AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
80%
 80%  [ 4 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
20%
 20%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 5

4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu předposlední díl z mé pentalogie Když, tentokrát se naši přátelé z Dálniční policie solidně zapotí, to slibuji Laughing Twisted Evil
Povídek ,,Když" je celkem pět a velmi těsně na sebe navazují. Pokud jste je již četli a chcete si je pouze připomenout, shrnutí naleznete ZDE.
Doufám, že se Vám čtvrtá povídka ze série Když bude líbit a třeba mi k ní napíšete i svůj názor...

Vaše Woxys



-----


Série Když

1) Když ti devadesát vteřin změní život... (dokončena)
2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách... (dokončena)
3) Když jsou všechny tvé volby špatné... (dokončena)
4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé... (dokončena, právě čtete)
5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách... (rozepsána, přidávám další díly)


-----


Když máš ztratit vše, co je ti drahé...




Vždycky se bála tmy.
Děsila ji už od dětství, kdy jí rodiče po políbení na dobrou noc se smíchem zapínali noční lampičku a ve dveřích znovu a znovu připomínali, že se v temnotě žádná strašidla neskrývají.
Teď byla dospělá a na noční duchy dávno nevěřila: tma jí však stále naháněla hrůzu. Nic na světe by jí nedovolilo komukoliv se svěřit – nedej bože, aby se to dozvěděl on! Nikdy by se nezbavila jeho pochybně kvalitního žertování na slabost, ze kterou se hanbila.
Styděla se za to, že se jí zdálo, že pod závojem sametové černi číhají nevyslovitelná nebezpečí, čekající jen a jen na její chybu...
Vyhýbala se temným zákoutím sešeřelých měst i úzkým uličkám, ze kterých se ozýval vřískot kocourů zápasících o zapáchající smetiště, se sklopenou hlavou míjela i obyčejné neosvětlené podchody.

Tak proč se proboha nechala přesvědčit, aby sem šla?! Proč neposlechla svůj šestý smysl, který se jí ze všech sil snažil zabránit vstupu na tohle místo?

Přitiskla se ke zdi a zavřela oči: něco bylo špatně.
Ten svědek se měl už dávno ukázat: copak neřekl, že tady bude přesně v osm?
Mrkla na slabě svítící displej skoro vybitého mobilu: bylo dvacet osmnáct – čas seděl: na místo setkání, do starého, už několik let nepoužívaného železničního tunelu dorazila dokonce s několikaminutovým náskokem.
Kdybych tak vzala někoho s sebou, nadávala si v duchu. Sice vypadal vyděšeně, když říkal, že se se mnou chce sejít sám, ale stejně jsem se měla pojistit...
Zaklela, vytáhla mobil a začala vyťukávat důvěrně známé číslo: zavolá kolegům, jestli ji v kanceláři někdo nesháněl... Bůhví, třeba tady čeká naprosto zbytečně a ten muž už schůzku dávno zrušil...
Ozvalo se první zazvonění, když zaslechla jeho kroky: okamžitě schovala telefon do kapsy a postavila se čelem k přicházejícímu: ,,máte zpoždění, pane Bluntere!“
Odpovědí jí bylo mlčení a blížící se kroky: zvuk pevných podrážek pravidelně dopadajících na zrezavělé kolejnice se zvláštně rozléhal prostorem.
,,... pane Bluntere...?!“
Teď již slyšela i šustění záhybů oblečení a hlasitý dech, ne však slova, která očekávala: ,,Copak mě neslyšíte? Jste to vůbec vy?“ pronesla nejistě a instinktivně se o pár metrů vzdálila ve snaze zachovat si bezpečný odstup.
,,Jsem,“ řekl příchozí konečně.
,,Díky bohu,“ oddychla si a pustila pažbu pistole, kterou se užuž chystala vytáhnout na svou obranu. ,,Docela jste mě vyděsil, víte to?“
Zvuk botami rozhrnovaného štěrku se ozval sotva tři metry od ní: ,,To mě skutečně mrzí, neměl jsem to v úmyslu.“
,,Tak fajn,“ zklidnila se jí tepová frekvence, ,,co jste mi chtěl říci tak tajného, že jsme museli jít až sem? Nechápu, proč jste prostě nemohl přijít na stanici: v mé kanceláři bychom měli naprosté soukromí!“
,,Tohle bych radši vyřídil beze svědků.“
,,Tak dobře,“ pokrčila rameny a toužebně mrkla doleva, kde se v dálce rýsoval půlkruh jasného světla. ,,Ale co kdybychom se přesunuli blíž k ústí tunelu: já... se ve tmě moc nevyžívám, víte?“ přiznala. ,, A navíc na vás vůbec nevidím...“
,,Já na vás ano. A tmu mám rád...“
Polkla: ,,no... no tak fajn... můžete mi říci, co máte na srdci? Koho podle vás měli v tom baru zabít?“
Mráz jí přeběhl po zádech, když Blunterova slova zazněla z její bezprostřední blízkosti: ,,Co mám na srdci? Snad jen to, že...“
Šokovaně vyjekla, když jí prudce vrazil pěstí do ramene: s vyděšeným výkřikem sáhla po zbrani: jenže jak v téhle temnotě najít terč? ,,Co to děláte, proboha, zbláznil jste se?!“
,,Nedělejte si to ještě těžší,“ zasyčel a využil toho, že proti slabému světlu z ústí tunelu nezřetelně rozeznal její postavu: dobře namířeným kopem jí vyrazil pistoli z dlaní.
Žena se stáhla dozadu a mezi prsty jí prokmitlo nazelenalé světélko displeje nového Siemense: přiskočil k ní, hravě jí ho vyrval z ruky a obloukem hodil za svá záda, kde se mobilní telefon roztříštil o nepoužívanou kolejnici: ,,Nebraňte se.“
,,Nechte mě být!“ vykřikla a pokusila se ho zneškodnit naučeným, tisíckrát vyzkoušeným hmatem : muž však jen zasupěl, když zachytil její zápěstí a strhl ji dolů, kde se koleny zabořila do ostrého drobného štěrku. ,,To bolí, slyšíte?“ zakňourala a cítila, jak se jí do očí derou slzy. ,,Nic jsem vám přece neudělala!“
,,Tohle není mezi vámi a mnou,“ zamumlal a snadno ji srazil na zem: jednou rukou jí bránil aby se zvedla a druhou zašátral po své kapse, kde měl ukrytou dýku. ,,Nebude to ani trošku bolet, slibuji...“
Susanna von Landitz se rozplakala hrůzou.


Arrow

*****


,,... ale první dojem byl klamný: z té dobře oblékané krásky se vyklubala svědomitá mladá žena, která se s ohromným odhodláním vrhla na svou práci a její nadšení, šikovnost, důkladnost a talent jí mohl kdekdo z kolegů závidět. Díky své přátelskosti a vřelosti se okamžitě zařadila mezi ostatní na služebně a rychle se tak stala její nedílnou součástí... A teď, když ráno vstaneme a půjdeme do práce, nebudeme už přemýšlet nad tím, čím jí dnes poškádlíme nebo potěšíme... Budeme se muset smířit s tím, že... že jsme o ni přišli, navždy a neodvolatelně. Přes všechny naše denní, a mnohdy ostré, diskuse, přes všechno to žertování a drobné provokace, které ji mohly zlobit, jsme si jí vždycky vážili a chovali ji v srdci jako člověka, který nás dovedl potěšit, povzbudit, ale i říci upřímnou kritiku. Vážili jsme si jí a milovali ji, proto... a proto nám bude tolik chybět.“
Slzám dojetí a žalu vzdorující Anna Engellhardtová se nadechla, aby potlačila svíravý pocit v krku. ,,Dnes jsme sem všichni přišli, abychom se rozloučili s mladou ženou, která byla nejen vynikající strážkyní zákona a obrovskou posilou našeho týmu: přišli jsme se rozloučit se ženou, která se stala rovněž naší přítelkyní, kolegyní a milou společnicí, kterou jsme milovali. Její život krutě a nemilosrdně ukrátil někdo bezcitný a nepředstavitelně surový: na to, aby nám ze srdcí ukradl vzpomínky na její skutky a povahu, již však žádný vrah stačit nemůže. Na to se tato žena vepsala příliš hluboko do každého z nás.
Budeš nám chybět...
Sbohem, Sussano.“

Tom Kranich pohnutě sledoval, jak Anna, poslední řečník dnešního smutečního rozloučení, sklápí zrak k zemi, otáčí se od zející rány hrobu a řadí se mezi zoufale vzlykajícího Trabera a Loutese, který ji okamžitě ukonejšil v náručí.
Vzdychl.
Neznal Sussanu tak dobře, většinou se míjeli, ale musel dát za pravdu své šéfové: z těch vzácných chvil, které spolu strávili, byť jen v rámci služby, zjistil, že byla nejen sebevědomá a drzá, jak se o ní o stanici říkalo, ale také citlivá a laskavá... Měl rád její smysl pro humor: ne ten kousavý, kterým tak ráda dráždila Franka, ale ten, který ukazovala, když byla obzvlášť dobře naladěná: pravý suchý anglický humor, kterému Tom nikdy neodolal a Traber se mu marně pokoušel přijít na chuť.
Traber...
Tom mimoděk polknul a vrátil se pohledem na řadu truchlících proti sobě: přejížděl očima z jednoho na druhého. Nevěnoval pozornost do země zírajícímu Bonhrathovi, Hottemu, který se špatně skrývanou žárlivostí sledoval Loutesovu ruku držící šéfovou, ani von Landitzovým, kteří se, prosti jakéhokoliv výrazu, ostentativně drželi co nejdále od dceřiných kolegů. Zastavil se až když jeho zrak padnul přímo na Trabera, jemuž po usoužené tváři stékaly slzy, které se ani nepokusil zakrýt: vzlykal a jen stěží se bránil vykřičet svůj žal naplno.
Kranich si vždycky myslel, že mezi Frankem a jeho kolegyní je něco více, než jen spolupráce: ještě před pár týdny to bylo téma, které o polední přestávce se Semirem rádi drbali ve výslechové místnosti nad hrnečkem kávy a dílkem vynikajícího borůvkového koláče od Andersonové. Ale že se mu jeho domněnka potvrdí takhle krutě...
To tedy nečekal.
S těžkým povzdechem nechal Franka jeho smutku a lehce pootočil hlavu doleva, kde tiše stál jeho drobný parťák. Semir však přítele nezaregistroval: zdál se být hluboce ponořený do svých vlastních myšlenek a obřad samotný snad ani nevnímal: trhl sebou, až když pět slavnostně oblečených policistů dle zvyku vystřelilo salvu na Sussaninu počest.

Kněz, blízký přítel katolíkům tradičně nakloněných von Landitzvých pronesl modlitbu, načež se dav pohnul, aby dal mladé ženě poslední sbohem.
Jeden po druhé přistupovali k zející jámě a šeptali svá slůvka rozloučení, sypouce hlínu na dole spočívající rakev z jabloňového dřeva: každý jakoby se snažil vyjádřit to, co jí nikdy nestihl říci dokud žila, jak už to tak u lidstva, které v duchu stále zpochybňuje pomíjivost svého života, bývá.
Tom chvějící se rukou přijal lopatku od uplakané Andersonové: nabral hrstečku hlíny a sledoval, jak se hroudy rozkutálely po dopadu na tvrdé dřevo: ,,Budeš mi chybět, Suss,“ zašeptal a obrátil se, aby lopatku předal Semirovi.
Turkova nezúčastněnost byla tatam: takřka automaticky vykonal to samé, co Tom a rychle se vmísil mezi ty, kteří již měli tento obřad za sebou: prázdný výraz jeho tváře se změnil na nervózní.
Kranich ho zamračeně a zaraženě následoval: chápal, jak musí Semirovi v téhle situaci být, ale taková nevhodná lhostejnost se ho skoro dotkla.
Jako poslední dal své sbohem Dan Loutes: všichni se na tichou minutku obrátili směrem k záplavě věnců a květin, pod kterou začínal věčný sen Sussany von Landitz a pak se, za tajeného vzlykotu a popotahování, pomalu vydali k bráně hlavního kolínského hřbitova.

Ale někdo chyběl: Tom sebou prudce škubnul, když si uvědomil, že se od davu truchlících odtrhla drobná postava tureckého komisaře, který v rukách svíral kyticí růží.
,,Semire!“ sykl a udělal k němu pár rychlých kroků, když ho kdosi chytil za loket.
,,Nechte ho být, Tome,“ řekla tiše šéfová a utrápeně mu pohlédla do očí. ,,Potřebuje být chvíli sám.“
,,Já to chápu,“ strpěl její dotek Kranich. ,,Dnešek byl pro něj těžký, ale...“
,,Dnešek byl těžký pro každého z nás,“ pronesla žena unaveně a smutně se pousmála, když se jí Loutes pokusil zvednout náladu lehkým polibkem do vlasů. ,,Ale víte přece, co to muselo Semirovi připomínat.“
,,Vím,“ souhlasil prostě.
,,My teď s Danem pojedeme na služebnu a připravíme tam nějaké to pohoštění, ano? Mohl byste jet s námi, ale...,“ zatvářila se prosebně, ,,já nechci, aby teď Semir řídil...“
,,Spolehněte se, šéfová,“ řekl hluše. ,,Počkám tady na něj a odvezu ho na stanici.“
,,Děkuji, Tome,“ kývla mu lehce, vklouzla do Loutesova rámě a společně se otočili k východu ze hřbitova.
,,A co bude s Frankem?“ ozval se vrchní komisař. ,,Vezmete ho vy, nebo já?“
Engellhardtová se obrátila: ,,jede s von Landitzovými, mají mít smuteční hostinu v nějakém blízkém hotelu... Dala jsem mu mimořádné placené volno, aby se trošku vzpamatoval: ale jestli to pomůže...“ bezmocně rozhodila rukama.
Tom zkřivil rty.

Modrooký komisař německé Dálniční policie za sebou zavřel hřbitovní bránu z umně kovaného železa a zamířil k přilehlému parkovišti, ke kterému vedla jírovci obklopená cestička. Kráčel ztěžka, pohroužen do své mysli, spíše podvědomě se vyhýbaje loužičkám rozteklého asfaltu, které rozpékalo horké slunce.
Přivítal proto pod košatým kaštanem stojící dřevěnou lavičku: protáhl se a bleskově z krku serval příliš těsně staženého motýlka – jakoby ze sebe tím vzteklým gestem mohl odhodit všechny balvany starostí, které se na něj navalily.
Nepomohlo to ani trochu.
Nejmíň potřicáté toho dne těžce vzdychnul a po krátké úvaze svlékl i propocené sako: tak teplý konec května nepamatoval – slunce žhnulo i přes pozdně odpolední hodinu a barvilo do žluta kolem rostoucí trávu. Léto si tento rok opravdu pospíšilo...
Opřel se zády o oprýskaným lakem natřenou lavičku a ruce dal za hlavu, cítíce pod dlaněmi hrubý kmen starého jírovce: zavřel oči a čekal na přítele.
Šéfová měla pravdu, samozřejmě: Tom moc dobře chápal, proč chce mít Semir chvilku pro sebe. Vždyť on sám byl u hrobu Eleny ještě před dnešním obřadem: položit květiny, vyplít záhonek tulipánů, zalít okolo rostoucí trávu a... zavzpomínat.
Letos to bude pět let, uvědomil si. Pět dlouhých let...
Ale jak se myslí obrátil do minulosti, nepodařilo se mu vyvolat Eleninu tvář: zjevil se mu daleko mladší obraz, vzpomínka na okamžik skoro stejné bezmoci, jakou prožíval, když umírala jeho milovaná.
Bezmoc... kdy ať děláte co děláte... nemůžete pomoci.


Ozvala se hudba: i do nejvzdálenějších koutů místnosti se rozletěl hlas plačících houslí, které v klasické písni žalovaly na nepřízeň osudu a lkaly nad navždy ztracenou láskou.
Po jeho boku stojící Semir se zachvěl.
Tomova víčka pomalu klesla: nechal se pohltit tou příšerně drásající melodií, jejíž krása byla klamná... vždyť oznamovala, že je konec všech nadějí, všechny šance zahynuly, že... že je čas se rozloučit.
Neviditelný houslista naposledy rozechvěl struny svého nástroje a ukončil tesknou píseň pomalým, nevýslovně žalostným tónem.
Kranich otevřel oči a rozhlédl se: smuteční síň zela prázdnotou, až na ně dva a v poslední řadě sedící Annu Engellhardtovou, která přišla podpořit svého podřízeného a, to především, dlouholetého přítele. Tom a Anna se na dálku setkali pohledem: žena zakroutila hlavou a skryla obličej v dlaních.
,,Kateřino...“ zasténal Semir a udělal pár kroků k nízkému katafalku, na kterém ležela otevřená rakev. ,,Katko...“
Tom mu nebránil: nechal ho kolem sebe projít a pomalu ho následoval.
Omámený Turek došel až k podstavci, kde spočívalo tělo té, kterou tolik miloval.
Kateřina Dvořáková měla na sobě blankytně modrý sukňový kostým, který dal vyniknout jejím ženským křivkám: černé vlasy jí padaly na ramena a krk, kolem kterého byl uvázaný ozdobný bílý šátek, ladící s kyticí sněhobílých růží, které držela v klíně. Vypadala, jako by jen spala... klam jen dokresloval úsměv, který jí lehce zvedal koutky bledě růžových rtů... Úsměv, který Tom nemohl popsat jinak, než jako vítězný.
Semir Gerkhan stál jako očarovaný: pak, bezhlasně šepotaje rty jako v horečce, něžně pohladil vzduch nad jejím tělem: pomalu rukou kopíroval celou její postavu, od havraních vlasů, s nimiž si tak rád hrál, po hezky tvarované nohy... aniž se jí odvážil dotknout.
Zakolísal.
Z poslední řady se k Tomovým uším donesl dušený pláč.
Mladý Turek popotáhl a pak se, s široce roztaženými prsty, dotkl Persephoniny tváře. Zavřel oči a zalapal po dechu, oči zalité slzami. ,,Jsi tak... chladná, miláčku,“ zasténal, naprosto mimo realitu. ,,Nedělej mi to, prosím.... nechci...“
Tom se přistihl, že má dlaně sevřené v pěst tak silně, že se mu nehty bolestivě zarývají do kůže: vidět, jak jeho přítel takhle trpí a nemoci pro něj cokoliv udělat...
,,Odpusť mi to,“ šeptat drobný policista a přejel ukazovákem po nádherné křivce jejího hrdla. ,,Nepoznal jsem, co jsi zač, Moje Má... je to... je to všechno moje vina!“ rukama si zakryl oči a rozvzlykal se nahlas. ,,Miluju tě, musíš mi to... věřit!“
,,Ona to věděla,“ řekl Tom tiše a položil mu ruku na rameno. ,,Věděla to, Semire... proto ti zachránila život. Nech ji spát.“

Turek sebou škubnul, jakoby ho přítelův hlas vrátil zpět ze světa, ve kterém existoval jen on a jeho bezedný žal. Kývl.
Naposledy na Kateřinu pohlédl, vrývaje si do paměti každý detail její podoby: dlouhé černé řasy, trošku zvednutý drobný nosík, jizvičku na spánku, které si dřív nikdy nevšiml a kterou by byl jistě posázel polibky, bílý šátek zdobící půvabnou šíji.
Bílý šátek...
Natáhl třesoucí se ruce k jejímu hrdlu, jakoby magicky přitahován: než mu v tom stačil rychle přiskočivší Tom zabránit, sundal bělostný kousek látky a vykřikl hrůzou.
Na Kateřinině bledém krku se rýsovalo deset tmavě modrých podlitin.
Deset otisků prstů, které jí ukrátily život.
Jeho prstů.
Semir znova vykřikl, krátce a bolestně: zavrávoral a kdyby ho Tom, konejšivě šeptající přítel Tom, nezachytil, zhroutil by se k zemi.
,,Já.. já nemůžu!“ zasténal Turek takřka neslyšně, jakoby byl na pokraji sil. ,,Co jsem to udělal... Co jsem to udělal, Tome?!“



,,Tome...? Tome!“
Kranich otevřel oči, sebral všechnu odvahu a pokusil se na bledého přítele usmát. ,,Už jsi tady? Tak pojďme.“
Semir mu zíral přes rameno, jakoby kolegovi nebyl sto pohlédnout do očí: ,,Ano,“ řekl pomalu a tiše. ,,Pojďme.“


Arrow

*


Tom neomylně prokličkoval mezi chaoticky zaparkovanými auty až ke svému tmavě modrému Mercedesu CLK: otevřel dveře a okamžitě zalapal do dechu. Ve sluncem vyhřátém voze bylo nesnesitelně: počkal tedy, dokud se k němu nedošoural i v myšlenkách ztracený Semir, pak teprve nastoupil a zapnul klimatizaci.
,,Promiň, zapomněl jsem zaparkovat pod stromy,“ prohodil omluvně a zapnul si pásy. ,,Ale za chvilku tady bude ok...“
,,Co?“ zvedl Turek hlavu, jak ho kolega vyrušil z jeho úvah. ,,Jo aha,“ zabručel a pohodlněji se zabořil do sedadla. ,,Co se má ještě dneska dít, Tome?“
,,No, von Landitzovi pozvali na svou hostinu jen Franka, tak šéfová myslela, že uděláme menší pohoštění na Sussaninu počest u nás na služebně, abychom se,“ vzdychl Kranich, ,,rozloučili.“
,,Mhm,“ zamumlal Turek a zamračil se. ,,To teda bude mít Engellhardtová pěknou oslavu, co?“
Tom zachmuřeně pokýval hlavou: ,,to se ví... třicet let u policie a dostane takovýhle ,dáreček‘...“
Odmlčeli se.
Tmavé CLK, v jehož útrobách teď již vládla daleko příjemnější teplota než venku, si statečně probíjelo cestu nepřetržitým proudem stovek aut: dálnice byla přecpaná, jak se mnoho lidí vracelo z práce domů.
,,A... pohnul se vůbec ten případ?“ zeptal se Semir: nebylo třeba upřesňovat jaký případ má na mysli – oba dobře věděli, o které kauze je řeč.
,,Myslím, že moc ne,“ zklamal ho Kranich. ,,Pořád jen ta samá fakta: jediná bodná rána, pachatel byl pravák, nenechal stopy... a pět hodin poté ji našla ta děcka v tunelu... Ale nic víc – pořád jen opakují tohle a ještě to vydávají za novinky!“
,,Vždyť už jsou to čtyři dny,“ pronesl Semir nevěřícně. ,,Tomu říkám efektivita! A nechápu, proč nám to nedovolili přebrat a dali to kriminálce, když ta s tím očividně není schopna hnout! Vždyť za tu dobu zjistili jen to, že žádný Blunter neexistuje, takže ji tam někdo prostě vylákal pod záminkou poskytnutí svědectví... Ale to snad bylo jasné od počátku!“
,,Nespadá to do naší kompetence,“ připomenul zásadní fakt Tom. ,,Nezapomeň, že se to nestalo na dálnici, takže je to výhradně záležitostí kriminálky... a pak, Sussana byla naše kolegyně, ještě by pak naše pátrání označili za podjaté...“
,,Já u kriminálky dělal,“ odfrkl Semir, ,,a vím, jak to tam chodí... Když říkají, že ji zabil jediný muž, vsadil bych poslední vindru na to, že to udělalo sto šílených žaček z dívčí školy!“
,,Nakonec toho vraha dostanou,“ odporoval Kranich, aniž by se pozastavil nad přítelovým cynismem. ,,Možná to bude trvat dlouho, ale nakonec se jim to povede.“
,,A pak si ho vychutnáme, zmetka,“ doplnil přítele Gerkhan.
,,To si piš... Jen je mi líto šéfové: sice pořád dělala, že se jí to výročí netýká, ale myslím, že se ve skrytu duše na oslavu těšila,“ pozměnil téma modrooký komisař.
,,Mhm...“ zabručel Turek. ,,Teď by se nehodilo oslavovat... ale možná bychom to mohli jenom přesunout, ne?“
Tom jen pokrčil rameny a zařadil se do odbočovacího pruhu: byli u cíle.

,,Na Sussanu,“ zašeptala lámajícím se hlasem Anna Engellhardtová a pozvedla sklenici vína barvy čerstvě prolité krve.
,,Na Sussanu,“ odpovědělo stejně tiše celé osazenstvo Dálniční policie, jenž se shromáždilo k dlouhým stolům ke smuteční hostině.
Připili si a pak usedli, pouště se do polohlasného hovoru o skutcích a příhodách své zákeřně zavražděné kolegyně.
Tom žmoulal Petřin šunkový chlebíček a zamyšleně pozoroval duchem nepřítomného Semira: mladý muž zíral kamsi za bílou zeď, zase ztracen ve svém vlastním světě, a prsty nevědomky drolil střídku chleba na maličké kousky.
Anna se opřela o Loutesovo rameno: blonďák jí láskyplně zajel rukama do vlasů a zašeptal do uší své nadřízené slůvka útěchy. Pranic si nevšiml, že je bedlivě sledovaný Hottem, který na jejich rodící se vztah neskutečně žárlil.
Bonrath a Petra něco probírali s Andersonovou, která přendávala z plechu na talíře kousky svého vyhlášeného borůvkového koláče: žena byla jednou ze Sussaniných nejlepších kamarádek a její smrt ji hluboce zasáhla.

Semir potřásl hlavou, jako to dělá člověk, který se vzbudí z těžkého snu a chce se rychle vrátit do reality; nalil si plnou sklenici hruškové Mattonky: vstal a zaplul do své kanceláře, aby se na chvilinku vzdálil od v místnosti panujícího ruchu.
Potřeboval být sám...
A byl sám.
Už tři týdny.
Zhluboka se nadechl a složil hlavu do dlaní: copak to nikdy neskončí? pomyslel si. Proč to naopak bolí... bolí čím dál víc? Kdy se konečně smířím s tím, že už nikdy nepřijde? Že už ji nikdy neuvidím? Vždyť...“
,,Neruším tě, Semire?“
Vzhlédl: do místnosti nakukoval Horst, v jehož tváři byly vepsané všechny významy slova ,,rozpaky“.
,,Ne, Hotte,“ narovnal se Turek a snažil se co nejlépe zamaskovat slzy, které mu hrozily vyhrnout do očí. ,,Pojď dál a sedni si.“
Kulatý policista váhavě přijal pozvání a uvelebil se na nabízené židli: ,,je mi to všechno líto, synku,“ začal nejistě.
Gerkhan kývl.
,,Kdybys potřeboval nějakou pomoc, třeba... prostě zavolej, kdykoliv, Semire: můžeme si jít někam sednout, nebo skočit na ryby a pokecat...“ snažil se Hertzberger. ,,Rád bych pro tebe něco udělal...“
,,Díky, Hotte,“ zachraptěl drobný komisař a rychle se napil minerálky, aby zakryl své pohnutí.
Chvíli seděli jen tak bez hnutí, ani jeden si nebyl jistý příštím krokem.
,,Semire, víš... trochu jsem přemýšlel,“ ozval se pak Hertzberger a nervózně zabubnoval prsty na kovovou desku Gerkhanova pracovního stolu. ,,A na něco jsem si vzpomněl...“
Turek k němu zvedl oči v nevyslovené otázce.
,,Tenkrát, když jsme vyšetřovali tu Stolteho vraždu, tak ta dívka, co ho zabila, nemohla...“
,,Mlč Hotte,“ zašeptal Semir a zaťal ruce v pěst. ,,Prosím tě, mlč.“
,,A ty si myslíš, že...“
,,Sklapni!“ zařval vrchní komisař a vyletěl z kanceláře jako vystřelený pružinou, nechávaje za sebou překvapeně zírajícího kolegu, kterému nezbylo než považovat tenhle útěk za jasnou odpověď.

Když se usoužený Gerkhan vrátil zpět k ostatním, hostina právě končila: do místnosti vtrhla Anna a zatleskala: ,,tak, vážení, je na čase vrátit se do práce: na patnáctém kilometru ef sedmičky se srazily dva kamiony, takže do akce!“
Zatímco službu konající Loutes s Andersonovou spěchali k autu, Tom se jal pomáhat Petře s nádobím: pohledná dívka nastoupila na místo sekretářky teprve před dvěma týdny, ale modrookého komisaře už stačila zaujmout.
Turek se rychle zorientoval, popadl osm špinavých talířů a zamířil do kuchyňky, která teď byla narvaná k prasknutí: ,,Tome!“
,,Copak?“ usmál se Kranich, opatrně položil na stůl poslední misku a vyšel za přítelem ven. ,,Už jedeš? Já tady dneska nemám auto... hodil bys mě domů?“
,,Víš,“ zaváhal Semir, ,,myslel jsem, že bychom mohli skočit na skleničku...“
Tom pootevřel ústa údivem: od Kateřininy smrti to bylo poprvé, co se drobný policista alespoň lehce zmínil o zábavě.
,,Že váháš, brácho,“ usmál se na něj a chytil ho kolem ramen. ,,Kam vyrazíme?“


Arrow

*

Stříbrné BMW pohltilo oba komisaře a opustilo parkoviště černými prapory opatřené služebny: Semir po chvíli sjel z dálnice a nasměroval si to přímo do centra Kolína, kde pak ustájil vozítko před jednou příjemně klidnou restaurací.

Obsadili jeden ze stolů v tichém koutku, dostatečně vzdáleni od hlučné společnosti opilých mužů, bavících se u výčepu o posledním zápase Bayernu v Lize mistrů. Tom zalistoval nápojovým lístkem: sliny se mu sbíhaly, jak se těšil na místní specialitu, velkou mexickou tequilu s mátovými lístky a panákem ginu.
Chvilku trvalo, než se k nim číšnice prodrala: profesionálně se na ně usmála, utrhla čistý bloček a cvakla propiskou: ,,Dobrý večer, pánové: co to bude?“
,,Vodku,“ poručil si Semir stručně.
Tom zamrkal, taktak skrývaje šok: kolegu zjevně ani kapku netankovalo, že přijeli jeho služebním autem a také by jím měli odjet, natožpak slib, že po posezení v baru doveze parťáka domů. V duchu dotčeně zavrtěl hlavou, polkl svou původní objednávku a bleskově si řekl o nouzové řešení: ,,Dal bych si jedno nealkoholické pivo, prosím,“ požádal.
Číšnice spokojeně mlaskla a vydala se splnit jejich přání.
,,Ech, zapomněl jsem, na kolikátou máme zítra přijít, když se změnily služby,“ přiznal Kranich, aby nějak začal hovor.
,,Na desátou,“ hlesl Turek a děkovně kývl, když před něj číšnice postavila panáka vodky: kopl ho do sebe a zopakoval požadavek. ,,Ještě jednu a trojitou.“
Tom málem vyprskl první doušek zlatavého moku: ,,Mírni se, Semire!“
,,Nemíníš mě poučovat, že ne?“ ušklíbl se drobný policista a naklonil se k příteli. ,,Uvědom si laskavě, že jsem dospělý, kamaráde! Mám už dost toho, jak se kolem mě na stanici chodí po špičkách a všichni se chovají, jako bych byl malý usmrkanec!“
,,Ale to přece není pravda,“ chabě protestoval Tom, který šokovaně sledoval, jak Turek na jeden zátah zlikvidoval další, tentokrát plnou sklenici silně alkoholického nápoje. ,,Oni se ti jen snaží pomoci!“
Gerkhan se cynicky uchichtl: ,,Pomoci! Tak oni mi tím vším mají pomáhat, jo? Mně ale nepomůže nikdo, Tome...“ přešel z výsměšného tónu do lítostivého. ,,Nikdo a nic na světě.“
Tom se na něj upřeně zahleděl: Turkovy pohyby začaly být podivně vláčné a do očí se mu vplížil nepřirozený lesk – neklamné to známky sílícího alkoholového opojení. ,,Semire,“ řekl velice tiše a snažil se, aby v jeho hlase nezazněla výčitka, ,,slíbil jsi, že s tím pitím přestaneš...“
,,Jo,“ zavrčel jeho drobný přítel neochotně, přímo v protikladu ke svým vlastním slovům však požádal číšnici o další sklenku. ,,Už týden jsem neměl ani kapku, ale dneska jsem musel.“
,,Já chápu, že je to pro tebe těžké,“ začal Tom opatrně. ,,Ale to přebolí: za pár týdnů, měsíců, nebo let už...“
,,Ty mi tak budeš něco vykládat!“ rozkřikl se Turek, až se po něm několik hostů znechuceně ohlédlo. ,,Co ty o tom víš, mhm? Nic!“
,,Vážně, Semire?“ řekl Kranich pomalu, ,,a co Elena...? Nezapomněl jsi na Elenu?“
Odvrátil se.
,,Ježiši... promiň, Tome,“ hlesl menší policista a vyděšeně na přítele zíral. ,,Promiň... to jsem nechtěl, já... vůbec mi nedošlo, že...“
,,To je dobrý, brácho,“ vzpamatoval se Kranich a pokusil se o úsměv. ,,Já jen, že mám podobnou zkušenost. Přebolí to. Věř mi.“
,,Jenže kdy?“ zasípal Turek a rukou hmátl po další dávce vodky: jak mu silný alkohol rozostřil vidění, dokázal ji sevřít v dlani až napodruhé. ,,Pořád si říkám, že přijde, Tome... když se probudím, vstávám s úsměvem, jako bych ji měl najít v koupelně, jak si češe ty nádherné černé vlasy... ale pak..“ hodil do sebe vodku a vzdychl.
Kranich mlčel.
,,Co já tady vlastně dělám, Tome?“ vzlykl Semir náhle. ,,Vždyť jsem ji zabil... Jak to, že nesedím ve vězení? Proč mě nikdo nevyslýchá!? Jak je možné, že se nic neděje? Já... já to nechápu!“
Modrooký komisař se přisunul k příteli a pevně ho objal: ,,brácho... ty přece víš, žes to udělal, abys jí pomohl...“
,,Nenávidím se za to, že jsem ji zabil,“ chvěl se mu zoufalý Turek v náručí, ,,ale kdybych byl znova v té situace... já... bych to udělal znova... Vždyť..“
,,Já tě chápu,“ utěšoval ho Tom. ,,Rozumím ti.“
,,Víš,“ popotáhl Semir a otřel si oči, ,,snažil jsem se naučit ji nesnášet, přemýšlet o ní jako o Persephone, o lhářce a... vražedkyni... Snažil jsem se přesvědčit, že mi přece lhala, podvedla mě, zabila spoustu lidí... a... možná...,“ polkl, ,,...asi i Franka, ale já ji... přesto všechno miluji, Tome! Je to má Kateřina, sakra!“
,,Pšššt. Já vím.“
,,Pořád nevěřím, že je konec,“ zasténal o jazyk si klopýtající Turek a skryl obličej do látky Kranichova saka. ,,To tak přece... nesmí skončit...“
Tom ho nechal blábolit a bezmocně ho poplácával po zádech, nevěda, co jiného dělat.
,,Promiňte, pane,“ usmála se na Kranicha číšnice, co se jim náhle zjevila u stolu. ,,Tamta slečna posílá vašemu příteli panáka,“ zamrkala na Semira potutelně.
Turek se otřásl, odsedl si od Toma a pohlédl na sklenku s místní specialitou, kterou mu žena donesla. ,,Mhm, tak že moc díky,“ zabručel a kopl tequilu do sebe, aniž se obtěžoval věnovat neznámé dívce jediný pohled.
Kranich zvědavost na uzdě neudržel: otočil se a zalapal po dechu, když se jeho oči setkaly s Petřinýma. V chumlu kamarádek sedící sekretářka Dálniční policie jen pokrčila rameny, smutně se usmála a dál se věnovala družkám.
Tom jí zamával a vrátil se ke svému tureckému příteli: ten seděl zhrouceně na židli a za polohlasného, nesrozumitelného mumlání se držel za motající se hlavu.
Byl čas odejít.
Číšnice shrábla peníze i dýško a s úsměvem jim popřála dobrou noc: Tom chytil drobného policistu pod paží a s notnými potížemi ho dovlekl ke stříbrnému BMW, kde nesmysly šepotajícího přítele naložil na zadní sedadlo.
,,No neboj se, Semire,“ strčil do zapalování klíček, co našel v kapse Gerkhanova saka. ,,Jedeme domů.“

Věděl, že nepřipadá v úvahu, aby mladého komisaře nechal samotného: piánko tedy zamířil do městské části, ve které se nalézal Turkův byt: zastavil před jedním z nových domů, vytáhl už částečně vzpamatovaného Semira z auta, nacpal ho do výtahu a otevřel dveře bytu ve třetím patře, kde kamaráda složil na koženou sedačku.
,,Tak jo,“ zalapal Tom po dechu a opřel se o zeď. ,,Kapku jsem se zapotil, tak mi snad dopřeješ sprchu, brácho... Jsem zpátky za deset minut, tak zatím lež – pak ti pomůžu do postele, jasný?“
S těmi slovy za sebou zavřel dveře od koupelny.
Turek chvíli koukal do stropu, ale pak ho začala strohá bílá bodat do alkoholem zcitlivělých očí: zamručel a rychle zvedl ruce, aby si zrak zakryl: ležel však na samém kraji lenošky a tak se z ní, základní reflexy zpomalené několika promili v krvi, sesunul k zemi.
Žuchl na podlahu až vyjekl a doširoka otevřel oči: ležel u nohou pohovky, takže dobře viděl i pod ni. Všiml si nějakého předmětu až úplně u stěny: se zasténáním se zvedl na všechny čtyři, doplazil se ke zdi, natáhl ruku za nábytek a tu věc vytáhl.
Vydechl.
V jeho rukách spočívala džínová bunda Kateřiny Dvořákové: dobře, až příliš dobře si pamatoval, jak jejich poslední společný den, nic zlého netušíce, pobíhala po bytě a snažila se tenhle kousek oblečení najít...
Jak se jí žertem posmíval a ona mu oplácela letmým polibky...
A teď... teď...

Semir Gerkhan ponořil tvář do modré džínoviny a zoufale se rozplakal.


Arrow


*****


,,Je mi příšerně,“ zakňoural Turek a znova si stiskl bolestí třeštící hlavu. ,,Uch...“
,,To přejde,“ mrkl na něj Tom rozverně a přeřadil na trojku. ,,Jo jo, těžká jsou rána opilcova...“
,,Hm,“ zadrmolil si něco pod vousy Semir.
,,Copak?“ usmál se Kranich a vyhlížel odbočku, kterou pak stříbrné BMW sjede ke služebně.
Na netradičním místě spolujezdce sedící Turek jen vzdychl: ,,chtěl jsem ti poděkovat za ten včerejšek,“ zamumlal mdle. ,,A omluvit se... večer jsem to nezvládl. Je mi to líto.“
Tom zavrtěl hlavou a nasměroval vůz na parkoviště před sídlem Dálniční policie: ,,to je v pořádku, vždyť já tě chápu. Už na to nemysli!“

Muži vystoupili z auta a po schodech vyšli do prvního patra ke svým kancelářím, aby se šéfovou domluvili jejich dnešní program: Anna Engellhardtová však na ně narazila hned na chodbě.
,,Dobré ráno,“ usmála se unaveně a přiložila k ústům hrneček hořce vonící kávy. ,,Copak se děje, že jde pan Kranich včas? Ach, dokonce s předstihem?“ pokusila se o žert při pohledu na hodinky.
,,Dobrý den,“ opětoval s jistou zdrženlivostí úsměv Tom: tahle role mu neseděla – mají si teď snad hrát na to, že na služebně žádné černé vlajky nevisí, že Sussana nezemřela? ,,Včas? Žádný zázrak se nekonal, šéfová: prostě mě dneska vyzvedl Semir,“ zalhal.
,,Mhm, v tom případě je mi to jasné,“ kývla Anna a přesunula se pohledem na dosud mlčícího drobného komisaře: podezřívavě přimhouřila oči, jak ji upoutala nepřirozená bledost Turkovy pleti: že by ho ten včerejšek tak zničil? ,,Pane Gerkhane,“ zeptala se s obavami, ,,je vám dobře?“
,,Jo,“ zachroptěl policista, sklopil zrak a udělal krok dozadu, takže se částečně schoval za svého kolegu.
,,Počkejte,“ nedala se žena, nedbaje prosebného výrazu Tomovy tváře přistoupila k Semirovi a donutila ho, aby jí pohlédl do očí: ,,vy jste zase pil, Gerkhane,“ zašeptala a nechala ho hlavu opět sklonit. ,,Řekl jste mi, že jste toho nechal!“
,,Šéfová, to bylo poprvé po týdnu,“ hlesl Turek provinile. ,,Už se to nebude opakovat, slibuji...“
,,To už jste udělal několikrát,“ zvýšila Anna hlas, ,,a stejně jste zase přišel s bolehlavem: vždyť se na sebe podívejte, Semire! Copak vás v tomhle stavu můžu poslat do služby?!“
Gerkhan zareagoval výmluvně: zkřivil rty, jak ho cokoliv hlasitějšího než šepot bolestivě bodalo do uší.
,,Varovala jsem vás,“ zamračila se Engellhardtová. ,,Tohle prostě nebudu trpět, takže se seberte a běžte domů, píši vám dnešek jako neplacenou dovolenou. A opovažte se jet autem! Hezky si vezměte taxi nebo počkejte na autobus,“ zasyčela a s třísknutím za sebou zavřela dveře své kanceláře.

Tom Kranich a s ním půlka služebny šokovaně sledovali celý ten výstup: teď byly jejich pohledy upřeny na drobného Turka, který se bez protestů, ba bez jediného slova, pomalu šoural k východu.
Modrooký komisař počkal, dokud mu přítel nezmizel z dohledu, načež bez zaklepání vrazil do šéfčiny kanceláře: ,,to od vás nebylo zrovna moc milé!“ zavrčel a klesl do jednoho z křesel, aniž počkal na vyzvání.
,,Musela jsem to udělat, Tome,“ vyndala Engellhardtová hlavu z dlaní. ,,Jinak by takhle chodil pořád.“
,,Sama jste mě upozorňovala na to, co mu ten včerejší pohřeb připomněl,“ oponoval Kranich a naklonil se ke stolu. ,,Rychle měníte názory!“
,,Angličané na to mají frázi,“ odmítla jemně jeho námitky. ,,Říkají: ,sometimes you have to be cruel, to be kind‘...“
,,Já tomu rozumím,“ nedal se Tom. ,,Jenže tohle mu jen ublížilo a...“
,,Tohle nebylo těžké jen pro něj,“ vzdychla Anna smutně: Kranich si poprvé uvědomil, jak zničeně, ztrhaně a nešťastně jeho nadřízená vypadá.
,,Paní Engellhardtová,“ řekl komisař tiše. ,,On potřebuje čas, ale dostane se z toho: jen ho sebral ten včerejšek.“
,,Snad máte pravdu,“ kývla a snažila se trošku pousmát. ,,Je mi ho hrozně líto, Tome: už jsem si myslela, že je z toho alespoň částečně venku...“
,,To bude ještě nějaký čas trvat,“ konejšil ji Kranich, ,,ale nakonec se s tím smíří a bude zase v pořádku, uvidíte!“
Anna otevírala ústa, aby položila otázku, když se náhle na jejím stole rozdrnčel telefon: s omluvným výrazem mávla na Toma a zvedla sluchátko.
,,Engellhardtová, Dálniční policie Kolína nad Rýnem.“
.....,,Franku? Ach, dobrý den, chcete si domluvit prodloužení dovolené?“ zeptala se žena a kývla na Kranicha, že už může odejít.
Komisař se zvedl a zamířil ke dveřím: těšil se na pořádné kafe... a taky na to, jak si jízdou po dálnici příjemně provětrá hlavu a zbaví se tak všech temných myšlenek. Pak si dá v motorestu oběd: a kdoví, třeba tam bude i Petra, usmál se. No a večer se stavím za Semirem, vezmu ho do kina, aby nebyl s...“
.....,,Cože?!“
Šéfčin výkřik donutil policistu k rychlému obratu: žena teď stála a prsty nervózně kroutila drát sluchátka, ve tváři výraz úzkosti. ,,Ne, to nedělejte, Franku! Je to naprostá hloupost, počkejte na nás!“
Tom se pokoušel rekonstruovat téma hovoru z jeho útržků: neměl však šanci na úspěch a šéfová na jeho tázavé pohledy nijak neodpovídala.
.....,,Přemýšlejte, Trabere!“ naléhala žena zoufale. ,,Copak by tohle někdo udělal? Nechoďte tam, tohle je jasná past!“
......,,Sklad U 67? Pošlu vám tam Toma a Semira, zapřísahám vás, abyste na ně počkal, Trabere! Sám tam nechoďte, slyšíte?!“
.....,,Trabere? Trabere!!!“
S široce rozšířenýma očima položila sluchátko na desku stolu a nadechla se.
,,Šéfová, co se děje?“ vyjekl modrooký komisař a chytil ji za paži. ,,Co vám Frank řekl?“
,,Prý se mu ozval svědek Sussaniny vraždy,“ řekla žena. ,,Mají se za dvacet minut sejít u jednoho opuštěného skladu v přístavu... Tome, to přece klidně může být past!“
Kranich přesně pochopil, o co se jedná: ,,vždyť úplně stejně vylákali Sussanu do toho tunelu... Proboha, snad tam nechce jít, copak se zbláznil!?“
,,Chce, už je na cestě,“ vykřikla Engellhardtová a společně s komisařem tryskem zamířila ke dveřím. ,,Něco tady nehraje: prosím vás, Tome, dožeňte Semira a jeďte za Traberem na tu adresu... Možná je to planý poplach, ale nemíním nic riskovat!“
,,Už letím!“

*

Semir se s pohledem zabořeným do rozpraskaného asfaltu s kalužinkami černého téru loudal k zastávce autobusu: přes stud za to, co se dnes na služebně přede všemi odehrálo, se vlastně docela těšil, až si lehne pod peřinu a spánek mu dá zapomenout na kladiva, co ho nemilosrdně tesala do hlavy.
Oči zvedl až když se těsně vedle něj ozvalo ostré skřípění brzd: u krajnice, provokativně vedle cedule ,,zákaz zastavení“, předl motor tmavě modrého Mercedesu CLK. Dveře spolujezdce se otevřely a vykoukl z nich rozrušený Kranich: ,,dělej, Semire, nastup si, musíme do akce, hergot!“
Zmatený Turek se poslušně posadil na místo spolujezdce: ,,jenže já mám jít přece domů, takže...“
,,Připoutej se,“ skočil mu kolega do řeči. ,,Frank jel do přístavu, má tam na něj čekat někdo kdo se nepředstavil, ale prý je to svědek Sussaniny vraždy!“
,,A sakra,“ zaklel pásy si zapínající Semir. ,,To teda nezní dobře... a předpokládám, že už je na cestě tam, co?“
,,Přesně,“ zahučel Tom a předvedl svým udiveně zírajícím spoluobčanům, že informace o fantastickém zrychlení z nuly na sto nebyla Mercedesem zdaleka nadsazená. ,,Mimochodem, Semire,“ pohlédl na přítele úkosem, ,,tohle ti posílá šéfová.“
Gerkhan se musel usmát, když mu Kranich položil do dlaně krabičku Paralenu.

CLK se hnalo městem, modře svítící majáček a houkačka mu spojenými silami prorážely cestu uhýbajícími auty: přejelo po mostě přes Rýn, hned za ním ostře zahnulo doleva a dalo se na zběsilou jízdu po nábřeží, kde se nacházela stará skladiště.
,,Kruci,“ zanadával Turek a vztekle hodil mobil zpět do kapsy bundy. ,,Má vypnutý telefon, blázen! Co ho to jen napadlo, jet tam sám?“
,,Radši sleduj čísla dveří,“ napomenul ho Tom a sám se plně soustředil na pekelnou rychlostí se řítící auto: ,,U 32... za chvilku tady bude sedmašedesátka!“
Místo bylo zcela opuštěné: na druhém břehu sice pulsovalo samé srdce Kolína, tady, těsně u řeky, však pomalu chátraly staré budovy dávno nepoužívaných skladišť, které město celé roky nebylo schopno nechat strhnout.
Mezi betonovými bloky, které tvořily silnici po které se řítili, rostla tráva, sem tam o své místo na světe sváděl úspěšnou bitvu i křehký kmen mladé břízy či buku.
U 58
U 61
U 64
U ...
Tom Kranich ostře dupnul na brzy, až zakvílely jako týrané: byli na místě. Kousek od nich se černaly kontrastně bílým nápisem U 67 opatřené dveře skladiště: vysoké, kvádrovité budovy s vymlácenými skly a vlaštovčími hnízdy nalepenými na zdech, ze kterých se v dlouhých cárech odlupovala omítka.
A přímo před skladištěm nehybně leželo tělo komisaře Franka Trabera.


Arrow


,,Můj bože, tohle ne!“ zařval Tom, vyřítil se z auta a sklouzl k zemi vedle Trabera, nedbaje na to, že si o drsný beton do krve rozedřel holeně.
Muž k obrovské Kranichově úlevě žil: měl sice pootevřené oči, ale celým jeho tělem probíhaly křečovité vlny třasu, zatímco z úst vycházel nepřetržitý proud bolestného sténání.
,,Franku, och bože, co se stalo?“ vyjekl Tom zoufale a hledal zranění, které by potřebovalo rychlé ošetření: nalezl však jen čistě prostřelený bok, který rozhodně nemohl být příčinnou nynějšího Traberova stavu.
,,On... mě... shodil,“ zasípal těžce raněný komisař. ,,Strašně to bolí...“
,,Neboj se, všechno bude ok,“ snažil se ho upokojit Kranich: ,,jen klidně lež... Semir už zavolal sanitku,“ hodil bradou směrem k Turkovi, který zrovna strkal mobil do kapsy a mířil k nim.
Traber jen chroptivě zalapal po dechu: Tom si všiml, že muž leží nepřirozeně zkrouceně – byl div, že patnáctimetrový pád na tvrdý beton vůbec přežil.
Tedy zatím žije, napadlo Kranicha a vzápětí se za černé myšlenky pokáral. ,,Ještě chvilku vydrž,“ zašeptal trpícímu kolegovi a prsty ho konejšivě hladil po potem slepených vlasech. ,,Doktor tady bude hned... zatím se nehýbej, Franku.“
,,Jak se... můžu hýbat?“ zavyl policista, v koutcích jehož úst se objevily krvavé bublinky, ,,já... vůbec necítím tělo... pro.. proklatě!“
Tom polkl nesmírně sprostou nadávku: ,,to se zlepší, slibuji... všechno bude v pořádku.. jen musíš vydržet!“
Semir si klekl vedle Traberova levého boku: ,,Franku,“ řekl naléhavě, bez ohledu na Tomovy nehlasné protesty, ,,kdo to udělal? S kým jsi se sešel a co se tady dělo?“
,,Řekl.... že ví...kdo zabil.. Suss,“ zasténal policista. ,,Šel... jsem na... tu střechu a jen..se ho ptal, co se teda... tam stalo a on mě... střelil... střelil mě a já spadl.. áááááách!!!“
,,Jak vypadal?“ chytil Gerkhan kolegu za bezvládnou pravačku.
,,Zabil... Suss... on ji zabil,“ vzlykl místo odpovědi Traber, ve tváři naprosto nepřítomný výraz. ,,Chtěl jsem ho... najít a on..“
,,No tak... byl černovlasý, vysoký, tlustý..?“ naléhal Semir. ,,Vzpomeň si, Franku, ať ho můžeme chytit!“
,,Já...ji měl rád... nikdy jsem jí to... neřekl...,“ chroptěl Traber a hrudník se mu prudce zvedal a klesal. ,,A on ji... zabil... ani nechápu... proč!“
,,Klid, Franku,“ řekl Tom, který stěží přemáhal vlastní zoufalství a hrůzu. ,,My ho najdeme a Sussanu pomstíme, to ti slibujeme: budeme ho mít ještě dřív, než tě z nemocnice pustí domů!“
Komisař však už jeho slova takřka nevnímal: chvějící rty se mu pohybovaly v tiché litanii, jak znovu a znovu vyslovoval jediné jméno.
Kranich chytil jeho bradu do dlaní a sklonil se nad ním, aby ho muž dobře slyšel: ,,ona tě taky měla ráda, Franku,“ zašeptal. ,,Jsem si naprosto jistý, že tě měla ráda.“
Traberova ústa se roztáhla v úsměvu: ,,věřím ti, Tome,“ pronesl tak neuvěřitelně jasně a zřetelně, že sebou oba vrchní komisaři trhli, ,,věřím ti, protože... protože umírajícím se nelže, těm se přece nikdy...“
Oči se mu zavřely a hrudník pomalu klesl.
Semir se ke kolegovi rychle nahnul a položil mu dva prsty přes krční tepnu: ,,nemá puls,“ zavrtěl hlavou a zatímco Tom již trhal na cáry Traberovu košili, nastavil před policistova ústa a nos své hodinky: nic, na sklíčku kryjícím ciferník se neobjevila ani drobná mlžička.
Gerkhan zaklonil Frankovu hlavu, levačkou mu zacpal nos, pravačkou silně stiskl bradu, nadechl se a předal veškeré pochytané molekuly kyslíku do široce otevřených úst raněného muže. Kranich už bezvědomému kolegovi zkušeně poskytoval srdeční masáž: na první pohled surově stlačoval hrudník až o sedm centimetrů, aby donutil nejdůležitější lidský sval k další činnosti.
,,Už slyším sanitku,“ oznámil mezi dvěma nádechy Gerkhan a opět se sklonil, aby zásobil Frankovy plíce kyslíkem.
Muž však, bez ohledu na jejich záchranné snažení, stále ležel bez známky života: nepohnul se ani tehdy, když oba unavené policisty vystřídali profesionální lékaři, kteří dorazili v rekordním čase.

,,Nereaguje,“ zavrtěl hlavou masáž srdce provádějící černovlasý doktor a poprosil o defibrilátor. ,,Zkusíme šok... Adame, nastav to na čtyři sta Voltů, jo?“
Blonďatý kolega nasadil Frankovi kyslíkovou masku: ,,dýchání zajištěno,“ zahlásil stručně a zároveň nabodl žílu jehlou napojenou na sáček s nějakým povzbuzujícím prostředkem.
Adam se zrovna chystal připravit přístroj, když černovlasý zajásal: ,,Mám ho! Puls slabý, nepravidelný, ale je tam!“
Tom si uvědomil že zatíná prsty do Semirova ramene: na scénu před sebou zírající Turek však takové drobnosti nevěnoval ani nejmenší pozornost. Oba muži sledovali, jak Adam a blonďák nesmírně opatrně nakládají tělo jejich kolegy na nosítka a nesou ho do nitra sanitky.
,,Jak je na tom, doktore?“ olízl si vysušené rty Kranich. ,,Bude zase chodit, že ano?“
,,Pánové, sotva jsme mu zajistili životně důležité funkce,“ zakroutil hlavou černovlasý lékař a spěchal za pacientem. ,,Budeme doufat, že při cestě do nemocnice nedojde ke komplikacím!“
,,Ale přežije to, že?“ hlesl Semir, bezmocně pohlížeje na Traberovu tvář, která byla takřka celá zakrytá maskou, vhánějící mu plic zoufale potřebný kyslík.
,,Je moc brzo na prognózy,“ zaváhal doktor a sedl vedle Franka, ,,ale popravdě... divím se, že ještě žije,“ uvedl je do kruté reality. ,,Po operaci budeme moudřejší, tak se... modlete.“
Dveře sanitky se zavřely a auto s kvílením vyrazilo k nejbližší nemocnici.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


,,Napřed Sussana a teď Frank...“ zašeptala šéfová a prolomila tak zdeptané ticho, které na služebně během Tomova líčení předchozích událostí zavládlo. ,,Kdo by to mohl udělat...“
,,Někdo, kdo měl pěkně spadeno na Cobru 12,“ zavrčel Semir, který se celou dobu prohrabával milionem dat na Petřině notebooku ve snaze najít osobu, se kterou mohli mít Frank a Sussana něco do činění.
,,Musel to být nějaký chlap, co ho Traber a von Landitz poslali za katr,“ zavrtěl hlavou Hotte a bezmocně praštil hranou ruky do stolu: ,,sakra! Jak to, že když už někoho jako blázen honíme, dostane jen pár měsíců a za tři týdny je stejně venku za vzorné chování?!“
,,To teď neřeš,“ odmávla jeho námitky Andersonová a sedla si vedle Bonratha. ,,Hlavní je, aby to Frank přežil...“
,,Doktor řekl, že je to zlé,“ zopakoval svá slova Tom. ,,Moc zlé. Prý nemá cenu, abychom čekali v nemocnici, ale slíbili, že nám dají vědět, až se ta operace bude chýlit ke konci... asi ta její délka nejde odhadnout.“
,,A navíc,“ dodal si Semir odvahu, aby doplnil to, co Kranich opomněl zmínit, ,,on Frank... když byl ještě jakžtakž při vědomí, řekl, že vůbec necítí tělo...“
Hrůza, která v místnosti zavládla, byla přímo hmatatelná.
Loutes stiskl chvějící se Annu v náručí: ,,to snad ne,“ pronesl tiše. ,,Lidi, neztrácejte naději, vždyť to určitě nakonec dopadne dobře... vzpomeňte, jak jsme se před rokem a čtvrt úplně stejně báli o Semira a podívejte, sedí tu mezi námi,“ dodal povzbudivě.
Petra, která seděla u dalšího z počítačů, nevěděla, o čem je řeč: přesto vzhlédla a, stejně jako všichni, se na rozpaky zkrápěného Turka hřejivě usmála.
Nezbylo, než čekat.
Na práci neměl nikdo ani pomyšlení a tak toho času zůstaly kolínské dálnice bez svých obvyklých strážců: nějakým zázrakem však zatím nedošlo k jediné havárii.

A po dvou hodinách napjatého čekání, přesně sto šedesát osm minut od chvíle, kdy Semir s Tomem svého zraněného kolegu nalezli, zazvonil, po několika planých poplaších, skutečně ten pravý telefon.
,,Engellhardtová,“ polkla Anna.
.....,,Ano?! Takže jak?“
Osazenstvo služebny ani nedutalo: bez dechu sledovali šéfčin obličej, který však nijak nezrcadlil případný obrat k lepšímu.
.....,,Vážně? A za jak dlouho?“
.....,,A můžeme tam za ním přijít?“
Tom pohlédl na svého drobného parťáka: Annino ,,můžeme za ním přijít“? znělo nadějně...
.....,,Pochopte, že je to nejen náš kolega, ale i přítel, takže...“
.....,,Ano...“
.....,,Ano, jistě... slyšela jsem o tom případu, ale snad...“
.....,,Ach, děkuji... nashledanou.“

,,Žije,“ obrátila se k napjatým spolupracovníkům Engellhardtová, ale prudkým, podrážděným gestem zarazila stoupající vlnu nadšení hned v zárodku. ,,Přežil operaci, ale... je v komatu,“ řekla o poznání tišeji a vážněji. ,,A pořád v kritickém stavu: taky se nemusí nikdy probrat a... skončí třeba jako ta Američanka...“
,,Já pořád věřím, že to dobře dopadne,“ zvedl se jako první Loutes a silně svou Annu objal. ,,To by přece nebylo spravedlivé...“
,,Život není spravedlivý,“ ozval se Semir takovým tónem, že se po něm opět otočila celá služebna: Turek však jen zíral do zdi a ostatní nevnímal.
,,Prý bychom za Frankem neměli chodit: leží na ARO, takže by nás k němu ani nepustili... musíme čekat, jak se to vyvine,“ vzala si slovo zase šéfová. ,,Nevyloučili, že ho budou znova operovat a i kdyby se prý probral, asi se nikdy nepostaví na nohy.“

V tu chvíli do místnosti vpadla mladá dívka v uniformě doručovatelské služby: nebrala pražádné ohlady na stísněnou atmosféru a šinula si to rovnou doprostřed srocení policistů: ,,Dobrý den, je tady komisařka Anna Engellhardtová?“
,,To jsem já,“ zvedla hlavu šéfová a unikla z Loutesovy náruče: přistoupila k pošťačce, zatímco se za jejími zády rozproudila hlučná diskuse o dalším možném vývoji téhle situace.
,,Mám pro vás telegram,“ vytáhla slečna obálku, propisku i příslušný formulář. ,,Tady mi to prosím vás podepište, jo? A dostanu 5 Euro.“
Šéfka se podškrábla a nechala dívce příslušnou minci.
,,Díky,“ naznačila pošťačka zdvořilou úklonu a zmizela ve dveřích stejně rychle, jako se z nich vynořila.
Anna roztržitě roztrhla obálku, mimoděk přemýšleje, proč jí někdo míní přát k výročí práce u policie tak zastaralým způsobem: už dostala několik mailů, internetových pohlednic, přišel dokonce i dopis od nějakého pozorného úředníka z ministerstva vnitra, ale telegram? Možná je to spíš kvůli Frankovi, napadlo ji: třeba jí píší Traberovi rodiče z nemocnice...
Poodešla k oknu, aby měla alespoň iluzi klidu, roztřesenýma rukama vylovila bílý kousek papíru a četla.
Zalapala po dechu a přeletěla kraťounký text podruhé: nemohla uvěřit tomu, co viděla.
Měl to snad být nějaký extrémně, do posledního písmena nepovedený a krutý vtip?!


Milá paní komisařko,

i já se svou troškou připojuji k blahopřáním, která Vám jistě zasypávají pracovní stůl: vždyť jste byla vždycky tak oblíbená...
Já však půjdu ještě o krůček dál než ostatní gratulanti, paní komisařko, protože třicet let u policie... mhm, to už je něco.
Dám Vám dárek. Bude jich vlastně víc...
První dva jste už dostala: Sussana von Landitz a Frank Traber...
Myslím, že bylo docela vtipné začít právě s nimi, co myslíte? Stejně by se nikdy nebyli vyslovili... takže si své city můžou vyříkat teď a to hezky v klidu, ne? Tedy, pokud se poštěstí a pan Traber bude slečnu von Landitz následovat.
Ale i kdyby ne, nevadí, vůbec si to neberte špatně: dárků bude ještě plno, paní komisařko. A myslím, že nebudete zklamaná.
Těšte se! Brzy dostanete další...

Spravedlivý.



Papírek jí vyklouzl z ruky a lehounce se snesl na zem.
V tu chvíli si uvědomila, co to bylo za nejasný pocit podivné úzkosti, který ji pronásledoval od Sussaniny vraždy a který přičítala právě jen hrůze a žalu ze ztráty oblíbené kolegyně. Nevěděla, co v ní to mlhavé tušení vyvolalo, neměla ponětí, kdo by mohl mít tenhle dopis na svědomí, ale od druhého přečtení jí bylo naprosto jasné, že nejde o žert.
Bylo to potvrzení nevysvětlitelných obav, myšlenky, která ji od Sussaniny vraždy pronásledovala každou noc před usnutím a kterou si nedokázala vyložit: že je totiž smrt slečny von Landitz jen začátek.
Otočila se ke služebně, která stále bzučela hlučnou diskusí, jak kolegové probírali novinky z nemocnice.
,,Mlčte, prosím!“ vykřikla a samotnou ji vyděsil hysterický podtón v jejím hlase: ,,Někdo... někdo po nás jde!“


Arrow


,,Můžete to zopakovat, šéfová?“ zvedla hlavu Andersonová a nevěřícně na ženu pohlédla. ,,Co jste říkala?“
Anna divoce rozmáchla rukama: ,,Ty útoky na Sussanu a Franka nebyly žádná náhoda: někdo to dělal s naprosto jasným úmyslem!“
,,Ale to je docela zjevné,“ ozval se Hotte udiveně. ,,Vždyť jsme to věděli od chvíle, kdy vám Traber zavolal, že jede k tomu skladišti!“
,,Vy mi nerozumíte,“ sehnula se a zvedla papírek ze země. ,,Před malou chvílí mi došel tenhle telegram: někdo asi hodlá Dálniční vydírat, nebo co...“ zabořila oči do psaní a přečetla zkoprněné služebně celý jeho obsah.
,,To... ale snad může být i špatný žert, ne?“ sebral se Tom z překvapení. ,,Jenže na druhou stranu... ten, co to psal, přesně věděl co se stalo Frankovi a na toho byl útok spáchaný před pár desítkami minut...“
,,A hlavně,“ podíval se Engellhardtové do očí Semir, ,,píše jen vám... Proč? Napadá vás něco?“
,,Ne...“ vydechla. ,,Ani nevím, co bych teď měla dělat... zavolat policejnímu prezidentovi...? Jenže co když je to vážně jenom vtip?“
,,Ukaž mi to,“ usmál se Loutes a přiblížil si papírek těsně k obličeji, jakoby z počítačem tištěných liter mohl vyčíst osobní charakteristiku pisatele. ,,Vážně se obrací jen na tebe... a dárky? Co to má jako být?“
,,Šéfová, nemůže se vám mstít nějaký zločinec, co jste ho dostala za mříže?“ optal se Bonrath.
,,Tohle není legrace,“ ozvala se Andersonová poplašeně a nervózně si zajela rukou do krásných kaštanových vlasů. ,,Jestli ty dva zabil jen aby se vám pomstil, tak...“
,,Nemluvte o Frankovi jako o mrtvole,“ zasyčela Anna a odstrčila kryt klávesnice počítače tak prudce, že spadl na zem. Nevěnovala mu nejmenší pozornost a zabrousila do složky, kde vedla své případy: ,,já tomu nevěřím,“ zakroutila hlavou po pár minutách napjatého ticha. ,,Nikdo z těch, co jsme pochytali poslední dobou, by tohle neudělal, takový typ mezi nimi není...“

Tom potřásl hlavou a důrazně poklepal na třetí řádek krátkého vzkazu: ,,šéfová, on vám píše ,vždycky jste byla tak oblíbená‘, to přeci odkazuje na delší známost... co když to někdo plánoval léta a jen čekal na vhodnou příležitost?“
,,A jak to, že věděl o Frankovi a Sussaně?“ navázal Semir, ,,vždyť i my jsme mohli jen spekulovat, že je mezi nimi něco víc... a to je známe pěkných pár roků!“
,,Já vážně netuším,“ hlesla Engellhardtová a složila hlavu do dlaní. ,,Ale jestli Sussana zemřela jen kvůli mně, tak...“
Dan si klekl na zem vedle šéfčiny židle a uchopil ženinu ruku do dlaní: ,,neboj se... to psaní bude jen pokus o zmatení stopy, cítím za tím něco jiného...“ Obrátil se ke zkoprnělé dvojici vrchních komisařů: ,,co vlastně říkala kriminálka?“
,,Nic, co bychom okamžitě nepoznali sami, samozřejmě,“ zavrčel Tom. ,,Pachatel ho vylákal na střechu, nějak vytlačil k jejímu okraji a střelil: raněný Frank pak ztratil rovnováhu a spadl dolů...“
,,Hezkých patnáct metrů,“ doplnil kolegu Semir. ,,A to je vše, co zjistili: kulku, co prošla Traberovým bokem nenašli, tudíž nevíme, co to bylo za zbraň... Jo a pak ještě tvrdí, že pachatel přijel a odjel autem... ale nemáme žádné svědky.“
,,Tudíž je to úplně na začátku,“ vzdychla Anna. ,,A navíc to opět přebrala kriminálka, my se do toho vůbec nemáme plést, je to tak?“
,,Přesně,“ potvrdil Tom znechuceně. ,,Takže pořád nevíme ani to, zda to byl muž či žena, nebo kolik jich vůbec bylo: přece nemůžeme důvěřovat informaci z nějakého cáru papíru!“
,,Co kdybychom se na to pokusili podívat sami?“ olízl si rty Semir a dychtivě pokračoval: ,,třeba bychom kriminálce alespoň pomohli, ne? Najdeme první stopu...“

,,A že ani jednoho z vás nenapadlo, kde by ta první stopa mohla být?“ ozvala se u svého notebooku sedící Petra: levačkou třímala telefonní sluchátko a na tváři jí hrál lehce vítězný úsměv. ,,Teď jsem volala na poštu a ptala se, kdo poslal ten telegram...“
,,Ty jsi geniální!“ vystřelil k sekretářce Tom. ,,Byl to muž?! Zapamatovali si ho?“
,,Ano, byl to muž,“ kývlo děvče, ale na další Kranichovu otázku už muselo odpovědět záporně: ,,Jenže text zprávy jim nadiktoval po telefonu: ta úřednicemi řekla, že měl hodně huhňavý hlas a několikrát ho musela žádat, aby jí příslušné slovo zopakoval...“
,,Jasně, dal si před pusu kapesník,“ zamumlal Loutes a znovu povzbudivě stiskl Anninu ruku. ,,Ale my ho stejně dostaneme, hajzla...“
,,Nedá se vypátrat, odkud ten chlap volal?“ rozhodil rukama Semir, rozčilený, že stále přešlapují na jednom místě. ,,A to se ta pošťačka nezarazila, když jí poslal takovýhle vzkaz? Proč nás rovnou nezavolala?!“
,,Tak zaprvé,“ zastala se neznámé ženy Andersonová, ,,mrkni na ten lístek – zpráva zní divně, ale o vraždění tam není NIC! A zadruhé, vypátrají to dost těžko, určitě tam už od té doby volaly stovky lidí...“
,,Tudíž víme jen to, že to byl vážně muž, přinejmenším jeden,“ postavil před šéfku sklenici s vodou Hertzberger. ,,Jenže to je dost málo, takhle ho nevypátráme!“
,,Nějak se začít musí, Hotte,“ napomenul kulatého kolegu Bonrath a sám znova zapátral očima v prostém kousku nyní již velice pomačkaného papíru: ,,mě by spíš zajímalo,“ zamumlal, ,,co má být to ,dárků bude ještě plno‘... snad tím nemyslí, že...?“
,,Obávám se, že ano,“ vzchopila se Engellhardtová. ,,Musíme počítat s nejhorším, vážení, takže brát v úvahu i to, že nám jde po krku nějaký šílenec.“

Zaťala pěsti, jak znovu našla ztracenou rovnováhu i rozhodnost: vykročila k oknu, sledována vděčnými pohledy celého osazenstva služebny – tohle byla zase jejich stará šéfová, pevná opora v oceánu nejistoty: kdyby si nevěděla rady ona...
,,Zavolám policejnímu prezidentovi,“ řekla žena klidně: opřela se o parapet a čelem stála ke svým zaměstnancům, ,,požádám ho, ať se na tenhle případ podívá trošku jinou optikou a nějak nám zařídí zvláštní režim práce.“
Loutes, po Engellhardtové druhý služebně nejstarší člen Dálniční, se na Annu jen jemně usmál, přešel za ní a zaujal místo hned vedle . ,,Vím, že mě jako zarytého optimistu asi musíte nesnášet,“ mrkl na ně, ,,ale tvrdím, že to všechno dopadne dobře: během pár hodin toho vraha chytí a dám krk ne to, že z nemocnice každou chvíli zavolají, že se Frank probral!“
,,Díky, Dane,“ zvedly se mírně Anniny rty. ,,Snad máš...“
V tu chvíli se ozvalo uši trhající řinčení skla...


Arrow


Semir sám nevěděl, jak se tak rychle ocitl u okna: chytil ječící šéfovou do náruče a strhl ji k zemi, sám bolestně vyjekl, jak mu něco těžkého padlo na nohy.
,,Zůstaňte dole!“ zařval Kranich a plazil se od ležících kolegů k tureckému parťákovi: ,,Semire! Jsi v pořádku?“
,,Jo,“ zalapal po dechu Gerkhan: uvolnil sevření paží, takže se šéfová skulila na podlahu po jeho boku.
,,Co to sakra bylo?“ vyjekla a vzhlédla k oknu: celá jedna tabule skla byla prázdná a ostré střepiny se povalovaly všude kolem nich – jen neuvěřitelná náhoda zabránila tomu, že nikoho vážněji nezranily.
Semir se zavrtěl, neznámá váha mu stále drtila lýtka: s námahou se dostal na bok, takže spatřil viníka: ,,Dane, prosím tě, tohle docela bolí...“
Loutes nereagoval.
Kranich zbledl a znova se dal do plazení: ,,Někdo po nás vystřelil,“ zasyčel a natáhl se k blonďatému policistovi: ,,Dane, proboha, vstávej!“
,,Dane?“ Gerkhan se s nemalými potížemi vyprostil, chytil na zádech ležícího policistu za ramena a panikou roztřesenýma rukama ho obrátil na břicho: uprostřed Loutesových zad rozkvétal nevýslovně ohavný krvavý květ.
,,Ne...“ zakvílela šéfová a vrhla se vpřed: Kranich ji s bolestným výrazem chytil do náruče a opět strhl k zemi. ,,Dane! To není možné!“
,,Je mrtvý,“ zašeptal Semir. Pomalu sundal ukazovák a prostředník z mužova hrdla a zoufale pohlédl na ohromeně zírající kolegy: ,,tady není co dělat, je.. je vážně mrtvý...“

*

Tolikrát zažili výjezdy na místo činu.
Zažili spoustu děsivých vražd a setkali se s davem bytostí, na nichž byla lidská pouze jejich tělesná schránka: nikdy však nezažili, aby se vyšetřování vedlo přímo na jejich pracovišti.
Vyšetřování vraždy.
Celé to hodiny trvající kolo výslechů, zaznamenávání výpovědí, obhlížení místa činu, nekonečné sbírání stop, majáky blikající před služebnou, zakreslování, vyměřování pozice střelce...
Sussana, Frank, Loutes...
Tolika ztrátami znásobený zármutek pohltila obranná reakce každé psychiky: otupěli.
A pak, na žal nebyl čas.
Sotva hodinu po Danově smrti přišel telegram se třemi slovy:


Všechno nejlepší!
Spravedlivý.



A místo slz se tak objevil strach.

,,Paní Engellhardtová,“ oslovil ženu kriminalista, zatímco jeho kolegové z oddělení utírali krev poté, co dokončili ohledávání místa. ,,Myslím, že vám můžeme říci alespoň něco: střílel ze sto padesáti metrů, pravděpodobně od tamté borovice,“ ukázal někam na tmou pokrytou zalesněnou mez, která oddělovala dálnici i služebnu od po klidu toužícího města. ,,Musel to být hodně dobrý sniper, možná bývalý profík – nemáte někoho takového ve svém okolí?“
,,Ne,“ hlesla a dál seděla jako přikovaná, oči podrážděné neustálým pláčem, tvář strhanou a unavenou. ,,Vůbec netuším, kdo by to mohl být...“
,,Dobře,“ vzal to muž na vědomí a mávl na ostatní, že tady skončili. ,,A co teď? Máte zajištěnou ochranku?“
,,Půjdu ji vytelefonovat,“ zvedla se Anna a přejela si rukou přes obličej, aby se alespoň trošku probrala. ,,A pustím své kolegy, už je přece nebudete potřebovat, že?“
,,Nebudeme. Paní Engellhardtová,“ zarazil se a položil jí ruku na rameno, ,,věděl jsem, co bylo mezi vámi a Danem. Je mi to všechno líto.“
Kývla.

,,Vážení, už můžete domů,“ vstoupila do jedné z místností nesousedících s vnější zdí, kde se tísnilo celé osazenstvo Dálniční. ,,Dávejte na sebe pozor, jasné? Pokusím se zařídit, abychom všichni dostali volno do doby, než tahle krize pomine, nebo nejlépe, aby nám přidělili nějakou ochranku... Dám vám vědět, jak to dopadlo, ano?“
Policisté zabručeli na souhlas a začali se zvedat.
,,Nezapomeňte, že po nás někdo jde, takže buďte velice opatrní: při sebemenším podezření volejte kolegy, nebo minimálně mně!“
,,Ale jak se dozvíme, jestli jsme to volno dostali?“ položil podstatnou otázku Dieter. ,,Kdy nám zavoláte?“
Anna potřásla hlavou: ,,hned jak to zjistím, Bonrathe,“ řekla unaveně. ,,Snad vám nebude vadit případný noční telefonát... Rozhodně to ale oznámím před dobou, kdy byste normálně jeli do práce, na to se spolehněte. Ještě nějaké otázky?“
Nikdo žádnou nepoložil: naopak, všichni se začali hrnout k východu, snažíce se zůstat v houfu, kde instinktivně hledali bezpečí.
Engellhardtová se zhluboka nadechla: ,,Semire?“
Turecký komisař se odtrhl od svého modrookého parťáka a přispěchal: ,,ano?“
,,Vy tady máte ještě nějakou práci, pane Gerkhane: hlášení, co jste nestihl napsat kvůli vaší ranní, ehm, indispozici, či jak to nazvat.“
,,Prosím?“ policista na ni ohromeně zíral. ,,Mám tady zůstat a vyřizovat papírování? Teď v noci a v téhle situaci?!“
,,Přesně tak! Támhle máte ta akta,“ ukázala na stůl, kde se vršila hromada předtištěných papírů a formulářů.
,,To nemyslíte...“
,,Myslím to vážně, Gerkhane!“ zvýšila hlas, ve kterém zřetelně zazněl tvrdý imperativ. ,,Sedněte si a do rána to chci mít hotové: sám tady nebude, zůstanu, abych mohla zařídit tu ochranku.“
Do rozhovoru se vmísil i Hotte, který dosud jen naslouchal a nestačil žasnout: ,,šéfová, pusťte toho chlapce domů, já tady klidně budu,“ nabídl se ochotně.
,,Už jsem řekla,“ zavrčela. ,,Ta hlášení napíše Gerkhan.“
Semir bezmocně pokrčil rameny: ,,tak dobrou noc, Hotte,“ řekl sklesle. ,,A prosím tě, vyřiď Tomovi, že na mě nemá čekat...“
,,Spolehni se: dobrou noc vám oběma!“ dosud zaražený Hertzberger naposledy nechápavě pohlédl na netečnou šéfovou a zmizel ve dveřích.

Semir zívl a zuřivým tahem propisky podepsal pátou stránku: jen dosud mu neskutečně nudná práce zabrala dvě hodiny a to měl před sebou ještě dalších osm spisů, které čekaly na vyplnění.
Zamžoural a zvýšil hlasitost rádia na svém stole, aby ho hudba alespoň částečně probrala z letargie.
Měl vztek: nejenže mu Engellhardtová velmi nepřívětivými slovy odmítla vysvětlit své chování, ale bez udání důvodu mu zakázala pobyt v jeho vlastní kanceláři, takže teď seděl obklopen čtyřmi strohými stěnami, před sebou stůl s vypnutým notebookem a kupou papírů.
,,Třeba ji tak sebral ten dnešek,“ omluvil svou nadřízenou v duchu a znovu zívl. ,,Kolik tak asi může být hodin?“ zalétl očima k ciferníku na zdi. Bylo půl třetí v noci.
Kolem bodovky na stropě poletovala můra: lišaj, který zabloudil dovnitř při své noční toulce za potravou.
Šéfová ve vedlejším pokoji ječela do telefonu, jak se někomu těžko chápajícímu marně snažila vysvětlit jejich zoufalou situaci.
Na kraji stolu ležící list papíru se se sotva slyšitelným zašustěním sesunul k zemi.
Freddie Mercury zpíval o tom, že láska zabíjí.
V koutě místnosti sídlící pavouk spřádal úplně novou pavučinu.
Semir zívl, pomalu klesl hlavou na hromadu zpola vyplněných hlášení a usnul dříve, než jeho svědomí dokázalo vyrukovat s jedinou výčitkou.
Nevšiml si, že po půlhodině přišla šéfová, chvíli na něj se zvláštním výrazem zírala a pak mu přes shrbená záda co nejopatrněji a nejohleduplněji přehodila svůj vlastní svetr.
Nevěděl, že celou noc tiše proseděla přede dveřmi místnosti s očima dokořán a odjištěnou pistolí v klíně.
Spal.
A snil....


Arrow


Voněla potem, touhou a vlčími máky.
Zasténala a schoulila se na kraji postele, zády k němu: skryla obličej do dlaní a vychutnávala si zběsilý tlukot svého vlastního srdce.
Na tváři mu krátce probleskl trpělivý úsměv: už si zvykl na to, že si po jejich milování vždy přála chviličku jen pro sebe... nechápal proč, ale ona to tak chtěla a tím to pro něj byla vyřízená věc.
Kateřina vydechla a jediným ladným pohybem si přes nahé tělo stydlivě přetáhla slabou přikrývku: v tom gestu cudnosti, stejně jako ve všem, co dělala, bylo něco tak dráždivého, že po ní okamžitě znovu zatoužil.
Polknutím svlažil vyprahlý krk, překulil se na bok a těsně se k ní přitulil, oddělen od jejích dokonalých ženských křivek jen tenoučkou bavlnou: naklonil se k ní a opatrně zajel prsty do vlasů barvy havraních křídel.
Milovala tohle laskání: i nyní se poddala jeho dotekům a nechala ho, aby jí něžně vískal vlasy na spáncích: jemně za ně tahal a navíjel je na prsty, spokojeně pozoruje její plné rty, zvlněné ve slastném úsměvu.
Vlastně ji vůbec neznám, napadlo ho a lehce ji hřbetem ruky pohladil po skráni. Nic mi o sobě neřekla a přesto mám dojem, že se mnou byla vždycky... a že je to tak správné.
Kdopak vlastně je?
Jaká je její minulost?
Kde pracuje, co tam dělá, proč to dělá?
Dotazy, které by ostatní považovali za zásadní, byly pro Semira naprosto nepodstatné: stačilo mu, že Kateřina JE. Co záleží na všem dalším, když mu ona teď leží po boku a pomalu roztává pod jeho něžnostmi, mhouříce oči jako předoucí kočka? Stačilo pár dní, zauvažoval, pár dní a dokázala zabrat veškerý prostor, který ve mně byl: prošla mi tělem i duší jako stříbrný šíp, aniž by vynechala jedinou část mého Já...

Byla plná rozporů, vlastně, bez ohledu na klišé takového vyjádření, byla jedna velká hádanka: nemohl se dočkat, až najde klíč k řešení a, koneckonců, zbožňoval i to hledání samotné. Už jen její přítomnost ho nutila, aby se snažil stále hlouběji ponořit do jejího nitra a zjevil skryté poklady snad i jí samé: oba dobývali duši toho druhého, používaje jako prostředek takřka jediné - povídali si.
Povídali si stále, stihli si říci miliony slov, v jejichž proudu byste nenašli jediný zbytečný výrok; říkali si toho mnoho, ve větách, výkřicích i smíchu, když se ruku v ruce procházeli parkem, šeptali si na nudném filmu, nebo vedli vyostřenou diskusi nad sklenkou vína.
A někdy nemluvili: leželi nehybně vedle sebe, dívali se jeden druhému do očí bez jediné hlásky... a řekli si tak nesrovnatelně víc.
Tohle s Andreou nikdy nepoznal: ač s ní v úzkém svazku strávil dlouhé měsíce, nedokázala jeho bývalá manželka navštívit ty nejskrytější pokoje jeho mysli, jako se to během pár dní podařilo droboučké černovlásce, která se mu cudně schovávala pod hradbou tenkého prostěradla.

Ležela klidně, hrudník jí pomalu stoupal a klesal v pravidelném rytmu jejího dechu: dál prsty probíral jednotlivé černé pramínky a očima klouzal po její tváři, po zvednutém nosíku...
Budila dojem smířené harmonie, ale on už dávno věděl, že je to pouhý klam: pokračoval v laskání, čekal... a dočkal se.
Kateřina zasykla, vydrala se z pod jeho rukou a vymrštila se jako útočící tygr: prudce Semira překulila na záda, stále ještě zamotaná v pokrývce sedla na jeho hruď a rukama mu sevřela hrdlo.
Turek na ni klidně hleděl a sledoval, jak divoký výraz jejího obličeje nahradilo podivné uspokojení: dívka opatrně slezla z jeho prsou, lehla si zpět na postel a přimkla se těsně k němu. Objal ji a nechal, aby mu položila hlavu na hruď: ,,proč tohle děláš?“ zeptal se tiše.
,,Nevím,“ zamumlala, tisknouce se k jeho srdci.
,,Ale já vím, Kateřino. Jenže se nemáš čeho bát: neublížím ti,“ zašeptal a pohladil ji po ramenech. ,,Miluji tě, Moje Má: nikdy bych nedovolil, aby ti někdo ublížil, miláčku. Už nikdy.“
Neodpověděla: jen smutně vzdychla.
,,Tenkrát jsem tam nebyl,“ líbnul jí do záplavy černých vlasů, ,,ale věř, že bych to nedopustil, Katy: se mnou si v bezpečí a toho hajzla... já si ho najdu.“
Zvedla hlavu, otočila se a pohlédla mu přímo do očí: ,,to nemá cenu,“ řekla s nepřirozenou vyrovnaností, která ho u ní děsila. ,,Je to už třináct let... ale,“ sklopila zrak a Semir si všiml, že se chvěje, ,,to teď nechci řešit: je to pryč, je to minulost...“ najednou vzlykla a padla mu kolem krku. ,,Tolik chci, aby to byla jen minulost!“
,,Pšššt,“ tišil její pláč a mechanicky ji hladil po třesoucích se ramenech, sám hlavu plnou zmatku: proč jen měl pocit, že teď mluvila o něčem úplně jiném?
Konečně se uklidnila a usnula, ač se jí na tváři ještě třpytily slzy: držel ji za ruku a tiskl se k jejímu báječně tvarovanému, do klubíčka schoulenému tělu...



,,Semire...“
,,Ne...“ zamumlal a pokusil se ponořit zpátky do oceánu svého světa, ze kterého se ho někdo snažil nemilosrdně vyrvat. ,,Moje Má...“
Udivené ticho.
,,Semire, vstávej přece, prosím tě! Všichni už jsou tady, šéfová nám chce něco říci!“
Turek si konečně uvědomil, co se děje, kde je a kdo na něj mluví: zvedl hlavu z kupičky pomačkaných spisů a zamžoural na svého zdrceně se tvářícího parťáka: ,,dobré ráno,“ zabručel a promnul si unavené oči. ,,Úplně jsem zapomněl,“ špitl kajícně, ,,co se včera vlastně...“
,,Na to se vykašli,“ sykl Tom a zatahal přítele za triko, aby ho donutil vstát od stolu. ,,Máme problém...“
,,Frank?“ zalapal po dechu Turek a vyskočil na nohy. ,,To snad ne! Já myslel, že mu doktoři dávají nějakou šanci, to přece...“
,,Mlč už, prosím tě,“ řekl Kranich zoufale a chytil drobného policistu kolem ramen: ,,Semire, Andersonová je mrtvá...“
,,Ne!“ Gerkhan šokovaně zíral na modrookého přítele: ,,jak..?!“
,,Zastřelil ji,“ pronesl Tom velice tiše. ,,Šéfová nám v noci volala, že dojednala, aby nás z domu přijeli vyzvednout kolegové, takže na nás vždycky čekala hlídka. Jenže Sára dlouho nevycházela a nezvedala telefon, tak se tam šli mrknout a..“ polkl, ,,našli ji už mrtvou... zabil ji ranou do týla, Semire. Ve spánku.“
Turek bezmocně sevřel dlaně v pěst: ,,bestie! Ta jedna hnusná bestie! Ve spánku...“ zakroutil hlavou, stále neschopný pochopit, co se stalo: Sára Andersonová... vždycky se na něj smála, měla ho, tím si byl jistý, ráda – stále mu nosila svůj vyhlášený borůvkový koláč a jak byla starší, působila ně něj spíše jako milá sousedka: teď už ji nikdy... ,,A co Hans?“ zeptal se přiškrceně na Sářina manžela.
,,Omráčil ho, ještě než ji zabil,“ vzdychl Tom. ,,Teď je v nemocnici, zhroutil se... A my zase nemáme žádné otisky, stopy po vloupání... nemáme nic!“ vykročil ke dveřím a pobídl Turka, aby ho následoval: ,,Ach jo... Tak pojď, šéfová nám chce něco říci...“
Otřesený Semir učinil pár kroků a pak se zastavil: ,,to bude znova říkat o Andersonové?“ zajíkl se. ,,Já to nechci znova... nechci to znova slyšet ani nechci znova číst nějaký telegram, co se nám vysmívá a...“
,,To už máme za sebou,“ řekl Tom pochmurně a ukázal na hodiny: bylo půl dvanácté dopoledne. ,,Už to víme déle, dokonce už nám zase přišla ,pohlednice‘ od pana Spravedlivého,“ vzkypěl vzteky. ,,Jenže šéfka řekla, že tě máme nechat odpočinout...“ zklidnil se a otevřel dveře. ,,takže tě budím až teď, když nám chce něco důležitého sdělit.“
,,No, to jsem zvědavý,“ zahučel z míry naprosto vyvedený Semir, hodil provinilý pohled na nevyplněná hlášení a následoval Toma do hlavní místnosti služebny kolínské Dálniční policie.


Arrow


Kranich opustil kancelář a spolu s přítelem zamířili mezi kolegy, kteří už v chumlu nervózně očekávali šéfčina slova: na tváři každého z nich byl zřetelný strach a únava, nikdo z nich toho v noci mnoho nenaspal. Přirozeně vlastně působily jediné dvě bytosti: baset Johannes a štěně německé dogy, které si na stanici dle svého zvyku, aniž by věděla o tamní situaci, ráno odložila Andreina kamarádka.
Tom s Turkem si stoupli po Hottově boku a vyměnili si s ním zachmuřený pohled: vzduch v prostorách služebny byl nasycený atmosférou strachu – ten děs, hrůza z budoucnosti a obavy o vlastní život se nedaly nijak pominout.
Semir cítil, jak se mu jazyk lepí na vyprahlé patro.
Než se stačil hlouběji ponořit do úvah o dalším dění, vzala si slovo šéfová: ,,vážení,“ řekla těžce a přejela si rukou přes nevyspáním a neustálými útrapami ztrhanou tvář, ,,všichni víte, v jaké jsme louži... Od chvíle, kdy jste včera odešli, až po tenhle moment jsem se snažila o rozumnou komunikaci s vedením: chtěla jsem, aby nám dali ochranku, nebo alespoň dovolenou, ale bohužel,“ polkla, ,,bohužel není na opačné straně ochota pochopit naši situaci, takže máme nařízeno pokračovat v práci...“
,,To je přece šílené,“ rozohnil se Dieter a udělal krok k zoufale se tvářící Anně. ,,Vždyť nás chce někdo zabít! Kdosi jde po krku celé skupině státních zaměstnanců a nikdo není schopen cokoliv pro ně udělat? Vždyť málem každý den nasazujeme život, aby to tady fungovalo a ve chvíli, kdy potřebujeme pomoc my...“
,,Já vím, Bonhráthe, já vím,“ řekla tiše. ,,Právě proto jsem vám chtěla říci, že vás do práce honit nebudu: myslím, že bychom měli všichni zůstat na stanici, kde jsme v relativním bezpečí, a zdůvodnit to třeba tím, že se věnujeme papírování. Nechci, abyste se vystavovali riziku, ale mou povinností bylo zpravit vás o příkazech shora...“
,,My rozumíme, šéfová,“ uklidňoval ji Hotte mírně, přistoupil k ní a položil jí ruce na rameno: ,,všichni tady zůstaneme a dáme na sebe pozor: už se nikomu nic nestane, nebojte se...“
Kývla, chytila jeho dlaň a v očích se jí objevily slzy: ,,díky,“ polkla a zaklonila hlavu, jak se snažila zamaskovat emoce před podřízenými. ,,Všechno mě to mrzí... já se vážně snažím vzpomenout, kdo by za tím vším mohl být, ale...“

Semir a Tom přispěchali ke své šéfové, zatímco se ostatní policisté s rozpaky vzdálili, aby své nadřízené dopřáli špetku soukromí: ztráty kolegů se dotkly každého z nich, ale Engellhardtové, která za ně byla jako jejich nadřízená zodpovědná, nejvíce – nehledě na to, jaké city chovala k Loutesovi.
Kranich ženě podal sklenici vody: ,,bude to v pořádku, kriminálka ho co nevidět dostane, šéfová,“ utěšoval ženu a neobratně ji poplácal po předloktí. ,,A když jsou takhle stažené rolety,“ mávl rukou směrem k oknům, ,,jsme tady v bezpečí... nikdo si sem netroufne přijít!“
,,Jenže jestli to někdo udělal jen kvůli mně,“ popotáhla Engellhardtová a přiložila sklenici ke rtům, ,,tak... co budu dělat? Já vážně netuším, proč někdo zranil Franka a zabil Sussanu, Sáru a... a Dana! Nemám ponětí, co jsem komu provedla tak strašného, že...“ vzlykla.
,,Bude to v pořádku,“ zopakoval Tom, který si bolestně uvědomil, jak moc Annu události zasáhly: pod nenalíčenýma, pláčem zarudlýma očima měla temné kruhy z nevyspání, jemné vrásky okolo dolních víček jakoby se prohloubily a dodaly jí o deset let více... ,,Prosím vás, šéfová, běžte si na chvilku odpočinout do kanceláře, my to tady zvládneme...“
,,To je fakt,“ chytil její paži Semir, ,,pojďte, na pár hodin se natáhnete, vždyť vypadáte, jako byste celou noc nespala,“ zabručel a táhl ženu směrem k pracovně. Engellhardtová se nebránila, pouze pohlédla Kranichovi do očí, ve kterých, jak čekala, nalezla plamének porozumění: Tom moc dobře věděl, proč Gerkhana donutila strávit noc na služebně.
,,Tak fajn,“ následovala Turka rezignovaně a nechala se jím uložit na pohovku, kterou měla v kanceláři: ač si myslela, že se jí pro tisíce myšlenek, co jí vířily hlavou, nepodaří zamhouřit oka, v pár minutách spala jako zabitá.

S odchodem jejich pevné opory se na služebnu vrátil všudypřítomný strach: poletoval nad stoly, kde mezi sebou policisté tiše debatovali o Sářině smrti, skrýval se v myšlenkách na o život stále bojujícího Franka Trabera, byl ve zlobném výkřiku, jímž se Dieter nervózně osopil na oba psy, kteří mu skákali na čerstvě vyprané kalhoty, číhal v každém tahu, kterým Hotte s Tomem posunovali figurky po šachovnici...
Někdo hrál šachy s nimi všemi.
A hned na začátku měl výhodu Dámy, zatímco oni byli bezradní pěšáci ztracení v rozsáhlém černobílém poli, bezradní, krčící se, odsouzeni k čekání, odkud dopadne další úder.
Semir napustil z kohoutku misku vody a položil ji na zem, kde se na ni baset s mladou dogou okamžitě vrhli: mladý muž vstal a otočil se ke stolku, kde Tom právě zdrtil Hertzbergera Šach matem po jedenácti tazích. ,,Jak dlouho ještě budete hrát?“ zeptal se se zájmem a potěšeně sledoval, jak se baculatý policista zvedá.
,,Můžeš to zkusit, mě už to nebaví, Semire,“ zabručel tlouštík a zamířil ke svému pracovnímu místu. ,,Jdu si dát svou čtvrteční pizzu, proti té jsou šachy... ále, darmo mluvit,“ mávl rukou.
,,Nezapomeň si požádat o trojitou dávku salámu, jako obyčejně,“ ušklíbl se Tom a rozestavil figurky na šachovnici. ,,Bílé, nebo černé?“
,,Černé,“ poručil si Turek a počkal na Kranichův první tah. ,,Mhm, to jsi udělal chybu,“ zamumlal si pod vousy a posunul dopředu jednoho ze svých pěšáků.

Než si Tom stačil rozmyslet další postup, ozval se od schodiště vzrušený hovor: muži vzhlédli a civěli na zvláštní návštěvu.
Napochodoval k nim Hartmutt, který pod paží vlekl dívku s vlasy temné mědi: byla štíhlá, vysoká a přece svému zrzavému společníkovi sahala jen po bradu.
,,Hartmutte!“ pootevřel Semir překvapením ústa, ,,co tady děláš? Vždyť nemáme žádný případ, co by potřeboval kluky z technického!“
,,Zdravím vás,“ pronesl mladík udýchaně a postrčil děvče dopředu, ,,to je moje přítelkyně, Petra Allerlei... tohle jsou Semir Gerkhan a Tom Kranich, mí skoro kolegové... Ehm,“ odkašlal si, ,,pánové, my asi máme problém...“
,,Těší mě,“ naznačila tmavovláska úklonu a rozpačitě se usmála: ,,chtěla jsem mu tuhle návštěvu vymluvit, ale nedal si říci, takže se dopředu omlouvám, protože..“
,,Nás taky těší,“ skočil jí poněkud nezdvořile do řeči Tom, ,,ale co je to za problém?“
,,Myslím si, že se nás někdo pokusil zabít,“ zaryl Hartmutt zrak do země. ,,Vím, že to zní jako naprostá blbost, ale...“
,,Vůbec ne,“ opravil ho Turek kysele a vstal, protože mu začalo být nepříjemné, že v sedě sahá příchozímu páru jen do pasu. ,,Co se teda stalo?“
,,Niels je paranoidní,“ zamračila se Petra a šlehla po zrzkovi káravým pohledem. ,,V noci mě vzbudil s tím, že v domě slyší nějaké kroky a nedal jinak, než se zamkneme do komory...“
,,Říkám ti, že tam někdo byl!“ vykřikl Hartmutt rozčíleně a praštil rukou do stolu tak prudce, až sebou Kranich trhl. ,,Dole chodil nějaký zloděj, nebo co!“
,,Klid, mládeži!“ umravňoval je Tom rychle. ,,Takže jste slyšeli nějaké divné zvuky a schovali jste se... co bylo dál? Co vás vede k domněnce, že se vás někdo pokusil zabít?“
,,Právě že nic, alespoň podle mě,“ odfrkla dívka. ,,Zavřeli jsme se v té komoře a byli pěkně zticha... pak už se ale nic neozvalo! Takže jsem chtěla zpátky do ložnice, jenže nastala menší potíž...“
,,Tím chce říci, že během těch pěti minut dokázala zašantročit klíč,“ zašklebil se Hartmutt, zatímco tvář jeho přítelkyně zabarvil ruměnec. ,,A není tam lampa, jen střešní okénko, kterým dopadá denní světlo, tudíž jsme museli čekat na ráno...“
,,...Přitom jsme usnuli a... zaspali,“ přiznala Allerlei se sklopenýma očima. ,,Probudili jsme se tak před pětačtyřiceti minutami, našli v tom nepořádku klíč, odemkli, vyšli ven, sešli dolů a tam...“
Hartmutt nevěřícně potřásl hlavou: ,,všechno bylo od benzínu... rozumíte tomu? Někdo přišel a celou kuchyň nám polil benzínem! Já to nechápu!“
,,Ale já ano!“ odsekla mu temperamentní jmenovkyně sekretářky dálniční policie. ,,Prostě jsi se zase vrtal v těch svých motorech a dovlekl jsi tu smrdící čmajdu na botách i do domu!“
,,Peťo, to je přece hloupost,“ bránil se zrzek, ,,vždyť tam byly hotové kalužiny, tudíž to někdo musel udělat záměrně...“

,,A dost!“ zarazil je Tom. ,,Přestaňte se hádat!“
,,Tak ať není paranoidní!“
,,Ty by sis si zase měla dávat bacha na klíče, protože...“
,,Ta Hartmuttova ,paranoia‘, slečno Allerlei,“ řekl Semir tiše, ,,a to, že vy jste zašantrošila ten klíč, vám oběma zachránilo život!“
Niels se užuž chystal vybalit na svou šokovaně zírající přítelkyni vítězný výraz, ale místo toho strašlivě zbledl, jak si uvědomil plný dosah Turkových slov: ,,cože?!“
,,Ano,“ souhlasil se svým kolegou Tom, ,,přesně tak: ten, co vám vešel do domu, měl skutečně v úmyslu zabíjet... Měli jste štěstí, že vás tam nenašel a myslel si, jste pryč! Kdyby ho Hartmutt neslyšel a nezdekoval vás oba do bezpečí, což slečna Allerlei ještě umocnila tím, že vás nadlouho zamkla, dost možná bychom teď jeli vyšetřovat záhadný požár rodinného domku, při kterém uhořeli dva mladí lidé...“
,,Ale... proboha... proč?“ vyjekla Petra a chytila zrzka za ruku: ten, sám vyděšený, dívku pevně sevřel v náručí. ,,My jsme přece nikomu nic neudělali!“
,,To je na delší vyprávění...“ povzdechl si Turek. ,,Ale nebojte se, už jste v bezpečí! Radši to pak řekneme šéfové, ale ona teď musí chvilku spát, aby si odpočinula: vy zatím rozhodně zůstaňte tady, jo? Hartmutte, možná to tady trošku znáš, ale Hotte vám pak ukáže kuchyňku, kde si můžete dát něco k snědku...“

Drobný komisař vykročil od stolu, aby mladému páru ukázal, kterým směrem najdou automat na kapučíno, když mu někdo silně vrazil do zad: Semir zavrávoral a prudce se otočil.
Zíral do tváře hubeného, ale sympatického chlapce s nezdravě bledým obličejem a kšticí slámově žlutých vlasů, které mu nad spánkem vyčuhovaly zpod jasně rudé kšiltovky s logem Hotteho oblíbené pizzérie: ,,jejda, promiňte!“ omlouval se mladík a rukama nervózně žmoulal dolní lem dlouhého trika stejné barvy a loga jako měla čepice. ,,Dneska do všech vrážím... jste v pořádku?“
,,Jasně,“ usmál se Semir. ,,Neberte si to tak, někdy se stane... vy jste tady nový? Pokud vím, ve čtvrtek nosila Hottemu pizzu ta vysoká blondýna...“
,,Čeká rodinu, tak jsem tady já... A máte pravdu, dneska poprvé,“ zazubil se mladík a s pozdravem se odporoučel z místnosti.
,,No, blondýnka byla rozhodně hezčí,“ dovolil si Tom i v depresivní náladě trošku pobavení. ,,Bohužel do mě nikdy nevrazila...“
,,To máš fuk,“ mávl rukou Semir a obrátil se k Hertzbergerovi, který se chystal pustit do voňavé italské speciality: ,,Hotte, vezmi Hartmutta a jeho přítelkyni, trošku je proveď po služebně a hlavně jim řekni, jaká je tady situace!“
,,Ale já tady mám jídlo, vystydne mi!“ bránil se kulatý policista. ,,Dneska jsem si dal extra-extra porci salámu, to jim to nemůžete ukázat vy?“
,,Hotte, Spravedlivý se je pokusil zabít, takže jim někdo musí říci, o co tady jde! My se Semirem musíme zavolat kriminálce, aby to vyšetřila,“ zamračil se Tom, ,,tak se jim pár minut věnuj a pizzu si pak prostě dáš do mikrovlnky!“
,,Už zase Spravedlivý?“ zaúpěl jejich baculatý kolega a rázem se poslušně zvedl. ,,To snad ne... tak pojďte vy dva,“ vyzvedl si stále ještě zmatený pár, ,,vysvětlím vám to...“

Když trojice zmizela v kuchyňce, zvedl Turek telefon: ,,takže jak to nahlásit, Tome? Mám hned upozornit na tu spojitost se Sussanou a ostatníma?“
,,Určitě, Semire, vždyť to přece nemůžeš... JEDEŠ!“
,,Co prosím?“ zvedl Gerkhan obočí a udiveně na svého přítele zíral.
,,Ale ty ne... to ten čokl,“ zabručel Tom a rozběhl se k Horstově stolu, kde si na dílku salámové pizzy hlasitě pochutnávalo štěně dogy: Johannes kňučel dole a pokoušel se na vítané zpestření jídelníčku dosáhnout. ,,Necháš to?! Támhle máš granule, potvoro jedna...“
,,Má pizza!“ rozkřičel se v opačném koutě rozlehlé místnosti Hotte a v mžiku byl, jakoby ho jeho váha v bleskovém přesunu nemohla omezit, u svého pracovního místa: ,,ty... ty... pse! To byl můj oběd!“ láteřil a pokusil se štěně odehnat.
Mladá doga jen tence kníkla bolestí a zkroutila se na desku stolu, kde se otřásala v křečích.
,,Proboha, co tomu pejskovi děláte?“ ozvala se stísněně Petra Allerlei, která to celé pozorovala z Hartmuttova náručí, ,,vždyť je to jen pitomé jídlo, kvůli tomu ho ještě nemusíte tak trápit!“
,,Počkat!“ vyjekl Semir a popadl štěně do náručí, ,,vždyť je ten pes mrtvý!“
Tom vzal zvířecí hlavu do dlaní a sklonil se k ní: ,,podívej na tu pěnu u tlamy... to je kyanid, nebo něco podobně rychlého... ale podle těch hořkých mandlí... jasný kyanid!“
,,Co to znamená?!“ vyděsil se Hotte. ,,Vždyť přece... to bylo...“
,,Pokusili se tě zabít!“ zaječel Kranich vztekle, ,,tu pizzu jsi měl jíst ty! Kdyby to ten pes nesnědl, tak bys tady ležel s pěnou u úst stejně jako teď on!“
Semir položil mrtvolku na stůl a rozrušeně přítelem zatřásl: ,,Tome! Ten poslíček, co pizzu přinesl, tady byl jen před dvěmi minutami! Když si pospíšíme, ještě ho dostaneme!“
,,Máš recht,“ vyskočil modrooký komisař a hnal se za drobným kolegou k východu: u dveří se krátce otočil: ,,Hotte, k tomu jídlu se nikdo nesmí ani přiblížit, tak na to dej pozor! Vzbuď šéfovou a řekni jí, že jdeme po Spravedlivém!“
Než mu to šokovaný Hertzberger a zírající služebna stačila odkývat, byli oba policisté pryč.


Arrow


Semir otočil klíčkem v zapalování a rozjel se dřív, než vůbec Tom stačil zavřít dveře: oba si automaticky zapnuli pásy a zapátrali po rudé Felicii, kterou používali poslíčci oné firmy pro rozvoz pizz.
,,Kam mohl jet?“ zabručel Turek a zamračil se. ,,Nevidíš ho?“
,,Ne,“ odsekl Kranich a ukázal na druhý, pravý výjezd z parkoviště, ,,ale myslím, že jel na opačnou stranu, než je Kolín, aby nám unikl... Můj šestý smysl mi říká, že bychom měli zabočit tam!“
Gerkhan okamžitě vyrazil doleva, směrem k centru velkoměsta: ,,sorry,“ ušklíbl se na zaskočeného přítele, ,,ale mně policejní instinkty taky něco našeptávají!“
Tom to nechal bez komentáře, jen vytáhl pistoli, položil si ji do klína a napjatě zíral z okna, jak se snažil zahlédnout blonďákův vůz. ,,Je hustý provoz,“ povzdech si, ,,nemáme zrovna velkou šanci...“
,,Ne?“ vykřikl Semir triumfálně a bravurní myškou se prosmýkl mezi zuřivě troubícím kamionem a dálkovým autobusem, ,,támhle je!“
,,Pěkně...“ usmál se Tom ošklivě, odjistil zbraň a rozepnul pásy. ,,Teď si ho vychutnáme, hajzla...“
Rudá škodovka stála v řadě aut, která pomalým popojížděním blokovala zacpaný pravý pruh: stříbrné BMW se nijak nerozpakovalo vzít to po trávě a zastavit smykem hned vedle služební Felicie.
Oba muži vyběhli ze svého vozu a vrhli se do akce: Tom otevřel dveře a zamířil dovnitř pistolí, Semir nepřipoutaného mladíka popadl za vlasy, vytáhl ho ven a mrštil jím na kapotu jeho vlastního auta – celé to bylo dílem tří vteřin.
,,Auuuuu!“ vykřikl blonďák a zazmítal se ve snaze vykroutit se z Turkova sevření: ten ho však přitlačil k autu a ruce mu za zády spoutal želízky. ,,Co to děláte? Pomoooooc!“
,,Já ti dám pomoc, ty zrůdo!“ zasyčel Tom a praštil chlapcovou hlavou o kapotu takovou silou, že mu málem přerazil nos. ,,Cos nám to udělal?! Co to s námi hraješ za hru?! Mluv!“
Mladík jen cosi chroptivě zamumlal a vyplivl krvavou slinu.

Semir zatím zuřivě mával služebním průkazem na ty z řidičů, kteří ukázkovou ,,policejní brutalitu“ nechtěli nechat bez odezvy a tak chvatně opouštěli své vozy ve snaze chlapci pomoci: ,,Rozejděte se, tady není nic k vidění! Policejní akce!“
Tom blonďákem silně zacloumal, obrátil ho rozbitým obličejem nahoru a naklonil se těsně k němu: ,,Tohle nám zaplatíš, slyšíš?“ zasyčel. ,,Proč jsi zabil Sussanu, Dana a Sáru?! Proč? Běž a pověz o těch svých ,spravedlivých‘ důvodech Frankově mámě, co už dva dny sedí v nemocnici a umírá hrůzou, že přijde o jediného syna! Tak proč jsi to udělal?“
,,Vůbec nevím, o čem mluvíte,“ vzlykl muž a rozhlédl se, jakoby prosil o pomoc. ,,Vy jste asi úplně šílený...“
,,Tak ptáček nám nezazpívá,“ rozčílil se Kranich doběla, přitiskl muži k hlavě pistoli a donutil ho zvednout z kapoty. ,,Snad budeš hovornější na služebně, hajzle jeden...“
Turek také tasil zbraň a rychle otevřel dveře svého BMW: modrooký komisař narval zmateného mladíka na zadní sedadlo a znovu na něj zamířil: ,,nehýbej se, nebo budeš mít problémy...“
,,Ale já nic neudělal!“
,,To si povíme jinde,“ zavrčel Semir, nastartoval a pěkně v protisměru, využívaje odstavného pruhu úplně napravo, vyrazil ke služebně dálniční policie.

*

,,Jo, je to on,“ kývl Tom na ostatní policisty, kteří užasle sledovali své dva kolegy, kteří mezi sebou táhli vzpínající se postavu zkrveného mladíka. ,,Mlíčňák? Zabil tři z nás a málem i Franka, takže bych o něm tohle nemluvil!“
Kranich za doprovodu Millera a Dietera zatáhl křičícího muže do výslechové místnosti, zatímco Semir zamířil k místu, u něhož seděl jako křída bílý Hertzberger: ,,Máme ho, Hotte,“ položil příteli ruku na rameno. ,,Teď jen musíme přijít na to, proč to udělal...“
Baculatý policista však jen bez hnutí zarýval pohled do kovové desky stolu.
,,Je v šoku,“ vzdychla Petra, která se spolu s Hartmuttem o muže starala. ,,Sedí takhle od chvíle, kdy jste zmizeli...“
,,Neřekl ani slovo,“ pokrčil rameny Niels a věnoval tlouštíkovi soucitný pohled. ,,Nedivím se mu, kdyby si dal jediné sousto té pizzy...“
,,Mohl jsem být mrtvý...“ zasténal Hotte náhle, až sebou všichni trhli. ,,Kdyby to ten pes nesnědl, tak mě teď právě odvážejí a pitv...“
,,Klid...“ tišil ho Semir. ,,Bude to ok, už jsme ho dostali, nikomu neublíží...“ krátce se obrátil a vrhl nervózní zrak na zavřené dveře výslechové místnosti. ,,Já bych tam u toho měl být, Hotte... ale neboj se, Hartmutt a slečna Allerlei se o tebe postarají, že ano?“
,,Jistě,“ souhlasili oba unisono a postavili před muže šálek kávy s talířkem sladkých vdolků. ,,Postaráme...“

Semir jim děkovně pokynul a prodral se řadami kolegů, kteří stáli nalepeni na z této strany poloprůhlednou stěnu výslechové místnosti, kde probíhalo vyšetřování případu: zastavil se až přede dveřmi.
Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl, jakoby v duchu s něčím bojoval: polkl, prsty třesoucí se pravačky sevřel kliku, otevřel a vešel dovnitř.
Pokoj byl větší, než by se zvenku zdálo: v prostoru však byl umístěn jediný stůl a tři židle, žádný jiný nábytek se tam neobjevil.
Turek obešel mlčící Engellhardtovou, která si nervózně okusovala článek palce na zatnuté pěsti, aniž by do začínajícího výslechu jakkoliv zasáhla: tiše odtáhl jednu z židlí a usedl naproti silným žlutým světlem ozářenému mladíkovi.
Tom na jeho příchod vůbec nereagoval: zabodával se muži pohledem do tváře a kladl dotazy ze série, která obvykle celý výslech začínala: ,,a jak dlouho že tam pracujete, pane Blome?“
,,Měsíc.“
,,Kdo vás na to místo doporučil?“
,,Ne kdo mě, ale kdo mi: máma mi v novinách našla, že hledají pomocníka...“
,,Aha,“ zaútočil Semir, který se ujal role ,,zlého poldy“. ,,A vám se to teď náramně hodilo, že?! Ten pitomý měsíc vám stačil na to, abyste si zjistil, že si pan Hertzberger dává každý čtvrtek tu samou pizzu a chtěl jste mu ji trošku ochutit hořkými mandlemi, co?!“
,,To je hloupost,“ vzlykl mladík, popotáhl a otřel si nepříliš čistým kapesníkem krev z nosu. ,,Vždyť toho pána vůbec neznám... proč bych ho měl zabít?!“
,,To právě chceme vědět! Zabil jste tři naše dobré policisty a jednoho vážně zranil: my chceme vědět, co vás k tomu, sakra, vedlo!!!“

,,Klid,“ řekl Tom přívětivě, naklonil se a chytil spoutaného muže za třesoucí se ramena. ,,Kolega to trošku přehání: jen nám povězte, co vám udělali, že si zasloužili zemřít, třeba to půjde pochopit...“
,,Vy jste vážně blázni!!!“ rozječel se muž a vyděšeně těkal pohledem z jedné mužské tváře na druhou. ,,Ty lidi neznám, toho vašeho Hecberga taky ne, tak co po mně chcete?! Vůbec nevím, o co tady jde...“
,,Tak poslouchejte,“ zasyčel Semir, oběma rukama se opřel o stůl a nahrbil se. ,,V té salámové pizze, co jste dal našemu kolegovi, byl kyanid: jen náhoda způsobila, že nezemřel... a vy nám chcete tvrdit, že o ničem nevíte? To takové lahůdky děláte v té vaší pizzérii běžně?!“
Blom vytřeštil oči: ,,ky...kyanid?! To nemůže být pravda, to... to by musela být chyba někde u výrobce surovin nebo...“ zalapal po dechu. ,,To on!!!“
,,Kdo?“
,,Ten chlap, co do mě vrazil před touhle budovou, když jsem šel doručit pizzu... napálil to do mě tak, že jsem měl pocit, že jsem nedal na přejezdu přednost osobáku!“
,,A co z toho jako plyne?“ otázal se Semir znechuceně. ,,To jste mu tu pizzu jako předal a řekl, ať si do ní nasype co chce, že ji pak stejně dodáte?!“
,,Ne!“ vykřikl blonďák, vyskočil ze židle a udělal pár kroků k Tomovi, který ho zase hezky usadil. ,,To není pravda! On mi vyrazil tu pizzu z ruky... pak mi ji podával, hrozně se omlouval a ještě si oddechl, že se neprotrhla ta krabice...“
,,Pěkná pohád..“ Semirův úšklebek zmizel a muž se obrátil ke svému příteli: ,,Tome, on mi o té srážce říkal, už když jsme se potkali tady na služebně... co když má pravdu?“
,,Jak vypadal ten chlap?“ naléhal Tom a přisunul se se židlí blíže. ,,Co měl na sobě?“
,,Uf...“ zamyslel se mladík a nervózně luskal prsty, jak se snažil sám sebe povzbudit... ,,no, měl myslím černé džíny a košili... mohlo mu být okolo čtyřiceti, ale já mám mizerný odhad na věk, takže...“
,,Nevadí, pokračujte,“ pobídl ho Turek a přesvědčil se, zda na stole postavený diktafon funguje a nahrává záznam výslechu tak, jak má.
,,Měl trochu větší nos... ale jestli i vousy..? Já nevím,“ zaúpěl Blom a dotkl se čelem hrany stolu. ,,Nemůžu za to, z čeho mě obviňujete,“ vzlykl. ,,Já jen rozvážím pizzu, a...“
,,No jasně, pizza!“ vzpomněl si Tom, ,,někdo by měl donést tu...“
,,Krabici, pane Kranichu?“ podala mu příslušný předmět šéfová, která se stihla během posledních vteřin nepozorovaně vytratit i vejít zpět. ,,Já už to zkoušela, jen ji otevřete a podívejte se proti světlu...“

Oba policisté tak učinili a spatřili na víku z tenkého, ale pevného papíru, droboučký žlutý bod.
,,Takže to udělal injekční stříkačkou,“ zamumlal Turek a přejel po dírce prstem, aby hned vyskočil a pořádně si v umyvadle v koutě namydlil ruce. ,,Nesahejte na to, byl tam ten jed,“ upozornil je a zahodil papírový ručník do koše.
,,Takže mi konečně věříte?“ vzhlédl blonďák a v obličeji se mu odrážela naděje.
,,Rozhodně to teď pro vás vypadá lépe, pane Blome,“ mírnil jeho nadšení Tom. ,,Myslím, že kdybyste chtěl Hotteho, totiž komisaře Hertzbergera otrávit vy, dal byste jed už přímo do těsta, nebo se alespoň pojistil tím, že by tam těch vpichů bylo více. Ale stále jste podezřelý a já musím požadovat, aby na vás byla uvale...“
V tu chvíli se rozletěly dveře, ve kterých se objevila Dieterova hlava: ,,Kluci, tohle je nanic,“ řekl sklesle. ,,Pan Blom má stoprocentní alibi...jeho zaměstnavatel potvrdil, že v době Loutesovy vraždy a útoku na Franka pracoval...“
,,Tak, to bychom měli,“ zvedl Semir obočí a vstal. ,,Pane, děkujeme za vaši spolupráci, támhle jsou dveře...“
Muž na něj nasupeně zíral: ,,zaprvé, mám pořád pouta. Zadruhé, ještě nikdo se mi neomluvil za to příšerné zacházení! A zatřetí...“
,,Omlouváme se za všechno... a kdybyste byl tak laskav a ještě kolegovi podrobněji popsal toho muže zvenku...“ zamumlal Tom a společně s Annou a tureckým přítelem místnost kvapně opustili, nechávaje starost o vyslýchaného trpělivému Bonrathovi.

,,No, pánové,“ zamračila se Engellhardtová, ,,tohle se vám tedy povedlo: nic nového, jen naprosto zbytečný zmatek na dálnici a ještě navíc pravděpodobná žaloba na krku... Nemluvím o tom, že jestli se o tomhle ten chlápek zmíní v hospodě, máme tady i obvinění z policejní brutality a...“
,,Jenže nám dal popis toho chlapa,“ skočil jí neslušně do řeči Semir. ,,Takže alespoň něco máme!“
,,Ale to je málo...“ vzdychla a sedla si. ,,Otázka zůstává: kdo by to mohl mít na svědomí?“
,,Někdo, kdo nás dokonale zná,“ zavrčel Tom. ,,Někdo kdo ví, že by Sussana, když to jednou slíbila, nikdy neprozradila místo tajného setkání, někdo kdo si byl jistý, že ji Frank zbrkle pojede pomstít... A taky musel znát naše zvyky: co ta Hotteho pravidelná pizza? Jak by mohl vědět, i kdyby nás odposlouchával, že třeba nedá někomu kousnout? Že je v jídle Horst hamoun, to víme jen my!“
,,Takže je to někdo z našeho okolí?“ zašeptal Turek a mimoděk se rozhlédl, ,,nebo někdo, kdo si na tom, co dělá, dává setsakra záležet...“
,,S tím odposlechem to nebyl špatný nápad,“ zavrčel Dieter a ukázal jim drobnou kovovou věcičku na své dlani. ,,Štěnice! Tahle byla pod Hotteho stolem... a nedivil bych se, kdyby jich tu bylo po stanici víc!“
,,No, tak to zírám...“ vydechl Tom. ,,Pojďme se na to podívat...“

,,Konec...“ vydechl Kranich a položil odposlouchávací zařízení na desku stolu, za kterým ještě stále, byť v lepší náladě, seděla trojice Hotte-Allerlei-Hartmutt. ,,Tohle je pátá, víc jich tady už snad není!“
,,Řekl bych, že je to všechno,“ pomohl mu turecký parťák na nohy. ,,A co teď?“
,,Teď si dáme Deli, ty chytráku,“ ušklíbl se modrooký komisař a oprašoval si zašpiněná kolena. ,,Jdu si udělal kávu, nechceš taky?“
,,Jasně,“ usmál se Semir unaveně. ,,Díky, to fakt bodne, jsem pekelně unavený...“
,,Jakou ti mám udělat? Ach, že se ptám, Turka, že?“ zažertoval Tom a vykročil ke kuchyňce, která skrývala největší poklad kolínské dálniční policie: starý, dosluhující kávovar. ,,Sladíš?“
,,Tři kostky,“ vyrazil mu dech drobný policista, v jehož kapse se rozječel mobil. ,, A díky!“
Kranich pobaveně zakroutil hlavou, odvrátil zrak od telefonujícího muže a zmizel v kuchyňce.
Vyndal ze skříně svůj červený a Semirův oblíbený modrý hrneček, počkal, dokud místnůstku neprovonělo nádherné aroma arabské kávy, pak tmavý nápoj nalil do obou pohárků a do každého přidal navrch ještě polévkovou lžíci smetany.
S bolestným šklebením upil ze svého příliš vysoko naplněného hrnku, aby horkou tekutinu po cestě nerozlil a vydal se zpět do hlavní místnosti služebny, dávaje pozor na každý svůj krok: položil kávu na první stolek, na který narazil a rozhlédl se po příteli, aby ho zavolal.
Polkl.
Průchozím prostorem korzovali lidé: tu někdo letěl s faxem, tady někdo ještě jednou ověřoval Blomovo alibi, kdosi křičel, aby začali kontrolovat obličejovou databázi zločinců a snažili se najít útočníka podle blonďákova popisu, tady šel pár policistů z oběda, Dieter utíkal do šéfčiny kanceláře s novou štěnicí, Hartmutt chvatně nesl Hottemu sklenici vody, Petra Allerlei se snažila utišit štěkajícího Johannese.
A uprostřed toho víru stál, strnule, bez jakéhokoliv pohybu, Semir Gerkhan: zíral kamsi před sebe a v ruce volně spuštěné po boku svíral svůj mobilní telefon.
Tom se třemi kroky ocitl u něj a chytil ho za obě ramena: ,,co je? Semire, co se zase děje? Tak mluv, proboha!“
Turecký komisař se zhluboka nadechl a zavřel oči: ,,právě... právě mi volali z Kanady...“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


,,To nemůže být...“ Kranich přítele pustil a s vytřeštěnýma očima ustoupil o pár kroků zpět. ,,Jsou přece tak daleko, to by nebylo možné! On přece... Spravedlivý je dostal? Richtera a Andreu?!“
,,Ne,“ zavrtěl Semir hlavou, aniž pozbyl výraz strnulosti. ,,Ona... ona je těhotná, Tome... čeká s Janem dítě, je ve třetím měsíci...“
Modrooký komisař cítil, jak z něj padá napětí: uvědomil si, že je zpocený, jakoby běžel maratón: ,,ale blázínku,“ vydechl ulehčeně, ,,to je přece dobrá zpráva... první dobrá zpráva za celý ten čas od Sussaniny smrti!“
K Tomově překvapení se však jeho turecký parťák zhroutil na židli a hlavu složil do dlaní: ,,co je ti, Semire?“ zeptal se muž zneklidněně a klekl si na zem vedle sedátka. ,,Vždyť jste se přece rozešli, neklapalo vám to: myslel jsem, že to máš za uzavřenou kapitolu!“
,,To mám,“ ozval se Turek ochraptěle, aniž se na kolegu podíval.
,,Tak co se děje? Přece jste zůstali přátelé, takže...“
,,No právě!“ vyjekl drobný policista a ztěžka se nadechl. ,,Zůstali jsme přece přátelé.... tak proč z té zprávy nemám radost, Tome? Ona je šťastná... měl bych jí to přát, jenže,“ pokračoval zoufale, ,,já to nedokážu... neumím se z toho radovat! Víš, jaká byla první věc, co mě napadla, když mi to řekla? Proč oni dva! Čím si zasloužili, že jsou tak spokojení?!“
,,Takhle se na to nemůžeš dívat, pak by...“
,,Jenže já to myslím vážně!“ rozkřikl se Turek a rozhodil rukama. ,,Proč oni? Prý ,Semi, čekáme děťátko,‘“ zapitvořil se. ,,Jak je možné, že mi tahle slova nikdy neřekne Kateřina?! Co jsem komu udělal, že mi je nikdy nebude moci říct? Panebože,“ skryl tvář opět do dlaní, ,,připadám si jako ta největší zrůda na světě...“
,,Semire,“ vydechl Kranich a soucitně na něj pohlédl. ,,Sám víš, že to nemyslíš vážně, tohle jsou jen... emoce.“
,,Jenže proč se z toho nedokážu radovat, Tome?“ zasténal turecký policista nešťastně. ,,Mám je přece rád, oba dva... štěstí přátel má být i naším... ale já necítím nic, jen vztek... je to tak nespravedlivé...!“
,,To se zlepší, slibuji.. přestane to bolet,“ těšil ho modrooký komisař a radši mu podal modrý hrneček plný stydnoucí kávy. ,,Dej si, je pravá arabská,“ pronesl bezradně, aniž věděl, jak by mohlo jeho počínání pomoci.
,,Ne, děkuji,“ řekl Semir bezvýrazně. Vstal. ,,Já... jdu něco zakousnout,“ utrousil a než se jeho přítel stačil nadát, zmizel mu v kuchyňce.
Tom pokýval hlavou a také se narovnal: jít za Turkem ho ani v nejmenším nenapadlo, věděl, že chce mít chvilku pro sebe, aby zprávu strávil. Sám pro sebe se však v duchu usmál: takže Andrea s Richterem budou mít škvrně...
Kdo ví, třeba je to nějaké znamení... bod obratu k lepšímu.

,,Au...“
Šepotavý nářek.
Bleskově se obrátil a rozběhl ke dveřím, kde se o futra, s vytřeštěnýma očima plnýma slz a šokem pootevřenými ústy, ze kterých plynulo tiché bolestné sténání, opírala sekretářka Petra.
,,Peťo!“ vyjekl Kranich a za rameno ji vedl k nejbližšímu křeslu. ,,Co je ti?“
,,Proboha!“ přidal se k němu Dieter a ukázal na dívčinu ruku: pravačku měla zkroucenou v nepřirozeném úhlu a potrhaným rukávem světle zeleného trička prosakovala krev. ,,To je otevřená zlomenina,“ pronesl, jakmile látku vyhrnul nad loket: odvrátil zrak a taktak že v sobě udržel snídani, z rány vyčnívající kost totiž nevyhlížela zrovna esteticky.
Hotte se ujal zavolání sanitky, zatímco se ostatní shlukli u vzlykající sekretářky, která jim však doteď nevěnovala nejmenší pozornost.
,,Petro,“ naklonila se k ní šéfová a jemně ji pohladila po tváři. ,,Copak se vám stalo, děvče?“
,,Já,“ vydechla dívka, jakoby procitla ze sna a všechny je přejela podivně zamlženým pohledem, ,,šla jsem do práce, paní Engellhardtová: za chvilku mi začíná odpolední...“
,,Ano, vím,“ kývla žena trpělivě. ,,A co se stalo?“
,,Vrazil do mě,“ vydechla Petra a otřásla se. ,,Teď, před služebnou... šla jsem po chodníku, ne po silnici, musíte mi věřit! A on na mě... najel...“
Zatímco ostatní zalapali po dechu, Anna nehnula ani brvou: ,,Ale kdo? Jaké měl auto, espézetku, jak vypadal, něco jste si snad zapamatovala, ne?“
,,Šla jsem po chodníku,“ zopakovala Petra hluše. ,,Vrazil do mě... stačila jsem mu uhnout tělem, ale rukou už ne... Kdybych byla jen o něco pomalejší, tak...“
,,Musíte nám říci, jak vypadal!“ vykřikla Engellhardtová naléhavě a jemně dívkou zatřásla. ,,Jste jediná, kdo ho alespoň částečně viděl a podle toho auta ho můžeme najít, chápete? Můžete to ukončit!“

Sekretářčin obličej se zkroutil pláčem: ,,já si to nepamatuji,“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. ,,Vidím jen, jak se na mě řítí... to auto bylo tmavé, ale jinak už nevím! Nemůžu říct nic jiného!“
,,Šéfová, ona je v šoku,“ klidnil Hotte svou nadřízenou, která se chytala položit dalších pár otázek. ,,Teď vám nic neřekne, dejte jí čas...“
,,Ale ten my nemáme, Hertzbergere,“ zavrčela, nicméně vstala a udělala pár kroků ke své kanceláři, přičemž k sobě gestem přivolala Toma. ,,Bonrathe, dejte Petře něco na pití, držte ji v teple, než přijede sanitka, jasné?“ zadala instrukce a dál se věnovala už jen svému modrookému podřízenému. ,,Co na to říkáte?“
,,Spravedlivý, to je bez diskuse,“ pronesl Tom zachmuřeně. ,,Jinak by to byla moc velká náhoda...“
,, Souhlasím,“ vzdychla. ,,Musíme počkat, až se vrátí z nemocnice, snad nám pak řekne víc... s jejím svědectvím to snad už kriminálka vyřeší, nebo to alespoň pohne vedením, aby nám dali tu ochranku.“
,,Zatím musíme čekat, šéfová... ledaže... bychom rozjeli pátrání na vlastní pěst?“
,,To ať vás ani nenapadne,“ zasykla a zavrtěla hlavou tak prudce, až se jí do stran rozlétly přísně sčesané tmavé vlasy. ,,Chcete se nechat zabít? On na tohle spoléhá!“

,,Dobrá, dobrá...“ vzdal se Tom a pokusil se přeladit na jinou strunu: věděl, že se tahle záležitost týká spíše jeho tureckého přítele, který dosud dlel v kuchyni, ale doufal, že tím svou nadřízenou přivede na jiné myšlenky a zvedne jí náladu: ,,Tak něco z druhé kapsy, šéfová: před chvílí volala Andrea, čekají s Richterem potomka...“
,,Neříkejte,“ ženinu tvář prozářil úsměv upřímné radosti. ,,To je naprosto vynikající, tak se přece jen dočkala! Vždycky jsem si myslela, že je mateřský typ,“ zamumlala potěšeně. ,,Alespoň nějaká dobrá zpráva... ale...,“ zachmuřila se, jak ji přijal Semir?“
Kranich jen pokrčil rameny: bylo to dostatečně vypovídající.
Bolestně zasykla: ,,ale ne... To kvůli Persephone, že?“

Kývl. Teď litoval, že se o šťastné kanadské dvojce zmínil: nechtělo se mu znova probírat toco mu před pár minutami řekl turecký policista.
,,Dneska jsem si poprvé myslela, že se z toho začal dostávat,“ zašeptala Anna Engellhardtová. ,,Když vešel dál, aby se zúčastnil vyšetřování toho Bloma, napadlo mě, že je na tom lépe..“
Oba se jako na povel obrátili směrem ke tmavým dveřím výslechové místnosti.
,,Já jsem doufal v to samé,“ přiznal Tom. ,,Říkal jsem si, že je to krok dopředu, když vkročil dovnitř, potom, čeho tam byl svědkem...“


Hned u stolu stáli tři: silnýma rukama jištěné samopaly se jim houpaly zavěšené na krku, po bradu stažené masky jim zaručovaly naprostou anonymitu a jejich hřmotné postavy od začátku vzbuzovaly respekt.
Byli to profíci, kolegové: dobře to věděl, ale stejně ho znervózňovali.
Konečně vrzly dveře a oni vstoupili, v doprovodu dalších čtyř po zuby ozbrojených strážců, dovnitř. Usedli ke stolu.
Polkl.
Silné žlutavé světlo jim dopadalo přímo na chladné tváře: mhouřili před ním slzící oči, ale to byla jediná známka života, kterou vykazovali.
Počkal, dokud je stráž nepřipoutala želízky ke kovovým opěradlům křesel, pak teprve sáhl po diktafonu, zapnul ho a aktivoval nahrávání: ,,Je dvacátého osmého května roku dva tisíce pět, šestnáct hodin třicet tři minut: hovoří vrchní komisař Kranich. Dle plánu má proběhnout výslech Václava Strnada a Pavla Malého, na které byla z důvodu podezření na spáchání obzvláště společensky závažné trestné činnosti uvalena soudní vazba. Prosím oba muže, aby potvrdili svou přítomnost,“ řekl co nejklidněji a vyzval je, aby mluvili.
,,Václav Strnad přítomen,“ pronesl asi padesátiletý, prošedivělý muž bez jakéhokoli rozrušení.
,,Pavel Malý též,“ připojil se sympatický vysoký blonďák.
,,Dobrá,“ ucedil Tom a nakoukl do papírů, které mu ležely pod rukama na kovové stolní desce. ,,Jak vám již bylo řečeno...“

Vrznutí dveří a moment, kdy zvenku pronikl šum, co dal tušit, že celé osazenstvo služebny stojí nasáčkované u poloprůhledné stěny. Tiché krůčky: někdo opatrně, váhavě popošel z temné strany místnosti a zastavil se těsně na pomezí světla a stínu.
Ne... zasténal Tom v duchu. Říkal jsem, ať ho zastaví, ať mu v tom zabrání: tohle nesmí vidět... strašně mu to ublíží a ničemu tím nepomůže...
Odkašlal si: ať to bylo jak chce, on teď musí dělat svou práci. ,,Jak vám již bylo řečeno, jste obviněni z provedení zatím přesně neurčeného počtu vražd, přičemž jste za ně inkasovali finanční odměnu, dále pak z nedovoleného pobytu na území Německé spolkové republiky, krácení daní, nenahlášení trestného činu a krytí spolupachatele. Celý tenhle balík obvinění vám může vynést..“
,,Zapomněl si na znásilnění nezletilé a týrání svěřené osoby,“ ozvalo se za ním chroptivě. Do světla vstoupil jako křída bílý Semir Gerkhan.
,,Prosím tě, odejdi,“ roztřásl se Kranichovi hlas. ,,Je to naprosto zbytečné, stejně dostanou doživotí!“
,,Ale já to musím říci!“ rozkřikl se Turek a přistoupil ještě blíž. ,,Chci, aby věděli, že sedí i za to, co jí provedli!“
Tom s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se výrazy obou zabijáků mění z nehybných masek na grimasy čisté nenávisti.
,,Jak to, že je ten hajzl na svobodě?“ zasyčel Strnad a pokusil se vstát: nejbližší ozbrojenec ho však okamžitě srazil zpět do křesla. ,,Zabil nám dceru, tak co tady dělá?!“
,,To jsou vaše praktiky, co?“ zavřískal blonďák a vztekle kopl do kovové nohy stolu. ,,Ruka ruku myje! Ten ksindl nám zavraždil naši holku a teď se na nás ještě přijde vytahovat!“
,,Já?!“ kdyby Semira na poslední chvíli jeden ze strážných pevně nechytil, byl by snad schopný vyškrábat šedovlasému muži oči. ,,To vy jste ji každý den týrali a ubližovali jí! Vy jste jí nutili, aby pro vás dělala to, co...“ zlomil se mu hlas. ,,A aby pro vás zabíjela... je to jen vaše vina!“
,,Nikdy jsme Persephone nevyhrožovali,“ zasípal zlostí rudý Pavel Malý. ,,Dělala to dobrovolně... a myslím, že ráda!“
,,Lžeš!“ zazmítal se pláč potlačující Turek v ozbrojencově sevření, ,,pusťte mě k nim! Oni lžou!“

Tom vyskočil a pevně přítele chytil okolo ramen: ,,prosím vás, jen malá pauza, ano? Hned jsem zpátky!“ s tím Semira, který se naplno rozvzlykal a klesl hlavou na jeho hruď, protáhl celou místností i venku stojícím davem pohled odvracejících kolegů.
,,Co to děláš?“ vydechl a pevně zhrouceného přítele objal. ,,Proč si to musíš tak komplikovat?!“
,,Oni musí vědět, že sedí i za to, co jí provedli,“ popotáhl Turek a nechal se těsně přitisknout ke Kranichovu tělu. ,,Zničili Kateřině život, Tome... zničili nakonec i ji samotnou...“
,,Ššššš, Semire... Bude to v pořádku, máme je a budou pykat za to, co udělali... neboj se, odnesou to.“
,,Co jsem komu udělal, no řekni?“ vzlykl drobný policista zmučeně. ,,Proč mi ji museli vzít?“
,,Já nevím, ale...“
Turek zabořil tvář na jeho rameno.,,Ztratil jsem Andrého, Jana, Andreu, přišel jsem o svou rodinu... a teď i o Kateřinu... přišel jsem úplně o všechno! Copak tohle je nějaká spravedlnost?! Ptám se, proč mi musela umřít?!“
Tom zavřel oči a nechal přítele, který v jeho pevném objetí konečně nelezl jakous takous útěchu, aby se pomalu utišil a alespoň maličko vzpamatoval.
,,Já už nemůžu,“ zamumlal policista zoufale. ,,Vůbec nevím, co mám dělat... Jako by ze mě kus vytrhli a před mýma očima...“ zachvěl se.
,,Bude to dobré,“ řekl Tom. ,,Postarám se o to. Postarám se o tebe...“



,,Neměl tam chodit,“ vzdychla šéfová. ,,Tenkrát mě nenapadlo ho někam poslat, krucinál...“
,,Už se stalo,“ pokrčil rameny Kranich, který se vzpomínky na ty chvíle snažil dostat z hlavy už pěkných pár dní. ,,Jde o to, aby se cítil lépe teď.“
,,Hm,“ kývla šéfová, ,,s touhle situací to asi půjde dost těžko, Tome... a stejně,“ polkla a pohledem vyhledala dveře do kuchyňky, za kterými se skrýval její zaměstnanec. ,,Je mi ho hrozně líto... proč má ten kluk takovou smůlu, Tome?“obrátila se na modrookého komisaře.
,,Nechápu to, ale poslední dobou slýchám otázku ,proč‘ z více stran,“ řekl Kranich suše.
,,Smrt Andrého, rozvod, ty vztahy v jeho rodině, Geburn, teď Kateřina... co ještě zbývá? Najdou mu snad nějakou vážnou nemoc?“ ani se ho nepokoušela přimět k rozhovoru: otočila se a zmizela ve své kanceláři.

*

,,Vážení!“ obrátila se zase jednou k nastoupenému osazenstvu Dálniční policie Kolín Anna Engellhardtová. ,,Přes noc tady všichni zůstat nemůžeme a to i přesto, že nám hrozí nebezpečí. Protože chceme to riziko minimalizovat, rozhodli jsme, že se část z vás na dnešní noc nastěhuje do domů či bytů svých kolegů a bude se s nimi střídat na hlídce... Tak se snad dodatečně ochráníme... Frankovi a Petře jsem poslala před pokoj stráž. Takže... během dneška jsme to domlouvali, ale kdyby si někdo nebyl jistý, ke komu má jít, tak se najde tady na seznamu,“ zamávala bílým, hustě popsaným papírem. ,,Jestli budete mít problém, volejte mě na můj mobil, budu s Hartmuttem a slečnou Allerlei u Hertzbergera... a nebo se obraťte na Semira a Toma, kteří zůstanou v bytě pana Gerkhana. Zítra v deset sraz tady na služebně.
Nezapomeňte, že ten, co má hlídku, nesmí usnout! Hned teď si zkontrolujte zbraně, může na nich záviset váš život.
Žádné dotazy?
Tak, rozchod a dobrou noc!“


*****


Semir zívl a urovnal polštář: ,,jsi si jistý, že chceš první hlídku, Tome?“
,,Jasně.“
,,Dobrá, ale ne, že se pokusíš o rádoby šlechetný čin a necháš mě spát celou dobu!“
,,To by mě ani nenapadlo, brácho,“ usmál se Kranich, který sledoval, jak se Turek nervózně vrtí na pohovce, ke které předtím společnými silami přistavili lůžko, jenž v druhé půlce noci poslouží za postel Tomovi.
,,Dáme kapku vína?“ navrhl drobný policista nesměle. ,,Jen na chuť... jestli chceš, tak mám ve spíži Sylvánské zelené.“
,,To zní dobře,“ Kranich zmizel v kuchyni, aby se po chvilce vrátil s klasicky tvarovanou lahví. ,,Bylo tam jedno rozdělané, tak...“
,,Ne! To ne!“ Semir vystřelil a vytrhl mu vínu z rukou. ,,Tohle nesmíš...“
,,Nechápu,“ pokrčil rameny Tom, sedl si ke stolu a odjistil svou služební pistoli. ,,Pošleš mě pro víno a...“
,,Tuhle láhev donesla ten večer, kdy jsme se poprvé milovali,“ pronesl Semir zastřeným hlasem a obrátil sklenářovo dílko v rukách. ,,Je to... památka. Vezmi si jakékoliv jiné, ale...“
,,Rozumím,“ řekl modrooký komisař tiše a díval se, jak jeho přítel nese láhev zpět na její místo, opatrně, jakoby byla jeho břemenem ta nejsvatější relikvie. ,,Já ti moc dobře rozumím, Semi...“

Tahle noc bude dlouhá, pomyslel si při pohledu na zářící displej DVD přehrávače. Nemohl si ani číst, ani si nic psát, nebo se věnovat jakékoliv činnosti, kde byla potřeba třeba jen trošička světla: víno definitivně zavrhl a tak mu nezbylo než poslouchat Semirovo tiché oddechování.
Musel být hodně vyčerpaný, pomyslel si a přece jen zakoketoval s myšlenkou nechat přítele prospat až do ranních hodin. Jenže, to bych pak byl jako mrtvolka já... a pak, on bude stejně unavený, protože ho vyčerpává úplně něco jiného než nějaký shon, nebo akce.
Vzdychl.
Bůhví, co v práci přinese zítřek, pomyslel si pochmurně.
A jen Bůh ví, kolik jich zítra do práce vůbec dorazí...
Já se alespoň postarám, aby tam došel Sem...
Než stačil dokončit myšlenku, prořízl upjaté ticho v pokoji strašlivý výkřik...


Arrow


*****

Stříbrné BMW si spokojeně plavalo v proudu neobvykle klidného a plynulého ranního provozu: nejrychlejším pruhem svištělo přímo ke služebně Dálniční policie Kolín. Tom Kranich, netypicky uvelebený za volantem, si tak mohl dovolit věnovat krátký pohled svému kolegovi: poslušně připoutaný Semir se spánkem opíral o boční okénko a lehce dřímal. Modrooký komisař zalitoval, že ho za takových pět šest minut bude muset vzbudit: ač by příteli pár hodin pořádného spánku neskonale rád věnoval, jejich cílová stanice se rychle blížila. ,,A nakonec,“ pokrčil muž rameny, ,,můžeš si za to sám, tvrdohlavý Turku...“ zabručel a pokračoval ještě mrzutěji: ,,nepočítej s tím, že se tě zastanu, až tě šéfka sjede, že jsi jako mrtvola!“


,,Neeeeeeeeeeeeeeeee!“
Tom vyskočil z křesla, bleskově se přesunul ke zdi a zamával před sebou pistolí: ,,tady policie, vzdej se!“ zavřískl a na čtvrtý chvatný pokus se mu konečně podařilo najít vypínač, takže celou místnost prosvětlily na stropě umístěné bodovky. Komisař zamžikal a dlaní si před jasnou září zaclonil oči, tudíž se konečně mohl rozhlédnou a obeznámit se situací: tváří mu rázem prokmitl výraz úlevy, který však rychle nahradilo rozčílení ze zbytečné paniky.
Přešel ke zkroucené postavě ze sna sténajícího tureckého policisty a zatřásl jím: ,,pššššššššt,“ zasykl, ,,byla to jen noční můra, Semire... všechno je v pořádku, vzbuď se, no tak... vzbuď se, brácho!“
Mladý strážce zákona zaúpěl a opřel se o lokty, víčka přivřená, jak chránila zornice před ostrým světlem: ,,co... co se děje? Byl tady Spravedlivý?“ zalapal po dechu a setřel si z čela kapky potu.
,,Myslel jsem, že po tobě jde, ale jen se ti něco špatného zdálo a křičel jsi ze spaní,“ vysvětlil mu Tom trpělivě. ,, Řeknu ti, solidně jsi mě vyděsil...“
,,Promiň,“ zachraptěl Turek a posadil se, rozpačitě mačkajíc po hrudník vytaženou pokrývku. ,,To jsem nechtěl...“
Kranich se na něj povzbudivě usmál: ,,to nic, hlavní je, že to byl planý poplach, ne? A jen tak mimochodem,“ svraštil obočí, jak mu nynější scéna připomněla událost, ke které došlo před rokem a pár měsíci, ,,nebyla to zase noční můra, kde by tě pronásledoval Geburn, že ne? Myslel jsem, že jsi z tohohle definitivně venku!“
,,Z tohohle jo,“ zašeptal Semir a sklopil hlavu. ,,Jenže z jiných věcí nejsem venku ani zdaleka, Tome... a bůhví, jestli někdy budu... Já...“
,,Kateřina?“ zeptal se Kranich tiše.

,,Jo...“ zasípal a přejel si dlaní přes tvář. ,,Pořád ji vidím... ve snech, jako byl tenhle: umírá... křičí o pomoc a já nic nezmůžu: jen se... dívám, jak se svíjí na zemi a snaží se ke mně dostat, jako bych pro ni přece jen mohl něco udělat!“ Několikrát polkl a zhluboka se nadechl, než byl schopen pokračovat: ,,co když je to znamení, Tome? Třeba by Kateřinu zachránili, kdybych ji... kdybych ji...“
,,Ne, Semire, nezachránili by ji,“ řekl Tom pevně. ,,Nalij si už konečně čistého vína: umřela by tak jako tak... určitě ti byla vděčná, za to, cos pro ni udělal...!“
Turek pokýval hlavou: ,,snad to tak cítila,“ vzdychl a začal se hrabat ze zajetí pokrývky. ,,Snad věděla, že to bylo jen kvůli ní!“
,,Toho si byla vědoma zcela jistě,“ odsouhlasil to Kranich, který udiveně sledoval, jak jeho přítel vstává a míří ke stolu. ,,Co jako zamýšlíš, brácho?“
,,Nechci teď spát,“ pokrčil rameny mladý policista a usadil se v křesle, které sotva před třemi minutami tak chvatně opustil jeho kolega. ,,Ty sny se pak vracejí, víš? Lehni si, vezmu to za tebe, alespoň se trošku vzpamatuji...“
,,Ještě máš tři hodiny,“ zamračil se Tom. ,,Ráno budeš jako mrtvola!“
,,Neboj se... Klidně spi, já tě nad ránem vzbudím a taky si zdřímnu, to se nemusíš bát,“ hájil svůj plán Turek, který už k přítelově úlevě vypadal daleko klidněji: snad nechal zážitek s noční můrou za sebou.
,,Zní to rozumně,“ přiznal modrooký komisař a složil své tělo na jednoduché skládací lůžko, které neskutečně vrzalo při každém jeho pohybu. ,,Tak jo... o půl páté mě vzbuď, jasné? Ani o chvilku déle, vždyť si taky potřebuješ odpočinout!“
,,Jo, jo..“ slíbil Semir a převrátil svou služební zbraň v dlaních. ,,Klidně spi, já to tady pohlídám, neusnu, neboj!“
,,Vždyť já ti věřím,“ zívl Tom, přetáhl přes sebe deku a během pár minut již tvrdě spal.

Turek zhasnul, přesunul se ke stolu a chvilku jen tak tiše seděl... pak vstal, několikrát křížem krážem přešel obývákem, hezky od okna ke dveřím: marně, nic to nepomohlo – ty příšerné obrazy ze sna se mu stále vracely.
Kateřina Persephone Dvořáková...
Žila tu s ním jen pár sladkých dní a přece byt tak ochotně a samozřejmě vdechl její přítomnost, kterou teď zrcadlil v každém svém koutě, pokoji... v každé věci...
Někdy procházel všechny místnosti a očima se mazlil s předměty, kterých se dotýkala: s polštářem, po kterém se v noci plazili černí hádci jejích vlasů, s miskou, do které umně naaranžovala okrasné plody, s nožem na pečivo, aniž tušil, že mu ta samá, Kateřininou rukou vedená čepel málem proťala hrdlo... Pouštěl mezi prsty šňůru od žaluzií, se kterými jednoho dne neúspěšně zápasila, když ho chtěla probudit ranním světlem, nevědouce, že už se zpoza přivřených víček dávno tajně kochá jejími ladnými pohyby...
A dost, zarazil své počínání.
Musím přece hlídat Toma, napomenul se a opět klesl do křesla, aby dalších pár minut naslouchal Kranichovu lehkému pochrupávání.
Alespoň někdo z nás dvou je tady spokojený, usmál se v duchu a jeho nepokojné prsty zlehka zaklepaly o desku stolu, načež uchvátily služební zbraň.
Tu samou služební zbraň, která před třemi týdny mířila mezi její hrůzou rozšířené oči barvy ledovcové řeky...
Vzdychl.



,,Konečná, vystupováááááát!“
Semir zasténal a vykulil se z auta: taktak, že se hned neporoučel k zemi. ,,Uch... to už jsme tady?“
,,Očividně,“ zazubil se Tom. ,,Mimochodem, zdravá lesní zeleň ti sedí, měl bys být celou noc vzhůru častěji,“ narazil ironicky na olivový odstín přítelovy pleti.
,,Nech si to,“ zahučel Turek: počkal, až kolega zamkne auto, načež se po jeho boku vydal do prvního patra policejní služebny, kde se měli hlásit. ,,Prostě jsem pak neměl na spánek ani pomyšlení!“
,,Jasně... a na sliby se kašle, hm?“ odfrknul si schody po třech beroucí Kranich. ,,Jak říkám, tebe se šéfka podá, hned jak tě uvidí...“
,,Podá si nás oba,“ ozval se drobný policista zpoza jeho zad zlomyslně. ,,Je vidět, že jsi měl dneska cestu na pokyn ty: jdeme pozdě nejmíň o deset minut!“
,,Myslel jsem, že hnidopiši už vymřeli,“ zvedl modrooký komisař nos a rozhlédl se po hlavní místnosti služebny, kam právě vkročili. Okamžitě se ho zmocnila úzkost: tak... jak dopadla dnešní noc? Kdo z nich se... seznámil se Spravedlivým?

Od nejbližšího stolu na ně zamávali pobavení Hotte a Petra Allerlei, kteří stáli na stráži u o desku opřeného Hartmutta, kterému fakt, že stejně jako jeho přítelkyně hlídku nedržel a prospal celou noc, nebránil v tom, aby chrápal na celou služebnu.
,,Nějaké zprávy z nemocnice?“ otočil se Tom po pozdravu k Millerovi, který kolem prosvištěl se svazkem faxů.
,,S Frankem nic nového,“ pokrčil kolega rameny a pokračoval v poklusu, ,,ale Petru by měli dneska pustit domů, tak alespoň to... A vy dva běžte za šéfkou, ať ví, že jste v pohodě!“
V tu chvíli se rozječel Semirův mobil: ,,mhm, jdeme v pravý čas,“ usmál se Turek, zvonění rázně uťal a hodil telefon zpět do kapsy. ,,Koukám, že už se po nás Engellhardtová shání!“
,,Alespoň někdo,“ zaščuřil se Tom a sáhl po klice dveří od šéfčiny kanceláře: ty se však rozlétly a zasáhly modrookého komisaře přímo do jeho sličného nosíku.
,,Poplach! Ti dva se nehlás...“ vykřikla Anna, která z místnosti vystřelila s mobilem v ruce, aby se při pohledu na ně okamžitě zarazila: ,,Propána, promiňte, Tome...“ omlouvala se celá rudá, když si Kranich s bolestným usykáváním mnul nos. ,,Lekla jsem se, když mi Semir ten hovor nevzal... jak jsem mohla tušit, že jste za dveřmi?“
,,Klid, šéfová,“ zahuhňal Tom. ,,Je to naše chyba, neměli jsme přijít pozdě...“
K jeho překvapení se však nedočkal pokárání za desetiminutové manko, zato je žena oba krátce objala: ,,už jsem se lekla, že se zase něco stalo,“ vydechla a odstoupila. ,,Díkybohu je zatím všechno v pořádku... tedy až na tohle,“ zakabonila se, vklouzla do své kanceláře a podala jim další zprávu od tajemného útočníka:


Musím se Vám omluvit, paní komisařko: ani jeden ze včerejších dárků Vám neudělal takovou radost, jak jsem si představoval...
Je mi moc líto, že to se slečnou Petrou a pány Hertzbergerem a Hartmuttem nevyšlo!
Tss... tss... jak se Vám revanšovat?
Snad dalšími dárky... co Vy na to, paní komisařko?
Slibuji, že si dám víc záležet...

Spravedlivý.



,,Nebojte se, však my dáme pozor,“ přehnul papírek Tom a podal ho Anně zpátky. ,,Vždyť se dnešní noci nic nestalo, ne? Teď už ví, že si dáváme pozor: moc by riskoval, kdyby se o něco pokusil... to by byl jeho konec!“
,,Třeba jen blufuje,“ kývl Turek souhlasně.
,,Třeba,“ pokrčila rameny. ,,A třeba taky ne... No nic, pánové, pojďte do velké místnosti, musím Vám všem zase něco říci...“

*

,,... tuhle noc jsme tedy přežili, protože jsme se o sebe postarali sami: a ruku na srdce, budeme v tom pokračovat i nadále. Dnes ráno jsem,“ zatvářila se Anna zlostně, ,,telefonovala s policejním prezidentem a ten trvá na tom, abychom vyrazili do terénu: řekla jsem, že to nepřipadá v úvahu, dokud našeho ,Spravedlivého‘ nechytí... Nicméně,“ vzdychla těžce, ,,opět nebyla vůle tuhle situaci pochopit, takže mám přímý rozkaz poslat vás na dálnici... pokud tak neučiním, vystavuji nás všechny riziku disciplinárního řízení. Tudíž,“ obrátila se přímo k napjatě poslouchajícím zaměstnancům, ,,tomu z vás, komu je jeho pozice drahá, nebudu v akci bránit: ostatní do ní nemíním nutit.“
Nikdo se ani nehnul.
,,Jediná rozumná volba,“ kývla unaveně. ,,Beru na vědomí... Ale ještě jsem se chtěla vrátit k té dnešní noci a pochválit hlavně kolegy Bonratha a Millera, kteří dokázali odložit vzájemné spory a postarat se jeden o druhého.“
,,No... a kde je vlastně Dieter?“ rozhlédl se Semir. ,,Nikde ho tady nevidím!“
,,Přivezl mě na stanici a hnedka odjel,“ pokrčil rameny Miller. ,,Jochen je nemocný, takže byl doma, ne na koleji... a Bonrath se bál, že když bude on pryč, může si Spravedlivý schladit žáhu na synovi...“
,,No dobře, ale kde jsou teď?“ zamračil se Turek. ,,A co Dieter tak pitomě riskuje?!“
,,Odváží Jochena ke své matce, pak se prý hned vrátí...“
,,No dobře, ale proč třeba nepočkal, až s ním pojedeme my?“ zapojil se do hovoru Tom. ,,Kdybychom ho doprovodili, bylo by to daleko bezpe... Moment!“ omluvil se a sáhl po zvonícím mobilu.
,,Kranich, Dálniční policie Kolín...“
,,.....Dietere? Co se děje?“
Ostatní kolegové se okamžitě otočili k modrookému komisaři: natolik byl tón jeho otázky rozechvělý.
,,.....A kde přesně? Jaký směr?“
,,.....Kouřová skla?“
,,.....Proboha, co se tam děje?! Hlavně se snaž udržet na silnici, slyšíš? Jedeme za tebou!“

Chvatně schoval telefon do vnitřní kapsy saka a pohlédl na parťáka: ,,Semire, dělej! Dietera s Jochenem se pár kilometrů odsud snaží sundat z dálnice nějaký hovado!“
,,Sakra,“ zavrčel Turek a vystřelil ke schodišti. ,,Takže Spravedlivý se chystá nadělit další dáreček, jo? Tome, vezmi si taky auto a skřípneme ho mezi sebe: konečně ho dostaneme!“
,,Fajn!“
Kranich se chystal přítele a parťáka následovat, když ho k sobě čelem obrátila šéfová: ,,Dejte na sebe pozor, Tome,“ vydechla, načež sklouzla pohledem po zádech na schodišti mizícího Semira. ,,A... pohlídejte mi ho trošku...“
,,Nespustím z něj oči, paní Engellhardtová,“ usmál se na ni komisař a utíkal za Turkem. ,,Spolehněte se!“


Arrow


*

Drobný Turek si už přes rameno přetahoval bezpečností pás, když modrooký komisař teprve vylétl ze dveří služebny a pospíchal ke svému Mercedesu: Tom omluvně odmávl jeho gesto netrpělivosti a uvelebil se za volantem svého tmavě modrého vozítka. Motory zapředly a vehnaly obě luxusní auta do šedé řeky dálnice: jako naschvál na ní panoval čirý provoz a tak museli policisté na moment zvolnit tempo.
Semir sáhl do přihrádky palubní desky a jedním plynulým, už po milionté zopakovaným pohybem, umístil na střechu okamžitě se rozblikavší majáček: jak viděl v zrcátku, učinil jeho přítel stejně.
Ostatní řidiči jim, ať už více či méně ochotně, vesměs poslušně uhýbali z cesty: jak BMW, tak Mercedes, letící rychlostí blíží se dvěma stovkám kilometrů za hodinu, je nechávali daleko za sebou.
,,Semire!“ zaprskala vysílačka do soustředěného ticha v Turkově voze.
,,Co se děje?“ přitáhl si policista mluvítko k ústům, ,,Ozval se Dieter, Tome?“
,,Bonrath se snaží udržet na dálnici, bavil jsem se jen s Jochenem: Spravedlivý se je prý pokouší vytlačit za svodidla! Doteď byli v pořádku... jenže zrovna mi vypadlo spojení!“ ač zkreslený technikou, Kranichův hlas se zcela nepopiratelně chvěl. ,,Každopádně se připrav, Jochen naposledy hlásil, že jsou na devadesátém šestém kilometru a to bylo tak před minutou!“
,,Roger,“ ucedil Turek ve stylu anglickým pilotů a zakormidloval stříbrné BMW do prostředního pruhu, kde se, na první pohled popíraje všechny fyzikální zákony, protáhl škvírou mezi kamionem vezoucí propanbutanové lahve a cisternou firmy Aral.
,,Takže šestadevadesátý?“ zamumlal si pro sebe a mrkl na pás keřů mezi svodidly oddělujícími levý a pravý proud dálnice: zrovna v tu chvíli míjel ceduli s číslem osmdesát devět. ,,Ok... ještě chvilka a máme tě, ty zmetku! V tomhle provozu bez majáku daleko neunikneš!“ pokračoval v samomluvě a znovu přitom nechal zazářit své řidičské umění: ladnou myškou vzal trojici za sebou jedoucích dodávek. ,,Jsem zvědavý, o jaké spravedlnosti to budeš povídat, až tě dostaneme do rukou,“ nedbal na šílené troubení předjížděného autobusu.
,,Hej, chceš se zabít?“ ozvala se vysílačka rozhořčeně. ,,Málem jsi to napálil do toho modrého Transita!“
,,Měl jsem to pod kontrolou,“ odsekl Turek a prudkým pootočením volantu se vyhnul brzdící Octavii, ,,Snad umím řídit, ne?“
,,Dávej na sebe pozor, Semire... mimochodem, Jochen se od té doby neozval, začínám mít strach, že se to tomu hajzlovi povedlo!“

,,Však za chvilku uvidíme,“ zabručel drobný policista s pohledem upřeným na ceduli oznamující devadesátý čtvrtý kilometr: taktak, že stačil zareagovat a prudce dupnout na brzdy: stříbrnému BMW se kouřilo od kol, když zastavilo sotva půl metru od červeného Peugeota, z jehož okénka vykloněný řidič dával Turkovi jasně najevo, co si o jeho způsobu jízdy myslí. Semir na něj absolutně nedbal: pár vteřin mu trvalo, než si s ohromením uvědomil, že stojí na konci do dálky se táhnoucí kolony troubících aut.
,,Proboha!“ zaskřípalo náhle od palubní desky, ,, ono mu to vážně vyšlo!“
,,Jak říkám: uvidíme.“ Turek chladnokrevně zařadil zpátečku a prodral se mezi další várkou před zácpou zpomalujících vozidel až do odstavného pruhu, kde BMW opět popustil uzdu: jen se modlil, aby byli řidiči disciplinovaní a nikdo mu nevjel do cesty.
,,Vidíš něco?“ ozval se zase Kranichů hlas: modrý maják teď poblikával asi čtvrt míle za vozem menšího z policistů. ,,Třeba tady stojí kvůli nějaké jiné věci...“
,,Ne Tome,“ zajíkl se Semir, který konečně spatřil příčinu stovek metrů dlouhé kolony. ,,Dělej, jsou na sedmadevadesátém kilometru! A zavolej sanitku!“ s tím opět dupl na brzdy, vyběhl ven, aniž se obtěžoval BMW zamknout a klouzaje po vlhké trávě sklusal drobný svah, na jehož travnatém úpatí stálo značně omlácené Porsche.

,,Dietere!“ vyjekl ustrašeně a nahnul se dovnitř. Tělo jeho kolegy se drželo zpříma jen díky pásům, které ho poutaly k sedadlu: na čele vysokého policisty pomalu zasychala krev a jeho syn na tom nebyl o moc lépe: se zavřenýma očima se opíral o popraskané boční okénko a nehýbal se.
,,Můj ty bože,“ zadrmolil Gerkhan a rychle rozepnul oba pásy: jak se po nich natahoval, zavadil o Dieterův hrudník, na což muž zareagoval bolestným zasténáním.
,,Semire... Jochen...“
Turek vydechl úlevou, když jeho přítel otevřel oči a chytil se za bolestí třeštící hlavu. ,,To nic není, Bonrathe,“ poplácal udiveně se rozhlížejícího muže na uklidnění po ramenech. ,,Všechno bude ok... Teď se podívám na Jochena, jasné? Neboj se, Tom už volal sanitku!“
,,Mně se nic nestalo,“ ozvalo se ze sedadla spolujezdce polohlasně. ,,Jen jsem se, stejně jako táta, praštil do hlavy, jak nás ten zmetek shodil sem dolů...“
Turek padnul koleny na trávu před autem a opřel se o kapotu, jak se snažil snížit napětí v sobě samém: jsou v pořádku, Spravedlivému to nevyšlo! Ztěžka se nadechl a rukou pevně sevřel trs odkvetlé smetánky, až do okolí rozvířil desítku ochmýřených padáčků. Jsou v pořádku... to je snad zázrak!
,,Semire!“
Otočil se a beze slova sledoval z kopce klopýtajícího Kranicha: ,,Nic jim není, alespoň myslím,“ řekl pak a ukázal do auta. ,,Jen šok... měli bychom je vytáhnout ven a k dálnici, ať pro ně doktoři nemusí daleko. Ale bude to dobrý...“
,,Ještěže tak,“ ulevilo se modrookému komisaři a vzápětí již pomáhal Dieterovi dostat se z auta: na druhé straně podpíral mladého Jochena Semir.

,,Tome,“ zamumlal Bonrath, když ho tmavovlasý policista táhl vzhůru do krátkého, ale poměrně prudkého svahu, ,,ten borec to dělal schválně... tím jsem si jistý...měl kouřová skla, abychom ho neviděli, Tome, dělal to fakt schválně, musíš tomu rozumět...“
,,Ano, byl to Spravedlivý, o tom nepochybujeme,“ utěšoval ho Kranich, kterému dělalo přítelovo zmatené blekotání starosti: že by ten náraz do hlavy...?
,,Měl kouřová skla... chtěl nás zabít...“
,,Jasně, Dietere. Ale nepodařilo se mu to a my už na vás dáme pozor.“
,,Celou dobu do nás narážel a snažil se nás smést z dálnice... jenže se jsem mu ujížděl... taky měl rychlé auto, víš,“ zahuhlal vysoký muž zákona a nechal se vláčet ke krajnici. ,,Tady se mu to povedlo, vidíš?“ ukázal na místo, kde byl dlouhý pás svodidel přerušený, aby po pár metrech začínal nanovo. ,,Tou skulinou nás vytlačil ven... on nás chtěl zabít... a on měl kouřová skla... a...“
,,Už jsem to slyšel, Bonrathe,“ kývl Tom trpělivě a povzbudivě mrkl na Turka, který zrovna dával Jochenovi napít ze své lahve hruškové Mattonky. ,,Neboj, nezapomenu to, vždyť nám při pátrání může pomoci každý detail...“
,,...A měl espézetku 3B56891.“
,,Cože?“ rozšířily se Kranichovy oči, ,,ty sis zapamatoval jeho číslo...?!“
Vysoký muž unaveně kývl: ,,nijak si nezakryl... myslel si, že budeme stejně mrtví... Já ale... stejně nechápu, jak mohl vědět, kam jedeme a proč nezaútočil třeba už před služebnou!“
,,Protože tě sledoval od chvíle, kdy jsi vyrazil od domu,“ vysvětlil mu Turek a zamířil k několika sraženým autům, která byla pravou příčinou kolony: řidiči se patrně lekli střetu Porsche s útočníkem, ve zmatku na sebe narazili a způsobili tak nehodu, která dálnici zacpala. ,,A navíc,“ otočil se ještě drobný policista, než se vydal zjišťovat rozsah škod, ,,klidně jsi mohl mít v autě štěnici, takže z vašeho hovoru věděl, že pak pojedeš sám, bez ochrany pryč od služebny.“
,,To je možné,“ zamumlal Dieter a vzal si od syna láhev s minerálkou. ,,Co tak koukáš, Tome?“

,,Vždyť ty nám ten případ můžeš vyřešit,“ vzpamatoval se konečně Kranich a sáhl po mobilu: ,,jaké značky bylo to auto, Bonrathe? A ještě jednou espézetku, prosím tě!“
,,Lahvově zelený Volkswagen, ten nový Passat,“ řekl strážce zákona unaveně. ,,A číslo bylo 3B56891.“
,,Výborně, díky,“ pochválil ho Tom a rychle vyťukal číslo na služebnu:
,,Pani Engellhardtová, tady Kranich: ti dva jsou v pořádku, nebojte se!“
,,.....Ano, ano, i Semir je v pořádku, ale teď vám nikoho z nich nedám, potřebuji, abyste něco zjistila: Bonrath si zapamatoval espézetku, takže bychom to auto mohli teoreticky najít... takže hledejte zelený Passat, číslo 3B56891.“
,,.....Jasně, vím, že by byla náhoda, kdyby to nebylo falešné... ale už něco máte?“
,,.....Mhm... a mezi hledanými vozy, nebo třeba...?“
,,.....Co?! A kde přesně? Durchbohrendstrasse 103, Josef Tkanica? To je neuvěřitelné! Jedeme tam, šéfová: vy pošlete někoho na sedmadevadesátý kilometr, je tady děsná kolona, jasné?“

,,Tak co se děje?“ zeptal se z obhlídky se vrátivší Turek.
,,To auto, co které srazilo Dietera a Jochena ze silnice asi vážně existuje,“ vyjekl Kranich vzrušeně a vrátil telefon do kapsy. ,,Teda, jako chápeš,“ zrudl, ,,prostě nemělo falešnou espézetku!“
,,Chceš říci, že nám šéfka řekla, kde ho hledat?“ vydechl Semir a rozzářil se. ,,V tom případě ho máme!“
,,Ne tak zhurta,“ usadil ho Tom, ,,ten Passat je z půjčovny a když si ho Spravedlivý bral, asi těžko uvedl své pravé jméno, ne? Nicméně nás to může dovést alespoň o krok dál... Takže,“ ohlédl se směrem ke Kolínu, odkud již s houkáním přijížděla sanitka, ,,pokud nás tady nikdo nepotřebuje, měli bychom se tam jít mrknout!“
,,Ok, žádný zraněný tady není, necháme to kolegům,“ kývl Semir a zamířil k BMW: ,,Bonrathe, pak se za vámi půjdeme podívat do nemocnice: držte se, oba!“
,,A vy na sebe dejte pozor,“ zamumlal vysoký policista a vyčerpaně se opřel o rameno syna, který ho pevně objal. ,,Nějak se mi to nezdá...“


Arrow


Josef Tkanica očividně rozjel podnikání ve velkém: čekali drobnou, zapadlou půjčovnu a ona před nimi vyvstala poměrně rozlehlá, dosti reprezentativní budova postavená v moderním stylu, využívaje jako materiály hlavně kombinaci stroze vyhlížejících betonových panelů a skla: výsledek byl však, jak musel Kranich, velký kritik posledních trendů ve stavitelství, přiznat, působivý.
,,Mhm,“ zamručel Turek uznale, když se před nimi otevřely fotobuňkou ovládané dveře, ,,tady to má styl...“
,,Hlavní je, aby nám řekli něco o Spravedlivém,“ krotil jeho nadšení modrooký komisař a oba zmizeli uvnitř: přivítala je obrovská hala, kde byly kromě několika pultů a schodišť také vystaveny modely půjčovaných aut.
,,Omrknu to tady,“ řekl Semir a naklonil se k prvnímu z nich: shodou okolností se jednalo o Passat, jenže ve tmavě rudé metalíze.
,,Dobrá, já někoho najdu a zeptám se na jméno...“ souhlasil Tom, prošel uličkou z exhibujících vozů a zastavil se před pultem, za kterým pospávala silnější dáma ve zralých letech: ,,Promiňte,“ vzbudil ji šetrně a vytáhl z kapsy služební průkaz. ,,Kranich, Dálniční policie: potřeboval bych...“
,,Uch,“ protáhla se žena a krátkozrace po něm zašvidrala, ,,vy si chcete vybrat nějaké auto, pane?“ usmála se zeširoka, jak v ospalosti naprosto přeslechla, co Tom řekl. ,,No, to jste na správné adrese,“ pokývala hlavou a než se stačil ubohý komisař vzpamatovat, už ho táhla ke katalogu. ,,Takže tady to je... chcete dodávku, nebo osobáček? Ach, vy máte někoho s sebou...“ zamumlala, když si všimla na druhém konci haly šmejdícího drobného Turka. ,,Olíííííí,“ zavřískala.

,,Copak, paní Tkanicová?“ otázala se mladá blondýnka, která se vynořila z blízkých dveří a vrhla po nadřízené poněkud nervózní pohled: pracovat pod energickou důchodkyní očividně nebyl žádný med.
,,Postarej se o synka, ať si může tatínek v klidu vybrat auto,“ poručila slabozraká dáma a hodila rukou směrem k naprosto šokovaně zírajícímu Gerkhanovi. ,,Na co tady ten dětský koutek asi máme?“
,,Uhm...“ zakoktala se dívka při pohledu na Turka, který nezadržitelně rudl vzteky. ,,Víte, on to není zrovna malý kluk...“
Tom se zachichotal a tentokrát svůj služební průkaz vrazil ženě přímo pod nos: ,,jsem si jistý, že nejen já, ale i můj kolega Gerkhan bychom slečninu péči ocenili, ale teď jsme tady služebně,“ mrkl s úsměvem na rozpaky zkrápěnou blondýnku. ,,Vrchní komisař Tom Kranich: potřebujeme zjistit něco o jednom vypůjčeném autě...“
,,Och, proč jste to neřekl hned?“ zamračila se dáma a podezřívavě na něj pohlédla: ,,co že chcete přesně?“
,,Údajně máte mezi auty i Passat s espézetkou 3B56891,“ vydrtil mezi zuby zhrzený Turek, aniž reagoval na Tomovy pobavené pošklebky. ,,Kdo si ho v poslední době půjčil?“
,,Ach, to si musíte domluvit s Josefem,“ pokrčila rameny žena. ,,Tyhle informace nám zakázal dávat, takže běžte přímo za ním, pánové...“
,,A kde ho najdeme?“ zachmuřil se Kranich: že by komplikace? Dosud to šlo celkem hladce...
,,Má kancelář ve druhém patře: já vás tam dovedu,“ pípla dívka a pohledem si zažádala o šéfčin souhlas.
Žena kývla: ,,Jen běž, Oli, ale ať jsi brzo zpátky.“

Muži se tedy vydali za svou průvodkyní: blondýnka je zavedla po schodech nahoru, kde zahnula doprava a zastavila se přede dveřmi jedné z kanceláří: ,,ech, chtěla jsem se omluvit za paní šéfovou,“ obrátila se k nim rozpačitě, ,,víte, ona prostě špatně vidí, ale je jinak milá...“
,,To je v pořádku,“ ucedil stále pohoršený Turek, ale na dívku se usmál: ,,jste hodná.“
,,Tak,“ ustoupila směrem, odkud přišli, ,,tady je kancelář pana majitele, já se musím vrátit dolů: nashledanou!“
,,Nashle,“ rozloučil se Gerkhan a přistoupil ke dveřím.
,,Nashledanou, díky za ochotu,“ zazubil se Kranich a zálibně na odcházející dívku pohlédl: ,,do dětského koutku se ti nechtělo, Semire? Já být na tvém místě...“
Turek jen cosi zamumlal a zaklepal na dubové dřevo.
Výzva ke vstupu přišla okamžitě: otevřeli tedy a postoupili dál do útulně a opět moderně zařízené kanceláře s velkým akváriem s rejnoky táhnoucím se po celé stěně: ,,dobrý den,“ pozdravili policisté.

,,I vám,“ kývl za stolem sedící muž, vstal a oběma potřásl pravicí: ,,matka už mě informovala, že tady něco vyšetřuje policie, pánové... můžete mi říci, o co jde?“
,,Potřebujeme zjistit jméno toho, kdo má momentálně půjčený váš Passat s číslem 3B56891,“ řekl Kranich a usedl na židli, kterou mu a Turkovi majitel firmy nabídl. ,,Je to nutné k vyřešení jednoho vleklého případu...“
,,Jenže pokud vím, vůbec vám to nemusím říkat,“ zavrtěl muž hlavou. ,,Víte, tahle firma je založena na důvěře mezi námi a klienty: po tom, co jsem přijel ze Slovenska, jsem z ničeho vybudoval tenhle podnik a byl bych nerad, aby to všechno zničila jedna aférka se zveřejněným jménem...“
,,To je pochopitelné,“ kývl Tom a odkašlal si, ,,jenže já a kolega Gerkhan vyšetřujeme pokus o vraždu a...“
,,Jak jste řekl to jméno?“ zamračil se Tkanica a přísně na oba pohlédl. ,,A vy jste?“
,,Já jsem Tom Kranich a parťák je Semir Gerkhan,“ už potřetí během deseti minut vytáhl modrooký komisař služební průkaz. ,,Takže co?“
,,Dobrá, řeknu vám to, ale pod podmínkou, že firma nebude nějak skandalizována, jasné?“ pronesl muž po delším zamyšlení a pak se sklonil k počítači. ,,Takže... zelený Passat, značka 3B56891, byl zapůjčen před čtyřmi dny panem Erichem Stoibrem.“
,,Výborně,“ zaradoval se Semir a opřel se o desku stolu, ,,nemohl byste nám říci, kde najdeme jeho dům, nebo byt?“
,,Mhm...“ zamumlal majitel a vzhlédl: ,,bydliště má hlášené na Fatumstrasse 66, to je asi dvacet minut cesty odsud, jestli to znáte...“
,,Známe: moc děkujeme, pomohli jste nám!“ zvedl se Tom: s pozdravem na rtech a Turkem v patách vystřelil z kanceláře, až jeho prudký start poplašil v akváriu se meloucí paryby.

*

,,.....Možná jsme mu na stopě, šéfová! Musíte nám zjistit, jestli na Fatumstrasse 66 žije nějaký Erich Stoiber... jestli ne, jsme zase tam, kde jsme byli. Sice tomu, že by tam vážně bydlel, moc nevěříme, ale kdyby to vyšlo, hned bychom tam...
,,.....Vážně?!“
Tom přiskočil k vykulenému Turkovi a snažil se k němu vetřít tak, aby také zaslechl Annin hlas: nepodařilo se, zůstal dokázán na Semirovu reakci.
,,.....Tak to tam okamžitě pošlete JeRNu, my tam s Tomem budeme ani ne za půl hodiny: pořádně toho hajzla zmáčkneme!“
,,.....Nebojte se, dáme pozor!“
Gerkhan stopl hovor a vzhlédl ke svému napjatě se tvářícímu příteli: ,,on je tam Stoiber vážně hlášený!“ zajásal a hrnul se k autu. ,,Konečně ho dostaneme!“
,,Počkej, počkej,“ chytil ho Tom za límec. ,,Nezdá se ti to všechno nějaké moc snadné? Celou dobu o něm nic nevíme a najednou za sebou nechá espézetku i jméno: Semire, on chce, abychom ho našli!“
Turek pochybovačně zavrtěl hlavou: ,,to by nechtěl zabít Dietera a Jochena: vždyť kdyby se mu to povedlo, o žádné značce bychom nic nevěděli...“
,,Na tom taky něco je,“ zamumlal Kranich a složil svou vysokou postavu za volant Mercedesu. ,,Každopádně bych počítal i s tou první možností: může to být past, takže opatrně!“
,,Ale pojedeme tam snad, ne? Spravedlivý nám může pláchnout každou vteřinou!“ rozhodil Turek rukama rozčíleně.
,,Samozřejmě, že to omrkneme, synku... tak už sedni do auta a přestaň tátu zlobit!“
,,Sklapni, Tome.“


*


Stříbrné BMW se uvelebilo hned vedle svého tmavě modrého příbuzného: oba jejich řidiči vystoupili a rozhlíželi se po okolí: nacházeli se v jedné z chudších čtvrtí Kolína, poměrně blízko průmyslové zóny. Všude stály zdánlivě bez ladu a skladu poházené krabice omšelých paneláků, které sloužily jako levné ubytování pro místní dělníky: všechno tu bylo špinavé, posprejované protivládními nápisy, blízký park byl neudržovaný... Tom se štítivě vyhnul na zemi ležící injekční stříkačce a pohlédl na přítele: ,,tady by nemělo být těžké najít Paasat,“ zamumlal. ,,To by bylo jako přehlídnout slona v mraveništi!“
,,No,“ ukázal Semir na nejbližší a také překvapivě nejudržovanější panelový dům, ,,tady je šestašedesátka, tak bych začal tady, ne?“
,,To se ví,“ odkýval to Kranich a spěšně se vydali ke vchodu do budovy: klusali po nečistém, rozpraskaném chodníku, který obepínal široké parkoviště a zastavili se až rozbité skleněné výplně protipožárních dveří.
,,Je to tady...“ zašeptal Turek při pohledu na jeden ze zvonků: bílý papírek na něm jasně hlásal do světa jméno Erich Stoiber. ,,Takže teď opatrně, rozumíš?“ zavelel a protáhl se vandaly proraženou dírou.
Tom zrovna domluvil se šéfovou, které oznámil výsledky jejich pátrání a zamračil se: ,,JeRNa by tu měla být za půl hodiny... nepočkáme, Semire? Nemám z tohohle dobrý pocit: bojím se, že děláme úplně tu samou chybu, jako Frank...“
,,Trabera to nenapadlo, ale my přece počítáme s tím, že je to past,“ vytáhl drobný komisař pistoli a odjistil ji. ,,A jsme setsakra dobře připravení...“
,,Dobrá,“ vzdychl Tom a učinil to samé: oba se opatrně pustili vzhůru po schodech: podle umístění zvonku měl Stoiber žít hned v prvním patře...

Turek se pomaličku přiblížil ke dveřím, které se nijak nelišily od ostatních tří na tom samém podlaží: jedním ramenem se dotknul zdi, pevně na přítele pohlédl a kývl.
,,Dej na sebe pozor, Semire,“ zašeptal modrooký komisař a udělal pár kroků dozadu, jak se připravoval k úderu. ,,Nezapomeň, že to může být past...“ s těmi slovy se Tom vrhnul dopředu, silnou ranou vyrazil dveře a s tureckým přítelem za zády se vpotácel dovnitř.
A tam...
Vyschlo mu v krku, když ho spatřil.
Uvědomil si, kdo je ten muž, který s pistolí v rukách seděl za psacím stolem v jinak takřka úplně prázdné místnosti.
Viděl ho jedinkrát v životě a to ještě jen na fotce, ale poznal by ho kdykoliv: na jeho srdce mířil Hynek Král, zvaný Charón.
Poslední člen Podsvětí.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


Tom polkl.
Absolutně zapomněl na v ruce křečovitě svíranou pistoli, kterou ještě před pár setinami vteřiny mínil celé to dny trvající drama ukončit.
Zkameněl: jindy tak automatický pohyb, na akademii tisíckrát, do omrzení nacvičovaný rychlý úhybný manévr, jakoby jeho tělo nikdy nedělalo: jen stál a zíral, jak Charónův prst tiskne spoušť.
Něco těžkého do něj narazilo, až zavrávoral a udělal pár potácivých krůčků doleva, aby nabral rovnováhu: současně s třesknutím výstřelu spatřil, jak se Turek, který mu duchapřítomným zásahem zachránil život, s bolestným výkřikem chytá za krk.
Mezi prsty se mu objevila krev.
,,Nee...“ zachrčel svůj hlas nepoznávající Tom, když se mu sténající přítel skulil pod nohy. ,,Semire, ne! Nesmíš...!“
Pistole mu vypadla z rukou, aniž si toho pořádně všimnul: ztěžka padl na kolena a přitáhl raněného parťáka k sobě: ,,Bože můj, tohle ne! Střílel přece na mě.. šéfová mě zabije, Semire! Já...Tohle ne!!!“
Mladý turecký komisař zakňoural jako ztracené kotě a konečně odtáhl ruce z krku: náboj, snad nějakou Vyšší mocí odchýlený z původní dráhy, ho jen bolestivě škrábl na hrdle: ,,Tome...“ zračila se v šokem rozšířených oříškových očích naprostá nechápavost, ,,co... co se...“
,,Později!“ Kranich neměl čas vychutnat si fakt, že jeho přítel žije: pevně ho objal a vzhlédl ke stolu: Charón se zvedl jediným ladným pohybem tygra, který před sebou vidí dvě choulící se, běhu neschopná, opuštěná antilopí mláďata.
Pousmál se, jakoby věděl, že ani jeden z nich není sto sáhnout po zbrani: sám tu svou zvedl a znovu zamířil na Kranichovu hruď.
Tom se zachvěl: přece se nenechám jen tak... jen... nenechám se...
Se zběsile bušícím srdcem sledoval, jak nájemný vrah se zavrtěním hlavy sklápí hlaveň pistole k podlaze a shýbá se pro předmět, který ležel na zemi, krytý dřevěnou deskou stolu: zajíkl se, když se chladně tvářícímu muži zableskla v rukách dlouhá japonská katana.
Charón vykročil k nim, zbraní před sebou opisuje kruhy, jistotu v každém kroku, kterým ubral něco z těch pár metrů, které je dělily.
On si to vychutnává, uvědomil si Tom ohromeně. Chce si s námi pěkně pohrát, než nás... než nás oba zabije...

V tu chvíli v něm konečně převládlo jeho o slovo tak dlouho bojící, od strachu oproštěné racionální Já: musíme něco udělat, blesklo mu hlavou, přece se nenecháme podříznout jako jehňata na porážce...
S tím Tom vyskočil, popadl stále ještě z míry naprosto vyvedeného přítele a trhl jím vzhůru: byl si moc dobře vědom toho, že kdyby chtěl, mohl je muž dávno zabít: místo toho zcela nepochopitelně nechal oba policisty proletět kolem sebe a zapadnout do relativního úkrytu za stolem.

Modrooký komisař se v sedě opřel o zeď a zhluboka se nadechl, tisknouce k sobě teď už jen lehce krvácejícího Turka: co je tohle za hru?! pomyslel si s hrůzou a bázlivě vyhlédl zpoza desky: mlčící Charón nehybně stál na druhé straně místnosti, v levačce meč a v druhé ruce opět pistoli, kterou se spíš jistil, než aby jí mínil zaútočit.
,,Tome...“ vydechl Semir a vymanil se z přítelova sevření: vypadalo to, že konečně našel ztracenou rovnováhu. ,,To je jeden z těch, co patřili ke Katce: je to jeden z Podsvětí, musíme...“
,,Jsem rád, že jsi mě poznal, vrahu,“ předešel Charón Kranichovu odpověď a pokračoval, aniž by mu tváří prokmitl jakýkoliv výraz. ,,Ano, to si piš, že jsem k ní patřil! Znal jsem Kateřinu od jejího narození... třináct let se o ni staral, miloval ji jako dceru... pak jsi přišel ty a vzal mi ji... a za to dneska umřeš.“
Řekl to tak klidně, jako tak pochyby vylučující konstatování, že Tomovi mimoděk přejel mráz po zádech.
Turek zbledl: jeho jindy snědá pleť získala olivově našedlý nádech: ,,cože?“ zachroptěl nevěřícně a sevřel ruce v pěst: ,,Miloval jako dceru?! Vždyť vy jste jí zničili život, zasloužíte si ten nejvyšší možný trest! Já ji měl rád jako nikoho na světě, tak co to tu žvaníš, ty jeden, ty...“
Kranich kolegu sotva zachytil, když se pokusil vyrazit dopředu: ,,Semire!“ trhl jím zpět a přimáčkl drobného muže ke zdi, ,,zůstaneš tady a ani se nehneš!“
Charón se posupně zasmál, jeho nezúčastněnost byla tatam: v každičké slabice jeho výroku pulsovala neskutečná nenávist a... bolest. ,,Viděl jsem tě, ty jeden statečný hrdino... ležela bezmocná, zubožená v kaluži vlastní krve a tys ji zabil, aniž by ses jí pokusil pomoci!“ popošel a vzteklým švihem meče sekl do pomyslného terče kdesi ve vzduchu. ,,Tohle ti nikdo nikdy neodpáře: popravil jsi raněnou mladou holku, sprostě ji... utratil, jako nějakého psa!“
V Turkových rozechvělých rukách se objevila pistole: Kranich si teprve teď uvědomil, že narozdíl od něj kolega nenechal svou zbraň zahálet na podlaze u dveří. ,,Já ho musím zabít, Tome,“ zachraptěl mladík a začal se drát na nohy. ,,Prostě musím!“
,,Chce tě vyprovokovat, abys byl dobrý cíl, copak to nechápeš?“ zasyčel modrooký komisař a chytil přítele za paži: ,,střílej, ale zůstaň za stolem... nebo mi tu pistoli dej!“
,,Správně, hezky zákeřný útok ze zálohy,“ třásl se vrahův hlas vzteky a pohrdáním, ,,jsem skvělý terč, když tu tady tak stojím, ne? Proč nestřílíš, Gerkhane? Bylo by ti to tak podobné!“
,,Drž hubu!“ zaječel na něj Tom hystericky a obrátil se k rozčilením bledému kolegovi, sápaje se po jeho dlaních: ,,a ty mi dej tu pistoli, Semire, ať to můžu skončit!“

Dočkal se jen nečekané rány do prsou, jak ho Turek s nebývalou silou odstrčil: ,,Ne, vyřídím to sám!“ zavrčel a než ho vyděšený Kranich stačil zastavit, zvedl se na nohy a vykročil zpoza stolu, míříce zbraní na Charónovo čelo: ,,Nikdo nebude popírat, že jsem Kateřinu miloval, nebo tvrdit, že jsem ji zavraždil!“
Král se jen ušklíbl: ,,já nejsem mladá holka, abych ti uvěřil tvé lži, Gerkhane: nejsem Persephone, kterou jsi obalamutil a pak zneužil její důvěr...“
,,Dost!“ natáhl po celém těle se třesoucí Turek kohoutek. ,,Už nechci slyšet ani slovo!“
Třeskl výstřel.
Charón se nepohnul: na tváři se mu objevil ošklivý úsměv, jak hleděl na překvapeně zírajícího Semira, kterému jediným přesným zásahem ze své pistole dokázal vyrazil zbraň z ruky, dřív než ji Turek mohl použít.
Mladý muž polknul: pak, aniž by spustil oči ze svého zkušeného nepřítele, udělal pozadu krok ke stolu, zpoza kterého vše sledoval vykulený, slova ani činu neschopný Kranich.
,,Kašlu na dohody,“ zašeptal Charón a odhodil svou vlastní zbraň ke dveřím, snad jen stopu od té Tomovy. ,,Tohle,“ vykročil ke zkoprnělému Turkovi s katanou v pevném sevření pravačky, ,,tohle je za nás a za Kateřinu!“
,,Semire bacha!“ zaječel konečně se probudivší Tom a sám se vrhnul po přítelově pistoli, která se trestuhodně nevyužitá válela na zemi vedle stolu. ,,Uhni, uhni ať ho můžu...“

Sám však věděl, že nemá cenu o něco se pokoušet: s otevřenými ústy sledoval, jak jeho kolega jen o centimetry unikl vražednému seku nabroušeného ostří.
Semir padl na zem a pokusil se protivníkovi podkopnout nohy: ten ho však hbitě přeskočil a ťal po jeho hlavě: Turek smrti ušel jen rychlým mrsknutím na bok.
Tom si podepřel ruce s pistolí o desku stolu, aby lépe zamířil na útočícího vraha: neměl šanci, oba muži se pohybovali tak ohromně rychle, že neměl jistotu, že nezasáhne zrovna přítele... Zaťal zuby: no tak, Semire... no tak, uteč mu ke stěně, ať zvětšíš ten odstup mezi vámi a já můžu střílet... dělej!
Charón útočil jako smyslů zbavený: těžce oddechující Turek taktak stačil uskakovat jeho úderům, z nichž ho každý mohl připravit o život. ,,Tome, pomoc!“ vykřikl úzkostně a sklonil se před sekem, který mu málem rozpoltil lebku. ,,Pomož mi!“
Jak? pomyslel si Kranich trpce a opět se zoufale pokusil dostat Krále na mušku: hlavou mu přitom zavířily útržky toho, co kdy o Podsvětí slyšel: mají stoprocentní spolehlivost - nenechávají za sebou stopu... útočí rychle, naprosto chladnokrevně, bez jediné emoce... Proboha, uvědomil si Tom s hrůzou, vždyť Semir vděčí za život jen tomu, že je jindy profesionální Charón bez sebe vzteky... kdyby ten chlap tolik nezuřil, tak by už...
Jeho úvahy přerušil bolestný výkřik: Turek teď uhnul příliš pomalu a čepel vrahovy katany mu rozsekla kůži na prsou: do bílého trička se okamžitě začala vsakovat rudá krev z dlouhé, ale naštěstí pouze mělké rány.
,,Nekňuč, bude hůř,“ rozmáchl se zkušený zabiják mečem a skočil po vrávorajícím muži, který se se zmučeným výrazem držel za hrudník. ,,Mně už je všechno jedno!“
Semir zíral na blížící se ostří: nezbylo mu než vsadit vše na jednu kartu.
Nadechl se a vyrazil dopředu, přímo proti dopadající kataně: sám nevěděl jak, ale dokázal se čepeli vyhnout a přitom vší silou vrazit svou pěst do vrahova podbřišku.
Charón vykřikl a zlomil se v pase, zbraň však nepustil: tu mu vyrazilo z ruky až přesně mířené Turkovo kopnutí – katana opsala oblouk a zarazila se do dřeva stolu, sotva dva palce od nosu mžikajícího Kranicha.

Zaskočený Hynek Král klesl na jedno koleno: než se stačil sebrat, skočil mu svým částečným úspěchem povzbuzený Semir na záda a srazil ho k zemi: ,,Tome! Dělej, mám ho!“
Modrooký komisař odtrhl zrak od stále ještě slabě vibrujícího meče a s pouty v rukách se vrhl k příteli, který se snažil udržet vzpínajícího se soka u podlahy: společnými silami se jim podařilo polapit Charónova zápěstí a scvaknout je náramky.
Vrahova ramena držící Tom pohlédl na kolegu, který ztěžka lapal po dechu: ,,Jsi v pořádku, Semire? Co ta rána?“
,,Škrábnutí, bude to dobrý,“ nevěnoval mu pozornost Turek a sklonil se těsně nad vrahův obličej: ,,takže,“ zasyčel chraplavě, ,,Spravedlivého dostihla spravedlnost! Hajzle! Co tě vedlo k tomu, abys ublížil našim kolegům?! S... s Kateřinou přece neměli nic společného!“ hlas se mu zlomil: zlobně pohodil hlavou, jak ho rozčílila vlastní slabost a pokračoval: ,,čeho jsi tím docílil, hm? Jen toho, že umírali nevinní lidé!“
Charón nečekaně naprosto rezignoval na jakýkoliv pokus o odpor: ,,hlavní je, že tebe spravedlnost nedostihne nikdy, že, Gerkhane?“ pronesl tiše, se zrakem upřeným do oříškových očí. ,,O to se tví kolegové postarali, jak už to u policajtů bývá, co?“
Turek vyskočil na nohy a otevřel ústa: ,,tak kvůli tomu jsi je zabíjel? Že jsem neskončil za mřížemi, protože mi podle tvé naprosto mylné domněnky poskytli alibi?! A za Katuščinu smrt přece...“
,,Nevšímej si ho, Semire!“ řekl Tom a přitlačil vraha k podlaze. ,,Jen provokuje, žvaní! Tak mu přece nevycházej vstříc! Za chvíli je tady JeRNa a všechno to skončí...“

,,On moc dobře ví, že nežvaním: sám cítí, že může za její smrt!“ zavrtěl hlavou stále velmi klidně ležící zabiják, aniž uhnul před Turkovým pohledem. ,,Nemůžeš se těch myšlenek zbavit, co, Gerkhane? Řeknu ti jedno,“ zavrčel muž a ke Kranichovu šoku se mu v očích objevily slzy, ,,ona ti důvěřovala, milovala tě a ty jsi ji zklamal: vzal jsi nám ji a pak se jí zbavil jako nepotřebné hračky: sakra, byla jako naše vlastní, proč jsi se do toho všeho musel zaplést?!“
Byl to Semir, kdo sklopil zrak: ,,nikdy jsem ji nezradil,“ hlesl. ,,Nikdy.“
Tom nerozhodně přelétával pohledem z jednoho na druhého: ,,Tohle by stačilo,“ rozhodl se nakonec k zásahu. ,,Ani jeden z vás už jí nepomůže, tak nač se tím ještě...“
,,Chci, aby byl potrestaný její vrah,“ skočil mu do řeči dokonale se ovládající Charón. ,,Nedovolím, aby se to zametlo pod koberec!“
,,Nejsem vrah!“ vykřikl Semir zuřivě a strčil muži pod nos pistoli. ,,Ještě jednou něco takového řekneš a zabiju tě, slyšíš? Když jsem ji potkal, byla vyplašená, bála se každého mého doteku – to byla jen a jen vaše vina, to vy jste ji zničili! Já ji miloval a ona to věděla... i to, že bych jí nikdy neublížil!“
,,Uklidni se,“ chytil ho vyděšený Tom za zápěstí: v takovém stavu svého přítele ještě neviděl. ,,Přece se nenecháš vyprovokovat troskou, co chce jen ještě urvat poslední body!“
,,Troska?“ odfrkl zabiják pohrdavě, ,,to je spíš on, ne? Tak do toho, Gerkhane,“ ušklíbl se. ,,Zabij mě...sám říkáš, že jsem ji zničil... tak proč nechceš Kateřinu pomstít, když jsi ji tak miloval?“
Kranich polkl, výraz jeho kolegy se mu vůbec nelíbil: ,,Ne, Semire, on ti za to nestojí!“ naléhal v reakci na očividné Turkovo váhání. ,,Tak by jen vyhrál, nerozumíš tomu snad?“
,,Ale rozumí,“ pousmál se Charón. ,,Jenže je tak zbabělý, že...“

Prásk.

,,Semire!“ zaječel modrooký komisař a vrhl se k na zemi se škubajícímu zločinci: drobným policistou vypálená střela zasáhla skučícího muže přímo do kolena.
,,Ten hajzl... moje noha...“ vyl vrah zmučeně a cukal sebou jako zvíře lapené do pasti, ,,vždyť už se na ni nikdy... aaaaaááááách, ten hajzl mě zmrzačil! Zmrzačil mě!!!“
Turkovi vypadla pistole z dlaní: stál bez pohybu a nevěřícně zíral na scénu před sebou.
,,Ty jsi se musel úplně zbláznit!“ zařval na něj Kranich a zavázal ránu na zločincově noze improvizovaným obvazem vytvořeným z cáru vlastní košile. ,,Vždyť byl neozbrojený a svázaný, proboha! To jsi zešílel, že ses nechal vyprovokovat?!“
,,Já... já jsem...“ mladý policista nerozhodně přešlápl a zaryl zrak do země. ,,On si o to říkal!“
,,Radši mlč a uhni,“ zavrčel Kranich a vytáhl sténajícího Charóna na nohy. ,,Dostanu ho dolů, ať ho hned odvezou, stejně už slyším sirény. A ty už nedělej žádné blbosti, jasné?! Už jsi to pohnojil až dost!“


Mladý Turek se odpotácel ke zdi a opřel se o ni čelem: ten chladný dotek byl tak příjemný... Stál se zavřenýma očima a cítil, jak se mu puls pomaličku vrací k normálu: nevěnoval pozornost štěkaným rozkazům, které se otevřenými dveřmi ozývaly z přízemí, sirénám ani sousedům, co zvědavě nakukovali do bytu – nic z toho nevnímal, byl zcela ponořen ve vlastní úvahy.
Co jsem to provedl? pomyslel si zoufale. Vždyť Tom měl naprostou pravdu, málem jsem udělal přesně to, co ten mizera chtěl...
Jenže jak jsem se měl udržet, když mi pořad předhazoval Kateřinu?!
Moje Má... ty přece víš, že nejsem vrah... sama jsi chtěla, abych ti pomohl... jak by mohla být milost považována za vraždu?
Ale...
Proč na to musím pořád myslet? Proč tě vidím ve snech, jak umíráš, jak mě prosíš, jak se ke mně upíráš jako k jediné naději?
Ne... vím, že jsi to chtěla... jak jsem tě tenkrát mohl odmítnout a nechat tě dál trpět, když jsem moc dobře věděl, že nebyla šance...
Moje Má... ty to přece chápeš...


,,Semire.“
Neotočil se: ,,Tome,“ pronesl se stále zavřenýma očima a čelem přitisknutým na vlhkou omítku, ,,to, co jsem tomu mizerovi udělal, není nic proti tomu, jak strašně ublížil Kateřině... jak... jak strašně ublížil mně: parchanti jako on prostě musí trpět! Co je jeho zmrzačené koleno ve srovnání s tím, co on prováděl mojí Katušce celé roky?!“
,,Já vím, brácho,“ špitl Kranich a váhavě přistoupil blíž. ,,Chápu tě, já... přišel jsem ti říci, že pokud bys s tím měl nějaké problémy, dosvědčím, že jsi ho postřelil během té rvačky, ne když už ležel svázaný.“
,,Díky,“ řekl Turek hluše a nechal se obejmout. ,,Takže nakonec měl ten grázl pravdu: polda kryje poldu... ruka ruku myje...“
,,Už tomu tak je,“ pousmál se Tom nevesele. ,,Ta hrůza je ale za námi, Semire a to je hlavní: pojď, pojedeme na služebnu, šéfka to určitě bude chtít slyšet hlavně od nás... dáme si kávu, probereme to a... zapomeneme. Jestli máme jít dál, všichni musíme na Spravedlivého a všechny ty poslední dny zapomenout.“ Kranich uvolnil sevření a poklepal strnulému příteli na rameno: ,,slyšíš, Semire? Pojď, pojedeme... domů.“
,,Ne,“ zavrtěl hlavou drobný policista. ,,Já na služebnu přijedu později, Tome: chci jít ještě za ní... je přece pátek a pak... musím Katušce říct, co se dneska stalo...“
,,Asi nemá smysl tě přemlouvat, co?“ projevil modrooký komisař trošku empatie, ,,ale co abych jel s tebou? Nelíbí se mi, že bys měl po tomhle zážitku řídit... vezmu tě tam, počkám u hřbitova, než se vrátíš a pojedeme za Engellhardtovou: pro tvé auto pak někoho pošleme... nechceš?“
,,Jsi hodný, Tome,“ vzdychl Semir unaveně, ,,ale rád bych byl chvilinku sám, jen s ní... Mám jí toho dneska tolik co říci, všechny své myšlenky i to, co se dělo poslední dny.... víš?“
Kranich kývl: dobře příteli rozuměl: ,,jeď opatrně,“ řekl jen, ,,to by tak hrálo, abychom chytli Spravedlivého a ty ses v zápětí někde vysekal...“
Semir jeho pokus o vtip ocenil úsměvem spíše diplomatickým, načež se beze slova odebral ke dveřím.

*

Stál u okna a sledoval start stříbrného BMW: vyrazilo ostrou rychlostí, zabočilo doprava mezi paneláky, kde málem porazilo baculatou blondýnu, asi první z očekávaného houfu novinářů, pak už nabralo kurz směrem k centru Kolína a brzy se mu ztratilo z očí.
Tom vzdychl.
Život je jako dlouhá cesta, napadla ho pro něj poněkud netypicky filosofická myšlenka. Dlouhá cesta s předem daným počtem křižovatek, na kterých se musíme rozhodnout, kudy se dát...
Jde ovlivnit, jaké křižovatky nás potkají a kolik jich bude?
Kranich musel připustit, že si na svou vlastní otázku není schopen odpovědět: jeho myšlenky na moment zaletěly ke vzdalujícímu se stříbrnému šípu, který mu unášel přítele: dnes jen na dvě hodiny, ale zítra, pozítří...?
Nedokázal by o Turka přijít, tím si byl po událostech z posledních dnů jistý.
Chápal jeho hluboký zármutek ze smrti Kateřiny a přesto ho považoval za nesrovnatelný s tím, co by cítil on, kdyby ztratil Semira.
Nejlepšího přítele Semira, kterému krutý osud nachystal mnoho, mnoho špatně přehledných křižovatek...
Modrooký komisař se smutně usmál a zatáhl záclonu: ,,šťastnou cestu, Semire,“ zašeptal. ,,Šťastnou cestu...“


Arrow


Tento tisíckrát opakovaný pohyb mu nečinil sebemenší potíž: otočil klíčkem v zapalování, spokojeně pokýval hlavou, když motor poslušně zapředl, a obezřetně, tak, aby nikoho nepřejel,vyvedl svůj vůz z přeplněného parkoviště.
Mrkl do zrcátka, které mu ukazovalo vchod šedesátky šestky: motala se tam nepřehledná změť novinářů, zasahujících policistů, JeRNY i poplašených sousedů... zkrátka, Tom byl rád, že odsud může vypadnout a nechat neoblíbené, leč povinné randíčko s reportéry někomu jinému.
Se zaváháním minul křižovatku, na které jeho přítel odbočil k hlavnímu kolínskému hřbitovu a sám po chvilce rozmýšlení vyrazil doleva. Tato část města byla zvláštní, jakoby ghetto odříznuté od světa, respektive od města, kam vedla jedna jediná silnice: pokud se jí nechtěl dát a tak se vléci přes celý Kolín, kde v této době vždycky vládla dopravní špička, měl v podstatě jedinou možnost. Na další křižovatce zabočil opět doleva a tak se dostal na výpadovku, která mířila od velkoměsta směrem ke Günterbergu: čekalo ho asi deset kilometrů skrz klidovou zónu, kde obyčejnou silnici těsně obepínal les, načež se napojí na dálnici, která ho během osmi minut přivede ke služebně.
Netrpělivě zabubnoval prsty na volant a zavrhl nápad pustit si muziku: tady to moc neznal a chtěl se na řízení soustředit.
Jenže...
Jak to udělat, když mu myšlenky neustále zalétávaly za jeho přítelem a k té strašné scéně, které byl sám před chvílí svědkem...?
Dovedl pochopit, proč Semir vypěnil a Charóna postřelil, ale to ho nezbavovalo chmurných úvah: to, co Turek předvedl, skutečně bylo všechno, jen ne profesionální. Takové chování si prostě policista nemůže dovolit...
Na druhou stranu, vzdychl v duchu, Král si o to říkal... provokovat Semira tím, že zabil Kateřinu, to bylo... to...

Otřásl se.
Ve svém životě byl svědkem spousty strašlivých věcí, koneckonců, práce policisty, zvlášť toho dálničního, není žádný med, ale tři z nich jím otřásly tak, že se mu o nich dosud zdály noční můry, ze kterých ho probouzel jeho vlastní křik strachu a úzkosti.


,,Eleno, ne! Nechoď tam, slyšíš!? Je to past! Eleno...!!!!“


Ten pocit, že ji mohl zachránit... kdyby byl jen o trošku hlasitější, kdyby mu to došlo dřív, mohla žít. Elena i... jeho syn.
Vzdychl: obraz výbuchu, který spálil na popel celý jeho dosavadní život i část srdce, které již nikdy nebude jako dříve, vytlačil v jeho mysli jiný, ne o moc méně děsivější...


Semir s námahou zkroutil rty do úděsného krvavého úsměvu: ,,Jsem rád...že..“ nadechl se pracně, ,,jste.. ta..tady. Nevěřil j.. jse..m, že... mě..naj najdete..“ dokončil větu a Kranich s hrůzou naslouchal, jak jeho příteli rachotí dech v plicích. ,,Tome... nemo..hls vědět.. co se...st..atane...“ zasípal vyčerpaně a znovu zavřel oči.
,,Proboha, co ti to ti hajzlové udělali?!“ zasykl Kranich bolestně. Radši si nepředstavoval, co vše musel Semir vytrpět, teď bylo nutné zajistit mu pomoc: tu parťák naléhavě potřeboval. Cítil se hrozně.
Nesu za to vinu, pomyslel si a před očima se mu jasně vybavil obraz jeho samotného, smějícího se nad šálkem kávy ve chvíli, kdy se drobný policista vydal řešit hádku. To já můžu za to, že se teď Semir Gerkhan, skvělý, statečný a nedocenitelný kolega Semir Gerkhan, chvěje bezmocně v mém náručí.
Polkl.
Jediná hádka.
Jedna jediná pitomá hádka, kterou mohli klidně ignorovat.
On nechal řešení na svém příteli.
A jeho přítel tady umírá...


Tenkrát to naštěstí dopadlo dobře, byť to bylo o fous, pomyslel si. Semir se z toho dostal: fyzicky během pár týdnů, a co se jeho Geburnem pošramocené dušičky týká, té to sice trvalo o něco déle, ale nakonec to jeho turecká zarputilost zvládla také.
Úsměv, který na momentíček zvedl koutky jeho rtů, však rychle pohasl.
Pošramocená duše...
Tom se zatvářil bolestně: vůbec by se nedivil, kdyby po tom, co prožila nedávno, utrpěla Turkova duše daleko těžší rány, než ty, co si odnesla ze sklepa Geburnovy chaty.
Na mysl se mu neodbytně drala v pořadí poslední zlá vzpomínka... ale rozhodně ne poslední z těch, které by ze sebe nejradši vytrhal a navždy se jich zbavil.


Dívka ještě žila.
Její v Turkově náručí sevřené drobné tělo se zcela nekontrolovatelně chvělo: jednu ruku zatínala do Semirových zad a dlouhé, štíhlé prsty té druhé křečovitě zarývala do bláta rudého od vlastní krve.
,,Prosím tě, miláčku, prosím tě...“ zasípal mladý policista a líbal ji na krk, aniž řekl oč vlastně tolik žádá. ,,Prosím tě, Katuško...“
Tom zkoprněle zíral: Persephone se zkroutila v agónii a z úst se jí spustil karmínový pramínek – s ohromením si uvědomil, že si dívka, ve snaze nevyjádřit křikem před Turkem bolest, prokousla dolní ret.
,,Semire...“ zachroptěla a doširoka otevřela oči, ve kterých se zračila neskonalá muka a stejně velký strach: ,,mrzí mě to... všechn-no mě tak mrzí...!“
Vzlykající policista se k ní přivinul ještě těsněji.
Tom mimoděk sjel očima na dívčino břicho: okamžitě uhnul pohledem a chytil se za ústa – musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby uklidnil svůj zvedající se žaludek.
Při smrtelných bouračkách toho už viděl hodně, ale tohle...
Vzepjala se a zasténala, pleť bledou a podivně průsvitnou, jako tenký list papíru: ze rtů jí mezi řadou citoslovcí děsu, bolesti a pláče splynula i zoufale trhaná slova: ,,Mi...luji tě, Semire...“
Proboha, ať omdlí, pomyslel si Tom a zaťal pěsti. Ať omdlí, ať už nic necítí... vždyť to nemůže trvat dlouho a bude po všem... Sakra, proč nemůže alespoň rychle umřít, když už nemá naději...?!
Jenže její hrůzou naplněné oči barvy ledovcové řeky dál zůstávaly otevřené: zastřela je jen ta strašlivá bolest, kterou musela cítit.

Třesoucí se Turek se naklonil a cosi dívce naléhavě šeptal do ucha: na tváři se jí objevil stejně úděsný krvavý úsměv, jako kdysi Semirovi, když se chvěl Tomovi v náručí v chatě Maxmiliána Geburna: ,,ne, miláč-ku... já... já vůbec necí-t-tím n-ohy, nemůžu...a..ni kd-ybych ch-těla...“
,,Ne, Moje Má, to ne..!“
Tom odvrátil pohled od zmučeně vzlykajícího přítele: neměl právo tomuhle přihlížet. Bylo to jen mezi nimi dvěma... dimenze Semirova života, do které neměl nárok vstoupit bez vyzvání.
Udělal krok zpátky: dalo mu obrovskou práci odtrhnout zrak od v rudé louži se objímajícího nešťastného páru – kdyby jim tak mohl pomoci, jakkoliv... ale tahle bezmoc...
Otočil se, chytaje za rameno jednoho z mladých policistů, kteří měli společně s ním krýt Turka před Persephone, jež ho, jak se domnívali, chtěla zabít: ,,Nech je být, chlapče. Pojď se mnou.“
,,Co to ten Gerkhan vyvádí?“ otázal se z míry vyvedený světlovlasý mladík vykuleně. ,,Neměla ho ta holka zavraždit?“
,,Spletli jsme se,“ zachrčel Tom a vztekle policistou trhl dopředu: ,,řekl jsem, ať je necháš být, tak na ně nečum!“
Blonďák překvapeně zamrkal a nechal se starším kolegou doslova odvléci ke služebnímu autu, do kterého se teď uniformovaní kolegové pokoušeli narvat peroucího se vůdce Podsvětí: spoutaný muž sebou házel a upíral vystrašené pohledy k místu, kde v agónii umírala jeho chráněnka. ,,Persephone!“ vykřikl úzkostně a pranic nedbal na ránu obuškem, kterou mu kdosi uštědřil do boku. ,,Dceruško, tohle jsem nechtěl! To jsem nechtěl!!!“
Tom pocítil strašlivou vlnu nenávisti: tohle je ten, kdo mu chtěl zabít přítele... to je ten, co Semirovi překazil jeho krátké, ale tolik zasloužené štěstí...
Pocítil neskonalou chuť vrazit mu pěstí přímo do těch doširoka otevřených, křičících úst, když se ta náhle odmlčela a několikrát naprázdno zalapala po dechu.
Charón ohromeně zíral za Kranichova záda: ,,Ne! Ne, ty hajzle, to nesmíš!“
Tom se reflexivně otočil.
Právě včas na to, aby viděl, jak cosi tiše mumlající, plačící Semir sevřel v prstech dívčin krk a prudce trhl. Persephone se vzepjala a vzápětí znehybněla v jeho náručí... a pak se obě těla, její i Turkovo, bezvládně svezla na stranu do mazlavého, rudého bláta...



Ne, svlažil Tom polknutím vyprahlé hrdlo, Semir není vrah. Jestli mu tahle myšlenka vůbec někdy přišla na mysl, okamžitě ji vypudila vzpomínka na očividné dívčino utrpení: nikdo na světě si Turkův čin prostě nemohl vyložit jinak, než jako akt láskyplného milosrdenství.
Nikdo, kdo by uvažoval normálně, by nemohl ří...
V tom se ozvala mohutná rána.
Vykřikl šokem a vší silou sevřel volant, jak se pokoušel udržet smykující Mercedes na silnici: v zadním okénku sledoval, jak mu za autem vlají chuchvalce černého dýmu.
,,Co to bylo?“ vyjekl nahlas a dupl na brzdy. ,,Najel jsem na něco, nebo... a proč mi to, kruci,“ zajíkl se hrůzou, ,,nebrzdí?!“
Vší silou zmáčkl příslušný pedál, ale nic se nestalo: luxusní vůz se po obyčejné, často se kroutící okresce řítil čím dál rychleji.
Tom zazmatkoval a roztřesenou rukou sáhl po ruční brzdě: opět bez účinku.

Cítil, jak ho na zádech zastudil ledový pot: jel tady sice jen párkrát, ale jakožto dálniční policista měl skvělou paměť na krajinu – i to minimum jízd, které tady absolvoval, mu stačilo k tomu, aby teď věděl, že tuhle silnici co nevidět čeká dvanáctiprocentní klesání a pak... velice ostrá zatáčka hned vedle jednoho z hlubokých meandrů Rýna.
Zoufale pohlédl na strany vozovky: obě byly ohraničeny svodidly a za nimi se tyčila hradba hustého lesa, od kterého byla silnice oddělena ještě vysokou mezí: kdyby se v této rychlosti pokusil zastavit tak, že by to nabral do nějaké překážky, nejspíš by ten náraz nepřežil...
Než se stačil rozmyslet, silnice začala prudce klesat: Tomovi se prudce rozbušilo srdce, když se pod ním modře zaleskla hladina řeky.
Znovu vší silou dupnul na brzdový pedál: ,,pomoc! Udělejte něco, pomozte mi!“ vykřikl, aniž věděl, čím ta nesmyslná prosba může přispět k jeho záchraně.
S hrůzou v očích sledoval, jak se ostře uhýbající svodidla, mezník mezi silnicí a hlubokou vodu, strašlivě rychle blíží: než se nadál, zazmítalo se jeho tělo v pásech, jak auto do překážky narazilo.

Mercedes se vymrštil a ohromnou ránou dopadl čumákem přímo na hladinu: křičící Tom se držel za airbagem zhmožděný nos... Pořádně si stačil uvědomit jen to, že žije, na další uvažování neměl čas: kolem kotníků mu zavířila voda.
Vyjekl a pokusil se dosáhnout ke dveřím: z airbagu, který mu před pár vteřinami zachránil život, se teď stala smrtící past, která mu bránila v sebemenším pohybu. Zaťal zuby a vmáčkl bílý vak pod palubní desku: to už mu řeka plynula kolem pasu.
Celé auto se naklonilo: jak jeho předek plnila voda, klesal níže a níže, bez ohledu na policistu, který uvnitř, s vodou po prsa, bezvýsledně zápolil se zaseklými pásy.
Tom jen nehlasně zakňoural, když mu výhled z oken zakryla temná masa vody: Mercedesu teď čouhal nad hladinu jen zadek a i ten měl poměrně rychle zmizet... Celé auto se otřáslo, jak dopadlo na dno hlubokého říčního zákrutu.
Ne... nechci tady takhle zařvat, blesklo Kranichovi hlavou a pokusil se ovládnout své ruce, které hystericky, naprosto nezávisle na mozkem vydávaných pokynech, bezvýsledně rvaly pás. Uklidni se, uklidni se, sakra...
Hrudník se mu rychle zvedal a klesal: v autě panovalo šero, musel být tak tři, čtyři metry pod hladinou... polkl a zvedl hlavu do výše, aby se znova pořádně nadechl: voda, která do auta crčela všemi možnými škvírami, mu dosahovala po bradu. Nechci se utopit, to je přece strašná smrt! Nechci, aby mě odsud vytáhli jako odulou, nafouklou mrtvolu, já musím...
Vzlykl, třásl se po celém těle a to zdaleka ne jen chladem.
Rukama opět sjel k zapínání pásů a tentokrát, díky bohu, pruh látky, který jindy sloužil k záchraně, uvolnil: bez toho, aby si do plic nabral kyslík, se vrhl na dveře a s námahou je otevřel. Okamžitý proud, který se verval dovnitř, aby zaplnil ještě prázdné prostory, ho málem srazil zpět: pevně se ale držel rámu dveří a pak už, když se strašlivý tah uvolnil, s mohutným odrazem letěl k hladině.

Vystřelil nad ni málem jako plískavice: šlapal vodu a se zavřenýma očima lapal po dechu.
Pak, neuvědomuje si své vlastní, strojovitě automatické pohyby, začal plavat k zarostlému břehu: nějak se na něj vytáhl a se sténáním se plazil kopřivami na ostrůvek měkké zelené trávy.
Lehl si a sáhl po telefonu, tvář stále bledou prožitým šokem: mobil nějakým zázrakem fungoval a on tak mohl vytočit číslo jediné osoby, kterou si teď dokázal vybavit.
.....,,Engellhardtová: co se zase děje, Tome? Myslela jsem, že už tu budete a podáte mi zprávu o...“
.....,,Šéfová,“ pronesl nepřirozeně bezbarvým hlasem, ,,já měl havárku...“
.....,,Proboha, Kranichu, jste v pořádku? Co Semir? Kde jste, hned tam někoho pošlu! Mám zavolat sanitku? Je už tam někdo, kdo by se o vás postaral?“
.....,,Jsem na výpadovce směrem ke Günterbergu, v té prudké zatáčce u meandru...“ zahuhlal a znova se chytil za bolestí třeštící nos: jak to, že tady šéfka už není? Copak nechápe, co se stalo?! ,,Semir... jel za Kateřinou... ale mé auto... potřebuji pomoc, já...“
V telefonu zapraskalo, jak voda z řeky konečně pronikla k důležitým spojům: mobil zachrčel a odmlčel se, očividně nadobro.

Tom klesl hlavou na trávu: věděl, že by měl vstát a pokusit se zastavit nějaké ze zřídka projíždějících aut, ale neměl na to sílu. Šok ho konečně dostihl v plné míře: ležel a třásl se po celém těle, nic nedbaje na to, že bude mít svůj ve vždy perfektním stavu udržovaný oblek umazaný od bláta.
Ta krize s brzdami... to nemohla být náhoda...
Někdo mu dal do auta výbušninu, která explodovala v přesně určeném místě, to došlo i jeho nesmírně zmatené a hrozbou bezprostřední smrti otřesené mysli. Někdo musel dát někam na svodidla spínač, co to celé aktivoval, když projížděl...
Někdo ho chtěl zabít...
Spravedlivý?
Ale Charón přece k jeho Mercedesu neměl vůbec přístup: když za ním přijeli, našli ho sedět v tom bytě...
Tak... někdo jiný?
Kdo by se mu mohl mstít, proboha?
Nebo, napadla ho možnost, po níž mu přejel mráz po zádech, nebo Charón vůbec nebyl Spravedlivý...
Ale kdo tedy?!
Otřásl se, oči se mu samy zavíraly: bezmocně se vířivé, dusící slabosti poddal.

*

Probudil ho rachot štěrku drceného pod koly: kousek od něj zastavil vínově rudý Superb, z něhož se vynořila šéfová. Na tváři, od níž právě odkládala svůj mobilní telefon, jí však hrál úplně jiný výraz, než by očekával: široce, přešťastně se usmívala.
,,Tome!“ skočila po něm a vytáhla ho na nohy, jakoby si vůbec nevšimla, v jakém je stavu. ,,právě mi volali z nemocnice: Frank se probral, doktoři říkají, že snad bude v pořádku, dokonce hned pohnul nohama!“
,,To je báječné,“ zamumlal před sebe zírající vrchní komisař, kterému popravdě vůbec nedošel smysl slov. ,,Super.“
,,To je konečně nějaká dobrá zpráva a... proboha, co to máte s nosem?“
Jemně se dotkl horního rtu: zalapal po dechu, když uviděl, že jsou jeho prsty zbarvené krví.
,,Tome, co se vlastně stalo?“ vzpamatovala se a získala svou obvyklou věcnost. ,,Kde máte vlastně auto, když jste naboural?“
Kranich jen mlčky ukázal na zrcadlově hladký, sebemenší vlnky prostý meandr: v jednom místě se nad hladinu stále ještě draly bublinky vzduchu unikající z potopeného Mercedesu, jehož služební kariéra se dnes dotkla dna.

,,Můj ty bože,“ zamumlala, zavrtěla hlavou, ale bez jakékoliv výčitky radši podala zaměstnanci čistý kapesník, aby si otřel poraněnou tvář. ,,Nemám vás vzít do nemocnice, Tome? Nevypadá to dobře... máte vy ale smůlu, sotva sám chytíte Spravedlivého a hned si zlomíte nos, to snad... no, ale aspoň se hned můžeme podívat za Frankem,“ rozzářila se zase, když si vzpomněla na zázrakem se probudivšího Trabera. ,,Ale neříkejte mu, co se všechno stalo za tu dobu, co byl v komatu, jasné? Zbytečně by ho ta záležitost se Spravedlivým rozrušila a...
,,Šéfová, obávám se, že Charón nebyl ten, kterého jsme hledali,“ vydechl Kranich a zaťal prsty pravačky v pěst: ,,Když nad tím zamyslíte, neměl přece důvod posílat ty zprávy vám...“
,,Tome, to dělal, aby nás zmátl, je to přece stará finta,“ přešla jeho názory šéfová: očividně nebyla ochotna připustit jakékoliv pochyby o tom, že by muž, který po několik strašlivých dní ohrožoval její zaměstnance, ještě nebyl zneškodněný. ,,Uklidněte se, jste v šoku... pojďte, sednete si do auta, já vás odvezu, ano?“
,,Ale paní Engellhardtová,“ řekl tiše a celý se otřásl, ,,já jsem se nevysekal jen tak... někdo mi musel poškodit brzdy: myslím, že mi tam hodil nějakou výbušninu, nebo...“
,,Tome,“ zakryla si dlaní ústa v gestu zděšení, ,,jestli se nepletete, tak to znamená, že po vás zase někdo jde, nebo...“ zajíkla se.
,,... nebo jsme nechytli Spravedlivého,“ dokončil za ni Kranich. ,,A on si touhle kličkou nádherně usnadnil práci, protože doufá, že...“
Anna ho ale neposlouchala: v očích se jí usadil výraz čiré hrůzy: ,,Tome,“ zašeptala a hlas se jí přitom třásl, ,,říkal jste, že... Semir, že...“
,,Sakra!“ chytil ji za paži a rozběhl se k autu, nedbaje, že za ním jeho nadřízená vlaje v poněkud nedůstojné pozici. ,,Máte pravdu: vždyť je na tom hřbitově úplně sám!“



*****


Žhavé Slunce, které trápilo celé Německo už něco přes tři týdny, aniž by dalo vyprahlé zemi odpočinout sebemenším deštíkem, zbarvilo trávu dožluta a vysušilo půdu na troud.
Semira Gerkhana to však v nejmenším nezajímalo: klečel na pískem vysypané cestičce, oběma rukama otrhával uschlé lístky z jinak krásně zeleného drobného keře a myslí byl právě v tom posledním deštivém dni, který Spolkovou republiku zasáhl.
Ve dni, kdy v něm samotném cosi zemřelo.
Smutně vzdychl a pohlédl na tmavou mramorovou desku, na níž se vedle zlatavými literami vyvedeného jména vyjímala rozesmátá tvář krásné mladé dívky: tu fotku vybral schválně, natruc všem těm klasicky vážným tvářím, co na něj povýšeně zíraly z okolních hrobů.


,,Nefoť mě, nemám to ráda...“
,,Vždyť ti to dneska tak sluší!“ zasmál se a stiskl spoušť foťáku: ten zavrčel a pořídil další snímek půvabné tmavovlásky, která beze strachu balancovala na úzké kamenné římse, vedené jako obruba kašny se zlatými rybičkami. ,,Ještě úsměv a bude to na World press foto! Nebo,“ zašklebil se vesele, ,,nebo, když ne úsměv, tak alespoň pád...“
,,Hej ty!“ durdila se a cákla po něm studenou vodou: zděšeně ucukl a snažil se zachránit citlivý objektiv drahého digitálu. ,,Dobře ti tak,“ pronesla škodolibě a pár krůčky hravě unikla jeho pokusu o stejně mokrou pomstu. ,,Varovala jsem tě, že mě nemáš fotit.“
,,Mhm, dobrá, dobrá,“ zabručel pobaveně a ruka s foťákem mu klesla podél boku. ,,Pojď už dolů, nebo mi ještě spadneš a zlomíš si nohu... nebo se zmáčíš a nastydneš: vždyť je ta voda ledová!“
Jen se usmála a se široce rozpaženýma rukama předvedla odvážnou, provokativně efektní otočku na samé hraně úzkého pruhu kamene: každý její pohyb byl naprosto jistý – zavířila a seskočila přímo vedle zkoprněle zírajícího Turka: ,,ale, ale... snad se o mě nebojíš?“
,,To víš, že ano,“ zamručel a rychle ji k sobě přivinul: pranic se nebránila, naopak: velmi ráda se poddala jeho polibkům. ,,Kdepak jsi se tohle naučila, ty má malá tanečnice?“ zašeptal a shrnul jí z čela černý pramínek. ,,Takový balanc jsem v životě neviděl...“
Schýlila hlavu a nechala se unášet do extáze Semirovými prsty, které laskaly její vlasy na spáncích. ,,Mhm, pro šermíře je základem na dobrý výpad naprosto dokonalá stabili..“ kousla se do rtu a polekaně zkusila změnit téma: ,,a co to kino? Máme nejvyšší čas...“
Turkovi však její poznámka neunikla: ,,Pro šermíře?“ zopakoval udiveně, ,,ty jsi někdy šermovala?“
Vytrhla se mu a rychle vyskočila zpět na kašnu: ,,No, to bylo dávno,“ zamumlala v rozpacích a znovu předvedla perfektně vyváženou, jistou chůzi: jako by na své kroky vůbec nemusela myslet, dávat na ně pozor. ,,Tu poučku mi tloukli do hlavy, tak se mi prostě vybavila. A vůbec,“ obrátila se k němu tak prudce, až se jí vlasy rozlétly kolem půvabné tváře, ,,Už bychom vážně měli...“

V tu chvíli v kašně zabublala voda a nad hladinu vystřelil mohutný vodotrysk: studená tříšť se rozletěla všude okolo a její jehličky se zabodly i do tváře mladé černovlásky. Překvapená Kateřina to nečekala ani v nejmenším: vyjekla a udělala krok do prázdna – zavrávorala a jen taktak se udržela na nohách.
,,No prosím,“ zvedl Turek obočí a založil ruce na prsou: když daleko méně sebejistá dívka s kočičí pružností seskočila na zem, krátce mu zahrál v očích výraz samolibé spokojenosti: ,,copak, Katuško? Já ti neřekl, že je to není jen kašna, ale i fontána?“
,,Jsi bídák,“ pokusila se zatvářit znechuceně, ale její skvělou náladu nedobrovolná sprcha zkazit nemohla: rozesmála se: ,,abys věděl, tak mi ta ledovka vůůůůůbec nevadí: stejně je to v tomhle pařáku jen příjemné osvěžení a... Semire... Semire, opovaž se!!!“
Cvak.
Mladý policista se zazubil se a jakoby nic schoval corpus delicti, v tomto případě digitální fotoaparát nehorázně drahé asijské značky, zpět do pouzdra: ,,máš pravdu,“ přikývl a znova ji k sobě přitáhl, nedbaje na její přehrávané protesty. ,,Jsem strašněj bídák...“


Tenkrát jsem v té kašně málem skončil, pousmál se Turek a pohladil černobílý snímek vřelým pohledem: jenže tahle fotečka by stála i za případnou ledovou koupel...
Jen nerad vyhnal z hlavy příjemnou vzpomínku a jeho ruce se opět zabořily mezi větvičky droboučkého keříku: dalo mu to spoustu práce, ale nakonec ho sehnal – Kateřinin hrob zdobil mladinký štěp granátového jablka. Semir nevěřil, že by se tak vysoko v Německu mohl ujmout, ale stromek přesto zakořenil a rychle hnal na první květy. Věděl, že ho nejspíš zahubí první mráz, ale stejně se o keř staral s nevýslovnou pečlivostí, jakoby ta útlá, dle mýtu s bohyní Persefonou spjatá rostlinka mohla zrcadlit alespoň střípek Kateřininy přítomnosti.
Odstranil poslední uschlý lístek a otřel si ruce do ráno ještě bílého, nyní zkrvaveného a roztrženého trička: pomalinku se přesunul k náhrobku a položil obě ruce na chladivý mramor. Ten prostý dotek ho naplnil klidem: zavřel oči a chystal se vyslat k dívce tichou myšlenku, když písek kousek za ním zaskřípal pod podrážkami pot.
Neubránil se smutnému úsměvu: věděl, že to parťák nevydrží a půjde se přesvědčit, zda je všechno v pořádku... ,,Tome,“ pronesl tiše, aniž se obrátil, nebo se přestal mazlit s prostým pomníčkem, ,,vážně si nemusíš dělat starosti, za chvilku budu na služebně: prosím tě, nech mě s ní chviličku samotného. Nic víc od tebe přeci...“
Jemné rýpnutí na jeho zádech.
Stačil ten letmý dotek oceli mezi jeho lopatkami a ve vteřině mu bylo jasné, jak moc se spletli: jak strašně tragicky se spletli. Byli poražení.
On byl poražený.
,,Nehýbej se, chlapče. Ani se nehni.“
Překvapením na moment zmraženou myslí mu prolétla jediná myšlenka: jeho vlastní zbraň, má ji přece v pouzdru na boku – kdyby se mu podařilo...
,,Ty ruce nech tam, kde je teď máš.“
Semir nedokázal zareagovat: v uších mu hučela zběsile bušící srdcem hnaná krev a mysl jako by mu na pár vteřin zcela obemkla podivná mlha, která zcela zahalila jindy ostré smysly i rychlé reflexy – jen matně se uvědomil, že jeho pistole opustila své obvyklé místo, jak se jí útočník zmocnil.

Charón nebyl Spravedlivý...
Takže, uvědomil si s děsem, takže to bude pokračovat... to já budu další dárek... to já... Můj ty bože, polkl ztěžka, chci ho alespoň vidět... musím ho alespoň vidět, než umřu!
,,Dobře, Semire, výborně,“ ozval se mu za zády vyrovnaný mužský hlas: zkušený policista si okamžitě všiml jeho dokonalého vyslovování, které však nemohlo popřít pro němčinu nezvyklou melodičnost a slabounký, sotva znatelný přízvuk. ,,Hlavně klid: žádné prudké pohyby, jasné?“
Stále ještě mlčící Turek se zhluboka nadechl a zlehounka naklonil hlavu doleva, ve snaze zahlédnout alespoň část útočníkovy tváře: třeba najde nějaké slabé místečko, nebo něco, co by mohl využít při obraně a...
,,Klidně se otoč, jestli chceš,“ slova pronesená s podivnou nedbalostí ho ohromila: přesto poslechl a opatrně se, s rukama ještě stále položenýma na chladivém mramor,u obrátil dozadu.
Stál za ním vysoký, snědý, černooký muž s tmavými, stříbrem prokvetlými vlasy i vousy, pod nimiž schovaná tvář se mírně usmívala: budil dojem studenty oblíbeného univerzitního profesora, který po potleskem odměněné famózní přednášce zamíří do fitka, aby tam ve cvičících mladících vzbuzoval touhu ,,taky chci takhle vypadat, až mi bude padesát.“. Na sobě měl dokonale padnoucí, očividně na míru šitý šedý oblek a v ruce držel pistoli, kterou teď mířil na Turkův týl. ,,Tak, doufám, že je tvá zvědavost ukojena,“ prohodil takřka konverzačně a zaryl pohled Semirovi do očí: mladý muž zamžikal, ale neuhnul.
Takže tohle je Spravedlivý? Tohle je vrah Sussany, Sáry a Dana? A teď, nedokázal potlačit zachvění, teď zabije i mě...
Ale... budu s ní, zase ji uvidím!
Nebál se. Necítil nic, jen lítost, že nebude moci varovat své nejbližší, šéfovou a Toma: ale, pomyslel si s náhlou prudkou úlevou, to, že jsme nechytli toho pravého jim dojde, hned jakmile najdou mé vlastní tělo a pak...

Polkl a schýlil hlavu, zmocnila se ho tupá rezignace: ,,Tak to skoncuj, bastarde.“
Proboha, prolétlo mu hlavou mimoděk, to bude kýč, až ho najdou ležet s vystřeleným mozkem na hrobě jeho lásky... ,,Vím, kdy jsem prohrál, tak už, sakra, střílej, skonči to!“ Pohled upřel na rozesmátou dívčinu fotku a čekal: ač se snažil, nepovedlo se mu potlačit přiškrcené vzlyknutí.
Místo smrtícího výstřelu se opět ozval ten příjemně melodický hlas: ,,Byla moc hezká, že? Škoda jí...“
Zcela ho to ohromilo: zapomněl na Spravedlivého varování a zprudka se otočil: ,,vy jste znal mou Kateřinu?!“ vůbec si nepovšiml, že automaticky přešel na vykání.
,,A inteligentní byla taky: jak říkám, je jí obrovská škoda...“ vzdychl útočník pochmurně a pak teprve zodpověděl otázku nevěřícně zírajícího Turka: ,,samozřejmě, že jsem Persephone znal! Každý, kdo v našich kruzích něco znamenal, o ní věděl, jenže,“ zvedl muž významně obočí, ,,málokomu bylo dovoleno zjistit, jak vypadá... Já to privilegium měl.“
,,Kdo jste?“ zašeptal mladý policista a žaludek mu poprvé sevřela hrůza. ,,A o co vám sakra jde, proč to všechno děláte?!“
,,Typický Gerkhan: zvědavý a tvrdohlavý...,“ zvedly se koutky mužových rtů, ,,ale myslím, že na zodpovězení téhle otázky je ještě dost času - teď vstaň a ruce drž před sebou.“
Semir zmateně zamžikal: co je tohle za hru? Proč tady ten chlap vlastně tak dlouho stojí a řeční, místo toho, aby všemu udělal rychlý konec?
V tu chvíli se jednotlivé střípky složily do děsivé mozaiky: po zádech mu, bez sebemenšího ohledu na horké počasí a žhoucí slunce, přejel mráz.

,,Ne. To neudělám.“
,,Samozřejmě... tvrdohlavý Turek...“ zopakoval muž, aniž by mu z tváře zmizel shovívavý úsměv. ,,A copak že neuděláš, prosím tě?“
,,Nepůjdu s vámi: nebudu vaše návnada!!!“
Tmavovlasý lehce naklonil hlavu: ,,Jsi si jistý? Máš možnost volby, chlapče... jako jediný z nich všech máš možnost se rozhodnout, takže...“
,,Já jsem policajt, sakra!“ skočil mu do řeči Semir vztekle a ruce zaťal v pěst: ,,nebudu vám pomáhat – to mě radši zastřelte!“
,,Pst, mladíku,“ nepřestal na Turka Spravedlivý mířit, ,,jsi na hřbitově, tady se nekřičí. A přeci jen ti radím, aby sis mou nabídku poslechl do konce,“ řekl tiše a do hlasu mu vstoupila naléhavost: ,,dávno jsi mě zaujal, chlapče... dám ti možnost volby: buď půjdeš se mnou...“
Semir si pohrdavě odfrkl.
,,... a celá tahle agónie vaší služebny skončí, nebo tě zabiji tady: bude to milosrdně rychlé, slibuji – nemám zájem na tvé bolesti. Na tvé ne... Jenže v tom druhém případě, pokud tady teď zemřeš,“ zračil se ve tváři několikanásobného vraha neuvěřitelný klid a vyrovnanost, ,,si zaletím na výlet do Kanady: slyšel jsem, že je tam co oslavovat...“
,,Ne!“ Turek vyjekl a zakolísal, před očima náhlé temno: Jan... Andrea a jejich dítě, co ještě ani nespatřilo svět, to by.. to by nebylo fér! ,,To neuděláte,“ zakoktal se a ruce si zaťatými pěstmi přitiskl ke skráním. ,,To neuděláte, vy... vy blufujete, musíte blufovat!“
Vysoký muž mu beze slova hodil k nohám bílý lístek: pro Semira nebyl problém poznat v něm letenku do Ottawy. Byla na dnešní odpoledne, odlet za necelé tři hodiny.
Zasténal a dravě se na proklatý papír vrhl, trhaje ho na milion kousků.
Spravedlivý na policistu hleděl s podivně pobaveným soucitem: ,,Chlapče... vážně si myslíš, že bych ti dal svou jedinou letenku?“ v levačce se mu zatřepetal navlas stejný tiket. ,,Takže, jakpak zní tvá volba? Poslechneš mě, nebo odsoudíš Richtera, Schäferovou i to dítě k smrti?“

Chvilku nebyl sto se vůbec pohnout, ale pak...
Pak jako v horečce se chvějící Turek ztěžka vstal.
Spravedlivý se přiblížil na délku paže: ,,správné rozhodnutí, mladíku, jestli chceš slyšet můj názor...“
,,Na co tyhle tirády?“ zachrčel Semir, ruce bezmocně svěšené podél boků. ,,Stejně mě zabijete...“
Nekonstatoval. Byla to zoufale vystrašená otázka.
,,Zabiji,“ přikývl muž s odzbrojujícím klidem. ,,Ale... proč se bát smrti, kdy víš, že tam čeká ona?“ zlehka pohodil bradou k obrázku půvabné černovlásky: ,,není to pořádný důvod pro odchod, Semire?“
Turek neodpověděl, jen se naposledy otočil k náhrobku, jako by se loučil: ,,Katko, já musím... Já totiž...“
,,Dobře, chlapče, to už stačí:,“ přerušil ho Spravedlivý, ,,pojď za mnou, hlavu mi polož na hruď a nech se vést: jestli uvidím jen náznak pokusu o útěk, zastřelím tě a zaletím si do Kanady, jasné?“
Policista kývl a toporně k nepříteli přešel: každá buňka v těle se mu nad tou situací bouřila. Nechal se obejmout: zaťal zuby, jak pod ne tak dlouho zahojeným zlomeným žebrem ucítil tvrdý dotek pistole.
,,Půjdeme k hlavní bráně, na parkovišti mám auto: nesnaž se nikoho zavolat, ani někomu dávat znamení a...“ zarazil se muž, ,,málem bych zapomněl: dej mi svůj mobil.“
Semir věděl, že nemá smysl odporovat: málem lhostejně sledoval, jak Spravedlivý roztříštil jeho telefon o betonovou obrubu pískové cestičky.
,,Tak, můžeme vyrazit,“ konstatoval vrah a znova svého zajatce pevně chytil: ,,řekl jsem, ať si na mě položíš hlavu, tak poslouchej!“

Naposledy zoufale pohlédl na Kateřinin pomíček a pak už se mu její rozesmátá tvář ztratila z očí: pomalu, bez jediného slovíčka, kráčeli skrz celý hřbitov. Spravedlivý táhl Turka co nejodlehlejšími cestičkami, aby potkali minimum lidí: kdykoliv někoho přeci jen míjeli, cítil Semir, jak mu únosce zarývá hlaveň zbraně pod žebro, aby mu připomněl, že své výhružky nepronesl jen tak planě.
Myšlenky na únik Turek naprosto zavrhl po prvních metrech: zmučeně sledoval kolem procházející Němce, kteří jim rychle uhýbali z cesty, považuje drobného policistu za zničeného zármutkem a vysokého muže za jeho utěšitele. Nikoho nenapadlo, že mezi nimi kráčí kat a jeho nejčerstvější oběť.
Semir si netroufl ani na náznak pokusu o upoutání pozornosti: Spravedlivý svůj trumf sledoval jako ostříž.
A najednou byli ze hřbitova venku: písek nahradila stará asfaltová cesta, co vedla k parkovišti: ani jednoho z mužů nezajímalo, že se jim na boty lepí celé chumle sluncem rozpeklého téru.
,,Takže půjdeme doleva, tam k té dodávce,“ promluvil poprvé po osmi minutách Spravedlivý a ukázal na druhou stranu parkoviště, kde, zadkem k lesu, stálo červené auto. ,,Už tam budeme, chlapče, tak to na poslední chvíli nezkaz...“

Každý krok, kterým se blížil k definitivní rezignaci, byl pro roztřeseného Semira těžší a těžší: posledních deset metrů k posuvným dveřím Fordu Tranzit, ho už musel Spravedlivý doslova táhnout: ,,no tak, vlez dovnitř, chlapče,“ poručil mu a s pistolí namířenou na jeho záda sledoval, jak Turek mizí v útrobách vozu, kam ho sám rychle následoval.
,,Co bude teď?“ optal se Semir tiše: vší silou se snažil, aby se mu netřásl hlas.
,,Teď si stoupneš ho stěně a ruce dáš za záda: musím tě tam nějak dopravit, chlapče. A nechci, abys mi utekl, takže...“ sklonil se k připravené tašce a vytáhl z ní pouta. ,,Nehýbej se.“
Mladý policista se poslušně přitiskl k vnitřní straně posuvných dveří a v zápěstích překřížené ruce dal za záda: hlavou mu však vířila jediná myšlenek... V téhle situaci jsem byl už několikrát, hryzl se do rtu: stačil by rychlý obrat, výkop proti té ruce, kde má zbraň.. a měl bych ho!
Odkašlal si a úkosem pohlédl na blížícího se vraha svých kolegů: ještě pět šest kroků a bylo by možné proti němu vyrazit – sebrat mu pistoli a jednou provždy se Spravedlivého zbavit, pomstít přátele a...
,,Ale co když to nestihneš, Semire?“ pohlédl na něj vysoký muž vážně: očividně pro něj nebyl nejmenší problém vyčíst Turkovi z tváře vše, co se mu honilo hlavou. ,,Co když budu rychlejší já? Jak se ti bude umírat s tím, že jsi právě odsoudil Jana, Andreu a to dítě k smrti...?“
,,Vzdávám se,“ zachraptěl a přitiskl se čelem ke dveřím: nedokázal potlačil třas, který se ho zmocnil, jakmile mu ocelová želízka obemkla zápěstí. ,,A kam to vlastně pojedeme?“
,,Nech se překvapit,“ odtušil únosce, donutil Semira, aby se posadil a provazem mu zkušeně svázal nohy v kotnících. ,,Tak... myslím, že můžeme jet,“ prohlédl si spokojeně své dílo.
Turek napůl seděl, napůl ležel opřený o stěnu oddělující nákladní prostor od řidičovy kabiny: ruce i nohy měl pečlivě spoutané a tvář bledou: ,,když už mám umřít,“ zasípal, ,,chci vědět proč... Co vám šéfová udělala, že se jí takhle mstíte? Nevěřím, že by vám ublížila, to prostě není možné!“
,,Co že mi udělala?“ Spravedlivý se zastavil a tváří mu poprvé probleskla emoce, která očividně nebyla pod jeho kontrolou: výraz absolutní nenávisti a bolesti: ,,Ty si jí jako nadřízené vážíš, že, chlapče?“
Turek němě kývl, vykulený z té změny ve vrahově výrazu.
,,Pak to nechtěj vědět.“ s těmi slovy muž vyklouzl z temného nákladního prostoru a nechal vyděšeného mladého policistu přemýšlet nad tím, jaký truchlivý osud ho asi v následujících chvílích čeká.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


*****


Mezi lidmi na parkovišti zavládla panika: podle stylu jízdy to chviličku vypadalo, že z vínově rudého Superbu, který na odstavnou plochu vlétl rychlostí minimálně tří Machů, aby zastavil smykem za ohromného skřípění hystericky pištících brzd, vyskáče jednotka teroristů.
Místo toho se z auta, ledabyle zaparkovaného příčně přes tři oficiálně označená místa na stání, vyřítily dvě v oblecích vyšňořené postavy, které, aniž se zatěžovali zavřením dveří, natož jejich zamčením, zamířily k hlavní bráně největšího kolínského hřbitova.
,,Pamatujete si, kde ten její hrob je?“ zasípala Anna Engellhardtová a snažila se nezůstat pozadu za gepardím tempem, které nasadil její podřízený. ,,Já nemám tušení!“
,,Myslím, že byl o dost dál, spíš na druhém konci,“ zasupěl Tom a otevřenou, umělecky kovanou železnou branou prolétl do areálu hřbitova. ,,Musíme támhle,“ zastavil se na moment a máchl rukou k vrcholku túje, který byl o něco výše než ostatní v dané řadě. ,,Bylo to nedaleko toho stromu, byl bych na to přísahal!“
Anna se rozběhla směrem, který jí udal a přitom, v posledních deseti minutách už snad posté, navolila na mobilu Turkovo číslo: bez výsledku, telefon byl hluchý. ,,Něco se mu muselo stát,“ vzlykla a následovala Toma, který ženu opět chytil za ruku a táhl ji dopředu. ,,Přece by to jinak vzal!“
,,Jsme na hřbitově, šéfová,“ oddechoval modrooký komisař prudce, ,,mohl si ten mobil prostě jen vypnout, aby měl soukromí!“
,,Viděl jste alespoň jeho auto?“ optala se zoufale mezi výdechy a zaťala zuby, aby dala mysli zapomenout na bolest v namáhaných svalech. ,,Já si stříbrného BMW vůbec nevšimla....“
Muž se jen na poslední chvílí vyhnul srážce s brblající důchodkyní, která za nimi vrhla celý vodopád kleteb a výčitek: neměl jí to za zlé, moc dobře věděl, jaký na něj musí být po jeho bahnité koupeli pohled.
,,Myslím, že jsem ho zahlédl: bylo ve stínu, pod jedním kaštanem,“ zabočil vrchní komisař z hlavní asfaltové, na vedlejší, pískem vysypanou cestu. ,,Hlavně se nenervujte: určitě ho tam najdeme rozjímat a ještě nás pošle bůhvíkam za to, že ho vyrušujeme!“
,,Snad máte pravdu,“ stále se zvládala držet v jeho závěsu ztěžka oddechující Engellhardtová: přeci jen už měla roky té nejaktivnější služby za sebou, což se projevilo i na její fyzičce.
Tom jí už neodpověděl: nějak získal pocit, že tyhle řady hrobů už někdy viděl – toho kýčovitého anděla napravo prostě již musel spatřit! Zcela ignoruje čvachtání v botách prudce změnil směr: pranic mu nevadilo, že nechává supící nadřízenou za zády, zastavil se až před prostým hrobem, kde se na něj z malého, jednoduchého pomníčku usmívala krásná černovlasá vražedkyně.

,,Tak co, je tady Semir?“ vydolovala ze sebe zrovna doběhnuvší žena, načež se překlonila, aby si dopřála krátké vydechnutí. ,,Vidíte ho tu někde?“
,,Ne...“ ozval se Tom hlasem tak nepřirozeným, že sebou trhla a hned se k němu obrátila: komisař klečel na pravém koleni a rukama cosi pečlivě sbíral na jednu hromádku. ,,Ale byl tady, šéfová.“
Vstal.
Engellhardtová nevěřícně zírala na shluk součástek v mističce Kranichových dlaní: tohle mohl být displej, to zase kousek klávesnice, zbytek karty, baterky... mezi tím vším úlomky křehkého, tmavě modrého krytu. ,,To je jeho mobil,“ vydechla a vytáhla z té ubohé kupičky sklíčko, které tvořilo displej. ,,Tome, proboha, co to má znamenat?“
,,To nemusí znamenat vůbec nic,“ zachroptěl, ale podle sivého odstínu v jeho tváři si myslel opak. ,,Třeba mu ten telefon jen spadl na obrubník a rozbil se... Třeba,“ rozsvítila mu oči naděje, ,,ne, určitě jen utíkal pro vodu, aby zalil ten keřík,“ ukázal na granátové jablko, ,,půjdu se podívat, vím, kde je tady pumpa!“
Vyprovodila mezi tújemi mizícího muže pohledem a sama se, celá se klepaje, dala do hledání: nemohl se Turek schoulit a usnout ve stínu za dívčiným náhrobkem? Nemohl jen tak zamyšleně bloumat okolo a oni ho pouze přehlídli? Nemohl...
Zazvonil jí mobil: chtivě se na něj vrhla, aby jí rysy obličeje poklesly zklamáním: volal Hertzberger. ,,Hotte, nezlobte se, ale nemám čas,“ vychrlila a hovor uťala, aniž mu dala šanci promluvit: chtěla mít volnou linku - třeba Tom zavolá, že našel nějakou stopu, nebo..
Znovu telefon.

Rozčíleně ho popadla, aniž se mínila zdržovat pohledem na displej: ,,Hertzbergere, já vám řekla, že nemám čas – nemyslíte, že jsem pro to měla nějaký...“
,,Mám vaši jedničku.“
Zalapala po dechu: tohle není možné, někdo tady krutě blufuje! Nebo, pomyslela si a chytila se za motající se hlavu, jsem to vůbec nepochopila správně... ,,Prosím?“ hlesla a opřela se rukou o jeden z křížů, aby neupadla. ,,Kdo jste?“
,,Vždycky jste byla velice bystrá, paní komisařko, mohlo by vám to dojít!“ ozval se klidný mužský hlas, ve kterém nebyla ani stopa po výsměchu. ,,Ale budiž, beru v úvahu, že jste momentálně trošku rozrušená. Tedy polopatě: mám tady Semira Gerkhana – jestli bude žít dál, nebo ne, záleží jen a jen na vás.“
Chytila se za ústa: celá se neskutečně chvěla, před očima šedou mlhu: zlý sen se stal skutečností. Spravedlivý... ten hajzl dostal Semira!
,,Paní komisařko?“
Melodický hlas zněl naprosto vyrovnaně: nenašlo by se v něm ani zrníčko domýšlivosti, náznak triumfu, žádná radost. Prostě jen... chladně konstatoval.
,,A-a-a-ano?“ vykoktala se a rychle si přejela dlaní přes obličej, aby se vzpamatovala. ,,Prosím vás, jestli nelžete a Gerkhan tam s vámi skutečně je, tak mu neubližujte, zapřísahám vás! Udělám cokoliv chcete, dám vám peníze, nebudu vás hledat - jen ho nechte jít!“
,,Nemám zájem toho chlapce zabít, ale tak lehké to asi nebude,“ ozval se hlas klidně. ,,Myslím si, že bychom tuhle věc měli vyřešit osobně, paní komisařko.“
,,Vy... vy jste někde tady?“ vykřikla a otočila se kolem dokola, jako by měl Spravedlivý s i jejím podřízeným v rukách stát za prvním stromem. ,,Nevidím vás!“
,,Dneska skutečně není váš den, paní komisařko,“ konstatovalo sluchátko telefonu ledově, ,,copak já vím, kde je vaše ,tady‘?“
,,Ne, samozřejmě, že ne,“ vychrlila ze sebe zmateně, ,,já... já jsem na kolínském hřbitově: tam,“ odmlčela se a trošku telefon oddálila, aby muž nezaznamenal, že zápasí se vzlyky, ,,tam, odkud jste pana Gerkhana odvedl, pokud se nepletu...“
,,Začínáte se dostávat do formy,“ pochválil ji. ,,Nicméně, já bych vás měl rád jinde, takže pokud chcete ještě někdy toho chlapce spatřit, budete mě poslouchat a uděláte přesně to, co řeknu, je vám to jasné?“ hlas získal na přísnosti, ale stále byl, přes lehké zkreslení technikou, velice příjemný na poslech...

Sebrala odvahu a vyrazila do útoku: ,,Napřed chci slyšet Semira! Jak mám vědět, že jste ho už dávno nezabil?!“ samotné se jí z té možnosti, kterou musela zmínit, udělalo špatně od žaludku. ,,Prosím vás,“ ozvala se o něco mírněji, ,,dejte mi ho k telefonu... musím vědět, že je v pořádku, já...“
,,Šéfová,“ ozval se náhle známý, milovaný Turkův hlas, tentokrát zcela prostý jeho obvyklé žoviálnosti - místo ní překypoval strachem. ,,Pomozte mi! Udělejte něco, prosím... já... já...“
,,Semire!“ zaječela a přitiskla si telefon těsně k uchu: ,,kde jste? Jak vám můžu pomoci!? Hlavně se mu nevzpírejte, nemá důvod vás zabít, pokud jsem tady já, slyšíte, Gerkhane?“ po tváři jí stékaly slzy zoufalství – vůbec si neuvědomovala, že nehty levačky, kterou se opírala o kříž, ryje do měkké břidlice, jíž byl obložený. ,,No tak, řekněte přece něco, Semire!“
,,Jak už jsem sdělil,“ vystřídal na smrt vyděšeného Turka opět ledově strohý Spravedlivý, ,,dám vám pokyny, které splníte: pokud jeden jediný z nich nedodržíte, ten kluk zemře. Rozumíte?“
,,Ano,“ popotáhla: už se ani nepokoušela předstírat, že je silná a má vše pod kontrolou. ,,Co mám tedy dělat?“
,,Takže zaprvé: máte v mobilu dost baterie asi na dvacet minut nepřerušeného hovoru?“
,,Ano... řekla bych, že ano, určitě,“ souhlasila a rychle mrkla na displej: ukazatel stavu baterky u jejího nového mobilu by skoro plný. ,,Baterku mám.“
,,Výborně,“ pronesl Spravedlivý klidně. ,,Takže teď zadruhé: chci, abyste přijela za mnou. Jestli tu nebudete do půl hodiny, víte, co se stane. Cestu vám samozřejmě popíšu. A teď třetí důležitá věc: od této chvíle až do přímé výzvy abyste tak učinila, neodložíte a hlavně nevypnete váš mobil, jasné? Pokud se odmlčíte třeba na deset vteřin, ten mladíček zemře.“
,,Ano, samozřejmě, tak já...“
,,Paní Engellhardtová?“ ozvalo se za ní tázavě: za zády stál ženě v hledání přítele pochopitelně neúspěšný Kranich. ,,S kým to mluvíte?“
Zavřela oči: proboha, co má teď dělat?!
,,Tome,“ pronesla nakonec co nejklidněji, aniž si přestala tisknout telefon ke rtům a uchu : napadlo ji nějak mu naznačit, ať jí dá svůj mobil – mohla by po čas cesty mluvit se Spravedlivým, ale také psát esemesky o své průběžné poloze kolegům na stanici... Jenže kdyby to vrah nějak rozkryl a přišel by jí na podvod - jak by si, proboha, mohla vzít na triko Semirovu krev?! Ne, tudy cesta nevedla: potřebovala se muže zbavit. ,,Já si musím vyřídit tenhle hovor... co kdybyste se zatím podíval na ty koše, kam se odhazují uschlé květiny a věnce, Tome? Vždyť by mohl být tam!“ nenáviděla se za to, jak se ke Kranichovi musí chovat, ale když se obrátil a poslušně odklusal, ulehčeně vydechla.
,,No vida, jak to zvládáte, paní komisařko!“
,,Víte co?“ opáčila tomu odpornému robotovi bez emocí vztekle. ,,Radši mi začněte popisovat, kudy mám jet...“

*

Cesta vážně netrvala dlouho: napřed musela bez povšimnutí zmizet Kranichovi, pak už jen stačilo nasednout do auta a řídit se velmi jasnými instrukcemi. Sotva deset minut stačilo, aby se vymotala z města: jela teď po té samé cestě, kterou přijela na hřbitov.
A celou dobu mluvila.
Donutil ji popisovat každičké místo, kterým projížděla, musela mu hlásit málem i jednotlivé patníky – jen aby věděl, kde se nachází a měl jistotu, že je v kontaktu pouze s ním. Asi sedmnáct minut od chvíle, kdy s hrůzou rozklepanýma rukama sedla za volant svého vínového Superbu, přišla výzva k opuštění hlavní silnice: zahnula tedy na lesní cestu a začala mírně stoupat od jednoho z meandrů Rýna, který se v této nížinaté oblasti rozléval, směrem na západ. Po její levé ruce se asi po pěti stech metrech otevřela široká louka, ze tří stran obklopená hustým lesem: zamrkala překvapením, když si uprostřed ladem ponechané planiny všimla nevysokého betonového objektu.
,,Vidíte tu budovu, komisařko?“
,,Ano,“ zachraptěla a ubrala plyn: auto sebou trhlo a trošku zpomalilo. ,,Mám k ní zajet?“
,,Vždycky jste byla velice chytrá.“
Přešla to, aniž jakkoliv prozradila, že je bez sebe vzteky i strachy: absolutně netušila, co ji může čekat a hlavně, přejel jí po zádech nával krutého mrazu, co asi čeká Semira.
Během cesty prosila o další hovor s Turkem, ale byla odmítnuta...
Co když je už...?
Jenže Anna stejně neměla jinou možnost jak to zjistit, než splnit vrahovy podmínky.
,,Dobře,“ zamumlala, hlas unavený a celý podivně rozostřený: nebyla zvyklá na tak dlouhé proslovy. ,,Zastavila jsem před tou stavbou,“ až teď si všimla, že jde o betonový bunkr. ,,Co teď?“
,,Vystupte a běžte ke vchodu – přímo na prahu by měla být položena baterka.“

Poslechla: s mobilem u ucha opustila bezpečí svého auta a opatrně, jakoby mohla být na něčí mušce, přešla ke vchodu: na betonovém kvádru tam byla skutečně postavena malá halogenová svítilna: ,,Našla jsem baterku... co... co ode mě chcete teď? Já musím mluvit se Semirem!“
,,Paní komisařko, teď nastává nejdobrodužnější část vaší malé výpravy za velkým pokladem,“ teď už z jeho hlasu čišelo obrovské sebeuspokojení a ironie. ,,Dobře mě poslouchejte: vejdete dovnitř a hned narazíte na schody dolů: vidíte je?“
,,Ano,“ zamumlala: když se naklonila do budovy, skutečně svažující se chodbu spatřila. ,,Vidím je... mám po nich jít?“
,,Počkejte, počkejte. Teď vezmete váš mobil a vypnete ho: okamžitě, jak vám řeknu - pokud se vám dovolám po mém rozkazu, máte toho chlapce na svědomí. Pak vypnutý telefon položíte na ten kvádr, kde jste našla baterku.“
,,Rozumím,“ otřásla se.
,,Takže... až přijdete na schody, určitě uvidíte bílou šipku načrtnutou křídou – takové vás budou provázet a ukazovat vám cestu hlavně na místech, kde se chodby větví: myslím, že je to jasné. Máte nějaké dotazy?“
,,Ne....“ zašeptala.
,,Výborně. Pokud tady nebudete do deseti minut, přesně od.... teď,“ bylo slyšet zapípání, jak si muž nastavil čas na hodinkách, ,,Vás zaměstnanec zemře. Tak, protože je všechno jasné, tak... vypněte si telefon.“
Roztřesenýma rukama panicky mačkala příslušnou klávesu, takřka zděšena možností, že by se telefon mohl sám zapnout: pak jen polkla a položila mobil na betonový blok, jak já nařizovaly instrukce.


Věděla, že pravděpodobně nemá moc času a že nesmí riskovat, když nemá tušení, jak dlouho jí cesta může trvat, ale přesto, bez ohledu na to, jak moc měla svého zaměstnance ráda, se neubránila tomu, aby vyhlédla ven: v lese zpívali ptáci a s vysoko narostlou luční trávou si pohrával mírný vítr...
V očích ji zastudily slzy: co když... to už nikdy neuvidí?!
Potřásla hlavou: ji teď čekalo něco úplně jiného, než tenhle prosluněný Ráj.
Před ní byla cesta do podzemí.
Na tyhle metafory teď ale nebylo v její mysli místo: vypudila z ní vše, dokonce i myšlenky na Semira – teď se potřebovala soustředit jen na to, aby v systému chodeb, jaký tu čekala, nezabloudila.
Rožnula baterku a se srdcem až v krku přešla ke schodišti – celá stavba nesla rysy starého bunkru, který snad sloužil za Studené války jako jedna z drobných pevnůstek, které by případnému nepříteli znemožňovaly, nebo alespoň znepříjemňovaly postup krajinou.
Ceká budova byla z železobetonu, který byl atakován časem, vlhkostí a poznamenán neúdržbou: když opatrně, vedena první šipkou, klesala po zatím širokých schodech, cítila, jak podrážky jejích bot drolí od jednotlivých stupňů malé kousíčky betonu. Schody byly dlouhé – odhadovala, že je nyní tak pět metrů pod úrovní venkovního terénu: polkla a konečně baterku použila, aby našla šipku, která by jí ukázala směr na prvním rozcestí: nebylo to nic těžkého a tak se podle pokynů pustila doleva...
Špatně se jí dýchalo: vzduch ve vysoké a dlouhé chodbě, která často uhýbala a točila se do nejrůznějších ostrých zákrutů, přičemž stále plynule klesala, byl až neuvěřitelně suchý a každý její krok zvedal mračna prachu, která jí dráždila patro, jazyk i sliznici.
Vykřikla děsem, když jí nad hlavou proletěl vyplašený netopýr, který v umírající lidské stavbě zjevně našel nový domov.

Došla na další křižovatku: bez váhání se po šipkové poradě pustila doleva a trošku zrychlila: neměla hodinky, ale řekla by, že jí zbývaly sotva dvě minuty: cíl tady musí být každou chvilku....
Baterka ozářila další schodiště: devět příkrých betonových stupňů.
Devět úrovní, pomyslela si.
Dantovo Peklo...
Opatrně je zdolala a pokračovala dál: teď již vážně přidala do kroku: nemínila svého nejmilejšího podřízeného zabít svou pomalostí...
Před ní se objevila obrovská temná hradba: cítila, jak jí samotné cosi tiskne hrdlo: proboha... jestli někde špatně odbočila, tak...
Svítilna ozářila ocelové dveře, s jejichž tmavou masou jasně kontrastoval u kliky přilepený bílý papír: VYPNI SVÍTILNU, HLASITĚ ZAKLEPEJ A VSTUP.
Celá se třásla.
Teď, neplete-li se, teď uvidí, jestli tohle k něčemu bylo: jestli už Semir není...
Odložila zhasnutou lampičku, pěstí vší silou uhodila do dveří, až se chodbou rozlehlo nepříjemné hřmění a poslepu nahmatala kliku: srdce jí bušilo až v krku.
Musela zatlačit celou svou silou a nalehnout na dveře bokem, aby se otevřely: hned, i když tam panovala neproniknutelná tma, cítila, že je ve velké a vzdušné místnosti, v žádném pokračování té samé chodby.
Zamrkala a rukama vyhledala zeď – hrubý dotek betonu jí dával alespoň nějaký kontakt s realitou.
,,Jste tady, Semire?!“ vykřikla a váhavě udělala krok vpřed. ,,Gerkhane, ozvěte se!“
,,Hlavní je, že jsem tady já,“ ozval se hlas, který znala z telefonu. ,,Tak se konečně setkáváme, paní komisařko... připravil jsem si pro vás krásný DÁREK na přivítanou!“
Místnost se projasnila jako mávnutím kouzelného proutku: Anniny ruce automaticky vystřelily k obličeji, aby jí ochránily oči – jenže tomu, aby spatřila, co pro ni Spravedlivý nachystal, zabránit nedokázaly.
,,Ne!“ S výkřikem čiré hrůzy padla na kolena a po zoufalstvím zkroucené tváři se jí řinuly slzy: ,,Ty bastarde!!!! Co... co jsi mu to udělal?!?!“


Arrow


Spravedlivý se nepohnul: ,,jak jsem již řekl,“ odtušil klidně, ,,chápu, že jste rozrušená, paní komisařko, ale takové výrazy si vyprošuji.“
Jen vzlykla a dál nevěřícně zírala na scénu před sebou: nemýlila se, chodba skutečně ústila do vysoké a rozlehlé místnosti, jejíž převážnou část teď ozařovalo silné světlo z na jednom trámu umístěného reflektoru...
Přímo uprostřed toho proudu intenzivní žlutavé záře stála vysoká barová židle bez opěradla.
A na ní se, kotníky pevně svázané k sobě, ruce zkroucené a spoutané za zády, ze všech sil snažil udržet balanc Semir Gerkhan: oči měl převázané černou páskou, jaká se dává odsouzeným k smrti těsně před výkonem popravy.
,,Ne!“ zaječela, stále rozechvělá hrůzou: ,,proboha, Semire!“
Trhl sebou, jako by si teprve teď uvědomil její přítomnost: jak lehce přešlápl a cuknul hlavou, aby opět získal potřebných pár centimetrů k dosažení rovnováhy, všimla si něčeho, co předtím přehlédla.
Mladý Turek měl kolem hrdla těsně utaženou konopnou oprátku.
Aniž to věděla, dotkla se špičkami prstů svých rtů: panebože... Panebože!!!
,,Dobře, paní komisařko,“ ozval se opět muž, který ani na vteřinu nepřestal mířit pistolí na mladíkovo břicho, ,,teď vezmete svou zbraň a hezky pomalu ji po zemi pošlete ke mně, jasné?“
Bez váhání poslechla: třesoucí se rukou vytáhla pistoli z pouzdra u pasu, muži ji zřetelně ukázala a pak mu ji kopnutím poslala k nohám.
,,I tu druhou,“ usmál se klidně. ,,Nedělejte ze mě hlupáka: dobře vím, že máte ještě jednu pod paží!“
Sakra... pistole, kterou schovávala jako tajný trumf, zamířila za svou sestrou: ,,nejsem ozbrojená!“ hlas jí přeskakoval strachy a obavami o kolegův život, ,,máte mě tady a jeho už na nic nepotřebujete, slyšíte?!“
,,To je pravda,“ pokýval hlavou a lehce do vratké židle šťouchnul: dosud mlčícímu Turkovi unikl vyděšený výkřik, jak jen s nejvyšším úsilím zachoval balanc. ,,Jeho už na nic nepotřebuji, takže pokud nechcete, aby se mu něco stalo, poslechnete mě na slovo.“

Cítila, jak se jí nehty zaryly do měkkého masa dlaně: tolik se lekla, že je konec... ,,Semire,“ zachroptěla, zatímco její podřízený se ani nepohnul, celý se koncentruje na to, aby se udržel na vratké stoličce, ,,já vás odsud dostanu, slibuji.... já...,“ sjela očima dolů, přímo do pohledu černých očí snědého elegána, ,,ano, poslechnu, udělám cokoliv chcete, jen Gerkhana pusťte, mám za něj zodpovědnost!“
V hlase Spravedlivého zaznělo mrazivé uspokojení: ,,to já přece vím...“
Spoutaný a k smrti vyděšený mladý Turek lehce přešlápl: neměl možnost se do jejich hovoru zapojit – až příliš dobře si byl vědom toho kousku konopí, které ho hrubě škrábalo na krku.
,,Tak co ode mě chcete?“ rozkřikla se a rozhodila rukama v marném gestu netrpělivosti: prvotní šok pominul a začala se projevovat její obvyklá racionalita: ,,Kdo jste? Co jsem vám provedla tak hrozného, že kvůli tomu museli umírat naprosto nevinní lidé?!“
,,Vážně to nevíte?“ zeptal se tiše, jako by tomu nemohl uvěřit, ,,ještě vás to nenapadlo?“
,,Prosím vás,“ přešla z výhružného tónu na podřízený: musela teď najít nejvhodnější strategii, jak muže přesvědčit, aby z tohohle se Semirem vyvázli živí – jenže co dělat? Má se vzdát? Projevit lítost, strach...?, ,,všechno se dá řešit... řekněte mi, kdo jste, co chcete a... nějak to uděláme, jen... jen žádné další mrtvé, prosím vás!“
,,Žádné další mrtvé?“ usmál se křivě a postoupil o krůček dopředu, ,,to jste si měla rozmyslet dřív..“ zaváhal a zavřel oči: překvapeně zírala na to, jak zakolísal, aby mu tvář ztuhla v nepřirozenou masku: ,,říká vám něco jméno Marco?“
Němě zavrtěla hlavou: nevěděla o koho jde, ale přesto cítila, jak se jí kdesi hluboko v těle začíná zakusovat do vnitřností ostrý hák šíleného strachu. Teď...
Teď to přijde.
Odteď bude definitivně vědět, na čem je. Ona a Semir.
Proč mají... zemřít.
,,Před patnácti lety jste mi zničila život,“ hleděl Spravedlivý Engellhardtové přímo do očí, aniž ta uhnula. ,,Rozcupovala jste ho na cáry, VELITELKO a já... já přísahal, že za to zaplatíte!“
Poslední dílky zapadly na svá místa a složily se ve velkou, pestrou skládanku.
Z mozaiky se na ni cynicky zašklebila dávno potlačená noční můra.
,,Vy jste... Luigi Condegno?!“


,,Shrňme si to,“ odhodila si z čela dozadu pramínek černých vlasů: částí své bytosti si jejich obdivné pohledy vychutnávala, věděla, jak jí to v poměrně těsném stejnokroji JeRNy sluší. ,,Luigi Condegno se v té budově zdržuje se dvěmi dalšími osobami – manželkou a nezletilým synem, takže musíme postupovat nesmírně obezřetně, protože nechceme zranit žádného civilistu, jasné? Využijeme moment překvapení – podle našich informátorů Condegno nevstane dříve než za čtyři hodiny – dostaneme ho ve spaní, spoutáme dřív, než si vůbec uvědomí, co se děje a dostaneme ho na stanici – všechno pokud možno tak, abychom nepřilákali ničí pozornost.“
Zachytila pohled zelených očí vousatého bruneta: Arnold Lister měl ruce založené na prsou a sledoval každý její pohyb, zachytával každé slovo – teď se lehce usmál a povzbudivě pokýval hlavou na znamení, že si jeho žačka vede dobře.
S novou vlnou sebejistoty dokončila svůj přednes pro nastoupené pětičlenné, speciálně vycvičené komando, před kterým toho dne poprvé stála jako velitelka: ,,Jak víme, Condegno zásobuje německé podsvětí zbraněmi pašovanými z Itálie – nepochybuji, že jich má plný dům. Přesto střílejte jen v tom nejkrajnějším případě, nejlépe se tomu vyhněte – pamatujte jednak na ty dva civilisty a jednak na sousedy a novináře: čím méně lidí bude o tomhle zásahu vědět, tím lépe pro nás. Otázky?“
Muži jen s mumláním pokývali hlavami na znamení, že všemu rozuměli a pevněji sevřeli pažby svých zbraní, připraveni vyrazit do dlouho pečlivě plánované akce.
,,Dobře,“ zamumlala žena a rukou ukázala směrem k luxusní vile obklopené stromy a rozlehlou zahradou, ,,takže Jenkins a Gregory se dostanou dovnitř sklepním okénkem, já a Perkinson hlavním vchodem a Gillen se Storbowskim to budou jistit zezadu, jak jsme to plánovali. Nezapomeňte, žádný východ nesmí být nekrytý – Condegno je příliš cenný, než aby nám unikl!“
Vyměnila si poslední pohled s Listerem, který usedl k vysílačce, pomocí níž je měl informovat o každé změně situace a rozrazila dveře dodávky: všech šest se jich vrhlo do práce, která neměla nejmenší šanci stát se rutinou.

Běželo se jí lehce: na tíhu neprůstřelné vesty si dávno zvykla a tak ji vůbec neobtěžovala – Anna pravidelně dýchala a s Perkinsonem po boku zamířila k hlavnímu vchodu vily. Cíl byl nadosah.
Condegna sledovali celé měsíce – Ital měl v Německu očividně velice dobré kontakty a byl hlavním dodavatelem pašovaných zbraní pro kolínské podsvětí, využívaje přitom veškerých ověřených mafiánských praktik – a teď se chystali celou tu nimravou policejní práci korunovat jeho zatčením, které jim mělo přinést nejen trošku klidu, ale i spoustu zajímavých informací, které zločinec dozajista získal.
A vůbec nejlepší bylo, že smetanu slízne ona: to Anně Engellhardtové bylo, ač byla v té roli vůbec poprvé, svěřeno vedení celé akce. Otázka, jakou roli v tom hrál milostný poměr mezi novopečenou velitelkou a jejím nadřízeným Listerem, byla na ústředí JeRNY oblíbeným tématem diskusí posledních dnů... Jisté bylo, že Anna měla v oblasti kriminalistiky vynikající výsledky a tak se proti rozhodnutí nikdo oficiálně neozval.
Dotkla se moderních, sklem vyplněných dveří a krátce pohlédla na Perkinsona, které poklekl vedle: všechno klapalo jako na drátku, nikdo je dosud nespatřil a dům byl v brzkých ranních hodinách stále ponořený do spánku.
A spát měl i Condegna – byl příliš nebezpečný, než aby se ho pokusili dostat při cestě na některou ze schůzek: i ti nejzkušenější z komanda přivítali rozhodnutí o překvapivém zásahu na jeho domácí půdě – stačilo jen vysledovat v jeho chování a zvycích pravidelnosti... a v sobotu Ital vstával po desáté, aby vypravil a zavezl syna na hokejbalový trénink – ideální příležitost...

Sáhla po vysílačce: ,,jsme ready, Arnie!“ S potutelným úsměvem odmávla Perkinsonův pobavený úšklebek a přitáhla si mikrofonek blíž k uchu: ,,řekni hochům, že akce začne přesně,“ pohlédla na hodinky, jejichž čas si před začátkem zásahu všichni sladili, ,,v 5:57!“
,,Vyřídím,“ zapraskalo ve vysílačce. ,,Jdi na to, kotě, zvládneš to, věřím ti!“
,,Zvládnu,“ pronesla sebevědomě. ,,Díky!“
Zbývala jim necelá minuta: v okamžiku, kdy na digitálním displeji vystřídala sedmička šestku, vyskočila na nohy a společně s parťákem vyrazili pažbami zbraní sklo dveří: na keramické dlaždice ještě stále dopadaly střepiny, když policejní kanady zadupaly na schodech, vedoucích do prvního patra. Před ložnicí se ani nezastavili: dveře vyrazili jediným kopnutím a vrazili dovnitř: čelisti jim poklesly, když zjistili, že je místnost prázdná.
,,Musel nás vidět!“ zasupěla Anna a vrhla se zpět na chodbu, ,,Arnie, ať kluci kryjí východy, my ho nemáme, slyšíš?! Opakuji, Condegno nebyl v ložnici, je možné že se teď pokouší utéci! My se podíváme do dalších pokojů, ale zvládneme jen patro, o zbytek se musí postarat hoši! Engellhardtová konec.“
,,Velitelko!“ blonďatý policista udělal pár kroků k vedlejším dveřím, ,,tam někdo je, slyšel jsem hlasy!“
,,Dobře, jdeme na to,“ souhlasila a připravila si zbraň do pohotovostní polohy, ,,jen pozor, nezapomeňte, že tady má ženu a dítě – klidně je může použít jako rukojmí, takže na to střílení...“
S tím oba zaútočili na dveře: kopnutí nebylo třeba, byly odemčené a rozrazilo je pouhé šťouchnutí – oba policisté vrazili dovnitř a... zírali na scénu, kterou nečekali.

Na podlaze uprostřed pokoje klečela mladá černovlasá žena a snědými pažemi pevně objímala snad třináctiletého hnědookého chlapce, který jakoby byl zmenšenou podobou z fotografií známé tváře Luigiho Condegna: choulili se k sobě s ustrašenými výrazy – očividně byli k smrti vyděšení.
,,Mami!“ vykřikl náhle chlapec a vytrhl se z ženina sevření, ,,ať jdou pryč! Běžte pryč, nebo vás zastřelím!“ s těmi slovy se v jeho drobné ručce objevila pistole. ,,Nechte mě a mámu být!“
Anna spatřila, jak se Perkinsonovy prsty sevřely těsněji okolo spouště: otevřela ústa a zalapala po dechu: ,,ne! Nestřílejte! Nedělejte to!!!“
Kloučkovy oči barvy lískových oříšků byly rozšířené zmatkem a nevýslovným strachem.
,,Slyšíte? Nestřílejte, zakazuji vám to!“ Engellhardtová se vrhla dopředu, aby muže zastavila.
Pozdě.
Příliš pozdě...
Byla to... vteřina dvě, víc ne.
První výstřel chlapce zasáhl do ramene a odmrštil ho ke zdi, bezvládného jako figurínu z hadrů: nestačil ani začít bolestně křičet, když mu dva v rychlém sledu následující náboje roztříštily hrtan a klíční kost. Bez hlesnutí, pozvolna, jako ve zpomaleném filmu, se sesunul na podlahu: na zdi za ním zůstala žalovat dlouhá krvavá čára. Nehybně ležel na zemi, ve tváři výraz absolutní nevíry: výraz, který se jí měl vpálit do mysli a zůstat tam navždy.
,,To... to není možné,“ zachrčela a chytila se za divoce bušící srdce. ,,Co jste to udělal, vy... vy... Co jsme to udělali?!“


,,Velmi správně, vševědoucí paní velitelko,“ pokýval hlavou. ,,Jsem Luigi Condegno: můj syn, kterého jste zabili, byl Marco. A žena Giulia.“
,,Za smrt vaší ženy jsme nemohli!“ zajíkla se Anna a ovinula si paže okolo těla v gestu, které by byl tým psychologů schopen rozpitvat na celou učebnici, ,,zastřelila se: sebrala pistoli jednomu kolegovi, který jí chtěl pomoci a zastřelila se! Nikdo jí přece nechtěl ublížit, stačilo, že...“
,,Stačilo, že jste mi sprostě zabili syna: to chcete říct?“ vrátila se mu do tónu i hlasu neskutečná nenávist, ,,nebo se mi snad pokusíte nalhat, že se taky zastřelil?!“
,,Paní Engellhardtová,“ vydechl Semir a snad vůbec poprvé tak na ni promluvil, ,,co to má znamenat? O čem to mluví?“
,,Tvá milá šéfová mi, chlapče,“ odpověděl za ni Ital, ,,popravila syna... tedy, buďme přesní – ona té akci velela a tak za ni nese zodpovědnost!“
,,Mířil na nás zbraní,“ hlesla ve snaze se ospravedlnit. ,,Přesto jsem křičela na Perkinsona, ať nestřílí, že jde o civilistu, křičela jsem, ať to nedělá, nenesu na tom vinu!“
,,Šéfová má pravdu!“ vykřikl Semir a cukl hlavou ve snaze uvolnit trošku škrtící sevření u stropu uchycené oprátky, jejíž smyčka mu rozdírala krk. ,,Pokud na ně mířil, měli podle zákona nejen právo, ale přímo povinnost chránit své životy!“
,,Zcela jistě,“ ušklíbl se zle. ,,Kdyby je ohrožoval, měli by právo se bránit, jenže... jen řekněte, velitelko, jaký tom byl háček?“
Sklopila zrak: ,,Když... když jsme pak došli k jeho tělu, tak... zvedla jsem tu pistoli a...“ zakryla si rukama tvář, ,,sakra, byla to jen pitomá dětská hračka, kus posranýho plastu!“
Condegna bez sebemenšího pohnutí sledoval, jak se žena zoufale rozplakala: po jeho boku stojící Semir jen zasípal, očividně naprosto v šoku.
,,Jak jsme to ale mohli vědět?“ zalykala se vzlyky a prosebně teď na něj hleděla, ,,vždyť jsme si byli jistí, že na nás jde střílet, nikoho by ani ve snu...“
,,Přišel jsem tam asi o půl hodiny později,“ skočil jí do řeči nepřirozeně vyrovnaným hlasem Spravedlivý. ,,Zrovna ve chvíli, kdy vynášeli jejich těla... spěchal jsem popřát rodině hezký den, odvézt syna na hřiště, omluvit se za to, že jsem v noci musel odjet řešit nějaký problém a... místo těch, co jsem miloval, najdu před domem policejní auta...prodíral jsem se masou lidí, nikdo z nich mě nepoznal, od vás jsem stál jen tři metry!!... dovedete si představit, co jsem cítil?“ chrlil ze sebe nesouvisle, zjevně ztráceje svou dosavadní, až neuvěřitelnou rozvahu. ,,Myslel jsem, že to všechno prasklo, že jste mě dostali, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna oni dva, že jsou.... A pak jsem je uviděl, překryté nějakými špinavými hadry, nesené skrz dav zhovadilých, odporných čumilů co lačně zírali na jejich krev... pásli se na ní jako zvířata, jako ta nejhnusnější prasata! Kdybych byl v tu chvíli schopný jednat, nikdo z celého toho davu by to nepřežil... nikdo!“
,,Byl to náš omyl,“ vzlykla, ,,ale..“
,,Já jsem byl za ně zodpovědný,“ zašeptal a postoupil o krok dopředu, takže mohla vidět, že se mu jinak nelítostné tmavé oči nepřirozeně lesknou, ,,nedovedete si představit, co jsem v tu chvíli cítil?! Tedy...,“ prokmitl mu ve tváři plamének uspokojení, ,,teď už snad ano.“

Zavřela oči.
Takže to bylo přeci jen kvůli ní... v koutečku duše si doposud pěstovala tu slaboučkou, umírající naději, že byla jen zástěrkou pro něčí plány... ale ne. To kvůli NÍ zemřeli. Sussana, Sára, Loutes... to kvůli ní samotné má Frank Traber zničený život a Tom, Dieter, Hotte, Hartmutt, nehledě na ty dva civilisty, o ten svůj málem přišli.
Měl nárok na pomstu. Něco v ní to divošské ,,oko za oko“ vyznávalo jako nejlepší způsob odplaty – něco, co kašlalo na všechny roky šprtání paragrafů trestního práva.
Ale měl se mstít na ní samé.
Ne na jejích přátelích, na těch, kteří jí vytvořili druhou.... rodinu.
A už vůbec, vůbec ne na něm!
,,Tohle celé,“ vydechla rozechvěle, ,,je jen mezi námi dvěma – ten chlapec je v tom naprosto nevinně! Vzdala jsem se vám a udělám vše, o co mi řeknete, jen nechte Gerkhana jít!“
,,Paní Engellhardtová,“ Turek se očividně zdráhal i mluvit, plný obav, aby nesklouzl z židle: jediný špatný pohyb a... smrt oběšením je odporná. ,,To všechno... byla nehoda, nemohla jste tušit, vy ani váš kolega, že má ten kluk v rukách hračku a...“
,,Hodně vám na tom chlapci záleží, velitelko?“ přerušil ustrašeně blekotajícího Semira Condegno, jehož obě ruce si teď pohrávaly s jednou z ukořistěných zbraní.
,,Moc,“ hlesla. ,,Udělám cokoliv, jestli ho pak necháte jít...“
,,Říkáte cokoliv....? Cokoliv, abyste mu zachránila život? Dobrá! Tak,“ k jejímu neskutečnému šoku položil Ital zajištěnou pistoli na zem a odkopl ji natolik šikovně, že se dosunula těsně k podrážce její levé boty, ,,tak se zabijte...“


Arrow



,,Tohle nemyslíte vážně....“ Konsternovaně zírala na ten kousek kovu u své polobotky: spáchat sebevraždu...? V hlavě jí hučelo, připadalo jí, že sleduje někoho úplně jiného: kdo je ta tmavovlasá žena, která se s výrazem absolutního ohromení sehnula a uchopila pistoli do obou třesoucích se rukou?
Svírala zbraň v pravačce: cítila, jak jí dlaň vlhne potem: možná, napadlo ji, kdybych rychle vystřelila teď, když to nečeká, tak...
,,Nepokoušejte mě, paní komisařko!“ prohlédl lehce její záměry. ,,A teď: pokud jsem si dobře všiml, je zásobník plný,“ chladnokrevnost z Condegnova hlasu jen čišela, ,,takže chci, abyste vyndala všechny náboje: po jednom,“ zdůraznil to slovo, ,,po jednom je odhoďte tam k té stěně, tak, abych si mohl být jistý, že jste si žádný, kromě posledního, nenechala.“
,,Šéfová!“ vykřikl Semir úzkostně a trhnul hlavou, ,,co se děje? Vy ho snad poslechnete?“
Zatím ano, pomyslela se hořce a co nejzřetelněji vyndala z pistole zásobník: do dlaně se jí vysypalo osm nábojů. ,,Všechno bude v pořádku!“ snažila se marně o uklidňující tón a poslušná rozkazů hodila projektil ke stěně: při dopadu o ni kovově zazvonil. ,,Vy se hlavně nehýbejte, Semire!“
,,To byl první,“ okomentoval Spravedlivý její hod: ,,vedete si dobře.... nepokazte si skóre!“
V tu chvíli poprvé ztratila nervy: ,,běžte do prdele!“ zaječela a celým obsahem levé dlaně mrštila o ocelové dveře, kterými přišla: ,,tohle nemůžete dělat, slyšíte?! Pusťte ho a já vás pak ve všem poslechnu!“
Condegno její záchvat přešel s takřka nadpozemskou vyrovnaností: se zájmem sledoval náboje, které se dosud pomalu kutálely do všech stran místnosti. ,,kdybych neměl dneska dobrou náladu,“ konstatoval klidně, ,,mladý pan komisař už by tady visel se zlomeným vazem.“

Semir vyjekl, Ital ho však rychle upokojil stiskem na jeho pevně spoutaných kotnících. ,,Teď,“ pronesl, když se přesvědčil, že Turek nespadne, ,,teď se sehnete a vezmete do ruky ten náboj, co k vám leží nejblíže: ano, díváte se správně, ten po vašem pravém boku.“
Poslušně se sehnula: srdce jí tlouklo jako splašené... tenhle její výbuch mohl stát Semira život. To se nesmí opakovat: cítila, že další podobnou reakci už by Spravedlivý takto lehce nepřešel. ,,Mám ho,“ zachrčela, když se její rozklepané prsty napodruhé zmocnily ležícího kousku oceli. ,,Měla bych nabít?“
,,Nic nedělejte!“ Turek se zavrtěl: když se obrátil na svého únosce, bylo vidět, jak se chvěje: ,,pane, tohle se přece dá nějak vyřešit: Německo je právní stát, proboha! Pochopte to: kdyby soudy, kdyby policejní komise považovaly paní Engellhardtovou za vinnou, daly by jí pokutu, vyhazov, nebo pár ostrých! Pokud to neudělaly, je šéfová čistá, chápete? Ona za to nemohla... to musíte uznat a pak celou tuhle situaci budeme nějak řešit!“
,,Budeme ji řešit?“ Spravedlivý reagoval na Semirova slova bez sebemenší známky souhlasu: ,,tak, jako ji řešili před patnácti lety? Jen mu řekněte,“ oslovil blednoucí ženu, ,,jak to tenkrát dopadlo! Co bylo za tím, že vás za akci pod vaším velením, při níž zemřeli dva nevinní, nezavřeli, ani nevyhodili, ale JEN v tichosti zašili na začínající dálniční?“
Mlčela a špičkou boty rozpačitě kreslila kroužek do prachu z odroleného betonu.
,,Šéfová,“ hlesl Turek vykuleně, ,,o čem to mluví?“
,,Jen mu řekněte,“ pobídl ji znova Spravedlivý, ,,proč vám pan Lister napsal takový posudek, jaký napsal? Proč se přimluvil za to, aby se to všechno zametlo pod koberec, he? Gerkhan si zaslouží vědět, co je jeho šéfová zač. Tak mluvte!“

Anna popotáhla, zaryla zrak do země a cosi neslyšně zamumlala.
,,Nahlas, jen ať to ten chlapec slyší!“
,,Já jsem s Listerem spala!“ vyjekla a zakryla si tvář. ,,Chodili jsme spolu... Arnold říkal, že za jejich smrt nemůžu, že jasně slyšel, jak jednotku upozorňuji na to, že jsou v domě dva civilisté! A to přeřazení... o něj jsem ho požádala sama: vy si nemůžete představit, jaké jsem měla výčitky, i když jsem VĚDĚLA, věděla jsem, že na tom nenesu vinu!“
,,Šéfová...“ vydechl Semir: mohla jen tušit, že má v páskou zakrytých očích naprosto ohromený výraz.
Vzlykla a otřela si slzy: ,,Tohle je mezi námi, Condegno,“ zopakovala zmučeně, ,,Gerkhan za nic nemůže, tak ho pusťte, prosím vás!“
,,A za co mohl můj syn, paní komisařko?“ ztvrdl výraz Italovy tváře, ,,co provedl Marco tak strašného, že musel zemřít?! Podívejte se na toho chlapce,“ lehce poklepal po Turkově holeni, ,,kolik mu může být: pětatřicet? Ani ne... Můj syn by teď nebyl o moc mladší! Můj syn... měl také oříškové oči.“
Bylo zřetelně vidět, jak mladý policista polknul: ,,je mi to líto,“ vydechl a k šéfčině hrůze to znělo provinile, ,,mrzí mě, že váš syn a žena umřeli: to všechno, co jste udělal... já... já vás chápu.“
,,Semire!“ vyjekla šokovaně a přitiskla si levou, do pěsti sbalenou ruku ke spánku: proboha... co to do něj vjelo? Stockholmský syndrom?! Bodlo ji v podbřišku: tak ten by situaci rozhodně nepomohl...
,,Já vím, chlapče,“ kývl hlavou Ital. ,,Já vím, že ty to chápeš: od začátku mi bylo jasné, že ty mi budeš jako jediný rozumět. Nevyžívám se v tom, že jsi tohle musel slyšet, ale chtěl jsem, abys to o své šéfové věděl: chtěl jsem, abys poznal, jak se v tomhle státě uplatňuje spravedlnost.“
Vrchní komisař rezignovaně sklopil hlavu.

Anna si s hrůzou uvědomila, že se mezi oběma muži objevilo jakési hluboké, těžko uvěřitelné a nedefinovatelné porozumění: nebyla si jistá, zda je to dobře, či ne. ,,Přestaňte mu valit klíny do hlavy!“ neovládla se a rozzuřeně učinila pár kroků dopředu, aby Ital zarazil jediným gestem: zapomněla, že stále míří na Turkovo břicho. ,,Semire! Byla to nehoda, pitomá shoda náhod, obrovské neštěstí, za které ale nikdo vinu nenesl!“
Zhluboka se nadechl: ,,já vás přece z ničeho neobviňuji, paní Engellhardtová.“
Znělo to prázdně.
,,Takhle se přichází o iluze,“ zašeptal Condegno, odvrátil útrpný pohled od mladého Turka a již silnějším hlasem pokračoval: ,,A co se mě týče... odešel jsem tenkrát od domu... vůbec si nepamatuji, jak jsem se ocitl na břehu Rýna: měl jsem milion chutí to všechno skoncovat... ale pak, když už jsem měl levou nohu přes zábradlí, jsem si uvědomil, že to nejde: že se musím postarat, aby vrahové mé rodiny dostali, co jim patří... Ale v tu chvíli jsem nemohl nic dělat... nezmohl jsem na víc, než na to, abych se vůbec pokoušel udržet při životě...“

,,Kdybyste ten případ sledoval,“ zkusila to Anna, ,,kdybyste si přečetl oficiální informace, interní dokumenty, záznamy těch, co to řešili, tak byste věděl, že jsem za to nemohla! Všichni se usnesli na mé nevině: mrzí mě, co se stalo, ale já odpovědnost nenesu, natož Gerkhan!“
,,Vrátil jsem se do Itálie a pokusil se navázat na starý život: myslíte, že to šlo?“ nevěnoval jí Condegno pozornost, ,,musel jsem na ně pořád myslet: neměl jsem tam vteřinu klidu. A tak jsem se vrátil zpět do Kolína, kde jsem se dozvěděl všechno o tom, jak to dopadlo... jak to vlastně nedopadlo. A došlo mi,“ pousmál se muž smutně, ,,že budu muset vzít spravedlnost do vlastních rukou.“
,,To vy jste překročil zákon!“ cítila, jak už zase polevuje v sebeovládání: ,,kdo jiné než vy na tom nese hlavní podíl viny?“ netušila, zda je moudré vpálit mu svůj názor přímo do tváře, ale jeho podivné konstrukce už nehodlala dál snášet: ,,kdybyste tady v Německu nepřekračoval zákony, mohli být ještě naživu! Naši akci posvětila jednotka pro boj s organizovaným zločinem, chápete? Sledovali vás roky, věděli o tom, že jste pašoval zbraně pro zdejší podsvětí – do naší kompetence spadal jen samotný zásah!“
,,Ten zásah byl ale zpackaný a za to jste se měla zodpovídat,“ nenechal se vyrušit Condegno: přesvědčil se, zda pozorně naslouchajícímu Turkovi nepovolily okolo kotníků stažené provazy, pohlédl na zoufalou Annu a pokračoval: ,,už jsem řekl: když to nedokázal systém, musel jsem se o to postarat sám: sledoval jsem vás. Celé ty roky jsem vás sledoval a učil se: a víte, co byl můj hlavní poznatek hned na začátku?“
Němě zavrtěla hlavou.
,,Vaše totální neschopnost zařídit si vlastní soukromý život.“
Engellhardtová zalapala po dechu: cítila, jak nezadržitelně rudne: ,,ale... to přece...“ v tu chvíli byla ráda, že ji její nejmilejší zaměstnanec nevidí, ,,prostě jsem se soustředila na svou kariéru, na tom není nic špatného!“
,,Nic takového jsem taky nikdy neřekl,“ odmávl její stížnosti elegantně oblečený muž, ,,ale bylo mi jasné, že když jste život zasvětila práci, budu se muset zaměřit právě tam: a trefil jsem se... Vaši drazí kolegové... přiznejte to, byli pro vás víc, než jen podřízení!“

V tu chvíli nevěděla, jak zareagovat: říci pravdu... nebo potvrzením jeho slov, která byla pochopitelně pravdivá, Turkovi jen přitíží a udělá z něj tím cennější objekt k vyjednávání? Ale ne: jakékoliv popření toho, co ke svým kolegům cítila, by bylo obrovskou zradou: ,,samozřejmě,“ řekla pevně, ,,znamenali,“ potřásla hlavou a rychle se opravila, ZNAMENAJÍ pro mě daleko víc.“
Úsměv, který mu zvlnil rty, byl chápavý a takřka přívětivý: ,,a nebudu se moc plést, když řeknu, že pro vás byli něco jako rodina, že?“
,,To.... to jsou.“
,,A bylo tedy logické,“ vychutnával si svou chvíli Condegno, ,,že když jste vy mi vzala mé blízké, já vás připravil o ty vaše?“
,,Ale oni vám nic neudělali!“ vložil se do toho Semir rozčíleným výkřikem: netušil, že jeho hněvivá reakce Annu svým způsobem uklidnila. ,,Byli to strašně fajn lidi, které jsem měl rád, všichni jsme je měli rádi! Neměl jste právo nám je vzít!“
,,Ach, náš emocionální Turek,“ zvedl obočí Ital, ,,ten... ten měl ve vaší rodině zvláštní postavení, viďte?“
,,Co to zase říkáte?“ zamumlal zaskočený Semir ztrápeně: jaká další strašná zjištění ho ještě čekají, proboha?!
Neodpovídala: stála nehybně, rty zkřivené neviditelnou bolestí a po tváři se jí koulely slzy.
,,Víte,“ prohodil Ital takřka konverzačně, ,,sledoval jsem vás dlouhá léta: doma mám stohy papírů s poznámkami o každém členu služebny: vím na ně i to, co vy ne... Vdovec po Andresonové má tříletého syna se svou milenkou, tušila jste to? Ne?!“ zasmál se v reakci na její šokovaný výraz, ,,pan Gerkhan si vzal brunetu, ale vždycky radši pokukoval po blondýnách, že je to tak? Ach ano, nejsem slepý! Můžu vám říci, jaká je oblíbená značka Hertzbergerova vína, nebo do jaké čistírny vozí své obleky Kranich, že má Bonrath smrtelnou hrůzu z pavouků... vím o vás všechno...“
Oběma policistům se udělalo zle: to pomyšlení, že někdo celou dobu slídil po každém detailu jejich životů, sledoval je až do soukromí jejich bytů, věděl o nich i to, co se styděli prozradit svým kolegům, znal jejich skryté sny i jejich slabůstky... to bylo odporné.


Arrow


,,A když někoho znáte, není už tak těžké se na něj připravit, že ne?“ měl hnusný zvyk prezentovat svá zjištění formou otázek. ,,Já měl nejen poznatky, ale i dost času... měl jsem milion různých možností, co si na vás přichystat, jak přesně to zorganizovat... a kdy bych to měl udělat? Kdy jindy než v roce, kdy se sejde patnáctileté výročí smrti mé rodiny a oslava vašeho třicetiletého působení u policie, paní komisařko!“
Prsty levačky pevně sevřela pažbu nenabité pistole: ten hajzl...
,,Měl jsem to dobře naplánované... ale do karet mi zahrála ještě jedna náhoda...“ najednou se odmlčel a jeho další slova se nesla v úplně jiném, poněkud klidnějším a jaksi smířlivějším, snad soucitnějším tónu. ,,Persephone.“
Semir sebou prudce trhnul: čelist mu poklesla, jak se jeho samotného zmocnil pocit naprostého ohromení: co s tím mohla mít společného jeho Kateřina, propána? Ona s Condegnem přece nespolupracovala, nemohla mít vinu na smrti jeho kolegů a přátel! ,,Nemluvte o ní,“ zachrčel, ,,ona do toho prostě nemohla být zapletená: vždyť už v té době... v té době...“ vzlykl, ,,ne...nežila...“
,,Ne,“ řekl Ital vážně, ,,to ubohé dítě do toho vůbec nezasáhlo: ale Charón ano. Já Podsvětí znal a vím, jak ty tři Persephonina smrt zasáhla: nejsi jediný, chlapče,“ obrátil se k teď nesouhlasně křičícímu Semirovi, ,,kdo ji miloval: oni ji považovali za dceru, ať je to jak chce divné.“
,,Donutili Katušku zabíjet!“ zavřískl Turek zlomeně: něco v něm strašně bolelo – proč ji nenechají být? Vždyť se nemůže bránit... ,,A nakonec zabili oni ji!“

,,Pravda,“ vzdychl Ital a přejel pohledem po Annině tváři: žena očividně nevěděla, co dělat, aby svého podřízeného ušetřila další dávky utrpení. ,,Ale nikdy si nepřipustili, že by jí tím, co dělali, nějak ubližovali... zkrátka, dávali její smrt za vinu jen a pouze tobě: a já tím získal spojence – Charón byl ochotný provést cokoliv, aby se ti pomstil.“
,,Nalákal nás sám na sebe,“ zavrčela šéfová: její domněnky se bohužel jen potvrzovaly. ,,Bylo mu jedno, že pak skončí ve vězení... hlavně abyste dostal Semira.“
,,Přesně tak, ale to je dost jasné,“ setřel ji Ital a zamyšleně si pohrával s pistolí, ,,jenže jsem Charóna přecenil: nedokázal se ovládnout a přes naši dohodu se pokusil Gerkhana zabít – málem mi totálně zmařil plány...“
Engellhardtová se všechny nové informace pokusila složit dohromady, jenže ve skládance chyběla celá řada dílků: ,,to ale nedává tu logiku, kterou se pořád oháníte,“ zavrčela. ,,Kranich řekl, že už na ně ten muž čekal: jak mohl vědět, že se Tom se Semirem dozví, kde bydlí, že tam přijedou zrovna oni?!“
,,Vypadá to, že si pletete roli,“ utrousil suše, ,,tohle není žádný výslech: ale dobrá... něco zmínit mohu. Slyšeli jsme, jak se večer Bonrath baví s Millerem o tom, že odveze syna pryč... a nebylo nic těžkého zmáčknout Tkanicu, aby nám půjčil auto: ono má totiž mé jméno v jistých kruzích stále ještě zvuk, víte? Pokud nechtěl mít podnik v plamenech, stačilo pár věcí: půjčit auto, dát tu příslušnou adresu jen Gerkhanovi a pak nám zavolat, že už u něj váš zaměstnanec byl... a protože toho chlapce znám, bylo mi jasné, že se k tomu bytu hned rozjede.“
,,To je blbost!“ vykřikl Turek zlostně: co se jeho vratkého postavení týče, očividně mu řádně otrnulo. ,,Vždyť u té Bonrathovy bouračky mohl být jakýkoliv jiný kolega!“
,,V tom případě měl Tkanica říct buď jiné jméno, nebo prostě dělat, že si toho zákazníka nepamatuje... a později na služebnu přijít přímo za tebou s tím, že si zázračně vzpomněl. A co se bouračky týče... dávali jsme setsakra pozor, abychom ty dva jen vytlačili z dálnice a nezabili je... a přitom jim poskytli dostatek času, aby zaznamenali naši espézetku.“
Engellhardtová zakroutila hlavou: ,,to není možné,“ zamumlala nevěřícně, ,,ta konstrukce je šílená! To nikdy nemohlo vyjít!“
Obočí se mu zvedlo v cynickém pobavení: ,,popíráte fakt: copak tu přede mnou nestojíte? Copak tady nemám Semira Gerkhana, tak, jak jsem si to od začátku přál?“

Nechvástal se, uvědomila si s hrůzou: skutečně je měl v hrsti, oba dva.
Nemohla čekat, že se zmýlí a dopustí chyby, které by mohla využít k tomu, aby Gerkhana zachránila – na to byl Condegno moc chytrý...
A neměla ani naději, že bude chybovat v návalu vzteku – ještě nikdy u nikoho neviděla tolik chladné racionality. Takže... zbývala jediná otázka.
Jak z tohohle ven, tak, aby to ona i Semir přežili?!

,,Já už jsem řekl vše, co jsem chtěl,“ ozval se muž klidně. ,,Vy máte ještě něco na srdci, paní komisařko? Nebo ty, chlapče?“
,,Nevěřím, že by šéfová mohla za smrt vaší rodiny,“ předběhl ženinu odpověď Turek: nedovedl si představit, co pro Annu znamenala pevnost a přesvědčení, se kterými svá slova pronášel. ,,nikdo ji nemůže činit zodpovědnou za to, že jeden policista neposlechl její rozkaz!“
,,Díky, Semire,“ hlesla dojatě a zpříma pohlédla na Condegnu, snaže se co nejvíce zapůsobit: ,,tehdy jsem křičela, ať kolega nestřílí... já tu pistoli, která vašeho syna zabila, nedržela! Vy teď jednu v ruce máte a s ní i moc zabít někoho, kdo si smrt nezaslouží... stejně jako si ji nezasloužil váš syn: ale... taky ji můžete sklonit a nechat Semira jít!“
,,To byl dobrý pokus,“ kývl uznale, bez známky jakéhokoliv pohnutí, ,,ale vy také máte v ruce pistoli: a myslím, že je načase, abyste ji nabila.“
Zase ten dojem, že je uprostřed hlubokého snu: vzbudilo ji až cvaknutí komory, do které zapadl jediný náboj.
,,Máte teď moc,“ vysmíval se Anně jejímu vlastními slovy, ,,zachránit někoho, kdo si smrt skutečně nezaslouží: kdybyste ho nepovažovala málem za syna, ano, za syna!“ reagoval na Semirovův konsternovaný výkřik, ,,tak bych mu nikdy neublížil: ten jeho výraz při pohřbu Persephony mi až příliš připomněl mě samotného.“
Opět málem hmatatelně cítila ten neviditelný záblesk porozumění mezi oběma muži.
Třásla se.
,,Takže... jak se rozhodnete, paní komisařko? Skloníte zbraň, nebo...“
Polkla: jeho výsměch byl krutý, tak strašně krutý!
,,Nebo necháte Semira jít?“

Bála se. Hrozně.
O něj.
Semir Gerkhan, nejspolehlivější zaměstnanec, nejnadšenější kolega, nejmilejší přítel... někdo, koho měla ráda. Koho chtěla chránit. Za koho měla... zodpovědnost.
Ruka, ve které svírala zbraň, jí od boku stoupala výš, až přitiskla hlaveň na spánek: už to nebylo jako ve snu, vědomí při tom měla vyšponované na maximum.
Zdálo se jí, že slyší, jak jí v mozku probíhají jednotlivé spoje.
Připravila se: jen zmáčknout spoušť... co jiného jí zbývá? Jen...
,,Ne!!!!“
Zarazila se.
,,Šéfová,“ Semir cukal hlavou v zoufalé, dopředu marné snaze uvolnit si pásku z očí: ,,co to děláte?! Nic nevidím!“
,,Musím to provést, chlapče,“ popotáhla a vyhnula se pronikavému pohledu trpělivě vyčkávajícího Luigiho Condegna. ,,Nechtěla jsem, aby to došlo až sem: kdybych pochopila dřív o co tu jde, nedopustila bych to. Semire,“ vzlykla zmučeně, ,,vyřiďte všem na stanici, že se omlouvám, moc vás pro...“
,,Vzpamatujte se, paní Engellhardtová!“ zavřískl Turek a vůbec se nepokusil zakrýt, jak je vyděšený, ,,on mě nepustí, viděl jsem jeho obličej! Nemůže mě pustit!“
,,Ten strach je zbytečný,“ odmávl policistovy obavy Ital, ,,věřte, že ho klidně nechám jít: až budete mrtvá, nebude na světě nic, co by mě mohlo zajímat, takže nějaké vězení je mi úplně lhostejné.“

Anna polkla: proč má tendenci se svému zaměstnanci omlouvat, když mu zachraňuje život?! ,,Semire, pochopte, že není jiná možnost... tady není co ztratit a pak, uvažujte logicky: co by Condegno získal tím, že vás zabije až po mé smrti? Vždyť bych to neviděla!“
,,Ale on mě nenechá žít!“ vykřikl Turek znovu, hlas přetékající panikou: ,,copak vám to nedochází? Shodí mě dolů hned, jak se zastřelíte: TO je pointa jeho slavného příběhu o velké pomstě – zabijete se zbytečně!“
Rychle sjela očima na Itala: tomu však tváří nepřelétl ani sebemenší stín emoce.
Condegno může mít pravdu, skutečně mu může jít jen o její smrt...
Ale logiku dává i to, co řekl Semir...
Možná...
Možná JE cesta, jak je odsud dostat oba: vždyť... první řešení bývají často ta nejlepší.

Bleskově si odtrhla pistoli od spánku a namířila na Italovo srdce: ,,položte zbraň, zkřižte ruce za hlavou a pomaličku odejděte od té židle!“
,,Ale paní komisařko,“ nepohnul se ani o milimetr, ,,vy si snad děláte legraci: to chcete toho chlapce zabít sama?“ přitiskl se těsně ke stoličce, ,,dejme tomu, že nestihnu stisknout spoušť a zastřelit ho. Dejme tomu, že budete rychlejší a zabijete mě: jaká je pravděpodobnost, že spadnu mimo židli? Dost malá... v opačném případě ji shodím a...“ naznačil ukazovákem levačky jasné gesto okolo krku, ,,křach!“
Zase se třásla.
Sakra.

Počkat...

JeRNA. Snipeři. Když výstřel zasáhne člověka do oblasti malého mozku, nespadne oběť na stranu. Sesune se k zemi. Přímo dolů, pod sebe.
Zvedla pistoli o něco výš.
Malý mozek není větší než tenisový míček.
Sniper ho trefí na vzdálenost půl kilometru.
Jí stačilo dvacet kroků.
Ital nic nepodnikl: stál velmi klidně, s úsměvem ve tváři: vedle něj se na vysoké stoličce chvěl její nejmilejší kolega, kterému kůži na krku do krve rozdírala drsná konopná oprátka.
Jestli se netrefí...
Natáhla kohoutek.
Ani ne dvacet kroků: tak sedmnáct.
,,Střílejte, šéfová!!!“
Nádech...
Vypálila svůj jediný náboj. Za ohlušujícího třesku, který se rozlehl místností, opustil projektil komoru: bez šance na zakřivení dráhy letěl přímo ke Condegnově hlavě, aby ji... minul snad o dva palce.
Ne.
Ne!!!
Vzlykla a zrádně roztřesenou ruku si přitiskla na ústa: pistole dávno ležela na zemi a ona sama klesla koleny do betonového prachu hned vedle ní.
Zklamala. Zase.
A tentokrát zodpovědnost ponese.
Do konce života. Protože...
Spravedlivý se usmál a zlehka, jakoby mimoděk, strčil špičkou své pečlivě vyleštěné polobotky do jedné z nohou velmi vratké staré stoličky.
Stačilo to.
Semir Gerkhan zakolísal: zoufale vyjekl a udělal směšně nemotorný krůček doleva, jak se vrávoravě pokusil znova získat rovnováhu na klátící se židli.
Nepovedlo se mu to.
Zaklonil se a s vyděšeným výkřikem...
Spadl dolů.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


Anna Engellhardtová měla pocit, že dýchá naprázdno.
Něco hluboko v ní vypovědělo službu: jakoby v záblesku jediného okamžiku, kdy se jí svět zhroutil, ztratila i to, co pro ni bylo tak příznačné po celý její život. Vůli.
Nic ji teď nedokázalo udržet na nohách: padla na kolena, tváří k zemi a na oči si s nelidským vytím přiložila dlaně.
Nechtěla to vidět.
Ten jediný pohled by celou děsivou noční můru potvrdil... a ona to musela být jen noční můra! Semir Gerkhan... člověk, který jí byl tak drahý, který byl tak drahý tolika lidem, co ho milovali jako bratra, přece nemohl zemřít!
Oči měla zalité slzami: zvedla se na loktech a pomalu se, se vzlykotem, který otřásal celým jejím tělem, začala plazit, začala lézt jako ten poslední hmyz, ke dveřím, kterými přišla s nadějí... aby ta zhasla v té nejčernější temnotě, co jí zaplavila i poslední koutečky mysli.
Semir je pryč.
Navždy...
Neodvolatelně.
A to její vinou.
Cosi říkala, nebo snad křičela? Nepoznávala vlastní hlas: nebyly to její myšlenky, či přání, co vyjadřovala slova a steny, které se jí draly ze rtů. Vnímala jen světlo kdesi za svými zády, které bylo tím matnější, čím byla ona dále od jeho zdroje: nedbala na to, že se jí tvrdší kousíčky odroleného betonu bolestivě zarývají do kůže dlaní, na kterých spočívala váha celé horní poloviny jejího těla – jen se dál, pomalu, jeden decimetr za druhým, strojovitě trhavými pohyby, sunula blíž k východu.
Už měla před sebou jen jeden cíl: dostat toho italského šmejda, co jí zničil život, do lochu. Nebo ho zabít... nějak mu prostě ublížit...
V prvním okamžiku, v tu vteřinu, kdy pochopila, že cokoliv, o co se pokusí, nezabrání tomu, aby Turek spadnul, že se nikdy nestihne tak rychle dostat dostatečně blízko, aby zadržela mladíkův pád, se chtěla na Condegna vrhnout: jako lvice, co přijde do doupěte a místo roztomilých mláďat nalezne jen krvavé kusy masa a kůže, nad nimiž stojí ještě se olizující hyena.
Ale nemohla.. ještě nedokázala čelit tomu strašlivému faktu, který se však již nesmazatelně zapsal do tohoto světa.
Musela pryč. Za všechny peníze, za cokoliv, kdo by jí co dal, za nový Loutesův polibek, za úsměv Sussany, za vlastní povýšení... za nic na světě by se teď nedokázala ohlédnout.

,,Vraťte se, paní komisařko: dobře vám radím.“
Italův klid byl výsměchem: velkorysost vítěze se tady nenosila. Zastavila se, stále na všech čtyřech, jako zvíře: cosi jí šepotavě plynulo po rtech, sama nebyla schopna identifikovat, zda jde o kletby, nebo o znovu a znovu vyslovované vroucí přání. Stáhla hlavu mezi ramena a znovu posunula levou dlaň dopředu, aby se doplazila k železné bráně: po tváři se jí, aniž si to uvědomila, koulely slané slzy.
,,Paní Engellhardtová...“
Strnula: ten... hlas přece nepatřil Italovi...? Ruce se jí rozklepaly a cítila, jak jí na zádech vyrazil ledový pot: má halucinace, jde o další krutou hru?
,,Šéfová!!!“
Otočit se bylo najednou tak snadné...

,,Semire...“ třásla se jako v horečce: nepamatovala si, jak se dostala na nohy, ani na těch prvních pár kroků, co jí rozklepaná kolena dovolila udělat. Stále ještě slzami zamlžené oči upírala na Turka, který naprosto nehybně spočíval přehnutý přes Condegnova ramena. V šedém obleku oděný elegán tiskl ke své hrudi Gerkhanovy spoutané nohy: očividně mladíka po jeho pádu zachytil dřív, než se lano stačilo napnout a smyčka tak nemohla zlomit policistův vaz.
,,Semire!“ zachraptěla, hrdlo měla úplně vyprahlé, ale byla to ta poslední věc, na kterou by teď myslela: toužila se jen přesvědčit, že se jí to nezdá...
Předtím se chtěla probudit z noční můry, nyní toužila dál snít tenhle sen: ohromena, s neskutečně rychle bušícím srdcem, zírala na to, jak Ital s námahou zkřivenými rty staví očividně šokovaného Turka zpět na ten zrádně vratký kus nábytku. ,,Chlapče...“
Krev jí pěnil adrenalin: cítila, jak jí pulsují tepénky ve spáncích.

On žil...

Chtělo se jí křičet, jak jí nitro zavalila tsunami neskutečné radosti a štěstí: a to něco v jejím nitru již zase tepalo...
Takhle nějak vám musí být, když vás z hlubin Mariánského příkopu vysadí na Mont Everest.
Bylo to jako změna polarit magnetu.
Jako chrstnutí bílé barvy na černou stěnu.
Stejně jako ji předtím hodili na dno propasti hrůzy, ji nyní vytáhli nahoru, aby se s třesoucíma se rukama hřála na výsluní toho nádherného faktu, že Semir Gerkhan dýchá.
Racionální myšlenku, která jí do euforie, která ovládla celou její duši i tělo, nemilosrdně cpala slovo ,,zatím“, komisařka proklínala jako kacířskou.
,,Můj Bože, díky...“ konečně byla schopna přiškrceně šeptané věty: obě dlaně si tiskla k ústům a pomaličku, váhavě přistupovala blíž, jako by se bála, že další její krok strhne oponu, iluze se rozplyne a namísto svého nejmilovanějšího zaměstnance najde jen jeho mrtvé tělo: ,,Semire, chlapče, jste v pořádku?“
,,Tak... to nevím,“ zachroptěl stále ještě šokovaný Turek. Ve tváři byl bílý jako padlý sníh: celý se nekontrolovatelně chvěl a kdyby ho Condegno velmi pevně nedržel za lýtka, vlastní nohy by ho zradily a poslaly na smrt. ,,Šéfová...“ zakňoural náhle, ,,dostaňte mě odsud... prosím!“
,,Dostanu,“ vyjekla a udělala krok k na zemi ležící pistoli: pohled na z míry neskutečně vyvedeného policistu, jí otřásl. Tohle nebyl její Semir, který zachránil tolik lidských životů, který se dopustil tolika troufalostí a odvážných skutků: jakoby někdo osekal všechny jeho zkušenosti, léta strávená službou, v níž každý den mohl znamenat ten poslední. Ani Geburn nedokázal v mladém muži tak dokonale odhalit vyděšeného kloučka, jako nyní Luigi Condegno... ,,Prosím vás, chlapče, hlavně se nehýbejte: ani se nehněte!“
,,Velmi správně,“ pokýval hlavou Ital, aniž přestal podpírat svého zajatce: ,,uklidni se, mladíku: chci si něco vyříkat s tvou nadřízenou a rád bych k tomu měl volné ruce.“
,,Co mi teď chcete?“ zasípala a otřela si z tváře slzy: už rezignovala – důkaz, že je Condegno opravdu schopen Turka zabít, byl natolik průkazný, že by se teď bez Spravedlivého povolení snad ani nenadechla: ,,vidím tu pistoli... a támhle u zdi leží náboj: klidně to udělám,“ vyhrkla, aniž se jí zatřásl hlas: teď už věděla, že by byla schopna přinést všechny oběti světa, jen aby nemusela být svědkem Gerkhanovy smrti: ,,mám nabít a...“
Nesouhlasně zkřivil rty: ,,na to už je pozdě, paní komisařko: měla jste možnost toho mladíčka zachránit a nevyužila jste ji.“

Znova pocítila, jak její tělo tuhle: jakoby ji někdo ponořil do nádrže s ledovou vodou: ,,ale vy...“ Annin hlas zněl, jako když někdo šlape po skleněných střepech, ,,vy jste ho zachytil... přece jste mu pomohl, nedovolil jste mu zemřít!“
,,To byste to měla moc lehké,“ usmál se a po ujištění, že už Turek zvládne stát sám, nechal ruce klesnout podél boků. ,,Příliš lehké, velitelko.“
Semirovi se z hrdla vydralo vyděšené zajíknutí: začal zoufale cukat hlavou, jak se pokoušel zbavit smyčky i pásky, co mu zakrývala oči: ,,šéfová, co to dělá?“
,,Klid, chlapče!“ sevřel mu prudce kotníky Ital, ,,uklidni se, nebo spadneš... já teď nejsem připravený tě chytit.“
,,Prosím,“ Anna, neschopna odvrátil zrak od pootevřených rtů svého nejlepšího zaměstnance, se k únosci přidala: ,,my to vyřešíme... jen to vydržte, Semire: slibuji, že to dopadne dobře!“
,,Jen by mě zajímalo,“ vpil se Ital poté, co se policista alespoň částečně uklidnil, Engellhardtové do očí, ,,JAK to chcete vyřešit...“
Polkla.
Vždyť... jí to přece řekl sám...?
,,Vezmu tu pistoli,“ vykročila k v prachu se válící zbrani, ,,a udělám to, co jste mi poručil, Condegno: můj život výměnou za ten jeho. A nejen to,“ dodala rychle, když viděla, jak muž otevírá ústa, ,,taky vám na nějaký papír napíšu, že jsem za to tehdy mohla já: že byla smrt vaší rodiny jen a pouze mou vinou, za kterou jsem se...“ zhluboka se nadechla, aby potlačila třas hlasu, ,,po právu potrestala.“
,,Šéfová,“ ozval se Semir tiše: přes šok, který před chvílí utrpěl, přes strach, který měl, tohle nedokázal poslouchat, aniž by dal najevo své bytostné přesvědčení: ,,tohle nemůžete: vy na tom nenesete vinu...“

,,O to tady už dávno nejde, chlapče.“ Neuhnula pronikavým očím tmavovlasého Itala, jemuž znovu zopakovala před pár vteřinami pronesená slova: ,,Condegno: můj život za jeho, jak jste sám navrhoval. Já zemřu a vy ho pustíte: na čestné slovo... vím, že ve vašich kruzích se pověst cení a ta vaše bývala dobrá: slibte mi, že ho necháte jít a já to skončím... budete mít svou pomstu a...“
,,Kdybyste to udělala před dvěmi minutami,“ ohrnul ret opovržlivě, ,,byl bych toho mladíčka pustil: teď už je pozdě. Dejte pryč tu zbraň,“ poručil ženě, které ztuhl obličej do výrazu naprostého zděšení. ,,Neslyšíte? Odhoďte ji ke stěně!“
Kov třeskl o betonovou zeď: nemínila se vzepřít ani jemnému náznaku v jeho hlase, natož přímému rozkazu: ,,a... teď?“
V dlaních se mu zaleskla pistole a policejní pouta: ,,pojďte blíž.“
,,Co se děje, paní Engellhardtová?“ vývoj situace oslepeného Turka mátl: cítil, jak se mu žaludek svírá strachem a nejistotou. ,,Jste tady?“
,,Jo,“ zaznělo mu její zachraptění u nohou, ,,jsem: vy jen zůstaňte v klidu, chlapče... nic nedělejte, ano? Všechno bude dobré...“
Stála teď jen kousíček od svého zaměstnance: žádný pokus o jeho záchranu však nepřicházel v úvahu, neboť mu klidně se tvářící Ital mířil na podbřišek. Teprve teď si všimla, že je mladý policista zraněný: ,,Semire! Co se vám stalo: to Condegno?!“
Na kulkou škrábnutý krk i Charónovou katanou roztržené, zakrvácené bílé triko drobný komisař dávno zapomněl: ,,ne... všechno je v pořádku, není to nic vážného,“ odvětil, plný hromadícího se vzteku na tuhle bizarní situaci: ,,radši mi někdo řekněte, co se, sakra, děje!“
,,Nic zvláštního,“ posunkem ruky naznačil Ital Anně, aby se posadila k židli, ,,jen řešíme ten problém, jak slíbila tvá nadřízená, synku.“

Zaťala zuby, klesla do prachu a po tváři jí sklouzlo několik dalších slaných kapiček: radost, že je Semir naživu v ní dosud zářila jasným plamenem – jenže jak dlouho bude trvat, než ho někdo bez milosti uhasí?
Ať přemýšlela, jak chtěla, nemohla v zoufalé změti vlastních poděšených úvah najít žádnou, která by se mohla stát konstruktivním řešení pro obě strany. Co chce, proboha, Ital udělat?
Míní přeci jen zabít pouze ji?
Nebo před jejíma očima zastřelí Semira?
Jenže... Condegno nemůže popřít to pouto, co mezi ním a Turkem bylo: pouto, co ona sama nechápala a mohla jen tušit, že snad... nějak souvisí s Kateřinou Dvořákovou.
Zkousla dolní ret: má to zkusit zahrát na tihle notu?
Jenže co když plácne něco hloupého a Turkovi ublíží...?
Na druhou stranu, pomyslela si zoufale, jestli mu to může zachránit život, tak...

Než stačila cokoli říci, ozval se Ital: ,,přisuňte se blíže k té židli, ale dejte pozor, ať se jí nedotknete: je vratká, takže pokud nechcete toho chlapce shodit dolů, buďte opatrná!“
Poslechla: nohama se, nedbaje na totálně zničený, nehorázně drahý kalhotový kostým, posunula až těsně ke dřevu stoličky a vzhlédla: Condegno stál přímo nad ní a ve tváři se mu poprvé za celou tu dobu rozléval skutečně nepokrytě posměšný a vítězný výraz.
Neřekl však ani slovo: nevypustl z úst jedinou narážku na to, že ji má konečně u nohou, v hrsti... že ji porazil. Místo toho se obrátil k Turkovi, který sebou po oslovení lehce trhnul: ,,Semire, teď zkus nespadnout... neudělal bys radost mně, ani své šéfové... A vy, paní komisařko,“ přešel do kleku a namířil ženě zbraní do obličeje, ,,dejte ruce za záda... a k noze židle.“
Vytřeštila oči, jak jí konečně jedna a jedna daly dvojku: ,,ne...“ zakvílela a žadonivě na něj pohlédla, ,,prosím... raději mě zastřelte! Přece nemohu...“
,,Paže za záda.“
Poslechla, aniž reagovala na Semirem mumlané dotazy: třesoucí se tajeným vzlykotem zkřížila ruce tak, aby mezi nimi a jejími zády byla i noha stoličky – doufala, každou buňkou těla doufala, že Ital ještě vysloví podmínku, za jejíž splnění by je mohl oba, nebo alespoň Turka, pustit. Jsou přece rozumní lidé...
Obě její zápěstí obemkl a k sobě s odporným zvukem scvaknul studený kov: s uslzenýma očima, volně připoutána k židli, na Condegna prosebně hleděla.
Snažila se mu to sdělit beze slov: nechtěla, aby Semir pochopil, co se má dít dál...

Židle, jak již věděla, nebyla k podlaze připoutaná napevno.
Stačilo drobné šťouchnutí a byla by se poroučela k zemi: jak snadné by pak bylo vyprostit se... a s rukama svázanými za zády by se ven dostala, tím si byla Anna jistá... ona by se zachránila... ale Semir ne.
Ale stejně: když sama nic neudělá... jak dlouho to může Turek vydržet? Jak dlouho ještě bude, zraněný, otřesený, oslabený násobícím se zármutkem posledních týdnů, balancovat na té proklaté stoličce, když už teď, jak s úzkostí zaznamenala, měl potíže udržet rovnováhu?
To tu má nečinně sedět a přihlížet, jak se milovaný kolega stále více a více blíží smrti?
Ale... třeba se stane zázrak, třeba je někdo brzy najde...
Zakázala si konstatování, že jsou v lese, v podzemních chodbách minimálně deset let opuštěného bunkru, takže je pravděpodobnost zásahu zvenčí nulová...
Něco se musí stát... zázrak...
Potíž byla v tom, že Anna Engellhardtová na zázraky nevěřila.


Arrow


Ital poodstoupil, jako když věhlasný malíř chrámových fresek udělá pár kroků pozadu, aby se pokochal vlastním dílem: při pohledu na slzy zoufalství, co se leskly v Anniných očích, se jen pousmál: ,,něco se vám nelíbí?“
Potřásla hlavou a ze všech sil se pokusila potlačit chvění: měla dojem, že i ten nejmenší její pohyb může znamenat Turkovu smrt. ,,Condegno... tohle je jen mezi námi,“ zopakovala toho večera už poněkolikáté: nemohla přijít na nic jiného kromě proseb, co by dokázalo muže obměkčit. ,,Dejte si jakoukoliv podmínku: dostanu vás do Itálie, seženu vám jakékoliv doklady a vy zmizíte bez trestu za všechny ty vraždy, jen nás pusťte!“
,,Anna Engellhardtová na kolenou,“ založil ruce na prsou, ,,tak v tenhle pohled jsem doufal patnáct let...“
,,Dočkal jste se!“ pokývala hlavou: nejlepší strategií se jí teď zdálo co nejvíce se ponížit a přiznat svou drtivou porážku. Ať Ital ví, že on je skutečně tím, kdo drží opratě – snad to v něm vzbudí pověstnou velkorysost vítěze. ,,Máte mě tam, kde jste chtěl, Condegno, takže...“
Olízl si dolní ret, přistoupil k židli a utáhl tiše stojícímu Semirovi, který se z jejich konverzace snažil vytušit, co se vlastně děje, uzel na levém kotníku. ,,Ne, velitelko, nepustím ho. Víte,“ rukama si teď pohrával s nabitou zbraní, ,,musím přiznat, že jsem od téhle chvíle čekal trošku víc...“
Žena na něj beze slova civěla: Luigi skutečně vypadal poněkud zamyšleně. Jak by se toho dalo využít?
,,Plánoval jsem to přece tak dlouho,“ Ital jakoby mluvil sám k sobě, na moment se zdál být zaražený něčím, co do svého do podrobností vypočítaného záměru nezahrnul. ,,A stejně... čekal jsem něco víc. Každopádně,“ oklepal se rychle z překvapení, ,,jsem se už rozhodl a nic měnit nebudu – svou podmínku jsem řekl a vy na ni nereagovala: kde berete tu drzost žádat o jiné?“
,,Co tedy chcete dělat?“ vstoupil do hry Turek: promluvit mu očividně dělalo potíže. ,,Když si mě, nebo šéfovou vezmete s sebou jako rukojmí, klidně se z tohohle můžete dostat...“
Situací již poněkud zhnusený Condegno vzdychl a na okamžik pohlédl do stropu, jako by nějakou vyšší sílu prosil o trpělivost: ,,nerozumíme si: mně je úplně jedno, co bude se mnou. Jediné, co chci,“ Anna sledovala, jak se Ital sklání k tašce, co dosud nepovšimnuta ležela na zemi z druhé straně židle, ,,je, aby komisařka pochopila, jak jsem se cítil, když mi zabila rodinu.“

,,Šéfová vám rodinu nezabila,“ zvolil Turek s největším sebezapřením klidný tón, ,,a vy to víte... Já vás chápu, Condegno: nikdo se,“ přes všechnu jeho snahu se policistův hlas zlomil, ,,nikdo se přece nevyrovnává se smrtí těch, co miluje, jen tak lehce, jenže... já... já byl...“
Spravedlivý mladého strážce zákona lehce poplácal po holeni: ,,vím, co chceš říci, chlapče a tohle už jsme řešili, pamatuješ? Je mi toho děvčete moc líto... doufal jsem, že ty mě pochopíš a jsem rád, že jsem se nemýlil.“
Anna seděla bez hnutí: znova cítila, že jaksi nemá právo oba muže rušit.
,,Taky jsem měl chuť ty bastardy, co jí to všechno způsobili, zabít,“ hlesl Semir: nikdy by si nepomyslel, že své nejniternější pocity bude sdělovat v takové situaci, naprosto bezmocný, vydaný na milost či nemilost... a k tomu příteli těch, co za smrt jeho dívky mohli. ,,Ale neudělal jsem to. A nikdy bych si vztek nevybíjel na těch, co jsou naprosto nevinní!“
Spravedlivý pokrčil rameny: ,,ber to tak, že nejsem tak dokonalý, jako ty, mladíku. Kdybys měl tu možnost, garantuji ti,“ zavrčel, ,,že by ses jim pomstil... Já svou šanci dostal,“ znovu se sehnul k tašce a cosi z ní vytáhnul, ,,a nemíním ji promarnit.“
Žena zalapala po dechu, když jí došlo, co muž drží: Condegno měl v rukách připravenou výbušninu, ke které několika šikovnými pohyby připevnil časový spínač..
,,Ano,“ pousmál se a připevnil malý kus hmoty, co vypadala jako plastelína, se kterou si hrají děti ve školce, k noze stoličky tak, aby na něj žena neměla šanci žádným způsobem dosáhnout. ,,Můžete tomu říkat třeba konečné řešení téhle špinavé otázky.“

,,To neuděláte,“ zaskřehotala: mužův cynismus byl víc, než by si kdy pomyslela, že dokáže snést. ,Tohle nemůžete! Kde jste to vůbec vzal?!“
,,To je vedlejší.“ Než se Condegno vztyčil, překontroloval, zda je Anna skutečně dokonale spoutána: s výsledkem prohlídky byl očividně spokojený. ,,Pro vás je důležitá jedna věc: poslouchejte, oba dva,“ luskl prsty Turkovi u obličeje, aby si zajistil jeho pozornost, ,,musíte znát pravidla hry. K té židli, na které stojíš, milý Semire,“ uvedl do situace oslepeného policistu, ,,jsem přidělal výbušninu a spínač nastavil na dvacet minut: za vteřinku ho aktivuji a co bude následovat, je jen na vás. Chápete?“
Gerkhan mlčel, zato jeho šéfové se chvěly i rty: ,,tohle... tohle ne... prosím! Condegno, já vás prosím, k tomuhle mě nenuťte! Zabijte mě, vezměte si mě s sebou, jak ten chlapec říká, ale tohle ne!“
Naklonil hlavu na stranu, jako by byl na její slova nesmírně zvědavý: poslouchal ji... Anně poskočilo srdce, polkla a pokusila se zapojit veškeré své znalosti policejní psychologie i své zkušenosti, co za léta služby nasbírala.
Musí udělat všechno, co je v jejích silách.
Nedovolí, aby Semir zemřel...
Nemůže dopustit, aby to Ital vážně udělal.

,,Vy to víte,“ záměrně stlačila hlas do hlubšího tónu, který budil důvěru, ,,sám víte, že si Semir nezaslouží zemřít, že je to tak?“
Turek pod páskou jen zamrkal, když Ital bez okolků souhlasil.
Engellhardtová vydechla. Dobře. ,,Celá tahle společnost,“ doufala, že i v překotnosti volí správná slova, ,,by vypadala úplně jinak, kdyby v ní byli jen lidé, jako je Gerkhan! Ten mladík prostě nemůže umřít,“ cítila, jak jí po tváři stékají slzy: popotáhla a pokusila se pokračovat. ,,Pochopte to: neznám nikoho tak poctivého a čestného, jako je on! Sakra, není možné, abyste svět zbavil jednoho úžasného mladého kluka jen proto, že ho mám tak ráda!“
Pousmál se: ,,jste patetická, víte to?“
Nádech, výdech.
Klid.
,,To je úplně jedno,“ vydrtila mezi zuby, ,,chci, abyste mě teď dobře poslouchal. Ten chlapec měl v životě takovou smůlu... Teprve začal žít a zatím ze světa poznal skoro jen tu odvrácenou stránku: sakra, zaslouží si vidět i tu lepší!“
,,Šéfová, tohle přece...“
,,Nevšiml sis, že tvá nadřízená mluví, Semire?“ napomenul ho Condegno, který Anně naslouchal až s dychtivým zájmem. ,,Mlč a neskákej starším do řeči. Vy pokračujte, paní komisařko,“ pokynul bledé ženě, co na něj poděšeně hleděla.
Odkašlala si: věděla, že se to, co se chystá udělat, jejímu mladému zaměstnanci nebude líbit: ona to však provést musela... bylo to především v Turkově zájmu. ,,Vždycky byl skvělý policista: vynikal už od samého počátku,“ zachraptěla, ,,ale v osobním životě... se mu prostě nedařilo... Když si vzal Andreu...“
Policista nesouhlasně vykřikl: ,,ne, paní Engellhardtová, já nechci, aby takové věci slyšel! To je osobní!“
Zaťala zuby a pokusila se nevnímat jak Turka, tak i Condegna, který se očividně bavil nad tím, jak váhá, zda má pokračovat.
Nádech, výdech.
Klid.
,,Když si po všech těch letech Andreu, naši sekretářku, vzal, vypadalo to, že to bude na celý život...“


Usmála se: ani maličko jí nevadilo, že má snoubenec na tváři spoustu krvavých oděrek a oblek celý zašpiněný... pak už sklouzla pohledem na oddávajícího: co mu to tak dlouho trvá, proboha?
Semir měl očividně ty samé myšlenky: nespustil z Andrey zrak a pevně svíral její ruku. Za chviličku budou svoji... navždycky. Jen kdyby ten chlápek už přestal vykecávat, sakra! Copak nevidí, že ho stejně nikdo pořádně neposlouchá?!
Kdosi ho šťouchnul do zad: rozčíleně se otočil, jen aby mu uculující se Jan podal prstýnky.
Ach, málem by zapomněl...
Všechno kolem něj vířilo: ty dva kroužky mu málem vyklouzly z třesoucích se rukou... Jemu, neohroženému komisaři, kterému se nikdy nezachvěl prst na spoušti, se teď, před sálem plném svatebních hostů, ruce klepaly jako stařeně. Já se žením... je to vůbec možné?
Něco v něm tomu štěstí nevěřilo: cosi mu radilo nevíru ve všechny ty natěšené obličeje, ve slova oddávajícího, co hovořil o věčně trvajícím svazku, v hluboké pohnutí snoubenčiny matky... i ve šťastně se usmívající tvář své nastávající.
Své ,,ano“ však vyřkl dravě a dychtivě: vzápětí je stvrdil vášnivým polibkem na Andreiny pootevřené rty.
Na rty své manželky...
Přitulila se k němu: ,,Miluji tě,“ vzlykla a zamžikala, aby jí slzy dojetí nerozmazaly pečlivě nalíčené oči. ,,Bože můj, děsně tě miluju!“
,,I já tebe, Andílku,“ zašeptal: rozverně tleskající sál vybuchl pochvalnými výkřiky, když vzal novomanželčinu bradu do dlaní a znova ji políbil, absolutně nebraje v potaz množství lidí, co je sledovalo. ,,I já tebe...“



,,Ale po pár měsících se rozešli a pak Andrea navíc...“
,,Šéfová, ne!“
,,Andrea pak navíc,“ pokračovala žena neoblomně, ,,odletěla do Kanady s jeho přítelem a kolegou...“


Přitiskl tvář i obě dlaně ke sklu: jako malý chlapec, co skrze průhlednou stěnu fascinovaně pozoruje život v podmořském akváriu.
Přišel se rozloučit...
Pár stovek metrů před terminálem, v němž se nacházel, stálo velké dopravní letadlo: a právě to mu za chvilku unese jeho dva dobré přátele daleko, daleko odsud.
Jeho přátele... Kousl se do rtu: ano... Andrea byla přítel: už k ní necítil ani stopu zamilovanosti, která ho prostupovala v jejich svatební den, ale rád ji měl, stejně jako Jana. A přesto ho oba tak zranili... Měli mu to o sobě říci hned. Měli mít tolik slušnosti a taktu, aby...
,,Jste v pořádku, Semire?“ i Anna Engellhardtová přišla vyprovodit své dlouhodobé zaměstnance.
Kývl: ,,jo,“ zachraptěl a nechal ženu, aby mu soucitně položila ruku na rameno. ,,Ale budou mi chybět, oba.“
Letadlo, co právě začalo rolovat po ranveji, mu vezme pryč dva dobré přátele a nimi i kus jeho samého.
Andrea a Jan mu prostě najednou zmizí ze života...
... a zůstane po nich podivně hořká pachuť zrady.


Condegno naslouchal Turkovým protestům i Anniným slovům se shovívavým úsměvem.
Engellhardtová se pokusila uklidnit rozbušené srdce a pokračovala: ,,vždycky, když to vypadalo, že bude šťastný, že mu to konečně vyjde...“


Bylo půl jedenácté.
Na tom by nebylo divného, kdyby ten fakt neznamenal, že došlo k naprosto neobyčejné a nezvyklé události: Semir Gerkhan měl už třicet minut zpoždění...
Anna zakroutila hlavou a podívala se na hodinky, co měla připevněné kolem zápěstí: nevídané... Na pozdní příchody tady měl monopol Kranich a ten zrovna dnes přišel včas: žena pootevřela dveře a nakoukla do hlavní místnosti, odkud k ní do této chvíle pouze nezřetelně doléhal právě Tomův hlas.
Modrooký komisař stál obklopený mužskými kolegy a pobaveně se uculoval: ,,řeknu vám, byla to krasavice... vůbec se Semirovi nedivím, že si dneska dává načas,“ rozkládal rukama a užíval si pozornost svého posluchačstva. ,,Maličká, ale postavičku měla báječnou: možná trošku víc přes boky a stehna, ale na těch správných místech,“přimhouřil policista oči spiklenecky, ,,to zase dohnala. Černovláska s očima, jaké jsem nikdy neviděl: měla je jako led... Řeknu vám, Semir z ní byl úplně paf!“
Anna našpulila rty: ale, ale... že by její nejsvědomitější zaměstnanec hodil dnešní práci za hlavu kvůli dívčímu náručí?
Radši však poslouchala dále.
,,... a se mnou se málem nebavila, dokonce mi ani nepodala ruku! Koukala jen na něj, byla docela zmatená, možná z té bouračky, co já vím... Ale když mu řekla, že se s ním sejde, byl Semir naprosto vedle: do včerejšího večera o tom pořád mluvil... vydržel mě s tím otravovat,“ Tom se zasmál, ,,celé hodiny: prý, co si má obléci, co říkat, kam ji vzít...“
,,Semir? Náš svůdce Semir?“ zeptal se Hotte nedůvěřivě: přítelova slova ho zaujala natolik, že úplně zapomněl na bagetu, jejíž majonéza mu teď v poklidu kanula na břicho.
Vrchní komisař se zachichotal: ,,jo! Náš Romeo se choval jako školák před prvním rande: není divu, že si to teď tak užívá...“

V tu chvíli se rozlétly vchodové dveře a do místnosti, rychlostí napodobuje kulový blesk, vpadl drobný turecký strážce zákona.
,,Nazdar vespolek, já...“ oddechoval prudce, ,,já... se hrozně moc... omlouvám,“ chystal se, bez toho, aby nějak reagoval na tlumený smích za zády, navštívit svou nadřízenou, aby se osobně ospravedlnil.
Žena si však mínila situaci vychutnat: ,,Víte, kolik je hodin, pane Gerkhane?“ sama vystoupila z kanceláře: muži ztichli v napjatém očekávání způsobu, jakým bude Turek umučen.
,,Dobrý den,“ odkašlal si mladík a pokusil se nasadit kajícný výraz: jeho pověstné psí oči se mu však vykouzlit nepodařily – z každého kousku jeho osobnosti dnes vyzařovala obrovská radost a neskonalé štěstí. ,,Já totiž... já... děsně mě to mrzí.. já...“
,,Kdybyste nekecal!“ vyprskla Engellhardtová a rozesmála se: stačil jí jediné mrknutí na drobného zaměstnance a bylo jí jasné, kolik uhodilo – tady v tom byl někdo až po uši... ,,vzhledem k tomu,“ vrhla na svého oblíbence spokojeností zjihlý pohled, ,,že jde snad teprve o váš pátý pozdní příchod za celou tu dobu, co tady pracujete, to vůbec nebudeme řešit, samozřejmě...“
,,Děkuji!“ rozzářil se jako sluníčko: očividně byl právě zbaven poslední záležitosti, co mu bránila v dokonalé blaženosti. ,,Díky moc, šéfová!“
Přála mu to. Moc mu to přála. S něčím hrozně příjemným v srdci čekala, dokud se k ní neotočil zády: ,,Semire?“
Pohled.
,,Je alespoň pěkná?“
Zapýřil se: ,,nejhezčí na světě,“ vydechl. ,,Ale hlavně hrozně chytrá a bystrá a... taková úžasně krásně zvláštní: bavili jsme se celé hodiny, bylo to nádherný...“
Mávnutím ruky ho velkomyslně propustila, ale neodpustila si, aby, ukryta za přivřenými dveřmi, opět nesledovala situaci v hlavní místnosti.

,,Ach, náš Casanova,“ přivítal ho puberťácky se uchichtávajícímu kolegy obklopený Kranich s potměšilým úsměvem. ,,Vypadáš unaveně... to musela být dlouhá noc, co?“
Semir nad nimi jen mávl rukou: ,,s tak příjemnou společností,“ mimoděk si přejel přes tvář, kde málem ještě cítil Kateřininy rty, ,,uběhla až příliš rychle...“
Tom zvedl obočí: ,,no a jak sis tu jízdu užil? Ta černovláska vypadala na pěkně divokou kočičku... tak povídej, co s tebou prováděla, že vypadáš tak utahaně?“
Turek zavrtěl hlavou: ,,neblázni,“ sedl si na židli, podepřel bradu a koutky se mu zvedly v nepřítomném úsměvu. ,,Nic nebylo...“
,,Nekecej, tak proč se tak šťastně culíš?“
,,Prostě jsme si do noci povídali: je neuvěřitelná,“ vzdychl, jako by se stále pohyboval ve snu, ze kterého se odmítal probudit. ,,Nikdy jsem si s holkou tak nerozuměl: má přehled snad úplně o všem a k tomu je tak krásná...“ zavřel oči, jak vzpomínal na všechna ta dívčina trefná slova, jasný, příjemný hlas i na její fantastické tělo, co se k němu před pár hodinami tisklo, když se líbali na jeho pohovce. ,,A vážně nic nebylo... Kat..“ zarazil se, když si vzpomněl, že nechtěla prozradit své jméno, ,,ona je hrozně nesmělá, víte? Moje maličká je tajemná... A nejlepší je,“ Turkův hlas byl prosycený něčím, co od něj ještě nikdy neslyšeli, ,,že se dneska zase uvidíme...“
Vyvedlo je to z rovnováhy.
,,Semire,“ i Tom byl teď, když tiše pronášel to, co si rovněž myslela za dveřmi se schovávající šéfová, naprosto vážný. ,,Ty jsi se do ní snad zamiloval...?“
,,Omyl,“ pohlédl na přítele Turek zpříma a zvláštně se u toho usmál, ,,já ji miluju!“



,,... tak se mu naopak změnil život v tu nejhorší noční můru...“


Arrow


Když rozepínala pásy, třásly se jí ruce.
Výhled Anně zakrývaly provazce deště, které bičovaly přední sklo: vůbec se nezatěžovala myšlenkami na deštník, co zcela zbytečně odpočíval na zadním sedadle a bez jeho ochrany vystoupila z auta přímo do hluboké kaluže. Nedbala okamžitě promočených polobotek: jen se zoufale rozhlédla a nervózně skousla hřbet dlaně. Kde je?
Konečně mezi ostatními auty spatřila i tmavě modrý Mercedes: vykřikla a rozběhla se k němu, aby, napůl oslepená kapkami prudkého slejváku, hmátla po dveřích a prudce je otevřela.
Tom Kranich seděl za volantem, hlavu v dlaních.
,,Tome!“
Měla pocit, že se muž probírá z hlubokého spánku: zvedl k ní tvář a ona mohla jen hádat, zda je vlhká od deště, nebo od slz.
,,Tome,“ vyjekla podruhé, nahnula se dovnitř a zatřásla zaměstnancovými rameny, ,,co se děje? Proč jste nedal vědět a kde je, proboha, Semir?!“
Zhluboka se nadechl: ,,podělali jsme to,“ zachrčel s výrazem marnosti, ,,totálně jsme to zvorali, šéfová.“
Strnula se zaťatými pěstmi přitisknutými k bokům: ,,cože? Co stalo?“ cítila, jak se jí žaludek svírá, jak v ní tuhne každičký sval. ,,Říkáte, že jste to zvorali.. Ona... ta svině.. ona.. ho...?!“ Už naříkala a to na tu možnost jen pomyslela. ,,Kde je, sakra, Semir!?“
Znenadání měl svůj obličej těsně u jejího: skláněla se k němu a oběma rukama ho k sobě tahala za košili, ve tváři zuřivou naléhavost. ,,Mluvte!!! Kde je Gerkhan?!“
Polkl. ,,T..t. am,“ zakoktal a rozechvělou paží ukázal kamsi ke konci rokle.
Bleskem se obrátila, oči a výhled chráněné stříškou, co si před obličejem vytvořila z vlastní dlaně.
Zajíkla se.
Asi osmdesát metrů od nich ležela, zpola ponořena do řídkého bláta a omývána přívaly studených slz zamračené oblohy, dvě těla, mužské a dívčí.
,,Gerkhane!“
,,Nechoďte tam, šéfová,“ Kranich jen zakroutil hlavou: ani se moc nesnažil, věděl, že ji nepřesvědčí. ,,Semir žije, ale ona... ona ne. Nechte ho o samotě, ať se s ní rozloučí...“

Jakoby ho neslyšela: rukama se odmrštila od hladké kapoty auta a tryskem vyrazila ke svému nejmilejšímu zaměstnanci. Míjela tváře ostatních policistů a všechny, všechny do jedné se odvracely pryč od místa, ke kterému ona mířila. Jakoby chtěli ponechat kolegovi jeho soukromí, jakoby uznávali jeho ztrátu a právo na žal.
Čím byla blíže, tím víc zpomalovala... něco vyššího v ní, něco ještě naléhavějšího, než byly obavy o milovaného člověka, donutilo její nohy, aby změnily rytmus pohybu na chůzi a pak na jednotlivé kroky. Jako kdyby si to uvědomilo, že není vhodné, aby na místo piety, na místo smrti, přiklusala uřícená a bez dechu.
S každým decimetrem viděla lépe.
Objímali se. Nebo spíš, on objímal ji.
Minula část, kde byla rokle nejširší, porost hustých keřů, v nichž se skrývali policisté, co na Persephone nalíčili zdánlivě dokonalou léčku.
Nechoulili se k sobě jen v blátě a vodě, ale i v krvi... V její krvi.
Překročila několik hlubších louží kalné vody: teď už kráčela co noha nohu mine, srdce až v krku.
Už to viděla celé.
Už chápala, proč sem neměla chodit.

Semir ležel na boku a celý se chvěl potlačovaným vzlykotem: jakoby ani neměl sílu na hlasitý pláč. V pažích svíral a na hruď si tiskl drobné tělo štíhlé dívky, jejíž černé vlasy mu v mokrých pramíncích ovíjely krk. Oči měla dokořán a podivně jasné, bez sebemenší známky šedého oblaku smrti, který většinou vplouvá do duhovek jako vůbec první známka definitivního konce. Dívat se jen na její bledou tvář, na ledově modré oči, na pootevřené rty, mohl člověk žít v iluzi, že se jí koutky úst zvednou do úsměvu a ona vstane... Stačilo mu však stočit zrak níže a věděl by, že k tomu už nikdy nedojde. Tělo mladé vražedkyně bylo již ztuhlé, Anna si s mrazením v zádech všimla i tmavých skvrn na spodní straně dívčiny pravé paže, kterou, narozdíl od druhé, nekryl rukáv sportovní bundičky. A kdyby jí jako důkaz, že je Persephone, takřka legendární postava mezi kolínskou, ne-li německou zločineckou scénou, mrtvá, nestačilo tohle, stačilo sjet očima ještě níže.
Engellhardtová věděla, proč jsou některé druhy munice zakázané a stejně tak si byla vědoma faktu, že státem určené pravidlo nedodržují majitelé legálně zapsaných zbraní, natožpak kriminálníci. Možná, že kdyby viděli, co takové střely dovedou způsobit, houfně by se svých zásob zbavovali. A stačil by jim k tomu jediný pohled...
Tam, kde má zdravý člověk břicho, neměla mladičká černovláska nic, jen krvavou kaši. Těmito náboji se nemířilo na hlavu... ty cílily na žaludek nebo na hruď, kde se roztříštily, zasahuje co nejvíc vnitřních orgánů, čímž v důsledku způsobily pomalou, trýznivou a zcela neodvratnou smrt.
Dívka neměla ani tu nejmenší šanci...

Anna polkla a očima se vrátila k Semirovi, sama šokovaná, absolutně bez představy, co dělat, čím mu pomoci.
A šlo mu vůbec pomoci?
Připadala si nepatřičně, jako šmírák, co parazituje na cizím neštěstí, jak tak stála nad jeho zimničně se třesoucím tělem. Konečně se trošičku pohnul: aniž by otevřel oči, přitáhl si černovlásku, jejíž hlava, jak si až teď Anna s hrůzou všimla, byla nepřirozeně zakloněná dozadu, blíž k sobě. Ponořil jí tvář do vlasů, líbal ji na spánku a rukou hladil po křídově bílém čele, tiše dívce broukaje jen jí zasvěcená slůvka.
Vůbec svou nadřízenou nebral na vědomí.
Snad ani netušil její přítomnost.
Udělala krok, tentokrát zpět.
Nemohla to sledovat.
Nesměla.
Stejně jako modrooký Turkův přítel pochopila, že nemá nejmenší právo této scéně přihlížet.
To zkřivení utrpením sinalé tváře mladého komisaře, když se jeho laskající ruka zastavila těsně nad milenčiným zraněním, jakoby si cosi hluboko v něm vzpomnělo, co tam nalezne... to ji bolelo, drásalo.
,,Moje Má...“
Anne sebou trhla, tak cize a strašlivě zoufale mužův hlas zněl.
,,Katuško... já...“
Dál neposlouchala, ta slova nebyla určena pro její uši, ona je nemohla ukrást. Nemohla poslouchat Semirovy sliby, prosby a vyznání té, co je už nikdy, nikdy nevyslyší.

Prchala od toho místa, otřesená a oslepena pláčem... s vidinou toho pokrouceného štíhlého krku před očima.
Do něčeho narazila: než se stačila vzpamatovat, v objetí ji sevřel Tom Kranich, který rovněž nedokázal nečinně vyčkávat v autě.
,,Proč?“ bez okolků přijala sevření jeho paží a opřela se zaměstnanci o hruď. ,,Co komu udělal, proboha?“
Vzlykala.
To je nevýhoda pravých přátelství... nevýhoda toho, když někoho máte skutečně rád: když on trpí, vy cítíte to samé. Bolí vás to za něj...
,,To nevím,“ samotnému mu dělalo potíže promluvit. ,,To nevím, šéfová.“
,,Vždyť byl tak šťastný,“ naříkala trhaně a sama se k muži choulila: potřebovala jeho oporu a on to cítil, neobratně ji hladíc po zádech. ,,Konečně, po dlouhé době byl šťastný, já mu to tak přála... Proč do toho zase musel spadnout? Taková smůla, proč má ON takovou smůlu? Zrovna ON, co nikdy nikomu neublížil, vždyť to není fér! Život,“ polkla, jak ji začal zrazovat hlas, ,,ž-život...“
,,... není spravedlivý,“ dořekl za ni Tom tiše, s pohledem upřeným na šedým pláštěm deště přikrytého přítele, co se láskyplnými polibky snažil popřít fakt, že mu ze světa zmizela duše, kterou ze srdce miloval.



,,... copak vy to nechápete?“ Kdyby mohla, rozhodila by rukama v gestu bezmoci. ,,On nemůže umřít!“
Ital mlčky pokýval hlavou: ,,rozhodně si to nezaslouží.“
,,Tak co vám brání v tom, abyste udělal správnou věc, vykašlal se na nějakou pomstu a pustil ho?“ vychrlila ze sebe se vzteklou nemohoucností. ,,Víte to a přesto děláte úplně něco jiného, než co cítíte... proč?!“
Pokrčil rameny: úsměv, co mu blýskl tváří, způsobil, že Anně stekl po zádech čůrek ledového potu. Neovlivnila ho. Ani náhodou. Z toho, co mu říkala, ze střípků Semirova života, z jejích slov a vyprávění, nepochytil vůbec nic, co by změnilo jeho rozhodnutí.
,,Víte co?“ pronesl místo ženou očekávané reakce, ,,máte ještě jednu charakteristickou vlastnost, co jsme tu ještě dneska nezmínili: víte jakou?“
Podrážkou pravé boty vztekle zdrtila křehký kousek zvětralého betonu. ,,Ne.“
,,Tak já vám to řeknu,“ zkřížil ruce na prsou a mírně se v bocích nahnul doleva. ,,Jste skálopevně přesvědčená, že cokoliv děláte, je pro blaho ostatních. Zaštiťujete se zájmy těch, jejichž jménem jednáte a absolutně nevidíte důvod pro to, abyste se jich ptala na souhlas. Děláte to,“ odfrkl si sarkasticky, ,, přece pro jejich dobro, že?“
,,To, co jste popsal,“ oddechovala prudce, snaže se nedát najevo vztek, co jí rozpumpoval krev, ,,to hájení vlastních skutků vykonáváním vůle ostatních, je praktika totalitních vládců. Troufám si říci, že mně je cizí!“
,,Vážně?“ podivil se, ,,tak věnujte pozornost tomu, jak jste pomohla tomu mladíčkovi.“
S obavou zvedla zrak: Semira, pokud nechtěla riskovat jeho pád tím, že by se posunula dál od židle, viděla jen částečně, ale i to stačilo. Rty i brada se mu třásly, kůži měl muž smrtelně bledou: Anna se kousla do jazyka, když si všimla, že Turkovi sklouzla po líci slza.
,,Semire,“ hlesla.

,,Vidíte? Nemyslím, že by mu to vaše povídání bylo příjemné: hlavně, že podle vás, paní velitelko, bylo prospěšné, že ano. A tohle jste dělala celý život,“ řekl vážně. ,,Jak myslíte, že mu bylo, když tohle musel poslouchat?“
,,Semire,“ zopakovala zděšeně: ano, věděla, že to Turkovi nebude příjemné, ale mohlo mu to zachránit život... to za to stálo! Jenže, s bodnutím v srdci si uvědomila, že měl Ital pravdu, to byl jen její názor, vycházející z jejích priorit. Její vidění situace, co měla tu drzost vztáhnout na svého kolegu.
,,A navíc,“ Condegno na zkoprnělou ženu zíral jako na největší hlupačku, ,,bylo naprosto zbytečné mi o tom říkat, všechno jsem to už dávno věděl. Sledoval jsem vás, pamatujete?“
Už zase se třásla. Ne nad tím, co říkal jejich únosce, ale hrůzou z Turkovy pasivity, z jeho nehybnosti, očividné úzkosti a bolesti, mučících emocí, co v něm vyvolala ona sama.
,,Semire,“ vydechla potřetí, hlasem plným nejistoty, rozpaků, lítosti a kajícnosti. ,,Prosím, nezlobte se... já nechtěla, vážně jsem doufala, že vám pomohu...“
Bez reakce.
,,Omlouvám se, byla to chyba... prosím.. pane Gerkhane, řekněte něco!“
Nic, jen těžké polknutí nasucho.
V šedém obleku oděný jižan spokojeně přimhouřil oči.
,,Vy jste mi ho vzal!“ zakvílela policistka a frustrovaně, na chvíli zcela bez kontroly nad sebou samou, po něm vykopla nohou. ,,Vzal jste mi ho!“
,,Ne, vy sama si za to můžete,“ Ital překypoval satisfakcí: ,,lepší konec téhle etudy,“ přelétl pohledem z rozčílené Anny na mlčky trpícího mladého Turka, ,,jsem si ani přát nemohl.“ Přešel k židli a za křiku Engellhardtové, které jeho úmysl okamžitě došel, aktivoval odpočítávání u roznětky.
,,Bylo řečeno vše,“ našpulil rty a sepnul ruce na prsou, ,,a je čas se rozloučit, paní komisařko. Některé chyby,“ opět se mu do sdělení vpletla vážná zamyšlenost, ,,není možné odčinit... musí být pomstěny.“
Jen silou vůle po něm nezačala metat ty nejhorší nadávky: radši se soustředila na to, aby svým rozechvěním nezpůsobila kolegův pád.
,,Jsem rád, že to chápete,“ zkontroloval Ital čas na hodinkách. ,,Pár minut sice ještě mám, ale riskovat nebudu... než odejdu, tak...“ zvedl zrak k Semirovi, který jeho pozornost, narozdíl od šéfčiny, vzal na vědomí letmým kývnutím, ,,nezasloužíš si umřít, chlapče, v tom souhlasím... ale zasloužíš si znovu se s ní setkat. Přeji ti to... už jednou jsem to řekl a řeknu to zase: proč se bát smrti, kdy víš, že tam čeká ona?“
Bez ohledu na Anniny protesty, na její křičené prosby, hrozby a sliby, se s úsměvem na rtech obrátil ke dveřím, aby jimi prošel bez jediného ohlédnutí, zato s pocitem absolutního naplnění.
Osaměli.
Engellhardtová popotáhla a o rameno si otřela slzu, co ji lechtala na líci: zůstali sami, jen s tiše číhající bombou. Jiná explozivní záležitost, co jí nebyla ani trošku příjemná, odtikávala mezi nimi dvěma: a Annu nedrásala o mnoho méně než ta, co je hrozila roztrhat na kusy.


Arrow


Třásla se jako teplu domova přivyklá kočka, kterou někdo zlovolně vyhodil na zimní ulici: ačkoliv... ne, to nebyl dobrý příměr. Ona byla na mráz, na problémy a strasti, co přináší život, zvyklá: nikdy se jim nesnažila vyhýbat, dělat, že nejsou, doufat, že když zavře oči a bude předstírat, že problém neexistuje, mine ji. Anna Engellhardtová vždy aktivně hledala řešení.
A nebyla zvyklá se vzdávat.
I teď musela existovat cesta.
Ale i kdyby se spletla, i kdyby tu skutečně měla zemřít, musela vyjasnit ještě jednu věc, bez níž by nedokázala z tohohle světa odejít.
Nádech, výdech.
Klid.
,,Semire.“
Maličko se k ní natočil: ,,ano, šéfová?“ hlas měl chraplavý a unavený: jakoby se v něm odráželo přání po konci tohohle martýria.
Srdce jí poskočilo: alespoň s ní zase mluví... ,,Semire, nechtěla jsem vám ublížit,“ řekla potichu, ve snaze znít co nejvíc vyrovnaně. ,,Vy přece víte, že jsem se vás z toho jen pokoušela dostat. Já... bych udělala cokoliv, aby...“
Aniž by jí odpověděl, Gerkhan třepnul hlavou: ,,šéfová,“ hlesl, ,,to... s tou rodinou, jak říkal Condegno... to byla pravda?“
Anna věděla moc dobře, na co se ptá. Věděla, na vztah kterých konkrétních osob je ta otázka zaměřena. ,,Ano,“ odvětila pevně. ,,Všechna ta slova byla naprosto pravdivá. Víte, od chvíle, co jsem tehdy vešla...“
Zarazila se.
Těžko se mohla najít horší chvíle na svěřování se: nyní bylo především nutné nalézt způsob, jak se dostat z téhle bryndy. Kousla se do rtu a rozhlédla: cítila, jak jí na čele vyvstávají kapičky potu. Sama byla pevně připoutána – jakýkoliv prudký pohyb by vratkou stoličku nebezpečně rozkymácel, což by Semir, který udržoval balanc již z poslední sil, těžko zvládl. Kdyby tak alespoň mohla zneškodnit výbušninu... tu ovšem Condegno umístil tak, že na ni ani náhodou nedosáhla: stejně tak pro ni zůstaly nedostupné vlastní kapsy, ve kterých stejně žádný klíček či drát, co by mohla použít k odemčení pout, neměla.
Nasucho polkla.
Co... co teď?
Nemohla se vzdát, sakra... nemohla to zabalit zrovna teď, když šlo o toho, na kom jí v životě tak strašně záleželo. O toho, na koho nikdy nedala dopustit, ať jí prováděl jakoukoliv nepříjemnost, kterou v konečném důsledku stejně tak ráda přehlédla, prominula a omluvila. O toho, kterému měla dělat nadřízenou, ale stejně se nemohla zdržet, aby ho neobdivovala. Nechala si ho přirůst k srdci daleko více, než jen jako výborného policistu, skvělého zaměstnance.
Měla ho ráda.
Moc.

,,Paní Engellhardtová...?“ řekl tiše, jakoby ho napadlo to samé, co ji, ,,co mám dělat? Nic nevidím, musíte mi nějak napovědět, jinak... jinak nic nesvedu...“
Teď již se Anna dusila pláčem: ona už věděla... ale on dál doufal.
Měla mu to vysvětlit...?
,,Semire,“ vzlykla po vteřince, kdy se marně pokoušela uklidnit, ,,ten hajzl mě spoutal tak, že se nemůžu hnout, leda bych vás shodila... na bombu sama nedosáhnu a ten provaz, co máte kolem krku je zase moc krátký na to, abyste třeba...“ vlastně ji ani nenapadlo, co by měl Turek provést. ,,Já nevím, co máte dělat! Nevím, co mám dělat já!“
Mlčel.
Anna popotáhla a pohodila hlavou, aby dostala z tváře pramínky černých vlasů, co jí padaly do očí: ,,Hlavně se nehýbejte,“ zapřísahala ho. ,,Něco se může stát... třeba se Condegno vrátí a použije nás jako rukojmí, aby se přece jen dostal do Itálie! Třeba...“
,,Nechte toho, šéfová, nemá to cenu.“
Ohromeně vzhlédla: Turek stál nehybně, tvář kamennou a přesto v jeho hlase zaznamenala podivné uvolnění, vnitřní klid. Jakoby nalezl odpověď na dlouho nevyřešitelnou otázku. ,,Co... co tím... myslíte?“
,,Že to udělal chytře,“ pousmál se policista trpce. ,,Jestli to dobře chápu, tak... buďto tady umřeme oba, nebo... nebo jen já. Pokud vy sebou trošku víc cuknete... nebo já skočím.“
Vůbec se jí nelíbil přízvuk, kterým se položil do poslední věty: ,,Ani na to nemyslete“, zajíkla se. ,,Tohle ne, zkrátka NE!“
Pokrčil rameny: ,,prostá matematika,“ pronesl vyčerpaně, ,,dva... je víc než jeden. Zbytečně víc. Umřeli bychom stejně, tak proč by jeden z nás nemohl přežít, když víte, že společně nemáme šanci?“
Jeho nedbalá slova, jimiž popisoval tak šílený záměr, jí otřásla: ,,Já vám to zakazuji, chápete? Jsem vaše nadřízená, dávám vám přímý rozkaz!“
,,Nebuďte směšná.“
Vzlykla: neměla mu říkat, jak jejich situace vypadá... neměla ho dohnat k tak pitomé myšlence, neměla...
,,Šéfová,“ ozval se Semir poněkud měkčím tónem, ,,já přece nechci umřít! Kdyby byla jakákoli šance, tak bych to nikdy... neskočil bych. Mohl jsem to udělat kdykoliv od té chvíle, co mě na tu proklatou židli vysadil, ale já... já čekal a doufal... za tu dobu, za ty dlouhé minuty, než jste přišla... měl jsem alespoň tucet příležitostí, když byl Condegno na opačné straně tohohle prostoru. A já to neudělal... nemohl jsem. Kvůli ní.“

Sklonila zrak, na to mu neměla co říci.
,,Umřela,“ ať se drobný komisař snažil jak chtěl, vlhký hlas se mu teď chvěl, ,,moje Kateřina umřela, abych já tu mohl být: špatně bych se jí odvděčil, abych se sám zabil... i kdyby to znamenalo, že půjdu za ní. Chápete mě? Proto, jen proto jsem ještě neskočil, jen proto jsem dovolil, aby mě Condegno použil jako návnadu! Já to prostě NEMOHL udělat, když se ona obětovala pro můj život!“
,,Tak to nedělejte ani teď,“ zaprosila žena kňouravě a ruce spoutané za zády sevřela v pěst. ,,Semire... čím se to liší?“
,,Víte, jaké to je,“ Gerkhan, který svou nadřízenou snad vůbec nevnímal, pokračoval čím dál rozechvěleji, ,,když vám tělo někoho, koho milujete, chladne v náručí? Ještě to ráno, než mi odjela,“ zasténal při té vzpomínce zmučeně, ,,jsem ji líbal a ona se usmívala, tak nádherně, tak smutně... A za pár hodin jsem ji objímal a ona byla čím dál studenější, čím dál bledší...“ vzlykl. ,,Všechno kvůli mně! V tu chvíli jsem si přísahal, že to co udělala, nesmí přijít nazmar...“ ztěžka polknul. ,,Šéfová, já měl vždycky pro co žít: byla tu práce, Tom, vy a všichni mí přátelé... ale kdybych jí to tehdy neslíbil, nepřenesl bych se přes to, že mi umřela.“
,,Já vám rozumím,“ zamumlala Anna, celá v rozpacích z toho, že se jí Turek svěřuje se svými nejniternějšími pocity. ,,Ale právě proto nesmíte skočit: vždyť je ještě přece naděje...“
,,Ano, je!“ objevil se mu na uslzené tváři úsměv. ,,Pro vás, jen a pouze, přesně jak to Condegno naplánoval. Spočívá v mých rukách, už to konečně pochopte!“
Anna se otřásla: musela mu v tom zabránit... i kdyby se měla uchýlit k těm nejzákeřnějším praktikám: ,,Jestli skočíte,“ zasyčela, ,,tak Persephone zradíte! Porušíte tu přísahu, co jste jí dal!“
,,Pěkný pokus,“ na jeho vyrovnanosti a očividném rozhodnutí to nic nezvrátilo, ,,ale v tomhle mám jasno. Umřel bych tak jako tak... takhle jen jeden život zachráním. Jak říkám, prostá matematika.“
,,Slíbil jste jí, že za každou cenu zůstanete naživu!“
Hlasitě polkl: ,,tohle by Katuška pochopila,“ řekl tiše. ,,Vím, že by tomu rozuměla a pak,“ tvář mu rozjasnil lehounký zasněný úsměv, ,,třeba je svět vážně alespoň trošku spravedlivý, třeba půjdu za ní a zase ji uvidím...“
,,Ale co já?“ uniklo jí zajíknutí: na poslední chvíli přitom potlačila pohyb ruky, co jí hrozila vystřelit k ústům. Odkašlala si: ,,to si mám do konce života vyčítat, že jste se kvůli mně zabil? Ani náhodou,“ rozzuřila se. ,,Semire, jestli skočíte, tak odsud neodejdu, uděláte to úplně zbytečně!“
,,To už bude ale váš problém, jestli mě necháte zemřít pro nic zanic.“

Zaťala ruce v pěst tak silně, až se jí do dlaní vyryly rudé půlměsíčky nehtů: on to myslel naprosto vážně... skutečně s tím chtěl skoncovat a dát jí šanci.
Ano, její racionální část dávno pochopila, jak geniálně to Condegno vymyslel: zemřou buď oba, nebo jen Semir. A ať už by skončil sebeobětováním, či pádem poté, co by neudržel rovnováhu, nebo tím, že by ona sama ztratila nervy a židličku ve věci své vlastní záchrany převrátila, vždycky by to byla ona, kdo by odsud odešel živý, ale zato s černým svědomím a výčitkami až do konce života. Velmi chytré...
Zkroutila se a pohlédla na digitální displej, co jim nemilosrdně odměřoval čas: zbývalo ještě patnáct minut.
Kousla se do rtu: ,,Semire!“ zkusila to znova, naléhavěji a upřímněji. ,,Ptal jste se mě, jestli měl Condegno pravdu s tím, zda...,“ překonala odpor sevřeného hrdla, ,,vás... považuji za syna. Sakra,“ snažila se vzchopit a zachovat si důstojnost, ,,vy přece víte, že si vás vážím nejen jako skvělého zaměstnance, ale i jako přítele... Tak po mně nechtějte, abych vás viděla umírat! To prostě nesmíte!“
,,Zato vy po mně chcete, abych umřel s tím, že jsem vás mohl zachránit: to je horší.“
,,Něco se ještě stane,“ odporovala mu Anna: v očích ji při pohledu na jeho utrápenou tvář pálily slzy. ,,Prosím vás, počkejte ještě... máme čas, tak... doufejme v zázrak, prosím!“
Zaváhal: ,,já v zázraky nevěřím,“ řekl pak tiše. ,,Ale dobrá, ještě to... neudělám.“
Odmlčel se.
,,Paní Egellhardtová?“ ozval se náhle dočista jiným, poněkud přidušeným tónem, ,,až se odtud dostanete, vyřiďte... pozdravy všem mým přátelům, ano? A...“
,,Nemluvte tak!“ okřikla ho zoufale. ,,Proboha, Semire... věřte trochu, musíte! Vždyť...“ najednou se myšlenkami vrátila o několik let zpátky: jakoby odzadu listovala obrázkovou knihou, co popisovala život mladého Turka. Otáčení stran se zastavilo na jedné zvlášť barevné: tehdy, uvědomila si a nechala se uchvátit silným proudem vzpomínek... tehdy ho vlastně viděla poprvé...

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


Ach, ještě rtěnka!
Zručně obkroužila tenké rty a spokojeně mlaskla: při nakouknutí do zrcadla si prsty prohrábla hřívu tmavých vlasů a upravila klopu saka. Slušelo jí to, už se těšila, až na ni po příchodu do třídy všichni upřou obdivné pohledy.
Naposledy na sebe mrkla: musela si přiznat, uchichtla se pro sebe, že to dneska bylo vážně dokonalé.
No... její zrak pro změnu spočinul na nástěnných hodinách, každopádně byl čas vyrazit.
Přehodila si přes rameno kabelku s učebními materiály, opustila propůjčený kabinet a takřka vylidněnou chodbou se dala doleva, kde po asi dvaceti metrech došla ke dveřím malé, ale stupňovitě uspořádané posluchárny, kde měla dneska první lekci pro několik nejlepších studentů celé školy. Byla to zvláštní akce, týdenní blok intenzivní výuky – hravě laděný seminář úzce zaměřený na praxi, o jehož vedení byla požádána právě Anna, ač normálně s akademií, ani externě, nespolupracovala.
Vlastně ji ta nabídka potěšila: ráda se setká s brzy nově nastoupivšími kolegy, aby je poznala ještě dříve, než třeba právě jí vkráčí do kanceláře. A tady měla vidět vlastně ty nejlepší z nejlepších – seminář byl výběrový, škola do něj poslala třicet studentů s výrazně nadprůměrnými výsledky.
Nadechla se, mimoděk upravila pramínek vlasů, aby jí nepadal do tváře a vešla do třídy, kde se do ní okamžitě zaryly tři desítky párů očí. Bez nejmenšího pocitu trémy přešla ke katedře a položila na stůl složku s poznámkami hustě popsanými papíry: teprve pak zvedla zrak a přejela své posluchačstvo pohledem: přesně tak ji učili, že si zjedná dominantní pozici.
,,Dobrý den,“ řekla s přívětivou vážností a lehce se usmála jejich tlumeně mumlané odpovědi. ,,Jmenuji se Anna Engellhardová, mám zkušenosti jak ze Jednotky rychlého nasazení, tak i - a to na pokladu důraz – z kolínské kriminálky. Povedu u vás tenhle týdenní kurz: doufám, že se vám bude líbit a na konci budeme jak já, tak i vy o něco bohatší.“
Zapůsobilo to - příjemně ji překvapil slabý potlesk, co se posluchárnou rozlehl. Zabodovala, podařilo se jí je získat hned na začátku, pomyslela si s jistou úlevou.
,,Jak víte, vedení školy vás vybralo na základě vašeho dobrého prospěchu: myslím tedy, že nemá moc smyslu týrat vás s teoretickými základy. V rámci tohoto semináře se zaměříme na kriminální praxi,“ sepnula ruce a udělala pár kroků bokem, ,,a to lehce uvolněným způsobem: jednak si, každý sám za sebe, zkusíte vyřešit některé zajímavé případy, které jsme celkem nedávno měli na stole my a taky se trošku podíváme na to, zda vám byla dána schopnost určitého... policejného myšlení,“ našla ten správný výraz, ,,nebo jestli si ten šestý smysl budete muset tak trošku nahradit.“
,,Paní komisařko?“

Překvapeně zvedla oči a zapátrala v lavicích: hlásil se student v páté řadě u okna. ,,Ano, pane...?“
,,Gerkhan, paní komisařko. Chtěl jsem se zeptat, zda se v rámci téhle akce taky podíváme i na nějaké nové metody?“
,,No...“ zaváhala a pořádně na něj pohlédla: vážně, zaujatě na ni upíral oříškové oči asi dvacetiletý mladíček v košili s kravatou a saku, zato – zamračila se lehce – se žvýkačkou v ústech. ,,Něco takového jsem v plánu měla,“ řekla opatrně a všímala si dále: hlavu s vysokým čelem mu zdobily delší rozčepýřené tmavé vlasy a byl menšího vzrůstu. Gerkhan... něco jí to říkalo: kde jen to jméno slyšela? ,,Jakou metodu myslíte přesně?“
,,Nedávno jsem četl něco o metalografii,“ pronesl zapáleně. ,,My jsme ji v předmětech vůbec nebrali... jde o nové možnosti dokumentace identifikačních čísel motorů a karoserií a...“
Třídou se rozneslo rozmrzelé bručení: Anna zarazila studenty jediným rázným pohybem ruky: ,,Vzal jste mi překvapení,“ zasmála se na chlapce, o kterém si náhle byla jistá, že mezi ostatními není moc oblíbený. Zajímavé... jí byl sympatický – že by mladým kadetům vadil mladíkův očividný turecký původ? ,,Vzhledem k tomu, že se v Kolíně patrně brzy objeví i oddělení Dálniční police, jsem chtěla jednu dvě hodinky věnovat i problematice krádeží aut – a tam tuhle metodu probírat budeme, takže děkuji pane...“ luskla prsty a hodila po něm omluvný výraz.
,,Gerkhan,“ vypálil, ještě celý nadšený z jejího kladného vyjádření. ,,A děkuji za odpověď.“
,,Á,“ vzpomněla si náhle, kde ono jméno slyšela, ,,loni i letos nejlepší střelec ročníku, že?“
Snědou tvář mladého Turka lehce zbarvil ruměnec: zazubil se kývl: ,,nějak se to už přihodilo...“

,,Dobrá,“ zašklebila se a pobaveně zavrtěla hlavou, ,,každopádně díky vám za reakci.“ Líbil se jí: líbila se jí ta jeho zvědavost, očividný zápal... byla jí sympatická ta snaha dozvědět se víc, touha být tím nejlepším, co se mu zrcadlila v hladké, ještě chlapecké tváři. Přesně tyhle lidi policie potřebovala, přesně tyhle lidi potřeboval stát, aby fungoval: zvídavé, učenlivé, slušné... aktivní.
A navíc... už si vzpomněla i na to, co o něm, mimo pochvaly za vynikající střelbu, říkal jeden z jeho učitelů: vychválil ho do nebes nejen pro jeho očividní talent, ale též pro morální kvality... za nadšení a touhu se neustále učit, za jeho nováčkovský idealismus.
Najednou si byla jistá, že tenhle klouček stojí za její pozornost, že si zaslouží, aby dál sledovala jeho osudy a možná, možná se je časem v profesní rovině pokusila spojit s těmi svými.
Usmála se... a vytrhla ze zamyšlení: patrně pěkně dlouhého, protože půlka třídy již znuděně klábosila. Odkašlala si: nechtěla ztratit nabytou autoritu. ,,Takže dneska začneme s jednodušším tématem, mám pro vás nachystaný velmi zajímavý případ. Ale abychom odstartovali úplně od nuly: kdo ví, ve kterém desetiletí se poprvé objevila metoda daktyloskopie...?“


Tehdy to byl nezkušený mladíček...
Nevyspělý nadšený zelenáč, co se s neskutečnou živelností vrhal do každého případu, naprosto nesmířený s možností, že se ten nepodaří vyřešit.
Tehdy věřil, že dobro musí vždycky vyhrát...
A časem... stal se z něj po všech stránkách dospělý muž, vynikající policista, spolehlivý zaměstnanec s perfektní pověstí: Anna si byla dobře vědoma, že kdyby ho uvolnila ze služby, spousta kolínských policejních oddělení by se o něj servala.
Vyrostl: už věděl, jak přijmout prohru, která sem tam musela nezbytně přijít, už věděl, že si z ní musí vzít především dále využitelnou zkušenost, ne trápení a výčitky.
Ten rozvinutý šestý smysl, o němž tehdy na přednášce mluvila, rozhodně měl - a talentu, vůle a stálého nadšení pak i na rozdávání.
Semir Gerkhan.
Mladý komisař s chlapeckou tváří a oříškovýma očima, ve kterých neustále hrály jiskřičky klukovské rozpustilosti.
A životem, co ho odnaučil věřit v zázraky.



,,Nemluvte tak, Semire,“ řekla tiše, jaksi posílena vzpomínkou na ty společné časy. ,,Vždyť jsme toho přečkali tolik: tolikrát jsme mysleli, že nemáme šanci a pak se stalo něco, co...“
Malilinko přešlápl: ,,jenže sami nic nezmůžeme a není, kdo by nás našel.“
,,Proboha...,“ zaťala zuby: muž, jehož krk svírala konopná oprátka byl se svou beznadějí tak vzdálený tomu nadšenci, co hleděl na všechno s věčným optimismem, až ji to bolelo. ,,Společně jsme překonali takovou spoustu problémů: copak si teď myslíte, že melu hlouposti, že jsem šílená, když pořád doufám? Chlapče,“ hlesla zoufale, ,,známe se přece tak dlouho: to mi po všech těch letech nevěříte?“
,,Věřím,“ vyhrkl rychle: ta zbrklost, se kterou Semir své ujištění vypálil, ji zahřála u srdce. ,,To víte, že ano! Vám...,“ polkl, náhle nejistý z neznámé půdy, ,,vám jsem vždycky důvěřoval a respektoval vás. Byla jste... vlastně jediná, kdo mi po škole nějak pomáhal, kdo se ke mně na oddělení choval jako ke člověku, ne jen jako k nováčkovské nule, navíc,“ odfrkl si, jak ho ještě i poletech bolely poznámky starších kolegů, ,,turecké nováčkovské nule. Vám jediné jsem dovolil...“ zarazil se.
,,Co, chlapče?“ zeptala se tiše, se zavřenýma očima. ,,jen mluvte... já... přece jen už nemusí být vhodnější chvíle.“
Gerkhan si odkašlal, nervózní z toho, jak do sebe nechal vidět: ,,myslel jsem tím,“ začal potichu, ,,že vám jediné jsem na začátku dovolil, abyste ke mně přišla tak nějak blíž... právě proto, že jsem vám věřil. Vždycky jste dovedla podržet v tu pravou chvíli...“


Seděl na židli, ruce složené v klíně a prázdné oříškové oči upřené na zeleně vykachličkovanou, v přítmí chodby tonoucí zeď.
Za chvíli to přijde, vždyť sotva před půl minutou prošli okolo něj.
Nemusel tady být.
Sám si to zvolil. Jako... jako...
Svůj trest za selhání.
,,Neeeeee!“
Křečovitě sevřel víčka: brada se mu chvěla a dlaně zaťaly v pěst: čekal to, ale stejně... stejně mu ten strašný výkřik drásal duši na cáry.
Manželé Javellivovi přišli, aby identifikovali svou dceru.
,,Neeee, to přece není Bärbel, to není moje holčička! Ta byla... byla štíhlounká, ne... ne tohle! Prosím vás.. to je omyl, tak to není!“
Třásl se. Měl sto chutí do místnosti, kde na studeném kovovém stole leželo to, co se z těla sedmnáctileté dívky stalo po několika dnech ve vodě, vletět a začít je odprošovat, na kolenou se jim omlouvat za to, že to nezvládl. Že nesplnil svá slova, která adresoval unesenému děvčeti během těch bezesných nocí kdy po ní pátrali... co na tom, že v době, kdy své přísahy pronášel, byla již Bärbel pravděpodobně mrtvá...
,,To ne... pletete se, ona je ještě živá, někde tam venku trpí! Vy mi ji nechcete najít! Místo ní mi ukážete takovou... věc! Prosím... prosím, najděte mou dcerku... tohle není Bärbelka... nemůže být!“
Nedokázal si pomoci: ponořil hlavu do dlaní a rozvzlykal se.

,,Semire, no tak.“
Dotek na rameni ho ponoukl ke vzhlédnutí: otřel si slzy z tváře a upřel zrak do tmavých očí Anny Engellhardtové, která si klekla vedle kovové židle, na níž seděl on sám. Popotáhl a zrudl studem: nebylo mu příjemné, že starší policistka viděla jeho slabost.
,,Chlapče,“ promlouvala k němu tichým hlasem, konejšivě ho hladě po koleni, ,,vy za to nemůžete, nemusíte se přece takhle trestat.“
Zamrkal: ona mu... rozuměla?
,,Pochopte,“ pokračovala klidně ,,že se to vždycky nepodaří: udělali jsme přece všechno pro to, abychom to děvče zachránili: a nebyli jsme to my, kdo ji unesl a zabil, víte? My jen řešili následky... a přestože jsme postupovali správně, ten hajzl, co to udělal, byl rychlejší. To se stává... jestli si to takhle budete vyčítat pokaždé, přijdete o rozum.“
,,Ale...“ ztěžka polkl: ženina přítomnost byla jaksi uklidňující. Její slova pramenila z nasbíraných zkušeností: ji tahle situace nijak nezdeptala... a přece by se o ní nikdy neodvážil říci, že je cynická a na lidech jí nezáleží. Snad tedy měla... pravdu? ,,Ale paní komisařko, ona byla tak strašně mladá! Nikomu nic neudělala! A my ji měli najít: prostě jsme udělali chybu, málo jsme se snažili, nevěnovali tomu dost času...“
,,Tak to zase ne,“ zadržela ho úsečně, aniž se ho přestala lehce dotýkat. ,,Dělali jsme, co jsme mohli: vy, já i kolegové. Tak neurážejte naši práci, pane Gerkhane.“
,,Ale...“
,,Jste mladý... a ještě nevíte, jak to chodí,“ usmála se na něj povzbudivě. ,,Ne vždycky nese snaha výsledky, chlapče: musíte počítat s tím, že míč není jen na naší straně, že proti nám hraje i někdo jiný – a jeho kroky ne vždycky dokážeme ovlivnit. Jestli tohle nepřijmete, tak se zblázníte.... a to by pro nás byla velká ztráta, to vím už teď. Máte obrovský talent, Semire, jen si ještě musíte uvědomit nějaké věci, získat zkušenosti. Víte... musíte si přiznat právo na prohru. Vy za Bärbelinu smrt nemůžete,“ zavrtěla hlavou, ,,vždyť jste strávil hodiny a hodiny tím, že jste se to děvče snažil zachránit. Není vaší, ale ani naší vinou, že ji ten hajzl zabil tak brzy!“

Nemohl si pomoci: ač se snažil, jak chtěl, uniklo mu vzlyknutí.
Shovívavě se usmála, vstala a pevně ho objala kolem ramen: ,,první neúspěch vždycky bolí,“ zašeptala mu do vlasů. ,,Asi byste musel být úplně z kamene, aby to s vámi nehnulo... buďte rád, že to máte za sebou hned na začátku. Tak to v naší práci prostě je – ne vždy se vše podaří. Je hloupé si to vyčítat: minimálně v tomhle případě.“
Jen zasténal a schýlil hlavu: překvapilo ho, jak moc její objetí uklidňovalo a konejšilo. Vůbec si nepřipadal hloupě: v duchu ženě za její podporu děkoval.
,,To je v pořádku,“ broukla, popleskala ho po rameni a sedla si na židli vedle něj. ,,Však vy časem přijdete na to, jak to u policie funguje. A třeba to i změníte k lepšímu,“ mrkla na něj.
,,To nevím,“ prsty si promnul uslzené oči a lehounce se pousmál, ,,ale třeba máte pravdu. Já....“ začervenal se, ,,děkuji vám, paní komisařko.“
,,Hlavně, že je vám lépe,“ zvedla ho na nohy a nekompromisně táhla po schodech od prostor pitevny. ,,A teď si dáte kafe, abyste se kapku vzpamatoval: vaše image playboye momentálně trošku pokulhává,“ zašklebila se.
,,No,“ zamumlal rozpačitě, překvapen její špičkou, ,,rozkaz je rozkaz, že ano...“



,,... a já jsem vám za to vděčný.“
,,Tehdy,“ splynulo jí ze rtů, ,,jsem se bála, že vás ztratím, že tu první překážku nezvládnete a odejdete. Mrzelo by mě, kdybych o vás přišla, Semire. Tehdy by mě to mrzelo a dnes... dnes bych to nepřežila.“
Zajíkl se: ,,tohle neříkejte!“
Schýlila hlavu: ,,Měl pravdu,“ zopakovala tiše, jakoby pro sebe. ,,Condegno měl pravdu s tím, že vás považuji za syn... s tím, že jste všichni jako moje rodina.“ Přece jen nedokázala svému zaměstnanci přiznat vše.
,,Mějte rozum,“ zachroptěl. ,,Nemůžeme umřít oba! A... kolik máme vůbec času, že ho tady marníme žvaněním?“ otázal se drsně.
S námahou se otočila a zírala na výsměšně blikající displej: ,,Deset... deset a půl minuty...“ zakoktala se a zavřela oči.
Mladý Turek maličko zakolísal: ,,to je akorát,“ vydralo se mu ze rtů hořce, bezradně. ,,Akorát na to, abyste se stihla dostat z pout a z dosahu té bomby. Já... tohle prostě udělat musím, paní Engellhardtová. Pochopte to, prosím!“
Přes pláč ze sebe nemohla dostat jediné slovo: věděla, proč to Gerkhan dělá – viděla tu logiku, kterou jeho počínání mělo. Ale přes všechny neznámé, které by Turek v téhle rovnici vyřešil, nemohla jeho plánované kroky přijmout. ,,Semire,“ vypadlo z ní nakonec. ,,Nesmíte nám tohle udělat! Co Tom? Co... Andrea?“ tím nápadem se až zajíkla a hned spustila jako kulomet: ,,copak tohle můžete provést? Co až se Andrea o tom všem dozví?! Chcete, aby snad z toho šoku potratila?! Vezmete si to na svědomí? Jestli skočít...“ zmlkla.
Příliš pozdě jí došlo, že se neskutečně hloupě chytila do vlastní pasti.

,,Jestli skočím,“ dokončil Semir tiše, ,,tak se dozví, že jsem zemřel, abyste vy mohla odejít živá. Pokud to neudělám, jediný rozdíl bude, že jí někdo neřekne o mé smrti, ale o NAŠÍ, o tom, že jsme tady skončili oba dva. Vážně... si myslíte, že by to vzala lépe?“
Nenašla odpověď.
,,Víte,“ pousmál se krátce, nervózně, ,,jedna má... známá,“ s maličkým bodnutím hořkosti a smutku polknul slovo ,dobrá‘, ,,jedna má... známá mi kdysi řekla, že život je jako karty: dostanete je do ruky naprosto nahodile a jen na vás záleží, jakou s nimi sehrajete hru. A já mám dojem,“ řekl takřka jemně, ,,že přišel čas, abych já ty své položil.“
,,Ne...“ cítila jak jí kdesi od žaludku stoupá vlna děsu: cosi v ní ji nutilo, aby začala křičet, zmítat se, dělat cokoliv, jen ne sedět a tupě, pasivně přihlížet tomu, jak se jeden člověk, kterého z hlouby srdce milovala, chystá zemřít. ,,Ještě... ještě devět minut.. alespoň počkejte, do doby, než bude jen pět... prosím! Semire, zapřísahám vás, počkejte!“
Potřásl hlavou: opět v něm bylo znát to strašné vyčerpání: ,,A čím bych tomu pomohl?“ optal se tichoulince. ,,Jen byste to pak nestihla a stejně by to zabilo nás oba. Když už mám umřít, tak mi sakra dopřejte, ať to má nějaký smysl! Jednou v životě,“ zkřivil rty a jeho hlas teď zazněl jasněji a hlasitěji, ,,si vyměníme role: tentokrát poslechnete vy mě. Jakmile... to s tím... udělám,“ zadrhl se, ,,tak odsud zmizíte, jasné? Vypadnete odsud, abych... alespoň...“ nedokončil.

Cosi mu povídala, něco zoufale mumlala...
Nebo křičela?
Vlastně ji ani nevnímal... Vše, co vyřkla mu splynulo v jakousi beztvarou zvukovou šeď bez jakékoliv informační hodnoty.
On sám neřekl vše, co říci chtěl: to však ani nešlo, musel by mít hodiny a hodiny času.... a stejně by nepronesl všechna slova, které by v sobě cítil.
Jen by tím zdržoval, oddaloval nevyhnutelné a tak Anně nedovolil, aby si zachránila vlastní život.
Šéfová...
Časem tomu snad ocení... a třeba i pořádně pochopí.
Nemohl ji přece nechat zemřít, ne za cenu toho, že si vlastní život prodlouží o mizerných, proklatých deset minut, které by beztak byly naplněny strachem a třasem jeho vlastního, v udržování rovnováhy už pomaličku selhávajícího těla.
Tolik toho s komisařkou prožil...
Tolik toho prožil sám, ať již ve službě, nebo ve vlastním, soukromém životě: dětství v Turecku... Německo, co ho ohromilo a okouzlilo svou moderností: světýlko, co tam uvnitř něj samého zaplálo, když mu oznámili, že byl přijat na akademii... první případ, první neúspěch, první uznalá poplácávání po zádech. První... opravdoví přátelé. Druhá rodina... a na opačném břehu ti, kteří rodiny brali, kteří vraždili, loupili, podváděli – kolik takových zatkl, kolikrát by mu měla společnost poděkovat?

Poznal tolik zajímavých lidí...

Myšlenky mu zavířily, hnány dozadu mocným poryvem paměti: ač sám oslepený, viděl je všechny – oči a tváře těch, co mu prošli životem a nechali v něm svou stopu, ať už hlubší, či mělčí, těch, co ho provázeli na jeho pouti, nebo mu jen překřížili cestu – v dobrém, nebo zlém.
Dlouhé, jako krkavčí křídla temné vlasy Kateřiny Dvořákové, kterou již brzy zase políbí na měkké rty...
Rozjařené úsměvy Jana a Andrey, když ho prováděli po svém kanadském domě...
Tomovo znechucené gesto, když si, perfekcionista jeden, shazoval z rukávu na míru šitého obleku pro normální člověka neviditelné smítko...
Frank s utrpením zkřivenou tváří, do níž vplulo takové ulehčení, když mu slíbili pomstu Sussaniny smrti...
Pomalu tající výraz Anny Engellhardtové, když jí svýma psíma očima přesvědčil, že skutečně není nutné, aby ho za páté auto zničené během jediného týdne, degradovala...
Vášnivým objetím ukončená hádka Hartmutta a jeho měděnovlasé přítelkyně...
Snědé líce jeho rodiny: matky, otce a sourozenců – velmi vzdálených všemi těmi kilometry, které ho od nich dělily... a přece v jejich vzájemném odcizení hrála větší roli než dálka všechna ta slova, myšlenky a názory, jež je od sebe odtrhly s takovou surovostí...
Neobvykle choleričtí Hotte a Dieter, co se snaží sestavit podle montážního plánku jednu pitomoučkou skříň z velkoobchodu...
Letící pěst Maxmilliána Geburna, který se svázanému zajatci chystal rozbít dolní čelist...
Ocelově modré oči plné zloby, bolesti a ponížení...
Ironicky pozvednuté obočí Luigiho Condegna...
Sussana, od rána vířící po celé služebně, aby si všichni všimli její nové, samozřejmě značkové a nehorázně drahé sukně...

Bylo toho tolik...
Na jeden život, na jeden mladý život, co měl za pár vteřin vyhasnout, až dost.

Byl nejvyšší čas: pokud chce, aby odsud šéfová odešla, musí... teď jít sám.
Bál se.
Měl strašný strach: jedna součást jeho samého kňourala hrůzou, jakmile se sebemenším Anniným pohybem židlička roztřásla – ta část křičela prosby o oporu, o záchranu, o zázrak.
Nic z toho nepřijde.
Ze všeho na světě zbyla vždycky emocionálnímu, horkokrevnému tureckému cholerikovi jen chladná logika matematika.
Dva...
Jsou více než jeden.
Zbytečně více.

Zhluboka se nadechl: byl připraven.


Arrow


,,Já...“ nevěděl, jaká slova zvolit za svá poslední – jakoby na tom snad záleželo. Asi bylo nejlepší odejít bez nich, tiše a důstojně, nefňukat nad něčím, co se nedalo změnit, nezanechat po sobě pachuť patetičnosti uměle konstruovaných vět.... A pak, ty by komisařku stejně jen obíraly o čas. ,,Sbohem, šéfová,“ zasípal a celý se zachvěl, jak nabíral koncentraci. Bylo to strašlivě těžké. Měl strach.
Anna jen s pláčem zavrtěla hlavou, jakoby ji mohl vidět: zírala na něj, snad s vírou, že ho sama její vůle od toho kroku odradí.
Polkl a pohnul se dopředu: o maličko, snad o dva tři centimetry. Stačilo to na to, aby se dostal na okraj židličky: cítil pod špičkami bot dolů ostře ubíhající dřevěnou hranu. Teď... už se jen maličko naklonit, poklesnout v kolenou a padat.
Jediný krůček.
Zhluboka se nadechl: ač ho mohl pouze tušit, přišlo Turkovi, že mu pohled jeho nadřízené vypaluje díru do prsou.
Ona nemůže umřít. Ne, když to nějak mohu ovlivnit.
S bílou tváří schýlil hlavu, aby změnil naklonění osy těla. Ať je to rychlé, pomyslel si. Musím... si zlomit vaz. Nechci se dlouhé minuty dusit, škrcený kolem krku staženou oprátkou. Nechci...
Zaťal hrůzou jektající zuby a lehce se pokrčil v kolenou. Teď se jen předklonit a...

,,Gerkhane, NE!“

Ten velitelský, na tuto chvíli tak nepřirozeně odměřený formální tón jejího hlasu ho zarazil: vždyť ho byl více jak devět let zvyklý poslechnout bez jakékoliv námitky. I teď na pár vteřin strnul, jak něco hluboko v něm zareagovalo na spodní proud ženina hlasu, který si žádal bezvýhradnou disciplínu. Vydechl a automaticky se narovnal – jakoby zase stál v její kanceláři a čelit touze nacpat si pěsti do uší, když jeho i kolegy sjížděla za nový rekord v počtu za jeden den zničených služebních aut.
Ač měl paličatý Turek až příliš často svou hlavu, jako policista byl zvyklý poslouchat rozkazy: ze všech na světě pak nejméně zpochybňoval slova jím tolik obdivované Anny Engellhardtové.
Jeho policejní Já splnilo příkaz.
A to mu zachránilo život.
Protože v tu samou chvíli, kdy Semir, zadržen jejím vyštěknutím zavrávoral, aby udržel rovnováhu, vpadl do místnosti poděšeně se tvářící Tom Kranich.

,,B..b-bože!“ vyjekl a zamžoural, cloníc si zrak před proudem sytého žlutého světla, jakoby očekával, že se pak obraz před jeho očima změní k lepšímu. ,,Co to... jak...“
Anna v sobě pocítila něco, co jí hrozilo vytrhnout srdce z hrudi: celým tělem jí otřásla euforie, postupovala od vršíčku hlavy, zalechtala ji na zádech, aby se rozlila i do špiček prstů na nohou. Ale nemohla si dopřát ani ten sebemenší luxus šťastné nevíry, pochybností, nebo... vychutnání si toho neuvěřitelného... zázraku?! ,,Tome!“ vykřikla co nejhlasitěji: rázem tu byla stará šéfová, sebejistá, odměřená a profesionální v každé situaci. Viděla šanci – a nemínila ji promarnit. ,,Tome, sem! Rychle!“
Kranich sám jakoby se probral ze špatného snu: odtrhl obavami a hrůzou naplněný pohled od zmatené otázky chrlícího přítele a rozběhl se k ní. ,,Co vám to Spravedlivý provedl?“ ocitl se rázem vedle židle, chytaje vysílením vrávorajícího Turka za nohy. ,,Semire, jsi v pořádku?“
,,Brzo nebude!“ zavřískla, pamatuje na číhavé nebezpečí za svými zády. ,,Je tady bomba, Tome, musíte nás dva odsud dostat!“
,,Bomba...?“ zíral na ni překvapeně. Když viděl, jak se její ústa kroutí do zlostného šklebu, jen pokýval hlavou v nevyřčeném slibu pomoci: polkl, zkusil se nějak zorientovat a pak obtočil ruce kolem Semirových lýtek: ,,hned budeš na zemi, brácho, jen vydrž!“
Turek vyděšeně potřásl hlavou: ,,Ne! Já...“ zachroptěl, jak se smyčka kolem jeho hrdla stáhla, ,,já... krk! Můj krk!“
Modrooký komisař spolu s konsternovaným výrazem ve tváři vychrlil několik naprosto nepublikovatelných slov a duchapřítomně vylovil z kapsy nůž: se zaťatými zuby se dal do řezání jednotlivých vláken provazu, co těsně obepínal přítelovo hrdlo: ,,ten... bastard!“ zasyčel nenávistně na Condegnovu adresu, snaže se při své práci minimalizovat Turkovo nepohodlí. ,,Jen... vydrž, prosím!“

Mladý policista jen sotva znatelně kývl: teď, když byla záchrana nadosah, jakoby se ho zmocnila podivná lhostejnost a malátnost.
,,Rychle!“ pobídla vyššího z kolegů Anna, nervózně přitom zíraje na čas krájející displej umístěný na jedné ze stran k židli pevně připoutané výbušniny. ,,Už máme jen sedm minut, Tome, pospěšte si!“
,,Dělám co můžu, sakra!“ vyjel na ni tmavovlasý muž rozčíleně, v nervozitě dělaje příliš rychlý pohyb, takže se mu špička nože zaryla do levé dlaně. ,,Auuu... Kruci! Ono to není zrovna lehké!“ Konečně povolil větší svazek spředených vláken: zbytek Tom s úsilím zkřivenou tváří prostě přetrhl.. ,,Mám to!“
Semir trhnul hlavou: po mučících minutách nesvobody se konečně mohl pořádně pohnout. ,,Dík...“ nedořekl: místo toho se mu z úst vydralo vyjeknutí, jak ho parťák bez varování pevně chytil kolem lýtek, lehce si ho přehodil přes rameno, aby s ním pak klesl a položil drobného Turka na zem. ,,Tome... díky...“
,,Počkej,“ zavrčel Kranich a sklonil se k Anně: ,,šéfová, ta bomba asi nejde sundat, takže židli jen zvednu, jasné? Dejte ruce co nejdál od těla!“
Poslechla a s neskutečným pocitem ulehčení zírala na stín, co se promítal na protější zdi – viděla, jak komisař opatrně, jemňoulince stoličku zvedl, provlékaje jednu z nohou mezi šéfčiným tělem a pouty.

,,A teď odsud fofrem zmizíme,“ Tom vytáhl černovlasou ženu na nohy, aby se hned věnoval tureckému příteli. ,,Semire, vydrž to ještě chvilku,“ poručil a s heknutím si tělo stále svázaného a oslepeného parťáka opět přehodil přes rameno. .,,Dělejte, šéfová!“
Rozběhli se, tak rychle jak to Kranich se svým břemenem a Engellhardtová s rukama spoutanýma za zády dovedli, ke dveřím, které Tom s využitím veškeré své zbylé síly otevřel, pouštěje ženu do chodby jako první.
Neodpustil si, aby nyní prázdnou místnost, která se málem stala hrobem jeho přátel, nepřejel pohledem.
,,Tome,“ zachrčel Semir, kterému se v poněkud nedůstojné pozici rychle drala krev do hlavy, ,,pospěš si, prosím!“
Kývl a vystřelil za šéfovou, která se namáhavě drala do vysokých schodů, z nichž on sám před chvílí díky své nepozornosti spadl: podřené dlaně ho ještě stále pálily.
,,Jak jste nás,“ zafuněla po dechu lapající Anna, ,,jak... jste nás našel?“ Otázku, která jí hlodala v hlavě od chvíle, kdy jí došlo, že do světla mžourající Tom nebude pouhým výplodem její zjitřené mysli, dokázala žena položit až teď. ,,Vůbec jsem nedoufala... přece jsem vám nic neřekla ani nenaznačila!“
,,Není na tom nic zázračného,“ odpověděl jí udýchaně, spolu se svou nařízenou klopýtaje v naprosté tmě, ,,myslíte si...“

Kdesi za nimi se ozvala ohromná rána.

Šéfová sebou pohotově smýkla k zemi, bolestivě usykávaje, když Semira pod sebe strhávající Tom padl částečně i na její bok: na tvářích všichni tři pocítili závan horkého vzduchu, co se prohnal explozí vyraženými dveřmi až k nim. Aniž si to uvědomili, vlasy i záda jim doběla zbarvil betonový prášek, co se tichoučce sypal ze stařičkých, výbuchem otřesených stěn.
Leželi bez hnutí... s nelogickou obavou z hlasitějšího výdechu.
První se vzpamatoval nezničitelný paličák Semir, jehož umíněná nátura se s nepříjemným zážitkem, zdá se, vyrovnávala až obdivuhodně dobře: ,,no... řekl bych,“ odkašlal si, ,,že tohle je asi...“
,,Já..“ zasípala Anna, ,,vážně jsme to... My...“
Rozplakala se.
Celá se třásla, jakoby ji teprve teď dohnalo vědomí toho všeho, co se mohlo stát: plakala, tulíc se ke Kranichovi, který ji ochranitelsky objímal kolem ramen a spolu s Turkem jí šeptal do ucha slůvka útěchy.
,,Promiňte,“ vzlykla a popotáhla. ,,Tohle na mě bylo... moc... já...“
Chápali ji: byla už moc dlouho v kanceláři, mimo nebezpečí aktivní služby, která na ně dva číhala prakticky každý den – proto se s podobnými příhodami oba mladí komisaři vyrovnávali daleko snáze. Byť často ne snadno...
,,Už je dobře, šéfová,“ hlesl Tom, chvějícími se prsty přitom rozvazujíc pásku staženou přes přítelovy oči, ,,za chvilku jsme na slunku a všechno bude lepší, uvidíte.“
,,Přišel jsi v pravý čas, brácho,“ potřásl hlavou Semir: doširoka otevřel oči a zamrkal, zklamaný, že vidí jen naprostou tmu dávno nepoužívané chodby. ,,Díky. Mockrát díky.“
Kranich se jen usmál a vrhl se na provaz kolem Turkových kotníků: poslepu to bylo těžké, ale policista zručně likvidoval jeden uzel za druhým. ,,Ptala jste se,“ natočil se tak, aby byl k čelem ke stále ještě tiše vzlykající šéfové, ,,jak jsem se sem dostal... No,“ jak mu otrnulo, dovolil si zaironizovat, ,,náhodou jsem tady neprojížděl, to mi můžete věřit. Ale na tom hřbitově, paní Engellhartdová... to jste si myslela, že mi nebude podezřelé, že jste tak zničehonic zmizela?! Když jsem vás tam nikde nenašel, napadly mě dvě možnosti: buď jste našla Semira, nebo... si Spravedlivý našel vás. A vzhledem k tomu, že jsem se vám nedovolal, musel jsem něco rychle vymyslet. Hned jsem telefonoval na stanici a ti zaměřili signál vašeho mobilu: vyrazili jsme za vámi, než jste tady vůbec zastavila. No a pak stačilo jen hodit ty souřadnice, kde se váš mobil objevil naposledy, na nějakou podrobnější satelitní mapu a voilá! Zrovna jsme kolem té odbočky sem přejížděli, když nám Dieter s Hartmuttem volali, že to sedne právě na tenhle kryt.“

Nad hlavami jim zašustila křídla výbuchem vyplašených netopýrů.

Turek v reakci na přítelova slova udiveně zvedl obočí: ,,Počkej, počkej... Přejížděli? Co to množné číslo?“
,,Dala se do toho JeRNa,“ zabručel Tom. ,,To by bylo sice super, ale víte, co ti idioti udělali? Přijedeme sem, já se můžu zbláznit z toho, co vám tam dole kdo dělá a oni si rozloží plány, že prý musí prozkoumat terén! Jsme nahoře už skoro půl hodiny, ale sem do chodeb nikdo nesměl, hlídali to...“
,,Ale,“ šťouchl ho Semir kolenem do stehna, ,,to přece znamená... Šéfová,“ zaklonil se prudce, ,,kdy vlastně Condegno...“
,,Jestli myslíš toho hajzla, tak jo, toho máme,“ skočil mu do řeči Tom vítězně. ,,Ten si to užije... máme naprosto neprůstřelné důkazy, z tohohle se nikdy, nikdy nevykroutí! Vylezl, bastard, z krytu.. a byl děsně překvapený, když nás tam našel, ten jeho výraz bych vám přál vidět. No a já využil zmatku, popadl baterku a letěl dolů, dokud si mě nikdo nevšímal. No a hlavní je,“ zašklebil se vítězně, ,,že MY už jsme v suchu... ten už nikomu z nás neublíží.“
,,Díkybohu. A díky vám, Tome, zachránil jste nám život...“ kývla náhle k smrti unavená Anna a bradou se lehce položila na rameno svého tureckého podřízeného. ,,Mně i Semirovi... to vám... Ohlásím to na prezídiu, oni...“
,,Semir mě před pár desítkami minut srazil stranou, jinak by mě ten hajzl z Podsvětí zastřelil,“ odmítl jakékoliv díky a pocty Kranich. ,,Takže tomu říkejte třeba půjčka za oplátku. A vůbec,“ pomohl oběma kolegům, jejichž ruce byly stažené kovovými náramky, na nohy, ,,pojďte už ven...“
Jen rádi souhlasili a oba se Tomem, sami vyčerpaní, vrávorající a stále ještě otřesení těmi příšernými chvílemi strachu, nechali vést chodbou k východu, kde na ně čekal život, léto, kolegové... ale patrně i jedno velmi nepříjemné setkání.


Arrow


Tom, jen těžce lapající po vzduchu, jak s námahou podpíral oba své vyčerpané přátele, si oddechl, když společně zdolali poslední schod a otevřel se před nimi východ z krytu: všichni tři vyšli do sluncem rozzářené krajiny, aby hned klesli do trávy a opřeli se zády o vyhřátý beton.
Neuvěřitelné... tedy nahoře nádherně voněla neposečená louka, nad vedrem vadnoucími květy třepotavě poletovali motýli, vzduch byl nasycen zpěvem lesních ptáků a proti modrému nebi se černal obrys švitořícího skřivana... Celá příroda svým klidem, svou nádherně vymazlenou iluzí jakoby popírala všechnu tu hrůzu, co se málem stala. Vlastně ne, pomyslel si Tom unaveně a s blažeností se lehce dotkl ramene nehybně spočívajícího Semira, raduje ze z jeho přítomnosti. Příroda nic z toho nepopírá... jí jsou naše lidské trable srdečně ukradené. Jaksi podivně ho ta úvaha uklidnila – jako když člověk pohladí prsty něco věčného, co ho i další generace překoná, aniž se to sklonilo, či padlo. Krásné jistoty.
,,Kranichu!“
Oslovený zasténal, očividně mu nebylo dopřáno si tu chvilku štěstí, že jsou jeho bližní naživu, vychutnat: otevřel oči, aby pohlédl do brunátné tváře velitele zásahu.
,,Jak jste se opovážil,“ zkřivily se tenké rty, skoro neviditelné pod hustým knírem, ,,porušit přímý rozkaz?! Ta akce byla plánovaná tak, že...“
,,S tím jděte do hajzlu,“ ozvala se nečekaně drsně Anna, která se ani neobtěžovala otevřít oči. ,,Kdyby Kranich ten váš rozkaz poslechl, já i vrchní komisař Gerkhan jsme na kousíčky. Být vámi,“ teprve teď na muže, který se pod jejím zrakem viditelně zmenšoval a potil, pohlédla, ,,tak držím klapačku, veliteli Gerlochdurvergere. Nebo chcete, abych vaše minimálně diskutabilní postupy při tomhle zásahu dala vyšetřit?“
,,Nemyslím si, že...“
,,Správně, vy nemyslíte!“ vyskočila Engellhardtová na nohy, rozčílena vědomím toho, že ona, ale hlavně její nejmilejší zaměstnanec už byli mrtví. ,,Z tohohle všeho bude jedna oficiální pochvala a to právě tady pro vrchního komisaře! A jestli se vy chcete dočkat disciplinárního řízení, tak prosím!“ rozkřikla se, ,,když už na prezídiu budu, mohu se zmínit i o vás, problém mi to dělat nebude!“
Velitel pokrčil rameny, očividně zaskočený její prudkou reakcí: ,,to si ještě povíme, paní komisařko!“ zavrčel a zařadil zpátečku, míře za zbytkem kolem tří aut shromážděné jednotky.

Pes, který štěká, nekouše, řekla si Anna, přejela rukou přes tvář a z posledních sil na ní vykouzlila úsměv, aby upokojila náhle vyplašeného Toma. ,,Vůbec se nebojte, nic vám nehrozí, spíš jemu.“
,,O to nejde, jen...“
,,Hm?“
,,Měla byste si odpočinout, šéfová,“ hlesl podivně přešlapující Kranich, stoupl si těsně k Anně, vzal ji kolem ramen a jemně se ji pokusil opět usadit. ,,Není vám asi nejlépe, to ten šok: tak zavřete oči a chvilku si oddechněte, ať můžeme jet na služebnu...“
,,Co se děje?“ optala se, ale poslechla, klesaje k jeho nohám, hned vedle těla na milovaném slunci se pomalu uklidňujícího Turka. ,,Už je mi lépe, děkuji. Ale zajímalo by mě...“ zmlkla a nehty zaťala do suché hlíny, jak spatřila scénu, které ji chtěl Tom Kranich svým jednáním ušetřit.

Tři policisté odváděli od krytu směrem k jednomu z aut pečlivě spoutaného Luigiho Condegna: na levou nohu napadající muž kráčel s lehce sklopenou hlavou, ve tváři opět onen výraz nepochopitelné vyrovnanosti, který tak dobře poznali dole v jeho pasti.
Šéfová bolestně zasykla a odvrátila se.
,,Bude to dobré,“ klekl si k ní modrooký komisař. ,,Už nikomu z nás neublíží, ať měl k tomu, co dělal, jakýkoliv motiv.... Skončilo to, chápete? Nemusíme se ničeho bát, zavřou ho a z cely už nevyjde!“
Turek prudce zvedl hlavu – jakoby se teprve s těmi slovy probral k plnému vědomí: ,,Condegno...? Mluvíte o něm?“
,,Nevím, jak se ten chlap jmenuje,“ zrozpačitěl Tom. ,,Prostě ten, co zabil Suss a... Semire! Semire, co to děláš?“ ohromeně zíral na přítele, který se v tu ránu zvedl na nohy. ,,Nehraj si na spravedlnost, prosím tě: před chvílí ti to moc nevyšlo,“ připomněl jemně výstřel, kterým policista zmrzačil Charóna z Podsvětí. ,,Nech to na soudcích, slyšíš?“
,,Kranich má pravdu,“ chytila pololežící šéfová svého drobného zaměstnance za nohavici džínsů, ,,musíme se ovládnout a doufat, že pánové v talárech dobře udělají svou práci,“ řekla ztěžka: pro ni samotnou bylo obtížné jen tak nečinně přihlížet, jak se vrah jejích podřízených pomalu šourá k autu. Jen s největším sebezapřením se nechopila zbraně a... ,,Nechoďte tam, ta krysa vám za to nestojí!“
Gerkhan pomalu zavrtěl hlavou: ,,Vy to nechápete. Já... já musím. Ne kvůli němu. Rozumíte, šéfová?“ kouskoval své sdělení slovo po slovu. ,,NE kvůli němu.“
Zmatený Kranich sledoval, jak žena mlčky kývla a uvolnila sevření: rukama si zakryla obličej a přitiskla se ke stěně, nechávaje Turka odejít. ,,To sice nechápu,“ zamumlal komisař, objímaje ji kolem ramen, ,,ale snad víte, co děláte, když to dovolíte.“
,,Vím, Tome. Alespoň... si myslím, že vím.“


,,Počkejte!“
Světlovlasý policista sebou v reakci na jeho výkřik překvapeně trhl: veškerou svou pozornost soustředil na to, aby dostal zatčeného bezpečně do auta, nevnímaje přitom okolí. ,,Co je?“
Condegno, který se právě chystal nastoupit, se jen pousmál, zíraje na přispěchavšího Gerkhana: jakoby na jeho příchod číhal...
,,Počkejte,“ zopakoval Semir udýchaně, ,,musím s ním ještě něco vyřídit, jsem vrchní komisař, váš kolega!“
Mladý muž nedůvěřivě pohlédl na průkaz, co se mu objevil před nosem. ,,Mám rozkaz dovézt Condegna do cely předběžného zadržení, takže...“
,,Taky mám své příkazy,“ zalhal Turek bez rozpaků. ,,Stačí mi deset minut, abych je splnil: a on mi neuteče, nebojte se... moc dobře vím,“ zaťal zuby, ,,co je to za člověka.“
Blonďák nerozhodně těkal očima mezi poklidnou tváří vězně a naléhavostí, co vykreslila linku vrásky na Turkově čele. Odkašlal si a přešlápl z nohy na nohu: něco, co nemohl identifikovat hovořilo pro to, aby porušil dané zásady a kolegovi pomohl. Ne lítost, soucit, nebo empatie, ty by překonal rozumem, který k němu promlouval řečí paragrafů, co omezovaly jeho jednání profesionála. Ne, šlo o jinou věc: i on, stejně jako Anna Engellhardtová, nemohl nevycítit to zvláštní, naprosto neuchopitelné a nepopsatelné porozumění, pouto, co mezi Italem a tureckým komisařem vládlo.
Velmi zvolna kývl hlavou na souhlas, odváděje dva mlčky přihlížející kolegy dále, aby mužům poskytli soukromí - Condegna, jehož ruce byly spoutány za zády, však nepřestaly jistit tři hlavně služebních zbraní.

Semir se jednou paží opřel o sluncem až nepříjemně rozpálený bok auta: zvláštní, pomyslel si, zíraje na Italovu tvář, sumíroval jsem si to od chvíle, kdy nás Tom dole dostal za ty dveře... a stejně teď nevím, jak začít.
,,Podsvětí...“
Turek sebou trhl – nečekal, že si slovo vezme Condegno.
,,Podsvětí,“ pronesl vrah tří příslušníků Dálniční policie tiše, ,,mělo takový... zvyk. Každý rok pořádali něco jako večírek, event, nebo... prostě banket, na který pozvali své nejvěrnější klienty, řekněme,“ pousmál se hořce, ,,stálé zákazníky. Vždy tak deset lidí, samé muže – vůdce skupin, se kterými spolupracovali, kteří si je často najímali jako vrahy. V našem prostředí byla setsakra prestižní věc, dostat na tuhle akci pozvánku.“
Komisař mlčel.
,,Já tam býval od chvíle, kdy jsem jim začal dodávat zbraně,“ pokračoval Condegno: hlas měl vyrovnaný, ale oči jakoby pozorovaly dočista něco jiného, než proti stojícího Turka. Jakoby klouzaly po zábradlí nitra staré vily, hladily leštěné parkety, přelétaly po tvářích bavících se mužů, ke rtům zvedaným sklenkám kvalitní Whisky... ,,Zvali mě jako přítele – do té desítky jsem nepatřil. Naštěstí... Nikdy jsem neviděl nic cyničtějšího, než tuhle jejich akci, Gerkhane,“ zašeptal muž. ,,Srdečně se tam navzájem bavili lidé, co se ve skutečnosti naprosto nenáviděli. Byl jsem přímým svědkem toho, jak se tam poplácávali po zádech šéfové dvou konkurenčních skupin dealerů heroinu – a přitom jsem moc dobře věděl, že jeden z nich už Podsvětí před pár dny za vraždu toho druhého náramně dobře zaplatil. A to, že už se nějaký host druhý rok neobjevil, protože Podsvětí někdo nabídl sumičku za jeho odstranění, byla klasika.“
Odmlčel se.

Ke skřivanovi na obloze se přidala družka: oba se třepotali nad omamně vonící loukou, jejíž vysokou trávu rozvlnil náhlý poryv mocného větru.

,,A proč,“ zeptal se Semir ochraptěle, ,,mi tohle říkáte?“
Ital jakoby ta slova nevnímal: přesto se jeho řeč stočila k odpovědi. ,,Součástí toho večírku bylo cosi jako tombola: losování o tři ceny. První dvě byla většinou auta, naposledy nejnovější model Merced... ale to je jedno,“ pohodil hlavou netrpělivě, ,,na tom stejně nikomu nezáleželo, všichni tam měli takové prachy, že o nějakou tu kraksnu vůbec nešlo. Ale první cena, na kterou celá ta desítka čekala byl...“
,,Ne!“ Turek zaťal ruku v pěst gestem bezmocného vzteku. ,,Ne, neříkejte to!“
Italovy rty se lehce zvedly. ,,Co nemám říkat, chlapče?“
Semir jen zhluboka dýchal, mysl plnou zhnusení, lítosti a pomstychtivosti: ,,oni... vyhráli ji, že?“ zajíkl se. ,,Vyhráli Katušku... Normálně ji dostali do postele, jako... cenu, věc, co nemá emoce, která nemá právo na to, vybrat si s kým...“ hlas se mu čím dál více hroutil, ,,s kým má být. A ona tohle všechno musela snášet a tvářit se, že jí to nevadí, že se jí to líbí,“ vzlykl. ,,Je to tak, že!?“
,,Ale ne,“ uklidnil ho Condegno jemně. ,,Myslím, že jsi ty tři nepochopil: oni by nikdy nedopustili, nikdy by nedovolili, aby měla někoho jiného, než je. Pravdu máš v jedné věci – první cenou byla skutečně Persephone.“
Turek si přiložil ruce na srdce s pocitem, že mu ho bolestivě drtí okovaná podrážka: měla tak ohavný život plný utrpení a ponížení, pomyslel si a vůbec ho nenapadlo stydět se za to, že se mu oči lesknou slzami lítosti. Tak krátký život...
,,Musíš pochopit,“ Ital teď uvěznil Semirův pohled v sevření své naléhavosti, ,,že byla Persephone jejich... výkladní skříní, jejich symbolem, zástavou. Podsvětí a Persephone – to bylo spojení, co se mělo každému v našem řemesle vybavit: ten její mýtus živili naprosto záměrně, chápeš? To od nich pocházely kořeny všech těch legend, co se o ní tradovaly. Ano, zabíjela. Ano, byla v tom dobrá, všichni ji chválili a milerádi ji na práci brali znovu a znovu a znovu. Perfektní zabiják, mladá, pružná...“
,,A krásná,“ zasténal Semir zmučeně. ,,Krásná, chytrá a nevinná – přes to všechno!“ zamračil se, připraven rozzuřeně odvrátit každé slovo, kterým by Ital to tvrzení popřel.
,,Nevinná, přes to všechno,“ zopakoval Condegno zamyšleně, kývaje na souhlas. ,,To taky přitahovalo, všechny je to k ní táhlo jako magnet – a Podsvětí toho dokázalo dokonale využít v tom, jaký kult osobnosti jí vytvořili.“
,,Proti její vůli.“
,,Spíš... bez jejího vědomí – na názor se jí rozhodně neptali, tím si buď jistý, chlapče. No a výsledkem toho všeho bylo, že se stala takřka legendou – byla věc prestiže s ní spolupracovat, nebo ji vůbec vidět! I proto,“ pousmál se vyšší z mužů hořce, ,,všem těm chlapům stálo zato na ten banket přijít. Chtěli ji spatřit. Chápeš? Chtěli ji vyhrát.“


Deset párů očí toužebně viselo na ruce, která zajela do černého klobouku, aby se zmocnila prvního z papírků popsaných vždy jedním jménem: ,,třetí cenu, nový Mercedes Benz,“ napínal Hádes, ,,získává Leonard de Herllache.“
Asi čtyřicetiletý korpulentní muž s řídkými vousy hlasitě vydechl. Zklamáním.
Losující se ušklíbl nad radostným vlněním, co se zmocnilo zbytku osazenstva – oni stále ještě byli ve hře o těch pár doteků, kterými si mohou zajistit proslulost. ,,Druhá cena,“ zvedl obočí, ,,Harold Lipset.“
Pokles hlavy a mrzutostí zvednuté koutky byly reakcí na výhru dalšího luxusního vozu, který by muž zcela jistě bez váhání vyměnil za cenu hlavní.
Zbylo jich osm.
Luigi Condegno, sedící v jednom z rohů haly, fascinovaně hleděl na jejich napětím se svírající pěsti, na jejich těžká polknutí, zpocená čela. Co dokáže jedno děvče, pomyslel si nevěřícně. Co dokáže manipulace a fanatismus.
,,No a vážení,“ sáhl muž potřetí a naposledy mezi těch pár zbylých lístků, ,,hřeb dnešního večera si užije... Jonathan Laswell.“
Ruka blonďatého pětatřicátníka vystřelila vzhůru ve vítězném gestu: ,,yes!“ rozesmál se, přijímaje nechutně neupřímné gratulace ostatních, jejichž zklamané výkřiky se mísily do bizarního panoptika zmaru.

Condegno sáhl po sklence a s gustem si pochutnal na doušku pravé skotské: bylo to takhle každý rok, pokaždé ty samé reakce. Už by si měl zvyknout... jenže místo toho ho losování znovu a znovu rozhodilo a překvapilo. Tohle prostě nedokázal pochopit...
Tři muži z Podsvětí všechen ten ruch sledovali s úsměšky, očividně se královsky bavíce – jakoby se zadarmo dostali na představení souboru absurdního divadla.
,,Milí hosté,“ postoupil dopředu Hádes - nemluvil jinak hlasitě a přesto před jeho autoritou všichni z vteřiny na vteřinu zmlkli. ,,Řekl bych, že přišla chvíle, pro kterou jste přišli – nebudeme si přece nalhávat, že jste tu kvůli nám třem!“
Jeho sebeironická glosa byla odměněna tlumeným smíchem.
Hádes sám ovládl zvlněné koutky a kývl na Kerbera, který zatím vyšel nahoru a otevřel dveře: ,,Naše dcera Persephone – a vaše výhra, pane Laswelle.“

Když se objevila na nejvyšších stupních schodů, ozvalo se sborové vydechnutí: mohli ji vidět každý rok zase a znova a stejně je její krása vždycky dostala...
Na malou vteřinku se zarazila a pak se, hlavu hrdě vztyčenou, pomalu vydala dolů: v jejím kroku nebyla ani známka vypočítané svůdnosti, ani maličko se nepokusila zavlnit v plných bocích... a stejně byla pro každého, kdo v hale seděl, neskutečně vzrušující a žádoucí.
Zastavila se v půli schodiště, pokládaje nahou paži na zábradlí, obhlížeje je netečnýma, ledově modrýma očima, k nimž tak nádherně ladila barva famózních azurových šatů, co jí těsně obepínaly dokonalou postavu od krku až po boky, kde se zvlnily a již volně pokračovaly na zem, aniž by odhalily byť jen náznak její světlé pokožky. ,,Dobrý večer,“ pronesla tiše.¨
Zahuhlali odpověď, každý z nich očima strhávaje z jejího těla cáry modré látky, která jim ji tak sobecky tajila.
Persephone se jen křivě usmála: nesmírně, nesmírně bolestně.

Co se jí asi honí hlavou, zadumal se vlastní jazyk nervózně žmoulající Condegno. Co asi cítí, když tak hledí na ty uslintané tlamy, které jsou k ní obráceny? Jak jí může být, když vnímá, jak ji svlékají očima a přitom je proti tomu absolutně bezmocná? Tohle...
Tohle byl druh znásilnění.
Dívka sklopila zrak a sešla zbývající část schodů, tvář bez jediné emoce, tělo podivně napjaté a prkenné, prsty držící modrou kabelku zaťaté v pěst.
Ona to nenávidí, uvědomil si Ital úzkostně. Nenávidí celý tenhle cirkus, kde je pouze atrakcí, ničím víc. Dovedl si představit, že to podstupuje jen z lásky a věrnosti k těm třem – být po jejím, všichni ti, co se nyní polohlasně rozmluvili o dívčiných tělesných přesnostech, by už leželi v krvi. A jak chytře to Podsvětí vymyslelo... vstup byl výhradně pro muže bez partnerek a tak jediným ženským elementem, který zákonitě musel vnést do alkoholem již dosti rozjařené společnosti vzrušení a sexuální napětí, byla ona. To na mladou vražedkyni se pak sesypala celá jejich pozornost.
Dokráčela do středu haly, kde se opět zastavila, hlavu lehce skloněnou, ruce svěšené podél těla. Čekala.
Laswell za smíchu a vydrážděného potlesku vstal, okázale odhodil k nohám židle drahé sako od Armaniho a jen v košili a kravatě přistoupil k vyčkávající dívce. Prudce ji chytil kolem pasu, až vyjekla – odměnou za ten výkon byla muži další dávka potlesku. Kdosi z Podsvětí pustil hudbu, aby si blonďák mohl vybrat svou výhru.
Jeden jediný tanec.
Usmál se na ni, pomalu ji vyváděje na parket, kde se velmi rád natlačil na její úžasně tvarované tělo, ruku jí otáčeje kolem boků. Strpěla to, mhouře oči s jediným přáním: aby tomu byl konec. A on si v tanci liboval, víře s ní po naleštěných parketách, užívaje si její přítomnost, vůni... byl jí tak blízko – a přece si za celou tu dobu nevšiml, že ho každičkým drobným pohybem, který on pokládal za půvabné pozvednutí hlavy, lehký úkrok... ve skutečnosti prosí o pomoc.



Gerkhan cítil, jak se mu chvějí ruce: všechno, co Condegno říkal, bylo tak... ohavné, tak neskutečně odporné a nespravedlivé, že se mu při pouhém tom poslechu svíralo hrdlo. ,,Já...“ zasípěl, ,,Jak jí to mohli udělat? Vždyť pořád tvrdili, jak ji milují!“
Dřív než zločinec stačil odpovědět, vyrušil je hlas světlovlasého policisty: ,,Komisaři? Těch deset minut právě vypršelo.“
Semir na něj prosebně pohlédl, ve tváři zoufalství: ,,ale... jen ještě pět navíc, to nikomu neublíží!“ udělal krok ke zločinci, kterého se jeho kolegové opět pevně chopili. ,,Musí mi ještě něco říci!“
,,Myslím, že ani ne,“ pousmál se Ital klidně a postoupil k autu: znova bylo vidět, že na jednu nohu kulhá.
Zmlátili ho, došlo tureckému komisaři. Už teď ho zmlátili. Ve vězení ho bude čekat pěkně tvrdý režim: mezi spoluvězni bude možná za hvězdu, ale dozorci mu vraždu policistů, svých kolegů, nikdy neodpustí. Nahlas však muž promluvil o ničem jiném: ,,jak... ne?“
,,Už jsem řekl dost, abys pochopil,“ Ital hekl, jak byl nešetrně sražen na zadní sedadlo. ,,Nikoho k sobě nepustila – co já vím, skutečně nikdy nikoho. Až tebe... Stovky mužů by za zlomek toho, co ti Persephone dala, byly schopny zabíjet. Ona už je pryč, ale tohle si zapamatuj a...“ rty se mu zvedly v náhle neuvěřitelně upřímném úsměvu, ,,chlub se tím až do konce života.“

Cítil, jak mu po tváři stékají slzy: připadal si náhle slabý, jakoby ho po dlouhém tonutí vytáhli za studených vln jezera; neschopen kývnout na souhlas, natož něco dodat.
Jen bez hnutí stál a zíral na auto, které Luigiho Condegna, další osobu, co tak otřásla jeho životem, odvážela pryč, aby ho oddělila od společnosti, která se samozvaně pyšnila titulem ,,normální“, ač to byla právě ona, kdo zformoval individua Italova formátu. Stál a nevěděl, co dělat.
,,Semire.“
Na ramena mu lehce dosedly dlaně – napřed na levé, kde se na něj jemně usmála unavená tvář Anny Engellhardtové, a pak na pravé – to bylo Tomovo povzbuzení.
,,Pojďme zpět,“ zašeptal Gerkhan, otíraje si vlhkost na lících. ,,Pojďme na služebnu, musíme jim to říci... ještě nic neví.“
Ani jeho slova nepotvrdili – jen se pomalu, krok za krokem, vydali k odstavenému komisařčinu autu.

Slunce pálilo, jako je tomu jen v těchto dnech, kde se jaro konečně přehouplo v léto, a to se ze všech sil snaží přesvědčit, že se skutečně ujalo vlády. Skřivani již odlétli – patně se schovat před spalujícím žárem. Jen ta louka voněla stále omamněji...
Začátek léta...
Opojný čas.

Mlčeli, každý z nich ztracen v myšlenkách: někdo řešil svůj podíl viny nad smrtí milovaných kolegů, jiný vzpomínal na hedvábnost černých vlasů mladičké dívky a třetí jim oběma v duchu držel palce.
A všechny je čekala krutá chvíle návratu do reality: náraz bolesti, kdy projdou vyprázdněnými chodbami služebny Dálniční policie, do kterých se v minulých týdnech příliš hluboko vsákl strach a hrůza; kdy projdou kolem místností, kde na vyklizených stolech stojí černě orámované fotografie.

Sussana.
Dan.
Sára.

Ty tři již nikdy nespatří a všichni se s tím musí nějakým způsobem srovnat – teď, když opadlo ohrožení a všudypřítomné obavy, přišel čas truchlit, uvědomit si, co se vlastně stalo.
Služebnu čekaly těžké časy.
Ale tři vrchní komisaři, Anna Engellhardtová, Tom Kranich a Semir Gerkhan, kteří veškeré té bolesti kráčeli vstříc, byli přesvědčeni, že se dají překonat.


*****


Blankytně modrým nebem nad Kolínem proletělo hejno drobných černých ptáčků: tisíce vlaštovek se švitořením zakroužily nad věžáky sídel nadnárodních společností, toho roku naposledy nabraly do volátek vodu z Rýna a pak se, jako první ze všech ptačích druhů, vydaly na pouť, z níž se mnohá z nich nevrátí. Mířily na jih...
Na jih, aby unikly zimě.
Odkudsi z okolí města, ze strnišť dávno sklizených polí, zavál ledový vítr a za nadšeného jásotu dětí zvedl do vzduchu pestře pomalované papírové draky: zvedl je, zavířil s nimi, aby je pak nevypočitatelně zase strhl na zem a přerval jejich veskrze křehké dřevěné páteře.
Tak, jako i nás někdy semele a na samé dno strhne život.
Po zkroucené větvi starého javoru přeběhla veverka: huňatým chvostem shodila pár jasně rudých listů, kterých se okamžitě zmocnil onen studený vítr - prudce je vyhodil směrem k ostrému svitu slunce, prohnal je vysoko nad vrcholky temně zelených tújí, aby je pak zradil a pomalu nechal dopadnout na chladný kámen, ke kterému se tiskla drobná postavička tureckého komisaře.
Trhnul sebou, jakoby se probral ze snu: zamračil se a jediným mávnutím ruky smetl ty vtíravé posly podzimu z pomníčku Kateřiny Dvořákové. Klekl si do suchého písku cestičky a prsty shrabal do levého rohu dívčina hrobu všechny ty listy, které sem napadaly od jeho poslední návštěvy: překvapením pootevřel ústa, když pod nimi odkryl jemně fialové hlavičky ocúnů.
Ocún... ta nádherná něžná květina: na pohled křehká a přesto smrtelně jedovatá...
Měla by ráda jejich barvu? Byla by se radovala z jejich krásy?
Tak.. jako on z té její...?


,,Byl to hloupý film. Nereálný. Takhle se přece lidé nechovají."
,,Taky se mi to nelíbilo, Katuško: ale tahle režisérka prostě nakonec vždycky sklouzne k patetickým koncům, takže..."
,,Nikdo, kdo umírá, nemluví o lásce! Nikdo!"
,,Moje Má, uklidni se přece... pojď radši se mnou, miláčku..."
,,Díval ses na hodinky, Semi? Je půl dvanácté: kampak bys chtěl tak pozdě jít...?"
,,Na naše místečko: je tam ticho a klid... bože můj, dneska je tak nádherná noc, přece ještě nemůžeme jít spát!"
,,Blázínku."
,,Pojď... lehneme si do trávy u břehu a budeme si povídat a pozorovat hvězdy..."
,,Copak nějaké uvidíme, tady, uprostřed Kolína?"
,,I uprostřed Kolína září hvězdy, Katuško: a jestli nebudou vidět... alespoň budu mít záminku, abych koukal na tebe..."
,,Ach, lichotky? Nemysli si, že mě tímhle obměkčíš, lásko!"
,,Něco mi ale dlužíš, Moje Má: musíš už mi o sobě konečně něco říct, vždyť o tobě nic nevím...!"
,,Inu... dobře, Semire, pojďme... povím ti tam vše, co potřebuješ vědět."



Vzal do hrsti všechno listí a hodil ho pod kmeny tújí za řadou hrobů: vrátil se k tomu, kde spočívala jeho Persephone a myšlenkami opět zabloudil k té pozdně jarní noci na břehu Rýna, přímo proti majestátní katedrále. Kateřina tehdy dlouho mlčela, aby se pak k němu obrátila a rozbila jeho představu o dlouhém monologu, ve kterém ho seznámí s každou podrobností svého života, když všechno, co mu chtěla říci, shrnula do jediné věty.


Jsem šťastná, Semire... a víc vědět nemusíš.


Ocúny, jemná kvítka, jejichž prostá krása skrývala smrtelný jed.
Byly jako ona.
Rukama něžně přejel po jejich hlavičkách, polaskal těch pár stonků, které se teprve draly z hnědé kypré hlíny na jejím rovu: měl dojem, že k němu promlouvala každým tím dotekem, že s ní byl pokaždé, když se tu objevil.
Posadil se do písku, zády se opíraje o studený mramor jejího náhrobku a bylo mu dobře.
Nezapomene.
Nikdy.
Ve tváři se mu objevil úsměv, jako vždy, když tu s ní byl: jako vždy, když vzpomínal.
Smutný... ale úsměv.

A asi to tak mělo být.





Konec....

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
RE:
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 428
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Hele,Woxys,nenapsala jsi čirou náhodou ty scénáře z Kobry?Mě se to zdá,protože tohle Když..... bylo sice dlouhé,ale krásné.......Opravdu.....Jen tak dál a můžeš psát knížku... Laughing Laughing Laughing Wink

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Re: RE:
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Panečku, Ty čteš opravdu všechna Když? Shocked už tím jsi mi udělala ohromnou radost, a pokud se Ti navíc jednotlivé povídky líbí, těší mě to ještě víc! Děkuji za pochvalu, skutečně povzbudila! a jen tak mimochodem, scénáře bych psala moc ráda Smile

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 510
Odpovědět s citátem
Embarassed Embarassed Embarassed
Tak jsem dnes uvažovala, co si vezmu ke snídani za čtivo a jelikož jsem potřebovala něco delšího, Když byla jasná volba. Laughing
Nu, tahle povídka se mi líbí. Smile Nu, líbí jak líbí, některé věci bych vymazala. Laughing Pobavila jsem se. Potěšily mě drobnosti jako Tomův červený hrnek, to, jak ho šéfová, i když omylem, majzla dveřmi přes nos, jak ho málem zastřelili i to, jak se utopil. Hm, ty poslední dvě věci spíše v takovém.. negativním slova smyslu. Embarassed
Líbí se mi, jak v této povídce svazuješ předchozí Když.. Vzpomínka na Bärbel, Jan s Andreou, Katuška. Embarassed Ale jsou tu i odkazy na Pětku. Laughing Myslím, že Semirova dobrá známá a její citát o kartách, nebyla to náhodou
Wox (Wow, těch vzkazek na ni tu je celkem mocka! ? Embarassed
Jujdanane, to je rozkošná představa, jak Tom věží se Semirem přes rameno. Embarassed Embarassed Embarassed
Chudička šéfová. Sad Na jejím místě bych brečela taky a o dost víc než ona. Embarassed
Žjůva, v tomto dílu má Tom úžasné myšlenkové pochody. Embarassed Prostě muňi! Embarassed
Uchm, Kateřiny je mi líto. Ten smutný, bolestný úsměv... Ten prostě... uchm. Crying or Very sad Embarassed Sad
Muňka konec! Smile
Omlouvám se za tak hloupý komentář, ono se to přece jen po dílech komentuje lépe. Ale mocka děkuji za fajn zážitek ze čtení! Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Susanna


Založen: 19. 04. 2008
Příspěvky: 1
Odpovědět s citátem
Já k tomu mám jediné slovo:NÁDHERA!!!!!!!!!!Příšerně krásně popsaný smutek Trabera,Susannina hrůza ze tmy,Anna a Semir...Hrozně moc se mi to líbílo,a dodám k tomu jen:The best!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Kájítko, Tvůj komentář není hloupý, moc mě potěšil! *215* děkuji Ti za něj! *215*

Ráda dávám do povídek drobnosti Embarassed hlavně hrnečky! Embarassed ten modrý Semira provází už... kolik dílů Když? Poprvé se, tuším, objevil v Kanadě Laughing Laughing takže tři Když, protože Volby byly před Můrami Very Happy

A jestli jako ,,autor" něco miluji, pak proplétání příběhů Embarassed mám v obrovské oblibě flashbacky, různé narážky a podobně. Vždyť pokud je někdo OPRAVDU pozorný čtenář, mohl si všimnout následujícího:


- Když Semir odjíždí od Charóna, aby zamířil na hřbitov, kde spí jeho Kateřina, pozoruje ho z okna Tom, který současně zaznamená i příchod blonďaté dívky, asi první z houfu novinářů, co se slétají na místo policejní akce. Kdo jiný to je, než Wox? Laughing

- Když Semir stojí na stoličce s oprátkou kolem krku, mluví směrem k šéfové o tom, že mu kdosi řekl, že ,,život je jako karty". V páté Když ve flashbacku vidíte, že mu to před lety řekla právě Wox Wink

- a ještě jedna narážka na blondýnku - když se chystá ke skoku, Semir mimoděk vzpomíná na všechny zajímavé lidi, které poznal. A objeví se tam věta o ocelově modrých očích plných zloby a ponížení - které samozřejmě patří ke scéně z Pětky, kde Gerkhan Wox urazí ZDÁNLIVĚ neskonale sprostou nabídkou na pokráčko jejich milostného dobrodružství... Very Happy

- pak je tam narážka na mě. Když šli Semirek a Katuška do kina na představení, které se jim moc nelíbilo, mysleli tou kritikou režisérky samozřejmě mě, Woxys Laughing Laughing ,,Byl to hloupý film. Nereálný. Takhle se přece lidé nechovají."
,,Taky se mi to nelíbilo, Katuško: ale tahle režisérka prostě nakonec vždycky sklouzne k patetickým koncům, takže..."
,,Nikdo, kdo umírá, nemluví o lásce! Nikdo!"
no jo, malé rýpnutí Laughing



Tak ano, Kájko, měla jsi pravdu, jsou tam na ni odkazy Very Happy jsem ráda, že se Ti líbila i představa neseného Semirka - taky ji mám ráda Embarassed a topící se Tom? Užila jsem si to................ Embarassed na šéfčině místě bych také plakala Embarassed a těší mě, že je Ti líto Katušky Embarassed



Susanna: hrozně moc a moooooooooooooooooc mě těší, že se Ti povídka líbila, Tvůj komentář mě zahřál na duši Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jak jsem kdysi strááášně dávno slíbila hodnocení téhle povídky, tak samozřejmě komentuji toto dílo, které je oravdu úžesné a ohromné zároveň. Komentíky jsem si psala průběžně,takže opravdu každá poznámka patří části, při které jsem ještě netušila pokračování či samotný konec! Very Happy

Začala jsi tedy pěkně zostra! Vražda komisře a ještě k tomu Susanny! No to zasluhuje oko za oko, zub za zub! Razz Někdo se bude mstít Woxyčce za vraždu!
Chudinka Frank, co si počne bez kolegyně? Ale berme to pozitivně, alespoň si Susanna navždy odpočine od jeho věčného rejpání!

Když se to tak vezme, tak i Frank se konečně zařadil do ,,Klubu vdovců DP". Vážně hezky popsané byly truchlivé myšlnky Toma nad Elenou a Semira nad Persephone. Já jen doufám, že když teď začíná rašit něco mezi Loutesem a Engie, tak že ani Dan se nezapojí do Klubu vdovců! To už by bylo moc i na mě!

Dostal mě Hotte svou otázkou k Semirovi, zda vrahem Stolteho nebyla Persephone. Jaké dilema: Přítel, nebo přítelkyně? Prvada, Stolte Semira zklamal, ale přesto, pořád kamarád.

Nemáš ty nějak až moc spadeno na C12? Laughing Jak jsi sama napsala, nejdřív Susanna a teď Frank! Chudinkové, ale když pak přišla část s telegramem, s napětím jsem čekala, kdo bude další! Vážně mi bylo Sus a Frka líto. A pak koukám, ty jsi z povídky udělala pěkná jatka! Takaže nakonec do klubu vdovců nevkročil Loutes, ale Anna! Myslela jsem, že to bude naopak, ale takhle někdo trestá Annu a pěkně krutě! Sakra, kdo to asi může být? Pak přišel na řadu Hotte, ještěže to sežrala ta doga, nerada bych, aby přišel o život Johannes! Laughing

Přece se nenecháme podříznout jako jehňata na porážce...

Už jsem si myslela, že budeš tak cynická a napíšeš místo jehňata na potážce Susanna v tunelu! Razz

Akci na Podsvětí bych brala pozitivně! Sice to nebyl Spravedlivý, ale alespoň zadrželi dalšího z gangu! Ale minimálně hnusné bylo od Semira, jak na něj zaútočil, přestože nebyl ozbrojen! Joo, to by si na něm Schrankmannová smlsla! Twisted Evil I když Semir je vlastně ten správný a jedinečný, tomu by se to mělo odpustit, řeklo by se, ale co chudák ten přímo ze seriálu (díl Kdo seje vítr...) - ten taky zastřelil neozbrojenou a šel pykat! A já bych Semira poslala taky minimálně na disciplinárku! Twisted Evil Twisted Evil A pak že existuje spravedlnost! Razz Mad

Chudinka Tomík! Takhle elegantně utopit Meďáka! Sakra, kdo je ten Spravedlivý? *DUMÁ* Idea Když to není člen podsvětí... Důležité je, že to Tom přežil.

Takže tentokrát došlo i na Semira! Dobře, nezávidím mu to, ale tak alespoň bude akce! Chudák šéfová, snad všechny ty úkoly zvládne. O tom vlastně nepochybuju! Smile

Annin příběh je dost dobrý, jen škoda, že akce nevyšla! Přesto Anna u zásahovky, to je něco představit si ji v kombinéze a helmě! Very Happy Každopádně dalo by se polemizovat, zda Anna skutečně mohla za smrt dvou civilistů! Zajisté měla jednotku na povel, ale všichni jasně slyšely, ať nestřílí! Hmm, zajímalo by mě, jak by tohle dopadlo v reálu! *DUMÁ*

Já tušila, že jí řekne, ať se zabije, čímž zachrání Semira! Jak kruté a nechutné! Crying or Very sad Opravdu moc hezky napsáno, přesně z toho vyzařovala ta depka, to napětí, úzkost a všechny zkroušené pocity obou komisařů! Spravedlivý sice byl také z jedné strany obětí, ale opravdu byl spravedlivý? Sad Každopádně akce v bunkru moc pěkná! Úžasná pasáž, opravdu dostatečné ba maximální zdeptání Anny! Jen mi přišlo, že jsi ze Semira udělala opravdu malého chlapce zapadajícího do věkové skupiny 15-18 let, který ještě není tak vyzrálý a drží se stále máminy sukně. Chápu, že byl vydeptán Spravedlivým, svou situací a Anniným vyprávěním, avšak vůbec jsem v něm nepoznávala člověka strašího 35 let! Very Happy Možná to bylo dobře, ukázat také Semira v jiném světle než je nohrožený policista! Tohle zase na tom bylo pozitivní, konečně také jiná Semirova stránka než nesmrtelný policista skákajíí z kamionu na kamion. Very Happy
A akce nakonec, kdy Anna byla přivázána za Semirovu stoličku... To nemělo chybu! To jejich zoufalství... Úžasné! nelze to jinak popsat a vyjádřit než Vynikající a výborné! Very Happy A samozřejmě Tom! nezklamal a našel je včas! Dříve, než Semir skočil, jakože mu k tomu chybělo pár milimetrů a setin sukund! Opět nezklamal a vytáhl je z bryndy! Very Happy
A ještě nemůžu opomenout okomentovat to Semirovo a italovo souznění! Je to zvláštní, ale přitom naprosto dokonalé, jak si únosce a unesený naprosto rozumí! Když vyprávěl Semirovi o Persephone, jak také nesnášel Podsvětí za to, co dělali Persephone... Pozitivní a přitom nepochopitelná věc! Naprosto skvělá myšlenka! Krásný!!!

A ještě hlášky, které mě opravdu rozesmály v této melancholické povídce! Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Na pozdní příchody tady měl monopol Kranich a ten zrovna dnes přišel včas


,,Je alespoň pěkná?“
Zapýřil se: ,,nejhezčí na světě,“


Skvělá povídka! I když stále tam máš vroubek za tu Susannu! Twisted Evil Very Happy Laughing

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 510
Odpovědět s citátem

Slíbená ilustračka. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Stepanka


Založen: 27. 10. 2008
Příspěvky: 11
Odpovědět s citátem
Já... nemám... slov! To je dokonalé jinak se to nedá říct...!! Embarassed Už se snad ani nebudu pokoušet dopsat svoji povídku, protože teď mi připadá neuvěřitelně směšně....Tohle úplně obdivuju, to není fér, já chci taky psát jako Ty Sad A ten konec.... achich ouvej, vlhnou mi očka.... Crying or Very sad A vůbec nejlepší jsou popisy pocitů... já sem žasnula, jak dokonale to dokážeš popsat, bylo mi u toho úplně stejně Sad Ach jo... Teď budu hódně dlouho smutná, jsem hold velkej cíťa no... Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jess: strašně moc děkuji za tak dlouhý a detailní koment, jsem na vrcholu blaha Embarassed Embarassed Embarassed děkuji!

Kája:
skvělý obrázek, děkuji! Embarassed nádherná je tam Engie :aww: člověk se o ni úplně bojí...

Stepanka:
velmi děkuji za pochvalu, těší mě, pokud Tě povídka zaujala, ale URČITĚ dopiš své dílo! Shocked Shocked Shocked nemůžeš se s nikým srovnávat, ale být sama za sebe. Každý z nás si musí připadat směšně třeba vůči klasikům XD pak by nikdo nenapsal ani řádku Sad takže se do toho pusť Very Happy a já Ti ještě jednou díky za reakci na příběh, potěšila... Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 244
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
Woxys,

tohle je naprosto úžasné.Tady jsem se bála za Susannu,smutnila za Franka,vzpomínala na Persephone za Semira ... byla jsem zoufalá za Annu.Bylo mi,jako kdybych tam byla,dívala jak Condegno mučí Annu .... Ach.

Párkrát mi ukápla nejedna slza ... A měla jsem hrozný vztek na Luigiho ...Ale vlastně se mu moc nedivím. Jako malé mi zemřel v nááručí bratranec ... Takovou věc si člověk nese až do hrobu ... A Condegno se prostě jen chtěl pomstít. Taky jsem tehdy chtěla.

Wox,tohle byla krásná povídka a doufám,že brzy zqse napíšeš podobnou(třebas novou sérii dalších povídek:))

K.Thaler

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 58
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Jako vždy úžasné ... Smile Děj mě sice nezaujmul tak jako u předchozích Když, ale o to víc jsi to vynahradila útočením na city ... Přiznávám se, že nejednou se mi objevila slza na tváři ... a to se mi snad ještě nikdy nestalo! Když jsem dočetla předchozí Když, myslela jsem si, že je to snad nejhorší povídka (není myšleno ve zlém proti tobě, ale proti tomu, že Katuška tak brzy umře ... že nic tak depresivního už nebude ... Jenže ouha, to jsem se spletla ... To jak na Katušku všichni vzpomínali bylo ještě horší než její smrt ... Crying or Very sad
Prostě jedním slovem shrnuto - dokonalé ... Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma