AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
75%
 75%  [ 3 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-|
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
Hlasuje jen Woxys
25%
 25%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 4

Bezčasí - dokončení
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

dávám sem novou povídku, která je VOLNÝM pokračováním pentalogie Když a především samozřejmě MMN!

Na MMN navazuje opravdu naprosto volně. Pokud jste MMN nečetli, doporučuji mrknout na poslední dvě kapitoly, popřípadě pohlédnout na přehled ZDE
, kde jsem celou povídku stručně shrnula.


Přehled povídek:

1) Když ti devadesát vteřin změní život... (dokončena)
2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách... (dokončena)
3) Když jsou všechny tvé volby špatné... (dokončena)
4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé... (dokončena)
5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách... (dokončena)

+

Volně navazující série

1) Mít moc na(d): 1. část a 2. část (dokončena)
2) Bezčasí (rozepsaná, právě čtete)



Doufám, že se Vám bude povídka BEZČASÍ líbit a třeba mi sem tam naklepete komentář, moc by mě to potěšilo Embarassed
Už Vás nebudu unavovat a přeji příjemné počtení!

Woxys


--------------------------------------------------------------------------------

INFORMACE O POVÍDCE

Věkové omezení: doporučeno čtenářům 15+ (tu a tam padne sprosté slovo, může se objevit sex, možná drsnější děj)

Postavy: můj klasický povídkový vesmír v popředí se Semirem, Tomem, Frankem a Hartmuttem. Go boys! Very Happy

Žánr: vztahy / osobní příběhy / drama / akční

Délka: vzhledem k tomu, že MMN mělo mít 12 dílů a skončilo na 155, netroufám si délku Bezčasí odhadnout Laughing

Časování: MMN končila na přelomu září a října. A Bezčasí začíná po Vánocích téhož roku. Přesunuli jsme se tedy o cca 3 měsíce.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
29. 12. 2015 přidán 11. díl: Do měsíce, maximálně do dvou


1. 8. 2019 - přidán soupis událostí, které se měly v povídce odehrát - prostě jak to dopadne Wink




Bezčasí


1. díl: Šťastné a veselé?


Zachvěl se a zkřehlými prsty si na krku utáhl tmavě modrou šálu. Říkala mu, že si má vzít rukavice a on pochopitelně neposlechl, takže mu teď nezbývalo než doufat, že si jeho studených dlaní nevšimne a nebude si ho dobírat s tím, kdo z nich měl jako vždycky pravdu.
Kdy naposledy měl vlastně přes Vánoce volno?
To už bude let.
Nějak zapomněl na zaplněné ulice, na davy korzující s narvanými nákupními taškami, ale i na následné uvolněné dny, kdy už stres z příprav opadne, dárky jsou rozbaleny, uschnou dětské slzy zklamání i radosti a všichni si prostě a jednoduše užívají svátků v pohodě, jak byly původně zamýšleny.

Rozhlédl se.
Z důvěrně již všem známého olověného nebe se výjimečně nesypal sníh, kterým jinak bylo Německo, po mnoha ročnících na blátě slavící bílé Vánoce, zavaleno. Hromady lehce našedlé zmrzlé hmoty byly organizátory nahrnuty i v rozích nevelkého náměstí. Teploty se už dva týdny držely okolo mínus tří stupňů, takže nikdo nemusel nadávat na rozměklou břečku, ve kterou se ta nadýchaná romantika ve městě většinou měnila. Zato řidiči i správci nemovitostí zatínali zuby, když každé ráno pěkných pár desítek minut odhazovali nové a nové vrstvy bělostného nadělení z kapot svých plechových miláčků, střech i chodníků.
Tom popotáhl a vysmrkal se – patrně hlučněji, než zamýšlel, protože se po něm otočila trojice na bruslích sotva stojících pubertálních dívek a jako na povel propukla v hihňání.
Kauza hádky pořadatelů vánočních trhů a památkářů, kterým se idea malého mobilního kluziště před důstojně se tyčícím tmavým kolínským dómem vůbec nelíbila, měla jasného vítěze. Náměstíčko se proměnilo v přehlídku kulichů, rozesmátých, mrazem zčervenalých tváří, kde nosy hladila vůně vařeného grogu a perníkového koření.
Výkladní skříně v podloubí starých domů se blýskaly báječnými baňkami z foukaného skla mnoha různých barev a i ten jediný už rezavý stromeček někdo v těch málo hodinách, co tu trávili, vyměnil za ještě sytě zelený, aby bylo vše bez chybičky.

„Taaaak, tady!“ Karolina se nahnula přes mantinel a předala příteli dva kalíšky se svařákem a papírový pytlík, z něhož sladce zavoněly pečené kaštany. „Promiň, byla tam hrozná fronta,“ omluvila se, popadla brusle a spěchala k vrátkům.
Kranich si rychle hřál prsty, spokojený, že ho přítelkyně volky nevolky zachránila před omrzlinami a sama sebe připravila o triumfální „já jsem ti to říkala.“ Bez výčitek upil a mlaskl. Poctivý. Mňam.
„Teda, ty na mě ani nepočkáš?“ úsměv od ucha k uchu, prodírala se davem, v dlouhé tmavě rudé vatované bundě, krk zakrytý černou napodobeninou kožešiny, na dlaních nezbytné palčáky.
I přes ty výčitky mu poskočilo srdce.
Vlastně měli v těchto dnech slavit výročí. Pamatoval si, jak už na prvních schůzkách přemýšlel, jaký jí dá pod stromek dárek, od začátku přesvědčený, že tohle musí vyjít a příští Vánoce budou spolu. Hrozně se těšil, přišlo mu to strašně důležité. Nějak se k svátkům, kterým se říká nejkrásnější v roce, hodila: usměvavá, vždy podporující, rozvážná a schopna upokojit jeho poněkud rozervané srdce.
„Kar,“ zamumlal.
Na hnědých kadeřích jí pomalinku tály sněhové vločky, které přece jen tu a tam mělce prolétly povětřím. Vyšla vstříc Kranichovu polibku, pak převzala svůj kalíšek a stejně jako muž se opřela zády o hrazení.

Mlčeli, upíjeli horké víno a zápolili se skořápkami výborných kaštanů, na nohách zcela zbytečné brusle. Stejně sem nikdo nepřišel sportovat, bylo to místo, kde se k sobě lidé tiskli v anonymním davu, spojeni jablky na špejli, silnými nápoji a nadšením dětí, které se všem pletly pod nohama. Nenašel se tu prostor na jedinou piruetu.
Byl rád, že ho přesvědčila.
Popravdě, ušklíbl se v duchu, tak trochu rozhodla za něj.
Protože právě těsně před svátky se jeho měsíce hýčkaná a precizovaná idea, že o Vánocích budou s Karolinou jen a jen spolu, začala rozplývat.
Nechtělo se mu nechávat Semira o samotě, zvyklý trávit významnější svátky právě s nejlepším kamarádem. Ne, že by si snad posílali valentýnky, ale na Vánoce či Silvestra si obvykle otevřeli láhev něčeho lepšího, zapnuli televizi a jeden druhého přesvědčovali o tom, že na tom vlastně vůbec nejsou tak špatně.
Jak se blížil prosinec, bylo stále výraznější, že jeden z nich na tom špatně je, zatímco druhý konečně sahal po tom nehmatném a těžko popsatelném, po čem touží každý – možná to měl nadosah, snad už to držel v dlani. Kontrast mezi přáteli se zvětšoval s každým políčkem adventního kalendáře.

Karolině Tomovy chmury neunikly a rozhodla se jeho koktaná vysvětlení předběhnout. Měla Turka ráda a rozhodně ho nechtěla nechat užírat někde v hospodě, ale Vánoce… Vánoce prostě mínila strávit s přítelem. Byly to jejich první. A ty by měly být nezapomenutelné.
Do malé konspirace zapojila Allerlei, která s nehraným nadšením souhlasila s tím, že Semira na svátky pozve k nim a pohlídá i vlčáka Kuličku. Karolina pak Tomovi s úsměvem sdělila, že je na Vánoce ráda uvítá její rodina ve Werdohlu, malém městečku asi 120 kilometrů od Kolína: nezapomněla přitom patřičně zdůraznit, že rodiče provozují roztomilý penzion, kde jim nechají celý apartmán, takže zcela jistě nehrozí, že by se mačkali v jednom bytě a po hodině si lezli na nervy. Sice nestráví Vánoce doma, ale zase si naprosto vyčistí hlavu.
Z jejich strany plán vyšel. Jakmile na to Tom po chvíli rozvažování poněkud rozpačitě kývl a den před Štědrým dnem opustili Kolín, nemohlo jí ujít, jak mu spadl kámen ze srdce. Jen mu prospělo myslet na jiné věci, přijít do prostředí, kde mohli být jen oni dva a přesto na dosah lidé, které neznal a kterým se musel věnovat. A její rodina ho, jak koneckonců očekávala, přijala skvěle. K pohodě přispělo i kuchařské umění paní Kaiczowské, která byla tak nadšena Kranichovým apetitem, že mu přinášela talíře s cukrovím a řízky, jakmile se jen objevil ve dveřích. Užili si to, odreagovali se a do Kolína se vrátili teprve včera večer, odpočatí a s vědomím, že je ještě několik báječných lenošivých dnů před nimi.

„Tome,“ pronesla, když prsty prohrábla plný pytlík slupek a zjistila, že už skutečně neskrývají žádný celý kaštan. „Nepůjdeme už domů?“
„Copak,“ zazubil se a zkusil zasmečovat. „Je ti zima? A to máš, prosím pěkně, ty rukavice.“
Zavrtěla hlavou. „Jsi vážně neuvěřitelnej. Ne. Ale mám ještě chuť na svařák a nechce se mi znova stát ta fronta. A protože vím, že máme doma nějaké červené, ve své genialitě jsem koupila,“ vylovila z kapsy sáček, „koření. Takže navrhuji jít domů, dát si sprchu a udělat si pohodu. Hm? Stejně bude trvat, než se vůbec dostaneme k nám,“ připomněla příteli, který si jinak většinou všude vozil zadek, že dnes vyrazili bez auta a pana komisaře z Dálniční tak čeká dobrodružství jménem hromadná doprava.
„Dobře, Kar,“ souhlasil, oba kelímky dal do sebe a zmáčkl je. „Tak jdeme.“
„Už se těším na toho našeho splašence,“ přijala Karolina nabízené rámě a společně se proti proudu bruslících pokoušeli dostat k vrátkům: druhý den si měli podle dohody přijet pro Kuličku.
„A na Semira,“ doplnil honem Kranich skoro vyčítavě. Jakmile se ocitl zpět ve městě ve stínu obří katedrály, cítil potřebu být tu hned pro přítele. Možná za ním měl jet už dnes. Kousl se do rtu. Ne, ten Karolinin nápad s odjezdem byl vážně dobrý. Někdy mu přítelkyně rozuměla lépe než on sám sobě.
„A na Semira,“ usmála se brunetka smířlivě. „Samozřejmě na Semira.“


*

Na talíři zbývaly poslední vanilkové rohlíčky z dávky, kterou ho vybavila Allerlei: co se měděnovlasá technička naomlouvala, že nejsou domácí, protože ač původně plánovala péci, musela kvůli nedostatku času oslovit přes ulici bydlící známou! Gerkhan ji několikrát ubezpečil, že ať je válel a v troubě týral kdokoliv, jsou výborné a navíc nechala přivydělat stařenku, zdálo se však, že to dívku skutečně trápí.
Nebo ji trápilo něco s tím spojeného.
I tak se snažila, aby si to všichni užili.
Dokázal za to být vděčný.


“Nie!“ Allerlei Vánoce milovala a dokázala si je jak užít, tak vykouzlit tu pravou domácí atmosféru. Pravda, o cukroví se postarala sousedka, ale právě mladá mědonovláska dokázala celý prostor malého domku zalít svým optimismem a veselím. „Tady máš,“ podala příteli zabalenou krabičku.
Hartmutt zápasil se stuhou a Semir od kraje stolu poodtáhl mísu se sladkým pečivem, do kterého se vlhký čumák snažil strčit kňučící Kulička. Když už byl u toho, ulovil jednu pracku a zkontroloval, co vlastně kamarád dostal: zdálo se, že ze škatulky vytáhl hodinky.
„Díky, Peti,“ usmál se a hned si jimi obemkl zápěstí. „Hele, sednou. Barva a styl taky super… Díky, díky moc!“
Spokojeně vycenila zuby a zapátrala pod šílenou, zcela nesourodou směsicí různých ozdob nastrojeným stromečkem, aby vytáhla o dost menší balíček. Roli rozdávače dárků si přidělila sama a náramně si ji užívala. „Cha, Semir.“
„Zase? Ještě?“ Neubránil se úsměvu, odhodlán tu hru hrát s nimi. Nakoupili pro něj spoustu drobných hloupůstek, jen aby mohli jeho jméno pronášet často a on nemusel jen tiše sedět a rozpačitě koukat na to, jak si rozbalují svoje dárky. „To jsem musel být sakra hodnej.“ Z balicího papíru na něj vypadl velký odštěpek tureckého medu. „Haha,“ udělal a vlastně se ani nemusel nutit, sladké miloval. „Dobrý, dík!“
Na posledním dárku našla označení „Myška“ Allerlei, která z něj vykouzlila krásný smaragdový svetřík, s jehož výběrem Harmuttovi dozajista pomáhala jistá brunetka a bylo hotovo.
Kulička zaryl nos do hromady pomuchlaných papírů a stužek, vrtě ocasem tak nadšeně, že srazil z větvičky pár ozdob. Naštěstí se žádná nerozbila.
Dali si víno, podívali se na jakousi pohádku, o které svorně prohlásili, že je naprosto pitomá a dětem nic neřekne a poté s ohledem na plná břicha zrušili nápad jít na půlnoční.

Nejhorší chvíle.
Kdy ležel v pečlivě nastlané posteli pokoje pro hosty, který mu Allerlei nezapomněla provonět hřebíčkem zapíchaným do jablka a ozdobit pozlaceným jmelím a civěl do stropu. Věděl, že ti dva se teď k sobě tulí, líbají se a mazlí a právě tak se k sobě o sto kilometrů dál mají Tom s Karolinou, protože právě tak by se měli slavit Vánoce. Stiskl rty. Měl si dát víc vína. Nebo ještě dvě piva. Lépe by spal. Nedovolilo by to návrat myšlenkám, které se mu celý den dařilo vytěsňovat, jak ho Petra neustále zaměstnávala, ať už venčením Kuličky, obalováním řízku, nebo věšením špeku pro sýkorky na borovici před domem. Ani na chvíli nepochyboval, že to byl její plán.
Levou ruku za hlavou, pravou škrabal za uchem u pelesti stuleného vlčáka, který tence kníkal.
„Stýská se ti po nich, co…“ zamumlal Turek.
Pes pohnul hlavou a v reakci na lidský hlas cukl oháňkou.

Budík si nenastavil. Ještě v pyžamu pak ráno sešel ze schodů, kde už Petra kmitala kolem plotny: pomohl jí nachystat na stůl vánočku, džem, med i slanou variantu snídaně.
„Vzbudíš už Nielse?“ Zeptal se, když nalíval do druhého hrnku kávu. Bylo půl dvanácté. „To je teda děsnej ospala, to ti povím. Neřekl bych to do něj,“ zaprovokoval si v jejím domácím prostředí.
Allerlei polkla. „Jen… mně a sobě, prosím,“ hlesla a uhnula posledním šálkem. Pozdě, káva se rozlila, naštěstí jen po papírovém ubrousku.
„Kruci, sorry, Peti.“
„V pohodě. Niels je pryč,“ pronesla stroze.
„Počkej..?“
„Je v práci.“
„Neměl mít dovolenou…?“ Semir sebral promáčený papír a hodil ho do koše.
„No jo, měl.“
„Tak… jak teda…“
„Co měl dělat, když mu v osm zavolali, že ho NUTNĚ potřebují?“ Allerlei vztekle praštila do stolu, až poskočily talíře. „A… promiň,“ zaklonila hlavu a divoce zamrkala. „Jen… mu dneska mohli dát pokoj. Ale měl by se do tří vrátit, tak,“ popotáhla, „snad za chvíli dorazí.“
Kývl, poněkud strnulý.
Možná byl čas začít si klást otázku, zda pro vlastní trápení nepřehlížel problémy přátel. Pozvedl drobnou konvičku. „Dáš si tam mlíko?“



Semir si povzdechl a rozhodl se, že rohlíčkům život neprodlouží. Rozkousl první a nechal vanilkovou příchuť rozlít na jazyku.
Poslední týdny měl dojem, že se nachází v jakémsi podivném stavu mimo prostor a čas.
Nic nemělo kontury, vše bylo možné relativizovat.
Cítil jen smutek a bolest, kterých se nechtěl vzdát, protože měl dojem, že by se uzdravení z nich rovnalo zradě.
Nějak nevěděl, kde kromě těch pocitů najít nějakou jistotu.
Jaký krok učinit.
Bylo to divný.

Jako když máte v kalendáři zatržené datum. Příliš daleko, abyste začali s přípravami a přece příliš blízko, než abyste se pořádně věnovali něčemu jinému.
Jenže on nevěděl, zda se k něčemu upíná.
K čemu taky? Neexistoval práh nové významné události.
Netušil, jakým směrem život ubírat a přece mu cosi šeptalo cosi o rozcestí.
Ale jaké?
A kudy ty cesty vedly?
Chtěl svůj pevný bod, jeden jediný. Kdyby se tak mohl chytit. Něco mimo práci, na kterou se už teď těšil, protože byla jednou z mála jistot. Pořád budou hlupáci, co musí předjíždět i na zákaze a stavy zlodějů aut, překupníků a vrahů taky neklesaly. Ale jinak?
Nenacházel ho.
Byl to zvláštní stav.

Bezčasí.



Arrow

2. díl: Na pěst


Opět sněžilo, byť tentokrát jen lehce.
Tom Kranich zívl, mlaskl a potěšeně zabubnoval prsty na volant. Těšil se do práce. Snad poprvé poznával rozdíl mezi krátkou dovolenou, kdy si člověk pořádně neodpočine, takže na konci jen mrmle, že mu zase nastanou únavné povinnosti a opravdu bohatým volnem, kdy stihne načerpat síly. Byl skvělý nápad strávit mimo službu celé dva týdny – dokonale si je užil, pustil do hlavy zcela jiné myšlenky a teď byl plný energie, jen jen sednout to služebního vozu a pustit se do stíhání zloduchů. Dokonce i papírování by dnes vzal na milost.
14 dní je prostě skvělá pauza, dobrá na to, abyste zase rádi viděli kolegy, kteří vám předtím už maličko lezli na nervy, aby vám začalo chybět pitvání v databázích i rozdávání pokut.

Kranich přeřadil, hodil blinkr a jen tak pro ranní probuzení předjel příliš pomalý Fiat. Stáhl hlasitost rádia, které právě přehrávalo příšerně sladkou písničku, kterou nesnášel a znovu zívl.

Jediné ho trápilo.
Semir.

Pokud jeho malý přítel nezměnil plány, kromě Štědrého dne, prvního Vánočního svátku a Nového roku byl zapsaný na všechny služby, takže o odpočinku se mluvit nedalo.
Otázka zněla, zda to platilo za dobrý nápad.
Jestli někdo potřeboval vypadnout z Kolína a přijít na jiné myšlenky, byl to podle Tomova názoru právě Semir.
Jenže kam by jel… a s kým?
Komisař se kousl do rtu, jak ho zase bodlo svědomí. Možná tu měl přece jen pro kamaráda o Vánocích být. Na druhou stranu, podle Petry proběhlo všechno v pohodě a svátky si s Gerkhanem a Kuličkou užili, tak proč by se on nemohl věnovat Karolině, která na něj měla nemenší nárok?
A dost, rozhodl se výčitky stopnout, byť si to už přikázal několikrát a ony se stejně vynořily.
Už se stalo.
Nějak se rozhodl, změnit se to již nedalo a pak, měl k tomu své důvody, a to nikoliv hloupé.
Tak dost toho skuhrání a zarývání dýky do vlastní kůže.
Nebyl ničím vinen a neměl se za co obviňovat.

Nehledě na to, že pokud se měl rozhodnout, zda strávit svátky s milovanou přítelkyní, nebo s kamarádem, dal mu silný argument sám Gerkhan.
Turek byl…
Nesnesitelný.

Modrooký komisař prožil ledacos bolestného. Ztratil Elenu, na čas i milovanou práci, tolikrát si zoufal nad případy, které se ho osobně dotkly, žehral na nespravedlnost osudu a byly i chvíle, kdy přestával věřit, že se člověku vyplatí být slušným. Rozuměl kamarádově rozpoložení.
Koneckonců, už jednou Semira zažil na úplném dně. Pro nikoho to nebylo lehké, ale podali mu pomocnou ruku, ačkoliv to vypadalo, že jediné, po čem Turek po smrti Kateřiny touží, je uchlastat se do bezvědomí. Gerkhanův žal tehdy padal na okolí jako dusivá deka, přesto byli všichni ochotni pomoci mu vyhrabat se z toho všeho svrabu.
A Tom byl připraven udělat to znova.

Jenže tentokrát to bylo jinak.
Tom byl dostatečně inteligentní a zkušený, aby si dokázal přítelovo jednání zdůvodnit, ale narážel na něj tak často a tak nepříjemně, že mu docházela trpělivost. Ať už to byla jen maska nebo ne… se Semirem se v posledních týdnech dalo jen těžko vydržet.
Ne, opravdu mu nikdo nemohl vyčítat, že s kamarádem nestrávil Vánoce.
I on sám přece potřeboval oddech.
Udělal toho dost, ne?
Popravdě doufal a modlil se, že konec roku bude znamenat přerod, že jiný letopočet vykouzlí odlišný stav mysli a podpoří odvahu udělat řez za minulostí. Dá šanci na nový začátek.
I když tušil, že jeho přítel nebude právě příznivcem tlustých čar.
Ale tak třeba…

Povzdechl si a znovu nechal rozblikat blinkr, tentokrát na opačné straně.
A přestože už ve svém věku a zkušenostech nevěřil na zázraky, pomyslel si ve chvíli, kdy parkoval před služebnou Dálniční policie, že vždycky může doufat.
Však ono se brzy ukáže.


„Ahoj Tome, odpočatý?“ usmála se na něj Michaela ze svého tradičního místa u počítače. „Jak se vede?“
„Nazdar, skvěle, díky,“ vrátil jí zazubení Kranich a rozhodl se na moment zdržet. „Jo, byli jsme s Kar u její rodiny. Napřed jsem z toho byl kapku nervózní, jako chápeš, v takovou chvíli se vždycky musíš trošku kontrolovat a…“ odkašlal si, „přetvařovat. Ale naprostá pohoda, navíc její máma BOŽSKY vaří. No nesměj se,“ zamračil se, když se sekretářka v reakci na jeho legendární posedlost jídlem zachichotala. „To je důležitý. Co ty? Promiň, ani nevím, jestli jsi měla volno.“
„Ne, nastoupila jsem moc pozdě, tak mi zbyly jen asi tři dny,“ mrkla Ziesel a pohodila rudými vlasy. „Navíc jsme si s přítelem koupili pod stromeček právě dovolenou. Egypt. Nemůžu se dočkat.“
„Jo, vypadnout z téhle zimy, co,“ pokýval hlavou Tom a rozhlédl se. „No… a je už tady Semir?“
„Jasně, že je. To ty jdeš zase pozdě,“ neodpustila si mladá dáma šlehnutí na těch 10 minut po termínu, kdy už měl Kranich dávno vytvářet nehmotné statky.
„Však jak uhodila osmá, tak jsem se začal při řízení rozhlížet a pátrat po zločincích. Takže jsem už cestou sem pracoval, abys věděla.“
„Hahahahaha!“
„No a…“ muž ztišil hlas, „nerozmyslel si to Semir? Byl tady pořád? Nejel někam?“
Sekretářka jen stěží zamaskovala údiv. Že by se dva naprosto nerozluční kamarádi během Vánoc vůbec nekontaktovali a neviděli? „Jo, byl tady. Sloužili s Traberem.“ Neuniklo jí, jak se Kranichovi protáhl obličej. „Vy jste… myslela jsem, že jste byli domluvení na Silvestra,“ rozhodla se trošku vyzvídat.
„Byli. Semir to zrušil. Prý si něco domluvil s Frankem.“ Komisař se zjevně snažil pronést ta slova s ledabylostí, ale neoklamal by ani školačku. „Ale jak jsme se s Kar vrátili, zašli jsme s ním jeden večer do hospody,“ dodal rychle ve snaze se obhájit. Aby to nakonec skončilo tím, že bude za krkavčího… co vůbec?
„Jasně, Tome,“ zatvářila se sekretářka dobrosrdečně. „Každopádně tě ráda vidím. A teď už běž, šéfová na čtvrt svolala poradu. Alespoň tam bys měl přijít včas,“ popíchla muže a pak se opět zanořila do trablů s novým systémem evidence SPZ.

Byl skutečně posledním zaměstnancem, který v místnosti chyběl. Frank se znuděně opíral o opěradlo s hlavou zakloněnou tak, že vyvolával zdání zlomeného vazu, Veronika, která Trabera nesnášela, na něj upírala pohled plný nesouhlasu, Hotte a Dieter se o něčem tiše bavili, Jolly podle namodralého svitu ve tváři pařil gamesku na mobilu a Sigi ospale mžoural. Tom s vděkem a nadějí kvitoval, že mu turecký kamarád zjevně držel místo. „Čau,“ pozdravil všechny a pak klesl vedle parťáka, který si zasloužil zvláštní pozdrav. „Nazdar Semire.“
Gerkhan mu věnoval úsměv. „Ahoj Tome. Tak jak bylo?“
Modrooký pookřál. „Naprosto-“

To už však vešla Engellhardtová, rázně za sebou zabouchla dveře, přelétla všechny pohledem a kontrolou Kranichovy přítomnosti ověřila, že tu jsou skutečně všichni. „Dobré ráno,“ začala oproti dramatickému příchodu mile. „Ty, se kterými jsem se doteď neviděla, vítám v novém roce na stanici, doufám, že jste si užili volno. Teď už se ale zaměříme na to, co nás tenhle týden čeká. Jak asi víte, ve čtvrtek je velký závod…“

Porada nebyla dlouhá a nesla se v obvyklém duchu. Čtvrteční závod v biatlonu očekával obrovský zájem, takže bylo nutné počítat s tím, že doprava v okolí patřičně zhoustne a bohužel se objeví i řidiči, kteří sednou za volant i přesto, že výsledky, ať už příjemné či zarmucující, zapijí alkoholem. Pro hochy a dámy z Dálniční to znamenalo posílení hlídek a namátkové kontroly. Nic, co by bylo neznámé, ovšem zároveň nic, co by jednoho těšilo.
Z místnosti všichni vyšli s úvahou, kdo z nich vyfasuje relativně příjemné jízdní hlídky, které v podstatě jen číhaly na neobvyklosti v provozu a kdo vytáhne černého Petra stání za krajnicí a odchytávání vybraných aut na alkoholovou kontrolu, což v situaci, kdy mrzne a sněží, nevzbuzovalo nadšený zájem.

*

Oba mlčeli.
Gerkhan si pro sebe pobrukoval jakousi přihlouple veselou melodii.
Kranicha to dráždilo. Dobře, chápal, že z něj Semir nebude masochisticky tahat detaily o tom, jak se měl se svou přítelkyní výborně a dokonce pokročil o velký kus dál, když se seznámil s její rodinou. Ale zdvořilý dotaz, ukázka zájmu… by ho určitě nezabily, ne?
Dálnici vytěžoval klasický pomalejší provoz pondělního dopoledne. Zdálo se, že se Němci teprve probírali ze svátků, protože většina jich řídila zcela ukázněně: Tom zachytil jen dvě tři absence použitých blinkrů a jedno mírné překročení rychlosti, provinění tak mírná, že se nemínil plašit. Stejně by to bylo jen na domluvu.
„No a jaký byl Silvestr?“ prohodil, jen aby nepříjemné ticho, které stísněný prostor tmavě modrého Mercedesu ovládlo, prolomil.
„Super. Zašel jsem za Frankem, pustili jsme si nějaký film, pak chvíli civěli na estrády a šli spát. Ale měl dobrý pivo, nějakou limitovanou edici. A k tomu sedmiletou. Takže dobrý, prostě… žádný zbytečný žvásty.“
Jo, hlavně bez žvástů. Tom polkl. „Tak to je fajn. My jsme s Kar nakonec byli-“
„Hele,“ pohlédl Gerkhan na displej mobilu, který se rozsvítil a vzápětí se rozječela melodie Turkova vyzvánění. „Zastav, prosím tě. NO ZASTAV!“ zavrčel, jakmile Kranich nedokázal reagovat v první vteřině. „Tady se obrací sypače...“
Kranich stihl auto zakormidlovat do zálivu prohnutých svodidel na poslední chvíli a s trpkostí sledoval, jak kamarád přijímá hovor a leze z vozu pryč. S kým sakra mluvil, že to nemohl vzít před ním? Nikdy dřív mu to nedělalo potíž, dokonce mu před léty neváhal prozrazovat drby z jeho života s Andreou. A teď takové ciráty… Sledoval, jak jen v lehké bundě oděný Turek pochoduje okolo nahrnutého sněhu a zády k Mercedesu prudce gestikuluje.
Ženská, napadlo ho.
Mluví s nějakou ženou.
Možná nový objev? To by se ale tvářil jinak.
Hovor netrval dlouho a Kranich podle Turkova výrazu jasně vytušil, že o řeč s jemnějším pohlavím možná šlo, ale o vztah určitě ne. Gerkhan vztekle práskl dveřmi. „Neptej se.“
Modrooký to už ani neměl v úmyslu. Mlčky a s pocitem rezignace vrátil auto na šedý povrch dálnice a zařadil se mezi ostatní.

Mlčeli.
To ticho houstlo.

„Mrkni na něj,“ probral Kranicha z letargie Gerkhan a ukázal dopředu, kde černé Volvo zprava předjelo stříbrný Ford, který odmítl uhnout z nejrychlejšího pruhu. „Jdeme?“
„Jo,“ souhlasil přítel hnědovlasé matematičky. Cokoliv, cokoliv, jen ne tohle ticho. „Dáš maják?“ Šlápl na plyn a a problikal Ford, po kterém teď volnou cestu vyžadoval.
„Jasny.“
Na střeše se rozblikalo modré světélko: za tmavé Volvo se zařadili během necelé minuty.
Gerkhan stáhl okénko a zamával plácačkou. „Zastav, blbečku…“ zamumlal.
„Ti tě nevidí,“ zašklebil se Tom a ještě přidal, takže byli s černým autem na stejné úrovni. „Ježiš, to jsou nějací puberťáci, ne?“ Reagoval překvapeně, když za volantem a na předním sedadle zahlédl sotva dvacetileté vysmáté obličeje – řidič i jeho spolujezdkyně měli z kontroly zjevně náramnou legraci. „Ale ono to zase není tak vtipné, dětičky.“
Gerkhan si zjevně pomyslel to samé. „Spratci,“ zamumlal. „Jestli potřebují lekci…“ vylovil z pásu v podpaží pistoli.
Kranich znervózněl. „Co to, kruci, děláš…“ Ač měl jako řidič hlídat směr, úkosem pohlédl doprava na posádku provinilců: rozesmáté výrazy se změnily v tváře zkamenělé hrůzou.
Pak mladík, dlaně křečovitě obepnuté okolo volantu, sešlápl plyn až na podlahu, Volvo se odpíchlo z místa a vyrazilo dopředu.
„Kreténi!“ ulevil si Semir a odtáhl střešní okýnko. „Drž se za nima, Tome. Přeskočím tam. Co děláš?! CO BLÁZNÍŠ?!“
Kranich se zhluboka nadechl, civě před sebe, zatímco Mercedes, který navedl na zrovna míjené odpočivadlo, klidně vrněl u chodníku nedaleko venkovních toalet, které v zimě nikdo nepoužíval. „Ne, Semire. Co ty děláš?“ zeptal se pak tiše. „Byli to… haranti, chvíli by se s námi přetahovali, pak by zastavili, dostali flastr a pak po držce od fotra. Kdybys je nevyděsil tou pistolí, bylo by to naprosto v pohodě. To sis fakt myslel, že je budeme lovit jako nějaké mafiány? Že byl tenhle zásah na pistoli a akci? Proboha, Semire…“
Turek zúžil oříškově hnědé oči.
„Semire…“ Kranich polkl. Nebylo na čase si konečně promluvit? „Já chápu, že to není lehké. Víš, že já sám-“
„Víš co hlavně?“ pohodil Turek hlavou a znovu si zapnul pásy. „Jeď. Jsme ve službě.“
Tom mlčky sešlápl spojku.

A zase to ticho.



Arrow


3. díl: Nové poměry



    Promin, promin, promin! Budu tam o pul, fakt!



Karolina obvykle mezi všemi přáteli platila za nejrozvážnějšího a nejklidnějšího člena party, ale ani ji už třetí sms, kterou Petra posunula chvíli srazu, nepotěšila. Dvě hodiny pauzy, které měla v úterý mezi vyučováním, se jevily jako luxusní nabídka setkání s nejlepší kamarádkou, jenže teď to vypadalo, že si společný oběd dají ve spěchu a Karolina bude ještě ráda, pokud to stihne na začátek odpoledního vyučování.
Zlobilo ji to tím víc, že jela přes celý Kolín, aby přítelkyni ušetřila čas.
Dávno už se nesetkávaly v oblíbeném podniku nedaleko redakce Weltu, který ležel nikoliv v prostoru pomyslného trojúhelníku mezi třemi dámami, ale příjemně na středu imaginární přímky mezi Karolininým gymnáziem a KTU. Strategicky nebyl důvod restauraci měnit, přesto se mladé ženy vůbec nemusely domlouvat na tom, že už do ní společně nevstoupí. Byl to dobrý nápad.
Kaiczowska tam naposledy vešla dva týdny před Vánocemi, kdy chtěla na osobní rovině řešit problém oblíbeného studenta, který se znenadání propadl z pozice jedničkáře do bahna flákačů, kteří bojují o to, aby na vysvědčení dostali alespoň čtverku. Nebyla to její volba. Sraz s jeho matkou měla na zastávce tramvaje, žena však brunetce zavolala s tím, že už na ni čeká právě v podniku, jehož název v učitelce bodal. Dalo jí velkou práci soustředit se na jednání a nevěnovat se úvahám o tom, jakou položku z menu by si Wox bývala objednala. Měli její oblíbené šťouchané brambory se slaninou...

„Kar, promiň, promiň!“ Měděnovlasá technička vypadala tak zdrchaně, že se Karolina, která se zahřívala hustou hovězí polévkou s nudlemi, nemohla zlobit. „Potřebovali jsme něco dodělat, šéfová nám pořád stála za zadkem.“
„To se vždycky dobře pracuje, že? Jako kdyby to pomáhalo, nebo něco urychlilo,“ zavrtěla bruneta hlavou, vstala a kamarádku vroucně objala. „Ahoj Peti.“
„Ráda tě vidím, Kar. Uf, tak co mají?“ Chňapla pihatá dáma po lístku. „Ty už máš vybráno?“
„Jasně. Dám si tu palačinku s kuřecím a špenátem.“
„Tak pro mě taky, prosím,“ usmála se Allerlei unaveně na číšnici, která už si čile zapisovala učitelčinu objednávku. „A dva ovocné čaje. Brrr. Je tam zima.“
Karolina kývla a pořádně si přítelkyni prohlédla: nevypadala příliš spokojeně, mhouřila zelené oči a zdálo se, že by ze všeho nejraději padla do peřin. „Jak jste se měli s Nielsem? Odpočali jste si o svátcích?“
Odpovědí jí bylo rezignované mávnutí rukou. „My? Ale prosím tě. Hartyho zavolali do práce hned ráno po Štědrém dni. Byl tam do půl páté, kdybych doma neměla Semira, jela bych za ním, abychom alespoň takhle byli spolu. Druhý den dali pokoj, ale pak jsme byli už normálně v práci. Takže odpočinek fakt ne.“
Karolina zvedla obočí. „Já myslela, že si dáte trošku pokoj, Peťo. Ten váš zápřah…“
„Já bych byla pro všemi deseti. Bohužel to nešlo.“
„Nešlo?“
Petra zmlkla.

Číšnice přinesla dva šálky: do horké vody spuštěné pytlíčky s čajem pomalu uvolňovaly vůni a tekutinou se šířily nádherné šarlatové obrazce. Allerlei energicky zamíchala lžičkou a rozbila je, nechávajíc vodu zbarvit doruda.
„Myslela jsem,“ rozhlédla se a sklonila, aby její slova zaslechla jen brunetka, „že už nemůže být nic horšího než Almara. Fakt jsem si říkala, že ať už na její flek přijde kdokoliv, tak to bude osvobození. Ale asi jsem se,“ povzdechla si, „spletla.“
Karolina užasla. „Ne!“
„Schrankmannová byla příjemná jak hlad. Člověk si s ní musel vybojovat každou volnou minutu a dávat si pozor na každý formulář. Ale alespoň se s ní dalo mluvit. Sice byla studená a uštěpačná, ale na argumenty dala. Jo, vždycky jsi za ní šel celý vystresovaný a vyděšený, ale pokud sis to své uměl obhájit, dokázala k tomu přihlédnout. A chápala, že jsme s Nielsem pár.“
„A ta nová ne?“
„Nejsem si jistá.“
„Počkej,“ pousmála se učitelka nesouhlasně. „Vy jste jí neřekli, že jste spolu?“
„No jasně, že jo, Kar!“ Technička poděkovala za přinesený talíř a bodla do těsta vidličkou s vervou, která naznačovala, co si pod ním technička představuje. „Jenže ona patrně nechápe, co to jako znamená. Almara sice vrčela, když jsme někam jeli spolu, ale pustila nás. A nová šéfová? Vesele nám oznámila, že doufá, že si uvědomujeme, že nemůže postrádat oba z nás třeba na týden. Takže pokud se nevzpamatuje, máme po dovolené u moře nebo na horách. Upřímně, na co ti pak je, že se na tebe celý den usmívá a že jí můžeš tykat? To byly lepší nervy s Almarou.“
„Třeba to jen nechápe,“ polkla matematička sousto. „Dojde jí to a vzpamatuje se.“
„To doufám. Asi si s ní budeme muset promluvit,“ přiznala zelenooká mrzutě a kriticky prohlédla kousek kuřecích prsíček. „A tak… jsou horší věci, že.“
Karolina neprotestovala. Koneckonců, obě to dobře věděly.

„Co Tom, Kar?“ Rozhodla se změnit téma. „Vypadal,“ vzpomenula ten okamžik, na který se s kamarádkou a jejím přítelem po Vánocích sešla, „spokojeně. Tak to vyšlo?“
„Bylo to bezva,“ zvlnily se brunetce, kterou otočená stránka potěšila, rty. „Našim se moc líbil, ani nevypadal otráveně, takže pohoda, klid. A v Kolíně jsme si vyšli do města, nějaké procházky, zaplavat si… Takže jsme si teda odpočali,“ skončila skoro provinile.
„To vám přeji,“ usmála se Allerlei upřímně. „Lehce závidím, ale přeji. A neříkal něco… však víš?“
Učitelka se napřímila. Otázku čekala, ale nedokázala odpovědět. „Já moc neměla srdce se zeptat,“ pronesla tiše. „Ale včera přišel docela zdrchaný, a to se na něj těšil. Takže asi nic moc. Třeba to bude dneska lepší.“
„Třeba,“ odtušila Allerlei zamyšleně a zjevně ji vyplašil pohled na hodinky. „Kruci. Budu muset jít, Kar.“
„Už? Vždyť tady nesedíme ani půl hodiny.“
„Co se dá dělat. Ještě mi pověz o tom svém studentovi,“ naházela do sebe Allerlei poslední sousta a vzpomněla si na případ, který před svátky učitelku trápil. „Jak to dopadlo?“
„Ale, jak se dalo čekat,“ zamumlala Karolina. „Rodiče měli krizi. Nějak to skřípalo kvůli společnému podnikání, začali mluvit o rozvodu. Kluk se sesypal. Sedmnáct nesedmnáct, najednou neměl zázemí a nezvládl to.“
„A teda…?“
„No nic. Nechá se vyvolat, na vysvědčení mu dám za tři a doporučím, aby si zažádal o přezkoušení komisi. V klidu to vytáhne na dvojku, když se bude snažit. A snad bude. Jeho máma vypadala docela v šoku, prý ale s manželem začali chodit do poradny a pokouší se to zachránit. Ale chudák děcko. Řekla bys, že je skoro dospělý… ale stejně ho to dostalo. Ještěže se dává dohromady.“
„A ještěže má takovou učitelku,“ vyslovila Allerlei kamarádce srdečný kompliment. „Každá jiná by se na něj vykašlala s tím, že to prostě začal flákat. Máš můj respekt, Kar.“
„Díky, Peti. Pozdravuj Nielse a zvládněte to spolu.“
„Budeme se snažit. Ráda jsem tě viděla!“
Objaly se na rozloučenou a Karolina pak sedla ke zbytkům jídla, ve kterém se celou dobu spíše nimrala. Nějak jí přišlo, že se okolo ní a jejích přátel točí nezasloužené množství problémů a bolesti.


*

Úleva. Úleva, za kterou se skoro styděl – to Kranichovi prolétlo hlavou, když konečně zastavil u stanice Dálniční a dnešní služba konečně skončila. Nebyla příjemná.
Semir většinu času mlčel nebo pro sebe tiše klel, jak se mu v jedoucím autě nedařilo psát maily, které posílal z chytrého telefonu, bez překlepů: a pak se v hospodě doširoka zubil na mladou servírku, která z něj byla zjevně velmi nervózní a raději poprosila, aby jejich stůl obsluhoval kolega. Rozdali pár pokut za rychlou jízdu a letní pneumatiky, ale pořádná akce či zajímavý případ se jim vyhýbaly.
Kranich po nich skoro toužil - po čemkoliv, co by ukázalo, že jsou se Semirem stále partneři, kteří se dokáží spolehnout jeden na druhého a ať mají jakýkoliv problém, kryjí si záda s tím, že by jeden za kamaráda skočil do dráhy kulky. Bez váhání. Vždycky to tak bylo.
„Tak jo, brácho,“ vydechl v potřebě alespoň něco říci o skončeném dni.
Gerkhan práskl dveřmi, přece jen ale na přítele venku počkal. „Nesnáším zimu,“ zavrčel a zvedl oříškově hnědé oči k tmavému nebi. Zachvěl se a přitáhl si beránkem podšitou teplou bundu blíže k tělu. „Už aby to bylo za náma.“
Tomovi přišlo, že parťák zdaleka nemluví jen o ročním období. „Tak pojď nahoru, dáme si kafe,“ prohodil a doufal, že se Turek chytne: koneckonců, tyhle jeho dvě krátké věty byly to jediné rozumné, co Semir dneska pronesl.
„Fajn. Třeba tam bude Frank.“

Kdyby vynechal poslední slova, byl by Tom pookřál, takhle svého malého kolegu následoval do budovy s vědomím, co přijde: nemýlil se, sotva pozdravili Michaelu, která si mnula zíráním do počítače unavené oči, Gerkhan se od Kranicha odpojil a zamířil za komisařem, který se podle soustředěného výrazu věnoval své nejmilejší zábavě, hraní pokeru po síti.
„Uf…“ cukl sebou Traber, jako vždy při této aktivitě svíraný černým svědomím a strachem ze šéfové. „Už jste zpátky?“
„Očividně,“ zamumlal Tom, který bez vyzvání zamířil za Turkem. Nechtěl se tak lehce vzdát.
„A vše ok? Tady bylo mrtvo, na dálnici taky. Divný klid, není do čeho bodnout,“ postěžoval si Frank a zívl.
Modroočkovi neušlo, že má kolega na košili flek od kečupu. Od včerejška.
„Nuda,“ potvrdil Semir s úšklebkem. „Platí dnešek?“
„Jo, dohraju partičku a můžeme jít. Nechceš se k nám,“ otočil se Frank na Kranicha, „přidat, Tome? Jdeme na jedno na dvě do baru.“
„Má lepší program,“ mávl rukou Gerkhan dříve než modrooký stačil otevřít pusu. „Doma ho čeká Karolina. Nemusí si s náma něco… vynahrazovat.“

Tom polkl. Krev mu šuměla ve spáncích a tváře tiskla horkost: na jazyk se mu draly stovky slov, mix křiku, výhrůžek, proseb i konejšení, přesto jen kývl. „Tak… tak si to užijte.“
Přišlo mu, že se mu Turek ani nepodíval do očí.
Ztrácel svého přítele. Mizel mu kousek po kousku každý den.
Ale už vážně netušil, co dělat.



Arrow


4. díl: V oknech se nesvítí


*

Přišli pít a své mise se poctivě zhostili hned po příchodu.
Frank, patrně nervózní z toho, že by je někdo mohl považovat za páreček, odepřel Semirovi přání sednout si někam do koutku a uvelebil se na vysoké židli hned na baru. Turek ho s lehkými potížemi následoval.
Poručili si pivo pro chuť a brandy pro rychlé vypnutí mozku – hned v první hodině tuhle kombinaci otočili třikrát. Potetovaná barmanka s tmavýma očima a odvážným výstřihem uznale kývla hlavou, když do sebe Traber kopl druhého panáka, rozepnul si koženou bundu a těsné tričko prozradilo něco více o namakaném hrudníku.

„Najdi si holku. Pomůže to.“
Gerkhan zasmušile civěl do zlatavé, v rytmu dunivé hudby se zachvívající hladiny brandy. Doufal, že s Frankem po boku přijde vítané rozptýlení, ale popravdě čekal, že dojde právě na tohle. Jen se bál, aby nakonec příliš často nezaznívalo Susannino jméno.
„Fakt.“
Zvedl hlavu. „To není tak lehký.“

Muzika byla čím dál hlasitější a židle prázdnější. Pod repráky se o sebe třeli mladí lidé, většinou Turci v těsných potištěných džínsech, které alkohol a mnohé z nich i něco ostřejšího přesvědčovalo o schopnosti tančit. V rytmu i mimo něj, vlnili se, pohyby vláčné, oči s nepřirozeným leskem. Naprosté většině z nich bylo pod třicet.
Semir se zacítil trapně.

Frank si rukávem otřel pěnu od úst. „Nemluvím o nějakým osudovém vztahu, boha. Boha! To je právě to. Najdi si holku, se kterou ti bude chvíli dobře. Třeba týden. Nic jí n-neslibuj. Hele, je ta… jako emancipace, ne? Spoustě holek tohle vyhovuje, nemusíš někomu l-lámat,“ škytl, „srdce.“
Menší z policistů pomalým kroužením zápěstí honil po dně sklenky kostičku ledu.
„Je to,“ Traber už byl ve fázi, kdy neustále upíjel z piva, začínal se mu lehce plést jazyk, zato rostla chuť rozdávat moudra, „prostě taková tlustá čára. Jako ta holka, co s ní seš chvíli. Vidíš… vidíš, že to… jde, že není konec světa.“

Kolem se prohnaly dvě za ruce se držící, chichotající se ženy, sotva se klátící na vysokých podpatcích: jedna zavadila o botu sedícího Semira a neudržela rovnováhu. Svalila se na zem a směšně zahrabala ve vzduchu nohama oděnýma ve třpytivé legíny.
Kamarádka na scénu zírala s otevřenou pusou, aby spolu s nešťastnicí vybuchla v chechot a sama spadla na kolena, když se ji pokoušela zvednout, chřestíc u toho vrstvenými náramky s kamínky. I ony byly snědé.

„Třeba tyhle?“ hodil k nim Gerkhan, který chtěl původně pomoci, bradou. Začínala se mu točit hlava.
Traber odtrhl pohled od nápadně oblé zadnice polepené flitry: Turkyně se, opřené jedna o druhou, za halasného smíchu a potlesku štamgastů potácivě odebíraly k reproduktorům. „Trochu bych se bál kapavky, ale jestli si vezmeš-“
„Franku,“ zavrčel menší komisař podrážděně. Hodil do sebe zbytek brandy, který už příliš naředila voda, a dvěma vztyčenými prsty ukázal barmance, že je čas na další kolo. Věděl, že teď musí buď přestat, nebo rychle přebít pomalu se probouzející výčitky, za co vlastně utrácí povážlivou část výplaty.
„Ale já mluvím vážně,“ prohrábl si Traber prsty vlnu na čele a aniž by bral ohled na její doprovod, zazubil se na procházející vnadnou zrzku v kožené minisukni. „Hele, jako přemýšlej o tom.“
Semir se zamračil. Možná to nebylo tak blbé. „A tobě to… jako to… pomohlo?“
„Jako holka?“
„Ne, svatej grál asi.“

„Pomohlo,“ přiznal Traber a naklonil se ke kolegovi: v podroušenosti lehce neodhadl vzdálenost a rty se skoro dotkl jeho ucha, až to chlapík od vedlejšího stolu ocenil oplzlým zahvízdáním.
Semir se odtáhl, Frank problém nezaznamenal.
„Mám…“ zachraplal, „takovou známost, už dlouho. Prostě stará známá. Dává tak trošku… pozor na mladý holky, co si tu tam něco přivydělaj ke studiu. Rozumíš? Normální… holky. Ne žádný štětky.“
Gerkhana to nepřekvapilo. Možná ho otupilo pití, ale koneckonců, Traber už se mnohokrát blýskl spojením s velmi podivnými individui. „Hm…“
„Jsou milý. A slušný. Nemusíš s něma hned spát. Nebo ne za peníze. Je tam jen fůra holek, co nedělají drahoty a nečekaj city. Baví se tím. Prostě tam přijdeš…“
„To asi nebude úplně pro mě.“
„Jak myslíš. Ale můžu tam zavolat. Charlie je vždycky ráda za každýho slušnýho… jako nováčka. Všechno tam rozeženeš, všecičko. Vše-ci-čko. Tak když změníš ná-názor,“ Frank poděkoval za panáka. Než stačil vyslovit v hlavě dlouho splétanou sofistikovaně vtipnou otázku, proč má žena na rameni právě motiv černé vdovy, barmanka už obsluhovala jiného. „Sakra.“

Semir už zase oťukával stěny skleničky ledem. Měl to nakousnout? „Čekal jsem,“ zabručel, „že myslíš spíš Ali… tedy Olgu.“ Připomněl vážnou Frankovu známost, se kterou po Susannině smrti několik měsíců chodil.
Traber poprvé za večer ztratil glanc a trhl sebou. „Co?“
„No… Olgu.“ Gerkhan stiskl víčka, světla ho bodala do očí. „S tou jsi to… taky rozháněl?“
Světlovlasý se zamračil a nehtem zaťukal na sklo. „Ne,“ pronesl po chvíli ztěžka. „To je právě… to. S ní to jen nevyšlo. Ale… už to... bylo opravdový. A mohlo to být vopravdový právě kvůli tý čáře.“
„Už nepij,“ zamumlal Turek. „Dej si to, pauzu.“
„Ne, ne, to bylo vopravdový. Už jsem za tím, za tím vším. Už je to za mnou.“
„Fakt?“ hořce se pousmál Semir. „Tak proč už dávno někoho… jako nemáš? Nějakou opravdovou?“
Frank na něj zacivěl.


*


Poloplný talíř znamenal v případě Toma Kranicha asi podobný důvod k poplachu, jako černé bouličky v podpaží v době morové epidemie. Muž se navíc sám od sebe zvedl a začal poklízet ze stolu – ačkoliv komisař neplatil za macho, podle kterého má všechen úklid zastávat žena, rád si dal, zcela poplatný své kocouří nátuře, s vlastním příspěvkem k domácím pracím načas.
Karolina zvedla obočí, tohle bylo rozhodně podezřelé.
„Pustíme si nějaký film?“ zeptala se co nejmileji, jakmile z kuchyně doznělo crčení vody.
„Hm… třeba.“
„A máš nějaký tip? Nechám to dneska na tobě. Já jsem,“ zívla a prohnula se v zádech, aby zdůraznila štědrý dekolt, „nějak unavená.“ Komisař v takovou chvíli obvykle ztěžka polkl a prohlásil, že ho televize přinejmenším nezajímá, zato by se rád přesunul do jiné místnosti. Teď reakci nezaznamenala.
„Nemám…“
Brunetka si povzdechla. Tušila, co za rozpoložením přítele vězí a samozřejmě ho nemínila nutit předstírat, že je vše v pořádku - stejně tak ale byla rozhodnuta nepustit depresi přes práh jejich útulného bytu, který považovala za svatyni, kde se chce cítit dobře, ne plakat do polštáře nad problémy lidí, kteří sice byli přátelé, ale v rámci sebezáchovy nemohla dovolit jejich trablům, aby ji ničily. Byl to zatraceně těžký úkol, ale nejlepší školu dala Karolině právě škola.

Tom začal sám. Hrábl do košíčku s pot-pourri, o které již po prvotním zklamání věděl, že se nejedná o speciální vánoční chipsy, zato si zvykl vonící kousky mnout mezi prsty, když přemýšlel. „Semir s Frankem jsou teď někde v hospodě,“ prohodil jakoby nic.
Karolina naklonila hlavu.
Kranich ale už mlčel: koneckonců, jeho přítomnost v bytě byla vypovídající sama o sobě.
Žena si přisedla a lící se položila na komisařovo rameno. Jako většina dam měla pro tyhle věci radar – zatímco ale pro kamarádky patří probírání toho, proč Aneta pozvala na večírek Editu a Heike, ale už ne Ulke, k běžnému koloritu, bylo jí jasné, že modrooký podobnou politiku chápat nemusí a děsí ho to. „Mají teď společné téma,“ pronesla tiše. „Měj trošku trpělivosti. Jsi jeho nejlepší přítel, určitě na to nezapomněl. Pár měsíců to nevymaže. Dej mu čas, oklepe se… a zase se ukáže, že toho vy dva máte společného daleko víc. Netrap se.“
Kranich se k ní otočil. „Se mnou má… taky společné téma.“
Pohlédla mu do bolavých modrých očí. Tématu Eleny se oba vyhýbali – Tom jí řekl, co se mu před lety stalo a o kolik tehdy přišel, jak velký kus srdce mu z těla vyrval Leon Zürs. Byl k ní upřímný. Ale dál o ní nemluvili, nežila tu s nimi, nestála mezi nimi.
Karolina se bála, že Tom nepochopí, když se mu pokusí vysvětlit, že mezi tím nikdy nevyřčeným, co prožíval Frank k Susanně, může Semir vidět větší podobnost než mezi tím, co se mezi Kranichem a Elenou naplnilo, byť to bylo ukradeno.
„Promiň,“ zamumlal.
„To nic, chápu, že tě to trápí.“ Pohladila ho po bradě a povzbudivě se usmívala.
„Chtěl bych si s tebou udělat hezký večer,“ přitulil se k ní komisař. „Dali bychom si večeři a pak šli třeba do kina. Hrozně dlouho jsem nebyl v kině.“
„A koupíme si popcorn.“
„Šunkovej. Smíchanej se sýrovým.“
„Kdepak, sladký.“ Pocuchala ho Karolina ve vlasech.
„Tak každý svůj,“ rozhodl Kranich.
„Dobře. Beru tě za slovo. Tak kdy vyrazíme a na co? Počkej, donesu laptop, něco vybereme. Ale na žádný válečný nejdu!“


*


„Semire, jsi to ty?“
Gerkhan přestal zápasit s bezpečnostním pásem, který bůhvíproč záludně vzdoroval jeho pokusům o zapnutí. „Ummm…?“
Taxikář už se nespoléhal jen na odraz v zrcátku, otočil se na dezorientovaného pasažéra a zeširoka se zazubil, takže odkryl díru po vyraženém špičáku. „Semire, to jsem já, Cahil!“ Zklamaný z toho, jak Gerkhan usilovně loví v paměti, přidal další indicii. „Manžel Ilaydy, viděli jsme se na Haričině oslavě!“
Policista byl schopen vyvodit jediný závěr – jednalo se o vzdáleného člena rozkošatělého stromu jeho tureckého příbuzenstva, ve kterém se sám nevyznal a pokud se ho někdo zeptal na konkrétní osobu, většinou si musel nakreslit mapičku. „Ech… jo. A byl tam i Berker, že!“ Nemohl se netrefit, mladý příbuzný se zúčastnil každičké party, kde se mohl zadarmo najíst a dělat oči na místní dámy.
„Jasně!“ rozzářil se chlapík, kterému to stačilo jako důkaz dokonalého porozumění. „Jak se máš, co Andrea?“ Ve spleti vztahů se zjevně ztratil i nebohý Cahil, protože Gerkhanův rozvod byl před několika roky velkým tématem kolínské turecké komunity.
„To skončilo,“ zamumlal komisař. „Už jsme od sebe pár let, je znovu vdaná a má krásnýho synka.“
„A, kruci, už vím!“ Taxikář se uhodil do čela. „No a jinak?“

Gerkhan se opřel pravým spánkem o studené sklo okénka, vděčný za to, že právě tento příbuzný nepatřil k těm, kteří by mu za opilost dávali hodinové přednášky. „Hele, poslyš… já bych raději jel, nezlob se.“
„Chápu, pokecáme za jízdy!“ Poklepal muž na volant a ani nenařídil taxametr. „Tak kam to bude?“ S rukou na řadící páce po vyslechnutí Semirovy adresy sešlápl spojku, aby se zarazil při komisařově přání, aby to vzal skrze město a ne po okruhu. „Ale to je zajížďka.“
„Já vím. Neboj, zaplatím ti to.“
„O penězích přece nemůže být řeč! Ty pak zase přimhouříš oko, až mě nachytáš, jak stojím na zákazu, hahahahahahahaa! Hlavně povídej,“ sešlápl Cahil konečně plyn a uvedl ne zrovna tiché autíčko do chodu, „jak se vede, jak se máš? Ohó, Ilayda bude bez sebe, až jí řeknu, že jsem tě potkal! Musíš přijít, každou neděli dělá fantastické skopové. Podlévá ho výpekem, žádnou vodou, takže je to šťavnatý a voňavý. Ani se nemusíš hlásit, vždycky máme trošku navíc, kdyby dorazila návštěva!“

Muž žvanil, žvanil a žvanil, očividně si navzdory ke své původní výzvě k rozhovoru vystačil se Semirovým občasným souhlasným zamručením. Komisař to jedině vítal. Poposedl, více se zachumlal do oblíbené zimní bundičky a povzdechl si, civě na to, jak se kolem něj míhají sloupy pouličního osvětlení.
U křižovatky vedle parku zpozorněl a narovnal se.
Věděl, že bude mít vteřinu a půl, kdy se mu otevře výhled na okna bytu, ve kterém dříve bydlívala Tereza Wox.
Sám netušil, proč to i po tolika týdnech tu a tam vzal po cestě domů přes tuhle část města a civěl do míst, která mu nemohla dát žádnou příznivou odpověď. Připadal si jako věrný pes, co sedává na pánově hrobě – jen ještě daleko hloupější a patetičtější.
Okna byla temná.
A co by se vůbec změnilo, kdyby to bylo jinak.
Povzdechl si.

Možná měl Frank pravdu. Problém byl, že to chtělo odvahu zase jednou skočit do neznáma.
A jemu přišlo, že na to, že je mu pouhých šestatřicet, už na restart jaksi nemá sílu.
Ušklíbl se.
Ale na to skopové by zajít mohl.


Arrow


5. díl: Oteplení v márnici


*****


„Posviť mi sem, Peti, prosím… Díky.“

Niels Hartmutt se mračil. Věděl, že kolegové z vražd nutně potřebují důkaz, který by jim zajistil dostatečné argumenty pro Almaru, jinak jim žena neprodlouží vazbu pro Francouze podezřelého z vraždy mladého milence. Technici i kolínská mordparta hodně vsázeli na to, že v kufru jeho vozu naleznou krev, v UV světle však v prostoru, který předtím důkladně vysvětili speciálním roztokem, žádné modré skvrny nezářily.
„Je to v háji,“ shrnula to Allerlei a zklamaně svěsila paži s lampou. „Nebyla na něj psaná dvě auta? Nemohl si od někoho vůz půjčit?“
„Taky mě to napadlo, ale prověřovali to,“ zavrtěl technik hlavou a kousl se do rtu: nenáviděl prohry a hádanky, na které se mu nedařilo najít řešení. „Tohle bylo promyšlené. Podle mě se do Německa vrátil, jen aby toho kluka zabil, nebylo to v afektu. Naprosto plánovaná vražda. Takže měl čas si dobře ošetřit odstranění těla.“
Petra se musela bránit úsměvu: přece jen se někdy projevilo, že se její přítel kdysi ucházel o pozici regulérního policisty a tu a tam si udělal i výlet do oblasti psychologie. „Třeba tělo dobře zabalil. Můžeme zkusit pachové stopy. Nebo se ještě jednou podíváme po vlasech.“
„Dobře, vezmi si to na starost, prosím. Já se musím podívat na ten harddisk, Karlheinzovi se nedaří prolomit heslo.“
„Jasně, šéfe,“ uculila se, ale lehko jí u srdce nebylo. Hned zkraje roku dvě vraždy? To to začínalo slibně…

„Haló, všichni! Věnujte mi, prosím, chvilku pozornosti!“

Ulke Knapová vždy dbala na to, aby si předtím, než opustí svou kancelář a vydá se mezi podřízené techniky, oblékla dlouhý bílý plášť, v jakém tu pobíhala většina osazenstva. Považovala to za velmi pěkně zvolené gesto sounáležitosti a dokonalé vyjádření skutečnosti, že všichni patří do stejného týmu, aniž by věděla, že se na dokonalou bělostnost její přes elegantní kostýmek přehozené látky mnozí začínají dívat spíše s pochybami.
„A jéje, co zas,“ zabručela Allerlei a mlaskla v reakci na káravý přítelův pohled: Hartmutt jako vedoucí techniků na Petřin vkus možná až příliš ctil hierarchii a hodlal šéfku, která zastupovala celé KTU, respektovat.
Drobná štíhlá černovláska se s úsměvem opřela loktem o zeď a trpělivě čekala, až zaměstnanci odhodí veškeré nástroje, alespoň provizorně utřou špinavé ruce do ředidlem napuštěných hadérek a s větší či menší ochotou se přišourají, aby kolem ní vytvořili půlkruh.

Nadechla se. „Mám pro vás fantastickou zprávu. Dostala jsem hodnocení od policejního prezidenta, který OSOBNĚ vyslovil celému technickému své velké uznání! To je úžasné ocenění práce nás všech a ukazuje to, že když fungujeme jako tým, všichni vidí kvalitní práci, co tady všichni odvádíme. No tak,“ zamávala stránkou s vytištěným textem mailu a rty se jí ohnuly do půlměsíce. „Zatleskejme si, jsme dobří a všichni to vidí!“
Tým zamručel jako obří zvíře probuzené ze spánku a spíše zdvořile zaplácal dlaní o dlaň. Poděkování bylo pěkné a potěšilo: jako lidé, kteří pracují za pomyslnou oponou, byli zvyklí spíše na to, že jsou jejich zásluhy zastíněny těmi, kdo za jejich mravenčí odbornou prací udělají dramatickou akční tečku zatýkání. Na druhou stranu už dávno věděli, že obdivná slova jim vyšší plat ani týden dovolené navíc nepřinesou.
„Počkejte, to není všechno!“ vykřikla nová šéfka KTU, sotva vypozorovala první známky toho, že se technici míní vrátit k rozdělané práci. „Musím říci, že jsem se nad tím dlouho rozmýšlela. Dělala jsem si rešerše a zkoumala dokumenty, abych zjistila, jakým způsobem vůbec komunikujeme to, co tady děláme. A dámy a pánové, musím říci, že se nedivím, že se naše práce často přehlíží.“
Allerlei zúžila zelené oči a úkosem pohlédla na Hartmutta, který lapal každé slovo.
„Musíme najít novou cestu, ukázat, že jsme platnou součástí týmu!“

Mlčeli.

„Jestli mě něco naučila dosavadní praxe,“ černovláska lehce popošla, což naznačilo, že se chystá přednáška, „tak to, že záleží nejen na práci samotné, ale i na tom, jak se výsledky prezentují. My tady odvádíme fantastické výkony a je třeba, aby se o tom vědělo. Musíme si,“ přejížděla Ulke pohledem po jejich tvářích, „upevnit pozici mezi ostatními odděleními. Nejsme méně než vraždy, nejsme o nic méně než drogové, nejsme méně než dálniční. Vy to víte, já to vím. Ale je nutné, aby nás brali vážně i ostatní. K tomu ale potřebujeme nástroj. Potřebujeme to, co děláme, převést do řeči, které budou vyšší místa rozumět. Čísla. Kdo chápe důležitost čísel více než vy? Musíme kvantifikovat naše úsilí, konkrétně a přehledně vykazovat, čím se tady zabýváme. Takže zatímco jste slavili Vánoce,“ Ulke naštěstí neslyšela Petřino odfrknutí, „já jsem měla s policejním prezidentem takové malé schvalovací kolečko a výsledkem je tohle.“

Technici zírali na zelený papír v drobné ručce s předtuchou značných nepříjemností.

„Je to formulář denního reportu, který už teď všichni můžete najít jak ve svých mailových schránkách, tak i na serveru. Je přehledný a snadný k vyplnění – a já po vás chci, abyste se na něj do konce týdne podívali a zaslali mi případné připomínky. Od pondělí bych ráda, abychom už jeli s ním. V pátek se ve dvanáct – to vám pošlu do kalendáře – sejdeme v zasedačce a probereme, jak přesně ho vyplnit, kam ho ukládat a jak ho rozesílat.“
„Ehm, Ulke,“ odkašlal si Hartmutt a udělal krok vpřed: nikdy si neliboval v situacích, kdy se na něj upíraly oči ostatních, ale ve své pozici se jim mnohdy nevyhnul. „My už přeci klasicky vyplňujeme hlášení. Nebudou to jen další papíry navíc?“
„Samozřejmě že ne,“ podivila se Knapová nad zrzkovou nedůvtipností. „Tady bude kladen důraz na efektivitu. Budeme reportovat, kolik času jsme na kterém případu strávili, aby bylo na první pohled jasné, že se tady neflákáme. A samozřejmě i další faktory. Použité materiály, zjištění, jednotlivé kontakty. Hlavně poprosím, abyste se na to napřed podívali, a až poté kladli otázky. Ano?“
Petra zhluboka dýchala, zatímco Niels zavrtěl hlavou. „Dobře, Ulke,“ pronesl smírně. „Ale trochu nerad slyším, že k té vší práci bude ještě více papírování. Plánuješ přijmout nějakou sílu navíc, co by to měla na starost?“
„Obávám se,“ stáhl se půvabný obličej drobné ženy starostlivě, „že to nám rozpočet nepovolí. A hlavně nezapomeňte, že tohle všechno vlastně děláte pro sebe.“


*

Mnohdy se stane, že je konkrétní místo zcela nevysvětlitelně spojeno s pachovým podnětem, ačkoliv už reálně není možné ho cítit. Pokaždé, když míjel odpočívadlo před sjezdem s označením 35A, zaznamenal Tom Kranich na chřípí odér připálené kůrky pekingské kachny, jíž se kdysi přiotrávil u stánku, který už před lety zavřela hygiena. Zde na patologii byl pach naopak velmi reálný a opodstatněný, pach dezinfekce a směsí na sterilizaci nástrojů, pach z mrtvých těl, vždy stejný, vždy stejně nepříjemný.
Frank Traber se ani po letech nemohl zbavit dojmu, že mu jím nasáknou šaty a všichni, které do konce dne potká, snadno uhádnou, v jaké společnosti dnes byl. Otřásl se.
Uvítal, když ho asistentka posadila na chodbě s tím, že o patro níž právě probíhá pitva nějakého dalšího nešťastníka, jehož úmrtí bylo třeba prověřit.

Úvahu, zda by si ještě stihl skočit k automatu pro kávu, zadusil klapot podpatků, který měl právě pro něj přídech zlověstnosti. Traber se mimoděk zachvěl podruhé. Bezpochyby chladem, který na chodbě panoval.
„Ahoj Sam,“ pronesl zdvořile a dokonce odlepil zadek od sedačky.
„Zdravím, Franku,“ pokynula mu nakrátko ostříhaná blondýna s vlasy staženými do oblíbeného culíku: ač měla na sobě zelenkavý úbor, podle lodiček na minimálně decimetrových podpatcích ji nevolali z pitevny, ale z kanceláře.
Mezi komisařem a soudní lékařkou zavládlo křehké příměří dané nikoliv dohodou, ale tím, že se Frank v několika prací vynucených setkáních po sobě dokázal chovat normálně a Samantha to bez uštěpačnosti přijala jako opatrné kroky směrem od nevyhlášené války. Neutralitu oba pečlivě dodržovali.

Rozhlédla se a slova pronesla tónem takřka konverzačním. „To jsi přijel sám?“
Traber si odkašlal. „No… ne. Ale Semir mě požádal, abych sem skočil, potřeboval si zatelefonovat.“ Gerkhan sice v poslední době pusu od mobilu skoro neodlepil, ovšem oba si byli vědomi, že hovor posloužil jako záminka, aby se Turek vyhnul setkání. Vztahy malého komisaře a švarné lékařky byly na bodu mrazu a nikdo nevěděl proč. Tedy s jistotou ne. Tušení měli všichni.
Blondýna semkla rty a chvíli mlčela. „Dobře,“ kývla pak a vyslala ke komisaři pravici s pečlivě zavřenou složkou. „Tady máte výsledky. Byl mrtvý tři až pět dní, bohužel mi to komplikuje mráz, nedá se to určit přesně. Test na alkohol a drogy byl čistý. Bezprostřední příčina úmrtí bylo právě umrznutí, ale někdo ho předtím pořádně praštil do hlavy a nechal ho bez pomoci ležet. Úder byl veden velkou silou, pachatel je pravděpodobně vysoký muž. Kdyby mu zavolal sanitku, vyřešili by otok mozku a chlap by žil.“
„Takže vražda,“ zamumlal Traber zamyšleně a promnul si bradu. Ne že by to netušili, krvavé rány na pobudově hlavě si všimli už na místě činu, prostoru za jednou z levných pofiderních benzinek. Nehledě na to, že už si proklepli identitu oběti. Pravá ruka jednoho z místních lichvářů mohla problémy očekávat.
„Nebo zabití,“ přitakala Samantha. „Ale spíš mord, pachatel útočil zezadu, zákeřně. A nechat někoho ležet ve sněhu v minus patnácti je celkem tutovka.“
„Dobře, Sam. Moc díky. Je to všechno?“
„To hlavní, detaily máš uvnitř,“ vysvětlila. „Snad ho brzy dostanete. Takoví by neměli běhat venku.“
Poslední sdělení na ni bylo netypicky zanícené, Frank lehce zvedl obočí. „Um. Ty, poslyš, Sam… chtěl jsem se tě zeptat… Vím, že je to asi osobní, ale… to se Semirem-“
Mladá žena se zamračila. „Jsem udivena, že jste tak dlouho vydrželi se nezeptat. Ale nechám si to pro sebe. Rovněž,“ zaváhala, „pro svou osobní ochranu.“ Upřímně vyplesknutý komisařův výraz ji k vlastnímu údivu zklidnil. „Dělá všechno pro to, aby ztratil všechny přátele, co?“ dodala nečekaně měkce.
„Máš dobré zdroje.“
„To si piš.“


*


Kranich s dojetím zíral na meruňkový hřeben sypaný skořicovým cukrem, který mu Gerkhan donesl z vyjížďky, na kterou se dnes vydal s Traberem, zatímco na modrookého elegána vyšlo nevděčné papírování. Nejraději by si kus oschlého pečiva nechal vystavit do vitríny jako věčnou připomínku toho, že byť teď není vše ideální, mezi ním a cholerickým Turkem stále panuje přátelství.
„Hm, hm…“ zabručel Semir a poklepal propiskou do poloprázdného lejstra, které ubral z vlastní, o dost vyšší hromádky formulářových restů. „Tohle mě jednou zabije.“ Ve skutečnosti se po delší době cítil dobře – s Traberem sice včera popili důkladně, ale jen natolik, aby se dostali do onoho příjemného mimózního stavu, kdy je vám ve finále vše fuk, a pokud se vám vůbec podaří dostat do sprchy, usnete po ní hlubokým spánkem beze snů, a to aniž by vás ráno probudila kocovina.
„Máš to řešit průběžně,“ uculil se Tom.
„Jako vždy máš pravdu.“
„Ó,“ napřímil se vyšší komisař, který ani nemusel hrát překvapení. „To si… to si zapíšu do deníčku.“
„Taky si tam napiš,“ tentokrát Semir kamarádovi do očí nepohlédl, „že se omlouvám za ten včerejšek. Příště pojď s námi. Prosím.“
„No jasně… rád,“ usmál se Kranich, kterému to drobné gesto zvedlo náladu. „Ještě bys mi k tomu zákusku mohl donýst kafe.“
„Hele hele, nebudeme to přehánět, jo?“
„Fajn,“ zvedl se policista ze židle. „Dáš si taky?“
„Rád, díky. Čtyři-“
„Čtyři kostky cukru, já vím, už tě nějakou dobu znám.“

Služebna žila ruchem, jaký pro zimní odpoledne nebyl typický: doba, kdy se Kolíňané začali vracet z práce, nahrávala v kombinaci s ledem a aktuálním sněžením nehodám. Policisté až příliš často mrzli v terénu u ťukanců i vyložených plechových masakrů a i teď byla většina z nich psychicky připravena na to, že každou chvíli zazvoní telefon.
Tom proklouzl chodbou mezi Hottem a Dieterem, kteří si vedle toalet velmi hlasitě vyříkávali odřený lak na pravých předních dveřích služebního Porshe, v dobrém rozpoložení se usmál na poněkud uštvanou Michaelu a chystal se odbočit do kuchyňky, když ho zarazil pohyb ve dveřích.

Dovnitř vstoupila vyšší podsaditá žena zabalená do zimního kabátu, v dlani svírající ruku vyjukaného kloučka. Na pletené antracitové čepici se pomaličku rozpouštěl sníh. Přešlápla.
Michaela s povzdechem uložila rozepsaný dokument a nasadila profesionální výraz recepční. „Dobrý den,“ kývla, zvyklá na lidi, kteří sem běžně chodili hlásit krádeže a nehody, popřípadě byli předvolaní k výslechu. „Jak vám mohu pomoci?“
Kranich zůstal stát opřený o desku stolu. Něco v ženině tváři ho zaujalo.
A zdaleka to nebyla jen fialová podlitina pod levým okem.
„Pojď, Svene,“ pobídla příchozí dítě a rozhlédla se. „Hledám Hotteho Herzbergera,“ zachraplala. „Pracujete tady ještě, že ano?“
„Jistě,“ zvedla se sekretářka. „A koho mám ohlásit, prosím?“
„Jsem Hannah. Jeho sestra.“
Michaela pootevřela ústa v údivu.
Žena postrčila chlapce ještě hlouběji do prostor služebny a vzhlédla. „Prosím vás, mohli bychom dostat čaj?“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


6. díl: To by do něj neřekli


„J-jistě,“ zakolísala sekretářka, ale zůstala stát, aby s otevřenými ústy pohlédla na Toma. V jeho tváři se zračil podobný výraz, podle kterého poznala, že o Hertzbergerově příbuzné neví ani kolega, který tu pracuje daleko déle než ona.
Žena netrpělivě trhla bradou. „Je tady, nebo někde v terénu?“
„Tady…“ hlesla Michaela a znovu mrkla na modrookého, jako kdyby čekala nápovědu. „Tak… tak já vám ho…“

„Hannah?“

Obličej ještě červený od hádky s Dieterem, objevil se kulatý policista na druhé straně služebny. Potřásl hlavou, jako kdyby odmítal věřit vlastnímu zraku. „Hannah! Svene!“
„Tak běž za strejdou,“ pobídla žena kloučka.
Dítě rozpačitě přešláplo a vzhlédlo k matce.
„No běž.“
Tom, který dočista zapomněl na svou a Semirovu kávu, přimhouřil víčka, neschopný se od scény odtrhnout.
„Svene,“ zatlačila synovi dlaní do zad jemně, a teprve tehdy chlapec učinil pár váhavých kroků, aby se posléze v chodbičce mezi stolky rozběhl ke komisaři, který klesl do podřepu, až nebezpečně zapraskaly švy nacpaných kalhot.
„Strejdo Hotte!“
„Svene, ty kluku!“ Chlapeček skoro zmizel v medvědím objetí prošedivělého, který však přes drobná ramena věnoval ženě pohled, který u něj jeho nejbližší a kolegové vídali málokdy.

Příchozí uvolnila místo Michaele, která se vzpamatovala a běžela připravit slíbený čaj: sama pak pomalu kráčela k policistovi, pranic si nedělajíc z pozornosti, již svým zjevením i pohmožděným obličejem vyvolala. „Ahoj Hotte,“ zastavila se těsně u muže.
Zvedl se. „Co tady děláš, Hannah?“
Kousla se do rtu. Chlad čekala. Ale že ji ani nepozdraví…
Obyčejně dobromyslný kulaťoučký obličej vousatého policisty ztvrdl výrazem, který na něm působil až nepřirozeně. „Co tady děláš? Ne že bych netušil. Ale chci to slyšet od tebe.“
Nervózně přešlápla. „Hotte. Myslíš, že bychom si mohli někam sednout?“
„Nemohli. Vím, že si takových nepodstatných maličkostí nevšímáš, ale jsem v práci,“ nepohnul se muži v obličeji ani sval.
Tom sáhl za sebe a zaryl nehty do desky stolu. Bylo velmi nepříjemné tomu přihlížet, přesto se nezvládal stáhnout.
„Neříkej, že kdybys nechtěl, nenašel by sis chvilku…“
„A co když už nechci, Hannah?“
Výmluvně pohlédla na dítě, které teď nervózně schovávalo tvář do měkké látky vatovaného kabátu. „Klidně mi můžeš vynadat,“ pronesla polohlasně. „Ale ne před ním, prosím.“
„Já ti nechci nadávat. Jednoduše se s tebou nechci bavit.“
„Hotte… chápu, že jsi na mě naštvaný. Na mě. Ale nemůžeš alespoň kvůli Svenovi? Je to přece tvůj-“
Policista málem vykřikl, chraplavý hlas se mu po prvním slovu zlomil, jak se mu dařilo získávat sebekontrolu. „Nepovažuj – neopovažuj se mě vydírat, Hannah.“
Mlčela, aby si pak pomalu sňala z hlavy čepici, odhalujíc nakrátko ostříhané vlasy s mahagonovým přelivem a několika pramínky rudého melíru. „Doufala jsem,“ hlesla, „že na to nedojde. Ale pokud mám prosit, dobrá. Tak tedy prosím. Prosím tě, dej mi pár minut, abych ti to vysvětlila. Prosím.“

Hertzberger se mimoděk rozhlédl. Zaznamenal vyjevený výraz v modrých očích Toma Kranicha, nesouhlasný úžas parťák Dietera i letmé pozdvihnutí obočí jindy netečné a chladné Veroniky. Přímo cítil, jak ho do čela buší odsouzení.
Nevíte nic, pomyslel si žalostně.
Vnímal, jak mu do tváří, pobledlých poté, co nečekanou návštěvu spatřil, opět vstupuje brunátnost. Zase mu to dělala. „Dobře,“ zavrčel, byť tušil, co uslyší. Zbytečná fraška. „Čtvrt hodiny, Hannah. Tak povídej.“
„Tady?“ rozhodila rukama. „Proboha, Hotte, dopřej nám chvilku soukromí… Můžeme si tady někde sami promluvit?“
Rezignoval. Jako vždy. „Tak pojď do kanceláře. U Franka by mělo být volno.“
„A mohla bych někde…“
„Já se o něj postarám,“ ospravedlnil honem Kranich svou přítomnost a jemně položil chlapci ruku na rameno. „Dáme si ten čaj, jo?“
„Děkuji,“ sotva mu věnovala kývnutí, pohlédla žena na šedovlasého komisaře a pomalu se nechala vést do právě opuštěné kanceláře.

Gerkhan zrovna obdivoval – spíše jen aby se nemusel hned pustit do dalšího – právě vyplněný formulář. „Prosím tebe, to jsi na ten cukr ještě sklízel řepu, ne?“ Zamumlal a sáhl po novém papíru plném nenáviděných kolonek.
„No…“
Turek vzhlédl a otevřel pusu ve výrazu tak komickém, že se ve dveřích stojící Tom málem rozesmál. „Člověk tě pošle pro kávu, a čeho se nedočká,“ zabručel a vstal. „Jestli mi chceš namluvit, že ho máme spolu, trvám na testech otcovství,“ ucedil jen ke kolegovým uším, a pak už, byť ne bez námahy, nasadil milý úsměv. „Ahoj, já jsem Semir.“ Ani se nemusel moc ohýbat, když upejpavému kloučkovi podával snědou dlaň. „A co ty?“
„Já jsem Sven!“
„Rád tě poznávám, Svene,“ kývl Turek přátelsky, v jeho pohledu vyslanému k příteli se však zračily otazníky.
„Jeho máma si povídá s Hottem, tak potřebuje chvilku pohlídat,“ pokrčil rameny modrooký a pokusil se neuchichtnout tomu, že mezi chlapcem a policistou skutečně nebyl příliš velký výškový rozdíl.
„Jo, máma si povídá se strejdou Hottem,“ potvrdil školák důležitě a tmavé oči mu zvědavě těkaly po místnosti. „Vy jste policajti?“
„No… jasně že jsme,“ zazubil se Gerkhan, tentokrát upřímně, byť mu hlavou hodně šrotoval „strejda“ Hertzberger. Byl to jen rodinný známý, kterého tak dítě oslovovalo ze zvyku, nebo skutečný příbuzný? „Jezdíme rychlými auty a chytáme všechny darebáky.“
„Až vyrostu, taky budu policajt! A zastřelím všechny zlý lidi,“ proneslo dítě rozhodně. „Anebo je zavřu.“
„To je rozhodně plán. Nechceš mi o tom strejdovi Semirovi říct víc? Míša vám sem za chvilku přinese něco dobrého.“ Pohlídej ho, požádal Kranich kolegu, který zaujatému chlapci právě ukazoval prázdné pouzdro od služební zbraně, pohledem.
Gerkhan kývl. „Ok, Svene. Chceš ukázat pouta? Ale opatrně s nimi, ano?“
Tom z toho, že se muž i chlapec ve vteřině zabrali do policejních propriet, usoudil, že je jemu původně svěřená osoba v dobrých rukách a vydal se na chodbu, rozhodnut přijít věcem na kloub, i kdyby měl odposlouchávat skrze dveře.

„Dobře. Měl jsi pravdu. Zase jsi měl pravdu, pokud to potřebuješ slyšet,“ otočila se žena, která doteď zády k bratrovi zírala z okna a naslouchala výčitkám. Dopadaly na ni jako rány bičem, jedno šlehnutí za druhým. Přesto nemohla hovořit o šrámech a bolesti – zažila v životě daleko horší věci. „Ale já jsem odešla, Hotte. Snažím to teď celé dát do pořádku a vzpamatovat se…“
Ztěžka se posadil, vyčerpaný přívalem slov i negativních emocí, jimž se obvykle bránil. Židle vrzáním zaprotestovala proti těžké váze. Povzdechl si. „Hannah. Kdybych tohle slyšel poprvé, tak bych ti věřil. Kdyby podruhé, taky bych ti věřil. Kdyby potřetí, alespoň bych se snažil věřit. Ale tohle je… posedmé, poosmé? Víš, jak mě to ničí? A mámu, Hannah? Pomyslela jsi někdy na ni, když už ne na mě? A když už kašleš na Svena?“
Bledý obličej ostře kontrastoval s rudými vlasy. „Neber si Svena do pusy, buď tak laskav. Dělám to hlavně pro něj!“
„Jasně, celé ty roky, co ses neuráčila ukázat, viď?“
„Ježiši, Hotte. Já neříkám, že jsem neudělala pár chyb!“
„Pár?!“
„TAK CO CHCEŠ SLYŠET?!“ Zahulákala, až se muž instinktivně odtáhl. „Ne, nejsem perfektní, fakt ne! Ale čekala bych, že když konečně udělám, co jste po mně celou dobu chtěli, že mi teda pomůžeš!“
„Nejvíc ti pomůže postavit se na vlastní nohy,“ odvětil potichu. „Vždyť já ani nemůžu mámě říci, že jsi tady u mě zase něco vymáhala. Puklo by jí srdce. Ne že to na ni budeš zkoušet, Hannah.“
„Ale já nic nemám, já nemám JAK začít, to to fakt nechápeš?! A co když po mně půjde? On se s tím tak snadno nesmíří, dívej se,“ zagestikulovala zuřivě, ukazujíc si na modřinu, „udělal už předtím! Tak si přestav, co by udělal teď?!“
Policistovi se v obličeji nepohnul ani sval. „Tomu nevěřím. Není ten typ.“

Nechápavě na něj civěla, aby se prudce přihnal ke dveřím a otevřela je pohybem tak rázným, že špión Tom skoro nestačil uskočit.
„Já jsem zapomněla na svého perfektního, nedostižného bratříčka, který je vždycky tak báječný a bezchybný! Já kráva pitomá fakt myslela, že mi pomůžeš!“ Rozhlédla se, hledaje syna. „Svene!“ Prudce se otočila. „Víš co, jsi? Normální srab. Hraješ si tady na strážce pořádku, ty šlechetný zachránče nevinných. Nějakých cizáků! Ale vlastní sestra je ti úplně ukradená! Kdyby já, ještě to chápu, ale co Sven?! Nemáme ani kde přespat!“
„Co se děje?“ Semir se objevil na prahu vlastní kanceláře, v oříškových očích směs nevole a zmatku, ochranitelsky k sobě tisknoucí chlapečka. Vyděšené dítě mu zarývalo prsty do džínsů.
Kranich, který se po krachu hry na 007 tiskl ke stěně, v tom, jak si nově příchozího žena prohlédla, našel něco znepokojujícího.

„Nic,“ zahučela. „Mám nějaké problémy. Já a Sven. Myslela jsem, že mi je brácha pomůže řešit, ale očividně jsme se spletla. Jdeme, Svene.“
„Já chci zůstat se strejdou Semirem,“ zajíkl se chlapec.
Snědá tvář na moment zjihla. „Počkejte… o co jde?“
„Semire,“ ozval se z nitra místnosti Hotte. „Prosím tě, nepleť se do toho.“
„Ale oni říkají, že nemají, kde spát.“
„Díky za starost,“ usmála se na něj žena unaveně a sáhla po synovi, který jí po krátkém váhání vložil ruku do dlaně. „Zvládli jsme to včera, vyspíme se v autě i dneska. Myslela jsem, že to nebude nutné, ale očividně je.“
„Počkejte…“ Gerkhan omráčeně zíral z jednoho na druhého a sotva se přece jen přiblížil Hotte, věnoval civění i jemu. „Ale tam mrzne! To vážně nemáte ani na motel?“
„Nějaké poslední peníze mám,“ zamumlala. „Ale jsou na jídlo… a pak, bojím se, že si nás najde bývalý přítel. Nemá zrovna problém s tím mi ublížit,“ zkřivila rty. „No, jdeme, Svene. Nějak už to zvládneme. Rozluč se s pány.“
„Počkejte,“ zopakoval Turek. „Tak pojďte ke mně, ne? Alespoň na jednu noc. Tam vás nikdo nenajde a pak se uvidí, co dál. Stejně,“ usmál se povzbudivě na dítě, které radostně poskočilo, „už budu končit a pojedu domů. Místo tam pro vás je.“
„Vážně? To byste udělal? Díky,“ Hannah sklonila hlavu a zamžikala. „Moc… moc díky, hrozně moc to pro nás znamená!“

„To se ti povedlo, Hotte, opravdu výborně,“ konstatoval Kranich jedovatě, ruce složené na prsou.
„A co jako?“ ohradil se široký policista, ve tváři opět ošklivé rudé skvrny: sledoval, jak se žena, muž a dítě, které se ho drží za ruku, blíží k východu ze stanice.
„Přesně tohle teď Semir ve svém životě potřebuje. Dalšího ztroskotance.“


*


„Uf…“ Gerkhan s pocitem trapnosti hleděl na prázdnou ledničku. Už věděl, co plánoval dělat předtím, než tyhle dva ztracence potkal. Potřeboval nakoupit. „Poslyš, nebude ti vadit, když se tady trošku zařídíte sami, Hannah?“
Rudovláska, se kterou si již stačil potykat, jen kývla. „Proboha, samozřejmě že ne. Už tak tě šíleně zneužíváme.“
„Dal jsem vám nahoru na postel nějaký ložní prádlo. Je to ten PRVNÍ pokoj vpravo od koupelny,“ pronesl důrazně. „Dejte si sprchu, a jestli se neurazíš, připravte si tu postel. Já zatím skočím pro něco k jídlu. Normálně bych objednal pizzu, ale to by jaksi neřešilo snídani,“ zašklebil se na Svena, který zatím vypadal velmi spokojený s čokoládovou tyčinkou, kterou policista odkudsi vylovil.
„Jasně, moc díky. Jsi zlatý.“
Gerkhan popadl bundu, rozhodnut dojet do jednoho velkého marketu, kde by sehnal vše během pár minut a dole ještě prodávali docela dobrá hotová jídla na zabalení do krabičky. „Fajn. Za hodinu budu zpátky. Třeba si něco pusťte,“ mávl rukou směrem ke své pýše, ohromné televizní obrazovce. Když se k ní chlapec s nadšeným křikem rozběhl, neubránil se úsměvu.

Mohl jet přes okruh nebo skrze město. Jako vždy se rozhodl vydržet martýrium špatně načasovaných červených, jen aby si dopřál tu vteřinu na oživení vzpomínky a bodnutí svědomí.
Povzdechl si a zařadil rychlost, kolona se začala pomalu rozjíždět.
Teď to bude.
Pohlédl doleva.
Zakuckal se a taktak že stihl šlápnout na brzdu setinu vteřiny předtím, než by to nabořil do auta jedoucího před ním.
Polkl a bez ohledu na právě málem způsobenou nehodu se otočil dorazu, srdce splašeně skákající ve vězení hrudního koše.

V oknech Woxyina bytu se svítilo.


7. díl: Take the keys, please


Co?!
Kdo? Jak?
Co se dělo, co to bylo za novinku?!


Hlavou mu projela vlna vykřičníků a otazníků, policejní mysl, roky praxe vycvičená k přijímání rychlých rozhodnutí, však stihla myšlenky umravnit.
Polkl a přinutil se vrátit pozornost na silnici.
Dal levý blinkr, a aniž by se nechal rozhodit rozhořčeně troubícím řidičem v sousedním pruhu, vmáčkl předek auta právě mezi zuřivce a šedý Seat, aby se při zelené dostal úplně mezi ně.
Prsty na volantu se mu klepaly a rozhodně za to nemohla jen teplota interiéru auta, které i za tu chvíli, kdy pozval Hannah a Svena nahoru, stihlo vymrznout.

Věděl jsi, že ta chvíle přijde, pitomče.
Ten byt přece nezůstane prázdný věčně.


A najednou stál ve slepé uličce zakončené půlobloukem parkoviště u prořídlého remízku a neměl se k vystoupení.
Motor modré Fábie, kterou dříve řídívala Andrea Schafferová, tiše, ukázněně předl, zatímco muž sedící na místě řidiče zhluboka oddechoval.

Já to ale musím vědět. Vědět, o co jde. Pohlédnout do tváře člověku, jemuž teď dělají společnost ty samé stěny, kde žila ona.

Stiskl rty. Ať je tam kdokoliv, nemůže za to, co se stalo Wox. Má naprosto nezadatelné právo tam bydlet. V klidu bydlet.
Skousni to.
Skousni to a jeď dál.
Jdi dál.
Už je vážně čas.

Cosi ho zastudilo na tváři.
Polekaně ucukl, vůbec si neuvědomil, že už vystoupil.
Z nebe se pomalu snášely obrovské cukrové vločky, tisíce a tisíce a jeho bolelo u srdce.

“Zbožňuju, když padají sedláci.“
„He?“
Zasmála se. „Tak se tomu u nás říká. Ty velký vločky, takové chuchvalečky. Taková vata. Když jsem byla malá, vždycky jsem přišla těsně k oknu, zaklonila jsme hlavu tak, abych viděla jen nebe a ty vločky, co padaly proti mně. Máš pak dojem, že letíš. Jen se ti za chvíli začne točit hlava. Ale je to super. Zkus to!“


Skoro automaticky zvedl tvář k už černé obloze. Ale neletěl, spíš měl dojem, že vrůstá do země. Otřásl se zimou. Zachumlal se do bundy a rázně vykročil po kupodivu prohrnutém chodníku v téhle jindy zapomenuté a neudržované čtvrti. I tak mu pod nohama vrzala vrstvička čerstvého sněhu.
Na zvonku už nebylo její jméno. Ani žádné jiné, kdosi ho vypálil žhavým koncem cigarety.
Skleněné dveře kdosi posprejoval a možná ten samý poškodil i zámek, takže západka nedoléhala a Turek mohl bez potíží vkročit do chodby jen o málo vyhřátější, než byl mráz venku. Jak znal zdejší prostředí, bude obyvatelům domu trvat týdny, než hýbnou zadkem a nechají dveře opravit. A za pár dní budou zase poničené.
Jeho věc to nebyla.
Už ne.

Pomalu vystoupal po schodech a s polknutím zacivěl na dveře, kterými tolikrát prošel. Cítil se podivně prázdný a přesto tak plný emocí, že by nejraději mlátil dlaněmi do zdí, jen aby je ze sebe dostal. Nedávalo to smysl. Proč si to ještě zhoršoval?!
Chtěl tomu člověku pohlédnout do tváře.
A něco v něm, malá, maličká část duše, která je v každém člověku a ačkoliv ji časem zdusí až příliš drsné střety s reálným životem, ona nikdy nepřestane věřit na zázraky a pohádky, v něm doufala, že mu otevře právě malá buclatá blondýna. Políbí ho – vlastně ne to, by nebyl Woxiin styl. Vezme ho za ruku, jeho jméno vysloví s „e“, „Semir“, jak mu říkala jako jediná z jeho přátel, usměje se a v očích bude mít dobře známý výraz naivního skoro dítěte, co zmučil a zabil Paul Keller.

Gerkhan natáhl ruku a stiskl zvonek.

Kroky se ozvaly takřka okamžitě a jemu v panice došlo, že vlastně vůbec nemá vymyšlenou jakoukoliv úvodní větu, která by jeho přítomnost alespoň trošku vysvětlila a nevyvolala by v neznámém dojem, že před ním stojí totální magor.
Cvak.
Klika se pohnula a v doširoka otevřených dveřích stanula štíhlá a vysoká mladá žena s olivovou pletí, na první pohled ji otipoval na Španělku či Portugalku. Zvedla obočí. „D-d-dobrý den.“ Pravila nejistě, s podivným přízvukem.
„Dobrý den,“ odpověděl chraplavě. „Já… já jsem Semir Gerkhan. Chtěl jsem jen…“

Co?
Co?
Chtěl jsem jen říci, že tu bydlívala skvělá holka, kterou jsem měl rád a ona už tu není?
Takže si važte toho, že dýcháte stejný vzduch, že se sprchujete ve stejné vaně, že si krájíte rajčata k večeři na lince, kde si salát připravovala ona sama, protože já si tohle všechno uvědomil tak šíleně pozdě?!

„I am sorry, I do not understand,“ zatvářila se dívka zmateně.
Policista zamžikal. Angličtina nebyla jeho silná stránka. „I just… my friend lived here,“ začal zmateně. „Newspaper Welt has this flat, right? I mean… you… you work for Welt?“
Lapala každé jeho slovo. „Yes, I do!“ zazubila se, jak konečně našli společnou řeč. „I am Ceira from Braga, that is in Portugal. Sorry, I do not say Germany very much.“
Stiskl čelisti, až mu lebkou projela bolest. Vzpomínal, jak Wox v redakci po jejím nástupu dusili, že její němčina není naprosto perfektní, a to dívka zvládala Goethův jazyk fantasticky. Pamatoval, jak z toho byla ztrápená, byla to jedna z nočních můr, kterou mu šeptala do ramene, když ji k sobě před lety tiskl ve své tehdy ještě skutečně manželské posteli, mladinkou, poplašenou a ztracenou.
Žena se kousla do rtu. „Do you look to your friend? I got here yesterday. I am here for.. for…“ Pracně hledala správné slovo, ani s její angličtinou to zjevně nebylo příliš slavné. „Change…“
„Exchange stay? Like you work here for some time and then you move back to Portugal?“
„Yes!“ Bílé zuby jí ze snědé tváře skoro zářily. Byla pohledná, oděná v obyčejné přiléhavé fialové tričko a šedé těsné džíny z pružné látky. „Come in!“ Naznačila mu.
Semir zaváhal.

Nahlédl dovnitř a rázem se mu sevřelo hrdlo. Místa byla tak strašně známá a přesto z nich zoufale cítil, že tady nemá co dělat.
Z chodby se dalo zatočit doleva do koupelny, nebo jít ještě o pár kroků dál, kde se na konci nacházely dvoje dveře: pravé do obývacího pokoje spojeného s kuchyní, levé do ložnice.
Zmáčkl pěsti. Ceira. Byla mladá, vysoká a pohledná. Nebude trvat dlouho a najde si někoho, kdo ji obejme, políbí, nenechá se odradit odrbanou fasádou domu a protáhne se do bytu, aby se s krásnou, štíhlou Portugalkou plnou sebevědomí miloval na posteli, kde kdysi s Wox lehával on, jen lehával.


Plavovláska nenápadně popotáhla. Alespoň se snažila, aby ji neslyšel.
Ušklíbl se, ale nejenže se škodolibého komentáře vyvaroval, rozhodl se dívce darovat pár vteřin, aby si mohla utřít špatně skrývané slzy. „Dáš si něco k pití?“
Rychle přitakala. „J-jo. Džus, prosím, s vodou. Dík.“
Vrátil se ani ne do minuty, položil na noční stolek obě skleničky a bez skrupulí si lehl vedle Wox, která se lehce drbala zdravou rukou za krkem ve svém obvyklém gestu rozpaků.

Tom to absolutně nedokázal pochopit. Nerozuměl tomu, proč Gerkhan tráví tolik času u holky, která byla jen součástí UZAVŘENÉHO případu. Turek se měl přece vrátit na stanici, ne? Měl se vrátit k němu a u piva mu vykládat vše to, co se na jeho straně semlelo, zatímco byl Kranich přesvědčen, že mu parťákem bude Frank Traber. A místo toho Turek zůstával, by snad dokonce spával (!) u blondýny, k níž by neměl cítit závazky. No dobře, zachránila mu život, ale to spíš jen omylem. A Gerkhan jí předtím taky pomohl.
Takže účty vyrovnány, konec, šmitec.
Sbohem a šáteček.

Zdálo se, že Semir tu logiku nevidí, byť podle Toma přímo křičela.
Proč se té holce cítil zavázaný natolik, že jí jezdil pomáhat? Ok, měla zlomenou ruku a poraněnou nohu, ale to snad neznamenalo, že byla válečný invalida. Klidně se o sebe mohla postarat. A kdyby si Gerkhan dupnul, ty přestupové papíry, které létaly mezi Dálniční a institutem státní nadvládní, by taky dovedl urychlit. Mohl nastoupit do pěti dní.
Místo toho se už druhým týdnem motal kolem drzé novinářky a odmítl svému nejlepšímu kamarádovi podat vysvětlení.
Toma to vážně štvalo.
Netušil, že jeho kamarád vlastně sám neví, co by mu měl o své motivaci říci.

„Náhodou to byl hezký film,“ zamumlala Wox omluvně a na tureckého komisaře se usmála. Líbil se jí a byla za jeho přítomnost vděčná jako štěně, byť ji stále mátlo, co tady vlastně dělá. Začervenala se.
„Ale jo,“ zívl na celé kolo a udělal si větší pohodlí. Cítil se v její přítomnosti tak nějak mile, přirozeně. Na nic si nemusel hrát. Mohl tu pauzu luxusního placeného volna, které vykouzlila byrokracie, protože napřed bylo třeba vyřešit jeho návrat k Dálniční papírově, strávit úplně jinak, ale nelitoval. Tak nějak měl dojem, že jí má co vracet. A zároveň se necítil být tlačen povinností. Hm.
O velký polštář opřená Tereza sjela příliš nízko. S bolestí zkřivenou tváří si upravila posezení, nakrčila nohu, na níž ortéza svírala pocuchané vazy a ruku, kterou jí zlomila banda Davida Geiselnehmera, si podložila molitanovým válečkem od doktora. „Au.“
„Pořád to bolí?“ pohlédl na ni muž se znepokojením. „Chceš nějaký ibalgin, nebo tak?“
„Ne, to… to bude dobrý,“ odmítla jemně a pročistila si hrdlo polknutím. „Jsi na mě… hrozně moc hodný, Semire. Moc díky.“
„Za málo,“ mrkl a přepnul program. „Hele, Top Gear!“ vyjekl nadšeně. „Mrkneme, ne?“
Novinářka autům nefandila, ale jen smírně pokrčila rameny. „Třeba.“

Chvíli se ozývaly jen motory aut a pochvalný řev chlapíků, kteří svá vozítka pouštěli do pro slečnu nepochopitelných výzev.

Dodala si odvahy. „Semire…?“
„Hm?“ Tentokrát se neotočil, fascinovaný děním na obrazovce. „Mám ti pro něco zajít? Nebo potřebuješ do koupelny? Chceš podepřít?“
„Ne. Já… chtěla jsem se zeptat…“ Nadechla se a prsty zdravé ruky zaťala do látky pyžama. Odvahu. „Já se chtěla zeptat… jestli by ses nechtěl vidět i pak. Až se vrátíš do práce. A já se vrátím do práce. Prostě… jestli se nechceš dál vídat,“ ukončila zbrkle a zacivěla z okna. Sněžilo. Z nebe se sypaly ohromné vločky, chomáčky vaty.
„Uch…“ Poposedl a pohlédl do tváře, z níž se teprve nedávno vytratily odporné podlitiny. Ještě teď se daly při pozornějším pohledu vysledovat nažloutlé skvrny, které po nich zatím zůstaly. Lhal by, kdyby tvrdil, že si teď poprvé uvědomil, že sedí vedle čtyřiadvacetileté dívky, na níž se mu mnoho rysů zamlouvalo, že si doteď nevšiml, že má nádherné jemné blond vlasy a opravdu hezké oči. Že ho někdy nenapadlo, že by možná nebylo špatné zase políbit pěkně tvarované rty a dlaní zajet pod látku trička a pohladit. Jenže dál už to ideální nebylo, nikdy moc nemusel tyhle opravdu baculaté holky. A pak… bylo moc brzy po Katce. Chyběla mu. A cítil k téhle mladé slečně více než jen soucit a kapku spříznění? „Terko...“
Přikrčila se.
Bylo mu jí líto, uvědomoval si, kolik kuráže muselo to stydlivé děvče sebrat, aby to vyslovilo. Jenže měl jí lhát? „Terko, moc rád se s tebou sejdu, to víš, že ano,“ usmál se poněkud násilně. „Jako… s dobrou kamarádkou. Protože… určitě bych byl rád, abychom byli přátelé.“
Pochopila. „Fajn,“ hlesla, bledá jako smrt. „Já… jasny. Jasny. Taky budu moc… moc ráda.“
Přemýšlel, zda ji má chytit za ruku a vysvětlit to, ale pak rezignoval.
„Semire?“
„Ano, Teri?“ Neuniklo mu, že nakřápnutě jí zněl hlas.
„Já bych si… přece jen něco dala. Udělal bys nám oběma kávu, prosím?“
I on pochopil.
„Samozřejmě. Za deset minut budu zpátky.“
„Dík.“

Neubránil se tomu, aby se ve dveřích neohlédl: jaksi slepě šmátrala po balíčku papírových kapesníků.
A za pár týdnů poté potkala Paula Kellera.



„No, thanks,“ zachraplal.
Žena přešlápla, zjevně nechápala, o co tedy jde. „Well, I can cook tea or cafe,“ zkusila nejistě.
„No, thanks,“ zopakoval hluše a pak si sáhl do kapsy. V dlani mu zacinkaly klíče, které mu kdysi Wox s důvěrou dala. Nebylo správné, aby je měl. Už tu bydlel někdo jiný. Bylo na čase cestu sem uzavřít. „Take the keys please,“ natáhl ruku. „My friend is gone. So I do not need them.“
Překvapeně hleděla a pak svazek převzala. „Thanks…“
„This is a very bad street,“ pronesl tupě. „You should not open your door when somebody knock. It is… it not a safe place. Dangerous people live here. Please be careful. Ok?“
„Ok,“ kývla zaraženě, zjevně jeho slova nepobírala.
Bylo mu to nějak jedno. „Bye, Ceira.“
„Bye!“ Zavřela dveře.

Teprve před vlastním domem si uvědomil, že úplně zapomněl, proč vlastně vyjel. Kruci! Neměl nic, ani večeři, ani potraviny na zítřek.
Povzdechl si. Nezbylo než doufat, že mají Sven – poprvé se trošku usmál – a Hannah rádi kebab, Turci ve vedlejší ulici prodávali až do deseti večer. A pro snídani holt bude muset vyrazit ráno.
Jsou horší věci na světě.


Arrow


8. díl: Příběh ukřivděné


„Hannah? Svene?“ Na okamžik ho přepadla šílená myšlenka, že vlastně vchází do vybíleného bytu, aby si zničeně sedl na jedinou ponechanou prázdnou krabici a s hlavou v dlaních si nadával za další záchvat altruistické idiocie. Na podložce stojící dětské zateplené šněrovací boty a louže vody pod zjevně roky nošenými kozačkami ho uklidnily.
Zul se, tmavou bundu pověsil na věšák a pokračoval do kuchyně.

„Strejdo?“
„Ahoj, Svene.“ Gerkhan nechal rozbalování večeře a otočil se na chlapce, kterého přilákalo právě šustění igelitu. „Koukám,“ glosoval jeho světle modré pyžamo, „že už jste se docela zabydleli. Máma si dává sprchu?“
„Je na balkoně, ale já mám hrozný hlad. Já bych na ni nečekal!“
Semir se k vlastnímu údivu rozesmál – ten zvuk v bytě nezazněl tak dlouho, že mu přišel naprosto cizí. „A já bych zase řekl, že na ni počkáme. Zatím to nachystáme, co ty na to? Tady mám příbory, tak dej na stůl. Pro nás tři. Zvládneš to, viď?“
Jehněčí z jeho oblíbeného stánku fantasticky vonělo, potřebovalo jen trošku prohřát: než kebab Semir vytáhl z trouby a dohlédl na to, aby klouček nerozbryndal džus, zavrzaly dlouho nepoužívané dveře od terasy.
„Huh, tam je teda zima,“ otřásla se žena a sundala si ponožky. „A začalo šíleně sněžit, hotová vánice, musela jsem si půjčit tvé pantofle. Nevadí, že ne. A vy už večeříte?“
Neuniklo mu, že do místnosti vnesla pach cigaret. „Už si na to jdeme sednout. Dobrou chuť.“

Rudovláska ho několikrát pochválila za výtečnou volbu a jídlo padalo i do chlapce – tedy pokud zrovna mezi jednotlivými sousty netahal ze Semira rozumy o působení u policie.
Gerkhan si v duchu lehce povzdechl: proč se každý člověk, lhostejno zda dítě či dospělý, hned zajímal o to, zda už někoho zastřelil? Co to bylo za morbidní fascinaci?
Po pozdní večeři matka hnala syna do postele, což se neobešlo bez protestů: zasáhnout opět musel drobný Turek, který dítě osobně uložil a slíbil, že k němu Hannah za moment přijde.

„Oblíbil si tě,“ vydechla, jakmile opustili pokoj, který konečně plnil svou původní funkci a stal se azylem pro hosty. „Úplně na tobě visí.“
„Tak nějak nevím, zda se nemám urazit,“ zašklebil se Gerkhan v reakci na její udivený tón.
Zavrtěla hlavou. „Moc nemusí cizí lidi,“ zamumlala a jako první se pustila po schodech dolů. „Natož chlapy.“
Dovedl si tu poznámku rozklíčovat.
„Když jsme u cizích lidí…“ Zastavila se hned dole a vzhlédla. „Ještě jednou ti za všechno děkuju. Nevím, jak dostatečně ocenit, že jsi nám pomohl.“
Kývl. „To je v pohodě.“
„Není. Jak vidíš, pro některé,“ hlas nahořkl pelyňkem, „nebyl dostatečný argument ani společná rodina. A ty jsi nás dodneška neviděl.“
„Hmmm…“
Vycítila jeho nepohodu a poodstoupila, takže mohl sejít a čelit jí pohledem. Neuniklo jí, že ho rozdílem několika centimetrů převyšuje. „Nechci být cizí,“ ztišila tón. „Chtěla bych ti to vysvětlit. Všechno.“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat.“
„Ale já chci.“ Rozhlédla se. „Neměl bys k tomu nějakou lahvinku? Nechce se mi povídat jen tak nasucho.“

V broušené sklence zazlátla whisky z lahve, kterou kdysi dostal jako pozornost od dojatého padesátníka, kterému vytáhl z potápějícího se auta náctiletou dceru.
„Tak na zdraví,“ zvedl pohárek symbolicky, aniž by skutečně prožíval obsah slov. Zatoužil, aby tu Sven seděl s nimi a… chránil ho. Dlouho nebyl sám s nějakou ženou a ať si to přál či ne, myšlenky mu předestíraly jedno porovnání za druhým.
„Na gentlemany, co ještě nevymřeli,“ zúžila oči a sklo cinklo o sklo.
Polkl. Zamrzelo ho, že předtím jako kulisu nepustil televizi, takže byl plně odkázaný na partnerku v diskuzi, o kterou příliš nestál. Teď už by bylo hmátnutí po ovladači urážkou.
„Hele,“ zahřívala alkohol v dlaních, „já se nebudu tvářit, že jsem svatá. To fakt ne. Udělala jsem pár blbých rozhodnutí a docela dost jsem si je vyžrala. Takže popravdě řečeno nemíním schytávat druhou vlnu od svého dokonalého bratra. Dostala jsem párkrát po hubě – a to doslova, Semire. A v drtivé většině jsem se o sebe dokázala postarat sama. Jenže teď to sama prostě nedám. Rozhodně ne nějaký čas.“
„Ještě jednou opakuju, že mi nemusíš nic vysvětlovat.“

Tlusté zdi z poctivých materiálů vytvořené novostavby vytvořily ničím nerušený vesmír jen pro ně dva, mikrosvět, v němž byl s někým, který jen zaplňoval prázdnotu.

Ze rtů se jí vydral povzdech a prsty nervózně zaryla do vlastního stehna. „Ty asi nekouříš, co?“
„Ne.“
„No jo, já vím, taky bych neměla, stojí to hromadu peněz, ale strašně mě to uklidňuje, víš. Tohle je poslední krabička, co mi zbyla - teď už za ně utrácet nebudu, ani nemám co.“
Nechtěl se opakovat s tím, že o vysvětlení nestojí, omezil se tedy na kývnutí.
„Fajn. Jde o to,“ trhla sebou Hannah, rozhodnuta nevyužít odbočku, kterou kdovíproč předtím vystavěla, „že vím, že jsem udělala chyby. Víš, můj bratr byl s mámou vždycky zadobře. A když mladá holka vidí, jak si ti dva notují, zatímco tobě pořád někdo drbe hlavu… tak fakt nezačneš sekat latinu. Místo toho jim dáš důvod, aby teda FAKT měli proč být naštvaný.“
Gerkhan měl trošku problém takovou argumentaci přijmout, nicméně s tím, co věděl o lidské psychologii, to korespondovalo.
„Byli tak dokonalí a tak moc se divili, že prostě nejsem tak skvělá jako bratr. Jenže Hottemu bylo, sakra, o dvacet víc! A byl tak úchvatně rozumný! Takový příklad! Od začátku chtěl být policajt a šel za tím, od začátku byl doma v devět, když se na tom domluvili… ve škole dobrej, zatímco mně polovina předmětů nelezla do hlavy. No a pak,“ cigareta na uklidnění rudovlásce zjevně chyběla, neboť se v pauze nevědomky kousala do jazyku, „se chytneš party a už to jede. Pak už se měli proč vztekat.“
Semir oběma dolil. Vlastně mu neřekla nic překvapivého.
„Zase si nemysli, že to bylo tak zlé. Prostě jsem tu a tam přespala jinde, někdy si dala něco tvrdšího k pití a jasně, i něco víc.“ Poprvé za celou dobu uhnula očima. „Ale nikdy nic do krve, jasný? Nikdy jsem to nenechala dojít tak daleko. V životě bych nedopadla jako ty trosky, co si mezi sebou vyměňují stříkačky a jsou plný boláků.“
Zajímavě stanovená hranice, pomyslel si Turek a položil na stůl košíček sušených plodů a oříšků, aby ženě gestem nabídl.

„Nebylo to tak, že bych zmizela úplně,“ mnula si dlaně a muž si všiml další modřiny na jejím zápěstí. „Chodila jsem domů, i ten učňák jsem dodělala. Vždycky jsem přišla domů, chvíli to bylo dobré, pak zase začali vyčítat, ať se podívám na Hotteho a pak na sebe… tak jsem v osmnácti vypadla.“ Hannah pokrčila rameny a pohlédla do oříškových očí ve snaze najít alespoň náznak sympatií. „Ono už to fakt nešlo. Protloukala jsem se, jak se samotná mladá holka může protloukat, Semire.“ Snad záměrně nechala velký prostor pro interpretaci, aniž by cokoliv vyslovila konkrétněji. „S partou jsme prostě tak nějak existovali. Na jídlo nějak bylo, spali jsme, kde se dalo. Ne na ulici, většinou měl vždycky někdo nějaký byt. Třeba jen na měsíc, než ho vylili. Nebo jsem byla s nějakým klukem, tak jsem u něj bydlela, než to přestalo klapat.“ Lehce se začervenala. „A někdy jsem zavolala mámě, aby neměla strach.“
„To jí teda určitě muselo stačit,“ neskrýval tenkrát Gerkhan nesouhlas.
„Muselo,“ zaryla do něj pohled. „Jak říkám, nechlubím se tím. Byla jsem blbá.“
„A viděla jsi se s nimi osobně?“
„Jo.“ Hannah hrábla do košíčku a opatrně vložila mezi zuby sušený ananas. „Občas jsem se stavila. Máma mi někdy půjčila peníze, aby to Hotte nevěděl, měl by strašlivé kecy.“
Turkovi bylo jasné, o jaký typ půjčky asi šlo. Mlčel a sklo číše ho studila do snědých prstů.

„Jeden čas jsem se i vrátila. Než jsem potkala Johanna.“ Kousla se do rtu. „Já vím, teď si teprve budeš říkat, jak jsem vážně úplně blbá. A jasně, měla jsem to tušit. Ale bylo mi jen dvacet šest, v tu chvíli člověk nepřemýšlí a nedívá se na důsledky, chápeš? Natož když je zamilovaný a poprvé má dojem, že ho taky někdo bere… hele, co je ti?“ S nevolí civěla na svého partnera v parodii na diskuzi. Gerkhan zbledl a kdyby rychle nepoložil sklenku, rozdrtil by ji v dlani.
„To… to nic…“ Pětadvacet nebo šestadvacet. Zamilovanost. A neschopnost vidět důsledky. To už někde slyšel, ne? To už někdy zažil, někdy dávno. Dávno, dávno, dávno.
Spokojila se s tím a přiřkla nepřirozený odstín pleti únavě v kombinaci s alkoholem. „Byl starší. Samozřejmě ženatý. Platil mi takovou malou garsonku, mně stačily nějaké brigády, abych si žila docela dobře. Konečně jsem stála na vlastních nohách, víš? Samozřejmě mi tvrdil, že to se ženou utne, že je to jen otázka času. Že si nerozumí, spolu jsou jen kvůli dětem. Až bude té mladší patnáct, všem jim to řekne. Pak až jí bude sedmnáct. Až bude dospělá, nebo vlastně až dostuduje, protože by jinak neudělala maturitu.“
Nebyl schopný nic říci.
„A najednou jsem čekala Svena. A on se rozhodl, že je mu milejší ta zaprděná ženuška, co mu doma vyvářela teplé večeře a ochotně dělala, že mu věří, že večer chodí s kamarádama na kulečník. A bylo mu jedno, že jeho dcera už tu podělanou maturitu má, že se odstěhovala někam do háje a studuje tam, takže klidně mohl konečně být se mnou. Vykašlal se na nás oba. Klišé, co?“
„Chrm…“
„Máma a Hotte se z toho mohli zbláznit, Semire. Nesnášeli Johanna a celou dobu mi hustili do hlavy, že toho mám včas nechat. A když jsem pak přišla domů s břichem, neviděli v tom ani to hezký, co mohli. Že bude mít máma vnouče, protože brácha, velký pan dokonalý, se na vlastní dítě nezmohl. Že on sám mohl mít aspoň synovce. Ne. Měla jsem jen na talíři, že věděli, jak to dopadne.“ Kopla do sebe zbytek moku a trhla hlavou. „Vydržela jsem doma zase jen chvilku. A divíš se mi?“
„Nějak nevím,“ zamumlal Gerkhan. Částečně ji chápal, jiná jeho část jí toužila dát pár facek, aby se konečně probrala a přestala vinit všechny okolo sebe. Rád by slyšel Hotteho verzi, ale tušil, že nikdy nebude mít odvahu se na něco tak bolestného zeptat. A pak… už asi neměl sílu na to, aby se rýpal v cizím trápení, když nezvládal svoje.

„No a ve finále to byl Werner. Začali jsme spolu bydlet jen pár měsíců po tom, co se Sven narodil. Občas měl trošku blbé kecy, ale celkově ho vzal za vlastního a,“ vyplivla to jaksi neochotně, „byl na něj hodnej. Co se mě týká…“ Rozmrzele mačkala mezi prsty sušením zkroucenou švestku. „Bylo to trošku divoký. On nebyl žádný svatoušek, víš? Tu a tam jel v něčem s auty, někdy donesl takový peníze, že jsem se bála zeptat, odkud je má. A když se pochlubil, tak jsem párkrát vzala Svena a řekla mu, že v tomhle s ním nejedeme. Někdy jsem bydlela u jedné kamarádky, taky jsem měla pár,“ znovu se Gerkhanovi zdálo, že se lehce začervenala, „známých kluků z minula, co mě u sebe třeba měsíc nechali.“
Chudák dítě, pomyslel si Semir s lítostí, ač se zapřísahal obrnit a nenechat se do příběhu zavléci. Ten těch strejdů asi poznal.
„Jenže s Wernerem nás to k sobě táhlo. Sice žárlil a řval… ale nějak jsme to většinou zvládli. Měl fakt moc rád Svena. A já kvůli klukovi dokázala přežít i to, že mi v tom vzteku někdy nějakou ubalil. On se o nás jinak hodně staral. Nechal se i zaměstnat. Napřed na stavbě, pak viděli, že je vážně chytrej a nechali ho dělat papíry. Nosil domů pravidelný peníze. Většinou to bylo ok. Měli jsme hezký byt, Sven svůj vlastní pokoj. Dala jsem mu tam modré tapety. Jenže Werner měl dojem, že když má peníze a platí za nás, tak mu patříme. Začal být dost vzteklý. A pořád vyváděl, že se tahám s chlapama, zatímco on pracuje. A že si prý nevšímám Svena. Ale to nebyla pravda, vůbec to tak nebylo. Ve finále se namočil do něčeho, s čím fakt nechci mít co do činění, Semire. Pohádali jsme se, ječel na mě, jaká jsem děvka. Málem mě zabil. Před Svenem,“ ukázala si na zdravou tvář, zatímco jí podlitina hyzdila druhou polovinu obličeje. „To byla poslední kapka. Když odešel do práce, sbalila jsem se a s malým jsem vypadla. Jeli jsme sem takových kilometrů. Nechci, aby Sven v něčem takovém vyrůstal. Chci mu teď dát před vším přednost. Jenže… já nemám peníze na nový start, chápeš? Jestli mi teď brácha nepomůže, tak zase budu muset dělat něco špatnýho, abych se nedostala na dno. A já už nechci. Tentokrát ne. Rozumím, že je na mě naštvaný, ale copak nevidí, že se snažím? Měla jsem smůlu a jasně, párkrát jsem se blbě rozhodla. Ale třeba Svena jsem si nechala, a to bylo dost statečný, neříkej, že ne, Semire. Neříkej, že ne.“
„To asi bylo statečné.“

„Bylo. Jenže co teď? Potřebuju pomoc. Ještě jednou, naposledy. Myslela jsem, že by konečně zafungovala rodina. Chci poslední šanci, Semire. POSLEDNÍ. Zasloužím si ji, sakra.“
Gerkhanovi se drala na jazyk spousta nepříjemných pravd, ale rozhodl se je polknout. To nebyl jeho boj. „Nejsi první ani poslední taková, Hannah. Kdyby to fakt nešlo… jsou různé azylové domovy. Pomůžou ti.“
„Jenže ty mě neochrání před Wernerem,“ zachraplala a k Semirovu údivu popotáhla. „Já vím, že po nás půjde. On nesnese, že jsem odjela, strašně žárlil. Ví, že jsem z Kolína, určitě si na to vzpomene. Já už nemám sílu, abych to s ním řešila. Dost mě sebral ten rozchod…“
„Poslyš…“
„Proč to Hotte nemůže udělat kvůli Svenovi, hm? Že nesnáší mě? No tak fajn! Ale Sven je jeho synovec! Jediné dítě v rodině, on sám žádné nemá! Proč se k němu tak obrací zády?“
„Hannah, on si to třeba rozmyslí. Do té doby… dneska a třeba zítra můžete být u mě,“ pronesl Turek zamrzle. „Jen teda nevím, jak přes den. Budu pryč. Tak jestli se chcete podívat po Kolíně, že bych vás pak někde vyzvedl.“ Nechtělo se mu ji nechávat samotnou v bytě. Už tyhle typy lidí poznal a v jeho mysli se rvala sounáležitost s přísným realismem.
„Jsi skvělý,“ zašeptala obdivně. „Během jednoho večera jsi toho pro nás udělal víc, než můj bratr za celé roky. Kdybych ti to mohla nějak oplatit…“ pohlédla na něj s hlavou lehce nakloněnou. „Je vůbec nějaká paní Gerkhanová?“
„Co? N-ne!“
„Nemám moc možností, jak ti to vrátit. Ale Sven už spí. A kdyby-“
Semir rychle stal, žaludek bolestivě stažený. „Díky za nabídku. Ale kvůli tomu to OPRAVDU nedělám. Já… myslím, že bychom měli jít spát. Svenovi jsem slíbil, že tam za chvilku přijdeš.“
Pousmála se. Nezdálo se, že by se jí skoro hysterické odmítnutí dotklo. „Tím lépe,“ nalila si posledního panáka pro dobré sny a směrem ke konsternovanému komisaři naznačila přípitek. „Tím lépe. Děkuju.“


Arrow


9. díl: Hlavně mu to neříkej



„Dvě hodiny! Sto dvacet minut!“
Karolina pokývala hlavou, smutná ze zoufalého tónu, kterým si kamarádka sama odpověděla na vznesenou rétorickou otázku, kolik času jim denně zabere jejich nová pracovní povinnost. „Třeba… až se to naučíte, to půjde rychleji…“
„Nepůjde!“ Allerlei dramaticky zašermovala vidličkou, až z ní málem uletěl kus pistáciového dortíku. „To totiž nejde! U každého auta to musíme vyplnit, i kdybychom jen vyklepali blatník nebo zkontrolovali, jestli něco není pod podlahou. Ty pitomé reporty musíš vyplnit vždycky znovu – espézetku, rok výroby, případ, kontaktní osobu… a je to úplně nanic! Nanic!“
Brunetka si netroufla odporovat a rozhodla se nechat přítelkyni vymluvit. Konečně si pro sebe urvaly jedno odpoledne a zamířily si vylepšit rozpoložení nákupy, mladá technička však byla frustrovaná natolik, že ji neodreagovaly ani nové chundelaté papuče, které si vždy přála.
„A dokonce prohlásila, že si to nebudeme počítat do pracovní doby, protože to přece děláme pro sebe! Abychom jako tým vykázali efektivitu!“ vynesla zelenoočka hlavní trumf své oprávněné zloby.
„Počkej,“ zamžikala Karolina. „To přece nesmí, ne?“
„Kdo jí v tom asi zabrání, hm?“ Petra rozmrzele žvýkala zákusek z pekárny se jménem, které její náladu jen zhoršovalo a kterého si obě všimly, byť ho nechaly bez komentáře. Jiná volba jednoduše nebyla, shodou okolností měly obě další kavárny v obchodním centru zavřeno. „A víš, co mě mrzí nejvíc? Že Niels nic neřekl. Ta hydra nám oznámila, že každý den budeme chodit domů ještě později… a on mlčel. Nepronesl ani fň.“

Lžička málem vypadla učitelce matematiky z prstů a žena taktak potlačila vyjevený výraz: až teď si vybavila, že její nejlepší kamarádka o svém partnerovi a šéfovi nikdy neřekla nic tak negativního. Jistě, občas si posteskla nad jeho nepraktičností, ale většinou to obrátila v láskyplný žert. Tentokrát z ní čišelo nefalšované zklamání. „Třeba si jen musí promyslet taktiku.“
„Hm… A bude si ji promýšlet měsíce. Má v tom koneckonců velký vzor, že.“
Pubertální studenti Karolinu vytrénovali k neustálému střehu a potřebě mít vždy po ruce pohotovou odpověď, teď však nevěděla, co říci. Pochopila narážku a jen se jí potvrdilo, co doteď zůstalo tušené a nevyřčené – technička byla zhnusena, rozčílena a smutná z Gerkhanovy pasivity a byť to nepronesla nahlas, pravděpodobně mu byla ochotna připsat větší podíl viny za několik měsíců staré dění, než si Turek zasloužil. Odkašlala si. „Peti, on nemůže jen tak vstát a nadávat. Napřed počká, jestli se to osvědčí a pokud ne, ozve se.“
Měděnovláska soustředěně hloubila ďůlek do zeleného krému, jehož nepřirozený odstín jistojistě podpořila pěkná řádka éček. „Snad.“
„Uvidíš, že jo.“
Technička zvedla hlavu. „Já bych jen…“

„Ale, jste to vy!“

Obě jako na povel vzhlédly a natočily obličeje ke vchodu, kterým právě se širokým úsměvem ve tváři vcházela Andrea Richterová. „Já si říkala, jestli mě klame zrak, nebo ne… Ahoj, ráda vás vidím, dámy!“
Karolině neuniklo, že šedé oči bývalé sekretářky Dálniční policie bedlivě přejely po stole a po něčem zapátraly. „Ahoj, Andreo,“ pozdravila a donutila koutky k milému výrazu.
„Hezký večer,“ polkla sousto Allerlei. „Přisedneš si…?“
Po ramena dlouhé a pečlivě upravené tak, aby budily iluzi jakési kontrolované rozčepýřenosti, rozlétly se ženiny vlasy lehce nazrzlého odstínu v gestu odmítnutí. „Ne, ale moc díky. Někdy příště si s vámi moc ráda vyjdu, ale teď spěchám. Jen jsem se skočila přesvědčit, jestli jste to fakt vy, abych vás pozdravila.“
„Jsme,“ kývla učitelka poněkud zbytečně. „A jak se máš? Docela dlouho jsem o tobě neslyšela.“
Bývalá sekretářka nasála vůni čerstvého pečiva, na němž se nešetřilo pravým máslem ani jinými kvalitními surovinami a na okamžik zaváhala, zda právě tady nekoupit snídani pro rodinu – ale ne, i rohlík z kvalitní pekárny je druhý den prostě jen dva dny starý rohlík. „Je to pár hodin, co jsme přiletěli z Kanady,“ vysvětlila. „Pořád pendlujeme mezi ní a Kolínem, nějak se nemůžeme dohodnout, kde se usadit. Jan by rád tam, mně se zase nechce od našich... Je to poněkud únavné,“ přiznala a přece jen se posadila na prázdnou židli. Jediné, co na vyčerpání poukazovalo, byly maličko temnější kruhy pod očima, jinak v hnědých kozačkách bez podpatku, s kabelkou stejné barvy, antracitových kalhotách a kabátku s podivným vzorem, v němž až bližší pohled prozradil na černém základě pečlivě vyšité lístečky, a který Kaiczowska identifikovala jako klenot loňské kolekce značky Desigual, vypadala fantasticky. „Až přijdu domů, padnu do postele a budu spát jako zabitá. Museli jsme jen skočit pro plenky, máma sice koupila, ale zapomněla, že Tobi roste jako z vody. Tak potřebujeme větší velikost… a co vy, dámy? To jste tady… jen vy dvě?“

Karolina, která tu otázku čekala od chvíle, kdy ženě při vítání pohlédla do obličeje, zaryla nehty do látky kalhot. „Jo, jen tak jsme si vyšly,“ zkusila zachovat ledabylý tón.
„Niels je ještě v práci,“ postěžovala si dobromyslná, nebezpečí si nevědomá Allerlei a promnula si rty. „No a Tom asi teprve na cestě domů, myslím, že tady má Kar vyzvednout.“
„Přesně tak. Což mi připomíná, že bych mu měla nechat nabalit něco s sebou,“ brunetka zakašlala „Nechceš něco pro své kluky? Mají tady fakt výborné zákusky.“
Richterová se rozhlédla okolo. „To jste si vyšly samy…?“ Dva talířky a stejný počet skleniček ušmudlaných od kávové pěny tomu napovídaly, přesto…
V zelených očích byl znát údiv. „No… jo…?“
Andrea naklonila hlavu. „Já jen, že většinou jste vyrážely ve třech. Tak si říkám, jestli si slečna neodskočila a teď se kvůli mně nebojí přijít zpátky a někde se tady neschovává,“ pronesla nevinně. „Nerada bych jí kazila večer.“
Karolina zaťala zuby, zatímco vyjevené Allerlei naopak čelist poklesla.
„Na druhou stranu,“ Richterová si skoro koketně upravila pramínek vlasů, co jí sklouzl do tváře, „jestli tady není, tak se třeba alespoň trošku stydí?“

Zarachotilo to, jak Petra prudce, neobratně odsunula židli a prkenně se zvedla. „Promiňte,“ zachraplala. „Já… já… zamotala se mi hlava. Taky… si potřebuji odskočit.“ Obrátila se a vrávoravě, obě pěsti zaťaté, zamířila k toaletám.
Dobře oblečená žena se usmála. „No a co vlastně Semir? Jak ten se má? Předpokládám, že je teď konečně spokojený, ne?“
Karolina se snažila, aby se jí nechvěly rty, zbytek sebekontroly směřovaný na to, aby po ženě nešlehla víc, než by bylo nutné. Richterová to hlavní nevěděla. Nevěděla nic! A přesto neměla skrupule soudit. „Bez urážky, Andreo… ale teď ses vrátila. Nemáš tušení, co se tady stalo. Tak bys o tom, se vší úctou, neměla mluvit…“
„Za prvé umím číst a i v Kanadě máme internet. A zadruhé… si docela dost věcí zvládnu domyslet,“ nezmizel z tváře Tobiasovy maminky úsměv. „Některé věci jsou navíc zřejmé, ne? Pamatuješ, jak jsem vás před ní varovala? Tohle nebylo první manželství, které ta slečna,“ bůhvíjak zvládla to slovo vyslovit jako plivnutí, „rozvrátila. Věřím, že nečekala, co to bude mít za důsledky. Ale opravdu si myslíš, že má ohledně toho chlapa čisté svědomí?“
„Andreo-“
„To, že byl ženatý, jí asi netajil, ne? A přesto ho neváhala odvést od manželky, ačkoliv si ta ženská prožila svoje,“ svraštila světlovlasejší žena čelo. „Přijde mi, že se v tom snad vyžívá, to si tím jako něco dokazuje? Předpokládám, že teď se schovává u Semira. Ten ji ohromně lituje a zase ji nechává, aby si ho omotala kolem prstu. Ale co se divím. On měl vždycky tak trošku sklon k pletkám s tímhle typem holek,“ usmála se hořce.
„Ale-“
„Já jen nechci,“ nedovolila žena Karolině navázat, „aby se zase trápil. Hodně mi na Semirovi záleží, i když nám to tehdy právě tady slečna pokazila. Nechci, aby kvůli ní měl potíže, nechci, aby byl zničený. A popravdě bych čekala, že tady zafungujete vy jako jeho kamarádi,“ pronesla vážně a neskrývala u toho výčitky. „Potřebuje vaši pomoc a podporu, jinak se jí nevzepře a ona ho zase uvrtá do průšvihu. Jako tehdy a jako teď – odejde a nebude ji zajímat, co se děje dál. Semir by neměl být sám. Jinak se bojím, že může dopadnout stejně jako ten chudák. Já tu nebývám tak často, abych na něj dala pozor sama a ukázala mu, že-“

Kaiczowská se chraplavě nadechla a poté ještě jednou: zase jednou jí pomohla škola, kdy se naučila zklidňující, vraždě drzých studentů zabraňující techniky. „Andreo. Zaprvé… opravdu nevíš, co se okolo celé té věci stalo. Zadruhé…“ Odmlčela se a pak její tón i přes naléhavost nasadil podivnou plochost, „Zadruhé, Andreo, jestli je ti život milý, tak tyhle své domněnky neříkej Semirovi. A to myslím naprosto, ale naprosto vážně.“
Nad šedýma očima se zvedlo obočí. „Myslím, že stačí-“
„Nemysli, Andreo. Prostě mi věř. V žádném případě mu to neříkej. Pro své vlastní dobro.“
Žena polkla, v hezkém, na takřka 40 let rozhodně nevypadajícím obličeji zmatek. „Já si jen pamatuji, jaké to bylo tehdy, když se mezi nás ta sl-“ zachmuřila se a brunetka vzápětí pochopila proč – Richterová vylovila z kapsy vibrující telefon. „Jan už mě prozvání,“ zamumlala. „A já ještě nestihla ty plenky. Musím jít. Tuhle debatu bychom ale měly dokončit,“ ustaraně potřásla hlavou. „Mám o Semira strach, pochop to. Byli jsme spolu takových let… to nějaký rozvod nevymaže.“
Nejsi jediná, odpověděla jí Karolina v duchu, navenek však mlčela.
„No,“ pochopila Richterová, že se smířlivého konce diskuze nedočká, „tak já letím. Měj se co nejlépe a snad se brzy uvidíme, tentokrát se plánujeme zase trošku zdržet. A prosím tě, pozdravuj Toma a rozluč se za mě s Petrou, ano? A samozřejmě vše nej do nového roku,“ usmála se.
„Jasně. Dík. Tobě taky. Tak ahoj.“


Karolina nedokázala sledovat, jak se štíhlá postava mísí do davu lidí a vyráží směr Tesco. Ruce se jí třásly tak, že nedokázala dopravit lžičku do úst – pro uklidněnou si u obsluhy poručila další – tentokrát čokoládový - dortík a jelikož tušila, že dávku uklidňujícího cukru bude potřebovat i nejlepší kamarádka, vzala ho hned dvakrát.
„Co to SAKRA bylo?“Allerlei byla ve tváři tak bledá, že jí pihy vystupovaly jako temně hnědé. „Já… promiň, že jsem tě tady s ní nechala samotnou, ale já prostě… já…“
„Chápu,“ zachraplala Kaicowska.
„Myslíš, že to neví? Nebo že i přesto musí na Terku,“ Petra polkla, „útočit? To přece nemůže myslet vážně!“
„Neví to, Peti.“
„Ale i tak! Proboha, proč do ní tak ryje??? Má to zapotřebí?“
„Ona to prostě neví.“
Technička si odfrkla a s překvapením sledovala dort, co přes ní přistál. „Ale já-“
„Na nervy, Peti. Zvu tě. Teda nás obě.“
„Jo tak. Díky.“

Obě zmlkly, byť jim mysli tepaly vztekem, který nedokázalo zchladit ani výtečné vláčné těsto.
Ticho přerušila zase zelenoočka, která nikdy nedokázala moc skrývat emoce. „Ono se o tom psalo?“
„Však víš.“
„Ale… Andrea mluvila o jeho ženě. Že ji to zničila a prožila si svoje. O tom se nějak psalo?“
Karolina se zamračila. „Dobrý postřeh… co jsem viděla, psalo se jen o něm.“ Vůbec se nedivila, když kamarádka vyčarovala z tašky tablet a bez pobídky začala zkoušet hledat dle klíčových slov.
„Omezím to na poslední 4 týdny, Andrea vypadala, jako kdyby si to četla někdy teď,“ zamumlala technička.
„Tohle,“ vyjekla Karolina, jak společně s mrazením v zádech projížděly všechny titulky, jejichž slova se jim zarývala pod kůži. „Na to klikni! Rozhovor s Kellerovou. To bude ono, je to měsíc staré!“

Pošouply se, aby se jim pohodlněji četlo a obě cítily, jak se jim vnitřnosti mění v led.
Když skončily, obě bez dechu seděly a teprve pak na sebe byly schopny pohlédnout.
„Tohle,“ špitla Karolina, „tohle přece nemůže myslet vážně…?!“


Arrow


10. díl: Moc pera


Rozsahem textu se článek v Die Zeit řadil mezi ty delší. Wox, která stejně jako Hartmutt – možná právě proto si s rezavým technikem velmi dobře rozuměla – ráda chytala profesorský tón, by jim vysvětlila, že se jedná o novinářský útvar zvaný „profilový rozhovor“. Text, v němž se dává zpovídané osobě velký prostor, interview jde do hloubky a otištěno bývá často buď v magazínu, nebo na zadní straně hlavního listu, často navíc v rámci nějakého seriálu, jako jsou „inovující podnikatelé“, „Němci, kteří pohnuli světem“ či „významné ženy.“
Technička ani učitelka nemohly popřít, že než se vůbec pustily do čtení, zvědavě okoukly úvodní fotku: o tom, že je Keller ženatý, sice věděly, nicméně novinářka se z celkem pochopitelných důvodů na toto téma nebavila a ony se do ptaní nepouštěly. Rovněž z pochopitelných důvodů. Teď hleděly na dámu, jejíž padesát let neprozrazovaly ani tak tvář či postava, jako výraz plný směsi smutku a vyrovnanosti, s nímž zapózovala fotografovi, stylizovaná v pohledu kamsi mimo záběr, distingovaná, důstojná, s kaštanovými vlasy padajícími na ramena a neretušovanými obloučky vrásek.



      Člověk na dně musí najít vůli vstát. Jedině tak se stane silným.

      Od kohokoliv jiného by to mohlo znít jako klišé. Eva Kellerová ale svým životem význam
      tohoto moudra dokonale naplňuje. Sílu vstát musela navíc najít tolikrát, až se člověk diví,
      z jakého zdroje bere motivaci jít dál a nezahořknout. Čelila největší ztrátě, jaká může matku
      postihnout – místo zhroucení však v reakci na smrt jediného syna založila nadaci, která
      pomáhá dalším rodičům, co v důsledku dopravní nehody přišli o dítě. Rozpadlo se jí
      manželství se známým advokátem Paulem Kellerem, přesto dokázala dál budovat svou pozici
      na univerzitě, kde donedávna zastávala funkci proděkanky Ekonomické fakulty. Kariéru
      přerušila, aby podpořila přítele, jemuž vážně onemocněla v Budapešti žijící dcera. A ani tehdy
      nebyl špatným zprávám konec, v maďarské metropoli ji zastihla zpráva o tragické smrti
      bývalého partnera. Ačkoliv o něm občas stále mluví v přítomném čase, je profesorka Eva
      Kellerová připravena hledět dál a rvát se s osudem.


      V podstatě během pár dní jste se loni rozhodla zaměnit Kolín za život v Budapešti, to
      rozhodně vyžadovalo odvahu. Byla to velká změna?

      Nutno říci, že daleko menší, než by si asi většina čtenářů představovala. Rytmus metropolí je
      v mnoha směrech podobný, liší se maximálně rokem výroby tramvají a autobusů. Budapešť je
      nádherné starobylé město na říční tepně, takže se Kolínu v mnohém velmi podobá (úsměv).
      Tehdy jsem považovala za samozřejmé, že je moje místo po boku přítele, který ve zlé chvíli
      skutečně potřeboval podpořit. Horší to bylo s mými závazky v Německu – nemohla bych
      odjet s pocitem, že jsem někomu způsobila komplikace. Naštěstí mi na univerzitě velmi vyšli
      vstříc, za což bych jim tímto ráda vyjádřila díky. A jsem si vědoma, že by taková rázná změna
      nebyla možná bez určitých finančních možností. V jistém smyslu totiž peníze skutečně
      osvobozují a já zcela pokorně konstatuji, že si této výhody vážím.

      Jste velmi aktivní žena zvyklá podílet se na rozhodování na vysoké úrovni. Necítila jste se
      v novém prostředí poněkud



Allerlei stiskla zuby a za kamarádčina mlčenlivého souhlasu prsty rolovala níže, pečlivě zachytávaje hlavní smysl jednotlivých odstavců: Eva líčila, jak se zapojila do maďarského pracovního i společenského života, jak nadále zvládala řídit v Kolíně sídlící firmu i nadaci, popisovala pendlování mezi oběma státy i strasti komunikace se vzdálenými kolegy, z nichž mnohým v nepřítomnosti nadřízené polevila pracovní morálka. Bylo to poučné, obě mladé ženy však zaujaly až poslední odstavce rozhovoru.


      Nemohu se na to nezeptat a vrátit se tak svým způsobem na začátek. Nikdy jste se netajila
      tím, že jste si bývalého manžela znovu vzala, ačkoliv jste pak spolu nežili. Přece jen to nebyl
      zcela obvyklý vztah. Jak se díval na váš odjezd on?

      Já, Paul i můj současný partner Thomas spadáme do generace, která podle mého názoru skoro
      vymírá. Do generace, pro kterou konec vztahu neznamená začátek nenávisti a schválností.
      Mladí lidé to teď, zdá se mi, mají naprosto opačně a závazky berou velmi ledabyle. Pokud si
      svého partnera skutečně vážíte, pak nikdy nemůžete skončit tím, že ho zatratíte. Nikdy. Byť
      občas vyžaduje dost práce, abyste nesklouzli do ukřivděnosti a naopak ten vztah rozvíjeli bez
      ohledu na to, že už ten člověk není po vašem boku. Možná už jsem s Paulem z různých
      důvodů nemohla žít, ale to neznamenalo, že bych ho odvrhla, na to byl mou součástí příliš
      mnoho let. Stále mi na něm záleželo a jsem si jista, že i jemu na mně. Udržovali jsme velmi
      úzký kontakt. Takže co se mého odjezdu do Maďarska týká, samozřejmě ho pochopil a podpořil
      mě. My si skutečně vycházeli vstříc. Pravdou ale je, že když si každý z nás našel partnera,
      rozhodli jsme se po jednom z mých návštěv Kolína pro rozvod. Podruhé a definitivně.

      K rozvodu už ale nedošlo…
      Ne.

      Jsem si vědoma, že je to velmi citlivé a bolavé téma. Ale smrt vašeho manžela v určitých
      kruzích doteď vzbuzuje spekulace…

      (po dlouhém mlčení) Můj muž bohužel vložil svou důvěru do nesprávného člověka. Snažila
      jsem se ho varovat, ale tehdy jsem byla přesvědčena o tom, že pokud někoho respektujete a
      milujete, musíte mu nechat možnost jít vlastní cestou. Přiznám se, že to nyní vnímám jako
      svou velkou chybu, kterou si těžko někdy odpustím.

      Co více jste mohla udělat?
      Tušila jsem, že to nesměřuje k ničemu zdravému, ale nikdy by mě nenapadlo, kam až to
      dojde. Spousta lidí si myslí, že jsou advokáti cyničtí, ale Paul měl tu báječnou, vzácnou
      schopnost vidět v lidech to lepší. V tomto případě se rozhodl obětovat vše člověku, který
      nebyl ani zdaleka ochoten udělat to samé. Pokud jsem předtím mluvila o mladé generaci,
      která jen bere a není připravena dávat, pak mohla být Paulova přítelkyně její archetypální
      vyslanec. Paul se spletl v jediné, ale naneštěstí zásadní věci – považoval svou slečnu za
      partnerku a ona sebe jen za milenku. Ono je lehké užívat si veškeré benefity, které vám dává
      život po boku někoho, kdo má moc, vliv a především dobrý charakter. Je milé užívat si
      dovolené v Portugalsku, víkendy v Londýně a protekci v práci. Snažila jsem se Paulovi
      naznačit, že se od slečny nikdy nedočká toho, na čem mu záleželo nejvíc – úplné rodiny,
      věrnosti a vzájemného pochopení. On jí naprosto věřil. Obětoval jí toho tolik, včetně kariéry,
      pověsti a práce na univerzitě. A to vystřízlivění bylo strašně náhlé a bolestné.

      Takže je pravda, že spáchal sebevraždu poté, co ho opustila o generaci mladší přítelkyně?
      To je otázka.

      Počkejte, máte v tomto ohledu pochyby?
      Tohle přenechávám svému právnímu zástupci a patřičným odpovědným osobám. Já vím jen
      to, že se o slečnu poněkud nezdravě zajímal jistý mladý komisař. Nechávám na vaší úvaze,
      jak je možné, že byl na místě, když policie našla mého manžela mrtvého. Jak je možné, že
      tam údajně byla i ona, podle svědků od krve. Zajímalo by mě, proč jsem ji neviděla na
      Paulově pohřbu a proč je tak dobře schovaná, že se mi ji celé měsíce nedaří kontaktovat,
      ačkoliv jsem přesvědčena, že mi, a nejen mně, dluží vysvětlení. Už několikrát jsem volala o
      prošetření této situace. Jenže v situaci, kdy slečna pracuje pro média a ten mladý muž pro
      policii, jsou ty možnosti velmi omezené. Nemohu tu sdělovat žádná obvinění ani své názory,
      protože tento svět je natolik zvrácený, že by špína ulpěla na mně a – co hůř – na Paulovi,
      který se již nemůže bránit. Nicméně kladu otázky a jsem odhodlaná se pravdy dopátrat. Paul
      si to rozhodně zaslouží.

      Byla právě to vaše motivace k návratu do Kolína?
      Z velké části ano. Mezi těch několik málo dobrých zpráv patří to, že se přítelova dcera
      úspěšně uzdravuje. Takže nyní je čas, aby Thomas zase podpořil mě.


„To si dělá srandu, že jo,“ zachrčela Allerlei. „To si… to si dělá srandu!“
Karolina si pomyslela, že ani druhý dortík na utlumení nervů stačit nebude.
„Po tom všem, co Terce udělal, co si musela... Tak tahle ženská ještě naznačuje, že ten zkurvysyn-“
Brunetka, zvyklá ze školy na potírání vulgarismů, instinktivně varovně sykla, vědoma si pobouřených pohledů od vedlejšího stolu.
Petře se třásly ruce natolik, že musela tablet položit a několikrát se zhluboka nadechnout. „Myslíš,“ změnila téma lehce, „že Semira fakt vyšetřují? Že může mít problémy?“

Servírka, zjevně otrávená z toho, že má před koncem směny ještě skoro plno, přičemž žádný z hostů nevypadal na granda při ponechání dýška, prošla mezi židličkami a uzmula od mladých žen obě špinavé skleničky, aniž by se zeptala na další objednávku.

„Tom se o tom nechtěl moc bavit, ale říkal, že cokoliv zásahovka dělá, pořizuje si u toho záznam. Právě kvůli tomu, aby mohli dokázat, že byl ten zásah čistý,“ sklonila se Karolina dopředu, aby její šepot přítelkyně slyšela. „A nikdy ani nenaznačil, že by Semira popotahovali. Pokud teda,“ polkla, „ta jeho výborná nálada není způsobena i tímhle. Tedy rozhodně pokud si tohle četl.“
„Žádný záznam jsme k analýze nedostali,“ špitla Allerlei.
„To by šlo mimo KTU, ne, Peti? Tam přece nebylo třeba nic čistit.“
„Já nevím, asi jo…“
„Tipuji, že je Semir z obliga. Jenže víš co, nemůže jen tak pustit do světa, co ten chlap udělal, Kellerová by mu šla okamžitě po krku. Musel by to dokázat. A jsem si,“ Karolina si znovu povzdechla, „docela jista, že zákon nedovoluje, aby šla ta nahrávka ven. Musíme to brát tak, že je ta ženská zoufalá, Peti. Hledá viníka. Ztratila někoho, koho měla ráda-“
„A my ne?“ zvedla k ní Petra uslzené zelené oči.
Kar jí beze slova stiskla ruku.
„V jednom měla ta kráva pravdu,“ zamumlala technička a levačkou si promnula kůži pod víčky. „Tenhle svět je zvrácenej.“



Bez legrace - hrozně mockrát mě v médiích naštvalo, když se zveřejnilo jen tvrzení jedné strany. Přičemž bylo jasné, že právě ta strana "obviněná" někým, kdo za svá slova NENESE odpovědnost, se beztrestně vyslovit nesmí. Že v mnoha případech není mlčení přiznáním viny či pochybení, ale prostá procesní záležitost, kdy je druhé straně ZAKÁZÁNO přednést argumenty i důkazy, které by podložily její tvrzení. A musí mlčet a nechat většinu lidí, aby si to ticho vyložila jako přiznání. Myslete na to, prosím...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow

11. díl: Do měsíce, maximálně do dvou


*****


„Dobře, má ještě někdo něco?“ Ulke Knappová věnovala osádce KTU svůj nejmilejší manažerský úsměv. „Ok, tak končím poradu. Karlheinzi, jak jsme se domluvili, ano? A Heike, poprosím tě, abys pak za mnou ještě došla, podíváme se na ty reporty, takhle to od nás určitě chodit nemůže. Vy ostatní víte, kde mě hledat.“ Elegantně vstala, aby překvapeně vzhlédla od sbírání vytištěných tabulek, když ji vyrušilo zakašlání. „Nielsi?“
„Hm, Ulke, já bych přece jen ještě něco měl,“ opřel se Hartmutt v klasickém umaštěném, kdysi dávno snad bílém plášti, bříšky prstů o desku stolu. „Ale klidně to taky můžeme probrat spolu. Jen bych asi předběhl Heike, pokud jí to nevadí,“ kývl na udivenou kolegyni. „Chtěl bych se pak soustředit na jeden program.“
Petra, která po celý meeting dusila nutkání křičet, ať je šéfová konečně pustí zpátky k autům, nebo tu budou zase všichni tvrdnout do osmi do večera, nervózně přešlápla. Co ten zrzoun dělal? O tomhle spolu přece vůbec nemluvili.
„V pořádku,“ narovnala se sympatická černovláska a rychle nasadila vřelý výraz. „Jestli se to týká práce, tak klidně přede všemi.“
„Fajn.“ Niels přenesl váhu na druhou nohu a nabral dech. „Jde… jde o t-to… Asi bych raději přece jen zašel k tobě do kanceláře…“
„Ne, jen mluv. Hm?“
Přerušení technika rozčílilo natolik, že udělal krok dopředu i za cenu, že se na stůl úplně namáčkl. Dokonce přestal koktat. „Jde o ty naše reporty, Ulke. Co jsem se bavil s kolegy, nikdo kvůli nim nezvládá pořádně dělat vlastní práci. A pokud se mám zaručit, že budeme vždycky odvádět špičkové výsledky, tak to takhle dál nepůjde.“

Technici zalapali po dechu: tohle by do svého šéfa nikdy neřekli. Allerleino srdce se rozběhlo třikrát rychleji.

„Aha.“ Knappová potřásla hlavou, jako kdyby se pokoušela probudit. „Promiň, Nielsi, ale docela dlouho a detailně jsem vám vysvětlovala, že to přece děláme právě kvůli tomu, abychom na ty své dobré výsledky upozornili.“
„Jenže velmi brzy žádné nebudou.“ Byl si vědom toho, že mu ostatní visí na rtech: kupodivu ho to nestrhlo zpátky do bahnitých vod rozpaků a zadrhávání. Cítil se za ně zodpovědný. Už měl dost tmavých pytlů pod jejich očima, množících se drobných zranění z nepozornosti, Karlheinze, kterého před pár dny brzy ráno našel spát v jednom z rozmontovaných vozů a když ho budil, kamarád mu s mžouráním sdělil, že toho měl prostě na programu tolik, že nemělo cenu ani chodit domů. Už nemohl vydržet Petřinu skoro papírově bílou tvář a její unavený a – nemohl si nic nalhávat – věčně zklamaný výraz. „Jsme všichni vyšťavení, Ulke. Je mi to líto, ale… ten systém prostě nefunguje. Nemůžeme si přidat administrativu a zároveň dělat včas a dobře ten samý objem práce. Buď musíš přijmout další lidi do technického, nebo najmout pár brigádníků na to papírování.“
Žena mlčela, a ač se pohledy upřely na ni, ona sama svůj zarývala do modrých očí.
„Fakt tady nemůžu lidi držet od osmi do osmi a pak jim ještě přihodit dvě další hodiny na reporty. Už takhle máme podstav. Normálně,“ ztišil muž hlas, vědom si toho, že další slova popravdě nejsem moc loajální a taktická, „by všichni mohli o půl páté odejít domů s tím, že mají padla a nic jiného je nezajímá, protože mají rodiny. A prostě třeba i jen život mimo KTU. Koníčky. Nemocné rodiče. A nikdo to nikdy nedělá, protože ví, že to tady musí šlapat. Když něco hoří, zůstanou tady i přes noc. Nikdo je za to moc neocení. Jsme na to zvyklí. Ale nemůžeme jim život redukovat jen na práci. Protože…“ polkl, „za chvíli už nebudou ani žádné dobré výsledky, které bychom mohli reportovat. Zůstane jen banda hrozně unavených a chybujících lidí.“

Drobná černovláska polkla a nachýlila hlavu. „Myslím, že to trochu dramatizuješ, Nielsi. A taky tým docela podceňuješ. Podle mě jsou –“ Zarazila se, když davem shromážděných techniků proběhla zjevná nesouhlasná reakce. „Dobře,“ zamumlala. „Já… děkuji za zpětnou vazbu. Nějak si nad tím sednu a… zhodnotím to. Všechno?“
„Ano,“ stáhl se Hartmutt a kývl. „Děkuji, že se nad tím zamyslíš. My budeme samozřejmě jako vždycky dělat všechno pro to, aby to tady jelo na nejvyšší obrátky.“
„Čekám to od vás.“ Žena popadla své tabulky. „Takže končím poradu!“ Vynadala si za chvat, s nímž opustila jednoduchou zasedačku – vypadal spíše jako úprk a ten rozhodně nezamýšlela. Prsty sevřela v pěst, jen co z vedlejší místnosti zaslechla potlesk.

„Promiň, Peťo,“ zahudral Niels a vydral se z davu kolegů, z nichž každý ho hodlal poplácat po rameni. Chytil přítelkyni za paži a povzdechl si. „Nechci dělat vlny, ale tohle už se prostě nedá vydržet. Něco jsem musel říci.“
Měděnovláska se zasmála. „No to teda musel!“
„Hm?“
„Celou dobu jsem doufala, že to uděláš. A už jsem fakt začínala mít dojem, že potřebuješ pořádně popostrčit. Jsem ráda, jsi jí to konečně řekl!“ Mladá žena překvapeně pomrkávajícího zrzka sevřela v náručí a políbila ho. „Jsem na tebe pyšná.“
Zrudl a tentokrát se opravdu zakoktal. „V-v-vážně?“
„Samozřejmě.“ Stoupla si na špičky a rty mu polaskala nos. „Sice ti to trochu trvalo,“ zašklebila se, „ale zvládl jsi to. No a,“ zvedla hlas na zubící se kolegy, „teď už vážně zpátky ke strojům, soudruzi. Nebo tady fakt budeme do deseti!“


*****


Gerkhan si promnul oči štiplavé od zírání do monitoru, ani jeho dneska neminula troška úředničiny a se skřípáním zubů vyplňoval dokumenty nekonečných formulářů, aby si znovu a znovu přísahal, že příště už to bude dělat průběžně. A přitom věděl, že sám sobě lže. Tohle totiž průběžně nedělá nikdo.
Vedle něj seděl lehce znuděný Kranich, který si byrokratické kolečko dal v rámci předvánočních přesčasů a teď měl více méně pohotovostní službu: na dálnici kroužila posádka Jolly a Veronika, pár desítek kilometrů od nich pak hlídkovala stará dobrá dvojice Hotte a Dieter. „Hm, co vlastně mladá paní?“ zakousl se s gustem do jablka, které mu ráno nabalila Karolina. Kranicha ten závan zdravé stravy skoro vyděsil – že by mu snad jeho milovaná taktně naznačovala, že se přes Vánoce maličko vyspravil?
„Hannah?“ otočil se menší muž od počítače a pousmál se. „V pohodě. Sven je naprosto úžasný, včera jsme spolu dlouho seděli a koukali na nějakou šílenou pohádku. Víš, že jsem se ani pořádně nikdy nedíval na ty vaše pohádky? Ty turecký jsou úplně jiný.“
Modrooký si promnul dásně. Nějak se mu nezdála zjihlost parťákova hlasu, která nastoupila pokaždé, když dítě zmínil.
„Na cestě do práce jsem je hodil do centra, Hannah chtěla Svenovi ukázat katedrálu, trošku se projít po obchodech. Vypadá,“ pousmál se snědý komisař, „že ji ten návrat do Kolína docela sebral, člověče.“
Jo paní vyloženě působí jako citlivka, zašklebil se v duchu Tom, na něhož rudovlasá dáma příliš dobrý dojem neučinila. Jednoznačně dával přednost názoru staršího kulatého kolegy: emocionálně vyděračské výstupy druhu, který na služebně Hannah předvedla, považoval za nechutné a jejich uskutečňovatele za zmetky.

„Poslyšte, hrdličky,“ strčil do kanceláře čekáním na pozvání se neobtěžující Frank. „Podle Michaely volala Bayerová, už máte výsledky pitvy. Skočíte tam?“
„Hm? Semire?“ modrooký šťouchl kamaráda loktem do paže. „Nechceš na chvíli vypadnout od toho počítače? Váženého vrchního radu,“ zazubil se na Trabera, jehož vztah k patoložce se sice z nesnášenlivosti změnil na pouhou ignoraci, ale i tak bylo záhodno, aby se oba jeden druhému vyhýbali, „tam poslat nemůžeme.“
„Vřelé díky za vaše pochopení,“ uklonil se rozčepýřený policista hluboce a vrátil se k hraní karet po síti.
„Jeď sám.“ Semir rozklikl další dokument.
„No tak. Neříkej, že bys to na moment neodložil!“
„Prostě se mi nechce. A popravdě…“ zajedoval si, „ty zrovna nemáš moc co na práci, ne? Nebo se jí vyhýbáš jako Traber? Aby za chvíli někdo na tu pitevnu jezdil, kamaráde!“
Kranich strnul. Tohle byla podpásovka, kterých se Gerkhan většinou moc nedopouštěl. „Spíš,“ řekl tiše, až k němu Turek zvedl podrážděný pohled, „bych rád konečně věděl, co se mezi tebou a Samanthou stalo.“
„Nebuď tak zvědavý. Neboj, mou profesionální spolupráci s ní to ovlivňovat nebude.“
„To si dovoluji nesouhlasit, Semire.“


Prsty zaryl do látky tmavě modrých džínsů. Byl šíleně nervózní. V práci si zvykl, že je občas třeba porušit pravidla, aby zasáhl terč přesně do černého a věděl, že i Šéfová nad tím v tichém souhlasu přimhouří oko. Jenže tohle bylo něco jiného. Tady překročil hranice daleko. A nejen v rámci legislativy, kde bylo tak snadné se vymluvit na příliš hustou a nepřehlednou síť zákonů, vyhlášek a vnitřních regulí. Sám v srdci cítil, že jedná špatně. Ale nemohl si pomoci. Jednoduše nemohl.

„Tady jsem.“ Ženě pod podrážkou hnědých kozaček šustilo suché listí, nádherně do zlatorudé zbarvené zbytečky šatu javoru, který od jara do podzimu zkrášloval vnitroblok ohromné budovy soudního lékařství. Teď tu stál holý a smutný a zdálo se, že sentimentálně zírá na kupičku pod sebou. Nejstarší listí už začínalo tlít.
Poslala ho čekat na lavičku pod strom. Chvíli dokázal sám sobě předstírat, že si užívá posledního záchvěvu slunných podzimních dní, za moment ho však už dohnal chlad. A netrpělivost. „Díky, Sam. Máš to?“
Rozhlédla se, netypicky nervózní. Ta tam byla její obvyklá suverenita. Posadila se k němu a do klína vytáhla větší kabelku, z níž vylovila složku. „Ano. Ale popravdě… nelíbí se mi to, Semire.“
Jemu taky ne. Ale musel to vědět.
„Tohle je… setsakra neetický,“ hlesla. „Kdybys to nebyl ty, tak…“
„Vážím si toho,“ zavrčel. Bál se ty papíry rozložit. Polkl. Vylovil ten, který od pohledu vypadal na pouhý vytištěný text.


      Pitevní protokol: Paul Keller ze dne



Na moment sevřel víčka.
Oproti původnímu plánu přeskočil výsledky soudního ohledání a rovnou sáhl po fotkách. Mrtvol už viděl spousty, mnohé z nich ve stavu, který by normálnímu člověku způsobil nekonečné noční můry: utopené, uhořelé, těla která dlouhé horké letní měsíce ležela ve škarpě či v lese, nešťastníky, které nehoda na dálnici proměnila v pouhé logiku nedávající součástky nebo je rozdrtila na kaši. Ale při pohledu na na nerezovém stole nehybně dlící bledé nahé tělo padesátiletého právníka se mu zvedl žaludek.
Nezeptala se, jestli je ok, bylo to zbytečné. Mlčky seděla vedle něj.

Třesoucí se rukou obrátil stránku. Před začátkem pitvy bylo třeba fotograficky zachytit i detaily. Hlavu, která bez ohledu na střelu, která prošla mozkem, vypadala naprosto neporušeně. Absurdně klidný – byl snad Gerkhan blázen, když měl dojem, že se mrtvý spokojeně usmívá? – výraz Kellerovy tváře Turka skoro dohnal k šílenství. Ramena, paže, dlaně. Trup. K tomuhle tělu se Wox pravděpodobně spokojeně tulila v posteli. Do objetí paží se důvěřivě chodila schovat. Rozkrok. Tímhle… jí to udělal.
Musel papír odložit a s chraplavým nádechem zazírat do zelených větví tisu. Jak příhodné, napadlo ho. Jedovatý tis. Strom smrti na patologii.
„Možná,“ řekla Samantha tiše, „bys měl vědět ještě jednu věc. Stejně se to tam dočteš, jen ti asi bude trvat, než to z té naší hatmatilky rozluštíš. Při té pitvě jsme zjistili velmi vážné poškození srdce. Do měsíce by Kellera potkal masivní infarkt. Maximálně do dvou. Životosprávě asi moc nedal, v krvi měl dokonce Vi… léky, který rozhodně brát nesměl. Samozřejmě to neznamená, že by musel umřít, ale… určitě by to bylo na operaci. Minimálně na bypass, možná transplantaci.“
Přijal to s netečností, pustit si to absurdní sdělení blíž k sobě, musel by křičet a řvát. Měsíc. Nebo dva. A bylo by po problému. Protože Keller by zašel, naprosto jasně to cítil. Wox by tu stále byla, třeba uplakaná ze ztráty, ale… byla by tu. Kruci. Oči ho začaly pálit. Zamžikal.

„Dobře, Sam,“ zachrčelo z něj cosi, co ani nebylo možné nazvat hlasem. Na další fotce už začala samotná pitva. Skalpel vytvořil onen známý řez připomínající ypsilon. „Okopíruju si to a zítra ti to zanesu, jo? Chtěl bych na to mít trochu klid.“
„Počkej,“ vyjevila se žena a po složce sáhla. „Já ti to nemůžu dát s sebou! Přinesla jsem ti to jen k náhledu. A setsakra tím riskuju.“
Ucukl. „Sam, dám na to pozor. A je to jen pár hodin. Nebo ti to dovezu ještě dneska.“
V očích se jí zračila nevíra. „Semire. Nevíš, jak moc velký je už tohle průser. Jen za to, že ti ty dokumenty ukazuji, mě můžou nejen na hodinu vyhodit, ale ještě mě popotahovat. Takže… bych čekala trošku vděku a ne že se se mnou budeš hádat!“
Zúžil oči. „Já jsem ti vděčný. Ale chci to prostě vidět. Přečíst si to.“
„Zaprvé, to hlavní jsem ti řekla. Kromě toho srdce se nic nenašlo. Závěr je jasný – zabil se sám, úhel odpovídá, na prstech měl střelný prach. Nic ti nehrozí. A zbytek…“ zavrtěla hlavou. Chápala, že se komisař jen hodlá sebetrýznit, ale rozhodně to neschvalovala. Vážně se chtěl dočíst, že měl právník těsně před smrtí sex a na přirození se mu našla novinářčina krev? Že podle vzorků sňatých z lýtek musel klečet v louži dívčiny moči? „Tu složku ti nedám. Prostě nemůžu.“ Když ne s ohledem na tebe, tak na sebe, pomyslela si. „Jestli chceš vědět víc, můžeme si sednout někam do bezpečí. Nastuduju to, a co budu vědět, ti řeknu. Ale rozhodně odtud odejdeš bez těch papírů.“

Rty se mu chvěly, jak se očividně snažil zarazit všechna ta slova, která jí hodlala jeho horší část adresovat. „Dobře,“ pronesl s námahou.
Zašilhal po kabelce.
Bál se pokračovat.
„Sam…“
Nervózně poposedla.
„Máš… pro mě… máš i… máš i tu druhou složku, že jo… Sam?“
Upřela na něj pohled a zavrtěla hlavou. „Ne, Semire. Nemám.“
Něčemu v něm se ulevilo, ale stejně tak jím zazmítalo pobouření. „Počkej. Domluvili jsme se, že mi dáš i ty její dokumenty.“
„Semire,“ napřímila se a výraz v jejím obličeji ztvrdl. „Na ničem jsme se s tebou nedomluvila. Nic jsme ti neslíbila.“

Vstal, blízko známého cholerickému výbuchu. „Tak to počkat. Chtěl jsem si přečíst i Terčin záznam, celou dobu jsem ti o něm říkal!“
„Říkal,“ přitakala a i ona se zvedla, nervózní, že na sebe příliš přitahují pozornost. „Ale já ti,“ zopakovala, „ani jednou neslíbila, že to udělám. Laskavě si uvědom,“ ztrácela trpělivost, „že ona je oběť, Semire. Čekala bych od tebe, že budeš respektovat její… soukromí. Nějakou… etiku. Zrovna ty! Ona se nemůže bránit. Nevidím nejmenší důvod, proč by sis měl jen tak listovat tím, co přesně se jí stalo.“
„Samantho! Ty myslíš, že z toho mám nějaký potěšení?!“
„Ne! Obsesi!“ prudce mu Kellerovu složku vyškubla. „Já soukromí tý tvý novinářky ctít budu. A ty bys měl taky. U Kellera to ještě chápu. Nic bych ti dávat neměla, ale tu holku ti ten hajzl vzal. Myslela jsem, že se ti třeba uleví, až si jeho data přečteš. Ale ona? Kdyby chtěla, aby sis o ní takový věci četl, dala by někdy souhlas k tomu, abys mohl nahlížet do jejích záznamů, ne? Takže jestli ses cítil být její přítel, tak bys měl respektovat, že to neudělala.“
Gerkhan prudce oddechoval. Bylo mu hůř než po ráně pěstí.
„A ještě jedna věc,“ rázným pohybem schovala složku do bezpečí kabelky, kterou si hned přitiskla k tělu. „Chápu, že je ti mizerně. Je mi to líto. Ale zkus, pro své vlastní dobro zkus neodradit všechny ty lidi, co stojí za tebou. Protože děláš to nejlepší, aby ztratil nejen Terezu, ale i své přátele. To si vezmi,“ bez pozdravu vykročila zpátky k budově, „jako radu navíc. A zdarma. Laskavě se nad sebou zamysli!“
Prudce se sehnul a bezmocně za ní mrštil změť suchého listí, která se jen komicky rozlétla kolem jeho vlastní hlavy. „Tak děkuji pěkně!“ zaječel, až se po něm otočila okolojdoucí medička.



„Jeď prostě sám,“ stáhl se Gerkhan do sebe. „Stejně za pár minut mizím. Slíbil jsem Svenovi, že ho vezmu do kina.“
„Chrm,“ udělal Tom, ale rezignovaně už na sebe natahoval zimní bundu. Tohle se mu nelíbilo. Ani trošku.



Mno jo, Tome. Držím ti s tureckým kamarádem pěsti!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
A jak to bylo dál?
To se dozvíte alespoň ve zkratce Wink



Omlouvám se, že povídku nedopíšu.
Ale dávám sem alespoň své poznámky o tom, jak to mělo být dál Smile




Hannah se pak přece jen nastěhuje k Hottemu, který jako vždy vyměkne. Ale je třeba je chránit, opravdu po ní asi její chlap jde.

- Frank si dá rande se Samanthou, z čehož jsou všichni vedle, protože si dřív mohli vyškrábat oči. Frank je pak vedle z průběhu – dobře pokecají a skončí v posteli. Jenže jakmile si užijí, Sam ho sice „mírně“, ale přesto vyhodí z domu, což ho naprosto šokuje a poněkud pokoří.

- Allerlei je nešťastná z práce – reporty jim zabírají další hodiny denně. Harty nakonec jde a šéfové KTU řekne, že to není možné. Šéfová je začne víc dusit. Ve finále si najde naprosto stupidní záminku a Hartyho vyhodí z pozice, měl by dělat jen řadového zaměstnance. Aby mu navíc ještě zničila vztah, do jeho role posadí Allerlei. Nechává Nielse dát ponižovat, až ten to nevydrží a dá výpověď.

- Semir je se Sam pohádaný, protože mu odmítla dát domů výsledek pitvy Kellera, dala mu ho jen k nahlédnutí s tím, že i tak riskuje krk. A hlavně mu odmítla obstarat výsledky Wox s tím, že ona je oběť a není etické, aby mu z nemocnice takové věci páčila. Kdyby Wox někdy chtěla, aby takové věci dala, určitě by někdy předtím s tím dala souhlas.

- Frank se ptá Sam, jak to teda s nimi je. Ona mu řekne, že je milý a moc ráda se s ním bude vídat. Ale nezávazně, prostě pro pokec a hlavně sex. Frank není moc happy, ale kývne na to.

- Semir si je ve skutečnosti opravdu vyžádal Woxiiny výsledky – kdysi si ho totiž dala mezi osoby, které mají právo na její zdravotní info. V nějaké krizi jde domů a tam si POPRVÉ přečte, co se vlastně Wox stalo, co jí tehdy Keller udělal. A je z těch zjištění (Tereza se mu ten den, kdy jí Paul ublížil, rozhodně nesvěřila se vším) tak vedle, že zavolá Frankovi a požádá ho o pomoc.

- Jdou spolu do baru za Charlie. Semir se tam neskutečně ožere a skončí v posteli s vyžilou hnusnou děvkou, ač se mu v tom Frank a Charlie (není to holka, na kterou dává pozor, ale nějaká špinavá cuchta). Když se probere, sice rád, že večer odpadl dříve, než se něco stalo, ale cítí se fakt příšerně. A řekne si dost, je třeba konat. Volá právničce.

- Tom celé dění bezmocně sleduje a když vidí, jak je Semir věčně nešťastný, začíná zvažovat, zda by si neměl více vážit svého štěstí a neodejít kvůli Karolině od DP, aby ji chránil.

- Allerlei je na rozpacích – je ráda, že Niels po odchodu hned našel práci, ale je naštvaná, že pracuje pro ten závodní okruh, kam mu dal lístky Keller jako dárek k narozeninám.

- Semir své kamarády svolá a oznámí jim, že se bude stěhovat. To je ten důvod, proč pořád někam a někomu volal.

- Všichni jsou vyplašení. Gerkhan jim ale vysvětlí, že zůstane v Kolíně. Kupuje tam pozemek. Ve svém bytě už žít nemůže, staly se tam příliš strašné věci a ještě tam tu a tam nachází Woxiinu krev. Nedokáže tam být. Takže koupil pozemek a chce postavit levný skládaný domek, kde bude koupací jezírko a malá zahrada. Allerlei i Karolina jsou dojaté a hrozně mu to přejí.

- Po Hannah a Svenovi opravdu někdo jde a Hotte je musí chránit.

- Semir oznámí Andree jako první, že prodává jejich byt. Ukáže jí plánky domku. Chce, aby to věděla dřív než to najde v nějakém časopise nebo webu (její otec má realitku). Andreu to strašně zaskočí a řekne, že si to musí rozmyslet. Semir je zase vedle z tohohle. Za byt jí dal vše, co měl – ano, byt měl větší cenu, ale Andrea mu ho prostě nechala a on s tím počítal. Navíc už ten pozemek koupil.

- Tom řekne Kar o svých obavách a ta je rozptýlí. V podstatě mu řekne, že jeho job respektuje a na podobné úvahy o odchodu z DP bude čas možná tak až bude těhotná.

- Andrea s Janem jdou k Semirovi na návštěvu. K Semirovu šoku mu jeho ex oznámí, že nechce, aby ten byt jen tak prodal. Že by si ho ráda nechala, protože s Janem v Německu pořád zatím zůstávají u jejích rodičů. Semir je úplně vyjevený a ptá se, co teda on a co celé ty roky a navíc smlouva, kterou mu ten byt dala. Andrea řekne, že ho samozřejmě nevyhodí na ulici, že mu pořídí nějaký hezký menší byt. Semir zuří a odmítá to akceptovat.

- šéfová teď šikanuje i Allerlei.

- Semir jde na hřbitov ke Kateřině a potká Kellerovu ženu, která se do něj pustí s tím, že on a Wox jsou odporní a že Paula zabili. Gerkhan se taktak udrží a raději zdrhne.

- Frank řekne Sam, které se to nelíbí, že ji má rád a chce být více než jen parťák do postele. Že chce vztah. Ona to odmítá.

- Semir zjistí, že mu do bytu nepasují klíče. Už tam řádí Andrein otec, který ho vždy nesnášel. Vystěhoval mu věci do sklepa. Gerkhan je v šoku a musí jít spát ke „Kranichům“.

- Konečně se vyjeví, že Wox neumřela. Hned poté, co mohla odejít z nemocnice, odjela do Česka s tím, že udělá státnice, vzpamatuje se a pokusí se vrátit. Semir v to doufá, ale pesimisticky se připravuje na nejhorší. Wox na tom byla psychicky velmi špatně.

- Semir hovoří s Andreou – ta na něj vyjede, že mu nebude sponzorovat život s kurvou, která jim zničila manželství. Že ten dům staví jasně pro Wox. A že pro ni nikdy nic takového neplánoval, ačkoliv si říkala, že v takovém domku měli žít oni dva, vychovat tam dvě dcery (ano, pokud vám to nedošlo, tak domek, který si Semir vysnil, je ten barák, kde se v seriálu Andrejka kurvila s Robertem, zatímco idiot Gerkhan makal na hypotéku) a být happy. Semir se jí ohromeně ptá, zda ho pořád miluje. Andrea se rozčílí, že ne. On na to, proč je teda taková a jestli by se zachovala stejně, kdyby třeba žila Kateřina. Jestli by ho tak ničila kvůli každé přítelkyni, ačkoliv ona sama má svou rodinu. Andrea ho vyfuckuje.

- Semir to projednává s právníky (role pro Pietra), podle kterých bohužel každá smlouva jde nějak vypovědět. I ta darovací mezi Andreou a Semirem.

- Na KTU je revoluce, připojí se i dálniční. Všichni vč. Allerlei prosazují, ať se vrátí Harty. Hrozí stávka a demonstrují. Povede se, šéfka KTU mizí a Harty se vrací.

- Gerhan ještě jednou jde k bytu, tentokrát je tam jak Andrein otec, tak ona sama. V podstatě ji prosí, aby se zamyslela nad tím, co dělá. A Andrea povolí, řekne otci, ať se sbalí a odjíždí. Semir jí tiše děkuje a rychle nechá vyhotovit neprůstřelnou smlouvu, aby se pojistil. Vztahy mezi Andreou a Semirem, dosud takřka ideální, po etudě s bytem VELMI ochladnou.

- Frank a Sam jsou alespoň přátelé.

- Hannah přiletí na stanici s tím, že unesli Svena.

- Přizná, že tomu svému příteli, co ji bil a měl špatnou pověst, ukradla drogy a běžela se s nimi schovat pod ochranu Hotteho. Zase ho zneužila. Jenže to přehnala – ty drogy nepatřily příteli, jen po ní pátral vlastně spíše proto, aby zachránil situaci. Po drogách jdou skuteční vlastníci a ti se nebojí hodně ublížit. Hannah prosí o pomoc.

- Je velká záchranná akce.

- Hannah ji ještě zkomplikuje, protože se nehodlá spoléhat na Dálniční a vyrazí Svena zachránit sama.

- Dopadá špatně – Hannah sice najdou, ale je mrtvá, má proříznuté hrdlo. Svenova únosce honí na dálnici, ale ten havaruje, auto se vznítí. V kufru je pak nalezeno tělo Svena, naštěstí zemřel dříve, než by uhořel.

- Na stanici je samozřejmě šílená depka.

- Jediný, kdo se v závěrečné alespoň trochu uculí, je Semir, který si čte mail nebo sms – a Tomovi je jasné, že se právě dozvěděl, že se Wox vrací do Kolína.



Tož tak Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Když už začíná ten velký projekt, tak ti okomentuji všechno v té povídce.
Mile mě překvapil rating (Do povídek SaM mám ještě 1 rok a půl), budu to moc číst Very Happy !
Doufám že se mi to tedy bude líbit. A taky mě napadlo, že bych taky mohl napsat nějakou dlouhou povídku. To dík, za inspiraci.


Těším se

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu NOVÝ,1. DÍL povídky.
Pevně doufám, že se Vám bude líbit, byť začínáme pozvolna Smile
Díky všem za případné komentáře!

A ještě poznámka: část s informacemi o povídce a číslování v názvu, takže je hned jasné, zda je nový díl, jsem převzala od SaM, které tímto děkuji Smile líbí se mi, že tím přinesla na PF další způsob orientace v povídkách a ráda toho po jejím souhlasu využívám. Díky, SaM! název pro každou kapitolku jsem už ale plánovala sama a docela dlouho Smile

Přeji příjemné počtení!

W.



Hartmutte, Mít moc na(d) bylo od 18+ a taky ses tím netrápil a četl jsi ho, takže myslím, že sám víš, že je to jen doporučení Laughing díky za zájem Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Nevím, kam s komentem, tak sem.

Moc pěkný začátek nové éry.
Úplně si vybavuju tu atmosféru těch vánočních německých náměstí, svařák v kelímkách a ty dva zamilované (až mě jimá trochu i závist - já nic podobného nezažil a kort ne s milovanou). Perfekt.

Dvojka by ráda byla s kamarádem, ale je tu i možnost být poprvé sami spolu... Co si vybrat? A co to skloubit - být spolu i s kamarádem?

O tom rozbalování dárečků, všudepřítomném sladkém cukroví nemluvě.

Je škoda, že tahle "bezčasová" nálada na houby potkala malého zrovna na svátky.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Ježiši, Wox, děkuji! Připoměla si mě Vánoce! Hrozně se těším!
Tom mi připomíná Mr.Beana (ten btw. byl zrovna dneska v televizi). A jak tak chtěl ty rukavice :aww:
No, nevím. Zatím nemám co říct. Ale až se rozjede akce, tak to bude snad super. Každopádně díky, za novou povídku. Ta Vánoční atmosféra mě dostala, bože já se těším. Hele "kouká do počítače" už jenom jeden měsíc, hurá! Super, ale škoda že tu nebyla zmínka o Wox. Crying or Very sad Rolling Eyes

Very Happy

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Povídka začíná moc krásně. Líbí se mi, jak jsi vykreslila vánoční atmosféru. Kranýšci mají velké výročí, hehe. Jsou to mí milované Kulíšci, oba, i s Kuličkou samozřejmě. (Asi si je nakreslím jako plyšáky, hehe!)
Přesto mě mrzí ten hmatatelný smutek a špatná nálada, linoucí se celým dílem. Jakby taky ne, že.
Semir by se měl přestat utápět v depresi, sám si už všiml, že mu nějak utíká dění týkající se přátel. Jenže ono se to lehce řekne a hůř koná... Smile
Děkuji za SPOOOOOOOOOOOUSTU Kranýšků! <3
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Kája: Ta smutná nálada - no asi kvůli Wox, no. Mě to taky mrzí, ale snad bude v pořádku Very Happy

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem


Hartmutt, měl jsi snad z mého komentu pocit, že potřebuji s něčím poradit? A opravdu NE, NE A NE, nepotřebuji tvoji odpověď, protože by a) byla naprosto zbytečná, b) bychom plevelili místo pro komentáře týkající se povídky! Pokud se budu muset doptat na něco k povídce, obrátím se přímo na autora. Nevadí mi, že jsi reagoval na můj komentář, ale vadí mi, že a) spoileruješ ostatním čtenářům, b) zbytečně zmiňuješ naprosto zřejmý fakt.

Abych nebyla úplně mimo OT, Wox, velmi dobře jsem si všimla jeho modré šály, kterou má i v jiné povídce, že? *love*
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Děkuji všem za první komentáře! Moc a moc mě těší.

Ano, Kájko, hezký postřeh, díky za něj - opravdu má tu šálu! Ty jo, úplně mě dojalo, že si to pamatuješ a mám radost, že Tě potěšili Kranýšci. Zápletku jsem jim vymyslela - nebude sice nějak akční a nebude ani hlavní linkou příběhu... ale tak nějak si troufám říci, že myšlenkově snad nebude chudá Smile

Jinak: mám ráda, když na sebe čtenáři reagují a diskutují pod povídkou, je to pro mě ta nejlepší známka, že je povídka zaujala! Ale Hartmutte, Ty jsi vážně řekl očividné, myslím, že to Kájka opravdu pochopila Very Happy znova opakuji: budu moc ráda nejen za komentáře, ale i za diskuse, jen... tohle bylo fakt mimo terč Very Happy

Ještě jednou díky! A předem varuji, že akce v této povídce zase tak moc nebude. Bude se dost podobat MMN. Ale v té další už si akci užijete Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Jů, tak milý začátek nové povídky. Ach, úplně na mne dýchla Vánoční atmosféra. Very Happy

Líbí se mi, jak si popsala kluziště před Kolínským dómem, bruslící Kar a zmrzlého Toma. Atmosféra je úžasná, líbí se mi, jak si to všecko popsala.
Úplně se těším na sníh, a to jsem nepřítel sněhu a šíleného mrazu. Surprised Tom na bruslích, jů, já chci obrázek... Embarassed musí vypadat tak rozkošně Embarassed Mimochodem, neumím, opravdu neumím si Tomíka představit v MHD. Laughing
Peťka a Niels jsou moc chápáví a opravdoví přátelé, když si Semiho vzali na Vánoce. (teď zním děsně Laughing ) Udělali pro něj to nejlepší, než by se opravdu někde trápil sám doma. To je od nich moc hezké.... zatím mne ta povídka hrozně baví, je mile napsaná a líbí se mi to, jak si tam dala i vlčáka Kuličku, je tak cute Embarassed

Bylo mi Semira celou dobu hrozně líto... není to pro něj jednoduché... o to více se mi líbilo chování jeho přátel Wink

Celou částí povídky se mi mísily krásné pocity a nádherná, provoněná Vánoční atmosféra skořicí a jablkem, zároveň mířící se se smutnými pocity z Turka... líbí se mi ten kontrast, který si do toho všeho vložila.


Nádherný dílek...

Dík za krásnou chvilku, Wox. Wink



S.

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Jste svědky zázraku - k jednomu dílu dávám DRUHÝ koment.

Ten konečný odstavec by se dal, když se malinko upraví, užít i na úplná konec nějakého vícedílného počinu.
Já si ho dovedu představit na úplném konci všeho. Smile

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Přiznám se, že nerozumím, vysvětlíš, prosím? Děkuju!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Nu prostě ten konec 1. dílu si dovedu nějak upraveně představit třeba i na konci nějakého díla typu MMN o třeba 200-250 dílech.
Mě se to prostě líbí.

Jo, sice to zní smutně, ale pro mě (jsem asi divný), je to možnost nad tím přemýšlet (už jen to samotné slovo "bezčasí" je k zamyšlení - doba bez času přece nemůže existovat, pořád je nějaký čas, nějaká doba) co je tím myšleno, jak mi mám představit to "bezčasí" -> To je dotyčný bez emocí, bez života, apod...

Je to fajnové. Wink

Já vím, asi v tom hledám něco, co v tom není. Embarassed

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Saso, moc a moc díky za komentář - ano, Semir má jednoznačně velmi dobré přátele, ale v dalších dílech se ukáže, že to s ním ani oni nemají moc jednoduché Smile

Pietro: děkuji za vysvětlení - ono to záleží na tom, JAKÝ ten konec je Very Happy třeba poslední větu tohoto dílu mám 100% vymyšlenou a myslím, že ten pocit tam úplně neladí Smile

Ještě jednou moc díky, pokusím se, aby byl další díl zítra. Neslibuji, ale... pokusím se Smile

Wox.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu NOVÝ, 2. DÍL povídky.
Rozjezd tohoto díla bude pozvolný Smile
Snad se bude přesto líbit a třeba přispějete komentářem - díky za něj! Very Happy


W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Tomík přemítá, zda udělal dobře, když strávil svátky, tak, jak je strávil.
Ale zkuste si strávit svátky s někým, kdo je v poslední době... mno... nevhodným společníkem, i když je to Vás nějlepší přítel.
A malému určitě zavolali nějakou jobovku, když byl tak protivný a mrzutý.

Jestli on ten Turek nedělal dobrou náladu jen proto, aby zakryl pocity daleko odlišnější.

aneb Z dovolené do práce - prostě přechod NA PĚST!

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Hele, super! Díky, za pokračování!

Vážně mě potěšila Kranichova nálada, jak se na všechny těšil = moc hezký!

Ta Michalea je fajn <3

Hmm, zajímavá Semirova nálada, je nějak agresivní XD Shocked

I šéfová vypadala spokojeně. Very Happy

Taky by mne zajímala s kým Semir mluvil Embarassed

Pietro napsal:
Jestli on ten Turek nedělal dobrou náladu jen proto, aby zakryl pocity daleko odlišnější.


Řekl bych že jo, nebylo by to v kobře poprvé (ale tohle není kobra Very Happy)

„Jo, vypadnout z téhle zimy, co,“ pokýval hlavou Tom a rozhlédl se. „No… a je už tady Semir?“
„Jasně, že je. To ty jdeš zase pozdě,“ neodpustila si mladá dáma šlehnutí na těch 10 minut po termínu...


- Milá věta! Very Happy

Hezký přechod od katastrof a všech bolestí v MMN, na takovouhle hezkou náladu. Smile

Každopádně krásný díl, doufám že dáš co nejdříve pokračování! Very Happy Embarassed

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Jů, Ty sis vpoměla na Kateřinu? :O Huh, krásný flashback, vzpomínka, poznatek Smile

Díky za moc milou roličku Smile Moc mne potěšila a velmi mile překvapila Smile Nečekala jsem, že by se tam Michaela mohla objevit Wink Supr, díky .. *pýří se* Embarassed


Huh Semire, Semire, jsi rozházenej, jako moje učebnice po pokoji při absolutoriích Shocked Nevypadáš dobře Turečku ... snad se vzpamatuješ. Máš teď fakt stresový období ... ale i to jednou přejde.

Ještě, že má Semir Toma. Myslím si, že je důležité mít někoho jako je Tom při sobě ... Smile

Tyjo, s kým to Semir volal? Jsem napnutá, jako kšandy Smile


Nejradši bych byla, kdyby se dílky sypaly, jako čerstvě napadený sníh ...
Rozjíždí se to slušně, jsem zvědavá, co bude následovat. Líbí se mi, že zatím není moc zřejmý další děj Wink

Ne, v pohodě, Woxy, to jsem zase jen nedočkavá Very Happy


Díky moc, S.

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Všem vám MOC díky za komentář, další díl bude asi až v polovině prosince, ale zkusím zatím dodat nějakou ilustraci či tak Smile


Pietro:
to víš... s přáteli je to někdy těžké. Když jsou velmi nešťastní, mnohdy mají tendenci kopat kolem sebe a zraňovat i ty, kteří jsou jim blízcí a třeba jim i chtějí pomoci. Je to obtížné pro obě strany a podle mě se právě na tom pozná síla a hloubka toho vztahu, zda to vydrží. Tom se moc snaží kamarádovi pomoci, ale už je prostě unavený...


Hartmutt: Jo jo, Michaela je moc milá Smile a šéfová strávila Vánoce v pánské společnosti, tak měla taky dobrou náladu. Jen mě překvapuje, že z povídky cítíš milou náladu, já ji vnímám naopak tak trochu smutnou a bezmocnou. Ale díky za zpětnou vazbu, je důležité vidět, jak to cítí čtenář!


Sasa: jsem moc ráda, že tě malá rolička potěšila, ještě se tam určitě objevíš Smile na Katušku nejde zapomenout, mám ji nesmírně ráda a Tureček ji má taky stále v srdci. V jistém ohledu možná trošinku více, než by chtěl... a neboj, děj se objevím, byť tato povídka bude spíše o vztazích Smile


Jsem ráda, že jste všichni věnovali pozornost Semirovu telefonování! Je totiž opravdu důležité. Tipne si někdo důvod, kvůli kterému s někým volal? Mohli byste to uhodnout, když se zamyslíte a když si vzpomenete, na co tato povídka navazuje Wink nápověda: zkuste si připomenout konec MMN a pak si představit sebe v Semirově kůži Wink kdo bude chtít, ať spekulaci označí bíle, aby ji jiní neviděli, nebo mi pošle SZ. Budu za tipy ráda, uvidíme, co vás napadne Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu NOVÝ, 3. DÍL povídky - Nové poměry.
Omlouvám se za pozvolnost, příště už by se nám to mělo trošku hnout Smile
A díky všem, kdo spekulovali, potěšilo mě to, byť se nikdo netrefil Wink

Budu vděčná za komentář, byť tento díl nepovažuji za moc podařený...

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Ta ženská debata je tak živá, normálně to vidím, i ten čaj si představuju.

Semir otrávený jak indiánský šíp a příjemný jak osina v zadku...
Opět tedy - - nevhodný to společník, i když je to nejlepší přítel...

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Chudák Tom. Opravdu to nemá s parťákem lehké Crying or Very sad. A ten rozhovor je velmi věrohodný.
Opět Arrow Škoda, že není žádné info o Wox, kdy už to bude ? :O
A sorry, ale první věta mi nedává smysl - proč je to třeba bez háčků a čárek? Shocked

Hezké, ale myslím, že předchozí díly byli kapku lepší Embarassed

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Díky za upřímnou kritiku a první věta je bez háčků a čárek, protože je to sms. Vždyť je to tam napsaný Shocked Shocked Shocked Shocked
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu NOVÝ, 4. DÍL povídky - V oknech se nesvítí.
Mám z něj docela radost Smile

Snad se Vám bude líbít - a i kdyby ne, nebojte se přidat i kritickou reakci, nevadí mi Very Happy
Každého komentáře si cením a přiznám se, že mě docela mrzí, když ta zpětná vazba poslední dobou moc není Embarassed
Asi je to povrchní... ale je to tak Sad

Snad si počtete Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Mas pravdu, tenhle dil se ti povedl a dobre se ti psal, jde to poznat. Smile
Jeste se vratim v nekolika slovech k predchozim dilum.
Semir je na facku. Vsichni jsou zdeptani z Terezina odchodu, ale on se v tom opravdu placa. Chapu, ted se u nej objevily emoce, ktere hledal a hlavne vycitky, ale tim se to nespravi.
Tom je z toho, ze se Semir uzavrel do sebe, hrozne paf. Libi se mi, jak mezi Kranysky vyzarujici pohodu sazis ty starosti a problemy, je to mile a realnejsi, prece kazdy neco resi a neni porad pohoda.
Frank a Semir v hospode... Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy Tak to nema chybu. Frank je takovy... Sveta znaly. Laughing
O co, ze setkani s rodinou prinese nejake prekvapko? Laughing Uplne se mi tou uzvanenosti taxikare vybavil dil Tina a Aisym Laughing
Ach jo, smutny Kranysek... Karolina ma dalsi plusove body, ze ho v tom nenechava placat a hlavne, ze i u nej aplikuje setrny pedagogicky pristup. Laughing

Tesim se na dalsi dil Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Semirova situace + životem ošlehaný Frankie + hospoda + alkohol + Frankieho rady = mno... jsem asi strašně klišoidní, ale já si prostě představím dvojici "jeden zkušený a znalý nočního života a jeden, který ani neví, že nějaké podniky mají otevřeno i v noci".
Ten zkušený posléze tomu druhému po vlastních předchozích zkušenostech dohodí (v dobrém úmyslu) nějakou ženštinu s nejasnou minulostí, aby se ten méněznalý odreagoval a ten pak bude litovat, co vyvedl, až se alkohol rozleží a vyprchá... Zvlášťě Semir, který je nyní velmi emočně nestabilní a moc by si to bral.

Tady se tak nestalo. (opravdu ne??)

Jsem ochoten uznat, že správného přítele se starosti kamaráda dotýkají, ale aby to náš Tomík nepřehnal...

Taxík aneb příbuzný s poř. č. 2251 (nebo 2600??, nevím) - opět se mi vybavuje něco tak stereotypního - když se dva kamarádni potkají po 10 letech a ten jeden pořád jak se máš, co doma, co vaši, kde děláš, co děláš, byl jsi někde, jel si tam a tam apod. Ten druhý jen přikyvuje a vypouští to druhým uchem ven. A pokud je ten druhý opilý, tak to platí dvojnásob.

Skopový... slint... sakra... Wox, bylo to nutné...?? *polyká sliny*


Hele, já se nějak rozkecal...

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Děkuji Vám za reakce Very Happy

Kája:
jsem ráda, že se Ti díl líbil a souhlasím, Semir je těžce na facku. Ale neboj, nic netrvá věčně Smile jo, Tom je v šoku a baví mě to Embarassed přiznám se, že nevím, zda se Semir u rodinky opravdu objeví, ještě si to rozmyslím Very Happy

Pietro: i Tobě díky! A jinak nemysli, Semir u mě není žádné neviňátko - byl tady sice zamlklý, ale jinak si piš, že kolínské bary zná docela dobře Very Happy není v tomhle směru zakřiknutý - a rozhodně má v minulosti i dlouuuuuuuhé období, kdy v barech lovil lásky na jednu noc. V tomhle směru jsem zachovala seriál, kdy Semir před andreou a pak v jejich rozchodových okéncích docela řádil. I v mé realitě se vyspal s polovinou Kolína - v povídkách mám několikrát zmíněno, že to z něj dostala andrea a její žárlivost a také to, že prostě byli delší dobu fakt spolu. A on už pak po rozvodu ten krok zpět ke starému hýření s holkama neudělal neudělal. Ale jak Semir, tak i Frank jsou oba dosti světaznalí Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu NOVÝ, 5. díl povídky - Oteplení v márnici.
Snad se Vám bude líbit a bude Vám stát za komentář Smile

Díky,

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Ale jo, za komentář to stojí, ostatně, jako vždy Wink

Part I. - KTU:
Hele, jak za komunistů - plníme skvěle, ale proč neplnit ještě lépe, že?
Víme, že pracujeme na 110%, ale proč neukázat, že umíme i 130?
Nu prostě pochvala od vedení strany s dovětkem, že pětiletka jde plnit ještě lépe.

Ale že by to radost na tvářích soudruhů v bílém to nevzbudilo. Takhle - vzbudila ta pochvala, ale to druhé už nikoli.


Part II. - Patologie
Otrávená kachna? To byl Schröderův stánek. Stopro Very Happy

Semirek se chce vyhnout kontaktu s nemilovou osobou a nastrčí za sebe Frankieho, který je na tom prakticky obdobně.
Vytloukat klín klínem...


Part III. - Stanice
Semirek, ač se jevil protivně, jest nyní dobře naložen (ne v lihu s Frankiem) a hned zní o poznání mileji.
Zbídačená sestra Hotteho s dítkem - mě napadá opět děsně staromodní myšlenka - že si vzala nějakého hrubiána, před kterým jí Hotte varoval , ale ona si to nenechala vysvětlit, a teď na to akorát dojíždí...

Proč mě furt napadají ty strašný stereotypy???
+ za název díla
Apropos - ten Kolín netřeba tolik zmiňovat, já vím, že Düssel se nekoná. Mám dojem, že je to tam kvůli mě. Very Happy

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Děkuji za komentář, Pietro Very Happy

Myslím, že situaci na KTU jsi vystihl ještě lépe, než si sám myslíš Very Happy

Hm, v mé hlavě to byl sice jiný stánek, ale úplně to vyloučit nemohu, také jsem si na tohoto slavného stánkaře (v mé realitě je už teda mrtvý, ale tohle bylo před lety Laughing) vzpomněla Very Happy

Hotteho sestra je dílo. V podstatě máš pravdu, ale ona je ještě o něco divočejší Wink

ne, Kolín není zmiňovaný kvůli tobě, ve všech povídkách to používám často a budu i nadále, prostě mi to tam sedne Smile

Ještě jednou díky! Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Hezky popsaná spolupráce Hartmutta s Allerlei. Smile Líbila se mi i narážka na pomalu zapomenutý fakt, že se Harty ucházel o místo Semirova parťáka. Very Happy
Ulke Knapová vždy dbala na to, aby si předtím, než opustí svou kancelář a vydá se mezi podřízené techniky, oblékla dlouhý bílý plášť, v jakém tu pobíhala většina osazenstva. Považovala to za velmi pěkně zvolené gesto sounáležitosti a dokonalé vyjádření skutečnosti, že všichni patří do stejného týmu, aniž by věděla, že se na dokonalou bělostnost její přes elegantní kostýmek přehozené látky mnozí začínají dívat spíše s pochybami. - to je jak scéna z Boty jménem Melichar, jak se nová učitelka pokouší zapadnout a pořád se přezouvá jako žáci, aby jim byla blíž, ale efekt to má opačný. Laughing
O_o Echm, mladá, energická, vlezprdelkovská... šéfka? Takhle na mě po těch několika větách působí. A nové lejstro... Už tak musí být technici nadšení ze všech těch nařízení a papírů.
Frank Traber se ani po letech nemohl zbavit dojmu, že mu jím nasáknou šaty a všichni, které do konce dne potká, snadno uhádnou, v jaké společnosti dnes byl. - Laughing Laughing Laughing Tenhle pocit znááááám. Very Happy
Gerkhan sice v poslední době pusu od mobilu skoro neodlepil, ovšem oba si byli vědomi, že hovor posloužil jako záminka, aby se Turek vyhnul setkání. Vztahy malého komisaře a švarné lékařky byly na bodu mrazu a nikdo nevěděl proč. Tedy s jistotou ne. Tušení měli všichni. - copak? Turek chtěl po SaM nějakou službičku související s jistou blondýnou a ona odmítla? Smile
Kranich s dojetím zíral na meruňkový hřeben sypaný skořicovým cukrem, který mu Gerkhan donesl z vyjížďky, na kterou se dnes vydal s Traberem, zatímco na modrookého elegána vyšlo nevděčné papírování. Nejraději by si kus oschlého pečiva nechal vystavit do vitríny jako věčnou připomínku toho, že byť teď není vše ideální, mezi ním a cholerickým Turkem stále panuje přátelství. - Laughing Laughing Laughing
Následující rozhovor je jako vystřižený z nějakého dílu čtvrté nebo páté řady. Laughing Laughing Laughing
Mhm, Hotteho sestra, malý kluk a monokl... že by se děj trochu pohnul? Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Vehementě popírám, že by po mně Turek kdy něco ve spojitosti s novinářkou chtěl. Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájko, moc moc moc moc děkuji za koment, udělal mi obrovskou radost :hug:

Na tu scénu mrknu Very Happy a máš s Ulke pravdu - jen není úplně vlezdoprdelkovská, ona hodně věří tomu, co dělá a je tedy velmi ambiciozní Very Happy

Ok, ok, doufám, že nemáš ten Traberův pocit taky spojený s márnicí Laughing

Se Sam a Semirem dobrý tip Very Happy

Aww, jsem hrozně ráda, pokud Ti ten dialog připomněl ty nejvíce zlaté časy, děkuju! A ještě jednou díky Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu NOVÝ, 6. DÍL povídky - To by do něj neřekli.

Moc se omlouvám za velké zpoždění, ale měla jsem nějaké trable a hodně nabušené dění v práci Sad zcela respektuji názor těch, kteří si myslí něco opačného, ale já si tak malinko myslím, že k žánru "online povídka / FF" prostě patří, že jednou je autorovi juchů a píše se mu skvěle, jindy autor šrotí do školy nebo je nemocný a čtenář si prostě trošku počká Embarassed samozřejmě to musí být v trošku rozumné míře.

Navíc zrovna tento díl nepatří mezi ty, které by se psaly snadno, takže se to sešlo a tím pádem nastalo zpoždění.
Omlouvám se, další díly by měly přijít rychleji! Smile je mi trochu lépe a v práci snad nebude tak šíleně hekticky.

Snad si počtete a klasicky díky za případné komentáře Very Happy

Moc se omlouvám za případné chyby, tentokrát jsem povídku sice projela, ale většinou to dělám několikrát Embarassed
Ještě to případně doopravím!

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
6. díl

Ach ano… bratr, sestra… Nu jo…no…
Ti dva to skutečně s dětmi umí, ale které dítě by nezjihlo ve společnosti dvou „drsňáků s bouráky…“ Ale Tom se mi nejevil jako někdo, kdo by rád dítě na delší dobu, jakmile by zjistil, že je rádo pod jiným dohledem, rád ho nechá s novým hlídačem.
Sestra si tedy našla nějakého přítele, ale ono to nevyšlo dle představ. Bratrem byl přítel schválen (když nevěří, že je schopen bít) a teď, když to nevyšlo, je bratr přesvědčen, že sestřička je neschopný člověk, co mockrát rodinu zklamal (není to nejspíše první výbuch) a rozhodně se nehodlá angažovat v pomoci. Když si vezmu, že od něj je to podpásovka, kterou nečekala…. Ale na druhou stranu. Nemají si co vyčítat – ani jeden. Ona je sice v problémech, ale on zase není tou oporou, kterou by bratr měl pro sestru být. I když byla minulost jakákoli. Sourozenci (rodina všeobecně) drží při sobě. Nebo by alespoň měli.
Nakonec je bratříček zkritizován za to, že někomu, kdo je na tom bídně, přidělává starosti další.
Malý se o dvojici velmi ochotně postaral – samaritán každým coulem. A hlavně už není tak otrávený, už měl zase nějakou tu společnost, ale najednou se mu zachtělo přivonět k minulosti...
(mě to připomíná chvíle z mýho reálnýho života - náhoda jak blázen)

To s tím Woxyiným oknem je tak skvěle otevřené... *thumbs up*
A člověk je napnutý, kdo že to světlo způsobil a proč...

-----------------------------
7. díl

Sedmý díl chápu já jako sondu do minulosti, kde každý krok, každý kousek okolí hrál svou roli a je s ním spojeno tolik pěkného a milého, i když jde třeba jen o ty posprejované dveře.

Také se mi líbí ten moment „trapnosti“, když Turek vysolí tolik důvodů proč mít ten byt rád a odpovědí mu budiž jen „nerozumím“. Pak je mi ho líto.

Asi se seknu, ale možná někdy v minulosti se Ceira kdysi s Wox nějak znala nebo krátce potkala, jejich osudy jsou tak podobné. Ať jde o jazyk, Welt apod.
Pokud ne, pak je to ovšem těžká hra osudu. Ne vážně, jinak si to, že nový obyvatel měl dříve stejné nebo podobné trable.

Se vzpomínkou na ty nejhezčí chvíle se nakonec s celou touhle kapitolou života rozloučil… Klíče od bytu - není snad lepšího symbolu konce jedné kapitoly života.
Je načase jít dál.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu NOVÝ, 7. DÍL POVÍDKY: TAKE THE KEYS PLEASE.
Tenhle by se Vám snad mohl líbit Smile
Díky moc za reakce!


W.


Pietro:
díky za komentář, jen mě trošku zmátla ta první část, nejsem si jista, zda jsi pochopil, jaký je vztah mezi Hottem a Hannah Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Tak já to pochopil jako vztah otce a jeho dcery. Mě, abych pravdu řekl, nic jiného nenapadá. Smile

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Pietro, ty jsi tu kapitolu vubec necetl, ze? Jen jsi to preletel ocima.
Hannah nekolikrat rika, ze hleda sveho BRATRA Hotteho.
Sven Hotteho oslovuje strejdo.
Hannah NEKOLIKRAT v pribehu rozhovoru rika, ze je Hotte prece jeji bratr.

Nemusel jsi nic vyvozovat, stacilo si to opravdu precist, ne na to jen rychle mrknou a nastrelit komentar, ktery je vlastne jen o tom, co TIPUJES za tema textu...
Hm Sad Sad

Tak tohle me vazne celkem zamrzelo.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Snad už trefnější komentáře k 6. a 7. dílu publikovány.

Náleží ti omluva za tu šestku. Nyní jsem skutečně oba díly přečetl pořádně - a pokud mi něco uteklo, tak jsem asi blbej jak mlácená sláma.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Omluvu přijímám, ale opravdu doporučuji komentovat povídky, co si fakt přečteš. Už tak je mi moc líto, že já všem komentuji co nejpoctivěji a sama mám minimum reakcí, byť bych přivítala i NEGATIVNÍ zpětnou vazbu a kritiku. Ta nejistota, kdy nevím, zda tu povídku někdo čte, zda jsem se jako autor tak strašně zhoršila, je nepříjemná. A když už reakci obdržím, tak mě docela zamrzelo, když vlastně zrovna nebyla k k tématu.

Nicméně z nového komentáře už radost mít mohu, děkuju Smile

S partnerem Hannah uvidíš, je to trošku komplikované a popravdě jsem spíše na Hotteho straně - a Semirek má u mě silně samatariánské sklony, je dobře, že jsi to vypozoroval Very Happy

Nene, Wox a Ceira se nikdy v životě neviděly! Wox kdysi přijela na výměnný pobyt do Weltu a už tam jednoduše zůstala. Byt patří redakci, takže tam platila výhodnější nájem. Nu a Ceira o nějakých 5 let později udělala to samé a přijela na výměnný pobyt z Portugalska do Weltu. A protože se "Woxiin" byt uvolnil, redakce Weltu ho přidělila Ceiře Smile nic více v tom není, ty dvě se opravdu neznají Smile

Ještě jednou díky za aktualizovaný koment!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu NOVÝ, 8. DÍL POVÍDKY: PŘÍBĚH UKŘIVDĚNÉ.
Snad se bude líbit a někomu bude stát za komentář Smile
Díky a přeji milé počtení Smile


W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Pokusím se o komentář, snad to nedopadne, tak jak minule.

Je to trubka. To ano.

Já osobně mám pocit, že když už tedy, nechtěně, vyslechl celý Hannah příběh, že v něm aspoň částečně vidí svůj vlastní. Ona měla ráda Wernera a ten jí občas bacil. On měl rád Andreu a ta mu zahýbala, jak přetáčivé auto. Oběma bylo ve vztahu škoděno. Konec toho příběhu je ale odlišný. Velmi. On má nějaké peníze a práci, ona nikoliv. Nu, prostě, co má on ona ne a naopak.

- Gerkhanovi se drala na jazyk spousta nepříjemných pravd, ale rozhodl se je polknout. To nebyl jeho boj. - Zároveň měl nutkání jí vynadat taky. Jako Hotte. Ovšem z jeho snad vrozené dobrácké povahy to neudělal. Tušil snad, že by ji ještě víc srazil, když by ji zkritizoval i ten, kdo jí poskytl na chvíli útočiště a který pro ni působí jako světlo na konci tunelu?

Začal jsem si myslet, jestli ona nakonec se Svenem nezaplní tu prázdnotu po Tereze - tj. jeho nová přítelkyně. Ovšem, co by na to řekl Hotte, že mu Semir chodí se sestrou… Možné je vše. Nabízelo by se to. Nějaké ženy se ujmeš, má dítě a staráš se o ní tak dlouho, až si ji vezmeš.


PS: Wox, tvé psaní mě nutí přemýšlet. Je to dobře, nebo špatně?? Já nevím.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Andrea memu povidkovemu Gerhanovi nikdy nezahla (u me se rozesli v klidu a jako dobri kamaradi) takze to v tom nevidel Very Happy
Osobne to vidim spise tak, ze nemel energii poustet se s kritikou do reseni dalsiho problemu, kdyz ma sam mysl na sr*cky Very Happy
diky moc za komentar a je jedine dobre, kdyz te povidka privede k zamysleni Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Tak jsi mě měla napsat rovnou, že jsem se zase seknul a zase mě zplísnit, že nepíšu k tématu. Very Happy

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
„Hannah? Svene?“ Na okamžik ho přepadla šílená myšlenka, že vlastně vchází do vybíleného bytu, aby si zničeně sedl na jedinou ponechanou prázdnou krabici a s hlavou v dlaních si nadával za další záchvat altruistické idiocie. - tak na to měl pamatovat dřív, že ano, než si je nakvartýroval do svého bytu. Laughing
Hannah je kvítko. Tož, chápu, že si vyžrala syndrom druhého dítěte docela fest, ale souhlasím také se Semirovým pochodem myšlenek, že to ji dnes také neomlouvá.
Nechtělo se mu ji nechávat samotnou v bytě. Už tyhle typy lidí poznal a v jeho mysli se rvala sounáležitost s přísným realismem. - ale, najednou. Very Happy
A ta nabídka sexu... Je smutné, že to ta žena dotáhla do bodu, kdy v tom vidí platidlo.

Tož, jsem zvědavá, kam to všechno povede. Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu NOVÝ, 9. DÍL POVÍDKY: HLAVNĚ MU TO NEŘÍKEJ.
Tenhle by se Vám snad mohl líbit Smile nestihla jsem ho po sobě přečíst, sorry za případné chyby Sad
Díky moc za reakce!

A díky moc Pietrovi a Káje za koment k minulému dílu Wink


W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Bezčasí - dokončení
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 2  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma