AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Nenávist
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Přidávám sem pokračování Svázaného, čistě abych to tu měla vše pohromadě.
Jedná se o terapeutickou povídku, kterou jsem psala ve svých nejtěžších chvílích, aby mi bylo lépe, a abych si připomněla, že vše zlé je pro něco dobré, a že vše může dobře dopadnout, pokud v to člověk věří (takže se předem omlouvám za ten konec...). Písnička je Believer od Imagine Dragons.

Povídka je dokončená.




Nenávist

First things first
I'ma say all the words inside my head
I'm fired up and tired of the way that things have been, oh ooh
The way that things have been, oh ooh


Schody, které se zprvu zdály být nepřekonatelnou překážkou, byly po krátkém, ale zato lítém boji pokořeny. S každým dnem bylo snazší a snazší je vyšplhat, ale přesto vždy skončil na jejich vrcholu s dlaněmi křečovitě sevřenými kolem madel berlí a s hrudníkem se zdvihajícím těžkým oddechováním.
Věděl, že válku nakonec vyhraje: sádru mu z nohy měli sundat už dnes odpoledne, a těšil se na to. Přesto je nenáviděl stále stejnou měrou, jako je nenáviděl od prvního dne, kdy nastoupil zpět do práce. Nebyla to jejich vina, že tam stály, kovové a chladné, ani to, že vedly do jeho kanceláře. Spíš měl vinit architekta, kterému přišlo jako skvělý nápad, aby nadřízený na své ovečky shlížel z vršku, ale ne, to nedokázal. Ale schody, výsměšně se na něj zubící každé ráno, když přicházel, a každý večer, když se pajdal pryč? Ó ano, ty ano.

Naposledy ztěžka oddechl a vydal se ke svému stolu. Trochu se zakabonil, když na něm našel kupičku dokumentů, které na něm večer neležely. Opatrně se posadil do ergonomického křesla a položil nohu na poduškou vystlanou stoličku, kterou mu tam na samém začátku léčby daly starostlivé kolegyně. Uchopil do dlouhých, štíhlých prstů první složku a sloupl z ní žlutý stick-it lísteček s propisovačkou rychle načmáraným vzkazem. Zmuchlal jej a vhodil do kovového koše. Rychle ji prolistoval a odložil: vzal do ruky druhou a nakonec i tu poslední. Ze všech vyndal listy, které se mu zdály důležité, a rozložil je před sebou.

Zkoušel se začíst do řádků černého písma a číslic, ale nemohl se soustředit. Proklel sám sebe za to, že přišel do práce tak brzy: neměl tak koho požádat o kávu. Přiložil ukazováčky na spánky, zavřel oči a pořádně je promnul. Znovu je otevřel a zabodl modré duhovky zpět do papíru. Tušil – ne, věděl, že se tam skrývá vzorec, klíč k tomu všemu, nějaký společný rámec, který musí najít. Strčil nevědomky loktem do počítačové myši: monitor počítače se rozzářil nenucenou modrou, na které se skvělo logo KTU a řádek pro přihlášení. Zamyšleně se zalogoval a zadíval se na stránku, na kterou včera zabrousil a nezavřel ji.

Střelba – Kolín nad Rýnem a okolí – nabídky kurzů, zbrojní průkazy (64 výsledků).

Zavrtěl hlavou a minimalizoval prohlížeč; místo toho otevřel policejní vyhledávací databázi a zadal do něj pět náhodných jmen ze seznamu, který našel ve složce. Hledal jakékoliv spojení, jakoukoliv zmínku v jejich složkách, která by ukázala, že jsou v tom namočení spolu. Vpisoval další a další jména a pátral a pátral.

Za oknem vyšlo slunce, aniž by si toho všiml.

Branou objektu se začali trousit první zívající pracanti.

A teprve tehdy mu to došlo. Jistě, že tam je vzor, jak jsem mohl být takhle slepý? Vždycky je tam nějaký skrytý pattern, vždycky. Zakroužkoval několik údajů, úhlednějším písmem, než by kdokoliv typoval, připsal na okraj papíru pár informací, vstal, přešel k faxu v rohu místnosti, vložil do něj danou stránku a zpaměti vyťukal číslo na služebnu dálniční policie.

Když se vítězoslavně otočil, všiml si, že mu na stole mezitím přistál kelímek z nedaleké kavárny. Nasál nosem kávový odér a s překvapením si uvědomil, že to není jen tak nějaká káva, ale že to vypadá na jeho oblíbené karamelové latte macchiato. A když se po nádobce natahoval, upoutalo jeho pozornost malé, nenápadné srdíčko, nakreslené fixou na boku. Bylo téměř nepostřehnutelné, jako by si někdo nemohl pomoci, ale snažil se jej ukrýt.
Hm.
V hlavě si rychle projel všechny ženy, které měly na KTU přístup, a rovnou jich několik vyloučil. Almara, haha. Zbyly mu tam dvě… a když se koukl přes zábradlí, jednu z nich uviděl, jak se natahuje po modrém plášti s logem kriminálně-technického oddělení. Dvěma rychlými pohyby ho na sebe navlékla a popošla k napůl zdemolovanému autu na plošině. Nasadila si ochranné brýle, otevřela kufřík s nářadím, který si již předtím připravila, a dala se do práce.
Zavrtěl hlavou. Na to ani nemysli, co ta by s tebou asi dělala… beztak to tam nakreslil někdo přímo v kavárně, třeba to kafe přinesl Bernd a to srdíčko mu tam nakreslila prodavačka… nebo si prostě kluci jen udělali legraci…

Raději opatrně přešel znovu ke stolu a opět se posadil, usrkl si lahodného moku a zase se zahloubal do své milované práce. Dokonce se mírně usmíval a měl pocit, že má před sebou krásný, báječný den.

*****

Ležel v posteli a nedokázal vstát.
Budík zvonil již potřetí, ale jen jej odložil. Tělo jako by ho vůbec neposlouchalo.
Bolest na hrudi byla tak silná, že se zašklebil a musel zamrkat, aby se mu z očí neskutálely dvě slané kapky. Zavřel víčka a zhluboka dýchal.

Nádech.
Výdech.
Nádech.
Výdech.


Teprve po zhruba deseti dlouhých, předlouhých minutách dokázal přemluvit svá nervová zakončení k akci: k tomu, aby prsty uchopil přikrývku, odkryl se a pomalu, váhavě, se posadil. Zatřásl hlavou a postavil se do celé své výšky, tak zbrkle, až se zakymácel a pomalu, šouravě, se vydal skrz potemnělý, vychladlý byt do koupelny. Noha, na které míval sádru, ho poslouchala jen neochotně, jako by mu ten krunýřovitý žalář zpětně vyčítala.
Rozsvítil, opřel se o umyvadlo a zahleděl se na sebe do zrcadla. Modré kruhy pod očima a skelné oči prozrazovaly pravý stav jeho ztrápené duše. Pevně semkl rty. Takže dneska si beru brýle, žádný čočky. Skvělý.
Byl zklamaný sám sebou. Domníval se, že se mu uleví, až bude zase moct chodit normálně, bez berlí. Ale zahojená noha byla jen zahojená noha. Mysl a srdce se tak lehce opravit nedají.

Samozřejmě věděl, proč se cítí tak bídně. Včerejšek byl skvělý, připadal si až manicky, od lékaře málem běžel, jak byl šťastný, dokonce chvíli přemýšlel nad tím, že nepojede domů autem, ale projde se. Ukonejšil se, že už bude vše dobré. A tak když se probudil a byl opět v regresi, nemile jej to zaskočilo.
„Už jsou to dva měsíce,” zamumlal ke svému odrazu. „Už by ses moh’ dát do kupy, člověče.” Natáhl se po holicím strojku, protože kdyby přišel se strništěm, hned by všichni poznali, že se něco děje. Nebo by měli podezření, že někde v noci flámoval, a jemu se popravdě nechtělo vysvětlovat ani jedno, ani druhé. Mašinka zachrčela a Hartmut si s ní, zcela automaticky, začal přejíždět po tvářích. Hlavou se mu přitom míhaly obrazy, které jej už nějaký ten pátek strašily. A jakkoliv se je snažil zapudit, byly jako duchové, zas a znovu vyplouvající ze svých hrobů.

Ani vlastně nevěděl, jak se mu podařilo se dát jakž takž do kupy, nasnídat se a vyrazit do práce. Než prošel vraty kriminálně-technického oddělení, nahodil si na obličej falešný úsměv, aby nikdo nepoznal, co se v něm ve skutečnosti odehrává. Nechtěl už nikoho obtěžovat svými problémy, se kterými mu stejně nikdo pomoci nedokázal. Nechtěl se svěřovat s tím, jak těžké je pro něj v některé dny vykonávat některé činnosti. Připadal by si už jen na obtíž, protože kdo ví, čím si potají procházejí ostatní, že...

„Dobré ráno, vážení,” zašvitořil místo toho tak, aby ho všichni slyšeli, a jeho hlas se v lehké ozvěně šířil do nejzazších koutů moderní budovy. „Dnes to vypadá na klidný den, ale přesto prosím všechny o krátkou poradu v zasedačce, než se pustíme do-” Ani to nestihl dopovědět, když mu v kapse zazvonil mobil. Povzdechl si a s omluvným pokrčením ramen jej vytáhl. „Ahoj Semire, neříkej mi, že potřebuješ zase další auto...”
„Ahoj Ajnštajne,” zahlaholil na druhém konci linky policejní komisař, „neměj strachy, starám se o něj, jako by to bylo moje vlastní. Ale mám pro tebe a tvůj tým lahůdku.” V pozadí bylo slyšet šrumec a sirény záchranných složek. „Máme tu auto s mrtvolou v kufru, chlapa se ztrátou paměti a svědka, co viděl oběť vcházet do domu, ale už neviděl nikoho vyjít. Potřebujeme forenzní, aby auto i byt prohledali. A bohužel pronto. Pošlu ti v esemesce souřadnice. Ben s Dieterem už na adresu vyrazili.”
„Dobře, jedeme tam.” Freund se s přítelem rozloučil a v duchu se ušklíbl. Tolik ke klidnému dni. Ale alespoň přijdu na jiné myšlenky... Zavěsil a rozhlédl se po hale, ve které se mezitím sešla celá jeho banda. „Takže,” odkašlal si, „máme tu mrtvolu v kufru auta, a byt, co se musí prohledat. Rozdělíme se na dva týmy, Karl-Heinz a Niky pojedou Caddynou na mrtvolu, na to dva stačíte, Bernd a Petra pojedou se mnou Customem prohledat bydliště oběti. Ostatní zůstanou tady, pokračujte prosím ve své rozdělané práci. Poradu si dáme zítra.” Všichni souhlasně kývli a vyvolení si energicky začali ze skříněk vyndávat vybavení.
Zrzek se usmál, tentokrát upřímně. Alespoň jeden fragment jeho života šlapal jako hodinky.

*****

Second thing second
Don't you tell me what you think that I can be
I'm the one at the sail, I'm the master of my sea, oh ooh
The master of my sea, oh ooh


Hartmut se sklonil k malé kapičce, která ulpěla na špičkách štětinek koberce, a vyfotil ji. Nic by za to nedal, že je to krev: přešel ke své brašně a vytáhl z ní skleněnou lavičku a vlhčený tamponek na špejli. Lehce s ním přejel po nečistotě. Vzorek pečlivě uložil do ampule, obalil ji do uzavíratelného sáčku a schoval zpět do tašky. Víc toho na předpokládaném místě činu nenašel.

Vlastně o tom, že se jednalo o místo činu, byl skálopevně přesvědčený. Zavražděná žena byla sice dle prvních poznatků koronera uškrcena, ale na hlavě měla podle Karl-Heinze ránu, jako by se praštila o roh nějakého stolu a Hartmut by dal ruku do ohně za to, že to bylo o obdélníkový konferenční stolek, který měla oběť v obývacím pokoji. Stolek byl pečlivě vyleštěný a vůbec celý obývák byl v top stavu, na rozdíl od ostatních místností. Vypadal, jako by se někdo hodně snažil zbavit se veškerých důkazů. A málem se mu to i povedlo.

Ale přehlédl tu malou, nepatrnou skvrnku, která technika, který už po letech zkušeností věděl, po čem má koukat, okamžitě zaujala.

Věděl, že dnes nepůjde domů, dokud si svůj předpoklad neověří.

Povzdychl si. „Už sem můžete, víc toho tady není,“ prohodil směrem ke kolegům z kriminálky, kteří netrpělivě, s Jägerem v čele, postávali opodál. „Jakmile budu mít výsledky, zavolám vám, oukej?“ Na souhlas nečekal. Stále trochu nejistým, ale rychlým kulhavým krokem vyrazil ke dveřím, s brašnou v ruce; cestou si z rukou trochu roztřeseně svlékl latexové rukavice a shodil dolů kapuci bílého pracovního obleku, která do té doby halila jeho ohnivě rudé kadeře. Nemohl se dočkat, až ze sebe shodí i zbytek. Dokázal si samozřejmě logicky odůvodnit, proč jej potřebuje, a proto jej také poctivě nosil a nutil k tomu i své podřízené, ale stejně oblek nesnášel.

Téměř jej ze sebe strhal. Zase cítil, jak se v něm všechno svírá a nedokázal to ovládnout. Nevěděl, co bylo spouštěčem v tenhle konkrétní moment, ale už zase slyšel v hlavě ten hlas, kterému bylo tak těžké uniknout. Uvědomoval si, že na něj jde panická ataka, a musel se hodně soustředit, aby ji zaplašil. Věděl jen jedno. Teď za volant sednout prostě nesmí.

Mávl na Bernda a Petru, kteří postávali opodál. Měli oba hotovo, vše bylo nafoceno a otisky byly odebrané, a tak byli při čekání na šéfovy další pokyny zabraní do tlumeného rozhovoru. „Jedem do laborky. Na,“ vyrušil je zrzek a hodil klíče od pracovní dodávky poloplešatému mužíkovi, „budeš řídit.“

Honnersen se na něj překvapeně zahleděl. Hartmut mu dobrovolně dává klíče? Co se s ním sakra děje? Beze slova, jen s podezřívavě přivřenýma očima, si je od něj vzal a nasedl. Freund s Allerlei se nasoukali na rozšířenou sedačku spolujezdce.

Normálně vždy v autě probírali, co na místě nalezli.

Ale teď celou cestu mlčeli.

Ani Bernd, ani Petra nevěděli, co říct. Od toho únosu a následné autonehody se šéf změnil. Všimli si toho hned, jak se vrátil zpět do práce. Byl zamlklý, zasmušilý. Možná více soustředěný, to ano, ale to bylo jediné kladné, co mohli říct. Chtěli mu navrhnout terapii, ale báli se, že je odmítne: a přitom by ji podle nich tak moc potřeboval. Vždyť mu šlo o život, nechápali, proč to tak podceňuje a přede všemi dělá, jako by se nic nestalo.

Ani jeden z nich o Hartmutovi totiž něco netušil: jeho frustrace nepramenila jen z událostí, které se odehrály kolem Cyber Storm. A kdyby to věděli, dokopali by jej k poradci již dávno.
Ale Freund byl jako uzamčený trezor, do kterého nikdo nemá přístupový kód. Nikomu se nesvěřoval, nikomu neříkal o tom, jak se v něm všechny ty bolístky, které mu život uštědřil, postupně vrší a dusí ho, jako by mu na hrudi seděl vůl. A tak se od propuštění z nemocnice akorát jen více a více ponořoval do práce, která ho zaměstnávala alespoň po intelektuální stránce, a hořknul. A ještě si myslel, že to nikdo nevidí.

Ztěžka si povzdechl a zahleděl se přes obroučky oválných brýlí z okna.
Petra si ho koutkem oka prohlížela. Sama byla introvertní, ale Freud byl úplným extrémem. Bojovala chvíli sama se sebou, ale pak už to nevydržela a bouchla.
„Musíš se sebou něco začít dělat.“
Zrzek sebou nepřítomně trhl. „Prosím?“
„Hartmute, my to vidíme. Myslíš, že jsme úplně slepí? Něco tě trápí, a už fakt dlouho a ty tvoje falešný úsměvy nejsou vůbec přesvědčivý. Bojíme se o tebe. Já,“ zachmuřila se, „se o tebe bojím. Jsi poslední dobou nepřítomnej, už s náma ani pořádně nemluvíš. Buď nám řekni, co se v tobě děje, nebo teda mlč, ale najdi si odbornou pomoc, protože jestli pojedeme beze slova ještě z jednoho případu, tak se z toho sama zcvoknu.“ Zkřížila ruce na hrudi a tváře jí hořely rozhořčením.
Bernd pokýval hlavou a zesílil sevření volantu. „Petra má pravdu, Harty. Najdi si konečně nějakýho terapeuta. Projít si tím, co ty, tak už jsem tak dávno. A jestli můžu bejt tak smělej,“ odkašlal si Honnersen,“ na ten zbroják se vykašli. Jo,“ usmál se křečovitě, když s sebou jeho šéf trhl, „Google ads tě prozradily. A sice chápu, proč jsi po něm náhle zatoužil, ale nepotřebuješ ho, fakt. S bouchačkama to umíš, ale vlastní nechtěj. Akorát bys toho jednoho dne litoval.“
Vysoký muž nevěděl, co na to říct. Byl rozpolcen mezi dojetím, že se jeho kolegové cítí být natolik jeho přáteli, aby dali najevo svou starost, a mezi rozezlením, že se mu pokouší bez vyžádání zasahovat do života. Chvíli mlčel, snažil se udržet si chladnou mysl a svíral pěsti tak, až mu zbělely klouby. Probíral si v hlavě jejich slova a pak pokýval hlavou. „D-dobře. Asi máte pravdu. Někoho si najdu.“

*****

I was broken from a young age
Taking my sulking to the masses
Write down my poems for the few
That looked at me, took to me, shook to me, feeling me
Singing from heartache from the pain
Taking my message from the veins
Speaking my lesson from the brain
Seeing the beauty through the
Pain


Zíral na pevně sevřené dlaně ve svém klíně. „Asi to začalo na gymplu… no ne asi, ale určitě. Zhruba do sedmičky jsem byl v pohodě, sebevědomý dítě, plný ideálů a radosti. Hodně jsem četl, vlastně už když jsem nastupoval do první třídy, tak jsem uměl číst a počítat a tak pro mě škola vlastně vůbec nebyla problém. Byl jsem v kolektivu oblíbenej, protože jsem byl chytrej. To jsem ale nevěděl, že se tohle změní. Prima ještě šla, to jsme se teprve oťukávali, ale sekunda, tam se začalo projevovat, že přestává záležet na tom, jakej člověk je, a začíná vše viset na tom, jak se kdo oblíká a co kdo poslouchá. Moji rodiče nebyli bohatí, a tak jsem neměl nic značkovýho. Začínaly zrovna mobily, byl jsem úplně poslední ze třídy, kdo ho měl, a tak jsem se dostal na samotnej chvost společenskýho žebříčku. Postupně to šlo do háje celý. Začali mě šikanovat. Jako nikdy mě nemlátili, byl jsem moc hubenej na to, aby jim to stálo za to, ale ničili mi věci, házeli mi penálem o zeď, aby se mi v něm všechno polámalo, brali mi knihy a házeli si s nimi po třídě. Úplně mě vyřadili ze společnosti, vůbec mě do ničeho nezapojovali. Tehdy jsem se hrozně zhoršil v prospěchu, ale doma jsem nedokázal říct, co se mi děje, a tak mě trestali ještě tam. Teď na mých matematických schopnostech závisí má práce, ale uhodl byste,“ ušklíbl se, „že jsem z ní měl v kvartě čtyřku? Tenkrát jsem poprvé pomyslel na to, že se zabiju. Šikana a k tomu hanba z toho, že zklamávám moji rodinu. Tehdy jsem koukal na jeden akční seriál o policajtech, ten mě popravdě nakonec udržel nad vodou. Došlo mi díky němu, jak by moje rodiče zdrtilo, kdyby se mi něco stalo. Sice mám ještě sestru, takže by jim někdo zbyl, ale stejně. A tak jsem dál školu se zaťatými zuby přežíval.“ Na chvíli se odmlčel a napil se z hrnku.
„A jak to bylo dál, šikana pokračovala?“
Přikývl. „Ale naštěstí už jen chvíli. Na konci kvinty jako by se vše začalo měnit. Vyrostl jsem do výšky. Spolužáci začali dospívat a začalo jim docházet, že se chovali jako kreténi. Začali mě zase brát, dokonce za mnou začali chodit pro radu a doučování, pár – samozřejmě ti největší grázlové ne – se mi jich dokonce omluvilo za své chování. A moje nadšení pro studium se vrátilo, nakonec jsem odmaturoval s vyznamenáním. A říkal jsem si, že když jsem zvládl tohle, zvládnu už všechno. Dostal jsem se na vejšku, TH Köln. Hrozně mě to bavilo, bylo to super, měl jsem červenej diplom. Ale… víte, jak jsem říkal, že jsem měl rád ten policejní seriál?“
„Ano, ten, který vás držel nad vodou.“
„Strašně jsem toužil po tom být policistou. A tak jsem dodělal vejšku a přihlásil se. Bylo to těžký, nejsem úplně materiál na pořádkovou jednotku, ale chtěl jsem na kriminálku, tak přimhouřili vzhledem k mému vzdělání oči, tenkrát byl komisařů ohromný nedostatek. Poslali mě do první akce… a já se tam při pohledu na mrtvolu složil. To pro mně bylo takový ponížení, že jsem si říkal, že se tam už nikdy neukážu. Že snad emigruju. Na pitevně jsem mrtvoly dával v klidu. Ale v terénu, když konečně o něco šlo? No prostě trapas.“ Hartmut se pobaveně zasmál, zatímco se jeho terapeutka lehce usmívala, a něco si psala do poznámek. „Ale pak mi zavolali, že shánějí někoho na technickém, a že bych se jim tam hodil víc. U policie se jen tak někdo nevyhodí, víte. A měl jsem na to vzdělání. A tak jsem bez nějakého většího rozmyslu souhlasil, věděl jsem, že se tam můžu schovat. Nakonec to samozřejmě bylo dobře, že to tak dopadlo, v tý práci jsem se fakt našel, miluju to. A dokonce tam spolupracuju s tím, co jsem mu měl dělat parťáka…“
„Co cítíte, když na to zpětně myslíte?“
Zrzek se znovu zasmál. „Asi stud, u obojího. U šikany, že jsem se nedokázal bránit, postavit se sám za sebe. Ale opravdu jsem věřil tomu, že to pak bude jen a jen horší… dnes bych se ozval, tehdy jsem se nedokázal sám ubránit a nikdo se mě nikdy nezastal. A u té práce… stydím se za ten svůj první den. Ale vím, že to bylo jen pro moje dobro: jsem takhle mnohem užitečnější a využívám to, co mě opravdu baví. Nevím, co jsem si tehdy myslel…“
Terapeutka se na něj zahleděla. „Hartmute, všimla jsem si na vás jedné věci. Víte, že když vyprávíte o něčem, co vás trápí, začnete se usmívat, někdy se dokonce přímo smějete?“
Technik se zarazil. „Opravdu?“
„Opravdu. A jen si tím ubližujete, zlehčujete tím sám pro sebe, a i pro ostatní, své trauma. Zkuste se na to pro příště zaměřit. Zkuste se nesmát, když vás bude něco bolet. Protože lidé kolem vás nevědí, že vás něco bolí, když se smějete…“

*****

„Tady máš srovnání krevních vzorků,” vzal Freund do rukou dva listy průsvitných papírů, položil je na sebe a ukázal je tureckému komisaři proti světlu. „Vidíš? Jedná se o naprostou shodu. Takže ta kapka, co jsme našli u Nortonové v bytě, byla opravdu její krev. Měla 0 Rh+, mimochodem.”
Semir pokýval hlavou. „Dobrá práce, Hartmute. Nic víc asi nemáte, co?”
„Budeš se divit, ale máme.” Zrzek se spokojeně uculil a podal policistovi žlutou složku. „Petra v koupelně našla několik otisků. Nejsou v databázi, to jsme vyzkoušeli, ale rozhodně nepatří oběti. Takže by to mohl být náš vrah, který si po úklidu umyl ruce, a nedošlo mu, že už bez rukavic sáhl na kohoutek.”
„Tak teď už jenom najít někoho podezřelého,“ pokrčil Semir rameny. „Ben sehnal záznamy z pár kamer v okolních domech, většinou zabírají místo před vchody, ale nevzdáváme se naděje, že třeba něco najdeme. Ale je toho fakt hodně. Nechcete si tady udělat soukromé promítání, že bychom se s vámi podělili o nějaký ty data?“
Zrzek se zamyslel, a pak souhlasně potřásl hlavou. „Přines mi to sem, rozhodím to do týmu, tohle má přednost před ostatníma případama.“
„Ty jsi prostě poklad, kamaráde,“ poplácal jej Gerkhan familierně po zádech. „Pošlu sem s tím Jenny, díky, máš to u mě!“ A s tím komisař odkráčel svižným krokem pryč, aniž by si všiml kyselého výrazu, který se Hartmutovi nechtě rozlil po tváři…

*****

„Moje první velká láska byla Natalie. Tak strašně moc jsem ji miloval,“ povzdechl si Freund. „Všichni si mysleli, že na ní vidím jenom to, jak vypadá, ale nejsem tak povrchní. Ale je pravda, že mě strašně zaujala, víte? Už na první pohled. Měla kulatý obličej, který rámovaly blonďaté vlasy, a oči měla jako rarášek. Pracovala v motorestu a pořád tak nějak poletovala a švitořila, byla milá a hodná, byl jsem do ní úplný blázen. Kolegové mi tehdy pomáhali s tím, jak na ní, ale nakonec jsem jí zaujal prostě já… Měl jsem tehdy červenou Toyotu Supra B Turbo, byla do ní úplně nadšená, pomáhala mi s údržbou. Po pár měsících jsme se sestěhovali, bylo to skvělý, vedle někoho spát den co den. Pořád jsme někam jezdili, hned po práci jsem za ní spěchal, abychom se spolu mohli na něco podívat nebo si jít někam sednout.“
Na chvíli se odmlčel a oči se mu skelně zaleskly. „Byli jsme spolu tři roky, když mi řekla, že mě opouští, že si našla někoho lepšího, lásku jejího života, a že si do týdne pošle stěhováky pro věci. Úplně jsem se z toho zhroutil, brečel jsem jak želva. A když jsem se zrovna nehroutil, tak jsem jí balil věci, aby to bylo pro stěhováky všechno připravený. Byl to pro mě očistec. Zjistil jsem, že to s tím chlapem táhla skoro rok. Jen jsem jí poskytoval tak dobrý servis, že se jí ode mne nechtělo. A tak s ním hlavně spala, většinou o pauzy v práci. Bylo mi z toho hrozně. Kdyby se třeba opila a zahnula mi, ale tohle bylo záměrný… dokonce ho jednou měla u mě v bytě, z toho je mi dodnes zle, ten gauč, kde si to rozdali, jsem pak musel prodat, nedokázal jsem ho v bytě snést. Tehdy jsem pojal podezření, dělám věci určitými způsoby a něco se mi ten den doma nezdálo, ale dokázala mě ukecat, že to tak není. Lhala mi do očí, dodnes si ten moment dokážu přesně vybavit. S tím novým je myslím doteď, odstěhovali se do Francie, mají tam služebnictvo, to jí vyhovuje. Tak to aspoň nebylo celé k ničemu…“

„A jak se cítíte, když mi o tom vyprávíte?“

Zamyslel se a povzdechl si. „Pořád cítím osten zrady. Ale už jsem jí dávno odpustil, dlouhodobě by nám to stejně neklapalo, každý jsme od života očekávali něco jiného. Jen si říkám, že to mohla udělat bez toho podvádění… Byl jsem pak úplná troska, hodně jsem pil, začal jsem kouřit. Na každý akci jsem se zpil do němoty, Semir a Tom... o tom vám taky někdy řeknu, byl to skvělý kamarád, ale bohužel už tu s námi není... mě tenkrát tahali domů jako námezdní mezci a snažili se mi promlouval do duše. Na nohy mě postavilo, až když jsem se zhroutil na narozeninové oslavě Andrey, Semirovy manželky. Brečel jsem tam šest hodin v kuse, objímal láhev vodky a nikdo mě nedokázal utěšit. Přestal jsem tehdy ze dne na den s alkoholem i cigaretama. Začal jsem víc pracovat, běhal jsem... začalo mi být o dost líp. Možná bych s tím měl zase začít...“

*****

Bylo mu zle.
Stál v supermarketu a uvědomoval si, že jsou kolem něj samé nakupující páry. Cítil úzkost a vnímal, že na něj jde panická ataka. Skryl se v té nejopuštěnější uličce, na kterou narazil, kousek od kompotů, předklonil se a ztěžka, zhluboka dýchal.

Nádech.
Výdech.
Nádech.
Výdech.


Podařilo se mu se trochu uklidnit, ale najednou vůbec neměl chuť shánět nějaké jídlo, navzdory tomu, že mu lednička doma již nadávala za to, jak prázdná byla.
Najednou zase vůbec neměl hlad.
Před lékařem se mu na kontrolách nějak dařilo skrývat to, že téměř nejí, ale hrozil se dne, kdy ho přinutí vlézt si na váhu. Doma jednu měl, a tak věděl, že od propuštění z nemocnice stresem shodil deset kilo. Doktor by z toho rozhodně nadšený nebyl.

Věděl, že by to dělat neměl, ale přesto nechal vozík s chlebem a pár sušenkami stát opuštěný v uličce. Vykročil, jako by se nic nedělo, pryč z obchodu.
Skoro teď litoval, že má vůz, který poutá pozornost kamkoliv s ním vyjede, protože jediné, co chtěl, bylo se přede všemi schovat, být neviditelný. Dlouhými, hbitými kroky došel k DeLoreanu, otevřel dveře a nasedl do něj. Roztřeseně nastartoval, rozhlédl se po okolí a vyjel.

Zcela bezmyšlenkovitě vyrazil na obchvat a ke svému zděšení znovu začal vnímat, až když parkoval u nedalekého jezera. Měl s ním spojených pár krásných vzpomínek. Většinou tam nikdo nebyl, maximálně pár rybářů. I dnes tam bylo úplně pusto.

A tak Hartmut vypl motor, složil paže i hlavu na volant a teskně, srdceryvně se rozvzlykal.

*****

„Hartmute, zase se smějete, víte to?“

Pokýval střapatou hlavou. „Jojo, uvědomuju si to. Ale tentokrát je to opravdový smích. Víte, došla mi jedna věc. Stalo se mi tolik špatných věcí. Zbili mě, unesli, musel jsem střílet po lidech, zničili mi auto, kamarádi mi zemřeli, prarodiče odešli na věčnost… ale stejně ve mně největší díry zanechaly vztahy. Přijde mi to až směšný.“

„Ne nadarmo se říká, že ty nejvíce traumatické zážitky v životě jsou smrt, rozchod a nevěra… Jsou věci, se kterými se dokážeme popasovat sami, a pak ty, se kterými nám musí pomoci jiní. Navíc s nebezpečím jste, když jste šel k policii, počítal. Ale s rozpadem vztahu, do kterého tolik pokaždé investujeme, nikdo dopředu nepočítá.“ Projela si očima poznámky. „Na minulém sezení jste zmínil nějakou Laru. Povězte mi o ní prosím více.“

Poposedl si. „No… Lara byla mojí druhou velkou láskou. Chytrá, odvážná, přímá, strašně drzá. Měla černé vlasy s rudými proužky, a oproti Natalii byla kus ženské a měla pořádnou vyřídilku. Byla hackerka, takže jsme si pořád měli o čem povídat. Hráli jsme spolu počítačové hry, mí přátelé jí měli rádi. A pak jsem jednoho dne přišel domů a na posteli ležel dopis na rozloučenou. Psala, že mě vlastně nikdy neměla ráda, že se jen přetvařovala, a že už to nezvládá a musí odejít. Týden předtím jsme spolu slavili dvouleté výročí… a já zase nic nepoznal. Opět jsem měl zlomený srdce, nechápal jsem to. O půl roku později mě s jejím novým přítelem unesli, našla si pěknýho grázla a nechala se jím stáhnout. A já jsem tam málem… já jsem…“ Zajíkl se a promnul si víčka.

„Plačte, poddejte se tomu. Emoce nejsou vaši nepřátelé, nechte ty slzy, ať tečou. Když se jim chce ven, nebraňte se jim.“

Po tvářích mu stékaly slzy. „Víte, tenkrát jsem vlastně vůbec nemyslel. Respektive vůbec jsem nemyslel na sebe. Strhl jsem volant a málem nás tam všechny zabil, jen aby s tou zatracenou flashkou se Cyber Storm neodjeli. Pořád to mám před očima. A pořád se cítím Larou hrozně zrazený. Proč to všechno dělala? To pro ní byly peníze tak moc důležitý? Vážně jsem pro ní nic neznamenal? Mohl bych se jí zeptat, ale už ji nikdy nechci vidět. Nezaslouží si mít tu možnost mi vše vysvětlit. Ani k soudu jsem kvůli mému zdravotnímu stavu naštěstí nemusel, stačila moje ověřená výpověď.“ Hlasitě se vysmrkal do kapesníku. „Já… občas se špatně nadechnu a cítím… znova cítím ta naražená žebra. Špatně šlápnu a znovu vnímám, jak mám zlomenou nohu. Zatřesu hlavou a říkám si, že je to, jako bych zas měl otřes mozku. Ale nic z toho nebolí tak moc, jako zlomený srdce.“

*****

„Takže ho máte?“ Hartmut si opatrně usrkl svého piva a zkoumavě se zahleděl na své přátele.
Ben mávl rukou na barmana a prsty naznačil tři panáky. „Jo, díky vám. Kdybyste si nevšimli těch otisků a krve, tak bychom ho neusvědčili, nechtěl se hajzl přiznat, i když jsme si se tady Semirem byli na sto procent jistí, že to byl on. Až když vyjela shoda, začal zpívat jako slavíček.“
Přistály před nimi malé sklenky s nahnědlou tekutinou. „A proč to teda udělal?“ položil technik další otázku a whisky před sebou ignoroval.
Turek se zakabonil. „Klasika, žárlivost. Byl to její kolega v práci, dvořil se jí a ona ho nechtěla. Tak jí zabil. Tohle nikdy nepochopím, jako by to byla jediná ženská na světě. Jasně, že odmítnutí bolí,“ pokrčil rameny, „ale někoho kvůli tomu zabíjet? Žijeme fakticky ve zvráceném světě…“
„Neříkej, že tě to pořád překvapuje, Semire,“ vložil se do hovoru Herzberger, který právě dorazil, s Bonrathem za patami, a zaslechl část jejich rozhovoru. „Člověk by řekl, že sis na to po těch letech už zvykl.“
Gerkhan se ušklíbl. „Na některý věci si asi nikdy nezvyknu. Kde máte Jenny?“ Zrzek naproti němu sebou škubl, jako by ho kousl štír.
Dieter si sundal bundu a pověsil ji na věšák. „Parkuje, za chvíli tu bude.“
Freund popadl panáka, kopl ho do sebe a s elegancí žirafy vyskočil na nohy, koukaje se přitom na hodinky. „K-kluci, omlouvám se, ale musím běžet, z-zapomněl jsem, že mám někde být… mějte se.“ Vytáhl z kapsy bankovku, hodil ji na stůl a spěšně odkráčel.

Policisté u stolu si vyměnili jeden krátký společný, nechápavý pohled.

*****

„Asi byste si řekla, že to už stačilo, že jsem se po Laře poučil, případně že se trápím kvůli ní a té nehodě. Ale to není bohužel pravda. Trápí mě ještě jedna věc a je mi z toho až trapně…“ Na chvíli se odmlčel a sumíroval si myšlenky. „Víte, máme jednu kolegyni, Jenny Dornovou, policistku. Je skvělá, chytrá, krásná, pracovitá, hrozně hodná. Po Laře jsem k ní začal inklinovat… no nebudu chodit okolo horký kaše, jak jsem byl v háji, tak ona mi připadala jako anděl a zamiloval jsem se do ní. Ale věděl jsem, že to nemá cenu, proč by se o někoho jako jsem já zajímala, a tak jsem to v sobě dusil, akorát jsem často vyhledával její společnost. A pak jsem málem umřel, a ona za mnou začala chodit do nemocnice. Seděla u mě každý den, vyprávěla mi příhody z práce, co kdo dělá, starala se o mě. Česala mi vlasy, držela mě za ruku, občas mě políbila na čelo. A co jsem udělal já? Začal jsem mít naději, popustil jsem si otěže. Říkal jsem si, že ke mně třeba taky začala něco cítit. Chtěli jsme jít do kina, až mě propustí, a někam na kafe. A pak jsem jeden den chtěl jít na záchod a nechtěl jsem tím nikoho otravovat, a tak jsem skákal po jedný noze ven z pokoje, a když jsem vyšel na chodbu, viděl jsem jí tam, jak se muchluje s nějakým doktorem.“ Složil hlavu do dlaní, jako by se chtěl schovat sám před sebou. „Ona mi absolutně nic neslíbila. Vůbec neví, že jsem k ní něco cítil, protože jsem se nikdy nedokázal vyslovit. Ale to, jak jsem ji tam viděl… jako by mi lhala a podvedla mě další žena. A moje láska se změnila v nenávist tak rychle, že mě to samotného překvapilo. Bylo to jako lusknutím prstu. Jenny si přitom jako jediná nezaslouží, abych ji nenáviděl, ale nějak to nedokážu jinak zpracovat. Zradila mě, aniž by o tom věděla. Dává vám to nějaký smysl?“
Terapeutka pomalu kývla. „Dává. Projektoval jste se do něčeho, co existovalo jen ve vaší hlavě, ale bohužel i to často stačí k tomu, abychom sami sebe zranili. Měl jste očekávání a ta zmizela. Neobviňujte se za to, že jste je měl.“
„Už nějakou dobu se jí vyhýbám. Když vím, že někde je, schválně tam nejedu. Když přijde na KTU, jedná s ní Bernd, protože je mi mnohem líp, když vím, že s ní nemusím mluvit. Myslím, že tohle mě zrovna kolegům prozradilo.“
„Hartmute, to všechno, co se vám přihodilo, by položilo na kolena každého. Stalo se vám hrozně moc věcí v neskutečně krátkém časovém období. Nesmíte na sebe být tak přísný.“
„Já vím, ale… mám dny, kdy si myslím, že nedokážu vstát z postele. Ležím a tělo mě neposlouchá a já si říkám, jestli to má všechno cenu, víte? Vstát, jít do práce, žít dál ten bláznivý koloběh života. Zase se třeba zamilovat a znova pak prožívat tu strašnou bolest…“
„Dokážete mi tu bolest popsat?“
Kývl. „Je tady,“ zabodl prst doprostřed svého hrudníku. „A je někdy ostrá, někdy tupá, ale je tam. Svírá mi hruď, a dusí mě. Teď, v tuhle chvíli, třeba není tak hrozná, ale když si na něco z toho, co se mi stalo, vzpomenu, tak mě tam zas a znova bodá, jako by se mi tam zapichovala dýka a někdo s ní ještě zvráceně kroutil.“ Z očí mu začaly téct slzy. Tentokrát se jim nebránil. „A já- já si říkám,” zajíkl se, „jestli to někdy přejde, jestli ta bolest někdy otupí tak, že už ji nebudu vnímat. Jestli má cenu dál tenhle život žít, jestli by nebylo lepší to prostě někam napálit autem a skončit to celý.“ Třásly se mu ruce. „Býval jsem takovej veselej člověk, silnej člověk. Proč je ze mě najednou taková troska? Vždycky, když se trochu seberu, řeknu si, že to bude dobrý, že si ještě žiju docela dobře, tak bum, dostanu další ťafku osudu. Kdo má tyhle rány pořád snášet?“
„Hartmute,“ oslovila jej terapeutka měkce, s nádechem soucitu v hlase, „jste stále neuvěřitelně silný člověk. Jiní už by to dávno vzdali, ale vy jdete dál. Neztrácejte naději. Ono ne nadarmo se říká, že čas otupí všechny rány, ale musíte bojovat, nesmíte to vzdát. Základem je být chvíli sám. Nemyslete na to, jak moc chcete s někým být. Musíte být primárně šťastný sám se sebou, najít lásku sám k sobě.“ Usmála se na něj a přelila tím na technika trochu svého tepla. „Zahojit si pořádně ty rány v sobě. Teprve pak začnete přitahovat ženy, které budou mít rády vás, tak jako vy máte rád je: upřímně…“
Ztěžka si povzdechl. „Vím, že máte pravdu. Jsou i dny, kdy si myslím, že vyhrávám, ale pak…“
„To je v pořádku. Ale pokud na sobě budete pracovat, tak těch dní, kdy budete vítězit, bude víc a víc. Až nakonec zjistíte, že je vám dobře, na těle, mysli i na duši.“

*****

Podzim se hlásil o slovo svými dešti a sychravým počasím. 

Ale Hartmut se cítil lépe. Minimálně se mu už několik týdnů nestalo, že by nedokázal vstát z pod peřin. Ale dovoloval si drobné ústupky. Toho rána se probudil, požitkářsky se protáhl a přejel si dlaní po strništi. A rozhodl se, že se neoholí. Prostě se mu nechtělo.
Vyškrabal se z postele a roztáhl žaluzie. Slunce pomalu vycházelo a vyloudilo mu na tváři úsměv. Shodil ze sebe pyžamo, vhodil ho do prádelního koše a přešel do koupelny, kde si dopřál pořádnou sprchu.
Voda mu stékala po zádech a nohou a lehce ho studila, a technik si po dlouhé době připadal opravdu živý.

Když se osušil a zahleděl se na sebe do zrcadla, usmál se. Nemohl si vybavit, kdy naposledy se na sebe podíval takhle vlídně, ale zahřálo ho to u srdce.
A když za půl hodiny vyjížděl směr KTU, dokonce si v autě tiše prozpěvoval.

Do pracoviště vkráčel s bodrou náladou. „Dobré jitro, dámy!“ zašvitořil směrem ke kolegyním, které vešly hned za ním. Vyskákal schody do své kukaně, a spokojeně ze sebe shodil podzimní bundu. Zapnul počítač, přihlásil se do systému, projel všechny e-maily, které mu dorazily, a s pečlivostí jemu vlastní na ně odpověděl. Poté otevřel program, napárovaný na laboratoř. Viděl, že mu tam svítí výsledky z předchozího dne. Projel je očima a zarazil se. Dal pro jistotu tisk a znovu se do nich začetl, jako by na papíře mohly písmenky a grafy popsané stránky vypadat jinak.
Úsměv mu zmizel z obličeje.

Prudce vstal a svižným krokem, ignorujíc zvídavé pohledy kolegů, sklusal ze schodů dolů a dokráčel ke dveřím od laboratoře. Nahodil na sebe čistý bílý plášť a vrazil dovnitř. Bez rozmyslu vyrazil rovnou ke stolu, na kterém nechal přes noc jet analýzu kapaliny, kterou mu včera donesli Ben se Semirem. Nasadil si ochranné brýle, nové, čisté rukavice a vyndal z jedné ze zkumavek kanylu, kterou nechal řádně odkapat, než ji položil na kulaté sklíčko vedle zkumavky. Zvedl baňku do výše očí a podíval se do ní proti světlu. To sice udělal už včera a zdálo se mu, že tam nic neviděl, ale nyní, když věděl, co hledá, mu připadalo, že přímo vidí miniaturní jemné krystalky, vířící uvnitř.

Zasakroval. Nahlas.

Otevřel speciální myčku v rohu místnosti a postupně do ní naskládal veškeré vybavení, které se tekutiny dotklo. Zapl ji na nejdelší program a pak se vrátil ke zkumavce a opatřil ji samolepkou s lebkou. Vršek uzavřel pevnou zátkou.
Svlékl si rukavice a vyhodil je do vyhrazeného koše.

Musím to udělat ještě jednou. S někým. Dal si ruce v bok. Takovej mix… ten chudák neměl nejmenší šanci tohle přežít. Jestli jsou teda ty výsledky správný. Zamyslel se a vyšel ze dveří laboratoře ven. S tímhle mu mohla pomoci jen jedna osoba. Zahleděl se na hodinky: ke svému překvapení zjistil, že už je poledne. Chrm, teď ještě, aby měla dnes večer čas. „Petro?“ zvolal směrem do haly. „Můžeš sem na chvilku, prosím?“
Slyšel zavrzání koleček a spatřil, jak měděnovlasá kolegyně vyjela z pod ohořelého Volkswagenu, na kterém zrovna pracovala. Měla modrý plášť, ochranné brýle a od sazí umolousaný obličej. „Už běžím,“ broukla a vysoukala se ven. Odložila francouzský klíč a vyskočila na nohy: cestou k šéfovi si sundala rukavice a odsunula si brýle do čela. „Potřebuješ s něčím pomoct?“
Mimoděk se při pohledu na ní uculil, ale vzápětí si vzpomněl, proč si ji zavolal. „Včera mi Ben se Semirem přinesli lahev vody se strženou etiketou, kterou našli pohozenou u jedné oběti v autě. Nezdála se jim, tak chtěli udělat analýzu obsahu.“ Zkřížil ruce na prsou. „Myslel jsem, že jsou jen paranoidní, ale vypadá to, že nejsou. Nechal jsem přes noc běžet test a vyjely mi tam nějaké šílenosti: mimo jiné tam vyjel síran thallný, a to je ještě ta nejnormálnější látka která v tom mixu je. Každopádně by to znamenalo, že toho chudáka někdo otrávil, a ještě tak, aby se to nedalo při pitvě jednoduše zjistit…“ Zahleděl se kolegyni do očí a mírně zakoktal. „Nech… nechal jsem teď všechno umýt, nechci případně kontaminovat další nástroje. Za čtyři hodiny to bude ready, ale chtěl jsem tě poprosit, jestli bys se mnou neudělala ještě jeden test, máš v tom víc zkušeností než já. Bohužel by to znamenalo, že bys tu dnes se mnou musela být přesčas, pokud… pokud by ti to teda nevadilo. Vím, že je to blbý, je pátek…“
Usmála se a pohodila hlavou. „V pohodě, dneska jsem v plánu nic zvláštního neměla. A tohle zní jako zajímavá práce. Zajímavější než,“ ukázala palcem za sebe a zvedla jedno obočí, „zkoumání brzdových hadiček na ohořelym vraku.“ Stáhla si brýle zpět do očí. „Houkni na mě, až tam budeme moct naběhnout, jo?“
Pokýval a v duchu se mimoděk zatetelil, až ho to zarazilo. Odkašlal si a raději šel zase pracovat. Čtyři hodiny utečou jako voda, tak ať je aspoň užitečný.

*****

KTU pomalu utichlo, a poslední kdo tam zůstali, byli Hartmut a Petra, která se mezitím omyla od pozůstatků požárem ožvýkaného vraku a převlékla se do čistého.

Venku se už stmívalo, když se jim konečně podařilo vše zapojit zpět a připravit vhodné vzorky na samotnou analýzu. Freundovi nedopřály jeho myšlenky chvíli klidu. Ale místo, aby jeho mozek zaměstnával rozbor jedu, přistihl se, že se zabývá mladou kolegyní. Několikrát se o něj při práci otřela, zářivě se na něj usmívala a vůbec neprotestovala při myšlence, že by tu s ním měla zůstat dlouho do noci. Vzpomněl si mimoděk na srdíčko, které objevil na kelímku od kávy před zhruba půl rokem: a to právě Petru tehdy zahlédl, když se podíval dolů do haly... Ale ne, zamračil se rychle, nic si nenalhávej. Akorát dopadneš jako s Jenny. Je jen kolegyně, nic mezi vámi není.
„Harty,“ oslovila jej a vyrušila jej tak z vnitřního monologu, „ještě si tu udělám pár testů mimo. Jestli máš něco jiného na práci,“ přitáhla k sobě pár zkumavek a vzala do ruky kapátko, „nemusíš tu se mnou sedět. Nějak se zabavím.“
Tak vida. „Dobře, budu vedle, kdyby něco.“ Vyšel z laborky, převlékl se z bílého do modrého pláště a opřel se o zeď. Oči se mu stočily na hodiny, visící na zdi: bylo osm, a vysokému muži zakručelo v břiše. Mohl bych nám aspoň objednat něco k jídlu, když už jsme tu kvůli mně zkejsli, ušklíbl se. Vytáhl mobil a otevřel donáškovou aplikaci: byl pátek, tak mu bylo jasné, že to bude nějakou tu chvíli trvat, než jim cokoliv dovezou, takže čím dříve to udělá, tím lépe. Zapátral v paměti a vybavil si, že si Petra často do práce bere kung pao a rovnou tam jedno naklikl, a přihodil k tomu kuře ve sladkokyselé omáčce. Mobil si pak strčil do kapsy, přešel k regálu u nejdelší zdi a ze svého šanonu vytáhl zprávy, které mu tam nechali zaměstnanci technického na kontrolu. Z kávovaru vytlačil espresso, sedl si k nejbližšímu stolu a začetl se.

Trvalo dvě hodiny, než čínu na kraj města dovezli. Hartmut na ni mezitím zapomněl, a tak při zazvonění telefonu překvapeně nadskočil. Převzal chladnoucí pokrmy od kurýra a položil je na stůl. Pak zaklepal na dveře od laboratoře a nakoukl dovnitř. „Petro? Objednal jsem nějaký jídlo, jestli chceš. Je to vedle na stole.“
„No ty jsi úplně zlatej, děkuju,“ zívla Allerlei a protáhla ztuhlé paže. „Umírám hlady.“ Vstala od stolu a vypla kahan, který tam do té doby hořel. Při vstupu do haly nasála vzduch nosem. „Jé, tys mi mi vzal kung pao? To miluju!“
„Já vím,“ zahořely mu uši. „Dáš si něco k pití?“ zamluvil to. „V lednici je myslím ještě džus, co tu včera Bernd zapomněl.“
„Sem s ním,“ zazubila se a strhla folii z plastového obalu na jídlo. Postavil před ní sklenici s džusem a posadil se vedle ní. Chvíli tam byli mlčky, a jen do sebe házeli sousto za soustem.
Pak se začali bavit o posledních třech případech, které jim prošly rukama. Freund se chtě nechtě musel zubit: i kdyby si vše jen vymýšlel jako s Dornovou, byl rád, že před rokem a půl techničku do týmu přijal. Opravdu toho věděla z oboru dost na to, aby se od ní několik drobností mohl sám naučit. A postupně se hovor stočil na jejich studia a rodinné zázemí.

Ani jim nedošlo, že tam seděli pěkných pár hodin. Z povídání je vytrhlo až pípání přístroje, vycházející z chemické laboratoře: výsledky byly hotové. Možná až trochu horlivě oba vyskočili a vyběhli, bok po boku, schody do Hartmutovy kanceláře. Odemkl obrazovku počítače a během několika vteřin se oba mohli nedočkavě začíst do výsledků.

Které potvrdily Freundův předchozí pokus.

„Tak jsi měl fakt pravdu,“ vydechla technička s úžasem. „To budou kluci koukat, co…“
„To teda budou,“ souhlasil zrzek. „Máme tu nějakého traviče, a co hůř, traviče, co dobře ví, co dělá.“ Posadil se na židli, vyjel z programu pdf soubor a vše to s pár řádky vysvětlivek poslal na e-mail dálniční policie. Pak vstal a promnul si unavený, neposednými vousky pokrytý obličej.
„Je půl třetí, asi bychom měli jít spát,“ špitla Petra.
Stála těsně u něj, jejich paže se dotýkaly hranami, jako by k sobě byly přilepené. Podíval se na ni a usmál se. Zadívala se na něj zpět a zvedlé koutky mu nesměle oplatila.
Položil jí dlaň na rameno.

A pak si dodal odvahy, naklonil se k ní a celý nervózní ji políbil.

*****

You made me a, you made me a believer, believer
You break me down, you build me up, believer, believer
Oh let the bullets fly, oh let them rain
My life, my love, my drive, it came from
Pain
You made me a, you made me a believer, believer


Byly tři hodiny ráno, ale to jim ani v nejmenším nevadilo.
Tiskl ji zády ke zdi kanceláře: jednu ruku měla zabořenou v jeho ryšavých vlasech, druhou mu zatínala nehty do levé lopatky. Prohýbala se jako kočka a stejně tak i mhouřila oči.
Loktem shodil ze skříňky vedle nich tlustý šanon, až to hlasitě prásklo, ale nevěnoval mu sebemenší pozornost: veškerý jeho fokus byl soustředěn jen a jen na ně dva.
Celý se zachvěl, když mu jemně zasténala do tváře. Opřel se čelem o to její. Bože, vážně jsem udělal první krok? Opravdu se tohle děje? Jsem tohle vážně já? Nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale líbilo se mu to. Tenhle nový Hartmut se mu vážně zamlouval.

Otevřela oči a zahleděla se do těch jeho. Na chvíli měl pocit, že se v jejich zeleni utopí. „Nepůjdeme radši ke mně?” zašeptala nejistě a rozhlédla se.
Zhluboka se nadechl a přikývl. Nedokázal si představit, že by ho tu někdo načapal... a přitom, ušklíbl se, mu to před chvílí nevadilo. Ale když se mu odplavila trocha krve z nižších poloh, začalo mu docházet, že rozdat si to s podřízenou uprostřed pracoviště není úplně vhodné. Nedej bože, aby ho tu načapala Almara. To by si mohl sbalit svá fidlátka rovnou, a Petra taky.

Chytla svou dlaní jeho a vyrazila, ještě trochu udýchaná, kupředu.
Svlékli si pláště, oblékli se do bund, pozhasínali halogenová světla v hale a zakódovali vrata. Venkovní teplota je trochu zarazila, úplně zapomněli, že už pomalu končí podzim a že zima už vystrkuje růžky.
Mlčky nastoupili do Freundova DeLoreanu. Hodnou chvíli mlčeli: zrzek se kousal do rtu z toho, jak horlivě se snažil zavést na něco řeč, ale zrovna ho nic nenapadalo. A přitom s ní nikdy neměl problém, vždy se spolu normálně bavili, a to ještě před hodinou, ale teď, teď to bylo... divné.
Petra to ticho také nemohla vydržet. „Viděl jsi poslední řadu Lower Decks?” zkusila to.
Přikývl a s úlevou zabředl do hovoru.

*****

Third things third
Send a prayer to the ones up above
All the hate that you've heard has turned your spirit to a dove, oh ooh
Your spirit up above, oh ooh


Tiskli se k sobě, unavení, ale nesmírně spokojení. Jemně ji tahal za pramínky dlouhých vlasů, zatímco ona mu nežně přejížděla prstem po vystouplé klíční kosti. Po chvíli se přetočil na záda a spokojeně si vzdychl.

Schoulila se k němu a hlavu položila do prohlubně mezi paží a ramenem. Pořád z ní sálalo živočišné teplo. Více ji k sobě přitiskl a políbil ji do vlasů: voněly po kokosu a mandlích.
Trochu se mu z toho všeho zamotala hlava. Vlastně pořád nechápal, co se stalo, jak se to stalo.

A teď tu prostě leželi, nazí, nohy propletené, přikrytí jen její lehkou pokrývkou.
Za okny se spustil jarní deštík.
Byla sobota, a ani jeden z nich nemusel do práce.

Zavřel oči a vnímal jemné klapání dešťových kapek na parapet a její mělký dech.
Cítil se po dlouhé době šťastný, plný naděje, beze stopy po nějaké nenávisti.
A přál si, aby takový směl zůstat už navždy.

You made me a, you made me a believer, believer
(Pain, pain)
You break me down, you built me up, believer, believer
(Pain)
I let the bullets fly, oh let them rain
My life, my love, my drive, it came from
(Pain)
You made me a, you made me a believer, believer


Konec

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Nenávist
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma