AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Povídka č. 053 - Mrtvá schránka
Tina11


Založen: 08. 12. 2007
Příspěvky: 92
Bydliště: Ústí nad Labem
Odpovědět s citátem
Sýrie……. V hlavním městě Damašku němečtí vojáci pod velením Hannese Kirsche čekali na další novou skupinu vojáků, aby se mohli vrátit zpět domů. V Damašku vojáci strávili několik dní, nakonec z toho vyšlo pár týdnů. Během krátké doby náhle zemřeli dva lidé – syrský dívka Džalila al-Hakim a německý voják Alexander Laubner. Mrtvé tělo dívky Džalily se našlo v zapadlé uličce Damašku. Byla znásilněná, zmlácena a příčina smrti bylo uškrcení. Voják Alexander byl nalezen zastřelen v hotelovém pokoji, kde ještě byly nalezeny sáčky s drogami. Alex a Džalila se hodně kamarádily. Alex chodil Džalile pomáhat k nim domů, protože maminka Džalily byla nemocná. Alex si vzal občas na výpomoc svého kamaráda Kaie Seiferta. Kai, Alex a Džalila si udělali společný večer v centru Damašku.
Kaie zasáhla smrt Dželily a Alexe. Okolo jeho smrti měl nějaké pochybnosti, které se mu nezdály. Než stačil něco Kai podniknout, konal pohřeb Alexe pro obě dvě vojenské roty, a druhý den se Kai vracel zpět do Kolína.

O tři týdny později……. Tina s Tomem před odjezdem na společnou dovolenou s Elenou a Janem koukaly na pokyny od Eleny k jejich dovolené. Tina seděla v kuchyni u stolu, na notebooku hledala GPS souřadnice. Na klíně měla sedět Péťu, a přes rameno Tiny okukoval Tom, kam že to mají namířeno. GPS souřadnice je mají zavést na statek rodiny Wernerovy, do městečka Adelboden do Švýcarska. Wernerovy na internetu nabízejí apartmán pro 6 osob pro turisty. Turisti si u paní Wernerové mohou koupit jeho výrobky – sýry, mléko, vejce, jogurty, máslo,……. Tina rozklikla na jejich internetové stránky.
PÉŤA: „Jů. To vypadá moc hezky.“
TOM: „To je fakt bomba.“
TINA: „ Je vidět, že Elen si s tím dala práci, aby našla toto.“
PÉŤA: „ Tak rád bych jel s vámi.“
TOM: „ O prázdninách bychom si mohli udělat podobný výlet všichni.“
PÉŤA: „ To by bylo prima.“ Rozzářily se mu oči.

U Eleny a Jana se balili věci na dovolenou. Jan si balil věci v ložnici, pořád nemohl najít jedny plavky, který si chce vzít sebou. Zrovna je hledal ve skříni, když přišla Elena.
ELENA: „ Co tu pořád hledáš?“
JAN: „ Nemůžu najít ty plavky z Řecka.“
ELENA: „ A nemáš je už dávno v tašce.“
JAN: „ To bych si snad pamatoval.“
ELENA: „ Já jsem chtěla jenom pomoct.“ Elena si všimla ležet pytlíku u manželské postele. Elena se pro pytlík sehla, ve kterém byly Janovi hledané plavky.
JAN: „ Kam se mohli podít.“ Elena lehce zašustila pytlíkem. Jan se otočil. „Kdes je našla.“
ELENA: „ Ležely na zemi.“ Čekala na odměnu za nálezné. Jan dal Eleně velkou pusu na rty, vzal si pytlík s plavkami, které hned dal do tašky.

Den odjezdu……. Tina s Tomem odvezli Péťu k babičce a dědovi, kde bude celý týden. Tina se bavila s maminkou před barákem, Tom odnesl Péťovi věci do jeho pokojíčku. Dědeček jim dělal společnost.
MATKA: „ Už víš, kam pojedete?“
TINA: „ Porušili jsme Elenin příkaz. Jedeme na statek do Švýcarska.“
MATKA: „ Jak to vaše ubytování vypadá?“
TINA: „Moc hezky. Až bych řekla, že dost luxusně.“
MATKA: „ No páni. Říkaly jste Péťovi, co máme pro něj nachystáno na víkend?“
TINA: „ Vůbec ne.“ Tom se loučil s Péťou mezi dveřmi do baráčku.
TOM: „Nezlob babičku s dědou.“
PÉŤA: „ Nebudu.“
OTEC: „ To spíš budeme zlobit jeho.“ Když se Péťa rozloučil se svým tatínkem, kterému dal pusu, běžel hned za maminkou se rozloučit.
TINA: „ Tak si ten týden s babičkou a dědou užij.“
PÉŤA: „ Na to se můžeš spolehnout.“ S maminkou si dali pusu. Tina s Tom se rozloučili s rodiči, mohli vyrazit do Švýcarska. Babička a děda mají pro malého Péťu přichystáno překvapení na prodloužený víkend – pojedou do Bavorska na kola.
Elena a Jan zavezli Barbaru k Eleniným rodičům. Jejich dcera Charlotta byla na 3 týdenní stáži v Anglii, kam jeli společně s Tininým synem Martinem. Jet do Anglie bylo zařízeno přes Martinovu školu. Elena s Janem se rozloučili s Barbarou a rodiči.
Semir měl na bedrech o víkendu službu. Víkend měl docela klidný. Většinou řešil běžné věci, které spáchaly řidiči na dálnici.

Ve Švýcarsku……. Tina s Tomem dorazily jako první do místa ubytování. Škoda Superb Combi zajel přímo ke statku. Tina vystoupila z auta, a všimla si, že paní hrabe v záhonku. Zahrádka byla přes cestu. Hned se paní obrátila na Tinu.
WERNEROVÁ: „ Dobrý den, jak vám můžu pomoct?“
TINA: „ Dobrý den, doufám, že jsme dorazily na správné místo. Měli bychom tu mít zajištěné ubytování na Elenu Richterovou.“
WERNEROVÁ: „ To jste tu správně.“
TINA: „ Tak jsme to našli dobře. Navigace nás tak trošku hnala někam jinam.“
WERNEROVÁ: „ Pojďte za mnou. Už mám pro vás všechno připravené.“ Paní Wernerová odcházela do baráku. Tina houkla na Toma, že jsou tu dobře. Společně pak šli do baráku. Celý statek byl postaven ze dřeva, má dlouholetou historii až ze 17. století. Vevnitř to vypadalo jako ve skanzenu. Jak Tom s Tinou vešly – byla velká místnost, kde stála velká funkční kachlová pec, posezení, kuchyň. Na peci se dalo i psát. Nahoře v patře, kam se dostalo po dřevěných schodech hned vedle pece, se došlo do soukromých pokojů rodiny Wernerových.
WERNEROVÁ: „ Tak já vás ještě jednou vítám. Anna Wernerová.“ S každým si podala ruce na přivítanou.
TINA: „ Tina Kranichová.“
TOM: „ Tom Kranich.“ Tina předala paní Wernerové potřebné doklady, aby je mohla zapsat do knihy hostů.
TINA: „ Máte to tu moc hezký. Je to tu jako ve skanzenu.“
WERNEROVÁ: „ Děkuji. Statek je už přes 100 let starý. Všechno je tu na svém místě, ale už jsme museli dělat i rekonstrukce.“
TOM: „ Dnešní firmy dokážou všechno.“
WERNEROVÁ: „ To máte pravdu. Měla jsme takové štěstí, že nám vyšly vstříc.“
TINA: „ Takových poctivých firem je málo.“ Tina dostala od paní Wernerové nazpět doklady.
WERNEROVÁ: „ Kdybyste chtěli, můžete si koupit domácí mléko, máslo, tvaroh, sýr i jogurt. Nebo vám chyběly brambory, mouka,…… klidně se obraťte, ráda vám dám.“
TINA: „ My se nějak domluvíme, že bychom si když tak přišly.“ Paní Wernerová zavedla Tinu s Tomem do jejich apartmánu, který se nacházel v bývalém vejminku. Ten se nacházel hned za statkem. Vejminek měl přízemí a patro. V přízemí byly sklepní prostory, z toho jedna místnost byla vyhrazena pro turisty, aby si zde uložili kola, lyže,……. Společně vešly po dřevěných schodech, které byly spojené s dřevěným ochozem, který byl dlouhý podél jedné strany vejminku. Na ochozu na jeho zábradlí byly zavěšené truhlíky s červenými muškáty. Paní Wernerová odemkla dveře do apartmánu, kam všichni vstoupili. Vše zde bylo ve dřevě. První místnost, která byla na ráně – jídelna s obyvákem a kuchyní. Za jídelnou byli tři pokojíky pro dvě osoby. Za kuchyní byla komora s úklidovými věcmi.
TOM: „ Je to nádhera.“
WERNEROVÁ: „ Zítra odjíždíme do blízkého města na farmářské trhy, přijedeme až ve středu. Jak se mi doneslo, že tu v dobu také nebudete.“
TINA: „ Takovou informaci nemáme. Vše to má na starost moje kamarádka, která nás pozvala na dovolenou.“
WERNEROVÁ: „ Auto si uschovejte ve stodole. Až budeme odjíždět, tak jí zamkneme. Tady máte klíče. Přeji hezkou dovolenou.“ Klíče od apartmánu dala Tině do ruky.
TINA, TOM: „ Děkujeme.“ Paní Wernerová si šla po své práci. Tina s Tomem si vybraly pokojík, potom si šli vybalit věci z auta.
V té době se na statku objevilo auto s Elenou a Janem. Přivítali se, jako kdyby se 100 let neviděly. Tina jim ukázala, kde budou bydlet. Po vybalení a zabydlení si dali panáka – tak zahájili svou dovolenou. Elena jim řekla, co je celý týden čeká. Na kolech se dopraví do jiného města, kde se na pár dní přidají ke skupině od cestovní kanceláře, se kterými budou absolvovat adrenalinové kousky. Potom se vrátí sem na statek, kdy je čekají pěší pochody.

Neděle……. Kai Seifert se vrátil domů z návštěvy u svých příbuzných. Když vešel do bytu, nemohl uvěřit svým očím. V bytě bylo všechno převrácené naruby, jako kdyby tu spadla atomová bomba. Kai hned volal policii.
Ke Kaiovi přijela místní kriminálka pod vedením komisaře Štefana Hoffnera. Kai s technikem seděli v kuchyni, kde mu bral otisky prstů. Hoffner s jedním policistou si prohlížely převrácený byt, technici sbíraly stopy.
HOFFNER: „ Jmenuji se Štefan Hoffner.“
KAI: „ Kai Seifert.“
HOFFNER: „ Podle prvních náznaků je poznat, že tu někdo něco hledal.“
KAI: „ Já nevím co. Žádné cennosti tu nemám.“
HOFFNER: „ Kde jste byl přes víkend?“
KAI: „ Několik dní jsem byl u svých známých v Berlíně.“ Technik skončil s otisky, dal Kaiovi ubrousek na utření barvy z prstů, a odešel.
HOFFNER: „ Nesledoval nebo neobtěžoval vás někdo v poslední době.“
KAI: „ Ne. Před třemi týdny jsem se vrátil ze Sýrie z válečného území. Jen, co jsme vrátili, v kasárnách jsme uctily památku našeho kamaráda, pak jsem odjel na pravidelné cvičení do Belgie a poslední dny jsem byl u známých v Berlíně.“
HOFFNER: „ Ten váš kamarád byl nalezen mrtvý v hotelovém pokoji.“
KAI: „ Ano…….“ Hoffner viděl na Kaiovi, že se mu něco na smrti jeho kamarádka něco nezdá.
HOFFNER: „ Je na vás vidět, že nejste asi moc spokojen s vyšetřováním okolo smrti kamaráda.“
KAI: „ To máte pravdu. Alex by se nikdy nezapletl s drogami.“
HOFFNER: „ Zítra se u mě stavte u mě, abychom mohli sepsat protokol. Podívejte se, co vám chybí.“
KAI: „ Dobře.“ Hoffner předal Kaiovi svou vizitku.

Ve Švýcarsku……. Po snídani Tina, Tom, Elena a Jan nasedli na svá kola s věcmi na pár dní a vyrazili po místních cyklostezkách do městečka Visp. Kde se připojí na pár dní ke skupině lidí, kteří tu jsou s cestovní kanceláří. Cyklisté budou přespávat v místním penzionku, který spadá pod cestovní kancelář.

Pondělí……. Kai se vracel z kriminálky, zastavil se na benzínové pumpě na dálnici A4 u Frechenu. Kai nechal auto na parkovišti, po cestě na benzínku si hrál s mobilem. Z benzínové pumpy vycházel Semir, který zde byl pro benzínovou šťávu do svého BMW. Kai se zastavil u stojanu, aby ho nikdo nepřejel. Začetl se do jedné SMS, která mu přišla. Semir už nasedal do auta, když si všiml, že po zádech Kaie se pohybuje červený bod. Vyběhl napomoct Kaiovi, kterého shodil na zem, když byla vypálená střela, která se zakousla do sloupku u čerpacího stojanu. Semir se podíval směrem, odkud přiletěla střela. Semir nechal Kaie o samotě, nasedl do BMW a vyrazil za střelcem. Po cestě dal Semir echo na služebnu, co se stalo. Střelec a jeho kamarád nasedli do auta, který ujížděl pryč a BMW za ním. Land Rover sjel na prašnou polní cestu při výjezdu z benzínové pumpy na dálnici. Land Rover a BMW cesta je zavedla k pískovně, během jízdy padla těžká střelba. Semir měl štěstí, zasáhl spolujezdce do ruky. Dojely na konec pískovny, kde se napojily na asfaltovou silnici. Silnice se je, vyvedla na hlavní silnici, kde řidič Land Roveru smetl na křižovatce velkou rychlostí předjíždějící Audi A8 na hlavní silnici. Audi předjíždělo pomalou Toyotu Swift. Ze střetu se rozletěli tisíce střípků ze skel aut. Semir zastavil na hranici křižovatky, hned zavolal pomoct. Semir šel se podívat na Land Rover, ve kterém byly oba dva mrtvý. Silnici hned uzavřely a do vyšetřování se pustili policisté od dálniční policie. Semir se vrátil na benzínovou pumpu. O Kaie se postarali policisté. Jen co Semir přijel, hned šel za Kaiem.
SEMIR: „ Jmenuji se Semir Gerkhan, jsem od dálniční policie.“
KAI: „ Kai Seifert. Chytili jste je?“
SEMIR: „ Ty nám už nic neřeknou. Jsou mrtvý. Co vás chtěly?“
KAI: „ Vůbec netuším. Právě jsem se vracel z kriminálky. Byl jsem u nich sepisovat protokol, protože mi včera někdo prohledával byt.“
SEMIR: „ A nechybí vám něco?“
KAI: „ Ne, vše na svém místě. Jedině, že by to mohlo souviset s SMS, která mi přišla.“
SEMIR: „ A mohl bych jí vidět.“
KAI: „ Ale jistě.“ Ve svém mobilu vyhledal danou SMS, dal ji přečíst Semirovi. V SMS stálo, že Kai má v bance založenou schránku, ke které dostal přístupové heslo a krycí jméno.

Na služebně……. Semir s Kaiem seděli u šéfky Anny Engelhardtové. Šéfka si pročítala SMS od banky.
ŠÉFKA: „ Vypadá to, jako kdyby někdo založil mrtvou schránku, do které máte přístup jenom vy, pod určitým heslem.“
SEMIR: „ Ale kdo by ji zakládal. A hlavně, proč.“ Kaie hned napadlo vše kolem, co se stalo v Sýrii. Vražda Džalily, Alexe k tomu další okolnosti – jeho převrácený byt, střelba na benzínové pumpě. Šéfka se Semirem to hned na Kaiovi poznaly, že ho něco napadlo.
ŠÉFKA: „ Jestli něco tušíte, kdy by to mohl být, tak nám řekněte.“
KAI: „ Před třemi týdny jsem se vrátil ze Sýrie z válečného území. Během našeho pobytu v Damašku se staly dvě záhadné vraždy – zemřela jedna mladá syrská dívka a náš kolega a kamarád Alex Laubner.“
SEMIR: „ Mluvili o tom. Prý se zapletl do drog.“
KAI: „ Ale to není pravda. Alex by se toho nikdy nedotkl. Celé mi to bylo divné. Alex měl před tím pochybnosti okolo smrti syrské dívky Džalily.“
ŠÉFKA: „ Je mi jasný, že chtěl najít pravdu.“
KAI: „ Ta se mu asi stala osudnou v tom hotelu. Rád bych se dozvěděl, kdo to byl.“
SEMIR: „ Kdo byl u vás v bytě, si myslel, že máte stopy k dopadení vraha Alexe a té dívky.“
ŠÉFKA: „ Zajeďte se podívat do té banky, co obsahuje schránka za poklady. Potom se domluvíme, co podnikneme dál.“

V bance……. Zaměstnanec banky zavedl Semir a Kaie do trezorové místnosti. Zaměstnanec si vzal přístupová hesla ke schránce, která se otevřela. Kai ze schránky vyndal hnědou obálku, ve které byl ukrytý USB flash disk a dopis.
Kai si v autě pročítal dopis od Alexe. V dopise stálo, že: „ Kaii. Až budeš číst tento dopis po mé smrti, měl bych jedno přání. Abys vyjasnil Džalilinu a mou smrt. V přiloženém USB najdeš vodítka pro vyřešení vražd. Pevně věřím, že vše uvedeš na pravou míru. Kaii, děkuji Ti za tvou pomoc, ale i přátelství. Alexander Laubner, Damašek.“

Na služebně……. V dispečinkové místnosti si šéfka, Andrea Kai a Semir prohlížely USB od Alexe. Na USB se ukrývaly všechny policejní záznamy z vyšetřování k vraždám.
ŠÉFKA: „ Džalila al-Hakim je tam dívka, co se znala s Alexem?“
KAI: „Ano. Také jsem trochu znal. Pomáhaly jsme jim, co bylo potřeba. Měla nemocnou matku. Občas jsme si zašli i do města si užít ruch hlavního města. Její tělo našli v jedné zapadlé uličce Damašku. Byla zmlácená, znásilněná a příčina smrti bylo uškrcení. A navíc byla oblečena jako prostitutka. Taková Džalila nebyla. “
SEMIR: „ Jak se dostal Alex k těm policejním spisům?“
KAI: „ Zřejmě mu je dal místní komisař v Damašku. Vyšetřoval obě dvě vraždy.“
ŠÉFKA: „ Znal jste se s tím komisařem?“
KAI: „ Jenom letmo. To on mi dal jako první vědět, že je Alex mrtvý.“
SEMIR: „ Jedna možnost tu, že tu schránku založil sám Alex.“
KAI: „ Jednou jsem viděl vycházet Alexe ze státního zastupitelství.“
ŠÉFKA: „ Vychází mi z toho, že Džalila a Alex něco viděli, co něco, co neměli. Alex měl viníka, ale ten ho umlčel. A další nejasnost je, že by se tak za takovou krátkou dobu dostal na drogovou scénu, to mi připadá přitažené za vlasy.“
SEMIR: „ Taky mě to už napadlo.“ Kai byl najednou zamyšlený. „Jestli vás ještě něco napadlo, tak to řekněte.“
ŠÉFKA: „ Každá maličkost nám může pomoct.“
KAI: „ Alex mi jednou říkal, že Džalila viděla našeho majora s jedním mužem, že si něco předávaly v bílých sáčcích a peníze. Alex žertoval, že by mohlo jít o drogy. Mně to připadlo dost směšný.“
ŠÉFKA: „ Pak se našlo její tělo. Andreo, pokuste se spojit s komisařem v Damašku, který pracuje na těch vraždách.“
ANDREA: „ Dobře. Nějakou dobu to potrvá.“
SEMIR: „Bonrát a Hote jsou ještě v terénu.“
ANDREA: „ Jo.“
SEMIR: „ Mám pro mě speciální úkol. Dáš mi klíče od policejního bytu.“
ANDREA: „ Už pro něj letím.“ Odešla pro klíče od policejního bytu.
KAI: „ Co to znamená…….?“
ŠÉFKA: „ Teď budete pod policejní ochranou.“
KAI: „ No dobře. A co major?“
SEMIR: „ Já mu to půjdu vysvětlit. Jak se jmenuje?“
KAI: „ Hannes Kirsch.“
ŠÉFKA: „ Budeme vás hlídat 24 hodin naši kolegové.“ Andrea předala Semirovi klíče od bytu.
ANDREA: „ Lilienstraße 15.“

Vojenské kasárny……. Semir se vydal po předání Kaie do rukou svých kolegů Hoteho a Bonráta do vojenských kasáren. Major Hannes Kirsch řešil v kanceláři tajemníka se svým tajemníkem, že se ve službě neobjevil Kai Seifert. Semir zaklepal na dveře, vešel dovnitř.
SEMIR: „ Nerad vás ruším, ale hledám majora Hennese Kirsche.“
KIRSCH: „ To jsem já. Co byste potřeboval?“
SEMIR: „ Jmenuji se Semir Gerkhan, jsem od dálniční policie. Jsem tu kvůli Kaiovi Seifertovi.“
KIRSCH: „ Tak to pojďte do mé kanceláře.“ Semir odešel s Kirschem do jeho kanceláře. Tajemník si šel po své práci. „Poručíkovi Seifertovi se něco stalo? Právě jsem s tajemníkem řešil, že se neukázal ve službě.“
SEMIR: „ Na pana Seiferta se stal terčem, aby byl zabit.“
KIRSCH: „ A je v pořádku?“
SEMIR: „ Ano je. Teď je pod naší policejní ochranou.“
KIRSCH: „ To mi spadl kámen ze srdce, že se mu nic nestalo. Nerad bych přišel o druhého vojáka v tak krátkém období.“
SEMIR: „ A co se stalo s tím prvním vojákem?“
KIRSCH: „ To je snad pro vás nepodstatní věc.“
SEMIR: „Co vy víte, třeba ty dvě věci mohou souviset.“
KIRSCH: „ To snad nemyslíte vážně. Na misi v Sýrii byl zastřelen Alexander Laubner. Určitě jste to viděl v televizi nebo četl v novinách.“
SEMIR: „ Ach ano, netušil jsem, že pochází z Kolína nad Rýnem. Byl zabit v bojích?“
KIRSCH: „ Ne, jeho tělo našli v místním hotelu. Ani bych to do něho neřekl, že měl problémy s drogami. Možná, že by o tom věděli jeho kolegové. Nejvíc se kamarádil právě s Kaiem.“
SEMIR: „ No o drogách se vůbec nezmiňoval. Ale na to je čas. Děkuji za informace.“
Po odchodu Semira Kirsch hned žhavil telefon. Spojil s nájemným vrahem Lukasem Zirnerem.
KIRSCH: „ Víte, co se stalo? Seifert pořád žije.“
ZIRNER: „ Dva moji lidé jsou po smrti, co se starali o vašeho vojáka. Jeden fízl mu zachránil život.“
KIRSCH: „Krucinál……. Teď ho má dálniční policie, je pod jejich ochranou. Ale před tím se postarejte o rodinný domek Alexandra Laubnera. Mám tušení, že to co měl má pořád u sebe.“
ZIRNER: „ Adresa.“
KIRSCH: „ Erkesstraße 29 v Longerichu.“
ZIRNER: „ Dobře. Já se potom ozvu.“

Ve Švýcarsku……. Dovolenkáři s cestovní kanceláři odjeli na dobrodružnou cestu – na divokou řeku Rhônu. Řeku budou sjíždět na raftech. Rafty si náramně užili. Po skončení jízdy na raftech, se oblékly do suchých šatů, které měly sebou. Půjčené neopreny vrátily, firmě, která má starosti rafty. Do města Visp odjeli autobusem CK.
V podvečerních hodinách se vydal Tom, Tina, Elen a Jan na typický švýcarský pokrm – sýrové fondue.

V policejním bytě……. Hote s Bonrátem se střídali s dalšími kolegy u Seiferta. Všichni seděli v kuchyňce, už byly po snídani. Kai s Bonrátem si prohlížely denní tisk a Hote se postaral o nádobí. Do toho to klidného času se ozval mobil Kaie. Kai vyndal mobil z kapsy z kalhot. Na display se objevilo jméno „Stela Laubner“.
BONRÁT: „Kdo je to?“
KAI: „ To je sestra Alexe.“ Telefonát vzal a dal ho na hlasitý odposlech. „Ahoj Stelo…….“
STELA: „ Ahoj Kaii, mohl bys zajet k Alexovi domů…“
KAI: „ Stelo, to půjde asi těžko. A co se stalo?......“

Na KTU……. Ráno se Semir vydal se podívat na Hartmuta. Hartmut seděl u svého počítače.
SEMIR: „ Ahoj Hartmute.“
HARTMUT: „ Ahoj Semire.“
SEMIR: „ Máš něco pro mě?“
HARTMUT: „ Mám – mám tu dvě jména Marco Stübner a Filip Lindner. Jejich otisky prstů jsem našel v autě.“ Ukázal Semirovi jejich fotky na počítači.
SEMIR: „ Už toho mají dost za sebou.“
HARTMUT: „ Taky spolu seděli v Mnichově. V Land Roverovi jsem našel dvě zbraně – odstřelovačkou pušku a automatickou zbraň.“ Obě dvě Semirovi opět ukázal na počítači.
SEMIR: „ Komu ty zbraně patří.“
HARTMUT: „ Jejich čísla jsou napůl zničená. Zjistil jsem, že patří Bundeswehru. Ty zbraně měli být už dávno zničeny. Ještě se podívat na ty zbraně hlouběji. Pak tu mám ještě tenhle rozbitý mobil.“ Předložil Semirovi. Mobil byl uložen v pytlíku na důkazy.
SEMIR: „ Ty dva nevypadají na to, že sami od sebe někoho šli zabít.“ Hartmut souhlasně pokyvoval hlavou. Semirovi zazvonil mobil, který vzal. Na druhém konci drátu se ozval, Hote. Semir vzal nohy na ramena, vyrazil do policejního bytu. Po rozhovoru se šéfkou Engelhardtovou, že vezme Kaie sebou k sestře Alexe. Stela Laubnerová jim ukázala, co našla. Semir s Kaiem jenom zíraly na počítačovou obrazovku.
Před dům dorazilo auto s Zirnerem. Zirner vystoupil z auta a obhlídnul si služební BMW. Na zadním sedadle zahlídl ležet policejní složky. Hned odešel do auta, volal Kirscherovi.
KIRSCH: „ Tak co?“
ZIRNER: „ Už nás předběhli fízlové.“
KIRSCH: „ Sakra!“
ZIRNER: „ Máme to odpískat?“
KIRSCH: „ Ozvu se, až najdeme Seiferta.“ Auto se rozjelo od baráčku pryč.

Na služebně……. Semir se vrátil na služebnu, když vešel na služebnu, pípla na mobilu MMS – byla to společná selfie Toma, Tiny, Elen a Jana. Fotku pořídili na konci raftů u vodopádu. Semir se jenom usmíval. Semir hned zavítal za Andreou, hned zblýskla jeho úsměv na rtech.
ANDREA: „ Čemu se tak směješ?“
SEMIR: „ To nemá chybu. To ti musím ukázat. Tom mi poslal fotku.“ Odložil spisy na stůl, ukázal Andree fotku kolegů. Hned měla radostný úsměv. Po chvilce k nim přišla Engelhardtová.
ŠÉFKA: „ Andreo,…….“ Andrea zvedla hlavu od mobilu „mohu vás poprosit o založení.“
ANDREA: „ Zajisté.“ Převzala si dokumenty od šéfky.
ŠÉFKA: „ Co se dělo u Stely Laubnerové?“
SEMIR: „ Tak trochu dělala pořádek ve věcech svého bratra.“ Šáhl do kapsy u kalhot, odkud vyndal USB. „Objevila dost zajímavou činnost majora Kirsche.“ Předal USB Andree, ta ho hned připojila k počítači. Na USB bylo plno popsaných složek, ve kterých byly samé fotky. Andrea náhodně vybrala jednu složku, rozklikla ji, a pak i fotky.
ŠÉFKA: „ Major Kirsch prodává drogy.“
SEMIR: „ A to přímo ve velkém.“
ŠÉFKA: „ Teď tu máme důvod, proč byl Alex zabit.“
SEMIR: „ Chtěl, aby se Kirsch přiznal. A také Alexova sestra našla účet z banky, kde mu na účtě přistála pěkná částka peněz.“
ŠÉFKA: „ A kdy to bylo?“
SEMIR: „ Než odjeli na misi do Sýrie. Andreo, pošli ty fotky Hartmutovi, ať se podívá na ty ostatní lidi.“
ANDREA: „Než se tím vším prokouše……. Bude mít ohromnou radost.“
ŠÉFKA: „ Když se bavíme o Hartmutovi, už něco našel z toho havarovaného auta.“
SEMIR: „ V tom Land Roverovi našel otisky mladých kluků – Marco Stübner a Filip Lindner. Podal šéfce jejich spisy. Trochu si v nich listovala.
ŠÉFKA: „ Samé malé prkotiny.“
SEMIR: „ Spolu seděli ve vězení v Mnichově. Podle mého názoru by se jen tak rozhodli, že někoho půjdou zabít. Někdo jim musel dát za úkol.“
ŠÉFKA: „ Taky se myslím.“
SEMIR: „ Hartmut ještě v autě našel rozbitý mobil, který dává dohromady. A zbraně – odstřelovačskou pušku a automatickou zbraň.“
ŠÉFKA: „ A kdo je majitelem?“
SEMIR: „ Bundeswehr. Ty zbraně byly odcizeny a měli být už dávno zničeny.“
ŠÉFKA: „ Ty dva to taky nemohli být..“
SEMIR: „ Že by Kirsch.“
ŠÉFKA: „ Vše je možné.“
ANDREA: „ Poprosila jsem německé velvyslanectví v Sýrii, aby mi pomohly se spojit a najít komisaře v Damašku.“

Ve Švýcarsku……. Dovolenkáři si dneska užily canyoning ve městečku Gonda. V neoprenových oblečcích s přilbou na hlavě, sjížděly po zadku ve vodopádech ve skalách. Skončily v tůňce pod vodopádem, která byla dostatečně hluboká, pro sjezd.
Večer byly opět na malé procházce po městě Visp. Tina se usadila na lavičku, aby si mohla v klidu pohovořit se svým synem Martinem, kterého měla na drátě. Tom si zase povídal s Péťou po telefonu. Když Tom dohovořil s Péťou, zašel koupit pro sebe a Tinu studené a sladké osvěžení – zmrzlinu. Tom si přisedl k Tině, když končila hovor s Martinem. Tom předal Tině zmrzlinu.
TINA: „Děkuju.“ Začala si dopřávat zmrzlinu.
TOM: „ Jak se mají naši dva stážisti?“
TINA: „ Dobře se mají.“ To už se u nich objevila Elena a Jan, také si dopřávaly zmrzlinu. „ Dneska odletěly Irska, kde budou až do konce týdne. Zítra vyrážejí na dvoudenní túru do hor.“
ELENA: „ Charlotta mi to taky už oznamovala. Už se moc těší. Budou přespávat v místních salaších.“
TOM: „ To jich tam moc není.“
TINA: „ Do Irska odletělo asi 10 dětí. Zbytek zůstalo v Anglii.“
JAN: „ Co podnikneme?“
ELENA: „ Já bych šla si prohlídnout ty 3 kostely. A pak se uvidí.“ Celá parta odešla na procházku na obhlídku 3 kostelů.
V Kolíně nad Rýnem……. Lukas Zirner spolupracuje se dvěma policisty. Udělají pro něho všechno, ale využívá je jenom velmi zřídka.
Zirnerovi se doneslo, že jeden z policistů leží v nemocnici s těžkými zraněními po přestřelce při zátahu. Druhý policista je na výměnném pobytu v Holandsku, ale za pár dní je zpět v Kolíně.

Ve Švýcarsku……. Poslední den ve městě Visp znamenalo se utrhnout od skupiny CK. Po jiné cyklostezce se vrátili do svého místa ubytování Adelbodenu. Elena svou kamarádku Tinu s jejím manželem Tomem a svým manželem Janem zavedla k místu, kde je čeká absolvovat let horkovzdušným balonem. Balonem doletěly na místo, odkud je převezly koňským povozem do základny, odkud vylétaly. Nasedly na kola a vyrazily směr domů.

Na služebně……. Andree se konečně podařilo spojit s komisařstvím v Sýrii. Přes Skype si promluvili s komisařem Rashidem Thamilem, který si vzal k ruce svého kamaráda a státního zástupce Ibrahima Halzuna. U Andrey v dispečinkové místnosti se sešel Semir se šéfkou Engelhardtovou. Dálniční policie nepotřebovala ani překladatele – komisař i státní zástupce uměly dobře německy – společně se německy učily, a byly také na stáži v Německu.
RASHID: „ Zdravíme dálniční policii v Kolíně nad Rýnem.“
ŠÉFKA: „ My vás také. Mé jméno je Anna Engelhardtová, jsem přímá nadřízená vrchního komisaře Semira Gerkhana.“
RASHID: „ Velmi mě těší. Jsem komisař Rashid Thamil a tohle je můj kamarád státní zástupce Ibrahim Halzen. Co byste rádi chtěli vědět?“
SEMIR: „ Kai Seifert unikl smrti, chtěl ho někdo zabít. Jeho byt převrácený naruby.“
RASHID: „ Co by u něho hledaly. Jak se mu daří?“
SEMIR: „ Naštěstí se mu nic nestalo. Je teď pod naší ochranou.“
ŠÉFKA: „ Někdo se chtěl dostat k podkladům k vraždám v Sýrii.“
IBRAHIM: „ Ta mrtvá schránka v bance. Tu jsem odeslal do Kolína anonymně, když Alex zemřel.“
RASHID: „ Teď mi něco napadlo. Alex se dost zajímal o jednu vlakovou nehodu na německo-dánských hranicích.
ŠÉFKA: „ Vlakové neštěstí. Co by ho to k tomu vedlo.“
RASHID: „ Alex viděl v televizi vlakové neštěstí, které se stalo na území Sýrie. K tomu dali ještě jiné vlakové nehody po celém světě.“
SEMIR: „ Zřejmě poznal na záběrech vraha Džalily.“
ŠÉFKA: „ To je možné. Chtěl tím usvědčit vraha, ale to se mu stalo osudné.“
IBRAHIM: „ Byla v té schránce skica obličeje.“
SEMIR: „ Nic takové tam nebylo.“
IBRAHIM: „ Úplně jsem na to zapomněl, přiložit k tomu tu skicu. Tu skicu namalovala Džalila, když viděla obchod mezi dvěma muži. O tři dny na to byla Džalila mrtvá.“
ŠÉFKA: „ Můžete nám tu skicu dodatečně poslat?“
IBRAHIM: „ Samozřejmě.“

Ve Švýcarsku……. Tina, Tom, Elen a Jan si udělali pěší túru z jejich městečka Adelboden po turistické stezce Via Alpina Red. Tato stezka je zavedla do městečka Lenk, jejich túra měřila 13km. Zasedly do místní hospůdky, kde si daly něco dobrého na zub, trochu si prošly město, než jim jel autobus zpět.

V Kolíně……. Zirner se sešel se svým informátorem u policie. Předal mu potřebné informace pro nalezení Kaie Seiferta.
Andrea vyhledala potřebné informace k vlakovému neštěstí u německo-dánských hranic u města Padborg. O úřední cestu se postarala šéfka Engelhardtová. Obrátila na státní zástupkyni Schrakmannovou.
Semir zašel za Andreou, která seděla na dispečinku, kde se probírala věcmi k vlakové nehodě.
SEMIR: „ Našla jsi něco?“
ANDREA: „ Za nějakou dobu bude nehoda promlčena. Stalo se to před 20 lety. Před vlakovou soupravu spadla mostní konstrukce u města Padborg. Konstrukce byla ve špatném stavu a, se měla opravovat. Strojvedoucí udělal všechno, aby náraz byl, co nejmenší. Zemřelo několik lidí, ale i on sám.“
SEMIR: „ Alexe na té nehodě něco upoutalo.“ U nich se objevila šéfová. V ruce měla podklady k loupeži ve městě Gettorf a k nehodě vlaku.
ŠÉFKA: „ K té nehodě ještě patří loupež v bance ve městě Gettorf. Lupiči si zde vzaly 500.000 marek. Policie našla mrtvé muže v jejich skrýši.“
SEMIR: „Mohli se pohádat a při rvačce se po zabít.“
ŠÉFKA: „ To asi těžko. Nenašla se u nich taška s penězi.“
ANDREA: „ Třetí osoba je objevila. Uviděla příležitost, při rvačce je zabila, vzala si peníze.“
ŠÉFKA: „ Při nehodě vlaku se našlo pár bankovek z loupeže.“
SEMIR: „Teď se v tom úplně ztrácím.“ Šéfka vytáhla ze spisu na stůl portrét muže, kterého viděli svědci. Semir s Andreou se na portrét podívaly. „Je mi nějaký povědomí.“
ANDREA: „ Je podobný té skici od té syrské dívky.“ Položila vedle šéfčina portrétu, ručně namalovaný portrét od Džalily.
SEMIR: „ Jsou si úplně podobný…….“ Ozval se na počítači signál, že je Hartmut online. Andrea jeho výzvu hned přijala, na obrazovce se objevila tvář Hartmuta.
HARTMUT: „ Zdravím vás.“
SEMIR: „ My tebe taky. Něco pro nás máš.“
HARTMUT: „ Zapátral jsem okolo zbraní. Povolení ke zničení vydal major Hannes Kirsch. Po cestě byly odcizeny.“
ŠÉFKA: „ Kdy se stalo?“
HARTMUT: „ Krátce potom, co se Kirsch s ostatními vojáky vrátily do Německa. Navíc jsou zbraně staršího typu a jejich výroba byla zastavena.
SEMIR: „ Každej zloděj by bafnul zbraně, co vidí.“
HARTMUT: „ Podíval jsem se na fotky. Na fotkách se objevili dva drogové dealeři – Diego Ortega a Emanuel Gomez.“ Poslal jim španělské policejní portréty, které Andrea hodila na druhou obrazovku. „ Dalším mužem na fotkách je Lukas Zirner. Zirner se hodně vyhledává na nájemné vraždy. „Opět ji poslal fotku Zirnera ze spisu. Andrea tuto fotku přidala ke španělským dealerům.
SEMIR: „ Co ten mobil?“
HARTMUT: „ Zprovoznil jsem ho. Vyšlo mi pouze jedno hojně volané číslo, které patří Zirnerovi.“
ŠÉFKA: „ Hartmute, dobrá práce.“
HARTMUT: „ Děkuji.“ Odpojil se.
ŠÉFKA: „ Ještě se vrátím k té nehodě. Jak jsem mluvila o těch penězích, co se našli ve vlaku. Peníze se hlavně našli u mrtvého muže jménem Volkera Adlera.“ Položila jeho fotku k ostatním na stole.
ANDREA: „ Všichni jsou si tak podobný.“
ŠÉFKA: „ Toho právě využil Kirsch.“
ANDREA: „ Kirsch si vyměnil jméno. Volker Adler ukradl peníze lupičům. Ve vlaku si vyměnil jméno na Hannese Kirsche.“
SEMIR: „Alex sleduje Kirsche. Zjistí, že prodává drogy. Za ty fotky dostane peníze a také i za mlčení. Na oko smaže fotky, aby měl pojistku.“
ANDREA: „V Damašku uvidí mladou dívku Džalilu. Zahlédne je, Džalila si zapamatuje obličej Kirsche. To pak předá Alexovi. Zabaví se Džalily.“
SEMIR: „ Alex rozluští Kirschovo tajemství – peníze z loupeže, ukradená identita a drogy. V hotelovém pokoji si dají schůzku, tam je Alex zabit.“
Na služebně panuje klidná atmosféra. Málo policistů. Toho využívá Zirnerův komplic. Semir, Andrea a šéfka jsou na dispečinku, kde si povídají k případu. Vůbec si ho nevšimly, že na služebně je cizí policista. Policista zasedl k jednomu stolu, kde si v systému našel byt Kaie Seiferta. Adresu si napsal na kus papírku, v klidu odešel pryč ze služebny. Šéfka odcházela z dispečinku, kdy se na ní obrátil jeden z policistů.
KARL: „ Paní Engelhardtová, můžete na chvilku.“
ŠÉFKA: „ Ale jistě. Copak se děje?“ Se šéfkou šel i Semir a Andreou. Všichni šli za Karlem.
KARL: „ Někdo byl na mém počítači.“ Všichni upřeně hleděli do počítače. Na počítači byla vyjetá adresa, kde je uschován Kai. Semir neváhal ani minutu, vzal si pár kolegů sebou a vyrazily do policejního bytu.
V policejním bytě……. Když Semir přijel s kolegy do bytu, bylo už pizdě. Semir prošel se zbraní v ruce celý byt. Kai nikde nebyl. Na zemi v kuchyni ležel, Hote s Bonrátem. Kolegové ji pomohli se posadit na židle.
SEMIR: „ Co se tu stalo?“
BONRÁT: „ Byli tu dva. Hned se nás zbavili.“
SEMIR: „ Neslyšeli jste kam Kaie odvezli?“
HOTE: „ Vůbec. Byli úplně zamaskovaný. Okamžitě jsme ležely na zemi.“
SEMIR: „ Doufám, že má Kai mobil u sebe.“
BONRÁT: „ Nosí ho pořád při sobě.“ Semir si hned vzal mobil do ruky, volal Andree na služebnu.
SEMIR: „ ……. Andreo, zjisti mi, kde je Kaiův mobil.“
ANDREA: „ Moment……. Signál je v Longerichu, adresa je Bergheimer Weg 30.“
SEMIR: „ Dík.“ Zavěsil. Hned se všichni vydali pro záchranu Kaie.

Ve Švýcarsku……. Poslední procházka zavedla Jana, Elenu, Tinu a Toma do města Kandersteg, odtud ještě došli k jezeru Oeschinensee. Zde si dali malou pauzu, sedli si do trávy, kde si dali na zub svou svačinu. U jezera stojí hospoda, kde samozřejmě bylo hodně turistů. Potom se vydali ještě kouknout do okolí jezera.

V Kolíně……. Kai seděl na židli, byl připoutaný k židli pouze na rukách elektrikářskou páskou. V ústech měl roubíka. Kai se dostával pomalu k sobě. Nevěřil svým očím, když zahlédl svého majora Kirsche.
ZIRNER: „ Už se dostává k sobě.“ Sundal mu z úst roubíka.
KAI: „ Co tady dělám?!“ Škubal sebou na židli. „Chci odsud pryč.“
KIRSCH: „ Tak lehce se odsud nedostaneš. Pouze pod jednou podmínkou.“
KAI: „ Co chcete?!“
ZIRNER: „ Informaci…….“
KIRSCH: „ Co vám dal, aby mě Alex mohl zničit.“
KAI: „ Nevím o čem mluvíte.“ Přibližně tušil, o co jde, ale nechce podrazit svého kamaráda.
KIRSCH: „ Nedělej blbýho. Snažili jste se dopadnout vraha té dívky.“
KAI: „ To ano, byla to naše kamarádka. Nevěřili jsme to, že by se zdržovala v takových ulicích. Chci pryč.!“ Na opěradle staré dřevěné židle vyčuhoval hřebík, o který trhal Kai elektrikářkou pásku.
KIRSCH: „ Tak kde jsou ty podklady.“
KAI: „ Žádný podklady nemám.“ Zirner vytáhl zbraň a namířil ji na Kaie. Modlil se, aby se tu co nejdříve ukázala pomoc.
ZIRNER: „ Teď si snad vzpomeneš.“ Kai měl přetrhnutý pásek, který spadl na zem. Jenom čekal na příhodnou situaci, aby mohl uprchnout.
Ke komplexu budov přijelo BMW a kolegy. Ozbrojili se, obklíčily budovu ze všech stran. Semir, Bonrát a Hote vešli otevřenými dveřmi. Aniž by Zirnerův chlap, zjistil, že tu někdo je, už byl zpacifikovaný a ležel na zemi.
KIRSCH: „ Kde to je?“
KAI: „ Řekl jsem vám, že to nevím. I kdybych to věděl, nikdy bych vám to neřekl.“
Zirner odjistil zbraň. Hlaveň nebezpečně mířila na hlavu Kaie. Kai uviděl Semira koutkem oka. Bonrát našel starou plechovku, tu dal Semirovi, aby ji odhodil. Plechový hluk rozrušil Kirschera a Zirnera, který se otočili za zvukem. Kai srazil nohou Zirnerovi zbraň na zem, Kirsch sáhl pro své zbrani, ale Semir rychlejší. Střelil ho ruky. Kai sebral zbraň Zirnera, a měl ho na mušce. Kirsch vzal nohy na ramena, nasedl do svého auta, ujížděl pryč. Hote s Bonrátem se postarali o Zirnera, Kai a Semir jeli v BMW za Kirschem. Kirsch začal střílet po BMW. Kai opětovně vracel palbu, prostřelil mu zadní okýnko. Polní cesta vedla k dálnice A1. U dálnice byl malý příkop, skok Kirsche zapříčinil to, že nabral jedno auto, které skončilo ve středových svodidlech. BMW té ž udělalo malý skok, oba ujížděly na Kolín-Niehl. Semir hned dal echo na služebnu.
Asi tak 1 km před nimi frajeřily dva motorkáři. Mohli si to dovolit, v tom úsek byl malý provoz. Motorkáři mezi sebou frajeřily, jednomu podklouzla pneumatika o dálniční asfalt. Motorkář se svalil na zem jako švestka. Motorka setrvačností brousila lak o dálnici. Druhý motorkář byl také na zemi, když ho smetl první motorkář. Jeli vedle sebe velmi blízko.
K motorkářům se přiblížil Kirsch, který se pořád koukal do zpětného zrcátka. Přehlédl ležících motorek. Motorky posloužily jako malé rampy. Auto letělo pár metrů ve vzduchu, spadlo na kapotu a skončilo na střeše. BMW zastavilo těsně před motorkami. Semir s Kaiem vyběhli z auta, a šli na pomoc Kirschovi. Ten už se plazil z auta.
Na místo nehody přijeli kolegové, hasiči a sanitky. Kirsch a motorkáři skončili v péči lékařů. Semir vysvětlil Kaiovi, o co šlo a proč byl Alex zabit.
SEMIR: „ Teď už je po všem.“
KAI: „ Alex může být klidný, že je vrah za mřížemi……. Moc děkuji za vaši pomoc.“
SEMIR: „ Nemáte vůbec zač.“

Ve Švýcarsku……. Jan, Elena, Tina a Tom se vrátili z obchůzky okolo jezera. Holky šli se podívat přímo k vodě. Sundaly si boty, svlažili si unavené nohy. Kluci odešli pro malé občerstvení pro sebe tak i pro holky.
TINA: „ Musím ti říct, že mi takováto dovolená pěkně bodla. Moc se ti povedla“
ELENA: „ To jsem moc ráda, že jsem ti udělala radost.“
TINA: „ Trochu jsi mě s tím vrátila do mého dětství.“
ELENA: „ Tino, mohla bych se ti s něčím svěřit.“
TINA: „ S čím pak?“
ELENA: „ Jsem moc ráda, že tě vůbec znám. Ani nevím, co bych si počala, kdybys nezakročila……. Toho si fakt na tobě nejvíc cením…….“
TINA: „ Můžu ti říct, že za ten problém to stálo. I když jsem dostala od tetičky, v tom jsem obdivovala a jsem pyšná na moje rodiče, že se za mě postavili.“
ELENA: „ Já jsem ti moc vděčná za to všechno, co jsi pro mě udělala.“
TINA: „ Prosím tě nech toho. Když to jde, ráda pomůžu.“
Předposlední den společné dovolené si udělali volnější den. Zajely svými auty do města Spiez u jezera Thunersee. Prohlédli si město. Den si zpestřili výletem lodí po jezeře, dopluli až do města Interlaken, prošli si město. Na rozloučenou si dali sýrové fondue. Zpět do města Spiez dopluli lodí. Navečer se vracely do penzionku.
V den odjezdu si Jan, Elena, Tina a Tom koupili od paní Wernerové domácí mléčné výrobky, co si vyrábí paní Wernerové na statku. Než dojeli úplně domů, vzali to kolínské letiště, kde si vyzvedli své ratolesti – Martina a Charlottu. Rozloučili se, každý odjel si svou trasou domů.

Konec.

_________________
Návsteva u podezrelé:
Sluzebná:"Dobrý den.Koho mám ohlásit?
Semir: "Sípkovou Ruzenku a Krakonose!"

http://kobrackarodina.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Povídka č. 053 - Mrtvá schránka
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma