AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Anna
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Tak a je to tu.Smile
Po dvou letech střípků objevujících se v mé hlavě a po dvou letech příprav jsem během posledního měsíce konečně napsala povídku o životě Anny Engelhardt.
Tahle postava se mi hrozně líbí. Na jednu stranu je to tvrdá ženská, která pevně řídí chod DP, na druhou je to přece jen žena, kterou oslabují její emoce, obavy, nálady, a která ve svém životě některé věci prostě zpackala. Také mi v seriálu chybělo několik důležitých informací, tak jsem si je drze napsala sama. Díl s Anniným odchodem z DP jsem neviděla a vidět nehodlám. Cool
Pokusila jsem se v téhle povídce spojit obojí, zároveň jsem však dala větší prostor právě té Anně, kterou v seriálu vidíme zřídka. Smile
Pokud jde o samotný text... V povídce jsou ukryty přímé odkazy na snad tři nebo čtyři epizody, ve kterých se děj týkal Anny (schválně, kdo je objeví a napíše mi jejich názvy).
Upozorňuji, že povídka obsahuje několik vulgarismů a erotiku.
Text se složen ze střídajících se částí. Kurzíva se týká současnosti, text, který není kurzívou je chronologicky seřazen od Anniných mladých let po současnost a v závěru se obě linky spojí. Výjimku tvoří první odstavec, ten je úvodní a nastiňuje další děj.
Doufám, že to bude pochopitelné. Embarassed
Užijte si povídku Smile





Zaťukala klouby prstů na okenní tabulku, kterou zvenčí omývaly dešťové kapky.
Prohrábla si černé kadeře nyní již prokvétající šedí a zhoupnutím odlepila paty od podlahy.
Rychlým pohybem zkontrolovala displej mobilního telefonu a oddychla si. Žádný zmeškaný hovor ani velký počet sms zpráv, z čehož vydedukovala, že se za její nepřítomnosti v práci zatím nic nestalo.

Během své kariéry jsem jich viděla spousty.
Unavené, nadšené, přemýšlející, zbaběle utíkající, řítící se do potíží, pošetilé, hysterické, ...
Zrovna včera jsem musela jednu z nich tišit. Po nehodě na dálnici, během které ustál provoz na několik hodin, se mi zhroutila do náruče s očima vytřeštěnýma a zalitýma slznou Niagárou. Samozřejmě se jí jako jedné z mála nic nestalo, přitom ona sama byla viníkem, díky kterému se celé to menší peklo událo.
Spolkla jsem nepříjemná slova o její pošetilosti a životy ohrožujícím chování a předala jsem hysterickou ženu záchranářům. Na Semirův nevěřící pohled jsem pokrčila rameny s výmluvným výrazem. Však ona si to ta kráva vyžere po zbytek svého života.
Spousta z nich je také zahnána do kouta, kde se buď ustrašeně krčí nebo divoce šermují rukama na obranu jako malá, chlupatá, roztomilá koťata, kterých se nikdo nebojí.
Anebo naopak.
Život je sám postaví na křižovatku s mnoha cestami a čeká, až si vyberou.
Musím se opravit. Až si já vyberu.
Patřím mezi ně, jelikož jsem žena.
Aspoň ještě nějaký čas.


Mladá žena shodila z ramene těžkou brašnu a odhodila ji na podlahu k nohám postele.
Byla hodně, hodně, hodně unavená. Rychlými pohyby se zbavila všech svršků a nahá se schovala pod peřinu ve velké posteli. Zachumlala se a užívala si chlad bavlněné látky. Schoulila se do klubíčka a přehodila si peřinu přes hlavu.
“Podělanej den,” pomyslela si. Během dopoledne musela zvládnout tři hodiny dopravní výchovy v jedné ze základních škol, i když šéf ví, jak moc tohle miluje.
Ušklíbla se. Nikdy neměla v lásce práci s dětmi, natož aby s nimi probírala, jak a proč se mají na přechodu rozhlédnout a během poslední hodiny, kdy už žádný ze žáčků nedával pozor, dokonce věděla, že její práce v tuto chvíli ani nemá smysl. Věnovala jim spolu s nálepkami důležitých čísel naučený úsměv. Aspoň tihle jí ho ještě zhltli jako polárku po obědě.
Přetočila se na břicho a labužnicky mlaskla.
Zbytek dne měla samozřejmě volno, aspoň to si u šéfa vyhádala. Vlastně vůbec neměl šanci. Když se narodila, musela se její rodina stát přímo svatou. S tou její tvrdohlavou povahou by nevydržel ani sám pověstně tvrdohlavý mezek, natož šéf. Dokonce jí ho bylo v jednu chvíli i líto, když ho udupávala svými argumenty a horkou hlavou. Na záchodech si po jejich rozhovoru zapálila, vyfoukla kouř směrem ke svému odrazu v zrcadle a v duchu si vynadala za chvilku soucitu vůči nadřízenému. Nikdy ji to zde neulehčil, nikdy se za ni pořádně nepostavil, tak proč by mu to teď ona měla ulehčovat.
Na druhou stranu byla za tuto tvrdou lekci ráda.
Jako žena pokoušející se uplatnit v čistě mužském povolání to vůbec neměla jednoduché. Chlapi vyžadovali stejné podmínky pro všechny, žádných úlev se jí nedostávalo, takže nějaké ženské tlachání a emoce uzavřela vevnitř v sobě a občas se přistihla, že už o sobě dokonce uvažuje jako o chlapovi v sukni.
Schoulila se na boku do klubíčka a zavřela hnědé oči. Rozhodla se využít každou minutu pracně vybojovaného volna co nejlépe a spánek byl nejlepším způsobem.

Ta tvrdá skořápka mi už zůstala.
I když jsem se snažila sebelíp, nikdy se mi nepodařilo servat ji úplně a pustit si do duše i někoho jiného než sebe.
Občas to bylo dobré, minimálně mě to v práci nelimitovalo a podávala jsem profesionální výkony.
Většinou.
Pokud v tom ovšem nebyl chlap a mé hormony zblázněné city.


Tloukla pěstí do polštáře, do jehož krepového povlečení se vsakovaly slzy.
Ještě předevčírem se zde konaly orgie, za které by se nestyděl nejeden placeným sexem se živící muž a teď... Teď jí zbyly jen ty slzy a neskonalý pocit trapnosti.
Samozřejmě, nejen že nedávkovala své emoce, ale chovala se jako ukázka zoufalství, kdy se mu vrhla kolem krku a doslova ho dovlekla do postele. Další dny mu posílala spoustu sms zpráv a čekala, že se večer vrátí do jejího bytu a bude ji dělat společnost.
Po týdnu musela kapitulovat. Žádný láskou a příjemnými pocity naplněný vztah se nekonal.
Rozdýchala další nával pláče, který se jí už zajídal a natáhla se pro kapesník, aby si otřela oči a tváře. Tmavá líčidla měla rozmazaná po lících, ale v tuto chvíli to bylo to nejmenší, co by jí dělalo starosti.
Vztekle odhodila zmáčený polštář přes celou ložnici a vstala. Chvíli sem a tam pochodovala po světlém koberci, jehož dlouhý vlas příjemně masíroval její bosá chodidla a přemýšlela.
Přemýšlela o sobě, zda v sobě nemá nějaký blok, není nějaká pochroumaná, nebo prostě není jen blbá nána. Mávla rukou, v kapse tmavé mikiny nahmatala krabičku cigaret se zapalovačem a rozhodla se, že své vnitřní ženské zoufání nad sebou vyžene jedním dlouhým, klidným zakouřením.

Zvláštní.
Sedím ve své kanceláři, poslouchám jedním uchem Gerkhana s Kranichem, a přesto se mi v hlavě točí kolotoč myšlenek týkajících se pracovních potíží asi tak, jako se týká vaření střílení.
Matně si vzpomínám na důvod, proč se mí nejlepší policisté hašteří a pokouší se mne přesvědčit o své pravdě. Jak jinak, v menším rozporu s obvyklými pravidly, což se samozřejmě nelíbí naší světlovlasé státní zástupkyni.
“Kranichu,” okřiknu svého modrookého podřízeného, když jeho pokřikování na partnera přesáhne snesitelnou mez.
“Nechte mne teď o samotě, zavolám několika lidem a Schrankmannové.” vzdychnu smířeně. Pohled, kterým obdařím Gerkhana nadechujícího se k protestu, zapůsobí okamžitě. Oba muži se sehraně zvedli od stolu a odešli.
Dlaně se automaticky dotkly lící zbrázděných vráskami, těmi němými svědky všech rozhodnutí učiněných během života.
Dobrých, zlých, rozumných, nerozumných, šílených, bláznivých, naivních.


Po vztahovém krachu se zachovala opět spíš jako zhrzený chlap. Vzala si na sebe jedny z krátkých šatů, tmavé vlasy sčesala do ohonu, nechávaje několik pramenů lemovat tvář, hnědé oči zvýraznila líčidly.
Přes ramena přehodila kožené sáčko a kolem kotníků omotala zapínání bot na podpatcích.
Se sklenkou červeného, nohama přehozenýma přes sebe a jednoznačnými pohledy hledala v jednom z oblíbených barů vhodnou oběť, která by ukojila ten hlad, co jí vevnitř sžíral.
Zvykla si žít sama, přesto však občas... Občas její nitro křičelo po chvilkovém souznění, klín pálil žádostí a hlava třeštila a prahla po slově jiného člověka.
Podařilo se.
Oba posilněni alkoholem odjížděli v taxíku směrem k jejímu bytu.

Doteď nevím, kdo ten odvoz zaplatil, zda jsem to byla já nebo Walter.
Zoufalá ženská je asi dobrá milenka, protože nevypadal po prvních minutách ochutnávání mých úst vůbec zklamaně.


Sotva prolezli dveřmi. Už od výstupu z taxi byli spíše jednou osobou než dvěma samostatnými jednotkami.
Jazyky se účastnily šermířského turnaje a ruce mezitím šátraly, kam se dalo. Tu zápolily se zipem, tu s knoflíky, tu zas se zákeřným zapínáním podprsenky.
Dvě těla se zabořila do peřin a poznávala se.
Z jejích úst ji unikl spokojený stén, když rukama objímala jeho vypracované tělo. Nalakované nehty se zabořily do bicepsů a zanechaly po sobě rudé stopy. Jeho ruce nejdříve hnětly její ňadra, pak sklouzávaly po plochém břiše níž a níž, až doputovaly ke svému cíli.
Po chvilce se prohnula v pase a aniž by si to uvědomovala, do ucha mu zpívala píseň o rozkoši, kterou zažívala. Líbilo se mu to a přizvukoval ji hlubokým mručením.

Naposledy přirazil a zhroutil se jí na záda.
“Spokojenost?” zazubila se a shodila ho ze zad na svou pravou stranu. Sama si nejdřív z obličeje odhrnula prameny havraní černi, otočila se a opřela se zády o studenou stěnu ložnice.
Prstem mu obkroužila ústa a rozchechtala se, když jí jeho zuby do neposedného prstu kously.
“To si piš.” odpověděl ji, překulil se na její narovnané nohy, natáhl paže a v dlaních sevřel její hýždě, ještě upocené částečně také od jeho těla.
“Walter,” představil se jí a místo podání ruky schoval jednu z jejích bradavek ve svých ústech.
Dlaní mu pocuchala blonďaté prameny a zatahala ho za ně, až usykl nespokojeností.
“Anna,” mrkla na něj a dala mu najevo, aby z ní slezl. “Otevřeš okno?” požádala ho a mezitím, co vstal, hledala v nočním stolku cigarety.
“Můžu taky?”
“Jasně,” nabídla mu. “Ale u okna.”
Chladný vzduch proudící oknem studil nahá těla a ona měla pocit, že noc dopadla lépe, než čekala.

Občas člověk zariskuje a vyjde mu to.
Tehdy jsem narazila na opravdu dobrého milence, nic víc z toho nikdy nebylo. Párkrát jsem mu dala najevo, že bych třeba i ráda posunula náš vztah z občasného zásunu někam dál, ale Walter mi vždy taktně naznačil, že o to nestojí.
Nakonec jsem ale byla ráda, že o vztah nestál. Získala jsem tím nejen velmi dobrého milence, ale také skvělého přítele, se kterým jsem mohla otevřeně probírat své potíže, které jsem nutně potřebovala prodrbat s druhou osobou. Vždy jsem se však držela nastavených hranic, možná také z velké části z obavy, aby si to nerozmyslel a nezmizel jako mí předešlí milenci a potenciální partneři.
Oba jsme se jich drželi a klapalo nám to několik let.
Neměla jsem proč měnit zavedený systém, který se v mém životě aspoň na nějakou dobu osvědčil. Ani jsem na vztah neměla energii, protože jsem se rozhodla profesně postoupit na vyšší příčku.


Čmárala si prupiskou do notesu různé obrazce a napůl ucha poslouchala hlášení kolegů a reakce nadřízeného. Následoval výčet úkolů pro další dny pronášený monotonním hlasem šéfa. Zpozorněla, zavětřila a ucítila ve vzduchu šanci. Šéf se dnes zdál být unavený a její již několikaletou praxí posilněné vnímání na lidské chování našlo skulinku v jeho naprosto profesionálním projevu.
Rozhodla se nejdřív si zjistit několik informací, a pak udeřit.
Věděla, že mezi jejími kolegy tuto šanci zavětřili jako lovečtí psi škodnou také někteří její ctižádostiví kolegové, ale nedělala si s tím starosti. Už se rozhodla. Místo šéfova nástupce bude její, byť to bude znamenat nechuť a boj s kolegy. Trapně je valná část pořád přesvědčená navzdory jejím úspěchům, že patří k plotně a mezi pořádné chlapy s bouchačkou by se neměla plést.
V duchu se ušklíbla nad jejich šovinismem, na to začala nahlas odpovídat šéfovi na otázky případu mrtvé u benzinové pumpy, který právě řešila.

Moc je fajn, mám ji ráda.
Povedlo se mi to a za krátkou dobu mi můj nadřízený předal žezla vlády nad stanicí, jež řídil deset let. Někteří kolegové nezklamali a požádali si o přeřazení na jinou základnu. Nikdy jsem si z toho nic nedělala, chlapi jsou takoví.
Díky jejich odchodu jsem byla nucena poprvé bojovat s výbušnou náturou jednoho z nově příchozích podřízených, tak známou u nynějšího tureckého člena mého týmu. Povedlo se mi najít si několik metod, jak zchladit jeho horkou hlavu, jak si získat respekt ostatních podřízených a také jak se vyrovnávat s nebetyčnou hloupostí byrokracie a zaslepeností lidí oddaných právě liteře zákona kladoucí nám často paradoxně překážky pod nohy.
S jednou takovou bojovnicí ve jménu práva musím absolvovat jednu z malých bitev zrovna nyní. Ze začátku jsem Schrankmannovou nesnášela, možná proto, že mi připomínala mně samotnou. Vždy jsem si ale o sobě říkala, že ve srovnání s ní jsem menší blbec a dokážu k případu zaujmout i lidský přístup, občas se jevící jako nutnost.
Vždy si o sobě myslíme to lepší, než tomu ve skutečnosti je.
Po několika měsících spolupráce jsme uzavřely nepsané příměří. Někdy v té malicherné bitvě o moc a o potvrzení vlastní pravdy zvítězím já, někdy ona. Dnes mi štěstí a její rozmar byly nakloněny a vyhrála jsem já.
Oddychla jsem si, protože to znamená smířlivější jednání ze strany Kranicha s Gerkhanem.


Ještě naposledy pohlédla do zpětného zrcátka. Účes vypadal velmi dobře, skoro tak dobře jako včera po návštěvě kadeřnice, černé sako ladilo s tmavými kalhotami a rudá halenka pod ním výborně kontrastovala se zbytkem oblečení.
Vypadala skvěle, ale člověk nikdy neví. Nerada by přišla na nové místo s nějakou trapnou skvrnou od řasenky pod okem, nebo jinou trapností, která by se tradovala po zbytek jejího působení na zdejší stanici.
S hlubokým nádechem překročila práh dveří hlavního vchodu a po několika metrech se objevila ve velínu její nové práce. Zastavila se ve dveřích a pozorovala osoby hemžící se ve světlé, papíry a různými dalšími kancelářskými potřebami přeplněné místnosti.
Za jedním z nejbližších stolů si fousatý tlouštík dopřával nezdravou pochutinu, naproti sedící dlouhán mu řekl nejspíš něco jedovatého, jelikož tlouštík položil mastnou koblihu na nejbližší papír a s rozhořčeným výrazem a mávnutím paže odešel do jiné místnosti.
V zadní místnosti, oddělené prosklenou stěnou s momentálně vytaženými žaluziemi se u počítače skláněla mladá žena v modrozeleném svetru a asi se jí zrovna něco nedařilo, neboť nespokojeně nakrčila nos a mezi rty skousla vršek prupisky, kterou držela v pravé ruce.
Několik dalších uniformovaných policistů se pohybovalo po místnosti, mluvilo s ostatními, nebo jen lelkovalo u pracujících kolegů a pošťuchovalo je.
Celé jí to připomínalo mraveniště a ona se měla stát jejich královnou.
Pousmála se.
Vzápětí však byla silou odstrčena na zárubeň dveří.
Svalnatý muž v obleku do ní hrubě strčil a jeho menší kolega se na ni obořil, zda musí stát v nejvíce vytíženém průchozím místě na celé stanici.
“A vůbec,” malý muž se zastavil, otočil se k ní čelem a pozorně si ji prohlížel. “Kdo vůbec jste? Potřebujete něco? Přišla jste vypovídat?”
Než mu stačila odpovědět, vrátil se k němu vysoký světlovlasý muž, se kterým původně ten menší šel a jehož svalnaté rameno do ní vrazilo.
“Semire, kde jsi? Spěcháme, tak co se tady vybavuješ?”
“Ale... No jo. Hotte, ujmi se tady paní, zatím mi tedy neřekla, proč vůbec přišla.” křikl malý na vracejícího se tlouštíka, v jehož plnovousu uvízly drobky nedávné svačinky.
Nečekala, až starší muž dojde k ní. Vykročila k němu a s úsměvem k němu natáhla paži.
“Anna Engelhardt, vaše nová nadřízená.” řekla nahlas, aby ji slyšel nejen rukou ji třesoucí muž, ale i ostatní členové dálniční policie.
Viděla, jak se na všech tvářích nejdříve objevilo překvapení, po chvíli se však změnilo pouze v kradmé pohledy jejím směrem a šuškání, jaká bude jejich nová šéfová.
Malý policista, který ji ještě před minutou vyslýchal, nasadil svou později u něj často viděnou omluvnou grimasu.
“Semir Gerkhan.” představil se jí a nervozně pošilhával po kolegovi, který již mizel ve dveřích chodby vedoucí k parkovišti. “Šéfová, za to přivítání se vám omlouvám, ale zrovna...”
“Je mi to jasné, Semire. Zrovna vyšetřujete něco velmi důležitého a pospícháte. Tak na nic nečekejte a běžte.”

André Fux a Semir Gerkhan, dvojka k pohledání.
Musím uznat, že tihle dva mi sice dokázali ze začátku, ale vlastně skoro pokaždé, co jsem s nimi musela řešit jejich neortodoxní vyšetřovací metody, rozpálit půdu pod nohama doběla a zvednout mi tlak jako dobrá brazilská káva. U těch dvou se ale o požitku nedalo mluvit.
Ze začátku mi nevěřili a oťukávali si mě, jak to se změnou vedení bývá.
Nedlouho potom jsem měla nepříjemnosti s Nielsenem, díky kterým jsem zjistila, že jsem konečně po dvaceti letech v práci našla místo, kde jsem byla ráda. V situaci, kdy se na mě někteří mí kolegové dívali skrz prsty a mysleli si, že jsem se nechala uplatit a donášela jsem termíny zátahů na překupníky drog, se mě Semir a André zastali a dokonce mi aktivně pomáhali.
Konečně jsem si našla tým kolegů, kteří mi neházeli klacky pod nohy a naopak jsme spolu velmi dobře pracovali.
Tým, který mi vlezl pod kůži víc, než by mi bylo milé.
Jednu dobu, kdy se mi po citové stránce moc nedařilo, jsem občas pokukovala po Andrém. Nikdy bych si nedovolila přeškrtnout ten varovný vykřičník v mé hlavě upozorňující na potíže plynoucí z románku na pracovišti, co hůř, potíže plynoucí z románku nadřízené s podřízeným. Škodolibý hlásek však našeptával, proč si aspoň nepřičichnout, když už pečínku nikdy neochutnám a musím uznat, že muskulaturu měl Fux ukázkovou.
Někteří mí podřízení z tohoto mého pravidla připomínající středověký pás cudnosti nadšení nebyli. Herzbergerovy sympatie byly milé, avšak nikdy jsem na ně neodpověděla. Snad bych byla spokojená a šťastná, Hotte byl opravdu velmi milý, dokonce jsme několikrát na oslavách narozenin kolegů nebo na staniční grilovací party vedli dlouhé rozhovory. Mé snad trochu masochistické já však nechtělo přijmout tak jednoduše nabízenou lásku. Ne. Tvrdohlavě odmítalo jeho náklonnost, až časem její největší vlna pominula a mně to nakonec bylo ještě líto.
Ne. Já jsem si musela vždy vybírat komplikované vztahy, které většinou opustili právě mužské elementy.
Nedivím se jim. Žít či spíše se pokoušet žít a budovat něco společného s člověkem, jehož největší a jedinou láskou je jeho práce, není jednoduché. Nikomu se totiž ještě nepodařilo porazit tohoto konkurenčního milence, který mi dokázal do žil vlévat takovou spoustu adrenalinu a endorfinů, jak to dokázal jen málokterý z mých partnerů.

Choulila se v měkkém křesle a přemýšlela.
Před očima neustále viděla překvapený výraz tmavovlasé ženy držící v náručí své dítě.
Vteřina, v níž obě měly ve tváři šok a věděly, že je to konečná. Pro ni smrt, pro Annu doživotní výčitky, časem obroušeny do snesitelného balíčku schovaného v šuplíku její mysli, kam hromadila své další chyby, kterých se dopustila.
Tento obraz narušil hlas zvenčí. Thomas se pokoušel s ní mluvit, ale moc se mu to nedařilo.
Odmítla mužem podávané víno a zůstala uzavřená ve své mysli.
Měla by zajít ještě jednou za psycholožkou. Něco v ní však začalo protestovat, kopat kolem sebe a křičet:
“Žádný problém tu není. Ne. Ne. NE!”
Udiveně vzhlédla, jakmile byla konečně násilným způsobem vtažena zpátky do toho pokoje osvětleného pouze tlumeným světlem.
Co to Thomas říká? Proč se ptá, zda ho spolu s Jonathanem má ráda? Proč to vlastně řeší teď, když ona potřebuje pomoc a podporu?

Ti, kteří odešli touto cestou, měli svým způsobem štěstí. Sbalili si své věci, na komodě v předsíni nechali položený klíč od mého bytu, případně u ní postavili kufr s mými věcmi, udělali pár kroků a zabouchli za sebou naposledy dveře.
Konec jednoho omylu, jehož jsem byla já hlavním aktérem.
Jiní takové štěstí neměli, neboť náš vztah nepřežili a já jsem byla jednou z posledních osob a věcí, které ve svém životě viděli.


Každý pohyb nesnesitelně bolel. Z těla se stala kamenná masa a otevřít víčka, jak již několik minut nekompromisně velel mozek, se zdálo být nesplnitelným úkonem.
V hlavě měla pouze pocit tuposti způsobený náhlým nárazem.
Probouzející se schopnost uvažovat byla dobrým znamením.
Nadechla se a podívala se skrz čelní sklo.
“Pole... Pole a les... Auto...”
Mozek začal skládat ze střípků faktů celkovou mozaiku skutečnosti.
“Sedadlo... Sedadlo spolujezdce...”
Neřídila.
Tak kdo?
“Phillip... Phillipe?” zamumlala a ohlédla se.
V hnědých očích se zračil šok a mozek, stále omámený nárazem, odmítal přijmout tvrdou realitu.
“Phillipe?!”

”Šéfová?”
“Hotte, co tady děláte?” zamumlala jsem rozespale a dlaněmi jsem promnula víčka, ještě ulepená od spánku.
“Spíš co tady děláte vy?” otázal se Herzberger, položil na můj stůl zelený šanon a čekal na mé vysvětlení.
Málem jsem chtěla vyštěknout, že to vůbec není jeho starost, ale něco se ve mně zlomilo.
“Coby... Chtěla jsem přemýšlet.” odpověděla jsem mu po pravdě. Posadila jsem se, shrnula vlasy za uši a pravou dlaní si promnula krk. Krční páteř a záda protestovaly proti bezpráví, jakým nedobrovolné přenocování v kanceláři je.
“Ale to můžete i doma, ne?” podotkl věcně a posadil se vedle mě. “Měla byste si pořídit do kanceláře pohodlnější pohovku.” okomentoval škodolibě mé pokusy rozhýbat ztuhlá záda.
“Nejspíš.” pousmála jsem se. “Káva?” hodila jsem očkem po hrnku, který si vzal ze stolu, jakmile na něj položil složku.
“Uvařím vám jinou, čerstvou.” namítl, ale já jsem mu sebrala hrnek z dlaní a upila.
“Je výborná.”
Na okamžik si mě prohlížel a mlčky jsme seděli vedle sebe.
“Šéfová, děje se něco?”
V duchu jsem zavrčela. Nikdy mu neuniklo, když mě navštívily chmury a sevřely ve svých spárech.
“Ne...” pokusila jsem se zalhat.
Marně.
“Děje, no.” zavrčela jsem a vzdala jsem zbytek pokusů udržet si od něho profesní odstup. “Ale pokud dovolíte, nejdřív bych si o tom popovídala s někým jiným.”
Hnusná podpásovka.
Pochopil. Svěsil ramena, ale ihned se narovnal a pousmál.
“Chápu.”
Na několik vteřin se odmlčel, jakoby si dodával odvahy, a pak dodal: “Ale kdybyste chtěla, víte, že má káva je vám kdykoli k dispozici.”
Vymotal mi prsty z ouška červeného hrnečku a s úsměvem a zbytkem kávy, navrácené k majiteli, odešel.


Musela toho spoustu zařídit. Od Petry dostala potřebné dokumenty, v hlavě si odškrtla jednu položku ze seznamu povinností pro tento den a zamyšleně pokračovala v chůzi od sekretářky, když tu do ní někdo vrazil.
V duchu zaklela a ihned poklekla, aby posbírala rozsypané složky. Pár rukou se k ní přidal a jakmile vzhlédla, musela se pousmát. Naproti ní klečel sympatický muž. Divila se, odkud se vzal ten hřejivý pocit v oblasti podbřišku. Vstali a málem se ještě drželi za ruce, scéna jak z odporně romantického filmu.
“Tohle je můj otec a tohle je má šéfová.” zazněl odněkud z dáli Kranichův hlas.
“Frankie.” představil se jí fešák, na tváři maje kocouří úsměv.
“Anna.” odpověděla mu, hlas poněkud zastřený.
“Jmenuje se Frank a je mu dvaašedesát.” opět jakoby z dáli zazněl Kranichův hlas.
Málem by po odchodu Kranicha s Kranichem starším zůstala stát zasněně na místě, ale přinutila se pokračovat ve své cestě. V hlavě ji rezonoval mužský hlas opakující jediné jméno:
“Frankie... Frankie... Frankie...”

Sama nevím, co to do mě vjelo. Věděla jsem, že se chovám jako puberťačka, když jsem mu na zpáteční cestě do své kanceláře poslala do místnosti, kde se hádal se svým synem, úsměv znamenající: “Ano, jsi mi velmi sympatický.”
Odpověděl podobným způsobem a já v duchu zajásala. A jak občas v červené knihovně zazní, zem se opravdu v ten moment zachvěla.
Vypadal v té košili moc dobře a ani Kranichem zatažené žaluzie mě neodradily od toho, abych ještě vteřinu potom zírala na skleněné dveře, za kterými Frankie stál.
A když si vzpomenu na náš první večer... Usmívám se při vzpomínce tváří Gerkhana s Kranichem. Těm dvěma málem vypadly oči z důlků, když mě uviděli. Můj outfit se Frankiemu líbil a v noci si i ty ze začátku dle jeho názoru naprosto otravné knoflíčky na mých černých šatech oblíbil, jakmile je všechny rozepnul.

“Nemáš k tomu co říct? Kde jsi byl?” Kranichův rozčílený hlas se rozléhal po celém bytě. V rychlosti přes sebe hodila první věc, která ji přišla přes ruku. Zapnula všechny knoflíky světlé košile a nemohla odolat, aby si nepřičichla k látce nasáklé směsicí kouře a mužské vůně.
“No, tady.” slyšela odpovědět Franka. Určitě při té odpovědi nehnul ani brvou. Při té představě se pousmála a vykročila směrem k obývacímu pokoji, jelikož čekala, že výslech bude pokračovat otázkou týkající se alibi.
“Může to někdo dosvědčit?”
Bingo.
“Ano.” Její hlas měl na atmosféru v místnosti stejný vliv jako na zem spadnoucí pojistka granátu.
“Šéfová?! Jo, ehm, je pravda, že můžete dokázat, že Frank, teda tady Tomův otec pan Kranich, že tady byl?” koktal Semir a vykuleně zíral na její nahé nohy.
“Ano.” řekla sladce a její ženskost se tetelila blahem.
“D.. Dobře.” opět se ozval Gerkhan.
Tom vypadal, že přišel o řeč, ale ve skutečnosti měl toho na jazyku spoustu.
Ani nevnímala udivené pohledy svých podřízených. Byl však jediný pohled, který vnímala velmi dobře. Pohled prohlížející si její štíhlé nohy a zbytek těla schovaný pod látkou košile, který pro něj nebyl již žádným tajemstvím.
“Máš pro mě chvilku?” přerušil jejich pohledy vyšší ze dvou příchozích komisařů.

Velmi dobře si pamatuji, co následovalo po naší první společné noci. Ještě si velmi živě vybavím zoufalství plynoucí z faktu, že jsem nemohla Frankovi potvrdit alibi na celou noc, na hrudi cítím tíhu strachu, když si vzpomenu na chvíle, kdy se hrál vabank o Frankieho život a při vzpomínce na ten moment, kdy ho Tom oživoval, si raději rychle v mysli hledám obraz nějaké veselé chvilky.
Říkala jsem si, kdy nás toto rychlé vzplanutí přestane bavit a rozejdeme se. Světe div se, nestalo se tak a jsme dodnes spolu. A pořád, i v mém věku, se mi z něj podlamují kolena, stejně, jako v ten moment, kdy jsme se poznali.
Měla bych přestat vzpomínat. Má hlava už z toho přehršle vzpomínek praská a dává mi jasně najevo, že je na čase se přestat hrabat v minulosti a pokusit se něco udělat s přítomností.
Jenže... není to klišé, dokud se to nestane vám.
Trochu jsem nevěřila tvrzení, že se umírajícímu člověku mihne před očima celý jeho dosavadní život. Ale to se přece děje těm, kteří umírají velmi rychle, ne? Já přece ještě neumřu, dnes ne, zítra taky ne, prognóza je zatím docela dobrá, tak proč se plácám ve svých chybách, prohraných bitvách, rozpadlých vztazích?
Asi je to lidská nátura ve chvíli balancování na okraji skály myslet na to, co člověk nestihl, anebo co udělal špatně.


Zastavila se na jednom z několika dálničních odpočívadel, která byla obklopena přírodou a cestujícímu se při potřebě odpočinku naskytl výhled na část Kolína schovaného v údolí.
Opřela se o kapotu svého tmavého Mercedesu a promnula si oči.
Již dva dny se pokoušela neutopit se v kalné vodě svých vzpomínek, depresivních myšlenek a obav. Zběsile kopala nohama, rukama se pokoušela nahmatat nějaký pevný bod, ale žádný kolem ní nebyl. A přitom by stačilo na chvilku se položit na hladinu, nabrat trochu nových sil a zamířit k majáku, který měla celou dobu ve svém zorném poli.
Z šedi nad její hlavou k zemi padala nová sprška kapek, typická pro konec podzimu.
“I nebe nade mnou pláče,” pomyslela si hořce a přidala dovětek o své hloupé patetičnosti.
Posadila se do vozu, sklopila sedačku a pozorovala tanec krůpějí deště na okénku.
Kap, kap, kap.
Kap... kap... kap...
Probudilo ji zaťukání na sklo.
“Jste v pořádku?” Uniformovaný policista se chtěl přesvědčit, že samotná žena ve voze na jednom z opuštěných odpočívadel je opravdu v pořádku. Pak ji ale poznal a překvapeně vyjekl:
“Šéfová?!”
“Nic se neděje, Mullere. Můžete jet dál. Jen mě cestou z práce přepadla únava a raději jsem to vyřešila tímto způsobem. Však oba dobře víme, jak taková podceněná únava končí.” usmála se na světlovlasého policistu a v duchu si napsala na seznam věcí, které je potřeba zařídit, poznámku o pochvale pro Mullera, který na svých objížďkách nepodceňuje ani takové banálnosti jako je někdo spící ve svém autě.
Policista se rozloučil a pokračoval v běžné prohlídce svěřeného úseku dálnice.
Poslední kapka dopadla na střechu auta a v ní se poslední kapka trpělivosti se sebou samou roztříštila na desítky titěrných krůpějí.
Dva dny se chovala jako raněné zvíře, které se silou vůle odplazilo do své nory, tam si lízalo rány a čekalo, zda přežije další dvě krizové noci. Nyní sebrala dostatek sil, aby o sobě promluvila s Frankiem a tím pádem se rozhodla, co bude dělat dál.

Oslava Tomových narozenin se protáhla do pozdních hodin. Oslavenec odcházel v podroušeném stavu za doprovodu Semira s Frankem. Kdoví, zda vůbec dorazí do svého bytu, nebo skončí u jednoho z těch dvou jako host. Ale vypadalo to, že všichni tři možná zůstanou spát pomalu na prahu bytu jednoho z nich.
Susanna se zdržela jen krátce. Popřála oslavenci, připila si s ním na jeho zdraví, dala mu do rukou úhledně zabalený dárek a s letmým polibkem na tvář odešla, jelikož měla již delší dobu naplánované představení, které se v Kolíně opakovat jen tak nebude.
Hotte s Dieterem se pokoušeli držet krok s mladšími kolegy, ale věkem opotřebené tělo flámy neodpouští a bar opustili poměrně brzy.
Hartmutt a kolegové z technického se ze začátku pokoušeli obehrát komisaře v šipkách a biliardu, pak však sklouzli také pouze k popíjení a povídání.
Frank Kranich už před desítkou minut otočil klíčem v zámku a věnoval se úklidu, aby byl podnik připraven na další den.
Anna seděla za barem a Frank z druhé strany poklízel prostor kolem výčepu a navzdory velmi pokročilé době byli oba svěží.
Najednou ji jeho paže přitáhla k sobě, až musela balancovat na barové židli a on ji vtiskl po celém večeru pořádnou pusu na přivítanou. Zakončil dlouhý polibek polechtáním na místě nad Anninými rty, tam, kde věděl, že jí to příjemně lechtá. Pak se zase vrátil k rozdělané práci.
“Nespalas doma.” podotkl, jako by ji pouze upozorňoval na fakt, že venku prší a měla by si proto s sebou vzít deštník.
Hnědé oči pozorovaly jeho dlaně zrovna leštící jeden z půllitrů. Líbilo se jí, když stál za barem, pracoval, rukávy černé košile vyhrnuty a usmíval se na ni.
“Je to zlé?”
“Jak se to vezme.” odpověděla mu a dopila vodu ze sklenice, kterou měla už nějakou chvíli položenou před sebou. “Naliješ mi ještě?”
“A co by to mělo být?” natáhl se pro sklenici a položil ji ke špinavému nádobí. “Další Virgin Cuba Libre?” ďobnul si. Dobře si všiml, že si během večera dopřála pouze jednoho panáka na přípitek oslavenci, jinak popíjela samé sladké limonády nebo vodu.
“Whisky, barmane, a tu nejlepší, co tu máš.” poručila si. Mezitím, co ji Frankie chystal drink, hledala v kabelce cigarety.
Hrozný zlozvyk. S příchodem na dálniční v Kolíně se pokoušela tu proklatou krabičku vyhodit a nesahat po ní vždy, když se potřebovala do deseti minut uklidnit. Časem to dotáhla na remízu, kdy během měsíce vykouřila maximálně pět kousků, byla však období, kdy do plic vdechovala kouř hodiny a pokoušela se uklidnit třas v prstech.
Labužnicky upila nazlátlou tekutinu, položila sklenku na lesklou plochu baru, potáhla z cigarety, tu odložila na popelník, aby měla volné ruce. Opřela se lokty o bar a zadívala se do tváře svému příteli.
“Jak ses dnes měl?” Rozhodla se prolomit to ticho mezi nimi, které vlastně nebylo nepříjemné, jen potřebovala slyšet o radostech a starostech někoho jiného, aby se nemusela zabývat těmi svými. Nasávala mužova slova a nechávala se jimi opíjet jako alkoholem ve skleničce stojící před ní a jeho hlas boural veškeré uměle postavené vály v její mysli.

“Bojím se.” přiznala jsem nahlas strach, který jsem cítila po odchodu z ordinace. Člověk už věděl, na čem je a to byl ten okamžik, kdy začal panicky utíkat do bezpečí, ale přitom nevěděl, kde ono bezpečí je.
Od baru jsme se přesunuli k jednomu ze stolků, seděli jsme vedle sebe a povídali si. Za okny se pomalu začínali pohybovat lidé jdoucí do zaměstnání vyžadujících brzké vstávání.
Frankie mě místo slov k sobě přivinul a políbil na temeno.
Pohlédla jsem do modrých očí, těch, které mi občas u jeho syna vyčítaly nespravedlnost celého světa a konečně jsem nahlas vyslovila také druhou myšlenku, která mě již dva dny vířila v mysli.
“Rozhodla jsem se, že na chemoterapii nepůjdu.”
Nyní to byly Frankovy oči a ne Tomovy, v kterých jsem uviděla záblesk zloby.
Na jazyku pocítil hořkost. Tohle sousto bylo příliš velké pro jeho hltan a hrozilo udušení, podařilo se mu je však spolknout.
“Dobře.” zachraptěl.
Oddychla jsem si. Čekala jsem jednu z argumentačních válek Kranichova ražení a místo ní byl vyvěšen bílý prapor.
Prozatím.
Když už jsem se rozhodla svěřit se mu, tak jsem v tom hodlala pokračovat.
“Samozřejmě od tebe nic neočekávám. Pochopím, když se rozejdeme.”
Další hnusná podpásovka. Mám na ně dnes štěstí.
“Mám odejít hned teď?” Frankův hlas mi připomněl jeden z velmi mrazivých dnů, kdy jsem si zapomněla doma rukavice a měla jsem cestou z práce co dělat, aby mi ničím nechráněné prsty neupadly.
“Klidně.” Lehkost, s jakou jsem danou odpověď vyslovila, mne překvapila. Byla jsem opravdu smířená s jeho odchodem?
“Tak dobře.” oblékal si tmavé sako a v jeho modrých očích se objevily ohníčky šibalství.”Ale ty jdeš se mnou. Chci se s tebou pomilovat, ale dávám přednost pohodlné posteli před tvrdým stolem.”
Podařilo se mu mě rozesmát, dokonce mi z očí vytryskly slzy, jak moc jsem se musela smát.
Tak já mu řeknu, že mám rakovinu, nebudu se léčit a nejspíš díky tomu brzo umřu, pošlu ho do háje a on mě zatáhne do postele?!
Ostatně, proč ne.


Kolín se probouzel do dalšího šedivého dne. Před domem popeláři zrovna vyváželi odpad a blokovali tak průjezd ulicí, což se nelíbilo několika řidičům spěchajícím za svými povinnostmi.
Nedaleko se ozývala houkačka sanitky pronikavě oznamující nutnost volné silnice, aby mohla dovést potřebného do jedné z kolínských nemocnic. U vchodu do jednoho z několika obytných domů v ulici se hlasitě hádala starší paní s pošťákem. Dlouhovlasý kluk se bezradně škrábal na temeni, pak ji ale odkázal na vedení pošty a se zdvořilým rozloučením odešel ke schránkám k dalšímu vchodu.
Voda v konvici začínala vřít.
Odložila na kuchyňskou linku mobilní telefon. Petře důrazně vysvětlila, že se dnes v práci neukáže a že si bere celý den volno. Hlavně zdůraznila svou nedostupnost, takže pokud šlo o pracovní záležitosti, s nimi si dnes rozhodně nedělala těžkou hlavu. Však ona se stanice nezboří, když tam nebude. Snad.
Bosé nohy zábla studená podlaha a zbytek těla ovíval chlad linoucí se z otevřeného okna. Nemohla odolat a ještě před vařením kávy si zapálila a od té doby nechala otevřené okno.
Vytáhla z poličky dva hrnky, nasypala do nich velkou porci mleté kávy a už se těšila na doušek hořkého nápoje.
Tělo dávalo najevo svou nespokojenost se spánkovým deficitem, navzdory tomu endorfíny z posledních několika hodin strávených v posteli s Frankem psychickou únavu zmenšily.
Zalila kávu vroucí vodou a s plnými hrnky v dlaních opatrně vbalancovala do ložnice.
“Už se to nese,” pronesla vesele, nikdo ji však neodpověděl. Mezitím, co připravovala horký nápoj, který je měl nadopovat kofeinem jakožto obranou proti ospalosti, Frank si vybral ten nejlepší způsob odpočinku.
Jeho kávu položila na noční stolek, obešla postel a posadila se vedle spícího muže, bosé nohy schovávaje pod ještě zahřátou peřinu.
Spadl z ní balvan.
Strach má úžasnou schopnost naprosto paralyzovat lidskou osobnost a svou tíhou ji navíc zatížit tak, až má člověk pocit, že další krok neudělá.
Samozřejmě, obavy z nejisté budoucnosti tu byly neustále, ale ona konečně našla správný směr, doplavala k onomu majáku a rozhodla se, kam na souši půjde dál.
Dopila, odložila hrnek a položila se vedle Kranicha staršího, tiše pochrupujícího. Přece jen již nebyl zvyklý na noční tahy, během nichž ještě poskytoval útěchu své momentálně zmatené přítelkyni.
Nakrčil nos a nespokojeně zabručel, když ho polechtala na nose. Pak se k němu však přitiskla, přehodila si jeho pravou paži přes sebe a usnula.

I když jsem se tomu všemožně bránila, bylo na čase nechat za sebou jednu etapu života a jít dál bez ní.
Mrzelo mě to, protože kolínská dálniční nebyla po těch letech pouze budova, kam jsem chodila pracovat. Během těch různých příjemných i nepříjemných zážitků se z ní stalo místo, kde se scházela má rodina a s ní jsem podnikala všechny ty akce přeplněné adrenalínem s rozbuškou výbušných emocí, řešila jsem s ní případy, kdy jsme mysleli, že už jsme v koncích a nakonec nám osud dopřál dovést je zdárně do konce, podnikala jsem s ní také všechny mimopracovní akcičky, během nichž jsme v alkoholovém opojení upouštěli páru a dovolili si také se bavit.
Jenže teď bylo na čase začít se věnovat jen a pouze sama sobě. Samo tělo mne zradilo a dalo mi jasně najevo, že takhle to dál nepůjde. Dovolilo rakovině, aby ho začala požírat a já...
Já ji v tom požírání ještě podporuji.
Možná zním jako blázen, ale po všech těch bojích, které jsem svedla s nespravedlností, se smrtí, s byrokraty, s podřízenými...
Jsem už z bojů unavená.


Podala staršímu muži poslední papírovou krabici, z níž vykukoval rámeček s fotkou a stojan na psací potřeby.
“Díky Hotte, ta by měla být poslední.” usmála se na vousatého muže, sama vzala do rukou květináč s orchidejí, jeden z posledních narozeninových dárků, co dostala od svých podřízených.
Semir Gerkhan ji přidržel skleněné dveře, aby se jí lépe procházelo a za dveřmi stojící Tom Kranich ji vzal kvetoucí rostlinu z rukou a sám se s ní vydal za Herzbergerem směřujícím k autu stojícímu na parkovišti před stanicí.
“Budete mi tu chybět, Šéfová.” přiznal potichu s nádechem uraženosti Turek.
“Však vy mně taky, Semire.” rozesmála se Anna. “Co si budeme nalhávat, jednou to přijít muselo.” Položila mu dlaň na rameno ve smířlivém gestu.
“Ale...” chtěl protestovat. Přišlo mu to nefér, na druhou stranu dokonale chápal.
Zpráva o odchodu Engelhardt do důchodu způsobila na stanici rozruch. Neradi se s ní loučili a nedůvěřivě pokukovali po mladé, tmavovlasé ženě, kterou jim představila jako svou nástupkyni.
Ještě řekla několik organizačních připomínek Petře, předala Kim Kruger několik papírových složek s dokumenty týkajícími se chodu stanice a odešla na parkoviště.
“Tak... Šéfová,” napřáhl Tom směrem k Anně pravici.
“Ale my se přece neloučíme, Tome.” ďobla si do něj žena. Kranich se jen ušklíbl. Pořád ještě mu připadal velmi divný fakt, že jeho nadřízená randila s jeho otcem.
Semir Annu Engelhardt objal. Pak se na ni podíval a jeho hnědé oči opět vypadaly jako psí, avšak v ten moment spíš jako oči smutného štěněte.
“Mějte se, Šéfová. A dnes večer je v baru rozlučka.” připomněl ji menší policista.
“Přijdu.” slíbila.
Pak se k ní postavil Hotte a beze slov rozloučení ji krátce objal a odešel zpátky do budovy.
Anna se usmála, všem, kteři vyšli z budovy na parkoviště, aby se z ní rozloučili, mávla rukou a nasedla do svého tmavého vozu.
Byl pravý čas odjet.

Rozloučení v baru bylo příjemné. Překvapilo mne, že přišli všichni, kteří mi během těch let říkali Šéfová. Dokonce i ti, kteří měli sedět na stanici, si zařídili záskok a přišli aspoň na hodinu.
Bylo to milé.
Nikdo z nich však netušil, proč právě teď odcházím. Až na Herzbergera. Slíbila jsem mu, že mu později řeknu, co se děje a tentokrát jsem ho pustila do svého osobního života a tím pádem dodržela daný slib. Neřekla jsem mu však svá další rozhodnutí a to bylo dobře. Znám ho, začal by mi to rozmlouvat, vztekal by se a hádal, proč zrovna já zahazuji svůj život tak lehce a hlavně bez boje.
Frankie byl další osobou v baru, která znala pravý důvod mého předčasného důchodu. Určitě se to časem dozví také jeho syn, protože zůstat se mnou, když nemoc propukne naplno, nebude jednoduché. A tím pádem i Semir a jak se zachová...
Třeba jim to už tou dobou bude jedno.
Ne, nemyslet na budoucnost, věnovat se přítomnosti, přikazuji si. Myšlenky však občas odehnat nejde a musíte se jim věnovat.
Připíjím si se svými nejbližšími, kteří jsou mnou vybraná rodina, na své zdraví a ještě chvíli se raduji z jejich společnosti.
Semir se hádá s Tomem o hloupost, která je v tuto chvíli nejdůležitější věcí hodnou výhry ve válce argumentů.
Hartmutt diskutuje s Petrou o nejmodernějších vyhledávacích programech a prohlížečích, zároveň ji upozorňuje na nebezpečí ztráty dat a soukromí.
Hotte s Dieterem konzumují dobře uleželý hermelín, zapíjí ho doušky piva a uznale pokyvují hlavou.
Další policisté zkoušejí svůj um v šipkách a zrovna se jedna z nich zabodla místo do terče do vedle pověšeného plakátu.
Frankie mi tiskne rukou stehno a usmívá se tím kocouřím úsměvem dodávajíc mi energii a sílu aspoň ještě tento večer se věnovat ne sobě, ale ostatním.
Zítřek je však můj, den jenom pro mě, den, kdy se začíná další, nová etapa mého života. Něco, co ještě neznám a vlastně ani nevím, zda to přežiju.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Nová genuine Kája! ANO. Následující text je pravdivý záznam mého čtení.

Upozorňuji, že povídka obsahuje několik vulgarismů a erotiku. - Už jsem se bála, že to upozornění nebude. Laughing

___

Líbí se mi, jak Anna po těch letech už ani nemá slitování během některých typů událostí. Představuju si ji taky takhle, ale zároveň mi jí je hrozně líto. Cítím něco hrozně smutného v odproštění se od emocí, i když ti zmetci většinou moc nepomáhají.

Patřím mezi ně, jelikož jsem žena.
Aspoň ještě nějaký čas.
- Tohle jsou takové kratičké, ale přesto všeříkající věty, které pochopí každá ženská uvědomující si tok času. Skoro mě u nich zamrazilo.

Přemýšlela o sobě, zda v sobě nemá nějaký blok, není nějaká pochroumaná, nebo prostě není jen blbá nána. - Já jí ale TAK rozumím. Ty zoufalé pocity, kdy skáču od psychické nepřipravenosti k "prostě jen blbá kráva" znám až příliš dobře. Trefa, Kájo.

Dlaně se automaticky dotkly lící zbrázděných vráskami, těmi němými svědky všech rozhodnutí učiněných během života. - Dokonalá věta.

Zvykla si žít sama, přesto však občas... Občas její nitro křičelo po chvilkovém souznění, klín pálil žádostí a hlava třeštila a prahla po slově jiného člověka. - !!! (Tři vykřičníky jsou odteď oficiální značka pro věty, které se mě obzvlášť dotkly vevnitř, nebo sedly jak prdel na hrnec.)

Káji, musím obdivovat, jak perfektně ovládáš popisování sexu pomocí metafor. Mně to tak nějak už nejde, začínám na to jít čím dál víc "chlapsky", ale "píseň o rozkoši" je prostě nádhera. Plus, později potom postavené do kontrastu se zpoceným zadkem... Nemám slov a začínám trochu žárlit. Laughing

...že bych třeba i ráda posunula náš vztah z občasného zásunu někam dál... Laughing Laughing Laughing

Celé jí to připomínalo mraveniště a ona se měla stát jejich královnou. - +1

Haha, líbí se mi, jak se seznámila s kolegy. Jak měla absolutně pochopení pro Semira a jak prakticky jediné, co je z Fuxe vidět je, jak do ní humpolácky vrazil.

Děkuji za cuknutí Anny k Fuxovi, jak jsme se bavily. Potěšilo. Ale ještě víc se mi líbí, jak píšeš, že si Anna Hotteovu náklonnost uvědomovala a záměrně ji přešla. Jsem toho názoru, že by byl Herzberger určitě pro nějakou výborný partner, ale ne pro divokou Annu, to by prostě neklapalo.

Nedivím se jim. Žít či spíše se pokoušet žít a budovat něco společného s člověkem, jehož největší a jedinou láskou je jeho práce, není jednoduché. Nikomu se totiž ještě nepodařilo porazit tohoto konkurenčního milence, který mi dokázal do žil vlévat takovou spoustu adrenalinu a endorfinů, jak to dokázal jen málokterý z mých partnerů. - !!!

Ta chvíle s Annou a Hottem v kanceláři je skvělá. Je mi ho hrozně líto a musím podtrhnout, co jsem napsala předtím. Skvělej chlap. Je dobře, že má Anna pořádek v tom, nakolik ji to k němu táhne, protože jinak by to chudák ošklivě odskákal.

“Jmenuje se Frank a je mu dvaašedesát.” opět jakoby z dáli zazněl Kranichův hlas. - NEJLEPŠÍ SCÉNA Z CELÝHO DÍLU! Laughing

“Šéfová?! Jo, ehm, je pravda, že můžete dokázat, že Frank, teda tady Tomův otec pan Kranich, že tady byl?” koktal Semir a vykuleně zíral na její nahé nohy. - Never not funny. Laughing

Ach, ta lidská nátura...

Hrozně se mi líbí ta část s Müllerem. Jak nadřízená v Anně hned osnuje, jak se ohledně toho zachová. A samozřejmě jsem vždycky ráda, když někdo sáhne po kobrácké postavě, jako je Sigi, než aby vymýšlel další.

Ale vypadalo to, že všichni tři možná zůstanou spát pomalu na prahu bytu jednoho z nich. - TO CHCI VIDĚT! A hrozně, hrozně, hrozně moc děkuji za zmínku o Frankovi a Susanně. Byla jsem smířená s tím, že v povídce nebudou, protože co si budeme nalhávat, šéfová měla vždycky blíž spíš ke Kobře 11, takže jsem teď prakticky v extázi. Díky!

Úplně maximálně se mi líbí, jak popisuješ tu domáckost a familiaritu mezi Frankiem a Annou, to je pecka, která mi dělá hroznou radost. Je to moje druhé kobrácké OTP. Jak Anna obdivuje pracujícího Frankieho čistě ženskýma očima, nádhera.

Rozhodla se prolomit to ticho mezi nimi, které vlastně nebylo nepříjemné... Připomnělo mi to jeden citát z Tarantinova Pulp Fiction: "That's when you know you found somebody really special. When you can just shut the fuck up for a minute and comfortably share silence."

Pohlédla jsem do modrých očí, těch, které mi občas u jeho syna vyčítaly nespravedlnost celého světa... - !!!

Um... Proč Anna prostě musí mít rakovinu? Není to první taková povídka tady a hrozně mě to ničí. Zvlášť, když se rozhodla nebojovat. Vím, že o něco bojovala celý život, prakticky pořád, ale já prostě nechci myslet na to, jak Anna Engelhardt umírá. Prostě ne.

”Ale ty jdeš se mnou. Chci se s tebou pomilovat, ale dávám přednost pohodlné posteli před tvrdým stolem.” - !!!

Tak já mu řeknu, že mám rakovinu, nebudu se léčit a nejspíš díky tomu brzo umřu, pošlu ho do háje a on mě zatáhne do postele?!
Ostatně, proč ne.
- Match made in heaven. Laughing

Strach má úžasnou schopnost naprosto paralyzovat lidskou osobnost a svou tíhou ji navíc zatížit tak, až má člověk pocit, že další krok neudělá. - !!!

Možná zním jako blázen, ale po všech těch bojích, které jsem svedla s nespravedlností, se smrtí, s byrokraty, s podřízenými...
Jsem už z bojů unavená.
- Píšeš to skvěle, Kájo, protože jsem to takhle okamžitě pochopila i já. Sere mě to, ale je v tom logika.

“Ale my se přece neloučíme, Tome.” ďobla si do něj žena. Kranich se jen ušklíbl. Pořád ještě mu připadal velmi divný fakt, že jeho nadřízená randila s jeho otcem. - Chudáček Tomíšek. V tomhle ho rády mučíme obě stejně, koukám.

Hotte s Dieterem konzumují dobře uleželý hermelín, zapíjí ho doušky piva a uznale pokyvují hlavou. - Barbaři! Utopenec, zásadně utopenec!!! Laughing

Zítřek je však můj, den jenom pro mě, den, kdy se začíná další, nová etapa mého života. Něco, co ještě neznám a vlastně ani nevím, zda to přežiju. - !!!

Kájo, několikrát jsem měla slzy v očích, myslím, že ti to řekne všechno, co potřebuješ. Vzala si velké sousto a zpracovala ho naprosto beze zbytku a nádherně naturalisticky. Za mě tam asi nemusel být ten konec s rakovinou, fungovalo by to i bez ní, ale rozumím té touze napsat povídku právě tak, jak jsi ji napsala, a jako takovou jsem ji zhltla jedním dechem a okamžitě se vyšplhala k top povídkám tady na fóru.

Co se týče struktury, přiznávám se, že obrácená kurzíva mě občas trochu mátla v tom, že jsem si musela připomínat, že je to vlastně současnost, takže za mě bych se možná uchýlila k typickému úzusu a prohodila to. Chvílemi jsem si navíc nebyla jistá, jestli ses sama trochu nezmátla, možná bych ty dějové úseky minulost/současnost vyztužila textem samotným. Ale je to jen taková připomínka, protože to povídce rozhodně neubralo na atmosféře a celý text je tak silný, že mi to rozhodně nezkazilo zážitek.

Komentář jsem trochu "cenzurovala" bílou, abych nezkazila zážitek těm, co před čtením občas napřed proletí komentáře (sama to taky dělám), a stejně tak sem hodím epizody, které jsem v tom poznala, abych ostatním nezkazila srandu a mohli hádat sami:

(1) Pomsta je sladká (Rache ist süss)
(2) Thomas a Jonathan mi nic neříká, abych řekla pravdu. Embarassed Prozraď, prosím!
(3) Krátké štěstí (Kurzes Glück)
(4) Frankie (Frankie)

DĚKUJI A PIŠ DÁL!

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Vydaly jsme se se Sam podobnou cestou - také komentovala při čtení Smile

- Rychlými pohyby se zbavila všech svršků a nahá se schovala pod peřinu ve velké posteli. Zachumlala se a užívala si chlad bavlněné látky. – požitkářka, ví co je dobré! Very Happy
- Dokonce jí ho bylo v jednu chvíli i líto, když ho udupávala svými argumenty a horkou hlavou. – chudák šéf Very Happy Very Happy s ní bych se hádat nechtěla Very Happy
- Jako žena pokoušející se uplatnit v čistě mužském povolání to vůbec neměla jednoduché. – so true…
- a podávala jsem profesionální výkony. Většinou. Pokud v tom ovšem nebyl chlap a mé hormony zblázněné city. – normálka, holka, normálka…
- Ještě předevčírem se zde konaly orgie, za které by se nestyděl nejeden placeným sexem se živící muž a teď... Teď jí zbyly jen ty slzy a neskonalý pocit trapnosti. – ajaj…
- Krásně tam popisuješ tu její pevnost a odhodlanost, se kterou dokáže poroučet svým podřízeným, že se schoulí a odcouvají…
- Zoufalá ženská je asi dobrá milenka, protože nevypadal po prvních minutách ochutnávání mých úst vůbec zklamaně. – teda Anno, ty se nezdáš O_o To se jako jeden druhému představíte, až když je po všem? Jsem pobouřena! Laughing Laughing
- Už se rozhodla. Místo šéfova nástupce bude její, byť to bude znamenat nechuť a boj s kolegy. – já ji žeru, jak je cílevědomá Very Happy
- Povedlo se mi najít si několik metod, jak zchladit jeho horkou hlavu, jak si získat respekt ostatních podřízených a také jak se vyrovnávat s nebetyčnou hloupostí byrokracie a zaslepeností lidí oddaných právě liteře zákona kladoucí nám často paradoxně překážky pod nohy. – tohle je moc hezká věta!
- Vždy jsem si ale o sobě říkala, že ve srovnání s ní jsem menší blbec a dokážu k případu zaujmout i lidský přístup, občas se jevící jako nutnost. - A áááá, bitvy se Schrankmannovou, jak jinak, ty nesmí v Annině životě scházet Laughing
- Celé jí to připomínalo mraveniště a ona se měla stát jejich královnou. – a jakou královnou! Very Happy Milovanou a uznávanou! Very Happy Líbí se mi, jak jsi ruch na stanici popsala, přesně tak si představuju, že to musí na příchozího působit Very Happy
- nasadil svou později u něj často viděnou omluvnou grimasu – grimasa ala „já jsem štěně, haf haf, nejsem já sladký? Žádný trest si nezasloužím, haf haf!“ Laughing
- Tým, který mi vlezl pod kůži víc, než by mi bylo milé. – jedna velká rodina, co? Smile
- Jednu dobu, kdy se mi po citové stránce moc nedařilo, jsem občas pokukovala po Andrém. – and here we go!!
- Tvrdohlavě odmítalo jeho náklonnost, až časem její největší vlna pominula a mně to nakonec bylo ještě líto. – jo, je pravda že od epizody s obrázkem Anny v Hotteho šupleti už mi nepřišlo, že by jí nějak výrazně projevoval náklonnost…
- Frankiiee! „na tváři maje kocouří úsměv.“ – přesně, jako Tom, hahaha Laughing
- Pohled prohlížející si její štíhlé nohy a zbytek těla schovaný pod látkou košile, který pro něj nebyl již žádným tajemstvím. – no, asi ji od té chvíle vnímali trochu jinak, to je pravda Laughing
- usmála se na světlovlasého policistu a v duchu si napsala na seznam věcí, které je potřeba zařídit, poznámku o pochvale pro Mullera, který na svých objížďkách nepodceňuje ani takové banálnosti jako je někdo spící ve svém autě. – to jo, hodný Muller!
- “Rozhodla jsem se, že na chemoterapii nepůjdu.” – rakovinu jsem tušila, ale tohle rozhodnutí? Sad
- Tak já mu řeknu, že mám rakovinu, nebudu se léčit a nejspíš díky tomu brzo umřu, pošlu ho do háje a on mě zatáhne do postele?! Ostatně, proč ne. – tohle mě vážně rozesmálo Laughing Laughing to je šibal, ten Kranich starší Laughing
- Jsem už z bojů unavená. – nedivím se…
- Semir Annu Engelhardt objal. Pak se na ni podíval a jeho hnědé oči opět vypadaly jako psí, avšak v ten moment spíš jako oči smutného štěněte. – na to jde říct jen „aaaaaww“… Sad
- Třeba jim to už tou dobou bude jedno. – to dost pochybuji…

Moc hezky napsané, a moc moc smutné, nicméně další z Tvých báječných dílek. Jsem ráda, že jsi Anně věnovala takového prostoru, rozhodně si ho zaslouží. Jen bych si, stejně jako Sam, pro ni přála trochu optimističtější konec... Embarassed Embarassed

Epizody znám dějově, ale ne názvy Sad teda až na Frankieho, ten se nedá zapomenout Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Chudáček Anna Sad

- Zatím mám jsem našel jen dvě epizody: Krátké štěstí (3), Frankie (4), a pak nějaký díl, kde byl André, ale nevím jaký a dvojku vůbec nevím

- Tak já mu řeknu, Tak já mu řeknu, že mám rakovinu, nebudu se léčit a nejspíš díky tomu brzo umřu, pošlu ho do háje a on mě zatáhne do postele?! Ostatně, proč ne. Jistě, Ančo! Naposled se pobavit, viď Smile. Alespoň že smysl pro humor v této situaci je. Laughing

- "Život je sám postaví na křižovatku s mnoha cestami a čeká, až si vyberou" Hezky napsané, je to pravda.

- Pche, Anča nesnášela práci s dětmi, ale vždyť v Kobře je měla ráda (třeba jak šla na ten rap se svým synovcem - Mám pocit v nějakém díle z Týmu 2).

- Tak alespoň se před smrtí Anna řádně rozloučila, to by bylo aby ne Evil or Very Mad Evil or Very Mad Twisted Evil

- Nemám rád filmy nebo knihy nebo hry, kde někdo (ta hlavní postava) zemře, ale zde to vážně přebilo to, že to bylo krásně napsané.


Kájo, kde píšeš povídky? Ve Wordu? Jestli jo, tak ti nějak nedává první úvozovku dole, a jestli je to vážně chyba Wordu, tak doporučuji dát místo první úvozovky dvě čárky, takže výsledek: ,,něco něco." Very Happy

SaM: Chci také umět psát tak dlouhé komentáře, jako Ty! Very Happy Laughing

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Neumím psát takto dlouhé komentáře, zkusím to po svém Smile
Tato povídka mě zaujala a musím dodat, že se mi i líbila. Líbilo se mi, jak popisuješ její pocity, to bylo hezké. Celý koncept povídky, kdy vzpomínáš a pak skočíš do současnosti, se mi líbil.
Nicméně, už to tu zaznělo; prohodila bych kurzívu, dala bych ji právě na ty vzpomínky Smile
Ale jinak moc hezké, povedené Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Em


Založen: 16. 02. 2013
Příspěvky: 38
Odpovědět s citátem
Suprová povídka!! Dlouhé komentáře také neumím takže to vezmu zkrátka Very Happy
díly 1) Pomsta je sladká
2) nejsem si jistá, ale není to ten díl, jak Anna jednou aute, najela do nějakého domu a zabila při tom ženu s malým dítětem (samožejmě to nebyl její vina) a jejich manžel a otec se teď mstí tím, že chce to samé udělat jejímu příteli a synovi? Rolling Eyes
3) Krátké štěstí, jeden z mých nejoblíbenějších dílu Smile
4) Frankie ( výborný díl, umírám z toho, jak tam Anna stojí jen v té košili a Semir s Tomem na ní čučí Very Happy)
prostě skvělá povídka, která přesně vystihuje Anninu osobnost a detaily, které tam scénáristé jaksi nenabídli Smile Děkuju za to, že jsi to napravila Smile Embarassed

_________________
Vysílačka:„Pozor pachatelé jsou ozbrojeni!"
Semir: „Díky, už jsme si taky všimli."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
André+Anna


Založen: 28. 02. 2013
Příspěvky: 73
Bydliště: Vejprnice
Odpovědět s citátem
Krása, ale je to smutný Crying or Very sad

_________________

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Všem děkuji za komentáře Smile

SaM,
příště se na upozornění vybodnu. Very Happy
Fuxovo vražení tak nějak dokonale vystihuje starou Kobru 11 Laughing Chovali se tam chlapi neurvale. Very Happy
Susanna a Frank patří do týmu. Very Happy
Moc děkuji, tvého komentáře si obzvlášť vážím. Embarassed
Neuvědomila jsem si, že obrácená kurzíva může dělat trochu paseku, takže to asi někdy prohodím. Smile

Všel,
moc děkuji. Smile

Hartmutt,
díky za koment. Smile
Nezapomeň, že v té části, kde Anna popisuje svou nechuť při práci s dětmi, je docela mladá a v době, kdy šla se svým synovcem na koncert, už se někam ve svém životě posunula a dívala se na děti zase jinak. Smile
Rozloučení s ostatními bylo spíš rozloučení s odcházející vedoucí, žádné větší emoce tam neproběhly. Smile Anna není v mé realitě člověk, co by se svým podřízeným svěřoval s osobním životem.
Já věděla, že to někdo vytáhne. Textový procesor mám nastavený na AJ a nemíním na tom nic měnit. Uvozovky jsou naprostá prkotina. V mém žebříčku chyb je daleko větší chybou (ne)shoda podmětu s přísudkem nebo špatně napsané jméno, apod. Wink
(Do budoucna, pozor na řešení úpravy textu stylem - nejde mi dolní uvozovka, napíšu dvě čárky za sebou. Při úpravě třeba bakalářky nebo diplomky by tě za taková řešení při její obhajově klepli přes prsty. Wink )

AnnaE, díky moc a na délku komentáře nehleď. Tvůj mě moc potěšil. Smile
Děkuji za připomínku s kurzívou, prohodím to. Smile

Em, André+Anna, díky moc. Smile

Pokud jde o epizody:

1) Pomsta je sladká, 2. série
2) Soudce, 3. série (Em, výborně Smile )
3)Krátké štěstí
4) Frankie
Linku s Andrém jsem si vymyslela, Herzbergerovo tokání bylo v seriálu v několika dílech, ale ty jsem nehledala.
Smile


A závěr povídky... Je sice smutný, ale zároveň jsem sama v hlavě přemýšlela nad pokračováním a došla jsem k závěru, že Anna vlastně pak ani nebyla smutná. Naprosto si užila každou chvilku, kterou měla, cestovala, byla s Frankiem a soustředila se hlavně sama na sebe.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ach, na Tvé povídky se vyplatí počkat, moc za ně díky. Je jich poslední dobou málo, ale jsou to klenoty. Líbí se mi, jak se s nimi mazlíš, pokud nejsou podle Tvého pohledu dokonalé. Žádné rychlokvašky, ale zralejší autorství. Je to osvěžující.

Sorry, že komentář trval, ale snad alespoň stojí za to, u některých povídek čekám na "komentovací" náladu, abych je uctila, jak si zaslouží :hug:


Přiznám se, že mi otočená kurvíza dělala malinko problém Embarassed

Aspoň ještě nějaký čas. - tahle věta se mi strašně nelíbí a deptá mě. Jak Anna definuje ženství? Plodností, krásou, tedy věcmi, které povadnou? Od kolika pak žena není žena, ale jen "čímsi"? Do 45, kdy ji potká přechod, nebo do 55, kdy jí tvář příliš zryjí vrásky a povadne poprsí? Nebo jsi to myslela jednoduše tak, že prostě a jednoduše ještě nějaký čas bude jako "žena" žít, s tím, že by se to slovo dalo vyměnit za "člověk"?

Líbí se mi, jak je Anna od počátku v práci tvrdá, ale nejen v řemesle, ale i vůči ochraně vlastního pohodlí a života. Autorsky oceňuji i to zapálení si na záchodcích, kdy jsi Anně dala negativní sobecký rys, protože takové chování je hnusné. Zlidštilo ji to. A oceňuji i ty narážky na to, že nemusela děti, ne každá žena při pohledu na děcka roztaje.

Občas to bylo dobré, minimálně mě to v práci nelimitovalo a podávala jsem profesionální výkony.
Většinou.
Pokud v tom ovšem nebyl chlap a mé hormony zblázněné city - copak Anna a její nepodařené vztahy, které končily průserem i v době, kdy ji známe z Kobry...

Další dny mu posílala spoustu sms zpráv a čekala, že se večer vrátí do jejího bytu a bude ji dělat společnost. - ty jo, to zoufalství a pocit ponížení si úplně dokážu představit, natož v kontrastu s tím, jak tvrdá byla (a musela být) v práci. Ach jo.

Přemýšlela o sobě, zda v sobě nemá nějaký blok, není nějaká pochroumaná, nebo prostě není jen blbá nána. - jsme minimálně dvě, milá Anno.

Ten její hlad po citu, co ji žene lovit a zároveň z ní, jinak strašně silné ženské, matraci pro chlapy, jsi vylíčila tak minimalisticky a přitom tak přesně, že se mi chce brečet, kruci.

Miluju ty drobné vsuvky ve stylu "ani nevím, kdo to zacvakal". Jsou efektní a když je autor správně použije (že je to Tvůj případ, to snad říkat nemusím Wink), nádherně dokreslí atmosféru a nejsou laciné.

Hm... z Waltera se alespoň nevyklubal slaboch a další zklamání. Pokud jí férově řekl, že víc než sex nechce, ale u toho alespoň dokázal být ještě přítel, který jí nějak pomohl, tak to bylo ok a pokud ona zůstala jen u toho a nehledala dál, byla to její volba. Horší by bylo, kdyby v ní budil naději.

Malinko opakuješ silná slova, u kterých je to trošku více vidět, což je možná škoda Embarassed

Už se rozhodla. Místo šéfova nástupce bude její, byť to bude znamenat nechuť a boj s kolegy - hezky. Když už nemá úspěchy v osobním životě, tak ať jede v pracovním. Nejhorší na tom ale je, že v tomhle asi rovnováha není a být nemůže. V úspěších tedy asi ano... ale ve spokojenosti? Může být?

Trapně je valná část pořád přesvědčená navzdory jejím úspěchům, že patří k plotně - ach, jak ta jim nakopala prdel. Jupijahej.

Moc je fajn, mám ji ráda - viď? Chutná. A kdo ji jednou ochutnal... jsem ráda, že si to dokáže přiznat B-)

Nikdy jsem si z toho nic nedělala - tady se prostě projevila její síla. Proč by si taky dělala něco z krátko*éráků?

Jsem moc a moc ráda za to, jak jsi popsala vztah Anna/Schrankmannová. Je podle mě dospělé přihrát státní zástupkyni dobré body a ukázat, že je taky jen člověk, co plní svou práci a ač se s ní občas jde do střetu, mohou vyhrát obě strany, aniž by šlo o souboj dobro/zlo.

Semir je zdvořilost sama. Ale dobře vystiženo, ve starých epizodách se ti dva často chovali jako odporní burani. André samořejmě nejvíc. Uaaah.
Tím, jak jejich buranismus velkodušně přešla, si prostě musela udělat očko hned ve dveřích.

Jejímu mžourání po Andrém se trochu divím. Jo, macho je a Anna zjevně chtěla silného chlapa, ale copak chce vážně takového neandrtálce? Ok, jako po milenci bych jí to věřila, po vztahu ne a dobře, že do toho nešla.

Konec jednoho omylu, jehož jsem byla já hlavním aktérem. - tohle je nechutně geniální věta, kua.

Rozhovor Anna/Hotte nad kávou je boží.

V duchu zaklela a ihned poklekla, aby posbírala rozsypané složky. Pár rukou se k ní přidal a jakmile vzhlédla, musela se pousmát. Naproti ní klečel sympatický muž. Divila se, odkud se vzal ten hřejivý pocit v oblasti podbřišku. - promiň, promiň, promiň za vloženou větu, snad si ji v tak dlouhém komentu mohu dovolit - tak se seznámili Liška s Vávrou! Laughing

“Jmenuje se Frank a je mu dvaašedesát.” opět jakoby z dáli zazněl Kranichův hlas. - zaznělo jako VAROVÁNÍ? Very Happy

Wait.... wait. Ta epizoda by možná za pohled stála O_o

Chudák Semirek, vypadá šokovanější než Tom XD ale být Tomem, vyju a skáču z okna, tak byl možná jen v šoku XD

Já jsem tak moc ráda, že je konečně šťastná.
A jako autor jsi do toho vážně efektně a se smyslem pro dobře dělané drama vmetla, že se blíží konec, který tentokrát bude záležet daleko krutějším, než milenci-slabochovi či vyhoření. Vnímám tu změnu a fakt... hustě napsaný.

Nelíbí se mi, že to vzdala. Chápu, že to rozhodnutí bylo jen na ní, že to třeba nechtěla protahovat, že nemínila před někým, koho konečně MILOVALA a kdo miloval JI, blít, plazit se slabostí a ztrácet vlasy, řasy a obočí, ale... mrzí mě to. Ale co já vím, jaká byla prognoza. Pokud šlo o "bohužel, vyléčení tak 5% šance, ale můžeme vám o rok prodloužit život", tak ji chápu. Ale jinak mě to mrzí.

Hrozně mě těší, že ji Frank neopustil a že jí v situaci, kdy mu v podstatě oznamovala svou smrt, připomněl život tak strašně intenzivní cestou. Kua, mám z toho slzy v očích.

A je krásné, že jí ukázali i na stanici, že ji mají rádi. Jen nevím, jak by reagovali, kdyby věděli, že se loučí napořád. Ale... co si budeme namlouvat, těžko by se s ní - kromě Toma - ještě viděli, byť jim byla blízká.

Ten konec je smutný a je mi zle, když pomyslím na to, že by Anna nebyla, že by ji skolila tahle zku*vená nemoc. Na druhou stranu je nádherné, že právě ve chvíli, kdy ti potřebovala nejvíc, našla právě ty, kdo ji dokáží podpořit, kdo ji v tom nenechají a kdo ji milují a neodejdou, ani až to bude těžké. Je krásné, že tomu ona sama věří a já přeju, aby se jí to vyplnilo. Ano... dokážu si představit (reaguji na Tvůj komentář), že nebyla smutná.

Realita, kde Anna chodí s Tomovým tátou, by si zasloužila samostatnou povídku...

Nepoznala jsem ani jednu epizodu, ale já je patrně asi nikdy neviděla, vůbec jsem netušila, že by Anna měla něco s Tomovým otcem Laughing

Děsně silná a krásná povídka. Děkujeme. MOC děkujeme.


Hartmutt: na tom psát dlouhé komentáře není nic složitého. Stačí nad příběhem přemýšlet Wink nebo upřímně chtít dát autorovi zpětnou vazbu Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Sonda nejen do soukromého, ale i pracovního života Anny Engelhardt.
Po přečtení mi je její postava přibližena snad ještě více, než kdy byla v seriálu samotném.
Ať již v rovině pracovní, kdy je prostě v roli nadřízeného a moc osobní věci navenek neprojeví, a nebo v rovině osobní, kdy má stabilitu plutonia, což ovšem není vždy její vina.

Moc pěkné psaní. A i když jsem méně zkušený pisálek, chválím. (a že je za co).

A asi se přidám k ostatním, že si toho Kranicha dokážu představit. To byl takový komentátor dění vůbec.
Wink

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Wox, Frankie je jedna z nejlepších epizod vůbec! Anna/Frankie jsem jela už v Salto mortale a jestli se po Tehdy v noci ještě na něco zmůžu, tak se k tomu zase vrátím, miluju je!

Tady pár gifů... "Jmenuje se Frank a je mu dvaašedesát."


"Šéfová...?"


"Šéfová?!"


"Už jí říkáš maminko?"


A učebnicové "přines párek, někdo tu kření": Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Awww. To jsou přesně kluci z období, co miluju <3

Frankie je sympaťák, díky za tip, nicméně na Kobru už se dívat nikdy nebudu, přepínám i ukázky Smile
Ale gify jsou boží!
TEN TOM, CO SE MU MÁLEM VYKUTÁLELA OČIČKA! Laughing
Anna je tam hrozně krásná, ach jo: Kájko, vadilo by Ti, kdybych se výhledově pustila do povídky, kde bych se inspirovala? Very Happy protože "maminka" scéna by byla boží XD


Pietro: sice nejsem autor této povídky, takže nevím, jak se k tomu staví Kája, ale jako autor mohu říci, že mě máloco zklame a naštve víc, než když vidím nový komentář, letím se na něj celá natěšená podívat a komentující mi řekne jen "nemám k tomu co dodat". VŽDYCKY je co dodat, nebo je třeba diplomatické napsat "jak říkají i ostatní, nejvíc mě zaujalo XY a ABC, takže se k nim přidávám." Ale jinak to autora asi trošku zamrzí Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 258
Odpovědět s citátem
Exclamation OT (offtopic) od povídky:Exclamation
Wox: Už jsem si příspěvek zeditoval, nyní obsahuje standardní komentář. Podařilo se mi sesumírovat to, co jsem chtěl napsat.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Anna
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma