AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Nový život
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Povídka navazuje na povídku Paní Kranichová, ale snad je srozumitelná i bez toho, abyste znali předchozí kontext ...

Za všechny vaše připomínky budu vděčná Smile

„Co tady děláš?“ vykulil Semir oči, když Tom, jako obvykle pozdě, vešel do kanceláře.
„Jak jako co tady dělám?“ zeptal se vztekle. „Kde bych měl být?“
„Myslel jsem, že jsi na dovolené.“
„Proč bych měl být na dovolené?“
„No myslel jsem, že jsi jel se Zuzanou.“
Tom jenom nechápavě koukal. Dříve než stačil cokoli říci, do kanceláře vtrhla Susanne. „Kluci, hromadná nehoda na 50. kilometru.“
„Už vyrážíme.“ Semir vzal ze židle bundu a vyběhl ven k autu, jeho kolega ještě vteřinu zůstal nehybně stát, pak se vzpamatoval a vyběhl za Semirem. „Hej! Co jsi tím myslel?“
„Nic.“
„Jak nic?! No něco jsi mi tím chtěl říct!“ obořil se na svého tureckého kolegu, když dosedl do auta.
„Mohli bysme to vyřešit večer třeba u piva?“ nabídl smířlivě Gerkhan.
„Ne!“ odpověděl okamžitě Tom.
„To nebyla otázka …“

Celou službu spolu nemluvili. Nebyla to vina Gerkhana, ale Kranicha, který byl uražený a odmítal s kolegou mluvit.
V osm večer zazvonil Tom u Semira, v ruce tašku plnou piv. Turek ho gestem vybídl, ať jde dál. Posadili se do obývacího pokoje a otevřeli piva. Po chvíli ticha promluvil Tom, který viditelně od rána „vychladl“. „Řekl jsi mi, že mám něco udělat, tak jsem udělal. Požádal jsem jí o ruku.“ vyrazil ze sebe najednou.
Semir zůstal překvapeně zírat s otevřenou pusou a málem mu vypadla flaška piva z ruky. „A?“
„Utekla a pak měla tu nehodu.“
Nastala chvíle dlouhého ticha. Tom už nechtěl nic víc říct a Semir se snažil vstřebat to, co od něj právě slyšel. Všechno najednou pochopil. Bylo to, jako kdybyste našli chybějící dílek puzzle, který jste dlouho hledali. Ten dílek, který vám spojí celý obraz dohromady.
„Víš, měl jsem o tebe starost, tak jsem šel za Zuzanou. Chtěl jsem z ní dostat, co se děje. Jediné, co mi řekla bylo, že mi to řekneš sám, až uznáš za vhodné a že chvátá, že jí za chvíli letí letadlo.“
„Kam letěla?“
Semir jenom pokrčil rameny.
„Musím jít.“ řekl Tom chvatně, sebral si kabát a rychle jel domů. Chtěl být sám … Nebo lépe řečeno, nechtěl být sám, ale se Semirem být nechtěl, chtěl být se Zuzanou. Což bylo ovšem nemožné.

Druhý den, v pátek v poledne, Semir s Tomem dostali službu na dálnici. Z vysílačky se ozvalo: „Kluci, blíží se k vám modrý Peugeot, česká poznávací značka 4J5 3896, jel 160, chyťte ho za překročení povolené rychlosti.“
„Jasně, rozumím, bereme to.“
Čekal, že Tom vyjede z dálničního odpočívadla a počká u nájezdu na dálnici, jak bývá obvyklé, ale Kranich nic. „Tome!“ oslovil ho hlasitě a zamával mu rukou před očima.
„Hm?“ otočil se na něj.
„Máme chytit modrý Peugeot s českou espézetkou, jel 160 kilometrů v hodině.“
Kranich opět odpověděl pouze „Hm.“ a vyrazil. Právě, když přijížděl k silnici, projela okolo nich modrá 607. Tom šlápl na plyn, zapnul majáček, auto předjel a hodil blinkr, že bude odbočovat doprava do odstavného pruhu. Řidič za ním udělal to samé a obě auta zastavila na kraji. Tom se Semirem vystoupili a šli k druhému autu. Řidič stáhl okénko. „Dobrý den. Dálniční policie.“ zamávali mu komisaři svými průkazy před nosem.
Semir nakoukl do auta a na sedadle uviděl dívku. Vypadala hrozně - oči měla jenom na půl otevřené, seděla podivně zkroucená a celkově vypadala jako pod vlivem drog. „Podívej se na sedadlo spolujezdce.“ řekl potichu kolegovi.
„Semire, není to ta dívka, jak přišla dnes zpráva, že je pohřešovaná?“
Turek se na ní zahleděl a pak jenom přikývnul hlavou.
„Okamžitě si vystupte z auta, ruce nad hlavou.“ zakřičeli oba naráz a hbitě vytáhli zbraň.
„Co se děje? Co jsem udělal?“ ptal se vyděšeně muž drobnější postavy sedící za volantem a s děsem v očích pomalu, s rukama nad hlavou, vystoupil z auta.
„Nohy od sebe!“ Semir ho prošahal, jestli u sebe náhodou nemá zbraň a když zjistil, že ne, svou schoval, muži na ruce nasadil pouta a otočil ho k sobě.
Vyděšený pán jenom zíral, neschopen slova. Najednou uslyšel, že dívka sedící v autě sípá, lapá po dechu, ale nemůže se nadechnout. „Okamžitě mě pusťte! Potřebuje léky, jinak se udusí!“
Oba komisaři nahlédli do vozu a uviděli, že s dívkou to opravdu vypadá zle. Kranich vyndal klíček a pouta odemknul. Muž se hned rozběhl, z kabelky pod sedadlem spolujezdce vyndal inhalátor, lahvičku protřepal a vstříkl dívce do úst aerosol. Hladil jí po vlasech a tichým uklidňujícím hlasem jí říkal. „Ššš, už je to dobré, neboj.“ Po chvíli, když už přestala sípat, jí pomohl z auta ven, jednu její ruku si hodil přes rameno a svojí rukou jí podpíral. Dívka viditelně stála jenom s vypětím sil, ale čerstvý vzduch jí dělal dobře. Otočila hlavu na stranu, dala muži pusu na tvář a usmála se. „Sednu si.“ zamumlala a posadila se zpět do auta. Tom se Semirem už se znovu chystali nasadit muži pouta, protože byl podezřelý pro únos, když v tom dívka zakřičela „Hey!“ Oba komisaři se na ní podívali. „Lassen Sie …“ odmlčela se. „ihn.“ dodala. „Was macht ihr?“
„Ano, mohli byste mi to prosím vysvětlit?“ ozval se zatýkaný muž.
„Jste podezřelý u únosu.“
„Co?“ zadíval se na ně nechápavě.
„Mohli bychom prosím vidět Vaše a slečniny doklady?“ zeptal se Tom.
Muž přikývl hlavou a vytáhl z kapsy svojí peněženku, podal dálničním policistům občanku a řidičský průkaz a pak vylovil z dívčiny kabelky peněženku a podal jim doklady.
„Jo, Tome, podívej, Zuzana Medkova, tak se ta holka myslím jmenovala.“
Tom jenom přikývnul.
„Pane řidiči, jste si vědom, že jste překročil hranici nejvyšší povolené rychlosti?“ otázal se Semir.
Muž pouze pokýval hlavou. „Má silnou alergii na vosí bodnutí. Zastavili jsme na benzínce - natankovat a koupit něco studeného k pití. Najednou jí něco sedlo na krk, ona to chtěla odehnat. Než jsem jí stačil zastavit, protože jsem viděl, že to je vosa, máchla rukou, vosu sice setřásla, ale ta svině jí štípla do krku. Po krátké chvíli se začala Zuzana dusit. Měla s sebou prášky, které si vzala, inhalátor a píchnul jsem jí i injekci adrenalinu. A teď jsem s ní pospíchal do nemocnice.“
Vypadalo to, že muž opravdu mluví pravdu. Slečna opravdu vykazovala známky silné alergické reakce.
„Proč jste nezavolal sanitku?“
„Potom, co si vezme všechno, co má její stav není tak vážný, aby se hned musela volat rychlá. A navíc, co bychom tady dělali - já bych tady někde musel nechat auto, protože jí nechci nechat samotnou v takovém stavu a jak bych se pro něj potom vracel. A hlavně tady máme všechny důležité věci. Budete se ptát ještě dlouho?! Docela by potřebovala lékařskou pomoc!“
„Ne, jistě, jeďte za námi. Ale nepokoušejte se o žádné blbosti!“
Pán se na ně tak uraženě podíval. „Co si myslíte? Že bych ji klidně nechal umřít nebo co?“
„Pojďte, jedeme.“ vyzval Tom, spolu se Semirem nasedli do auta, zapnuli majáček a rychle zamířili k nejbližší nemocnici, následování modrým Peugeotem. Tom celou cestu nemluvil. Viditelně ho něco strašně zžíralo. Ale Semir nevěděl, jestli je to kvůli včerejšku nebo kvůli něčemu jinému. Došlo mu to až po chvíli. No jasně! Bože, já jsem tak blbej! Tahle Zuzana mu připomněla jeho Zuzanu! Stejné jméno, taky Češka a dokonce i stejná alergie. Vzpomínám si, že mi to Tom jednou říkal, že má Sorrel alergii na štípnutí hmyzem, že u ní hrozí anafylaktický šok!“ najednou si to všechno spojil dohromady a došlo mu to, ale nic neříkal. Nevěděl, co by měl říct. Měl strach, že by situaci mohl leda tak zhoršit než zlepšit. Nikdy nebyl příliš dobrý řečník a tak se o radši o nic nechtěl pokoušet.

V nemocnici je téměř okamžitě přijali na ambulanci. Dostala ještě jednu injekci a byla propuštěna, lékaři nepovažovali za nezbytně nutné ponechat si ji tam na pozorování, to nejhorší už měla za sebou a pravděpodobnost, že se teď její stav bude zhoršovat, byla téměř nulová.
Tom se Semirem čekali na chodbě.
„Můžete s námi prosím ještě jet na služebnu?“ poprosil Tom slečnu a muže, který ji doprovázel.
„Jistě.“ přikývli oba zároveň.
„Tak nás prosím následujte.“ vykročili.

„Oni spolu jako … chodí?“ zeptal se Semir svého kolegy po cestě na služebnu.
„Hmm, asi jo.“ odvětil s nezájmem Tom.
„Ty jo, já nevím, ale podle mě je mezi nimi tak minimálně odstup dvaceti let. Co myslíš?“ věnoval se svému tématu dál.
„Já nevím, Semire. Ale není to jejich věc?“ opáčil znovu chladně Tom. Vždyť já se Zuzanou jsme od sebe taky skoro 10 let. A co? Znamená to snad něco? Rozuměl jsem si s ní, jako s nikým jiným.
Turka kolegova reakce docela zarazila. Vždyť Tom byl vždycky ten, kdo chtěl prodrbat sebemenší maličkost. Samozřejmě, měl pravdu, jim dvěma do toho nic není, ale stejně … za diskuzi by to mohlo stát. Nahlas samozřejmě nic neřekl. Už ho to všechno ale začínalo dost štvát. Od doby, kdy se Tom se Zuzanou rozešli, byl divný jako nikdy. Přišlo mu, že ani když zemřela Elena, tak na tom nebyl hůř. Definitivní odchod blízkého člověka se pro něj paradoxně zdál snad tou lepší volbou. Alespoň to tak vypadalo. Nejvíce Gerhana trápilo to, že se teď Tom choval, jako by se Sorrel odešla i jeho duše. I když se mu podíval do očí, přišlo mu, že jsou jakoby divně prázdné. Ale netušil, jak by mu mohl pomoci …

Když dorazili na služebnu, slečna poprosila, zda-li by si někde na chvíli nemohla lehnout, že jí není dobře.
„Jistě.“ přijala ji vlídně, s úsměvem na tváři Engelhardtová.
„Děkuji.“ poděkovala vděčně a natáhla se na gauč.
„Mohl byste jít prosím s námi?“ oslovil Kranich muže, který doprovázel mladou slečnu.
Ta jak to slyšela, ozvala se: „Ne, prosím, zůstaň se mnou!“ tón jejího hlasu byl až zoufalý a její prosbě dle tónu hlasu rozuměli i ti, co česky neuměli ani slovo.
„Mohu s ní zůstat?“ zeptal se.
Kranich se podíval na Engelhardtovou, ta přikývla.
Muž si sedl a dívka mu položila hlavu do klína. Hladil ji po vlasech a něco jí tiše říkal.
Netrvalo dlouho a dívka usnula. A tak ji nechali spát až do rána s tím, že je vyslechnou teprve druhý den. Navíc byl pátek odpoledne, takže všichni byli rádi, že nemusí už dělat žádnou práci navíc. Normálně by měl Semir strach nechat Toma samotného v takovém stavu, ale věřil, že na to zapomene a užije si pořádně víkend. Měl narozeniny a tak se mu celá služebna složila na dvoudenní lístek na závody Formule 1 v Hockenheimu. Doufali, že alespoň přes víkend zapomene na všechny svoje starosti a problémy a bude se konečně pořádně bavit a užije si to.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
„Are you really sure?“
„Yes, I’m, thanks. I’ll come after the race.“
„Okey, but if you’d decide to change it, just call us.“
Slečna pouze pokývala hlavou a posadila se na místo vedle Toma.
„Zuzano?“ zeptal se, sundal sluneční brýle a zadíval se na ni.
Jmenovaná s sebou trhla. „Tome?“ „Co tady děláš?“ Vůbec by ho nepoznala. Vypadal strašně - pohublý, kruhy pod očima, strhaný výraz ve tváři.
„Co tady děláš ty?“
„Přišla jsem se podívat na závod.“
„Od kdy ty se zajímáš o Formuli 1?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Chvíli.“ „Jo, dodatečně, všechno nejlepší k narozeninám.“ potřásla mu rukou. Tom se k ní naklonil, čekal polibek. „Ehm … promiň, ale nemůžu ti dát pusu.“ pronesla tiše. „Víš, kdyby to někdo viděl, vyfotil nebo tak, byl by z toho průser.“
Tom jenom nepřítomně pokýval hlavou. „Komu fandíš?“ zeptal se po trapné chvilce ticha.
„Kimimu.“ „Räikkönenovi.“ dodala spěšně.
„Hm, tomu se letos moc nedaří. Proč zrovna takový výběr?“ zeptal se překvapeně.
„Právě proto. Ne, mám ráda jeho styl myšlení a navíc třeba ty interview s ním bývají fakt vtipná. Slyšels někdy něco, ne?“
„Jasně. Kdo by ne?“ „No a jak se vlastně vůbec máš?“
„Fajn.“
„Několikrát jsem za tebou byl. Nebyla jsi doma …“
„Byla jsem … pryč. Potřebovala jsem vypadnout.“ „Dívej! Už budou startovat!“ řekla nadšeně a dala mu tím najevo, že diskuse skončila.
Do konce závodu spolu už neprohodili jediného slova. Zuzana napjatě sledovala závod a hned poté, co vůz s číslem 7 projel cílem, se zvedla, rozloučila se letmým „Ahoj.“ a šťastně odběhla.



„Posaďte se.“ vybídl Semir slečnu, když přišli do výslechové místnosti. Potom, co se vyspala se už cítila lépe a dokonce se i ukázalo, že její němčina je velice slušná, ačkoli to tak včera vůbec nevypadalo. „Víte, že jste pohřešovaná?“
„Co?“ zeptala s vytřeštěnýma očima. „Asi jsem Vám špatně rozuměla.“
„Jste pohřešovaná. Nahlásili to vaši rodiče, když jste nepřišla druhý den domů. Už jsme jim volali a ujistili je, že jste v pořádku.“
„Mohla byste mi to prosím vysvětlit? Utekla jste z domova?“ zeptal se jí mile. Snažil se být ten hodný policista, kterému se může kdokoli s čímkoli svěřit.
„Ne! V žádném případě! Našim jsem řekla, že pojedeme s Vlastou na výlet do Německa na pět dní. A taky, že tady jsem.“
Gerkhan na ni trochu nechápavě koukal. „Vaši rodiče říkali, že mluvili s rodiči kamarádky …“ Nepamatoval si jméno a tak nakoukl do poznámkového bloku, kam si to poznamenal. „Vlasty. Ta byla doma, nikam s vámi neodjela.“
Slečna si povzdechla. „Víte, u nás jméno Vlasta používáme pro muže i ženy. Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Vlasta, ale i můj přítel se jmenuje Vlasta.“
„Takže oni to tedy jenom špatně pochopili.“
„No … ne tak docela.“ přiznala se. „Víte, moji rodiče, tedy nikdo, kromě vás, neví, že on je můj přítel.“ povzdechla si znovu.
Semir ji vybídl pohledem k tomu, aby mluvila.
„Je to složité. On je starší než já, je známý - je moderátorem v rádiu a navíc má rodinu. Nikdo o tomhle jeho úletu neví.“ Při slově úletu naznačila rukama uvozovky. Takže ona to viditelně nebrala, jenom jako nějakou chvilkovou záležitost.
„A to vás spolu nikdy nikdo neviděl?“
„No, viděl. Ale nikomu to, snad, nedošlo. Podařilo se mu dostat mě do divadla, takže s ním hraju a zpívám. Navenek se tváří, jako by byl něco, jako můj mentor. Tím pádem nikdo nepovažuje za divné, pokud spolu trávíme nějaký čaj, zajdeme na kafe nebo tak.“
Gerkhan pokýval hlavou. Celé mu to šrotovalo hlavou. Ten musí bejt snad nějakej superbohatej nebo co. Jinak totiž nevím, proč by s ním mohla být. Vždyť jí je teprve 17 a jemu je přes 40! To je strašný věkový rozdíl! Vždyť věkově to tak odpovídá tomu, že je jeho dcera!
„Víte pane Gerhkane,“ přerušila slečna jeho myšlenky. „jeden můj přítel mi jednou řekl: Na věku nezáleží. A měl pravdu. Nikdy jsem si to nemyslela. Do té doby, než jsem potkala jeho. Teprve tehdy jsem pochopila, co se za tím výrokem skrývá. Ale to člověk nepochopí, dokud to sám nezažije. Takže plně chápu, pokud to nechápete, ale nezavrhujte mě prosím kvůli tomu, s kým jsem. Doufám, že jednou budete mít šanci také pochopit. Je to zvláštní - skrývá se v tom neuvěřitelné kouzlo a tajemství i utrpení zároveň.“
Turek jenom koukal. Netušil, jestli dokáže dívka číst myšlenky, jestli to byla pouhá náhoda nebo jestli na něm bylo tak vidět, nad čím přemýšlí.
„Takže Vás prosím, pokud možno toto udržte v tajnosti. A rodičům také nic neříkejte. Chtěla bych si toto vyřešit sama. Přece jenom mi není 10, abych si svoje problémy nedokázala zvládnout.“
„Takže jim to vysvětlíte sama.“
„Ano. Pokud mi to umožníte.“ To určitě. Pravdu jim nemůžu říct. Nepřežili by, kdyby se dozvěděli, že udržuju vztah s někým, kdo je pouze o 2 roky mladší než oni. Ne, to by skutečně nešlo.
„Můžu zavolat rodičům a vysvětlit jim to?“
„Samozřejmě.“
Vyndala telefon z kabelky, zapnula ho a vytočila číslo svých rodičů. „Ahoj mami, ahoj tati. Moc se vám omlouvám.“ začala smutně. Semir jejím slovům nerozuměl, ale podle tónu hádal, že ji to skutečně mrzí. „Víte, lhala jsem vám. Nejela jsem s Vlastou. Chtěla jsem jet sama, protože jsem byla domluvená s jednou kamarádkou z Berlína a z Kolína, že u nich budu a oni neměly dvě volné postele, navíc ony se s Vlastou vůbec neznají. Ale věděla jsem, že byste mi to nedovolili a tak jsem vám to chtěla říct teprve až se vrátím domů …“
Lhala jako když tiskne. Ale byla dobrá herečka, nikdo její lži neodhalil - ani její rodiče, ani Gerkhan.



Večer vzal Tom tašku s věcmi, které po Zuzaně zbyly v jeho bytě a vypravil se za ní. Nebylo to jenom kvůli tomu, že jí chtěl donést ty věci, bylo to také, a převážně, proto, že ji prostě chtěl vidět. Zazvonil. Jako už stokrát předtím. Tentokrát ale cítil něco jiného, než cítíval dříve. Jako by se nyní bál. Ale nedalo se to nazvat přímo strachem. Byl to takový ten napínavý pocit, jako když k ní šel poprvé. Jedna věc se nezměnila - pořád ji měl stejně rád. A pořád cítil motýli v břiše, jako poprvé …
„Tome?“
„Ahoj. Já … nesu ti tady nějaké tvoje věci ode mě z bytu.“
„To jsi hodný. Pojď dál.“ vyzvala ho.
Kranicha její reakce překvapila. Včera mi nechce dát ani pusu k narozeninám, nemluví se mnou a teď mě zve k sobě domů?! Ale šel.
„Kuka tämä on?“ ozvalo se ze sedačky.
„Co?“ zeptal se Tom a podíval se směrem, odkud zvuk slyšel, ale viděl jenom nohy visící ze sedačky - člověk, který mluvil, musel ležet.
„Nic.“ odpověděla tiše a hlasitěji křikla: „Minun kavereni!“
Kranich jenom nechápavě koukal. Zuzana mávla rukou. „Ptal se jenom, kdo přišel.“ Tom nechtěl být přespříliš zvědavý, chápal, že mu už do jejího života asi nic není, a tak se neptal, kdo se to ptal tím zvláštním jazykem. Ale Sorrel ho znala už natolik dobře, že mu jeho otázku vyčetla z očí. Chvíli přemýšlela, jestli to má nebo nemá prozradit. Tom přece umí udržet tajemství. Snad. A i kdyby ne, stejně je to jedno, slíbila jsem Kimimu, že s ním půjdu na nějakou charitativní společenskou akci, či co … Je to Tom. Asi si to zaslouží vědět. A navíc, bude mít i radost se seznámení. Hlavně, aby si to nechal pro sebe.
„Musíš mi slíbit, že to zůstane tajemstvím, Tome. Stejně tak jako ta věc s …“ nedokončila větu. Věděla, že on pochopí, co má na mysli.
Přikývl.
„Hey! Shell I introduce you to my friend?“ zvolala.
„Tietenkin. I’ll be glad.“ ozvalo se a dotyčný vstal z gauče.
Tomovi údivem otevřel ústa a zůstal jenom zírat, neschopen slova. Tohle teda opravdu nečekal. To přece není možné! To nemůže být on!
Poté podal Tomovi ruku: „Hey! Nice to meet you. I’m Kimi.“
Kranich měl pocit, jako by mu někdo zabodl nůž do srdce. Vrhl pohled na Zuzanu, ta ale sklopila oči k zemi. Rychle se vzpamatoval. „Nice to meet you too. I’m Tom.“
„You’re Zuzana’s friend, aren’t you?“ zeptal se s úsměvem a chytl Zuzanu okolo boků.
Tom nevěděl, co má říct. Protože říci, že je její kamarád asi nemohl. Lhal by. I když … vlastně pořádně netuší, co mezi nimi ve skutečnosti je. Ale viditelně mezi Zuzanou a Räikkönenem je více než přátelské pouto. Ta ruka okolo boků nevypadala moc přátelsky, spíš působila majetnickým dojmem.
„He’s my ex-boyfriend.“ zašeptala Zuzana.
Nastala trapná chvíle pro všechny tři. Tom si přál, aby mu opravdu někdo vrazil nůž do srdce a nemusel dál žít. Ta bolest byla nesnesitelná. Už několikrát byl postřelen, těžce raněn, ale nic z toho nebolelo tolik, jako když někdo ublížil jeho duši …
Zuzaně bylo trapně a zároveň smutno. A najednou nevěděla, koho vlastně miluje - jestli Toma, Kimiho, oba a nebo vlastně nikoho. Kimi se cítil v trapné situaci, protože nevěděl, co na to všechno říct. Říkala, že přišel kamarád, ne její ex.
Vyhrocenou situaci zachránilo zvonění Räikkönenova mobilu. „Sorry.“ omluvil se a odběhl.
Zuzana s Tomem tam zůstali stát sami. „Asi bys … měl jít.“ pronesla roztřeseným hlasem, aniž by zvedla oči od země, hlasem, ze kterého bylo slyšet, že pláče.
Kranich jenom pokýval hlavou a neslyšně odešel z bytu.

Tu noc se Tomovi nespalo příliš dobře. Nebo spíše lépe řečeno - nespal téměř vůbec. Do postele ulehl krátce po půlnoci, ale když se ještě o půl třetí převaloval z jednoho boku na druhý, vzdal to, oblékl se a rozhodl se ke krátké procházce po Kolíně. Ulice denního a nočního Kolína byly tolik odlišné. Ve dne se to tu jenom hemžilo. Silnice byly doslova zaplaveny auty, jejichž nervózní a nevrlí řidiči troubili při každé maličkosti a v jejích obličejích se zračilo naštvání z dlouhého a otravného čekání v kolonách, zejména u semaforů. Po ulicích se valily davy lidí, stále někam pospíchajících. Všechno bylo tak monotónní a slévalo se v jednu velkou šeď velkoměsta. Nebál se říci, že denní Kolín byl prostě nudný. Za to v noci se město měnilo jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Ulice zely prázdnotou, pouze tu a tam Kranich potkal člověka, dokonce i provoz byl nesrovnatelný. Žádné kolony, žádné zvuky klaksonů, pouze tu a tam tiše projelo kolem něj auto. Noční Kolín byl ve všední den v noci doslova uklidňující. Toma zamrzelo, že se Zuzanou nechodili takhle v noci častěji na procházky. Obyčejné toulaní se Kolínem se najednou změnilo v doslova magické dobrodružství. I místa, která znal jako své boty, se ve tmě a záři pouličních lamp měnila na kouzelná, dosud nepoznaná.
Přemýšlel nad svým životem. Nad tím, co komu udělal, že mu není dopřáno, aby byl šťastný. Nebo respektive, aby byl šťastný napořád. Vždyť nikdy nežádal zase tolik, jediné, co si přál, bylo žít spokojený život. Ale v momentě, když se zdálo, že je nejšťastnější, se všechno zvrtlo - Elena zemřela, Zuzana odešla. V jeho životě zkrátka všechno končí katastrofou. Ale proč? Za co si tohle všechno zasloužil? Snad za to, že zachraňuje ostatním životy? Asi. Vždyť by to odpovídalo tomu známému pořekadlu, že Dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
V pondělí ráno dorazili Zuzana Medkova se svým přítelem na služebnu přesně na čas. Bylo jim dovoleno přespat v hotelu pod podmínkou, že se druhý den ráno v devět dostaví na služebnu.
„Rádi bychom se s vámi dohodli na nějakém řešení.“ začal Semir.
Pokývala hlavou. „Chtěla bych vás o něco poprosit - aby toto zůstalo v tajnosti, bez toho, aby se to dostalo na veřejnost. Víte, Vlasta má rodinu
Teď pokývali hlavou Tom se Semirem. „Samozřejmě.“ řekl Turek. Kranich se moc nevyjadřoval, byl tam spíše „jen tak do počtu“. Informoval se samozřejmě o případu, ale nebylo to to samé, jako kdyby u výslechů byl osobně.
„Jak tedy zní vaše řešení?“ zeptal se se starostmi v hlase.
„Napomenutí a to, že nám slíbíte, že už budete dodržovat dovolené rychlosti?“ zvedl Gerkhan obočí a pousmál se.
„A že nebudete už unášet žádné slečny.“ dodal Kranich šibalsky.
„A vy,“ ukázal na Zuzanu, „nebudete utíkat z domu se svým milencem.“ přidal ještě Semir.
Zuzana zmáčkla tlačítko zvonku, ale žádný zvuk se neozval. Zkusila to znovu a znovu. Když to stále nefungovalo, zabouchala pěstí na dveře. Nic. Zabouchala po druhé. Konečně se za dveřmi ozval protivný hlas: „Vždyť už jdu.“ dveře se otevřely a vykoukla Kranichova hlava.
„Zuzano?“ zeptal se překvapeně, jako by ani nevěřil, že to skutečně může být ona.
„Můžu dál?“ otázala se prosebně.
Tom jenom rozhodil rukama, na znamení, že je mu to jedno, otevřel dveře dokořán a gestem ji vybídl, aby šla dál a sedla si.
„Pivo, limonádu, vodu …?“ nabídl jí a přešel k lednici.
„Nemáš džus?“
„Ty máš teda přání. Višňový jako vždy?“ vytáhl krabici z kredence.
„Že se ptáš.“ koutky se jí pohnuly do mírného úsměvu. Potěšilo ji, že ví, co má ráda a dokonce džus pro ni má doma. „Mno … neměl bys do toho trochu vodky?“ zeptala se nesměle.
Tom vytáhl skleničku, nalil do tří čtvrtin džus a dolil ji vodkou, nešetřiv s ní.
„Děkuji.“ usmála se vděčně, když před ni postavil sklenici žádaného moku.
„Co tě sem vlastně přivádí?“
„Potřebovala jsem už vypadnout.“ prohodila ledabyle a pořádně se napila. „Oh, ty jsi s tou vodkou teda nešetřil!“ zasmála se. „A co ty? Jak se máš? A jak jde život na stanici? Co se změnilo?“ vysypala na něj najednou spoustu otázek. A Kranich se rozpovídal …

Bylo okolo půlnoci, když Zuzaně zazvonil mobil. „Promiň.“ „No, co je?“ její tón se během vteřiny změnil. Ze smíchu se najednou stalo naštvání. „U kamarádky.“ ozvalo se po krátké pomlce. „Ráno. Přespím tady. Nevadí ti to, že ne? Tak fajn. Ahoj.“ pronesla rychle za sebou a zavěsila.
„Kdo volal?“
„Ále jenom Kimster. Vyptával se, kde jsem a kdy se vrátím.“
„Neměla bys být doma?“
„Vyhazuješ mě?“ zeptala se a zasmála se. Rozhodila při tom rukama a srazila přitom omylem prázdnou láhev, která smetla další prázdnou láhev od vína, které za tu dobu už stačili vypít. A začínalo na nich obou být poměrně znát, že jsou opilí. Přece jenom, víno, pivo a vodka dělali své …
„Ne, to vůbec ne. Zůstaň!“ vybídl ji a provokativně na ni mrkl.
„Mám tohle gesto chápat jako nějakou narážku?!“
„V žádném případě.“ pokusil se pronést vážně, ale v jeho hlase byla cítit velká ironie.
„Kdo všechno o vás ví?“ odbočil.
„Nikdo kromě tebe. Ne, tak jako ještě to ví tým a tak, samozřejmě. Ale tam platí, že soukromí je soukromí. Tak doufám, že to u tebe platí taky.“ mrkla na něj.
„Trochu hloupá otázka po tom, co o tobě vím, ne?“
Zuzana jenom pokrčila rameny.
„Jaký je to žít s někým takhle slavným?“
„Popravdě? Dost na hovno. Nemůžeš nic. Pořád se musíš hlídat. Nesmíš udělat žádný průser. Nesmí tě nikdo vidět s ním. A navíc, když chodíš s někým normálním, tak se prostě seberete a jdete do kina, do divadla nebo jenom tak do baru a tak. Ale to teď prostě nejde.“
„Takže nejsi spokojená?“ zablesklo se Tomovi v očích.
„Ne, nemůžu říct, že bych nebyla spokojená.“ usmála se. „Mám Kimiho ráda. Věděla jsem, že se věci změní, takže jsem na to byla tak trochu připravená.“
„Mimochodem, to se za tebe jako stydí nebo co, když jsi říkala, že vás spolu nikdo nesmí vidět?“
„Ne, to vůbec ne.“ zasmála se. „To není kvůli Kimimu. To je kvůli mně. Já nechci, aby o nás lidé věděli. Ne z důvodu, že bych se za něj styděla, to vůbec ne, v žádném případě. Ba právě naopak, jsem na něj pyšná. Ale je to proto, že nechci být slavná. Nechci, aby si na mě lidi ukazovali, až půjdu po ulici, a říkali si „Hele, to je ta, co chodí s Räikkönenem.“ Ne, o to fakt nestojím.“
Tom jenom pokýval hlavou.
„Takže o vás jako vůbec nikdo neví?“ zeptal se.
„Ne, jsou lidé, kteří to ví. Přece jenom u týmu to prostě nezatajíš. Ale třeba závody většinou sleduju z tribun. Víš co, nechci pak být v televizi.“
„A jak si představuješ budoucnost? To se budeš navždy skrývat?“ zasmál se.
„Ne. To asi ne.“ zasmála se taky. „Slíbila jsem Kimimu, že s ním příští týden půjdu na nějakou charitativní akci v Helsinkách. Ale mám z toho popravdě docela hrůzu, protože moje finština je zatím fakt dost hrozná. Skoro ničemu nerozumím.“
Tom už na to nic neříkal, pouze pokýval hlavou. Nebyl příliš nadšen. Doufal, že se jí ten život třeba nebude líbit a ona se zase vrátí zpět. A všechno bude jako dřív. Ale jeho realistické já vědělo, že už nikdy nic nebude jako dřív. I kdyby se vrátila zpět do Kolína, a už nikdy pravděpodobně nebudou spolu …
„Mimochodem, viděla jsi ty fotky z toho výletu do Berlína?“ změnil téma
Zakroutila hlavou.
„Tak počkej, donesu ti je ukázat.“ zvedl se, vyndal se šuplíku balíček fotek a sedl si vedle Sorrel na sedačku. Blízko vedle ní, skoro tak blizoučko, jak vždycky sedávali, když spolu ještě chodili.
Tom bral jednu fotku za druhou a vzpomínali na zážitky z výletů.
Najednou ji Kranich chytl za krkem, otočil jí k sobě a podíval se jí do očí. Políbili se.
„Ne! Tohle bych neměla!“ zaskuhrala. Něco uvnitř ní, to její správné já, jí říkalo, že tohle se přece nedělá! Ale to zlé já mělo převahu … Dlouze Toma políbila.
„Miluju Tě.“ zašeptal jí do ucha.
Neodpověděla, nebyla to schopna říci. Nedokázala to říct někomu, koho nemiluje. Vždy dokázala milovat pouze jednoho člověka. A nyní to byl Kimi, ke komu cítila opravdovou lásku, ne Tom.
Chytl ji za paži. Chtěl Sorrel vytáhnout ze sedačky a dotáhnou do ložnice, jako se mu to vždycky povedlo. Ale když jí stiskl ruku, Zuzana vykřikla: „Auu!“
Tom ji okamžitě pustil. „Co je?“
„Nic.“ snažila se dělat, že se nic nestalo. „Bouchla jsem se o postel.“ zasmála se.
Nevěřil jí její historku a podezíravě se na ní podíval.
„Pravdu?“
Přikývl.
„Ožrala jsem se a spadla jsem z postele. Ale nikde to neříkej, protože se za to stydím. Myslím, že se to nesluší, abych přítelkyně někoho takového, jako je Kimi, byla totálně na sračky a padala přitom dokonce i z postele. Teda ne, že bych si to pamatovala, ale ráno jsem se vzbudila pod postelí a s monoklem na ruce.“ zasmála se.
Stále si nemyslel, že je to pravda, ale nehodlal se v tom dále rýpat. Ani v tu chvíli nechtěl. Chtěl pouze jednu jedinou věc a poznání pravdy to rozhodně nebylo. Popadl Zuzanu do náručí, doklopýtal s ní do ložnice a hodil jí na postel. Sundal jí tričko a kalhoty. Teprve, když se jí pokoušel rozepnout podprsenku, začala mumlat něco o tom, že ne, že to přece nejde, že chodí s někým jiným a že ho přece nemůže podvádět. Ale stejně Toma dál líbala na krku a škrabala ho po zádech. Její mozek chtěl něco jiného než její tělo. A její tělo mělo nad mozkem viditelnou převahu. Navíc Tomovou nejsilnější zbraní bylo, že věděl co má ráda. Naprosto přesně věděl, kde se jí dotknout, kam ji políbit.
Poté jí začal stahovat kalhotky. A na jednou, jako by vystřízlivěla. „Ne! Tome přestaň!“ řekla důrazně a nahlas. Teprve teď jí vlastně pořádně došlo, co se děje, co je Kranichovým úmyslem.
„Co je?“
„Ne, já … nemůžu … nemůžu se s tebou vyspat. Nemůžu podvést Kimiho … ne … prostě ne.“
„Ježiši Zuzano! Vždyť on se o tom nedozví!“
„Ne!“ vykřikla a její hlas prořízl ticho noci.
„Fajn, tak ne.“ řekl naštvaně, lehl si, přikryl se a po krátké chvíli usnul. Bez toho, aniž by jí aspoň řekl Dobrou noc.
Zuzana nemohla usnout dlouho. Hlavou se jí honily různé myšlenky. A pořád byla nějaká síla, co jí táhla k Tomovi. Nabádala ji, aby se ho dotkla, políbila ho. Ale ona jí dokázala odolat. Už podvedla jednou. A cítila se kvůli tomu strašně. Tu stejnou chybu už znovu neudělá.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
*POKRAČOVÁNÍ* Semir zmáčkl tlačítko zvonku, ale žádný zvuk se neozval. Zmáčkl ho znovu, pak si teprve uvědomil, že mu Tom asi před dvěma týdny říkal, že má rozbitý zvonek a řekl mu, že klíč najde pod tou vypadlou dlaždičkou pod rohožkou a že si má odemknout a jít dál. Přesto ještě dříve než odemknul, tak zaklepal, ale nikdo nepřišel otevřít. Opatrně otevřel dveře. Do nosu ho uhodil pach cigaretového kouře. „Tome?“ Nikdo se neozýval a tak vešel dál. Spráskl ruce nad tím, co uviděl. Na stole kopa sáčků od brambůrků, slaných tyčinek a oříšků, 2 prázdné láhve od vína, 3 flašky od piva a načatá, asi do tři čtvrtin vypitá, vodka. „Tome?“ Zvolal znovu a rozběhl se do ložnice, protože viděl, že jsou otevřené dveře. Na posteli ležel Tom, do půli těla přikrytý slabou dekou a vedle něj ležela dívka, která na sobě měla pouze kalhotky. Nevěděl, kdo to je, protože ležela na břiše a obličej měla zabořený v polštáři. Netušil, kdo by mohla být - dlouhé rudé vlasy, od kterých se odrážely sluneční paprsky dopadající oknem do pokoje, hubená, i když spíše už trochu vychrtlá. Semira už jen pohled na ni vzrušoval, byla nádherná. Měl sto chutí jít a pohladit ji po té světlé, už na pohled jemné kůži. Ovládl se. „Tome!“ zatřásl s ním mírně. Kranich prudce otevřel oči. Pohled na Semira ho tak vylekal, že vykřikl. Zuzana se snad během milisekundy posadila a zaujala obranou pozici, kdyby na ni náhodou někdo chtěl zaútočit. Její pohotovou reakci by ji mohli oba komisaři jenom závidět. Když uviděla Semira - známou tvář a navíc policistu - uklidnila se a dala ruce dolů. Kranich se zvedl z postele a rychle se odpotácel do koupelny - zvracet.
Zuzana se zadívala na Semira. „Co tady děláš?“ zeptala se ještě napůl rozespale.
Turek na ni jenom zíral a chvíli nebyl schopen odpovědi. Jeho snědá pleť ho v tuto situaci zachránila, protože díky ní nebylo vidět, že je rudý až za ušima. Zuzana si totiž stále neuvědomila, že je zcela nahá. Až když na ni Gerkhan tak zíral, došlo jí to. Rychlým pohybem okolo sebe omotala deku, kterou byl ještě před chvíli přikryt Tom. Semir si sundal bundu, sepnul ruce před tělem, bundu v nich třímajíc, aby si nikdo nevšiml jeho boule v kalhotách. Bylo mu trapně. Připadal si jako nachytaný puberťák.
Do ložnice se přitrmácel Kranich, viditelně unavený a v obličeji mírně nazelenalý, ale už oblečený aspoň v boxerkách. „Co tady k sakru děláš, Semire?“
„Je deset hodin. Voláme ti jak blbí a ty to nebereš. Měli jsme o tebe strach. Zvoním na tebe, ty neotvíráš.“
„Hm … furt jsem ten zvonek nespravil.“ pronesl laxně a sedl si zpátky na postel. „Hele, řekni šéfový, že je mi zle a zvracím, že jsem asi něco chytl.“
„No, chytl kocovinu.“
Tom se na něj zašklebil. Sorrel pořád jenom mlčela a tvářila se neutrálně.
„No, nic já jdu. Řeknu šéfový, že jsi nemocný. Tak se mějte.“ rozloučil se s oběma a rychle odešel. Vycítil, že tam překáží.
Sedli si naproti sobě.
Zuzana měla otázku, která jí začala vrtat hlavou, ale otálela zeptat se. Nakonec se odhodlala. „Tome, my jsme spolu … ?“
Tom se v duchu pousmál. Ona sice byla největší drsňačka světa, ale o sexu nikdy mluvit nechtěla a snad ani neuměla. Vždycky se tomuto tématu vyhýbala, jak jen mohla. Trochu ho překvapilo, že se vůbec sama zeptala.
Zadíval se do prázdna, zamyslel se a po chvíli pokýval hlavou. „Hm, myslím, že jo.“
„Myslíš?“ zeptala se trochu zděšeně.
„Ne, jsem si tím docela jistý.“ znovu pokýval hlavou.
„Do prdele.“ chytla se za hlavu a zatvářila se poměrně nešťastně. Co jsem to provedla? Vyspat se se svým ex a ještě nás ráno najde nahý v posteli Gerhkan. Super, úžasný … „Tome, tohle musí zůstat jenom mezi námi.“ řekla prosebně.
„Neboj.“ uklidnil ji.
„Myslíš, že si to Semir nechá pro sebe?“
Jenom kývl na souhlas. Doufal, že to nikomu neprozradí, ale jeho realistické já tomu nedávalo moc velké naděje. Všichni ví, že Semir je drbna a vyslepičí každou kravinu.
Zuzana byla zoufalá. Měla pocit, že má na srdci tunový kámen. To nevědomí bylo strašné. Z večera a noci si toho moc nepamatovala, byly to jenom takové útržky. Pamatovala si, jak přišla, to, že se líbali a že se potom ocitla v jeho posteli. Ale to bylo vše - nic víc, nic míň.
Tom znal pravdu. Ale nechtěl jí ji teď prozradit. Bral tohle jako takovou malou odvetu. Na jednu stranu věděl, že je to od něj hnusné a pohled na to, jak je zdrcená mu trhal srdce, ale na druhou stranu měl pocit, že si to zaslouží. Aspoň na chvíli …
Jednu věc ale vědět chtěl. Vzpomněl si na to při pohledu na modřinu na její ruce. „Řekni mi pravdu.“
Nechápavě se na něj podívala. „Co? Jakou pravdu? O čem?“
Zadíval se na její monokl a významně pozvedl obočí.
Povzdechla si. „O nic nejde, fakt. Doopravdy jsem spadla z postele.“ Těšilo ji, že si o ni Tom stále dělá starost, ale v tomhle případě se jí to zrovna moc nehodilo.
„Svojí vinou jsi spadla.“ konstatoval Tom, ale myslel to jako otázku.
„Jo.“
„Lžeš.“
„Ne.“
„Ale jo.“
„Ne!“
„Nelži mi. Už tě chvíli znám a vím, kdy mi lžeš. Takže se nepokoušej lhát mi znova.“
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho.
„Fajn, nespadla jsem svojí vinou, stačí?!“ vykřikla na něj.
„Ne, nestačí.“ zařval na ní na oplátku.
„Jsem snad u výslechu nebo co?“ rozčílila se.
„Ne, jasně, že ne.“ pronesl po chviličce ticha, teď už s naprostým klidem. „Mě jde jenom o tebe. Záleží mi na tobě.“
„Popravdě to, když jsi mi nadával do kurev bylo horší, než když mě Kimi hodil na hranu postele. Nechtíc.“
Tom jenom vyvalil oči. „Cože ti to udělal?“ vykřikl skoro.
„Buď v klidu. Bylo to omylem. Před třemi dny. Když večer přišel, byl trošku opilý, slavili. Začal mě líbat a couval se mnou k posteli a pak do mě prudčeji vrazil, chtěl mě povalit na postel. Jenže nějak neodhadl vzdálenost, takže jsem místo na postel letěla na zem. A rukou jsem to vzala přes hranu postele. V první chvíli jsem si myslela, že tu ruku mám snad zlomenou, bolelo to jak prase. Kimi trval na tom, že mě odveze do nemocnice, ale já jsem nechtěla, řekla jsem, že jestli to ještě zítra bude takhle bolet, tak že si tam dojdu. A druhý den už to bylo dobrý, akorát tam mám takový parádní monokl.“ ukázala na ruku.
Říkala pravdu. Poznal to. A cítil se trochu ublíženě, po tom, co řekla, že jí ublížil víc on, když ji nazval kurvou, než když ji ten zmetek hodil na zem. Ale na druhou stranu to chápal, měla k tomu plné právo. Vždyť se přece říká, že šrámy na duši bolí mnohem víc než šrámy na těle.
„Už mi věříš?“ zeptala se, stále s trochou naštvání v hlase, po tom, co chvíli nic neříkal.
Jeho odpovědí bylo pouhé pokývání hlavou.
„Jdu.“ ozvala se rázně. „Mám Kimimu co vysvětlovat.“ povzdechla si a vstala z postele.
„Počkej … ty mu jako řekneš, že …“ zeptal se zaskočeně.
„Nebudu mu lhát. Prostě mu řeknu pravdu. Nedokázala bych jinak vedle něj žít.“
Tom začal horečně přemýšlet o tom, že právě teď je asi vhodný okamžik k tomu, aby jí řekl pravdu.
„Zuzano!“ zavolal, ale v tu dobu už byla pryč. Mezitím, než se Kranich rozmyslel, vytratila se tiše z jeho bytu. Ačkoli mu bylo neskutečně špatně, věděl, že ji musí říct, jak to všechno bylo. Hodil na sebe kalhoty, tričko a mikinu. Popadl klíčky a běžel k autu, aby k ní dojel co nejdříve.
Zuzana ovšem byla mnohem rychlejší. Od té doby, co začala chodit s Räikkönenem se výrazně zlepšily i její řidičské schopnosti. Její přítel ji bral na okruhy a učil všemu možnému, takže její řidičský um byl téměř dokonalý.
Vešla do bytu. Hned, jak cvakly dveře, z gauče vyběhl Kimi a běžel ji obejmout. „Kde jsi byla celou noc? Měl jsem o tebe strašný strach!“ políbil ji na čelo a prsty prohrábl jí vlasy, zbožňovala to a on to moc dobře věděl. „Moc se ti omlouvám za ten včerejšek. Chápu, že ti musím nechat čas. Když víš co, chci se s tebou pochlubit.“ zasmál se a pyšně se na ni podíval. „Jsi ta nejnádhernější a nejlepší žena pod sluncem a jsem vděčný, že můžu trávit čas s tebou.“ políbil ji na čelo.
„Kimi, já … musím ti … musím ti něco říct.“ popotáhla.
„Co je?“ zeptal se vyděšeně. „Stalo se ti něco?“ Je těhotná?! napadlo ho.
Pokrčila rameny.
Nechápavě se na ni podíval.
„Já …“ její řeč přerušil zvonek. „Neudělala jsem to schválně, byla jsem opilá …“ rozbrečela se. Její řeč byla opět přerušena. Ten někdo, kdo stál za dveřmi, byl neodbytný, držel ruku na zvonku, který tím pádem zvonil nepřerušovaně.
Nasupěně odkráčela ke dveřím. Otevřela je a naštvaně vykřikla: „Co je?“
„Lhal jsem ti.“ vecpal se do místnosti Tom bez toho, aby ho Zuzana pozvala. „Nic z toho, co jsem ti řekl není pravda!“
Nechápavě na něj civěla.
„What’s going on?“ ozval se Kimi.
„Nic.“ odsekl mu Tom německy.
„I don’t know either.“ obrátila se na svého přítele. „Co mi tím chceš říct, Tome?“
„Nic mezi námi nebylo …“ pronesl tiše, bez toho, aby se na ni podíval.
„A proč jsi mi teda řekl, že jsme se spolu vyspali?“ zeptala se nechápavě a naštvaně.
Tom jenom pokrčil rameny. „Omlouvám se. Nevím, proč jsem to udělal.“
Kimi jenom stál a nechápavě koukal na to celé divadlo. Jejich řeči nerozuměl. Jediné, co ho tak napadlo a zdálo se mu možné, bylo to, že mu Zuzana chce říct, že je těhotná, ale že to dítě nemá s ním. Jinak si její divné chování nedokázal vysvětlit.
„Takže teda nic nebylo?“ zeptala se s úlevou.
„Ne. Řekla jsi mi, že chodíš s Kimim a že ho nemůžeš podvést.“ „Promiň.“ omluvil se naposledy a odešel.
Zuzana stála a civěla do dveří, kterými před malou chvílí právě vyšel Tom, jako kdyby na nich bylo něco zajímavého.
„Mohla bys mi prosím vysvětlit, co se tady děje.“
„Nic.“ rozesmála se. „Vůbec nic, naštěstí.“ „ A taky se ti nemám za co omlouvat.“ pronesla s hranou arogancí. „Ne, mám. Omlouvám se za ten včerejšek. Neměla jsem odejít a nechat tě tady samotného celou noc. A navíc jsme se pohádali kvůli takové kravině! Fakt promiň.“ objala ho a políbila.
„Mimochodem. Měla bych si asi koupit nějaké nové šaty …“ nadhodila.
Kimi na ni vrhl trochu nechápavý pohled. Vybavila se mu totiž její šatní skříň, ve které na ramíncích visí asi tisícery šaty.
„Tak jestli chceš, abych šla příští pátek s tebou …“
„Ty půjdeš?“ zeptal se radostně.
„Jestli mě chceš?“
Neodpověděl, pouze ji dlouze políbil. Což chápala jako ano.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Radši si nechám nějakou rezervu, kdybych se rozepsala jako minule ... Embarassed Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Radši si nechám nějakou rezervu, kdybych se rozepsala jako minule ... Embarassed Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Pokračování ...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Nový život
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma