AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Pozdě - Woxys
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1542
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahoj,

tuto povídku naleznete jak ve složce POVÍDKA NA TÉMA - POZDĚ, tak je nakopírovaná (i s komenty) zde v mé vlastní Smile
Je to proto, že jsem se rozhodla využít tuto realitu trošku více a hlouběji.
Pozdě tvoří její prostřední část.
Není to sice moc veselé, ale snad se to bude líbit Smile


1. část: Porouchaná
2. část: POZDĚ (právě čtete)
3. část: Jak dál (zatím pracovní název)


Wox

--------------------------------------------------------------------------------


Pozdě



Každý z dubových listů byl nádherně obrouben krajkovím jinovatky.
A já na ně bezohledně dupal.
Celá ta krása s křupáním končila svůj život pod podrážkami bot.
Bylo mi to jedno, soustředil jsem se na jediné: dopředu, dopředu bez ohledu na to, že plíce i hrtan pálily bolestí, jak jsem do nich hladovými nádechy lapal mrazivý vzduch.

Jak ještě daleko?
Proklínal jsem se, že jsem se lépe nepodíval na mapu, když ji šéfová rozložila na kapotě auta a všem nám určila směr. Ale nemohl jsem odpoutat pohled od jejích roztřesených rukou.
Byla vzteky bez sebe.
Zároveň se hrozivě bála.
A mně její strach zkroutil žaludek.

Musely zbývat poslední stovky metrů.
Kruh se stahoval.


„Měl jsem rande. Včera večer.“
„Hm.“ Po krátkém rozmýšlení jsem zátiší na svém kancelářském stole obohatil i o sušenky, dobře se hodily k hrnku chladnoucí kávy, jablku a obloženému chlebu zalitému štědrou dávkou kečupu. „Gratuluju.“
Ticho. Tušil jsem, že se ukřivděně ozve, byl příliš ješitný, než aby se nechal odradit okázalým nezájmem. Taky že ano.
„Ani se nezeptáš s kým?“
Popravdě jsem váhal, zda to chci vědět. Můj malý turecký přítel a naše staniční sekretářka byli právě ve snad popatnácté opakované porozchodové fázi svého off/on vztahu, kdy oba cítili nutkavou potřebu tomu druhému alespoň lehce ublížit a ukázat mu, že už má všechny city k němu za ukončenou záležitost.
Za pár týdnů se k sobě s odloučením restartovanou vášní vraceli.
A nechávali za sebou krvácející následky.
Oba.

Netoužil jsem vědět, která holka je nejnovější obětí téhle frašky.
Té poslední, štíhlé brunetce s lehkým předkusem, dal Gerkhan už po pár dnech klíče od svého bytu, jen aby to halasně vykládal na celou služebnu a nechal rozchodem bolavou Andreu zatínat zuby zlostí. A pak tu hnědovlásku do stejných prostor nahnal, aby mu s uslzenýma očima vstupenku do jeho života přede všemi vrátila jako ponížený nepřítel, který ho zrádně zavedl na scestí a prohrál. Schafferová ho objala a on ochotně nastavil rty k polibku, zatímco tmavovláska se potácela ven jako opilá.

„Stejně mi to řekneš, ne?“ pokračoval jsem v ignoraci bez naděje, že by mé gesto dokázal kamarád pochopit: na tohle byl ten jinak hodný kluk beznadějně natvrdlý. Upil jsem něco kávy a zakousl se do sýru a salámu.
„Tak když nechceš…“
Zvedl jsem hlavu, ale Semir už rázným krokem vyrazil ke dveřím.
Musel jsem se ušklíbnout. Mladý pán se urazil.



Plíce odepřely poslušnost, rozkašlal jsem se a na moment musel zastavit – dávno jsem přešel z běhu do lehkého klusu.
Předklonil jsem se, dlaně zapřené o stehna. Dech se mi hned u úst srážel v obláčky páry.
Mávl jsem, abych uklidnil dalšího člena naší rojnice, kolegu z JERNy, kterého má pauza znepokojila, a cítil potřebu zkontrolovat, zda se chcípáčka od volantu, za což nás polovina chlapů ze zásahovky měla, nechystá skolit infarkt.
„Jsem… ok.“
Nebyl jsem ok.
A pálící hrdlo bylo to poslední, co mě trápilo.


Hotte tehdy pořádal grilovačku. Dobře si pamatuji na to nádherné, netypicky teplé září.
Těšil jsem se.
Kulatý kolegáček rozhodně nelákal na naložený lilek, kedlubnu a cuketu: většina pozvaných se zkušeností z minulých akcí se 24 hodin přede dnem D skoro postila, aby se do nich masité dobroty vešly. Tentokrát se na rožni točilo sele. Pravda, originalita nic moc, ale ta vůně…
A byl jsem zvědavý.
Semir po dvou měsících konečně podlehl naléhání a nejistě slíbil, že nám svůj nejnovější objev představí, tedy pokud ona bude chtít. Doufal jsem, že tajemná slečna kývne – snad se Turek vážně urazil, nebo k tomu měl zcela jiné důvody, ale mluvil o ní spíše jen v náznacích a umlkal, když se k doslechu blížila Andrea, se kterou náhle v práci vycházel překvapivě hladce.
Nedařilo se mi to rozklíčovat, nabízelo se příliš mnoho odpovědí a hlavní indicie chyběla.

Kamarád nezvolil zrovna šikovnou strategii. Dorazil až hodinu po začátku s výmluvou na nehodou zacpanou dálnici, kde i mimo službu asistoval u ošetřování lehce raněné.
Nebyl sám.
Nedokázal jsem skrýt údiv.
Slečna po jeho boku byla zjevně nesvá, že je na ně jako pozdě příchozí upřena veškerá pozornost: žmoulala si lem černé blůzičky, plavovlasá a při těle, s tendencí klopit zrak, když nám ji jednomu po druhém představoval jako svou přítelkyni. Nijak zvlášť hezká, pomyslel jsem si, když mi její nervozitou vlhká dlaň vklouzla do pravice. Zato mladinká. Hádal bych jí maximálně pětadvacet – a vypadala na míň.
Usmál jsem se na ni a sotva se otočila k toho dne nějak podezřele rozevláté šéfové, vyhledal jsem očima Semira, abych se na něj zazubil: jasně, že jsem ji poznal a dodatečně mě trklo, proč Turek tak nadhazoval jejich první schůzku. Pamatoval jsem si malou novinářku, jedinou, která na tiskovce Dálniční policie položila pár otázek. Se šibalským leskem v duhovkách kývl a běžel podpořit dívku, která si zrovna tiskla ruku se Sigim a se zřetelnou úlevou, že je tahle část za ní, vyhlížela místo k sezení.
Ukecaná tedy nebyla. Tiskla se bokem k rukama divoce rozkládajícímu Gerkhanovi, ďobala vidličkou do porce masa, kterou jí přítel dvorně přinesl a ač vše okolo pozorně sledovala modrýma očima, mlčela, aby na Hotteho a Dieterovu snahu zapříst ji do hovoru dávala maximálně jednovětné odpovědi, topíc se v rozpacích.
Andrea ji se sklenicí červeného v ruce a podivným, těžko identifikovatelným úsměvem na rtech briskně překřtila na Myslitelku. Pár lidí se tomu vděčně zasmálo a ochotně se přezdívky chytili.

Kousal jsem se do jazyka. Bylo mi té všední buclaté blondýny líto. Neměl jsem Semira vyprovokoval, představil by nám ji jindy, ne na akci, kde každý znal každého, jen ona byla cizí a zjevně to nenesla dobře, byť se jí kolega neobvykle zdvořile věnoval. Vlastně jsem ho začal podezřívat, že úporností, kterou hlídá, aby její sklenička byla stále plná, sleduje nějaký účel.
Asi ji už docela dobře znal a věděl jak na ni.
Začalo to smíchem, kterým, do té chvíle tichá, ocenila pár vtipných hlášek, aby se pak s nově rozvázaným jazykem pustila do konverzace. Než byla půlnoc, na rožni stále ještě prskalo prasečí sádlo a dívka si, Gerkhana stále po boku, už jen s lehkým uzarděním povídala s ostatními a přidala k dobru pár vlastních historek.
Byli tak roztomile trapní, když se rádoby nenápadně pod stolem drželi za ruce.



Vzchopit, musel jsem se vzchopit.
Neutekli mi o moc, ale i tak jsem musel přiznat, že na těch jejich cynických poznámkách o fyzičce kluků z Dálniční asi něco bude.
Zaťal jsem zuby a přemluvil svaly, aby se uvedly do pohybu.
U tohohle jsem musel být, chtěl jsem těm hajzlům osobně vymlátit duši z těla. Protože jestli…
Při tom pomyšlení mě bodlo na prsou a já se přinutil do klusu, v žilách vyplavený adrenalin.

Listí mi křupalo pod nohama.
Začínalo sněžit.
Krk pálil.
Srdce bušilo jako splašené.

Omrzlý listopadový les byl nádherný. Až teď mi došlo, že jsou mezi stromy pravidelné rozestupy.
Někdo ho před mnoha lety vysadil.
Pečoval o něj.

Proboha, už to musí být vážně jen kousek-
Zavrávoral jsem.

Byl to výstřel?
Tam, odkudsi zleva?
Kolegové z JERNy změnili směr a rozběhli se, pistole v rukách. Já klepající se dlaní vklouzl do kapsy kabátu, abych sevřel vlastní zbraň a skoky se s kletbami vrhl za nimi.


„A je to tam!“ Gerkhan hned ve dveřích našeho staničního útočiště zvedl ruce jako na oslavu gólu oblíbeného týmu a pateticky se zavlnil. Docela kontrast s výrazem, který obvykle míval po odchodu ze šéfčiny kanceláře. „Už mi to napsala, la la la, lalala.“
„Kecáš, fakt tě pustila na dva týdny?“ zazubil jsem se a lžičkou vydlabal ze skleničky poslední zbytky borůvkového jogurtu. „Tak kam nakonec jedete, už jste se shodli, jestli na hory nebo k moři?“
Semir ohrnul nos, jakmile zjistil, že z mé přesnídávky nemůže nic ukrást, ale vzápětí nasadil spokojený úsměv. „Vyřešili jsme to geniálně.“
„Jak taky jinak, že.“
„Ne, fakt. Poletíme na Azory. Je to last minute, tak ani neutratíme majlant. A navíc jsou tam i hory i moře. Prý je tam naprosto boží příroda, takže na treky, procházky… jako po sopkách a tak. Strašně si přeje výlet na lodi, moře je tam prý plné nějakých tuleňů a velryb, nebo tak.“
Olízl jsem lžičku, aby nepřišel nazmar ani miligram mléčné pochutiny. „Semire, nechci tě zklamat, ale na Azorech se tedy v listopadu v moři nevykoupeš, to tě slečinka pěkně nachytala. To je Atlantik, brácho.“
„Cha, slyšel jsi někdy o Golfským proudu?“ Zvedl kamarád nos s výrazem tak sebejistým, že mi bylo okamžitě jasné, že sám o něm do včerejška měl jen mlhavé tušení ještě z anatolské základky. „Voda tam má pořád stejnou teplotu. Na dlouhé koupání to nebude, ale nějak to postačí. Vzduch bude mít okolo dvaceti… a pak, jsou tam různý termální prameny, tak si prohřeju kosti v lázních.“
Mrkl jsem na něj. Semir vypadal poslední měsíce vážně spokojeně a na dovolenou v blonďaté společnosti se těšil. Přál jsem mu to. Hrozně moc jsem mu to přál.
„No…“ pohlédl Semir na hodinky, „má to jediný háček, tak trošku… jsem zapomněl, že mi projdou doklady.“
„Jako OBA? Občanka i pas?“
„Tak stane se,“ odtušil Gerkhan, který tuto podivuhodnou shodu odmítl dále komentovat a já začínal mít tušení, že je za tím nějaká bizarní historka, kterou z něj dostanu, jen co ho příště pozvu na pivo. „Hele, já si teď zajedu na úřad, prostě místo oběda,“ zadrmolil, ačkoliv bych myslel, že si taková oběť zaslouží více prodat. „Ať mi to vyřídí včas. Tak mi pak zavolej, jestli už jsi na dálnici, nebo jestli mám přijet sem, jo?“
„Jasně. Hodně zdaru při boji s úředníky.“

Sám jsem se s povzdechem pustil do papírování a duchu si zakázal závidět. Šlo to těžko, když na okenní tabulky ťukaly větrem hnané krůpěje vody a podle předpovědí měla už za tři týdny přijít první ledovka.
Taky bych se viděl někde na pláži nebo v lázni.
A kdyby mě zahřívala i pěkná mladá dáma, nezlobil bych se.

Ztuhl jsem, hrot propisky centimetr nad zeleným formulářem.

Šéfová Semirovi možná dovolenou schválila, ale do systému ji pak zadávala…
Sekretářka.

Zvedl jsem se, zastrčil židli, a ač jsem se snažil nebýt nápadný, chvatně jsem vešel do hlavního prostoru služebny. Místo u počítače bylo prázdné.
Sakra.
Ještě ne panikařící, ale už znepokojený jsem odhodil skrupule a vrazil do kuchyňky.
Ulevilo se mi.

Temenem hlavy se opírala o skříňku, do které jsme zavírali kávu, cukr a výběr čajů, prostě věci, bez kterých nelze udržet v chodu žádné zařízení, kde pracují lidské bytosti.
Instinktivním lehkým natočením hlavy dala najevo, že o mém příchodu ví, jinak ale mlčela.
Svěsil jsem ruce podél těla.
Měl jsem… vypadnout?

„Čtrnáct dní,“ pohnula se jí ústa, aniž by na mě pohlédla, šedé oči upřené do zdi před sebou. „Dva týdny. Nikdy… nikdy se mnou na tak dlouhou dovolenou nechtěl jet. Vždycky… si našel nějakou výmluvu. Prý ho tady potřebujete. Nebo by se nudil. Vždycky jsme jeli nejvíc na týden.“
Polkl jsem.
„A najednou… najednou může?“
Nějak jsem nevěděl, co říci.
Přejela si jazykem po rtech a konečně se na mě otočila. „Je pozdě, viď, Tome? Ztratila jsem ho,“ zašeptala. „Tentokrát jsem ho ztratila.“ Po líci jí skanula slza.
„Andreo…“ Na víc jsem se nezmohl. Zlikvidoval jsem ty tři metry vzdálenosti, které nás dělily, a sevřel rozechvělou brunetu v náručí. Jaká slova zvolit, aby nebyla cynická, ani falešná? Copak jsem ji mohl utěšovat, že pozdě být nemusí, že to třeba Semirovi zase nevyjde? Byl tak šťastný, proč bych mu měl přát další krach a bolest? „Já… je mi to líto.“
To nebyla zase tak strašná lež.



Dusil jsem se záchvaty kašle a snažil se nemyslet na plný nos ani zápal plic.
Nemělo cenu hrát si na rojnici, teď šlo o rychlost: letěl jsem v patách urostlého chlapa ze zásahovky a snažil se zachytit smysl sdělení, který mu do ucha začala prskat na hlavě připevněná vysílačka.
Špatně jsem došlápl a taktak že jsem si nezlomil kotník ve vchodu do liščí nory.
Sakra…
Sakra!

Bolest už se rozlila do celého těla.
Ať už vím…!
Bože, nejraději bych jí dal pár facek za ty desítky minut strachu, ale stejně jsem se nemohl dočkat, až ji obejmu a všichni si v bezpečí na služebně dáme pořádný hrnek vroucího čaje.
Jen jsem se bál, že tentokrát to pro ni kázáním neskončí.
Když si hrála na hrdinu minule, šéfová jí jasně dala znát hranici mezi tím, kdo je na služebně placený za akci a kdo je zodpovědný za administrativu a vaření kávy. S tím, že je to poslední varování. Byla setsakra hlasitá a důrazná.
Dvakrát jí pokus o změnu pořádků prošel s napomenutím a nedělám si iluze, že i kvůli Semirovi, nad kterým Anna vždycky mhouřila oko.
Tohle fiasko se samozvanou volavkou bude pro Engellhardtovou poslední kapka.

Kruci, všechno je to jedno.
Jen ať…
V kapse zavrnělo. Napadlo mě, jestli mám telefon vůbec zvednout, zleva už se zřetelně ozývaly hlasy a v dálce mezi stromy prokmitlo modré světlo.
Šéfová.
Museli tam přijít dřív.

Zastavil jsem se a lapal po dechu. Nezvládl bych telefonovat a běžet.
Zvedl jsem oči k olověnému nebi a s tichou modlitbičkou přijal hovor. „Ano, paní Engellhardtová? Máte ji, je v pořádku?!“
„Kranichu… T-Tome…“

Dubové listí mi zakřupalo pod koleny.



Konec.

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Každý z dubových listů byl nádherně obrouben krajkovím jinovatky.
A já na ně bezohledně dupal.
- Poeta. Laughing

Hrozně se mi líbí, jak je šéfová vylíčená - hrozně rozzuřená vztekem nad prohřeškem, který řešila stokrát, a zároveň celá vyděšená, že to tentokrát dopadne bledě.

Chudák holka. Ale dává docela smysl, že nějaká taková řáda obětí existovala, a dost se mi líbí ta myšlenka. I když chudák holky. Sad

...zda se chcípáčka od volantu... - Laughing

Tentokrát se na rožni točilo sele. Pravda, originalita nic moc, ale ta vůně… - Sakra, koho zajímá originalita, když má celý prase?!

...podezřele rozevláté šéfové... - Laughing Laughing Laughing

Andrea se docela držela, u popisu Semirova objevu se nabízí mnohem víc hnusnějších věcí. Má u mě body k dobru, každopádně musím přiznat, že jsem se lehce ušklíbla, když v jinak skvěle nastartované, tvou realitou nezatížené povídce vyskočila novinářka. Myslím, že to šlo i bez ní a možná by ta povídka byla ještě čistější, ale zase chápu, že jsi ji chtěla napsat právě takto a respektuji to.

Zamilovanej Semir je sladkej.

„Vyřešili jsme to geniálně.“
„Jak taky jinak, že.“
- Tomík v téhle povídce kouše jak můj novej svetr. Laughing

...a já začínal mít tušení, že je za tím nějaká bizarní historka, kterou z něj dostanu, jen co ho příště pozvu na pivo. - Já to chci taky vědět. Laughing

Ach, to uvíznutí mezi dvěma přáteli, to nenávidím. Embarassed Ale líbí se mi, že jsi zachovala kontinuitu se staršími sériemi. Andrea v tom podle mě vždycky lítala víc.

Ouch. Působivý konec, kde není řečeno vlastně nic, ale tak nějak všechno. Povedená povídka, Wox. Sluší ti o dost víc, když si pročistíš postavy a jedeš minimalisticky a úzce se seriálem.

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1542
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
SaM, moc díky za komentář, udělal mi radost Very Happy

dává docela smysl, že nějaká taková řáda obětí existovala, a dost se mi líbí ta myšlenka. I když chudák holky. - a chudáci pánové, oni se oba chovali jako pitomci...

Sakra, koho zajímá originalita, když má celý prase?! - přesně tak! Laughing Laughing Laughing

Andrea se docela držela, u popisu Semirova objevu se nabízí mnohem víc hnusnějších věcí - ono na ně taky došlo, to je jedna z věcí, kterou jsem nevymýšlela, ale prostě nějak vím, že to tak bylo :/ ale tehdy viděla slečnu poprvé a spíše měla v hlavě takové pobavené "vážně, Semire? Vážně si myslíš, že budu žárlit na tenhle pytel sádla? Tohle není důstojné ani tebe, věř mi." Ve chvíli, kdy jí začalo svítat, že tu holku s velkým zadkem má Semir fakt rád a není jen dalším pokusem o to, aby v andree vyvolala žárlivost, už přešla na vyšší level a s "Myslitelkou" si nevystačila. Na druhou stranu se jí nedivím - ona a Gerkhan měli takový ten "oboustranně ubližovací" vztah a myslím, že by každého člověka naštvalo, nebo ho hrozně mrzelo, že se najednou jeho ex chová k nové partnerce tak hezky, když ke mně se tak nechoval. To musí strašně bolet... Takže se jí nedivím, že si pak na blondýnu zanadávala.

Myslím, že to šlo i bez ní a možná by ta povídka byla ještě čistější - hodně, hodně, hodně dobrý point a musím přiznat, že jsem dost přemýšlela, zda tam novinářku dát, nebo to nechat buď ve velkém náznaku, či zcela bez ní. Ale pak jsem si řekla, že z celé povídky je vlastně ona nejméně popsaná a svým způsobem méně důležitá. A v tu chvíli jsem se rozhodla udělat si radost Very Happy a pak... alespoň v jedné realitě jim to společné štěstí dlužím Embarassed ale přesně nad tímhle bodem jsem předtím uvažovala Very Happy

Ouch. Působivý konec, kde není řečeno vlastně nic, ale tak nějak všechno - jj, popravdě vím, co se tam stalo a co tam našli (znova: taková ta věc, kterou nevymýšlíš, víš, jak to bylo), ale chtěla jsem tam dát jen náznak Smile

Ještě jednou díky za milá slova Smile potěšila!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 510
Odpovědět s citátem
Tvé kraťoučké popisy přírody jsou skvělé.
Můj malý turecký přítel a naše staniční sekretářka byli právě ve snad popatnácté opakované porozchodové fázi svého off/on vztahu, kdy oba cítili nutkavou potřebu tomu druhému alespoň lehce ublížit a ukázat mu, že už má všechny city k němu za ukončenou záležitost. - Laughing Hezké shrnutí.
„Jsem… ok.“
Nebyl jsem ok.
- I když je to vážná chvíle, to konstatování mě pobavilo. Embarassed
Byli tak roztomile trapní, když se rádoby nenápadně pod stolem drželi za ruce. - Laughing Laughing Laughing
Musí ten Kranich pořád něco bagrovat? Rolling Eyes
Tom je mezi Turkem s Andreou jako mezi mlýnskými kameny.
Když si hrála na hrdinu minule, šéfová jí jasně dala znát hranici mezi tím, kdo je na služebně placený za akci a kdo je zodpovědný za administrativu a vaření kávy. - jé, to je jeden ze starých dílů, že? Ještě s Andrém, ne? Smile
K závěru mohu říct jen jediné - najs. Sad
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 510
Odpovědět s citátem
Slečna po jeho boku byla zjevně nesvá, že je na ně jako pozdě příchozí upřena veškerá pozornost: žmoulala si lem černé blůzičky, plavovlasá a při těle, s tendencí klopit zrak, když nám ji jednomu po druhém představoval jako svou přítelkyni.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 696
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Líbí se mi ten popsaný Kranichův strach a úzkost, vykreslení Semirova sukničkářství i rozchody/usmiřování Semira a Andrey. Představení slečny bylo tedy poměrně kruté, ale tak rozmluvila se, tak aspoň, že tak. Souhlas se Sam, také se mi líbilo, jak ses tu držela charakterů Smile
No, dopadlo to asi bledě, že...

Pěkná povídka!

Kája: ten obrázek je super, ale za mne na něm rozhodně vede to prase Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Pozdě - Woxys
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma