AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
02 O typech zločinných (8/8)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Úvodní fráze: Povídka navazuje na Magnum opus. Rozepsala jsem ji těsně po té první, čili dva roky zpátky, a od letoška jsem se snažila ji dopsat. Přišlo mi škoda nechat ji rozepsanou a stejně mi nešlo psát nic jiného, tak jsem si řekla, že tohle je ideální kousek ke cvičení se v disciplíně. Povídka tedy není psaná se 100% nasazením a je asi poslední z původně zamýšlené pětidílné série, ale i tak podle mě na tu bídu není špatná. Smile

Co ještě potřebujete vědět?
Rating: spíš dospělí, Traber furt kleje... nicméně vždycky má důvod!
Délka: osm kapitol (každá má cca 4,5k slov); přidávám všechny kapitoly najednou - kdyby se do toho přece jen někdo pustil, tak ať to má pěkně pohromadě Smile
Postavy: Kobra 12, Kobra 11, Engelhardt, Petra, Bonrath & Herzberger... prostě taková ta moje klasika, plus nějaké vlastní nutné pro děj
Párování: Frank/Susanna
Časová osa: Máme rok 2007 - proběhly všechny díly Nasazení týmu 2, co se týče Kobry 11, tak Tom se vrátil k policii, Jan odešel, pokud budu nějakou epizodu zohledňovat, poznáte to. Wink Odehrává se 3 měsíce po Magnum opus.
Poznámka: Název povídky je převzatý z dobře známého románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-23), ve kterém jsem se poprvé dozvěděla o spisu „O typech zločinných“ pozitivisty Cesareho Lombrosa, který někdy bývá označovaný za otce kriminologie. Lombroso tvrdil spoustu hovadin, jakože kriminalita je dědičná, sklony k ní lze na člověku poznat z fyzických rysů (jako například leváctví) atd., k čemuž se vypůjčeným názvem rozhodně nehlásím, ale byl tak rozkošně ironicky použitý ve Švejkovi, že mi přišel ideální pro tuto povídku.

Případné komenty poprosím pod povídku a příjemné čtení. Wink

(Povídku si můžete stáhnout ve formátu .pdf a .epub.)

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných - obsah
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Obsah:

1. kapitola: Recidivista
- NO: Leave the Door Wide Open

2. kapitola: Minulost nevymažeš
- OneRepublic: Secrets

3. kapitola: Rovnýma nohama
- Linkin Park: Numb

4. kapitola: Pára nad hrncem
- fun.: Carry On

5. kapitola: Bratři v triku
- Linkin Park: In the End

6. kapitola: Rozlité mléko
- Fiona Apple: Carrion

7. kapitola: Roztržená svodidla
- The Nightmare Before Christmas OST: Oogie Boogie's Song

8. kapitola: Reset
- Imagine Dragons: Shot

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných (1)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(1) Recidivista
*
Don’t worry if it’s a cold night,
'cause we all go up in flames.
We fall heavy but we’re so light,
so leave the door wide open.

*
Nový rok s sebou pro Franka Trabera vždycky nesl naději. Ač byl od přírody bručoun a pesimista, na tom nízkém datu s novým číslem na konci bylo něco, co mu říkalo, že letos by to mohlo být lepší než loni. Zatímco jindy byl ten pocit víceméně abstraktní, letos věděl o určitých věcech, které by mohly být trochu lepší. Jeho vztah se Susannou byl jednou z nich a jakkoliv se mu dařilo rozptylovat těmi jinými, neuměl si lhát dost dobře na to, aby moc dobře nevěděl, že právě tohle mu leželo v žaludku úplně nejvíc.
Taky věděl, že si za to může sám. Odstrkoval ji v době, kdy měl být rád, že ta záležitost s Novakem jejich vztah nijak tragicky nenarušila, jak se původně obával, že by mohla, a namlouval si, že je to pro její bezpečí. A pak, když ji málem ztratil, na ni vysypal snůšku keců o přátelství, i když ona zcela jasně chtěla slyšet něco jiného. Dokonce to i chtěla říct – nebo to se aspoň domníval, když se v noci převracel, mysl pořád u toho rozhovoru před třemi měsíci a spánek v nedohlednu. Jedna jeho část mu gratulovala, jak se z toho pěkně vyvlékl, ta druhá se bila do hlavy, protože by to od ní hrozně rád slyšel.
Utěšoval se jen tím, že by to neklapalo, a možná se měl pochlapit, vést s ní ten rozhovor a vysvětlit jí to, ale namlouvaje si, že rodinné záležitosti jsou přednější než hučení v klacku, zůstal pěkně schovaný v zákopu. Susanna s ním ze začátku příliš nekomunikovala; učebnicově se chovala se jako odmítnutá žena, ale naštěstí ho tomu nevystavovala často. Chvíli trvalo, než se jí chodidla zahojila, a pak další chvíli trvalo, než ji policejní psycholožka uschopnila ke službě.
Jakmile zase seděla po jeho boku ve služebním autě, jejich interakce se vrátily do doby před Forsmanem. Když spolu byli sami, bylo to jiné už před celou tou záležitostí s pomateným sochařem; Frank si uvědomoval, jak každé slovo převrací na jazyku třikrát, než ho vysloví ve snaze zachovat status quo, a ona to věděla taky. Přesto jako i předtím všechny okolo oblafli, že fungují svým perfektním, rozhádaným a jiskřícím způsobem.
S tím by Frank ještě zvládl žít – koneckonců, on s tím začal a jedna jeho část pořád chtěla věřit, že se to časem ustálí a zvyknou si na to. Co ho užíralo bylo, že s ním odmítala mluvit o Forsmanovi. Neměl ani tušení, jak se jí vede. Myslel, že její terapie skončila s uschopněním pro službu, ale pak se úplnou náhodou z telefonátu, který neměl vyslechnout a omylem se k němu přimotal, dozvěděl, že Susanna k doktorce Meinhardt pořád dochází. Po dvou měsících mu navíc i došlo, proč Susanna zásadně vyzvedává jeho, nebo se vidí až na stanici.
Nevkročila do svého bytu od toho napadení a nechce, aby to věděl, stejně jako fakt, že se s tím ještě tak úplně nesrovnala. Bylo to jak kdyby mu dal někdo pěstí do žaludku a zařízl spoďáry zároveň. Doufal, že na něm viděla upřímnost, s jakou jí v nemocnici říkal, že je tady pro ni, ale přesto se od něj odtahovala po zážitku, se kterým jí mohl nejvíc pomoct on. I kdyby jen proto, že byl taky Forsmanovou obětí. Jistě, to, čeho se dočkal od čtyřnásobného vraha on byla ve srovnání se Susanniným zážitkem jen drobná, docela nevinná šikana, ale to spojení tam bylo.
Avšak Susanna buď o jeho pomoc nestála nebo byla uražená a chtěla mu oplatit, jak se poslední měsíce choval. Traber sázel spíš na to druhé a dařilo se jí to. Seděla vedle něj klidně, a zatímco on nervózně poklepával volant a čekal na zelenou, ona si procházela hledaná auta a osoby. „Někteří lidé si nedají říct,“ řekla pak do ticha a odložila papíry na palubní desku.
„Hm?“ pozvedl obočí Frank a naklonil se k ní.
„Některá jména a tváře už jsem tam párkrát viděla,“ vysvětlila Susanna. „Nedají si říct a nedají si pomoct. Jako ty a ty tvoje cigarety,“ dloubla si. Zamračil se na ni, odvrátil se a konečně zase vyjel. Zamířil nejkratší cestou k dálnici. Susanna po chvilce pokračovala. „Cítím to z tebe, Franku,“ vysvětlila. „A taky mám oči. Proč jsi s tím zase začal?“
„Nezačal,“ zalhal Traber a myslel si, že mluví pravdu. „Sem tam si od někoho vezmu cígo, není to tak, že bych – “ Zarazil se, když Susanna sebrala z úložného prostoru vedle řadící páky zapalovač a ukázala mu ho.
„Kdybys mi aspoň nelhal,“ povzdechla si a tvářila se u toho trochu vítězoslavně, což Trabera značně popudilo.
„No a co,“ zavrčel a chňapl po zapalovači, házeje ho zpátky na svoje místo. „Ty mi taky neustále tvrdíš, že si potřebuješ ještě něco vyřídit, když se nabízím, že tě hodím domů. To bude něco velkýho, když to vyřizuješ tři měsíce.“
Susanna semkla rty a odvrátila se od něj, zakládajíc ruce na prsou a otáčejíc tvář z okýnka na chuchvalce mokrého špinavého sněhu po krajích dálnice, na kterou Traber konečně najel. Frank zafuněl, víc naštvaný na sebe než na cokoliv jiného, a zamumlal pod vousy tichou kletbu. „Choval jsem se jak debil ty poslední měsíce, uznávám. Řekl jsem ti, že bych to rád napravil, ale vytáčí mě, když mi nedáš příležitost a nemluvíš se mnou. Rád bych věděl, že budeš v pohodě, ale když se mnou o tom nemluvíš, prostě jsem z toho nervní a občas si zapálím. To je všechno.“
„Fakt, že si to umíš vysvětlit z tebe nedělá menšího osla proto, cos řekl,“ řekla Susanna tiše.
„Já vím,“ pokýval Traber hlavou. „Ale snažím se,“ dodal. Na to neřekla nic; patrně chtěla slyšet omluvu, ale Frank se k ní nemohl odhodlat. Hrdost mu to nedovolila; nebylo jí nic do toho, že si občas zapálí cigaretu, stejně jako jemu nebylo nic do toho, že bydlí u rodičů. Ona ale neměla zjevně problém šňupat v jeho soukromí a on se nehodlal omlouvat za to, že jí to vrátil. Neměl důvod ji odprošovat za to, co se stalo v nemocnici. Udělal krok dopředu a ona uraženě stála na místě – to přece nemohla být jen jeho chyba.
Von Landitz neřekla po zbytek jízdy ani slovo. Shrábla papíry z palubní desky, když zastavil před stanicí, a vyšla jako první. Když konečně došel na vyhřátou služebnu i on, Susanna byla dávno zavřená v jejich kanceláři. Setřásl zimní bundu a přehodil si ji přes ruku, kráčeje přímo k Petře, která na něj gestikulovala.
„Můžeš laskavě svým kamarádkám říct, aby se s tebou spojovaly osobně a nezanechávaly ti tady vzkazy?“ zeptala se ho trochu uštěpačně. Traber se nechápavě zamračil. „Volala nějaká Monika,“ vysvětlila Petra. „Že prý teď budou s Julií nějakou dobu mimo město, tak se ve čtvrtek neuvidíte. Říkala jsem jí, že jí dám tvoje číslo, ale chtěla po mně, abych to vyřídila, a zavěsila.“
„Nic dalšího neříkala?“ zamračil se Frank. Petra zakroutila hlavou; obvykle, když došlo na komisaře a nějaké jejich avantýry, které se nedopatřením dostaly k ní, našla v jejich obličeji známky chlapské hrdosti a falešného provinění, ale ve Frankově obličeji byla jen starost.
„Ne,“ odpověděla sekretářka popravdě. „Ani mi nezněla nějak podezřele. Proč, děje se něco?“
„Moni má moje soukromý číslo, to na stanici jsem jí dal pro všechny případy – kdyby mě potřebovala sehnat, ale neozýval jsem se jí. Ale nikdo mi dneska nevolal, pochybuju, že by kvůli tomuhle volala zrovna sem, mohla mi napsat esemesku,“ vysvětlil Traber a pro jistotu ještě listoval mobilem. „Navíc je divný, že by někam takhle…“ Zarazil se, když si uvědomil, že nahlas mudruje před Petrou. „Dík a promiň, Petro.“
„To nic,“ zakroutila hlavou Schubert zamračeně. „Kdybys potřeboval pomoct, řekni.“
Podíval se na ni a usmál se. „Dík,“ zopakoval a otáčeje se na patě, mířil ke své kanceláři.
Susanna z ní vyšla s prázdným hrnkem zrovna, když chtěl vejít dovnitř, a na chvíli cítil její parfém. Udělal krok zpátky a ustoupil jí z cesty. Von Landitz chvíli, jako by zapomněla, kam šla, a pak se jí evidentně vrátila rozvaha. „Chceš taky?“ pokynula k němu hrnkem smířlivě. Usmál se.
„To by bylo super,“ přijal. Nadechl se, aby ještě něco řekl – něco, co by tohle příměří proměnilo v mír, ale nestihl to. Ode dveří služebny se ozvaly protesty, které tu všichni dobře znali. Málokdo, koho mezi sebou vedli Kranich s Gerkhanem se spoutanými zápěstími, šel tiše a poslušně, a tenhle nebyl výjimkou. Převyšoval dokonce i Kranicha, černé vlasy měl hodně krátce sestřižené a i pod zimní bundou bylo patrné, že má poměrně slušnou muskulaturu.
„Řekl jsem vám, že jdu dobrovolně a nebudu klást odpor,“ nechával se slyšet. „A vy mě stejně svážete, jak kdybych to měl spočítaný. Jak je někdo jednou trestanej, tak zjevně nemá nárok na slušný zacházení, co?“
„Uklidni se,“ vyzval ho Kranich nepohnutě. Jeho a Semirův rutinní krok byl ale přetržen, když vyšší muž, kterého vedli mezi sebou, zůstal náhle stát a zírat na Trabera. Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale neudělal to, a v jeho očích bylo na chvíli patrné, že má strach. Skoro jakoby od komisaře, který s jeho zatčením neměl vůbec nic společného, čekal nějaké slitování. To ale nepřišlo; Frank sice zmrzl na místě stejně jako spoutaný muž, který ho fixoval pohledem, v očích patrné zklamání, ale neudělal nic dalšího.
Černovlasý recidivista semkl rty do úzké linky, zklamání ve tváři palčivé, a cukl s sebou, když Semir zatahal za jednu z jeho paží. „Tak jdeme,“ vyzval zadrženého rázně a k překvapení jeho i Toma se dal muž znovu do pohybu. A ačkoliv remcal celou cestou od svého zadržení až na stanici, po cestě do výslechové místnosti už jen zarytě mlčel s očima zabodnutýma do podlahy.
„Ty ho znáš?“ zeptala se von Landitz, ale Traber ji ignoroval. S bundou stále přehozenou přes paži se vydal za všemi třemi muži. Srazil se se Semirem a Tomem právě, když se domlouvali před dveřmi výslechové místnosti, kdo z nich si vezme první výslech a kdo z nich půjde dělat kafe.
„Čau Franku,“ pozdravil Kranich, když si kolegy všiml. „Co to tam bylo za důležitý pohledy s tím muklem?“
„To neřeš,“ odbyl ho Traber. „Za co jste ho sebrali?“ Když na něj oba kolegové jen zírali s pozvednutým obočím, evidentně se řídíce zásadou informace za informaci, povzdechl si. „Prostě ho znám a myslel jsem, že se dal do kupy. Oženil se, má děcko… Překvapilo mě, že do toho zas spadl.“
„Za ublížení na zdraví a krádež auta,“ podvolil se Semir. „Majitel jednoho Lamborghini je pěkně brutálně zmlácenej a leží v kritickým stavu v nemocnici. Ztratily se jen kličky od auta, který řídil podle svědka tenhle tvůj starej známej.“
„Vyhnul se všem kamerám a tam, kde ho chytl záznam, byl maskovanej, nespustil alarm, prostě profík – jak říká jeho spis,“ přidal se Tom. „Ale musel zastavit a skočit se vyčůrat nebo něco a kdovíproč si u toho sundal kuklu. Tak jsme ho dostali.“
„On je jasnej, ale potřebujem z něho vytáhnout, kde je to auto,“ navázal Semir a povzdechl si. „Někteří si prostě nedaj říct.“
„Jo,“ zamumlal Traber, kývl na znamení díků a zamířil zpátky do velké kanceláře. Susanna stála u Petřina stolu se stejnou otázkou ve tváři, s jakou ji tam prve nechal stát bez odpovědi, ale Traber si jí znovu nevšímal. Bundu, kterou měl přes ruku, si hodil zpátky na sebe a vyšel ze služebny ven.

Našel si místo na železném únikovém schodišti vzadu přízemní služebny, vytáhl z kapsy napůl vykouřenou krabičku cigaret a ačkoliv se snažil svou nově propuknutou závislost držet na jedné cigaretě denně, v rychlém sledu za sebou vykouřil tři. Nadskočil, když za ním Susanna promluvila.
„V tom, že si se zapálenou cigaretou sedneš na místo, kudy se má utíkat v případě požáru, je něco až poeticky ironického,“ podotkla. Frank na chvíli zavřel oči a pak se na ni otočil s výzvou, aby mu dala svátek, ale nikdy ji nevyslovil. Susanna nad ním stála v kabátě a se dvěma kouřícími hrnky kafe a jeden mu nabídla.
Vida, že se evidentně připravila na jeho výslech, oddal se osudu a natáhl ruce k hrnku. Omotal kolem něj prsty a vděčně si přihnul. Susanna se opřela o zábradlí na druhé straně od něj, aby jí kouř z nedokončené cigarety nešel pod nos, a upřela na něj pohled. „Tak mi řekni pravdu.“
„Nechceš radši fant?“ zkusil to sugestivně a zavlnil obočím.
„V téhle zimě bys mě asi neohromil tak, jak by sis představoval,“ vrátila mu smeč a podle jeho pozvednutého obočí a pobaveného, křivého úsměvu zjistila, že ho tím zaskočila stejně jako sebe. Podívala se do svého hrnku kafe. „A neodváděj řeč, Trabere.“
Frank se rychle zamyslel; mohl by jí odbýt, ale ničeho by tím nedosáhl, a jak znal Susannu, když něco chtěla, uměla si najít cestu. Nakonec by ho stejně uštvala a vyklopil by to. Když jí vyhoví hned, třeba za důvěru, kterou do ní vloží, dostane něco od ní. Možná s ním konečně bude mluvit o Forsmanovi. „Je chlápek, kterýho si podávaj Semir s Tomem, se jmenuje Kurt Beyer. Seděl za – “
„Tohle všechno vím,“ přerušila ho Susanna. „Prolétla jsem si očima jeho spis, zatímco tys tu seděl a dramaticky vyfukoval karcinogeny nosem.“
„Jak dlouho jsi mě pozorovala?“ zamračil se Traber podrážděně.
„Dost dlouho na to, abych věděla, že zase kouříš jak továrna v postkomunistickém bloku a lžeš si u toho,“ odsekla Susanna. Pozvedla na něj vyzývavě obočí, když se na ni zuřivě zadíval, a zjevně čekala, že ji pošle do háje a odejde, aby se mohla cítit jako ta dospělejší a on nevyspělý harant, co nesnese pravdu.
„Je to můj brácha,“ řekl místo toho a užíval si, jak se její oči změnily, když jí došlo, co právě řekl, a držení jejího těla se trochu napjalo. „Kurt je můj brácha. Máme společnou mámu. Znám jeho spis nazpaměť, protože dřív nebo pozdějš jsem se ke každýmu tomu zatčení dostal, abych dohlídl na to, že nedostává větší nakládačku než si vykoledoval. Víc jsem pro něj udělat nemohl, i když moje matka si zjevně myslí, že jo…“ Zakroutil nesouhlasně hlavou a típl cigaretu o bok schodiště, na kterém seděl. „Odešel si ty krádeže, pustili ho za dobrý chování, už ani není v podmínce. Oženil se, má dcerku, založil autoopravnu… Dal se dohromady… Aspoň jsem si to teda myslel.“
„Přiznal se jim,“ řekla Susanna po chvilce. „Stála jsem chvilku za sklem. Přiznal se jim k té krádeži, ale majitele prý v životě neviděl a odmítá jim říct, kde je to auto.“
„Nikdy nedal kořist a nikdy nenaprášil svoje kumpány,“ pokýval hlavou Traber. Zjevně ten průběh čekal. „Napřed jsem si myslel, že je loajální a nechce přijít o zakázky, až bude venku, ale pak jsem jednou na vlastní oči viděl, co udělali bývalí kumpáni ve vězení s tím, kdo je napráskal. Je chytrej, Susanno,“ podíval se na von Landitz a trochu smutně se pousmál. „Nebyl dost chytrej jako mladej, kdy dělal hovadiny a fetoval, ale pálí mu to. Proto mě tak šokovalo, že…“ Nedomluvil, jen dopil kávu, vstal a seběhl schůdky, aby vyhodil špaček cigarety do nejbližší popelnice.
„Jestli u toho chceš být, zažádám o to já. Nebudou hned prověřovat jeho rodinnou historii, nemáte stejné příjmení, a pokud to praskne, tak to pořád nebude střet zájmů, protože to půjde přese mě,“ nabídla Susanna.
„Díky,“ řekl Frank upřímně a vystoupal schody za ní. „Ale ty máš vlastní starosti a navíc… Kurt se mnou nemluví od toho, co ho v šestnácti chytli poprvý, a za celou tu dobu, co jsem dělal psí kusy, aby byl ve vazbě v pohodě a aby měl celu s někým nenarušeným, neřekl ani blbý děkuju. Nebýt jeho ženy a švagrový, neznám ani svou neteř, a upřímně, už kvůli němu ze sebe nebudu dělat kreténa.“
Frankův obličej naplnila zlost, která tam v průběhu celého předchozího rozhovoru nebyla, von Landitz ho náhle bylo tak líto, že na chvíli uvažovala stáhnout ho do objetí.
„Nech si to prosím tě všechno pro sebe,“ řekl Traber potom a pak otevřel únikový východ a zmizel jí z dohledu.
*
Říct, že ten zvonek v jednu ránu Franka vzbudil by byla lež. U tři hodiny se převaloval. Zkoušel číst jeden ze svých oblíbených paperbackových škvárů, ale vzdal to, přestože femme fatale tam zrovna zanechávala otisky všude po poklopci hlavního hrdiny. Rozžhavil dokonce i stařičkou konzoli, aby s italským instalatérem posbíral pár hub, ale když se ani jednou nedostal k princezně, vzdal i to a šel se pokoušet usnout. Vlastně za ten zvonek byl i vděčný.
Když otevřel dveře, Susanna ho málem porazila, jak se kolem něj vetřela dovnitř. Zavřel za ní, protože mu chlad ovanul nahé nohy, a zůstal ji měřit šokovaným pohledem. „Nemohla jsem spát,“ řekla Susanna a polkla. „Nemohla jsem tam spát. Snažila jsem se, ale…“
„Bude ti vedro – v tom kabátu,“ reagoval Frank, když to vypadalo, že ji příliš zahanbuje pokračovat. „Stejně jsem nespal,“ dodal, snad aby se cítila trochu méně trapně, ale vypadalo to, že Susanně je úplně jedno, jestli ho vzbudila nebo ne. Sundala si kabát a Frank poznal, že měla na sobě to stejné jako ve dne. Všimla si, že ji měří pohledem.
„Opravdu jsem to zkoušela,“ řekla poraženě; zjevně příliš unavená na to, aby cokoliv předstírala, a sedla si na pohovku vedle svého kabátu. „Byla jsem v pyžamu a všechno, ale pořád jsem měla pocit, že mi za chvíli zase bude sedět na zádech a…“
Frank stál před ní a mlčel. Nepobídl ji, když zase nedokončila, tušil, že prostě popadla, co měla po ruce, a sedla do auta. Trochu si stáhl okraje trička přes boxerky, když se pohledem dostala až k jeho tváři. Rozhodně kývl hlavou. „Tady ti nikdo sedět na zádech nebude,“ řekl pak a nabídl jí povzbudivý úsměv. „Pojďme spát.“
„A dáš mi něco?“ zagestikulovala ke gauči.
„Na tom se pořádně nevyspíš,“ ujistil ji Frank z vlastní zkušenosti a pokývl hlavou k posteli za policemi. „Převlíkal jsem předevčírem.“
Zdála se chvíli zaražená, ale pak rozhodně zakroutila hlavou. „Ty se na tom gauči taky nevyspíš,“ řekla a rozhodně vstala. „Radši pojedu k našim.“
„Kdybys k nim chtěla jet, jela bys tam,“ zakroutil hlavou Traber a až po chvíli si uvědomil, že ji drží za zápěstí. „Běž si lehnout, je to dost velký pro oba a myslím, že jsme oba dospělí.“
Chtěla říct, že zjevně jenom na některé věci, ale nevyslovila to. Nehodlala kousat do pomocné ruky a zahnat ho do úzkých v jeho vlastním bytě bylo zákeřné. Nehledě na to, že za těch pár měsíců se smířila s tím, že nechtěl slyšet, co cítila, a neměla odvahu se unavená a v tuto hodinu vystavit dalšímu ponížení, které by ji vyslalo znovu za volant a na cestu zimním neútěšným Kolínem k matce, která ji varovala, že bude zpátky.
Poslušně se odebrala do postele a využila chvíle, kdy byl Frank v koupelně, aby svlékla všechno, co by ji mohlo během noci škrtit. Měla podezření, že ani tak neusne, Frank po jejím boku bude příliš velké rozptýlení, a překvapilo ji, když ji zhoupnutí matrace probralo ze spánku, do kterého upadla okamžitě, když se její hlava dotkla Frankova polštáře. Sledovala, jak za oknem zase padají velké, nadýchané vločky, a vnímala, že Frank podle dechu ještě nespí.
Na chvíli ji napadlo, co by udělala, kdyby se k němu otočila a začala se ho dotýkat. Na chvíli byla dokonce rozhodnutá to udělat, ale bylo to napůl rozhodnutí ve snu. Spánek ji otupoval čím dál víc a byla líná se dokonce jen otočit. Než se ztratila úplně, vnímala jen, že Frankův dech je pravidelnější a mnohem hlubší, a pak už nevěděla vůbec nic.
Traber se propadl do hlubokého spánku teprve ve chvíli, kdy poznal, že usnula Susanna. Těsně než se úplně ztratil ho napadlo, že se k princezně přece jen dostal.
*
Když ráno Susanna a Frank dorazili na stanici – Traber i přes kvalitní noční spánek otrávený, že musel čekat, že se milostivá zajede domů převléct a osprchovat – vypadalo to, že Semir s Tomem na ně čekali, protože se k nim oba vydali, sotva vešli na stanici. „Hej Franku,“ oslovil kolegu Semir, sotva si Traber stihl všimnou, co se k němu řítí. „Myslíš, že bys mohl promluvit s tím Beyerem?“
„To jako proč?“ zamračil se Frank a ignoroval Susannin intenzivní pohled. Vyloženě čekala, jak se zachová, a doufal, že to vyřeší dřív, než se do toho stihne zaplést.
„Při domovní prohlídce jsme nenašli nic, co by ho s tím spojovalo a svědek ho viděl až s tím autem, předtím vůbec nic nevíme,“ odpověděl Semir. „Jediný, co na něj máme je, že nemá alibi a k té krádeži se přiznal, ale tvrdí, že klíče spolu s instrukcemi dostal, jako obvykle. Nicméně odmítá říct cokoliv o komplicích a o tom Lamborghini.“
„Říkals, že ho znáš,“ přidal se Tom. „Zkus z něj něco dostat. Budeš vědět, jak na něj.“
„Nikdy jsem ho nezatýkal,“ namítl Frank. „Ani nevyslýchal.“ Došlo mu, že to neměl říkat; následující otázka od obou komisařů byla jasná, takže je předběhl. „Zkusím to, ok?“
„Dík,“ předběhl Semir Toma, který už měl jen podle pohledu na něj na jazyku otázku, a vděčně se pousmál. „Už jsme ho zase posadili do výslechovky, je připravenej na další kolo.“
Traber to jen vzal trudně na vědomí a zalétl očima k Susanně. Vlastně ani nevěděl, co po ní chtěl, ale trochu ho uklidnilo, když mu nabídla povzbudivý úsměv a vzala mu z rukou bundu, kterou si mezitím sundal. Frank se vydal odhodlaně k výslechové místnosti, po cestě prostě přijímaje, co mělo přijít. Jestli se měli všichni dozvědět, že jeho nevlastní brácha je kriminálník a jeho matka ho vydědila, tak ať. Koneckonců Susanna už to věděla a nebylo to to nejhorší, co o něm mohlo vyplavat napovrch.

Kurt vypadal, jakože celou noc nespal, a ve tváři měl šok, když Franka viděl vejít do výslechové místnosti. Napřímil se v židli a položil předloktí na stůl. Traber se posadil naproti něj a opřel se, jako by chtěl zůstat Beyerovi co nejdál. Chvíli na mladšího muže jen hleděl, pak zavřel oči a zakroutil hlavou. „Cos to zas proved, Kurte?“
„Přišels mi dávat kázání?“ zeptal se Kurt a zněl trochu zklamaně.
„Ne,“ zakroutil Frank hlavou. „Chtějí po mně, abych to na tebe zkusil, protože si všimli. Myslí si, že já z tebe třeba vytáhnu, co chtějí vědět.“
„Nemůžu jim to říct,“ zakroutil Kurt hlavou a náhle vypadal naléhavě.
„Víš co, mně to může být jedno,“ odsekl Frank a v obličeji se mu začínala objevovat stejná zlost, kterou cítil včera, když Susanně svěřoval svou trudnou rodinnou historii. „Ale máš ženu a dceru. Já prostě nechápu, jak tě vůbec mohlo napadnout, že bys – “
„Právě že mám ženu a dceru,“ přerušil Franka Kurt netrpělivě. „Copak to nechápeš? Myslíš, že bych to všechno ohrozil jenom tak, že se mi zastesklo po lochu? Mám Gittu a Julii a oni to vědí.“
Kurt na chvíli vypadal, že řekl příliš. Opřel se do židle jako předtím Frank, zatímco Traber se pohnul dopředu a opřel o stůl, obličej náhle plný zájmu a naléhavosti. „Kdo oni, Kurte?“
„Lidi, od kterejch jsem měl tu zakázku,“ řekl Kurt po chvilce. „Dostal jsem klíče od auta a instrukce. Udělal jsem, co chtěli, ale… Prostě mě chytla panika – že jim stejně ublíží, že půjdu zpátky a přijdu o všechno, že…“ Zakroutil hlavou a polkl. „A byla tam ta blbá babka s čoklem, když jsem se prostě musel nadejchat vzduchu. Nikdo se nemusel nic dozvědět.“
„Kurte,“ zafuněl Frank. „Někdo ti vyhrožuje, že ublíží holkám?“
„Teď jsem ti řekl, že jo,“ zasyčel Kurt.
„A ty si fakt myslíš, že kdyby tahle prácička proběhla v cajku, tak tě pustí z hledáčku, jo? Že už by po tobě nikdy nic nechtěli nebo to nezkusili znovu?“
„A co jsem asi měl dělat?“ vykřikl vztekle mladší bratr a naklonil se přes stůl k Frankovi. Ten neuhnul ani o píď.
„Přijít za mnou,“ zavrčel.
„A jak asi?!“ vykřikl Kurt. „Dyť ses na mě pořádně nepodíval od toho, co jsem do toho šlápl poprvý. Mohl ses propadnout hanbou před svýma kamarádama v uniformě a přestal jsem tě zajímat.“
„Co to kecáš?!“ ohradil se Frank. „Kdo myslíš, že ti postaral o to, aby tě v lochu někdo nepodřízl ve spánku?“
„Ale ani jednou jsi za mnou nepřišel,“ odsekl Kurt. „Čekal jsem každej debilní víkend, jestli se ukážeš a řekneš, že i po těch hovadinách, který jsem provedl, jsem tvůj brácha, ale ty ses nikdy neukázal. Pochopil jsem to tak, že se mnou nechceš mít nic společnýho. Že je pro tebe potupný mít jako policajt bráchu kriminálníka.“
„A jak jsem si asi mohl myslet, že o to stojíš?“ zakroutil Frank hlavou. „Máma mi dala jasně najevo, co si myslí, a ty ses schovával za ni.“
„Copak jsem mohl jít proti ní?“ řekl Kurt tiše. „Byla to jediný, co mi tehdy zůstalo.“
Traber se znovu opřel do židle a mohutně si povzdechl. „Brácho,“ oslovil ho po chvíli Kurt. „To auto jsem ukradl a ztopil a ponesu následky. Ale tomu majiteli jsem nic neudělal, přísahám, a říkám rovnou, že to auto dát prostě nemůžu, protože jinak – “
„Jo, já už té dohodě asi rozumím,“ přerušil ho Traber a napřímil se v židli. „Když budou holky a máma v bezpečí, budeš mluvit?“
Kurt se prudce nadechl nosem, až se mu chřípí rozšířilo; zcela zjevně potlačoval strach. Na chvíli uhnul očima, ale pak se Traberovi zadíval zpříma do tváře. „Budu,“ přikývl. „Řeknu všechno, co vím.“
„Ok,“ Frank pokýval hlavou a pak si vzpomněl na včerejší telefonát od Moniky, jejíž mobil mu hlásil, že je momentálně nedostupná. „Kde je teď Julie?“
„S Monikou někde na horách,“ odpověděl Kurt a promnul si oči. „Moni s tím furt chodila, abysme jeli všichni, za nějakou její kamarádkou, ale Gitta nechtěla kvůli práci a já… nemohl kvůli tomuhle, ale poslali jsme s ní Juli samotnou. Jsou stejně jak jedna a já byl rád, že bude Juli mimo město v bezpečí.“
„A kdy odjeli?“ zeptal se Traber opatrně.
„Tak tři dny zpátky,“ odpověděl Kurt a začal se dívat lehce podezřívavě. „Proč?“
Traber jen zakroutil hlavou. Dovedl si představit, že kdyby se s bratrem podělil o svoje podezření, Kurt by vyvedl nějakou hovadinu a to teď nemohl dopustit. „Jen že mi volala a teď mi to nebere,“ řekl proto napůl lhostejně.
„Není tam signál, ale Gitta ti dá číslo na pevnou,“ řekl Kurt a vypadalo to, že se mu ulevilo. Pak se uchechtl a chechtal se hodnou chvilku. Frank se na něj jen mračil a když se na něj Kurt podíval, tázavě pozvedl obočí. „Já jen… roky jsem mámě zazlíval, že se na tebe ptá, kde může, ale není schopná zvednout telefon ani na Vánoce, a já přitom dělal to samý, když jsem věděl, že budou holky s tebou. Nikdy jsem prostě nesebral odvahu jít s nima.“
„Jo, to je hrozně vtipný,“ odsekl Frank a zvedl se. „Pomůžu ti, protože jde o rodinu, ale říkám ti rovnou, to je naposledy, co se pletu do nějakýho tvýho průseru.“
Kurt jen kývl a podíval se zpátky na desku stolu, zatímco Frank opustil výslechovou místnost.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných (2)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(2) Minulost nevymažeš
*
Tell me what you want to hear,
something that will light those ears.
Sick of all the insincere,
so I'm gonna give all my secrets away.

*
Semirovi a Tomovi se hned nepodařilo Trabera dohnat. Ve chvíli, kdy konečně vyšli z místnosti za zrcadlem, kde výslech sledovali, byl Frank už dávno přes tři čtvrtiny velké kanceláře dál. Jakmile se tedy postarali o Beyera, zamířili kolegové přímo tam, a Traber s von Landitz vypadali, že je čekali, protože ani nedovřeli dveře. Frank seděl ve své židli natočený ke dveřím, Susanna kousek za ním a jednou rukou se opírala o opěradlo partnerovy židle, v druhé hrnek s kávou.
„Nebudu se vám zpovídat,“ oznámil jim Frank, sotva za nimi Tom zavřel dveře.
„Fakt jsi nám mohl říct, jak to je,“ ozval se poměrně mírně Semir bez ohledu na to, co Frank právě řekl. „Mohl sis tohle celý ušetřit.“
„Právě proto jsem vám to neřekl – protože pak byste mě nenechali s ním promluvit,“ odpověděl popravdě Traber.
„To by se moc nestalo, stejně ti neřekl nic, co by ještě neřekl nám, a ten zbytek jsou bez důkazů jen planý kecy,“ namítl Kranich. Gerkhan po něm sekl vyčítavým pohledem, ale Tom na to nereagoval a pokračoval: „Franku, ty nevíš, v jaké je ten tvůj brácha bryndě. Ten majitel auta před deseti minutama zemřel. Teď je to loupežná vražda.“
„Nebo zabití, s dobrým právníkem,“ podotkl Semir a povzdechl si. „Zatím nemůžeme dokázat ani to ani to, ale pokud nám něco nedá, všichni víme, jak to s jeho rejstříkem dopadne.“
„Nechte mě postarat se o rodinu,“ řekl po chvilce Frank, vstal a zamířil k věšáku na druhé straně kanceláře pro bundu. „Jakmile budou holky v bezpečí, promluví. Slyšeli jste to.“
„A co když se jenom snaží získat čas?“ namítl Semir. „Navíc tě prostě nemůžeme nechat to vyšetřovat, víš to.“
„Podívej, říkal, že poslali Moniku s Julií na hory pár dní zpátky a že tam nemá signál. Mně ale volala, včera, sem, nechávala u Petry vzkaz, že jsou na horách a bůhví kdy se vrátí. Měla číslo na stanici kdyby bylo něco naléhavýho a nemohla se mi dovolat, ale ani se mi volat nepokoušela, volala přímo sem dva dny potom, co měla být dávno pryč,“ vysvětloval Frank a oblékal si bundu. Tom a Semir se na něj jen nechápavě mračili. „Nehodlám vyšetřovat tu vraždu ani tu krádež, ale musím prověřit tohle.“
„Počkej, to je ta Monika?“ chytil se toho hned Tom a když po něm jak Semir, tak Frank střelili vydrážděným pohledem, rychle pokračoval. „Nemyslíš si, že jim někdo něco udělal, že ne?“
„Jen říkám, že je to divný a že to za danejch okolností musím prověřit,“ pokrčil rameny Frank nevinně. „Nikdy nevíš, co se může dít.“ Téměř mimoděk očima zalétl k Susanně; nebylo to nápadné, ale všichni to postřehli, protože přesně na ten jeden propásnutý hovor před třemi měsíci, který se von Landitz mohl stát osudný, mysleli všichni čtyři komisaři. Susanna jen polkla.
„Tak tam zajeď, dokud tady šéfová není,“ povolil nakonec Semir. „Ale víš, že jestli se do toho nějak zapleteš – “
„Není potřeba z toho dělat aféru,“ přerušila jeho kázání Susanna a odložila hrnek. „Frank má naprosté právo navštívit rodinu a pokud si tu hodinu, co tam stráví, nenapíše a zameškané papírování dodělá, myslím, že není potřeba to ani zmiňovat.“
„Když to říkáš tahle…“ zamumlal Kranich, kterého poměrně zaskočilo, jak obratně otočila jejich domnělou laskavost v otravné strkání nosu někam, kam nepatří, a vyšel z kanceláře kolegů jako první. Semir ho beze slova následoval; vypadal trochu uraženě, že ho Susanna tak usadila, ale Trabera to zjevně pobavilo. Pak rozpačitě sledoval, jak si Susanna bere kabát. Zachytila jeho pohled.
„Nechceš, abych jela s tebou,“ podotkla. Poznal na ní, že se jí to trochu dotklo, ale dělala, co mohla, aby to na sobě nedala znát.
„Měl bych to udělat sám,“ odpověděl.
„Ale nemusíš,“ připomněla mu Susanna. Viděla na něm, jak se zhluboka nadechl, a pak sebral ze stolu klíčky od svého služebního auta.
„Řídím,“ řekl jenom a Susanna ho s úsměvem následovala ven.
*
Domek, před kterým Frank zastavil, stál v jedné z těch omšelých kolínských čtvrtí, přeplněných dvougeneračními domky na hypotéku, které ohraničovaly malé funkční náměstíčko jako malý ostrov uprostřed moře velkoměsta. K domku podle všeho patřila garáž ve dvoře, který stavbička, které by neuškodila nová omítka, stínila, a ke kterému vedly velké plastové reflexní červené šipky a ukazovaly, že jde o autoopravnu.
V domě se zjevně topilo, ačkoliv byl všední den dopoledne, a Frankovi se z toho trochu stáhlo hrdlo. Věděl, že jeho matka i přes důchod pořád pracuje a Kurtova manželka byla v kadeřnickém salónu, který ji zaměstnával, pořád v jednom kole, takže s nimi oběma musel policejní výslech a domovní prohlídka silně zacvičit. Najednou mu bylo trapně, zvonit na dveře, když měl jen špatné zprávy a podezření na ještě horší.
Vystoupili se Susannou z auta téměř současně a Traber, kráčeje ke dveřím jako odsouzenec, dobře viděl, že jsou na ně upřeny pohledy těch pár lidí na ulici, trousících se z nebo do malé samoobsluhy. Byly to vesměs matky s kočárky a malými dětmi nabalenými v bundách poletujícími kolem nich. Frank znal většinu těch tváří ze základky a viděl, že ony poznaly jej, ale jejich zájem vzbudila spíš Susanna. V karamelovém, na míru střiženém kabátě, světlých kalhotách a s černými rukavicemi z jemné kůže sevřené v jedné dlani, takže jasně vynikal výrazný prstem na ruce, by ani nemohla předstírat, že sem patří, a pohledy, které se na ni upíraly, rozhodně nebyly tím typem, který by člověka potěšil.
Ale von Landitz si jich nevšímala. Zůstala stát přede dveřmi a dívala se na Trabera klidně čekajíc, až se k ní došourá. Frank byl najednou vděčný, že tu je; silná a nad celou věc povznesená. Měl tušení, že to bude potřebovat. Přesto ale předstíral odvahu a nonšalanci, když krátce stiskl zvonek, který nepříjemně zadrnčel zimním dopolednem, a čekal. Nedíval se na ni.
Dveře se otevřely téměř okamžitě a na jejich prahu stanula žena v letech s hustě promelírovanými vlasy. Byla trochu při těle, ale s výrazně tvarovaným pasem a boky, a ve tváři trochu zmožené věkem bylo patrné, že by v sedmdesátých letech možná prošla i jako Bondgirl. Nebyla Frankovi ale vůbec podobná a chvíli byla zjevně zaskočená jeho přítomností. Susanně na zlomek vteřiny přišla jako někdo rozpolcený mezi kladnou a zápornou emocí, ale záporná rychle převládla.
„Ahoj, mami,“ řekl Frank do nastalého ticha.
„No to jsem si mohla myslet, že se ukážeš,“ pokývala hlavou Frankova matka, jako by se jí potvrdilo něco nepříjemného. „Ale jestli ses přišel posmívat ohledně – “
Větu nestihla dokončit, protože byla odstrčena ode dveří a někdo se vrhl Frankovi kolem krku. Byla to mladá bruneta s tváří, která okamžitě zaujala, a výrazným obočím, jak von Landitz seznala, když se žena od jejího partnera konečně odtáhla. „Franku, díky bohu,“ řekla a podle všeho mluvila upřímně. Oči měla napuchlé a Susanna si odvodila, že jde patrně o Kurtovu manželku Gittu. „Mluvil jsi s ním, že jo?“
„Jo, mluvil,“ kývl Traber. „Můžem dovnitř?“
„Proboha, no jasně,“ přitakala Gitta a zjevně si přišla trochu zahanbeně, že zapomněla na své dobré mravy. Frankova matka se nadšeně netvářila, ale musela ustoupit, když snacha ode dveří couvla, aby uvedla hosty dovnitř.
„Tohle je moje kolegyně, Susanna von Landitz,“ představil Traber Susannu, jakmile za nimi zapadly domovní dveře a odřízly je od lednového mrazu. „Gitta Beyer, Kurtova žena,“ pokračoval a mávl rukou neurčitě k mladší ženě, která Susanninu dlaň stiskla pevně a upřímně. „A tohle je moje máma, Carina Beyer,“ dokončil Frank tu představovací anabázi, která mu zjevně dělala potíže, a Susanna natáhla paži ke starší ženě.
Frankova matka se její ruky chopila, ale potřásla s ní jen, aby dostála za dost zdvořilosti. Pustila ji téměř hned a uhladila si dlaněmi delší propínací svetr přes boky v gestu ženy, která je navzdory sama sobě na rozpacích z někoho, koho neměla nejmenší touhu někdy poznat. Skoro se to dalo vykládat i tak, že se Susanny štítila, ale von Landitz se tím nenechala vyvést z míry; po celou dobu té trapné výměny zdvořilostí se Frankově matce dívala pevně do tváře a klidně se usmívala.
„Tady jsou papuče a pak pojďte do obýváku,“ vyzvala je Gitta. „Udělám vám kafe,“ drmolila a mířila ven z předsíně.
„To není potřeba,“ snažil se ji zastavit Frank, ale Gitta byla už zjevně pryč. Susanna ho jen povzbudivě plácla po rameni a začala se bez dalšího slova zouvat.

Když pak všichni seděli usazení v obýváku kolem stolu, na kterém kouřily hrnky s kávou, Gitta se konečně usadila k nim, dlaně nervózně schované mezi stehny, jako by jí byla zima, Traber se odhodlal promluvit. „Je v pořádku,“ uklidnil švagrovou. „Je u nás ve vyšetřovací vazbě a nějakou dobu si tam ještě pobude. Do té doby se mu rozhodně nic nestane.“
„U vás ve vazbě?“ zamračila se Carina, která od toho studeného přivítání neřekla ani slovo a skoro se na staršího syna ani nepodívala. „Takže ty to vyšetřuješ?“
„Ne, my ne, mami,“ odpověděl popravdě Traber. „Ani bych nemohl… předpisy a tak. Ale ti dva, co to vyšetřují, jsou hodně dobří a poctiví.“
„Spoutali ho, i když šel dobrovolně,“ namítla Frankova matka a dívala se na Trabera trochu vyčítavě.
„To je běžná praxe s už trestanými podezřelými,“ ozvala se von Landitz, která nehodlala nechat Franka na tom pranýři.
„Prohledávali to tu a nic nenašli,“ ozvala se Gitta. „To je dobře, ne?“ Dívala se na něj s nadějí a Frank se zhluboka nadechl, než promluvil.
„Gitto, on se přiznal,“ oznámil mladé ženě, které se naděje z tváře vytratila, jakmile to vyslovil. „Každopádně je tam další, ještě horší obvinění, a hrozí, že pokud se nedokáže opak, nebude to pár let za krádež.“
„A co podle nich udělal?“ zakroutila hlavou Gitta. „Dyť sekal latinu, fakt, Franku. Nedostal ani pokutu za parkování, proboha.“
„Víc ti říct nemůžu a budu se snažit, aby nešel sedět za něco, co neudělal,“ zakroutil hlavou Frank. „Ale potřebuju s tebou mluvit o něčem jiným. Kurt řekl, že mi dáš kontakt na místo, kde je Monika s Julií.“
„Jo, jasně,“ přikývla Gitta trochu roztržitě a našla na stole mezi hrnky s kávou svůj mobil. Chvíli v něm listovala a hledala číslo, než ho Frankovi ukázala, aby si ho přepsal. „Zrovna jsem jí chtěla volat, ať tam zůstane, jak dlouho to bez nás Juli vydrží, protože…“ Odmlčela se a ruka, kterou podávala Frankovi mobil, se viditelně třásla. Rychle si ho vzal, aby ji neztrapnil, a Gitta pokračovala. „Nechci, aby přijela do tohodle.“
„A proč s ní potřebuješ mluvit?“ ozvala se Carina podezřívavě. „Tvoji kolegové už se na ni ptali, ale odjela pár dní předtím, než se stala ta krádež, kvůli které Kurta zavřeli. Nemohla být jeho komplic, stejně jako my.“
„Komplic ne, ale vzhledem k tomu, že má k rodině blízko, bude mít její výpověď hodnotu,“ ujala se znovu slova oficiálně Susanna. Ačkoliv ji naštvalo, jak ublíženě se Frank zatvářil, když ho matka osočila, že je snad také podezřívá, dokázala si udržet rozvahu, a kvůli tomu tu ostatně s ním byla. „Spis vašeho syna navíc ukazuje, že nikdy nepracoval sám, a nedá se předvídat reakce jeho kompliců, jakmile se dozví, že byl zatčen. Nechceme tím říct, že vám něco hrozí,“ dodala rychle, když viděla Gittin výraz, „jen že pro policii bude mnohem snazší tomu případně zabránit, pokud budete na jednom místě.“
„Prostě se chci ujistit, že je Juli v pohodě,“ shrnul Frank a zvedl se, podávaje mobil zpátky Gittě. „Dohlídnu na něj, neboj,“ dodal, když si telefon od něj brala a on viděl, kolik strachu má ve tváři.
„Dáš mi vědět, když bude něco novýho?“ zeptala se a vstala taky. „Dobrýho i špatnýho, je mi to jedno. Hlavně potřebuju být informovaná.“
„Budu se snažit,“ slíbil Frank, stiskl jí ruku a bez ohlédnutí mířil zpátky do předsíně.
„Děkuji za kávu a ráda jsem vás poznala,“ rozloučila se zdvořile Susanna a se soucitem vnímala, že to mladá žena sotva postřehla. Carina jen škrobeně kývla jako někdo, kdo je něčí zdvořilostí zahnán do kouta, ale nezvedla se, aby návštěvu vyprovodila. A když tak Susanna sledovala Franka, jak se v předsíni obouvá, záda u toho nahrbená víc, než bylo pro ten úkon potřeba, seznala, že je to možná vlastně dobře.

Na zpáteční cestě řídila Susanna především proto, aby mohl Frank vyřídit hovor na horskou chatu, kde měla být ta tajemná Monika s jejich údajnou neteří. Von Landitz tak úplně nevěděla, jak se ohledně toho cítí. Pravděpodobně to byl někdo, o kom Frank mluvil s Tomem, a podle Kranichova výrazu, když se na to jméno chytil, to byl fajn drb. A ta Frankova starost o ni jí taky nepřidávala. Na druhou stranu, napadlo ji, zatímco zatínala zuby, vysvětlovalo by to tu Traberovu odtažitost tehdy v nemocnici.
Zpozorněla, když se Frankův tón změnil a přestal být na ženu, se kterou mluvil, příjemný. Jen z Frankovy části rozhovoru pochopila jasně, o co šlo. Monika a Julie na chatě nebyly, odjely. S nějakým mužem, Monika stačila zavolat sestře. Susanna jemně zakroutila hlavou; sestře nevolala, volala Frankovi na stanici. Chtěla pomoct, protože pro ně na chatu přijel muž, kterého neznala, a ona měla strach o sebe a o neteř. Jí samotné to teď dávalo smysl a když zalétla očima k Frankovi, který právě dotelefonoval, všimla si, že se na ni dívá. Věděla, jak se rozhodne, a uspíšila to.
„Zavolej Gerkhanovi,“ řekla jenom. Frank kývl a vytočil číslo. Zatímco čekal, až Semir telefon zvedne, vnímal, že se mu dělá špatně od žaludku. Další propásnutý hovor, který začal řešit, až když dotyčná neodpovídala. Jenomže tentokrát nešlo o cvičenou policistku, u které mohl doufat, že přežije aspoň do té doby, než ji najde; tentokrát šlo o šestadvacetiletou recepční v kosmetickém salónu a bezbrannou pětiletou holčičku. Zatracenej Kurt. Zatracenej, nezodpovědnej, podělanej Kurt.
Von Landitz mlčky poslouchala, jak Frank mluvil se Semirem. Nesouhlasně zakroutila hlavou, když se Gerkhanovi podařilo Franka vytočit patrně dotazem, jestli si je jistý, že to není jen v jeho hlavě a že ty dvě nemůžou být jinde. Chápala, z čeho Semir vychází – Traber měl pořád černé svědomí kvůli Forsmanovi a tohle bylo až příliš podobné – ale zároveň věděla, že Gerkhan sám by na Frankově místě skákal z kůže a vyrážel dveře všech možných kompliců Kurta Beyera, kdyby šlo o jeho rodinu. Blahosklonné pochybnosti nad Frankovým úsudkem tedy nebyly na místě.
Frank položil telefon. „Měli bychom to otočit,“ řekla Susanna. „Potřebujeme jejich fotky, co nejčerstvější.“
„Mám něco v mobilu,“ řekl Traber a Susanna si byla jistá, že její žaludek neměl udělat kotrmelec, když si to uvědomila. Existuje Monika, jejíž fotky má Frank v mobilu. Nelíbilo se jí to slyšet. Ani trochu se jí to nelíbilo.
„Aktuální?“ odkašlala si. Donutila se soustředit se na fakt, že radši trvá na fotce z mobilu, než aby se vrátil do domu své matky. „Můžu to udělat,“ nabídla najednou. „Můžu se tam vrátit, říct jim to a požádat je o fotky. Gitta by měla vědět, co se děje s její dcerou a sestrou.“
„Nemůžu to vyšetřovat,“ namítl Frank. Susanna se nadechla; věděla, že to, co řekne dál, se mu nebude líbit, ale musela to říct.
„Nemůžeš teď vycouvat, Franku,“ oznámila mu pevně. „Jednou ses tam ukázal, jednou jsi mluvil s Kurtem, teď je to stejně tvoje věc jako jejich. Dělej to pro svou neteř a švagrovou a tu Moniku a tvoje matka a její iracionální nenávist s tím – “
„Není to o ní, je to o mně,“ přerušil ji Traber nedůtklivě. Chvíli uvažoval, ale pak jen zakroutil hlavou; nad sebou, nad tou situací, nad slovy, která se chystal vyslovit dál. „Je to o tom, co jsem jí řekl, když to Kurt dostal natvrdo.“
Susanna překvapeně zamrkala. Chvíli mlčela a zoufale uvažovala, jak s tím teď naložit. Traber to ale vyřešil za ni, když znovu promluvil; nedíval se na ni a špičkami prstů rýpal do těsnění okýnka na své straně. „Znovu se na mě dívala a odsekávala mi, jak kdybych za to mohl. Jak kdybych Kurta navedl nebo co. Vyjel jsem na ni, že jestli je to něčí vina kromě Kurta, tak její a jeho fotra, kterej ho jenom rozmazloval. To je, proč se na mě dívá, jak kdybych měl lepru.“
„Přece si nemohla myslet, že její výchova neměla na jejího syna ani trochu vliv?“ namítla mírně Susanna. Byla si jistá, že kdyby v autě seděl nějaký rodič, nastane velká polemika zakončená tím, že to pochopí, až bude mít děti. Ale nikdo takový tam neseděl.
„Ty to nechápeš,“ povzdechl si Traber.
„Ale chci to pochopit,“ řekla rychle Susanna a zalétla k němu očima. Nechtěla, aby přestal mluvit o sobě. Nikdy se nedostala tak blízko, ne dál než za zmínku o bývalé partnerce, co neuměla přiznat chybu, za pohlednici od fuchtle, co mu utekla s jeho zubařem, a za tetu Mariu.
„Kurt se hrozně zhoršil potom, co umřel jeho táta,“ řekl po chvilce Frank a pořád zíral z okýnka. „Průserář byl vždycky, ale do té doby to bylo relativně nevinný. Pak už ne. Do tý doby jsme si pořád jakž takž rozuměli, ale pak jsme najednou byli až moc jiní, protože já jsem neměl tátu a on toho svýho právě ztratil. Já ho podle něj nemohl pochopit a máma byla psychicky na dně, neměla čas ho chápat, a… Bylo ode mě krutý říct to o něm v takový chvíli.“
Von Landitz chvíli mlčela a přemýšlela, jak teď dál. Nechtěla, aby se vinil; zaprvé, nepomohlo by to jeho rodině a zadruhé… Frank uměl být neomalené hovado, ale věděla, jak zacházel s lidmi, na kterých mu záleželo, a nemohla ho nechat myslet si, že absolutní rozpad svého vztahu s matkou a bratrem zavinil jednou blbou větou někdy v… Uvědomila si, že ani neví, kolik mu je vlastně let.
„A jaký byl Kurtův otec?“ zeptala se opatrně.
„Mírnej,“ odpověděl Traber a obočí původně pozvednuté nad tou divnou otázkou mu kleslo. „Byl o dost starší než máma. Žádnej fešák, ale v té době už to máma ani nehledala, nevěřila tomu. Chtěla jistotu, bezpečí – vztah, kde mohla problémy předvídat a předejít jim. Všechno, co neměla s mým otcem. A ten Kurtův jí ho dal. Znali se už dlouho a… když můj otec mámu opustil, Kurtův otec prostě konečně vyhrál jackpot.“
„Ale ty sis s ním nerozuměl,“ odtušila Susanna a stálo ji hodně úsilí nezeptat se na Frankova otce. Nemohla na něj tlačit.
„Asi jsem byl dost podobnej svýmu otci a můj otec byl zmetek, co mu přebral mámu, zlomil jí srdce a upustil ji s harantem na krku. Myslím, že se snažil, ale až moc ho drtilo, čeho jsem byl výsledek… Vždycky jsem věděl, že mě nemá rád… Tak jsem ho neměl rád taky,“ pokrčil rameny. „Časem jsme se prostě naučili ignorovat.“
Susanna si představila malého Franka, jak sedí u stolu se svou rodinou, v jejím centru, ale přesto odstrčený. Chtěla k němu natáhnout ruku a sevřít tu jeho, ale nedovolila si to. Frank měl rád, když litovala jeho zlomené srdce a prázdnou postel, protože jí tak vlastně předával zprávu, jaký kaňour musel v první řadě být, aby mohl být tak vášnivě a s práskáním dveří opuštěn. Ale tohle bylo něco jiného; tohle zjevně neuměl otočit tak, aby z toho vyšel jako sexy hrdina.
„Rozmazlovali ho,“ řekl po chvilce Frank. Zjevně to potřeboval vyventilovat a Susanna vděčně poslouchala. „Pro Kurtova otce to byl malej poklad – konečně měl něco, co ho s mámou spojovalo napořád. Ustupovalo se mu a máma to neviděla nebo neřešila – žila ve své bublině spokojená s tím, že má konečně úplnou rodinu, a ty malý věci přehlížela.“
„A Kurt proti otci nikdy nerebeloval?“ pozvedla Susanna obočí.
„Rebeluješ proti pevný ruce, proti nějakejm pravidlům – ale to Kurt nikdy neměl,“ zakroutil hlavou Frank. „Já jo, protože nedej bože, aby ze mě vyrostl můj otec. To by byla katastrofa.“
Susanna chvíli mlčela; Frankova poslední slova byla hořká, ale asi chápala proč. Chvíli uvažovala, jestli to říct, ale pak se rozhodla. „Takže začal rebelovat proti tobě po smrti svého otce, když ses mu snažil stanovit nějaké mantinely,“ odtušila. „Vzal jsi na sebe tu roli, kterou měla mít tvoje matka a jeho otec, a když se Kurt stejně spustil, vinil ses za to tak, že tvoje matka uvěřila, že je to tvoje vina. To jsi celý ty,“ pousmála se navzdory své neveselé amatérské diagnóze. „Když cítíš, že je něco potřeba udělat, prostě to uděláš.“
„A většinou je to k hovnu,“ zamumlal Traber trochu zaskočený Susanninými slovy. Energicky zakroutila hlavou a zastavila před služebnou; Traber vypadal překvapeně, že už jsou tam.
„Řekl jsi své matce, jak to cítíš,“ promluvila Susanna pevně a dívala se na něj. „A ona to vzala jako kňourání dítěte, které vždycky žárlilo na svého mladšího bratra a teď se po něm pomocí zákona vozilo. Můžeš buď doufat, že si tvoje matka jednou uvědomí, jaké to bylo pro tebe, a přehodnotí to, nebo… Nebo jí to vysvětlit teď, když leccos přebolelo, a doufat, že tě tentokrát bude poslouchat.“
„Teď mě rozhodně poslouchat nebude,“ zakroutil Traber hlavou a povzdechl si. Podíval se na Susannu a usmál se. Susannu napadlo, že za tu dobu, co se znají, uměla i říct, o kolik milimetrů byl jeden koutek jeho úst výš než ten druhý. Bylo to horší, než si myslela. „Nebudeš si za tohle nic účtovat, že ne?“
„Jenom pravdu. A ne,“ dodala, když viděla, jak se nadechuje, v očích jiskry. „Pořád nechci fant.“
„Střílej,“ povzdechl si Traber, doufaje, že ji tím unaveným výrazem odradí, ale Susanna se nenechala. Ještě nebyl ani čas oběda, neměl nárok být unavený.
„Potřebuju vědět, jaký máš vztah s tou Monikou,“ řekla a viděla, jak protočil oči. „Nejsem zvědavá, respektuju tvoje soukromí. Ale až dojde na lámání chleba, chci vědět, že budu muset krotit tvoji horkou hlavu, protože jde o tvou neteř, a ne protože jde o tvou neteř a přítelkyni.“
„Je jí šestadvacet, na to jsem moc línej,“ odpověděl Frank. „A bydlí s mou matkou, takže je pro mě jak nějaká sestřenice nebo něco. Ale nic z toho neznamená, že neudělám první poslední, aby se vrátila zdravá do bezpečí.“
„Neseděli bychom teď tady spolu, kdybych od tebe čekala něco jiného,“ ujistila ho Susanna. Traber se zamračil, ale von Landitz se to nechtělo vysvětlovat, takže prostě jen vystoupila z auta a zamířila na služebnu. Nepodívala se na něj, když se vedle ní zařadil. Nechtěla myslet na to, že je v jeho životě možná ještě nějaká třetí, a už vůbec nechtěla myslet na to, že ho jako žena možná vůbec nezajímá. Nemohla se ale donutit, aby si z hlavy vymazala fakt, že umí jeho úsměv vylovit z paměti.
A nenáviděla se za to.
*
Když byla Engelhardt předložena celá historie, chvíli to vypadalo, že uvažuje leda tak nad tím, čím si tohle všechno zasloužila. Vida, že nadřízené opět začíná migréna, Semir se ji odhodlal rychle obeznámit s kroky, které byly podniknuty, aby začala celá situace vypadat aspoň trochu přehledněji.
„Zahájili jsme okamžitě pátrání po Monice Gärtner a Julii Beyer. Petra vytáhla portrét Gärtner ze stránek kosmetickýho salónu, pro kterej pracuje, ale budem potřebovat nějakou fotku té malé,“ otočil se na Trabera. Frank mu beze slova poskytl svůj mobil; Gerkhan spokojeně kývl a bere Traberovi přístroj z ruky, předal ho Petře, která s ním zmizela z kanceláře nadřízené.
„Taky jsme prověřili tu chatu v Optelu, ve které byla Gärtner s neteří ubytovaná,“ pokračoval Tom. „Mají bezpečností kamery u vchodů a na parkovištích kvůli krádežích lyží a snowboardů, záznamy už jsou na cestě k nám a snad tam něco bude.“
„Každopádně to mění celou situaci,“ ozvala se konečně Anna. „Musíme brát v úvahu, že stojíme proti potenciálně mnohem nebezpečnějším pachatelům, než jsme původně mysleli. Ten únos má naprostou prioritu nad krádeží auta a zabitím, protože pokud najdeme únosce, najdeme s největší pravděpodobností i vraha.“
„Vycházíme z toho, že ten únos je buď varování, aby byl Beyer zticha, nebo zástava za to auto, které nám odmítá vydat,“ ujal se slova znovu Semir. „To znamená, že v druhém případě máme slušnou šanci dostat domů obě a prvním je tam prostor pro vyjednávání.“
„Pokud nás únosci vůbec kontaktují,“ namítla Susanna.
„Musí, máme Beyera a dostanou se k němu jen přes nás,“ odpověděl Semir. „Nedává smysl, aby nás nekontaktovali.“
Von Landitz na to už neřekla ani slovo. Znala svoje kolegy a věděla, že jsou výborní policisté; přesto měla trochu obavy, že se stejně jako Frank budou víc řídit instinktem než tvrdými fakty.
„Trabere, nemůžu vás to nechat vyšetřovat, ale budeme potřebovat někoho, kdo bude zbytek rodiny chránit a informovat je, takže se toho ujmete vy a Susanna,“ adresovala Anna konečně tu nejožehavější část.
Frank jen kývl. Jedna jeho část, která se kvůli Kurtovi angažovala už tolikrát a nikdy se jí za to nedostalo uznání, byla zklamaná, že se na tom musela vůbec podílet. Ta druhá nesnesla pomyšlení, že je jeho pětiletá neteř v ohrožení života a on má sedět na zadku a čekat, jestli se ji podaří Semirovi s Tomem zachránit.
„No, šéfová…“ ozval se opatrně Tom. „Totiž, nikomu z nás Beyer neřekl tolik jako tady Frankovi – byť nic z toho neměl jak podložit. Myslím, že by tady měl počkat ještě na ten záznam z kamer a když to k něčemu bude, tak ho vzít k Beyerovi, aby únosce zkusil identifikovat. Řekl, že bude mluvit, když bude jeho žena a dcera v bezpečí. Až zjistí tohle, tak máme největší šanci z něj něco dostat přes jeho bráchu.“
Na Engelhardt bylo vidět, že to zvažovala. Zatímco její komisaři intuitivně sahali po řešeních s co největší efektivitou, bylo na ní, aby domýšlela důsledky a tušila, co jim může v nadcházejícím důkazním řízení podkosit nohy. Ale pokud Kurt Beyer říkal pravdu a díky němu najdou jak odcizené auto, tak skutečného vraha jeho majitele, měl obrovskou šanci se z toho dostat jen se šrámem, který se v jeho trestním rejstříku ztratí. Pomalu kývla.
„Dobře,“ svolila a podívala se na Trabera, jako kdyby právě vyhověla jeho a ne Kranichově žádosti. „Ale pak se hned odeberete vystřídat Bonratha s Herzbergerem.“
„Jo,“ kývl Frank nenadšeně a jakmile Engelhardt pokynula hlavou ke dveřím a otočila se v židli tak, aby dobře viděla na monitor počítače a ne na ně, Traber vyrazil z její kanceláře jako první. Semir a Tom pozvedli obočí na Susannu.
„Jeho rodinná situace je méně než ideální,“ řekla neochotně Susanna, aby trochu nakrmila jejich zvědavost a zabránila jim jít vyzvídat přímo na Frankovi.
„Možná by to měl brát naopak,“ navrhl Tom, dovřel dveře kanceláře nadřízené a přistoupil k partnerovi a von Landitz, takže společně tvořili malý trojúhelník. „Třeba jako příležitost se s nima usmířit,“ vysvětlil.
„No jasně, protože tys to využil jako ukázkovou příležitost ke smíření, když posledně házeli vraždu na tvýho tátu,“ utnul jeho rozumy Semir.
„Já bych se smiřoval, ale on hleděl jenom si nacpat do postele šéfovou,“ namítl tlumeně Kranich a v tom, jak se rozohnil, bylo vidět, že ho zmíněná situace pořád hněte. Uklidil se do své kanceláře a Semir ho vyprovodil s potutelným úsměvem. Otočil se zpátky na Susannu právě, když zachytil její udivený pohled.
„Stejně ho nejvíc prudí, že jeho táta a šéfová to spolu pořád táhnou,“ mrkl na kolegyni. „Ale nikomu to neříkej.“
„Budu mlčet jako hrob,“ slíbila mu Susanna, na rtech pobavený úsměv. „Ale na oplátku ode mě žádné další tajemství rozhodně nedostaneš, a už vůbec ne Frankovo.“
„Zkusil jsem to,“ konstatoval Semir, co bylo očividné, s přistiženým úsměvem. „Bude dobrej, jo? Nevyvede nějakou kravinu?“ zeptal se pak pořád úsměvem, ale bylo vidět, že se ptá naprosto vážně.
„Ohledně té věci s bratrem rozhodně,“ odpověděla Susanna. „Nejsem si ale jistá, jak zvládne tu věc s neteří. Každopádně, já ho zvládnu,“ dodala rychle, když ji napadlo, že partnerovi moc neprospěla, a pak, sledujíc, jak Semirovi cukly koutky, se zamračila. „Já mám na rozdíl od něj chladnou hlavu. Frank je ten, co s káče s auty přes vlak, jako vy dva.“
„Jo, a ty jsi ta, co u toho skákání přes vlak křičí rychlejc,“ pošťouchl ji Semir. „Malej ptáček cvrlikal,“ podotkl, než se stihla zeptat, jak to sakra ví.
„V lednu,“ odsekla, ale Semir se jen zaculil, pokrčil rameny a zapadl do své kanceláře za Tomem.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných (3)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(3) Rovnýma nohama
*
And I know,
I may end up failing too.
But I know you were just like me
with someone disappointed in you.

*
Frank zrovna uvažoval, z koho vytáhnout cigaretu, když do kanceláře vešla Susanna a vypadala, že ji něco – nebo někdo – stihl naštvat od chvíle, kdy ji naposledy viděl u šéfové v kanceláři. „A co rozfajrovalo tebe?“ prohodil nenuceně a smetl prázdnou krabičku od cigaret do otevřeného šuplíku. Vypadalo to, že to viděla a stejně to slízne, ale podle všeho si přece jen nevšimla.
„Tys řekl Semirovi, že u toho křičím rychleji?“ založila Susanna ruce v bok. Trabera ten dvojsmysl dohnal dřív, než se od ní stihl aspoň odvrátit, a vyprskl smíchem přímo Susanně do tváře. Von Landitz se zpětně vrátila ke své větě, aby našla, co ho tak rozesmálo, a zrudla, když jí to došlo. Nadechla se, aby to uvedla na pravou míru, ale Traber už mluvil.
„Já to nebyl, ale doteď jsem nespal nad tím, jestli u toho křičíš nebo ne,“ pošťouchl ji. Susanna založila ruce na prsou a probodávala ho pohledem; chvíli mu trvalo, než mu došlo, že má za úkol si to přeložit a skutečně jí odpovědět. „U čeho že máš křičet rychlejc?“ zamračil se.
„U skákání s autem přes vlak,“ zavrčela von Landitz. Frank se zaculil.
„Jo, to jsem mu řekl,“ přikývl. „A taky že se jen tak děláš, ale ve skutečnosti řídíš stejně prasecky jak já a oni dva,“ dodal a pohledem ji vyzýval, aby se s ním o tom přela. „Nevěděl jsem, že je to přísně tajný.“
Susanna na to neřekla ani slovo a posadila se za stůl. Chvíli se na Franka jen dívala, až z toho znervózněl, a rychle zapátral, co by na něj těm dvěma mohla prásknout ona. Ale Susanna se dívala spíš zkoumavě, zamyšleně. „Jak jsi k nim vůbec přišel?“ zeptala se po chvilce. „K Julii a Monice,“ dodala rychle, když si uvědomila, že mu opět nechala prostor k extrémně vtipným interpretacím.
„Proboha,“ zaúpěl Traber a opřel se do židle. „Ty to nenecháš být, co?“
„Ne,“ potvrdila mu Susanna se sladkým úsměvem. „Ale myslela jsem, že jsi s nimi nebyl v kontaktu od Kurtova prvního zatčení. A té malé je teprve pět.“
„Byla to náhoda,“ rezignoval Frank s povzdechem. „Asi rok zpátky jsem si to krátil přes park do trafiky – “
„Ty už to zase táhneš takhle dlouho?“ skočila mu do toho Susanna, zjevně znepokojená jeho kouřením do míry, která ho překvapovala.
„Šel jsem si pro časopis,“ namítl Traber ublíženě. „Komiksovej, ok?“ dodal, když se na její tváři objevil ten známý výraz ženy tušící pornografii a soudící ho pro to. „Juli vypadá úplně jak Kurt, když byl malej. A je to taky stejný střevo,“ pousmál se Frank. „Zůstal jsem na ni civět, myslel jsem si, že to nemůže bejt Kurtovo dítě, na druhý straně města, a pak si to ke mně namířila Monika, která ji hlídala. Myslel jsem si, že budu muset vysvětlovat, že nejsem pedofil, a hledal jsem něco věrohodnýho, proč civím na čtyřletou holčičku, ale Moni mě oslovila jménem.“
„Takže to nebyla náhoda, že byly na druhé straně města,“ odtušila Susanna.
„Byla,“ zakroutil hlavou Frank. „Ukázalo se, že i když mi máma nezavolá ani o Vánocích, má doma vystřiženou naši fotku z novin, tu s tím obrazem židle od…“ odmlčel se a tázavě se na Susannu zadíval.
„S obrazem Sedící ženy od Juana Picara,“ opravila ho Susanna přesně, jak po ní chtěl. Traber kývl.
„Jo, přesně tou patlaninou,“ pošťouchl von Landitz. „Podle té mě Monika poznala. Nebo si myslela, že mě poznala, každopádně jsem nemusel vysvětlovat, že nejsem pedofil. Gitta byla zrovna poblíž u doktora, takže Monika jela s ní a hlídala Juli. Vrátila se dřív, než jsem stihl utýct, ale Gittě to nevadilo, naopak. A tak to začalo… Bylo mi blbý stýkat se s Kurtovou ženou a jeho švagrovou za jeho zády, ale kdybys Juli znala… Je to to nejchytřejší dítě, co jsem kdy viděl… Čemu se culíš?“
„Ničemu,“ zakroutila hlavou Susanna a pokusila se donutit koutky úst, aby jí klesly. „A to trvalo až doteď?“
„Prakticky,“ pokrčil rameny Traber. „Gitta nějakou dobu zpátky říkala, že se s tím doma nijak netají. Máma s tím prej nesouhlasila a Kurtovi to bylo jedno, jenom nechtěl nikdy s nima. Ale to je jedno, byl jsem rád, že o nich aspoň tak něco vím a…“ Traber se odmlčel; nevypadal, že bude dál mluvit, a Susanna mu rozuměla. Snažil se být vděčný, že mohl trávit čas aspoň se svou neteří a švagrovou, ale mnohem raději by ho trávil s matkou a bratrem.
Susanna si povzdechla; měla trochu obavy, že až znovu uvidí Carinu Beyer, už s ní nebude jednat tak slušně.
*
Hodiny se přímo vlekly. Frank ze zoufalosti dokončil všechna hlášení, která měl rozepsaná, a celou tu dobu si byl vědom Susannina pohledu. Pokaždé, když udělal nějaký větší pohyb, mrkla na něj, jedno pečlivě upravené obočí pozvednuté, napůl protože čekala, že ho napadne něco podnikat na vlastní pěst, a napůl protože chtěla patrně včas pronést nějakou uštěpačnou poznámku, kdyby se rozhodl jít si zapálit.
Frank jí tu radost nehodlal udělat – už jen proto, že nesehnal nikoho, kdo by ho aspoň jednou cigaretou založil – takže seděl na zadku, nervózně se ošíval, a ve chvíli, kdy nepozorovala ona jeho, pozoroval on ji ve snaze nějak zaměstnat hlavu. Vnímal její hladké čelo, které při psaní na rozdíl od něj nijak nekrčila, neměla nad čím; vnímal její čisťounké ruce – nikde ani tečka, ani čmáranec od propisky – s pečlivou manikúrou, s výrazným kusem luxusní bižuterie na jedné ruce, který stál nejspíš víc než ten samý kus z pravého kovu. Vnímal její krémový svetřík, nikde ani skvrna, přestože ji dneska viděl jíst i pít kafe, a něco na tom všem ho nesmírně vytáčelo.
Občas ho v její přítomnosti chytil takový pocit méněcennosti, že ji měl chuť pořádně pocuchat; svléct, přehnout přes matraci a pořádně jí zatlouct hřeby; ukázat jí, že je přes všechnu tu svou povýšenost a moudré řeči stejná jako on a všichni ostatní. Dokázat si, že je dosažitelná. Ale neměl rád tyhle emoce, které v něm vzbuzovala, protože i on věděl, že jsou ubohé tím víc, čím víc ho vzrušují, a protože na určité úrovni věřil, že Susanna je právě v jádru úplně stejná jako všechny ostatní, které kdy poznal. A toho se bál nejvíc.
Zatracená ženská, pomyslel si. Kdyby nevybrebtla ten dvojsmysl s křikem, patrně by mu tohle všechno ani nepřišlo na mysl. Nebo možná ano – jeho hlava hledala cokoliv, na co mohla myslet, a co se netýkalo Kurta, Julie, Moniky, mámy a cigaret. Moc věcí, na které mohl myslet, zatímco byl nucen sedět na zadku, mu už nezůstávalo. Musel to nějak otočit. Znovu se zadíval na Susannu.
„Co dneska v noci?“
„Cože?“ zamračila se Susanna. Uculil se a užíval si, jak se zatvářila podezřívavě, v duchu už patrně jednou nohou nakročená k jeho verbálnímu nakopnutí.
„Jestli se na to cítíš dneska v noci,“ zopakoval a nijak jí tím nepomohl.
„Franku, netáhneš dál ten dvojsmysl, že ne?“ řekla rozdrážděná tím, že mu stále nerozumí.
„Ne, mluvím o tvým problému s bydlením,“ uvedl na pravou míru konečně Traber, i když měl na jazyku, jestli snad nemá pochybnosti o tom, že by ji uměl rozkřičet. Včas si ale uvědomil, že tohle bylo přesně to, z čeho vycouval – nebo si myslel, že couval zrovna z toho – pár měsíců zpátky v nemocnici, a bylo hloupé to znovu budit.
„Předpokládám, že budeme tvoji matku a švagrovou hlídat i přes noc, takže to není aktuální,“ odpověděla Susanna vyhýbavě a bylo vidět, že se o tom nechce bavit. „Ale myslím, že už budu v pořádku.“
„Jsem si jistej, že najdeme pokoj, ve kterým budeš moct spát půlku noci ty a druhou já,“ opáčil Frank. „Mluvila jsi o tom s tou doktorkou?“
S iritovaným povzdechem mu dala najevo, co si o jeho vyptávání myslí. „Já beru i fanty,“ podotkl Traber sugestivně, aby ji popíchl, a zároveň jí připomněl, jak často z něj lovila nepříjemné věci v posledních dnech ona.
„Ne,“ přiznala Susanna. Traber se nadechl, aby jí doporučil něco, co patrně sama racionálně věděla, ale ozvalo se netrpělivé zaklepání na dveře jejich kanceláře a dovnitř nakoukl Semir.
„Máme to a není to dobrý,“ oznámil jim, opatrně pozoruje Franka. „Už ho hledáme v databázi.“
„Co na tom není dobrý?“ vyhrkl Frank a automaticky vstal.
„Máme k identifikaci celej jeho obličej,“ odpověděl po chvilce váhání popravdě Semir. Frank jen polkl a vzal si od něj vytištěný záběr z bezpečností kamery, který ukazoval Moniku křečovitě svírající v náručí Julii, a těsně za nimi neznámého muže, který měl patrně hlaveň pistole vtisknutou do bundy na jejích zádech. Cítil Susanninu přítomnost za sebou; hleděla mu na záběr přes rameno.
Frank se zamračil; ti lidi měli být tak chytří, že nezanechali jinou stopu než tu, která ukazuje na jeho hloupého bratra, a pak se jeden z nich otočí celým nezakrytým obličejem na bezpečnostní kameru?
„Dítě se snadno jako svědek zdiskredituje,“ poznamenala Susanna, jako by četla partnerovy myšlenky. „Malou patrně i tak nechají jít, ale…“ odmlčela se.
„Jo, ale,“ kývl Semir a podíval se na Toma, který se teď opíral o rám dveří do kanceláře kolegů a slyšel Susannina slova.
„Myslíme si, že neplánovali Gärtner sebrat taky, ale nejspíš nedostali na výběr, protože se od malé nehnula,“ seznámil je Kranich s převládající teorií. „Každopádně ten chlápek se rozhlíží na všechny možný strany, než je nacpe do auta, ale nikdy se nepodívá po kameře. Takže podle mě neví, že tam jsou, nevšiml si, a tudíž neví, že po něm už jdeme.“
„Chcete teda, abych s tím šel za Kurtem?“ zeptal se Frank a snažil se nemyslet na to, co by to mohlo pro Moniku znamenat. Co to pro ni možná už znamenalo. Doufal jen, že ti zmetci jsou dostatečně chytří na to, aby si uvědomili, že pětileté rukojmí se jim bude zvládat mnohem snadněji, pokud ho bude hlídat a uklidňovat někdo, koho zná a komu důvěřuje.
„A zvládneš mu nevlepit výchovnou?“ zeptal se skepticky Kranich.
„Zkusím to,“ odpověděl popravdě Frank. Tom se Semirem si vyměnili pohled, ale ve skutečnosti se dopředu rozhodli, že to risknou. Museli vědět cokoliv, co Beyer věděl o tom chlapovi, a byla velká šance, že to řekne bratrovi spíš než jim. Semir jen hlavou pokynul ven z místnosti, zatímco Tom už byl na cestě pryč.
„Ale půjdu tam s tebou,“ podotkl Gerkhan a Frank jen kývl. Ve velké kanceláři se nezdržovali a než se Traber stačil nadechnout, stál před dveřmi výslechové místnosti. Směle vkročil.
Semir za nimi zavřel dveře a bedlivě kolegu pozoroval. Zdálo se ale, že jakmile Traber uviděl Beyera, posedl ho zvláštní, byť trochu zlověstný klid. S chladem agresivním jak suchý led přešel k sedícímu bratrovi, který ho sledoval s nadějí, jako by doufal, že se od něj dozví, že to všechno byl jen omyl a odemkne mu pouta. Výraz dětsky naivní naděje se mu z tváře vypařil, když před něj Frank položil fotografii.
Beyer zbledl jak stěna. Popadl papír do spoutaných rukou, trochu ho mačkaje, a jeho roce se chvěly, když fotografii zkoumal. S polknutím ji pak nechal spadnout zpátky na stůl; papír se cik cak snesl vzduchem a sklouzl až ke kraji stolu, daleko od zatčeného recidivisty. „Znáš ho, Kurte?“ promluvil Frank, a Semir by jen podle jeho hlasu nedokázal poznat, jestli vyslýchaného zná. Beyer mlčel.
„Už ho hledáme v systému, ale může to trvat a cokoliv, co nám ho pomůže identifikovat dřív, dost zvýší šance, že se ke tvé dceři a švagrové dostaneme dřív, než jim stihnou skutečně ublížit,“ vložil se do toho Semir, ale taktéž se nedočkal reakce.
„Kurte,“ zavrčel Frank varovně; profesionální klid, ke kterému se uchyloval tak zřídka, ho začal viditelně opouštět. „Vybal to.“
„Neznám ho jménem,“ ozval se konečně Beyer a zakroutil pro sebe hlavou. „Doručoval mi vždycky instrukce a klíčky od auta. Předtím i teď k té poslední. Jasně mi řekli, že když to auto nedostanou, tak…“ ztratil se mu hlas.
„Jasně, my víme, že chtěj to auto,“ zakroutil hlavou netrpělivě Frank a opřel se dlaněmi o stůl, jeho obličej asi půl metru od Kurtova skloněného. „Kde je? Kam jsi ho schoval?“
„Je po nich,“ zamumlal Kurt, zíraje na desku stolu. Frank se prudce pohnul vpřed, Semir zároveň s ním a odstrčil ho od stolu, stavě se mezi rozdrážděného kolegu a jeho paličatého bratra. Bylo mu jasné, že kdyby chtěl Traber Beyerovi skutečně jednu vrazit, ani on, ani ten stůl mezi nimi ho nezastaví, ale Frank se místo toho uchýlil k chození po místnosti. Beyer ho sledoval vyděšeně; vypadal, že ho bratrova prudká reakce konečně probrala z šoku.
„Ne, myslím,“ začal drmolit, „jestli dám to auto vám, tak budou vědět, že je v tom nějaká prasárna. Až zavolají, tak mě to musíte nechat vyřídit, pak mě zase seberte, ale jestli to auto nedostanou, tak Juli – “
„To se nestane,“ zakroutil hlavou Semir. „Je naprosto bez šance, že bys tohle řešil bez nás, a tímhle zapíráním si jenom přitěžuješ. Podívej, Kurte, v tomhle stádiu nám nikomu nejde o tebe. Jde nám o to dostat ty dvě do bezpečí a jde nám o to uklidit do chládku tvoje bývalý kumpány. A tobě by mělo jít o to samo.“
„Ale jestli zavolají, stejně budou chtít mluvit jenom se mnou, a jestli mě s nima nenecháte mluvit, jestli uvidí, že mě sledujete nebo – “
Frank se vrátil ke stolu, demonstrativně odsunul prázdnou židli naproti Kurta dál, než bylo potřeba, a dosedl na ni, ve tváři stále výraz, jako kdyby se měl každou chvíli vymrštit přes stůl a zuby mladšímu muži roztrhnout krční tepnu. „Řekni nám, co víš o tom chlapovi,“ promluvil znovu tím prázdným hlasem, který mluvil prve, a s dlaní na černobíle potištěném papíře ho přisunul od kraje stolu zpátky Kurtovi pod nos. „Cokoliv tě napadne.“
„Ještě pár let zpátky měl potetovanou celou ruku, takovej ten rukáv. Byl to drak, šupinatej – vystínovanej, fakt promakanej, pamatuju si značku toho tatéra, kterej mu to dělal,“ spustil Kurt po chvilce a po prudkém nádechu, kterým si dodal odvahy. „Když mi dáte propisku, nakreslím vám ji,“ poklepal na papír. „A když mi zadával tenhle poslední job, tak řídil červenou audinu. Vejfuk jí zněl, že nastartuje ještě tak dvakrát a potáhne ho za sebou po zemi, takže si myslím, že to musel dát co nejdřív někam opravit.“
Znovu polkl a těkal očima po desce stolu, dívaje se kamkoliv jenom ne na Franka, který na něj stále zíral jako kdyby se ho pokoušel pohledem zpopelnit. „Víc nevím, fakt ne. Bylo v mým zájmu vědět co nejmíň, abych se nevystavoval riziku, že mě budou chtít odpravit, abych je nepráskl.“
„Tohle není špatný,“ řekl Semir povzbudivě a podal Beyerovi propisku, otáčeje fotografii záznamu z kamery na druhou stranu, aby jim Beyer mohl nakreslit značku.
„Kurte, zapni proboha mozek,“ ozval se znovu Traber a bylo zjevné, že se to na bratra snaží zkoušet ještě jednou po dobrém. Nepřesvědčil tím vůbec nikoho. „Oni stejně ví, žes byl sebranej, takže jestli pořád chtěj to auto, ví že bez nás to nepůjde. To jediný, co pro ně můžeš udělat, je nechat nás to zvládnout.“
Kurt zase jen odmítavě kroutil hlavou. „Napadlo tě někdy, že když jsme ještě byli malí a chodili si hrát do toho bunkru, že jednou budem sedět tady a – “
„Na tohle nemám žaludek,“ zavrčel Frank, odrazil se dlaněmi od stolu a práskl dveřmi výslechové místnosti. Semir neřekl ani slovo, beze slova si vzal papír se značkou tatéra a počkal s rozevřenou dlaní, až Beyerovi dojde, že má vrátit i propisku. Kurt chvíli zíral na Gerkhanovu dlaň, ve tváři zahanbení, a pak zvedl spoutané ruce z klína a vrátil Semirovi psací potřebu. Pak tiše sledoval, jak odešel i druhý policista a nechal ho na pospas trudným myšlenkám.
*
Zima se znovu připomněla a začala pokrývat chuchvalce smutného, šedého sněhu novou čistou vrstvou. Sněžilo hustě, silnice zapadávaly rychle a cesta ze stanice k domu Frankovy rodiny se značně protáhla, protože Susanna musela každou chvíli zastavit v městské koloně. Cesta byla dvakrát tak dlouhá, protože Frank neřekl od svého opuštění výslechové místnosti kloudného slova. Na Susanninu poznámku, že budou muset vyzvednout jídlo, které objednala, když za sklem výslechové místnosti pozorovala, že to celé nedopadne dobře, reagoval jen nenadšeným díky, a informaci, že jde o rare steak, plněné brambory v alobalu a přeliv z karamelizované cibule, všechno na její účet, počastoval jen „hm“ a patrně ani nevnímal většinu toho, co řekla.
Jídlo v autě vonělo, Frankova porce bez milosti přebíjela její sushi, a ticho prořízlo Traberovo zakručení břicha. „To snad není možný,“ zavrčel Frank vzápětí, když se znovu rozsvítila brzdová světla auta před nimi.
„Tohle by měla být poslední ucpaná cesta,“ reagovala povzbudivě Susanna. „Nemyslím si, že je ohrožuje záměrně,“ řekla po chvilce váhání, jestli o tom začít. „Řekli mu, že pokud nedoručí to auto, ublíží jeho rodině. Logicky tedy nechce, aby to auto – “
„Záměrně je ohrozil už když do toho šel, místo aby to nahlásil,“ odsekl Traber. „Záměrně je ohrozil, když nebyl schopnej přijít za mnou, i když věděl, že jsem s holkama v kontaktu a že když jde o ně, pomohl bych mu. Záměrně je ohrozil už dávno, teď se jen zakopává ještě hloubš.“
Ani trocha toho vzteku, který cítil ve výslechové místnosti, zjevně ještě nestačila vyprchat. Susanna seznala, že nemá cenu pokoušet se s ním o tom objektivně mluvit. Poklepala rukou na volant a pak se zahleděla přes jeho hlavu na chodník vedle auta. „Chceš to jít rozchodit?“ zeptala se ho.
„Jo,“ kývl Frank, jako by na to čekal už věky, a natáhl se dozadu do auta, aby si vzal svoji polystyrenovou vaničku s jídlem. „Sejdem se tam,“ oznámil jí, vyloupl se ze sedadla spolujezdce a práskl za sebou dveřmi od auta. Susanna si chtěla myslet, že to dusno v autě se rozpustilo do té zimy venku čistě jen tím aktem otevření dveří, ale pravda byla taková, že ho generoval Frank a ona si od něj zoufale potřebovala odpočinout.

Traber se za autem už neohlížel, hleděl mu jen rychle zmizet z dohledu. Jakmile si byl jistý, že ho Susanna nevidí, stavil se v trafice pro cigarety a nedočkavě si zapálil. Kličkuje pak malými uličkami svého dětství, našel opuštěné dětské hřiště, odmetl z jedné pneumatiky, která sloužila jako houpačka, čerstvý sníh a hrcl na ni, na kolenou si rozbaluje jídlo. Zastyděl se, že dostatečně neocenil, jak se mu Susanna snažila zvednout náladu, pečlivě objednávaje jídla, která měl rád a které by ona patrně nevložila do úst, a už vůbec ne takhle dohromady.
Vztekle začal jídlo masakrovat umělohmotným příborem a uspěl akorát v tom, že nůž vzápětí zlomil. Přestože bojoval jen s vidličkou, celá velká porce do něj spadla jak do popelnice. Vykouřil ještě dvě cigarety, pak hodil do úst žvýkačku a ještě chvilku seděl na houpačce jen tak, vnímaje jak ho nikotin a jídlo v žaludku pomalu uklidňují. Zhluboka se nadechl, náhle pociťuje naději, že ten večer a noc v matčině přítomnosti má šanci zvládnout. Pomalu vstal a vydal se k domu.
Uběhlo dobrých čtyřicet minut od toho, co ho Susanna vysadila, a její služební auto ještě před domem jeho matky nestálo. Síla ho trochu opustila; ač ho to při tom provozu nepřekvapilo, pořád doufal, že už tu bude, aby tomu nemusel čelit sám. Bože, byl ale takový slaboch. Susanna za něj tenhle boj vybojovat nemohla a ani by ho bojoval neměla. Jakkoli bylo jednodušší poslat do boje ji, s její ženskou zákeřností a patologickou touhou být vždycky ta chytřejší, tohle byl jeho boj.
Odhodlaně zazvonil a nepřekvapilo ho, když mu otevřel Herzberger. „No sláva,“ zamumlal, když Frank setřásl vločky z bundy a protáhl se kolem něj dovnitř. „Kde máš Susannu?“
„V zácpě,“ odpověděl Traber lakonicky a s cuknutím koutku si všiml, že Herzberger se pyšní sytě fialovými papučemi pro návštěvy, které v kombinaci s jeho předepsanou uniformou značně svítily, a zvedlo mu to náladu. „Dělo se něco?“
„Kromě toho, že ta Beyerova máma nás zjevně bere jako špicly a ne jako ochranku vůbec nic,“ informoval ho Hotte trochu dotčeně. „Ptala se nás, jestli může na záchod.“
„Doufám, že jste jí to dovolili,“ přisadil si Traber, který si celkem rychle vybral se tomu usmívat. Jeho matka zásadně protestovala jen přes významné kousavé řeči a uražená gesta.
„No, tak je to tady tvoje,“ reagoval na to trochu dotčeně Herzberger. „Dietere, Frank je tady, můžem!“ zavolal do chodbičky, která vedla ke kuchyni a potažmo i obývacímu pokoji, a začal se obouvat. „Poslyš, jak to, že Susanna vězí v zácpě a ty jsi tady?“
„Šel jsem pěšky,“ odpověděl Frank popravdě a nazul si hořčicově žluté pantofle pro návštěvy. „Ne celou cestu, jenom poslední asi dvě ulice.“
„Jo tak, aby jako nevěděla, že sis chtěl zapálit,“ kývl vědoucně Herzberger a Traber jen protočil oči. „No Franku, stejně je to z tebe cítit.“
„Jdi se bodnout, Hotte,“ doporučil mu Frank a zamířil chodbičkou ke kuchyni, kde se minul s Dieterem.
„No ty máš teda náladu,“ nechal se slyšet Bonrath, ale nevyrazil z Franka ani ohlédnutí. Traber zůstal stát v kuchyni a čekal, než za oběma uniformovanými kolegy cvaknou domovní dveře. Pochopil z Herzbergerova chování, že ani on, ani Bonrath zatím neví, že právě hlídali jeho rodinu, a hodlal to tak nechat co nejdéle.
Došoural se do obývacího pokoje, kde našel Carinu i Gittu sedět na gauči a sledovat televizi. Jeho matka seděla opřená, ale s rukama založenýma na prsou a zarputilým výrazem, a Gitta s koleny přitisknutými k hrudníku a hřbetem jedné z rukou položených na nich přitisknutými k ústům. Nebylo těžké poznat, že ani jednu z nich Sturm der Liebe, které zrovna běželo, nezajímalo.
Gitta vzhlédla a když ho viděla, její čelo se rozjasnilo. „Díky bohu, Franku,“ vydechla. „Co se proboha děje?“
„Oni vám nic neřekli?“ zamračil se Traber a klesl na opěradlo jednoho z křesel. Gitta jenom zakroutila hlavou a pak zjevně pochopila, že to, co uslyší, nebude zrovna příjemné. Předklonila se a dala hlavu do dlaní. „Ta dobrá zpráva je, že Kurt má slušnou šanci se z toho dostat. Jsme hodně blízko tomu prokázat, že byl donucený ke spolupráci, a silně pochybuju, že se mu jakkoli dokážeme vraždu, ale…“
„Proboha už to vyklop,“ zavrčela Frankova matka.
„Kdokoliv Kurta donutil k té krádeži má teď Julii a Moniku. Máme ho na kameře, hledáme ho, ale zatím…“ Gittě se začala třást brada. Carina se posunula a objala snachu kolem ramen. „Zatím nedostali, co chtějí, takže jim neublíží, a víme, co chtěj jako výkupný, takže je budeš mít doma co nevidět,“ vyhrkl Traber falešně povzbudivě. Snažil se o upřímnost, ale nešla mu, a ještě ke všemu zase sliboval něco, co tak úplně nestálo na něm.
„Proto nás hlídají,“ odtušila jeho matka.
„Ano, proto jsme tady,“ odpověděl Frank trochu škrobeně. Netušil, jestli se jeho matka chovala, jako by v místnosti vůbec neseděl, nebo ho odmítala akceptovat jako součást policejních složek, ale urážely ho obě varianty. „Je nepravděpodobný, že se pokusí unýst někoho dalšího, ale nechceme riskovat další ohrožení.“
„Cítila bych se líp, kdybys byl tam venku a hledal ji,“ namítla Gitta plačtivě.
„Já taky, Gitto, ale moji kolegové dělají všechno, co jde. Někdo by vás stejně hlídat musel a takhle je to aspoň někdo ne úplně cizí,“ reagoval Traber. Tentokrát ta povzbudivost v jeho hlase byla o dost upřímnější, na svou matku se ale radši nepodíval.
„Běž si vzít bačkory, Franku,“ promluvila překvapivě přívětivě Carina a zvedla se. „Udělám ti kafe. Jedl jsi?“
Frank zůstal zaraženě sedět a hledět na Gittu, ale ta ve svém rozrušení nevnímala, co se děje kolem ní. Frankovi se sevřelo srdce a donutil se tu vlnu vzteku, která se v něm vůči Kurtovi znovu zvedla, ignorovat. Nedocílí ničeho, když začne nadávat. Nadechl se, aby matce odpověděl, ale zadrnčel domovní zvonek. Obě ženy viditelně ztuhly.
„To je Susanna, moje kolegyně,“ oznámil jim Frank a zvedl se. „Otevřu.“
„Ať si taky vezme bačkory!“ zavolala za ním Carina a položila na linku další hrnek.
*
Anna Engelhardt zrovna telefonovala, když na její dveře zaklepali Gerkhan s Kranichem. Pokynula jim, aby vstoupili, a přešla k oknu dál od křesel pro hosty, aby hovor dokončila. Bylo naprosto jasné, že jde o osobní telefonát, který se jí ukončovat nechce, a byť člověka na druhém konci spojení nejmenovala, Tom si byl jistý, že mluví s jeho otcem. Na chvíli zalitoval, že nakonec vstoupil, a usadil se do židle naproti šéfčina stolu s ještě zachmuřenějším výrazem, než se kterým vešel. Semir se po něm poťouchle podíval, ale nezískal partnerovu pozornost a tak výsměch vzdal.
„Tak co máme?“ zeptala se Engelhardt velitelsky a usadila se zpátky za svůj stůl.
„Nic,“ odpověděl Kranich trudně a díval se z okna místo na nadřízenou.
„Ozvalo se nám hodně lidí z té chaty, kde Monika Gärtner s tou malou byla, ale potom jak kdyby se po nich slehla zem. Nemáme nejmenší tušení, kde můžou být. Co se týče toho potetovanýho, tak toho jsme zatím nenašli v databázi, ale za to bude moct ta nekvalitní fotka. S tou značkou tatéra obcházíme salóny, ale pokud vím, tak ještě nic.“
„Říkali jsme si, že se Semirem vezmeme kopii a vezmeme to z opačný strany seznamu,“ doplnil Tom.
„Beyer nepovolil?“ zeptala se Engelhardt, i když už předem znala odpověď. Oba komisaři jen zavrtěli hlavou.
„Nevím, jestli ještě má cenu ho vůbec vyslýchat,“ řekl pak Semir. „Točíme se pořád dokolečka, odmítá říct víc. Už jsme na něj zkusili snad všechno.“
„Myslím, že s jeho zkušenostmi ho jenom tak nezmáčkneme,“ povzdechl si Tom. „A Franka už asi vůbec nemá cenu volat.“
„Nemyslím si, že je tam vztah, na kterém se dá stavět,“ přikývla Anna a prohrábla si vlasy. „Trochu jsem se poptala a pokud vím, Traber nikdy nebyl přítomný jeho zatčení a nikdy se nepodílel na žádném vyšetřování. Ve vězení Beyer neměl žádné návštěvy kromě matky a tehdejší přítelkyně, se kterou se později oženil. Pochybuji, že v Traberovi bude vidět spiklence.“
„Frank mu málem jednu střihl,“ podotkl Semir. „Myslím, že bude lepší, když se od toho bude držet dál.“
„Neumí pořádně zachovat chladnou hlavu,“ přisadil si Tom.
„Naštěstí tu mám dva specialisty, kteří vždy zachovávají chladnou hlavu a od každého případu, do kterého jsou osobně zainteresovaní, včas odstoupí,“ opáčila Engelhardt a opřela se do své židle. Kranich trochu vzpurně pohodil hlavou, ale když zalétl očima k Semirovi, zjistil, že ten šéfčino rýpnutí pokorně přijal.
„No jo, no,“ pokrčil Gerkhan rameny se svým patentovaným uculením, které na jeho pohledné snědé tváři zpravidla působilo jako univerzální odpustka.
„Tak abychom šli na ty tatéry, ne?“ navrhl Kranich lehce znechuceně nad partnerovou taktikou a zvedl se.
„Dobrý nápad,“ schválila Engelhardt, „informujte mě, jak to postupuje.“
Oba komisaři už mezi dveřmi přikývli a Semir za nimi zavřel. Jakmile se ocitli v otevřeném prostoru hlavní místnosti, Kranich se na přítele pátravě zadíval. „Nikdy nebyl u žádnýho případu, nikdy za ním nebyl ve vězení…“
„Tak se asi rozhádali, no,“ pokrčil rameny Semir. „Podívej se na sebe a svýho tátu, taky – “
„Ale ne tohle,“ přerušil Gerkhana netrpělivě Tom. „Jak to jako šéfová všechno zjistila? A za jedno odpoledne?“
„Tak možná nezevluje a pracuje, nebo já nevím,“ podotkla Petra, která se kolem něj zrovna protáhla s hromadou složek. S širokým provokatérským úsměvem a pohledem upřeným na Toma zaklepala a vešla do kanceláře nadřízené.
„No jo, no,“ podotkl Semir vyzbrojen stejným úsměvem jako před malou chvílí a zamířil do své kanceláře, nechávaje mračícího se Kranicha za sebou.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných (4)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(4) Pára nad hrncem
*
If you’re lost and alone
or you’re sinking like a stone, carry on.
May your past be the sound
of your feet upon the ground, carry on.

*
Frank stál opřený o futra Juliina pokoje a pozoroval Susanninu nehybnou siluetu stočenou do úhledné hromádky na malé, staré válendě v rohu místnosti. Pod tou růžovou dekou mezi plyšáky působila úsměvně a docela bezbranně. Na to, jak protestovala, když se dozvěděla, že dům Cariny Beyer nemá pokoj pro hosty a bude se muset uklidit do Juliina pokojíčku, usnula překvapivě tvrdě. Trabera napadlo, že na tom psychicky možná byla ještě hůř, než si dosud myslel.
Povzdechl si; původně ji přišel jen zkontrolovat a teď už tu stál jak dlouho. Kdyby ho chytila, jak na ni zírá, nedala by mu s tím pokoj. Nakonec věda, že riskuje její hněv, pomalu přešel ke kolegyni, vzal jí telefon, který měla položený vedle ruky, a zrušil jí budík. Byl si jistý, že on nebude schopný usnout a Susanna spánek potřebuje. Vrátil se zpátky ke dveřím a ještě chvíli se díval na její klidný obličej.
„Děje se něco?“ ozvalo se tiše za Frankem. Ten sebou škubl a prudce se otočil. Gitta mhouřila oči do světla lampičky a zmateně se dívala ze švagra na jeho spící kolegyni.
„Ne,“ zašeptal Frank. Udělal krok do místnosti, aby zhasl malou muchomůrku, která vydávala překvapivé množství světla, ale pak si to rozmyslel. Susanna měla důvod, proč to nechala svítit, a on by se do toho neměl plést. Stačí, že si to slízne za ten zrušený budík. Místo toho jen potichu zavřel dveře od dětského pokoje a teprve pak promluvil. „Všechno v rámci možností v pohodě. Nemůžeš spát?“
„Samozřejmě, že ne,“ odsekla stále tiše Gitta a zívla. „Jsem unavená, ale…“ zakroutila hlavou a vykročila ke schodům. „Slyšela jsem kroky na schodech a pak se dlouho nic nedělo, tak jsem se byla podívat, co tady děláš.“
„Obhlídka,“ vymluvil se Frank a sešel po úzkých, starým kobercem potažených schodech jako první. Gitta ho následovala do obýváku, kde se posadila na gauč a přetáhla přes sebe deku. Carina, která dosud dřímala v křesle u puštěné televize, na oba příchozí zamžourala. Neřekla ale nic, beze slova se zvedla a přešla do kuchyňského koutu. Napustila vodu do rychlovarné konvice.
Frank si přisedl ke Gittě. Začínalo se mu chtít spát, ale nebál se toho, že by usnul. Měl chuť na cigaretu, ale kdyby se mělo něco semlít ve chvíli, kdy by na dvorku kouřil, Susanna by mu s tím nedala pokoj do nejdelší smrti. Nemyslel si ale, že se něco seběhne. Přemýšlel, jestli má cenu ptát se Gitty nebo matky, kde by mohl Kurt schovat to auto, ale neměl odvahu to načít – částečně protože si byl jistý, že ani jedna z nich nic neví.
„Proč jsi nechal tu lampičku svítit?“ zeptala se tiše Gitta a s vděčným úsměvem přijala od Cariny kouřící hrnek heřmánkového čaje.
„Dík, mami,“ poděkoval Frank, když před ním na konferenčním stolu přistál silný turek. Pokrčil rameny nad Gittinou otázkou. „Kdyby ji chtěla zhasnout, tak to udělala.“
„Tak proč jsi tam šel?“ zamračila se Gitta. Traber si mocně povzdechl, aby dal najevo svou iritovanost, a vzápětí se v duchu nakopl. Gitta se pravděpodobně jenom snažila odreagovat, nemyslela to zle a rozhodně ne zlomyslně.
„Pár měsíců zpátky jsme měli těžkej případ a Susanna to docela slízla,“ spustil a sám sebe tím překvapil. Začal horečně uvažovat, co vlastně chce říct dál. Měl tušení, že ho Susanna pořádně sjede, pokud zjistí, že si pustil pusu na špacír o jejím traumatu. „Má z toho pořád špatný spaní, tak jsem se chtěl ujistit, že se zvládne prospat, než mě vystřídá.“
„Co se jí stalo?“ Ta otázka přišla od Cariny, což Franka upřímně překvapilo. Od původní přívětivé nabídky kafe a večeře Franka celý večer adresovala buď nepřímo nebo s pokáráním, von Landitz víceméně úplně ignorovala. Její zájem o půl jedné ráno nemohl Trabera překvapit víc. Jedna jeho část věděla, že by měl mlčet, ale ta druhá se instinktivně snažila prodloužit interakci s matkou co to šlo.
„Nevím, jestli jste slyšeli o Forsmanovi,“ řekl opatrně. „O tom šíblým sochařovi, co – “
„Vraždil ženský a dělal podle nich sochy,“ přerušila ho Carina. „Bylo to pořád v televizi.“
„Jo,“ kývl Traber. Pořád ještě skřípal zuby stejně jako ve chvíli, kdy se dozvěděl, že detaily někdo pustil novinářům a celá ta příšerná historie naplnila titulky novin na týden v kuse. Jedinou polehčující okolností byl fakt, že Susannina identita zůstala skrytá. Ten „zdroj blízký vyšetřování“ nikdy nenašli a Frank jen trnul, kdy ten zmetek prodá nějakou informaci během aktivního vyšetřování a všechno tím ohrozí.
„Počkej, to byl ten váš těžkej případ?“ zeptala se Gitta. Frank jenom přikývl.
„Susanna byla poslední,“ dodal po chvíli, aby to uzavřel. „Našli jsme ji včas, ale nechybělo málo…“
Senzace z toho, co jim řekl, rychle odezněla, a Traber i přes svou mužnou absenci empatie v situacích, které přesahovaly jeho vlastní zájmy, vytušil, že se obě ženy zamyslely nad tím, co bude, pokud se Julie s Monikou nenajdou včas. Nejradši by se nakopl za to, že se do toho nechal vtáhnout. Susanna ho zabije.
„Tohle nebude stejný… Gitto, mami,“ oslovil obě ženy přímo, když si všiml, že ho nevnímají. „Máme náskok. Únosci nejspíš zatím neví, že my víme, a to je vždycky dobře.“
Gitta přikývla a pokusila se na Franka usmát. Nebyla moc přesvědčivá. Frank si povzdechl a prudce se zvedl. „Jdu obhlídnout dům,“ oznámil oběma ženám.
„Nepřeháněj to s tím kouřením,“ podotkla Carina k jeho zádům. Traber protočil oči, nazul si boty, hodil na sebe bundu a konečně si pořádně vydechl až teprve když za ním zapadly dveře a do tváře ho udeřil studený vlhký vzduch.
Chvíli jen postával na zápraží a zhluboka nasával vzduch do plic, špičkou boty malujíc do tenké vrstvy nového sněhu. Sedět na zadku ho ani v nejmenším neuspokojovalo, ale nevěděl, jak by si jinak poradil. Pokoušet se z Kurta něco dostat na stanici s Gerkhanem nebo Kranichem za zadkem nemělo smysl, jenomže šéfovou jenom tak nepřemluví, aby ho s Kurtem nechala mluvit v soukromí – rozhodně ne potom, co jí beztak jeden z těch dvou napráskal, že mu trochu ruply nervy. Pokoušet se ji obejít by bylo příliš riskantní, protože v případě, že by mu Kurt ani tak nic neřekl, slízl by to zbytečně.
Traber vytáhl cigaretu z krabičky a zapálil si. Nervózně potáhl. Jeho brácha byl nezodpovědný pitomec, ale nebyl hloupý. Musel vědět, že ho jen tak nepustí a že útěkem si jen přihorší. Navíc sám řekl, že bez toho auta hrozí jeho vlastní dceři smrtelné nebezpečí, tak proč pořád mlčel? Nemohl je ohrozit víc, než už je ohrožoval, mohl jim jenom dát šanci. Tak proč se proboha tak zasekl?
Frank zběsile potahoval a zatímco očima pátral po okolí, snažil se znovu si přehrát rozhovor s bratrem. Auto stojící přes cestu zablikalo světly. Zamračil se. Od pohledu ojetá a trochu domlácená tmavá Audi stála napříč před vjezdem do garáže. Znovu zablikala světly. Frank zahodil cigaretu na chodník a zadusil ji podpatkem, stále zíraje na to auto. Mohli to být nějací pitomci, co v tom hulili trávu a dělali si z něj srandu, ale taky nemuseli. Udělal krok k nim, ale v tu chvíli auto nastartovalo a rozjelo se pryč.
Traber na zlomek vteřiny zvažoval, že se za autem rozběhne, aby chytil aspoň SPZ, ale pak si to rozmyslel, otočil se a rychle vykročil k domu. Nebude riskovat, že to mělo jenom odvést jeho pozornost a do domu, ve kterém jsou tři nicnetušící ženy, se dostane někdo, kdo nemá. Než ale stačil dojít ke dveřím, rozezvonil se mu mobil. Svítilo na něm neznámé číslo a Frank ucítil chlad v žaludku. Přijal hovor.
„Traber,“ ohlásil se.
Tvůj brácha má naše auto. Jestli chceš svou neteř ještě vidět, přivezeš nám ho do sedmi do rána na souřadnice, který dostaneš v esemesce. Uděláš to sám, bez těch svejch fízlovskejch kamarádů, a pěkně potichu a nenápadně, rozumíš?
„Nevím, kde je to auto,“ namítl Frank.
Tak to být tebou hodně rychle zjistím.
„Nepovezu vám nic, dokud nebudu vědět jistě, že jsou Julie s Monikou v pořádku. A nechci žádnou pošahanou fotku, chci je na kameru a v reálným čase,“ začal Traber vyjednávat. Na druhé straně bylo na chvíli ticho a pak se hovor přerušil.
Frank vypustil nahromaděný vzduch z plic a ovládl obrovskou touhu mrsknout mobilem o chodník. Svíral tenký černý přístroj a potichu, šťavnatě klel. Jeho prvotní impuls byl rozběhnout se do domu a probudit Susannu. Potřeboval tu klidnou sílu, kterou disponovala při první návštěvě jeho matky, aby mu jasně a racionálně vyložila jeho možnosti. Jeho tělo tomu impulsu ale odmítalo podlehnout, místo toho stál na chodníku jako přimrazený a nemohl se hnout. Třesoucí se rukou znovu sáhl do kapsy pro krabičku cigaret, vytáhl druhou a zapálil si.
Nebyl ani v půlce, když mu telefon začal oznamovat, že má videohovor. Přijal ho, aby se vzápětí jeho obrazovka rozzářila záběrem na Moniku držící spící Julii v nepřirozeném světle zářivky. Špatně jí rozuměl, protože šeptala a do toho brečela, ale vypadala nezraněná. Traber chtěl něco říct, ale nezmohl se na slovo a pak obraz zmizel. O vteřinu později mu přišla SMS se souřadnicemi.
Traber znovu vypustil sérii extrémně sprostých kleteb a zahodil nedokouřenou cigaretu dál než tu původní. Zasyčela a propadla se do špinavého sněhu. Frank si levou rukou promnul obličej a pravou spustil telefon do kapsy. „Mysli,“ zavrčel a zajel si rukama do vlasů. „Mysli, mysli, mysli.“ Prošel se na konec chodníku až tam, kde končil obrubníkem, a vracel se zpátky. Udělal to tak několikrát, než panika konečně aspoň trochu povolila a mozek nastartoval.
Potom, co začalo sněžit, nebyl nikdo z nich venku. Svižně obešel dům, aby se ujistil, že v čerstvém sněhu nejsou stopy a nikdo se do domu nedostal ani z dvorku. Pravděpodobně neměli důvod se o to pokoušet, ale hodlal si být jistý. Když ho kvalita sněhové pokrývky uspokojila, vrátil se znovu před dům a pokusil se napojit na původní řetězec myšlenek. Kurt byl hovado, ale ne debil. Neriskoval by vědomě Juliin život, nějak se musel pokusit je…
Ten bunkr.
Proč sakra Kurt mluvil o tom pošahaným bunkru? Nikdy tam s ním nebyl, jenom ho odtamtud šel dvakrát vytáhnout, když se zpozdil domů, aby pak od otčíma dostal vynadáno, protože si uražený Kurt vymyslel, že mu nabančil. Tak co to plácal o tom, že si tam s ním chodil hrát?
Traber cítil, jak ho zmocňuje starý známý přítel adrenalin, a tentokrát to nebylo protože ho někdo vytočil. Najednou jasně věděl dvě věci; to auto je v tom bunkru a Susannu budit nebude. Ne, za tohle ho rozhodně suspendují a kárná komise ho opravdu nemusí. Byl by radši, kdyby mu někdo kryl záda, ale pokud všechno půjde tak, jak by mělo, bude radši, když bude vědět, že je Susanna tady a kryje záda jeho rodině.
Ale potřeboval, aby nikdo nevěděl o tom, že je pryč. Rozhodně se vrátil zpátky do domu a našel obě ženy pořád v přízemí beze zájmu zírající na televizi.
„Běžte si lehnout,“ vyzval je Frank a pořádně se napil kafe. „Nic tady nevykoukáte a i když neusnete, tak si aspoň odpočinete.“
„Dobrou,“ odpověděla Gitta, která byla příliš unavená na to, aby se s ním dohadovala. Frank a Carina sledovali, jak vystoupala po schodech nahoru a ani tichý zvuk televize nepřehlušil, jak za ní cvakly dveře. Frankovi cuklo ve tváři; upřímně se modlil, aby nevzbudila Susannu, té by se rozhodně nezbavil. Rozhodl se jednat rychle; zatímco polykal další lok kafe – kofein bude rozhodně dneska v noci potřebovat – vzal ze stolu ovladač a vypnul televizi.
„Chtěla jsem se na to dodívat,“ namítla vzpurně Frankova matka.
„Houby,“ usadil ji Traber. „Běž si lehnout, mami.“
„Nemá smysl, abych tam zírala do tmy.“
Traber zafuněl.
„Když budeš zírat do tmy tam a ne na televizi tady, je vetší šance, že stihneš utýct, když se něco semele,“ odsekl po chvíli. „Rozesetý po baráku vás nikdo nemá šanci dostat najednou, chápeš?“
„Myslíš, že přijdou?“ znejistěla Carina a s obavami se na Franka zadívala. Pasivní agresivita a umíněnost byly najednou ty tam. Traber se kousl do jazyka; věděl, že to přehnal, ale taky věděl, že pokud teď ustoupí, bude zas tam, kde začal.
„Nevím, mami,“ odpověděl místo toho. „Ale kdyby jo, tak je moje práce postarat se o to, abyste byly v bezpečí.“
Jeho matka kapitulovala. Přikývla, vstala a když kolem něj procházela ven z obýváku, poplácala ho po rameni. Traber si zakázal nad tím přemýšlet. Posadil se na gauč, dopil kafe a čekal, až dům utichne. Do mobilu zadal souřadnice GPS a podíval se, kam má jet. Nepřekvapilo ho, když zjistil, že je to uprostřed ničeho.
Trvalo asi tři čtvrtě hodiny, než si byl jistý, že ho nikdo nepřistihne. Pak došel do kuchyně. Na jeden z těch linkovaných bloků s magnetem, který visel na lednici, opsal souřadnice ze zprávy a pak papír ozdobený různými vesele barevnými potravinami zmačkal a strčil Susanně do kapsy kabátu, odkud zároveň vytáhl klíče od auta.
Zavřel za sebou domovní dveře tak tiše, jak to jen šlo, a děkoval své šťastné hvězdě, že Susanna zaparkovala až za rohem.
*
Bunkr, ve kterém strávil dětství Kurt Beyer, nebyl ve skutečnosti žádným bunkrem. Šlo o opuštěnou velkolepou vilu, kterou nikdy nikdo nedostavěl a nikdo se k ní nehlásil. Měla podzemní garáže, čtyři patra a čím víc nad tím Traber přemýšlel, tím víc si byl jistý, že to touto dobou musí být squat. To Lamborghini už tam touto dobou vůbec nemuselo být. Policista cítil, jak se mu všechno svírá při představě, že tam to auto nebude. Když ale projel lesní pěšinou a ocitl se před ohrazeným pozemkem, napadlo ho, že to squat rozhodně není.
Z nikdy nedostavěného snu jednoho architekta zůstala jenom kostra a nikde nevisely žádné plachty; teď v zimě to nemohlo pomoct ani nejotrlejšímu bezdomovci. Frank zastavil u plotu a vydal se hledat díru. Jakmile jednu našel, napadlo ho, že se nejspíš pletl. Od díry vedly čerstvé stopy směrem k domu. Frank se protáhl mezi zrezivělým pletivem, naučeným pohybem uvolnil zbraň z pouzdra a šlapaje do stop předchozího návštěvníka, aby ho neupozornil na svou přítomnost, vydal se k domu.
Do přízemí bylo krásně vidět a vůbec nic tam nenašel. Nemělo cenu pokoušet se najít schody, které byly ještě v celku, a jít do patra; Lamborghini by se tam nemělo jak dostat. Zamířil proto přes přízemí ke schodům do garáží, které byly pořád vcelku. Rozsáhlá místnost byla prázdná až na typické přístřešky, které si stavěli lidé bez domova. Nikdo tu ale nebyl. Traber semkl rty k sobě. Jeho úsudek byl naprosto chybný, nikde tu žádné auto nebylo. A stopy byly patrně jednoho z těch, co jim patřila ta místa na spaní.
Traber spustil ruce se zbraní podél těla a vrátil se zpátky do přízemí. V příštím okamžiku se musel prudce sehnout, aby se jeho hlava vyhnula střetu s kovovou tyčí. Uskočil a než se útočník mohl napřáhnout znovu, zaujal pozici střelce. Tyč zařinčela o časem a vandaly rozrytý beton a útočník prudce zvedl ruce nad hlavu. „Ty vole brácho nestřílej!“
„Kurte?!“ štěkl Traber a prudce spustil ruku se zbraní, jako by se bál, že by mohla omylem vystřelit a bratra zranit. „Zbláznil ses?!“
„Nevěděl jsem, že jsi to ty!“
„Co tady do prdele – “
„Prosím tě dej pryč tu pistoli, protože až ti to řeknu, tak se fakt hodně nasereš a mohlo by se stát neštěstí,“ vyjednával Kurt pořád s rukama nad hlavou.
„Tys jim pláchl,“ odtušil Traber. Pistoli do pouzdra neschoval. Chtěl se zeptat jak, ale pak si vzpomněl, že z té stanice zvládlo utéct i dítě; pro ostříleného trestance jako byl Kurt to nemohl být tak velký problém. Doufal jenom, že aspoň oblafl Gerkhana s Kranichem, aby měl čemu se smát, až tohle všechno skončí. Bonratha s Herzbergerem by mu bylo jenom líto.
Kurt zahanbeně přikývl.
„Já jsem musel, Franku. Nemohl jsem přece dovolit, aby moje holčička… A nebyl jsem si jistej, žes to pochopil a pak jsem si uvědomil, že to po tobě ani nemůžu chtít, že tohle si musím vyřešit sám. Co Gitta a máma, jsou v pohodě?“
„Jo, hlídá je moje kolegyně,“ zalhal Traber. Technicky to byla pravda, byť doufal, že byla Susanna pořád v říši snů. „Kde je to auto?“
„V druhý půlce suterénu – tam jak rozdělali bazén. Dá se tam vjet druhou stranou,“ odpověděl Kurt. „Nech mě to udělat, Franku, jo? Slibuju, že jak budou holky v bezpečí, tak se půjdu udat.“
„Ty se nepůjdeš udat, Kurte,“ odsekl Traber a konečně schoval zbraň zpátky do pouzdra. „Oni tě nepošlou zpátky sedět, to je pro ně teď moc velkej risk.“
Beyer polkl. Chvíli vypadal k smrti vyděšeně, ale pak s falešnou statečností frajersky pokrčil rameny.
„A kam to auto povezeš?“ zeptal se Frank, jakmile potlačil masivní touhu bratra profackovat.
„Nevím,“ přiznal Beyer a najednou vypadal bezradně. Prudce si dřepl a panicky si zajel rukama do vlasů, zkroušeně zíraje na beton. Ten prudký obrat v jeho rozpoložení Franka trochu obměkčil.
„Kontaktovali mě,“ řekl. „Mám souřadnice, kde to auto chtějí, do sedmi do rána. A potřebuju si pohnout, protože až se Susanna probudí a zjistí, že tam nejsem, spustí poplach. Budu z toho mít pěknej průser, takže už asi nezáleží na tom, co udělám s tebou, takže se zvedej, pojedeš se mnou. Někdo mi musí krýt záda.“
Beyer na něj zíral jako v transu.
„Vstávej, Kurte, a ukaž mi to auto. Nedělám si srandu, musíme si hejbnout. Ten maník, co unesl holky, se nijak nemaskoval. Monika ví, jak vypadá, takže mají důvod se jí zbavit,“ prozradil, aby bratra popohnal.
„Řekni mi, kde to je,“ řekl najednou Kurt. „Pojedu tam sám. Nebudu riskovat, že něco udělají taky tobě.“
„Já jsem z vás všech jedinej, kdo je vůbec nějak trénovanej na to, aby tyhle situace zvládl,“ namítl Traber. „Kromě toho to nejhorší, co můžeme udělat, je zaskočit je. Tak ukážeš mi kruci to auto?“
„Franku, já – “
„Sklapni, Kurte,“ přerušil ho Traber bez soucitu. Všechna trpělivost byla pryč. „Roky tě nikdo nechytil na žádnou kameru a pak se potřebuješ zrovna pod jednou vyčůrat zrovínka když jde kolem babka s pudlem? Volals o pomoc a tady ji máš, tak mě přestaň zdržovat. Rozumíš? A,“ dodal ještě, zhluboka se nadechuje a postupuje k bratrovi blíž, „než tě napadne nějaká hovadina s omračováním mě nebo něco podobnýho, tak si uvědom, co jsem ti teď řekl. Pojedeš tam ty a nikdo už tebe, Moniku ani Juli neuvidí.“
„A když tam pojedeš ty, tak – “
„Tak jim palice chvilku zaměstná, jestli oddělají policajta,“ přerušil ho Traber a rozhodil rukou kolem sebe. „Až po tobě.“
Beyer ho neochotně poslechl. Převedl bratra přes přízemí a pak se stočili po dalších schodech, které už si Frank nepamatoval, do suterénu k nedokončenému bazénu. Kurt skočil do obdélníkové prohlubně a stáhl plachtu, aby odhalil modré Lamborghini. Ukázal na auto, jako by ho Traber mohl přehlédnout.
„Tak jakej je plán?“
„Nevím,“ přiznal Traber. „Musíme přijít za způsob, jak dostat Julii a Moniku do dostatečné vzdálenosti od nich, a ty jim pak musíš pomoct pryč. Bylo by ideální, kdyby o tobě vůbec nevěděli. Nějakej nápad?“
Beyer se poškrábal na hlavě a zatvářil se zamyšleně. Traber si nešťastně povzdechl.
*
Von Landitz se s trhnutím probudila. Na chvilku byla nesmírně dezorientovaná a teprve postupně se uklidnila, když začala vnímat malý pokojík a svítící muchomůrku. Pořádně se protáhla a zabloudila očima k oknu. Venku byla sice pořád tma, ale začala dostávat modrý nádech, který symbolizoval blížící se svítání. Sáhla po mobilu, aby zjistila, že je půl sedmé ráno. Nechápala, že neslyšela budík. Prudce ze sebe setřásla růžovou deku a ještě rozespale seběhla dolů.
Carina a Gitta seděly u stolu jen za světla ze zářivky pod kuchyňskou linkou a upíjely z kouřících hrnků. Na stole bylo pár topinek a marmeláda, před Frankovou matkou ležel podrobený talířek, před Gittou ledabyle namazaný plátek chleba, ze kterého jednou ukousla. Susanna na stole marně hledala třetí hrnek a talíř.
„Dobré ráno,“ pozdravila k jejímu překvapení Carina, měře pomačkanou komisařku kritickým pohledem.
„Dobré,“ odpověděla Susanna roztržitě. „Kde je Frank?“
Carina pokrčila rameny a Gitta na policistku jen nechápavě zírala. Susanně se chtělo zaklít, ale udržela se. Místo toho si uvědomila, že má stále v ruce mobil, a okamžitě vytočila Frankovo číslo. Volaný účastník byl momentálně nedostupný. Von Landitz cítila, jak se v ní všechno sevřelo. Ignorujíc obě ženy rychle nazula kozačky a tak jak byla, jen v tenkém svetříku, vyběhla před dům tak daleko, jak potřebovala, aby viděla do ulice, kde zaparkovala auto. Bylo pryč.
Existovalo jen jediné vysvětlení pro to, co právě zjistila, a nemohla uvěřit tomu, že to Traber udělal bez ní. Vracela se do domu vztekle a jen tak tak si uvědomila, že to není její dům, aby tu mohla práskat dveřmi. Frankova matka i švagrová stály ve dveřích do kuchyně a sledovaly ji s šokovanými výrazy.
„Proboha co se zase děje?“ vyhrkla Carina.
„Frank odjel a neřekl mi o tom,“ odpověděla von Landitz. Zvažovala to jenom chvilku; nemělo nejmenší cenu těm dvěma lhát, když se tudy před chvíli prohnala jako zmatená vichřice. „Kdy jste s ním mluvily naposledy?“
„Asi o tři čtvrtě na jednu ráno,“ odpověděla Frankova matka. „To nás poslal s Gittou spát.“
„A neslyšela jste ho odejít?“ chytila se toho Susanna. Gitty se nemělo cenu ptát, ta spala v ložnici nahoře.
„Nevybavuju si to,“ odpověděla Carina. „Možná jo, ale chodil celej večer kouřit. A auto jsem neslyšela určitě. Dáte si kafe?“
Susanna nepřítomně přikývla, zatímco její mysl dál zbytečně hledala jakékoliv jiné vysvětlení, než že se do toho Traber pustil na vlastní pěst. Neměli ale žádnou stopu a byla si jistá, že kdyby na stanici něco vytáhli z Beyera, dozvěděla by se to dřív než Frank – čistě proto, aby se kolegové vyhnuli přesně tomuto. Mohla to jednoduše zjistit tím, že by zavolala Tomovi se Semirem, ale to by pak musela přiznat, že jí Frank sebral auto a nejde se mu dovolat, a to ještě nechtěla. Věděla, že na to stejně dojde a že to zbytečně oddaluje, ale instinkt jí velel krýt mu záda a zjistit co možná nejvíc informací, než to praskne.
Přisedla si ke stolu k Traberově švagrové.
„Nestalo se během večera něco zvláštního? Neslyšely jste Franka třeba telefonovat?“
Traberova matka upřela na Susannu podezřívavý pohled, ale neřekla nic. Místo toho se chopila slova Beyerova manželka.
„Byl venku aspoň čtvrt hodiny,“ odpověděla a posunovala ukazováčkem nedojedenou topinku po talíři. „Předtím jsme si povídali, ale pak se vrátil a poslal nás spát. Byl dost od rány, když nad tím tak přemýšlím.“
Von Landitz nadskočila, když se rozezvonil telefon, který měla pořád v ruce. Chvíli se tvářila nadějně, než zjistila, kdo jí volá. Tentokrát zaklení neudržela; vyklouzlo jí z úst tiše a skoro až elegantně, a byť to bylo o dost slabší než slova, která v noci před domem chrlil Traber, stejně to oběma ženám pozvedlo obočí.
„Pardon,“ zamumlala Susanna, vstala a přešla hlouběji do obýváku, aby se dostala z doslechu. Pokud volala Engelhardt, muselo to být něco vážného. „Ano, paní Engelhardt?“
Susanno, posílám vám Herzbergera. Vezměte obě Beyerovy a přijeďte na stanici.
„Co se stalo?“ zeptala se von Landitz opatrně.
Julie Beyer a Monika Gärtner jsou v bezpečí u nás. Beyer nám v noci utekl a podle toho, co zatím vypověděla Gärtner, Traber v noci utekl vám. Pletu se?
Susanna si rezignovaně povzdechla a promnula si prsty čelo. „Předpokládám, že ani jeden z nich se nevrátil,“ řekla po chvilce.
Herzberger by tam měl být každou chvíli,“ řekla Engelhardt. Fakt, že nereagovala na její otázku, byl odpovědí sám o sobě. „Rozhodneme se, jaký bude další postup. A Susanno,“ pokračovala s důrazem, který tam předtím nebyl, takže von Landitz věděla, že přijde varování. „Ať vás ani nenapadne se taky vypařit.
„Uvidíme se na stanici,“ řekla jen von Landitz a položila telefon. Když se otočila, čelila ještě vyděšenějším pohledům, než když prve vyběhla neoblečená ven. „Vaše dcera a sestra jsou v pořádku u nás na stanici,“ řekla Gittě. Ta prudce vydechla a vzápětí začala brečet. Carina si přikryla rukou ústa a úleva spustila slzy i u ní. „Za chvíli přijedete kolega a zaveze nás za nimi.“
„Tak pojď, Gitti,“ řekla trochu plačtivě Carina a rázně vstala od stolu. „Oblečem se.“
Beyerova manželka vstala od stolu a zamířila do patra. Do schodů už běžela. Frankova matka se zarazila mezi dveřmi z místnosti, vrátila se ke kuchyňské lince a znovu zapnula vodu, aby Susanně dovařila kávu. Von Landitz se nadechla, aby jí řekla, že už to není nutné, ale Carina ji předběhla.
„Kam jel Frank víte?“ zeptala se.
„Ne,“ zakroutila hlavou Susanna. „Ale zjistím to.“
Carina Beyer jen trochu zklamaně pokývala hlavou, zalila kávu a odešla se taky připravit.
Susanna přešla zpátky ke stolu a posadila se k němu. Situace byla poměrně jasná; pokud se rukojmí dostaly v bezpečí na stanici, ale Traber tam nebyl, byl teď nejspíš tím rukojmím on. To sice nebyla neznámá situace, ale rozhodně taky ne taková, na kterou by Susanna byla zvyklá. Strachovala se o něj tím víc.
Nabízela se otázka, co teď s tím.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných (5)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(5) Bratři v triku
*
I tried so hard
and got so far,
but in the end
it doesn't even matter.

*
Susanna se přistihla, že upřesně pozoruje Moniku Gärtner, a sama před sebou se zastyděla. Ta mladá holka pořád v lyžařské péřové soupravě, ve které byla unesená z hor a která teď nesla následky jejího posledního ubytování, jí mohla sotva odpovědět na otázky, které měla. A i kdyby mohla, rozhodně nebyla ve stavu, ve kterém by to po ní mohla chtít. Ještě pár hodin zpátky byla zavřená někde v kůlně na samotě s malou vyděšenou neteří, pak absolvovala jízdu smrti při útěku a nakonec se ani nemohla stulit sestře do náruče a vybrečet se, protože ta měla oči jen pro malou dceru a policisté by ji navíc ani nenechali.
Uvažování nad tím, jestli si bere Franka do postele, teď skutečně nebylo na místě.
„Takže si to vezmeme ještě jednou,“ říkala právě Engelhardt. Seděla na pohovce ve své kanceláři vedle Moniky, která si tiskla ruce mezi kolena a nervózně těkala očima z Gerkhana na Kranicha a zpátky. Von Landitz si sedla do křesla nejdál od svědkyně a mlčela. Byť šéfová neřekla na Frankův odchod ani slovo, Susanna věděla, že to zvorala, a nechtěla na sebe zbytečně upoutávat pozornost. Už tak se nevyhnula kradmým pohledům hlavně od Semira, který střídavě povzbudivě mrkal na Moniku a střídavě se otáčel na ni, jako by čekal, že také přinese nějaký poznatek.
„Byly jsme v nějakým starým domě u lesa,“ rozmluvila se Monika. „Napřed jsme byly v kůlně, ale Juli tam byla zima a pořád plakala, tak nás vzali dovnitř, aby se uklidnila. Byly tam pořád zatažený závěsy, takže nevím, jak…“
„To je v pořádku,“ vložila se do toho Engelhardt, když viděla, že Gärtner začíná být znovu silně rozrušená. „Stačí mi jenom, co už jste mi řekla. Cokoliv, na co si vzpomenete, je plus, ale nic se neděje, pokud si nic nového nevybavíte.“
Monika při její řeči pečlivě kývala, jako by byla na doučování a chtěla ve vyučujícím vzbudit dojem, že opravdu poslouchá. Ozvalo se lehké zaklepání na dveře a Petra přinesla dovnitř hrnek s čajem, který položila před rozklepanou svědkyni. „Díky,“ špitla ta a vzala si hrnek do rukou. Susanna si všimla, že byl nalitý jen ze tří čtvrtin, jak Petra brala v potaz, že se dívce třesou ruce. Někdy si říkala, že je škoda, že Schubert se svým postřehem není policistka.
„Pak jsem jednou volala s Frankem. Chvilku jsem ho viděla a… muselo to být dneska v noci, myslím, protože ne dlouho potom jsme někam jeli. Měla jsem hrozný strach, ale bylo tam to auto, co tak moc chtěli, a Frank říkal, že jestli nás nenechají jít, tak udělá s tím autem něco, čemu jsem nerozuměla…“ Trochu trhaně si povzdechla a kroutila hlavou. Dívala se z okna přes Susanninu hlavu a ve von Landitz její nepřítomné, lesklé oči vzbuzovaly úzkost.
„A pak vás nechali odjet,“ nabídla Engelhardt, když se Monika neměla k další řeči.
„Ano,“ přitakala Gärtner. „Nemám řidičák,“ přiznala po chvilce a v obavách se podívala na Annu. Ta se zjevně chvilku bránila, ale nakonec neubránila úsměvu.
„Myslím, že za daných okolností to přehlédneme,“ ujistila mladou ženu.
„No, dali mi teda auto, který jsem řídila bez… a musela jsem odjet. Jela jsem chvilku a pak mi vběhl do cesty Kurt.“ V tu chvíli oba komisaři zjevně zbystřili. Semir se napjal v zádech jako pravítko, Kranich se přestal opírat o křeslo za kolegou a ve stoje založil ruce na prsou. Engelhardt jenom cukl koutek; věděla, že tato reakce přijde. „Sedl si za volant a řítil se jak šílenec. Vyhodil nás z auta u motorestu, řekl ať se za žádnou cenu nevzdalujeme od lidí, kteří tam jsou, a zavoláme pomoc. Pak odjel a pak pro nás přijeli vaši kolegové.“
„A Frank?“ zeptal se Semir.
„Nevím,“ zakroutila hlavou Monika a v druhé polovině slova se jí zlomil hlas. Rychle se napila čaje, ze kterého se ještě kouřilo, ale nedala na sobě znát, že si spálila jazyk. „Zůstal tam s tím autem, když jsem odjížděla, ale nevím…“
Von Landitz si pro sebe přikývla. V podstatě se jí potvrdilo přesně to, co si myslela.
„Děkujeme, Moniko, moc jste nám pomohla,“ zvedla se Engelhardt. „Vezmu vás k vaší rodině. Chvilku si odpočinete a pak to sepíšeme. Kdyby jste si na cokoliv vzpomněla, bez obav sem k nám zaskočte.“
Semir čekal, až Engelhardt s dívkou odejde z kanceláře a podíval se na Susannu. Tom přešel ke gauči, na kterém prve seděla Gärtner, a pohodlně se usadil, neřekl ale nic. Semir nakonec promluvil.
„Neslyšela jsi ho odejít?“ zeptal se. Von Landitz klidně zakroutila hlavou.
„Ne, spala jsem v patře. Frankova matka řekla, že s ním naposledy mluvila o tři čtvrtě na jednu ráno. To je prý poslal spát, pořádně rozhodně. Podle mě to bylo až potom, co mluvil s únosci,“ řekla Susanna a sledovala, jak za sebou navrátivší se Engelhardt zavřela dveře. „Kdyby věděl něco dřív než v noci, nečekal by tak dlouho.“
„To pořád nic nemění na věci, že zase jednal na vlastní triko,“ zavrčela Engelhardt, přešla blíž ke svým podřízeným a založila ruce na prsou. „Jediný, kdo věděl, kde je to auto, byl Beyer. Víme, že Traber s Beyerem teď spolupracují. Traber neodjel dřív než v jednu ráno a Monika Gärtner se s tím dítětem dostala do toho motorestu o tři čtvrtě na osm ráno. Beyer odsud utekl okolo půl čtvrté. Neznáme vzdálenosti a přesnou časovou osu a Gärtner nám nebude schopná říct víc, ani neměla hodinky, ale – “
„Jestli Traber Beyerovi nepomohl utéct, tak kde se sešli a stihli dojít pro to auto? V tom přece nemohla hrát roli náhoda,“ navázal na myšlenku své nadřízené Kranich.
„Frank musel vědět, kde to auto je, když odjížděl z domu své matky,“ řekla tiše Susanna.
„Ale jak?“ zeptal se Semir. „Ti dva spolu mluvili jen u výslechu a tam nic nepadlo. Pokud to Beyer neřekl někomu z rodiny, o čemž pochybuju, tak to Traber neměl jak vědět.“
„Můžeme si být tak jistí, že u výslechu nic nepadlo?“ zeptala se Engelhardt. Oba komisaři se na ni nechápavě a trochu dotčeně zadívali. Susanna na svou nadřízenou naopak upřela pohled zamyšlený. „Možná ti dva nemají dobrý vztah teď, ale vyrůstali spolu. Můžeme si být jistí, že se Beyerovi nepodařilo říct něco, co mělo pro Trabera význam, ale nám to nic neřeklo?“
„Ten bunkr,“ řekla von Landitz po chvilce. „Beyer řekl něco o nějakém bunkru, kam si jako malí chodívali hrát. Franka to znechutilo a práskl dveřmi.“ Zamračila se, jak se snažila přesně si vzpomenout, co se řeklo, ale výslech tím skončil a ona měla co dělat, aby vzteklého Trabera zachytila, než se jí někde ztratí.
Engelhardt ale během jejích slov obešla svůj stůl, našla záznam výslechu a přehrála ho na konec. Kanceláří se rozezněl trochu zkreslený Beyerův hlas. „Napadlo tě někdy, že když jsme ještě byli malí a chodili si hrát do toho bunkru, že jednou budem sedět tady a – “ Ozvalo se Traberovo zavrčení, zaskřípání židle po linoleu a pak Engelhardt nahrávku zastavila.
„No ale bunkr,“ podotkl pochybovačně Semir. „Jak se dostaneš s Lamborghini do bunkru? Jsou tady v okolí vůbec nějaký? Mezi tím, než jsme našli Beyera na kameře a tím, kdy jsme ho sebrali, neměl tolik času, aby dojel bůhví kam.“
„Nemusel to být bunkr jako bunkr,“ namítl Kranich. „Když jsem byl malej, tak jsme mezi klukama říkali všemu, kde se dalo schovat, bunkr. Mohl to být fakt velkej keř nebo starý garáže nebo… prakticky cokoliv.“
„Paráda, to se nám hodně zúžil výběr,“ podotkl Gerkhan. Kranich, dosud se opájeje svým sociálně lingvistickým příspěvkem, protáhl obličej a na partnera se zašklebil.
Susanna se po Kranichových slovech beze slova zvedla a zamířila do své kanceláře, ve které prozatím přebývalo torzo Traberovy rodiny. Přes sklo zahlédla, jak Traberova matka objímá a upřímně utěšuje Gärtner, a mimoděk ji napadlo, jak může být jedna žena tak láskyplná k cizímu a krutá k vlastnímu dítěti. Až teprve když došla do své kanceláře a Carinu Beyer oslovila poněkud příkřeji, než sama čekala, uvědomila si, že nechává svou profesionalitu nabourávat něčím, co zná jenom z jedné strany. Někde cestou začala být slepá k tomu, že Traber je také jenom ješitný chlap, a neprospívala tím nikomu.
„Ano?“ Carina Beyer se na ni podívala s nadějí.
„Váš syn mluvil o nějakém bunkru, kam si jako malý chodíval s Frankem hrát,“ pustila von Landitz s nucenou profesionalitou. „Nepamatujete si, kde to bylo? Aspoň přibližně?“
„Nevím o tom, že by si kluci chodili hrát do nějakýho bunkru,“ zakroutila hlavou Traberova matka a naděje z její tváře vyprchala. „Jsou od sebe čtyři roky. Napřed to není moc, ale jak se jeden z nich dostane do puberty…“ Bolestně si povzdechla a pak, jako by si uvědomila kde a za jaké situace je, se znovu narovnala v zádech. „Nevím, jestli to pomůže, ale když bylo Kurtovi dvanáct, chodil s partou kluků do nějakýho opuštěnýho baráku. Frank ho odtamtud tahával – to je tak jediný, co mě napadá. Taková stará, opuštěná, pořádně nedostavěná zbohatlická vila.“
„Našla byste to ještě?“ zeptala se Engelhardt. Susanna sebou skoro škubla, jak se lekla; nevšimla si, že její nadřízená stojí za ní.
„Jsou to roky, ale asi jo,“ pokrčila Beyer rameny a pak se zatvářila rozhodně. „Pokud to pomůže, tak to rozhodně zkusím.“
„Výborně,“ usmála se šéfová. „Susanno, jeďte se s paní Beyer podívat do toho bunkru. Pokud cokoliv najdete, dejte hned vědět.“
„Samozřejmě,“ přikývla Susanna a pokusila se nedat najevo, jak moc ji ten úkol nepotěšil. Byla si ale celkem jistá, že žádnou jinou stopu nemají a tohle znamenalo nesedět na zadku a čekat, až se někde najde kamikadze Traber nebo co hůř, jeho bezvládné tělo, takže se na tom donutila vidět to dobré a povzbudivě se na Traberovu matku usmát.
Věděla ale, že to bylo falešné.
*
Traber a Beyer seděli na zemi v kůlně na místě, kam se dřív ukládalo uhlí. Traber byl ironicky spoutaný vlastními želízky s rukama zavěšenýma nad hlavou k pevnému industriálnímu pletivu, které kdoví proč pokrývalo celou zadní stěnu kůlny a naspod pevně vězelo v betonové podlaze. Beyer na tom byl stejně, do jeho zápěstí se ale zakusoval plast stahovacích pásků s paradoxně větší intenzitou. Traber seděl s nohama daleko od sebe, jak se snažil ulevit rozličným částem těla, do kterých dostal pěstí nebo špičkou kanady; Kurt se choulil provinile do sebe, hlava mu tepala bolestí, jak po ní dostal, a z nosu mu ke rtu sahala stopa zaschlé krve.
„Byli bysme na tom líp, kdybys se mnou mluvil,“ podotkl Kurt. Začínal být už trochu ublížený; bylo to tak popáté, co se bratra pokoušel přimět k řeči, a Traber s ním stále odmítal komunikovat.
„Byli bysme na tom líp, kdyby ses doprdele nevracel,“ zavrčel Traber. Jeho trpělivost byla pověstná svým nepříliš velkým rozsahem a vztek ji rozhodně neposílil. Nikdy neuměl trucovat.
„A měl jsem tě tady nechat?“ odsekl Beyer. „Tys pomohl mně, já jsem chtěl pomoct tobě.“
„Sám, neozbrojenej, proti pěti chlapům pořád masivně nasranejm, že jsme je donutili pustit rukojmí, která je může identifikovat,“ prskal policista dál. „Co se mohlo posrat?“ deklamoval na závěr ironicky.
„Nemluvíš takhle před Juli, že ne?“ pokusil se situaci odlehčit Kurt, ale z Traberova profilu rázem poznal, že připomenout Julii bylo to nehorší, co mohl udělat. Povzdechl si. „Jsem měl radost z toho, že se povedl ten první plán, a přišlo mi, že tenhle je taky dobrej,“ řekl po chvilce tiše. Traber na něj překvapeně otočil hlavu; ještě nikdy Kurta neslyšel zpytovat svědomí, ne upřímně. „Já vím, že jsem to všechno posral, Franku. Vím, že jsem se neměl ženit a mít děcko, když mám za sebou to, co mám, protože co se mohlo posrat, že jo?“ Nevesele se zasmál.
„Ale to je hovadina,“ zavrčel Traber a pokusil se posunout zadek trochu blíž ke zdi, aby ulevil pažím. Byl si jistý, že měl zhmožděná žebra a taky dostal pořádný kopanec do ledvin. Doufal, že mu nic nenatrhli, bylo mu nějak špatně. „Je hovadina zůstat celej život sám jenom protože párkrát zakopneš. Měl jsi přijít, když se to stalo, Kurte. Měl jsi přijít za mnou a Julie a Moni nikdy nemusely projít tím, čím prošly.“
„A co jsem ti měl asi tak říct?“ odsekl Beyer. „Roky jsme spolu nemluvili! Jasně jsi dal najevo, že se mnou nechceš mít co dělat, a pak mám prostě přijít a říct, že jsem zase něco posral a potřebuju, abys mě z toho vytáhl?“
„Jo, přesně tos měl udělat!“ odsekl Frank. „Copak tohle celý nebylo důležitější než hrdost?“
„To říká ten pravej,“ odsekl Beyer. „Budeš se na tajňáka scházet s mou ženou a děckem místo toho, abys přišel normálně domů.“
„Ty to furt nechápeš, co?“ povzdechl si Frank najednou unaveně. „Myslíš si, že jsem celý ty roky neměl přehled o tom, kde sedíš a jak se ti vede? Fakt myslíš, že jsem se na tebe vykašlal? Bylo mi jasně řečený, že je moje vina, žes skončil, jaks skončil, tak jsem se prostě…“ Traber na chvilku zmlkl a lehce zakroutil hlavou. „Možná to prostě byla moje vina. Možná jsem měl míň poučovat a víc se tě snažit pochopit.“
„Ale kulový,“ zahučel Beyer a chvilku nic neřekl. „Nevím, co jste si s mámou řekli, ale ona to tak nemyslela. Každý svátky kouká na dveře a když někdo zazvoní, může se přerazit, ale vždycky je pak zklamaná. Je pravděpodobně jediná, koho zajímá práce kolínský dálniční. Ona se prostě nikdy omlouvat neuměla, ale věř mi, že jí hrozně chybíš.“
„Paráda,“ zahučel Frank. „Nejenom, že ses vrátil, aby ses nechal odpravit, ještě mě donutíš přát si, aby to bylo co nejdřív.“
Beyer se na chvilku urazil, ale trvalo mu to jen do té doby, než si nechal projít hlavou všechno, co Frank řekl.
„Ty myslíš, že nás fakt zabijou?“ zeptal se opatrně.
„Nenapadá mě, k čemu jinýmu bysme jim byli,“ odpověděl Frank.
„Tak proč to neudělali hned?“ dumal Kurt. „To auto už mají a za holky tě tvoji kolegové přece snad nevymění, ne?“
„To rozhodně ne,“ ujistil Traber bratra pevně, když ke svému překvapení zjistil, že se Kurt ptá naprosto vážně. „Myslím, že prostě uvažujou, jestli jim přece jenom k něčemu nebudeme, odbouchnout nás můžou vždycky. Ale nemyslím, že nás mají na co využít, naše obličeje jsou profláklý.“
„A nemůžeme jim něco nabídnout?“ napadlo po chvilce Kurta. „Vymyslet něco, k čemu jim jsme, a získat trochu času, než nás tvoji kolegové najdou?“ Na chvilku se odmlčel. „Hledají nás, že jo?“
„Kurte,“ povzdechl si Traber jako unavená matka, která už nemá sílu kárat neposlušné dítě. Pokusil se znovu posunout do trochu pohodlnější polohy, ale nemohl si moc vybírat a zády mu projela ostrá bolest. Sykl. Kurt sebou škubl.
„Dobrý?“ zeptal se účastně a když po něm Frank sekl pohledem, který prozrazoval, že se v duchu dotazuje na stupeň jeho mentální retardace, rychle se opravil. „Myslím jestli ještě vydržíš nebo je čas udělat něco radikálního.“
„Už mi bylo i hůř,“ odmávl ho Traber a pak se zamračil. „Co radikálního jako chceš dělat? Visíme tady jak dva stažení králíci.“
„Nevím, ale něco radikálního se dá udělat vždycky,“ poučil ho Kurt. „Jenom se pak musí myslet za chodu.“
„A stejně nakonec dostaneš přes držku,“ uzavřel to Traber. „Ty už nic radikálního prosím tě nedělej, podívej se, kam tě to přivedlo.“
„A to tady budeme viset a čekat, až ti pitomci nic nevymyslí?“ odsekl Beyer.
„Problémový rukojmí je mrtvý rukojmí, Kurte,“ šel na to Traber didakticky. „Radikální věci můžeme dělat, když už nemáme co ztratit. Jinak prostě počkáme, až se budou soustředit i na jiný věci než na nás, to máme stejně největší šanci, kapišto?“
„No jak myslíš,“ kapituloval jeho mladší bratr, ale Frank viděl, že je to jen na oko.
„Kurte, myslím to vážně,“ informoval ho Traber a díval se mu do tváře tak dlouho, než to očima těkající Beyer vzdal a pohled opětoval. „Už žádný hovadiny, jasný?“
„Jasný,“ povzdechl si Beyer a jen podle toho, jak nerad přitakal, Frank poznal, že tentokrát je to upřímné. Nezaručovalo to sice nic, ale aspoň měl falešný klid, že udělal, co šlo.
Zadíval se na dveře kůlny a uvažuje, jazykem si přejel po dásních. No vida, jak uměl uvažovat s chladnou hlavou, to by Susanně jednou pro vždy zavřelo pusu ohledně jeho horké hlavy. Otázka ale byla, jestli mu to vůbec k něčemu bylo.
Doufal, že Susanna najde ty souřadnice v kapse svého kabátu.
A že pohne zadkem.
*
„Tady doprava.“
Von Landitz poslušně vyhodila blinkr a odbočila, jak jí Traberova matka řekla. Úsečné instrukce paní Beyer, matky jednoho policisty a jednoho recidivisty, bylo to jediné, co se v autě ozývalo. Susannu to nervovalo, ale nevěděla, o čem by si s ní povídala. Uvažovala, že by aspoň zapnula rádio, aby ta atmosféra nebyla tak tísnivá, ale sama ho neposlouchala, takže nevěděla, jakou stanici by měla naladit, a nechtěla riskovat cokoliv tam měl Traber naladěno předtím. Radši bude poslouchat ticho než heavy metalové texty o „píchání“ a „chcípání“.
Semaforů konečně ubylo a Susanna zařadila trochu větší rychlost. Chopila se řadící páky trochu rázněji a na špičce prostředníku ucítila něco lepivého. Bezmyšlenkově si k ruce přičichla a zaznamenala příšerně sladký zápach chemických jahod. „Čuně,“ procedila mezi zuby, aniž by si to pořádně uvědomila. Podívala se na Frankovu matku. „Mohla byste mi prosím podat z kastlíku… nebo víte co, nechte to být.“
Carina neposlechla. Natáhla se, kastlík otevřela a odvážně se přehrabala v tisíci starých účtenek, obalů od čokoládových tyčinek a žvýkaček. Susanna zahlédla svoje vlhčené ubrousky, které tam hodila posledně, když byla nucená absolvovat cestu Traberovým služebním vozem. „Ty ubrousky, prosím,“ instruovala Carinu a natáhla pro ně ruku. Zarazilo ji, když se Carina chopila kousku desinfekčního kapesníčku, její dlaně, a prsty jí očistila místo aby jí balíček jednoduše podala.
„Díky,“ řekla Susanna rozpačitě a věnovala Carině úsměv.
„Co to bylo?“ zeptala se Frankova matka se zájmem.
„Asi lízátko,“ odtušila Susanna. „Váš syn má neskutečnou schopnosti umazat od všeho, co jí, všechno kolem sebe.“
„To mi neříkáte novinku,“ reagovala Carina s lehkým úsměvem. „Na to byl expert vždycky. Jakmile se přestal soustředit na jídlo, zapomínal, kde všude se upatlal. Jako batole se mi nikdy neztratil z dohledu, protože po něm zůstávala cestička. Odnaučil se to až se mu začaly zapalovat lýtka, ale ne nadlouho. Rychle mu došlo, že je tak hezkej, že se mu nějaký ten flek na tričku odpustí.“ Úsměv z tváře se jí vytratil, když si uvědomila, kde a proč je. Odkašlala si. „Tady zahněte na tu lesní pěšinu a na jejím konci by to mělo být. Ale divila bych se, kdyby to pořád ještě stálo. Už když byli kluci malí to byla zřícenina.“
„Uvidíme,“ odtušila von Landitz. Začínala mít čím dál větší pocit, že to bude k ničemu. Když se ale vynořila na konci lesní pěšiny a zastavila za svým služebním vozem, rychle změnila názor. Zaparkovala a vystoupila z auta, spěšně kontroluje svůj vůz. Hledala nějaké známky boje, ale nic nenašla. Všechno bylo na svém místě, auto bylo zamknuté a byl na něm lehký poprašek sněhu. Susanna se instinktivně otočila k autu a střetla se pohledem s očima Cariny Beyer, která ji pozorně sledovala.
„Počkejte prosím v autě,“ vyzvala ji a sáhla si pod kabát pro zbraň.
„Raději bych šla s vámi,“ namítla Frankova matka.
„Zamkněte se v autě, Carino,“ zopakovala klidně Susanna. „Nemyslím si, že vám něco hrozí, ale udělejte to, prosím.“
Teprve ve chvíli, kdy se Carina Beyer na její žádost zatvářila otráveně, Susanna poprvé zaznamenala podobnost mezi ní a jejím synem. Beyer každopádně na rozdíl od svého syna neochotně poslechla a vrátila se do auta. Susanna počkala, až uslyší cvaknutí centrálního zamykání, a pak se vydala v napůl zapadaných stopách do toho nikdy nedostavěného ambiciózního snu architekta z generace x. Rychle a efektivně prošla celé přízemí; do prvního patra si netroufla, ale vyšlapanou cestičkou ze sněhu a suti našla nedokončený bazén, ze kterého podle stop vyjelo auto vraty, které do zdi vykousl čas, ven z domu.
Susanna tak, aby nepošlapala otisky pneumatik, vyhlédla ven na díru v plotě, jehož pletivo někdo zkroutil na stranu – patrně aby nepoškrábal lak na drahém autě – a lesní cestu. Usoudila, že tady už nic dalšího nevymyslí. Vracejíc zbraň do pouzdra, otočila se a prošla zříceninou zpátky ke svému autu. Nemohla si pomoct, ale kypěl v ní čím dál větší vztek. Nerozuměla tomu, proč ji Traber nevzbudil. Za ty roky se přesvědčili o tom, že mají větší šanci společně, a těžko ji nechal v domě proto, aby hlídala jeho rodinu. Pojistil si, aby se jen tak nevzbudila, tak k čemu by jeho rodině byla spící?
Popravdě nevěděla, co ji hnětlo víc – to, že nechala osobní problémy, aby jí takto zasahovaly do práce, nebo fakt, jak toho Traber využil, aby mohl spustit tu svoji sebevražednou akci. A co víc, nedokázal udržet mimo ani svého bratra, o kterém musel vědět, že pokud se dostane únoscům do rukou, pravděpodobně se ho zbaví. Že riskoval svůj vlastní život ještě nebylo tak podivné, Traber často nebyl schopný domyslet následky svého jednání, ale jak mohl nedomyslet…
Von Landitz se prudce zarazila. Krve by se s v ní nedořezal, když zjistila, že Traberův služební vůz, kterým přijely, je prázdný. Prudce se rozhlédla okolo a když Frankovu matku neviděla, vrhla se ke straně spolujezdce, aby ve sněhu našla nějaké stopy, kam mohla žena zmizet. Carina dřepěla opřená o dveře na straně spolujezdce se a slzavýma očima zírala do sněhu. „Carino, jste v pořádku?“ oslovila ji Susanna a dřepla si ke starší ženě, aby jí viděla do obličeje.
„Jo, jo,“ prudce přikývla Beyer, ale nepokusila se vstát. „Jenom jsem slyšela vysílačku o nějaké dopravní nehodě a udělalo se mi tak nějak blbě… Řekněte mi popravdě, paní komisařko,“ vyzvala Susannu a prudce a trhaně se nadechla, „uvidím svoje kluky ještě?“
Susanna – stále ještě naštvaná, že ji Beyer tolik vyděsila – chtěla odseknout, že Franka neviděla roky, tak ať nehraje divadlo, ale ovládla se. Traberova matka nevypadala jako pozér a tak se von Landitz rozhodla věřit, že se o Franka bojí stejnou mírou jako o Beyera. A i kdyby ne, pořád se Susanně mohlo podařit jí osvětlit, co za člověka její starší syn je.
„Viděla jsem vašeho syna přežít pád z dálničního mostu, kulku do srdce a skok z jednoho jedoucího auta na druhé – a to jmenuji jenom něco,“ podotkla von Landitz. „Když byl naposledy něčí rukojmí, vyhrál plavbu kolem světa. Věřte mi, štěstí Franka miluje. A jsem si jistá, že bez ohledu na určité… rozpory, které ve vaší rodině panují, nedovolí, aby se jeho bratrovi něco stalo.“
„Myslíte?“ zeptala se Carina pochybovačně. „Bojím se, že…“ nedokončila větu.
„Nemám nejmenší tušení, co se mezi vámi stalo,“ odtušila von Landitz. „Vím jenom to, co mi řekl Frank, a řekněme si to na rovinu, je to ješitný chlap.“ Popravdě by ráda znala i její verzi, ale nebyl na to teď čas. Povzbudivě se na Carinu usmála pro případ, že by se jí starší žena chtěla v budoucnu přece jen svěřit, dřepla si k ní a stiskla ženinu hrubou ruku. „Ale Frank má obrovské srdce a byť dělá ramena, tak by dýchal za ty, které má rád. Svou neteř ochránil bez ohledu na následky a to samé udělá pro Kurta.“
„Díky,“ řekla Carina a poplácala Susanninu ruku, než se z jejího sevření vymanila. Konečně se postavila a několikrát zhluboka nadechla. „Stará kačena jsem,“ podotkla a pokusila se nonšalantně usmát. „Nebudeme si nic nalhávat, paní komisařko. Znáte mýho kluka líp než já a já vám věřím. Pardon za tady to moje…“
„Nic se nestalo,“ přerušila Susanna její marné hledání vhodných slov. „Obě vaše děti jsou v nebezpečí jen chvíli potom, co jste se bála o vnouče – je pochopitelné, že vám není dobře. Pojďte, vrátíme se na stanici.“
„Jo,“ kývla Carina a potáhla. Instinktivně si k nosu přitiskla dlaň a druhou rukou začala hledat po kapsách kapesník. Susanna chtěla vrátit laskavost a začala prohledávat vlastní kapsy. V jedné z nich nahmatala balíček kapesníčků a ve druhé papírek. Balíček podala Carině, papírek zamyšleně žmoulala v kapse. Nikdy neměla po kapsách účtenky ani podobný nepořádek a napadla ji iracionální myšlenka, že jí ho do kapsy možná strčil Traber. Donutila se pustit ho z rukou, obejít auto a usadit se na sedadlo řidiče.
Pokud to byl vzkaz od Franka, zatím nechtěla, aby o něm kdokoliv věděl.
*
Trabera probralo ostré světlo, které najednou halilo všechno kolem něj. Pouta cvakla a byl prudce vytažen na nohy. Paže si ani nestihly odpočinout, než mu je zkroutili za zády, a dostal preventivní ránu do žaludku, po které si skutečně myslel, že se pozvrací. Snažil se očima najít Kurta, ale pálily ho z ostrého světla a neviděl nic. Zoufale se pokoušel držet tempo, ale byl rozespalý a začínal si uvědomovat, že je mu skutečně hodně špatně.
Byl prudce posazen na skládací židli, která pod tíhou jeho těla zaúpěla, a zoufale nutil oči, aby začaly pobírat vjemy kolem sebe. Škubl sebou, když vedle sebe slyšel zaskučet Kurta; posadili ho na židli naproti Frankovi a Traber byl schopný bezpečně rozeznat zbraň přitisknutou ke Kurtovu spánku i tím zamlženým pohledem, který se neztrácel bez ohledu na to jak moc mrkal. Opakovaně se mu nadavovalo a z bolesti v žaludku začal být ospalý.
„Dobrý ráno, fízle,“ zahřměl hlas za ním a ruka s vytetovanými dračími šupinami ho poplácala poplácala po tvářích. Vypadalo to, jako by šlo o přátelské gesto, ale Traber to pocítil jako dvě facky. „Už se nám tady trochu nudíš, takže pro tebe máme dohodu. Když teď budeš pozorně poslouchat a uděláš, co po tobě chceme, tady brášule neskončí s vystřeleným mozkem. Dobrá dohoda, ne?“
„Skvělá,“ zachraplal Traber. „Ale zkus nějakou, kterou ti uvěřím, debile.“
V příští chvíli dostal potetovanou pravačkou zásah přímo do čelisti. Přepadl s židlí dozadu a jen zázrakem se nepraštil do temene hlavy. Dvoje silné ruce ho vytáhly na zpátky a třetí muž narovnal židli, na kterou ho pak zase prudce pustili. Frank změřil očima situaci ve snaze spočítat, kolik jich tu kolem něj je, ale moc se mu na to motala hlava. Vyplivl krev, která neplánovaně přistála na botě Juliina únosce, a vyhnul se další ráně pěstí jen díky tomu, že byl muž s potetovanou rukou zastaven.
Traber tu dynamiku zaznamenal a znovu se pokusil zaostřit. Bylo jich pět; muž s potetovanou paží, se kterým byl v kontaktu Kurt a který unesl Moniku s Julií; vysoký zrzek s vyholenou hlavou a plnovousem, který potetovaného zastavil; jeden Turek a dva normálně vypadající muklové, u kterých se nešlo chytit vůbec ničeho. Jediný, kdo ze skupiny vyčníval, byl bledý svalovec, který držel Kurtovi pistoli u hlavy. Vypadal jako vysloužilý švédský boxer a z toho jediného by měl Frank strach i bez zbraně. I když si byl nucený přiznat, že v tomto stavu by ho ránou pěstičkou sundala i Julie.
Někdy by si přál, aby si ty řeči byl schopný odpustit aspoň v těchto situacích. Teď už neměl na vybranou, musel dokončit co začal. Vyhýbat se ranám a ukecávat stejně neměl sílu a tak se aspoň jejich pozornost soustředila na něj a ne na Kurta.
„Tak ještě jednou,“ promluvil muž se zrzavými vousy a dřepl si tak, aby viděl Traberovi do tváře a Traber viděl do tváře jemu. „Ty něco uděláš pro nás a my něco uděláme pro tebe. Máme kámoše ve vazbě a fakt potřebujeme, aby se dostal ven. Pro tebe nebude problém sehnat nějaký papíry a vypochodovat s ním ven ze zadržovací cely. A tím to pro tebe skončí, čestný pionýrský.“
„A proč to mám dělat?“ zachraplal Traber. Prokousl si tvář a krev mu teď stékala do krku.
„Protože jinak napřed zakopem do země jeho,“ ukázal zrzavý vousáč na Kurta, kterému bledý boxer zatlačil hlaveň zbraně tak silně do spánku, až Beyer zasyčel bolestí. „A pak si najdem zbytek rodiny a za každou hodinu, kdy tady sedíš na zadku místo abys dělal, co máš, odbouchneme jednoho.“
„Hodně štěstí,“ odsekl Traber. „Ten nemůže ani vystrčit rypák, protože se už hledá,“ pokynul prudce hlavou k potetovanému únosci, který dosud nepřestal zuřit, „tam ti dva pitomci mají zjevně malou dovču z lochu a je důvod, proč tam pořád končej – nejspíš jsou totiž blbý jak tága. Turek bude u Kurta v sousedství jak pěst na oko, okamžitě ho někdo napráší, a tam ten albín to samý v bleděmodrým. A to se bavíme jenom o tom, jak by to probíhalo, kdyby naše rodina nebyla pod dohledem.“
Prudce se nadechl a spolykal krev, která mu pořád stékala do krku. Zrzek znovu zastavil potetovanou pravačku, aby označkovala další část Traberova těla.
„Jediný, o čem se tady bavíme, je můj imbecilní bratr, který si za tyhle sračky může sám,“ pokračoval Traber. „Vymyslete si něco, co bude znít slibnějš než kulka do hlavy a to teď hned, protože je mi fakt dost blbě a nebudu se namáhat kvůli nejistýmu výsledku.“
Beyer nevěřícně poslouchal slova svého bratra. Nemohl vědět, že Traber normálně nebyl takový, že nikdy v podobných situacích nevyjednával, jen brzdil. Že byl schopný sníst papír i vykopat si vlastní hrob jenom aby se vyhnul nakládačce. Teď mu to ale bylo jedno. Traberovi bylo na omdlení a Kurt si trochu přes držku zasloužil, byť se na to špatně koukalo.
Frank jenom doufal, že ta banda výmazů nepřijde na to, jak masivně právně blufuje.
Zrzek zůstal na Trabera zírat. Z jeho divokého pohledu bylo jasně patrné, že uvažuje, jestli se s tím nějak pracovat nebo bude lepší přestat bránit svému potetovanému kolegovi, aby policistu dorazil. Trabera zachránil především fakt, že půda byla příliš zmrzlá a únosci příliš líní na to, aby mu kopali hrob.
„Fajn,“ řekl nakonec zrzek. „Doručíš nám našeho kámoše a dostaneš za něj bráchu.“
„To nezní moc pravděpodobně,“ odmítl opět Traber. Zoufale uvažoval; Susanna touhle dobou už musela najít jeho vzkaz a od toho místa nemohlo být tak těžké je najít. Nebo nemusela? Co když ho nenašla? Co když ten papír prostě jen vyhodila? A mohl vůbec věřit čemukoliv, co mu ti hajzlové říkají? Vždyť je ani nenapadlo si před nimi zakrýt obličeje. Začínala se ho zmocňovat panika, že tady Kurt umře. Nikdy ho neměl brát sebou, měl to vymyslet jinak.
„Kde mám záruku, že ho neodprásknete hned potom, co odsud vytáhnu paty?“ namítl.
„Kde máme jistotu, že na nás nenapráskáš prvnímu kamarádovi fízlovi, kterýho potkáš?“ namítl zrzoun. „Budeme si muset věřit. Dostaneš telefon a půjdeš vytáhnout z lochu našeho kamaráda. Jak ho budeš mít, domluvíme si rande ve čtyřech a celý to vyřešíme. No a tady od Kurta se čeká akorát že bude hodnej a pak se pěkně přizná k tomu mrtvýmu zbohatlickýmu sráčovi, to je všechno.“
„Já jsem nikoho nezabil,“ vyštěkl Kurt vztekle a vzápětí dostal ránu od potetovaného muže, který už dlouho čekal na chvíli, kdy ho zrzoun nezastaví. Beyerův nos, který dostal zabrat už při první nakládačce, definitivě povolil, a Kurt zaúpěl. Traber, který už hodnou chvíli zadržoval zvracení, neprojevil soucit, neměl na to dost sil.
„To je všem u prdele,“ podotkl chladně a aniž by to věděl, teprve touto větou prodal svůj bluf. „Uděláš, co musíš. Neděláš to pro sebe.“
Kurt se Frankovi po jeho slovech konečně podíval do očí a pak i přes slzy bolesti a krev chrstající z nosu přikývl. Následně byl prudce zvednutý na nohy a s pistolí pořád u spánku se ztratil Traberovi z dohledu.
„Tak, fízle, a ty se tady s Klausem projedeš.“

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných (6)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(6) Rozlité mléko
*
Won't do no good to hold no seance,
what's gone is gone and you can't bring it back around.
Won't do no good to hold no searchlight,
you can't illuminate what time has anchored down.

*
„Máme toho potetovanýho,“ vtrhl Semir do kanceláře své nadřízené krátce před čtvrtou odpoledne. Ta prudce zvedla hlavu. „Jedem s posilama do jeho bytu. Sice si myslíme, že tam nebude, ale za zkoušku nic nedáme. Potřebujem povolení, šéfová.“
„Zařídím,“ ujistila Engelhardt svého podřízeného. Než stačila říct cokoliv dalšího, Gerkhan jí zmizel z dohledu. Nechala ho běžet a místo toho se rychle vydala do kanceláře Kobry 12, aby zkontrolovala, jak to vypadá s Beyerovými. Vyjednala jim bezpečný dům do chvíle, dokud nebudou jejich únosci dopadení, a teď čekala jenom na von Landitz s Carinou Beyer, aby jim tu zprávu předala.
Žaluzie byly zatažené všude s výjimkou prosklených dveří a Engelhardt na poslední chvíli napadlo, že to dítě možná spí. Nepletla se; Julie spala stočená v Traberově židli a zabalená ve svítivě růžové dece, kterou jí Gitta dovezla z domu, když ji tam Engelhardt za doprovodu Bonratha a Herzbergera pustila. Monika Gärtner ležela s hlavou na stole von Landitz a vypadalo to, že taky tvrdě spí. Gitta se dívala ven z okna kanceláře na opět se pomalu snášející sněhové vločky a nervózně si kousala nehet na palci jedné ruky.
Anna neklepala, jen opatrně pootevřela dveře a Gitta se k ní prudce otočila. Aniž by musela Engelhardt cokoliv naznačovat, Beyerova manželka se rychle odlepila od okna a vyšla jí vstříc. Engelhardt spustila teprve až byly dveře kanceláře pevně zavřené a nehrozilo, že se někdo probudí. I když Anna byla toho názoru, že pokud Julie i její teta usnuly za běžného chodu stanice, jen tak něco je neprobudí.
„Nějaké novinky?“ vyhrkla Gitta.
„Známe identitu muže, který unesl vaši sestru a dceru,“ oznámila jí Engelhardt a byla ráda, že má pro mladou ženu aspoň jednu dobrou zprávu. „Bohužel zatím nevíme, kde je váš manžel, ale je to jen otázka času. Vyjednala jsem vám na dnešní noc pohodlné místo, kde můžete s rodinou přespat a pořádně si odpočinout. Jakmile se vrátí vaše tchyně, přesuneme vás tam. Napadá vás něco, jak bychom vám mohli pomoct?“
„Opravdu se nemůžeme vrátit domů?“ zeptala se utrápeně Gitta. „Když už máte toho, kdo Moni a Julii unesl?“
„To by v tuto chvíli nebyl dobrý nápad,“ povzdechla si Engelhardt. „Víme, kdo to je, ale ve vazbě ho zatím nemáme… Gitto, já si dokážu představit, že to pro vás není lehké, ale nemůžeme si dovolit nic riskovat. Musíte to ještě chvilku vydržet.“
„Dobře,“ povzdechla si utrápeně Gitta. „Já mám jenom hrozný strach. Roky jsem se bála jenom o to, že mu v chládku někdo nabančí. Ale teď… teď mám strach, že se už nevrátí… a nejen on, ale i Frank. A zrovna teď, když jsem si myslela, že konečně…“
Engelhardt se nadechla, aby se pokusila mladou manželku nějak uklidnit, ale za zády uslyšela von Landitz s Carinou Beyer. Starší žena se ihned přesunula ke své snaše a začala ji těšit. Engelhardt toho využila a nalepila se na von Landitz, která pokračovala ke stolu sekretářky a četla si nějaký papírek.
„Něco, co jste mi zapomněla říct po telefonu?“ zeptala se Engelhardt. Susanna sebou trhla a obličejem se jí mihla nevole. Nebylo těžké na ní poznat, že byla nucena prozradit něco, co ještě prozrazovat nechtěla, a Anna cítila, jak se jí prohnala vlna vzteku. Ti dva byli úplně stejní; rovným dílem závislí na adrenalinu a přesvědčení, že hned a zbrkle je lepší než za chvíli a promyšleně. Přesně to byl ten důvod, proč teď měla zase jednoho komisaře bůhví kde a těžko říct, v jakém stavu, a musela hlídat všechny tři další, aby se k němu nepřidali.
„Nevím, co to je,“ řekla Susanna a z Engelhardtina výrazu vyvěštila, že zvolila jedinou správnou variantu – říct pravdu. „Našla jsem to v kapse a vypadá to jako souřadnice GPS. Myslím, že mi to tam dal Traber, ale jak říkám…“
„Proč to řešíme až teď?“ vytřeštila oči Engelhardt a vzala Susanně lístek. „Petro, najděte nám, kde to leží.“
„Protože jsem to našla až teď,“ namítla von Landitz. Engelhardtino gesto bylo zbytečné, chystala se udělat to stejné, ale raději se k tomu dál nevyjadřovala.
Schubert provedla, co po ní chtěly, a zadání souřadnic na mapě ukázalo bod mezi poli. Vypadalo to na téměř nefrekventovanou cestu, která zmizela v počínajícím lese.
„Rozšiřte to trochu a ukažte mi, co je kolem za objekty,“ dala pokyn Engelhardt, která se nakláněla Petře přes rameno. Von Landitz chtěla taky vidět, ale přimáčknout se na nadřízenou teď nebyl nejlepší nápad, takže trpělivě čekala, co tam ty dvě najdou. Engelhardt se na monitor mračila a vydávala rozkazy ne nepodobné těm, které tvořily polovinu dialogů v americkém kriminalistickém seriálu, než Petru poplácala po rameni.
„Odešlete to na KTU, ať Hartmut zjistí, jestli byl někde poblíž zaznamenán Traberův mobil – že mu obratem volám. Pak to vytiskněte a přineste to ke mně do kanceláře,“ zaúkolovala sekretářku. „Ještě před tím mi ale vytočte státního zástupce.“ Podívala se na Susannu. „A vy pojďte se mnou.“
Susanna ji s ne úplně nadšeným výrazem následovala. Tušila, že od Engelhardt dostane za uši za něco, co ani nestihla udělat – a popravdě ani nevěděla, že se to udělat skutečně chystala. Kdyby neměla v autě Carinu Beyer, patrně by souřadnice vložila do GPS a zajela se tam podívat na vlastní pěst. Bezpečí Frankovy matky ale bylo přednější – bez ohledu na to, jaký vztah se svým synem měla, Susanna věděla, že by jí Frank neodpustil, kdyby dovolila, aby přišla k úhoně – a ve chvíli, kdy vstoupila na stanici, už měla komisařka natolik chladnou hlavu, že se k ničemu radikálnímu vlastně ani nechystala.
Šéfová ale neměla čas podřízenou dusit. Bylo jí jasné, že kdyby se Susanna chtěla trhnout a jednat na vlastní pěst jako její partner, už by to dávno udělala. V tuto chvíli měla Engelhardt jiné priority; na kázání bude mít čas, až bude Traber v bezpečí na služebně.
„Zjistili jsme, kdo unesl Gärtner a malou Julii, Gerkhan s Kranichem jeli do jeho bytu,“ obeznámila krátce Susannu se situací. „Tam na stole jsou data, která vytáhli Bonrath s Herzbergerem na téma loupeží luxusních aut za posledních deset let včetně doby, kdy Beyer seděl. Než vyřídím to povolení, podívejte se na to.“
Susanna poslechla a stáhla se dozadu na sedačku, zatímco Engelhardt telefonovala. Herzberger snaživě sestavil i nějaké grafy v křiklavých barvách, které von Landitz jen přelétla očima. Mnohem zajímavější byla Bonrathem stručně shrnutá informace, že krádeže s podobným MO vesele probíhaly i v době, kdy Beyer prokazatelně seděl, a po jeho propuštění…
Von Landitz vytrhl ze čtení Freundův hlas, který kancelář zdravil přes hlasitý odposlech.
„Tak co pro nás máte, Hartmute?“ zapřáhla ho hned Engelhardt. Susanna se přesunula do křesla naproti nadřízené.
Nedala jste mi zrovna moc času, paní Engelhardt, naštěstí data už jsme měli,“ podotkl technik. „Dvě věže kolem toho místa zachytily Traberův telefon v šest ráno, pak jeho signál zmizel. Je to ale poměrně velký okruh a ani tak toho v okolí zrovna moc není. Díval jsem se na dostupné objekty, ale nevím, co mám hledat.
„Svědkyně nám řekla, že byly držené v nějaké kůlně a později v chatě. Napadá mě, že asi hledáme něco v přilehlých lesích.“
„Pokud se potřebovali schovat s Lamborghini, patrně chtěli co možná nejkratší cestu,“ podotkla von Landitz.
„Souhlasím,“ pokývala hlavou Engelhardt a pak se zamračila. „Nejsem si ale jistá, jestli z ptačího pohledu najdeme, co hledáme, Gärtner řekla, že to nevypadalo jako velká budova.“
Na druhou stranu někam museli zašít to auto,“ podotkl Hartmut. „Pochybuju, že když kvůli němu zabili, nechají ho stát v tom počasí venku. Podívám se po tom a dám vědět.
„Dobře,“ vzala na vědomí Engelhardt. „Zatím, Hartmute.“
Freund zamumlal pozdrav, patrně už plně ponořený do práce, a ozval se oznamovací tón. Právě, když Engelhardt na telefonu stiskla tlačítko, do kanceláře vešla Petra. Podala Engelhardt štos papírů.
„Nějaké zprávy od Gerkhana a Kranicha?“ zeptala se její nadřízená.
„Zatím ne,“ zakroutila hlavou sekretářka a nechala kolegyně o samotě.
Engelhardt vyskládala na stůl záznamy leteckého pohledu na oblast, kterou pokrývaly obě věže, jež jako poslední zachytily signál Traberova telefonu. Zaskládala tím značnou část stolu a teprve teď si uvědomila, o jak velkou oblast skutečně šlo. Červený bod, který značil souřadnice, jež Susanna našla v kapse kabátu, byl jen malou tečkou uprostřed stolu. Anna si uvědomila, že potřebují mnohem víc; k takto rozsáhlé pátrací akci státního zástupce nepřesvědčí.
Pohlédla na von Landitz, která stále seděla v křesle a dívala se z okna kanceláře. Anně v první chvíli připomněla Gittu Beyer, než jí došlo, že na Susannině tváři nejsou zdaleka jen obavy a úzkost; její komisařka byla hluboce zamyšlená. Mohlo se jí hlavou honit sto věcí, ale Anna měla takové tušení, že uvažovala nad tím, co si přečetla. To bylo dobře; von Landitz měla analytický mozek, u kterého se jim hodilo, že běží na plné obrátky. Nezkrocené emoce byly přesně to, co je dostalo do této situace, a ven jim rozhodně nepomůžou.
„Co si myslíte o tom, co našli Bonrath s Herzbergerem?“ zeptala se. Von Landitz na ni zaostřila zrak a pak si povzdechla. Engelhardt znovu zaznamenala tu váhavost, neochotu se o věci podělit, a najednou jí blesklo hlavou, že Susanna taková nebývala. Napadlo ji, že by s ní možná měla promluvit, že je za tím možná víc než touha kopat hlavně za sebe. Není to tak dlouho, co žena před ní byla pohřbená zaživa, proboha, a to mužem, kterého nikdy nevyhodnotila jako skutečnou hrozbu. Možná měla problém věřit svému úsudku.
„Nedává mi to smysl, paní Engelhardt,“ uvolila se nakonec Susanna. „I kdyby jen polovina z těch případů, které Bonrath s Herzbergerem vytahali z archivů, patřila k této skupině, a nezastavilo je ani Beyerovo zatčení… tak jak je možné, že máme na záznamu obličej toho únosce, nikdo z jeho kumpánů si podle všeho taky před Gärtner nezakrýval obličej a nechali se oloupit o rukojmí? Amatéři jako oni, co věci nedotahují, nemívají tak dlouhou kariéru, to víme přece obě.“
„V tom máte pravdu,“ podotkla Anna a posadila se za stůl. Rozhodla se, že přínosnější bude brainstorming; mapu koneckonců zkoumal Hartmut.
„Proč Beyera kontaktovali až teď, s touto… zakázkou?“ uvažovala Susanna dál a zamračila se nad svou volbou slov. „Pokud kradli auta i když Beyer seděl a nechali ho být tak dlouho, tak proč za ním přišli až teď, v tuto konkrétní chvíli?“
„Nevíme, kdy přesně se pro Beyera rozhodli a jak dlouho dopředu ho kontaktovali,“ podotkla zamyšleně Anna. „Možná pro ně byl ideálním obětním beránkem. Bude tiše a pro blaho rodiny si odsedí vraždu.“
„Ale nenašli jsme vůbec nic,“ namítla von Landitz, vstala a přešla k oknu. „Nemáme jedinou stopu po člověku, který zabil majitele toho Lamborghini – jediné, co máme na Beyera je fakt, že ukradl to auto, ale jelikož nevíme, kdy přesně k tomu došlo, nemůžeme ani doložit, že k vraždě došlo při samotné krádeži auta. Dost pravděpodobně k ní došlo při krádeží klíčů a papírů. Mohli prostě vyhodnotit riziko a do té krádeže se vůbec nepouštět. Místo toho se rozhodli pro Beyera, u kterého riskovali, že přece jen odmítne spolupracovat. Nebyl by první ani poslední trestaný, který zpanikařil při pomyšlení, že se vrátí do vězení – rodina nerodina.“
„Což ale na druhou stranu plně koresponduje s tím amatérismem, o kterém jsme mluvily hned na začátku,“ podotkla Engelhardt. „Jak nám to teď pomůže?“
„Vycházíme z toho, že Beyera a Franka teď mají jako rukojmí. Tedy pokud,“ von Landitz si odkašlala, „pokud se jich ještě nezbavili, kvůli něčemu je drží naživu. Pokud uvažujeme, že Beyera stále hodlají donutit k tomu, aby na sebe vzal tu vraždu – a to i přestože na sebe tak nešťastně vztáhli pozornost – k čemu jim je Frank?“
„Tohle jsou rozhodně relevantní otázky, Susanno,“ podotkla opatrně Engelhardt, „ale jak nám to teď bezprostředně pomůže?“
„Chovají se naprosto nelogicky a počínají si jako amatéři – vůbec nejsou flexibilní, jedou podle své osy bez ohledu na překážky nebo následky. To všechno se dá vysvětlit tím, že se snaží dobrat k nějakému cíli a pokud Beyer s Frankem ještě žijí, k tomu cíli je potřebují. Teď bezprostředně nám to pomůže odhadnout, jestli je má cenu hledat v nějaké jejich skrýši nebo…?“
„Ano, ale – “
„Jestli nepřijdu na to, k čemu Trabera potřebují a proč je pro ně výhodný živý, tak – “ Susanna prudce umlkla a otočila se k Engelhardt zády. Anna mlčela a dívala se na mapy na svém stole. Tušila, že von Landitz nepokračovala, protože se jí minimálně třásl hlas, a chápala. „Tak se asi zblázním,“ dodala von Landitz tiše. Engelhardt netušila, jak reagovat; zatím se jí nestalo, že by před ní komisařka dala najevo svoje city – na druhou stranu jí nikdy nebyla v krizi nablízku.
„Policista naživu pro ně představuje jisté riziko, ačkoliv si nejsem jistá, že si je uvědomují,“ ignorovala Susannino rozpoložení, aby ji neuvedla do rozpaků, a vyšla jí v úvahách vstříc. „Na druhou stranu ho přinutili ke spolupráci jednou a mají jeho bratra – tím pádem na něj můžou přímo tlačit. Máte pravdu v tom, že si můžeme udělat lepší představu o tom, kde rukojmí najdeme, když přijdeme k tomu, k čemu jim můžou být prospěšní.“
Von Landitz se znovu usadila naproti nadřízené. Oči se jí trochu leskly, ale to mohlo být i únavou. „Organizovaná skupina přestává být organizovanou ve chvíli, kdy přijde o hlavu,“ řekla najednou. „Dobré vedení je všechno,“ pokračovala a usmála se na Annu, „možná jednají tak nelogicky, protože rigidně dodržují plán, který jim někdo naplánoval, ale ten někdo už s nimi není. To by mohlo vysvětlovat, proč se tak náhle vrátili zpátky k Beyerovi a proč tak riskují.“
„To nezní špatně,“ podotkla Engelhardt. „A pokud je hlava té skupiny ve vazbě, policista jim může být prospěšný. Ale Bonrathovo a Herzbergerovo hledání neukázalo na žádná zatčení v souvislosti s jediným z těchto zločinů. Je to hledání jehly v kupce sena.“ Von Landitz si utrápeně povzdechla. „Co s touto informací ale můžeme dělat,“ zauvažovala nahlas Engelhardt. „je zaslat Traberovu fotku všem vazebním věznicím v okolí. Pokud se ho někdo pokusí vyměnit za vězně nebo tam Trabera vyšle, aby ho pod nějakou záminkou vyzvedl, dozvíme se o tom hned.“
Von Landitz přikyvovala. Nadechla si, aby ještě něco řekla, ale Engelhardt zazvonil telefon. Displej ukázal „Gerkhan“, takže zvedla dlaň, aby Susannu umlčela, a hovor přijala. Hned přepnula na hlasitý odposlech. „Máte ho?“ vyhrkla místo pozdravu.
Ne,“ odpověděl Semir. „Vypadá to, že v tom bytě posledních pár dní nikdo nebyl. Maník ví, že ho hledáme, a ztratil se. Vzali jsme tam počítač a vezeme ho na KTU – třeba v poslední době hledal něco, co nám pomůže. Jinak tam bohužel nebylo nic.
„Perfektní,“ schválila Anna. „Vypadá to, že Traber Susanně nechal vzkaz v podobě souřadnic. Hartmut teď prověřuje, jestli je v okolí nějaký objekt, který by mohl ukrýt Lamborghini. Jakmile budeme mít aspoň jeden uvěřitelný cíl, myslím, že se mi podaří protlačit pátrací akci. Jsem si jistá, že se tam pro vás něco najde. Čím dřív budeme mít jakoukoliv adresu, tím dřív to budeme moct spustit.“
Rozumím,“ řekl po chvilce Gerkhan. „Zatím, šéfová.
Von Landitz se znovu nadechla, aby se tentokrát nabídla, že s hledáním pomůže, ale do kanceláře vtrhla Petra. Její klouby sice lehce pohladily sklo, ale v lomozu jejího energického vpádu to úplně zaniklo. „Právě nám přišlo nahlášení, že toho potetovanýho Klause Vockrotha viděli u jednoho motorestu na výpadovce na Bonn. Už tam jela hlídka.“
„Viděli s ním Franka?“ zeptala se rychle Susanna.
„Podle svědků byl úplně sám, v autě nikdo další neseděl. Koupil si cigarety a zase sedl do auta zpátky na Kolín.“
Zatímco von Landitz zamračeně kývala snažíc se vydumat, jestli se jediný identifikovaný člen skupiny pokoušel o nějaký manévr k odvedení pozornosti či skutečně jenom potřeboval cigarety a spoléhal na to, že k dálničnímu odpočívadlu se jeho portrét nedostal, Engelhardt vytočila přímo linku na nejvytíženějšího technika KTU.
„Hartmute, vidím dobře, že to místo na Traberových souřadnicích leží mezi Kolínem a Bonnem?“ ujišťovala se do telefonu. „Petra vám pošle, kde přesně před chvílí viděli toho Vockrotha, zkuste najít nějaký objekt poblíž. Je možné, že se nás snaží jenom svézt ze stopy, ale budu radši, když to prověříte. Lepší nějaká stopa než… přesně tak, díky… Za chvíli tam máte Gerkhana s Kranichem, nebojte se je zapřáhnout, čím dřív začneme pročesávat ten les, tak… Perfektní. Průběžně mě informujte.“
„Ráda bych se k tomu připojila,“ podotkla Susanna, jakmile Engelhardt zavěsila.
„To je samozřejmě skvělý nápad,“ schválila Engelhardt. „Napřed ale chci, abyste vzala Beyerovy do bezpečného domu a ještě jednou si sedla s Monikou Gärtner. Myslím, že v trochu méně formálním prostředí z ní vytáhnete víc, než se nám povedlo tady. Cokoliv ví o tom místě, kde byla držená, nám může pomoct.“
„Dobře,“ kývla Susanna, ale její nadřízená na ní viděla, že nadšená není. Neadresovala to a počkala, až von Landitz opustí její kancelář, než zvedla telefon. Byl čas připravovat profesní přátele na velkou žádost o laskavost.
*
O Trabera se už hodnou chvíli pokoušely mdloby do takové míry, že si nemohl být jistý, zda v kufru auta párkrát neomdlel. Zoufale se snažil zadržet zvracení, protože v té poloze by se mohl jednoduše udávit a potupnější smrt si momentálně nedokázal představit. Zaznamenal, že zastavili, ale neslyšel kde. Mohli být někde mezi lidmi, ale taky mohli být uprostřed lesů, kde by jakákoliv jeho nekázeň způsobila, že se kufr otevře a ten potetovaný magor ho zasype další sprškou ran. Frank nebyl žádný srab, ale už od první nakládačky cítil, že je v jeho těle něco hodně špatně a divil se, že je ještě schopný fungovat.
Netušil, jak dlouho od poslední zastávky jeli, když zastavili znovu. Traber seznal, že potetovaný magor zastavil motor, což nemohlo věstit nic dobrého. Nějakou dobu se nic nedělo; pak se auto zhouplo, jak potetovaná masa svalů pravděpodobně vystoupila, a za chvíli ho oslepilo denní světlo, když se kufr otevřel. Byl vděčný, že mu ten psychopat pomohl ven; už méně, když ho odmítl podepřít a Traber se spoutanýma rukama sesypal do sněhu. Zaměstnán pádem na zem zapomněl hlídat nevolnost a tak tak se stihl dostat na kolena, než začal zvracet.
„Děláš si prdel?!“ vyjekla potetovaná ruka a patrně se tak tak udržel, aby Trabera znovu nepraštil. Frank děkoval bohu, že tomu zmetkovi došlo, že když se vyválí obličejem ve zvratcích, na žádné policejní stanici nebude působit věrohodně. Taky doufal, že jeho únosci jenom tak nedojde, že v tomto stavu nepřesvědčí žádného kolegu o ničem. Jediná jeho šance byla zdržovat to tak dlouho, dokud Susanna nenajde Kurta, a pak už to bylo jedno. Musel jenom vyřešit, jak se dostat k nějakému přísunu informací. Pokud nic nevěděl, musel postupovat podle jejich podmínek, a to se mu pranic nelíbilo.
Především protože netušil, jak dlouho ještě zvládne vůbec někam postupovat.
Traber se na kolenou trochu posunul stranou k místu, kde byl čistý sníh, nabral do dlaní a pokusil se jím trochu se probrat. Rychlost, s jakou sníh na jeho tváři tál, mu prozradila, že má nejspíš ji horečku. Potetovaná ruka ho prudce chytila za límec a zvedla na nohy. „Doufám, že jenom hraješ divadlo,“ sykl výhružně Frankovi do obličeje. „Jestli odpadneš, tvůj brácha nám k ničemu není.“
„Tak to tě asi někdo měl naučit, že když do rukojmí mlátíš, tak se ti rozbije,“ odsekl Traber. Únosce výhružně napřáhl pravačku, ale Frank se rychle přikrčil a promluvil znovu. „Když exnu, nejspíš jde i Kurt, ale taky to znamená, že váš šéfik shnije v lochu, tak dávej bacha.“
„Jakej šéfík, co to meleš?!“ obořil se na něj muž a podle způsobu, jakým s Frankem mrskl o dveře u strany řidiče, Traber poznal, že se trefil. Myslel si, že jim zabásli šéfa – nedokázal si vysvětlit, že ti stejní lidé, kteří zvládli zaměstnávat Kurta a nebýt s ním nijak propojení, tu běhají jak slepice bez hlavy a sekají jednu chybu za druhou. Bylo dobře, že nebyli organizovaní, na druhou stranu zjevně neuměli propočítat rizika a v krizi budou panikařit, což se jemu a Kurtovi mohlo pěkně hnusně vymstít.
„Odteď řídíš ty a žádný hovadiny, to ti povídám.“
Traber klidně pozoroval, jak mu potetovaná paže sundává pouta, a věděl, že nemá cenu nic zkoušet. Netušil, jak daleko by v tomto stavu utekl, a byl si téměř jistý, že by se ke Kurtovi nestihl dostat dřív, než se na něm pomstí. Snad by byl schopný najít cestu k místu, kam řídil to Lamborghini, ale dál už by netrefil. Za Kurtův život to riziko nestálo; pokud se měli v jeho stavu vysekat, tak měl aspoň útěchu v tom, že toho potetovanýho sráče vezme s sebou.
Do pekla.
*
Von Landitz byla vlastně ráda, že na výslech Gärtner nedošlo. Jakmile dostala zprávu, že byla schválená pátrací akce v lesích, nechala Stolze a Müllera hlídat Beyerovu rodinu a sama jim vyjela pomoct. Stejně by se na výslech neuměla soustředit; pokaždé, když se na unesenou recepční podívala, jako první ji napadlo, co všechno se na ní připomínalo ženy, které macho Traber obvykle buransky nahlas kvitoval s uznáním, a zuřila sama na sebe. Jakmile tohle všechno skončí a Frank bude v bezpečí, musí s tím něco udělat. Takhle to nemůže pokračovat.
Přibrzdila, když narazila na rojnici. Zaparkovala vedle Gerkhanova služebního auta a vystoupila, aby se přidala ke kolegům. Kranich už jí podával nachystanou policejní vestu a Gerkhan rozprostřel na kapotu jejího auta mapu. Zatímco si von Landitz navlékala vestu, Semir ukazoval, ve kterém sektoru se k zásahovce přidá Tom, ve kterém on a ve kterém Susanna. Von Landitz pokyvovala hlavou.
„Díky,“ usmála se na kolegy, když byla připravená.
„Dobrý?“ zeptal se Semir a Susanna i Tom věděli, že se neptá na to, jestli jí je ve vestě pohodlně. Od té záležitosti s Forsmanem u podobné akce nebyla. Von Landitz jim to neměla za zlé; po těch letech věděla, že ta otázka nepramení z podceňování její osoby, ale vlastním opakovaným setkáním s traumatem. Dobře věděli, o čem mluví.
„Já ano,“ odpověděla von Landitz. „O sebe se nebojím.“
Oba kolegové kývli a rozběhli se za skupinami policistů, do kterých byli přiděleni. Von Landitz následovala jejich příkladu a zanedlouho se jí oba Kobra 11 ztratila z očí.
Přišlo jí, že se řítí lesem celou věčnost a přestože se její fyzička za poslední měsíce paradoxně zlepšila, protože se tréninkem pokoušela zahánět únavu, začínaly jí docházet síly. Narazili na pár chat, ale všechny se ukázaly jako špatné stopy. Teprve poslední objekt, ke kterému se přiblížili, vypadal slibně. Psi, kteří se pořádně načichali Beyerova oblečení, spustili na poplach, a rozježděný sníh sliboval mnohé.
Pak se všechno seběhlo hrozně rychle. Odpor obyvatel chaty byl vášnivý, ale i přes určitý moment překvapení, který se únoscům podařilo získat, neměli proti dobře organizované policejní rojnici šanci. Jakmile střelba ustala, Susanna se dostala za velitele skupiny. Věděla, že členové zásahovky budou prskat, ale potřebovala vědět, jestli tu je Traber. S vědomím, kde byla držená Gärtner, nasměrovala kolegy přímo ke kůlně, a sama zasáhla muže, který táhl ven Beyera, do ramena ještě předtím, než si stihl Kurta nachystat tak, aby ho mohl použít jako štít. Věděla, že měla z pekla štěstí, že je zastihli mezi dveřmi, ale neměla čas na to, aby počítala, kolik z právě se seběhlého byla dobrá policejní práce a kolik zbytečné riziko.
„V pořádku?“ přiklekla k Beyerovi klečícímu na zemi, jakmile nahlédla do kůlny a ověřila, že je prázdná. Kurt zmateně přikývl; z nosu mu chrstala čerstvá krev a z očí mu tekly slzy, jak se snažil skrz zlomený nos dýchat. „Kde je Frank?“ zeptala se von Landitz a surově muži stiskla rameno, když se jí zdálo, že ji dost nevnímá.
„Odjel někam s jedním z nich – už ráno,“ vyhrkl Beyer. „Myslím, že s tím potetovaným hovadem, ale nejsem…“ Došel mu dech, zasupěl a hltavě se nadechl ústy. „Vyhrožovali, že mě a všechny ostatní zabijou, když jim nepomůže někoho dostat z vězení. Frank se s nima trochu handrkoval, ale – “
„Hádal se,“ přerušila ho von Landitz a svraštila obočí. „Dělal ramena?“
„Jo,“ přikývl Kurt. Nechápal, proč se von Landitz ptá. Očima zalétl ke Gerkhanovi a Kranichovi, kteří právě doběhli, ale komisařka mu znovu surově stiskla rameno, takže se očima vrátil k ní. „Dost velký.“
„Je zraněný,“ odtušila von Landitz a polkla.
„Jo?“ vyhrkl Gerkhan.
„Dostal nakládačku. Netekla mu nikde krev z těla, ale bylo mu hodně blbě,“ potvrdil Beyer. Von Landitz zalétla očima k nechápavým komisařům.
„Problémový rukojmí je mrtvý rukojmí – říkává Frank,“ vysvětlila a vstala. „Většinou hraje divadlo, aby minimalizoval riziko. Čím většího… přizdisráče, jak říká,“ a Susanna se přitom slově téměř rozpaky zavrtěla, „hraje, tím větší moment překvapení má. Ale jestli na ně nic nehraje, pak je mu špatně.“
„Víš, koho potřebují dostat ven?“ zeptal se Kranich. Aniž by si to uvědomil, těžce předtím polkl. Traber byl takový ten stereotypní drsný policajt, který byl ale, když na to přišlo, přesně tak tvrdý a vytrvalý, jakým se dělal. Jestli už jen podle popisu jeho chování byla von Landitz schopná poznat, že na tom není dobře, pak se trochu bál představit si, v jakém zdravotním stavu ten chlap je.
„Ne, jméno před náma nikdy neřekli,“ zakroutil Beyer hlavou a vydrápal se na nohy. „Ale zaslechl jsem, že z vazební by ho prý nemělo být těžký dostat a že na nádraží s ním může bejt při dobrým provozu i za dvacet minut. Ale nevím na jakým nádr – “
„Tak jdeme,“ přerušil ho Semir a vzal ho za paži. „Na stanici se dáš do pořádku, zapíšem výpověď a pak tě vezmeme za ženou a dcerou, dobře?“
„Jo, ale Frank – “
„Najdem ho, neboj. Ale nejlíp mu můžeš pomoct tak, že se necháš vzít do bezpečí,“ klidnil Beyera Semir.
„Jo, ale Frank neví, že už s nima nemusí spolupracovat!“ zavztekal se Beyer. Zapřel se jak umanutá kráva a o dost menší Gerkhan s ním ani nehnul. Kranich i von Landitz, kteří šli za nimi, byli nucení zastavit. Tom, který spravoval o situaci Engelhardt, trochu odstoupil, aby Anně dobře rozuměl. „Jestli tam na ně budete čekat a to hovado se dostane do stresu, tak je schopnej Frankovi fakt něco udělat.“ Beyer upřel zoufalé oči na Susannu, protože usoudil, že ho jako žena se starostí o blaho kolegy bude poslouchat spíš než ti dva. „Frank nevypadal, že by se zvládl bránit. Musíte ho nějak varovat.“
„Ale jak?“ odsekl Gerkhan. „Jediný, co z nich dostaneme, je číslo na jakejkoliv telefon, kterej má u sebe ten únosce. Jak máme varovat jenom Trabera?“
„Poslouchali rádio?“ zeptala se náhle Susanna.
Proč rádio?“ zeptala se Anna, jejíž hlas se ozýval z telefonu na Kranichově dlani.
„Když jsem dneska vezla Beyerovy na bezpečné místo, Gitta zapnula rádio a Monika ji poprosila, aby to vypnula – prý to tam poslouchali pořád a dělá se jí z toho špatně. Pokud budeme vědět, která stanice to byla, je šance, že si únosce pustí v autě a – “
„Jo, vlastně jo!“ vyhrkl Kurt dřív, než se Kranich nebo Gerkhan stihli vyjádřit k tomu, jak dobrý nebo špatný nápad to je. „Kölncampus to byl, jsem si docela jistej. Taky si je pouštívám v dílně.“
Potřebujeme nějak postavit zprávu pro Trabera, abychom zbytečně nevarovali hledaného,“ podotkla Engelhardt a jasně tím naznačila, že očekává co nejdřív příspěvky všech. Von Landitz vzala Kranichovi telefon z dlaně, vypnula hlasitý odposlech a odešla stranou. Všichni tři muži za ní zůstali zírat, ale ať se snažili, jak chtěli, nerozuměli, co své nadřízené říkala.
„Tak pojď,“ vyzval tentokrát Gerkhan Beyera trochu citlivěji. Měl pro problematického bratra svého kolegy najednou trochu větší pochopení, když viděl to zoufalost, s jakou se snažil pro bratra domoci aspoň minimální výhody. „Teď už Frankovi fakt nejvíc pomůžeš tak, že se uklidíš do bezpečí.“
„Jo…“ zahudlal nepřítomně Beyer. „Holky jsou v bezpečí, že jo?“
Von Landitz ukončila hovor na Kranichově telefonu a těžce si povzdechla. Doufala, že se jak zpráva, tak i ona se dostane k Traberovi včas. Musela si přiznat, že vůbec nebyla připravená na opačnou variantu.
Ani ve snu.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných (7)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
(7) Roztržená svodidla
*
Oh brother, you're something,
you put me in a spin.
You aren't comprehending
the position that you're in.

*
Skrz tmu znovu hustě sněžilo. Traber měl hlavu opřenou o studené okýnko a měl pocit, že se mu každou chvíli rozskočí. Byla mu nehorázná zima a zároveň každé vydechnutí jako by mu spálilo obličej. Znovu opakovaně potlačoval nevolnost a to řvoucí rádio to celé dělalo ještě horší. To potetované hovado vedle něj nahlas přežvykovalo a kývalo do rytmu hlavou. Podle plánu měli čekat na vhodnou chvíli, než se ve věznici vymění směna, protože právě příchozivší kolegy bude Traber údajně schopný lépe přesvědčit.
Frank věděl, že nepřesvědčí vůbec nikoho o ničem. Měl bolesti v celém trupu a byl si naprosto jistý, že při pokusu vystoupit z auta se skácí na zem a už nevstane. Čím déle pozoroval provoz venku, tím víc si byl navíc jistý, že o nich už ví a pokusí se toho debila vedle něj zatknout. To nedopadne dobře; ten magor se už nějakou dobu neovládal a měl u sebe nabitou zbraň. Traber si byl naprosto jistý, že se mu podaří někoho přinejmenším zranit dřív, než ho sundají. A to nebral v úvahu, co bude s ním a s Kurtem.
„Měli bychom se pohnout,“ odhodlal se nakonec.
„Měl bys držet hubu,“ odsekl únosce a hlavní nabité zbraně si posunul lem čepice trochu z čela. Frank nekomentoval, jak absolutně nedrsné a zbytečně hloupé to gesto bylo; znovu opřel hlavu o okýnko. Kdyby aspoň věděl, jak je na tom Kurt. Pokud… pokud se ho už zbavili, musel přijít akorát na to, jak zneškodnit toho dobytka vedle sebe. A pokud Susanna Kurta našla, musel přijít na to, jak zneškodnit toho dobytka vedle sebe. Bylo to vlastně naprosto jednoduché, neměl žádnou volbu. Potřeboval jenom jednu jedinou informaci.
V tuto chvíli se ale nemohl odhodlat k ničemu a čas se mu krátil. Sil mu ubývalo hrozně rychle – ještě chvilku tu budou sedět a nebude už schopný ani řídit. A pak zmizí i poslední zbyteček naděje – pro něj i pro Kurta. Kdyby se ten zatracený idiot nevracel! Kdyby odvezl Julii s Monikou na stanici a už tam zůstal, mohlo všechno dopadnout dobře. Jeho kolegy by nebrzdil ohled na rukojmí a potenciálního svědka a on… Možná by tu první nakládačku ani nepřežil, i když byla otázka, jestli tohle přežije. Ale Kurt – Kurt měl šanci a zase ji zahodil pro nějaký zbytečný hrdinství.
A teď tady máme jeden netradiční vzkaz od princezny pro jejího kovboje,“ zahlaholil hlas až příliš entuziastického moderátora v rádiu. „Kovboji, pospíchej domů, úplně všichni už tam na tebe čekají – chybíš jenom ty! Na cestu tady máš písničku, kterou určitě nemiluješ kvůli té nahé modelce.“ Moderátor se zasmál; vzkaz mu zjevně přišel mimořádně vtipný. „Takže pro kovboje a pro vás všechny pouštíme Chrise Isaaka a jeho Wicked Game. Vypadá to, že kovboj si dnes v noci užije – asi ne Helenu Christensen, ale princezna taky asi nebude k zahození.
Potetovaná ruka se pitomě hihňala skrz první tóny písně. Traber cítil, jak hoří už celý. Těžce polkl; jeho hlava byla trochu opatrná, ale jeho instinkt přesně identifikoval zprávu jako vzkaz od Susanny. Snažil se na to dívat racionálně, ale jeho tělo se v domnění, že je po všem, začalo poddávat úlevě, která v jeho případě bohužel znamenala, že se začal ztrácet. Musel něco dělat; i kdyby si to jenom vysnil a ten vzkaz neměl co dělat s ním a jeho situací, bylo pořád důležité izolovat potetovanou ruku od kohokoliv dalšího, komu mohl ublížit. Po ulici kolem nich pořád chodilo až příliš nevinných lidí.
Odvážně nastartoval motor a okamžitě dostal facku.
„Co si kurva myslíš že děláš?!“
„Podívej se pořádně nalevo, napravo a pak na tu křižovatku. Snažil jsem se ti to říct,“ hájil se Traber; hlavu si chránil rukama. „Sledují nás. Jedinej důvod, proč nás ještě nekontaktovali, je ten, že si nejsou jistí. Jakmile vystoupíme z auta, máš je za krkem.“
„Co to na mě zas zkoušíš?!“
„Proboha zapni ten mozek aspoň na chvilku,“ zaúpěl Frank, když se vyhnul další ráně. „Proč bych ti asi kecal? Život mýho bráchy závisí na tom, jestli tohle bude úspěšný, tak se od nás snažím odvíst pozornost. Ale jestli se chceš nechat zabásnout, tak tu klidně budem sedět dál.“
„Tak nastartuj,“ řekla potetovaná ruka po chvilce usilovného uvažování. „Trochu se projedeme a uvidíme, jestli nás budou sledovat. Nepřej si mě, jestli sis to vymyslel.“
Traber přikývl, s úlevou nastartoval a začal se proplétat ulicemi na volnou dálnici. Modlil se, aby se nedostali do nějaké zácpy – nedokázal si představit scénář, ve kterém by pro něj taková situace nebyla fatální. Ale provoz byl víc než ideální, skoro jako by tomu někdo pomohl. Frank využil první výpadovky a šlápl na to.
„Co děláš?!“ zařval únosce vedle něj.
„Snažím se je setřást,“ odpověděl klidně Traber, přestože mu dělalo problémy zaostřit na zpětné zrcátko a vidět, jak to vypadá. Po paměti se snažil jet někam, kde provoz úplně zeslábne, protože věděl, že musí co nejdřív zastavit.
„Nikdo za náma nejede, okamžitě to otoč!“ zařvala potetovaná ruka a vtiskla Traberovi hlaveň zbraně do spánku.
„Mám otřes mozku a chce se mi pořád blejt. Točí se mi hlava, mám horečku a jsem si dost jistej, že mám nějaký zlomený žebra, nejspíš taky vnitřní krvácení. Kdybych vylezl z toho auta, seknu sebou a nezvednu se, do žádnýho vězení nedojdu a ani to nemám v úmyslu. Když to otočím, někde se vysekám a zabiju nás oba. Když mě zastřelíš, nevykopeš odsud mou mrtvolu včas a je po tobě. Když zastavím – “
„Ty zhebneš, fízle!“ zařval muž zoufale a Frank slyšel, jak cvakla pojistka zbraně, „ty zhebneš hned teď!“
„O tom nepochybuju,“ ujistil ho Traber překvapivě klidně, ale pochyboval, že ho muž slyšel. „Ale ty jdeš se mnou,“ dodal a škubl volantem na stranu.
*
Susanna von Landitz nevěřícně sledovala, jak se ze zasněženého pole zvedl oblak sněhu, když na zmrzlou hlínu dopadlo auto, které předtím v plné rychlosti rozervalo svodidla tak jednoduše, jako by šlo o papírové konfety. Plech a železo, tvořící tento konkrétní výdobytek moderní technologie, se poprohýbaly a protrhly tam, kde narazily na ztvrdlou zem. Vůz, za pár vteřin proměněný na vrak, zůstal pomačkaně ležet na sněhu, který pod ním rychle tál tam, kde se rozpálený plech dotkl země a kde ze zraněných útrob auta začala vytékat směs horkého paliva, motorového oleje a krve.
Komisařka prudce zastavila na místě, kde kraje svodidel trčely do tmy, a nechala dálková světla auta namířená na vrak. Nehledě na vlastní bezpečí se rozběhla dolů; bořila se po kolena do sněhu a drahý kabát máchala ve vší té zkáze, kterou nabourané auto napáchalo. Ve chvíli, kdy se dostala ke dveřím na straně řidiče, už za ní funěl Gerkhan a pomáhal jí prohnutý kus plechu odtrhnout od sloupku auta.
Von Landitz cítila, jak se jí zmocňovalo zoufalství, když dveře ne a ne povolit. Traber byl pořád zaklíněný v autě a nejevil známky života. Ve chvíli, kdy začínala ztrácet hlavu, kovová past konečně vydala svého řidiče a Semir pomohl nehybného kolegu vytáhnout ven do sněhu.
„Bouchne to,“ informoval je Kranich a bez řečí vzal Trabera pod druhou paží, aby ho parťákovi pomohl vynést nahoru na silnici. „Sanitku a hasiče už jsem zavolal,“ oznámil von Landitz a podíval se na Semira. „Nemůžu otevřít dveře spolujezdce.“
Von Landitz se nemohla přimět k tomu, aby ji zraněný únosce zajímal. Poplácala Trabera po tvářích a překvapivě ho slyšela bolestí zasténat. Dýchal s obtížemi, ale pravidelně – nevypadalo to, že se dusí. Oči měl otevřené, ale nevnímal a Susanna si teprve po chvíli uvědomila, že klečí v jeho krvi. Odněkud krvácel natolik, že kolem nich byla už celá kaluž, ukusovala ze špinavých závějí podél silnice a přebíjela jejich popelavou barvu odstíny růžové.
„Bouchne to!“ zařval Gerkhan někde v dálce. V příští chvíli se Susanna ocitla přitisknutá k Traberovu tělu a na ní ležel někdo další. Úplně instinktivně se posunula a stočila kolem Frankovy hlavy, tisknouc si jeho zkrvavenou tvář k hrudi, a pak slyšela tu naprosto ohlušující ránu. Nebylo to první auto, které v její blízkosti vybuchlo; nebylo to nic nového, ale tlaková vlna spustila alarmy jejich aut, posunula je trochu stranou a von Landitz jen mohla doufat, že nezpomalila hasiče a sanitku.
„Dobrý?“ slyšela drmolit Kranicha. „Dobrý, všichni v pohodě?“
Susanna dala někomu loktem a konečně se mohla napřímit a nadechnout. „Odněkud krvácí a nevím odkud,“ oznámila oběma kolegům a všech šest rukou najednou začalo kolegu šacovat, aby našlo tu díru v těle, která Trabera – zdálo se – momentálně ohrožovala nejvíc. Frank znovu zasténal a Susanna nechala hledání rány na kolezích.
„Franku,“ oslovila partnera a otřela mu z tváře tolik krve, kolik šlo. „Franku, slyšíš mě? Řekni něco, nespi.“
„Sus…“ zamumlal Traber. Víčka se mu třásla jak když se vítr přežene přes list přilepený na chodníku. Začínal se ztrácet.
„Trabere!“ štěkla Susanna a plácla ho po tváři trochu silněji, než zamýšlela. Mokře to plesklo a Frankovy oči se doširoka otevřely. Přísahala by, že se mu jeden koutek posunul výš v úsměvu, ale jas se mu z očí zase rychle začal vytrácet.
„Je to z břicha,“ slyšela Gerkhana. „Vypadá to na kus skla, vypadá – “
„Franku, proboha,“ šeptla von Landitz a pak jako by sama dostala facku, její obličej se sevřel nevolí. „Franku neblbni a mluv na mě, slyšíš! Ty si to slízneš, uvidíš. Jakmile se zvedneš, nakopu ti zadek! Tolik pitomých nápadů pohromadě jsi dlouho neměl, to ti povím!“
Gerkhan, který tlačil na ránu, nevnímal nic. Kranich na to zíral v němém údivu a ještě víc se nestačil divit, když se Traberovo obočí nad nepřítomnýma očima svraštilo a rty se začaly pohybovat, byť z nich nevyšel jediný zvuk.
Praskání ohně a hvízdání alarmů konečně začaly přerušovat sirény hasičů a za ní se řítící sanitky. Gerkhan, Kranich a von Landitz uvolnili místo záchranářům, kteří se okamžitě začali starat o Traberovy životní funkce a zaopatřovat vnější zranění. „Pojedu za nimi,“ houkla von Landitz na kolegy, když Franka nakládali do sanitky, a sedla do svého služebního auta.
Semir s Tomem zůstali. Zrušili alarm auta a opřeli se o kapotu. Gerkhan měl před sebou natažené ruce, na kterých zasychala Frankova krev, a Kranich jenom s přimhouřenýma očima sledoval, jak hasiči pomalu likvidují plameny šlehající z vraku auta. Spíš tušil než viděl, že na sedadle spolujezdce sedí ohořelá mrtvola. Nestihl zjistit, jestli muž žije nebo ne, a děsilo ho, jak jedno mu to bylo. Nedokázal v sobě vyšťourat ani zrnko soucitu s mrtvým, ani kapku lítosti nad faktem, že jeho síly nestačily na záchranu lidského života; myslel jen na to, že tohoto jediného měli na kameře, znali jeho jméno a mohli ho z něčeho usvědčit.
„Na co myslíš?“ zeptal se Semir, který už hodnou chvíli Toma pozoroval.
„Myslíš, že jsme ji měli nechat jet samotnou? Co když se v tom stavu někde vyseká ještě ona?“ odpověděl Kranich otázkou.
„Susanna bude dobrá,“ zamítl to Semir a znovu začal pozorovat hasiče. „Teď je vzteklá, to maximálně předjede tu sanitku. Myslel jsem na to a kdyby se klepala, jel bych s ní.“
„Tak fajn,“ vydechl Kranich. Až když to vyslovil před Semirem, překvapeně zjistil, že mu to skutečně dělá starosti.
„Jak to tak vypadá, čekají nás ve výslechových místnostech pěkné oříšky,“ ozvala se za nimi Engelhardt. S rukama v kapsách kabátu přešla ke svým dvěma podřízeným. „Jak to vypadá s Traberem?“
Oba parťáci pokrčili rameny. Nechtěli říct, že dobře, protože to tak za prvé nevypadalo a za druhé to nechtěli zakřiknout, kdyby Frankova zranění nebyla tak vážná, jak se zdála. A nechtěli říct špatně, protože byť nebyli pověrčiví, nechtěli nic přivolat a ani na to myslet. Engelhardt jen sama pro sebe pokývala hlavou a ohlédla se přes rameno; ve světlech světlometů přivezených kriminalistickými techniky byla jasně patrná rozšlapaná krev.
„To je Traberova krev?“ zeptala se šéfová. Oba komisaři trudně přikývli.
„Nějakej střep,“ podotkl Semir. „Byl mimo sebe.“
„Proboha,“ zamumlala Engelhardt a promnula si kořen nosu. „No nic, tady nic nezmůžeme. Auto si vezme KTU, byť tam asi nic nevykoumají, a tělo poputuje na soudní, abychom ho nějak formálně identifikovali. Bonrath s Herzbergerem ještě hlídají Beyerovy, než budeme mít jistotu, že je máme ve vazbě skutečně všechny, a vy se jeďte domů vyspat.“
„Někdo by měl jet za Susannou do nemocnice,“ podotkl Semir. „Jela za sanitkou a kdyby náhodou – “
„To si vezmu na starost já,“ přerušila ho Engelhardt. Nechtěla ani uvažovat o tom, co Gerkhan nedořekl.
„Vy byste si měla taky odpočinout, šéfová,“ podotkl Kranich.
„Díky, Tome,“ usmála se na něj nadřízená shovívavě a už od pohledu si myslela cosi o tom, že zrovna Kranich ji bude učit rozumu. S trochou lítosti sledovala, jak se ti dva vyčerpaně šourají k autu, a jen doufala, že naberou síly, protože tento boj ještě neskončil. Nestačilo mít je ve vazbě, potřebovali proti nim vystavět případ. Únos Beyera i Gärtner jim překvapivě hodně pomohl, ale vyhráno budou mít až ve chvíli, kdy někoho z nich usvědčí z vraždy majitele Lamborghini.
Nad tím, jak špatně na tom může být jeden z jejích komisařů, teď radši ani nepřemýšlela.
*
O tři čtvrtě na dvanáct dopoledne se Gitta Beyer, která nepřítomně zírala z okna bezpečného domu, rozbrečela úlevou. Spolu s dvěma policisty, kteří přišli vystřídat jejich noční strážce, do domu vešel i její manžel. Byl řádně domlácený, přes nos měl obrovskou náplast a trochu napadal na jednu nohu, ale byl zcela zjevně živý a v bezpečí. Jako první se k němu s rykem přiřítila Julie, ke které Kurt klesl na kolena a jakmile ji objal, rozbrečel se jí do vlasů.
„Promiň,“ mumlal. „Promiň, promiň.“
Za malou chviličku se Gitta konečně pohnula a začala objímat i manžela i dceru. Netrvalo dlouho a uprostřed pokoje byl chumel brečících lidí, kteří objímali kohokoliv, kdo jim přišel pod ruku. Čtyři policisty ale dojemné shledání pramálo zajímalo. Herzberger se držel za ústa, zatímco Bonrath s rukama založenýma na prsou zíral někam do prázdna. Stál trochu schoulený do sebe a najednou vypadal, že má o metr méně. Semir se oběma kolegům snažil situaci sdělit co nejklidněji, ale vzhledem k tomu, že byl sám poněkud rozhozený, se to příliš nedařilo.
„A Frank?“ zeptala se najednou Carina Beyer a rozhostilo se ticho, jako by práskl bičem. Jak skupinka policistů, tak chuchvalec lidí na zemi úplně ustrnul v pohybu; Kurt a policisté, protože věděli, co se stalo, a zbytek přítomných, protože, až na Julii vycítili tu okamžitou změnu nálady v místnosti. Skoro jako by i klesla teplota vzduchu. Carina si překryla rukou ústa stejně jako Herzberger a zacouvala na nejbližší židli.
„Proč babi brečí?“ zeptala se Julie dřív, než stihl kdokoliv cokoliv říct a uvést věc na pravou míru.
„Protože má strach o strejdu Franka,“ odpověděl popravdě Kurt a odkašlal si, než pokračoval. „Je nemocnej, tak musí ležet v nemocnici a babičku mrzí, že je mu špatně. Ale neboj, on se z toho dostane.“ Poslední větou těšil spíš matku než dceru; nikoho ale nepřekvapilo, že ta zjednodušená verze Frankovu matku neupokojila.
Tom se podíval na Semira, ale ten jenom ke Carině pohodil hlavou. On to vyložil kolegům, teď byla řada na Tomovi. Kranich se na Gerkhana trochu ušklíbl, že na něj zase vybyla ta „lepší“ práce, ale pak si rychle vzpomněl, kde je a co se po něm chce, a nabral profesionalitu. Neodpustil si ale loupnutí očima po Beyerovi; Frankův brácha věděl dobře, jak to s Traberem vypadá, mohl se pochlapit. Koneckonců znal svou matku nejlépe.
„Frank měl autonehodu,“ začal Tom. „Ještě předtím podle všeho dostal pěknou nakládačku, ze které si nejspíš odnesl nějaký vnitřní zranění. V noci šel pod nůž, teď leží na jipce, ale vypadá to v rámci možností dobře. Ještě je prý moc brzo na to, aby mohli být doktoři optimističtí, ale jsou si docela jistí, že…“ Kranich najednou hledal správná slova; od sedmi od rána se Semirem sepisovali Beyerovu výpověď a zatímco nechávali sebrané zločince vydusit, připravovali se na výslechy. Bylo sotva poledne a mozek už mu stagnoval.
„Prostě opravili všechno, co bylo rozbitý,“ vložil se konečně do věci Beyer. „Podle toho, co mi řekli, tak… jediný, co jim dělá starosti, je jeho hlava. Dostal do ní pořádnou ránu a…“ Začalo být patrné, proč předtím nemluvil; oči se mu začaly zase plnit slzami a obličej schoval do dceřiných vlásků.
„Bylo tam nějaký krvácení do hlavy,“ ujal se toho Semir. „Teď je v umělým spánku a jestli půjde všechno dobře, začnou ho co nejdřív probouzet. V téhle chvíli bohužel s jistotou neví, jestli došlo k trvalému poškození mozku… Já vím, že to celý nezní moc optimisticky, ale momentálně má tu nejlepší možnou péči a teď se dá prostě jenom čekat.“
V místnosti se rozhostilo přesně takové ticho, které nastává, jakmile se začne mluvit o poškození mozku. Gitta pohlédla na svého manžela a viděla jeho ztrápený obličej; nebylo pochyb, že si to dává za vinu. Jen mu stiskla ramena, nic dalšího teď udělat nemohla. Monika seděla schoulená v křesle a nepřítomně civěla do prázdna, jako kdyby jí někdo právě oznámil smrt v rodině. Julie měla opřenou hlavu o tátovo rameno a ani nedutala; smutek dolehl i na ni. Carina se zhluboka nadechla. „Člověk dostane přesně to, co si zaslouží,“ podotkla tiše.
„Mami…“ řekl Kurt a znělo to káravě, ale myšlenku dál nerozvíjel.
„Jak znám Franka, tak bych se nebál toho, že se z toho nevylíže,“ podotkl Bonrath do ticha, byť se nezdálo, že tomu sám věří. Málokdy se stávalo, že někdo z nich byl skutečně vážně zraněný; vlastně si nevzpomínal, kdy naposledy šlo o život. Výčet Traberových zranění a zatím neexistující prognóza ho na chvíli viditelně vyvedly z konceptu.
„To je fakt,“ přidal se Kranich a vzpomněl si na to, jak von Landitz zraněného partnera hubovala. „Spíš bych se bál toho, že z něj Susanna udělá deset malejch do školky, až se trochu dá dohromady.“
„Ta ho za tu sólovku ještě pěkně zdupe,“ souhlasil Gerkhan s lehkým úsměvem a po chvilce zase zvážněl, když zjistil, že ani jeho turecký šarm momentálně nedokázal ostatní zahřát u srdce. „V tuhle chvíli úplně nemá cenu do nemocnice jezdit, ale pokud chcete, samozřejmě vás tam hodím,“ pohlédl na Traberovu matku.
„Tady Kurt se s námi musí vrátit,“ ujal se slova Kranich. Když se mluvilo o konstruktivních věcech, dostal se zpátky do sedla. „Chvíli si posedí v ochranné vazbě, ale pokud všechno půjde dobře, jenom ho plácneme přes ruku. Vy se samozřejmě můžete vrátit domů. Pár dní ještě před domem uvidíte hlídku, ale už se nemusíte ničeho bát. Všechno jasný?“
„Takže ti únosci…“ začala Monika slabě a odkašlala si, když jí selhal hlas. „Ti únosci jsou…“
„Všichni jsou ve vazbě,“ ukončil Semir milosrdně její trápení. „Až na konkrétně toho, který unesl vás. Ten je po smrti, seděl s Frankem v tom autě.“
V místnosti se znovu rozhostilo ticho, které nakonec protrhla Gitta.
„Tak jedeme, ne?“
*
Frank Traber měl metr osmdesát na výšku, široké plece a ramena jak hráč amerického fotbalu. Když své kolegyni položil dlaň na záda, od zápěstí ke špičce prostředníku téměř dosáhla z jedné strany hrudního koše na druhou. I košile, která mu sedla přes ramena a na hrudníku se nerozevírala, občas měla co dělat kolem jeho bicepsů. Přesto skoro nahý v té záplavě nemocniční zelené, pokrytý elektrodami a napojený na kanyly, vypadal jak malé bezbranné nic.
Co ale Susannu von Landitz děsilo nejvíc byla jeho absolutní nehybnost. Přestože si často pletl činnost s prací, byl neustále v pohybu; dokonce i když lenošil, buď se točil nebo aspoň houpal na židli. Na jednom místě setrvával prakticky jen když výjimečně přemýšlel nebo spal, ale ani to si von Landitz většinou neužila dlouho. Teď to ale bylo jiné. Byť překvapivě dýchal sám, přes přístroje jeho dech skoro neslyšela a nejevil žádné další známky života. Jenom oči se mu pod víčky zběsile pohybovaly a byť byly jeho životní funkce stabilní a stav se rozhodně nezhoršoval, odmítal se probudit.
Ležel v těch peřinách jako pohozený panáček Ken, se kterým si už nikdo nechtěl hrát, a Susanně se prostě jenom svíralo srdce lítostí. Za těch několik dní, které od operace uplynulo, tady byla jen jednou jeho matka. Seděla na krajíčku židle, jako by čekala, že bude každou chvíli vyhnaná, a mlčky sledovala svého prvorozeného syna. Až teprve po chvíli si Susanna všimla, že se hryže do rtu, aby neplakala, a pak prostě odběhla pryč. Von Landitz si za ní pospíšila, ale už ji nestihla. Nikdo další kromě Engelhardt, která přišla zkontrolovat spíš ji než Fanka, tu nebyl.
Z nedostatku námětů k přemýšlení, které ji mohly aspoň na chvíli odvést od toho neútěšného čekání, přemýšlela nad Traberovou rodinnou situací. Cokoliv si tehdy Frank a jeho matka řekli, bylo zcela jistě řečeno ve vzteku a vysloveno v bolesti. Traber tvrdohlavost zjevně zdělil po mámě a Susanna si dokázala představit, jak rychle se dny a týdny rádiového ticha proměnily v roky a konečně kus života, který už nic nemohlo nahradit.
A teď tady Traber ležel úplně bez života; prakticky cizí muž místo jejího syna někde na pomezí života a smrti. Von Landitz si nebyla jistá, co Carinu Beyer děsilo víc – jestli fakt, že Frank možná zemře a ona se bude muset smířit s tím, že když ho naposledy viděla, chovala se k němu jak k cizímu – nebo fakt, že Frank přežije a už se s ní možná nebude chtít znovu sblížit.
Čím víc času ubíhalo a neobjevovaly se žádné komplikace, tím víc se Susanna roztřásla pokaždé, když jen pomyslela na variantu, že by se Traber nemusel vůbec probudit. Pár let blízké spolupráce z něj udělalo někoho nepostradatelného pro její život a co víc – někoho, jehož přítomnost často navzdory sama sobě vyhledávala. Nedokázala si představit, že by tu ze dne na den nebyl a že by se místo těch třpytících se očí a křivého úsměvu setkávala jen se studeným náhrobním kamenem nebo jeho nehybným tělem v tichém nemocničním pokoji. To prostě nebylo správně.
Teprve pátého dne, kdy se Frank stále tvrdohlavě odmítal probudit, si uvědomila, že její city k němu jsou mnohonásobně hlubší než i po tom všem, co se stalo za poslední rok, odhadovala. Byla si schopná připustit, že je možná docela zamilovaná; že ji Frankova živočišnost pekelně přitahuje; že ji rozněžní, když se ukáže, kam až je Traber schopný dojít, aby ochránil ty, kteří to potřebují; a že je nesvá a vzteklá, když se kolem něj motá jiná. Ale teď, když tu vedle něj seděla a byla pořád jednou nohou v životě bez něj, chtěla jenom aby se uzdravil.
Najednou bylo naprosto nepodstatné, nakolik ji ranil, když si nechtěl vyslechnout, co k němu cítí. Nezáleželo na tom ho demonstrativně odstrčit tak daleko, jak on odstrčil ji. Vnímala jako důležité jenom aby se vrátil do jejího života; v jakém množství a intenzitě to bude s radostí nechá jen a jen na něm. Kdyby jí teď někdo řekl, že ho musí napřed dát jiné, aby se probudil, s radostí by mu sama uvázala kravatu a poslala ho na radnici s jakoukoliv by chtěl – třeba i s tou Monikou.
Se vší pokorou, kterou za celý svůj život až dosud nebyla schopná pocítit, si jen přála, aby se probudil.
Von Landitz si přitáhla židli, posadila se vedle něj a stiskla mu ruku. Cítila, jak se blíží pláč; od svého vlastního únosu téměř pořádně neplakala, zakazovala si to, ale tentokrát to nechala být. Plakala tiše, ale hodně. Její permanentně unavené tělo se s prolitými slzami začalo převažovat na matraci vedle Franka; čelo tiskla ke hřbetu jeho ruky a štkala, jako by někdo kradl její vlastní život. Tentokrát stála proti něčemu, s čím se nedalo pracovat, čím nemohla nijak manipulovat, co nešlo obejít – pokud se trauma Frankova těla ukáže neslučitelné s životem, nikdo a nic s tím nezmůže.
Neměla tušení, že usnula, neprošla přes fázi bdění, prostě zhasla.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
O typech zločinných (8)
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
|8| Reset
*
From the second that I was born
it seems I had a loaded gun
and then I shot, shot, shot
a hole through everything I loved.

*
Susanna von Landitz nevěděla, kolik bylo hodin, když jí ramenem zatřásla sestra. Byla poměrně dost neústupná v tom, že má Susanna vstát a vyklidit pokoj, a rozespalá von Landitz nebyla schopná se ohradit. Periferním viděním zaznamenala, že sestra pokládá Traberovu ruku zpátky na matraci, než ji vystrčili z pokoje, a to bylo všechno. Najednou zírala naprosto dezorientovaná na zavřené dveře. Vyhnali ji úplně ven, nedovolili jí zůstat ani za sklem, skrz které na Franka dohlíželi. Patrně malá pomsta za to, že si přes známost s ředitelem nemocnice vynutila přístup na místo, kde neměla co dělat.
Místo okamžitého bažení po spánku přišel děs; slyšela ten prokletý protáhlý tón, který v seriálech vždycky znamená smrt? Neuvědomovala si, že by slyšela šílet přístroje, to by ji přece vzbudilo. Nevybavovala si žádný zvuk a začínala panikařit; znamenalo to, že pípaly stejně jako když usínala, a proto je vytěsnila? Že je tam pořád tlukot srdce, které monitorují? Nebo už byly vypnuté, protože v těle, na které byly napojené, nebylo nic, co by mohly měřit?
Von Landitz si roztřeseně prohrábla vlasy a opřela se o zeď. Nevěděla, co se jí chtělo víc – jestli řvát, plakat nebo čůrat. Neuchýlila se ani k jednomu, místo toho konsternovaně zírala na dveře a čekala, kdy se zase otevřou. Ať s ním dělají cokoliv, jednou musí vyjít ven a říct jí, jestli má zařizovat pohřeb, ústavní péči nebo… jestli ho prostě jen může jít pozdravit a pak se jít domů vyspat.
„Paní komisařko,“ oslovila ji lékařka, jejíž příchod Susanna nezaznamenala, přestože na ty dveře, ze kterých vyšla, nepřítomně civěla.
„Ano?“ vyhrkla Susanna a prudce přešla k ní. Ani si neuvědomila, že překvapené zrzce vpadla do osobního prostoru. Lékařka to přešla laskavým úsměvem a pouze ustoupila o krok dozadu.
„Váš kolega se konečně probral,“ oznámila von Landitz. „Nevypadá to, že by úraz nějak ovlivnil jeho paměť nebo poznávací schopnosti. Případné následky se samozřejmě můžou projevit časem, ale zatím to vypadá dobře. Jakmile zítra ráno provedeme všechna potřebná vyšetření, budeme vědět víc.“
„Díky bohu,“ šeptla von Landitz a cítila, že na ni zase jde pláč. Byl ale jiný než při všech těch příležitostech před tím. Teď se jí chtělo plakat hlavně úlevou, nic víc momentálně nebyla schopná cítit. Dokonce i čůrat se jí přestalo chtít.
„Můžete ho jít pozdravit, ale tak na pět minut, a pak ho nechte odpočívat,“ pokračovala lékařka a když von Landitz nakrabatila čelo, zatvářila se nepřístupně. „Tentokrát vám velký šéf nepomůže, paní komisařko. Pacient potřebuje především klid a odpočinek a jak se tak na vás dívám, vy jakbysmet. Prosím,“ odstoupila stranou a ukázala na dveře, „pět minut, ani o vteřinu víc.“
Von Landitz se rozhodla, že si to s ní vyřídí potom; teď se vehnala do pokoje a rty se jí samy od sebe roztáhly do širokého úsměvu, když viděla Traberovy oči pod tím velkým obvazem otevřené. Pokusil se na ni usmát, ale úplně se mu to nepovedlo. Cukly mu koutky – jeden trochu výš než druhý – a tím to haslo. Jeho oči se ale usmívaly.
„Tak co, princezno?“ zachraplal. „Jak ses vyspinkala?“
*
„Zajímalo by mě, jak dlouho jim tam vydrží dobrovolně ležet,“ mudroval Kranich a zářivě se usmíval na každou sestru, kterou míjel. Něco na těch neforemných jednobarevných stejnokrojích dělalo většinu dam velmi atraktivních – tedy s výjimkou přísných typů ve středních letech, ty ten mundúr dělal maximálně děsivé.
„Nedivil bych se, kdyby mu Susanna hrozila, že když podepíše revers, vezme si ho do ošetřování ona,“ přisadil si Gerkhan.
Ten aby nezůstal pozadu, pomyslela si Anna, která šla dva kroky za svými oblíbenými podřízenými, a protočila oči. Nahlas ale nic neřekla a jen se tiše bavila, jak jsou Tom i Semir zcela slepí k faktu, že Traberovo chování v sedmdesáti pěti procentech případů zrcadlově odráží to jejich, včetně té neschopnosti vydržet v nemocnici tak dlouho, jak by bylo potřeba.
„Pojďme se radši soustředit na identifikaci šéfa naší skupiny,“ předběhla rychle Kranicha, který partnerovu myšlenku hodlal dál rozvíjet. „Díky,“ usmála se na Semira, který ji podržel dveře ven z oddělení.
„Navzájem se usvědčili a pak se většina z nich přiznala, ale nikdo z nich přes všechnu naši snahu nepustil ani chlup o tom, pro koho si měl jít Traber do té vazební věznice,“ namítl Tom.
„V téhle věci si překvapivě vedli fakt dobře,“ odtušil Semir. „Když i Traber se to měl dozvědět až těsně předtím, než si pro něj dojde.“
„Ta věznice má omezenou kapacitu, pánové,“ podotkla Engelhardt se snad až trochu nadšeným úsměvem. „Jeden z nich to být musí.“
Gerkhan jí chtěl trochu otráveně připomenout, že dokud oni budou hledat jehlu v kupce sena, nebudou moct dělat jinou práci, ale pak mu došlo, že její široký úsměv vůbec nepatřil jemu a Tomovi. Proti nim si to šinula trochu nervózní skupinka; neohroženě ji vedl Kurt Beyer, kterému s tmavou bundou ostře kontrastovaly zářivě růžové sněhulky jeho dcery, která mu seděla za krkem. Kousek za ním šla jeho matka s daleko nejnervóznějším výrazem, a skupinku uzavíraly Kurtova manželka se sestrou.
„Dobrej,“ pozdravil Kurt. „Koukám, že jsme to načasovali akorát.“
„Dobrý den. Nemohlo to vyjít líp,“ ujistila ho Anna a pak se podívala na starší oběť únosu. „Dobrý den, Moniko. Tak jak se cítíte?“
„No… pracuju na tom,“ zpravila ji Gärtner se stydlivým úsměvem.
„To chce čas,“ pravil vědoucně Semir. „Hlavně si nenechte od nikoho nakecat, kdy už byste s tím měla být vyrovnaná. Až to bude, tak to bude.“
Monika vypadala spíš na rozpacích než utěšená, a tak se od ní Engelhardt rozhodla odvést pozornost.
„A malá?“ zeptala se proto Gitty, zatímco si Beyer dcerku sundával z ramenou a stavěl ji na nohy. Nebyla dvakrát nadšená a okamžitě mu zacouvala za nohavici, nedůvěřivě zírajíc na Semira s Tomem.
„Je jí pět a už teď se jí nezdáš,“ podotkl Gerkhan. Kranich na to podrýpnutí reagoval šklebem, po kterém by zkyslo celé jedno oddělení mléčných výrobků. Semir se tomu culil.
„Vadí nám tma a neusne sama, ale psycholog říká, že z toho podle všeho vyvázla dobře,“ odpověděla Gitta na otázku. „Chtěla jsem vám pořádně poděkovat, paní Engelhardt. Když jsme se viděly naposledy, neuměla jsem pořádně docenit, co jste pro nás všichni udělali.“
„Fakt si toho vážíme,“ dodal Beyer, než stačila Anna cokoliv říct. „Vím moc dobře, že jste se ke mně mohli chovat úplně jinak, než jste se chovali. A to znamená dost.“
„To ráda slyším,“ podotkla Engelhardt a její výraz nenechal nikoho na pochybách, že to tak skutečně je. „Nebudeme vás už dál brzdit, určitě se těšíte za Traberem. Hezký den všem.“
Po vzájemně drmolených různých obměnách slůvek na rozloučenou se obě skupinky navzájem obešly a každá pokračovala tam, kam měla původně namířeno. Čím blíž byli Beyerovi dveřím s označením, které jim sdělila Frankova partnerka, tím víc nervozita rostla. Kurt si byl až bolestivě vědom faktu, že nebýt jeho deliktů, Frank by neležel týden na JIPce a jeho dcera a švagrová by nebyly do smrti traumatizované. Zatímco vždycky předtím se cítil tím, že ho Frank opustil, trochu dotčený, teď si uvědomoval, že kdyby ho měl vyhnat, bude plně v právu. Jeho matka se na rozdíl od něj nebála vyhnání; bála se studené zdvořilosti, přes kterou se nepůjde dostat.
Těsně přede dveřmi předal Kurt ručku dcery, jejíž přítomnost měla působit trochu jako buffer, její matce a chytil za ruku tu svou. Povzbudivě stiskl.
„Věř mi, mami, chybíš mu stejně jako on tobě. Bude to dobrý.“
Pustil matčinu ruku, zaklepal a rovnou rozrazil dveře; schovával obavy a rozpaky za suverénnost a dobře to věděl. Frank v pokoji ale nebyl sám; jeho postel byla postavená bokem ke dveřím, na kraji matrace seděla von Landitz a než se leknutím napřímila, vypadala, že skloněná nad Traberem pozorně naslouchala jeho slovům. Její pravá ruka byla pevně sevřená v jeho a přitisknutá hřbetem na jeho hruď.
Než stačil Beyer cokoliv říct, rodina se nahrnula do pokoje za ním a postrčila ho blíž ke dvojici, na které bylo každou vteřinou víc a víc patrné, že ji vytrhl z nějakého důvěrného hovoru. Traber se tvářil nesmírně rozladěně a skoro začal doutnat, když mu došlo, že se nikdo nechystá z místnosti zase vycouvat, a Susanna jen namáhavě přinutila svůj obličej, aby se poskládal do jakž takž uvěřitelného výrazu suverénní hostitelky konfrontované s naprostým nedostatkem dezertních lžiček.
„Dobrý den. Jdete úplně na čas,“ podotkla s úsměvem a vyvlékla svou ruku z Traberovy. Nechtěl ji pustit.
„Tys o nich věděla?“ vyhrkl zmateně Frank. V jeho hlase nebylo zdaleka tolik podráždění a vehemence, které se mu zračilo v očích, a i přes optimismus, jakým oplývali doktoři, Susanně dělalo obavy, jak pomalu se mu vrací síly.
„Dala jsem jim vědět, že už jsi ve formě,“ odpověděla von Landitz popravdě. „Navíc oba víme, že není lepší chvíle cokoliv s tebou řešit, než když nemůžeš utíkat.“ Ve Frankově tváři bylo jasně čitelné, jak moc rád by jí řekl, že to není její věc a neměla rozhodovat za něj, ale neudělal to, protože oba věděli, že byl vlastně rád, že to rozsekla za něj. Ani to jí ale nehodlal říct, to bylo taky jasné oběma.
„To je od tebe pěkně hnusný,“ zabručel Traber nakonec jenom umíněně.
„Tomu se říká tvrdá láska, Franku,“ podotkla von Landitz a vzala si kabát. Frank se pokusil samolibě uculit, ale nakonec to vzdal a zašklebil se, protože zjistil, že to mnohem víc odpovídá situaci. Susanna nad ním jen zakroutila hlavou a podívala se na jeho matku. „Nenechte se manipulovat,“ poradila jí. „Skučí víc než ho to bolí.“
„Já neskučím,“ ohradil se Frank, ale Susanna mu jen se sladkým úsměvem zamávala, rozloučila se se zbývajícími přítomnými a zavřela za sebou dveře do pokoje.
„Promiň za to vyrušení,“ omluvil se opatrně Kurt a tvářil se u toho, jako kdyby právě šlápl na lego.
„Co už,“ zabručel Frank, který – zdálo se – během poslední přestřelky na ten fakt úplně zapomněl a teď se mračil nanovo. Čelo se mu ale vyrovnalo, když si všiml Julie.
„Ahoj Juli,“ usmál se na neteř. Ta ho měřila podobně nedůvěřivýma očima jako jeho kolegy, ale tentokrát se za nikoho neschovala a vypadala zamyšleně. Gitta už ji chtěla napomenout, že je to přece strejda Frank, když dítě samo od sebe promluvilo.
„Strejdo ale tvoje hlava nevypadá vůbec hezky,“
„A víš, že nejsi první, kdo mi to říká?“ odtušil Traber pobaveně.
„Bolí to?“ zeptala se Julie. Gitta se zatvářila pohoršeně a chtěla dceru napomenout, ale Frank ji předběhl.
„Trochu jo,“ přiznal s vědomím, že opak by mu při zřízenosti jeho obličeje a velikosti té náplasti, která zakrývala většinu čela, stejně neuvěřila. „Někdo by to měl pofoukat.“
„Tak já to udělám,“ uvolila se útrpně Julie a Kurt ji vysadil na postel za Frankem. Pečlivě přitom hlídal, aby dcera nepřisedla žádnou část bratrova zraněného těla nebo cokoliv, co z něj trčelo, když se nad Franka nakláněla a s maximálním soustředěním foukala na každý milimetr náplasti.
„Už je to lepší?“ zeptala se asi po dvou minutách a oči jí nestále těkaly po přísavkách na Traberově hrudi, všech těch hadičkách, které z něj pořád vedly, a samozřejmě tlačítku, které mělo přivolat sestru.
„Rozhodně,“ potvrdil jí Frank a teprve teď se na něj holčička uculila.
Rozpačitou atmosféru narušila Gitta, která toho měla právě tak dost. Přitáhla dvě židle z druhé strany místnosti, k jedné přistrčila Carinu, ke druhé Moniku a sama se opřela o opěradla těch židlí.
„Slyšeli jsme, že prognóza je zářná,“ podotkla energicky. „Prý to ani nevypadá na žádný trvalý následky, díky bohu. Ty máš fakt víc štěstí než rozumu.“
„To mi taky říkali,“ přitakal Frank. „I když Susanna prohlásila, že nějaký poškození mozku by se na mě stejně nepoznalo.“ Gitta se tomu jenom smála a byť se na ní dalo poznat, že se do té bezprostřednosti trochu nutí, Frankovi pomáhalo především to, že kolem něj nechodí po špičkách, a usmál se taky.
„Moni,“ oslovil nejmladší ženu, která si mezi koleny tiskla sepjaté ruce a zírala na dolů na linoleum. S trhnutím zvedla hlavu, když ji oslovil. „Jak je?“
„Líp než bylo,“ odpověděla popravdě Monika. „Docházím za jednou paní doktorkou a snažím se na to tak moc nemyslet.“
„To je dobře,“ odtušil Frank. „Hlavně nedělej žádný ramena. Blbě se to skousává, ale ona bude vědět líp, kdy ji už nepotřebuješ.“
„Budu si to pamatovat,“ ujistila ho Gärtner. „Tobě už je líp?“ zeptala se poněkud hloupě – ten člověk před ní ještě ani neseděl a stále ho monitorovali – a když si to uvědomila, trochu zrudla.
„Ani nevím,“ přiznal Traber a jejích rozpaků si ani nevšiml. „Popravdě jsem tak zfetovanej, že většinu těla ani necítím.“
V tu chvíli jeden jediný vzlyk prozradil Carinin tichý pláč. Okamžitě si dala ruku na pusu a zakroutila hlavou, když jí rozpačitá Gitta položila ruku na rameno.
„Mami nebul,“ vyzval ji dobrosrdečně Frank. „Proboha dyť nikdo neumírá.“ Mínil matku utěšit, ale podařil se mu pravý opak.
„Zajdeme pro kafe,“ rozhodla Gitta a vytáhla na nohy sestru, která teď očima fixovala Franka stejně důkladně jako předtím linoleum. Následovala ale poslušně Gittu na druhou stranu postele, kde se Gitta nekompromisně chopila protestující Julie a opustila s dcerou i sestrou pokoj.
Kurt, který pozbyl svého účelu, se přesunul na druhou stranu postele a posadil se na židli, kterou uvolnila Monika.
„Mami nebreč,“ řekl a chytil Carinu za ruku. „Víš, co říkala Frankova kolegyně. Je to lepší než to vypadá.“
„Nehledě na to, že to není ani poprvý ani naposledy, co mám takovouhle nucenou dovču,“ přisadil si Traber. „O tom tahle práce prostě je, ne vždycky to vychytáš. Dopadlo to dobře a hlavně – podle toho, co jsem slyšel – už se to nevrátí, aby to kouslo znovu Kurta do zadku. A to za těch pár modřin stojí.“
Carina se pomalu uklidňovala; po Traberových posledních slovech se ale přikrčil Beyer, jako kdyby dostával holí, a Frank si toho překvapivě všiml.
„Začni bulet ještě ty a přísahám bohu, že vylezu z té postele a skočím z okna,“ zavrčel.
„Já jenom… Je mi to tak hrozně líto, Franku,“ zamumlal Kurt a konečně se bratrovi podíval do očí. „Je to celý moje vina a čím víc nad tím tak přemýšlím… bylo to celý tak zbytečný… vůbec se to nemuselo stát.“
„Ono je to většinou úplně zbytečný, tos zrovna neobjevil Ameriku,“ ujistil ho Traber, nijak zvlášť nepohnut bratrovou upřímnou kajícností. „Podívej, Kurte, já se na tebe nezlobím kvůli sobě, je to moje práce. V tom, že jsme se kdysi rozhádali, lítáme oba, a teď nemám sílu to řešit. Měl bys řešit Julii, Gittu a Moniku – tam se jdi kát.“
„To dělám od rána do večera,“ odpověděl Beyer. „A v rámci toho fakt nechci, aby se naše cesty zas rozešly. Julie potřebuje co nejlepší podpůrnej systém a já taky. A hlavně prostě chci, abys byl zase v mým životě. Chápu, že teď to nechceš řešit, ale… no prostě tě varuju, že se mě tentokrát nezbavíš.“
„Ty bys rozbrečel nejednu svíčkovou bábu těma svýma proslovama,“ odfrkl si Traber a zadíval se do stropu. „Každopádně proti tomu nijak zvlášť nic nemám,“ řekl nakonec a usmál se na bratra. „Poslechni, Kurte… je mi líto, žes to málem odnesl. Neměl jsem tě vůbec s sebou brát s tím autem, bylo to neprofesionální a…“
„Přestaň se mi omlouvat,“ zahučel Kurt ve chvíli, kdy se Traber nadechl. „Musel bych se propadnout hanbou do země, kdyby ses mi ty měl za něco omlouvat. Navíc… bylo to fajn, pracovali jsme jak tým, ne? Taková jízda to byla… kdyby sis nenechal dát takovou nakládačku teda.“
„Ty seš debil,“ vydechl Frank nevěřícně.
„Ty seš debil,“ opáčil Beyer a zaculil se.
„Kluci!“ zaprotestovala Carina a jen vzpomínka na to, že ty časy, kdy je takto okřikovala denně, byly její vinou dávnou pryč, znovu otevřela stavidla. „Franku,“ zašeptala plačtivě.
„Jdu jim pomoct s tím kafem,“ řekl Kurt a rychle se vytratil.
„Dyť tys mi málem umřel,“ štkala Carina dál. „Já jsem ti tak hrozně moc křivdila… Navěsila jsem toho na tebe víc, než sis zasloužil, a pak jsem tě vyhnala, když ses bránil. Ale já jsem si to zasloužila… zasloužila jsem si tenhle děs a peklo za to, jak jsem se chovala k vlastnímu děcku.“
„Všechno to není jenom na tebe, mami,“ zamumlal Traber. V krku měl knedlík. „Byl jsem dospělej a trucoval jsem jak malej.“ Těžko se dalo poznat, jestli je dojatý nebo unavený, a Carina měla co dělat sama se sebou, než aby se to pokoušela identifikovat. Nepřehlédla ale otevřenou dlaň, kterou k ní napřáhl, a místo aby ho jen chytila za ruku, vyloženě ji popadla, jako by jí šlo o život, a pevně ji sevřela.
„Chlapečku můj,“ zamumlala. Matrace se pod ní zhoupla, když na ni dosedla, a druhou ruku přiložila po letech na synovu tvář, než se předklonila a vtiskla mu polibek vedle té velké náplasti na čele. Zlíbala by obě jeho tváře, ale bála se mu ublížit, tak se spokojila s tímto.
Frank zavřel pálící oči. Nebyl úplně připravený přiznat si, že je to dojetím, tak se místo toho trochu naštval na své tělo, které zatím unavilo úplně všechno. Chvíli tak setrval a cítil jenom matčin palec, jak mu přejíždí po lících, než oči otevřel.
„Ty, Franku,“ řekla jeho máma, když se na ni podíval. „Ty s tou Susannou chodíš?“
„Jo, do práce,“ odsekl Frank unaveně a když podle jejího výrazu seznal, že výslech neskončil, protočil oči tak, že ho opravdu zabolely. „Mami prosím tě, na výslech fakt nemám teď náladu.“
„No dobře, tak jsem se jenom zeptala,“ bránila se Carina typicky mateřským způsobem, zatímco Traber začínal litovat, že se do té usmiřovací anabáze vůbec pustil. Zapomněl, že s tím dobrým vždycky přijde i to otravné. „Nerozčiluj se, nebo se ti přitíží,“ obdarovala ho ještě jednou dobrou radou.
Traber se nadechl, aby jí na to něco řekl, ale otevřely se dveře. Julie do pokoje vpadla stejně razantním způsobem jako prve její tatínek a celá rodina ji následovala. Napětí v pokoji viditelně polevilo, takže když se pak všichni začali uvolněně handrkovat o židle a rozlévat automatové kafe po linoleu, Frank se musel jenom usmívat. Už teď věděl, že je to jedna otřesná famílie.
Ale být znovu její součástí byl sakra dobrý pocit.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
02 O typech zločinných (8/8)
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma