AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
85%
 85%  [ 6 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
14%
 14%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 7

3) Když jsou všechny tvé volby špatné...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

dávám sem i třetí díl z mé pentalogie Když, který uvádí na scénu úplně novou postavu, z jejíhož pohledu budeme příběh sledovat.
Povídek ,,Když" je celkem pět a velmi těsně na sebe navazují. Pokud jste je již četli a chcete si je pouze připomenout, shrnutí naleznete ZDE.

Trojku věnuji hlavně Všelce
Embarassed a zároveň děkuji jí i Kájce za krásné ilustrace.
Přestože já s ní nejsem vůbec spokojená a mám ji ráda ze všech nejméně, doufám, že se Vám třetí povídka ze série Když bude líbit a třeba mi k ní napíšete i svůj názor...

Vaše Woxys



-----


Série Když

1) Když ti devadesát vteřin změní život... (dokončena)
2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách... (dokončena)
3) Když jsou všechny tvé volby špatné... (dokončena, právě čtete)
4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé... (dokončena)
5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách... (rozepsána, přidávám další díly)


-----


Krásná byla Persefoné, překrásná, vtělená spanilost, až oči přecházely. Jednou byla u jezera, na němž neustále zaznívaly písně nesčetných labutí. Persefoné vešla do stinného hvozdu a najednou uviděla v trávě krásný žlutý narcis. Hned běžela k němu. Již se skláněla, když se znenadání před ní otevřela země a z temné propasti se vyřítil Hádes, bůh temného Podsvětí. Jako blesk přiskočil ke krásné dívce a než se její družky vzpamatovaly, nebylo po Persefoné už ani památky...
(Mýtus o Persefoné)




Když jsou všechny tvé volby špatné...



Existuje osud?
Jsou všechny naše kroky opravdu dopředu nalinkovány, pečlivě rozvrženy a my jsme jen loutkami hrajícími v kruté hře života podle jakéhosi scénáře?
Mají naše rozhodnutí nějaký význam?
Či jsou snad součástí něčeho Vyššího, co nikdy nebudeme moci ovlivnit?
Někdy můžeme mít takový pocit, ale já si to nemyslím.
Věřím, že v každé situaci, která nás potká, existuje volba řešení. Věřím, že čím je problém složitější, tím více je možných rozhodnutí: a vždy nejméně jedna volba je ta dobrá.
Potíž je v tom, že já nikdy nedostala šanci volit správně...

Karmínově rudé krůpěje klouzaly po vlhké čepeli a kapaly na měkký světlý koberec pod mýma nohama. Zvedla jsem zrak na muže, který stál opřený o zeď a nespouštěl ze mě svůj pohled, ve kterém se snoubila hrůza s pochopením a rezignací.
Těžce dýchal a obě ruce držel na prsou, kde mu roztrženou košilí prosakovala krev z mělkého zranění na jeho hrudníku, místa, kde ho před chvílí zasáhl lehký švih mé katany.
,,Musel jsem někoho hodně naštvat, že na mě poslali zrovna tebe, Persephone,“ zasípal a přitáhl si cípy košile blíže k tělu, ,,prý jsi hodně drahá...“
Mlčela jsem: pokud se chce vypovídat, je to to poslední, co mu mohu dopřát.
,,Víš, že vůbec nejsi tak hezká jak se říká? Jsi pěkně tlustá,“ narážel na ty čtyři centimetry, které mi přebývaly nad papírově ideální obvod boků.
,,Nic není bezchybné,“ pokrčila jsem lhostejně rameny.
,,Můžu se tě na něco zeptat?“
,,Ptej se.“
,,Kolik jsem stál?“ vydechl a napřímil se, ve tváři napjatý výraz.
Musela jsem se usmát. Pokaždé. Pokaždé ta samá otázka. Co je k tomu vede? Copak je to tak důležité?
,,Dvacet tisíc Euro.“
Nevěřícně otevřel ústa, ta částka ho očividně šokovala: ,,Tak málo...“ zablekotal. ,,Tolik nestojí ani moje auto! To přece není možné, přece by se to nevyplatilo ani tobě!“
Vykročil ke mně, na což sem reagovala pozvednutím meče: ,,Vrať se ke stěně,“ varovala jsem ho a několikrát jsem před sebou švihla katanou.
Zbledl a stáhl se.
,,Dvacet tisíc,“ zopakoval posmutněle a potřásl hlavou. ,,Persehone, můžeme se domluvit. Já... já jsem velmi bohatý, to určitě víš, takže by nebyl problém...“
,,Byl by to problém,“ odmítla jsem jeho nabídku klidně a pevněji jsem sevřela jílec meče.
,,Nechápu tě,“ přiznal. ,,Můžu ti dát statisíce, nikdy nebudeš muset pracovat, nebo riskovat kůži jak to děláš teď! Půl milionu Euro – a můžeš řemeslo hned pověsit na hřebík!“ zkoušel to čím dál hlasitěji a zoufaleji. ,,prosím...“ dodal se sevřeným hrdlem.
,,Ne. Jsem profesionál.“
,,Já bych ale...“
,,Kdybych tě nechala jít,“ přerušila jsem ho v půlce věty, ,,nikdy bych už nedostala zakázku. Dobrá pověst je v mé práci všechno, a ty to víš.“
,,Pověst!“ vybuchnul a zaťal obě pěsti: ,,já ti dám nějakou zasranou pověst, ty profesionálko!“ zařval a než jsem se stačila vzpamatovat z toho obratu, uhodil mě kovovou tyčí od rohové lampy do ramene.

Přiznávám, že jsem udělala chybu: myslela jsem si, že už to vzdal – s takovými to jde většinou rychle. Jenže Jehn Bohdau nebyl malý podvodníček, který má být zabit jako odstrašující příklad: Bohdau pašoval do Spolkové republiky kradená polská auta a trhl se od svých přítelíčků, kterým jaksi opomněl vyplatit jejich podíl. To oni platí za jeho odstranění, ačkoliv má Jehn nepřátel daleko víc: proslýchá se, že v kufrech aut převážel do Německa i spoutané dcerunky velkopodnikatelů, kteří pak platili tučné výkupné. Zkrátka: nebyl to žádný andělíček...

To vše mi proletělo hlavou, když jsem vykřikla bolestí a instinktivně se chytila za postiženou část těla: meč mi vypadl z ruky a takřka se ponořil do vysokého a hustého koberce. Nebyl čas se pro něj shýbnout: Bohdau kolem sebe švihal tyčí a snažil se mě od zbraně oddálit: musela jsem couvat před jeho výpady.
Sakra, na tohle nejsem zvyklá, mám ráda čistou práci....
,,Role se obrátily, co?“ zavrčel posměšně, když tyč jen těsně minula můj spánek a narazila do zdi. ,,Copak uděláš teď,hm?“
Nevím co si myslel, ale rozhodně jsem nemínila čekat, až se konečně trefí. Vrhla jsem se na zem a rychlým kotoulem se dostala za jeho záda: má ruka stiskla jílec meče a já se vymrštila na nohy. Prudce jsem oddechovala a měřila se očima se svým sokem. Musím tuhle práci dokončit, vždyť je přece poslední, pomyslela jsem si a sama jsem se ušklíbla nad lží, kterou se krmím pokaždé, když mám udělat tenhle poslední krok.
,,Jsi vážně dobrá,“ uznal. ,,Ale ani já nejsem zrovna začátečník!“
,,Vím.“
Zaútočil, ale jeho ránu jsem pohádkově snadno vykryla mečem.
Hra začala.
Kroužili jsme kolem sebe ve vražedně pomalém tanci smrti, oba jsme věděli, že se z této místnosti odejde jen jeden z nás.
Jen žádnou neopatrnost, krotila jsem se. Klid. On udělá chybu...
Tyč se mihla vzduchem a snášela se k mému koleni: kdybych neuhnula rychlou piruetou, roztříštila by ho na kaši. Využila jsem jeho krátkého zakolísání a ťala Bohdaua do boku, nezpůsobila jsem mu však vážnější poranění: okamžitě nato se na mě snesl déšť úderů, které jsem odrážela s nejvyšší námahou: tyč byla těžká a muž do ran vkládal veškerou svou sílu.

Věděla jsem, že je jeho chyba otázkou času: Jehnův další výpad byl nejen nepřesný, ale i dlouhý: ve chvíli, kdy tyčí rozdrtil jednu z pověšených uměleckých fotek, měl naprosto nekrytý hrudník. Konečně se mi podařilo proklouznout blíže a zabořit katanu do jeho prsou, načež jsem se takřka tanečními kroky vyhnula padajícímu tělu.
Rutina.
Očistila jsem čepel meče připraveným hadříkem a zasunula katanu do jednoduché, nezdobené pochvy. Další splněná práce: sice tentokrát s obtížemi, ale oni budou spokojení.
Jehn Bohdau ležel na koberci ve svém luxusním bytě a umíral: jeho oči pomalu zahaloval šedý povlak věčného spánku, jen ústa se pomalu pohybovala.
Klekla jsem k němu a přiblížila se pravým uchem k jeho rtům: bylo součástí hry, jakýchsi nepsaných pravidel mého řemesla, chovat se k obětem fér. Bizarní? Jistě. Ale já věděla, že součástí peněz za jeho smrt bude i částka za vyposlechnutí posledních slov...
,,Já... já tě proklínám, Persephone,“ zachroptěl... a pak zemřel.
Dala jsem se do smíchu...


Jmenovala jsem se Kateřina Dvořáková.
Maminka Jana zemřela když mi bylo třináct: mám na ni jen kusé vzpomínky, především z oslav, které pořádal můj otec Richard. Ty oslavy měly jeden zvláštní důvod, pro který se také konaly dost nepravidelně: Podle toho, kdy někoho zabili. Zvláštní, že? Paradoxem je, že otec zabíjel legálně: do roku 1989 pracoval na Šumavě u pohraniční stráže, která likvidovala ty, kteří hodlali opustit náš malý socialistický ráj. A tak zatímco myslivci zapíjí v hospodě kapitální úlovky jelenů a kanců, u nás doma si chlapi z jednotky s brunátnými tvářemi připíjeli ruskou vodkou na každého úspěšného střelce. Ty oslavy byly až moc časté...
Copak vím, zda otec myšlence komunismu věřil?
Nebo zda ho jen lákalo hrát si s puškou a těšit se z výhod, které jako jeden z vykonavatelů státní moci nesporně měl?
Na to nedokážu odpovědět.

Jen vím, že v roce 1992, tři roky po pádu Železné opony a jeden poté, co matka zemřela na rakovinu, doplatil na to, že byl velícím důstojníkem: Jako takový byl novým režimem obžalován a dohnán k zodpovědnosti za dvacet osm lidských životů, které ukrátily výstřely pušek jeho podřízených. Ach, samozřejmě že šlo o exemplární příklad: o medializovanou ukázku toho, jak nová vláda ničí vše, co připomíná staré špatné časy. Výsledek: osmnáct let ve věznici s ostrahou.
Než otec nastoupil do kriminálu, poprosil tři své nejlepší muže a přátele z jednotky, aby se o mě postarali. Šlo o Václava Strnada, Pavla Malého a Hynka Krále: všichni tři ochotně souhlasili a vzali si mě na starost.

Hned první večer mi ukázali, jak asi bude jejich péče vypadat.
Bránila jsem se, ale byli tři a nedalo jim vůbec žádnou práci mě přemoci.
Bylo mi čtrnáct...

Otce jsem už nikdy neviděla: zemřel půl roku poté, co nastoupil výkon trestu.
A mí opatrovníci zjistili, že jim v novém státě, samostatné České republice, pšenka nepokvete: hned ten samý rok jsme se proto vydali do Německa – oni tam měli své známé, spousta příslušníků pohraniční stráže tam unikla před spravedlností, a mně... mně bylo jedno, kde bude ,,výchova“ probíhat.

A tak jsme 28. září 1993 zmizeli za hranicemi. Toho dne zemřela Kateřina Dvořáková: její jméno zmizelo, ve staré vlasti se brzo ztratí a v té nové ho nikdo nesmí vyslovit. Ve Spolkové republice se můj ,,doprovod“ snažil uplatnit v jediné činnosti, kterou uměl: zabíjení. Vůdce skupiny, Václav Strnad, správně odhadl, že se za kapitalismu objeví spousta černých obchodů a podivných kšeftů: a zároveň s tím i práce pro ty, co mají spory mezi angažovanými řešit.
Za těch pár let jsme si už udělali jméno: pro rychlost a prudkost útoku, pro nezanechání jediné stopy, pro přesnou mušku, nelítostnost, výkonnost a chladnou racionalitu.
Vlastní pistoli jsem dostala v šestnácti: jako dcera vojáka jsem ale vždycky dovedla výborně střílet, takže se mohli věnovat dalšímu tréninku: od dvaceti dokonale zvládám boj s katanou, samurajským mečem. Muži si nic za svou péči neúčtovali, nepřijali by peníze: každý večer si jen vzali to, co jim už dávno patřilo: mé tělo.
V jednadvaceti jsem dostala první zakázku.
Šlo o třicetiletého podnikatele, který ve svém bytě vařil nekvalitní heroin: najali si mě bohatí rodiče jednoho z chlapců, které ošizená droga zabila. Já jejich přání splnila. Za patnáct tisíc marek.
Naše skupina si říkala Podsvětí, podle řecké mytologie: a tak se z Václava Strnada, jako vůdce stal Hádes, z Hynka Krále Charón, Pavel Malý získal přezdívku Kerberos a já jsem Persephone.
Persephone...
Já už jsem prokletá.


Odvrátila jsem se od tuhnoucí mrtvoly a zkontrolovala, zda nemám džíny či modrou košili pošpiněné krví: nic jsme nenašla a tak jsem tiše vyklouzla z bytu, katanu skrytou v koženém vaku přes rameno, a spěchala jsem dolů po schodech. Zamířila jsem k silnici: hlavu jsem měla naprosto prázdnou jakéhokoliv pocitu: výčitky?
Proč?
Vždyť jen dělám svou práci: to jediné, co umím.
Otevřela jsem kufr své černé Audi TT a opatrně položila vak s mečem do úložného prostoru: kvalitní katana stojí minimálně padesát tisíc Euro a já ji rozhodně nemínila nějak poškodit.
Zaklapla jsem víko a vykročila ke dveřím řidiče, když jsem ucítila silný náraz do levého boku.
,,Auuu!“ vykřikla jsem a poroučela jsem se k zemi, na kterou bych tvrdě narazila kdyby mě nezachytil viník: mladý muž, který do mě předtím plnou rychlostí vrazil nákupním vozíkem...


Arrow


Se vzteklým zasyčením jsem se vydrala z jeho paží a instinktivně zaujala obranný postoj.
,,Promiňte...“ zakoktal ten chlapík rozpačitě a ustoupil o krok zpátky: ,,nechtěl jsem do vás vrazit..“
,,Tak sakra dávejte pozor,“ odsekla jsem a přejela si dlaní přes zhmožděný bok: už teď se tam začala rýsovat pořádná modřina.
,,Vážně mě to moc mrzí,“ omlouval se muž dále a vypadalo to, že ho má bolest opravdu upřímně trápí. ,,Můžu vám nějak pomoci?“
Konečně jsem zvedla pohled od podlitiny a prohlédla jsem si ho: přede mnou stal drobný muž s bradkou, krátkými vlasy a zkroušeným výrazem v oříškově hnědých očích.
,,To je v pořádku,“ zavrčela jsem, ale vztek mě už pomalu přecházel: teď šlo jen o to, abych v tom muži nevzbudila podezření: koneckonců, před chvílí jsem zabíjela...
,,Tak vás alespoň pozvu na cappucino,“ rozhodl se a ukázal přes silnici na menší kavárnu.
,,Ale já nemám...“
,,Prosím... vyčítám si, že jsem vám ublížil: nechte mě to odčinit...“
Sakra.
Touhle dobou jsem už měla odjíždět na Rotstrasse, kde mělo Podsvětí svou centrálu: jenže tenhle otrapa mi nedá pokoj a pokud s ním nepůjdu, bude mu to podezřelé, pomyslela jsem si mrzutě.
,,Dobře. Jedno cappucino – jen jedno,“ souhlasila jsem neochotně a sledovala, jak vousatou tvář s orientálními rysy rozzářil úsměv.
,,Skvělé,“ vydechl a gentlemansky mi nabídnul rámě: gestem jsem ho odmítla. Ten chlapík byl vlastně docela sympatický, ale měl jednu vážnou chybu: byl to muž.
Zatvářil se zmateně: ,,nechtěl jsem vás urazit...“
,,To nic. Pojďte už, spěchám,“ odbyla jsem ho a jako první vkročila do vozovky.

Galantně mě nechal posadit první a objednal dva šálky italské specialitky. Mhm, voněla...
Muž, podle slabounkého, sotva znatelného přízvuku jeden z tureckých přistěhovalců, zamíchal lžičkou pěnu: ,,Jsem nezdvořák, ani jsem se vám nepředstavil: jmenuji se Semir Gerkhan,“ usmál se mile.
,,Těší mě, pane Gerkhane,“ zalhala jsem a sledovala, jak se jeho vyčkávavý výraz během trapných vteřin čekání mění na zmatený.
,,A vy...?“ zeptal se nakonec zvědavě a jednou rukou si zamyšleně promnul bradu.
,,Znát mé jméno si člověk musí zasloužit, pane Gerkane,“ odpověděla jsem stroze a polkla jsem první doušek lahodného, ale zatím bohužel příliš horkého nápoje.
,,Takže tajemná dáma...“ zamumlal a jeho zájem tím vzrostl: nemohla jsem si nevšimnout, jak si mě měří očima. Těma hlubokýma oříškovýma očima...
,,Vy jste z Turecka?“
,,Správně, potomek vašich rádobyevropských bratrů,“ zašklebil se ironicky. ,,Mám teorii, proč nás nechcete do Evropské unie: konkurovali bychom vašim pekařům - náš kebab je totiž daleko lepší než ty umrněné německé rohlíky...“
Cítila jsem, jak se mé koutky takřka proti mé vůli zvedly v pobaveném úsměvu.
,,Přece jen nejste z ledu,“ konstatoval spokojeně a pokračoval otázkou: ,,Také jste se nenarodila v Německu, nemám pravdu? Poznávám ve vaší tváři slovanské rysy, jste z Polska?“
,,Neznáme se tak dobře, abych vám musela podávat svůj životopis,“ protestovala jsem rozpačitě. Co si ten chlap myslí?
,,Slovanský půvab...“ kývl hlavou přesvědčeně a znovu přelétl mou tvář pohledem: ,,ten já poznám..“
Zrudla jsem, ale spíš proto, že mi jeho nevtíravá pozornost nebyla úplně nepříjemná... Slušelo mu to, džíny a bundu stejného materiálu dobře doplňovalo červené tričko, krátké vlasy měl lehce uličnicky rozčepýřené, na jeho typ tváře se dokonale hodila i ta mušketýrská bradka. A jeho oči... dalo mi práci odtrhnout od nich ty své modré...
,,Dáte si ještě zákusek?“ přisunul mi cukřenku a sám si hodil do už tak přeslazeného cappucina dvě bílé kostky.
,,Ne, děkuji. Jak jsem říkala, spěchám,“ vymluvila jsem se, nervózní sama ze sebe.
,,To mě mrzí,“ posmutněl. ,,Určitě vám nic není?“ optal se ještě jednou na moje zranění.

Beze slova jsem povytáhla cíp košile o pár centimetrů a odhalila tak modrofialovou skvrnu na levém boku.
Zasykl, jako by to byla jeho, ne moje bolest: ,,neměl bych vás odvézt do nemocnice?“ zeptal se provinile. ,,Nevypadá to hezky...“
,,To je v pořádku,“ zopakovala jsem a pečlivě jsem studovala jeho starostí podmračenou tvář: vážně mu záleží, abych byla v pořádku, uvědomila jsem si udiveně. Zvláštní. I v Podsvětí se ptají zda nejsem zraněná, ale modřinám se rozhodně nevěnují. Vyzunkla jsem zchladlý nápoj a zašmátrala v kapse po peněžence.
,,Já to zaplatím: je to moje omluva,“ zadržel mou ruku.
Ucukla jsem, jako by mi jeho prsty spálily zápěstí a stáhla se dozadu: ,,nemám ráda, když se mě někdo dotýká,“ zamručela jsem nedůtklivě.
,,Ech... samozřejmě,“ zablekotal překvapeně a rozpačitě si pročísl krátký účes: ,,Tak dneska snad již posté: omlouvám se. Asi vám pořád ubližuji.“
,,Já jen... jen nemám ráda něčí doteky,“ řekla jsem tiše s pohledem zarytým do borovicové desky stolečku.
,,Ok, klid...“ zašeptal. ,,To nevadí, je má vina, že jsem to nevěděl.“
,,Asi bych už měla jít...“
,,Pokud spěcháte... Já to zaplatím, a ještě jednou: mrzí mě, že jsem vám ublížil.“
,,Nic se mi nestalo,“ vstala jsem a naposledy pohlédla do těch zvláštních očí. ,,Těšilo mě,“ rozloučila jsem se a tak nějak jsem cítila, že tentokrát nelžu.
,,Bylo mi ctí, krásná neznámá,“ vysekl mi kavalírskou úklonu a se šibalským úsměvem si zahrál na proroka: ,,něco mi říká, že se stejně nevidíme naposledy...“


*****


Hm...
O třicet minut později už moje Audi TT stála před vjezdem na náš pozemek a čekala na otevření dálkově ovládané brány. Rychle jsem mrkla na hodinky: mám více než hodinové zpoždění, sakra... Nejdřív ty problémy s Jehnem a pak ten chlap... přiznávám, že jsem na něj nemohla přestat myslet: choval se úplně jinak než ostatní, byl tak.. zdvořilý...
Stop!
Co to dělám? rozzlobila jsem se sama na sebe: mám se věnovat práci, ne nějakým hloupostem – navíc, bůhví, jak by se choval, kdybych tam zůstala ještě pár minut... byl by jen další z těch, co vás svlékají očima a...
Uvědomila jsem si, že je brána už dávno otevřená. V duchu jsem si adresovala pár nelichotivých oslovení a zařadila jedničku: pomalu jsem vjela na silničku ze světlých žulových desek, která mě dovedla až před obrovskou, nádherně udržovanou vilu, která byla sídlem naší skupiny. Vlastně sídlem Igora Parubníka, majitele prosperujícího autobazaru, jak je to oficiálně zapsáno v úředních listinách: Václav Strnad, pardon, Hádes, pod tímto jménem skutečně vedl malý autobazar – potřebovali jsme mít oficiální vysvětlení pro okázalé bohatství našeho bydliště.
Zaparkovala jsem hned vedle vchodu, vyzvedla z kufru vak s mečem, zamkla a zamířila ke dveřím. Celý dům z roku 1912, který jsme koupili v dezolátním stavu a pak nechali opravit, byl zdobený přenádhernými detaily secesních fresek, karyatidami a atlanty: stiskla jsem kliku masivních dřevěných dveří a vstoupila jsem dovnitř.

Okamžitě mě obklopil příjemný chlad důvěrně známých prostor: zamířila jsem k širokému schodišti a lehce jsem vyběhla do prvního patra, kde jsem za pár vteřin klepala na dveře šéfovy pracovny.
,,Dále.“
Vstoupila jsem. Strnad, korpulentní osmačtyřicetiletý muž s prošedivělými vlasy, oblečený v tmavě hnědém obleku seděl v jednom ze starých křesel a zíral na nástěnné hodiny.
,,Máš zpoždění,“ konstatoval a obrátil se na mě: ,,Už jsem se o tebe bál, dceruško.“
,,Já vím... měla jsem menší potíže..“
,,Ale...“ zvedl obočí udiveně.
,,Nic vážného: je mrtvý a nebyli tam žádní svědci... a kde jsou Charón a Kerberos?“ změnila jsem rychle téma.
,,No dobře, pokud to nechceš rozebírat,“ pokrčil rameny a vstal. ,,Ti dva jeli sehnat nějaké součástky do auta. A co se Jehna týče, dobrá práce, Persephone: těch deset tisíc si zasloužíš,“ kývl a položil na mahagonový stůl svazeček bankovek.
Vykročila jsem k nim a on mi s obvyklým úsměvem zastoupil cestu.
Náš malý rituál.
Naše hra.
Jen pravidla, pravidla jsou jen a jen jeho...
,,Dobrá práce,“ zopakoval, a aniž by mu z tváře zmizel milý výraz, přesunul se ke dveřím a zamkl.
,,Svlékni se.“


Arrow


*

,,Fajn,“ vydechl, setřel si z čela kapky potu a posadil se na pohovce, kam mě předtím v návalu vlastní vášně povalil.
Mlčky jsem vklouzla do spodního prádla a košile, když jsem se shýbala pro džíny, ucítila jsem na stehně jeho dotek – dotek, kterému mě ani nenapadlo uhýbat.
,,Co to tady máš?“ zamračil se s pohledem upřeným na do modrofialova hrající podlitinu na mém boku.
,,Vždyť jsem říkala, že byly potíže,“ připomenula jsem mu a plynulým pohybem jsem se narovnala. ,,Nic to není, opravdu.“
,,Měla bys na sebe dávat větší pozor, děvenko,“ zakroutil starostlivě hlavou, nechal své prsty pomaličku dojít až k mému zadečku a jemně štípnul. ,,Copak bychom si bez tebe počali?“
Stála jsem jako socha a nechala jeho ruce pátrat po mém těle, tupě hledíc před sebe.
,,Dneska ti to moc sluší,“ pustil mě konečně s pořádným poplácáním, podal mi kalhoty a už zase pohodlně sedíc v křesle pozoroval, jak si je oblékám.
,,Děkuji,“ řekla jsem neutrálně a zastavila jsem se před zrcadlem, abych si upravila rozcuchaný účes a make-up: jako vždy z něj zírala drobná štíhlá dívka s plnějšími boky, dokonalým dekoltem, dlouhými černými vlasy a prázdnýma modrýma očima. Zastrčila jsem si za levé ucho neposlušný pramínek a obrátila jsem se zpět k mému ,,adoptivnímu otci“: ,,Dám si zase pár dní volno, Háde.“
,,Znáš pravidla hry, Persephone,“ pokynul mi přívětivě, ,,Dobře pracuješ – hodně bereš – klidně odpočíváš. A ty jsi nejlepší pracant co znám,“ pochválil mě a gestem poslal ke dveřím. ,,Ukaž se taky někdy u staroušů, občas si tady připadáme úplně opuštění: moc nám chybíš, děvenko.“
,,Vrátím se brzo,“ slíbila jsem, zvedla meč a se slovy na rozloučenou opustila jeho pracovnu.

Vila byla natolik rozlehlá, že nebylo problémem zřídit každému z Podsvětí malý byt: jakmile jsem však vydělala dost peněz, pořídila jsem si svůj vlastní, v novém domě uprostřed Kolína. Souhlasili s mým odchodem s tím, že věděli, že se jednou osamostatním: jako bych byla jejich dcera, stavějící se na vlastní nohy... Stále jsem dodržovala pravidla a dávala půlku výdělku Podsvětí, takže nikdy nedošlo k problémům. Nicméně prostory ve vile mi patřily dál: občas jsem tam přespala, někdy, jako třeba před chvílí, jsem tam umývala katanu, protože její ušlechtilý kov potřeboval stálou péči.



mmmmmmmmmmmmmmmmmmmm



*


Těšila jsem se na pár hodin spánku.
Rukama jsem pevně svírala volant a snažila se soustředit na hustý provoz frekventované dálnice vedoucí do centra Kolína, myšlenky mi však stále zalétávaly k nadité peněžence. Deset tisíc Euro... jako obvykle s tím vyžiji další tři měsíce, pak přijde nová zakázka. Nová smrt. Tři měsíce klidu a normálního života... Odfrkla jsem si. Čtvrt roku zevlování po ulicích, vysedávání v koutku nočních podniků a útěků před lačnými pohledy těch, co by si tak rádi užili co dávno patřilo jiným.
Žiji, jen když zrovna zabíjím, uvědomila jsem si s hrůzou.

Snad to byl ten okamžik zamyšlení.. nebo něco jiného? Každopádně jsem přehlédla brzdová světla přede mnou jedoucí Fábie, které pod kola skočilo nějaké zvíře.
Rudé auto zasmykovalo a prudce zastavilo uprostřed mocného toku desítek spěchajících aut: se zoufalým výrazem jsem dupla na brzy, ale bylo to marné: má Audi narazila do pravého okraje nárazníku Škodovky a prudce se roztočila.
S výkřikem jsem se pevně chytila volantu a zapřela se nohama, jak se dalo: nemohla jsem však dělat nic jiného než sledovat, jak se neúprosně blíží svodidla.
,,Aáááááá!“ zaječela jsem, když do nich Audi ve slušné rychlosti narazila: levým spánkem jsem dopadla na boční sklo: před očima se mi rozsvítily všechny hvězdy vesmíru, schoulila jsem se do sedadla a oběma rukama si zakryla třeštící hlavu. Auto již klidně stálo, ale já se třásla po celém těle, před očima podivnou mlhu. Co.. co se děje?

,,Honem otevři, je tam nějaká dívka!“
Obrátila jsem se za tím hlasem, někdo skutečně bral za dveře.
,,Jste v pořádku, nemám zavo... proboha!“
Obrazy již zase dostávaly jasné kontury: a neurčitý temný stín přede mnou se zhmotnil do drobné postavy Semira Gerkhana.
,,Ne... já..“ potřásla jsem hlavou: bylo mi už daleko lépe, šlo asi jen o drobný otřes. ,,Nic mi není..“
,,To vidím,“ zavrčel, uvolnil pásy a vytáhl mě ven. ,,Udělejte pár kroků jedním směrem,“ poručil pevně. ,,Pokud jste v pořádku, neměl by to být problém.“
Něco jsem zavrčela v odpověď, ale požadovaný úkol jsem splnila bez problémů: zdálo se, že mu to stačilo, neboť znovu nasadil ten pohodový úsměv – jako bychom nestáli na dálnici, byť v pravém pruhu, ale zase seděli v kavárně.
,,Já říkal, že se ještě setkáme,“ zazubil se spokojeně.
,,Říkal,“ potvrdila jsem skoro pobaveně a otočila jsem se k Audi: nechápala jsem jak je to možné, ale měla jen a pouze pochroumaný nárazník, jinak byla bez potíží provozuschopná.

,,Má takový dojem, že vám nosím smůlu,“ pokračoval a přiblížil se ke mně, takže jsem si opět mohla vychutnat pohled na jeho oči barvy lískových oříšků. ,,Ale tohle bylo do třetice, takže snad naposledy...“
Nezmohla jsem se na víc než na rozpačité přikývnutí.
,,A abych nebyl už podruhé nezdvořilý,“ mrkl na mě, ,,musím vám někoho představit: Tome!“
,,No co se děje, Semire?“ zvedl hlavu vysoký štíhlý muž, který podrobněji zkoumal mé vozítko.
,,Víš jak jsem ti dnes povídal o jisté záhadné slečně...“
,,Aha!“ svitlo mu a okamžitě přispěchal. ,,Tak vy jste ta Semirova krásná neznámá?“ uchichtl se a podal mi pravici, kterou jsem, ještě stále zmatená po nehodě, zmáčkla.
,,Tom Kranich“ zašklebil se a jeho pohled okamžitě sklouzl na můj hrudník.
Zaťala jsem zuby: další takový... Pak jsem málem zalapala po dechu: všimla jsem si, jak Gerkhan za jeho zády rudne, jakoby se za přítele styděl.
,,A vy?“
Mlčela jsem a vymanila svou pravačku z jeho sevření.
,,Vidím, že jste spolu daleko, co?“ prohodil muž pobaveně, když jsem neodpovídala a Semir rozpačitě zaryl svůj pohled do šedé silnice.

A dost.
,,Pane Gerhane,“ otočila jsem se k němu, okázale ignorujíc Kranichův zmatený výraz: ,,Myslím, že si přece jen zasloužíte znát mé jméno.“
Zvedl hlavu, ve tváři údiv a jistou podivně nevtíravou dychtivost.
,,Tedy, pokud chcete...“ zarazila jsem se.
,,Bude mi ctí,“ usmál se a oči mu jen zářily. ,,Budete mít čas zítra v osm hodin večer?“
Kývla jsem.
,,Tak u naší kavárny?“
,,Budu tam, pane Gerkhane. Budu tam.“

A ve chvíli, kdy Audi vystřelila ke Kolínu jsem si uvědomila, že se na zítřejší osmou hodinu večerní těším...


Arrow


*****

Stála jsem před otevřenou šatní skříní a kritickým okem prohlížela její obsah: asi patery džíny, dva kalhotové a jeden sukňový kostým, spousta jednoduchých triček a košil. Vlastně jsem ani nechápala, proč odmítám jeden kousek oblečení za druhým: co mě k tomu proboha vede?
Zavrtěla jsem hlavou: jsem hlupák. Copak si proboha myslím? Že je na mě zvědavý?
Těžce jsem si povzdechla a zvolila tmavě modrou džínovou bundu, kalhoty s rozšířenými nohavicemi téže barvy i materiálu, černou košili a jednoduché tmavé boty.
Zvony blízkého kostela právě odbily sedmou: bylo načase sebou hodit. Oči jsem zvýraznila černou řasenkou, jak jsem si zvykla od dvaceti a jinak se nelíčila: všichni tři mí opatrovníci vždycky říkali, že jiný make-up nepotřebuji.
Pohlédla jsem na sebe do zrcadla, zmatena podivnými pocity: proč to všechno dělám, proč chci vypadat dobře?

Už od včerejšího večera jsem svého unáhleného slibu litovala, nepřijít mi zabránila jen do duše vtištěná spolehlivost, tak důležitá pro mé řemeslo.
Opírala jsem se hlavou o okénko tramvaje a tiše se probírala vlastními myšlenkami: třeba nepřijde, napadlo mě, když byla jako příští oznámena ta zastávka, kde jsem měla vystoupit. A co by se vlastně stalo? Život by běžel dál, nic se nezmění... ale při pomyšlení, že bych už neměla nikdy vidět ty oříškové oči mě píchl osten podivného smutku.
Hlavně klid, apelovala jsem sama na sebe, když jsem vyskočila z tramvaje a rozhlížela se kolem dokola: ostrůvek byl přímo proti dveřím kavárny, před kterými jsme se měli setkat.
Nebyl tam.
Pohlédla jsem na své zápěstí, ručičky hodinek ukazovaly minutu po osmé.
Vážně nepřišel...
Projel mnou pocit obrovského zklamání. Co jsi vlastně čekala, huso?
Polkla jsem. Bylo strašně těžké připustit si, že jsem doufala, opravdu jsem naprosto nevysvětlitelně doufala, že se tady objeví...
Ale asi je to takhle nejlepší.
,,Slečno!“
S nadějí jsem se otočila, ale místo drobného Turka se na mě culil asi třináctiletý kluk: ,,spadly vám klíče...“
,,Díky,“ zamumlala jsem nepřítomně a vložila svazek do sportovní taštičky přes rameno. Už jsem si myslela, že je to...
,,Dobrý večer, hrozně se omlouvám,“ ozvalo se udýchaně za mými zády. Ten hlas... ten známý, příjemný hlas... ,,Nejsem zvyklý pohybovat se ve městě veřejnou dopravou, takže jsem se opozdil,“ kál se Gerkhan a tvářil se ohromně provinile.
,,Dobrý...“ odpověděla jsem tiše a přelétla ho pohledem: očividně si dal na výběru oblečení záležet: bundu a triko vyměnil za vzdušné plátěné sako šedé barvy, které doplnil černými džínovými kalhotami.
,,Půjdeme dovnitř?“

*

Byla jsem v bezpečí.
Mezi mnou a Turkem stál náš starý známý stůl ze dřeva borovice, na kterém odpočívaly dva prázdné šálky a talířky od sladkého dezertu.
Povídali jsme si... celé ty dvě hodiny jsme nezavřeli ústa: neustále jsme si měli co říci.
Tedy, mluvil hlavně on: dokonale mě odzbrojil svým šarmem a úžasným smyslem pro humor, takže jsem se po rozpačité první půlhodince co chvíli rozesmála, jako snad ještě nikdy v životě.
Byl tak pozorný. Milý. Zdvořilý. Vtipný.
Ani jednou za celý večer nezmínil můj slib, že mu prozradím své jméno, vyčkával.
Několikrát jsem už ho měla na jazyku, ale vždy mě cosi zadrželo: ještě ne...
Zrovna nastala další z mnoha chvilek, kdy jsme jen tak tiše zkoumali výraz tváře toho druhého, když nám číšník oznámil, že kavárna za pár minut zavírá.
A já se vůbec nebránila, když Gerkhan navrhnul procházku po městě....

,,Už je hrozně pozdě,“ smála jsem se a šáhla do kapsy pro mobil: ,,No vidíte, půl dvanácté,“ přečetla jsem ze svítícího displeje.
,,Počkejte, chtěl bych vám něco ukázat,“ poprosil ještě o pár minut s tím, že mě pak z téhle části města, kde jsem ještě nikdy nebyla, doprovodí domů.
Naše kroky zněly prázdnou úzkou uličkou přístavní čtvrti: kráčeli jsme ničím nerušeni, pohrouženi ve vlastní myšlenky. Nechala jsem se vést, spoléhaje na jeho orientační smysl: já, která nikdy nikomu nedůvěřovala. Bylo mi zvláštně. Krásně zvláštně. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak je noc půvabná, že není jen zástěrkou pro rychlý útěk z místa činu, ale i závojem, který halí ruměnec na nejisté tváři.
Ulička se rozšířila a napojila na široké nábřeží Rýna: Semir mě gestem přilákal blíž a mlčky ukázal přes řeku: vydechla jsem obdivem.
Přímo proti nám se do nebe šplhaly fiály kolínské katedrály, na kterých zuřila bitva stínů a světel, která na ně vrhaly na zemi umístěné reflektory. Aniž jsem si to uvědomila, opřela jsem se o zábradlí a natáhla ruku, jako bych se chtěla dotknout lomených oken přenádherné stavby.
,,Děkuji, pane Gerkhane,“ zašeptala jsem pohnutě, aniž bych spustila oči z katedrály. ,,Znám... znám jen jedno místo, které je hezčí než tohle. Když mi bylo deset, vzala mě maminka v noci na Karlův most...“ ponořila jsem se do vzpomínek, tak neskutečných, že se mi ani nechtělo věřit, že se takové věci někdy staly. ,,A pohledu na zářící Národní divadlo a Hradčany se nic nemůže vyrovnat,“ otočila jsem se k němu.
,,Takže jste Češka,“ konstatoval vážně.
,,Ano...“
Mlčky přikývl a ukázal na blízkou lavičku: ,,ten pohled stojí za vychutnání, ne? Přestože nejde o Zlatou Prahu...“
Sedla jsem si, obě ruce v klíně a on se uvelebil vedle mě. Bezpečná ochrana stolu byla pryč, ale já necítila strach ani obavy, jen podivný tlak v podbřišku, při jakémkoliv jeho neúmyslném doteku.
,,Sem chodím, když si potřebuji urovnat věci v hlavě,“ začal tichounce. ,,Je tu klid a mír, staré domy, které dýchají životními příběhy cizích lidí... a při pohledu přes řeku,“ trhl bradou ke katedrále, ,,cítím, že je tady skutečně něco vyššího. Dobře se tady přemýšlí... ještě nikdy jsem na tohle místo nikoho nedovedl...“
,,Jmenuji se Kateřina Dvořáková.“
Trhl sebou.
,,Já... se jmenuji Kateřina Dvořáková,“ zopakovala jsem méně jistě a sledovala zář v jeho očích. ,,A budu ráda, když mě tak budeš oslovovat, Semire.“ Semir. Poprvé jsem nahlas vyslovila to jméno.
,,Děkuji...“ zašeptal jemně a já se topila v jeho pohledu. Přisunul se ke mně blíž, jeho rozechvělá ruka jemně stiskla mé zápěstí: ,,...Katko.“ Prsty jsem váhavě polaskala jeho paži, jako bych ho povzbuzovala: nechápala jsem sama sebe, tolik doteků a já...
Vlasy mu voní po zelených jablcích, uvědomila jsem si, když se přiblížil k mé tváři. A pak mě jemně políbil na rty. Vydechla jsem v náhlé závrati a oplatila mu stejným: bylo to tak geniálně prosté: cítila jsem, jak s každým jeho dotekem mizí jedna hrůza za druhou...
Semir se oddálil a s něžným úsměvem si mě prohlížel: ,,líbilo se ti to se mnou..?“
Přikývla jsem, naprosto neschopna slov.
,,Nechceš jít ke mně...?“ zeptal se a vzápětí zbledl, jakoby se lekl vlastní opovážlivosti. ,,Tedy, ve vší počestnosti...“ zadrmolil rychle. ,,Ale pokud nechceš...“
,,Chci..“ zašeptala jsem a nevěřila vlastním uším. ,,Chci, Semire.“


Arrow


*****


Třásla jsem se po celém těle: jak jsem proboha mohla něco takového dopustit? Snažila jsem se nedát na sobě znát žádné napětí a to ani tehdy, když jsme beze slova stoupali po schodech vedoucích k Turkově bytu.
Byla jsem naprosto zmatená: co to tady vyvádím? Musela jsem se hodně přemáhat, abych se ve chvíli, kdy Gerkhan odemknul dveře a gestem mě pozval dál, nedala na útěk.
,,Tak tohle je mé království,“ řekl a ani se nepokoušel skrýt pýchu ve svém hlase.
Zula jsem si boty a rozhlédla se kolem sebe: místečko rozhodně podléhalo nejnovějším architektonickým trendům: byt byl prostorný a téměř luxusní – zabíral celá dvě patra, podle počtu oken byl jasný, převládala v něm kombinace modré a světle hnědé, vše bylo čisťounké a pečlivě uklizené.
,,Máš to tady moc hezké,“ pochválila jsem ho nesměle.
,,Že ano?“ culil se, jemně mě chytil za ruku a vedl do nejprostornější místnosti, která zjevně sloužila za obývací pokoj. ,,Něco pustím, chceš?“ ukázal bradou na plazmovou obrazovku v jednom z rohů. Nečekal na mou odpověď, posadil mě na pohovku, předal ovladač a se slovy ,,udělám ti fajn drink“ zmizel v kuchyni.
Mhm...
Vzdychla jsem. Ať se stane, co se má stát, pomyslela jsem si a záhy se za svůj fatalismus zastyděla: tohle přece nejsem já. To přece není tvrdá Persephone, která drží otěže svého života pevně v rukách: měla jsem dojem, že se ve mně skrývají dvě bytosti: a znovupřijetím jména Kateřina Dvořáková jakoby se vrátilo vše lidské, co ve mně kdysi bylo. Pokrčila jsem rameny. Uvidíme. Koneckonců, tahle má část může být zabita naprosto kdykoliv: Persephone ji zadupe do prachu tak, jak se o to kdysi pokusili Charón, Kerberos i Hádes.

Zapnula jsem obrazovku, dávali zrovna opakování dnešního hokejového zápasu: paradoxně proti sobě nastoupily týmy Německa a České republiky.
,,Už se to nese,“ zahlaholil Semir a postavil na stolek před pohovku stříbrný tác se dvěma poháry vrchovatě zaplněnými nápojem a ozdobami z ovoce. ,,Granátové jablko, banán, hruška, tonik a hóóódně ginu a vodky,“ usmál se potutelně. ,,Říkám tomu ,Turecký ráj‘.“
,,Ale ale... Turecký ráj? Copak v Turecku nejsou hlavně muslimové, kteří nepijí alkohol? Myslím, že by ti za takový ráj nepoděkovali,“ pokusila jsem se o nesmělou špičku.
Gerkhan se zakřenil spíše diplomaticky a takřka obřadně mi podal můj pohár.
,,Na nás,“ pozdvihl sklenici v přípitku a pohlédl mi zpříma do očí: ,,Na nás dva. Na budoucnost a život.“
,,Na budoucnost,“ řekla jsem tiše a lehce upila: mňam, chutnalo to fantasticky, hned jsem svého nového známého pochválila.
,,Díky,“ mrkl na mě. ,,myslím, že bych pro tohle pitíčko klidně konvertoval,“ rozesmál se a dodal, že jde o rodinný recept. ,,Na co se to koukáme?“ zpozorněl a na chvíli zíral na obrazovku, kde svítilo skóre 1:0 ve prospěch českého týmu. ,,Ahá... usmál se a spiklenecky našpulil rty: ,,a komu fandíš, to by mě zajímalo?“
,,Je mi to jedno: hokej zrovna nemusím.“
,,To já fandím Čechům – víš proč?“
,,Hm?“
,,Protože jejich republika dala světu takovou krásku, jako jsi ty,“ zadeklamoval natolik pateticky, že to na mé tváři prostě muselo vykouzlit úsměv.
,,Díky,“ smála jsem se a nechala ho vzít mou ruku do jeho dlaní.
Chvíli jsme jen tak tiše sledovali zápas, každý byl víc ve svých myšlenkách než na vídeňském ledě. Pak se Semir přesunul blíž a pomalu vjel prsty do mých vlasů: zamhouřila jsem oči, bral jeden pramínek po druhém a jemně za ně tahal, navíjel a cuchal: bylo to neuvěřitelně příjemné... cítila jsem se naprosto blaženě a uvolněně, obrazy se mi začaly rozpíjet před očima... Snad to zavinil jeho koktejl, nebo něco úplně jiného, ale najednou jsme se dlouze líbali...
Neviděli jsme úder, který dostal Jágr do levé ruky.
Neviděli jsme druhý gól českého týmu.
Vídeň, Kolín, Německo i hranice vůbec, vše ztratilo smysl: byli jsem jen my dva a naše rty...

Semirovy ruce sklouzly z hadího klubka mých vlasů a přesunuly se na boky, kde zašátraly po knoflících košile.
Ztuhla jsem.
Tak přece jen. Já bláhová si myslela, že bude jiný...
,,Copak je?“ zašeptal a bez jakéhokoliv naléhání se stáhnul. ,,Děje se něco?“
,,Ne, já jen... nechci.“
,,To je v pořádku,“ tišil moje rozpaky a znovu se vrátil k mé tváři. ,,Jsi hrozně zvláštní, víš to?“
Mlčela jsem, pochopitelně.
,,Nikdy jsem nepotkal někoho jako jsi ty... tak jiného a přitažlivého,“ nezadržitelně rudnul, jakoby na sebe prozradil víc, než by si přál.
,,Je pozdě. Měla bych jít.“
,,Prosím tě, nechoď: máš to přes celý Kolín! Přespi tady, zítra tě hodím domů autem, ráno jedu na desátou do práce. Prosím...“
Mrkla jsem na hodiny, bylo asi půl třetí: tramvaje ani autobusy už nejezdí, můžu si tak leda vzít taxíka... nerozhodně jsem se zahleděla do Turkovy tváře.
,,No tak, já tě nekousnu. Přespíš tady, jak jsem už říkal, ve vší počestnosti: měl bych strach, kdybys jela domů přes celý Kolín.“
,,Tak dobře,“ souhlasila jsem váhavě.
Ach jo, další rozhodnutí, kterého budu nejspíš litovat...

Semir mi čistě ustlal na jedné půlce manželské postele a sám si svůj polštář a přikrývku snesl z horního patra na pohovku v obýváku.
,,Tady je světlo, kdybys v noci vstávala a sem jsem ti položil něco na spaní, tedy pokud chceš,“ usmál se a ukázal na široké dlouhé tričko doplněné obyčejnými tepláky. ,,A tady,“ obratně hodil do pokrývky vedle mého stehna malý předmět, ,,je důkaz, že nemám nejmenší úmysl ti ublížit: zamkni se a nech klíč v zámku, pak k tobě nikdo nemůže.“
,,Děkuji,“ řekla jsem hluše a roztržitě naklepávala polštář, jen s cílem vyhnout se jeho pohledu.
,,Dobrou noc, Katko. Říká se, že když se ti první noc na novém místě něco zdá, tak se to vyplní... takže pěkné sny,“ poslal mi vzdušný polibek a tiše vyklouzl z místnosti.

Klíč jsem bez váhání položila na noční stolek: koneckonců, zcela jistě bych se ubránila sama, nebylo mi... nebylo mi čtrnáct.
S povzdech jsem se svlékla a hodila na sebe aviváží vonící oblečení, které mi Turek přichystal: tričko bylo ok, jen kalhoty jsem si musela v pase trošku stáhnout.
Jo jo, pomyslela jsem si, když jsem se zavrtala do pokrývky a zavřela oči: lidové pověry...


Dav kolem mě lačnil po krvi: ženušky bohatých obchodníků kvokaly vedle zevlujících studentů a vypaseného rychtáře, o kousek o sobě vřískáním dávala vědět městská chudina. Všichni čekali: představení mělo už dvacet minut zpoždění. Rozhlížela jsem se na všechny strany: náměstí bylo přeplněné k prasknutí až na jedno jediné místo: vyvýšené pódium opatřené dřevěným zábradlím a velkým popravčím špalkem.
Tam se to stane.
Dnešní poprava.
Konečně se začalo něco dít: davem si klestil cestu povoz statných vraníků, který přistavil kočár až ke konstrukci. Za nadšeného řevu lidí vystoupil na pódium v rudé kápi zahalený kat, ta stálice přespříliš častých středověkých reality show.
Dnes, ostatně jako vždy, však nebyl hlavním hercem.
Poté, co si vychutnal obecenstvo pokynul ke kočáru, ze kterého pacholci vyvlekli odsouzeného. Muž kráčel těžce, zlomený na duchu i na těle dlouhým mučením: tvář se mu zkroutila bolestí při každém kroku, po pár metrech klopýtnul a padl k zemi.
Dav vybuchl smíchy a na zádech muže přistálo několik jablečných ohryzků: zdálo se však, že si toho vůbec nevšímá. Pacholci jím trhli vzhůru, až sebou zachřestily přetěžké řetězy, které pěvně poutaly odsouzencova zápětí. Odsouzený našlapoval opatrně jako slepec v neznámém prostředí, veden na smrt svými krutými průvodci, mhouříce oči v ranami modré a nateklé tváři. Konečně ho vytáhli na pódium a přivedli, naprosto odevzdaného osudu, až ke špalku, kde ho donutili obrátit směrem k davu: zalapala jsem po dechu.
Byl to Semir.
To přeci není možné... snažila jsem se natáhnou ruce a rozběhnout se k němu, nebyla jsem však ničím více než hedvábně abstraktní přítomností sebe sama.
Jeden z pacholků přečetl obžalobu, pro šílenství lidí, kteří řevem potvrzovali každou jeho větu, jsem neslyšela ani slovo... jen:
,,... a proto byl odsouzen k trestu smrti mečem: pravomocný rozsudek bude vykonán nyní. Mistře popravčí,“ obrátil se k mlčenlivé zahalené postavě, ,,konej svou povinnost.“
Semir se začal zmítat: ,,Já nic neudělal! Neublížil jsem jí, vždyť já...“ zápasil o život v předem prohraném boji: pacholci ho pevně chytili a táhli ke špalku, zatímco sebou odsouzenec škubal v zoufalé snaze o záchranu. Hodili ho na zem, pevně připoutali a nechali vzpínající se oběť proklínat své vrahy.
Přistoupil kat, oběma rukama držící těžký železný meč.
Stoupl si k o pomoc křičícímu Semirovi, zvedl svou zbraň...
A ťal.
Meč zasvištěl vzduchem a zakousl se do snědé mužské šíje.
Lůza okolo ječela nadšením a zachytávala na bílé útržky látky krůpěje odsouzencovy krve, které podle starých tradic poskytovaly ochranu a štěstí...
Tu se kat nad mrtvým tělem své oběti rozesmál jasným krutým necitelným smíchem cynického vraha.
Sundal si kápi.
A já hleděla do své vlastní tváře.


,,Néééééééééé!“
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že sedím v cizí posteli a oběma rukama si zakrývám tvář. Proboha, byl to jen sen...
Otřela jsem si pot z čela a postavila se na roztřesené nohy: na spánek jsem neměla již ani pomyšlení, koneckonců, pokoj dávno prosvítilo jasné jarní sluníčko. Vyhlédla jsem ven, vida, toho parku naproti jsem si včera vůbec nevšimla...
Zážitek z příšerné noční můry pomalu odezníval.
Rozhodla jsem se dojít do koupelny a trošku se upravit, Semir se každou chvíli vzbudí... ach, ta jeho slova o vyplněných snech, otřásla jsem se, tiše vyšla ze dveří a podívala se dolů do obýváku: Turek ležel stulený na pohovce a tvrdě spal.
Dobře.
Udělala jsem sotva pět kroků, když mou pozornost upoutala zvláštní věc: zamířila jsem ke jednomu z menších stolečků, na kterém ležela očividně funkční pistole a ještě něco jiného.
Se zvláštní předtuchou jsem malou kartičku zvedla a pozorně přečetla.
Služební průkaz...
Srdce mi bušilo až v krku.
Semir Gerkhan je polda...



mmmmmmmmmmmmmmmmmmmm
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 3) Když jsou všechny tvé volby špatné...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


Dopotácela jsem se k jednomu z malých křesílek a vložila hlavu do dlaní.
To nemůže být pravda.
Poprvé v životě jsem uvěřila tomu, že něco dělám správně, že se tentokrát nemýlím: a opět to nevyšlo. Panebože.
Cítila jsem, jak mě na tváři zastudily dvě slzy. Slzy! Já, já se tady trápím kvůli... mizernému policajtovi. Popotáhla jsem. Zase jsem se nechala oklamat: měla jsem vědět, že mě mé prokletí nikdy neopustí... nemám právo být šťastná. Ale stejně mě zamrazilo při pomyšlení, že je se vším konec.
Byl tak úžasný, stiskla jsem zuby a pokusila se ovládnout třas. Nikdy jsem nic podobného k nikomu jinému necítila... Já... ho měla ráda.
Moc.
Zavrtěla jsem hlavou, konečně zvítězila má přirozená racionalita: první co teď musím udělat je nalézt řešení téhle situace: můj mozek běžel na plné obrátky, jak hodnotil všechny premisy, okolnosti, možná rizika a důsledky.
Pokud odejdu, bude se po mně shánět, uvědomila jsem si. Není tak drzý aby si mě vyhledal v počítači, ale bude se chtít ujistit, že jsem v pořádku, tím jsem si jistá.
Také ho můžu vzbudit a rozloučit se – napořád.. ale nedala bych krk za to, že se nepokusí zjistit víc o důvodech, proč jsem ho opustila. A kdyby přece jen využil služeb počítače, v jedné jediné minutě by se dozvěděl, že Kateřina Dvořáková neexistuje.
A pak...
Pak tady byla jedna možnost, která mě vyděsila.
Co když celou tuhle frašku podnikl jen proto, aby se dostal blíže Podsvětí? Byla bych ideální cíl a skvělá zástěrka, kterou by mohl využít pro zjišťování tajných informací o mé skupině...
Ne.
To by nenechal zbraň tak hloupě válet mně přímo před očima, přesvědčovala jsem se.
Nebo je to jen taktika?
Krycí manévr?
Utrápeně jsem vzdychla: nesmím ohrozit Podsvětí – za žádnou cenu. Ale co Semir? Nemohla jsem popřít, že jsem k mladému muži chovala velmi silné sympatie...
Už zase se musím rozhodnout, už zase mě čeká volba.
A já zásadně vybírám jen ty nejhorší možnosti.

Vstala jsem.
Vůbec nemusí zkoumat příčiny mého odchodu, pomyslela jsem si trpce. Stačí, když se bude chtít dozvědět něco o mé minulosti, překvapit mě tím, že zná datum mého narození, udělat dojem znalostí mé rodiny... pak si sedne k počítači a bude naprostý konec: nejen můj, ale i Podsvětí.
To nesmím dopustit.
Rychle jsem se vrátila do ložnice a opět oblékla včerejší modýlek: pak jsem se pomaličku pustila dolů ze schodů, přímo do obýváku: snažila jsem se nepodívat směrem, kde na pohovce spal Semir a zamířila do kuchyně.
Určitě tady něco vhodného má, mluvila jsem na sebe v duchu a pokoušela se uklidnit.
Je to...
Rutina.
Rutina, Persephone.
Zrak mi padl na jeden z velkých nožů na krájení masa.
To je ono.
Vytrhla jsem ho z držáku a obrátila se zpět k obývacímu pokoji.
Našlapovala jsem tiše jako kočka, tohle jsem dělala tolikrát... ale nikdy se mi nešlo tak ztěžka: připadala jsem si nemotorná, jakoby zmámená...
Čím blíže jsem byla pohovce, tím víc můj třas sílil.
Seber se.
Seber se, sakra.
Klekla jsem si k němu a pozorně si ho prohlédla, ačkoliv jsem věděla, že by bylo lepší jednat rychle.
Ležel na boku tváří ke mně, stulený do klubíčka a částečně přikrytý peřinou, na rtech mu pohrával úsměv a víčka se jemně chvěla, jak se mu zdál nějaký sen.
Vypadá tak mladě a nevinně, pomyslela jsem si a rychle zakryla ústa, abych nevykřikla: Semir se zavrtěl a s šepotavým vyslovením mého jména se ve spánku obrátil na záda.
Pevně jsem sevřela nůž a fascinovaně zírala na jeho hrdlo.
Jediný pohyb.
A je konec.
Vše se vrátí ke starým pořádkům.
Semir Gerkhan zemře a s jeho krví opustí tenhle svět i Kateřina Dvořáková, pro kterou tady už nikdy nebude místo: které již nikdy nedovolím znovu se zvednout z popela, do kterého ji ten jediný pohyb mého zápěstí zadupe.

Přisunula jsem se blíže a znovu si prohlédla jeho tvář: je tak hezký, uvědomila jsem si s rozpaky.
Hezký a bezbranný.
Bezmocný.
Vydaný mi na milost.
Je tak nevinný.
Nevinný....
Co když staré pořádky nejsou to, co bych měla od života čekat? Co mě vlastně vede k úvaze, že musím volit mezi černou a bílou? Ruka s ostrou čepelí, užuž připravená proseknout Semirovu aortu mi klesla.
Nedokážu ho zabít, uvědomila jsem si a zaplavila mě vlna naprosto neočekávaného pocitu: radosti. Já mu nedokážu ublížit! Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála nad tou šílenou situací - jen považte! Nájemná vražedkyně klečí s nožem v ruce nad bezmocným policistou a raduje se z neschopnosti splnit svůj úkol... je to jako vystřižené z kýčovité divadelní hry, jejíhož autora kritici strhají za očividnou snahu šokovat za každou cenu.

Počkám.
Zapomenu vidět jen černobíle a pokusím se o pohled skrz celé spektrum barev: zdůrazním Semirovi, že mám ráda své soukromí - bude to respektovat, tím jsem si jistá.
Získám čas.
Čas pro pořádnou volbu, které se nevyhnu.
Nemohu být v Podsvětí a současně si vychutnávat dotyky rtů Semira Gerkhana, to jsem věděla až příliš dobře.
Ale co mi vlastně Podsvětí kdy dalo, napadlo mě: kolik toho asi tak mohlo být, když jsem schopná to vše ohrozit po jediném dni stráveném s cizím mužem?
Včera jsem ho viděla poprvé... a dnes mám pocit, že je mou pevnou součástí.
Usmála jsem se a prsty se lehce dotkla Semirových řas.
Neublížím ti.
Nedokázala bych to.

Stoupla jsem si a vrátila nůž do kuchyně.
Co teď?
Počkat až se probudí?
Hlavu jsem měla přesycenou milionem myšlenek, pocitů a plánů: potřebovala jsem ven. Nebyl by nakonec nejlepší trapný útěk?
Co takhle zopakovat stupidní klišé s růží na posteli a obtiskem rtěnky na květovaném ubrousku s narychlo načmáraným nápisem ,,nikdy na tebe nezapomenu“?
Ušklíbla jsem se, tohle nebylo řešením.

Nazula jsem si boty, v zrcadle zkontrolovala, zda mám pěkně upravené oblečení, mrkla do kabelky jestli jsem tady něco nezapomněla a pomalu, tichounce, abych nevzbudila svého nového známého jsem vyklouzla z jeho bytu.
Na kuchyňském stole zůstal ležet bílý papírek s mým telefonním číslem...


Arrow


*****

Mobil se rozječel, jakmile jsem ve svém apartmá domazala jahodovým džemem první housku k snídani: olízla jsem nůž a sáhla po drnčícím telefonu.
,,Ano“ otázala jsem se neutrálně.
,,Katko, jsi to ty?“
,,Jasně,“ kývla jsem potěšeně a sáhla po pomerančovém džusu. ,,jsem ráda, že jsi to číslo našel...“
,,Teď jsem se teprve probudil,“ přiznal Semir a opravdu, i přes nezbytné zkreslení bylo po hlase dobře poznat, jak je stále rozespalý. ,,Zaspal jsem, už deset minut mám být v práci.“
,,Promiň, asi jsem tě měla vzbudit,“ řekla jsem provinile a zasykla, když se pár kapek džusu vylilo na sněhobílý ubrus.
,,A... proč jsi vlastně odešla?“ zaznělo napjatě, Semirovy rozpaky byly přímo hmatatelné: ,,Já... udělal jsem něco špatně...?“
,,Ale ne... Já si to jen potřebovala kapku promyslet, víš?“ uklidňovala jsem ho a sedla si na stůl, klátíce nohama ve vzduchu.
,,Takže... je všechno v pořádku?“
,,Úplně,“ ujistila jsem ho.
,,...Určitě?“
,,Určitě,“ vyprskla jsem pobaveně. ,,Semire, nic mi není, prostě jsem jen odešla dřív: vůbec to neřeš,“ šklebila jsem se a sáhla po sklenici.
,,Když je všechno ok... šla bys dneska do kina na Království nebeské?“

*****

Jasně že šla.
A nejen do kina: měli jsme schůzku každý večer s výjimkou středy, kdy ji musel Semir, který mi dva dny předtím sdělil, že pracuje pro Dálniční oddělení, zrušit, protože zasahoval u nějaké větší havárie.
Byl to fajn týden: několikrát jsme udělali slušnou tržbu naší milé kavárničce, do noci seděli na Turkově oblíbené lavičce proti kolínské katedrále a povídali jsme si o všem možném, smáli se v parku jako dva blázniví studenti a zakřičeli si na fotbalovém utkání, jehož výsledek nás ani v nejmenším nezajímal.
Taky jsem si v pátek poprvé troufla pozvat Semira ke mně do bytu, který jsem předtím důkladně ,,uklidila“: vypili jsme si sklenku minerálky, osprchovali se - to se ví, že každý zvlášť a vyrazili do jazzového klubu.
Ani chvilku jsem se s ním nenudila, naopak: přistihla jsem se, že na něj stále myslím a skoro jsem odpočítávala minuty do každého dalšího setkání: esemesek a telefonátů jsme si vyměnili nesčetně.

A týden po mém malém útěku z jeho bytu Semir navrhl, abychom oslavili týdenní výročí: oba ta myšlenka úžasně pobavila: proč vlastně ne?
Turek trval na tom, že sám připraví večeři, takže jsem měla přijít na osmou večer...


*****


Nějaká marnivá sousedka si vedle dveří pověsila velké zrcadlo, které se mi teď náramně hodilo: stáhla jsem si vlasy dozadu a nasadila co nejzářivější úsměv: jsem docela sebekritická, ale musela jsem přiznat, že mi to v čerstvě koupeném sukňovém kostýmku barvy šampaňského a délkou po kolena docela slušelo. Snad si to bude myslet i on...
Ok, jde se na to.
Naposledy jsem si prsty prohrábla dlouhé prameny rovných černých vlasů, zvedla taštičku s lahví vína a pár kroky zdolala poslední patro, které mě dělilo od Turkova bytu.
S údivem jsem zaregistrovala, že jsou dveře mírně otevřené a před nimi trůní objemná kabela: svraštila jsem obočí a udělala pár kroků dopředu, když se náhle ozvalo...

,,Íííííííííííííbrahííííííííííííííííím!“
Strnula jsem: co to má být?!
,,Íbrahííííím!“
,,Íííbrahííííííííííííííím!“
Eh?
,,Allah Allah Allááááááááááááááááh!“
Proboha, pomyslela jsem si šokovaně a před očima se mi vybavila představa Semira, který teď asi s turbanem na hlavě klečí na modlitebním koberečku a mlátí sebou směrem, kde leží Mekka. Ne, že bych měla něco proti muslimům, ale tohle mě celkem překvapilo, ač se to u Turka dalo čekat: stejně mi to mohl říct, pomyslela jsem si rozmrzele - nemusela jsem kupovat to víno.
Neodolala jsem a pomalu se vydala k pootevřeným dveřím, ze kterých stále vycházel hlasitý řev: tiše jsem nakoukla dovnitř a zmrzla v půlce pohybu.

Semir stál zády ke mně u kuchyňské plotny, cosi zuřivě míchal a vlnil se do rytmu hlasité hudby, která vycházela z hifiny po jeho levé straně: bohužel se kromě tance pokoušel i o zpěv.
,,Mustapha Mustapha - Mochamut dei ya low eshelei“ vřískal a přidal do pánve s úžasně vonícím záhadným obsahem pořádnou hrst nějakého koření. ,,Ai ai ai ai ahelei!“.
Vyprskla jsem a on se obrátil.
Na dnešek se vyšňořil do černého obleku s bílou košilí i antracitovým motýlkem a celou tu kombinaci dovršil neodolatelnou růžovofialovou zástěrou s červenými puntíčky, a rozkošně zmateným výrazem, když mě konečně zaznamenal.
Už jsem to nevydržela: vybuchla jsem v strašný záchvat smíchu, ke kterému se o pár vteřin později přidal i Semir.
Stěží jsem popadala dech: usilovně jsem mrkala, aby se mi neroztekl pracný make-up: ,,To se mi vyplatilo přijít o deset minut dřív!“ lapala jsem po vzduchu a snažila se dusit smích.
,,No to jo,“ zašklebil se Turek, rozvázal zástěru a spěchal mě políbit na přivítanou: ,,je zvykem, že dáma přichází s pětiminutovým zpožděním, ne náskokem,“ zubil se.
,,Prosím tě,“ odtáhla jsem se na vteřinku od jeho rtů, ,,co to tady provádíš?“
,,Nu co by,“ pokrčil rameny. ,,To je Mustapha, má oblíbená píseň od Queen... jo a..“ obrátil se dozadu ke dveřím: ,,radši zavírej a nejlépe zamykej, tady se sem tam krade.“
,,No počkej,“ ohradila jsem se: ,,to tys nechal otevřené dveře!“
,,Já?“ podivil se, načež zrudl a rychle se vydal k východu, jakoby si na něco vzpomněl: ,,Já jsem bojkotoval jednu tašku s nákupem a nevrátil jsem se pro ni,“ mrkl na mě a ukázal mi obsah oné objemné kabele: dvě velké mražené pizzy a spoustu balených chlebíčků...
,,Jo tak tebou vařená večeře, ano?“ smála jsem se pobaveně. ,,To máš pro případ nouze?“
S hraně kyselým výrazem přikývl, dal mé víno do lednice a gestem mě pozval ke stolu, kde mě další tři chody rozmazloval vynikající tradiční tureckou kuchyní.... Mňam!

,,Mhm, Sylvánské zelené?“ přivoněl ke sklence se zlatavě pableskujícím nápojem, který pocházel z jihomoravské sklizně roku 1999. ,,Vypadá to přímo božsky,“ zvedl šampusku v přípitku: ,,tak na co tentokrát?“
Rozpačitě jsem se usmála a sáhla po své sklence: ,,netuším, Semire – nechám to na tobě.“
,,Máme výročí, takže: na nás. Souhlasíš?“
,,Na nás,“ našpulila jsem rty a sklo našich pohárků o sebe cinklo v romantickém prostředí svíček a tiché hudby.
,,Ať nám to,“ přisunul se blíž a vpíjel se do mě pohledem, ,,vydrží dlouho a ať je nám spolu pořád tak skvěle.“
Políbili jsme se.
,,Protože...“ pokračoval s lesknoucíma se očima, ,,nám je spolu skvěle, že?“
,,Ano,“ zašeptala jsem a přitáhla si ho blíže: jeho rty bloudily po mé tváři, až se nakonec něžně dotkly klíční kosti v mém měloučkém výstřihu.
Zaváhal, ale já ho na oplátku slabě kousla do ušního lalůčku a uličnicky se na něj zašklebila.
,,Jsi si jistá...?“ zeptal se nervózně, ale s hlasem zastřeným touhou.
,,Určitě,“ kývla jsem a rozverně mu rozcuchala pečlivě učesané vlasy.
Se smíchem chytil mé ruce, popadl mě do náručí až jsem vyjekla a aniž mě přestal líbat se mnou vystoupil po schodech do ložnice...

*

Mlčela jsem a s hlavou na Semirových prsou naslouchala rychlému tepu jeho srdce.
,,Bože můj,“ zasténal a stejně jako já lapal po dechu. ,,Katko..“
Usmála jsem se na něj: ,,Líbilo se ti to se mnou?“ záměrně jsem použila ta slova, která mi adresoval po našem prvním polibku.
,,Moc,“ pootevřel rty a oříškové oči mu zvláštně zářily. ,,Jsi tak skvělá...“ přitulila jsem se ještě blíž k němu a on si položil ruku přes má záda. ,,Moc mi na tobě záleží,“ řekl tiše a setřel mi z čela pár kapiček potu. ,,Miluji tě, Moje Má.“
Těch pár slov mi rozbušilo srdce: ,,Já...“
,,Pšššt,“ položil mi s neodolatelným úsměvem prst na ústa. ,,Nic neříkej, prosím.“ rukama opět vjel do mých vlasů a láskyplně se s nimi mazlil: cítila jsem, jak ze mě opadá i ten poslední zbyteček napětí: jakoby bylo naše sblížení tou nejpřirozenější věcí na světě. A Bůhví, možná že opravdu bylo.
Zvedla jsem se na loktech a polaskala ho po pevném bříšku, když mé prsty v oblasti žaludku na něco narazily: posadila jsem se a hleděla na několik ošklivých jizev: ,,ach,“ vydechla jsem s úzkostí: ,,co se ti stalo?“
Rysy jeho obličeje se stáhly rozpaky: ,,Před rokem... jsem se potkal s jedním starým známým,“ začal neochotně. ,,A strávil asi třicet hodin v jeho sklepě: ty jizvy mám od střepin po výbuchu, nebyly včas ušetřeny, tak se špatně zhojily...,“ pokrčil rameny.
,,To nic,“ konejšila jsem ho a pomalu se sklonila dolů: rty jsem se lehce dotkla největšího šrámu, abych pak jemnými polibky vyznačila cestičku k jizvě na levém boku.
,,Moje Má...“ zaúpěl Semir a zachvěl se pod mými doteky.
Zvedla jsem hlavu: ,,Moje Má?“ zeptala jsem udiveně a prsty zakroužila kolem čtvrtého šrámu. ,,jakpak mi to říkáš..?“
,,Moje malá,“ usmál se ostýchavě a hravě mě povalil vedle sebe: leželi jsme každý na půlce postele tváří k sobě a on chytil mou ruku do svých dlaní. ,,Miluji tě...“ zopakoval.
,,Já tebe taky,“ hlesla jsem a pocítila jsem prudký příval štěstí: v tu chvíli neexistovalo Podsvětí, zabíjení, temná minulost či jiné hrůzy. Byl tady Semir Gerkhan: ten zažene mé noční můry...
Bylo už dlouho po půlnoci, když konečně usnul: a jak jsem tak ležela stulená vedle něj, tváří na jeho paži a naslouchala Semirovu pravidelnému dechu, byla jsem si jistá, že je to ta nejsprávnější věc na světě...



mmmmmmmmmmmmmmmmmmmm



Arrow


*****

Kola Audi TT zaskřípala na štěrku jak auto zastavilo pod okny honosné vily.
Včerejšek byl vážně skvělý, zasnila jsem se s úsměvem a vzdychla: když jsem ráno ve sprše Semirova bytu smývala jeho doteky a polibky, připadalo mi to jako ta největší svatokrádež.
Ještě že ho dnes zase uvidím...
Z představ mě vytrhlo zaklepání na okno: trhla jsem sebou, zvedla hlavu a koukala do očí zubícímu se Kerberovi.
,,Ahoj Persephone, dlouho jsem tě neviděl,“ přivítal mě, otevřel dveře na straně řidiče a pomohl mi ven. ,,Jdeš nás navštívit?“
,,Čau,“ odpověděla jsem nejistě – vůbec jsem nevěděla, jak se chovat, aby mí společníci nepoznali žádnou změnu. ,,Jasně, slíbila jsem to Hádovi.“
,,Ten tady není, něco vyřizuje v Kolíně,“ zavrtěl muž hlavou a významně pozvedl igelitovou tašku: ,,Charón taky, takže dneska dělám hospodyni: co kdybys mi pomohla s přípravou oběda?“
,,Dobře.“
,,Na tebe byl vždycky spoleh,“ pokýval hlavou spokojeně, počkal až zamknu auto a společně jsme se nechali spolknout chladným vnitřkem budovy.

Kuchyni provoněla vůně čerstvé bazalky a já začala připravovat příbory: měla jsem vážně hrozný hlad: čas pro snídani jsme dnes ráno se Semirem vyplnili něčím daleko příjemnějším...
Výborně naladěný Kerberos otevřel skříň a vyndal dva talíře: ,,Už jsem úplně zapomněl, jak jsi dobrá kuchařka,“ sáhl po sklenicích a láhvi vína. ,,A vůbec, jsou to snad čtyři týdny, co jsem tě neviděl.“
,,Víš, že jsem se připravovala na zakázku,“ upozornila jsem ho a narovnala vidličku tak, aby byla přímo proti té na druhé straně stolu. ,,A pak,“ podívala jsem se na něj, ,,chtěla jsem si trošku odpočinout.“
,,Pravda,“ pronesl zamyšleně a postavil plné sklenice na stůl. Z mužské části Posvětí byl Kerberos nejmladší: v době kdy jsme opouštěli republiku mu bylo teprve čtyřiadvacet, nedávno oslavil šestatřicáté narozeniny. Byl to štíhlý, dobře rostlý vysoký hezoun s blonďatými vlasy - objekt touhy mnoha žen, to jsem dobře věděla.
Poškrábal se na nose a rozpačitě pronesl: ,,Persephone, nepůjčila bys mi prosím mobil? Mně došla baterka...“
No jistě, pomyslela jsem si, Kerberos byl mimo jiné pověstný tím, že si stále něco půjčoval.
,,Jsi zlatíčko,“ ocenil mě, když jsem mu beze slova podala telefon a hned vytočil číslo nějaké dámičky ze svého fanklubu.

Koneckonců, nic mi do toho není, pokrčila jsem rameny a zamíchala těstoviny: ještě dvě minuty a dám je na talíř.
,,Úúúf, jsi vážně báječná,“ vrátil se Kerberos a přitočil se ke mně. ,,Dneska ti to hrozně sluší, víš to?“ lichotil a nenasytně si mě prohlížel.
,,Poslyš,“ pousmála jsem se kysele, ,,zrovna sis na dnešek domluvil schůzku, tak mi tady neskládej komplimenty...“
,,Ale no tak, Persephone,“ rozesmál se pobaveně a přisunul se blíž. ,,Neviděli jsme se čtyři týdny: copak jsem ti vůbec nechyběl?“ ani ho nenapadlo čekat na mou odpověď, chytl mě za zápěstí a prudce, možná více než zamýšlel, mě přitáhl k sobě. ,,Protože ty,“ zašeptal a já cítila jak zrychleně dýchá, ,,jsi mi chyběla a moc...“
,,Kerbere, já..“ vymanila jsem se z jeho sevření. ,,nech mě být...“
,,Copak je?“ zatvářil se zklamaně a pak se chytil za hlavu. ,,Aha, promiň, ty dneska nemůžeš, že?“
Mlčela jsem a přemýšlela jaká slova zvolit, aby bylo jednou provždy jasno.
,,...Persephone?“
,,Kerbere,“ pohlédla jsem na něj zpříma, ,,já můžu, ale nechci. Rozumíš? Prostě... nechci.“
,,Jak to myslíš?“ zíral na mě vyjeveně, naprosto vedle z nové situace.
Byli naprosto zvyklí na to, že jim posloužím, kdykoliv budou chtít, uvědomila jsem si. Tohle nebude lehké...
,,Persephone, ty mě odmítáš?“ zamračil se a stoupl si těsně ke mně.
,,Ano,“ špitla jsem a zaryla pohled do země.
,,Ale jak to... co se změnilo, vždyť...“ koktal zmateně, když ho náhle napadlo možné vysvětlení: ,,ty někoho máš?!“ vyrazil ze sebe prudce s naprostou nevírou v hlase.

Ustoupila jsem o krok dozadu, aniž bych řekla jediné slovo.
,,Na něco jsem se tě ptal!“ vykřikl a donutil mě zvednout hlavu: ,,ty sis někoho našla?!“
,,Pusť mě,“ zasyčela jsem a udělala další krok zpět.
,,Tak to ne, holčičko,“ zavrčel a vrhl se na mě, ruce mi obtočil kolem boků a přitáhl mě k sobě. Vykřikla jsem strachy, tady přestávala legrace... ,,Mlč, Persephone, máme přece dohodu,“ chroptěl a zuřivě mě líbal na krku.
,,Nech mě být!“ zaječela jsem a vší silou mu vrazila políček na levou tvář: zasykl a chytil se tam, kde se rudě rýsoval otisk mých prstů. ,,To jsi tedy přehnala, holčičko,“ zasýpal a popadl mě za pravé zápěstí. ,,já ti připomenu staré zlaté časy, ještě budeš prosit o přídavek!“
Vyjekla jsem, daleko větší Kerberos mnou hodil ke stěně a přimáčkl se ke mně.
,,Já nechci!“ zoufale jsem zaryla nehty do jeho předloktí a pokusila se ho kopnout mezi nohy: byl však mnohem silnější.
,,Au! Přestaň škrábat!“ jedna jeho ruka hravě uvěznila obě má zápěstí a držela je jako ve svěráku nad hlavou: současně mě svým tělem přišpendlil ke stěně, takže jsem se nemohla ani hnout.
,,Prosím tě,“ vzlykla jsem vyděšeně, ,,nech mě být... nenuť mě...“ zazmítala jsem se, ale on jen zesílil sevření a vtlačil se koleny mezi má stehna.
,,Klid, pššššt,“ tišil mě a jeho ruka zajela pod tričko. ,,No tak, neboj se přece..“
,,Pomóóóóc!“ vykřikla jsem zoufale a znovu a znovu jsem se mu pokoušela vytrhnout: tohle mi nesmí udělat... byla jsem polomrtvá strachy...
Umlčel mě brutálním polibkem: nemohla jsem nic dělat, bylo to tak strašně ponižující, v tak příšerném kontrastu s něžným Semirem...
Kerberos se už dost nabažil mého výstřihu a přesunul svou pozornost na pásek džínsů: ,,No tak, netrhej sebou,“ napomenul mě a pokoušel se jednou rukou uvolnit sponu. ,,O co ti jde? Chci jen maličkou chvilku,“ usmál se cynicky do mých hrůzou vytřeštěných očí a znovu zdusil mé výkřiky svými rty.
Pokoušela jsem se vyrvat zápěstí z vězení Kerberovy pěsti, ale takřka všechnu sílu jsem vyčerpala na začátku boje: už zase mě porazili, napadlo mě zoufale, když se mi pásek svezl podél boků a můj ,,vychovatel“ zašátral po knoflíku kalhot.

,,Co se tady sakra děje?“

Kerberos se bleskurychle otočil a zíral na Strnada, který stál ve dveřích s naprosto ohromeným výrazem.
,,Pomoc, Háde!“ zasténala jsem a znovu se pokusila o osvobození ze sevření mého tyrana. ,,prosím, pomož mi!“
,,Kerbere, okamžitě pusť naši dceru!“ rozeřval se Hádes. ,,Co si sakra myslíš že děláš?!“
Blonďák jen nerad splnil rozkaz našeho šéfa: poodstoupil ode mě, ale neodpustil si smýknout mnou do blízkého koutu.
,,Au,“ vyjekla jsem, chytila se za naraženou holeň a už se neovládla: rozplakala jsem se jako malá holka.
,,Proboha, cos jí to udělal?“ obrátil se Hádes na Kerbera. ,,Koukni se na ni“!“
,,Ať ti sama poví, jaký jsem k tomu měl důvod,“ zavrčel blonďák a hlas se mu třásl zlostí. ,,No tak, Persephone, řekni mu to!“
Schoulila jsem se v rohu, pro pláč jsem nebyla schopna říci jediné slovo: jen jsem se přikrčila před Hádovým pohledem.
,,Ale nějak ti není do řeči, co? Fajn, já mu to teda řeknu sám: milý Háde,“ obrátil se na svého nadřízeného s odporným úsměškem, ,,naše malá holčička si narazila nějakého frajírka!“ vychutnal si pohled na šéfův udivený výraz a stěžoval si dál: ,,navíc mě kvůli tomu odmítla, ačkoliv jsem měl chuť, takže jasně porušila řád.“
,,Je to pravda, Persephone?“ otočil se Hádes ke mně vážně.
Vzlykla jsem a kývla hlavou, slzy mi volně tekly po tváři a já je zaboha nedokázala zastavit: jsou na mě dva, uvědomila jsem si. Bude to stejné, jako když mi bylo čtrnáct...
Jako v noční můře jsem sledovala, jak se ke mně Hádes blíží: zakňourala jsem a přitiskla se ke stěně, on si však jen klekl a jemně mě objal. ,,No tak... uklidni se přece,“ šeptal, když mnou otřásal jeden záchvat pláče za druhým. ,,Nikdo ti tady nechce ublížit,“ vrhl zlobný pohled na Kerbera.
,,Holčičko, ty přece víš, že tě máme rádi,“ mluvil tiše a hladil mě po dlouhých vlasech. ,,Copak tě trápí...?“
,,Chci s tím skončit, Háde,“ vzlykla jsem a zabořila obličej do látky jeho obleku. ,,Už nechci mít nic společného se zabíjením...“
,,To kvůli němu?“
,,Ano...“
,,Miluješ ho, dceruško?“
,,Ano,“ popotáhla jsem a vybavila se mi vzpomínka na ten první večer, kdy jsem byla předána do jejich výchovy: tenkrát, poté co se to stalo, to byl také Hádes, který mi sušil slzy, ačkoliv si ještě zastrkával košili do kalhot.
,,A jsi si jistá, že miluje on tebe?“
,,Tím si,“ pronesla jsem chraplavě, ,,nemůžu být jistá, jako nikdo na světě. Ale já mu... věřím.“
,,A myslíš,“ zeptal se Hádes pomalu a jemně, ,,že tě bude milovat i přesto, cos udělala? Nemyslím teď,“ zarazil mou obhajobu, ,,všechny ty zakázky: často šlo o pořádné parchanty. Ale co řekne na Schillera, Persephone?“
Zatmělo se mi před očima.
Ne...


Bylo nádherně.
Mé čtvrté zakázce počasí přálo: slunce svítilo na jasně modré obloze, na obzoru nebyl jediný mrak. Ale záleží odsouzenci na smrt na tom, zda bude umírat třeba uprostřed vánice? Asi sotva.
Mrkla jsem na hodinky: vida, půl dvanácté, měl by tu být každou chvíli.
Plán byl primitivně jednoduchý: Joseph Schiller, podnikatel, který měl dnes odpoledne zemřít za neplacení dluhů, každý den ve stejný čas projížděl tímhle malým lesíkem. Já měla jediný úkol: jakkoliv zastavit jeho auto a zastřelit ho.
Za půl hodiny co jsem čekala, tady neprojel jediný vůz, takže se svědky nebude problém...
Konečně jsem zaslechla vrčení motoru a v zatáčce se objevila tmavě červená Toyota: počkala jsem až přejede kolem a pak už se za ní můj Peugeot vyřítil plnou rychlostí.
Dohnala jsem rudý vůz, najela na jeho levou stranu a tak donutila řidiče zastavit na pravém okraji silnice: zvládla jsem to během dvou minut.
Bleskurychle jsem popadla pistoli, vyskočila z auta a prudce otevřela přední dveře červené Toyoty.
A strnula jsem.
Za volantem seděl Schiller, tvář smířenou a naprosto klidnou, jakoby od první chvíle věděl, co ho čeká.
Vedle něj, oči rozšířené strachy jak zírala na hlaveň mé zbraně, seděla jeho manželka, hezká zlatovlasá žena s malým nosíkem.
Oba nevydali ani hlásku.
Na zadních sedadlech si dětskou říkanku drmolily dvě holčičky, snad pětiletá dvojčata, blonďatá po mamince a hnědooká po otci.
Sakra!
Měl tady být sám. Vždycky jezdil do práce sám.
Schillerovy rty se pohnuly v neslyšné prosbě za život rodiny, dodnes si pamatuji každou slabiku toho, co mi chtěl říci.
Děti zmlkly, snad instinktivně vycítily, že se něco děje.
V každém dobrém scénáři by se teď nájemný vrah rozplakal, poprosil o odpuštění, zahodil pistoli a utekl.
Já zmáčkla spoušť.
Čtyřikrát.
A mé oči zůstaly suché.



,,Nééé!“ vykřikla jsem zmučeně a pevně chytila límec Hádova obleku. ,,Byla jsem nezkušená, nevěděla jsem...“
,,Faktem zůstává, že jsi zabila tři civilisty, Persephone, tři naprosto nevinné lidi.“ pevně mě objal, třásla jsem se osika a nemohla přestat vzlykat. ,,My tě máme rádi, dceruško, to dobře víš,“ poplácal mě po zádech, ,,a bereme tě se všemi tvými chybami. Ale jsi si jistá, že to dokáže i ten tvůj přítel?“
,,Já... já nevím...“ zasténala jsem.
,,Co si myslíš, že ti řekne na tvou minulost?“ otázal se Kerberos mírně.
,,Děvenko,“ vzal si slovo zase Hádes. ,,Vím, že ho miluješ, ale ať je to tak či tak, je nějaký řád: vychovali jsme tě a ty moc dobře víš, jaká jsou pravidla. Ta se nemění, Persephone. Nikdy. Takže,“ poklepal mi na rameno aby zdůraznil poslední věty, ,,se musíš rozhodnout: buď budeš dál plnit své povinnosti v Podsvětí, nebo odejdeš – ale tvůj přítel se dozví, kdo doopravdy jsi. Pak teprve uvidíš, zda sis zvolila správně.“
,,To nemůžete,“ zasýpala jsem. ,,nemůžete mu to říci!“
,,Máš přeci na výběr,“ usmál se smutně a vstal. ,,Vím, že je to těžké rozhodnutí, dceruško, takže ti dávám měsíc. Do té doby o tom nebudeme mluvit.“ Připojil se ke Kerberovi a zamířil ke dveřím: ,,Snad se rozhodneš správně,“ vzdychl a oba zmizeli.
Svezla jsem se na bok a opřela se o zeď s pocitem, že můj život právě skončil.


Arrow


*****


,,Góóóóól!“ Semir vyskočil z pohovky a křepčil před obrazovkou, na které se Vašíček právě radoval ze vstřelené branky: Česká republika vedla nad Kanadou 3:0. ,,Je to doma!“
,,Doma?“ zeptala jsem se s mírným úsměvem: finále mistrovství světa jsem prožívala daleko klidněji než můj miláček. A pak, opravdu mi nebylo do zpěvu.
,,No přece v Evropě,“ zašklebil se a sledoval chumel, který se vytvořil před naší kasou: ,,hele, jak je ten Kanaďan osekává!“ zamračil se. ,,Ještě že ti nafoukanci nebudou mít hatrick!“
,,Mhm.“
,,Copak ti je, Katuško? Ty nemáš radost?“ podivil se a vrátil se za mnou na pohovku, kde jsem seděla s bradou opřenou na kolenech.
,,Ale mám,“ pokusila jsem se předstírat veselí: neúspěšně, vždyť od mého ,,milého“ setkání s Podsvětím neuplynulo ani deset hodin.
Semira má odpověď přesto uspokojila, dychtivě zíral na obrazovku, kde se už zlatí čeští hokejisté sesypali na brankáře Vokouna. ,,Jé, není tohle váš prezident, co tak bojuje proti euroústavě?“ okukoval tleskajícího Václava Klause.
,,Je,“ zvedla jsem překvapeně obočí: netušila jsem, že se Semir zajímá o politiku.
,,A ta nakynutá brambora ve světlém obleku vedle něj...?“
,,To je nový premiér,“ uchichtla jsem se. ,,Paroubek.“
,,Mhm, já myslel, že tam máte toho mladého, Grosse,“ zabručel, ale rychle se přeorientoval zpět na hokej: vyslechli jsme českou hymnu, počkali na předávání medailí i na focení s pohárem.
,,No, gratuluji,“ vypnul Turek televizi po konci přímého přenosu: ,,byli jste nejlepší.“
,,Asi jo..“
,,Co to takhle jít trošku oslavit?“ mrknul na mě šibalsky a jemně mě objal, ,,nebo radši víc?“
,,Ne, Semire.“
,,Ach...“ potřásl hlavou a s poněkud překvapeným výrazem mě pustil. ,,Nezlob se, ten hokej mi kápnul trošku adrenalinu do žil,“ omlouval se rychle.
,,To není tím,“ pospíšila jsem s s ujištěním: sama jsem položila hlavu do jeho klína a nechala se hladit po vlasech: ,,Jen jsem potřebovala něco vědět, víš?“
,,Copak?“ řekl tiše a dál jemnými pohyby vískal záplavu černých pramínků.
Zavřela jsem oči. Jak mu to mám vysvětlit? Jak mu sdělit, že chtěla vyzkoušet reakci na mé odmítnutí: vždyť to bylo dnes, kdy na něj Kerberos reagoval tak, jak reagoval...
,,Potřebovala jsem vědět,“ špitla jsem, ,,že budeš respektovat mé ,ne‘, Semire.“
,,Aha... a... jak jsem..“ začal váhavě.
Posadila jsem se a věnovala mu, s rukama kolem jeho krku, ten nejkrásnější polibek: ,,Miluji tě.“


*****


,,Katko?“
Pozvedla jsem hlavu z jeho nahé hrudi a pohlédla mu do očí: ,,ano..?“
,,Já jen... nevím, jestli o tom budeš chtít mluvit,“ řekl tiše a nejistě, se stínem obav v hlase: ,,víš, kolikrát jsem přemýšlel o tom, proč je tak krásná žena jako ty tak zvláštní a...“ odmlčel se, jakoby mě vybízel k řeči.
Nevydala jsem ani hlásku.
,,...A tak plachá,“ pokračoval Semir čím dál tišeji. ,,někdy mi přijde, že..“ polknul, jak hledal správný výraz: ,,mám pocit, že ti někdo ublížil...“
Ach bože, pomyslela jsem si a cítila, jak mi rysy tváře tuhnou do bezvýrazné masky.
,,Ten hajzl,“ zasyčel bolestně Turek, který si očividně správně vyložil mé mlčení: ,,Řekni mi kdo to byl a já ti slibuji, že se nedostane z lochu!“
,,To nemá cenu,“ řekla jsem hluše. ,,Bylo mi čtrnáct.“
,,Ach miláčku... je mi to tak líto,“ hlesl smutně a přitisknul mě k sobě: ,,Jak ti mám pomoci? Řekni cokoliv co by ti udělalo radost: jakékoliv přání a já ti ho splním, slibuji...“
Ucítila jsem šanci: ,,Vezmi si dovolenou, Semire: týdenní dovolenou a buď jen se mnou, prosím...“ zašeptala jsem naléhavě.
,,Pro tebe všechno, Katuško.“


*****


Měla jsem třicet, vlastně jen dvacet devět dní: devětadvacet dní na to, abych si užívala nádherné chvíle se Semirem Gerkhanem a měla jsem v úmyslu naplnit je do poslední vteřinky.
Opravdu si vzal volno a tak jsme si pořádně užívali.
Udělali jsme si výlet do norinberské zoo: na tamní show jsme obdivovali překrásné delfíny a také utrhli pořádnou ostudu, když jsme při vášnivých polibcích ztratili rovnováhu a plácli sebou přímo do okrasného jezírka, kde jsme se mezi poplašenými koi kapry smáli jako blázni, než nás přišli vyhnat zaměstnanci zoo... Oblečení jsme sušili na koupališti, kde se báječně surfovalo na umělých vlnách a Semir obdivoval mé nové černé bikinky, které jsem si koupila právě jen pro ten den...
Prošli jsme si, za zvláštní příplatek, kolínskou katedrálu: takřka od vršku nejvyšší fiály, kde se točila hlava z pohledu na pulsující velkoměsto, po utajená sklepení s ostatky německých arcibiskupů: což byla krásná příležitost chytat se Semira za ruku v hraném strachu ze tmy...
Na chvíli jsme se museli rozloučit jen patnáctý den: volalo mě Podsvětí.



*****


,,To jsi ty, Persephone? Pojď dál.“
,,Háde, já..“
,,Vím, vím: na rozhodnutí máš ještě spoustu času: jde o něco jiného. Jen jsem ti chtěl říci, že jsem mluvil s Kerberem a jsem si naprosto, skutečně naprosto jistý, že už to nikdy nezopakuje.“
,,Jenže to co udělal mu nikdy nezapomenu,“ zaťala jsem pěst vzteky a vzdorně na šéfa pohlédla: ,,Kdybys nepřišel, tak by mě...“
,,To asi ano, Persephone, máš pravdu: ale sám přiznal, že v tu chvíli vůbec nepřemýšlel, viděl jedině to, že jsi svévolně porušila zvyk.“
Odfrkla jsem si: ,,A kde bereš tu jistotu, že to neudělá znova?“
,,Mrzí ho to, děvče. Moc. Jen jsem chtěl, abys to při svém rozhodování vzala v potaz: všechno může být tak jako dřív...“
,,Jenže co když už se mi vlastně nechce navázat na staré zvyky, Háde?“ řekla jsem tiše a pozorně ho sledovala.
,,My víme, že ses změnila, holčičko a budeme to respektovat, to ti na místě přísahám,“ pronesl s důrazem na první slovo a potřásl hlavou v malé výčitce: ,,Stejně jsi nám o tom muži měla říci, pak by k něčemu podobnému nedošlo.“
,,Máš pravdu,“ vzdychla jsem s myšlenkou na Semirovy něžnosti z dnešního rána: ,,Pak by k něčemu podobného nedošlo.“
,,Nevím, na co teď myslíš,“ zakabonil se a zvedl prst ve varovném, snad i maličko výhružném gestu: ,,Ale nezapomeň na Schillera a jeho rodinu. Jsi Persephone, maličká, a zůstaneš jí, i kdyby sis dala sebenevinněji znějící jméno: vždycky budeš Persephone a ten den, kdys zabila tři nevinné je jadérkem granátového jablka, které ti nikdy, nikdy nedovolí odejít z Podsvětí, dceruško,“ řekl vážně.
,,Vidím, že ty jsi už zvolil za mě,“ svlažila jsem polknutím naprosto vyprahlé hrdlo. ,,Ale já mám právo,“ pokračovala jsem hrdě a s rostoucí hlasitostí, ,,na svou volbu, ač může být naprosto špatná: teď jsem a minimálně dalších několik dní budu, Kateřina Dvořáková, Háde, no tak, netrhej sebou – je to JEN jméno! Až uplyne čas, který jste mi dali, vrátím se a řeknu, jak jsem se rozhodla. Dřív mě nevolejte.“
Zmateně na mě hleděl, ani on nebyl zvyklý na to, že bych se někdy stavěla na odpor: už už otevíral ústa aby mi nějak odpověděl, když do místnosti vrazil třiačtyřicetiletý hnědovlasý Charón.
,,Ahoj Persephone,“ zarazil se, ale hned se obrátil k šéfovi: ,,Máš telefon z Francie, Háde.“
Můj adoptivní otec se ode mě beze slova odvrátil a zmizel za dveřmi.


*****


,,Nechápu, jak jsem bez tebe mohl být, Moje Má,“ šeptal mi Semir a jemně mě kousal do ucha. Seděli jsme na naší lavičce a sledovali úplněk, který se teprve nesměle drápal zpoza masy honosné gotické katedrály: byl teplý večer a my se sem stavili po odpoledni stráveném na tenisových kurtech.
,,No tak, Semire,“ smála jsem se a unikala jeho hladovým dotekům: ,,za chvíli jsme doma!“
,,Když ty tak krásně voníš,“ zasténal v přehrávané touze a se smíchem se mi zhroutil do náručí: ,,Copak budeme dělat zítra, Katy?“
Zvážněla jsem: tolik jsem si přála zapomenout, že se s každým uplynulým dnem blíží hodina rozhodnutí... Jenže ta měla nastat už brzy: zítřek byl devětadvacátým dnem – posledním, který mohu zcela strávit se svou láskou. Co bude pak? Ach jistě, přemýšlela jsem o tom. Jenže z mé volby vypadá ta nejkrásnější možnost jako první: nemohu zůstat se Semirem. Nikdy. Vím, že by nepřenesl přes srdce mou minulost a co víc: Podsvětí by se s mým rozhodnutím nikdy nesmířilo, tím jsem si byla jistá: určitě by Turkovi ublížili...
A dál? Bylo strašně hloupé myslet si, že Persephone dokáže Kateřinu kdykoliv umlčet: stal se přesný opak, byla to Kateřina, která spálila Persephone na popel. Na popel, ze kterého by nedokázal povstat ani bájný fénix: kdepak, nemůžu se ani vrátit do Podsvětí a předstírat, že se nikdy nic nestalo. Na to Semir můj život příliš změnil.
Je jedno, kde vlastně dožiji, protože o ničem jiném než o čekání na konec už můj život bez Turka nebude: přesto to má jednu podmínku: musím z Německa. Nesmím riskovat, že se s milovaným Semirem či Podsvětím někdy potkám... Už jsem měla plán: pozítří, hned poté, co oznámím Podsvětí svou volbu, odjedu do České republiky a pokusím se tam uchytit. Snad dostanu šanci...
Ale ne, dnes se ještě nemusím trápit: ještě mám před sebou tolik krásných minut... a vychutnám si z nich každičkou vteřinku, vždyť... vždyť budou poslední.
,,Zítra, Semire,“ polapila jsem do dlaní jeho tvář, ,,zítra nevytáhneme ani patu z tvého bytu, lásko.“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: 3) Když jsou všechny tvé volby špatné...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*****

Jak to tak bývá, nejméně nám vyjde přesně to, co jsme si tak pečlivě naplánovali: okolo dvanácté nás ze špičkování u vaření oběda vyrušilo zvonění mého telefonu: volal Charón a já musela okamžitě do naší centrály, prý jen na krátkou, ale naprosto neodkladnou poradu.
Líbla jsem tureckému miláčkovi polibek na rty a se slibem brzkého návratu jsem vystřelila ze dveří.

*****

,,Persephone je tady, Háde.“
,,Dobře, dobře,“ pokýval šéf hlavou a ukázal na prázdnou židli u stolu: ,,posaďte se, oba. Kerberos přijde později, něco vyřizuje pro naši věc.“
Založila jsem ruce na prsou: ,,Myslím, že jsme měli dohodu,“ protestovala jsem: ,,neměl jsi mě volat, chci mít čas na rozmyšlenou!“
,,Omlouvám se,“ pronesl upřímně a znovu mě pobídl abych se usadila: ,,Dlouho jsem zvažoval zda tě mám shánět, ale nakonec rozhodla tradice: tyhle věci vždycky řešíme dohromady.“
Aha.
Bylo mi to jasné: dohromady jsme se scházeli vždycky, když Podsvětí dostalo zakázku – na poradě se pak rozhodovalo, kdo se jí ujme a jak nejlépe vraždu provést.
Jenže mě už se tohle netýká, usmála jsem se v duchu a cítila, jak ze mě společně s tou myšlenkou padají neviditelné okovy: už žádné zabíjení, nikdy.
,,Jak už jsem řekl, Kerberos přijde později: před chvílí na letišti přistálo letadlo z Francie s kontaktní osobou na palubě: má nám přinést fotky a podklady.“
,,A o koho jde?“ zajímal se Charón.
,,No, bude to celkem obyčejná, ale dost dobře placená práce,“ odpověděl Hádes, který teď nahlížel do papírů, co před ním ležely na stole. Vzhlédl: ,,Jak říkám, nic zvláštního: máme zabít místního poldu, nějakého Semira Gerkhana.“

Zapotácela jsem se a musela se rychle chytit opěradla židle, abych neupadla: ,,cože?!“
,,Vždyť to říkám jasně,“ zavrčel Hádes a podezřívavě na mě pohlédl: ,,ty ho snad znáš?“
,,Ne,“ vydechla jsem a všechnu svou sílu jsem vložila do nadlidského úsilí nabýt opět klid: na něm teď závisel Semirův život. ,,Neznám ho, já jen... že zabíjet policistu není nejlepší nápad...“
,,Proč by ne?“ ozval se Charón a prolistoval papíry na stole: ,,odměna je na tak malou rybu více než slušná: patnáct tisíc Euro za jednoho prašivého poldu, no odmítni to!“
,,Bude to nebezpečné, vždyť je určitě ozbrojený,“ koktala jsem a horečně jsem se pokoušela najít nějaké další argumenty, které by nás donutily zakázku odmítnout.
,,Já tě nepoznávám, Persephone,“ ušklíbnul se Hádes zle a pozoroval mě se zlověstně přivřenýma očima: ,,ten tvůj chlap z tebe udělal někoho úplně jiného... Nicméně,“ vrátil se zpět k objednávce, ,,úkol splníme.“
,,A kdo si tu vraždu zadal?“ zeptala jsem se přidušeně, stále ještě jsem se z toho šoku nevzpamatovala: ,,a proč?“
,,Nějaký Carl Wölke z Paříže, ten policajt měl nějaké opletačky s jeho bratrancem, takže klasická pomsta, no... Máme Gerkhanovi pořádně zatopit...“ uchechtnul se šéf, zapálil si cigaretu a s gustem vydechl obláček dýmu.
Díkybohu alespoň za jednu věc, pomyslela jsem si: očividně vůbec neví o tom, že se Semirem chodím... To je má jediná výhoda a musím se jí chopit, dobře jsem to věděla.
,,Ok, když už jsem tady, skočím si něco zařídit, než přijde Kerberos,“ oznámila jsem jim a aniž bych čekala na nějaké námitky, vykročila jsem ke svému ,,bytečku“, nechávaje svou sportovní bundu viset přes opěradlo židle.

Jakmile jsem otevřela dveře, zrak mi okamžitě padnul na katanu, mou věrnou přítelkyni vždy připravenou k akci. Sedla jsem si na postel a trhnutím obnažila její čepel z chladné kvalitní oceli: dotek tvrdého kovu mě vždycky uklidňoval, sama nevím proč... Hrála jsem si s jílcem a zalétla myšlenkami k Semirovi: jestlipak už mě shání?
Odložila jsem meč a složila hlavu do dlaní: situace jako vystřižená z nějakého klasika... to přece nemůže být pravda, ten chlap přece nesmí chtít mému miláčkovi ublížit! Vždyť... Semir je tak skvělý, kdo by ho mohl tak nenávidět?!
Vzdychla jsem.
Co mám teď dělat?
V prvé řadě buď racionální, napomenula jsem se, vstala a zamířila do maličké koupelničky, kde jsem si důkladně ošplíchala obličej studenou vodou, abych se trošku vzpamatovala: zrak mi padl na můj obraz v zrcadle, na tu bledou utrápenou tvář s unavenýma modrýma očima.
Hromádka neštěstí.
To jsi celá ty, Persephone.
Ale nemáš právo přenášet svou smůlu na druhé...
Usmála jsem se na sebe: skutečně jsi prokletá, huso hloupá. A bylo naivní předpokládat, že na tom pár dní strávených v kůži Kateřiny Dvořákové něco změní, ušklíbla jsem se a uvědomila si, že tu dívku, jejíž odraz na mě smutně hleděl, z celého srdce nenávidím...
Popadla jsem katanu a roztřískala zrcadlo na tisíc kousků.

,,Jdu pryč, vy dva. Slyšíte? Moc dobře víte, že je to poslední společný den, který nám zbývá, takže tyhle věci budeme řešit někdy jindy.“
,,Dobře,“ pokrčil Hádes rameny, ,,sám si to nedovedu vysvětlit, Kerberos je přece vždycky naprosto přesný...“
,,Mhm,“ zahučela jsem významně a ukázala na hodiny: ,,už má hodinu zpoždění a já tady kvůli němu nebudu trčet , vždyť se můžeme sejít pozítří!“
,,Pozor, Persephone,“ zvedl Hádes varovně prst: ,,my se uvidíme už zítra, nezapomeň, že nám máš říci své rozhodnutí!“
,,Na to nejde zapomenout,“ odvětila jsem tiše a vyklouzla z pokoje.

Jakmile jsem s pořádným prásknutím zavřela dveře své Audi TT, vyťukala jsem na mobilu Semirovo číslo: vím, že se realizace zakázky připravuje asi tak týden a půl, ale stejně ho musím varovat co nejdřív...
,,Semir.“
,,Miláčku, to jsem já... nezlob se, trošku jsem se zdržela, měla jsem vyřídit nějakou záležitost...“
,,To nevadí, já...“
,,Za půl hodiny jsem doma, musím ti něco důležitého říci...“
,,Nemůžu, Katko, taky mám něco na práci, kamsi mě volají...“
Semirův hlas zněl podivně, jaksi unaveně a zastřeně. Polekala jsem se: co když Kerberos jedná na vlastní pěst?!
,,Miláčku....jsi v pořádku?“
,,Jsem,“ řekl Turek stručně a odkašlal si. ,,Za tři hodiny se sejdeme ve Strži, ano?“
,,Jak chceš,“ souhlasila jsem zmateně, hlavu plnou obav a černých myšlenek, ,,Dávej na sebe pozor, lás..“
SPOJENÍ PŘERUŠENO.

*****


mmmmm



Nikdo mi nemusel říkat, že byly mé plány rozprášeny jako suché podzimní listí: s novou zakázkou se situace od základu změnila.
Pomalu jsem kráčela po rýnském nábřeží a zírala na olejovými skvrnami pokrytou hladinu, jako bych se z pomalu proudící vody snažila přečíst odpovědi na své otázky.
Shrňme si to.
Nemohu být se Semirem: nikdy by nestrávil mou minulost a navíc bych ho svou láskou dostala do nebezpečí.
Nedokážu se vrátit do Podsvětí.
A pak... je tady ta zakázka... takže padá i můj odjezd do České republiky.
Připomínalo to bizarní rovnici s tisícem neznámých... ale kdo si troufne najít řešení?
Vzala jsem z trávníku drobný kamínek a bezmyšlenkovitě si s ním pohrávala.
Kdepak, teď už se nesmíš schovávat za žádnou masku, Persephone. Přišel čas ukázat, co jsi za člověka: protože je jen jedna možná volba a ty to dobře víš.
Jedna jediná volba.
Pojedu za Semirem a řeknu mu to.
Všechno.
Musí vědět, co na něj chystají a to nejde jinak než že mu prozradím, kdo doopravdy jsem...
Ta slova ho budou bolet, ale zachrání jeho život...
A já?
Vrátím se do Podsvětí a zabiji je: Charóna, Kerbera... i Háda. Všechny tři: nikdo z nich nesmí přežít, jinak by Turkovi stále hrozila odporná smrt.
A potom, usmála jsem se smutně, potom se chladná přítelkyně katana napije mé černé krve.
Zabíjení, křik a krev: poteče spousta, spousta krve těch, co se o mě přes dvanáct let starali. A pak i má vlastní.
Protože bez Semira nemá smysl žít dál.
Tohle je má volba.


*****


Podívala jsem se na hodinky, taktak jsem to stíhala: vůbec jsem nechápala, proč si Semir vybral za místo setkání Strž – tak se jmenovala malá rokle kousíček od Kolína. Bylo to zvláštní místo: takřka pouhých pár stovek od velkoměsta se nalézala zarostlá proláklina obehnaná pískovou hradbou strání, oblíbené to místo feťáků a drobných dealerů všeho možného.
Zavrtěla jsem hlavou a zadoufala, že odsud rychle zmizíme: nepovažovala jsem to místo za vhodné pro to, co jsem chtěla Semirovi říci a navíc se rychle zatahovalo.
Přeřadila jsem na trojku a sundala brýle s UV filtrem: slunce se s definitivní platností schovalo za mraky a v lese bude stejně stín.
Pomalu jsem projížděla po cestě plné výmolů, na přední sklo dopadlo prvních pár dešťových kapek: vypadalo to na pořádný slejvák...
Konečně se uzoulinká stezka mezi strmými stěnami rozlila v širší plochu: byla jsem na místě.
Strž.
Mimoděk jsem se usmála, věděla jsem, že mě Semir nenechá čekat: stál vedle svého stříbrného BMW na druhém konci rokle.
Zabrzdila jsem asi třicet metrů od něj, před velkou blátivou louží, která se nedala nijak objet: vyskočila jsem z auta a vykročila k Turkovi: tolik jsem toužila naposledy ho obejmout.
,,Ahoj zlatíčko, promiň to malé zpoždění, ale..“
Semir bleskurychle vytáhl pistoli a mlčky zamířil na mé čelo.


Arrow


On to ví, uvědomila jsem si a cítila, jak se celý můj svět bortí.
On to ví...
,,Miláčku, já...“ nejistě jsem vykročila dopředu. ,,prosím tě, nech mě to vysvětlit!“
Hustě se rozpršelo.
Jako by nad námi dvěma plakalo samo nebe...
,,Semire...“ zašeptala jsem s přiškrceným hrdlem a udělala další krok: ,,co mi to děláš?“
,,Ani se nehni!“
Zprudka jsem se ohlédla: z křoví po mé levici vyskočila trojice policistů: jeden z nich byl Turkův tmavovlasý přítel, kterého mi představil na dálnici.
Zoufale jsem přejela rokli pohledem: dobře to měla vymyšlené, naše policie... celá prohlubeň rokle byla obsazena asi sedmi policisty, z nichž čtyři stáli u jejího ústí - měli bránit mému případnému útěku a tři na mě mířili z houští, kde se do té doby ukrývali, aby kryli Turka.
,,Pomalu zvedni ruce nad hlavu a zůstaň stát na místě!“ rozkázal tmavovlasý Semirův kolega: jak se jen jmenoval, Kranich?! a postoupil směrem ke mně, zatímco ostatní se ani nehnuli ze své pozice.
,,Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a udělala krok dozadu. ,,Teď mě nemůžete zatknout! On..“ ukázala jsem k Semirovi, který upřeně zíral na špičky svých bot, ,,on je v nebezpečí, prosím vás... musím ho varovat!“
Kranich teď stál pouhé dva metry ode mě. ,,Zvedni ruce, nebo to do tebe napálím,“ zavrčel nekompromisně a přešel do naléhavého, vzteklého šepotu: ,,Cos mu to udělala, ty hnusná bestie? Uvědomuješ si vůbec, jak jsi mu ublížila?“
Znovu jsem ustoupila, ale ruce jsem pomalu zvedla nad hlavu v gestu vzdání se: ,,Nechte mě to vysvětlit,“ zaprosila jsem a vzdorně mu pohlédla do očí: ,,musím zabránit, aby Semirovi ublížili!“
,,Jak tohle vůbec můžeš říct, cynická zrůdo?“ vykřikl policista a hleděl na mě s naprosto nenávistným výrazem: ,,ty si myslíš, že to nevíme? Vaše hra už skončila, děvenko: dnes dopoledne jsme při běžné silniční kontrole zastavili řidiče a ouha! Co měl v autě? Sniperskou pušku!“ Kranich byl stále blíž, vzdálenost mezi námi se zkrátila na metr a půl. ,,Vzali jsme ho na stanici, kde jsme taky otevřeli jeho kufr: a hádej, čeho byl plný? Semirových fotek a jeho detailního životopisu! Tak mi tady nevykládej nic o tom, že ho musíš varovat, když jsi ho měla zabít, Persephone!“

Zalapala jsem po dechu.
Kerberos zpíval, pomyslela jsem si hořce: nebylo pochyb, jakmile odhalili jeho, neměl žádné skrupule zradit Posvětí... a bylo mi jasné, že chtěl dostat za mříže hlavně mě: jako trest za to, že jsem ho odmítla...
,,To není pravda!“ odporovala jsem prudce: ,,Já mám Semira ráda!“
,,Jasně,“ odfrkl si přezíravě: ,,hodilo se ti, že se do tebe zamiloval, že? Pěkně jsi ho v tom svém plánu tahala za nos, bestie jedna... ale tvůj kolegáček tě s radostí napráskal, děvenko, takže je konec s legendární Persephone! A teď se rozkroč a ruce nech nahoře!“
Znovu jsem zavrtěla hlavou.
A pak jsem s rukama nad hlavou udělala krok k Semirovi, který pořád stál u svého BMW, teď asi patnáct metrů ode mě.
,,Vyslechni mě, prosím!“ zapřísahala jsem ho a pomalu, se vší opatrností postoupila dopředu.
Turek zvedl pistoli a opět mi namířil na čelo: tvář měl prostou jakéhokoliv výrazu, ale oči mu přetékaly bolestí.
,,Persephone, okamžitě se zastav, nebo budeme střílet!“ zařval za mnou Kranich: pozdě, moc dobře jsem věděla, že jsem teď ve výhodném postavení – jakákoliv střelba z míst, kde teď policisté stáli, by ohrozila i jejich kolegu. To nebudou riskovat...
Jediný, kdo teď mohl bez obav vystřelit, byl Semir: a já věděla, že si to moc dobře uvědomuje.
Vzdálenost mezi ním a mnou se zkrátila na polovinu.
,,Prosím,“ řekla jsem naléhavě a mé nohy ukously dalších pár decimetrů: ,,nestřílej, musím ti to vysvětlit, dej mi šanci!“
Semirův prst se chvěl na spoušti: dešťové kapky se mísily se slzami na jeho tváři: ,,Vzdej se, Kateřino,“ pronesl bezbarvě, ,,nenuť mě, abych ti ublížil...“
,,Neplánovala jsem to, přísahám! Nikdy jsem tě nechtěla využít a pak zabít, musíš mi věřit!“ ruce se mi třásly, nezbyla v nich už takřka žádná krev: ,,Miláčku, copak si vážně myslíš, že bych ti ublížila?“ vzlykla jsem a zírala ze sotva třímetrové vzdálenosti do těch usoužených oříškových očí.
,,Jak ti teď mám věřit?“ hlesl Turek a levačkou podepřel chvějící se ruku s pistolí. ,,Tolik bych chtěl, ale vždyť jsi mi celé ty dny nehorázně lhala...“
,,Já vím, jenže....“
Pohled mi sklouzl na jeho nohy.
,,To je staré, Kateřino,“ usmál se smutně, pokládaje můj čin za pouhý trik na odlákání pozornosti.
Já však nevěřícně zírala na červený bod, který se šplhal od holeně přes stehna až k Turkovu podbřišku...
Hádes.
,,Ne!“ zařvala jsem a vrhla se před nic netušícího policistu: ucítila jsem silnou ránu do ramene - zásah Kranichovy pistole, ale než jsem si stačila zranění pořádně uvědomit, trhla mnou dozadu strašná bolest břicha...

,,Auuu!“ vykřikla jsem a poroučela se k zemi, na kterou bych tvrdě narazila kdyby mě nezachytil Turek. Končí to stejně jako to začalo - v Semirově náručí, pomyslela jsem si hořce, než mě obestřel mrak příšerné agonie.
,,Proč jsi mi to udělala? Proč?“ zachroptěl Turek a pomaličku mě položil na bahnitou zem: ,,Měla jsi mě zabít hned v té kavárně,“ vzlykl a pevně mě k sobě přivinul. ,,Hned jak jsme se poprvé potkali, ne mě udělat tohle...“
Zkroutila jsem se bolestí, rukou jsem si ohmatala břicho: neměla jsem odvahu podívat se dolů...
Zavřela jsem oči a snažila se to vše pochopit: své vyzrazení, Semirův nešťastný výraz i ty hlasy, které se ozývaly všude kolem: policisté se od nás vzdalovali...
,,Miláčku, nikdy bych ti neublížila,“ šeptala jsem naléhavě a stiskla jsem jeho zápěstí: ,,já tehdy vůbec nevěděla, že jsi policista... nedovolila bych jim, aby tě zabili... já, já tě sem... přijela varovat..“
,,Já nevím, čemu mám věřit,“ hlesl Turek a ponořil svůj obličej do hustého závoje mých mokrých vlasů.
Zatínala jsem zuby, abych nekřičela bolestí: levou dlaň jsem přitiskla ke zranění, abych alespoň trošku zmírnila silné krvácení: zranění ramene, čistému průstřelu, jsem nevěnovala ani špetku pozornosti.
Jen jsem si užívala Semirových doteků a sbírala sílu: musí vědět, jak to doopravdy bylo...

Kroky.
Oba jsme zvedli hlavu: nad námi stál Kranich, obličej zmatený a zkřivený zármutkem: ,,Semire, Persephone... mluví pravdu,“ řekl tiše a klekl si do bláta, bez ohledu na svůj drahý oblek. ,,Kolegové před chvílí chytili chlápka, co na tebe mířil snajperkou... a ona,“ ukázal na mě, ,,mu skočila do rány...“
,,Kdo to byl..?“ zachroptěla jsem, ačkoliv mi byla odpověď naprosto zřejmá.
,,Sám Hádes, vůdce toho vašeho slavného Podsvětí,“ pokýval Kranich hlavou. ,,Kriminálka po vás pase už přes deset let...“
,,Já vím,“ vzdychla jsem unaveně.
,,Jak ale věděl, kde Semir bude?“ zeptal se Kranich, který tuto situaci očividně nechápal.
Zato mě bylo jasné už úplně všechno: ta chvíle, kdy jsem odešla z pokoje od Háda s Charónem a nechala tam s nimi všechny své věci... měli dostatek času pohrát si s mým telefonem.... ,,Museli mi odposlouchávat mobil,“ hlesla jsem a pozorovala jejich vytřeštěné výrazy. ,,oni... řekli, že si musím vybrat, buď Podsvětí, nebo jeho,“ kývla jsem k Turkovi, ,,jenže porušili slib, že mě do zítřka nechají čas... a museli slyšet, že mluvím se Semirem...“
,,A rozhodli se jednat rychle: vzít dvě mouchy jednou ranou,“ potřásl hlavou Kranich: ,,vykonat zakázku a zároveň vyřešit tvé dilema.“
,,Přesně,“ zalapala jsem po dechu a stulila se do klubíčka: objevila se nová vlna příšerné bolesti. ,,Ještě.... zbývá jeden.. Charón... dokud ho nedostanete, je Semir... v nebezpečí.“
,,Díky...“ Kranich odvrátil pohled od příšerně rozšklebené díry v mém břiše k rance na rameni: ,,Je mi to líto, děvče,“ omluvil se provinile a vstal.
,,To je ok,“ dostala jsem ze sebe skrz bolestí zatnuté zuby, ,,jen jste chránil svého přítele...“
Policista pokýval hlavou, beze slova povzbudivě stiskl Turkovo rameno a vzdálil se: moc dobře si uvědomoval, že nemá žádné právo sledovat naše utrpení...

,,Tak ty jsi mi zachránila život,“ hlesl Semir, který do té doby mlčel, a pevněji si mě k sobě přitáhl. ,,A já si myslel, že jsi mě opravdu chtěla zabít...“
,,Nikdy bych nedovolila, aby se ti něco stalo, lásko,“ zopakovala jsem unaveně, má síla mizela s každičkou kapičkou krve, kterou jsem ztrácela.
,,Promiň mi to,“ zašeptal a posázel mou vlhkou tvář polibky. ,,Promiň, že jsem o tobě byť jen vteřinu pochyboval, Katuško...“
Usmála jsem se a přitulila se k němu. ,,teď znáš pravdu, zlatíčko.“
Chytil mou hlavu do dlaní a prsty přejel po linii nosíku: ,,musíš utéct, Katko,“ zachroptěl, hlas změněný zármutkem i zadržovaným pláčem: ,,odpoutám jejich pozornost a ty zmizíš, ukryješ se někde v zahraničí a budeme si psát, nebo co já vím,“ blekotal překotně a vůbec mu nevadilo, že porušuje všechny své policejní povinnosti.
Umlčela jsem ho prstem jemně položeným na jeho dolní ret: ,,Semirku,“ usmála jsem se smutně a koutky se mi zkřivily bolestí, ,,já vůbec necítím nohy..“
Zaúpěl.
Shrnul mi vlasy z čela a nechal mou hlavu spočinout na svém hrudníku: i přes jeho neprůstřelnou vestu jsem naslouchala pravidelnému tlukotu jeho srdce a skutečnost, že je v bezpečí mě uklidňovala...
,,Slibuji ti,“ vzlykl Semir, ,,že na tebe počkám, ať tě zavřou na kolik let chtějí... a pak, oni tě sprostě podváděli a podle toho, co říkal ten chlap na služebně tě zneužívali a manipulovali tebou... musí tě pustit, Katy, nebo ti dát maximálně dva roky... a já počkám, počkám na tebe... budu tě navštěvovat jako často to půjde, psát dopisy, dva každý den, já...“
Nenáviděla jsem se za to, že musím napadrť rozbít i tuto jeho naději: ,,jestli mě odsoudí, lásko, už se nikdy z vězení nepodívám... na to jsem.... zabila moc...lidí,“ zasténala jsem, jak se opět ozvala rána na břiše.
,,To je jedno, Katko...“ potřásl Semir hlavou a rukama sevřel má záda. ,,neopustím tě! Jen musíš vydržet, Moje Má, sanitka je už na cestě...“ konečně si pořádně prohlédl mé zranění a zavyl zoufalstvím: ,,Můj bože.... bolí to moc?“
Kývla jsem a s výkřikem se vzepjala v agónii.
,,Vydrž, moc tě prosím...“

,,Když jsem tě poprvé potkala,“ usmála jsem se bolestně, aniž bych reagovala na jeho slova, ,,málem jsem ti dala pár facek,víš to? Dálniční polda, co ani neuřídí nákupní vozík...“
Po tváři mu stékaly slzy. ,,Ale jinak bych tě nepotkal, Katuško... já jsem za ten svůj trapas, i za tu tvou modřinu vděčný,“ uchichtl se.
,,I já,“ přiznala jsem. ,,Jsem ráda... že jsem dostala šanci... hledět do těch nejkrásnějších oříškových očí.... na světě,“ zasýpala jsem, mých sil rychle ubývalo a obraz Semirovy tváře chvílemi překrývaly mžitky. ,,Tolik jsi mi toho dal... jsem ráda, že... ty poslední dny mého života byly ty nejlepší...“
,,To neříkej,“ pokáral mě rychle a potrestal má slova polibkem: ,,To nejsou tvé poslední dny, ty to přežiješ a budeme spolu...vždyť,“ vzlykl, ,,to by nebylo spravedlivé!“
,,Život není spravedlivý, Semire. Podívej se na zem vedle nás,“ zašeptala jsem a sledovala jak vyjekl když konečně spatřil to, o čem já věděla celou dobu: že oba sedíme v obrovské rudé louži, kterou tvořila má krev smíchaná s deštěm: těžko říci, v jakém poměru.
,,Katuško,“ rozplakal se, jak si uvědomil neodvratné.
Zazmítala jsem se v jeho náručí: ,,Auuuuu...“ unikl mi, přes veškerou snahu, zoufalý sten: bolest byla čím dál větší, má síla vzdorovat už takřka žádná. ,,Semire, já tě miluji...“
,,Já tebe taky, Moje Má, prosím tě, tohle mi nedělej!“ vykřikl a sevřel mě tím pevněji.
,,Pokud mě máš skutečně rád, tak mi pomoz, lásko...“ zašeptala jsem.
,,Ale já nevím jak, musíme počkat na doktory... cože?“ oči měl plné hrůzy a žalu: ,,Katy, to po mě nechtěj, já... nemůžu...“
,,Prosím... jednou jsi mi řekl, že pro mě uděláš všechno, vzpomínáš?“ můj hlas už nebyl ničím víc než trošku hlasitějším zaševelením dechu.
,,Jako by to bylo dneska,“ hlesl zoufale, ,,ale nikdy jsem tím nemyslel...“
,,Já tě prosím.. Nechci... u toho... slyšet... lékaře a sanitku... prosím...“

Usmála jsem se, když jsem v jeho očích spatřila rozhodnutí.
Jeho volbu.
Pohladila jsem ho po tváři třesoucí se rukou: ,,Děkuji ti, Semire,“ zašeptala jsem slabě, ,,díky, miláčku....“
,,Miluji tě, Moje Má... nikdy na tebe nezapomenu,“ vzlykl a políbil mě na rty, sladce, krásně, kouzelně... na rozloučenou.
Poslední věc, kterou jsem cítila, byly jeho jemné prsty, které takřka něžně sevřely mou šíji.
A pak mi rázným trhnutím zlomil vaz.










Konec...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
RE:
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
No,co jsem mohla čekat........Zase hrozně krásné a smutné.......

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
RE:
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Čtu to pořád dokola,Wox.....Je to hrozně hezký a taky smutný....

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Re: RE:
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
André-und-Semír napsal:
Čtu to pořád dokola,Wox.....Je to hrozně hezký a taky smutný....



Děkuji za komenty, jsem moc ráda, že se Ti to líbí Embarassed Embarassed Embarassed pro mě je to nejhorší díl ze série Když, ale slyšela jsem, že pro některé je nejoblíbenější Smile zajímavé...

Ještě jednou děkuji! Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Věřím, že v každé situaci, která nás potká, existuje volba řešení. Věřím, že čím je problém složitější, tím více je možných rozhodnutí: a vždy nejméně jedna volba je ta dobrá.
Potíž je v tom, že já nikdy nedostala šanci volit správně...


Tohel je moc hezká myšlenka, moc se mi líbí, ale není občas lepší věřit na tu Vyšší moc? Alespoň nemusíme vinu shazovat na sebe, i když dalo by se v tom zase polemizovat o slabosti! Embarassed

Persephone je mi sympatická, ale až na to její povolání! I to bych překousla, než přišla pasáž se vzpomínkou na Schillera! Evil or Very Mad

Já tušila hned od setkání se Semirem, že ho budou chtít zabít. Ale myslela jsem, že úkol připadne jí a ono to nakonec dopadlo tak, že ho šla varovat! No nevadí, alespoň mu dokázala, jak ho má ráda! Laughing

Bylo to moc smutné! Strašně moc, doufala jsem, že by ji napadlo vzít katanu a své ,,otce" zabít. Škoda, alespoň Semir nemusel zůstat s vrahem! Vlastně nebýt Kerbera, nemusela se rozhodovat! Rolling Eyes Mad

A ten konec? Ten byl strašný, možná začínám chápat, proč se ti ta povídka nelíbí! Vždyť sám Semir je vrahem! Srazit jí vaz... Dosti odporné! Mad Evil or Very Mad Confused Sad Crying or Very sad Proč ji alespoň nezastřelil! Ááááá, je to tak smutné a tak dojemné! Je to moc krásná pocídka, moc se mi líbí! Very Happy Wink Fakt skvělý výtvor! Také se řadí mezi mou nejoblíbenější z řady Když... Super! Laughing Very Happy Wink

Moc mě zaujalo, že jsi tentokrát zaujala postoj vypravěče, moc se ti to povedlo, krásné! Persephone je skvělá postava, škoda, že nakonec zemřela! Opravdu skvělá povídka, škoda jen, že se ti nelíbí, protože na tuhle bys měla být obzvlášť hrdá! Very Happy Wink Super! Wink Laughing Very Happy

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
RE: JSSVLVKMK
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Moje řeč.... Wink

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Re: RE: JSSVLVKMK
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Vy jste naprosto zlaté, strašně, straaaaašně moc Vám děkuji! Embarassed Embarassed Embarassed

JSSSS, jsem moc ráda, že sis Katušku oblíbila, je to má milá postava, je blízká mému srdci Smile a povídku nemám ráda kvůli tomu, že je strašně moc sladká - nejhorší je ten konec, z něhož vyloženě dýchá cukr...

Ještě jednou Vám děkuji, vážím si komentů i toho, že máte Katku rády :aww:
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Cukr se z konce sype, to je pravda, ale i tak se mi to líbilo, trochu citu se tam projevit asi muselo! A trochu jsi to vynahradila tou ,,milosrdnou vraždou". Laughing Wink Takže myslím, že celkový dojem je skvělý a není proč mít povídku neoblíbenou! Navíc Kateřina je skvělá postava pro své vlastnosti a k Semirovi dobře pasuje, nejen tím, že je povoloáním vrah! Laughing Wink Fakt skvělá povídka včetně konce! Wink

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Katuška 4EVEEER Laughing Laughing Laughing


_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Takhle si představuji maličkou Katušku Embarassed Dárek pro Tebe, Foxy...



_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
je naprosto nádherná, děkuji Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed
Víš, jak si ji představuji? Jak si sedí na podlaze, schává se za méďou a její otec zatím hned vedle ní řeší něco s jejími třemi budoucími strýčky Smile a ona po nich uličnicky pokukuje, kdy už skončí a ona si s nimi bude moci hrát :aww:
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Hmm ... takže jak začít ... Už dlouho se nemůžu dokopat k tomu, abych ti napsala, co mám na srdci ... Very Happy Dnes jsem se k tomu konečně dostala ... Smile
Tak asi začnu tím, že se ti nedivím, že s ní nejsi moc spokojená a máš ji ráda ze všech nejméně ... Přiznávám se, že to vidím stejně ... Teda, líbila by se mi převelice, kdyby neskončila tak, jak skončila ... :/ Crying or Very sad
To, že Kateřina zemře, to jsem věděla a už jsem s tím byla i tak nějak smířena. Ovšem, že umře tak brzo? :O Já hloupá jsem si totiž prvně přečetla oba díly Mít moc na(d), takže vím, kdo přežije a kdo ne. Což je strašná škoda, protože jsem se tím připravila o to napětí (hlavně v té minulé povídce! Very Happy )
Líbilo se mi, jak se ti dva seznámili Mr. Green A i mě trochu překvapilo, jak ji Semir hned pozval na cappucino ... Smile
Měla jsem takovou radost, že si konečně někoho našel! Smile Někoho koho miluje a ona miluje jeho! Smile
Ale ten konec jsem čekala úplně jiný ... :/ Myslela jsem, že jim to prostě vysvětlí! A ne, že umře ... Crying or Very sad Byla mi opravdu sympatická :/ Smile
Až na ten konec je to opravdu dokonalé ^_^
Tím končím a utíkám si přečíst další část! Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Všechno nejlepší, Katuško

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
aww, vzpomněla sis! <3 to je hezké.... díky, taky jsem na ni včera myslela
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
3) Když jsou všechny tvé volby špatné...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma