AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Morfium
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 511
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tuhle jsem začala číst If I Stay (Jestli zůstanu) a z nějakého důvodu mi skočila do hlavy tahle povídka. Už dlouho jsem si hrála s tím motivem - Susanna von Landitz a oblíbená kratochvíle prominentů, drogová závislost - ale doteď jsem z toho nikdy nevytřískala slušný koncept. Povedlo se to, až když jsem to spojila s motivem žalu, ztráty a smrti (čímž se možná vysvětluje, proč to přišlo se čtením If I Stay), a i tak je to tam jen okrajově. Nicméně s výsledkem jsem spokojená.
(Mimochodem, písničky jako Your Ghost a Heaven taky značně přispěly vzniku této povídky.

Rating: M/A čili dospělí. Ano, je tam nějaký ten sex (nic explicitního, tentokrát) a Traber zase kleje.
Délka: cca 7 000 slov
Postavy: Kobra 12, Kobra 11, Anna Engelhardt.
Párování: Frank/Susanna (duh)
Prequel/Sequel: hell nein, řekl Hitler na sáňkách
Další poznámky: Ta povídka je docela drsná. Nepopisuje hezké věci a nekončí hezky, protože jsem hnusná bytost živící se slzami svých čtenářů a mám fakt hlad. (Každopádně vaše nenávist mi postačí, držím dietu. Laughing ) Varovala jsem vás.

Morfium

Vlastně ho neviděla umřít.
Ne, když dopadl na zem vedle ní a ona konečně zahlédla jeho obličej, byl už mrtvý. Dostal to přímo do srdce; po zásahu projektilem explodovalo v jeho hrudi jako zralý meloun. Fakticky už nemohla vidět, jak mu z očí vyprchal život.
Přesto si to pamatovala jinak. Přesto si pamatovala, že jak se ty ocelově modré duhovky pomalu měnily v neživý beton. Přesto si pamatovala, jak se jeho rty ještě naposledy pohnuly. Ani její mozek už nebyl tak naivní, aby uvěřila, že vyslovil její jméno, když umíral, ale chtěla si to myslet. Chtěla si hlavně myslet, že když odcházel, věděl, že je s ním. Že ho neopustila.
A chtěla si taky myslet, že jde hned za ním. Jeho tvář se jí ztrácela, jak se jí bolestí dělaly mžitky před očima, a její krev byla všude kolem nich. Musela být její, protože ta jeho zatím ani neprosakovala skrz tu hnusnou koženou bundu, bohatší o další díru po kulce. Nikdy předtím necítila takovou bolest. Ochromovala ji tak, že ani nedokázala lokalizovat, odkud jde.
Jen stěží si byla schopná uvědomit, že v těle nemá jen jednu díru po kulce.
A jen stěží si uvědomovala, že to, co ji nutí svíjet se na studené zemi a hystericky vzlykat, není ani z poloviny bolest fyzická.
* * *
Susanna von Landitz si nebyla schopná vzpomenout, jaké to vlastně bývalo, žít bez té neustálé bolesti. Když se poprvé probrala z bezvědomí, realita byla jako obraz dílků domina potom, co je někdo pečlivě rozestavěl na hrany a strčil do prvního. Ten proces opuštění nevědomé temnoty a instinktivní radost z probuzení byly senzační, ale v konečném důsledku nedávalo vůbec nic smysl; svět kolem byl změť černé a bílé.
A pak se vrátila bolest. Začalo to očima; ač byly v nemocničním pokoji zatažené rolety, i to denní světlo, které do místnosti pronikalo po stranách, ji surově zraňovalo. Ve spáncích jí tepalo a za očima měla jehly. Celé tělo se jí začalo připomínat. Neodpustilo jí ty porušené a zničené části, které se bez jejího vědomí pokoušeli opravit, ani ten pád na beton, prostě nic. Pulsovalo, jako by byla jen jeden jediný obnažený nerv, který někdo bez ustání nemilosrdně dráždil.
Ale to nebylo to nejhorší.
Ne, to nejhorší přišlo, když si vzpomněla, co se stalo a proč tu leží.
Když si vzpomněla, že Frank už není.
Zatímco ona cestovala na nosítku do nejbližší nemocnice, někdo se snažil zastavit její krvácení a další hlídal životní funkce, Frank zůstal ležet na tom betonu rudém od jejich krve, přes tvář ledabyle přehozenou igelitovou plachtu potom, co někdo zběžně zkontroloval jeho neexistující životní funkce a pokusil se o masáž srdce, aby měl co napsat do hlášení. Nebylo mu pomoci, nebylo proč plýtvat na něj silami a časem.
Někdo jim měl říct, že se namáhali zbytečně i u ní.
Nechtěla jejich pomoc.
Chtěla tam zůstat s Frankem.
Oči ji ještě ke všemu začaly štípat, jak se plnily slzami. Pláč zachvátil celé její tělo a přitáhl s sebou novou vlnu bolesti. Bylo jí skoro až na omdlení. Proboha, co se jí vlastně stalo? Muselo to být něco vážného, když to tak hrozně bolelo i přesto, že v sobě s největší pravděpodobností měla analgetika a sedativa.
Pokusila se pohnout a vzlykla. Chvíli si nebyla schopná ten zvuk spojit sama se sebou, ale nikdo další v místnosti nebyl. Zvedla levačku, protože jen myšlenka na pohnutí pravačky ji bolela, a přejela zemdlenou dlaní po celé délce paže až k ramenu. Gáza. Černé flíčky bolesti před očima. Takže pravé rameno.
To nedávalo smysl. Někde za jeho betonovýma očima a nehýbajícími se rty si pamatovala to množství vlhké horkosti na svém břiše, na stehnech, v klíně, jako by se pomočila. Pamatovala si tři výstřely a že krvácela víc než on. Dávalo to smysl; pořád měla srdce, které krev vyhánělo z těla. On už ne.
Sjela levou rukou níž, přes hrudník a břicho a dál se nedostala, protože ji bolest zasáhla jako demoliční koule a najednou tu byly další ruce, které držely ty její, a někdo ji hladil po hlavě, zatímco ještě někdo jiný přidával něco do kapačky. Mluvily na ni; jedna soucitně a konejšivě, ta druhá jako na nerozumné dítě, které už příliš dlouho pro nic za nic vyvádí. Připomněla jí Franka. „Nebul,“ řekl by, „je to jenom škrábnutí.“
Bylo jí ještě hůř.
A pak trochu líp. Analgetika a sedativa se jí řítila tepnami a byla jako další ruce, tlačící ji zpátky do matrace, do polštáře, zpátky do toho nevědomí, že kterého před vteřinou? minutou? hodinou? dnem? unikla. Ale Susanna nechtěla zpátky, bojovala s tou tmou. Potřebovala informace. Možná se pletla. Možná neviděla, co si myslela, že vidí. Možná byl naživu. Někdo jí přece musí něco říct. O těch obvazech a bolesti. O něm. O tom, proč se to všechno stalo.
„Ty bys taky na všechno chtěla odpověď, princezno.“
„Franku…“ hlesla. Neuvědomovala si, že sotva pohnula rty, že ve skutečnosti nevyšel žádný zvuk. Víčka se jí třepetala jak motýl v zavařovačce. Ale byl tam, viděla ho. „Myslela jsem, že jsem viděla – “
„Nebul, von Landitz,“ doporučil jí dobrosrdečně a asi měl pravdu, na tvářích měla vlhkost a špatně viděla, jako by otevřela oči pod vodou. Vzlykla, protože nevěděla, co by na to řekla. Zabolelo to. „Jsi velká holka, to zvládneš.“
„Co se stalo?“ zašeptala. Zdálo se, jako by na víc neměla sílu.
„Ty víš, co se stalo,“ odpověděl jí a přišel blíž k posteli. „Byla to past. Bylo to hnusný, ale jsi naživu. Nedostal tě.“
Oči jí panicky těkaly po pokoji, hruď se napjala dalším vzlykem a znovu to bolelo, i přes to morfium, které v sobě musela mít. Nic slabšího jí nemohlo pomoct, byla o tom přesvědčená. Snažila se mozek přimět ke spolupráci. Pokud byl tam, nemohl být teď tady. Pokud byl tady, nemohl být tehdy tam. Pokud byl tam, jeho oči teď asi vypadají jako beton pod sněhem. Ale pokud je tady, tady s ní…
„Co se stalo?“ zopakovala bezradně.
„Máš jednu v rameni a druhou…“ Na chvíli vypadal sám v bolestech, jako by jí měl říct něco, co ho rmoutilo, ale nedokázal se k tomu přimět. „Operovali tě dlouho,“ řekl místo toho.
„Proč jsem pořád tady?“
„Protože měl ten sráč mizernou mušku. Protože jsi silnější. Protože ještě nepřišel tvůj čas, vím já? Copak jsem ti na tyhle blbý otázky někdy uměl odpovědět?“ Usmál se na ni, jako to dělával v posteli. „Znáš můj názor. Když přijde na umírání, radši já než ty.“
„Proč?“ Sotva pohnula rty.
„Ty víš proč, Susanno,“ povzdechl si unaveně jako vždycky, když dělala hloupou.
Uvědomila si, že je hrozně unavená. Chvílemi se ztrácela. „Nechoď nikam,“ řekla rychle, jako by měla strach, že to nestihne, než ji znovu pohltí tma.
„Nejdu,“ řekl. „Neboj, nejsi sama a nikdy nebudeš.“ Mezi prudkým mrkáním – tím posledním, napůl vědomím pokusem rozehnat spánek – zahlédla ten jeho patentovaný křivý úsměv. „Šoupni se, von Landitz.“
Zamýšlela ho poslechnout, ale nehnula ani brvou. Nešlo to; tělo jako by nebylo její, nešlo z postele zvednout stejně jako zlatá cihla z rovného povrchu. I tak si ale lehl vedle ní, ovinul kolem ní ruce jako už tolikrát, když usínala a on věděl, že mu to projde, a sevřel. Ten dotek často provázelo horko a mrazení zároveň. Teď to ale necítila.
Chtěla zařvat, když si to uvědomila, ale byla příliš omámená opiáty na to, aby vůbec znovu otevřela oči.
Necítila ho.
Necítila vůbec nic.
* * *
Dny byly jeden jako druhý. Rány se pomalu hojily a bolely. Frank se objevil vždycky, když přišla injekce a bolest začala ustupovat, jako by couvala před ním. Susanna se usmívala nad tou představou; někdy, když opravdu chtěl a někdo, koho měl rád, byl v ohrožení, dokázal, aby před ním nebezpečí couvalo a utíkalo samo jen tím, jak hrozivě a vztekle vypadal. Až do toho posledního odpoledne, kdy bylo nebezpečí rychlejší. Říkal jí, aby na to nemyslela, a ona ho ráda poslechla. Ale neubránila se tomu, když s ní nebyl.
A pak chodit přestal. A teprve když bez něj byla pár dní, to vědomí se začalo rozbíhat synapsemi v jejím mozku a prostoupilo ji až do morku kostí. Takhle teď bude její život vypadat.
Takhle teď bude žít.
Panika ji na chvíli úplně ovládla a dostala znovu sedativa. Ležela tam, zmámená a slabá jako moucha, ale Frank nepřicházel a její mozek pořád bolestivě fungoval na sto procent, nedopřával jí žádnou úlevu. Nakonec měla přece jen návštěvu; byli tři. Lékařka, lékař a někdo, kdo vzdáleně vypadal jako psychiatr. Frank by to věděl s jistotou, cvokaři mu šli pod nos asi stejně jako pošťáci psům a stejně tak je uměl vycítit na míle daleko.
Ze začátku je poslouchala, ale pak ji přestali bavit a její pozornost povadla. Říkali něco o místě vstupu kulky, poškození vnitřních orgánů, silném krvácení, které šlo jen stěží zastavit, a nevratném poškození. Nakonec ji zachránili. Zněli pyšně, když to říkali. Nezůstalo jí nic, co z ní biologicky dělalo ženu, místo lůna měla sešitou díru a pravé rameno ani s dostatečnou rehabilitací patrně nebude fungovat dost dobře na to, aby mohla pohodlně zamířit služební zbraní, ale to hlavní bylo, že žila. Teď se může začít hojit a ta paní v kašmírovém svetříku s akrylovými nehty ke konci přecházejícími z bílé v barvu chrp jí s tím prý pomůže.
Susanna je ignorovala, dokud neodešli, a nutila se nad celou situací přemýšlet. Točila ty fyzické ztráty kolem dokola, ale ať se snažila domyslet si důsledky jak chtěla, ta bolest, která doprovázela každou myšlenku na fakt, že Frank je mrtvý, se nedostavila. Skoro, jako by jí to bylo za daných okolností jedno. Konečně, kdyby dostala na výběr – děloha nebo Frank – neváhala by ani minutu jenom, aby teď byl po jejím boku.
Jenže nebyl a na ničem dalším už nezáleželo.
* * *
Nakonec došla k tomu, že to bylo to morfium. S námahou si vzpomněla, že jí říkali, že ho vyměnili za slabší analgetika v souvislosti s tím, jak se hojila a její stav se lepšil. Ač nikdy neslyšela o tom, že by mělo morfium halucinogenní účinky, muselo to být ono. Umělo ji dostat do té chvíle mezi spánkem a bděním, ve které ji Frank navštěvoval. A ona s ním nutně potřebovala mluvit. Potřebovala mu říct všechno to, co nestihla. Že ten rozhovor neměli odkládat. Že to nikdy nebylo jen o sexu, jen se bála toho, jak moc vážné to bylo.
Ale řekli si, že si promluví po tom zátahu – ona to svatosvatě slíbila, aby to přece jen ještě naposledy oddálila – ale pak už byla jen krev a prázdno tam, kde kdysi mohl být život.
Susanna se snažila uvažovat; pokud jí nebudou dávat morfium, už Franka nikdy neuvidí. Ta myšlenka vyvolala stejnou paniku jako když si to připustila poprvé, ale tentokrát nikdo nepřišel, aby jí dal sedativa. Děs a hrůza jí zatemnily mozek; nebylo to dost na to, aby jí zabránily uvažovat logicky, ale stačilo to vyřadit veškerou soudnost.
Začala vytahovat stehy.
Dostala se slušně daleko, než konečně někdo přišel a zburcoval ostatní. Světle zelená nemocniční přikrývka nabrala jiný odstín a obě sestry – snad stejné jako minule, snad úplně jiné – jí tentokrát držely ruce až surovým stiskem, aby jí zabránily dokončit, co začala. Zmítala se napůl zuřivostí – byla tak blízko! – a napůl bolestí, která ji začala znovu zachvacovat s takovou agresivitou, jako by se mstila za to, že byla prve potlačována a vyháněna z těla procesem hojení.
Znovu do ní pustili morfium. Jak přicházela úleva, dobře si uvědomovala, že jestli nechce skončit přikurtovaná k posteli nebo na uzavřeném oddělení psychiatrie, tohle už si nesmí nikdy dovolit. Ale teď to tak nějak bylo jedno, protože byl tady, cítila ho, vnímala ho, viděla ho. Ale ze všeho nejdřív ho slyšela, těsně u ucha. „Ty jedna blbá kozo. Proč si tak ubližuješ?“
„Nestihli jsme si promluvit,“ řekla, neochotná ztratit ani minutu času. Bůhví kolik jí toho vlastně dali, bolest pořád cítila. Nehodlala riskovat, že mu to zase nestihne říct.
„Teď už je to jedno,“ řekl a jeho prsty se jí sem tam mihly nad obočím, zahlédla je. Patrně jí odhrnoval vlasy z čela, ale necítila ten dotek, a na chvíli to bylo horší, než kdyby se jí vůbec nedotýkal. Nakonec vyvolala vzpomínku na jeho doteky v paměti. Dalo jí to klid.
„Není,“ protestovala. „Nikdy to nebylo jenom o sexu.“
„Já vím,“ odpověděl a už v tu chvíli mu šel jeden koutek nahoru výš než druhý. Milovala ten jeho křivý úsměv. „Nebyl jsem debil, Susanno. S těma tvýma předsudkama a kritériama pro ideálního chlapa, který mě míjely na kilometry, tě do mé postele muselo přitáhnout něco fakt silnýho.“
„Měla jsem ti to říct.“ Sklopila oči. Chtěla ho vidět víc než cokoliv jiného, ale zároveň tak hrozně bolelo vědět, že je jen výplod její představivosti; dílo její zfetované fantasie a nic víc.
„Měli jsme si říct spoustu věcí,“ odpověděl, vztahuje vinu i na sebe, a Susanně bylo skoro až do smíchu z toho, jak sama sebe omlouvá i v takové situaci.
„Ale byla to chyba,“ řekla po chvilce. „My dva, byla to chyba. Kdybychom do toho nespadli, uvažovali bychom v práci čistě a – “
„Stejně bysme byli tam, kde jsme,“ přerušil ji nekompromisně. „Nic z toho by na věci nezměnilo. Zachránili jsme život a nikdo z nás nemohl za sráče, co střelí chlapa do srdce a ženskou do podbřišku.“
Zvedla k němu hlavu. „Přežila?“ Tohle jí dosud nikdo neřekl. Nikdo z práce za ní nebyl, aspoň ne, když byla při vědomí.
„Jasně, že přežila,“ přitakal. „Sundalas ho, zapomnělas?“
„Nic si nepamatuju, kromě…“
Znovu se na něj nebyla schopná dívat. Zírat do očí, které už nebyly, a vyslovit to. Přiznat té představě, že se dívala do jeho mrtvé tváře, a že teď zachází do krajností jen, aby si mohla namlouvat, že nikdy neodešel. Nebyla připravená nechat ho definitivně odejít. Nemyslela si, že někdy bude.
„Musíš s tím přestat, princezno,“ přerušil její myšlenky Frank. Mluvil naléhavě a trochu vypruzeně, jinak to ani v podobných situacích neuměl, jako by ho jeho vlastní emoce obtěžovaly. Jeho oči byly netrpělivé jako vždycky, když prostě nechtěla chápat, co se jí snažil vysvětlit. Když to odmítala vidět stejně jako on. „Musíš si přestat ubližovat a vrátit se do života. Mákli si, aby tě dostali až sem, a nemůžeš to zahodit jenom proto, že to, co tě čeká, nebude lehký. Takovej srab nejsi.“
„A pro co mám žít dál?“ obořila se na něj. „Nic nezůstalo.“
„To jsou kecy. Je přece tolik lidí, který zničí, když to vzdáš,“ namítl. Zakroutila nad tím odmítavě hlavou. „Nebuď trapná, Susanno,“ zavrčel v reakci na ten pohyb najednou vztekle – vždycky startoval na drc – a uvědomila si, že byl od ní dál. „Jakej smysl bude mít, když to všechno spláchneš do hajzlu?“
Vzdaloval se a vzdaloval, jako by měl okolo pasu provázek a nějaká neviditelná síla ho teď namotávala a tahala Franka ven z místnosti.
„Ne!“ vykřikla, když si to uvědomila. „Neodcházej, Franku. Prosím. Prosím!“
Nevyslyšel ji.
„Prosím,“ zašeptala.
* * *
Vzbudil ji něčí šepot. Předstírala dál spánek, protože si myslela, že je to sestra. Kdyby poznala, že je Susanna vzhůru, zavolá doktora nebo tu psychiatričku a nedají jí pokoj. Nebo hůř, zavolají rodiče. Byla si jistá, že neotevřela oči, a snažila se dýchat co nejvíc zhluboka. Nově sešitá rána ji svědila, ale nepohnula se ani o píď. Vypadalo to, že kohokoliv, kdo byl v místnosti, oblafla, protože se znovu začaly ozývat tlumené hlasy. Byly tři.
„Říkají, že je pořád v šoku,“ řekla Engelhardt. „Stalo se to krátce potom, co jí řekli, že… Co všechno ta druhá kulka způsobila. Patrně jen přirozená panická reakce, kterou zastavila sedativa. Zatím ji nechtějí převážet na psychiatrii.“
„Co když to udělá znovu?“ ozval se Gerkhan, v hlase patrné obavy.
„To už asi nebudou mít na výběr,“ odtušil Kranich. „Proboha, vždyť si vytrhala skoro všechny stehy…“
„Myslím, že na tom mají tak trochu zásluhu její rodiče,“ podotkla Engelhardt a Susanna z ní cítila nesouhlas. „Nechtějí ji mezi magory, tak jí radši sehnali soukromého psychiatra. Hlídkuje tu kolem ní, ale nevypadá to, že s ní něco zmohla. Sestřička, co ji má na starosti, říká, že vůbec nekomunikuje. Tedy ne s živými.“
„Co tím chcete říct, šéfová?“ Zase Semir. Zase ty obavy. Zdálo se ale, že tušil, kam Anna míří.
„Mluví ze spaní. Blouznila už i předtím, což byl hlavní důvod, proč přešli od morfia na slabší léky, vůbec jí nedělalo dobře. Musela vytrpět víc bolesti a proto do ní valili sedativa tak, že nás nebyla schopná vnímat. Vypadá to, že si našla někoho, s kým byla schopná komunikovat i v tomto stavu.“ Povzdechla si a jeden z nich přešlápl. Ten druhý si těžce povzdechl. „Pořád opakuje Traberovo jméno.“
„Možná ty stehy byly spíš vina přeživšího,“ podotkl Tom. „Možná si myslí, že si nezaslouží žít, když Frank…“ Ani Kranich zjevně ještě nebyl připravený to vyslovit, protože se odmlčel. A po Susanně se chtělo, aby to prostě akceptovala a uzdravila se. Pokrytci.
„Co vůbec ta holka?“ zeptal se po chvilce Semir. Zjevně usoudil, že bylo potřeba změnit téma. Susanna soudila, že bylo potřeba, aby se všichni tři sbalili a vypadli.
„Přežila. Fyzicky. Ale přitom, co všechno jí dělal…“ Zašustilo oblečení. Engelhardt si patrně prohrábla vlasy. Asi si to neuvědomila, ale to gesto vždycky prozradilo, když jí něco zabrnkalo na nervy nebo šťouchlo do pečlivě skrývaných emocí. Tentokrát to asi bylo obojí zároveň. „Vede nás to myslet si, že kdyby ho von Landitz nezastřelila, asi by ji čekalo to samé. Pořídil si chvíli před tím zátahem potřebné zdravotní pomůcky, byl připravený držet ji co nejdéle při životě. A neměl jiný důvod, než aby…“
Engelhardt při posledních slovech zněla, že se jí svírá hrdlo při pokusu rozdýchat nevolnost, a asi to tak bylo. Chvíli bylo v pokoji absolutní ticho, než se nadřízená všech přítomných policistů rozhodla pokračovat. „Profilitik od LKA si myslí, že ji nezamýšlel zabít, chtěl ji hlavně zmrzačit. Odstranil Trabera, který mu stál v cestě, a střelil ji do pravého ramene, protože věděl, že je pravačka. Ta další rána, to byl už jen sadismus. Nepočítal s tím, že von Landitz vezme zbraň do levačky a trefí se mu do hlavy. Díky bohu.“
„Potřebuju kafe,“ řekl Kranich po další porci ticha právě ve chvíli, kdy si Susanna už myslela, že to nevydrží a začne na ně řvát, aby do prdele už vypadli a nechali ji jejímu osudu. Tomův návrh se zjevně setkal s ohlasem, protože slyšela, jak trochu vrzly dveře, a kroky se vzdalovaly.
Tedy až na jedny, které se naopak přiblížily. Cizí horká ruka vklouzla do její studené a jemně stiskla, a Susanna v ten moment už nedokázala udržet vzlyk. Sevřela víčka k sobě a vnímala, jak Anna tiše, skoro až diskrétně zalapala po dechu. Skutečně nepoznala, že Susanna nespí. Starší ruka v mladší na chvíli strnula, pak stiskla znovu a zmizela.
Vzdálily se i poslední kroky a dveře naposledy vrzly. Osaměla.
Susanna otevřela oči a zuřivě zírala do stropu. Nemohli si to všechno říct na chodbě? V kantýně? Kdekoliv jinde? Kdo sakra Engelhardt ty informace poskytl? Nebyla rodinný příslušník, nebyla nic, a neměla právo cokoliv komukoliv říkat. Byla jenom stará ženská, bez rodiny, jejíž život tvořila jen práce, a s tou svou dobrosrdečnou vševědoucností se mohla jít vycpat. Susanna si s úžasem uvědomila, že ji do srdce bodá ostrý, horký hrot nenávisti vůči Anně Engelhardt. A nejen vůči ní.
Nenáviděla i zakrslého Gerkhana, protože si určitě myslel, že ví, co ztratila, protože taky pohřbil parťáky. Ale nevěděl ani hovno. A Kranicha taky nemohla vystát. Byl přesvědčený, že měl patent na žal, když mu těhotná přítelkyně vyletěla do vzduchu, ale kdyby na ni zkusil to „vím, jak se cítíš,“ poslala by ho do háje, protože nevěděl nic. Nikdo mu nevzal naději na to, že jednoho dne ještě může mít to, co tehdy ztratil.
Ale Susanna už tu naději neměla. S očima planoucíma bezzubým hněvem posunula dlaň zdravé ruky na místo, kde pod přikrývkou tušila jizvu. Vyvinula trochu tlaku, aby pocítila tu bolest, aby si připomněla, že na té betonové zemi s Frankovou smrtí nepřišla jen o přítomnost, přišla i o budoucnost.
Mimoděk si vzpomněla na dobu asi před měsícem, kdy v úplně stejné poloze ležela ve své ložnici. Tehdy, ač ještě úplně zdravá, taky zuřivě zírala do stropu a nenáviděla rovným dílem Trabera a sebe, že ho na sebe nechala kdy sáhnout, protože už druhý den marně čekala na menstruaci. Ráno na to rudá kavalerie dorazila v plné síle a Susanna zůstala šokovaná tím, jak prudké zklamání pocítila. Zklamání, že její antikoncepce působila spolehlivě. Zklamání, že v ní ten zárodek malého Trabera přece jen neroste.
To zklamání se proměnilo v úlevu teprve teď. Ačkoliv nechtěla, dovedla si představit, že bude muset žít dál bez Franka a bez té budoucnosti, jakou pro sebe vždycky plánovala. Ale být to jinak a přijít nejen o Franka, ale i o jejich dítě, zvedla by tu levačku, která i navzdory situaci mířila přesně, a poslala toho zmrda do pekla. Celé by to ukončila už tam.
Možná to měla udělat i tak. Jen kdyby nebyla tak hrozně zbabělá…
* * *
Říkali, že se uzdravuje, ale Susanna se spíš cítila, jako by pomalu umírala.
Říkali, že se i přes to všechno se hojí krásně, ale Susanna měla pocit, že má místo lůna ložisko hnisu a ten jí pomalu tráví celé tělo.
Říkali, že měla štěstí, když ta kulka neroztrhala i střeva a nějaký její kus nezasáhl páteř. Nepochopili, že kdyby měla skutečně štěstí, jiná kulka nezasáhla Frankovo srdce. Kdyby skutečně měla aspoň trochu toho stupidního štěstí, rozsvítilo by se jim tentokrát a počkali by aspoň jednou na posily. Kdyby skutečně měla to jejich posraný štěstí, ta sadistická svině se nikdy nenarodila.
Tvrdili jí, že ačkoliv to bude těžké, nakonec to bude dobré, a samozřejmě, že přišli se všemi těmi argumenty, o kterých dopředu věděla, že se s nimi vytasí. Gerkhan a jeho mrtví parťáci; Kranich a jeho mrtvá těhotná milenka. Anna a její tichá, moudrá podpora. Slova těch dvou tupců pro ni byla prázdná a Anna ji děsila, protože byla předobrazem Susanniny vlastní budoucnosti. Sama a bez dětí. Chtěla skočit z okna jen, co viděla Engelhardtin obličej ve dveřích.
Neuměla jim vysvětlit, že už chybí důvod k její existenci, ať to otáčeli jak chtěli. Jako živočich měla jediný cíl rozmnožit se, ale to už nemohla. Jako myslící lidská bytost měla za cíl naplnit svoje tužby, aby fungovala správně i pro ostatní, a její tužby byly z poloviny tam, kam nemocnice vyvážejí biologický odpad. Ta druhá polovina byla v márnici. Měla žít jen pro druhé? Aby ty kolem ní netrápilo, že je taky pryč? Tak krutý život jí přece nemohli přát, pokud ji měli skutečně rádi.
Vlastně už ne v márnici, uvědomila si náhle, a myšlenka na Frankovo nehybné tělo na nerezovém stole jí na chvíli zvedla žaludek. Přece už ho pohřbili. Všichni byli připravení udělat maximum pro to, aby na ten pohřeb mohla, ale když jí to řekli, zachvátila ji tak hrozná psychická bolest, že se nedokázala pohnout. Na chvíli to i lékaře přimělo věřit, že jí selhává srdce. Nemohla se dívat na to, jak ho spouštějí do země. Nemohla vidět, jak na víko jeho rakve padá hlína. Už nikdy nemohla na žádný pohřeb. Pohřby byly tabu.
Ležela v posteli a věděla, že ostatní se s ním teď loučí. Bolest neustávala. Nutila ji chtít umřít. Ale i bez té bolesti chtěla umřít, protože ta agonie jí aspoň připomínala, že byl a že ho ztratila. Vlastně už nemyslela na nic jiného než na smrt.
Poprvé v životě se jí přestala bát. Představovala si, že na ni Smrt jen zapomněla, když si přišla pro Franka. Musela s ním mít plné ruce práce, rozhodně nešel po dobrém. Jeho tělo to možná vzdalo ve chvíli, kdy mu vybuchl motor, ale duše rozhodně nešla bez boje. Představovala si, že se pro ni Smrt nakonec ještě vrátí. Že má někde v těle krevní sraženinu, která jen čeká na správnou chvíli, kdy se uvolnit a ucpat životně důležitou tepnu. Selhání dechu, selhání srdce, selhání mozku. Jak prosté. Modlila se, aby to přišlo co nejdřív.
Začínala být unavená z čekání. Začínala být zoufalá, protože Franka nezahlédla ani ve snech.
Možná jeho duše skutečně Smrtce utekla a proto ho pod vlivem morfia vídala. Možná to byla skutečně jeho životní energie a ne jen její představivost. A možná proto už ho nevidí. Protože byl chycen a nacpán do rakve ke svému tělu. Protože teď je definitivně dva metry pod zemí a už se nikdy nevrátí.
Panikařila a znovu poslouchala, že má být ráda, že je naživu. Už je nenáviděla všechny. Rodiče, přátele, doktory, prostě všechny. Měli radost za sebe, že si ušetřili polovinu truchlení, ale nezajímalo je, že ona všechen ten bol teď nese za ně. Byli tak hrozně sobečtí a taky jim to říkala. Odporovali, že teď je sobecká ona, protože oni přece taky trpí kvůli Traberovi a trpí ještě víc, když ji vidí, jak se trápí a plácá v té bolesti, zatvrzele odmítajíc pomoc. Řvala na ně, zle, agresivně a s jasnou touhou ublížit, že na to má do prdele přece právo.
Nakonec ji začali jeden po druhém opouštět. Nelze pomoct někomu, kdo si nechce nechat pomoct, a ještě hloupější by bylo nechat se tím člověkem ničit. Nezazlívala jim to, vlastně se tím v jejích očích vykoupili. Konečně ji nechali být; nechali ji sedět zavřenou v tichém bytě a litovat se. Konečně jí přestali říkat, co má cítit. Ano, měla právo na ten hněv a bolest a smutek a nenávist a nehodlala si to nechat vzít. Ani za cenu toho, že zůstane sama; ztratila až příliš mnoho a odmítala se vzdát i toho posledního, co ji aspoň nějak spojovalo s Frankem.
Oni stejně nebyli ta společnost, o kterou stála. Ta už nebyla.
Ale mohla být zase.
Při správné dávce…
* * *
Susanna to nikdy nikomu ze svého dospělého života neřekla, až příliš se za to styděla. Ale pak ležela vedle Franka v posteli. On předstíral, že spí, aby se nemusel zvednout a odejít, jak pravidla toho čistě sexuálního vztahu kázala, a ona předstírala, že mu ten spánek věří, protože nechtěla, aby odešel. A napadlo ji, že kdyby se mu mohla svěřit s něčím takovým, může se mu svěřit už naprosto se vším.
„Když jsem dospívala, dělala jsem hroznou hloupost,“ promluvila do ticha ložnice.
„Zapomněla ses na vyjížďce s poníkem a dorazila pozdě na čaj o páté?“ reagoval Frank. Nenamáhal se urážet ji tím, že by neodpověděl nebo předstíral rozespalost, na to ji znal až moc dobře. Ale i když věděl, co si vykoleduje, zjevně si nedokázal odpustit aspoň trochu si z ní utahovat. Kopla ho pod přikrývkou, zasáhla koleno, a slyšela ho, jak se směje do polštáře.
„Mluvím vážně, Franku,“ upozornila ho. Byla jen krůček od toho, aby si to celé rozmyslela, a on to musel vyčíst v její tváři, když na něj prohlédla, protože donutil obličej k vážnému výrazu.
„Sorry. Povídej,“ vyzval ji a podepřel si hlavu.
„Jak víš, naši hodně cestovali. Neměla jsem moc přátel a i když jsem měla spoustu aktivit, pořád jsem měla dost volného času. S rodiči jsme se míjeli. Tak jsem našla hodně hloupý a nebezpečný způsob, jak se zabavit. Nebo spíš způsob, jak zařídit, aby čas uběhl bez mého vědomí.“
Chtěla se mu svěřit, ale nedokázala to říct na plná ústa. Franka to stálo hodně úsilí, ale nakonec pochopil. Posunul ruku a přejel ukazovákem jemně po kůži její loketní jamky. Zakroutila hlavou. „Byla jsem hloupá, ale nebyla jsem tak hloupá. Nehodlala jsem se zjizvit a nechtěla jsem, aby to někdo věděl.“
„Proč jsi přestala?“ zeptal se a teď už tu vážnost nehrál.
„Měla jsem diskrétního dealera, kterého chytili. Dal jim seznam a naši se postarali o zbytek. Vzali mě do těch správných míst, kde jsem mohla jasně vidět, co to dělá. Věděla jsem, že tak dopadnout nechci. Nechala jsem si pomoct.“ Pokrčila rameny.
„Nebylas zase tak blbá, jak si myslíš,“ řekl po chvíli. Neřekla na to nic, jen se trochu usmála a dívala se na něj. Pravděpodobně tak úplně nepochopil, proč si to musel poslechnout, ale věděl, že to něco znamenalo a tušil, že prošel. Že právě překročili nějakou neviditelnou hranici, za kterou ji dosud nenásledoval, ale teď mu to konečně bylo dovoleno.
Pak se milovali a tentokrát už by to ani největší skeptik nedokázal s čistým svědomím zařadit do škatulky „jen sex“. Ne, tohle bylo jiné a oba to věděli. Tohle milování odstartovalo to nekonečné „příště si o tom promluvíme“, které nikdy nepřišlo.
Susanna teď zpětně uvažovala nad tím, že možná přece jen byla přesně tak hloupá, jak tvrdila, že není. Ale ačkoliv jasně několikrát v hlavě obrátila pro a proti, v konečném důsledku na tom nezáleželo, protože tou dobou už stejně měla kontakt na ty správné lidi. Moc nerozuměli, proč chce zrovna morfium, když mohla mít prvotřídní heroin, ale říkala jim, že je to kvůli tomu ramenu. Nezkoušela jim vysvětlit, že to potřebuje na úplně jiný druh bolesti, bylo to zbytečné. A tak jim lhala, když si to kupovala, a lhala i sobě, když si tvrdila, že je to jen pro jednou.
Ale nakonec to stálo za to, protože ten večer ho znovu viděla. Po takové době. Rozplakala se štěstím.
„Začínáš mi lízt na nervy,“ zavrčel.
„Neubylo by tě, kdybys přiznal, že ti taky chybím,“ odsekla, ale brečela u toho a taky se smála.
„To poslední, co chci je, abys tam dole byla se mnou,“ odpověděl bez pohnutí. „A vůbec, uvědomuješ si, že mluvíš sama se sebou? Ještě pořád si nepřipadáš trapně a uboze?“
„Potřebovala jsem tě vidět a slyšet,“ omlouvala se.
„Susanno,“ protáhl a dřepl si k pohovce, na které ležela a která vpíjela její slzy. „Stalo se, co se stalo. Musíš se přestat ničit, už jsme o tom mluvili. Nikdo ti nebere, že to stojí za hovno, ale ty si to děláš ještě horší.“
„Nech toho,“ zaprotestovala slabě. „Zníš stejně otravně jako oni. Ještě otravnější, než když jsi byl naživu.“
Zůstala naprosto vyděšená tím, co řekla, a chtěla to vzít okamžitě zpátky ze strachu, že se Frank urazí a odejde, ale udělalo se jí hrozně špatně. Netušila, jak se dostala až k záchodové míse, ale zvracela tak brutálně, až ji rozbolelo celé tělo i přes to morfium, které v sobě měla. Klouzala rukama bezmocně po kachlících a kopala nohama, jako by ji někdo škrtil, zatímco z očí se jí valily slzy a žaludek bezmocně chrlil jen žaludeční šťávy, žluč a krev, protože už v něm nějakou dobu nebylo cokoliv, co by mohl zvrátit.
Ležela pak na zemi a tiskla horkou tvář na studené kachlíky koupelny. Jednu dlaň si držela na zjizveném podbřišku, protože se rána, ač zhojená, znovu rozbolela, druhá ruka ležela bezvládně vedle ní. Na bílé kůži svítily vpichy. Neměla sílu už ani brečet, jen sem tam sebou cukla něčím, co snad mohlo být škytnutí nebo další pokus zesláblého těla nadávit. Před očima měla znovu mžitky jako tehdy, kdy se sešitá poprvé probudila do té noční můry, ve které teď žila.
A přesto ho viděla. Sledovala, jak si k ní přidřepl, a čekala v jeho tváři nesouhlas a hořký posměch. Ale tvářil se, jako by měl sám bolesti, jako by měl sám namále s brekem. „Prosím, princezno,“ zachraplal a dal obličej až k tomu jejímu. Podařilo se jí posunout ruku z podbřišku, aby si aspoň částečně zakryla tvář. Věděla, že na ní neucítí jeho dech, a schoulila se jako bitá. „Potřebuješ pomoc. Musíš si nechat pomoct. A musíš mě nechat konečně jít.“
„Jak?“ Skoro neměla hlas.
„Mělas jít na ten pohřeb,“ řekl vyčítavě a sedl si na paty. „Měla ses se mnou rozloučit.“
„Nešlo to a ty víš proč,“ odsekla slabě. „A je to tvoje vina, tys to tehdy začal. Řekni mi, co s tím mám dělat teď, ne co jsem měla dělat tehdy.“ Vlastně nevěděla, jestli sama mluvila nebo si to jen myslela. On rozuměl obojímu.
Zíral na ni bezradně a kolem krku měl ten nesmysl, který nosil, když se poznali. Jednou poukázala na to, že je to v jeho věku trapné, a pak už to na něm neviděla. Vždycky jím tak trochu pohrdala za tu lacinou snahu zalíbit se jí.
„Myslíš, že bych na tvým místě tak vyváděl? Možná jsi pro mě neznamenala tolik, jak si myslíš. Možná bych už touhle dobou píchal jinou a na tebe si ani nevzpomněl,“ navrhl tak nějak chladně.
„To nemůžeš vědět,“ namítla. „Nejsi tady. Nejsi to ty.“
„Právě,“ pousmál se a naklonil se k ní. „Ty to taky nevíš. Nikdy jsme se k tomu nedostali, takže si můžeš představovat, co chceš. Můžeš si ulevit, když si přestaneš malovat, že jsi byla moje slunce, můj měsíc a moje všechno. Můžeš to celý obrátit naruby a přežít.“
„Ale i když to obrátím na rub, ty mi z toho nevypadneš,“ namítla skoro vítězně.
„Ty seš tak zasraně umíněná!“ rozkřikl se. „Nemůžeš mě už mít a nevytrucuješ si mě, ani kdyby sis do žíly napumpovala všechno svinstvo světa. Myslíš, že mě tím kňouráním a sebelítostí přivoláš zpátky? Myslíš, že bych tě ještě chtěl? Proboha, dyť zabíjíš holku, kterou jsem podle tebe miloval!“
„To on,“ imaginárně ukázala prstem, protože už na to skutečně neměla sílu a protože doufala, že ten zmrd se škvařil v horoucích peklech za to, co jim udělal.
„Ne, on to jenom zkusil,“ odsekl Frank. „A ty statečně pracuješ na tom, aby se mu to povedlo. Doděláváš, co začal.“
Neřekla na to ani slovo. Povzdechl si a pak si lehl vedle ní na bok a prstem přejel přes její loketní jamku jako tehdy chvíli předtím, než spolu přestali mít poměr a stali se milenci. Jen tentokrát byla její kůže nateklá a ten poslední vpich krvácel, protože se jí neustále třásly ruce a protože už nebyla vůbec k ničemu. Byla bezcennější než hovno na chodníku. Jen plýtvala kyslíkem a mořila vzduch oxidem uhelnatým.
„To není pravda,“ řekl ve chvíli, kdy si myslela, že už zmizel. Jako by jí viděl do hlavy. Zle se nad tou myšlenkou usmála. Samozřejmě, že jí viděl do hlavy. Byl v její hlavě. Nikde jinde už neexistoval. „Susanno…“ začal znovu prosebně.
„Jdi pryč,“ zašeptala a zavřela oči.
* * *
Jejich setkání začínala být únavná a předvídatelná. Pořád se ji snažil donutit, aby přestala dělat, co dělá. Kdyby mohl, dal by jí facku, říkal. Kdyby jí mohl dát facku, nepíchala by si to morfium v první řadě, odporovala. Kdyby mohl, práskl by dveřmi, křičel na ni. A šel kam? ptala se. Zvláštní, nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli je Frank v nebi nebo v pekle. Byla ateistka, ale přesto doufala, že ta zrůda, která ji připravila o všechno, stráví celý zbytek věčnosti v pekle. Frank neudělal nikdy nic tak odporného, aby si zasloužil peklo, ale představovat si ho v nebi? Skoro by se tomu mohla smát.
Tak kde tedy teď byl? Když si představovala, že je s ním, kde to bylo? Nevěděla. Vlastně si nepředstavovala, že s ním teď někde je. Vracela se k tomu, kde s ním byla, když ještě žil. Pořád si v hlavě převracela jeho argument, že měla jít na ten pohřeb, a víc než kdy dřív si vybavovala detaily toho posledního, na kterém byla. Tehdy pohřbívali Ulfa, dlouholetého partnera Sigiho Müllera. Ten chlap přežil dvacet let u dálniční jen, aby ho v den povýšení do kanceláře srazilo auto.
Náhodnost, zbytečnost a rychlost toho celého Susannu tehdy hluboce znechutily. Ačkoliv jí zdvořilost velela zůstat na tryznu, nedokázala být v epicentru všeho toho truchlení a alkoholem vyvolaného veselí zároveň. Kdyby měla slyšet ještě jednu historku o tom, jaký byl Ulf skvělý chlap, ač mu to tváří v tvář té dodávce jedoucí stovkou k ničemu nebylo, musela by začít řvát.
Nenápadně odložila sklenku od vinného střiku, aby jí nikdo nemohl dolít, a brala za kliky u dveří v personální části malého penzionu, v jehož restauraci rodina tryznu uspořádala. Hledala něco, kde by se mohla na chvíli ukrýt a nabrat síly, ale když jedny dveře konečně povolily, zůstala stát tváří v tvář Frankovi. Chvíli na něj zírala, jak tak stojí ležérně opřený o polici s leštidlem na dřevo, uzmutou láhev Jacka Danielse napůl cesty k ústům, a pak vešla do malého prostoru a zavřela za sebou dveře.
Natáhla ruku pro láhev a Traber se podělil, jakmile si lokl. „To je můj kutloch,“ poznamenal, jako by ho k tomu nutila nějaká teritoriální povinnost, a utřel si rukávem ústa.
„Na dveřích není tvoje jméno,“ namítla trochu dětinsky.
„Ne, ale tenhle smeták má stejnej účes, takže je jasný, že jsem na rozdíl od tebe mezi svejma,“ argumentoval a Susanna vyprskla smíchem, rychle si dávajíc ruku před ústa. Whisky ji pálila celou cestu do žaludku a fungovala rozhodně víc, než to ředěné víno, co pila celý večer. Vlastně neměla jasno v tom, jak se to seběhlo. V jednu chvíli si tiskla k puse dlaň, protože přece jen všechno nestihla polknout, když ji zasáhl tím vtipem, a v druhé ji líbal. Později tvrdil, že hrozně bryndala a on se na to plýtvání nemohl dívat, ale skoro to vypadalo, že si tu výmluvu – stejně hloupou jako ten výraz, který měl, když ji ze sebe soukal – předem nacvičil.
A bylo to vlastně jedno. Líbal ji s takovou vervou a chtíčem, že ji ani nenapadlo mu odporovat, a její spoluúčast na celé akci jasně mazala jakoukoliv nutnost jeho omluvy. Nemyslela už na ten pohřeb, nemyslela na tu úzkost z toho, že v jednu chvíli je člověk tady a v druhou není, nemyslela už vůbec na nic. Jen potřebovala. Potřebovala, aby nepřestával, takže když se odtrhl, odložil láhev vedle čističe oken a otočil v zámku klíčem s přívěskem dřevěného slona, které tam zapomněla patrně nějaká uklízečka, neřekla ani slovo. I kdyby sama od sebe nechtěla, to odhodlání v jeho očích a dravčí dominance v držení jeho těla by ji zvládly strhnout k souhlasu.
A nikdy nelitovala, ačkoliv tehdy rozhodně nebyl nejněžnější a nebylo to moc pohodlné. Nelitovala, protože když vyvrcholila, s kalhotkami kolem kotníku, podpatkem jedné boty surově zarytým do jeho hýždě a klouby bílými od toho, jak svírala kovové police nad nimi, cítila se nejlíp za posledních deset let, minimálně. Dívala se mu pak do tváře, když si stahovala sukni usedlých černých šatů a on si zpátky natahoval kalhoty, a věděla, že teď už to nebude nikdy stejné.
Nevyhnula se ale morální kocovině; byla zhrozená a znechucená tím, co se stalo a kde se to stalo. Něco tak nevkusného v životě předtím neprovedla. Ale Frank řekl, že se to stává. Že si potřebovali vyčistit hlavu, odvést pozornost od té pomíjivosti života a vypustit ten tlak z toho, že může být kdykoliv po nich. Že nikdo nic neví a už se to nestane.
Ale stalo se to. Znovu a znovu a znovu. Rychle si z toho udělali pravidlo. Až příliš snadno si zvykla na to, že když se cítila pod psa, stačilo ho vzít ztečí a tělo se postaralo o zbytek. A Frankovi taky netrvalo dlouho, než si začal bolístky léčit v její náruči. Ale jasně řekli, že je to jen o sexu. Stanovili si pravidla. Žádné mazlení, přespávání, randění. Udělají, co bude třeba, a půjdou. A všechno skončí ve chvíli, kdy jim přes cestu přeběhne někdo další.
Ale nikdo další nikdy nepřišel a oba se naučili obcházet ona jasná pravidla. Frank rád předstíral spánek, i když ještě neměl dost, a prodlužoval předehru, a Susanna se na něj vrhala i ve chvíli, když už dávno neměla chuť, jen aby si obhájila fakt, že je stále v její blízkosti. Dokonce si začali dělat i přesčasy, protože v práci spolu mohli trávit čas bez toho, aby z toho museli cokoliv vyvozovat. A pak přišlo to velké opiátové doznání a všechno se změnilo.
Nebo mělo změnit. Začal další tanec; Susanna odváděla jeho pozornost od toho důležitého rozhovoru a Frank ji nechával. Nevěděla, co ho k tomu motivovalo. Možná se taky bál, jak je to, co cítí, vlastně vážné. A možná si špatně vykládala jeho chování a on vůbec necítil to, co ona, a odkládal to, protože ten rozhovor by v takovém případě znamenal konec sexu. A nebo si možná jen stejně jako ona arogantně myslel, že mají všechen čas na světě.
Ale neměli. Střelba, pád, beton, tma.
Vracela se k těm vzpomínkám, protože si pořád vybavovala, jak mu hrubl hlas, když byl vzrušený. Jak se smál. Jak byl cítit a jak chutnal. Jaké to bylo, když se jí dotýkal. Jeho dotek s ní uměl zázraky. Stačilo jen, aby se jeho prsty otřely o její, a cítila se hned líp. Když byl vedle ní, byla silnější, a neuvědomovala si to, dokud najednou nebyl pryč a všechna její síla s ním tlela v zemi.
Mohla si ho přivolat zpátky. Její paměť jí mohla poskytnout jeho tvář, jeho tělo a jeho hlas. Ale nemohla znovu zabořit obličej do jeho krku v místě, kde ji šimraly na nose jeho vlasy a nadechnout se. Nemohla znovu olíznout ten čistý pot, který mu vyvstal nad obočím po milování, a nemohla znovu cítit, jak ji shrábl do náruče a sevřel, jak jí zahrnul vlasy za ucho, jak jí zatínal prsty do boků. Nemohla znovu obdivovat sílu jeho těla, aby vzápětí pocítila tu absolutní moc ženy, když se na ni zhroutil a na chvíli nebyl ničím jiným než jen bezbranným milencem existujícím jen v souvislosti s ní.
Děsila se dne, kdy tohle všechno zapomene.
A přesto mohla žít dál, věděla to. Někde v sobě tu sílu ještě měla. Mohla jít dál a čelit té osamělé existenci, možná si najít někoho, komu bude moct lhát, že je její všechno, dokud tomu sama neuvěří, a dát domov nějaké jiné osamělé lidské bytůstce. Měla pořád možnosti, i když to nebylo přesně to, co chtěla, a cesta k nim nebyla tak daleká.
Vlastně šlo o čáru z tohoto prázdného bytu do náruče jednoho z té spousty lidí, kteří jí skutečně chtěli pomoct. Tak to bylo jednoduché. Odejít a nechat tady všechno, co tak bolelo. Začít znovu. Nemusela být bez něj úplně, v srdci ho měla pořád a zůstane tam tak dlouho, dokud ho bude potřebovat.
To přece může udělat. To zvládne. Když sebere tu sílu.
Ale kdyby se ho jen ještě jednou mohla dotknout, bylo by to jednodušší.
* * *
Kdyby se jí měli možnost zeptat, proč to udělala, řekla by jim, že to vlastně neměla v úmyslu. Byla jen hrozně nešikovná a neodhadla množství. Byla v deliriu a v agonii, pomatená žalem a hysterická, ale už věděla, že nechtěla umřít.
Chtěla se ho jen dotknout.
Naposledy.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 684
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Fíííha.
Fíha.

Tak tomu říkám pořádná depka Sad Nedivím se Sus, že od sebe všechny odehnala, že se chovala jak se chovala, protože je to při takové ztrátě naprosto přirozené. Nicméně způsob, s jakým se vyrovnávala, byl opravdu ten nejhorší, jaký mohl být Sad

Nevím, co víc k tomu říct: jen asi to, že jsem poslední tři řádky četla asi desetkrát a pořád doufala, že jsem je pochopila špatně... Sad To že je to skvěle napsané, to už ani nemusím zmiňovat, to je u Tebe již tradiční Smile

OF: také jsem to četla, docela mě ta knížka mile překvapila Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 511
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Všel, díky moc za koment a že jsi tomu věnovala čas. Já bych si to, být čtenářem, asi ve třetině možná rozmyslela. Laughing Díky!

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Em


Založen: 16. 02. 2013
Příspěvky: 42
Odpovědět s citátem
Skvela povidka,ostatne jako vzdy Smile
Ale celkem drsna,mela jsem takovy neblahy tuseni,ze to takhle nejak skonci,ale.rikala jsem si nee,to urcite neudela.. Udelala to. Oukej Very Happy
Je to ale moc zajimavy napad a moc mi libilo,jak jsi vystihla ty utesovaci zpusoby Kobry 11 a Engelhardt a navic to,jak Susanna na Annu nadava a nesnasi ji,protoze ja ji vzdycky brala jako kladnou postavu a tenhle uhel pohledu me je uplne odlisny.
Jinak myslim,ze tu knizku si taky prectu Very Happy

_________________
Vysílačka:„Pozor pachatelé jsou ozbrojeni!"
Semir: „Díky, už jsme si taky všimli."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 511
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Em, díky moc za komentář. Ona v té povídce byla Susanna systematicky likvidovaná právě proto, aby to udělala, proto jsem ji napsala. Laughing Já Annu taky vždycky milovala a Susanna by ji za normální situace taky měla ráda a oceňovala její přátelskou péči, ale ne tentokrát. Moc si vážím komentu, ještě jednou díky!

Co se týče If I Stay, bacha, je to dívčí román, a já byla celkem zklamaná. Nápad skvělý, zpracování kulhalo, a inspirovalo mě to fakt čistě jen v těch pocitech ztráty. Myslím, že tematicky má povídka spíš podobnost k jednomu z motivů Wuthering Heights (Na Větrné hůrce / Bouřlivé výšiny). Zpětně jsem si uvědomila, že to umanuté kňučení po někom, kdo je pryč, jsem už někde četla. Embarassed Laughing

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ok, obrňuji svou mysl a jdu číst.

Ty pozměněné vzpomínky, kdy si tu situaci vybavuje s tím, co by si přála vybavit, jsou kruté a zcela věřím, že tomu tak je...

Bunda.


Moc se mi líbí naturalistický popis probuzení v nemocnici - většinou je spojovaný s happy endem a povídky jím skutečně končí, tady to vlastně začíná. Oceňuji, že už to samotné probouzení jsi popsala jako nepříjemnou záležitost, a což teprve proces pochopení, co se stalo.

Rozhovor s "mrtvým Frankem" mi tam úplně nesedl, ale na druhou stranu, co já vím, co si omámený mozek vytvoří za útěchu? Asi je to reálné a nedivím se, že k němu utíkala.
Moje milovaná babička si na podobném (stejném?) léku myslela, že tančí, že je na plese. Jako mladá milovala tanec. Ležela na posteli v nemocnici, ptala se mě, jestli má šaty a já jí řekla, že ty nejhezčí. A ona se usmívala. Kurva, teď brečím, taky jsem se s tím asi nějak vyrovnala / nevyrovnala XD

Nakonec ji zachránili. Zněli pyšně, když to říkali. - krásná pasáž.

Jsem ráda za to "biologicky".

Křivý úsměv <3

On je skvělej. Semir a Frank jsou v Tvé realitě moji miláčci. Vím, že se opakuji, ale s milým sdělením snad mohu...

Nah, nemluvte o takových věcech před pacientem, i kdyby opravdu spal!

Byli na stopě někomu, kdo vyrábí snuff? Hezké téma, taky jsme o tom psala. Fuj.

Líbí se mi ten Susanin vztek a naprosto ho chápu.

aby si připomněla, že na té betonové zemi s Frankovou smrtí nepřišla jen o přítomnost, přišla i o budoucnost - aaaach, bože.

Anna ji děsila, protože byla předobrazem Susanniny vlastní budoucnosti. Sama a bez dětí. - hi ladies, what about having a club?

I ty cyniku.

Dobrá povídka s dobrou pointou a mnoha silnými momenty, ale jsem ráda, že jsem si nastavila silnou bariéru, jinak by se mnou příliš rezonovala.

Já vím, dneska jsem byla trošku stručná a místo svého obvyklého detailního komentu, co se věnuje každé pasáži, komentovala celek... ale tak příště to bude lepší.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 511
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ne, snuff mě nenapadl. Byl to obyčejný nudný psychopat, co je mučil, než je dorazil. Díky za koment, Wox.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Morfium
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma