AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
90%
 90%  [ 9 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
10%
 10%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 10

1) Když ti devadesát vteřin změní život...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu první díl z mé pentalogie Když, která se soustředí především na mého milého Semirka. Řekla bych ale, že zkrátka nepřijdou ani jiné postavy, ať již mnou vymyšlené, nebo ty, které znáte ze seriálu. Jen je možná najdete v neobvyklých rolích...
Povídek ,,Když" je celkem pět a velmi těsně na sebe navazují. Pokud jste je již četli a chcete si je pouze připomenout, shrnutí naleznete ZDE.
Doufám, že se Vám úvodní povídka ze série Když bude líbit a třeba mi k ní napíšete i svůj názor...

Vaše Woxys



-----


Série Když

1) Když ti devadesát vteřin změní život... (dokončena, právě čtete)
2) Když jsou ti tvé noční můry stále v patách... (dokončena)
3) Když jsou všechny tvé volby špatné... (dokončena)
4) Když máš ztratit vše, co je ti drahé... (dokončena)
5) Když tvé kroky končí ve slepých uličkách... (rozepsána, přidávám další díly)


-----

Když ti devadesát vteřin změní život...



V šest hodin ráno se dálnice vine krajinou jako líná šedá řeka. Mladá květnová sobota nenutí lidi spěchat do práce či do školy i na rodinné výlety je zatím brzo. Dálnice je téměř prázdná a začíná vonět térem, který rozpéká dávno vyšlé slunce.
Semir tohle dobu miloval. Již několik měsíců si zamlouval právě klidné víkendové ranní služby, kdy už šli noční zločinci spát a denní se ještě neprobudili. I dnes si užíval přenádherné slunné ráno a vychutnával si rychlou jízdu, kterou na prázdné vozovce nikoho neohrožoval. Byl to božský klid, kdy mohl všechny starosti a vzpomínky hodit za hlavu. Byl sám, jen se svým BMW. Semir tuhle dobu prostě miloval.
Mladý policista zrovna míjel ukazatel odbočky na město Günterberg, když se ozval nepříjemný chrapot vysílačky: ,,Tady centrála, voláme Kobru 11, ozvěte se!“ Zklamaně sešpulil rty a přitáhl si vysílač k ústům.
,,Tady Kobra 11, co se děje, šéfová?“
,,Semire, vím, že se na své ranní služby těšíte celý týden, ale je tady jedna neodkladná záležitost. Obraťte to a vraťte se na služebnu, čekáme vás.“
,,To se o to nemůže postarat někdo jiný?“ protáhl Semir zklamaně.
,,Obávám se že ne, Gerkhane. Centrála konec.“
Když stříbrné auto sjelo z dálnice na výpadovku k Günterbergu a po návratu do opačnou stranu se plnou rychlostí rozletělo do Kolína, byl jeho řidič poněkud zmatený. Zdálo se mu to, nebo opravdu slyšel v hlase šéfové skrytý smích?

Semir se bez problému vměstnal mezi dva vedle stojící služební vozy, čile vyskočil z auta, zamknul, klíčky hodil do kapsy džínsů a zdravíc ospalé kolegy vyběhl do prvního patra služebny Dálniční police. Zašklebil se na mladou sekretářku, kývl na kolegy Bonhratha a Herzbergera, proč se všichni tváří tak pobaveně? Když se rozlétly dveře šéfčiny kanceláře, mrkl na nástěnné hodiny. Bylo už půl deváté, za hodinku by se vrátil tak jako tak.
,,Co se děje, šéfová?“
,,No tak, Gerkhane, mám snad povinnost hlásit vám všechny mé aktivity? Pojďte za mnou,“ pozvala ho rozmáchlým gestem do své pracovny.
,,Šéfová, co je tohle za hru? Nejdřív řeknete ať okamžitě přijedu a teď děláte tajnosti?“ prskal Semir rozhořčeně. ,,Můžete mi konečně říct, o co...“ Policista šokovaně zmlknul, když spatřil vysokou štíhlou postavu opírající se o parapet okna.
,,Koukám, že jsi pořád stejný cholerik,“ usmál se v černém obleku vyšňořený sympaťák.
,,Tome!“ Vykřikl menší muž a učinil k němu pár váhavých kroků. Tom Kranich, za smíchu bývalých kolegů, kteří scénu sledovali díky otevřeným dveřím, utopil přítele v objetí.
,,Chyběl jsi mi, ty tvrdohlavý Turku,“ zubil se ex-policista.
Šéfová je sledovala s bohorovným výrazem, ale oči se jí dojatě leskly. ,,Tak co, pane Gerkhane, odpustíte mi tu tajuplnost?“ prohodila s lišáckým úsměvem.
Semir se na ni šťastně křenil: ,,Takhle mě můžete napínat třeba sedmkrát do týdne!“
,,Stejně si ale myslím, že bych se vám měla nějak omluvit,“ bavila se Anna nepokrytě. ,,Co takhle dát si teď tři hodiny volna? Máte si s panem Kranichem co říci, ne?“
Dvouhlasné zvolání ,,Díky, šéfová!“ se ozvalo již z chodby, oba muži byli zjevně přesvědčeni, že danou dobu musí prožít co nejintenzivněji.

,,Pořád to samé auto?“ natahoval Tom krk před služebnou.
,,Zůstávám věrný kvalitě“, mrkl na něj Semir. ,,Sedej, ať stihneme pokecat, musím řídit, takže navrhuji kafé Horus, deset minut jízdy,“ pokračoval a sedl za volant.
Tom se na svém bývalém místě zavrtěl. Byl to zvláštní pocit - vědět, že je jen hostem, že je jejich cílem pokojný rozhovor nad ranní kávou a ne vyprošťování aut spadených do příkopů, výbuchy či zásah u únosu. Semir jakoby věděl co se mu honí hlavou a shovívavě se usmál: ,,Jsem rád, že tě vidím, brácho.“

*

BMW spokojeně odpočívalo na obrovském parkovišti bezprostředně u nájezdu dálnice, která již rozhodně nebyla línou řekou, ale spíš dravým proudem, který smýkal svátečními jezdci.
Oba přátelé zamířili k drobnému domku, vměstnanému mezi honosnou budovou banky a větším hotelem. Tom špičkoval na téma Semirova vkusu, kavárna Horus se totiž ukázala být jakousi parodií na egyptskou čajovnu. Menší muž své oblíbené místo hájil, prý má atmosféru arabských zemí, což údajně Evropan nemůže ocenit...
Vybrali si místečko u oken, odkud byl jedinečný výhled na upravené náměstíčko. Za chvíli už ze šálků stoupala lahodná vůně kávy a muži nechali žertování.

,,Momentálně jsem bez práce,“ začal Tom. ,,Pár měsíců jsem učil na akademii, to víš, ty nejmladší zobáky. S platem jsem vyžil v pohodě, když jsem sám....“ polkl a odmlčel se.
Stále ho to ještě bolí, uvědomil si Semir. Nezapomněl na ni. Nezapomněl na Elenu.
,,Jenže,“ sebral se Tom, ,,oni ti zobáci už nejsou nadšení do každé akce, nejsou plní ideálů, jako jsme byli my. Je to... demotivující. Tak jsem odešel a jsem zpět doma, v Kolíně. Snad si nějaký flek najdu. To víš, jsem ještě mladý, švarný jinoch,“ rozesmál se.
,,A nechceš se vrát...“
,,Nechci, Semire. Už nikdy. Nezlob se.“
Turek chápavě pokýval hlavou. Chviličku přece jen doufal v parťákův návrat...
Bývalý policista změnil téma. ,,No a co Andrea? Na služebně jsem si neviděl, pracuje teď doma.... nebo... je snad na mateřské?“ Šklebil se Tom a oči měl rozšířené napětím.
,,Víš, Andrea a já... Ona...“
Tom se zamračil. ,,Neklaplo to?“ zeptal se tiše.
,,Ne. Už sedm měsíců žije v Kanadě.“
,,Aha...“ zrudl Tom. ,,Promiň, já se tě nechtěl dotknout, já jen... ehm..“ blábolil rozpačitě. ,,Co vlastně tvůj parťák, Jan Richter? Prý je setsakra dobrý,“snažil se bývalý policista zamluvit své faux pas.
,,Jo, byl moc dobrý. Před rokem dědil po své tetě. Několik milionů dolarů a... pozemek v Kanadě,“ odpověděl Semir suše.
Tom nevěděl, co říci, radši rychle upil ze své kávy – i za cenu popáleného jazyka. Takže oba zůstali starými mládenci...
,,Co se stalo, stalo se,“ reagoval Semir na přítelovy rozpaky. ,,Je to pryč... a teď, když jsi konečně zpátky, to můžeme zase rozjet,“ šklebil se.
,,Pravda... Najdu ti nějakou vysokou blondýnu,“ hihňal se Tom.

V tu chvíli se oknem dostal dovnitř rozhovor dvou rozčílených hlasů. Oba přátelé se bleskurychle otočili k náměstí. Kousíček od nich, těsně před bankou, stála modrá Audi. K ní se skláněl městský policista, vášnivě diskutující s divoce gestikulujícím řidičem. Muž zákona očividně ztrácel s chlapíkem parkujícím v zákazu stání trpělivost a schylovalo se k bitce...
Semir vzdychl... ,,Ach jo, s tou blondýnkou to zrovna začalo být zajímavé... Tak pojď..“
Tom se posměšně uklonil. ,,Promiňte, pane, ale kdo je tady policista?“
Turek jen něco zavrčel v odpověď a zmizel za dveřmi...

Tom nikdy nezapomene na události toho dne. Po léta se pak budou vracet v jeho snech, ať již v souvislostech, nebo jen jako jednotlivé obrazy, kamínky z rozpadlé mozaiky... A všechny se staly během zlomku vteřiny, nemohl, opravdu nemohl nic dělat....
Obraz jeho samotného, upíjejícího kávu s pobaveným úsměvem, když sledoval přítelův příchod k autu...
Obraz Semira, který radši odehnal agresivního policistu a do řeči s řidičem se dal sám...
Obraz zuřícího městského policisty, který s nadávkami zmizel za nejbližším rohem...
Obraz vysokého a mohutného muže vybíhajícího z banky s naditou taškou a černou čepicí s otvory pro oči přetaženou přes hlavu... Nikdy nezapomene na to, jak hrubě odstrčil Semira z cesty a usedl na místo spolujezdce...
Obraz výbuchu...
A ze všeho nejvíc se mu do hlavy vpálil obraz Semirova výrazu ve chvíli, kdy se hroutil k zemi...



Arrow


Semir zíral na muže, který se k nim řítil. Než stačil jakkoliv zareagovat, pořízek do něj vrazil, až udělal pár kroků dozadu. Dříve než dokázal nabrat rovnováhu, skočil už maskovaný do auta i s taškou. Gerkhan se oklepal a rychle se snažil získat ztracený rytmus. Otočil se k autu a pravačkou popadl pistoli, když se ozvala silná detonace...
Semir křičel bolestí dříve, než si to vůbec stačil uvědomit. Tlaková vlna ho zvedla a praštila s ním na zem o pět metrů dál. Do těla se mu zarylo několik skleněných střepin, hlava mu třeštila bolestí z tak bezprostředního hluku a cítil, že má naražený bok, dost možná zlomené zápěstí. Obličej měl zkřivený bolestí a v očích výraz neskonalého údivu.... Ležel na boku, obklopený sklem a kousky zkrouceného kovu. Těžce oddechoval a pokoušel se vzpamatovat.
Letmo vnímal hysterické výkřiky panikařících lidí, stejně jako pronikavý tón alarmu. Chytil se za uši, působilo mu to bodání v bubíncích.... Zasténal a schoulil se do klubíčka.
Jako ve snu slyšel dva hlasy blízko sebe...
,,Ty ses pomátl! Plánujeme to měsíce a ty máš v úmyslu to celé podělat?!“
,,Vím, co dělám. Já toho zmetka dobře znám, je od dálniční. Gerkhan...“
,,Ten?!“
,,Přesně. Chyť ho pevně, nenechám ho pláchnout!“
Rázné kopnutí převalilo ležícího policistu na břicho. Zaúpěl a pokusil se zvednout. Silné paže ho však opět stlačily dolů. Někdo mu zkroutil ruce za zády a znehybnil je jeho vlastními pouty. Semir sebou začal trhat, ale ti dva byli silnější, zvedli ho a naprosto bezvládného, stále ještě v šoku po omračujícím výbuchu ho dovlekli k autu, odklopili kufr a bezmocného policistu do něj s rázným bouchnutím zavřeli. Bylo to dílem minuty...
,,Padáme, už slyším policejní sirény!“ zavřeštěl řidič.
Pořízek, stále ještě maskovaný čepicí sedl na místo spolujezdce. Motor modré Audi zařval a auto vystřelilo k nájezdu dálnice jako vystřelený šíp...

*

Tom pomalu vylézal z úkrytu pod stolem.... Celý se třásl a rukama si horečně mnul oči, ve kterých ho pálila jeho vlastní krev, stékající tenkým pramínkem z čela, kde ho pořádně škrábla letící střepina...
,,Semire!“ vykřikl a pokusil se vstát... Rukama rozhazoval kolem sebe ve snaze najít rám dveří.. Zrak měl stále zamlžený, rychle si čelo obvázal kapesníkem. Jedním loktem se bolestivě uhodil o něco tvrdého – rám! Chytil se ho a znovu si protřel oči... Už to bylo lepší. Jak moc času mohlo uplynout od výbuchu? Ne víc jak jedna a půl minuty, tím si byl jistý.
,,Sanitku, zavolejte sanitku!“ křikl směrem, kde tušil majitelku podniku. ,,Venku je zraněný, těžce zraněný policista!“
,,A platit bude kdo, mladej?!“ rozeřvala se kavárnice.
Tom zalitoval, že na ni nemá víc času. Z očí si vytřel poslední zbytky krve a vyběhl ven... Rychle se rozhlédl, vypadalo to, že se nic tak strašného nestalo.. lidé byli spíše vystrašení, pokud došlo ke zranění, šlo o drobné šrámy... Kolem se míhali zdravotníci z polikliniky sousedící s bankou, takže zranění byli v nejlepších rukách. Materiální škody byly vážnější – rozbité výlohy, všechna auta v okolí měla vymlácená skla, karoserie poškrábané střepinami. To však Tom nevnímal, šlo mu o jediné – najít svého přítele. Gestem odmítl přicházejícího doktora a zoufale se rozhlížel kolem.
,,Semire!“ udělal pár bezradných kroků dopředu. Zrak mu padl na jediné místo, jako hypnotizovaný postoupil vpřed. Sklonil se a prohlížel si svůj nález: Semirův mobil, roztříštěný na kousky, očividně zasažený kusem většího kovu. Roztřesenou rukou se dotknul krvavé loužičky. Vzhlédl: Modrá Audina právě opouštěla plochu parkoviště a mířila na dálnici. Tomovi svitlo...
Rozběhl se ke skupince řidičů, kteří si prohlíželi škody, které na jejich plechových miláčcích napáchala exploze. Nemohl popadnout dech, celý se třásl rozčílením.
,,Pánové, jsem od Dálniční policie, potřebuji..“ rychle se obrátil na mladšího chlapíka v sepraných džínsech, ,,váš vůz! Pachatelé ujíždějí, možná unesli mého kolegu!“
Mladík byl natolik šokovaný jeho příchodem, že mu beze slova podal klíčky od auta...
,,Díky!“ zakřičel Tom z předního sedadla a otočil klíčem v zapalovači. Motor Superbu zakvílel, ale Škoda poslušně vyrazila vpřed, těsně kolem užaslého řidiče...“

Bývalý policista se hnal po nájezdu a levačkou zalovil v náprsní kapsičce saka, kde odpočíval jeho mobil. Automaticky vytočil číslo, které už roky nepoužíval, ale nikdy ho nezapomněl...
,,Anna Engellhardtová.“
,,Šéfová, já..“
,,Teď ne, Tome. Máme akci, kdosi vykradl banku na náměstí Pravdy, byl tam i výbuch a..“
,,Já to vím, šéfová! Byli jsme u toho! Lupiči utekli a..mají Semira...“
,,Cože?!“
,,Ujíždějí po dálnici směrem na Günterberg, jsou dva a prchají modrou Audi. Pokusím se je sledovat, ale mají velký náskok, vůbec je nevidím!“
,,Proboha, Tome! Pošleme posily, jen nám prosím nadále hlaste vaši pozici!“
,,Jasně, šéfová. Kranich konec.“
Teď, když se zase mohl stoprocentně věnovat řízení, pokusil se jet rychleji. Děsilo ho, že dosud po zločincích nespatřil ani známku, musel kličkovat mezi auty svátečních pilotů, kteří se vydali na venkov slavit Velikonoce. Zdržovalo ho to, ztrácel drahocenný čas, na kterém může viset přítelův život, dobře to věděl. Šlápl na plyn a předjel Peugeot 307, když je před sebou uviděl. V dálce, jakoby zázrakem nekryté dalšími vozy, spatřil auto těch parchantů. Odbočovalo na výpadovku ke Günterbegu. Kdyby s předjížděním počkal byť jedinou vteřinu, možná navždy by je ztratil.
Vrátila se mu naděje. Prudce trhl volantem doprava, nic nedal na šílené troubení pobouřených řidičů a zařadil se do odbočovacího pruhu. Stále ještě řídil velice dobře. Superb doslova slétl po strmé silnici, která ho svedla z proudu aut na klidnější okresku. Sakra, kam teď jeli? Doleva k městu, nebo doprava k takzvané zelené zóně, kde bylo mnoho víkendových venkovských sídel bohatších Kolíňanů?
Zaklel a v duchu se modlil, aby měl ten mladík v autě mapu. Stal se zázrak, v palubní desce jeden plán okolí našel. Zastavil na kraji silnice a roztáhl ji, očima se vpíjel do textu i obrazů, mozkem mu vířily tisíce vzorců různých možností. ,,Sakra!“ zaklel. Nic ho nenapadlo.. Bylo by lepší schovat se v nějaké odlehlejší čtvrti města, nebo na venkově, v místech, kde stály domy víceméně o samotě..?
Naposledy zapátral v mapě po nějakém bodě.. ,,Semire, čeho se mám chytit?“ zabručel pro sebe utrápeně, ale již se chopil volantu a rozjel se na pravou stranu. Kola auta nenasytně polykala kilometry, zatímco on na dálku řídil policejní pátrání.
Za chvíli ho čekal stejný problém. Ocitl se v lese, kde se na jeho okresní silnici napojila asfaltová cestička, která pravděpodobně sloužila jako příjezd k chatám. Tom, ačkoliv si to potom nikdy nedokázal vysvětlit, nezaváhal. Vydal se doprava, po méně užívané, prudce klesající stezce.
,,Šéfová, odbočil jsem doprava mezi stromy,“ informoval pohotově.
Motor Superbu příjemně vrněl, jindy by si jízdu užil, jenže nyní šlo o život jeho kolegy. Kolem něj se závratnou rychlostí míhaly stromy... Pak se to stalo. Přijel k zatopenému lomu. Se zlým tušením prudce zabrzdil a vyskočil z vozu. Stál na dně prolákliny, jejímž středem se silnička vinula, v jednom místě se však z vozovky oddělily stopy pneumatik a končily...ve vodě.


Arrow


,,Ne!“ Zařval Kranich zoufale a v běhu ze sebe strhal sako. ,,Semire!“ To už se brodil čirou vodou, kde se v hloubce asi čtyř metrů černalo něco obrovského. Dostal se, po kolena ve studeném jezeře, až k bodu zlomu. Viděl to jasně, skutečně šlo o vozidlo. Znak firmy Audi byl dobře znát i přes vysoký sloupec vody... Neváhal na vteřinu, zhluboka se nadechl a zmizel pod hladinou. Oblečení okamžitě nasáklo vodou a táhlo ho dolů, takže ušetřil něco energie. Několika rozmáchlými tempy dosáhl téměř na dno, vozidlo měl teď metr od sebe po levé straně. Zatnul zuby, snažil se nevnímat strašný tlak na uších a chytil se otevřených dveří.
Nahnul se dovnitř, na předních ani zadních sedadlech nespatřil jedinou známku něčí přítomnosti. Zamrkal, byla tam tma a on se chtěl ujistit, že něco nepřehlédl.. Plíce ho teď pálily jako oheň, rychle se protáhl zpět a vyrazil pro životodárný vzduch.
,,Pomoc!“ vykřikl zoufale a lapal po dechu. Rychle naplnil plicní sklípky a znovu se ponořil pod hladinu. Tentokrát našel auto snáze, rychle doplaval ke kufru. Lomcoval jím ve snaze otevřít ho, ale nedařilo se... až posledním pokusem dokázal obměkčit zámek a víko kufru se pomalu zvedlo. Tom se ale musel znova posílit, než se vrátil dolů. Chytil se rámu auta a zašátral v úložném prostoru. Nahmátl něco malého a tvrdého, strčil si předmět za košili a pokračoval dál.. Jenže nic nenašel. Znovu a znovu se potápěl dolů, až byl čím dál vysílenější. Jen slabě vnímal sirény, které zněly na břehu a stručné rozkazy, které štěkala šéfová. Pomoc dorazila.

Nebylo však pozdě? Tom měl před očima mžitky, jeho pohyby byly pomalé a nejisté. Už po patnácté se vynořil ven po marném hledání v kufru, když na rameni ucítil silné ruce jednoho z bývalých kolegů.
,,Tome, to nemá cenu. Nech toho. Kdyby tam byl, je stejně pozdě...“
Kranich věděl, že má muž pravdu. Šlapal vodu a hltavě polykal vzduch. Jen napůl vnímal, jak ho paže sevřely a táhly ke břehu, kde ho spousta dalších položila na zelený trávník, kousek od do bláta vyrytých stop pneumatik.
,,Tome, prosím..“ slyšel tiše hovořící Annu. ,,Pořád je tady naděje..“
Ex-policista si přejel hřbetem ruky přes oči a posadil se. ,,Já...já ho ztratil. Nedokázal jsem mu pomoci... Já... zklamal jsem ho...“
,,Dělal jste, co jste mohl. Ještě, ještě si nezoufejte. Nenašli jsme jeho tělo. Až se objeví...“ nedokončila a skryla hlavu do dlaní.
Za ní se do jezera nořila skupinka tří policejních potápěčů. Tom ležel na zádech a v hlavě se mu třepetaly útržky ze všech těch dobrodružství, které s mladým Turkem zažil. V očích ho začaly pálit zrádné slzy. ,,Ach, Semire,“ zašeptal tiše a zatnul zuby.

Šéfové někdo zaklepal na rameno. Otočila se a zírala na svého podřízeného.
,,Promiňte, paní Engellhardtová, vím, co se stalo, ale možná je tady ještě šance a tihle lidé nás mohou přivést na stopu!“
,,Co se děje?“ otázal se místo ní Tom a rychle se posadil.
,,Tamti lidé si stěžují, že kolem nich projelo ohromnou rychlostí nějaké auto, málem mu nestačili uhnout. Nevšimli si SPZ ani firmy, ví jen to, že bylo červené, možná Alfa 159.“
Kranich vstal a přispěchal k rodince.
,,Dobrý den, prosím vás, co přesně jste viděli?“
,,Dobrý. Nic moc, byl to vínově červený, větší a dražší vůz, ale žádná extratřída. Já jsem si skoro jistý, že to byla Alfa, ale manželka by vsadila na Peugeota,“odpověděl asi čtyřicetiletý zarostlý muž a uklidňoval přitom drobnou dcerku hlazením po vláscích. ,,Jel jako blázen, málem nás srazil, ztěží jsme stačili uhnout,“ pokračoval.
,,Jak je to dlouho, co jste se minuli? A jak daleko leží místo střetu?“
,,Tak tři kilometry, šli jsme pomalu, takže... řekněme hodina?“
Hodina.
Pouhých šedesát minut a přesto to pro zločince znamená obrovskou výhodu.
Děkovně kývl směrem k rodině a vykročil zpět k šéfové, která mířila k jezeru. Na hladině se černaly hlavy všech potápěčů, očividně svou práci dokončili. Tom polkl a zatnul pěsti, až se mu nehty zaryly do kůže. Snad nic nenašli, prosím!
Trojice žabích mužů si sundávala ploutve a vzápětí vystoupila na břeh. Všichni na ně s napětím a obavami hleděli. Gerkhan byl oblíbený...
Potápěč si sundal masku a usmál se: ,,Přátelé, dole není!“
Tom zaklonil hlavu a vydechl úlevou. Díkybohu.
Šéfová mu jemně poklepala na rameno a vážně se zeptala: ,,Kranichu, jste si jistý, že byl Semir v tom autě..?“
V tu chvíli si vzpomněl na svůj nález: sáhl za košili a vytáhl klíčky, klíčky od auta s logem BMW. Podíval se Anně do očí a beze slova kývl.
,,Nu, tady už nic nezmůžeme, musíme se vrátit na služebnu. Vím, že už jako policista pracovat nechcete, ale v tomto případě by se nám vaše pomoc velice hodila...“ Znělo to prosebně.
,,Samozřejmě, šéfová,“ řekl hluše a nasedl do jejího auta.

Tom celou cestu mlčel a přemýšlel. Bylo jasné, že oba muži měli svůj čin dobře naplánovaný: zbavili se auta, ve kterém kradli a tady v lese měli schovaný jiný vůz. Geniální. Kdyby okamžitě nevyjel, hledala by policie Audi celé dny, jenže ji nalezli již po hodině. To byla první věc, která pro zločince vyzněla negativně. Druhou bylo svědectví oné rodiny. Teď už alespoň zhruba ví, po jakém autě mají pátrat.
Ale jak do toho jejich podniku zapadá Semir? Proč ho vlastně vzali s sebou? Rozhodně to neměli v plánu, svraštil Kranich čelo. Kdyby ho ale chtěli zabít, nemohli najít lepší možnost, než ho ukrýt v kufru auta v jezeře, utěšoval se.
Vše nasvědčuje tomu, že je jeho přítel živý. Ale jak dlouho a co se s ním teď děje... to Tom netušil...


Arrow


*****

Semir se zavrtěl. Už hodinu a půl, když tedy nepočítal dvouminutovou přestávku, kdy ho vytáhli z auta a táhli do jiného, ležel skrčený v malém a tmavém prostoru. Měl žízeň, byl vyčerpaný a stále ještě v šoku. Navíc neviděl, jeden z jeho únosců mu přes oči přetáhl svou černou čepici. Těžce dýchal a pokoušel se nějak si vybavit běh událostí...


Ležel na zemi a cítil, jak mu silné paže kroutí ruce dozadu. Vykřikl a pokusil se obrátit čelem k nim. Prudká rána ho srazila dolů. Zoufale se zazmítal, co se to sakra děje? Kde je Tom? Kdo jsou ti lidé?
Někdo ho chytil v podpaží a vytáhl na nohy. Semir zjistil, že ho jeho vlastní končetiny neposlouchají a nechají se vést, či spíše táhnout k modré Audině. Z míry vyvedený Turek zaregistroval zvláštní věc: ačkoliv k explozi došlo bezprostředně u auta, nebyl na karosérii jediný škrábanec. Na další přemýšlení už neměl čas: maskovaný mu syčel do uší nadávky a bolestivým sevřením krku ho donutil nalézt do kufru. Gerkhan se znovu pokusil vzepřít, ale jeho daleko mohutnější soupeř ho hravě přemohl: přimáčkl mladého policistu na dno kufru a rychle zabouchl víko.
Semir se převrátil na bok a zasténal. Jeho zranění asi nebyla tak vážná, nicméně stále to ještě bolelo. V hlavě mu bušila kladiva, která se nedají přirovnat ani k té nejstrašnější kocovině a bušení zesílilo s každým zařváním hlučného motoru. Jeho noví přátelé zřejmě dost spěchají, pomyslel si, než upadl do bezvědomí.
Vzbudil ho prudký pohyb: kdosi otevřel víko a úložný prostor se zalil světlem – Semir zvedl hlavu a pokusil se konečně si prohlédnout své únosce, případně položit jim pár otázek. Místo toho však jen mžoural do oslepujícího slunce. Opět ho někdo nešetrně chytil za krk – přesně do toho místa, kde to strašně bolí... Semir znehybněl. Co...co se bude dít?
,,Jak je, poldo?“ zavrčel chraplavý hlas, jaksi podivně známý hlas..
,,Kdo jste?“ zeptal se Turek rozechvěle, náhle ho popadl podivný pocit ohrožení.
,,Po tom ti nic není. Ale užívej si života, dokud máš čas, chlapče. A moc ho mít nebudeš, to ti garantuji.“ S těmi slovy si volnou levačkou stáhl z hlavy čepici a přetáhl ji policistovi přes oči tak, aby byly vystříhané otvory na jeho zátylku. ,,Vstaň,“ poručil a částečně uvolnil tlak na krku. Semir věděl, že nemá na vybranou a tak se pomalu, mátožně se napřímil, přičemž se snažil udržet na nejistých nohách.
,,Teď udělej tři kroky dopředu.“

Oslepený se celý třásl, ale rozkaz splnil. Třetí krok mířil do prázdna, zakymácel se a vykřikl úzkostí, když padal dopředu. Opět ta silná paže ho zadržela, postavila na zem a on se znovu pokoušel získat rovnováhu.
,,Odveď ho do auta, já se postarám o tuhle micinku,“ řekl hlas pořízka. Bylo slyšet klapnutí dveří, řev motorů, rychlou jízdu a pak hlasité šplouchání a víření vody.
Semir zmateně natáčel hlavu na všechny strany, jak se snažil zjistit, co se přesně děje, když se ozval druhý hlas, který si pamatoval z parkoviště, tišší a klidnější, ale ne o mnoho méně drsný: ,,Pojď.“
,,Kdo jste?“ opakoval otázku. ,,Co se děje?“
,,Mlč a pojď.“ Muž chytil uneseného za rameno a vedl ho k připravené Alfě 159, kde ho přitlačil ke kapotě. ,,Nehraj si na statečnýho, fízle, jasný? Ani se nehni!“
Semir stál nehybně jako socha. Zastřelí ho teď? Stále nic nechápal, vždyť tohle nemohli plánovat, nikdo netušil, že Tom dnes přijede! Pak jím hrubě cukli dozadu a zase ho rvali do kufru. ,,Au!“ vyjekl, když ho nešetrně praštili do naraženého boku. A pak se víko zase zavřelo, rozběhl se motor a auto vyrazilo šílenou rychlostí dopředu. V jednu chvíli to s policistou hodilo na stěnu kufru, vůz se něčemu prudce vyhýbal. Oslabený, zmatený, zraněný a bezmocný policista padl spánkem na cosi tvrdého a omdlel.


Probral jsem se tentokrát sám, uvažoval Semir. Hlavou se třel o stěny kufru, pokoušel se stáhnout čepici z očí, jenže se mu to nedařilo. Teď to bude asi hodina a půl od chvíle, co jsem zmizel z parkoviště... Snad je Tom v pořádku. Tom. Policista se zamračil, doufal, že se jeho příteli vyhnulo nějaké ošklivé zranění. Ne, uklidňoval se. Určitě mu nic není, spíš se teď bojí o tebe. Netušil, že Kranich právě skutečně leží na zeleném pažitu a zaobírá se černými myšlenkami o parťákově smrti.

Mladý muž zbystřil: něco se dělo. Auto znatelně zpomalilo a kamsi zabočilo, rozhodně na nějakou stezku plnou nerovností, neboť se kolébalo na výmolech, až to se Semirem házelo ze strany na stranu. Po dalších třiceti minutách cesty, kdy už měl tělo samou modřinu, vůz zastavil. Slyšel bouchnutí dveří a kroky.
Trvalo však dalších dvacet minut, než se víko kufru opět otevřelo.
,,Vstaň.“
Semir neodpovídal, ležel zcela nehybně a předstíral bezvědomí.
,,Řekl jsem vstávej, poldo!“
Odpovědí mu bylo ticho. Tehdy se mohutnější z mužů sehnul do úložného prostoru, zvedl tělo drobného policisty a hodil si ho přes rameno jako koberec. Gerkhan se snažil využít toho, že nedošlo ke strkanici a mohl se tak v relativním klidu pokusit zjistit, kde se nachází. Jenže slyšel jen zpěv ptáků a namáhavé funění svého únosce.

Muž, který ho držel, právě stoupal strání do své chaty. S návštěvami nepočítal, neměl žádné přátelé kromě jednoho, ale ve sklepě měl zařízený zajímavý pokoj pro hosty. Před pár lety tu jednoho náležitě pohostit... Zamračil se při té vzpomínce. To děvče mu za to nestálo, pch. Ne, to jistě ne... Ale stojí za to tenhle fízl? Po tváři se mu rozlil zlý úsměv. Ano. Semir Gerhan, ten byl opravdu hoden té pocty, stát se jeho hostem...
Muž, které ho držel, se jmenoval Maxmilián Geburn.
Muž, který ho držel, byl zločinec.
Muž, který ho držel, nadevše nenáviděl Semira Gerkhana.

Ozvalo se zaskřípání starých dveří, to jak zločinec i s břemenem vstoupil do místnosti a současně zazněl druhý hlas:
,,Co se děje? Snad nechcípl?“
,,Ne, Gerharde. Tenhle hajzl vydrží všechno, ale to je jeho smůla. Bude litovat toho, že si při cestě sem nepřekousal žíly.“
,,Maxi, snad ho nechceš...“
,,To je moje věc, můj problém. Jsou tu jisté nevyřízené účty a....“
,,O vraždě jsme nemluvili a navíc, uvažuj trochu racionálně, sakra!“ rozčilil se mladší muž, který celou cestu řídil. ,,Pochop to, on je polda! Celá kriminálka je na nohách a pokud nás dostanou, můžeme ho použít jako štít. Nebudou riskovat kolegův život! Zato... pokud ho zabijeme a oni nás vypátrají, z cely už do smrti nevytáhnem paty!“
,,Máš pravdu, sakra,“ uznal Geburn. ,,Vezmi klíče od sklepa, ať nám hošánek trošku zchladne, budeme ho potřebovat v kondici, k hranicím je daleko!“

Kdyby měl tu možnost, viděl by Semir, jak oba muži přicházejí ke dveřím v předsíni a sestupují dolů po kamenných schodech. Ve sklepě bylo o poznání chladněji, naskočila mu nepříjemná husí kůže. Pak se muži zastavili, slyšet bylo jen chrastění zámku a kovový zvuk otvíraných dveří. Mohutnější z mužů se naklonil a Gerkhan se mu z ramen sesypal k nohám: neubránil se vyjeknutí.
,,Panáček se probral?“ slyšel posměšný, zlý hlas. ,,To jsme rádi, když jsi spal nebyla tu žádná legrace. Není slušné spát na návštěvě, pane komisaři, to tě maminka neučila?“ Dvojité kroky teď směřovaly od policistova těla pryč, opět se ozval kovový zvuk a cinkání klíče. ,,Dobře se bav, poldo. Za chvíli se přijdu zeptat, zda si mě i po letech pamatuješ. A pokud ne, s radostí se ti připomenu..“ smích zmizel, kdesi nahoře bouchly těžké dveře a Semir osaměl.

Mlčel. Copak je opravdu možné, aby ten muž byl Maxmilián Geburn? Pokud ano, otřásl se Turek, můžu začít odpočítávat poslední hodiny svého života. Zvedl hlavu. Kéž by tady byl Tom. Nebo šéfová. Přátelé, vyslal v duchu zoufalou prosbu: pomozte mi!


Arrow


*****

Na stanici Dálniční policie bylo rušno. Drnčely telefony, lidé se překřikovali, do toho se mísilo tiché šumění notebooků s práskáním dveří. Tom Kranich si v šéfčině kanceláři převlékal mokrý oblek, kolegové mu půjčili jednu z čistých uniforem. Zrovna se soukal do příliš krátké košile, když dovnitř vrazila Engellherdtová:
,,Ach, promiňte!“ začervenala se.
,,V pořádku. Co se děje, šéfová? Něco nového?“
,,Bohužel, Tome, jen jsem vám přišla oznámit, že už vytáhli to auto a teď ho vezou na technické. Dají mu přednost před ostatními, takže výsledky by tu měly být za pár hodin, expertíza nám toho může hodně říci, takže... musíme čekat.“
,,Dobře,“ vzdychl Kranich a začal se zvedat. ,,Já teď pojedu na místo výbuchu, obhlédnout to tam a vyslechnout svědky.“
,,To nemusíte, už tam máme své lidi, pracují na tom Bonráth s Herzbergerem, těm snad věříte... Potřebujeme vás tady, chystáme se instalovat odposlouchávací zařízení na naši telefonní linku, přece jen je tu možnost, že po nás budou chtít výkupné, nebo nějakou protislužbu. A mohli bychom se tak ujistit, že Semir žije...“
,,Jasně, už letím.“

Čas se líně vlekl. Speciální policejní přístroj, který se používal při únosech, byl dávno nainstalovaný, ale nebylo nutné ho použít. Telefon zarytě mlčel, ozval se nanejvýš Annin mobil, když jí Herzberger stručně sdělil, že se vrací z místa výbuchu.

,,Viděl je někdo pořádně? Mají fotky toho lupiče? To v té bance nemají bezpečnostní kamery?!“ křičela Engellhardtová. ,,Já vím, že byl maskovaný! Ale to na něm vážně nebylo nic zvláštního?!“
,,Šéfová, prosím...“ uklidňoval ji Dieter. ,,Muž, který kradl v bance, byl velice mohutné postavy, výška asi sto osmdesát pět až sto devadesát centimetrů, váha... snad sto kilo, na sobě měl starou šusťákovou bundu tmavě modré barvy, volné maskáče, rozbité kanady, přes obličej staženou černou hustě pletenou čepici, z pod které mu prý čouhaly delší tmavé vlasy. Na tomhle popisu se shodovalo více lidí, jenže nikdo nespatřil jeho tvář.“
,,Díky, alespoň něco. A jak se to seběhlo?“
Horst, který do té doby mlčel, uhnul pohledem z Tomovy tváře, jejíž výraz pečlivě studoval a ujal se slova: ,,Ono by šlo v podstatě o přepadení, které tady máme dvakrát do měsíce, šéfová, kdyby zloděj nepoužil třaskavinu a nevzal si s sebou policistu jako rukojmí..
Typický průběh. Jak vypovědělo asi sedmnáct očitých svědků, uvnitř i mimo banku, na parkoviště před budovou přijela modrá Audi, ve které seděli dva muži. Mohutnější z nich vyběhl z místa spolujezdce a pomalu zašel dovnitř, tam si ho asi deset minut nikdo moc nevšímal - do okamžiku, kdy si stáhl čepici přes hlavu a vytáhl zbraň: všem poručil lehnout k zemi a úřednici donutil k vydání požadované částky sto tisíc Euro. Přítomní nám popisovali, že se choval velice jistě a chladnokrevně, prý z něj vyzařovala... jak bych to nazval.... prý z něj vyzařovala rozkoš z pocitu moci, kterou nad nimi měl... Pak popadl tašku a vyběhl ven: někteří z klientů se začali zvedat, když se ozvala ta exploze – to byli ti, kteří schytali nějaké to lehčí zranění. Tohle popisovali ti lidé uvnitř..“

,,Zatímco ti venku,“ navázal Dieter, ,,nám dali informaci o tom, co se dělo okolo druhého muže. Asi pět minut po příjezdu auta přišel k řidiči městský policista, protože vůz parkoval v zákazu stání. Dost lidí to pozorovalo a bavilo se, prý to byla slušná hádka.“
,,To tedy ano,“ potvrdil Tom zamračeně. ,,Právě to vylákalo Semira ven...“
,,A toho si svědci všimli,“ pokračoval Bonhráth. ,,Z blízké kavárny měl vyjít mladý muž drobnější postavy a dát se s oběma do řeči. Nakonec se situaci rozhodl řešit sám a městského odehnal – jenže ve chvíli, kdy ten kolega zmizel za rohem, vyběhl z banky maskovaný lupič. Asi tři lidé nám tvrdí, že ještě předtím, než odstrčil Semira a usedl do auta, upustil kousek od čumáku vozu menší balíček, který explodoval okamžitě poté, co lupič zavřel dveře. Pak už se každý člověk staral sám o sebe, to víte, v takovou chvíli na policejní vyšetřování nemyslíte...“
,,To vám nikdo neřekl, co se dělo dál..?“ zeptala se Anna zkroušeně. ,,Jsme pořád na začátku, stále nevíme, zda už v té chvíli nebyl Gerkhan....“
Horst se rozzářil: ,,A to je právě to nejdůležitější, co jsme zjistili! Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme přece jen nalezli starší dámu, která to místo sledovala z okna i po výbuchu. To její vnučka také okamžitě zavolala policii. Žena tvrdí, že výbuch rozmetal okolní skla a zničil blízko stojící auta, jen to nejbližší, Audi, ne...“
,,Proboha, Herzbergere, to nechte na našich technicích, viděla Gerkhana?“ pěnila šéfová.
,,Ano. Popsala, že výbuch odmrštil mladíka o několik metrů dál, kde zůstal nehybně ležet. Domnívala se, že je mrtvý, ale pak viděla oba pachatele vystupovat z vozu: velice rychle prý došli k tělu a očividně nad ním vedli nějaký spor: pak měli Semira popadnout a spoutat – údajně byl značně otřesený a snad i zraněný, ale rozhodně žil!“
,,Zaplaťpánbůh,“ pronesl Tom roztřeseně a otřel si dlaní orosené čelo.
,,Ještě s Dietterem musíme získat popis toho druhého zloděje, takže se vydáme najít zmíněného městského policistu, ten si ho snad nějak zapamatoval,“ dodal Horst.

Celé oddělení se během Herzbergerova a Dieterova výstupu přesunulo blíže a beze slova naslouchalo, místnosti kralovalo ticho.
A to teď vážně narušilo ječivé zazvonění pevného telefonu na šéfčině stole. Všichni sebou trhli. Tom dal znamení kolegům z odposlechového – bylo to tady.
Anna roztřesenou rukou sáhla po sluchátku a na signál jednoho z techniků ho zvedla: ,,Tady Engellhardtová.“
,,Dobré odpoledne, paní Engellhardtová, tady Hartmutt, KTU. Máme výsledky,“ ozval se přístrojem zesílený hlas.
Šéfová gestem zrušila akci a pokračovala: ,,Dali jste si načas. Tak mluvte.“
,,No promiňte?“ Zrzek zazněl uraženě. ,,Vzali jsme vás přednostně a prohlídka trvala jen dvě hodiny, takže...“
,,Dobrá, dobrá. Omlouvám se...mám strach o svého podřízeného. Co jste zjistili?“
,,Ok...Viděli jsme to hned při vytahování z vody: to auto na sobě nemělo jediný, zdůrazňuji jediný, škrábanec! A přitom, jak se k nám dostalo od kolegy Kranicha, došlo k explozi bezprostředně u Audi. Takže to bylo první, na co jsme se zaměřili a voilá! Celá ta krásná modrá kočka je opancéřovanou pevností s neprůstřelnými skly. Jen tak mimochodem, myslím, že nebude stát míň než pět set tisíc Euro, tedy pětkrát více, než oni ukradli.
No a věc druhá: Tahle Míca je taky pěkně tajuplná: museli jsme sundat dvě falešné espézetky, než jsme došli na tu pravou: RUS 11 11.“
,,Takové značky ale používají diplomaté!“ vykřikl Tom.
,,Samozřejmě, pane. A přesně tohle auto má ve svém vozovém parku ruská ambasáda v Kolíně. Vaše další kroky by měli směřovat tam... Celou zprávu vám hned pošlu faxem, ale to podstatné jsem už řekl. Voda smyla všechny otisky a na žádnou stopu jsme už nepřišli..“ Niels se odmlčel. ,,Také máme Semira rádi. Držíme vám pěsti.“

*

Tom na sebe hodil koženou bundu, která byla součástí policejního stejnokroje a řítil se k východu ze služebny.
,,Kranichu!“ zavolala na něj šéfová.
Ex-policista se rychle otočil, obratně chytil klíčky, které mu Anna hodila a vyběhl před budovu, kde zůstal stát jako opařený. Před ním stálo připravené stříbrné BMW, jehož kapota byla zprohýbaná a poškrábaná, na jednom ze zadních okének se rozlézala pavučina rozbitého skla. Na vteřinku zaváhal a ztěžka vzdychnul. Co by asi Semir říkal na stav svého milovaného autíčka, svého věrného služebníka? Úplně slyšel jeho hořekování... Tom se smutně usmál a zatočil klíčkem ve dveřích. Za chvíli se již plnou rychlostí řítil k ruské ambasádě.
Stříbrný vůz počkal až se zvedne závora vrátnice a pak zajel na parkoviště pro zaměstnance velvyslanectví. Kranich vystoupil a rozhlížel se po okolí: šlo o větší pozemek, nijak zvlášť chráněný, neboť byl obklopen pouze živým plotem. Zavrtěl hlavou. Takový amatérismus! Kráčel k budově asi z konce devatenáctého století, byla nádherná, to musel přiznat – ačkoliv si hrála na renesanci a Tom takové stavby moc rád neměl. Dveře byly otevřené, stála v nich asi čtyřicetiletá štíhlá žena, která na něj mávala: ,,Tady, pane policisto!“ pronesla němčinou s úžasně tvrdým ruským přízvukem.
Přispěchal k ní. ,,Dobrý den, jsem Tom Kranich z Dálniční policie a...“
,,Aha, vy jdete kvůli tomu autu! My to nechceme řešit, média by se o tom rozepsala a to by mohlo poškodit ruskou federaci, pane.“
,,Prosím, nechte mě domluvit. Jde skutečně o ukradenou Audi. Kdy se ztratila? Je to opravdu důležité, existuje vážné podezření, že byla využita při spáchání těžkého trestného činu...“
Žena na něj chvíli bezradně hleděla. ,,Tak dobře, ohlásím vás u pana velvyslance. Sedněte si, prosím, pan Aškorynov má jednání, asi to bude chvilku trvat...“ řekla nakonec a gestem ho pozvala dál.
Prý chvilku....

Tom pozoroval poslední paprsky sluníčka, co se již téměř schovalo za horizontem, pak se tiše kochal zeleným soumrakem, jenž padl na město pod ním, všiml si prvních hvězd, které se rozzářily na obloze a odpověděl na čtyři šéfčiny netrpělivé telefony. Stále se nic nedělo. Sklíčenost ho už dávno opustila a nahradila ji deprese, když se dveře konečně otevřely a vyhrnul se z nich proud svátečně ustrojených lidí, kteří posedali do svých luxusních vozítek a odfrčeli do báječných vil v milionářských čtvrtích Kolína. Pozoroval to hemžení ze zákoutí u okna a byl rád, že nikomu nemusel vysvětlovat přítomnost uniformovaného policisty. Konečně se rozsvítila zadní světla poslední limuzíny a na židli před ním dopadla těžká ruka. Polekaně zvedl hlavu, příliš se zahloubal do svých myšlenek...
Unaveně se na něj usmíval starší muž s jemnými slovanskými rysy ve tváři. ,,Pan Kranich, předpokládám?“ podal Tomovi ruku.
,,Těší mě,“ potřásl jí bývalý ochránce zákona a přešel k věci: ,,jde o kradenou Audi, jak vám již asi sekretářka říkala...“
,,Ano, vím,“ zarazil ho velvyslanec. ,,Slyšel jsem o dnešní události na náměstí Pravdy, jeden z hostů na tomhle eventu byl mezi klienty banky, když tam došlo k tomu přepadení. Ale za všechny zaměstnance ambasády se zaručuji, nikdo z nich by nebyl schopen takového jednání, každý prošel tou nejpřísnější bezpečnostní prověrkou,“ ujišťoval Rus.
,,O to nejde, spíše se snažíme získat popis pachatelů.“
,,A jak vám tedy můžeme pomoci?“ podivil se Aškorynov.
,,Opancéřovaná vozidla jsou velice drahá a v celé zemi je jich asi patnáct. Jistě jste měli Audi hlídanou, ne? Mohu vyslechnout nočního hlídače? Ochranku budovy?“
Dříve než stačil odpovědět starý muž, ozvala se sekretářka: ,,Mám pro vás něco lepšího než svědectví černých šerifů, pane Kranichu. Auto zmizelo včera – v ten samý den, co nám konečně instalovali bezpečnostní kamerový systém!“
,,Ale jistě!“ vykřikl stařec. ,,Byl objednaný celé roky, ale teprve včera ho konečně zprovoznili. Jeleno, prosím vás, přineste záznam příslušné doby...“

Tom si nervózně olizoval rty. Všichni tři seděli před velkou obrazovkou a napínali zrak: na čtyřech různých plochách, do kterých byla obrazovka rozdělena, mohli pozorovat celý areál velvyslanectví. Nízkou rychlostí přetáčeli záznam dopředu, když se na čtverci zachycujícím příjezdovou cestu objevily dva stíny. ,,Zpomalit!“ vykřikl Tom a bez rozpaků si klekl bezprostředně před obrazovku:
Do slabě nasvíceného prostoru ambasády vstoupili živým plotem dva muži, okamžitě se rozdělili, jeden zamířil směrem k parkovišti a druhý hlouběji do zahrady, kde se schoval mezi vyšší keře.
Na druhém čtverci, kde kamera snímala auta patřící velvyslanectví, byl nejprve klid, načež se z pod jednoho z aut vysoukal mohutnější z mužů a obezřetně, poněkud zmateně se rozhlížel.
,,Je překvapený, že nevidí hlídače,“ vysvětlila to sekretářka. ,,My náš vozový park pochopitelně střežíme, pane Kranichu, ale včera byl pan Jerinov nahrazen právě bezpečnostním systémem.“ Muž na záběru se zřejmě přesvědčil, že mu nebezpečí nehrozí, přiložil k uchu mobil a za minutu už vítal svého kolegu. ,,Vidíte? Myslí si, že si hlídač jen na chvíli odskočil, proto je ten menší na stráži a druhý rychle odemyká auto. Původně měl muž v zahradě naši stráž odlákat z prostoru parkoviště, to byl ten důvod, proč se rozdělili,“ dokončila svou úvahu.
Tom se na ni obdivně zahleděl: ,,Nechcete se dát k policii? Máte vynikající dedukci!“
Zapýřila se, ale pokračovala aniž by to okomentovala: ,,Nasedají do auta a... Podívejte, no tak, rychle, stopněte to!“ hbitě sáhla po ovladači a zastavila přehrávání: na záběrech zachycení muži byli zrovna obráceni směrem ke kameře: byly vidět jejich obličeje!
,,Vynikající, tohle nám hrozně pomůže!“ zajásal Tom a v euforii ženu krátce objal. ,,Pane velvyslanče, mohu si pořídit kopii té nahrávky?“
Muž na něj zkoumavě hleděl: ,,Ano,“ řekl pak pomalu, ,,ale ani slovo médiím, ano? Skutečnost, že se ruské ambasádě nepodařilo ohlídat auto za pět set padesát tisíc Euro by prestiži našeho státu mohla ublížit, pane Kranichu. Vysvětlete to novinářům jak chcete, ale nechci o tom slyšet v televizi, ani číst v novinách: rozumíte?“
,,Zcela jasně. Moc vám děkuji!“ uklonil se Tom a za pár minut se už s kopií od sekretářky a pozdravem na rtech vyřítil do chladné jarní noci....


*


Kolegové ho přivítali unavenými obličeji a bezradností v očích. Většina ze zaměstnanců již odešla domů, zůstalo jich tu jen pár a to spíše z pocitu sounáležitosti, než kvůli možné nabídce pomoci. Nebylo totiž co dělat... Tom zaklepal na dveře šéfčiny kanceláře.
,,Dále!“ ozvalo se okamžitě. Anna seděla za stolem a upíjela silnou kávu - tahle noc ještě zdaleka nekončila.
,,Omlouvám se, že to tak trvalo, ale zato mám naprostý poklad!“ vyhrkl Tom a podával jí pásku s nahrávkou obou pachatelů. ,,Jejich podobizny!“
,,Dobře, pane Kranichu,“ kývla šéfová. ,,Výborná práce. Dejte to klukům z technického, pár jich přišlo pomoci, ať zvětší obraz a vyretušují ho, třeba pak podle těch záběrů poznáme někoho z databáze.“ Než se mladý muž vrátil, stihla do sebe obrátit celý šálek pressa.
,,Pracují na tom. Jsou u nás nějaké novinky?“
,,Ano, Tome. Už máme popis toho muže z auta: asi sto sedmdesát pět centimetrů, osmdesát kilo, pískově žluté vlasy, modré nebo zelené oči, hnědý svetr, černé džíny, žádné zvláštní znamení. Pokoušeli jsme se najít někoho, kdo by tomu odpovídal v databázi, ale neuspěli jsme.“
,,I tak je to pokrok,“ prohlásil bývalý policista. ,,Ještě něco?“
Na Annině tváři se objevil prchavý úsměv: ,,Mám pocit, že jste můj nadřízený,“ vzdychla a zvážněla: ,,Technici nám také vypracovali pravděpodobný scénář loupeže...“
Tom se přisunul ke stolu a dychtivě ji pohlédl do očí: ,,Povídejte..“ doslova jí visel na rtech.
,,O půl desáté přijíždí na parkoviště před bankou modrá Audi. Jeden z řidičů zůstává uvnitř, druhý mizí v budově banky, odkud asi za čtvrt hodiny vybíhá i s lupem. Teď pozor, důležitá věc: ve chvíli, kdy je pachatel asi tři metry od dveří auta, odhazuje pod sebe slabou výbušninu, která asi po čtyřech vteřinách exploduje, vyrazí okna v okruhu sta metrů a pošle do vzduchu množství kovových předmětů. Právě letící střepiny a kov byly příčinou zranění, sama bomba ne – byla příliš slabá a fungovat měla jen na odpoutání pozornosti, jako vynikající krytí zad při útěku. Gerhan měl jen tu smůlu, že stál v nesprávné době na nesprávném místě,“ dokončila Engellhardtová svou přednášku.
,,Takže teď to víme jistě: únos Semira nebyl plánovanou akcí...“
,,Přesně tak. Nicméně se tím pátrání paradoxně komplikuje, protože teď se můžeme jen dohadovat, proč ho s sebou vzali. Jak říkala svědkyně, neváhali si kvůli němu zkomplikovat útěk, přinejmenším jeden ne. Druhý byl, zdá se, proti. Ale ten motiv nevidím: šlo jen o možnost využít policistu jako živý štít?“ dumala Anna a nervózně si namotávala na ukazováček pramínek vlasů.

V tu chvíli se o slovo přihlásila skupinka techniků, kteří dokončili svou práci na záběrech bezpečnostní kamery. Na počítačové obrazovce jasně viděli tváře obou mužů: mladší z nich plně odpovídal popisu městského policisty, druhý, od pohledu hromotluk, zdánlivě zíral přímo do kamery. První, co si Tom při pohledu na něj uvědomil, bylo velice husté tmavé obočí a vlasy po ramena, v jeho obličeji s ostře řezanými tvrdými rysy byl patrný zmatek.
Anna se naklonila bezprostředně k obrazovce: ,,Já ho znám,“ zamumlala nezřetelně a poněkud nejistě. ,,Nevím odkud, ale určitě jsem ho už někde viděla... Pánové, máme práci – musíme prohlédnout každou tvář z naší databáze a toho muže najít!“ nabrala rychle tempo a zapnula svůj notebook..
,,...A já budu hledat osoby s příjmením od V do Ž,“ dokončila rozdělování práce a útrpně pohlédla na Toma, který stál bezradně opodál. ,,Pane Kranichu, vaše šikovnost co se týče manipulace s počítačem je pověstná - tady nám nepomůžete. Počkejte na mě v kanceláři, prosím.“
Muž se vděčně usmál a vydal se splnit laskavý příkaz své bývalé nadřízené. V tmavém pokoji si lehl na pohovku a téměř okamžitě usnul.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 1) Když ti devadesát vteřin změní život...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


*

Anna Engellhardtová zívla, podepřela si bradu rukou a myší najela na volbu NEXT. Další a další tváře na ni zíraly z počítačové obrazovky, mužské, ženské, mladé i staré, znuděné i vyděšené, lhostejné i vzteklé, všechny však svým vlastním způsobem politováníhodné. Co všechny ty lidi přimělo spáchat takové věci jako je vražda syna? Co všechny ty lidi přivedlo na společnou cestu, která vedla téměř výhradně do pekel?
Šéfová se oklepala: Andrej Worinčovič, čtyřnásobný vrah, vyděrač, oběti zabíjel zvlášť brutálním způsobem, násilník..., Johann Worhrieb, matkovrah, lupič, který okradl celou rodinu...
Bože, kolik jich mezi námi je, uvažovala. Kolik se na své činy chystá, kolik jejich zločinů jsme ještě neodhalili, kolik jich zrovna teď páchají... Polkla. Snažila se nemyslet na to, že by její nejlepší muž byl v rukách někoho podobného.
NEXT
Barbara Worollen, prostitutka zabíjející a okrádající své zákazníky, 16 let tvrdého vězení.
NEXT
Norbert Woroundell, dvě vraždy ze žárlivosti, 18 let.

Prst šéfové spočívající na levém tlačítku myši se zastavil. Žena strnule seděla. Celou noc se probírala desítkami, stovkami případů, hleděla do stejného počtu tváří a nevzpomněla si na něj. Jak mohla být tak hloupá? První paprsek vycházejícího slunce je pošimral pod pravým okem. Zamrkala a probrala se z prvního šoku.
Ne, to přeci nemůže být pravda, přesvědčovala sebe sama. Byla by to příliš velká náhoda. Tohle se stává v hloupých akčních seriálech, ne v reálném životě. Fascinovaně hleděla na kurzor blikající u kolonky HLEDEJ.
Bála se toho. Bála se možnosti, že se nemýlí. Pomalu položila ruce na klávesnici a zadala jméno.
Maxmilián Geburn.
SEARCH

Ta tvář, uvědomila si Anna a obě dlaně jí mimoděk vystřelily k očím, jakoby z nich chtěly setřít to, co před sebou viděla. To, co jí potvrdilo nejhorší domněnky.

,,Dostal jsem ho, komisařko.Dostal jsem ho. Je konec.“

Došlo jí, že na ni ostatní zírají. Přejela je pohledem: Horst, Dieter, Loutes, Andersonová, ti by si ho mohli pamatovat. Uvědomila si, že se třese.
,,Já, já si jen musím promluvit s Tomem,“ řekla potichu.
,,Našla jste něco, šéfová?“ Herzberger vstal a udělal k ní pár kroků, starost vepsanou v laskavém obličeji.
,,Snad. Omluvte mě.“ zvedla se a vykročila ke své kanceláři. Notebook nechala zapnutý, stejně by jim to musela říci. Ať se podívají sami, však on jim to Horst, starý dobrák Horst, vysvětlí. Na ni samotnou čekal těžký úkol: oznámit Kranichovi, s kým má tu čest jeho přítel.

,,Tome, vstaňte prosím!“
,,....Semire?“ozvalo se ospale.
Zatřásla unaveným tělem bývalého policisty: ,,Vzbuďte se, Tome. Gerkhan tady není.“
Kranich byl konečně schopen vnímat. Posadil se a prohrábl si rozcuchané vlasy: ,,Něco nového?“ zeptal se bez pozdravu.
Kývla. ,,A nejsou to dobré zprávy. Už jsem identifikovala jednoho z pachatelů, Tome. Říká vám něco jméno Maxmilián Geburn?“ hleděla mu zkoumavě do tváře.
Zmateně zavrtěl hlavou. ,,Nemyslím si, že bych to někdy slyšel,“ přiznal.
,,Buďte rád. Ale abych přešla k věci. Jeho případ otřásl před několika lety celým Německem. Šlo o vraždu mladé dívky.“
Odmlčela se a přešla k oknu, kde se oběma rukama opřela o stolek a vyhlédla ven. Bylo těžké o tom mluvit, vždyť se na ten případ už třináct let snažila zapomenout.

,,Stalo se to v roce 1992,“ začala s vyprávěním. ,,Tenkrát jsem pracovala pro nově zřízené oddělení Dálniční policie, v té době ještě jako komisařka. Protože jsme byli opravdu spíše experiment, stále jsme se o služebnu dělili s kriminálkou, ta naše ještě vůbec nestála. A mezi tamními kriminalisty sloužil i jeden nováček, nadšený zelenáč plný ideálů a iluzí o povolání policisty, který sotva vyšel z akademie.“
,,Semir,“ zašeptal Tom.
,,Ano, Semir,“ potvrdila šéfová a obrátila se od okna k němu. Pokračovala v příběhu a neklidně přitom popocházela po kanceláři. Kranich ji tiše sledoval a hltal každé její slovo.

,,Sotva měsíc od jeho nástupu jsme měli hlášený únos mladého děvčete. Gerkhan byl přítomen zapisování výpovědi obou rodičů...“


Seděl za svým stolem a mlčky pozoroval celou tu scénu, tragédii z pera nejsadističtějšího autora - života. Jednání první, Obraz hrůzy a zoufalství. Matka se zalykala pláčem, otec ji podpíral a sám se za své slzy nestyděl.
,,Říkala, že půjde za svou kamarádkou,“ diktoval do výpovědi, ,,ale tam už nedorazila. A nevrátila se ani domů, vůbec nevíme, kam by mohla jít, vždyť byla tak rozumná, nikdy by nás nenechala čekat...,“ chrlil ze sebe čím dál rychleji.
,,A v kolik hodin odešla?“ přerušil ho vyšetřovatel jemně.
,,Bylo okolo půl čtvrté večer, protože už měla udělané úkoly a...“ odpověděl muž, když ho jeho manželka chytla za ruku: ,,Ona se Bärbel vždycky odpoledne dívala na takový americký seriál..“ pokračovala místo něj a třeštila oči do prázdna, ,,ale předtím už měla vždycky udělané úkoly, ona si vždycky dělala úkoly před tím, než se na něj začala dívat, vždycky už je měla napsané...“ opakovala mechanicky. Její pohyby byly malátné vlivem vpíchnutého anestetika.

Dál to nesnesl. Vstal a kopnutím rozrazil dveře: ,,Hajzlové“ ulevil si sprostě a pochodoval chodbou sem a tam. Bylo mu jen dvaadvacet a měl pocit, že je povinen zachránit svět.



,,Semir si to bral hrozně osobně. Utrpení těch nebohých lidí ho ovlivnilo natolik, že se mu podařilo přesvědčit svého šéfa, aby mohl spolupracovat se zkušenými profesionály, kteří byli na ten případ nasazeni. Tenkrát jsem mezi nimi byla i já. Šlo o významnou a bohatou rodinu, takže každý náš krok sledovala média a my byli pod šíleným tlakem. Musím se přiznat, že právě kvůli tomu jsem se Gerkhanově účasti bránila...“

Zlostně na ni hleděl: ,,proč to nechcete pochopit? Já jsem dostatečně zkušený, mám červený diplom z akademie, ten se, sakra, blbečkům nedává!“
,,Tohle je ale něco úplně jiného, Gerkhane, tenhle případ není jen o pátrání: stačí jedno špatně zvolené slovo před novináři a máme průšvih! Takové vyšetřování chce zkušenost a ne diplom za nejlepšího střelce ročníku!“
,,Myslíte si, že nemám co nabídnout?“
,,To jsem neřekla, ale jste moc mladý a...“
,,A Turek.“
,,Proboha, Gerkhane, to s tím vůbec nesouvisí! Je vám dvaadvacet, prostě nejste dost ostřílený, tohle je strašně choulostivá záležitost!“
,,Je mi jedno co si myslíte, komisařko. Já si toho zmetka podám!“



,,Prosadil si svou,“ vzdychla šéfová. ,,Ostatně jako vždycky. Jenže pátrání bylo neúspěšné, v prvních hodinách jsme nezvolili dobrý postup a tak jsme ztratili stopu. Museli jsme čekat na krok únosce, který nám zavolal druhý den ráno. Mužský hlas žádal půl milionu marek v neoznačených bankovkách, které měly být předány další den, ve středu, a to v jednom opuštěném doku na opravu lodí. Můžete hádat, kdo chtěl peníze doručit na místo. Jenže tentokrát Semir neuspěl, na tuhle akci jsem byla nasazena já. Gerkhan byl v týmu nejmladší, pochopitelně a tak ho nechali jen na pozorování situace, do ničeho se neměl míchat. Jenže my nevěděli, co ten chlap udělá...“


Anna stála uprostřed rozlehlé, téměř prázdné stavby a čekala. Zpocené dlaně jí klouzaly po držadle koženého kufříku, do kterého předtím uložili požadovaný obnos peněz. V zádech cítila pohledy kolegů, pro sebe se uchichtla, když si představila jeden z nich, který musel být zvláště nažhavený. Patřil někomu, kdo by tu rád stál místo ní. Náš malý superman, pomyslela si. SuperStar německé kriminálky. Našla by další příměry, kdyby se prostorem haly náhle neozval hluboký a sebevědomý hlas:
,,Položte si pistoli k nohám a odkopněte ji směrem ke dveřím.“
Otočila se o devadesát stupňů – skutečně, v jedné ze stěn stály pootevřené dveře. Sáhla si k pravému boku a vytaženou zbraň šikovným úderem nohy poslala na určené místo. Zpod dveří se vysunula ruka a pistoli pevně uchopila, zvedla se vzhůru a zamířila ženě na čelo.
,,Peníze?“
,,Jsou v tom kufru. Co s nimi mám dělat?“
,,Jste sama?“ tázal se dál místo odpovědi.
,,Ano!“ řekla hlasitě a zřetelně, povinné kurzy psychologie se jí teď při lhaní náramně hodily. Byla si jistá, že kolegy, kteří přijeli na místo už čtyři hodiny před avizovaným setkáním, nemohl spatřit.
,,Lžeš!“ zbraň opsala půlkruh.
,,Kromě vás, mě a peněz tady nikdo není!“ zopakovala sebejistě.
,,Jdi směrem ke dveřím. Až ti řeknu zastavíš se, položíš kufr na zem a pomalu, zády ke mně a s rukama sepnutýma za hlavou půjdeš zpátky, rozumíš?“
Pomalu se vydala dopředu, každý její krok byl pevný a jistý.
,,Stůj. Polož kufr.“
Poslechla. Stála asi čtyři metry od dveří.
,,Otoč se a jdi pomalu zpátky... ty ruce, sakra, dej je za hlavu!“
Splnila příkaz. Cítila, jak se jí ježí chloupky na temeni, stále na ni mířil...
Zvuk otevíraných dveří, kroky, lehké zavrzání kvalitní kůže, jak muž zvedl kufr.
Cvaknutí kohoutku.

,,Vážně jsi tady sama.... Odkdy hrají policajti se špínou jako jsem já poctivou hru?“ ozvalo se za ní. ,,No, jak vidíš, někdy se fair play nevyplácí!“ následoval zvuk tak odporný, že si komisařka až po pár sekundách uvědomila, že se ten hajzl směje. ,,Konec hry, dámo.“
Polkla a otočila se. Samozřejmě že čekali problémy, ale analýza hlasu provedená policejním psychiatrem ukazovala na slabou osobnost, která není schopna radikálnějšího skutku, leda silných slov... Jenže pan odborník se zjevně spletl.
Stála teď bezbranná proti nelítostnému protivníkovi v masce, který mířil na její srdce. Kde sakra jsou? Věděla, že jednotka obklíčila celou budovu a měla pachateli zabránit v úniku, stejně tak ale měla chránit ji!
Zločincova hlava se náhle zvedla a jeho ruka sebou prudce trhla doleva nahoru. Padl výstřel a současně se k zemi zhroutilo tělo jednoho z kolegů, kteří ji měli krýt. Ztrhla se prudká přestřelka. Únosce se zanořil za jeden ze starých průmyslových strojů, které tu zbyly po výrobě a Engellhardtová se skrčila za hromadu štěrku uprostřed haly. Nad hlavou jí létaly kulky, bylo jen otázkou času, kdy ji jedna z nich zasáhne. Choulila se na špinavé zemi, kolena tiskla k bradě a cukla sebou při každém výstřelu.
Do štěkání palby se náhle vmísilo i něco jiného: dusot běžících nohou a výkřiky. Než se nad tím stačila zamyslet, klečel u ní Semir.
,,V pořádku, komisařko?“ dýchal zhluboka a zíral přitom ke zločincově skrýši.
,,V pořádku,“ hlesla a přijala pistoli, kterou jí drobný muž podával.
,,Kryjte mě,“ poručil a bez toho aby čekal na její příkazy, rozběhl se skrz déšť kulek k levé stěně, odkud byla dobrá palebná pozice.
,,Gerkhane, pojďte zpátky!“ vykřikla a vstala, aniž si uvědomila obrovskou hloupost svého počínání: stala se vynikajícím terčem.
Semir to viděl jako ve zpomaleném filmu: Únosce, sám dobře krytý masou kovu obráběcí mašiny, znovu otočil zbraň proti ženě a natáhl kohoutek. Mladý policista neváhal a vystřelil: zásah! Maskovaný padl na kolena, držel se za rameno a jeho zbraň se neškodně válela na zemi. Mladík vyrazil ze své pozice a s nejvyšší obezřetností se k němu blížil. Stejně tak postupovali i ostatní členové komanda: Pachatel klečel na zemi a těžce dýchal: náhle se však vymrštil a zmizel ve dveřích, které se otevřely ve stěně.
Semir ztuhnul: Ten zmetek! Měl to tak dlouho naplánované, že získal čas dokonale si připravit místo setkání: nechal si otevřená zadní vrátka a to doslova. Zatímco ostatní policisté pospíchali maskovanými dveřmi za unikajícím únoscem, on se vrátil ke zhroucené ženě.
,,Omlouvám se,“ špitla. ,,A děkuji.“
Kývl a nechal se obejmout. ,,Moc vám děkuji, Semire. Zachránil jste mi život...“ plakala Anna a celá se třásla.
Konečně uznal za vhodné odpovědět: ,,Snad se nám to všem podaří i u té dívky,“ řekl tiše.



Tom ani jedenkrát nepřerušil její vzpomínky. Byla mu za to vděčná. ,,Toho dne mi Semir zachránil život,“ usmála se. ,,A získal si tím na stanici obrovské renomé. Únosce se však speciální jednotce dohonit nepodařilo, ujel jim autem. A já jako dálniční policistka jsem se válela v prachu...“ jen těžko hledala další slova. To nejhorší mělo teprve přijít...


Arrow


,,Bohužel se ta zpráva dostala do médií a my vypadali jako banda neschopných idiotů, nikdo nechtěl vidět, že jsme neměli jedinou šanci prohlédnout si místo setkání. Plány budovy žádné únikové východy neukazovaly, musely tam být přidělány dodatečně. A jednotka po příjezdu hned zaujala připravené pozice, aby pachatele nevyplašila, kdyby tam už čekal.

Když ho ztratili při pronásledování, přišli jsme rovněž o jakoukoliv stopu. Pokoušeli jsme se nalézt místo odkud volal, ale technika tenkrát nebyla tak dokonalá a tohle úsilí nepřineslo žádný výsledek. Bylo to šílené období: zoufalí rodiče nás střídavě prosili a hrozili žalobami, neminul den, abychom z přednáškového sálu, který jsme vyhradili pro tenhle případ, nevyháněli přestrojeného novináře, o případu se zmiňoval i kancléř, vláda tlačila na ministra vnitra aby na případ osobně dohlédl. Pracovali jsme i dvacet hodin denně, všichni jsme byli unavení a popudliví...

Za čtyři dny od neúspěšné předávky, kdy jsme už zase od šesti ráno pracovali na shánění stop, zazvonil telefon. V jedné z menších řek, které protékají okolím Kolína, nalezla skupina turistů mrtvé tělo. Okamžitě jsme se tam rozjeli, Semir, na kterém byla ten den řada, v tu chvíli jednal s novináři...


Stála na břehu a hleděla na hemžení policejních specialistů.
Sakra.
Sakra!
Nemohla se smířit s tím, že je konec. Že selhali, totálně to zvorali, že... na tom nesou vinu.
Ohlédla se za blížícím se hlukem přijíždějícího auta a zavřela oči. To jí ještě scházelo. Snad to vysvětlování nezůstane na ní, hádka s tvrdohlavým Turkem bylo to poslední, na co by se teď cítila.
,,Paní komisařko...?“
Útrpně na něj pohlédla: ,,Je konec, pane Gerkhane. To tělo patří Bärbel.“
,,Ne!“
,,Bohužel ano. Tohle jsme nezvládli. Rodiče to...ještě neví a... Semire?“ jemně mu položila ruku na rameno, všimla si, jak zničeně mladík vypadá. ,,Vy za to nemůžete. Nerada to říkám, ale takových proher přijde více, na to si musíte zvyknout,“ dokončila tiše.
,,Na to si nikdy nezvyknu,“ zavrtěl hlavou.
Šéfová se skoro proti své vůli usmála: naivní mladíček, který si myslí, že dobro musí vždycky zvítězit... Zelenáč, který ještě nikdy neprohrál...
Semir se otočil ke břehu řeky a fascinovaně hleděl na místo, kam se všichni skláněli. Udělal pár kroků vpřed.
Anna ho chytila za paži: ,,Nechoďte tam. Ničemu tím nepomůžete...“
,,Chci ji vidět, komisařko. Jinak se s tím nesmířím.“
,,Gerkhane, byla ve vodě tři dny...“
,,Chci ji vidět. Musím!“ vytrhl se z Annina sevření. Koukala se na něj, oči plné lítosti a soucitu.

Čím blíže byl, tím pomalejší a menší kroky dělal. Jeho kolegové vypadali o něco méně zdeptaně, ale vzalo je to všechny. Nikdo mu nevěnoval pozornost, prodral se mezi patology a dalšími specialisty. Před ním leželo tělo přikryté černou plachtou, mimoděk nakrčil nos, zápach byl málem nesnesitelný.
V zádech cítil pohled Anny Engellhardtové, která přišla za ním.
Nechápala ho, on se prostě musel přesvědčit, že ta nehybná hora hmoty byla kdysi Bärbel, dívka, po které pátral. Jinak se bude až do konce života ptát, proč na konci věty neudělal tečku. Musel se ujistit. Musel si udělat jasno. Klesl na jedno koleno a zvedl cíp černé tkaniny.
Udělal tečku.
Že to byla skutečně Bärbel se ale dozvěděl až dodatečně, po pitvě. Teď to skutečně nešlo poznat.
Odpotácel se ke skupině vrb, které hustě rostly podél levého břehu řeky, opřel se o jeden z kmenů a začal zvracet.



,,Trvalo celý den, než se z toho Semir alespoň částečně vzpamatoval,“ vzpomínala šéfová. ,,Všem nám ho bylo hrozně líto, ale nedalo se nic dělat. Museli jsme pokračovat, kritika se na nás hrnula ze všech stran, znáte to, po bitvě je každý generálem..“
,,To se nezměnilo,“ usmál se Tom nevesele.
,,Ne, to ne. Ten den jsme pracovali až do pěti do rána, po třech hodinách spánku jsme zase vyrazili do akce. Já, Gerkhan a jeden z kolegů jsme jeli do domu těch rodičů – byl až na tři zaměstnance prázdný, ti chudáci oplakávali dceru u ženina otce. Doufali jsme, že se najde něco, co jsme předtím přehlédli. Cokoliv, nějaký dopis, otisk, skvrna, prostě něco... Opět jsme nebyli úspěšní. Já a kolega jsme prohlíželi kuchyni a dívčin pokojíček, Semir se rozhlížel po garáži, kde se setkal s rodinným řidičem....“


Policista ležel na zemi a strkal hlavu pod podvozek bílého Mercedesu, nic nedbaje na to, že si umaže novou džínovou bundu. Musel si opět přiznat neúspěch a to nedělal rád. Pomalu a neochotně se soukal ven. Prošel jsem už úplně všechno, přemýšlel. Co jsem mohl přehlédnout?
Překvapeně zamrkal, když ho někdo chytil za paže a pomohl mu na nohy. Bleskurychle se otočil, za ním se usmíval asi čtyřicetiletý muž, který mu v naprostém klidu začal oprašovat oblečení: ,,Můžu vám nějak pomoci, pane?“
,,No... jsem z kriminální policie, Semir Gerkhan. Vaše jméno, prosím?“
,,Maxmilián Geburn, vy jste tady kvůli slečně Javellinové, že? Hrozná událost,“ nasadil tragický výraz.
,,To skutečně ano. Pokud vím, vaši výpověď ještě nikdo nezaznamenal, co se vlastně toho večera dělo? Kde jste byl vy?“ zaútočil mladík: přece jen se možná dostanou dále...
,,Toho odpoledne jsem měl volno, ale trávil jsem ho tady, to víte, koukal jsem na zápas Chelsea a Arsenalu, pan Jevellin mi to dovolil...“
,,Máte na to svědka?“
,
,Jistě, jedna ze zdejších služebnic, Marie, je fanouškem Petra Čecha, znáte ženský. Celou dobu mi pištěla do ucha, hlavně když se kamera přesunula na jeho obličej. Policie už ji vyslýchala, mě nechala na pokoji asi právě kvůli jejímu svědectví.“
,,Hm, stejně bych si s vámi rád promluvil,“ pokračoval Semir podezřívavě.
,,To klidně můžete,“ pokrčil muž rameny. ,,Obávám se ale, že se nic nového nedozvíte. Jak říkám, seděl jsem tady u televize, pak jsem už utěšoval rodiče a sám jsem jim radil, ať hned zavolají policii. Přišli domů asi o půl osmé a v deset už odjížděli k vám na stanici.“
Pravda, Jevellinovi skutečně přijeli asi ve čtvrt na jedenáct.
,,Dobře, ale připravte se na to, že si vás zavoláme,“ kývl mladý muž neochotně. ,,Je mi moc líto, co se stalo.“
,,Mně také, slečna Bärbel byla krásná mladá a velice příjemná dívka. Ani nevíte, jak nám tu všem schází, bez jejího smíchu je všechno v tom luxusním domě jako mrtvé..“ sklonil Geburn hlavu a vzdychl.
Semir se povzbudivě usmál a poplácal muže po rameni: tehdy se stala zvláštní věc - obličej vysokého muže se zkroutil křečí, jeho pravačka vystřelila k té policistově a rychle ji odstrčila.
Gerkhanovy čokoládové oči se rozšířily...
Bez nejmenšího připuštění odporu se na muže vrhl, roztrhl mu tenkou košili a zůstal strnule zírat: na Geburnově rameni se bělal tenký obvaz. ,,Ty hajzle...“ drtil Semir mezi zuby a uštědřil muži silnou ránu do břicha.

Maxmilián se zlomil v pase, ale nemínil se jen tak vzdát: hlavou prudce vyrazil proti policistově hrudníku: ten vykřikl bolestí a chytil se za naražená žebra. Tmavovlasý obr využil jeho chvilkové slabosti, popadl ho jednou rukou za paži, druhou mu zacpal ústa a vší silou mu začal otloukat čelo o blízkou dřevěnou skříň. Semir se zoufale zmítal a snažil se vyprostit z jeho sevření, cítil, jak se jeho těla zmocňuje malátnost. Geburn zasyčel bolestí a uvolnil stisk, jeden z mladíkových kopů ho nějakým zázrakem zasáhl do rozkroku.
Policista se mu vyškubl a udeřil ho do tváře. Maxmilián mu v odpověď podrazil nohy a klekl si na mladíkova záda, oběma rukama přitom svíral chlapcovo hrdlo. Tělo pod ním sebou škubalo ve snaze o záchranu vlastního života. Ušklíbl se: stisk jeho prstů ještě zesílil a Geburn si zase mohl vychutnat, že má něčí osud ve své moci... Semir se naposledy silně vzepjal a převrátil se na bok, nehty na obou rukách zaťaté do paží hnusného vraha. Boj se odehrával v téměř absolutním tichu, slyšet bylo jen šustění oblečení, Turkovo chroptění a Geburnovo těžké oddechování. Gerkhanova pravačka uvolnila stisk na Maxmiliánově paži, přesunula se výš a silně zmáčkla.
,,Áááááááááááááá!“ zařval řidič a chytil se za rameno.
Polomrtvý, nedostatkem vzduchu modrý Semir se překulil na záda, mnul si pohmožděný krk a rozkašlal se.
Tehdy udělal Geburn chybu. Opustila ho jeho chladnokrevnost, na okamžik mu duši ovládla panika a jediný rozkaz: pryč! Místo toho aby bezmocného policistu dorazil, vrhl se k autu a nastartoval. Bílý Mercedes vylétl z garáže jako vystřelený pružinou.
Semir se potácivě zvedl a s pomocí nějaké vyšší moci se, s tancem mžitků před očima, dostal až k vozidlu, kterým přijeli. Rozklepanýma rukama, za neustávajícího kašle otočil klíčem v zapalování a vyrazil za Geburnem. Na zemi v garáži zůstala bez povšimnutí ležet jeho zbraň...



,,Jediné, co jsem mohla dělat bylo vztekle klít: ani já, ani kolega jsme netušili o co jde. Mobily tenkrát nebyly, naše auto navíc ani nemělo vysílačku, takže nám nezbylo něž kontaktovat centrálu z pevné linky. Vůbec jsme nerozuměli, k čemu tam došlo a musím se přiznat, že jsem se spíš bála toho, že Semir v rámci své umanutosti pronásleduje někoho nevinného... Nicméně náš malý kolega měl pro své konání dobré důvody...“


Arrow


Modrý policejní Ford se hnal ulicí, čumákem navěšený za bílý Mercedes. Za šíleného kvílení brzd prolétly ostrou zatáčkou, Semir maličko ztratil náskok když jeho vůz mírně zasmykoval. Se zuřivým výrazem dupl na pedál plynu: nenechá toho zmetka ujet!
Obě auta vlétla na dálnici ve směru k průmyslové zóně Kolína. Gerkhan si stále mnul pochroumaný krk, mimoděk si slízl krev ze rtů: ta rvačka byla špinavá záležitost. Vozy stále jely velkou rychlostí v těsném závěsu. Provoz byl řídký, spíše žádný a Geburn se tak nemohl nepozorovaně, kryt nějakým kamionem či dodávkou, ztratit z dálnice.
Maxmilián zalitovat, že nemá pistoli - v předním zrcátku jasně viděl soustředěnou tvář mladého policisty: to by byl terč! No co, musí se zařídit jinak.
Prudce dupl na brzdu.
Semir vykřikl a rychle strhl volant na pravou stranu: nestačilo to. Jeho Ford se bokem otřel o bílý Mercedes a udělal učebnicové hodiny. Turek se ani nestačil vzpamatovat, když se celý vůz znovu prudce otřásl: jakmile se jeho auto zastavilo, Geburn se rozjel, plnou rychlostí narazil do boku policejního Fordu a tlačil ho před sebou: ze srážejícího se kovu sršely jiskry.
Zločincovy oči se zúžily potěšením, když hleděl na křičícího mladíka, který se zoufale snažil něčeho se zachytit, otřesy auta jím házely jako hadrovou panenkou...
Semir se otočil zády k čelnímu sklu, oběma rukama objal přední sedadlo a pohledem vyhledal řidiče Mercedesu. Zírali jeden na druhého, vzdáleni jen na délku přední kapoty.
Geburn se krátce, zle usmál, posměšně Gerkhanovi pokynul a trhl volantem doleva. Jeho bílý vůz se vyřítil dopředu, zatímco modrý Ford se prudce roztočil. Tentokrát to ale Semir čekal a situaci rychle zvládl.

Přinutit poničené autíčko k rychlé jízdě byl nadlidský úkol, ale mladý policista to dokázal. Maxmilián nevěřil svým očím, když v zrcátku opět spatřil odraz mladíkova vozu. Zamračil se. Ten klučina není vůbec špatný, ale mě nedostane...
Mercedes to přes tři pruhy střihl k výjezdu z dálnice. Semir ho s nadávkami na rtech a zavařenými brzdami následoval...
Okolí bylo poseto starými budovami továren, některé z nich pocházely ještě z dob nacistického Německa a kdysi byly důležitou součástí zbrojního průmyslu. Příjezdová cesta mezi nimi kličkovala, napojovaly se na ni desítky menších asfaltek, které vedly přímo k branám jednotlivých areálů.
Koutkem oka zahlédl na jedné z nich zadní světla, dupl na brzdy a zabočil za nimi. ,,Mám tě, chlapče,“ zavrčel, když odstavil své vozítko těsně za bílým Mercedesem. Vyskočil z auta a prudce otevřel zločincovy dveře. Sedadlo před ním bylo prázdné.
Semir se narovnal, zabouchl, ruce dal v bok a rozhlížel se. Že by mu Geburn přece jen zmizel? Prsty si nervózně prohrábl dlouhé tmavé vlasy. Vedle něj se tyčila majestátní stavba továrny, kde se před padesáti lety vyráběly tanky pro Wehrmacht. Tiše vykročil vpřed, bedlivě se rozhlížel po okolí, snažil se zachytit sebemenší známku Maxmiliánovy přítomnosti.
V blátě pod svýma nohama si všiml stop bot. Zašklebil se a s nejvyšší opatrností pokračoval dále.
Vstup do budovy představoval ohromný doširoka otevřený chřtán, velké ocelové dveře, které ho kdysi kryly už dávno někdo po kusech odnosil do sběrny. Semir se přitiskl ke zdi a pomaličku se posunoval ke vchodu. Lehce se naklonil a pohlédl dovnitř: byla tam černočerná tma, občas vyrušená koncentrovaným sloupem světla, které se tam dostalo světlíky, jenž probilo do střechy bombardování Spojenců.
Skvělé kulisy pro závěr béčkového akčního filmu, pomyslel si. S nádechem se zanořil do temnoty, velmi dobře si vědom toho, že má teď proti zločinci značnou nevýhodu: pravděpodobně byl dávno pozorován. Jednou rukou se stále dotýkal zdi, druhou slepě tápal před sebou ve snaze zabránit nárazu do nějakého většího předmětu.

Geburn ho s potěšeným úsměvem sledoval: tak tohle finále si vychutná, i kdyby ho v životě už nemělo čekat nic jiného... Obrátil se směrem do rozlehlé haly, z dlaní zvednutých k ústům vytvořil kornout a vytáhl do boje bílým pěšákem:
,,Když už nic jiného, máš aspoň kuráž, poldo.“
Semir strnul v půlce kroku, ten hlas zněl ozvěnou ze všech směrů. ,,Zato ty jsi zbabělec,“ kontroval a hlas se mu třásl zlostí. ,,Jediný co umíš je zabíjet mladý holky, co?“
Z Geburnova skřípavého smíchu Turka zamrazilo v zádech: ,,Když už je řeč o mladých holkách, umím je nejen zabíjet.... Bärbel by ti mohla vyprávět!“
Policista bezmocně zatnul ruku v pěst: to zvíře!
,,To je všechno co předvedeš, fízle!? Nebo si to se mnou půjdeš vyřídit jako chlap?“
,,Vylez ven a tam ti ukážu, co umím,“ zuřil Semir a točil se na všechny strany, jak se snažil vypátrat místo, odkud zvuk vycházel.
,,Silná slova, kloučku.“ Maxmilián se potichu přemísťoval za záda drobného muže.
Turek se prudce ohlédl za sebe, zdálo se mu, že něco uslyšel.
,,Máme strach?“ zašeptala ozvěna pobaveně.
Semir couval a mával kolem sebe rukama, s úlevou se opřel o znovunalezenou zeď. Necítil se zrovna nejlépe, tohle je na akademii neučili...
,,Ale no tak....“ pokračovalo to martýrium. ,,Jsi přece velký chlap, ne? Přece se nebudeš bát... nebo se mi tu rozpláčeš jako Bärbel?!“
To už bylo moc. Nevěda jak moc tím násilníkovi nahrává, vyřítil se Semir naslepo dopředu: ,,přestaň, slyšíš? Nevyslovuj její jméno, ty zrůdo!“
,,Pročpak ne?“ ozvalo se náhle z jeho bezprostřední blízkosti a mladík si uvědomil přítomnost vysoké postavy: ruka mu sjela k pravému boku, ale prsty připravené sevřít zbraň a natáhnout kohoutek hmátly do prázdna.

Vyschlo mu v krku: tohle byla těžká podpásovka... začal couvat, krok za krokem, oči stále upřené na blížící se stín.
,,Teď si můžeme dát souboj na férovku,“ pronesl o více než třicet centimetrů vyšší Geburn s krutým úsměvem.
Semir stále pozadu ustupoval, rukama šátraje za zády, když náhle jeho oči zasáhlo prudké světlo: Maxmilián nasměroval jeho ústup tak, aby se dostal do jednoho z těch světelných sloupů... Vykřikl a obě dlaně se automaticky zvedly k jeho obličeji, současně však ucítil silnou bolest na hrudníku. S bolestivým zasténáním se zhroutil na zem a chytil se za žebra, kam schytal prudkou ránu pěstí. Geburn nepospíchal: kroužil kolem jako žralok a vychutnával si pohled na svou oběť. Turek lapal po dechu, ztěžka se posadil a mnul si mžourající oči.
,,Tohle je ta tvoje fair play?“ zachroptěl a dral se zpět na nohy.
,,Vidím, že tě kuráž nepřešla,“ ozvalo se zpoza jeho zad. ,,Bod pro tebe... jen nevím, zda jsi tak odvážný, nebo tak hloupý!“ pokračoval násilník a vší silou kopl Turka do stehna, takže se mladík už zase válel v prachu.
,,Nemáš šanci, nikdy nám neunikneš! Víme kdo jsi, víme cos udělal, nikam se neschováš,“ zasmál se Gerkhan posupně a zařval bolestí po ráně pěstí do obličeje.
,,Možná že neuniknu,“ protahoval Geburn jeho utrpení, ,,ale ty taky ne... Já totiž poldy nemám rád, víš?“ chytl chlapce za vlasy a vytáhl ho vzhůru. ,,No tak, ty mládě. Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ v ruce se mu blýskl nůž, blížilo se velkolepé krvavé finále.
,,Šach mat, fízle!“

Jenže Semir se nechtěl dát podříznout jako ovce. Oběma rukama sevřel Geburnovo zápěstí a vší silou ho zkroutil. Maxmilián vykřikl, nůž mu vypadl z prstů a škrábl ho na stehně, Turek se vysmekl a zmizel do tmy...
,,Ty malá kryso, tohle si odskáčeš!“ zařval vztekle. ,,Kde jsi? Chtěl jsi fair play, ne? Tak tady jsem, sakra! Pojď si pro mě!“
Gerkhanova malá postavička se vynořila ze stínů za jeho zády. Semir se rozpřáhl a celou svou sílu vložil do úderu dřevěnou deskou, která se rozpadla na Geburnově temeni. Obrovský muž zavrávoral, udělal pár nejistých kroků dopředu a padl na tvář.
Policista si bleskově klekl k nehybnému tělu a zkroutil mu ruce za záda, kde je zajistil pouty. Zle se šklebil, když muži poutal kotníky provazem, který nalezl v jeho vlastní kapse. Pak chytil límec Geburnovy bundy a táhl...
Trvalo to dalších deset patnáct minut, než dostal mohutného muže na denní světlo. Ten už teď byl napůl při vědomí, něco si pro sebe zmateně mumlal a trhal sebou.
Semir si setřel krev ze rtů a zamával na přistávající vrtulník, ze kterého ještě před dosednutím na zem vyskočila Engellhardtová a rozběhla se k němu.
,,Gerkhane, proboha, jak to vypadáte?!“
,,Dostal jsem ho, komisařko. Dostal jsem ho. Je konec,“ pronesl s blaženým úsměvem a zcela nepřítomným pohledem.
,,Ach, Semire...“ řekla tiše a dotkla se konečky prstů mladíkovy zhmožděné tváře. ,,Ani nevíte, jaké máte štěstí,“ líčila, když ho jemně pokládala do trávy. ,,Z dálničních SOS telefonů nám volali rozčílení řidiči, prý se tam honí nějací dva blázni... a z vrtulníku už jsme viděli vaše auta. Neumíte si představit, jak jsem se o vás bála...“ zmlkla, když zjistila, že ji policista bez pohybu ležící na zádech vůbec neposlouchá. Jemně mu setřela krev z rozražených rtů. ,,Chlapče chlapče,“ zavrtěla hlavou ustaraně a mrkla na kolegy, kteří právě skládali mohutnou Geburnovu postavu do služebního vozu.



,,A vy jste mu nevěřila,“ podotkl Tom pobaveně.
,,Máte pravdu,“ přiznala mu. ,,Semir byl v tom vyšetřování skutečně klíčovou postavou, zvládl to výborně, za takový výkon by se nemusel stydět ani žádný daleko zkušenější kolega... Nicméně,“ navázala opět na své dlouhé vyprávění, ,,to ještě nebyl úplný konec. Tenhle příběh měl velice, skutečně velice hořkou tečku, pane Kranichu...“


,,Jak to myslíte, ,nejsou důkazy‘? Co je to za blbost, komisařko, co je to sakra za hru?!“


,,Neříkejte, že ho osvobodili...“ zamračil se Tom a nervózně bubnoval prsty do hrany stolu. ,,Ano, skutečně: nikdy jsme nedokázali přesvědčit soud o Geburnově vině. Argumentovali jsme zraněním ramene, které únosce utrpěl při předávce a které se ,čirou náhodou‘ objevilo na stejném místě v případu Maxmiliána? Prý náhoda, mohlo to být obyčejné škrábnutí, nic neprokázalo, že ta rána pochází z Gerkhanovy zbraně!
Argumentovali jsme panickým Geburnovým útěkem? Na svědomí toho měl víc, krádeže, vyhrožování, dokonce jednu loupež, prý unikal kvůli tomu!“
Engellhardtová se dostávala do varu, dávné křivdy minulosti nikdy nepřestanou bolet, ať si lidová přísloví říkají co chtějí: ,,Když si vzpomenu na depresi těch dní, na Semira, který celé noci probděl když se pokoušel sehnat další podklady pro obvinění, až byl bledý jako stěna a sotva se držel na nohou...“ polkla slzu hněvu a snažila se uklidnit. ,,Prohráli jsme. Celé Německo vědělo, že jsme chytili vraha, jenže se na tom případu rozhodl udělat kariéru jeden advokát: a ten tu právní bitvu vyhrál. Geburn dostal jedenáct let: za krádež, loupež, zastrašování a útok na veřejného činitele – dokonce ani neuznali trojnásobný pokus o Semirovu vraždu...“
,,Ale také mohl od soudu odejít s podmínkou, nebo třemi roky,“ snažil se ji nejistě utěšit Tom, sám cítící nespravedlnost takového rozhodnutí.
,,Já vím. Ale jak říkám, soud, veřejnost, my, média.. prostě všichni věděli, že Geburn sedmnáctiletou Bärbel Javellinovou unesl ...“ pokračovala třesoucím se hlasem, ,,znásilnil a zavraždil. Jenže to prostě nešlo prokázat. Upnuli jsme se na otisky jeho prstů na kufříku s penězi, ale ten hajzl si tenkrát vzal rukavice. Neměli jsme nic! Nakonec dostal za zmíněné přečiny ty nejvyšší možné tresty - nicméně s jedenácti lety nebyl spokojený nikdo s výjimkou Geburna.
Vzhledem k tomu, že se únos Maxmiliánovi neprokázal, nemohli jsme postihnout ani služebnou Marii – doteď jsem přesvědčená, že byla jeho spojenkyní a prodala mu svědectví o jeho alibi za část peněz z výkupného. Pak musela mlčet přestože nedostala nic, jinak by byla obviněna ze spoluúčasti na únosu.“
,,Najdu ji a vyslechnu,“ zavrčel Tom a vstal.
,,Pozdě, pane Kranichu, před dvěma lety byla nalezena oběšená. Neunesla vinu? Nebo jí pomohl Geburn, toho času už tři měsíce na svobodě? Ani tohle jsem nedokázali spolehlivě dokázat. Tak je Maxmilián už dva roky mezi námi...“
,,A teď má ta bestie v rukou Semira,“ doplnil Tom se sevřeným hrdlem, jeho hlas zněl jemu samotnému jako zakrákání.
Šéfová přikývla na souhlas.
A vzlykla.


Arrow


Kranich nechal její zhroucenou postavu sedět za stolem, však se již ve dveřích kanceláře minul se vcházejícím Horstem. Tváře jeho kolegů byly křídově bílé, odrážely jejich vnitřní obavy a u mnohých i nepříjemné vzpomínky: už věděli, stejně jako on, v jaké situaci se asi nalézá jejich přítel.
Prošel kolem nich bez jediného slova, cítil, že musí pryč. Nevěděl kam, nepřemýšlel nad cílem, ale tahle budova a s ní spojená atmosféra všudypřítomného strachu ho děsila. Jen kývnutím reagoval na bílý, hustě popsaný lístek a fotky obou pachatelů, které mu do náprsní kapsy vložil Loutes. Papírek vyndal a přečetl až venku:


Gerhard Wölke
45 let
Hogendova 16
Kolín
Prohřešek: vydírání, krádeže, násilné chování
Trest: 1 rok (výkon trestu nastoupil 19. 5. 1992, propuštěn 14. 5. 1993)


Poznámka: Tome, tenhle chlapík je tím druhým komplicem: navíc, část trestu strávil na cele s Geburnem a propustili ho jen týden po něm!


,,Jo!“ vykřikl Kranich a pěstí zatnutou do vítězného gesta pokynul Loutesovi, který na něj krátce mávl z okna.
,,Fajn, vy dva,“ vrčel sám pro sebe Tom, když si zapínal pásy, ,,teď mám stopu a garantuji vám, že po ní půjdu jako pes, dokud vás nedostanu!“

*

Necítil se dvakrát příjemně. Přešlapoval na chodbě jednoho ze starých činžáků, které měly řešit bytovou krizi sedmdesátých let a oči upíral na jmenovku vedle dveří číslo 443. V těchto panelácích většinou bydleli nepříliš majetní lidé, nebo vzpurné děti, které se rozhodly odstěhovat od rodičů a žít na vlastní pěst. Pro policii byla podobná sídliště noční můrou: dennodenně sem vyjížděli ke krádežím, přepadením, lapali zde drogové dealery, zkrátka, tato bydliště sociálně slabších byla semeništi zločinu. Nebylo mu zrovna lehko, když už potřetí, tentokrát značně déle, nechal rozeznít pronikavý tón zvonku.

Zase nic. Rukou pomaličku a pečlivě přejel po rámu dveří, zkoumaje jejich pevnost – bude je muset vyrazit. Prsty levačky se zároveň sevřely okolo zbraně. Ustoupil pár kroků dozadu a chystal se k prvnímu nárazu, když se k němu přece jen donesl nějaký zvuk.
,,Kdo je za tam?“ pronesl nejistý hlas zpoza dveří.
,,Dobrý den, tady je Tom Kranich, Dálniční policie,“ zopakoval muž obvyklou formulku. ,,Otevřete, prosím, vyšetřuji...“
Nemusel pokračovat, dveře se v ten okamžik rozlétly dokořán, překvapený ex-policista neměl čas ani na vytažení pistole z pouzdra. Na prahu stála baculatá brunetka asi tak v jeho věku.
,,Stalo se něco Gerhardovi?“ vyjekla bez pozdravu a ustrašeně na něj zírala.
,,Víte, paní Wölkeová, chodba není to nejlepší místo pro rozhovor...“ ukázal jí svůj starý odznak, který už několik hodin předtím vylovila ze skříně šéfová.
Kývla a gestem roztřesené ruky ho pozvala dále. Tom si sundal boty a pokračoval do skromně zařízeného dvoupokojového bytu: obývák, nějaká další místnost, do které ale pro zavřené neprůhledné dveře nenahlédl, kuchyně a koupelna, vše zařízené starším nábytkem, ale čisté a útulné. Paní domu se snažila.
,,Prosím vás, co se stalo?“ upřela na něj modré oči.
Chvíli na ni mlčky hleděl. ,,Pokud vím, váš muž je v pořádku, paní Wölkeová...“
,,Není to můj manžel a já se jmenuji Sandra Neumannová. Zatím spolu jen žijeme, svatbu plánujeme, až bude více peněz... Ale já to nechápu! Pokud Gerhardovi nic není, tak co si přejete? Opravdu se mu nic zlého nestalo?“
,,Ne, paní Neumannová. Existuje však podezření, že se váš druh zapletl do vážného zločinu – loupeže a únosu... nevíte o tom něco?“

,,Co je to za hloupost?“ vykulila na něj oči naprosto nehraným překvapením. ,,Gerhard je už tři týdny v Paříži – sehnal tam půlroční práci, vyrábí součástky pro starší typy osobních letadel! Mělo to být moc slušně placené zaměstnání, jel tam právě aby vydělal na naše živobytí... Musíte se plést, pane Kranichu.“
,,Je pan Wölke střední postavy, tedy asi sto sedmdesát centimetrů vysoký, má světlé oči a blonďaté vlasy?“
,,Ano, ale..“ zakoktala se, Tom však nemilosrdně pokračoval.
,,Nosil někdy hnědý svetr a černé džíny?“
,,Takové oblečení měl, ale tohle přeci nemůže být určující!“ zavrtěla hlavou, stále odmítaje uvěřit tomu, co jí policista říkal.
Kranich zalovil v náprsní kapse, vytáhl lístek, který mu tam dal kolega. ,,Víte vy vůbec, že seděl jeden rok ve vězení – za krádež a drobnější trestnou činnost?“
,,Jistě, to mi řekl,“ pohlédla mu vzdorně do tváře. ,,Ale jsou to už dva roky co ho pustili ven a on se ničím novým neprovinil!“
,,Předevčírem ukradl s komplicem opancéřovanou Audi z ruského velvyslanectví, paní Neumannová,“ odporoval Tom jemně, moc dobře si uvědomoval, jak naivní ženu zničí. ,,Poté společně vykradli banku na náměstí Pravdy a vzali s sebou mého kolegu jako rukojmí.“
,,Nevěřím!“ vrtěla hlavou a sedla si do křesla, jehož opěradel se křečovitě chytila.
,,Podívejte se na tuto fotku, jde o záznam kamery z velvyslanectví. Dobře si ji prohlédněte,“ vložil snímek Sandře do ruky. Žena polkla a němě pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Je to Gerhard Wölke?“
,,Ano,“ zasípala, vložila hlavu do dlaní a rozplakala se, celá se otřásala prudkými vzlyky. Tom klesl na kolena a objal ji kolem ramen, jemně ji houpal a tiše šeptal:
,,Šššš, no tak, to bude dobré, určitě se to vysvětlí... hlavně klid,“ povzbuzoval ji. ,,Musíte mi o tom všem říci, jinak se můžou stát ještě daleko horší věci. Mluvte, je to i pro dobro vašeho druha....“
,,Ale já nic nevím!“ lkala zoufale a snažila se setřít z tváře rozmazaný make-up. ,,Pořád tomu nemůžu uvěřit...“
,,No tak, přece se jen tak ze dne na den nevypařil!“
,,On.... on tu cestu plánoval se svým přítelem... říkal, že tam výborně platí a cení si dělníků,“ začala pomalu a nejistě, stále ještě posmrkávala a v očích ji pálily slzy. ,,Měli tam být půl roku a vydělat každý asi deset tisíc Euro. Odjeli teprve před třemi týdny...“ hlas se jí zlomil a opět propukla v pláč. ,,Proč mi lhal? Proč!?“

,,Protože se několik týdnů někde schovával, jistý si tím, že mu v dobré víře poskytnete alibi a pak provedl tu krádež auta,“ vysvětlil Tom pravděpodobné okolnosti případu.
,,Za to může on,“ vzlykla žena. ,,Gerhard mu hrozně podléhal, věřil, že vše co ten chlap dělá je správné a nedal na mě, nikdy se mi to nelíbilo,“ blábolila zmateně.
,,Komu?“ Kranich jí chytil za zápěstí a lehce ho stiskl. ,,Komu podléhal, paní Neumannová? Je to velice důležité – jmenoval se Maxmilián Geburn?“
Bruneta zavrtěla hlavou. ,,Byl to Jorg Häns.“
Schoval Wölkeho fotku zpět do kapsy a vytáhl druhý snímek – tvář Semirova soka z mládí.
,,Ale to je on!“ vykřikla a upustila fotku na zem, jakoby se o ní spálila. ,,Vím jen to, že se s ním Gerhard seznámil ve vězení, po roce a půl na svobodě ho přivedl sem a od té doby tu Jorg bydlel s námi, támhle v tom pokoji,“ otočila se a ukázala na zavřené dveře. ,,Byl to dost divný patron, nesympatický a ...znáte to, ten co má rád, když ho ostatní poslouchají...“
,,Smím si ten pokoj prohlédnout?“
Zavrtěla hlavou. ,,To nejde, je zamčený. Sama jsem v naší bývalé ložnici už půl roku nebyla, od chvíle kdy Jorg přišel spíme s Gerhardem v obýváku na rozkládací pohovce,“ ukázala bradou k jedné zdi. ,,Prý potřebuje soukromí, bůhví na co, nikdy se mi neobtěžoval cokoliv vysvětlit. Splatil část nájmu, účtů za elektřinu, plyn i vodu a považoval to za vyřízené. A já se moc neptala, koneckonců, byla jsem ráda, že měl Gerhard někoho s kým si mohl povídat, po návratu z vězení se od něj všichni známí odvrátili...“
,,Nebojte se, já si s tím zámkem poradím. Smím se o to pokusit?“

Kývla a sledovala jak muž vstává a vsouvá do zámku jeden z policejních paklíčů, chvíli jím lomcoval aby se pak jeho tvář vyjasnila. Tom zmáčknul kliku a dveře se poslušně otevřely.
Pokoj byl tmavý, protože zář slunce tlumily těžké hnědé závěsy v oknech, a malý: měl jen asi devět čtverečních metrů. Tom očima přejel vyrovnané hřbety knih, vzorně ustlanou postel, polootevřenou šatní skříň, kde však téměř žádné oblečení nebylo a nakonec starší, oprýskaný psací stůl s haldou papírů srovnaných na poškrábané desce. Nechal jednotlivé listy projet mezi prsty: nic. Obrátil svou pozornost na tři zásuvky, každou z nich rychle otevřel a prolétl její obsah, většinou šlo o tužky, vytržené novinové listy se zakroužkovanými inzeráty nabídek práce a drobné serepetičky.
Přes deset let strávených u policie však už poskytlo Kranichovi dobrou praxi při hledání důkazů. Otočil se zpět do pokoje: ,,paní Neumannová, máte tady nějaké ochranné rukavice?“
,,Ano, v obalu společně s barvou na vlasy, co jsem si včera koupila,“ ujistila ho a za chvíli mu je již natahovala na obě ruce. ,,Našel jste něco?“
Tom vší silou trhl za jednu zásuvku, až vyletěla z kolejí a její obsah se rozsypal na koberec. ,,Zatím ne,“ utrousil a to samé provedl, za mlčení paní domu, které bral jako souhlas, i s ostatními. Lehl si zády na zem a namáhavě se posunul pod vyprázdněný prostor, takže se dostal hluboko do středu stolu. A byla tam: na vnitřní stěně se bělala obálka většího formátu: natáhl se a strhl lepící pásku, která ji držela na dřevě. Pomalu se vysoukal ven a aniž se oprášil od smítek, která ulpěla na jeho oblečení, pustil se do otevírání, které se s rukama v rukavicích ukázalo být docela obtížnou záležitostí. Nakonec však svůj boj s papírem vyhrál a na koberec se vysypalo několik novinových útržků. Udiveně zvedl obočí, co to má prokrista být? Sklonil se, sebral je, položil na stůl a pak už mu bylo všechno jasné...



Semir Gerkhan dopadl únosce po bláznivé honičce na dálnici
Mladý kriminalista položil na lopatky hledaného zločince
Kolín – Případ, který již týden otřásá celým Německem se včera zřejmě přiblížil konci. Policie snad konečně dopadla vraha sedmnáctileté Bärbel Javellinové, která zmizela v pondělí na cestě ke kamarádce a její tělo bylo nalezeno v řece o šest dní později . Únosce, který podle našich informací žádal vysoké výkupné policii doteď unikal, nyní by se však měl nacházet ve vazbě a čekat na obvinění. ,,Ano, kolega skutečně zadržel muže, který je podezřelý z únosu a vraždy,“ potvrdila včera komisařka Dálniční policie Anna Engellhardtová.

Pachatele, po kterém celý týden neúspěšně pátral vyškolený tým policejních specialistů dopadl teprve měsíc sloužící nováček Semir Gerkhan. ,,Nebudu se k tomu vyjadřovat, obraťte se na policejní tiskovou mluvčí,“ bylo vše, co nám mladý kriminalista na žádost o rozhovor sdělil. S napětím očekávaná tisková konference zemské kriminálky však domněnky o jeho zásluze na řešení případu potvrdila, sám policejní prezident Gerkhanovu roli vyzdvihl. ,,Přeji německé policii, aby v ní sloužilo co nejvíce takto nadaných lidí,“ uvedl na závěr své řeči. Na zadrženého jednačtyřicetiletého Maxmiliána Geburna již byla uvalena vazba, která vzhledem k tomu, že představuje hrozbu pro své okolí potrvá až do soudu. (mer)


Náměstka chtěli zabít tři extrémisté
Policie překazila atentát na náměstka ministryně spravedlnosti
Kolín – Vynikající práci předvedly včera v součinnosti tajné služby a dálniční oddělení německé policie, když překazily chystaný útok na Karla Denovu, náměstka ministryně Krägerové. Tři maskovaní muži ve věku od čtyřiceti do pětapadesáti let plánovali přepadení Donovova vozu na cestě do jeho úřadu.

Akce měla proběhnout na křižovatce mezi ulicí Gunterovou a Mestrovou. Projíždějící auto bylo napadeno ozbrojenými útočníky, které zneškodnil právě zásah zalarmované policie. Ta udeřila ve chvíli, kdy muži začali na náměstkovo auto pálit ze souběžně jedoucího vozu. V následné přestřelce byli lehce zraněni dva kolemjdoucí, všechny útočníky se podařilo zatknout. ,,Podle našich informací se jedná o členy radikální organizace Pěst, kteří nesouhlasí s chystaným zákonem na zpřísnění podmínek pro držení zbraní, jehož předkladatelem je právě náměstek Denova,“ řekl včera Semir Gerkhan, jeden ze členů zasahující jednotky. Náměstek je zcela v pořádku a zítra by se měl zúčastnit zasedání vlády. (hfu)




Takže tu Geburn opravdu bydlel a rozhodně na muže, který ho dostal za mříže nezapomněl...
Tom už dál nečetl, jen znovu sáhl po obálce a její obsah vysypal na stůl. Rukama rozhrnul všechny vystříhané novinové články – bylo jich kolem patnácti: sloupky, krátce, ale i dvě čtyřicetiřádkové reportáže, u kterých se na fotkách usmívala Turkova tvář, tři delší rozhovory a dokonce i jeden obsáhlý komentář jistého případu, psaný Gerkhanem do celostátního deníku.

Ten chlap si ve vězení četbou novin mohl zmapovat takřka každý Semirův důležitý krok, uvědomil si Tom. Musím okamžitě na centrálu, říci, co je nového.

Sandra mu celou dobu zvědavě nakukovala přes rameno. ,,Kdo je to?“ zeptala se a ukazovákem poklepala na Turkovu fotku.
,,Semir Gerkhan, můj parťák a přítel, kterého Geburn a Wölke unesli,“ odpověděl stručně.
,,Jmenuje se Jorg Häns, už jsem vám to říkala, pane komisaři,“ opravila ho a rukou si nervózně prohrábla účes. ,,Jste si tak jistý, že v tom jede i Gerhard?“
,,Paní Neumannová, vždyť jste ho na té fotce sama poznala,“ zničil její naděje Tom. ,,Je ale dost možné,“ snažil se honem utěšit blednoucí ženu, ,,že vás nezneužil, naopak, že to dělal z lásky v k vám, když se vám snažil dát lepší život...“ jeho vlastní slova se mu hnusila.
,,Kašlu mu na takovou lásku!“ vybuchla bruneta. ,,Jak nám to sakra mohl udělat?“ vzlykla a rychle zamrkala, aby zadržela slzy, co se jí draly do očí.
,,Nám?“
,,Jsem těhotná, pane Kranichu. Čekám Gerhardovo dítě a on o tom ani neví.“

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 1) Když ti devadesát vteřin změní život...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
*

Tom si při zpáteční cestě přehrával v hlavě svůj rozhovor s bývalou nadřízenou:

,,Šéfová, víte jak jste říkali, že se vám po jeho propuštění z vězení už nepodařilo navázat na Geburnovu stopu?“
,,Vím. Mluvte k věci,“ ozvala se podrážděně. ,,Na nějaká rétorická cvičení není čas, jde o Semirův život!“
Trochu se tomu podivil, ale radši pokračoval: ,,Zdá se, že v letech 2003 až 2005 vystupuje pod jménem Jorg Häns, ať to někdo hodí do počítače a zjistí, co se jen dá!“
,,Dobře. Máte ještě něco?“ řekla úsečně, bez jakéhokoliv náznaku poděkování.
,,No... ne..“ zakoktal zmateně. Copak toho nezjistil dost? Tohle může být naprosto klíčová věc!
,,Fajn. Uvidíme se na služebně, budu tady.“


Stydí se, uvědomil si Tom překvapeně. Snaží se sama před sebou omluvit tu chvíli slabosti před mým odchodem za Neumannovou, proto se chová tak chladně a tvrdě. Na vteřinku zalitoval, že se na služebnu, kde teď již tuplem nevládne dobrá atmosféra, vrací. Je pravda, že jsem ji ještě nikdy neviděl takhle se složit, pokračoval ve svých úvahách. A to jsme možná zažili i horší situace, nejednou šlo o krk mě, Dieterovi, Horstovi či jí samotné, takhle se ale nikdy nechovala. Vždyť s takovým Herzbergerem pracuje rozhodně déle než se Semirem, uvědomil si. Navíc, dělá u policie už dost dlouho na to, aby se naučila žít s tím, že jsou její zaměstnanci často v nebezpečí! Možná ale pro ni můj turecký přítel není jen kolegou, napadlo ho... Ne, to není možné, mohl by být její syn!
Syn...
Já hlupák, nadával si Tom. Jak dlouho už Engellhardtová s Gerkhanem spolupracuje? Rychle to v duchu spočítal, vyšlo mu třináct let... k tomu to dramatické seznámení... není divu, že starší Anna tenkrát k mladému muži tak přilnula. Musel jí se svým stále chlapeckým obličejíkem a drobnou postavou připomínat syna, kterého nikdy neměla. Ano, teď si dovedl představit, proč se šéfová chová tak jak se chová. Zavrtěl hlavou, teď se mu zpětně vybavily všechny ty chvíle, kdy Anna mávla rukou nad Semirovými občasnými prohřešky, za které by jinak někoho jiného přizabila...
,,Nebojte se, šéfová. Já ho najdu. Kvůli nám oběma,“ pronesl do tichého vrčení motoru.

*

,,Tome!“ přivítala ho Engellhardtová se širokým úsměvem. Kranich se zmateně rozhlédl: nálada se očividně naprosto změnila: pomalou depresi vystřídalo prudké hemžení, co chvíli musel rychle uhýbat kolegům, kteří spěšně prolétli kolem něho.
,,Co se děje?“
,,Omlouvám se, že jsem na vás byla tak protivná, Tome. To vážně nebylo fér... navíc jste nám opravdu hrozně moc pomohl, snad si ani nedovedete představit jak!“ chytla Kranicha za rukáv a nekompromisně ho dotáhla k notebooku. ,,Pamatujete jak jsem říkala, že jsme nikdy nebyli schopni dokázat, že má Geburn vůbec něco společného s únosem té dívky?“
,,Jo, vzpomínám si...“
,,Nikdy se nám nepodařilo najít místo činu, jeho skrýš – doupě, kam chuděru Bärbel zatáhl. Pročesali jsme snad celé okolí Kolína, ale žádné výsledky se nedostavily. A teď víme proč, Tome!“
,,Zadali jste jméno Jorg Häns a vyplivlo vám to nějakou nemovitost,“ rozzářila se policistova tvář.
,,Přesně tak, můj milý Watsone! Geburn si na jméno Häns koupil před osmnácti lety menší chatu asi třicet pět kilometrů od města“ kývla hlavou na souhlas. ,,Posunul jste pátrání o obrovský krok dopředu. Pokud se nám podaří Semira zachránit...“ zamračila se a podrážděně se opravila: ,, zachráníme Semira, bude to jen vaše zásluha. Jediné co jsem dokázala já bylo seřvat vás zrovna ve chvíli, kdy jste sehnal tu nejdůležitější informaci“ poznamenala zkroušeně.
,,Šéfová...“ položil jí obě ruce na ramena a hleděl jí do očí, žasnouc, jak za ten den hrůzy Annin obličej zestárl. ,,Taky mám parťáka rád. Najdeme ho.“
Skrz závoj starostí na chviličku probleskl její smutný úsměv. Stiskla Tomovy dlaně na svých ramenech a pokývala hlavou. ,,Už jsem...“ nedopověděla. Oči se jí rozšířily obrovským překvapením, když zírala na něco, co se dělo za jeho zády. Zcela mimoděk ze sebe setřásla policistovy ruce a udělala nejistý krok vpřed...
,,Andreo?!“


Arrow


*****

Semir zasténal: stav šoku, který alespoň částečně otupil jeho smysly rychle odezníval a současně se o slovo přihlásila zranění. Naražený bok a zápěstí ho přitom trápily daleko méně než pocit vlhkosti a podivná řezavá bolest na břiše.
Ležel na zádech, stále ještě s oslepenýma očima a rukama spoutanýma za zády. Nesmím se vzdát, alespoň o něco se pokusím, přesvědčoval zrádnou část svého já, která mu radila nehybnost a rezignaci. Zatnul zuby a nohama se zapřel o nějaký pevný předmět, možná mříže: podařilo se mu převrátit se tváří k podlaze – neubránil se přitom bolestnému výkřiku. S vypětím všech sil se začal pomaličku plazit dopředu, každý centimetr vykoupený strašnou námahou: trvalo asi patnáct minut, než se celý udýchaný dotkl čelem stěny sklepení, které mu teď sloužilo za celu. Hlavou se otřel o drsnou omítku, potřeboval se zbavit čepice, co mu bránila ve výhledu. Znovu a znovu se o to pokoušel, až bylo nakonec jeho úsilí korunováno úspěchem: vlna se zachytila o vystupující nerovnost na zdi a Semir si čapku pomalým pohybem z hlavy stáhl.
Důvod k jásání to ale nebyl: v místnosti panovala černočerná tma. Přistrčil se blíže stěně, takže se mu podařilo posadit a opřít se o ni zády. Namáhavě dýchal, srdce mu bušilo jako splašené a mozek běžel na plné obrátky jak se snažil pochopit to, co se tady dělo.
Jedna otázka se stále vracela: patřil ten nepříjemně známý hlas skutečně Maxmiliánovi Geburnovi?
Nechtělo se tomu věřit, pravděpodobnost takového setkání byla přece tak malá... ale jeho racionální já o té skutečnosti nepochybovalo: vše nasvědčuje tomu, že je to skutečně on, uvědomil si konečně Semir a současně ucítil, jak mu žaludek stiskl a zkroutil pařát pro něj nezvyklého strachu. Napětí v něm začalo přerůstat v paniku: je spoutaný, uvězněný, bez možnosti zavolat pomoc a ve vedlejší místnosti sedí jeho únosce – bezcitný vrah, který již jednou bez skrupulí ukončil běh mladého života. Turek se musel pekelně soustředit, aby alespoň částečně našel ztracenou rovnováhu: ,,Teď tě nezabijí, oni sami to říkali – chtějí tě použít jako živý štít a pokud to skutečně udělají, Tom a šéfová tě nenechají ve štychu...“ drmolil sám pro sebe, hlas se mu však třásl a to nebylo dobré znamení...

*

Zatímco se jejich zajatec snažil uklidnit, oba zločinci si docela prudce vyměňovali názory...
,,Maxi, ta akce s policajtem se mi vůbec nelíbí! Vím, že tě dostal do lochu a nemáš ho zrovna v lásce, ale teď musíme udržet chladnou hlavu, rozumíš? Nesmíme udělat jedinou chybu,“ prohlašoval blonďák, mimoděk hladící svazek bankovek s hodnotou pět set Euro.
,,To si velice dobře uvědomuji,“ zavrčel Geburn v odpověď. ,,Jenže ten hajzl mi zkazil život, tak to laskavě pochop! Na našem plánu to mění jedinou věc – nevydáme se za tvým bratrancem teď, ale tak za týden, až policajti trošku zchladnou.“
,,Proboha, dáváš jim týden na to, aby nás našli? Ty nejsi normální,“ odsekl Wölke vztekle a vstal od stolu. ,,Nechceš jim rovnou předat souřadnice, chytráku?“
,,Tohle místo poldové nikdy nenajdou,“ usmál se tmavovlasý samolibě. ,,Už se o jednou pokoušeli, kdysi... měsíce pročesávali celé okolí Kolína, píď po pídi a bez výsledku. Takže se vůbec nemusíš bát – tady jsme v bezpečí.“
,,A po týdnu?“
,,Budeme se chovat stejně, jak jsme to plánovali,“ pokrčil větší z mužů rameny. ,,Dnes sjedeš do vesnice a brnkneš z budky Havranovi, že se zdržíme, to snad pochopí, ne?“
,,Bratránek? Určitě, je mu to fuk... pro něj je hlavní, že dostane prachy,“ odfrkl blonďák posměšně. ,,A jak tam pojedeme, platí ten samý plán?“
,,Jo jo, pěkně dolů Německem až na samé hranice s Francií, žádná zkratka přes Benelux.“
,,Hm... co s tím klukem?“
,,Budeme ho potřebovat... takže.. se budu krotit,“ zašklebil se Geburn.
,,Jenže týden je nějaká doba, musíme se o něj postarat, jinak nám k ničemu neposlouží,“ připomněl Wölke a vyštrachal z tašky láhev minerálky a dvě konzervy. ,,Navíc byl dost dorasovaný, měli bychom ho prohlídnout.“
,,Dávat Gerkhanovi první pomoc? To po mně nechtěj!“ Vrah se rozchechtal a rovněž se sehnul k objemné kabele, vytáhnul Semirovu služební zbraň, s pobaveným úsměvem jí zatočil v ruce a udělal pár kroků ke dveřím sklepa.
Jeho loket chytila silná ruka.
,,Maxi, ten mladej má před sebou možná jen pár hodin, tak... mu dej pokoj.“

Odvrátil pohled od zářivého obdélníku světla, který prozářil celou místnost jakmile muži otevřeli dveře a neúspěšně se pokusil vstát.
,,Klídek, poldo,“ rozsvítil Geburn dvě bodovky umístěné na stropě, vytáhl z levé zadní kapsy maskáčů klíče a podal svému společníkovi nabitou pistoli. ,,Víš, co máš dělat, Gerharde,“ zavrčel a jal se odemykat dveře mříží.
Zatímco Maxmilián vstoupil do cely a kráčel k sedícímu policistovi, Wölke si stoupnul těsně k mřížím a namířil zbraní na krk jejich zajatce: ,,žádné prudké pohyby,“ varoval ho chladně.
Semir se bezděky přimáčkl ke stěně, přítomnost jeho nepřítele mu nebyla vůbec příjemná... Geburn se sklonil, vytáhl vzpínajícího se muže na nohy, prudce jím mrštil proti mřížím a než se otřesenému mladíkovi podařilo uhnout, vší silou ho na ně přitlačil, takže mu svým tělem znemožnil jakýkoliv pohyb. ,,Víš, Gerkhane,“ mumlal mu do uší, ,,celé ty roky v lochu jsem si představoval, co všechno bych udělal, kdyby ses mi dostal do drápů,“ zasmál se a s potěšením zaznamenal slabý třas, který projel Turkovým tělem. ,,Jenže tě budeme ještě potřebovat,“ dodal lítostivě, ,,takže musíme zábavu odložit, víš? Ale neboj se, však se dočkáš,“ skončil svou řeč a přenesl svou pozornost na pouta svírající zajatcova zápěstí.
Semir nemohl nic dělat: levou tvář měl naraženou na mříž, všechno své úsilí teď vkládal do ovládnutí vlastní bolesti: nesmí Geburnovi udělat tu radost a rozkřičet se... Jaký byl jeho údiv, když uslyšel důvěrně známé cvaknutí kovu a jeho ruce byly volné! Než však stačil jakkoliv zareagovat, silné paže jím smýkly do kouta cely. Ležel tam beze slova a pohybu, moc dobře si vědom Wölkeho, který mu stále ještě mířil na hrdlo.
Maxmilián postavil na zem dvě otevřené konzervy, plastovou láhev s vodou, několik krátkých proužků obvazů a misku tmavé tekutiny. ,,Udělej si pohodlí, Mršino,“ oslovil Turka, který ho celou dobu sledoval s netečným výrazem v obličeji.
,,Pojď už, Maxi,“ popoháněl ho Wölke, nervózní z dalšího možného útoku na rukojmí z únoscovy strany. ,,Měj rozum a dej mu chvíli, ať se vzpamatuje.“
Geburn neodpověděl, ale s tváří natočenou k ležícímu policistovi se přesunul ke vchodu do cely, prošel jím a pečlivě zamknul.
,,Fajn,“ otočil se na svého parťáka. ,,Z tebe se ale stává nějaký lidumil, ne?“ zubil se, když společně bez povšimnutí míjeli vypínač světel a stoupali po schodech.
,,Jak už jsem říkal, tohle není můj šálek kávy a navíc, buď realista – budeme ho potřebovat.“
Dveře zaklaply.
Byl opět sám.


Arrow


Roztřeseně vydechl a rychle si promnul dlouhým strádáním znecitlivěná zápěstí: přímo cítil, jak se mu do nich společně s nepříjemným mravenčením vrací krev. Rukama se opřel o stěnu a pomaličku vstával: zavrávoral na nejistých nohách, ale nakonec se na nich přeci jen dokázal udržet. S pojistkou stěny za zády si konečně mohl prohlédnout své vězení: nacházel se ve sklepě o rozměrech asi 7 x 3,5 metru, jehož zadní část, zabírající kolem 3 x 3,5 metru oddělovala od volného prostoru velice pevná mříž z kvalitní oceli. Kromě předmětů, které sem teď položil Geburn, si všiml ještě staré zaprášené matrace a nějaké hromádky hadrů v opačném rohu.
Zaúpěl, úplně zapomněl na svá zranění a ta se nyní rázně přihlásila: opět ho silně bodlo na břiše. Obrátil pohled na své tělo a strnul překvapením: béžové tričko, které dnes zvolil k modré džínové bundě bylo silně potrhané a rudohnědé od jeho vlastní krve. Třesoucíma se rukama ho vyhrnul na prsa a jednou dlaní si jemně přejel po kůži v oblasti žaludku, zasykl bolestí a klesl na zem: tak už vím, odkud byla ta vlhkost, pomyslel si hořce, když sevřel mezi prsty jednu ze tří větších střepin, které se mu zaryly do těla. Zavřel oči a škubnul: z otevřené rány se okamžitě vyvalila říčka krve, stékající po jeho boku dolů. Zoufale se snažil zacpat šklebící se zranění prsty a po kolenou se dostal až k obvazům, které mu tam ti parchanti nechali. Z tmavé tekutiny v misce se vyklubal rum: Semir do něj namočil jeden proužek gázy a se zatnutými zuby jej přitlačil na krvácející ránu: neubránil se hlasitému zasténání... rychle si obvazem omotal dezinfikované místo a stejně tak naložil i s ostatními střepinami a jedním úlomkem kovu: díkybohu šlo jen o středně krvácivá povrchová zranění, která sice bolela, ale přímo neohrožovala na životě.

Odzátkoval láhev s minerálkou a dovolil si jeden lok, pak se opět zvedl na už daleko jistější nohy a přestože se na nich trošku kymácel, vydal se detailněji prozkoumat celu. Obešel starou matraci, lomcováním zkoušel pevnost mříží, snažil se najít jakékoliv slabé místečko, které by mohl využít k útěku, ale nedařilo se mu - snad už ani nevěřil, že by měl nějakou naději... Zrak mu padl na hromádku hadrů v opačném rohu, jediném kousku sklepa, který ještě neprobádal. Opatrně, aby znovu nespustil konečně zastavené krvácení klesl na obě kolena a rozhrnul tu měkkou, zaprášenou, ale pečlivě složenou kupičku. Vykřiknul děsem a šokem, když v poskládaných kusech látky poznal části dívčího oblečení: jednoduché červené tričko s potiskem, košili, dvoje džíny, ponožky a spodní prádlo... Sám sebe odrazem nohou přimáčkl k mříži a vyděšenýma očima zíral před sebe, kde se pod pavučinami a vrstvami prachu zelenala prostá matrace.
Panebože, pomyslel si.
Tak tady ji celý ten týden držel... tady ji možná zabil a předtím ji, tam na té matraci... znásilnil. A to vše zatímco my jí nedokázali pomoci, dokonce ani najít tuhle podělanou chatrč...
Strávila poslední chvíle života v tmavém sklepě, kde jí každá věc musela připomínat její ponížení, kde plakala a křičela své prosby o pomoc, kterou jsme my, kterou jsem JÁ nedokázal poskytnout...
A teď tu sedím a dobře vím, že ani já se nedovolám, uvědomil si Semir a křečovitě se chytl mříže. Je to trest.
Trest za to, že jsem tě zklamal, Bärbel.
Vyčerpaně pokýval hlavou. Je nanejvýš jasné, že mě tady Tom ani šéfová nenajdou, uvažoval sklesle. V tom případě mám dvě možnosti: spoléhat se na Geburnovu milost - doufat, že udělá nějakou chybu a dá tak kolegům šanci mě najít, nebo... nebo se jím nenechat využít.
Přeci nemohu dovolit, abych mu v jeho záměrech pomáhal, pokračoval v rozvíjení trpkých myšlenek, pak ale... mám jedinou cestu.
Udělám to.
Ale bude to těžké, strašně těžké...

S novým odhodláním si prohlížel celu: láhev by mu posloužila, kdyby byla skleněná, plast je nanic... i miska je z umělé hmoty... po kolenou se doplazil k obvazům, jenže jakoby Geburna napadlo, co bude mít v plánu: gáza byla nastříhaná na krátké proužky, které pro svůj úmysl použít prostě nemohl. Zoufale se rozhlížel, proboha, co by mohl použít? Pistoli mu vzali, nůž v botě je tak leda součást pitomých špionážních filmů, posloužit mu nemohlo jeho ani Bärbelino oblečení, ostré střepiny, které si vytáhl z těla zase naprosto hloupě odhodil do volné části sklepa... Nenašel ani volně ležící kámen, prostě nic... pokud si nechtěl roztříštit lebku o kamennou zeď, neexistoval jediný způsob, jak se zabít...
Semir polkl. Nedají mu šanci žít, ani nedovolí, aby ke smrti důstojně došel sám...
Nikdy nebyl v horší situaci, kdy vše záleželo na tom, co udělají jiní, kdy mohl jedině čekat, kdy jeho osud absolutně nezávisel na jeho činech.
Přimáčkl se na mříže a rukou se pokoušel dosáhnout na nejblíže ležící zkrvavený kus skla:
marně, od tápajících prstů byl minimálně další metr. Mladý Turek se opět opřel o zdi svého vězení... ,,Sakra,“ zaklel nahlas. Nikdy by si nepomyslel, že svou policejní kariéru a vůbec celý život, kdy bojoval proti nejrůznějším parchantům, skončí jako hračka a nástroj v rukou nejhoršího z nich.
Těsně předtím, než stulen do malého klubíčka upadl v koutku cely do stavu, který se hodně podobal bezvědomí, přestala se mu představa, že ho najdou ležet mrtvého s hlavou rozbitou od prudkého nárazu do stěny zdát tak hrozná...

*

V temnotě ovládají přírodu jiní pánové, než jsou lidé. Wölke stál na drobné terase chaty se sklenkou Jelcina v ruce a se zájmem poslouchal hlasům života nočního lesa: do tichého šeptání větví stromů, rozechvělých jemným vánkem se mísilo pípání ospalých ptáků, sem tam zaslechl i podivně tlumený štěkot – už od dětství věděl, že patří lišce. Tenkrát ho táta, náruživý myslivec, brával do lesa a ukazoval mu všechna jeho tajemství: Gerhard se usmál. To byly časy... I teď miloval přírodu, často brával přítelkyni Sandru za město a ukazoval jí vše, co ho jeho otec naučil... Sandra. Lásko, poslal jí tichou myšlenku. Brzy budeme moci chodit po krajině každý den. Ty a já, svobodně a bez každodenních starostí, jak přežijeme další den....
Trhl sebou.
Tohle zvuk malému Gehardovi naháněl strach bez ohledu na to, že mu Wölke starší tisíckrát se smíchem vysvětloval jeho příčinu, a nějak nevysvětlitelně ho muž nenáviděl i v dospělosti.
Byl to odporný skřehot, který vydává sova když na zemi spatří svou kořist. Sám to několikrát viděl na nočních vycházkách: oběť, většinou nějaký hlodavec, na pár vteřin doslova strne hrůzou, čehož lovec využije k jejímu snadnému uchvácení...
Je to snad symbol? I my jsme lovci, pomyslel si Wölke. Jako ten překrásný a volný kalous se silnými drápy. Jenže my zamýšleli ulovit jen a pouze peníze, peníze pro náš lepší život, vstupenku do jistoty, kterou nám vláda nedokázala dát...
Měli jsme odjet od banky ve chvíli, kdy ta bomba vybuchla, kývl přesvědčeně, přesně jak jsme to celé ty týdny plánovali. Bylo chybou vzít toho raněného poldu s sebou, přidělává nám obrovský problém, na kterém má z jejich dvojice zájem tak akorát Max.
Geburn.
Moc se do té role lovce vžívá, uvědomil si. To může být nebezpečné, teď musíme být naprosto klidní, emoce nechat za sebou. Maxmiliánovi se ale potěšením ježí vlasy na temeni kdykoliv si může vychutnat svou převahu, kdykoliv po jeho sovím skřeku ten mladík strne.
Gerhard vzdychl. Vím, co by bylo správné, ale nemůžu to udělat. S vraždou nechci mít nic společného, ale nezabráním jí, vždyť jinak... obrátil se čelem k hrozivé temné mase lesa... vždyť jinak se tam už možná nikdy nepodívám! S těžkým srdcem do sebe Wölke hodil zbytek alkoholu a vrátil se do chaty, unavený náročností toho dne zamířil hned k posteli.
Ať chci nebo ne, ten kluk musí umřít a nikdo ho nikdy nesmí najít.


Arrow

*

Geburn, kterého následujícího rána vzbudilo ostré sluneční světlo, došel ke stejnému závěru už dávno. Posadil se na vrzajícím lůžku a přivítal nový den mohutným zívnutím. Otočil se na protější postel: Gerhard ještě spal, digitální hodinky na jeho zápěstí ukazovali devět hodin a třináct minut.
Třináctka, to může být pro někoho dost nešťastné číslo, pomyslel si se zlým úšklebkem a vklouzl do maskáčů ze včerejšího dne. Je čas zkontrolovat, zda se našemu malému hostu spalo alespoň z poloviny tak dobře jako mně... Tiše vykročil směrem ke sklepu, nechtěl Wölkeho probudit, zase by měl ty své pitomé kecy a on si to míní pořádně užít...

S pobavením zaznamenal, že si Gerkhan ,,ustlal“ ve studeném rohu, aniž by proti zdejšímu chladu použil matraci, či to staré oblečení. Pozorně sledoval každé zvednutí hrudníku do klubka schouleného muže, dech byl zjevně daleko pravidelnější a jistější než poté, co ho sem dostali. Taky dobře, alespoň si toho bude moci dovolit více beze strachu, že fízla sebemenší zranění odrovná...
Vzpomněl si na dávný zážitek a s úsměvem probudil zajatce pořádným kopancem do stehna.
Semir vykřikl a napřímil se, jen aby schytal ránu pěstí do levého ramena. Zaskučel a dezorientovaně se rozhlížel kolem sebe, když ho Geburn popadl za límec bundy a trhl jím nahoru. ,,Ty ještě žiješ?“ rozesmál se. ,,Tak jsem vyhrál, vsadili jsme se s Gerhardem, že nepřečkáš dnešní noc! Jen nevím,“ zazubil se, když spatřil nenávistný výraz v Semirově tváři, ,,zda je to výhra i pro tebe!“
Policista si nešikovně kryl hlavu před deštěm ran, které se na něj sypaly. Nakonec se mu podařilo vyrazit dopředu a zopakovat svůj starý fígl: sklonil se a vší silou vrazil svou tvrdou lebkou do Geburnova břicha. Mohutný muž zavyl bolestí a bojoval o rovnováhu: takový útok od oslabeného zajatce nečekal. Semir se ale nespokojil s jedním úderem: kopnutím do kolene strhl muže na zem a pokusil se o to samé, co vrah použil proti němu před třinácti lety: ruce mu sevřel okolo krku a začal ho škrtit: byl však příliš slabý a roztřesené prsty nebyly pro teď vzteky pološíleného Maxmiliána žádným soupeřem.
Geburn popadl Semirovo ze včerejška naražené zápěstí a silně stisknul: policista s bolestným zaskučením uvolnil sevření a místo dalšího boje se bezhlavě vrhnul do opačného koutu cely.
Nedokázal potlačit strach, který se mu jasně zrcadlil v očích, jak se k němu Geburn, stále ještě kulhající po pořádném kopanci do kolena, blížil.
,,Tohle jsi přehnal,“ řekl zdánlivě klidně zločinec, ruce i hlas ho ale zrazovaly: třásly se vztekem.

Semir ani nevěděl, jak se ocitl na zemi s Geburnovou botou na svém hrdle, tak rychlý byl Maxmiliánům útok. Znehybněl, při sebemenším zatlačení by mu teď vrah zlomil vaz.
,,Tak co?“ prohodil vyšší muž takřka konverzačně. ,,Jak se ti líbí v Bärbelině pokojíčku?“
Turek se ani nehnul, zíral mu do očí se stejnou nenávistí a odporem.
,,Vidím, že sis to tady prošel, takže jsi mohl ocenit, jak jsem jí to tady pěkně nachystal, no ne? Pěkná suchá místnost, čisté oblečení, matrace... mimochodem, pročpak sis ustal na studené zemi, co?“
,,Hajzle....“ zasykl Semir a vykřikl, jak se tlak na jeho krku zvětšil.
,,Ona byla Bärbel dost nevděčná a navíc pěkně rozmazlená, víš? Tak hezky jsem jí to tady nachystal a jí se to nelíbilo, ani se mi za to nechtěla odvděčit.... Tak jsem se musel odvděčit sám,“ prohýbal se zločinec skřípavým smíchem. ,,Představ si, že jsem ji chtěl dokonce pustit, jenže vy jste to pak pěkně podělali s tou předávkou, holenci. To vy jste Bärbel zabili...“
,,Lžeš!“ zachroptěl policista a začal sebou, bolest nebolest, silně zmítat. ,,Nikdy bys ji nenechal jít, ty bastarde! Naší jedinou chybou je, že jsme tě nedokázali najít dřív, pak ta holka,“ zlomil se mu hlas, ,,pak Bärbel mohla ještě žít.“
,,Ale ale... koukám, že je to tvý citlivý místo, co, Gerkhane?“ zpozorněl Geburn. ,,Docela tě to bere... ale já to chápu, první případ a hned takové zvíře jako jsem já.. musíš ale přiznat, že sis na mně udělal jméno.“
Usmál se, když zaregistroval Semirův údiv.
,,Nemysli si, že jsem na tebe zapomněl, chlapečku. Věděl jsem o každém tvém kroku a tušil jsem, ne, byl jsem si jistý, že na sebe někdy narazíme... a tahle pozice,“ narážel na Turkovu bezmoc, ,,se mi ohromně zamlouvá... Těch pár modřin ber prosím jako malý předkrm, hlavní jídlo teprve přijde,“ zasyčel a rozmáchl se pěstí...

,,Maxi!“
Geburn se, stále ještě s nohou na hrdle nehybně ležícího policisty, s otráveným výrazem obrátil k Wölkemu: ,,ty už nespíš?“ snažil se obrátit situaci v žert.
,,Ne, ty idiote. Řvete tady jako na lesy, vzbudilo mě to, sakra! Někdo ho uslyší a co pak?“
,,Klid, Gerharde. Dávám pozor.“
,,Že dáváš pozor? Podívej se na něj!“ soptil blonďák, ukazující na polomrtvého Semira. ,,Za chvíli natáhne brka, což není zrovna to, co bychom si přáli, hm?!“
,,No, rozhodně ne teď,“ zubil se Geburn v naprosté pohodě.
Wölke se mu postavil tváří v tvář: ,,Maxi, už posté ti říkám, že nechci, aby ta akce zkrachovala na tvém fanatismu. jasný? Já prostě potřebuji peníze pro sebe a Sandru, nic víc, nic míň. Pokud se do toho má připlést vražda, je to tvůj problém, ne můj. Vím, že se ho musíme zbavit, ale uděláš to tak, abych v tom byl nevinně, protože je tady jen kvůli tobě. takže se chovej tak, abys na nás nikoho neupozornil.“
,,Jasně, ale na tom jsme se už dohodli,“ kývl Geburn.
,,Tak ho teď nech být, zbavíme se ho ve Francii, takže musí vydržet tu dlouhou cestu.“
,,Ale já ho jen..“
,,Maxi, podívej se na něj,“ zopakoval Wölke. ,,Prohrál, je bez šance, zraněný a bezmocný, moc dobře ví, že se odtud nedostane. Co chceš sakra víc?“
Vyšší z mužů nerozhodně zíral střídavě na svého přítele a policistu, který ležel s klidným výrazem ve tváři, jako by se tu nikdo nebavil o jeho smrti.
,,Maxi...“
Geburn neochotně kývnul a zvedl nohu z Turkova krku. Semir se ani nehnul, dál tupě zíral na strop cely.
,,Jsi si jistý, že tu cestu vydrží?“ zeptal se Gerhard se sobeckou starostí v hlase.
,,Bezpochyby, mráz kopřivu nespálí,“ ohrnul tmavovlasý pohrdavě rty. ,,Za pár minut bude jako trošku pololeklá rybička,“ zahýkal smíchy a zamkl improvizované vězení. ,,Užij si to, podíváš se do Francie,“ zahulákal ještě než zabouchnul dveře od sklepa.

Semir nereagoval, už mu bylo všechno naprosto, ale naprosto jedno....


Arrow


*****

,,Andreo?!“
Tom se prudce otočil: šéfová se nespletla, u jednoho ze stolů skutečně spatřil důvěrně známou tvář bývalé sekretářky Dálniční policie, teď zabrané do rozhovoru s Dieterem a Horstem.
,,Andreo!“ vykřikla Engellhardtová a konečně na sebe upozornila.
Mladá žena se doširoka usmála, opustila kolegy a přispěchala k nim: ,,Šéfová, jsem tak ráda, že vás vidím!“ smála se a potřásla Anně rukou, načež její pohled padl na vedle stojícího Kranicha: ,,Vidím dobře? Tome!“ Padla mu do náruče a pevně ho objala.
,,Stýskalo se ti?“ zeptal se policista s mírnou nervozitou.
,,Blázníš?“ gestikulovala prudce, ,,Samozřejmě! Pořád jsem na vás musela myslet, měla jsem hroznou radost, když jsem se doslechla, že se sem dostaneme... ale že uvidím tebe, to by mě ani ve snu nenapadlo!“ Znovu stiskla přítele v objetí.
Tom musel přiznat, že vypadala fantasticky: vlasy měla narovnané a přidala do nich pár blonďatých proužků, zvolila perfektní make-up, za ty roky co jí neviděl přibrala pár kilo, ale na....mhm, správných místech a celkově vypadala v modrém pulovru a béžové sukni po kolena velice atraktivně. To samé si asi myslel vysoký tmavovlasý, velice štíhlý a dobře oblečený muž, který se přihnal ode dveří a Andreu takřka majetnicky objal a políbil.
Teprve pak zvedl pohled k poněkud překvapeně zírající dvojici.
,,Dobrý den, šéfová,“ usmál se, v očích čertovské jiskry, ,,zvládáte to tady beze mě vůbec?“
,,Jane, tak nepostradatelný zase nejste,“ utrousila šéfová úsečně, ale v reakci na zmatenost v mladíkově tváři vybuchla smíchy. ,,Vítejte zpátky, oba dva!“
,,Ehm, ehm,“ odkašlal si Tom.
,,Ach, promiňte,“ uvědomila si Anna svou nezdvořilost: ,,Tom Kranich, náš bývalý kolega a Jan Richter, inu, rovněž bývalý kolega,“ představila je a sledovala, jak si oba muži s poněkud upjatými výrazy podávají ruce. ,,Andreo, co vás vlastně přivádí?“
Mladší žena se zachichotala a natáhla před sebe pravou ruku: na prsteníčku se blýskal jednoduchý, ale krásný prsten z bílého zlata: ,,Jsme na zásnubní cestě, šéfová!“
Tom i Engellhardtová vypadali poněkud vyvedení z míry a tak Richter spěšně dodal zbývající část vysvětlení: ,,Letíme do Thajska, ale letadlo z Kanady má naplánované mezipřistání, takže jsme před hodinou dosedli na kolínské letiště a přímo na místo letíme odsud asi v deset večer. No a jak jinak strávit těch jedenáct hodin, než s úžasnými přáteli?“ mrkl na Andreu a ta mu oplatila zamilovaným pohledem.
,,Gratuluji,“ usmála se šéfová, ,,to je vynikající, jsem ráda, že jste spolu spokojení...“
,,Ano, jasně, všechno nejlepší, Andy a... Jane,“ připojil se honem Tom.
,,Děkujeme...“ kývl rozpustile šťastný páreček, který naprosto přeslechl vážný podtón v jejich hlase: chvilka neplánovaného veselí nemohla rozptýlit jejich obavy o ztraceného přítele.

,,A kde je vlastně Semir? Oba jsme se na něj hrozně těšili, vlastně jsme ho chtěli pozvat na naši svatbu,“ rozhlížel se Jan.
,,Semir je na výjezdu,“ ,,Semir je na školení,“ vyhrkli Kranich a Engellhardtová v tu samou chvíli. Obdařili jeden druhého káravým pohledem, nejradši by si teď ukousli jazyk.
A bylo to venku.
Richter udiveně zvedl obočí, Andrea se zastavila se sklenkou vody, kterou jí donesl Horst, na půl cesty ke rtům. ,,Stalo se něco?“ otázala se s obrovskou starostí v hlase.
,,No tak?!“ vykřikl Jan a přejel očima celou místnost: všichni na ně smutně hleděli a jakmile na ně upřel pohled, nervózně ten svůj zarývali do podlahy.
,,Andreo, Jane,“ začala šéfová ztěžka. ,,Pana Gekhana včera okolo desáté vzali jako rukojmí dva zločinci, kteří vykradli banku na náměstí Pravdy. Od včerejška o něm nemáme jedinou zprávu, ale pátrání neustále pokračuje: zrovna teď jsme dostali informaci, kde by asi mohl být,“ řekla tiše.
,,Proboha...“ zašeptal Richter a Tom si všiml, že jeho ruka vyhledala snoubenčino zápěstí a pevně ho sevřela. Nehraje to, pomyslel si Kranich: opravdu má o bývalého parťáka upřímnou starost.
,,Už jsme kontaktovali zásahovou jednotku, měla by se tady objevit do patnácti minut,“ pokračovala šéfová. ,,Obávám se, že bude tahle akce poněkud komplikovaná, jeden ze zločinců, Maxmilián Geburn, není zrovna malé sousto a...“
Křach.
Sklenice v Andreině ruce se rozletěla na kousky. ,,Proboha, to je ,,ten“ Geburn?“ zachroptěla žena a prohrábla si nervózně vlasy, nedbajíc na krev, která jí z pořezaných prstů odkapávala na čisťounké oblečení, ,,šéfová, to přece nemůže být pravda...“ zakňourala prosebně.
Engellhardtová na ni koukala jako na zjevení. ,,Vy víte, kdo to je?“
,,Samozřejmě,“ vzlykla Andrea.


Zavrtala se do teplé peřiny, červen roku 2002 byl nezvykle studený a deštivý. Rozsvítila tlumené světlo na svém nočním stolku, načechrala si polštář pod zády a sáhla po oblíbené knize. Vedle ní tiše oddychoval její manžel, unavený z celodenní práce na nějakém zapeklitém případu.
Vzdychla. Čím dál víc cítila, jak si přestávají rozumět a jejich život upadá do stereotypu povinných ranních polibků, spíše zdvořilé pozornosti a teplých večeří.
Přesto všechno ho mám moc ráda, pomyslela si a s něžným úsměvem lehce foukla na jeho zavřená víčka. Našpulila rty, když se místo nějaké laškovné odezvy dočkala jen toho, že se manžel ve spánku obrátil zády k ní. Ach jo...
Nebylo ani jedenáct a jí se ještě nechtělo spát: vytáhla tedy záložku a začala rozkrývat další osudy Anny Kareninové. Nepřečetla však ani pět stran, když se z druhé půlky manželské postele ozvalo tiché zasténání.
,,Ššššš,“ snažila se uklidnit vrtící se postavu svého partnera.
Semira očividně trápil nějaký hrozný sen, začal sebou totiž silně trhat: ,,Ne, Bärbel, nechoď tam!“křičel zoufale a zmítal se tak, že Andrea radši honem vstala, než aby riskovala, že ji zasáhne nějakým kopancem. ,,Geburn! On tě zabije.. Ne! Bärbel!“
Oči jeho manželky se podezřívavě zúžily: volá snad nějakou svoji milenku? Přešla pokoj k levému boku postele a zalomcovala rameny očividně vystrašeného manžela. ,,Semire, vstávej! Je to jen sen, slyšíš? A můžeš mi laskavě vysvětlit, kdo je ta Bärbel?“
Turek se opíral o lokty a lapal po dechu, třásl... cítil, jak je celé jeho tělo pokryto ledovým potem.
,,Slyšíš? Byla to jen noční můra, miláčku...“
,,Noční můra...“ oddychoval Semir prudce. ,,Kéž by to byla jen noční můra...“ zachroptěl a Andrea zamrkala překvapením, když zjistila, že má muž v očích slzy.
,,Pojď sem...“ zašeptala a položila si jeho hlavu do klína.
Řekl jí všechno.



,,Tenkrát Geburna zrovna pouštěli na svobodu po desetiletém pobytu za mřížemi,“ popotáhla Andrea a vděčně od šéfové přijala čistý kapesník. ,,Bylo mi Semira hrozně líto, strašně se smrtí té dívky trápil. A já husa na ni málem žárlila,“ žalovala na sebe.
,,Neboj se, najdeme ho,“ snažil se ji uklidnit Tom. ,,Zásahovka by tady měla být každou chvíli a pak už jedeme rovnou na místo...“
Než to dořekl, zavolal na ně z okna vyhlížející Loutes: ,,JeRNa dorazila!“
,,Výborně, kývla Engellherdtová: ,,Pojedu s velitelem jednotky, vy si, Tome, vezmete Gerkhanovo auto. Jane, Andreo, vy zůstanete tady se zbytkem oddělení, tohle není akce Dálniční, můžeme být rádi, že dovolili účast mně a Kranichovi.“
,,Šéfová, já tady nezůstanu nečinně sedět, když jde mému parťákovi o krk!“ vzbouřil se Richter a zastoupil Anně cestu. ,,To po mně nemůžete chtít! Pokud vím, tak on,“ ukázal na Toma, ,,je taky BÝVALÝ policista!“
,,Teď není čas na hádky,“ rezignovala překvapivě rychle Engellhardtová. ,,Pojďte, ale snažte se nepřekážet.“ Rychle na sebe natáhla kabát a společně s oběma muži spěchala ven. ,,Postarejte se o Andreu,“ stihla ještě v krátkosti šeptnout Herzbergerovi, a byli pryč.

*

Tom si sedl za volant stříbrného BMW, byl rád, že alespoň o tomhle nemusel s Richterem diskutovat. Anna se ke Geburnově skrýši řítila ve voze velitele jednotky rychlého nasazení, JeRNy, jak se jí říkalo mezi policisty a cestou mu podávala všechna jejich dosavadní zjištění, včetně informací o dávných Maxmiliánových skutcích.
Jan Richter v tichosti sledoval mapu a vůbec nevnímal, nebo to velice dobře hrál, Kranichovy zkoumavé pohledy. Takže Andrea Semirovi utekla kvůli tomuhle frajírkovi? Tom musel připustit, že je mladý muž více než sympatický: byl to typ chlapíka, který na sobě může mít pytel od brambor a přitom stále vypadá jako dokonalý model, který si odskočil z přehlídkového mola pro celerový sendvič. Nevěděl jsem, že Andree stačí pěkná tvářička, pomyslel si trpce.
,,Hele, nech toho.“
Tom překvapeně zamrkal.
,,Já vím, na co myslíš: jenže je to trošku jinak, kámo.“ začal Jan trošku pochybeně. ,,Nikdy bych Semira nepodrazil, je ti to jasné? Andreu jsem miloval celé roky: snad od prvního týdne, co jsem dorazil, a přitom mi bylo jasné, že se jí nikdy nebudu smět dotknout, protože... její přítel a pak manžel...byl můj parťák.“
,,Hm, nakonec jsi to asi nevydržel, co?“ odsekl Kranich uštěpačně.
,,Jsi vůl,“ zatvářil se Jan rozčíleně. ,,Asi před dvěma roky se jejich vztah začal rozpadat, prostě si přestali rozumět. Víš kolikrát mi Andrea plakala na rameni, když byla zoufalá z toho, že se jí hroutí manželství? Víš jak snadné by bylo zneužít tenkrát situaci?“ Richter bolestně vzdychl. ,,Nikdy jsem to neudělal, ani jsem nenaznačil, co k ní cítím. Nedovedeš si představit, co to se mnou dělalo, jak tě taková věc ničí.“

Nedočkal se odpovědi a tak pokračoval: ,,A pak se rozešli. Myslím, že se oběma ulevilo, zůstali skvělými přáteli, přestali si navzájem ubližovat: dokázali být fér jeden ke druhému a každý k sobě samému, prostě jim to neklaplo. Opět tady byla šance, srdce jsem měl až v krku, kdykoliv se ke mně Andrea přiblížila. Byla volná, báječně volná a přitom tak osamělá...“ Jan polkl, aby si svlažil vyprahlý krk. ,,Asi tři měsíce po jejich rozchodu jsme seděli ve skladě a hledali založené důkazy nějaké vraždy. Bylo už dost pozdě, nikdo tam s námi nebyl, Semir tenkrát absolvoval zahraniční stáž... a my seděli a povídali si hodiny a hodiny, ačkoliv jsme ty věci už dávno našli. Zjistili jsme, že si... hodně rozumíme a byla to Andrea, kdo navrhl naši schůzku... a vyšlo to, zamilovala se do mě.“
,,A co na to Semir?“ zeptal se Tom se sevřeným hrdlem.
,,Byl dost překvapený a trvalo delší dobu než uvěřil, že jsme spolu začali chodit až po jejich rozchodu: nakonec to ale pochopil a tak nějak přijal... Víš, prostě jsme vyměnili jedno zkrachovalé manželství za kvetoucí vztah a skvělé přátelství, co je na tom divného?“ pokračoval Jan stále jistějším hlasem: ,,Nikdy jsem nepřestal mít Semira rád. Považuji ho za bratra, bratra, který je teď v nouzi. Já si nejedu pro zklidnění černého svědomí, já jedu pomoci nejlepšímu příteli!“
,,Promiň,“ zašeptal Tom. ,,Nevěděl jsem, jak to mezi vámi a Andreou bylo.“
,,V pořádku,“ usmál se Richter smutně. ,,A jsem Jan,“ natáhl k řidiči svou pravici.
Kranich jí s děkovným výrazem silně potřásl: ,,Tom. I já považuji Semira za nejlepšího přítele.“
,,Tak se sakra přestaňme hádat a šlápni na to!“ zašklebil se Jan a pak už se jen namáčkl do sedadla, jak jím dozadu hodilo prudké zrychlení.

Zásahová jednotka zaujala pozice kolem sledovaného objektu, bezprostřední okolí chaty bylo hustě porostlé stromy i nízkou vegetací, především velkolistými keři, které skýtaly vynikající úkryt. Tom vyhlížel zpoza jednoho z nich krátkým dalekohledem: budova vypadala klidně a opuštěně, nic nenasvědčovalo tomu, že by někoho měla skrývat. Jan mu poklepal na záda a mlčky ukázal na sanitku, která potichu přijela po lesní cestě a zastavila v jedné z četných zatáček, kde, dokonale kryta stromy, čekala na možné raněné. Ne Tefal, to JeRNa myslí na všechno, ušklíbl se Tom sarkasticky a v duchu se pomodlil, aby záchranku pokud možno vůbec nepotřebovali.
Richter mezitím obhlížel situaci: na místě zasahovalo asi patnáct mužů se speciálním výcvikem, pomáhat měli oni dva, jako jejich nadřízená asistovala při akci i Engellhardtová. Les dál spokojeně žil, dokonce ani zvěř nevytušila jejich přítomnost. Krajině panovalo jakési ticho před bouří, jednotka čekala na jediný povel, který ji požene do smrtícího útoku.
Je to vabank, uvědomil si Tom. Ale pokud nezasáhneme, zemře Semir tak jako tak.
Chlapík z JeRNy stojící těsně po jeho pravici sebou zavrtěl: oba policisté slabě slyšeli vysílačkou zesílený hlas: ,,Patnáct sekund.“
,,Roger,“ drtil voják mezi zuby a sevřel pevněji pažbu samopalu.

Osm
Sedm
Šest
Pět

,,Ruším akci, vyčkejte dalších rozkazů,“ zachroptěla vysílačka.
Tom otevřel oči, s údivem zaznamenal, že Jan drtí jeho paži a trhavými gesty ukazuje směrem k chatě: její dveře se právě s drsným skřípotem otevíraly...


Arrow


*****


,,Přesně tak,“ kývl blonďák a položil do velké tašky další kus poskládaného oblečení. ,,Nemíním tady být už ani minutu!“
,,Gerharde, máme přece dohodu,“ snažil se ho zadržet Geburn, který stál ve dveřích a sledoval počínání svého přítele.
,,Já bych tě opravil: MĚLI jsme dohodu! Byl jsi to ty, kdo ji porušil první a vzal sem toho policajta – já to mlčky strpěl, ale to, co děláš teď je moc, Maxi.“
,,Hele, dej mi ještě šanci, už se ho ani nedotknu, přísahám!“
Wölke zavrtěl hlavou, byl pevně rozhodnutý: ,,Do Paříže jedu hned teď. Buď splníš slib a pojedeš se mnou, na tři měsíce se tam uklidíme a pak se vrátíme i s penězi, nebo tady zůstaneš a užiješ si svou pomstu. Jiná možnost není, co si teda, sakra, vybereš?“
Tmavovlasý se vůbec netvářil přívětivě, ani jedna volba nebyla pro něj docela vítězná: ,,A co kdybych si ještě pohrál a jeli bychom večer?“ zkusil naposledy: ,,Zůstal by tady, tohle místo nikdy neprohledají... ani bych ho nemusel zabít, jen ho tady necháme,“ usmál se, tahle představa se mu začala líbit.
,,Ty jsi opravdu sobecký idiot, Maxmiliáne: nebrali jsme ho jen pro tvé debilní potěšení, ale hlavně aby nám posloužil! Takže já dobalím věci, ty fízla doveď nahoru, spoutej ho, hoď do kufru a pojedeme, koneckonců, silniční kontroly byly určitě hlavně včera, dneska už to bude v pohodě.“
,,Asi máš pravdu,“ přiznal Geburn, ,,nevydržel bych ho nechat na pokoji a budeme ho potřebovat. Slib mi ale,“ kladl si podmínku, ,,že se Gerkhanova konce ujmu za hranicemi já.“
Wölke obrátil oči v sloup: ,,Tohle jsme už taky několikrát řešili, mám dojem, že naposledy před hodinou. Nechceš dávat pozor na to, co ti říkám, sakra? Nejenže můžeš, ale musíš ho zabít TY. A jdi už pro něj, mám sbaleno,“ houkl na vyššího muže a přenesl objemnou kabelu k venkovním dveřím.

Snad jsem ho nezabil?! polekal se trochu Geburn, když zjistil, že se Semir během celé hodiny od jejich odchodu nepohnul snad ani o milimetr. Rychle vstoupil do cely, zhnusený představou, že by měl policistovi skutečně poskytnout první pomoc. Naštěstí pro něj tomu nebylo zapotřebí, jakmile udělal krok k ležící postavě, Semir reflexivně otočil hlavu za hlasitějším zvukem.
Geburn mohl být spokojený, pohled i strnulost Turkova těla naznačovaly naprostou rezignaci na jakýkoliv pokus o vlastní záchranu...
,,Vzdal jsi to, co?“ prohodil, jakoby šlo o běžný rozhovor vysokoškoláků o příliš těžké zkoušce: ,,Taky dobře, pro tebe i pro mě,“ zafuněl, když vzal bezvládného Semira za paže a táhl ho z cely ven. ,,Alespoň,“ lopotil se se svým břemenem do schodů, ,,to budeš mít dřív za sebou.“
Dotáhl policistu do tmavé chodby rozdělující malou chatku a zavolal na svého kumpána: ,,Gerharde, zapomněl jsem pouta, máš je tam? Sice by je možná ani nepotřeboval, ale pro jistotu...“
,,Jasně, už jdu,“ ozval se Wölke a otevřel dveře, aby podal požadovanou věc: společně s ním se do chodby dostala i záře překrásného dne a celý prostor projasnila.

Semir zamžoural, jeho zornice si zvykly na tmu a šero, ve kterých strávil poslední hodiny: mazlivé světlo ho teď hřálo na tvářích a donutilo jeho oči slzet. Prudce odvrátil zrak.
Možná je to naposledy, co vidím slunce, uvědomil si a zoufalství vzrostlo. Nikdy už nespatřím jeho východ ani západ... Trhl sebou a jakoby mu naše nejbližší hvězda dodala potřebnou kapičku odhodlání a energie, vyškubl se šokovanému Geburnovi a dovrávoral ke dveřím, stiskl kliku a ty se s příšerným skřípotem otevřely...“

*****

,,Co to má sakra být?“ otočil se Tom zmateně na příslušníka JeRNy: ,,Ona už ta akce... Semire!“ Kdyby ho nechytila Janova ruka, byl by okamžitě bezhlavě vyrazil dopředu. Sjel Richtera co nejodpornějším pohledem: ,,Hned mě pusť, musím za ním!“
,,Na co si to hraješ?“ vyjekl Jan rozhořčeně. ,,Musíme počkat, sakra, no tak, posaď se!“
Kranich jen nerad přiznal, že má jeho kanadský kolega pravdu. Přikrčil se zpět za hustě olistěný keř a nespustil oči ze dveří stavby:
Z chaty se vypotácel jejich turecký přítel, zakopl, padl na zem a zoufale pomalu se plazil směrem k lesu: byl to žalostný pohled, ale Tomovi se přesto srdce rozbušilo štěstím: jeho přítel je skutečně naživu!

Semir zatínal prsty do vlhké hlíny a lezl po čtyřech k porostu: nikdy neměl sklony k víře v povinné šťastné konce: nedoufal v záchranu ani nekřičel o pomoc. Radoval se z každého drobného pohybu na slunci, tak jak se dovedou radovat jen odsouzenci na smrt. Moc dobře věděl, že už to nebude trvat dlouho...
Kopanec ho převalil na záda (Tom se už zase zmítal v Janově sevření).
,,Tak tohle bylo to poslední, cos udělal, poldo,“ zachrčel Geburn a vší silou vrazil Semirovi ránu pěstí do prsou. Turek přes všechna svá předsevzetí, že neudělá Maxmiliánovu radost a neukáže jak trpí, zařval hroznou bolestí, která píchala jako tisíce sršňů... Chytil se za hrudník a stulil se do klubka, každý jeho nádech přinášel novou porci bodavého pálení, což byl velmi, velmi špatný signál...
Únosce jakoby se spokojil s jeho viditelným utrpením: ,,Ok, řekl sis o to sám, Gerkhane,“ zavrčel a sáhl k pasu, kde se mu na koženém řemínku houpala pochva s pořádným zabijákem.
,,Maxi, ty magore, tady ne!“ zavřískl Wölke hystericky. ,,Tohle je to nejhorší místo, slíbil jsi, že to uděláš až ve Francii!“
,,Gerharde, jak vidíš, tak má ještě dost sil, asi jsme ho krapet podcenili: chceš snad, aby na sebe při cestě tam někoho upozornil? Musíme se ho zbavit teď!“ s těmi slovy popadl Semira za delší vlasy na temeni a zvrátil mu hlavu dozadu. ,,Pozdravuj v pekle,“ vytáhl obratnou pravačkou nůž z pochvy a směřoval ho čepelí proti krku pololežícího policisty. ,,Trochu sis to urychlil, ale lehce se ti umírat nebude...“
Prásk!
Wölke strnul úlekem...

Geburn nevěřícně zíral na tmavou skvrnu, která mu vykvétala na hrudi a stále se zvětšovala. S naprosto nelíčeným údivem se dotkl místa těsně nad srdcem: přesně tam ho zasáhly kulky, které v tu samou vteřinu vystřelily ze zbraní Jana a Toma.
Zasténal a pak se s očima upřenýma na druhého zločince pomalu sesunul k zemi.
,,Maxi!“ zařval Wölke a sklonil se k těžce raněnému, ,,proboha, jak ti mám pomoci?“
,,Z..za...zabij... zabij ho...“ zachroptěl Maxmilián. ,,Gerhar..de..zabij..ho.....!“
,,Ale já...co ty?“
,,To je...jedno... jen ho..z.. za...zabij...“ Geburn zachroptěl, a upadl do bezvědomí.
,,Ne! Maxi!“ blonďák vzhlédl od těla svého druha: z lesa k němu pomalu přistupovalo všech patnáct členů JeRNy, se samopaly namířenými na jeho hlavu.
,,Gerharde Wölke, okamžitě se vzdejte, lehněte na zem a ruce dejte za hlavu!“ hřměl megafonem zesílený hlas Anny Engellhardtové. ,,Neuniknete nám, vzdejte se, dokud jste se provinil jen loupeží a únosem!“

Zločinec stál zády ke zdi chaty a zoufalým pohledem těkal kolem sebe: už byl obklíčený, útěk nepřipadal v úvahu. Vedle něj ležel nehybně v kaluži krve jeho přítel a o metr dál, pořád ještě stulen do klubíčka těžce oddychoval mladý policista.
Maxovo poslední přání...
Sehnul se, rychlostí blesku vytrhl z Geburnovy bezvládné ruky nůž a přiskočil k Semirovi.
,,Ani se nehněte!“ zařval chraplavě, zvedl Turka na nohy a zezadu mu přes pulsující krční tepnu položil dýku. Maxovo poslední přání... měl by to udělat teď hned, dokud jsou policajti zaskočeni jeho náhlým útokem... ale Wölke se musel psychicky připravit, nemohl to udělat nyní, nebyl na to stavěný...
,,Nedělejte to! Jen si tím pohoršíte!“ křičela šéfová, která se třásla po celém těle, když viděla na co se Gerhard chystá.
,,Už je mi to jedno!“ zavrčel blonďák nepříčetně a udělal pár kroků ke dveřím chaty. ,,Pokud se jeden z vás jen trošku pohne,“ dýchal zrychleně a táhl s sebou bezbranného Semira, ,,tak kolegáčkovi podříznu krk!“ Znovu postoupil ke vstupu do budovy. ,,Přestaňte na mě mířit!“

Tom s Janem na sebe vyděšeně pohlédli, v očích hrůzu z toho, co se před nimi odehrávalo: ještě nikdy neviděli svého malého přítele v takovém stavu. Bez sebemenšího náznaku odporu se nechal dotáhnout do chaty, kde se za oběma muži zavřely dveře.
,,Wölke, co chcete, abychom udělali? Alespoň předložte nějaké požadavky!“ Anna se dál snažila o Turkovu záchranu i za cenu lhaní: ,,Víme, že vás do toho navedl Geburn, to je polehčující okolnost! Vyjděte ven s rukama nad hlavou a nic se vám nestane, hlavně pusťte toho policistu!“
,,To nemá cenu,“ zavrtěl hlavou Jan. ,,Musíme vymyslet něco jiného,“ uvažoval horečně a sledoval skupinu zdravotníků, která přiběhla s nosítky a nakládala na ně Maxmiliánovu obrovskou postavu.
Tom vyjekl a beze slova se vymrštil dopředu, kde zmizel mezi stromy.
,,Kranichu!“ zavolal za ním Richter zmateně, ale pak jen mávl rukou a přiložil k očím dalekohled.
Co se teď asi dělo v chatě..?

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Re: 1) Když ti devadesát vteřin změní život...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Arrow


Wölke smýkl Semirem na zem a nechal ho svíjet bolestí. Zalitoval, že si nevzal z kapsy Geburnovy bundy ukradenou pistoli, takhle byl odkázán jen na tenhle Maxův zabiják a ten nebyl zrovna nejčistším řešením...
Sebral z chodby pouta a vrátil se k Turkovi: lehce ho převrátil na břicho a znehybnil mu ruce za zády.
,,Vy toho nemáte dost...?“ ozval se zraněný nečekaně: jeho hlas byl podivně vlhký a zastřený, šlo mu však dobře rozumět.
Blonďák na něj vztekle pohlédl: ,,Drž hubu, fízle! Nebýt tebe, jsme dávno v bezpečí Paříže! Všechno jsi podělal..“
,,Já?“ zachroptěl Semir nevěřícně.
,,Sakra, kdo asi jiný? Kdyby ses neukázal na tom parkovišti, tak by to proběhlo bez jediné chybičky, bez jediného zranění, všechno by bylo v pohodě... a teď? Max je na tom zle, možná.. možná umírá,“ zakolísal Wölke nečekaně.
,,Však si to... zaslouží,“ pokýval Gerkhan unaveně hlavou. ,,Je to vrah a vy... taky..“
Byla to otázka, po které následovaly snad dvě minuty ticha.
,,Já taky,“ potvrdil blonďák neochotně, ale dovolil, aby se Semir s bolestí zatnutými zuby převrátil zpět na záda.
,,Musím tě zabít, je to... bylo to Maxovo poslední přání,“ řekl Wölke pevně a vstal.
,,Takže si kvůli němu zkazíte život... to je to pravé přátelství,“ zachrčel policista s odporným úšklebkem a zapátral v paměti: ,,A co...ta...co ta vaše Sandra?“
,,Zmlkni! Tu do toho netahej, je ti to jasný?“
,,Takže...“ usmál se Semir ošklivě, ,,ta o téhle vaší akci vůbec...nic neví, že?“ mluvit mu působilo čím dá tím větší potíže, na jazyku navíc ucítil kovovou pachuť krve. Konec, pomyslel si. Tak je to přeci jen konečná...

Wölke zbledl vzteky a začal zběsile prohrabávat blízkou skříň: brzy požadovanou věc našel a mohl tak přelepit Gerkhanova ústa kusem pevné lepící pásky na koberce: ,,Řekl jsem ti, abys držel hubu!“ zavrčel a delším pásem kobercovky omotal policistovy kotníky, takže ho opět dokonale znehybnil.
,,Tak je hodný,“ komentoval Semirovu bezmoc. ,,Víš, nemám rád takové chytráky, jako jsi ty, blbečky, co vidí svět černobíle jako boj dobra se zlem. Máš snad dojem, že jsi dobro? Nebo Max zlo?“ piánko se posadil ke stolu a nalil si sklenici minerálky. ,,Tak jednoduché to ale nemůže být, Semire Gerkhane, koneckonců, není tahle situace šílená?“ zauvažoval Wölke, zjevně fascinován svými myšlenkovými pochody. ,,Nikdy jsi mi nic neudělal a přesto zemřeš mou rukou, ačkoliv jsem Maxovi od začátku vraždu vymlouval... co jsem byl tehdy, vrchní komisaři, hm? Dobro? Zlo? Nebo snad existuje nějaký mezistupeň? Pověz mi to... ach, ty vlastně nemůžeš,“ uchichtnul se sarkasticky.
Dopil zbytek minerálky, kleknul si vedle ležícího muže a pohlédl mu do očí: ,,Díváš se na bondovky, Gerkhane?“
Semir, dávno lhostejný ke svému osudu, sotva znatelně kývnul a s jistou nečekanou zvědavostí očekával pokračování.
,,Vždycky mě na nich rozčilovaly ty situace, kdy se padouch lačný po světovládě opíjí svou vlastní mocí nad zdánlivě přemoženým Bondem. Znáš to, v tu chvíli mu v pýše vyzradí všechny své plány jen proto, aby pak drahý 007 vyskočil a všechny je smetl... Jenže,“ zvedl ukazovák v gestu žádajícím pozornost, ,,Teď to chápu. On je to vážně strašně zvláštní pocit, mít někoho v hrsti,“ přiznal rozpačitě.
Semirův zrak zalétl k nástěnným hodinám: od okamžiku, kdy JeRNa zaútočila uplynulo snad pětadvacet minut.
,,Už je čas?“ zeptal se Wölke vážně. ,,Asi ano...“
Uchopil rukojeť nože a prohlížel si jeho čepel: byla ostrá jako břitva, klidně by se s tím zabijákem mohl oholit.

Policista na něj klidně hleděl, Gerhardovi však neuniklo, že se třese a ústa má pod páskou podivně zkřivená: očividně měl velké bolesti, snad od drtivého úderu, který mu uštědřil Geburn.
,,Je mi to líto,“ zašeptal blonďák a rozhrnul do stran Turkovu špinavou džínovou bundu. ,,Bude to rychlé,“ slíbil a zvedl dýku, připraven bodnou přímo do srdce...
,,Gerhardeeeee!“
Ruka i se zabijákem mu klesla podél pravého boku. ,,Co?“
,,Gerharde, to jsem já, Sandra!“ ozval se z venku ženský hlas, poněkud deformovaný megafonem. ,,Prosím tě, vzdej se, nech toho policistu jít!“
,Nemůžu,“ zařval se všech sil, až sebou Semir trhnul.
,,Já vím o všem, co se stalo, miláčku. Prosím tě na kolenou, vzdej se... Ještě máš šanci, ale pokud ho zabiješ...“
,,Sandro, bylo to Maxovo poslední přání!“
,,Hans ještě žije, odvezli ho do nemocnice! Nekaž si kvůli němu život.... odpustím ti všechno, ale vraždu nikdy, prosím, vyjdi ven!“
,,Ale já už teď nemůžu... všechno je pryč, sakra! Chtěl jsem jen peníze, pro nás dva...“
,,Já vím, Gerharde. Lásko,“ vydechla Neumannová a krátce pohlédla na Toma Kranicha, který povzbudivě kývnul. ,,Lásko, jsem... jsem těhotná! Čekám tvou dceru..tak ji,“ vzlykla, ,,tak ji nenech bez táty, prosím!“
,,Já budu otec,“ zasípal blonďák a sevřel Semirovo zápěstí. ,,Slyšel jsi, poldo? Budu táta...“

Netrvalo ani dvě minuty a Wölke stál před chatou s rukama nad hlavou.
Sám.
Zatímco mu příslušníci JeRNy poutali paže za zády a odváděli ho za pláče jeho družky do policejního auta, Tom a Jan se hnali ke vchodu do budovy.
,,Proboha, snad nejdeme pozdě!“ křikl Kranich a nakoukl do prvního pokoje po levici: prázdný. Richter měl více štěstí: svého bývalého kolegu našel v největší místnosti, která sloužila jako obývací pokoj. Slzy mu vstoupily do očí nad tím pohledem.
,,Semire...“


Arrow


Tom Jana prudce vystrčil ze dveří a po kolenou sklouzl k nehybnému příteli. ,,Co zíráš?“ vyhrkl směrem k Richterovi hystericky, ,,dělej! Běž pro doktora, honem!“
Andrein snoubenec, aniž by jen na chvíli spustil oči ze svého ex-kolegy, vycouval z pokoje a pak se rozběhl hledat pomoc.

Kranich opatrně podepřel Semirovu hlavu. ,,To bude dobrý, brácho,“ slyšel jakoby odjinud svůj vlastní rozklepaný hlas. ,,Všechno bude ok...“
Gerkhan se zavrtěl a otevřel oči.
,,Klid, prosím tě....“ snažil se ho Tom ukonejšit a pravačkou jemně sundal pásku z parťákových úst: vyjekl strachy, když se v koutku Semirových rtů okamžitě objevila krev, která si začala pramínkem hledat cestu mezi jeho vousy.
,,Ne! Semire, prosím tě, vydrž, pomoc je tady každou chvíli,“ žadonil a posadil přítele tak, že Turkova hlava spočívala na jeho hrudi. ,,Moc tě prosím...“
Vzlykl a opřel se čelem o spánek raněného muže. ,,Je mi tak líto, že jsem tě k té Audi nechal jít samotného, tak hrozně mě to mrzí... Už to nikdy neudělám, slibuji ti to... Jen, prosím tě, vydrž...“ nechal slzy volně téci po líci.
Semir zachroptěl a rozkašlal se, na Kranichově košili se objevilo pár karmínových kapek.
,,Odpusť mi to, prosím,“ popotáhl Tom a přitáhl si drobné tělo stále ještě spoutaného muže blíž k sobě. ,,Nikdy si to nepřestanu vyčítat... nechal jsem tě ve štychu,“ obě jeho ruce na Turkových zádech se třásly.
Semir s námahou zkroutil rty do úděsného krvavého úsměvu: ,,Jsem rád...že..“ nadechl se pracně, ,,jste.. ta..tady. Nevěřil j.. jse..m, že... mě..naj najdete..“ dokončil větu a Kranich s hrůzou naslouchal, jak jeho příteli rachotí dech v plicích. ,,Tome... nemo..hls vědět.. co se...st..atane...“ zasípal vyčerpaně a znovu zavřel oči.
,,Proboha, co ti to ti hajzlové udělali?!“ zasykl Kranich bolestně. Radši si nepředstavoval, co vše musel Semir vytrpět, teď bylo nutné zajistit mu pomoc: tu parťák naléhavě potřeboval. Cítil se hrozně.
Nesu za to vinu, pomyslel si a před očima se mu jasně vybavil obraz jeho samotného, smějícího se nad šálkem kávy ve chvíli, kdy se drobný policista vydal řešit hádku. To já můžu za to, že se teď Semir Gerkhan, skvělý, statečný a nedocenitelný kolega Semir Gerkhan, chvěje bezmocně v mém náručí.
Polkl.

Jediná hádka.
Jedna jediná pitomá hádka, kterou mohli klidně ignorovat.
On nechal řešení na svém příteli.
A jeho přítel tady umírá...

Pevně svíral Turkovo tělo, dokud do pokoje nevrazil Jan následovaný třemi doktory, kteří okamžitě zaměřili svou pozornost na Semira.
,,Pusťte ho,“ okřikl nejstarší z nich Toma, který uvolnil objetí a stoupl si vedle Richtera: oba s vytřeštěnýma očima sledovali zápas o kolegův život.

Černovlasý lékař roztrhl zakrvácené triko: ,,Téda, takový barvy by nenamíchal ani Picasso,“ okomentoval s typickým doktorským cynismem Semirovy podlitiny a ještě více rozhrnul džínovou bundu, kterou kvůli poutům nemohl sundat.
Jeho ruce s naprostou jistotou klouzaly po Turkově hrudníku: ,,Dech přerývavý a nestálý, puls slabý, ale pravidelný... Teď jen najít ten problém... Už to cítím,“ zachmuřil se a ve stejné chvíli vykřikl jeho pacient bolestí. ,,Jasně,“ zamumlal a prsty opět prohmátl nateklé místo na hrudním koši. ,,Tři zlomená žebra, minimálně jedno proniklo do plic,“ konstatoval a přesunul se na břicho a bok. ,,Jen zhmožděné,“ pokýval hlavou a nechal přivolat nosítka.
Tom s Janem mimoděk vykročili vpřed, ačkoliv věděli, že ničemu nepomohou: zkušení zdravotníci Semira opatrně položili na nosítka a zvedli je.
,,Počkejte, dejte mu nějaké morfium,“ zablekotal Jan v reakci na útrpný výraz Turkovy tváře: raněný zatínal zuby, aby nekřičel nahlas. ,,Vždyť má bolesti...“
,,Nemůžeme,“ zavrtěl starší z doktorů odmítavě hlavou. ,,Pokud to má přežít, musí zůstat při vědomí.“
Dva lékaři pospíchali se zraněným k sanitce, třetí mu rychle nabodl žílu na rameni a vpíchl povzbuzovací prostředek. Uložili nosítka do útrob záchranky a nahnuli se kolem nich, pak už se zabouchly dveře a sanitka se se zapnutým majáčkem a zlověstným houkáním rozletěla ke Kolínu.

,,Co jsem to udělal...“ zasténal Tom a opřel se o Jana.
,,Seber se, to přece není tvoje chyba,“ utěšoval ho Richter a vedl zhrouceného Kranicha ke stříbrnému BMW, kde už čekala bledá Engellhardtová: ,,Je to hodně vážné?“ zeptala se tiše.
Oba muži přikývli a beze slova sedli do auta, Tom si bez protestů zabral zadní sedadlo a nechal volant Janovi, v tomhle stavu by nedokázal řídit. Anna mu povzbudivě poklepala na pravou paži: ,,Semir je mladý a silný, určitě to zvládne,“ řekla nepřesvědčivě a připoutala se.
Rozmlácené auto vyrazilo dopředu za sanitkou, nechávajíc za sebou JeRNu a přijíždějící vozy policejních specialistů, kteří jeli místo propátrat.

Čas se líně vlekl.
Horko jarního dne vystřídal pozdě odpolední deštík, zlověstně zatažené nebe a protivné dusno hrozilo bouřkou.
Tom a jeho přátelé seděli ve veselými barvami vymalovaném pokoji, který nemocnice zřídila pro ty, co čekali na výsledek vyšetření či operace. Kranich se rozhlédl: u oken seděl mladý manželský pár, pohroužený v mlčenlivou modlitbu za svého synka, o kousek dál tupě zírala do zdi dobře oblečená stará žena, na pohovce čekal Jan Richter, k jehož hrudi se choulila tiše vzlykající Andrea, Loutes a Bonhrat spolu něco špitavě probírali, Engellhardtová se s hlavou v dlaních opírala o Herzbergerova ramena.
Čekali.
Osudy jich všech se protnuly ve chvílích zoufalé nejistoty, ve chvíli, kdy životy jejich milovaných spočívaly, byť z rozdílných příčin, v rukách lékařů a sester.
Do dveří vstoupil plnoštíhlý doktor s prořídlými vlasy: ,,manželé Doullowi?“
Pár od okna se zvedl a přispěchal k muži, který se k nim sklonil a řekl několik slov určených jen jejich uším. Jak dopadla operace mladého Petra, který utrpěl těžká zranění při autonehodě však okamžitě věděl každý: muž i žena se šťastně rozesmáli a v slzách si padli do náručí.

Tom si uvědomil, že jim závidí.
Očima vyhledal dojatě se usmívajícího doktora, který mu odpověděl jemným zavrtěním hlavy: ještě ne, jakoby říkalo to gesto.
Vzdychl.
Čas se líně vlekl...
Od chvíle, kdy Semira asi o půl čtvrté začali operovat neuplynulo ještě ani sedmdesát minut, ale čekajícím se to zdálo jako věčnost. Co chirurgům tak dlouho trvá? Nastaly komplikace? Bojí se jim říci, jak to dopadlo? Připravují si snad slova útěchy?
Tom se opřel čelem o zeď a věnoval se černým myšlenkám: co když Semir už nikdy nebude chodit, nebo bude mít jiné vážné následky? Co když... zemře?
,,Paní Engellhardtová.“
Kranich se prudce otočil, ve dveřích stál jiný lékař a zval si k sobě nervózní šéfovou, která přicházela s obavami v očích.

,,Je mi to moc líto, ale nepřežil to,“ řekl zdravotník zúčastněně a udělal krok vpřed, jak musel zachytit hroutící se ženu.
,,Ujišťuji vás, že jsme dělali, co jsme mohli, ale ta zranění byla příliš vážná a ztratil mnoho krve...“
Tom zjistil, že objímá Jana a zoufale naříkající Andreu, sám se třese jako osika. Necítil nic, v hlavě měl prázdno.
Tak to je konec.
Nic pro něj už nemělo cenu. Bylo to horší, než když zemřela Elena... Teď už nemá ani nejlepšího přítele, který by ho mohl utěšit, otřásal se pláčem.
,,Gerkhane...,“ zasténala vzlykající šéfová a nechala se doktorem dovést k pohovce.


Arrow


,,Gerkhane?“ zvedl lékař udiveně obočí. ,,Počkejte, já myslel, že jste z kriminálky, celou dobu jsem mluvil o Maxmiliánovi Geburnovi,“ zarazil se doktor. ,,Ten před deseti minutami podlehl zraněním, která mu způsobila střelba,“doplnil informaci a zatřásl Engellhardtovou, která na něj zmateně zírala:
,,Takže Semir...“
,,Pan Gerkhan je ještě na sále, operace by měla skončit do patnácti minut,“ usmál se zdravotník povzbudivě a stiskl Anně rameno: ,,Já se divil, že tak litujete smrti toho kriminálníka...“
,,Měl jste říci jméno,“ otřela si šéfová nos a s úlevou klesla dozadu na opěradlo pohovky.
,,Vy jste nám dal,“ zavrčel Tom, zatímco Jan si pod vousy mumlal něco velice nelichotivého, jak se snažil vzkřísit Andreu, která po té zdánlivě hrozné zprávě omdlela.
,,Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit,“ zrudl doktor, ,,počkám u sálu a hned vás budu informovat, ano?“ dodal rozpačitě a zmizel ve dveřích.

Tom se snažil uklidnit. Stále ještě je naděje, díkybohu...
Srdce, které se mu před pár sekundami zastavilo, už zase spolehlivě pumpovalo život do celého těla a jeho stahy odpočítávaly další minuty, jednu po druhé...
Jedna
Dvě
Jan něžně pohladil po čele Andreu, která ze mdlob volala Semirovo jméno.
Tři
Čtyři
Šéfová se zvedla z pohovky a začala nervózně přecházet sem a tam po místnosti.
Pět
Dieter něco pošeptal Horstovi do ucha.
Šest
Sedm

Dveře se nehlučně otevřely a vstoupil jejich starý známý doktor, tentokrát následovaný vysokou mladou rusovlasou lékařkou s pihami ve tváři a velice štíhlou, až hubenou postavou.
,,Tak jsme tady,“ řekl zdravotník celkem zbytečně. ,,Pana Gerkhana operovala kolegyně Lennártová, stáhl jsem ji rovnou ze sálu,“ zdůraznil své zásluhy.
Ocenění se však nedočkal: všichni s hrůzou zírali na krvavé šmouhy rušící čistou zeleň oděvu mladé chiruržky.
,,To nic není,“ usmála se žena, ale rychle ze sebe špinavý plášť shodila. ,,Váš kolega bude v pořádku,“ uklidnila je.
Tom zaťal obě pěsti, Jan dlouhým polibkem probudil zcela zmatenou Andreu, Engellhardtová se pevně objala s Horstem a Dieterem, všemi zmítal nápor emocí, který se přes ně valil jako rozbouřená řeka.
Lennártová to pohnutě sledovala: ,,Ano, váš přítel to dokázal,“ kývla hlavou, ,,ale má za sebou nepěkných pár hodin. Jak správně odhadl můj kolega, zlomili mu tři žebra a dvě z nich pronikla do plic, proto krvácel z úst. Toto zranění bylo nejvážnější a ohrožovalo jeho život, je tady ale i spousta pohmožděnin, podlitin, naražené zápěstí, musíme sledovat i ty řezné rány na břiše – je tu docela velká pravděpodobnost infekce, takže nechceme nic zanedbat. Odhadem..“ zamyslela se... ,,nemyslím si, že by mohl odejít do dvou týdnů.“
,,Můžeme teď za ním?“ vydechla šéfová.
,,Kdepak, pan Gerkhan je po docela náročné operaci a hlavně je vyčerpaný po tom všem , co ho potkalo.“ vysvětlila doktorka. ,,Navíc se stále neprobral z narkózy, ale až se vzbudí, tak vás zavolám, pokud bude dostatečně silný.“
Usmála se, když viděla jejich zklamání.
,,Nebojte se, my se o něj postaráme dobře. A já... já k tomu mám zvláštní důvod,“ zadrmolila rozpačitě a sklonila zrak.
To přece není možné, zauvažoval Tom pobaveně. Dokáže snad Semir balit hezké holky i v bezvědomí?

Anna však nasadila podivný výraz: ,,Moniko..“ pootevřela ústa, jak došla k poznání.
,,Ano,“ potvrdila žena její domněnku. ,,Jsem to já, paní Engellhardtová. Tenkrát, když Bärbel opustila svůj dům,“ obrátila se k ostatním, ,,tak byla na cestě ke mně. Unesl ji, když mě šla navštívit. Byla o moje nejlepší kamarádka...“ odmlčela se. ,,Věřte, že se o pana Gerkhana postarám,“ zašeptala a vyklouzla na chodbu.

A zase čekali.
Loutes už během jejich jásotu nad úspěchem operace stihl zatelefonovat tu dobrou zprávu na služebnu a tak teď všichni kolegové seděli nad hrnky s kávou a s úsměvem vzpomínali na všechny šílenosti, které stihl jejich turecký přítel za svůj krátký život natropit.
,,Nejvíc mě dostalo, jak se mi Semir tenkrát omlouval na infekčním oddělení,“ zubil se Tom, kterému už značně otrnulo.
,,Nebo jak zuřil, když musel hlídat toho mladého ,,intelektuála“ z rockové skupiny,“ vzpomněla si šéfová. ,,Byl vzteky bez sebe...“
,,To se nevyrovná tomu, jak ukradl ze silnice tu skopovou kýtu,“ oponoval s úsměvem Jan a položil dlaň na štíhlou paži své snoubenky.
,,Už aby se probral,“ vzdychla Andrea starostlivě a slízla pěnu cappucina ze svého šálku.

*

Trvalo však dalších pětačtyřicet minut, než je Lennártová zavolala k jednomu z pokojů.
,,Před chvilkou se vzbudil a chce vás vidět,“ mrkla na ně. ,,Ale nebude to nadlouho, je příliš vyčerpaný, musíte ho nechat odpočinout...“ s tím otevřela dveře a gestem je pozvala dál.
Dieter, Horst a Loutes už museli odjet na služebnu, takže se přátelé do maličké místnosti v pohodě vešli.

Turek ležel posteli, do pasu přikrytý lehkou nemocniční dekou a unaveně se na ně usmíval. ,,Nazdar,“ řekl skoro neslyšně a lehce našpulil rty, když spatřil Jana a Andreu.
,,Semire,“ vydechla jeho bývalá žena a vrhla se mu kolem krku. ,,Proboha, už jsem se bála, že tě nikdy neuvidím,“ vzlykla a něžně ho políbila na čelo. Jan si spolu s Tomem klekl na druhou stranu postele, hned vedle dýchacího přístroje, který pacient naštěstí nepotřeboval a stiskl nezraněné zápěstí ležícího muže. ,,Strašně se nám stýskalo, kolego,“ usmál se na něj. ,,Vážně, Německo se pyšní něčím, co Kanada nikdy mít nebude,“ šklebil se vesele.
,,No jistě,“ komentoval to Turek pomalu. ,,Ale naše drahá vlast byla málem o svůj klenot okradena,“ ironizoval a pohlédl na šéfovou s jasnou otázkou: ,,Geburn...?“
,,Je mrtvý, Semire. Jan s Tomem ho střelili když vás chtěl zabít a lékaři ho nedokázali zachránit,“ řekla Engellhardtová a zaujala místo po Andreině boku. ,,Jak se cítíte?“
,,Božsky,“ odsekl krátce a vyprostil ruku z Janova sevření: ,,vypadám jako chodící paleta,“ posteskl si a ukázal modřinami pokryté předloktí. ,,To samé na břiše a stehnech,“ stěžoval si zatrpkle a pokusil se sednout: čtyři páry paží ho okamžitě přišpendlily k matraci.
,,Ležte klidně,“ napomenula ho šéfová a vytáhla mu pokrývku po sádrový krunýř, který svíral Turkův pohmožděný hrudník.
Semir neprotestoval, uvelebil se trošku pohodlněji a obrátil se k Janovi a Andree: ,,Co vy dva tady?“ zeptal se udiveně. ,,Pokud vím, tak byste nemohli přiletět z Kanady tak brzy i kdybyste chtěli, takže jste mě asi nepřijeli zachraňovat,“ zvedl obočí.
,,Ne, to vážně ne,“ přiznal Jan rozpačitě. ,,my o téhle krizi ani nevěděli...“
,,Byli jsme na cestě na dovolenou, jenže letadlo tady má mezipřistání, takže jsme v těch pár hodinách navštívili služebnu, kde nám vše řekli,“ doplnila jeho snoubenka a přisunula se blíže k posteli.
,,Aha,“ pronesl moudře Semir. ,,Kam jste letěli?“
,,Do Thajska... na zásnubní cestu,“ řekl tiše Richter.
Turek se překvapeně zvedl na loktech, až zasténal bolestí.
,,Kruci, Gerkhane, ležte v klidu,“ zamračila se šéfová přísně a ošklivě na Jana pohlédla.
,,To je v pohodě,“ zamručel Semir. ,,No, já vám gratuluji, užijte si to a ať vám to vyjde,“ usmál se statečně a prohlížel si jednoduchý prstýnek na Andreině ruce. ,,To ses moc nevytáhl, brácho,“ glosoval pobaveně výběr šperku.
,,Ty zmetku, to je bílé zlato!“ vybuchl Jan smíchy.
,,Jen aby. A kdy odlétáte?“
,,Letadlo letí v deset, ale bez nás“ řekla Andrea rozhodně a Richter souhlasně přikývl: ,,Nenecháme tě tady s nimi samotného, neboj,“ ukázal se smíchem na Toma a šéfovou.
Semir zavrtěl hlavou. ,,tak to rozhodně ne, já si s těma dvěma poradím levou zadní,“ odsekl. ,,Nedovolím, abyste si mnou nechali zkazit dovolenou! Stejně budu jen spát a byla by to nuda.“
,,Jenže my tady chceme zůstat, teď tě neopustíme.“
,,Tak hele, já nechci, abyste místo na super pláže a lysohlávkové amolety zírali na mě, jasné? Poslední co potřebuji je, abych si vyčítal, že jsem vám zkazil zásnuby. Prosím, pokud mi chcete udělat radost, leťte,“ dokončil řeč a unaveně zavřel oči. Zranění byla příliš čerstvá a v krvi mu stále ještě kolovaly zbytky narkotizačního prostředku.


Oba snoubenci mlčeli, po minutě se ozval Jan: ,,Ale v tom případě bychom už měli jít,“ řekl smutně. ,,Musíme být na letišti dvě hodiny před odletem a je to přes celý Kolín...“
,,Však se nevidíme na posledy, ne?“
Andrea ho objala na rozloučení. ,,Určitě ne, ty tvrdohlavče, koneckonců, přijeli jsme tě taky pozvat k nám do Kanady,“ věnovala mu pořádný polibek na tvář.
Jan přikývl: ,,Jasně! Hned jak se uzdravíš, tak si vezmi dovču a dáme si túru po kanadských horách,“ zasmál se. ,,Já ti pusu na čelíčko dávat nebudu,“ narážel na Andrein polibek, ,,ale to neznamená, že se mi nebude stýskat,“ skončil rychle a vstal.
Semir se usmíval, když si Jan s Andreou potřásli rukama s Tomem a šéfovou a vstoupili do dveří.
,,Budeme se těšit, kámo,“ řekl Richter tiše, rychle se odvrátil a bez ohlédnutí vkráčel na nemocniční chodbu. Nesnášel loučení.
,,Nashledanou, Semire,“ pípla Andrea se sevřeným hrdlem, poslala mu vzdušnou pusu a s uslzenýma očima následovala svého snoubence.

Tom a Engellhardtová na sebe pohlédli, už měli Turka jen sami pro sebe. Gerkhan zívl.
,,V pořádku?“ zajímala se šéfová a přitočila se k němu. ,,Máme už jít?“
,,Asi byste měli,“ ozvala se za jejími zády Lennártová. ,,Pacient potřebuje klid,“ upozornila je klidně a naznačila tak, že čas jejich návštěvy už vypršel.
Anna se usmála a toho dne naposledy se nahnula k Semirově tváři: ,,Nebojte se, tady jste v dobrých rukách,“ zašeptala. ,,Tady vám pomohou a odstraní všechny jizvy... ty dnešní, i ty...“ jemně se ukazováčkem dotkla drobného šrámu nad horním rtem, kam před třinácti lety dopadla Geburnova pěst, ,,i ty starší...“ spěšně vstala a odešla z pokoje, aby podřízení neviděli její dojetí.

,,Prosím, ještě pět minut,“ obrátil se Tom k mladé lékařce, která se nerozhodně otočila k Turkovi.. Ten slabě pokýval hlavou. ,,To přežiju,“ zamručel a unaveně vzdychnul.
Osaměli.
,,Semire, já...“
,,Neblázni, Tome. Já vím, že za to nemůžeš: nikdo nemohl tušit, že v tu chvíli vykrádají banku... a že je tam...zrovna Geburn..“
,,Ale já mu tě svou hloupostí přivedl až pod nos,“ zašeptal Kranich nešťastně a klekl si vedle Semirovy postele, takže si hleděli do očí. ,,A on tě málem zabil...“
Gerkhan mlčel, hlavou se mu znova prohnalo všechno co zažil během těch příšerných devětadvaceti hodin. ,,Nejvíc mě mrzí,“ řekl pak, ,,že zemřel... To bylo to, co mi mimo jiné pomohlo přežít, Tome: myšlenka na to, jak se dívám na Geburna v soudní síni, kde dostane dvacet let za Bärbelinu vraždu... a teď je mrtvý. On... vyhrál.“
Kranich nevěděl, jak na to má reagovat. ,,Semire, jeho osud je v jiných rukách... musíme věřit, že se mu dostalo toho, co si zasloužil,“ drmolil nepřesvědčivě.

Mlčeli.
,,Tobě se nic nestalo, Tome? V kavárně jsme seděli u oken a ty ta exploze rozřískala...“
,,No, já se schoval pod stůl,“ usmál se Kranich: přítel mu konečně nahrál k tomu, co mu chtěl sdělit.
Pevně uchopil Semirovo předloktí a nadechl se.
,,Víš, přesto všechno cos mi tady řekl, si nikdy nepřestanu vyčítat, že jsem tě tam nechal jít samotného... když jsem se schovával před tím sklem, kolem křičeli lidé a houkaly alarmy, byl jsem naprosto přesvědčený, že... že už nežiješ,“ polkl aby se mu lépe mluvilo a pokračoval.
,,A během té strašné minuty a půl jsem si uvědomil, jak moc bys mi chyběl, kdybych už tě nikdy neměl vidět. Byl jsem pološílený představou, že tam ležíš roztrhaný na kusy,“ vzlykl Tom. ,,Těch podělaných devadesát vteřin hrůzy mi naprosto změnilo život. Já... poprosil jsem šéfovou, aby mě vzala zpátky, Semire.“
Gerkhanovy oči se rozšířily: ,,vážně?“
Kranich popotáhl a přikývnul.
,,Já...já nevím co říct, Tome... Já..díky..“
,,Ne, já děkuji tobě... parťáku,“ usmál se na rozzářeného Turka a vstal. ,,Kvůli tobě už zase vím, co mám životě dělat: budu teď tvůj bodyguard,“ nahodil špičku.
,,Hele, to jsi statečný, když víš, že tě nemůžu ztrestat,“ zlobil se Semir na oko.
,,Tak už si lehni, vidím, jak se ti klíží oči,“ pronesl Tom a s úsměvem sledoval, jak jeho staronový kolega s blaženým výrazem upadá do říše snů.
Potichu zavřel dveře, aby ho nevzbudil a vykročil k východu.

Na stanici Dálniční policie se vracely staré dobré časy.




Konec...

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 428
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Tahle povídka se mi hrozně líbí.......Super,Woxys......
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
sasadydzej
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 178
Odpovědět s citátem
To se ti ani nedivím, je vážně dobře udělaná, však tato povídka je má nejoblíbenější... Wink

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Re: sasadydzej
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jé, to potěší a krásně se to poslouchá... Embarassed děkuji Vám oběma, André-und-Semíre a Saso! Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jsem moc ráda, že jsem povídku přečetla, protože neshltat tyto řádky, přišla bych řekněmě o... velký skvost čské literatury! Very Happy

Začátek případu, kdy unsli Semira, jsem si už začínala říkat, co z toho vznikne. Milým překvapením byl pozdější příběh Anny Engelhardtové, ale k tomu se ještě dostanu.

Povídka mě zaujala nejen příběhem (což je jedno z hlavních, co jsem se chtěla dozvědět), ale také napětím a líčením jednotlivých scén! Tomův smutek a beznaděj příslušníků DP z povídky díky popisu jen dýchala! Very Happy Wink Krásné už jen proto.

A jak jsem již řekla, netradiční příběh mladší Anny a frekventanta Semira. Moc mě bavilo srovnat si, v jakém jsou vztahu v opravdovém seriálu, kdy je jeho nadřízená a bezmezně mu důvěřuje. Tenkrát (v tvé povídce Very Happy) tomu tak nebylo a Anně se to pěkně vymstilo. Krásně jsi tu vylíčila i černou stránku Anny Engelhardtové - pochybila s následkem smrti.

S tím se dostávám k samotnému Anninu vyprávění, tedy případu s Bärbel (jo, to jméno mám ráda, to mě potěšilo na povídce o to víc Very Happy, ale to není pro hodnocení podstatné, jen vsuvka Embarassed). Klasický únos bohaté dcerky, kterou zajal ten, jehož znala téměř celý život. Tady mě zaujalo Semirovo nasazení, odhodlanost a mladičká nezkušenost a vytrvalost jít si za svým cílem.

,,Ty malá kryso...“

No, to bylo moc pěkné přirovnání? Very Happy Hlavně to malá tam sedlo! Very Happy

Semir Gerkhan dopadl únosce po bláznivé honičce na dálnici
Mladý kriminalista položil na lopatky hledaného zločince
Kolín – Případ, který již týden otřásá celým Německem se včera zřejmě přiblížil konci. Policie snad konečně dopadla vraha sedmnáctileté Bärbel Javellinové, která zmizela v pondělí na cestě ke kamarádce a její tělo bylo nalezeno v řece o šest dní později . Únosce, který podle našich informací žádal vysoké výkupné policii doteď unikal, nyní by se však měl nacházet ve vazbě a čekat na obvinění. ,,Ano, kolega skutečně zadržel muže, který je podezřelý z únosu a vraždy,“ potvrdila včera komisařka Dálniční policie Anna Engellhardtová.
...

Je vidět, že jsi opravdu dělala v novinách! Tak povedený novinový článek se nevidí ani v některých opravdických plátcích. Very Happy Wink

,, až zachráníme Semira, bude to jen vaše zásluha. Jediné co jsem dokázala já bylo seřvat vás zrovna ve chvíli, kdy jste sehnal tu nejdůležitější informaci“

Nevím proč, ale tohle pžiznání chyby mě dostalo!

Ups, kdo by čekal příjezd Andrey, natož Jana a ještě k tomu jako zamilovaného páru? Shocked Surprised
To mě ale zaujalo, hezky jsi odstranila Andreu, takže Semir má volnou cestu k balení mladých blondýn! Very Happy

Tom musel připustit, že je mladý muž více než sympatický: byl to typ chlapíka, který na sobě může mít pytel od brambor a přitom stále vypadá jako dokonalý model, který si odskočil z přehlídkového mola pro celerový sendvič. Nevěděl jsem, že Andree stačí pěkná tvářička, pomyslel si trpce.

ÓÓÓ, tak u toho jsem chcípala smíchy! Very Happy

Ne Tefal, to JeRNa myslí na všechno

Tak tohle je ta nejlepší hláška, jakou jsem kdy slyšela! Very Happy Very Happy Very Happy Ta fakt sedla! Jsem minimálně na 10 minut musela přestat číst a jen se smát! Very Happy Very Happy Very Happy

Jó, a pak přišla ta pěkná akce parťáků Kobry 11! Hezky sehraně, ač nikdy nebyli parťáky, střelili téměř do jednoho místa! Skvělééééé! Laughing Ale cos to provedla pak? Shocked Surprised Semir zasažen, sanitka... No, trpěla jsem napětím, co z toho vyznikne! Když pak přišel lékař s tím, že pacient zemřel, měla jsem sto chutí ti poslat vira do počítače! Evil or Very Mad Ale pak ta úleva, že to byl Geburn! Uffffffff - spadl mi ze srdce kámen velikosti Marsu!

zauvažoval Wölke, zjevně fascinován svými myšlenkovými pochody

Tahle věta se mi prostě líbila! Skvěla napsaná, takhle by ji nevymyslel ani pycholog! Very Happy Si nějak nepamatuju totiž, že by mě napadlo přemýšlet nad svými myšlenkovými pochody! Confused

To přece není možné, zauvažoval Tom pobaveně. Dokáže snad Semir balit hezké holky i v bezvědomí?

Ó, Semir starý proutník si nedá říct ani téměř na smrtelném loži? shock surprise

Hodně mě zaujalo, že Semira operovala jedna z hlavních svědkyň případu Bärbel! Very Happy Pěkně provázaný ten vztah byl, je vidět že napětím nešetříš! Wink

,,Tak hele, já nechci, abyste místo na super pláže a lysohlávkové amolety zírali na mě, jasné?"

Ups, od kdy jedí Andrea s Janem lysohlávky! Embarassed Jinak super hláška samozřejmě! Very Happy

A nejkrásnější byl konec! Skvělá zpráva, že se Tom vrací! Very Happy To je snad to nejlepší, co v celé povídce mohlo zaznít! Very Happy

Na stanici Dálniční policie se vracely staré dobré časy.

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Re: sasadydzej
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Takový luxusně dlouhý koment! Shocked Shocked děkuju! Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed

Já Ti dám ,,skvost české literatury" Laughing Laughing Laughing děkuji za pochvalku, moc potěšila - nadsázka zase pobavila, ale co je moc, to je moc, můj milý policejní skvostíku z Prahy Laughing

K příběhu... nu, ano, já mám docela ráda, když se i hlavním hrdinům předhodí něco zlého. Když třeba zaviní něco, co se negativně a často osudově dotkne jiných. V podstatě mají tohle u mě na svědomí jak Anna, tak ve značné míře v jedné povídce i Semirek Smile ten v jedné z Když zaviní něco opravdu děsivého.

Semir a Anna... oba mě jako lidé, co se seznamují, hrozně bavili psát. Hlavně naivka Tureček Embarassed

Bärbel... tam jsem se snažila dát tu věc, o které jsme se bavily na ICQ - a sice typ pachatele, kterým byla blízká osoba, člověk, kterého ta dívka znala a denně ho vídala. O to je to hnusnější. O jejím osudu bylo asi od začátku rozhodnuto - nemohl přece unést holčinu, která ho znala a při tom činu počítat s tím, že ji později pustí a ona bude mlčet. Ne, hned věděl, jak to skončí - proto tu hrůznost svého skutku ještě vygradoval znásilněním.

Geburn... toho nemám ráda Sad je to můj nejvíce černobílý záporňák a je plný klišé Sad


Je vidět, že jsi opravdu dělala v novinách! Tak povedený novinový článek se nevidí ani v některých opravdických plátcích.


Děkuji, ale... tohle jsem psala ještě před praxí a když se teď na ty řádky dívám se státnicemi z žurnalistiky, jen se šklebím nad tím, jak je to hrozné Embarassed možná to někdy přepíši... Wink


Semir má volnou cestu k balení mladých blondýn!


Třeba... už se stalo...? Cool Laughing Twisted Evil

Kecy o lysohlávkách jsou odkazem na Deník Bridget Jonesové II, kde Bridge letí do Thajska a tam se zfetuje nějakou houbovou omeletou, pokud si to dobře pamatuji Laughing

Jsem ráda, že Tě povídka pobavila a potěšila a MOOOOOOOOOOOOOOC Ti děkuji za tak propracovaný a detailní komentář, potěšil mě a moc... Embarassed Embarassed

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 244
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
Ahoj Woxys,hrozně moc tě musím pochválit!Napsal jsi to hrozně hezky(no,i když ty ani jinak psát neumíš)!

Annu,Toma,Andreu,Jana...Všechny chápu,moje nej kamarádka taky odjela do nemocnice,a málem umřela...

Ten smutek je nepopsatelný,a vím jak se Anna cítila...Měla chuť vzít do ruky nůž,do druhéhrst jakýchkoli prášků,spolknout je a nůž si vrazit do břicha.

Novinové články se ti moc povedly:,,...Po bláznivé honičce..."

Tu si úplně,do nejmenších detailů představím...Nikdy jsem nepochopila ty zkratky,a jak už psala Jess,je vážně poznat,že jsi pracovala v novinách.


Takže Ti přeju hodně úspěchů v psaní!
Moc povedená povídka!




Pápá,K.Thaler

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
K.Thaler, mockrát Ti děkuji za dlouhý komentář, moc mě potěšil! Very Happy hlavně ale doufám, že Tvá kamarádka dopadla dobře Sad musí být děsná bezmoc jen sedět a čekat s vědomím, že ať udělám cokoliv, visí přítelův život na něčem úplně jiném Sad

Články v textu jsou naopak děsné, dneska se jim směji Very Happy a ony zkratky jsou prostě značka autora Smile každý novinář má pár písmenek, kterými se podepisuje v kratších zprávách - já měla ,,ter" Wink Very Happy

Díky ještě jednou, i za přání!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 244
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
No ani ne...Nehoda se stala před třemi roky,a ona si nás dodnes nepamatuje.Máš pravdu,bylo mi hrozně,když jsem za ní běžela do pokoje,obejmula ji a ona mi řekne:,,Kdo jsi?"

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Och Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 244
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
No jo,už je to pryč,sice má za kámoše jiný lidi,ale ptkávám ji.Tý jo,já si zas vylejvám srdce...Promiň

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Nic se neděje, pokud Ti to pomůže!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Lila


Založen: 09. 08. 2008
Příspěvky: 108
Bydliště: Nový Jičín
Odpovědět s citátem
Zdravím

Woxys - klobouk dolů...

Rozhodla jsem se, že, když už jsem komentovala jednu ze tvých povídek "Když" tak
to vemu od začátku, tedy Když ti devadesát vteřin změní život:

Některé části jsem četla s napětím, otevřenou pusou a jiné.
Moc dobře napsané, přiznám se, že po tak dlouhé povídce
si dávám chvíli pauzu jak jsem z toho čtení unavená Laughing (V dobrém slova smyslu)

A teď některé věty:

,,Ne, Gerharde. Tenhle hajzl vydrží všechno, ale to je jeho smůla. Bude litovat toho, že si při cestě sem nepřekousal žíly.“ - Vydží všechno, pravda pravdoucí, i když někdy...Hm, hm! Embarassed

,,Panáček se probral?“ slyšel posměšný, zlý hlas. ,,To jsme rádi, když jsi spal nebyla tu žádná legrace. Není slušné spát na návštěvě, pane komisaři, to tě maminka neučila?“ - To mě pobavilo i přes tu situaci...

,,No promiňte?“ Zrzek zazněl uraženě. ,,Vzali jsme vás přednostně a prohlídka trvala jen dvě hodiny, takže...“ - Hartít, živě jsem si ho představovala

Dříve než stačil odpovědět starý muž, ozvala se sekretářka: ,,Mám pro vás něco lepšího než svědectví černých šerifů, pane Kranichu. Auto zmizelo včera – v ten samý den, co nám konečně instalovali bezpečnostní kamerový systém!“ - Very Happy Haluz Very Happy

Tom se na ni obdivně zahleděl: ,,Nechcete se dát k policii? Máte vynikající dedukci - Tomova nabídka...brala bych hned Laughing

...A další věty, které by se daly popisovat, jenže, to by byla další taková povídka...

A navíc: Velmi se mi líbil příběh z minulosti, kdy Semír chtěl zachránit tu mladou dívku.
Přišlo mi to docela kruté...
+Jedna věta mě přesto rozesmála:

Patřil někomu, kdo by tu rád stál místo ní. Náš malý superman, pomyslela si. SuperStar německé kriminálky.

KONEC - Superní

Měj se hezky

Lila

_________________
Tom: "Co mám vlastně hledat?"
Semír: "Žlutého motýlka s vymknutým kotníkem! Ty máš teda (v)otázky...!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Lilo, moc a moc děkuji za koment! Embarassed potěšil Very Happy a příběh Semira a mladé dívky je schválně krutý Smile nechci stoprocentní happyendy v povídkách Embarassed Embarassed jsem samo ráda, že Tě příběh zaujal Very Happy

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Wirgil.11


Založen: 01. 02. 2009
Příspěvky: 2
Odpovědět s citátem
Zdravím.Nedalo mě to a musela jsem se kvůli této a podobným povídkám,zaregistrovat. Tvoje povídky jsou téměř profesionálně napsané.Co se týče obsahu,nebudu se vyjadřovat.Nezlob se.Na tuto povídku jsem dělala rozbor ve škole.A stačilo.

_________________
Každá povídka napovídá o duši svého pisatele.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Wirgil.11 napsal:
Zdravím.Nedalo mě to a musela jsem se kvůli této a podobným povídkám,zaregistrovat. Tvoje povídky jsou téměř profesionálně napsané.Co se týče obsahu,nebudu se vyjadřovat.Nezlob se.Na tuto povídku jsem dělala rozbor ve škole.A stačilo.



Díky za komentář.
Docela by mě zajímalo, jaký mohl rozbor na mou povídku být Smile
Škoooooda, že žádný nemohl být napsaný, protože jsi andy. A protože je ti, milá andy, 40, tak do žádné školy nechodíš. Víš? Už je na čase, aby sis uvědomila, že ti není dvacet!
A už je na čase, aby sis uvědomila, že z nás nemáš dělat blbečky.

Já z tebe fakt nemohu XD jednou mi tvrdíš, jak mé povídky čteš nemocným dětem v nemocnici, teď se zase vydáváš za studentku a píšeš na mé povídky rozbory... Tvá fantazie mě nepřestává ohromovat. Myslím, že se příště objeví výrok ,,Woxys, letím do vesmíru a rozhodla jsem se vzít s sebou na Měsíc Tvou povídku jako zástupce všech literárních děl planety Země."
Pravdou ale je, že se člověk alespoň něčemu zasměje, že... XD

Ale fakt nechápu, proč se mi snažíš vlichotit pomocí lží, když mě očividně nesnášíš XD

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
1) Když ti devadesát vteřin změní život...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma