AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte mi prosím povídku jako ve škole...
1
100%
 100%  [ 4 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 4

Pomsta
Martík


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 39
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Moje povídka č.2



POMSTA


V pozdních večerních hodinách vyšel z činžovního domu v Tielier Strasse mladý muž a mířil ke svému autu. Chystal se do svého oblíbeného baru na krátké posezení s přáteli.
Jak se pomalu blížil ke své Hondě, uslyšel za sebou těžké kroky. Otočil se, ale nikoho neviděl………..
V tom se ozvala ohlušující rána….muž se otočil zpět – ale místo svého auta spatřil jen obrovské plameny šlehající z téměř už nepoznatelného vozu.
Ve schránce pak našel výhružný lístek, kde stálo: „Moc si s náma nezahrávej, příště bys z toho nemusel vyváznout živej!“
Muž se polekal a běžel nahoru do bytu – rozrazil dveře…
„Alexi, co tady děláš?“, ptala se překvapeně přítelkyně.
„A co to bylo před chvílí za ránu?“, nechápala. Alex se posadil a mlčel…
„No tak, co se děje? Měl jsi jet za kamarádama , těšil ses a teď najednou přilítneš domů, div nezbouráš dveře, a pak mlčíš jako ryba…“
Alex jí podal lístek a dodal: „Naše auto vybuchlo…“
„Co?“, přečetla si cedulku a zhrozila se: „Zase oni?!“
Muž jen kývl.
„Neměli bychom to už oznámit na policii?!“
„Ne, to nemá smysl. Musím si to vyřídit sám.“
„Alexi, minulý týden tě zmlátili, teď ti někdo klidně vyhodí auto do vzduchu….. jak daleko až to chceš nechat zajít?!“
„Tino, ty to nechápeš, jsou příliš nebezpeční na to, abych riskoval, že někomu z nás něco udělají.“, řekl smutně a odešel do koupelny.



„Dobré ráno.“, pozdravila Susanna, když společně s Frankem vešli druhý den do kanceláře.
„Ani sem snad radši nechoďte.“, varoval je Bonrath.
„Probíhá tu „jarní úklid“.“, dodal Hertzberger.
„Úklid? Tak to já radši mizím…Vůbec jste mě tady neviděli jo?“, chtěl se vykroutit Frank.
„Tak to teda ne!“, skočila mu do řeči Susanna a zatáhla ho zpátky za bundu.
„Kancelář máme ještě pořád společnou, takže si nemysli, že to tam budu uklízet sama…. Já mám svůj stůl uklizený, ty tam máš bordel…..tak proč bych to měla uklízet já?!“
„No a jak by sis to představovala?“. Začal Frank. „Aha, už to mám….slečna von Landitzová by se usadila do křesílka, já bych za ni uklízel a ještě by chtěla uvařit kafe, ne?…“
„Ne, protože bys za mě neměl co uklízet…“, odporovala. Frank se chtěl hádat: „Tak víš co…“, ale už to nedopověděl – přerušila ho šéfová:
„Trabere, mohl byste toho už laskavě nechat? Jistě je vás slyšet až na oddělení vražd!“, zlobila se.
„Co se to tu teda dneska děje?“, zajímalo Susannu.
„Zítra má přijet na kontrolu inspektor ze zahraničí, my nemáme nic hotové a jeho bude zajímat úplně všechno. Tak se dejte do práce.“, řekla a zabouchla dveře své kanceláře.
Susanna s Frankem se na sebe jen podívali a „zapluli“ každý ke svému stolu.


Alexovi zazvonil mobil: „Prosím, Hoffmann.“, představil se.
„Tak co, už sis koupil nový auto?“, zeptal se provokativně hlas v telefonu.
„Patricku…“, řekl nejistě Alex. „Co po mně pořád chcete?“
„Však ty to moc dobře víš… Chceme zpátky svý prachy.“
„Jaký vaše prachy? Já si vyzvedl z konta částku, kterou jsi mi věnoval za tu akci s pojištěním. Ty peníze jsou moje…“, oponoval mu.
„Ne, ne, to jseš na velkým omylu, chlapečku. Kdybys býval u nás v podniku zůstal, moh´ bys mít třeba daleko víc peněz…, ale když jsi nás takhle sprostě podrazil a opustil, tak máš prostě smůlu…“, řekl výhružně Patrick.
„Já se nehodlám účastnit nějakejch vašich povodů.“
„Teď už taky nemusíš, když ses rozhodl nás v tom nechat…ale pamatuj si, já vždycky dostanu to, co chci…“, řekl a zavěsil.



Na celé policejní stanici probíhal zatím chaos a zmatek. Všichni uklízeli a třídili materiály jako zběsilí – ani v kanceláři Susanny a Franka to nevypadalo jinak.
„Pfu………“, Susanna sfoukla prach z komixu o Batmanovi. „A kam chceš dát tohle?“, zeptala se svého píšícího kolegy.
„Eh……..co?“, zvedl hlavu Frank.
„Hele, ráčíš se taky angažovat nebo tady budeš luštit křížovku?“
„Jo, dej to třeba ke mně do poličky… Hele, nevíš náhodou čínskou řeku na 7?“
„Hm…Huang-He. To jsme se učili už na základní škole.“
„Aha, vidíš, já jsem si to hned myslel.“
„Spíš jsi na to zrovna chyběl…“, zamumlala si pro se Susanna, sebrala se stolu Frankovu fotku nahé ženy a chtěla ji uklidit do šuplíku.
„Co to děláš?“, všiml si Frank.
„Myslím, že tohle pana inspektora zajímat asi nebude.“
„Třeba zrovna jo…“, mlel si dál svou Frank a při tom si nevšiml, že má ruku nebezpečně blízko šálku s kávou. „No ale ty tady máš taky spoustu věcí, který……………..Sakra!!!“, hrnek se převrhl na bělostné dokumenty k jednomu případu.
„No, ty jsi teda šikula.“, smála se jeho kolegyně. Frankovi moc do smíchu nebylo, protože si začínal uvědomovat, že to asi bude muset napravit.
„Ne, to snad ne, to to budu muset celý přepisovat!“, nadával. V tom vběhla dovnitř Andrea: „Franku, máš tu návštěvu.“
„Jo? A kdo to je?“
„To nevím, volali z recepce, že na tebe dole čeká nějaká žena – prý, že to spěchá…“, vysvětlovala.
„Tak žena…“, prohodila Susanna, ale to už byl Frank na cestě do přízemí.

„Dobrý den, co pro vás můžu……………“, chtěl přivítat ženu, ale nikdo už tam nestál. „Co to je…?“, udivil se, když před sebou uviděl dětský koš s malým miminkem. Váhavě přistoupil k dítěti, rozbalil obálku ležící na peřince a četl:
„Milý Franku, rozhodla jsem se ti tady na pár dní nechat tvoji neteř, potřebujeme si s přítelem něco zařídit. Jmenuje se Natalie a je jí půl roku – tak se o ni dobře starej. Brzy ti zavolám, nezlob se… díky, Tina“ . Frank jen suše polkl, nemohl tomu uvěřit. Ale to už přibíhala po schodech Susanna:
„Ale, že by se u nás zastavil čáp? Kde je ta šťastná paní?“
„Nevidíš? Jsem tu sám. A navíc asi nečteš pohádky – copak k tobě se ještě nedoneslo, že holky nenosí čáp, ale vrána?“, vyčítal jí Frank.
„Holčička……… A jak jsi na to přišel?“
Frank Susanně mlčky podal dopis. Po chvilce čtení se zarazila: „Nevěděla jsem, že máš sestru…“.
„Jo, já zas nevěděl, že má přítele, a už vůbec ne, že má dítě…“, řekl nevěřícně.
„Že tě nepozvala na svatbu…“, snažila se ho rozveselit.
„To bude asi tím, že ještě žádnou neměla.“, zasmál se. „Co s ní teď bude?“, ukázal na miminko.
„No, vždyť v tom dopise je to jasně napsaný – máš se o ni postarat.“, vysvětlila Susanna.
„Ale já jsem se ještě nikdy o žádný dítě nestaral…“, řekl zoufale.
„Tak se to hold budeš muset naučit, jednou přece taky budeš chtít mít děti, ne?“
„No to se ještě uvidí…!“
„Víš co, vezmi si tady Natalii, hezky ji pochovej, a já za tebe půjdu přepsat to zničený politý hlášení.“, nabídla se Susanna.
Už byla na odchodu, ale Frank na ni zavolal: „Počkej, já bych si to s tebou klidně vyměnil…“, řekl dobrácky.
„Ne, ne, jen se hezky starej – ty jsi strýček.“
Frank vyzvedl uculující se Natty z koše: „Co já si s tebou počnu….“ A miminko se dál smálo.

„Ahoj Alexi.“, zvedla telefon Tina.
„Tino, tak co, je to zařízený?“, strachoval se.
„Jo, neměj strach, Natty je v bezpečí.“, ujišťovala ho Tina.
„Dobře, hlavně o tom Frankovi nic neříkej, nesmí se to dozvědět…“
„No já nevím, neměli bychom mu to přece jenom radši říct? Frank je přece policista a…….“, řekla nejistě.
„Ne.“, přerušil ji Alex. „Zatím ne.“
„Promiň, musím končit, někdo se mi pokouší dovolat…… Zatím ahoj – miluju tě.“, řekla a zavěsila. Ale vzápětí se znovu ozvalo: „Prosím?“
„Ahoj Tino.“, ozvalo se ve sluchátku.
„Franku, jak se máš?“, řekla nadšeně.
„No, mohlo by to být lepší… Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat s tím dítětem, a proč jsi vůbec tak rychle zmizela?!“, vyčítal jí.
„No, víš…………je to jen dočasné…………pospíchala jsem.“, znejistěla.
„A co máte tak důležitýho na práci, že to dítě svěříte zrovna mně?“, řekl a podíval se přitom na Susannu, která měla holčičku na klíně a gestikulovala na něj, aby trochu zmírnil tón.
„Potřebujeme si s Alexem prostě něco zařídit…“, vykrucovala se.
„No dobře, nějak to tu zvládnem, ale nezařizujte to moc dlouho – nerad bych, aby tu u mě Natty zapustila kořeny.“
„Dobře, díky. Měj se, čau.“, zavěsila s vážným výrazem na tváři.

Frank si sebral věci. „Tak já pojedu domů.“
„Počkej, něco – teda někoho – sis tady zapomněl…“, vrátila ho Susanna.
„Aha, no vidíš…..tak pojď, jdeme, Natty.“
„Kdybyste měli nějaký problém, můžeš mi klidně zavolat.“
„Jo, díky. My žádný problém snad mít nebudeme, viď?“, řekl a cvrnkul Natty po nose. „Alespoň doufám…“


Alex zrovna míjel obchod se zeleninou a mířil k domovu, když vedle sebe uslyšel kvílivé zaskřípění brzd. Z luxusní černé limuzíny se zakouřenými skly vystoupili dva svalnatí muži a hned se vrhli k Alexovi. Alex se lekl a než se stačil vzpamatovat, seděl už na zadním sedadle. Vedle sebe uviděl jemu dobře známou tvář.
„Patricku…“
„Řekl jsem ti přece, že si jdu vždycky tvrdě za svým.“, řekl, ale to už se jeho vůz rozjížděl.
„Myslel jsem, že jsme se domluvili?!“, nechápal Alex.
„No to jsi se trošičku splet´. 2 miliony euro pro mě není zrovna malá částka…aspoň ne tak malá na to, abych ji mohl dávat jako spropitný!“
Alex si při jeho slovech začínal uvědomovat vážnost své situace, věděl, že si Patrick před ničím ani před nikým nebere servítky. Nenápadně nahmatal v kapse mobil a tlačítko pro volání, opatrně je stiskl a jeho mobil začal vytáčet první položku naposledy volaných čísel – byla to Tina. Alex už ale neslyšel, že na druhém konci se sice ozvala Tina, ale pouze nahrávkou svého hlasu v uvítací sekci hlasové schránky.
Patrick pokračoval ve svých výhružkách: „Takže se domluvíme takhle…“, řekl „přátelsky“. „Ta tvoje zrada nebude zadarmo!…chci dvojnásobek.“
„Co?“, vyhrkl nevěřícně Alex.
„Slyšels dobře – 4 miliony euro, zítra ve starým skladišti naší firmy – přesně v poledne.“
„4 miliony? Neblázni, to nemám.“
„Ale, ale, nechtěj mě rozbrečet. No tak si je prostě sežeň! Je mi jedno, jestli si vsadíš sportku, vyloupíš banku, nebo vybereš konto tý tvý přítelkyni…..zkrátka bych chtěl ty peníze mít. V opačným případě bysme třeba taky mohli navštívit tu tvoji rodinku – slyšel jsem, že jsi šťastnej taťka…“
„Ty jsi ale hajzl…“, ohradil se Alex. Chtěl pokračovat, ale přerušil ho signál vybité baterie jeho mobilního telefonu. Bylo to téměř neslyšitelné pípnutí, ale v tom tichu dost hlasité na to, aby si ho gangsteři všimli.
„Co to bylo?“, řekl jeden z bodyguardů. Alex dělal jakoby nic.
„Alexi, tady Markus se tě na něco ptal………….tak sakra odpověz!!“, zařval Patrick a chytil ho za límec.
„Mmm, já nic neslyšel…“
Patrick jen kývl na Markuse a ten po krátkém hledání objevil v Alexově kapse telefon s probíhajícím hovorem s nápisem Tina. Patrick se zamračil.
„Vidím, že se nechceš držet mých pravidel…“, řekl a jen se podíval na Markuse, ten hned pochopil, co má udělat, a udeřil vší silou Alexe do obličeje. Potom otevřel okno auta a vyhodil z něho Alexův mobil, který se po dopadu na vozovku rozlétl na několik částí. „……ale zítra bych ti to doporučoval.“, dodal Patrick. Markus pak otevřel dvěře od limuzíny a za jízdy vyhodil Alexe z vozu.
„Přeji hezký den!“, houkl za ním jen Patrick a limuzína se vypařila.




Už bylo něco kolem půlnoci a Frankovi se stále nedařilo uspat malou Nataii. Zároveň se ale nechtěl před Susannou shodit a nechtěl připustit, že by nezvládl svěřené dítě.
Po další hodině a půl marného snažení to ale už nevydržel, zoufale se natáhl po telefonu……….., ale pak si to rozmyslel. Chvilku chodil po svém bytě sem a tam, nakonec sebral miminko se vším jeho vybavením a odešel.
Zanedlouho jeho modrý mercedes zastavil před okny jeho kolegyně, Frank vešel hlavním vchodem, vystoupal do 1.patra a už zvonil na Susanniny dveře. Susanna se podívala do kukátka a obrátila oči v sloup.
„Víš kolik je hodin…?“, řekla ospale.
„Jo……..teda vlastně už ani ne…….. Uspávám ji už od šesti hodin – zkoušel jsem jí zpívat, pustil jsem jí televizi, dal jsem jí i najíst, pak jsem jí pustil taky moje oblíbené písničky, a ona prostě nespí. Přijde mi, že každou hodinu brečí víc a víc…..Jo, a to jsem ji i vykoupal….“, postěžoval si Frank.
„Franku,“, přerušila ho Susanna. „jsou 2 hodiny ráno…….do půlnoci jsem psala to tvoje politý hlášení…………co mám teď jako dělat?“
„No pro začátek bys nás mohla aspoň pustit dovnitř…..“
„No jo, aha, promiň…“, uvědomila si Susanna a zavřela za nimi dveře.
„Susanno, tentokrát asi opravdu potřebuju tvoji pomoc…“, škemral Frank a posadil se na pohovku.
„Tak ‘‘asi‘‘ nebo ‘‘opravdu‘‘?“
„Hm……opravdu…….já už jsem úplně zoufalej, ona pořád jen brečí, na chvilku přestala, ale to jen, když jsem ji krmil přesnídávkou…….pak to začalo nanovo. Susanno, já už fakt nemůžu……jsem z ní naprosto vyřízenej. Vůbec bych nečekal, co takhle mrňavý stvoření dokáže….“, vyléval si srdce. Susanně ho bylo až líto, ale musela si rýpnout: „No, tak vidím, že si náš velký pan Traber beze mě nedokáže poradit…“.
Frank se na ni jen podíval, už chtěl něco namítnout – jako že on si přece dokáže poradit vždycky – ale pak ho to přešlo, přece jen věděl, že bez pomoci své partnerky by se asi vůbec nevyspal.
„Natty….pojď sem.“, řekla Susanna a vzala miminko do náruče. „Ty chudáčku, strejda tě ani neumí pochovat, viď…“.
Natalie na chvilku přestala plakat – Frank se úplně zasekl: „Jak vy to ženský děláte, že u vás žádný mimino nebrečí?“, nechápal.
„Tomu se říká mateřský pud, víš? To je to, co vy chlapi nemáte…“, usmála se Susanna.
„No hlavně, že ho máš ty. Jsem rád, že budu mít chvíli pokoj…“, těšil se Frank a chtěl se natáhnout na gauč.
„Eh…ještě než se uložíš…, mohl bys mi prosím tě podat plínku?“
„Cože?“
„Plínku….Natty se asi počůrala…..proto ti zřejmě pořád tak brečela.“
„Jo, jasně, plínku……Sakra, kam jsem to jen dal…“, přemýšlel nahlas Frank. ….. „aha, počkej, je v autě….dojdu pro ni…“
„No vidíš, aspoň něco ten strejda obstará…“, řekla Susanna Natty poté, co její kolega oděšel.
Pak miminko přebalila, chvíli ho houpala, až přestalo brečet,a otočila se k Frankovi, který už ležel na pohovce s polštářem pod hlavou a evidentně se mu chtělo spát.
„Tak já Natty alespoň připravím křeslo, aby měla taky kde spát…“, řekla a šla pro větší polštář.
„Jo, hlavně aby to dítě už spalo…“, zabručel Frank.
„Mohl bys prosím tě…“, chtěla ho požádat,ale on už ji nevnímal – usnul jako špalek. Položila tedy dítě do křesla vedle pohovky, pořádně ho přikryla a zamířila do své ložnice, protože už byla také pěkně unavená a za 4 hodiny měla nařízený budík.



Alex se dlouho do noci toulal po Kolíně a přemýšlel, jakou cestou získat peníze, aby mu Patrick už konečně dal pokoj. Nechtěl, aby ho jeho přítelkyně viděla v takovém stavu a navíc neměl peníze na taxíka, a tak chodil městem křížem krážem, až si nakonec uvědomil, kde by mohl bezpečně strávit noc.
Po krátké době zazvonil u hlavního vchodu panelového domu, kde mu po bzučáku přišla otevřít sympatická mladá rusovláska s vlasy lehce pod ramena.
„Ahoj Alexi…“, přivítala ho. „Co se děje….? Jak to vypadáš?“, lekla se při pohledu na jeho natržené oblečení a zaschlou krev na obličeji.
„Noro, prosím tě, na nic se nevyptávej. Vysvětlím ti to později, potřebuju tu u tebe jen přespat……Mohl bych?
„Ale jistě, pojď dál“, řekla rozpačitě.
„Díky…….“, hrnul se nervózně dovnitř, ……… „mohl bych si prosím tě zavolat?“
„Jo, jasně….telefon je támhle na stole.“, řekla žena a zavřela dveře.

Tina neklidně seděla v křesle, chvilkami vstala a vyhlížela z okna svého miláčka, vtom zazvonil telefon. Trhla sebou a běžela ho zvednout.
„Tino?…..proč nebereš mobil?“, ozval se Alex.
„Alexi….“, řekla šťastně,….. „mám ho vybitej a ztratila jsem nabíječku….“, zesmutněla. „Kde jsi? Čekám na tebe skoro celou noc…“
Chvíli bylo ticho. „Hm…jsem u jedný bývalý kolegyně z práce…“, zamyslel se Alex, …. „má narozeniny….úplně jsem ti to zapomněl říct.“, omlouval se.
„Kdy přijedeš?“
„Eh…dneska už asi ne, přespím tady…“, vykrucoval se. „Zítra se na tebe budu těšit ano? Miluju tě…“
Tina se uklidnila: „Já tebe taky.“, rozloučili se a oba zavěsili.

Noře se zdál tento rozhovor divný, chtěla vědět, proč Alex lže.
„Hele, já vím, že mi do toho nic není…, ale proč si takhle vymýšlíš? Já přece žádný narozeniny nemám… Máte snad mezi sebou nějaký problémy?“, zajímalo ji. Alex jen upřeně zíral před sebe…po chvilce si uvědomil, že se ho vlastně kamarádka na něco ptá.
„Eh…co? Jo……ne, my žádný problémy mezi sebou nemáme.“
„Tak co teda?“
Když se nedočkala odpovědi, začala ho přesvědčovat, že se jí může svěřit, že je to přece jeho kamarádka a že jestli má nějaký problém, tak mu ho chce pomoct vyřešit, jako to dělala, když spolu ještě pracovali v jedné firmě. Alex se odhodlal: „Jde o Patricka…“
„CO?! Proč…..vždyť si od něj z firmy přece odešel“, nechápala „….. I když, já ti rozumím, nedávno jsem to tam taky zapíchla…“ , přiznala se.
„Ty taky?“, divil se blonďák.
„No, to je jedno….mě necháme stranou….co máš s Patrickem?“
„Zřejmě nemůže zkousnout, že jsem šťastnej s Tinou a s naší malou… Chce po mně jako náhradu, za to, že jsem odešel z tý jeho podělaný firmy, 4 miliony euro.“
„4 miliony? To je magor…“
„Jo, je to pěknej hajzl, včera mi dokonce nechal vyhodit auto do vzduchu….a teď tohle….je to naprostej blázen…… Až se mi jednou dostane do rukou, tak ho zabiju…“, ulevil si Alex.
„A co teď hodláš dělat? Nemám zavolat policii?“, strachovala se Nora.
„Ne, jen to ne. Bojím se, že by mohli udělat něco Tině nebo Natty…“
„No to máš pravdu…Patrick je všehoschopnej, nikdy nevíš, co udělá…..A….jak se má vůbec Natalie?“, chtěla změnit téma.
„Snad dobře. Tina ji dala na hlídání svýmu bráchovi. Je to její strejda – a navíc policajt – tak se o ni snad postará. Nechtěli jsme ji nechávat u nás doma kvůli Patrickovi, aby nebyla v nebezpečí…“
„Aha, tak to je dobře….Tak už pojď spát, pak si to všechno pořádně promyslíš….ráno se uvidí.“, uklidňovala ho žena a on souhlasil.




Přesně v 7.00hodin ráno zapípal budík na Susannině nočním stolku. Chtěla se po něm natáhnout a zamáčknout ho, ale ztratila rovnováhu a spadla rovnou na zem. Pomalu se sebrala a celá rozespalá vešla do obývacího pokoje, kde ještě spokojeně odfukoval Frank s malou oddychující Natalii v náruči. Chvilku se dívala na ten roztomilý obrázek…. A když viděla, že se už Natty probouzí – kupodivu bez pláče – přenesla ji opět do křesla, aby mohla vzbudit svého ještě stále spícího kolegu.
Jemně s ním zacloumala: „Franku….“
Ten se ale lekl a rozmáchl rukama, div Susanně nedal facku: „Co? Co se děje? Je něco s Natty?“, plácal zmateně.
„Ne, klid. Je támhle.“, řekla a ukázala na křeslo. „Já jen, že bys měl vstávat – je sedm pryč…“, upozornila blondýnka kolegu.
„Aha….no jo…..“, hekal Frank a hrabal se z pohovky.
„Koukám, že už ses naučil i chovat…“, narážela na první pohled, který se jí předtím naskytl, když vyšla z ložnice.
„Jo, to máš pravdu…tys ji totiž tak krásně uspala, že ve 4 mě vzbudila znova…..tak jsem ji vzal k sobě….no a pak už nebrečela až do rána…“, pochvaloval si komisař.
„No, tak vidíš. Říká se sice “starýho psa novejm kouskům nenaučíš“ – ale ty jsi zřejmě výjimka.“, smála se Susanna. „Víš, že ti to “strejčkování“ docela jde?“, popichovala ho.
Frank se jen usmál: „Běž radši ohřát pro Natty sunar, tetičko…“, řekl a šel připravit snídani, aby nepřišli pozdě do práce.



To se jim ale nepodařilo. Sice přišli včas jako obvykle, ale “očekávaný“ inspektor je předběhl.
„Tak co strýčku, jaká byla noc?“, dobíral si Franka Bonrath.
„Hele, ty se moc neposmívej, Dietre, mě by zajímalo, jak ses ty staral o svýho syna, když byl takhle malej.“, pustil se do vysokého policisty Herzberger. Susanna s Frankem jen nevěřícně koukali z jednoho na druhého.
„No rozhodně jsem ho nevykrmoval tak, jako tvoje máma tebe…“, nedal se dlouhán.
„Jak to myslíš, já vůbec nejsem vykrmenej, co si to…..“, hádal se tlouštík, ale byl přerušen Andreou: „Susanno, Franku!“ Všichni otočili hlavu směrem k přicházející sekretářce.
„Nechci vám kazit zábavu…, ale už na vás nervózně čeká Engelhardtová s inspektorem v kanceláři.“, vyhrkla ze sebe.
„Jo, a jakej je? To už musí bejt, aby naše šéfová byla z někoho nervózní…“, spekuloval hnědovlasý komisař.
„Vsaď se, že takovýho jsme tu ještě neměli…“, odpověděla sekretářka.
„No tak se na něj půjdeme podívat.“, řekl Frank, předal Andree dítě, a následován svou blonďatou kolegyní vešel do Anniny kanceláře.
Jen co je uviděla, zřetelně se jí ulevilo, že na to není sama. „To jsem ráda, že už jste dorazili…“, přivítala své podřízené.
„Dobrý den.“, pozdravila Susanna.
„….chci vám představit našeho pana inspektora……pan Ši-ki-za-Jiang.“ Než stačila vyslovit celé jméno, na Susannu s Frankem se otočil šikmooký muž střední postavy, sundal si brýle na čtení a nasadil příjemný výraz. Komisaři jen překvapeně zírali.
„Jo, je tu menší problém – pan Jiang neumí německy…“, upozornila je šéfka. Frank se chtěl vytáhnout: „No tak jo……KONIČIWA!“, řekl a podával mu ruku. Susanna ho ale zabrzdila: „Franku, to je japonsky…“.
Šéfová se jen pousmála.
Komisařka hned pokračovala: „Ona – ka – saj“, uklonila se a podala mu ruku.
„Jak že se to jmenuje, Šiki.. co?“, zeptal se Frank. Číňan mu hned odpověděl: „Ši – ki – za – Jiang… De kuja China e de mara tu kati-kati, de pali ja niri deutch…“
Frank se obrátil k Susanně: „ Mohla bys mi to přeložit…?“. Kolegyně se na chvilku zamyslela a odvětila: „Hm…, pan Jiang říká, že pochází z Číny a je rád, že se může podívat na naše oddělení, je mu líto, že neumí německy,a ………abys ho prý už nikdy nezdravil v japonštině, jinak tě prohodí oknem…“, dokončila větu. Frank jen opařeně stál a těkal očima ze Susanny na Číňana a zpět. Blondýnka to ale navydržela: „Ne, neboj….o tom japonským pozdravu nic neříkal. Řekl, jakého mám sympatického kolegu…“
„Mohla byste se ho zeptat, jak dlouho tady zůstane?“, zajímala se Anna. Susanna tak udělala a pak tlumočila: „Prý asi týden…“
„Týden?! Rozuměla jste mu dobře?“
Susanna se ještě jednou ujistila…… „Ano…….a ještě něco….pan Jiang se svěřil, že by si přál vidět naše oddělení v akci, chtěl by se zapojit do vyšetřování….jen jako divák…“
„No dobrá……… tak jo“, souhlasila šéfová. „Když vám to nevadí…“
Frank jen zamručel, aby ho jeho partnerka neslyšela: „No co nám zbejvá…“
„Takže, Susanno, máte ho na starost, hlavně aby se panu inspektorovi nic nestalo………při vašich krkolomných scénách….“, řekla šéfová a otevřela jim dveře.
„Nemusíte se bát, bude u nás jako v bavlnce…“, usmíval se Frank.
Arrow
„Cobra 15 volá centrálu…“, ozvalo se u Herzbergrova stolu.
„Tady centrála, mluvte Cobro 15…“
„Přepadení banky v Rieder Strasse, potřebujeme posily…!“, naléhal hlas.
„Dobře, někoho vám tam pošlu…“, slíbil Hotte. „Franku? Rieder Strasse – někdo tam přepadl banku…“
„Jedeme tam?…Susanno, vem s sebou toho svýho čínskýho kámoše a jedem…!“
Komisařka byla zabraná do hovoru s inspektorem, ale jakmile zaslechla své jméno, už zase vnímala svět kolem sebe. Jen něco špitla směrem k Číňanovi a už běžela za svým kolegou s inspektorem za zády.
„Jo, Andreo…postarej se prosím tě na chvíli o Natty…“, houkl Frank a zmizel. Andrea se jen podívala na holčičku a zvedla obočí: „Ty taky ty chůvy střídáš, viď..?“

V autě Susanna vysvětlovala Jiangovi, že někdo vyloupil banku a kam to vlastně jedou a Číňan si to na zadním sedadle pečlivě zapisoval. Franka už to mlčení nebavilo: „Hele,“, ozvalo se z místa řidiče, „mohla by ses taky chvíli bavit se mnou a ne pořád s tím ting-ťongem…?“
„Franku, je to host….musíme se mu věnovat…“
„Jo, jasně. Měl jsem ho vysadit v nějaký čínský restauraci, on by se nadláb a my bysme měli pokoj…“
„Už jsem ti říkala, že se chce podívat, jak pracujeme v terénu a ne jenom na papíře…“
Frank zabočil do zmíněné ulice “činu“ a zastavil přímo před bankou. Uvnitř vládl zmatek a napětí…
Komisaři vyběhli z auta, tasili zbraně a vpadli do banky. Uvnitř stál vyplašený blonďatý muž, držel pod krkem jednu z klientek a na jejím spánku měl přitisknutou pistoli. Na zemi stála taška plná peněz. Mladík chtěl už předtím utéct, ale ochranka mu v tom zabránila, a proto se teď nacházel v takové situaci.
Zanedlouho dovnitř dorazil i Ši-ki-za a čekal. Co se bude dít…
Ochranka, Susanna s Frankem a ostatní přivolaní policisté z jejich oddělení mířili na mladíka a čekali, co udělá…
Ten se ale „k ničemu neměl“, a tak se slova chopil Frank.
„Nechte toho, nemá to cenu…“, blížil se pomalu k muži.
„Stát!…..nebo ji zabiju!“, vyhrožoval blonďák.
Frank opatrně položil na zem svou zbraň a s rukama nad hlavou pokračoval ve své “cestě“ k lupiči: „Tak nechte jít aspoň tu ženu…….vezměte si místo ní mě….“, navrhoval komisař a Susanna jen nechápavě krčila obočí – nevěděla, co tím její partner sleduje.
Když už byl Frank téměř těsně u mladíka, muž křikl: „Otoč se!“. Komisař tak udělal a vzápětí ho lupič chytil pod krkem, „vyměnil“ si rukojmí a namířil zbraň na policisty. Vystrašená žena utekla někam za Susannu, kde se o ni postaral jeden z „mužů zákona“.
„Únosce“ přemýšlel, co udělá, byl pěkně vyvedený z míry. Susanně se zdálo, že je v takovém rozpoložení, že by se ještě mohl vzdát, a tak se pokusila vyjednávat: „Počkejte……..nedělejte si to ještě horší…..“.
Pak si všimla Franka, jak na ni mrkl a naznačoval, aby se snažila odvést mužovu pozornost……
„……..ještě…….jste nikoho nezabil. Nedělejte to ani teď….. Nemá to přece žádný smysl…“, pokračovala.
Frank využil toho, že se mladík zamýšlí nad tím, co mu řekla Susanna a nedává pozor….., šťouchl ho loktem do břicha, ten se prohnul bolestí, pustil Franka a komisař ho dorazil ranou do zátylku. Zloděj se sesunul k zemi a blonďatá komisařka mu sebrala pistoli.
„Hm…, amatér….tohle je přece starej policajtskej trik…“, liboval si Frank a přivolal své kolegy, aby odvedli muže na stanici. Susanna s úsměvem kývla, ale pak už vážněji dodala směrem k blonďákovi: „Tak, a vy půjdete s námi…“



Okolo 11.hodiny už byli všichni na stanici, kromě Bonratha a Herzbergera, kteří jeli pro sebe a své kolegy koupit něco k obědu.
Susanna vyslíchala pachatele ve vyšetřovací místnosti, šéfová stála za sklem a vše pozorovala, zatímco Andrea v počítači vyhledávala informace o zatčeném bankovním lupiči a Frank s panem Jiangem seděli kousek za sekretářkou a věnovali se Natalii.
„Kaki pou mahaa te grawi.“, řekl po dlouhém mlčení inspektor a ukazoval Frankovi chrastítko.
„Aha…., tak ten Číňan jí koupil i hračku….to bych ji měl předem umejt….“, mumlal si „pod fousy“ strýček…, „…ale co, když je to zabalený…“, řekl si a podal nabízené chrastítko Natty.
„Děkuju…“, řekl a Číňan se místo “Prosím“ uklonil.
Pak se policista obrátil na Andreu: „Tak co, máš už něco?“
„Jo, prověřila jsem našeho kriminálníka skrz na skrz – jeho doklady souhlasí – jmenuje se Alex Hoffmann a je z Aachenu, momentálně má pronajatý byt tady v Kolíně…“, odpověděla a zvedla sluchátko.
„Kam voláš?“, ptal se komisař.
„Jeho přítelkyni…“
„A ta se jmenuje jak?“
Andrea se zadívala do obrazovky počítače, pak se zarazila: „Eh…Franku, já vím, že ty na náhody nevěříš……., ale myslím, že tohle opravdu náhoda je…“, tajnůstkařila.
„Co?….Proč?“
„Hele, jmenuje se jako ty……Tina Traberová….“, smála se sekretářka.
Jak Frank uslyšel to jméno, vyskočil ze židle a nahnul se k monitoru………pak v něm hrklo: „Ne….., to není náhoda………..Tina je moje sestra……a…….tohle je její dcera…“, vzpomněl si a ukázal na holčičku hrající si s Číňanem. Pak si ale uvědomil, koho že to vlastně mají ve vyšetřovací vazbě a rozběhl se za Engelhardtovou. Andrea za ním ještě volala: „Počkej, Franku……, ty máš fakt sestru…?“. Ale ten už ji ve svém rozhořčení ani neslyšel.
Doběhl ke sklu místnosti, v níž Susanna hovořila s Alexem a před kterou ještě pořád stála Anna a čekala, co se z toho vyklube.
„Co se děje, Trabere….zjevil jste se tady jako velká voda…“
„Šéfová, právě jsem se dozvěděl, že támhleto individuum chodí s mojí sestrou….a ještě ke všemu je Natalie jeho dcera…“, chrlil ze sebe.
„Počkejte……..jste na mě moc hrr…..nevěděla jsem, že máte sestru….“
„Hm, to jste dneska už několikátá, kdo se tomu takhle diví……pravda, já nemám moc ve zvyku chlubit se rodinnými záležitostmi……..no to je teď jedno… Pamatuju si z toho jejího dopisu, že tam psala něco o příteli jménem Alex…….to je takovej blbec…, jdu si s ním promluvit……Tina nebude chodit s takovýmhle….“, rozčiloval se Frank a hrnul se dovnitř.
„Moment…“, přerušila ho šéfka. „Já vás chápu, ale………“, chtěla pokračovat, ale jeho výraz jí to nedovolil. „………dobře, řeknu to Susanně…vydržte chvíli…“, krátce mu položila ruku na rameno a šla za blondýnkou.

Ta si pak vyměnila místo s Frankem, který uhodil na Alexe: „Tak už to vyklop, chlapče, proč jsi šel do tý banky?“
„No to je asi jasný….potřeboval jsem peníze…“
„Hele nebuď drzej nebo si to odskáčeš……A už vůbec se mi nelíbí, že s mojí sestrou chodíš zrovna ty!“, řval na něj rozlícený komisař.
„Co…Tina je…“, zasekl se mladík.
„Jo, přesně tak….a já jsem taky ten, co vám celou dobu hlídal „vaši“ Natty………i když bych byl radši, kdyby nebyla tvoje, protože…“
Alex ho nenechal dokončit větu: „Hele ty policajte, nemusels ji hlídat…já mám svoji dceru rád a udělal bych pro ni cokoli……stejně jako pro Tinu, rozumíš?!“
„Jo? Třeba vykradl banku, že jo…“. Frank Alexe chytil za límec bundy: „Já nechci, aby Tina žila s takovým chlapem jako jsi ty……a už vůbec ne, když jsem ještě ke všemu policajt, aby moje neteř vyrůstala s kriminálníkem!“.
Alex se pak zarazil: „Ale…já to nechtěl udělat…, Tina vám může potvrdit, že nejsem takovej…“, zkoušel se obhájit.
„Jo? Tak uvidíme…“, odpověděl mu už klidněji komisař, ale to už do místnosti vcházela Susanna: „Franku? Je tady tvoje sestra…“

„Tina je tady?“, postavil se Alex.
„Ty seď hezky na zadku a buď zticha…“, odsekl Frank a odešel za svou sestrou.
„Ale já s ní musím mluvit…!“
Susanna ho uklidnila: „Klid, pane Hoffmanne. Za chvíli sem vaši přítelkyni pustíme…“

„Franku, ahoj…“, přivítala svého bratra sympatická brunetka. „…..vaše sekretářka mi před chvílí řekla, že tady máte Alexe….co je s ním?“
„Co je s ním?! Dobrá otázka. Ten tvůj milenec se dneska pokusil vyloupit banku, Tino!“, žaloval policista.
„Cože?! To není možný…“
„Ale jistě, že je to možný…..dokonce ten hajzl zadržoval i rukojmí!“
„Není to žádnej hajzl…“
„Jo? Já mu tady jako debil hlídám dítě a on mě za to držel pod krkem a všechny, včetně Susanny a ostatních kolegů, ohrožoval pistolí…“
„Tomu nevěřím…“
„No tak se ho pak můžeš jít zeptat…!“, křičel Frank.
Tina začala přemýšlet: „Radši jsme tě do toho vůbec neměli zatahovat…“
„Jo, kdybyste mě do toho nezatáhli, tak by ten tvůj kluk teď seděl na jiným oddělení, nikdo by se sním nebavil a normálně by ho zabásli, víš…?“
„Co s ním teď bude?“, strachovala se tmavovláska.
„Hm……, pořád mi není jasný, proč tu banku vykradl…….mně to bylo divný – v tom dopise – co jste si potřebovali tak nutně zařídit…?……….vědělas o té bance?“, Frank se skoro bál zeptat, doufal, že neuslyší kladnou odpověď.
„Ne……..jak bych mohla…..Vždyť Alex ani včera v noci nespal doma, tvrdil, že je na nějakých narozeninách…“
„No to je skvělý…….ženská sama doma v pronajatým bytě, kterej vlastně není její, její chlap nikde a dítě jí hlídá brácha…….fakt ideální…“, nadával Frank.
„Franku, prosím tě…….“
„Tak co se děje? Můžeš mi už laskavě říct, o co jde?!“
„……….Vydírají nás…“, vydechla Tina.

Susanna se zatím dál bavila s Alexem.
„Vážně, musíte mi věřit…“, přesvědčoval komisařku Alex.
„Na to, abychom vám věřili, nemáme bohužel dostatek důkazů……….., troufla bych si říct, že…….vlastně žádné…….“, pak se blondýnka zarazila, uvědomila si, že už mluví jako Frank……ale pak pokračovala: „Nejlepší by bylo, kdybyste se už konečně rozhodl říci pravdu…“
Alex stále mlčel.
„Pane Hoffmanne.“,udeřila na něj. „…stále mě tu přesvědčujete o tom, že jste nevinný…ale jak to chcete dokázat, když nám nic neřeknete?!“
„…..Vyhrožují mi…“, přiznal mladík.
„Kdo vám vyhrožuje…?“
„Můj zaměstnavatel…, teda můj bývalý zaměstnavatel….odešel jsem z jeho firmy asi před měsícem….a od tý doby se mi mstí…“
„Dobře…, já ale pořad nechápu, proč jste chtěl vykrást banku…“
„…Chtěl po mně 4 miliony euro za to, že jsem odešel…vyhrožoval mi, že když mu ty peníze nedám, že zabije mě nebo někoho z mojí rodiny – dokonce mi kvůli tomu zapálili auto…“
„Proč jste to nenahlásil? K tomuhle vůbec nemuselo dojít…“
„Bál jsem se o svou rodinu, že by jim něco provedl…..osobně mi to řekl v autě..
…….počkejte, nevím, jestli by to jako důkaz stačilo…“
„A co?“
„……Když jsem s ním v tom autě seděl, zavolal jsem Tině…“
„No a?“, vyzvídala Susanna.
„….Nevím, mobil jsem měl v kapse, pak na něj přišli a vyhodili mi ho…“
„Vaše přítelkyně o tom ví?“
„Ne, neví – ani nemůže…….včera večer jsem nebyl doma – spal jsem u Nory, nechtěl jsem Tinu vyděsit…“
„Kdo je Nora?“
„Nora Böhmová – moje bývalá kolegyně a kamarádka z práce…“, vysvětloval Alex.
„A ta o té bance věděla?“
„Jenom jsem jí vyprávěl, co nám všechno Patrick provedl – ona pro něj dřív taky pracovala.“
„A proč jste vůbec opustil vaši práci?“, zajímalo komisařku.
„Začaly tam smrdět černý kšefty a ….nechtěl jsem s tím nic mít.“
„Dobře, počkejte tady chvíli…, já dojdu za vaší přítlekyní zeptat se na ten telefonní hovor…“. Nejdříve se ale blondýnka zastavila u své šéfové, aby ji informovala. Zaklepala a vešla…
Šéfová zrovna telefonovala…poté uviděla Susannu ve dveřích: „Vydržte, zavolám vám později…“
„Promiňte, že vás ruším, ale…“, nedořekla Susanna.
„Tak co, už jste z něj konečně něco dostala?“
„No, něco řekl, ale nevím, jestli mu můžeme úplně věřit….právě to jdu ověřit..“
„Dobře.“, řekla Anna.
Jen co Susanna vyšla z kanceláře, srazila se se svým kolegou:
„Á….právě jdu za tebou.“
„To je náhoda, právě jsem měl v úmyslu to samý………tak co, už ti ten týpek něco řek?“, vyptával se Frank.
„Jo, prý že ho bývalý zaměstnavatel vydíral a chtěl po něm nemalý peníze, a proto prý vykradl tu banku…“
„Možná na tom něco bude, Tina mi taky řekla něco o vydíraní…“
„Jdu právě za ní, potřebuju se jí na něco zeptat… kde je?“
„Sedí u nás v kanceláři, pojď.“, odpověděl Frank a společně se odebrali za jeho sestrou.


Pan Ši-ki-za Jiang si ještě pořád hrál s Natalii a spolu s Andreou ji hlídali. Ale už ho to pomalu přestávalo bavit – on tu není přece od toho, aby vychovával děti…Najednou se rozhodl….. Vstal, něco zamumlal a podal Andree batole. Ta na něj jen koukala s úžasem ve tváři a pozorovala, jak odchází k šéfové do kanceláře.
V ten samý okamžik akorát vcházeli na služebnu Bonrath s Herzbergerem s papírovými pytli plnými jídla pro své „drahé“ spolupracovníky, včetně šéfové.
„Tak jsi na to nakonec zůstala sama, viď?“, řekl směrem k Andree tlustší z policistů při pohledu na Natty sedící na jejím klíně.
„Ne, ne. Pan inspektor šel za šéfovou a Frank se Susannou vyslíchají Frankovu sestru, takže jen „hlídám“…“
„Aha….počkej….jak Frankovu sestru?“, ptal se hubený dlouhán.
„No, nakonec jsme zjistili, že ten náš bankovní lupič je vlastně přítel Frankovy sestry…a…že Natty je…..“, nedokončila větu, protože jí Hotte skočil do řeči: „….Jeho dcera….No páni!“, vyhrkl překvapeně.
„To je na mě nějak moc složitý…“, stěžoval si Bonrath. Andrea se jen pousmála, zavrtěla hlavou a věnovala se dál holčičce.
„Prosím tě, Dietre, pojď, já ti to vysvětlím….“, řekl mu obětavě kolega, položili pytle s jídlem a sedli si ke svým pracovním stolům.

„Hele, mohli byste mi dát aspoň ten můj oběd…!“, zavolala na ně po chvilce sekretářka.
„No jo, vidíš to, abys nám tu nevyhladověla…“, usmál se Bonrath a nesl jí zeleninový salát s kuřecím masem.


Tina se zatím pozdravila se Susannou a Frank jí seznámil se situací.
Susanna šla rovnou k věci: „Před chvílí jsem mluvila s vaším přítelem……říkal mi, že vám vyhrožují…“
„Ano……je to pravda….báli jsme se o Natty……., a tak jsme ji dali na hlídání tady Frankovi…“.
„Dobře. A o jeho úmyslu přepadnout banku, kvůli tomu vydírání, jste věděla…?“
„Ne…“, vložil se do toho Frank. „Na to jsem se jí ptal už předtím, když jsi vyslíchala Hoffmanna…….Jo…a…..nemohly byste si radši tykat?“, navrhl jim.
„Klidně…“, souhlasila komisařka… „Já jsem Susanna.“
„Tina.“. Obě se usmály a podaly si ruce.
„Eh…Tino, Alex mi říkal, že když mu ten muž vyhrožoval, tak ti prý zavolal…“
Brunetka zatím přemýšlela a Frank dodal: „Jo, jen jestli nekecá…“
„No to já nevím…můj mobil je vypnutý – došla mi baterka…“
„No a proč si ho teda nenabiješ?“, ptal se bratr.
„Protože jsem někam dala nabíječku a nemůžu ji najít…“, řekla Tina a rozhodila bezmocně rukama.
„To nevadí. Dieter má v šuplíku jeden náš starý mobil, můžeš si tam dát SIM kartu. Dojdu pro něj, ano?“, řekla ochotně Susanna a odešla.

Když už začala mluvit s Bonrathem o zmíněném telefonu, přiřítil se k ní Alex, div ji neporazil.
„Pane Hoffmanne……….co tady děláte?!“, lekla se blondýnka.
„Já……..musím hned odejít…!“, křikl Alex a zamířil ke dveřím.
Frank byl ale rychlejší – jakmile ho uviděl skrz sklo, vyběhl ze své a Susanniny kanceláře a zastoupil mladíkovi cestu.
„Moment, moment. Kam musíš odejít?“, ptal se komisař.
„Já musím……předat ty peníze…!“, vypadlo z něj.
„Jaké peníze?“, ptala se Susanna.
„Pro Patricka přece…“, řekl nešťastně Alex.
Frankovi to došlo: „…Ten ….Patrick….je ten tvůj zaměstnavatel…?“
„Jo, jo…mám tam být ve 12h…on si nás jinak najde…a…“.
„Klid.“, řekla komisařka. „…Jestli je to tak, jak říkáte, tak se nemusíte ničeho bát…“.
„Má ten Patrick taky nějaký příjmení?“, zajímalo Franka.
„Eh…jo…Patrick Förster…ale adresu neznám…“, odpověděl blonďák.
„Dobře, Andreo, podívej se na to, my jdeme zatím zapnout ten mobil…“, řekl komisař a všichni tři se odebrali za Tinou…
Ta hned svého miláčka objala a dala mu pusu.


„Měli bychom to jídlo taky donýst šéfový….je, ta je tam chudák s tím Číňanem…“, politoval Annu Hotte, vzal jí určený balíček a směřoval do její kanceláře.
Zaťukal a vešel. Spatřil svou nadřízenou, jak sedí u počítače a něco hledá, Číňan byl zavalený hromadou šanonů a listoval v nich.
„Šéfová, tady vám nesu váš oběd…“, usmíval se Hotte. Engelhardtová zvedla hlavu: „A…dobře…děkuju, Herzbergere.“, a zase se věnovala počítačové obrazovce. Když tlouštík viděl její ustaraný výraz, tak mu to nedalo:
„Promiňte…,ale můžu se vás zeptat…co tam tak usilovně hledáte?“
„Ale, snažím se tu najít nějaký čínský slovník, abych panu inspektorovi mohla taky sem tam něco říct….je mi to už trapné, jen tak tady sedět, mlčet a nevšímat si ho…. A nemůžu přece kvůli každému slovu volat Susannu….“
„No, a co on si v těch šanonech pořád takovou dobu prohlíží……vždyť tomu stejně nerozumí…?!“, divil se policista.
„No to já nevím…, ale když ho to baví, tak ať si to prohlíží…“.


Susanna, Frank, Alex a Tina seděli u jednoho stolu a napjatě čekali, co z telefonu uslyší. Tině totiž po zapnutí mobilu došla SMS zpráva, že má vzkaz v hlasové schránce. Alex doufal, že to je ten jeho jediný možný „důkaz“ neztratil…
„Takže se domluvíme takhle…“, ozval se Patrickův hlas a Alexovi se trochu “ulevilo“.
Pak také slyšeli všechny vyděračovy výhružky a požadavky, které Alexovi v autě řekl, i to, jak Alex dostal od jednoho z bodyguardů “přes ústa“…
„Alexi, proč jsi mi nic neřekl?!“, vyčítala svému příteli Tina.
„No víš, já…nechtěl jsem tě zbytečně vyděsit…“
„Zbytečně? Tohle ti připadá zbytečný..?!“, pak se ale zasekla: „Počkej…tys šel pak v tomhle stavu na narozeniny…?“, zamračila se a v jejím hlase byla znatelná nedůvěra.
Ještě než mladík stačil něco odpovědět, vložila se do toho Susanna: „O jakých narozeninách to mluvíte…?“, nechápala, protože Alex se jí s ničím takovým nesvěřil. Frank ale neměl stejné informace jako Susanna: „No, on prý Tině včera večer volal a říkal, že nepřijde, protože je na nějaký oslavě…..“, interpretoval sestřina slova…… „…ale teď je mi trochu divný…, že by chodil slavit narozky, když mu někdo dá přes hubu a chce po něm 4 miliony euro!“, zvýšil hlas komisař.
Alex už musel říct to, co už řekl předtím Susanně.
„Já…spal jsem u kamarádky z práce…“
„U Nory?“, ujišťovala se Tina.
„Jo, u Nory…“
„Ty tu Noru znáš?“, zeptal se Frank.
„Jo, znám ji…proč bych ji neznala…….stejně jsi mi to měl říct, Alexi…“, odvětila brunetka.
„No to teď nebudeme řešit…“, rozhodla Susanna. … „…Musíme jet na místo předání těch peněz….jestli tam máme být ve 12, už nemáme moc času…“
Frank koukl na hodinky: „No jo…11.40….my jdem za šéfovou…počkejte tady…“, nařídil dvojici a oba komisaři zamířili ke své nadřízené.


Na Annino vyzvání pak vešli. V kanceláři byl stále stejný stav – Anna se věnovala počítači, Herzberger do ní něco hučel a Ši-ki-za-Jiang pořád listoval mezi dokumenty…
„Šéfová.“, oslovil ji Frank a všichni 3 na něj upřeli svůj pohled… „slyšeli jsme ten výhružný rozhovor od Förstera…“, nahodil a Susanna pokračovala:
„On a pan Hoffmann se mají sejít v nějakém starém skladišti jejich firmy…“
Engelhardtová pokrčila obočí: „Počkat, počkat…“, zabrzdila oba komisaře. „…nejdřív se mi sem nasadí inspektor, pak mě tady unavuje Herzberger…a nakonec sem vtrhnete vy a chrlíte na mě jednu věc za druhou…! Kdo je ten Förster a co máte s tím skladištěm…?“
Číňan zvedl hlavu, jako by je jedním uchem poslouchal.
Susanna si odkašlala: „Eh…panu Hoffmannovi a jeho přítelkyni vyhrožoval bývalý zaměstnavatel – Förster…chtěl po něm 4 miliony euro za to, že odešel a….“, Frank ale spěchal, a tak jí skočil do řeči: „Ty peníze má předat v tom skladišti dneska ve 12! Už nemáme čas, potřebujeme sehnat ty peníze a vysílačky…“, naléhal.
Anna rychle zareagovala: „Vysílačky a odposlech vám zařídí Andrea, já zavolám zásahovou jednotku a pošlu pro ty peníze…“
„Dobře…, ale ať si pospíší, Förster tam na nás nebude čekat – nesmí nám utéct…“, řekla Susanna a i s kolegou šli za Andreou.
„Herzbergere…běžte a vyhlaste pohotovost pro dostupné hlídkové vozy…!“, přikázala Anna, Hotte hned poslechl: „Rozkaz, šéfová.“, a odešel.
Číňan začal strašně rychle něco drmolit směrem k Anně, ale tu to v té chvíli vůbec nezajímalo: „No jo, pořád…“, odpověděla mu. „…můžete být chvíli zticha?!“, řekla, aniž by si uvědomila, že jí asi těžko rozumí, a zvedla sluchátko. A Číňan skutečně ztichnul. Anna si pak pro sebe zamumlala: „No vida, že to jde. To je pokrok – třeba mi aspoň tohle rozuměl, možná se nakonec naučí i německy…mele a mele…“, ulevila si.

Andrea zatím vybavila Franka a Susannu vším potřebným pro ně a Alexe a komisaři se pak hned odebrali za ním a jeho přítelkyní.
Spatřili je, jak si hrají se svou dcerou, kterou jim tam před chvílí donesla sekretářka…
„Tak, pane Hoffmanne, musíme si pospíšit…“, řekla blonďatá komisařka. Frank byl trochu nervózní: „Tak pojď…hele, takže tohle sluchátko budeš mít pořád v uchu – ty uslyšíš nás a my uslyšíme tebe – je tam zabudovanej mikrofon…“
„Nemusíte se ničeho bát…“, uklidňovala ho Susanna. Tina se ale o svého přítele bála: „A co když se mu něco stane?!“
Komisařka se tedy snažila uklidnit i druhou stranu: „Budeme se snažit dělat všechno pro to, aby se tak nestalo…“
„Tak, hotovo.“, oddechl si komisař, když Alexovi upevnil všechny dráty, které neměly být vidět. Susanna si zatím šla pro svou zbraň do vedlejší místnosti.
„Nemohla bych jet s vámi?“, prosila Tina s Natty v náručí. Bratr ji ale uzemnil: „Ty zůstaneš hezky tady se svou dcerou. Nemůžu hlídat ještě tebe….stačí tvůj přítel.“
Tina se jen ušklíbla a nadlehčila si holčičku na ruce.

„Pojď, jdeme…“, zavelel komisař a odešel s Alexem za Susannou, kde se chystali k odchodu.
Ještě je ale zastavila vycházející šéfová opět s Číňanem v patách.
„Takže, ty peníze přiveze na místo zásahová jednotka – pojede vám naproti, sejdete se tam…“
„Výborně, jdeme na to…“, pochválil ji Frank, jeho kolegyně mu podala pistoli a vedla Alexe ven: „Pojďte…“
„Jo Andreo…dávej, prosím tě, zatím pozor na Tinu a Natty…“, houkl ještě komisař.
„Jasně, spolehni se…“, odvětila s úsměvem.
„Díky.“, řekl mezi dvěřmi.
„Hlavně na sebe dávejte pozor vy…“, měla starost Anna.
„Jo, jo. Nebojte…jako vždycky…“, Frank se usmál a zmizel.


„Kolik je hodin?“, ozval se při cestě na místo ze zadního sedadla Alex.
Frank mrkl na hodinky: „11:50.“, odpověděl a dál se věnoval řízení svého tmavomodrého mercedesu. Susanna zatím vzala do ruky vysílačku: „Cobra 11 volá velitele zásahové jednotky…“
„Tady Gruber…slyším.“, ozvalo se na druhém konci.
„Jsme na cestě ke skladišti, kde jste vy?“
„My jsme na místě, čekáme na vás…“
„Dobře. Budeme tam asi tak za 5 minut.“, řekla blondýnka a odložila vysílačku.

Po odjezdu našich komisařů šéfová znovu zašla do své kanceláře a inspektor pořád za ní. Po chvilce oboustranného mlčení to Číňanovi nedalo: „Sho re ki Alex?“. Engelhardtové to chvilku trvalo, ale pak podle slovníku pochopila, že se asi ptá, kdo je vlastně Alex. Snažila se mu vysvětlit, že je to budoucí švagr komisaře Trabera.
„Eh………Alex re……..savani-ša de komin Traber…….“, vysoukala se zebe s pomocí svého „zlatého“ slovníku na počítači. Myslela si, jak ji cizinec pochválí, že to krásně řekla v tak těžké řeči jako je čínština, ale on se místo toho začal smát…zatvářila se nechápavě… Číňan jí začal tou svou hatlamatilkou vysvětlovat, že “savani-ša“ není čínsky “švagr“, ale “švagrová“. Pak to zkusil vyslovit německy: „Čšvágr je…..“savani-še“.“
„No to je toho – „še“ nebo „ša“, to je snad jedno…“, pomyslela si Anna.
Inspektor pak ukázal kamsi za ni, někam, kde si Andrea hrála s Natty, něco řekl, co si Anna přeložila, jako že je to hezké miminko a čí je…
Pak mu tentokrát správně odpověděla, že Alexe a že je to Frankova neteř. Potom se chtěla slušně zeptat, ale nejdřív to musela najít…
„Sakra, jak se řekne, jestli má děti…?!“, rozčilovala se. „Jo, takže….hm…traše ka zu mari lita?“, řekla nejistě.
Tohle opravdu nečekala – Číňan se neusmál tak „decentně“ jako předtím, ale nejdřív vyprskl, potom mu to bylo trapné, tak se chvíli zasekl, ale pak to nevydržel, a smál se nanovo, div se neprohnul ve svém hubeném pase. Engelhardtová opět nechápala, proč se tak směje, ale uvnitř cítila, že asi zase řekla něco špatně…
Inspektor zasedl k počítači, aby jí to mohl „objasnit“. Pak lámanou němčinou řekl: „Já ne-být těchotný…“, a ukazoval na břicho. „U nás jen še-na mít díetě…“, říkal trpělivě.
Annu to pobavilo: „No, to u nás taky…“, řekla se smíchem.


Na místě předání zatím vystoupili Frank se Susannou a s Alexem. Velitel dával rozkazy a všude pobíhalo spousta zakuklených mužů se zbraněmi…
Komisaři se spolu s mladíkem šli pozdravit se šéfem celé akce – Gruberem, se kterým Susanna před chvílí mluvila vysílačkou.
„Dobrý den. Susanna von Landitzová, tohle je můj kolega…“, chtěla je představit.
„Traber, těší mě.“, skočil jí do toho Frank, jak bylo jeho oblíbeným zvykem. „Tohle je Alex Hoffmann –on bude předávat ty peníze…“
„Dobrý den.“, pozdravil blonďák.
„Gruber, taky mě těší…dobře…takže – celá moje jednotka obsadila budovu i okolí – vše je zajištěno. Jakmile dáte povel, dám svým mužům rozkaz ke střelbě.“, seznámil je se situací.
„Výborně.“, řekl spokojeně hnědovlasý komisař. Pak trochu poodstoupili a obrátil se k Alexovi: „Tak…normálně půjdeš dovnitř a počkáš tam na Förstera, pak mu předáš peníze a necháš ho odjet…o ostatní se postaráme my…“, vysvětloval mu a mladík jen kýval.
„Nemusíte mít strach, pane Hoffmanne, kdyby se něco dělo, uslyšíme vás díky tomu sluchátku – hlavně ho prosím vás nesundávejte…“, uklidňovala ho Susanna.
„Jo, dobře…a… prosím vás, neříkejte mi „pane Hoffmanne“, cítím se tak divně…. – jsem Alex…“
Blondýnka se usmála: „No dobře – Susanna.“
Frank pokýval hlavou: „No, tak abys snad už šel…nevíme, kdy se ten tvůj Patrick objeví…my budeme támhle za rohem…“

Mladík tedy vyrazil. Susanna s Frankem se šli bezpečně ukrýt, zásahovka a její velitel už byli taky na svých místech. Všichni měli krásný rozhled po celém areálu – skladiště totiž bylo téměř celé prosklené a dvůr před ním měli jako na dlani.
Bylo několik minut po dvanácté a stále se nic nedělo. Všichni byli pořád připraveni na svých místech i Alex – postával uvnitř, kufřík s penězi položený na zemi, a čekal.
Pak v jeho sluchátku lehce zašumělo: „Hele, jseš si jistej, že Förster přijede a že je to zrovna tady?“, ozval se Frankův hlas.
„Co…….? Proč by nepřijel?“, divil se blonďák.
„No, jestli nás jen nevodíš za nos…!“
„Já vás za nos nevodím.“, hájil se Alex, pak ironicky dodal: „Klidně můžete Patrickovi zavolat.“
Susanna se této poznámce musela usmát.
„Čemu se směješ?“, obrátil se na ni kolega.
„Ále, jen tak…Já jen….., jsi trochu netrpělivej, nemyslíš?“
„Já a netrpělivej?! To říká ta pravá – to ty bys radši o své trpělivosti mluvit neměla…“. Blondýnka se na něj tázavě podívala a Frank tedy pokračoval: „No při řízení například. Pamatuješ, jak jsi tuhle chtěla předjet ten náklaďák…..trochu jsme se prolítli vzduchem a přistáli na hromadě písku…“
Susanna zavrtěla hlavou: „Jenže jestli si vzpomínáš, tak jsem pospíchali, protože jsme honili zas nějakýho šílence, co si plete dálnici se závodní dráhou…“
„No dobře, dobře, nerozčiluj se…“, oba komisaři se začali smát. Smál se i Alex, který celý rozhovor vyslechl „svým sluchátkem“…
Vyrušil je ale tichý příjezd černé limuzíny se zakouřenými skly.
„Podívej…!“, upozornila svého ještě stále se smějícího se kolegu, a ten upozornil vysílačkou zásahovou jednotku. Komisařka se věnovala mladíkovi ve skladišti: „Alexi, už jsou tady. Förster za vámi za chvíli dorazí…“. Alex vzal do ruky kufřík a kousek popošel.
Za pár okamžiků se v prosvíceném šeru zjevila Patrickova tvář. Alexovi se při pohledu na něj začaly opět honit hlavou vzpomínky na Tinu a Natty, které se právě bavily s Andreou. Z jeho představ ho však vyrušil Patrickův hlas…
„Ahoj Alexi, rád tě zase vidím…“
„Já bych byl rád, kdybych tě teď už viděl naposledy…“
„Mm…to snad ne, ty se se mnou nechceš přátelit…?…vždycky to tak přece bylo…“, vtíral se Förster.
„Já jsem do vaší rodiny nikdy nepatřil – a ty to víš…!“
Patrick se jen ledově ušklíbl: „Dobře, kde jsou prachy?!?“. Alex na něj ukázal kufřík s penězi.
Susanna s Frankem vše bedlivě sledovali a poslouchali. „Hele, jeden je támhle na střeše.“, ukázal Frank a ukázal na Markuse, který se díval na celou situaci shora.
Förster natáhl ruku po kufříku – Alex ale ucukl: „Kdo mi zaručí, že mě a mou rodinu necháte už na pokoji…?“
Gangster se jízlivě usmál: „No, musíš nám prostě věřit……neboj, jsem férovej hráč…a k čemu by mi to asi bylo, nevíš…?“.
Alex několik sekund přemýšlel….zatím se mu ozvala Susanna: „Alexi, dejte mu ty peníze…až odjede, budeme ho sledovat…“.
Mladík tedy podal kufr svému „nepříteli“ a podíval se mu zhluboka do očí. Ten kufr otevřel, aby zkontroloval, jestli je vše v pořádku – pak ho rychle zaklapl: „Kde jsi ty peníze vůbec vzal…?“
„To tě nemusí zajímat.“, odpověděl otráveně blonďák…. „doufám, že tohle je naše poslední setkání – chtěl bych tomu věřit…“.
„Když si to přeješ…“.
Ale to už se Alex otočil a odcházel, Patrick se tedy obrátil na druhou stranu, a každý odcházeli jiným směrem…
Frank mezitím informoval velitele zásahovky: „Grubere, předání proběhlo, Förster odchází.“
„Rozumím…“, a upozornil na to i své muže.
Patrick už byl skoro u dveří, když Markus se střechy uviděl laserové zaměřování ostřelovací pušky, a poté i jejího majitele – člena zásahové jednotky.
„Šéfe, jsou tu poldové!!!“, ozvalo se v Patrickově vysílačce. Ten si, ostatně jako vždycky, s chladnou hlavou řekl: „Alexi, tohle se mi teda nelíbí…, další podraz…?“.
Alex se v té chvíli otočil a zahlédl, jak Patrick vytahuje pistoli s tlumičem. Toho si všimli i naši komisaři.
„Hele!“, křikl Frank. Susanna zakřičela na blonďáka: „Alexi, utečte!!!“
Zakuklení policisté zatím stříleli na Markuse a ostatní členy Patrickovy ochranky, kteří se snažili dostat k autu.
Alex se dal na útěk, ale Patrick byl rychlejší……vzešla rána……a mladík klesl k zemi…………….
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Martík


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 39
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
„Sakra, koupil to…!“, nadával Susannin kolega…uvědomil si, že měl Alexe víc hlídat – už kvůli Tině… „postarám se o něj, vy se snažte zadržet Förstera!“, zavolal ještě na blondýnku a Grubera a běžel do skladiště, kryt palbou svých zakuklených kolegů.
Menší skupina policistů zatím u jednoho z aut zadržela 2 Patrickovy muže, kteří už nedokázali odolávat střelbě a vzdali se.
Zatímco Frank utíkal za Alexem, z druhého vchodu do skladiště vybíhal Patrick s kufříkem v ruce a střílel kolem sebe…
Blonďatá komisařka ho hned uviděla a střelbu opětovala. Försterovi se ale přece jen podařilo dostat k autu…zakouřilo se mu od pneumatik, za jízdy ještě stačil naskočit Markus, který se před chvílí složitě dostával ze své pozice na střeše.
Susanna neváhala ani vteřinu – „skočila“ do modrého benzu svého kolegy a za několik okamžiků byla v závěsu za Patrickem. Velitel zásahové jednotky se jen udiveně otočil a poté obdivně pokýval hlavou…
V autě zatím Patrick přikázal Markusovi: „Dělej, zavolej Svena…“. Jeho „parťák“ se na něj tázavě podíval: „Hele, fakt chceš, abych mu zavolal? Tohle ti nestačí?“ a ukázal na peníze na zadním sedadle.
„Chci to dotáhnout do konce…“.
Markus už mu na to nic neřekl a vytáčel číslo…

Když se Frank dostal k Alexovi a uviděl ho, jak leží na břiše a nehýbe se, krve by se v něm nedořezal… Rychle k němu přiskočil, nadzvedl mu hlavu a na jeho čele spatřil velkou krvavou ránu. Otočil ho na záda: „Alexi, prober se…“, zacloumal s ním. Mladík nereagoval. Komisař to ale nevzdával:
„No tak…..sakra….Alexi….no tak, prober se…!“, několikrát ho poplácal po tváři.
Alexovi se zrovna „zdálo“ o Tině, jak se bála, aby se jejímu miláčkovi při té akci něco nestalo……pak jakoby z dálky začal vnímat Frankův hlas……
Otevřel oči: „Eh……..co……co se stalo?“, řekl ztěžka blonďák. Pak zaskučel, protože ucítil zranění na hlavě.
Komisaři se znatelně ulevilo: „No konečně…“, oddychl si, vzal do ruky mobil a zavolal sanitku.
„Můžeš vstát?“, zjišťoval a pomáhal mu přitom posadit. Chytl ho za levou paži.
„Au!!“, vyjekl Alex a chytl se za ruku.
„Co je?……No bezva…“, řekl Frank po té, co uviděl díru po kulce. „Ukaž…“, zkoumal ránu… „je to snad jen průstřel….uvidíme, co řekne doktor…“, řekl a stáhl ránu čistým kapesníkem.
„No to je skvělý….“, hekal mladík a pomalu se postavil na nohy. „Kde je Patrick?“.
Frank na tuto otázku bohužel neznal odpověď: „No……“

Susanna se zatím dál řítila po dálnici za Patrickovým Volvem………
„Sakra, pořád je za náma!“, nadával Markus při pohledu na modrý mercedes s majáčkem na střeše.
„Tak na co čekáš? Střílej, ne?!“,“radil“ nervózní Förster.
„To bys nesměl jet tak rychle…..jinak se netrefím…“
„No kvůli tobě nebudu zpomalovat…“, ušklíbl se šéf. Bodyguard jen otráveně obrátil oči v sloup, vyklonil se z okna a vypálil několik ran na komisařku za sebou.
Ta se snažila uhýbat, co to šlo. Dvakrát po nich vystřelila….když pak viděla, jak si Markus nabíjí pistoli, vzala do ruky vysílačku: „Tady Cobra 12….jsem na 49.kilometru na A47 a pronásleduju Förstera s jeho komplicem. Jedou v černém Volvu a jsou ozbrojeni. Potřebuju posily…“
„Cobra 19…“, ozval se Hertzbergerův hlas. „….Susanno, jsme kousek od tebe……jeli jsme vám naproti ke skladišti…“
„Dobře, Hotte…ale hoďte sebou.“, řekla a poté zařadila na vyšší stupeň. Za chvíli se ocitla téměř na úrovni auta obou gangsterů a snažila se je zatlačit k pravé straně vozovky. Jakmile si Patrick všiml auta po svém levém boku, prudce stočil volant a lehce “šťouchl“ do Susanny, která se jen tak tak udržela, aby nenarazila do svodidel.
Vtom jí zazvonil telefon – raději trochu ubrala, aby se mohla věnovat (i když se to nemá) řízení i telefonování najednou.
„Franku, co se děje?“
„Tak jak to vypadá?“, chtěl vědět kolega.
„No, zatím prohrávám 0:1, ale už jsou snad na cestě Bonrath s Hertzbergerem…a co vy, co Alex?“, zajímalo blondýnku.
„No, trefil ho do ruky, vypadá to na čistej průstřel, čekáme na doktora…“.
Susanna mu na to zatím nic neodpověděla – viděla totiž, jak se z pravého okýnka znovu vyklonil Markus a mířil přímo na ni.
„No to jsi zavolala jako posily ty pravý…“, začal vtipkovat Frank. „…aby se ti tam Dieter s tím svým superrychlým autem spíš nemotal…“, smál se. Pak ale uslyšel velkou ránu…
„SAKRA!“, proklela Susanna. Svalovec tentokrát mířil přesně – trefil pravé přední kolo mercedesu a auto se stalo téměř neovladatelným…
„Susanno, co se stalo…..slyšíš mě? Susanno…!!“, naléhal komisař.
Blondýnka však neměla čas odpovídat – odhodila svůj mobil a snažila se udržet auto na silnici. Nakonec po delším manévrování skončil služební vůz “odstaven“ v příkopě za svodidly převrácený na střechu…

„Jo, setřásli jsme ji!“, radoval se Markus.
„Dobře, no vidíš, že to jde.“, řekl spokojeně Patrick a čím dál víc se vzdalovali od blondýnky, která se snažila dostat ven…
Vylomila přední dveře auta a pomaličku se soukala ven z vozu. Chtěla zavolat Frankovi, ale mobil byl někde pod troskami mercedesu, tak jen doufala, že to „posilám“ nebude moc dlouho trvat…
Zanedlouho se „přiřítilo“ policejní porsche s Dietrem za volantem. Při pohledu na Frankův převrácený vůz se oběma policistům zatajil dech…
Hertzberger chtěl rychle vystoupit – ani nečekal, až jeho parťák zcela zastaví.
„Susanno, jseš celá?!“, volal Hotte při pohledu na komisařku hrabající se do kopce. To už k nim přibíhal i vykulený dlouhán.
„Já jo….“, komisařka se na chvíli odmlčela… „ale Frankovo auto…“, ukázala na “lehce pomačkaný plech“ a pomyslela si, že její kolega z toho nebude asi příliš nadšený.
„Stalo se ti něco, nemám zavolat doktora?“, strachoval se Bonrath.
„Ne, to je dobrý…“, řekla a ustaraně se podívala na zničený mercedes.

Frank před skladištěm znepokojeně chodil sem a tam, zatímco kousek za jeho zády doktor ošetřoval Alexe. Jen pár metrů před komisařem po chvíli zastavilo zelenobílé porsche, ze kterého se postupně „vylodila“ celá jeho posádka ve složení Bonrath, Hertzbeger a…Susanna. Mířili k Frankovi. Tomu spadl kámen ze srdce, když uviděl svoji kolegyni živou a zdravou. Při pohledu na ně ale tušil, že vše není v pořádku…

„Susanno…“, vyhrkl nedočkavě… „Už jsem se bál, že se ti něco stalo, když se předtím ten hovor přerušil…“
Ale Susanně se o tom moc mluvit nechtělo: „No…, prostřelili mi pneumatiku…“.
Tuto větu Frank tolik ani nevnímal, protože ho zajímalo ještě něco jiného: „A kde je Förster a spol?“
„Bohužel nám……….ujel…“, řekl opatrně Hotte a spolu se svým parťákem se chystali k odchodu.
„Jak ujel, vždyť jste jeli Susanně na pomoc, ne?!“, divil se komisař.
„No, to jo…, ale když pak skončila v tom příkopě, tak jsme radši zastavili a…..“, rozjel se dlouhán, ale Hotte do něho šťouchl loktem, aby zavřel pusu. Otočili se, nenápadně odcházeli ke svému služebáku a Susanna se podívala na svého kolegu.
Frank tomu nerozuměl: „Počkej…..v jakým příkopě?“, zavolal ještě na dvě postavy v uniformě, ale odpovědi se již nedočkal…
Pak mu to ale pomalu začalo docházet: „Kde je vlastně můj služební vůz?“, řekl směrem k blondýnce.
„No, vždyť jsem ti říkala, že mi prostřelili pneumatiku…..no…a pak…“, řekla rozpačitě.
Frank měl nemilé tušení: „No… a pak co?“
„Eh…pak už jsem s tím nemohla nic dělat……a dopadla jsem na střechu…“, přiznala provinile.
Komisař vykulil oči a zalapal po dechu: „Na…..střechu?“, představil si svého “miláčka“ rozmačkaného a spláclého, neschopného jízdy…
„No to je skvělý…člověk jí půjčí jednou svoje auto a ona ho dokáže zrušit za 10 minut…! Víš, jak bude šéfová zase nadávat?“
„Hele, ty jsi těch aut zrušil minimálně dvakrát tolik než já……co jsem měla asi dělat?“, hájila se ještě v klidu Susanna.
„No, zkusit například normálně zastavit…“, poučoval ji kolega.
Blondýnku už ten omluvný tón přestal bavit: „Normálně…..to bych teda chtěla vidět tebe, jak bys “normálně“ zastavil…“, dostávala se do ráže. Frank na to chtěl něco odpovědět, ale nebyl puštěn ke slovu….
„No jasně, náš velký pan Traber by to s prostřelenou gumou jistě dokázal…ba co víc – on by ještě ty zločince samozřejmě dopadl, že?“. Jak se ale komisařka rozčilovala, ucítila zranění, kterému předtím nepřikládala takovou důležitost. Sykla bolestí a chytila se za krkem…
„Co je?“, lekl se parťák.
„Eh…nic, asi jsem si hnula s krkem…“, zkřivila obličej Susanna. Kolega se na ni starostlivě podíval a nasadil příjemnější výraz: „Běž se radši nechat prohlídnout….támhle je doktor…“, ukázal směrem k sanitce, ve které seděl Alex s obvázanou rukou.
„Ale já…“, zkoušela to blondýnka.
„Žádné ale…víš, jak se to říká – s krční páteří nejsou žádné žerty…“, usmál se. Komisařka na to už nic neodpověděla, opětovala úsměv a uposlechla “rozkaz“ svého kolegy…

Hned nato se ozvalo zvonění.
„Ano, Traber……….Tino….“, řekl překvapeně a mávl na Alexe. Ten se hned zvedl a kráčel k Frankovi.
„Tak co, co Natty….a….Číňan?“, vtipkoval komisař.
„Jo, dobrý….paní Engelhardtová se s ním pokoušela před chvílí navázat hovor…“, usmála se Tina telefonující s Andreina telefonu. Pak ale zvážněla: „A…co….vy…je Alex v pořádku?“
Frank se podíval na mladíka s obvázanou rukou zavěšenou na pásce….ten pochopil, že se asi baví o něm, a gestikuloval, ať přítelkyni nic neříká…
Komisař ale své sestře už nechtěl lhát: „Eh…jo, celkem jo…má jen něco s rukou…není to nic vážnýho…“.
Andrea si pak od brunetky vzala sluchátko: „Franku? Jak to vypadá, máte Förstera?“, vyzvídala, když viděla Annu vycházející z kanceláře a mířící přímo k nim. Přepla tedy telefon na hlasitý reproduktor.
To komisař ale netušil: „No, nemáme…snažil se ujet….Susanna ho pronásledovala…pak jí prostřelili pneumatiku, ona skončila na střeše a Förster i s jeho komplicem zdrhli…“.
Anna se mírně zamračila: „A ty peníze jste předali?“
Jakmile Frank uslyšel hlas své „milované“ šéfové, cítil, že budou „menší“ problémy. Moc se mu do odpovědi nechtělo: „No….jo…“, řekl rozpačitě.
Engelhardtová se nadechla a pak spustila: „No to snad nemyslíte vážně! Vy Försterovi nejdřív naservírujete 4 miliony euro, pak ho necháte klidně jen tak ujet a aby toho nebylo málo, tak ještě sešrotujete služební vůz…!!“, nadávala vrchní komisařka, až si její hnědovlasý podřízený musel dávat mobil dál od ucha.
„Šéfová, to nebylo jen tak…na Susannu stříleli…a…a navíc máme 2 z jeho lidí…“, snažil se hájit sebe i svou kolegyni.
Engelhardtová se trochu uklidnila: „Dobře, přivezte ty muže sem na stanici k výslechu…ale rychle…“, přikázala a zavěsila.
„Jo…když nám někdo půjčí auto…“, řekl si pro sebe Frank. Ale to už k nim přicházela ošetřená komisařka se zdravotním límcem na krku.
„Hm, sluší ti to…“, rýpl si komisař. Kolegyně mu na to nic neodpověděla, jen se pousmála a hned vyzvídala: „Tak co?“
„No…Engelhardtová trochu prská…ale myslím, že se brzo uklidní… Máme tam přivézt ty dva chlapy od Patricka……A co ty…?“
„Jo…dobrý…nejspíš mám prý trochu přiskřípnutý nerv…“, odvětila blondýnka.
„S tím byste ale měla spíš odpočívat…“, řekl starostlivě zatím celou dobu mlčící Alex. Komisařka si ale nedala říct: „Ne, ne…to je…..dobrý…“. Vzápětí se ale zamotala, zamrkala očima a musela se podržet Franka za rameno, aby nespadla. Ten ji pohotově zachytil: „Susanno…, Alex má pravdu…“. (Sám se potom divil, že uznal jinou pravdu než tu svoji…).
„Ne, jen se mi zamotala hlava, to nic není…“, bránila se blondýnka.
„Právě že je… Teď tě hezky odvezu domů a budeš odpočívat…“, řekl nekompromisně komisař a šel si půjčit auto od Bonratha.
Patrickovy lidi pak poslal na stanici jiným autem od zásahové jednotky, kterým se svezli i Dieter a Hotte, a sám potom společně s blonďákem naložil Susannu a vydali se k jejímu bytu…

Patrick se zatím radoval, že policii tak mistrně ujel.
„Markusi, už jsi zavolal toho Svena?“
„Jo, jo…“
„A už se ti ohlásil?“
„Ne, zatím ne. Říkal, že to udělá, až bude vhodná příležitost…“, odpověděl na půl pusy bodyguard.
„No dobře…jen aby to bylo…“, přál si šéf.

Zpět na stanici: Všude byl klid – všechny hlídkové vozy byly buď nasazeny v akci s Patrickem nebo byly odvolány k dalším případům, i Anna už se zklidnila a dělala si nějakou svoji práci u sebe, Tina hlídala dceru a Andrea hledala další informace o Försterovi, jeho zaměstnancích atd.
Brunetka se po chvíli zvedla: „Andreo, mohla bys prosím na minutku dát pozor na Natty…?“
„Jo, jistě.“, usmála se sekretářka a mladá maminka odešla směrem k toaletám…
Světlovláska se pak otočila směrem k za ní sedící Natty, aby se jí mohla věnovat.
Za několik málo okamžiků se ve dveřích služebny objevil neznámý muž…….

Využil toho, že je služebna, až na Andreu a šéfovou v kanceláři, prázdná a zamířil si to přímo k nic netušící otočené sekretářce.
Pomalu se k ní zezadu blížil, aby si ho náhodou nevšimla.
Poté ucítila jemný hadřík na svém obličeji a ošklivý zápach chloroformu… Bránila se, máchala kolem sebe rukama, ale nebylo jí to moc platné – za několik sekund „usnula jako nemluvně“ s hlavou opřenou ve své židli.
Muž rychle sebral malou nic nechápající holčičku a zmizel…

Arrow

Když se Tina vracela z kabinky a chtěla si umýt ruce, nemohla si nevšimnout velkého nápisu lihovou fixou na zrcadle: „Měla by ses o svý dítě líp starat…“.
To ji vyděsilo, a tak rychle běžela za Andreou.
„Andreo…“, zatřásla s ní. Její volání upoutalo pozornost Anny, která, jelikož měla předtím zatažené žaluzie, nemohla nic vidět. Vyšla tedy ven, aby se podívala, proč Tina tak křičí. Když uviděla „sladce spící“ sekretářku, docela se lekla: „Proboha, co se děje?“, řekla a rychle přiskočila k oběma ženám.
„To já nevím…“, řekla zoufale brunetka, „Andreo, no tak…kde je Natty?“, cloumala s ní.
Andrea se začala pomalu probírat…: „Eh…ten chlap…přišel ke mně zezadu…a…“, blekotala.
„Jak víte, že to byl muž?“, ptala se šéfová.
„No…, nejdřív jsem ucítila lehkou pánskou vůni – byla mi nějak povědomá…a pak ten pitomej chloroform…A navíc jsem pak viděla jeho ruce…“, říkala stále ještě zmatená světlovláska.
Tina už to nevydržela: „Andreo, prosím tě, kde je Natty?“
„Já…já nevím…“, odpověděla se slzami v očích. Anna chtěla obě uklidnit: „Klid Andreo, určitě ji brzy najdeme…“, i když tomu “brzy“ moc nevěřila.
Brunetka se najednou rozeběhla ke dveřím, jak když do ní střelí…
„Tino, počkejte…!“, volala za ní Anna, ale Frankova sestra jakoby neslyšela, pádila se schodů, ani se neohlédla.
Pak už ji jen s Andreou viděly z okna, jak rychle nasedá do svého prozatímního auta z půjčovny a ujíždí neznámo kam…

O několik minut později: Před budovou dálniční policie zastavilo zelenobílé auto, z něj vystoupil urostlý hnědovlasý komisař v tmavošedé mikině s kapucou a o trochu mladší muž s rukou na pásce.

„Šéfová…!“, křikl Frank hned poté, co s Alexem vstoupili na služebnu, a Anna s Andreou okamžitě zvedly hlavu od počítače.
„Kde máte Susannu?“, divila se sekretářka.
„Hm…pohnula si s krkem, vysadili jsme ji doma…“, objasnil situaci komisař. To se Anně ale nelíbilo: „Co?! Proč o tom nic nevím, že je někdo z mých komisařů zraněný…?“.
„No…“, řekl rozpačitě Frank… „…Vždyť už jsem vám vysvětloval, jak to bylo s tím autem na střeše…“.
„To mi radši nepřipomínejte…a…pan Hoffmann také přistál na střeše?!“, řekla ironicky při pohledu na mladíkovu obvázanou ruku. Blonďák chtěl alespoň trochu Franka hájit: „Ne, ne…za to nikdo nemůže…..byla to nehoda…to nic není…“.
Na služebnu se pomalu začali trousit i ostatní policisté z jejich okrsku, kteří jeli chvíli po Frankovi.
Engelhardtová viděla, že další dohadování by bylo stejně zbytečné: „No, tak dobře…“.
Komisař změnil téma: „A…co ten vysílač, co byl v kufříku s penězi, funguje?“
„Eh…no funguje, teda spíš…fungoval. Chvilku jsme ho zaměřovali, ale pak se signál najednou ztratil z obrazovky. Zřejmě ho našli a buď ho zničili nebo…vypnuli…“, odpověděla Andrea.
„A…nedá se ten vysílač zapnout na dálku?“, zjišťoval Alex. Sekretářka jen zavrtěla hlavou. Mladík si pak uvědomil, že vlastně někoho postrádá: „Kde je Tina s Natalii?“.
Andrea sklopila oči. Oba muži se tedy s očekáváním podívali na Annu…

Tina Traberová zatím seděla v autě a mířila k neznámému cíli pro svou dceru. Bála se o ni – nevěděla, kdo přesně za jejím únosem stojí, i když podvědomě tušila, že by mohlo jít o Patricka… Pro samé rozčilení ji ani nenapadlo zavolat svému bratrovi, ačkoli je to policista…Pořád ujížděla po dálnici a myslela na Alexe a jejich dceru…Vyčítala si, že ji nedokázala ohlídat…Z jejích očí začaly kapat slzy…….

Engelhardtová zatím vysvětlovala, co se vlastně přihodilo – že Natty nejspíš unesli a Tina někam odjela…
„Cože?!“, zhrozil se Frank, „Jak to, že Natty….kdo ji hlídal? To snad není pravda…!!!“
„Kam odjela?“, skočil mu do řeči blonďák.
„Klid. Třeba se Tina jela jen projet, aby se trochu vzpamatovala…“, uklidňovala je šéfová.
Frank kroutil hlavou a přemýšlel: „Ne, ne….jak ji znám, tak jela Natty určitě hledat……“.
„Ale kam? Vždyť neví, kde je…, nikdo se nám neozval…“, namítala Anna.
„A co když ano?……Co když jí ten únosce něco naznačil….něco, o čem my nevíme…“, spekuloval komisař.
Alex se šel zatím posadit k Andree: „Panebože…..moje holčička…“, povzdechl si a složil hlavu do dlaní.
„Musíme něco udělat…“, řekl Frank. Anna s ním ale nemohla úplně souhlasit: „Trabere, věřte, že bych vaší sestře pomohla moc ráda…., ale když nevíme, kde je….únosce se taky neohlásil…, nevíme, kde je hledat….“.
Frank se na chvilku zamyslel…: „Kde byla naposledy?“
„Na záchodě.“, odpověděla Andrea.
„Dobře, já se tam podívám…“, nabídla se Anna.
„Andreo, podívej se zatím ještě jednou na Förstera, jeho firmu a zaměstance…“, poprosil ji hnědovlasý komisař.

Z místnosti určené pro výslech vypochodoval Bonrath s nějakými papíry v ruce.
„Bonrathe, tak co, řekli ti dva něco?“, ptal se hned Frank.
„Ne…Förster ví, že se na svý lidi může spolehnout – nic na něj neprásknou…“, řekl důležitě Dieter.
„Hele…“, ozvala se Andrea. „…seznam zaměstnanců Försterovy firmy…“, ukázala na monitor. „Tedy kromě těch, kteří tam už nepracují – stránka se aktualizuje každý den…“
Alex se šel hned podívat o počítači a prohlížel seznam. Informovali ho, aby se zamyslel, kdyby někoho znal velmi dobře nebo se mu někdy předtím zdálo, že by mohl mít s Patrickem něco společného.
Anna se vrátila z „obhlídky“ dámských toalet a Frank hned zjišťoval, jestli něco nenašla… Vyprávěla jen o nápisu na zrcadle, jinak žádná další stopa.
„To jsou hajzlové!!“, ulevil si Traber. Pak si ale zničehonic vzpomněl: „Kde je vůbec ten náš čínskej přítel?! Tady by měl případ….pořád chce něco zapisovat, do všeho se plete…a teď se tady pomalu ani neukáže…!!!“.
Šéfová se zamyslela: „Eh…jo…asi před půl hodinou mi „říkal“, že si odskočí na oběd…“
„No, to si odskakuje už nějak dlouho, ne?!“
„Moment…,“ přerušil jejich diskusi Akex a skrčil obočí. Oba dva se hned otočili směrem k Andreinu počítači: „Co je?
„Tohle nechápu…….proč je na tom seznamu i Nora…?“, divil se.
„Jaká Nora?“, ptala se Anna a Andrea tedy přečetla z obrazovky celé jméno: „Nora Böhmová, 28 let, bydliště Kolín…“.
Frank si vzpomněl: „Eh…není to náhodou ta tvoje bývalá kolegyně, u který jsi dneska přespal…?“
„Jo…ale…proč je sakra na tom seznamu?“, vrtalo mladíkovi hlavou.
„Třeba ji jen zapomněli vymazat…“, ozval se Dieter.
„To je divné – Alexe a některé další by vymazali hned a ji by tam nechali…?“, spekulovala Engelhardtová.
„Kdy odtamtud odešla?“, zjišťovala Andrea.
„Tvrdila, že pár dnů po mně…….U nás má každý zaměstnanec osobní čipovou kartu se svými daty a přístupovými kódy. Když úplně opustí práci, tak ji odevzdá, ta pak projde počítačem, který veškerá data anuluje, aby nedošlo k jejich zneužití, a tím zaměstnance vymaže i z celkové databáze…“.
„To znamená, že Nora tam tedy nejspíš ještě pracuje…“, přemýšlel nahlas Frank…. „…myslíš, že by ti lhala…?“
„To nevím…Nechápu to…“, vrtěl nevěřícně hlavou blonďák.
„Jak dobře ji znáte, Alexi?“, řekla s lehkou podezřívavostí v hlase šéfová.
„No, v práci jsme se moc neviděli, pracovali jsme každý v jiném úseku…pak jsme spolu akorát vždycky chodili na oběd…..a…jinak….“
„A jinak co?!“, skočil mu do řeči už trochu nervózní komisař. Alex uhnul pohledem…, ale pak z něj vypadlo: „Eh…chodili jsme spolu…“
„Co, chodili?!“, začal se rozčilovat Frank.
„Klid, to bylo dávno před Tinou, já bych ji nikdy nepodvedl, mám ji rád a Natty taky! S Norou jsme se rozešli v dobrým…jsme kamarádi…“, snažil se zachránit situaci.
„Jo? A proč jsi nám to neřek dřív?“
„Nemoh´ jsem vědět, že to bude pro vás tak důležitý…“, naštval se mladík. „Ty snad taky vytrubuješ do celýho světa, s kým právě chodíš?!“
„Ne…nevytrubuju, protože zrovna teď nikoho nemám…!“
Alex se otočil zpět k monitoru, protože se se svým „švagrem“ nechtěl dál dohadovat, a opodál stojící vysoký policista se snažil zavtipkovat: „No to bude asi tím, že tě nikdo nechce…“, pošťuchoval Franka. Ten se ale nedal: „Jo, Bonrathe, hlavně že ty máš svý manželství ušitý na míru, že jo…“
„Tak dost.“, vložila se do toho Anna… „…Bonrathe, vy nemáte co dělat?“, uzemnila dlouhána, ten se zastyděl a odešel za svým kolegou.
„Andreo, prosím vás, podívejte se důkladně na tu Noru, nebo jak se vlastně jmenuje, a dejte její adresu Bonrathovi s Hertzbergerem, ať se tam zajedou podívat…“
„Ano, jistě…“, řekla sekretářka a pustila se do hledání podrobných informací o zmíněné ženě…
Frank poté něco hlesnul, jako že se jde podívat ven na sestřino parkovací místo, jestli by tam nenašel nějakou stopu…

Jen co vyšel ven, zahlédnul, jak právě přijíždí známý stříbrný mercedes a z něj vystupuje blonďatá hlava s límcem doprovázena o něco menší postavou v sáčku.
„Susanno…!“, zavolal na svou kolegyni. Ta si ho hned všimla a zamířila k němu: „Ahoj…“, pozdravila.
„Ahoj…co tady děláš? Máš odpočívat…“, káral ji komisař, ale pak obrátil, když uviděl Číňana: „A…co tady dělá on? Jak to, že přijel s tebou?!“
„No, potkala jsem ho po cestě sem…říkal, že jde na stanici a jestli bych ho nemohla svézt…“, odvětila Susanna a Frank jen nasadil jeden z těch svých otrávených výrazů, protože inspektora zrovna neměl moc v lásce.
Ši-ki-za Jiang kolem nich prošel jakoby nic, jen něco zamumlal směrem k Susanně, která ho stejně nemohla slyšet, a odešel nahoru na služebnu.
„Taky koukám, že je vychovanej…“, řekl ironicky Frank… „Dělá, jako bych byl vzduch – ani mě nepozdraví…“, stěžoval si. Jeho kolegyně mu na to už nic neřekla a místo toho se zeptala, jak to vypadá s pátráním po Försterovi.
„No, nic moc…“, zvážněl komisař. „A…když jsme byli pryč. Někdo využil toho, že je stanice skoro prázdná, omámil Andreu a odnesl si Natty…“
Susanna vytřeštila oči: „COŽE?!“
„Jo.“, řekl smutně Frank. „A moji setru nenapadlo nic jinýho, než že ji pojede hledat. Sama – ani mi nenechala zprávu…“
Blondýnce bylo svého parťáka líto: „No tak…“, vzala ho za rameno. „To by asi udělala každá máma, když má strach o dítě…“
„Tak proč se nám aspoň neozve?“
Susanna najednou uviděla na zemi pomačkaný papírek: „Podívej…“, a šla ho sebrat.
„Tady na tom místě prý Tina parkovala…“, řekl Frank a začala mu svítat naděje.
Na cedulce si pak společně přečetli obsah její zprávy: „Jestli chceš ještě vidět svou dceru, nikomu nic neříkej a jeď na tuhle adresu. Nebude tam na tebe čekat dlouho…“.
Komisaři se na sebe podívali a běželi nahoru za šéfovou…

Ve dveřích se málem srazili s Bonrathem a Hertzbergerem, kteří spěchali splnit rozkaz své šéfové – podívat se do bytu Nory Böhmové…

„Susanno…jak je vám?“, volal Alex, jen co uviděl blonďatou komisařku s jejím parťákem.
„Ah…je to…lepší…“, zalhala trochu žena, protože krk ještě samozřejmě cítila…
„Co to máte?“, zajímala se šéfová a ukázala na lísteček v Susannině ruce.
Frank jí hbitě odpověděl: „To jsem našli na místě, kde parkovala Tina.“
Alex hned vytrhl komisařce papírek z ruky: „Co…?!“
Komisař se rozhlížel: „Kde je zas ten Číňan…?! Vždycky zmizí jak pára nad hrncem…“
„Proč ti pořád tak chybí…?“, smála se blondýnka.
„Eh…je v mé kanceláři, hledá tam zase nějaké dokumenty…“, odpověděla Anna, ale vzápětí byla přerušena nervózním mladým mužem: „Tak na co čekáte?! Musíme tam hned jet!“, naléhal.
Frank se ho snažil uklidnit: „Jo…jen bysme měli…“, ale tentokrát mu do toho skočila sekretářka, kterou její nápad právě vytrhl ze zamyšlení.
„Už to mám…“
„Co?“, ptala se Susanna.
„Ten parfém…“
„Jaký parfém?“, ozvala se Engelhardtová.
Andrea tedy pokračovala a všichni ji napjatě poslouchali.
„Pořád jsem přemýšlela, odkud ho znám…“, soukala ze sebe. „Tu samou vůni, kterou má na sobě náš inspektor, jsem cítila, když sem přišel ten chlap, který pak unesl Natty…“.
Alex si po této informaci všechno spojil v hlavě: „Ten hajzl…“, rozrazil dveře Anniny kanceláře a vrhl se na Číňana. Šéfová tam okamžitě běžela: „Pane Hoffmanne, uklidněte se, prosím vás…“, a odtrhla je od sebe.
Frank zatím začal přemýšlet: „A co když má pravdu?“, spekuloval. Jeho partnerka pokrčila obočí a čekala, co z jejího kolegy vypadne…
„Co když to byl fakt ten Číňan?!“, pokračoval komisař.
Susanna se snažila uklidnit situaci: „Franku, víš, kolik lidí může mít zrovna tuhle vůni…? Nemůžeš ho hned podezírat…Je dobrý, že si toho Andrea všimla, ale…“
„No jasně…když je to šikmouš, tak se samozřejmě hned zastáváš…“
„Nezastávám se ho…jenom…“
„A kde byl, když se to stalo…?!“
„No, prý na obědě…“, zaváhala blondýnka.
„Jo, na obědě. A viděl ho tam někdo?! Kdo mu to může dosvědčit?!“, soptil komisař, měl stopu a té se nechtěl pustit.
To už se vracela Anna s Alexem z kanceláře od překvapeného inspektora, který tam raději zůstal.
„Trabere, klid. Mohl to být kdokoliv…“
„To je pravda…ale moh to být klidně on – už od začátku se mi na něm něco nezdá…“, řekl intuitivně Frank.
„A…co ten nápis na zrcadle?“, napadlo Engelhardtovou. Susanna o této skutečnosti ale nevěděla: „Jaký nápis?“, a šéfová jí vysvětlila, co našla na dámských záchodcích.
„No vidíš…Jak by to mohl být inspektor, když neumí německy? Jak by to napsal?“, spekulovala blondýnka.
„No to nevím…“.
Ale ve tvářích obou komisařů se stejně zračila značná nejistota…
Pak se do toho vložila Anna: „Víte co, seberte se a jeďte na tu adresu…“
„Jedu s vámi!“, řekl rozhodně Alex.
„Ale…“, zkoušel to Frank.
Mladík se ale nenechal odbýt: „Je to k sakru moje rodina!“.
Susanna s Frankem se podívali na šéfovou.
„Tak dobře, jeďte s nimi…“, svolila.
Vtom se ve dveřích kanceláře objevil Ši-ki-za Jiang…
„Ja…jet s vami.“
„No, já nevím, jestli je to dobrý nápad…“, váhala Susanna a Frank čekal, co na to řekne Anna: „Šéfová…?“
Ta chvíli přemýšlela…a pak řekla: „Jen ho vemte s sebou…ať taky změní prostředí…“.
„Jo, stejně se zajímá o ten případ, ne…?“, ozvalo se od Andreina stolu.
Komisaři to došlo: „Vy ho tady nechcete, že jo…?!“, a Alex se i v této vypjaté situaci musel usmát.
Frank pak ale uviděl výraz ve tváři své šéfové, který dobře znal – radši poslechnout a vyklidit pole, než bude „mela“.
Jeho partnerka si toho též všimla, něco houkla na Číňana, ten si vzal své sáčko, a i s Alexem vyrazili hledat Tinu a Natty.
Frank si ještě na něco vzpomněl a vrátil se: „Jo…šéfová…“, zavolal ode dveří.
„Ano?“, otočila se Engelhardtová, která byla též na odchodu, ale do své kanceláře. Moc se mu do toho nechtělo, ale zkusil to:
„Eh…víte…můj vůz je jaksi nepojízdný…a…do Susannina auta se všichni čtyři nevejdeme….Nemohla byste…“
Komisař čekal, že se to Anně asi nebude líbit…, ale když uviděl úsměv ve tváři své nadřízené, hned si oddechl.
„Tu máte…“, hodila mu klíčky od vozu, které měla už předtím v kapse, protože tuto situaci předpokládala a čekala, až se její podřízený odhodlá.
Frank je šikovně s úsměvem chytil a už koukal, aby byl pryč, ale Engelhardtová ho ještě zabrzdila: „A Trabere…“
„Ano?“
„Přála bych si, aby ten vůz zůstal v původním stavu…“. Komisař kývl a ztratil se…

Dole už na něj čekala Susanna se dvěma pány a právě řešila ten samý problém – že se asi nevejdou do jejího stříbrného coupé.
„Kde jsi takovou dobu?“, vyčítala mu.
„Jo…Tina a Natalie můžou být v nebezpečí!“, nadával Alex.
„Klid, chcete se snad mačkat v tomhle autě?“, usmál se Frank, i když o svou sestru i neteř měl velký strach, a do smíchu mu moc nebylo..(ale známe ho, že?)
Blondýnka se zamračila: „A čím tam chceš teda jet? Metrem?“
„Ne…“, řekl klidně komisař, zmáčkl tlačítko dálkového ovládání a čekal, které že to auto mu Anna svěřila.
Zablikal na ně stříbrný terénní mercedes. „No vida…šéfová ví, který auto mi vybrat…“, řekl spokojeně a už si sedal na místo řidiče.
Všichni nastoupili a vydali se na cestu…

Tina mezitím dorazila na určenou adresu, na které našla odlehlou zchátralou budovu stojící uprostřed „ničeho“… Rozhlížela se kolem sebe – nevěděla, jestli je vůbec na správném místě.
Rozhodla se, že se půjde podívat dovnitř – vystoupila tedy ze svého auta a blížila se k velkým dřevěným proděravělým vratům vedoucím přímo do skladiště.
Otevřela je a uvnitř spatřila jen siluetu mladé ženy otočené zády, která o Tině zatím nemohla vědět…
Jelikož brunetce vyklouzly dveře z ruky, a tím se i hlučně zabouchly, neznámá žena se s mírným leknutím otočila.
Nebyla však sama, kdo se lekl – Frankova sestra se lekla ještě víc:
„Eh……Noro….co…tady děláš??!“.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ... Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Martík


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 39
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Zrzka evidentně tuto otázku nečekala: „Hm…poslal mě sem můj šéf… Chce po mně, abych zpracovala všechny plány budov, které naše firma vlastní…“, vypravila ze sebe.
„Aha…“
„A co tady děláš ty?“, zajímalo zrzavou ženu.
„Já…hledám Natty – svou dceru.“, řekla zoufale.
Nora se při slově “dcera“ zarazila a nasadila výraz, kterého se Tina až bála. Potom přimhouřila oči: „Tady svou dceru nenajdeš…!“.
Tina se na ni nechápavě podívala a v očích se jí zaleskly slzy…

V kanceláři šéfové mezitím zazvonil telefon.
„Prosím, Engelhardtová…“
„Šéfová, máme pro vás dobrou zprávu…“, ozval se Bonrathův hlas.
„No…a jakou?“, zajímalo Annu, která čekala, co z policisty vypadne.
„V bytě té Nory Böhmové jsme našli malou Natalii…“.
Anna tuto zprávu ani ve snu nečekala, překvapilo ji to tak, že málem upustila sluchátko: „Cože?! Jste si jistý…?“
„Ano, máme ji přivézt na stanici?“, ptal se dlouhán.
„Ne asi….No jistě, že ji máte přivézt! A koukejte na ni dávat pozor…!“, odvětila šéfová a zavěsila. Potom si řekla, že by o tom Andrea měla vědět, a navíc se jí chtěla zeptat, jestli už něco našla…

„Našla se Natty…v tom bytě Böhmové…“, řekla vycházejíc z kanceláře.
„CO?!“, vykulila oči sekretářka.
„Ano, je to tak…právě mi volal Bonrath…“, řekla stále ještě trochu nevěřícně Anna. Pak si ale vzpomněla, že se vlastně chtěla na něco zeptat: „…Našla jste o té ženě něco použitelného?“
Andrea se vzpamatovala z prvotního menšího šoku ze zprávy o malé holčičce: „No to bych řekla…“, a pokynula vrchní komisařce, aby se šla podívat k ní na počítačovou obrazovku…

Ve stříbrném mercedesu zatím vládlo ticho. Oba muži na zadních sedadlech se dívali z okna – Alex se na Číňana nechtěl ani dívat, pořád měl podezření a rozhodně se mu za ten předchozí incident v kanceláři nehodlal omlouvat…

Jejich pozornost upoutalo až to, když si všimli, že Frank zastavil.
„No, a kam teď?“, zeptal se komisař, když po delší době přijeli na rozcestí. Alex se naklonil dopředu: „Co se děje…?“
Susanna se dívala do mapy a Frank spekuloval: „To je divný…Kdybychom odbočili tady, tak bysme se zase vrátili na tu původní silnici…“ řekl, když zjistil, že může zvolit pouze mezi pokračováním v jízdě rovně nebo zatáčkou vlevo. Spolujezdkyně kývala hlavou: „Jo…tady někde bychom měli jet doprava…“ souhlasila, aniž by zvedla oči od autoatlasu.
„…Ale žádná odbočka vpravo tu zakreslená není…“ vysvětlovala zbytku posádky.
„A není možné, že je třeba a ž o kus dál?“ navrhl blonďák.
Na to mu nikdo neodpověděl, protože je předběhl hlas z vysílačky:
„Centrála volá Cobru 12…“ ozvala se Anna.
Susanna se konečně odlepila od mapy: „Cobra 12, slyším…šéfová, co se děje?“
„Mám pro vás 2 zprávy…Kterou chcete dřív?“
„No jasně, že tu dobrou…“ usmála se blondýnka.
„Našli jsme Natty…“.
Alexe tato zpráva zvedla ze sedadla, až se málem hlavou praštil o strop vozidla: „CO…?! Jak to? Kde?“ chrlil jednu otázku za druhou.
„No právě o to jde…Bonrath s Hertzbergerem ji totiž našli v bytě…u Nory…Byt byl ale jinak prázdný…“ odmlčela se Engelhardtová.
Blonďák se včetně ostatních divil podruhé:
„To…to není možný…Nora by…“. Pak se do toho vložil Frank:
„Eh…našla už Andrea o tý ženský něco bližšího?“ řekl, když si vzal od Susanny vysílačku.
Na druhém konci tedy nastala výměna a slova se chopila Andrea:
„Zkoušela jsem to znovu přes databázi Försterovy firmy, ale nic novýho jsem nezjistila…“ snažila se to vysvětlit, ale opět byla přerušena komisařem Traberem: „No to je skvělý…“
„Počkej, prosím tě…Nech mě domluvit!“ nedala se sekretářka.
„…Takže, kdyžto nešlo přes tu firmu, zkusila jsem to jinde…a dostala jsem se až na stránku protidrogového – Nora Böhmová byla totiž zhruba před rokem zatčena spolu s jakýmsi Svenem Müllerem za pašování drog z Asie… Oba byli ale téměř hned propuštěni pro nedostatek důkazů…“
Susanna začala přemýšlet: „Hm, takže to znamená, že Patrickova firma tedy jede nejen v pojistných podvodech, jak říkal předtím Alex…., ale teď už i v pašování drog, a to možná ve velkém…“
„Jo…Patrick má svý lidi všude…Určitě z toho má obrovský prachy…Ale nechápu, že Nora…“ řekl Alex s očima navrh hlavy.
„To jo…“ ozval se znovu Frank. „…Mně zas ale nejde do hlavy, co mají ty drogy společnýho s tím, že měla Natty v bytě…“
„Kdybyste mě nechali, tak vám to řeknu.“ odpověděla Andrea.
„Tak honem, povídej…“ Susanna byla nedočkavá stejně jako Frank s Alexem, kteří hltali každé sekretářčino slovo. Číňan taky vypadal, že čeká, co Andrea řekne, ale celou dobu mlčel…
Světlovláska to tedy vyklopila: „Ty drogy zřejmě s Natty nemají společnýho nic, ale…ta vaše Nora Böhmová…se sice ve skutečnosti jmenuje Nora…ale…Försterová…“
„COŽE?!!?“ podařilo se všem třem vykřiknout najednou. Jen inspektor se zarazil a nahodil vážný výraz.
Jako první se ze šoku vzpamatoval Frank: „Dali jste to vědět Tině?“
„To jsme zkoušeli, ale její náhradní mobil zvonil na stole u vás v kanceláři…“ vysvětlila Anna.
„Ježiši…!“ povzdechl Alex. „…Musíme něco udělat, Tina může být v nebezpečí…!“
„Šéfová, kde jsou posily?“ zjišťovala komisař.
„Už vyjely.“ ozvalo se z vysílačky.
„Dobře. Cobra 12, konec…“ řekl a odhlásil se.
„Nora…je …teda…manželka Patricka?“ vykoktal ze sebe mladík.
Susanna se na něj dozadu otočila a soucitně se na něj podívala: „Hm, nejspíš ano…“
„To znamená, že….. Myslíte, že to s ním celou dobu připravovala?“ pokračoval.
„Z toho musíme vycházet…“ ozvalo se z místa řidiče.
„Tak na co čekáš? Jeď, ne?!“ pobízel ho Alex.
„No jo…já bych rád, ale musíme doprava a tady žádná…“ Traber byl ale přerušen svou blonďatou kolegyní:
„Támhle!“ ukázala na čerstvě vyjeté koleje po pravé straně vedoucí po trávě s kopce.
Frank se tedy rozjel a následoval tuto „stopu“…

Ve skladišti probíhal divoký rozhovor mezi dvěma ženami…
„Přebralas mi kluka!“ nadávala Nora.
„Co?!“ Tina nechápala náhlou změnu tónu své „sokyně“. „Ne…ne, Noro…a ty to víš – ty víš, že to není pravda…“
„Jen se nedělej! Mělas to dobře promyšlený…!“ odsekla zrzka a v jejích očích se zajiskřilo.
„Nechápu, co se to s tebou děje!?!“
„Se mnou?“ Nora se trochu uklidnila… „Se mnou se neděje vůbec nic…“
Brunetka na ni tázavě hleděla, vůbec nedokázala odhadnout, co žena v příštích okamžicích hodlá dělat.
Najednou se ve „dveřích“ objevil Patrick následován Markusem. Jakmile uviděl Tinu, nechápavě pokrčil obočí a koukl směrem ke své ženě:
„Co tady dělá tahle?!“ kývl hlavou k brunetce. Ta se na něj hned otočila, nadechovala se, aby něco řekla, ale její úmysl jí překazila Nora:
„O to se teď nestarej, tohle je jen moje věc… Máš ty peníze?“ odpověděla manželovi s ledovým klidem.
„Jak tvoje věc!?!“ začal se zlobit černovlasý muž s bradkou. „Nic takovýho jsme si nedomluvili…“
„Řekls přece, abych se postarala o to mimino…“ snažila se hájit.
„Ne, to jsem řek´ Svenovi, ty jsi ho měla akorát potom schovat doma…“.
Pak jim do toho skočila vyděšená Tina: „Kde je moje dítě?! Co jste s Natty udělali?!“
Zrzce ujely nervy: „Ty buď zticha, ty čubko!“ křikla jedovatě a udeřila brunetku do obličeje, až spadla na zem. Patrick pokynul Markusovi, ten hned přistoupil k ženě na podlaze, pomohl jí vstát a odvedl ji kousek dál (i když nadávala a zmítala sebou, protože to Noře chtěla vrátit, ale bodyguard byl silnější a držel ji, aby se „nevrhla“ na onu zrzavou ženu), aby si dvojice mohla „v klidu“ promluvit…
„Noro, přece jsme si řekli, že z nich vytáhnem ty prachy a že je postrašíme únosem toho dítěte…Chtěl jsem, abyste ho odvezli do tvýho bytu, aby ho tam pozdějc našli a my mohli v klidu zdrhnout…a ne, abys sem tahala ještě tu Alexovu přítelkyni…!!!“
„Hele, řekla jsem, že tohle si chci vyřídit sama…Domluvila jsem se se Svenem, aby mimino odvez´ ke mně a jí tam nechal zprávu, aby sem přijela…Chci se Alexovi pomstít za to, že mě nechal…“
Patrick se zarazil a zvážněl: „Ty už mě nemiluješ…?“ obával se (snad poprvé to na něm bylo vidět).
Jeho družka ho ale uklidnila: „Ale to víš, že tě miluju…Miluju tě, jako ještě nikdy nikoho…ani Alexe…“ dodala a dlouze ho políbila.

Terénní mercedes dorazil až k oné rozpadlé budově a celá jeho posádka kromě Číňana vystoupila, aby obhlédla situaci. Ši-ki-za zůstal sedět v autě, Susanna se ho ještě slušně ptala, jestli nechce jít s nimi, ale dočkala se jen opatrné negativní odpovědi.

Na služebnu dálniční policie zatím vešel trochu obtloustlý pán v letech, v tmavém obleku, s brýlemi na špičce nosu a v ruce kufřík s kódovanými zámky.
„Hledám paní Engelhardtovou…“ řekl do „éteru“ a čekal, který z policistů se ho ujme. A protože šlo o jejich milovanou šéfovou, nebyl by to Hotte, aby hned po zaslechnutí toho jména „nevyskočil“ ze židle a nemohl se přetrhnout, aby byl první, kdo otevře dveře do Anniny kanceláře a uvede „hosta“ dál.
„Děkuji, Hertzbergere…“ usmála se šéfová a tím naznačila Horstovi, aby “zmizel“.
„Prosím, posaďte se.“ Ukázala na křeslo u svého psacího stolu.
„Děkuji.“ Řekl zdvořile muž.
„Takže, co máte na srdci, pane…“ otázala se Anna.
„Eh…Karl Stoltz…z obvodní inspekce…Posílají mě sem na kontrolu…“ představil se muž.
To šéfovou zarazilo: „A…Ale, to bude asi nějaký omyl…My už tady jednoho inspektora přece máme…“ nechápala.
Teď se trochu pro změnu zarazil muž sedící naproti ní:
„Už jednoho máte? To je divné…Říkali mi, že mám přijít dnes odpoledne, abych předal nějaké dokumenty, a zítra bychom začali s kontrolou…o žádných změnách nevím…“
„No, pan Jiang přišel dnes ráno…Nemohlo to být třeba nedorozumění?“
„Uf…“ oddechl si inspektor. „Ne, to snad ne, určitě by mi to dali vědět… Víte co, zavolám na vrchní inspektorát, tam to určitě budou vědět, mají tam všechny záznamy o kontrolách… Jak jste říkala, že se jmenuje ten pán, co mě předběhl?“
„Ši-ki-za Jiang…“ odvětila komisařka a tušila, že něco asi nebude v pořádku. Inspektor kývl a začal vytáčet číslo.
„Tady Stoltz, mám tu menší problém a potřeboval bych něco zjistit…“

Naši komisaři v závěsu s Alexem “zkoumali“ okolí budovy…Váhali, jestli mají počkat na posily (které většinou přijedou stejně pozdě) nebo jít dovnitř…
U levého rohu dveří stál Frank, na opačném jeho kolegyně s blonďákem za zády. Oba policisté měli připravené zbraně…Pak se z auta ozvala vysílačka:
„Franku, Susanno! Ozvěte se, tady Engelhardtová…“
Nikdo jí zatím nešel odpovědět – stejně by to nestihli, i kdyby chtěli, protože šéfová s informací hodně spěchala. Když se jí nedostalo odpovědi, tak pokračovala:
„Mám pro vás důležitou zprávu…“
Komisaři se na sebe podívali a čekali, co jim šéfová chce.
„Před chvílí k nám přišel člověk z obvodní inspekce – zjistili jsme, že ten náš Číňan u nich není vůbec registrovaný a jeho jméno taky zřejmě vůbec neexistuje. Takže to nemůže být ani žádný inspektor…Jestli mě slyšíte, dejte si pozor… Zkusím to ještě později…“ rozloučila se, když se jí nikdo neozval. Všichni tři se po této zprávě ohlédli směrem k autu, kde měl sedět Ši-ki-za Jiang…
Spatřili ale jen pootevřené dveře prázdného vozu. V zápětí to ale s nimi dost hodilo, když se za nimi ozvalo:
„Odhoďte zbraně, a ruce nahoru!“ Poznali sice hlas, ale ta řeč jim k němu nějak neseděla.
Když se trojice pomalu otočila zpět, zjistila, že se nachází přímo v Číňanově palebné linii…
Všichni udělali, co po nich „inspektor“ chtěl, a čekali, co se bude dít dál.
„Co to má bejt…?“ řekl udivený Alex.
„Kdo tedy vlastně jste?“ ptala se Susanna.
„Ty buď zticha, nikdo se s tebou nebaví!“ odbyl ji muž s pistolí. Frank se podíval na svou kolegyni a pak zpět na zločince:
„No tak se bav aspoň se mnou…Nevím, proč jsi teda rovnou nemluvil německy, ale tou svojí hatlamatilkou, stejně bysme tě nakonec odhalili…Jo, teď už ti rozumím a můžu ti odpovědět, tak toho využij něž půjdeš do basy…“ řekl ironicky komisař. To Číňanovu hrdost pěkně popudilo:
„Myslíš, že jsi vtipnej?! Jen aby to nebyl poslední vtip v tvým životě, poldo…“ řekl s kamenným výrazem a už se těšil, jak Frankovi jeho žertíky překazí a zmáčkne spoušť…
Na to ale už byla připravená Susanna po „oční“ domluvě se svým parťákem – vykopla asiatovi zbraň, Frank využil momentu překvapení a skočil po něm.

Zatímco byl statečný komisař „zaměstnaný“ Číňanem, Susanna se rozhodla, že budovu půjde prozkoumat z druhé strany – něco ukázala na Alexe a už zmizela za rohem…

Tina seděla spoutaná na židli, po její levici, u druhého vchodu do skladiště, „vartoval“ Markus. Nora začala být nervózní:
„Tak kde je ten parchant…?!“
„Klid, určitě přijde…věř mi, já ho znám…“ snažil se ji uklidnit manžel. Svázaná brunetka to už nevydržela: „Nechte už Alexe konečně na pokoji! Dostali jste peníze, tak nás všechny nechte být…!“
„Říkám ti, buď zticha, nebo tě odprásknu ještě dřív než přijde ten tvůj milenec!“ okřikla ji zrzka.
Blonďák to už venku taky nemohl vydržet – stát tam, koukat na celkem už vyčerpaného komisaře v akci při „asijském bojovém umění“, a čekat…(i když – mohl Frankovi trochu třeba pomoct, ne??no, ale pro tentokrát mu to odpusťme…)
Otevřel tedy rozpadlá vrata – jakmile spatřil „obrázek“ uvnitř, úplně mu zatrnulo.
Všechny osoby si ho samozřejmě všimly, ale první byla Tina:
„Alexi!“
„Tino!“
„No vida – vidíš, měl jsem pravdu…“ řekl Patrick své ženě.
„No konečně, Alexi. Už tady na tebe čekáme docela dlouho…“ promluvila žena s pistolí v ruce.
„Noro…“ vydechl blonďatý mladík. „Proč jsi to udělala…?“
„Proč jsem to udělala? Spíš co udělám teď…!“
Mladík se snažil udržet konverzaci: „Co tím myslíš?“
„No co asi…Chci se ti pomstít, ublížil jsi mi. Teď mám Patricka – ten si mě váží a chce mě…Ne jako ty…“ vyprávěla až velmi klidným hlasem.

Vtom se na druhém konci skladiště pomalu pootevřely dveře – tak, že si toho téměř nikdo, pokud nestál přímo u nich, nemohl všimnout.
Tím „cizím návštěvníkem“ nebyl nikdo jiný než Susanna. Nakoukla dovnitř, pak si chtěla připravit pistoli, ale už to nestihla…
U oněch dveří stál totiž Markus – hned, jak „nenápadnou“ komisařku spatřil, na nic nečekal, chytil ji za vlasy a vtáhl dovnitř. Blondýnka vyjekla bolestí – jednak, že ji bodyguard zatahal, a jednak se znovu ozvala ostrá bolest krční páteře po autonehodě…
„Šéfe, to je ta z toho skladiště…“
„Susanno!“ zakřičel z druhé strany Alex.
„Ale…Jaká vzácná návštěva…!“ podivil se Patrick při pohledu na zkřivený obličej Susanny. „Koukám, že vás ta přestřelka na dálnici nějak zmohla…Doufám, že vás můj podřízený moc nezranil, on je totiž s pistolí někdy až moc hrr…Ale hlavně, že jste to přežila ve zdraví…“ ušklíbl se ironicky, když viděl zdravotní límec zdobící komisařčin krk.
„Jo, kvůli tý Nořiný podělaný pomstě nás teď tady objevili poldové!!“
„Markusi, uklidni se…Paní komisařka nám problémy dělat určitě nebude“ řekl černovlasý muž, vzal Susannu za bradu a podíval se jí do očí: „Že ano?!?“
„Jo, jen aby. Zatím je tu jenom jedna, a co když jich je venku dalších sto?!“ rozčiloval se svalovec.
„No já bych to zatím tak nevyhrocoval…Máme tady přece trojnásobnou pojistku…“ říkal s klidem šéf. Poté se obrátil ke své manželce:
„Miláčku, kde je vlastně Sven?“
„To nevím, měl tady už dávno bejt… nevím, kde se zase fláká!!“
„To je teď jedno…musíme zmizet… to rychle!“
„Jo!…To bych taky bral…Nás pusťte a vy můžete v klidu vypadnout…“ ozval se na protest Alex.
Zrzka ho umlčela: „Alexi, drž hubu! Ještě jsme spolu neskončili!“ a namířila zbraň na Tinu, které zvlhly oči slzami.
„Ne!“ zařval blonďák.
„Noro, nedělejte to!“ zkoušela to z rohu bezmocná blondýnka.
Jízlivě se připojil i Patrick: „Lásko, nechceš si to ještě rozmyslet…?“
Alex to ještě zkusil: „Hele, Noro… Nech toho, promluvme si…“
„Není o čem mluvit…“ odpověděla jedovatě.
Když Markus viděl, že to rusovláska myslí vážně a že se chystá stisknout spoušť, zpanikařil: „Hele, tak s vraždou nechci mít nic společnýho!“
Zrzce povolily nervy – otočila se doprava směrem k němu a Susanně a…vystřelila…
Bodyguard dostal zásah do nohy a spadl na zem. Komisařka se lekla – myslela, že míří na ni…
To se moc nelíbilo jeho šéfovi: „Hele, hele, hele…to by stačilo…dej mi radši tu pistoli – pojď, musíme vypadnout!“ vzal Noře zbraň. Ta se na něj vyčítavě podívala.

Frank byl zatím poslán k zemi poslední číňanovou ranou. Komisař měl celou dobu sice převahu, ale ke konci se mu to nějak vymklo z rukou a dostal kopanec, po kterém si ustlal na zemi, a na chvilku „sladce“ usnul s „hvězdičkami nad hlavou“.
Šikmooký muž na nic nečekal a vtrhl do budovy.
„No konečně, že se taky ukážeš…“ nadávala zrzavá žena.
„Omlouvám se, měl jsem nějakou práci…“ odpověděl nově příchozí.
„Svene, čekáme na tebe celou věčnost, málem si přišel o dobrou podívanou…“ šklebil se černovlasý „bradkař“.
„Hm, tak to bych moc nerad…“
Susanně došlo, jak to, že Číňan přišel – tím pádem se musel nějak „zbavit“ jejího kolegy… „Kde je Frank?!“
„To nevím…tohle jste trochu zvorali…“ odpověděl s podobným úšklebkem jako předtím jeho komplic.
Nora si vzpomněla, co chtěla před chvílí udělat: „Patricku, dej sem tu zbraň…“ a začala se se svým mužem přetahovat.
„Neblázni, musíme pryč…Kašli na to…“ přesvědčoval ji.
„Tak dost…když se neumíte dohodnout, vyřídím to sám…“ řekl Sven, nabil a namířil na Tinu, ve které byla opět malá dušička…
„Ne!!!“, křičeli Susanna s Alexem
Ozvala se rána……………………………………………………………………..
a Číňan se skácel k zemi….. – Markus totiž sebral sílu, vytáhl svou (teda spíš Susanninu zabavenou) pistoli a tím zachránil mladé brunetce život, než opět omdlel.
To nikdo nečekal – oba manželé zůstali jako opaření, i Susanna, Alex a Tina z toho byli zkoprnělí…

Mezitím se ležící Frank opět probral k životu a zjistil, že venku zůstal sám. Chvilku mu trvalo než se vzpamatoval…Po chvilce však v dálce uviděl několik dobře známých tmavých BMW s blikajícími majáčky na střeše…

Komisařka uvnitř skladiště si za několik okamžiků všimla červené tečky od laserového zaměřování ostřelovačů na Patrickově rameni a vše jí bylo jasné – zásahová jednotka byla na místě připravena k okamžité akci.
Frank samozřejmě nesměl chybět – několik mužů bylo posláno na prosklenou střechu, ostatní obklíčili budovu, a několik mužů se chystalo společně s komisařem vpadnout dovnitř…

„To je pitomec…“ ulevil si Patrick nad Markusovým činem. „Ale co, aspoň se nemusíme dělit… Dělej, pojď, musíme vypadnout…“ vzal Noru za ruku. Žena překvapivě souhlasila.
Vtom se rozrazily dveře a do místnosti vtrhlo několik zakuklených mužů v čele s komisařem Traberem, ostatní policisté je kryli ze střechy a z venku.
Rusovláska okamžitě z leknutí zpanikařila – vytrhla manželovi pistoli a chytila Alexe pod krkem.
Patrick tak rychlý nebyl – obstoupilo ho několik zakuklenců a okamžitě byl „zajištěn“.
Všichni měli v tuto chvíli na mušce Noru s rukojmím, i Susanna si už vzala zpět svou zbraň od ležícího bodyguarda a mířila na dvojici z druhé strany.
„Paní Försterová, je konec – nechte toho, vzdejte se…“ zkusila to jako obvykle.
„Myslíte si, že se jen tak vzdám?! Už mám zkaženej život dost, ještě abych šla kvůli tomuhle do vězení!?!“ odpověděla zamračeně.
Teď to tedy zkusil pro změnu Frank: „Paní Försterová, tímhle si to ještě zhoršujete…“
„Držte hubu! Vůbec ničemu nerozumíte!“ prskala zrzka. „Okamžitě ho pusťte…!“ kývla na spoutaného Patricka.
„Ale…“ začala blondýnka.
„Pusťte ho nebo Alexe odprásknu…“ vyhrožovala druhá žena.
Blonďák ji zkoušel obměkčit: „To bys přece neudělala, Noro…“
„Myslíš?! Tak uvidíme…“ a nabila.
„Moment, moment…počkejte…Tak dobře…“ svolil Traber. „Grubere…?“ vzal do ruky vysílačku.
„Rozumím…Okamžitě Förstera pusťte…“ zavelel.
„No výborně, tak se mi to líbí…“ pochvalovala si rusovlasá žena. „Tak a teď nás necháte v klidu odejít…nebo zemře…“
Nikdo proti tomu nemohl nic dělat…jen se dívat, jak i s Alexem a Patrickem zavírá vrata…
Gruber ještě upozornil své muže: „Nechte je odjet a nestřílejte…opakuji – nechte je odjet a nestřílejte…“

„Hm, nevěděl jsem, že jsi tak šikovná…Díky…“ pochválil manželku Patrick.
„No jo, já vím…Dělej, musíme pryč…“ řekla a utíkala ke své Alfě Romeo. “Nacpala“ blonďáka na zadní sedadlo a sama si sedla na místo spolujezdce vedle svého muže.
Jen se za nimi zaprášilo…

Komisaři zatím rozvázali ještě stále vyděšenou Tinu, nechali zásahovku, aby se postarala o Markuse, skočili do auta a rozjeli se za uprchlíky.
Zanedlouho už je viděli před sebou.
„Musíme ho odtamtud nějak dostat…“ strachovala se Susanna.
„Jo…ale jak…?“ přemýšlel nahlas její kolega.
Když po policejním autě začala Nora střílet, tak se naštval:
„Už toho mám dost…!“ a zajel až těsně k červenému vozu…
„Pozor, Franku…!“ křikla blondýnka, protože jí za ten den už jedna havárie stačila.
„Neboj, mám to pevně v rukou…“ uklidňoval ji parťák. Zařadil na vyšší stupeň, přidal plyn a stočil volant prudce doprava – tím vrazil z boku do Alfy………….
Řídící gangster se snažil, aby vůz udržel na silnici, ale Frankův atak byl přesný – červené auto sjelo se silnice, udělalo několik přemetů a skončilo kde jinde, než v hlubokém příkopě……
Oba komisaři se k němu hned rozeběhli. Posádka vozu byla silně otřesená. Mužská část byla v bezvědomí, žena se pomalu soukala z auta ven.
Narazila však na blonďatou naštvanou komisařku.
„Tak, teď už jsi vážně skončila…!“ řekla policistka a nasadila zrzce želízka.
Frank se zatím snažil probudit mladíka, po chvilce se mu to podařilo a vytáhl ho z vozu. Patrick se probral dřív a pokoušel se o útěk….marně – komisař byl rychlejší, černovlasého muže doběhl a definitivně zbavil svobody.

U skladiště už na svého přítele netrpělivě čekala Tina – jakmile svého miláčka spatřila, běžela mu naproti, padli si do náruče a začali se líbat…
Frank se Susannou je nechtěli rušit, a tak šli o kousek dál, aby zatím telefonicky informovali šéfovou.
Po chvíli za nimi dvojice dorazila.
„Chceme vám oběma moc poděkovat…“ začala brunetka a po dlouhé době se konečně usmála. ()
„Jo…“ řekl rozpačitě bratr. „Já se ti chci omluvit, Alexi…že…že jsem ti nevěřil…“
„To je v pohodě…“ usmál se blonďák.
Susanna se na svého kolegu nevěřícně podívala.
„Co je…?“ nechápal Frank.
„Hm…já nevěřím vlastním uším…můžeš to prosím tě zopakovat?“
„A co jako…?“
„To je zajímavý – mně ses takhle nikdy neomluvil…A když už, tak někde potají a rozhodně ne před ostatními lidmi…“ stěžovala si naoko blondýnka.
„No, lidi se mění…“ usmál se hnědovlasý komisař.
Pak kolem nich procházel muž ze zvláštní jednotky vedoucí spoutanou Noru do policejního vozu. Dlouze se na Alexe dívala než nastoupila ke svému muži, který už tam nějakou dobu otráveně seděl.
„Třeba jim daj manželskou celu…“ vtipkoval Traber.
Alex jen hleděl za ujíždějícím blikajícím vozem se ženou, které věřil a která ho zradila…

Po příchodu na stanici už na všechny čekala malá Natalie hrající si s Andreou.
Tina se k ní hned rozeběhla: „Miláčku….maminka je tady…“ vzala ji do náruče, holčiččin tatínek se k ní přidal a obě své „dámy“ objal.
Andrea se na ně zálibně dívala…ale pak jí došlo, že vlastně měla něco vyřídit.
„Susanno, Franku?“
Oba se na ni hned otočili a sekretářka pokračovala: „Ten Číňan, který tady byl rádoby jako inspektor, se ve skutečnosti jmenuje Sven Müller…spolupracoval s Försterovou už kdysi předtím. Pěkně jsme mu nalítli…
Jo, abych nezapomněla – čeká na vás šéfová, máte k ní okamžitě přijít…“
„Rozkaz…“ usmála se Susanna a v patách se svým kolegou vešla do Anniny kanceláře.

„Dovolte, abych vám představila našeho, snad už pravého, milého inspektora…“ ukázala na pána usazeného v křesle.
Komisaři se na něj snažili udělat dobrý dojem a oba se usmáli. Starší pán nejdřív úsměv opětoval…, ale pak z toho už byl takový lehký úšklebek.
„Pane Trabere, nemusíte se přetvařovat…a vaše kolegyně taky ne…“
Frankův i Susannin úsměv rázem zmrznul.
A inspektor pokračoval: „Vaše kancelář mluví za vše…Myslím, že rozhodně není vhodné, aby komisař, o kterém jeho šéfová mluví jen v kladech, měl na svém psacím stole takový nepořádek…a o fotografii té, jak bych to řekl, spoře oděné ženy ani nemluvím…“
Frank se podíval na Susannu a jen špitl: „Myslel jsem, že jsi tu fotku uklidila…!“ Blondýnka jen pokrčila rameny, protože byla přesvědčená o tom samém.
„Pane Trabere, řekl bych to asi takhle – byl bych rád, kdyby vaše kancelář byla co nejdříve v pořádku…“ řekl klidně pán. „Vy si srovnejte ten stůl a paní von Landitzová může přerovnat všechna ta hlášení, které jsem si vypůjčil…“ usmál se na ně.
Komisaři usoudili, že už by měli raději zmizet než dostanou ještě víc úkolů.
Vyšli ze dveří úplně jako opaření a všichni se na ně hned otočili.
„Páni, co se vám stalo…? Vypadáte jako přejetý parním válcem…“ divila se Andrea.
„No to, co vám teď řeknu, vám asi na klidu nepřidá…“ tajnůstkařila Tina.
„Co…?“ řekl odevzdaně její bratr.
„Rozhodli jsme se s Alexem, že bychom teď potřebovali trochu relaxovat…a…vadilo by ti hodně, kdybys nám na tu dobu pohlídal Natty…?“ řekla brunetka a mrkla na Susannu.
„Co? A na jak dlouhou dobu by to bylo…?“ řekl zdrceně.
„No…asi tak na měsíc…chceme se podívat do Ameriky…“ odpověděla sestra, které už cukaly koutky.
„No to snad ne…..!“ chtěl nadávat komisař, ale pak si všiml, že se mu všichni smějí a pochopil, že zase naletěl jednomu z oblíbených žertíků své sestry, které ji sám naučil…

KONEC!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Martík


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 39
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak tady je má druhá povídka - teda její část (je sice dokončená, ale je dosti dlouhá-45 stránek, tak sem dám zatím první část...aby to nebylo najednou tak dlouhý Laughing

Tak příjemnou zábavu! Laughing

P.S.: Wox-dík za radu Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Martík


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 39
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Pokračování! Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Martík


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 39
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Další díl Laughing

_________________
"Když vtipkuješ, řekni mi to předem, abych věděl, že se mám smát."...Frank
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 231
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
A další díl bude kdy?Koukám,že ty tvoje povídky nikdo nekomntuje!Takjá začnu!

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Martík


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 39
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
K.Thaler napsal:
A další díl bude kdy?Koukám,že ty tvoje povídky nikdo nekomntuje!Takjá začnu!


No, tahle povídka byla totiž i na prvním fóru, tak spousta lidí už ji četlo, tak už komentáře byly tam a tady ne Rolling Eyes Budu moc ráda, když mi ji okomentuješ, co se ti líbilo atd. Wink
Takže je tu další pokráčko!

_________________
"Když vtipkuješ, řekni mi to předem, abych věděl, že se mám smát."...Frank
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 231
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
Nooooora?

To si děláš sranu?
By mě zajímalo,cos tím má společného!Můj názor je,že nic,že ji unesli taky.

A ten číňan mi taky přijde,že s tim nemá nic společného...Tak už mi zbývá jen Patrick.

Nááádherné literární výtvory,jen tak dál,velice chválím!

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Em


Založen: 16. 02. 2013
Příspěvky: 38
Odpovědět s citátem
Skvělá povídka! Fakt mě pobavilo když se Anna zeptala toho Číňana jestli je těhotný Very HappyD
Už se nemůžu dočkat pokračování!! :3
P.S.: podle mě ten Číňan v tom jede taky!!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Martík


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 39
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Zdravím vás asi po 4 letech (!) povídkové nečinnosti, leč času je opravdu ale opravdu málo, tak nemám momentálně čas nic psát...(stále mám nedokončenou třetí povídku "Nešťastný polibek...") Rolling Eyes
Nicméně jsem si dneska náhodně všimla odpovědi tady od Em a následně jsem zjistila, že tu chybí pokračování a konec této povídky!! nevím, jestli jsem ho tenkrát nevložila nebo se to někam ztratilo...
no zkrátka to napravuji a vkládám zbytek, aby byla povídka kompletní Wink
mějte se! Smile

_________________
"Když vtipkuješ, řekni mi to předem, abych věděl, že se mám smát."...Frank
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailICQ
Em


Založen: 16. 02. 2013
Příspěvky: 38
Odpovědět s citátem
Až teď jsem si všimla, že je tu konec, jsem opravdu pakoň Very Happy
ale musím říct, že je bezvadnej!! A jsem ráda, že jsem měla pravdu, že v tom ten Číňan jede taky, jsem na sebe fakt pyšná Very Happy Embarassed Very Happy
opravdu moc hezká povídka, vtipná a napínavá zároveň Smile
a suprová závěrečná scéna
A inspektor pokračoval: „Vaše kancelář mluví za vše…Myslím, že rozhodně není vhodné, aby komisař, o kterém jeho šéfová mluví jen v kladech, měl na svém psacím stole takový nepořádek…a o fotografii té, jak bych to řekl, spoře oděné ženy ani nemluvím…“
Frank se podíval na Susannu a jen špitl: „Myslel jsem, že jsi tu fotku uklidila…!“ Blondýnka jen pokrčila rameny, protože byla přesvědčená o tom samém.
„Pane Trabere, řekl bych to asi takhle – byl bych rád, kdyby vaše kancelář byla co nejdříve v pořádku…“ řekl klidně pán.

dovedu si živě představit jednak ty jejich pohledy a hlavně ten Frankův bordel na stole Very Happy Very Happy Very Happy

_________________
Vysílačka:„Pozor pachatelé jsou ozbrojeni!"
Semir: „Díky, už jsme si taky všimli."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pomsta
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma