře. ,,Vím, že tě políbila Becka.“
,,Ehm?“ Turek se zavrtěl, celý vyjevený. O co tu kráčí? Stěží se udržel, aby nepoložil ani jednu z milionu otázek, co mu vířil hlavou.
Úsměv, který se Davidovi objevil ve tváři, policistu zmátl ještě víc. ,,Možná ti to, co ti řeknu, srazí hřebínek ješitnosti, Semire. Ale nejsi první, na koho tohle zkusila, víš?“
Nevěděl. Seděl bez hnutí a lapal každou mužovu větu v touze, že tomu snad alespoň maličko porozumí.
Tmavovlasý obchodník s bílým masem si povzdechl. ,,Hledá tátu, no. Schází jí... Oliver odešel zrovna v době, kdy ho Rebeka jako otce nejvíc potřebovala.“
,,A proto,“ překonal Semir odpor staženého hrdla, ,,mě políbila?“
,,Musíš pochopit,“ zareagoval David otráveně, ,,že se prostě chtěla jen přitulit. Mladá holka potřebuje, aby ji někdy objal táta! Já se sice snažím, ale,“ vzdychl zase, ,,Olivera nahradit nemohu.“
,,Asi to není moc slušný,“ rozhodl se po chvilce mlčení, kdy zpracovával nové informace, Turek opět promluvit, ,,ale jak... zemřel tvůj bratr? Samozřejmě nemusíš odpovídat, to je jasný...“
,,Oliver...“ Muž se uvolnil a složil ruce za hlavou: zdálo se, že při všem tom shonu při ošetřování raněných, si David nechává na vzpomínku na sourozence vyhradit speciální svaté místo. ,,To byl hlavně strašně fajn chlap. Taky docela bojoval se zákonem, jako já,“ uchechtl se, načež zvážněl a posmutněl. ,,Jenže Oliver na to, narozdíl ode mě, nebyl tak úplně stavěný...“


,,Tatííííí!“
,,Becko?“ tmavovlasý muž s temným očima, ležící na zahradním lehátku hned vedle velmi podobně vyhlížejícího druha, si posunul sluneční brýle výš na nos. ,,Copak je?“
Asi třináctiletá hnědovláska postavy s počínajícími ženskými rysy, zakrytými pouze růžovými jednodílnými plavkami, vzrušeně poskakovala. ,,Nám ten bazén nedrží!“
,,No tak se víc snažte, dámy,“ broukl Oliver pobaveně, adresuje tu špičku spíše manželce, která se lopotila s nafukovací nádržkou. ,,Chtěly jste to stavět samy? Tak bojujte, vy má drahá ztělesnění emancipačních snah.“
David, který se slunil po bratrově boku na jedné ze svých četných návštěv, jen vyprskl.
,,Však to zvládneme i bez lenocha, Becky,“ zazubila se Marta a žertem muži pohrozila. ,,Pak bude žebrat, aby si mohl prstíček smočit!“
Nedočkala se odpovědi, leda by za ni počítala úsměv, s nímž se Oliver opřel o lehátko, aby si zlepšil výhled na obě dřoucí se dámy, které se statečně vrhly do nového pokusu o postavení zdroje osvěžení v začínajícím létě. ,,To je paráda, když ženský makají, co?“
,,Stoprocentně.“ David sáhl po sklenici teplající Coly, aby nasadil téma bratrovi daleko méně příjemné. ,,No a co ty a práce?“
Muž cosi zabručel, náhle bez nálady.
,,Poslyš, nedělej tajnosti.“ Obchodník s bílým masem se k sourozenci natočil, věnuje mu teď plnou pozornost. ,,Neříkal jsi už dávno, že s tím skončíš? Hypotéku na dům,“ máchl rukou k malému stavení za jejich zády, ,,jsi už dávno zaplatil, auto máš... Kruci, není čas začít znovu?“

,,Víš,“ ušklíbl se Oliver a zamračil se, ,,kdybys při tom kázání vody sám nepil víno, tak bych se nad tím možná zamyslel.“
,,Teď kecáš, brácho. Ty už na to, že u Sommera skončíš, myslíš pěknou dobu.“
Muž mlčky ťukal ukazovákem do plastové součástky zahradního nábytku, v duchu se ohlížeje právě za Sommerem, vůdcem jejich skupiny, zabývající se hlavně krádežemi aut a vybíráním výpalného. ,,Ok, máš pravdu,“ přiznal pak. ,,Myslím na to, že odejdu a najdu si normální job. Už asi rok.“
,,Tak co ti brání?“ vydechl David, rozhazuje rukama. ,,Peněz bude míň, ale zase se nebudeš v noci budit strachy, že po tobě jdou poldové, ne? A ty dvě,“ hodil bradou k Martě a Rebece, kteří s konstrukcí bazénu řádně pokročily, ,,budou mít doma chlapa, o kterého se mohou opřít. Skonči to dřív, než se dozví, co ve skutečnosti děláš, Olivere. Tohle není nic pro tebe, nikdy nebylo. A nevyčítej mi,“ zarazil hrozící příval sourozencových námitek, ,,mé kšefty s holkama, brácho. Já vím, jak v tom chodit. Ty ne. Hodíš se na opačnou stranu zákona.“
,,Hm...“ Oliver mrzutě křivil ústa.
,,No? Nemám pravdu?“ nevzdal se starší z Geiselnehmerů naléhání. ,,Nechtěl bys žít jinak?“
,,Chtěl, jasně,“ odsekl nakonec tmavovlasý, neochotně tak vyjadřuje souhlas s bratrovými názory. ,,Ok, odejdu. Jen nám zbývá vyřešit poslední problém. Tam dlužím Sommerovi pomoc. Pak toho nechám. Spokojený?“
,,Jo.“ David v úsměvu blýskl bílými zuby. ,,Jen bych byl rád, kdybys i ten problém nechal na Sommerovi. Jde o Hummla, že? Nenechal se přesvědčit?“
,,Ne, nenechal.“ Muž unaveně potřásl hlavou, náhle utopen v obavách: Humml byl bývalý partner Sommerovy skupiny, který mínil vše napráskat na policii výměnou za naprosté zproštění všech obvinění. ,,A začíná to vypadat fakt špatně. Pro nás... i pro něj.“
David jen polkl. ,,Takže... fakt uvažujete o tom, že byste ho nechali oddělat?“
Než stačil zakaboněný Oliver odpovědět, ozvala se opět Rebeka, tentokrát tleskáním oznamující svůj a matčin úspěch. ,,Tatíííí! Máme to, pojď se podívat!“
,,Už jdu,“ zvedl se z lehátka, jen rád za sebou nechávaje bratra i jeho nepříjemné dotazy. ,,Už jdu, zlatíčko.“



,,Brácha se zapletl do věcí, do kterých vůbec neměl strkat nos,“ zasmušil se David ještě více. ,,Jen z pitomé loajality k Sommerovi. Říkal jsem, aby do toho podniku nechodil, varoval jsem, že je to šílenství. Neposlechl. Prý je to to poslední, co šéfovi dluží. Pak že odejde.“
,,On,“ zašeptal vyprávěním naprosto pohlcený snědý policista, ,,šel toho Hummla zabít a u toho ho zastřelili?“
,,Oliver a vrah?“ Geiselnehmer energicky zavrtěl hlavou. ,,Ne, to by nikdy neudělal. A to byla chyba. V naší profesi platí ,zabij, nebo budeš zabit‘, Bayrame. To přece víš. A věděla to i ta mrcha, co mi bratra oddělala. Olivera,“ zúžil oči nenávistně, ,,zabila Persephone, ta malá bestie.“ Odvrátil se.
A tak neviděl do ohromené, krve zcela zbavené tváře Semira Gerkhana, který před sebe zíral s pocitem, že ho nahého hodili do jámy plné zmražených skleněných střepin.


Arrow


,,Davide?“ přichod Alana Varnöra, který tiše sešel po schodech dolů do hlavní místnosti, neměl Semir pro svůj abolutní šok šanci zaznamenat. Mužova lehce poraněné noha patrně již nevyžadovala další ošetření, takže se bankéř skupiny přidal k těm, kteří již měli madikovu prohlídku za sebou. ,,Vidíš, na to jsem se tě chtěl zeptat.“
Obchodník s bílým masem se zdál být ponořený do svého zamyšlení: v reakci na oslovení sebou škubnul a když promluvil, jeho hlas zněl podivným chrapotem. ,,Na co?“
Z míry zcela vyvedený Gerkhan je zpočátku vůbec neposlouchal, zalit vlnou vlastních drásavých úvah: jakoby se sám v sobě pokoušel pochopit sdělení, kterého se mu před chvílí dostalo. Znali ji? Tahle banda prohnaných parchantů znala Katku? A proč ta, proboha, zabila Geiselnehmerova mladšího bratra? Potřásl hlavou, dosud omračený, myšlenky pomalé a kulhající: až po pár vteřinách mu došlo, o čem se dva jeho momentální kolegové vůbec baví.
,,.... že ty ji nenávidíš, Davida, ale musíš se na to dívat racionálně. Chápeš, když se nám už dvakrát osvědčila, proč ji Gless nezavolal potřetí? Persephone by Slizouna vyřídila bez problémů a my bychom nemuseli riskovat a špinit si ruce. Dokonce si myslím,“ Alan, díky poraněnému lýtku poněkud vrávoravě, přešel k pohovce, kde klesl vedle svých společníků, ,,že by stačilo jen zmínit, že ji na něj chceme poslat a Schröder by stáhl ocas mezi nohy. Proč jste...“
,,Protože je mrtvá,“ ozdobil Geiselnehmerovu tvář výraz neskutečně zlého uspokojení. Muž si poposedl a zkřížil paže na prsou, vychutnávaje si pro něj tak sladce zadostiučiňující fakt dívčiny smrti až do dna kalichu. ,,Lituji jen toho, že jsem to nebyl já, kdo tu mrchu oddělal.“

Nádech, výdech, klid.
Semir zatínal pěsti až k bolesti, zadržuje vlastní tělo, které se, hnáno rozčílením z takových výroků, toužilo vymrštit a rozdat pár ran, kopat a ubližovat tomu, kdo takti mluvil o milovaném děvčeti, které zemřelo jeho vlastní rukou. Měsíce se mu ta strašná noční můra stále vrací, znovu a znovu je nucen prožívat tu chvíli, kdy surově stiskl černovlásčin útlý krk... A tady by měl poslouchat muže, jež o tom vypráví jako o svém největším přání.
Polkl.
Tohle musí být sen, lapal se iluze jako poslední záchrany. Není možné, aby tak o ní mluvili, to ne! Nedokáže to poslouchat!
Jenže realita ho bodla do uší spolu s tím, jak muži pokračovali v hovoru: na moment zauvažoval, zda by bylo příliš nápadné, kdyby se zvedl a kvapně odešel. Cosi v něm se zalykalo bezmocí: Gerkhan se zhluboka nadechl, roztržen na dvě části, které byly ve stejné opozici, jako světlo a tma, mír a válka, dobro a zlo.
Cosi v něm chtělo zůstat a naslouchat: vědět, co se stalo, k čemu došlo, rozplést pavučinu všech těch motanců událostí, poznat vítr, který Persephone zavál k těmto lidem.
A druhá jeho půle ho hnala pryč, daleko od vět, které ho mohou ranit nepříjemnými skutečnostmi, jež si doteď nechtěl připustit, kterých se vždycky hrozil.
V duchu zasténal.
Katuško...

Jeho úvaha se dala stěsnat do pouhých tří vteřin, ale rozhodnutí by stejně přišlo pozdě: v ten moment ho již Geiselnehmer oslovil, snaže se mu vysvětlit, kdo je vlastně předmětem hovoru. ,,Persephone,“ zkřivil rty, jakoby mu to pouhé vyslovení toho jména přišlo neskutečně nechutné, ,,byla nájemný vrah. Po čertech dobrý, to té couře musím přiznat. Ona a tři její kolegové byli takové...“ Davidův úšklebek se ještě prohloubil, ,,legendy kolínského podsvětí, víš? Považovali je za nepolapitelné a hlavně za neskutečně spolehlivé: kdo z našich kruhů si chtěl být jistý, že všechno klapne, zavolal je. Sice si musel setsakra připlatit, ale pokud už ti basteadi kšeft vzali, bylo to předem vyřízené.“
Semir mlčel, prsty rukou zkroucené tak, že mu praskaly kosti.
,,Pořád nemohu uvěřit,“ Alan Varnör potřásl hlavou a jeho paže vykonaly jakýsi nervózní pohyb, ,,že je ta holka mrtvá. Nevíš, jak se to stalo?“
David si naštěstí nevšiml výrazu hluboké bolesti, který prostoupil celou Semirovu tvář společně s tím, jak se Turkovi před očima opět promítla najděsivější chvíle jeho života Místo toho se obchodník s bílým masem zahleděl ke stropu, s úsměškem hledaje ta správná slova. ,,Těžko říci,“ promluvil nakonec s pokrčením ramen. ,,Přece si pamatuješ, jak to s ní vždycky bylo. Abys rozuměl, Persephone,“ otočil se zase na Gerkhana, který sebou trhl, ,,byla naprosto opředená pitomými pověstmi, málokdo dokonce věděl, jak vůbec vypadá. Jak se jmenovala, nikdo ani v nejměnším netušil. A její kolegáčkové na tom vydělávali, když ty kecy sami dál šířili a ještě je vylepšovali: v posledních letech byla z Persephone málem nadřirozená bytost. Někteří lidi zcela vážně věřili, že umí chodit po vodě!“ David si odfrkl, pln opovržení. ,,Hlupáci! Byla to obyčejná nána, jen kus dobře vyvinutýho masa, kterýho nám tady pod rukama projdou desítky!“
Netušil, že se se taktak vyhnul surovému úderu: takovými slovy o Kateřině naprosto rozběsněný Gerkhan zkrotil sám sebe na poslední chvíli. Klid, poručil si roztřeseně, reslisticky si připomínaje, že by případný konflikt nemusel přežít. Musíš být klidný, máš tady svůj úkol. A pak... Katuška by přece nechtěla, aby tě kvůli ní zabili.

,,Možná byla obyčejná,“ zazněla ve Varnörově tónu netrpělivost a muž se na Davida zamračil, ,,ale jak teda umřela? Překvapuje mě, že jsem o tom nic neslyšel.“
,,Možná jsi taky jediný, protože se už půl roku neprobírá nic jiného,“ odvětil Geiselnehmer stroze a nepřítomně si promnul narůžovělý šrám na tváři. ,,Jak umřela? Nu to víš, že se hned roznesla spousta zaručených zvěstí: od toho, že podcenila nějakou svou oběť, přes to, že se vysekala v autě, až po takové kraviny, jako že se zamilovala do policajta a sama se zabila.“
Něco v Semirovi se napnulo až k hranici přetržení: Turek lapal po dechu, stále více si připadaje jako tonoucí, kterého ke dnu stahuje smrtonostný vír. I on kroužil po trychtýři Maelströmu a hleděl do samotné tváře vlastní noční můry. Otřásl se, vnitřně zkrocuný bolestí: proč to tu ti dva musí probírat před ním, proič mu musí neustále připomínat tu chvíli, kdy mu Kateřina umřela v rukách?
Ale ať už ho v jádru svíralo cokoliv, dokázal si Gerkhan udržet mistrovskou masku kamenného obličeje s jemným náznakem zvědavosti, s nímž poslouchal Davidova další slova.
,,Mně osobně,“ pokračoval tmjavovlasý obchodník s bílým masem a rozkošnicky se protáhl, ,,se nejvíc líbí verze, že ji dostal Krugger.“
Alan se zamračil, očividně se snaže vzpoemnout na nositele onoho jména: Geiselnehmer mu však, s ohledem na předpojládanou Turkovu desorientaci, briskně poskytl vysvětlení.
,,Krugger je jeden z největších kolínských distributorů heroinu a Persephone mu před lety zabila syna. Říká se, že od té doby měl starouš jediný cíl: dostat tu mrchu do rukou a zatočit s ní po svém. Prý si pro tenhle účel i pěkně přebudoval sklep domu na hezkou mučírničku... ale to je vedlejší, nakonec tu couru dostal jinak.“ David si olízl rty a oči mu zaplály potěšením, jak mu před nimi vyvstal obrázek kruté scény, kterou se chystal popsat. ,,Persepohone se ho prý rozhodla vyřídit, aby měla konečně pokoj. Počíhala si na něj u lesní cesty, kterou vyjížděl ze své vily:jkenže se, mrška, přepočítala.“ Geiselnehmer pobaveně zakroutil hlavou, pranic nehledě na Semira, jahož pleť nabyla nezdravé olivové barvy. ,,Krugger totiž jezdil vždycky sám: byla to pošetilost, na kterou Persephone spoléhala, když na něj čekala s mečem. Měla smůlu... toho dne, kdy mu skočila před auto, chtěl Krugger jednat s nějakým nepříjemným klientem, takže s sebou vzal tři ochránce, pěkně namakané borečky.“ Muž se uchecjtl, z celého jeho těla vyzařovala krutá satisfakce. ,,než se naše překvapená holčička vzpamatovala, vykopli jí katanu z ruky a rozšápli ji na kusy. Ani to nestačila vydýchat a půlka jejích zoubků ležela v blátě... a pak už s ní měli celkem lehkou práci: prý si to její pěkné tělíčko jeden po druhém přehli přes kapotu a konec jí podřízli krk jako seleti na porážce. Doteď má hnít někde ve škarpě, kam ji hodili, když s ní byli hotoví.“

Alan skousl dolní ret, sám poněkud pobledlý. ,,Nehezký konec..“ zašeptal pochmurně a potřásl hlavou, snaže se z ní vypudit představu mrtvého, časem již poznamenaného dívčího těla, ležícího v příkopu u silnice.
,,Nehezký konec pro svini nejvytěího formátu,“ vydralo se z Davida posupné uchechtnutí: muž prudce vstal a udělal krok dopředu, aby se rychle otočil a věnoval rychlý pohled Turkovi, v jehož obličeji se zračila absolutní prázdnota. ,,Víš, Semire,“ založil ruce za zády a zhoupl se na patách, ,,nemyyslím, že jsem sadista. Ale každému, co jeho jest, ne? Zasloužila si hnusně chcípnput. Přinejmenším za Olivera ano.“
Policista vzhléd, snaže se zakrýt litry a litry hořkosti a bolesti, které mu kolovaly krví. ,,Třeba měla,“ zachraplal, ,,nějaký důvod, aby ho zabila.“
,,Její důvody mě nezajímají!“ odsekl Geiselnehmer, hněv v tmavých duhovkách. ,,Co je mi po nich!“
,,Buď spravedlivý, Davide.“ Tichá slova pronesl kupodivu Varnör. Zvedl se na nohy a nejistě přistoupil k oči mhouřícímu šéfovi, aby mu položil dlaň na rameno. ,,Chápu, že ji nesnášíš, moc dobře tomu rozumím. Ale to, co jí provedl tvůj bratr, taky nebylo nic moc.“
Semir mlčel, pozorně lapaje každé jejich gesto, každý pohyb rtů. Třeba se komečně dozví, co se stalo! Ovšem, polkl, kdoví, zda má po takové odpovědi toužit.
Kolegův dotek, který ho měl utěšit, Geiselnehmer vztekle odmrštil, dělaje pár kroků pozadu. ,,Ale Olivera k tomu donutily okolnosti!“
Jediný, kdo seděl, byl turecký komisař, který si celou dobu dodával odvahu k roztřesenému pronesení dotazu. ,,Co... co se vlastně stalo?“ Chtěl to pochopit, rozhodnutý tomu rozumět i za cenu bolesti, kterou mu mohla ona fakta přinést. ,,Proč ho K.. Persephone zabila?“
Chvíli trvalo, než zjizvený muž otevřel ústa, z nich pak vyšlo pouhé ,,zeptej se Alana, Bayrame. To je Persephonin advokát.“
,,Co to plácáš?“ Varnör se napřímil, i on v ten moment naladěný na útočnou notu. ,,Já jen...“
,,Tak co se stalo?!“ Gerkhan to nevydržel: aby nezůstal pozadu, vyskočil a přiblížil se k dvojici, aby bakéře skupiny chytil za loket a lehce jím zacloumal, pomalu nad sebou ztráce kontrolu. ,,Proč ho zabila!?“

Alana Turkovo nejapné chování zaskočilo jen na pár vteřin: pak si olízl rty a po zlém mrknutí na zachumřeného, upjatě se tvářícího Geiselnehmera, začal. ,,Oliver, tedy... bratr tady Davida, byl členem jedné skupiny, která...“
,,To vím,“ zasykl policista netrpělivě. ,,Ale jak došlo k tomu...“
,,Nepřerušuj mě, není to zrovna jednoduché vysvětlit.“ Varnör se nadechl a sevřel pěsti, snaže se vybavit všechny podribnosti roky staré události, o níž všichni ve skupině věděli... ale přesto se o ní z pochopitelných důvodů nemluvilo. ,,Oliver byl členem gangu kolem Johannese Sommera. Je jedno, co dělalii, každopádně se dostali do úzkých: jeden jejich partner, Humml se jmenoval, ztratil nervy a mínil se udat na policii. Aby to pro něj vyznělo lépe, chtěl napráskat všechny, se kterými spolupravoval. Vyneslo by mu to nižší trest, samozřejmě. Sommerova parta se ho snažila přesvdčit, ať to nedělá, ale nedal si říci. Nezbylo, než se ho zbavit.“
Semir zatajil dech. ,,Takže... si pozvali persephone. Že je to tak?“
,,Oslovili,“ pokrčil Alan rameny, ,,celou tu Persephoninu partu, jenže oni odmítli pomoci. Na akci se obvykle připravovali týdny, aby měli jistotu, že všechno klapne. A tady by šlo sotva o dva dny.“
,,Ti zbabělí parchanti!“ David vybuchl, rázuje po místnosti, čelisti sevřené, jak ho ovládal hněv. ,,Kdyby nedělali okolky a tu práci vzali, všechno mohlo být úplně jinak!“
Vykulený Turek zamžikal, aby se posléze vrátil k Alanovi, který se nenechal rozhodit.
,,Jenže Sommer se nevzdal, vždyť šlo celé skupině o všechno: kdo by chtěl skončit v base? Navíc většina těch chlapů měla rodiny, co ani nevěděly, jak sejejich manžílkové živí.“ Při těch slovech geiselnehmer bolestně zkřivil rty, Varnör však v klidu pokračoval. ,,Takže se Sommer a jeho chlapci odhodlali k něčemu naprosto šílénu, k něčemu, co jim mohlo vynést jen dvě věci: smrt, nebo ohromný věhlas v našich kruzích.“ Muž se na moment odmlčel, aby jeho sdělení mělo ten největší možný dopad. ,,Unesli Persephone. Nechápu, jak to dokázali, nikdo si nedovede vysvětlit, jak se jim to povedlo. Ale je to tak. Dali Podsvětí podmínku: to děvče chtěli propustit jen pokud do tří ráno dostanou důkaz, že je Humml mrtvý.“
Gerkhan naprázdno otevřel a zase zavřelou ústa, husí kůži po celém těle. Cítil se prázdný, jako jádro zasazené na poušti, odsouzené k věčnému čekání na déšť, který nikdy nepřijde.
,,A co měl Oliver asi dělat jiného?“ ozval se David, jehož tón te´d naplnila žalost. ,,Co jim kruci zbývalo?“
Nést následky svých činů, chtěl odseknoit policista v utajení, aby si na poslední chvíli připomněl vlastní poslání. Ne. Nesmí ztratit nervy, opravdu ne.
Alan nechal šéfovu otázku bez reakce, vraceje se opět k prostému výkladu faktů. ,,Vzali tu holku a dovezli ji do svého sídla, aby tam čekali, než se vrátí její kolegové...“


Jejich vila, svítící pavilon na černém pozadí rozlehlé zahrady, byla majákem, k němuž zamířili, aby odstavili mikrobus na drobném parkovišťácku a spěchali přímo k domu, kde je ve dveřích již očekával velitel a mozek celé té šílené akce. Sommer, hřmotmou postavu nacpanou do obleku, zněl chraplavě, když promluvil. ,,Máte ji?“
Muž s delšími tmavými vlasy i vousy stručně kývl a vstoupil do světla: tu bylo vidět, že se mu v náručí lehce škube cosi beztvarého, omotaného leskou černou hmotou. ,,Je tady a celou dobu při vědomí, jak jste si přál. Dali jsme jí toho málo. Ale ukáži vám ji až nahoře, šéfe, nebudeme riskovat, že nás ti parchanti sledovali. Byli vzteky bez sebe.“
,,Rozumný jako vždy, co, Olivere?“ vůdce skupiny ustpupil, aby ho pustil do dveří a na schodiště. Dovnitř mladšího z Geiselnehmerů následovali i další, vesměs potlučené členové týmu, přidržuje vrávorajícího, krví zboceného parťáka, který ztěžka oddechoval. Persephone se očividně nedala chytit bez boje.
,,Bude Martin ok?“ Sommer na raněného pohlédl se starostí v očích.
,,Snad ano, musím se mu na to podívat. Hned jsme u vás.“ Jeden z mužů se přítele, který si s bolestnými steny svíral rozesknuté břicho, ujal.
,,Fajn.“ Johannes déle nečekal, na svou postavu hbitě skákaje do schodů, aby se v patře dal chodbou k pokoji, který jindy sloužil jako pracovna: te´d v něm čekalo, čerstve ustané lůžko, na které Geiselnehmer právě pokládal své slaboulince vzdorující břemeno.
,,Nůž,“ požádal a jednou rukou balík přitlačil k matraci, aby se, podanou čepel chytaje do pravice, jal opatrně, jemně rozřezávat pruhy pevné, černé lepící pásky na koberce, která zajatkyni ovinula. ,,Teď se nehýbej, Persephone,“ poručil klidně, bez problému trhaje pásy tmavé hmoty. ,,Nechceme ti ublížit.“
Sommer nevědomky zatajil dech, spolu s ostatními přihlížehe, jak čepel poraila i poslední kus izolepy.
,,Pomozte mi,“ zvedl k měmu oči Oliver a odložil nůž: z balíku ležícího na lůžku se vyklubala do deky zabalená lidská postava. ,,Ať se neudusí.“
,,Jasně.“ Johannes se sklonil a chytil za konec pokrývky, opatrně dívku vymotávaje: když se, za hlubokého, napjatého ticha konečně objevilo její tělo, polkl slinu.

Zajatá vražedkyně spočívala na břiše, takže si mohl prohlédnout její dozadu zroucené paže: zápěstí jí, stejně jako kotníky, surově sevřela policejní pouta a kolena s lokty k sobě zcela nemilosrdně stáhla řádně utažená černá lepící páska. Nebyla to ovšem jen perfektní práce jeho mužů, co oputalo Johannesovu pozornost: chtivě klouzal pohledem po dívčiných stehnech a úzkem pasu, aby ji pak jemně otočil na záda a pohlédl mladičké krásce do rozšířených očí zvláštní, ledově modré barvy. ,,Tak tohle je ona? Takové děvřátko?“ Lehce se dotkl její tváře a usmál se, když se pokusila ucuknout. ,,Vítám tě u nás, Persephone,“ sedl si na židli, kterou mu Oliver přisunul. ,,Myslím, že ti už hoši řekli, o jakou věc nám jde, co? A já bych jen chtěl dodat, že nemáme zájem, aby se takové vzácné návštěvě cokoliv stalo. Takže pokud si ty, nebo tví kolegové nebudete koledovat o problémy, vrátíš se k Podsvětí bez jediného škrábance, ano?“
Kývla. Ústa jí zavřel pás tmavé izolepy, ale výraz v jejích očích mluvil za vše: modré duhovky byly plné naprostého zmatku, jakoby dívka nechápala, co se s ní děje. Zasténala a slabě se prohnula, jak se marně pokusila vyprostit z pout, která jí nedala nejmenší šanci. Z kotníku, kde ostrý kraj želízek prosekl jemnou kůži bosých nohou, se spustil tenoulinký pramínek karmínové krve. Persephone zranění nevnímala. Zklidnila se a klesla zpět na matraci, aby do sebe dostala trochu vzduchu: byla zcela bezbranná, vydaná na milost a nemilost, v pozici, kdy nemohla dělat aboslutně nic. Ona, která byla zvyklá rozhodovat o lidských životech... Zdálo se, že je svou novou situací zcela vyvedená z míry.
,,Vidím, že umíš být rozumná,“ řekl Sommer potěšeně. ,,Takže si myslím, že je ten roubík zbytečný: ale pamatuj, jestli začneš křičet, tak to jako problém brát budu... Stejně tě tady nikdo neuslyší, bylo by to marné!“ s těmi slovy se k ní nahnul a opatrně jí ze rtů odstranil širokou černou pásku.

Dívka tenoučce zanaříkala a zalapala po dechu, aby pak, až na rychle stoupající a klesající hruď, takřka úplně znehybněla: oči jí klouzaly po místnosti i po ji oblopujících mužských tvářích, jak si snažila vštípit do paměti každičký detail, jako by jí to snad mohlo nějak pomoci.
,,Pamatujte, hoši,“ obrátil Sommer se k na zajatkyni hladově zírajícím mužům, ,,jak zní dohoda, jasné? Podívat se, ale... nesahat! Do tří je v bezpečí a nikdo se jí nesmí dotknout: legrace začne, jen pokud to Podsvětí nestihne. Pak teprve,“ popíraje svůj vlastní rozkaz, přejel Johannes dlaní po dívčině plném boku, konče až u jejího pasu, ,,může být něco víc.“
Oliver zakroutil hlavou, paže kříže na hrudi. ,,Ale to nemají šanci stihnout, šéfe! Jestli...“
,,Mají šanci to stihnout,“ odporoval Johannes, aby mu tvář ozdobil ošklivě pobavený úsměv. ,,Ale malou, velmi malou.“
Muži se chrtvě zasmáli, žádostí naplněné oči upřené na perfektně tvarovaou postavičku bezmccné drobné dívky s černými vlasy spletenými do dlouhého copu, která s ezoufale snažila uhnout jejich pohledům. Tmavě modré džíny těsně obepnuly Persephoniny bosé nohy, zvýrazňuje přitom i žensky oblé boky a úzký pas: červené, žlutými geometrickými vzoty zdobené tričko zase nedokázalo skrýt plocé bříško a plná ňadra zajatkyně, která se počala zmítat, zahlcena pdporem.
,,Pusttě mě!“ vykřikla, jak si snad teprve nyní uvědomila, co se vlastně děla. Zaškubala hlavou, jakoby tak ze sebe mohla setřepat doznívající účinky omamné látky, kterou ji muži při únosu zklidnili. ,,Jinak... jinak špatně dopadnete, slyšíte? Jestli to chcete přežít, nechte mě jít!“
,,Persephone....“ Sommer ji popleskal po stehnu, viditelně pobavený. ,,Vážně si myslíš, že jsi v pozici, kdy můžeš vyhrožovat? Že si můžeš klást podmínky? Jestli budeš zlobit, děvče... začneme si hrát dřív, neý ve tři.“
Polapená černovlasá dívka zaťala zuby, znova je přejížděje pohledem, očividně nevědouc, dělat co dál: v očích barvy ledovcové řeky jí přitom počala klíčit nezměrná hrůza.



Co cítil? Na tu otázku by Semir nedokázal odpovědět: roztřeseným hlasem by snad povyprávěl o dojmu, že mu v žilách počala kolovat ledová tříšť. Jakoby ho někdo připoutal před filmové plátno, držel mu víčka otevřená a jal se promítat přímý přenos z mučírny, kde by se jeho nebohá Kateřina zmítala v bolestech. Zachvěl se, pln hrůzy. Proč, proč se jí to muselo stát? Čím si zasloužila něco tak strašného?
Jeho beznaději však nebyl konec.
Alen Varnör se nadechl. ,,Nejsme si jistí, jak dlouho tam ta dívku byla. Ale víme, že... že...“ znovu do sebe nasál vzduch a zdálo se, že na něj padla jakási tíha. ,,Víme, že se k ní pak nechovali zrovna... hezky. A nevyplatilo se jim to.“
,,To já,“ vpadl do hovoru David a Gerkhan se málem zajíkl při pohledu na jeho křečovitě staženou tvář, ,,jsem to viděl. Já jsem je našel. Všechny... včetně Olivera.“


Arrow


Alanovo čelo se zkrabatilo: jat soucitem, položil muž ruku znovu na šéfovo rameno, tentokrát se ho snaže utišit. ,,Myslím, že o tom nemusíš...“
,,Byli to amatéři,“ zahučel Geiselnehmer s výrazem člověka, jemuž po jazyku stekla šťáva z rozkousnuté nezralé trnky. Jedním pohybem setřásl Varnörovu dlaň, zcela jasně odhodlán pokračovat: snad poprvé po letech dokázal o noci, která mu vzala bratra a řádně ovlivnila směr jeho života, mluvit souvisle, bez vzpomínek na pouhé jednotlivé útržky. Teď, když byl něčím v sobě samém nucen vykládat vše jako příběh, znovu se vynořily všechny výčitky, které ho roky stravovaly a nedaly mu spát. Nadechl se, odhodlán vyškrábat z kotlíku hořkosti i ty poslední zbytky. ,,Oliver a Sommerovi hoši byli svým způsobem... naivní.“
Semir ani nemrkl, jasně však cítil, že David jen z piety k mrtvým nepoužil slovo ,,hloupí“.
,,Stoprocentně se spolehli,“ navázal zjizvený obchodník s bílým masem čím dál víc nepřirozeněji znějícím hlasem, ,,na to, že tu vraždu Podsvětí zvládne. Ani je nenapadlo vypracovat si nějaký pořádný plán B a to... to se jim setsakra nevyplatilo. Jak říkal Alan, nevíme přesně, k čemu tam došlo, co se vlastně pokazilo. Ale asi o půl páté ráno mi Oliver volal: celý rozrušený koktal do telefonu, že to nevyšlo a že se všichni musí co nejrychleji zdekovat.“
,,Napadlo je letět do Brazílie.“ Varnör přešel k pohovce a opět se posadil, s bolestným syknutím dávaje nohu přes nohu. ,,Tam by je nikdy...“
,,Když dovolíš,“ otočil se na něj David zprudka, ,,byl to můj bratr, tak mě laskavě nech domluvit!“ Nečekal na kolegovu omluvu a znovu se chopil slova, tón teď drsný jako povrch smirkového papíru. ,,Oliver řekl, že ti pitomci z Podsvětí nejenže Hummla nezabili, ale ještě při té akci sami chcípli. A Sommerovi tak...“
Nic nedbaje na případný Geiselnehmerův vztek, neudržel v sobě Semir svou nemilou spekulaci, skákaje muži do řeči. ,,Zůstala jim tam Persephone,“ hlesl. ,,A oni nevěděli, co s ní. Že je to tak?“
Tmavovlasý reagoval na Turkův dotaz souhlasným přikývnutím. ,,To byl důvod, proč mi Oliver volal: nedokázali ji zabít a s sebou ji vzít nemohli, natož se o ni nějak postarat. Vždyť měli jen pár hodin na to, aby se sbalili a zachránili vlastní kůži! Slíbil jsem, že to vyřeším. Že si pro ni dojedu, aby mohli v klidu všechno zařídit a vypadnout z Německa. Já...“ David zaváhal, na moment se k nim obraceje zády: když mu mlčící Alan a napjatě poslouchající Semir opět viděli do očí, byly jeho tmavé duhovky až po okraj naplněny žalem. ,,Hned jsem sedl do auta a vyrazil, abych jim pomohl. Ale... stejně jsem přijel pozdě.“


Zahvízdal poslední tóny melodie z reklamy, která svou chytlavostí nakazila celé Německo a vytáhl klíče ze zapalování: závěr písničky, kterou si notoval pro uklidnění divoce bušícího srdce, Geiselnehmerovi vyšel právě na konec cesty. Spěšně vystoupil, aby se třemi kroky dostal ke kufru zeleného Volva: do rukou lapil to jediné, co v něm spočívalo, prošívaný, do ruličky stočený spací pytel. Spokojeně pokýval hlavou, dávaje se do klusu ke dveřím vily: tady, přímo na místě, na něj padla podivná úzkost a stísněnost. Možná vidím Olivera naposledy, uvědomil si. Copak za ním mohu do Ria? Ještě bych na jeho stopu přivedl policajty...
Vzdychl a vzal za kliku, divíc se, že je otevřeno. Asi ho čekali... Tak honem, ať ještě s bratrem stihnou prohodit pár slov.
Energicky vkráčel dovnitř, spacák pod paží: za moment, usmál se ošklivě a poplácal jeho na povrchu poměrně drsnou látku, budeš mít vybranou společnost, kamaráde. Sám si to mnohokrát ověřil v praxi: nejlepší způsob, jak někam bezpečně přepravit vzpurnou dívku, je položit ji svázanou právě do spacáku. Ten pak stačí zavřít na zip až po samý kraj a několikrát omotat lepící páskou: oběť nemá sebemenší šanci se hnout, natož se třeba jen pokusit o útěk. Tahle jednoduchoučká pastička snadno zkrotí, ušklíbl se David, i nájemnou vražedkyni, od které se dají čekat problémy.
Vstoupil do haly, aby se zamračil v reakci na tamní podivný klid. ,,Olivere?“
Odpovědí mu bylo ticho.
Hergot... to jsou všichni nahoře a zabývají se tou cuchtou? Oliver říkal, že si s ní jeden z nich náramně užívá: že by se připojili i ostatní? V téhle situaci? Blbost...
,,Brácho!“
Pravda, říká se, že je Persephone náramně hezká: když s ní tehdy moji kluci řešili vraždu Stolteho, žvanili o ní ještě dva měsíce...
,,Hej, je tu někdo?“
Teď již zcela znepokojený David odhodil spacák ke zdi, z kapsy vytahuje nevelký skládací nůž, hned ho připravuje k pohotovosti. Tohle se mu nechtělo líbit...
Srdce, které bilo jako o závod už předtím, nyní cítil až v krku. Co se to děje? ,,Olivere? Sommere?! Joha...“
Slova mu uvízla v hrdle, jako by to zúžila zatažená katovská smyčka. Našel Johannese Sommera.
Nebo jeho spíše jeho ostatky.

Oblek, který šéf skupiny obvykle nosil, teď mnoho parády nenadělal: byl rudý krví svého majitele, spočívajícího tváří ve stydnoucí karmínové louži. Odkud ta záplava pocházela, nebylo těžké zjistit: pohled na patrně kulkou roztříštěné Johannesovo hrdlo byl dostatečně vypovídající.
David se zajíkl, přikládaje si dlaň na ústa: cuknutím se otočil, aby dovrávoral ke zdi a opřel se o ni celou vahou: prokrista... Taktak porazil nutkání zvracet, zachvácen panikou: počal se sunout dál, oči přivřené, jak se hrozil pohledu na cokoliv jiného, než na světlou zeď obýváku, jež ho vedla jako slepce. ,,Olivere! Oli!“
Šlápl na něco měkkého. Než se stačil rozhodnout, zda chce vůbec zjistit, co to bylo, bílá stěna těsně před jeho očima zrádně ukázala ohavné, zasycháním již hnědnoucí cákance. Se zaskučením odvrátil zrak, hledě si pod nohy: tmavou botaskou drtil nataženou paži blonďatého mladíka s odporně rozšklebenou ranou v hrudi. Chlapcovy do hrůzou zborcené tváře vsazené oči mrtvě zíraly do stropu, pryč od bezmocně rozhozených končetin a sekanci zmasakrovaných třísel.
Geiselnehmerova kůže získala odstín stejně bledý jako zeď.
Museli se vrátit... Podsvětí se muselo vrátit a dát jim ten pitomý nápad s únosem vyžrat...
Proboha, hlavně ať to neodnesl...
Geiselnehmer natáhl vzduch do plic. ,,Olivere!!!!“ V životě tak nezařval. Postupoval dál, nohy pevností připomínající průhlednou želatinu, ledový pot na zátylku.
Pokusil se ignorovat nehybnou postavu u okna: neuniklo mu však, že se mrtvý drží za rozpárané břicho.
Zakuckal se, žaludek jako na vodě. Proboha... proboha!!!
Periferním viděním zaznamenal další, tentokrát zády vzhůru ležící tělo: ke svému štěstí ucukl dříve, než si mohl všimnout rozpolcené mužovy hlavy.
Zastavil se, zoufalství v každé buňce svého těla: ať Oliver utekl... snad se jednou jedinkrát vykašlal na tu svou nemožnou loajalitu a vzal do zaječích. Musel to udělat, vždyť má rodinu!
David si položil ruku na srdce a, aniž se dokázal zarazit, roztřeseně obhlédl celý obývací pokoj: možná by ještě před pár hodinami působil svou honosností, teď ho však zohavily všudypřítomné známky smrti.
,,Olivere!“ ani na tento kornoutem z dlaní zesílený výkřik nepřišla odpověď.
Ale to je přece dobře, pokusil se David utišit zběsilé pulsování svých tepen. To znamená, že tady Ol není, že odtud zmizel. Nedostali ho...
Teď už je určitě u Marty a Rebeky a vysvětluje jim, proč musí všichni tři vypadnout z Německa.
Měl bych jet za ním... pomoci mu s balením, se vším...
Zdálo se mu, že přestává cítit konečky prstů: přes své myšlenky, přes rozechvělé útěchy sebe sama pokračoval dál do nitra vily. Zajíkal se každým nádechem, podbřišek mučený zaťatými spáry strachu.
,,Olivere!“
Sotva udělal pár dalších kroků, projel mu páteří mrazivý blesk, hrozící spálit ho do poslední molekuly, nenechávaje netknutý jediný atom. Přejel si dlaní přes oči, jakoby z nich mohl setřít realitu výjevu, jež se mu otevřel v koutě místnosti.
,,Olivere...“ s kvilem, který se zarýval do masa, klesl na kolena ke zkrvavenému tělu svého bratra. Nebo spíše k jeho částem. ,,Olivereeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!“


,,Vím, že to udělala ona.“ Obchodník s dívčími životy mluvil se zavřenýma očima, hruď prudce stoupající a klesající, jakoby doběhl dlouhý a namáhavý závod. ,,Prostě vím, že ho zabila Persephone. Sekala do něj mečem... ačkoliv už musel být dávno mrtvý.“ Ztěžka se nadechl, pěsti zaťaté. ,,Kdybyste viděli... to co... já, tak...“
Zatímco Varnör mlčel a rozpačitě si hleděl na v klíně složené ruce, Gerkhanovo čelo bylo nakrabacené hněvem: Turek se ani v nejmenším nesnažil pochopit Geiselnehmerův zármutek, jeho vztek nad tou, která domněle zabila jeho bratra. Vše, co cítil, byla neuvěřitelná směs nespravedlnosti, pobouření nad tím, jaké aspekty muž uznal za hodné nenávisti, aniž se zamyslel nad tím, co za nimi stálo. Copak nebyl ten... jak to jmenoval... ach, Oliver, prvním, kdo ubližoval? Nebyl to on, kdo unesl Kateřinu, kdo jí připravil mučivé hodiny strachu? Jak si David dovolí tohle zapřít a obracet svou zlost jen na tu, která byla obětí a...
Štěstí pro Gerkhana, který se užuž chystal dát průchod svému rozhořčení, byla další slova staršího z Geiselnehmerů, stavidla jehož hoře se očividně protrhla zcela.
,,Zkrotil bych ji, Semire,“ zachraplal, rty se cukající, jak si muž v hlavě promítal tolik kýženou představu umravňované vražedkyně. ,,Kdyby se mi tehdy dostala do rukou, jak to Oliver plánoval, vychoval bych z ní poslušnou kurvičku...“
Varnör si odfrkl.
Byl to zvuk v té situaci natolik nepatřičný, že sebou policista i tmavovlasý zločinec trhli, obraceje se bankéřovým směrem.
,,Ty...“ nasadil David takřka nepříčetný výraz, ,,o tom snad pochybuješ? Ochočili jsme už jiný holky, co se domnívaly, že budeme hrát jejich hru. A pak,“ rozkřikl se, až z horního patra shlédl znepokojený Marian, ,,i kdyby neposlouchala! Měli bychom ji tu... pro ty nejlepší klienty. Třeba na řetěze, jako psa!“

,,Tohle neříkej.“ Gerkhan tiskl rty s pocitem, že se sám musí co nevidět proměnit ve žhnoucí pochodeň, tolik v něm doutnal vztek. Jak o ní mohli takhle mluvit? Co jim dávalo právo třeba jen prázdně, stupidně silácky žvanit o utrpení, které by černovlásce přichystali? Vždyť ani v nejmenším netušili, jak děsivý byl Kateřinin život sám o sobě.
,,Víš, Davide,“ Varnör se, aniž si toho byl vědom, stal během minuty již druhým člověkem, který Turkovu tajnou misi zachránil: nebýt jeho drzé poznámky, byla by Semirově větě zcela jistě věnována větší pozornost. ,,Nejsem si jistý, kdo koho nakonec zkrotil.“
Muž, jemuž byla ona slova adresovaná, jen zkřivil rty. ,,Za to mohl Gless. Kdyby ji nepotřeboval, na místě bych ji zabil, to ti přísahám.“
Malý komisař zmateně potřásl hlavou, očima běhaje z jedné tváře svého společníka na druhou. ,,Ztrácím se,“ hlesl, jat pocitem, že teď již musí vědět všechno. ,,O čem je řeč?“
,,Persephone,“ nepohnul se kromě úst žádný jiný sval v Alanově obličeji, ,,pro Glesse kdysi zabila jednoho detektiva, co po Heinrichovi šel. A tak, když o pár měsíců později nastala jistá komplikace, trval šéf na tom, že ji opět vyřeší právě Persephone.“
,,Paradoxně,“ uchechtl se David hořce, zuřivě si přitom mnouce ošklivým růžovým šrámem poznačenou líc, ,,jsme měli velmi podobný problém jako Sommerova skupina. Dva naši bývalí klienti nás začali vydírat a hrozili, že všechno zabalí a oznámí policajtům: jenže se přecenili. Ani je nenapadlo, že by byl Gless schopný se jich zbavit nadobro. Věř, Bayrame,“ zúžily se tmavé oči, ,,že jsem šéfa přemlouval, aby si pro tu vraždu vybral někoho jiného. Nenechal se přesvědčit, ačkoliv jsem mu o Oliverovi všechno pověděl. Doteď,“ vydralo se z mužova hrdla hluboké zavrčení, ,,si myslím, že si Gless testoval, jestli ho poslechnu, zda může dát spoléhat na mou loajalitu.“ Odmlčel se, poskytuje tak prostor Alanovi, který se lehce ušklíbl.
,,No a málem to nedopadlo zrovna ideálně, co?“


Tiskl se ke studené šedivé zdi u vstupu do sešeřelé, opuštěné a především nedokončené stavby z betonových panelů, jejíž anonymní prostředí mělo jemu a jeho lidem posloužit ke kontaktní schůzce s mladou vražedkyní. Zhluboka dýchal v pokusu zchladit svou vařící krev: narozdíl od číhajícího hada, ke kterém se před chvílí ve své mysli přirovnal, nebyl ani klidný, ani trpělivý.
Za chvilku musí přijít.
A já jí pohlédnu do tváře. Uvidím obličej té, co mi zabila Olivera.
Zaťal pěsti, snaže se soustředit na svůj úkol: jen ji přivítám, dovedu k ostatním a oznámím, koho, kde, kdy a jak má oddělat, nic víc. Jednoduchých pár věcí, které prostě zvládnu.
Jsem tady za Glessova zaměstnance.
Moje emoce sem nepatří.

Zaslechl kroky, pevné, leč velmi tiché.
Zatajil dech, skryt ve stínu pozoruje postavu, která mu vešla do zorného pole: štíhlá, krásná dívka se pohybovala s pružností černého pantera, každý dopad nohou přesně vypočítaný a napjatý, prozrazující nejvyšší obezřetnost. Přesto se zdálo, že Persephone tančí, tak lehce a půvabně našlapovala.
Takže to je ona...
Zíral na tu mladinkou hezkou tvář s ohromnýma očima, na maličké ruce... a sám se třásl jako osika.
Ona si jen tak jde... jakoby se nechumelilo, jakoby měla čisté svědomí...

Něco v něm, co se celou dobu jeho čekání natahovalo jako tuhá železná pružina, v ten moment prasklo. David vyrazil ze svého úkrytu jako své oběti se konečně dočkavší, z trávy se vymrštivší chřestýš. Dvěma skoky byl u děvčete, které přes svou opatrnost nestačilo dostatečně rychle zareagovat.
Persephone unikl výkřik překvapení, který vyčkávavé ticho holostavby proťal jako nůž: dívka mrskla boky v marném pokusu vyhnout se útočníkovi, jehož však hnala příliš velká nenávist.
,,Ty malá zmije...“ než se černovláska nadála, sevřely se kolem její šíje mužské prsty a stiskly. Vzteky se zajíkající Geiselnehmer bez skrupulí využil své obrovské výškové převahy, aby drobnou vražedkyni surově, vší silou svého takřka stokilového těla přirazil k protější stěně. Uhodila se, až vyjekla, oslněně mžouraje přímo do jediného proudu světla, které sem propadalo otvorem v nedokončené střeše. ,,Podívej se na mě, mrcho... Nepřipomínám ti někoho?“
Nyní volnou levačkou popadl mžikající tmavovlásku za bradu, trhnutím ji nutě k přímému pohledu na jeho obličej, tak podobný tomu bratrovu.
Divoce se zmítající dívka, která do té doby zoufale zápolila s Geiselnehmerovým škrtícím stiskem, vzhlédla a strnula. ,,Ne....“ zachraptěla a náhle v jeho sevření zcela znehybněla, chvějíc se jako polapené zvířátko. ,,To... není možné!“
Mlčel a něco v něm si vychutnávalo neskutečnou hrůzu, která děvčeti prostoupila tvář. Pamatovala si to, co se té noci u Sommera stalo. To je dobře. Moc dobře.
,,Ty jsi mrtvý!“ zakvílela, ledově modré oči dokořán. ,,Viděla jsem to...“
Potřásl hlavou, užívaje je si nejen její až hmatatelný strach, ale též ohromené hlasy svých kolegů, kteří onomu divadlu vyjeveně a snad i obdivně přihlíželi zpovzdálí. ,,Ne, zmije. Viděla jsi Olivera, mého bratra. Ne mě. To jeho jsi posekala, to Oliho,“ nadechl se, aby překonal odpor vlastního hrdla, ,,jsi tam nechala vykrvácet jako psa a...“
I ta vteřina po jeho první větě však černovlásce stačila na vzpamatování a nabytí racionality. Opět dokonale se ovládající vražedkyně se prohnula jako luk z pružného dřeva a vyškubla se ze zajetí, aby se s hbitostí lovící kočky vrhla dopředu.
V dlani pravé ruky se jí cosi stříbrně zablesklo.
A David vzápětí zařval z plných plic, chytaje se za levou tvář, jež mu pulsovala drásavou, do morku kostí se zarývající bolestí. ,,Aaaach....“ Mezi prsty mu protékaly pramínky krve, valící se z proseknuté kůže obličeje, v němž se, od koutku oka po hranu líce, šklebila hluboká rána. ,,Aaaaaaaach! Sakra... pomozte mi někdo!“
Persephone se krčila u zdi, rudými kapkami znečištěnou čepel drobné dýky dosud pevně v rukách, připravenou k pohotovosti. I její hruď se rychle zvedala a klesala, jak vražedkyně bojovala o sebekontrolu, sleduje přitom povyk okolo raněného. ,,Nikdy...“ zasykla pak výhružně a to jediné slovo stačilo, aby všichni ztuhli, ,,nikdy už se mě nedotýkej, zmetku. Nebo dopadneš jako tvůj bratr.“


,,No,“ pohodil hlavou David, snaže sám před sebou předstírat spokojenost, ,,přepočítala se, mrcha. Chcípla dřív. Ač mi,“ ucedil přes zaťaté zuby, ukazovákem kopíruje tvar staré jizvy, ,,na sebe nechala moc hezkou památku. Nemine den, abych si na tu bestii nevzpomněl: bohužel máme i tady pár zrcadel.“ Stiskl rty.
Nic jiného sis nezasloužil, souhlasil Semir s Kateřininým počínáním, ačkoliv ho původ Geiselnehmerova šrámu omráčil. Co ještě se, proboha, dozví?! ,A co bylo,“ ač se mu z tolika často bolestných novinek už motala hlava, sebral zbytečky svých emocionálních sil, ,,pak? Odešla odtud Kat.. Persephone? Nebo to pro vás nakonec udělala a tu zakázku vzala?“ V duchu si drtil palce v přání slyšet zápornou odpověď: ať Kateřina tentokrát nezabíjela, ať se nenamáčela ve špíně jiných, co si měli spory vyřešit sami mezi sebou. Jen ať z té schůzky odešla a oni si vzali někoho jiného. Prosím. Prosím...


Arrow


,,Byla to profesionálka,“ pokrčil Alan rameny, berouc komisaři jeho malou naději. ,,Počkala, dokud jsme Davidovi tu ránu neobvázali a pak se s námi domluvila. Jen šéfa celou dobu načisto ignorovala a držela se od něj dál.“
Geiselnehmer se zavrtěl, podmračeně opakuje své předchozí tvrzení. ,,Kdyby ji Gless nepotřeboval, neodešla by odtud živá. Nedovolil bych, aby jí to, co udělala Oliverovi, tak snadno prošlo. Na druhou stranu,“ přiznal váhavě, ,,jsme ji doopravdy potřebovali, těch dvou chlapů jsem se zbavit museli. A v zabíjení byla ta potvora vážně dobrá.“


Stanislaw Poriczek si toho rána vychutnával poslední kávu ve svém životě. Tedy... o tom, že si již šálek svého oblíbeného nápoje nikdy nedá, samozřejmě neměl ani tušení: přesto však takřka obřadně nasával temně hořké aroma pražených zrn, aby teprve pak smočil rty a olízl se, věnuje pohled příteli, který po celou dobu nervózně přecházel po strohé místnosti a cosi brebentil.
,,... ale já ti říkal, ať to neděláš. A ty ne! Nedal sis říci! Vždycky musí být po tvém, co?“
,,No tak, Josefe.“ Blonďatý Polák položil hrnek na stůl a protáhl se. Dnes v noci špatně spal, trápily ho divoké sny a ve finále si ještě přeležel ruku. ,,Uvidíš, že to vyjde. Nechceme nějakou přehnanou sumu: Glessovi se vyplatí vyměnit těch pár tisíc za klid. Jo, kdybychom přestřelili a chtěli miliony, to bych měl strach. Ale takhle? Dopadne to dobře, neboj se.“
Jeho na ježka střižený krajan si však jen promnul ruce, neklid v každém pohybu a gestu. ,,Že ses si tak jistej.“
,,Našinec,“ usmál se Stanislaw, ,,musí umět trošku riskovat, kamaráde. Patří to k řemeslu.“
,,Jenže mně se to celé nezdá.“ Josef Leszek stál v tu ránu u přítele, ladíc prosebný tón. ,,Pojď, Stano. Vypadneme odtud, fakt se mi to nelíbí. Cítím,“ rozhlédl se kolem sebe, jakoby čekal, že se stěny zhroutí a zpoza nich se vynoří maskovaní útočníci, ,,něco zlého. Pojeď, prosím.“
Poriczek nechal muže domluvit, aby ho pak povzbudivě poplácal po rameni. ,,Říkám ti, že se není čeho bát.“

Krátkovlasý sklopil zrak a odtáhl se, aby přešel k oknu a vyhlédl ven: za jejich dočasnou skrýš sloužily čtyři takřka holé zdi a prostá, k nim připojená špinavá koupelna ve zchátralém domě, postaveném asi v polovině stejně neudržované uličky. Na léty dešťů a zim poznamenané silnici si tu hrály ječící děti, jež po sobě házely písek, aby se pak po řízném zvolání jednoho z rodičů s vřeštěním ztratily v průchodu, míhaje se přitom kolem lehce kráčející drobné černovlásky. ,,Pořád nechápu,“ zamumlal Leszek, ,,kde bereš tu jistotu. S Glessem přece nejsou žerty. Tohle nenechá jen tak, nedovolí nám, abychom ho vydírali.“ Muž se lokty opřel o rám, zaměřuje se na klidně jdoucí dívku. Tady v této čtvrti, pomyslel si zaujatě, působila jako pěst na oko: s čistým oblečením, ozdob prostou taštičkou přes rameno a hlavně mlčenlivostí se zdála být bytostí, jež se sem přenesla z docela jiného světa. Co tady asi dělá? zauvažoval mimoděk. Sotva sem půjde za přítelem, nebo na nákup. Možná si zkracuje cestu, nebo se docela obyčejně ztratila, aniž by tušila, v jak pro mladá děvčata nebezpečném místě se ocitla. Třeba někoho hledá...
Přesně v ten moment projela mužem předtucha, která švihla jako rána bičem do obnažených prsou. Chvatně se obrátil, oči v panice těkající po místnosti, hledaje úkryt: moc dobře věděl, že na útěk už je pozdě. ,,Stano!“ zavřískl, bledý jako z vesnice vynášená loutka Morany. ,,Stano, musíme zmizet, musíme se schovat!“
,,Co se děje?“ ač předtím předváděl vrchol vyrovnanosti, i Poriczeka nakazila přítelova nervozita. ,,Co vyvádíš?“
,,Já...“ na ježka ostříhaný polkl, cítě, jak se jeho žaludek plní ledem. ,,Myslím... že po nás jde Persephone. Ano, musí to být ona. Umřeme tady...“ zakvílel, aby se jeho hrůza na moment přetavila v hněv. ,,A to kvůli tobě! Říkal jsem, že...“
,,Sakra! Persephone? Kdo by to do Glesse řekl... Pokud máš pravdu,“ zasykl Stanislaw, rázný už jen aby potlačil třes vlastních rukou, ,,musíme se připravit. Pořád jsme dva a ona netuší, že o ní víme.“ Sehnul se k bližší ze dvou na zemi ležících matrací, aby parťákovi podal černý revolver, sám jeden pevně tisknouc v dlaních. ,,Zvládneme to. Věř mi, budeme jediní, kdo kdy její útok přežil: ještě se všem pochlubíme, že víme, jak vypadá. Jen musíme být,“ chytil Leszka za loket, sám se tím dotekem uklidňuje, ,,chytří. Udělej přesně to, co ti řeknu: teď půjdeme...“

Stoupala po schodech, zcela automaticky, bez přemýšlení registruje každý míjený detail v okolí.
Oprýskaná omítka, naštípnuté kamenné stupně, vlhké zdi.
Okno, které kdosi zaskládal cihlami, v tmavé, nepřívětivé chodbě pohozená ohořelá židle, o níž stál opřený vybledlý svatý obrázek.
Uši trhající řev hádajícího se páru, který nedokázaly ztlumit ani zavřené dveře.
Na nic z toho se dívka nemusela soustředit: tak dlouho byla svými opatrovníky cvičena na toto řemeslo, že její mozek vykonával veškeré úkony sám od sebe, se stejnou přirozeností s jakou hlídal, aby její plíce pravidelně nasávaly kyslík. Informace byly přijímány, hodnoceny a vytříděny na zbytečné, které byly okamžitě zapomenuty a na potřebné, či potenciálně prospěšné, jež se v mžiku dočkaly bližší pozornosti.
Bylo zcela hloupé pamatovat si, že na židli dlí papírová parodie na pravoslavnou ikonu. Proto si tento fakt nezasloužil místo v paměti.
Zato jekotu manželského páru byla přidělena zvláštní důležitost: prozrazoval, že se v domě nachází přinejmenším dva možní svědci.
Kateřina zaregistrovala, že je před ní schodiště do druhého patra. Byla skoro u cíle. Skryta za rohem vytáhla z taštičky dvě pistole, kontroluje, zda jsou na nich pevně připevněny tlumiče. Spokojeně kývla hlavou, bez náznaku úsměvu. Neměla svou práci nijak ráda. Prostě ji dělala, oni si to tak přáli. Ale, narozdíl od nich, nikdy nenašla v zabíjení ani potěšení, ani ukojení. Byla to prostě její práce. A ona ji musela dělat poctivě, i za tu nejmenší chybku se tu platilo vlastním životem.
Dobře.
Rozhlédla se, chystaje se k samotnému činu: na moment ještě schovala zbraně do kabelky, rychle si splétaje dlouhé havraní vlasy do copu. Nic jí nesmělo překážet. Pozorně si prohlédla boty, tmavé tenisky. Tkaničky utažené a zavázané na dva uzly? Fajn. Černé džíny jí seděly jako druhá kůže, jejich pružná látka jí však dávala dostatečnou možnost pohybu. Rukávy antracitové košile dívce obepínaly ruce až trošku nepříjemně: byly nicméně bezpečnější, než kdyby plandaly a hrozily se o něco zachytit.
Natáhla vzduch do plic, aby ho mocným výdechem zase vyrazila. V rukách již zase držela pistole, upřeně teď zíraje na jejich hlavně.
Nezklamte mě, požádala v tichém, před každou akcí opakovaném rituálku. Staňte se mou částí a vezměte si cizí životy rychle a milosrdně. Já vás za to večer vyblýskám a uložím do sametu, aby kolem vás nikdy nebloudila rez.
Znovu pohledem přejela své okolí: nevšimla si změny, kromě toho, že se křik za dveřmi změnil na takřka stejně intenzivní vzdechy. Pár se zjevně usmiřoval.
Dobře.
Dívka se odrazila, rychle postupuje vzhůru, nohy hbitě zdolávající poslední k cíli zbývající stupně: věděla, že v patře najde dvoje dveře. Musela rozrazit ty první.

Poloprázdnou tašku položila na zem a vzala za kliku, rozhoduje se pro pomalejší postup: cosi jí našeptávalo ještě větší obezřetnost, než jindy. Odklápějící se deska zavrzala, až Kateřina znepokojeně sykla: pak však, obě pistole připravené k akci, vklouzla dovnitř s lehkostí průvanu.
Nikdo tu nebyl...
Tedy zdánlivě. Její uši zachytily charakteristický zvuk na pevné podloží dopadajících vodních kapek.
Někdo byl ve sprše.
Olízla si rty a zády se natiskla na stěně vedle rámu dveří, projížděje místnost očima: měli tu být dva. Pokud se jeden sprchuje, kde je druhý? Na holé, betonové podlaze, v jejímž rohu navíc našla stopy po nedávném požáru, spatřila pouze pár matrací a do jediné zásuvky zapojenou rychlovarnou konvici.
Zaznamenala šálek, z něhož dosud stoupala hořká pára. Ušklíbla se.
Copak copak, že tu kávičku nedopili? Že by měli najednou naspěch?
Takže mě viděli přicházet a došlo jim, co jsem zač.
Gless se mýlil, nejsou to žádní hlupáci.
Málokdo se mi vůbec pokusí vzdorovat.
Musím si dát pozor.

Odlepila se ode zdi, aby se, našlapuje s napjatostí lovící šelmy, dostala naproti koupelně, otevíraje si tak výhled na ubohým černým, závěs suplujícím igelitem krytou vanu, do níž s takovým šumem dopadala voda.
Cítila, jak se jí koutky rtů takřka proti její vůli začínají zvedat.
Ach, zase ten pitomý starý trik se sprchou a závěsem!
Copak nedokáží pochopit, že tohle vychází jen ve filmových slátaninách?
Připravila se, každý sval v těle v pohotovosti. Jde se na to.
Schválně přejela podrážkou po zemi, upozorňuje na sebe zakřípnutím gumy o beton. Jsem tady, slyšíte?
Vrhla se dopředu, klidným, pevným krokem míře přímo do koupelny.
Ale ne, aby se nechala nachytat a zcela zbytečně zaútočila na prázdno skrývající tmavý závěs.
Sotva prošla dveřmi, bleskově upažila, zbraň v každé z napjatých rukou.
Pohyb tak rychlý, že nutil k zamžikání.
Třeskly dva výstřely, takřka souběžně.
Stanislaw, který na dívku číhal nalepený napravo od dveří, se svezl k zemi s prostřelenou hlavou.
Vlevo klokotavě vykřikl Josef: revolver mu vypadl z dlaně, kterou si muž zcela instinktivně přiložil k hrdlu v beznadějném pokusu zastavit tepenné krvácení.
Kateřina se zamračila a stiskla spoušť ještě jednou, dlaní se chráně proti spršce rudých kapek, které poté, co se kulka zaryla do Leszkova srdce, ohodily rozmlácenými kachlemi obloženou koupelnu.

Bez emocí pohlédla na obě nehybná mužská těla: musela přiznat, že to pánové nevymysleli špatně. Mít méně zkušeností a skutečně jim skočit na lest s prázdnou sprchou, byli by ji po stranách dveří číhající Poláci dostali.
Pokrčila rameny. V téhle hře vždycky musel někdo prohrát život: ona mohla být jen vděčná za to, že dnes opět vyhrála ona.
Klesla na jedno koleno, přikládaje ostříhanému muži prsty na rozbitý krk, aby s vděčností nezaznamenala ani náznak tepu. Byl mrtvý, díkybohu. Nesnášela, když se někdo trápil.
Ještě v kleku pohlédla na střípek ji odrážejícího skla, jediné památky na kdysi možná hezké zrcadlo: se zkřivenými rty si otřela z čela několik karmínových krůpějí, aby pružně vyskočila na nohy. O krev, která jí v pár drobných skvrnkách ulpěla na oděvu, se nestarala. Tenhle problém řešila tmavá látka jejího oblečení.
Naposledy přejela ledově modrýma očima scénu v koupelně a pak, aniž by v její tváři mohl někdo najít sebemenšího náznaku uspokojení, místnost opustila.
Bez ohlédnutí.


,,Tehdy," zamumlal David neochotně, ,,nám vytrhla trn z paty. To je fakt."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


,,Hm...“ tím jediným byl schopen na své ruce zírající Semir reagovat. Jeho myšlenky, úvahy, celé jeho srdce padlo do temné řeky, která ho uchvátila do smrtonosného víru.

Tak Kateřina vážně zabíjela...

Věděl o tom, samozřejmě. Tisíckrát si to sdělení podtrhl zvýrazňovací barvou již ve chvíli, kdy ji tehdy jel zatknout do rokle, nic netušíc o příšerných chvílích, které ho tam měly čekat. Jenže pak, po její smrti, kdy se hodiny, dny, ba celé týdny jeho duše svíjela v bolesti, si onen fakt z hlavy vymazal v touze uchovat si Perspephone v paměti tak, jak ji poznal.
Jako krásnou dívku s nesmělých chováním, které jí vyčarovalo aureolu nevinnosti.
A teď, když se mu to povedlo, kdy na svou lásku vzpomínal vždy jen se smutným úsměvem, přišla drtivá konfrontace s realitou.
Zabíjela.
Za peníze.
Navíc vraždila v žoldu těch, kteří ubližovali jiným. Jen proto, aby v tom mohli nerušeně pokračovat.
Jak to mohla udělat? Vždyť...

Čelisti zaťal takovou silou, až mu o sebe zaskřípala sklovina zubů. Vždyť mi Katuška tehdy, objevil se Turkovi v mysli do detailu vybarvený obraz té scény, ležela v náručí a přiznala, že jí jako holčičce ublížili. Že ji znásilnili. A přesto byla ochotná pomáhat těm, kteří naprosto bezmocným holkám dělali to samé.
Pomáhala jim. Za peníze.
Za mizerné prachy...
To zjištění pálilo: jakoby nebohého dálničního komisaře cosi krutého připoutalo ke stěně a on bez možnosti obrany sledoval, jak se mu k nahé hrudi blíží rudě zářící konec rozpálené ocelové tyče, škvařící mu snědou kůži již pouhou svou blízkostí...
A tu náhle v temnotě, do níž byl hozen, v mučení, které mu týralo srdce, zaslechl vyrovnaným hlasem pronášené věty, přicházející zdánlivě z neskonalé dálky... a přesto měla ona slova moc uklidnit a již pouhé jejich jednotlivé hlásky chladily spalující žár.


,,Ona nebyla vrah, synku. Ta dívka, která zabíjela, nebyla tvá nevinná Kateřina, ale Persephone – ubohá loutka, kterou si Podsvětí uzpůsobilo k obrazu svému, což je tím horší, že ji skutečně milovali. Žila dva životy a ty ji nesmíš odsoudit za ten, po kterém nikdy netoužila a který jí vnutil někdo cizí. Rozumíš?“


Condegno, uvědomil si Gerkhan s pocitem, že se pouta, jež mu svírala zápěstí u stěny, sama lámou. Ten Ital ji dobře znal a o tomhle všem věděl. Přesto říkal, že je nevinná...
A měl pravdu.
Nadechl se. Za to zabíjení mohlo jen Podsvětí, ne Kateřina. Ta pouze plnila, co jí poručili.
Byl si tím jistý a jak pulsování jeho krve v tepnách, tak i bolest, jež mu týrala podbřišek, jakoby odeznívala.
Rozžhavená ocelová tyč zmizela a Condegnovo vysvětlení vetřelo do odporných spálenin na Semirově těle hojivý balzám, okamžitě tišící a zklidňující.
Ne... nemohl Kateřinu odsoudit za to, co dělala asi jen s největší nechutí: to konstatování mu lehce zvedlo koutky a polaskalo před chvílí přišlápnutou dušičku.
,,Rozumím, pane Condegno,“ zamumlal polohlasně, oči zdánlivě opřené na obraz, jež se mu vybavil v mysli: s tichým úsměvem ležící dívku, k níž se on sám skláněl s úmyslem pocelovat jí tváře a...

,,Bayrame?“
Cukl sebou. Kateřině se zvlnily rty a zmizela mu v temnotě, nechávaje ho čelit realitě. ,,Ano?“ přejel si dlaní přes líce, snaže se své zamyšlení zamaskovat předstíráním ospalosti. ,,Jen toho na mě bylo dost.“
David si odkašlal, krčíc rameny. ,,To na všechny.“
,,No,“ Semire se zvedl na nohy, pokoušeje se nedát najevo své rozrušení, ,,myslím, že si půjdu dát sprchu.
Geiselnehmer pokýval hlavou. ,,Jen běž. Ta tě postaví na nohy.“


*


Ač byl zimomřivý a jindy mu byla záplava málem vroucí vody vítaným způsobem, jak se prohřát, tentokrát Semirova záda bičovaly pramínky ledové. Turek mhouřil oči, lapaje po dechu, jen taktak přitom zachytávaje usyknutí, jež se mu hrozila prodrat mezi rty, kdykoliv mu padly studené kapky na citlivou kůži na břiše.
Vlastně nevěděl, jestli chce tou malou sebetrýzní jen zaplašit myšlenky, které mu vířily hlavou a připravovaly ho o soustředěnost na jeho misi, nebo zda se míní prostě a jednoduše potrestat.
Za co?
Důvod by tu, zachmuřil se a nasměroval si mrazivost do tváře, byl. Ztratil své jediné spojení se světem...
Krucinál... i kdyby celá tahle šílená mise vyšla a on se setkal s Glessem, stejně nemá nejmenší šanci, že na to nějak upozorní Engellhardtovou! Jeho naději, nejdůležitější žílu, která jeho bytost spojovala se srdcem policejního ústředí, přervalo něco tak prostého, jako pád mobilního telefonu do hlubin.
Pitomý Schröder!
Vztekle trhl hlavicí sprchy, takže mu voda zalila krk a ramena. Nejraději by se vším praštil... omluvil se s tím, že kontrakt ruší a po pěkně oficiálním rozloučením s Davidem a ostatními si to hned zítra namířil směr kolínská Dálniční.
Jenže to, vzdychl, jak se mu z horké turecké krve konečně vypařilo rozhořčení a nastoupilo pár kapek realismu, prostě nešlo.
Měl tu svůj úkol.
Nikdo jiný to za něj udělat nemohl, šlo o jedinou šanci, jak Glesse dostat. A pak, tohle nebyla jen jeho práce: celé týmy policistů strávily dlouhé měsíce přípravou této mise. On je posledním článkem: ano, nejdůležitějším.... ale jen jednou částí řetězu. Nesmí ho přerušit. Byla by to zrada nejen na kolezích od policie, ale i na Tomovi a na šéfové, která mu dala svou důvěru.
Znamenalo by to, uvědomil si Gerkhan s uzarděním a pootočením kohoutku zastavil dosud proudící vodu, že ty dívky přivezl k utrpení naprosto zbytečně. Ne, nejde to.
Musí to dovést až ke konci, ať bude ten jak chce hořký.
Sáhl po vínově rudém ručníku a společně s tím, jak si pruh froté látky omotal kolem beder, vystoupil ze sprchového koutu na pryžovou podložku. Koneckonců, prohrábl si s pohledem upřeným do zrcadla mokré vlasy, pokud to přece jen nějakým zázrakem vyjde, znamená to, že nebudu muset odejít od Dálniční. Zase budu, pookřál, s Tomem!
Za to stojí bojovat se zaťatými zuby.
A kdo ví... třeba přijde i nějaký ten zázrak.

Zrovna ve chvíli, kdy si na již suché a do džínsů navlečené tělo natáhl i černou mikinu, rozrazil dveře mladý blonďatý Slovák, jehož růžové tváře značily jasné rozrušení.
,,Jej!“ Vyjekl a počal couvat. ,,Promiň! Mně nedošlo, že se převlíkáš...“
,,To nic.“ Turek se křivě pousmál, rovnaje si shrnuté rukávy. ,,Něco se děje, Mariáne?“
Medik přitakal, ukazuje za sebe. ,,David tě volá... našel v počítači něco, co ti chce ukázat. Čekáme na tebe dole už půl hodiny. Docela ti to,“ uculil se Hovorka, ,,trvá.“
Komisařovo srdce se rozběhlo třikrát rychleji. Snad se Geiselnehmer neproboural do policejní databáze a nenašel mě? Dalo mu hodně práce vypadat co možná nezúčastněně. ,,Jasně... jen si vezmu čisté ponožky a jsem u vás.“


*

Ke zmírnění divokého pulsování tepen se mu opět osvědčila metoda několika hlubokých nádechů: sotva se takto uklidnil, seběhl schody, aby se připojil k na pohovce sedící, k na stole postavenému laptopu se sklánějící skupině. ,,Tak o co jde?“
Hlavu zvedl David, ve tmavých očích neidentifikovatelný výraz. ,,Á, ty už jsi tady! Chci, aby ses na něco podíval... Jsem zvědavý, co mi na to řekneš.“
Zúžené hrdlo Semirovi málem nedovolilo polknout. Oni ví, kdo jsem! Mohou to vědět?! Ale jak bych se prozradil?! ,,No... dobře. Co to je?“
,,Video, co mám už roky na počítači. Úplně jsem na to zapomněl...“ Geiselnehmerovi stačilo udělat netrpělivý pohyb rukou a Alan s Hovorkou vstali, aby Gerkhanovi uvolnili místo přímo před monitorem.
Turek se poslušně posadil, snaže se nedát najevo, že je jako na trní. Co ty ciráty? A proč jsou tady všichni jako nastoupená jednotka? Podle jejich výrazů se nezdálo, že ho odhalili a teď ho míní popravit, ale...
Přece jen se mu podařilo vyčistit hrdlo polknutím. ,,Takže...?“
,,Víš, jak jsem ti vyprávěl o Persephone, že?“ Geiselnehmer nechal bez povšimnutí, že odstín Bayramova obličeje napodobil nezralou olivu. ,,Byla by škoda, abys nevěděl, o kom přesně jsem mluvil. A pak, tohle video se mi líbí...“
Semir vyskočil na nohy, zachvácen panikou, jakou snad v životě nepoznal. ,,Ale...“ Zdálo se mu, že celou jeho lebku nezaplňuje přemýšlení schopný mozek, ale jen řev mlátících kladiv. ,,Já... já nevím, jestli to chci vidět!“
Derek, který dlel hned vedle něj, ocenil jeho reakci úšklebkem. ,,Proč ne?“
Gerkhan udělal krok dopředu, moc dobře si vědom toho, že právě vzbudil až příliš nežádoucí pozornost: jak z toho vybruslit? Nemůže, otřásl se vnitřně, nemůže se přece na to dívat! Jestli je na tom záznamu Kateřina... jestli tam s nimi bude domlouvat nějaké obchody, nebo přímo zabíjet... ne, to nejde! Bůhví, co to s ním udělá, zase ji po tolika měsících vidět... živou. Ať ho k tomu nenutí!
,,No tak, bude to jen pět minut...“ David, z jehož z počátku nadšeného hlasu teď čišela otrávenost, ho tahem ta opasek donutil sednout. ,,Neboj, nezdržíme tě.“ Ve chvíli, kdy strnulý Gerkhan klesl na pohovku a upřel podivně zastřený pohled na monitor, tmavooký muž spokojeně kývl. ,,Nebudeš litovat, Bayrame. Persephone byla kus ženské, ač,“ uchichtl se, ,,tady jí to zrovna nesluší.“ Aniž by dal neslyšně, pouze v duchu skučícímu Turkovi šanci na protest, kliknutím video spustil.


V detailu zabrané oči barvy ledovcové řeky byly přivřené a zcela nepřítomné. Jakoby se snažily hledět do jiné reality, na hony vzdálené té, v níž se nacházela jejich majitelka.
Záběr se rozšířil na celou tvář: bledou, strhanou... s krvavými cákanci na lících a zelenou skvrnou dezinfekce na provizorně ošetřeném rozseknutém spánku.
Obraz se na moment rozplynul v hemžení barevných čtverců, jak médium, patrně pouhý fotoaparát, neboť kvalita videa nebyla nijak vysoká, učinilo rychlý pohyb.
Poté již klouzavě, takže opět bylo poznat, o co jde, pokračoval záběr výše, nad dívčinu hlavu.
Sledoval jednu z bezvládných bílých paží od ramene až k zápěstí, kde se obě ruce scházely, aby je k sobě stiskla ocelová pouta, zároveň je věznící u pelesti postele.
Krev na kůži, do níž se hrany náramků surově zaryly.
Třesení, jak kameraman vstal ve snaze zachytit celou postavu krásné vražedkyně. Ležela na posteli, nehybná až na v rytmu přerývaného dechu se zvedající hruď. Nohy, jejichž kotníky opět svíraly černými chuchvalci sražené krve pokryté policejní náramky, měla natažené a halené tmavě modrými džínsy. Cáry červeného trička jen s nejvyšším úsilím bránily pohledu na ňadra.
Tma.



Co jí to udělali...
Gerkhan nemohl odtrhnout oči nyní černého pole, na němž mu byl před pár vteřinami promítnut tak děsivý výjev. Co se jí stalo, odkud to mají? Jak je to staré? KDO JÍ TO UDĚLAL?!
,,Hezká, že?“
Geiselnehmerův hlas Semira vyrval z prvotního šoku. ,,No...“ Víc ze sebe nedostal.
,,To není všechno... ta malá bestie,“ najel David mezi položky souborů, hledaje ten svůj vytoužený, ,,tehdy dostala za vyučenou. Celé je to z té noci, co strávila u Olivera,“ dodal už pochmurněji.
Semir si uvědomil, že na plochu počítače zírají všichni muži v místnosti: zjevně šlo mezi nimi o oblíbenou zábavu. Chroptivě se nadechl, napjatý až k bolesti. Teď by nemohl odejít, ani kdyby se pro to rozhodl. Z nohou jakoby mu kdosi zákeřně vyňal kosti a on v nich ztratil oporu.
Seděl bez hnutí, odsouzen ke sledování pokračování.


Dívka již na sobě neměla červené tričko.
A také neležela klidně: zmítala se bolestí, ústa křečovitě zkroucená ve výkřicích, které jednoduchá kamera foťáku nemohla zachytit.
Rovněž pozice autora snímku se změnila: záběry očividně pořídil, když obkročmo seděl na Kateřinině břiše. Tak také mohl zblízka natočit polonahou černovlásčinu hruď, pokrytou bezmála desítkou krvavých ranek.
Lapená vražedkyně lapala po dechu, oči vytřeštěné, když se její výraz změnil do naprostého úděsu.
Mužská pravačka, jež vstoupila do obrazu, nožíkem přeťala ramínko černého prádla, aniž si dělala problémy s tím, že opět působí další bolest. Vzápětí sebou prudce škubla a...



Semir to nestihl.
Pohled na to, jak ostrá čepel úmyslně bodá do nahého pravého ňadra v poutech se bezmocně svíjící Kateřiny, se mu zaryl do mysli dřív, než stačil zavřít oči.


Ledově modré duhovky skryla víčka, snad v milosrdných mlobách.
Jejich klidné vody proťala prudká facka: tak silná, že dívčinou hlavou smýkla na stranu.
Druhý, ještě brutálnější úder zacloumal bezbranným děvčetem jako nebohou loutkou.
Mučená černovláska otevřela uslzené oči, jakoby potvrzovala svou rezignaci. Jakoby sama posvětila, že ve své porážce bude cítit další rány.
Po natékající líci jí sklouzla slza.

Následovala skrumáž barevných čtverečků a když se obraz ustálil, scéna byla radikálně jiná.
V záběru už nebyla pouze ležící spoutaná dívka, ale i mladý muž.
Jeho rozesmátá tvář.
Jeho vítězný úsměv.
Jeho rozverné mávnutí do kamery fotoaparátu, postaveného pravděpodobně na nějaké polici. Tohle jsem já! Jen se podívejte, s kým jsem se to natočil.
Prohrábnutí ofiny blonďatých vlasů.
Sklon k hrůzou ztuhnuvší polomrtvé dívce a surový polibek bezohledně vtisknutý na její poraněné rty.
Ocelová čepel v jeho ruce, klesající ke krásčině levému kotníku.
Její marný pokus uniknout, bezmocné zmítání ve vězení neoblomně pevných ocelových pout. Ještě více krve na rozervaných zápěstích a kotnících.
Ve vyděšeném křiku rozevřená Persephonina ústa.
Spokojený škleb na jeho tváři, když, tak, aby to bylo výborně vidět v záběru, rozřízl levou nohavici džínsů.
Nůž, který pokračoval ve své pouti vzhůru po štíhlé dívčí noze.
Ostrá čepel, hladově polykající nejen vlákna modrého deninu, ale zarývající se i hluboko do lidské kůže, nechávaje za sebou dlouhou rudou stopu.
Muž znovu fackující dívku, jež, řezána do masa, přešla z marného zmítání do křečovitého třasu.
Hluboký šok, který se týrané Persephone zračil v bílé tváři, tolik kontrastující s černými vlasy, rozprostřenými jí kolem hlavy jako vyrvané havraní peří.
Krev... krev úplně všude.
Na jejích rukách, pobodané hrudi, rozedraných kotnících... na od úrovně pout po stehno se táhnoucím sledu ran, kde nůž pronikl hluboko pod kůži.
Krev na prostěradle. Na zemi. Na noži. Na rozervané nohavici džínsů. Na kovu náramků.
Na jeho rukách, na jeho prstech, kterými odhrnul rozpáranou látku jejích kalhot a přejel po nahém, poraněném dívčím lýtku.
Mužovo rychlé ohlédnutí a napřímení poté, co se v záběru objevila ještě jiná osoba, která jakoby z oka vypadala Davidovi...



Geiselnehmer vystřelil dopředu, aby pestrou obrazovku proměnil v černou plochu, když video jediným kliknutím vypnul. ,,Na tom posledním záběru,“ pravil pochmurně, ,,jsem ještě mohl vidět Olivera... přišel tam, nevím proč. Ještě byl živý...“
Ani jedno z jeho slov však do Turkovy mysli nezasáhlo: policista seděl s nehybností ledové sochy a pocitem, že se musí každou chvíli sesunout k zemi. Tohle ne, prosím...
K bolesti zaťaté pěsti k uvolnění napětí nepomáhaly.
Aniž si to vůbec uvědomil, po zádech mu stékal čúrek potu.

Tak proto měla Kateřina všude jizvy. Proto.
Obraz dívky se mu opět vynořil před očima: smutná postavička s obviňujícím pohledem ledově modrých duhovek a ranami na těle i na duši. Růžové šrámy na kotnících a útlých zápěstích, ošklivé památky na jinak hladké kůži na hrudi a břiše, zjizvené lýtko a stehno...
Semir se zachvěl. Směs lítosti, bolesti, zármutku, jež v sobě celou tu dobu měl, hrozila naráz odpálit nově zažehnutá roznětka vzteku.
Takže jí to udělal ten blonďatý chlápek z videa? To on ji mučil?
Na moment v něm převládla touha vyrazit odtud, toho bastarda si najít a dát mu ochutnat spravedlnost, když ho uklidnilo vědomí, že už není po kom pátrat. Kateřina, nebo snad její Podsvětí, si vyřídili účty sami a trýznitel už dávno hryže zem...
Ale stejně. Gerkhan by nejraději ponořil tvář do dlaní, aby skryl vzrůstající bolest. Jak... jak to někdo mohl udělat?

Aniž by tušil, že ho Turek takřka nevnímá, jal se David pokračovat, mluvíc teď jasně a zřetelně. ,,Persephone si tohle zacházení zasloužila, Bayrame. Byl to trest. Zabila mi přece bratra. Mého Olivera...“

Proboha... Gerkhan se taktak ubránil vzteklému výkřiku. Co je to za hloupost?! Vždyť to odporuje logice! Kateřina byla mučena ještě předtím, než Geiselnehmera zabila! To jeho smrt byla trest. Trest za to, co jí udělali!
Jak mohl někdo sledovat tak příšerné video a pak tvrdit, že si to Katuška zasloužila?

,,Víš…“ Geiselnehmer dal nohu přes nohu, na tváři úsměv, ,,na tuhle práci jsi docela úzkostlivý, Semire. Divím se… Nicméně mám pro tebe jednu dobrou zprávu.“ Zmlkl.

Komisař mu nevěnoval pozornost, stávaje se čím dál zoufalejším. Katuška tam ležela bezmocná… naprosto bezbranná a oni byli schopni ji mučit. Jak… někdo něco takového dokáže?!
Teprve teď mu zpětně docházelo vysvětlení Persephonina jednání: teprve teď si uvědomil, jak strašlivé důvody stály za její domněle roztomilou ostýchavostí a strachem z intimních doteků. I kvůli tomuto mučení se zpočátku bála jeho polibků, ucukávala před prsty, kterými jí chtěl upravit neposedné pramínky vlasů.
Kvůli té hrůze, co zažila.
A zároveň přišlo Turkovi na mysl poznání, jak obrovskou důvěru do něj Kateřina vložila, když mu po pár dnech dovolila, aby se jí přiblížil. Jak hluboká musela být její láska, když jen pro něj přemohla sebe sama, své noční můry.
V očích ho zaštípalo.
Zaťal zuby.

,,Zatímco jsi byl ve sprše, volal jsem šéfovi. Řekl jsem mu o Slizounovi i o tom všem, o čem jsme my dva spolu mluvili, Bayrame. No a Gless usoudil,“ David se na mladého Turka upřeně zahleděl, v tónu nijak nezakrytý triumf, ,,že přišel čas se s tebou setkat, Semire. Přijede v sobotu okolo třetí.“

Informace, pro kterou celou tuhle příšernou anabázi absolvoval, Semirovi náhle nestála za pozornost.
Při vzpomínce na Kateřinin třas, na její obavy z prvních polibků, ho opět zachvátil vztek.
Co to bylo za lidi… co to muselo být za totální bestie, že dokázali týrat, mučit holku, která se nemohla nijak bránit?!
A co je… Semir se otřásl, jakoby mu někdo po zátylku přejel ledovou kostkou, TOHLE za lidi?
Polkl a konečně se vrátil do přítomnosti, častuje pohledem každého ze skupiny, prohlížeje si jejich obličeje, jakoby je viděl poprvé.
Nebo snad pouze poprvé v pravém světle?
Kdo jsou? David, Marián, Alan, Derek a Milan. Všichni tu na to divadlo zírali… a ve tváři nemají ani stopu znechucení.
Třeba je to pro ně normální…
Bůhví, začal se Semira zmocňovat pocit absolutního hnusu, co tady s těmi podvedenými dívkami dělají oni sami, než je ve finále prodají do bordelů.
Co já o těch chlapech vlastně vím?
Jsou schopni mě provázet po Kolíně, s láskou mluvit o historii a umění…
A přitom ve sklepě vězní uplakané mladé ženy, jejichž životy v klidu vymění za svazek bankovek, jakoby hodili na pult pouhý kus masa.
Možná, zauvažoval, když přejel očima na Davida, přišel čas na…

,,Hele, neslyšeli jste něco?“ Alan sebou trhnul, vyskakuje na nohy.
,,Měl jsem ten dojem…“ Hovorka se znepokojeně ošil, dívaje se na Geiselnehmera. ,,Podle mě přijelo auto. Nemohly tady Marta s Rebekou něco zapomenout, než odjely?
,,Ne, zavolaly by, kdyby se vracely. Ví, že nemají přijet bez ohlášení,“ ucedil šéf skupiny, rychle přitom pohlížeje na hodinky. ,,Na to, aby to byl Fritz nebo Carl je moc brzy, krucinál… Kdo to může být?“
Na Semira opět zbyla role zmateného diváka. ,,Co se děje?“
,,Neslyšels?!“ Derek se nezdráhal na komisaře vyjet. ,,Někdo se sem dostal… a vzhledem k tomu, že je tohle slepá cesta, asi nepřijel omylem!“
,,Hele, klid, pánové!“ Alan zvedl ruku. ,,Možná se to mně a Mariánovi jen zdálo…“
,,Ne, taky jsem to slyšel.“ David se zvedl, gestem vyzývaje Dereka a Milana ke stejnému činu. ,,Vy dva… běžte to ověřit. Raději s pojistkou…“
Oba muži kývli, přesvědčuje se, že mají u boků pouzdro s pistolí. ,,Ok…“ Neukönig vyrazil směrem k východu, obouvaje si u něj vysoké šněrovací boty. ,,My to vyřídíme…“
Semir bezmocně hleděl na jejich záda, když proklouzli dveřmi a ztratili se mu ze zorného pole.
Zhluboka se nadechl, snaže se zaplašit myšlenku, která mu neodbytně ťukala na mysl: že totiž Anně nevydržely nervy a ona, vystrašena tím, že ji komisař dosud nekontaktoval, vyrazila ověřit situaci.
To ne! Padla by do pasti… Gerkhan si nedělal nejmenší naději na to, že by žena mohla přežít.
Ale možná to nebude šéfová. Třeba, cuknul sebou, to je zásahovka!
Pokusil se v duchu kombinovat: rozhodně není vyloučené, že zatímco trčím tady, kolegové už Glesse dostali a teď přišli ukončit tohle moje zbytečné trápení. To by bylo pará…
V ten moment mu klesly koutky.
Ne… David přece říkal, že s Glessem před pár minutami mluvil. To nebude ono…
Možná že ten, kdo přijel, s jeho úkolem vůbec nesouvisí.
Asi jen někdo zabloudil, tady se otočí a pojede zpátky na hlavní silnici.
Nebo, zatlouklo mu srdce o něco rychleji, nebo možná přišel ten můj vytoužený zázrak…


Arrow


Proběhli studenou, od venkovního mrazu pouze betonovými stěnami a často otevřenými dveřmi lehce izolovanou halou, jež sloužila jako garáž. Srdce jim oběma pod tíhou obav tloukla o mnoho rychleji, než byli ochotni si připustit a do jejich mozků píchaly výčitky. Většinou byl jeden ze skupiny vždy na hlídce, číhaje v malém zatepleném výklenku druhého patra na sebemenší náznak ohrožení. Dneska ho, poté, co se událo to vše se Schröderem, zapomněli nasadit, když si v hlavních prostorách olizovali v boji utržené rány.
A setsakra se jim to nemusí vyplatit...
,,Počkej!“ Derek zprudka položil dlaň na hruď otylého Čecha. ,,Tam venku může být fakt jen nějaký zmatený civil! Musíme jít klidně, ať něco nevyčenichá. Nic se tady přece neděje, ne?“
Milan přikývl na souhlas, zvolňuje krok: zároveň s úšklebkem přetáhnul cíp Němcova svetru přes jeho dosud příliš viditelnou zbraň. ,,Fajn.“
Bez toho, aby se dále domlouvali, se vší tichostí vyklouzli na denní světlo. Od chvíle, kdy prchali ze setkání se Schröderem, se změnilo počasí. Z jasně modré oblohy předtím svítící slunce, jež se odráželo od sněhu a bodáním nutilo k mhouření očí, vytvářeje ostrý obraz krajiny, zmizelo. Nahradilo ho lehké pošmourno, které působilo měkce, ale svým způsobem dusivě. Na nebi nebyla ke spatření jediné kontura mraků: jakoby bylo celé potaženo lehce šedivou barvou, vytvářející kulisu pro něco, co je nutno schovat, zahalit.
,,Tak co se děje...“ vydrtil mezi zuby Neukönig, rozhlížeje se na všechny strany. ,,Nic nevidím...“
,,Tam!“ Čechovo syknutí bylo následováno prudkým gestem: mužova pravačka vystřelila směrem, kde u jejich vozy projeté silnice odpočívala odstavená bílá Oktávie. ,,Vážně tady někdo je! A uvnitř auta ho nevidím, takže...“
Derek ho chytil za loket, spolu s přítelem se potichu vydávaje podél stěny, která se jen pár metrů od jejich pozice lámala doleva, takže případného vetřelce skrývala masou šedého betonu. ,,Však se podíváme, kdo nám tu slídí...“
Oba muži opatrně vyhlédli přes hranu, aby se jim naskytl obraz, z něhož zalapali po dechu.

Hlubokým sněhem, sahajícím jí až po kolena, se tam namáhavě vlekla drobná plavovlasá dívka, tvář zkřivenou úsilím, malé ruce nadzdvihující cípy dlouhého černého kabátu. Mířila si to přímo ke zdi úkrytu Davidovy skupiny, aby, když jí dosáhla, zkoumavě přejela dlaní po její studené stěně jako někdo, kdo chce zjistit více, ale neví, jak pořádně začít.

,,Sakra, kdo to je?“ zašeptal Derek, nervózně se přitom ošívaje. ,,Nelíbí se mi, jak je blízko! Co s ní?“
,,Ozveme se. Třeba jen zabloudila a bude ráda, když jí ukážeme cestu,“ navrhl Březina nejistě a otřásl se: mráz se mu i přes značnou tukovou vrstvu zarýval do těla a muž nyní litoval, že si nevzal něco víc než pouhý svetr. ,,Odjede a hned na nás zapomene. Co ty na to?“
Němec pomalu přitakal. ,,Hlavně slušně, ať nemá podezření.“
,,Dobře. A kdo z nás... Hej!“ Milan zakončil původně pouze špitanou větu hlasitým výkřikem, podníceným samotnou dívkou, která začala zeď jemně okopávat, jakoby se pokoušela přesvědčit o její tvrdosti a pevnosti. ,,Slečno, co tady děláte?!“
Blondýnka sebou vyplašeně trhla, až v závěji málem ztratila rovnováhu: jakmile pomocí roztažených rukou získala zpátky ztracený balanc, vykuleně na k ní volně přicházející muže pohlédla, v očích údiv.
,,No, slečno?“ Derekův hlas byl klidný, prostý napětí, které jeho vlastník cítil. ,,Co tady děláte? Tohle je soukromý pozemek.“
Dívka mrkla z jednoho na druhého a o krok ustoupila, očividně stále zaskočená. ,,Dobrý den,“ vysoukala za sebe, pohledem mimochodem stříleje ke svému autu, jakoby odhadovala vzdálenost k útěku. ,,To... to jsem nevěděla, že se sem nesmí, promiňte!“
Březina se chytil role a mávl rukou. ,,To nic, slečno. Zabloudila jste?“
,,Ne, to ne.“ Zdálo se, že se baculatá blondýnka konečně vzpamatovala: dokonce byla schopna nasadit lehký zdvořilý úsměv. ,,Přišla jsem schválně. Jmenuji se Tereza Wox a jsem reportérka z Die Welt.“
Oba muži na sebe pohlédli, čelisti shodně sevřené na hranici možností. Tak tohle jim scházelo. Čmuchalka!
,,Ještě jednou se vám,“ počala novinářka sbírat ze země svou profesionalitu, ,,omlouvám za to, že jsem sem vpadla. Myslela jsem, že tu vzhledem k okolnostem nikdo nebude...“
,,K okolnostem?“ Pod podrážkami Derekových bot zakřupal namrzlý sníh. ,,K jakým? Tohle je prostě náš pozemek a hotovo!“
Pohlédla tazateli do očí, ve vlastních ocelově modrých duhovkách dychtivost. ,,Vy nic nevíte!“ vydechla vítězně, jakoby nemohla uvěřit svému štěstí. ,,Tady se přece bude stavět dálnice, všechny tyhle budovy,“ opsala krátkou paží kruh zahrnující i Geiselhnehmerův úkryt, ,,vyhodí do vzduchu, aby pro tu silnici bylo místo. To je skandální, že vám o tom nikdo neřekl! Skvělý námět!“
Otevřená ústa jasně hovořila o Březinově šoku. ,,Dálnice? Jak jste na něco takového přišla!?“

Tereza spokojeně pohodila plavými vlasy. ,,Píši o tom článek. Právě teď jsem se vracela z magistrátu, ukázali mi tam územní plány a tvrdili, že tyhle budovy jsou prázdné a bez vlastníků. Pokud vám to tady patří, lhali mi a lhali taky vám, protože vám tenhle barák zbourají.“ Zkřížila ruce na prsou. ,,Přijela jsem sem, abych se na vlastní oči přesvědčila, že tu nikdo není a zjistila jsem, že vás úřad zapřel. No není to ohavnost? Vůbec s vámi nepočítají!“
,,Ale... a... ale“ Derek v duchu zavrčel. Koktat před malou hloupou holkou! ,,Ale my máme tenhle pozemek opravdu koupený, vyřizovali jsme to před lety, slečno!“
,,Já vám věřím!“ Wox si smetla z paže pár sněhových vloček. ,,Právě proto říkám, že je to krásný námět na článek o aroganci a nefunkčnosti byrokracie. Zachovali se k vám hrozně, to takhle nemůžete nechat.“ Třebaže se i pod kabátkem třásla chladem, vykouzlila dívka milý úsměv. ,,Dáte mi rozhovor? Nebo... prostě stačí pár vět, abych měla co citovat... A pak si udělám fotku,“ ukázala jim doteď v kapse schovaný foťák s dlouhým koženým řemínkem. ,,Co vy na to? Takový článek vám pomůže! A mně taky,“ zamnula si ruce. ,,Může to být parádní kauza!“
Derek byl první, kdo se sebral z překvapení. ,,Děkujeme, slečno,“ nasadil zdvořilý tón, ,,ale tohle nebude zapotřebí. My si to vyřídíme sami. Ale je perfektní, že jste nám dala upozornění.“
Blondýnka jevila neklamné známky zklamání. ,,Ach... vážně ne?“ Ramena jí klesla. ,,Opravdu nechcete pomoci?“
Neukönig zavrtěl hlavou. ,,Díky za nabídku, ale zvládneme to bez vás.“
,,A teď, kdybyste mohla,“ neudržel z dívčiny neustálé přítomnosti čím dál více nervózní Březina na uzdě podrážděné zavrčení, ,,odejít z našeho pozemku, slečno.“ Na Derekův káravý pohled zvysoka kašlal, nesmiřitelně na blondýnku zíraje.
Ta zkřivila rty. ,,Nu... dobrá. Alespoň takhle jsem vám pomohla. Tak nashledanou...“ S ublíženým výrazem jim Wox ukázala záda, aby ve svých vlastních stopách, šetříc tak energii, zamířila k autu, které, jak si až teď muži všimli, neslo jasné označení logem DIE WELT.
,,Nashle...“
Březinova slova přerušil Derek, jenž zazněl velmi znepokojeně. ,,Moment! Kam vlastně jedete, slečno?“
Otočila k němu hlavu. ,,No... zpátky na ten magistrát! Musím se zeptat, jak to, že neví, že jsou tady normálně zabrané pozemky, pane. Nebojte,“ pokusila se o konejšivost. ,,Neřeknu, o koho konkrétně jde. Jen si myslím, že by se to mělo vyšetřit, protože tady přece jde o peníze všech daňových poplatníků v Německu. Neřeknu jim o vás, slibuji. Mějte se.“
Vyměnili si pohled, jenž překapával porozuměním. Nesmí ji nechat odejít. Ví toho příliš a ať už slovo dodrží nebo ne, může přitáhnout nežádoucí pozornost. Zatracená šmíra!
Oba jako na povel tasili zbraně.
,,Moment, slečno!“

Dívka se prudce obrátila. ,,Copak ještě...“ Lehce otrávený výraz se v mžiku přelil do šokovaného, jakmile spatřila na ni mířící hlavně pistolí. ,,Ach...“ vydechla, zvedaje oči na úroveň jejich tváří. ,,Já... já...“ Polkla. Ten zvuk v naprostém tichu slyšeli zřetelně, ač stála pěkných pár metrů od nich. ,,Já... nerozumím,“ vydolovala ze sebe, aby udělala krok pozpátku. ,,Já... ničemu...“
,,Zastavte se, slečno.“ Derek učinil netrpělivý pohyb. ,,No tak.“
Tiše zasténala, stále v šoku. ,,Nikomu nic neřeknu,“ hlesla. ,,Já... nic neviděla, ano? Teď mě necháte jít... a já nic neřeknu!“ pomalu, trhaně se k nim opět otočila zády a vydala se zpátky k autu, potácejíc se jako opilá.
Březina zmáčkl kohoutek.
Výstřel pronikl napjatě vyčkávající krajinou stejně brutálně, jako kopí vržené proti kůži nevinné lidské obětiny. Z nedalekého stromu se vzneslo hejno pobouřeně krákajících havranů.
Dívka ztuhla, ramena schýlená, dlaně s roztaženými prsty ve výšce boků.
I na dálku viděli, jak se chvěje. ,,Otoč se, děvče!“ Březina vyrazil dopředu, jistý si novinářčinou bezmocí. ,,A pojď sem.“
První příkaz poslechla. Po strachy bledé tváři jí stékaly slzy. ,,Prosím vás, neubližujte mi,“ zašeptala roztřeseně, nehýbajíc se ani o milimetr. ,,Prosím vás! Nic mi nedělejte... neubližujte mi, prosím...“
,,Pojď sem, jsem ti řekl!“ Milan výhružně zvedl pistoli, po boku teď stejně jednajícího Dereka. ,,Dělej!“
Z hrdla se na svět dostalo jen novinářčino tlumené zanaříkání: dál zůstala stát na místě, strnulá jako vytesaná z kamene. Ruce si přitáhla k hrudi. ,,Prosím,“ zopakovala ještě zoufaleji, jakoby si pomalu začala uvědomovat, co se děje. ,,Neubližujte mi... Já jsem vám jen chtěla pomoci!“

,,No vidíš,“ Neukönig si změřil její zděšený obličej a ten jeho se naplnil úšklebkem. ,,Někdy se to nevyplácí. Vítej v realitě, holka. Co s ní, Milane?“ Obrátil se na parťáka, který již stál těsně vedle takřka neslyšně úpící blondýnky.
,,To si musí rozhodnout David.“ Čech chytil dívku, co mu výškou sahala sotva po prsa, za loket. ,,Takže mu milou dámu přivedeme. Pojď, děvče.“
Jeho doteku se Wox nebránila, jen se bojácně krčíc jako kovovou tyčí ohrožované štěně. ,,Já,“ vzlykla bezmocně, ,,já ničemu nerozumím...“
,,To se od tebe neočekává,“ zavrčel Březina a se zjevným úmyslem se rozpřáhl pěstí, chystaje se udeřit vší silou. ,,A řekl jsem, že máš jít za mnou!“
Zajíkla se, instinktivně si rukama zakryla břicho a pootočila se: na podbřišek mířený úder tak malou novinářku zasáhl do boku a srazil ji do závěje. Zasténala a mrsknutím se obrátila na záda, vzepřela se na loktech a ustrašeně na brunátného Březinu pohlédla: ,,Prosím...“ zakňourala ztýraně, ,,Prosím, nechte mě být! To bolí!“
Zaútočil znovu, rozzuřený tím, že si mu dovolila uhnout: ránu chytla opět do boku, přesně do místa, kde vnitřní orgány přestává chránit hrudní koš.
,,Aúúúúúú!“ vykřikla a svinula se do bezbranného klubíčka. ,,Ne... to bolí!!! Do břicha ne!“ Bránit se protiútokem ji ani nenapadlo.
Obézní muž vůbec nedbal, že je Tereza v těžkém šoku: sklonil se k ní, vytáhl usykávající dívku za plavé vlasy do kleku, načež jí surově zabořil obličej do závěje.
Zaječela, jen aby si nabrala plná ústa sněhu: vnikal jí do nosu, do hrtanu, jeho ostré, tuhým mrazem vytvarované krystalky jí rozdíraly rty, škrábaly tvář, bolestivě tlačily na pevně sevřená oční víčka, chránící citlivý sklivec. Pokusila se zapřít dlaněmi o zem, překulit se na bok a uniknout: nezbylo jí však, než zavýt hrůzou, když ucítila, jak jí další pár rukou kroutí paže za záda, zatímco jí první muž zaryl tvář ještě hlouběji do sněhu.
Dusila se.
Oba si vychutnávali, jak se jim bezmocně zmítá pod rukama. Blonďaté děcko bojující o život, naslepo kolem sebe kopající krátkýma nohama v marné snaze o záchranu.
Zábavný pohled... ale muži věděli, kde jsou jejich meze.
Když zoufalý odpor ustal a tělo ochablo, smýkli dívkou zpět na záda – jediné kopnutí Derekovi stačilo, aby ji převrátil na bok jako hadrovou panenku.
Barvou pleti by, nebýt oděrek a krvavých pramínků z nosu a rozedraných rtů, málem splývala s bílým pozadím: prohnula se a trhaně ze sebe kašlala mokrý sníh ve snaze nabrat opět vzduch do plic. Bolestně vzlykala, pokoušejíc se postavit: třásla se však natolik, že se stěží dokázala zvednout do kleku.
,,Tak co, budeš už poslušná?“ Březina ta slova prohodil jakoby nic, kopancem do stehna blondýnku znova srážeje do sněhu. Aniž by přitom projevil sebemenší známku emocí, šlápl Tereze na bezvládně nataženou levou paži. Brutální dupnutí doprovodilo křupnutí, jak váha více jak metráku prakticky rozdrtila vřetenní kost.
Zavyla jako vražděné zvířátko: ten výkřik měl s lidským společného stejně málo, jako jejich chování.
,,Už to chápeš?“ usmál se Derek, chytaje zmučeně kvílící Wox pod krkem. ,,Když řekneme, že máš jít, tak poslechneš! A teď,“ poklepal jí na zraněnou ruku, až se týraná novinářka celá prohnula bolestí, ,,budeš už hodná?“
Popotáhla a křečovitě trhaným pohybem pokývala hlavou: ,,Já...“ chrapot, co jí vyšel z rozbitých rtů byl takřka neslyšný, ,,udělám... všechno, co chcete...“

,,Tak vstávej, dělej!“ Březina nečekal, až se dívka zvrávorá a sám ji za límec vytáhl na nohy, tisknouc ji tváří na své břicho. ,,Dereku, ten foťák...“
Pochopivší Neukönig přístroj z kapsy černého kabátu vylovil a poté, co Milan znehybnil naříkající blondýnku chycením za boky, opět zkroutil její paže za zády. Zavřeštěla, jakoby její zlomenou levačku trhal na cáry rozpálenými kleštěmi. ,,Klid!“ Zamručel, zručně jí zápěstí stahuje z foťáku urvaným řemínkem. ,,Už to je.“ Zálibně pohlédl na svázané malé dívčí dlaně, spokojeně kývaje hlavou. ,,Tak co, Milane?“
Pokud měla předtím třeba jen špetku bojovnosti v krvi, teď měli před sebou zcela rezignující, hlasitě štkající blondýnku, která sama nedokázala ani pořádně stát.
Pochvalně se usmál. ,,Myslím, že neuteče. Takže za Davidem...“ Vědom si jejího stavu, lapil Březina Wox za rameno, pobízeje přítele ke stejnému činu. ,,Jdeme, holčičko!“
Veškerým případným snahám o únik lehce zabránili, když uboze popotahující drobnou novinářku každý chytil z jedné strany, napůl ji táhnouc, napůl nesouc do hlavní budovy. Klopýtala mezi nimi, aniž věděla, k jakému osudu ji vede každý jejich krok.

,,Tak vám toho vetřelce vedeme!“ Březina se v duchu rozesmál nad jejich výrazy: celá skupina se, patrně vyděšena tím, jak dlouho to jim dvěma venku trvalo, shromáždila v chladné hale, aby měla zprávu z první ruky. ,,Jen nevíme, co s ním!“
Pošoupli zkoprnělou Wox, která při pohledu na tolik civících mužů otevřela ústa a zajíkla se, dovnitř.
,,Ale, ale...“ David postoupil dopředu, ruce zkřížené na hrudi, oči upřené na dívku, která se ustrašeně rozhlížela kolem sebe, očividně zmatená a dezorientovaná. ,,Kdopak to je?“
Vzlykla, aniž by se měla k odpovědi, takže se slova ujal Derek. ,,Podrž se, ale novinářka z Die Welt! Normální čmuchalka. Nevěděli jsme, co s ní, tak...“
,,Udělali jste dobře,“ pokýval hlavou, načež rychlým hmatem lapil a zmáčkl blondýnčinu bradu. ,,No? Proč jsi tady slídila, šmíro?“
Nedokázala ze sebe vyloudit hlásku, připomínajíc z bezpečného doupěte unesené malé lišče, které kdosi brutálně vyrval z náruče přírody a chystal se je, drobné a bezmocné, předhodit psí smečce.

Zcela otřesenému Semirovi připadala právě tak.
Jako vystrašené mládě.
Tak, jak ji kdysi poznal.


,,Takhle to dál nejde, pane Gerkhane,“ jakmile byla schopna zase dýchat, setřela si z líce slzy smíchu. ,,Musím tu reportáž dneska dokončit, vážně!“
Turecký komisař zvedl obočí a, velice spokojený sám se sebou, podal blondýnce papírový kapesník. ,,Vždyť já se snažím,“ vyloudil na tváři odraz nevinnosti samé.
,,Díky.“ Vysušila si ubrouskem zbytky slanosti a poposedla si, znovu se chápaje notýsku a tužky. ,,Už jsou to jen poslední dvě otázky: pokud mě nebudete rozesmívat, hned je to hotové a budete ode mě mít nadosmrti pokoj. Já tam těch pár frází na konec prostě potřebuji, aby se to celé uzavřelo. Takže,“ pohlédla mu do obličeje, ,,co je podle vás na vaší práci nejvíc naplňující?“
Rychle se rozhlédl a, když zjistil, že v jeho kanceláři skutečně nikdo kromě nich dvou není, naklonil se dopředu, až blondýnka zamžikala. ,,Třeba,“ vycenil na ni bělostné zoubky, ,,nechci, abyste to měla hotové a já od vás měl pokoj, slečno Wox.“
Rozpaky v ten moment přetékající Tereza barvou lící napodobila na stole ležící rudou složku a uhnula očima, hlas náhle roztřesený. ,,Co... vás nejvíc,“ pokusila se předstírat, že jeho předchozí slova vůbec neslyšela, ,,uspokojuje... Ach!“ Zmateně si přejela přes rty, tváře čím dál více připomínající zralé rajské jablíčko. Teda... Jako co vás... nejvíc naplňuje na práci policisty?“ Její tón zněl značně prosebně, podbarven počínajícím zoufalstvím.
Slitovavší se Semir se stáhnul zpět na opěradlo židle, navýsost pobavený: že to bude až taková legrace, to před třemi dny věru nečekal...

*

Vlastně ve chvíli, kdy mu tu zprávu přišla Engellhardtová říci, slastně usrkával horkou přeslazenou kávu z oblíbeného modrého hrnečku: energické zmáčknutí kliky, jež ohlásilo šéfčin příchod, mu vůbec nebylo po chuti.
,,Semire,“ usmála se na něj natolik líbezně, že muži vyrazila husí kůže na zátylku: jakmile šéfová zahájila takovýmto tónem, bylo třeba mít se na pozoru. ,,Ne, nebojte se,“ uklidnila ho s úšklebkem, když spatřila jeho reakci. ,,Nemusíte to BMW, co jste včera napasoval do mostu, platit.“
,,Uf.“ O moc lépe se cítící komisař počal nasazovat svůj okouzlující úsměv, šéfová ho však zarazila rázným gestem.
,,Tohle si šetřete pro někoho jiného, Semire. Čímž se dostáváme k důvodu, proč jsem tu.“ Aniž by se obtěžovala s bontonem, posadila se na stůl přímo proti zírajícímu zaměstnanci. ,,Právě sem volali z novin, chtějí o naší stanici napsat nějakou reportáž či co. Prostě chtějí ukázat, jak to tady chodí, co se děje, jak probíhá běžný den, co řešíme za případy. Domnívám se, že by nám to mohlo dost pomoci. Zpopularizovat nás to. Takže jsem na tu jejich žádost kývla a dala jim tři dny, co tady může jejich reportér strávit. Potíž je, že potřebuji někoho, kdo by mu tady všechno ukázal a...“
,,No to ne!“ Semir vyskočil jako střečkem pod ocas kousnutý Paegas. ,,Ani náhodou! S novináři se tahat nechci a nebudu! To bych na něj měl jako všude ještě dávat pozor, ne? Vždyť bych ani nemohl do akce!“
,,Klid!“ zavrčela takovým tónem, že komisař zapadl na židli, divže nedávaje ruce za záda jako vzorný prvňák. ,,A poslouchejte, Gerkhane. Na té reportáži mi opravdu hodně záleží, protože pokud se to povede, zvedne nám to oblibu. Nu a... ta novinářka, která mi volala, je velmi mladá: podle hlasu je to ještě nějaké vykulené kuře. Takže,“ posunula se na desce stolu, aby ji do stehna neryla kancelářská sponka, ,,si myslím, že na jejího průvodce se v tomto případě opravdu nejvíc hodíte vy.“
,,Ech...“ Policista na ni zíral, ,,a to jako proč?“
Netrpělivě pohodila tmavými vlasy. ,,Však se nedělejte, dobře vás znám,“ zamručela. ,,Je to mladá holka, takže jako vždycky nasadíte ten svůj okouzlující úsměv, psí oči, budete milý, pozorný... předvedete jí pár triků v autě, které přitom pokud možno nezrušíte: no a pak jí srdceryvně povyprávíte, jak svou práci milujete a kolik životů jste už zachránil. Holčina bude ohromená, zbaští vám to i s navijákem a my máme parádní reklamu v kapse.“
,,Pěkně jste si to nalinkovala,“ ohrnul rty drobný policista. ,,Oblečení mi taky vyberete sama? Všechno?“
Neobtěžovala se s odpovědí. ,,Prostě tady to děvče provedete a basta, Gerkhane. Mám ve vás plnou důvěru.“ Sklouzla ze stolu a ladným krokem došla ke dveřím, aby se tam ještě jednou obrátila. ,,A Semire, aby bylo jasno v jedné věci -“
Tázavě se na ni podíval, dosud zamračený.
,,Máte,“ zpřísněla Engellhardtová, ,,se té novinářce postarat o příjemný pobyt a o dobré dojmy. Ale byla bych velmi nerada, abyste zašel moc daleko a spletl si slovo ,,provést“ se slovem ,,svést“, rozumíme si? Znáte se přece.“
Se zkřivenými rty jí ukázal dlaň, z níž si dosud, ač již pro to ve faktické rovině nebyla příčina, zářil zlatý kroužek. ,,Jsem pořád ženatý, šéfová.“
Pokývala hlavou. ,,I to je důvod, proč jsem vás vybrala. Opravdu nechci řešit problémy. Pamatujte, že jde o naši reklamu!“

Že to nemusí být až tak strašné, jak se obával, ho napadlo ve chvíli, kdy dívku poprvé uviděl: stála k němu sice zády, tiše hovoříc s Andreou, ale stejně si byl naprosto jistý, že jde právě o ,,jeho“ novinářku. Hm.... vážně byla mladá... Sotva se děvče na pokyn sekretářky otočilo a s nejistým výrazem k němu zamířilo, vyladil úsměv na max volume. Koneckonců, přání Engellhartové bylo jeho rozkazem a to... doslova.
Zastavila se dva metry před ním. ,,Pan Semir Gerkhan?“ Hlas měla příjemný, ač maličko rozechvělý nervozitou.
,,Ano, jsem to já. A vy jste, předpokládám, slečna Wox z Die Welt?“ Přistoupil k ní jistým krokem, aby nebyla na pochybách, kdo je tu znalcem místního prostředí.
,,Už to tak bude,“ vydechla a poslala mu vstříc pravačku. ,,Moc mě těší! A díky, že jste se mě ujal, pane Gerkhane.“
Opětoval pozdrav, v duchu novinářce připisujíc první plusové body: při doteku mu hleděla přímo do očí, stisk pevný a rozhodný, leč zároveň měkce dívčí. ,,Já rád,“ zazubil se, cítě, že vlastně nelže. ,,Tak kdy začneme? Dáte si kávu?“
,,Ne, děkuji, už jsem měla... A teď musím,“ pustila jeho ruku, ,,ještě něco zařídit s vaší paní šéfovou, tak kdybyste počkal... Á, paní Engellhardtová!“ reportérka se pozdravila i s Annou, která ji přišla přivítat, dávaje si s ní do řeči, aby tak komisařovi poskytla vhodnou příležitost k vlastnímu průzkumu.
Muž zkřížil ruce na prsou, oříškové oči zúžené. Musel konstatoval, že se novinářka zatím chovala mile... a mile i vypadala: snad k jejímu dobrotivému výrazu přispívala i kulatá, ještě spíše dětská tvář a bambulatý nosík, nejistota v šedomodrých očích a celkový postoj těla. Dívka byla sice oproti jeho obvyklému vkusu až příliš baculatá, výhodou jí však byla komisařovo ego hladící malá výška a zejména, Turek naprázdno polkl, záplava slámově žlutých vlasů, spadajících jí až pod spíše drobnější ňadra.
Sympatické děvče, pomyslel si. Kráska ne, to ani náhodou... ale něco v sobě měla. Zapřemýšlel, kolik let jí může být: tipoval by ji maximálně na dvaadvacet, spíše na méně. Mládě.
Usmál se, když tu si všiml, že není jediný, kdo si baculatou blondýnku upřeně prohlíží: ze svého místa na ni nesmiřitelně zírala Andrea, postavu napnutou jako tětiva před výstřelem. Zaznamenala manželův pohled a přistiženě sebou trhla, aby se vzápětí zamračila a významně přejela nehtem ukazováku po snubním prstenu v jasném gestu varování. Nezahrávej si...
Jakmile se k němu demonstrativně otočila zády, Turek si vzdychl: kdy tohle skončí... Poslední dny spolu s Andreou nemohli vyjít: doufal, že úterní rozvod udělá za vším tlustou čáru a oni zase dokáží normálně komunikovat. Do té doby...
Do paže ho jemně dloubla malá ručka. ,,Pane Gerkhane?“ Tereza rozpačitě přešlápla. ,,Takže...?“
,,Promiňte, slečno Wox, zamyslel jsem se.“ Mrkl na ni a ukázal do chodbičky, která vedla k jeho kanceláři. ,,Co si napřed v klidu probrat nějaké vaše představy, jak to má probíhat?“

Nechala to tehdy na něm, rozhodnuta stát se ne režisérkou, ale pouze všímavou pozorovatelkou, která zaznamenává, aniž by do děje sama zasáhla.
Jen rád souhlasil, vykládaje dívce veškeré zveřejnitelné podrobnosti o životě stanice Dálniční policie: z malé blondýnky se přitom vyklubala nadmíru bystrá osůbka, která ho poté, co vyslechla všechna jeho slova, často překvapila natolik cílenou a trefnou otázkou, že musel pracné minuty dolovat odpověď.
Dívka se vůbec hodně ptala, zajímalo ji snad úplně všechno – a Gerkhan k vlastnímu úžasu shledal, že ho natolik baví vše jí vysvětlovat a ukazovat, že hned druhý den, kdy měla Tereza přijít znova, přilétl do práce s předstihem, aby spolu všechno stihli.
Po očku během těch hodin, co spolu trávili, komisař sledoval, jak novinářka ztrácí původní ostych, odvažujíc se při jejich hovorech brousit blíže a blíže k jádru věci, aniž by přitom však opouštěla cestu zdvořilosti.
Je třeba říci, že policista sledoval nejen její jednání, ale i dívku samotnou...
A při svém pozorovacím talentu si nemohl nevšimnout, jak se Woxiino během jejího pracovního dotazování zcela profesionální chování radikálně mění, kdykoliv se dostali na půdu osobního rozhovoru. Jakmile přihodil k dobru žertík, Tereza se rozesmála, ženouc tak policistovo ego někam k himalájským výšinám: kdykoliv jí nabídl kávu nebo se jí přátelsky zeptal na ni samou, blondýnka se začala červenat, uhýbat pohledem a její jasná mluva se proměnila v koktání.
Když ji vzal na svou obvyklou ranní hlídku na dálnici, musel by být slepý, kdyby nezaznamenal, jak ho dívka neobratně, rádoby nenápadně okukuje.
Líbil se jí, dobře to věděl.
Ale on sám...
Také po novinářce lehce pomrkával, rozhodně spokojený s tím, jak jí dělá čím dál větší potíže skrýt rozpaky, když s ním byla o samotě. Byla sladce naivní ve svým nezkušených pokusech utajit k němu kradmo vrhané pohledy. Těšila ho její pozornost. Kterému třicátníkovi by nepolechtal sebevědomí fakt, že po něm pošilhává mladinká, sotva dvacetiletá blondýnka?
Navíc, musel přiznat, sympatická mladinká blondýnka.

Nejen že byla bystrá a chytrá: čím víc s ní trávil času, tím více byl ochoten připustit, že ač za krásku prohlášena být nemůže, jisté detaily z její podoby by se mu do tajných představ promítnout mohly... Když Tereze u jednoho z rozhovorů hleděl do očí, všiml si, že nejsou jen obyčejně šedomodré, jak si myslel předtím, ale že mají zvláštní, jakoby kovový odstín.
Ocelově modré oči...
Věnoval jim pár lehce flirtovných úsměvů, v duchu se pobaveně smějíce, kdykoliv rozhozená Wox chvatně odvrátila zrak.
Vůbec neměla jen žluté vlasy: když jí komisař pod záminkou vylovení do nich zamotaného lipového listu projel dlaní blonďatou záplavou, proklouzly mu mezi prsty zdravě lesklé plavé pramínky, nadýchané jako jemné chmýří. Turek tehdy zatajil dech, jen taktak se bráníc realizaci přání ještě jednou se dívčiných vlasů dotknout.
A co se její postavy týče, dovolil si alespoň menší žertík na reportérčinu útratu: využil toho, že Wox nepovažovala za nutné se na krátký, asi kilometrový úsek, který měli přejet, připoutat, a s úšklebkem se rozhodl pro menší lekci. Prudká zatáčka se k tomu výtečně hodila. Najel do ní záměrně tak rychle, že odstředivost Terezu hrudí přimáčkla na jeho rameno a bok. To bylo zase koktaných omluv a rozpaků, zatímco pachatel hříšného skutku si zachoval grácii, když dívce pouze vysvětlil, ať pro vlastní bezpečnost používá pásy.
Pravda, drobná slečna, sahající mu jen po bradu, byla komisaři s každou chvílí, kterou s ní strávil v rozhovorech či akci, sympatičtější a milejší.

Bohužel nebyl sám, kdo si toho všiml: pár narážek utrousil v ty dny nezvykle nabroušený Jan Richter, zálibě Turků v blondýnkách se o polední přestávce chechtal i Hotte.
Andrea mlčela, aby však Semira, kdykoliv se jí přiblížil na dohled, bedlivě zkoumala vyčítavýma očima.
No ano, Andrea...
Jako se ještě před pár dny komisař chválil za to, jak klidně a přátelsky proběhla jejich domluva na rozvodu, teď by svou ženu nejraději nějaký čas neviděl, aby dal vyhasnout rozvířeným emocím bolesti, ukřivděnosti a samoty.
Na moment ho napadlo, zda mu někdo mladičkou Terezu Wox neposlal do cesty, aby mu pomohl alespoň na chvilku zapomenout...
Ačkoliv, zauvažoval, možná že na něco potřebovala zapomenout i blonďatá novinářka: neuniklo mu, jak unaveně dívka často vypadá a nepřehlédl ani výraz obav, smutku a nervozity, který jí až příliš často mohl číst v ocelově modrých duhovkách.
Něco ji trápilo.
Ale co...?

*

,,Víte, slečno Wox...“ jeho dlaně si pohrávaly s prázdným modrým hrnečkem, ,,život je jako šachy. Na začátku musíte udělat první tah a s ním se to pak rozjede. Mě má hra dovedla k policii a jsem s tím spokojený. Myslím, že jsem uhrál dobrou partii.“ Semir se spokojeně usmál, pyšný na svou metaforu. ,,Stačí vám to na závěr?"
Blondýnka si ji pilně zapsala do notýsku, načež zakroutila hlavou. ,,Děkuji, ale... nesouhlasím s vámi.“
Komisař zvedl obočí. ,,Proč?“
,,Život nejsou šachy,“ zavřela dívka notýsek a spolu s diktafonem ho hodila do černé tašky na rameno, která jí odpočívala na klíně, ,,ale karty. Nikdo přece nemá na startu stejné podmínky, jako v šachách, pane Gerkhane. Žádná černá, bílá a šedesát čtyři políček, co platí pro každého. Při narození dostanete různé karty, nikomu se nerozdají stejné. Ale co je povzbudivé,“ zvedla k němu oči, v nichž se v protikladu s jejími slovy zračil smutek, ,,i s těmi nejhoršími se dá vyhrát. Záleží jen na vás, jakou s nimi sehrajete hru.“
Mlčky na ni zíral, v duchu dívce dávaje za pravdu. Zase mu byla o kousek sympatičtější. Přemýšlivá mladá blondýnka, hmm...
Tereza naklonila hlavu na stranu. ,,Nesouhlasíte...?“
,,Ale ano, jen jsem o tom přemýšlel, slečno.“ Gerkhan na ni povzbudivě mrkl, rád, že se s jeho slovy počala opět usmívat. ,,Tak co, ještě na něco se zeptáte?“
Pro formu notes opět vyndala a lehce ho prolistovala, aby zavrtěla hlavou. ,,Mám to všechno,“ vydechla a komisaři se zdálo, že jí z úst zaznělo i lehké zklamání. Že by ji mrzelo, že už tady skončila? ,,Moc vám děkuji za spolupráci, pane Gerkhane.“
,,Počkejte ještě,“ zadržel ji, když měl pocit, že vstává. ,,Mám pro vás ty slíbené fotky, už jsem si je tady...“ Podmračeně se rozhlédl, načež zvedl hlas. ,,Andreo? Andreo!“
Blondýnka sledovala, jak se prosklené dveře otevírají a do místnosti vstupuje asi pětatřicetiletá, ostražitě se tvářící bruneta. ,,To je křiku... co potřebuješ?“
,,Jen nějaké fotky tady pro slečnu,“ zazubil se Gerkhan, bradou ukazuje na Wox. ,,Měl jsme je připravené v té červené složce, kterou někdo,“ neodpustil si policista drobné zavrčení, ,,aktivně uklidil. Nevíš, kde je?“
Sekretářka ohrnula nos. ,,Věčně necháváš nepořádek,“ zabručela, míříc zase ke dveřím. ,,Kdo pak má vědět, že sis to tam nachystal, nejen pohodil!“
Trapně se cítící Wox zarývala oči do desky stolu, dokud prskající Andrea neodešla a Semir hlasitě nevydechl.
,,Promiňte, to bylo hloupé... neměli jsme si to vyřizovat před vámi, slečno.“
,,V pořádku,“ pípla a neklidně poposedla. ,,Asi bych už měla jít, stejně už mám těch materiálů víc než dost...“

,,Ne!“ Semir málem vylétl ze své židle, až blondýnka zamžikala. ,,Teda... ne, slečno, prosím...“ Trochu se upokojil, znova si sedaje. ,,Doufal jsem, že ještě prohodíme pár slov, bylo mi s vámi fajn...“
,,Opravdu?“ Ocelově modrýma očima prolétl neidentifikovatelný výraz a plné červené rty se dívce v rozrušení, aniž by si toho byla vědoma, pootevřely. ,,To jsem moc ráda, skutečně!“
Muže potěšilo, že se dívka opět lehce začervenala, aby zase uhnula pohledem. Uculil se: to, jak si blondýnka očividně nedovedla poradit se sebou samou, mu přišlo nevýslovně roztomilé, něžné... V dnešních dnech, kdy se cení přímočarost, mu dívčina stydlivost připadala okouzlující. ,,Vážně to s vámi bylo příjemné. Jste moc milá, takže mě napadlo,“ podíval se jí přímo do očí, ,,co si tykat? Stejně už máte po práci, tak...“
Wox sebou zaraženě cukla, aby se zmohla jen na nejisté zamumlání. ,,Myslela jsem, že tykání navrhuje vždycky holka...“
Sebejistý vrchní komisař se s převahou usmál. ,,To ano. Taky jste se na to jen dneska asi pětkrát chystala, slečno. Jen za tu dobu, co tady sedíte, jste to měla tak třikrát na jazyku a polkla jste to, že je to tak?“ Natáhl k ní pravici. ,,Nechat tu nabídku na vás, nedočkám se.“
Blondýnka nevěřícně zavrtěla hlavou, ale rty jí roztáhlo pobavení. ,,Jedna nula... pro tebe, Semire.“ Zvedla se na nohy a jeho ruku stiskla, aby do kanceláře vnesla trošku sladké Francie, když ve vší cudnosti políbila vzduch kolem policistových uší. ,,Jsem Tereza, ale klidně mi říkej Wox, jsem na to zvyklá.“
,,Dobře!“ Posadil ji, aby si přisunul židli až k ní. ,,No, ale já celé tři dny mluvil jen o práci a o sobě, o tobě nic nevím. Nechceš mi něco povyprávět, Terezo?“
,,Víte... teda víš,“ Wox nervózně promnula malé dlaně, ,,ono moc není o čem mluvit. Alespoň o ničem zajímavém ne.“
,,Ale je,“ zašeptal Turek a jednu z jejích dlaní stiskl, až sebou lehce škubla. ,,Třeba to, jak ses dostala do Německa. Vidím přece, že nejsi odsud. Takže odkud jsi přijela?“
Tereza mu bezmocně musela připsat další bod, snažíc se nechvět, když se jí dotýkal. Byl tak milý, zdvořilý a... hezký. ,,Máš pravdu,“ potvrdila celkem zbytečně. ,,Jsem z České republiky, tady jsem jen na výměnném pobytu mezi redakcemi. Ale nezlob se,“ dodala honem, když viděla, jak se nadechuje k další otázce. ,,O tomhle se mi nechce mluvit.“
Aha, došlo komisaři. Tak proto je tak smutná. Asi se jí stýská po domově, nebo ji tady v Kolíně potkalo něco nepěkného. ,,No, kdybys potřebovala pomoc...“
Vyprostila levou dlaň z jeho sevření, které ji lechtalo v podbřišku. ,,Děkuji, vážím si toho.“

Její cudné gesto přišlo právě včas: do kanceláře – jistě jen náhodou bez zaklepání – vrazila Andrea, v ruce nalezenou červenou složku. ,,Tak tady to je, fotky by tam měly být, jak sis je nachystal,“ položila ji na stůl, velmi napruženě hledíc na blízkost, v níž oba mladí lidé seděli. ,,Ještě něco mám donést, když už jsem tady?“ Otázala se sekretářka, rty zkřivené. ,,Já jen, abych pak nerušila.“
Gerkhan jí oproti její prudkosti věnoval milý úsměv. ,,Ano, kdybys byla tak hodná, Andy. Dali bychom si sušenky a čaj. Pro mě mátový a pro slečnu...“
Vyjevená, další slovní přestřelce přihlížející Wox naprázdno otevřela ústa. ,,Tak... ovocný,“ hlesla pak. ,,Prosím.“
Andrea nevěřícně vytřeštila oči, načež zvolila nuceně klidný hlas. ,,Semire, dovoluji si připomenout, že jsem sekretářka, NE služka! Udělej si ten čaj sám, mám jiné věci na práci, než vyvářet tobě a,“ zazněla ironicky, ,,slečně.“
Naklonil hlavu na stranu, nasazuje těžký kalibr psích očí. ,,Prosím...“
,,No tak jo,“ zavrčela neochotně. ,,Ale to je poslední věc!“
Jakmile za sebou bruneta práskla dveřmi, Wox na Semire udiveně pohlédla. ,,Proč je ta paní tak protivná? Já jí přece nic neudělala...“
,,To nic, Terezko,“ uklidnil ji na židli se hnízdící komisař. ,,Andrea má špatné období, chudák. Jindy je to milá ženská, doopravdy.“ Povzdechl si. ,,Mám ji rád.“
Dívka očividně netušila, co na to říci, takže rychle změnila téma. ,,Takže o mně? No... Já jen, že ještě studuji univerzitu v České republice, dálkově. Ale už pár let pracuji v novinách, hrozně mě to vždycky bavilo, člověk se dostane ke známým lidem, k událostem...“
Turek naslouchal, rád, že se Wox rozpovídala. ,,Přišlo mi, že policisté a novináři mají jednu věc společnou,“ řekl pak.
Tázavě na něj pohlédla.
,,No, na obojí lidi nadávají a mají za neschopy a hyeny,“ mrkl komisař. ,,Jak jste se k novinařině dostala?“
Už maličko uvolněná blondýnka se cítila značně lépe: spolu s tykáním padly bariéry a ona byla schopna mluvit klidně, jakoby se s Turkem znali delší dobu. Byl to příjemný a přitažlivý společník: konverzaci Tereze komplikoval jen fakt, že kdykoliv na muže pohlédla, začala se zajíkat. Když on byl tak hezký... ,,Sama jsem se přihlásila. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé přišla do redakce,“ zavzpomínala s úsměvem. ,,Oni tam vůbec nevěděli, že jsem nováček, že vůbec nic neznám... Když mi tehdy řekli, že mám napsat čtyrák storku, která půjde na břicho pětky, málem jsem spáchala harakiri modrou propisovačkou.“
Rozesmál se, ač tu větu nějak nemohl rozklíčovat. ,,Žurnalistický slang? Zní to děsně!“
,,To jo,“ souhlasila rozzářeně, načež se odmlčela, neboť opět vstoupila Andrea, tentokrát s plastovým tácem, na němž slavně trůnila miska s oplatky a dva hrnečky, z nichž se kouřilo.
,,Tady to máte,“ zamručela, doprostřed stolu, kde Semir chvatně udělal místo, pokládaje keksy a hned vedle nich Turkův modrý šálek. Ve chvíli, kdy těsně vedle blondýnky stavěla jahodami vonící čaj, však Andree jaksi podivně ujela ruka –

,,Au...“ Wox tiše zakňourala, ohromeně hledíc na svou levačku, na jejíž zápěstí a dlaň se celý ještě takřka vařící obsah hrnku vylil. ,,Áááááááááááááááu!“
Než mohl Semir zareagovat, novinářka vyskočila a s bolestným nářkem se vrhla z kanceláře, aby v hlavní místnosti zmizela u nejbližšího umyvadla.
,,Tak tohle jsi nemusela, Andy,“ řekl Gerkhan tiše, vyčítavě na manželku hledě. ,,Ta maličká za nic nemůže.“
Trhla hlavou. ,,Nechtěla jsem,“ zavrčela nepřesvědčivě. ,,Prostě se mi třásla ruka, ten tác byl dost těžký.“
Turek se nehádal, nechal to na jejím svědomí: on sám moc dobře viděl ten drobný pohyb, kterým sekretářka čaj na nebohou malou blondýnku vylila. ,,No, jak myslíš.“
,,Hlavně si myslím,“ zkřížila ruce na prsou, ,,že jsi tady všem pro smích. Jedna blbá dvacítka a ty si začneš hrát na...“
,,Andy, prosím.“ Najednou se komisař cítil strašlivě unavený, unavený tím vším. Když se dohodli na rozvodu, oba byli spokojení, ulevilo se jim. Vzali to rozumně, jistí si tím, že jejich přátelství bude pokračovat. Jenže to by se do toho nesměli vložit Andreini rodiče. Ač se je dcera ze všech sil pokoušela přesvědčit, že tomu tak není, za jediného viníka označili právě Semira a rozhodli se s mužem, který ,,zkazil život jejich holčičce“, vypořádat. To vypořádávání v sobě zahrnovalo výhrůžky, nadávky, výčitky, kletby... a neustálé, po hodině se opakující noční telefonáty, které policistu nenechaly spát. Nebylo divu, že ač se tomu snažili vyhnout, špatná nálada se přesunula i mezi ně dva, Semira a Andreu. Ani jeden za to nemohl, ale odnesli to oba. Mohli se jen upínat na datum úterního rozvodu, které se snad stane zlomem, za nímž bude mezi nimi zase vše vyřešené a zůstane jen to dobré. Teď spolu nějak nemohli vydržet... ,,Andy, nech toho.“
,,Ty toho nech!“ Sekretářka vzala za kliku. ,,Nezapomínej, že jsi pořád ženatý. Tak se přestaň chovat jako hlupák.“

Ve dveřích se bez omluvy minula s vracející se Wox: dívka se držela za zčervenalou, otékající levačku a popotahovala.
,,Ale no tak...“ Semir jí dvorně přisunul židli, chytaje blondýnku za rameno. ,,Bolí to moc, Teri?“
Zvedla k němu uslzenou tvář. ,,Ani ne,“ zalhala bídně. ,,Já... já jsem nechtěla brečet. Já.. se jen hrozně lekla, víš?“
,,Jistě.“ Už stál na nohách a přehraboval se ve skříni uložené lékárničce, aby se nakonec vytasil s obvazy, gázou a troškou hojivého krému. ,,Ukaž mi to...“
Když se jí prvně dotkl, bolestně zasykla, se zaťatými zuby sledujíc, jak jí do ošklivě opařené kůže vtírá šeříkem vonící studenou mastičku. Musela tajit dech, aby neprozradila, jak jí ve chvíli, kdy jí byl tak blízko, tluče srdce: raději zůstala tiše až do chvíle, kdy na zranění přiložil gázu a celou ručku jí jemně zamotal do obvazu.
,,Tak,“ usmál se. ,,Je to lepší?“
,,Děkuju,“ pípla, nesměle s levačkou hýbaje. ,,Mnohem lepší.“
,,No vidíš. A už neplač...“ Klekl si k jejím nohám, aby z kapsy vytáhl další papírový kapesník a počal jím chvějící se dívce otírat slzy. ,,To bude dobrý... slyšíš?“ Jeho vlastní hlas mu, když se blondýnky dotýkal, drhl v hrdle. Byla tak roztomilá, když na něj vděčně koukala... Váhavě ji pohladil po hlavě, překvapen tím, že se k němu dívka lehce přitulila. ,,Hned to přestane bolet.“
Usmála se. ,,Já vím! Už je mi dobře.“
Turecký komisař vstal. ,,Víš, Terezko,“ dal zazářit svému proslulému svůdnému úsměvu, ,,říkal jsem si, že bychom mohli zajít ke mně a pokračovat v tom rozhovoru trošku... neformálněji. A ve větším soukromí. Když nevyšel ten čaj, dáme si kávu a pokecáme: uvidíš, že umím toho nejlepšího Turka!“
Jeho odvážná nabídla Wox očividně zaskočila, tentokrát však zrudla jen maličko: jakoby si ji muž definitivně naklonil na svou stranu. ,,Jenže já mám radši instantní,“ zvedla obočí pobaveně a aniž mu přestala hledět do očí, přesunula se svou dlaní na jeho. ,,A taky... taky mi docela překáží tohle,“ řekla tiše a přejela mu bříškem ukazováku přes prsteníček, který obepínal kroužek z tepaného zlata.
,,Jestli ti vadí JEN tohle...“ nezměnil se Semirův výraz, ,,tak neměj strach. Se ženou nám to poslední měsíce moc neklape... vlastně jsme se dohodli, že... že to ukončíme. V úterý máme první rozvodové stání. Proč se trápit a prodlužovat něco, co nefunguje? Manželka to ale špatně nese. Hodně špatně.“
Jak čekal, tváří novinářce okamžitě prokmitlo poznání: zrakem sjela ke dveřím, v nichž před pár vteřinami se vzteklým prásknutím zmizela Andrea a ústa jí zvlnil lehký úsměv. Velmi zlý úsměv, plný potměšilé pomstychtivosti. ,,V tom případě,“ přejela Turkovi jemně po ruce a s vyzývavě přimhouřenýma ocelově modrýma očima mu pomaličku, významně sňala snubní prstýnek, ,,vzdejme hold kofeinu...“

Samozřejmě, že házela ramena.
Jakmile si ji dovezl do bytu a zamkl dveře, Wox zpanikařila, jakoby jí až v tu chvíli došlo, kde je a s kým. Náhle nevěděla, co s rukama a nohama, zajíkala se a zrak zarývala do plovoucích parket, které komisařův dvoupatrový luxusní byt zdobily. Semirovi dalo spoustu práce, aby chvějící se vyjukanou blondýnku přesvědčil, že je vše v pořádku a dokázal ji usadit na sedačku, okamžitě ji hostě pár exotickými pochutinami, kterých měl vždy nachystanou zásobu pro případ, že by ho zradil mlsný turecký jazýček.
Přisedl si k ní, dávaje se do hovoru, vychutnávaje si její nezkušené mládí, stydlivost a svým způsobem i poplašenost, která se jí neustále zračila v ocelově modrých duhovkách. Jakoby měla každou chvíli vyhrknout ,,máma mi říkala, že mám po škole hned chodit domů a nebavit se s cizími lidmi“, vyskočit a utéci mu. Navíc byla skutečně vynikající posluchačka, trpělivě přijímající jeho nutnost vypovídat se o tom, co ho v posledních dnech trápí, jak moc ho bolí okolnosti rozvodu s Andreou. Vážně, líbila se mu čím dál víc...
Ať si Engellhardtová říká co chce, pomyslel si, když Tereze vkládal přímo do úst sousto přesladké baklavy. Do tohohle mi nemá co mluvit, je to osobní záležitost.
Usmál se a něžně Wox pohladil po vlasech, aby sklidil reakci v podobě rozpačitého, avšak již více vlahého pohledu. Jakoby na jeho hru pomalu, ale jistě začala přistupovat, jakoby se její ostražitost a strach lámaly o jeho zdvořilost.
Naivní mladá blondýnka neměla proti jeho šarmu nejmenší šanci, Semir nebyl žádný nezkušený studentík...
Vytasil se s vynikajícím rudým Cabernetem Sauvignon z devadesátého pátého, nalévaje rozpačité odmítnutí pípající dívce plnou skleničku.
Otevřel první láhev, druhou... a ke slibované kávě se již nedostali.

Ještě měl stále zrychlený tep a kapky potu na čele, když se, v posteli přitisknuta k jeho tělu, rozpovídala i dívka. Schoulená pod tenkou modrou přikrývkou, hlazená po nahých ramenech, začala mluvit o tom, co jí drásá duši: o prvním muži, kterého milovala a již nikdy ho neuvidí, o pobytu v Kolíně, kde s ní v redakci zacházeli jako se služkou, o podvodu, který na ni vedení novin ušilo, když jí místo slibovaného bytu přidělili jen příšerné doupě... O strachu, s nímž chodila domů nebezpečnou kolínskou čtvrtí, o šikaně spolubydlících z Pákistánu, kteří ji nutili nosit zakryté vlasy a do koupelny ji pouštěli, jen když zrovna nebyli v bytě... o smutku a samotě, které jí nedaly spát.
Semir naslouchal a konejšil, laskaje plačící novinářku po plavých vlasech, tváři a posléze i na bocích, dokud se její tichý vzlykot nepřetavil ve slastné vrnění. Nechala se utápět v jeho čím dál méně nevinných dotecích a poté znova i náruči, se sténáním mu zarývajíc nehty do zad.
Vyčerpaní, ale s čistou myslí se pak k sobě tulili a tiše si špitali, dokud jim těsně před východem slunce nezavřel oči bezesný spánek.

Když ráno komisař procitl, Tereza byla pryč. Zmateně se rozhlédl, opřený o loket, jednou dlaní přejížděje po místečku vedle sebe, ještě vyhřátém od dívčina těla. Musela odejít před malou chvilkou, patrně ho probudila tím, jak dole zavřela dveře od bytu...
Ale proč? Proč mu zmizela?
Snad neřekl nic špatného...
Než začal zpytovat svědomí, k čemu všemu ho včera dovedl alkohol, všiml si na prostěradle ležícího kousku papíru, popsaného roztomile dětským, takřka prvňáčkovským písmem.
[/color]



mmmmmmmmm


[color=darkblue]Padl na záda zpět do peřin a rozesmál se. Pochopila to... Přesně rozuměla tomu, o co šlo, cítila to stejně jako on.
Bylo mu včera smutno, byl zoufalý, zdrcený, jaksi semletý posledními týdny a sám... A ona na tom byla zcela stejně. Na jeden jediný večer si podali ruce, zkušený třicetiletý komisař a dvacetiletá novinářka, která se teprve pořádně učila, jak vyzrát na život.
Na jedinou noc se setkali, aby nalezli u toho druhého útěchu.
Kdo jim to mohl vyčítat?
Pomohli si navzájem, vědomí si svých skutků, aby se druhý den s vyčištěnou myslí vrátili každý ke svému.
Zavrtěl hlavou, prsty hladíc polštář, na němž zůstalo několik dívčiných vlasů. Ano, přesně tak. Děkoval jí za pomoc a rád přijal její slova díků za podporu, kterou poskytl on jí.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Nezavolal jí. Ani se ji nepokoušel kontaktovat.
Nějak cítil, že by si to dívka nepřála.
Přesto se několikrát potkali, Kolín přece jen není nijak velké město: stala se pravidelnou návštěvnicí tiskových konferencí dálniční policie, párkrát ji zahlédl přecházet po ulici a jednou se viděli přímo na jednom z náměstí. Pokaždé na sebe mávli, pozdravili se a vyměnili si vědoucí úsměv, jemuž rozuměli jen oni dva. Víc nic.
Přesto se rozhodl dál sledovat dívčiny osudy: místo oblíbeného Bildu, jehož pravidelný přísun mu obstarával Jan a posléze vrátivší se Tom, si Turek předplatil Die Welt. S radostí přitom pozoroval, jak se jméno ,,Tereza Wox“ v plátku objevuje čím dál častěji a pod čím dál zajímavějšími a důležitějšímu články. Zvykl si číst rubriku, kde občas psala své názory a ač by s mnohými polemizoval, znovu musel uznat, že je novinářka nadmíru zajímavá osůbka. Zdálo se, že se dívka chopila šance a v Německu zůstala, ač doba výměnného pobytu dávno, dávno vypršela. Byl za to rád.
Více jak tři roky se takto míjeli, aniž by si pořádně promluvili.
Až jednou, to již byl na služebně opět Tom Kranich, si jí všiml, když odcházela z pravidelné, jednou za čtrnáct dní konané tiskovky dálniční policie. Byla sama, v koutku a přehrabovala se ve své oblíbené taštičce, stejné, jako měla tehdy, když s ním dělala reportáž.
Dodal si odvahy. ,,Ahoj, Terezko.“
Rychle se otočila, rty roztažené v milém úsměvu. ,,Semire! Ráda tě vidím, jak se máš?“
Chtěl ji jen pozdravit, možná pozvat na kávu, aby se jí ve vší nevinnosti zeptal na práci a život. Celé ty roky mu nešla z hlavy a musel na ni myslet: vždyť mu skutečně přišla zajímavá, nechtěl se připravit o šanci na příjemný rozhovor.
Místo toho udělal snad největší diplomatickou chybu ve svém životě.
Netušil, jak se to stalo.
Prostě otevřel ústa, aby se mu z nich namísto dvorných slov vydralo to nejstupidnější a nejvulgárnější, co mohlo: něco, co to, co spolu tehdy prožili, obrátilo do úplně jiné roviny. ,,Tehdy to bylo fajn, že, Teri? Nedáme si opáčko?“
Wox udělala pár kroků dozadu, jakoby ji surově uhodil do hrudi.
Její obličej se zkroutil bolestí. Několikrát naprázdno otevřela ústa a pak prudce postoupila dopředu: na malý okamžik to vypadalo, že policistu udeří. Ruku však nechala klesnout, počastovala její reakcí i vlastními slovy ohromeného Semira zničeným, bolestně ublíženým a naprosto rozčíleným pohledem, načež se kolem něj bleskově prosmýkla a utekla.
Jen se otočil a zíral na dveře, za nimiž mu zmizela.
Chápal jen to, že musel říci něco, co dívku nevýslovně zranilo. Vybavil si její pohled a otřásl se: snad ještě nikdy neviděl v něčích očích tolik nenávisti a žalu zároveň...

Nikdy nechtěl Wox ublížit...
Mínil ji najít, vysvětlit jí, jak to všechno myslel, aby se přestala trápit. Opravdu ji neměl v úmyslu zranit!
Musí se dozvědět, jak to bylo doopravdy, že ji chtěl jen pozvat, udělat jí radost, pogratulovat k úspěchu v novinách.
Jenže než přišel na správná slova, stalo se něco, co mu plány narušilo.
Za pár dní po nešťastném setkání s blonďatou novinářkou se utopil v ledově modrých očích Kateřiny Persephone Dvořákové a svět pro něj na dlouhé měsíce přestal existovat.
Mladičkou Češku od té doby neviděl...
Až doteď.



Semir se nadechl s pocitem, že mu cosi ostrými drápy drásá hrdlo. ,,Wox?!“


Arrow


K Turkově štěstí zaniklo jeho vyjeknutí v dívčině bolestném výkřiku: do hloubi haly tažená novinářka sebou panicky házela, bezohledně svírána za zlomenou levou ruku.
,,To stačí.“ Jakmile Derek a Milan zastavili, David opět zaujal pozici přímo proti drobné roztřesené redaktorce. ,,Tak ještě jednou. Co tady děláš?“
Zvedla k němu strachy vytřeštěné ocelově modré oči a popotáhla, neschopna slova.
Geiselnehmerova ústa se zkroutila do úšklebku. ,,Však my tě naučíme, jak mluvit, šmíro.“ Než stačila blondýnka zareagovat, vší silou se rozmáchl pravicí: surový políček, který přistál na baculaté tváři, dívce zalomil hlavu dozadu, jako by ji měl urvat. Na bledé kůži líce zůstal žalovat rudý otisk mužské dlaně.
Šok z brutálního úderu Wox zprvu zašil hlasivky: jen naprázdno otevřela rty a zalapala po dechu, celá se zajíkajíc. S tichým vzlyknutím se narovnala a opět pohlédla Davidovi do tmavých duhovek, poděšena jako do kouta zahnané zvířátko. ,,Prosím vás,“ zažadonila znova, v zoufale očividné hrůze těkajíc očima z jednoho muže na druhého. ,,Neubližujte mi... neubližujte mi! Vždyť já,“ rozplakala se naplno, ,,v-v-v-vůbec n-n-nevím, o co vám jde...! Já... sem jen přišla, a-a-abych si ověřila tu informaci! Prosím!“
David jí skočil do řeči, nijak si nevšímaje strachu, který děvčeti zbarvil pleť do křídově bílé. ,,Kdo tě poslal? Proč jsi sem přišla?“
,,J...j...já...“
,,Počkej, ta než se vykoktá...“ Příliš pomalým Tereziným vysvětlováním zhnusený Milan se raději sám ujal slova. ,,Je to prý novinářka. Povídala, že se tady bude stavět dálnice, Davide. Že nám to tu zbourají. Prý jí to řekli na magistrátu a ona si jela ověřit, že tady vážně nikdo nesídlí, jak jí tam tvrdili.“

Dvěma za jejími zády stojícími muži držená dívka, která byla pro svou malou výšku nucena balancovat na špičkách, slyšitelně polkla slinu. ,,Jsme přece rozumní lidé,“ pokusila se ze všech sil alespoň o parodii na vyrovnanost a klid. Nedařilo se jí. Hlas jakoby se malé blondýnce předbíhal zoufalou dychtivostí to vše vysvětlit, uvést na pravou míru, urovnat spor... a přitom ho brzdila ohromná, do děsivých výšin narůstající hrůza, která se jí zmocnila jako pavouk těla drobné mušky. Výsledkem bylo křečovité zajíkání, ještě více umocňující Terezin tak očividný děs. ,,My... my se můžeme domluvit!“ Aniž si to uvědomovala, jazykem si v ústech přejela dásně na té straně tváře, kam ji David uhodil. Kůže tam pálila jako čert. ,,Prosím vás,“ orodovala za sebe zadrhávaně, když nikdo z nich nereagoval. ,,Moc vás prosím, nechte si to vysvětlit!“
Geiselnehmer k ní udělal krok.
Zacloumala sebou, jakoby ji už držel pod krkem, vydávajíc ze sebe bezeslovné zaskučení plné hrůzy. ,,Já za to nemůžu!“ vykřikla. ,,Poslala mě redakce! Die Welt, slyšíte? Na to jste se mě přece ptal! Die Welt! Já jen dělám svou práci! Nechte mě... nechte mě přece! Dělám svou práci! Jsem Tereza Wox! Můžete si to uvěřit! Jsem z Die Welt! Prosím, je to tak! Vážně!“
,,Já ti nevěřím.“ Tmavovlasý obchodník s bílým masem se se svou autoritou stal jediným možným vyjednávačem v této situaci: všichni ctili a respektovali, že právě on se ujal výslechu malé blondýnky, sami stojíce poslušně na místech, ať už držící lapenou oběť za svázané ruce, nebo ji jistící hlavní odjištěné pistole zdálky. ,,Lžeš, aby ses odtud dostala. Tak co?“ Jako před chvílí, opět chytil chvějící se bradu vyděšené novinářky mezi prsty pravice a zmáčkl. ,,Kdo tě poslal? Ale teď pravdu. Máš poslední šanci.“

Rty se Wox zaškubaly, jakoby je měl naplno odemknout pláč: uslzené zakňourání, které si nakonec našlo cestu z jejích úst, se už ani nepokusilo předstírat jistotu. ,,Opravdu re...redakce!“ Popotáhla a vzlykla. ,,Die Welt, p-p-pane. Věřte mi, prosím! Já.. jsem neudělala nic špatného, vážně ne!“ Už plakala, ztráceje poslední kapičky sebeovládání a důstojnosti. ,,Já se bojím... pusťte mě přece!“ Posmrkla, neztrácejíc však kontakt s upřeným Davidovým pohledem. ,,Bolí mě ta... ruka... pusťte mě... prosím! Jsme rozumní lidi a...“
,,Já tě varoval.“ To jednoduché sdělení pronesl Geiselnehmer neuvěřitelně měkce, jakoby poděšenou dívku hladil po závoji plavých vlasů. ,,Držte ji,“ přikázal Milanovi a Derekovi, kteří se za zády zajatkyně na jeho povel široce rozkročili, ještě silnějším sevřením jejích paží maříc poslední šanci na únik.
,,Ne!“ Blondýnka se zazmítala, zmíraje hrůzou. Směšně bezradně vykopla krátkýma nohama. ,,Co chcete dělat? Co chcete?! Já...“ V tu chvíli vyrazila hlavou dopředu. ,,Já mám důkaz!“ Zaječela. ,,Jsem z Die Welt! Mám průkaz! Novinářský!“
,,Doopravdy?“ otázal se Geiselnehmer pochybovačně. ,,Tak ukaž.“ Přejel dlaní přes dívčin tmavý kabát, až se jeho majitelka otřásla. ,,Ve které kapse?“
,,V autě,“ pípla nesměle, v hlase peříčka naděje, že se přece jen vše vysvětlí v klidu. ,,V kufru je batoh s peněženkou a tam ho mám! Dojdu pro něj!“
Muži propukli v smích, zatímco jejich tmavovlasý vůdce nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,Ty si z nás snad děláš srandu...“
David se rozpřáhl.
Tereza zavřeštěla, snažíc se uhnout letící pěsti. ,,Na to nemáte právo! Tohle nesmít... aaaaaarrrrgh!“ Rána do žaludku blondýnku přinutila k hlubokému předklonu: na krátký moment, než se narovnala a s kašláním se pokusila chytit vyražený dech, plnou vahou visela v rukách svým věznitelů.
Nestačila ani získat ukradenou rovnováhu, když se na ni vrhli. Jakoby by byl Davidův první úder signálem k útoku, přiskočili k dívce ostatní muži...


Semir stál bez hnutí, zíraje na tu scénu.

Chtěl se vymrštit a dostat se k nim, vyrvat jim mlácenou, bolestí křičící dívku z rukou, zvednout ji do náruče a odnést do bezpečí...
Ani se však nepohnul.
Nepřiblížil se ke skupině, když se plačící, očividně zraněná blondýnka ještě marně pokoušela o zmatená vysvětlení a na svém místě zůstával i teď, když se s jekotem svíjela pod množstvím ze všech stran dštících ran.
Jakoby s poznáním, koho to do haly jeho dočasní kolegové dovlekli, jeho tělo ztuhlo na sochu. A stejně jako jsou z mramoru či žuly vytesané, z majestátních budov do ulic shlížející postavy velikánů nuceny k zoufale pasivnímu pozorování stále žalostnějšího běhu dějin, i Gerkhan civěl před sebe bez možnosti zasáhnout.
Nepramenilo to však z jeho rozhodnutí, z logické úvahy, že nesmí před Davidem prozradit svou pravou totožnost tím, že se děvčete zastane. Pranic s tím neměla co dělat chladná mysl nebo racionalismus.
Chtěl, měl se vrhnout dopředu a dívce pomoci... Prostě musel!
Jenže to nedokázal.
Krev v jeho těle jakoby se proměnila v čirý pevný led a z jeho žil vytvořila tuhou, neohebnou kostru, která mu vyplnila celou bytost jako tvrdý kov, nedovolujíc mu sebemenší pohyb. Jeho vůle pomoci narážela na ledový skelet a rozbíjela o něj svá křídla.

Mnoho lidí si na takovou situaci vzpomene: na moment, kdy v kulminaci kritické chvíle ztuhli a jejich končetiny přestaly patřit jim, ovládány najednou něčím, co je nutilo k nehybnosti a krčení k zemi. Instinkt ohrožení, který někdy přemůže rozum a vůli.

Jenže Semir byl policejní komisař...
On byl ten, který tak často běžel po dálnici k hořícímu autu, cestou odstrkuje těla těch, kteří strnuli právě v onom sochy z nich tvořícím šoku. On by ten, který si měl zachovávat rozvahu, ten, který jednal, když ostatní panikařili nebo nehybně zírali s otevřenými ústy. Ten, který přinášel pomoc, když někdo jiný trpěl.
Jak to, že to teď nešlo?!
Mezi ženami a muži zákona o tomhle dokonce kolovala zaručená zpráva, jedna z těch báchorek, které jsou typické snad pro každé zajímavější povolání: že totiž každého poldu jednou v životě čeká moment, kdy se uprostřed akce, kdy se od něj bude čekat ten největší výkon, promění v právě takový kus živého kamene. Půdu takovým povídačkám kypřili hlavně o každém podnětu vášnivě diskutující studenti policejní akademie – a právě na ní prý bylo nejlepší si takový příšerný moment odbýt. Tam ještě o nic nešlo...

Semirovi ale bylo zcela lhostejné, o čem se plkalo mezi kolegy: zoufale svíral pěsti, patrně jedinou část těla, která byla ochotna ho poslouchat. Napínal vůli, aby mohl vystřelit dopředu a děvčeti, které už jen nepřetržitě kvílelo, pomoci.
Nešlo to...
Byly mu lhostejné otázky, které mu našeptával zdravý rozum: co že by chtěl vlastně dělat? Vytrhl by jim tu dívku, ale co pak? Nechal by se zastřelit jako zrádce? Jak by jim to vysvětlil? Nejsou to pitomci, aby si nechali něco napovídat. Tak co by měl udělat, aby sám nezemřel?
Odmítal nechat prostor chladné racionalitě: někdo tu trpěl, týrali tu lidskou bytost!
Byla jeho povinnost pomoci.
Jenže jindy tak dokonale profesionální celek jeho těla zasekl šok, jako když mezi ozubená kolečka perfektně seřízeného mechanismu hodinového strojku někdo vrazí francouzský klíč.
Mohl jen stát. A být rád, že si ho nikdo nevšímá.
Mohl jen zírat na to, jak se odhalila pravá podstata mužů, kteří ho dlouhé dny obklopovali a jež se mu jevili jako sympatičtí parťáci. Mužů, v jejich společnosti často zapomínal, že mluví s únosci, vrahy a obchodníky s lidskými životy.
Teď mohl sledovat, jak jim padají masky.


Žraloci jsou docela mírní tvorové – sebemenší kapička krve v jejich okolí však ze stříbřitých elegánů vyloupne dravce, zabijáky, kteří se bez milosti vrhají na svou kořist, aby ji, nedávaje jí sebemenší šanci, pohltili ve smrtonosném chumlu chňapajících čelistí.
Kapičkou krve byla Davidova rána – a úlovkem dívka, která se provinila jen tím, že byla se správnou myšlenkou v nesprávný čas na nesprávném místě.
Jako mořští predátoři, i muži se teď zakusovali do těla oběti: pěstmi drtili novinářčin obličej, kopanci týrali její lýtka a stehna, fackami jí častovali obě baculaté tváře...
Už ani nestíhala křičet bolestí z každé jednotlivé rány: její hlas se slil v nepřetržitý neartikulovaný nářek, občas zesílený obzvlášť brutálním úderem.
David z klubka hemžících se těl vystoupil, o rukáv levé paže si otřel zkrvavenou dlaň a pak jí ochránil plamínek zapalovače, jímž si připálil cigaretu. Nasál první dávku namodralého kouře a odklepl popel, hledíc na zmítající se chumel, v němž jen chvílemi zahlédl rozvířené plavé vlasy.
Žraloci trhající cáry masa z ječícího úlovku...
Tohle ale nebyla příroda, kde dravci lapají svou kořist pro potravu.
Tady šlo o manifest lidské krutosti.

,,To stačí, chlapci.“ Ač to nevyslovil nijak hlasitě, efekt byl okamžitý: ustoupili o pár kroků dozadu, nechávaje dívku zase jen v rukách Milana a Dereka, kteří si po celou dobu zachovali nezúčastněný výraz.
,,Takže,“ Geiselnehmer si znovu posloužil cigaretou, pomalu přistupuje až k blondýně, ,,takže jak, děvče?“
Tereza na jeho hlas nereagovala, hlavu schýlenou dopředu, otřásajíc se vzlyky: bez opory dvou mužů by, již teď zlomena v kolenou, upadla na zem. Studený beton pod jejíma nohama dychtivě nasával rudé krůpěje, odkapávající jí z rozseknutého obočí.
Rychlým chvatem ji popadl za vlasy a donutil novinářku, aby na něj pohlédla: i on sám přitom v duchu zasykl odporem, když spatřil její vlastní obličej, již nyní deformovaný otoky. Za dvacet minut bude tak opuchlá, že by ji nepoznala vlastní matka. ,,Už chápeš, o co tady jde?“
Zírala kamsi za jeho rameno, na statisíce mil vzdálena od možnosti vnímat realitu: s tichým, leč do jakési monotónnosti přecházejícím tichým pláčem se zimničně chvěla, rezignovaná a v šoku.
Vrazil jí další pohlavek, s nevolí registruje, že mu krev z roztržených Tereziných rtů opět potřísnila prsty. ,,Odpověz...“
Konečně k němu zvedla rychle modrajícími podlitinami podbarvené oči, v nichž se zračila absolutní nechápavost toho, kdo se probudí z noční můry a zří, že skutečnost, do níž procitnul, je ještě o mnoho horší. Pomalu kývla a popotáhla: v nose jí přitom zaklokotaly krvavé bublinky.
,,Dobře...“ David uhnul botou, když se mu na vyleštěnou černou špičku snášel odklepnutý popel. ,,Teď ti položím pár otázek a chci slyšet odpovědi. Je ti to jasné?“
Znovu kývla: jak v ní pomaličku začala klíčit racionalita a uvědomění si situace, v níž se nalézá, obličej jí znovu zkrabatila hrůza. Zaúpěla.
,,Dobře...“ Postavil se přímo před ni, aby neměla v zorném poli nic, než jeho obličej. ,,Zdá se, že si konečně rozumíme. Takže ještě jednou, co jsi tady dělala?“

Dívka mluvila.
Semirovi scházel dech v plicích, když jeho strnulou bezmoc ještě více umocňovala její trhaná slova koktaných odpovědí. Napůl zhroucená, sama chroptivě lapající kyslík, odpovídala novinářka i na otázky, které už byly produktem kruté hry, která Davida a ostatní pohltila.
To už nebyl výslech dívky, která jim mohla zhatit plány.
Tohle už byla Geiselnehmerova exhibice, pohrávání si s kořistí, která se nemohla bránit před navrch mlčícím leč v duchu tleskajícím mužským obecenstvem, které už oběti dávno ukázalo palec dolů.
Vydolovala ze sebe, ač někdy pomalu, zadrhávaně a s nářkem, odpověď na každý sebedetailnější, do absolutního soukromí ryjící dotaz, který jí David se stále spokojenějším šklebem položil: a když se opovážila zajíknout u otázky, s kolika muži kdy spala, vynutil si její slova další ranou pěstí do již takřka k nepoznání opuchlého obličeje.
Ne, tohle už nebyl výslech, ale prachsprosté mučení.


,,Takže tobě je dvacet čtyři,“ potáhl z již z poloviny strávené cigarety. ,,To je krásný věk.“
Bitím vysílená, bolestí zhroucená Tereza posmrkla, aby jí žaludek stiskla nová vlna hrůzy při poznání, že se Davidův pohled na ni změnil: udělal krok zpět, aby si ji bedlivě prohlédl od hlavy až k patě, načež se k ní opět přiblížil, rukama šátraje po tmavé látce jejího kabátu.
Jakmile rozepnul první knoflík, vyjekla. ,,Ne! Ne, tohle ne! Prosím!“
Pokud si myslela, že se nechá odradit, byla naivní. ,,Klid...“ s úsměvem porazil celé zapínání a odhrnul cípy černého pláště, odhaluje tak vínovou novinářčinu košili. ,,Zůstaň hezky v klidu.“
,,Ne, prosím...“ zmohla se jen na dušený šepot, oči zalité slzami studu a bezmoci. Chápala pomalu, mysl oslabenou mučením, ale ty nejhlouběji zakořeněné instinkty mladé lidské samičky ji nutily bránit se, protestovat. ,,Nedělejte to, moc vás prosím!“
Mezi muži zašumělo: v mžiku zaujali pozice zaručující jim co nejlepší výhled. Derek a Milan si sami stoupli na špičky, nahlížeje chvějícímu se děvčeti přes rameno.
Aniž by třeba jen změnou výrazu tváře reagoval na zoufalé žadonění, pohladil David Terezinu hruď, načež prudkým pohybem hřbetu ruky protrhl zapínání košile, až se knoflíky rozlétly kolem.
Zavřískla a panicky sebou zaškubala, v mžiku umravněna sevřením zlomené levačky. ,,Ne! Ne, to nesmíte!“ Na moment si byla plně vědoma sebe sama, rudá už samotným pomyšlením na to, kolik mužských očí na ni dychtivě zírá. ,,Nechte mě, nechci...“
Přerývaně lapala po dechu, vyrážeje za sebe chroptivé vzlyky.
,,Já se ale neptal,“ vysmál se jí se zvednutým obočím a za uznalého hvízdání kumpánů vklouzly obě jeho dlaně pod vínovou košili i černé prádlo, aby surově promnuly drobná ňadra.
Zasykla bolestí, ze všech sil se bráníc pláči. ,,Prosím....“ ač křečovitě zaťaté, zuby jí drkotaly. ,,Nechte mě, já nikomu nic neřeknu! Nepůjdu na policii, ale tohle ne, prosím vás... Prosím vás! Au! Au, to bolí!“
Geiselhnehmer si jí nevšímal, užívaje si měkkost a pružnost dívčina mládí. ,,Řeknu vám,“ zmáčkl s takovou surovostí, až blondýnka vykvikla, ,,nic moc... Pěkně ubohý hrudníček.“
Mužské oči žádostivě lapaly detaily.
Wox se rozeštkala ponížením, slzy stékající lících, na nichž se stále jasněji zračily modřiny.
,,No dobře, však já už tě nechám...“ Aby dodal dokonalému představení korunu, sehnul se David níže, s mistrně přehrávanou něhou dívku líbaje do plavých vlasů. ,,Už je konec...“
Třaslavě se nadechla, v ocelově modrých očích strach. A nevíru.
Právem.

Naposledy přejel špičkami prstů po nahých dívčích ňadrech, načež Geiselnehmer lehce ustoupil, s významným výrazem si sahaje k vousaté bradě, aby učinil rázný krok vpřed.
Pochopila, oči rozšířené hrůzou. Jako ve snu hleděla na blížící se mužskou dlaň..
Se zavřeštěním poklesla v kolenou.
To jediné způsobilo, že se jí rudě žhnoucí konec nedopalku cigarety s odporným zasyčením zaryl do jemné kůže u levé klíční kostí, ne do bezmocné měkkosti ňadra, jak David plánoval...


Měl dojem, že mu bolestný řev mučené dívky rezonuje v hlavě: byl to právě její křik, nebo snad ochotně se šířící zápach spáleného masa, co konečně rozbilo na kusy led v jeho žilách.
Nelidský jekot týrané stoupal stále výš a výš, až se v zoufalém zachrčením zlomil do nepřirozeného ticha.
Pěti skoky byl u Davida. ,,Ne!!!“
Geiselnehmer se prudce otočil, v očích výraz, jakoby ho viděl poprvé: ,,co ,ne‘?“
Semir mu neodpověděl, v mozku vědomí jediného faktu. Přišel pozdě.
Dívčina hlava bezvládně klesla na nahou hruď a do milosrdného bezvědomí se propadnuvší novinářka se bezmocně sesunula dolů, nehybně visíc v sevření mužských pažích, nohy groteskně zkroucené v agonii utrpení. Na prsou se jí ve své nevýslovné ohavnosti skvěla černá, ještě kouřící rozšklebená díra, z níž pomalu počala prosakovat krev.
Někdo mu položil ruku na rameno: jen šok a hrůza, která mu přitahovala zrak k děsivě zmučené dívce způsobila, že ji Gerkhan nesetřásl.
,,No tak, Bayrame? Co se děje?“ David mimoděk odkopl o Woxiinu kůži uhašený nedopalek a pousmál se. ,,Tohle u vás neděláte?“
,,Já... já...“ Sakra! Semir v duchu zalapal po dechu. Co teď, co má krucinál říct? Nesmí se prozradit, ale zároveň... přece je nenechá, aby to děvče zabili! ,,Já...“ Polkl, když se mu v hlavě roznítila jiskřička nápadu. ,,Chci říci... neničte ji tak! Je to škoda materiálu, ta holka není tak špatná!“
Geiselhnehmer zúžil oči. ,,To byla lekce, Bayrame. Musí hned od začátku vědět, kdo je její pán. Ale máš pravdu... musíme se domluvit, co s ní.“ Otočil se k Neukönigovi. ,,Asi neuteče, takže...“
Derek chápavě kývl a mrskl s nehybnou Wox směrem ke stěně: ozvalo se odpudivé křupnutí, jak děvče narazilo obličejem na tvrdou betonovou zeď, aby se její tělo bezvládně sesunulo k zemi jako loutka po přestřižení vodících drátů.
Zasykl: každá buňka v jeho těle mu poroučela se k Tereze vrhnout... vždyť ani nezkontrolovali, zda dýchá, zda jí vůbec tluče srdce! Pak se však s vypětím vůle obrátil k Davidovi. Musel to risknout... tady šlo o její život. Zdraví bylo vedlejší.

,,Co s ní?“ Derek zavrtěl hlavou, ústa zkřivená. ,,A ty se ptáš, Dave? Je to novinářka, prokrista, ta se odtud nesmí dostat! Vezměte ji něčím po hlavě, stejně už je napůl dodělaná...“
Geiselhehmerovi se zaškubaly koutky pobavením, jakoby pár stop od jeho nohou neležela zmučená lidská bytost. ,,Ty jsi strašný radikál, Dereku. Podívej se na ni...“ Gestem ukázal k nebohému uzlíčku masa a kostí. ,,Není tak špatná.“
,,Byla by jí škoda!“ přispěchal Semir, roztřesený strachem o dívčin život. Proboha, ať jí dají šanci!
,,Záleží na vkusu,“ ucedil Neukönig znechuceně, načež pokrčil rameny. ,,No tak ji položte na znak, užijte si a pak ji zabijte – ale ZABIJTE JI!“
,,Hm... a nebyla by to vážně škoda?“ Alan si klekl vedle ležícího děvčete a za vlasy ji vytáhl nahoru tak, aby se opírala o zeď, hlavu ošklivě zvrácenou. ,,Je pořád hodně mladá...“ K Semirově zděšení a opětnému nutkání vyskočit na pomoc, muž vrazil Wox prsty do úst, bedlivě ji prohmatávaje. ,,Má pěkné zuby,“ prohodil. ,,Silné a zdravé. Ani ten hrudníček není tak zase tak špatný.“
David přešlápl, načež očima vyhledal Hovorku. ,,Co ty na to, Mariáne??“
Blonďatý medik klesl vedle bezvědomou zajatkyni osahávajícího muže, odstrčil ho a sám přiložil prsty na Terezin krk, soustředěně kontroluje tep, načež jí promnul dlaně. ,,Přežije to,“ konstatoval stručně. ,,Asi.“
Semir pookřál, aby ho znovu zmrazil Derekův hlas.

,,No tak to počkat!“ Holohlavý dal ruce v bok. ,,O co tady jde? Co jiného než malou zábavu s ní zamýšlíte?“
,,Tak se na ni podívej,“ David zadumaně hleděl pod své nohy, očividně sám v sobě sčítaje a odčítaje všechny možnosti. ,,Není to tak beznadějný případ...“
,,Já nevím, Dave...“ Březina pomalu přistoupil k Derekovi, jakoby chtěl jeho názor podpořit i svou blízkostí. ,,Ale já bych se jí zbavil. Umí německy a pokud je to fakt novinářka, v Kolíně se vyzná... proč teda kvůli bezpečí schválně vozíme holky z Východu? Pak je,“ praštil se vztekle do stehna, ,,můžeme lapat tady na ulici, vyjde to nastejno!“
Semir stiskl zuby, těkaje pohledem z jedné skupiny na druhou.
,,Navíc má zlomenou ruku,“ ucedil Milan, když zavládlo ticho. ,,A podle toho, co se ozvalo, když ji Derek hodil na tu stěnu, i nos.“
Hovorka pokrčil rameny. ,,No, pokud jde jen o to, za měsíc by byla v pořádku, vybavení tu na to mám...“ Odmlčel se, sklízeje za ta slova zlé pohledy.
,,Nejsem si jistý,“ přiznal Geiselnehmer a špičkou boty přejel nehybné blondýnce po břiše až do klína. ,,Je to risk, to jo. Ale zase tak ošklivá není, něco bychom za ni trhnout mohli...“
Hlasité vydechnutí, pouze to ze sebe Turek vydral. Tak o to jim šlo... žádné milosrdenství. Jen zisk z prodeje dalšího děvčete! V nitru se mu vařilo, byl však dostatečně racionální na to, aby sám sebe dokázal zkrotit konstatováním, že právě tohle je patrně jediná Terezina šance na přežití.
,,Kolik že jí je? Dvacet čtyři?“ Alan v zamyšlení naklonil hlavu. ,,Je mladinká, to znamená dobrou cenu...“
,,Ale tlustá,“ ušklíbl se Derek. ,,Možná kdyby neuměla německy, ale s tímhle rizikem si takovou bachratou obludu nikdo nekoupí. Když uteče, půjde rovnou k policajtům. Kdo by ji bral?“
,,No tak nesmí utéci.“ David se nad děvčetem maličko naklonil, znovu si ji pořádně prohlížeje. ,,Hm... macatá je, to jo... ale pořád je to modrooká blondýna. A z východu bude, Milane,“ mrkl na přítele. ,,Podle mě je ze Slovenska...“
,,Z Česka.“ Ač musel Březina jeho slova potvrdit, očividně mu to nebylo po chuti. ,,Když dostávala nakládačku, začala ječet česky, jsem si tím jistý. Řekl bych, že je z Moravy. Ale to na věci nic nemění,“ zavrčel bez slitování nad mladou krajankou. ,,Zabijme ji. Je to riziko.“
,,Podle mě to něco mění.“ Geiselnehmer si zamyšleně promnul bradu. ,,Mladá blonďatá česká modroočka. Hm. Co Karavana?“
Semir, který napjatě poslouchal, aniž by se nadechl, zpozorněl na naprosté maximum. ,,Co? Jaká Karavana?“
,,Arabský klub,“ ucedil Derek. ,,Trošku víc hardcore. Dodáváme tam holky už pěkných pár let... mají zájem hlavně o Slovanky. Blonďaté, překvapivě. Ale já si pořád myslím...“
,,Je to dobrá volba,“ skočil mu bez skrupulí do řeči Alan. ,,V Karavaně ji utéct nenechají, tam si ty holky pořádně hlídají. A pak, jejich klientela jsou hlavně Arabové a Turci, ti německy nemluví. Přijedou sem za obchody, pak se trochu pobaví s děvkama a jedou domů. Bude jim jedno, že tam u toho bude něco plácat. A v Karavaně si ji navíc zkrotí, to se vůbec nebojím.“

,,Hm...“ S tlukoucím srdcem Gerkhan klesl k zemi, aby pohladil omdlevší dívku po oteklé tváři: sotva se jí zlehka dotkl, přidušeně zakňourala bolestí. Spěšně trhl rukou zpět. ,,Je doopravdy hezká,“ řekl ztěžka, jak se mu příčilo o děvčeti takto mluvit. ,,Zabít ji je...“ dalo mu problém něco tak cynického vyslovit, ,,plýtvání.“
,,Taky si myslím.“ David rozhodil rukama. ,,Hele, Dereku, třeba bude mít Gless stejný názor jako ty! Pak se s ní jen trošku pobavíme a pokud budeš chtít, klidně ji můžeš odstřelit ty sám, mně to vadit nebude. Ale já sám za sebe Glessovi doporučím, abychom ji zkusili prodat. V Karavaně nám za ni políbí ruce, víš, že nás minule na blondýny upomínali. “
,,Gless?“ Semir se zvedl na nohy. ,,Co s ním?“
,,Bez jeho souhlasu to dělat nemůžeme,“ vysvětlit David ochotně. ,,Tohle je rozhodně věc, kterou nakonec musí rozhodnout on sám – pokud zváží rizika a řekne, že si ji můžeme nechat, prodáme ji. Pokud ne, půjde do kytek.“
,,Zapomínáte na jednu věc.“ Březina zkřížil ruce na prsou. ,,Co když ta holka někomu řekla, kam jede? Co když se po ní bude někdo shánět? Ona není bezprizorní cizinka, o které tady nikdo neví.“
Chvíli bylo ticho, muž uhodil hřebíček na hlavičku.
,,No,“ Alan přešlápl, ,,tak tuhle informaci z ní ještě musíme dostat, to je jasný...“
,,Tak, máme to.“ David zatleskal, až sebou jeho kolegové polekaně trhli. ,,Necháme si ji, než přijede Gless, ten pak rozhodne. Teď, když je tak hezky klidná, bych ji vzal do sklepa, ať se na ni mrkne Marián,“ připomněl lékařsky vybavenou místnost slovenského medika. ,,Jestli je těhotná, tak je všechno hned jasné.“
Hovorka kývl. ,,No, pokud nekecala s tím, že měla jen dva chlapy, tak asi nebude... ale jasny, podívám se. I na tu její ruku a nos. Tak ji vezměte!“

Geiselnehmera jako vůdce respektující Derek se, byť neochotně, sehnul, aby blondýnku chytil za nohy, když ho zarazil Semir, jemuž na lebku zaklepal zoufale odvážný nápad.
,,Počkejte!“ Rozpřáhl ruce, ve tváři odhodlání. ,,Mám trošku jiný návrh.“
,,Taky myslíš, že je ta holka jen problém, že jo?“ zadoufal Březina, aby ho zklamalo Turkovo odmítnutí.
,,Ne. Ale... běžte zavolat Glessovi raději hned, ať neztrácíte čas. Domluvte se s ním, všichni mu na to řekněte svůj názor. A já zatím...“
,,Ano?“ Poněkud zneklidněný David na komisaře zkoumavě pohlédl. ,,Co chceš říci?“
Semir zcela dokonale napodobil cynický, dychtivostí nasycený úšklebek, jenž se všem okolo zračil ve tváři zcela přirozeně. Pobyt tady mu poskytl tvrdou školu. ,,Prostě chci pro sebe a tuhle dívenku trošku soukromí, Davide. Slíbili jste mi, že si můžu vybrat jakoukoliv z vašich holek. Říkal jsem, že se mi líbí blondýny. Takže...“ ukázal na bezvládně zhroucenou Wox, ,,si chci pohrát s ní.“


Arrow


Na pár vteřin zavládlo zaražené ticho: zcela rozhodnutý turecký komisař však necouvnul, ve tváři vlídný, leč pevný výraz a v očích, jimiž vyhledal Davidův obličej, vepsanou žádost.
Tmavovlasý mu odpověděl až po řádné odmlce, očividně přitom váže slova. ,,To myslíš vážně, Semire...? Zrovna ji?“
Gerkhan pokrčil rameny, snažíce se o lhostejný, cynický tón, který by neprozradil ani ze setiny, jak mu na dívce záleží. ,,No tak jako líbí se mi,“ zahučel a zrakem sklouzl na malou novinářku, která se patrně pomaličku počínala nořit z temných vod bezvědomí: tiše, sotva slyšitelně zasténala a pootočila se na bok, jednou dlaní činíc drobný pohyb směrem k chladem tisknuté nahé hrudi. Viditelně se chvěla, zlomenou levačku bezvládně napůl visící, napůl ležící po boku. ,,A bral jsem to tak, že jste mi to slíbili.........“ úmyslně nechal větu bez klesnutí hlasu na jejím konci, aby naznačil otázku a bodl výčitkou.
Něco mu říkalo, že ač jde o řádného bastarda, dohody uzavřené mezi muži - byť v rámci slov, Geiselnehmer ctít bude.
,,Máš divné chutě,“ vpadl do hovoru jako vždy proti němu naladěný holohlavý Neukönig a otřásl se. ,,Ale to je tvůj problém.“
Ostatní se zdrželi komentáře, beze slova sleduje svého zjizveného šéfa a drobného Turka, kteří se v tichosti a v klidu, leč přesto se zřejmým napětím, měřili pohledy.
,,Opravdu ji, Bayrame?“ David ho nepustil ze sevření tmavých duhovek. ,,Až odjede Gless a my prodáme tvoje holky, přijede nová skupina z Polska. Má tam být i jedna blondýna, pokud se nepletu... A je štíhlá, ne macatá jako tahle.“
,,Ale... ale to je až za týden.“ Semira, ač statečně neucukl náporu, se začal zmocňovat strach: on mu snad nevyhoví... co jen bude dělat? ,,A pak, ona mi přesně vyhovuje.“ Na moment, snad aby si dodal sílu k dalším argumentaci, využil záminky a bradou ukázal na nehybné děvče, dobře si všímaje, že ho David napodobil: společně zírali na zmasakrovaný obličej ležící Wox, jíž mělký dech lehce zvedal popálený hrudník. ,,Mám rád baculatý blondsky.“
,,Prosím tebe, vždyť je napůl mrtvá... Vybereme ti hezčí, ne takovou nateklou zrůdu, té by se jeden lekl...“
Komisař trval na svém, záměrně nechávaje v hlase zaznít maličko netrpělivosti a nevrlosti. ,,Chci JI, ne žádnou jinou. I kvůli tomu rozsekanýmu ksichtu. Bere mě to.“
,,No jak chceš. Je tvá.“

,,Díky!“ spokojený úsměv Semirovi, jemuž řádně odlehlo, ztuhl na rtech, jakmile si uvědomil Geiselnehmerův výraz, překypující znechucením a odporem. On mnou opovrhuje, došlo užaslému Turkovi spolu s nárazem té ironie: vrah a násilník, co před chvílí málem umlátil bezbranné drobné děvče, pohrdá policistou, který se jen týž nevinný mladý život snaží zachránit. No výborně. Až sem jsem to dopracoval. Polkl a otočil se, aby zjistil, že na něj se stejnou nevírou a nechutí zírají i ostatní. ,,No co je?!“ rozpálil se doběla, nervózní z drobnohledu, jemuž nebyl vystaven od svého příjezdu: aniž by mu to došlo, právě na něj neobvyklý záchvěv vzteku přispěl k jeho věrohodnosti. ,,Tak se mi ta holka líbí, o co vám sakra jde?!“
Derek vytáhl z Davidem podaného balíčku cigaretu a nechal si připálit. ,,Jasně, každého rajcuje něco jiného. Tebe očividně dostávají oteklý polomršiny. O nic nejde. Jen je to,“ odplivl si přezíravě, ,,dost humus.“
Kdosi se zasmál, aby ztichl, když po něm rozzuřený Gerkhan hodil pohledem.
,,Náhodou...“ k překvapení všech udělal dopředu krok Březina, tolik se předtím zasazující o to, aby se Wox co nejrychleji zbavili. ,,Není zase tak špatná.“ Jako předtím jeho šéf, i on bezohledně šťouchl špičkou boty do bezvládného těla své mladičké krajanky. Polkl slinu, cítě rostoucí vzrušení už jen z pouhého kontrastu tvrdé podrážky a měkké nahé dívčí hrudi. ,,Pořád si myslím, že bychom ji měli zabít. Ale teď se možná k Bayramovi přidám...“
Jak se užuž chystal Čechovi vynadat za jeho počínání, tak teď Semir strnul, po krk zalit stokou paniky. Proboha, to snad ne! Celou tuhle příšernost vymyslel, aby byl s redaktorkou na chvíli sám a mohl jí pomoci, ne aby tu strašnou věc, kterou na ni chystali, rozpoutal tady a teď! Tohle byl přece pravý opak toho, co chtěl...
Ač nevěděl, co říci, počal otevírat ústa, aby ho přerušila Davidova slova.
,,Ne, Milane, nezlob se.“ Tmavovlasý si promnul jizvu a k Turkově úlevě věnoval utajenému policistovi smířlivý úsměv. ,,Semir je host, takže... to děvče ber jako dárek od nás všech, Bayrame. Jako poděkování za,“ ušklíbl se, ,,vynikající spolupráci.“

Nemohl ani v nejmenším tušit, jak moc komisaři, který teď dokázal jen vděčně pokývat hlavou, odlehlo. Uf. Gerkhan si ani nedovedl představit, co by dělal, kdyby tu s ním na dívku zůstal i Březina. Přece by mu nedomohl dovolit, aby mu ji znásilnil před očima... ale jak by mu v tom zabránil, aniž by se prozradit?
Děkoval Vyšší moci, že tuhle otázku nemusí řešit.
Na druhou stranu se v něm vše mlelo hnusem z toho, jak nakládají s lidskou bytostí: copak to jde, dát někomu dívku darem jako flašku vodky?
Do reality ho přivedlo jemné poklepání na rameno.
,,Jen malé upozornění, Semire.“ Hovorka působil poněkud neklidně, jakoby se mu příčilo někoho instruovat, ač ho, jak si Gerkhan dávno všiml, všichni muži přes jeho mládí brali jako nezpochybnitelnou autoritu. Lékařský plášť měl očividně jistou auru i mezi vrahy. ,,Prosím tě, moc s tou mladou nevyváděj, ano? Nemyslím si, že by byla až na tu ruku nějak vážně zraněná, ale je v šoku. Pokud bys to přehnal, může mít minimálně následky, co se odrazí na ceně.“
Nevěděl, co na to říci. To ti chlapi vážně nedokáží spojit lidský život s něčím jiným, než s penězi? Dokonce ani budoucí lékař ne? Sakra, s jakými ideály šel na tu medicínu? To už tehdy věděl, že znalosti, co mu sponzorují daňoví poplatníci, využije k téhle řezničině? Semir zaťal pěsti: vždy se zasazoval o to, aby byly zločiny pro zisk trestány co nejpřísněji, aby se kalkul, který se ve vraždě či loupeži skrýval, proměnil v nepodmíněný trest a nejlépe v pár let vězení navíc. Co si jen šéfová vytrpěla s jeho cholerickými výstupy na toto téma...
A teď je z vlastní vůle součástí skupiny, která se čachrů s lidskými životy účastní snad v té nejcyničtější míře. Pomalu se začal bát, že se od nich ušpiní, nakazí.

,,Neboj. Budu opatrný,“ slíbil, doufaje, že se mu nic z jeho myšlenek neodrazí v tóně. Přál si, aby už vypadli a nechali ho jen s Terezou: musel se přesvědčit sám, že děvče neumírá.
,,Když bude nejhůř a Bayram to přežene,“ uklidil Geiselnehmer krabičku cigaret do kapsy, ,,tak půjde milá slečna v Karavaně hned do spotřeby. To se tak říká,“ vysvětlil, všímaje si Gerkhanova nechápavého pohledu. ,,Prostě ji nevezmou mezi normální holky, ale dají ji do sklepa a budou k ní vodit stálé zákazníky s poněkud specifickými nároky.“ Významně mlaskl, dávaje tak tušit, že nepůjde o nic hezkého. ,,Používají se na to ošklivé, neposlušné, nebo právě zraněné holky, protože životnost ,spotřebek‘ je stejně jen asi pět šest měsíců. Déle většina nevydrží.“
Policista se oklepal, jak mu po zádech přejel mráz: je vůbec možné, že tu celou tu dobu byl s těmi zrůdami a dokázal se s nimi bavit, ba dokonce se s s nimi smát?! Bylo mu nanic, z nich i ze sebe samého. ,,Aha,“ řekl jen. ,,Dám pozor.“
,,Fajn. Tak a poslední věc.“ David zalovil v kapse džínsů, chvíli marně pátral a pak věnoval děkovný úsměv Hovorkovi, který mu klíče od auta podal: vůz zablikáním světem zasignalizoval, že je odemčen a dovolil zjizvenému, aby otevřel dveře a prohrábl se pod palubní deskou. ,,A, tady to je.“ Muž učinil obrat o sto osmdesát stupňů, aby Turkovi vložil do dlaně malou krabičku. ,,Dávej bacha, Semire. Těhotná je nám nanic, rozumíš?“
Přes nutkání k dávení, které jím projelo, policista souhlasil kývnutím. ,,J-jo.“
,,No, kam ji odneseme?“ podle otráveného pohledu se Březinovi, když už věděl, že se na něj nedostane, s baculatým děvčetem tahat nechtělo. ,,Přece ji nepotáhneme až do patra Bayramovi do pokoje...“
,,A v obýváku nám zasviní pohovku, je celá od krve,“ založil ruce na prsou, dávaje tím všem na vědomí, že on spolupracovat nehodlá, Derek. ,,Tak čekám, co vymyslíte.“
Semir vtáhl vzduch do plic, nutíc se ke klidu. ,,To je dobrý! Vůbec to neřešte, proboha. Prostě mi dejte dvacet minut a hotovo.“

,,Au....“

Trhli sebou, tolik je zasténání té, co byla ústředním bodem jejich diskuse, vyrušilo: blondýnka se schoulila do bezmocného klubíčka, dávaje o znovunabytí vědomí vědět sílícím kňouráním.
,,Ta si to uměla načasovat,“ plácl Turka po stehně pobavený Březina. ,, vzbudit se hezky tak, aby o nic nepřišla. Šikulka, co?“
,,To jo.“ Semir se stále pokoušel o klid. ,,Tak prosím vás, kdybyste teda mohli...“ opět se snažil zapůsobit tónem, hraje toho největšího netrpělivce. ,,Chci tady už s ní být sá...“
,,Tak pod ni dej alespoň deku, Bayrame,“ poradil David a již se hrnul ke kufru odemčeného vozu. ,,Jednu vozím s sebou... hoď ji na zem a teprve na ni si polož holku. Jinak se jí nastydnou ledviny a my ji ještě...“
,,Prosím tě, pojď!“ stačilo jedno mrknutí na ztěžka polykajícího Gerkhana a Březina se rozesmál, chytaje Davida za loket. ,,Pojďte vy všichni, vždyť vidíte, že se už nemůže dočkat, ne?“
Milan mu přesně zahrál do karet: Semir nasadil rozpačitý úsměv a pokrčil rameny, což vyvolalo další vlnu pobavení.
,,No jo, jak Turek vidí blondýnu, tak se nezná, co?“ David sáhl po klice od dveří do hlavní místnosti. ,,Tak my jdeme zavolat Glessovi. Máš dvacet minut, Semire. Příjemnou zábavu.“


Arrow



Počkal, dokud za nimi nezaklaply dveře a pak se okamžitě, jako kámen hozený z vysokého mostu, vrhl na kolena, přímo k tiše kňourající dívce: patou odkopl řemen, který blondýnce během bití sklouzl ze zápěstí a jednou rukou uchopil novinářku za rameno. ,,Terezo!“
Uboze zasténala, aby se ho, oči zavřené, pokusila odstrčit. ,,Ne... prosím...“ V dlaních, které se mu opřely o hruď, bylo žalostně málo síly. ,,Už... víc... ne... prosím!“
,,Terko...“ sevřel ji silněji, aby se provinile kousl do rtu, když dívka vykvikla. Zapomněl, že ji musí všechno bolet. ,,To jsem já...“ Na malou vteřinku zapochyboval o svém počínání: vlastně neměl nejmenší ponětí, zda se nevrhá do otevřeného hrobu. Nadechl se. ,,Semir Gerkhan! Pamatuješ si na mě, určitě!“
Jeho slova jakoby vůbec nepronikla do dívčiny mysli: stále se ho zoufale snažila odrazit, aniž by si dokázala spočítat, o jak marné úsilí jde. ,,Řekla... jsem vám pravdu... Už mě nechte, prosím! Já už... nemůžu. Já...“
Tohle nemá cenu, ta holka je v šoku, uvědomil si komisař, už předem si vyčítaje, co musí udělat: záchvěv racionality mu však důrazně připomněl, že jemným zacházením dívce tak leda otevře bránu ke smrti. ,,Terezo!“ Tentokrát novinářkou zacloumal, hlas tlumený, leč naléhavý a jasný. ,,Terezko, jsem Semir, pamatuješ si na mě?! Gerkhan! Policajt, dělali jsme spolu reportáž, jsou to tři roky! Slyšíš?!“
Wox ztuhla, opuchlá víčka stále zavřená, ústa oproti tomu dokořán. Naprázdno pohnula rty, aby z nich vyšlo takřka neslyšné zašeptání. ,,Semir... Ger-khan?“
,,Ano, ano, to jsem já!“ Tepny mu i nad tím malým pokrokem pulsovaly jako šílené. ,,No tak, Terezko... víš přece, kdo jsem. Určitě jsi na mě nezapomněla! Jsem komisař z Dálniční!“
Chvíli bylo ticho, jak se o stěnu opřená dívka pokoušela zpracovat jméno, které jí bylo skutečně povědomé: když však znova promluvila, Gerkhan jen vyvalil oříškové duhovky. ,,Ty... hajzle... ty... mizernej...“
,,Wox!“ stěží se vyhnul pěstičce, kterou kolem sebe blondýnka šermovala. ,,Uklidni se, prosím!“
,,Jak... jsi mi... to mohl udělat?!“ zaječela, naslepo kolem sebe mlátíc v prohlubující se panice. ,,Au... Jak?! Ty... zmetku... ty... Jak...jsi mohl? Nikdy... bych neřekla.. že ty... že zrovna ty....“
,,To jsem nebyl já!“ lapil novinářčino zdravé zápěstí, sám v sobě rostoucí obavy: proboha, jak jí tohle všechno vysvětlit? Kolik jí toho mohu říci, aby mě nemohla prozradit? Už však tušil, že je na podobné úvahy zcela pozdě: ke smrtelnému riziku se odsoudil už tím, že s děvčetem zůstal o samotě. Nezbylo, než vyložit všechny karty na stůl. ,,Terezko... to jsem nebyl já, neuhodil jsem tě! Jsem pořád policajt, vážně... nech si to vysvětlit!“ K jeho úlevě dívčin boj ochaboval, jak ztrácela síly. ,,No tak, malá...“ Konejšivě ji pohladil po zaťaté pěsti. ,,Otevři oči... podívej se na mě! Copak ti lžu?“

,,Au...“ víčka se pomalu rozlepila, aby odhalila ocelově modré duhovky: Semir mimoděk zasykl, když spatřil, jak jsou jindy čistě bílé sklivce zbarveny do růžova krví, která dívce stékala do očí z roztrženého obočí. Mráz po zádech mu však přejel z jiného důvodu: ač měla hlavu sotva deset centimetrů od jeho tváře, zírala Wox kamsi za jeho levé rameno...
,,Já... já nevidím,“ zakňourala tiše, načež se dala do strašlivého, duši trhajícího panického zmítání, křičíc na celou halu. ,,Já nevidím! Nic nevidím!!!“
,,Tiše!“ popadl ji za boky a přitiskl k sobě, obličejem ji boře do měkké látky své mikiny: jednou rukou dívku držel, aby se mu nemohla vyškubnout a druhou ji konejšivě hladil po hlavě. ,,Uklidni se, prosím!“
,,Nevidím...“ kvílela, vzlykajíc tak usedavě, že se Gerkhanovi svíralo hrdlo. ,,Já... já vůbec nic...“
,,Pššššššt...“ svíral ji tak jemně a přitom pevně, jak jen to šlo: i v této situaci mu dělalo potíž polknout, jak mu z vědomí toho, že k sobě nahými ňadry těsně mačká mladou blondýnku, vyschlo v krku. ,,Bude to dobrý... ty oči teď zase zavři, ano?“
Poslechla, naříkajíc jako ztracené mládě. Už se nezmítala, jen se, snad pro instinkty, co jí velely hledat zdroj tepla, tiskla k jeho tělu. I přes své oblečení cítil, jak se jí v hrudi zběsile třepetá srdce: jako když se v dlani mrská z vody vylovená malá rybička.
Nadechl se. Musel zachovat rozvahu. ,,Prosím tě... Terezko, zkus mi popsat, co tě bolí. A vážně nic nevidíš?“
Vzlykla. ,,Jen... takovou... žlutou.. mlhu...“
,,A chce se ti zvracet? Točí se ti hlava?“
Kývla, škytajíc tichým pláčem.
Pohladil ji, tón tak konejšivý, jak jen dokázal. ,,To je otřes mozku, Terezko... nic vážného. Taky jsem ho měl. Počkej, za moment to bude lepší...“ Mluvil v krátkých větách, pomalu a jasně, aby neměla potíž chápat.
Zdálo se, že zvolil tu nejlepší strategii: dívka v jeho sevření zcela rezignovala na odpor, jen chraplavě lapala po dechu, sama se teď k němu vinouc.
,,Hodná... bude to v pořádku, maličká,“ mumlal, laskaje ji na zátylku jako matka dítě, které se uprostřed noci s křikem probudí z noční můry. Sám využil chvíle, kdy si poprvé mohl děvče pořádně prohlédnout: před očima mu však vystal obraz natolik tristní, že sám musel zatínat zuby, aby se uklidnil. Maličko pootočila hlavu, takže jí viděl do obličeje: zkušený zrak policisty klouzal po temných kruzích zbarvujících se monoklů pod očima, zaregistroval roztržené obočí i opuchlé prasklé rty, aby se zastavil u obou tváří. Líce mladinké dívky mu otékaly přímo před očima: s hrůzou pozoroval, jak se pod bílou kůži na mnoha místech rozlévá krev z údery pěstí rozervaných žilek, aby se shlukovala do zárodků obrovských, zohavujících podlitin... Proboha. ,,Vše-chno,“ zakoktal se, ,,bude v pořádku, slibuji.“

Zasténala a chytila se ho pevněji, jakoby ji svým hlasem i jemnými doteky balil do vlněné pokrývky
,,Pššš... pšššš... To nic, všechno bude v pořádku. Opravdu bude.“ Proklínal se za své předešlé selhání: nesmí na něm poznat sebemenší pochybnost, jinak mu neuvěří. Nasál do sebe vzduch. ,,Pšššš... Bude dobře, Terezko...“
Nechala se hladit po vlasech a zádech, nádechy prudké a křečovité, leč zároveň mělké.
,,Ok...“ rozhodl se přejít zase k činům, cítě hrůzu z odhadu, kolik času se již asi ukrojilo z k jeho zámince, milostným hrátkám, vyhrazených dvaceti minut. ,,Terezko, teď mě poslouchej, ano? A odpověz mi. Kolik je osm a tři?“
Zavrtěla se, odpověď špitajíc po dvouvteřinové odmlce. ,,Jede... jedenáct.“
,,Správně!“ Zaplesal. Byla schopna vnímat! Pokrok ho navnadil, takže kul železo, dokud bylo žhavé. ,,Výborně, takže mi rozumíš. Zase teď poslouchej, musím ti říci něco důležitého.“
Kývla, víčka křečovitě tisknutá.
,,Víš, kdo jsem, že ano?“
Přesto, že se začala zimničně třást, se tentokrát snažila o odpověď. ,,Semir... Gerkhan. Z dálniční... viděli jsme se před třemi roky...“
,,Výtečně...“ rychle ji odměnil dalším laskáním. ,,Terezko, já jsem pořád u policie, jasné? Tady jsem v práci... musím chytit ty, co ti ublížili...“
Nechápavě otevřela ústa: z koutku se jí přitom spustil tenký karmínový pramínek.
Turkovi na pár tepů vynechalo srdce. To ne...
Krvavý potůček stekl na bradu, aby v rudých krůpějích kapal na bílou kůži obnažené hrudi. Dívka sebou cukla a bolestně zaskučela.

Ona umírá.

Zarazil paniku, která ho chtěla spolknout, ještě před jejím vynořením se z bažiny: tohle přece dělal tolikrát! Rychle popadl Woxiiny paže, přejížděje po kůži předloktí, aby stejně osahal i její kotníky. No tak... tohle je přece jen další případ. Obyčejná havárka na dálnici, zažil jich stovky a všechny zvládl. Musí ošetřit raněné...
Ta lež mu dost pomohla, ale stejně: pokud má Wox vnitřní krvácení, je konec. Vůbec o tom nepochyboval: příjezd sanitky zcela zavrhl a vyloučit musel i pomoc blonďatého medika. Vždyť budou všichni koneckonců rádi, že mají o starost méně...
Jeho dlaně se přesunuly na novinářčin podbřišek. ,,Terezko... bolí tě to tady?“
,,Tro...chu.“
Stiskl. ,,A...“ nemusel se ptát: dívka zasténala a znova sebou škubla.
,,Co to... děláš?! To...je... AU!.“
,,Promiň... promiň, já musím. Chci zjistit, jestli ti nic není.“ Semir zaváhal: neměla tvrdé břicho, které by signalizovalo krvácení. Je bledá, ale ruce a nohy má poměrně teplé. Tak...
V náhlém záblesku nápadu si Wox přitáhl blíž tak prudce, až vyjekla. ,,Otevři pusu!“
Zmateně kníkla: musel si pomoci tím, že jí surově sevřel dolní čelist. ,,No tak, holka. Pusu! Otevřít!“
Konečně poslechla, nechávajíc ho nahlédnout dovnitř: a komisaři rázem spadl kámen ze srdce, když kromě ústní dutiny plné krve zahlédl i její příčinu – několik hlubokých, leč nijak vážných ran v dásních a jazyce, které si Wox musela prokousnout během brutálního výprasku. Ulevilo se mu. Možná ji to bolí, možná tam bude mít jizvy, ale na tohle se neumírá. ,,Tak, Terezko,“ upamatoval se, že zažehnal jen jednu krizi. Co však bude děvčeti platné pouze lehké zranění, když ji David zastřelí. ,,Teď otevři oči, ano? Pomalu....“

,,Už můžu?“ bojácně se k němu přitiskla a víčka se jí pohnula, aby se v následujícím okamžiku zvedla a dívka úlevně vydechla. ,,Já... je to lepší!“
Radost v jejím hlase ho vytrhla ze zoufalství. ,,Co jsem říkal! Můžeš mi věřit...“ sledoval, jak dívka mžourá a snaží se zaostřit: podle toho, že se mu pak zadívala do tváře, se jí to povedlo.
,,Co se děje?“ otázala se roztřeseně, patrně si počínajíc uvědomovat, co všechno se jí stalo. ,,Co... tady dělám? A co ty? Taky... tě tady drží? Nebo jsi s nimi?“
,,Pšt.“ Přiložil jí prst na rty. ,,Hned ti to vysvětlím.“
,,Semire...“ novinářka ucukla jeho doteku, zoufale na něj hledíc. ,,Semire, pomoz mi, prosím!“
Ztěžkla polkl, stíraje slané krůpěje, co jí opět zmáčely tváře: i tak lehký dotek na napuchlých, fialovou teď hrajících lících stačil, aby zmučeně zasykla. ,,Maličká...“ blondýnčin pláč ho trhal jako bajonet: raději si odkašlal a přitáhl děvčeti k hrudi oba cípy kabátu, který alespoň nahoře zapnul, aby ji zahalil do tepla. ,,Já...já se snažím.“
,,Co tady děláš? Proč... jsi mi nepomohl, když mě... bili?“
,,Nemohl jsem.“ Na jednu stranu ho těšilo, že Wox očividně dokáže formulovat myšlenky a i její věty jsou nesrovnatelně souvislejší, na druhou stranu ho opět zachvátila nejistota z plánování dalšího postupu. Co by měl říci? ,,Já... já s nimi nejsem, Terko.“ Pohladil ji po vlasech, nemohouc odtrhnout zrak z vykulených, strachy velkých modrých očí. ,,Tedy doopravdy ne. Mám tady nějaký úkol.“
Sama si rukávem otřela další pramének krve, co jí stekl po bradě, pohyby již daleko jistější. ,,Ty... tady pracuješ?“
Váhavě kývl. ,,Tajně...“ zašeptal, jakoby jí ta slova adresoval proti své vůli. Copak to dává nějaký smysl, aby to věděla? Jakmile se David vrátí a uhodí na ni, vychrlí ze sebe tuhle informaci, aby si zachránila krk. A Semir jí to vůbec nebude moci mít za zle. ,,Ale Terezo...“

Skřípnutí dveří.

Policista stihl jednat jen díky dlouhým létům praxe vycvičeným rychlým reakcím: bleskově strhl blondýnku, která nedokázala ani otevřít ústa, pod sebe, sám se pokládaje na ni. Spatřil jen její nechápavý pohled: pak už se přisál na rozpraskané, zkrvavené rty, tělo napasované mezi stehny redaktorky, jež strnula v šoku.
Ale jen na chvilku: i přes jeho surový polibek ze sebe dostala ostrý bolestný výkřik, počínaje sebou silně mrskat, vzpíraje se proti komisaři, jenž ji svou váhou tlačil na studenou zem.
Březinův hlas opět zazněl pobaveně. ,,Ach, vidím, že ruším v nejlepším...“
Odtrhl se od Woxiiných tváří, v mžiku jí zakrývaje ječící ústa dlaní, aby sjel culícího, zpoza desky dveří nakukujícího Čecha zrakem plným nepředstírané zuřivosti. ,,Si děláš...“ zdařile předstíral udýchanost, ,,srandu, ne?! Co sem lezeš?!“
Na zádech ležící Wox sebou bezmocně zmítala pod jeho tělem: cípy kabátu, které teď částečně kryly i Turkovy boky, naštěstí lhaly o jejích zapnutých džínsech.
,,No vždyť se omlouvám,“ mlaskl muž, leč k odchodu se neměl, civě na kňučící, opět plačící děvče. ,,Ty si to ale umíš vychutnat.“
,,Vypadni!“ Semir se na dívčin klín natlačil ještě víc, tvář zkřivenou nechutí: herecký výkon to byl sice obdivuhodný, ovšem aktérům v divadle většinou při jejich výkonu na pódiu není na zvracení z vlastních skutků. Narozdíl od něj. ,,Měl jsme dvacet minut. Takže teď mě nechte! Pak za vámi...“ zasykl a jednou rukou Wox pevně chytil v pase, ,,přijdu. Sem už nechoďte!“
,,Hmmm....“ Březinovy oči dychtivě cítily na trpící děvče, jehož zmítání bylo slabší a slabší. Olízl si rty, viditelně touže být na místě Gerkhana, jež se tiskl tváří k dívčině hrudi. ,,Ok... tak se pak ukaž..“ Udělal krok dozadu, nemohouce se od odtrhnout od bezmocně se cukajících nohou. Ztěžka polkl, cukání v podbřišku. ,,Přijď... teda sám... ale... pospěš si, jasné? Ne že...“
Policista zvedl hlavu. ,,VYPADNI!!!“
Muž si odfrkl a práskl za sebou dveřmi, až se rozdrnčelo sklo nejbližšího auta.

,,Promiň!“ Semir tlumeně zavyl a sklouzl z blondýnky na vymrzlý beton. ,,Promiň! Musel jsem předstírat, že....“ Nedokončil, znova klečíc na kolenou. ,,Terezo...“
Ležela nehybně, zrak upřený na šedý strop, nohy dosud rozhozené od sebe. Pak se, za Turkovy nervózní pomoci, zvedla do sedu, sykaje bolestí ze sebemenšího pohybu zlomené levačky.
,,Promiň.... přece jsem ti nijak neublížil! Musel jsem ti držet pusu, abys mu něco neprozradila...“ Nešťastně dívku lapil za pravé předloktí. ,,Předstíral jsem to, aby mi uvěřil, chápeš? Teď máme víc času...“
Odkašlala si. ,,Ty...“ hlas se í stále ještě třásl šokem z hrůzného zážitku, ,,Ty jsi..“
,,Tohle je přece důkaz,“ pokračoval policista naléhavě, odhodlán donutit dívku, aby mu věřila. ,,Sama jsi viděla, že jsem mu lhal, abych pro nás získal čas!“
Mlčela, zhluboka dýchaje.
Semir zaťal pěsti: potřeboval, aby se blondýna sebrala a vnímala… ale zároveň jí nemohl poskytnou moc času. A stejně…

Nešťastně na ni pohlédl: malá novinářka seděla vedle něj, zády opřená o studenou betonovou stěnu, nohy natažené, pravici v klíně a zlomenou levačku mrtvě splývající po boku. Hruď si jí zvedla a klesala, jak do sebe nasávala kyslík, hlavu měla schýlenou a oči ve zdevastovaném obličeji přimhouřené v soustředění, s nímž dívka sama, snad si již konečně vědoma naléhavosti situace, bojovala o znovuzískání vlády nad sebou samou.
Toužil ji k sobě přitisknout, hladit a chlácholit: vždyť mu, stejně jako když ji spatřil poprvé před léty, opět připomněla malé děvče, které potřebuje obejmout a chránit.
Uhodil se pěstí od stehna, až k němu Tereza poplašeně vzhlédla. Nevěnoval tomu pozornost, sám v hlubokém zamyšlení nad uboze omezeným prostorem pro tak fatální rozhodnutí.
Ne, nedokáže se dívat, jak jí ublíží.
Bolelo ho to, týralo už u anonymních žen, které sem dovezl: a ty přece vůbec neznal, navíc byl donucen jednat ve vynuceném vyšším zájmu. Jak by mohl dovolit, aby někdo ubližoval blonďaté novinářce, když ji znal a… svým způsobem ji měl rád?
Musel jí pomoci.
Otázkou bylo… jak.
A to jedno kratičké slovo, ta osamocená slabika skrývala problém černý jako duše všech, které měl z tohoto místa dostat do kriminálu.

,,Terezko…“ pohladil ji po vlasech, aby si získal jeho pozornost: k jeho značné potěše zareagovala okamžitě, hledíc na něj uslzenýma očima. Rukávem tmavého kabátu si utřela krev ze rtů a zlomeného nosu a s bolestným výrazem popotáhla, čekaje na jeho slova: zřejmě jí již došlo, že Gerkhan je momentálně nejdůležitější bod v jejím vesmíru. Nadechl se. ,,Poslyš, Terko, já nevím, jestli rozumíš… jestli dokážeš…“
Trochu se narovnala. ,,Jsi tady tajně,“ zašeptala tlumeně. ,,Alespoň to tvrdíš. Mezi něma. Ale… nevím, jestli nelžeš.“
,,Ne, nelžu… Wox!“ lehce jí položil ruce na ramena, aby mu nemohla uhnout, skláněje se až k do fialova hrajícímu obličeji. ,,Je to tak, jsem tady tajně. Mám dostat ty bastardy, co ti to udělali, za katr. Nelžu ti, jsem na tvé straně! Proč bych se jinak snažil být s tebou o samotně? Bylo by pro mě mnohem bezpečnější, kdybych dělal, že tě neznám…“
Schýlila hlavu, takže ji zuby zatínající Turek lapil za bradu, aby na něj opět musela pohlédnout.
,,Tohle je pro mě nebezpečné,“ řekl tiše. ,,Chápeš to? Stačí, aby se dozvěděli, že se my dva známe a zabijí mě. Natož aby se doslechli, že jsem polda.“
Dívčiny rty se jen lehce pohnuly, aby na nich opět vystaly krvavé krůpěje.
Lehce je učistil ukazovákem a pak dívku znovu polaskal po záplavě blonďatých kadeří. ,,Terezko… já ti chci pomoci, bojím se o tebe. Ale i o sebe. Musím dodělat tuhle práci, chápeš?“
Kývla, načež se k jeho překvapení vhrla dopředu, aby ho pevně uchopila kolem pasu. ,,Pomoz mi! Prosím tě…. Nenech je, ať mě… ať mě…“
Chvějící se hlas plný bídné beznaděje ho mučil stejně, jako Geiselnehmer předtím dívku: nerozhodně těkal očima po strohé vstupní hale, jakoby mu její zdi mohly prozradit nejlepší řešení. Štkající dívka se mu tiskla k hrudi, nezraněnou pěstičkou mu svírajíc látku mikiny, jakoby se bála, že jí muž prchne a nechá ji samotnou v jejím neštěstí.
Ale co měl, krucinál, dělat?!

Jestli se teď i s děvčetem vrátí k Davidovi a ostatním, hrozí, že Tereza jeho identitu vyzradí z pochopitelné snahy zachránit si život. Nehledě na to, bušilo Semirovi srdce čím dál rychleji, že Wox může být odsouzena k smrti už teď: stačilo přece, aby se Gless rozhodl neriskovat a nechat ji zabít.
A to bylo setsakra pravděpodobné.
Tak co teď?
Nesmí se prozradit…
Ale do smrti by si vyčítal, kdyby se děvčeti, co se k němu bezbranně choulilo, něco stalo. Vždyť už ho dostatečně užíral fakt, že jí v jeho přítomnosti ublížili, že ji nedokázal ubránit.
Jenže… co s ní?
Co s ní, sakra?
Kousl se do rtu, přemítaje s pocitem, že se mu mozek musí zavařit: oni ji nepustí. Když tu zůstane, s největší pravděpodobností to oba zaplatí životem.
Takže zbývá…

,,Terezo…“ odtáhl ji od sebe, na kolenou se odsunul o kousek dál ke zdi a nadechl se, bráně se úvaze, kolik času mu asi zbývá, než sem David a ostatní přes jeho zákaz vtrhnou, když se jim bude zdát, že je tu s děvčetem moc dlouho. ,,Terko… musíš odtud pryč.“
Blondýnka se zachvěla. ,,Co…? Jak pryč?“
Sám si byl nejistý svými slovy, nelíbila se mu ani za mák. Ale byla to poslední možnost. Jediná. Pokud měly ostatní nulovou naději na úspěch, tato měla dle jeho odhadu tak desetiprocentní: volba zoufalá, ale… jediná.
Polknutím si pročistil hrdlo: věděl, že nyní musí být maximálně přesvědčivý. ,,Terezko, musíš odtud utíkat, jinak ti ublíží ještě víc! A mně s tebou.“
,,Ale…“ nechápavě zakroutila hlavou, očividně vyděšená. ,,Jak? Já… Jak mám…“
,,Máš tady přece auto!“ Do komisařova tónu se vloudila prosebnost, přesně jak to nechtěl. ,,Pak už se dostaneš do bezpečí. Ale musíš zmizet.“
K jeho úleku a nemalému znepokojení novinářka zavrtěla hlavou, hlas podbarvený panikou. ,,Ne! Oni.. mě chytí! Zabijou mě! Já… když budu tady… hodná, tak mě nechají…“
Trefila hřebíček na hlavičku a Gerkhan to dobře věděl: svou volbou dal mladé redaktorce hlavu do smyčky, utahuje jí konopný provaz kolem krku. Vsadil na jedinou kartu – a pokud se neukáže jako vítězná, podkopne dívce židli pod nohama. Jestli ji David dostane na útěku, je Tereza odsouzená k smrti bez nejmenší pochybnosti. Nežila by ani pět vteřin, o tom byl Gerkhan přesvědčený.
Ale pokud zůstane tady…
Má větší šanci?
Třeba se Gless rozhodne to s ní zkusit a David ji jen zavře ve sklepení..
Jenže tam se, i kdyby nakrásně byla tak statečná, že by se rozhodla tajit jeho identitu, může ve strachu přeřeknout… a zase je to smrt pro ně oba!
Měla by odejít…
Ale co když na jeho radu uteče, oni ji chytí, zabijí… a on se dozví, že ji chtěl Gless jen držet pod zámkem? Za její vraždu by pak mohl on…
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Vložil hlavu do dlaní, zcela rezignuje na svůj původní záměr být pevný a přesvědčivý: tohle bylo snad nejtěžší dilema jeho života… Copak ji mohl poslat někam, kde jí hrozila smrt? A copak ji mohl nechat tady, když by díky tomu měli přijít o život oba?!
To nejde… ani jedno z toho nejde!
Neměl se jí vůbec ukazovat…
Sakra! Kdyby zůstal mlčky v pozadí a nenechal se vyburcovat emocemi, aby se dívky zastal, už mohla být zamčená ve sklepě, v relativním bezpečí a měla by minimálně měsíc čas, než by se uzdravila a byla prodána. Za tu dobu by si našel cestu, jak se k ní dostat a pomoci jí…
Ale zase, kdyby se rozhodl vyčkávat a David dívku utloukl, nikdy by si neodpustil, že mu v tom nezabránil!
Máchl rukou, jakoby tu myšlenku mohl odehnat stejně snadno, jako mouchu: kéž by to tak šlo! Musel se soustředit na přítomnost, ne se zatěžovat výčitkami na něco, co už nemohl změnit.
Takže co teď…
Je třeba…
Nebo ne…
To děvče prostě musí……

,,Semire…“ Tereza už neplakala nahlas, jen na něj zoufale hleděla očima, jež se změnily v pouhé škvíry mezi ohromně nateklými lícemi. ,,Prosím, pomož mi. Já… ti věřím, tak mi pomož…“ uboze se ke strnulému, lítostí a zmatkem jatému komisaři přisunula, sykaje bolestí. ,,Prosím… věřím, že jsi policajt, tak mi pomož! Všechno mě hrozně bolí… oni mi,“ posmrkla, ,,něco mám s rukou! S levou… a bolí mě… všechno. Pomoz mi..“
Nesouvislá řeč plynoucí z rozbitých úst Gerkhana rozložila. Vždyť to děvče je na totálním dně…
I v šepotu zněla zlomeně. ,,Moc tě prosím….“
Kývl, teď definitivně rozhodnut. ,,Pomůžu ti, Terko. Ale bude to hlavně na tobě. Musíš pryč! Opravdu musíš zmizet a oni tě nesmí chytit. Rozumíš?“
Zakvílela. ,,To… mám jít sama?“
,,Není jiná možnost!“ teď už v něm pevnost byla: jedině tak ji mohl přesvědčit, aby se do toho pustila na sto procent. Jinak ji posílal na smrt. ,,K autu dojdeš, ne? A pak už ujedeš… máš pár minut, než sem oni přijdou. A to už budeš pryč!“
Přerývaně dýchala, zděšena tou vyhlídkou.
,,Terezko“ jeho dlaň přejela po plavých vlasech, očividně to dívku uklidňovalo. ,,Tady nemůžeš zůstat. Vymlátili by z tebe, že se známe a zemřeli bychom oba – já jako tajný polda a ty jako svědek. Chápeš?“
,,Pojď se mnou…“ zažadonila zbědovaně. ,,Prosím… prosím!!!“
,,Ne.“ Zavrtěl hlavou, v tomhle nezviklatelný. ,,Já tady mám svou práci, Terezko. Dostanu tyhle bastardy, kam patří – už spravedlnosti unikali dost dlou….“

Nápad.

Hlavou mu projel nápad tak zářivý a jasný, že by, být hvězdou, sežehl všechny planety naší soustavy silným plamenem.
,,Wox,“ dychtivě, předychtivě se bez dovolení počal probírat kapsami kabátu dívky, jež strnula v naprostém konsternování. ,,Wox, nemáš tužku a…“ Tlumeně zajásal, když jeho šmátrající ruka narazila na malý notýsek. Sláva novinářům a jejich poznámkám!
Vyrval z poutku na boku propisku a surově vytrhl jeden z čtverečkovaných papírů, nedbaje na jeho roztřepený okraj.
,,Semire, co to…“
,,Prosím tě, počkej!“ zarazil ji, rychle útržek uhlazuje a pokládaje na improvizovanou podložku z desek notýsku. Co by měl napsat, aby to bylo jasné a stručné?!
Udělal několik bezmocných tahů na samém kraji papíru. Kdy že má ten hajzl přijet?! Proč Geiselnehmera neposlouchal lépe, když šlo o všechno….?!
Snad si to přeci jen pamatoval dobře.
Modrá propiska se rozlétla po papíře.


Šéfová,

přišel jsem o mobil, nemohl jsem zavolat. Glesse jsem zjistil dnes: má se se mnou sejít tuto sobotu ve tři odpoledne. Tady v bývalé továrně. Určitě někoho pošlete, je to naše jediná šance ho dostat.
O tu dívku se postarejte, je vážně zraněná, mučili ji. Je to novinářka, Tereza Wox. Můžete jí věřit.

Snad se brzy v pořádku setkáme. Nezapomeňte, tuto sobotu ve tři. Buďte tu dřív.

Semir.



Pod podpis připojil slovo, na němž se s Annou bez debaty shodli. Mělo sloužit jako heslo, které by, až ho Gerkhan do telefonu řekne, bylo potvrzením toho, že komisař hovoří v klidu a beze svědků, bez pistole přitisknuté ke spánku. Teď šéfové potvrdí, že je dopis skutečně od něj a má se jím řídit.
Když se měli domluvit na tom, jaký shluk písmen se pro takový účel hodí, splynulo ani vteřinu neváhajícímu Turkovi ze rtů jediné jméno, na něž Engellhardtová jen mlčky kývla a položila příteli ruku na rameno v gestu útěchy.


Bärbel.


Na moment zaváhal, zda text nepřepsat na daleko méně srozumitelný, zda ho nezašifrovat pro případ, že by Terezu chytili a šacovali. Vždyť by jim stačil jediný pohled na tenhle mizerný cár a jemu by zbývaly jen minuty živta. Pak však zavrtěl hlavou. Ne. Pokud dívku lapí, jsou stejně oba mrtví. Tak proč jí teď ubírat čas a s ním i naději, že přežije a zachrání je.
Kéž by to vyšlo.
Jestli tam Nahoře někdo je… ať mu drží pěsti. Jim oběma.
,,Terko…“
Laskaná dívka nechala po svých tvářích volně stékat slzy, držíc se za zlomenou ruku. ,,Co chceš dělat?“
,,Pamatuješ si,“ přisunul se blíž a složil papírek na polovinu, ,,jak jsi u nás dělala tu reportáž? Na stanici Dálniční?“
Zračil se v ní zmatek: přesto však pomalu, nejistě kývla.
,,A víš, kde to je?“ Když opět přitakala, zaplesal. Mohlo by to vyjít… mohlo! ,,Wox, poslouchej dobře! Až odtud odjedeš, potřebuji, abys jela tam. Trefíš?“
,,Já… nevím.“ Dívka se zachvěla, plna obav. ,,Proč…?“
,,Je tam má šéfová… vysoká, tmavovlasá. Jmenuje se Anna Engellhardtová.“ Semir znovu položil papír na desky a na druhou, dosud nepopsanou stranu rychle naškrábal jméno drahé šéfové i adresu stanice. ,,Pamatuješ?“
Dívce se z tolika dotazů očividně točila poraněná hlava. ,,Asi… ano. Byla milá… měla kancelář… s kytkama.“
,,To je ona!“ Semira se zmocnilo vzrušení. Všechno má svůj důvod, zamnul si v duchu spokojeně ruce. A příchod malé novinářky nebyl výjimkou: copak mu ji neposlalo samo nebe, aby mohla vyřídit tu informaci o Glessovi? Díky ní to dopadne dobře… a on se jí pak odvděčí, jak jen dokáže. Perfektní! ,,Terezko, potřebuji, abys jela na stanici a dala tenhle vzkaz,“ vrazil vylekané dívce před nos cár papíru, ,,Anně Engellhardtové, ano? JEN jí, nikomu jinému… trefíš? Zvládneš to?“
Jeho až fanatický výraz dívku zaskočil a proto jen němě kývla. ,,Já…“
,,Musíš se snažit,“ usekl její váhání tvrdě: složil papírek a vložil ho do redaktorčiny náprsní kapsičky. ,,Tady to máš. A dáš to Anně. Jen Anně Engellhardtové., A pojedeš za ní HNED, nikde se nezdržíš. Je to životně důležité…“
,,Ach…“
,,Wox…“ zvedl se a podal blondýnce ruku: nehodlal ztratit ani vteřinu. Musela pryč… Netroufal si odhadnout, jak dlouho tady s ní byl, ale hádal, že dost na to, aby sem David každou chvíli vtrhl. ,,Můžeš vstát?“
Chvíli na jeho pravici jen hleděla, až pak se jí chopila: sotva se však zvedla na nohy, bolestně vykřikla a kdyby ji Gerkhan bleskově nepodepřel, skácela by se na betonovou podlahu.
,,Co je?“ Semir na děvče znepokojeně pohlédl. ,,Točí se ti hlava?“
,,To taky…“ blondýnka několikrát zamrkala, aby zahnala mlhu, která jí opět zakryla výhled. ,,Ale bodá mě v koleni…“
,,Chodit můžeš?“
Tereza ho od sebe odstrčila, s námahou dělaje několik namáhavých, kulhavých krůčků, oteklou tvář groteskně zkřivenou.. ,,Ano… ale bolí to… Moc!“

,,Výborně.“ Přišel až k ní a obtočil jí paže kolem pasu v něžném objetí: Wox se o něj opřela, ztěžka dýchaje, jakoby nemohla uvěřit, co se děje. ,,Terezko, teď to musíš zvládnout. Dojedeš na tu stanici, odevzdáš tam vzkaz a oni už se o tebe postarají, neboj se! Jsou to přátele, budeš v bezpečí! Je to teď jen na tobě… máš v rukách život nás obou, chápeš to?“
Popotáhla, nic neříkajíc.
,,Víš, kudy jet? A komu to dát?“
Chvěla se potlačovaným záchvatem pláče, zdálo se však, že je natolik vzpamatovaná, že vnímá. ,,A… ano…?“
,,Žádné ano. Komu přesně? A kam máš jet?“
,,Na… stanici, kde jsme se viděli poprvé,“ vydechla. ,,A za tvou šéfovou.“
Komisař byl v zásadě spokojen. Chápe to… rozumí tomu! Mohla by to zvládnout. ,,Jak se jmenuje?“
Wox zaváhala. ,,Je.. to na mě všechno moc rychlé, Semire…“
Zůstal neoblomný. ,,Jak?“
,,Anna Engellhardtová,“ zanaříkal dívka a zakolísala, bolest v koleni, v němž si při svém pádu na zem natrhla vazy. ,,A nekřič na mě… prosím…“
Jaj… výčitkami jatý Turek políbil novinářku na spánek, snad jediný kus obličeje, který by nebyl nateklý či zkrvavený. ,,Promiň… nechci být zlý. Jen potřebuji, abys tam šla. Jde nám o život! Nejsem si jistý, jestli to chápeš…“
Přerývaně dýchala, opíraje se o něj. ,,Já… tam pojedu…“
,,Dobře.“ Pustil ji a udělal pár kroků dozadu, nezapomínaje na to drobnou komplikaci: že totiž musí zařídit věrohodnost dívčina útěku. Stačilo mu pár sekund a našel, co potřeboval: kus dřevěné lišty, jímž bylo podloženo jedno z aut.
Pousmál se.
Dařilo se mi…
Někdo, nebo snad něco chtělo, aby to vyšlo!

Otočil se – a úsměv mu zmrzl na rtech. Dívka se čelem opírala o stěnu, zoufale kňourajíc. ,,Au……“
Srdce mu kleslo. Ona to nedokáže…
Nemá nejmenší šanci.
Přes trudnost té úvahy se k ní se zaťatými zuby vrhl: teď už nemohl váhat ani setinu vteřiny. ,,Wox“ prudce si ji k sobě otočil. ,,Ty to zvládneš, jasné?“
Poplašeně mrkala, tiše plačíc.
,,Řekni to nahlas…“ zalovil v její levé kapse, aby jí do dlaně zlomené ruky vtiskl klíč od služební Octávie. ,,Zvládneš to!!“
,,Zvládnu… to…“ pípla. ,,Jo… dojedu tam, Semire.“
,,Správně,“ otřel jí slzy. ,,Hlavně si pospěš… čím dřív tam budeš, tím dřív tě ošetří, maličká. Takže…“ do volné pravice jí vložil konec tenkého, dlouhého dubového prkna. ,,A teď… mě prašť do hlavy.“
Zamžikala. ,,Cože…? Praštit… tě?“
,,Ano!“ Zadržel jí zápěstí, když mu chtěla kus dřevo vrátit. ,,Musí to vypadat, že jsi utekla a zranila mě. Pokud odejdeš a mě tu najdou v klidu sedět, zabijí mě. Poznají, že jsem tě pustil.“
,,Ale já… ale…“Nerozhodně se kývala ze strany na stranu. ,,Uhodit… tě? Ne, ne ,to ne! Ublížím ti…“
,,WOX!“ zavrčel rozčíleně, ztráceje trpělivost. Ukázal si na temeno. ,,Prostě mě prašť … sem! Vydržím to! Nemáš sílu na to, aby mě zabila. Potřebuji jen trochu krve a bezvědomí…“
Vytřeštěně koukala, neschopna takového činu.
,,Malá, musíš to udělat. Slyšíš?“ shrnul jí plavé praménky z tváře a políbil dívku do vlasů. ,,prašť mě a utíkej k autu. Ty to zvládneš… věřím ti. Ty mi nevěříš?“
Cosi špitla.
,,Tak vidíš. Oběma nám zachráníš život. Tak mě prašť…“ nedal jí šanci protestovat: otočil se k ní zády, se zaťatými zuby očekávaje úder.
Chvíli bylo ticho a klid – slyšel jen její chraplavý, přerývaný dech.
,,A vší silou, Terezko, nebo se, že bych –„
Před očima se mu objevil záblesk a celou hlavou projela bolest podobná bodnutí nože: nesmírná zemská tíže přemohla jeho končetiny a on se řítil k zemi, aby poslední, co ucítil, byla drobná dívčí ručka pod paží, jež zbrzdila jeho pád. Pak vše zavířilo a propadlo se do temnoty.


Arrow


Temnotu jeho ložnice zvolna prostupovaly odstíny šedé, jak se nebe na východě barvilo v předtuše vycházejícího slunce. Dvě ze tří svíček, jež jim laskavě vytvořily heboučkou atmosféru, již dávno skončily svůj život tlumeným zaprskáním a troškou kouře, zatímco plamínek třetí ještě drobně bojoval o svou existenci, vydávaje trošku skromné záře.
Semir se maličko zavrtěl, příjemně vyčerpaný, leč s podivným rozložením mysli. Byl spokojený, byť by to tak sám nenazval, považuje to slovo za příliš všední a prosté pro to, jak sám sebe vnímal. Na čelo mu však také zaklepaly výčitky, ovšem rázu mimořádně zvláštního: necítil se provinile, že podvedl manželku. To sama nepřítomnost výčitky se paradoxně stala výčitkou. Zamračil se a odvrhl ji pryč.
Jeho dlaň se vysunula zpod peřiny a jemně přejela po oblém boku dívky, která zády k jeho hrudi tiše spala. Rty mu zvlnil lehký úsměv, když si znovu vybavil ty nádherně vlahé chvíle dnešní noci, kdy mu ta mladinká bytůstka zarývala nehty do zad ve vteřinách vlastního potěšení. K jeho překvapení se však novinářka, již pokládal za snící, pohnula.
,,Semire.“ Tón a jasnost jejího hlasu dávala tušit, že oči nezavřela ani na okamžik.
,,Ano?“ posunul se blíž k ní, chtěje ji chytit kolem pasu: blondýnka se však otočila tváří k němu, hledíc mu přímo do obličeje, v tom svém výraz nejvyšší vážnosti. Znepokojeně svraštil čelo. ,,Copak…?“
,,Musím ti něco říci.“ Ač nadále ležela, přitáhla si přikrývku blíž k tělu. Nadechla se. ,,Já… já jen chci… abys věděl…“
Nejistě se usmál se a pohladil ji po nahém rameni, popravdě nevědouce, zda se nemá strašlivě vyděsit: jestli mu teď to pískle poví, že se do něj zamilovalo, nikdy si to neodpustí. ,,Jen,“ polkl, ,,povídej.“
Wox se zvedla na lokti, náhle sotva pár palců od oříškových očí tureckého komisaře. ,,Chci jen, abys věděl, že… všechno, co se stalo, bylo, protože jsem to chtěla.“
Tohle nečekal a ústa mu spadla údivem. ,,No…“
Zavrtěla hlavou. ,,Nemysli si, že jsi sbalil nějakou pitomou dvacítku studentku a dneska se tím můžeš chlubit před kamarády, jasné? Já… i když jsem pila, tak… věděla jsem, co se děje. Rozhodla jsem se pro to.“
Muž se zatvářil nadmíru zaskočeně, nečekal, že vyrukuje zrovna s tímhle. ,,Ale to já přece vím!“
,,Opravdu..?“ Zrudlá blondýnka sklopila hlavu a dlouho si prohlížela tmavě modré povlečení postele. ,,Jen nechci,“ špitla pak, ,,aby sis o mě myslel něco špatnýho. A zítra to, co se stalo, rozhlásil všem, které potkáš. Záleží mi na tom!“
I třetí svíce prskla a zemřela, nechávaje po sobě toliko trošku voňavého vosku.
Překonal odpor sevřeného hrdla. ,,Neboj se, Terezo. Tohle je mezi námi, nikomu to neřeknu.. Přece bych ti tohle neudělal, když jsi mi tak pomohla.“
Dívka prudce zvedla hlavu. ,,Pomohla?“
,,Ano…“ Gerkhan vycítil, že přišla jeho chvíle: přisunul se blíž a vzal novinářčinu hlavu do dlaní. ,,Pomohla. Ale nejen ty mě, ale já tobě. Ani nevíš, jak dobře se teď cítím, a to kvůli tomuhle večeru. Tobě snad,“ otázal se tiše, ,,není lépe, než předtím?“ Ulevilo se mu, když kývla, a za její odpověď, byť váhavou, ji odměnil polibkem na krk.
,,Takže si o mně nemyslíš, že jsem hloupá?“
,,Ne!“
Očividně jí to dodalo odvahy, takže se k němu malá novinářka přitiskla. ,,Víš,“ špitla, ,,tohle jsem ještě nikdy neudělala… a už neudělám. Znát někoho jen tři dny a… Prostě ne, to vůbec nejsem já, vždycky jsem nesnášela holky, co se tím chlubily a –“
,,Pšššššššt…“ Vtiskl jí polibek na rty, aby umlčel její překotné vysvětlování. ,,Nemusíš mi nic vysvětlovat.“
,,Ale já chci –“
Opět ji nenechal domluvit. ,,Rozumím ti, maličká. Naprosto chápu. A tím víc ti děkuju.“ Wox jeho slova uklidnila a ukonejšila, takže si troufl zajet rukama pod pokrývku, aby ji polaskal i níž, než jen na ramenech. Povzbuzen tím, že spokojeně přimhouřila oči, přitulil se blíž a, rukama jí tlačíc na boky, položil dívku na záda, líbaje ji na krku a důlku klíční kosti: jako předtím, jednadvacetiletá novinářka mu nijak nevycházela vstříc, s nezkušenou pasivitou přijímaje policistovy doteky, tváře rudé bázní a zavřená víčka, která se lehce zachvěla, když muž strhl z dívky pokrývku a sám se přitiskl svým tělem na její.


Gerkhan zasténal bolestí: ta tam byla vidina ocelově modrých očí, v nichž se s rostoucí intenzitou jeho něžností ztrácelo, vyhnáno požitkem, vědomí přítomnosti. Jeho samého realita zasáhla mimořádně krutě v podobě dýky, jíž mu někdo nemilosrdně bodal do hlavy, aniž by on znal důvod svého provinění… ,,Au…“
,,No konečně ses probral, debile tureckej. Vstávej!“
Zděšení mu poručilo otevřít víčka dokořán, aby mu zornice stáhlo prudké světlo lustru, jenž visel v obývacím pokoji. Bleskovou rychlostí se kolem něj přehrálo dění posledních – snad desítek? – minut a on se prudce posadil, shledávaje, že dlí na měkké sedačce, kde ho někdo pečlivě přikryl teplou dekou. ,,Ach…“ vydechl, vědom si toho, že na příštích vteřinách záleží jeho život. ,,Co se…“
,,Řekl jsem vstávej!“ K Turkově smůle patřil hlas k němu vždy nedůvěřivému Derekovi, který teď na něj zíral s nijak neskrývanou nenávistí v očích. ,,Bude to?“
Semir se málem kousl do rtu, bleskově promýšleje další postup: šlo to těžko, vždyť ani nevěděl, na jak dlouho ztratil vědomí. A v tom pro něj ztraceném čase se mohla odehrát spousta věcí… ,,Co se děje?“ otázal se nakonec malátně, váhavě se rozhoduje pro předstírání naprosté nevědomosti. ,,Jak to, že jsem tady? Kde je holka?“
Neukönnig z něj stáhl pokrývku, jednou rukou ho tahaje na nohy. ,,Kde asi?!“ zasyčel policistovi rovnou do tváře. ,,Ještě se ptej!“ Zdálo se, že muž není dalek pohrdavému, zcela opovržlivému odplivnutí. ,,Říkal jsem Davidovi, že ti nemá věřit. Sakra!“ zuřivě uhodil pěstí do stolu, až sebou strnulý komisař trhnul. ,,Roky to tady budujeme a ty to celé posereš během dvaceti minut!!!“
,,Já...“ Semir polkl, poněkud poděšen mužovým výrazem, ,,já se omlouvám… přece jsem vůbec-“
,,Raději nežvaň, stejně to nikoho nezajímá.“ Derek se zavrčením sáhl k pasi a k Turkově strachu tasil pistoli. ,,Na, vem si to!“ předal zbraň překvapenému komisaři, který popravdě čekal spíše kulku doprostřed čela. ,,No co čumíš?!“
,,Jen…“ Woxiin úder Turka řádně omráčil a zpomalil mu myšlení: jediné, co mu došlo, byl fakt, že Terezu očividně nechytili. Díkybohu, oddechl si. Já už to nějak zvládnu… ,,Na co to je?“

Seshora se ozvaly kroky: kolem pohovky proběhl Alan, obě ruce plné ohromných tašek, s nimiž spěchal do vstupní haly k autů, aby se vzápětí vynořil a letěl zase do patra.
V obličeji holohlavého muže byla vepsaná naprostá nevíra. ,,Ty jsi snad vážně slabý na hlavu,“ zaťukal si málem na čelo, prsty teď drtě Semirův loket. ,,To si jako myslíš, že tady můžeme zůstat, když ta malá děvka zmizela? Jestli ji David nedostane, tak jsme v řiti, chytráku. Za dvacet minut tady budou policajti, takže odtud musíme vypadnout.“
Nehty mladého komisaře se zakously do látky mikiny. Tak tohle nedomyslel.
Derek se zdál být jeho vyjeveností vytočen k nepříčetnosti: rozčíleně Turkem zacloumal: ,,Ty budeš ještě zdržovat? Už jsme ztratil dost času tím, že jsem tě musel hlídat. Taky si musím zabalit! Tak laskavě padej do sklepa a zbav nás té přestárlé turecké špíny, cos přivezl. S sebou je vzít nemůžeme.“
Komisař udělal krok dozadu, vrávoraje pod tíhou sdělení, které mu vrazilo do prsou. Ne… Ne! Tohle ho ani ve snu nenapadlo!
Přejel si dlaní přes obličej, jenž získal na nezdravém olivovém odstínu: tohle není možné, přece po něm nemohou chtít, aby ty ženy, které sem sám zavezl a jejíchž životy mu byly svěřeny do rukou, chladnokrevně popravil?!
,,Co je?!“ Neukönnig dával svou touhu, aby Semir po zastřelení Turkyň přiložil hlaveň pistole i k vlastnímu spánku, až příliš jasně najevo. ,,Něco se ti nelíbí? Holt jsi nám to zavařil, tak máš smůlu! Ty ženský by nás zdržovaly a nemáme pro ně místo. Tvůj problém – táhl ses do Německa zbytečně, za mrtvoly ti nezaplatíme ani cent.“
,,Počkej…“ Gerkhanovi si třásla ruka i hlas, když pokládal dlaň na paži Němce, který sebou pod tím dotekem křečovitě trhl a zamračil se ,,Taky se musím zabalit a pak…“ polkl ztěžka, jak se v hlubokém zoufalství snažil vymyslet plán. ,,Je škoda zabít je hned. Říkáš, že David za tou blondýnou jel, ne?“ Počkal si na Neukönnigovo mrzuté kývnutí a pokračoval. ,,Tak… tak snad mám čas! Pomůžu vám nosit věci do aut, připravíme se k odjezdu: a teprve až se David vrátí s tím, že holku nedostal, zabiju ty mé. Uznej,“ vystřelil rychle, vidouce, jak se muži kroutí pysky, ,,že oddělat je hned teď by bylo plýtvání! A David by tě nepochválil.“
Derek zaťal zuby: bylo velmi dobře znát, jak mu fakt, že musí s Turkem souhlasit, nedělá dobře. ,,Budiž,“ kývl pak s kyselým výrazem. ,,Dám ti čas. Ale teď makej, Bayrame. Máš co napravovat.“

Táhl se s přetěžkou bednou docela sám: nikdo mu nenabídl pomoc, všichni byli sami zabraní do vlastní práce, létaje sem a tam, snášeje do haly k autům co nejvíce vybavení. Kdyby se mohl Semir soustředit, viděl by zlobné výrazy, co k němu vysílali a kapky potu, který se jim perlil na čelech. Jenže Turek byl až příliš zabraný do truchlivých úvah, pro něž ani nevnímal, že mu váha truhly málem trhá vazy v pažích.
Co jsem to udělal? Bědoval v záhybek mysli, nešťastně si v temnotě svědomí skrývaje tvář do dlaní. Jak mě nemohlo napadnout, co se stane, když to děvče odjede?!
Ač si pokládal tyto otázky, odpověď na ně znal.
Tolik se bál, že se mladé novinářce něco stane, že v pokusu o její záchranu vypnul veškerou svou racionalitu. Jenže co teď?!
Semir spěšně uhnul Alanovi, který se s brunátnými lícemi prohnal kolem s pěti igelitkami v rukách.
Hrůznost jeho rozhodnutí, jež bylo stejným způsobem ospravedlnitelné pro zoufalou snahu o záchranu cizího mladého života, jako žalovatelné pro vraždu, ho dostávala na kolena. A děs se umocňoval tím faktem, že teď nemohl nic ovlivnit, leda v sobě vykouzlit zbožné přání.
Jenže co si přát?!
Pokud dívka unikne, patrně přežije… ale deset mladých žen, zcela bezmocných a ztýraných dlouhým pobytem tady, jeho vinou zemře. Vinou policisty, který je měl chránit. Nehledě na to, že zpráva, kterou poslal po Tereze šéfové, bude bezcenná – o víkendu už bude tato budova prázdná, žádné setkání s Glessem se neuskuteční.
Pokud ale David Terezu chytí…Semir se u té úvahy zachvěl, budou to Turkyně, kdo si zachová život, zatímco Wox…
Neměla by šanci. Beznadějí jatý komisař si nemohl nic namlouvat. Jestli se dívka dostane Geiselnehmerovi do rukou, zemře. To byla jistá věc. Nikdo se s ní nevrátí sem, nikdo jí nedá druhou šanci.
Byla to strašlivá matematika, strašlivá už pro nezúčastněného, natož pro nebohého policistu, který byl v dění na scéně namočen až po uši.
Jeden život proti deseti.
Jedna jemu velmi milá blonďatá bytůstka, která sotva začala žít, proti deseti ženám, k nimž neměl žádný vztah – ovšem které sem přivezl právě on a proto za ně nesl odpovědnost.
Jedna strana rovnice bude dnes smazána, její existence popřena.
Děsil se momentu, kdy by mu David řekl, že je novinářka mrtvá. Jenže takřka stejně tak se obával chvíle, kdy by musel vzít do ruky pistoli a jít Turkyním ukrátit životy.
Co měl dělat? Co si přát?
Za koho se modlit…?

Kolem něj se prohnalo několik postav: ta poslední, Březina, ho pleskla do ramene. ,,Pojď!“ otylý Čech měl ošklivou tvář napjatou očekáváním. ,,David se vrací! Viděli jsme ho z okna!“
Srdce Turkovi vynechalo: tak tedy ortel je tady…
Než se stačil vzpamatovat, muži mu zmizeli z dohledu.
Když kráčel po schodech dolů, musel se přidržovat zábradlí ve strachu, že ho neposlechnou nohy: v uších mu hučelo a tepny se mohly přetrhat, jak pumpovaly horoucí krev do celého těla.
Prosím, zažadonil v duchu, aniž věděl, o co přesně.
Snad o tu nejnepravděpodobnější, zázračnou možnost, že David dívku sice lapil, ale přivlekl ji zpátky živou. Jenže v tu sám nevěřil.
Noha mu na podlahu dopadla ve stejnou chvíli, kdy do místnosti z garáže vešel David, obklopený hloučkem překřikujících se mužů: zjizvený obchodník s bílým masem a bledý policista se na moment střetli pohledy, aby David ten svůj se zavrtěním hlavy odvrátil.
,Tak co se stalo? Máme čas?“ Alan na šéfa nervózně zíral. ,,Hele, řekni už, dostali jste ji?!“
,,A kde je Marián?“
Až po těch Derekových slovech si Semir uvědomil, že Hovorka celou dobu chyběl: tíseň ho zmáčkla natolik, že mu vůbec nedošlo, že právě mladý slovenský medik se Davidovi stal parťákem v honu na nebohou raněnou novinářku.
,,Mari je v autě.“ Poprvé promluvil Geiselnehmer, hlas neuvěřitelně klidný a vyrovnaný: sundal si sněhem obalené tmavé boty a zamířil ke křeslu. ,,Nechoďte za ním, potřebuje být chvíli sám. Není mu dobře.“ Odmlčel se.
,,Tak chytili jste ji, nebo ne?!“ poplašený výkřik s podtónem pisklavé paniky vylétl z mladého Turka, jemuž na těle vyvstal pot: už v té šílené nejistotě nemohl vydržet ani vteřinu. ,,Řekni nám to!“
David mu věnoval upřený pohled, dlouhý a vážný. Pak otevřel ústa.


Pryč…
Musela pryč.
Aniž si to uvědomila, ty části jejího mozku, které se staraly o přežití samotného organismu, si to uložily jako první, nejdůležitější premisu, potlačuje všechno ostatní. Musela pryč.
Myšlení se já v rámci sebezáchovy zredukovalo na jednoduché příkazy.
Čím dál od šedé budovy, kde ji potkalo tolik bolesti, tím lepší.
Čím blíž k bílé služební Oktávii, tím lepší.
Bez schopnosti racionálně uvažovat se drala dopředu, s námahou se probojovávajíc hlubokými závějemi: zírala přitom na jediný bod. Její Oktávie. K té se musela dostat…
Ztratila rovnováhu a upadla, boříc se obličejem hluboko do sypké, ledové hmoty: trpitelsky přivřela oči a hrabala se dál, uboze lezouc po čtyřech. Musela kupředu.. Útěkem ztýrané dívky roztrhané pole sněhu značily rudé kapky krve.
Podařilo se jí zvednout: zlomenou ruku přidržovanou u těla zdravou pravačkou, vlekla se dál, cíl stále blíže a blíže. Už jen třicet metrů…
Nevnímala bolest, jež střílela do těla z roztříštěné vřetení kosti, nebyla si vědoma toho, že jí z hrdla vyráží zbědované vzlykání.
Existovala jen bílá Oktávie.
Nic jiného…
Za jejími zády se ozval výkřik: krátký, ale i tak nasycený hněvem.
Pouze přimhouřila oči a vrávorala dál. Jen dvacet metrů, již jen dvacet metrů k záchraně….


,,Stůj, už ji nestihneme…“ David chytil Mariána, který se chystal rozběhnout přes dlouhé sněhové pole, za loket. Se zaťatými čelistmi pohlédl ke Škodě, za jejíž volant se právě hroutila její blonďatá majitelka a pak mladíkem trhl směrem dovnitř. ,,Vezmeme si auto. Pojď, půjdeš se mnou…“
,,Neměl bych raději…“ plavovlasý medik poslušně běžel za šéfem, zrakem ovšem přitahovaný k na zemi spočívajícímu Turkovi a krvavý skvrnám, jež se utvořily na betonu pod jeho hlavou, ,,zůstat s ním?“
,,Už ses na něj díval, že mu nic není, ne?“ David už seděl na místě řidiče a strkal klíč do zapalování: přesto se na ponoukání slovenského přítele ještě jednou ujistil, že je o Bayrama postaráno. Když spatřil, jak ho Derek s Alanem zvedají a táhnou směrem ke dveřím, úlevně vydechl a nastartoval. ,,Chci, abys se mnou šel ty, Mariáne.“
Mladík jen polkl a připoutal se s předtuchou, že je oba čeká divoká jízda: to již vůz couval z garáže, aby jeho kola divoce zahrabala ve sněhu a vrhla auto dopředu. ,,Co… co chceš dělat, jestli ujede?“
,,Neujede.“ I přesto, že byla jeho kůže o pár odstínů tmavší než u většiny Němců, objevily se Davidovi v obličeji narůžovělé fleky: jen ty prozrazovaly do morku kosti sahající vztek napovrch klidného muže.
Marian raději zmlkl a oběma rukama se chytil sedadla.
Ač měla pěkný náskok, bílá Oktávie už byla takřka na dosah: zdálo se, že má škodovka problém udržet přímou stopu. Každou chvíli vyjela tu na levý, tu na pravý kraj vozovky, takže se málem zabořila do sněhu: přesto však zvládla opustit silničku, již používali v podstatě jen oni a napojit se na obyčejnou okresku. Auto na řádně prohrnutém povrchu poskočilo směrem k nedaleké výpadovce na dálnici, která by ho po pár minutách jízdy zvedla přímo do středu Kolína.
,,Drž se, Mari.“ Tmavovlasý dupl na plyn a škodovka byla opět rázem nadosah: mohli vidět malou novinářku, jak se i s na tu dálku dobře rozpoznatelnou hrůzou v očích otáčí směrem k nim, aby se znovu pokusila ujet. ,,Dobře… a teď ji dostaneme.“ David zkousl ret. ,,Drž se dobře!“
Obě auta se řítila k lehce vynášivé zatáčce: a přesně to místo si Geilselnehmer vybral k tomu, aby začal předjíždět, dostávaje se na úroveň dívky. Ta, úzkost ve tváři, křečovitě svírala volant a s modlitbou v duši prosila motor o vyšší výkon…
David stočil řízení doprava, narážeje do boku škodovky: spatřil jen, jak blondýna otevírá ústa ve výkřiku a pak už Oktávie přelétla přes nahrnutý sníh na kraji vozovky a pravou stranou sklouzla po nízké mezi dolů…
,,Říkal jsem, že neujede.“ zatímco Hovorka vydýchával srážku, tmavovlasý dupnul na brzdu, odstavuje auto u pod sněhem takřka neznatelné krajnice. ,,Pojď, honem…“

Opatrně, aby nepoklouzli, seběhli nevelký kopeček: David vepředu, nervózní medik o dva tři kroky za ním. Zdá se, že nemuseli spěchat. Auto stálo zcela nehybné, zabořené ho hlubokých závějí, malinko se nakláněje na pravou stranu. Tu však Geiselhnehmer nechal zcela na pokoji: přiskočil k levým předním dveřím a trhl jejich křídlem s prudkostí, jež je málem vyrvala z pantů.
Dívka ležela obličejem na volantu, tiše, odevzdaně vzlykajíc: když byla prolomena chabá ochrana jejích ani ne zamčených dveří, pomalu zvedla hlavu a popotáhla, v hlase největší zoufalství. ,,Promiňte… prosím vás, promiňte!“
Jediným chvatem, tak rychlým, že by nestačila uhnout, ani kdyby chtěla, popadl David Wox za vlasy a smýkl jí ven z auta do sněhu u svých nohou. ,,Posrala sis to, holčičko. Gless ti chtěl dát šanci.“
Zavrtěla hlavou, polykaje vlastní slzy. ,,Od…pusťte mi to,“ vysoukala ze sebe, pokoušejíc se muže chytit za nohavici kalhot. ,,Prosím vás… odvezte mě zpátky! Já… já už budu hodná! Budu hodná… sli…slibuju…“
Znechuceně odkopl její ruku. ,,Na to je pozdě.“ Přiklekl k novinářce a bez rozpaků se prohrábl jejími kapsami. ,,Ale, copak to tu máme?“ vylovil párek černých vlněných prsťáků, jež měly ochránit drobné Tereziny dlaně před mrazem: David pro ně však v mžiku vymyslel daleko jiné uplatnění. ,,Otevři pusu, dělej!“
Dívka se beznadějně pokusila uhnout. ,,Ne!“ zavřeštěla a, opřena o lokty, učinila pohyb, jakoby se chtěla posunout dozadu a uniknout. ,,Prosím… prosím! Já nechtěla pryč, on mě donutil! Gerkhan mě donutil! Já tam chtěla zůstat…“
,,Ta už je úplně na sračky, neví, co žvaní,“ otočil se David na nad ním bezradně postávajícího blonďáka, načež se opět zaměřil na děvče: tentokrát mu bez ptaní stiskl bitím nateklé čelisti a vrazil mezi ně obě rukavice, jednou rukou si přitom škubající se Wox přidržuje. ,,Tak…“ prsty roubík napěchoval do Tereziných úst natolik surově, že se jí látka drala málem až do jícnu. ,,Mhhhhm!“ Novinářka se, oči vykulené šokem z takové brutality, prohnula, jakoby se měla začít dávit: tu ji David chytil pod krkem, skláněje se až k její tváři. ,,Zkus to vyplivnout,“ zavrčel v temném varování, ,,a vyrvu ti oko.“
Strnula hrůzou, dýchajíc jen nosními dírkami: prsty, jež tolik toužily vytrhnout odporný, dusící obsah z úst, zatínaje do namrzlého sněhu.
,,Ok…“ David se zvedl. ,,Pohlídej ji, já jsem hned u tebe.“
Hovorka přítele poslušně vystřídal: pro jistotu obě dívčina zápěstí lapil do svých dlaní, pečlivě se přitom vyhýbaje pohledu do jejích strachy vytřeštěných modrých duhovek.

Obchodník s bílým masem nechtěl nechat medika dlouho čekat: sehnul se tedy do kufru služební Oktávie, aby si pečlivě prohlédl její obsah. S uspokojením vytáhl z lékárničky to, pro co si přišel a kolem pasu si uvázal tažné lano: jeho pozornost pak upoutal tmavě modrý sportovní batoh. Zapátral i v něm, v mžiku zvědavě otevíraje dívčinu peněženku, aby si v ubohé krádeži strčil do kapsy trapných deset Euro,veškerou Terezinu finanční hotovost. Zkřivil ústa, když spatřil novinářský průkaz: na fotce s popiskem Die Welt se blondýnka usmívala, tvář rozzářenou jako někdo komu se splnil sen… David se ušklíbl. Nelhala jim… ale stejně má smůlu.
Při pohledu na batoh mu přišel na mysl zajímavý nápad: velmi spokojen kufrem práskl a vrátil se k Hovorkovi, hlídkujícímu u nehybně ležící novinářky. ,,Podrž jí hlavu, Mari.“
Muž ho beze slova poslechl a to právě včas: jakmile Wox spatřila, že David z kapsy vytahuje dlouhý pruh lékařského škrtidla, počala sebou hystericky zmítat.
,,Řekl jsem, drž ji!“ Geiselnehmer zaťal zuby a bleskově, leč přepečlivě obtočil pružným materiálem dívčinu hlavu tak, že jí zacpal ústa, bráně jí zbavit se roubíku. Přes ohavný tlak na oteklý obličej se Tereze zračila ve tváři drobná úleva: nezačal ji rdousit, jak se obávala…Jenže naivní víra v jeho milost se obrátila v paniku, když jí David chytil krk do z provazu utvořené oprátky.
,,Neboj se…“ přitáhl lano z čirého pobavení nad tím, jak sebou blondýnka zaškubala. ,,Holkám kravaty nesluší.“ Hbitě jí popravčí smyčky zbavil a provaz natáhl. ,,Teď ji otoč na břicho, prosím tě…“ Když tak přítel učinil, tmavovlasý použil tažné lano k tomu, aby pečlivě svázal novinářčina zápěstí, pro jistotu utahuje pevné smyčky až nad lokty: přesvědčil se o dokonalosti sevření a spokojeně kývl. ,,No fajn, to bychom pro začátek měli…“
,,Co chceš dělat?“ Hovorka mluvil tiše. Třásl se zimou a v duchu se modlil, aby byl tenhle proklatý úkol za ním. ,,Co teď s ní?“

,,To hned uvidíš.“ David se sehnul k dívčiným ramenům a vytáhl vyjevenou redaktorku nahoru: rázným pohybem jí pak mrskl směrem k předku bílé škodovky. Dívka vyhekla při tvrdém dopadu, zůstávaje bezvládně ležet břichem na studené kapotě. Lapala po dechu.
,,Bayram…“ stoupil si Geilselhemer hned za o auto přehnutou Terezu, ,,se asi moc nepředvedl, když mu dokázala utéct. Já jí ukážu něco jiného, nebude moct dát nohy k sobě. Chytni ji za vlasy!“
,,Mhhhhhhhm!“ Jeho slova naneštěstí slyšící Wox zakvílela do roubíku, okamžitě se pokoušejíc zvednout: opětovně sražena tváří na ledový plech se jen bezmocně rozvzlykala v předtuše nevyhnutelného utrpení.
,,Dave…“ Na druhé straně vozu, přímo proti šéfovi stojící Hovorka se natáhl a namotal si na pěst pořádný pramen redaktorčiných plavých vlasů: naříkající dívka, jíž teď David rozkopl kotníky od sebe, ležela zcela bezbranná, bez možnosti vstát.
,,Počkej, Mariáne.“ Geiselnehmer se hrudí přitiskl k Tereziným zádům, užívaje si její třas a vzlyky. Už se nevzpínala, ležela odevzdaně, bez boje. Jen plakala. ,,Za chviličku, jo?“ Vyhrnul přes kapotu v pase zlomené Wox, kterou ani nenapadlo začít kopat, cípy kabátu až k lopatkám. Rukama ji chytil za boky, sám sebe rozdrážďuje otíráním těla o jemu do moci daná dívčí stehna. Pak, aniž by se novinářce přestal mačkat na zadek, sjel dlaní k zipu vlastních tmavých džínsů.
,,Davide, nedělej to!“ Hovorka se nervózně ohlédl. ,,Neblbni… tohle je normální silnice! Každou chvíli tady někdo pojede, jsme ani ne deset kiláků od Kolína… neriskuj to!“
Muž se zastavil v půli pohybu, čelo svraštělé nesouhlasem. ,,No a co? Jsme pod mezí, z cesty nás nikdo…“ jednou rukou si přidržoval již rozepnuté kalhoty a druhou štípl dívku do stehna, ,,neuvidí.“
Medik s rostoucím nesouhlasem a obavami sledoval, jak jeho nadřízený nechává klesnout tmavé rifle nad kolena a začíná se věnovat džínsům hrůzou se třesoucí dívky. ,,Davide…“ snad to byla prosebnost v jeho hlase, co Geiselnehmera donutilo ještě jednou zvednout zrak. ,,Prosím tě, neriskuj to. Ze silnice jde poznat, že tady sjelo dolů auto: je tu celkem provoz, někdo zastaví, půjde se podívat… a tohle,“ ukázal bradou na přes kapotu přehozenou blondýnu, ,,nikomu nevysvětlíš.“
Tereza již nebyla ve stavu, kdy by vnímala význam slov: přitisknuta ke studenému plechu, vnímala jen rostoucí bolest v oteklé, do modra již cele zbarvené tváři a tlak na stehnech, který se pomalu, neochotně začal zmírňovat.
,,Máš pravdu,“ přiznal Geiselnehmer narad a prsty si zapnul již zase vytažené kalhoty. ,,Za to nám tahle šmíra nestojí.“

Značnou úlevu pocíťující Hovorka sledoval, jak se muž plně narovnává, aby pak uchopil blondýnku v pase a opět jí smýkl do sněhu.
,,Běž do auta, ano?“ Tmavovlasý se posadil za svou mladou oběť, vytáhl si ji do náruče a sevřel boky novinářky, jež se nebránila již ani náznakem, mezi svými stehny. ,,Dones tažné lano, mělo by být v kufru. Ať žije povinné vybavení…“
,,Ok. A pistoli?“
David se posupně usmál. ,,Sám jsi říkal, že jsme jen deset kiláků od Kolína, Mariáne. Bůhví, kousek od nás někdo může venčit čokla a uslyší nás. Provedeme to jinak.“
Wox se nemohla hnout, ani kdyby chtěla: přivírajíc oči, soustředila se teď hlavně na pravidelné nádechy nosními dírkami. Rukavice, natlačené až do krku, ji dráždily a nutili k dávení. Situace se pro ni stala zcela nečitelnou: již nebyla schopna rozklíčovat, co asi znamená tohle interrmezo zdánlivého klidu ani to, že ji už nikdo nebije. Chtějí ji snad vzít zpátky? To byla snad jediná myšlenka, zbožné přání, k němuž se zoufale upnula. Vlastně věděla jistě jen to, jak strašně se jí ulevilo, když unikla bolestivému znásilnění. ,,Mhhm..“ zkusila zbědovaně zaprosit, ale přerušil ji Hovorkův návrat.
,,No… co teď?“
,,Zvládneš,“ David omotal dívce ruce kolem hrudi a mezi nohama ji stiskl ještě silněji, připomínaje tak pavouka vysávajícího do pavučiny zapletenou mušku, ,,jí svázat kotníky? Ale pořádně, Mariáne. Aby za ně mohla třeba i viset a nevypadla z toho.“
,,Zkusit to můžu…“ Marián klesl na kolena vedle natažených dívčiných nohou, obě je rovnaje k sobě.
,,Pořádně to přitáhni kolem bot, ty nesmí za žádnou cenu ztratit. A ať ti zbude kus provazu volně…“ Geiselnehmer s potěšením sledoval, jak si medik s jeho zadáním šikovně poradil: netrvalo ani čtyři minuty a blondýniny kotníky byly pevně chyceny do spleti surově utažených smyček. ,,Ukaž, já na to ještě mrknu…“ nechal opět vyheknuvší děvče padnout zády do sněhu a sám se přesvědčil o kvalitě svázání. Mohl být spokojen. Z tohohle se nedostane. Zbytek provazu, asi dva a půl metru, které Hovorka poslušně nechal volně plandat, provizorně obtočil kolem dívčina kolena. ,,Tak mi ji pomož zvednout, Mariáne. Naložíme ji.“

K nemalému údivu mladého lékaře si přítel napřed na záda hodil tmavomodrý batoh, pak si nechat podat pomocnou ruku a za moment již oba muži zcela dezorientovanou novinářku napůl strkali, napůl vlekli po sněhem zasypané mezi nahoru k autu.
,,Je čistý vzduch, že jo?“ David ztěžka dýchal, čelo orosené: dostrkat malátnou, síly již zcela zbavenou Terezu na silnici nebyl žádný med. Když blonďák kývl, rychle s děvčetem mezi sebou vyrazili k autu a rovnou k jeho dokořán zející zadní části. ,,Předkloň se.“
Bez odporu se sklonila tváří vstříc dnu úložného prostoru jejich vozu: cítila, jak ji kdosi popadl za pas a vsunul ji dál, zatímco druhý pár rukou jí zvedl a dovnitř strčil i nohy. Ležela v poměrně malém prostoru zkroucená, kolena zmáčknutá u hrudi. ,,Mhhhhm…“ vzlykla, mžouraje na oproti šedivé obloze se rýsující tváře svých uchvatitelů. Prosím, vezměte mě zpátky. Už budu hodná, vážně bude hodná! Nechtěla jsem utíkat. Vůbec jsem odtud nechtěla! ,,Mhmmmm…“
,,To by bylo.“ Aniž by se dívce dále věnoval, David kufr s třísknutím zavřel a přešel k předním dveřím, tentokrát klesaje na místo spolujezdce, modrý batoh na klíně.
Pobledlý Hovorka se usadil za volantem a podíval se příteli do tváře. ,,Kam mám jet, Dave? Domů?“
,,Ne. Chci, abys zajel…“ Geiselnehmer se pousmál a naklonil až k mladíkově uchu, rty se jemně hýbající v šepotu.
,,Co tam?“ oddálil se medik od jeho úst. ,,Chceš ji pověsit v lese?“
,,Něco lepšího. Ale nech se překvapit.“

Auto se pomalu rozjelo a jeho řidič si dával velký pozor, aby byla jízda zcela bezpečná, opatrně přejížděje sněhové jazyky i ledové plotny.
,,Zastav mi..“ Když vůz zajel do hradby tmavého háje, majícího bílý nádech naducané mrazivé pohádky, David si vynutil přestávku, vybíhaje i s batohem ke kraji cesty.
Hovorka setrval v mlčení a naslouchání. Po dívce nebylo ani slechu.
Vzdychl a jeho prsty skříply kůži volantu.
Proklatě… nechtěl to vidět. Nevadilo mu, když je David zabíjel, ale… nechtěl u toho být. On byl doktor, sakra, ne součást popravčí čety. Měl ty holky prohlížet a starat se o ně: byl proto rád, že mu vždycky dovolili, aby se ve chvíli potrestání nějaké vzpurné holčiny ulil do svého pokoje. Unikal tomu všemu. Doteď.
Znova se zaposlouchal.
Ticho, které v autě panovalo, ho pomalu začínalo plnit nadějí: třeba už je mrtvá, zadoufal. Jeli jsme už docela dlouho a ona je tam zmáčknutá: možná se udusila! Nebo vdechla vlastní zvratky. Tak či tak, byl by pokoj…
Bylo by to pro nás jednodušší.
V ten moment se vrátil David, batoh pro změnu odhazuje na zadní sedadlo, aby po připoutání se na místě spolujezdce odbyl přítelovy otázky spikleneckým ,,uvidíš.“
Vůz se znova rozjel a tentokrát vytrval bez zastavení až do cíle. Zasněžená, ledovkou v těch místech pokrytá vozovka auto zavedla ke slepému rameni nedaleko tekoucího Rýna: záliv teď ležel pod tlustou, vše znehybňující vrstvou ledu.
Bylo to to samé místo, kde se před několika měsíci nedobrovolně vykoupal Tom Kranich, když mu Spravedlivý umístil pod auto bombu. Na dně hlubokého koryta dosud spočívalo několik z luxusního Mercedesu ulomených součástek. To ale nikdo z trojice, která sem přijela, nemohl tušit.
,,Tady je v létě taková cesta, tam zajeď. Nezapadneš, neboj. “ navigoval David, ukazuje na i bez jeho rad jasně viditelnou průrvu mezi stromy na břehu. ,,Ještě kousek… ať nás nikdo nezahlédne. Jo… tak, to stačí.“
Motor ztichl.
Marián zíral před sebe, neodvažuje se přemítat, co bude dál.
,,Konečná!“ Geilselnehmer se jen usmál tomu, že se po výstupu propadl po kolena do závěje: raději se vrátil zpět na cestu. Dal ruce v bok a rozhlédl se: bylo tu krásně. Krajina kolem nich jakoby dřímala, jak malé údolíčko zaplnil zimní klid a mír: řeka tu spala a od jejích boků se v pásu táhl les tmavých těl bezlistých stromů.
Kdesi nad ním zakrákal havran: trhl sebou, berouce to jako znamení. ,,Tak pojď, Mariáne – a vezmi ten batoh. Ať to máme z krku.“
Medik zase poslechl: natáhl se pro modrý ruksak, aby vydechl, když zjistil, že zavazadlo značně ztěžklo a při pohybu se z něj ozval ostrý zvuk srážejících se hran kamenů. Nasucho polkl. Začínal tušit, co se bude dít.

David již otevřel kufr a doktorovi kleslo srdce ještě hlouběji, když na něj z hlouby auta zoufale zamžouraly vyděšené, strachy přímo obrovské ocelově modré oči.
Popadl ho vztek. To nemohla umřít po cestě, sakra? Musela jim to tak komplikovat? Jim všem?!
,,Fajn… pak to za mnou zavři.“ David lapil dívčiny kotníky a potáhl za ně novinářku ven, mimoděk ji tak surově obraceje na břicho.
,,Mhhhhhhhhhhhh!“ nesouhlasila, zmatena tím, kde se nachází: její prožitou hrůzu i surovým násilím značně omezené myšlení však ještě rozhodně chápalo, že toto ani náhodou není místo, odkud utekla. ,,Mhhhhhhhhm!“ strach, který ji popadl, byl z řádu nejhoršího: mrazil, mučil pařátem zatnutým do žaludku. Zazmítala se. ,,Mhhhhhhm!“
Muž se přikrčil a přehodil si její nohy přes rameno, aby pak pomalu, potácivě vstal, funíc jako vzpěrač: vyděšená novinářka mu visela přes rameno jako půlka skoleného zvířete přes řezníka. Příměr seděl, v obou případech se jednalo o muže, kteří ve svém břemenu viděli jen flák masa.
,,Krucinál..“ David se napřímil, zhluboka dýchaje: Wox nebyla žádné peříčko a když se pokoušela, zcela vystresovaná, z jeho rukou dostat, zdála se být ještě těžší. ,,Přestaň! I za tohle ti to oko vyrvu!“
Výhrůžka opět zabrala, takže si muž mohl již zase nehybnou dívku chytit lépe: jednou rukou sevřel její lýtka, prsty druhé dlaně zaklesl za novinářčiny džíny. Visela hlavou dolů, zcela bezmocná: i přes vlastní tlustou bundu a její kabát cítil, jak jí v hrudi skáče zběsile tlukoucí srdce. ,,Mari, tudy, ne tam. Tahle je moc na očích, mohl by nás vidět někdo ze silnice. Obyčejně dělají ještě jednu a ta je za zákrutem. Tam je to lepší.“
Moc dobře věděl, na co stále bledší Hovorka civí.
Uprostřed koryta byla v ledu rybáři vysekaná okrouhlá díra, průduch pro ryby.

Kráčeli za sebou, napřed David a opět až za ním lékař, jenž se nemohl odrhnout zraky od děvčete: viselo přehnuté před široké mužské rameno, bezvládně zmítané každým Geilselnehmerovým krokem. Plakala a sem tam sebrala sílu, aby se pokusila zvednout a čelit medikovi prosebným pohledem: snad již také počínala tušit, k čemu se schyluje.
,,Vidíš?“ v tónu tmavovlasého byla ve chvíli, kdy zašli za zatáčku a on ukázal bradou na zamrzlou vodní hladinu, nepředstíraná radost. ,,Říkal jsem, že sekají i tady.“
Zamířili teď přímo k řece. Hovorka byl rád, že děvče přece jen neví, o čem přesně spolu hovořili. Jistě by se pak více bránila… a to už by bylo na jeho nervy moc.

Pod nohama jim zaskřípal led: Wox sebou při tom zvuku trhla a vychrlila ze sebe záplavu ubohých, zcela nesrozumitelných citoslovcí, dušena do krku vraženými prsťáky.
Po tváři, tak oteklé a odporně modré, že se na ni nedalo dívat bez nechuti, se jí koulely slzy. Až se člověk diví, kde je ještě bere, napadlo Mariána.
Kráčeli pomalu, v rozestupu: led vyluzoval zvuky vpravdě podivné, tu strašidelné ťukání, tu dlouhé kvílení spojené s nepříjemným praskotem, jinde byl zcela tichý.
David se zastavil pár stop od vysekané díry a dívku beze všech skrupulí pustil dolů prostým uvolněním sevření. Padla po jeho pravé straně s odporným žuchnutím, hned se s bolestným kňučením kroutíc do zmučeného klubíčka. ,,Mhmm!“ Tereza sténala, oči v opuchlé tváři přivřené, ucpaná ústa pod roubíkem zkřivená v utrpení, cítíc bolest v každičké části těla.
,,Ten batoh, Mariáne…“ David sáhl po blonďákem podaném ruksaku a volný konec lana, doteď volně omotaný kolem jejího kolena, pečlivě, přepečlivě přivázal pro jistotu za oba popruhy, aby je raději ještě provlékl úchytem nahoře. Trhnutím vyzkoušel pevnost uzlů a pak se obrátil na přítele. ,,Dobré řešení, ne? Tady ji nikdo nenajde minimálně do jara.“
Hovorka se kousl do rtu, těkaje pohledem mezi Geiselnehmerem, spokojeným s dosavadním provedením plánu a novinářkou: hrůzou pološílená Wox, konečně pochopivší osud, jenž jí byl uchystán, sebou nezřízeně cloumala v marné snaze zbavit se pout. ,,No…“ přešlápl, očima zíraje teď již jen na přes roubík kňučící Terezu. ,,Davide, já nevím… nechceš ji ještě předtím…?“
,,Prosím,“ pousmál se muž zle. ,,Můžeš to zkusit. Můžeš mi říci jak? Když ji podřežu,“ Wox při těch slovech ze sebe vyloudila strašlivé zakvílení, dál se pokoušejíc získat svobodu škubáním, ,,budeme celí od krve, takže kdyby nás na cestě zpátky zastavili poldové, máme problém. A pak, zůstaly by tady stopy. Ale jestli ji chceš uškrtit, máš volnou ruku, prosím!“
,,Já?“ student medicíny se vyděsil. ,,Děláš si legraci?!“

Dívka se pokusila využít momentu, kdy se muži věnovali sami sobě. Počala se v žalostném pokusu o útěk plazit po ledě směrem ke břehu, pohyb omezený surově utaženými pouty. Víc než člověka připomínala zvířátko, lovci takřka umlácené tulení mládě, jež se snaží uniknout hřebíky pobitým klackům, aniž by, dezorientováno a krvácející, vědělo, kam zamířit.
,,Ty, Mariáne.“ David byl náhle velmi vážný: chytil medika za ruku a popleskal ho po paži. ,,Proto jsem si s sebou vzal tebe. Ty jako jediný jsi tohle ještě nedělal. Jenže někdy,“ hleděl muži přímo do tou představou vyděšených očí, ,,možná budeme potřebovat, abys to u nějaké holky provedl. A já chci vědět, že to umíš.“
Chvíli oba mlčeli.
,,To ji…“ Hovorka pak uhnul pohledem a znova se zaměřil do Wox, která se dala do hysterického pláče, když se lano napnulo a váha kameny naplněného ruksaku ji nepustila dál. ,,To ji mám jako…?“
,,Ano. Udělej to jak chceš, klidně ji předtím udus. To je jedno. Jen tak, aby na nás nepřišli. Mariáne…“ David s z míry vyvedeným blonďákem, lehce trhl, ,,a udělej to rychle. Patříš přece k nám, to dávno víme! Ale potřebuji vědět, zda je na tebe spoleh i v tomhle.“
Muž mlčel, nohy rozklepané.
,,Tak uděláš to?“ Geilselnehmerova dlaň na jeho paži byla náhle jemná, povzbudivá. ,,Budu tu s tebou, hned u tebe. Pomůžu ti.“
Marián, muž, který kdysi toužil po lékařském diplomu, prkenně kývl.

Havran, který předtím tak polekal Davida, přelétl z jedné strany řeky na druhou, usazuje se na větev opadaného dubu: naklonil malou černou hlavičku, aby si obraz dvou mužů a ležící postavičky, prohlédl v lepším úhlu. Znova zakrákal a poskočil na haluzi blíže: že by mu snad z těch tvorů kynula potrava:?

Tmavovlasý se sehnul a popadl lano, aby silně zabral: Wox zavřeštěla i přes roubík, marně se pokoušeje vzepřít. Bez ohledu na její zmítání, byla po břiše tažena zpátky, ve dvou sekundách opět na místě, odkud se s námahou plazila minuty. Na ledu po ní zůstala dlouhá krvavá čára, jak jí ostrý, hrbatý led poškrábal již tak dost zdestruovaný obličej. ,,Tady ji máš,“ hodil David provaz na zem, když už byla schoulená novinářka opět u jejich nohou. ,,Nechci na tebe tlačit, ale pospěš si, prosím. Po téhle silnici taky jezdí hodně lidí… sice nás z ní neuvidí, ale nerad bych, aby si sem někdo zašel na procházku…“
Hovorka, bílý jako sníh, jímž byly pokryté okolní břehy, klekl na zamrzlou hladinu hned vedle hlavy dívky, která poplašeně sledovala každý jeho pohyb. V duchu pocítil nutkání se jí omluvit, aby se sám pokáral: kdo se omlouvá příkopu nebo kalužině, překážce, když ji překonává? ,,Tak… takže…“ zhluboka se nadechl: má jí zmáčknout krk? Nebo… jí něco kolem hrdla uvázat?
Už samotným děsem o život málem připravená blondýnka sípala, znehybněna strachy a naprostým úbytkem sil. Zírala na medika a když se ten nad ni naklonil, vyloudila ze sebe zakňučení.
Sevřel mezi prsty její nos, bráně jí dýchat. Šokovaná redaktorka na moment strnula, aby se dala do bídného odporu, kopajíc nohama do vzduchu, prohýbajíc se ve snaze vyrvat se stisku muže, který raději zíral kamsi mezi stromy. Vnímal její třas, zmítání, kňučení, jednou dlaní ji dusíc, druhou dívku drže za vlasy nad čelem, aby se mu nevyškubla. Svíjela se mu pod rukama, bojujíc marnou bitvu o život. ,,Davide…“ Hovorka schýlil hlavu a obě paže spustil podle těla. ,,Tohle.. nemůžu. Já…“
Tmavovlasý, který scénu sledoval bez nejmenší emoce, mu jen poklepal na rameno. ,Říkal jsem, že je mi jedno, jak to uděláš. Tohle sis zvolil sám. Ale na tom, abys to byl ty, trvám.“
Hovorka vstal a kývl.
Dívka u jeho kotníků slzela, lapaje po vzduchu nosními dírkami, hruď prudce stoupající a klesající. Třásla se teď tak silně, že to připomínalo agonii umírajícího, oči bez výrazu upřené kamsi do olověně tmavých nebes.
,,D-d-dobře…“ Hovorka sevřel do rukou těžký batoh a postoupil k prosekané díře: jako mládě šelmy, které tygřice učí, jak zabíjet a jemu se u toho ještě klepou nohy. ,,Takže mám?“
Tereza zavyla, v ocelově modrých očích prosbu. ,,Mhhhhhhhm! Mhhhhm!“
David zastrčil ruce do kapes bundy: byla mu zima, chtěl, aby už ta záležitost skončila. ,,Jistě!“
Ozvalo se šplouchnutí, jak masa kameny naplněného ruksaku prorazila dosud klidnou černou hladinu. Hovorka ustoupil bokem: běloba jeho tváře ponechala místo zeleni.
Lano se napjalo a Wox se zazmítala. Nebylo to nic platné. Její tělo sebou cuklo – a pak se pomalu, pomaličku začalo, taženo k zející ráně vlhkého hrobu, sunouc vstříc temné díře. Již teď polomrtvá hrůzou, byla novinářka zcela mimo smysly a rozum.
Tvář, celé tělo tiskla k ploše ledu, snažíc se zachytit o mrazivé nerovnosti, zapřít se špičkami bot o praskliny. Krev jí zalila i ty dosud čisté části obličeje, když jí namodralý led rozškrábal kůži. ,,Mhhhhhm!“
Nepomohlo to.
Nejdřív se přes okraj přehouply její nohy… a pak už to šlo rychle.
Před zrakem Davida, klidného jako ta studená zmrzlá voda pod jeho chodidly, mladinká, oči v nepříčetném strachu třeštící drobná novinářka zmizela pod hladinou. Jen pár hutných kol se rozběhlo po vodě, nad niž vystoupilo několik bublin. Veškerá památka po sotva vzniklém životě, který tu právě utratili.
,,No tak…“ Geilselnehmer oslovil zeleného Hovorku, který se, obrácen k díře zády, skláněl do kolen a trhaně dávil. ,,Je po ní a výsledek je tady nejdůležitější.“ Plivl na již opět zrcadlově hladkou temnou hladinu a upravil si bundu, neboť mu táhlo na záda. ,,Provedl jsi to dobře. Šmíry nemá nikdo rád.“



Semir v tu chvíli vůbec nevnímal reakce ostatních: netušil, zda se smějí, zda oslavují, či jsou zachmuření. Zmocnila se ho tma, tma,která ho ryla tesáky a nedovolila mu nadechnout se, když mu svírala hrdlo. V černi, jíž propadl, pálil jediný fakt, který si uvědomoval, myšlenka, která ho bude mučit jako vypálený cejch: já… já jsem ji zabil…!


Arrow


,,Dobře…“ Derek pokýval hlavou: po dlouhé době se mu ve strohé tváři objevil skutečně lidský výraz, obraz obrovské úlevy. ,,To… to zní nadějně, Davide. Myslíš teda, že se nemusíme stěhovat?“
Geiselnehmer odpověděl uvážlivě a ne hned. ,,Domnívám se, že to nutné nebude. Holka je mrtvá, čekali jsme s Mariánem u té díry ještě dalších deset minut, kdyby náhodou vyplavala… ale myslím, že to měla za sebou hned. Takže zbývá odklidit auto – a pak už se asi nemusíme bát ničeho. Tedy…“ protáhl a významně pohlédl na Turka, ,,snad.“
Jako na povel se na mladého komisaře stočily zraky všech přítomných: někdo měl ve tváři výčitku, jiný vystrašené napětí a tomu poslednímu, Derekovi, se v obličeji jasně zračil nijak neskrývaný radostný triumf.
Semir stál a mlčel.
Co měl udělat? Co měl říci, když mu i samotný dech vázl v přiškrceném hrdle? Co měl učinit za gesto, když ho směs lítosti za nebohou novinářku a nenávisti k těmto lidem svazovala jako láhev alkoholika?
Teď šlo o všechno, byl si toho vědom až příliš dobře: zrovna cítil, jak mu jejich pohledy z mimiky obličeje čtou jeho myšlenky, jak se pídí po každé známce jeho slabosti, jak rentgenují příčiny jeho selhání… a nejméně v Neukönigově případě Gerkhana v už tak vratké rovnováze podkopávalo ve vzduchu přímo visící přání, aby sám sebe hloupými slovy odsoudil k smrti.
Netušil, co říci. Přesto věděl, že promluvit musí: a ač by dychtil vykřičet všechna ta slova zášti, košatá souvětí výčitek na vraždu mladé blondýnky, musel zvolit úplně jiné věty. Nebylo to jen pro jeho bezpečnost, ale i pro mrtvou Terezu. Začít na Davida a spol křičet znamenalo vzdát se těm, kteří ji zabili a dovolit jim, aby dál existovali mezi normálními lidmi.
To nemohl připustit.
Cesta k jejich potrestání vedla skrz jeho sebekontrolu.
Nenápadně přešlápl a spíš než fyzicky, zaťal pěsti v duchu: sebral každý kousek svého vědomí, zkrotil mysl, která toužila řvát a sápat se na ně v bezmocném vzteku, ovládl pevnost hlasu a zabránil slzám, aby se mu vedraly do očí.
,,Já vím,“ zamumlal. Ze všech k němu obrácených obličejů si vybral ten nejnaplněnější trpělivostí – Davidův. Tohle byl vedoucí, s ním jediným byl ochoten mluvit, vědom si toho, že až přílišná kajícnost by byla podezřelá. Ne… zaměří se na Davida. Je to jejich šéf, oni jsou jen jeho pobočníci. Nemá se jim co zpovídat. ,,Zkopal jsem to, naprosto jsem to zvoral.“
,,Říkal jsem to! Neměli jsme mu tu holku nechat, málem nás zničil!“ Derek se vědoucně usmíval, aby se řádně zakabonil, když ho prudce zarazilo gesto naslouchajícího Geiselnehmera.
,,Já…“ Semir ztěžka polknul, ,,udělal jsem chybu… a jsem moc rád,“ snad nikdo na světě nepředvedl při vyslovení věty větší sebezapření, ,,že jste ji za mě napravili. Díky. Vám všem, co tady jste,“ teprve teď očima přejel po všech divácích této scény, ,,se strašně omlouvám.“

Derek mlaskl. ,,Mno…“ Než stačil Geiselhnehmer něco říci, postoupil dopředu, přímo proti strnulému Semirovi: dal ruce v bok, když se zastavil sotva stopu od Turkovy hrudi. ,,Myslím, že je to jasné každému. Ty nám štěstí nepřineseš, Bayrame… jsi tady sotva pár dní a už minimálně dvakrát jsme kvůli tobě měli potíže. Být po mém, jedeš zpátky do Turecka. I s těma svýma přestárlýma štětkama.“
,,Měli jste potíže?“ Gerkhan svou námitku pronesl tiše. Strach z toho, že David tentokrát Neuköniga nezkrotil a snad tak sdílel jeho názor, mu postavil chloupky na temeni hlavy do pozoru. ,,Problém byl až teď, s tou,“ polkl, ,,dívenkou. Jaký jiný? Jestli myslíš Schrödera, tak jsem vás spíš potíže zbavil, ne?“
Nikdo se neozval na komisařovu ochranu a tím mlčením povzbuzený Derek učinil ještě krok, málem se svým hrudníkem dotýkaje policistova. ,,Nemám tě rád, Bayrame.“ Holohlavý muž se patrně rozhodl zcela odhalit v naději, že dá šéf a většina skupiny na jeho instinkty. ,,Od začátku mi na tobě něco nehraje.“
Semir se ze všech sil snažil čelit pohledu tmavých očí bez sebemenšího pohnutí, ač se mu zaťaté rysy tváře málem chvěly námahou.
,,Něco se mi na tobě,“ naklonil se Neukönig až těsně k jeho hlavě, ,,nelíbí. To, jak jsi sem přišel, jak se tady chováš… Jak se ptáš, jak se tady rozhlížíš…“
Říci, že Turkovi přejel po zádech mráz bylo slabé slovo: zdálo se mu, že má celé tělo obaleno pod ledovou krustou silnou nejméně tři palce. Přesto, nebo snad právě proto se odhodlal k jedinému kroku, který byl schopen vymyslet. Jako se i malé zvířátko zahnané do koutka obrací vůči lovci s odkrytými zuby, tak tasil drápy i Semir Gerkhan. ,,Chceš tím snad říci,“ pronesl syčením útočící kobry, ,,že jsem polda?!“

Mezi muži zašumělo.
Jediní dva zůstávali zcela klidní: David a Derek.
Oči podezřívavějšího z nich se stáhly na tenké štěrbiny. ,,A víš… že mi to na mysl přišlo?“
,,Pokud máš pravdu,“ roztáhl k všeobecnému šoku rty v úsměvu Semir, ,,pak jsi v průseru. A nejen ty.“ Rozhodl se vsadit vše na jeden list. Nemohl jinak. Život je partička karet, řekla mu kdysi Wox. Nepletla se. On hodil do placu svou pikovou královnu: mohl jen doufat, že ji nikdo nepřebije.
Bleskově tasil zbraň, kterou mu Derek neopatrně ponechal a namířil ji muži do obličeje. ,,Vidíš?“ Gerkhan ztěžka oddechoval: už za to, aby viděl, jak se do těch tmavých duhovek stahují mračna strachu, tohle šílenství stálo. ,,Nemýlím se, když řeknu, že jsem tady jediný s pistolí? Kdybych chtěl… kdybych byl polda… tak jste mrtví, do jednoho.“
Neukönig stál bez pohnutí, pleť bledou, nosní dírky rozšířené, jak v šoku lapal po kyslíku.
Nikdo ani nedutal.
,,Ale já,“ Semir jediným šikovným grifem přehodil pistolí v dlani tak, že ji obrátil hlavní proti sobě, ,,nejsem polda. K vašemu štěstí.“ S dokonale vyrovnaným výrazem podal pažbu na sebe namířené zbraně právě Derekovi. ,,Jsem jen idiot, co to s tou novinářkou strašlivě podělal. A ještě jednou se za to omlouvám. Nic víc už dělat nemůžu.“
Neukönig nepromluvil – a i kdyby se snažil, slovo mu vzal David, který scéně přihlížel s jakýmsi neidentifikovatelným úsměškem. ,,To by stačilo, Bayrame. Nikdo,“ jeho tón byl tak direktivní, že se všichni mimoděk skrčili, ,,tě nepodezřívá z toho, že bys to udělal schválně. Nicméně s tou holkou to mohl být vážně průšvih.“
,,Já vím.“ Gerkhan se kousl do rtu. ,,Nedal jsem si pozor, podcenil jsem ji.“
Geiselnehmer založil ruce na prsou a chvíli i on setrval v mlčení, očividně dumaje nad dalším postupem: když po pár vteřinách promluvil, hlas měl jasný jako člověk, který našel východisko. ,,To, co se stalo, je závažné, Semire. Hodně závažné… ale zase nemůžeme zapomínat, že jsi nás vážně zbavil Schrödera. Já se určitě postavím proti tomu, abychom s tebou ukončili spolupráci. Ale,“ zvedl prst, když viděl Turkovou úlevu, ,,ten průšvih je natolik velký, že asi ještě uvážím, zda tě seznámit s Glessem už tuhle sobotu.“
,,To snad…“ Derek se nadechl. ,,Přece z toho nevyvázne tak lehce!“
Geilselhehmer, jehož sympatií k mladému policistovi si již ostatní nemohli nevšimnout, ho zcela ignoroval, stále mluvě jen na Turka. ,,Asi bys měl jít nahoru… my se tady o tom poradíme.“
Tupě přikývl a otočil se na patě, jen rád za příležitost k tomu, aby se konečně ocitl o samotě: když stoupal po stupních schodů k pokoji pro hosty, všiml si u zdi sedícího, nepřítomně před sebe zírajícího Horovky. Mladý lékař ho vůbec nevnímal, natlačený na stěnu, kolena objatá pažemi, v obličeji zeleň a bundu na hrudi znečištěnou vlastním dávením…
Semir potlačil touhu ho uhodit a zajel do své skromné místnůstky.
Měl nad čím přemýšlet.



*


Té noci nemohl dlouho usnout: popravdě oči nezamhouřil vůbec.
Nedokázal to.
Mučivé výčitky se ozbrojily dýkami a ryly mu kůži do krve, aby každý ten po hladké pleti se plazící rudý pramének vyprávěl o jeho vině. O jeho zcela neoddiskutovatelné vině.
To on mohl za to, že Tereza Wox zemřela.
Jen on.
Riskoval, vsadil vše, co mohl… a prohrál.
Jenže co bylo nejhorší, následky nesla jen ona. Naprosto nevinný mladý život zmařený - jeho rozhodnutím.
Jak seděl v křesle, zanořil se čelem do misky z vlastních dlaní, jakoby obsahovaly vodu, jíž by se mohl umýt, očistit si z těla odporné pálivé znamení odpovědnosti za tu hrůzu.
Ne, nemiloval blonďatou novinářku. Necítil k ní lásku ani žádné velké city, netoužil po ní o dlouhých osamělých večerech.
Ale někdy, když mu bylo zvlášť mizerně, s potěšeným úsměvem se upomínal na to, že se ve stejném městě pere s osudem i ta malá smělá i nesmělá holka, co tak krásně stydlivě klopila zrak, kdykoliv se jí dotkl.
A teď byla pryč.
Jeho zásluhou… jeho hříchem, který mu už nikdo nikdy neodpáře.
Chraplavě se nadechl.
Měsíc vykoukl zpoza těžkých mraků a jelikož byl úplněk, vytvořil v pokoji měkké pološero, dávaje znát obrysy jednotlivých předmětů.
Seděl nepohnutě: tělo chtělo spát, ale mysl setrvávala v plné pohotovosti, nenechávajíc ho uniknout do nezaslouženého odpočinku klidné dřímoty.
A i kdyby… před očima se mu, kdykoliv zavřel víčka při mrknutí, odehrával film příšerných úvah, které ho bodaly do žaludku a rvaly mu vnitřnosti: co se té malé asi honilo hlavou, když ji, spoutanou, odváželi v kufru do neznáma? Ještě snad doufala, že se z toho dostane… Jak strašný strach musela mít, jak moc trpět, jak děsivě dlouho se trápit. Naprosto bezmocná, bez naděje na záchranu.

Zaúpěl. Po dlouhé době zase chápal význam klišé ,,bolavého srdce“. To jeho přetékalo lítostí, lítostí tak hlubokou a mučivou, že mu vytryskly slzy.
Nechal je stékat po lících.
Strašlivě to bolelo… pálila ho skutečnost, že je na vše pozdě.
S popotáhnutím se narovnal, na plátnech víček, které mu stále odpíraly klid, teď maličko jiný snímek.


S lišácky úlisným úsměvem, který plně zrcadlil jeho spokojenost s vývojem večera, se Turek sklonil k lahvi, aby dívce doplnil skleničku pět let starým Cabernetem.
,,Ne,“ zavrtěla hlavou, pohyby již maličko malátné a nejisté, ,,už ne, děkuji... já nejsem moc zvyklá... už teď,“ zamrkala, jak ji ostré světlo lampičky bodalo do očí, ,,už teď.. toho bylo až příliš.“
Pokrčil rameny, respektoval to: mínil si ji alkoholem uvolnit a zbavit rozpaků, ne ji opít, aby mu zcela bez vlastní vůle padla do rukou. O tom, pomyslel si a s novinářčiným vděčným kývnutím zhasl lampu, takže obývák osvětlovala jen světla svíček, o tom tahle hra nebyla. Chtěl ji získal sám, bez pomoci – tak, aby si to sama přála a těšila se z jejich souznění.
A taky, slíbil si sebevědomě, se mu to povede.
Nervózní Wox lehce poposedla na samotný kraj čalouněné sedačky a rozhlédla se: nepřirozeně lesklýma očima klouzala po každé věci, co ze svého místa mohla v prostorném, vzdušném bytě vidět. Točila se jí hlava a někde uvnitř její racionální část, kterou nemohl umlčet ani nezvyklý příliv alkoholového obluzení, křičela výčitky na hloupost jejího počínání.
Polkla.
Co tady dělá s někým, o kom nic neví?
Na co... si to vlastně hraje?

Semir ji zvědavě pozoroval a pomaličku, centimetr po centimetru, se k ní na gauči přisunul: než se mladičká, nepříliš zkušená Tereza nadála,měla hlavu položenou v jeho klíně a Turkovy prsty jí zajížděly do hustých, hedvábně blonďatých vlasů.
Otřásla se: ,,tohle je šílené,“ zamumlala a sevřela víčka, užívaje si mužovy doteky. ,,Úplně... šílené... známe se... pár hodin!“
,,To už se tak někdy semele,“ usmál se svůdně a políbil ji na čelo, přitahujíc si baculatou dívku blíže k sobě. ,,Nemusíš si nic vyčítat. Ani jeden z nás.“
,,Poslyš,“ pokusila se zvednout, ,,tohle... tohle já neumím... jde to moc rychle.“ Nerozhodnost z ní přímo čišela. ,,Není to nic pro mě, nejsem... taková, abych...“
,,Uvolni se.“
Nadechla se a dlaně, co měla volně položeny na bocích, sevřela v pěst. ,,Když já nevím...“
,,Neboj se, děvče,“ chlácholil nejistou dívku, mysle, že našel pravou příčinu jejích rozpaků: ,,Andrea dneska určitě nepřijde, už přece víš, že jsme se dohodli na rozvodu. Bydlí teď u svých rodičů, taky se z toho potřebuje vzpama...“
,,Tvoje žena,“ ušklíbla se Tereza zle, ,,je mi srdečně ukradená, Semire!“
Vlastně ho zaskočilo spíš vlastní překvapení, než její reakce sama: ,,ale, ale, slečinko!“
Maličko se zapýřila: ,,no... do oka mi... nepadla,“ přiznala bez okolků a zapředla, když ji Turek pohladil po skráni. ,,Hrozně... na tebe.. žárlí, co?“ pletl se dívce při delších než dvouslovných větách jazyk, ,,to, co tam... dneska na… na stanici předváděla...! Vždyť se... rozvádíte... Nejsi... nejsi její majetek.“
To byla ovšem voda na Semirův mlýn: ,,jo, žárlivá... to Andy je,“ zazubil se. ,,Někdy vážně až moc, zbytečně si tím komplikuje život a....“
Pohrdavě odfrkla.
,,Ale no tak, je daleko,“ naklonil se k tváři ležící dívky a prstem jí přejel po bradě. ,,Jsme tu sami, tak proč se bavit o ní...“
Když se jí dotkl, mladá blondýnka ucukla, pak však pootevřela rty a vyšla jeho polibkům vstříc: oběma rukama ho přitom objala kolem krku a nechala se Turkem, aniž ho přestala líbat, zvednout, takže mu obkročmo seděla na klíně, tváří v tvář.
A proč, sakra, ne?
Líbil se jí, líbil se jí moc. Byla zvědavá.
A sama, už celé dlouhé týdny tak strašlivě samotná na všechny své smutky a útrapy.
No a pak, uvědomila si užasle, i jemu se tohle flirtování a mazlení zamlouvalo. Zaplavil ji hřejivý pocit, že to byla právě ona, kdo muži zvedl náladu, kdo u něj vyloudil úsměv a potřebu něhy. I kdyby třeba jen na jednu noc..
.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Pro protřelého Semira nebyl problém vycítit změnu jejích postojů: s úsměvem od dívky lehce odtáhl a olízl si rty: ,,No vidíš, jaká jsi šikovná holka,“ pochválil ji.
Jen se ostýchavě usmála a položila mu hlavu na rameno, stále ho pravačkou objímaje kolem krku. ,,No a tvá žena,“ pokračovala a s přimhouřenýma očima sledovala, jak Turek pije jiskřivě rudé víno, ,,jsi s ní... šťastný? Nemusíš odpovídat,“ dodala honem, maličko vyděšena vlastní, alkoholem vyvolanou smělostí.
Položil sklenku zpět na stůl a uchichtnul se: i jemu už víno lehce stoupalo do hlavy a to vydržel daleko více než pití očividně nenavyklé mladé děvče. ,,Proč bych nebyl? Byly to náhodou fajn časy, škoda, že nám to spolu nevyšlo,“ pronesl takřka lítostivě. ,,Už jsem ti říkal, že si Andrea tou svou žárlivostí komplikovala život...“
,,A komplikovala... ho tak i tobě, co?“ dokončila drobná blondýnka, lehce přitom hladíc krátké vlasy na Turkově zátylku. ,,Dovedu si... to představit: samá... neodůvodněná... podezření. Pořád něco... vysvětlovat, že?“
,,Přesně,“ souhlasil, jaksi vděčný, že mu novinářka rozumí. Rukou jí přejel po stehně: ,,říkáš to úplně přesně, Wox: v tomhle byla Andrea úplně šílená, nemohla se zbavit pocitu, že ji podvádím, nebezpečí viděla vážně v každé. Měl jsem ji rád, já ji MÁM rád, ale tohle byla jedna z věcí, proč nám to neklaplo: nemohl jsem jí přece každý den vysvětlovat, že když s nějakou holkou něco prohodím, neznamená to ještě, že s ní spím!“
Mlčela a to nejen proto, že ji víno totálně omámilo: něco jí říkalo, že se Gerkhan potřebuje svěřit, dát najevo hořké pocity, co konec jeho manželství provázely. Lepší, když teď bude mluvit, než když to v sobě zamkne, aby ho to pak trápilo pořád, pomyslela si a pokračovala v laskání jeho zátylku.

,,Ale jinak je Andrea milá ženská,“ dodal honem Turek, aby to nevypadalo, že pomlouvá: stejně však tušil, že cokoliv špatného na adresu své manželky řekne, škodolibou blondýnku tím jen potěší. ,,No, dost bylo mé ženy,“ zazubil se a opět dívku políbil: její měkké rty slabě odrážely nasládlou chuť archivního Cabernetu. ,,Čímpak,“ přimhouřil oči svůdně, ,,čímpak budeme dneska v noci pokračovat my, moje malá slečinko?“
Zaklonila se v jeho objetí a potřásla záplavou dlouhých plavých vlasů: s divokým smíchem sáhla na stůl po už takřka prázdné láhvi z čirého skla a rozverně ji v napnuté paži zvedla do výše. ,,My si připijeme,“ zavřískla nadšeně, jazyk popletený vínem. ,,Na Andreu a její nový život se starým jménem!“
Semir se pousmál její opilé živelnosti, sám jaksi omlazen a pobaven uličnickou rozjíveností toho pod kůží tak stydlivého nevinného dítěte. ,,Tak tedy na Andreu,“ kývl a místo cinknutí sklenic si přitáhl Woxiino mladé tělo co nejblíže k sobě, prsty nedočkavě zajížděje pod lem dívčina trička. ,,Ať se jí daří a má se alespoň tak dobře, jako se teď budeme mít my...“



Měli jsme si raději připít na sebe, pomyslel si hořce.
Pak by to nedopadlo takhle.
Odpusť, Maličká. Vím, že nemůžeš… vím, že to nejde, ale odpusť mi, prosím.
Nadechl se jen s námahou a vstal, aby obkroužil pokoj, noříce se hlouběji a hlouběji do svých trudných myšlenek.


*


Snad to byly právě temné kruhy nevyspání pod policistovýma očima, které si David vyložil jako známky kajícnosti a přičetl mu je k dobru: každopádně Turkovi za dva dny poté, co přestalo tlouct Woxiino srdce, oznámil, že se po dlouhém přemýšlení rozhodl schůzku s Glessem nerušit.
Ač napovrch potěšený a zajíkavě děkující, přijal Semir zprávu zcela lhostejně. Co na tom? Na Glesse stejně nikdo čekat nebude, aby ho konečně odstranil.
Bylo to nanic, stejně jako když píše milá odsouzenci na smrt o chrpách, co zrovna počaly rozkvétat na jejich zamilovaném místě.
Taková oznámení jen přispívají k bolesti nad úvahami ,,co by, kdyby“.
A Semir se chtěl bolesti ušetřit.


*


Bez toho, aniž by si uvědomil její chuť, žmoulal v ústech topinku a pozoroval muže, kteří se u snídaně vzrušeně radili o úklidu před zítřejším Glessovým příchodem. Bylo zjevné, že ho mockrát neviděli a jeho přítomnost brali jako událost…
Která byla Turkovi opět zcela ukradená. Bez emocí naslouchal jejich žvanění o tom, co kam přemístit, jaké kytky dát naopak dopředu… zda vytřít schody. Sledoval je, jednoho vedle druhého, aby se pohledem zastavil až na tváři Davida, který začal udílet rozkazy.
Semir zkřivil rty.
Jak jen mohl být tak hloupý a pocítit ke Geiselnehmerovi třeba jen špetku sympatií…
Jak se jen mohl nechat oklamat jeho zdánlivou slušností a zálibou v kultuře a historii…
Jak jen nemohl pochopit, co je ten muž zač…
Teď už to věděl, už porozuměl.

David Geiselnehmer se k lidem choval velice zdvořile – ne všichni příslušníci homo sapiens sapiens však pro něj lidmi skutečně byli.
Koho uznal člověkem, byl pro něj partnerem a jedincem, s nímž dovedl jednat s nejvyšší úctou a férovostí, ukazuje, ba upřímně žije ty nejlepší mužské vlastnosti. Pro takové dovedl riskovat vlastní život, sám Semir se o tom přesvědčil…
Pak tu byla ovšem skupina druhá… jež nebyla uznána hodna takového zacházení.
Takoví lidé byli vybráni a poníženi na zvířata, na obchodovatelné, popřípadě odstranitelné tvory. Vždyť jak chce kruté zabití zvířete není vraždou ani podle zákonů, že?
Bylo to jako selekce na rampě osvětimského nádraží.
Máš pro mě význam? Nach rechts, jsi náš…
Nemáš?
Nach links.
Do plynu. Na smrt.
A David stál jako novodobý Mengele přímo uprostřed vyděšeného davu, pán nad životem a smrtí. Jediný faktor rozhodující o osudu lidských bytostí.

Ano, Semir už pochopil, proč si Geilselnehmer dokázal přes všechny své činy uchovat ten dokonalý výraz čistého svědomí: on přece nikdy nezabil žádné lidi, nepošlapal jejich život a důstojnost. On jen odstraňoval překážky. Proto ta lehká mysl.
Jak krásně jednoduché to může být.
Malá novinářka byla překážkou… a musela být zničena.
Až její smrt, Gerkhan v náporu bolesti zamžikal víčky, ho donutila k pochopení… tak osudově opožděnému.

Přesto mu dala náboj k rozhodnutí, které jako jediné mohlo být spásou jeho viny.
Nesmí dovolit, aby takoví lidé dál chodili po světě.
Je jedno, že o něm nikdo z policie neví, že zítra, až přijede Gless, žádná JeRNa nezasáhne, aby ho vytáhla z bryndy.
Tohle musí udělat sám, byť za to zaplatí životem.
Co na tom… stejně teď nebyl toho názoru, že by jeho bytí mělo nějakou cenu. Zklamal… zklamal dívku, které slíbil život a která jeho rozhodnutím o to nejcennější přišla.
Znal jen jeden způsob, jak se vykoupit.

Znova je všechny přejel očima, tentokrát s výrazem dravce zaměřujícího kořist.
Zítra, až přijede Gless… vytáhne pistoli a zbaví Německo tohohle hajzla jednou provždy. A než jeho samotného zasáhnou do srdce vypálené kulky, vezme s sebou tolik těchhle bastardů, kolik jen dokáže.


Arrow


*****

Ráno následujícího dne zakusil turecký komisař poprvé, jak chutná Davidův striktní režim: nastavený budík ho probudil v domluvenou šestou hodinu a než se muž stačil na lůžku posadit a promnout si oči, už mu na dveře klepal Hovorka.
Semir ho pozdravil a uklidnil s tím, že je již vzhůru a chystá se: přitom si slovenského medika bedlivě prohlédl. Zdálo se, že se už blonďák vzpamatoval a byl schopen normální existence: koneckonců, bylo otázkou, o jak moc Hovorka vlastně vraždou dívky překročil práh, který si kdysi určil jako nepřekonatelný. Vždyť šlo o studenta medicíny, který měl zasvětit svůj život záchraně lidských osudů a místo toho tak úzce spolupracoval na jejich pošlapávání a kupčení, sám tak vlastně napomáhaje k prodlužování jejich utrpení. Copak to bylo skutečně tak vzdáleno přímému zabití?
Sám komisař si tu otázku často kladl, jak ho případy zaváděly k tak neskutečně různorodým lidským příběhům, že to laik nebyl schopen pochopit: musel se zamýšlet nad tím, co pachatele vedlo k tomu, že skutečně udělali ten poslední možný krok a uchýlili se k vraždě, ať už zákeřné a loupeživé, nebo ze zoufalství.
Jako mnoho policistů byl přesvědčen, že mezi jak chce strašnými trestnými činy a úmyslným zabitím je tlustá čára, pro jejíž překonání je nutné něco…. pro ně prostě neuchopitelného..
Přesto však Semir někdy ty, kterým nasazoval želízka, litoval a v duchu vtěl hlavou, kam až je zavedly cesty osudu.
To však neplatilo pro Mariána.
Nikdy s ním na Wox nezavedl řeč, to ostatně nikdo ze skupiny. David je požádal, aby o mrtvé novinářce nepadla před Slovákem ani zmínka, natož aby se ho někdo vyptával. Všichni to respektovali – ač pronesen jako prosba, byl to přeci jen rozkaz zcela oficiálního šéfa.
A pak, Semir se hořce pousmál, hledě teď na pootevřené dveře, které za sebou medik nechal, na co bych se toho bastarda ptal?
Jak moc u toho to děvče trpělo?
Zda plakalo, prosilo, bojovalo?
Jediné mu mohlo ulehčit – kdyby se dozvěděl, že už byla Tereza v bezvědomí, když zmizela pod ledem. Jenže zeptat se a dostat odpověď znamenalo v krutém poměru padesát na padesát buď droboulilililililinečkou úlevu, že dívka neumírala v dlouhých minutách krutého, pomalého tonutí v ledové vodě, nebo jistotu toho, čeho se zatím jen bál – že totiž blondýnka trpěla až do úplného konce.
Strašlivě se děsil druhé možnosti a sám v sobě věděl, že nikdy nenalezne odvahu tu otázku položit.
Vzdychl, vstal z postele a shodil pyžamo, aby na tělo, jektaje přitom zuby zimou, co se do pokoje drala oknem, které před spaním zapomněl zcela doklapnout, oblékl modré džínsy a tmavě rudý rolák.


,,Kluci, posuňte ještě trochu ten stůl… jo, Mariáne, pomož mu…“ Davidovo čelo bylo svraštělé, jak se muž zamýšlel nad všemi možnými detaily ve snaze nachystat nadřízenému zcela perfektní přijetí. ,,Pak byste mohli utřít prach a… Semire, ty už jsi tady?“
Gerkhan, který si upravoval rukáv, krátce kývl, potlačuje zívnutí. ,,Dobré ráno. Tak co mám dělat?“
,,Dobré…“ vysoký tmavovlasý muž ještě počkal, dokud stůl nestál přesně na tom místě, kam ukázal, načež se Turkovi věnoval cele. ,,Ale ty jsi nemusel vstávat! Jsi návštěva, klidně jdi ještě spát. Dneska musíš,“ usmál se přátelsky, ,,zapůsobit.“
,,Ne, cítil bych se hloupě, kdybych věděl, že tady zatím dřete,“ odmítl velkorysou nabídku drobný komisař: ve skutečnosti ho k tomu vedl zcela jiný důvod, než ohleduplnost. Musel si zmapovat situaci, být svědkem každého přesunu nábytku v prostorách, na které si už zvyknul. Nic nesmělo narušit jeho akci… bylo by neskutečně hloupé, kdyby v poslední chvíli vše ztroskotalo na tom, že při útoku na Glesse klopýtne o nově postavený květináč. A pak, Semir už nemínil přijmout jedinou laskavost, která by ho jakkoliv zavazovala k vděčnosti: i kdyby tu měl třeba makat nejvíce ze všech. ,,Ale díky. Co mám teda udělat?“
Než stačil David odpovědět, ozval se Hovorka, otírající si zaprášené dlaně o pracovně vyhlížející kalhoty. ,,Jedu do města, tam by mi mohl Bayram pomoci s jídlem a tak…“
,,S jídlem?“ Semir udiveně pohlédl z jednoho muže na druhého. ,,Gless tu bude jíst?“
Obchodník s bílým masem i blonďatý medik se lehce pousmáli, načež se slova chopil vyšší z nich. ,,Jistě. Pan Gless tu nebývá moc často, takže když už se s ním setkáme, chceme, aby viděl, že si ho vážíme. Marta slíbila, že něco připraví… nějaký základ a my už to tady doděláme. Jako z restaurace to sice nebude…“
,,Ale no tak.“ Lékař ho přerušil, spiklenecky na Turka, který mu málem jednu ubalil, mrkaje. ,,Je příliš skromný. Všichni tady ví, že jeho Marta vaří výborně.“
David našklebil ústa v potěšení a přátelsky stiskl medikovu paži v mlčenlivém gestu vděčné radosti. ,,No, snad bude šéf spokojený… Nicméně,“ vzpamatoval se rychle, ,,já bych byl raději, kdyby Bayram zůstal tady, Mariáne. Chci s ním ještě něco dojednat a na Martu je stejně ještě brzy… Domlouvali jsme se, že to připraví na dvanáctou, aby s Beckou nemusely vstávat moc časně. Takže kdybys tam sjel třeba s Derekem…“
Ten chlap byl prostě neuvěřitelný. Semir v duchu zavrtěl hlavou, proti své vůli cítě k Davidovi zcela nepotlačitelný obdiv: Geiselhnemer měl neskutečný dar přirozeného vůdce – jedině ten si mohl dovolit formulovat rozkaz jako prosbu, aby se přesto nedočkal jediné námitky.
Jak Turek ostatně čekal, medik souhlasil, v žertovném zasalutování si přikládaje dlaň k čelu. ,,Jistě! A zatím co?“
,,Můžeš třeba vyčistit záchod.“ Pobavený David si vychutnal, jak se veselí z lékařovy tváře valem vytrácí. ,,Někdo to udělat musí, kamaráde. Nemusíš to nijak šůrovat, ale alespoň trochu…“
Semir sledoval, jak se z pochopitelných důvodů otrávený Hovorka obrací a vydává se, ramena pokleslá, do komory, aby se chopil kbelíku a hadry.
Užij si to, zmetku, popřál mu v duchu pomstychtivě, dobře si vědom toho, že práce, ať jak chce špinavá, nikdy nebude adekvátním trestem za to, co medik provedl novinářce. Ale to by byl, vzdychl Gerkhan, tak leda trest smrti. A o ten se mu, když dostanu příležitost, možná postarám. ,,Takže kam mě pošleš, Davide?“


*

Měli štěstí, že mu určili práci, kde se toho dalo zkazit snad nejméně: pomalu přejížděl houbou nacucanou čistícím prostředkem po dřevěné ploše stolu, nepociťuje nejmenší uspokojení nad tím, že za ním zůstává krásně naleštěné dřevo.
Nepřítomně hleděl před sebe.
Štiplavý pach saponátu, u nějž reklama slibovala mámivě něžnou vůni fialek, mu dráždil sliznici, aniž to muž vnímal.
Prsty pustily hadru zvedly se, jak si je komisař dal před oči, prohlížeje si na jejich měkkých bříškách varhánky od předešlého mytí nádobí.
Ušklíbl se.
To snad není možné: prožívá pravděpodobně poslední hodiny život a šůruje hrnce a pitomý stůl.
Skutečnost ho dostihla se vší bolestivostí, až pod jejím náporem zakolísal.
Poslední hodiny, minuty…
Polkl.
Vždy se domníval, že se smrti nebojí… a svým způsobem měl klid v duši i teď, neobával se ničeho, co by mělo přijít POTÉ.
Žil jak žil. Neřekl by, že špatně.
Snažil se mít své účty vždy splacené – vždyť při svém způsobu života nikdy nemohl vědět, zda se večer vrátí domů živý a zdravý, aby je mohl vyrovnat další den. Kulka někoho, do měl důvod se mu mstít – a že takových lidí bylo požehnaně – mohla přilétnout kdykoliv a odkudkoliv, každou chvíli byl nucen zúčastnit se přestřelek, denně riskoval svůj život na dálnici…
Věřil, že by ve chvíli, kdy by krvácející ležel na studeném asfaltu silnice, byl schopen sám nad sebou uznale pokývat hlavou a dovolit si klidný spánek. Že by zemřel s čistým svědomím, bez výčitek, že něco nenapravil, že něco někomu dluží. Že někomu naschvál ublížil.
Jenže…
To vše se týkalo náhody, o jejíž číhavosti věděl a s níž počítal, ale pro zachování zdravého rozumu ji zatlačil až na samou hranici nevědomí: copak by dokázal přijít do práce, kdyby se každého rána budil s tím, že právě dnes může zemřít?

Ale teď…
Teď měl sám otočit klíčem ve dveřích místnosti, kde jeho krk čekalo hladové ostří gilotiny.

Znovu pohlédl na své ruce.
Třásly se.
Ohnul prsty a promnul pravé zápěstí, jakoby si procvičoval svaly ztuhlé dlouhým vyplňováním nekonečně vysokých hradeb formulářů, které s Tomem svorně nenáviděli.
Dech se mu jaksi zpomalil, jako by i plicím proniklo vědomí blížícího se konce a ony si chtěly vychutnat poslední polibky kyslíku.
Potřásl hlavou, jako by ze sebe tu tíži mohl oklepat jako mokrý pes kapky vody: tomu, aby se mu v podbřišku usadilo něco těžkého a prorůstalo mu to páteří po celém těle, však zabránit nemohl.
V panice stiskl v pěsti vlhkou houbičku. Potřísnila mu vnitřek dlaně lepkavou pěnou.
Ne! Nemohl, nesměl si dovolit takové úvahy!
Málem se zajíkl, překonávaje tendence uhodit se čelem do stolu, aby fyzická bolest zahnala obrazy, které ho týraly. Cítil se málem jako tehdy, když sám sobě odpočítával čas do smrti u Spravedlivého, u Luigiho Condegna. Ale to měl u sebe alespoň Annu.
Teď byl sám.
Sám.
Už nikdy neuvidí Toma, šéfovou, Andreu…
Už nikdy se neusmíří s rodiči…
Nikdy… polkl, nikdy nebude moci nikomu říci, kde hledat tělo mrtvé novinářky. Byla někomu dcerou, vnučkou, kamarádkou… a po týdnech, kdy ji po opadnutí hladiny zvednuté jarním táním naleznou – a to kdoví jestli – se stane jen anonymním tělem zohaveným rybami a tlením.
Byl by zaskučel povel sám na sebe.
Přestaň…
PŘESTAŇ!!!!!


*


,,Dobře…“ David nervózně pohlédl na hodinky, na jichž displeji pomrkával údaj 14:54, načež se rozhlédl po ostatních. ,,Takže… všichni připraveni? Všechno na svém místě?“
Zamumlali a kývli: očividná nepohoda vůdce jim na odvaze nepřidávala, ale snažili se. Kdyby byla atmosféra jen půl stupně vřelejší, byli by si patrně vyměňovali vesele uštěpačné poznámky na svůj neobvykle elegantní vzhled: v sakách, kravatách a naleštěných botách se cítili o poznání více svázaně, než v oblíbených džínsech.
Jejich odpověď Geiselnehmera neuspokojila: utáhl si uzel temně vínové kravaty až k límci bílé košile a zamračil se. ,,Jídlo je hotové, Dereku?“
Holohlavý stroze kývl. ,,Jen ho ohřát. Za dvě minuty může být na stole. A víno mám vychlazené.“
,,Dobře,“ zopakoval obchodník s bílým masem nepřítomně, udělal pár kroků, pedantsky dopnul Alanovi i poslední knoflík na žluté košili, načež se zastavil u Semira. ,,No… ty bys tu asi neměl být…“
Turkovi se na monet zastavilo srdce: bál se, ze se mu jeho pocity odrazí ve tváři šedým odstínem pleti, ale…. Snad z toho David nedokázal nic vytušit! ,,Ech…“ vydral ze sebe, ,,a proč ne…?“
,,Protože nejsi ze skupiny.“ Geiselnehmer skousl ret, načež položil komisaři ruku na rameno. ,,Ty ho nemusíš vítat, Bayrame. Nejsi jeho podřízený, chápeš? Bude lepší, když se sejdete přímo u stolu, jako rovný s rovným. No nekoukej,“ houkl, všímaje si vytřeštěných policistových duhovek. ,,Dělám to kvůli tobě. Bude se ti pak líp vyjednávat. Z lepší pozice.“
Semir ignoroval nevěřícné zasyčení, které se samozřejmě ozvalo z Neukönigových rtů. ,,Tak jo. Díky za tip, ale kam mám jít?“
V ten moment sjel po schodech mezi skupinu mužů Hovorka, do té doby číhající v prvním patře, kde byl na chodbě nalepený na okně a sledoval příjezdovou cestu jako hlídka. ,,Už jsou tady!“ vzrušeně zagestikuloval. ,,Viděl jsem, jak zahnuli z okresní! Asi dvě tři auta, zastavily na moment na silnici…“
Geiselnehmer se pousmál. ,,To je celý Gless,“ potvrdil s lehkým pobavením, v němž však byla cítit úcta. ,,Bude tam stát ještě dvě minuty… a pak přijede, aby tady byl naprosto přesně ve tři. No,“ obrátil se opět k Semirovi, ,,běž do salonu, Bayrame. Tam, jak jsme tehdy hráli ty šachy…


Jakmile za sebou zavřel dveře, klekl si, oblek neoblek, na zem, přikládaje oko ke klíčové dírce: nehodlal přijít ani o vteřinku Glessova vystupování… každý detail mohl rozhodnout o úspěchu jeho akce.
Každý drobeček…
Trvalo dlouho, než sám sebe k tomuhle přesvědčil.
Tvrdost pistole, kterou si zastrčil pod sako, ho, skrčeného, surově ryla do boku.
Nepohnul se, vyčkával.


První, kdo vkročil do hlavní místnosti, byl asi třicetiletý mladík výrazně balkánského vzhledu: aniž by pozdravil, přejel okolí i strnulé muže studeným pohledem zkušeného strážce – pak teprve dal znamení dozadu a dveře, jimž on mrštně proklouzl, se otevřely naplno.
,,Dobrý den…“ David udělal krok dopředu, vážený a sebevědomý, avšak s patřičnou mírou pokory: sehnul se, aby lehce políbil vzduch nad nastavenou pravou dlaní ženy, která dělala společnost hlavnímu hostu, vzápětí jí předávaje bohatou kytici orchidejí, již dosud držel za zády. ,,Paní Glessová, pane Glessi. Vítám vás u nás.“
,,To byste nebyl vy, Davide, abyste nepřekvapil…“ ústa se jí roztáhla v přívětivém, takřka dojatém úsměvu a žena si vůní exotických květin polaskala nos. ,,Jsou nádherné! To jste nemusel…“
,,Bylo mi potěšením.“ Geiselnehmer se uklonil, načež teprve se obrátil k muži, který se pobaveně usmíval.
Asi sedmdesátiletý stařec byl až k neuvěření vysoký: dojem, že člověk hledí na vysloužilého německého vojenského hodnostáře ještě umocnilo hrdé držení těla a důstojné stříbřité, leč stále ještě husté vlasy, které měl pečlivě sčesané. ,,Rád vás vidím, Davide,“ vzal si v namíru střiženém obleku vyfiknutý štíhlý Gless slovo a vyslal ke Geiselnehmerovi pravici. ,,I vás ostatní.“
Pozdravili, s rozpaky se smiřuje s rolí vzduchu: po jejich boku teď stanula i osobní Glessova stráž, pětice mladých mužů s přísně škrobenými výrazy. ,,Pane, máme to tady prohledat…?“
Jeho otázka byla přerušena pouhým gestem Heinrichovy dlaně. ,,Není třeba. S Davidem nikdy nebyly problémy.“
,,Kdybych vás mohl pozvat,“ ač stál již tak vysoký Geiselnehmer zpříma, Gless ho i ve svém stáří o půl hlavy převyšoval, ,,do salonu na něco k pití. A doufám, že jste neobědvali…“
Boubelatá žena s bílými vlasy staženými v drobném drdolu se zavěsila do manželova dvorně nabídnutého rámě. ,,Popravdě,“ zašveholila, ,,jsme opovážlivě doufali, že to milé pohoštění z minula zopakujete, Davide. Vaše paní je vážně výtečná kuchařka! Naše služebné všechno ošidí a já,“ zkormouceně zamrkala, levačkou svíraje drobnou kabelku, ,,už jsem stará a pořádně ani nevidím na váhu, abych si odvážila mouku…“
,,Alice!“ Gless se zasmál, láskyplně hladě manželku po paži. ,,Pan Geiselnehmer určitě není zvědavý na vaření, drahá. Toho zajímají jiné věci…“
David by nebyl Davidem, aby nezachoval dekorum i nyní. ,,Vidíme vás tady tak vzácně, že rádi slyšíme každé vaše slovo. Ale nebudeme přece stát.“ Udělal krok dozadu. ,,Pojďte, sedneme si…“

Heinrich mrkl na velitele svých strážců, kteří na pár vrhali nerozhodné pohledy. ,,To je v pořádku, Envere. Chvíli tu počkejte.“
,,Chcete něco na pití?“ stačilo letmé Davidovo znamení a Alan ožil, aby se Glessovy ochranky podle připraveného plánu ujal ,,Taky pro vás máme oběd, pokud chcete…“ Vyčkal, dokud muži nezískali Heinrichův souhlas, načež s úsměvem chytil loket onoho balkánského mladíka. ,,Tak pojďte…“
V hlavní místnosti ve chvilce zůstal jen prázdně se tvářící Derek a Hovorka, který s rozpačitým, lehce vyplašeným výrazem donesl vázu na darované květy.
Stařec už si okolí nevšímal, cele se věnuje hostiteli, který mu paží naznačil směr. ,,Pan Bayram už na nás, předpokládám, čeká…“
,,Jistěže.“ David kráčel velmi zvolna, přirozeně se přizpůsobuje faktu, že Alice Glessová, ač se opírající o manžela, zřetelně kulhala, bolest ve starých kloubech. ,,Samozřejmě máte rozhodující slovo, ale…“ zpomalil ještě chůzi, ,,já bych tu spolupráci doporučil. Ty vzorky, co přivezl, sice nejsou ohromující, ale má s sebou i CD s katalogem holek, které může dodat. Některé jsou pro místní trh hodně perspektivní…“
Muž pozorně naslouchal, nijak se nesnaže zakrýt, že ho názor podřízeného velmi zajímá. ,,Dobře,“ pravil uvážlivě. ,,Zeptám se ho na to…“
Tmavovlasý stiskl kliku dveří. ,,Myslím, že se vám bude líbit.“

Semir Gerkhan vždycky věděl, jak zapůsobit: už styl, jakým ze zvedl z křesla, došel k příchozím, aby se zdvořile pozdravil napřed se ženou a poté s mužem, mu musel získat první sympatie.
Gless si zachoval klidný, vyrovnaný výraz, v duchu však přičítaje mladému Turkovi samé plusové body: mužova suverénnost, nakažlivý úsměv, taktika, kdy dal policista rozproudit zdvořilé konverzaci, nijak nepředstíraná dvornost k jeho ženě a žádný uspěchaný přechod k hlavnímu tématu jednání musela přinést kýžený dopad.
Ostatně, komisařovu charisma obecně odolal málokdo.
Okouzlena jím byla i Alice, která s mladým mužem prohodila pár slov, aby jen velice nerada nechala prostor i manželovi.
David většinu času mlčel, potěšeně sleduje, jak se situace vyvíjí. Byl spokojen sám se sebou: již teď viděl, že pokud se něco nezadrhne při sjednávání obchodních podmínek, je ruka v rukávě. Těšilo ho to.
Měl radost, že se Turkovi daří a hřálo ho nejen vědomí, že na tom má on sám zásluhu, ale i to, že v případě úspěchu Bayrama ještě uvidí.
Dojmy Semira Gerkhana zcela pochopitelně zdaleka nehýřily tak pestrými barvami.

Nadívaná kuřecí prsa mu hořkla v ústech, ač byla podlita sladkou brusinkovou omáčkou: musel se nutit, aby si uchoval příjemnou tvář a nepropukl v ohňostroj klení.
Krucinál!
Ve schránce své mysli praštil pěstí do stolu.
Důchodce!?
Gless je stařík!?
Komisař se snažil na muže, který si na Martině díle očividně pochutnával, nezírat.
Kdyby ho potkal za jiných okolností, byl by si lehce dovedl představit, že po rozloučení půjde muž do parku krmit holuby.
Tohle nečekal…
Přejel po imaginární desce, která už schytala ránu, nehty, až z jejich skřípání zaťal zuby: proč to musí být vždycky tak těžké?
To sem nemohl přijít libový frajírek okolo třiceti?
Proč starý chlap, který nemá nejmenší šanci se bránit?
Má snad zabít starce?
Před očima jeho manželky?
Která bez jeho opory ani nedokáže pořádně chodit?!


,,Vzkažte vaší paní naše díky, Davide.“ Bělovlasá dáma si uhladila pomačkanou látku očividně luxusního černého sukňového kostýmku s límečkem z nápodoby kožešiny irbise. ,,Bylo to opět dokonalé.“
Vědom si společenského pravidel, odložil příbor k dosud nedojedenému výtečnému obědu i Semir. ,,Připojuji se s pochvalou,“ sáhl po ubrousku.
,,Vyřídím!“ David se tvářil nadmíru spokojeně: nahnul se přes celý stůl, aby oběma manželům dolil do vysokých elegantních sklenic grepový džus. ,,Martě to udělá radost, vařily se s tím s Rebekou od rána.“
Gless poposedl a Gerkhan si všiml, že pod stolem stiskl manželčinu dlaň ve své. ,,Děkujeme za pohoštění. Nuže…“ zvedl hlavu a narovnal se, takže po familiární chvíli oběda opět nabral svou obvyklou důstojnost, ,,můžeme přejít k věci, nebo teď máte sice plné žaludky, ale prázdné hlavy?“ Když oba muži ocenili jeho bonmot zdvořilým pousmáním, pokračoval. ,,Takže pokud nepotřebujete vytrávit, můžeme se pobavit o našem obchodě?“
,,Za mě ano.“ I Semir se našponoval, snaže se o co největší serióznost.
,,Jistě. Navrhuji…“ Geiselnehmer se rozmýšlel sotva vteřinu, ,,abychom se šli podívat do sklepení, tam budeme mít soukromí naprosto stoprocentní. Můžeme se domluvit tam a na finále a nějaké ty dokumenty bychom se vrátili sem do pohodlí.“
Heinrich zvedl sklenici v přípitku. ,,Váš organizační talent měl vždycky můj obdiv, příteli.“
,,Zůstanu tady, Davide.“ Alice, která si nanesla na rty rtěnku decentně narůžovělého odstínu, neměla tušení, jak se Gerkhanovi ulevilo. Zabít Glesse v její přítomnosti skutečně nechtěl. ,,Obchody nechávám na manželovi…“
,,Výtečně.“ Na tmavovlasém muži bylo znát, že mu předešlý Heinrichův kompliment udělal dobře: vstal a jakmile tak učinili i ostatní, naklonil se k dámě, která zůstala sedět. ,,Paní Glessová, obávám se, že pro vás tady není žádná vhodná společnost. Ale nechávám vám sem donést kávu se zákusky – a my sami se vrátíme brzy. Sladíte?“
,,Ne, děkuji.“ Pohledem se rozloučila s manželem, který povzbudivě zvedl obočí. ,,Piji silnou, ale bez cukru i smetany, Davide, kdybyste byl tak hodný.“
,,Jistě. Pánové,“ obrátil se k mužům, kteří již čekali u východu, ,,půjdeme?“

Počkal přesně na tu chvíli, kdy jeden po druhém vycházeli z místnosti, nechávaje tak ženu za zavřenými dveřmi.
Šel poslední, oči opřené na záda vysokého bělovlasého muže.
No a co, že je to stařec.
Je to obchodník s lidskými životy, tyran osudů.
Svým způsobem vrah.
I mrzák může vraždit… a nezbavuje ho to odpovědnosti.
Proč by mělo stáří?
David se teď přesunul vedle Glesse.
Ideální příležitost: dostane je oba rychle a bez problémů, aniž by trpěli.
Skoncuje s těmi hajzly.
A pak se děj vůle boží.

Pomalým, leč skálopevně jistým pohybem si zajel pod látku rozepnutého saka.
Pistole mu z pouzdra po paží vklouzla do dlaně s odevzdanou ochotou.
Jakoby tušila, že to její vlastník má už tak dost těžké.
Nadechl se. Ještě mohl všechno odvolat…
Doufat, že to dneska dobře dopadne, domluví se… a třeba tady ještě pár týdnů zůstat.
Než se Gless znova objeví, už by si určitě našel způsob, jak kontaktovat šéfovou…
Ne.
Prsty se sevřely kolem studeného kovu.
Jen zbabělec si za prostředí, v němž teprve bude konat, staví nenaplnitelnou iluzi dokonalých podmínek.
A Semir nebyl zbabělec
Tasil zbraň.
Byl to stejný pohyb, jakým ranění rytíři zvedali dřevce před předem prohraným soubojem na život a na smrt.
Kterým kamikadze, piloti božského větru, startovali své stroje před sebevražednou misí.
Jímž samurajové tasili ostré meče, aby zaútočili na valící se armádu přesily.
Dělila je možná historie, ale srdce toho pohybu bylo vždy stejné.
Hluboký nádech… a pak skok do bitvy, jež měla být tou poslední.


Arrow


Derek nebyl typem člověka, který si musí uvařit kávu, aby byl schopen celodenního fungování: daleko raději si dělal šálek černého čaje. Ale toho pravého černého čaje, co se louhuje pěkných pár minut přímo z nasušených a do Evropy dovezených lístků, které jako jediné vykouzlí dokonalé aroma. Právě s tímto nápojem se posadil na pohovku v hlavní místnosti a zamíchal v temné tekutině lžičkou, bez úsměvu si vychutnávaje její sympaticky hořkou vůni. Čaj byl ještě horký, proto ho muž odložil na stůl a pohlédl na naproti němu dlícího českého kolegu, které se ládoval uzmutým Sachrovým dortem. ,,Nevím, jestli tě David pochválí, Milane.“
Březina mávl rukou a než odpověděl, dožvýkal lahodně sladké sousto. ,,Ještě je jich tam osm. Jeden se neztratí, ne? Taky si dej,“ zajel s úšklebkem dezertní vidličkou do čokoládového zákusku, ,,třeba ti to zvedne náladu. Tváříš se, jakoby – “
Neukönig si odfrkl.
,,To všechno,“ olízl otylý Čech kovové ostny příboru, ,,Bayram? Co proti němu pořád máš, prosím tebe?“
,,Něco na něm je… něco, co se mi nelíbí.“ Zamračený Derek sáhl po hrnku, aby vrátil dlaň zase na stehno: i na omak byl šálek moc horký, čaj ještě nevychladl, aby se dal pít. ,,Mám z něj…“ zaváhal s posledním slovem, ,,strach.“
Březinovo obočí stouplo. ,,Počkej. Ty si vážně myslíš, že může být polda?“ Když přítel a kolega přikývl, Čech se s převahou pousmál. ,,Tak to se nemusíš bát, Dereku. Viděl jsem, jak brousil tu novinářku – a věř mi, že TAKHLE by se policajt nechoval!“
Holohlavý muž neodpověděl, jen dál zasmušile zíral na desku stolu.
,,Není to spíš tak,“ vynikajícím dezertem dobře naladěný Milan měl chuť být trošku poťouchlý, ,,že na Bayrama žárlíš?“
,,Ne.“ Derekův hlas byl chladný jako voda v hluboké alpské tůni. ,,Nežárlím na něj. Chápu, proč si Semir Davida tak získal. Je v něm něco z Olivera.“
,,To ano.“ Čech si otřel rty a labužnicky zamlaskal. ,,Však se neboj, Bayram uzavře všechny ty smlouvy a odfrčí si to zase do Turecka. No, ale řeknu ti…“ zahihňal se a se spikleneckým úsměvem se nahnul k poněkud strnulému příteli, ,,s tou blondýnou –“
Jeho slova přerušil výstřel.
A pak druhý v rychlém sledu.
,,Co…?!“ Březina vyvalil oči, zatímco mrštnější Neukönig již byl na nohách. ,,Co to bylo…?!“
,,Bayram!“ Derekova dlaň zajela pod levou paži a na světlo se vrátila s nevelkou pistolí: mužovi se ve tváři skvěly rudé skvrny hněvu. Fakt, že měl celou dobu pravdu, holohlavého očividně netěšil. ,,Ten hajzl! Byl to on, určitě! Ale já si ho podám, tu zakrslou krysu…“
,,Dereku!“ Než stačil po dechu lapající Čech něco říci, Neukönig mu zmizel z očí
Z kuchyně se vyvalil proud složený z vyděšeného Hovorky, napjatého Alana a hlavně zbraně odjišťujících mužů Glessovy ochranky. ,,Kde to bylo?!“ zahřměl jeden z nich, patrně váhaje, zda nezamířit i na samotného Čecha. ,,Kde?!“
Talířek umazaný od meruňkové marmelády padl na zem a drobty čokoládového těsta se rozsypaly na podlahu mezi střepy.


*


Heinrich Gless sebou prudce trhl, prsty přiložené na místo, kde mu tlouklo srdce: to se právě na pár vteřin zastavilo. ,,Och…“
Na paži mu přistála Davidova dlaň. ,,Je všechno v pořádku, pane?“ Ač se tázal starce, byla pozornost tmavovlasého obrácena zcela jinam: hleděl ke vstupní hale, pobledlý obavami.
K Semirovu štěstí si nikdo nevšiml chvatného pohybu, jímž si Turek schoval zbraň zpátky pod paži. Postoupil dopředu, aby zíral dopředu se stejným překvapením jako Geiselnehmer, v hlavě hurikán milionu otázek odvozených od jeho oka: kruci, co je zase tohle?
,,Davide, myslíte, že se vaši a moji lidé nepohodli…?“ Bělovlasý již získal zpět ztracenou rovnováhu: více než cokoliv jiného byl v jeho tváři znát mírný zájem. ,,Až tak, že by na sebe –“
,,Ne!“ To, že mu obchodník s bílým masem neuctivě skočil do řeči, více než cokoliv jiného vypovídalo o jeho nervozitě. ,,Moji chlapi to určitě nebyli! A pokud se mezi nimi nějaká strkanice semlela, byli by ti moji ustoupili. Nestříleli by na vaše muže, mají přesné pokyny.“
Semir zaťal zuby: právě se stal vzduchem, nikdo na něj nebral sebemenší ohled.
,,Moji taky ne,“ pronesl stařec uvážlivě. ,,Jsou to sice horké hlavy, mám tam pár Balkánců… ale ví, co se sluší a patří.“
David strnule kývl.
,,Takže…“ Gless se k Semirově šoku pouze nevesele pousmál a povytáhl si rukáv obleku, ,,asi hra skončila, že?“
,,Ne, pane.“ Geiselnehmer se rozkročil, očividně se snaže dojít k rychlému velitelskému rozhodnutí. ,,Nemusí to být policie! Půjdu se podívat, třeba je to někdo od konkurence…. Nebo si opravdu šli po krku naši chlapi. Vy s vaší paní zůstaňte v salonu, hned k vám pošlu Dereka jako ochranku. Zatím to tam vyřeším…“
Gerkhan otevřel ústa, ale hned je sklapl: na čelo mu zaťukalo vědomí, že to nejlepší, co pro něj může být, je stát se tou nejtišší figurkou v samém rohu šachovnice.
Heinrich sňal ruku svého zaměstnance z paže. ,,Ne, Davide,“ řekl mírně. ,,Jste ještě mladý, nemusíte se vracet. Utečte. Oba víme, že to je policie.“
Budovou se rozlehly další výstřely: více však trojicí mužů trhlo zaskřípění dveří za jejich zády. ,,Heinrichu…“ Alici Glessové se třásl hlas: manžel byl v mžiku u ní, aby jí stiskl chvějící se dlaň.
,,Bude to v pořádku, miláčku,“ pravil s měkkou láskyplností a objal boubelatou ženu kolem ramen. ,,Půjdeme si sednout a počkáme, než pro nás pánové přijdou.“
Vrhla vyděšený pohled na Davida, který se v mrtvolném výrazu tváře pokusil vykouzlit povzbudivý úsměv, načež se za oběma manželi zavřely dveře salonku.
Gerkhan s Davidem osaměli: alespoň to si policista myslel, dokud neodtrhl oči od kliky a nepokusil se vyhledat svého dočasného kolegu.
Po Geilselnehmerovi se slehla zem.

,,Sakra…“ Turek skousl ret, až sám zamžikal bolestí: přesto se mu to stalo vítaným nakopnutím k aktivitě, přinejmenším k horečnému uvažování. Prsty opět sevřely pevný kov nabité zbraně a komisař se přimáčkl ke stěně, dopřávaje si pár chvil k přemýšlení.
Bylo možné, aby to byla doopravdy zásahovka?
Ale jak by to tady JeRNa vyčíhla?
Nebyla přece šance, aby se od něj samého dozvěděli, co se tu dneska děje.
Na druhou stranu, svitla Semirovi naděje, kdo říká, že to museli vědět ode mě? Určitě celou dobu neseděli s nohama na stole, sami pátrali!
To bude ono…
S bušícím srdcem se vydal, opatrně, plíživě, směrem k hlavní místnosti, kde opět rachotily výstřely, tentokrát doplněné nepřehlednou změtí výkřiků a tenkého kvílení.
Ten velitel Útvaru pro boj s organizovaným zločinem, jak on se jmenoval… Aha! Ratz! Ratz musel přijít na to, že Gless se ukáže právě v tuhle chvíli – a jeho zatčení spojili rovnou s Davidovým. A se setkáním se mnou.
Srdce Gerkhanovi tlouklo až v krku: poprvé po dlouhých dnech si uvědomil, jak blízko, blizoučko je světu tam venku.
Týdny izolace, kterou doteď tolik nevnímal, se na něj navalily jako mohutná, kosti drtící vlna: komisař zoufale zatoužil po procházce středem Kolína… sám, bez hlídačů… bez kontrol. Slíbil si, že ocení každou dlaždici, každý míjený patník.
A hlavně, poskočila v něm radost, zase uvidí Toma, šéfovou… všechny své blízké!
Ačkoliv, změnil se plamének šťastné vidiny na ledový spár, ho tam venku čeká i jedna opravdu nepříjemná, smutná povinnost…
Oklepal se, na Woxiiny rodiče teď myslet nesměl.
Ať tak nebo tak, stane se to, jen pokud se tahle mise dovede až do konce.
S odhodláním pokýval hlavou a užuž by vyrazil prudce dopředu, když se mu kolem hrdla ovinuly silné prsty.


,,Za tohle můžeš ty…“ Zdálo se, že Neukönig ani nemůže mluvit, tolik se sám zajíkal záští, když ještě víc sevřel krk hnědé oči kulícího Turka. ,,Věděl jsem to… myslel jsem si to celou dobu!“
Než se Semir vzpamatoval, byl surově přiražen hrudí ke zdi. ,,Arrrchhh…“
,,Ne!“ Za jeho zády stojící Derek nedal komisaři šanci promluvit, snaže se muže zatlačit do kleku. ,,Mě neoblbneš… Na mě jsou ty řečičky krátký!“
Gerkhan se zoufale zazmítal, jak mu před očima zatancovaly mžitky: odhodil do té doby drženou pistoli a zaryl nehty do Němcovy dlaně. Marně – výsledkem bylo jen bolestné zasyknutí, ale stisk nepovolil ani o milimetr.
Překvapení a s ním spojený rychlý výdech Turkovi vyrazily z plic převážnou většinu kyslíku a ty teď prosily o jeho nový přísun. Ztěžka polkl a zacloumal sebou.
Derek svíral čelisti, sám prudce oddechuje: udržet o mnoho drobnějšího, leč o život bojujícího muže bylo těžké…
Okolo zuřil ryk přestřelky, z níž byli oni dva vyňati pro svou vlastní tichou bitvu.
,,Arrrchhm…“ Gerkhan přivíral slzící oči s pocitem, že mu Neukönigovy dlaně musí rozdrtit hrtan, jako sevření hroznýše rozláme křehké kůstky žeber ulovených tvorečků. Zcela zbytečně vykopl nohama. Jen se kolenem uhodil o zeď. Jeho vlastní prsty soupeřily s protivníkovýma rukama, aby znovu a znovu selhávaly.
,,Mohl,“ holohlavý byl sám na pokraji sil, ,,mohl jsem tě zastřelit… Netušil bys, co se děje. Ale to jsem nechtěl. Ty musíš…“ zaúpěl, jak mu panicky se škubající Gerkhan opět poškrábal klouby prstů, ,,vědět, že jsem tě prohlédl, Bayrame. Chm, Bayram…“ i v bolesti se Derek ušklíbl. ,,Jaké je tvé pravé jméno, co, poldo? Ne, ne… za tuhle akci…“
Semir zasípal, jak se smyčka ocelových dlaní ještě přitáhla.
,,Za tuhle akci… metál nedostaneš. Leda,“ Neukönig s potěšením zaregistroval, že se umdlévajícímu Gerkhanovi skutečně podlomila kolena, ,,in memoriam!“
Černo vyplňovalo celý komisařův obzor. Mozek fungoval jen zlomkem svých možností. Z úst mu vyšlo vzlykavé zachroptění.
,,Dobře… jen mě poslouchej. Pěkně si pamatuj můj hlas.“ Derek konečně zatlačil muže dolů do kleku: chrčící policista se opíral čelem o zeď a chvěl se po celém těle. ,,Takhle se mi líbíš, Bayrame.“ Neukönig by nikdy nečekal, že mu zadostiučinění přinese takové uspokojení, ale krev mu vířila vlnou euforie. Už byl blízko, blizoučko… ať to třeba dneska všechno skončí. Prohře skupiny už nešlo zabránit. Ale tenhle dílčí boj prostě vyhrát musí.
Zesláblý Turek spustil ruce podél boků, jednou se posléze opíraje o zeď.
Byl čas. Derek bleskurychle povolil sevření, pravačkou sahaje do kapsy pro pistoli, aby mohl Gerkhana popravit: tomu však vteřina stačila.
Jen co ucítil sotva znatelné odchlípnutí dlaně od hrdla, Semir se skulil na bok: současně s únikem od škrtících rukou dokázal podrazit Derekovy nohy. Holohlavý zaklel a s zavrávoráním se pokusil o znovunabytí rovnováhy: vzápětí se, strhnut za nohavice obleku, poroučel k zemi. Kašlající Turek ho, plíce pálící jako čerstvá rána politá vodkou, uhodil do brady, spíše instinktivně než řízen rozumem se sápaje do jeho pravici.
,,Ne!“ Ležící Neükonig se snažil uhnout, vyrážeje proti komisaři ramenem.
Nestačilo to: Gerkhan mu vyrval pistoli z dlaní, aby s ní ze všech zbývajících sil třískl o mužův spánek a vzápětí se zhroutil na jeho nehybné tělo.

Už bůhví pokolikáté ve své kariéře si vychutnával, jak mu do plic proudí vzduch: byl by uvítal, kdyby si na něj propříště přichystali něco jiného, než zrovna škrcení.
Chroptěl jako raněné zvíře, jemuž protéká život skrze prostřelené hrdlo: on sám se k bytí vracel každým bolestným nádechem, víčka přivřená v několikaminutovém luxusu odpočinku.
Se zasténáním se zvedl do kleku a vytřel si slzy z očí, smrtelně vysílený: nejraději by znova ponížil Neuköniga degradací na osobní matraci a spal dlouhé hodiny… sám ale věděl, že si to nemůže dovolit.
Třesoucí se ukazovák přiložil na Derekovo hrdlo, ujišťuje se, že je muž živý až moc: raději mu pojistil spánek ještě jednou ranou do již krvácející skráně. Málem poslepu šátral po zemi, dokud nenarazil na kov vlastní pistole. Sevřel ji a vrávoravě vstal.
Zeď se stala vynikající pomocnicí, když se mu zamotala hlava a on by, nebýt její opory, padl na zem. Takhle se naposledy cítil, když se namol opil po smrti Kateřiny.
Plahočil se dál, s každým krokem o něco jistější: po pěti metrech už se nebál opustit stěnu a sám vykročil směrem ke schodišti, odkud se ozývalo nejvíce ruchu.
Fakt, že právě málem přišel o život, zastínila tisíckrát nacvičená a milionkrát prověřená profesionalita kriminalisty, který se chystal zapojit do akce.
Ať je tam JeRNa, zaprosil v duchu, aniž by tušil, na koho se obrací. Ať už to skončí…
Teď pro něj už nebylo cesty zpět.

Chystal se právě vejít do hlavní místnosti, když proti němu vystoupila postava, která by v panoptiku bizarností, které kdy viděl, jistojistě zaujala přední pozici. V bílé kombinéze zabalená bytost budila dojem, že Semir čelí vojínovi vracejícímu se za Velké vlastenecké války od bojů o Stalingrad.
Zalapal po dechu a zvedl paži s pistolí: předloktí mu však okamžitě zdrtil silný stisk a nebohý malý komisař opět okusil, jaké to je být namáčknut na tvrdou stěnu.
,,Ani to nezkoušej!“ už vrčení, které mu zaznělo do ucha, prozradilo někoho zcela neznámého. ,,Ruce dej dozadu! Dělej!“
Než se Turek nadál, obě zápěstí mu svírala pouta: paradoxně měl co dělat, aby se přitom nerozesmál štěstím. ,,Tohle si nech od cesty,“ vyprskl napůl hněvivě, napůl s pobavenou hřejivostí. ,,Já jsem váš!“
,,Co…?“
,,Uch!“ Semir vyhekl, jak ho muž surovým pohybem otočil, aby si mohl prohlédnout jeho tvář. ,,Trošku šetrně, jo? Nemíním tady týdny riskovat život a pak se nechat omlátit parťáky…“
Zeleno-hnědé oči, to jediné, co mohl komisař spatřit za bílou maskou, se rozšířily a zpoza látky se ozvalo uchechtnutí. ,,No jo, vážně! Kolegáček!“ Jemné cvaknutí a náramky sklouzly na zem: policista se zohnul, aby je zvedl a zároveň předal Semirovi zdviženou pistoli. ,,Tak jak to tady šlo?“
Kafíčková konverzace uprostřed zuřící války bylo to poslední, co by přišlo Gerkhanovi na mysl. ,,Budu rád, až to skončí,“ zafuněl a ukázal za sebe. ,,Poslyš, leží tam raněný, postaráš se o něj? Nějakou dobu bude v limbu, ale až se probere, bude nebezpečný…“
,,Jasně.“ Neznámý si již přichystal pouta a nakročil, když ho Semir ještě na moment zadržel.
,,Za těmi dveřmi na konci je Gless s manželkou. Jsou tam v pasti, neutečou, pokud budete v chodbě.“ Gerkhan už to nemohl vydržet, hořel netrpělivostí, aby zjistil, co se děje u schodiště. ,,Nevím, jestli je ozbrojený, ale dejte si pozor!“
Než stačil bílý odpovědět, třeskl další výstřel: tentokrát z opačné strany, než dosud.
Ze salonu.
Policisté si vyměnili pohled a pak se spěšně rozešli, neznámý tryskem letící k zavřeným dveřím a ležícímu Derekovi, Semir opatrným klusem míře do centra dění.

Na mysli ho šimral už základní fakt: počítali s ním! Kluci ze zásahovky očividně věděli, že ho mají čekat, někdo je přesně instruoval, že tu bude a oni ho mají nechat na pokoji!
Skutečnost šikovné policejní spolupráce a vůbec celé akce ho vyzdvihl vysoko nad vodu a znovu mu připomněl účel mise: dostanou Glesse… a Davida. Díky němu samému. Je jedno, co tady za tu dobu on sám prožíval, zda se s nimi až moc spřátelil. To byly pouze jeho komplikace. Jeho potíže. Výsledek je ale perfektní: pokud bude vše pokračovat, jak má, bude si moci v kolonce SPLNĚNO odškrtnout další úspěšný úkol. A to bude za všechny ty potíže stát.
Jakmile stanul na prahu dění, instinkty zkušeného komisaře mu poručily skrýt se za skříní a alespoň chvíli zkoumat situaci: zdálo se, že do akce přišel moc pozdě.
Výstřely se teď ozývaly spíše ze studené garáže, v hlavní místnosti už bylo po boji: tři policisté, vyfešákovaní ve stejných děsivě působících bělostných oblecích se zbraněmi v rukách hlídkovali nad pěti na zemích ležícími postavami, v nichž Gerkhan s úšklebkem poznal Alana, Milana a některé členy Glessovy ochranky. K jednomu z nich se bílá postava skláněla, aby mu ošetřila krvácející ránu na paži.
Úleva, nádherná úleva polaskala unaveného tureckého komisaře. Tak to přece jen končí, nebyla to jen bláhová naděje. Vzdychl, málem přísahaje, že si na dveře vlastní ložnice ze samého vděku nalepí náborový plakát JeRNy.
Ale na takové úvahy byl skutečně ještě čas.

Semir zaváhal: má tady počkat, nebo projít mezi nimi a zapojit se do přestřelky v garáži? Mohl by jim být co platný… ale když se objeví uprostřed místnosti, vzbudí rozruch a ještě toho někdo využije…
V tu chvíli dostal přímý kopanec do slabin: málem si k němu sám přidal i pár facek. Není snad jasné, co má dělat?
David.
Ten bastard se někam vytratil…
Rychle se rozhlédl, ale šéf skupiny nebyl nikde k vidění: policista svraštil čelo. Nemohl přece utéci, kluci z JeRNY to tady mají určitě obklíčené… takže kde je? Musí být tady… někde blízko.
Kam by mohl jít?
Přece nemůže, NESMÍ zmizet! Zrovna on ne!
Gerkhanův pohled ztvrdl: najde ho. A při té příležitosti, až mu bude chytat zápěstí do slušivých ocelových náramků, mu pěkně od plic poví, co si o něm myslí – to vše, co v posledních dnech cítil a musel nechat slova, aby mu, nevyslovena, spalovala nitro.
V ten moment mu kdosi surově stiskl loket a ústa otevřená k překvapenému výkřiku zakryla široká dlaň.
David ho našel dřív.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*

,,Máme všechny?“ Než se dočkal odpovědi, vysoký muž pohlédl dolů do haly, v duhovkách barvy letního nebe vepsanou starost a obavy. Kruci, na to, že Ratz jakožto velitel akce naplánoval ukázkový blitzkrieg, to celé trvalo příliš dlouho.
Stiskl rty a rozhlédl se, aby namířil hlaveň samopalu na na jeho vkus nadmíru se hnízdícího zajatce, tmavovlasého člena Glessovy ochranky. ,,Ani se nehni,“ napomenul ho, načež se podrážděně obrátil i na druhou osobu, kterou měl za úkol důkladně ohlídat a která ho už pěkných pár minut nevýslovně rozčilovala. ,,A ty nebul, už mám toho tvého kvílení plný zuby! Bude hůř,“ dodal zlomyslně. ,,Co budeš dělat pak?“
Blonďatý, ke stěně přitisknutý lékař popotáhl a skrčil nohy, jakoby se chystal schoulit do klubka, ruce sevřené kovovými náramky: se slzami stékajícími po mladé tváři byl hotovým obrazem ubohosti.
Policista zavrtěl hlavou, do morku kostí zhnusený: s tím, že ani pachatelé těch nejděsivějších činů nejsou po dopadení sto důstojně vzít na sebe odpovědnost, se ani po letech praxe nesmířil. Našlápl jednou nohou na zábradlí, vyhlížeje kolegy: tohle se mu nechtělo líbit. Horní patro, ochoz i jednotlivé pokoje, měly být už dávno vyřešené a on pomáhat při přestřelce v garáži. A pak by snad měl čas i na…
,,Jo, už máme snad všechny, nahoře je čisto… Ale Martin to dostal.“ Z nejvzdálenějších dveří se vynořil další bílý zakuklenec, přidržující si u těla vrávorajícího parťáka, jehož kombinézu barvy kožíšku ledního medvěda až vulgárně poskvrnil šarlat. ,,Jeden z těch Glessových bastardů se schoval do koupelny. Nebyli jsme dost rychlí…“
Modrooký zaťal zuby. ,,Je to vážný? Sanitka je tady do minuty, na křižovatce čekají tři.“ Jenže dole je přestřelka, uvědomil si s pochmurností. Přes ni se sem zdravotníci jen tak nedostanou…
,,Ne, dobrý…“ Raněný k úlevě obou policistů mávl rukou: gesto to bylo malátné a hlas se mu přitom chvěl, nicméně v tónu nechyběla pořádná dávka vzteku. Dobré znamení. ,,Je to jen bok. Vy… vydržím.“
Kolega ho opatrně složil na zem, opíraje ho zády o zeď: jediným plynulým pohybem vytasil z pouzdra na opasku nůž a rozřízl bílou látku, aby při prohlídce rány bezděčně zasykl. ,,Bok, to jo… ale čistý průstřel to není.“
,,Já…“ jen o pár metrů dál se krčící blonďátý Slovák se ozval napřed potichu, drmolivě, aby jeho další slova byla o hodně zvučnější. ,,Já jsem doktor… Já… já ho prohlédnu…“
Policisté se vyměnili pohled.

Marián poděšeně polkl. ,,Opravdu jsem! Za… zachráním ho…“ Zelené oči těkaly v rozrušení. ,,P-p-pokud chcete…“
Více než chladné, k racionálnímu myšlení cvičené policejní hlavy rozhodlo zasténání raněného.
,,Ok…“ Stojící muž k medikovi udělal dva dlouhé kroky, klíčky od pout nachystané v dlani. ,,Ale,“ sklonil se, ,,žádné podrazy. Sleduji tě.“
Druhý zajatec, snad poučen osudem v koupelně padlého spolupracovníka, ležel již bez hnutí, patrně rezignující na iluzi, že se odtud dostane.
Kov cvakl o kov a Hovorka se vyškrábal na nohy, s ublíženým výrazem si mnouce pohmožděná zápěstí: na jednoznačně pobízivé gesto jen váhavě kývl a otočil se k Martinovi.
,,Honem…“ u kolegy klečící policista stáhl raněnému krycí roušku, odhaluje tak bledý obličej a lehce narudlé vlasy. ,,Ať na něj mrkne, nelíbí se mi to.“
Marián nakročil dopředu… načež sebou trhl jako zajíc, vedle něhož třeskne nepřesná myslivcova střela a který v mžiku chápe, že má jen jedinou možnost. Útěk. Vymrštil se jako onen z pelechu vyplašený ušatec, snaže se dostat na schody, oči vytřeštěné…
Prásk.
Modrooký mířil přesně: ač se třásl rozčílením, ruce zocelené výcvikem zůstaly pevné a muška bezchybná. Pomalu, vzhledem k okolnostem až luxusně dlouho si vychutnávaje ten pohled, došel k na zemi se svíjejícímu doktorovi, jež se s bolestným pláčem chytal za postřelené lýtko. Jen škrábnutí, pomyslel si policista, když zranění prohlédl: podíval se jen letmo, zdálky, jakoby se bál, že se od tak slabošské krve ušpiní, nakazí. ,,Věděl jsem, že to uděláš, srabe. Zajímavé, jak se zmetkům jako jsi ty,“ surově zvedl kníkajícího medika za vlasy a mrštil jím k zábradlí, kde mu opět pečlivě spoutal ruce, ,,dá ta zbabělost vyčíst z tváře.“
Ani slovo na obhajobu nesplynulo blondýnovi ze rtů: Marián propukl v zoufalý vzlykot, vyrážeje ze sebe jen nesouvislé věty bez jakékoliv logiky.
,,Debil,“ poznamenal Martin a ušklíbl se, nechávaje si kolegou otírat kapky potu z čela.
Modroočko nemohl, než souhlasit.

*

,,Mhhhhhm!“ Polekaný Semir se prohnul jako luk a rozmáchl se, pro všechny případy připraven vrazit útočníkovi loket do žaludku: co kdyby jeho pěstní ukolébavka Derekovi nestačila?
,,Pst! To jsem já…“ Geiselnehmerovo syknutí zaznělo jen pro jeho levé ucho, o pár decimetrů dál už bylo neslyšné. ,,Buď zticha…“ aniž čekal na reakci, vtáhl klopýtajícího Turka zpátky do chodby, kde teprve jeho dlaň uvolnila policistovy rty.
,,Davide!“ Komisař zatajil dech. Takže osud si zase jednou vyhrál s dramatickým finále, napadlo ho s hořkostí. ,,Co se děje? A…“
Zbytek otázky polkl, obočí až někde u prvních pramínků vlasů: copak ten nervózně se rozhlížející, lehce přikrčený muž byl opravdu tou samou osobou, jakou potkával pár týdnů? Sebejistota a glanc vzaly za své, stejně jako nebetyčná autorita, jíž vůdce skupiny oplýval – jak se vyjevilo, očividně NE za všech okolností.
Gerkhan se v duchu zle uculil: jistě… je snadné budit dokonalost za dokonalých podmínek…
,,Semire…“ jindy plný, jakoby pevně zakořeněný hlas se zdál rozkolísaný. ,,Nestůj, musíme pryč!“ Lapil Turkovo zápěstí: rychle se rozhlédl a pak přeběhl chodbu, chystaje se ke schodišti do sklepení. ,,Je tady policie!“
Drobný komisař se vymanil z jeho sevření, velmi si dávaje pozor na to, aby nedal najevo štítivost, kterou cítil. ,,A co ostatní?“ Ne, nedaruje Geiselnehmerovi ani kapku klidu, rozdrásá ho na kost: jen ať se trápí, jen ať mluví o přátelích, co dneska naposledy vidí světlo jinak, než skrze mříže. ,,Říkal jsi, že jste jedna rodina. Kde jsou?“
,,Každý se musí postarat sám o sebe…“ Opět nervózní ohlédnutí a obchodník s bílým masem spolu s mladým policistou v patách seběhl krátké schodiště. Obklopil je studený beton. ,,Teď už…“ hlas se mu zlomil a on musel po krátkém zavrávorání vyhledat oporu šedé zdi.
Jsem nepřirozeně klidný, pokáral se za špatný herecký výkon Semir, leč nějak si nemohl pomoci: převaha, jíž teď vládl, ho těšila. Jakoby zjizvenému vracel všechny ty hodiny, kdy byl on sám ovládán vlastním klamem, jenž nadřadil kultivovanou slupku zkaženému jádru. ,,A co teď, Davide? Tady se neschováme.“
,,To vím taky!“ Odlepil se od stěny, v gestech opět špetku dobře známé rozhodnosti. ,,Mám plán.“ Špetka zesílila na celou hrst a s každou větou rostla a rostla.
Když může jednat, nebojí se, pomyslel si Semir a proti své vůli opět pocítil letmé vzedmutí vlnky obdivu. ,,Co chceš dělat?“
Tmavé oči byly opět očima vůdce, který přesně ví, co a jak, který rozdává instrukce a úkoluje, aby vše dopadlo naprosto podle plánované představy: chvíle slabosti pramenící z bezradnosti, byla načisto pryč. Geiselnehmer se napřímil. ,,Jsme dva,“ zajel si rukou do kapsy, lově svazek klíčů. ,,Takže si,“ odemkl první zámek, ,,vezmeme dvě z těch holek, co jsi přivezl. Policajti nás nechají jít, nebudou riskovat, že je zabijeme.“
Ani se nepohnul.
,,Co je?“ Znepokojen mlčením se tmavovlasý ohlédl, zároveň si nervózně připravuje klíč k další západce. ,,Já pistoli mám, v kapse je navíc nůž. Zvládneme to… neměj strach. Němečtí poldové nejsou jako ti vaši. Nebudou střílet na rukojmí. A my zmizíme do Francie… jen ještě,“ zasykl, jak se mu nedařilo překonat druhý zámek, ,,musím vyzvednout rodinu.“

,,Davide…“ Semir se ozval se velmi tiše, do jisté míry paralyzován úvahami nad Geiselnehmerovou volbou. ,,Proč já? Proč sis vybral zrovna mě…?“
Tmavovlasý škubl rameny a na moment vzhlédl od vzdorujícího zámku. ,,A musíme to,“ zabručel neochotně, ,,řešit zrovna teď? Pak bude víc času. A,“ vrazil překvapenému Turkovi do rukou svou zbraň, ,,podrž mi to, prosím tě. Zase někdo ty zámky nenamazal, krucinál…“
Komisař zíral na pistoli ve své dlani, jakoby se měla každou chvíli rozžhavit doběla a popálit mu kůži: něco v něm jásalo nad cynismem faktu, že o poslední obranu připravila Geiselnehmera právě hluboce lidská důvěra, a něco v něm právě nad tou skutečností zkroušeně věšelo hlavu. Nadechl se. Tak či tak… vše hrálo do karet jemu.
Stál se dvěmi pistolemi proti odzbrojenému nepříteli… a nemohl se odhodlat k poslednímu kroku, jen dál mlčky přihlížeje tomu, jak čím dál více soptící David zápasí se zaseknutým zámkem.
Konečně dalo cvaknutí najevo, že se západka uvolila přijmout klíč: nevýrazný zvuk, střet kovu s kovem, jakoby se stal spouštěcím mechanismem věcí příštích.
,,Trpělivost.“ Povzbuzený dílčím vítězstvím, sklonil se zjizvený obchodník se ženskými životy ještě níže, připraven konečně si otevřít cestu do chodby. ,,Hlavně mi kryj záda, prosím tě. Nevidím, kdo jde po těch schodech… a za chvíli můžou přijít i sem. Potřebujeme odtud vypadnout.“

,,Davide.“
Slova byla pronesena klidně, bez rozechvění, přesto v sobě měla jakousi vážnost, která Geilselnehmera donutila zvednout oči od zámku dveří a pohlédnout výše.
Gerkhanovi se k jeho úlevě netřásly ruce: napjatá paže s pistolí, jíž mířil na mužovu hruď, se ani nepohnula. ,,Jdi od těch dveří, Davide.“
,,Ach.“ Tmavovlasému se lehce pohnuly rty, jakoby chtěl něco říci. Jeho vlastní paže se svezly podél boků a svazek klíčů, který se mu prosmýkl mezi náhle nemotornými prsty, zazvonil při dopadu na podlahu. Napřímil se, pomalu a zdánlivě plynule: bystrému oku by však neunikla křečovitost, mechaničnost toho pohybu. Nějakých pět, šest vteřin mlčel, jak se pochopení jen těžce prodíralo do všech závitů jeho mozku. ,,Ubohý Derek,“ hlesl pak. ,,Musím… musím se mu omluvit.“
Mluvil těžce, jako ten, kdo po letech vzpomíná na dávné hrůzy, co se vynořily z černi paměti.
Semir se nepohnul. ,,Někdy se vyplatí poslouchat staré přátele,“ souhlasil absurdně konverzační větou. Necítil pochyby, neměl v sobě ani známečku po nutkání sklonit zbraň a dát Davidovi šanci na útěk: přesto ho při pohledu na mlčícího muže bodla lítost. Jak strašlivě kvalitní člověk to při své inteligenci mohl být pro společnost, kdyby si býval zvolil jinou cestu.. Ale tak už to prostě je. Chytří lidé jsou buď důležitým pilířem, nebo, vyberou-li si druhou stranu zákona, jsou naopak tou nejhorší, nejobtížněji potíratelnou hrozbou pro stabilitu celého společenství. ,,Dej ruce před sebe, ať vidím dlaně.“ Byl policista a Geiselnehmer zatýkaný zločinec: přesto se mu zcela iracionálně příčila představa, že by měl tmavovlasého nutit zvednout paže vzhůru. Bylo to příliš ponižující.

,,Takže to ty…“ Ač mu rysy obličeje zkřivilo bolestné poznání, David poslechl příkaz, nezavdávaje žádnou příčinu ke střelbě. ,,Takže celou tu dobu, co… tak jsi byl proti nám.“ Nebyla to otázka, jen konstatování, které, přestože bylo formálně obráceno k Turkovi, mělo vymýtit zbytky neochoty k pochopení právě v mysli Geiselnehmera. Tmavovlasý stál bez pohnutí, tvář kamennou.
Komisař by byl rád věděl, co se za tou strnulou oponou honí za myšlenky, zda přemítání o zradě, vlastní vině, selhání vůdce či zoufalé úvahy o možnosti útěku. Přešlápl. Natažená paže ho začínala brnět. ,,Proto jsem přišel, Davide. Byl jsem tu jen kvůli tomu.“
Tmavé oči zmateně těkaly po Turkově tváři, snad v marném pátrání po známce toho, že klamem jsou právě pronesená slova, nikoliv příjemně strávené společné týdny.
Ruch mimo sklepení se utišil a svět se smrskl do několika mála metrů krychlových chodby, v níž stáli.
Semir pocítil, jak se mu ježí chloupky na zátylku.
Geiselnehmer lehce skousl ret. ,,No…“ bezmocně pohodil rukama, ,,co na to říci…“
,,Drž ty dlaně otevřené,“ varoval ho Turek. ,,Vím, že máš ještě nůž. Tak mi nedávej záminku, Davide.“
,,Záminku?“ Tmavooký postoupil o drobný krůček dopředu: do dosud šokem ztuhlého obličeje se mu vloudila kapka agresivity. ,,Ooo, ne. Neboj se, nehodlám se ztrapňovat. Nebudu prosit, abys to skončil. Vím, že bys to neudělal. Tak nač ze sebe dělat ještě většího idiota. Toho už sis,“ ušklíbl se smutně, ,,užil dost.“
Mluvil teď rychle, rázovitě: věty, krátké a prudké, z něj padaly jako výstřely.
Policista to čekal: koneckonců, Geiselnehmer byl dominantní typ… a ty se nevzdávají snadno. ,,Je mi líto, že to tak dopadlo,“ napodobil Davidův strohý tón. ,,Ale můžeš si za to sám. A ustup ode mě. Dlaně nahoru, řekl jsem, že je chci vidět!“
Zjizvený poslechl jen velmi nerad: zastavil se a s pootevřenými ústy na Turka zíral, jakoby stále, přes všechna ta slova vysvětlení, přes všechny ty až příliš krutě jasné důkazy, odmítal věřit, co se děje. Cosi mu drnčelo v uších a nebylo to ochotno nechat ho dojít k rozhodnutí: cítil se zrazený sám sebou, nejen tím chlápkem, kterému věřil a který mu teď se sveřepým výrazem mířil na srdce. Polkl. Nevěděl co dělat. Snad poprvé v životě nevěděl, co dělat. ,,Jo, můžu za to,“ třásl se mu hlas, ,,Tohle jsem si vybral sám. Ale tehdy to bylo složitější – nedodělal jsem školu a -“
,,Ani to nezkoušej!“ Gerkhan mu zhnuseně skočil do řeči, celý podrážděný: zklamání někdy bolí, ač se ho dopustil nepřítel. Čekal, že Geiselnehmer ve svém postavení kapituluje důstojněji… ,,Jsi chytrý. Máš dvě zdravé ruce a nohy. Mohl sis najít výbornou práci se skvělým platem. A mít klid. Jenže ty,“ s nefalšovaným záchvěvem vzteku a ke svému překvapení i s lítostí pohlédl zaraženému Geiselnehmerovi přímo do očí, ,,sis prostě vybral tu snadnější, rychlejší cestu. I když jsi těm holkám zničil život. Těmi výmluvami se jen zesměšňuješ.“

Chvíli bylo opět ticho. Teď již ho nenarušil ani výstřel z venku. Zdálo se, že přestřelka skončila a obě strany, policisté i zatčení, si lížou rány.
Dobře. Jim dvěma to poskytlo vzácnou, luxusní chvilku, oázu rozhovoru ve vší té vřavě.

Semir lehce protřepal již notně znecitlivělou pravici a opět přešlápl. Byla mu zima. Už aby to skončilo, připomněl si v poslední hodině už bůhví pokolikáté: k tomu, aby šel a nasadil Geiselnehmerovi pouta, se však neměl… ve vzduchu stále viselo něco nevyřčeného, něco, co měl jeden z nich na jazyku a nemohl se odhodlat k tomu, aby to vyslovil.
Konečně tmavovlasý překonal knedlík v krku, aby zazněl natolik skřípavě, že sebou Turek trhnul. ,,Mám… mám rodinu…“
Neuvěřitelné.
Semir málem zavrtěl hlavou v naprosté nevíře – ten chlap se snad ještě cítí napadený, ukřivděný! ,,To měla ta novinářka, kterou jste utopili, určitě taky. A já jim teď budu muset říci, co se s jejich dcerou stalo.“ Na pozadí očních víček se mu při jediném mrknutí přehrála všechna filmová políčka se sténající, raněnou dívkou, která se s bezmocným pláčem opírala o zeď: ona už tehdy tušila, že umře, uvědomil si a žaludek mu cosi surově zkroutilo. ,,Ne každý, kdo se stará o rodinu, dělá, co ty, Davide. Prosím tě,“ vzdychl a pokynul muži pistolí, ,,necháme toho. Myslel jsem, že budeš chlap aspoň teď. Otoč se a ruce dej za záda, překřiž je v zápěstí.“
Geiselnehmer se nepohnul. ,,Počkej ještě…“
Něco v jeho hlase, snad známka skutečného, nefalšovaného zoufalství toho, kdo ve vteřině přišel o všechno, Turka na moment zastavila. Netrpělivě si posunul zbraň v dlani, aby se mu lépe držela. ,,No?“
,,Ty jsi moji rodinu přece viděl. A víš, slyšel jsi, co se jim už stalo.“ Tmavé oči se z mrtvolnosti rozžahly v silný plamen: muž si olízl rty a vykročil dopředu. ,,Už jednou přišli o tátu, Olivera jim zabila ta –“
,,Drž hubu!“ kdyby ho policista nechal říci ještě jedno slovo, odnesl by si zjizvený za zmínku o Persephone ránu přímo do aorty. ,,Přestaň si namlouvat, že to, co jsi dělal, byla oběť pro tvou rodinu. Přestaň!“ Vztek mu vlil do unavených údů, do celého těla, co tolik toužilo po odpočinku, nový náboj: měl tak strašlivou chuť přiskočit a uštědřit Geiselnehmerovi pár facek, aby ho probral, aby mu ukázal celou šílenou realitu jeho skutků.
,,Ne! Já se… ne ně nevymlouvám.“ První Davidova věta se z uražené strohosti zlomila v podivně zkroucenou. ,,Já za ně chci… poprosit.“
Turek zamrkal.

Povzbuzen jeho mlčením, Geiselnehmer pokračoval, naléhavost v celém výrazu těla. ,,Rebeka a Marta jsou úplně samy! Proboha Bayrame-“. Zarazil se a když se znova ozval, zněl trpce a bolestně, jakoby z něj místo slov plynula šťáva z rozmačkaných trnek. ,,Bayram… tak se vlastně asi,“ pousmál se hořce, bezmocně, ,,nejmenuješ, že?“
Gerkhan stroze přitakal, odhodlán nenechat se ovlivnit. ,,Semir postačí.“
,,Semir postačí…“ David smutně potřásl hlavou, načež chytil druhý dech. ,,Marta a Rebeka jsou samy, Semire, naprosto samy! Co se s nimi stane, když já budu sedět?“
,,Na to jsi měl myslet dřív.“
Zjizvený obchodník s bílým masem si Turka změřil, klouzaje očima po jeho napjaté tváři, všímaje si tvrdě sevřených čelistí. ,,Chci, aby ses jich ujal ty, Semire,“ řekl pak tiše, sleduje, jak policista zalapal po dechu. ,,Dlužíš jim to. Týdny jsi jedl, co ti uvařily, Marta ti prala oblečení – dlužíš jim pomoc. Chci, abys mi přísahal, že jim pomůžeš. Pak se nechám zatknout. Jen musím vědět, že… že ony dvě jsou v bezpečí.“
Drobný turecký komisař si odkašlal. ,,Davide… o tvou ženu a Rebeku se postará stát –“
,,KECY!“ Bledá Geiselnehmerova pleť rázem získala brunátný nádech: muž se třásl zlostí jako vulkán před výbuchem, zatínaje pěsti. ,,Dobře víš, že dostanou tak leda podporu pro nezaměstnaný, stát na lidi kašle! Ty jsi je do toho dostal, musíš se o ně postarat, je to tvoje povinnost! Já tě o to prosím!“
,,Davide…“ Gerkhan bez ohledu na zločincovu erupci emocí zůstal v klidu, snad se jen o něco více zakabonil: jeho hlas však byl nyní takřka jemný, měkký. ,,Ty to pořád nechápeš, že?“

Geiselnehmer zmateně zavrtěl hlavou. ,,Co tím myslíš? Přestaň si se mnou hrát!“ Ošil se: dost na tom, že na něj někdo mířil pistolí: ponížení z úmyslně vyvolané nejistoty snášet nehodlal. ,,Já tě prostě zapřísahám, abys Martě pomohl. Rebeka potřebuje někoho, o koho by se opřela!“
,,Ale ony půjdou do vězení!“ Tvrdé sdělení upustila Semirova ústa jako nic: komisař se zatvrdil, odhodlán už si na nich nehrát. Tahle fraška už musí mít svůj závěr. ,,Vzpamatuj se, Davide! Byly součástí toho vašeho spolku, skončí u soudu Jako ty. Marta určitě, Becka možná. Taky si to vybraly samy. Neměly se do toho nechat namočit.“
Kdyby do Geiselnehmera v ten moment udeřil elektrický výboj, nemohl by vypadat více šokovaně. ,,To… to nemyslíš vážně. To…“ Polkl a přejel si dlaněmi po tváři, nijak nevnímaje Turkovo varovné sykání. ,,To nemůže, to nejde…!“ Prsty si prohrábl husté tmavé vlasy, ,,Ty šmejde!!!“
Jak si vlk brání svou smečku, vycenil zuby i zjizvený: jediným odrazem se vrhl po Turkově napaté paži.
,,Davide, ne!“ Gerkhan učinil marný pokus uhnout: byl však dost zkušený na to, aby věděl, kdy má prostor k manévrování a kdy…
Třeskl výstřel.
David se zasekl v půli skoku jako televizní obraz po ztrátě signálu. Dlaně, dosud pevně sevřené v pěsti, se bezvládně otevřely. Klesl na kolena, již nevidoucí oči zdánlivě upřené na stěnu za Turkovým ramenem… a pak se až nepřirozeně pomalu svezl na bok na studenou betonovou podlahu.

,,Měl jsi to až moc lehký,“ špitl komisař zničeně a paže mu klesly podél boků. Vzdychl, sám v sobě cítě, že takhle to dopadnout věru nemělo: tenhle chlapík se měl dočkat procesu, měl slyšet svůj trest. Veřejnost mu měla vidět do tváře, dívky, kterým ublížil, měly nárok vědět, že si odsedí své zločiny.
Takhle navíc, Semir si zasunul jednu pistoli za opasek obleku, David a možná ani jeho rodina nikdy nepochopí, co vlastně udělal, nikdy jim nedojdou všechny souvislosti jeho, vlastně jejich zločinu.
Se zaťatými zuby klekl vedle nehybného těla. Stále si nemohl pomoci, aby ho zároveň nebolelo u žaludku: hleděl na vraha, násilníka… ale i na chytrého člověka, skvělého otce od rodiny, na potenciál, který se z vlastní vůle dokonale zmařil, přičemž až ty finální symbolické kapky krve zůstaly na rukách právě tureckého policisty.
Snědé prsty přejely po vousky drsné líci, na moment se zastavily na u koutku pootevřených úst končící jizvě…. Bříška ukazováku a prostředníku se přesunula na bradu: právě jí, ošklivě zespodu, vnikla kulka do Geiselnehmerova mozku. Rána takřka nekrvácela, stala se jen rudým bodem v blednoucí ploše kůže.
Semir zavrtěl hlavou a spíše ze zvyku nechal prsty klesnout ještě níže, na mužovo hrdlo: v tu chvíli se zarazil, rty pootevřené. Strnul v soustředění, načež s udiveným výrazem vstal: ač mu obě dlaně dlely po stranách těla, stále měl dojem, že se mu pod nimi slabounce trhá nitkovým pulsem.
David ještě žil…
Gerkhan si jedním rychlým pohybem sundal sako a překryl Geiselnehmerovi hrudník: na moment ho přitom v záchvěvu lítosti napadlo ještě jednou odjistit pistoli… Ale pak myšlenku zavrhl. Ať se stane, co se má stát.
Obrátil se k ležícímu zády, ale než vyběhl po schodech, ještě jednou se ohlédl: nepřítel, který mu na krátkou dobu přirostl k duši až nebezpečně bolestně, byl najednou tak malý, tak bezmocný…

Kolena se zdála být ztuhlá, neohebná: připadalo mu, že trvalo celé roky, než zdolal krátké, sotva dvacetistupňové schodiště. Nohy jakoby se přitom hýbaly nezávisle na jeho myšlenkách – ty bloudily někde úplně, úplně jinde. ,,Halo!“
Skupina bíle oděných, kteří zrovna spěchali kolem něj, se prudce otočila a zašátrala po zbraních. ,,Ani se nehni!“
,,Já jsem,“ zvedl Semir ruce vysoko do výšky, ,,váš kolega! Semir Gerkhan!“
Naštěstí pro něj si policisté po nutné, poměrně drsné prohlídce spojené se šacováním dali říci a místo hrozeb k němu počali natahovat pravice ve vroucném pozdravu: Turek ta přátelská gesta musel zarazit. ,,Je tam raněný,“ ukázal po směru svého příchodu. ,,Vážně raněný. Potřebuji tam dostat doktory.“
Bližší z mužů chápavě kývl a přiložil si k uchu vysílačku: zatímco hovořil, druhý klepl Turka do ramene. ,,Náš, nebo jejich?“
,,Jejich. David Geiselnehmer…“
Zakuklený uznale hvízdl: ,,Ten? Dobrá práce, chlape!“
Pochvala byla to poslední, na co by mladý komisař souhlasně přitakal: cítil se pod psa, strašlivě, strašlivě unavený.
,,Tak jo!“ Oba členové zásahovky měli patrně stejné oblíbené gesto: i policista, který schoval vysílačku zpátky do kapsy, břinkl Semira do lopatky. ,,Půjdeš s náma,“ automaticky najel na kolegáčkovskou tykačku, ,,na Glesse? K tomu tvýmu už letí doktoři, budou u něj za minutu…“
,,Fajn,“ Turek vzdychl: předtím snil o tom, jak si ve všem tom ruchu natáhne nohy na stůl v hlavní místnosti, leč sám moc dobře věděl, že by neměl klid, kdyby chyběl u poslední části téhle smutné epizody. ,,A co ostatní?“
,,Je uklizeno! Všichni jsou hezky naložení v autě,“ černé oči v průzoru v bílé látce zářily spokojeností. ,,Teda pokud ses postaral o chodbu, jinak je máme všechny.“
Druhý ze zakuklenců Turka opět klepl, aniž tušil, že toho ono gesto počíná nevýslovně iritovat: stejně jako jejich vynikající nálada. ,,Už chybí jen Gless… a ten je…“
,,V salonu,“ dořekl snědý komisař vyčerpaně a vzhledem k tomu, že právě dorazili k jeho dveřím, opět vylovil a odjistil pistoli.

Kolem vstupu do pokoje byl shromážděn slušný počet policistů: příchozího Turka k jeho překvapení pozdravili pochvalnými, byť tichými gesty.
,,Tak jo!“ Muž po komisařově levici mluvil polohlasem, ale i tak ostatní zareagovali pozvednutím zbraní, jakoby již tušili, co poví. ,,Ratz dal povolení, můžeme na to jít.“
V okamžiku se ukázala sehranost speciální jednotky: než stačil Gerkhan zamrkat, muži zaujali stanovené pozice a jeden se, kryt ostatními, rozběhl ke dveřím.
Ani si neuvědomil, zda je muž prudce otevřel, nebo vykopl: každopádně se Turek zapojil do proudu policistů. Kteří se jako voda z protržené hráze vylili do nevelké místnosti. Sám cítil, jak mu jejich řev působí husí kůži…

Heinrich se však tvářil zcela klidně: bez hnutí dlel na sedačce, k hrudi přitisknutou tvář patrně k smrti vyděšené manželky, svírané v těsném tišícím objetí.
,,Zvedněte dlaně, vy i vaše žena, Glessi!“ jediným kopem smetl nejvyšší ze zakuklenců ze stolu drobnou stříbřitou pistoli. ,,Okamžitě!“
Stařec neučinil ani drobné gesto: jen se dál lehounce usmíval, jakoby celé to společenství před ním stojících policistů byli gratulanti, recitující báseň při příležitosti jeho narozenin. Nebo, podle toho, jak stále konejšivě tiskl svou ženu, spíše oslavující výročí jejich svatby.
,,Glessi!“ člen JeRNy znepokojeně přešlápl: měl pravomoc i možnost se vrhnout dopředu a muže jednoduše srazit k zemi – stejně jako ostatní se však k činu nemohl odhodlat.
Semir, jediný z policistů bez neprůstřelné vesty, se držel poněkud vzadu, přesto mu nic z dění neuniklo.
Po zádech mu steklo pár kapek studeného potu. Něco se mu nezdálo.
Něco bylo špatně.
Zatraceně špatně.

Stařec se poprvé od jejich příchodu pohnul: zdálo se, že si poposedl a Alici si přitiskl ještě těsněji k srdci, letmým pohledem zároveň premiérově dávaje najevo, že o přítomnosti policistů ví. Doteď si mohli myslet, že hledí na sochu…
Vyrovnaný výraz duhovek počastoval všechny v místnosti: zornice se Glessovi rozšířily jen ve chvíli, kdy padl na Semirův obličej. Uznalé, sotva znatelné pokývnutí hlavy bylo kromě překvapením jemně zvednutého obočí jednou známkou emocí a přitom jakýmsi uznáním vítěznému sokovi. Hainrich byl vyšší třída.
Gerkhan postoupil dopředu, nevysvětlitelně si vědom toho, že ledy prolomí jen a pouze on. ,,Pane Glessi.“ Rád, že se na něj ostatní zakuklenci nevrhli, přešel až ke stolu, čelíc klidnému muži pohledem. ,,Prosím vás, pojďte s námi. Slibuji, že s vámi bude zacházeno slušně.“ Slušněji, než s těmi děvčaty, co jsi prodával, parchante, dralo se mu na jazyk, ale výčitky polkl jakožto kontraproduktivní. ,,Pojďte, bude to tak lepší – pro vás i,“ mrkl na svíranou, do manželova saka se tváří tisknoucí Alici, vaši ženu. Nikdo vaší paní neublíží, osobně se o to postarám.“
Cosi ve starcově tváři se zacukalo.
,,Mojí ženy,“ ozval se hlasem tak podivně zbarveným, že připomněl obracející se listy mimořádně staré knihy, ,,se nikdo z vás nedotkne. Nedovolím to.“
Chvilku napjatého ticha přerušil šéf oddílu, jemuž zjevně došla trpělivost: stanul vedle Semira, zbraň v dlaních. ,,Už toho bylo dost, Glessi. Máte poslední možnost vyjít z toho důstojně. Ruce za hlavu – vy i vaše žena.“
Stařec mlčel, načež se jeho paže pomalu, opatrně odpoutaly od Aliciny postavy, aby se zvedly do výše: k Semirově úlevě, jež se změnila ve zděšení a křečovité zalapání po dechu.
Boubelatá žena se bez ochranitelovy opory klouzavě sesunula hlavou do manželova klína: na obleku, kde předtím zdánlivě hledala bezpečí, po ní zůstal široký pás krvavé cesty.
Gerkhan polkl, aby potlačil nutkání dávit: původ záhadného výstřelu, který předtím slyšel na chodbě, byl až ošklivě jasný.
,,Nikdo,“ klesla jedna z Glessových rukou zase dolů a prsty láskyplně zajely do rozpuštěných šedých pramínků ženiných vlasů, ,,nikdo z vás se Alice nedotkne. Ne mojí Alice.“
Gerkhan si přejel přes tvář, načež pokynul vedle něj stojícímu kolegovi. ,,Prosím vás, dokončete to. Já už nějak,“ stejně jako na Davida, vrhl stejný závěrečný pohled i na dál klidně sedícího, o ženě cosi mumlajícího Glesse, ,,nemůžu.“

Vyšel z místnosti, kde náhle nemohl dýchat. Musel vyhledat oporu chladné zdi: beton, který studil na zpocených zádech, mu slibovat pořádnou bolest v kříži, komisař však na jeho varování nedbal.
Takže je konec… naprostý konec.
Nějak si nemohl dát dohromady dvě a dvě – jakoby po všech těch týdnech nevěřil, že příběh jeho mise dojde k závěrečným řádkám, ba dokonce že půjde o relativní happyend.
Dopřál si luxus na nic nemyslet, zcela vypnout: únavou ztěžklá víčka otevřel jen ve chvíli, kdy k němu dolehl zvuk bot zdolávajících schody.
Zdravotnici vynášeli Davida Geiselnehmera: dekou přikryté nehybné tělo leželo pásky přikurtované k nosítkám, ale ke komisařově úlevě, jíž se sám Semir podivil, nesahala přikrývka až přes hlavu.
Takže žil, ještě bojoval…
Turek za čtveřicí zíral, dokud mu nezmizela za ohybem: netušil, co si myslet, co si přát. Nevěděl dokonce ani to, co dělat: připadal si jako člověk, kterého po celých desetiletích pustí z vězeňské cely a on po prvním kroku na svobodě zjistí, že neví, kam zamířit.
Připadal si ztracený, malý… a strašlivě unavený.
Byl by se teď hned schoulil do klubka a spal.
Vzdychl a dlaní pohladil studenou stěnu, aby si tím dotekem znovu připomněl, že on sám žije… i když se příběhy jiných dnes uzavřely zcela.
Cítil se jako sklenice, z níž kdosi vylil odvar z pelyňku: zcela prázdná, leč s přídechem ústa křivící hořkosti po stěnách.

,,Já tě asi zabiju. Přísahám, že… že tě uškrtím.“

Sklo se nalilo osvěžující šťávou, jež nedala předchozí pachuti šanci: Semir se odlepil od stěny, cítě, jak se mu rty samy kroutí do úsměvu.
Postava před ním si jaksi nešikovně, trhavě sundala masku: ani nemusela. Dřív než se objevila záplava rozčepýřených tmavých vlasů a ostřeji řezaná tvář, věděl, o koho jde: jedině hlas Toma Kranicha zněl jako lehce povýšené mňouknutí dobře naloženého a nakrmeného sarkastického kocoura.
,,Tome.“ Gerkhan se udělal krok dopředu, modroočko však na svém místě zůstal.
,,Takže… já už mám dva týdny každodenní infarkt, že jsi se v Česku oženil a zůstáváš tam, když se neozýváš,“ zasykl vrchní komisař vyčítavě, ,,a ty si tu dovolenou zatím užíváš dvacet kiláků od stanice. Ani na pivo jsi mě nepozval.“
Tak unavený zase Semir nebyl, aby neviděl, jak modroočkovi cukají koutky: sám se ušklíbl a zavrtěl hlavou. ,,Promiň, Tome, ale… už mám těch hereckých výkonů za ten měsíc nějak nad hlavu.“
,,Tak ji nemáš mít,“ špitl Kranich vlhce, ,,tak nízko nad zemí.“

Vzdálenost pár metrů byla překonána v nanosekundě a oba muži si padli na náruče, svíraje se navzájem, až jejich kostičky praštěly na protest.
,,Turku mizernej, tvrdohlavej,“ vydrtil Kranich mezi zuby, zatímco se mačkal tváří do Semirových vlasů. ,,To jsi nemohl nic naznačit? Nemohl jsi mi říct, kam fakt jdeš? Nejlepšímu kámošovi? Nejhezčímu kámošovi?“
,,Nemohl, fakt ne…“ Menšímu z komisařů bylo naprosto ukradené, co si o nich mohou pomyslet kolemjdoucí: sevření nepovolil, oči zavřené. Poprvé po mnoha týdnech se cítil naprosto v bezpečí a doma. V duši mu klokotal smích, smích plný zaslouženého ulehčení. ,,Promiň, přece musíš pochopit, že to bylo i pro tvou vlastní..“
,,Je mi to jasný!“ Kranich Turka objal s novou vroucností: tak silně, jakoby se měl na přítele přilepit. ,,Strašně se mi stýskalo, nám všem!“
,,To mně taky!“ Semir se blaženě pousmál. Konečně něco normálního, žádný strach, žádné každodenní obavy z tragédie: náhle zoufale zatoužil po novinkách právě z toho všedního světa, který mu byl dlouho odepřen. ,,A co tvá Karolina? Co Hartmutt? Co stanice, všechno dobrý?“
,,Blázníš?“ Modrá očka se vyvalila. ,,Teď se bude mluvit o tobě, chlape! Celou dobu na tebe vzpomínám! A když mi šéfové řekla, co fakt děláš, myslel jsem, že…“
,,Engellhardtová ti to řekla?“ Menší komisař zaraženě zamrkal. ,,Nějak jsem pochopil, že-“

,,Semire!“

Cosi do nich vrazilo takovou silou, že ztratili rovnováhu a málem se s vyjeknutím se skáceli na podlahu: Anna je bez okolků sama stiskla v pažích, zářící štěstím. ,,Gerkhane, vy jste v pořádku! Díkybohu!“
,,A po mně ani nevzdechne,“ uculil se Kranich teatrálně, sklízeje za ta slova Semirův pobavený úšklebek.
Šéfová si ho však skutečně nevšímala: maličko se odtáhla, bedlivě si Turka prohlížeje. ,,Tak… tak povídejte! Jak to proběhlo? Co vy? Nic vám není?“
Palba otázek byla posledním hřebíčkem do rakve únavy malého komisaře. Bezmocně pokrčil rameny. ,,Žiju,“ dostal za sebe a ustoupil před nimi o krok. ,,A všechno ostatní si musím nechat projít hlavou.“
,,Ach tak…“ šéfová ze sebe zklamání rychle setřásla: zmatený výraz opět nahradilo nadšení, absolutně nekorespondující s její jindy chladnou profesionalitou. ,,No jistě, rozumíme!“
,,Teď jste chápavá,“ mrkl Semir potutelně na křenícího se Kranicha, který vypadal, že nemá daleko do slz dojetí. ,,A stejně vám to vydrží jen do prvního škrábance na kapotě…“
Kolem jejich sevřené trojičky prošel Ratz: pohled jeho a tureckého komisaře se střetly, aby velitel Útvaru pro boj s organizovaným zločinem uznale kývl hlavou a zároveň změnil směr kroků, nechávaje přátelům jejich radostnou chvilku shledání.
,,Raději,“ přerušil Semir Anninu námitku, ,,mi řekněte, jak jste se sem vůbec dostali! Nějak nechápu, jak jste se dozvěděli, že tady dneska Gless bude…“
,,Jo, to je docela dobrá otázka.“ Kranichův výraz nepatrně zkysnul, načež přenechal slovo Anně, sám stále ještě radostně svíraje přítelovu paži, jakoby se stále musel přesvědčovat, že mu malý kamarád už nikam nezmizí.
,,Nu,“ odkašlala si Anna a pousmála se zvědavému, udivenému Gerkhanovu obličeji, ,,jsou za tím dvě zajímavé postavičky…



Sigi Miller měl dilema, strašlivé dilema.
Světlýma očima stále bloudil mezi trojicí prvků, jež mu zaměstnaly mysl: mezi vchodem, klávesnicí počítače a vlastními dlaněmi.
Nakrčil nos, dočista znechucen: nejen že musel po náhlém odchodu dosavadní sekretářky přijmout její práci, ale roli mu ještě zpříjemňoval Jolly, jemuž fakt, že místo ženy nachází za monitorem napaprčeného buclatého policistu nevýslovně zvedal náladu. Neminul den, aby si u své ,,krasotinky“ Lavenna neobjednal šálek kávy, protože ženské prsty umí tu nejlepší, nebo neopomenul zmínit, jaké že má Miller štěstí, že tu není do sekretářek se pravidelně zamilovávající Turek.
Už aby tu byla, vzdychl nebohý Miller, ta nová.
Jenže do nástupu Moniky Pökeln, sympatické brunetky a machra na počítačovou grafiku, zbývalo ještě pěkných pár dní.
A Sigi trpěl.
Trpěl tím víc, že se mu pro příliš dlouhé nehty špatně klepala písmena na klávesnici.
Čímž se dostal ke čtvrtému bodu, který poutal jeho pozornost.
V kalíšku spolu s ostrouhanými i ostře ořezanými tužkami dlel i starý pilníček na nehty: podle rzi, která ho již jemně potáhla, pamatoval ještě Andreu, ne-li Reginu.
Miller se hryz do rtu. Dilema. Pokud si vezme ten pilníček, bude to záležitostí okamžiku a hned se mu bude psát lépe. Jenže pokud se přesně v tom momentě objeví Jolly – již ta myšlenka zježila Sigimu vlasy na hlavě – už nikdy se toho šíleného vtipálka nezbaví.
Dilema.

Jeho veledůležité úvahy přerušilo vrznutí dveří: Miller rychle vzhlédl, pobouřen studeným větrem, který do místnosti vlétl – spolu se dvěma zmateně se rozhlížejícími muži.
,,Halo!“ Zvolal, ale nikdo ho nedbal.
Nižší a jaksi podivnější z obou příchozích se rozlétl směrem ke kantýně: zadržela ho až paže jeho společníka, který se konečně obrátil k rozhořčenému Millerovi.
,,Prosím vás, pane.“ Měl černé oči a krátké, na ježka sestříhané vlasy: krk mu kryla dlouhá pletená šála. ,,Kde najdeme Annu Engellhardtovou?“
Sigi se zmohl jen na vydechnutí. ,,No… v patře. Pak musíte doleva… a až na konec chodby.“
,,Tisíceré díky.“ Zatímco se tmavovlasý zdvořile ukláněl, jeho menší společník se už rozletěl po schodech vzhůru. ,,Moc jste nám pomohl.“
,,No počkejte!!!“ Z míry dočista vyvedený policista se zvedl na nohy. ,,Nemůžete tam jen tak vpadnout! Koho mám vůbec ohlásit!“
Podivný návštěvník se již chytal zábradlí a nohou se dotkl prvního stupně schodiště: přece jen se však ještě obrátil k vykulenému strážci zákona. ,,Mé jméno je Josef Báňa… a můj přítel,“ mávl rukou směrem, jímž zmizel jeho druh, ,,je Iljivič Glogoskij.“



Arrow


Semirovo obočí vylétlo málem až k tmavě hnědé, nyní pěkně rozčepýřené čupřině. ,,Josef Báňa a Iljivič Glogoskij?“ Zopakoval nechápavě, stříleje pohledem na oba své přátele. ,,Jak mohli…? Neznám je! Vůbec jsem s nimi nemluvil… a ta jména jsou dost zvláštní.“
Kranich, který stále s radostným vytržením drtil Turkovu paži se k odpovědi neměl a tak hlavou s úsměvem pokývala Engellhardtová. ,,Taky jsou to dost zvláštní pánové.“


Oči jednotlivých pracovníků Dalniční policie se prudce zvedaly od papírování, popřípadě od tajné, Traberem organizované partičky karet po síti: dva muži, kteří rychlostí kulového blesku prolétli hlavní místností, byli jednoznačně rušivým elementem. A když se v několikavteřinovém odstupu za nimi objevil i funící, ztěžka se sunoucí Sigi Miller, hodili po sobě kolegové pohledem a chvatně vstali, aby se připojili do procesí.

,,Tady!“ na ježka ostříhaný mladík prudce zahnul doprava, tahem za paži s sebou strhávaje i blonďatého společníka: jejich cílem se staly dveře opatřené výrazným štítkem oznamujícím, že v oněch prostorách vládne právě jimi nanejvýše vítaná osoba. ,,Tady to je!“
Šéfová, která do té doby vyplňovala jeden z nepříjemných nazelenalých formulářů, žádost o nový vůz, jenž by nahradil ten, co ho Tom před pár dny poslal plavným skokem mimo dálnici, strnula, ústa otevřená. Do její náhle tak malé kanceláře bez zaklepání vpadla dvojice cizinců, za nimiž se hned vehnal Miller: u vchodu shromáždili zvědaví policisté, mnoucí si ruce nad troškou vzrušení v jinak nudném odpoledni.
,,Paní…“ blonďák lapal po dechu: musel se řádně předklonit, aby ze sebe vůbec dostal slova. ,,An…Anna… Engellhardtová?!“
,,Ano,“ souhlasila nechápavě, mrkaje z jednoho neznámého na druhého, pomalu se vzpamatovávajíc z překvapení.
,,V-v-vy!“ O stěnu opřený Sigi výhružně namířil ukazovákem na mohutnějšího z příchozích. ,,Neohlásil jsem vás!“ Polkl, o to více vyjevený, když mu při blízkém pohledu konečně došlo, co bylo tak podivného na světlovlasé půlce dvojice: blonďák se třásl zimou, od hlavy až po paty zmáčený. Stačilo pár vteřin nehybnosti, aby se pod jeho nohama utvořila ohromná louže vody a podlaha v ženině pracovně se stala plovoucí doslova, nejen podle přívlastku.
Anna se zvedla ze židle, už zase nabíraje do hlasu i gest svou obvyklou rozhodnost. ,,Tak a dost, panstvo!“ Dvěma skoky byla u dveří, vykazujíc své podřízené k obvyklé práci. ,,Máte své povinnosti, že?“

Sotva se s nespokojeným bručením a snahami o opětné nakouknutí do kanceláře odebrali do hlavní místnosti služebny, zabouchla dřevěnou, bíle lakovanou desku a podezřívavě přejela své podivné návštěvníky. ,,Takže co se děje? A začněte, pánové,“ tleskla svým dobře známým panovačným gestem velitelky, ,,třeba od představování.“
Černovlasý muž však k jejímu ještě hlubšímu údivu záporně potřásl hlavou. ,,Ne… musíme vám něco dát a pak hned,“ podepřel kymácejícího se druha, ,,jet do nemocnice.“
Konsternovaný Sigi cosi zabrumlal, šéfová ho však předešla, když v tu ránu stála u promočeného, malátně vyhlížejícího blonďáka, čelo nakrčené starostmi. ,,Pro všechno na světě!“ vyjekla, když si všimla, že si oči mhouřící mladík nedrží levici jen tak z rozpaků: celá dlaň se mu červenala čerstvou krví. ,,Millere, prosím,“ ukázala kamsi přes zeď, ,,odveďte toho mládence do sprchy a pak mu dejte nějakou rezervní uniformu, ano?“
,,To je dobré…“ černovlasému se očividně nechtělo od přítele vzdálit: jeho dobromyslná tvář prozrazovala značné obavy. ,,My hned pojedeme…“
,,Nemějte o něj strach.“ Šéfová luskla prsty, sledujíc, jak se Miller vcelku ochotně zmocňuje úkolu: sotva oba muži, poněkud zmatený baculatý policista i podpíraný blondýn zmizeli z kanceláře, naplno se obrátila ke svému hostu. ,,A sedněte si prosím. Konečně,“ zazněl v jejím jinak laskavém hlas podtón podráždění, ,,bych ráda věděla, o co se jedná. Kdo jste? A proč mě hledáte? A co se stalo tomu mládenci?“
Muž si povzdechl a jedním roztřeseným pohybem si posunul brejle, jež mu sklouzly až na špičku nosu: hodil rychlý, úzkostlivý pohled na plochu dveří, za nimiž mu zmizel přítel a pak se konečně odhodlal k prvním slovům. ,,Jmenuji se Josef Báňa. A jsme tady, abychom…“


*

,,No tak, rychle!“ Iljivič svého povelu v té samé vteřině málem litoval: podrážky jeho bot rozhodně nebyly stvořeny pro klouzání po ledě, takže mu dalo značnou námahu, aby znovu získal ztracenou rovnováhu a nenabil si obličej. ,,Uch!“
,,Stejně je pozdě.“ Tmavovlasý zasykl a rychle uskočil, když se mu pod chodidly rozběhly pavučinky prasklin: ač mrzlo celé týdny, led v rameni Rýna očividně na některých místech neskýtal bezpečí. ,,Moc dobře si to promysleli, bastardi. Dvacet minut nemohla přežít…“
Blonďák se nehádal, sám se trápě stejnou obavou: v duchu si vyčítal, že mohli ze skrýše vyrazit dřív, ne až ve chvíli, kdy měli naprostou jistotu, že dvojice mužů skutečně odjela. Na druhou stranu, polkl ztěžka, kdyby si nedali pozor, mohlo tu být o dvě mrtvoly více. Ne, odmítl sobě a příteli dávat cokoliv za vinu: i kdyby bylo pro to děvče skutečně pozdě, živí alespoň mohou svědčit proti jejím vrahům. Co všechno člověk neuvidí, když jde do zimního lesa krmit zvěř…
Oba teď spěchali, co jim jen nohy a kluzké podloží, co při každém dopadu jejich bot podivně sténalo a praštělo svou ledovou píseň uvězněné řeky, k vysekanému otvoru. Zdál se být podivně daleko.
Glogoskij si při svých úvahách strhl z těla bundu, bez zájmu ji odhazuje za sebe, zatímco Báňa si v běhu zapnul náprsní kapsičku, kam si schoval mobil, před chvílí použitý pro přivolání policie a záchranky. V ledu vysekaná díra náhle otevřela zívající tlamu přímo před nimi. Její před chvílí ještě ostré okraje počínaly pokrývat v mrazu vytvořené krajky krystalků. Do rána tu po otvoru nebude ani památka, pomyslel si Báňa, když jeho myšlenky proťalo hlasité cáknutí.

Glogoskij měl dojem, že je kousíček keramické hlíny, kterou kdosi brutálně sevřel v dlani a se sadistickým potěšením do ní zaryl skleněné střepiny. Ledová voda ho bodala ostrostí lesácké dýky, kterou těsně před skokem vyprostil z koženého pouzdra po boku. Plíce odmítly udržet vzduch a on vyplivl chomáč bublin, přes předchozí odhodlání zmateně hrabaje v nazelenalé temnotě pod ledem.
Ani nevěděl jak, ale náhle jeho ústa zalapala po kyslíku: pohled zkreslený štípáním v slzících očích, rozeznal na čtyřech klečící postavu nakrátko ostříhaného přítele.
,,Chceš se utopit?!“ V hlase patrné zoufalství, Báňa k němu natahoval dlaň. ,,Půjdu tam já, počkej!“
Vyprskl kapky, co se mu dostaly do úst. ,,Někdo…“ zachrčel, ,,ji… musí vytáhnout. Počkej!“
Nedopřál druhovi ani vteřinu na námitky, s hlubokým nádechem se noře zpět do hlubiny, která mu sevřela tělo do kleští. Cítil se jako omotaný do masa se zarývajícím ostnatým drátem, přesto statečně zatápal kolem sebe. Musela tu někde být…
Kopl nohama, aby se dostal hloub, když se mu cosi otřelo o tvář.
Štěstí pátrače se mu málem vymstilo, jak se polekaně zakuckal: pak však chladnokrevně zatáhl za pramen plavých vlasů a jedním tempem se dostal k bezvládné postavě, přízračně se rýsující v okolním temném šeru.
Našel ji!
Plíce si žádaly nový nádech a každičký centimetr kůže protestoval proti mrazivému mučení: přesto se blonďák přitáhl ještě blíž. Prsty ovinul kolem dívčina kolena a mrsknutím se opět o něco přiblížil dnu. Dlaň nahmatala něco tvrdého. Boty!
Šáhl ještě níž a chlad byl na pár milisekund zapomenut, když mu po ruce přejel drsný povrch provazu.
Levačka podala pravačce dýku, která se ochotně zahryzla do vláken pouhých pár centimetrů pod podrážkou. Stačil udělat sotva dva řezy, když ho pálící plíce donutily s plácáním se vydrat nad hladinu.
,,Jsi v pořádku?“ Bundy již rovněž zbavený Báňa měl ve tváři odstín málem stejně bledý, jako jeho druh, celý pln obav. ,,Já se bál, že už nevyplaveš!“
,,M-mám ji!“ Na moment si dovolil luxus přidržet se okraje ledu a nasávat úžasně osvěžující kyslík. ,,Je… hned pod… náma! Tak… se při… připrav!“

Snad už pomalu omdléval, nebo mu mrazivý Rýn ukradl cit v nohách, ale tentokrát už při ponoru necítil takovou bolest. Dívku našel takřka okamžitě, opět se chytaje nejprve v jemném proudu povlávajících blonďatých kučer. Levačka chtěla opět podat ostrou čepel…
Ale znecitlivělé, chladem ochromené prsty se odmítly sevřít.
Iljivič vyjekl, když mu nůž vyklouzl a tažen těžkou střenkou sjel ke kamenitému dnu. Zaťal zuby. Jeho jediná šance… vlastně její.
To vědomí mu dalo sílu: máchl pažemi, které již sténaly posledními vydanými silami. Dlaní se dotkl dna. Bříška prstů přejela po kamenném štěrku.
No tak… pátral se vzrůstajícím zoufalstvím, poslepu šátraje po říčním dně. Pár metrů pod hladinou už nebylo ani nazelenalé šero, ani temnota. Vládla tu naprostá čerň.
Ruce přehrabovaly kamení, když mu levačkou projela bolest tak pronikavá, že si v útrpném výkřiku nabral lok vody do plic. Ostrá dýka mu pronikla dlaní. Přestože se málem svinul do klubka v usykávání, neztratil duchapřítomnost, pravicí se opět chápaje střenky.
Odrazil se ode dna, míře prudce vzhůru: přes vlastní utrpení se dokázal na vteřinku zdržet u nahmataných nohou spoutané dívky.
Dýka putovala tupou stranou do úst a nezraněná ruka našla již narušené místo na provaze: nemohl uvěřit svému štěstí, když lano po pár zuřivých řezech vzdalo svůj odpor…
Popadl holčinu kolem boků a zatínaje zuby, dostal sám sebe i nijak lehkou nešťastnici na povrch.

,,Tady!“ Oči přimhouřené, dotáhl svíranou dívčinu k okraji ledové tlamy. ,,Vez---vezmi ji…“
Raději se nechtěl dívat na svou dlaň: tepalo v ní návaly horka.
,,Dobrá práce…“ Báňa se nahnul nad temnou hladinu, jak jen to shledával bezpečným: se skousnutými rty zapátral, jak blondýnu dostat z vody co nejjemněji, pak se však pokáral za nelogičnost. Stejně nic necítila – a jako utopené jí bude princeznovské zacházení jedno. Rychlým pohybem si namotal pramen dívčiných vlasů na zaťatou pěst a prudce zatáhl, až mu led zaskřípal pod koleny. Nasáklé oblečení stahovalo bezvědomou zpátky: odmítl úvahy nad tím, jak nevídaně brutální by to byla pro nezávislého pozorovatele scéna a s finálním záběrem vytáhl blondýnu nahoru k sobě, oddechuje námahou.
,,Ne, mně ne!“ Iljivič skoro vztekle odsekl, když se přítel obrátil k němu. ,,Já se nahoru dostanu sám. Rozdýchej ji!“
Na malý moment Báňa zaváhal: přes všechny jejich snahy před ním mohla ležet jen mrtvá schránka. Komu by se chtělo být takové věci blízko? Pak však zvítězilo to, čemu byl Josef odmalička učen: nutnost pomoci. Bleskově se přesunul k nehybné, na břiše spočívající postavě, aby ji jemně přetočil na záda a shrnul na stranu vlasy, co se jí nalepily na líce.
Neubránil se výkřiku, který se v naprostém tichu zdejší krajiny hlasitě vrátil odrazem od okolních kopců. ,,Panebože!“ Nutkání zvracet potlačoval jen velice ztěžka: kdyby sám na vlastní oči neviděl dívčin smrtelný zápas, byl by myslel, že hledí na tvář mrtvoly po týdnech rozkladu. Odulý, všemi odstíny fialové hrající obličej byl to poslední, čeho by se chtěl dotknout: přesto dokázal okamžik hlubokého fyzického odporu překonat.
Je to… člověk, mladé děvče. Nemůže za to, co se jí stalo.
Polkl, cítě se slabý jako moucha.
Proboha, vždyť je to ještě málem dítě!
Musíme jí pomoci…
Už jako školáci s Iljivičem nabízeli své zručné ruce, kde jen mohli: byli tím známí, obdivovaní. Teď mu připadalo, že se s přítelem celý život cvičili právě pro tuto chvíli.
Třesoucí se prsty se mu přesunuly na dívčino hrdlo: samozřejmě v marné iluzi. Nebyl tak naivní, aby očekával, že najde třeba jen známečku tepu.

Josef jí vsunul ruce pod paže a sotva se rychlým pohledem přesvědčil, že se Iljivič dokázal vyškrábat z vody nahoru, odtáhl děvče od zrádně praskajícího okraje ledové díry. ,,No tak…“ mluvil spíše aby uklidnil sám sebe, bez známky víry, že tiší i plavovlásku. ,,Bude to dobrý, věř mi.“
V okolí bylo ticho. Řeka byla umrtvena svým ledovým krunýřem a údolí napjatě mlčelo, jakoby se stalo nervózním divákem, vyčkávajícím příštích událostí.
Nevšiml si, že se bolestí i mrazem omámený Glogoskij choulí v klubko, věnoval se jen a pouze z Rýna vytaženému úlovku.
Na okamžik ji opět posadil, aby jeho jaksi podivně nemotorné ruce zbavily její obličej surového škrtidla. Sice se mu při pohledu na poničenou tvář stále svíralo hrdlo, ale nejčiřejší odpor byl ten tam: neunikl mu tak detail až příliš nepřirozeně vyboulených lící.
,,Ti bastardi…“ když jí doloval z úst roubík z rukavic, jež se dostaly málem až do hloubi dívčina jícnu, syčel si pro sebe neslýchaně sprosté nadávky. ,,Neboj se. Neboj se, my jim to nějak dáme sežrat. Neboj se…“ Vstal, lapil nebohou v pase a přitiskl ji zády ke svému podbřišku, přehýbaje ji jako list papíru: nechala sebou manipulovat bez známky vůle. Z otevřených rtů jí vyklouzlo pár kapek narůžovělé tekutiny, která mu potřísnila kalhoty. Ani v nejmenším na to nedbal. ,,No vidíš! Alespoň se ti,“ zamumlal a položil ji na záda, ,,nedostala voda do plic, víš?“
Spočívala bez pohybu, smutná malá postavička se spoutanýma rukama a kusem provazu dosud staženými kotníky, napuchlá víčka v zmrzačené tváři. Žalostný pohled.

,,Ok.“ Josef v duchu zaláteřil, nic nedbaje na to, že je nespravedlivý: kde se flákala ta pitomá sanitka? Nedalo se nic dělat, musel to zkusit sám. ,,Promiň,“ zabručel, když dívce rozepnul plášť. ,,Jinak to nejde…“
,,Ty masíruješ, já dýchám.“
Hlas, co se mu ozval za zády, jím řádně trhl: vysílený Ilči, který se mu s bolestným výrazem přiblížil, to považoval za nesouhlas. ,,Hele! Ty máš silný ruce… já ji teď dobře nezmáčknu…“
,,Jo… jasně!“ Báňa rychle pokýval hlavou, v celé své bytosti značnou úlevu: když byl druh po jeho boku, cítil se daleko jistější, jaksi celý. Mít čas, vřele by přítele, kterého choval v srdci od dětství, poplácal po zádech. Jenže neměli zbytečnou ani vteřinku. ,,Jdeme na to.“
Zatímco blonďák se ještě rychle nadechoval, aby splatil vlastní kyslíkový dluh, černovlasý rozhrnul cípy dívčina pláště, aby mu do tváře vstoupila horkost, když pod ním našel jen cáry vínové košile a jinak zcela nahou bílou hruď.
Nejen bílou. Nemohl se, ač ho vlastní líce pálily studem, zdržet jistého průzkumu: pleť dívky nezářila bělovou, jak si zprvu myslel. Byla nemocně průsvitná, dávaje jeho zraku spočinout na modrých a rudých linkách žil těsně pod kůží. Pozornému pohledu neunikla vypálená rána u klíční kosti ani zohavující fialové podlitiny…
Ani nevěděl jak, ale jeho dlaně se spojily, aby se přimkly těsně pod levé novinářčino ňadro: ,,Ok,“ zadrmolil. ,,Tak.. tak jdeme na to.“ S nádechem se sám prohnul, stlačuje blondýně hrudník, až jí zapraštěly oblouky žeber.
Iljivič se svými rty přimkl na její rozervané a podchlazením promodralé, oči přivíraje v soustředění. Na jeho dlouhých řasách se kapky vody změnily v drobečky ledu. Krvácející dlaň se mu vypařila z vědomí: kdyby nemusel vyplašenému kamarádovi, kterému neušly krvavé cákance na dívčině tváři, alespoň gestem sdělit, že je vše v pořádku, byl by na ni snad i zapomněl.

Netušili, jak dlouho se snažili o to, aby v malé blondýnce opět vykřesali jiskřičku života: byli by přísahali, že to byly hodiny, snad i dny. Neexistoval mráz, svírající chlad: svět se smrkl na pár metrů čtverečních a jedno bezvládné, potlučené a polonahé holčičí tělo. Každopádně se jim řádně ulevilo, když k nim skrze stromy zazněl vzdálený jekot sirény sanitky.
,,Je,“ zasykl vysílený Ilči mezi nádechy, ,,ještě pěkně daleko. Tady je všechno moc dobře slyšet. Alespoň pět minut ještě pojede…“
Josef mlčel, znovu a znovu stlačuje hrudník dívky, která se ani nehnula. Cit v rukách už ztratil. A co hůř, začal ztrácet i naději. ,,Ty, Ilči…“ začal opatrně. ,,Je mi to líto, ale to děvče…“
,,Ne, nemůžeme to vzdát!“ Blonďák se rychle sklonil k novinářčiným ústům, prsty jí tisknouc nos. ,,Dobře to dopadne…“
Na jazyk se mu drala připomínka krutého faktu, že světlovláska strávila dvacet minut ve studené vodě a i po deseti minutách oživování stále ležela mrtvolně bledá: Josef to všechno naráz polkl. Na zoufání, pokrčil v duchu rameny, je čas vždycky.
Houkání se ozývalo stále blíže a blíže.
,,Neměl bys,“ blonďatý mladík se na okamžik odtáhl od zničeného obličeje, ,,jim jít naproti? Aby nás našli!“
Nejistě přelétl pohledem mezi kamarádem a dívkou. ,,Zvládneš to sám?“
,,Nejsem amatér.“
,,Dobře, dobře.“ Poněkud vrávoravě se Josef zvedl na nohy, ještě jednou mrkl na přítele, který se v kleče přesunul o něco blíže blondýnině hrudi a pak se dal do běhu. Sanitka mohla snadno zabloudit a tady, zakázal si myslet na definitivní dívčin konec, mohlo jít skutečně o vteřiny.

,,No tak, děvče…“ pořád a pořád se blondýn skláněl k jejím ústům: v žaludku se mu počal rozlévat řádně nepříjemný pocit strašlivého těžka. Proč jí alespoň maličko nezrůžoví kůže? Proč je pořád tak strašlivě smrtelně průsvitná? Pocítil touhu přetřít ji dlaní, promnout ji, aby v ní opět probudil maličko života. Snad má Pepi pravdu, vyděsila ho ta myšlenka. Třeba je mrtvá. Chudinečka. Tak mladá… a tak ošklivě zemřít.
Zamžikal, jak ho v koutcích podráždily slané kapky lítosti: musel se řádně oklepat a obrnit, aby našel sílu opět jí hluboce stlačit hrudník. ,,No tak, malá.“ Kdyby to byl pitomý seriál, pomyslel si podrážděně, dal bych jí pár políčků a ona by se vzbudila. Odmítal si připustit, že by jeho samého happy end nečekal. ,,Bude to dobrý. Hned jsou tu doktoři, maličká. Pomůžou ti, dostaneš se z toho.“
V ten moment se při svém řečnění kousl do jazyku, až mu na něm vyvstaly kapky krve: zdálo se mu to, nebo…
Prsty nechaly nos nosem a přesunuly se, celé se chvěje, na hrdlo. Málem se zajíkl radostí, když mu pod jejich bříšky slaboulince, sotva znatelně zacukalo. ,,To je ono, malá!“ Vtiskl jí polibek na čelo, srdce vzrušením bušící. ,,Jen pěkně bojuj!“ Když jí nastavil před pootevřená ústa své dnešní koupelí zničené oblíbené hodinky a na jejich skle se objevila mlžička, neznalo jeho nadšení mezí. ,,Já to říkal!“
Nahmatal nedaleko sebe pohozenou dýku a pár šikovnými tahy reportérce osvobodil spoutaná zápěstí i předloktí.
Opatrně, přeopatrně vsunul paže pod stále ještě bezvědomou dívku, ještě předtím se třikrát ujišťuje, že její sotva znatelné projevy života nebyly jen výplodem jeho vroucího přání: jednou rukou si ji tisknouce nahou hrudí ke své oděné, druhou ji chytaje pod koleny, zvedl novinářku do náruče. Zalapal po dechu, vodou nacucané oblečení dělalo již tak těžkou dívku ještě obtížněji nositelnou. V jednom okamžiku své pomalé chůze ke břehu měl pěkně nahnáno, že se i se svým břemenem proboří a oba skončí v objetí ledové rakve. ,,Pšššt,“ udělal, sotva vystoupil na pevnou půdu. ,,Už je to dobrý. Pšššt…“

Bořil se do sněhu, přesto však šel, před očima čím dál hutnější šero: nic mu nepřineslo větší potěšení, než zrovna parkující sanitka, na kterou narazil, jakmile vešel do zatáčky. ,,Dýchá!“ zvolal rozradostněně na Pepiho, který nechápavě hleděl na nesené děvče. ,,Určitě to dokáže!“
,,Kyslík!“ Josef se vůbec nedostal ke slovu: než stačil cokoliv udělat, kolem blonďáka se už hemžili zdravotníci s přenosnými nosítky, na které bezvládnou blondýnku položili. ,,Kde je sakra ten kyslík?“
Zatímco jí zelenooký lékař napichoval žílu na levé paži, sevřel Iljivič blondýnce volnou dlaň, jemně ji hladíc prsty. ,,Maličká,“ špitl a pranic mu nevadilo, že se opakuje. ,,To nic. Všechno je v pořádku.“ Byl by nabroušeně seřval záchranáře, kteří očividně nemohli zprovoznit jednoduchou dýchací pomůcku. Amatéři!
Na moment si myslel, že má skutečně jen další halucinaci v řadě: přesto mu něco říkalo, že dojem, že mu stiskla prsty, nebyl klamný. Odkašlal si. ,,Ech… maličká?“
Zase dotek…
,,Ty mě cítíš…“ hlesl ta slova zjihlý štěstím. ,,Tak taky poslouchej. Všechno je v pořádku. Jsou tady,“ hovořil pomalu a jasně, ,,doktoři. Jsi v bezpečí…“
K pootevřeným ústům se sotva znatelně rozlepila i oteklá víčka.
,,Je to dobrý, už je všechno dobrý. Za moment budeš v teple!“ Iljivič blábolil, co mu slina na jazyk přinesla, vzápětí zaskočen další skutečností: jakoby se její dlaň v té jeho pohnula. ,,Ty…“ otázal se tiše, nejistě, ,,něco chceš?“
Jemný, unavený stisk.
Polkl, horečně uvažuje. ,,Dobře… tak já…“ s hněvem pohlédl k sanitce, kde už snad konečně dolovali dýchajíc přístroj, ,,ti povedu ruku. A když to bude špatně, zmáčkneš…“ Aniž čekal na odpověď, vydal se k jejímu podbřišku: sevření přišlo okamžitě.
Změnil směr, ale ani bok nebyl to pravé.
Až když se zastavil přímo nad její nahou hrudí, dívčina víčka se opět lehce zachvěla.
,,Ech, tak…“ rozpačitě polkl a volnou rukou zajel po pár vteřinách těžkého váhání do cárů oblečení, tváře krvavě rudé. ,,Snad… rozumím!“
,,Co to,“ nevěřil Josef, který od sanitky spěchal s ohromnou šedou dekou, ,,děláš?“
Zalovil, povzbuzen malátným, jakoby nepřítomným, ale přece jen zcela jasně patrným dívčiným pohledem, v její náprsní kapsičce. ,,Já nevím…“
,,Uhněte!“ Zdravotníci se přihnali rychlostí větru, konečně snad nalézaje svou profesionalitu: malá novinářka byla v mžiku zabalena v teplé dece, s bezmocnou pasivitou přijímajíc kyslíkový přístroj, vervaný jí do úst. Víčka jí klesla.
,,Nemám puls.“ Hlas zelenookého doktora byl chladný, bez emocí. ,,Ztrácí se nám.“
Jakoby to byl povel, vyrazili lékaři beze slova adresovaného oběma přihlížejícím k sanitce, dívku vlekouc mezi sebou. Než se dva přátelé vzpamatovali, žlutá sanita i s hystericky blikajícím majákem zmizela mezi stromy, nechávaje je o samotě.
,,Co jsi to,“ zopakoval dosud vykulený Josef otázku, pokládaje kamarádovi ruku na rameno. ,,dělal, prosím tebe?“
Až teď Ilči otevřel dlaň, aby si prohlédl to, co tak pracně vydoloval z dívčiny kapsičky - obyčejný složený kousek papíru.


*


,,Ukažte mi to!“ Jakmile se lísteček, o němž Josef vyprávěl, objevil v mužově dlani, vrhla se Anna dopředu jako šelma na nepozornou antilopu. ,,Musím to vidět!“
,,Nu…“ Na ježka ostříhaný brejlounek si odkašlal. ,,Mysleli jsme si s Ilčim, že to bude asi důležité. Jeli jsme rovnou k vám, podle adresy, co je tam napsaná. Ani na policii jsme u té řeky nepočkali.“ Malinko zaváhal, ale pak natáhl ruku.
Hnalo ji tušení, tušení, které jí pěnilo krev: a když papírek, který jí poněkud zaražený Báňa vydal, prolítla očima, málem padla na kolena.
Konečně… po týdnech nejistoty… KONECNĚ!!!
,,Chlapče můj!“ stiskla lehce vystrašeného mladíka v objetí, ,,vy ani nevíte, jak strašlivě moc jste mi pomohl!“
,,Ach.“ Maličko rozpačitě se usmál. ,,To jsem rád…“
Křečovitě lapila do sevřených pěstí cípy jeho bundy. ,,Musíte mi teď říci, kam to děvče odvezli, ano? Do jaké nemocnice? Potřebuji s ní mluvit!“
Báňa ustoupil, všecek zaražený. ,,Ale to já nevím,“ řekl tiše. ,,A pak, netušíme ani, jestli ještě žije…“
Okamžik zklamání, co jí probleskl tváří, vystřídal opět vlahý vděk. ,,To nevadí,“ položila mu dlaň na paži. ,,I tak jste nám nesmírně pomohl. Ani nevíte jak.“


,,Co?“ Gerkhan se rozhodně nezabýval tím, že právě tahle otázka není zrovna zdvořilá: ve chvíli, kdy má člověk pocit, že ho někdo nabral lopatou a totálně mu přeházel myšlení, se takové úvahy nevedou. ,,Ta… ta novinářka…“ cítil, jak mu celé tělo obestřela husí kůže. ,,Ona… je živá?“
Vytrhl se Tomovi a udělal krok dozadu, aby mohl lépe číst v jejich tvářích, rytmus tepu značně vynechávající. ,,Tak sakra jak?“
Semirovým výstupem z míry vyvedená Anna si odkašlala a opět se ujala slova, zatímco Kranich nasadil ten nejvíce možný neutrální výraz. ,,No… ano.“
,,Ale?!“ teď to byl malý komisař, kdo se vrhl dopředu, aby někomu drtil zápěstí svým stiskem. ,,co s ní je? Může mluvit? Hýbat se?!“ nemohl tomu uvěřit: dny, kdy se trápil, užíral se svou vinou nad dívčinou smrtí, by se mohly obrátit v radost? Dychtivě naslouchal. Nic si nepřál více.
,,To ASI ano, Semire, ale…“ šéfová vrhla bezmocný pohled na Toma, jakoby žádala o podporu: ten však jen zaryl oči do země, očividně se k tomu nemíně vyjadřovat. ,,Prý… prý je na tom hodně špatně.“
Radost se sama uťala, jako stačí jediný sek čepelí, aby usmrtil dosud živé stvoření. Semir zakolísal. ,,Já… myslel, že jste tam byli! Že jste s ní mluvili... Tak to s ní,“ hlas mu přešel do rozhozeného zajíkání, ,,nemůže být tak zlé, ne?“ odmítal přijmout, že by naděje, že nemusí nést maximum váhy své viny, tak rychle umřela.

,,Neviděli jsme ji, Semire.“ Anna si povzdechla a natáhla k Turkovi paži: ten se však nervózně ošil, nutě ji k delší odpovědi. ,,Odmítla kohokoliv přijmout. Nikdo ji nesmí vidět. Odpověděla nám jen přes dveře a pak přes telefon. Jednou jsme za ní chtěli přijít a málem se z toho zhroutila.“ Nejistě si projela prsty pramínky skoro černých vlasů.
Tom neřekl jediné slovo, rty pevně sevřené.
Gerkhan se odmlčel, uvnitř sebe nekonečný vesmír otázek s vírem protichůdných emocí: neskutečný pocit úlevy se mu rozlil tělem, jakmile zjistil, že Tereza Wox žije – a v ten moment dostal do žil injekci rtuti zklamání. Ať tak jako tak, jako odpověď mu vycházelo jediné: zachovat se, jak se pravý chlap zachovat má. ,,Musím ji vidět,“ řekl prostě.
Pokrčila rameny. ,,Nevím,zda se vám to vydaří, Semire. Možná to děvče potřebuje čas.“
,,Poslyš, bráško.“ Po delší době se ozval Tom, opětně chytají Turka za loket. ,,Hlavně TY si potřebuješ odpočinout, jasné? Vždyť,“ s podmračením zaznamenal nehezky olivový odstín přítelovy pleti, ,,se musíš pořádně vyspat! Pojď.“ Zatahal, jakoby mohl malého kamaráda odvléci s sebou rovnou z místa. ,,Dneska budeš u mě a u Karoliny…“
,,Och.“ Jakoby na Gerkhana s těmi slovy skutečně padla neskutečná únava plnou vahou – přesto se neubránil drobně pobavenému úšklebku. ,,Ještě to s tebou vydržela?“
,,Ha ha. Jistě! A klape nám to skvěle.“ Kranich se, všímaje si Annina souhlasného přikyvování, zase zaměřil na plány dnešního večera. ,,Tak pojď, my se o tebe dneska postaráme. Budeš,“ objal Semira, který se matně usmál, ,,v bezpečí, brácho, chápeš? Konečně v klidu. Strašně jsem se na tebe těšil, ani nevíš jak!“ Nemohl se ubránit, aby přítele opět nestiskl ve vřelém objetí.
,,Díky…“ Turek na malý moment zavřel oči, pak se však od modrookého komisaře oddálil. ,,Rád přijdu, pokud to Kar nevadí. Ale teď musím vážně za tou –“

Jeho slova přerušil klapot podrážek a Semir s podmračením ustoupil, aby si zlepšil výhled, dosud zakrytý druhovým tělem: skousl jazyk, když spatřil zdroj onoho hluku.
Veden Ratzovými muži, za dozoru samotného velkého šéfa, procházel kolem shluk tureckých žen: kráčely znaveně, mnohé se držící za ruce, všechny se k sobě tlačící, jakoby v množství těl hledaly útěchu a klamné bezpečí. V usoužených tvářích nenalezl ani známku radosti z osvobození, spíše nový, ještě intenzivnější strach. Mnohé si třesoucíma rukama otíraly slzy.
,,Počkejte.“ Mladý policista se bez vysvětlení odpoutal od přátel, poklusem se dostávaje až k veliteli, který scéně přihlížel s rukama za zády. ,,Ratzi!“
Muž se k němu otočil, ladě tak přívětivý úsměv, jaký jen dokázal. ,,Ach! Semir Gerkhan. Děkuji vám za perfektní spolupráci, vrchní komisaři.“ Natáhl k muži pravačku, očividně velmi spokojen. ,,Přesně tohle jsme po vás chtěli, gratuluji. Myslím, že Kerstin,“ bezmyšlenkovitě zvolil pro oslovení Almary křestní jméno, ,,už začala pracovat na vašem návratu k Dálniční…“
Semir mu potřásl rukou, přes srdce hřejivou novinku poněkud znepokojen. ,,Ale co,“ hodil bradou směrem k plačícím ženám, mezi kterými se zděšením strouhnutým kapičkou úlevy zaznamenal i snědou Zlatoočku, ,,bude s nimi?“
,,Co by.“ Velitel útvaru bojujícím s nejhorší kriminalitou pokrčil rameny: v tom gestu byla lhostejnost, která Gerkhana naplnila hněvem. ,,Deportujeme je do Turecka. Samozřejmě,“ mrkl přívětivě, ,,na německé náklady, to se nemusíte bát.“
,,Tak to ne.“ Komisařův tón ztvrdl, naznačující nekompromisní neústupnost v této otázce. ,,Přijely sem za normální prací, chtěly změnit svůj život. My jim vnutili ještě něco horšího, než v čem žily – to je máme vrátit zpátky jako prašivé? Ratzi,“ zavrčel, měře se s mužem, jehož úsměv se vytratil, ,,asi víte, že tahle vaše metoda je… minimálně diskutabilní. Pokud nechcete, aby se o tom dozvěděla média, veřejnost, popřípadě naše vnitřní komise, tu práci jim tady v Kolíně seženete a přidáte i nějaké tiché finanční vyrovnání. Samozřejmě,“ ušklíbl se zle, ,,na německé náklady.“
Ratz jeho pohledu neuhnul, čelo nakrčené: pak však k Turkově úlevě kývl, hlas o mnoho odměřenější než v prvních vteřinách setkání. ,,Dobře, Gerkhane. Udivím, co se dá dělat.“ Otráveně vzdychl, když Semir ze svého výrazu neslevil. ,,Slibuji vám to. Něco jim najdeme.“

,,Jen jsem musel něco zařídit.“ Semir se tentokrát o Toma opřel sám, skutečně vysílený: teprve nyní měl dojem, že byla do poháru dolita poslední kapka. Vlastně ne, znepokojil se opět, obličej rázem naplněný obavami. Poslední kapka měla být teprve přidána – a to krůpěj trpká jako zkyslé trnkové víno.
,,Co je zase?“ Kranich se šéfovou si vyměnili vyděšený pohled v reakci na komisařův nepřítomný výraz. ,,Už si konečně odpočiň! Všechno je zařízeno, postaráme se o to!“
,,Tom má pravdu, Semire. Měl byste si…“
Nedbal. ,,Máš tu auto, Tome?“
Modrooký vykuleně kývl. ,,No jo, ale…“
,,Potřebuji být chvilku sám, chápeš? Prosím tě, dej mi klíčky.“ Gerkhan se zhluboka nadechl, jakoby sám v sobě dlaněmi sbíral poslední drobečky sil. ,,Něco si zařídím… a v osm budu u tebe a Kar, když si to nerozmyslíte.“
Bezmocně pokrčil rameny a když Engellhardtová proti zapůjčení služebního Mercedesu neprotestovala, vydoloval Kranich klíčky z kapsy skryté pod bílým oblekem, který mu stále dodával řádně bizarní vzhled. ,,Ale brácho, ta holka s tebou mluvit nebude…“
,,Není to žádná ,ta holka‘, Tome. Musím s ní mluvit, i kdyby přes dveře.“ S díky sebral cinkající klíčky a lehce se usmál, vědom si toho, že poslední slova pronesl poněkud agresivně. Byl nervózní, převelice nejistý sám sebou. ,,No tak… víš co?“ smířlivě svého vykuleného přítele poplácal po paži, ,,budu u tebe už v šest, jo? A probereme to.“
,,Platí.“ Kranich mu veselejší výraz oplatil, zároveň kývaje na Annu. ,,Jste taky zvaná, šéfová! Počítám, že před ostatními pořád ještě o Semirovi mlčíme?“
,,Jistě. Takže, Gerkhane,“ otočila se doprava – jenže mladý turecký komisař, který tam ještě před momentem stál, byl už pryč.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow



*****

Něco v něm tomu stále nechtělo uvěřit.
To, co s požitkem nabíral hltavě se otevírajícími ústy, byl vzduch, nádherný, svobodný zimní vzduch, požehnaný, ač mu řezal hrtan i plíce svou mrazivou břitvou. Nedbal na bolest, ta byla odstavena na té nejvzdálenější koleji.
Teprve ve chvíli, kdy zastavil na parkovišti a jeho noha se dotkla lehkou vrstvou uježděného sněhu pokryté vozovky, si uvědomil, že je vše definitivně za ním. Byl sám a ta skutečnost mu dala až zpětně pocítit, kolik týdnů něco v něm zoufale toužilo po chvíli, kdy se mohl věnovat jen svým myšlenkám bez nutnosti hlídat každé své slovo, každé gesto.
Být samotný ve chvíli, kdy si to člověk přeje, to je ta pravá svoboda, pomyslel si.
A jakoby mu něco Vyššího souhlasně kývalo na souhlas a zároveň mu jeho minuty vysněné odloučenosti přálo, bylo místo, kam zamířil, zcela lidu prosté.
U umělecky kované železné brány se zastavil a ohlédl zpět, přes chodník lemovaný opadanými kaštany: na celé ploše parkoviště stálo všehovšudy jen pět aut, včetně spokojeně ustájeného, Tomem přeochotně zapůjčeného tmavého CLKáčka.
Výborně, bude mít klid.
Vedly ho nohy samotné: byl tu tak často, že už nad cestou, jakkoliv byla spletitá, nemusel uvažovat. Nad hlavou mu krákali havrani, sedící na větvích smutně vyhlížejících stromů, prastarých strážců tohoto tichého místa: jakoby jejich pokroucené haluze nasály nostalgii okolí a rýsovaly se proti šedé obloze jako symbol zmaru.
Na okamžik ho napadlo, že mnoho nechybělo a právě tyto javory mohly být svědkem jeho vlastního pohřbu. Byl si až příliš dobře vědom, že v minulých dnech až příliš nejistě balancoval nad zející jámou hrobu.
Otřásl se.
Mrzly mu dlaně, samozřejmě si u Davida zapomněl rukavice.
Ale co.
Aniž by ustal v chůzi, zvedl pravačku před oči, pomalu hýbaje prsty: vždyť i ty jehličky, kterými ho bodal krajinu mučící mráz byly jen a pouze důkazem, že jeho tělo cítí, že on sám žije…

Odbočil správně, zrak teď již zase upřený na stezku před sebou: uzounký chodníček tu, na rozdíl od hlavní cesty, pokrývala neporušená vrstvička bílého sněhu, Semir byl první, kdo do ní vepsal řádky své přítomnosti. Od včerejšího večera tu zajisté nikdo neprošel.
Když už se nemohl ztratit, dal se, veden linkou pod peříčkovou pokrývkou sotva znatelného obrubníku, opět do opatrného splétání vlastních úvah, ponořen do samé hlubiny své znavené mysli.
Sám nevěděl, co ho přimělo na poslední chvíli změnit směr a místo do nemocnice si zajet pár kilometrů na kolínský hřbitov: snad si potřeboval utřídit myšlenky, uklidnit se, posílit se právě tady, na místě, které ho se vší paradoxností dovedlo ukolébat a ztišit mu vzkypěnou krev. Tušil, že právě v nemocnici ho nečeká nic hezkého a cosi v něm, snad nepatrný záchvěv zbabělosti, volal po jeho nároku na odpočinek. Nezasloužil si ho snad?
Zaplašil ten vynikající nápad na alibi hned v zárodku, tuše jeho nebezpečnost. Nikdy se nechtěl vyhýbat nepříjemným věcem. I tak to dělá spousta lidí – a právě i pro to vypadá svět tak, jak vypadá…

Ani nevěděl jak a najednou byl před ním: řada náhrobků mu po obou bocích ubíhala zcela jednotvárně až do chvíle, kdy se objevil ten její.
Přísahal by, že by tudy mohl jít se zavázanýma očima – a stejně by se zcela neomylně zastavil právě před ním.
Polkl, v krku sucho.
Větší z dvojice havranů rozepjal temné perutě a slétl poblíž pomníčku, aby mlčícího Turka pozoroval chytrými těkavými očky: snad čekal, že se mu právě tady, na tak se smrtí spjatém místě, dostane něčeho k jídlu, k přežití.
Dobře, že je tady, napadlo Gerkhana mimoděk. Katuška je měla ráda… i její vlasy jakoby byly blíženci kovově černých havraních pírek. Nebude tu sama.
Stál bez pohybu a přece pohnut: na tváři mu zahrál jemný odstín dojatého úsměvu, jak jeho oříškové duhovky přelétly po ploše hrobu, pečlivě ometené a upravené. S ještě drobně poblikávající svíčkou v drobné lucerně se Persephonin hrob lišil od ostatních, které spaly skryty pod bílým víkem, jakoby hned nadvakrát zakopané, zapomenuté.
Zlatý Tom. Pocítil k příteli neskonalou vděčnost: již snad posté v životě a přesto dnes jaksi jinak, hlouběji.
Postoupil dopředu, opatrně, aby se nedotkl těla rovu. Váhavě vztáhl dlaň a přiložil ji na dechem mrazu zamlžený obrázek na náhrobku: pod teplem jeho prstů se jinovatka slila v drobné kapičky vody, jemně odhalujíc snímek mladinké černovlásky, smějící se na svět, který již pro ni nebyl v dosahu.
,,Miluji tě, Moje Má,“ zašeptal jen pro ni, jakoby dívka, neviděna, setrvávala poblíž svého rovu a nyní napjatě visela na pohybu Turkových mrazem rozpraskaných rtů v touze po jeho slovech pochopení. Odkašlal si. ,,Já… chci říci… že rozumím, že vím, co jsi dělala. A vím,“ prsty přejely po krásné zarámované tváři, ,,že měl Condegno pravdu. Že tě k tomu všemu donutili. Rozumím tomu. Teď… už vím, kdo jsi byla. Nikdy tě za to nebudu odsuzovat, Katuško. Slibuji.“


***


,,Pane Gerkhane!“
Každý její zlobný výkřik jen odhaloval ženin předkus: jinak ale hezounká, nevysoká, asi třicetiletá sestra se zdála být na samém pokraji trpělivosti. Když nedal na její námitky, stiskla chodbou spěchajícímu komisaři ruku. ,,Už jsem vám to řekla jasně! To děvče nechce nikoho vidět. Nikoho!“
Vytrhl se jí: ne nijak prudce, přesto rozhodně. ,,Mě bude chtít vidět,“ ucedil a na moment se zastavil, aby se zorientoval v jednotlivých ukazatelích, které mu měly naznačit správný směr k novinářčině pokoji. Vzdychl, docházeje k závěru, že se sám v džungli šipek a zkratek nevyzná. Dobře, rozhodl se pro mírnější tón. ,,Sestřičko,“ začal prosebně, útoče těžkým kalibrem psích očí. ,,Prosím vás, doveďte mě tam. Nepůjdu dovnitř, pokud to slečna Wox nedovolí. Zná mě… a jsem si jist, že mě dovnitř pozve. Myslím,“ zablufoval, sám absolutně nevěře vlastním slovům, ,,že na mě dokonce čeká.“
Zaváhala. I její přísnou disciplínou svázané srdce bylo atakováno smutným pohledem domestikovaného potomka vlčích smeček: nakonec neochotně rezignovala. ,,Slibujete ale, že mě poslechnete? Nesmíte dovnitř, pokud vás nepustím. Nechce, aby ji někdo viděl.“
Šťasten, že zase vyrazili, Semir rád přitakal. ,,Přísahám, že poslechnu!“
Míjeli pokoje, kolem nichž se pohybovalo daleko méně lidí, než ve vedlejším oddělení: v oné prázdnotě zvláště vynikla strohá bílá nemocniční chodba, jíž klasické ostré světlo jen přidávalo na sterilitě.
Gerkhan se takřka lekl, když mu na zápěstí opět přistála ženina dlaň.
,,Jedna věc, pane komisaři,“ zastavila se sestra, ve tváři už ne nepřátelství, ale naléhavost. ,,Měl byste vědět, že je ta dívka zraněná v obličeji. A neobyčejně špatně to snáší: určitě jí neprospějete, když na ni budete zírat. Nevypadá hezky. Kdyby vás přece jen pustila dovnitř…“ pokývala hlavou vážně, ,,připravte se na to.“
Tak je to, jak čekal. Chudák holka. ,,Jistě,“ zachraplal.
Zdálo se, že ji to uspokojilo: aniž by jeho paži pustila, zrychlila krok a rázně zabočila do jedné z vedlejších chodeb, kde před jedněmi z dveří k Semirově překvapení seděl…

,,Jolly?“ Gerkhan zalapal po dechu, když v na židličce dlící baculaté postavičce definitivně identifikoval přítele ze stanice dálniční. ,,Jolly! Jsi to ty?“
Lavenna zvedl oči, ústa v prvním momentu doširoka otevřená v ohromení: očividně se snažil pobrat, jak je možné, že se ze stanice odešlý parťák vynořil přímo z nemocniční zdi. Stačily však tři vteřiny, aby se starý vtipálek sám resuscitoval. ,,No jo, jsem to já,“ ušklíbl se a vstal. ,,A vy jste kdo? Strašně mi,“ zahleděl se na komisaře upřeně, ,,připomínáte jednoho bývalého tureckého kolegu… Ale ten byl ještě o hodně ošklivější.“
Kdyby ho netiskly v žaludku obavy z následujících minut, byl by Semir vyprskl: takhle jen uznale zkroutil rty. ,,Vidím, že ti humor neschází. Co tady děláš?“
Žena mlčky přihlížela: zdálo se, že fakt známosti obou policistů ještě více rozptýlil její obavy.
,,Hlídám jednu slečnu.“ Rudolf ukázal na dveře za svými zády. ,,Šéfová říká, že je to důležitý svědek a někdo by jí mohl chtít ublížit. Střídáme se tady s Hottem a Dieterem už hezkých pár dní, ale ještě jsme ji ani neviděli. Prý není zrovna…“ Oproti svému obvyklému nezdolnému úsměvu vypadal Lavenna, když si jasným gestem zaťukal na čelo, značně posmutněle. ,,Škoda jí. No ale co ty…“
,,Později.“ Gerkhan to odmítnutí vyrazil tak prudce, že okamžitě zjemňoval. ,,Prosím tě, pak ti to povím. Teď mě nech…“
Jollymu vyplavaly oči navrch hlavy. ,,Snad nechceš dovnitř?! Neblbni, nikdo tam nemá chodit…“

Komisař si ho nevšímal: pohledem se střetl se sestrou a ta, rty sevřené, zaklepala na desku hlídaných dveří.
,,Slečno Wox? Slečno Wox, máte tady návštěvu.“
Turecký policista ani nedutal, vůbec si neuvědomuje, že napětím tají dech a jeho plicím se to přestává líbit.
Jolly zíral z jednoho na druhého, jak mu teprve teď docházelo, že si budeme muset počkat na pořádně dlouhé vysvětlení, aby všechno pochopil.
Zpoza dveří nezaznělo ani slůvko.
,,Slečno, prosím vás.“ Na ženě bylo čím dál znatelnější, jak její pohár trpělivosti přetéká: policisté si byli dobře vědomi toho, že by se raději věnovala daleko akutnějším případům. ,,Jste v pořádku?“ Nakrčila čelo v náhlém impulsu nervozity. ,,Jdu se na vás podívat, ano?“
Gerkhan udělal krok dopředu.
V ten moment však sestra přiložila ucho na dveře, patrně zachytávajíc odpověď, z níž napjatě vyčkávající muži zaznamenali leda slabé zakňourání: jakmile se však k nim obrátila, bylo řešení hádanky více než jasné. ,,Je mi líto, pánové, ale je to, jak jsem vám říkala. Pacientka nechce nikoho vidět.“
Turecký komisař zaťal zuby a vyhnul se paži, jíž ho chtěla přísně se opět tvářící sestra vytlačit z prostoru vchodu. ,,Nechte mě,“ zasyčel, chytaje se kliky. ,,Terezo, to jsem já! Semir Gerkhan. Pusť mě dovnitř, prosím!
,,Slíbil jste,“ pokusila se ho žena vystrnadit, ,,že tam nepůjdete, když…“
,,Se… Semire?“
Hlásek, který se ozval, byl roztřesený a plný údivu, přesto dostatečně silný, aby pronikl hranicí dveří.
,,Jo, jsem to já!“ Gerkhna využil toho, že sestra zaskočeně zamžikala a znovu pevně obtočil prsty kolem kliky. ,,Prosím, pusť mě dovnitř. No tak, děvče.“ Zrádná zbabělá špetička v něm doufala, že ho blondýnka s veškerou rozhodností vykáže na kilometry daleko: zároveň však věděl, že by se mu ani trošku neulevilo. ,,Dovol mi za tebou jít.“
,,Počkej!!! Mu… musíš… počkat!“
V reakci na zmatený šustot v pokoji a paniku v dívčině tónu, zvedl Gerkhan obočí, pohledem se střetávaje s nerudně se tvářící, leč již neodporující ošetřovatelkou. ,,Dobře,“ pravil pomalu, snaže se nenaléhat. ,,Pak řekni, kdy mohu…“
Jolly mlčel, kříže paže na prsou.
,,Nezapomeňte,“ zašeptala žena jen pro jeho uši. ,,Nezírejte na ni. Raději tam napřed půjdu s vámi…“
Kývl na souhlas: popravdě jí byl vděčný. Jen rád slyšel, že se počáteční dívčina pozornost rozdělí na dvě osoby: jít tam sám, připadal by si jako odsouzenec k smrti, postavený u zdi a čekající na popravu jejího obviňujícího pohledu. Znovu ho bodlo v podbřišku a musel se sarkasticky pousmát nad myšlenkou, co ho šlehla s krutostí koženého biče: měl dojem, že se teď bojí víc, než za celou dobu u Davida.
Kuňknutí ,,můžeš…“ mu sevřelo žaludek ještě víc.

,,Tak pojďte.“ Sestra jakoby věděla, co se mu honí hlavou a v reakci na to jí na rtech zahrál škodolibý úšklebek. ,,Ale! Najednou se tam nějak nehrnete, co?“
Rozhodl se nehrát si na hrdinu a neodseknout žádnou z jedovek, které ho napadly: naposledy mrkl na nejistého, nic nechápajícího Jollyho, který tentokrát vynechal svůj pověstný humor, pouze ho povzbuzuje zdviženým palcem a s nádechem následoval sestru do pokoje.
Zamrkal, tak moc ho změna mezi ostře osvícenou chodbou a šerou místností zaskočila: než se stačil alespoň trošku zorientovat, zazněl vedle něj vyčítavý tón mladé ošetřovatelky.
,,Slečno Wox… vy zase zlobíte! Tohle nám nesmíte dělat. Dejte to dolů, hned.“
Zarazilo ho, že sestra reportérku oslovuje málem jakoby mluvila s neposlušným dítětem. Nervózní Gerkhan nasměroval zrak maličko více do leva a zatajil dech, jat lítostí: mlčící novinářka napůl seděla, napůl ležela na posteli zhruba uprostřed pokoje, jednu nohu nataženou a v koleni zafixovanou tmavě modrou ortézou, druhou lehce pokrčenou. Šedá, anonymní nemocniční košile jí sahala do půli lýtek a odhalovala bledou pleť, krátký rukáv zase bez potíží umožnil, aby mohla mít zmrzačenou levačku zasádrovanou a za pásku pověšenou na krku.
Co mu však vzalo z úst slova, byla její tvář.
Dívka očividně svlékla povlečení z polštáře a po způsobu ortodoxních muslimek si jím jedinou zdravou rukou zoufale omotala hlavu, zakrývajíc si celý obličej až na tenoulinký průzor očí .
Bylo by to směšné… kdyby to nebylo tak smutné.

,,Wox,“ zachraplal a roztáhl prsty, jakoby snad mohl obraz před sebou tím marným gestem potlačit, vyzmizíkovat. ,,Tohle jsi neměla…“
Žena po jeho boku se zamračila, přistupujíc k posteli: policista si všiml, že se doteď stále nemluvná blondýna na lůžku bojácně přikrčila. ,,Dejte to dolů. Jen si to tím zhoršíte!“
,,Sestřičko.“ Udělal k ní krok a lehce jí položil dlaň na loket. ,,Nechte nás samotné, prosím. Budu tady jen pár minut, klidně si to venku ohlídejte.“
,,No…“ přejela pohledem z pacientky na žadonícího muže, načež trhla rameny, jakoby jí všechno mohlo být zcela lhostejné. ,,Dobře. Ale máte maximálně čtvrt hodiny, pak si pro vás dojdu.“
,,Jsem vám vděčný.“ Sledoval, jak toporně, málem uraženě kráčí ke dveřím: teprve když za ní dřevěná deska zapadla, hlasitě polkl, odhodlán věnovat se dívce.

,,Ahoj Terezko.“ Až teď mu došlo, že ji předtím ani nepozdravil. Pěkný začátek, pokáral se a zároveň zkusil potlačit chrapot sevřeného hrdla. ,,Rád tě vidím.“
Chvíli se zdálo, že ho novinářka nevnímá: hlavu sklopenou, jakoby upřeně zírala na svá kolena. ,,Ahoj,“ odpověděla pak takřka neslyšně.
V jejím tónu nebylo bodnutí výčitek, jichž se obával: zato ho vystrašila jiná příměs, která nebyla o nic příjemnější. Z Woxiina hlasu čišela jakási tichá rezignace.
Najednou se mu všechny plány na to, jak ji přimět k řeči, jak ji uchlácholit natolik, aby se otevřela jeho omluvám, hroutily pod rukama: tváří v tvář redaktorce, jejíž tvář vlastně ani neviděl, se jeho záměry drolily jako hrady z písku, na něž posvítí horké slunce.
Přešlápl na místě.
,,Takže… ses z toho dostal,“ otočila se blondýna jeho směrem, jaksi podivně, až nepřirozeně vyrovnaná. ,,A… jsi v pořádku. To jsi mi přišel říci? Děkuji. Myslela jsem na tebe.“
Výtečně. Sám na sebe rozčílený Gerkhan by se nejraději uhodil: přijde sem, aby novinářce pomohl… a nakonec je to ona, kdo se snaží říci alespoň něco. Přišlo mu, že se dívka pod svou improvizovanou maskou smutně usmívá. ,,Dostal,“ pokýval hlavou a ukázal na křesílko, které se krčilo u žaluziemi zataženého okna. ,,Můžu…?“
,,Jak chceš,“ odvětila mdle. Zdravou rukou sáhla po přikrývce a přitiskla si zmuchlanou, léty častého praní nehezky ošuntělou látku k drobným ňadrům.
,,Chtěl jsem ti,“ postavil židli hned vedle postele a obkročmo si na ni sedl, ,,hlavně poděkovat. Ten vzkaz šéfová dostala. Kvůli tobě to vyšlo: kolegové mi pomohli včas… a všichni ti chlapi, co ti ublížili, půjdou hezky sedět. Takže děkuji.“ Pokusil se o úsměv, ve skutečnosti touže bít čelem do zdi, aby se potrestal za svou neschopnost.. Slova, která zamýšlel jako triumfální oznámení, jež jí mělo rozzářit oči a potěšit srdce, z něj vyšla jako zpráva z úst lhostejného redaktora odpoledních televizních novin.
Zavrtěla se. ,,Myslím, že víš, jak to bylo,“ špitla, výraz schovaný za vrstvou látky. ,,Já ten vzkaz nedoručila.“
,,To nevadí… ale dojela jsi s ním tak daleko, že…“
,,Já děkuji. Bez tebe bych asi byla mrtvá.“ Nevypadalo, že by měla dívka z přežití valnou radost: její tón se hodil spíše na pohřební řeč, než na poděkování. ,,Takhle… takhle mám jen zlomenou ruku, zmrzačený koleno… a…“
Hlas Wox selhal, vytráceje se do ticha: přesto byl v posledních slovech konečně život, ač ztělesněný přímo deštivě kapající hořkostí.

Semir si poposedl a skousl ret. ,,Terezko, prosím tě, neblázni. Kosti ti srostou, natržený vazy v koleni měl každý druhý sportovec. Za měsíc budeš zase v pořádku, uvidíš.“
,,To je mi nanic, když budu mít ksicht jako popartovej portrét.“
Samozřejmě, její tvář: Gerkhan v sobě stopnul smutné vzdychnutí. Která holka by nebyla háklivá na vhled svého obličeje?
,,Víš, Semire…“ trhl sebou, překvapen vlhkostí a pokrouceností blondýnkou vyslovovaných vět. ,,Já… já jsem nikdy nebyla hezká. Ale teď… teď už…“
,,Ale no tak.“ Vyskočil a v záchvěvu bolestného soucitu položil tiše vzlykající dívce dlaň na předloktí zdravé ruky. Nedivil se, když vyplašeně ucukla. ,,To není pravda, nic z toho.“
Potřásla hlavou, slova ze sebe vyrážejíc jen jako prudké výdechy: jakoby se ze všech sil snažila nerozplakat. ,,Ne.. to… nepů… nepůjde! Nebudu… moct dělat… svou práci! Jsem… novinář! Chodím… mezi lidi. Všichni… by… na mě zírali! Nemohu…“
Zaškytala, prsty si přikládaje na zmrzačenou tvář. Celá se třásla.
Něco mu říkalo, že v sobě pláč dusí, že ho v sobě celé dny vězní, aniž by sama sobě dovolila ulevit byť jen minutkou štkaní. Znepokojilo ho to.
,,Nic není tak horký, jak se to vaří,“ zamumlal na útěchu a vzápětí by se za tu pitomou lidovou moudrost málem vyliskal, natolik mu přišla laciná. Sakra! Dneska z něj padaly jen samé perly – zrovna ve chvíli, kdy potřeboval sebrat všechen svůj takt a diplomacii.
Zaťal pěsti, snaže se vytáhnout to nejlepší, co v něm bylo. ,,Uvidíš… uvidíš, že to bude v pořádku. Jen musíš počkat… Já,“ blekotal, když se k němu opět otočila, ,,já… víš přece, že dělám na dálnici. Viděl jsem… lidi, co byli v obličeji popálení po nehodách… a taky žijí dál. Na některých z nich to ani není poznat.“
,,Na některých,“ zopakovala jako ve snách.
Všiml si, že zarývá nehty do látky přikrývky. ,,Jo, ale taky to byl horší úraz, chápeš? No tak.“ Pomalu se blížil, až se jí ve finále dotkl konečky prstů, rád, že tentokrát sebou neškubla. Přišlo mu, jakoby si získával důvěru divokého zvířátka. Váhavě nechal bříška ukazováku a prostředníku přejet po jemné kůži Woxiina baculatého lýtka. ,,Terezko, věř mi trochu. Cítím, že to bude dobré.“

Nechala ho dokončit pohyb a mlčela, nebráníc se, ani když se mužské prsty vrátily na koleno a opět mazlivě přejely až dolů, ke kotníku. Gerkhanovi se zdálo, že vidí, jak se jí v mezeře mezi vrstvami látky lesknou vlhké oči. ,,Pššššt,“ pokusil se o konejšení. ,,Pšššt. Bude to dobrý, uvidíš.“
,,Semire.“
Ani se nepohnula, nic na její póze se nezměnilo: přesto turecký komisař znovu polkl, tuše potíže. ,,Jsem tu, Terko.“
Nevěnovala mu pohled, zdánlivě svá další, roztřeseně pronesená slova adresujíc protější, na sterilní bílou natřené zdi. ,,Tehdy před léty… Proč jsi mi řekl, co jsi řekl?“


Byla sama, v koutku a přehrabovala se ve své oblíbené taštičce, stejné, jako měla tehdy, když s ním dělala reportáž. Kolik to bylo roků, co se společně utěšovali? Tři?
Dodal si odvahy. ,,Ahoj, Terezko.“
Rychle se otočila, rty roztažené v milém úsměvu. ,,Semire! Ráda tě vidím, jak se máš?“
Chtěl ji jen pozdravit, možná pozvat na kávu, aby se jí ve vší nevinnosti zeptal na práci a život. Celé ty roky mu nešla z hlavy a musel na ni myslet: nechtěl se připravit o šanci na příjemný rozhovor.
Místo toho udělal snad největší diplomatickou chybu ve svém životě.
Netušil, jak se to stalo.
Prostě otevřel ústa, aby se mu z nich namísto dvorných slov vydralo to nejstupidnější a nejvulgárnější, co mohlo: něco, co to, co spolu tehdy prožili, obrátilo do úplně jiné roviny. ,,Tehdy to bylo fajn, že, Teri? Nedáme si opáčko?“
Wox udělala pár kroků dozadu, jakoby ji surově uhodil do hrudi.
Její obličej se zkroutil bolestí. Několikrát naprázdno otevřela ústa a pak prudce postoupila dopředu: na malý okamžik to vypadalo, že policistu udeří. Ruku však nechala klesnout, počastovala její reakcí i vlastními slovy ohromeného Semira zničeným, bolestně ublíženým a naprosto rozčíleným pohledem, načež se kolem něj bleskově prosmýkla a utekla.
Jen se otočil a zíral na dveře, za nimiž mu zmizela.
Chápal jen to, že musel říci něco, co dívku nevýslovně zranilo. Vybavil si její pohled a otřásl se: snad ještě nikdy neviděl v něčích očích tolik nenávisti a žalu zároveň...



Oříškově hnědé oči překvapeně zamžikaly: připomínku minulosti, zvláště toho příšerného momentu, který je oba tak strašně ztrapnil, policista věru nečekal. Chyba, pokáral se. Než stačil něco říci, ozvala se opět dívka.
,,To sis… vážně myslel… že se zvednu a zase s tebou půjdu? Po třech letech? Jen tak? Protože jsi chtěl?“ Ač stále připomínala nehybnou sochu, muž cítil, že dívka přetéká zuřivostí. ,,Že stáhnu sukni, kdykoliv se ti zachce? Za co mě máš?“
,,Ne, tohle jsem….“
,,Víš,“ pokračovala zahořkne, nedávajíc mu šanci, ,,co mě na tom bolelo nejvíc? Že jsi ke mně přišel… a automaticky sis byl jistej, že jsem sama. Vůbec tě nenapadlo, že bych si za ty roky mohla někoho najít! Prostě sis myslel, že přijdeš, mávneš… a já ti ze samý vděčnosti, že si mě všímáš, vletím pod peřinu. Jen abych nebyla sama. Tak mi,“ dech se jí opět zrychlil na rázy, jak se bránila pláči, ,,nevykládej, že jsi mě neměl za chudinku už tehdy! A co teprve teď!“
Drobný komisař pocházející ze země půlměsíce jen lapal po dechu: jeden se musí podivovat nad tím, co holčičí mysl všechno vyvodí z jediné, ač opravdu pitomé věty. ,,Počkej, Terko!“ Lapil ji za ruku tak rázně, až bolestně vyjekla a jeho strouhlo svědomí. ,,Kruci.. promiň. Jen mě dorazilo, co říkáš! Bylo to jinak, tak mě to nech…“
Wox si mnula růžovou skvrnou po jeho sevření označené zápěstí o košili halící její podbřišek. ,,Nemusíš si nic vymýšlet,“ hlesla. ,,Je to už jedno, bylo to dávno. Jen mě to bolelo.“
,,Já to ale tehdy tak nemyslel,“ vzdychl Gerkhan těžce. Cítil se unavený, tak strašlivě unavený: skutečně nečekal, že se tu budou řešit i jeho staré chyby. Toužil stulit se do klubka a usnout, poprvé bez pocitu, že mu někdo z Davidovy bandy vlétne v noci do pokoje a prostřelí mu hlavu. ,,Chtěl jsem být s tebou, o to mi šlo. Jen jsem myslel, že bychom mohli skočit na kafe, pokecat o tom, jak se máme. Přišla jsi mi prostě milá, zajímavá - byl jsem zvědavý, jak se ti daří.“ Posmutněle se pousmál, když škvírka v jejích obvazech odhalila nevírou vykulené modré oči. ,,No jo, děvče. Víš vůbec, že jsem od té tvé reportáže začal kupovat Die Welt?“
Dlaň zdravé ruky jí vystřelila k bradě v gestu zmatku. ,,Ale… ale proč jsi…. Proč jsi tedy říkal…?“
,,Protože jsem byl vůl, stačí?“ Vyčerpaný Gerkhan si prsty promasíroval kořen nosu: počínalo ho pěkně bodat ve spáncích. Království za trochu kofeinu, pomyslel si.
,,Já nevěděla…“
,,Ani jsi nemohla. Promiň mi to, byla to jen pitomá věta, co ještě hůř vyzněla.“ Potlačil bolest a donutil se k úsměvu: přece jen věděl, že člověk, který potřebuje utěšit nejvíce, dlí právě na nemocničním lůžku před ním. Než se nadála, lapil dlaň vyjevené malé blondýnky do své. ,,Pořád mi přijdeš milá, Wox. Zajímavá. A jestli si pamatuješ, ještě ti dlužím to kafe. Tak co si na něj zajít, až tě odkud pustí?“
Věnovala mu dlouhý pohled, zcela vyvedená z míry. ,,Semire…“
Odkašlal si a zvedl ukazovák, zesiluje účinek následujícího sdělení. ,,Aby nedošlo k dalšímu omylu, zvu tě ve vší nevinnosti - jako kamarádku. Jako dobrou známou. Co ty na to? Můžeme být,“ zvedl koutky v tom nejmilejším, nejkonejšivějším výraze, na jaký se v současném stavu vzmohl a současně k novinářce vyslal pravici, ,,přátelé?“

Wox zírala na jeho podanou ruku, jakoby šlo o předmět, který v životě vidí poprvé, načež schýlila hlavu. ,,Ne…“
Tohle turecký miláček ženských srdcí věru nečekal: oříškové oči zamrkaly a pravice muži klesla k bokům. Pročistil si hrdlo a pokusil se, aby mu v tónu nezazněla uražená ješitnost. ,,Aha, chápu. No… nic, rozumím tomu, Terko. Třeba časem…“
,,Nerozumíš tomu,“ šeptla nehlasně, choulíc se na prostém lůžku, jak jí to jen zranění dovolovala. ,,Nejde o tebe.“
Gerkhan vyhlížel ještě zmateněji, až dívka zaklonila hlavu a vydala ze sebe přetěžké vydechnutí, vzápětí ještě více tišíc hlas. ,,Semire… musím ti něco říct.“
Kývl na povzbuzení, chloupky na obou pažích zježené nervozitou.
,,Když mě chytili…“ polkla a otřásla se, očividně jen bolestně vzpomínajíce na uplynulé těžké chvíle, ,,bili mě. Hrozně jsem se bála, strašně moc… Myslela jsem, že mě za… za.. zabijí! Já… řekla jsem jim, že jsi mě pustil ty.“ Přikrčila se, dávajíc se do hlasitého štkaní. ,,Řekla jsem jim to... doufala jsem, že mě nechají, že… že si vezmou tebe!“ Popotáhla, neschopna se na něj podívat. ,,Prosím tě, promiň… vážně mě mlátili! Já se… strašně bála, nevíš, jak moc… Prosím, odpusť mi to… Já…“
Knedlík v krku povolil: paradoxně se po jejím prohlášení Turek cítil daleko lehčeji. Aniž by byl vyzván, zvedl se a posadil hned vedle poškytávající blondýnky, tisknouce ji kolem ramen. ,,To je v pořádku, Terko. Bála ses, byla jsi zraněná… Nedivím se, že jsi to udělala. A pak… byl jsem to já, kdo tě tam poslal: měl jsem vědět, že jim neutečeš. Ale dobře to dopadlo, vidíš? Jsem tu a ty taky.“
,,Ale jen… náhodou,“ posmrkla. ,,Strašně se… stydím! Mrzí mě to, hrozně moc…“
,,Zapomeň na to,“ zasmál se vřele a poprvé od chvíle, co do šeré, smutné místnosti vešel, mu bylo tepleji u duše. ,,Myslím, že my dva si nic nedlužíme.“
Chvějivě pokývala hlavou a maličko se napřímila, hruď prudce se zvedající, jak bojovala o sebekontrolu. ,,D-dobře.“
,,Tak co myslíš,“ zatřásl jí kolegáčkovsky. ,,Můžeme teda být přátelé?“
Pocítil, jak se k němu měkké dívčí tělo lehce přimklo. ,,J-jo. Můžeme…“

,,Výborně,“ pochválil ji, okamžitě však vážníc. ,,A teď ze sebe sundej tu směšnou věc, Wox.“
,,Ne.-e.“ Dívka se od něj odtáhla, jakoby se jí chystal na obličej sápat. ,,Nech toho, Semire. Nech mě, prosím.“
,,Jsme přátelé, ne?“ zkusil policista poněkud průhlednou psychologii, stále se ji pokoušeje přesvědčit. ,,A ti si věří… tak neblázni a dej to pryč. Důvěřuj mi. Určitě to není tak hrozné.“
Zoufale potřásla hlavou. ,,Ne, Semire! Ne, prostě ne! Nechci to! Už jsem tě pustila sem… ale nekoukej se na mě, zakazuji ti to!!!“
Rezignovaně pokrčil rameny, stále však sedíc vedle ní. ,,Jak myslíš, malá.“
,,To teda myslím,“ nakrčila se. ,,Promiň, ale nechci, aby na mě někdo zíral.“
Co jí na to mohl policista říci? Raději se pokusil změnit téma. ,,No… a co tvá práce, Terezko? Jak ti to šlo? Poslední týdny jsem se nedostal k novinám, tak nic nevím: řekneš?“
Uchechtla se a komisaři při tom citoslovci beznaděje přejel mráz po zádech. ,,Není to jedno, Semire? Stejně dám výpověď,“ dodala melancholicky.
,,Co?“ Gerkhan nevěřil vlastním uším. ,,Výpověď? Proč?“
,,Protože,“ zasykla Wox mezi zuby, ,,teď už můžu pracovat tak leda v nějakým panoptiku zrůd… tam alespoň budu mezi svýma.“
Muž se ji pokusil lapit, rozbolavěná, bezmocí jatá blondýnka se mu však vztekle vytrhla. ,,Terko, nepřeháněj! Vždyť se uzdravíš, krucinál! Jen počkej, musíš být trpělivá!“
Ticho se mezi ně zařízlo jako čepel nože: pak se ozvala znovu novinářka, hlas překypující bodavou útrpností. ,,A na co, Semire? Na zázrak? Sorry,“ ušklíbla se. ,,Na ty nevěřím, poslední roky se mi tenhle svět zdá až moc reálný.“
Turecký komisař nevěřícně zakroutil hlavou. ,,Copak si to neuvědomuješ? Děvče, vždyť je zázrak už to, že tady se mnou mluvíš! Myslel jsem, že se radostí zblázním, když mi řekli, že jsi to přežila! Po tom, co ti ti bastardi udělali, je div, že ses probrala, že vůbec žiješ! Doktoři mi pověděli, že jsi měla neuvěřitelné štěstí…“

,,Štěstí,“ zopakovala mladičká dívka prázdně.
Vyděšenému policistovi neuniklo, jak hrozivě se jí počaly chvět ruce.
,,Tak se, Semire Gerkhane,“ zajíkala se blondýnka třaslavě, ,,na něco podívej!“
Než stačil třeba jen zalapat po dechu, prsty pravice se jí vznesly ke tváři, aby s bolestným zmarem poháněnou neobratností počaly drát slabou látku: trhaly na cáry vrstvy tkaniny, rvaly pruhy obvazů, přímo z kůže škubaly mastmi nasáklé polštářky obkladů a náplastí. V ten moment strnula, hlas zkroucený a zmírající, jak dusící se blondýnka propukala v pláč. ,,Připadá ti tohle jako štěstí?!“
,,Proboha, Wox…“ Komisař se zmohl jen na přerývané zašeptání: žádný ze scénářů, které si v hlavě předem napsal, ho na ten pohled nedokázal připravit. ,,Terezko…“ Přitáhl si zoufale vzlykající, křečovitě se chvějící zohavenou dívku na svou hruď a pevně ji sevřel v objetí, líbaje ji do vlasů. ,,To je mi líto… tak strašlivě líto.“


Arrow



Epilog



Zabrzdit někdo z řidičů, kteří si to o půl deváté svištěli po jedné z nejfrekventovanějších kolínských dálnic, přímo u do noci všemi okny svítící, hudbou vyhrávající budovy policie, asi by se podivil a vydrtil ze sebe poznámku, co vlastně ti strážci veřejného pořádku za jeho daně dělají.
Někteří lidé jednoduše milují večírky a nemusí nutně jít jen o vyčpělé celebrity, které se před pararazzi pokouší blýsknout novou kabelkou - svou dávku večerního, alkoholem zpestřeného veselí rádi využijí i povolání důležitější a nebezpečnější. Copak hasiči, vojáci a doktoři, kteří mají denně před očima umírající a zmrzačené, v uších jim ještě hodiny po zásazích zní pláč a sténání, nemají právo se uvolnit?
Dálniční policisté slavili rádi a tak často, jak jen to šlo: návrat ,,ztraceného syna,“ jak událost v projevu nazvala lehce se uchichtávající, neředěným Martini již dosti uvolněná šéfová, byl příležitostí, jakou nemohli za nic na světě promrhat.


,,Dobře, že jsi zase tady,“ popleskal ho po rameni Hotte, aniž by si uvědomil, že to Semirovi jen za dnešek opakuje asi popáté. ,,Chyběl jsi mi!“
,,Vy mně všichni taky,“ mrkla na něj oříškově hnědá očka komisaře, který obcházel povinné diplomatické kolečko, k němuž se ani v nejmenším nemusel nutit. Viděl zase všechny známé tváře! Rozproudilo mu to krev v těle a pokud ještě před třemi dny pochyboval, zda zvládne vklouznout zpět mezi kolegy, teď mu to nečinilo nejmenší starost. Pracovat mezi přáteli, copak může být něco lepšího?

Po konci své tajné mise dostal čtrnáct dní na řádné vzpamatování: připadal si, jakoby ty dva týdny byly lapáním po vzduchu poté, co se hodiny topil v temné vodě. Chodil tehdy samotný po městě, jak to sám sobě slíbil: nasával atmosféru svého svobodného Kolína a s lehce zasmušilým úsměvem sledoval davy lidí, kteří kolem něj spěchali, až by ve valné většině vlastně věděli, za čím se ženou. Zachumlán do péřové bundičky, sedal na své oblíbené místo proti k olověnému nebi se tyčící gotické katedrále a uvažoval, zapleten do sítí vlastních myšlenek. Těch čtrnáct dní, než slib poctivě plnící Schrankmannová vyřídila všechny byrokratické detaily jeho opětného nástupu k Dálniční, se nakonec zdály nekonečné.
Zato svůj úvod si vychutnal. Na jeho přání drželi šéfová, Tom a – ač se to jevilo zcela neskutečným – i Jolly jazyky za zuby, takže mohl v pondělí vejít na stanici, jakoby se nechumelilo. Nebetyčně si užíval, jak mu po ránu ještě ospale mžourající kolegáčkové na půl úst odpovídají na pozdrav, aby si teprve po pár vteřinách uvědomili, co se děje a zasypali ho nejen svými těly, ale i milionem otázek...
Aby se po půl hodině jásání nad jeho návratem shodli na jediném: to se muselo oslavit.

K Hottemu si přisedl dva tácky s macatými mastnými klobásami držící Dieter a tlouštíkova pozornost se tak logicky upnula jinam: Semir se zašklebil, zvedl se a prosmýkl mezi stoly, aby si to namířil k tomu, který byl v celé hlavní místnosti, kde party probíhala, nejvzdálenější od středu dění.
,,Promiň, zdržel jsem se,“ zapadl na židli vedle mlčící, do sebe ponořené dívky, před níž postavil sklenku s kolou. ,,To víš, dlouho jsme se neviděli.“
,,Chápu.“ Tereza Wox vyloudila chabé pousmání a napřímila se: vlastně doteď netušila, proč na komisařovo pozvání kývla a dobrovolně se vystavila zvědavým pohledům, před nimiž ji neochránil ani zastrčený koutek služebny. ,,Máš tady spoustu přátel, to... to musí být fajn.“
Kývl a pohlédl na ni, když se zavřenýma očima pila: ještě pořád ho bodaly výčitky, ale něco v něm již spokojeně sledovalo, že je dívce očividně lépe. Otoky zmlácené tváře takřka zmizely a ohavné, ostře fialové podlitiny se změnily na nehezky nažloutlé: žádná krása na pohled, ale alespoň už na jejich zakrytí stačilo pár polštářků obvazů. Za týden budou i tyhle vady pryč, narozdíl, zakabonil se Gerkhan, od plavovlásčiny v pásce visící, ošklivě zlomené levačky.
Trhl sebou, když si uvědomil, že na něj novinářka mluví.
,,Díky za kolu, ale nemusíš tady se mou sedět, Semire,“ položila sklenici zpět na stůl a zdravou rukou si otřela vlhká ústa, kromě modrých očí to jediné, co jí nehalily obvazy. ,,Je to tvoje oslava, užij si ji.“
,,A ty jsi můj host,“ přisunul se Gerkhan blíže, aby si nacpal pusu lehce pálivými paprikovými chipsy: v nejmenším mu nevadilo, že přesto, že přátele na redaktorčin příchod upozornil, šuměly celou služebnou ty nejdivočejší spekulace, v nichž se přímo vyžíval Jolly, s radostí rozšiřuje informace o dlouho ztracené a nedávno nalezené Turkově dceři. Popravdě, lepší už byl přístup Toma Kranicha, který malou blonďatou slečnu pro dobro jich obou okázale ignoroval. ,,Je skvělé, že jsi přišla, Wox.“
Nebýt vrstev gázy, viděl by, jak blondýnce zčervenaly tváře. ,,Děkuji,“ vyloudila ze sebe vděčně a poposedla, aby ulevila dlouho skrčené poraněné noze. ,,Jsi na mě,“ přešla do šepotu, jakoby se styděla, ,,hodný. A přitom nemusíš...“
Moc dobře věděl, že nenaráží jen na dnešní pozvánku na večírek: jen díky jeho slibu pustili novinářku z nemocnice o pár dní dříve, takže mohla odpočívat ve svém bytě, kam jí Turek dennodenně chodil nějakou tu hodinku pomáhat, jak se zaručil. Věděl, že by nemusel... ale kromě obyčejného lidského soucitu tak nějak sobecky doufal, že mu ta k dílu přiložená ruka pomůže vymazat z paměti nehezké obrázky Davidem a ostatními mlácené novinářky, které mu nešly z hlavy. Rozpačitě si odkašlal a znovu se usmál. ,,To se v pořádku, Terezko, rád tě tu vidím. Nechceš,“ zvedl se zase nepokojně, ,,trochu vína? Dokud ho Tom s Hartmuttem,“ zabručel pobaveně, ,,všechno nevypijí?“
I blondýnka si všimla, jak to oba modroočkové rozbalili, zavrtěla však hlavou. ,,Ne, děkuji, Semire. Když se napiji vína,“ zvedly se jí koutky rtů v ironickém úsměvu, který Gerkhanovi na moment připomněl starou Wox v nejlepší sarkastické formě, ,,dělám pitomosti. Kdo jiný by to měl vědět lépe, než ty. Ale kdybys,“ změnila tón na žadonivý, ,,mi něco donést chtěl, tak bych si dala kávu, prosím.“
Gerkhan polkl původní špičkatou odpověď a zazubil se. ,,No jistě! Ale nemysli si, že to je ta slíbená – na tu půjdeme pěkně někam ven. Tahle je mimo hru.“

Už jen koutkem oka zahlédl plavovlásčino souhlasné přitakání, jak si to špacíroval přímo ke slavnostně prostřenému stolu, ozdobenému jídlem ve stylu ,,co každý přinesl“: na tom, že už se jeho deska neprohýbala, měl hlavní zásluhu Hotte, který se dál statečně pokoušel zmírnit utrpení nebohého dřeva.
Ke svému zklamání Gerkhan zjistil, že je konvička na kávu prázdná: hned se však vedle něj, či spíše nad ním mihly hnědé krátké vlasy nové sekretářky Dálniční policie.
,,To je tady,“ postavila Monika nádobku, z níž se hořce kouřilo, na stůl a otřela si čelo, ,,pořád takový fofr?“
,,Nebojte, slečno.“ Jako pes začne při vůni jídla slintat, tak se v přítomnosti půvabné vysoké brunetky spustil Gerkhanův nepodmíněný koketovací reflex. ,,Od vás už rozhodně odcházet nehodlám, takže... nebude ani žádný návrat a podobné večírky. A jindy tady tam do večera nejsme, jen noční služba.“
Zasmála se: malého komisaře, o němž toho ostatní od jejího nástupu tolik namluvili, poznala okamžitě. ,,Mně to nevadí, je tu skvělá parta lidí, s těmi čas uteče. Tak mezi ně,“ rozhodla se vysoká mladá žena zahrát na Turkovu vyhlášenou ješitnost a předstírat, že o něm dosud neslyšela, ,,koukejte zapadnout, vážený.“
Než stačil zaklapnout čelist, houpavým krokem si to namířila k oknu, za nímž se na parapetu v prudkém mrazu chladilo pár lahví, které se jim chystaly způsobit řádný bolehlav. ,,No teda... Vůbec neví, kdo jsem!“
,,Tak to asi musela žít posledních dvacet let na Marsu, viď, Semire? Ale je to milá slečna, věř mi.“ Jolly se culil, okamžitě si berouc na paškál smolaře Millera, co ke stolu, připraven zaútočit vidličkou na salám s olivami, zamířil v ten nejhorší čas. ,,Rozhodně hezčí, než naše minulá sekretářka: ale nejlepší kávičku stejně děláš ty, Siguško. Je voňavá, je sladká, je jako med...“
Baculatý policista s pískovými vlasy jen cosi zamumlal a vyklidil pole, rozhodnut navždy se vzpomínek na svých pár hodin sekretaření zbavit: oprávněně se však obával, že mu je poťouchlý Lavenna milerád kdykoliv připomene.
,,Jde ti Veronika,“ upozornil Gerkhan na příchod Rudolfovy tety a než ona kupodivu se usmívající bělovláska, oděná v zářivě fialovou tógu dorazila až ke stolu, stačil nalít do plastového kelímku kávu, hodit do ní kostku cukru a ještě přilít kapucínek smetany. Prohodil s Ver pár slov a udělal čelem vzad, aby překvapeně strnul.

Blonďatá novinářka už nebyla sama: poněkud neochotně, se značně vyplašeným výrazem hopsala po jedné noze ke stolům uprostřed místnosti, zleva podpíraná smějící se Karolinou Kaiczowskou, zprava tažená ráznou Petrou Allerlei a ve finále doprovázená Traberovou Olgou, s úsměvem nesoucí obě dívčiny berle. Soudě jen dle Woxiina vylekaného pohledu, jednalo se o brutální únos.
,,Co koukáš,“ vyplázla na Gerkhana jazyk s ničím se nepárající měděnovláska, pomáhajíc trpělivé Karolině usadit vrávorající redaktorku na Olgou odstrčenou židli. ,,Takhle ji tam nechat samotnou, chudinku malou! To my ji neopustíme, cheche!“
,,Ale tak to nebylo,“ pípla Tereza, která, bojácně se krčíc, nijak nepřipomínala odrzlou novinářku. ,,Jen mi šel pro kafe...“
,,Děvčata.“ Turek udělal krok dopředu, nepříliš si jistý tím, zda se jím chráněné blondýnce taková náhlá společnost zamlouvá. ,,Možná byste měla trošku...“
,,Hele, my ti ji neukousneme,“ uchechtla se Karolina a přišoupla před vykulenou Wox talířek s chlebíčky. ,,Jen ze slečinky,“ mrkla přátelsky na Terezu, která se pod obvazy konečně začala usmívat, ,,vytáhneme všechno, co spolu vy dva máte!“
Pobaveně zavrtěl hlavou: ani pohledem se už Wox nemusel tázat na názor, očividně si se všemi třemi mladými ženami navzájem padly do oka.
,,Děkuji za kávu,“ nechala ho blondýnka postavit na ubrus kelímek ještě horké, hořce vonící pochoutky. ,,A,“ vděčným pokynutím ho pro tento večer symbolicky uvolnila ze svých služeb, ,,za všechno, Semire.“
S úsměvem na duši nechal tři mladé dámy a drobnou slečnu štěbetat, sám se polehoučku vytráceje z místnosti.


*

Chodba, ač jen pár metrů od rozjuchaného večírku, se zdála být zcela jiným světem: něco v něm si užívalo její tmu, relativní klid a na druhé straně i fakt, že stačí deset patnáct kroků a je zase mezi svými.
Vydechl, prsty bubnuje na parapet okna.
Chvíle klidu ho hladila po duši a známé prostory, po nichž se mu celé týdny tolik stýskalo, laskaly tou nejbáječnější skutečností: byl zase doma.
A co víc, byl doma bez ztráty cti, se splněným úkolem: problém s mučiteli děvčat, který byl roky považován za neřešitelný, byl náhle za zády světa a právě se zadupával do země. Po celém Německu, byť mimo pozornost tisku a médií, v minulých dnech probíhaly razie veřejných domů, aby ze z nich zachránily oklamané dívky a ženy. Díkybohu, ušklíbl se Semir mimoděk, za Glessovy naprosto přesné katalogy zákazníků.
Gless... u toho jména zasykl, obočí stažené až k očím. Přál mu, aby si Heinrich vychutnal roky vězení, zavřen v cele, ač ta bude o mnoho méně krutá, než duševní utrpení, které dopřál desítkám, možná stovkám dívek, s nimiž kupčil. Žel, nestane se tak. Sám pro sebe Gerkhan zavrčel. Starce s rakovinou, i kdyby dostal doživotí, k nástupu výkonu trestu nikdo nepožene: kdo by pro takového hajzla riskoval flirtování s pseudohumanistickými ochránci lidských práv...

Bujarý výkřik ho donutil nasměrovat pozornost jinam: Tom s Nielsem, oba řádně rozjaření rudým vínem, se za všeobecného povzbuzování vyškrábali na Dieterův stůl, dávaje se, lokty zaklesnuti do sebe, do jakési parodie na tanec v rytmu skandování a potlesku kolegů.
Pobaveně se zasmál spolu s nimi, vzápětí zrakem hledaje blonďatou dívku, která u stolu osaměla, když se Petra Allerlei a Karolina Kaiczowská kvapně zvedly, aby spěchaly zkrotit své rozdováděné, na stole nebezpečně vrávorající miláčky, co se marně pokoušeli o zpěv, podporováni i Monikou a dvojicí sester Fiony a Elwen Smithových, jež původně přišly na stanici pouze oznámit radostnou novinku o narození Andreina a Janova syna Tobiase.

K jeho zaskočení novinářka upřeně hleděla právě na něj, očividně pohroužena do úvah: jakmile se modré oči střetly s oříškově hnědými a Wox si uvědomila jeho pozornost, trhla sebou, nejistě, zmateně zakolísala a vzápětí rozpačitě sklopila hlavu, hanbíc se za nachytání při činu.
Věnoval jí úsměv a letmé, kamarádské mávnutí, duši opět na chvíli o něco těžší. Tušil, že se dívce stále líbí, moc dobře si vědom, že by ráda kývla, kdyby ji pozval nejen na kávu, ale na schůzku.
To ale nemohl. Byla, zaťal sám v sobě zuby, příliš mladá, příliš nezkušená a naivní.
Deset let rozdílu je moc.
Necítil se na to, aby si našel přítelkyni, na to v něm byla Kateřina a bolest z její ztráty ještě příliš silná. A pak... nebylo by chytré k sobě připoutat takové nedospělé pískle, jenom by časem zákonitě jeden druhého zklamali a ranili.
Ne, nešlo to. Měl Wox rád, a to svým způsobem hodně, ale jediné, co jí mohl nabídnout, bylo přátelství a pomocná ruka: jen tak mohl mít za sebe pocit, že jedná fér. Buď se s tím malá blondýnka smíří a jeho nabídku přijme... nebo se jejich cesty jednoduše rozejdou.
Mrkl na pod obvazy se červenající dívku, která jeho zamávání s až dětskou stydlivostí opětovala a otočil se zase k oknům směřovaným k dálnici.

Dálnice...
Měl v té chvíli dojem, že je s ním spojena víc, než si sám dřív myslel. Nebyl to jen šedý, nitkami černého asfaltu protkaný povrch, na němž proháněl stříbrné BMW při honbě za zločinci v práci, kterou miloval. Náhle mu připadala jako součást jeho samého. Jeho krevní oběh.
Vždyť...
Ani on sám, ani žíly jeho těla, ani dálnice neznali slepé uličky, vždy hledaje cestu vpřed: ty poslední dvě rytmem svého života, Semir svou tvrdou hlavou.
Slepé uličky...
Existují vůbec?
Není to jen naše výmluva, když se nám nechce překonat překážku? Možná, že kdybychom k ní došli a zlehka se jí dotkli, zjistili bychom, že vůbec není tak pevná, jak se zdála. Pak se dá rozbořit, jako to vždycky dělal on a většina jeho přátel: ty si vybíral právě proto, aby si jich mohl vážit.
Necouvat před problémem, ale čelit mu.
A pokud se nevydaří, zábrana je skutečně z oceli a člověk musí udělat pár kroků zpět a zkusit to jinak a lépe... neztrácí tím ulička ve vztahu k němu na své sleposti?

Zvedl zrak z černoty za oknem, již protínaly míhající se reflektory jedoucích vozů: za nízkým pásem lesa zářily tisíce světel Kolína nad Rýnem, jeho milovaného města, s nímž se sžil a jež ho dávno přijalo mezi své.
Ke každé jeho čtvrti se v něm vázala vzpomínka, na struny emocí hrající tu smutnou, tu zase veselou melodii.
Tam někde v dáli ležela, zakryta tichostí padlého sněhu, jeho Kateřina, ve skutečnosti ještě vzdálenější, nedosažitelnější než rov, u něhož se mu tak dobře dumalo, uklidňovalo a stýskalo.
V nemocnici v jiné části města blikaly přístroje kolem Davida, stále bezvědomého, s beznadějnou prognózou: Davida, k němuž do stejné budovy předevčírem přibyl i Marián Hovorka, který se ve vazební cele pokusil oběsit tak nešikovně, že si při pádu na zem zlomil tři pravá žebra.
Potřásl hlavou.
Existovaly i hezčí okamžiky, které se k jeho městu vázaly. Místa jeho schůzek s Katkou, svatby s Andreou, park, kam si chodil s Tomem sem tam zahrát fotbálek, jeho vlastní útulný byt s plazmovkou, na níž tak skvěle vypadaly záběry z Ligy mistrů... Hotteho dvorek, kde se v létě po večerech s partou ze služebny grilovalo ostošest.
A v prvé řadě tahle, přejel očima po stropě i zdech místnosti, služebna. Místo, kde se jako v průsečíku střetávaly životy a osudy jeho drahých s těmi, kterým chtěli jako policisté pomáhat.
Byl neskutečně rád, že je zpátky, že zase vidí šéfovou, byť dnes netradičně rozevlátou a rudou smíchem, že zase poplácá po zádech Toma, co se s Hartmuttem plazil ze stolu tak nešikovně, že srazil na zem kytičku macešek, co mu s ironickým úsměškem daroval Jolly.
Usmál se, dlaní naposledy pohladil studenou tabulku okenního skla, aby si to zamířil za přáteli.

Vrátil se do starého života.





KONEC....




A je to konec nejen páté Když, ale i celé série, jejíž psaní mi zaplnilo takřka čtyři roky života: bavilo mě její vymýšlení, klepání a hlavně čtení Vašich reakcí a komentářů. DĚKUJI VŠEM, kteří má dílka četli a sem tam mi napsali i to, co si o jednotlivých kapitolách myslí. Moc děkuji, opravdu jste mi dělali velkou radost! Chci věřit, že i já jsem někomu dělala radost právě svou Když a že se někdo těšil na její pokračování Embarassed

Prosím Vás, jako už tradičně po konci Když, o zhodnocení celé povídky Embarassed co se Vám líbilo nejvíce, co nejméně... opravdu mi to pomáhá a kritika mě posiluje Smile pokud tu bude někdo tak hodný, že by mi krátce zhodnotil celou sérii Když a vypíchl její klady a zápory, vděčně mu padnu k nohám Embarassed ještě vděčnější budu, kdyby mi sem někdo hodil ilustračku k jakémukoliv dílu Když Embarassed

A po troše patetičnosti ještě jedna zpráva: pokud se Vám líbila Když, snad Vás potěší fakt, že mám v hlavě VOLNÉ pokráčko, další pentalogii Smile první její díl se jmenuje MÍT MOC NA(D) a na PF by se měl objevit poměrně brzy... Embarassed moc doufám, že si povídka čtenáře najde Smile

Ještě jednou Vám děkuji za komentáře, za spekulace, za vše!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu nový, již pětadvacátý dílek ze série Když: doufám, že se Vám bude číst dobře, ač je tentokrát pořádně zamotaný Embarassed Kdyby Vám tam přišlo cokoliv nesrozumitelné, ráda vše vysvětlím, jen se ozvěte (klidně po sz či na mail) Wink kapitolka je pořádně dlouhá, tak snad potěší Wink
Vydržte, už brzy se objeví akcička... Wink

Jááááááááááááááááááááááááááááááj, tohle mi chybělo Embarassed stejně i Vaše komentáře a vůbec, celé forum Very Happy

Mám v záloze ještě jeden nesmírně dlouhý dílek, nevím ale, zda vůbec všichni četli tento Embarassed
Tak... snad se bude líbit.
Za případné reakce děkuje a hezké počtení přeje

Vaše Woxys

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu šestadvacátý díl povídky ze série Když - první NOVÁ kapitola po pádu fora! Wink
Doufám, že se Vám bude líbit a... třeba písnete koment Embarassed

Woxys
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
OLIVÉÉÉÉÉR!!!
Já být na Davidově místě, tak mi můj žaludek děkuje za vyprázdnění. Raději si tu skládanku, co z mého oblíbence Kateřina udělala, ani nepředstavuji. Uch, to musel být hrozný zážitek pro chudičku Davida. Embarassed

Jinak... docela mě překvapil původ Davidovy jizvy. Wink (Heh, zda příjemně, či nikoliv, to si nechám pro sebe. Wink )
Che che, proč si myslím, že Turkova naděje bude planá?
Tfuj, tfuj, tfuj... jsem nechutně odporná a zlá, ale.... přeju si, aby se pletl. .
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kdybys byla na Davidově místě, tak by Ti to asi opravdu neudělalo dobře, Kájičko Embarassed jen bych Davida nenazývala chudičkou: ještě se ukáže, jaký pan Geiselnehmer umí být...
Původ Davidovy jizvy jsem si užila Twisted Evil a zda Turečka naděje zklame? Počkej si na další dííííl! Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
MUHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA!!!!!!!!
MUHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA!!!!!!!!
MUHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA!!!!!!!!

Naprosto, NAPROSTO LUXUSNÍ dílek, Woxysando!!! Jsem nesmírně nadšena všim, co zde bylo napsáno (mezi námi mu Kat měla udělat více než ho jen seknout do tváře Cool ). Hlavně mrtvolky na zemi, mechechecheche .
Jako obvykle skvělý, úžasný díl. Nu... a hlavně, byla tam má milá Persephone!

A doufám, že je všechny pokuchá.

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Jsem moooooc ráda, že pětku pořád čteš, Všelísku a děkuji Ti za komentář Wink neboj se, Katuška se ukáže i v dalším díle a to velmi významně - ale zda bude zabíjet, či ne? Nech se překvapit
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 48
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ahoj Smile

Tak jsem právě přečetla celou povídku znova, protože kvůli dlouhému výpadku fora jsem zjistila, že mi občas unikají souvislosti...

A jaký to mělo důsledek? Že se hrozně moc těším na další pokráčko Wink Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu již sedmadvacátý díl páté povídky ze série Když. Příště už se zase vrátíme k milému Semirkovi Smile
Tuto kapitolu věnuji Kájce a Všel za jejich milou společnost v mém městě. Děkuji, holky! Embarassed
Snad se povídka bude líbit a třeba Vám bude stát za nějakou reakci... Embarassed

Woxys
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Woxysando Woxysondovatá.... Smile
To kafčo na začátku je sice hezky popsáno, ale... hm, never! Laughing Laughing Laughing Wink

Tenhle díl se mi líbil. Mám ráda, když popisuješ akci. V té se totiž já osobně nějak moc extra neztrácím jako třeba v tom dlouhém rozhovoru našich milých ( Laughing ) mužů... Embarassed Smile

Jen drobná poznámečka, nějak jsem nepochopila oblečení Kateřiny. Embarassed Psala jsi, že měla na sobě antracitovou košili, resp. její rukávy, tak.. jak na nich nemohla jít vidět krev? Embarassed

Moc děkuji za věnování, *20* *215* !

Ps. Pááááni, když si představím ten okamžik, kdy Persephone střílí a její střely nacházejí svůj cíl.... Embarassed Líbí. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájka: mooooooc děkuji za komentář, zcela maximálně potěšil Smile antracitová barva je černá Smile a kávička je perfektní, Káji, však uvidíš o zkouškovém, ještě budeš prstíčkem hrabat... Smile akci mám taky ráda... už brzy zase bude Smile a celá povídka se pomalu chýlí ke konci Sad

Ještě jednou díky, jsem ráda, že se Ti díl líbil! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
tak co, kdy bude pisat další dílek, moc těším Smile

Wink Wink Wink Wink Wink Wink Wink

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Luxusní díleček plný Kateřinky, muhahaha Laughing Laughing Jen je škoda, že se ovládla. David to měl schytati více Cool Laughing Laughing
A fajn bylo, jak se přesvědčila, že už to doopravdy mají za sebou *20*

Pěkný dílek, Woxy Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Sasík: díky za povzbuzení, ale kdy bude další díl, netuším Embarassed Embarassed já to mám teď dost špatné se školou, víš? Nemyslím známkami, spíš jde o tlak, jsem z toho docela zoufalá, chvílemi je mi vzteky do breku, takže psavá nálada je daleko... Sad Sad jsem z toho moc smutná, protože jsem povídky vždycky psala moc ráda, chybí mi... Sad a nechci zklamat těch pár lidiček, co pětku čtou Sad
Takže se, Saso, pokusím, aby byl nový díl co nejdříve. Záleží na zprávách ze školy, když budou dobré, mohly by do Vánoc přibýt ještě dvě kapitoly...

Moc Vás všechny prosím o trpělivost a zachování přízně, nemám teď zrovna lehké období Sad

Všelka: děkuji za koment, Všelísku, víš, že si ho mooooc vážím Sad Embarassed to je jasné, že se Katuška přesvědčila, že ti muži netrpěli. Vždycky se snažila zabíjet co nejrychleji... Smile Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
eron
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 187
Bydliště: Nové Hrady(Jižní Čechy)
Odpovědět s citátem
Poté, co jsem dnes dokoukal na Tulipány z Amsterodamu jsem se rozhodl dočíst si 5.povídku ze série Když. Protože 4 předchozí byly luxusní, na tuhle jsem se hodně těšil, ale mám toho na netu celkem dost a píšu ještě vlastní povídky - no to je jedno...

Nedokážu pochopit, jak může někdo psát tak hezky Laughing Laughing Laughing
5.povídka byla fantastická, ale pro mě je pořád nejlepší povídka s Frankem Stoltem. Přímo mě uchvátila.

Zdraví výřečný Eron

_________________
"Manželská poradna Jäger, jak vám mohu pomoci?"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
jáá chciiiii pokráááááááčko... Very Happy

Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

jsem ale nedočkavá, že Smile

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
sasadydzej napsal:
jáá chciiiii pokráááááááčko... Very Happy

Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

jsem ale nedočkavá, že Smile


"Trpělivost, dítě, růže přináší!" řekl by jistojistě jeden oranžovovlasý, nabručenný upír. Laughing Cool Razz a pokud ne on, tak jednooký mistr her určitě. Cool

Nu, já si až teď všimla, Woxy, že jsi přidala mé oblíbené obrázky (hlavně Modroočko a Novinářka, David a Verunka! Smile ), moc ti za ně díky. (Se mi všechny z pc vymazaly. Crying or Very sad Sad ).
Já osobně se taky těším.. Hlavně na avízovaný konec. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Sasíku, vždyť jsem Ti to právě vysvětlila! Laughing Laughing Laughing Laughing ale budu se snažit, jo? V pondělí bych snad měla ukončit jednu práci a tak si uvolnit noční čas. Pokusím se ho co nejdříve přetavit v nový dílek Když, ano? Smile

Kájíku, to víš, že jsem je přidala - na Tvé osobní přání, jenž mi je rozkazem Laughing Laughing doufám, že se na avizovaný konec netěšíš jen proto, že už máš páté Když plné zuby Laughing Laughing mimochodem, Tvá podpisová kombinace intelektuálního citátu a slavného ,,ňa ňa ňa" je zcela neodolatelná Laughing Laughing Laughing

Jednak děkuji za komentáře (moc potěšily! Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed) a jednak bohužel musím říci toto:

Pětku SAMOZŘEJMĚ DOKONČÍM, ale na další pokráčko si bohužel budete opravdu muset ještě 14 dní počkat - pak už budu přidávat díly daleko rychleji, slibuju Embarassed Embarassed Embarassed tak mi, prosím, zachovejte přízeň. Omlouvám se, ale opravdu není čas.

A krásné Vánoce!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Do-do-do...bré ráno, Wox.

    Po dlouhém zimním spánku, který zapříčinil pád fóra a pak nedostatek času, jsem si museli povídku připomenout.
    Znovu jsme byli přítomni na nádherně popsané svatbě Semirových nejlepších přátel. Opět jsme litovali dívku na mostě a žasli, že to, co známe z Amerických filmů o dozorcích a vězních, je i v Tvé realitě pravda.

    Společně jsme, jako dva semafory, rudli a zelenali vztekem při jednání Semirova a Annina nadřízeného, přičemž jsme si ovšem vzpomínali, jak to nakonec dopadne a utěšovalo nás vědomí toho, že Almara udělá vtip. Naprosto jsme chápi Semirovo rozhodnutí a představovali si nejen děsivě užaslou Annu, ale i tvář pana šikulky, který si myslel, jak si všechna řešení pojistil....s výpovědo komisaře nepočítali. Soucítili jsme s Tomem a přemýšleli, kolik sil ho muselo stát, přes jeho oproti parťákovi výrazně méně cholerickou povahu. Při všech příležitostech jako bychom viděli naši milou Elwen Smith a Fí se málem udusila smíchy, když si sama sebe představila před služebním laptopem, jak instaluje nový Software, na sobě určitě triko s tučňákem. Smile Výskali jsme v davu při puse na "rozloučenou"! a smáli se Jollyho projevu, zejména
    Jolly řekl, ne napsal:
    ,Kéž odcházíš někam, kde ti bude lépe a pořádně tam vynikneš: což znamená, že ti doporučuji navštívit středoafrický kmen pygmejů, mezi nimiž můžeš dosáhnout potenciálně hoooodně vysokého postavení.



    Hlášky Jollyho kopírovat nebudu, to bych nedělala nic jiného, ty prostě nemají chybu. I když Niels se svým

    nezůstává vzadu
    Trnuli jsme při první akci Frka a Tomíka...prý banalita, tsss, o tvém úsudku, Wox, si asi ještě povíme:)
    Soucítili jsme s nimi u Popperových a vyjekli, když málem přejeli to blonďaté pískle. No, přiznejme si to, byli jsme na Tomově straně, ač jsme novinářku chápali, bylo nám komisařátka líto.

    Užili jsme si Semirův úžas, když s Annou a Almarou vyjednával prapodivné podmínky jeho nové práce. Pečlivě jsme si představovali, že stojíme Turkovi za zády, když mu byla představována celá rodina a znovu jsme zírali, jak sis představila toho ubohého a bezvýznamného podvodníčka Shrödera.
    Vlastně se nám ulevilo, když jsme si uvědomili, že Semir přijde o mobil, ne že bychom mu odříznutí přáli, ale horší by bylo, kdyby jej Rodina našla.

    někdo malý a blonďatý napsal:
    Když se Tom Kranich pokusil otevřít dveře svého čumákem do závějí zabořeného, zcela zdemolovaného Mercedesu, jejich křídlo prostě upadlo. ,,Tedy, pánové,“ vzdychl a vybatolil se ven, drže se za při nárazu natlučené čelo, ,,to byla jízda. Až se mi ten pirát dostane do rukou, zakroutím mu krkem.“

    Tak tohle je prostě prozaické ukončení honičky a začátek nového odstavce. ROFL a to doslovný, ale ta podlaha je tvrdá, Wox Wink

    Jollyho hlášky jsou skvělé, kopírovat nejlepší nemohu,nedělala bych nic jiného, ale Hartmutt se svým
    Niels pronesl a někdo měl dobrý nápad, že to napsal:
    ,,Chudák. Takový konec si nezasloužil.“

    nezůstává nijak vzadu Very Happy

    A Terezka je prostě nesmírně milé a starostlivé děvče...jen nemůže vědět všechno, že?Smile

    O Rudolfovi v hlavní roli kdo jiný, než Wox napsal:
    ,,No páni.... konečně holka s vyřídilkou, přesně podle mého gusta!“ vydechl obdivem Jolly, sotva děvče zmizelo z doslechu. Rychle si uhladil do čela spadající hnědé vlasy a prsty narovnal límeček košile. ,,Jak vypadám?“


    Ano, ano, já vím, nic neříkej, přes to všechno nahoře musíš uznat, že tohle se prostě přejít nedalo:D To už není rofl, to je ADOLF:)

    Při větách o Katce jsme nedýchali a zevnitř nás zkoušely roztrhnout ohňostroje emocí, o nichž dosud nechápe, jak Semir mohl vydržet. Poslední text, jež je nyní modrým, jsme doslova hltali, jako každičkou zmínku o Persephone....

    A kdy že bude to pokráčko, Wox? Twisted Evil

    Fí a DD

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Teda Fíčku, Ty umíš člověka potěšit... Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed díky moc, opravdu!
Budu se snažit, abys to do dalšího dílu nemusela číst celé znovu Laughing Laughing Laughing aneb... pokud to bude jen maličko v mých možnostech, bude další díl do konce týdne Wink Wink a pak už bych měla přidávat poctivě jeden dílek týdně Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Pokud se dožiji zítřka, nesmírně se na pokráčka těším, ale Wox, nelam to přes koleno, na vše je čas!

    Jsem moc ráda, že jsem tě potěšila! Wink

    Smile

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
KOMUNISMUS!!!!

Hrozně moc se omlouvám... Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad nový díl je SKORO hotový a opravdu jsem ho sem chtěla dát... bohužel mi včera zahynul laptop Crying or Very sad Crying or Very sad nechápu, co s tím je, asi vadný kontakt napájení Crying or Very sad Crying or Very sad moc mě to mrzí, ale na nový díl si ještě CHVILKU počkáte, mohu slíbit jen to, že bude dlouhý Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad

Místo toho dávám nový díl Maminky. Uch, mrzí mě to Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

po strašně, strašně, STRAŠNĚ dlouhé době (Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed) je tu nový, OSMADVACÁTÝ DÍL páté povídky ze série Když.
Věřím, že Vám délka této kapitoly (7 stran!) vynahradí dlouhé čekání, za které se omlouvám... Embarassed Embarassed

Doufám, že jste na mě nezanevřeli a SLIBUJI, ŽE TEĎ BUDU PŘIDÁVAT DÍLKY DALEKO ČASTĚJI!

A samozřejmě budu neskonale vděčná za Vaše komentáře... Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed
Příjemné počtení přeje

Woxys

P.S.: pokud si chcete připomenou dosavadní děj, zajděte na tutu adresu (http://afc11.cz/povidky/viewtopic.php?t=87), nebo mě kontaktujte po SZ, prosím Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Yahooo, konečně další díl. Embarassed
Mhm, jako obvykle pěkně napínavý, prošpikovaný... mhm, krví a zároveň obavami o Turka... Laughing Laughing Laughing

Ach jo, mrzí mě, že ti, co nečetli BZ, mají asi o Oliverovi doost špatné mínění. Embarassed Embarassed (Já se ho prostě budu zastávat! *164* Embarassed )

Těším se na další díl a.... více v SZ. Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Studenou sprchu bych si dala taky.

    No, tedy, proč pořád myslí na nejhorší, nebude to "špatným svědomím"?

    No ty jsi příšerná, přiznám se, že při scénách na videu se mi opravdu dělalo nevolno. Fuj!

    A Semir to tentokrát (není divu) moc nezvládl.

    Opravdu by mne zajímalo, jak moc pomsta na Andree souvisí s podivným příjezdem auta, ovšem velmi se divím že tu nečtu několikapalcové upozornění, že krutosti budou extrémní a asi největší, jakých jsi schopna.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
No, já mrkám Laughing Bayrame, Bayrame Laughing Laughing Laughing Hochu, být Tebou, tak zakroutím Woxušce krčkem, protože tohle už je síla. Já úplně nemohu z toho, čeho byl svědkem.. chuděra malý Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájka: děkuji Ti mooooooc za komentář i luxusní spekulačku! *215* hned v dalším díle uvidíš, zda Ti vyjde. Miluji, když někdo spekuluje, jak to bude dál, takže mě Tvůj odhad potěšil Wink

A Oliver Geiselnehmer? Dneska večer mi došlo, že je vlastně strašně podobný... Michelovi Azarosovi! Shocked Embarassed Embarassed oba se přece neživili zrovna poctivě, ale naprosto milovali své rodiny. Oba měli dceru... A ač mají oba v podstatě milou a dobrou povahu, oba se dopustili únosu dívky s tím, že věděli, že má ono děvče dopadnout špatně. Oliver v okamžiku únosu Persephone počítal s tím, že černovláska může být znásilněna a Michel tehdy přímo věděl, že má Liška umřít. Přesto to ale provedli - a oba z loajality k zaměstnavateli! Navíc jsou oba tmavé typy... No to je hustý, taková paralela! Shocked Shocked Shocked Shocked

Fíček: fůůůj, studená sprcha! Laughing Laughing Laughing děkuji za koment... Že jsem příšerná? Uvidíš v dalším díle, jak teprve dovedu být zlá a zákeřná Twisted Evil Cool Twisted Evil nu a že Semirek situaci nezvládl? Já bych to taky neunesla Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed

Nu a pomsta na andree? Varování před násilím skutečně MĚLO být vydáno, jen jsem na něj zapomněla Laughing takže dííííky! Laughing

Všelka:
vrrr, neměla jsem Ti říkat, jak to bude dál, připravila jsem Tě o překvápko Sad nicméně děkuji za komentář! *215* Semirka proti mně neštvi... Sad nemohu za to, musel to vidět. A zároveň se ukázalo, proč byl důležitý Condegno. TOHLE byla jeho role - ukázat Turečkovi, že Persephone byla skutečně nevinná... Smile a před násilnou scénou, kde Katuška trpí, jsem Tě varovala... Embarassed Embarassed

Další díl bude patrně ve středu či ve čtvrtek! Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Woxulíku, nemáš zač. Laughing Cool To byla po dlouhé spekulačka, co jsem si dovolila. Cool U Pětečky se totiž nemusím bát, že bych se ochudila o překvápko. Laughing

Oliver.... Embarassed Laughing Stejně ho nevidím jako zláčka. Embarassed I když jím tak nějak je, nu. Embarassed
Umhm, nj, když ji miluješ, není co řešit.. i co se povídkové postavy týče. Cool Laughing

Těším se na další díl... Embarassed A tak nějak hrozně mocka. Embarassed Smile

Ad studená sprcha... neexistuje na probuzení nic lepšího. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Re: 5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu nový, už devětadvacátý díl páté povídky ze série Když Wink kdysi jste říkali, že Vám vyhovují dlouhé kapitoly - tato svou délkou láme veškeré rekordy, tak snad udělá radost.
Moc a moc doufám ve Vaše reakce a snad se Vám tento díl bude líbit! Tentokrát jsem si vážně dala záležet Embarassed

Woxys
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 48
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak jsem dočetla tento převelice dlouhý dílek... wow, Semirek to byl přesně ten správnej Semirek, kterej je tak úžasnej a suprovej Wink Smile Very Happy Very Happy Z narážek na jeho ješitnost, dokonalost a podobně jsem se každou chvilku kácela smíchy pod stůl Wink Very Happy (to je taky důvod, proč mi to čtení trvalo tak dlouho Wink )

Jediné, co mě pře čtení zarazilo, že už po třech dnech došli tak daleko, ale pak ke konci o tom bylo více, takže tahle malá námitečka pozbývá významu Smile

A pomsta na Andree? Muhahaha... Naprosto originální! Tohle jsem opravdu nečekala!

No a jako obvykle: moc moc se těším na další díleček Wink Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
*vděčně se tulí* moc děkuji za další díl Pětičky. Smile
Hrozně moc jsem se těšila a... páni, stálo to za to. Smile

1) Wox, Wox, ty jsi truhla... Jak sis sama pod sebou nevědomě kopala horb, bylo mi tě líto, děvčico jedna nešťastná.
2) Andrea je vzteklá fena! Embarassed Pardon, ale tohle mi přišlo na mysl při čtení. Bohužel mám takový pocit, že tuhle vlastnost mám v sobě taky. Uách, pokud jo, tak... splňte mi mé poslední přání a ... pif paf. Very Happy
Ale... chovala se hrozně. Když se s ním tedy rozváděla a sama to táhla s Janem, ne, tak proč... proč byla jako sokol na číhané? Embarassed Ale to už jsou jen takové mé úvahy. Embarassed Rozhodně nebyla milá, ale tak.. z jedné strany ji chápu, z druhé... ne.
3) Semir.. kapitola sama pro sebe. Jeeeeeeej, Semire, ty jsi trubka! Laughing Asi měl chudák menší zkrat. Sad

Těším se na další díl! Smile A ještě jednou moc, vděčně, děkuji!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Tyranka napsal:
    Zcela otřesenému Semirovi připadala právě tak.
    Jako vystrašené mládě.
    Tak, jak ji kdysi poznal.


    Nejde o to, jak poznal on ji, ale jestli teď pozná ona jeho..

    předvedete jí pár triků v autě, které přitom pokud možno nezrušíte


    pokud možno...Very Happy

    taky jeden trpajzlíkSmile napsal:
    výhodou jí však byla komisařovo ego hladící malá výška


    že ty mu nedáš pokoj a pořád mu to předhazuješ Smile

    Když nad tím přemýšlím, blondýnka má turka hodně vzpomínek, možná je Semir připomněl...trošku.

    Vzkaz nemá chybu! Smile Very Happy...: o )

    Musím se přiznat, že pomsta na Andree byla poněkud jiného,než čekaného rázu, nicméně varování před extrémní brutalitou bylo na místě...takové popáleniny od čaje...Very Happy

    Teda, já Semira ani Šéfovou nepoznávám, jediný, kdo se v celém díle ze starých známých choval tak nějak normálně, byla Andrea.

    Ale možná je to jen můj pocit

    Pěkně dlouhý díl, Woxy, uuffff...kdy budeš další?
    Twisted Evil


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Monča: děkuji Ti za komentář! Smile Embarassed ješitný Semirek mě strašlivě baví psát - a navíc, tady v tomto díle jsem ho viděla jako skutečného lovce, co se, přesvědčen o svém úchvatném kouzlu, pouští za blonďatým předmětem svého zájmu Laughing přiznám se, že se mi takový ,,dominantní, dravý" Semirek docela dost zamlouvá Embarassed

K těm třem dnům... já nenávidím všechny filmy a seriály, kde se hrdina s hrdinkou seznámí, usmějí se a hned další záběr ukazuje jejich... éééé... hrátky pod peřinou Embarassed Embarassed Embarassed se Semirem a Wox to bylo jinak, opravdu Embarassed jsem ráda, že jsi nakonec vzala za své mé vysvětlení Embarassed děkuji! Oni byli opravdu oba strašně smutní, zoufalí a osamělí, potřebovali si pomoci Smile byla to vážně vzájemně podaná ruka Smile ač se to odehrávalo v rovině ložnice, stejně to bylo svým způsobem nevinné Embarassed to říkám já jako autor, čtenář to může vnímat jinak, samozřejmě Embarassed


Kájík: děkuji za komentář, Kájíčko a hlavně, moc, moc a MOOOOOOC Ti děkuji za tu větu o Wox, hrozně mě potěšila! jo jo, věta o tom, jak si pod sebou kopala hrob, je přesná... Embarassed bylo dost cynické to psát - jak se jim snažila pomoci a blbě to skončilo. A vidíš, vyšla Ti spekulačka - jsi šikulečka!

Andrea je vzteklá... kdybys věděla, jak jsem si tenhle díl vychutnávala! Konečně POMSTA! Hrozně moc se mi líbila představa, jak se užírá za stolem a ví, že jen o kousek dál hází Semir koketní úsměvy na dívku, která je o 15 mladší než ona. Muselo to být pro ni hrozné... Very Happy Very Happy Twisted Evil Twisted Evil ale dopadlo to tak, že na Semira se nezlobila tolik, jako na Wox - Andrea novinářku, která v tom byla úúúúplně nevinně, začala nesnášet. Proto ji taky opařila, zbabělá slepice. Zachovala se jako ženská - ale v tom nejhorším ohledu Sad

A Semir zkrat měl... pořádný a taky ho děsně mrzel. On chápal, jak to tehdy s ním a Wox bylo, měl radost, že to oba vnímali stejně. Tak ho mrzelo, že se tak stupidně překecl...


Fíček: děkuji Ti za komentář i kritiku, byť ta byla hlavně po icq! Wink je jasné, že se Ti to nemuselo líbit a já Ti děkuji za připomínky. Jen... tenhle díl je přesně jeden z těch, které jsem měla naplánované roky Embarassed přesně jsem věděla, co kdo udělá, dokonce i celé věty z této kapitoly jsem nosila v hlavě už léta. Třeba tu s otevíráním lahví a kávě, ke které se nedostali Laughing ne, chování Anny a Semira přesně, naprosto přesně zapadá do Když a bylo tak dlouho plánováno Smile

Nezapomeň, že Semir tu byl velmi zoufalý, terorizovali ho manželčini rodiče, jeho vlastní žena, po jejímž přátelství toužil, byla mrzutá a nervózní. Ovlivnilo ho to... a prostě ve svých třiceti si potřeboval dokázat, že ještě za něco stojí - proč ne tím, že okouzlí malou dvacetiletou blondýnku? Smile prostě se rozhodl zahrát si na lovce a zvednout si na ní sebevědomí - jenže Semir je dobrák a má zlaté srdce. Nikdy by to neudělal tak, aby Tereze ublížil: navíc vycítil, že i ona sama je nešťastná a potřebuje zvednout sebevědomí.
Nakonec to dopadlo tak, že byli v rámci možnosti spokojeni oba, oba si prostě pomohli a ráno se cítili lépe Smile

A Anna? Šlo o její policejné stanici a o novináře Smile udělala by hooooodně pro to, aby byla Dálniční mediálně hoooodně dobře přezentována Wink Wink a opravdu věděla, jak dovede Semir zapůsobit na mladé děvče Wink

Jen nad jednou věcí jsem, Fí, dlouho, vlastně dva roky přemýšlela... zda se má Wox do Semira zamilovat Embarassed fakt dlouho jsem přemítala, že by ten večer, co se k němu nakonec přitulila, do něj už byla zamilovaná. To by pak z její strany bylo hodně nevinné... Ale nakonec jsem se rozhodla pro něco jiného. Zamilovaná Slečinka by pak vlastně byla tak nějak poražená, zrazená. Ne, nebyla do něj zamilovaná, vyznělo by to úúúúplně jinak. Ale... docela by mě zajímal Tvůj názor, co bys na to případné novinářčinu zamilování (neexistující variantu) řekla Embarassed Embarassed

Já Ti dám trpaslíka!!!!! Evil or Very Mad Laughing Laughing Laughing Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Není zač Wink (Smile). Ne, že by se mi to vyloženě nelíbilo, napsané je to, jako vždy, skvělým způsobem, jen jsem měla asi trošku problém přijmout tu realitu, která v té povídce jako by nahonem vznikla, ne, že bych se chtěla omlouvat, ale četla jsem vzpomínku zasazenou do určité atmosféry s atmosférou tak diametrálně odlišnou....prostě jsem to asi nezvládla, skloubit tam ty dva Semiry, ale vím, že ať to teď píši jakkoli zamotaně, ty to pochopíš.

    Hmm, tak roky, ano,znám toto tvé umění, to já bych nevydržela, já musím mít v hlavě místo na skutečnou realitu a všem ostatním se oddávám jen, když je na to čas a příležitost (čili když se nemusím učit nebo nemám jiné starosti a věnuji se oddechové činnosti jako jízdě v šalinkou, přeloženo do časového údaje, jednou za rok uherský - to jenom tak pro ilustraci toho, že opravdu skoro hmatatelně poznávám, jak moc se povídce věnuješ, je to na ní vidět, někdy ti prostě nestačím, no:))

    No, sbalit blondýnku a zvednout si tak sebevědomí? Jako autora se tě ptám, bylo to opravdu jenom o tom? Nebyla mu (z části, větší či menší, samozřejmě), blondýnčina společnost skutečně příjemná? Podle mne byla, což nejen že bylo pozitivní pro komisaře i novinářku, ale navíc to musela vycítit i Andrea (ta slyší i trávu růst, věř mi) a o to víc ji to hnětlo. To opaření, to jak Semirovi promlouvala do duše....to už musela být v opravdu ... opravdu zajímavém rozpoložení....taková zvláštní odrůda existencionalismu, řekla bych Twisted Evil.

    a just to byl trpaslík (Twisted Evil), kdo napsal:
    V rámci možností spokojení oba
    ....ale o tom život je, být v rámci možností spokojený a ještě takovým učinit druhého, ne? Smile

    Ale Wox, zrovna v tomhle si myslím, že svět vidíš strašně černobíle, když říkáš byla do něj zamilovaná, nebyla do něj zamilovaná. Nezlob se, že jsem zase v opozici (ale když mi máme tu demokracii...Smile), ale zamilovanost (jak ji tu popisuješ) beru spíš jako určité aktuální (nechci napsat chvilkové, možná dočasné...) nahlížení na svět a taky na osobu jaksi jinak, než normálně. Dalo by se tomu říct poblouznění v tom nejlepším slova smyslu, jelikož jde o úžasný stav, kdy se ti všechno zdá buď strašně krásné nebo alespoň ne tak zlé, jaké to ve skutečnosti je (respektive jak by se ti to zdálo za jiných okolností), který se projevuje i fyzicky (biologicky), protože máš najednou víc energie a nemáš v mysli místo na bolesti (třeba). S někým je ti prostě fajn, a to Wox a Semirovi společně (podle mého) rozhodně bylo. Nicméně tohle po několika dnech pomíjí a záleží jen na lidech, jaký z tohohle udělají vztah. Jako o lásce o tom vztahu pak lze mluvit, pokud jsou ochotni se pro druhého něčeho vzdát, chtějí se vidět, chtějí dávat bez jistoty, že za to něco dostanou a chtějí, aby ta počáteční zamilovanost, ono poblouznění, nevyprchalo, ale vydrželo v co největší míře a intenzitě, a na něco takového ti dva, nezlob se na mne, neměli čas za tři dny, takže když s ním Wox zcela nevinně (což vážně nemyslím ironicky) lehala do postele, o lásce jako hodnotném vztahu a citu nemůžu hovořit, neříkám ovšem, že na něj nebylo zaděláno, ale k tomu je podle mne potřeba ještě nějaká komunikace mezi těmi dvěma a přestože se Semirovi povedlo faux pas, nevidím důvod, proč by mezi nimi ten vztah nemohl postupně vznikat...podle mne jsou spíš na nejlepší cestě.

    Dej, dej, chi ho, dej mi ho, prosíííím! Very HappyVery HappyVery HappyVery Happy

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Woooow, taková dlouhá odpověď, , děkuji! Very Happy ráda s Tebou diskutuji, když nemáš stejný názor! Smile

Trpaslíka nedám, tsss.. ale dám Ti za něj a na sedací část! Laughing Laughing Laughing

Osobně beru zamilovanost ještě jinak... jako něco hooodně iracionálního. A to v povídce nebylo Smile tam právě dostal roli rozum. Wox si totiž ve své blonďaté hlavičce vyhodnotila Semira jako velmi přitažlivého muže s milou povahou, viděla, že je čestný, vtipný, okouzlující, bylo jí s ním dobře a zároveň si všimla toho, že je smutný a celkem citlivý a hodný. Prostě se pro něj jakoby rozhodla, vnitřně si ho schválila.

Myslím, že zamilovanost by se spojila s nějakou iracionální touhou, bylo by to méně... právě o rozumu Smile a hooodně by to podle mě ovlivnilo děj povídky, nebo vůbec... mezi Semirem a Wox by se to, kdyby byla do něj zamilovaná, odvíjelo jinak Smile

Původně měl být v pětce odstavec, kdy Gerkhan hladí spící Terezu po ramenech a v je v něm malá dušička, protože se bojí jistra - má strach, že se do něj naivní dívka zamilovala, že se ráno probudí, usměje se na něj a zeptá se, kam a kdy spolu zase půjdou. A on jí bude muset vysvětlovat, že včerejškem to začalo a dnešním ránem končí.
Ale přišlo mi to ošklivé a nedala jsem to tam Smile

A láska je jiná než zamilovanost, to na 100% souhlasím Smile vlastně s celým tím Tvým příspěvkem souhlasím Smile ale myslím, že se dá černobíle říci zamilovaný/nezamilovaný/milující/nemilující Smile to je pojmenování reálného vztahu Wink jen záleží na konkrétním případě, byť ten může být diskutabilním Wink

Ještě jednou Ti dekuji za odpověď!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
bobo23


Založen: 26. 10. 2007
Příspěvky: 28
Bydliště: Zlín
Odpovědět s citátem
Přiznám se, že sem se ke čtení zatím dostal bohužel jen útržkovitě. Absolutně mi schází čas, ale přečetl sem jeden odstavec a vím, že si ten čas budu muset najít. Very Happy

_________________
Nepropadejte žádné naději!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Bobo23: ó, děkuji, pokud jsem Tě dobře pochopila! Smile budu samozřejmě ráda, pokud povídku nezavrhneš Laughing Laughing

A jinak mě před pár dny poslal na kolena jeden film, který byl NESKUTEČNĚ podobný jedné části mé páté Když! Pamatujete si na dívku na mostě, která byla na začátku příběhu? Ten film byl o mladinké ruské blonďaté dívce (moje hrdinka je také mladinká blonďatá Slovanka), kterou podvedou. Vylákají ji do Švédska za prací (i u mě vylákali dívku do Německa pod záminkou práce), ale hned druhý den, co přijela, ji znásilnili (jako u mě). Pak ji vozili po městě a nutili ji pracovat jako prostitutka (u mě ji kvůli tomu dovezli do Německa, ale nakonec stihla jen jednoho zákazníka). Nu a ona to nevydýchala - jednou využila chvíle a utekla (jako u mě), bezradně běžela po městě (jako u mě), nakonec doběhla k mostu přes dálnici, vylezla na něj, skočila dolů na silnici a zemřela (naprosto stejně jako u mě).

Husté, co? Shocked Shocked Shocked Shocked

Nový díl dodám, jak to jen půjde... pořád jsem nemocná a nějak se nemohu soustředit. Píši vždy po nocích, ale poslední dny jsem unavená a chodím brzy spát... Embarassed Embarassed Embarassed pardon.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 3  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma