AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Kdo to dá?
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

po delší době sem dávám povídku, snad to někoho potěší Very Happy
Tentokrát bude psaná v jiném duchu. Kromě příběhů, které házím sem na PF, jsem totiž samozřejmě naklepala obrovské množství dílek i děl, která jsem posílala jen kamarádům po mailu.
A v podobném stylu měla vzniknout i "Kdo to dá" - protentokrát jsem se však rozhodla, že ji hodím i na PF.
Díly budu přidávat naprosto nekonzistentně. Jednou jich možná přibude hned několik týdně, jindy si měsíc počkáte. Prostě podle toho, jak mi to půjde, jednoduše se tím nebudu trápit Laughing

Povídka je věnovaná mé milé Kajusii!
A zároveň jí chci moc poděkovat, že mi dala zelenou. Téma je totiž kapku citlivé a musím říci, že jsem cítila povinnost požádat Káju o dovolení se do něj pustit.
Proč? Myslím, že to bude jasné hned u prologu.
Díky Káji, musím říci, že já bych podobnou žádost s rozpačitou omluvou zamítla Embarassed Tvého "go" si vážím!

Ale doufám, že povídka zaujme a že bude jak k pobavení, tak třeba k zamyšlení Wink

Woxys.



***


INFORMACE O POVÍDCE

Věkové omezení: doporučeno čtenářům 15+ (tu a tam padne sprosté slovo, objeví se kapku nemravná scéna)

Postavy: Semir Gerkhan + Tereza Wox; Tom Kranich + Karolina Kaiczowska; Petra Allerlei + Niels Hartmutt; Andrea Schäferová; Anna Engellhardtová; klasické osazenstvo stanice

Žánr: vztahovka

Délka: naprosto netuším, spíše kratší

Realita: úplně nezávislá na MNN či Když, prostě stojící samostatně Smile

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
24. 1. 2017 přidán 9. díl.



Kdo to dá?



Krev bušící ve spáncích.
Vyprahlé hrdlo.
Modré oči fungovaly jako zrak vlka. Přehlédl barevné šmouhy skříní, gauče a ne zrovna uklizené kuchyně. Zato hledal pohyb.
Kývl na kolegu. Těžkooděnec se zbraní v ruce vklouzl do vedlejší místnosti.
Nádech.
Nový prostor, nové šmouhy.
Stále nic.
Výdech.
A pak se mu srdce změnilo v kus ledu.




PROLOG



Tom Kranich rozhodně nebyl z těch pěti procent mužů, kteří dokáží hned po probuzení vyskočit z postele a rozletět se vstříc novému dni. Kdepak. Pokud mu to okolnosti jen trošku dovolovaly (nebo jeho milovaná Karolina neudělala obzvlášť voňavou snídani), s rozkošnickým výrazem se převaloval v peřinách jako pes, který najde v trávě zbytky nějakého dávno uhynulého zvířátka.
Zavrtěl se a z úst mu uniklo potěšené zamručení.
Jen světlo mu vadilo.
Dráždilo ho i skrze zavřená víčka.
Hm…
Obvykle nezapomínali zatáhnout závěsy - Kaiczowska měla ve zvyku je vytáhnout až v momentě, kdy byla opravdu rozčílená jeho příliš dlouhým povalováním.
Navíc... zdálo se mu to, nebo šel sluneční svit z opačné strany?

Záhada ho donutila promnout si kořen nosu, zvednout hlavu a zamžourat.
Následně se staly hned dvě věci: lebku mu stiskl brutální svěrák, až málem zasykl, a navíc jen s obtížemi ostřil před sebe.
Kruci.
Co…
Tohle je nějaký vtip?

Stěny pokoje byly světle modré.
Jejich ložnici nechal vymalovat podle různých východních nauk (nastudovaných z katalogu IKEA), které při výběru odstínů popisoval tak důležitě, až Karolina nahlas frkala nosem a nespokojeně pohazovala tmavě hnědými kadeřemi.
Nebesky blankytnou žádná z rubrik „jak se stát východním filozofem snadno a rychle“ rozhodně nedoporučovala.
Navíc mu to tady bylo nějak povědomé.

Potřásl hlavou, což byl jednoznačně špatný nápad.
Jakmile se mu žaludek trošku uklidnil, Kranich s úzkostí spustil další kolo pátrání po tom, co se vlastně sakra děje.

A možná už věděl.
I proto se možná celých pět minut neotočil na druhou stranu a místo toho si zoufale pokoušel vybavit sto různých nevinných důvodů, proč sakra leží v cizí posteli dočista nahý.

Kousl se do rtu.

Prosím.
Prosím, ať se mi to jen zdálo.

Opatrně se zvedl na lokti. Stále zíral před sebe, aby se pak rychle ohlédl přes rameno v náhlém vzedmutí touhy konečně vědět.

Dívka ještě spala. Na boku, prsty zaťaté do prostěradla, zatímco pomuchlaná pokrývka zrádně odhalovala drobné levé ňadro.
A k němu obrácenou tvář jí zakrývala záplava plavých vlasů.



Arrow


Kapitola 1: Trochu jsme to podělali


*****


Zoufale sebou zazmítala, ale už předem počítala s ním, že padesátý první pokus bude sotva úspěšnější než ten čtyřicátý.
Naprostá temnota kolem ji na duchu nikterak nepovzbudila. Rychlé mžikání víček zahánělo další zrádnou porci slz, které přes svou vlhkou podstatu hrozily odpálit nový výbuch pláče. Poslední, co potřebovala, bylo mít ucpaný nos. Před půl hodinou se neovládla a ty vteřiny, kdy se zablokované nosní dírky přidaly ke kobercovce, která jí ve třech vrstvách zalepila ústa, se vlekly jako staletí.
Klid.
Klid.
Prostě čekej…
Zavřela oči a zaskučela. Bože, na co měla asi tak čekat?
Několik rychlých nádechů.
Nebreč.
Dobře to dopadne.
Jenže nikdy neuměla moc dobře lhát sama sobě.
A k nadějím na dobrý konec jaksi chyběly indicie.

Zazmítala sebou po dvaapadesáté, jen aby si provaz zaryla ještě hlouběji do masa ztýraných zápěstí.
Alespoň že se jí podařilo přetočit se na bok, takže ji k hrudi přitisknutá kolena tolik nedusila.
Zkusmo pohnula prsty. Mravenčily, ale cítila je.
Zato z lýtek měla dojem seschlých větviček, panebože, jestli tu šňůru stáhli příliš, tak už se taky vůbec nemusí nikdy postavit na nohy!!!
Odevzdaně se opřela čelem o ledový kus kovu, který ji předtím ryl do tváře.
Ve stísněném prostoru kufru to páchlo po naftě.
Tentokrát nechala slzy volně stékat.
Jestli tě tady nechají přes noc, tak vlastně žádné následky řešit nemusíš. Ráno budeš zmrzlá jako kýta z Billy. Postačí, když tě pak šoupnou někam do škarpy u lesa nebo do rybníka.
Najdou tě až na jaře.
Anonymní mrtvolu ožranou od lišek a jezevců.
Popotáhla.
Tak daleko by snad nezašli, ne?
Věděla sice ledacos, ale… o tom, že by někoho oddělali, doteď neslyšela.
Sakra…
Měla jsem Naomi říct, že se sem odpoledne chystám, proč jsem jí aspoň nenechala na stole zprávu, kde přibližně budu?
Pitomá nána.
Nejsem nic než pitomá nána.
Teď tady chcípnu.
V hnusným smrdutým kufru.

V jednadvaceti.

Neovládla se a tělem jí zacloumal další nával vzlyků.
Já přece nechci!!!!
Hystericky vrazila koleny do stěny kufru.
Pomoc! Pomozte mi!
Znovu.
Bolelo to, cítila, jak si i přes pevnou látku temně modrých džínsů rozdírá kůži do krve.
Paradoxně ji to povzbudilo.
Zatnula zuby a posunula se malinko dál, aby mohla dát úderu patřičnou razanci.
„Mhhhm!!!!“

Hlas.
Slyšela hlas!

Zastrašeně ztuhla.
Co teď?
Jestli… jestli jsou to oni, tak je ještě víc vytočí…
Ale co když se stal zázrak a vážně ji někdo uslyšel a pomůže jí???
Páska zdusila zoufalé zaskučení.
A pak všechno vsadila na jednu kartu.
Znovu a znovu kopala kolem sebe. „Mmmmhhhm!!!!!“
Pomozte mi někdo!
Už ani nezkoumala, zda se ten hlas blíží.
Jen sebou cloumala jako šílená.

A najednou do pravé tváře bodl osten mrazu, jak se jí nad hlavou prudkým pohybem otevřelo únorové kolínské nebe. V explozi neskutečného děsu si kdovíproč stačila uvědomit, jak neuvěřitelně je jasné a plné hvězd – pak se zasténáním stiskla víčka, oči oslepené kuželem ostrého světla baterky.
„Tohle ale snad ne…“
„Mhm…“ cukla bradou. „Mhm!“
„Dej tu pistoli pryč, Tome. Klid, slečno. Jsme policajti, všechno je v pořádku.“
Světlo jí teď mířilo na kolena. Mžourala a tělo se jí otřásalo úlevným pláčem. Děsně těm slovům chtěla věřit.
„Pozor, vezmi ji pod rukama.“
„Fuf! Pěkně těžká, Semire. Bacha na záda. Tak na tři?“
„Na tři.“
Se supěním ji zvedli z kufru a položili na trávu: prsty hrábla do studené země jen pro ten pocit živého kontaktu s hlínou. Zaklonila hlavu a zahuhňala, jak ji opět počal dusit plný nos.
„Posviť mi, Tome. To bude v pořádku, slečno,“ zopakoval a zručným, zjevně tisíckrát opakovaným pohybem vytáhl z kapsy švýcarák. „Za chvíli budete v teple a v bezpečí.“ Ve snědé tváři zaznamenala nacvičený úsměv, který jen ledabyle skrýval chvat – jako kdyby se stala překážkou na cestě, která se musí pořádně vyřídit podle přepisů, než se pánové zase posunou dál. Sklonil se s nožem ke spoutaným kotníkům. „Teď to nebude příjemné.“
Zasykla, ale ani tupá bolest, která jí okamžitě sevřela nohy, nedokázala smazat ohromnou radost z toho, že dokázala pohnout chodidly.
„Co jste tady vůbec dělala?“ Vyšší stín se přiblížil. Jeho obličej byl ostřeji řezaný a svítilna ho proměnila v nepřirozeně bledý. „Nadechněte se.“ Ani nečekal, až ho poslechne a strhl pásku z úst.
„Jau!“
„Co jste tady dělala?“ Muž gestem zabránil parťákovi, aby jí osvobodil i ruce, v hlase hlubokou nedůvěru. „Byla jste jejich bílý kůň? Nedohodli jste se na podílu? O to šlo?“
Vrtěla hlavou. Krucinál, království za možnost se vysmrkat!
„Teď už snad můžete mluvit!“
„Tome, nech ji, vidíš, že je úplně hotová.“ Tvář nebyla jen snědá, ale i sympatická. Pocítila touhu se k naprosto neznámému chlapovi přitulit a vybrečet se. „Nehýbejte se.“ Na kůži zastudila ledová čepel. „To nic, jen…“ překvapeně zamrkal, když ho čerstvě volnýma rukama objala kolem pasu. „Heh…“ Neobratně zajel dlaní do plavých vlasů a rozpačitě pohlédl na kolegu, který otráveně zvedl oči v sloup. „To bude ok, všechno je v pořádku, jste v bezpečí.“
Popotáhla a zvedla k němu obličej. „Vím, kam odtud jeli,“ zachraplala.
„Ale!“ Vyšší muž si přičapl, zjevně si vzpomněl na nějakou výslechovou poučku z příručky. „A kam?“
„Povídejte, slečno,“ blýskl bílými zuby povzbudivě ten milý, cítě, že je mu dívka daleko víc nakloněná. „Kolegové jsou v akci a hledají je, tak jim tu stopu předáme. A kolega tady s vámi počká na sanitku, ano?“
Vděčně stiskla nabízený papírový kapesníček. „Chci jet s vámi.“



„Vstávej! Vstávej, sakra!“
Wox si dlaní přejela po obličeji a zašvidrala. „Co je…“ zabručela, jak se její vědomí pomalu sbíralo k provozuschopnosti. A první klíčový dojem ji málem srazil z postele. Fuj, to jí v noci vlezla do krku krysa a umřela tam? Odpornou pachuť v sevřeném hrdle znala – většinou prozrazovala, že to novinářka skutečně HODNĚ přehnala s pitím. Ale ty případy by se za celý její život daly spočítat na prstech jedné ruky…
„Zvedej se! Terezo!“
Proč na ni tak řve? To se večer pohádali?
Mno tak jo. Bylo na čase to zjistit.
Opřela se o loket a konečně nechala víčka odkrýt realitu.

Zíral na ni.
Odulá, ze včerejšího pláče oteklá tvář, všude kolem očí rozmazaná řasenka, která se spolu s pískovým BB-krémem ochotně vpila i do povlečení polštáře. Na pootevřených okoralých rtech doteď stopy červeného vína. Bledá pleť, sotva znatelná modřina na krku.
I ta tmavě vybarvená na rameni.
Matně si pamatoval, jak ji včera surově stiskl.
Malá světlá prsa. Na levém cucflek.
Čerstvý.

Zírala na něj.
Vyjekla a nahrnula před sebe pokrývku ve snaze zakrýt odhalené poprsí. „Ty se zbláznil? Co tady děláš, Tome!? To je nějaký… to je nějaký blbý vtip?“
Překulila se na bok a vstala: málem se přitom poroučela k zemi, pod nohama nástrahu prázdné lahve. „Kruci! A ty se otoč!!! Otoč se!!!“ Nešikovnými chvatnými pohyby si omotala fialovou pokrývku s motivem hvězd okolo nahého těla. Co se tady dělo? Co se stalo?
Bezmocně stál a jen… civěl. Nacpal se do Gerkhanova modrého pyžama, nohavice mu plandaly deset čísel nad kotníky. Normálně by z toho pohledu umřela smíchy.
Na čelo jí zaťukala první vzpomínka.
Okno zjevně neměla.
Ne…
Dlaň jí vystřelila k ústům. Ne!!!!!
„Obávám se,“ Kranichův hlas zazněl jako zakrákání, „že jsme to dost posrali.“


Arrow


Kapitola 2: Kocovina


Cosi se jí dralo z hrdla ven a zároveň ji plnilo pocitem, že se musí zadusit, žaludek zkroucený jako vždy, když šlápla do průšvihu, ze kterého už nevedla cesta zpátky.
Bříška prstů přejela po šupinkách neodlíčením podrážděné pleti.
„Já jdu… já…“
I pouhé polknutí se jevilo jako výkon.
Zhluboka se nadechla. „Jdu se osprchovat.“

Po svých slovech svěsil hlavu – teď se Tom prudce napřímil, v obličeji zřetelnou nevíru. „Osprchovat? Teď?!“
„Jo, teď. Počkej. Budu tady za minutu.“
Vnímala jen, jak se instinktivně přikrčila, když ho v bizarním hábitu z pokrývky míjela u dveří.
Nebreč.
Teď nesmíš.
Teď ne.
Ústy se rozlila železitá pachuť krve, jak dívka v soustředěném krocení vlny emocí zaryla zoubky do dolního rtu. Díra vchodu do koupelny na ni zívala pouhých pár kroků od východu z ložnice.
Šlápla na deku a jen opora stěny zabránila tomu, aby se plavovláska poroučela k zemi.
Stiskla víčka.
Zeď ji studila do čela.
Látka se svezla ke kotníkům.
Chvíli čekala, až se uklidní rozhoupaný obsah útrob. A zároveň si pokoušela vyhnat z hlavy pohled na na botníku ležící iPhone, jehož zběsile blikající ledka signalizovala, že má setsakra dost nepřijatých hovorů. Ta appka jí dělala dětinskou radost. Vždycky Semirovi do omrzení opakovala, že má taky takový majáček na průšvihy. Šklebil se tomu samovtipu a jen ze zdvořilosti ji ani popadesáté neposlal někam.
Cítila, jak se jí bolestně stahují rysy ve tváři.
A pak tomu vystavila stopku.
Teď ne.

Jakoby se mozek prohrabával kartotékou s diapozitivy, vybral jediný a pak ho zařadil do promítače jako program, jímž se bude dívka řídit následujících pět minut.
Akt sebezáchovy, jinak by se jí hlava uvařila v kotli myšlenek, které bouchaly o lebku jako pukající popcorn.
Wox se zhluboka nadechla.
Jedno po druhém.
Nahá vstoupila do koupelny, okamžitě pohlcena malinkou kabinkou sprchového koutu. Musela ze sebe dostat pocit doteků cizích dlaní, pach jeho potu… lepkavost semene na vnitřní straně stehen. Panebože, jak může nějaká žena na světě přežít znásilnění, když jí stačí tohle a… ten pocit hnusu ji škrtí jako struna?
Udělali to, tím si byla jista.
Bylo by lepší zatmění paměti? Zmítání se v nejistotě, jak daleko s Kranichem vlastně došli? Modlitba za to, aby zůstali těsně před poslední metou?
Dilematu ji ušetřil pobolívající podbřišek. Naposledy tu podivně škrábavou, zároveň tupou, s ničím nezaměnitelnou bolest cítila den poté, co se vůbec poprvé pomilovala s Richardem. A vlastně taky docela nedávno, když na ni Semir moc spěchal a bez obvyklého mazlení ji po návratu z práce majetnicky přehnul přes kuchyňskou linku.
Semir.
Prudce se sklonila, aniž by brala ohled na bodnutí v klíně.
Ne, ne, teď ne.
Teď na něj nemohla myslet.

Teprve nyní pustila sprchu. Nechala proud vody dopadat na šamponem napěněné vlasy, zatímco si drsnou stranou houby zuřivě drhla rozkrok. Vůně jablečného sprchového gelu od Manufaktury, kterým si po dlouhém rozmýšlení nad vyšší cenou udělala radost při posledním nákupu, jí dneska zvedala žaludek.
Opláchla si ruce a do splihlých pramínků vmasírovala směs masky a kondicionéru. Nejen ze zvyku a pro uklidnění – jinak by bohaté a husté zlaté vlny neměla šanci rozčesat.
Houbu nechala spadnout k odtoku a vymydlila každý centimetr čtvereční kůže.
Minuta dávno uplynula, to moc dobře věděla, když si s kartáčkem v puse svazovala mokré kadeře do ručníku a kolem narychlo otřeného těla si tentokrát omotala osušku.

„Děláš si srandu? Byla jsi tam snad dvě hodiny!“ Alespoň se oblékl. Kdyby komisař nepromluvil, mohl by mít člověk, který Toma Kranicha neznal, za to, že jí v ložnici stojí uhlazený elegán. Blondýně však neunikla košile zapnutá ob knoflík a třas dlaní.
Ty samé ruce jí včera drtily ňadra, nehty se zarývaly do boku, když ji jeho váha přitiskla k matraci a ona, vzlyky dušené jeho rty, pokrčila kolena, aby mu udělala místo.
„Nech mě na sebe něco hodit a vyrazíme.“ Chtěla znít chladně, soustředěně. Lovec, který potlačí celý svět, aby mu v hledáčku zůstal jen terč. Jenže se v ní všechno lámalo. Kolik mohlo být hodin? Doufala, že kolem deváté, ale světlo v pokoji žalovalo jedenáctou. JEDENÁCTOU! Kdy naposledy spala tak dlouho, pokud neměla po zkoušce nebo divokém večírku? Polkla. „Tome?“
Poslušně odcházel z pokoje, ale zastavil se. „No.“
„Já… volal jsi tam?“
„Ne.“ Chraplal. Skoro ho neslyšela, tím hůř, že se ani neotočil.
„Dobře… díky.“ Taky to chtěla slyšet až tam. Ať to bude cokoliv.
„Pospěš si, Terezo. Jinak pojedu sám.“
Wox škubla hlavou. „Snad si nemyslíš, že po včerejšku můžeš řídit? Chceš přijít o papíry? Zavolej taxi. Za deset minut ať je dole, to akorát stihneme.“
Zjevně mu nebylo po chuti být úkolován, zároveň se však Tomovi nechtělo s plavovláskou bavit. „Ok. Pohni zadkem.“
Cvak, zavřely se dveře.

Kranich zamířil do kuchyně bytečku, který důvěrně znal už pěkných pár měsíců – koneckonců, pomyslel si hořce, sem sám pomáhal nastěhovat místo činu s duchnami a polštáři. A tuhle zeď maloval…
Dostal do sebe sklenici vody.
Hlava mu třeštila, trvalo snad pět vteřin, než dokázal zaostřit na ciferník nástěnných hodin.
10:53.
Tělem mu stoupal ledový chlad a zároveň mu čelo perlilo horečnatým potem.
Jak k tomu mohlo dojít, sakra?
Napadlo ho, že mu Tereza dala něco do pití, ale šmahem to zamítl dřív, než ho stihl zachvátit pocit trapnosti ze snahy o tak ubohou, zcela vyviňující výmluvu.
Co řekne Kar?
Jak se někdy bude moci podívat Semirovi do očí?!

A na už tak fackované svědomí útočila příšerná představa, že nejlepšímu kamarádovi brousil holku možná právě ve chvíli, kdy Gerkhan umíral.


Arrow


Kapitola 3: Cover story…


Aby tmavě modré šortky po kolena zapnula, musela trochu zatáhnout břicho – v poslední době nabrala pár kilo navíc. Malé zrcátko na vnitřní straně skříně jí vrátilo obraz bledé tváře se zbytky řasenky pod očima, s nimiž si neporadila sprcha. Setřela skvrnu nasliněným papírovým kapesníkem.
Zaklepání.
„Už jdu,“ zabručela a nervózně si stáhla dolů černé tričko s vodou. Líčit se nemínila. Semir - cítila, jak ji okamžitě zaštípaly slzy - jí stejně vehementně tvrdil, že to vlastně nepotřebuje. Většinou si vystačila s maskarou a mírně tónujícím pleťovým krémem.
„Už je tady ten taxík,“ zahučel a zvýšil nátlak pootevřením dveří.
„Jo, už jdu,“ zopakovala Wox. Odhodila vlhký ručník na postel a bez ohledu na to, že jí mezi prsty protékaly čůrky vody, svázala mokré kadeře do culíku. „Můžem.“

Jak mohou být prosté věci najednou nadlidským úkonem.
Třeba strčit si mobil do kapsy, aniž by člověk zkontroloval, kdo a kdy mu volal.
Naposledy se telefon rozječel před pěti minutami, slyšela to i zavřená v ložnici.
Ani se nemusela dívat, kdo volá.
Bad Romance od Lady Gaga.
Andrea.
Když si to zvonění s rozverně vyplazeným jazykem nastavovala k jejímu jménu, připadala si děsně vtipná. Gerkhan tehdy pobaveně vrtěl hlavou. Ty taky dokážeš být docela mrška, co?
Pořád jí to znělo v uších.

„Terezo.“
Zastavil se v mezipatře, skoro mu vrazila do zad. „Copak? Ten řidič na nás čeká.“
Kranich stiskl pěsti. Copak? Je úplně tupá, že se byla schopna takhle zeptat? Copak se nic nestalo?
Wox se znovu ozvala dřív, než jeho ošklivě zkroucené rty vychrlily slova, u kterých si rychle uvědomila, jak velký mají potenciál zatlouct ji do země. „Teď je důležitý Semir,“ pronesla rázně, jaksi fascinována kapkami potu, co mu vyrazily na bílém čele. „Pro nás oba. Na nás teď nezáleží, jasné?“
Přešlápl a zazíral z okna. „Ale stalo se to.“
„Jo a… kruci, to nebyl ani omyl,“ zajíkla se blondýnka, která okamžitě ztišila hlas a paranoidně se rozhlédla, jako by snad kompromitující informaci mohl nasát a následně vyzvonit květináč s pelargonií, kterým se pokusil ozdobit nehezkou šedou chodbu nějaký naiva. Určitě ten mladý pár, co se nastěhoval do tři plus jedničky ve čtvrtém patře, blesklo dívce hlavou. Do večera bude kytka pryč. „Tohle prostě…“ Bezmocně rozhodila rukama.
Kdesi v mozku mu doutnala malá naděje, že to k finiši nedotáhli, že byly ty poslední scény včerejšího divadla jen zlý, byť v dokonalých obrysech a barvách vyvedený sen. Nesnášel blondýnu za to potvrzení, které mu jen tak mimochodem vystavila. Jakoby nic! Útočila na něj chuť zeptat se jí, jak může být tak vulgárně klidná, vyžádat své pořadí milence, se kterým to dělala Turkovi za zády – a že jich muselo být, když teď zvládla neumírat studem. Civěl do té drobné panenkovské tvářičky, která Tereze kouzlila ještě o pět let míň. Minule se jí v hospodě zase ptali na občanku a Tomovi neunikl samolibý Gerkhanův výraz, když ji dívka v kabelce snaživě lovila, aby si mohla dát sklenku vína. „Ale co řeknu Kar…“ Zaskučení psíka, kterého poprvé nechali samotného doma.
Karolina. Další aktérka tohohle průseru, a to ještě ani není na scéně. Wox si odkašlala. „Tome, prosím! Musíme do nemocnice. Musíme se soustředit na Semira! Pak,“ skoro to nedokázala vyslovit, „si můžeme promluvit. Ale teď ne, teď fakt ne.“
„Ale já ji miluju!“
Drásalo ji to tím víc, čím zoufaleji tu prostou větu pronesl. „Já vím.“ Jenže orgán, který jí bušil v hrudi a rozháněl krev do celého těla, měla jen jeden a nedokázala ho rozkrájet na kousky jako obludný koláč. Donutila se k tomu, aby strnulého komisaře obešla. „Do nemocnice, Tome. Moc prosím!“ Vykročila a ulevilo se jí, když na schodech za jejími zády zaklapaly i tvrdé podrážky jeho vždy naleštěných polobotek.

Žádné překvapení.
Usadil se vedle řidiče, aniž by jí nechal jen náznak volby. Jakkoliv by se jí jindy draly na jazyk šťavnaté komentáře, tentokrát se omezila na přání dobrého dne a připnula si pásy na zadním sedadle.
Měla z těch dvaceti minut jízdy strašný strach.
Dvacet minut vnitřního ticha, které neporušilo ani vyřvávání rádia. Otevíraly prostor pro úvahy, výčitky.
A Kolín žil nádherný červnový den.
Červená.
Další vteřiny čekání.
Na obrubníku poskakovalo hejno vrabců, které popolétlo o kousek dál, když je vyrušily kroky chodců, aby se zase vrátilo ke kusu rohlíku. Chlap z dvojice, které těsně před vstupem do vozovky naskočil na semaforu rudý panáček, se zamračil na svou světlovlasou společnici, jež bez změny výrazu zvedla k ústům lahvičku s pitím. U paty jí spokojeně seděl skvrnitý corgi.
Zelená.
Z nablýskaného modrého sporťáku vyskákala parta rozesmátých mladých lidí a s rozhazováním paží zamířila do vietnamského bistra, snad aby při obědě probrala pracovní záležitosti.
Jak mohli jen tak v klidu… existovat?
Wox si otřela tvář a vlhká bříška prstů osušila o látku trička.
Z předního sedadla nepřišlo jediné slůvko, Kranich seděl našponovaný jako nepodařená vycpanina, pohled přísně upřený jen a pouze před sebe.
Telefon v kapse ji pálil.
Ani nevěděla jak, a najednou ho držela v ruce. Ne, esemesky číst nezvládne. Na to neměla sílu. Kdo volal? Třikrát neznámé číslo.
Nemocnice.
Třikrát a dost.
Nezvedáš? Tvoje minus, tvůj nezájem.
Koneckonců, něco na tom bylo.
Sedmkrát Andrea.
Třikrát Semirova šéfová.
Jednou Kar.
V břiše ji zarylo tak prudce, že musela křečovitě sevřít pruh pásu, aby ten pocit alespoň částečně odezněl.
Oni všichni už to možná ví.
Jen ona a Kranich tam přijedou a budou civět a žebrat o novinky, které jim dost možná podseknou nohy a ani jeden z nich už se pořádně nepostaví. Protože ona to bez Semira nezvládne. Bála se, že jí zmizí už tehdy. Jak by to mohla dát teď?


„Tak, máme to za sebou.“ Úsměv proměnil jeho už tak sympatickou tvář v ještě přitažlivější, jak to jen dělal? „Jak se cítíš?“
Je mi líto, že už to končí, zněla by upřímná odpověď. Wox potlačila chvění rtů. Vůbec nechápala, proč ji vzal komisař pod křídla. Vlastně asi nikdo tomu pořádně nerozuměl a málokomu to bylo po chuti. Možná se mu líbily její s rozpaky kombinovaná drzost a zvědavost, které si vlastně odporovaly, kdo ví? Byla mu vděčná. Nemohla se dočkat každého toho odpoledne, kdy po škole utíkala na stanici Dálniční, aby s komisařem seděla nad spisem a pomáhala mu daleko nad rámec identifikace dealerů heroinu, kteří ji profackovali a zavřeli do kufru auta, aby pak odjeli do vedlejšího města vyřídit konkurenci. Naprosto rozčarovaná z pocitu blaha a chvění v podbřišku kdykoliv jeho paže zavadila o její – zakoukaná do Gerkhana od chvíle, kdy jí tehdy v autě starostlivě přehodil přes chladem ztuhlá ramena deku a přes kolegovy námitky skutečně dovolil, aby vyrazila s nimi. Sakra, chovala se jako třináctka, snad nic nepoznal. Nemínila mu komplikovat život, byť se v ní cosi svíralo pokaždé, když prohodil vtípek ke své snoubence. Sekretářce s rozčepýřenými hnědými vlasy dívka ho šedých očí zjevně nepadla: zafungoval snad radar zkušeného samice a odhalil příliš rychlý tlukot srdce v hrudi o dobrých patnáct let mladší studentky?

„Jo, dobrý, tak nějak jsem doufala, že dostanou alespoň těch šest let,“ hlesla přiškrceně. „Díky, že jsi šel se mnou.“ Nemusel, ale poprosila ho o to. Jako vyšetřující policista neměl vůbec povinnost u soudu vypovídat, to ona byla vyslýchána jako jeden ze svědků. Neřekl ani slovo, ale už vědomí toho, že jí sedí za zády a věří, že ona to zvládne, plavovlásce rozvázalo jazyk. I kvůli němu se strašně snažila, šťastná jako pohlazené štěně, když si k němu po skončení výpovědi přisedla a on ji šeptem pochválil.
„Za málo, šel jsem rád,“ mrkl na ni. „No… tak co teď?“
Teď se rozloučíme, pomyslela si. A já tě už nikdy neuvidím. Možná se někdy mineme na ulici a mávneme na sebe. Třeba to tak má být. Proč by to taky mělo dopadnout jinak. Ježiši, snad se zvládala usmívat.
Neměl se k tomu, aby jí jednoduše dal sbohem. Nějak to nešlo, sám nevěděl proč. „No a… neskočíme si na oběd? Když to tak dobře dopadlo? Znám tady docela pěkný podnik, mají tam středomořské speciality, někdy i jehněčí. A člověk tam nenechá výplatu.“
„Moc ráda,“ slyšela se říkat. „Alespoň to probereme.“
Semir pokýval hlavou, ale ještě nevykročil. Místo toho se zamyšleně poškrábal ve vousech. Měl, nebo ne? Vlastně ho to napadlo až včera. S nikým to nekonzultoval, což asi nebylo úplně dobře.
„Tak půjdeme?“ Nějak to potřebovala rozhýbat.
„Počkej.“
Tázavě na něj pohlédla, knedlík v krku. Měla dojem, že se jí od lokte, za který ji rázně lapil, cosi medového rozlévá do zbytku tkání.
„Občas,“ zamumlal Gerkhan, „se scházíme s kamarády. Máme takovou šestku, se kterou tu a tam posedíme. Někdy venku, jindy u někoho doma. Andreu znáš, Toma taky. Je tam ještě jeho přítelkyně a pak dva kolegové z KTU, co spolu chodí. To je naše technický. Tak si říkám… nechtěla bys tenhle pátek taky dojít, Terko?“



„Díky.“ Kranich schoval platební kartu, přece jen se nehodilo, aby cestu platila holka bez zaměstnání. „Na shledanou."
„Nashle,“ pípla i blondýnka a vykulila se z auta pryč. Musela řádně přidat do kroku, aby Kranicha dohnala: po správné trase ani pavilonu pátrat nemuseli, včerejší události ve třetím patře budovy označené jako A2, se jim oběma dostatečně zaryly do paměti.
„Tome,“ hlesla dívka, když se za nimi zavřela křídla výtahu a zdviž s oběma pohnula směrem k ortelu.
Tiskl víčka, aby na ni v těch šesti čtverečních metrech nemusel koukat. Neexistovala.
„Tome, co budeme dělat.“
Mlčel.
„Tome, musíme se domluvit, co budeme říkat.“
Jen lehce kývl.
„Nesmíme se zaplést do lží. Prostě… jsme šli ke mně, opili jsme se. Já… já… mně bylo blbě. Sesypala jsem se a ty jsi mě utěšoval. A usnuli jsme. Zaspali budík i telefony. Tak jak se to fakt stalo, ano? Jen vynecháme… tamto.“
Zkřivil rty. Hlava mu třeštila.
„Ano, Tome? Prosím?“
„Jo. Jo, uděláme to tak.“ Nervy měl natažené jako strunu.

Dveře se s lehkým skřípěním odsunuly od sebe: první, co odhalily, byla na plastovém nemocničním sedadle dlící žena na prahu čtyřicítky se skloněnou tváří a prsty zapletenými v hnědých vlasech. Trochu zvedla hlavu, aby pak nevěřícně zamrkala v gestu člověka, který se něčeho dočká po nekonečně dlouhé době a na vteřinu se zdráhá tu pravdu přijmout.
Andrea vyskočila na nohy. Rychlostí, kterou se k nim blížila, připomínala vystřelený projektil.
Wox pocítila nutkání vyjeknout a schovat se za komisaře.
„Kde jste KURVA byli?! Co si jako myslíš?!“


Arrow


Kapitola 4: Konečně pravda


Na pár vteřin se zdálo, že se sekretářka Dálniční policie pustí do plavovlásky fackami, zarazila se však sotva metr před oběma provinilci. Ani ona se dnes nelíčila, pod šedomodrýma, pláčem zarudlýma očima prosvitly jindy make-upem důmyslně skryté vějířky jemných vrásek. Schäferová polkla. Celé hodiny bezútěšného a tíživého čekání si promítala, co všechno jim poví, jak to té malé blonďaté děvce vytmaví, jak jí dá takovou přednášku o zodpovědnosti a dospělosti, že holka padne na tu svou tlustou prdel, kterou teď Turek beztak šoustá. Jenže při pohledu do křídově bílé tváře české dvacítky dokázala nechat vztek alespoň na chvíli vyvanout.
Čert vem toho fracka.
Hlavní je Semir.
A bez ní se k informacím nedostane.
Nadechla se. „Jak je na tom? Chci slyšet pravdu.“ Čekám tu na ni od rána, zatímco vy jste si ji syslili pro sebe, pomyslela si rozčíleně. Neměli jste právo!

Ačkoliv nebyl primárně mířený na něj, ženin atak Kranicha rozhodil: teď však proměnil obličej v kamenný a prošel kolem Andrey dál do chodby.
„Tome!“ pokusila se ho chytit za paži, ale prsty jí sklouzly po hladké látce obleku. Ohromeně se obrátila na blondýnu, hlas rozklepaný hrůzou. „Co… jak je na tom?“
Wox byla vděčná i za tu vteřinu, kdy se mohla trošku vzpamatovat a byť jí žaludek bolestivě zkroutily obavy, zvládla zkrotit žaludeční šťávy, které se jí draly do krku. „Andreo… já… já ještě nevím,“ zakoktala se, vědoma si své naprosto neoddiskutovatelné viny. Měla tu být. Měla tu být od šesti ráno, i kdyby to mělo znamenat, že přespí na lavičce před nemocnicí. Proč se vůbec včera tak snadno nechala vyhnat? Mezi buňkami mozku a jasným vědomím se vznášel závoj, který rozostřoval obrysy a deformoval vzpomínky jako afghánská burka výhled. Vybavovala si, jak se v záchvatu pláče přimáčkla na studenou zeď, aby se bezmocně svezla na zem v zoufalém uvědomění vlastní neschopnosti cokoliv udělat. Nebo změnit.
A pak už jen vjem schodiště, které klouže pod nohama, mechanicky kladenýma jedna před druhou.
Vzlyky, které jí škubou celým tělem.
Opora Kranichovy paže.
Teplá, skoro letní noc.
Údiv, jak se dostala na měkké sedačky tmavě modrého Mercedesu.

„Terezo!“ Být to jiná situace, neodpustila by si Schäferová pořádnou ťafku. Ta holka byla úplně, ale úplně mimo! Dobrá možná tak do postele, ale rozhodně ne pro reálný život. Přesně jak si to celou dob- silou vůle přeťala tok myšlenek, který hrozil sklouznout do klasického kolotoče ukřivděnosti. „Jak to, že nic nevíš?!“
„Prostě nevím.“
„Vždyť ti museli volat! Pokud vím,“ sekretářka nevěděla, co v ní převládá – zda pocit ponížení, nebo dojem, že se musí rozskočit zuřivostí. „Pokud vím, tak jsi Semira dotlačila k tomu, aby mě vyndal z lidí, kteří o něm můžou dostávat informace. Tak se tě teď ptám, JAK MU JE!!!! Slyšíš?!“ Vyjeveně se otočila za studentkou, která ji minula tak těsně, že se jí otřela uchem o rameno. „Terezo! Do háje, já jsem tady od osmi ráno! A nevím nic! A vy si sem s Kranichem dorazíte vyspinkaní na půl dvanáctou? Počkej, já to…“ potřásla hlavou a polkla slzy hněvu, „já to řeknu Šéfové! Ta ti něco poví, až se to dozví. Vám oběma!“ Sama cítila, jak to zní směšně. Ale nemohla si pomoci.

Měla dojem, že na chodbu hledí skrz zelené sklíčko. Podivně zprohýbané, groteskně kroutící přísné linie vykachlovaných koridorů. Na poslední chvíli uhnula staršímu páru: usměvavá žena vyvezla z místnosti skleslejšího manžela, zjevně nenadšeného zasádrovaným lýtkem.
Zavrávorala, ale dál slepě následovala černá záda.
Jako krysa tón flétny.
„A, tak už jste tady.“ Hlas, který chutnal sladce.
Panebože. Ta sestra měla už zase směnu. Prochrápali celou její pauzu mezi službami, proboha, proboha.
„Čekala jsem vás o něco dřív.“
Tom cosi koktal a jí hořely tváře, nebylo třeba ani toho neskrývaného názoru, který ostře kápl do melodicky pronesených slov. Včera se tady něco navyváděli. Oba. A byla to tahle černovláska v tmavě modrém úboru, která je vykázala domů.
Tady teď nic nezmůžete.
Nechte to na nás.

(Nemáte právo nás vyhazovat!)
Pracují tady ti nejlepší odborníci, tak je nechte dělat, co umí.
Běžte domů.

(Jak asi můžeme jít domů, když on možná umírá!!!!!!?)
Odpočiňte si.
(Nehnu se odtud, Tome.)
(Nehnu. Nikam nejdu!!!)
Vyspěte se.
Věřte.
A zítra uvidíte.
Bude potřebovat, abyste byli ve formě.


„Pan doktor se teď vrátil ze sálu, myslím, že můžeme zaklepat.“
Prošla bílými futry. Tohle je sen, divná vidina. Takhle přece nevypadá prostor a čas, kde vám zatlučou do lebky nejdůležitější informaci vašeho života.
Nemůžete se o tom, že Semir už není, dozvědět u stolu z dřevotřísky, který určitě pamatuje osmdesátá léta. Na kterém leží okousaný ohryzek od jablka a zmuchlaný papírový kapesník.
Takhle to přece nevypadá.
Byl snědý, takovým podivně našedlým odstínem pleti, který se jí líbil. Na Turka ho netipovala, spíš na balkánský typ. Bosňák. Sotva čtyřicet.
„Slečna Wox?“ vyhlédl zpoza papírů. „A pan Kranich.“
Kývla. Prosím, řekni to. Tahle pomalá smrt mě ničí.
Složil prsty do stříšky. Gesto politiků, kteří na radu poradců zkouší působit důvěryhodně a uvážlivě, dívku vytočilo. „Pan Gerkhan má za sebou relativně těžkou operaci-“
„Takže žije???“ Tereza vyskočila na nohy. Přítomný čas, přítomný čas!
Muž si popostrčil brýle a přitakal. „Ano, jistě.“
„Tome!“ rozšířené oči se vpily do Kranichových a drobná dlaň mu sevřela předloktí. „Tome!“
Komisař se jí vyškubl.
Pohled, kterým doktor oba přejel, překročil práh pouze profesionálního zájmu – na moment zauvažoval, co za příběh se v tom vzteklém pohybu, kterým se napjatý muž v tmavém saku vyhnul jakémukoliv kontaktu s vynervovanou baculatou blondýnkou, odehrál. „Má za sebou velmi náročnou noc a nebudu zastírat, že to chvílemi vůbec nevypadalo dobře. Momentálně,“ pokusil se do slov, na nichž oba viseli, vložit co nejvíce klidu, „je jeho stav velmi vážný, nicméně stabilizovaný.“
Vydechla.
„Co to,“ zamumlal Kranich, „znamená?“
„Že ho pečlivě hlídáme a čekáme, jak se vyvine jeho stav po operaci. Jsme připraveni řešit jakékoliv komplikace, které se můžou, ale také nemusí objevit,“ vysvětlil muž za stolem ochotně. „Nemohu vám říci prognózu, nicméně pan Gerkhan je pořád ještě mladý a ve velmi dobré fyzické kondici. Počkejme dalších 24 hodin a pak vám povím víc.“
„A… co přesně teda…“ Wox zapátrala po vhodném vyjádření, ale nenašla ho. Žije, žije! Znělo jí v hlavě oslavně, ale výkřiky se nepromítaly do zbytku těla, v němž se pomalu rozkládala hrůza informace, že teprve další desítky minut rozhodnou.

Gazi Dizdar, prozradila jmenovka. „Pan Gerkhan měl silně pohmožděné plíce, dalo nám zabrat zastavit krvácení. To je teď nejkritičtější záležitost. Pokud nebude muset znova na sál, mělo by to být jen lepší. Z dvanácti párů žeber má osm zlomených. Některá protrhla plíce, proto velmi významná ztráta krve. Tři žebra jsou naražená. A vedle toho,“ zalistoval muž dokumentem na stole, „zhmožděné paže a přetržený meniskus v levém koleni. Ale to jsou vedle krvácení opravdu maličkosti.“
„Můžu ho vidět?“ vyjelo to z ní dřív, než slova zachytila. Cítila jejich naivitu i slzy, co jí sklouzly po lících.
Podle výrazu poznala, že se na odpověď připravoval. „Slečno,“ zazněl měkce. „Pan Gerkhan je v umělém spánku, aby se zotavil po zákroku. Teď mu pomůže klid. Prostě na něj myslete, a jakmile mu bude lépe, určitě vás k němu pustíme.“
„Dobře, pane doktore.“ Kranich si musel odkašlat, aby zahnal ošklivý chrapot. „A… co teď?“
„Teď budeme čekat a Semira velmi pečlivě sledovat. Doufat, že se neobjeví komplikace.“
„Dýchá sám?“ vyjekla Wox, nějak jí to přišlo důležité.
„Ne, slečno. Teď mu pomáhají přístroje.“ Lehce se pousmál a zavrtěl hlavou, aby rozptýlil dívčin zjevný děs. „To je po tak těžké operaci naprosto standardní postup a nic to neznamená. Jakmile se stav zlepší, začneme ho pomalu budit a přístroje budou jen jako podpora. Ale chce to čas, a jak jsem řekl, moudřejší budeme zítra. Každopádně,“ zvedl se na nohy, „už víte všechno, co vám teď můžu sdělit, a bohužel mě čekají ordinační hodiny na druhé straně nemocnice, takže se musíme rozloučit. Nicméně cokoliv by se dělo, okamžitě vás budeme informovat, to vám slibuju. Sestřička vám zavolá.“
„Já to zvednu,“ vypískla Tereza a stiskla lékařovu pravici, až skoro zasykl. „Nehnu se od telefonu.“
Tom se skoro fyzicky oklepal nad pocitem trapnosti, který ho obestřel nad jejím ujišťováním a nechápavým výrazem doktora, který znova přejel očima z jednoho na druhého. Copak jim snad volal ten doktor? Samozřejmě, že to byla nějaká sestra. „Děkujeme, moc děkujeme. Budeme na příjmu,“ rozloučil se.

Nepamatovala si, jak se dostala ven, jen to, jak poklesla v kolenou, když hned naproti dveřím spatřila Andreu, která nervózně stahovala rukáv košile, zatímco Anna Engelhardtová, k jejímuž boku se sekretářka tiskla, podobně nervózním gestem pohupovala černou taškou.
Nemá ji na seznamu, pomyslela si Wox užasle. Semir ji tam nemá, doktoři vážně mají informovat jen mě a Toma.
A pak se svezla k zemi, dlaně přitisklé k ústům, jak se snažila nezačít zvracet


Arrow


Kapitola 5: Kam jdeš?


Nikdo ji nepodepřel a blondýnka neměla v úmyslu vyhrabat v hlavě jakékoliv výčitky. Byla mimo jejich oblast zájmu.
Soustřeď se na sebe.
Na vlastní dech.

Nádech.
Výdech.
Nešlo to. Vnímala Kranichův hlas, neuniklo jí, jak zadrhávaně mu slova vycházela z hrdla, aby je následovalo Andreino zasténání a Annina otázka, které nerozuměla, ale dovedla uhodnout smysl.
Zeď ji studila do zad.
Podlaha tlačila do zadku.
Nádech.
Výdech.
Žije. ŽIJE!!!
A doktor zněl optimisticky, ne?
Ale rozhodnou další hodiny.
Není vyhráno.
Čekat celý den.
Copak se to dá přijmout?

Nepohodlí jí nedovolilo padnout do říše, kde nebyla schopna vidět a chápat, byť se o to snažila i skrze zatnutá víčka. Zaklapaly u ní podpatky, kdosi nerozhodně postál. Úplně viděla, jak se neznámý tázavě obrací na její společnost, která vrtí hlavou, tady žádná pomoc není potřeba. Boty ho odnesly dál do chodby.
Wox vsála vzduch do plic, zhluboka – zaplnila každičký jeden sklípek do posledního krychlového pikomilimetru.
Vší silou sevřela víčka.
A pak zkřivila rty.

„Tome, vážně za ním nemůžeme?“ Andrea si otřela nos papírovým kapesníčkem, který měl už dávno putovat do koše – jenže zásoby ženě došly a ona teď měla důležitější starosti, než utíkat do přízemí nemocnice, kde měla své sídlo malá samoobsluha.
„Ne, Andy,“ zavrtěl hlavou a unaveně mrknul na Engelhardtovou, která přejížděla ostrým pohledem z jeho tváře na obličej na zemi dlící blondýny, které se nepřirozeně rychle zvedal a klesal hrudník. Dobře věděl, že má žena na jazyku spoustu drsných a jasně cílených poznámek, kterými hodlá podrobit jejich chování. Krucinál, nebyl ale žádný školák, kterého má někdo buzerovat za pozdní příchod! Nejvíc přece trpěl on sám!
„Co ona?“ pohodila sekretářka bradou k Tereze.
„Ani ona tam nesmí. Nikdo.“
Šéfová se pootočila, klouby na ruce bílé, jak sevřela kabelku. Cosi zamumlala, takže se stejným směrem obrátili i Kranich se Schäfferovou.

Na mně teď nezáleží.
Vůbec na mně nesejde.
Musím se vzpamatovat a být tu pro něj.
To je teď jediná věc.
Prostě se soustředit na to, co je důležité.
Teď… hned.


Čelisti ho skoro zabolely, jak silně je Kranich stiskl, ale nedokázal se přimět k tomu, aby dívce, která se s námahou zapřela o sedátko, pomohl na zjevně rozklepané nohy.
Jakkoliv byla stále naježená a rozčílená, Anna se nedokázala na bledou Češku jen tak dívat. „Terezo, jste v pořádku?“
Ač se k ní byla obrácena čelem, zdálo se, že Wox zírá kamsi za šéfku Dálniční policie, ústa dokořán. „Jo… jo jsem. Musím si něco zařídit.“ Potřásla hlavou. „Omluvte mě na chvíli.“
Andrea vyloudila odfrknutí. Jasně. Na chvíli. Jdeš si najít pohodlnou lavičku a ještě si dáš pár hodin šlofíka, ne?
„Tome, prosím vás,“ zavrčela Anna, která v kabelce lovila telefon. I ona měla spoustu nepřijatých hovorů – kolegové ze stanice byli lační novinek. Úplně to viděla. Kromě těch dvou tří nešťastníků, kteří museli kroužit po dálnicích, všichni určitě zabrali stoly i židle v hlavní místnosti, kde se zoufale modlili v dobré zprávy o Semirovi, aby každou chvíli bručeli na stejně napnuté parťáky v autech, že pořád neví nic nového. „Běžte za ní. Já zatím zavolám Hottemu, jinak mi sem za chvíli nakluše celá služebna.“
„Cože? Proč já?“ Věděl, že musí znít jako idiot. Dokonce i Andrea mu věnovala vyjevený výraz.
„Protože je to Gerkhanovo děvče a zjevně je v šoku,“ zaryla Engelhardtová sekretářce do srdce střep, příliš soustředěná na předání rozkazu, než aby dokázala brát ohledy na cizí city. „A Gerkhan je zase váš nejlepší přítel. Čekám, že by asi nechtěl, aby jeho holku venku přejelo auto.“

„Terezo. Terezo!“
Blondýnka se neohlédla, jen lehce zpomalila, toporně kráče dopředu po vytyčené přímé lince, ze které neuhnula ani o centimetr.
Přísahal si, že s Češkou už vůbec nepromluví, jenže na druhou stranu by to bylo hrozně podezřelé a určitě by to vzbudilo všetečné otázky. Ne, měl by se chovat jakoby nic. Minimálně navenek. Oba. Minimálně než se Semir probere. Pak…
Zachvěl se.
„Co si myslíš, že děláš?“ ucedil, až by se na ni podíval, teď už po plavovlásčině boku. „To si jako jdeš pro snídani?“
Snídaně. Jen myšlenka na jídlo dívce zkroutila vnitřnosti, od včerejšího odpoledne do sebe kromě láhve a půl vína nic nedostala. Měla by něco sníst, ovšem pochybovala o tom, že by zvládla cokoliv polknout a nevyzvrátit to, tělo celé rozhozené kombinací chlastu a stresu.
„Mluvím na tebe!“
Zastavila se.
Vyvedlo ho to z míry natolik, že urazil ještě dva další kroky, takže musel udělat čelem vzad. „He?“
Olízla si rty. Nikdo si to nemohl splést s čímkoliv svůdným. „Jdu do lékárny.“

Potřásl hlavou. „A co jako? Semir dostává všechno, co potřebuje.“ Napadlo ho, že by si mohl koupit Ibalgin – jen ten prostý pohyb, co před vteřinou udělal, vyvolal dojem, že mu někdo naklepává mozek kyjem. Jako když byli loni s Kar v Itálii a kuchař tam pálkou mlátil tu chobotnici, vybavilo se mu a mimoděk zasykl. Možná jejich poslední společná dovolená.
Její oči mu přišly podivně prázdné. „Musím si něco zařídit.“ Pohnula se a pokusila se ho obejít: tmavovlasý muž však dívce zastoupil cestu, až se o něj skoro přerazila mladá lékařka. Hodila po něm znechuceným výrazem a slovy o tom, ať se laskavě hádají doma, načež zmizela v blízké chodbě.
„Jo zařídit! A co? Nechceš si třeba sehnat dobrý pojištění? Dole je pobočka!“ Taktak zadržoval výbuch. „A cukrárna, mimochodem. Kdybys měla velkou chuť na něco sladkýho. Jen se neomezuj, děvenko! No, a jestli chceš nový lodičky, taky na tebe počkáme!“
Civěla na něj tak netečně, že v Kranichovi rostla chuť vynést nějaký konečný trumf, který ji přinutí přiznat, že je tohle všechno úplný, ale úplný konec, že život už nebude jako dřív, že udělala největší chybu svého života. Nadechl se.
Wox se přestala snažit proklouznout mezi řadou sedaček a jeho tělem – hrozilo, že by se ho musela dotknout, a to nechtěla. Zůstala stát. „Možná ti to jaksi nedošlo,“ promluvila tiše a hlas se jí k Tomově dopálenému úžasu ani nezachvěl, „ale včera jsme si nedávali zrovna pozor. A nevím jak ty, ale já s tebou rodinu zakládat nehodlám.“

Ani jediná molekula jejího já si nevychutnala Kranichovu spadlou čelist. Protáhla se mezi zdí a schlíplým policistou, jehož paže náhle jen visely podél těla. Na tohle vůbec nepomyslel. Ještě to tak! „Proboha, bereš snad…“ Uvědomil si, že skoro řve a rychle se ztlumil. Vteřina poklusu a znovu blondýnce kráčel po boku. Ne, kondom si včera určitě nevzal, s takovým programem na večer opravdu nepočítal. „Snad sakra bereš prášky, ne?“
Mlčela. Nehodlala poskytovat detaily ze svého soukromého života, vysvětlovat, že ač Semir malinko bručí, ona pro klid vlastní duše trvá na tom, aby vždycky sáhl po kousku latexu, který byl zárukou, že si mohla bez obav užívat společné chvilky. Nemohla si pomoci, ale ať se snažila být maximálně pečlivá, příliš často se stávalo, že na konci měsíce v krabičce od antikoncepce buď jeden dva prášky přebývaly, nebo nějaká pilulka chyběla. Tu a tam se pak rozhodla jít do rizika, a když si všechno předem propočítala a počty seděly, dovolila blaženému Turkovi poněkud… intimnější kontakt, ale jinak mu byla vděčná za to, že její přání respektoval.
„Terezo!“ Zajíkl se a zdálo se, že dívkou těsně před lékárnou zatřese. Přece ještě ke všemu nemohla být těhotná!!! „Co mi to tady říkáš?“
Unaveným pohybem vzala za kliku. Posledních pár minut bylo jako z divného seriálu. „Chci mít jistotu. Jsou pilulky, co se berou až… až pak. Prostě ‚po‘. Koupím si je.“ Zadoufala, že si vzala správnou tašku. Jinak by musel nákup zacvakat on. Mělo by to v sobě sice nádech ironie, ale…
Pronesla ta slova tak monotónně, že se mu zježila kůže na předloktích. A ten úsměšek, co jí pak zkřivil rty. S kým se to Semir zapletl? Ta holka… byla vůbec normální?
„Jdu, Tome.“ K vlastní úlevě prsty narazily na koženou peněženku. Kartu nosila jen tam. „Nemusíš chodit se mnou.“ Otevřela dveře a zmizela.

Tom zachrčel. Kolik takových ran přímo na solar ještě dneska dostane?


Arrow

Kapitola 6: Neříkej jí to


Lékárnice působila jako ochota sama: byť by se pro jejích šest křížků dalo hádat, že káravě pozvedne obočí, ženin pohled byl spíše účastný. Vydala bledé blondýnce paletku dvou prášků, a jelikož bylo v jindy narvaném prostoru nezvykle prázdno, jala se jí speciálně vysvětlovat jak užití, tak i účinky zázraku zvaného Postinor.
Nebyl to právě pěkný poslech. Wox se donutila k chápavému výrazu, ale byla ráda, když zachytila to hlavní a pak už je vyrušila obézní dáma v sukni do poloviny stehen. Češka poděkovala, strčila krabičku, která jí z nevelkého studentského účtu ukrojila překvapivou částku, do kapsy a s pozdravem se odšourala ke dveřím.
„Tak co?“ Kranich svým přešlapováním připomínal malého pionýra na seřadišti, který se při nástupu bojí nahlásit, že se mu chce čurat.
„Co by,“ pokrčila blondýnka rameny, neznalý věci by popsal, že nezúčastněně.
„Proboha, tak mi řekni, co ti tam rvala do hlavy?“ Komisař balancoval na hranici pološílenosti. Dělala si z něj legraci? Bavilo ji ještě víc mu napínat nervy? „Není už pozdě? Tohle musíš řešit!!!“
Už ji vážně štval. Najednou to musela řešit - sám by si na to, že se včera s kondomem neobtěžoval, ani nevzpomněl. „Není pozdě. Skočil bys mi pro pití? Nemám hotovost. Teď si dám jeden prášek. Je,“ ohlédla se, první tři patra nemocnice byla pojata jako atrium, kde čas ukazovaly ohromné zajímavé designové hodiny, patrně dar nějakého umělce, „akorát jedna. Takže další si pak dám v noci.“
„A teď teda co?“
„Teď,“ unaveně se posadila na sedátko a protřela si prsty koutky očí, „mi, moc prosím, dones to pití.“ Cosi zamumlal, ale podél zábradlí, přes které bylo možné pozorovat ruch v přízemí, se vydal na protější stranu prostoru, kde výrobky nabízelo několik automatů.

Bílé balení zdobila stylizovaná nachová růže. Taková pitomost. Vytáhla příbalový letáček a ještě jednou přejela bříškem ukazováčku po řádcích, které slibovaly jistotu, že se průšvih, do kterého už tak oba spadli, ještě neznásobí. Při čtení pasáže o vedlejších účincích se dívce sevřel žaludek. No nic, pomyslela si a vyloupla pilulku z plastového vězení. Za všechno se platí. „Díky,“ zamumlala na Kranicha, který jí beze slova podal lahvičku vody. Největší účinek prý byl po jídle, předtím zaváhala, zda nepoprosit i o bagetu, ale stejně by ji do sebe nenasoukala. Polkla prášek a zapila ho.
Sedadlo mu zaskřípalo pod zadkem. „No co se teď teda bude dít?“
Unaveně se k němu otočila. Barvou pleti se mohli prohlásit za dvojčata, jemu však na čele perlil pot a dívka si všimla, že se mu pravice, která k ní minerálku dopravila, klepala.
„Zblázní se mi hormony, nedovolí mi otěhotnět a pár dní mi bude pěkně blbě. Pokud to potřebuješ vědět do detailů, tak tady, prosím,“ předala mu bez jakéhokoliv agresivního tónu hustě potištěný leták.
Ani se pro něj nenatáhl, místo toho na ni koukal s otevřenou pusou. Mohla alespoň chvíli neuvažovat jen o sobě?! „Já myslel, co my dva!“

A co jako? Zásnuby asi nechystáme, odsekla mu v duchu. Cítila se naprosto prázdně. Jako by byla jen vykotlanou figurínou, v jejímž jádru se houpe hladina té trošky vody, v níž se pomalu rozpouští nálož svinstva, které do sebe právě dostala. „Musíme myslet na Semira,“ pronesla bezkrevně. „Prostě tu být pro něj. Třeba to cítí.“
„Ale… ale já musím něco říct Karolině!“ vyjekl Kranich zoufale.
Wox, která předtím zabrejlila před sebe a zapřemýšlela, zda má pomoci ženě ve středním věku, které se protrhla taška s nákupem, sebou škubla. „Co jí chceš říkat?!“
„No… pravdu!“
„Tome…“ potřásla hlavou. Tohle se jí snad zdálo! „Tome, tohle… tohle není dobrý nápad.“
Přitiskl si dlaně na líce v gestu tak hluboké beznaděje, že ho něco v ní stále chtělo obejmout. „Já ji nechci ztratit. Strašně… strašně ji miluju. Nemůžeš nikdy pochopit, jaký to je! Nevíš, co znamená přijít o někoho, koho fakt miluješ.“
Ztuhla. Krev se mávnutím kouzelné hůlky měnila v led.
„Už jsem ztratil Elenu. A myslel jsem, že už nikdy nebudu znova šťastnej. Chtěl jsem umřít, jak mě ničilo, že ji už nikdy neuvidím! Nemůžu uvěřit, že jsem s Kar tu šanci dostal znova. Já N-E-D-O-P-U-S-T-Í-M, aby nás cokoliv rozdělilo, je ti to jasný?“ Vystřelil na nohy, modré oči horečnatě skelné. „Ani ty ne. Ani cokoliv, co se stalo! Já… my s Kar plánujeme budoucnost, sakra! Už dva měsíce se snažíme…“ polkl to, ale podle toho, jak civící blondýna zamžikala, mu bylo jasné, že pochopila. Vydralo se z něj cosi, co připomínalo vzlyknutí.

Chvíli bylo ticho.
Zůstal stát s ukazovákem namířeným na dívčinu hruď a těžce oddechoval.
Bruneta s červeným přelivem s nadávkami sesbírala sušenky a pomeranče a s náručí plnou dobrot se kolébala směrem k výtahu, zjevně s plánem potěšit někoho, kdo ležel v křídle s lůžkovým oddělením.
Kolem prošla starší uklízečka černé pleti, za kterou rachotil vozíček s košťaty a saponáty.

Trvalo jí polknout bolest z toho, že na ni právě bez skrupulí vyzvrátil názor, že její city k Turkovi nejsou kdovíjaké, takže jemu nemůže rozumět. „Právě proto jí to neříkej, Tome,“ zachraplala Wox. Tiskla v dlaních papírovou krabičku, až ji celou zdeformovala. Potřebovala být co nejdřív u pokoje, kde přítel dost možná bojoval o život. Obklíčen přístroji, tělo napojené na hadičky… Obraz, který se snažila celou dobu vyhnat z hlavy, aby se soustředila na antikoncepci, se zase vrátil.
„Jak bych jí mohl lhát?!“
„Ale ty jí nebudeš lhát. Udělali jsme chybu. Ale v naprosto šílené situaci! Kdy jsme právě oba mysleli, že třeba… že třeba Semira ztratíme! Nikdo z nás to… udělat nechtěl, neplánovali jsme to-“
„Já teda rozhodně ne,“ odfrkl si.
Další facku musela rozdýchávat dobrých pár vteřin. „Je to… naše chyba. Naše svědomí. My se s tím musíme poprat. Nemáme právo jim tím ubližovat, chápeš?“
„Nevím, co jsi za člověka,“ Kranich stáhl nataženou paži a založil ruce na hrudi v obranném gestu, „ale já tohle nedokážu. Nezvládnu se jí podívat do očí. Má… má právo to vědět.“
„A co?“ Vůbec to nechápal? To si nedovedl připustit, že i jí bylo naprosto mizerně, že se užírala bolestí a pocitem viny? Copak pro ni to bylo nějaký nakupování rohlíků? „Bude vědět, že jsme v nějaké šílený chvíli udělali věc, které oba litujeme. A jen ji to bude bolet. Tome, proboha… to… to nebyla nevěra v tom pravým slova smyslu. To nebyl ani úlet, to bylo prostě,“ ztišila hlas, protože uklízečka se s mrzutým výrazem loudala zpátky, „to byla prostě potřeba udělat něco, abychom se z tý bezmoci nezbláznili. Musíme se s tím vyrovnat sami!“
„Kar… Kar musí vědět, co jsem udělal,“ zavrtěl Kranich hlavou v sebetrýzni. Wox měla dojem, že podat mu nůž, začal by si dělat řezy do předloktí. „Má právo se rozhodnout, jestli se mnou ještě bude.“
Vlastně mu rozuměla, samotné se jí přesně tahle úvaha prohnala hlavou, ale… prostě to bylo absurdní! „Tome, poslouchej. Prosím tě, zamysli se nad tím, co ti říkám, já-“
„Kar,“ zamumlal, oči náhle upřené do dálky. „Karolina… je… už je tady.“
Chystal se prudce vyrazit – Češka vystřelila ruku jako lovící kudlanka a pevně ho sevřela za cíp saka.
Rozčíleně na ni pohlédl, skoro to vypadalo, že jí jednu vrazí.
„Tome! Prosím tě,“ vydechla naléhavě. „Prosím tě, alespoň jí to neříkej hned. Promysli si to. Zapřísahám tě, neříkej jí to alespoň než se Semir vzbudí! Slib mi to!!!!!“
Rychle se z jejího sevření vymanil „Dobře,“ utrousil a rozběhl se za brunetou, která se o dvě stě metrů dál otáčela na křižovatce chodeb a očividně v silném rozrušení zkoumala, která směrovka ji přivede k ostatním.

Wox dopila poslední kapky minerálky, disciplinovaně zmačkala plastovou lahev a odhodila ji do koše tříděného odpadu. Vlekla se za párem, který už se shledal a momentálně se vehementně objímal. Sama netušila, zda se zvládne kamarádce podívat do očí.
„Kar…“ Tom sklouznul hlavou o něco níž a přitulil se na brunetčinu hruď. „Kaaaaar…“ Teď už jím vzlyky lomcovaly jako vítr třtinou.
Učitelka zvedla uplakanou tvář a upřela čokoládové duhovky na plavovlásku. „Terko, co… on opravdu…? Semir je…? Proč jste mi nezvedali telefon?“ V hlase jí zazněla ta samá šílená směsice hrůzy, vzteku a pocitu křivdy s bezmocí, která je s Kranichem zahnala do společné postele.
„Ahoj Kar,“ špitla. Nějak to šlo, bariéra, kterou v sobě namáhavě vybudovala jako prevenci cesty do blázince, fungovala. „Ne, Semir je po operaci. Čekáme, co bude dál, mluvili jsme s doktorem. Prý rozhodnou další hodiny. Zatím je stabilizovaný. Čeká se, jestli budou komplikace…“
Komisař se klepal a stále se, teď už mlčky, tiskl k ženě, která ho pevně objímala. Spolu s baculatou blondýnou tvořili uprostřed rušného koridoru bizarní sousoší.
„Bože…“ žena stiskla čelisti. Hrozně se jí ulevilo, byť – jestli to chápala dobře - palec nahoru Vyšší moc Turkovi ještě definitivně nedala. Ale tím spíš byla vytočená. Od chvíle, kdy jí šokovaný Tom včera pozdě odpoledne zavolal, se jako šílená snažila dopátrat, co se vlastně děje a jak to s dobrým kamarádem vypadá. Připadala si ve Biesdorfu am See, kam se vydala jako učitelka matiky a polštiny se svou třídou na školu v přírodě, naprosto odříznutá – a měla velmi hořký pocit, že kdyby kolega nebyl tak strašně ochotný, že o půl osmé ráno vyrazil po okreskách, aby ji u dětí vystřídal a ještě jí půjčil auto na cestu do Kolína, nevěděla by nic ještě pěkných pár hodin.
Kdyby neviděla jejich zoufalé obličeje, dala by oběma pořádné kapky.
Přitáhla k sobě Toma, který ji svíral kolem pasu, ještě blíž. Chudáček malý, úplně ho to skosilo. A zdálo se, že Wox tolik ne, zajímavé. Ale asi hrál roli spíš šok. Ano, patrně jí dosud nedošlo, co se stalo. Protože že je do Turka skutečně hodně zamilovaná, Karolina moc dobře věděla. Popravdě dřív než Semir sám.


Arrow

Kapitola 7: Fanynka


Gerkhan jednou rukou popadl ucho půllitru. „Můžete třikrát hádat, co se stalo pak. No jasně… nezvýšili mi plat!“
Závěr další historky z bojů s neřády, pro které byly hracím polem německé dálnice, už tak působivý nebyl, ale slova, která mu předcházela, rozhodně zaujala, takže se atmosférou pohlcení posluchači zasmáli, zatímco vypravěč spokojeně smočil vousy v pivní pěně.
„To je… úžasný,“ vydechla Wox, která příběh poslouchala s mírně pootevřenými ústy – čím byla její čelist níže, tím víc Andrea ty své svírala. „To jste tam fakt šli sami? Vždyť jste byli tři a jich patnáct! To je ohromný, ale šíleně jste riskovali, ne?“
Karolina mrkla na Petru, které cukaly koutky.
„Tak víš jak.“ Semir sklenici furiantsky odstrčil a opřel se o zeď. Dívčin zjevný obdiv mu dělal velmi dobře, úplně cítil, jak mu stoupá hřebínek. „S Tomem jsme už dost sehraní, Frank taky celkem ví, co dělat,“ uchechtl se, „navíc jich nebylo všech patnáct ozbrojených. Věřili jsme si.“
„Hlavní je, že jste u toho zvládli zdemolovat služebák,“ přitakal Niels Hartmutt rezignovaně. „Na to si věříte úplně vždycky.“
„I tak…“ blondýnka roztržitě přejela lžičkou po dně hrnku, ze kterého už hodinu cucala teprve druhou dávku čaje od chvíle, kdy před čtyřmi hodinami přišli. Prokletí studentského rozpočtu. Ještěže se její noví známí sešli v příjemném, ale nijak honosném podniku – prostě v normální restauraci s jídlem okolo deseti až patnácti eur a čajem za dvě. „Já bych měla strach. Holt nejsem hrdina,“ usmála se rozpačitě.
Gerkhan se nafoukl jako skutečný kohout.
„Omluvte mě,“ zvedla se Karolina. „Odskočím si.“
„Počkej, taky půjdu,“ následovala ji měděnovláska, která signály od nejlepší kamarádky neomylně rozklíčovala.

Stěží to při slalomu mezi stoly zadržovaly – kamenné tváře odložily až ve chvíli, kdy za nimi zaklaply dveře na dámské toalety.
Obě jako na povel vyprskly smíchy.
„Co to proboha bylo?“ zahýkala Petra a urvala papírový ručník, do kterého se ne zrovna tiše vysmrkala.
„Vypadá to, že má Semir fanynku,“ konstatovala učitelka pobaveně. „Všimla sis? Celý večer z něj nespustila oči, je z toho chlapa úplně, ale úplně hotová!“
Allerlei se zazubila. „To se Andree asi nebude moc líbit, co?“
„Tak víš jak. Semir si to očividně užívá. I když teda nevím, jestli mu došlo, jak moc u slečny studentky vlastně zabodoval,“ ušklíbla se bruneta a gestem naznačila techničce z KTU, že by si taky přála jeden papíráč. „Andreu klasicky trochu popíchne, ona bude žárlit… však je znáš.“
„Hm, ale není od něj moc pěkný, že ji sem zve. Jednak trápí tu chudinku… no a vůči Andree to taky není zrovna fér,“ zvážněla o rok mladší z žen, načež se zamračila, protože se dveře otevřely a soukromí pro rozhovor jim ukradla dívka na extrémně vysokých podpatcích, která zamířila do jedné z kabinek.
„Vrátíme se?“
„Tak když už jsem tady…“ Petra se omluvně usmála a vklouzla do prostoru volné toalety.

Stejně jako Andrea, ani Kranich si dnešní večer moc neužíval. Kruci, do konce případu byl ochoten blondýnu na stanici ještě přetrpět – ale tím, že ji sem Turek pozval, mu opravdu vyrazil dech. Soud už proběhl, nebyl přece důvod se s ní ještě vídat. Natož ve volném čase! Ok, musel uznat, že se holka snažila – spíš poslouchala ostatní, než aby se nějak zvlášť předváděla. Chvíli pohovořila s Nielsem, Petrou a Karolinou, které dnes viděla poprvé a zjevně se snažila seznámit. Ale i tak.
Schäfferová skřípala zuby. Že tady bude ta malá běhnička, co na stanici vrtěla tlustým zadkem, jí snoubenec oznámil, teprve když si ještě před podnikem sundávala kabát. Měla chuť mu říci něco opravdu hodně ostrého, zapřít se a vystavit ho dilematu, že buď stráví večer s ní, nebo s hroudou sádla. Popravdě doufala, že se jim holka s divným jménem ze životů vytratí stejně rychle, jako do nich vpadla. Jaký byl vůbec důvod, že ji sem pozval? Copak si s nimi měla co říci? Byl to fracek s mlékem u pusy, neměla žádnou práci – jen si tady v Kolíně studovala, aby se z ní časem stal jeden z těch povýšených dacanů z novin, kteří Dálniční akorát tak tepali. Oni všichni byli v životě o tolik dál než ona! Čím ho, sakra, natolik zaujala? Musí si to s ním vyříkat, protože tohle bylo rozhodně naposled. Štvalo ji, že holka na Gerkhana zírala stejně, jako ona sama po nástupu k Dálniční, štvalo ji, že tyhle pocity obdivu byly dávno pohlceny rutinou a nebyla šance na jejich návrat, štvalo ji, jak mile se k ní chovali Karolina, Petra i Niels. Ne, tohle je třeba zatrhnout dřív, než bude pozdě.

Dodávala si odvahy celý večer, který si navzdory rozpakům z tolika nových lidí strašlivě užívala a teď, kdy se očividně všichni chystali k placení, Wox stiskl nový strach z toho, že Turka, který se culil na pobledlou a zamlklou partnerku, dost možná opravdu vidí naposledy. Nadechla se. „Moc díky, že jsem tady mohla být,“ zaskřípal jí hlas trošku. „Bylo to super, ráda jsem vás poznala. Já… chci říct… příští sobotu mám narozeniny,“ tvář jí dorůžova zbarvily rozpaky. „Bude mi dvaadvacet. Chtěla bych vás pozvat k sobě. Mám to malý, ale tak…“ podrbala se ve vlasech na zátylku v typickém rozpačitém gestu. „Nemám moc peněz, ale určitě bude dort a nějaký jednohubky a-“
„Hele, super! My nic nemáme. Takže s námi počítej,“ pronesl se samozřejmostí, která ji vystřelila do nebe, ten, na jehož reakci jí záleželo nejvíc.
Kranich se zmateně rozhlédl po ostatních, zjevně se tady dělo něco, co naprosto nechápal, protože jinak přece nebyl důvod, proč jejich pěknou šestici tahat do nějakého studentského kutlochu: dokonce i Karolina s Petrou se tvářily mírně vykolejeně, ale také se usmály a potvrdily zájem. Kruci, o co šlo?



„Teri…“ Kaiczowska usoudila, že jí přítel asi na otázku odpovědět nedokáže. „Já tomu stejně nerozumím. Co se vlastně stalo?“
Slovo si překvapivě vzal právě Tom. „Měli jsme akci,“ zněl jeho hlas zkresleně, jak hovořil spíše do látky ženiny blůzky. „Se zásahovkou. Rozdělili jsme se na tři týmy. Jeden šel do zahrady, druhý dolů do takový garážo-dílny a my jsme prohledávali dům.“ Roztřeseně se nadechl. „Ten chlap byl v garáži. A jak tam naši vpadli, on vystřelil s dodávkou proti nim. Kolegové uskočili, ale Semir byl za nimi, měl míň času zareagovat… prostě ho přimáčkl k nějaké skříni.“
„Rozdrtil mu hrudník,“ konstatovala Tereza prázdně. Znělo to neuvěřitelně brutálně. Rozdrcený hrudník. Úplně slyšela, jak v tom slovním spojení skřípou lámané kosti.
Karolina se zmohla jen na tiché zaúpění.

Zbytek dne Wox splynul.
Opravdu – možná začal působit prášek a dokonale jí vygumoval mozek, nebo snad na ni padla realita celé situace. Ale bylo jí, jako kdyby její tělo poháněla cizí síla, která za ni chodila, zvedala ruce, sedala či vstávala a navíc byla schopna alespoň jednoslovných odpovědí.
Seděla ve společnosti Anny, Toma, Karoliny a Andrey, ke kterým se ještě po skončení služby přidalo asi šest Semirových kolegů. Někteří z nich, snad Frank a Dieter, i jí projevili účast a sympatie, ovšem lidé z Dálniční se rychle uzavřeli do sebe a dívku, která byla beztak duchem nepřítomná, mezi sebe nepozvali. Ještě později přispěchali i Petra s Nielsem, které jejich nadřízená jednoduše dřív nepustila – ti se obraceli i na plavovlásku, aby se, vyděšeni jejím nepřítomným pohledem, také přidružili k chumlu teamu DP.
Ještě jednou si ji i Kranicha pozval do své ordinace Semirův hlavní lékař. Zásadní novinky prý pro ně nemá, ale všechno se vyvíjí nadějně. Komplikace se zatím neobjevily, pooperační stav je dobrý, pacient stabilizovaný. Budou ho hlídat, ale momentálně jsou vyhlídky nadějné, více jim řekne zase ráno. A zároveň nešťastné dvojici jemně poradil, ať jde domů nasbírat síly, že je o každé změně budou okamžitě informovat po telefonu. Zavolají oběma, a to i v noci.
Chýlilo se k deváté.
Wox se svíral prázdný žaludek.
Byla strašlivě unavená. Vyčerpaná tím pocitem bezmoci.

Karolina, která drtivou většinu času hladila Toma po ramenech, se ve chvíli, kdy se nemocnice vyprázdnila a ticho rušila jen uklízecí četa či kroky lékařského personálu, rozhodla, že je čas převzít iniciativu. Jejich kroužek se zúžil, Petra s Hartmuttem se přesně ve 21:00 smutně omluvili s tím, že jim Almara neschválila volno a oni se musí trochu prospat. Kolegové z Dálniční odešli ještě dřív, ze staničního osazenstva tu zbyly jen mžourající Anna a Andrea. „Poslyšte, je už skoro půl jedenácté. Tady nic nevykoukáme. Pojďme domů a ráno se tady zase v osm sejdeme, co vy na to?“
Wox která k ní zvedla pohled, jen zavrtěla hlavou. „Já tady zůstanu.“
„Teri, to je nesmysl,“ pokračovala Karolina trpělivě. „Za chvíli tě odtud stejně vyhodí, přes noc se tady zůstávat nesmí.“
„Je teplo, sednu si venku na lavičku. Dám si tašku pod hlavu a na chvíli usnu.“
Andrea, která tu dnes přešlapovala ze všech nejdéle, se zašklebila. Jasně, slečna je najednou obětavost sama.
Brunetka by jindy byla ráznější, ale při pohledu na tu ztrápenou tvář se zvládla držet smířlivého tónu. „To je hloupost, takové teplo teda zase není, akorát se nachladíš a pak tě k Semirovi nepustí. Chápu, že nechceš nic promeškat, ale tady to neovlivníš. A nechci, abys byla sama. Pojď k nám, cestou koupíme večeři, dáš si sprchu, vyspíme se a zítra budeme čerství.“
Kranich i Wox sebou trhli jako po zásahu elektrickým proudem a bylo jediné štěstí, že řeč našla jako první blondýnka – myšlenka, že by trávila s komisařem další čas pod jednou střechou, navíc ve společnosti Karoliny, kde se dívka jen tak tak držela, byla prostě totálně nerealizovatelná. „Jsi moc hodná, Kari,“ pokusila se Tereza znít vyrovnaně, zatímco na ni Schäfferová, které jejich společně zaskočená reakce neunikla, zvědavě pohlížela. „Ale spíš bych ráda byla sama. Ok, tak pokračujeme zítra.“
„Skvělé. Máte tady auto, nebo vás mám někam hodit?“ otočila se bruneta na zbylé dvě ženy. Ty se o vlastní odvoz postaraly. „A tebe, Terko, vezmu domů, stejně to máme při cestě. Fakt nechceš jet k nám?“
Wox stiskl stud. Ona jí ještě pomáhá… Nejraději by se rozběhla a skočila z okna.

Sprcha jí pomohla smýt nemocniční pach.
Mokré vlasy zamotané do ručníku, zkontrolovala si dívka do nabíječky píchnutý mobil – ne, nikdo nevolal, zato displej prozradil, že je 23:25. Povzdechla si a načasovala čtyři budíky, na 1:00 a 1:05, dále pak na 7:10 a 7:15, tentokrát nemínila zaspat. Domluva zněla, že se pro ni Tom s Karolinou staví o půl osmé, cestou si někde v hladovém okně pořídí snídani a budou spěchat zase zpátky do nemocnice.
Bála se uvažovat, co se tam dozví.
Ne, nesměla si vymýšlet špatné scénáře.
Rozdrcený hrudník.
To nebylo fér.
Popotáhla a schoulila se na sedačce v miniobýváku spojeném s kuchyňským koutečkem – ačkoliv měla od jeho daleko většího bytu klíče skoro od začátku, co spolu chodili, necítila se na to, aby šla spát k Semirovi. A zjistila, že nezvládne ani ležet ve vlastní posteli.
Ty rozházené peřiny… vlasy a další záležitosti, co po sobě Tom nechal.
Bude to muset celé převléci a vyprat na co nejvyšší stupeň, i kdyby se to mělo srazit.
Nebo ty povlaky prostě vyhodí.
Přetáhla přes sebe deku. Nemohla uvěřit, že pod ní naposledy ležela ještě s Turkem – byly to čtyři dny, co se večer přihnala dlouhá a prudká bouřka, která srazila teplotu o tolik, že se chvěli zimou, až se oba zachumlali do toho kusu látky, otevřeli si víno a koukali na film, zatímco ji muž hladil po stehně.
Stiskla víčka, aby zadržela slzy.
Na to taky nesměla myslet. Potřebovala čistou hlavu, aby se vyspala a odpočala si.
Vypni, poručila si. Vypni se, hned.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Probral ji ten nejpříšernější řev, který si v mobilu dokázala nastavit: chvíli se divila, proč ji cosi dere ze spánku uprostřed noci, aby při cestě k vibrujícímu telefonu zahlédla velký kus papíru s příslušnou poznámkou. Jasně, prášek.
Soustředila se, aby si prohlédla, zda jde skutečně o správnou tabletku a zapila ji vodou.
Tak snad alespoň od jednoho strachu je pokoj.
Vypnula budík, který se jekot chystal zopakovat za další dvě minuty, dlaní si přejela přes obličej a rozhodnuta zase usnout, než se úplně vzbudí, zamířila k pohovce. Měla 6 hodin na to, aby si odpočala a dobila baterky pro zítřek.
Sotva zavřela oči, zapípala sms.
Co?
Snad by jí z nemocnice neoznamovali novinky tahle blbě?
Vystrašeně se hrnula zase zpátky, aby zacivěla na jedinou otázku:

Vzala sis to??????

Sebrala síly.
Měla ho uloženého jako „Jeřába“, přišlo jí to srandovní.

Jo, buď bez obav.

Vážně začínala mít dojem, že tohle jeho chování dlouho nesnese.


Arrow


Kapitola 8: Šest padesát

Výrobce iPhonu se mohl pochvalně popleskat po rameni – spolehlivě ji vzbudil i druhý budík. Wox mlaskla a s mručením si přejela dlaní přes obličej. Hlad i nakumulovaný stres z posledních hodin způsobily, že blondýnka spala jako zabitá, aniž by jí špatné svědomí komplikovalo pád do dřímoty.
Ale ráno už tak klidné nebylo.
Sotva se jí rozlepila víčka a pochopila, proč ji poněkud pobolívají záda, když je její postel obvykle nádherně pohodlná, sevřel se jí žaludek.
„Bože,“ zamumlala a posadila se na pohovce, bosé nohy kladouc na zem. Okamžitě to bylo zpátky: obavy o přítele, celá ta šílenost s Kranichem, přetvařování se před Karolinou… i nevyslovený boj s Andreou, o kterém doufala, že ho má už za sebou.
Hlava se stydlivě snažila připomenout i jiné věci: třeba že je tu děsný binec, na podlaze v ložnici se doteď válí láhev, další dvě jsou v kuchyni, ložnímu prádlu slíbila výměnu a stůl nijak nekrášlí několik sklenek se zaschlými stopami po víně i talíře, které nestihla uklidit po předvčerejší snídani.
Imaginární lepíky ze své pozornosti rázně strhla – opravdu na ně neměla sílu.
Bylo třeba sebrat energii a čelit realitě nového vývoje událostí. Semir. Semir byl priorita, Semir byl všechno. Semir, zaklínadlo, jímž si zkoušela poblouznit mysl.
Jakmile vstala, chytila se za hrdlo a prudce se zaklonila, šokovaná nutkáním na dávení, které jí zacloumalo od břicha po spánky. Snad si nečekala, že bys právě ty unikla vedlejším příznakům, vyplísnila se s hořkostí. Naivko pitomá. Ale jak nevolnost za jejího chraplavého prudkého nadechování odeznívala, přece jen byla schopna vnímat i určité ulehčení: alespoň to znamenalo, že Postinor zabral.


*

Ulevilo se jí.
I přes bariéru předního skla podle jejich výrazů poznala, že to Kranich přítelkyni ještě neřekl. Těch pětačtyřicet vteřin, které měla na uvažování, když po jejich prozvonění klusala dolů po schodech, bylo naplněno všelijakými úvahami.
„Ahoj,“ pozdravila s chabou parodií na úsměv a hned se na zadním sedadle vložila do zajetí pásů. Potěšilo ji, že Karolina zaujala místo spolujezdce – dívka se trošku bála, že brunetka propadne pocitu, že musí mladší kamarádku po cestě povzbuzovat a chlácholit a sejdou se společně ve druhé řadě. „Díky, že jste přijeli.“ Prozvonili ji přesně o půl osmé, což znamenalo, že akci musela řídit právě učitelka, která na rozdíl od notoricky nedochvilného komisaře, který v reakci na její pozdrav jen cosi zahučel, chodila vždy včas.
„Ahoj! Teri, vypadáš hrozně, promiň, že to říkám,“ povzdechla si Kaiczowská, ačkoliv i na ní byla znát únava. Pravděpodobně toho naspala ještě méně než studentka, kterou okamžitě bodl osten viny. Jak to, že ona sama celou noc prodřímala?
„Teri?“
Cukla hlavou. „No? Promiň.“
„Ptám se,“ zopakovala žena trpělivě, zatímco už Tom zahýbal na křižovatce doprava, „jestli jsi vůbec jedla. A neříkej, že nemáš hlad, viděla jsem, že jsi včera nic neměla. Nevěřím, že sis večer doma ještě něco klohnila.“
Wox na ni tupě zírala. Ona o ni má ještě starost. To bylo… skoro k nesnesení. Semir. Semir. Semir!!!!
„Tady máš, vezmi si. Vyjeli jsme s Tomem dřív, tak už jsme něco koupili.“ V dlaních se brunetce zaskvěla lákavě vyhlížející delší bageta, na první pohled v ní dívka zaznamenala šunku, sýr, rajčata a svěže zelený salát. „A bez výmluv,“ nezapřela Karolina učitelku.
Žaludek se hlasitě ozval v tu nejvíc vhodnou chvíli. Kruci, vážně by snědla slona. „Děkuju, Kar,“ hlesla a za ženina spokojeného dohledu se zakousla do lahodného pečiva. „Je výbornej. Kolik dlužím?“
„To nestojí-“
„Šest padesát,“ utrousil chladně Kranich, aniž by spustil oči z vozovky. Přibrzdil před křižovatkou a se zapnutým blinkrem přejel do odbočovacího pruhu.
Kaiczowska zvedla obočí. „Ech…“
„To nech, Kari,“ polkla Wox s obtížemi další sousto dobroty, která ji náhle nešla do hltanu. „Takže deset. I s tím pitím ze včerejška.“ Nehodlala mu nic dlužit. A něco zlého v ní mu mínilo naúčtovat polovinu útraty v lékárně, sama však věděla, že by se taková žádost stala rozbuškou nevídané exploze.

Brunetka přejela hnědými duhovkami z přítele na kamarádku, aby jen zavrtěla hlavou a pohodlněji se opřela.
Tak se jí to včera nezdálo, byla mezi nimi tenze. A sakra velká, větší než obvykle. To už u nich bylo co říct. Popravdě měla dost bohatou fantazii na to, aby si dokázala představit, co na sebe ti dva kohouti asi včera byli schopni ve stresu vykřičet. Nebýt Semira, nikdy by společnost toho druhého nevyhledali a byť se chvílemi zdálo, že mohou být přátelé, většinou to skončilo nějakou nejapnou poznámkou, která byla ihned ještě ostřeji opětována. Turek je spojoval, ale i rozděloval – ten tichý boj o Gerkhanovu pozornost mezi jeho nejlepším kamarádem a partnerkou poté, co si nabrknul blondýnku vygradoval a nezdálo se, že by měl skončit. Ach jo, maličko doufala, že je tahle krize spíš dá dohromady… ale co není, ještě může být. Uvidíme.

Andrea už byla opět na místě, tentokrát je ale asi předstihla jen o pár minut, protože jejich příchod nedoprovodila jediným komentářem, jen odpověděla na pozdrav.
Blondýnka matně poslouchala její vysvětlování, proč je tu dnes sama – Anna Engelhardtová se musela zúčastnit důležité porady a ani boj nejoblíbenějšího podřízeného o život nepřiměl byrokraty k udělení milosti ve formě zrušení schůzky. Měla dorazit později.
Ráno byla v nemocnici více než jindy cítit dezinfekce, pozůstatek po nočním či ranním úklidu. Lidé se šourali na domluvená vyšetření a lékaři spěchali na začátek směny.
„Tak jdeme na to?“ obrátila se Wox na Kranicha bezvýrazně.
Jen kývl.
„Držíme pěsti,“ zaťala je skutečně Karolina, aby si přisedla k oči mhouřící sekretářce Dálniční policie, která nervózně škrábala nehty po kožence tmavě hnědé kabelky.

„A, dobrý den!“ Samozřejmě je čekal, Tomovi se dokonce zdálo, že si doktor na poslední chvíli rozmyslel bodavě vtipnou poznámku o jejich výjimečném brzkém příchodu. I tak si dívka a komisař vyměnili pohled, jakoby se i přes vzájemné nepřátelství potřebovali ujistit, že atmosféru v místnosti cítí stejně: úsměv, které měl lékař na tváři, rozhodně nevypovídal o tom, že by jim měl oznámit něco tragického.
„Jak už asi tušíte,“ pokynul, aby si oba sedli, „mám pro vás dobré zprávy.“
Srdce se malé blondýnce rozběhlo třikrát rychleji. „Vzbudil se???“
Tom zasykl. Hysterka.
„Tak dobré zprávy to zase nejsou, ale i tak vás potěší,“ mrkl na ni Dizdar a raději se s upomínkou na svou profesionalitu chopil slova. „Začnu tím, že se od operace neobjevily komplikace. Obvykle jsou z tohoto pohledu první hodiny kritické, takže se velmi zvýšila pravděpodobnost, že už žádné nepřijdou.“
Poposedla a doufala, že na ní není příliš znát zklamání. Jistěže chápala, že jde o pozitivní novinku, ale… modlila se ve větší pecku.
„Chápu, že to možná nevypadá jako velká změna,“ skutečně mu ve tváři bylo znát porozumění, „ale věřte, že je to velmi důležité. Vede si hodně dobře. Pokud to tak půjde i dneska, odpoledne ho pomalu začneme budit z umělého spánku. Nepředstavujte si to ale jako nějaké procitnutí. Je to proces, který zabere několik hodin. Jestli začneme večer, může být při vědomí někdy v poledne. A podotýkám, že mluvím teoreticky. “
Tom stiskl víčka. Bože! To znělo tak slibně!
Wox jen zaťala zuby a snažila se nerozklepat.

„S tím souvisí i ta druhá dobrá zpráva. V téhle fázi se provádí vyšetření mozku – a my jsme nenašli žádnou známku poškození, které u takové ztráty krve není zrovna výjimka. A to,“ znovu se pousmál, protože si všiml slz, které šťastné vzlyky taktak zadržující blondýnka utřela zápěstím, „už samozřejmě velká věc je.“
„To je tak úžasný,“ hlesla a popotáhla. „Děkujeme, moc děkujeme!“
Jen pokýval hlavou. „Samozřejmě nemohu říci, jak to bude dál, pořád ještě je to poněkud nevyzpytatelné. Ale zatím to vypadá nadějně. Nicméně,“ rozhodl se, byť nerad, tlumit optimismus. „Mluvíme tady o přežití pana Gerkhana. Rozsah poškození tkání se teprve ukáže – stejně jako to,“ ztlumil hlas v reakci na bělobu, která jim oběma vstoupila do obličejů, „jak moc jím bude váš přítel postižen a limitován. V tuto chvíli je to prostě ještě naprosto otevřené. V dobrém i špatném.“

Jako kdyby ji samou porazil kamion. Vlastně jí to nikdy nepřišlo na mysl. Jako v nějakém blbém seriálu čekala, že když už se Semir probere, bude za chvíli v pořádku. Že to bude jen otázka vůle, času, dlouhých hodin rehabilitace a trpělivosti, ale samozřejmě se za čas vrátí k životnímu stylu, který vedl ještě předevčírem. Vůbec ji nenapadlo, že by to mohlo znamenat, že se třeba nikdy nepostaví na nohy, že už nikdy nepůjde do své milované práce, že už nikdy s rozverným výrazem nevstoupí nahý do koupelny zrovna ve chvíli, kdy se ona chystá do sprchy…
Co to bude za život?
Bude… bude vůbec rád za to, že se probral?


Arrow

Kapitola 9: Tentokrát je konec


„Ale nemá cenu teď myslet na ty úplně nejhorší scénáře,“ zareagoval lékař rychle na výraz dívky, která zjevně bojovala se slzami. „Jen říkám, že těch variant je víc.“
„Rozumím,“ kývl Tom. Nervózně pohlédl na Terezu, sklouzl očima na její třesoucí se ruce a vší silou potlačil osten lítosti i do krve vžité nutkání lidem pomáhat, i kdyby to znamenalo tahat z ohně vrahy.
I Wox přitakala. Popotáhla a hřbetem dlaně setřela tu jedinou slanou krůpěj, která unikla a zalechtala na rtu.
Dizdar na moment zaváhal, zda je vhodné nabídku učinit, ale pak se rozhodl krok udělat. „Každopádně je už možné pana Gerkhana vidět. Samozřejmě krátce,“ dodal bez meškání, jen co oba prudce zvedli hlavu a zacivěli na něj. „Krátce a přes sklo, nebude žádný kontakt. Rozmyslete si, zda to chcete, nemusí to být příjemné.“
„Chci,“ vydechla Wox automaticky. „Určitě chci.“
Z Toma vyšel jakýsi chrapot. Musel si odkašlat, aby i on potvrdil zájem.
„Tak dobře, půjdu s vámi.“

Plavovláska tupě cupitala po jejich boku a snažila se nevnímat, jak se hrudní koš stahuje kolem plic, až ji to nutilo z nervozity kašlat. Díkybohu vyrazili postranní chodbou, takže se vyhnula zvědavým pohledům Karoliny, Andrey a vzhledem k tomu, že v kanceláři seděli docela dlouho, tak asi už i Anny.
Doktor mlčel, o půl kroku napřed jim ukazoval cestu.
Míjeli lékaře a sestry v plné práci, unavený, ale profesionálně se usmívající personál, který na vozíku s rachotem přepravoval špinavé talíře od snídaně a zároveň se chystal mezi pacienty rozdávat boxy s nasekaným ovocem ke svačině.
Mezi ty šťastnější pacienty.
Ty, co po krabičce dokážou sáhnout rukama.
Podat si kousek hrušky a banánu do úst.
A pak si vychutnají šťávu, aniž by si uvědomovali, jak jsou na tom vlastně zatraceně dobře…
„V pořádku?“ zarazil se doktor, který zjevně patřil mezi všímavé jedince nejen v rámci své profese.
Zaklonila hlavu. „Jo, dík.“
„Slečno, nemusíte tam jít. Nebo to můžeme odložit.“
„Já chci.“
„Tak tudy.“

Chodba, do níž zahnuli, měla docela jiný ráz. Okamžitě bylo poznat, že sem kroky lidí zvenku zdaleka nemíří tak často: zmizely podivné abstraktní pestrobarevné malby i zvětšené fotografie květin (proč má každá nemocnice v Evropě tu samou výzdobu? Napadlo mladou studentku mimochodem), ba dokonce i ohromné plakáty, které zvaly na preventivní vyšetření prsu či doporučovaly dbát na pitný režim. Sterilita prostoru jí vyrazila husí kůži na zátylku.
Zcela mimoděk zpomalili.
Po levé straně se jako obludné akvárium objevila kóje, do níž, na rozdíl od samotného koridoru, který musel být uměle přisvětlen, dopadalo denní světlo. Byla prázdná, snad i proto byly vyhrnuté rolety, které by jinak vytvořily bariéru mezi pokojem a světem tam venku. Přes dva metry čtvereční skla zaznamenala bílé, igelitem potažené lůžko i přehlídku odstavených přístrojů.
Polkla.
Tom ještě víc zvolnil.
Nemusela na něj pohlédnout, aby jí bylo jasné, jak strašlivě se bojí nárazu reality.
Cítila to samé.
Tak která kóje bude jejich?
Druhá nebyla.
I kolem třetí jen prošli.
V obou možná probíhal boj o život. A někdo z blízkých těch, vůči kterým byli Kranich i Wox lhostejní, tu možná před pouhou půlhodinou proléval hořké slzy.
Lékař se zastavil před čtvrtou. „Tak… tady. Moment. Zůstaňte tady, prosím.“ Přiložil ke čtečce u dveří čip a po tichém pípnutí vklouzl dovnitř.
Kranich nervózně přešlápl. Bylo mu zle.
Trvalo to tři minuty, na které nebyla připravena – když už byl u pacienta, Dizdar zjevně provedl další kontrolu.
A pak se roleta trhavě zvedla.

„Panebože…“ Tomova reakce měla blíž k zoufalému zakvílení než jen k vydechnutí. Policista pozadu ustupoval, až se zády dotkl studené stěny. „Tohle… tohle snad ne, tohle…“
Ocelově modré oči pod pokrývkou, obvazy a hadičkami hledaly snědou kůži, aby nalezly sotva pár centimetrů čtverečních, v nichž se v nejmenším nezračila mužova podoba.
Wox stiskla rty. Ty Semirovy byly pootevřené a mizela v nich ohavně vyhlížející tuba. Zdála se tak brutálně ohromná, jako kdyby se muži nemohla vejít do hrtanu. Hruď se mu pokojně zvedala a ona věděla, že za to mohou jen monotónně poblikávající přístroje. Zaznamenala hned dva stojany s infuzemi. Rychle, jako kdyby vrazila do pokoje a přistihla někoho ve vrcholně trapné situaci, odtrhla zrak od pytlíku s močí, který byl připevněn k boku postele. Zakázala si myšlenku na to, jak by se Turek cítil, kdyby vnímal, jak ho sestry či lékaři na sále cévkují.
Zatímco Tom se stále tiskl ke zdi a mačkal si k hrudi sevřené pěsti, blondýna stále znova a znova kontrolovala mašiny, vedle kterých se Semir Gerkhan zdál tak maličký, ztracený a nicotný. Pocítila v té situaci až nepřirozený údiv a ohromnou vděčnost vůči všem těm mozkům a šikovným rukám, díky nimž ty zatracené krámy fungovaly a… díky kterým vrchní komisař dosud žil.
On to dá, pomyslela si.
Všechny ty hadičky, jehly, elektronika, vaky, roztoky… on to zvládne.
Zvládne to.

Ani si nevšimla, že už doktor zase stojí u nich. Jako kdyby netušil, na koho z nich se zaměřit – zda na zhluboka oddechujícího, rovnováhu očividně ztrácejícího vysokého muže nebo na blonďatou studentku, jejíž nečekaná netečnost v okamžiku, kdy se většina blízkých bortí, mu přišla o něco nebezpečnější. Přitočil se k ní. „Bez komplikací,“ začal. „Zatím to vypadá, že odpoledne opravdu začneme s probouzením.“
Civěla na snědou bradu, to jediné, co jí připomínalo muže, s nímž poslední roky sdílela skoro všechno. „Asi tomu nerozumím. Když je… v umělém spánku, tak… tak teda vlastně mozek odpočívá a tělo sbírá síly a uzdravuje se, že?“ Kývl, takže pokračovala. „Tak… není špatně, že se probudí tak rychle a bude ho to bolet a tak?“
„Proboha, Terezo!“ Kranichův řízný hlas jakoby se zaryl do spár mezi kachličkami. „Oni snad ví, co dělají, ne? Jsou to doktoři, sakra!“
„To je v pořádku,“ předešel lékař kvapně ostrou blondýnčinu reakci, na níž se dívka zjevně chystala. „jsem rád, že se slečna ptá. Jde o to,“ obrátil se zase k Tereze a nasadil laskavý, trpělivý tón, „že tenhle stav nikdy není pro mozek dobrý. Ono to koneckonců není nic jiného než uměle navozené kóma. Tady ho máme pod kontrolou. Ale čím déle člověk v tomhle stavu setrvá, tím větší hrozí mozku poškození. Proto je třeba umělý spánek udržovat jen po nezbytně dlouhou dobu. Nebojte se,“ usmál se, zatímco studentka zbledla. „Samozřejmě pak existují různé tlumící léky. Nenecháme ho v tom. Ale je hrozně důležité využít toho, že se stav lepší a přivést pana Gerkhana zase zpátky k nám. Rozumíte?“
Tentokrát beze slova kývla Wox.

*

Karolina si už asi posté na mobilu zkontrolovala čas, Anna, která před chvílí dorazila, ukusovala ze sendviče s kuřecím masem a slaninou, který ukořistila dole v kantýně a před chvílí se do něj s omluvou pustila.
Andrea si přejela jazykem vyprahlé rty. Bylo to tak nespravedlivé. Tak… příšerné a hnusné, když musela zůstat za zavřenými dveřmi, odsouzena k tomu, aby jí všechno zprostředkovávala právě ona.
Všichni přece věděli, kolikrát v podobné situaci polykala slzy právě sekretářka, jak moc jí záleželo na tom, aby byl Turek v pořádku.
Jak je možné, že naprosto všichni, ba dokonce i Šéfová, přistoupili na tuhle hru?!

Tmavovlasá velitelka stanice s pozdravem utnula telefonický hovor a pohlédla na muže a ženu, kteří vedle sebe seděli na židlích, odděleni od jejího křesla deskou stolu. Stejně nervózní a přesto každý jiný: muži četla ve snědém obličeji vzdor, ztrápené brunetě snad nějakou…. naději, že by se rozhovor, k němuž je oba pozvala, mohl vyvinout směrem, který by jí pomohl.
„Omlouvám se,“ pronesla s gestem namířeným k mobilu.
Kývli. Bylo jim jasné, že si uměle nezvyšovala důležitost tím, že by je nechala vydusit. Na triky mladých takymanažerů neměla povahu.
„Asi je vám jasné, proč jsem vás zavolala,“ rozhodla se na nic si nehrát.
Mlčeli.
„Musím si být jistá, že vy dva spolu teď dokážete fungovat. Protože zatím se zdá, že to moc dobře nejde.“
„Já s tím nemám problém,“ zavrtěl hlavou Semir. „Jsem profík.“
Andrea se sotva ubránila ironickému odfrknutí. Tak jasně.
„No, tohle je dobrá ukázka,“ zabručela Anna. „Já vás OBA,“ zdůraznila, „beru jako naprosté profesionály. Nicméně momentální atmosféra na stanici je poněkud… napjatá. A já to musím řešit. V prvé řadě prosbou, abyste se zachovali jako dospělí lidé. Tím teď skončím. Pak budu případně pokračovat varováním. A pokud to nezabere, budu to řešit rázněji. Ještě nevím jak, ale budu.“
Gerkhan skoro zaskřípal čelistmi.
Andrea koukala do stolu. Doufala, že mu Engellhardtová promluví do duše, že mu vysvětlí, jakou dělá chybu, do jak nejistých vod se vrhá a kolik riskuje. Ne že se bude soustředit jen na to, aby měla klid v kanceláři.
„Oba víte, že v téhle práci jde někdy o vteřiny,“ dodala ještě tmavovláska. „Nemůžu riskovat, že jeden z vás bude mít blok s tím druhým promluvit. Že si třeba rozmyslí nějaký telefonát. Pokud od vás, Andreo,“ bruneta zvedla hlavu, „dostane Gerkhan nějakou důležitou informaci pozdě, může to stát život nejen jeho, ale i Kranicha. Nebo další desítky lidí. To samé samozřejmě platí opačně. Proto vás prosím, vyřešte si to mezi sebou. Nechci tady nějaké konflikty a nechci tady tohle napětí. Ano? Můžete jít, Semire,“ pokynula Turkovi, který okamžitě a velmi rád vstal.
„Ok, Šéfová,“ zamumlal, aniž by pohlédl na bývalou snoubenku. „Beru na vědomí.“
„Díky. A ještě jedna věc – vzal byste si sobotní službu?“
„Uf…“ strnul s rukou na klice. „Popravdě jsem ji měl minulý týden, docela rád bych si vybral volný víkend. Jako jo, pokud to nepůjde jinak, tak samozřejmě ano, pomůžu,“ zazněl nevrle. „Ale prosím, berte to jako až jako poslední možnost.“
„Dobře. Rozumím. Teď nás nechte.“

Anna nechala rozhostit ticho, co zavládlo po klapnutí dveří.
Schäfferová rozdýchávala sevřený krk. Nikdy si nenechal vymluvit tyhle víkendové služby. Nikdy. Vždycky se oháněl smyslem pro povinnost a najednou… Najednou…
„Andreo.“ Pronesla to měkce. Možná to ani nechtěla, ale čišel z toho soucit. „Jestli vám můžu poradit, tak jeďte na dovolenou. Dlouhou dovolenou. Uspořádejte si to v hlavě a pak se rozhodněte, co dál. Já… dovedu si představit, jak je to těžké. Opravdu.“
Popotáhla a zavrtěla hlavou, ruce sepjaté v klíně. „No… někdy je fakt náročný být trpělivá. Čekat, až ho to zase přejde.“
Šéfka mlčela. Dobře věděla, že tentokrát je to jiné. Tohle nebyl další halasný rozchod, kterých z jedné nebo druhé strany mezi komisařem a sekretářkou zažili tucet. Tohle nebyla další z řady truc milenek, od které se Turek po měsíci vrátí zpátky k sekretářce, aby zkrotle navázal na svatební přípravy. Cítila to. Tady šlo o konec. O opravdový konec. A nic by nedala za to, že to ve skutečnosti cítí i Andrea.
A vůbec jí nebylo příjemné brunetě ještě přidat. „Je mi líto, jak to s vámi a Semirem dopadlo,“ odmítla přijmout sekretářčiny naděje. „Ale snad mi rozumíte, že to musím řešit. A bohužel je tady ta věc, že pokud to mezi sebou vy a Gerkhan neurovnáte, tak…“ Na tom americkém přístupu, že mezi sebou kolegové nesmí mít milostné pletky, něco je, pomyslela si s trpkostí.
„Jo tak. Je mi to jasné.“ Schäfferová se krátce zasmála. „Pan hrdinný komisař je nenahraditelný, kdežto sekretářek je dvanáct do tuctu, že?“
Ani teď Anna nenaskočila na vlnu. Cítila ten vztek, co ze ženy sálal. Ten hořký, do poslední kapky autentický zoufalý a bolavý vztek. Naprosto ho chápala.
„Dobře. Samozřejmě. Já na sobě nenechám nic znát. Budu úplně stoprocentně profesionální. Když se tady slečna studentka objeví, tak se usměju, uvařím kávič-“
„O slečně a její přítomnosti na stanici se Semirem samozřejmě promluvím,“ přerušila ji Engellhardtová.
„Výborně. No… těch pár týdnů, než se pan hrdina zase vzpamatuje, to nějak vydržím,“ nasadila Andrea nepřirozeně vyrovnaný výraz. „Nebude to lehké. Možná bych si tu dovolenou i vzala. Teda… chtěli jsme jet se Semirem na svatební cestu, víte? Takže peníze nebudou problém a-“

Ani nevěděla jak, ale najednou se prohýbala v křečovitém pláči, zatímco ji Anna napůl objímala a chlácholivě mladší ženu hladila po paži.



„Tome!“ Karolina, která se vrhla příteli kolem krku, ji vytrhla z bolestivých vzpomínek. „Tak…. Tak co?“
Andrea zamrkala, zabrala se do úvah tak hluboce, že si jejich návratu vůbec nevšimla.
„Viděli jsme ho,“ objevila se jaksi podivně uprostřed jejich hloučku i blondýna. Bledá, ale tak… chladná? „Oni nám ho vrátí. Vrátí se.“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 506
Odpovědět s citátem
Awwwwwwwww, *mne si spokojeně ruce*.
Trpící Kranýšek, na to se těším. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 267
Odpovědět s citátem
Hmm,

prolog, jak má být. Krátký, akorát na namlsání a chuť čekat na další kousky. Smile
Možná se mi to zdá, že Tomík v hlavní roli už dlouho nebyl.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

díky za úvodní reakce... a tady máte první dávku Laughing Laughing
Snad se bude líbit!

W.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu druhý díl Wink

W.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 506
Odpovědět s citátem
Akt sebezáchovy, jinak by se jí hlava uvařila v kotli myšlenek, které bouchaly o lebku jako pukající popcorn. - velmi dobrý a trefný příměr.
Panebože, jak může nějaká žena na světě přežít znásilnění, když jí stačí tohle a… ten pocit hnusu ji škrtí jako struna? - zajímavá myšlenka.
Vůně jablečného sprchového gelu od Manufaktury... - další produkt placement? Very Happy
„Děláš si srandu? Byla jsi tam snad dvě hodiny!“ - Kranich je velmi milý.
A na už tak fackované svědomí útočila příšerná představa, že nejlepšímu kamarádovi brousil holkou možná právě ve chvíli, kdy Gerkhan umíral. - tak tohle je prostě... blbý. Sad

Proč mám pocit, že to Kranich chtě nechtě dá Wox sežrat, aby ulevil svému svědomí? Embarassed
A bylo by lepší, kdyby si to nepamatovali? Asi ano, ale i tak... Nezáviděníhodná situace. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

už sem sypu trojku Wink
Snad se bude líbit!

Kájka:
moc a moc Ti děkuji za koment! Když tak nad tím přemýšlím, tak v situaci, kdy se ti dva probudili vedle sebe nazí, už je snad lepší vědět, k čemu všemu došlo. Ta nejistota by jinak musela být úplně zabijácká Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 506
Odpovědět s citátem
. Nesnášel blondýnu za to potvrzení, které mu jen tak mimochodem vystavila. Jakoby nic! Útočila na něj chuť zeptat se jí, jak může být tak vulgárně klidná, vyžádat své pořadí milence, se kterým to dělala Turkovi za zády – a že jich muselo být, když teď zvládla neumírat studem. - teda to je ošklivý.
„Ale co řeknu Kar…“ Zaskučení psíka, kterého poprvé nechali samotného doma. - no, výmluvu ti snad Wox vymýšlet nebude. Embarassed
Vykročila a ulevilo se jí, když na schodech za jejími zády zaklapaly i tvrdé podrážky jeho vždy naleštěných polobotek. - ty polobotky!!!
„Občas,“ zamumlal Gerkhan, „se scházíme s kamarády. Máme takovou šestku, se kterou tu a tam posedíme. Někdy venku, jindy u někoho doma. Andreu znáš, Toma taky. Je tam ještě jeho přítelkyně a pak dva kolegové z KTU, co spolu chodí. To je naše technický. Tak si říkám… nechtěla bys tenhle pátek taky dojít, Terko?“ - ó. Andrea nebude ráda! Sad Na druhou stranu je to od něj milé gesto.
Předposlední odstavec je docela síla. Embarassed Embarassed Embarassed
„Kde jste KURVA byli?! Co si jako myslíš?! “ - pochopitelná reakce.

Hrozně moc by se mi líbilo, kdyby to nakonec ti dva moulové uhráli do autu a neprovalilo se to. Jenže... o čem by jsi pak psala, že. Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

díky moc za komentář, Káji - a posílám čtvrtý díl Very Happy

W.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 506
Odpovědět s citátem
„Pokud vím, tak jsi Semira dotlačila k tomu, aby mě vyndal z lidí, kteří o něm můžou dostávat informace. Tak se tě teď ptám, JAK MU JE!!!! Slyšíš?!“ - tohle je hrozně ponižující. Embarassed
Nemůžete se o tom, že Semir už není, dozvědět u stolu z dřevotřísky, který určitě pamatuje osmdesátá léta. Na kterém leží okousaný ohryzek od jablka a zmuchlaný papírový kapesník. - fuf, dobře napsané, vážně dobře. Z téhle věty mě zamrazilo.
„Já to zvednu,“ vypískla Tereza a stiskla lékařovu pravici, až skoro zasykl. „Nehnu se od telefonu.“
Tom se skoro fyzicky oklepal nad pocitem trapnosti, který ho obestřel nad jejím ujišťováním a nechápavým výrazem doktora, který znova přejel očima z jednoho na druhého. Copak jim snad volal ten doktor? Samozřejmě, že to byla nějaká sestra. „Děkujeme, moc děkujeme. Budeme na příjmu,“ rozloučil se.
- Tereze už začínají selhávat nervy.

Musím říct, že tenhle díl jsem přečetla jedním dechem. Moc mě bavil, jednak ty drobné detaily jako je např. manželský pár se sádrou, tak přirovnání ke Krysařovi s loutnou. Andrey je mi docela líto, přece jen, tohle byla od Semira docela podpásovka. Sad
Jsem zvědavá na další díl. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

Káji, moc díky za komentář - jo jo, chudák Andrea tam dostala strašně a taky jí nebylo dobře na duši...

Jinak posílám nový díl Very Happy

W.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 506
Odpovědět s citátem
Musím říct, že Tereza má víc rozumu než Kranich. Embarassed Ten je celej tumpachovej. Embarassed
Šéfová je nekompromisní. Smile Zná tu svou smečku velmi dobře.

Jsem zvědavá na pokračování. Embarassed Jen ta pilule po Wox teda nepomůže, když je mimo už teď.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

je tu nový díl - šestka! Wink hahaha, mě ta povídka docela baví Very Happy

Káji,
moc díky za koment :hug:

Wox

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 506
Odpovědět s citátem
„Já ji nechci ztratit. Strašně… strašně ji miluju. Nemůžeš nikdy pochopit, jaký to je! Nevíš, co znamená přijít o někoho, koho fakt miluješ.“ - tak tohle bylo faaaaaaaakt za čárou.
„Už jsem ztratil Elenu. A myslel jsem, že už nikdy nebudu znova šťastnej. Chtěl jsem umřít, jak mě ničilo, že ji už nikdy neuvidím! Nemůžu uvěřit, že jsem s Kar tu šanci dostal znova. Já N-E-D-O-P-U-S-T-Í-M, aby nás cokoliv rozdělilo, je ti to jasný?“ Vystřelil na nohy, modré oči horečnatě skelné. „Ani ty ne. Ani cokoliv, co se stalo! Já… my s Kar plánujeme budoucnost, sakra! Už dva měsíce se snažíme…“ polkl to, ale podle toho, jak civící blondýna zamžikala, mu bylo jasné, že pochopila. Vydralo se z něj cosi, co připomínalo vzlyknutí. - Sad Sad Sad
Wow, Kranich se úplně... zbořil. Embarassed
Terky je mi tam líto.
A z té poslední věty si mám vyvodit co?
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

sedmička nahozena Wink díky za koment, Kájko!
Konec druhého dílu najdete už v příspěvku za tím úvodním. Ach jo, jsem to zas odhadla XD XD

W.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

dala jsem si příjemnou vánoční pauzu bez starostí i bez psaní, teď to sem zase budu sypat Very Happy
Nahozena osmička!

Wox

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 506
Odpovědět s citátem
„To je… úžasný,“ vydechla Wox, která příběh poslouchala s mírně pootevřenými ústy – čím byla její čelist níže, tím víc Andrea ty své svírala. - ojé. Umím si představit, jak byl Turek hrozně načepýřený. Laughing Laughing Laughing
Stěží to při slalomu mezi stoly zadržovaly – kamenné tváře odložily až ve chvíli, kdy za nimi zaklaply dveře na dámské toalety.
Obě jako na povel vyprskly smíchy.
- Laughing nedivím se jim. Asi bych se taky smála.
Stejně jako Andrea, ani Kranich si dnešní večer moc neužíval. - XD nežárlí?
Štvalo ji, že holka na Gerkhana zírala stejně, jako ona sama po nástupu k Dálniční, štvalo ji, že tyhle pocity obdivu byly dávno pohlceny rutinou a nebyla šance na jejich návrat, štvalo ji, jak mile se k ní chovali Karolina, Petra i Niels. Ne, tohle je třeba zatrhnout dřív, než bude pozdě.
- Sad Nebylo to vůči ní od Semira fér. A ta věta s rutinou... Pravdivé. Sad Embarassed
Shocked Shocked Shocked Co to pozvání na narozeninovou oslavu? Laughing
Opravdu – možná začal působit prášek a dokonale jí vygumoval mozek, nebo snad na ni padla realita celé situace. Ale bylo jí, jako kdyby její tělo poháněla cizí síla, která za ni chodila, zvedala ruce, sedala či vstávala a navíc byla schopna alespoň jednoslovných odpovědí. - tohle je hrozný stav. Embarassed Sad

Vážně začínala mít dojem, že tohle jeho chování dlouho nesnese.
- nedivím se ji. *ušklíbla se*

Výrobce iPhonu se mohl pochvalně popleskat po rameni – spolehlivě ji vzbudil i druhý budík. - jelikož ji zazvonil, tak si určitě nenastavovala jako vyzvánění oblíbenou písničku ze Spotify, apod. Laughing
Prozvonili ji přesně o půl osmé, což znamenalo, že akci musela řídit právě učitelka, která na rozdíl od notoricky nedochvilného komisaře, který v reakci na její pozdrav jen cosi zahučel, chodila vždy včas. - Laughing Laughing Laughing
Popravdě měla dost bohatou fantazii na to, aby si dokázala představit, co na sebe ti dva kohouti asi včera byli schopni ve stresu vykřičet. - Ta by se divila. Sad
Heh, ty pocity, že to prostě nemusí být dobré a zda to prostě nějak dobře dopadne, jsou pochopitelné.
Rolling Eyes Co je to za poslední větu? Semir je snad nesmrtelný, ne? Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Kájko, moc děkuji za komentář, velmi potěšil! <3

Jo, holky se Terezou velmi bavily - ona hlavně doufala, že na ní to, že je do Turka hodně zakoukaná, vůbec není vidět. Tím to bylo švihlejší Very Happy

Jasně, že Tom žárlí! Laughing Andreu bral už jako Semirovu součást. O jeho milenkách (v četných pauzách, co měl ve vztahu se Schafferovou) nijak nesmýšlel, věděl, že to vždycky nějak vyšumí a Turek se zase vrátí k sekretářce. Ale na blondýně Semirovi záleželo, ačkoliv s ní nechodil. Dokonce nad ní držel ochrannou ruku. Což Kranicha mátlo a rozčilovalo Very Happy

Já se pocitům Andrey taky nedivím, je mi jí v téhle povídce docela líto.
A souhlas, od Semira to nebylo fér. Jenže jemu nedošlo, že je do něj blondie zamilovaná, bral to tak, že je hrozně milá holčina, že je moc sama a třeba by bylo fajn, kdyby mezi ně zapadla. Ono tam samozřejmě začalo pracovat to, že a) dělalo mu strašně dobře, že na něj Tereza kouká jako na hrdinu a děsnýho frajera a b) jemu samotnému se začala slečinka velice zamlouvat NEJEN jako zvedačka ega. Ale v té chvíli si to ještě neuvědomoval.

Popravdě měla dost bohatou fantazii na to, aby si dokázala představit, co na sebe ti dva kohouti asi včera byli schopni ve stresu vykřičet. - Ta by se divila. - hrozně mě jako autora těší, že sis tohohle všimla a zareagovala jsi na to!

Semir je možná nesmrtelný... ale není někdy nesmrtelnost nevýhoda? Taková přeražená páteř, slepota, ochrnutí od krku dolů... to jsou možná situace, kdy by se člověk raději neprobudil Embarassed a myslím, že si to někdy neříká jen ten, kdo je odsouzen k takovému osudu, ale takové myšlenky pak trápí i jeho nejbližší, z nichž se stanou pečovatelé. Byť se za podobné úvahy hluboce stydí Sad

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1532
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

máme tu devítku Wink
Díky za pozornost Very Happy

W.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Kdo to dá?
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma