AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Mít moc na(d) - POKRAČOVÁNÍ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahoj Smile

Pevně doufám, že si ještě vzpomínáte na povídku Mít moc na(d) v hlavní roli s Paulem Kellerem a Terezou Wox.
Povídka je hrozně dlouhá a já bohužel podcenila počet rezervních komentářů. Navíc se do toho přidala chybou fora vynucená pauza...
Jednoduše si myslím, že je lepší založit pro nové kapitoly povídky toto vlastní téma. Rovnou sem dávám díly, které jsem napsala v době, kdy kvůli nefungujícím znakům nebylo možné přidávat další texty.

Za zpoždění se omlouvám, ale skutečně nebylo možné psát a přidávat kapitoly, když forum nezobrazovalo znaky Sad povídku ale dokončím, takže se čtenáři dozví, jak dopadla Wink pokusím se být vzorná a psát rychleji, abyste na každý díl nemuseli čekat měsíc...

PŘEDCHOZÍ TEXT POVÍDKY MÍT MOC NA(D) NAJDETE ZDE: http://povidky.afc11.cz/viewtopic.php?t=316

Do tohoto vlákna budu přidávat pokračování a samozřejmě budu moc a moc a MOOOOC ráda za Vaše případné komentáře
Přeji Vám, ať se povídka líbí, popřípadě ať vyvolá jakékoliv jiné emoce. Budu ráda, když mi o nich povíte - děkuji! Embarassed


Vaše Woxys




--------------------------------------------------------------------------------


17. 11. 2014 přidán NOVÝ, už 155. a POSLEDNÍ díl!


Mít moc na(d) - NOVÁ POKRAČOVÁNÍ



Byla unavená. Nebo si tak alespoň připadala.
Sakra, pokárala se. Holka, ty jsi na té kávě už nehorázně závislá! Jednou si nedáš a jsi úplně hotová.
Jenže co už, přemíra kofeinu s novinářskou profesí prostě skoro nutně souvisela.
A pak, přidala do kroku a úsměv se jí vrátil, Paul má přece ten báječný kávovar, ne? Dám si udělat dobré presso. Nebo požádám o Laté, to jsem měla jen párkrát.

Přesto si ve chvíli, kdy ve výtahu tiskla tlačítko s číslem Paulova bytu, málem roztrhla ústa zívnutím. Kávu!
Zazvonila: často raději zvonila, když věděla, že je Keller doma. A popravdě se jí taky nechtěly hledat klíče.
,,Už jsi tady?“ Keller ji hned po otevření dveří políbil. ,,Ahoj maličká, rád tě vidím. Jak bylo?“
,,Dobře, dobře. Ahoj Paulie. Prosím, udělal bys mi kávu?“
Jeho výraz byl... matoucí. Na malou chvíli nevěděla, co z něj vyčíst. Pak se však usmál. ,,Aby tě ten kofein jednou nezabil, Terezko. Presso?“
,,Něco silnějšího, ano, pokud budeš tak hodný. A neboj, zatím se,“ sklonila se, aby pohladila Sumeru, co se jí nadšeně třeba o nohy, ,,držím.“

Káva byla vynikající. Drahé kávovary prostě měly něco do sebe. Dívka se vzdala původního plánu hodit ji do sebe jako panáka a vychutnávala si každý doušek, poněkud nervózní z toho, že přítel sleduje každé její gesto, každý pohyb. Konečně šálek definitivně odložila a s mlasknutím si olízla rty. ,,Vynikající. Moc díky. Hned je mi lépe.“
Kývl hlavou. ,,Pojď sem.“
Seděl asi tři metry od ní na sedačce, takže zvedla obočí. ,,Uhm?“
,,No pojď.“
Pochopila, chtěl, aby k němu šla blíž. Nu proč ne. Zvedla se, ale než usedla vedle něj, pevně ji chytil za boky, její klín v úrovni očí.
,,Líbilo se ti to minule, viď?“
,,Nu...“ natáhla ruku, aby muže pohladila po vlasech. ,,Líbilo. Ten piknik byl dokonalý nápad, Paulie. Moc pěkný. Opravdu ho oceňuji.“
Usmál se, tak jaksi... úsporně. ,,To jsem rád. Když se to minule líbilo tobě... tak je dneska řada na mě, maličká. Určitě souhlasíš.“
Znervózněla. ,,Ach.“
Vstal. Převyšoval ji o dost více než o hlavu.
Měla dojem, že ji dlaně, které jí něžně položil na ramena, tlačí do země.
,,Svlékni se. Všechno.“


*****


,,Toméééééééééééé...“ Turecký komisař teatrálně padl hlavou na volant. ,,Tak už si vyber.“
,,Tak tady toho nemají mít tolik,“ odsekl modroočko, načež se ze zvyku zakřenil na servírku, mladou dívenku s poněkud kulatou, akné posypanou tváří. ,,Jedny velký hranolky, prosím.“
Řidič auta za nimi, prvního v už pěkně narostlé řadě vozidel, zlostně zatroubil.
,,Hranolky?! Hodinu si ten lístek čteš a pak si objednáš hranolky?“ Malý policista uhnul, aby se tmavovlasý elegán mohl natáhnout pro porci přesmažených nakrájených brambor a vtisknout slečně do dlaně dvě eura.
,,To je kvůli tobě. Tak jsi mě vynervoval, že jsem se,“ Tom se zakuckal a utřel si ze rtů slané drobečky, ,,nemohl soustředit ani na to pitomé jídlo.“
Semir pobaveně zavrtěl hlavou a šlápl na plyn – u okénka rychlého občerstvení už udělali ostudy dost. ,,A dej mi jednu.“
,,Nedám! Sám mám málo.“
,,Tam tu připečenou.“
,,Ty spálený mám nejradějc.“
,,Nejradějc?“ Gerkhan přibrzdil a pustil před sebe hráškově zelený Golf, který z parkoviště nějak moc spěchal. ,,Co je to za novotvar?“
Kranich se zamračil. ,,Už mluvíš jako,“ polkl porci, ,,blondýna.“
,,Taky má dost často pravdu,“ nezareagoval na provokaci komisař a pohlédl do zpětného zrcátka, aby se následně zařadil do plynule jedoucího proudu aut. ,,No tak. Nenech se prosit. Nebo řeknu Karolině, čím se cpeš. Beztak se určitě diví, proč tak tloustneš. Tak abych ji neinformoval, jak si o pauzách uháníš infarkt.“
Podle vyděšeného pohledu, který Tom věnoval svému břichu, se kamarád nechal nachytat. ,,Co?! Tloustnu? Jak jsi na to přišel?“
Gerkhan se s gustem zakousl do v okamžiku Kranichovy nepozornosti ukradené hranolky. ,,Tak. Máš hroznou životosprávu. Buď rád, že se starám.“
,,Říká člověk, který dneska snídal sušenky.“
,,To je jako pečivo.“
,,Jasny.“ Tom snědl poslední bramboru, naslinil prst a vyzobal i zbytky zamaštěné soli.

,,Kobro jedenáct, tady Engelhardtová.“
Kranich se přestal blbě culit a okamžitě zvážněl, přitahujíc si praskající vysílačku ke rtům. ,,Kobra jedenáct, slyšíme.“
,,Tome, na padesátém osmém kilometru Á čtverky je nehoda. Nic velkého, ale běžte to tam pohlídat, budou tam kolony.“
,,Jo, šéfová,“ přitakal komisař poněkud neformálně. ,,Padesátý osmý, Á čtyři. Přebíráme to.“


Nemuseli se s Gerkhanem domlouvat jediným slovíčkem: zatímco snědý policista automaticky hodil blinkr, aby sjel z dálnice a napojil se na ni v opačném směru, Kranich už dával na střechu modrý majáček.
Klapalo jim to – a Semir byl neskutečně rád, že poté, co si pár neobratnými gesty a slovy vyříkali svůj konflikt ohledně blonďaté novinářky, bylo zase všechno v pořádku i v soukromí.


Moc nevěděl, jak začít: ale teď, když byli všichni zabraní do práce a Kranich byl sám v kuchyňce, se zdál být příhodný okamžik. Co možná nejnenápadněji vklouzl do místnosti a přivřel dveře. ,,Hele, Tome.“
Muž sebou trhl: popravdě našel v ledničce bezprizorní jogurt a rozhodl se ho přivlastnit, takže ho náhlé oslovení málem zabilo. ,,Uchm!“ Odložil lžičku do už prázdného kelímku a náhle, zaskočený, zaváhal, jak se tvářit. ,,No?“
Turek si povzdechl. ,,Ok. Pojď si to vyjasnit. Neměl jsem tak vyletět, sorry. Na druhou stranu... nezlob se, ale do toho, co je mezi mnou a Wox, ti nic není. Hlavně když se to stalo před LETY,“ zdůraznil. ,,Nemám přece nějakou oznamovací povinnost.“
Kranich důležitě usrkl ze skleničky s kolou, aby získal pár vteřin čas: takovou přímost nečekal. ,,Mohl jsi mi to říci,“ zabručel. ,,Jsem tvůj kamarád, ne?“
,,Řekl bych ti to, kdyby nešlo i o ni,“ pokrčil rameny Semir. ,,Takhle to nešlo. Prostě... nešlo. Zkus se nad tím zamyslet, Tome.“
,,Hm...“ Modroočko nejistě přešlápl. Pak se nadechl. ,,Jestli to byl tvůj jogurt,“ pokynul hlavou ke kalíšku, ,,tak promiň. Já jen, že už byl skoro prošlý, tak byla škoda ho vyhodit.“
Semir se ušklíbl – moc dobře pochopil, že ta omluva byla úplně za něco jiného. ,,To je ok. Jo a... ten jogurt byl šéfové. Ta si kupuje tyhle nízkotučný.“
,,Sakra,“ polekal se komisař. ,,Ty hele... raději pojď. Bude si myslet, že to snědl Hotte a pro toho má slabost. Mně by urvala...“ nedopověděl co a raději rázně vykročil ke dveřím.
Turek ho přátelsky břinkl do zad a byl rád, když mu přítel poněkud dětinsky odpověděl stejnoým stylem – do auta s Kranichem odcházel s pocitem, že Engelhardtová svůj bio jahodový jogurt za obnovení klidu na stanici ráda obětuje.



,,Co je?“ Zavrčel Kranich a jen tak mimochodem se ujistil, že je skutečně bezpečně připoutaný. ,,Co to máš zase za výraz?“
,,Ale nic, Tome,“ vjel Turek do zatáčky poněkud prudčeji, než zamýšlel. ,,Ale nic.“


*****


Zvedl se vítr.
Blondýna, která kráčela po ulici, závan svěžesti přivítala s nadšením: léto by se mělo pomalu chystat ke konci, jenže přes žhavý den chodníky nalapaly takovou horkost, že to lidi nutilo při chůzi lapat po dechu. Dívka přesto přidala do kroku, obracejíc oči k nebi – takový poryv většinou znamenal, že už se na obloze formovala černá, bouřku slibující mračna. Tentokrát to vypadalo na planý poplach. Jenže tak či tak, zmrzlina nesená v igelitové tašce ji stejně donutila k rychlé chůzi.
Vysoký dům, ve kterém bydlel Paul Keller, obývala místní honorace, takže se Tereza opět pokusila skrýt trpký škleb jako vždy, když jí příslušník ochranky před vchodem zkontroloval občanku. Většinou už ji jako právníkovu přítelkyni poznávali a nechali ji bez povšimnutí projít, dnes však měl službu nějaký horlivý nováček.
Schovala průkaz do kapsy a s omluvným úsměvem se vmáčkla do užuž skoro odjíždějícího výtahu k mladé dvojici, která se zatvářila poněkud znechuceně. Patrně se chtěli v kabince vášnivě ocicmávat, takže následujících několik pater se ve stísněných prostorách nedýchalo dobře a Tereza je na odchodu ani nepozdravila.
Přehodila si igelitku do druhé ruky a vsunula klíč do zámku: potřeba pouhého jednoho otočení byla dostatečnou informací o tom, že je Keller už z práce doma. ,,Ahoj, Paule!“

Jako obvykle ji jako první přivítala Sumera, která si již zvykla na to, že spolu s modroočkou přichází i porce hlazení a pamlsků – obojího se od příliš zaměstnaného právníka dočkala spíše jen občas.
,,Kočičko, čiči...“ Wox si klekla, aby zvířátko řádně pomazlila, a to hned ochotně nastavilo citlivý krček. ,,Paule? Paule!“
Nikdo se neozval, novinářka však neznervózněla. Koneckonců, přítel mohl být ve sprše. Vstala a přešla do kuchyně, aby vytáhla dvě misky a rozdělila do nich po pár kopečcích oříškové. ,,Paulie?“ Bylo takové vedro, že cítila, jak se jí tričko lepí na záda.
,,Ahoj, maličká.“ Muž se skutečně vynořil z koupelny a hned se hrnul ke své porci. ,,Pro mě? Díky.“
Blondýna kývla a sedla si na jednu z barových židlí, aby si sama vychutnala studenou dobrotu.
Mlaskavé ticho přerušil až Paul, který si shrnul pramínky světlých vlasů z čela. ,,Volala mi Eva,“ oznámil.
,,Hm? A co,“ olízla si dívka pusu, ,,chtěla, jak se má? Dobré zprávy?“ Přítelova manželka byla pochopitelně poněkud citlivé téma a Tereza si nebyla úplně jista, zda se ptát hodně nebo moc, aby to vypadalo dobře. ,,Vše v pořádku?“
,,V pořádku, ano. Mají teď více času, dcera má nejhorší za sebou, prohlídky dopadly dobře.“
,,To je vynikající!“
Keller přehnaně pečlivě nabíral lžičkou poslední zbytečky zmrzliny, co zůstaly přichyceny na stěně misky. ,,Pozvala mě k nim,“ pronesl nedbale.

Novinářka zpozorněla. ,,Jako... do Budapešti?“
,,Jistě, do Budapešti.“ Keller vstal, dal oba kousky nádobí na sebe a odnesl je do myčky, aby bez vyzvání nalil dívce plnou sklenici vychlazené minerálky. ,,Prý by mě rádi viděli, Terezko.“
Oslovená polkla otázku, zda byla pozvaná také – koneckonců měla dojem, že paní Kellerové do oka moc nepadla. Nechala si na klín skočit Sumeru, ale ani chvilička na rozmyšlenou nezabránila tomu, aby jí v hlase nezazněly zřetelné rozpaky. ,,A pojedeš?“
Paul se pousmál. ,,Jestli mě pustíš...“
,,Tak na mně to není,“ odtušila. ,,Určitě jeď, Paule, Budapešť je krásná! Prý je fakt nádherná... a s tím pánem, u kterého tvá žena je, se přátelíte, ne? Jeď...“
Muž se odmlčel. ,,Ani se nezeptáš na jak dlouho?“
,,Um...“ Češka se pokusila o uvolněný úsměv. ,,Předpokládám, že emigrovat nemíníš. Bude to tak víkend nebo pár dní, hádám...?“
,,Prý na jak dlouho chci.“ Výraz v jeho tváři byl nečitelný, nějak... zamrzlý. ,,Ale jsem rád, že by ti to ani nevadilo. Třeba by sis ani nevšimla, že jsem pryč?“
Sumera zamňoukala a nespokojeně se otřela o břicho slečny, která načisto strnula. Tak co měla dělat? Řekne, ať si klidně jede a je to špatně. Kdyby měla námitky a hrála si na žárlivku... tak by to špatně nebylo?! ,,Ale to jsem přece neřekla, Paule,“ vydechla. ,,Jen tě nechci omezovat... a nebudeš tam rok, tak proč bys nejel?“
A týden by sis tu byla se Semirkem sama, pomyslel si právník s kyselostí, navenek se však usmál. ,,Jen žertuji. Jel bych tam na víkend. Myslím, že ani nemají moc místa, aby mě ubytovali a do hotelu se mi nějak nechce, když jedu za přáteli. Kdyby měli větší byt, určitě by tě pozvali taky, Terezko.“
Náramně jsem se pobavila, odsekla dívka v duchu a aby se uklidnila, pohladila zase stříbrnou kočku s citrónově žlutýma očima. ,,Ano, určitě. A hodně tam foť, Paule, ať to teda taky vidím.“
,,Když to bude stát za to,“ naklonil se a políbil ji, ,,pojedeme tam na podzim spolu, ať máme změnu.“

,,Jo, určitě.“ Poněkud násilně se usmála a odtáhla se. ,,Chtěla jsem se zeptat, jestli bychom nešli ven, ale je tam děsné vedro. Než jsem sem došla, byla jsem úplně mokrá. Tady je,“ vděčným pohledem zalétla k dobře fungující klimatizaci, ,,daleko lépe.“
Kellerovi se při představě mladého zpoceného těla stáhlo hrdlo a raději dal nohu přes nohu. ,,Jak chceš, maličká. Také bych dneska raději zůstal doma.“
,,Myslíš,“ dívka vstala a přešla ke svému oblíbenému místu, skleněné stěně přes celou délku obývacího pokoje, ,,že dneska bude bouřka?“
,,Podle toho vedra ano. Ale asi až,“ sklonil se a obtiskl jí své rty na šíji, ,,v noci. Zaspíme ji.“
,,Škoda.“ Jeho doteky byly velmi příjemné. Přimhouřila oči a potěšeně zaznamenala, že se přímo před ní odehrávala sice běžná, přesto zajímavá scéna: z výšky mnoha a mnoha pater mohla vidět, jak takřka ve stejné vteřině zablikala ve všech kolínských ulicích široko daleko světla a pak se pouliční lampy rozzářily docela. Ani si neuvědomila, že už se tolik setmělo.
,,Maličká...“ Paulův hlas zněl jako hluboké zavrnění. Otřel se nosem o novinářčin týl. ,,Líbilo se ti to minule?“ Natáhl paže a dívku, která se zády dotýkala jako prsou, objal.
,,Minule.“ Náhle jí bylo líně a jaksi ospale unaveně: nejraději by si sedla na gauč, opřela se o mužovu hruď a pospávala u dobrého filmu. Chvíli trvalo, než si vzpomněla. Ach ano, minule. Jak pro ni udělal ten originální piknik! ,,Samozřejmě, že se mi to líbilo,“ broukla těsně předtím, než se mohl uraženě ozvat, dotčen tím, že si jeho velkou akci nepamatovala. ,,Bylo to tak moc originální a příjemné. Chceš si to dneska zopakovat? Já... já klidně něco připravím!“
,,A,“ nereagoval na její návrh, jako by ho neslyšel, ,,hodně se ti to líbilo, miláčku?“
,,Nu ano,“ pochválila ho znova. ,,Líbilo. Příště něco nachystám já. A dneska-“
Bez rozpaků jí skočil o řeči. ,,Jsem rád, že se ti to líbilo. Snažil jsem se o to,“ zněla mu z tónu samolibost. ,,A dneska... řekl bych, že když tobě se to líbilo minule, dneska jsem na řadě já. Co říkáš, maličká?“


Blondýna se zamračila, o krok ustupujíc. A jéje. To zase bude. ,,No... a co přesně myslíš? Chceš,“ pokusila se zlehčit situaci, která díky jejímu delšímu odmlčení poněkud ochladla, ,,poškrabat na zádech? V tom případě jsem ti skoro vždy k dispozici.“
,,Děkuji,“ přešel to jen s jemným úsměvem, ,,za nabídku. Ale mám na mysli něco jiného. Pojď se mnou.“
Uchopena za ruku, které se nemínila průzračně vyškubnout, neměla dívka jinou možnost než ho pomalu následovat do ložnice: když otevřel dveře a s významným pohledem se zarazil mezi futry, zprvu nechápala. ,,No? Nechceš se napřed třeba podívat na film?“ Už se sice sešeřilo, ale stejně se jí ještě do postele nechtělo.
,,Na dnešek bych rád jiný program,“ odvětil klidně a nohou opatrně, ale rozhodně odstrčil Sumeru, která k nim přiběhla po hebkých tlapkách. Kočka uraženě zamňoukala a s pobouřeně zvednutým ocasem zaplula za pohovku, aby na její odvrácené straně vyzkoušela ostrost drápků.
,,Uhm...“ Tereza nemohla spustit oči z toho, čeho si konečně všimla. ,,To jako... myslíš vážně?“
Koutky rtů se mu zvedly a v zelených očích hrálo něco na hranici pobavení a vážnosti, když se k dívce sklonil a políbil ji na čelo. ,,Chtěl bych trošku důvěry.“
,,A to nejde dokázat jinak?“ Při pohledu na čelo postele se jí zmocnil neklid a silná nevole. Když se po jejím příchodu objevil, nevyšel z koupelny. Byl v ložnici. Chystal tohle.
,,Věříš mi, ne?“
,,Ale jo, jenže...“
,,Tak mi to přece dokaž. Už jsme si takhle jednou,“ připomněl jí teď už bez úsměvu, ,,hráli. Vzpomínáš?“
Hlas jí uvázl v hrdle, musela si odkašlat. ,,Ale to byla oproti tomuhle dost soft verze......“
,,Princip byl stejný. No tak...“ obě jeho dlaně přistály na dívčiných ramenech, ,,trošku důvěry.“

Sakra. Sakra. Nechtělo se jí do toho ani trošku, jenže fakt byl, že minule jí nachystal příjemný večer on. Pokud si v posteli nerozumí a mimo ni vše docela dobře klape, možná bude jen fér, když se takhle prostřídají. ,,Tak dobrá,“ souhlasila nenadšeně. ,,Ale PAULE!“ ucukla jeho potěšenému polibku. ,,Když důvěra, tak aby byla oprávněná. Chci slib, že neuděláš nic, co se mi nelíbí.“
Zelené oči se zúžily. ,,Co přesně myslíš?“
,,Ty víš co,“ Odsekla Wox a zády se přitiskla na futra. ,,A taky víš, že je mi nepříjemné o tom jen mluvit, takže mě k tomu laskavě nenuť. Slibuješ?“
Právník si odfrkl, ale vzápětí se mu na tvář vrátil spokojený výraz. ,,Ať je po tvém. Slibuji. Tvá sladká malá pusinka a –“
,,Paule.“
,,Zůstanou nedotčeny. A teď se svlékni.“
Dívka se pokusila nemyslet na ostré bodání v břiše: popošla do ložnice a chvějícími se prsty rozepnula džíny. Než padly ke kotníkům, slyšela, jak Paul za ní zamyká dveře. Ohlédla se.
,,Kočka se naučila skákat na kliku,“ odtušil muž. ,,Pokračuj.“
,,Jsem nervózní...“ Zavrčela a shodila ze sebe tričko, stále ještě rozhozená z jeho už obvyklé praxe, kdy on zůstával oblečený daleko déle než ona.
,,Nemáš být proč.“ Dvěma kroky byl u ní: polibek, který jí posadil na nahé rameno byl skutečně mile uklidňující. ,,Hezky voníš.“
,,Nový parfém,“ zamumlala a rozpačitě nohou odstrčila chuml oblečení bokem. ,,Stačí...?“
,,I ten,“ sjel jí rukou po zádech a rozepnul podprsenku s poněkud otravně naivním potiskem srdíček, ,,zbytek.“
,,A ty?“ Sice poslechla a svlékla se donaha, ale zároveň zkřížila ruce na prsou. ,,Nechceš se teda taky...“
Opět se pobaveně usmál. ,,Neměj péči, maličká. A lehni si.“

Kotníkem mimoděk zavadila o druhý v gestu krajní nepohody. ,,Jsem nervózní,“ zopakovala tiše. ,,Já nevím...“
,,Lehni si. Prostě si lehni.“ Když se nepohnula, mlaskl a chytil novinářku za loket. ,,Tak už pojď.“
S pocitem ovce se nechala dovézt k posteli a posadila se, aby ji muž za ramena stlačil dolů. ,,Paule.“
,,Musíš mi věřit.“ Odvětil a pomohl jí se uložit: ve chvíli, kdy dívce uchopil zápěstí a natáhl jí paži za hlavu, se přesto neubránila návalu paniky.
,,Ne...“
Nepustil ji ze sevření, ale posečkal. ,,Důvěru, maličká.“ Hruď se jí zvedala stále rychle, ale již nic neříkala: spěšně chytil kožený, k čelu postele upevněný řemínek a obtočil ho blondýně kolem zápěstí. Na moment zaťala pěst a zdálo se, že se mu vyrve, nakonec to však vzdala a přešla bez slovního komentáře i spoutání druhé ruky. ,,Dobře. Dobře, maličká. Děkuji.“
Odměnil ji polibkem na rty a Tereza se mu pokusila odpovědět úsměvem, ze kterého však spíše vznikla parodie. S lehkou hrou na bezmoc už se potýkali a dívka by na otázku odpověděla, že to bylo docela zábavné – jenže šála kolem zápěstí byla tehdy spíše symbolicky ovázaná. Teď si byla moc dobře vědoma toho, že ji pevná kůže dobře utažených řemínků svírá dokonale. Zkusmo zacukala rukama a pokusila se vykroutit – bez šance. Opět ji bodlo v břiše.
,,Škrtí to?“ zeptal se starostlivě.
,,Ne, jen.... jen jsem nervózní,“ řekla znovu. No tak se svlékni, ať to máme za sebou, vyzvala ho v duchu. Honem...
,,To nic.“ Naklonil hlavu na stranu, jako kdyby se kochal: pak zajel rukou pod polštář a vylovil právě tu šálu, která hrála roli pout v minulém kole. ,,Tak dál.“
,,Hele, tímhle si nejsem úplně jista,“ zazmatkovala Tereza. ,,Chtěla bych vidět...“
,,Ale to by nebylo o důvěře, ne?“ broukl, přeložil hadřík na polovinu a položil ho na zkroucený dívčin obličej tak, aby jí zakryl oči, provlékl za hlavou a po straně zavázal. ,,Výborně, už to skoro je.“

Wox zhluboka dýchala, pokoušejíc se uklidnit. Tahle hra jí nebyla příjemná. Nebylo ani trošku hezké ležet takhle vystavená na odiv, aniž by mohla tušit, co se chystá příště. Ke všemu se muž odmlčel. ,,Co děláš?“ Ani se nepokoušela předstírat, že se jí netřese hlas.
,,Moment.“
Podle hlasitosti už nebyl těsně vedle ní, ale spíše u dveří. Prsty zkusila dosáhnout na kovový zobáček řemínku, ale nepodařilo se jí to dřív, než ji v zápěstí příliš bolelo. Ok. Ok. To bude dobrý. Však se nic neděje.
,,A ještě poslední věc, miláčku,“ ozval se teď zase přímo nad její tváří.
Jakmile identifikovala následný charakteristický zvuk, panika se jí zmocnila již naplno. ,,Ne, Paule, tohle fakt ne! Neopovažu-“ další slova zdusila odtržená lepící páska, kterou jí muž přitiskl na ústa. ,,Mhhhm!“ zahuhlala nespokojeně a ve směsi vzteku a zděšení se zazmítala v poutech. ,,Mhmmmmmmmmmmmmm!“
Keller poodstoupil, aby ho vyvádějící holka náhodou nekopla do obličeje: ještě jednou zkontroloval, zda je malá kamera na skříni u dveří ložnice zapnutá a poté se obrátil k Tereze. ,,Už ses,“ zavřel kotouč se zbytkem stříbrné pásky na koberce do zásuvky nočního stolku, ,,uklidnila?“
,,Mhm!“ Zuřivě kroutila hlavou, položila ji na stranu a třela se o prostěradlo v marné snaze se improvizovaného roubíku zbavit. Lepidlo kobercovky chutnalo odporně.
,,Já,“ posadil se právník do hlubokého křesla, ,,počkám.“
Trvalo další dvě tři minuty, než to vzdala a s finálním ,,mhm...“ které znělo spíše jako fňuknutí, znehybněla.

,,Hodná.“ Spokojeně se kochal pohledem: baculatá blondýna ležela na zádech, ruce za hlavou lehce pokrčené, dlaněmi nahoru. Polovinu obličeji jí zakrývala dobře utažená šála a rtům bránil v pohybu široký pruh izolepy. Hruď se jí rychle zvedala a klesala, kolena dívka dojemně tiskla k sobě. ,,Výborně, maličká.“
Vyhekla, když na sobě pocítila jeho váhu – posadil se jí na bedra a ač většinu hmotnosti ohleduplně přenášel na vlastní kolena, dokonale ji od pasu nahoru znehybnil. Nejistě sevřela nohy ještě více a na vteřinu ho nenáviděla za smích, kterým její stydlivost ocenil. Stále ještě byl oblečený, cítila látku jeho kalhot na bocích.
,,Vidíš,“ pohladil ji po krku. ,,Nic to není. Jen chci, abys mi trošku věřila, trošku se... odevzdala.“
,,Mhmmmm.“
,,Co říkáš? Nerozumím ti,“ odvětil pobaveně a nespokojeně mlasknul, když sebou dívka po jeho doteku trhla. ,,No tak, no tak. Nic ti přece,“ natáhl se a nechal mezi prsty projíždět blond pramínky, ,,nedělám.“ Pomalu a beze spěchu rozhrnoval lesklé kučery, až Tereza ležela v záplavě vlastních rozprostřených vlasů. ,,Nádhera. Ne, nehýbej se!“ pokáral ji, za pohnutí hlavou. ,,Hodná. Zasloužíš si odměnu.“

Nejraději by zavřeštěla, ať na ni nemluví jako na psa, jenže k čemu by to bylo? Byla vytočená málem až nepříčetnosti, takže jí nedošlo, co dělá, dokud neucítila na obou ňadrech stisk tak hrubý, že i přes kobercovku zdušeně vykřikla bolestí a prohnula se v zádech. Ještě jednou jí drsně prohnětl hrudník a pak se dotek naprosto změnil. Pokračoval jemným kousnutím a polibky, zapojil jazyk i nehty. I pod šálou uslzeně zamrkala a popotáhla, dík slepotě soustředěná na sebemenší kontakt. Aniž by z ní slezl, hladil plavovlásku po ňadrech, útočil na jediné citlivé místečko dívčina těla, se kterým si skutečně uměl hrát.
Nebránila, cítíc, jak jí na čele i v podpaží vystupuje pot.
Špičky prstů u nohou zaryla do prostěradla.
Nedokázala se ovládnout, nebo spíš... nechala se dokonale ovládnout.
Pokračoval, náhle zcela beze spěchu. Mazlil se její hrudí, tu neskonale něžný, pak najednou až surový, aby se zase vrátil k laskání.
Zasténání znělo přes pásku komicky, přesto se mu neubránila.
Tohle se mi přece nemůže líbit, pomyslela si vyplašeně. Vždyť to není normální....
V podbřišku teď klíčil úplně jiný pocit než předchozí ustrašené bodání: zaklonila hlavu a mumlala do izolepy, na pokraji breku z nepojmenovatelných pocitů, směsice studu, naprosté bezmoci a vzteku a vzrušení. ,,Mhmm!“
Neuznal to hodné odpovědi, popravdě měl právě plná ústa.
,,Mhm.. mhm...“ Sevřela víčka a na moment vytáhla bílou vlajku, přemožená a zničená. Nepřestávej, poručila mu v duchu. Dělej si se mnou co chceš, ale proboha, teď nepřestávej!
Jedna ruka sjela po baculatém těle a chtivě zmáčkla na boku. Bylo jí to jedno, hlavně že druhá zároveň jemně kroužila po levém ňadru.
Zpocená a zarudlá, přerývavě dýchala a zmírala pokaždé, když se jeho rty odtáhly, zděšená, že už skončil, aby zavrněla při každém, třeba i hrubém návratu doteků.

A pak bylo náhle po všem.
Zvedl se.
Blondýnka trhla hlavou v poznání: konečně se svléká. Bylo jí to jedno, ochotně by mu podržela i bez pout, jen kdyby jí u toho dál laskal prsa. Omámeně skočila tvář na stranu a psychicky se připravila na to, až jí rázně odtáhne kolena od sebe.
Jenže místo toho se ozvalo cvaknutí klíče v zámku a klapnutí zavíraných dveří.
Keller beze slova odešel.


,,Mhm...“ Dívka trhla bradou. Sakra, co mělo zase tohle být? Vztekle zacukala rukama, ale jen si skřípla pokožku o pevné kožené řemínky. Au.
Kruci.
Rezignovaně zaklonila hlavu a alespoň semkla kolena k sobě a dala je na stranu: hned si připadala o mnoho méně vulgárně.
Kam šel?
Možná si jen potřeboval odskočit, nalezla jakés takés vysvětlení. Ale klidně to mohl i říci.
Zavřela do té doby do látky šály třeštěné oči a pořádně se nadechla nosem.
Příjemné šimrání v podbřišku, vyvolané mazlením, pomalu vyznívalo do hluchoty a ona se teď za něj i za stále rychle se zvedající hruď styděla. Tohle neměl dělat, takhle odejít, když ji měl celou... rozdělanou. Ač ji nikdo neviděl, krvavě zrudla, přímo cítila, jak se jí do tváří hrne krev – tohle bylo děsivě trapné.
Proč to, sakra, udělal?
Znova škubla paží, pouta však držela pevně, provlečena okolo pelesti tak, aby je nešlo stáhnout k sobě a dívka byla nucena mít ruce kus od sebe.
Nezbývalo než čekat.

Jenže jak dlouho?
Novinářka se neklidně zavrtěla. Asi měla zkreslený odhad, ale... netrvalo mu to nějak?
Asi se jí to zdálo.
Polštář pod hlavou lákal k odpočinku, ale na spánek neměla ani pomyšlení. Prostěradlo pod zády předtím lehce provlhlo potem, za který se teď hanbila. Nepříjemně to nyní studilo.
Ale on tam byl fakt dlouho!
Ne, promluvila sama k sobě v duchu. To je iluze. Ležíš, nevidíš, smysly tě klamou. Tak schválně.
Tipovala by, že už sama bezmocně ležela asi deset minut, jenže v situaci, kdy svému úsudku ani trošku nevěřila: rozhodla se, že zkusí pomaličku počítat vteřiny, aby měla jistotu, že nevnímá čas zcela zkresleně. U devadesáti osmi strnula a skoro se jí ulevilo – jenže ve zvuku, co se ozval ode dveří, identifikovala škrábání Sumery. Při dvě stě čtyřiceti už Tereza skutečně znervózněla a při třech stech se jí počala zmocňovat panika.
Ve spáncích jí zatepalo. Co když se mu udělalo zle?
Možná proto tak vystartoval!
Ježiši, vždyť on bere léky na srdce, dneska je takové dusno a on byl celý rozjetý!
Aby tak měl infarkt!
V podbřišku, pocítila něco zcela úplně jiného – nehezké bodnutí.
Jestli tam někde leží a potřebuje pomoc....

Paule! Chtěla vykřiknout, z úst se jí však vydralo jen nesrozumitelné huhňání.
Hnusná pachuť kobercovky se stále drala na jazyk, ulpívala na mandlích i dásních, čpěla chemií a škrobem, pomalu ji, spolu se sevřeným krkem, nutila ke kašli.
Zacloumala sebou a převalila se na bok, jen aby zjistila, na břicho se jen tak lehce nedostane: znovu zabojovala s pouty, rozedírajíc si jemnou kůži zápěstí.
Sakra, Kellere, tyhle tvoje vynálezy, proklela ho v duchu, v očích slzy paniky.
Jak ti mám pomoci?!
Jestli se ti něco stane, nikdy si neodpustím, že jsem ti tohle dovolila! Bože můj, proč jsi to tak utahoval?!
A ve zmatené zuřivosti a obav se jí náhle zmocnil děs, co jí se skoro až fyzickou bolestí projel až do morku kostí.
Jestli tam Paul někde bezmocně leží... a ona se k němu nedostane...
Tak se k nim nedostane ani nikdo jiný.
Paula v jeho vlastní kanceláři nikdo postrádat nebude a když, budou si myslet, že si vzal volno... a nikdo nevěděl, na jakém místě je ona.
Zneklidní možná až tak v pondělí... a i kdyby hned první den přišli právě sem a nenechali se odradit tím, že jim na zvonění nikdo neodpoví, stejně už v tom horku najdou jen dvě nafouklé, polorozteklé mrtvoly.
Racionální, o přehánění vrčící hlásek byl zcela zadusán pod kopyty emocí: blondýna se přes snahu o klid rozplakala, aby si po prvním ubrečeném popotáhnutí příliš pozdě uvědomila, že je katastrofický scénář ještě blíže.
S plným nosem a páskou na ústech se totiž dýchá dost špatně.

Poplašeně zaklonila hlavu a rychle do sebe natáhla vzduch: lapala po každém doušku do doby, než se konečně uklidnila a nic jí nebránilo v pravidelných nádeších.
Alespoň něco.
Teď se ale musela zbavit těch pitomých –
Už stáčela, tvář bolestně sešklebenou, zápěstí, aby se ze všech sil porvala s pouty, když ji zarazil nový zvuk. Že by Sumera?
Strnula, snažíc se zachytit, co se okolo ní děje. Zacinkalo nádobí! To mohla být kočka, ale spíše ne, zvíře mělo zakázáno skákat na linku a docela to dodržovalo.
Když se ozvalo dveřmi tlumené zaskřípění pantů od ledničky, neskutečně se jí ulevilo. Tak moc, že ani nevzmohla na nový záchvat vzteku.
Špicovala uši v pokusu odhadnout, co se děje: ležet však zůstala klidně i v okamžiku, kdy konečně cvakla klika od dveří a právník vstoupil zpátky do místnosti. Najust nijak nereagovala, netušíc, že se o záznam její paniky již dávno spolehlivě postarala nainstalovaná kamera.

Kroky směřovaly k dívce, která, v duši zase klíčící hněv, rozhodla předstírat spánek.
Prsty, které jí sevřely lýtka, ji ještě nevyburcovaly: skutečnost, že ji za nohy popadl a přitáhl k sobě tak silně, že si málem spálila zadek o prostěradlo, už pořádně.
,,Hm!“ vyjekla překvapením a výkřik přešel do nesouhlasného poplašeného mumlání, když ucítila, jak kolem levého kotníku omotává kobercovku: zkusila ji pokrčit, muž však svíral pevně.
,,Počkej,“ byla jediná, s vrčením pronesená slova, když se zacukala tak, že ho málem kopla do brady: rychle konec pásky několikrát obtočil okolo nohy postele a odtáhl se, aby se pokochal svým dílem. Blondýna ležela bez hnutí, a třech končetinách zbavená pohybu, navíc teď již napnutá tak, že se nemohla ani pořádně zacukat. Zamračil se a sklonil k jejím zápěstím, aby přes ně opatrně přejel prsty, kontrolujíc pevné řemínky. ,,Neškrtí tě to, že ne? Mohu je povolit..“
Nedokázala popsat, jaká úleva ji zaplavila, když jí ta otázka připomněla, že se stále jedná sice o drsnou a pro ni dosti nepohodlnou, ale stále jen hru. Zavrtěla hlavou.
Do plánu očividně patřil nedostatek komunikace, protože se po tom ujištění zase vytratil z místnosti, až blondýna protočila panenky: byla by tisíckrát raději, kdyby už bylo po všem.

Tentokrát to trvalo krátce a než se Tereza nadála, přistálo jí na břiše cosi studeného: zaječela do roubíku a vzepjala se, jak jen jí pouta dovolovala, zatímco Keller jí přidržel jedinou volnou nohu. ,,Klid,“ zamumlal.
Hruď jí divoce stoupala a klesala, když se matrace vedle ní zhoupla, jak na ní uvelebil právník: k dívčině nevíře se ozvalo cvaknutí a potom dobře známá znělka Ligy Mistrů. ,,Chrrrm....!“
Tentokrát se jí nevěnoval: jen tlak na talíř, který v chladném předmětu identifikovala, se na moment zvýšil a jí došlo, že z jejího vlastního těla uzobává chipsy nebo připravenou večeři. Přemýšlela, zda se má zavrtět a všechno ze sebe shodit... pak však zaťala čelisti. Ne, ani náznakem mu nedá najevo, jak moc ji štve.

Ležela bez hnutí, každou chvíli cítíc, jak si sahá pro další porci.
Ležela a jen poslouchala vývoj zápasu, který byl naneštěstí velice nudný: Casillas musel zasahovat jenom jednou, jinak Madrid netypicky betonoval obranu, protože si z prvního zápasu na hřišti soupeře přivezl slibné vedení a stačilo mu, když Milán nebude více jak třikrát skórovat.
Ležela a pomalu se jí místo vzteku zmocňovala spíše nuda: jenže tomu, aby spala, bránil komentátor, který si asi myslel, že zápasu dodá na zajímavosti řevem.

Najednou zmlkl.
Zpozorněla a přímo ztuhla, jak jí z břicha zmizel kus skla: vzápětí zafuněla přes nos v reakci na Kellerovu váhu, která ji zavalila. K jejímu šoku byl – alespoň se jí to podle doteku zdálo – stále oblečený. Jen kalhoty popustil a rychle a rozhodně, byť docela opatrně si udělal místo mezi dívčinými stehny.
Neubránila se zamumlání, co se prodralo i přes roubík.
Ale byla ráda, že její bezmoci nevyužil hůř.
Vlastně byl docela jemný. Tedy když to porovnala s tím, jaký průběh mělo jejich milování jindy.
Dýchal čím dál hlasitěji, vůbec si teď, oslepená, všímala jeho zvukových projevů víc, než jí bylo milé. Otřásla se. Hlavně už skonči. Už si chci protáhnout nohy.
Paul také očividně toužil po finále, leč... patrně se nedařilo. ,,No tak...“ zavrčel skrze zaťaté zuby. ,,Snaž se taky trochu...“
A ty ses asi zbláznil, ne? Adresovala mu v duchu. Jindy ti to, že jen ležím a čekám, nijak nevadí... a zrovna teď, když se nemůžu skoro ani hnout, po mě chceš aktivitu?!
,,No tak...“ zopakoval hlas kdesi nad jejím obličejem. A vzápětí pocítila něco, co ji k smrti vyděsilo: muž jí stiskl nos.
Jen na moment, na tři čtyři vteřiny: i to stačilo, aby sebou začala hystericky zmítat a kopat volnou nohou.
,,To je ono,“ pochválil ji, zatímco jí po zádech stékal ledový pot. ,,Aaaaaaa...“ naposledy přirazil a znehybněl, plnou vahou spočívajíc na mladém těle, jen levá ruka dívce střídavě svírala a hladila bok. Mlčky tak setrval několik minut, aby poté strnulé blondýně shrnul vlasy z čela. ,,Příjemná změna, ne?“
Nereagovala.

Usmál se a konečně se odvalil bokem, aby Tereze stáhl šálu z očí. ,,Pozor, udělám to rychle,“ varoval ji, než sevřel konec pásky a strhl ho. Natáhl se nad kašlající, hnusné pachuti se zbavit snažící dívku a celé dvě minuty s klením bojoval s pouty. ,,A je to.“
Wox se okamžitě posadila, mnouce si zápěstí, do kterých se přece jen vlévalo krve, což nevyvolávalo vůbec příjemné pocity.
,,Mno,“ objal ji zezadu muž kolem ramen, zatímco ona se pokoušela uvolnit stále ještě uvězněnou nohu, ,,jak se ti to líbilo?“
Chvíli mlčela. Nějak vůbec nechápala, co všechno tohle vlastně mělo znamenat. Lehkou příchuť bezmoci, submisivity a hraní na pána, co zdánlivě může vše? No dobře, to by pochopila. První část téhle hry byla... vlastně docela příjemná. Jenže nad významem jeho odchodu a nechání jí o samotě, aby se poté změnila v nehybný servírovací tác pasivně čekající na konec utkání, by musela dlouho přemýšlet. Odkašlala si. ,,Už bych to nemusela opakovat.“ Nějak nedokázala mluvit, vlastní hlas jí zněl tence a nejistě.
Právníkovi zacukaly koutky. ,,Mně se to líbilo.“
,,To věřím.“
,,Ne, vážně. Jsi skvělá. A díky za důvěru. Fakt si jí vážím.“

Když se Tereza o deset minut později sprchovala, tak nějak si pomyslela, co že to bylo za důvěru, když se hrálo podle pravidel, která neměla možnost odkývat.


,,Tak co, dobrý?“ Seděl u stolu a naléval si nealkoholické pivo. Na spaní bylo ještě příliš brzy, venku bylo stále spíše šero než tma.
Sumera se otírala o nohu stolu, aby upřela ohromné citrónové oči na přicházející dívku v naději, že se bude podrbána.
Blondýna ji však přešla bez povšimnutí a mimoděk si pod zadek stáhla delší, tentokrát světle modré tílko. ,,Hm, výborný,“ zabručela a klesla na židli. Alespoň jí připravil večeři, byť na obložené housky, ač vypadaly čerstvě a lákavě, neměla chuť.
,,Copak tě trápí?“ nasadil ustaraný výraz. ,,Problémy v práci?“
No wow, pomyslela si, docela zaskočená. On si vážně vůbec nepřipustí, že to, co tady před pár minutami předvedl, by vykolejilo každou? Ještě se celá klepala.
,,Mohl bych ti,“ odložil sklenku, ,,nějak pomoci, pokud chceš. Nebo si tě,“ natáhl k ní ruku, ,,poslechnout.“
Wox zírala na na desce stolu ležící dlaň, aby ji váhavě zakryla svou vlastní. Nějak nevěděla, co dělat: nejraději by šla domů, jenže to s sebou neslo samotu a s ní spojené přemýšlení. A dívka nechtěla, aby se jí v hlavě promítalo vše, co se dneska stalo. Jistě, neublížil jí, v některých momentech se jí to dokonce, ač se za to styděla, zamlouvalo. Jenže prostě to celé nebylo správné, nebylo domluvené a vůbec.

,,Ale nic,“ zavrčela a zakousla se do pečiva. Hm, nebyla to jen houska, ale její oblíbená olivová focaccia. Zapamatoval si, když minule říkala, že ji má nejraději. Byl na tyhle podrobnosti dobrý, dokázal maličkosti sbírat a pak ji nečekaně překvapit. Z nějakého důvodu ji však skutečnost, že jí naservíroval vyhledávané pečivo, roztrpčila. Odložila nakousnutou bulku na talíř. ,,Mno... asi bych měla jít domů.“ Znova se budu muset sprchovat, pomyslela si naštvaně – venku bylo takové vedro, že bude se svou nadváhou po cestě do bytu zase celá zpocená. Ale tady se jí zůstávat nechtělo.

Zarazil se: se sklenkou, co byla v polovině trasy k ústům, vypadal komicky. ,,Proč? Vždyť jsme byli domluvení, že tady dneska budeš. Myslel jsem, že si uděláme pohodový večer.“
Wox pohodila vlasy, až jí z mokrých pramínků odlétly kapky.
Sumera, kterou pár krůpějí plesklo o čumák, znechuceně zvedla ocas a odběhla ke svému košíku.
,,Já bych si asi ráda sedla a udělala něco do práce...“
,,Klidně si půjči můj notebook,“ zamračil se muž a poposedl. ,,Přece to můžeš dodělat i tady. A předtím ses o tom nezmiňovala,“ dodal podezíravě.
Tereza se kousla do rtu: prostě neuměla lhát. ,,Docela ráda bych šla prostě domů. Nějak jsem ztratila náladu. A nechci,“ měla chuť si nafackovat za to, jakým způsobem vedla tuhle konverzaci, ,,ti ji taky kazit.“ Proboha, pomyslela si takřka se zděšením. Kdy jsem začala být takhle submisivní? Taková jsem přece nebývala.
,,Mně náladu nekazíš. Maličká,“ zbavil se zase skleničky, ,,co se děje? Upřímně.“
Modré oči se zahleděly na stehna. Přibrala jsem, napadlo jejich majitelku znechuceně. Zase mám pár kilo navíc. No hlavně že jsem si dneska dala tu zmrzlinu, sakra...

Málem sebou škubla, když pocítila tlak na bradě: Paul se přisunul a prsty jí zvedl hlavu, aby mu koukala do očí. Hněvivě se odtáhla, nesnášela tohle gesto vynucené pozornosti. ,,Nech toho.“
,,Tak se mnou mluv,“ zněl jeho hlas velmi naléhavě. ,,To tě to tak naštvalo? Chtěl jsem trošku změnu, nějak si to okořenit.“
Několikaslovný eufemismus, zhodnotila v duchu jeho popis aktivit, které se před chvílí odehrály v ložnici a kterých byla svým způsobem nedobrovolně aktérkou. Neměla náladu mu odpovídat.
,,Hm?“ otázal se, tón změněný na daleko měkčí. ,,Jo, maličká? Naštvalo tě to?“
,,Nepotěšilo mě, že sis to zase zařídil podle svého,“ zavrčela blondýna. ,,A to, že se mi to třeba ČÁSTEČNĚ líbilo, na tom nic nezmění.“ Doteď byla na sebe rozzuřená: připadala si zrazená vlastním tělem. Takhle přece reagovat neměla!
Keller neřekl nic, jen sobě a dívce dolil a zvedl pohárek ke rtům, aby po dvou locích vstal. ,,Pojď se mnou,“ vyzval ji a když na něj upřela nedůvěřivý pohled, mlaskl. ,,Ale no tak, Terezko. Půjdeme ven, na vzduch.“
,,Já se teď vysprchovala,“ připomněla mu Wox svůj poněkud neobvyklý outfit: pyžamové, maximálně tak na pochodování po bytě se hodící šortky a tílko na večerní výlet do města moc nebyly a dívce se opravdu nechtělo ani do nového převlékání, ani do následné sprchy.
,,Já vím,“ kývl trpělivě. ,,Neboj, nepůjdeme na ulici.“
,,Tak jo...“ zvedla se bez větší ochoty, navíc nezbavena podezření, co se zase bude dít.

Sumera zpozorněla, vyrušena pohybem: citrónové oči hleděly na to, jak právník dvorně podržel novinářce dveře, cosi strčil do kapsy, přidal k tomu i klíče a zabouchl, až sebou zvířátko trhlo. Zamňoukala, protáhla se a s nadějí na chvilku klidu položila hlavu na sametové packy.

,,Tak kam jdeme?“ Když se ji pokusil nasměrovat dotykem na rameni, rozzlobeně se vyškubla. ,,Já rozumím lidské řeči,“ odsekla. ,,Klidně mi to můžeš naprosto v klidu povědět. Možná to i najdu.“
Zarazilo ho to: byla opravdu vytočená. Zapřel a utlumil vlnu nevole: vždyť se jí to přece vážně líbilo, moc dobře to cítil. ,,K výtahu, Terezko. Pojedeme o patro níž.“
Začalo jí svítat: Paul bydlel v horních patrech a pod nimi byla v architektonicky zajímavě řešené budově postavena menší terasa. Nic velkého, ale i tak pár desítek čtverečních metrů s velkými květináči se zasazenými keři nabízely příjemné posezení s báječným výhledem na město. Wox tam byla zatím jen jednou: zabíjela okukováním zeleně čas, když ještě neměla klíče od právníkova apartmá a on se při cestě domů opozdil. Přistihla se při snaze vybavit si, zda tam není místo, kde by se jí zase mohl sápat pod šortky. Otřásla se. Vážně? ,,Ok.“

Výtah byl pochopitelně to nejmodernější, co technika pro podobné typy budov nabízela, takže sjel dolů bez sebemenšího hluku.
,,Prosím,“ pustil ji gentlemansky jako první, když se dveře otevřely.
Blondýna vykročila, na sobě jen ty nejobyčejnější žabky: úplně cítila žár z rozpálených dlažebních kostek, které byly využity na pokrytí terasy. Omamně tu voněla levandule, jedna z květin, které byly použity na ozdobu a jejíž aroma novinářka milovala: nemohla si pomoci, hluboké nádechy ji uklidňovaly a přece jen jí zlepšily náladu. ,,Tak copak jsi chtěl?“ zeptala se již vlídněji.
,,Posadíme se, ne?“ navrhl muž trošku klidněji, s radostí kvituje posun v jejím vystupování. ,,Až támhle na kraji.“
,,Někdo tam je,“ zamračila se Tereza: konečně se šeřilo, ale i tak dobře viděla siluetu sedícího páru, v němž po několika krocích chůze poznala dvojici, co jí při jejím příchodu do budovy věnovala ve výtahu nepříjemné pohledy.
Ani nyní se netvářili zrovna mile: vyrušeni jejich chůzí, obrátili se přes lavičku a na právníka s novinářkou se zamračili, patrně přesvědčeni o tom, že je celá terasa již zabraná.
Tereza znejistěla a zastavila se, Keller však nezaváhal ani na chviličku a došel až k sedačce. ,,Dobrý večer,“ pozdravil.
,,Dobrý,“ odvětil mladík tónem, který jasně znamenal ,,a teď laskavě vypadni.“
,,Je hezky, že? Bylo by fajn se projít,“ prohodil advokát takřka konverzačně. ,,Co si takovou vycházku dopřát a nás pustit sednout? Už jsem starší, bolely by mě nohy,“ usmál se.
,,Tady ale nejsme v tramvaji,“ podotkla na sedačce dlící slečna jedovatě.
,,Tak si,“ sáhl Keller do kapsy a jakoby se nechumelilo, podal klukovi stoeurovou bankovku, ,,někde sedněte na večeři.“
Tmavé oči se setkaly s hnědými: dívka zamrkala a zaskočeně kývla. ,,Díky,“ změnil mladík tón na daleko uctivější a kvapem se zvedl, následovaný dívkou. ,,Příjemný večer,“ dodal a odváděl přítelkyni směrem k výtahu.
,,Zdá se,“ ukázal Keller na lavičku, ,,že tady budeme příjemně sami. Posadíme se?“

Kavalírsky ji nechal uvelebit jako první, aby se k ní přidal.
Chvíli mlčeli a kochali se báječným výhledem: pravda, byl skoro stejný jako ten, který se nabízel z Kellerova obývacího pokoje, ale čerstvý vánek, co jim i v tom děsném vedru alespoň lehce čechral vlasy a absence skla ho prostě dělaly o něco příjemnější.
Trhla sebou, když jí položil hlavu na rameno: nějak čekala, že spíše bude sahat on na ni. Lehce se přitulil a strnul. Cítila, jak dýchá: nedalo jí to a několikrát ho pohladila po ruce.
,,Miláčku,“ zamumlal a posadil se rovně. ,,Popozítří máme s několika kolegy sraz na takové větší slavnostnější recepci, je to spojené s večeří. Půjdeš se mnou?“
Zamžourala, poněkud ji zaskočil. ,,Um... neříkáš mi to trošku pozdě?“
,,Nevěděl jsem, zda půjdu.“
,,Ale...“ strnula. Tohle už ji přestávalo bavit: jako kdyby její život byla jedna velká schválnost. ,,My jsme s partou plánovali, že skočíme do hospody pokecat...“
,,Aha.“ Odmlčel se. ,,S nimi se ale vidíš pořád. Tahle příležitost je hodně vzácná.“
,,Uvidím, jo?“ chtěla si blondýna nechat dveře otevřené. ,,A to bych zase potřebovala šaty?“
,,Ne... je to oficiální, ale stačil by ti kostým. Šaty by byly lepší, to je pravda. Malé černé...“
Tereza vzdychla. ,,Do těch mi přebývá 30 kilo, zlato.“
,,Nesmysl.“
Dívka si natáhla nohy. Zmínka o těle jí připomněla, proč tu jsou. ,,Chrm.“
Natáhl se k ní. ,,Jsi krásná,“ zašeptal slečně do ucha. ,,Opravdu moc krásná. Pak se mi nediv, že se občas neudržím. Nemůžeš být překvapená. A pokud jsem to dneska přehnal... omlouvám se. Chtěl jsem to vážně jen okořenit. Pokud to bylo moc, promiň. Jen jsem měl pocit, že i tobě-“

,,Kalhoty,“ řekla Tereza hluše. Mimoděk skoro vyprskla smíchy, když si zacivěl na rozkrok.
,,Um?“
Vlastně nevěděla, jestli se má dál zlobit: uměl otupovat hranice jejího rozhořčení nejen sladkými řečičkami, ale i zdvořilými gesty, pro která měla prostě velkou slabost. ,,Příště si sundej kalhoty, prosím. Nemám ráda, když u toho jsi oblečený. Není mi to příjemné.“
,,Dobře, zapisuji si.“ Políbil o generaci mladší přítelkyni na čelo, potěšený, že je krize patrně zažehnána. ,,Ještě něco?“
Zaváhala. ,,Kdyby... kdybys příště chtěl něco kořenit,“ zvolila jako vždy úhybná slova, aby nemusela naplno zmiňovat sex, ,,tak se na tom dopředu domluvíme. A musím mít možnost to ukončit. Žádné zacpávání pusy, jasný?“
,,Dobře.“ Zaváhal, ale pak ji k sobě přitáhl, protahuje dívce ruku za zády, aby ji pevně stiskl.
Přivřela oči a nasála vůni levandule, uvolněnější a unavená z horka: skoro sebou trhla, když ji prsty polaskal na pravém ňadru.
Moc dobře věděl, že má tohle ráda: pomalými pohyby pravačky jí nehtem přejížděl po látkou tílka zahaleném prsu, zatímco mu tála v sevření.
Měla sice spoustu chyb, ale miloval ji.


Arrow


*****


,,Naomi, zachraň mě!“ Wox se z kanceláře zástupce šéfredaktora vrátila s nešťastným výrazem: na zbylé tři hodiny před začátkem Paulovy večeře měla úplně jiné plány než jaké jí právě nalinkoval nadřízený. Zbývalo jí dvacet minut do konce pracovní doby: jenže život novináře je jedno velké překvapení za druhým a mnohdy nepříliš příjemné. A náhle vyhlášená, velmi netypicky v podvečer se konající tisková konference při příležitosti dnes domluvené velké koalice, Terezu nepotěšila. Sakra...
,,Koukala jsem, na webu už je avízo,“ pokývala Naomi blonďatou hlavou a přece jen mladší kolegyni politovala. ,,Ty máš smůlu, holka…“
Drobné dlaně se prosebně sepjaly. ,,Nami, nemohla bys tam dneska skočit za mě?“ Tereza cítila, jak se potí: nesnášela, když se jí bortily plány. ,,Moc prosím, vzala bych pak za tebe třeba i jeden víkend.“
Zkušenější redaktorka se zamyslela, pak však zkřivila rty. ,,Ty hele, zkus se zeptat Oldy. Já nemohu, přijede tchyně, musím to doma trošku korigovat. Promiň…“
Wox s úzkostí pohlédla na hodinky. Zmíněný spolupracovník už odešel, potkala se s ním ve dveřích. Dobře… možná by to na tu tiskovku stihla: když si vezme laptop s sebou, zvládne asi i napsat celé dva články – analýzu nechá na někoho jiného. Ale nepřipadá v úvahu, že by si zaběhla domů umýt vlasy a osprchovat se… V duchu vztekle zaklela nad kostýmem, co si ještě včera večer pečlivě žehlila a nechala ho pěkně rovně natažený na posteli. ,,Ok, to nic. Tak letím!“ utrousila, všechnu energii teď upíraje do krocení vlastních pohybů: nebylo by dobré se s laptopem příliš rozmáchnout.


*****

Karolina se zamračila: zdálo se jí to, nebo klaply dveře? Olízla od polévky špinavou vařečku a odložila ji na kuchyňskou linku, sykajíc nad zelenou kapkou, co přesto všechno poskvrnila jinak brilantně očištěnou desku. Než stačila přiřadit priority, poznala, že se nespletla.
Do místnosti vešel zachmuřený Kranich, na čele nahromaděné neobvyklé množství vrásek. ,,Ahoj,“ pozdravil úsečně.
,,No ahoj,“ překonala žena zaskočení. ,,Co tak brzy? Tedy… ne že bych nebyla ráda,“ dodala poté, co nasadil ještě kyselejší obličej. ,,Nevyhodila tě šéfová?“
,,Když to musíš vědět, tak vyhodila.“ Navzdory jeho slovům se muži tvář poněkud rozjasnila: to když mu došlo, že to, co bublá v hrnci, je k snědku. ,,Mhm, jaká je?“
,,Brokolicová.“ Bruneta potřásla hlavou, aby ještě více urychlila proces vzpamatovávání. ,,Počkej, jak vyhodila? Jako… fakt? To si mám jít hledat ještě nějaký přivýdělek?“
,,Nebuď přízemně materialistická,“ odtušil muž a zarachotil příborníkem, chtivě si nabíraje lžící dávku husté, krásně vonící hmoty. ,,Auuuuuuuuuuuuuuuuu!!!“
Protočila hnědé oči v sloup. ,,Vždyť se,“ natočila sklenku studené vody a s povzdechem ji podala trpícímu komisaři, ,,očividně vařila.“
,,Dík,“ ocenil její první pomoc přítel. ,,No a k té šéfové… prostě se jí nelíbilo, že Semir zase zrušil auto.“
,,Tak poslala domů TEBE?“ nenacházela v tom žena logiku.
,,Vlastně se jí nelíbilo,“ posunul muž význam nepatrně, ,, jsem já zrušil Semirovo auto.“
Zavrtěla hlavou, odstrčila ho od sporáku, naposledy polévku zamíchala a vypnula plyn. ,,Díkybohu, že jim ty škody nemusíš platit. Jinak bychom se taky mohli pást.“
,,Ts.“


*****


Tereza se prudce zastavila a udělala pár kroků nazpátek, aby zazírala do nejbližší výlohy: vystavené, pekelně drahé boty ji v nejmenším nezajímaly, zato si v odraze upravila límec košile, povytáhla kalhoty a pokusila se uhladit rozčepýřené vlasy.
Výsledek ji nepotěšil.
Takhle si svůj vzhled skutečně nepředstavovala… Povzdechla si. Věděla, že Kellerovi na podobných příležitostech záleží a vážně si chtěla dát záležet na tom, jak na jeho známé zapůsobí. Ale copak se to dalo? Kdyby měla jet domů, dát si sprchu a převléci se jak původně plánovala, byla by tu za další dvě hodiny. A už teď, stiskla ji při pohledu na hodinky úzkost, měla obrovské zpoždění.
Popadla ji obrovská touha obrátit se, zaběhnou do redakce a od přepisování článků, se kterými nebyla kvůli rychlému naklepání plně spokojena, poslat Paulovi esemesku, že kvůli práci bohužel nemůže přijít.
Ale nesměla být zbabělá…
Znovu si dlaní přejela vlasy, pohodila nohou, aby jí nohavice tmavě modrých džínsů správně spadla přes tmavé kožené sandály a udělala těch deset kroků, co ji ještě od restaurace dělily.

Její původní obava, že ji kvůli příliš civilnímu oblečení ani nepustí dovnitř, popřípadě ji s ostudou vyvedou, se naštěstí neukázala oprávněnou: vlastně se jí nikdo nevšímal a když zaznamenala několik návštěvníků v podobném oděvu, ulevilo se jí. Proč vlastně čekala, že to bude luxusní restaurace? Nemohla si teď vzpomenout, zda Keller vůbec něco takového zmínil.
No, tím lépe.
Kde že to měli být?
Salonek pro uzavřenou společnost nenašla, takže musela odchytit kolem procházejícího číšníka: ochota, s níž ji zavedl až před dveře, ji ještě více povzbudila. Ok, třeba to nebude takový průšvih.
Nasála vzduch do plic a s „dobrý den“ na rtech vstoupila dovnitř.
Otočilo se k ní šest hlav a okamžitě na těle i tváři pocítila hodnotící pohledy, co jí srážely sebevědomí k zemi: zatímco její pozdrav slušně opětovali, Keller, který jako naschvál seděl nejdále, rychle vstal ze svého místa, aby dívku chytil kolem ramen. „Vážení,“ usmál se bohorovně, „to je tedy moje přítelkyně, Tereza Wox. Jak už víte, Tereza pracuje jako redaktorka ve Weltu, což je patrně důvod jejího dnešního zpoždění.“
Při těch slovech ji stiskl více, než by přivítala. „Je to tak,“ přiznala nervózně, ač nikdo z nich nevypadal zaskočeně a podle toho, jak ji představil, by hádala, že už o ní mluvil před jejím příchodem. „Omlouvám se. Bohužel se to dneska protáhlo, takže jsem se ani nestačila převléci a musela jsem jít hned z práce sem.“
Nezdáli se pobouření a Keller pokračoval se seznamováním: v nervozitě si nezapamatovala jedno jediné jméno, jen si uvědomila, že je tu samozřejmě výrazně nejmladší a osazenstvo tvoří dvě ženy a tři muži, všechno Paulovi kolegové ze soudu nebo ze školy, kde před pár týdny musel skončit.
,,Těší mě,“ podala si ruku s posledním a pak už s ulehčením pokračovala k židli vedle Paula, který se neusadil, dokud už na nábytku pohodlně nedlela.

,,Dáte si něco k pití?“
,,Minerálku, děkuji,“ objednala si u zjevivšího se číšníka a zatímco si ostatní povídali, otočila se k příteli. ,,Poslyš, fakt promiň. Chtěla jsem se jít domů osprchovat a vzít si něco lepšího než tohle, ale prostě to dneska vůbec nešlo.“
,,Uklidni se,“ zabručel, sám v saku a světlé košili. „Tady z toho drama nikdo dělat nebude. Raději si vyber jídlo, protože my čekali jen na tebe.“
Výčitka byla zjevná, takže se raději opravdu pustila do výběru: při pohledu na ceny jí sice poněkud odumřel apetit, ale co se dalo dělat.
Číšník, který před ni postavil vodu, odešel se sedmerou objednávkou a společnost se očividně uvolnila, takže Wox překonala tendenci zírat si na nohy jako malý harant a spolustolovníky si prohlédla.
Žena po její pravici byla bruneta s odstínem vlasů tak zářivým, že prozrazoval barvení – rozhodně se k němu hodila sytě zelená blůza se stříbrnou broží a náramek ze stejného kovu. Tereza ji otipovala na právničku. Muži vypadali vesměs stejně, napřímení a s tmavými, již řádně prokvetlými vlasy. Jen postavami se lišili, jeden z nich měl značnou nadváhu a neoholenou tvář. Poslední byla dáma na konci stolu, světle medové vlasy vyčesané do drdolu, na krku nezbytné šperk, tmavě modrou halenu a poněkud odvážně obnažené paže.

,,Co vás vlastně, slečno, zdrželo?“ napila se právě medovláska ze sklenice vína a pohlédla na novinářku. ,,Snad se nestalo žádné neštěstí.“
Wox nebyla z pozornosti, co se na ni rázem přesunula, právě nadšená. Naděje, že večerem tiše propluje tak, že bude sedět Kellera a na vše přikyvovat, se rozplynula po necelých pěti minutách. „Jak se to vezme,“ odtušila nahlas. „SPD a Svaz kolínských občanů uzavřeli koalici, tak jsem tam musela hned jít a pokrýt to.“
,,Cože?“ Břichatý právník se posunul dopředu. „Oni už skončili vyjednávání? A jak to bude s rozdělením křesel!? Koho mohli dát na klíčové posty, kdo bude v čele radnice?“
Blondýna nabrala trochu sebedůvěry – zpravodajství, to přece zvládala. S překvapením zjistila, že jejímu vysvětlování toho, co se dneska odpoledne na tiskovce dozvěděla a výklad dalšího dějství, všichni pozorně sledují a až ji zaskočilo, když do dveří vešli dva číšníci s jídlem. To mluvila tak dlouho?!

Vepřové s listovým špenátem a slaninovým županem bylo úžasné, dívka si vychutnávala každé sousto – až teď jí došlo, že za celý den nic nejedla a na nohách ji držel jen stres. Už je jasné, proč v posledních dnech tloustneš, vynadala si v hlavě, když si všimla, že na ni Keller s úsměvem pohlíží. Polkla sousto. „Děje se něco?“
„Ale kdepak, nic,“ naložil si na vidličku porci těstovin. ,,Jen jsi očividně udělala dojem. Výborně, maličká. A jak ses dneska vůbec měla?“
„Byl to blázinec,“ namočila Tereza bramboru do šťávy. „Včera i dneska. A příští týden to nebude lepší.“
,,Ale na mě si čas uděláš, ne?“
,,Pokusím se. Do noci tam snad nebudu,“ dívka se napřímila, otřela si ústa ubrouskem a odložila papír na dokonale čistý talíř.
„To bych ani nedovolil“, ušklíbl se světlovlasý právník a políbil dívku na rty. Na vteřinu zaváhala nad vhodností takového gesta před společností, u které si byla jista, že je stále pozoruje, pak to však hodilo za hlavu.
“Jsem unavená,“ zamumlala a na moment zavřela oči.
,,To jde vidět,“ souhlasil a prsty jí přejel po ruce, aby se jí nahnul k hlavě. „Už se těším, až budeme doma v posteli.“
Tereza se lehce odtáhla. „Ale pamatuješ si ještě,“ podotkla opatrně, „že jdu po téhle večeři ještě za partou vedle?“
Podle výrazu, který nasadil, nepamatoval.
Než však stačil něco říci, ozval se tmavovlasý advokát s modrou kravatou. „Slečno a vy si myslíte, že tahle koalice přežije celé funkční období?“
Novinářka se s ulehčením pousmála: alespoň jednou si na nějaké oficiální akci s Kellerovými známými nepřipadala jako pitomec.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*

„A já jí povídám – slečno, pokud chcete vysoudit milion jen proto, že na těch lodičkách nebylo napsané, že se s nimi nesmí do bláta, tak se napřed přestěhujte do Ameriky, ty boty si tam kupte ještě jednou a zase s nimi běžte do deště na rockfest!“
Společnost se pobaveně zasmála, ledy dávno roztály – a i univerzitně vzdělaní neodolali možnosti trošku si zaklepařit, takže po pár skleničkách dávali právníci k dobru historky z praxe. A že jich měli vzhledem k délce působení požehnaně…
„Neuvěřitelné,“ otřela si žena v modré haleně ústa ubrouskem, „co jsou klienti schopni vymyslet.“
Břichatý si upravil kravatu. „Podle mě jsou za tím novináři. To, co jsou teď novináři schopni otisknout… média teď snižují průměrné německé IQ.“ Uvědomil si vteřinku zaraženého ticha a vzápětí mu došla i příčina. „Bez urážky, slečno,“ obrátil se k Tereze, která odložila sklenku.
„Hm, v pořádku,“ mávla rukou. „Upřímně, docela často si říkám to samé. Jenže ono to bude spíše o lidech. Pokud si v hlavě neumí přebrat, že ty články v novinách jsou jen takové kuriozity, je to dost tragické.“
Poslední z žen začala vykládat vlastní příběh o manželském páru, který se chtěl rozvádět kvůli naprosto malicherné příčině, blondýna však již nevnímala. Bez ohledu na to, že podle smíchu šlo o převelice zábavnou frašku, ji rozhodil pohled na displej mobilu.
To už bylo půl jedenácté?
Kousla se do rtu. Od devíti měla být v druhé hospodě s partou… Pitomé zpoždění. I když musela přiznat, že se tento večer vydařil a skoro se jí pryč nechtělo. To bylo rozhodně lepší, než kdyby odtud toužila utéci již po pěti minutách…

Otočila se k příteli, který měl stále ústa od ucha k uchu a hleděl na kolegu, který se chystal převzít vypravěčskou štafetu. ,,Paulie?“
„Uchm, Terezko, snad už nejdeš?“ Došla mu ihned příčina jejího neklidu
„Jdu,“ špitla, aby zatím nepoutala pozornost. „Stejně už tam budu o dost později, než jsem jim řekla. Snad je tam ještě najdu. Tak jo, uvidíme se asi zítra, ne? Co kdybys vymyslel program? Nějakou kulturu, hm? Můžeme se podívat na nějaký hrad, co ty na to.“
„Popřemýšlím,“ slíbil neurčitě právník. „Nechceš zůstat? Měl jsem dojem, že se ti tady líbí.“
Natáhla se po skleničce a vypila poslední kapky minerálky. „A víš, že líbí? Jenže partě jsem sraz slíbila dřív. Takže udělám kompromis a zajdu tam alespoň na skok. Mohl bys to zaplatit, prosím? Mělo by to být 15,60€,“ vysázela dvě bankovky a stejný počet mincí na stůl.
„A to spolu ani nepůjdeme domů?“
Dívka již lehce ztrácela trpělivost. „Dneska ne,“ odvětila přesto laskavě. „Nevím, kdy to s nimi ukončíme, takže bys na mě třeba musel hodně čekat. Však se uvidíme,“ políbila ho na tvář a definitivně vstala, „zítra.“
„Vy už jdete, slečno?“ zpozorněl muž se hřmotnou postavou, takže se na ni opět upřely veškeré pohledy.
Omluvně se usmála. „Ano, ještě jsem pozvaná na jednu akci a bohužel to opravdu musím nějak skloubit dohromady. Každopádně mě moc těšilo a budu doufat, že se ještě uvidíme. Díky za pěkný večer.“
Povětšinou vstali a podávali jí pravice: možná je naprosto neodhadla, ale stejně se Wox jejich slova o tom, že ji rádi poznali, zdála upřímná. U dveří se ještě jednou otočila, aby symbolicky pokynula: ani Kellerovo podmračením svraštělé obočí jí neubralo na dobré náladě.

*

„Jste tady!“ Spadl jí kámen za srdce, prošmejdila už celou hospůdku, která byla sice podnikem stylovým a na prodávaný sortiment poměrně tichým, stejně se však v této pozdní hodině vyskytlo pár individuí, která ji pod vlivem promilí nehezky komentovala. Hned se chopila opěradla poslední prázdné židle. „Ahoj!“
„Nazdar,“ opozdil se se svým pozdravem o pár vteřin Krajích a zúžil oči. „Smůla, červený koberec tady pro tebe měli rezervovaný jen do deseti.“
Blondýnka se ušklíbla. „Taky jsi mi chyběl, Tomíšššku“. U číšníka chtěla původně objednat vodu, pak však v duchu mávla rukou: dneska se už mohla po mnoha hodinách uvolnit a konečně se nemuset na 100% kontrolovat. „Vodku, prosím. A sklenku džusu.“ Sotva kývl a odkvačil, znovu se věnovala přátelům, aby se pustila do vysvětlování důvodů, které ji zdržely.
„Hlavně že jsi tady,“ věnoval jí Semir úsměv tak přátelský, že se jí i v únavě zvedla nálada skoro na maximum. Gerkhan byl vděčný za to, že jeho kamarádi nepatřili k těm, co se musí na veřejnosti každých pět minut vášnivě ocicmávat, ale stejně si jakožto doplněk u dvou zamilovaných párů chvílemi připadal tak trošku nadbytečně.
„Nu, doufám, že se nemíníte brzy zvednout,“ obávala se novinářka a usadila se pohodlněji, když ji ujistili, že není důvod rušit zábavu, co je v plném proudu.

Wox přivřela oči. Jednak se jí v její únavě už po první dávce alkoholu lehce motala hlava, jednak teď vážně chtěla být spíš posluchačem.
Světlo tu bylo tlumenější a nedráždilo zrak, místností se neslo cinkání sklenic, hrkání židlí a hlasitý smích společnosti sedící u vedlejšího stolu. Hospodskou harmonii rušilo jen občasné prásknutí špatně sedících dveří do kuchyně.
Potřepala hlavou: nesměla spát, to mohla rovnou domů. Objednala si dalšího panáka a naklonila se k Allerlei, která právě s patřičně rozhořčeným výrazem vykládala o náhlém náletu Schrankmannové na pracoviště KTU, kde byla následně spuštěna bouře kvůli nějakým chybějícím papírům k právě opravovanému vozu.
„Bylo to otřesné!“ zuřila zelenoočka. „Málem jsem po ní hodila řadící páku! Což bylo mimochodem,“ obrátila se rozmrzela na Kranicha, „skoro to jediné, co z toho BMW zbylo v celku.“
„Já za to nemohu,“ zahučel Tom a Wox se škodolibě uchechtla.
„Myslím, že vaší šéfové navrhnu, aby vás po každé havárce nechala zopakovat autoškolu,“ zabručel Hartmutt, který ucucával hroznové nehaj, aby se po dnešním strašném zážitku s Almarou alespoň trošku uklidnil, což taky hned ukřivděně zmínil.
„Jestli to tak půjde dál, bude z něj alkoholik a máte ho na svědomí,“ namířila Allerlei nepříliš pěstěným, vyměňováním oleje z aut poznamenaným nehtem na oba komisaře, kteří se tvářili jako nevinnost sama. „Tak si to pamatujte.“
„Zkusím mu promluvit do duše,“ mrkla Karolina na kamarádku a poplácala Toma, který už se nafukoval k řízné odpovědi, po ruce. „No tak, drahý… musíš se víc snažit,“ nasadila tón, kterým se mluví na dětičky.

Smích uvolnil krátkou chvíli napětí a partička nasadila obvyklá lehčí témata, takže se za moment všichni bavili, aniž by hleděli na hodinky.
„Poslyš,“ Gerkhan poklepal Wox, která se každou chvíli hlasitě rozchechtala, po ruce a když získal její pozornost, ukázal za sebe. „Mám pro tebe ten film, ale v autě. Mám ti ho vzít hned, abychom nezapomněli?“
Dívka na něj pár vteřin civěla s nepříliš inteligentním, o konzumaci alkoholu dosti vypovídajícím výrazem, aby se břinkla do hlavy. „Jo jasny… A raději ano, prosím. Půjdu s tebou.“
Nedůvěřivě pohlédl na v řadě již asi pátou nádobku, co vyprázdnila. „Určitě? Abych tě nemusel nést na zádech.“
Zazubila se. Dnes večer to bylo vážně fajn. „Neboj, to ti neudělám. Ale ráda se protáhnu na vzduchu. Tady to začíná být poněkud zakouřené,“ ohrnula nos nad cigaretovým zápachem skutečně prosyceným prostorem. „Tak jdeme hned?“
„Ať na to nezapomeneme,“ přikývl a s Wox v patách vykročil k východu, zatímco se jejich přátelé pustili do vzrušené debaty nad tím, jak asi bude Almara v kariéře postupovat a komu ještě může jít po krku.

„Dobrý večer.“
Slova byla pronesena klidně, zdvořile – snad právě svou odlišností od okolní kakofonie je přinutila zvednout hlavy. „Dobrý den,“ zmohli se většinou na zaskočený pozdrav, zatímco Paul dlaněmi sevřel opěradlo prázdné Turkovy židle.
„Terezka sem dorazila, nebo šla nakonec přímo domů?“ otázal se právník v reakci na skutečnost, že nikde nezahlédl záplavu blond vlasů.
„Ale jo, je tady. Jen si před chvílí se Semirem kamsi odskočila“, vysvětlil přeochotně Tom a Karolina po něm šlehla káravým pohledem: vyžadovalo totiž velký herecký výkon, aby zcela nevinnou větu pronesl Kranich tak, aby vyzněla jako „ti dva si to právě rozdávají na pánských záchodcích“.
Keller se skutečně zatvářil poněkud znepokojeně, než však něco stačil udělat či říci, komisař a novinářka dorazili.
„Co ty tady, Paule?“ podivila se blondýna a zůstala stát, zatímco Semir po pozdravu ostentativně uzmul Kellerem drženou židli a sedl si.
„Rozpustili jsme to až teď, tak jsem si říkal, že tě třeba taky chytnu na odchodu,“ hleděl jí právník do očí. „Tak co… nepůjdeš?“
Dívka polkla. „No… ještě se mi nechce,“ přešlápla rozpačitě. „Jsem tady celkem krátce a ještě tu zůstáváme, Tom si teď objednal něco k jídlu.“
„Já bych nerad, abys šla v noci sama domů,“ odhrnul jí muž vlasy z čela a přitáhl si volnou židli od vedlejšího stolu. „Počkám s tebou a pak si vezmeme taxi. Hm?“
Gerkhan stiskl čelisti. Ten chlap měl snad nějaký šestý smysl či co – zrovna teď venku on sám nabídl Wox, že by dneska mohla spát u něj. Byly to tři čtyři bloky chůze.
„Ok,“ udělala mu novinářka místo a rovnou si u znovu se objevivšího číšníka objednala sklenku.

Přes prvotní nervozitu byl večer příjemný. Keller se rozhodně neostýchal vložit se do hovoru a vytáhl pár zkazek, které se o státní nadvládní šířily mezi právníky. Nic lichotivého to nebylo, takže zatímco se Kranich cpal šťouchanými brambory, společnost se na Almařin účet docela dobře bavila.
Kdo měl po náladě, byl turecký komisař: i Kar se ho zželelo a objednala mu alespoň pražené mandle v medu, které malý policista zbožňoval. Teď je jedl s výrazem vraha a oříšky mu zlověstně chroupaly mezi zuby.
Ani se nenadáli a bylo půl druhé, takže začali sahat po peněženkách.
Semir se odporoučel k blízkému bytu, Karolina, Tom, Petra a Hartmutt pádili o ulici dál k zastávce noční kolínské linky, na zbývající pár čekalo před podnikem objednané taxi. A dívku vlastně vůbec nepřekvapilo, že když auto před jejím bydlištěm zastavilo, vystoupil i Keller.


Arrow


„Tak co,“ strčil si vrácené mince do prsní kapsy a s odjíždějícím taxíkem za zády přihlížel, jak Wox trošku nejistou rukou strká klíč do zámku ke společným domovním prostorám. „Jaké to dneska bylo?“
„Obojí dobré. Jen mám dojem, že budu spát až do neděle,“ zívla novinářka na celé kolo, vyplivla do koše žvýkačku a svraštila čelo nad přemýšlením, zda být líná a přivolat si výtah, nebo to do příslušného patra risknout po schodech. Dneska ale nohám moc nevěřila, takže dala mechanismu pokyn, aby jim jednu pohodlnou kabinku přihrál.
Paul ji sledoval se spokojeným úsměvem: neušlo mu, že si dívka dala pěkných pár skleniček a ač se úplně neopila, oči se jí leskly dostatečně na to, aby viděl, že na ni alkohol stále ještě působí. „Jsem rád, že ses bavila.“
Sklonil se v pokusu novinářku pocelovat, ta však šmátrala po otevírání výtahu: v kabince už jeho dalšímu útoku neunikla. Přitisknuta zády na zeď zaváhala, ale pak lehce zaklonila hlavu a dovolila mu pokrýt svůj krk vášnivými polibky: jen naslepo nahmatala tlačítko a stiskla ho, takže se dal výtah do pohybu.
„A co takhle,“ odtáhl se, hlas chraplavý, „na moment zastavit?“
Zamžourala. Byli mezi druhým a třetím patrem… než stačila zareagovat, Paul sám zmáčkl stopku a hned na to přesunul obě ruce na přítelkyni, jednou ji drže za krkem, druhou rozepínaje knoflíky košile.
Zkusila odstrčit dlaň, které už se vzniklou škvírou podařilo vniknout pod látku a teď stahovala dolů košíček. „Blázníš? Někdo nás uvidí.“
„Jsou dvě hodiny ráno. Kolik myslíš,“ zachrčel, „že tady bude lidí?
Lehce se zacukala. „S mou smůlou dost… Pusť, nemůžeme zdržovat.“
Stačil krok dopředu, aby jí znemožnil pohyb: jednou dlaní stále hladil ňadra, druhou ji chytil za bradu, aby nemohla uniknout polibku.

Na chvíli zavřela oči, paže volně podél těla: hlava se jí točila a zdaleka za to nemohl jen alkohol. Musela se odtáhnout, připadalo jí, že se dusí, nemohla popadnout dech…
I právník poodstoupil, aby jí vzápětí vyhnal kyslík z plic docela. Netušila jak, ale najednou měl vysoko zdvižené koleno mezi jejíma nohama, špendle ji ke stěně, rukama svíraje zápěstí.
Polkla a nejistě mu pohlédla do tváře.
Na ústech mu pohrával podivný, jakoby vědoucí úsměv. Pomaličku se sklonil, aby mladou přítelkyni znovu políbil. Přejel po nose, po levé líci – sotva znatelně sebou cukla po kousnutí do rtu.
Přimhouřil oči, pár vteřin zíraje do ocelově modrých, nepřirozeně lesklých duhovek. „Tobě se to líbí,“ konstatoval tiše s podtónem, který byl znepokojivě spokojený. Zvedl koleno ještě výš, takže se slečna ve snaze uniknout tlaku v rozkroku musela vypnout na špičky. „Tobě se to líbí, ty malá štětko.“
Výraz, co se jí objevil ve tváři, hovořil za vše ještě dřív, než se zuřivou grimasou otevřela ústa – rychle je zacpal svými v dalším dlouhém polibku.
„Tobě se to líbí, zlatíčko,“ zopakoval tónem identickým s předchozí otázkou, což svědčilo o tom, že si předtím jen testoval terén.
Musela si pročistit hrdlo zakašláním, než byla schopna něco říci. Vyprostila z jeho sevření obě zápěstí a promnula je, stále ještě natlačená na stěnu kabinky. „Musíme… Nesmíme to tady zdržovat.“ Vlastní hlas jí zněl jako skřehotání a bylo jí jasné, že si toho musel všimnout i Keller. Měla na sebe vážně vztek. Neměla pít… a neříkala náhodou, že chce být sama?

Dlouze na ni zíral, koutky stále zdvižené v tom podivně spokojeném provokativním úsměvu, ze kterého měla strach, který v ní vzbuzovat touhu začít sebou mrskat a jednu mu ubalit a který ji zároveň šimral v podbřišku. „Dobře, maličká,“ řekl pak klidně a prstem zmáčkl příslušné tlačítko.
Kabina se dala do pohybu. Stoupala tiše, bez zakymácení či skřípání. Rekonstrukce dle norem Evropské unie měla své výhody.
Oba mlčeli.
Teprve když se otevřely bezpečnostní dveře, konečně spustil nohu na zem, takže mohla s úlevou došlápnout.
Klíče zapadly do zámku až asi na třetí pokus, lepší výsledek jí nedovolily klepající se ruce. Nebyla schopna určit, zda byl za tím dojezd vodky nebo ji tak rozhodila scénka ve výtahu. Chtělo se jí… vlastně nevěděla co. „Tak pojď dál,“ pozvala ho, když v boji s bezpečnostními mechanismy konečně zvítězila.

Snadno shodil polobotky a sledoval, jak se blondýna v maličké předsíňce roztomile potácí ve marné snaze rozepnout pásky sandálů. V jednu chvíli ji málem musel zachytit: nejraději by ji zezadu lapnul za prsa a přitiskl ji k sobě – to by pak měla stabilitu. Nemohl si pomoci, byl si jistý, že se to v tom výtahu Tereze zamlouvalo – jí, nebo části její osobnosti, kterou možná i před ní samou odhalil alkohol.
Zúžil oči. Možná by mohl v rozehráté partii pokračovat…
U Wox i přes promile v krvi zafungoval automatismus – necítila by se v bytě bezpečně, kdyby okamžitě po příchodu nezamkla všechny zámky a nezajistila zástrčky. Tohle nebyla dobrá čtvrť a dívka nikdy neusnula, dokud si neověřila, že jsou dveře co nejdokonalejší zábranou mezi ní a v noci nepřátelským městem. Odložila klíče do košíku a chystala se shánět po příteli, když jí unikl kříženec mezi vyjeknutím a výkřikem hrůzy, reakcí na studený kov, co se jí zaryl do hrdla.

„Uklidni se,“ zavrčel jí Keller do ucha.
Prudkým lapáním po kyslíku vydýchávala leknutí: podle síly, kterou jí předmět tiskl ke krku poznala, že jde jen o tupý příborový nůž. Zaváhala. Jindy by se zasmála a poslala ho do háje, ale dneska…? Točící se hlava jí rozhodování neusnadnila. Copak se dneska mohla kontrolovat?
„Klid. Buď rozumná a nic se ti nestane,“ silná paže jí obemkla břicho. Stál hned za ní.
Víčka jí poklesla. „Neubližujte mi,“ špitla takřka neslyšně. „Prosím.“
Spokojeně se ušklíbl a donutil dívku, aby se k němu zády přimáčkla. „Jak říkám… když budeš rozumná, nic se ti nestane. Hezky stůj. Ani se nehni.“
Pokoušela se zkrotit dech, co se nebezpečně zrychloval. Oči stále zavřené, vnímala jen studený tlak na hrdle a dlaň, kterou jí zezadu nevybíravě hnětl ňadra. Pobouřeně se zaškubala, když hrubě zajel do klína.
„Nelíbí? Ale ono bude,“ vložil se do role dokonale, aby blondýnkou smýkl do nitra bytu. „Kde tady máš ložnici, hm?“
„Neubližujte mi,“ dostala ze sebe Tereza znova, neschopna nějaké originality. „Já to nikomu neřeknu.“
Odfrkl si. „Jistě že ne.“ Prudkým pohybem otevřel nejbližší dveře a ač moc dobře věděl, jaká místnost se tam nalézá, podařilo se mu do hlasu vložit údiv objevitele. „Koupelna, vida. Chceš to,“ políbil přiopilou novinářku na lalůček, „dělat u umyvadla, miláčku?“
„Ne,“ pípla.
„Tak mi ukaž, kde máš ložnici, maličká. Ať to máš za sebou. A,“ trhl s novinářkou, která zavrávorala, „trošku pohybu do toho umírání. Máš se na co těšit, tak to nebudeme zdržovat.“

Se směsí pocitů, které nemohla identifikovat, ho dovedla k druhým dveřím: než stačila vymyslet jakoukoliv repliku, právník ji prudce strhl na postel, až vyhekla pod vahou, kterou ji okamžitě zavalil.
„Výborně, “ zachraplal dívce do ucha docela jiným tónem. „Jsi výborná, maličká.“ Aniž by mu tak rychle dokázala odpovědět, znovu jí přiložil nožík ke krkavici. „Teď si“, zavrčel zpátky ve své roli, „rozepni tu blůzu. Ať vidím, co jsem si ulovil. Na pohmat to vypadalo docela slušně.“
Nepohnula se.
„Neslyšela jsi? Prosit tě nebudu.“
S námahou se přesvědčila k pohybu, aby pomalu a opatrně poslušně rozepnula tři knoflíčky, načež strnula a pohlédla právníkovi do očí. „Já…“
Rázným pohybem látku roztáhl, stačilo to na to, aby měla více než slušný výstřih. Vědom si převahy, vychutnal si tu fázi, kde konečně stáhnul košíčky prádla o pár centimetrů níže. „Vida,“ vyšlo z něj chraplavě. Čepelí sjel přes hrdlo a klíční kost až na levé ňadro, kde nůž přiložil a pobavil se v reakci tkáně a chladného kovu. „To je moc moc pěkné…“
Blondýna zavřela oči. Cítila se lehce ponížená… ale – a už to nemohla sama před sebou popírat – málem v extázi. Zaúpěla. „S… studí…“
Sklouzl nožem o pár centimetrů níž na stranu prsu, aby s fascinovaným výrazem začal špičku nořit do pružného masa – přestal až ve chvíli, kdy Tereza bolestně usykla. Rovnou se na odhalenou dívčí hruď vrhl.
Nepotřebný nůž zazvonil o zem: novinářka se prohnula v zádech a jazykem si přejela suché rty. Šero neosvětlené ložnice halilo velmi nedokonalou postavu, takže si beze studu vychutnávala drsné laskání. Byl hrubý, hodně hrubý, ale šikovně zůstával před hranou. Líbilo se jí to. Část její mysli byla hanbou bez sebe, ale dnes se jí to líbilo.

Možná dneska, pomyslel si. Kde je ten nůž? Mohli bychom to dohrát až do konce.. Měl jí plná ústa a užíval si, jak mladá a pružná byla její kůže. Jak voněla. Dlaň jí znovu, tentokrát nesmlouvavě vrazil do klína a hladil přes džínsy. Ve vlastní mysli si šeptal to vše, co nemohl říci nahlas, protože byla na silná slova přecitlivělá: jak jen by ji teď chtěl ošukat! Je opilá. Ale zamlouvá se jí to. Tak proč by se to nemohlo líbit i mně…
Už se chystal, že dívku překulí na břicho, stáhne kalhoty a s pomocí trochy štěstí a vodky dá průchod svým choutkám. Na to by ani ten kondom, na kterém vždycky trvala, nepotřebovali.
Překvapeně zamžikal, když mu drobné ruce zajely do vlasů: přitáhla jeho tvář ke své a oba spojili rty. Právníkova váha ji tiskla k matraci, že skoro nemohla dýchat, přesto se líbali, divoce a vášnivě, červení ve tvářích. Doteky zjemňovaly, až se o sebe spíš jen třeli nosy, s občasným ďobnutím polibku na rty či líce. Dívka zmalátněla.

Odtáhla se a zívla. „Bože, chce se mi spát…“
„Tohle,“ nadechl se zhluboka, „jsem právě nechtěl slyšet.“ Ani neměl sílu na rozmrzelost. Byl dost naměkko, ve více významech toho slova.
Pokusila se posadit, ale neunikla silným pažím, co se jí obtočily okolo břicha a stáhly ji zpět. „Nech mě,“ zaprotestovala matně. „Musím se… musím se jít vysprchovat. Odlíčit se.“
Zavrtěl hlavou a uvelebil se na lůžku, sám ještě plně oděný. „Kašli na to a pojď ke mně.“
„Vlasy mi smrdí cigaretama… a budu mít polštář od make-upu…“
„Kašli na to,“ zopakoval a přitáhl děvče k sobě: snad úplně zapomněla, že má rozepnutou košili. „Ráno to hodíš do pračky.“
„Nemůžu spát v džínsech,“ zavrčela, ale víčka se jí klížila jako tížena kovadlinou. Cítila jeho prsty na zipu i to, jak jí kalhoty přetahuje přes stehna, sama si jen konečně upravila podprsenku a po váhání, zda ji zapnout nebo naopak rozepnout, odhodila celou košili. „Jsem strašně unavená,“ zamumlala do polštáře, ale současně muže, který se rovněž svlékl jen do spodního prádla, donutila, aby si lehl zády k ní, takže ho zezadu objala a zabořila tvář do světlých vlasů.
„Funíš mi na krk,“ postěžoval si, trochu vyveden z míry. „Lechtá to.“
Uchechtla se, aniž otevřela oči. „To máš smůlu. Kdy jsem tě vlastně pozvala?“ zabručela napůl pro sebe.
„Pozval jsem se sám.“
„Nezvaná návštěva dělá ráno snídani,“ zívla, že si skoro vypáčila čelist. Zesílila sevření. „To je zákon. A už ticho. Je… je nejspíš milion hodin. Dobrou.“
„Dobrou noc, maličká.“


Arrow

*

Paul se převalil, zamručel a se zavřenýma očima hmátl do prázdna. Nechal víčka spadlá, ale i tak si pomalu začínal uvědomovat, kde se vlastně nachází a po chvilce mu došla i příčina zalehlých dutin: včera se v podniku vykuřovalo o sto šest. Rukou ještě jednou zašmátral po sousední matraci, aby se konečně smířil s její opuštěností a otevřel oči.
„Mhhhmm…“ zabručel, prsty si mnouce spánkem zaslepená víčka. Jasně, včera ta hospoda, banda blondýniných přátel a hra, co se mu malinko vymkla z rukou. A Gerkhan, zamračil se. Ten nemožný přistěhovalec z Anatólie, který se Wox zase vnucoval.
„Dobré ráno,“ zaznělo ode dveří. Tereza se ve společnosti napěněného kartáčku na zuby opírala o futra, na sobě temně rudý froté župan, vlasy zabalené v bílém ručníku. „Jsem si říkala, že něco slyším. Vyspal ses?“
Zívl jako lev, ukazuje na svůj věk takřka dokonalý chrup. „Ahoj. Já docela ano. Ale musím říci, že docela koukám.“
Přešlápla. „Proč?“
„Čekal jsem, že po tom včerejšku strávíš ráno uctíváním porcelánu,“ ušklíbl se a dlaní si prohrábl světlé vlasy, nelibně nesouc, že mu jich pár zůstalo mezi prsty.
„Pche,“ dívka se rozmáchla, až to vypadalo, že jí kartáček vyletí z ruky a zaryje se právníkovi do čela jako bizarní zbraň z Jamese Bonda. „Zapomínáš, že jsem z Moravy, miláčku. Tam se pije jiná liga.“
Jeho škleb se jen víc protáhl: Tereza si uvědomila, že vzhledem k jeho minulosti možná není nejlepší chlubit se odolností vůči alkoholu. Rychle změnila tón. „Ale líbilo se ti to včera, že jo?“
Hlavně přítomnost toho tureckého zmetka, co po tobě nepokrytě jede a se kterým sis čirou náhodou sama někam odešla, byla kouzelná, pomyslel si, ale myšlenka zůstala nevyřčena. Pokrčil rameny a jednu nohu spustil dolů z postele, s nelibostí si všímaje, že jeho oblečení zůstalo poházené na zemi. „Jen je škoda, že jsme nemohli déle zůstat s kolegy. Přišla jsi o pár historek z politiky.“
„Co se dá dělat,“ výtku, která v tom zazněla, se rozhodla nekomentovat. „I tak to bylo super. No… já si jdu vysušit vlasy, ty zatím klidně můžeš udělat snídani.“
Sdělení ho překvapilo právě v kritické fázi nandávání kalhot: skoro si ublížil zipem na citlivých místech. „He?“
Její tvář vyzařovala nevinnost samu. „Já si to pamatuji,“ ujistila ho pobaveně. „Nezvaný host dělá snídani. A pak mi hezky pomůžeš s tím povlečením, viď? Smrdí jako plachta z kamionu na Mallborky.“
Vstal a sáhl po pomačkané košili. „Co mi zbývá.“
„Přesně tak.“

O dvacet minut později už dívce mezi zuby křupal čerstvě upečený rohlík, pro který Paul nelenil skočit do obchůdku přes ulici. „Ani jsem nevěděla, že mají v sobotu otevřeno. Mňam,“ namazala si na zbytek pečiva ještě kousek másla.
Polkl sousto. „Mají,“ konstatoval poněkud zbytečně očividnou věc. „Dokonce nabízí i něco pro zvířata, koupil jsem Sumeře granule.“
„Kdy vlastně jedeš do toho Maďarska?“ zajímala se Wox a ze všech sil se snažila udržet vyrovnaný výraz a nezabarvený tón hlasu.
„Odložili jsme to,“ odvětil stručně a natáhl se pro na talířku ležící kus sušené šunky. To tak, abys tady zůstala sama a pan komisař využil příležitosti. Včera mu stačila ta hodina, co jsem tam nebyl. Dny mu dávat nebudu.
Rychle skryla překvapení a zastyděla se za to, že ji novinka potěšila. „Um… doufám, že se nic zlého nestalo…?“ Zeptala se po chvíli váhání.
„Nestalo,“ vyloučil nový úder nemoci Paul, rychle rozkousal uzeninu a odsunul od sebe nádobí. „Tak… co budeme dělat?“
„To povlečení, prosím,“ požádala ho blondýna a narovnala na sebe sklo, aby ho donesla do dřezu a rychle ho opláchla.

Samozřejmě ji na aviváží vonící prostěradlo hned povalil a rukou zajel pod volným županem skrytý nahý bok.
Dívka neprotestovala, místo toho ho dlaní pohladila po pravé líci. „Tady se někdo neholil,“ okomentovala lehkou pichlavost.
Posunul se a zcela novinářku zakryl vlastním tělem. „Co tak,“ zachraplal, „dneska zůstat celý den v posteli…“ Nemohl vysvětlit, že si něco v něm po včerejšku ještě naléhavěji žádalo potvrzení, že je blondýnka jeho.
Polibky, které polechtaly na bradě, na krku a pak cílevědomě zamířily do výstřihu, byly vlastně docela příjemné, přesto dívka zavrtěla hlavou. „To je tak trošku opak té kultury, o kterou jsem tě prosila, ne? Vymyslel jsi nějaký ten výlet?“
Povzdechl si a odvalil se stranou. „Abych pravdu řekl, nečekal jsem, že budeš ve stavu, kdy bys toužila po procházce.“
„Ale,“ uchechtla se a sevřela paže okolo právníkových širokých ramen. Dřív býval o něco svalnatější, pomyslela si, ale mlčela – věděla, že na to, aby se udržoval v kondici, nemá čas kvůli ní. „Nepřeháněj.“
„Mhm…“ zamručel, když se k němu přitiskla a čelem se opřela o jeho zátylek, takže ho zase dechem lechtala na krku. Trochu se zavrtěl. „No…?“
Políbila ho do vlasů. „Chtěla bych na nějaký zámek. Úplně se stydím, že už tady žiji roky, ale na takový výlet jsem ještě nešla.“
Kapituloval, louče se s představou, že si dá šťavnatou mladou přesnídávku. “Ale jo, něco mě napadlo. Ale zámek to není, spíš hrad. Ze 13. století, docela zachovaný a se sbírkou zbraní. Dělají se tam prohlídky.“
„No super,“ pochválila přítele a rovnou vstala, aby si začala chystat oděv.
„Ale,“ převalil se na posteli a paží si podepřel hlavu, „večer pak půjdeme ke mně, ne?“

Zarazila se při přebírání oblečením ověšených ramínek a pak jen smířeně pokývla hlavou. „Tak jo.“ Věděla, že v Paulově domácím prostředí už jeho atakům neunikne. Stiskla zuby. Odmítla si tím kazit docela hezky započatý den: třeba to nakonec bude fajn. Jo, občas to bývá i docela fajn.
„To je nadšení.“ To kdyby pískl Gerkhan…
„Já se těším,“ zalhala a rychle se otočila ke skříni, kde se prohrábla přihrádkou se spodním prádlem. „Taky na Sumeru. Jen půjdu ráno domů, chtěla bych se zítra jen natáhnout a nic nedělat. SAMA,“dodala měkce, ale významně, protože tušila, že muž za jejími zády užuž otevírá pusu s nabídkou, že se přidá a přece jen se dočká dne stráveného v peřinách. Sbalila vybrané oblečení do náruče a vykročila ke koupelně. „Jsem tu hned, tak se už chystej.“
„Dobře, zatím zavolám taxi, stavíme se pro auto a převleču se.“
Vykoukla z chodby. „A co se jednou,“ zazubila se, „snížit na úroveň sprostého lidu a jet prostě metrem, hm?“
„Připouštím jako alternativu.“


*****

Na moment jí stiskl krk: jen lehce, symbolicky, aby věděla, kdo je tady teď šéf.
Zacukala hlavou a setřásla ho, chraplavě lapajíc po dechu – stopku ale nevyřkla.
Zmařené pokusy minulých dní byly zapomenuty: páska přes dívčiny oči a zápěstí svázaná šálou fungovaly lépe než Viagra, kterou si stále ještě netroufl riskovat.
Byla famózně bezbranná… a jen vědomí toho, co by s ní všechno mohl udělat, kdyby chtěl a byl jen trošku bastard, Paula nabudilo testosteronem, který skoro kapal ze stěn ložnice. Měl dojem, i masiv postele má dnes co dělat, aby divokou jízdu přečkal.
Z pootevřených růžových rtů se vydralo tiché zasténání, rychle je umlčel svými a znovu hrubě přirazil. Líbilo se jí to, moc dobře to věděl.
A i kdyby ne, dneska bylo všechno po jejím: snídaně, ranní úklid, cesta metrem, výlet na zříceninu i bohatý oběd, na který ji pozval. Proč by neměl závěr dne vyhovovat jemu? Ona tu čtvrthodinku přece vydrží.
Sevřel Terezino koleno, ale dřív než si mohl obě její nohy hodit přes ramena, ozval se zvuk, který do duetu dvou zpocených těl vůbec nezapadl. Na nočním stolku se rozvibroval a vzápětí rozječel novinářčin telefon: Paul zamrkal, jak ho ostré modré světlo bodlo do očí. Vztekle potřásl hlavou.
„Pro… miň,“ dostala ze sebe mezi jednotlivými rychlými nádechy. „Zapo… mněla… jsem… to.. ach… vypnout…“
„Zařídím to,“ zachrčel. Stejně se nenechal přerušit: dneska mu to nikdo nezkazí. Ani… hmátl po telefonu a skoro došlo k nejhoršímu.
Na displeji blikalo jediné slovo. Jméno volajícího.
Semir.
Ten zmetek snad stojí za dveřmi a směje se mu!
Keller se jednou rukou opřel o matraci, aby se po mobilu natáhl a konečně ten neskutečný řev umlčel. A pak ho napadlo ještě něco lepšího.

S úsměškem, jaký snad jeho tvář nikdy nezaznamenala, jediným stiskem tlačítka hovor přijal. A položil přístroj vedle blondýnina levého boku.

Wox vyhekla. Pustil se do ní s takovou vervou, že jí málem vyrazil dech: takového ho ještě nezažila.
Zuby se zaryly do dívčina ramene, zatímco dlaně zpracovávaly nepříliš vyvinutý hrudníček: povzbuzoval každý její vzdech, sám funíc ve stále rychlejším tempu.
,,Pau… le!“
Drtil mladé tělo, co se pod ním kroutilo a propínalo. Držel si ji pevně.
Postel skřípala.
Nevnímal, před očima představu Gerkhana svírajícího mobil s výrazem osmiletého kluka, co si místo Gumídků omylem pustil tátovu kazetu s pornem.
Pot, horkost v hlavě, tepání ve spáncích. Její sténání, nebo snad nářek, co na tom záleželo.
A pak…

Na hrudi ho bodalo, jak zase zlobilo neposlušné srdce. Ale ne, pomyslel si s klidem. Dneska ne, dnes se nic nestane. A kdyby ano…
Umřu šťastný.
Takhle se dlouho necítil.
Pohledem sklouzl na mobil, který teď ležel až na druhé matraci. Ležel mrtvě, tmavá krabička bez jediného bliknutí. Někdo už „hovor“ dávno ukončil.
Odtáhl se a mimoděk setřel z dívčina ramena, co mu doteď sloužilo za polštář, slinu. Uf… Nejraději by se svalil vedle, hodil si paži přes tvář a usnul: místo toho tiše položil mobil zpátky na noční stolek a prsty projel novinářčiny blond vlasy. Doteď rychle oddechovala, ve tváři červené skvrny. Pomalu sňal pásku z očí. Zírala na něj… dost vykuleně, bez jediného slova.
,,Ty… sis… něco vzal?“ zachraplala s výrazem tak vyjeveným, že se rozesmál.
Políbil ji na bradu. „Mně stačí, že jsem s tebou,“ zavrněl.
Milion nula, Gerkhane.


Arrow


*****


Nepublikovatelně zaláteřil: pivem třískl na stůl s takovou razancí, že se po otevření pomstilo vypěněním. Chmelová záplava si to po desce šinula k hraně a než se turecký komisař stihl vrátit s mycí houbou, ochotně se vsakovala do koberce: reálným předpokladem bylo, že se její zatím relativně neutrální pach po pár hodinách změní na pořádný smrad. „Tohle by nevydržel ani kůň,“ politoval se Gerkhan a klesl na kolena, aby s urputným výrazem drhl látku ve snaze vysát z vláken co nejvíce tekutiny.
Když skončil, byl díky vedru orosený jako ta láhev, co před chvílí vytáhl z ledničky.
„Fakt výborný,“ zavrčel, notně zteplalý zbytek piva, co zůstal ve flašce, rovnou vylil do dřezu a s kyselým výrazem ulovil v přihrádce chladničky další kousek, ač ho vlastně dávno přešla chuť. Tentokrát s lahví zacházel jako se svátostí a když mu vychlazený chmelový mok vklouzl do krku, přece jen se maličko uklidnil.

Řidiči, kteří si to dnes štrádovali přes Kolín nad Rýnem, mohli děkovat své šťastné hvězdě, že Gerkhan neměl víkendovou službu. Se zlou by se potázali, komisař byl v náladě, kdy byl ochoten dávat pokutu i za příliš nablýskanou kapotu.
Ač toho vždy později litoval a svíral ho stud, i Semir uměl být nespravedlivý, pokud se dostal do patřičného rozpoložení. A Keller ho do něj hodil jako hnůj na páchnoucí kupku.
Pch….
Semir si přihnul přímo z flašky.
Dneska toho moc nenaspal a upřímně, kdo by se mu mohl divit?
Myslel si sám o sobě, že je relativně otrlý. Jen málokdy se mu, s výjimkou opravdu příšerných případů, které řešil hlavně jako mladý kriminalista, zdálo o neštěstích z práce. Za léta si vybudoval jakousi odolnost, neprostupnou stěnu, kterou si musel udržet, jinak by se zbláznil. Tu a tam jí něco proniklo: třeba ten dvacetiletý kluk, kterému před dvěma měsíci došel na dálnici benzín a jeho nenapadlo nic chytřejšího, než se s kanistrem pokusit přeběhnout oba pruhy k protější dálnici. Jeho ruku našli snad třicet metrů od zbytku těla. Levou nohu od kotníku dolů doteď ne.
Kdyby takto myslel na každý případ, pomátl by se.
Většinou měl spánek klidný. Naučil se to.

Ale včerejšek… včerejšek ho naprosto vykolejil.
Mimoděk potřásl hlavou.
Doteď si nebyl stoprocentně jistý, co vlastně slyšel – nebo to něco v něm odmítalo připustit, ač to šlo dost jasně identifikovat. Koneckonců, nebyl žádný nezkušený pětiletý klouček, co slyší divné zvuky z ložnice rodičů a přemýšlí, co tam řádí za démony.
Nešlo ani o to, že by nachytal blondýnu a Kellera in flagranti. Byl chlap – nikoliv přímým záměrem, ale přece jen mu myšlenky občas zaletěly za představou, jak to ti dva mají v posteli. Už jen ta kombinace o dost staršího chlapa a mladé holky, toho, že Semir sám s ní měl tu čest… i úvah nad tím, jaký asi musí být milenec, když s ním je novinářka přes jeho očividné nedostatky tak dlouho.
Dokonce nešlo ani tak o to, že dívka v té minutě, než lapil dech a „hovor“ ukončil, vůbec nezněla spokojeně a Gerkhan pak dobrou půlhodinu strávil v úvahách, zda jí raději nezavolat a nepřesvědčit se, že je slečna v pořádku.

Ne.
Vyplašila a pobouřila ho jiná věc: Keller to udělal naschvál, tím si byl komisař jistý.
Ale kdokoliv znal Wox déle než deset minut, moc dobře by věděl, že by umřela studem, kdyby jí někdo něco takového provedl. O tom nebylo pochyb. Nemohla o té šarádě s telefonem vědět, protože by raději skočila ze skály, než aby to umožnila.
A ten hajzl to přesto udělal.
Vůbec na ni nebral ohled.

„Ten člověk je nebezpečný,“ zamumlal Semir k fotce na zdi, která zobrazovala Andreiny rodiče a kterou bůhvíproč za ta léta ještě nesundal. „Nemůže mu na ní záležet.“ Byl o tom přesvědčený, nikdo, kdo by ji měl alespoň trošku rád, by blondýně nemohl takovou věc udělat.
A on klidně, navíc ve věci pitomého kohoutího zápasu, aby právě jemu dokázal, že on je tady ten, kdo je v sedle.
Chrrrrm.
Jak to vyřešit?
Měl se do toho motat?
Byla to Terezina věc, ale na druhou stranu se mu vážně nechtělo čekat a sledovat, jak dívka míří k natlučenému nosu.
Říci o Kellerově nápadu jí ovšem taky nemohl, hrozba, že holka kvůli takové hanbě udělá nějakou pitomost, byla až příliš reálná. Tak co?
Než to stačil rozlousknout, ozval se telefon: do úvah zabraný Turek sebou trhl, až srazil láhev a ještě mokrého koberce se opět vsakovalo pivo.
„Já se na to…..“ s výrazem vraha zvedl mobil a krokem agresora zamířil do kuchyně do dnes již poslouživší žínku. „No?!?!“

Zaražené ticho následoval hlas Karoliny Kaiczowské. „Um… ahoj. Ruším?“
Pokusil se vzpamatovat. „Nazdar. Ale ne. Copak?“
Její tón byl stále poněkud váhavý a v pozadí dost chladný. „Volám ti kvůli Tomovi. Potřebuji pomoc.“
Ještě toto! Gerkhan se napřímil. „Je mu něco?“
„Jak se to vezme,“ přišlo mu, že se mladá žena u telefonování příšerně šklebí. „Víš, jak jsme byli na té večeři, že jo?“
„No.“
„Tak můj drahý zase neznal míru. Jinými slovy… nacpal se, že celý víkend nemohl vzdálit od koupelny na delší vzdálenost než pět metrů,“ vysvětlila diplomaticky.
Gerkhan se uchechtl: už to jednou s Karolinou řešil a oba se shodli, že Kranich musí řešit nějaké hluboké trauma. V úvahu připadalo vyrůstání ve sklepě, kde se musel živit plísní ze zdí, nedokonalé oproštění od minulého života, v němž byl patrně pavouk, co se nažere jednou za tři měsíce a pak tráví… nebo dávná internace jeho předků v nějaké brutálním zajateckém táboře. „No a copak mám dělat? Vypumpovat mu žaludek?“
„To mě taky napadlo. Ale ne, bude stačit, když ho budeš zítra držet od přepáleného oleje.“
„Cože?“
Povzdechl si. „Znám vaše stravování. Smažené brambory, klobásy, hamburgery. Zítra, prosím, ne. Nabalím tomu bambulovi nějaké suchary, ale vím, že když to ty nasměruješ do Mekáče, on neřekne ne. Tak ho, prosím, zítra trošku hlídej, ano?“
„Dobře,“ zabručel. „fajn.“
Napřed Tereza, teď Tom… asi by měl vzít práci chůvy na plný úvazek.


*****


„Ty se tváříš,“ utrousil Kranich a prstem rozmrzele šťouchal do zavěšeného voňavého stromečku.
Semir si uchoval kamenný výraz: nebylo mu do řeči. Nazelenalý, ale idylku předstírající kamarád ho štval a ještě více ho vytáčelo, že tuhle hlášku o tváření zopakoval dneska už asi počtvrté. Turek ještě víc vysunul čelist a zařadil pětku.
„Že je za tím zase Wox, že jo?“ Tom se dnes očividně rozhodl riskovat vlastní vraždu a dál rýpal.
Ani teď Gerkhan neodpověděl, ale z uší už mu málem šla pára.
„Mno jo, to není jen tak,“ pokračoval modrooký krasavec v samomluvě a tentokrát u toho mimochodem roloval a zase dolů stahoval stínítko na boční sklo. Pokaždé to klaplo a Turek si v duchu přísahal, že jestli počet toho děsného zvuku překročí dvacítku, napere to do mostu. „Když se ti blondýna pořád vrtá do života. Nebo ty jí… Chrmmm?“
„A co ti na to mám jako říci,“ zavrčel malý turecký policista tak nebezpečně, že by to každý rozumný tvor bral jako smrtelné varování.
Bohužel, Tomovi to patrně ušlo. „Tak hlavně by sis měl přiznat, že ti není lhostejná.“
Turek zamrkal. „Vždyť je to kamarádka. Samozřejmě, že mi není ukradená, proboha. Ok, jsem ochoten přiznat, že to občas přeženu… ale prostě mám dojem, že bych ji měl mít trošku na starost.“
„Jasně, kamarádka,“ vyšlo z německých nozder pohrdavé odfrknutí. „Měl bys ji přefiknout. Pak bys měl jasno.“
Oříškové oči se málem vykutálely pod pedály. Zešílel ten člověk? „COŽE???????????“
Vyšší muž nehnul brvou, jen znovu klapl stínítkem. „A ne? Když nebude chtít, budeš mít od ní pokoj. Když bude chtít, buď se definitivně rozhodne pro toho namistrovaného blbečka a zase budeš mít pokoj. A nebo vyjede po tobě a ty ji můžeš poslat někam a zase budeš mít pokoj. Prostě uvidíš, na čem jsi a nemůžeš prohrát. A dokonce k tomu budeš mít hned za týden příležitost. HEEEEJ, co to, SAKRA, děláš????“
Gerkhan šlápl na plyn a zároveň hodil ostatním autům myšku takovou, že vidět takto jednat někoho jiného, sledoval by ho, dokud by ho nepřinutil zaplatit tučnou pokutu. „Dostal jsem chuť na něco smaženého,“ vydrtil Turek mezi zuby a již pokojněji sjel na odbočku k budově s mezinárodně známým logem. „Dáš si hranolky? Třeba tě konečně umlčí. Zvu tě.“


Arrow


*


„Myslíte, že tam bídně zahynul?“ zajímal se Jolly a z jeho hlasu se dokonce vytratilo původní pobavení.
„To poznáme za pár dní, jestli se tady začnou šířit nějaké divné pachy,“ odvětil nezvykle cynicky většinou dobromyslný tlouštík Hotte a i přes nechutnost své poznámky se bez problémů zahryzl do studeného párku. „Do té doby bych raději chodil na záchodky do přízemí.“
Semir se neklidně zavrtěl. Turecká horká hlava už trochu vychladla a komisař si teď vyčítal, co kamarádovi provedl. Kranich se samozřejmě nacpal hranolkami a teď už asi půl hodiny patrně nevýslovně trpěl. Sotva se malý policista rozhodl, že parťáka zajde zkontrolovat, dveře se konečně otevřely a na světlo boží vyšel Kranich, jehož tvář odstínem takřka splývala se zelenkavým nátěrem stěn.
Malý vousatý policista se už nadechoval k pronesení omluvy, do místnosti však jako hurikán vrazila Šéfová. „Kranichu!“
Tom útrpně přimhouřil víčka. Alespoň se pak dostanu přímo do ráje, když jsem si očistec odbyl na zemi, utěšoval se. „Šéfová……“

Žena dala ruce v bok, což byl signál nejvyššího rozhořčení: „musíme asi,“ zavrčela a očividně jí vůbec nevadilo, že zbytek služebny strnule naslouchá, „udělat nějaké úpravy ve vaší pracovní smlouvě. Dát tam nějakou neplacenou pauzu, kdy nejste práceschopný. Co vy na to?“
Oslovený zvedl hlavu a zoufale se pokoušel nasadit svůj nejsilnější kalibr: jenže místo vykouzleného výrazu štěňátka u prázdné misky se lapil za ústa a bez rozloučení proběhl kolem nadřízené, které došla slova.
„Ech, šéfová,“ postoupil o krok dopředu Semir. „Za tohle můžu já…“
„Nějak jsem si nevšimla, že byste měl cestovní soupravu na krmení hus ani toho, že by byl Kranich po krk zahrabaný do země a nemohl se bránit,“ zavrčela žena, přesto však spustila paže podél těla a osazenstvo služebny mimoděk přestalo v napětí zadržovat dech.
„Omlouvám se.“ Modroočko se vynořil docela brzy, takže šlo patrně o planý poplach. „Paní Engelhardtová, jen jsem…“
„I tohle se dá léčit, Kranichu,“ odsekla vysoká tmavovláska, ale jako vždy se na svého komisaře nedokázala zlobit dlouho – zvlášť když byl tak očividně zbědovaný. „Semire, vezměte mi ho z očí, prosím vás,“ pokynula jasným gestem k východu z budovy.
Tom kývl hlavou, protože mu bylo jasné, že se ve skutečnosti jedná o další z tolerantních ústupků nadřízené. „Díky, šéfová.“ Lehce se opřel o soucitně se tvářícího kamaráda a vykročili spolu směrem k parkovišti.
„A zítra vás čekám už o půl osmé, ať si to nahradíte!“ zavolala za ním žena. „A zkuste půst! A vy přijdete taky,“ sjela čumily a práskla dveřmi své kanceláře.
Jolly zmuchlal papír a mrskl jím o zeď. „Udav se, Kranichu.“

„Doufám, že sis vzal nějaký igeliťák,“ strčil Turek klíč do zapalování, zatímco přítel se znaveně opřel spánkem o okénko. „Nerad bych ještě dneska šůroval potahy.“
„To vydržím,“ zamumlal komisař zničeně. „Hůůůůůůhhhh…“
Semir se kousl do rtu a co nejrychleji se zařadil do provozu: na prvním výjezdu zmizel z dálnice a vměstnal se do městského ruchu. Netrpělivě zabubnoval prsty o volant: nesnášel čekání.
„Proto jsme u Dálniční, co?“ vystihl jeho myšlenky dosud mlčící Tom a k Turkově úlevě měl už daleko do umírajícího tónu.
Čekání na to, až se pohne zadek auta před nimi nebralo konce. Tohle řízení nemělo nic společného se skoro nespoutaným letem po šedivé řece dálnice, který oba zbožňovali. „Nééééé!“ Semir ve frustraci málem uhodil čelem o přední sklo: když už se vůz před nimi konečně pohnul, jim už zasvítila oranžová a červená.
„Myslíš, že bych si dneska mohl dát nějakou večeři? Alespoň lehkou?“ dumal nahlas Kranich – kamarád mu věnoval takový pohled, že raději ucedil, že pro dnešek teda zůstane u hořkého čaje a suchého rohlíku.

V reakce na zelenou Turek šlápl na plyn, až stříbrné BMW nespokojeně zařvalo.
„No, pane řidiči, příště ten plyn opatrně, jinak vám řidičák nedají,“ prohodil Tom.
„Ty dneska riskuješ,“ ušklíbl se Semir. „Jsem rád, že je ti líp, ale ještě slovo a vysadím tě, kamaráde.“
„Už jsem hodnej,“ uculil se modroočko, jemuž očividně otrnulo: o tom, že by to měl Turek otočit a oba se vrátit do práce, však nepadla ani hláska. „Kam mě vlastně vezeš?“
„Kam asi. Nééééééééééééé!“ Zoufalý výkřik byl adresován další červené, která zabrzdila jejich jízdu.
Kranich stáhl okénko: všechny mořilo nehorázné vedro a BMW mělo pokaženou klimatizaci, na kterou se Allerlei s Hartmuttem nestačili podívat. Policista civěl ven, divže neplazil jazyk jako pes: i chodci se po ulicích jen vlekli, květiny na okolních balkonech žebraly o vodu a listy vysokých keřů, které ohraničovaly blízký park, bezmocně visely. Německo už týdny sužovalo úplně to samé počasí: přes den horko na padnutí, které se večer měnilo v prudké bouřky. Všechny už to unavovalo a Kolíňané tak nedočkavě vyhlíželi náznak ochlazení, byť by mělo být předzvěstí začínajícího podzimu.
Gerkhan opět uvedl auto do pohybu a Tom vtáhl hlavu dovnitř: už pochopil, že jedou za Karolinou do práce, což mu ubralo na humoru a muž se rychle pokoušel vymyslet nějakou výmluvu, která by mu zajistila opečovávání a ne verbální výprask.

Už ani nekomentovali, že zase dojeli kolonu: semafor svítil až někde v dálce. Tom závistivě sledoval okolo jdoucí, zmrzlinu mlsně olizující holčičku.
Auto popojelo sotva deset metrů, pak dalších osm… nějakému řidiči asi přeskočilo, protože vynervovaně troubil… trvalo snad tři minuty, než červená blikla přímo před nimi.
Semir se nadechl. Tohle byla díkybohu poslední křižovatka předtím, než Kranicha vyhodí u gymnázia, kde Karolina Kaiczowska učila matiku: zpátky na dálnici to vezme po městském okruhu. I když je otázka, zda má cenu se ještě dneska vracet. Ale aby to zase nenaštvalo Engelhardtovou...
Znuděně se rozhlédl a strnul.
Turek jen s námahou odvrátil tvář s nadějí, že si Kranich ničeho nevšimne: jenže modré oči byly všude a nejvíce právě na místech, co měla zůstat utajena.
„Ale…“ protáhl Tom a zatímco strnulý Gerkhan šlápl na plyn, otočil se muž dozadu. „Musím říci, že ten Keller naší blondýně vážně prospívá. Od té doby, co jsme se viděli naposledy, musela shodit tak 30 kilo. A na podprsence naopak nabrala aspoň dvě velikosti, ne?“ Neváhal si odepnout pás, aby, nehledě na rozčílené pípání palubního počítače, zazíral dozadu na u přechodu pro chodce stojící dvojici.
Semir zavrtěl hlavou. „Ty máš závěry,“ zabručel a hodil blinkr doleva. I jemu se ale obraz Paula Kellera, který v očividně zaujatém rozhovoru skláněl hlavu k velmi, VELMI přitažlivé světlovlásce, nešel z hlavy. Kolegyně, pomyslel si. Určitě to byla jen kolegyně. Ale na to byla moc mladá. Tak stážistka. Nebo asistentka. Nebo třeba sekretářka. Vždyť to nic neznamenalo. Jen si povídali. Proč by to mělo něco znamenat? No jasně, nic to…

„POZOR!“ Kranich chytil volant – bez jeho zásahu by Gerkhan naboural zadek červeného Golfu, který vyjížděl z řady zaparkovaných vozů. „Ale jsem rád, že tě to naprosto nechalo v klidu,“ ucedil.
Semir ho neuznal za hodného odpovědi, zajel na místo, které jim uvolnilo právě rudé vozítko a zatáhl ruční brzdu. „Raději pojď.“

Kolegyní přivolaná Karolina vešla do kabinetu a zvedla oči v sloup. „Proboha,“ ulevila si při pohledu na přítele, který opět lehce zezelenal. „Já si myslela, že se mi tady hroutí nějaký student. Obvykle tahle rodiče jezdí pro děti, víš? Ne že mi sem někdo doveze dospělého chlapa. Teda alespoň podle občanky dospělého,“ odložila na stůl třídní knihu.
Kranich si odkašlal.
„Um, Kar, říkal jsem si, že vás třeba hodím domů,“ nabídl se Gerkhan, který si byl moc dobře vědom másla, co mu stékalo po hlavě.
„Víš, od tebe jsem už dneska něco chtěla a moc to nedopadlo,“ ušklíbla se jindy velmi milá brunetka. „Takže se asi spolehnu na sebe. Tome, vydržíš tady ještě půl hodiny, že? Pak stejně končím. Chtěla jsem teda na nákup, ale vzhledem k MIMOŘÁDNÝM okolnostem,“ její tón přinutil oba komisaře, aby se přikrčili, „to dneska vynechám. Domluveno?“
„Jsi zlato, Kar,“ pronesl k ženě, která už mířila ke dveřím, aby se vrátila do hodiny, Kranich.
„A ještě moment,“ udělala krok zpátky a sebrala z nízké skříňky rozdělaný balíček sušenek, ukrývaje ho do kapsy. „Pro jistotu.“
„No, kamaráde,“ popleskal Semir Toma po rameni, „tak já už tě tady nechám, ne?“
Přikývl. „Já to přežiju, ale ty abys dojel, člověče,“ neopustil se tmavovlasý komisař špičku. „Vidím, jak ti to v hlavě šrotuje.“
„Jo, je dobrý pocit občas si zapřemýšlet. Někdy bys to měl zkusit,“ odvrátil útok Turek, dlaní naznačil pozdrav a když se zabořil do sedadla svého stříbrného vozu, vydechl úlevou. Ale Kranich měl pravdu. V lebce mu hučelo jako v úle.

Vlastně doufal, že ho šéfová ze vzteku pošle k papírování, kde by se musel soustředit na kolonky – jenže Annin z vysílačky prskající hlas ho poslal na patologii, kde měl vyzvednout výsledky právě skončené pitvy řidiče, u něhož bylo podezření na přítomnost kokainu.
Ale stejně…
V každé kachličce, jíž byly pokryty stěny chodby vedoucí k lidmi neoblíbeným prostorám, se mu odrážel dnešní výjev, byť ho zahlédl na vteřinku. Byl to vůbec Keller? Kdyby ho nepoznal i Kranich, zapochyboval by. A nepřikládá tomu vážně velký důraz? Vždyť se s tou ženskou jen bavil, nelíbal ji, nedržel ji. Proboha, chovám se jako žárlivá hysterka! Ale stejně. Neměla by to blondýna vědět?

„Á, Semir. Dobré odpoledne.“
Prudce zvedl hlavu a byť by mu to jindy nedělalo potíže, musel na Samanthu úsměv trochu lovit z archivu. „Ahoj, Sam. Co pro nás máš?“
Mladá dáma pohodila hlavou: svůj stylový outfit nasadila očividně jen pro prvotní seznámení s kolegy, dneska na sobě měla pracovní, temně zelený lékařský plášť a pohodlné pantofle. Nutno říci, že i nenalíčené a s vlasy staženými do ohonu jí to nehorázně slušelo. Být v jiném rozpoložení, pomýšlel by Gerkhan na nasazení polohy „fešný Turek poskytuje nabídku na rande“. Zašustily papíry a žena vytáhla správný list. „Tak, to je ten řidič z 84. kilometru na A3, co?“
„Tak.“
Pozvedla obočí. „Pozitivní nález. Kokain se potvrdil. Ty hodnoty byly takové, že ho to rozhodně ovlivnilo. No, to si prostudujete. Rozhodně byl při té nehodě při vědomí. Kokain má tu vlastnost, že…“
Možná bych jí to měl říci. Co na tom, že to třeba byla jen kolegyně? Pokud se Tereza naštve a s Kellerem se rozejde, bude jen dobře. Každá záminka, kvůli které od toho debila odejde, je dobrá.
„Ech, Semire, jsi doma? To jsem vám to rovnou mohla poslat mailem a nemusela jsem si půl hodiny drhnout ruce. Zrovna mám na stole někoho pro oddělení vražd a není to úplně příjemná práce.“
Otřepal se jako z vody vyběhlý pes. „Promiň Sam,“ zabručel provinile. Dneska vážně nebyl ve formě. „Jsem nějak… myšlenkami jinde.“
Patoložce se lehce zacukaly koutky. „A nebude to náhodou souviset s tou mladou dámou, kterou jste minule tak vehementně diskutovali s panem ‚mám na svůj věk sexy zadek‘?“
Semirovi spadla čelist. „U všech velbloudů, to to mám napsaný na čele, nebo co?“ Netušil, zda se má naštvat, nebo se uchechtnout. „A s tím sexy zadkem to u Kellera nebude tak horké.“

Samantha se pousmála a šťouchla policistu do ramene: za rohem se ve sterilně působícím prostředí skrýval koutek s lavičkou a rostlinou v ohromném květináči. Světlo, které do této části proudilo luxferami, budilo dojem, že se oba nachází v ohromném akváriu.
„To tedy musí být kousek, když se kvůli němu vedou takové bitvy,“ prohodila, když se posadila. „Jedna ze sta, co?“
Semir mlčky vytáhl mobil a po chvíli boje s dotekovým displejem stále beze slova ukázal fotku, kterou pořídil na jedné společné procházce s kamarády. „Ta úplně vlevo.“ Svým způsobem se kochal patoložčiným výrazem: Sam se sice mile usmála, ale tomu, aby jí při pohledu na zavalitou blondýnu tváří neprolétl záblesk údivu, nezabránila. Jo, Tereza měla do idolu krásy daleko.
„Sympatická slečna,“ řekla Samantha diplomaticky. „Novinářka, jsi říkal, že?“
„Ano.“
„Miluješ ji?“
Gerkhan zalapal po dechu, jako kdyby mu lékařka vrazila pěst do žaludku. „Vy jste se všichni zbláznili? NE! Je to kamarádka! Prostě se jen zajímám o kamarádku a nechci, aby chodila s naprostým idiotem, co jí jen ubližuje.“
Dala nohu přes nohu a pomyslela si něco o třetím ročníku základky a Pepíčkovi, co na celou třídu vykřikuje, že s Mařenou a vůbec žádnou holkou na světě nikdy nemíní nic mít. „Tak promiň,“ naklonila hlavu. „Ale ta hádka s Kellerem nevypadala jako diskuse o kamarádce.“
Kranichův syndrom, pomyslel si Gerkhan. „Jo, ok. Poslyš…“ napadlo ho spásné řešení. „Co bys dělala ty? Máš kamarádku, která chodí s úplným idiotem a sleduješ, jak ji ten chlap ničí. A zároveň tak nějak víš, že ona sama z toho vztahu nevyklouzne, protože má úplně popletenou hlavu.“

„Hm...“ Zvedla modré oči ke stropu. „Upřímně, být na tom místě já, asi bych to nechala být. Protože míchat se do takových věcí vždycky přinese problémy. Ale ty máš zase jednu výhodu, kterou já nemám. Takže pokud to chceš fakt nějak rázně rozlousknout, tak by se to dalo.“
Vzrušením málem poposedl. Tohle přesně potřeboval. Ženský pohled! „Tak!?“
„Vyspi se s ní.“ Na jeho vyjevený výraz nehrála, jen pokrčila rameny. „Netvař se tak. Bylo by to řešení, ne? Pokud bude chtít, tak by se s tím blbem stejně rozešla a ty to jen uspíšíš. Což je dobře, ne? A pokud ne, no tak alespoň bude jasno a nebudeš se tím trápit. A ona prostě na to, že chodí s idiotem, bude muset přijít sama časem.“
„Vy máte s Kranichem nějakou přímou linku, ne?“ Gerkhan se prudce zvedl. „Tohle přece není řešení.“
„Když myslíš, že není, tak asi není,“ řekla smířlivě a také vstala. „Nechtěla jsem tě vytočit. Poslyš, tady máš ty papíry a…“ usmála se na muže, „nebuď na mě naštvaný. Já ti náhodou držím pěsti. Keller vážně působil jako kretén.“
Poslední věta zachránila situaci, takže se rozloučili ve smíru.

A Gerkhan měl hlavu přetlakovou jako papiňák.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*****

Zatímco se na hlavu nebohého Turka snášely následky Anniny špatné nálady a na pohovce rozvalený Kranich si nechal dolévat hořký čaj přítelkyní, která se na něj nedokázala nikdy dlouho zlobit, Tereza Wox se snažila nenechat se strhnout davem Kolíňanů zpátky do prostor metra, odkud se právě vynořila.
Den to byl perný nejen pro dva komisaře: i mladá novinářka se dneska nezastavila a právě jí kručelo v břiše, neboť se nestihla stavit ani na kávu. Přesto by si však blondýna nestěžovala: dnes zvládla rozhovor s místní architektkou, která dostala na starost projekt ohromného kulturního centra v Londýně, stihla dvě tiskové konference, které bohužel nenabídly občerstvení a ještě vylepšila v pátek rozepsaný článek o nelegální cestě, která byla načerno budována k domu jednoho z kolínských papalášů.

Navíc si Wox v neděli báječně odpočinula. Hned ráno si – bez ohledu na lehce rýpavé právníkovy poznámky – sbalila věci a přesunula se do svého drobného bytu, kde strávila zbytek dne naprostým, ale naprostým nicneděláním, které přerušila jen konzumací objednané pizzy a výměnou DVD v přehrávači. V osm večer se jen v tenkém tílku svalila do postele a spala až do chvíle, než ji drnčením vzbudil budík na mobilu, takže se do nového týdne vydala spokojená a růžovolící.
Teď už se ale těšila na advokáta, s nímž se měla sejít před budovou soudu: protože ho nikde v okolí nespatřila, sedla si na lavičku, vyzula lehké sandále a objala si kolena, vychutnávajíc si, jak ji dřevo sedátka příjemně hřeje bosá chodidla. Kolébalo to ke spánku… přimhouřenýma očima sledovala kolemjdoucí, Němcům už skončila pracovní doba, takže mnozí z nich vyrazili do parku za porcí joggingu: zároveň špicovala uši a při každém zvuku otevření dveří zvedala hlavu s nadějí, že uvidí přítele.

„Promiň, maličká, zdržel mě klient,“ objevil se vysoký skoro padesátník asi až po dvaceti minutách: sklonil se a políbil dívku do blond vlasů. „Ahoj. Jak bylo?“
„Ahoj Paulie, copak, něco vážného?“ vstala a zase si nazula botky.
„Ani ne. Zítra to bude horší,“ zachmuřil se.
Tereza si ho pozorně prohlédla: jindy respekt od pohledu vzbuzující známý právník vypadal dnes nějak… opotřebovaně a unaveně. Ty vrásky… to má dnes z vyčerpání? Málo pil? Nebo si jich… předtím nevšimla? Najednou vůči němu pocítila lítost, až ji to polekalo. „To dobře dopadne,“ vyhrkla honem.
Zamručel něco, co neznělo právě lichotivě a neklidně se rozhlédl.
„Paule, je to trochu trapný, ale nemohli bychom někam na oběd, prosím?“ Wox přešlápla, jak ji jeho nervozita trochu nakazila.
„Na oběd?“ I jeho tón nebyl nijak příjemný, začínala přemýšlet, že se ho velmi ostře zeptá, zda ho tím nedělním odchodem, který férově avizovala předem, nějak naštvala. „Vždyť je půl páté, to je skoro čas na večeři.“
„To jo,“ vyloudila přece jen pozitivní výraz. „Jenže znáš to, nebyl čas. Noviny, no.“
Prohrábl si rukou vlasy a kývl. „Fajn. O hladu tě přece nenecháme. Tak půjdeme, tady na rohu je dobrá restaurace, občas tam chodím v poledne.“ Natáhl ruku, přede všemi chytil dívčinu dlaň, poněkud chabě se na ni usmál a společně vykročili směrem k ulici, která teď v podvečer stále vydechovala žár, co přes den absorbovala.

*

Svázala husté zlaté kadeře do culíku a posadila se vedle právníka, který zíral na televizi, aniž by vnímal obsah programu. „Hm?“
Vzhledl.
Tereza si povzdechla. Když spolu seděli v restauraci a vychutnávali si dobře udělaný hovězí steak s pečenými brambory, muž se přece jen trochu rozpovídal, vypadal dokonce úplně normálně. Ale co se vrátili domů, opět upadl do stavu, v němž ho ještě neviděla. Znervozňovalo ji to. „Zdá se mi, že se trápíš. Můžu ti nějak pomoci?“
Úsměv byl tak strojený, že ji nepřesvědčil ani v nejmenším. „Jak říkám, mám hodně práce, Terezko. Asi si dám kávu a půjdu se připravovat na zítřek. Nějak to nevidím dobře.“
Blondýna těžko skrývala ohromení: ještě nikdy ho v záležitostech zaměstnání neviděla tak skleslého, jeho ohromné sebevědomí bylo jedním z aspektů, kterými ji Keller imponoval. „Tak mám jít domů, abych tě nerušila?“ hlesla nejistě, aniž by se zbavila pocitu, že jí Paul neříká všechno. Zdaleka ne… „Poslyš, stačilo, abys mi to řekl předtím, já bych přece nešla dál, kdybych věděla, že se potřebuješ soustředit.“
„Ale ne, vážně ne,“ zabručel s podrážděností, která se jí zdála nepatřičná, načež unaveně vzdychl a opřel si hlavu o dívčino rameno. „Volala mi Eva.“

„Aha…“ Wox polkla – věděla, že má Kellerova stále ještě současná manželka pro muže velký význam a vlastně ani nežárlila: přesto ji každá připomínka skutečnosti, že dle zákona patří Paul jiné a ona je vlastně pouhá milenka, samozřejmě nemohla potěšit. „A vše v pořádku?“
„Nic se nezměnilo, takže ano, v pořádku.“
Blondýnka zaváhala a mimoděk odstrčila z kolen Sumeru, co se jí drápala do klína. Kočka po ní vrhla uražený, téměř lidský pohled a s ocasem vysoce zdviženým zmizela v kuchyni. „To je dobře.“
„Byl jsem s ní na obědě.“
Wox hledala nějaké diplomatické vyjádření, aby jí význam slov došel až po pár vteřinách. „Tvá žena už je zase zpátky? Tady v Kolíně?“ Rychle uvažovala: že by si Kellerová v Maďarsku uvědomila, že ji srdce táhne jinam, vrátila se a o právníka usilovala? Dívka poposedla a pokusila se nasadit co možná nejvyrovnanější tón. „Takže... um… Jak se má?“ Byl to dost zoufalý pokus a Paulovi samozřejmě neušel.
Aniž by se přestal opírat o její rameno, přehodil nohu přes nohu. „Řešili jsme trochu ten rozvod.“


„Ty to tedy myslíš vážně?“
„Evo, vždyť jsme se na tom domluvili. Ty žiješ jinde, já také. Oba máme svůj vlastní život, na nadaci budu přispívat dál, to všechno platí, ale –“
„Pochopitelně, Paule. Také si myslím, že je rozvod řešení, myslím, že až přijedu příště, definitivně podepíšeme všechny papíry. Nezlob se, tentokrát to nestihnu, přijela jsem narychlo, zítra se zase vracím.“
„Nějaké potíže?“
„Tak trochu, ale to sem nepatří, včera jsme to víceméně vyřešili. Zítra jen doladíme poslední smlouvu, nesouhlasíme s nějakými jejich podmínkami.“
„Měl bych to vidět?“
„A víš, že budu ráda? Děkuji. Řeknu sekretářce, ať ti to pošle.“
„Bez problému, ale vidím to na konec týdne, nezlob se. Mám teď dost práce. Dám ti vědět.“
„To budeš hodný. Na tebe je vždy spoleh.“

„Rád slyším. A…“
„Ano?“
„Co jsem měl myslet vážně?“
„To asi slyšet nechceš.“
„Povídej.“
„Promiň, ale… prostě jsem nečekala, že ti to se slečnou vydrží. Opravdu si to neber osobně.“
„Evo, já ji mám vážně rád. To není žádné poblouznění, já s ní počítám. Kdyby se nedržela zpátky, už bychom bydleli spolu.“
„Zase se omlouvám… ale možná má slečna více rozumu než ty, nemyslíš?“
„To je až moc upřímné.“
„Třeba si na rozdíl od tebe všimla, co s tebou dělá, že s tebou je. Co to dělá s tvou kariérou. Co jsem slyšela o té škole? Vždyť jsem slyšela, že chtějí, abys odešel ze správní rady.“
„To není moc překvapivé, když jsem aktivní na jiné fakultě.“
„O dost méně prestižní a z donucení. Volal mi i André, prý poslední dobou ztrácíš klienty, ptají se, co se s tebou děje. Proboha Paule… to ti za to ta holka stojí? Tvoje kariéra, všechno to, co si celé ty roky budoval... dát to v sázku kvůli Tereze, co je ve věku tvé studentky?“
„Evi, budu brát jako lichotku, že se o mě pořád staráš, ale neřekl bych, že –“
„Ví o tom slečna? Ví o tom, o co všechno kvůli ní obětuješ?“
„Já jí výčet nepodávám a-“
„A co budeš dělat, až se jednoho dne sebere a odejde, protože ji to prostě přestane bavit? Přestane ji to nějakým způsobem uspokojovat? Co ti dává ona? Paule, já ti to říkám pořád – a ne proto, že bych žárlila. Já bych ti strašně přála, aby sis sehnal někoho, kdo tě bude mít rád, ale taky někoho, kdo si bude patřičně vážit tebe a tvé práce. A to slečna není. Jinak by tě nenechala, aby sis ničil vše, čeho jsi za život dosáhl.“
„V tom mám celkem jasno, Evo. Opravdu si vážím toho, že se o mě pořád staráš, ale snad chápeš, že ve svém věku už umím dělat nějaká rozhodnutí sám. Ona mě miluje, já ji taky. Upřímně…“

„Neříkej to. Ani to neříkej.“
„Ale ano, uvažuji o tom. Vzal bych si ji a odstěhovali bychom se někam k Norimberku. Ona by to měla blíž k rodině… já klid na práci. Už se mi tam s něčím ozvali. Zatím to neklaplo, ale hodně o mě stáli, vzali by mě i později. Jen si to spolu musíme vyjasnit.“
„Ach.“
„Není to unáhlené. Stojím o ni.“
„Norimberk.“
„Ano.“
„Aby to měla blíž k rodině?“
„No… ano.“
„Nebo dál od toho mladého komisaře, co se o ni očividně dost zajímá?“
„……………………….. Nezlob se, ale tohle uzavřeme, Evo. Dej mi číslo na tvou sekretářku, ano? Kdyby zapomněla, zavolám jí sám.“
„Jsi hodný. Já jen doufám, že na to nedoplatíš.“


„No a… je tam nějaký posun? Nenaléhám,“ zvedla Tereza ruce v obranném gestu. „Jen se ptám.“
„Domluvili jsme, že se domluvíme,“ zašklebil se muž s mírnou kyselostí a zívl.
Objala ho, nějak jí ho přišlo líto. „Paulie, nechceš si raději odpočinout, miláčku? Vypadáš strašně unaveně.“
Zaváhal, ale pak si znovu opřel bradu o dívčino rameno a nechal se hladit po zádech. Uklidňovalo ho to. „Někdy se to sejde, Terezko. No… dám si sprchu a půjdu na to. Udělala bys mi kávu, prosím?“
„Ale jistě,“ slíbila a zvedla se. „Budu ti ji vařit třeba celou noc.“ Bylo jí Kellera strašně líto.


Arrow


*****


„No ty vypadáš.“ Kranich, který toho dne PŘIŠEL VČAS (!!!!!) se ležérně opíral o dveře černého Mercedesu a jelikož si chtěl svůj triumf vychutnat, významně pohlédl na hodinky. „Ale měli jsme začít přece CELÝMA třema minutama,“ vyčetl kamarádovi, který zíval tak, že si málem roztrhl koutky.
„Nazdar, Tome,“ protřel si oči Gerkhan a zamkl své stříbrné vozítko. „Dneska řídíš ty, jo?“
Modrá kukadla zamrkala. „Um... to si ani nedáš věci nahoru?“ Kývl bradou směrem ke služebně.
„Všechno jsem nějak zapomněl doma. Takže mě mimochodem zveš na oběd. Předem děkuju.“
„To nemáš ani řidičák a průkaz?“ nechápal Kranich, ale už otevřel dveře na straně šoféra. „Co kdyby tě zastavili dopraváci?“
Gerkhan si přes svůj obdivuhodný hrudník přepínal bezpečnostní pás. „No tak bych jim řekl, že jsem kolega, ne?“
„Bez průkazu?“ Nechápal vyšší komisař.
„A jo vlastně,“ zamumlal Turek a opřel se spánkem o okénko. „No, dneska mi to nemyslí. A jeď, prosím tebe. Ať mě tady ještě nevidí Šéfová.“
Kranich kývl, zařadil a rozjel se s plynulostí profíka, kterým koneckonců byl. „Těžká noc?“ zeptal se s daleko větší účastí, jak se ho konečně zmocnila starost o kamaráda, který dnes vypadal dost hrozně.
„Chrrrrmmm...“
„Kolik jsi jich urazil? Vypadáš, že jsi dal takových patnáct kousků,“ tipoval řidič důvody přítelovy indispozice a s elegancí se vnořil do hustého ranního dálničního provozu, aby hned dominantně vyblikal příliš pomalu jedoucí dodávku, co blokovala levý pruh.
„Ale ne,“ mávl Tureček rukou. „Ani jedno. Jen...“ odmlčel se.
Ach, zase blondýna, pomyslel si Tom kysele. Hrůza.

Gerkhan si povzdechl. „Zdálo se mi o Katce,“ zabručel posmutněle. „Jen jsem zavřel oči. Prostě celou noc... nespal jsem pořádně ani minutu. Hrozně mi... chybí.“
Kranich otevřel pusu a věnoval kolegovi rychlý lítostivý pohled, víc si jako řidič nemohl dovolit. „Uch...“
„V pohodě,“ vzdychl Semir. „Já se s tím nějak vypořádám. Jen se mi pořád stýská. Všechno mohlo být jinak...“
Tom se k tomu dlouho rozhodoval, neboť to byla naprostá megaoběť, ale poslední Turkova slova ho dohnala k činu: zalovil v kapse saka a, řídě jen jednou rukou, podal Gerkhanovi polovinu čokoládové tyčinky, co načal ráno k před-svačině a hodlal si ji sníst před obědem. „Na, vezmi si,“ zabručel. „Trochu tě to nakopne. Rychlý cukry.“
„Um... díky?“ Semir vzal oslintanou a napůl slepenou dobrůtku do dlaně trochu štítivě: protože ale věděl, co pro Toma znamená vzdát se jakéhokoliv jídla, neměl na vybranou a zakousnul se. „Výborná, díky,“ zamumlal.
„Ta zvedne náladu, co?“ kývl Kranich spokojeně a už plánoval, kde by si mohl koupit další kousek, když se dneska tak ošidil.
„Jasny,“ polkl Semir s náladou a pocitem, že mu přeslazená karamelová tyčinka nenávratně slepila zuby. A vůbec, neměl být Kranich na dietě? No jasně. Ten dacan měl tohle určitě schované pod palubní deskou, doma si dal jen hořký čaj a jakmile se dostal z dohledu Karoliny, tajně se futroval. „Nedělej si starosti,“ zamručel. „Bude to fajn, jen ode mě dneska nečekej větší výkony, prosím tebe.“
„V pohodě...“ Kranich přeřadil a zapřemýšlel, zda šofér červeného Fordu jede natolik prasecky, aby ho zastavil a pokutoval, nebo to jde ještě tolerovat. Nakonec se rozhodl být velkodušný.
„Centrála Kobře 11,“ zaprskala vysílačka.
„To zvládnu,“ špitl Semir a přitáhl si ji k ústům. „Kobra 11 slyší. Jsme na patnáctém kilometru D2, děje se něco?“

Tom mu opět věnoval kusý pohled, bledý kamarád se mu vůbec nelíbil. Nějak si nemohl pomoci: jako kdyby ho vzdání se čokoládky vystřelilo k úplně jiným dimenzím myšlení, do kterých se doteď bál sáhnout. Vlastně až teď mu po dlouhých měsících štěstí s Karolinou došlo, že je jeho turecký parťák už dlouho dlouho sám... a navíc o svou poslední lásku přišel hodně ošklivě. Jeho Elena, uvědomil si.
Měl by si najít holku, aby byl spokojený.
Kruci, ten kluk si to přece zaslouží.
Sám pro sebe vzdychl, tak nějak věděl, k čemu to směřuje.
Ale jo. Tak teda klidně blondýnu, když to musí být. Jen ať je kamarád zase šťastný.
Pokud mu v tom pomůže sex s novinářkou, on, Kranich, byl ochoten to povolit, nebo alespoň přimhouřit oko.

„Tome! Spíš?“
„Asi jo a něco hroznýho se mi zdá,“ potvrdil modroočko poněkud pološíleně.
Semir se s údivem odmlčel, aby pak potřásl hlavou. „No tak to každopádně otoč. Ťukanec v protisměru, asi dvacet kilometrů. Nic velkého, ale blokují tam pruh a máme to pohlídat.“
„Ok.“
Oba tento úsek dálnice znali naprosto dokonale a věděli, že sjezd je čeká až za nějakých sedm osm minut jízdy: Gerkhan automaticky sáhl po majáčku a upevnil ho na střechu, takže jim auta začala poslušně uhýbat z cesty.
Tom se nadechl: svými dalšími slovy si plánoval vrážet nože do srdce, bušit si pěstí do žaludku, kopat se jimi do... ehm. „Poslyš, Semire?“
Ten začátek se Turkovi nelíbil. „No.“
„Přemýšlel jsi nad tím, co jsem ti říkal?“
„Už jsem tu tyčinku snědl,“ ohradil se Gerkhan dotčeně. „Děkuju, byla dobrá a fakt se cítím líp.“
„Nejde o čokoládu,“ pronesl krasavec v obleku hlasem Dartha Vadera. Ach jo, tímhle si stavěl schody do nebe. „Jde o to s Wox.“
Semir se začal ježit jako vždy, když jeho kamarád začal o blondýnce mluvit. „Ty poslyš, taky by sis už mohl najít jiný téma.“
„Ale ne. Myslím to vážně. Přemýšlel jsi nad tím?“
„Jako že bychom spolu něco měli? U Alláha, Tome, nech toho,“ začal být Turek opravdu mrzutý.

„Ne, fakt. Já na to totiž myslel a podle mě...“ Tom v jádru plakal, „by to mohlo být řešení. Byl bys happy... a upřímně, na tom mi záleží,“ dodal tiše.
Semir zamrkal: tohle znělo dost upřímně a bylo to zcela mimo obvyklou kranichovskou ironii a narážky na malou novinářku. „Jsi hodný. Ale představuješ si to trošku jednoduše. To není zdaleka jen na mně...“
Škoda, že řidič nemohl pohlédnout Turkovi do tváře – jeho vlastní byla plná překvapení. „Takže přiznáváš, že kdyby bylo jen na tobě, tak do ní jdeš!!!“
„Drž směr, prosím tebe,“ zavrčel komisař, protože se začali nebezpečně přibližovat dělícím svodidlům. „Je milá, je to kamarádka, je to blondýna a mám ji rád. Jo, ČASEM bych o ní možná přemýšlel. Ale je zadaná a já to hodlám respektovat.“
„I když chodí s chlapem, co je podle tebe kretén?“
Turek se nadechl. „Co po mně vlastně chceš, brácho?“
„Jen jsem měl pro tebe nabídku. Karolinina kamarádka má skvělou chatu, už jsme tam jednou byli i s ní. Další víkend bude prázdná – a ta ženská nabídla Kar, že tam všichni můžeme jet. Nás všech šest. Jel bys?“
„Ale jo, proč ne.“
„No a Wox pojede taky, ne? A bude tam sama, bez Kellera. Na celé dva dny.“
Semir se znova opřel spánkem o okénko. „Ale prosím tebe.“ V hlavě mu to však začalo hlasitě šrotovat a vrčet jako u starého počítačového procesoru.
Kranich se ušklíbl. Semínko bylo zaseto.

Arrow



*****

Zatímco spolu Tom se Semirem tokali nad smaženou klobásou, která byla bizarním pokrmem u stánku, který asi teprve před týdnem nahradil pojízdný bufet, co dříve provozovat Schröder, reportérka Die Welt nevěděla, kam dřív skočit.
A to právě ve chvíli, kdy netoužila po ničem jiném, než aby si mohla sednout k počítači a při přeměně poznámek, co si právě přinesla z tiskovky, v kvalitní článek koukat na online zpravodajství ze soudní síně.
Proces, v němž hrál Keller jednu z hlavních rolí, byl z těch, na jehož výsledek čekají nejen domácí, ale i zahraniční zpravodajské agentury a jehož průběh bude popsán na prvních stránkách všech deníků s výjimkou Bildu, kde bude patrně něco o nejnovější ožralecké etudě polosvlečené Rihanny. Dnes mělo dojít k finálnímu rozhodnutí po odvolání protistrany, jedno stání se odložilo již v době, kdy spolu Paul a Tereza byli. Teď ho mohla dívka konečně vidět v akci na té nejvyšší úrovni: byla na něj neskutečně hrdá, ovšem od rána se jí tiskl žaludek nervozitou z toho, jak to celé dopadne. Upřímně, nikdy moc nepochopila, o co v kauze kráčí, ale mělo se jednat o nějakou míru vztahu a odpovědnosti soukromých společností a státu, prostě případ, jehož výsledek bude mít dopad na spoustu lidí a firem a který se bude diskutovat dlouhé měsíce.

„Nechceš se zvednout?“ houkla na ni Naomi, která toho dne neměla moc dobrou náladu a blondýniny úsečné odpovědi na zvědavé dotazy ji ještě více pohoršily. Vždyť každý z redakce věděl, že Češčin milenec u soudu je, tak proč dělala takové ofrky? Mohla prozradit něco ze zákulisí, ne? „Porada!“
Wox vstala jen neochotně a ještě rychle se natáhla a stiskem F5 aktualizovala live přepis událostí – nic nového. Hrůza! Popadla své papíry, zanadávala, když jí desky, na kterých spadla, z nervózních prstů upadly na zem a pak už pospíšila za kolegyní, která se do vedlejší místnosti nesla v tyrkysově modrých šatečkách.
Porada se zdála nekonečná.
Tereza šoupala nohama a vůbec se jí nechtělo poslouchat ostatní, kteří se dohadovali o tom, zda se věnovat otevíračce nového obchodního domu. Svůj příspěvek a plán na druhý den vyštěkla v minutě a potěšilo ji jen to, že byl přijat. Jako naschvál už měla vše hotové, zbýval jen závěr k poslednímu článku a pak by se mohla věnovat jen Kellerovi... Ale ne, pro změnu se začala probírat dálnice!
A ještě k tomu bylo takové vedro...
K počítači se přihrnula až za půl hodiny: aktualizace prozradila, že o nic zásadního nepřišla, stále ještě se vyjadřovala protistrana. Přibyl jen jeden příspěvek o vystoupení Paula, po němž jí zalechtalo v podbřišku, rychle se však oklepala, v rekordní rychlosti naklepala zbytek článku, prolítla ho očima a pomodlila se, aby v posledních pěti minutách nevešel do místnosti nadřízený s tím, že ji posílá zpravovat nějaký nově vzniklý materiál, který nesnese vteřinu odkladu.
V momentě, kdy článek poslala editorovi, se na ni usmálo štěstí: jednání bylo na hodinu přerušeno a po jeho začátku měl být rovnou vynesen rozsudek. Paráda! Výborný prostor na to, aby si závěr Kellerova boje prohlédla v soukromí, ne v redakci, kde na ni dneska všichni svým vlastním způsobem potutelně nebo zvídavě civěli. Byla to vážně velká kauza...

Metro, jak blondýnka nadneseně nazývala částečně podzemní systém kolínské mhd, bylo v těchto dnech v opravě, takže se Wox mačkala v nacpané tramvaji, přičemž efekt ještě umocnil zasmrádlý, ale spokojený bezdomovec, kolem kterého se na úkor ostatních lidských sardinek zcela přirozeně vytvořil široký prázdný kruh.
Vypadla z něj po patnácti minutách a s úlevou chtěla urazit ještě ty dva bloky, co jí odtud zbývaly k Paulově bytu, rozmyslela si to však a udělala si zacházku k blízké samoobsluze, aby koupila šampaňské. Jasně, nebyla to Kellerova cenová a kvalitativní úroveň, ale šlo přece o symbol toho, že mu věří a čeká, že bude důvod k oslavě. Paul sice pít neměl, ale těch pár bublinek mu ublížit nemohlo.
S dobrou náladou pozdravila hlídače komplexu apartmánů, který jí jen líně pokynul: všechny už to vedro šíleně unavovalo, Kolíňané se cítili vysílaní a načisto zmoření. Takovou vlnu vysokých teplot měli naposledy snad před osmi lety...

Alespoň něco funguje, pomyslela si, když se jí poslušně otevřela křídla výtahu. Opravdu se jí nechtělo šplhat do vyššího patra než by bylo první.
Nahoře nasměrovala klíče do zámku a užuž by za sebou práskla dveřmi, kdyby za sebou nezaslechla vzlyknutí. První myšlenku se studem zaplašila jako absurdní: napadlo ji, že by ten zvuk mohl pocházet od samotného právníka. Kdepak, na schodech seděla holčička, kterou Wox identifikovala jako dcerku od sousedů. Dívka zaváhala, zda se plést do cizích věcí, ale pak jí to nedalo. Vzdychla a k dítěti se přitočila: tmavovláska si samozřejmě nechala doma klíče a rodiče měli přijít domů až v podvečer.
Tereza dívence uzmula mobil, vysvětlila situaci Elčině mámě s tím, že druhačka na jejich příjezd počká v bytě Paula Kellera. Šampaňské putovalo do spodní části lednice, zmrzlina zase ven z mrazáku – ledová pochoutka v kombinaci se Sumerou, která byla podlézavá vůči každému, kdo ji byl ochotný rozmazlovat, spolehlivě usušily dětské slzy a když za pár desítek minut s tisícem omluv přispěchala dívčina matka, Ela už vypadala dočista spokojeně.
Wox se s oběma rozloučila s fajn pocitem jak z vlastního dobrého skutku, tak z ženina chování, dáma byla skutečně vděčná, slušně a mile poděkovala a na pochybení dítěte se nedívala nikterak hystericky. Blondýna se však péče vzdala s úlevou: ta chvíle, kdy se musela starat, jí naprosto stačila. Já a vlastní dítě? Pffff, pomyslela si a s hvízdáním a pocitem dobré práce si skočila do sprchy.

Zrovna se s ručníkem obtočeným okolo těla chtěla svalit na pohovku, což byl oblíbený, ač ne moc hezký rituálek v horkých dnech, když se ozvalo cvaknutí zámku.
Paul!
V mozku jí sepnuly obvody. Vrátil se. A já nevím, jak to dopadlo! Do háje, ta holka mi to úplně vymazala z hlavy! Učinila panický pohyb k mobilu, pak však zaťala zuby a vletěla zpátky do koupelny, kde na nahé vlhké tělo hodila šortky a plandavé triko, co si prve nachystala.
„Paulie!“ vyplula z koupelny, žaludek tentokrát sevřený ze zcela jiných důvodů: do háje, do háje, do háje. „Paulie, jsi tu...?
„Jo, tady.“ Naléval si sklenku.
Mračil se. To nebylo dobré znamení. Nebo blufoval? Rozesměje se a žertem jí vyčte, že mu tady chybí slavobrána pro vítěze? Nevěděla! A bylo jí čím dál hůře, přímo cítila, jak se i přes zrovna prodělanou sprchu začíná potit. „Paulie... tak... jak to dopadlo?“ rozhodla se jít rovnou k věci a nic neprotahovat.
Zvedl obočí. „To ses ani neobtěžovala zajímat?“
Wox polkla a přešlápla jako školačka na koberečku. Přesně jak to čekala. Pitomá Ela a její pitomé klíče! „Já to sledovala celý den, Paule,“ zamumlala a nevěděla, zda se má snažit znít provinile nebo ne. „Ale pak jsem spěchala domů a ztratila jsem přes tím rozsudkem nervy,“ zalhala, protože vysvětlovačka se zachráněnou holčičkou jí přišla poněkud kýčovitá. „Já... já jsem koupila šampaňské na oslavu s tím, že mi to řekneš sám... Je v lednici, fakt!“ Jako kdyby to něco znamenalo.

Posměšně se uchechtl, vyklopil do sebe pohárek vody a hned si dolil další sklenici. „No, tak tam může zůstat.“
„Ne,“ vydechla Tereza zklamaně. „Fakt?“
„Asi si vymýšlím, ne?“
„Awww...“ vyloudila ze sebe dívka a po vteřině váhání muže objala. „Sakra, to mě mrzí... Četla jsem to na netu, byl tam přepis, víš... A ty tvoje argumenty, jak jsi to celé vedl... myslela jsem, že nemají šanci!“
Unaveně vzdychl a vjel blondýnce prsty do vlasů, přece jen už trošku smířlivější. „Dneska jsem byl mizerný. Neříkám, že to celé padá na mou hlavu, ale podíl na tom mám. Kdybych podal lepší výkon, tak by byla větší šance.“
„Nevěřím tomu, že bys něco podcenil, vždyť jsi nejlepší právník v Německu!“ chabý pokus mu polichotit se nesetkal s moc velkým úspěchem.
Zvedl bradu. „No... a co jsi dělala ty? Byla jsi po práci s Gerkhanem?“
Ze změny směru konverzace byla naprosto zmatená, na moment zavládlo ticho. „Ech.... ne. NEBYLA. Přišla jsem domů a čekala na tebe, abych věděla, jak dopadlo stání, ze kterého mám celý den žaludek na vodě,“ neubránila se Tereza úsečnému tónu. „Možná se budeš divit, ale byla jsem z toho, jak to dopadne, sakra nervózní.“
Civěl na ni s výrazem, který jí přišel lehce agresivně výsměšný, než se však mohla rozhodnout, jak na něj reagovat, pokrčil rameny. „Tak už víme, jak to dopadlo.“
„Ani ty nemůžeš asi vyhrát všechno...“ sama věděla, že tlachá a Paul jí to neodpustil.
„Očividně.“
„Sakra Paule!“

Sumera, která si doteď, jako kdyby symbolicky v reakci na kvalitu jejich rozhovoru olizovala zadek, zvedla hlavu a nespokojeně mňoukla, vyplašena ostrým tónem.

Blondýnka o krok ustoupila. „Celý den, vážně celý den jsem jako na jehlách a opravdu jsem ti držela pěsti. V práci jsem nestála zanic, protože jsem pořád zírala na monitor a kontrolovala, jak se to posouvá. Bála jsem se a teď mě hrozně MOC mrzí, že můj přítel dneska neuspěl, že to pro něj dopadlo blbě. Protože tím pádem to dopadlo blbě i pro mě, jestli to nechápeš. Jsem zklamaná a naštvaná, protože vím, jak ti na tom záleželo. Tak přestaň naznačovat, že je mi to fuk!“
Přimhouřil oči, jejichž barva měla jako vždy svůj přitažlivý nádech smaragdové.
Znovu k němu popošla. „Paulie, nebudu ti přece dokazovat, že je mi to líto, to sám určitě víš. Tak teď přemýšlejme, jak si oba vylepšit náladu, ne? To šampaňské tam pořád je... tak si můžeme připít na něco jiného než na výsledek toho blbýho soudu! Třeba... na nás. Ne?“
„Dobře,“ pravil drsně. „Tak si pojďme zlepšit náladu.“

Nečekaně vystřelil paže a přitáhl si mžikající dívku k sobě jako oliheň, které se dvěma vyšvihnutými chapadly zmocňuje kořisti. Políbil ji, prudce a násilně: jakmile však překonala prvotní šok, snažila se o odezvu. Jazyk dobyvačně v dívčiných ústech, držel jí muž hlavu, jako kdyby mu snad měla chtít uniknout: zatímco ona ho lehce objímala kolem boků, volnou dlaní jí mačkal zadek.
„Bez kalhotek?“ zachraplal, když na moment líbání přerušil.
„Jsem po sprše,“ polkla naprázdno. „A ty jsi pil,“ konstatovala skutečnost, kterou mu lehce vyčetla z úst. „A něco tvrdýho. To bys...“
„Neměl, ale nenechám se poučovat, maličká. Bylo mi prostě mizerně.“ Postoupil dopředu, takže musela ustupovat.
Wox se draly na rty spousty připomínek. Třeba, že právě TO, že pil ve chvíli, kdy mu bylo mizerně, že znova použil zakázaný chlast právě v té situaci, kdy to bylo nejhorší, kdy ho měl za utěšitele ve špatné chvíli, se jí nelíbilo a považovala to za alarmující. Neřekla nic, přesto se zle usmál.
„Jednou se nic nestane. Nemusíš mě hlídat.“ Znovu ji políbil, tentokrát tak, že neměla ani příležitost vyjít mu vstříc: na gauč ji v podstatě shodil. Sumera, která dlela na druhém jeho konci, zaprskala a seskočila, mizíc v druhém pokoji.
Blondýnka pochopila, že Paul míní něco tvrdého dopřát i jí. Ale v tuhle chvíli? Před pár vteřinami jí málem vynadá, že se o něj dostatečně nezajímá a teď už se jí zase vrhá pod šortky... Obrátila tvář, uhýbajíc před dalším hrubým polibkem. „Teď ne. Ani teď u sebe nemám kondom.“
„Teď jo. Právě teď ano.“ Nedalo mu moc práce ji povalit a zalehnout. Prsty začal obratně stahovat dolů tmavě modré šortky: dívka vypískla, když vrazil ruku pod látku. „No tak, Terko. Říkala jsi, že si zlepšíme náladu.“
Jenže já myslela dobrou večeři, pomyslela si Wox žalostně, v tu chvíli už ale měla kraťase u kolen. Večeři a PAK třeba společnou koupel, nebo trochu romantiky v posteli... Ne takhle sprostě...!

Už bylo jasné, jak to dopadne, musela by se s ním prát, aby ho přesvědčila, jenže právník už shodil tmavě šedé sako a rozepínal opasek od kalhot.
Přidržel ji na zádech, jako kdyby se snad bránila. „Tak dělej, maličká. Já to dneska fakt potřebuju.“
V krku měla sucho, přesto vyloudila naprosto chladný tón. „Fajn. Tak si teda posluž.“ Ani v hlase obsažená ironie, ani úmyslná vulgárnost, s níž roztáhla nohy, ho netrkly.
Hlavu ohnutou o opěradlo, civěla blondýnka do stropu, ruce volně podél těla. Nepřinutila se k tomu, aby její tělo začalo odpovídat, prostě to nešlo. Vnímala, jak jí právník do tváře dýchá odér chlastu a jen s nadlidským úsilím dokázala neodvrátit tvář. Ležela jako prkno.
Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Když po nekonečných osmi minutách konečně znehybněl, necítila vlastně nic. Nic, maximálně nádech ponížení. Jejich sex ji už mnohokrát zklamal, ale tentokrát vážně posloužila jen jako nástroj. Jako se dneska udělal do ní, se klidně mohl udělat i do kapesníku.

„No?“ Odkašlala si, hlas drsně chraplavý. Nepokoušela skrýt cynismus. „Je ti líp?“
Zavrtěl hlavou, lehce se stáhl a aniž na ní přestal ležet, nos dívce zaryl mezi paži a bok. „Je mi mizerně.“
„Ach....“ Novinářka nevěděla, zda být nadále otrávená, nebo ho nějak utěšit. „No... prostě se to stalo,“ řekla nenápaditě a pohladila ho po krku. „I ten nejlepší může někdy prohrát. Na příštím případu si napravíš reputaci, vždyť všem musí být jasné, že jsi pořád naprostá špička. Jeden soud na tom nic nezmění.“
Zvedl hlavu a zazíral jí do očí. „Na ten proces kašlu. Já jsem zapomněl na Jakubovy narozeniny. Měl je před týdnem, musela mi to připomenou Eva. Úplně mi to vypadlo...“
Wox stále netušila, co říci. Dítě jí neumřelo, ani k nim nikdy neměla větší vztah, tak co měla odvětit? „Sakra... to je blbé. Ale měl jsi hodně práce a...“
„To jsou výmluvy. Neomlouvej mě. Mám se soustředit na jiné věci,“ zavrčel dotčeně. „Na spoustu jiných věcí. A místo toho musím řešit Gerkhana a podobné...“
Zamžikala. „MUSÍŠ řešit Gerkhana?!“
Ve tváři měl skutečně usoužený výraz. „A ne snad? Trávíš s ním tolik času. A já nejsem idiot, uvědomuji si, že je daleko mladší než já. Přitažlivější. A že nám dvěma to občas neklape. Tak co si mám asi myslet. Pak se nemůžeš divit, že se zabývám tímhle na úkor své práce, na úkor toho, čemu bych se měl opravdu věnovat...“
Blondýna nevěřícně zamrkala. Zdálo se jí to, nebo ji v podstatě obvinil za své neúspěchy? „Paule, ale já už ti několikrát řekla, že je Semir jen kamarád. Taky se podle toho chovám. Tak buď tak laskav a pusť ho v tomhle směru z hlavy. A vůbec. Pokud chceš slyšet, že tě miluju, tak jo, miluju. Tebe, nikoho jinýho. Ale tyhle věci už fakt neříkej, jasné?“
„Chrmmmm.“
„A navíc mám nápad. Tak se,“ odstrčila ho, „zvedni.“ Když konečně poslechl, vytáhla si šortky na správné místo a posadila se. „My se teď na celý tenhle pitomý den vykašleme a půjdeme někam na večeři. Na něco neuvěřitelně nezdravýho. Souhlasíš?“
„Tak dobře,“ pravil už méně zdeptaně. „Souhlasím.“
„Fajn. Dobrá volba, protože tě zvu.“



Arrow


*****

„Tak už jsi jí to řekl?“ Tom ukousl z koblihy a zašermoval prstem, neomaleně mluvě s otevřenou pusou, takže z ní vylétající drobky ostře kontrastovaly s dobře střiženým oblekem.
Turek málem obrátil oči v sloup. Napřed Kranich blondýnu nesnáší, pak mu ji málem nese na podnose přímo do postele: malý komisař vůbec nepochyboval o tom, že je za tím hlavně modroočkova pýcha na vlastní nápad. Nebo snad doufá, že se Wox naprosto vyděsí a celá tahle akce ji má naopak naprosto odradit od všech kontaktů? Kdo ví, co se v hlavě fešného vysokého policisty rojilo na myšlenky. „Ještě ne.“
Kranich polkl a hodil zmačkaný papírový sáček do koše: tedy pokusil se, místo toho úspěšně trefil vyasfaltované parkoviště. „A na co, prosím tebe,“ zohnul se a zanadával, když se mu nepodařilo odpadek uklidit ani podruhé, „čekáš? Na správnou konstituci planet a hvězd?“
„Říká se konstelace...“
„Pán je nějaký chytrý,“ odfrkl si Tom, ale byla na něm příliš znát dobrá nálada. „Jestli ona už tě naše moudrá blondýna po nocích tajně nedoučuje. To by pak asi bylo vážně zbytečné ji zvát, že? To by stačilo už jen oznámit panu právníko – hej, kam jdeš!“ Turek se rozběhl po schodech služebny.
„Za nějakými normálními lidmi,“ odsekl Semir. „Pokud už jsi vychladl, můžeš taky.“
„Já jen, že už je středa,“ funěl za ním Kranich. „Jestli chceme v pátek odpoledne jet, tak je nejvyšší čas jí to říci!“
„Neměj péči, postarám se o to!“ bral malý komisař stupně po dvou, aby byl co nejdříve z kamarádova dosahu. „Ty se raději zaměř na ty spisy. Máš pěkný resty.“
„Můžu za to, že mi bylo špatně a nemohl jsem se soustředit?“
„ANO!“
Kranich si nevěřícně odfrkl. „Ty seš teda kámoš-au! Co se děje?!“ Vyjekl, když narazil do přítelových zad. „Šéfová tancuje na stole, nebo co? He!“ Modrá očička se mu vytřeštila. „Není to... není to...?!“

„My o vlku...“
Na pobavená slova Franka Trabera se rozchechtané osazenstvo služebny, které si doteď očividně užívalo vítané zpestření dopolední služby, otočilo na oba komisaře, co zírali s otevřenými ústy.
„Hele,“ vykoktal se Tom konečně. „To je... Frank!“
„Vidím, že postřeh máte pořád stejně na výši,“ ušklíbl se policista: narážka sice nebyla nijak ostrovtipná, ale i tak se všichni včetně obvykle sucharského Bonratha rozchechtali. Jen Veronika seděla o kus dál a bez větších emocí přihlížela.
„Nazdááár, Franku!“ Semir se k bývalému kolegovi nadšeně hrnul a tiskl mu pravici. „Co ty tady? Jak se máš?“
„Ujde to, ujde...“ šklebil se Traber a ruku podal i Kranichovi, co ho přejížděl očima jako tělo svlečené dvacítky.
„Se pak div, že jsem tě skoro nepoznal,“ zabručel Tom. Skutečně, tmavě šedý oblek byl typický spíše pro něj než pro policistu, který se dříve vyznačoval koženými bundami, ohrnutými džínsy, teniskami a leckdy i tričkem, které mělo za sebou pár dní nepřetržitého nošení, což se čas od času projevilo i spektrem fleků od jídla.
„To víš,“ přejel si Frank po oholené bradě zálibně. „Šéf Dálniční policie musí nějak reprezentovat, no.“
Semir se zadkem uvelebil na nejbližší desce. „A co ty tady? Jel jsi okolo a zašel jsi pozdravit staré parťáky?“ zazubil se a přijal plátek pizzy, jedné z těch, které při tak slavné události všichni nechávali kolovat. Okamžitě se rozkašlal, chilli tedy kuchař nešetřil.

„Vlastně,“ vešla do místnosti Šéfová, „Frank by se rád nejen zastavil.“
Tom zvedl obočí a zamračil se. Nerad se něco dozvídal jako poslední a všichni přitom očividně věděli více než on.
„Především DOLŮ z toho stolu, oba dva,“ nařídila a když se komisaři neochotně sklouzli zpátky na podlahu, jako nic se vrátila k úsměvu, byť poněkud rozpačitému. „Frank si zažádal o návrat na naše oddělení.“
„Co?“ Tom a Semir civěli s otevřenými ústy. „Ale... ale vždyť...“
Anna se však otočila přímo k Traberovi. „Zvažte to, Franku,“ řekla tiše. „Policejní prezident si pochvaloval, že vám to jde výborně. Místo šéfa na téhle stanici je tak trošku,“ zacukaly jí rty, „zabrané, do důchodu se ještě nechystám.“
„Já vím, šéfová,“ neuvědomil si Frank neaktuálnost toho oslovení, „ale upřímně... ta kancelářská práce je strašná nuda. Za volantem je mi líp.“
Chvíli na něj beze slova hleděla, zatímco ostatní hlasitě debatovali a rvali se o poslední zbytky salámové. „Opravdu si to ještě nechte projít hlavou. Byl by to přece jen kariérní sestup, velký sestup.“
„No, upřímně, šéfová...“
„Franku!“ zaječel Tom o oktávu vyšším hlasem než měl obvykle a s krabicí ukořistěné pizzy pádil do kanceláře. „Pojď za náma!“
„Jen běžte,“ mávla tmavovláska rukou tolerantně. „Dlouho vás neviděli.“

„Je sice jen Hawai a tu nemám rád,“ Kranich stočil trojúhelníček do ruličky a labužnicky ukousl, „ale ujde.“
„Jo, budeme probírat pizzu,“ sedl si Semir zase na stůl a pozoroval Franka, který se rozhlížel okolo. Hned vedle míval úplně stejnou malou kancelář a sedával tam se Sussanou... Turek hledal v Traberově tváři nějakou známku nostalgie, smutku, depresivní, nebo naopak příjemné vzpomínky, ale Frank se jednoduše otočil a hrábl do mělké krabice, až mu kapky kečupu, kterým byla laciná pizza potřená, chlístly na rukáv obleku. Gerkhan zavrtěl hlavou a s jistým ulehčením konstatoval, že přinejmenším v některých věcech je Traber stejně tak neempaticky natvrdlý jako dříve. „Franku, ale ty jsi byl ve Stuttgartu s Olgou, ne? Vrátí se s tebou, nebo co se stalo...?“
Policista polkl sousto. „Řekněme, že jsme si my dva tak trochu přestali rozumět, zatímco si víc a víc rozuměla se svým novým zubařem.“
Kranich zkroutil ústa do ó.
Než mohl kamarád říci něco pitomého, honem promluvil Turek. „A tak, sorry...“
„V pohodě,“ mávl Traber rukou. „Byli už jsme spíš parťáci, než pár. Rozhodli jsme se, že raději zůstaneme přátelé, než aby se nám to pomalu kazilo. Teprve pak si začala s tím zubákem. Takže mě ke Stuttgartu zase nic tak netáhne, Olga slíbila, že za mnou občas přijede. Mezi námi,“ ztišil muž hlas, „to papírování mě málem zabilo. Něco jiného je třískat auta napadrť a něco jiného to pak vysvětlovat nahoře...“
„Ach proboha, ty vážně mluvíš jako šéfová!“ zvolal Tom znechuceně, ovšem právě ta vstrčila hlavu do dveří.
„A na tom je něco špatného, Kranichu?“
Muži zaskočily drobky, takže bylo těžko poznat, zda ze sebe vyráží „ne“, „ne“, nebo jen lapá po dechu.
„Každopádně jeďte na 85 kilometr A7, je tam havárie se zraněným. Sanitky jsou na cestě, tak je třeba to tam pohlídat. Za chvíli vám přijedou posily. A Gerkhane, DOLŮ Z TOHO STOLU!!!“
V práci byli komisaři naprostí profesionálové, takže vyrazili ke dveřím.
„A vrchního policejního radu můžete vzít s sebou.“

„Jak jako, vrchního policejního radu?“ otázal se Kranich, když si zapínal pás na místě spolujezdce. Oběma policistům trvalo pár vteřin, než jim došlo, o kom vůbec Anna mluvila.
„No to víš,“ vycenil ne úplně stoprocentně bílé špičáky Traber. „S určitými funkcemi jsou spojeny i určité hodnosti...“
Semir zařadil jedničku, hned tam hodil dvojku a rozjel se, aby se mohl plynule dostat mezi kolem fičící auta.
Kranich automaticky umístil na střechu magnetický majáček. „A co to jako znamená? Ts... oblek, povýšení... to už s náma asi na klobásu nezajdeš, co? Ale tady není helioport, aby ti každý den vozili kaviárek z Ruska!“
„Heliport,“ zamumlal Turek. Říká se heliport.“ Svou vlastní frustraci vlil do nadávky adresované řidiči, který místo aby ho pustil, zablokoval levý pruh předjížděním kamionu.
„Ne vážně!“ mračil se Tom. „To ti jako budeme muset salutovat?“
„Bránit se tomu nebudu,“ uchechtl se Frank, kterému se konečně podařilo přes břicho zapnout pás prostředního sedadla, na kterém se kvůli výhledu uvelebil. „Raději řekněte, jak se máte vy. Nejsi už ženáč, Tome?“
„Pana vrchního policejního radu bych si přece nedovolil nepozvat, kdybych strkal hlavu do chomoutu,“ odmítal se modroočko vzdát konfrontačního tónu.
„To je v klidu, Franku,“ ušklíbl se Semir a vyblikal dalšího blbečka, který se mu i přes jasné znamení majáku cpal do pruhu. „Tom je dneska nějak rozjetý.“

„Zato ty jsi zaseknutý!“ potvrdil fešný komisař bezděky Turkova slova a navíc se ke kamarádově nevoli vrátil ke Traberovým návratem přerušené debatě. „Kdy ji jako požádáš?“
„Až bude vhodná chvíle.“
„Počkat, jak a koho?“ zastříhal Traber ušima: drbání byla mezi policisty z Dálniční velice rozšířená nemoc, podlehl jí každý, kdo kdy sedl do auta a jak vidno, nezbavil se té strašlivé nákazy ani po přesunu do kanceláře. „Ty někoho žádáš o ruku, Semire?“
„Jo to tak,“ odsekl Tom. „Já tedy nevím, jestli ti ještě můžeme tykat-“
„Sím tebe...“
„Ale Semir má požádat jednu holku, co se mu líbí, aby s námi jela na chatu a nemá se k tomu, protože je mu asi tak deset.“
„Je to komplikovaný!“
„Hahahahaha! Snad ne tu oplácanou novinářečku?“ Traberovo pubertální zahihňání prozradilo, že se pod oblekem skrývá ten samý neandrtálec jako dříve: na holky měl vždycky výbornou paměť. „Já myslel, že už ji dávno dostal.“
„Nechal ji ufrknout k takovému starému páprdovi s naditou šrajtoflí,“ ochotně vysvětlil modroočko, zatímco Turek vedle něj zelenal vzteky: bavili se o něm, jako kdyby tam vůbec nebyl! A navíc to byl Kranich, kterému z představy, že by on mohl s Terezou něco mít, donedávna málem naskakovaly pravé neštovice!
„Hochu,“ nasadil Frank shovívavě učitelský tón, „pokud potřebuješ pomoci s holkama, přijď si pro radu od moudřejších a zkušenějších. Sedneme na pivo, synu a já ti dobře poradím. A ty platíš rundu.“
„Díky,“ odtušil Semir pichlavě. „Proboha, já jí to řeknu dneska, ale už změňte téma, protože jinak-“
„Bacha,“ vřeskl Kranich.
Turek se opravdu rozčílil. „Jak, ‚bacha‘?! Nejsem nesvéprávný, abych...“

*

„Myslel jsem ‚bacha‘ na ten kamion,“ pronesl do ticha Tom, zatímco Semir křečovitě svíral volant a z nabouraného tiráku vystupoval vztekle se tvářící řidič. Z promáčklého předku stříbrného BMW stoupala pára z chladiče.
„To nevadí, kluci,“ naklonil se Traber a oběma kamarádům zaťukal na ramena. „Já ty papíry za vás vyplním.“
´


Arrow


*


„A nemáme ti jít napovídat?“ poškleboval se Traber, který se stále rozvaloval na zadním sedadle BMW, které bylo díkybohu provozuschopné a do perfektního stavu by ho mělo vrátit pouhé Hartmuttovo vyklepání. Pánové se rozhodli, že svou drahou šéfovou ohleduplně informují až po svém návratu na stanici, aby nebyla ve zcela zbytečném stresu. Od řízení dopravy u původní nehody to v době polední pauzy vzali středem Kolína až před budovu, kde sídlil Welt.
„Byl bych vám neskutečně vděčný,“ zavrčel Turek, kterého tahle habaďůra přestávala bavit. Rozepnul si pásy a otevřel dveře na nezvyklé straně spolujezdce. „Jo a Tome, stojíš na zákazu.“
Modroočko líně zvedl obočí. „Tak předpokládám, že kolegové nám asi botičku nedají, ne? Raději nám kup ledňáka, když už jsme tě sem zavezli.“
„Ztotožňuji se s názorem kolegy,“ přikývl Frank a honem se Kranicha ptal, kam má zírat, aby narychlo smluvenou schůzku, jejíž domlouvání s Tomem prohihňali do dlaně jako dvě paka, nepropásl.
Semir znechuceně zavrtěl hlavou. Ještěže to bylo až za rohem!

Místo rychlého setkání už bylo jejich obvyklé: tři ohromné betonové květináče s nízkými borovicemi, jejichž účelem bylo vnést do moderně navržené a tím pádem poněkud strohé plochy mezi výškovými budovami trochu zeleně. Okolo nich se zoufale tísnily lavičky a na jednu z nich Turek usadil své dobře tvarované pozadí. Blondýna se většinou snažila chodit v čas a teď jí ještě čtyři minuty zbývaly.
Přesto ji ve vzdálených dveřích zahlédl až poté, co minutová ručička obkroužila ciferník jeho starých hodinek šestkrát: dívka založila ruce na hrudi a nasadila velmi rázný krok. „Ahoj.“ pozdravila a po vteřině váhání přisedla. „Děje se něco? Dneska mám docela narvaný program...“
„Čau. Tak tady máš oběd, abys neztrácela čas,“ podal jí k tomu účelu koupenou bagetu, kterou sehnal až teď v blízkém stánku, protože jinak by se ji nepodařilo utajit a uhájit před rozežraným kamarádem. „Šunková. Dobrý?“ Neušlo mu, že Tereza vypadá nervózně a poněkud vyčerpaně. Co se zase dělo?
„Pokud v tomhle vedru neumřu na salmonelu, tak jo,“ usmála se chabě a shrnula vlasy z čela. „Moc děkuju, jsi hodný. A copak tedy potřebuješ?“
Odmlčel se. Novinářce to dnes v oblíbeném petrolejovém tričku s vodou, tmavě modrých capri kalhotách a jednoduchých sandálech docela slušelo, barvy jí ladily jak ke slámovým, sluníčkem ještě zesvětleným vlasům, tak k ocelově modrým očím. Přesto... že by cítil nějakou tendenci se po ní vrhat, o tom se mluvit nedalo...
Naklonila hlavu a její „hm?“ znělo poněkud netrpělivě.
Uvědomil si, že je vážně ticho až moc dlouho. Nabral vzduch do plic. „Terko, jde o to, že můžeme jet tento víkend všichni na chatu a bylo by fajn, kdyby tam byla celá parta. Pojedeš, že? Je to od pátečního do nedělního odpoledne...“
„Ach,“ řekla dívka.
Nadšeně to tedy neznělo. Nasadil těžší kalibr. „Je to kus od civilizace, ale je tam všechno: koupelna, voda, plyn, elektřina... chtěli jsme tam udělat nějaké výlety, dá se tam koupat... a večer si ogrilujeme maso a klobásy. Byla by pohoda, má být krásně a na takovou výpravu jsme myslím ještě nejeli. Samozřejmě by bylo super, kdyby nás byla plná sestava.“
Tereza skousla ret.

Horko bylo ochromující, většina kolemjdoucích zcela instinktivně směřovala své kroky co nejblíže fontáně, která vrhala do výše gejzíry studené vody, která rozptýlenými kapičkami příjemně ochlazovala celé okolí. V její základně se honila ječící děcka a opodál stojící matky se nijak neznepokojovaly jejich mokrými šaty. V tomhle vedru vše uschne za pár minut.

Semir zrovna přemýšlel, zda nasadit vrcholný argument psích očí, když dívka pronesla větu, kterou rozhodně slyšet nechtěl.
„No... když plná sestava, tak teda naše parta, že? Takže s Paulem se asi nepočítá...“
Dostal ze sebe odkašlání. „Víš, Teri... jde o to, že je tvůj Paul,“ snažil se do vyslovení toho jména nevnést znechucený tón, „je tak trochu starší. A když je s námi, máme dojem, že jsme tak nějak... pod dohledem, jestli rozumíš. Asi by to nebylo tak uvolněné, kdyby tam byl. Všichni by si museli dávat víc pozor na pusu a tak...“
„Kranichovi by to jen prospělo,“ zamumlala a poškrábala se na zátylku, což dělala vždy, když byla opravdu nervózní. „Já nevím, jestli je to dobrý nápad.“
„Ale Terko,“ naklonil se k ní Turek. „Výlet, maso, večer sprcha, povídání u ohně... tebe to neláká? Opečeme si na klacku buřty, takový ty hnusný, levný, co jsou v nich rozemletý ptačí pařáty... Hm? Furt nic?“
Wox se konečně usmála. „Ale to víš, že to zní super! Jela bych hned.“
„A co ti brání?“ šťouchl do ní bokem přátelsky. „Keller přece chápe, že se občas vidíš s vrstevníky. Nebo ne?“
„Jo, jo...“ zahuhňala a poposedla, na lhaní nikdy nebyla expert. „Kdy potřebuješ vědět, jestli pojedu?“
„Ono se automaticky počítá s tím, že jedeš.“ Semir cenil zuby, ovšem úsměv musel udržovat s nejvyšší námahou od chvíle, kdy si všiml Kranicha a Trabera, co rádoby nenápadně vykukovali zpoza zmrzlinářského stánku a zcela bezskrupulózně špehovali.
„Skoro jako kdybych neměla na vybranou.“ Blondýnka měla zvednuté koutky, přesto jí bylo ve tváři znát něco ztrápeného. „Už mě to unavuje,“ řekla tiše při pohledu na holuba, který v zobáčku táhl do stínu hrozně špinavou hranolku. „Já už vážně nemůžu.“
Turek zbystřil. „Děje se... něco?“
„Ale vlastně ne.“ Vstala a na moment mu položila ruku na rameno. „Díky za pozvání, Semirku. Ráda pojedu, ale zatím ti to nemohu slíbit, ano? Uvidíme, jak se domluvím s Paulem. A díky,“ zamávala bagetou, „za oběd. Jestli je to všechno, už bych se vrátila...“
„Jasně,“ zvedl se taky. „Každopádně jsem tě rád viděl a měj se. Doufám, že ten víkend vyjde, bylo by to fajn.“
„Hlavně ty buřty z pařátů,“ usmála se. „Tak čau.“
„Měj se.“

Počkal, až bude dívka dostatečně daleko a pak si to nasupeně nakráčel k tlemícím se kamarádům. „Bavili jste se dobře?“ vycedil podrážděně, zatímco ti dva vylizovali poslední zbytky z kornoutků.
„Ani ne, byli jsme ochuzeni o zvukový doprovod,“ culil se Tom.
„Ale jinak to bylo krásné němé melodrama,“ pohodil Frank hlavou, až se mu do čela svezla legendární vlna. „Ach Semire, já nemohu, nemohu jít! Můj milý mě hlídá a už něco tuší!“ nasadil zpěvavě hysterický vysoký hlásek, až se po něm ohlédly tři procházející teenagerky a propukly v smích.
„Nechte si to,“ zamračil se Turek a vykročil k autu, aby strnul při pohledu na botičku, která zdobila přední pravé kolo stříbrného BMW jako zpuchřelá náušnice. „Vy jste fakt.........!!!!“


*

Wox vyhlédla ze dveří a když Semira nikde neviděla, podél stěny budovy přešla do jednoho z tišších koutků na ulici, bagetu lapila pod paži a na telefonu navolila dobře známé číslo. Neměla ráda, když někdo poslouchal její soukromé hovory a v redakci by neměla klid ani na záchodech.
Zatímco se ozývalo vyzvánění, opřela se o zeď. Kruci, strašně, strašně, strašně chtěla jet, Semir si asi ani nedokázal představit, jak moc ji nalákal. Pohoda s kamarády, maso na grilu, sedění u ohýnku... a k tomu prý i jezírko? Fantazie. Jenže proč to zase muselo přijít právě teď? Nelíbilo se jí, že by měla Paula nechat samotného. Nejenže po té prohrané kauze potřeboval trošku podpory... hlavně jí nahánělo strach, že se teď večer málem zhroutil. Musela ho dlouho utěšovat, ačkoliv útěchu potřebovala sama. Naprosto ji to vyvedlo z míry...
„Jsi tam? Haló!“
Trhla sebou: pro vlastní myšlenky přeslechla jeho pozdrav. „Ahoj Paulie! Můžeš mi věnovat dvě minuty, neruším?“
„Samozřejmě že ne.“
Dívka se rozhodla přejít rovnou k věci. „Víš, děcka mě pozvala na tenhle víkend na chatu. Má tam být nějaké grilování a prostě pohoda. Jede celá parta, fakt bych tam ráda byla. Nemáš nic v plánu, že ne? Já jen...“ znejistěla z jeho mlčení, „já jen, že bych tam vážně ráda jela s nimi. Byla by legrace...“
Ticho trvalo.
„Paulie?“ kníkla.
„No slyším, no. Předpokládám, že já asi zvaný nejsem.“
Bylo to sice konstatování, Wox však polkla, plná velmi nepříjemného pocitu. „Víš, měl to být právě výlet pro partu. My se už nějakou tu chvíli známe, tak jsme chtěli mít jeden fajn víkend. A...“ zopakovala jako kolovrátek, „ráda bych jela. Nevadí, ne?“
„Ty dvě minuty už uplynuly. Terko, domluvíme se večer, ano? Přijdu tedy trochu později, máme setkání s kolegy. Tak se zatím měj.“
„Jo, tak jo....“ Tereza si povzdechla. Něco jí říkalo, že ji nečeká nic moc příjemného.


*****

Karolina se usmála a kartáčem si projela husté tmavě hnědé vlasy.
Tom ji pozoroval už z postele a nemohl se dočkat, až dáma jeho srdce hřeben odloží a vklouzne k němu pod peřinu, kde bude moci polaskat její plné křivky, které nyní zakrývala jen levandulová noční košilka s černou krajkou.
„Vypadáš,“ splnila konečně jeho přání a rovnou se k němu přivinula, „nějak spokojeně, Tome.“ Políbila muže na tvář a vypískla, když ji rovnou povalil pod sebe. Oběma dlaněmi ho chytila za bradu. „Hrozně se těším na tu chatu,“ přiznala.
Změna tématu mu sice nebyla dvakrát vhod, ale rozhodl se vynutit si uznání – samozřejmě v předtuše té nejsladší odměny. „Tam to ještě bude zajímavé,“ odtušil a zaryl se nosem do hlubokého výstřihu Karolininé košilky.
Zahihňala se a pohladila muže po zátylku. „Ale copak? Máš tam nějaké černé úmysly?“
„Já ne,“ nedočkavě stáhl tmavé ramínko. „Semir. Ale mě to napadlo,“ neodepřel si zásluhy.
Kaiczowska však věděla, že se občas od svého milého může dočkat šílených věcí a zpozorněla. „Počkej.“ Posadila se, takže komisař spadl do peřiny. „O co přesně jde?“
Povzdechl si. Novinářku si do postele rozhodně tahat nechtěl. „O Wox. Pojede taky a Semir ji tam přesvědčí, aby nebyla s Kellerem.“

Karolina už měla s oběma kolegy své zkušenosti, takže jí velmi správně došlo, jaké METODY k tomu asi Turek hodlá užít. „Vy jste se zbláznili?!“ zalapala po dechu. „Co se do toho vůbec montujete?! Ona přece přítele má, nemůžete té holce dělat v hlavě ještě větší nepořádek!“
Modroočko zamrkal, takovou odezvu tedy neočekával. „Vždyť všichni víme, že je Keller kretén. Ty na něj nadáváš v jednom kuse,“ zažaloval.
„Jasně, myslím si, že je to zmetek a měla by jít od něj, ale ne tak, že ji tam Gerkhan přefikne, můj ty bože!“
„To je teda slovník!“ přešel zhrzený Tom do útoku.
„Jistě, určitě je to horší věc než to, co jste vy chytré hlavy naplánovaly!“ plácla se Karolina do čela. „Proboha, to snad ani není možné! Uznávám, že by pro Terezu bylo nejlepší, kdyby se s tím vypelichaným salónním lvem rozešla, ale ona ho má očividně ráda a z toho vašeho plánu budou jen potíže. Hlavně že vy jste spokojení!“ Napruženě si upravila obě ramínka košilky a padla na matraci. „Tak se nad tím zamysli a laskavě to přehodnoťte. Fakt si někdy připadám, že vy dva hledáte řešení problémů četbou Mens Health, kde se všechno samo vyřeší přes postel. DOBROU!“
Zvedl obočí a zklamaně sledoval, jak se dáma vrtá pod pokrývku. „No dobrou... a to jako už nic nebude...?!“
„Nebudu tě rušit v přemýšlení. A zhasni.“
Pitomá Wox, pomyslel si Kranich vytočeně.


*****


Strašně moc doufala, že za to může jen její představivost, ale zase se jí zdálo, že z něj cítí alkohol. Na druhou stranu byla možná až moc opatrná. Pokud si dal s kamarády skleničku, takové drama by to být nemělo. Horší by bylo, kdyby chlastem zase začal řešit své problémy – to, že se napil tehdy po prohraném případu, ji ale vystrašilo hodně. Snad to není nějaký nový trend.
„Tak povídej,“ sedl si ke stolu. Mračil se.
„No....“ polkla Tereza, „vlastně už jsem ti všechno řekla. Všechno podstatný. Jedeme v pátek, vracíme se v neděli. Taky odpoledne. V neděli teda asi pozdě odpoledne.“
„Jedeme?“ poměrně husté tmavé obočí se mu vyšplhalo výš. „Takže ty už ses rozhodla?“
Wox přešlápla. Proč si připadala jako školačka na koberečku? „Tak jako jela bych ráda. Fakt ráda. A my nemáme na víkend nic plánovaného, ne? Takže bych nic neposouvala ani nerušila.“
Zavrtěl hlavou a nepřítomným pohledem upřeným do zdi ukousl z namazané housky. „Nechápu,“ přiznal pak. „Teď jsem ti řekl, že se mi nelíbí, že po tobě Turek jde a ty mi dneska vesele oznámíš, že s ním chceš jet sama na několik dní. A NESKÁKEJ mi do řeči,“ zavrčel, když blondýnka otevřela pusu. „Už jednou jsem tě prosil, opravdu slušně prosil, abys s ním netrávila tolik času. Takže tenhle nápad s chatou myslíš vážně?“
Dívka na něj hleděla naprosto zaraženě. „Ale já tam nejedu se Semirem,“ zachraplala a odkašlala si, aby neměla tak stažený krk. „On tam jen bude TAKY. To je rozdíl. Budou tam Peťa, Harty, Kar a Kranich... a Semir taky. Všichni jsou to jen kamarádi. A já už ti, myslím, řekla, že nemáš důvod mi nevěřit a že jsou tahle... podezření dost urážlivá. Já chci jet. Vážně chci. A neboj, nic se tam nestane. Nejraději bych byla, kdybys jel taky, jenže chápej, je to pro partu...“

Ačkoliv sotva usedl, zvedl se Keller na nohy. ,,Mě... mě prostě mrzí, že neumíš ustoupit,“ rozhodil rukama bezmocně. „Jdi si. Já ti to asi zakazovat nemohu a ani nechci. Jen by sis mohla uvědomit, že mi z toho, že jsi pořád s ním, není do zpěvu. Věřím ti,“ zavrčel, když dívka otevírala pusu. „O to nejde. Jen bych ocenil... ocenil nějakou známku, že si mě trochu ceníš. Protože poslední dobou mi přijde, že už ti na tom tolik nesejde.“
,,Paule, děláš drama z takové ptákoviny! Je to kamarád.“
,,Nemám z něj takový pocit. A hlavně... mohla by sis všimnout, že je teď skoro pořád po tvém. Co já?“ Natáhl se pro sklenici se silně naředěným grepovým džusem.
Blondýna polkla a zavřela oči. Vypadal naštvaně i ztrápeně. Možná vážně nebylo ok, že jede bez něj a navíc tam bude kamarád bez partnerky. Třeba je to v Německu něco nepřijatelného. Ale chtěla jet, hrozně chtěla jet. Napadlo ji jediné řešení, které vyslovila dříve než ji stačila obestřít hrůza. Ok,“ řekla tiše. „Tak... známku, že si tě cením. Tak teda... ústupek. Abys měl ten svůj důkaz.“
Paul jí pohlédl do očí. „Ano?“
Wox pohnula suchými rty, ale na první pokus to vyslovit nedokázala.
„Prosím?“
„Kompromis,“ hlesla blondýnka. „Něco za něco. Já pojedu... No a ty za to můžeš...“ Rychle pohlédla do stropu, bolestivě se jí tiskl žaludek. „Můžeš...“
Právník k ní přistoupil blíž. „Můžu co?“ vydechl, ale podle oživlého výrazu v jeho očích poznala, že je sám na správné stopě. Objal ji. „Hm?“
Třesoucí se rukou vzala jednu jeho dlaň a přesunula ji na zadní stranu stehna. „Když po tom teda tak toužíš, můžeme to zkusit,“ zachraplala.
„To je důkaz,“ rozjasnila se mu do té doby stažená tvář a muž se usmál, aby dívku, co byla v jeho objetí zamrzlá jako ryba, políbil do vlasů. „Díky, maličká. Neboj se. Nemáš se čeho bát. Budu hrozně opatrný. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“ zasmál se a ještě silněji dívku sevřel v náručí. Konečně. Konečně! „Miláčku, vážně jsi mi udělala radost. Nevíš jakou...“
Wox mrtvě přitakala a vší silou stiskla víčka. Ten víkend ji přišel draho. Hodně draho.



Arrow



***


V noci, vlastně už spíše k ránu, v Kolíně pršelo.
Snad jen dvě tři hodiny, ale i tak vstali obyvatelé jednoho ze starých německých měst do nového dne daleko radostněji a aktivněji: jaká úleva, když jim hned po vykročení na chodník nebyla vmetena do obličejů vlna horka z rozpáleného betonu! Ani ty nejhlubší louže ovšem nevydržely dlouho, okolo desáté se všechna voda vypařila a v poledne už zase ze všech lil pot.
Tereza zaláteřila a nebylo to poprvé, co jí dnes mezi zuby zasykly nadávky. Klávesnice jako kdyby pod jejími prsty žila svým vlastním životem a jednotlivá tlačítka uhýbala dotekům, nereagovala, nebo naopak ochotně sekala několik stejných písmen za sebou. Především levá ruka dívky, která byla jinak zručnou pisatelkou všemi deseti, zlobila. V každém druhém slově bylo třeba opravovat překlepy a přepisy. Zdržovalo to od práce. Wox na moment opustila psaní drobné reportáže o letním provozu magistrátu a přitáhla k sobě láhev s minerálkou: dodržování pitného režimu teď bylo pro všechny Kolíňany životní nutností. Ještě ani nestihla vrátit vršek, když se k ní přitočila Naomi.
„Neuvěřitelný,“ zavrčela žena. „Takhle má být i příští týden! Vážně, jde o nějaký suchý vzduch, nebo co. Doma už mi všechno usychá, musím zalívat ráno i večer, protože se Martin vrací ještě později než já a je unavený. Už jsem řekla klukům, aby se o to postarali, ale stačilo, že zapomněli jednou a myslela jsem, že ty kytky můžu vyhodit. Hm... Terezo?“
Dívka sebou po vyslovení svého jména cukla. „Promiň. Co jsi říkala?“
Z krásně tvarovaného nosu se vydralo odfrknutí. „Volala jsem meteorologům kvůli článku a říkají, že ta vedra budou pokračovat. A co se děje?“
„Nic, nic. Co by se dělo?“
Naomi přivřela oči a přejela blondýnu zkoumavým pohledem pozorovatelky, které nic neunikne. „Ven s tím.“ Rychle mrkla okolo sebe: společnost jim dělaly jen tři květináče, z nichž jen jeden obsahoval živý ibišek, který se ještě nějakým zázrakem přes časté opomíjení novinářů držel základních funkcí. Druhé dvě rostliny byly z nesmrtelného plastu a pro změnu je pokrývala vrstva prachu. Každopádně ani jeden z nich nebyl vděčným posluchačem. „Jsme samy, klidně povídej.“

Kolečko otáčivé židle zaskřípalo, jak se mladá Češka odsunula od počítače. Zaváhala. Něco v ní už pomalu dosahovalo bodu varu, poklička poskakovala a hrozila, že se pod náporem páry rozstřelí či s rámusem skutálí na podlahu. Dívka by drtivému tlaku nesmírně ráda ulevila a všechno v ní toužilo po tom, aby se mohla vypovídat, otupit strach nebo požádat o radu. A Naomi ji napadla už večer. Ba vlastně již dříve. Vyšší a starší redaktorka ráda dělala narážky na své četné postelové zkušenosti - tohle by pro ni nebylo cizí téma, tím si byla Wox poměrně jistá.
Na nikoho jiného se obrátit nemohla.
Copak mohla s něčím takovým přijít za Karolinou a Petrou? Pozdravit se, počkat, až jim číšník donese kávu a pak se zdvořile zeptat, zda to Kranich a Hartmutt a vlastně ony samy mají rádi do... Ani ve své mysli nedokázala tu větu dokončit. Přes rty by jí nikdy nepřešla a Wox by se snad raději zakopala, než aby se kamarádkám alespoň svěřila s obchodem, u kterého se teď moc nedokázala dopočítat svého prospěchu.
Popravdě doufala, že na věc dojde už včera, že to bude mít za sebou hned. A pak si to nějakým způsobem vyžene z mozku, i kdyby na to měla padnout nejedna lahev tvrdého. Paul odmítl. Ve spěchu by si to prý nevychutnali...

„Terezo?!“ Naomi ohromeně zamrkla, když se Češka prudce zvedla a s dlaní přitisknutou k ústům se kolem ní prohnala směrem k toaletám. „Terezo, je ti dobře?“ V poměrně retro působící, kachličkami obložené místnosti přistoupila k dívce, která se oběma rukama opírala o umyvadlo a zhluboka dýchala. Žena Wox až mateřským gestem shrnula vlasy z bledého obličeje. „No? Tak co se děje?“
Baculatá novinářka jen zavrtěla hlavou. „To je z toho horka,“ zalhala chabě. „Není... není mi dobře.“ Pustila vodu a nehledě na make-up a riziko rozteklé řasenky si chlístla do obličeje plnou dávku studené. Ještě před deseti vteřinami se bála, že se jí obrátí žaludek. Nasála vzduch do plic a pohlédla na podezřele mlčící kolegyni – k jejímu překvapení se žena potměšile usmívala. „Už je to dobrý. Musím si dát kávu. Nebo teda spíš kolu. V tomhle vedru.“
„Ty jsi těhotná.“ Naomi pokývala hlavou, rty roztažené. „Že jo? Čekáte s Paulem dítě?“
Trhla sebou, až se jí znovu sevřely vnitřnosti. „Proboha, ještě to tak,“ zavrčela. „Ne, Nami, opravdu NEČEKÁM dítě. To by mi tak chybělo...“
Vyhlídka na senzaci však byla příliš lákavá. „Vždyť to poznám,“ nedala se kolegyně. „Poslední dobou jsi unavená, podrážděná... teď je ti i blbě. Poslyš, poznala jsem, že je spolužačka v jináči, už když mi bylo patnáct. Tak gratuluji!“ zatřásla dívčinými rameny nadšeně. „Co na to Paul?“
Wox se vytrhla. „Já nejsem těhotná!“
„Počkej...“ Naomi udělala dva rychlé skoky, aby s dívkou, co vyrazila ke dveřím, srovnala krok. „Ty to nemáš s Paulem?“

Tereza se zarazila. Ne, na tohle vážně neměla sílu. „Takže ještě jednou,“ s překvapením shledala, že levačka zlobí i mimo klávesnici. Prsty se jí klepaly jako v zimnici. Pitomá drbna Naomi. Ještě tímhle stresovat! „Nečekám dítě. Pokud chceš, končím ve čtyři a klidně si před tebou dám velkýho panáka. Protože nejsem těhotná. Je mi jen blbě. Stačí?“
Světlováska si mladší spolupracovnici měřila pohledem a pak rozhodila pažemi. „Ok, jak chceš.“
Poklička na imaginárním hrnci trpělivosti zběsile poskakovala. Tereza na vteřinu zaklonila hlavu, aby jí do očí nevhrkly slzy – sama nevěděla, zda bezmoci, zuřivosti nebo zoufalství. „Nečekám děcko.“ Musela kolegyni přesvědčit. Jinak jí zítra bude gratulovat celá redakce a ti samí si o pár měsíců později budou myslet, že šla na potrat. „Hele, můžu si udělat test. Ale pak mi dáš pokoj, jasný? Už takhle mi není dobře. Něco mi nesedlo, šílím z toho vedra...“ vložila svou frustraci do hereckého výkonu tak přesvědčivě, že se Naomi konečně zdála být ochotná uvěřit argumentům.
„Ok... Hele, tak si sedni do kanclu a já ti skočím pro tu kolu,“ pravila docela dobromyslně. „Jo?“
„Jo, prosím,“ souhlasila Wox, kterou jen pouhá představa nádherně studeného přísunu karamelu, cukru a kofeinu povzbudila. „To určitě pomůže. Dneska to nedávám, promiň. A díky.“

Když se kolegyně vydala za slíbeným pitím, dopřála si dívka i v pracovní době luxus složit hlavu do dlaní. Záchodová etuda měla alespoň jeden klad: dala jí tři minuty na vzpamatování. Nebýt jich, možná by se Naomi svěřila. A dovedla si představit, co by pak po pracovišti kolovalo...
Sesunula se tváří na stůl a zavřela oči. Proboha, ať už je večer.
Ať už je to za ní.


***


„Překvapení...“ opatrně jí sundal šátek z očí, zjevně natěšený na dívčinu reakci.
„Hm,“ donutila se k citoslovci, o němž jí bylo jasné, že právníkovi jako výraz obdivu stačit nebude. „Je to... je to moc hezký.“ Zrak jí dočasně oslepil už na chodbě, na kterou dle jeho přání měla dorazit hezky nastrojená – jenže když se k němu doma chystala, něco jí nedovolilo si původně zamýšlené oblíbené šaty, které jí dělaly docela dobrou postavu, obléci. Přišlo jí, že by se jí ode dnešního večera do konce života strašlivě hnusily. Dorazila v džínech a tmavě rudé košili a teď se před ní otevřela celá scéna, kterou Keller s očividnou pečlivostí vymazlil.
Byť ubíhaly poslední srpnové dny, stmívalo se stále poměrně pozdě, takže aby vyniklo světlo svíček, zatáhl jindy na stranách místnosti ponechané závěsy, aby vytvořil romantické přítmí. Romantické? Skoro by se hystericky rozesmála.
Jako vždy neslevil z kavalírského jednání a zdvořile odsunul židli. „Říkal jsem si,“ počkal až s tichým poděkováním usedla, „že si asi jen připijeme, ne? Večeři si dáme až pak. Vzhledem k okolnostem.“
Zasmál se.
Wox ho na pikosekundu nenáviděla, až ji z té chvíle slabosti zachvátil stud. Přelétla očima naaranžovaný stůl, čistý ubrus a svíčkami nádherně nasvícené sklenice vína. „Dal sis...“ polkla, „záležet.“
Paul jí věnoval vřelý úsměv. „Poprvé by mělo být vždycky nezapomenutelné.“

Znova pocit, že se jí nedostává dechu. Už tak to bylo strašné, proč jen to musel halit do těch patetických keců? Proč okolo toho upředl takovou... skoro až obřadní pavučinu? Jako kdyby měli ze skříně vyskočit svědci, kteří pak odpřísáhnou, že u aktu byla v tomhle ohledu vážně nedotčená. Nechtěl by zítra vyvěsit z okna ušpiněné prostěradlo? Třikrát se prudce nadechla, jak se její žaludek znova chystal k veletoči. Klid, klid. Za půl hodiny bude po všem. Třeba se mu to taky nebude líbit. Jen ať, proboha, vynechá tu šíleně trapnou hru na poprvé... To bylo snad ještě horší než to, co ji mohlo čekat...

Pohlédl na hodinky: ocenil, že přišla v čas a roli v tom tentokrát nehrál ani tak princip, jako spíše záležitosti těla. Sice dlouho váhal, ale nakonec se rozhodl pojistit si dnešní výkon zázračnou modrou pilulkou. Lékař mu ji sice zakázal... ale třetina prášku by ublížit neměla. Rozhodně nemínil riskovat, že zrovna dnes se mu nezadaří.
Pohodlněji se uvelebil na židli a věnoval dívce, která právě přemýšlela, zda by nebylo dobrou strategií vypít vše, v čem byla alespoň známka alkoholu, vřelý úsměv. „Jsem moc rád, že jsi přišla, Terezko. Napadlo mě, že si to třeba rozmyslíš. Opravdu hodně to pro mě znamená.“
Žádná elegantní odpověď se jí do úst nedrala, jen kývla a notně si zavdala ze sklenky. Víno na otupení nestačilo, ale přišlo jí trapné dožadovat se drahého tvrdého likéru, který si jako vynucený skoro-abstinent schovával v lednici jen pro zvláštní příležitosti. I když, uchechtla se málem, tohle je přece hodně special.
Narůstající nepokoj mu neunikl. Ladně vstal a přesunul se za dívku, shrnul vlasy z šíje a políbil ji na krk. „Jdeme...?“ zašeptal do drobného ucha.
Zamrzle kývla. Nač to protahovat. Nechala se vytáhnout na nohy: i ruku, za kterou ji držel, počastoval polibkem. Naštěstí si vybral pravou, takže třas levačky, který neoslabil ani odchod z práce, zamaskovala za zády.
Kotníky se proměnily v konve. Sedm metrů do ložnice šla snad minutu.
Dead man walking.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
I na místnosti s postelí Paul zapracoval. Svíčky, nové povlečení, u kterého se Tereze vybavila hodně cynická otázka po smyslu jeho čistoty: k dokonalému kýči chyběly už snad jen poházené plátky růží a živý orchestr.
Už poněkolikáté toho dne málem propukla ve zvrácený smích.
Místo toho se otočila k příteli, který vůbec neskrýval nedočkavost. „Tak... tak co mám dělat?“ Nedokázala se přinutit k romantickému okolkování.
„To co vždycky,“ vykouzlil na hladce oholené tváři velmi přitažlivý úsměv.
Takže zatnout zuby a myslet na... vlastně ani nevím na co, pomyslela si a škubla sebou, když ji k sobě přitáhl a znova ji políbil, tentokrát na ústa. Pokusila se mu něžnost opětovat a zapomenout na bolest v břiše, která se ozvala, když ji pomalu zatlačil do sedu na lůžko a pak k lehnutí na záda. Musela mu přiznat body za snahu. Nevrhl se na ni hned, místo toho na zemi skončila jak rudá blůzička, tak černá podprsenka. Rty zapracoval tak šikovně, že mu sama rozepnula košili a nehty přejela přes hruď: spokojeně se ušklíbl a začal laskat dívčiny boky. Ani nezaznamenala chvíli, od které byli oba nazí.
Nechala iniciativu na něm. Ať se snaží.
Nutno podotknout, že mu to šlo.

Nervozita se v kombinaci s vínem, které stihla vypít v množství, co zamotalo hlavu, slila do rozmazaného a neostrého pozadí. Pustil se cestou, kterou měla sakra ráda a nedokázala se vybičovat ke vzteku nad tím, že jí dopřává dlouhou předehru plnou napůl něžných, napůl hrubých doteků právě dnes, když po ní toužila vždycky. Ne, ne...
Překvapeně zamžikala, když jí došlo, že tiché sténání uniká z jejích vlastních rtů. Tělo ji zradilo, změkla mu pod rukama jako poddajná hlína, kterou tvaroval hnětením dlaní. Zaklonila hlavu a zasykla.
Kdyby jí teď pošeptal do vlasů, že na experimenty kašle a hodlá se s ní normálně pomilovat, vystoupala by do oblak snad už jen z toho příslibu. Cosi v ní ji nutkalo o to prosit, přitáhnout si ho k sobě a ukázat mu, že si to snad mohou užít oba, pak se přitulit a konečně konstatovat, že to, SAKRA, i jim v posteli dokáže klapat.

Přesně v tu chvíli usoudil, že nastal čas.
Byla připravená, dobře cítil, jak ho její kůže doslova pálí do dlaní: kousl ji do ramene a opatrně dívku přetočil na bříško.
Ztuhla.
Jako kdyby spadla gilotina a utnula vše včetně nejtenčích vláken.
Paul přejel blondýně prsty po páteři a koutky se mu zvedly, jak si špatně vyložil objevivší se husí kůži: sklonil se a rty polaskal měkké, citlivé místečko, kde hýždě přechází ve stehna. Nikdy se nemohl nabažit dívčiny fantastické pleti bez jediné chybičky. Její kůže byla hladká a voňavá, báječně pružná... hned ji promnul a zakousl se.
Tereza zaryla ruce do prostěradla: ležela nehybně a pokoušela se netřást a necuknout sebou, když ji ohmatával čím dál dotěrněji. Příjemné šimrání v podbřišku se během minuty přetavilo v bolestivé stažení. Zavřela oči a jen poslechla, když jí dlaněmi lehce roztáhl nohy a znovu se k ní sklonil.
Nebreč, pomyslela si. Jednou to vydržíš.

Zvedl se do kleku: divný zvuk ji donutil otočil hlavu – při tom pohledu se jí okamžitě navalilo a musela prodýchat pokus žaludečních šťáv dostat se do krku.
„To nic,“ broukl a porušil dlouho panující ticho, zatímco si dál vymačkával do dlaně čirou tekutinu z nevelké tmavé tuby, kterou vylovil zpod polštáře. „Koupil jsem gel, aby to bylo snazší. Půjde to lépe.“
Nemohla ani kývnout, vše ji ponoukalo sebrat se a utéci: stačilo poslouchat zvuky, podle kterých se tím sajrajtem začal mazat a ježily se jí chloupky na zátylku. Proboha...
„Dobře, maličká...“
Už sebou škubla i při polibku mezi lopatky. Překonávala tendenci začít kolem sebe kopat.
„Připravená?“ Měla tak vyschlo v krku, že by nedokázala odpovědět: muž však na reakci ani nečekal, opatrně se jí položil na záda. „Neboj se,“ zachraplal, ústa na úrovni dívčina ucha. „Budu opatrný. Hlavně nebuď tak napjatá.“
Srdce jí přestalo bušit v rytmu, místo toho sebou zběsile tlouklo o žebra.
„Tak... Ty nohy dej spíš k sobě...“ Se soustředěním vyplazeným jazykem si ji sám převalil do správné polohy: váha mužského těla tlačila to drobnější dívčí k matraci. „Není se čeho bát. Hlavně se uklidni. Kdyby to bolelo, hned řekni.“
Polaskání na oušku ji nemohlo utěšit. Zuby musela tisknout, aby jí necvakaly hrůzou, každý sval v těle napnutý. Hrozně ji bolelo břicho, plicím se nedostával vzduch a nemohla za to jen jeho tíha, co jí bránila v dýchání.
„Takže v klidu. Ššš...“
Studeně slizký dotek gelem namazaného mužství a dlaň, co ji chytila za bok...
K bolesti sevřené hrdlo.

A pak se jen vzepjala a smýkla sebou silou, která z ní skulila i těžkého právníka. Mrskla sebou na bok a posadila se. „Já... já... promiň.“
Keller se opřel o natažené paže. „Počkej, co se děje?“
„Já nemůžu,“ zachraplala Wox a poposedla. „Prosím tě, promiň... ale já fakt nemůžu. Nezvládnu to. Já fakt nemůžu.“
Zmateně koukal a pak k ní natáhl ruku. „Teri,“ pronesl konejšivě. „Uklidni se. Je to něco nového, chápu, že jsi nervózní. Půjdeme na to pomalu, ano? Přísahám, že budu něžný a opatrný. Nemáš se čeho bát. Dělá to každý. Zase si lehni, jo? Nebo chceš ještě víno?“
Blondýnka zdrceně zavrtěla hlavou. „Ne, Paulie. Já se omlouvám, ale opravdu... opravdu to nechci. Vím, že jsem ti to slíbila. Ale nemůžu, já nemůžu.“
„Neblázni...“ zamračil se a přisunul blíže. „Terko, jde jen o to se překonat. Udělala sis z toho strašák, ale zbytečně. Vždyť se nic neděje. Uvidíš sama, jen tomu dej šanci.“
Třásla se. „Promiň, prosím tě...“
„Ani jsme to pořádně nezkusili!“ chytil ji za kotník a zatáhl v pokusu znovu ji povalit na břicho. „No tak, maličká. Dám pozor, opravdu!“
Trhnutím se vymanila ze sevření, odsunula se, přitáhla kolena k hrudi a objala je. „Ne, Paule. Já nemůžu. Já... já nechci. Promiň. Odpusť mi to, já vím, že jsem ti to slíbila. Já se fakt snažila, ale... nejde to.“
„Takže nic?“
„Něco možná, ale,“ dalo ji námahu polknout, „tohle... tohle fakt ne. Nezlob se.“

„Fajn.“ Prudce se zvedl a shýbl se po oblečení, aby si na nahé tělo vzteklými škubavými pohyby natáhl kalhoty a třesoucíma se rukama na sebe dostal košili. Bylo mimo jeho rozlišovací schopnost zjistit, že ji zapíná ob knoflík. „Výborně. Celou dobu se tady snažím... Pokud jsi ze mě chtěla udělat naprostého idiota, tak se ti to povedlo. Vážně gratuluju.“
„Paule...“ zachrčela, stále schoulená.
„Ne, opravdu výborné. Doufám, že se skvěle bavíš.“
„Já...“
„Nenamáhej se.“ Sáhl po klice.
„Kam... kam jdeš?“
Odpovědí jí bylo prásknutí dveří, až se blondýnka ještě více přikrčila. Slyšela, jak stejně naštvaně naložil i s dveřmi od bytu a pak už se rozhostilo ticho. Wox prázdně zírala do zdi, popotáhla, pak si opřela hlavu o pokrčená kolena a zapřemýšlela, zda by si neměla začít balit všechny svoje věci.


Arrow



Asi měla brečet nebo si zoufat, místo toho ji zahltil pocit tupé prázdnoty. Necítila nic. Kdyby ji nevyrušil podivný zvuk, byla by nehybně seděla hodiny a civěla do zdi: takhle toporně vstala, malátně na sebe navlékla z podlahy sesbírané oblečení a vydala se pátrat po zdroji škrábání. Z malé komory vysvobodila stříbrnou Sumeru, kterou Paul v místnůstce raději zajistil klíčem, aby nerušila jejich posvátnou chvilku.
Kočka na nedobrovolný pobyt reagovala, jak naštvané a uražené kočky obvykle reagují.
Všechno se to posralo, pomyslela si Wox mimoděk při pohledu na výkaly, kterých zvíře za tu hodinu dvě vyprodukovalo ohromné, na velikost svého tělíčka až neuvěřitelné množství. Trvalo pět vteřin, než jí došla ta ubohá hříčka a pološíleně se uchechtla.
S pocitem, že musí něco dělat, pokud se nechce v tichém bytě zbláznit, se chopila smetáku, lopatky a tuny papírových utěrek. Byla náhoda, že kočka zaneřádila i její oblíbené sandálky, nebo ji už vážně trestalo i něco Vyššího? A pokud ano, tak za co, sakra už...?
Blondýna popotáhla a otřela si slzu, co nějakým omylem sklouzla po tváři, o předloktí. S Paulem už se chytli vícekrát, ale ještě nikdy nevypadal takhle vytočeně. Co když se vrátí a přikáže jí, aby si sebrala svých pět švestek a vypadla?
„Měla jsem to vydržet...“ zamumlala a hodila smrdutý kus zmuchlaného papíru na lopatku. Na moment v ní vzklíčilo nutkání zavolat mu a přizvat ho zpět, že to zkusí znovu. Ale jen si to představila... a bylo jí jasné, že by zase cukla.
Tohle nedokáže. Ani kvůli němu ne. Byla chyba mu to slíbit.

Po cvaknutí klíče v zámku sebou trhla a vyskočila na nohy s prudkostí, která vyústila ve srážku s policí. Bolestně zasykla a poslední porci štěstí toho dne vyčerpala asi na to, že dokázala zadržet ruku, která jí s ubrouskem v sevření užuž automaticky letěla k tepajícímu spánku. Poslední, co by potřebovala, bylo rozmatlat si kočičí exkrementy po obličeji.
Slyšela, jak si právník sundává boty: rychle proklouzla do kuchyně a umyla si ruce, aby udělala pár kroků vzad a jednu dlaň pro větší oporu opřela o pohovku u ohromného, celou stěnu zabírajícího okna v obývacím pokoji, ze kterého předtím odtáhla závěsy.
Už byla tma.
Jak dlouho vlastně čekala...?
Jestli mě vyhodí, napadlo ji mimoděk, budu si muset vzít taxík. Nepotáhnu se s věcma skrze noční Kolín. Došlo jí, že má u sebe jen asi pět Euro. Na cestu by si od právníka ještě musela půjčit. Dokonalý konec, opravdu.

Keller vstoupil do prostoru beze slova, jen se na dívku, které srdce bušilo až v krku, zadíval.
Polkla. „Paule, chtěla jsem...“ Kousla se do rtu. „Mrzí mě, že jsem to nezvládla. Omlouvám se.“
Bylo vidět, jak si jazykem projel dásně.
Pod nohama se mu prosmýkla Sumera, u níž se advokát očividně ocitl v naprosté nemilosti. Kočka vyskočila na parapet, olízla se a složila tlapky, aby její pozornost upoutala můra, která se, přilákána světlem, z vnější strany tloukla o sklo.
„Vážně jsem se snažila,“ pronesla Tereza do ticha, které jí začalo krutě ubírat kyslík. „Ale nezvlád-“
„Já se chci omluvit, maličká,“ ozval se konečně, povzdychl si a usadil se na pohovce. „Donesla bys mi něco na pití, prosím?“
„Jasny...“ s vykulenýma očima se vrhla k ledničce a oběma nalila do sklenek džus, naředila ho vodou a přidala pár kostek ledu: ruce se jí klepaly, takže musela kostičky lovit i na podlaze. Jednu čistou si přiložila na stále ještě tupě bolící skráň. „Tady.“
„Děkuji.“ Napil se, polkl a se zavřenýma očima položil hlavu na opěradlo.
Wox zaváhala, ale pak se posadila vedle něj, zachovávajíc znatelný odstup. Ulevilo se jí, když, aniž by rozevřel víčka, jejím směrem natáhl paži. Rychle sevřela jeho dlaň ve své. Pokud jí teď dá kopačky, tak alespoň ne s křikem...
„Promiň za tu reakci,“ ucucl zase, stále ještě bez toho, aby na ni pohlédl. „Přehnal jsem to, nedokázal jsem se ovládnout.“ Zanic by nepřiznal, jak mu v okamžiku, kdy mu definitivně zatnula tipec, cukala dlaň. Nepříjemný pocit zahanbení jen znásobil jeho vztek ze zrady a nedodrženého slibu. Raději vyšel ven a v zuřivém tempu obešel snad čtvrtinu Kolína. Kdyby se vrátil dřív, neručil by za sebe. Zalitoval, že doma nemá nic tvrdého na zklidnění - láhev koňaku, co si šetřil na zvláštní příležitosti, dnes rozhodně otevírat nechtěl. „Nu.“

Dívka ho nesměle pohladila po prstech. „Chápu. Já se vážně omlouvám. Víš, myslela jsem, že to zkusím, že se prostě trochu přemůžu a-“
Konečně k ní otočil hlavu. „Už o tom laskavě nemluv,“ zavrčel. Tohle fiasko chtěl co nejdříve úplně uzavřít a zapomenout. „Prostě budeme oba dělat, že se nic nestalo.“
Jako voda oblaží suché kořeny orchideje, i dívku zalila vlna úlevy a vděku. Dopadlo to ještě nejlépe, jak mohlo. Honem se k právníkovi přitiskla. „Tak jo. Dík,“ hlesla. Měla dojem, že jí to máslo z hlavy steče do očí.
Zelené duhovky se obrátily k hodinám na stěně. „Ještě není moc pozdě. Podíváme se na nějaký film?“
Wox pokývala hlavou. „Dobře, tak něco vyber.“
Očividně zauvažoval nad snímkem, dívka však stále seděla rovná jako pravítko. Nešlo si toho nevšimnout. „Říkám, ať na to přestaneš myslet.“
Její rozpaky byly velmi zřetelné. „Jasně. Ale...“ poposedla, „ještě jsem se chtěla zeptat...“ Ačkoliv doufala, že se sám chytne, čekal, co z ní vypadne. „No chtěla jsem se zeptat na tu chatu. Tak... můžu teda jet...?“
Tmavé obočí se vyšplhalo výš. „To mě žádáš o svolení?“
Blonďatá novinářka s námahou polkla. „Já nevím,“ špitla. Dneska už nevěděla, co je dobré, co špatné, co říci může a co už je přes čáru. Roli kvalitní milenky očividně nezvládala, měla se více položit do loajální přítelkyně? Měla po dnešním trapasu raději zůstat v Kolíně? Jako kdyby ji smetla lavina a nechala ji rozhozenou a polámanou o stovky metrů dál – bez ponětí o tak základních věcech, jako kde je nahoře a kde dole.

„Terezko,“ trhl hlavou Keller netrpělivě. „To je přece tvoje rozhodnutí. Nemůžu ti nic zakazovat.“
Kousla se do rtu. Špatně se vyjádřila? Nebo ji prostě jen nepochopil? Nebo... ji pochopil, ale záměrně nechytil její vlnu? Jistěže nemusela mít jeho povolení. Už teď věděla, že ji celou dobu budou trápit výčitky svědomí, ale pokud si výpravu měla alespoň trošku užít, potřebovala jeho... požehnání. Pár blbých slov o tom, ať si to tedy s kamarády vychutná, že si pak oni dva udělají hezkou neděli. „Takže ti to nevadí?“
Zvedl pohled ke stropu a pokrčil rameny. „Tak.. to víš, že bych byl raději, kdybys tam nejela. Mohli jsme na nějaký výlet, nedávno jsme chtěli na tu prohlídku zahrad. Byli bychom hezky spolu. Ale,“ povzdechl si, „co už. Tak si jeď. Já to tady snad nějak přežiji.“
Možná bych nikam jet neměla, pomyslela si a nervózně promnula prsty. Je co napravovat a on by ocenil, kdybych tady zůstala. Ale na druhou stranu, jak často s partou někam jezdíme? Tohle byla snad první větší akce... Ne, nechtěla o ni přijít. „Tak díky,“ řekla nakonec do ticha. „Já,“ zvedla se a políbila muže na tvář, „ti to pak vynahradím, jo? Až se vrátím.“
Usmál se, ale dívku z jeho výrazu bodlo: zdálo se jí to, nebo v tom bylo něco posměvačně cynického? „To jsem opravdu zvědav.“


*****

„Tak co, těšíš se?“ Tomovi ve tváři tančili všichni čerti: ráno si nevydařený večer s Karolinou po dvou dnech důkladně vynahradili. Však taky přišel o dvacet minut později. Nad tím se však už nikdo ani nepozastavil, takže si komisař s ostře řezanými rysy přihnul z kelímku kávy a jen tak z pocitu blaha šťouchl pracičkou do modrého stromečku, který už několik týdnů neposkytoval ani molekulu mentolové vůně.
„Uvidíme,“ odtušil Semir, který bojoval s řazením: šéfová byla včera z obotičkovaného a nabouraného BMW nepříčetná a před jistou smrtí oba policisty zachránila jen přítomnost Trabera, před kterým Anna nechtěla dělat zlou krev. Přesto se z rozčílení přes noc nevyspala a na dnešní den Kranichovi s Gerkhanem poskytla jako služební vůz jen stařičkou Alfu 159. Auto vrzalo jako stará matrace pod kopulujícím párem morbidně obézních Mexičanů.
„To není odpověď. Jo, nebo ne?“ Tom plastovým míchátkem bubnoval na stěnu kelímku.
Semir si povzdechl. Byl by raději, kdyby měl kolega plnou pusu a na nic se neptal: popravdě, sám doufal, že na chatu nakonec odjede s lepší náladou, ale zatím se moc nechytal. „Ale jo, jo, těším se. Už máš všechno sehnané? Já skoro jo, budete mrkat.“
„Lovil jsi kočky trochu jinak?“ Tom cenil zuby na celý svět.
Turek se přece jen ušklíbl: byl to přece jen povedený vtípek, uváženo, že měl na starost sehnání masa na gril. Kar s Petrou se rozhodly zajistit věci jako pečivo, sýr, pomazánky, přílohy a zeleninu, přičemž to velmi prakticky, takřka maminkovsky doplnily o vše, co mohlo šestici na chatě byť jen teoreticky chybět, Tomův úkol byl sehnat slané pečivo, dobrůtky, sirup a kolu, Wox slíbila postarat se o něco ostřejšího k pití a Hartmutt se měl od všeho držet dál.

„Nech se překvapit. Budeš nadšený.“ Konečně si sám pro sebe Gerkhan spokojeně zabroukal: podařilo se mu od jednoho z mnoha tureckých známých sehnat pořádný flák skopového a hodlal vyzkoušet jeden recept, který se dělal v jeho rodné vesnici. Skopové zabalené do listů a zahrabané spolu s bylinkami, kořením a bramborami mezi žhavé uhlíky? Byl si jistý, že jeho přátelé po prvním soustu slinami vytopí sousední vesnici. Dneska měl ještě vyzvednout čerstvé pstruhy a u řezníka jen dva domy od bytu čekala odložená vyzrálá kýta.
„Pokud to nebude přejetý, bude to dobrý,“ Tom znovu cvrkl do vonítka. „Když tak odstraň stopy pneumatik.“
„Hahahahaha!“
„No a...“ věnoval modroočko kamarádovi zpytavý pohled, „už máš namyšlenou nějakou taktiku?“
Semir byl rád, že se musel soustředit na provoz, která byl na dopolední prázdninové hodiny dost silný. „Mám. Odpoledne skočím pro zbylé maso, hodím do kufru auta tašku a pojedu.“
„Nah, ty víš, co myslím,“ zamňoukal kocouřím hlasem Kranich. „Jak to na Wox vybalíš? Měl by sis to trochu namyslet. Připravit si taktiku, možnosti. Nějakou lichotku. Já bych na tvém místě-“
„Kdybys byl na mém místě ty,“ ucedil Semir a hodil blinkr, aby mohl předjet tirák, „tak Terka zaječí a uteče do lesa. A do práce, brácho,“ poznamenal při pohledu na právě míjený kamion, ačkoliv Tom ublíženě otevíral pusu. „Zamávej na něj, ať zastaví. Má prasklou pneumatiku, s tím nemůže jet.“
„Ty máš nějaké štěstí,“ zamumlal kolega a sáhl po plácačce, „že z toho vždycky vybruslíš.“
„To víš, talent.“


*

Mrkl na hodinky: ještě měl deset minut, ale vše už bylo sbalené a nachystané na odnos do auta. Turek přípravu nijak nehrotil, jako správný muž hodil do sportovní tašky jedny spodky, ke kterým po zralé úvaze při zřeteli na přítomnost dam přece jen dvoje další přidal, nějaké to tričko, kartáček na zuby, mýdlo, pyžamo a velké balení repelentu proti komárům.
Jeho úvahy se točily kolem drobnosti, kterou s rozpaky, které u podobného nákupu naposledy pocítil bezmála před dvěma desetiletími, hodil do košíku právě k odpuzovači hmyzu.
Vzít či nevzít?
Zavazadlo by mu to nezatížilo, prostor na ostatní věci nezabralo, přesto Semirovi šrotovala v hlavě kolečka, dokud se mobil nerozdrnčel v rytmu nastaveného budíku. Turek vstal a balíček s kondomy, co se do té doby válel na stole a čekal na ortel, rázným pohybem vrazil na dno tašky.
Kdo ví...


Arrow


***


Aby zvládl projetí prudkou odbočkou k parkovišti s grácií, zařadil dvojku a ještě zbystřil, protože v okolí na sebe pořvávala ječící děcka přistěhovalců, kterým byla čtvrť domovem: nerad by, aby mu nějaký mladý Pákistánec skončil pod koly. Pomalu popojížděl dlouhou nudlí odstavné plochy a nakonec zakormidloval tmavou Fábii, rodinné auto, které mu zbylo po rozvodu s Andreou a on se za něj teď trošku styděl, k novému typu Oktávky, která byla dokonale zaparkovaná přímo mezi naznačené pruhy.
Sraz dali po zvážení všech pro a proti právě pod domem Wox, která měla jednak moc těžký náklad, než aby se s ním ploužila přes město a jednak se tu vždy dalo najít místo pro auto. Ani dnes neměl problém zaparkovat, zatáhl tedy ruční brzdu a vylezl z vozu, aby se přidal ke skupině vytlemených přátel.

Kranich si očividně užíval chvíle, kdy na sobě nemusel mít formální sako: Semirovi dalo hodně práce, aby jízlivě neokomentoval jeho havajskou košili, světlé kraťasy, žabky a především brýle, které budily dojem, jako kdyby je Tom ukradl z hrobu nějaké celebritě zesnulé v 70. letech.
„Ahoj,“ usmála se na něj Karolina, které to velmi slušelo v dlouhé petrolejové tunice a leginách. „Je osvěžující vidět někoho, kdo chodí včas.“
„Nazdar, nazdar!“ vrátil jí blýskání tesáků Turek a otočil se na techniky, kteří se skláněli nad mapou a jeho příjezd moc nezaznamenali: ani nyní se Hartmutt nevzdal oblíbené kostičkované košile a bermud, zato Petra se uvolnila v kratičkých džínových šortkách a svítivě zeleném tričku na ramínka. „Tak co, dojedete tam vůbec?“
„Řídím já,“ sbalila Allerlei papírového průvodce, „takže jo.“
„Ale Peti,“ zamumlal Niels a vytáhl z retro ledvinky, které si měděnovláska všimla až pozdě a nestihla mu ji tak zakázat, navigaci. „Myslím, že bychom to měli raději zadat, abychom si byli jistí...“
Mladá dáma protočila zelené duhovky.
„Kde je,“ Turek nahlédl do auta, „Terka? Neměla by tady už být?“
„Asi se trochu opozdila. To víš, měla to z nás všech nejdál!“ Kranich se narozdíl od malého snědého kamaráda sarkasmu nebál. Zafuněl a zaklonil hlavu. „To je strašný vedro...“
Karolina ho honem spěchala utěšit. „Neboj, ta chatka je v lese. Bude tam líp...“ přesto svou pozornost zaměřila na Semira, který si po charakteristickém esemeskovém zapípání prohlížel displej mobilu. „Copak?“
„Wox. Prý jestli můžu nahoru,“ Semirovi ztuhl obličej a musel se hodně snažit, aby na něm nebylo jeho rozpoložení znát. „Tak jdu, za moment jsme tady...“

Dolní dveře byly otevřené, respektive někdo z obyvatel se postaral, aby je vůbec nešlo zavřít: blondýnka skutečně nebydlela v právě bezpečné a dobré čtvrti. Naštěstí byl její dům na samém začátku problematické oblasti, takže při cestě do práce a zpět nemusela procházet skrze místa, kde se tep zvyšuje i ozbrojeným pochůzkářům.
Turek seznal, že dnešní vedro neumožňuje chůzi po schodech: v tom, že si zavolal výtah, rozhodně neměla prsty lenost.
Navolil příslušné patro a opřel se o stěnu. Celkem tušil, co ho čeká. Tereza si našla nějaký důvod, proč být raději s Paulem, teď mu vykoktá do očí nějakou uhozenou výmluvu a přitom se bude tvářit provinile s vědomím toho, že je všem jasné, proč ve skutečnosti nejede.
Gerkhan potřásl hlavou. Možná by si měl konečně říci, že je každý svého štěstí strůjce a na dívčiny trable se vykašlat? Měl dost svých potíží a vnitřní bitvy ho unavovaly. Proč se vyčerpávat ještě i bojem na cizím poli?

„Semi, ahoj,“ usmála se na něj blondýnka, sotva otevřel dveře: skoro se lekl. V rámci svých omezených možností vypadala dobře. Vlasy si stáhla modrou čelenkou, na sobě měla obyčejné blankytné tričko s barevným náhrdelníkem z peříček a na nohách plátěné, tmavě modré capri kalhoty a černé sandále. „Promiň, že tě sem táhnu, ale nějak jsem se rozšoupla a neunesla bych to,“ se zkřivenými ústy si hodila na záda batoh a ukázala na tři velké nákupní tašky, z nichž vyčnívala hrdla láhví. „Vezmeš jednu, prosím?“
„Ahoj. Vezmu všechny.“ Přes její protesty se chopil tašek a nechal si podržet dveře od zdviže. „Dík.“
„Já děkuji!“ s batohem a zavazadly jim byla kabinka poněkud malá, takže se na sebe museli s rozpačitým výrazem namáčknout.
„Jsem rád, že jedeš,“ kývl Semir vážně.
„To já taky... až na to, že moc nejedeme.“ Wox se zavrtěla, musela být zakloněná a nebylo to dvakrát pohodlné. „Ten blbej výtah se zasekl?“
„Možná stojíš moc blízko dveří. Je tam takový čip, takže se to celé zastaví, když je někdo moc blízko. Aby se tam nikdo neskřípl.“
„Já vím, ale jsem daleko, to není tím.“
„Tak možná já...“ Semir zaťal zuby a přesunul se dál od východu. „No furt nic, ani se nehne!“
„A nejsme přetížení?“ Wox se zamračila. „Ale snad nejsem zase tak tlustá, ne?“
„To rozhodně nejsi. Má to být pro čtyři osoby. Zkus to zmáčknout ještě jednou, Terko.“ Nasoukaný mezi stěnu a dívčin batoh, Turek začal povážlivě lapat po dechu.
„No... já to předtím nemačkala, myslela jsem, že ty...“
„Já myslel, že ty!“
Stačilo stisknout tlačítko a výtah se dal za jejich hurónského smíchu do pohybu: dole blondýna málem vypadla, jak si poloslepá otírala slzící oči. „To bylo dobrý!“
Rozhodně to byl dobrý začátek, pomyslel si rovněž pobavený Semir.

„Co jste,“ sundal si Kranich gestem Horatia Cainea brýle, „tam tak dlouho vyváděli, vy dva, hmmmmm?“ Vyhekl, když jeho významným tónem pronesenou otázku Karolina ocenila varovným šťouchnutím.
„Čau,“ pozdravila Tereza vesele. „Omlouvám se, ale mám toho víc, tak jsem potřebovala pomocníka. Doufám, že je tam dost velká lednice!“
„Dobrý výběr,“ ocenila hotovou sbírku radlerů, piva, vína i tvrdého Allerlei, která se ovívala Harmuttovi zabavenou mapou. „Ale už pojeďte,“ vyzvala, zvyklá být tvrdě racionální, neboť musela tuto vlastnost přebírat i za do techniky věčně zasněného Nielse. „Nebo tam dneska nedorazíme a celý jeden den bude v háji.“
„Má pravdu,“ brýle opět zakryly pomněnková očka. „Máme všechno, tak jdem.“
„Fajn. S kým jedu?“ Wox si konečně sundala batoh ze zad s očekáváním, do kterého ze dvou kufrů aut ho hodit.
„Se Semirem. A dejte tam i to pití, ať jsme stejně těžcí,“ zavelela Allerlei, pomohla dívce naložit k Turkovi všechna zavazadla a už sedala za volant, zatímco z druhé strany se k ní připojil Hartmutt, který předtím pro jistotu tajně zadal do navigace patřičné souřadnice.
Karolina se zakřenila a otevřela dveře v zadní části Oktávie. „Tak co, Schumachere, víš, jak se tam dostat, nebo pojedeme v konvoji?“
Malý komisař mávl rukou. „Vím, kde to je, koukal jsem na net. Sejdeme se na místě. Kdybyste tam byli dřív, dejte chladit pivo.“
„Jako to, co máš v kufru TY?“ Kranich se uchechtl. „Nejsi nějak vyvedený z mííííííry, Semire? Uch!“ vyhekl podruhé, když se Kaiczowska natáhla a bodla ho skrze okénko prostrčeným prstem do žebra. „Co je?!“
„Já tě varovala.“
„Um...“ udělala Wox, která náhle vypadala nejistě. Tohle by se Paulovi sakra nelíbilo a ona sama sobě slíbila, že si na všechny potenciálně nebezpečné situace, které by mohly vzbudit právníkovu nelibost, dá pozor. A hodinu, kterou by strávila s fešným komisařem v malém prostoru auta dočista sama, by Keller jako problematickou rozhodně vyhodnotil. „U vás už místo není...?“
Tom si s odpovědí velice pospíšil. „Ne!“
Tereza vsála do plic horký letní vzduch. Nu což. Nemohla ostatním kazit plány. Ale s plněním jejích předsevzetí to nevypadalo právě růžově.
„Copak?“ Kranich mluvil jako když másla ukrajuje a sklonil se, aby byl očima na dívčině úrovni. „Má s tím slečna novinářka nějaký..... problém? AU!“
Karolina prudce otevřela dveře na jeho straně a nikoliv omylem ho práskla do zadnice. „Sedni si už a nezdržuj!“
S mrzutým výrazem vklouzl na zadní sedadlo, zatímco Semir jen nechápavě vrtěl hlavou.

„Tak máš všechno? Mobil a tak?“ Zeptal se, když si blondýnka přes ňadra – mimoděk polkl – zapínala bezpečnostní pás. „Můžeme jet?“
Vyloudila na tváři trošku unavený úsměv a levačku sevřela v klíně druhou dlaní. „Můžeme. Zamkla jsem, že jo?“
„Určitě,“ odtušil Gerkhan a honem otočil klíčkem v zapalování: věděl, že jinak by Wox běžela vše ještě jednou zkontrolovat. „Je to v pořádku a čeká nás víkéééééééénd!“
„Tak ať dobře dopadne,“ hlesla blondýnka.
„Prosím?“
„Ale nic. Startujeme. Tři – dva – jedna...“

„Cha,“ pronesl Kranich, jakmile se Oktávie zavěsila za tmavě modré vozítko, jehož koupi kdysi prosadila Andrea.
„Copak? Jestli sis něco zapomněl, tak se pro to nevracíme,“ upozornila ho Petra, trošku nervózní z vedra i delší cesty, které v něm budou muset absolvovat – navíc se jim jako naschvál včera rozbila klimatizace. „Půjčíš si to od Nielse.“
„Prosím?“ Zvedl od mapy modré oči Hartmutt.
„Nic, nic, všechno máme, Nie,“ uklidnila ho Kaiczowska přívětivě. „A ty se, drahý,“ otočila se k příteli, „laskavě ovládej.“
„Nu co! Vždyť jsi sama říkala, že by na tom plánu mohlo něco být!“ odvětil Kranich uraženě.

Karolina si totiž na přítelovy záměry ohledně Turka a blondýny hned druhý den na rychle svolané válečné poradě u kávy postěžovala nejlepší kamarádce.
Allerlei jí však vyrazila dech konstatováním, že možná nejde o tak špatný nápad.
Když se brunetka rozčertila, že chatu určitě nedomluvila proto, aby se tam její dva kamarádi oddávali orgiím, které budou mít pro jednoho z nich patrně dost fatální následky, Petra se smíchem pokrčila rameny a obvinila přítelkyni z přílišného pesimismu. Kdo říká, že ti dva hned mezi sebou musí něco mít? Třeba si to Semir s Wox jen vyříkají, vyjasní... a slečna si následně dodá odvahy od právníka odejít. Nemusí jít hned o ložnici!
Karolina kontrovala cynickým pozvednutím obočí: vždyť obě mluvily o plánu GER-KHÁ-NA a KRA-NI-CHA, odslabikovala podrážděně – jako učitelka si stejně jako Šéfová zvykla používat ve chvílích vrcholného rozhořčení oslovení příjmením. Na co jiného by ti dva přišli jiného než na přesvědčování skrze nějakou nemravnost!
Petra se napila kávy a tiše řekla, že snad ani takové řešení by jí nevadilo, kdyby vedlo k tomu, že se Tereza rozejde s tím nafoukaným kreténem.
Kaicowská rezignovaně kývla – možná, MOŽNÁ na tom bylo zrníčko pravdy...

„Ale to jsem nedoufala, že nás budeš tři dny krmit narážkami. Nechceš je oba postříkat pižmem, aby se na sebe vrhli?“ Karolina nechápavě zavrtěla hlavou.
„Kdepak, kdepak. Mně stačí tenhle začátek,“ uchechtl se Tom a posunul epesní brejličky až ke kořeni svého aristokraticky klenutého nosu. „Koho myslíš, že napadlo, aby jeli ti dva spolu, hm?“ Nafoukl se jako holub, který mimochodem paralelně a klátivě cupital po chodníku jen o málo nižší rychlostí než byla ta, kterou se plazili v odpolední kolínské zácpě. „Jestli všechno půjde podle plánu,“ zamnul si ruce, „tak Semir s blondýnou přijedou hodinu po nás a budou se strašně blbě usmívat.“
Kaiczowská i Allerlei si synchronně povzdechly: narozdíl od modroočka doufaly, že si to Turek s novinářkou nerozdají hned na první odbočce na lesní cestu.
Zmatený Niels naštěstí ničemu nerozuměl a jelikož na to byl zvyklý, napnul své myšlenky k Lucy, která byla, chudinka, právě v servisu.

„Když to nevyjde teď, tak v noci určitě,“ uchechtl se hříšný policista. „Poslyš, Peťo,“ nahnul se dopředu, až sebou řidička trhla. „Ty blinkry dáváš dost pozdě, měla bys blikat o tři vteřiny dřív.“
„Kar, mohla bys ho laskavě zkrotit, prosím?“ zabručela Allerlei, které docházela trpělivost.
Brunetka se hryzla do rtu: obvykle s sebou pro tyto účely nosila čokoládovou tyčinku, jenže pro pohodlí dala tašku do kufru. Čekala je trudná hodina jízdy...
„Tady,“ zalovila měděnovláska v přihrádce palubní desky a podala Kranichovi dozadu dózičku s Orbitkami. „Jen si vem.“
„Jé, díky. No,“ požvýkal Tom a otevřel pusu, „říkala jsi, že jsou tam jen manželské postele, ne? To je taky dobré. Neříkej mi, že když ti dva budou spát spolu, nehne to s nima.“
„Um.“
Allerlei se za volantem zasmála a vyřadila na neutrál, protože se zase blížili k červené. „Ty jsi mu to ještě neřekla?“
Souputník holub, krásný a šedivý, ale bez pařátků na jedné z nožek, je i s pahýlkem pajdavě dohnal a předehnal.
„Co mi měla říci?“ Modroočko nechápal a nelíbilo se mu to.
„Nu... Tome,“ vzala ho Karolina za ruku. „Miláčku, on ten tvůj plán možná není tak špatný. Ale... prostě nemusí vyjít a asi není dobrý nápad, aby zadaná Wox jen tak spala se Semirem v jednom pokoji. To prostě... nehodí se to.“
To se komisaři VŮBEC nelíbilo.
„Prostě... uvidíme, jak to dopadne, ale určitě ty dva nebudeme cpát k sobě do postele. Nu... prostě se Semirem spíš ty, já si lehnu s Terkou.“
Kranich vykulil oči. „No to ne!!!!!“

Polekaný holub roztáhl křídla a vzlétl vstříc kolínskému slunci.



Arrow


*


„Jsme tady,“ pravila Karolina trošku zbytečně, když po pět kilometrů dlouhé pomalé jízdě po štěrkem vysypané cestě dorazili na udržovaný plácek, od kterého už bylo jen pár kroků k na nízké stráni stojícímu domku.
„Hm,“ Allerlei zaparkovala pod košatou lískou a vypnula motor, „vypadá to dobře, vlastně hodně dobře.“
„Hlavně ať tam mají mrazák,“ zasténal Tom, který, rozmazlen z kvality služebních vozů, snášel nepřítomnost klimatizace tak špatně, že se cestou dvakrát museli stavovat u benzínky, aby si mohl koupit nanuk. „A jinak jo, vypadá to dobře.“

Chalupa byla postavena ve stylu srubu, spíš delšího než vyššího a hned si všimli, že má jen jedno patro. Jak se tam jen všichni poskládají? Z venku nevypadala nijak výjimečně, snad jen stále ještě zářivé dřevo prozrazovalo, že ač zkonstruována po klasickém způsobu severských zlatokopů, jedná se o novou stavbu. O tom, že si ji majitelé hýčkají, vypovídalo nádherně upravené okolí: nakrátko střižený trávník sice působil v opuštěné krajině nedaleko lesa jako pěst na oko, ale přímo lákal k usednutí ve stínu, který zajišťovalo několik pěkně vzrostlých a pečlivě udržovaných stromků. Nejvyšší z nich měl na silné větvi umístěné obyčejné prkénko houpačky, ze které byl příjemné výhled na oko nevelkého rybníčku, ochotně zrcadlícího modrou oblohu. Ráj.

„Tak jdeme, ne?“ zasmála se Petra. „Nebudeme tady sedět jako pecky! A vidíš, dojeli jsme,“ obrátila se s pobavenou výčitkou na zrzavého přítele, který se samozřejmě neudržel a jak se konzultovat jí vybranou trasu s vysokou technikou.
Hartmutt vypnul navigaci a kývl.
„Moment,“ chytila Kranicha jeho hnědovlasá partnerka za rameno. „Nechte nás tady chvilku s Tomem, jo? Hned přijdeme. Tady,“ zatímco policista vykulil pomněnky, hodila Petře klíčky. „Vy dva jste stejně nejlepší na to, abyste zapnuli vodu a elektřinu. Je to v takové malinké dílničce hned vedle hlavních dveří, jo? Pak nanosíme věci.“
Technici kývli: „ale zabereme si pokoj na spaní!“ zahlaholila vesele Allerlei, chytila Hartmutta za paži a vykročili ke srubu, aby všechno pořádně okoukli.

„Co se děje? Snad pro mě nemáte ještě další horkou novinku,“ zabručel Tom, kterému vyhlídka na spaní se Semirem dost otrávila náladu. Bez nanuku by ji nerozdýchal.
Povzdechla si. „Jen jsem si s tebou chtěla promluvit, Tome.“
Komisař se vyděsil: ono to mohlo být i horší?!
„Nekoukej tak,“ usmála se na něj Karolina smířlivě. „Poslyš, já vím, že ti na Semirovi hodně záleží.“
„V noci mezi námi nic nebude, jestli ti jde o tohle. Nemusíš se bát,“ odtušil Kranich s přívětivostí kopřivy. „A jestli se bojíš, tak mě k němu necpi, prosím tebe!“
Kar už trošku netrpělivě zabubnovala delšími nehty na okénko, které už vyjelo zpět nahoru a v autě začalo být jako ve skleníku: komisař to jen zbytečně prodlužoval. „Ne, o to strach nemám,“ pousmála se. „Jen... zdá se mi to, nebo jsi změnil názor?“ Když nasadil nefalšovaně zmatený výraz, usoudila, že si s naznačením muž neporadí a sdělení rozklíčuje. „Dřív jsi z toho, že by Wox a Semir byli pár, dostával osypky. Teď už by ti to očividně nevadilo. Hm?“
Kranich netypicky uhnul pohledem a cosi seškrábl z černé plochy pásu, který měl doteď křížem přes hruď. „No byl dlouho sám, no.“
„Ach Tome...“ Kar se nahnula a k jeho překvapení muže vroucně políbila na bradu. „Ty jsi skvělý. Ale prosím tě, nech ty dva být. Já vím, že je Semir tvůj nejlepší kamarád a že se mu snažíš pomoci, ale věř mi – fakt tomu nepřispíváš,“ zakuckala se smíchy. „Nemáš zrovna talent na to, abys byl dobrá dohazovačka. Oni nejsou králíci, abys je zavřel do krabice a za dva týdny jsi měl mladý.“
„Tak nemusej se hned množit.“
„To byla metafora,“ mrkla na něj brunetka. „Metafora pro tu jednu postel, do které je cpeš. Poslyš,“ přisedla si blíže a doufala, že to komisař konečně pochopí, protože jinak hrozilo, že z nich bude dušené. „Pokud chceš slyšet můj názor, podle mě to taky spěje k tomu, aby Semir a Terka skončili spolu. A byla bych za to strašně ráda – už kvůli tomu, aby ten její idiot dostal kopačky. Ale čím více do toho budeme zasahovat, tím hůř to dopadne. Nechme věcem volný průběh, jo? Ta chata už je dost velký zásah – tak uvidíme, zda to něčemu pomůže.“
Kranich pošoupl nohou a tvářil se trochu rozpačitě.
„Hlavně si nech ty narážky, protože jestli je něco kontraproduktivního, tak tohle, Tome. Vím, že to myslíš dobře, ale...“
„Dobře, dobře, beru na vědomí,“ povzdechl si.
„Já věděla, že to pochopíš,“ zalichotila mu: už taky bylo na čase, po zádech jí čůrkem stékal pot. „Takže si jen užijeme pohodu a bude. Raději mysli na to překvapení, co prý Semir chystá na večeři.“
Komisař si konečně rozepnul pás: i technici už se vraceli, vlastně spíše nerozhodně postávali na mezi a očividně nevěděli, zda už se mohou vrátit. „Ale stejně už tady Semir s blondýnou měli být,“ prohodil. „Třeba vážně...“
„Tome,“ pronesla varovně.
„Já nic neříkám,“ zatvářil se jako nevinnost sama a mávl na Petru: konečně vylezli z auta a chopili se tašek.

Fábie zavrčela pod okny až po dalších dvaceti minutách: Tom přemýšlel, zda do Karoliny významně šťouchnout, ale nakonec se rozhodl sekat latinu.
„Sorry,“ vykulila se z auta Wox a zhluboka vsála do plic čerstvý kyslík. „To byla moje vina. Já nána přehlídla tu odbočku a pak jsme se zapletli ve městě, kde jsme se chtěli otočit. Byly tam hody a všechno bylo zavřený a ucpaný!“
„Zato jsme dostali koláčky,“ uchechtl se Turek a popadl přenosnou lednici. „Snědli jsme je,“ pokazil Kranichovo nadšení. „Hele, pomozte mi s tím, mám tam ještě druhou.“
S Nielsovým a Tomovým přispěním dotáhli jak maso, tak i baterie piv a drinků do srubu a brutálně narvali ledničku: teprve pak se oba právě dorazivší (Kranich pro jistotu zkontroloval, zda nemá blondýna na zádech jehličí) zhroutili na židli.
„Něco na osvěžení,“ podala jim Allerlei skleničky s vodou: oba se na pití lačně vrhli.
„Tak jak se vám tady líbí?“ Kar rozhodila rukama: nutno říci, že se její kolegyně rozšoupla. Zatímco vnějšek byl skutečně jednoduchý, uvnitř se nacházel sice stroze laděný, ale velmi příjemný moderní interiér. Nábytek ze světlé olše, podlahy z pravých dřevěných parket, všude krovy a ani známka prachu: zato spousta nádobí, vnitřní krb, designová lednice i kuchyňská linka, čistá a voňavá pohovka, vše udržované s očividnou láskou: Karolinina kolegyně si s manželem srubem splnili svůj dlouholetý sen.
„Jdeme na prohlídku?“ Zvedl se Semir a společně pokračovali chalupou, která uvnitř vypadala daleko větší než zvenčí: překvapila je dokonale vybavená vykachlovaná koupelna s vanou i sprchovým koutem. Obytná část následovala za společným prostorem: z delší chodby vedly tři dveře do pokojů, jedny právě do koupelny a poslední do samostatného wc: pár si rád užíval nejen pohodlí, ale i návštěv rodinky své odrostlé dcery.

„Tak to teda wow,“ uznal Kranich. „No... kde teda kdo bude spát?“
„Nám se líbilo až vzadu,“ usmála se Allerlei. „Ale ono je to dost jedno, protože ty pokoje jsou všechny stejný.“
„Vážně? To je dobře, alespoň se nebudeme hádat,“ byla spokojená Karolina a maličko zaváhala, načež se obrátila na Wox, která obdivovala krásný nový nábytek. „No a my si zabereme který, Terko?“
Blondýnku hlavní význam její otázky pár vteřin míjel: to Semir sebou trhl hned. „Počkej,“ zamžikala pak. „My spíme spolu...?“
„No jestli chceš?“ Kar se pousmála. „Je to na tobě.“
„Jejda ne,“ mávla novinářka rukou a začervenala se. „Jen buďte s Tomem, proboha!“ Kranich ji měl v tu chvíli velice v oblibě a v duchu si mnul pracky nad tím, že blondýna možná zvolila stejnou strategii, jako Gerkhan: její „Já jsem si vzala svou matračku“ mu ale dohazovačské nadšení pokazilo.
„Matraci?“ Turek zvedl obočí.
„No jo, nafukovací,“ Tereza si popotáhla rukáv tričko a přešlápla, hledíc všude jinam než do tváře přátel. Neměla jim co vysvětlovat. Mnohdy spávali společně v jednom bytě a u Semira to dokonce bývala ona, kdo se zavrtal k němu do pokoje, ale tady z toho neměla vůbec dobrý pocit. A popravdě se jí ulevilo: nějak tušila, že tady budou jen dvojpostele. Vlastní, byť provizorní lůžko, bylo dobrou obranou alespoň proti malé části výčitek svědomí ohledně Paula. Už sem jela přes jeho nesouhlas... nemusela ještě spát v jedné posteli s Turkem. Sice by se to právník nedozvěděl, ale i tak. Někde by měla udělat ústupek i ona.
Snažili se nevyměnit si udivené pohledy.
„No fajn, tak jo... můžeme nanosit věci,“ kývla Kaiczowská: tohle nebyla situace, ve které by mohla blondýnku přesvědčovat.
Kranich k autu doslova dotančil.

„Terko, počkej,“ chytl dívku Turek za loket dříve než vykročila za přáteli. „Děje se něco?“
Otočila se, až jí zavlály dlouhé plavé vlasy. „Ne, nic. Proč?“
„Protože dřív jsme spolu spali v jednom pokoji běžně,“ zvolil komisař cestu upřímnosti a udělal ke slečně krok. „Proč je to teď problém? Něco se změnilo, nebo tak?“
Wox si podrážděně odfrknula. Výslechy doma, výslechy tady... „Nezměnilo se nic, neřeš to. Všechno je ok. Lehni si a já budu na matraci. Pořád to bude stejný pokoj, ne?“
„Ale...“
„Pojď si pro věci,“ zamumlala. „A moc tě prosím, opravdu moc... neřeš to.“
Lehce ale rozhodně se mu vytrhla a pelášila k autu, jako kdyby měl komisař lepru.
Zamračeně ji následoval: opravdu nemusel být Jedi na to aby věděl, odkud vítr vane. Pak však potřásl hlavou: ne, nedovolí, aby mu Keller tenhle víkend zkazil. Ani náhodou ne!



Arrow



Na moment se úplně porušil řád: všichni s křikem pobíhali po srubu, pletli si pokoje a cpali věci do skříní, popřípadě vybalovali zubní kartáčky. Zjistilo se, že Tom a Niels shodou okolností mají úplně stejný – takřka neřešitelný problém jak zajistit, aby si je nepopletli a omylem si nevyměnili sliny, ve finále rozsekla Wox, která na Kranichův navlékla kuchyňskou gumičku.
Semir mlčel a snažil se sám sobě zvednou morálku.
Jenže nebylo to zrovna lehké.
Tereza si s tichým pískáním, u kterého si Turek nebyl jist, zda není pouhou záminkou, jak s ním nemluvit, vybalovala z tašky jednotlivé kusy oblečení a pokládala je na stolek vedle nevelkého zrcadla.
Ve chvíli, kdy začala vytahovat objemnější krabici, už to komisaři nedalo a vlastní svetr jen hodil přes židli. „Ok, Terko,“ přešel k dívce a vzal jí balík z rukou. „Fajn, pokud ti to vadí, samozřejmě tě přesvědčovat nebudu.“
Zvedla obočí, protože to, že jí provizorní lůžko uzmul ještě před nafouknutím, šlo přímo proti jeho slovům. „Um?“
„Ale na té matraci budu spát já,“ prohlásil a začal neforemnou plastovou hmotu vyprošťovat ze zajetí papírového obalu.
Wox zamžikala a trvalo jí dvě tři vteřiny, než se vzpamatovala. „No to ne,“ vyjekla a hmátla po matraci. „Semire, to ani náhodou! Nebudeš spát na zemi.“
Gerkhan se nedal a uhnul. „Už jsem na ní u tebe někdy spal a nebylo to nejhorší. Ta nafukovačka je celkem pohodlná, bude to v pohodě.“
Tereza se znovu pokusila matraci ukořistit, aby po dalším policistově úspěšném úhybném manévru frustrovaně zavrčela. „Bože, to já jsem řekla, že nechci být s tebou na posteli, takže já budu spát na podlaze! Jak bych se asi cítila, kdybys tam kvůli mně ležel ty? To já měla problém, já spím dole!“
Muž však popošel o kus dál a hodil nafukovačku na místo, kam by se měla i v plném stavu vejít: když ho novinářka následovala a opět se snažila k majetku vrátit, chytil ji za levou ruku. Okamžitě se vyškubla, ale i tak měl z toho doteku divný dojem. „Terko,“ pronesl už bez svého obvyklého vše zlehčujícího úsměvu. „A jak bych se cítil jako chlap já, kdybych si hověl na posteli a ty ses válela na zemi? Ani náhodou.“
Plavovláska přešlápla, rudá ve tváři. „Ale to byl můj výmysl...“
„Udělala jsi to kvůli Paulovi a já to chápu. Fakt ale nechci spát na posteli, zatímco ty budeš dole. Neusnul bych. Hele,“ ušklíbl se, když se dívka nemohla vyhrabat z rozpaků. „Kdyby se na té matraci spalo fakt mizerně, tak ti to řeknu a zítra si to vyměníme. Když se vyspím, bude to v pohodě, když ne, tak budu zítra v posteli zase já a budeme si kvit. Ok?“
„Tak dobře,“ hlesla Tereza tiše. „Děkuju. Já ji teda alespoň nafouknu a povleču, jo? Vzala jsem si pumpičku.“
„To budu rád, na to jsem línej,“ přiznal Turek a popleskal českou slečnu po rameni. „Hlavně nestresuj a nebuď ze všeho tak nervózní.“
Povzdechla si. „To si ti lehce řekne...“
Jejímu zamumlání nerozuměl. „Prosím?“
„Ale nic.“

Pečlivá Karolinina kolegyně myslela na všechno, takže měli připravené vonící povlečení i nažehlená prostěradla: sotva Wox do jednoho z nich navlékla již tvrdou nafukovačku, ozvalo se zaklepání a do pokoje vstrčil hlavu Kranich.
„Nerad ruším,“ přelétl oba dočasné obyvatele očima, očividně hledaje náznaky hříšného chování, „ale mám hlad. Už bude sedm,“ postěžoval si žalostně. Připadalo mu, že všichni zapomněli, že poslední jídlo bylo ještě v práci. Zmrzliny do seznamu u života držících pokrmů samozřejmě nepočítal.
Tereza zkroutila ústa do o. „Tak asi zavolej mámě, ať ti ohřeje Hamé, ne?“ Zaťukala si na čelo málem. „Nebo co my s tím?“
„Ne, má pravdu.“ Semir zavřel dveře od skříně a symbolicky si oprášil ruce od dokončené práce. „Slíbil jsem na dnešek skopové, jak jsme ho dělali u nás doma v Turecku. Musíš ho dát zabalený dusit do žhavého popela a trvá to pěkně dlouho. Tak bych se na to měl vrhnout. A ty si vezmi nějakou sušenku, hladoune,“ šťouchl do kolegova boku pobaveně. „Jíst budeme nejdřív za tři hodiny, tak abys to vydržel.“
Vysoký komisař pohlédl na novinářku. „Je teď na mě hrozně protivnej,“ politoval se hraně.
Wox se uchechtla. „Co jiného si taky zasloužíš, Tomííííšku?“ Proklouzla mu pod rukou a utíkala za Turkem do kuchyně.

„Tak jo,“ zatvářil se Semir jako Sheldon Cooper před přednášením své nejnovější teorie. „Tenhle recept je podle naší rodiny, což mimo jiné znamená,“ zvýšil hlas varovně, „že se neuznává žádná kritika. Dělá se to pomalu a nic se nesmí uspěchat. Jde o vyloženě delikátní přípravu a jemnou práci-“
„Ten se vytahuje, co?“ rozesmála se Allerlei a k Turkovi, který si je předtím všechny důležitě svolal, se naklonila. „Poslyš, Semire, raději nám řekni, co máme dělat, jinak se toho dlabance asi nedočkáme.“
„A to nikdo z nás nechce!“ zvolal Tom, který slastně mhouřil oči, zatímco ho Kar jemně tahala za vlasy na zátylku.
„Fajn, potřebuji rozdělat oheň, nasekat dřevo a připravit to maso,“ tleskl komisař do dlaní.
„Já jdu na oheň,“ přihlásila se Wox, zatímco Harty zklamaně sklapnul čelisti. „Tak pojď se mnou, Nie.“
„Tak já teda něco nasekám,“ zvedl se z posezení u stolu Tom. „Jinak se nenajím,“ dodal rychle, aby si náhodou někdo nepomyslel, že je nějak moc ochotný.
Muži s novinářkou zmizeli a zbývající dvě dámy se obrátily na Turka. „A co my, Semire?“ uhladila si Karolina dlouhé tmavě hnědé kadeře. „Co s tím masem?“
„Nachystáme pití a příbory, ne?“ hrnula se k pomoci Allerlei.
„Holky, vy na těch přípravách makáte vždycky,“ vycenil na ně malý policista zářivý chrup. „Tak mi jen pomožte zabalit maso a pak jděte odpočívat. Taky si zasloužíte relax. Třeba se opalujte a my už to doděláme.“
„Opalovat? Je půl osmé,“ uchechtla se Kranichova přítelkyně. „Ale ok, ráda si odpočinu.“
„Taky si dám říci,“ přitakala Allerlei a sledovala, jak Turek vytahuje z ledničky pořádné, už naporcované kusy masa. „Tak co s tím?“


*


Na konci srpna už se stmívá relativně brzy. O půl deváté tak zářil ohníček do šera natolik lákavě, že se přátelé zcela přirozeně, bez jakékoliv domluvy, sesedli okolo něj. Bylo báječně. V plamenech praskalo a příjemně vonělo dobře vyschlé borové dřevo, ze kterého ve výhni prýštily kapičky ještě aromatičtější pryskyřice. Další polínka, výsledek Kranichova potu a úsilí, čekala na svou chvíli za jejich zády, zatímco už partička hladově zobala cookies a brambůrky.
Semir tu a tam zašťoural klackem mezi uhlíky a zkoumal, zda je množství popela dostatečné: teprve ve čtvrt na deset seznal, že nastala ta pravá chvíle a za pomoci Nielse a Toma zakopal balíčky skopového, které už bylo naložené s rozmarýnem, česnekem a olejem, do žhavé hmoty. Teď se mohli začít těšit.
„Hrůza, ti komáři...“ zamumlal Kranich, který se vrátil ze srubu a ještě před hranicí, kterou vytyčil kruh světla od ohně, se osprchoval repelentem.
„A že jdou zrovna na tebe,“ rýpla si blondýnka, ačkoliv sama kolem sebe mávala jako zběsilá, aby nevítané pijáky krve odehnala.
„To víš, jsem z vás nejsladší,“ odvětil Tom nadřazeně a přisedl si ke Kar, aby jí dal ruku kolem ramen.

Hleděli do plamenů a usrkávali své oblíbené nápoje.
Žáby v rybníčku s nadcházející nocí odstartovaly svůj kvákavý koncert, z nedalekého lesa se tu a tam ozvalo pípnutí ospalého ptáka a nad oheň nalétávali netopýři, lapající světlem přilákané můry.
Karoline položila přítelovi hlavu na paži. „Tak co budeme zítra dělat?“
„Nebyl tady v okolí,“zavzpomínala Allerlei, „nějaký hrad? Zašla bych, dlouho jsem nikde takhle nebyla.“
Narozdíl od ostatních, kteří si vychutnávali pivo a víno, do sebe tiše sedící Wox, která se celou dobu jen držela za v klíně položenou levačku, kopla už asi třetího panáka a vzhlédla.
„Zcela upřímně, nevadilo by mi, kdybychom se jen tak povalovali.“ Semir znovu prohrábl žhavé uhlíky a pečlivě je nahrnul na balíček, který se mu zdál být zahrabaný nejdále od plamenů. „Akce mám za celý týden dost. Ale i kdybysme tady chytali blechy, budeme,“ uchechtnul se, „na tom pořád lépe než Traber.“
„Haha, to rozhodně,“ zazubil se Tom a políbil svou brunetku. „Zítra má to rande s Almarou ne?“
„Neříkej to jméno...“ zasténal Niels. „Ani ho neříkej, je víkend!“
„Počkat,“ ozvala se po velmi dlouhé chvíli Tereza. „Traber? To byl váš kolega, ne? Já myslela, že je někde pryč.“
„Pan vrchní státní rada se vrátil,“ vysvětlil modroočko ochotně. „Teda chtěl by. To si právě vyřizuje s Almarou.“
Hartmutt znovu zanaříkal.
„Ale no tak, Nielsi,“ škubly sebou Turkovy koutky. „Neříkej, že tě Schrankie zase tak deptá.“
„Deptá,“ ucedil technik s netypickým cynismem. „Ale hlavně jsem si představil, o kolik víc bude roztřískaných aut, pokud tady zase bude Frank.“
„Co se dá dělat,“ nevypadala ani Allerlei moc nadšeně. „Tak se na KTU přestěhujem, no...“
„Hm... Traber,“ pronesla Wox a pohodila vlasy, až si musela blond pramínky stáhnout z tváře: Karolině neušlo, že šlo o pohyb hodně nejistý. A taky si všimla něčeho, co ji donutilo k hlubokému nádechu, jenže to už Tereza pokračovala. „Traber... byl docela fešák, ne?“ uculila se a stiskla zuby při pokusu nalít si do malé skleničky další dávku vodky. Moc to nešlo, se syknutím vykopla v reakci na polité prsty u nohou. „Co si tak pamatuji, byl to povedený chlapík.“
Nedokázali se ubránit tomu, aby po její poznámce všichni kromě Hartmutta nepohlédli na Semira, který zachovával kamennou tvář a píchl do hořícího polena tak prudce, až se rozlétly jiskry.
„No... tak nejošklivější asi nebude,“ odhodlal se k nevídaně diplomatické odpovědi Tom. „Ale jinak to neumím posoudit.“
Blondýna se pousmála a upila ze sklenice. Vrátila se ke svému mlčení, oči lesklé a levou ruku položenou na stehně, překrytou pravou dlaní.
„Hele, co to bylo?“ vydechla Kar, napůl vyděšená a napůl potěšená z šance změnit téma. Zmlkli a poslouchali: strašidelný zvuk se po chvíli ozval znova a brunetka mimoděk chytla Kranicha za ruku. Uklidnilo ji až vysvětlení novinářky, která i přes panáky rozeznala noční štěkot lovící lišky.

„Jak dlouho ještě...?“ Tom viditelně polkl a upnul toužebný pohled na to místo ohniště, kde pod uhlíky tušil do horkého popela zahrabané balíčky se skopovým.
„Dlouho,“ ozvalo se za jeho zády vesele. „A abyste se při tom čekání nenudili a zapomněli na hlad, tak tedy je něco pro zpestření.“ Do kruhu ligotavého světla ohně vstoupila Allerlei s něčím velkým v rukách: ani si nevšimli, kdy odešla. „Nie?“
Na špalku sedící technik se zakoktal. „N-n-no to ne! T-ty jsi to vzala? Kde... jsi to... jak?“
„Pod sedadly,“ zazubila se a podala mu věc do klína. „Jinak bys to určitě vrátil domů.“
Zvědavost ostatních byla vyšponována na maximum: když Petra poodešla, ke svému překvapení uviděli, že mladý pracovník z KTU svírá ve štíhlých prstech krk kytary.
„Páni,“ hvízdla Wox. „Ty hraješ, Nielsi?“
„No... tak trochu,“ odkašlal si rozpačitě. „Ale když jsem SÁM,“ zdůraznil.
„Tak se nenech prosit,“ uchechtnul se Turek a zase prohrábl větvičkou uhlíky.
„Mno, ale...“
„Nielsi,“ usmála se Karolina klidně. „Prostě nám zahraj. Prosím! Určitě to bude pěkný.“
Technik sklonil hlavu a hrábl do strun: aniž by se podíval do jediné z jejich tváří, přehrál jednu z kytarových klasik tak brilantně, že se všichni přistihli u pobrukování známé melodie.
Když skončil, spontánně se roztleskali.
„Dost dobrý!“ uznal Kranich, zatímco Tereza se neúspěšně pokusila zapískat na prsty.
„Díky...“ zabručel Hartmutt, rudý jako jeho vlasy, ale pyšný jako páv. U druhé písničky už si věřil více a u třetí se se zpěvem přidali i ostatní.

Čekali dlouho, ale výsledek za to stál: když Semir těsně před půlnocí seznal, že je večeře hotová, opatrně vybalili balíčky z horkého popela a okamžitě se rozvinula symfonie vůní. A co teprve chuť! Jak jim to Turek poradil, jedli rozmarýnem ovoněné, pod dotykem prstů se rozpadající skopové přímo z pečícího papíru a do šťávy si namáčeli chléb.
Dlouhé minuty nebylo slyšet nic než žvýkání a polykání, jak se všichni soustředili na lahůdku. Teprve když dojedli, zahrnuli Turka, který se dmul spokojeností, komplimenty a výhrůžkami, že když odhalili jeho skrytý talent, nechají ho vařit po celý víkend.
Nacpáni k prasknutí však začali zívat, až Allerlei zavelela k odchodu do postele: přece jen měli za sebou všichni pracovní den a bylo by fajn se na sobotu vyspat.
Kosti z lahodné krmi nechali po krátké debatě kus od ohniště, aby si je mohla najít liška a pak už Semir s Tomem pomocí kýble vody uhasili oheň. Teď už jen zbývalo vystřídat se v koupelně a zavrtat se do peřin.

„Semi!“
Zatímco si ostatní postupně dávali sprchu, Turek zůstal venku a zamyšleně se stále ještě vrtal klacíkem v tiše dýmajícím popelu. Ten prostý pohyb ho uklidňoval, málem by na vše okolo zapomněl. Zvedl hlavu. „Je na mně řada?“
Jen v noční košili oblečená Karolina k němu došla. „V pořádku?“
„Jasně, proč?“
„Tak...“ Usmála se a položila mu ruku na nadloktí. „Pojď se na něco podívat, pobavíš se. Ale tiše, Nie a Peťa už šli spát.“
Rychle se ujistil, že v ohništi už skutečně nepřebývá ani jedna jediná jiskřička a pak mladou brunetku následoval. Měla pravdu, po překročení prahu a zamčení dveří málem vyprskl smíchy. Wox a Kranich, oba už v pyžamu, seděli vedle sebe na pohovce: očividně v limbu, protože jinak by si Tom na novinářčině rameni asi neustlal.
„Měli bysme je vyfotit, jinak nám to neuvěří, co?“ zachichotala se Kar, kterou očividně ani nenapadlo žárlit. „Vzbudíme je hned, nebo jim dopřejeme sladké probuzení?“
„Ten, kdo by vstal první, by umřel,“ mrkl na ni Gerkhan. „Krom toho by ráno bráchu bolelo za krkem. Jdeme na ně.“ Sklonil se k blondýnce a s něžností, která Kaiczwskou donutila s podivným pocitem polknout, jí opatrně zatřásl. „Terko...“
Novinářka sebou cukla a zazmítala se. „Nech mě!“ Zatímco brutálně probuzený Tom mžikal překvapením a snažil se uvědomit, co se mu zase děje za křivdu, Wox se kolem sebe rozmáchla. „Prosím tě... dneska ne...“ přivřela skleněné oči a škubla hlavou. „Paule...“
Semir s Karolinou si vyměnili pohled plný znepokojení.
„Terko,“ sklonila se ke kamarádce učitelka, jejíž přítel se s tlumenými nadávkami zvedal na nohy: Wox ho nevědomky udeřila hřbetem dlaně do nosu. „Vstávej. Tady jsi s námi, jen se ti něco zdá.“
„Ach...“ novinářka rozevřela víčka a zhluboka se nadechla. „Jej... to už jsou všichni osprchovaní? Jdeme spát...?“
„Jo, to je asi to nejlepší, co se dá dělat,“ utrousila žena a pohlédla na Gerkhana, který zatínal zuby. Tohle nebyla pěkná scéna.

„Tak pojď,“ pomohl Turek blondýnce vstát: zavrávorala, napůl ospalá, napůl popletená vodkou. Musel jí dát ruku kolem pasu a společně se pomalu vydali k pokoji.
Karolina stejně vedla Toma, který se v závěru večera s pivem taky rozjel více, než by bylo zdrávo: ačkoliv byl jejich pokoj až na konci naproti Nielsovi a Petře, zastavila se na úrovni útočiště kamarádů.
„Dobrou, vy dva,“ sáhl Gerkhan po klice. „Tak zítra.“
„Hezké sny...“ Kaiczowska zaváhala. „Semire!“ Vystřelila pak ze sebe. Když se otočil, zhluboka se nadechla, očividně bojujíc s pochybností, zda není lépe mlčet. „Semire...“ zašeptala pak a nervózně polkla, zatímco Kranich zíval na celé kolo. „Já jen... doufám, že máš rozum, Semi. Ona je opilá. Neví, co dělá... jasné? Teď... teď fakt není dobrá chvíle. Já jen, abys...“
Zasykl. „Neměj starosti, Kar. Dobrou noc.“
Ve tmě nemohl vidět, jak se začervenala. „Tak... dobrou...“

Zavřel za nimi a lépe vrávorající blondýnku chytil. „Dobrý, Terezo, už jsme tady...“
„Ummm...“ nezmohla se na slovo, jen se se zavřenýma očima poddala jeho vedení a poslušně klesla na postel. Ve chvíli, kdy ji chtěl stlačit dolů na lůžko, po něm blondýnka hmátla.
Zvedl obočí.
„Proč jsi na mě... tak hodný?“ zachraplala novinářka opile a stiskla víčka.
„No... jsi kamarádka,“ zkusil to nejistě a pohladil dívku po plavých kadeřích.
Aniž by ho přestala držet za tričko, položila se na postel a stáhla ho s sebou, takže skončil po jejím boku: přitiskla se k muži a zabořila mu nos do látky na hrudi. „Proč jsi na mě pořád tak milý...“ zamumlala mrtvě. „Děláš to... jen horší.“
Nemohl si to splést s žádným sváděním. Tohle bylo jen a pouze zoufalství. Vyčistil si hrdlo odkašláním. „To nic. To bude dobrý. Terko... děje se něco? Řekneš mi to...?“
Stále ho nepouštěla, ale vlhce vzdychla a znehybněla.
Opatrně se zkusil vyprostit, aby mohla spát a on se přesunout na matraci, drobná baculatá novinářka však sebou poplašeně škubla a zafňukala.
S povzdechem si přisunul pod hlavu druhý polštář a přes ně oba přetáhl peřinu, zatímco se k němu spící slečna přivinula ještě blíže a zalehla mu druhou ruku.
Nu... tohle by se Paulovi nelíbilo, pomyslel si, zatímco se s hlavou plnou myšlenek neúspěšně pokoušel usnout. A mně se to vlastně taky nelíbí.



***


Arrow


*

Nakrčil nos a lehce se pohnul: zvuk, který ho vytrhl z neklidných snů, se však ozval znova a definitivně přetrhl u něj už tak tenkou nitku spánku.
Gerkhan zvedl hlavu, což poděsilo kosa, který se předtím postaral o předčasný budíček drzým trylkováním přímo na okenním parapetu. Zatímco černý sameček s vřeštěním třepotavým letem frčel zvěstovat světu novinku o hrůze, která ho polekala, Turek si promnul prsty oči.
Kolik mohlo být?
Otevřeným oknem šla dovnitř zima a když se zvedl na lokti, mohl vidět obláčky mlhy, které se vznášely nad hladinou rybníčku. Za současných veder by neměly šanci na přežití, policista tak snadno vyvodil, že musí být velmi brzké jitro.
Povzdechl si. Jak se více a více vracel k vědomí, vzpomínky mu zalétaly ke včerejšímu večeru.
Pomalu se otočil.
Wox stále tvrdě spala a rozházené slámové vlasy bránily pohledu do tváře.
Hm... po chvíli rozmýšlení se rozhodl pro diplomatické řešení, které by mu v případě existence Vyšší spravedlnosti mělo zajistit Nobelovu cenu za mír: co nejtišeji vstal a přesunul se na matraci.
Už tak to má holka dost těžké, usoudil s nelehkým srdcem, když přes sebe přehazoval aviváží vonící pokrývku. Nemusela se trápit ještě tím, že večer porušila něco, co si kvůli Paulovi očividně zakázala. Pochyboval, že by si na společné usnutí vzpomněla.
Zavrtěl se. Až teď si uvědomil, že se včera jako jediný nevysprchoval a nepřevlékl: bermudy a tričko sice nebyly ideální pohodlné oblečení na noc, ale alespoň mohl zalovit v kapse a na mobilu zkontrolovat čas. Půl sedmé!
Znaveně padl na polštář. To byl přesně ten čas, kdy probuzení znamená peklo čekání na to, až vstanou i ostatní, protože už sami neusnete.
Natož když máte hlavu plnou myšlenek, na které jste sami.
Co měl dělat?

Na posteli vedle něj ležela mladá slečna, která mu už nejednou dala na vědomí, že jí na něm záleží a něco k němu cítí. A byl by sám k sobě k pohrdání, kdyby popřel, že k ní měl sám vztah, který by možná snesl i jiné označení než „přátelský“.
Ale bylo to dost na to, aby se oba o něco pokusili?
Za situace, kdy za jejími zády číhal Keller a jeho vlastní srdce škrtila bolestná zkušenost ze ztráty milované?
Co když po týdnu, po měsíci zjistí, že to není ono a rozejdou se.
Budou se scházet s rozpaky? Nebo si rozdělí dny tak, aby se jednou s přáteli viděla ona a podruhé on?
Navíc byl ochoten přiznat, že dívka toho může ztratit více než on. Měla přítele, kterého milovala, ač Semir odmítal přiznat, že si to zrovna tenhle chlap zaslouží. Ale šlo o ni a její výčitky svědomí – trápily by ji. A Paul by možná nebyl ochoten hrát jen roli zhrzeného milence: kdo ví, jak dlouhé má prsty a zda by je nebyl sto zatnout do policistových či novinářčiných zad? Semir by nerad viděl Wox na dlažbě a sám sebe přeloženého do Drážďan. Už to, že o tom vůbec musel uvažovat, bylo varující.
Keller mu již dávno nepřišel jako charakter.

Převalil se na bok a sevřel víčka.
Včerejšek ho rozhodil více než čekal. Možná mohl nad dívčinou reakcí mávnout rukou a považovat její ospalou obranu proti nepřítomnému právníkovi za doznění špatného snu, z něhož byla násilím vytržena. Jenže léta strávená u policie ho donutila hledět i na detaily a nepodceňovat sebemenší stopičku, která mohla odhalit smysl celku. A když si sečetl zamlklost, nervozitu, ochotu se přede všemi opít a kňourání k tomu, kdo tam vůbec nebyl, nemaloval se mu vůbec pěkný obrázek.

Tohle už nebylo jen o rivalitě a o tom, že se mu právník nezdál být pro slečnu vhodným chlapem. Začínal mít dojem, že jde o závažnější věci a píchalo ho na levé straně boku jako vždy, když ho svíral pocit, že se na něj něco řítí a on musí rychle zjistit co a odkud, aby stihl uskočit. Jako si slepec vypěstuje vnímání tak, že ho i pro normálního člověka neznatelné signály varují před nebezpečím, které by vlastně ani smysly zaznamenat neměly, tak ho burcovalo cosi v něm samém. Policejní instinkt, který ho už kolikrát donutil padnout k zemi, ač k tomu vůbec neměl důvod – a vzápětí v místě, kde byla dřív jeho hlava, hvízdla kulka.
Tentokrát by navíc nešlo jen o něj, musel by balvanu z cesty odhazovat i Wox. A kdo ví, jaká by byla její reakce na modřiny a od pádu potrhané oblečení?
Jenže i kdyby to mělo jejich cesty rozdělit, nestálo by to za to?

Jako kdyby ji jeho úvahy rušily, Tereza se na posteli přetočila na břicho, chvilku se převalovala a pak opět oddechovala v klidném spánku.
Třeba by to i vyšlo, pomyslel si.
A zároveň si jedna jeho část ťukala na čelo: copak někdy nějaký vztah vznikl a udržel se, pokud měl na začátku pouhou racionální úvahu? Kde byla jeho turecká krev, která když se pro nějakou slečnu, ať již brunetu, černovlásku či blondýnu nadchla, vzbouřila se a tep ve spáncích se neuklidnil, dokud se komisař celý zpocený neskulil z jejího nahého horkého těla?
Zabořil hlavu hlouběji do polštáře.
Neměl v povaze vyčkávat a smířeně očekávat to, co mu osud přinese. Ale bylo to tak komplikované, pokud se problémy týkaly někoho, koho měl rád a přesto je oba dělila ostrá hráz. Měl sílu tu zeď prorazit.
Ale co by bylo pak.....?

Zaťal prsty do povlečení, zazíral na strop, kde si myla nohy ošklivá masařka a pak zavřel oči a pokusil se ještě usnout. Jak své kamarády znal, nevytáhnou z postelí paty před půl desátou...


Arrow



*


„Mmmmmm...“ Karolina se nadechla a zamžourala: trvalo jí pár vteřin dojít k pochopení, že doteky na krku jsou něžné Tomovy polibky. „Ahoj, miláčku.“
„Dobré ráno,“ usmál se modroočko, mladou ženu objal a bez skrupulí se přivařil pod její peřinu. „Jak ses vyspala?“
„Popravdě?“ Kar zúžila oči: ačkoliv to Kranichovi říkala, policista samozřejmě zapomněl večer zatáhnout závěsy, takže ji teď syté denní světlo dráždilo. „Nic moc.“
Zarazil se. „Tak jestli chceš, zítra si vyměníme strany. Tady je to pohoda a od toho okna jde chládek. Nebo,“ rozohnil se, „si lehneme napříč a budeme mít hlavy u okna oba. A taky můžeme spát venku nebo-“ zarazil ho až prst, co mu jemně položila na rty.
„Tím to není. Ok, řeknu, ale nesměj se.“
Zavrtěl se. „Nebudu.“
Karolina zaváhala, byla si celkem jista, že přítel slib poruší. „Nemohla jsem usnout. Pořád jsem kontrolovala, zda ti dva tam vedle něco... neprovádí.“
Tom si podepřel hlavu dlaní. „Jak jako neprovádí? Jako...“ Vyprskl. „Ty jsi je šmírovala! A já že jsem prý nemravný!“
Cítila, jak ji pálí tváře. „Ne! Jen jsem nechtěla, aby provedli nějakou blbost. Ty si to těžko pamatuješ, protože jsi byl na plech,“ rýpla si, „ale Terka si večer celkem dala do hlavy. Ani o sobě nevěděla, byl by to megaprůšvih! A vůbec, nechtěla jsem ani poslouchat, ani hlídat,“ nedokázala poručit lícím, aby se přestaly červenat. „Snažila jsem se usnout, ale prostě... něco ve mně číhalo na každý divný zvuk. Myslím, že jsem zabrala až ve čtyři.“
Hrdélko se stahovalo, jak chtěl policista nabrat vzduch k výbuchu veselí, pak si však vzpomněl, že dal slovo. Polkl a vyšlo z něj něco jako zachrčení. „No a... bylo něco?“
Převalila se na břicho, aby pohlédla přímo do modrých očí. „TOME!“
„Co co co co co, já neslídil,“ bránil se komisař pobaveně, zatímco se ho Kaiczowska pokoušela zadusit polštářem.
Vyrušilo je až zaklepání: jakmile se uklidnili a zařvali „dále“, do pokoje vstrčila pihovatý nos Allerlei.
„Vidím, že už jste vzhůru, holubičky,“ zakřenila se. „Čekají na vás míchaná vajíčka alá Hartmuttt. A ten, kdo,“ varovala s pohledem upřeným na užuž se otevírající Tomova ústa, „řekne něco o motorovém oleji nebo tak, bude bez snídaně.“

„Vzbudíme i ty dva?“ Kaiczowská ani Kranich se neobtěžovali převlékáním: ostatně i technici se okolo plotny točili v pyžamech. Hodiny v kuchyni ukazovaly devět hodin a pět minut, venku vytrvale řval kos a jemně šuměly listy stromů.
„Není třeba,“ zívla Wox a opřela se o dveře. „Ahoj! Co to tady tak voní?“
„Vítej, Terko.“ Ačkoliv Kar neunikl na její vlastní tvář zaměřený pobavený Tomův pohled, pořádně si dívku prohlédla. Na blondýně však nenašla jedinou známku nočního flámování, kromě rozházených vlasů vypadala zcela při smyslech a podle toho, jak se vrhla na snídani, ji netrápila ani kocovina. Má tak někdo štěstí, pomyslela si Kaiczowská, kterou občas bolela hlava i po pár skleničkách vína. Raději si dopřála velkou lžíci voňavých vajíček.
Gerkhan se objevil jako poslední: po hodině úvah přece jen usnul a ke svému překvapení zjistil, že je ranní krmě takřka pryč.
„Mhm,“ Kranich dostal poslední sousto hlouběji do jícnu a přistrčil kamarádovi mističku zakrytou menším talířkem. „Všichni ti to sice chtěli sníst, ale já ti to ubránil, brácho.“
„Tak to díky, od tebe se to cení,“ uchechtl se Gerkhan a bohatě si naložil, což Karolinu definitivně uklidnilo: vše nasvědčovalo tomu, že ti dva nevyvedli žádnou blbost.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Zatímco Wox s Tomem myli nádobí, Hartmutt, Allerlei, Kaiczowská a Gerkhan si sedli na terasu a usrkávali kávu. Se vzrůstajícím teplem ožívala příroda a kolem srubu poletovalo čím dál více motýlů. Kosti, které večer nechali venku, našli rozházené a nebyl na nich ani kousíček masa: liška je očividně vyčenichala, takže je Niels sesbíral sáčkem a pečlivě zabalené hodil do koše.
„Tak co,“ položila Petra, která jako jediná pila čaj, šálek na stůl. „Půjdeme na ten hrad?“
„Já bych se přimlouval za lenošení,“ přihrnul se jako velká voda Kranich. „Sorry, Péťo, ale aktivit mám za ten týden dost...“
„Souhlas s Tomem,“ kývl Turek a dopřál si další dávku kofeinu. „Nezlob se, ale děsně rád bych vypnul...“
Allerlei se zatvářila trošku zklamaně, Niels ji honem vzal kolem ramen. „Tak se můžeme rozdělit, myško,“ navrhl. „Já klidně půjdu.“
„Nebo budeme relaxovat, ale na hrad půjdeme za týden, co?“ připojila se Kar, které bylo příjemně. Kdyby se jen v životě musely řešit jen tak maličké problémy!
„V pohodě, tak si odpočineme,“ usmála se Petra a pohlédla na Wox, která hodnou chvíli obíhala dům. „Děje se něco?“
„Máte tady signál?“ Tereza ztrápeně zírala na displej mobilu. „Já ne. Nemáte někdo jinýho operátora?“ Když se ukázalo, že shodou okolností volají všichni u jedné společnosti, zakabonila se. „Sakra... v tom případě se přimlouvám za ten výlet na hrad, tam by signál být mohl.“
„No a... je něco špatně?“ Harty se zatvářil zmateně. „Zapomněla jsi něco? Můžu tě odvézt na hlavní, tam něco chytneš.“
„Slíbila jsem Paulovi, že se mu ozvu,“ zamumlala plavovláska rozpačitě. „Nechci, aby si myslel, že jsem na něj zapomněla, nebo si říkal, co mi je.“
Nebo co vyvádíš, když nejsi po kontrolou, pomyslela si Karolina s hněvem na právníka. Jak ten si dokázal novinářku ochočit, bylo až neskutečné.
„Myslím, že mu to pak prostě vysvětlíš,“ řekla Allerlei klidně a rychle změnila téma. „Tak fajn, mám nápad. Dopoledne se budeme válet, pak si dáme oběd a odpoledne se půjdeme vykoupat. Kar říkala, že na druhé straně rybníku jsou oblázky a mají tam i schůdky do vody. Co vy na to?“

Návrh byl přijat. Zatímco blondýnka za jejich vrtění hlavou utekla na skalku o pár stovek metrů dál za chatou a zoufale se snažila ulovit signál, přátelé se poflakovali okolo srubu, zobali dobrůtky a i přes věk vzdálený od dětství se báječně vyblbli na obyčejné houpačce.
Wox se vrátila za půl hodiny s usouženým výrazem, takže se jí ani nezeptali, jak to dopadlo: přesto se blondýna snažila usmívat, dobře si vědoma toho, že zamračený člověk dokáže všem zkazit den, aniž by doopravdy rýpal.
Špatnou náladu otupil oběd: Tereza se Semirem hodili na rozpálený gril šest ohromných pstruhů a za dvacet minut už si všichni pochutnali na mase, opečeném chlebu a dali si i nejednu skleničku vína.
Jakmile bylo umyto nádobí, shromáždili se před srubem s taškou a dekami a pod Karolininým vedením se parta odebrala ke vzdálenější straně jezírka, kde příroda utvořila záliv, který si obyvatelé srubu ještě více upravili k obrazu svému: do větší hloubky zapustili schůdky, takže vznikl příjemný přírodní bazének.

„Tak jdeme, ne?“ zavelel Kranich, jen co rozprostřeli deky na trávník a už ze sebe trhal trenky: za svou postavu v plavkách se rozhodně nemusel stydět, takže se bez mindráků rozběhl k vodě a vklouzl do ní. „Je skvěláááá!“
Ostatní ho s řevem, který by ochráncům přírody radost neudělal, následovali: na břehu zůstala sedět jen Wox, která jim zamávala a rozložila si na dece knihu.
„A proč ta se zase nekoupe? Nevzala si plavky? Vždyť jsem jí to psala,“ prohodila maličko podrážděně Kar, zatímco se Semirem v rámci nevyhlášeného závodu plavali doprostřed jezírka.
„Vzala. Ale prý se v nich nemíní ukazovat, že na to nemá figuru. Nekomentuji to,“ zavrčel v reakci na ženin pohled. „A prý se tím nemáme zabývat.“
„Ach jo,“ zabručela Kar: občas se zdálo, že musí mít blondýna vždy něco speciálního, zároveň se o tom odmítala bavit. Ne, tohle opravdu museli pouštět z hlavy.
„Uf, uf,“ dohnali je Allerlei s Kranichem, zatímco Niels se daleko za nimi chytil schůdků, zavřel oči a relaxoval. Chvíli si užívali chladnější vody skoro ve středu rybníčku, Semir se pak odpojil a zamířil ke břehu: ač by se tím nikdy nechlubil, plavání nebyla jeho nejoblíbenější a nejsilnější činnost.
„Hele,“ Tom se obrátil na záda a vystavil slunci svou mužnou hruď, „co to udělat teď? Zdejchneme se... a necháme ty dva spolu?“
Kaiczowska se zamračila. „Počkej, tobě to včera nestačilo?“
„Mhm, možná bych tomu dala šanci,“ znejistěla Allerlei. „Zkusila bych to. Když se na ni,“ hodila bradou ke bředu, „podívám, přijde mi fakt na dně. Ona sama to neví, ale proboha, vždyť ji má ten pablb úplně na vodítku. Třeba si se Semirem alespoň promluví...“
„Tak jo, domluveno. Ale až za chvíli!“ rozhodl Kranich a dal se zase do temp.

Ještě několikrát se vykoupali, ale po chvíli vyhřívání na dece se Allerlei zvedla na kolena. „Tak se vrátíme?“
Wox díkybohu zareagovala přesně tak, jak doufali: protáhlým a zklamaným „uuuž?“ Dívka měla vodu docela ráda a zde bylo navíc nádherně: čisté jezírko, na břehu tančily modré motýlice, vznášely se vážky a kvetly pomněnky.
Turek zpozorněl, jak se na něj upřel pohled Kranicha. Zachmuřil se, zatímco jeho kamarád významně kývl: malý komisař už z titulu své práce neměl dlouhé vedení, takže mu rázem došlo, že mu přátelé vyklízí prostor. Panečku... neměl je zarazit hned na začátku?
„Jo, padáme. Nachystáme zase dřevo na oheň,“ usmála se Kar a navlékla na sebe temně rudou lehkou plážovou tuniku.
„Však tady klidně zůstaneme,“ chytil se k úlevě ostatních přátel Gerkhan a překonal knedlík v krku. „Chvíli posedíme, jestli chceš, Teri.“
„Jé, to jsi hodný,“ ocenila ho o pletichách kamarádů nic netušící blondýnka. „Ale já bych nechtěla zdržovat, taky bych měla chystat ty buřty a...“
„V pohodě, my na vás počkáme,“ mrkla Allerlei a položila Hartmuttovi ruku na rameno. „Jdeme, Nie?“
Rezavý technik se na ni usmál. „Já tady taky počkám. Je tady fajn, ještě se mi nechce.“
Zamrzli.
Petra se nadechla a pokusila se zachovat klid. „No, vážně nechceš jít.....?!“
Niels naivně zamrkal přes znovu nasazené brejličky. „Však my dojdeme spolu, neboj, neztratím se.“
Gerkhan mlčel.
Vyměnili si zoufalé pohledy: tolik práce a intrik má vyjít vniveč? Proč vlastně všechno nevysvětlili i Hartmuttovi?!
„Jděte, alespoň tady pokecáme,“ zavřela novinářka knížku a uklidila ji do tašky. „Vezmete mi ji na chatu?“
„Jasně. A Nielsi, pojď se mnou,“ zaprosila Allerlei. „Bylo by mi bez tebe smutno... a někdo musí rozdělat oheň, ne? Tomovi to svěřit nemůžeme.“
Kranich chtěl uraženě protestovat, ale naštěstí mu došlo, že jde o trik.
Polichocený technik se konečně zvedl. „Dobře,“ nadmul se. „Tak já to tam zapálím.“

Pomalu se odebrali k chatě.
„Klidně tady mohli Nielse nechat, my bychom ho neukousli,“ zabručela Wox a povzdechla si.
Semir stále zůstával sedět beze slova. Den se klonil k podvečeru a vedro se změnilo v příjemné teplo, začali se ozývat cvrčci a na protějším břehu zakvákala žába. Dobrá, romantická atmosféra pro to, co mohlo přijít a čemu přispívalo i to, že sem z chaty vůbec nebylo vidět.
Pohlédl na blondýnku. Novinářka seděla strnule, ztracena v myšlenkách a mezi prsty proplétala dlouhé stéblo trávy, na sobě lehkou bílou blůzu a své oblíbené capri kalhoty.
Deka byla měkká a lákala k ulehnutí.
Promnul si jazykem dásně.
Tak co teď?
Přátelé mu dali šanci, jaká se už opakovat nebude. Ne tento víkend a ne v následujících týdnech.
Jenže otázka byla pořád stejná: chtěl tu příležitost vůbec využít...?
Znovu koutkem oka mrkl na Wox. Bez ohledu na množství vína, co tehdy prolili hrdlem, si dobře vzpomínal na večer před pár lety. Na její měkké, mladé, ale přesto krásně pevné tělo, na její naivní hru na světačku, kterou znovu a znovu zrazovaly rozpaky, na to, jak báječně voněla dívčina kůže...
S potížemi polkl slinu.
Měl...?
Neměl...?!
Zvuk, který se ozval, mu přerval proud myšlenek. Prudce se otočil. „Terezko?“
Wox si otřela nos, vzlykla a neobratným pohybem si z líce otřela slzu. „To n-n-nic...“



Arrow


Zvedl jedno z hustých obočí a přisedl blíže. „Copak se děje?“
Z dívčiných rtů se vydralo jen povzdechnutí, pak mu však novinářka věnovala přímý pohled. „Jen to na mě tak nějak padlo. Promiň.“ Odkašlala si a pokusila se napřímit.
„Počkej,“ přisunul se až těsně ke slečně, která klečela a s neradostným výrazem si mnula levou dlaň. „Co všechno na tebe padlo? Máš nějaké trable?“ Rozklepanou ruku, kterou jako muž s povinným postřehem na ty nejdrobnější detaily nemohl nezaznamenat, vzal za dobré téma. „Třese se ti,“ řekl tiše. „Viděl jsem to. Už včera jsem si toho všiml. Je všechno v pořádku, Wox?“
Tváří jí proběhl výraz, který jasně svědčil o tom, že se jí jeho postřeh vůbec nezamlouvá, aby pak jen pokrčila rameny. „Mám hodně práce a jsem z toho dost nervózní. Prostě nestíhám, co bych stíhat měla. Je to z toho. Doufala jsem, že si toho nevšimnete. Nechtěla jsem vypadat jako nějaký vypsychovaný nervák na prášky.“
Policistu ovšem vyhýbavá odpověď nijak zvlášť nepřesvědčila, v duchu ji zařadil do stejné kategorie jako teorie o „pádu ze schodů“, které vykládaly ušlápnuté dívky a ženy, na jejichž těle se podezřele často objevovaly modřiny. Na hluboké zamyšlení v ten moment nebyl prostor, přesto se komisař zarazil: ta podobnost mu zkroutila žaludek a vedla až k úvaze, proč se blondýna před ostatními nechtěla svléknout do plavek. Ale ne, to by se Paulovi nepodobalo, vyjádřil sám v sobě pochybnost. Není ten typ, co by ovládal pěstmi. Jde na to daleko chytřeji, tak chytře, že ho neusvědčí žádná podlitina. Ale zarývá drápy přímo tam, kde je to nejefektivnější...

Hladinu rybníčku pročísl dravý bolen: drobné ouklejky rozstříkly vodu v pokusu o zoufalý útěk před nenasytnou rybí tlamou.

Plavovláska si znovu dlaní přejela přes obličej a zamžikala. „Hele, bude to v pohodě,“ zamumlala dutě, ale stejně si vztekle setřela další slzu, která prozrazovala o jejím duševním rozpoložení více, než byla reportérka sama ochotná přiznat. „Ach kruci.“
„To nic.“ Zaváhal, ale pak zrušil i těch posledních pár decimetrů a vzal kamarádku kolem ramen. „Jestli máš nějaké potíže a chceš pomoci, tak prostě jen řekni, Terko. My jsme tví přátelé a-“
Tereza během slov jen kroutila hlavou a jakmile se dostal k poslední pasáži, neubránila se vzlyknutí. „Sa-kra...“ Popotáhla a před vyjeveným Turkem se praštila do stehna. „Promiň, já nechci dělat scény, jen...“
Přitáhl si dívku k sobě a hlavu jí lehce přitlačil na své rameno: překvapilo ho, že se tomu vůbec nebránila. „Terko,“ pohladil plavé kadeře. „Jen mi řekni, co se děje. Prosím.“
Popotáhla a zavřela oči: byla ráda, že jí muž takhle nevidí do obličeje. „Mě to prostě jen hrozně mrzí, víš?“
„Co tě mrzí?“
„To s Paulem,“ zněl dívčin hlas nepřirozeně chraplavě. „Prostě je mi hrozně líto, že jste si s ním tak nesedli. Já vím,“ dodala honem podrážděně, ačkoliv muž neřekl ani slovo, „nikdo za to tak nějak nemůže. Jen vím, že by asi rád jel... Že bych ho tady strašně moc chtěla mít a nemůžu. A je to v pohodě, fakt,“ obsah sdělení si zcela protiřečil s vlastním smyslem. „Jen je strašná škoda, že se nemáte rádi.“

Semir mlčel a jen se dál prsty probíral blonďatými pramínky. Cítil, že slečnu musí nechat mluvit.
„Mě už nebaví pořád ospravedlňovat, že tě chci vidět,“ popotáhla. „A vysvětlovat mu, že taky míním vídat Petru... a Nielse a Karolinu. A někdy i Kranicha,“ ušklíbla se nevesele. „Ale taky nechci, abyste se na Paula dívali tak hnusně...“
„Ne, to se nedíváme,“ pokusil se komisař o obranu. „Jen nám přijde, že-“
„Byla bych tak ráda, kdyby tady byl taky,“ pronesla hluše, očividně jeho vysvětlení nevnímaje. „Kdybychom si to všechno užili společně a on zapadl do party. Byla bych úplně nejšťastnější.“

Gerkhan se stále zdržoval komentáře a pak se maličko odsunul. „Počkej, uděláme si to trochu pohodlnější.“ Stáhl slečnu na deku a znovu ji nechal použít své rameno jako polštář, tentokrát ji však lehce objal kolem pasu. Nebránila se, zdála se být smutně odevzdaná. „Já nevím, jestli to půjde,“ řekl tiše. Už jen zmínka o tom, že Tereze Keller chybí, v něm vařila krev. „Nám přijde, že jsi poslední dobou hrozně vykolejená. Copak za tím není Paul?“
„Hodně práce,“ pokusila se o kličku. „Hodně práce, hodně stresu a tak...“
No jasně, pomyslel si se vzrůstající zlobou: ochočit si někoho tak, že mu nepovolím ani kritické smýšlení o své osobě, vyžaduje skutečně umění hodné prvotřídního právníka. A to jde přitom o chytrou holku, novinářku, co by měla umět manipulaci prohlédnout... Kdyby teď Kellera potkal, snad by mu rozbil ústa.
„Já vím, že vás něčím asi štve,“ mluvila Wox kupodivu dál, aniž by otevřela oči. „Ale já ho mám fakt strašně ráda. Jo, on... on mě někdy taky tak děsně, děsně vytočí...“
Semir cítil, jak se v tu chvíli roztřásla.
„Třeba tím, když pořád a pořád...“ polkla. Ne, o tom vyprávět nemohla. „Nebo jak...“ Ani tohle se k vyprávění nehodilo a už vůbec se nemohla svěřit s tím, jak chtěl právník její odjezd s přáteli zobchodovat. Kdepak, na tohle byla sama. „Prostě mě někdy taky děsně štve.“ Křečovitě semkla víčka.

Pomalu dívce jezdil bříšky prstů po zádech a snažil se udržet myšlenky jen na ní a Kellerovi, aniž by mu do toho zasahovaly vzpomínky na to, jak před lety takhle leželi úplně stejně, jen bez jediného kousku oblečení.
Zdálo se mu to, nebo vážně používala stále tu stejnou vůni?
Pohlédl na novinářku, která v tu samou chvíli pohnula dlaní a v pěstičce sevřela cíp jeho trika.
Jazyk se mu lepil na patro.
Asi by se přece jen nemusel moc přemáhat. Byla přecitlivělá, zničená, smutná, zdrcená a podivně osamělá stejně jako tehdy, kdy k němu do postele vklouzla. Pravda, tehdy nikoho neměla – ale nebyl by teď hlavní účel, aby ZASE nikoho neměla? Je lepší být sama, nebo chodit s idiotem?
Slečna se drobně natočila, aby si neležela na paži a přitom se ho na moment dotkla ňadry: raději sebou taky honem mrsknul, zaskočený reakcí vlastního těla. „Terko,“ zadoufal, že nezní moc chraplavě, „asi jediná otázka.“
Tázavě na něj pohlédla.
„Jsi šťastná?“
Růžová ústa se pootevřela. Rty byly jedním z mála fyzických aspektů, který byl na Wox opravdu pěkný: s hladkou pletí, kulatým obličejem a modrýma očima společně ladily v tvář, která se zdála být o pěknou řádku let mladší. Dívka několikrát pohnula rty, ale nevyšla z ní hláska.
Smutně se pousmál a znovu Tereze zajel prsty do vlasů. „A není to to nejdůležitější? A není divné, že na to neumíš odpovědět?“
„Já nevím,“ šeptla novinářka. „Možná jsem jen nevděčná.“

Málem zařval zoufalstvím: cítil, doslova fyzicky cítil, jak se celá rozmluva láme na stranu, kde ji nechtěl mít.
„Mám kamarády a přítele, co mě má moc rád,“ přemítala tiše. „Má spoustu chyb. Někdy z něj šílím. Někdy mě vytočí tak, že mi málem praskne hlava, jak zuřím. Ale,“ odkašlala si, „je to asi patetický, ale já ho miluju... Hrozně mi chybí. Třeba teď mi,“ vzlykla, „tak strašně moc chybí, že bych za ním nejradši jela, ačkoliv je mi s vámi moc fajn. Fakt ho miluju. A on mě má taky rád, nejsem s ním sama, nestydí se za mě. Já... já se nemůžu dočkat, až ho zase uvidím. Strašně se mi po něm stýská.“
Hleděl na Češku se směsicí naprosté nechápavosti a soucitu, aby ji pak sevřel v náručí.


*

„Tak co co co co co?“ Kranich nedočkavostí málem poskakoval. „Byli jste tam strašně dlouho, neříkej, že nic!“
Semir hodil pohledem k dívce, která se u umývání brambor, které si chtěli zase opéci v popelu, jakoby nic bavila s Karolinou a Petrou. „Zklamu tě. Jen jsme si povídali. A pak jsme šli na houby.“ Nelhal, novinářka ho požádala o krátkou procházku, protože nechtěla přijít na chatu ubrečená. I na těch pár stovkách metrů se neubránil pocitu, že si Tereza několik minut upřímnosti vyčítá a stydí se za ně. „A ne, není to žádný krycí kód.“
„Teda Semire,“ vyšší komisař praštil pěstí do stolu, až mu Karolina věnovala káravý pohled, „ty nějak ztrácíš tah na branku, zdá se mi.“


***


„Promiň, promiň!“ Wox sedla do auta a už podle rozzářeného výrazu mu bylo jasné, jak to dopadlo: sotva se kolem čtvrté v neděli večer s přáteli rozloučili a zase sedli do aut, aby se rozjeli ke Kolínu, Tereza ho požádala o zastavení na prvním místě, kde chytne signál. S mobilem v ruce se teď uvelebila na sedadle spolujezdce a věnovala Turkovi loudící výraz. „Ještě o jedno tě prosím, Semi. Mohl bys mě vyhodit u Paula? U té vily na kraji? Domluvili jsme se, že bychom si tam ještě poseděli na zahradě. Já vím, je to o dvacet minut déle, ale prosím...“
Musel vyvinout značnou dávku sebezapření, ale kývl. Kdyby nesouhlasil, připadal by si jako spratek dělající naschvály. Stiskl zuby. „Fajn.“
Zbytek cesty se oba snažili ani na vteřinu nezavadit o včerejší chvilku u rybníčku, takže většinu času drbali o poměrech na služebně a o návratu Trabera, který blondýnu zaujal více, než by se Semirovi líbilo. Sotva se dostali do kolínských ulic, už Gerkhan parkoval vozítko před honosnou vilou.

„Paule!“ Wox vyskočila z auta a přítele, který snad musel číhat hned za brankou, jinak si jeho rychlý příchod Gerkhan nedokázal vysvětlit, vroucně objala. Ahoj!“
Advokát sevření oplatil a políbil dívku na rty. „Ahoj maličká. Chyběla jsi mi.“
Turek si s ním vyměnil jen kývnutí. Mlčky obešel auto a otevřel kufr, odkud vylovil novinářčinu tašku: ve chvíli, kdy ji pokládal na chodník, se pohledem střetl s právníkem, který mu přes blonďaté Woxiiny vlasy věnoval výraz tak triumfální, že v komisaři krev doslova bublala varem.
Tohle kolo prohrál, a to drtivě.
„Tak, my už se bez vás obejdeme,“ pustil Keller Wox se slovy, která by normálně adresoval řidiči taxíku. „Díky, že jste ji dovezl.“
„Hm,“ zavrčel Turek a zamrkal, když ho Tereza chytila za nadloktí.
„Moc díky, Semi,“ usmála se na něj a on zapřemýšlel, zda si provinilost v jejích očích jen vymyslel, nebo se tam skutečně krčila. „Celý víkend byl bezva. Moc díky za všechno.“ Před Kellerem, který ovšem nehnul ani brvou, vlípla kamarádovi pusu na tvář. „Uvidíme se, jo?“ Zamávala, zatímco Paul sebral její tašku a vtáhl ji k sobě na pozemek. „Ahoj!“
„Čau!“ sedl za volant a zavrtěl hlavou.

„Tak jak jste se měli?“ Právník na ni zkoumavě pohlédl: nemohl tvrdit, že by byl celý víkend v klidu, ale teď už se uvolnil. V novinářce se už naučil číst: kdyby s Gerkhanem něco prováděla, chovala by se naprosto jinak. Tohle bylo v suchu. „Bavila ses?“
„Bavila, bylo to fajn. Ale hrozně jsem se na tebe těšila, fakt,“ sevřela mu redaktorka paži a zase se nechala políbit: její utulenost si nechal líbit. „Vykoupeme se, Paulie?“
„Klidně.“
„Já už mám plavky na sobě, tak co kdybys tu tašku hodil dovnitř a přišel za mnou k vodě?“ navrhla dívka a jakmile souhlasil, spěchala se ponořit do báječně vlahé nádrže.

Převlékl se v rekordní rychlosti a přece jen pomaleji než mladá Češka se nořil do bazénu: musel myslet na své čím dál častěji zlobící srdce. „Copak,“ zašklebil se, když se kolem něj blondýnka omotala. „Až tak jsem ti chyběl?“
„Jo...“ chtěla přitisknout tvář k jeho boku a vypískla, když ji rázně popadl a zkroutil do klubíčka: zvedl modroočku do náruče jako balík tak, že měla kolena až u brady a z vody jen obličej. „Jejda, co to...“
„Pšt. Zavři oči a uvolni se,“ poručil a když po vteřině váhání poslechla, pomalu se rozešel kolem stěn bazénu: voda dívku lechtala na krku a lalůčcích uší, bylo to neskutečně příjemné. Povzdechla si, zavřela oči a tentokrát si vychutnala, že ji má plně ve své moci.
„Konečná,“ pronesl za moment zastřeně, pustil ji, ale hned přimáčkl k žebříčku u skokanského prkna. „Chtěl jsem ti říci, že jsi mi taky chyběla,“ políbil ji. „Moc...“
Líbali se, až pod dívkou poklesla kolena: samolibě ji chytil a smýkl jí do mělčí vody. „Ale zase se musíme na chvilku rozloučit.“
Rozklepané Wox chvíli trvalo, než ta slova pochopila. „Jak to?“
„Jedu služebně do Berlína. Hned zítra. Vracím se ve středu nebo ve čtvrtek.“
„Aha...“ vydechla zklamaně, ale sebrala se. „Jedeš sám?“
Muž sebou trhnul. „Ještě uvidím,“ odvětil pomalu. „Asi tam bude více lidí, jedná se o nějaké poradenství pro ministerstvo. Chceš jet se mnou?“
Neubránila se pocitu pýchy nad jeho schopnostmi. „Moc ráda, ale nemohu odjet tak rychle, u nás se dovolená hlásí dopředu. Tak se na tebe budu těšit, no. Do středy to vydržím. Do čtvrtka asi,“ zvedla se a pohladila muže po rameni, „ne.“
„Dobře. A co uděláme s tím, že se uvidíme až za tak dlouho?“ zašklebil se.
„Nevím, budeme si psát dopisy?“
„Já spíš myslel,“ sklonil se Keller a zašeptal jí do ucha z takové blízkosti, až se mimochodem ošila, protože to lechtalo, „jestli zůstaneme na noc tady, nebo jestli pojedeme ke mně do centra.“
„Nechám to na tobě, Paulie.“




Arrow


*****


Ostrý zvuk se mu zaryl do mozku jako hrot šídla svíraného zákeřnou vražedkyní: veden spíše instinktem, hrábl za sebe, divže si nezlomil ruku v lokti a ječící budík konečně umlčel.
Zamžoural a pomalu se budil do reality.
Alarm byl nastaven na čtvrtou hodinu. V zahradě kolem vily hlasitě zpívali ptáci a on se mimoděk usmál: poslední dobou byl z místa, kde se svou rodinou prožil tolik hezkého, příliš často pryč. Málem by zapomněl na to, kolikrát i s Evou více či méně pobaveně nadávali na kosy a drozdy, kteří si s oblibou sedali na blízkou větev a rvali oba spáče ze spánku svými serenádami. V apartmánu uprostřed města, kde nyní trávil naprostou většinu času, bylo ticho, jedna z výhod, za kterou si majitelé a nájemníci zaplatili, když mezi sebe a sousedy nechali postavit velmi silné zdi. Jen někdy, v tu nejtišší noční hodinu, slyšel jemný náznak toho, že jede výtah, jinak nikdy nic.
Život ve vile byl tak odlišný, tolik méně sterilní, tak více živý... ale zároveň plný vzpomínek natolik bolestných, že ho vyhnaly pryč, kdykoliv si začal pohrávat s myšlenkou na návrat.

Povzdechl si a zívl, aby si volnou dlaní protřel unavené oči.
Na bradě a hrdle ho lechtaly plavé vlasy novinářky, která ležela zády přitisknutá k jeho nahé hrudi tak těsně, že by mezi obě těla nikdo nestrčil dlaň: klidně spala, aniž by na uřvaný budík reagovala jinak než zavrtěním.
Právník spustil ruku a mimochodem přejel prsty po dívčině boku, nejraději by přes něj opět přehodil nohu a zůstal v teplé posteli až do hodiny, kdy vstávají normální lidé.
Povinnosti velely něco jiného, takže velmi opatrně vyprostil značně zdřevěnělou paži zpod jejího těla. Cosi zamumlala, ale upokojila se, když na ni zamlaskal.
Opatrně vstal a rovnou sáhl po komínku oblečení, které si večer připravil s vědomím, že ráno nesmí ztratit ani minutu. Cenou za noc strávenou s přítelkyní, zatímco kolegové už uléhali v pokojích berlínského Hiltonu, bylo krutě brzké vstávání: letadlo mu letělo v šest a odkud to měl jako naschvál přes celé město. I snídani si plánoval dát až při čekání na odbavení.
Už oblečený a s vyčištěnými zuby přešel k zrcadlu a upravil si límeček světle modré košile i uzel o mnoho odstínů tmavší kravaty. Ale ano, výsledek byl dobrý a napomohlo tomu i úmyslně ponechané strniště. Wox mu včera velmi rozpačitě řekla, že se jí zdánlivě ledabylý vzhled líbí, takže strojek na holení zůstal zavřený ve skříňce nad umyvadlem.

Čas mu nedovolil další úvahy: sklonil se nad spící novinářku a políbil ji na odhalené rameno. Muselo to zalechtat, protože se usmála a škubla sebou. Znovu vytáhl tím pohybem odhrnutou pokrývku nahoru a pohladil dívku po vlasech.
S rukou v blond kadeřích zaváhal a pohlédl ke stropu: ještě byl čas si vše rozmyslet a prostě na to zapomenout. Možná... by si měl vážit dobrého bydla. Docela dobrého bydla.

Zaklepání.
„Pane docente...?“

Řidič očividně dostal strach, že jeho zaměstnavatel zaspal. Paul rychle vyndal dlaň ze zajetí plavých pramínků a popadl diplomatku: kufr už měl od včera nachystaný dole u schodiště. „Už jdu, Rolande,“ sykl přes dveře, protože Wox se opět začala neklidně vrtět. Rozloučili se v noci, nechtěl ji tak brzy ráno budit.
Vyklouzl ven tak, aby šofér nemohl nahlédnout dovnitř, ačkoliv pokrývka i dosud panující šero docela dobře tajily fakt, že na sobě dívka nemá jediný hadřík. „Dobré ráno,“ zašeptal na pozdrav a bez rozpaků muže poslal dopředu, aby dal zavazadlo do auta.
Naposledy pohlédl do nitra pokoje, kdy se Tereza překulila na druhý bok a dlaní ze spánku zapátrala na místě, kde obvykle ležíval.
Ne.
Půjde do toho.
Ale stejně ve chvíli, kdy tiše zavíral dveře, cítil bodnutí pochyb.


*****

„Zasraný papírování.“
„FRANKU! Já to slyšela.“
Traber zrudl: přece jen pro něj nebylo úplně lehké přepnout se z pozice ‚já jsem tady na stanici bůh, který si může dovolit (skoro) vše‘ zpátky do polohy ‚zaměstnanec, báječný, milovaný, krásný a oceňovaný, leč stále podřízený vyšší autoritě‘. „Promiňte, šéfová, ale doufal jsem, že se tady vrátím zase za volant,“ postěžoval si. „Právě kvůli těm lejstrům jsem zdrhnul.“
„Já vás chápu, Trabere,“ vysvětlovala mu záležitost Anna s trpělivostí ošetřovatelky mentálně pomalejších dětí – což byla mimochodem poloha, kterou si většinou schovávala pro jednání s policejním prezidentem, „Ale nebude na vás o nic více papírování než na ostatních, co jezdí do terénu. Navíc jsou tam i vaše přestupové formuláře.Tak jimi začněte a pak přejděte na tu žádanku o auto. Uznávám, že za to, že Bonrath šrotoval, nemůžete, ale někdo to vypsat musí. Směle do toho.“
Špinavý blonďák výhružně pohodil legendární vlnou a s hromádkou spisů v podpaží se mrzutě plížil ke kanceláři, která po měsících zase nesla jeho jméno: ani přitom netušil, jak moc si Engelhardtová lámala hlavu nad tím, zda bude pro jejího staronového zaměstnance lepší nebo horší, když mu nechá právě prostory, které kdysi sdílel se Susanou.
„Ale copak, copak. Pan vrchní státní rada se z výšin Universa vrátil zpátky do bahna podřízenosti?“ zašklebil se Tom, kterému scénka neušla. Polkl poslední sousto sušenky a posadil se na stůl.
„Dolů, Kranichu!“
„Ta má oči všude,“ zavrčel a pozval se raději do Frankovy kanceláře, kde zavalitější policista práskl papíry o desku.
„Co vyvádíte?“ aniž by tušil, co ho dnes potká za zradu, strčila do místnosti hlavu třetí ze staničních drben: Semir využil obědovou pauzu k tomu, aby si do oblíbeného modrého hrnečku uvařil svou přeslazenou kávu.
„Debatujeme nad hořkostí života,“ ucedil Traber a posadil se na židli, očima přejížděje po tak dobře známém prostoru. „No a jaký byl víkend, pánové? Vydařila se akce?“

Tom měl poslední dobou výjimečně pichlavou náladu a dnes k tomu přispěla i skutečnost, že mu Hotte omylem snědl přivezenou čínu v domnění, že jde o jeho vlastní objednávku. „Ale jo, za mě to bylo fajn, ale tady kolega,“ šťouchl do kamaráda, který málem vyprskl dávku kofeinu na Traberův laptop, „byl asi zklamaný.“
„Jak to?“ začenichal Traber neomylně drby.
„Nic, nic, nic,“ popíráním Turek jen potvrdil, že je na co se ptát.
„Aha, zase ta slečinka, že?“ Frank se očima střetl s Kranichem, který moudře pokýval hlavou. „Člověče, Semire... o tobě šly fámy, že ti prošla postelí půlka kolínských dámiček...“
„To asi šířila Andrea,“ zazubil se Kranich, ale vrchní státní rada se nenechal vyrušit.
„... ne že bych ty zvěsti při pohledu na tebe nepovažoval za krapet přehnané,“ mrkl na komisaře Traber pobaveně, „ale i tak bych tě hádal na slušnou úspěšnost. A že by ti zrovna tahle holčina tak odolávala? To se mi nechce věřit. To ti dala košem?“
„Ani nemohla, když se o nic nepokusil,“ žaloval Tom škodolibě.
„Vždyť to říkám, ztrácí tah na branku. Že by stáří?“
„Vlezte mi na hrb, oba dva,“ zavrčel Turek vztekle a vstal. „Pro vás je to strašná sranda. Ale já vidím, že se ta holka trápí. Je mi mizerně, že jí nemůžu pomoci. Jenže ona nemá žádné sebevědomí. To je pak totálně v háji.“

„To ji právě musíš sbalit,“ nehnul se Traber ani o píď, natož aby po sondě do Semirova nitra změnil tón na zúčastněný. „No fakt.“
Ještě jednou mi to někdo poradí a rozbiju mu držku, i kdyby to byla šéfová, pomyslel si Turek vztekle.
„Doopravdy,“ zvážněl Frank lehce. „Zvlášť pokud nemá to tvý sebevědomí. Schválně, řeknu ti příběh ze života.“
„Pohodlně se usaďte, pohádka začíná,“ mrkl na Gerhana modroočko smířlivě a podal mu roztržený balíček tyčinek.
„Hele, ty jsou moje!“
„Rozdělíš se s publikem, Franku,“ usadil ho vysoký komisař a se zamračeným Semirem se pustili do žvýkání i naslouchání.
„Chrm. Tak jo. Hele, na střední s náma chodila do třídy taková holka.“
„To se někdy stane,“ ušklíbl se Turek.

„Vy jste dneska na ránu oba.“ Zvedl nos do výše navrátivší se policista, ale pokračoval. „Nebyla moc hezká. Teda jako... diplomaticky řečeno. Seděla v lavici hned ve dveřích, s nikým se moc nebavila. Byla při těle, nosila brýle, ale hlavně... měla úplně obrovskej zadek. Pánové!“ Traber roztáhl ruce jako rybář, který se z cejna, co sotva přelezl míru, pokouší udělat kosatku dravou. „Ta měla takovou prd....“ rozhlédl se, zda okolo nejde šéfová a ztišil se, „takovou zadnici! Když vám prošla okolo stolu, bylo to jak zatmění slunce!“
Kranich se výborně bavil, Turek se mračil ještě víc.
„No. S klukama jsme jednou vymysleli takovej žertík. Jako že já začnu dělat, že se mi Heidi líbí a dostanu ji.“
Teď už svraštěl čelo i Tom.
„Ale no tak, vy dvě vtělené dobroty, poslouchejte dál,“ odfrkl si nad jejich pobouřením Traber. „Jo, jasně. Byli jsme v pubertě a chtěli jsme se zachovat jako hovada. Začal jsem ji balit. Jenže ona se... ona se prostě úplně změnila! Když si myslela, že o ni stojím, úplně se rozzářila. No věřte nebo ne...“ Frank se odmlčel, „já se do ní normálně zbláznil. Chodili jsme spolu tři roky!“
Semir nedůvěřivě naklonil hlavu na stranu. „To jako zhubla nebo tak?“
„Ne. Ale jak si myslela, že se mi líbí, začala si víc věřit. Hele, nezhubla ani o deko, brýle měla taky furt, ale vypadala prostě úplně jinak, když byla sebevědomá. Jak říkám, rozzářila se. Začala se víc usmívat, víc se projevovat, i se hádat... prostě byla najednou i přes ta kila sexy. Úplně mě dostala, fakt jsem ji žral. Každá holka tohle v sobě má, když má sebevědomí.“
„Hm, ale stejně jsi jí zdrhnul,“ podťal stromeček Traberova poselství Tom.
„No to je právě to,“ zkřivl Traber ústa, ačkoliv bylo vidět, že to po letech vnímá spíše pobaveně. „Já dostal kopačky od NÍ, na vysoké. Ale jako v dobrém. Vzala si pak nějakého chlápka, co má továrnu na zubní pastu. Už mají dvě děcka a jsou happy. Nedávno jsem Heidi viděl na třídním srazu a furt má tu fantastickou prdel!!!“
Pointa celé téhle historiky se Semirovi líbila a byl ochoten přiznat, že částečně má Traber pravdu. Jenže tak lehké to přece nebylo. Ne s Wox. Ne se zadanou Wox, která tak silně – a naivně - věřila v nějaká morální pravidla. Tím více ho to štvalo: Tereza už s někým chodila a místo aby si více věřila, právník ji úplně ubíjel.

„Vsadím se, že všechno, co ta tvoje slečinka potřebuje, je trocha sebevědomí,“ pokýval hlavou Traber. „Schválně: neukáže se tady někdy?“
Turek ztuhl a zapřísahal Kranicha, aby neříkal
„Hm, Semire, neměla Wox přijít zrovna dneska? Mám dojem, že tady měla mít schůzku se šéfovou, ne? Ještě ti to Engelhardtová ráno říkala. Kvůli tomu článku. Někdy okolo oběda, to je teď!“
„Hm,“ protáhl se Frank a prsty si projel ofinu, která okamžitě získala patřičný tvar. „Tak jo, praktická ukázka.“
„Počkej, počkej, počkej!“ I vole rozzuřeného krocana by bledlo vedle odstínu Turkových lící. „Co chceš jako dělat?!“
„Dívej se a uč se, lidské mládě,“ vycenil Traber zuby a v tu chvíli se, jako v nějakém rozvrhu divadelního představení, ve dveřím objevila záplava blond kadeří. „Tomu říkám timing,“ kývl Frank hlavou uznale.
„Ahoj, slyšela jsem vás...“ Wox se zarazila při pohledu na méně známou tvář. „Dobrý den! Vaše šéfová ode mě něco chtěla,“ otočila se zase na komisaře, „ale prý ještě musí obtelefonovat nějaké lidi. Neskočíme na oběd, kluci? Mám hlad a akorát to časově vyjde. Co je ti, Semire?“ podivila se při pohledu na Turkův výraz.

„Pánové bohužel nemohou,“ zvedl se Traber a ukázal na kupičku formulářů. „Musí tady trochu papírovat a VYPLNIT,“ pronesl významně, zatímco oba komisaři nafoukli tváře, „všechny tyhle spisy. Asi jim to zabere celou polední pauzu,“ vzdychl hraně, zatímco se Terezini přátelé nezmohli na slovo. „Ale můžeme jít spolu, slečno,“ přimhouřil oči. „Od doby, co jsme se viděli naposledy, se očividně stala spousta věcí.“
Baculatá blondýna užasla. „Vy si mě pamatujete?“
„Samozřejmě,“ usmál se Frank. „Tehdy jste zanechala hluboký dojem.“
Wox pootevřela ústa a nasadila ostražitý výraz. „Tak určitě si pamatujete, že...“
„Myslím, že už se to očividně urovnalo a není důvod cokoliv rozmazávat,“ nepřestával se Frank usmívat a přešel k dívce, která tím pádem musela zvednou oči. „Ale pokud sem budete chodit, budeme se vídat častěji. Vrátil jsem se ze Stuttgartu a zase tu budu s kolegy.“
„Slyšela jsem,“ zachichotala se Tereza nesměle.
„Opravdu?“ pohlédl na komisaře, kteří planuli hněvem. „To mě těší, dobré noviny“ zavtipkoval si, „se očividně šíří. Každopádně už jsem poučen, že se vyplatí mít s vámi dobré vztahy, slečno Wox. Takže co kdybych vás vzal na oběd, než pánové vyplní všechna ta lejstra?“
Tereza zrudla. „No...“ odkašlala si, jak se jí ve společnosti fešného policisty svíralo hrdlo, „já nevím. Asi by se to moc nelíbilo mému PŘÍTELI,“ zdůraznila.
Traberovi zacukal koutek. „Však mi o něm budete na obědě vyprávět, slečno. Byl bych doopravdy vděčný za vaši společnost.“
Wox polkla. „Tak... tak asi jo, když musí kluci papírovat.“
„Výborně,“ kývl a mimoděk se dotkl dívčiny ruky, až sebou novinářka trhla. „Nejsem si úplně jistý, jestli vás uctím obyčejnou pizzou, ale tady vedle dělají docela dobrou.“
„Ne, v po-pohodě...“ zakoktala se Wox, vrhla na kamarády rozpačitý pohled a se zamumlaným pozdravem se s Traberem, který ještě stihl vrhnout na kolegy vševědoucí pohled, vytratila.

„Panebože,“ až teprve teď Tom pustil zadržovaný dech. „No viděl jsi to? Bože, cítím se úplně stejně, jako když jsem jednou našim jako děcko vlezl do ložnice ve chvíli, kdy byli v nejlepším!“
Semir zaskřípal zuby: měl úplně stejný pocit.
Oba vystřelili k oknu, kde se nalepili na sklo: Traber s Wox se zastavili před služebnou a povídali si, aby si pak podali ruce. Nebylo slyšet, co si povídají, ale dívka se očividně smála a v jednu chvíli jí dlaň zabloudila na zátylek.
„Vidíš to!!!“ Turek zasyčel jako přišlápnutá zmije růžkatá. „On se jí líbí! To gesto! Jak si rozpačitě mne krk! Tohle dělala přesně tehdy před lety! Úplně to samé gesto, prostě si mnula krk a byla celá rozpačitá! Tehdy, když jsme spolu –“ zachytil Tomův pohled a zmlknul: kamarád byl možná ochoten akceptovat to, že spolu Semir a Wox kdysi spali, ale o tom, co tomu předcházelo, poslouchat nemusel. „Vidím to. On se jí líbí!“
„Semire.“
„Co si ten Traber myslí? Přitáhne ze Stuttgartu, hodí na nás papírování a bude mi balit... kamarádku?!“
„Semire!“ Tom se zatvářil naprosto ohromeně. „Svatá kobliho, ty na Franka normálně žárlíš.“
„Co?“
„Jo, brutálně tady vyšiluješ,“ nebral si Kranich servítky. „Hele, už jí to fakt řekni. Jestli k ní něco cítíš, tak už jí to řekni – pro dobro a zachování duševního zdraví nás všech! V nejhorším tě pošle do háje, ale stejně se s tebou nepřestane kamarádit. A jestli k ní nic necítíš, tak proč ti vadí Frank?!“
Ta slova na Gerkhana fungovala jako kýbl studené vody. „Ale prosím tebe. Víš, že je to jinak.“
Tom udělal krok dopředu a chytil kamaráda, který překvapeně zamrkal, za nadloktí. „Frank vypadá v pohodě, že? Na to všechno, co se stalo se Sus.“ usmál se podivně skrze zaťaté rty. „Ale není, kamaráde. Vůbec není. Jak jsme v pátek měli sraz na chatu, něco jsem si tady zapomněl. Na služebně už bylo prázdno, ale tady v kanceláři seděl Traber, málem jsem z něj měl infarkt. Vůbec si mě nevšiml, jen seděl u stolu a civěl na místo, kde byla Susannina židle. Byl úplně mimo.“
Naštěstí je tu nikdo nemohl slyšet, v hlavní místnosti panoval čilý ruch.
Semir s námahou polkl. „To jsem nevěděl.“
„Jestli ji chceš, tak to Tereze řekni,“ prohlásil Tom nečekaně vážně. „Jinak dopadneš jako Frank. Ten si to, že to Susanně nikdy neřekl, vyčítá. I kdyby to nepřiznal ani sám sobě. To mi věř. Musel bys ho vidět.“
„Já...“
„Už nechci nic slyšet. Proboha, už o tobě a Wox nechci nic slyšet, mám dojem, že poslední tři měsíce s tebou, Kar a Hartmuttama neřeším nic jiného,“ zavrčel Kranich. „A k ničemu to nevede. Až tě odmítne, půjdu se s tebou ožrat na lítost, až se s tebou dá dohromady, ožereme se na oslavu a já se pak asi budu permanentně udržovat v lihu, abych ji vydýchal. Ale do té doby o ní a o tobě NECHCI nic slyšet. Jasné?“
„Jasné,“ hlesl Turek nezvykle uťápnutě.
„To jsem rád. A teď jdeme na ty papíry, protože jinak nás šéfová zabije všechny tři.“

*

„No a někdy se určitě uvidíme,“ usmál se vrchní státní rada. „Třeba mě někdy vezmete na chatu. I když Kranich prý strašně chrápe, tak nevím, jestli bych to tam přežil.“
„Jo...“ Wox přešlápla a znovu si zajela do vlasů nezaměnitelným gestem, při kterém Gerkhan vztekle přimhouřil oči. „A díky za tu pizzu... Franku.“
A, stihli si potykat, no výborně. Turek vstal a zatímco za ním Tom odevzdaně vrtěl hlavou, přemístil se k nástěnce, kde se oba blonďáci bavili. „Franku, myslíš, že bys to už mohl dodělat?“
Muž smrtelně chladný tón v kolegově hlase zachytil. „Jasně. No, Terko, díky za milou společnost při obědě a měj se fajn. Ahoj!“
„Ahoj,“ usmála se lehce zapýřená Wox a pohlédla do očí svému o moc menšímu kamarádovi. „On je tak milý,“ pronesla okouzleně a Semir fascinovaně zaznamenal, že Traber svou teorii výtečně potvrdil: nejenže se dívka usmívala v dobré náladě, ale její obličej, který v poslední době vídal stažený starostmi, byl rozjasněný radostí.
„Jo, to on je...“ vydrtil ze sebe Turek. „No a jak...“
„Slečno Wox, můžete?“ Anna dívku pohybem paže přizvala do kanceláře. „Je mi líto, že to tak trvalo, ale potřebovala jsem si ještě ověřit termíny u nadřízeného, abych vám dala kompletní informace.“
„Jistě.“ Tereza se usmála na Semira a zamávala mu. „Zavoláme si, ne? A někdy vezměte Franka s sebou na nějakou akci, když je teď ve městě sám.“

„To víš, že jo...“ zabručel Gerkhan, otočil se na pětníku a napochodoval si to rovnou na do protější místnosti.

„Hm, nemůže nás slyšet?“ otázal se Frank, který se líně rozvalil na svém místě. „Hele, je to milá holčina. Ale vážně děsně zakřiknutá. Asi je dost chytrá, ale sorry, na pětadvacet let je děsně upejpavá. Takové pískle.“
„Tak proč ji teda balíš?“ naježil se Turek, zatímco Kranich měl dojem, že bude muset začít bít hlavou do desky stolu.
„Já se k ní jen choval mile. A myslím, že se jí to líbilo. Jako jo, podle mě je docela hezká. Ale to sebevědomí by potřebovala zvýšit o pět levelů. Jak říkám. Pěkné pískle. Dokázal bych si ji vzít do parády, to zase-“
„Nech si to, je zadaná,“ zavrčel hnědooký strážce zákona.
„To není smrtelná nemoc, ale budiž. Tak mi ukažte nějakou dámičku, u které to mám povolené,“ ušklíbl se Frank. „Být sám je celkem otrava a společnost by se mi hodila, i kdyby nějak nezávazně.“
„Zítra by měla nastupovat nová sekretářka, nějaká Michaela,“ vzpomněl si Tom, že se šéfové konečně podařilo najít náhradu za spolehlivou Moniku, která se s přítelem rozhodla odstěhovat do Anglie. „Ale promiň, nemohu garantovat, že ti hned padne okolo krku.“
„Ale já mám tip,“ usmál se Semir. Zle se usmál. „Myslím, že znám jednu dámu, která je sólo. A zrovna by se ti mohla moc líbit.“
„Tak mě někdy představ,“ mávl Frank rukou flegmaticky a přitáhl si k sobě lejstra. „Docela dost jste toho udělali, díky. I za tip na křehulku.“
„Není zač,“ ušklíbl se Gerkhan. „Vůbec není zač.“
Kranich na něj pohlédl s otázkou v modrých duhovkách.


Arrow



*****


Zvedla oči od monitoru: i přes tlusté sklo bylo slyšet zaškrábání pařátků holuba o parapet, na kterém se usadil a vtáhl hlavičku mezi křídla. Počasí létání skutečně nepřálo, kolem deváté se mraky, které byly od rána vidět na obzoru, přihnaly nad město a spustil se slejvák, jaký Kolín už řadu měsíců nezažil. Pravdou bylo, že si stěžovali možná tak právě vypasení holubi, kterým ulicemi se valící proudy vody braly pryč cenné drobečky, jinak ale déšť všichni vítali. Ve vzduchu se po týdnech vedra vznášelo tolik prachu, že polovina Kolíňanů i v létě kašlala a stromy prosily o vláhu. Podle předpovědi se mělo rostlinstvo tentokrát dočkat v plné míře.
Pták zavrkal a přešlápl. Zdalipak je to ten, co si nedávno táhl hranolku, pomyslela si Wox mimochodem a natočila se na židli, aby na zvíře, které od ní bylo jen pár centimetrů a přesto o její přítomnosti kvůli oknu nevědělo, měla lepší výhled.
„Te, co děláš? Máš tam holuba, ještě vletí dovnitř a celý to tady posere,“ zabručela Naomi a pleskla dlaní o tabulku, až sebou dívka cukla a pták poplašeně vyrazil bojovat s těžkými krůpějemi.
„Ale nevletěl, bylo zavřeno,“ povzdechla si Tereza a znovu se vrátila k počítači, kde smolila článek o plánované nové trase tramvaje.
„A jak se vede? Vůbec si teď nemáme čas popovídat,“ zamračila se Naomi. „Co Paul? Neskočíme o pauze na kávu a neprobereme novinky?“
Wox si v hlavě promítla svůj denní program. „Tak co spíš na oběd?“ Navrhla. „Mám docela hlad a v Kose jsou dneska jako menu penne se sýrovou omáčkou a -“
„Pojedeme ještě na dovolenou,“ usmála se reportérka a posadila se na roh dívčina stolu. „Představ si! Olda koupil zájezd do Thajska, jen pro nás dva. Není to skvělé? Bože, co já si na sebe jen vezmu? Ani nevím, zda tam člověk potřebuje nějaké očkování. Nevíš?“
Baculatá blondýnka musela zavrtět hlavou. „Nevím, Nami. Nikdy jsem tak daleko nebyla... Ale je to fajn, určitě hodně foť. A kdo vám pohlídá kluky?“
„Tchýně, je zlatá. Poletíme asi dost brzy, tak čekám, až přijde šéf, abych si vyjednala volno... No, co ti budu povídat, část práce asi spadne na tebe, ale ty to zvládneš. Děcka ti doma hladovět nebudou, maximálně Paul, ale ten trochu jinak, že?“ Pohodila hlavou a špičkou boty šťouchla do sedadla Tereziny židle. „Že se mu když tak omlouvám za strádání, kdybys byla po večerech moc unavená. Počkej...“ Při zvuku kroků se ohlédla a jelikož se v jejím zorném poli objevil šéfredaktor, sklouzla ze stolu. „Hele, jdu to vyřídit. Jo a,“ zarazila se po prvních dvou krocích Naomi, „když si půjdeš pro penne, vezmi mi taky krabičku, jo? Pak ti to zaplatím a drž mně pěsti, ať mi dá to volno!“
Než se Wox vzmohla na slovo, starší novinářka odcupitala: dívka divoce potřásla hlavou, aby se z té slovní sprchy vzpamatovala. Vůbec nepochybovala, že Naomi, která byla svou vyřídilkou známá, volno dostane, takže si povzdechla. Jo, bylo to jednoznačné: nebude na ní jen část práce, minimálně na týden bude muset převzít celou Naominu agendu. Když se to stalo minule, tak v redakci dvakrát i spala, jinak se to nedalo stíhat. Ne, Paul rozhodně nebude nadšený. A zrovna teď jim to docela klapalo...


Matrace v Kellerově vile byla o něco měkčí, než by Wox vyhovovalo, ale v tu chvíli si na to ani nevzpomněla. Hladila právníka po zádech a sama mhouřila oči blahem: poslední minuty leželi na boku tváří k sobě a vyměňovali si vášnivé polibky, které ji připravovaly o dech i vůli. Mozek jí obalil obláček sladké mlhy.
„Miluju tě,“ zamumlal, když se od ní na moment odtáhl a blondýnka se rozesmála. Dlouho jí to neřekl jinak než jako součást výčitek. Bylo nádherné to znova slyšet jen tak.
„Já tebe taky...“ objala ho a znovu se mu přitiskla na rty svými, ba dokonce sama pootevřela ústa, aby uvolnila cestu jeho jazyku: to, že jí jednou rukou začal rozepínat kalhoty, jí dneska v nejmenším nevadilo. Protože se do postele přesunuli rovnou od bazénu, stačilo sundat jen tričko, aby mohl laskat drobná ňadra.
Vzdychla a prohnula se v zádech, do půli těla nahá.
„Počkej... Něco bych chtěl zkusit,“ zamumlal a zvedl se, zatímco Wox ostražitě zastříhala ušima: proboha, snad se ji zase nechystal přemlouvat a nutit do něčeho, co se jí hnusilo? Muž však pouze zašátral ve skříňce vedle postele a v dlani se mu objevil tmavě zelený provaz, spíše silná tkanice.

„Hm,“ Tereza znervózněla a zvedla se na loket. „Tohle ale stejně není nic nového, ne? A pak, Paule, bude skoro deset, co ten Berlín? Nemáš vstávat ve čtyři?“
„Vyspím se v letadle,“ políbil ji na rameno. „A klid. Bude se ti to líbit.“
Wox zaváhala a kývla, svědomí stále černé kvůli nesplněnému slibu a představě, že právníka zase několik dní neuvidí. Nechtěla se s ním zase rozloučit ve zlém, stačilo jí, že si kvůli tomu daleko méně než chtěla užila tenhle víkend. „Dobře. Ale Paule, doufám, že-“
„Ano, ano,“ snažil se neznít otráveně. „Neboj se. Vím, co je mi dovoleno.“
„Dík...“ polkla a začala se svlékat, zatímco muž odložil jen košili. Už nahá se schoulila. „A chci volnou pusu. A nezakrývej mi oči.“
Rychlým hmatem dívku přetočil na břicho: sevřela víčka, zatímco ji popadl za levý kotník a zručně ho obtočil provazem. „Dobře.“ Ujistil se, že uzel drží a chytil levou novinářčinu ruku: překvapeně sebou cukla, ale než se stačila rozmyslet, zda se jí to líbí či ne, měla kotník pevně přivázaný k zápěstí a právník se sápal po druhé noze. Poslední volnou končetinou instinktivně uhnula před jeho dotekem, bylo už ale snadné ji polapit: advokát počkal, až se dívka, která teď nervózně dýchala, uklidní, poté svázání dokončil a spokojeně pleskl Terezu po zadku. „Pěkný balíček. Tohle JE nové, maličká.“
Škubla sebou, ale nezmohla nic, jen se překulit na bok a podívat se muži do očí.
Sklonil se k blondýnčině tváři a odhrnul stranou pramínek vlasů. „Nejsou moc těsné, neškrtí tě to?“ zašeptal a otřel se svou lící o její: pro něj netypicky neoholené vousy ji příjemně zaškrabaly.
„Ne,“ hlesla, aniž věděla, jak se vlastně cítit.

„Ještě moment.“
Nelíbilo se jí, že se sebral a odešel, na paměti měla stále ještě jeho hloupý nápad, kdy ji nechal v posteli svázanou snad dvě hodiny: ještě víc ji polekalo, když za zády uslyšela zvuk naplno puštěné vody. Zasykla bolestí z příliš prudkého obrácení na druhý bok a vyjeveně zazírala na dveře koupelny, která byla v Kellerově vile přímo spojená s ložnicí. „Paule?“
„Moment, říkám,“ zazněl jeho hlas tlumeně a Tereza se znovu zazmítala, poplašena čvachtáním. Nemíní ji topit, že ne?! Jednou četla o chlápkovi, co svou holku svázal a přehnul o vanu, neskončilo to dobře.
„Ty si nedáš pokoj, že?“ Zazubil se, když po třech minutách konečně vyšel, opřel se o futra a změřil si ji pohledem. „Takhle ti to vážně sluší.“ S úsměvem na rtech došel k posteli a prohrábl se zlatými kadeřemi, zpod kterých se Wox začala dívat dost zabijácky. „Dobře, tak jdeme na to.“ Jednu ruku provlékl za svázanými pažemi a přitáhl si dívku k hrudi, druhou ji chytil za zadek a zvedl novinářku, která vyjekla překvapením, do náruče.
„Šmajra, co děláš?“ potřásla hlavou, rudá studem: nesl ji vážně jako nějaký balík. Jen ji naložit do auta a prodat na orgány. „Vždyť si zničíš záda!“
„Těch pět metrů,“ zafuněl a byl by nejraději, aby byla dívka zticha, protože se opravdu dost pronesla, „to vydržím.“ Nejistě zavrávoral, ale dokráčel do koupelny, kde Wox pomalu položil do z poloviny plné vany a opřel ji o stěnu. Ujistil se, že nesklouzne a klekl si vedle. „Tohle,“ pronesl zastřeně, navlhčil si dlaň a přejel Tereze po bradě, „jsem chtěl udělat už dřív, ale nebyla příležitost.“
„Hlavně nikam nechoď, prosím,“ požádala ho, stále nervózní. Kdyby zmizel a ona se po hladkém porcelánu smýkla, utopila by se jako kotě.
„To nemám,“ prsty přesunul na šíji, kterou lehce sevřel oběma rukama, „vůbec v úmyslu.“ Vana byla samozřejmě prudce moderní a vedly k ní malé schůdky, současně ale umožňovala, aby se k ní vůbec nemusel nepohodlně sklánět. Rty laskal dívčina ouška i ústa a jednou rukou poslepu nahmatal připravenou houbičku, namočil ji a stiskl. Horké kapky ji polechtaly na prsou, až se neubránila zasténání. „Líbí...?“
Stiskla rty a kývla.
Přestal jen aby na houbu vytlačil z tuby trošku po citronech vonícího sprchového gelu a vzápětí se ho jal pomalu roztírat po Woxiiných ramenech, bříšku, velkou pozornost věnoval ňadrům a nedbaje jejího protestujícího zasyknutí, ponořil ruku do vody a zamířil mezi stehna.

Lapala po dechu s pocitem, že jí uvázal kolem krku smyčku a stáhl ji, takže se jejímu mozku nedostává kyslík. Tohle bylo snad to nejintimnější, co s ním zažila. Nemohla se ubránit pocitům bezmoci a ponížení, ale současně... by lhala, kdyby tvrdila, že to nebylo vzrušující.
Zvedla hlavu, výraz zastřený.
„Už to bude,“ políbil ji na čelo a znovu houbu namočil, aby smyl voňavé bublinky.
Nechala víčka klesnout a zcela se poddala dotekům, vláčná a omámená.
Na tu chvíli čekal: popadl ji kolem pasu a povytáhl ji výš, kde si pomohl i druhou rukou a blondýnu z vany vylovil jako vánočního kapra, aby jí hrubě smýkl na huňatou koupelnovou předložku.
Bylo jí jasné, co přijde a zauvažovala, zda ho upomenout na to, aby si vzal kondom: k vlastnímu překvapení však zaslechla charakteristický zvuk trhaného obalu, který nedovoloval jinou interpretaci.
Ležela sice na břiše s neromantickým výhledem na sprchový kout, ale to bylo jedno, nejraději by nespokojeně zavřískla, co mu zrovna dneska tak dlouho trvá... a když na ni konečně plnou vahou nalehl a bez jediného slova do ní pronikl, jen sevřela spoutané ruce v pěst a vykřikla.
Nevnímala, jak jí funí ho levého ucha, soustředila se na fantasticky vřelé tepání v podbřišku a teprve když začalo pomalu odeznívat, s připitomělým výrazem klesla čelem na studené dlaždičky a otevřela oči.
Už si nemohla nic nalhávat. BYLO v ní něco submisivního, co si v posteli užívalo bezmoc, kdy byla odkázaná na Kellerovu vůli. Nebylo možné to popírat, ne po dnešku.
Chraplavě se nadechla, zatímco ji Paul lépe chytil a vydrtil ze sebe nesrozumitelné zaklení.
Kdyby tomu vždycky dokázali dát pravidla tak jako dneska...

Možná by přece jen spolu dokázali být šťastní.

Trvalo mu to dalších skoro pět minut, ale konečně se z ní udýchaně odvalil a štípl ji do stehna. „Uf...“ vyrazil ze sebe zadýchaně. „Paráda. Ne?“
„Jo...“ souhlasila s uzarděním.
„Neskutečná jízda,“ projel si prsty krátkou ofinu a vydechl, srdce mu tlouklo jako zběsilé a začalo se mu tmít před očima: musela si za sebe dát ručník a opřít se o zeď. „Ježiši, musím se trochu... uklidnit.“
„Jsi v pořádku?“ polekala se dívka. „Já říkala, že mě nemáš tahat... to tvoje srdce-“
„Bude fajn, jen chvíli mlč,“ zabručel, zaklonil hlavu a přitiskl si pravou dlaň na žebra: měl dojem, že se mu pod rukou v rytmu bijícího svalu zvedá kůže. Pronikavé bodání by si dokázal odpustit. „Dobré...“ zamumlal po chvíli a zálibně se podíval na svázané mladé tělo. Začala se mu líbit myšlenka, že by si ji tak nechal až do rána... jenže to by nesměl vstávat ve čtyři. Tak jindy.
„Prosím, rozvaž mě,“ zažadonila Wox, která se zase začínala stydět. „Už mě bolí ruce...“
Souhlasil, ale boj s vlhkými provazy nebyl úplně jednoduchý: když se mu konečně podařilo porazit všechny uzly, Tereza vstala a rázem zavrávorala – nebýt blízké stěny, spadla by.
„To jsem byl až TAK dobrej?“ uchechtl se právník a chytil ji za bok. „Opatrně.“
„Nelichoť si,“ zašklebila se blondýna. „Zkus mít hodinu svázané nohy, taky se budeš motat. No, já si dám sprchu a přijdu za tebou, jo?“
Obočí se mu vyšplhalo vzhůru. „Sprchu? Proč?“
Zhluboka se nadechla a navzdory klíčícímu naštvání se rozhodla, že si dnešek nenechá zkazit. „Protože jsem ležela mokrá na té podložce a nalepily se na mě chlupy. Je to nechutný, tak se opláchnu.“
„Dobře,“ odsouhlasil to, ač se ho na svolení rozhodně neptala a bez vyzvání zůstal v koupelně, aby ze sprchového koutku vyšlé dívce přehodil před ramena ručník. „Ale přijď brzy, ano?“ políbil ji na temeno a sebral ze země kalhoty.

Vklouzla na jeho polovinu postele, aniž na sebe vzala pyžamo. „Spíš?“
Zavrtěl hlavou a pohlédl na ni. „Ne.“
„Bude se mi stýskat,“ hlesla Wox a vtulila se mu do náruče: ochotně ji k sobě přitáhl a schoval nos ve zlatých pramíncích.
„Mně taky. Ale do čtvrtka to vydržíme, ne? A pokusím se přijat už ve středu,“ přetáhl přes oba peřinu a s mručením si její tělo srovnal tak, aby mu zadkem zapadla do klína.
„To je strašně dlouho...“
„Tak ti dám na tu dobu úkol, jo?“ Natáhl paži na noční stolek: mezi prsty mu zašustila bankovka, která našla své hnízdečku v rýze mezi dívčinými ňadry.
Trhla sebou. „Hele,“ dala vrčením najevo, že se jí takové způsoby nelíbí. „Tohle si nech. A o co vlastně jde?“ Vytáhla papírek a zamžourala na částku. „Co?!“
Zasmál se. Už na něj padala ospalost, ale tohle chtěl dořešit. „Terezko, neuraž se. Jsi moc hezká holka, líbí se mi, jak se oblékáš a tak... ale myslím, že trošku zanedbáváš jednu vrstičku. A na ní přitom záleží,“ nasadil polibek na rameno. „Hodně záleží. Nevíš, co s chlapem udělají takové pěkné krajky... Takže tady máš nějaké peníze a udělej nám oběma něčím radost, jo? Hezky mě překvap.“

Wox zalapala po dechu, napůl šokem z takového nápadu, napůl z toho, že na ni bez problému vybalil, že se mu nezamlouvá její volba spodního prádla. Byla sice pravda, že nikdy moc nedbala na to, aby jí odstín poprsenky ladil ke kalhotkám a klidně přišla za Paulem v černé a růžové, ale copak na tom tak záleželo? „Ale to je pět set euro!“
„Taky tě neposílám na vietnamskou tržnici, kočičko. Kup si toho víc. Třeba si nech poradit...“ Paul zívl. „A nezapomeň na něco ostřejšího, nemám nic proti podvazkům. Nebo korzet. Každopádně ve středu tě chci mít vyparáděnou.“
„Můžu to zkusit,“ rozpaky z dívky čišely. „Ale neslibuju...“
„Chci něco rajcovního, něco sexy. Takže žádnou Hello Kitty ani žádné rádoby vtipné obrázky, prosím. Až přijedu, ve všem se mi předvedeš. Budu se těšit, Teri.“ Znovu zívl, zavřel oči a přehodil blondýně paži přes bok, aby jen ospalostí malátným pohybem sáhl na ňadro.
„Uvidíme...“ řekla neurčitě a odložila částku, která byla skoro polovinou jejího měsíčního platu, na svůj noční stolek. „Jo a Paule?“ špitla stydlivě.
„Uhm?“
„Jen jsem chtěla říci,“ polkla, „že to dneska bylo super. Já jen... já jen, že když se domluvíme a najdeme míru a ty přes ni nepůjdeš.... tak to bude skvělé i příště, víš? Já... rozumíš, co chci říci?“
„Uhm.“
„Tak jo... a zítra dobře dojeď a zavolej mi, až tam budeš, jo? Ať nemám strach.“
„Uhm.“
„Miluju tě, víš to...?
„Uch, maličká,“ sevřel ji v pažích ještě silněji, až vyhekla, „ticho už. Potřebuji se vyspat.“


Dívka se kousla do rtu. Paul taky bude možná už zítra a ona si netroufla ani začít hledat na internetu, kam zajít, aby jeho přání splnila.
Nejjednodušší by bylo zeptat se Naomi, ta si na pěkné prádlo potrpěla. Jenže pokud nechtěla, aby to věděla celá redakce...
Povzdechla si a vrátila se k textu o tramvajích. Nějaký butik odpoledne určitě najde. Snad to nebude takový trapas.


Arrow



******

Pokud byla sama a dovolila jí to situace, Wox se velmi ráda držela svých malých, život ulehčujících rituálů. Vstávala v přesně danou minutu, snídani si připravila přesně v tolik a tolik a z domu vycházela výhradně pět minut před půl. Dnes však civěla do zrcadla i v okamžik, kdy už za normálních okolností zamykala a běžela dolů po schodech.
Tereza polkla a s lehce nachovým obličejem se uchechtla.
Chovám se jako nána, blesklo jí hlavou, ale stejně dál civěla do lesklé plochy, která jí vracela oproti běžnému vzhledu značně vylepšený odraz.
Jako nána z Bravíčka.
Mimoděk si přejela rty leskem a znovu na sebe pohlédla. Musela přiznat, že malý kousek látky dokázal vykouzlit až neskutečný rozdíl.

Přesně jak se obávala, byl začátek nakupování prádla naprostým utrpením: jakmile z výběru vyloučila všechna Háemka, Markandspencery, Céáčka a Newyorkery, s přáním, aby ji nikdo neviděl, zapadla do jednoho ze značkových butiků, které v obchodním centru sídlily.
A zatímco se pokoušela vypadat neviditelně, vybrat si jeden dva kousky a zmizet, majitelka byla zcela jiného názoru: zkušeným okem blondýnu vytipovala jako zmatenou zákaznici a aniž by ta o to na začátku stála, zahrnula ji radami, tipy a... prádlem.
Tereza z obchodu málem prchla ve chvíli, kdy žena bez skrupulí a upozornění vstoupila přímo do kabinky, aby se kriticky podívala přímo na věc – prodavačka neváhala chytnout novinářku kolem pasu, otočit si ji jako oděvní figurínu a zajet jí rukou mezi košíčky, aby zjistila, jak sedí. Pouze šok a ženina hřmotná postava zabránily reportérce v tom, aby z obchodu nevystřelila jako výstřelem polekaný zajíc.
Na druhou stranu se dívka vypotácela obtěžkána několika papírovými taškami: na velmi důrazné doporučení vybrala nádhernou, nezdobenou a lehounce lesklou push-up podprsenku v odstínu navy blue v sadě s dvěma bokovými kalhotkami. Protože originalitou v tomto směru moc neoplývala, pořídila si stejný set ještě i v černé barvě a nechala si doporučit vínově rudou krajkovou noční košilku, která částečně zakrývala i ramena a temně šedé, jako pavučinku tenké negližé, které byla Wox už v obchodě rozhodnuta vrátit, neboť bylo úplně průhledné na prsou, jen se to ženě bála říci. Teprve v prostoru, kde běhali ostatní návštěvníci obchodního centra se dívka zhluboka nadechla a do čela ji praštilo vědomí, že v butiku vážně nechala skoro 420 euro.
V nakupovací ráži ale neodolala aktuální nabídce Tchibo, odkud si odnesla krásnou petrolejovou bezešvou podprsenku a dvoje bokové kalhoty ve stejném stylu. Celkový výsledek: v kapse jí cinkalo posledních pět pětieurových mincí a k tomu nějaké drobné.

Že by mohlo prádlo jejímu vzhledu napomoci, to čekala: že bude rozdíl tak veliký, to ne. Nepatřila mezi dívky, které by do dvaceti každé ráno přeměřovaly svůj hrudník, potají chlemtaly černé pivo a doufaly, že se přes noc stane zázrak a jejich chlouba povyroste o dvě velikosti. Už od sedmnácti byla blondýna smířená s tím, že košíčky velikosti DD neoblékne a považovala to za poslední věc, kterou by se měla trápit. Ale vidět svůj hrudník urovnaný v luxusním prádélku, které jí nějakou podivnou magií vytvořilo nejen rýhu mezi ňadry, ale zároveň i užší pas, bylo i pro ni málem fascinující a rázem pochopila, proč některé dámy investují do prádla tisíce.
„Tak to je úlet,“ zamumlala dívka a natočila se z boku: i přes tričko byl znát rozdíl. Stydlivě se pousmála – výraz se jí změnil po pohledu na hodinky. Kruci, už měla být v tramvaji! Popadla tašku, hodila ji přes rameno a naposledy na sebe pohlédla.
Byla opravdu zvědavá, co na to řekne Paul.
Doufala, že bude mít radost.
Povzdechla si a místo čekání na výtah, který někdo drze přivolal do osmého patra, zamířila ke schodům. Snad se vrátí už dneska, strašlivě jí chyběl.
Ach jo...
Už aby tady byl. Přitáhla tašku k tělu a rozběhla se k zastávce, aby nepřišla pozdě do práce.


*


Jednání bylo naplánováno do menšího salonku v jedné z vládních budov, místnosti, která sice nevynikala velikostí, ale zato byla v křídle budovy, které přečkalo bombardování ze závěru druhé světové války, takže se tu nová technika snoubila s historickou výzdobou.
Paul se pousmál: pohled na desítku okolo stolu sedících právníků, kteří měli před sebou bez výjimky vytažený laptop byl v ostrém kontrast se starými freskami, kterým odporoval i připravený flip chart. Kallerovu pohledu neuniklo ani neznatelně světlejší místo na zdi za čelem stolu: něco mu říkalo, že tam restauratéři opatrně zamalovali skvrnu, která tam zůstala po sundání říšské orlice. Ušklíbl se. Opravdu výborně vybrané místo pro meeting.
Navíc houstlo napětí. Setkání se členem vlády mělo začít o půl desáté, ale už teď bylo o více než půl hodinu opožděné.
Kolem právníků, kteří je vnímali jen jako hnutí vzduchu, poletovali dva asistenti, studenti, kteří zde byli patrně na praxi pořádané Evropskou unií: teď se však dívka i oplácaný chlapec mohli přetrhnout, aby ke snídani, která byla na desce naservírovaná, přinesli i dostatek kávy a čaje.
Taková zkušenost je opravdu k nezaplacení, to byste doma nezískali, pomyslel si Paul cynicky a mimoděk si prsty promnul spánky.
Moc dobře se dneska nevyspal...

Dveře se otevřely bez zaklepání: deset hlav vzhlédlo a jejich majitelé okamžitě věděli, že je něco špatně.
„Vážení,“ asi padesátiletá žena okolo padesátky sotva popadala dech a o jejím rozrušení vypovídal i fakt, že ctihodné společenství vůbec nepozdravila. „Já se opravdu moc omlouvám... tedy omlouvám pana ministra. Jeho paní měla v noci mozkovou příhodu, jsou spolu v nemocnici. Já... pevně věřím, že pochopíte, že v této situaci se věnuje rodině. Omlouvám se,“ zadrmolila, očividně sama naprosto vyvedena z míry. „Pan ministr vás prosí, abyste ho omluvili, rád by se s vámi sešel někdy v září. Ale určitě chápete, že teď prostě není možné dát nějaký termín...“
Právníci se rozhovořili mezi sebou, někteří zprávou vypadali pobouřeni, jeden advokát se zatvářil ustrašeně.
„Opravdu lituji,“ ministrova asistentka připomínala uštvanou laň a mimoděk se proti protokolu natáhla přes rameno jednoho z hostů, aby si vyklopila do krku šálek silné kávy, „že jste tu zbytečně. Vím, že mnozí z vás cestovali zdaleka.“
Paul položil sklenici na stůl. „Myslím,“ pronesl hlasitě, až všichni na moment zmlkli, „že všichni dokážeme takovému důvodu porozumět, paní magistro. Vyřiďte panu ministrovi, že jeho ženě přejeme brzké uzdravení. Zkusím si v září udělat čas a znovu přijet. A s tím cestováním si,“ pousmál se, „nedělejte starosti. Sice jsou to velmi smutné okolnosti, ale hodí se mi odejít dřív.“
Ostatní se už i díky jeho slovům vzpamatovali z předchozího překvapení a potlačili v sobě nechuť ze zbytečné cesty: obklopili tmavovlásku, tiskli jí ruce a opakovali to samé, co kolínský advokát, který se právě očima střetl s naproti sedící mladou ženou, jejíž tvář oproti okolnímu ruchu zůstávala neprůhledná a bez vzrušení, jen její prsty běhaly po klávesnici laptopu.
Na ploše vyskočil symbol obálky.


Hodí se odejít dřív? Se vší úctou... ale to jsem nemusela jezdit.


Paul si promnul jazykem dásně. Měla pravdu, sakra. Ani včera si na ni neudělal tolik času, kolik slíbil: jednání zabralo celý den a on už měl věk na to být unavený.
Rozhlédl se, stále ještě trval ruch.


Dobře, ale mám hodinu, maximálně hodinu a půl.


Usmála se a pohodila hlavou, až se jí z přísně utaženého uzlu uvolnil pramínek medově blond vlasů a sklouzl na rameno na míru střiženého tmavě šedého kostýmku.

To stihneme. Kde?


Kliknul na „odpovědět“ a s pocitem, že ho opravdu tísní čas, napsal jen

u mě na pokoji, ale hned, prosím


Vytrhl laptop ze zásuvky a když vstal, aby ho vypnul, na monitoru už svítila odpověď.


Budu tam.


*

„Ha, propadáme se do minulosti?“ uchechtl se Turek po asi minutě nevěřícného zírání na starého brouka, který si to zaparkoval přímo pod okny služebny. „Myslíš, že tam šéfová vyslýchá nějakého hipíka?“
„Asi jo,“ zazubil se Tom, oba ve výborné náladě: právě si dali kávu v novém drive-in a servírka s nimi okatě flirtovala. Co na tom, že jí bylo přes padesát a vlasy už jí začínaly šedivět.
Komisaři vyskákali po schodech, aby si o polední pauze dopřáli svou zkornatělou kuřecí bagetu a samozřejmě i další hrneček kávy, aby se ovšem hned u vchodu zarazili a vykulili oči.
Kde jsme projeli bránou času? napadlo Turka mimoděk. Možná za tím nájezdem na A3, byl tam nějakou takový divný výmol, zvláštně to hodilo celým autem...
Za počítačem na místě sekretářka seděla Andrea, prsty rozlétané po klávesnici v gestu naprostého profíka.
„Andreo!“ vyjevil se Tom. „Ahoj!“
„Nazdar Andy,“ pousmál se i její ex a pokusil se zahnat rozpaky: upřímně, naprosto zapomněl, že je Schafferová, vlastně už Richterová, s Janem a Tobiasem stále v Kolíně „Co ty tady? Snad tady nemáme velký návrat číslo dva?“ Nevěděl, zda nepochopila narážku na Traberův comeback, ale zdálo se mu, že jí obličejem projelo něco velmi nepříjemného.
„Zdravím. Zaučuji,“ pronesla s nebývalou úsečností a policisté si teprve teď všimli, že po jejím boku sedí mladá obrýlená dáma lehce nad třicet se zářivě rudými vlasy a rozervanými džínsy. „Tohle,“ hodila bradou k nováčkovi, „je Michaela, vaše nová sekretářka. Šéfová mě poprosila, abych jí ukázala pár triků s databází a tak podobně...“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
„Těší mě, Michaela Ziesel!“ k jejich překvapení stůl skoro přeskočila a stiskla oběma komisařům dlaně. „Hrozně ráda vás poznávám! Opravdu moc!“
Zručně tak zabrnkala na struny jejich eg: oba komisaři hned věděli, že s novou staniční posilou budou vycházet velice velice dobře.
„Nás taky těší,“ zazubil se Tom, kterému už bylo jasné, komu patřilo ono retro autíčko před budovou.
„Taky,“ stiskl jí dlaň Semir. „Tak nám něco o sobě povězte, slečno-“
„No,“ vyskočila Andrea na nohy, „myslím, že dneska to stačilo. Ještě přijdu zítra, zase na tu hodinu. Teď už musím jít. Tobiase hlídá máma, tak jí ho nechci nechávat moc dlouho...“
„Jasně...“ otočil se k ní lehce zaskočený Turek. „Tak... jo, pozdravuj Tobiho a Jana a doufám, že se brzy uvidíme. Třeba zítra, v kolik tu budeš?
„Ve dvanáct. Pokud tě slečna pustí, ráda tě uvidím. Mějte se,“ zavolala hlasitěji, aby ji slyšel i zbytek služebny, zamávala Hottemu, ještě jednou na ně kývla a s kabelkou v ruce zamířila k východu.
Turek zamrkal. „Co je jí?“
Rudovláska pokrčila rameny. Opravdu nechtěla hned na začátku říkat, že Andrea byla sice v oboru profesionál, ale programy, které ona znala a na kterých jako sekretářka pracovala, se za těch pár let slušně pohnuly dál. Takže ve skutečnosti dnes Michaela častěji naučila něco bývalou staniční expertku než naopak. „Asi špatná nálada,“ pousmála se.
„Hele,“ zamnul si ruce Kranich, který byl vůči Andreiným emocím odolný, zato vycítil příležitost k jídlu. „Tak... teď máte-“
„Budeme si tykat, ne?“ navrhla vesele.
„Fajn. Tak teď máš taky pauzu, ne? Pojď, skočíme na pizzu a pokecáme, ať se trochu seznámíme.“
Zvedla se a mrkla na Turka, který stále poplašeně ještě hleděl oknem na parkoviště, kde Andrea startovala temně červený Mini Cooper. „Ráda... jdeme?“
„Jo,“ kývl nepřítomně. „Jdeme.“

*

V zámku zarachotil klíč.
Stiskla víčka.
Snažila se na tuhle chvíli připravit, ale nešlo to, v plicích jí ubýval vzduch a oči zaštípaly.
Nebreč.
Nebreč. Nebreč nebreč nebreč, přikázala si, ale i tak musela zvednout hlavu a zamrkat.
„Maličká, tak jsem tady!“ Nepotřeboval nadpřirozené schopnosti aby poznal, že podle jeho přání skutečně přišla: stačilo, že nebylo zamčeno. Netrpělivě odehnal Sumeru, která se mu chtěla přátelsky otírat o nohy a když ji nenašel v obýváku vrazil s příjemným očekáváním do ložnice. „Terezko, aho...“ Zarazil se v půli slova a udělal krok zpátky, jakoby čekal, že tím něco může změnit. „Co to...“ zachraplal při pohledu na sbalenou tašku, která na posteli sedící dívce ležela u nohou.
Zatraceně. Ona to...
„Maličká,“ přelétl scénu očima a kočku, která se ho po prvotním neúspěchu opět pokusila přivítat doma, zahnal prudkým škubnutím nohy. „Co to... co to má znamenat?“
Roztřeseně se nadechla. „Paule... jak jsi mi to mohl udělat?!“


Arrow


Mozkové spoje mezi sebou vytvořily jedno velké SAKRA. Kdo jí to mohl vykvákat? A tak rychle a ochotně? S námahou polkl a zvedl obě dlaně v obranném gestu. „Terezko, poslyš, to vážně není tak, jak to vypadá. Jestli ti někdo něco napoví-“
Obličej se dívce zkroutil do grimasy plné odporu. „Ke všemu si myslíš, že jsem úplně, ale úplně pitomá...?“
Nemínil před ní stát jako školáček na koberečku přes ředitelkou: přitáhl k sobě jedno z křesel, která v ložnici umožňovala příjemné posezení a klesl na něj, byť se o pohodlí nedalo mluvit. „Nezlob se,“ roky výjimečně bohaté praxe dokázaly hlas udržet na kontrolovaně klidném tónu, „ale nerozumím ti. Opravdu ne. Mohla bys mi to vysvětlit? Já... spěchám,“ vyzkoušel Paul hned na začátku přechod do protiútoku, „domů, co nejrychleji, abych byl s tebou a když přijedu, najdu tohle. Ne, nechápu, opravdu ne.“
Nevěřícný nádech jí podráždil hrdlo, až si musela pročistit krk zakašláním. „Spěchal jsi?“ Jakmile s jistotou kývl, uchechtla se. Vlastně to bylo skoro až komické. „Zajímavé. Že jsi to při tom všem kalupu dokázal vzít oklikou? Jsem sice jen pitomá blondýna,“ pohodila hlavou a něco v ní si vychutnalo strnule překvapený výraz, který mu i přes nacvičované přísné sebeovládání dokázal na moment problesknout tváří, „ale něco mi říká, že sis po konci té vaší slavné konference docela zajel.“

Ach tak. Tohle. Paradoxně se mu ulevilo. Kdyby někdo v dobře vybarveném přízvuku podal Berlín, mohlo to dopadnout hůř, těžko by se mu to vysvětlovalo. Tady si... věřil. „Terezko, já to přece nemínil nijak tajit. To ti musí být z podstaty věci jasné, ne?“
Poposedla si a hodila nohu přes nohu. Z podstaty věci? Rétoriku soudní síně odmítala přijmout a rozhodně nemínila zapomenout na to, že obžalovaným je tady on. „Paule,“ čišelo jí z hlasu napětí, „mě přece nezajímá, že jsi mi to pak chtěl říci. Mně zajímá, že jsi to udělal. Víš, jaké to pro mě znamenalo problémy?“
Obočí mu po čele sklouzlo níže. „Problémy?“
Skoro se neovládla. „Jo, PROBLÉMY!“


„Uzavřel starosta. Tečka...“ Blondýnka měla svůj pečlivý pracovní postup, který jí koneckonců vynesl stálé místo v prestižní redakci: po dokončení článku si ho ještě dvakrát přečetla, přičemž naposledy ho pro sebe odslabikovala nahlas. Byla to docela dobrá metoda pro někoho, pro koho nebyla němčina mateřským jazykem a tím pádem bylo třeba ujistit se o naprosté správnosti textu. Tereza spokojeně kývla a okno zavřela kliknutím na křížek. Tohle se docela povedlo.
„Te, nepůjdeme na oběd?“ Naomi se konečně dovolala lékaři, jehož vyjádření potřebovala pro svou malou analýzu a zářila spokojeností. „Dneska by měli mít docela dobrý výběr.“
Oplácaná novinářka zaváhala. Pravda, jídelní lístek oblíbené restaurace skrýval samé kulinářské skvosty, ale dnes se jí do společnosti kolegyně moc nechtělo: už ráno žena samozřejmě neopomněla okomentovat její proměnu a Wox bylo jasné, že u oběda by na diskusi o efektech push-upky pokračovala. To byl faktor, který mohl nechat zhořknout i nejvybranější lahůdku. A co víc, Naomi od začátku naznačovala, že zvětšovací prádélko je nutně jen prvním, testovacím krokem, který nevyhnutelně povede k tomu, že Paul po zhodnocení výsledku sáhne ještě hlouběji do kapsy a ochotně zacvaká operaci, aby to, co měla Tereza pod tričkem nyní, zůstalo na místě i poté, co látku odloží. Oběd by se dozajista nesl v duchu ujišťování, že by Češka neměla váhat a na to Kellerova mladá přítelkyně neměla žaludek. „Ne, Nami, díky. Ale mohla bys mi,“ vyloudila na tváři milý úsměv, „něco donést, prosím? Pak ti to zacvakám.“
Redaktorčina ústa se otevřela, ale plánovaná slova přerušil šéfredaktor, který bez zaklepání vpadl do kanceláře, až sebou obě zaměstnankyně trhly. „Slečno Wox. Pojďte za mnou.“
Tereza zvedla obočí a v žaludku ji stisklo: způsob, který ji oslovil, nevěstil, že by se mělo jednat o pochvalu. A to, že na ni ani nepočkal a donutil ji, aby do kanceláře vešla sama až ve chvíli, kdy on bude dozajista dominantně usazený za stolem, také nedávalo dobrý signál. „Nu,“ pokusila se zachovat klid a vstala, „jak vidíš, mám program...“
I Naomi dokázala číst situaci. Pochmurně kývla. „Hele, vezmu ti panenku se šťouchanýma. A drž se...“

Co jsem mohla udělat špatně?
Hlavou proletěl rej myšlenek, které se napřed odmítly uspořádat, aby následně získaly podobu seznamu: imaginárně odškrtávala položku za položkou, aby znovu bezradně pokrčila rameny. Nedokázala přijít na to, kde byla chyba. Že by něco špatně pochopila a vůbec nepobrala, že se má o nějaký kontakt či dokonce celou reportáž postarat sama místo jiné kolegyně?
Však se to brzy dozvím, pomyslela si pochmurně a zaklepala na dveře kanceláře, které za sebou šéfredaktor k její nevoli a vzrůstajícím obavám zavřel. Vždyť věděl, že jde hned za ním, proč by takové gesto dělal, kdyby nebyl opravdu naštvaný?
„Dále.“
Lhala by, kdyby řekla, že se cítila dobře. „Šéfe?“ Hlesla a vstoupila dovnitř, aby nerozhodně postála. Možná by měla být ráznější, aby bylo hned od začátku jasné, že nic neprovedla, ale nechtěla působit drze, když neměla tušení, o co se jedná.
„Sedněte si,“ ukázal bradou na židli, sám usazený za široký starý stůl, který byl chloubou zděděnou po předchozím šéfredaktorovi Weltu, ačkoliv na něm moderní ultrabook působil jako pěst na oko.
Polkla a poslechla, ovšem submisivní role, do které byla pasována, se jí ani náznakem nezamlouvala. Poslední měsíce se za ní táhla jako žvýkačka na podpatku.
„No,“ protáhl si muž prsty mimoděk. „Tak co mi k tomu povíte, slečno? Upřímně řečeno,“ než se stačila zatvářit zmateně, poposedl si a naklonil se dopředu jako had před uštknutím, „tohle jsem od vás nečekal. Považoval jsem vás za loajálního zaměstnance, který si váží toho, že může psát pro Welt. To není samozřejmost – natož pro někoho, kdo je vlastně cizinec a občas korektorům přidělává práci.“

Verbální políček bolel více než fyzická facka. Cítila, jak jí hučí k horko v hlavě. O čem to mluví, proboha? A proč na ni útočí? Jasně, že si toho vážila! Byla to jedna z mála věcí, na kterou u sebe byla pyšná...
„Právě proto bych z vaší strany čekal korektní jednání. Musím říci, že mě hodně zklamalo, že-“
Už to nešlo vydržet. Oběma rukama chytila desku stolu a vzhlédla. „O čem to mluvíte?“ vyjekla, hlas nepřirozeně vysoký. „Já vám vůbec nerozumím!“
Na muže měl nezvykle řídká obočí, která se teď obě prohnula. „O tom, že pokud se míníte přesunout do jiné weltovské redakce, rád bych o tom slyšel přímo od vás, ne že budu poslední, kdo se to dozví.“
Několikrát naprázdno otevřela ústa, zatímco se zatvářil skoro triumfálně, jak jí překazil nekalé plány. „To... to je nějaká blbost, ne?“ ujelo jí, ač se vždy pokoušela vyjadřovat na co nejvyšší úrovni. „Pořád to nechápu.... jaký přesun? Vy chcete, abych... někam odjela? Nebo...“ potřásla hlavou a mimoděk se chytila za spánky. Tohle byl zlý sen. „Prosím vás, mluvte na rovinu, vysvětlete mi to!“

Na ofenzivu připraven nebyl – více ho ovšem rozhodil zoufale zmatený výraz, který se jí usadil v kulatém obličeji. Buď byla hodně dobrá herečka, nebo... Zamračil se, ale ubral na rétorice, ochoten připustit existenci okolností, které by hovořily pro dívku. „Před chvílí mi volal kolega z norimberské pobočky,“ pronesl, aniž by z blondýny spustil zrak. Lapala každé jeho slovo a očividně se snažila pochopit. Hm. „Prý chcete přestoupit do jejich redakce. Volné místo měl, tak se mě ptal, co jste zač a jestli jste vážně dobrá. Jak říkám, nepovažuji za vhodné a ani slušné, abych se takové věci dozví-“
„Ale já přece NECHCI do Norimberku!“ Tereza vstala, zelená a rozklepaná. „Já je nekontaktovala, to je úplně absurdní! Vždycky jsem všem říkala, že jsem spokojená, že mám v Kolíně přátele a právě práci, která mě baví! Museli se splést, nebo jim někdo něco nakukal! Zaměnili jména, nebo,“ nabrala dech, vědoma si toho, že to poslední bylo hloupé: Wox ani v Německu určitě moc nechodilo. „Prostě je to omyl, vtip nebo snaha mě poškodit, ale já NIKDY nechtěla odtud odejít!“
Mimoděk se odsunul a jazykem promnul dáseň. Ne, tohle nemůže hrát, uvědomil si. Opravdu neví, o co jde. „Zvláštní,“ zamumlal.
„Je to divný, ale já OPRAVDU nikdy nechtěla odejít z Kolína!“ hrozně jí záleželo na tom, aby to věděl. Roky se snažila působit co nejsolidněji, aby jí nikdo nemohl vynadat a teď taková dýka do zad a teď by jí to měla překazit dýka do zad z neznámé strany? „Vůbec nechápu...“ Zarazila se.

Neušlo mu to a když se zapotácela, zvládl vystřelit paži přes desku stolu a chytit ji za rameno: místo díků na něj pohlédla jako po probuzení. „Chcete vodu? Dám vám vodu.“ Nečekal až kývne a zvedl se. „Sedněte si...“
Wox mimoděk zacivěla na zeď.
Šéfredaktor kolínské redakce Weltu měl jeden velký koníček: exotické ptactvo. Kancelář u takové funkce musela působit dobře a solidně, ale i tak si neodpustil několik velkých zarámovaných fotek svých největších miláčků. Zírala na snímek amazoňana rudookého a snažila se zadržet slzy, co jí štípaly v očích.
„Děkuji...“ zachraplala, když před ni postavil skleničku a vyprázdnila její obsah na jeden zátah, litujíc, že v ní není něco silnějšího.
„Tak už víte, odkud vítr vane?“ zeptal se, tón o mnoho vlídnější. Omluvu od něj čekat nemohla, to snad bylo jasné: ale tomu, že o věci neměla ponětí, věřil.
Kývla. „Nevím,“ zaskřípal jí hlas, „jestli vás tím mám... zatěžovat. Je to osobní...“
„Docela by mě to zajímalo.“
Deska stolu musela být velmi zajímavá, protože na ni Wox upřela zrak. „Můj přítel,“ hlesla. „Před pár týdny mi navrhl, že bychom se mohli odstěhovat do Norimberku. Já to odmítla. Naprosto odmítla. Mám tu přátele, už nějaké zázemí a... právě práci.“ Stiskla víčka. „Tehdy si představoval, že půjdu šéfovat nějakému inzertními plátku. Řekla jsem mu, že ani náhodou. Očividně... očividně...“
Trpělivě čekal, až se dívka znovu napije a zvlhčí si krk.
„Očividně si vzal jako záminku, že mě z jednoho Weltu přetáhne do jiného a já s ním nakonec odjedu. Já... přísahám, že jsem o tom nevěděla. Nechci do Norimberku. Opravdu si nechci podruhé stavět život úplně od začátku. Říkala jsem mu to. Naprosto jasně. Nevím,“ ač Tereza dokázala vyvinout dobré řečnické umění, v tu chvíli hovořila s monotónní rezignací, „proč mi tohle udělal. Proč mi jednal za zády. Proč ze mě...“
Už se neudržela a vzlykla.
„Proč ze mě za to všechno dokáže udělat... takovýho... debila...“

Novinář si rozpačitě odkašlal: jako většina mužů nenáviděl ženský pláč. „Tady,“ zamumlal a podal blondýně krabičku s kapesníky. „No... já bych řekl, že je to vyjasněné. To, co říkáte, samozřejmě dává smysl a beru to. Tak se uklidněte,“ pokusil se zaznít bodře, „všechno je v pořádku, zapomeneme na to.“
Utrápeně kývla hlavou. Jistě, pracovně to bude v pořádku... ale jinak?!
„Poslyšte, slečno. Máte dneska něco na odpoledne? Něco důležitého?“
„Co?“ redaktorka znovu potřásla hlavou, aby se vzpamatovala. „Ne, pane. Jen dokončení dvou storek, ale ty jsou stejně až na pátek. Můžu někam zajít, pokud potřebujete.“
„Tak běže domů. Pro dnešek vám dám volno, pokud chcete.“
Přes slzy, co jí stékaly po obličeji, se dokázala pousmát. Věděla, že to je od něj forma omluvy za nepříjemné jednání: na moment ji lákalo přijít domů a zahrabat se do postele, ale rychle si to rozmyslela. Jen by se utápěla v černých myšlenkách a více a více si zoufala nad tím, co dneska musí přijít. „Jste hodný, děkuju. Ale já to tady dneska dodělám...“
„Jak chcete, když tak si řekněte.“
Zhluboka se nadechla a vstala. „Zrcadlo tady asi náhodou nemáte...?“ dokázala si představit, jak jí po lících stéká řasenka. „Bohužel. Ale leskne se mi display od mobilu,“ ušklíbl se a předal jí telefon spolu s dalším papírovým kapesníkem, takže bylo hned jasné, že jsou úpravy nutné: jakmile si nasliněným útržkem přetřela šmouhy pod očima, hleděla se co nejdříve vytratit.

„Te, Te!“ Naomi se při pohledu na její už sice suchou, ale stále ještě pláčem zarudlou tvář zarazila. „Počkej... on ti dal padáka?“ Napřímila se a vykročila. „No to se posral ne?! Mám mu jít rozkopat držku?!“
Přes všechno neštěstí Wox kamarádčino upřímné rozčílení potěšilo. „Ne, jsi hodná. Bylo to jen nedorozumění... vysvětlili jsme si to.“
„Hm... řekneš mi, o co jde?“ Musela být v šéfově kanceláři hrozně dlouho, protože k ní Naomi přisunula slíbený balíček s jídlem. „Se vší úctou, vypadáš hrozně, Terko... co se děje?“
Zničeně se usmála. „Taky se... cítím hrozně.“



„Takže, Paule...“ Wox zaťala nehty do povlečení, „co s tím uděláme...? Co uděláme s tím, že mě... že mě vůbec nerespektuješ? Očekávám,“ hlesla tiše, „nějaké návrhy. Protože mě napadá opravdu jen jediná věc. Tohle... protože tohle nemá cenu.“



Arrow



Nestávalo se mu často, že by ztrácel půdu pod nohama. Byl právník, ba co víc, uznávaný expert: autorita, která byla tváří v tvář moři pravidel, kterým málokdo rozuměl, nezpochybnitelná. Jeho slovo platilo za směrodatné a stalo se samozřejmostí, že jeho činy provázelo uznání, ať již ze strany studentů nebo ne tak proslulých kolegů. Teď proti němu sedělo baculaté mladé kuře, které si dobrovolně připustil k tělu a jeho stisklo někde okolo žaludku. Co mu to... co naznačuje?
Pro samou bitvu žalu se vztekem, která měla stále nerozhodnou bilanci, si nedokázala jeho rozpaky vychutnat. „Paule, jak jsi mi to mohl udělat?“ zeptala se znovu.
Mlčel.

Pootevřené dveře se lehce pohnuly, jak se o ně otřela do pokoje vklouznuvší Sumera: kočka se nemohla smířit s tím, že má oba nové páníčky doma a přesto se jí po takové době, kdy byla ponechána skoro sama, nikdo nevěnuje.
Wox beze slova poplácala dlaní na matraci a když šelmička na jasný pokyn vyskočila nahoru, zabořila dívka prsty do měkké stříbrné srsti. „Paule...“
„Prostě jsem pro nás chtěl nový začátek,“ zamumlal právník. „Jen pro nás dva. Přece víš, že o tebe stojím, že to s námi myslím naprosto vážně.“
Kolovrátek. To jí přišlo na mysl. Kolovrátek, který pořád jede tu svou. „Pamatuješ,“ nemínila mu blondýnka dovolit převrátit situaci do podoby, kdy by byl on ten jediný, kdo jejich vztah buduje, „co jsem ti tehdy řekla v tom parku?“ Najednou byla klidná, až ji to samotnou zaskočilo. „Tam na tý lavičce?“
Zelené oči prozrazovaly napětí. Tohle byla přímo položená otázka, ze které se nedalo vyklouznout. „Že nechceš do Norimberku. Že bys dělala sice šéfredaktora, ale v nějakém plátku, co ti nebyl dost dobrý. Tak jsem se ti pokusil sehnat místo ve Weltu a je snad jasné, že než jsem to dojednal, ani jsem ti nic neří-“
„Ne, Paule.“ Odstřihla jeho pokus o novou konstrukci jako mačeta liánu, co se chystala pomalu ovíjet a dusit mladý stromek. „Já myslím, že si moc dobře pamatuješ, co jsem ti tehdy říkala. Ale připomenu ti to.“ Nadechla se. Znovu se o ni pokoušel pláč, rychle se sklonila a křečovitě se usmála na kočku, která o to nestála. „Řekla jsem, že jsem v Kolíně spokojená. Že tady mám snad poprvý v životě opravdové kamarády. Že tady mám práci, kterou mám moc ráda a na které mi záleží a taky fajn bydlení. A myslím,“ nadechla se Wox, „že jsem důraz kladla i na to, jak dlouho mi trvalo se tady zabydlet a že se tím pádem nechci zase někam stěhovat a začínat nový život. To je to, co jsem pověděla já. A ty mi teď,“ přímou výzvu nečekal a lehce sebou trhl, „řekni, kde přesně byl prostor na to, abys pár týdnů poté jel do Norimberku a začal mi tam za zády ten nový život domlouvat.“

Právník versus novinářka, oba svého druhu mistři slova a argumentů.
Byl to smrtelně těžký zápas, za jehož sledování by nejeden zaplatil.
Kličko proti Alimu v intelektuální rovině.
Vyprodáno.

Pohodila hlavou v gestu, které pro ni bylo typické: do čela jí sklouzl pramínek, který měl chuť odhrnout. Místo toho dál strnule seděl na židli, zatímco do něj zabodávala bolestný pohled ocelově modrých očí.
„Já se tě na něco ptala,“ připomněla redaktorka tiše. „Tak proč mi neodpovíš?“ Vlastně ji to těšilo. Snad to znamenalo, že vzdal snahy obrátit to ve svůj prospěch. Snad konečně pochopil, jaký to byl průser, jaký to byl od něj faul.
„Dobře...“ Nešlo to. Jeho neskutečně vycvičená mysl stihla v desítkách vteřin analyzovat všechny možné únikové kličky, ale nacházela jen jednu slepou uličku za druhou. To ovšem neznamenalo prohru. Jen musel změnit strategii. Kde nepomohou argumenty, zaberou emoce, to měl velmi dobře vyzkoušené. „Terezko, omlouvám se. Tohle jsem zvoral, pokazil jsem to.“ Vlastně nemusel zkroušenost předstírat. Dostalo ho to. A spolu s uvědoměním, co na něj po jeho příchodu vytáhla, ho začal bodat strach. Nechtěl o ni přijít. „Je mi to moc líto, maličká. Přehnal jsem to...“
Pohlédla mu přímo do tváře. Nelže, uvědomila si a nemohly jí uniknout vrásky starostí, které mu nakrabatily čelo. Opravdu ho to mrzí. „Víš, jak mi bylo?“ Ne, nechtěla ho šetřit. „Víš, jak strašně jsem se cítila, když mi v práci začal nadávat, že jsem mu ani neřekla, že měním zaměstnání a já přitom neměla páru, o čem vůbec mluví?“
„Asi... asi hrozně,“ přiznal Keller, byť se mu do vciťování do takové situace nezamlouvalo. „Maličká... dobře, opravdu toho lituji. Omlouvám se. Myslím to vážně. Přijmeš mou omluvu, prosím?“

Její civění na moment postrádalo výraz, pak však blondýnka kývla. Než se mu stačilo ulevit, dostal právník další štulec. „Přijmu, protože tě to asi fakt mrzí. To ale neznamená, že je všechno v pořádku, Paule. Já... já už jsem unavená, Paulie. Já už takhle dál nemůžu...“
Sumera nespokojeně mňoukla. Přestala být hlazena, protože si sedící dívka obě dlaně přitiskla na oči. „Já už opravdu takhle nedokážu pokračovat.“
Zmatek. Co myslí? Omluvil se, přijala to... co chce ještě pitvat? Právník zaváhal: měl si sednout vedle ní a vzít ji kolem ramen? Nakonec se rozhodl pro vyčkávací taktiku. „Terezko, vždyť když jsme se loučili, bylo to v pohodě,“ snažil se tiše. Nelíbilo se mu to. Co jí zase kdo namluvil, proč se najednou staví na zadní? Pokoušel se nevyjet a nevyslovit jméno tureckého policisty, co mu začalo doutnat kdesi vzadu v mysli. „Ano, uznávám, neměl jsem za tvými zády dojednávat tak zásadní věci. Moje chyba a omluvil jsem se. Ale... co ještě mám udělat? Mám jít do redakce a vysvětlit jim to? Klidně to udělám!“ Byl připraven vysypat si na hlavu kýbl popela, by vylít na sebe celou nádrž splašků. Jen aby nemusel hledět na její bolestný výraz. Bál se.

„Je to,“ ztrápenost jí z hlasu jen kapala, „už strašně unavující. Pořád dokola, Paule.“ Otevíral pusu k otázce, Tereza však mluvila dál. „Vždycky se na něčem domluvíme. Jsme spokojení. Pak to začneš porušovat. A pak to přeženeš. Pohádáme se, máme nějakou... nějakou krizovou chvilku, ale domluvíme se, co dál. A zase jsme spokojení. A ty to pak zase začneš porušovat. A já.. já už nemůžu. Já už tak nemůžu.“ Znovu si zakryla dlaněmi oči. Třásla se. „Už ten neustálý kolotoč nezvládám. Protože.... i když je mi dobře, vlastně už pořád čekám ten průser...“
Teď přišla ta chvíle: prudce se zvedl, až poplašeně vzhlédla. Přešel k přítelkyni a než se stačila ohradit, rázným gestem odehnal Sumeru, která se již poněkolikáté dočkala takového drzého jednání. Sevřel dívčinu paži. Možná pevněji, než zamýšlel. „Terko... co mi to vykládáš? Já tě miluju. Ty mě taky. Ne?“
„Ano. Teda já tebe jo. Za tebe mluvit nemůžu. Jenže ono to, Paule,“ zachraplala a pokusila se mu vytrhnout, „asi někdy nestačí.“
„Tak co mám dělat, hm?“
„Už nějakou dobu,“ jako kdyby ho blondýnka vůbec nevnímala: hleděla na Sumeru, která tentokrát neodkráčela z místnosti, aby se pomstila pokálením nějaké cenné věci, jak měla ve zvyku, „si říkám, jestli to má cenu, Paulie. Jestli bychom neudělali lépe, kdybychom se nerozešli. Jako kamarádi, nebo snad bychom ČASEM mohli být alespoň kamarádi. Až by to přestalo bolet.“ Stiskla víčka a zatímco se mu nedostávalo dechu, jí se zvedala hruď čím dál rychleji. „Já jsem s tebou šťastná... ale ty chvíle, kdy se cítím jako idiot... ty to všechno tak...“ trhla hlavou a pramínek byl zpátky ve tváři. „Neulehčuješ mi to, Paule. Nezlob se, ale já nevím, co mám dělat. Chci s tebou být, mám tě moc ráda, ale nemůžeme spolu zůstat, pokud to takhle bude dál. To přece... nejde...“

Dobře cítil, jak dívčiným tělem zalomcovaly vzlyky, pláč se jí však podařilo zastavit na samém krajíčku. Přitáhl ji k sobě s úlevou, že se nezazmítala. „Tak řekni, jak bys to chtěla,“ hlesl v tak submisivní roli, že ho vlastní výrok překvapil.
„Je to i moje vina,“ pokračovala hluše. „Měla jsem to zastavit, už když jsi to poprvé porušil. Ne tě nechat jít dál... a pak tě zase nechat všechno porušit... Je to hodně moje vina.“
Ačkoliv kritizovala sebe, celým bytím mu zalomcoval hněv. Jak to o něm mluvila? Co on porušoval? A pak... rozejít se jako přátelé? To by se tomu tureckému hajzlovi líbilo, přesně na tuhle chvíli čekal. Pak by měla Wox hned dva výborné kamarády a Paul nepochyboval, že by se ten zakrslý zmetek brzy začal cpát na volné místo v její posteli. Ne. Spočítal si plusy a mínusy.

Rozhodně se mu vyplatí zařadit zpátečku a zkusit bojovat právě tím, že uzná porážku.
Tváří v tvář ztrátě mladé slečny si uvědomil, jak moc o ni stojí.
Do háje, takhle to nemohla skončit!

„Terezko.“ Ovládl sebe i tón hlasu. Rozhodný, ale i chápavý, políbil svou malou přítelkyni do zlatých kadeří. „Tak mi řekni, co chceš tedy dělat. Řekni to.“
„To, co jsem měla udělat už na začátku,“ pronesla hluše. Bylo to zbytečné, věděla, že na to nepřistoupí. „Stanovit nějaká pravidla. Nějaké mantinely, za který prostě nedokážu jít. Ale ony se ti nebudou líbit,“ vzdala to. „To nemá cenu, vážně nemá...“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Mám tě rád, miláčku. Povídej. Nějak se... dohodneme.“
Rozhodla se. Vyloží vše na talíř a on ať se rozhodne, zda to celé najednou pozře, či ne. A tentokrát mu nedovolí jen vybírat rozinky. „Zaprvé,“ začala odškrtávat pomyslný seznam položek, které sestavila v době, kdy v ložnici v slzách a zoufalém vzteku čekala na jeho návrat z Norimberku. „Semir. Ano, Semir,“ zareagovala podrážděně na jeho ucuknutí. „Mám ho ráda. Je to můj velký kamarád. Nikdy ti s ním nezahnu, Paule. Ale záleží mi na něm a rozhodně se s ním budu dál vídat. Často vídat. Pokud se ti to nelíbí, nebo to chceš změnit-“
„Chápu, maličká,“ zamumlal advokát. Tohle byla obrovská porážka. „Dobře.“ Někde daleko se ta policejní bestie smála, skrze jeho kývnutí si probíjela cestu mezi dívčiny nohy.
„Zadruhé. Moji ostatní kamarádi. Taky je mám moc ráda a budu s nimi trávit čas. Mrzí mě, že jste si nesedli. Ale nevymažu je kvůli tomu ze života. Kde to půjde, budu se snažit, abys byl s námi. Ale na akce typu chata určitě pojedu zase. Jsi s tím srozuměný?“

Rezonovalo jím ponížení. Tuhle roli neznal.
Nelíbila se mu.
„Ano...“

„Zatřetí.“ Nemohla se zbavit trpkého tónu. „Moje práce. Je pro mě strašně důležitá. Jsem na ni pyšná a už NIKDY,“ zvedla hlas, „se nechci dostat do situace, jako byla ta dnešní. Budeš respektovat mou práci v redakci? Se vším všudy?“
Strnule kývl.
Maličko se jí ulevilo. „Tak jo... no a naposledy, Paule...“ uhnula očima a zrudla. „No... prostě v ložnici. Já... už mi dej,“ vylétlo z ní dlouho potlačované přání, „konečně pokoj s tím, že po mně chceš, abych ti to udělala pusou. Hnusí se mi to. A to druhý, ty víš co, ještě víc. Už toho nech!“
Uraženě zamžikal a na jazyk se mu drala spousta odpovědí v rázném duchu, rychle se však upamatoval na její podmínky. „Dobrá...“
„Taky,“ nepřestávala se červenat, „se mi nelíbí... teda chci říci... Prostě dobře, vím, že jsi rád ten, kdo je v posteli šéf,“ pípla. „Tomu se...“ tváře jí přímo hořely, „vlastně asi nebráním. Ale chci, abys přestal, když ti dávám jasně najevo, že nemám náladu, nebo že už to dospělo do stavu, kdy dál nechci. Však rozumíš, ne?“ Když kývl, odkašlala si. „Fajn, takže to chápeš. A budeš to i respektovat?“
„Dobře, dobře, budu. Je to všechno?“ snažil se neznít cynicky.
„Ano, asi ano.“ Nadechla se. „Je na tobě, zda to všechno přijmeš. Ale já férově říkám, že jestli ne, tak... prostě nevidím možnost, že spolu budeme dál. A Paule... ještě jedna věc. Jestli to zase porušíš,“ zašeptala, „tak já už nové kolo nezačnu. Nebude to tak, že se usmíříme a pak to kolečko pojedeme nanovo. Chci, abys respektoval mé názory, mé práci a to, co chci dělat. Tohle... je poslední šance. Ber, nebo nech být. Je to na tobě,“ pronesla Tereza sklesle a konečně vyprostila ruku z jeho sevření.

Strnule civěl.
Nehorázné vydírání, nehorázné vydírání, běželo mu hlavou.
Být v takové poloze se mu ani trošku, ba ani náznakem nezamlouvalo.
Jenže ji miloval.
A rozhodně ji nemínil přenechat Gerkhanovi.
„Dobře, maličká,“ slíbil. „Beru to. Budu se snažit. Oba se budeme snažit,“ zdůraznil nepříliš nápadně množné číslo, „a budeme oba zase šťastní.“
Mrtvě pokývala hlavou, jakoby snad to, co slíbil, nebylo smrtelně důležité. „Já jen chci, abys mě respektoval,“ hlesla znaveně. „Nic víc, nic míň. Jen abys respektoval mé přání. Normálně... i v posteli. Tam, když se předem domluvíme, si i můžeš hrát na šéfa. Ale jinde ne.“
Snažil se neskřípat zuby. „Dobrá. Všechno?“

Zavrtěla hlavou a jemu přejel po zádech mráz. Co ještě po něm chce, proboha?
„Paulie... ten rozvod,“ pípla.
„Jasně, jasně,“ narovnal se. „To je všechno na cestě, Eva už mi poslala všechny papíry, zanesu to na soud a pak už je jen otázkou-“ zmlkl, neboť mu jemně položila prsty na rty.
Polkla. Jak to říci, aby ho nezničila? „Myslím, že je to předčasné,“ pronesla tiše, takřka provinile. „Já vím, proč jste s Evou pořád manželé. Chápu to. A všichni ostatní ať si trhnou nohou. Prostě...“
„Ale já se CHCI rozvést!“ zahulákal skoro, jakmile se probral z prvotního úžasu. „Musí být na první pohled patrné, že už s Evou nemám nic společného, že jsme my dva spolu!“
Sklopila oči. „Nechci, abys to dělal zbytečně, Paulie. Tohle je na tobě. Ale já už to po tobě nechci. Nevíme, jak dlouho nám to vydrží. Tohle...“ broukla už usmířeněji, uvědomujíc si, že mu vrazila do srdce kůl, „je poslední pokus. Říkám ti to naprosto férově, abys věděl, na čem jsi. Nevsázej na něj všechno. Počkej s tím rozvodem. Mně nevadí, že jsi oficiálně pořád s ní. Vím, jak to je.“ Povzdechla si a pohladila zdrceného muže po paži. „Je pozdě, půjdu.“

Vyjeveně na ni pohlédl. To už s ním ani nechce být v jedné místnosti?
Drsný budíček, drsnější, než si zasloužil.
I když sám tomu tak odmítal říkat. Tohle nebylo žádné upozornění, ale spousta výmyslů a přehánění: a nejhorší bylo, že pokud ji nechtěl ztratit, musel se přizpůsobit...

„Terezko, je vážně hodně pozdě,“ snažil se o neutrální tón. „Tak tu přece zůstaň, ne? Přece nebudeme volat taxi...“
Wox chvíli nerozhodla žmoulala prsty prostěradlo, aby kývla. Vzpomněla si na jeho nespolehlivé srdce: bůhví, jak tuhle zprávu vezme? Bude lepší, když tu alespoň částečně zůstane a advokáta pohlídá, zklidní ho to. „Dobře.“ Vstala. „Ale lehnu si dneska na pohovku, ano?“
V zelených očích četla zmatek a strach. „Co, proč? Proboha, Terko, nedělej z toho zase takové drama!“ I on se zvedl a chytil ji za ruku: rychle se rozhodl změnit tón i styl. „Maličká, přece tě neuložím na nějaké kanape. Ty si lehni tady a já teda tam, když nemůžeš ani SPÁT vedle mě,“ neubránil se přes všechny pokusy o sebekontrolu rýpnutí.
Ze zaskočené Wox vyrazilo uchechtnutí. „No... gratuluji, Paule. Slib, že mě nebudeš do ničeho tlačit, ti vydržel,“ teatrálním gestem se podívala na hodinky, „skoro tři a půl minuty. Vážně výkon. Tohle,“ popadla ucho nachystané tašky, „vážně nemá cenu. Je mi to moc líto, ale...“
„Tak to počkej,“ zamračil se. Ani za nic by nepřiznal vnitřní směs zmatku a zahanbení: když se předtím krákoravě zasmála, měl co dělat, aby udržel nervy v klidu a jedni jí nevyťal. Styděl se za to. „Jen jsem chtěl být zdvořilý. Nepleť si to.“
„Tak fajn,“ řekla po krátkém váhání. „Beru to. Ale spím vedle. Ok?“
„Když to musí být.“

*

Je to zvláštní, pomyslela si.
Zvláštní, ležet tak blízko sebe a přitom úplně jinde.
Schoulila se do ještě pevnějšího klubíčka. Starostlivě jí na pohovce, naštěstí dostatečně široké i hluboké, ustlal, byť bylo celou dobu znát, jak moc by si přál změnu jejího názoru. Když se nedočkal, sklesle jí popřál dobrou noc a po jisté nerozhodnosti dívku políbil do vlasů.
Dveře od ložnice nechal otevřené.
Jako kdyby stále doufal...
Stiskla víčka a zachumlala se do peřiny.
Brečela.
Brečela hodně.

A levačka se jí třásla jako stařeně.


Arrow


*

Srdce mu bušilo o hrudní koš v rytmu zoufalého tlukotu křídel kolibříka uvězněného v laboratorní baňce.
Semir se oběma rukama zapřel o matraci a stiskl víčka, stále lapaje po dechu.
Na zádech ho studil pot.
Nedokázal si vybavit, co se mu zdálo, ale bylo to něco strašného, noční můra tak děsivá, že ho snad jeho podvědomí samo chtělo chránit před jednotlivými scénami. Jen ten dojem obrovské bolesti a hrůzy, které ani nedokázal připsat ke konkrétní osobě, v něm zůstal.
Pevně doufal, že nešlo o předtuchu…
Otevřel oči a civěl do protější, broskvově vymalované stěny, která ho od doby, co se o její barvě pohrdavě vyjádřila Wox, čím dál více iritovala, jen nenašel čas ani vůli k jejímu přemalování.
Digitální budík mu vysvítil do obličeje informaci, že je půl sedmé. Na usnutí málo, na vstávání brzy a poležení by vedlo jen k tomu, že by se pokoušel vyvolat přesné obrazy, které ho vytrhly ze spánku.
Už klidnější, položil Semir nohy ho koberce s vysokým chlupem a hlubokým nádechem vsál vzduch do plic. Jen noční můra, pomyslel si, přesto ho stále tiskl žaludek. Noční můra.
Asi sis vzpomněl na Kateřinu, na Katušku.
Polkl.
Měl by jí jít zalít květiny. A koupit nový svícen, ten poslední zase někdo ukradl.
Vydržel jen dva měsíce.
Dneska se něco stane, naskočilo mu přes všechnu snahu zahnat černé myšlenky do hlavy ohavné tušení. Něco hrozného…
S knedlíkem v krku vstal, povytáhl si tmavě modré pyžamo, a aniž by ustlal, vyrazil z ložnice, aby se po schodech vypravil dolů pro pořádně silný černý čaj.
Bude mít oči na stopkách.

*

„Děkuju,“ převzala blondýna od mladíka za pokladnou trafiky velký kelímek s kávou, poodstoupila, aby uvolnila místo důchodkyni s agresivně štěkajícím špicem a u improvizovaného stolečku vsypala nádobky pytlíček cukru. Zívla a zamžourala ven, byť jí špinavá okna neumožňovala příjemný výhled.
Stále pršelo a jak už to u lidí bývá, zatímco ještě před týdnem by v parném vedru všichni za déšť obětovali polovinu života, stačilo pár dní vlhka a Kolíňané brblali, že se pokazil konec léta.
Wox přivřela oči. Z nebe padající voda jí nevadila, těšilo ji, jak ve svém důsledku vrací dlouho zažloutlé a seschlé trávě zdraví a život: přesto jí pošmourno uspávalo a hůře se jí v něm soustředilo. V tom měla pomoci právě dávka kofeinu, na které dívka zašroubovala plastové víčko a vyrazila vstříc davům do stanice, odkud by jí měl vagon přivézt zpátky do redakce.
Tiskovka Zelených, na kterou se vydala, byla nudná a bez zásadních informací, byť strana dorazivší redaktory uctila balíky tiskových materiálů. Byla za ně výjimečně vděčná, protože kdyby se jí někdo zeptal, co bylo hlavním tématem, rozpačitě by si odkašlala a neřekla nic moudrého. Vybavila si jen to, že hned na začátku otráveně vyhodnotila, že se tam přes půlku města kodrcala jen kvůli dvojáku na třetí stranu a pak zcela vypustila.

Volky nevolky se v zadýchané místnosti pustila do přemítání nad ranním probuzením.
Sotva se z pohovky natáhla, aby zamáčkla budík, uvědomila si, oči ještě zalepené spánkem, nezvyklou tíži na nohou: na stehnech se jí v klubíčku stočila Sumera, nadšená společností, které se jí jindy nedostávalo. Tereza sama by stříbrné kočce s citronovýma očima asi neodolala a pod peřinu si ji pustila, Paul by ale zcela a nekompromisně proti: zvíře mu do postele nesmělo, tam měl své království on.
Právě právník jí ovšem vzápětí vyrazil dech. Sotva s posmutnělým výrazem dohladila předoucí kočku a opatrně ji přendala vedle sebe, aby mohla vstát, jen s vypětím vůle zadržela vyjeknutí. Keller buď čekal, až ona usne, nebo vstal dříve než ona: ať tak či tak, oddechoval teď na zemi vedle pohovky po jejím boku.
Jako věrný pes.
Wox se kousla do rtu. Netušila, zda má být tím gestem dojatá, uražená, nebo prostě jen vyvedená z míry. Vlastně ani to, zda ho vzbudit, nebo nechat spát… nebo odtud rovnou co nejrychleji zmizet.
Nakonec se opatrně zvedla a tiše složila deku i peřinu na hromadu, která se s oběma očima přivřenýma dala nazvat úhlednou. Během deseti minut vyřídila ranní koupelnové náležitosti včetně učesání plavých vlasů a aplikace oblíbené temně černé řasenky: po chvíli váhání připravila hned dvě porce snídaně, svou si však sbalila do papírového sáčku a nehlasně vyklouzla z bytu, poplašená a provinilá z pocitu úlevy, úlevy, že se muž do jejího odchodu neprobral…


*

Pomalu se snášelo níže a níže, ač původně lehounké, do jeho váhy se začala vtiskávat všudypřítomná vlhkost, a to ještě mohlo hovořit o štěstí: kdyby z holubí letky vysoko nad městem peříčko vyklouzlo o pět minut dříve, dávno by ho k zemi srazily dešťové kapky.
Takto, lehce houpané vánkem, padalo dolů, a kdyby to bylo schopno vnímat, už by vyhlíželo místo dopadu, větší budovu jakoby odtrženou od těla města, se kterou ji ale stále spojovala pupeční šňůra šedivé dálnice plné spěchavců. Nakonec svou vzdušnou pouť ukončilo v síti pavouka, který se k němu hned vyřítil v očekávání tučné kořisti: zklamaně se však vrátil do bezpečí škvíry, aniž by tušil, že za oknem právě dlí osoba, která by po jeho spatření reagovala pořádným jekotem.

„Tak… a tuhle složku musíš pravidelně zálohovat. Je to důležité, nesmí se na to zapomínat. Já jsem to dělala tak, že jsem si na každé pondělí ráno dala upomínku do mailu, takže jakmile mi blikla, uložila jsem to. Prosila jsem šéfovou, aby nějak upravila server, aby to dělal sám, ale jak koukám,“ Andrea upírala oči do obrazovky a mračila se v soustředění, „asi to doteď neudělala, tak je to na tobě. Dej si to do toho mailu nebo do kalendáře, jinak z toho bude průšvih. Ano?“
Michaela kývla a udělala si do poznámkového bloku další odrážku: bývalá staniční sekretářka si to na minutu přesně přikráčela ve slíbených dvanáct a od té doby se její následovnice nezastavila. Tentokrát došla řada na různé fígle, triky a Andreino vlastní, roky praxe získané know how, takže byla Richterová, která se o ně neváhala podělit, opět na koni. Už dvě hodiny ukazovala Ziesel nejrůznější vychytávky, jak co nejlépe pracovat s databází, jak se chovat v případě sledovačky i co dělat, pokud šéfová trvá na expresním dodání dat, která se normálně získávají několik dní.

Míše už z toho šla hlava kolem a uvažovala, zda to má vůbec šanci zvládnout. „Díky,“ ocenila všechny rady a promnula si levé oko. „Jejda,“ zarazila se při pohledu na ciferník na zdi. „To už jsou dvě? Neměla jsi tady náhodou,“ provinile zamžikala, „sraz se Semirem?“
„A vidíš ho tady někde snad?“ opáčila brunetka asi i na svůj vlastní vkus příliš prudce. Odkašlala si a před pokračováním upřela šedé oči na Hotteho, který si něco nezvykle nahlas vyřizoval s neoddělitelným kamarádem Dieterem. „Co se mailů týká, určitě je vyřizuj hned, pokud to jen trošku jde. Měla jsem zásadu, že to, co mi ten den přišlo, jsem měla před ochodem domů zodpovězené. Pokud pro nějakou odpověď musíš něco zjišťovat, nějak si ten mail označit, abys na něj nezapomněla. Denně ti jich přijde fakt hodně, tak je tady fajn je průběžně mazat a-“
„Jasny, jasny,“ připsala si Michaela další noticku. „To budu dělat, díky. A neboj… Semir dojede,“ cítila už po dni spolupráce tendenci kolegu hájit. „Když to slíbil, tak tady za chvíli určitě bude. Podle mě se zasekl někde na dálnici, asi vyšetřuje nějaký ťukanec.“
Pěkné Andreiny rty se našpulily. „Jistě, to on určitě vyšetřuje nějaký ťukanec. Ale patrně ne na dálnici, ale s milou slečnou Wox, tipuji.“
Michaela zaváhala, ženin tón se podivně změnil. Přesto si dodala odvahu, zvědavost byla silnější. „Slečna Wox? To jméno už jsem tady párkrát slyšela,“ začala opatrně. „Nevím, ke komu si ho přiřadit. To je nějaká kolegyně, která je teď nemocná…?“
„Kolegyně? Ještě to tak!“ přezíravým gestem dala žena najevo, že jí blondýna nestojí za nic než za odfrknutí, přesto jí šlo v šedých duhovkách číst pobouření. „To je taková obyčejná holka z venku, ocásek, co se za Gerkhanem neustále třepetá. A ten se občas slituje a pustí si ji do postele. Má to,“ sklonila se zase ke klávesnici, aby dala najevo, že k tomuto tématu už své řekla, „prostě pohodlnější, než aby bojoval za udržení nějakého normálního vztahu. Takže o slečně určitě ještě uslyšíš. No a ještě k těm mailům-“

„To nebylo právě hezké.“
Obě sekretářky, bývalá i ta mladší, která v reakci na nově obdrženou informaci krvavě zrudla, prudce vzhlédly, aby ve dveřích spatřily mračícího se Trabera.
„Nemyslím si, že by to s tou holčinou tak bylo,“ zabručel policista a humpolácky strčil ruce do kapes. „Náhodou, je to moc hodná holka...“
Andrein hlas prošel zúženým hrdlem podivně zkreslený. „Proboha, i ty, Franku?“ Vstala a za šokovaného Michaelina pohledu začala třesoucíma se rukama sklízet propisky i vlastní bločky s poznámkami do kabelky. „Ona už mezi vámi na stanici koluje, nebo co?!“
Traber pootevřel ústa, ovšem na rychlou a inteligentní odpověď se nevzmohl: Richterová kolem něj prošla se vztyčenou hlavou, aby se otočila na zaraženou následovnici. „Myslím, že už jsem ti stejně řekla všechno, Míšo. Kdybys potřebovala poradit, zavolej, číslo máš. A kdyby to bylo nutné, ještě…“ zajíkla se, „ přijedu. Ahoj a ať se ti daří!“
„Ahoj…“ zamumlala Ziesel a potřásla hlavou, vyměňuje si s Traberem, který přes veškerý šok vypadal vnitřně velmi spokojený se svou novou rolí ochránce nevinných panen, zmatený pohled. „Co… co je jí? Řekla jsem něco?“
„Myslím, že ne…“ zamumlal brunet a zamyšleně se poškrabal v patřičně zhoupnutých kadeřích. „Hele, Semir…“ ožil, když na rozdíl od za stolem ještě sedící Michaely spatřil Gerkhana, který svou bývalou ženu potkal právě ve dveřích. „Tak to chci vidět…“ Jedna z nejvýkonnějších staničních drben se rozběhla do nitra stanice, aby jen periferním viděním zaznamenala kus za ním stojící postavu, kterou se rozhodl prozatím ignorovat a preferovat novinky.
Blondýnka, která scénu dobré tři minuty pozorovala, se jen pousmála a poté, co jí dobře tvarovaný Traberův zadek zmizel ze zorného pole, se konečně otočila k vyjukané sekretářce. „Máte tady takové divadlo vždycky, nebo jen tehdy, když se objevím? A mimochodem,“ napřáhla k ní pravici, „já jsem Samantha, patoložka.“


„Andreo! Andreo!“ Gerkhan vyběhl před stanici a rychle se rozhlédl. „Andy! Promiň, vím, že jsem se opozdil, ale museli jsme mimo dálnici odtáhnout jednoho blbečka s SUV a prasklo nám lano… Kde jsi?“ Zúžil hnědé oči: u červeného Mini Cooperu žena nestála a takový náskok, aby stihla odemknout a usednout, zase v té chvíli, kterou potřeboval na vzpamatování z toho, že kolem něj jen bez pozdravu proletěla, nezískala. „Andy!“ Spatřil ji, teprve když se obrátil nazpátek - bývalá manželka se tiskla ke zdi stanice a třesoucími se prsty se pokoušela připálit cigaretu. Zvedl obočí. Přestala s tím chvíli poté, co spolu poprvé začali chodit a od té doby měla jen pár chvil slabosti, vždy v momentech absolutní krize. Proč by zase začínala? „Andy…“ došel k ní volným krokem. „Co se děje…“
Zavrtěla hlavou. „Nic. Dobrý…“ Konečně uspěla, schovala zapalovač do drobné hnědé Birkinky a potáhla: o požitku se ale dle jejího výrazu mluvit nedalo.
„Promiň, ale fakt jsem to nestihl. Už spěcháš za Tobym?“
Uchechtla se způsobem, který působil arogantně, ale bylo za ním cítit něco jiného, něco, co nebylo na facku, ale spíše na objetí, vroucí a přátelské. „To nevadí. Odložíme to.“
„Tak… co se teda stalo?“ Muž znervózněl. Možná už spolu nežili, ba měli každý svůj vlastní, zcela jiný život, přesto mu na ní záleželo: nesnesl by, aby jí někdo ublížil. „Můžu ti nějak pomoci? Děje se něco?“
Vyfoukla kouř a upřela mu do tváře šedé oči. Přísahal by, že jí to v mozku šrotuje, že zvažuje pro a proti, že sama možná neví… na moment, na setinu vteřinu, se jí obličej bolestivě stáhl, pak se však ovládla a zavrtěla hlavou. „To nemá cenu,“ zaskřípla jaksi a jakoby se lekla vlastního tónu, odhodila zdaleka nedokouřenou cigaretu na zem. Horký konec zasyčel v louži. „Měj se hezky, však se uvidíme…“
„Andreo!“ vykřikl za ní policista ohromeně, žena se však jen lehce přikrčila, přesto však pokračovala dál. Zdálo se mu to, nebo… měla vážně nějaký hodně velký problém?


Arrow


Zklamán, že se žádné velké drama nekonalo, vrátil se Traber zpátky do hlavní místnosti, navíc s pocitem, že chtěl vlastně po příchodu něco dále pročmuchat: kapacita jeho mozku však byla poněkud omezena a priorita drbů druhotné zaměření skrečovala.
Zúžil oči a pokoušel si vzpomenout na to, co ho před rozběhem pryč tak moc zaujalo, vyrušil ho však Semir, který přecházel do svého dobře známého cholerického módu.
„Vůbec nevím, co to do ní vjelo!“ praštil do stolu, až pár kapek kávy vylétlo tři centimetry nad Kranichův červený hrneček. „Tohle na ženských fakt nesnáším,“ odfrkl si Turek a usadil se, jen aby po vteřině zase vylétl. „A dělala mi to i předtím. ‚Nic se neděje‘,“ zapitvořil se sarkasticky, „ale ve skutečnosti máš děsnej průšvih a hezky si na něj musíš přijít sám.“
Věčná pravda o ženách shrnutá do jedné jediné věty, uznal Frank v duchu genialitu malého kolegy a poškrábal se za uchem. Co jen to chtěl…
„Tak třeba se jen špatně vyspala,“ zamumlal Tom a v duchu poděkoval osudu, že ho díky Karolině doma čeká přístav klidu a pohody: to ještě netušil, že si odpoledne odskáče ráno nevynesený odpadkový koš. „Znáš ji,“ zvolil na skutečnost, že byl Semir s Andreou roky ženatý, dosti nevhodná slova, „vždycky bývala krapet náladová.“
Gerkhan zavrtěl hlavou. „To jo, ale dneska to podle mě bylo o něčem jiném. No… uvidíme.“
Doufám, že nás pak s výsledky pátrání seznámíš, vyzval ho tiše Frank s tím, že je samozřejmě nutné vědět o situaci na stanici a okolo co nejvíce… kdyby bylo potřeba nějak pomoci. A protože mu začalo kručet v břiše, přemýšlení nad tím, co na stanici vlastně chtěl, už úplně vzdal: znal sám sebe natolik dobře, aby věděl, že tenhle podnět přeruší vše. Rozhlédl se, zda není v okolí šéfová, která by mu určitě rychle zadala nějakou práci – nejlépe tunu formulářů k vyplnění – a pak ladnými skoky pantera vyrazil ke dveřím.

„Hm… to je kolega?“ vyprovodila muže pohledem Samantha, která doteď pomáhala už poněkud unavené Michaele zanést do evidence nálezy z pitevny: bylo vždy nutné zaznamenat dobu jejich vyhotovení, doručení i převzetí, protože jinak by kontrolující byrokrati odtržení od běžné policejní práce neměli co dělat.
„Prosím?“ zvedl uhnaný nováček hlavu od monitoru a znovu si protřel bolavé oči. „Jo, Frank… to je kolega, jo. Ale jsem tady druhý den,“ přiznala rudovláska rozpačitě. „Ani nevím, zda si to jméno pamatuji správně.“
„To nevadí,“ usmála se nakrátko ostříhaná plavovláska, a protože už Gerkhan, původní objekt jejího zájmu, přestal zuřit, znovu popadla své spisy. „My už se nějak seznámíme.“

Mezi mnoho svých velmi dobrých vlastností počítal Frank Traber i skromnost. Skutečně, spokojil se s málem a byl odolný vůči svodům drahých restaurací i masňáckých vývařoven. Ba dokonce, přidal si další klad, dokázal ocenit a radovat se i z tak prostého a přitom vysoce tradičního jídla, jako byl smažený sýr s hranolkami. Když si ho na tácu hrdě nesl ke stolu, zaznamenal jeho zrak – mimochodem velmi ostrý a pozorný, ba přímo neomylný – záplavu blond vlasů, která mu přišla známá. Plavně – elegance byla další jeho plus – změnil směr: buď se plete a pak se jednoduše omluví, přičemž si dotyčnou alespoň občíhne, nebo se z toho může vyvinout něco zajímavého.
„Jé, ahoj?“ Wox se v reakci na kroky za zády otočila a zamračený výraz se mimoděk změnil v potěšený, což bylo kvalitní masáží Frankova ega.
„Nazdárek, můžu si,“ oproti vlastním slovům už policista zajel za stůl naproti dívce, „přisednout?“ Sotva přitakala, nach v baculatých tvářích, Traber se chopil vidličky. „Copak, čekáš tady na Semira?“ Že bych jim, pomyslel si s upřeným pohledem na táhnoucí se sýr, překazil tajné rande?
Polkla sousto. „Ale ne. Jela jsem okolo z jedné malé reportáže a nějak mi došlo, že jsem neobědvala. Semir to tady vychvaloval, tak jsem to zkusila. Mám asi jiné chutě, tohle bylo z menu to jediné, co se mi neasociuje s rakovinou,“ zazubila se a ukázala na svou misku ne zrovna hezky vyhlížejícího salátu – zelenina se ve zdejším provozu, který do značné míry závisel právě na osazenstvu Dálniční policie, řidičích kamionů a místních prostitutkách, moc netočila. „No a jak se máš ty, není na oběd,“ zasykla, když z vidličky vytrvale sklouzával plátek ředkve, „už trošku pozdě?“

Traber nasál vzduch a pohodil hlavou, takže mu vlna sklouzla níže do čela. „Tak to víš… my, co nasazujeme své životy, aby se městu dýchalo lépe, nemáme pevnou pracovní dobu. Zločin,“ upřel pateticky rozechvělý pohled někam za dívku, „se neptá na to, jestli máš hlad, jestli jsi zraněný, nebo jestli potřebuješ čůrat-“
Novinářka vyprskla smíchy.
„My, hrdinové z Dálniční musíme být vždy připraveni bránit bezpečnost vás, prostých a nevinných občanů,“ dokončil muž s uspokojením, a ač uprostřed bufetu, drsným gestem si nasadil na nos tmavé sluneční brýle s výraznou obroučkou.
Wox odložila příbor a symbolicky zatleskala. „To bylo výborné,“ popotáhla. „Jak z nějakého komiksu.“
Zpozorněl, slovo aktivovalo jeho zájem. „Slečna má ráda obrázky?“ zamumlal víceméně pro sebe a posadil se zpříma, aby nasadil výraz, který považoval za neodolatelný. „Jestli chceš, tak mám doma sbírku komiksů. Někdy zajdi, můžu ti ji,“ zůstal tónem přece jen pár kroků od lascivnosti, „ukázat.“
„Tak jo,“ usmála se Tereza a muži spadla čelist: čekal všechno jen ne to, že mu na to dívka kývne. „Komiksy jsou náhodou strašně podceňované! Ani jsem nevěděla, že se ti líbí. Tak díky, kdy se mám stavit? Máš čas dneska?“

Traberovi to možná šrotovalo pomalu, ale v této oblasti vydatně pomohl jeho nadmíru vyvinutý instinkt. „Dneska asi ne,“ rychle se oklepal z překvapení a spočítal si, že přece jen by z toho něco mohlo být. „Víš, jak jsem mluvil o tom boji se zločinem,“ hlas mu znovu přešel do vážné a hluboké polohy, „tak dnes si mě vyžádá až do temné noci.“ Nehledě na to, že před dámskou návštěvou musel doma pořádně uklidnit: na talířích v dřezu se začal samovolně vyvíjet penicilin a zapatlaná krabice od pizzy, která už od pondělí polehávala na druhé půlce letiště, kde mu dělala společnost při sledování zápasu ligy mistrů, by asi taky dojem neudělala. A od momentu, kdy u něj byla Susanna – pocítil záhadné bodnutí někde na levé straně žeber – už věděl, že skoro žádnou slečinku špagetami se sýrem a kečupem neuctí. „No… a zítra?“
„Měla bych mít čas,“ věnovala mu zrudlá Wox, kterou ochotný souhlas s návštěvou zpětně samotnou zaskočil, rozpačitý pohled. Možná by bylo lepší to odpískat. Ale nedělám přece nic zlého, pomyslela si vzdorně, byť bylo jasné, že Paul – a koneckonců možná ani Gerkhan – by tak úplně nesouhlasili.
Hranolky byla probodnuta harpunou hrotů a vzápětí, přepálená, křupla mezi Frankovými stoličkami. „Domluveno,“ kývl a sousto v ústech mu v řeči nebránilo. „Ještě kdybys mi dala číslo, já jen… to víš, kdyby se něco změnilo a zločin si mě zase vyžádal…“

Když si umaštěnými prsty zapisoval do mobilu dívkou diktované údaje, stěží skrýval vítězný úsměv: ještě pořád uměl.



*


„Padla,“ sklopila Naomi pracovní notebook a věnovala mladší blondýně úsměv. „Co ty, budeš tu ještě dlouho?“
Wox napřed dokončila větu, kterou měla v hlavě už dvě tři minuty, pak teprve se obrátila ke kolegyni. „Ani ne, už to jen pročtu a jdu.“ Vyhlédla ven, stále ještě mžilo.
„Hotový podzim, co?“ zaznamenala směr její pozornosti redaktorka a vyslovený postřeh měl smysl: Kolín na konci srpna zahalila vlhká mlha typická pro říjnová rána, mlha, v které nepadaly z těžkých mraků klasické krůpěje vody, ale přesto měl člověk všechno oblečení i vlasy mokré, jen když obyčejně přešel přes ulici. „Těším se, až z toho vypadnu. Fakt se těším,“ zamnula si ruce nad již domluvenou dovolenou v tropické Asii.
„O víkendu má být líp,“ prohodila Tereza a byla ráda, že se žena chytla na téma bezzubých hovorů o počasí, předtím se až nebezpečně zajímala o příčinu její náhle dobré nálady. Wox měla naštěstí dost rozumu na to, aby Naomi o tom, kdo jí dělal při obědě společnost, nic neřekla.
„No nic, letím.“ Žena vstala a s jistou nechutí na sebe hodila pláštík, který obyčejně vytahovala až v závěru září. „Tak zítra!“
„Měj se,“ pokynula jí blondýna, naposledy pročetla dokončený článek a rozhodla se ho poslat editorovi až zítra, stejně měl vyjít v pondělí. Ačkoliv se s ní Windows rozloučil a monitor obrazovky zmrtvěl, z místa se dívka nehnula, místo toho schovala obličej do dlaní a vzdychla.

Přišla si jako přetlakovaný papiňák, lepší příměr ji nenapadl.
Vše se v ní mlelo, vařilo… a původně slibné a dobré ingredience se v přemíře tlaku stávaly nejen nepoživatelnými, ale dokonce jedovatými.
A do toho teď ještě Traber, přijetí jehož pozvání si už sice samozřejmě několikrát vyčetla, jenže se na něj těšila natolik, až jí to přišlo velmi nepatřičné. Cítila se provinile. Lup, další sama o sobě milá surovina hozená pod pokličku, co jen zvýšila celkový zmatek a napětí.

Vždyť ani nevím, kam mám teď jít, uvědomila si užasle.
Domů k sobě… nebo k Paulovi?
Když půjdu domů, budu se užírat tím, že on je někde skleslý. Měla bych víc myslet na jeho srdce – vlastně v obou významech.
Jenže, s nervózním zamumláním si mimoděk zaryla nehty do líce, mně se k němu nechce…
Prudce zamrkala.
Tedy… samozřejmě že nechuť provázela jen dnešní den, jinak muže milovala. Jen si nedokázala představit, o čem by se dneska mohli bavit, aby ani nedělali, že se včerejšek nestal a ani nemuseli navázat na bolavou diskusi. Na pohovce se jí spát nechtělo, ale stále ji sžíralo zklamání nad norimberským průšvihem. Nelíbilo se jí předstírat, že je úplně v pohodě. Ale nemínila ani muže natahovat na skřipec a trápit ho, očividně toho litoval.
Ale řešit to, kde bude spát a dál se v tom babrat, ji taky nelákalo.

Se smíšenými pocity se sebrala a za chvíli už jí pod podrážkami tenisek šplouchala voda z kalužin po cestě na metro. Tři stanice dávaly prostor rozmýšlet, co dál: na třetí mohla vystoupit a změnit linku na číslo, které ji doveze k Paulovi. Nebo jet dál a nechat se dovézt až k vlastnímu bytu…
Z vagonu vyskočila na poslední chvíli. A navazující vlak, který potřebovala a který přijel ani ne za minutu, se rozhodla považovat za dobré znamení.

Stačilo otočit klíčem ve spodním zámku a dveře odskočily. Takže už byl doma…
Polkla, pak však nasála vzduch do plic a rozhodla se pokračovat.

Přivítalo ji ticho, až podezřelé ticho, které se netroufla rušit: přistihla se, že kráčí málem po špičkách, s každým krokem nervóznější. „Paule?“ Špitla, ale reakce se nedočkala.
Přítele našla až v obývacím pokoji: advokát nehybně, oči sevřené, spočíval na pohovce. Strážila ho jedině v klíně stočená Sumera, která lehce pochrupovala: kdyby se o ni nepokoušel infarkt, vyprskla by Tereza smíchy.
Dříve než Wox unikl výkřik úzkosti, zaznamenala lehký pohyb Kellerových prstů, kterými hladil kočku pod krkem: dívka se musela posadit, tak moc se jí ulevilo. „Proboha, Paule…“
Cukl sebou a prudce zvedl hlavu. „Terezko, ty si tady?“
„Jo… uf, tohle mi nedělej, lekla jsem se, že se ti něco stalo…“ uvědomila si ledový pot v kříži a zároveň jí až teď došla neobvyklost situace: právník jindy Sumeru nehladil. Jednou se ho dívka skoro s výčitkou zeptala, proč se kočky straní – sice ji vždy dobře nakrmil a spolu s Terezou po mazlovi, kterého měl v momentální péči, uklízel, ale příliš se k němu neměl. Paul tehdy odvětil – a blondýnce přišlo, že to byla odpověď pronesená s velkou významností – že nevidí důvod, proč se poutat ke zvířeti s tím, že až příliš mnoho lidí si normální vztahy nahrazuje přilnutím ke zvířatům. On prý dává přednost trvalým a dlouhodobým vztahům, na kterých je nutno pracovat. Ne pohodlným poutům se psy a kočkami, které vydrží deset let a pak není třeba nic řešit…

To vše jí prolétlo hlavou, zatímco se posadil a protřel si oči. „Promiň, kdybych věděl, že přijdeš, tak bych tě přivítal jinak. Jen jsem nevěděl,“ zaváhal, „zda vůbec přijdeš.“
Tereza změnila místo a ze židle se přesunula vedle přítele, zatímco probuzená Sumera se vydala prozkoumat obsah mističky. Ocenila, že to nechal na ní – i to, že na ni během dne nějak nenaléhal. „Ale jo, přišla, Paulie. Nechci tě nějak trápit. Pokud víš, že jsem měla důvod být naštvaná a taky už to nikdy neuděláš, tak… prostě… no víš jak,“ zakončila neobratně, ale dlaní polaskala muže po bradě.
Smutně se usmál a přitiskl ji k sobě. „Jsem moc rád, že jsi tady, maličká. Hrozně rád.“
Nechala se hladit po zádech a ještě těsněji se k němu přivinula.
Deset minut, po které spolu tiše seděli, vydalo za tisíce usmiřovacích slov a omluv.
„No,“ políbil dívku do blonďatých kadeří. „Copak chceš dělat? Půjdeme se někam najíst, nebo na procházku, nebo… nevím, do kina?“
Maličko se odtáhla a plavným pohybem dlaně si stáhla pramínky z tváře. To byl za její nepřítomnosti tak moc mimo, že po cestě z práce nevnímal? „Um, viděl jsi, jak je venku?“ Zvedla obočí pobaveně. „Promiň, ale do toho už dneska nepůjdu. Nebo máš nějaký tip na to kino?“
„Ne, já jen, kdybys ty chtěla…“
Tereza přimhouřila levé oko. Chrm. „Ne, za mě nemusíme. Něco u tebe najdeme, tak si uděláme k večeři třeba kuřecí steak a nějaký rajčata.“
„Dobře, jak chceš…“

S mužem za zády vytáhla na linku kuřecí maso, které chtěla původně připravit včera, než naprosto padla nálada.
„Hm,“ podal plavovlásce skleničku se zázvorovou limonádou. „Teri,“ začal, zatímco slečna upila, „napadlo mě, jestli máš vůbec ještě letos nějakou dovolenou…“
Novinářka polkla doušek a opřela se o bar. „Měla bych mít. Vlastně,“ samotnou ji to zaskočilo, „jsem vypotřebovala den na tu Anglii s tebou a pak jen asi dva tři, když jsem na jaře jela do Česka. Měla jsem,“ pobledla, „na začátku roku nějaké potíže a víc než měsíc jsem nebyla v práci, tak jsem pak moc nechtěla provokovat nějakým volnem…“
„A mohu se zeptat jaké potíže?“ nedalo mu to, když však zavrtěla hlavou a pohlédla si na nohy, pro dnešek to vzdal. „Já jen, kdybys potřebovala pomoc s paragrafy. No, proč se ptám, Terezko. Nepojedeme spolu někam? Někam do tepla, když je tak hnusně?“
Wox odložila sklenku a zamyšleně pohlédla na mužovy ruce: krájel rajčata s obratností profesionálního kuchaře, zůstávaly za ním úhledně tenké plátky. „Vlastně proč ne? Je to docela dobrý nápad,“ uznala. „Jen…“ zarazila se. „Ale ne, teď to nepůjde.“
„Proč ne?“ zklamání bylo málem hmatatelné.
„Zrovna teď pojede pryč kolegyni, ta moje Naomi, však víš. A ta už to má zaplacené, takže musím být v redakci. Dva lidi ze stejného ranku prostě chybět nemůžou. Ale jestli chceš jet třeba někdy v polovině září, tak bych asi mohla, co ty na to?“
Rychle se oklepal. „No jistě, však jsem ani nemyslel, že bychom odlétali v pondělí. No a kam bys chtěla? Co třeba Portugalsko, Španělsko, klidně Maledivy… Ale klidně Chorvatsko, pokud si nepřeješ jet daleko. Jak myslíš…“

„Počkat, počkat, počkat.“ Wox zvedla dlaň do vzduchu, aby muže zarazila. „Co… má tohle zase být?“
Nůž byl položen na kuchyňskou linku a právník si otřel ruce do ručníku. „Prosím?“
„Tohle je už asi podesáté v poslední půlhodině, co jsi vyslovil ‚jak si přeješ‘. Takže uvažuji,“ zamračila se, „co to znamená.“
Než by vypustil původně plánovanou větu, raději se třikrát nadechl. Co zase rýpala?! „Chtěl jsem ti udělat radost. Říkala jsi, že předtím nic nebylo po tvém, takže nevím, proč si teď zase…“
Dívka klouzla z barové židle dolů, aniž by si všimla, že málem přistála na Sumeře, která neslyšně přikráčela na plyšových tlapkách. „Miláčku,“ dotkla se mužovy dlaně. „Takhle to přece ale nefunguje a fungovat nemůže. Nemůže to být tak, že předtím bylo víc po tvém, takže teď se zase všechno bude podřizovat mně. Není přece možný, abychom si střídali po týdnu nějaký… panování, nebo co. Paule…“ oběma rukama stiskla tu jeho a vzhlédla. „Paulie, ty jsi přece strašně chytrej chlap. Proto s tebou jsem.“ Viditelně polknul. „Musíš přece vědět, že takhle to nejde. To je nějak… o domluvě, ne? Budeme dělat to, co se líbí nám oběma, nebo na čem se domluvíme. No, a když to někdy nepůjde, tak jednou ustoupí jeden, jindy zase druhý. Hm?“

Nevěděl, co na to říci. Napůl ho obsah jejích slov těšil, napůl… proč ho mělo poučovat takové kuře?
„Myslela jsem tím,“ odkašlala si blonďatá novinářka, čím dál nervóznější z jeho mlčení, „že se oba dohodneme na tom, kam pojedeme. Aby se nám to oběma líbilo. A Portugalsko nebo Španělsko jsou podle mě hodně dobrý nápad. Ještě probereme kam konkrétně a jak. Souhlasíš?“
„Jistě…“ zamumlal a donutil se k úsměvu. „A co plánuješ na další dny, Teri?“
Wox se pokusila nezrudnout. Přišlo jí, že čím ledabyleji odpoví, tím to zazní podezřeleji. „Tak o VÍKENDU nic nemám…“
„To je dobře, protože pro tebe mám překvapení!“
Jeho poslední překvapení se jí příliš nezamlouvala, takže ji oznámení nenadchlo. „A jaké…?“
Ukázal bílé zuby. „Výjimečně ti to neprozradím, a to ani po téhle hluboké,“ snad nezněl příliš sarkasticky, „debatě o vztazích. Sice jsem to naplánoval už v pondělí,“ narazil na to, že program vytvořil ještě před bavorskou kauzou, „ale myslím, že tě potěší. Tak… se nech překvapit.“
Povzdechla si, ale opřela se mu čelem o hruď. Snad se mu to tentokrát povede. Také ji znovu bodly výčitky. „Dobře. Budu se těšit.“
„A teď pojďme na ten steak. Mám hlad.“


Arrow


*****


„Tuhle kolonku máš špatně,“ zabručel Semir a hrábl do spisu, který Tom Kranich vyplňoval s vypětím vší vůle, o čemž vypovídal i vyplazený jazyk. „Musíš tam dát, kde přesně bylo poškození auta.“
„No jo, ty v tom máš větší praxi,“ odsekl modroočko napruženě, skoro dokončený papír zmuchlal a ze zásoby světle zelených lejster, kterých jim šéfová s povzdechem nechala do kancelářských skříní doplnit celou hromadu, uzmul další. Náladu mu nad bodem mrazu drželo jen pomyšlení na to, že je zítra konečně víkend a on si s Karolinou odpočine. Jeho milá měla nedávno báječný nápad a zakoupila voucher na dva dny v lázních: Kranich se už nemohl dočkat, až mu masérka s obdivnými vzdechy naklepe kvalitně nasvalená ramena, aby se pak on s Karolinou uvolnil v horké sauně nebo ve vířivce. Nejlepším bodem programu bylo slíbené večerní, do ceny zahrnuté „all you can eat“. Když se Tom Semirovi s lázeňským víkendem pochlubil, Gerkhan pichlavě poznamenal, že Karolinu celé dva dny v lázních vyjdou možná levněji, než kdyby pro přítele kupovala klasickou stravu. Tom se jen uchechtl a po hobitím vzoru ukousl pořádný kus z bagety, své druhé snídaně.
Bohužel to však byl právě on, kdo seděl za volantem a řidič auta, které před nimi prudce zastavilo, neměl pochopení pro to, aby si mohl svou krmi v klidu vychutnat.
Ale co, tentokrát šlo jen o to, aby Hartmutt předek trošku vyklepal.
Možná vyměnil světla.
Nárazník se taky trošku prohnul.
A kdovíproč pak celým vozem smrděla nafta.
Niels už si s tím poradí.

Semir zívl. Vlastně byl rád, že sedí v kanceláři, málokdy byl tak vděčný za navršený kopec po inkoustu hladových formulářů: jako typický sunny boy, jehož krása nejlépe vynikla za svitu slunce a teplotách opocených třicítkou, v mlhavém deštivu trpěl a hned se o něj pokoušela strašlivá a zákeřná rýmečka. Ještěže má být zítra lépe, pomyslel si, ale pro sebe pokrčil rameny. I kdyby padali jednorožci, stejně neměl plány. Mohl by zavolat právě Hartmuttovi a Allerlei, napadlo ho, nebyl si však jist, zda ho čirou náhodou nebudou považovat za spoluviníka dnešní nehody, kvůli které si v práci asi docela pobudou.

„Tam je hnusně jak ve škole,“ vstoupil do jejich kanceláře bez pozvání Traber a hodil na věšák od deště se lesknoucí koženou bundu. „Fuf. Je tady šéfová?“
„Odjela na policejním ředitelství,“ zívl Turek znovu.
Kdo by oddělení dálniční znal, dokázal by na Anninu nepřítomnost poukázat během pár minut rozhlížení po stanici: ne snad, že by upadala morálka a pracovitost, na to si dokázala Engelhardtová svou posádku dostatečně dobře vycvičit. Ale dobré mravy se řítily do propasti, což Frank hned potvrdil, protože se usádlil na nejbližším stole, zadek jen tři centimetry od papíru, do kterého nezvratná fakta sám na sebe žaloval Kranich, jež takovou společnost nesl dost nelibě.
„Paráda,“ ocenil to Traber diplomaticky a zazubil se. „Ty, Semire, chtěl jsem s tebou něco probrat, aby nebyla zlá krev.“
„Jestli sis půjčil mý auto a nabořil jsi ho,“ vydrtil malý komisař, „tak krev bude, a to na zdi. Jestli bude zlá nebo ne, to nevím!“
„Bavoráka ne, ale chtěl bych si půjčit tvou holku,“ usmál se Frank andělsky, sáhl za sebe a vytáhl z drátěné nádobky zelenou propisku.

Sotva Gerkhan s Kranichem našli pod stoly a do pantů zase narazili své sanice, Traber spokojeně zacvakal vrškem pisátka a máchl rukou do vzduchu. „Dneska mám rande s Terezou, tou tvou novinářkou.“
Gerkhan si na uklidnění stiskl zápěstí. „Já vím, kdo je to Tereza. A není to MOJE novinářka. Ani moje holka.“
„No, očividně není,“ kývl hlavou špinavý blonďák, aniž by tušil, že je krůček od mučivé smrti a poškrabal se propiskou za uchem. „Hele… já jen, jestli ti to nevadí. Asi bys to měl vědět.“
Semir zprudka zamrkal, tohle byl docela velký šok. „Ech… a můžeš mi říci… nějaké… podrobnosti?“
„Tak já věřím,“ zaculil se policista, až mu turecký cholerik zatoužil vylepšit výzor pěstí, „že povykládám v pondělí. Ale normálně bych to do té malé mršky neřekl. Nebo už s tím chlapem nechodí? Mluvila o nějakém, ne? Takové věci si,“ nafoukl se, „pamatuji.“
V bezpečí mimo zorné pole Tom udělal posměšné gesto, ač si sám pamatoval leda tak obsah jídelního lístku oblíbené restaurace a aby neopomněl Karolininy narozeniny a výročí, zvažoval tetování na zápěstí.
„Co vím, tak chodí,“ vydechl Semir bezmocně. Moc rychlý průběh, nechytal se… a že má před ním náskok i Frank, ho deptalo. I když, zhodnotil to bleskově, Traber lepší Kellera! Že by ale Wox právníkovi takhle zanášela? To se mu nezdálo. Ne ne, ona nebyla ten typ… A upřímně, ani na kolegu mu tohle nesedělo. Frank měl vždycky plnou pusu machistických keců a narážek, podle kterých by nezaujatý pozorovatel usoudil, že muž oklátil polovinu Severního Porýní: vztahy, o kterých kolegové z Dálniční věděli, ale vždycky byly delší. Že by si stále vyháněl z hlavy von Landitz a když mu to nevyšlo s Olgou, rozhodl se léčit pilulkami sukničkářství?
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
„Tak co, nebude ti to vadit?“ Frank už zazněl trošku netrpělivě.
„Předpokládám,“ Semirův hlas šlo přirovnat k potěšení rotvajlera, kterému někdo uzmul kost plnou masa, „že byla při plném vědomí, když ti na to kývla, takže moc nevím, co zakazovat. Ale je ti jasný, že je zadaná? A co toho jejího znám,“ vybavil se mu Paulův hysterický výstup na služebně, „tak ti dá minimálně po držce, jestli tě nenechá zavřít. Je to právník, hodně slavný právník.“
Traber pokrčil rameny. „Třeba už s ním prostě není. Ale to je fuk, to milé kuře dneska přijde ke mně domů, tak…“
Komisaři znova nasadili šokované výrazy, ač to mohl státní rada pozorovat jen u jednoho z nich. „Co je zase?!“ vyjevil se nechápavě.
„D-domů?“ sedícího Toma už bezprostřední výhled na Traberovo neklidně se vrtící pozadí začínal iritovat – ještě tři minuty a vrazil by Frankovi do kalhot připínáček. „Ona jde k tobě DOMŮ?“
„Jo,“ ušklíbl se Frank a znovu zacvakal. „Docela mě překvapila.“
Semir přivřel oči a přísahal, že jestli Traber zmáčkne vršek od propisky ještě jednou, narve mu pisátko do nosu. Jak domů? Doufal, že se Wox nechala pozvat na nějaký film, u kterého ji odmítl Keller doprovodit, nebo že třeba neodolala nabídce na večer v hospodě a vyprávění historek, které Traber dokázal velmi dobře vybarvit a zdůraznit svou hrdinskou roli, až by člověk řekl, že má zásluhu i na sjednocení Německa. Ale domů? To. Se. K. Němu. Tereza Chystá. Večer. Do. Prostoru. Kde. Měl. Frank (Semir předpokládal, že je kolega alespoň v základech civilizovaný). Postel?!

„Tak kdybych s ní mínil nakupovat koblihy, nešel bych si tady k pantátovi pro požehnání,“ sjel vrchní rada ze stolu a přešel po místnosti: Kranich si s nevolí všiml, že za sebou muž nechává blátivé stopy. „Včera jsme ji tady potkal, pokecali jsme a já ji pozval k sobě na komiksy. Souhlasila a dneska přijde. Tak jsem se chtěl zeptat,“ zvedl nos do výše, „Co má ráda. Teda,“ uchechtl se, dřív než na něj stihl Turek vystartovat, „k jídlu. Umím špagety se sýrem, špagety se sýrem a s kečupem, špagety s kečupem, vajíčka a občas se mi podaří ohřát lančmít, ale tím slečnu asi neuctím. Inu,“ vzdychl dramaticky, „každý superhrdina má nějakou slabost.“
„No tak něco objednej,“ poradil Gerkhan. „Prostě zavolej do nějaké restaurace a nech si to přinést. Buď na čas, nebo to prostě budeš lehce ohřívat v troubě. Wox má ráda pizzu, ale když objednáš něco jinýho, taky ji to určitě potěší. Hlavně nevař, chtěl bych ji ještě někdy vidět…“
Tom za Frankovými zády předvedl hysterické gesto Chandlera Binga, zatímco Traber se ulehčeně pousmál. „Dobrý nápad, dík. Takže ti to nevadí, jo? To je dobře. No a… jakým mokem slečnu uctím?“
Semir polkl.

Ocelově modré oči, předtím plné ostychu, nyní horečnatě lesklé.
Mátožně nejistý pohyb paže, kterým se pokusila zastavit jeho pod tričko se pomalu nořící dlaň, aby pak stiskla víčka a nechala ji pokračovat.
Rudé skvrny ve tváři oblouzené jednadvacetileté slečny, když ji povalil do peřin a vášnivě ji políbil.
Dech, dech vonící po červeném víně, které odbouralo stud, zmatek, nerozhodnost a oddálilo.. výčitky, když mu se sténáním zarývala nehty do nahých zad.


„Wox nepije,“ vyhrkl rychle, zatímco Kranichovi by k hledání správných slov nepomohla ani sada slovníků. „Vůbec to před ní nevytahuj, ona alkohol nenávidí.“
„Divný, ale ok, dám si na to pozor. Koupím džus. Tak jo, díky za tip! Držte mi pěsti, v pondělí,“ mrkl a mnohoznačně mlaskl koutek úst, „povyprávím.“ Zmizel za dveřmi, zatímco voda z jeho bundy stále odkapávala na Tomovu tašku.
Nezaznamenal to, protože právě nabíral kyslík. „Co to jako mělo být?! Chápu, že Kellera nesnášíš, ale cpát blondýnu Traberovi do postele je podle tebe řešení?!“ užasnul modroočko, jehož bulvy se málem vykutálely z lebky. „A ty mu pomáháš? Co tím jako sleduješ? A co to bylo s tím chlastem? Wox že je abstinent? Několikrát jsem ji viděl pít, když ne exraligu, tak první teda určitě!“
Semir mávl rukou. „Nechám to,“ zavrčel, „bez komentáře.“
Raději.


*****

„Už jsme tady, Terezko...“ jemně zatřásl ramenem dívky, která hned poté, co vyrazili, usnula. Sice vstávali na sobotu poměrně brzy, už okolo sedmé, ale stejně neměl pro její dřímotu příliš mnoho pochopení. Kdyby se včera večer vrátila dřív, mohli si cestou povídat… Ale nechtěl se hádat. Tohle měl být jejich den.
Wox se protáhla a zamžourala. „To už jsme tady?“ zopakovala v rozespalosti nepříliš chytře Kellerova slova a napřímila se. „Jé, chudinko, já tě nechala řídit, promiň,“ jata dalšími výčitkami do sbírky, políbila muže na tvář. „Dám si kávu a budu zase fit, neboj se.“
„Dobře,“ kývl. „Teď se půjdeme ubytovat a pak bude to překvapení, ano? A mimochodem, jak se ti tady líbí?“

Bylo znát, že se jí pokoušel udělat radost. Malý penzion měl kýčovou, ale vlastně docela milou podobu kamenného stavení, které bylo postaveno na skále vedle rozsáhlého lesního jezera. Majitelé prokopali okolo stavby další vodní kanály, takže se z mnoha stran zdálo, že hotýlek stojí přímo na vodní hladině. K magické atmosféře přispívala vznášející se jemná mlha, kterou ovšem prosvítalo pěkný den slibující slunko.
Moc hezké, pomyslela si Wox a jen vzdychla, když zahlédla cedulku oznamující pýchu nad pěti hvězdičkami. Jak jinak.
Zdálo se, že byl úslužný personál zpraven o tom, že přijede prominentní host, neboť recepční i portýr ochotně kmitali, za což je Paul neopomněl odměnit slušnou porcí eur. Měli tu strávit jedinou noc, Tereza měla jen malou tašku, Keller podezřelý kufr, ale raději se na jeho obsah neptala: sotva v restauraci dopila slíbenou kávu, otřela si ubrouskem ústa a vzhlédla. „A jaký je tedy vlastně plán? Teď už bys mi to mohl říci, ne?“

Před chvílí dotelefonoval a teď si mobil se spokojeným výrazem urovnal v kapse. „Teď už ano.“ Natáhl se a vzal dívčiny dlaně do svých, sklonil se a něžně je políbil. „Uvědomil jsem si,“ začal tiše a Wox zadoufala, že necítí její nervozitu, „že skoro nemáme žádné společné fotky, Terezko. Napadlo mě tedy, že si o víkendu odpočineme a přizveme na procházku nějakého fotografa, co by nám udělal pár snímků. Jednoho mi doporučili, je prý velmi talentovaný a… decentní. Co ty na to?“ Sevřel její dlaně ještě silněji. „Jen mu při procházce párkrát zapózujeme, udělá nějaké momentky. Bude tady za dvacet minut, zdržel se v koloně. Hm?“
Dívka polkla.


Arrow


*****


„Unavená?“ Dnešek byl výjimečný a rozhodl se ho tak uctít i pro něj neobvyklou sklenicí jindy nedovoleného alkoholu.
Tereza si naposledy ručníkem protřepala už skoro suché blond vlasy, látku odložila a posadila se k příteli, který si nemohl všimnout, že mu víno zbarvilo rty do nepřirozeně červené. Tak odvážný odstín rtěnky bych nezvolila ani já, pomyslela si pobaveně a napravila jeho přehmat polibkem. „Hodně,“ přiznala. „Máš na zítřek připravený nějaký další šok, prosím tebe? Já jen, abych se psychicky nachystala.“
„Ale no tak, vždyť sis to,“ líbl o polovinu mladší slečnu na čelo, „nakonec docela užila, ne?“
Natáhla ruku a i ona si dopřála hlt vína; těžkého a sladkého, u kterého se jí po první kapce na jazyku objevila v mysli vidina révy obtěžkané temně modrými bobulemi. „Je skvělé,“ pochválila právníkův výběr. „A k tvé otázce…“

Na otevřené okno dorážely světlem lákané můry a celé roje komárů, kterým v tom, aby osazenstvu pokoje do rána vypili alespoň litr krve, bránila do rámu vsazená síťka. Díky tomu mohl dovnitř proudit teplý, ale příjemně vlhký vzduch, doprovázený nočním koncertem cvrčků a občasným zaplácáním z vody vyskakující ryby.

Aniž by muže upozornila, natáhla Wox paži a zhasla hlavní světlo, takže místnost ozařovala jen blikotající svíčka.
Paul jí opatrně dolil sklenici a s pořádkumilovností sobě vlastní otřel po skle pomalu sjíždějící rudou krůpěj.
Poděkovala kývnutím a zvedla číši k ústům. „Ale jo,“ zarděla se. „Užila.“


Byla ve střehu.
Samotnou ji to mrzelo, ale od jisté doby měla pocit – byť se za svou paranoiu styděla a vyčítala si ji – že Paul vše směřuje k posteli. Možná si to nezasloužil, ale i tak byla poplašena představou, že fotograf očekává nějaké šílené akty v přírodě.
V horším případě porno z mechu a kapradí, pomyslela si nervózně, odhodlaná dát při prvním náznaku problémů ruce pryč jít třeba stopovat, aby se odtud dostala do Kolína.
Chlapík, jehož zpoždění se nakonec kvůli zácpě na dálnici protáhlo na třicet minut, vytáhl z auta ohromný batoh s fotografickým nádobíčkem a vyhnal je do aleje, která takřka po celém obvodu stínila hladinu rozlehlého, stále však pohádkově působícího rybníka. Zpočátku poněkud dřevěná, tím ztuhlejší, čím víc ji oba nabádali k uvolnění, se Wox začala cítit lépe až po drobné ovocné svačině, kterou si všichni tři rozložili v umně vyřezávaném borovicovém pavilonku, který se zuby nehty držel přichycen na skále přímo nad vodou. Ukázalo se, že ač působil o dost starší, bylo umělci teprve třiatřicet, doma měl ženu a hned čtyři děti, takže pro něj víkendová zakázka od Paula Kellera představovala vítané finanční přilepšení. Stačilo pár vtípků a Tereza se cítila daleko lépe: podle intenzity cvakání musel pořídit stovky momentek i snímků, kde se novinářka s advokátem objímali, líbali, jednoduše se drželi za ruce, nebo si na hlavu se smíchem házeli vůbec první letošní barevné listí, která už jim tu a tam šustilo pod podrážkami bot. Vlastně se začala na snímky docela těšit.

Trochu zpozorněla, až když se po čtyřech hodinách velmi příjemné procházky vrátili do penzionu a muž se ani po výtečném obědě, u kterého Paul trval na vlastním zaplacení celé částky, nechystal odjet.
Ne snad, že by byl blondýnce nesympatický, ale přece jen nečekala, že by měli mít s Kellerem jeho společnost po celý víkend; hodlala si odpočinout, ne si před cizím člověkem hlídat každé slovo či gesto.
S potížemi polkla, když si fotograf utřel ubrouskem ze rtů pěnu od kapučína a s potutelným mrknutím prohlásil, že je čas na nějaké ty interiérovky. Když jí to oba vysvětlili a tím mimoděk potvrdili její obavy, skoro se sbalila a utekla.
Z prvotního NIKDY se stalo MOŽNÁ, které se bůhvíjak přetavilo v tak TAK TEDA JO, které bylo podmíněno tím, že půjde o hezké snímky, kde nebude nic vidět.

Vybavení penzionu bylo historické, či spíše pseudohistorické – a ukázalo se, že Paulova podezřele naditá taška skrývala dvoje pěkné, na její míry skutečně střižené šaty. Nakonec ji to zase bavilo, fotit se v polstrovaných, bohatě zdobených křeslech, zatímco jí vyfiknutý právník stál za zády, nebo ji k sobě, schoulenou, tiskl na čalouněném kanapi.
Později si ani neuvědomila, kdy k tomu došlo, snad to bylo tím, že jí strategicky podstrčili několik skleniček; ale skončili zamčení v Kellerově pokoji, kde její šaty zůstaly přehozeny přes židli. Dovolila pár snímků z koupelny, kde hlavní roli hrála spíše pěna, jejíž bohaté bublinky jim ve vaně zcela zakryly nahá těla a vykouzlily docela cudnou scénu, když si oba dávali polibek se sklenkami šampaňského v dlaních. Samozřejmě, že fotografovi nebylo dovoleno vidět ji nahou, když už z vlažné vody lezla ven: musel za dveře a vrátit se až po signálu.
„Klišé,“ namítla červenající se, do ručníku už zabalená blondýna.
„Taky to,“ namítl muž s úsměvem, zaostřil a pořídil další snímek, na kterém právník sušil své dívce ramena, „nehodlám dávat nikam do soutěže. To je pro vás na památku.“

Litovala jediného – že to s poděkováním nezarazila v této chvíli. Opravdu nikdy nepochopila, jak se jim podařilo ji umluvit, ale ve finále skončila s právníkem v posteli. Samozřejmě, že si stále dávala velký pozor, aby na snímcích nebylo nic vidět a byla zpětně přesvědčena, že šlo o daleko cudnější snímky, než které si fotí kdejaká těhotná matka a v klidu je veřejně postuje na Facebook, ale i tak se zpětně červenala. Strach z možné kompromitace, který ji na chvíli popadl, zaplašila: ty tři čtyři snímky, které fotografovi dovolila pořídit, zcela jistě překonaly její zábrany o bilion kilometrů, a kdyby jí někdo před týdnem řekl, že je nafotí, poťukala by si na čelo, ale o nic slizkého, za co by se měla stydět, nešlo. A stejně to nikdo kromě nich neuvidí…



„Docela pěkně jsi to vymyslel,“ pochválila muže s ostychem a prsty zajela do světlých vlasů; měl rád, když ho takto laskala. Pokud to měl být výlet, který by je zase stmelil dohromady a ukázal, že k sobě patří, vyšlo mu to. Večeři si dali už jen ve dvou a nádavkem si dobře zaplavali v sice malém, ale příjemně čistém hotelovém bazénu: vrátili se před pár desítkami minut a oba toho měli dost. „Ale zítra už budeme sami, že jo?“
Polichotily mu obě ty věty. Keller odložil sklenici a vstal, aby dívku vytáhl na nohy: bylo jí hned jasné, kam ji bude směřovat a nijak se tomu nebránila. „Už teď jsme,“ povalil ji do peřin a okamžitě zakryl drobné baculaté tělo svým, „sami, maličká. Byla by škoda to ho nevyužít.“
Pousmála se a přejela mu prsty po tváři. „To ano…“


*

Obvykle usínali vedle sebe, a pokud už se tulili, měl ji Paul rád pod kontrolou ve svém náručí, zády přitisknutou k jeho hrudníku. Měl ve zvyku přehodit drobné novinářce nohu přes boky a držet si ji, dokud se ve spánku neodvalila dál. Tentokrát mu usnula na hrudi, obě ruce složené na jeho břiše.
Pokojně ležela, zatímco jí muž lehce přejížděl dlaní po levém ňadru, když se sám snažil propadnout do říše spánku: nedařilo se, místo toho se mu vracely detaily a drobné okamžiky dnešního dne. Usmál se, pln uspokojení. Ano, povedlo se mu to. Možná byla na začátku zaskočená, ale rychle se chytla.
Podařená akce, dal si vysoký počet bodů.
I ta tečka se podařila: sice se chvíli schylovalo k průšvihu, ale stačilo malou slečnu otočit na bříško a byl zase provozuschopný.
Očividně spolu dokázali fungovat.
Být spolu šťastní, přizpůsobit se jeden druhému.
V cestě k dokonalosti stále jediná překážka, turecká překážka.
Zpropadený Gerkhan, pomyslel si Paul a mimoděk zaťal prsty: Wox sebou ze spánku škubla, na rtech bolestivé zakňourání.

I bez desítek milenek věděl, jak jsou ženská ňadra citlivá a dávno zaznamenal, že zrovna pro jeho novinářku to platí dvojnásob: tohle ji muselo bolet. „Ššššššššššššš…“ udělal provinile ve snaze ji upokojit a ulevilo se mu, když pouze pohnula ústy a znovu upadla do dřímoty. „Ššššš…“ Přesunul dlaň na druhý prs a něžně hladil, chyba ho mrzela.
Ale stejně tak ho mrzelo, že si Tereza Gerkhana jako společnost vymínila.
Jistě, nevěřil, že by s ním chtěla něco mít, ale i tak…
Sevřel víčka a maličko Wox poposunul, aby mu temenem netlačila přímo na klíční kost. Kdepak, tohle se musí vyřešit.
Gerkhan se musí vyřešit.


*****


„Tak co, jaký byl večer?“ prokázal svůj přirozený takt Kranich, jakmile se ocitli na služebně, kde se Frank s nechápavým výrazem skláněl k sekretářčině počítači: Michaela jevila známky značného nervového vypětí blížícího se kolapsu. Semir varovně zasykl: prostor, kde na drby číhalo jedno zvědavé ucho vedle druhého, bylo to poslední místo, kde mínil probírat věc, kvůli které se celý víkend pořádně nevyspal a vlastně měl na displeji mobilu střídavě připravená dvě čísla v permanentní úvaze, zda nemá předstírat náhlou chuť si s někým nezávazně pokecat. K čemu by hovor sklouzl, bylo nasnadě.
„Pak,“ mávl vrchní radou rukou, jakoby odháněl komára. „Přijdu k vám. Udělejte mi kafe.“

„Ten se tady teda roztahuje,“ brblal Tom a schválně vytáhl z poličky kuchyňky lehce nakřáplý hrneček. „Asi si myslí, že je furt ve Stuttgartu a může nám rozkazovat.“
Gerkhan se podrbal za uchem. „A může?“
V modrých duhovkách bylo možné číst zděšení. „No to snad proboha ne! Kristepane, to by bylo děsný, to bych nevydržel! To by bylo peklo!“
„Koukám, že už se dáváš na modlení,“ zašklebil se Turek.
„Pokud by nám měl šéfovat,“ vysoký fešák jeho narážku nepochopil a nafoukl se, ale přesto přepečlivě zalil hrstičku kofein obsahujícího prášku vodou, „tak bych se tady usádlil a makal, dokud by mě nepovýšili. Kar by se přestěhovala k nám do kalendáře a ty by ses přesunul k šéfové.“
„A já vám pak budu běhat pro pizzu,“ pokračoval v ironii Semir a zbytek vařící vody šoupl do svého modrého hrnku, aby kávu ještě vylepšil o své oblíbené tři lžičky cukru. „Protože kvůli vyšší šarži se udřít nehodlám.“

„Tak kde jste?“ strčil hlavu do nevelké místnosti Frank. „Zase tady drbete, co? To udření vám ani nehrozí.“
Tom vdechl řádnou dávku kyslíku a chystal se vyječet velkou pravdu o tom, že Kolín není Stuttgart, ale Turek dnes více než jindy rýpavého kamaráda předešel. „Jo, nějaký drb by se šiknul, třeba ten, jak jste se měli s Terkou.“ Pevně doufal, že ta slova zněla ledabyle, ale moc věrohodnosti svého hereckého výstupu nefandil.
„Ale jo jo, dobře bylo,“ rozlil se po Traberově sedláckém obličeji přitažlivý křivý úsměv: muž si mimochodem zajel do vlasů ve stejném gestu, jaké dělávala rozpačitá Wox.
Semir přešlápl, aby zaplašil náhlé nutkání mu paži zlomit.
„Ale teda trošku jinak, než jsem čekal,“ uchechtl se nejvýše postavený policista v místnosti. „Dík za to kafe,“ pronesl směrem k Tomovi, kterého si alespoň částečně usmířil, ale zároveň mu prodloužil utrpení. Modroočko absolutně nepochopil Semirovo jednání a cítil povinnost ho rozebírat: na rozdíl od Turka přemýšlením nad blondýnou nestrávil víkend – který si mimochodem s Kar užili při slíbeném wellness – ale zvědavost v něm plála.

„No, tak asi… Přišla za mnou večer a šla nahoru. Chápete, pátek večer, mladá holka, přitažlivý muž ve službách zákona…“ zamrkal Frank, aniž by věděl, že Semir svírá čajovou lžičku grifem masového vraha. „Upřímně řečeno jsem byl docela zvědavý na to, jak se to vyvine, to víte.“ Nemohli tušit, co se skrývalo za těmi prostými slovy. Traber v poslední pracovní den překonal svou lenost, tedy vlastně únavu po velmi těžké, život ohrožující službě, uklidil stůl (shrnul věci na hromadu a zavřel je do skříně), vygruntoval vedlejší pokoj (zamknul ho), připravil výtečný romantický pokrm (zavolal do oblíbené hospody a objednal dva velké burgery s extra porcí hranolek), přeměnil rozvrtaný kutloch na lože lásky (složil peřinu do tvaru, který alespoň vzdáleně připomínal obdélník, načež se po delším přemítání rozhodl nepovlékat druhou přikrývku, protože pokud slečna zůstane přes noc, dozajista nebude toužit po ničem jiném, než po těsném přitulení pod jednou dekou, a to jedině tou, co už byla povlečena) a po úvaze nad tím, zda jeho osobou zjevně fascinovaná blondýnka ocení spíše jeho mužnou vůni nebo náznak hygieny, se s povzdechem odebral do sprchy.
„A jaký to bylo…?“ naklonil Tom hlavu jako štěně.

„Tak upřímně,“ pokrčil rameny Frank, který během své promluvy dokázal najít ve skříni bezprizorní sušenky, jednu si uzmul a další nabídl kamarádům, „jsme se možná ne úplně pochopili.“
Semir, který už začínal být skutečně nervózní, ucítil naději. „Hm?“
„Tak víte co,“ zopakoval Traber. „Já ji pozval na ‚komiksy‘“, naznačoval uvozovky tak zběsile, že si málem přivodil hned dvoje zlomeniny digitu cordialis i digitu medius, „no a ta malá přišla fakt na komiksy.“
Kranich si se svým drobnějším tureckým kamarádem vyměnil pohled a uznale kývl.
„A ještě jaký…“ vzdychl Frank ublíženě. „Tak jsem ji pozval dál, dal jí nějakou vodu, aby se na rozjezd nestyděla, když teda nemůže pít,“ zableskl se mu zrak podezřele, „no a ona hned, že co ty komiksy, že nějaký přinesla. A začala vykládat o nějaký Myši, že tam prý autor dokonale zachytil atmosféru beznaděje či cosi. Prý to má ještě raději než nějakou íránskou věc nebo tak ňák.“ Potřásl po svém vyčerpávajícím popisu hlavou, jako kdyby ze sebe zkoušel to trauma dostat. „Moc jsem se teda asi netvářil, tak se mě zeptala, co mám rád. Přesně takhle.“ Zazubil se. „No, odolal jsem pokušení… Jsem jí teda řekl, že můj nejoblíbenější komiks je Wonder Woman. Neznala to a ptala se, co to je. Tak jí povídám, že je to story o holce s velkým poprsím, co zachraňuje svět.“
Semir už se nepokrytě šklebil.
„No… a v tu chvíli jsme s komiksy skončili,“ přiznal Traber. „Dali jsme si burger a mrkli na film. Terka je fajn kuře,“ pokrčil rameny, „ale upřímně… je na mě moc chytrá. Pustili jsme si V jako vendeta – já se nejvíc těšil, až bouchne ten velkej barák a ona celou dobu komentovala tu myšlenku a rozumovala nad tím. Jo a věděli jste, že je to podle skutečný události?“ vykulil oči. „Teda inspirovaný.“
„Ne,“ řekl Tom.
„Ne,“ řekl Semir.
„Uf, už jsem se začal cítit trošku méněcenně,“ kývl Frank. „Skoro jako se…“ Zarazil se.

„Terka je hodně chytrá,“ přispěchal mu na pomoc Gerkhan, který vůči kamarádovi pocítil osten lítosti. „Na první pohled asi nevypadá, ale fakt je.“
„Ani na druhý pohled nevypadá,“ kousl si Kranich, „ale asi vážně bude. No, nic si z toho nedělej, stejně bys měl jen problémy, ten její by si na tebe došlápl.“
Zdálo se, že se Frank trochu zdrchal. „No… tak jsme teda dokoukali ten film, ona poděkovala a odešla, šmitec. Prostě… ta holčina je milá, ale na mě je moc chytrý kuře. Rád ji zase někdy uvidím…“ Ale balit ji už nebudu, zvlášť když slečna ani nepoznala, že balení proběhlo, dokončil vrchní rada už jen v duchu. „No,“ napřímil se, „budete mě muset seznámit s nějakou jinou dámou. Slíbili jste to!“ dodal vyčítavě.
„Však říkám, že už mám tip,“ zatvářil se Semir, kterému spadl kámen ze srdce, andělsky: byl v náladě, že by byl Traberovi ochoten domluvit rande s novou Miss Universe. „Brzy se dočkáš!“


Arrow


*****


Wox si otřela loktem oči a vzlykla, aby se znovu naklonila nad umyvadlo a nabrala si do dlaní mýdlo.
Kávová skvrna, následek kolegova neopatrného pohybu při úterní ranní poradě, se ovšem z látky bílého topu nehodlala nechat vyhnat. Pěkně pitomý důvod k pláči, pomyslela si novinářka zahanbeně, ale nějak si nemohla pomoci.
Poslední dobou byla hrozně přecitlivělá.
Rozhlédla se a s rudými líčky si přetáhla triko přes hlavu, aby mohla inkriminovanou část, která byla samozřejmě přesně uprostřed, efektivněji vydrbat: pevně doufala, že si žádná ze spolupracovnic neskočí na dámy.
Nešlo to. Po pěti minutách práce s jen malým výsledkem dívka seznala, že budeme muset dát v běh kola ekonomiky zaplacením profíkům v čistírně. Látku vyždímala, co jen to šlo a s povzdechem se s teď navíc i mokrým flekem na prsou vrátila zpátky za klávesnici, za níž chyběla až příliš dlouhou dobu. Naomi se asi právě vyvalovala někde na thajské pláži a malá blondýna musela stihnout i její práci. Důvod ke stížnostem to nebyl, v redakci taková praxe vládla a Tereza počítala s tím, že až se ona sama vypraví s Paulem do Portugalska či Španělska, kolegyně se zachová stejně.
Jako záskok ale za moc nestála. Myšlenky jí stále ubíhaly jinam: točily se okolo neděle v pohádkovém jezerním penzionu a poté klouzaly k vidině dnešního večera.


Jednou rukou ji popadl pod pokrčeným kolenem, druhou za zadek a přitáhl ji k sobě s nesmlouvavostí, která byla spolu s polibky, kterými ji častoval, namixována přesně v tom poměru, co jí umožnil si jeho mírněnou dominanci užívat.
Hrozně ráda se s ním po ránu mazlila. Líbilo se jí, když si s ní i přes její váhu pohrával, vysoký a statný proti její sice baculaté, ale přesto jaksi drobné postavě. Dokázal ji nechat pocítit bezmoc, aniž by přešvihl dívkou stanovenou hranici a navíc měl zjitra jen zřídkakdy chuť na sex, takže nemusela se stínem obav myslet na to, zda tentokrát kulička v ruletě padne na pole rudé, nebo černé, kdy si to zase odtrpí se stisknutými zuby.
Znovu ji prudce převalil a zezadu se zakousl do ramene, zatímco mhouřila oči, do kterých se opíralo intenzivní světlo, nechávajíc ho, aby dlaní zakryl ňadro a zmáčkl. Neuměla být moc aktivní. Ze začátku se za to styděla a v křeči se pokoušela alespoň o drobná gesta: brzy se však ukázalo, že i jemu vyhovuje, když si s ní může dělat, co chce a ona mu maximálně vrací polibky.
Nespokojeně potřásla hlavou, když zuby stiskl příliš, načež jí pohled padl na nočním stolku odložené hodiny. „Paule,“ zamumlala zastřeně. „Paule,“ zvýšila hlas, protože se víc než oslovení věnoval dalšímu osahávání.
„Maličká?“ olízl si rty mimoděk a bradou se dívce opřel o šíji. „Děje se něco?“
„Už je devět deset,“ pokusila se dostat z jeho sevření, muž se však jen mručivě uchechtl a nepustil ji. „O půl desátý uklízí snídani. Měli bychom jít, mám,“ přiznala zahanbeně, „docela hlad. A dala bych si káááááááááávičku,“ protáhla.
„Kávičku?“ Keller se zachechtal, překulil ji na záda, až se málem praštila o pelest a jeho prsty se jí rozběhly po břiše.
„Jááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááj!“ zavřeštěla a pokusila se ho odstrčit, šíleně lechtivá. „Nech toho!“
„No dobře,“ usmál se a posadil. „Když kávička, tak teda,“ kývl v dobrém naladění, „kávička. Lež,“ poručil pobaveně, když se snažila zvednout, „já to zařídím.“

Wox si prohrábla rozcuchané blond vlasy a zívla, pozorujíc muže, který vstal, hodil na nahé tělo bílý hotelový župan a zvedl telefonní sluchátko. „Dobré ráno,“ pozdravil mile a věnoval dívce mrknutí. „Keller. Pošlete mi, prosím, na pětku pokojovou službu. Ne, ne, všechno je v pořádku, jen mi ji pošlete, děkuji.“
Pochopila, co zamýšlí. „Jejda, vždyť se můžeme normálně zajít nasnídat, ne?“ zabručela rozpačitě, neřadila se mezi ty, kteří rádi žádali extra služby. Někdy měla potíž přihlásit se i o věci, které jí právem náležely, či které měla dokonce předplacené. Naopak Paul byl zvyklý nabízené spektrum využívat co nejvíce: byla to vlastně jedna z věcí, které na něm obdivovala a už dříve si umínila, že se to alespoň trochu naučí. Teď se však pořádně zakryla: šikovný architekt sice lůžkovou část umístil tak, aby od vstupu hned nebylo vidět do postele, ale i tak by se necítila dobře.
„Moment,“ usmál se na ni, utáhl si pásek bílého froté županu a přesunul se ke dveřím, kde se ani ne za minutu ozvalo zaklepání.

„Dobré ráno,“ pozdravila vyškoleně se usmívající pokojská, docela štíhlá mladá slečna patrně na brigádě, zdvořile. „Volal jste mě, s čím mohu pomoci?“
„Dobré,“ kývl právník a líně pokynul směrem do místnosti. „Mohla byste nám, prosím, donést snídani na pokoj? Takovou směs, od všeho trochu. Pro dva lidi, ale hladové. Spíše slanou, ale nějakou sladkost na konec. Taky nějaké nápoje, kávu, čaj, džus. Kdybyste byla tak laskava.“
Černovláska nervózně potáhla za zástěrku uniformy. „Já teda nevím, jestli můžu,“ hlesla nejistě a mimoděk jí zrak sjel po těle pod županem až příliš očividně nahého advokáta. Polkla. „Myslím, že jídlo se nesmí nosit na pokoj. Teda… já se zeptám, ano?“ vypadla už po krátké chvíli z profesionální role, patrně jako personál sotva nastoupila.
„Zeptejte,“ kývl muž a ledabyle pokojské vtiskl padesátieurovou bankovku. „A řekněte, že je to pro Paula Kellera, ano?“
„No…“ dívka to jméno očividně jaktěživa neslyšela a nechápala, proč je to tak důležité, přesto znovu přejela očima z peněz v ruce na vysokého muže a přitakala. „Děkuju. Tak já se zeptám, pane…“
„Paul Keller,“ zopakoval trpělivě, aniž by připustil, že by mohl dostat zápornou odpověď. „A nezapomeňte tu kávu. Nejlépe to přivezte na tom pěkném vozíku nebo alespoň na tácu, zaklepejte a nechte to za dveřmi, prosím. Jste velmi hodná, děkuji.“

„Ty jo, jak ty dokážeš jednat s lidmi…“ Wox zavrtěla hlavou v obdivném úžasu. Už jen tahle tříminutová konverzace byla taková lekce, jak dojít k cíli a přitom neztratit ani kapku ze zdvořilosti, že by za ni mnozí byli ochotni platit na kurzech.
Ego mu povyrostlo jako dobře zalitý bambusový výhonek, napovrch však jen lhostejně mávl rukou. „To nic nebylo. Když se člověk baví s klienty a podřízenými, přijde na to sám. Raději mi,“ shodil ze sebe župan a plynulým pohybem zatáhl i za pokrývku na blondýnce, „napověz, kde jsme skončili. Já už jsem starej, já už si to…“ se smíchem peřinu držela, takže naoko naštvaně zmizel pod ní, „nepamatuji.“
Pubertálně vypískla, stažena pod látku jako kachňátko ulovené pod hladinou se zákeřně skrývajícím sumcem. Celým tělem se jí vklínil mezi stehna, aby si drobnou zmítající se plavovlásku snáze podržel, ale pokračoval v laskání, díky němuž jí po pár vteřinách tančily mžitky před očima a pokrývka se vlnila jako moře v bouři.

Sotva se ozvalo zaklepání, nechal ji Keller v posteli rozklepanou a lapající po vzduchu: byla vděčná, když lehký hotelový vozík s lákavě vonící snídaní přitáhl až k lůžku. Měla dojem, že by ke stolu nebyla schopna dojít, podlomily by se jí nohy.
„Kááávička,“ protáhl vesele v tónu, který předtím sama použila.
„Něco si…“ vydechla, „na sebe… vezmu, počkej…“
„Ne ne…“ zarazil ji znova. „Jen tak pěkně zůstaň. Je to hezké.“ Sám tentokrát župan nesvlékl. Kombinace vlastního oblečení a dívčiny nahoty se mu líbila.
Zaváhala, ale v tomhle mohla ustoupit, pouze mu pomalu z těla sundala dlaň, kterou jí hned po návratu do postele položil na hruď. „Fajn.“ Do misky se vešlo několik velkých lžic ještě teplých vajíček naměkko a Tereza k nim ukousla báječně křupavou housku s velkými krystaly soli. „Výtečný,“ pochválila a muž přitakal, ústa plnou bavorských klobásek. „Ale pořád nevím, jak dokážeš, aby ti vždycky vyšli vstříc.“
„Praxe, maličká. Praxe. A trochu talentu, to přiznávám.“

Hodovali asi půl hodiny, až si Wox přišla rozmazlená a zkažená, hotová Francie Marie Antoinetty. „Není náhodou,“ zvedla se a zkontrolovala, zda po ní v posteli nezůstaly drobky, „za chvilku check-out? Abychom nezdržovali.“
„Ty máš pořád nějaké starosti, Terezko. Uvolni se trochu, děvče.“ Zívl a dopil poslední kapku kofeinového nápoje, paradoxně jediné položky snídaně, kterou by, jak se shodli, nehodnotili jedničkou, ale dali by dvojku.
Zapnula petrolejovou push-upku z Tchiba, přehodila přes sebe plandavé hnědé triko a rukama pročísla pramínky: hřeben si pochopitelně zapomněla doma a v koupelně žádný nenašla. „A co bude dál?“
„Myslel jsem,“ protáhl se a konečně opustil postel, aby stejně jako ona vytáhl oblečení, „že bychom se ještě jednou hezky prošli po okolí, okolo druhé si dali oběd a pak jeli domů. Co ty na to?“
Wox si zapnula zip capri kalhot z tenké tmavě modré džínoviny. „Schvaluje se!“

Procházka byla báječná. Věci si s klidem nechali na pokoji a Tereza tak ještě jednou měla možnost vidět, jaké dveře a služby otevírá jméno Keller. Stačilo, aby se právník na recepci, kde o svém přání nechat pokoj ještě obsazený jednal, trochu významněji představil a personál byl ke všemu svolný.
Blondýnka se bavila.
Tentokrát odbočili od rybníku a dali se podél mělkého, přes kameny se sotva převalujícího potoka, který se však místy nořil do hlubších tůní, kde se mezi kořeny líně vlnili mladí pstruzi. V trávě i mechu se třpytila rosa, stříbrný pozůstatek vlhkého, skoro už podzimního rána a zároveň větvemi stromů svítilo sluníčko. Ruku v ruce kráčeli po značené turistické stezce, kde ale za celou dobu potkali jediného houbaře, rozmrzelého prázdným košíkem.
Výtečný oběd – oba si dali kachnu s červeným zelím – vytvořil fantastickou tečku.

Jen jedna věc Wox zhořkla v ústech.
Stála opodál, kdy Paul platil a neuniklo jí, že se recepční s profesionálním úsměvem zeptal na jejich spokojenost a jedním dechem se stejným výrazem dodal, že si pan advokát samozřejmě může být jist jejich diskrétností. Tereza netušila, zda ta slova přítel jednoduše přešel, nebo si jich vlastně ani nevšiml: i přes svou brilantní mysl byl stále jenom muž a ti se – jak známo – dokáží soustředit jen na jednu věc. Keller v té chvíli hledal v kožené peněžence zapadnutou kreditku…
Stejně se však na chvíli cítila jako po silném políčku: to ji tady celou dobu vnímali jako milenku a mysleli si, že si Paul přijel do lesíčku zašukat s vyjevenou dvacítkou, zatímco manželka očekává jeho návrat z nenadálé víkendové služební cesty?
Co vlastně čekala, když má v občance stav ženatý

Rychle si to vyhnala z hlavy.
A když se na ni otočil, dokázala mu úsměv vrátit. Byl to nádherný, báječný víkend a taky to partnerovi hned řekla s tím, že se nemůže dočkat fotek.
Kývl, očividně spokojený, tím více, když ho v Kolíně k sobě ještě pozvala na kávu. Tedy na „kávu“.



Tereza dokončila jeden článek a bez vteřiny pauzy rozklikla soubor, který jí Naomi společně s dvěma stránkami podkladů poslala jako skoro dokončenou reportáž, ke které bylo třeba jen připsat závěr.
Paul jí včera volal. Nadšeně se ptal, zda nezná Wernera Bollmanna. Něco jí to jméno říkalo. Keller vysvětlil, že jde o známého fotografa přírody, který má zrovna v úterý vernisáž fotek a on sehnal dva lístky s tím, že by možná měla zájem.
To se ví, že měla.
Zasněně vzdychla. Připadala si jako před pár měsíci, kdy bylo všechno báječné a ideální, kde spolu s Paulem chodívali ven a na výstavy a do kina a oběma bylo skvěle.
Jako na začátku…

Jen to triko, zakabonila se nad špinavým hedvábným topem, který si vzala pod sako do práce právě kvůli tomu, aby mohla jít hned na výstavu. Budu tam vypadat jako čuně…
Pak se uhodila do čela a rozesmála se. Připadalo jí, že je úplně pitomá.
No jasně.
Sama nad svou hloupostí zavrtěla hlavou. Obětuje pauzu na oběd a skočí si dolů do Manga pro jiné slušné tričko. Vyřeší problém a ještě si udělá radost.
Jak prosté.
Znovu se krátce uchechtla, zkontrolovala čas a pustila se do Naominy reportáže.


Arrow


*****

Toma Kranicha potkala strašlivá rána.
Rychlé zlomy počasí, kdy se bez ohledu na citlivá lidská těla v Kolíně vystřídaly extrémně horké dny s deštivým nevlídnem, si v modrookém fešákovi vybraly svou daň – ani tak ztepilý, hrdinný, silný a nebojácný muž nedokázal odolat strašlivé rýmečce. Pravda, sebral veškerou svou srdnatost a odešel do práce – částečně aby v uraženosti demonstroval Karolině, která odmítla zůstat doma a starat se o umírajícího, že teda není žádná slabá ponožka, a když byl tak hnusně zrazen, třeba v práci i vypustí duši. Už po desáté hodině dopoledne a osmé stížnosti od Kranichovým skuhráním zdeptaných kolegů však Anna vzdychla a poslala Toma domů do postele s tím, že formuláře může koneckonců vyplňovat i pod peřinou.

Což ovšem znamenalo, že vedle Semira, který pomalu získával dojem, že se má skrze utrpení dostat k osvícení, právě na sedadle spolujezdce drtil zuby slanou tyčinku Traber. „Ve Stuttgartu,“ uhryzl si kus a Gerkhan zmučeně přivřel oči, protože sousto v ústech Frankovu promluvu nezastavilo, takže drobky létaly až mezi mřížky klimatizace, „ve Stuttgartu nebyla největší krize ráno a odpoledne, ale,“ polkl, „právě okolo jedenáctý. Divný, co? Každý den to tak bylo.“
„Hm,“ udělal Semir a zívl.
Auta včetně toho policejního byla uvězněna v pětikilometrové koloně způsobené zúžením tří pruhů do jednoho kvůli rekonstrukci povrchu. Frankova snaha uniknout z nehybnosti rozsvícením majáčku, který by patřičně upozornil na jejich důležitost, se minula účinkem. Gerkhan ho brzy požádal, aby ho zase sundal a nesnižoval důstojnost policejního stavu, protože jejich výhružné modré blikání bylo uprostřed zácpy efektivní asi jako dieta založená na propečeném bůčku.

„Budeš mít vůbecc,“ rozhodl se malý Turek, že přece jen není moc hezké nechat kamaráda věnovat samomluvě, „někoho přiděleného jako parťáka?“ Ačkoliv si dával velký pozor na volbu slov, ve vzduchu okamžitě visela Susanna.
„Mmmm…“ Traber zmuchlal igelitový sáček a strčil ho pod palubní desku, kam odpadky rozhodně nepatřily, „ani nevím. Možná Lavennu.“
„Jolly a ty?“ zvedly se Semirovi koutky, „to bude veselá dvojka.“
„Mmmm.“
Tohle téma očividně nebylo to pravé a Gerkhana už mrzelo, že ho začal. „Ani jsem se tě nikdy nezeptal, jak se ti pracovalo s Tomem,“ připomněl časy, kdy na tajné misi čelil Davidu Geiselnehmerovi a Engellhardtová musela narychlo slepit dva své sirotky do nového týmu.
„Dobrý, jen jsme museli pořád stavět na svačiny a Šéfová nás za to jednou seřvala,“ odtušil Traber. „Ale Kranich je fajn. Jen teda chodí pozdě.“
„To mi povídej!“ zalomil Semir rukama dramaticky. Mohl si to dovolit, zadek auta před nimi byl stále líně rozkydnutý.
„Jednou,“ ožil bujnou kšticí oplývající policista, „měl zpoždění asi hodinu a tvrdil, že ho balila zubařka a zamkla ho v ordinaci. Prý musel dvacet minut bojovat o svou čest. Och,“ pokýval hlavou, „měl jsi slyšet šéfovou, byla jak vtělení Hitlera. I když je pravda,“ zamyslel se muž, „že se zubaři je obecně dost potíž. Hele a až se to rozjede, nech mě řídit,“ zaprosil s dětinským tónem. „Šéfová mi fáro ještě nesehnala.“
„Sehnala, ale ty jsi ho den poté poslal Hartmuttovi na KTU,“ sevřel orientální strážce zákona rty. „Ale co mám s tebou dělat. Ne že ho naboříš.“
„Budu se k němu chovat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ uchechtl se Traber a odkudsi vykouzlil Bild: co se novin týče, měli všichni pánové na stanici Dálniční podezřele stejný vkus a lišili se jedině v tom, zda Dívku Bildu nalistovali před sportem nebo až po.

Na předním skle se rozpleskla kapka, po ní druhá a pak už se ťukání do kapoty a skel ozývalo pravidelně: Semir s jistou nostalgií sledoval, jak řidiči kolem něj i protisměru poslušně zapínají světla, aby byli ke spatření v deštivém šeru. Samozřejmě, že hříšníci, kteří tak neučinili, seděli nejčastěji za volanty černých aut. Zavrtěl hlavou. Nepochopitelné.
„Proč jsi mi vlastně tvrdil, že ta malá nepije?“
Gerkhan sebou trhl. „Co?“ otázka ani ne inteligentní, ani ne zdvořilá, ale dala mu čas na koncentraci.
„No Tereza. Tvrdil jsi, že jí nemám nabízet nic alkoholického, jinak hned zmizí. Což,“ ušklíbl se muž, jehož dobře tvarované paže pár měsíců obdivovalo celé dámské stuttgardské osazenstvo, „teda nebyla pravda, protože o skleničku teda zájem jevila.“
Oříšková očka se vytřeštila. „Ale neřekl jsi jí, že to máš ode mě, že ne?“
Odpověď byla z Frankova obličeje už dopředu čitelná. „A co jako? Zaskočilo mě to. Chtěl jsem si dát k tomu hambáči pivko, tak jsem se zeptal, jestli by jí to pro jednou nevadilo. Vůbec nechápala, o čem mluvím, tak jsem řekl, že jsi povídal o tom, jak nepije.“
Semir málem zaúpěl. No kruci.. to zase bude muset žehlit. „A co říkala?“
„Vlastně nic,“ pokrčil Traber rameny. „Jen se divně dívala a pak se usmála. Nevypadala ani naštvaně.“
„Fajn…“ zamumlal Gerkhan. Tohle moc nevyšlo, ale alespoň to neskončilo zle.
„A šlápni na to. Konečně se to hnulo!“


***

„Ty ses neoholil,“ Wox pomalu otevřela víčka, která blaženě nechala spadnout při vychutnávání uvítacího polibku. „Mám ráda,“ pousmála se a o krok ustoupila, „když si necháváš strniště. Fakt.“
Upravil si lehké sako a límeček světle modré košile bez kravaty. „No vidíš.“ Nabídl své slečně rámě a lehce pokynul. „Možná bychom měli jít, maličká, ať nepřijdeme pozdě. A pokud jsem ti to ještě neřekl,“ otočil se a políbil přítelkyni do vlasů, „mimořádně ti to sluší.“
Ani neměla čas projevit polichocení: v obědové pauze si pořídila černý top zdobený stříbrnými aplikacemi, které budily dojem, jakoby se po látce nahodile rozběhly kuličky rtuti – v nebývalém, dobrou náladou způsobeném návalu sebevědomí navíc výjimečně sáhla po koutku s na její osobu dosti hlubokým výstřihem. Ta push-upka byla vážně dobrý kauf, stačila si ještě pomyslet, když Paul rázně vykročil vpřed a ona musela udělat dva rychlé a nejisté kroky na klínových sandálech, aby se mu vyrovnala.
„Nemáš hlad, maličká? Měl by být raut, ale jedla jsi?“
„Dala jsem si pizzu do ruky,“ vysvětlila a poděkovala za dveře, které jí galantně přidržel. „A pak,“ věnovala právníkovi zamilovaný úsměv, „přece jsem se sem nepřišla najíst.“

Výstava Wox nadchla.
Pravda, její název nebyl příliš originální, o „Divočině ve velkoměstě“ už zcela určitě někdy četla, ovšem samotné fotografie jí vyrazily dech a v jednu chvíli si uvědomila, že už snad půl hodiny nepromluvila s Kellerem ani slovo, jak se do instalace zabrala. Umělec si dal tu práci a nasnímal především život zvířat, která s lidmi sdílela pro ně zdánlivě zcela nepřirozené prostředí: od nijak moc raritních fotek veverek sedících na okenním parapetu moderního sídla nadnárodní korporace přes lišku vyvádějící liščata před sídlem vlády a popelnice plenící mývaly až po drobný oddenek, o život se hlásící tenounký stoneček dubu, který se snaživě dral škvírou mezi dlaždicemi hned vedle Braniborské brány.
„Nádhera…“ vydechla a vděčně muži stiskla k ní vyslanou dlaň. „Paule, to byl skvělý nápad. Vůbec jsem o tom netušila, a to nám do redakce chodí avízo na každou blbost!“
„Třeba o tom napíšeš,“ pousmál se koutkem úst, zatímco sledoval, jak se k umělci ještě 40 minut po jeho krátké úvodní řeči trousí návštěvníci, aby mu hned na vernisáži popřáli mnoho úspěchů. „Těší mě, že ti to udělalo radost.“
„Velkou!“
„Těší mě, že ti to udělalo velkou radost,“ zopakoval trpělivě a lehce svou ruku vyprostil. „Maličká, co kdybych nám sehnal něco k snědku? Mají tam i nějaké maso. A uzeného lososa. Naložil bych na talíř, vezmu dvě vidličky a dáme si, co ty na to?“ Mlaskl, když viděl, jak otevírá ústa k námitkám. „Ne, není to neslušné. Neboj se. A pak, pokud ti to nevadí, bych tě rád představil několika lidem.“
Wox přestala koukat na obrázek vydry, která si hrála s do vody odhozeným plastovým kanystrem, v mozku zrníčko podezření. „Komu…?“
„Jsou tady dva tři kolegové,“ Keller se mimoděk rozhlédl a zapátral mezi dámami, které si významně pohrávaly se skleničkami rudého i bílého vína a muži, kteří většinou hlasitě debatovali o nejlepší značce objektivů, každý přesvědčený o své pravdě. „Asi už jsou taky u jídla. No jdu, maličká, hned jsem tady. Máš na něco chuť?“
Zamyslela se, popravdě se už těšila, až se vrhne na zbývající snímky. „Hm.. co si dáš ty vezmi i mně, prosím. Žádný sýr, leda plísňový. A tohoto lososa mi nalož, jo?“
Ukázal stále dokonalé zuby. „Náročná. To mám rád.“ Mrkl na ni a odkvačil do vedlejšího sálu, kam už se mimochodem přemístila většina návštěvníků.

„To mu to trvalo. Myslel jsem, že nikdy nevypadne.“
Otočila se podobna těžkotonážní baletce: hlas zcela jistě znala, ale nějak si k němu nemohla přiřadit tvář… „Roberte!“ zavrčela místo pozdravu.
Reportér Bildu a vyhlášený sukničkář měl rty zvlněné v obvyklém arogantním, ale zatraceně přitažlivém úsměvu. „Zdravím konkurenci. Koukám,“ bez obalu vklouzl čokoládovýma očima do dívčina výstřihu, „že sis nakonec nechala poradit. Chytrá holka.“
Wox nechápavě zazírala. „Um?“
„No že jsi z kůzlátek nechala udělat docela pěkné kozičky,“ přitočil se k blondýně, která automaticky couvla. „I když já bych ještě trochu přidal.“
„Ty tvoje blbé fóry,“ zrudla Tereza, které chvíli trvala, než se jí jejich dávná, poněkud jednostranně pojatá silikonová konverzace z neslavně pro ni skončivšího právnického plesu vybavila. „Jsi fakt děsnej. To je jen… jen prádlo!“ Tváře ji pálily jako potřené feferonkami. Zkusila přejít do útoku. „A co tady jako děláš?! Neříkej,“ ušklíbla se, „že je z tebe kulturní redaktor. Zrovna z tebe!“
Tmavovlasý žurnalista zacinkal kostkami ledu v ne zrovna drahé brandy. „Ne, to ne. Ale znáš ho?“ pokynul bradou: novinářka se otočila a spatřila fotografa, který stále ještě přijímal gratulace.
„No však je to jeho výstava, ne?“ odtušila nechápavě.
„Spím s jeho ženou. Pozvala mě. Měla strach, že jinak nikdo nepřijde.“
„Co?!“ Wox zalapala po dechu. „Vždyť ten chlap má rodinu, dceru!“
„S tou jsem spal taky.“
Tereza málem upadla na fotku psíka mývalovitého, který spal stočený na lavičce u autobusové zastávky. „Šmarja, jsi ty vůbec normální?“
Robert Dahl se rozesmál, až se na něj těch pár lidí, kteří skutečně přišli kvůli fotkám a hodlali se na ně soustředit, pobouřeně otočilo. „Dělám si srandu, Terezo. Proboha, to ve Weltu na všechno skočíte bez ověřování? Nebo,“ přimhouřil oči a významně se k tiše zuřící dívce přiblížil, „jsi tak strašně zkažená, že bys tomu věřila? Děvče moje milé,“ roztáhl paže v rozšafném gestu, „svět je i o něčem jiném než o sexu!“
Víc řvát nemohl a blondýna věděla, že ač se tomu snaží zabránit, je určitě červená jako rajče, čímž mu jen hrála do karet. „Jsi vážně příjemnej,“ zasyčela tiše, ponížena už tím vědomím, že jedná přesně tak, aby si ji maximálně vychutnal. „Asi jako mor, cholera nebo tetanovka.“
„Zrovna tetanovka?“ zopakoval vesele a zvedl obočí. „To zní skoro freudiánsky. Máš snad něco proti píchání do zadku?“

Wox se v tu chvíli nedostával kyslík. „Debile!“ vydrtila ze sebe uboze a bez pozdravu se zdekovala do vedlejší místnosti: ne však dostatečně rychle, aby si nevšimla jeho smíchu. Zmetek jeden mizerný! Očividně ho bavilo uvádět ji do rozpaků a nádherně si to užil i dneska. Tenhle útěk – protože nic jiného to nebylo – mu jen přidal i ty poslední body.
„Paule,“ vyjekla a bez ohledu na ostatní muže prudce zezadu objala.


Arrow



„Terko…“ pronesl káravě, neboť leknutím málem upustil celý naložený talířek a navíc ho pěkně píchlo u srdce. „Tohle mi nedělej…“
„Promiň, promiň,“ omluvila se a zadoufala, že tohle už Robert neviděl. „Potkala jsem tam jednoho blbečka z bulváru,“ zažalovala si a vztekle uzmula z rohu hojnosti kolečko tvrdého salámu. „Zkazil mi náladu. To nic. Bude to dobrý.“
„To doufám,“ zamumlal a rozhlédl se, aby vypátral viníka. „Mám mu jít domluvit? Klidně mi ho ukaž.“
Blondýnce zacukaly koutky, nešlo neocenit, že by se za ni šel vážený pan advokát prát. „Ne, vážně. Víš co? Dám si skleničku, sedneme si na tu zobačku a pak teda k těm tvým známým. Jo?“
„Dobře. Vzal jsem ti toho lososa.“
„Jsi hodný. No a…“ Wox se nadechla: chtěla mu to říci hned po prvním setkání, ale pak jí přišlo lepší posečkat na chvíli klidu. „Paulie, půjdeš pak ke mně? Nebo mám jít za tebou? Víš, já bych s tebou o něčem potřebovala mluvit a tady zrovna není vhodný místo…“
Právník se zarazil s vidličkou s napíchnutým soustem hovězího steaku napůl cesty k ústům. Tohle se mu nijak nezamlouvalo: z jejího „promluvíme si“ se čím dál víc stávalo tlačení do koutka, které si až příliš nechával líbit. Rychle se rozhodl, že protesty nechá až na chvíli, kdy blondýnka vyjeví podstatu věci: dopravil sousto mezi zuby, požvýkal a polkl. „Budu samozřejmě rád, když za mnou zajdeš, Terezko. A kočka tam byla celý den sama, tak alespoň bude mít společnost.“
„Kočka, jo?“ usmála se blondýnka a upila ze skleničky. „Když teda kočka potřebuje společnost, tak k tobě rozhodně musím.“


*

Robert Dahl se zjevně dostatečně pobavil a přesunul se dále: zda na vernisáži sbalil další oběť, se kterou si užíval někde na záchodcích, vedl si ji domů, nebo skončil s prázdnou, Wox nevěděla a ani se tím nemínila zabývat. Hlavní bylo, že zmizel a ona ho mohla pustit z hlavy a soustředit se na Paulovy přátele. Vyklubali se z nich kolínští radní, všichni samozřejmě minimálně doktoři práv nad padesát, vedle kterých se mladá plavovláska cítila poněkud méněcenně: většinu času se jen lehce nuceně usmívala a tu a tam se pokusila prohodit poznámku, aby bylo jasné, že je jakožto novinářka Weltu dokonale v obraze. Když Keller konečně po telefonu symbolicky mávl na taxík, ulevilo se jí.

„Uf…“ podpořila to i slovně, jakmile za nimi zapadly dveře luxusního Paulova apartmánu a s gustem ze sebe shodila sandálky, které po několika hodinách na nohách odmítala popsat jako pohodlné. „Konečně sami.“
Usmál se a hodil na věšák sako. „Pojď dál. Dáš si se mnou skleničku?“
Wox ho následovala, ale za jeho zády se lehce mračila. Samozřejmě jí neušlo, že opět porušil pravidla a při rozhovoru s kolegy si nechal donést pár drinků: budiž, to byla oslava a docela výjimečná příležitost, ale musel v tom pokračovat i teď?
„Neboj se,“ pronesl ta slova bez otočení, až sebou trhla v iracionální obavě z jeho schopnosti číst jí myšlenky. „Nemusíš mě hlídat, Terezko. Pro jednou to nevadí. Tak co si dáš?“
„Co mi naliješ. Víno… nebo ty moje sladké zrůdnosti, pokud je někde máš. Děkuji. Sumerko, čičičičiči…“
Keller, který už štrachal v lednici, vzhlédl zpoza otevřených dveří, udiven koncem sdělení: uklidnilo ho, že se blondýnka nezbláznila, ale vkleče laskala kočku, která se jí s mňoukáním třela o kolena. Než nalil do sklenek portské, Tereza už stihla šelmičce vyměnit starou vodu za novou a nasypat misku granulí.
„Tak,“ umyla si od zvířecího žrádla dlaně a oklepala je, což právník nesnášel, ovšem ve chvíli, kdy s ním o něčem mínila hovořit, ji nechtěl kárat. „Měli bychom jí koupit nějaké maso, Paulie. Kočky to potřebují. Konzervy a granule jsou fajn, ale pro změnu bych jí zase donesla kuřecí.“
Kývl s unylostí, jakou často reagoval na její promluvy o nárocích mazlíčků. „Aby se za chvíli neměla lépe než my.“
„To je taky možné,“ ušklíbla se Wox a zvedla skleničku. „Tak na zdraví!“ Moc originální to nebylo, ale sklo cinklo o sklo a oba si dali doušek.
„Nu, stát asi nebudeme, že…“ zamumlal právník, popadl láhev za hrdlo a kývnutím přítelkyni vyzval k následování, aby se oba uvelebili na velké pohodlné sedačce v obývacím pokoji, kde Paul hned dolil. „Tak, co máš na srdci?“

Tereza si poposedla a k mužově překvapení odložila číši, aby právníkovi položila obě drobné dlaně na bradu, pomalu ho přitáhla k sobě a políbila. Diktovala styl, mazlila se s jeho rty dlouze, vychutnávaje si jeho doteky, ale nedovolila, aby přestaly být něžné. Odtáhla se a zcela mimoděk si přejela ústa špičkou jazyka. „Především,“ podařilo se jí už dostat do plic dostatečné množství kyslíku, zatímco jeho mozek o stejný chemický prvek stále bojoval, „moc díky za dnešní překvapení. Ta výstava byla fantastická, moc se mi líbila. A díky i za dárek,“ pohladila přítele po stehně. Kopie fotografie s liškou vyvádějící mladé byla stočena v tubě na výkresy a v komoře čekala na zarámování. „Trochu se obávám, že to moje překvapení se ti líbit nebude, ale tak… uvidíme.“ Nadechla se a vrátila dlaň na své koleno. „Paulie, na čtvrtek chci k sobě pozvat partu. To znamená,“ Wox se pokusila nezměnit tón, „i Semira. A přála bych si pozvat i jednoho jejich kamaráda.“ Velmi doufala, že není rudá až za ušima, představa Trabera v jejím bytě k tomu dosti sváděla. „Samozřejmě bych tě tam moc ráda viděla…“

Keller s obtížemi polkl, podařilo se mu přejít první reakci, kterou by si blondýnka mezi oblíbené citáty na Facebook rozhodně nenahrála. Už ani nežádala o požehnání, normálně mu to oznámila jako hotovou věc. Změna jejího přístupu ostře kontrastovala s chováním, na které si za předchozí týdny zvyknul. Nervózně popotáhl za kravatu. Byl dost chytrý a přes několik panáků dostatečně při smyslech na to, aby rozeznal dívčinu zkoušku: jasně mu přece řekla, že pokud s ní chce být, musí Gerkhana vydýchat a respektovat ho v její přítomnosti. Vůbec se mu to nelíbilo, ale byl zase tlačen do kouta tak brutálně, že neměl moc na vybranou. „Hm.“
„Budu moc ráda, když přijdeš, fakt…“ Tereza si povzdechla. Nevěřila, že to vyjde – a i kdyby se to povedlo, zase tak naivní, aby si plánovala, jak si právník s jejími kamarády padnou do náruče, nebyla. Nesedli si. Co se dalo dělat.
„Terezko, děkuji za pozvání, ale myslím, že bych vám kazil náladu.“ Keller se velmi pokoušel neznít špičatě, strategicky také zadržel poznámku, která by se nutně obrátila proti němu: totiž že by si s jejími přáteli kvůli věkovému a vzdělanostními rozdílu asi moc nepopovídal. „Asi bych působil, jako že tě hlídám,“ rozhodl se místo kritiky nahánět na svůj účet plusové body. „A to ty nepotřebuješ.“ Neodolal. Gerkhan mu pil krev. Tím svým tupým tureckým sosákem mu nabodl nejdůležitější žílu a lemtal z ní energii a živiny, co jen se do něj vešlo. A nejhorší bylo, že to blondýnka nebyla schopna prohlédnout, neviděla rizika, které ten cizák představoval pro ni samou. Na moment zapochyboval nad pravdivostí poslední nahlas pronesené věty. „Že ne?“

Wox vzhlédla. „Paulie,“ pronesla pomalu. „Čeho ty se vlastně bojíš?“
Zavrtěl se. Žádný muž nemiloval hluboké rozbory citů a Keller nebyl ani v nejmenším výjimka. Co měl vůbec říci? Turecký komisař po ní jednoznačně jel, právník si byl jistý, že skutečné signály zachytil: bylo mu jedno, jestli měl Gerkhan pro Terezu jen slabost, měl ji skutečně rád, nebo ji mínil dostat jen ze sportu. Vůbec nejpravděpodobnější bylo, že by po ní vyjel, jen aby právníkovi vytřel zrak. A Keller by se vůbec nedivil, kdyby pak bylo Turkovi jedno, že by blondýně zůstaly jen oči pro pláč. Úplně živě si dovedl představit, jak Gerkhan vyjevenou slečnu s pocitem dobře vykonané práce vyhazuje z postele i ze života, aby ji nechal bloudit po kolínských ulicích utopenou v zoufalství a výčitkách. Chtěl by ji před tím ochránit, ale jak, když si sama postavila toho zmetka na piedestal? Nezbývalo mu, než doufat. Nebo intervenovat skrytě.
Trhnul sebou, když ho malá dlaň pohladila po rameni.
„Paule,“ novinářka se rozhodla pro klidný tón. „Já bych tě nikdy, NIKDY nepodvedla, jasné? Nevěra se mi hnusí, vůbec si nedovedu představit, že by to někdo mohl někomu provést. Je to odporný, zrádný a z toho, který je podváděný, to dělá osla a nebožáka. To bych ti NIKDY,“ zdůraznila znova, „neudělala. Miluju tebe a JEN tebe. Semir je kamarád.“
Povzdechl se. Snažila se. „Já vím, Terezko. Ale on se na to může dívat ji-“
Wox to rázně utnula. „Nedívá. A i kdyby ano, měl by prostě smůlu. Ty jsi můj přítel, on jen kamarád. Bez ohledu na cokoliv jiného.“
„Terezko,“ nadechl se právník. „Nad tebou jsem,“ zalhal lehce, „nikdy nepochyboval, vím, že bys mě nepodrazila. Jde jen o to, aby ses moc nedostávala do příležitostí, kde může člověk…“ rychle volil správná slova, „uklouznout. Znáš to. Pár skleniček ve společnosti někoho, komu věříš, zatímco ten kamarád má třeba trochu utajené zájmy… a jsou z toho velmi nepříjemné následky.“
Blonďatá dívka se oklepala. Byla ráda, že je Sumera nechala být a od svého nakrmení ležela na polštářku v kuchyni a nepletla se jim do hovoru. „Vážně? To si jako fakt myslíš, že si dám drink a probudím se v cizí posteli?“
„Ale ne. Jen bych nerad…“ Keller znovu zaváhal, ocenil však, že přítelkyně nevypadala naštvaně, očividně jejich diskusi sledovala se zájmem se něčeho dobrat. „Prostě jsem trochu nervózní z těch příležitostí, kde bys mohla něčeho litovat. To je vše.“
„Vážně nemusíš mít strach,“ pousmála se a k jeho ulehčení muže políbila na krk. „Občas si dám do hlavy víc, než by bylo zdrávo,“ usoudila sebekriticky, „ale na tohle bych si dala pozor. A věř,“ zašklebila se sarkasticky, „že kdybych byla natolik pitomá, abych se k něčemu chystala, budu tu mít i bez tebe dostatek dozorců.“
„Fajn.“
„Jsi klidnější…?“
„Ano.“

Lhal.
Kdyby mohl, postaral by se Turkovi o deportaci.

„Tohle máme vyřešené, super. No a…“ Wox sklouzla ret, váhajíc, zda sdělit zbytek, nebo ne, což nemohlo nevzbudit jeho zájem.
„Nu…?“
Tereza zabodla pohled na hodiny na zdi. „Víš… chtěla jsem ti poděkovat. Vidím, že… jsi vážně takový… vážně se chováš… prostě…“ Odkašlala si. Na to, že byla novinář, to byla pěkně ubohá promluva a děsivá volba slov. „Jednoduše oceňuji,“ vyplivla hněvivě, „že opravdu děláš to, o co jsem tě poprosila. Chci ti říci,“ přitulila se, aniž by se muži podívala do očí, „že si toho moc vážím. Jsem teď opravdu spokojená. A ty…?“
Podařilo se mu nedat v hlase znát ironii a prsty zajel do blond pramínků. „Taky, Terezko. Taky.“
Wox kývla a promnula si jazykem dásně. Měla to říci, nebo ne? „A protože se snažíš a protože jsem šťastná… bych ti to chtěla oplatit. Já… snažím se,“ jeho zaujetí očividně vzrostlo, takže byl na správné stopě: znervóznilo ji to. „Chci říci, že jestli máš třeba nějaké přání, co bys mínil realizovat, tak…“ kouskovala to v nejistotě, až měl napnutý Keller chuť zařvat, „mi to řekni. Budu se snažit, aby to vyšlo. Jako… jako v posteli.“ Zrudla, odkašlala si a zacivěla si na kolena. „Jen abys věděl, ty moje limity pořád platí. A prosím tě, aby ses držel trochu při zemi, znáš mě přece, ale jinak… se budu vážně snažit ti taky udělat radost. Ano…?“
Nemohla vidět, jak se jeho zaskočený výraz přes potěšený mění ve vítězné uculení. „Děkuju, maličká. Na něco určitě přijdu.“
O tom vůbec nepochybovala. Přejela mu dlaní po přitažlivé neoholené tváři a rychle ucukla pohledem. „Tak jo, miláčku. Ale ne dneska.“ Vstala a málem se zakymácela, záskok za Naomi byl letos šíleně vyčerpávající. „Jdu si dát sprchu a půjdu spát. Jsem moc ráda, že jsme si promluvili, Paulie.“
„Já jsem taky rád. Děkuji, Teri.“ Sotva odešla, potřásl hlavou a založil ruce na prsou, na rtech úsměv. Co na tom, že tahle zlatá rybka plní jen jedno přání?


Arrow


*****

„Hovado,“ zhodnotil Kranich muže, který s nohou přes nohu rozšafně vypovídal v místnosti s poloprůhlednou stěnou ve stylu, ke kterému by se hodil spíš panák a cigareta než fakt, že řidič před hodinou a půl nebezpečným předjížděním poslal do nemocnice sotva devatenáctiletou řidičku protijedoucího auta. „Já bych nejraději vzal nohu od židle a vrazil mu ji-“
„Jo, jo, jo,“ přerušil ho Semir raději, byť měl podobné pocity. „Ví už se něco o té holce?“
Modrooký policista pokýval hlavou. „Dostane se z toho, nějaký zlomeniny. Hajzl jeden,“ ulevil si, ačkoliv si šoféra dostatečně drsně podávala šéfová. „Pojď, prosím tebe. Nebo tam vlítnu a dám mu takovou, že do toho špitálu pojede za ní.“
Turek cosi zamumlal na souhlas a otevřel kamarádovi dveře, aby si důkladně promnul bolavé zápěstí: zatýkání neproběhlo zrovna klidně, jeden chmat mu přinesl nepříjemné pochroumání. „Hele, do oběda je ještě hodina, zajedeme na tu patologii?“
Tom se zastavil a Gerkhan úplně viděl, jak palác modroočkovy mysli skenuje okolí zmíněné budovy a analyzuje polední menu v nalezených restauracích. „Fajn,“ kývl komisař v saku. „Pak si můžeme skočit na kachní nudle do toho bistra o ulici dál.“
Jeho malý přítel se pokusil nerozchechtat, když mu pohled padl na Trabera, který seděl za monitorem počítače s výrazem tak nesmírného soustředění, že bylo všem zasvěceným jasné, že Frank zase paří Soliter po síti. Byla to ta nejsložitější hříčka, kterou si mohl navrátivší se kolínský syn dovolit, ale záchod se prostě na netu hrát nedal. „Ty, Franku?“
Muž zvedl hlavu a rychle se rozhlédl – očividně se mu ulevilo, když nikde nespatřil vysokou tmavovlásku. „No?“
„Očividně se nudíš. Pojeď s náma. Myslím,“ rozhodl se Semir, který toho dne zvolil roli intrikána, „že ti bude líp než se šéfovou. Engellhardtová je vytočená a slyšel jsem něco o kontrole pneumatik na A4…“ Gerkhan moc dobře věděl, že může vystřelit naslepo a nemine: pokud on sám o žádné věci, za kterou mohla být šéfová na Trabera naštvaná, netušil, Frank si jí byl zaručeně vědom. Hypotéza se mu potvrdila: kolega vyskočil a hrnul se ke dveřím. Turkovi se ulevilo, že na sobě tentokrát nemá svou proslulou ošuntělou koženou bundu. Dnes by udělala více škody než užitku. Byť bylo otázkou, zda vůbec někdy mohla přinést to druhé.

„Kam že vlastně jedeme?“ Frank se drze nasádlil vedle Kranicha, aniž by se obtěžoval zapnutím pásů, zatímco ruku si stále masírující Turek se s ukřivděným výrazem a pocitem méněcennosti usadil na zadní sedačce.
„Na patologii. A připoutej se,“ strčil Tom klíček do zapalování a sešlápl spojku.
„Na pitevnu? Tak to bude teda zábava,“ protáhl fešák rozmazleně, a aniž by se obtěžoval na kamarádův pokyn nějak reagovat, seškrábl z okýnka nehtem jakousi nečistotu.
Aby ses nedivil, pomyslel si Gerkhan.


*

„Ale, snad se tady nebojíš?“ ušklíbl se Kranich, jen co spořádaně zaujali místa vedle akvarijní stěny z luxfer a nechali asistentku, aby jim Bayerovou zavolala. „Hůůůůůů!“ zvedl obě dlaně až k obličeji Trabera, který znechuceně ucukl.
„To je dětinský i na tebe,“ zahučel Frank.
Semir jen zvedl oči v sloup a usrkl z docela dobrého lískoořískového kapučína, které nabízel nově nainstalovaný automat.
Tom s o dost méně elegantním kolegou se štychali dalších deset minut, než kdesi v dálce práskly dveře a ozval se pleskavý zvuk napovídající, že patoložku vyrušili z práce – kdykoliv totiž měla blondýna příležitost, přezouvala se ze zdravotnických pantoflů do lodiček.
„Tak už mě tady máte,“ srovnala si v ruce lejstra, o která ji žádali. „Ahoj…“ Maličko se zarazila při pohledu na Trabera, který atraktivní, nakrátko ostříhanou světlovlásku, jejíž skvělou postavu nedokázal utajit ani široký bílý plášť, důkladně přejel očima. „A, my se ještě neznáme. Čau, já jsem Samantha, jinak doktorka Bayerová,“ vyslala k muži pravici a suverénně – mezi námi kolegy – přešla na tykání. Nejen díky profesi měla postřeh a samozřejmě si fešáka hned spojila s majitelem toho dobře tvarovaného zadku, který před pár dny obdivovala na stanici. Bylo příjemné zjistit, že předek za zádí o nic nezaostal.

Potřásl jí dlaní. „Traber. Frank Traber,“ Tohle bylo staré, ale holky na to většinou zabíralo: žena však jen lehce pohnula obočím. „Pánové,“ obrátil se na kolegy hlasitě, „proč jste mi neřekli, že tady máme takovou krasavici? To bych se z toho Stuttgartu vrátil dřív!“
Nééééé… zasténal Semir. Neznal Samanthu nijak hluboce, ale už z těch pár chvil, co spolu pracovně strávili, mu bylo zcela jasné, že kamarád zvolil naprosto tragickou strategii.
Za pravdu mu dalo zřetelné ochladnutí doktorčina tónu. „To nemuselo být. Mám pro vás ty vý-“
„Ne, vážně, Samantho,“ rozhodl se Traber pokračovat v tom, co na rozdíl od něj všichni ostatní v místnosti zřetelně vnímali jako další krok ke společenské sebevraždě. Prohrábl si rukou vlasy a nasadil úsměv, který považoval za neodolatelný. „Mě fascinuje, že tyhle profese už dělají i holky. Být tady celý den s mrtvolama. Co tě na tom láká? Nechceš mi o tom vyprávět, řekněme,“ naznačil váhání, „u skleničky?“
Bayerová však nebyla nezkušená Wox, aby měla dojem, že musí být za pozornost mužů vděčná. „Ne, díky.“
„Vážně…? Mám co nabídnout…“
Doktorka se k němu pomalu otočila. „No. Franku,“ mlaskla. „V tom případě se laskavě postav do fronty, protože s takovou nabídkou vůči mně nejsi jediný. A až v té frontě budeš, nezapomeň mi do mailu poslat míry a nějakou fotodokumentaci. A nemám na mysli pas a boky,“ ušklíbla se, zatímco muž bledl. „Vyhodnotím to, zařadím do kartotéky, a pokud se mi bude chtít, zavolám.“
Traber ztratil velkou část sebejistoty, ale přesto se ještě vzmohl na pokus o lehký tón. „Náhodou, pokud jde o tohle… tak… ještě žádné reklamace nebyly!“
„Možná dotyčné dámy zboží rozbalily a následně ho,“ Samantha se tvářila tak nevinně a roztomile, že by člověk řekl, že mluví o plyšových králíčcích, „vrátily NEPOUŽITÉ.“
To bylo na obvykle sebevědomého komisaře příliš: zamumlal něco o tom, že vlastně strašně chtěl počkat v autě a vyklouzl z místnosti jako modelka z cukrárny.

Sam pohodila hlavou a obrátila svou pozornost na Toma se Semirem: oba komisaři, pusy doteď dokořán, instinktivně couvli.
Usmála se. Neměli nejmenší důvod se jí bát. Oblíbila si je. Malého Turka, který bojoval s city k nehezké baculaté blondýnce i jeho kamaráda, který by přes ochranný štít svého rýpání dal pro své milované život a pro ostatní by se alespoň rozdal. Vlastně je měla vážně ráda.
„Promiňte,“ změnila tón, aby bylo jasné, že nebezpečí nehrozí. „Ale jsem alergická na tyhle namyšlené kohoutky, kteří si myslí, že přijdou do místnosti, zakokrhají a všechny přítomné dámy ze sebe samým nadšením strhají kalhotky.“
„Um,“ udělal Gerkhan, který scénku stále ještě vydýchával. Sám nevěděl, zda sem Trabera dovedl v rámci dohazovačství nebo v pomstičce za jeho nevymáchanou pusu, ale tohle rozhodně předčilo jeho očekávání. „Poslyš, on je většinou docela milý kluk, nevím, co to tady dneska předváděl…“
„A nejlepší je použít na tyhle typy jejich vlastní slovník,“ dodala žena na vysvětlenou a přehodila akta z ruky do ruky. „Úplně totálně je to vyřadí z provozu. Vyzkoušeno a dneska znovu ověřeno. Navíc…“ dodala tišeji a už bez úsměvu, „nemám na tyhle kohoutí exhibice náladu. Mám tam dole na stole dítě… a to je občas moc i na mě.“ Všimla si jejich zaraženosti a donutila se zase zvednout koutky. „No nic. Pánové, k tomuhle,“ zamávala složkou, „vám potřebuji něco říci, jinak bych ji jen poslala po asistentce. Pojďte se mnou do kanceláře, prosím, vysvětlím vám to…“

*

„Co TO bylo?“ Vyjevil se Traber, který, šedomodré oči stále velikosti talířů, svůj šok potvrdil tím, že na ně čekal dobrovolně dlící na zadním sedadle, byť stále bez pásů.
„Žádné to, ale naše kolegyně,“ osopil se Semir, který se rozhodl, že přijme roli uraženého dohazovače. „A je moc milá.“
„Milá? Kdybyste tam nebyli, tak mi je rozdrtí pohledem! Kdyby byla v komiksu, měla by jako superchopnost laserový pohled-uřezávač!“
„Ale prosím tebe, sám si za to můžeš. Co to do tebe vjelo? Choval ses jako nějaké sexistické pako! To jsi dřív nikdy nedělal! Mimochodem, jak jsem ti říkal, že vím o zajímavé holce, tak hádej, kdo to byl?“
Frank zaskočeně poposedl. „Kdo…?“
„JEŽIŠI, TY SE MI SNAD ZDÁŠ!“
Tom sebou trhnul, Semirův hlas přešel do téhle hystericky cholerické tóniny naposledy před šesti měsíci, pěti dny a přibližně dvěma hodinami.
„No tak to sorry, ale to ses docela spletl, protože tohle není holka, ale normální sadista, co nesnáší chlapy,“ zabručel až za ušima rudý Traber, který si přísahal, že se Samantě a patologii vůbec bude nadosmrti – kdyby to vyslovil nahlas, oba kolegové by logiku myšlenky šťavnatě okomentovali – vyhýbat. Nemohl tušit, tak moc se plete, ale proud jeho stížností přerušil Kranich.
„Pokud jste se rozhodli přestat dohadovat, s prominutím bych zajel na tu kachnu…“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow

*****

„Ach…“ Wox se vzmohla jen na to, aby dvě tašky plné lahví co nejopatrněji položila na podlahu a pak se se zavřenýma očima opřela o dveře. Posezení s kamarády nenaplánovala dobře a už nyní věděla, že ho spíš protrpí, než aby si ho užila: na vstávání okolo šesté nebyla zvyklá, a když se jí pracovní doba ještě značně protáhla, vytvořilo to hodně vražednou kombinaci. Jenže odvolávat sešlost považovala za hloupé, dlouho si s kamarády u filmu neposeděli a navíc už jim to slíbila.
S povzdechem se odlepila od místa improvizovaného odpočinku a dovlekla se do kuchyně: zatímco baterie piv, Cola, džus, tři minerálky a dvě láhve vína našly svá místa v ledničce, tři misky s domácími, už včera strategicky připravenými pomazánkami vyměnily chladničku za kuchyňskou linku. Tereza do sebe hodila jedno rychlé presso a dala se do krájení rohlíků na jednohubky: v nejmenším ji netrápilo, že nebyl jeden kousek jako druhý, zato rychle kráčející ručičky hodin v ní vyvolávaly čím dál větší úzkost.
Nůž se jí v ruce jen kmital, jak se snažila soustředit: na česnekovou přidat černou olivu a kousek vlašského ořechu, šunkové udělat dvojitou porci, protože ji Tom miluje, ananasovo-celerovou ozdobit lístkem rukoly a na čerstvě uzeného lososa nezapomenout přiložit jako papír tenký plátek citronu na dochucení.

Sotva se zhroutila do křesílka, naprosto hotová, rozdrnčel se domovní zvonek: ocelově modrým okem loupla ho hodinách a pokývala hlavou. Přesně sedm. Jedno bylo jisté – Kranich s Karolinou za dveřmi určitě nestáli.

*

„Ha, kdo jde poslední!“ Tom si držel před plnou pusou dlaň, aby mu z ní nelétaly drobky.
„Sorry, sorry,“ kál se malý Turek. „Šéfová potřebovala podrobnosti k té pondělní honičce,“ připomněl, aby vrátil kolegu na zem, akci ze začátku týdne, která začala řidičem, který odmítl zastavit u běžné kontroly, a nějak podivně skončila řetězovou havárií. „Alespoň jsem přinesl chipsy,“ předal balíček Wox, která jeho obsahem hned naplnila misku. „Tak co jste vybrali za film-“ Zarazil se. Na matiku nikdy nebyl expert, takže se až nyní dopočítal sestavy, ve které se obvykle nescházeli – s překvapením si, dříve než se stačil patřičně nafouknout, uvědomil, že sedmou osobou, která jejich obvyklé partě dělala společnost, nebyl Keller, jak si původně myslel, ale Traber.
Frank jeho pohled zaznamenal, odtrhl od úst láhev piva a pozdravil kamaráda z Dálniční ležérním náznakem přípitku.
„Auta,“ odtušila Wox a jen co na ni vyvalil oříškově hnědé oči, unaveně se usmála. „Ptal ses na film. Auta. Je to teda pohádka, ale nějak mi přišlo, že dneska nebude atmosféra na nic vážného.“ Automaticky před něj postavila orosený půllitr, a zatímco Hartmutt, který se vždy ujímal funkce promítače, vkládal DVD do mechaniky, odkvačila do kuchyně.
„Jak se máš, Semire?“ podala mu misku s křupkami Karolina, se kterou se několik dlouhých dnů nějak míjel. Sám nevěděl, co jí odvětil, soustředěný na komisaře s nadýchanými loknami, který si právě bez náznaku dobré nálady doléval předtím už očividně použitou sklenku vína. Co ten tady dělá? Frank se sice ráno zmínil o tom, že ho Tereza pozvala, ale před pár hodinami to ještě kvitoval s až nepatřičně nadřazeným pobavením. Že by změnil názor? Proč?

„Něco k zakousnutí…“ Wox se vrátila s talíři jednohubek. Colu usrkávající Allerlei si pro sebe zvedla obočí: neušlo jí, že se blondýna lehce zapotácela, a kdyby rychle nevyrovnala krok, všechny dobroty by skončily na plovoucí podlaze. „A chce někdo dolít?“ Otočila se na pětníku a běžela Karolině pro sklenici vody a následně ještě jednou pro lahváče Traberovi: ubývající počet lahví jí ovšem dělal starosti, Frankova žízeň byla kráterem v rozpočtu a dívka vážně uvažovala nad tím, zda by nebylo vhodné popadnout tašku a zaběhnout ještě pro nějakou lahvinku.
„Můžu?“ Gerkhan si chtěl zahrát na kavalíra a sklonil ústí džbánku s červeným vínem k prázdné skleněné číši, novinářka však zavrtěla hlavou. „Ne, díky moc. Dneska nemám chuť.“
„Hele na Nielse,“ šťouchla do Kranicha Karolina a oba se zachechtali při pohledu na rezavého technika, který už úvodní scény s kreslenými auťáky sledoval s otevřenou pusou.
Výběr si mohla Tereza pochválit, byl to přesně ten typ snímku, co přispívá k pohodě, všichni na něj jedním očkem koukají a přitom si mohou povídat. Ona sama by se nejraději vytratila vedle do postele. Cítila, jak se jí i přes ospalost zvedají koutky úst v kyselém úsměvu: Paul by byl dneska spokojený, držela se dál od všech nebezpečných promile. Ne snad kvůli přítelově paranoidní představě, že je po dvou skleničkách svolná k sexuálním orgiím s jakýmkoliv chlapem, co ji odchytne na ulici, ale spíše znala své limity. Kdyby se k jejímu vyčerpání přičetl lok něčeho ostřejšího, padla by a spala.
Zamžourala, ale ani tak jí neuniklo, že je už talířek před Tomem prázdný: s úšklebkem se znovu zvedla a spěchala mu doplnit oblíbené jednohubky.

*

Namodralý dým naplnil většinu místnosti. Karl odklepl žhavé uhlíky z konce doutníku a labužnicky potáhl. „Tak?“
Paul se neobtěžoval odpovědět, soustředě se na volbu úhlu, díky kterému by šťouchem poslal kouli do jamky. „Sakra,“ zabručel, když se mu to nepovedlo, zklamaně zvedl tágo a zatímco třetí kolega do sebe rychle kopl panáka a už u kulečníkového stolu kývl na obsluhu, aby mu sehnala další, přešel ke zdi.
„Dneska mizérie, docente,“ pousmál se kuřák a tu titěrou špičku, která mu ještě zbývala, uhasil o skleněný popelník. „Na co myslíš, prosím tě?“
Kdyby měl mluvit pravdu, přiznal by nejznámější z trojice zámožných mužů okolo padesátky, že se jeho úvahy točí jednak okolo toho, co asi provádí jeho lehkomyslná přítelkyně, jednak kolem jeho vlastní přítomnosti v drahém, leč zakouřeném lokále. Chtěl si vyrazit s přáteli, ale na druhou stranu si sám nebyl jistý, zda nešlo z jeho strany o pubertální truc akci. Pokud ano, účel fatálně selhal, protože blondýnka mu ještě srdečně popřála dobrou zábavu s tím, jak moc je ráda, že nebude večer sám.
„Na to, jestli mu mladá moc nevyvádí,“ zazubil se už prošedivělý kamarád a zálibně sledoval, jak koule pomalu míří do otvoru v rohu. „A je to doma, pánové.“
„Gratulace.“ Z Kellera se vydralo neurčité zahuhlání. Měl chuť se opít, ožrat se do němoty, jak to už dlouho dlouho neudělal. Na druhou stranu měl v živé paměti, co ve společnosti přátel v době, kdy se Wox bavila se svou partičkou, dělal minule a dosud ho z toho jímal stud. Navíc si v poslední době tu a tam nějakou tu sklenku dopřál… rozhodl se udělat z dnešního večera zkoušku vůle. „Dáme ještě partičku?“
„Věřte nebo ne, já bych nejraději obyčejný fotbálek z páté cenové,“ vycenil ne zrovna bílý chrup milovník doutníků, který si právě připaloval další, jako kdyby se jednalo o laciné startky.
„Tak ten tady neseženeš. Přesouvat se nebudeme, ne? Mám objednáno…“ staral se vítězný hráč. „Tak posedíme. A ty se přestaň tak tvářit, docente,“ zahuhlal na Paula, který si nepohlídal zamyšlený výraz v obličeji. „Teď jsi tu s námi. Co dělá ona, stejně neovlivníš.“

Právník zalitoval, že se jim o tom, že má blondýnka posezení s partou, zmínil: bystří kolegové si samozřejmě hned odvodili jeho důvody pro narychlo svolanou akci a byť mu oba kývli na dělání společnosti, netajili se veselím.
„Viděli jsme ji vlastně někdy?“ otázal se kuřák a zamračil se, když mu horký popel spadl na rukáv perfektně vyžehlené košile. „Když o ní tak mluvíš?“
Keller si povzdechl. Poslední dobou nevěděl, zda se při zvědavých otázkách na Wox má cítit polichoceně, podrážděně, nebo… jak? „Byla se mnou na plese,“ odtušil tónem, který dával tušit, že se mu tohle téma moc nechce rozvádět – natož ve spojení s událostí, která nedopadla právě slavně. „Klasický v opeře. Černé šaty.“
„A, ta…“ muž očividně přemýšlel nad volbou slov, „baculka. Tu si pamatuji, všiml jsem si jí, jak ji ta popisuješ. Dlouhé blond vlasy…?“
„To je moje Terezka, ano.“
„A pořádná zadnice,“ zasmály se Šediny. „Se vší úctou, Paule. Holku má být za co chytit, ale ta tvoje ji teda měla.“
„Hm.“
„Ale docela ti rozumím-“ Muž sebou trhl, maličko polekán pohybem, kterým před něj číšník postavil sklenku. „Ach, děkuji. No, rozumím ti. Taky jsem měl pár macatějších a je to super. Ty ženský jsou tak nějak vděčný, že si jich vůbec někdo všimne. Kvalitně si užiješ a ještě máš pocit, že děláš charitu.“
„Můžeme změnit téma?“ nadhodil kolega a nosem přidal další dávku pronikavě vonícího dýmu: na rozdíl od už napitého přítele mu neušlo, že Keller rozčíleně svírá pěsti, až mu zbělely klouby. Kdyby oba nevěděli, že si tmavovlasý muž silnými řečmi a užíváním si se svolnými dámami už dva roky kompenzuje smutek po smrti milované ženy, kterou mu ukradla rakovina, dočkal by se za své řeči ostřejší reakce.
„Jsem pro,“ zamumlal Keller a na dotaz obsluhy si objednal zelený čaj. Byl na vážkách. Něco ho ponoukalo, aby se společnosti, kterou sám svolal, s prosbou o pochopení omluvil a naběhl si to do dívčina bytu. Ne snad kvůli kontrole, ale zastesklo se mu tak prudce, až překvapeně zamžikal. Měl tam být s ní, dělat jí společnost… trochu zatnout zuby, aby měla radost.
Posmutněle šťouchl prstem do napůl zaplněného popelníku. Příště už tam Terezu samotnou nenechá a pomůže jí. Zatím, donutil se k úsměvu na obsluhu, kluka, který mu objednávku přinášel v rekordním čase, si alespoň mohl promyslet její nabídku.
Nápadů měl mnoho.
Teď už zbývalo jen trochu prosévat.


Arrow


*

Blonďatá dívka si na chvíli vydechla. Večer se rozvolnil a ona si usnadnila práci jednoduchým prohlášením, že vše, co kamarádi naleznou v ledničce či na kuchyňském stole, je jim k dispozici. Nemusela tak každou chvíli kmitat z pokoje do pokoje a konečně si mohla sednout ke kuchyňské lince, kde se zabrala do rozhovoru s Hartmuttem: to, že do sebe Kranich patrně nacpe i to syrové vepřové, co si tam schovávala na popozítří, bylo přijatelnou daní.
Jenže právě Tom s Karolinou na sebe mrkli a s pohyby, ze kterých se dala číst nervozita, si stoupli. „Ehm, ehm,“ odkašlala si brunetka významně ve stylu, který měla jinak rezervovaný pro neřádné, štěbetáním její výklad rušící studentíky. „Počkejte vteřinu, jo? Chtěli bychom vám s Tomem něco říci.“

Wox otevřela pusu a zalapala po dechu: právě takový výraz nasadil i Semir a nepřidal se jedině Frank, který se podrbal na bradě a mlčel.
„Ne, proboha,“ rozesmála se Kaiczowska v reakci na jejich obličeje. „Hele, klid. Zatím se ani nebereme, ani nečekáme potomstvo.“
„Ale,“ navázal modroočko spokojeně a chytil přítelkyni kolem ramen, „dohodli jsme se s Kar, že je zbytečné držet dva byty, když nám to klape a jsme spolu spokojení. Takže se definitivně stěhujeme k sobě.“
„No to je úžasný! Moc gratuluju!“ Allerlei vyskočila a nadšeně kamarádku objala. „Nádherný novinky… prostě báječný! A kam se vlastně stěhujete?“
Kranich si trochu nervózně odkašlal. „Tak… ke Kar.“
„Však to mám větší, já bych do toho Tomova kutlochu ani nechtěla,“ rozesmála se brunetka. „Mám vážně radost.“
„To jsi ale měla říci!“ vydechla Wox, která také přišla blahopřát, zklamaně. „Koupila bych nějaké šampaňské…“ Hartmutt zamumlal něco protestního o tom, že pravé šampaňské by dívka jen tak nesehnala, novinářka ho ale tentokrát ignorovala. „Prostě nějaký bublinky. Nic nemám. Hele, počkejte,“ otočila se, „skočím do krámku, mají do deseti. Za těch,“ mrkla na hodiny a stiskla ji úzkost, „pět minut to stihnu.“
„Ne, ne, kašli na to,“ zubil se dobře naladěný Tom přátelsky. „To zase není takové terno. Dáme si pivko a bude.“
„No…“ Wox se v rozpacích podrbala ve vlasech, „To už tak trošku došlo…Tak bych skočila i pro něj.“
„Hele, my jsme sem nepřišli nasávat,“ uklidnil ji Kranich a zase si sedl. „Takže v pohodě.“
„Já bych si teda sklenku dal,“ ozvalo se ze sedačky. Traberovy pohyby zvláčněly a na první pohled bylo jasné, kdo je hlavním viníkem nedostatku zlatého moku. „To víno moc nemusím…“
Zoubky se zakously do dívčina spodního rtu. „Promiň, Franku, ale já už tady nic jinýho nemám. Leda bych fakt skočila dolů, jenže,“ velká ručička se už příliš blížila ke dvanáctce, „to už je pozdě… fakt promiň. Ale počkej, vlastně tady ještě něco mám!“
Zatímco odkvačila do kuchyňského koutu, Semir věnoval kolegovi zdrcující výraz: ten však jen dozunkl poslední kapky chmelového zázraku, skrz prázdnou sklenici sledoval Wox a podrbal se za uchem.

„Fajn, fajn, fajn…“ Blondýna se od ledničky vrátila obtěžkána táckem se čtyřmi malými sklenkami na panáka a dvěma hrnečky: pozornost všech se však obrátila především na lahev čiré tekutiny, která balancovala v jejich společnosti. „Tohle,“ postavila za pomoci Allerlei vše na stůl, „je slivovice. Zdroj neznámý, ale měl by být ok. Mám ji tady už dva roky, byl to dárek… takže kdo si troufne riskovat oči vypálené methanolem,“ ušklíbla se, „může si dát.“
„Co je to slivovice?“ Zatímco pánové jevili velké zaujetí, Karolina svraštila nos. „Nějaká vodka?“
„Moravská pálenka,“ vysvětlila dívka a pomalu začala rozlévat. „Ze švestek.“ Prozíravě dala oběma kamarádkám jen na ochutnání do hrníčků. „Sorry, nemám dost panákových,“ vysvětlila, zatímco mužům dolila plnou míru. „Tak na Toma a Kar,“ pobídla je.
„Ty si nedáš?“ pokračovala Kaiczowska v nedůvěře a ucukla, jen co si k čiré tekutině přičichla. „Uah. Tak to je síla.“
Wox zavrtěla hlavou a s uzarděním vložila panáka do ruky Frankovi. „Ne, já slivovici nesnáším. Proto je tady tak dlouho.“
„Tak na Toma a Kar,“ zopakoval její přání Semir a skla o sebe cinkla v přípitku: zatímco Karolina k pití znovu nedůvěřivě přičichla, upila jen symbolicky a rychle šálek vrátila na podnos, muži s Allerlei do sebe panáka hodili a se zasyčením se oklepali.
„Uf,“ setřela si Petra mimoděk uroněnou slzu. „Tak to je moc. Ale jestli to nebudeš…“ polkla i zbytek kamarádčina přídělu a posadila se, zatímco Tereza Frankovi dolévala už druhou skleničku moku, který zábavu vystřelil do zcela jiné dimenze.

Utřela si dlaně od studené vody a přiložila si je na obě tváře v marné snaze se maličko povzbudit a vzpamatovat: malátně se ohlédla, aby zjistila, že hodiny, které si pověsila do předsíně, aby ji informovaly o tom, jak rychle má ráno utíkat na tramvaj, hlásí půl jedenácté. Wox stiskla víčka. Milovala své přátele, ale nějak si nedovedla představit, že to tady zvládne až do jedné, kdy většinou jejich společná setkání končila.
Vadilo by, kdyby se omluvila a šla si vedle lehnout?
Ale ne, jen by tím vyvolala spekulace.
Chvíli uvažovala, mysl nepružnou pod závojem únavy, aby pak ze sebe stáhla svetřík. Třeba ji probere troška chladu.
S povzdechem se přinutila usmát a rychle se vrátila do obýváku, ne však dříve, než si zalila šálek, na jehož dně čekaly dvě vrchovaté lžičky silné kávy, toho večera už třetí. Roztrhla další balíček chipsů a plácla dlaní o kuchyňskou linku. „Dá si někdo zmrzlinu?“

Kolem půl dvanácté se partička kamarádů rozpadla na skupinky: Hartmutt se na Woxiinu žádost začal věnovat zaseknutému programu na jejím laptopu, sama blondýnka se usadila k Allerlei a Karolině a Semir našel v ledničce zasunuté poslední pivo, které pro sebe hned zabavil.
„Hele!“ Tom se přivalil s očima navrch hlavy.
Turek mimoděk sevřel lahev pevněji, Kranich však nevyjádřil záměr bojovat a místo toho polknul. Ač mu duši sevřela trpkost, Gerkhan se nevýslovně bavil při pohledu na kamaráda, který zjevně nesmírně toužil vyslovit jedinou otázku a přitom věděl, že je za hranou samých základů slušného chování, takže mu v hlavě zuřila válka, která ji tlakovala jako papiňák. Bylo to k popukání.
„Nemá ta malá nový prsa?“ dovalil se na nejistých nohách Traber a zatímco se oba muži zarazili, uzmul vyjevenému Turkovi lahev. „Jéje, pivo.“
Kranich rozhodil rukama v ulehčení.
„Proboha, Franku,“ zavrčel Semir podrážděně. „Jak dlouho tu holku znáš a kam jí to civíš, že soudíš takové věci?“
„Tomu se ř-ř-íká,“ Traber předvedl neidentifikovatelné gesto, „říká pozorovací talent. Já sem policajt, víš.“
„Proboha, má nějaký to holčičí zvětšovací prádlo,“ ucedil Gerkhan rozpačitě spíše směrem k civícímu Tomovi, zatímco Frank si lil obsah ukořistěno lahváče přímo do hrdla. „A ty se mírni,“ sykl na znovu nalezeného kolegu. „My se na večírky nechodíme opíjet, natož u Terky.“
„Copak slečna…“ zamumlal Traber a utřel si rukávem mokré rty, ale větu nedokončil a na to, aby začal novou, kde by vyjádřil své překvapení nad tím, že pan Gerkhan má ohledně stavu jejího hrudníku nějak moc dobrý přehled, už se mu příliš pletl jazyk.
„Ty jsi dneska marnej…“ naštvaný, že se Frank rozhodl navázat na výkon z pracoviště Samanthy, se Semir otočil a zamířil k Hartmuttovi, který už opravdu dokončil a seděl teď rozpačitě jako oukropeček.

„No bude to zajímavé, na druhé straně zase nečekám, že by se něco extra změnilo,“ uzavřela s úsměvem Karolina téma sestěhování, které samozřejmě musela s kamarádkami důkladně probrat.
„Hlavně aby vám to klapalo. Ono je to strašně fajn,“ zasnila se Petra a křupla mezi zuby bramborový lupínek. „Když jsem začala bydlet u Hartyho, taky jsem si říkala, zda s tím nebudou trable. Jako víš co, máš ho v práci, pak doma… a když necháš byt, tak moc nemáš kam utéci. Ale je to naprosto super…“
„Počkej,“ užasla Wox, kterou kofein na chvíli nakopl, takže byla schopna smysluplné konverzace. „Ten dům je Hartyho? To jsem vůbec nevěděla, myslela jsem, že jste si ho koupili spolu a splácíte hypotéku…“
„Ne, je Hartyho, po rodičích,“ usmála se Allerlei, přece však v jejím tónu bylo něco, co ukončilo rozhovor na toto téma. „A co vůbec ty a Paul, Terko? Dlouho jsi nic neříkala…“
Byť byla bledá, rozlil se novinářce po tváři úsměv. „Jsme teď strašně v pohodě.“ Zaváhala, pak si však odkašlala a pohlédla někam za kamarádky. „Byla jsem úplně blbá, holky. Všechno to, co čím mě štval… já mu prostě neřekla upřímně, co mi vadí. Teď jsme si to vyříkali a od tý doby… prostě nám to hrozně klape.“ Potřásla hlavou. „Je to hodně dobrý, ani nevíte, jakou mám radost. A až skončí tenhle týden, bude to ještě lepší, budu mít méně práce. A vlastně uvažujeme o tom, že si s Paulem zajedeme na dovolenou,“ usmála se dívka. „Španělsko, Portugalsko. Nikdy jsem tam nebyla a láká mě to, zároveň si to zvládnu zaplatit sama. A pak nastane státnicové peklo a to teda zase nevím, jak oba přežijeme,“ začala se chmuřit. „Budu muset jezdit do Česka a po večerech se šrotit…“
„To mě těší a na školu nemysli,“ poradila Karolina, které zmínka o studiu opět připomněla, o kolik je vlastně jejich česká kamarádka mladší. Jak to bylo dlouho, kdy dokončila diplomku ona sama? Zdálo se jí to jako celá věčnost a podle shovívavého výrazu, který se objevil na tváři pihaté měděnovlásky, na tom byla její nejlepší přítelkyně stejně. „Ta práce se vždycky nějak…“

Přerušila ji rána.
„Ech, sorry, sorry… nic se neděje, rozejděte se, tady není nic k vidění!“ zašermoval rukama pachatel. Traber se sklonil a neobratně se pokusil sebrat oba kusy rozlomeného talířku. „Tady není nic k vidění,“ zopakoval.
Tom mu střepy raději rychle zabavil a podal je blondýně, která přiskočila a přiložením obou částí k sobě se přesvědčila, že se nic ostrého neválí opomenuté pod stolem. „To nic, Franku,“ řekla klidně a vyhodila rozbité nádobí do koše. „Stane se.“
„A když už jsi tam… tak… nedolila bys mi ještě?“ Traber se pokusil vykouzlit sexy úsměv, Kranich se však při každém jeho slově ošklíbl, měl dojem, že jen vydechovaný vzduch v okolí světlovlasého policisty by jednomu přivodil kocovinu.
„Teda vy jste s tím zahýbali…“ uniklo Wox překvapeně, sotva se poslušně nahnula pro poloprázdnou lahev, kterou měl ve skutečnosti Frank celou dobu kousek od sebe: aniž by byl schopen to naplánovat, naskytl se mu dobrý výhled do výstřihu předkloněné dívky. Skoro by zvedl ruce…
„Jak kdo,“ odtušil Semir podrážděně. Večírek nepočítal mezi ty vydařené.
„Kdo si se mnou připije?“ Frank byl hlasitější, než by bylo vhodné. „Nikdo? Tak fajn. Tak… na ženy, na všechny!“ cukl rukou tak nešikovně, že se část pálenky vsákla do pohovky a hned si dolil, kopl panáka do sebe a potřásl hlavou.
Gerkhanovi neušlo, jaký pohled přitom policista vrhl přes sklenku na baculatou blondýnu. Zlý, podmračený a dravý. Semirovi se to vůbec nelíbilo, na Trabera se to vůbec nehodilo, nepasovalo to na něj.

Wox pohlédla na hodiny. Jedna.
Další kávu už se bála riskovat. Uvědomila si, že se spánkem dotýká zdi a rychle se napřímila: ač se to snažila zakrýt, Allerlei to neuniklo a bodlo ji svědomí, jak si teprve teď dala dohromady informaci o Terezině těžkém týdnu a pozdní noční hodinu.

„Přátelé, zítra pracujeme, tak ať vstaneme. Půjdeme, Nie?“ zvolila lehký tón, ale byla vděčná, když technik kývl.
„Máš pravdu, myško,“ zvedl se. „Ať nezaspíme. Almara by nás zabila.“
„Hlavně by se KTU zhroutilo,“ zazubil se podezřele pozitivně naladěný Tom, zmocnil se poslední jednohubky a věnoval blondýnce, která mumlala zdvořilostní fráze o tom, že přece ještě mohou zůstat, docela přívětivý výraz. „Ty pomazánky byly super! A fajn párty. Příště třeba u nás, ne?“ U nás. Líbilo se mu to říkat.
„Díky,“ kývla. „Ale teda nezbylo nic, co bych vám zabalila…“
„Už bychom to ani nestihli. Tome, pojede nám rozjezd,“ upozornila brunetka přítele, že se zvedli právě včas. „Tak díky, Terko a jsem ráda, že jsi spokojená!“
„Díky za návštěvu,“ pokračovala sprška klišé na rozloučenou, zatímco si Kranich s Kaiczowskou kvapně nazouvali boty, aby stihli autobus: další jel až za hodinu.
„No, my taky půjdeme.“ Allerlei maličko zaváhala, zda by nebylo pohodlnější zavolat taxi, ale pak nad tím mávla rukou. Noční cesty skrze spící město měly své kouzlo, a pokud s Nielsem vyrazí hned, mohou klidným krokem dorazit na zastávku, ze které jim pojede vůz do jejich části města. „Ale nechceš pomoci s nádobím a tak?“ zarazila se. „Najednou jsme vystřelili, přece tě tady s tím,“ sáhla po lžíci, aby se zase vyzula, „nenecháme.“
„To je dobrý, hodím to do myčky,“ mávla rukou Wox. „Fakt.“
„Já tady ještě chvíli zůstanu a pomůžu jí,“ zamumlal Traber, který se nejistě opíral o skříň. „Klidně běžte.“
„Tak fajn,“ pokynul jim nic podezřelého nezaznamenavší Hartmutt, zatímco Petra a Turek se zarazili a hodil na sebe lehký podzimní plášť. „Ahoj…“

„No…“ Wox se obrátila na oba zbylé muže, „tak… vám to nejede? Nebo chcete posedět? Ještě můžu něco namazat.“
„V pohodě. Semire, jdi… já jí tady s tím brajglem pomůžu,“ navrhl Traber a než mu na to kolega stačil odvětit něco opravdu hnusného, zhroutil se s těmi slovy na botník, opřel se temenem o zeď a s otevřenou pusou sevřel víčka.
„Jejda.“ Tereza mu jemně zatřásla ramenem. „Franku…?“
Zachrčel.
„Sakra,“ pohlédla na mlčícího Gerkhana. „Slivovice je prevít, asi jsem ji pak měla schovat… tak co teď? Přece ho nevyhodím ven,“ zauvažovala nahlas a kousla se do rtu. „Že bych mu tady ustlala…? Pomohl bys mi rozložit sedačku, Semi…?“
Semira ani nenapadlo, že by tady dívku nechal s Traberem o samotě. „Prosím tebe, přece se tady s ním ještě nebudeš tahat!“
„No já bych zavolala Paula…“ přiznala Wox nervózně a přešlápla, vědoma si pádícího času. Jak ráno vstane?
„Víš co, Teri?“ zauvažoval Turek a sáhl pro mobil. „Zavolám taxi, hodím ho domů.“
„A naloží ho…? Jako… není zrovna střízlivý. Vezme ho nějaký řidič?“
Turek se její roztomilé naivitě musel pousmát. „Terko, existence taxikářů je opilcích založena.“
„Ale nenecháš ho na ulici, že ne? Já jen, aby fakt došel domů do bytu a ještě ho někdo neokradl.“
Zatímco Traber začal vyluzovat zvuky svědčící o hlubokém spánku, Semir zavrtěl hlavou v naprosté nevíře. Ta holka se dokázala trápit a obviňovat snad ze všeho. Copak byla její vina, že se Frank jako dospělý neohlídal? „Postarám se o to, slibuji. Bude v pořádku. Opravdu,“ zdůraznil a konečně potvrdil hovor.
„Tak jo…“

Stáli vedle sebe rozpačitě celou čtvrthodinu, než Semirovi konečně cinkla sms s informací, že řidič už čeká dole.
Společnými silami Franka probrali a Wox muži pomohla na nohy, přehazujíc jeho paži přes Turkova ramena.
Sotva za nimi se starostlivým výrazem zavřela dveře, opřela se o ně zády a nahlas vydechla. Uf……

Vrávoravě se vrátila do kuchyně, hodila bezmocný pohled na hory špinavých talířů a armádu umaštěných sklenic a zhroutila se na pohovku.
Zvládla už jen navolit na mobilu buzení v 6:15, aby do sedmi stihla úklid i sprchu a pak už přes sebe přehodila deku, schoulila se uprostřed vší té spouště do klubíčka a usnula.
Bylo tři čtvrtě na dvě.


Arrow


*****

Zatímco mu ta první ještě křupala mezi zuby, sáhl Semir po noži, aby si namazal máslem i druhou bagetu. V snídaňovém košíčku na pečivo, na který Turek nenechal dopustit, ačkoliv žil sám a neměl na koho dělat dojem prostřenou tabulí, čekaly ještě dvě takové.
Gerkhan polkl sousto a definitivně se rozhodl, že zatímco první si štědře posolil, u druhé sáhne po marmeládě: sotva začal odšroubovávat vršek, ozvalo se kdesi nad jeho hlavou zaláteření – přesně ten zvuk, který čekal od chvíle, kdy se v noci na poslední chvíli rozhodl, že Franka nenechá napospas osudu, ale raději na něj dohlédne u sebe doma.
„Tak naše Šípková Růženka už se dočkala polibku?“ zahlaholil a rovnou se zvedl, aby sobě i kolegovi zalil připravené šálky s kávou vroucí vodou: z vlastní zkušenosti věděl, že Traber bude kofein potřebovat.
„Uh-huh…“
Záludností bytu, ve kterém bydleli Gerkhanovi a který po konci krátkého manželství spadl Turkovi do klína, byly schody, které v některých situacích činily ze života peklo. To věděl jak Semir, který po nich daleko většího policistu, kterého neměl to srdce jen tak hodit dole na gauč, táhl nahoru k pokoji pro hosty, tak už i Traber, který se po nich vlekl opačným směrem rychlostí i elegancí zkouřeného lenochoda.
„Och můj bože…“ Frank si protřel zarudlé oči. „Když jsem se probudil v cizím bejváku, tak jsem tak nějak doufal, že tady najdu nějakou krásnou blondýnu s nohama až do nebe, ne tohle… Aaah.“

Narážka na plavovlásky se Turkovi nelíbila, ale usoudil, že bude dobré nebýt paranoidní a velkoryse ji přejít. „No a já ti nestačím?“
„Tak mohlo to být horší. Nevím teda jak konkrétně, ale určitě mohlo,“ zamumlal Frank, který ztěžka padl na židli s dojmem, že by nejraději do Turkova džemu zabořil nos a utopil se. Pověstná kladiva kocoviny mu bušila na lebku s brutalitou, že mu mozek v už tak dost volném prostoru lítal jako hysterický pingpongový míček. „Uah…“
O Semirovi se nedalo říci, že by byl v jádru srdce dobrák, on byl dobrák se vším všudy a při pohledu na zmučeného kolegu, který se podle barvy pleti chystal alternovat Dvořákova vodníka a jehož vlasy se v noci tajně domluvily, že ráno každý vyrazí jiným směrem, nemohl než cítit sounáležitost. Koneckonců, nebylo to tak dávno, co ho ze svrabu stejně tahal Tom.
„Dík,“ zamumlal Frank na adresu donesené kávy a zamžoural. „Choval jsem se včera jako hodně velký idiot, nebo to byl můj slavný standard?“
„No… pokročil jsi.“
Vyšší policista si povzdychl. „Tak komu se mám omlouvat.“
„V prvé řadě asi Wox,“ neodpustil si Turek zavrčení, přesto však kamarádovi přihrál dvě tabletky Ibalginu a pohárek vody. „Připravila párty a nakonec se uprostřed noci musela bát, co ti je a lítat kolem tebe.“
„Píšu si na seznam,“ zabručel Traber, byť ho dívčina situace zjevně příliš netrápila: hodil do sebe oba prášky a zaváhal při pohledu na pečivo. „Um.“
„Nezvládáš to?“
„Ale jo…“ Frank si kousek ulomil a bez ohledu na zadrobený stůl začal opatrně vyjídat měkkou střídku. „Spíš mi pak řekni,“ v zeleném obličeji se objevil maličko jiný odstín, „kde tady máš něco na uklízení. Jako koupelny a tak. Teda pevně doufám, že ta cimra byla záchod…“ zamumlal, nechal talíř talířem a s ústy zakrytými dlaní se vrávoravě rozběhl ke schodišti.
„Tady!“ Vyjekl Semir a právě včas ho nasměroval do druhé koupelny v prvním patře: charakteristické zvuky málem obrátily žaludek i jemu samotnému: rychle do sebe vyklopil ještě horkou kávu a s povzdechem, snaže se nevnímat Traberův boj o život, navolil na mobilu už milionkrát vytočené číslo.

„Engellhardtová.“
Podle strohého tónu se nepodívala na display a Gerkhan se na moment poplašil, že se on zase nepodíval na hodinky: mrkl na ciferník na kuchyňské stěně, ručičky na půl deváté ho uklidnily. Nemravná mysl v něm hned začala spřádat teorie, copak že asi nadřízenou ráno vyhodilo ze soustředění a točilo se to okolo dalšího nevydařeného ženina románku. „Um, šéfová?“
„A, to jste vy, Semire. Děje se něco?“
Kousl se do rtu. Co jí měl říci? Za ty roky u Dálniční už věděl, že si Anna cení upřímnosti – dokázala překousnout přiznanou chybu i pitomost, naopak trestala za lži a výmluvy, které z duše nenáviděla a podřízeným netrpěla. Na druhou stranu si byl poměrně jist, že opilství už bylo za hranicí tolerance.
„Semire? Je vše v pořádku?“
Změna v jejím hlase, ten záblesk neklidu, byla zjevná. „Mám tady tak trošku problém.“
„Povídejte…?“
„No,“ rozhodl se pro polopravdu a vzít vinu na sebe, „včera jsem udělal asi ne úplně šťastnou věc, vzal jsem Trabera ven a-“
„Ach.“
Turek odtáhl telefon od ucha a zmateně na krabičku pohlédl. Ach? „Šéfová…?“
„Tak už to na něj spadlo?“
Chvíli zůstal stát s tupým výrazem; ani nevnímal halas, který svědčil o tom, že se Traber ve vzácné chvíli záchvatu odpovědnosti rozhodl na vlastní pěst najít Savo na úklid a u toho ve vedlejším efektu zdemolovat i to, co po jeho návštěvě v Turkově bytě zbylo.
„Říkala jsem si, že se ten chlapec neměl vracet,“ zamumlala žena napůl pro sebe. „Vůbec si nejsem jista, zda to byl dobrý nápad.“

Semir mlčel. Když v noci kolegu dotáhl do postele pro hosty, svalil ho do jakžtakž stabilizované polohy a chystal se dát si sprchu, sám sebe si zdánlivě nevědomý muž ho chytil za paži. Aniž by kromě toho doteku jakkoliv reagoval na Gerkhanovu přítomnost, spustil hotovou průtrž žalu, který tu a tam přešel v přepršku sebelítosti. Blábolivě si stěžoval na vlastní idiocii, že nikdy neřekl Susanně to, co jí chtěl ve skrytu duše opakovat milionkrát denně a teď mu zbyly jen bolavé vzpomínky v prázdné kanceláři. O tom, jak mu štěstí proteklo mezi prsty i v případě Olgy…
Gerkhan i tehdy mlčel a poslouchal.
A přemýšlel, jací jsou oba loseři.
Byl by přísahal, že když se konečně zvedl a zamířil ke dveřím, zaslechl přidušené vzlyknutí.

„-ale jen dneska, jasné? A je to výjimka.“
Potřásl hlavou. „Ech, pardon. Prosím? Špatně jsem slyšel.“
V hlase jí šlo číst podráždění. „Napíši Traberovi, že dneska doma papíruje. Za to si zítra vezme sobotní směnu. A zdůrazněte mu, že je to naprostá výjimka, která se nebude opakovat, Semire. NIKDY. Je vám to jasné?“
Zaplavil ho obrovský vděk. Zlatá šéfová, nejlepší a nejdražší. „Samozřejmě, paní Engellhardtová. Moc díky.“
Tón jí změknul. „Vás čekám ve dvanáct, Semire.“
„Spolehněte se, šéfová!“
Zaváhala. „A postarejte se o něj.“

Turek si povzdechl a s hlavou, která byla myšlenkami nacpána k prasknutí, postavil kastrol na varnou desku, kterou si Andrea tehdy tak moc přála a se kterou on doteď tak moc nebyl schopen uspokojivě zacházet. Teď už si jen vzpomenout, co podle Wox – bodlo ho u srdce – všechno patří do té údajně zázračně vyprošťovací české česnečky.


*


Málokdo se obejde bez svých drobných denních rituálů: stačí si vzpomenout, v jakém pořadí ráno volíme snídani, čištění zubů a oblékání, nebo maličké úkony před ulehnutím do postele. Dokud jsou udržovány, zdají se bezvýznamné: zkuste je ovšem vynechat a vychutnejte si ten pocit nervozity - neustávající, lehce hryzající dojem, že něco není v pořádku, byť racionalita usilovně hovoří o opaku.

Paul Keller míval jasné náplně večerů. Než mu do života vstoupila plavovlasá, o čtvrt století mladší slečna, jen málokdy porušil zvyk sednout si po televizních událostech ke stolu s knihou nebo s novým vydáním sbírky zákonů. Okolo deváté se začal věnovat zapeklitým případům, do jejichž rozboru se často ponořil natolik, že ho vyrušily až první ranní ptačí trylky. Tehdy chodil spát okolo třetí ráno a budil se unavený, přesto bohatší o nové vědomosti a poznatky, které mu vynášely proslulé geniální strategie, díky nimž se honosil nálepkou jednoho z nejlepších německých právníků. Kroků se na čas vzdal a po delší úvaze se rozhodl podlehnout měkkým křivkám své novinářky: vybíral si pauzu, dalo by se říci. Hlad po vítězství a bezkonkurenčních znalostech vystřídala touha po mladém těle, modrých očích a dávce dívčiny naivity.
Někdy se sám sebe ptal, zda se vrátí zpátky časy, kdy se po večerech nořil do spisů a ne do peřin vedle drobné Češky.
A přál si vůbec, aby se vrátily…?


Zelené oči skryla víčka: právník zvedl paži a unaveně si promnul od brýlí otlačený nos. Nijak ho netěšilo, že už si tu a tam musel pomáhat skly, ale utěšoval se tím, že je vyčerpaný z práce a kombinace drobných písmen a tlumeného světla pomůcku, kterou se proti svým způsobům stydlivě snažil tajit, zcela omlouvá.
Olízl si rty a otočil stránku.
Tak to měl rád, hezky postaru, klasicky – papírové vydání, žádné PDF dokumenty, ve kterých si libovali kolegové. Nový papír sice už zdaleka nevoněl tak, jak příjemně byly cítit nové sbírky před dvaceti lety, ale poznámky si do nich stále mohl pohodlně vpisovat tužkou.

Zaklepání málem přeslechl. Nebýt Sumery, která zvedla hlavu, zůstal by ponořen pod hladinou paragrafů; takto zamračeně vstal a vydal se ke dveřím.
Nikoho nečekal, Wox ho varovala, že dnes bude rozhodně spát doma.
„Haló?“
Ticho.
Už se skoro obrátil zpátky s pocitem, že se mu něco zdálo, když se za těžkou dubovou deskou ozvalo vzlyknutí.
Polekal se a bez rozmyšlení otočil klíčem v zámku. „Jste v pořád-… Terko!“ Blondýnka, která se opírala o zeď, mu věnovala útrpný pohled zarudlých očí, zatímco on hledal čelist, co se mu válela kdesi u nohou. „Terko!“ Zopakoval a váhavě vykročil. Brečela? Analytická mysl spřádala dohromady desítky kombinací, dosazovala do rovnic různé neznámé a snažila se dobrat výsledku. Ublížil jí někdo? Nebo to včera na večírku ten zhovadilý Turek dotáhl do zdárného konce? Dozvěděla se něco hrozného?! Zabralo mu to vteřinu, po níž rychle natáhl k dívce paži. „Terezko, co se děje?“
„Já…“ Wox stiskla víčka a přenesla váhu na špičky, takže se mu málem zhroutila do náruče. „Po… potřebuju po-moc. Není mi… dobře…“
„Ok, Teri, ok…“ Doslova ji přetáhl přes práh, posadil novinářku na botník, zamknul a svezl se před ni na kolena. „Copak se děje?“ zaváhal, ale pak jí prsty obou dlaní shrnul vlasy z uslzené tváře.
„Je to trapný,“ hlesla, lovíc slova jen s obtížemi. „Jsem… strašně unavená. Potřebuju… aby ses… abys mi dneska pomohl, Paule. Já už bych,“ vzlykla zničeně, „domů nedojela…“

Polekalo ho to a pobořilo, byť v něm něco spokojeně zavrnělo, že si přijela pro pomocnou ruku na to správné místo. „A copak…? Já vím, že máš ten záskok za kolegyni,“ zohnul se a bez rozpaků dívce opatrně vyzul oba sandálky, „ale snad by tě to nemělo tak ničit, ne? A vůbec,“ uvědomil si čas, „to jdeš teprve TEĎ domů?“
Unaveně kývla.
„No to snad-“
„Naomi…“ špitla Wox a snažila se udržet padající hlavu vzpřímeně, „je pryč… a do toho ještě onemocněla kolegyně a jeden kolega si ráno rozbil… hlavu. Byli jsme tam dneska na to dva… A to je… strašně málo, to se… nedá…“
Rychle v hlavě počítal. „Chceš mi říci,“ pomohl vrávorající přítelkyni na nohy, „že jsi tam dneska byla nějakých třináct hodin?!“ když vyčerpaně kývla, nabral vzduch do plic. „Ale to je absolutně nepřípustné a zákon to přímo zakazuje!“ Zakormidloval dívku do kuchyně, kde ji opatrně posadil na židli: sama Wox sebou poplašeně trhla, když ji vlastní tělo neposlechlo a ona se málem skulila dolů. Zachytil ji. „Tohle nemohou, to se tedy pěkně ozveme! Počkej, malá. Já to zítra sepíšu a-“
„Počkej…“ dívka zvedla ruku. Mluvila přes nos tónem, ze kterého by nezainteresovaný usoudil na těžkou opilost. „To je jen… smůla… Šéf nemohl za to… že nepřišli do práce…“
„Ale to je z hlediska práva irelevantní. Neměli nárok tě tam držet!“
„Noviny musí vyjít,“ zavrtěla hlavou blondýnka a zamžikala. Aniž by se jí doopravdy chtělo plakat, cítila, jak ji oči pálí pod novým přívalem slz. Ryla nosem v bahně dna svých sil. „Musí.“
Pozorně si ji prohlédl, bledou tvář s mimózním pohledem: dlaněmi ji jemně chytil za bradu a donutil zvednout hlavu. Neunikly mu krvavě rozpité žilky v očním bělmu, ani ohromné temné kruhy pod očima, kterým nepřidala rozmazaná řasenka. „Teri, jedla jsi dneska vůbec…?“
Cukla sebou a otevřela pusu, překvapena tou otázkou. „Co…?“
Odkašlal si. Spíše aby podpořil svou trpělivost, než aby si potřeboval vyčistit krk. „Maličká. Měla – jsi – dneska – v práci – nějaké jídlo? Skočila sis na oběd? Hm?“
Wox potřásla hlavou. „Nee?“
„No fajn.“ Vztekle vstal a rozhodl se změnit strategii: znovu vytáhl dívku, která už přestávala být schopna řeči, na nohy a přesunul ji na pohovku, kde ji napůl položil a hlavu jí nadzvedl dvěma polštáři. „Takže. Já teď obstarám nějaké jídlo, nebo ti bude ještě hůř. Pak si dáš vanu a půjdeš spát. Ano?“ Tady… koupelna byla blízko, po návratu držel hrst tamponů a kupodivu správně vybraný odličovač. „Umyj si obličej.“ Když jen zúžila oči, s netrpělivým zavrčením vatu navlhčil a vrazil ji dívce do dlaní. „Nějak se otři.“

Poslušně, byť malátně plnila jeho příkaz, zatímco muž telefonoval.
Netušila, kolik uběhlo minut, musela už klimbat – jako ve snách vnímala silné paže, které ji donutily usednout.
„Pozor, možná to bude horké, když tak řekni.“ Lžíci ji donesl až k ústům a zamračil se, když první dávku vývaru málem vdechla. „Dávej přece pozor…“
Záchvat kašle a nutnost vysmrkat do kapesníku kusy játrových knedlíčků však dívku alespoň probraly natolik, že byla sice pomalu, ale sama schopna zvládnout celou misku silné hovězí polévky a pak do sebe vidličku za vidličkou nasoukat polovinu talíře kuřecího rizota. Dál nemohla a Keller ji nenutil, dobře věděl, že by jí bylo jen zle.
„Tak pojď… dáš si vanu a vyspíš se. Zítra se dáš dohromady, ano?“ Paul odstrčil nádobí stranou a prudkým pohybem nohy odehnal Sumera, která brousila okolo, bezpochyby přilákána vůní masa. Kočka odběhla se zvednutým ocasem, špatným to signálem: Keller se však nevěnoval možné pomstě malé šelmičky, ale přítelkyni, které se po krátkém vzedmutí sil zase klížila víčka. „No tak, Teri.“ Pomalu mizela zlost nad tím, jak s ní v práci zacházeli, a dostavoval se blažený pocit, že o ni mohl pečovat a starat se.
Wox se nadechla. „Zítra ještě ne,“ slova vířila hlavou a ona ne a ne je pochytat a seskládat do správné věty. „Musím tam jít… Nemá tam kdo psát.“
Strnul na půl cesty do koupelny. „Zítra je ale sobota, maličká.“
„Já vím…“ Jen na to pomyslela a málem by znova brečela. „Ale jak říkám. Ty noviny…“ s potížemi vstala a zaťala zuby, jak se jí místnost zatočila před očima, „se… samy nenapíšou.“
Muž stiskl víčka a polkl původně plánovanou větu. „Terko. Podívej se, jak vypadáš. Sama skoro nedojdeš do koupelny. Potřebuješ si odpočinout, nebo se zhroutíš. Přiznej si to!“ S úzkostí blondýnku chytil za ruku. Byla o tolik mladší, ale rozum už by mít mohla. Přece ji nenechá zkolabovat!


Arrow


„Díky za tu va-nu,“ hlesla malá novinářka monotónním hlasem; mozek zařadil nouzový režim, kdy detaily ve stylu klesání hlasem automaticky vypustil. „Prosím, načasuj mi… budík... na sedmou. Já fakt musím.“ Zakolísala. „Budu zpátky dřív…“
„To je výborné,“ rozhodil rukama. „Takže se mám dívat, jak tě ničí a nic neudělat?“
Vyčerpaně se opírala o dveře. „Můžu se… spolehnout?“

Souhlasil s nejvyšší neochotou: nechuť z něj v momentě, kdy volil na jejím mobilu požadovaný čas, jen tryskala, a kdyby k němu před pár dny neměla tu slavnou přednášku o tom, jak mu dává poslední šanci neplést se jí do kariéry, bez skrupulí by se zachoval tak, jak mu velely rozum a odpovědnost. Svíral ho dojem, že dívce pomáhá leda tak do hrobu. S nesouhlasně sevřenými rty alespoň novinářce připravil snídani, banán k svačině i oběd, neboť poslíčka, který mu z restaurace v prvním patře obytného domu donesl polévku i rizoto, prozřetelně poprosil o dvě porce.

„Tak co,“ po chvíli rozmýšlení se rozhodl, že bude nejlepší počítat s tím, že to dívce nebude moc myslet ani ráno a informaci o nachystaném jídle napsal velkými písmeny na papír, který magnetem přichytil na lednici. „Chceš pomoci?“ Bez čekání na odpověď plynule přešel, jen se symbolickým zaklepáním, do koupelny. Tereza na něj obrátila tvář s prázdným pohledem a mimoděk pomalu zkřížila ruce na prsou. Na čele mu naskočila vráska, která značila značnou nespokojenost. To se jako před ním pořád stydí? Po tolika měsících?!
Snad šlo jen o nepromyšlený automatismus, instinktivní obrannou reakci na otevírající se dveře, neboť pak paže spustila do obláčků relaxační koupelové pěny, které jí přítel připravil bohatě, a nahlas si povzdechla.
Dalo mu práci překonat náhlé nutkání sundat kalhoty a naložit se vedle toho horkou koupelí vláčného a jemného mladého tělíčka.
Zaplašené choutky mu bušily na lebku a toužily se vrátit, muž se však sklonil k vaně a opatrně dívku pohladil po do drdolu sepnutých vlasech. „Tak co, maličká? Nechceš ven a do postele?“
Donutila se k vteřinovému znavenému úsměvu. „To bude nejlepší. Pomůžeš mi?“
S asistencí statného právníka se zvedla a vykročila z vany, taktak, že se jí nepodlomila kolena a nespadla těsně předtím, než ji muž zavinul do měkké hebounké froté osušky a pevně ji objal. „Ššššššš…,“ udělal konejšivě. Dlaně opatrně, ale jemně opisovaly kruhy po dívčiných zádech, hýždích i stehnech, pomalu jí látku natlačil i mezi ně.
Rezignovaně to přijímala, příliš unavená, než aby se utřela sama, bylo jejím maximem udržet otevřené oči. „Ten… budík…“ Slova už jí zase padala z úst kouskovaně, řeč připomínala kuřecí separát.
„Načasovaný,“ broukl, zatímco jeho ruka dál zaujatě zůstávala na místečku, které už bylo dávno suché. Tento moment by bez problému protáhl. Prvotní vztek na Welt se vytratil a zůstalo potěšení z toho, jak mu jeho milá bezmocně spočívala v dlaních, odkázaná na jeho péči, jeho starostlivost i odpovědnost. Políbil bledé čelo. „Půjdeme si lehnout, ano?“ Na kývnutí nečekal, pověsil osušku na háček a pomohl novinářce do tenkého saténového župánku, který jí před několika týdny sám daroval. „Tak pojď.“

Drobeček regenerovaných sil padl pod stůl a host ho zašlápl botou: plavovlasá dívka se o něj musela plně opřít, aby za podezíravého pohledu Sumery, které se ta chvíle, kdy se jí někdo nevěnoval, vůbec nelíbila, přešla do ložnice. Rád by se sklonil a zvedl redaktorku do náruče, srdce krvácející nad každým nejistým krůčkem, kterým se posunula dopředu - dívčina váha však rytířské romantice odporovala.
Zavřel za ní dveře a zamknul. „Nechci, aby tě kočka rušila,“ pronesl, aniž by věděl, proč to vysvětluje. „Však víš, kočka.“
Nevěřil, že Wox tuší, na co kývá. Během těch pěti minut od opuštění vany se změnila v rybu na suchu: sotva ji opatrně posadil na postel, začala padat nazad. „Opatrně, miláčku…“ zamračil se s pokáráním, zvedl jí nohy na lůžko a teprve pak svou novinářku otočil a položil.
„Hhh,“ udělala koutkem úst, sotva jí hlava spočinula na polštáři.
„No vidíš, hned je to lepší.“
„Hhhhhh…“

„Tomu se říká vytuhnout...“ Přešel ke své straně postele a natáhl se na na bok vedle slečny, jejíž postavička připomínala mrtvolku človíčka nalezeného v ledu: nohy stále pokrčené, paže rozhozené v groteskně bezmocném vzhledu. Polkl, natáhl ruku a pohladil svou milou po tváři. „Že?“
Jakýsi podnět přece jen musel na vyčerpaný mozek zaklepat, neboť se k muži pokusila natočit obličej. Reagovat však už nezvládla. „Mmmm.“
„Já vím. Odpočívej. Já se o tebe postarám, maličká.“ Přisunul se blíže a políbil jemnou látkou zakryté rameno. „O všechno se postarám, slibuji.“ Dlaň položil na mladou tvář, která byla dosud plná jaksi dětských rysů, které ji dělaly tak jedinečnou a žádoucí, které kouzlily dojem nevinnosti, do níž nedupla těžká bota, ještě ne, dosud ne. Styděla se, když jí před pár týdny odmítli nalít víno bez ukázání občanky, aniž by tušila, že má být na co hrdá. Pětadvacítka s obličejem lolitky – znal dámy, které by pro to vraždily.
Prsty sjel po spánku, odhrnul pramínek vlasů a hravě zatlačil na špičku nosu. Koutky mu zacukaly, když sebou škubla na protest. Bříškem ukazováku putoval na ústa a něžně obkroužil linku plných růžových rtíků.
Novinářka pohnula hlavou, oči stále pootevřené. „Hhhh…“
Zabral se do své hry, prsty na dívčiných rtech. „Ty jsi tak roztomilá…“ zamumlal, když ten dolní ohrnula a pohnula paží.
„H!“
Stiskl špičku jazyka mezi zuby a pomalu Tereze ukazovákem rozevřel rty, aby opatrně přejel po dásních. Šumění ve spáncích. Přidal prostředník. Levačka jemně ale rozhodně přidržela bradu, když sebou znovu trhla. Sucho v krku. Zajel jí oběma prsty do úst. Napřed váhavě. Pak je vytáhl. A znovu je zanořil mezi rty dívky, která bez vzdoru přijímala hru, ve které vlastně vůbec nehrála.
Lehký škrabavý dotek malých zoubků na bříšcích prstů a vábivé vlhké mlaskavé těsno, když jí zaujatě zajížděl čím dál hlouběji mezi rty, dobýval její ústa, dobýval JI… a představoval si, že to vůbec nejsou prsty, že… že…

Kalhoty mu náhle byly těsné a on se rozhodl rozšířit svůj životní prostor. „Maličká…“ pohladil ji. Na lících zůstaly mokré cestičky po jejích vlastních slinách. „Maličká.“
S obtížemi polkl a klekl si. Ruce se mu třásly, když je vyslal uvolnit jednoduchý uzel, do kterého jí v pase župánek stáhl, a který se pár sekund zdál být nepřekonatelnou překážkou. Povolil a muž zaváhal.
Ležela před ním bez pohybu, rty otevřené a žádostivě našpulené, jak z nich naposledy s mlasknutím vytáhl prsty, oči v tenkých škvírách. Kdysi slyšel varování, varování mladým dívkám, které se chystají do barů. V Kolíně řádil gang, který rozdováděným slečnám házel do drinků rohypnol, aby si je pak odváděl na pokoj. Nahé, vyděšené a zmatené je pak ráno sbírali u popelnic zaměstnanci levných motelů.
Připadalo mu, že si zalovil on sám, ne s rohypnolem, ale tou drogou, co znehybní, ale umožní vše vnímat. Donesl si svou malou kořist do bezpečí temné uličky a tam si beze strachu úlovek prohlížel a kochal se, aby ji pak vypil do poslední kapky, zatímco ona mu hledí do obličeje a zmůže se leda na huhlání.
Zaklonil se a zavřel oči. No tak, no tak!!! Zacivěl na strop. Uklidni se.
Pokračovat v představách ještě minutku, už fantazie ani nemusel realizovat.

Sklonil se a rychle dívku znovu políbil na čelo.
„Jen minutku, maličká,“ zamumlal spíše pro sebe. Beze spěchu od sebe pomaličku odtáhl cípy tmavě modré látky, aby odhalil i přes zrovna končící léto bledou kůži. „Hezky si tě,“ polkl slinu a beze spěchu župan roztáhl na bok, „oloupu…“
Wox jemně pohnula rty, ze kterých vyšel neidentifikovatelný tichý zvuk.
Tohle ho bavilo. Jako typický dolňák si však s ňadry, na které napřed zaměřil pozornost, dlouho hrát nevydržel a přesunul se níž. Vrhl zběžný pohled na blondýnčinu tvář. Stále na něj civěla s pootevřenýma očima a výrazem, který promlouval o existenčním minimu. Žádné známky většího protestu. Znovu si vyčistil hrdlo polknutím a položil obě dlaně na dosud dojemně pokrčená kolínka. „Tak copak to tady máme…“ Jemně, ale rozhodně na ně zatlačil, aby je rozevřel a umetl si cestičku do ráje.
Stiskl víčka. Klid!

Hruď prudce zvedanou rychlými nádechy, opatrně se položil na cosi huhlající dívku. Kondom zavrhl. Jednak brala prášky a… vůbec by pro něj nezvládl dojít.
Chvíli, kdy do ní poprvé pronikl, si užil jako tu nejvybranější lahůdku. Vychutnával si každičkou vteřinu toho neuvěřitelného tření tkáně o tkáň, díky kterému je lidstvo dosud živo: a šlo to tak báječně pomalu a nádherně obtížně. Teprve hluboko v ní si uvědomil, že doteď zadržoval dech a z pěti centimetrů se jí usmál do obličeje. „Jsi fantastická, kočičko.“ Z její kůže šla doteď cítit levandule z koupelové pěny, kterou jí darovala Karolina. Vždycky to na něj byla příliš kořeněná vůně, dráždila ho na patře.
Novinářka nehlasně zasténala.
Potřásl hlavou. „Počkej, Teri…“ Pravačku jí co nejopatrnější protáhl pod tělem a uchopil děvče za pravé rameno: levačkou ji popadl za zadek. Pohnul bedry a zároveň posunul blondýnu proti sobě. Ach bože.
Zatmění před očima.
Injekce koncentrované slasti střelená do mozku.

Narážel si drobné baculaté tělo na své v tanci, jehož tempo měl zcela ve svých rukách. Skučel blahem a ten zvuk nepřikládal vlastním hlasivkám.
Zběsilý rytmus zvrátil dívce hlavu dozadu.
„Eee..“ pazvuk vydala při každém jeho přírazu.
„Ee.. e… ee… e…“
„Eee.“
Tiskl víčka. Mohl skončit svět,
„Eee..“
mohl ho rozdrtit meteorit,
„Eeeeee..“
za tu dobu, co ji šoustal,
„E!“
mohla vypuknout třeba už pátá světová,
„Eee…“
čas nebyl důležitý,
„Ee.“
čas vůbec nebyl

Udělal se snad za tři minuty. Déle to těsné sevření čerstvého dvacetiletého masa nevydržel. Zbytky kyslíku v padesátiletých plicích chraplavě volaly po posile, zatímco jejich majitel sbíral sílu. Děkoval zrádně slabému srdci, že mu dovolilo tohle zažít. Konečně otevřel oči, aby blondýnu, která mu dosud civěla do tváře, pohladil po spánku. „Jsi fantastická,“ zopakoval chrčivě. Odkašlal si. „Jsi fantastická. Miluju tě.“
S námahou se z ní zvedl. Bez reakce.
„Moment…“

Sumeru, která se ve chvíli, kdy se vracel s balíčkem kapesníčků a dívčiným mobilem, pokoušela protáhnout do ložnice, odehnal máchnutím nohy. Doteď se třásl. „Panička potřebuje klid, musí si odpočinout, protože je nerozumná a míní se udřít,“ zamumlal a trhnutím rozerval plastový obal.
„A už spíme, že?“ Usmál se pobaveně.
Blondýnku nalezl ve stejné poloze, ve které ji zanechal: ležela bez hnutí, oči konečně zavřené, nohy doširoka od sebe a přece patami mírně k sobě. Vábila ho, lákala a hned by si dal druhé kolo: věk byl proti a koneckonců, nechtěl ji budit, když už dřímala. Vyloveným kapesníkem jí pečlivě otřel vnitřní stranu stehen a projel i mezi nimi. Potřísněný papír putoval do igelitového odpadkového koše, ráno ho vyhodí.
Opatrně dívku překulil na bok a stáhl z ní už beztak zbytečný župánek, který přehodil přes židli, aby přes přítelkyni láskyplně přetáhl peřinu a přitiskl se na její nahá záda. „Nechceme nastydnout, že?“
Dlaní ospale hladil oblinu hýždí, zatímco ona již klidně oddechovala: napadlo ho, že mohl využít jejího dnešního letargického naladění a pokusit se konečně dobýt vysněnou metu. Možná by…
Prudce se zvedl na lokti, aby si povzdechl a pomalu si znovu lehl.
Dneska už by pokusy následovaly jen omyly.
A pak, musela si odpočinout. Smířeně se pousmál a něžně poceloval drobné ouško. „Příště, viď.“
„Hhhh…“


Arrow

*****


„Jestli ty by sis vůbec jinak vzpomněl, že existuju,“ zazubil se Jan, sotva spolu usedli ke stolu. Výčitka byla sice pro zlehčení obalena pobaveným tónem, přesto ji nešlo přeslechnout.
Semir hranou ruky smetl na zem drobečky, které na desce nechali předchozí hosté, patrně rodina s dětmi, které se v sobotu vydatně nakrmily hranolkami. Dívka s útlými boky a tmavými vlasy staženými do culíku, která k nim přistoupila s bločkem v ruce, mu věnovala káravý pohled, jakoby to nebyla právě ona, kdo jim měl připravit perfektně čisté posezení. „Dobrý den, můžu vám něco přinést?“
„Nealkoholické pivo, řídím,“ usmál se Richter a kývl na dávného parťáka. „Jen si dej, hodím tě domů.“
„Tak já prosím jedno alkoholické,“ zašklebil se Turek, servírka však na žertovné odpovědi zjevně nebyla naladěna. „A budete jíst?“
„Budeme. Jen si ještě vybereme, takže zatím to je všechno.“
Tmavovláska sklapla bloček, konečně nasadila alespoň povinný služební úsměv a vydala se splnit jejich objednávku.
„Vážně chceš jíst tady?“ Gerkhan neskrýval údiv. Kdyby každá sardinka v milionových hejnech uměla mluvit, sotva by to blížilo cvrkotu, kterým žilo jedno z kolínských obchodních center. Policista davy nechápal. Venku bylo krásně, kdo dobrovolně vyrazí do klimatizované umělé haly, když si venku může užít jeden z posledních skoro letních dní? A cestou do restaurace, která sama o sobě nevzbudila jeho zájem - a tím více ho překvapilo, že ho do ní zavedl Jan, díky své finanční situaci jistě zvyklý na lepší kuchyni - potkávali samé rodiny s dětmi.
„Co by ne,“ pokrčil Jan rameny a zapátral v jídelním lístku. „Stavujeme se tady, když jezdíme s Andreou na nákup, docela to ujde.“

Tmavé obočí se vyšplhalo po snědém čele. Popravdě měl Richter se svou výtkou pravdu. Nevěděl, co ho dneska vytáhlo z postele a donutilo jet na stanici a ač neměl vůbec službu, zadarmo se připojit k Frankovi, zamlklému po delším rozhovoru se šéfovou, jehož obsah odmítal komukoliv prozradit. Možná jen nechtěl být sám. Unavovalo ho vymýšlet si program na volné dny a poslední dobou ho přepadal divný pocit zklamání, když se blížil konec pracovní doby. Co měl dělat? Chodit sám do kina? Napadlo ho běhání, ale vyprskl neveselým smíchem, jen si sám sebe představil v upnutých legínách. Zkusil lézt na umělou stěnu, ale… když vás dole nepovzbuzuje kamarád a jištění spočívá v rukách někoho, kdo je za to jen placený a na vašem bezpečí mu záleží z profesionality, je v tom pramálo kouzelného.
To, že se z řidiče auta, které zastavili za mírně vyšší rychlost, vyklubal bývalý parťák, vzal s pocitem hlubokého loknutí živé vody a Frank se vůbec nezdál být uražený, když se s ním Semir rozloučil a přesedl si k dávnému kamarádovi, o kterém ani nevěděl, zda je vůbec ještě v Německu.

„Tak, máme čas.“ Vytáhlý muž položil na stůj nejnovější model iPhonu – zamyšlený Turek si ani nevšiml, že kolega telefonuje – a projel si prsty tmavé číro, které si i po letech geloval přesně do podoby, v jaké ho znali všichni na stanici. „Jen jsem Andree řekl, že se zdržím,“ mrkl omluvně.
„A, manželské vysvětlovačky,“ zamumlal komisař a vděčně pokynul servírce, která před něj postavila sklenku.
„Vybrali jste si?“ chopila se opět propisky.
„Jej, já se nějak zapomněl. Ještě chvilku, prosím,“ policista se začervenal a lapil do obou dlaní jídelní lístek, zatímco Richter vyměnil Birell za korbel, která dívka omylem dala před něj.
„Spíš aby neměla strach,“ pronesl úsečně. „Byl jsem jen pro pleny a nějaké kaše. Znáš to, ne? Napíše to na papír a ty to raději předáš prodavačce, protože sám bys to hledal celé odpoledne a ještě donesl špatné.“
Semir se snažil soustředit na výběr jídla a ne na odseknutí, že jelikož mu to s Andreou nevyšlo, nic takového jako péči o společné milované dítě nezná: nebýt toho, že mu Jan drápy do hrdla jistě nezaryl úmyslně, byla by jeho reakce nepěkná. „No, tady mi nic moc nevoní,“ zabručel alespoň nespokojeně, a zatímco kamarád objednal smažené kuře s americkými bramborami, poručil si kotletu s kroketami, přičemž rychlé občerstvení v duchu zlomyslně překřtil na „U Přepáleného oleje.“ Nic kromě smažených příloh tu neměli. „No a jak se vám,“ usadil se pohodlněji, neboť teď už nezbývalo než čekat na donesení jídel, „vůbec daří?“

„Věděl bys to, kdybys někdy přišel,“ nehodlal Jan opustit cestu výčitek, při pohledu na Turkův výraz však vtáhl vzduch do plic. „Ale tak znáš to. Up and down, říká se v Kanadě. Sedne to.“
Semir mlčel. Tohle by od chlapíka, který se celkem nedávno oženil, a narodilo se mu dítě, nečekal.
Bývalému policistovi to neuniklo. „Neboj, nemáme krizi. Jen je to někdy trošku náročné. Toby toho v noci moc nenaspí, takže občas chodíme jako dvě mrtvoly… a znáš Andreu, no. Občas se zbytečně chytá něčeho, čeho vůbec nemusí. Ale není to nějak… krizové.“
Komisař zaváhal. Měl se zeptat, nebo ne? Jeho cesty se s Andreinými rozešly, a zatímco ta její se časem spojila se stezkou Jana, jeho vlastní chodníček se od toho jejich společného dalece odchýlil. Nebyla v tom hořkost, ne: na ženě, se kterou strávil roky života, ať už v týdnech vztahu-nevztahu či pár letech manželství, mu stále záleželo. Dokázal ji dlouho nevidět bez bolesti a smutku, ale chtěl vědět, zda je šťastná. „Víš,“ začal pomalu. „Moc nerozumím tomu, kde teď vlastně žijete. V Kanadě máte dům, ne? Ale je to už alespoň čtvrt roku, co jste tady. Pletu se? Nebo ještě déle, pokud jste v Kolíně od svatby. Andreu moc nevídám, vím, že se stará o malého, ale teď byla párkrát na stanici zaučovat novou sekretářku… a moc spokojeně nevypadala,“ dokončil tiše, zatímco Jan stiskl rty. „Můžu vám s něčím pomoci?“

„Popravdě ne.“ Richter si loknul nealkoholického piva a popotáhl za límeček lehce růžové košile. „Tak trošku jsme ve fázi, kdy se rozhodujeme, kde budeme. Andrea rozhodně chtěla porodit v Německu, kde má známé. Máš docela dobrý postřeh, vidím, že to máš pořád v merku,“ cukly mu rty. „Andrea je tady od svatby, pak už by ji nepustili do letadla. Já jsem byl od té doby v Kanadě dvakrát. Mám tam malou firmu, víš. Tak na kontrolu. Někdy to přes internet nestačí.“
„Firmu? Nepochlubil ses.“
„Jen malou. Vyjížďky na moře – dvě loďky a dva stálí, jeden občasný zaměstnanec. Sotva se to zaplatí, největší zisk jsem měl okolo tisíce euro za měsíc, jindy to jakžtakž pokryje náklady a vydělá na základní nákupy. Mám to, aby bylo co dělat. Díkybohu nepotřebujeme peníze, ale zase nejde sedět na zahradě, civět na záhon a nic nedělat, že?“ Slova Jan jen zabručel: dobře si uvědomoval, že díky dědictví přišel k financím tím nejvíce lehkým způsobem a ačkoliv ho zajištěný život těšil, dával si velký pozor na jazyk, když mluvil s přáteli, kteří museli pracovat od rána do večera kvůli nemilosrdně křičícím složenkám.
„Hm. A to jste celou dobu v hotelu?“
„Ne, Andreini rodiče nám nechali tu část pro hosty,“ připomněl Semirovi, že matka a otec jeho bývalé ženy na tom také byli finančně velmi dobře – což byl na druhou stranu jeden z důvodů, proč se jim jako partner pro dceru nikdy nezamlouval. „Jsou v pohodě, nepřekážíme si, ale i tak nějak moc nevím. Ale tak co. Toby je na cestu do Kanady zatím dost malý a Andreini rodiče jsou z něj unešení. Její matka jí s malým hodně pomáhá, takže ještě nějaký čas zůstaneme. A jestli úplně nebo ne… to uvidíme. Taky tady,“ uhnul pohledem, „něco začínám.“

„Vážně?“ Semir si ani nevšiml, že před ním přistála porce: vzpamatoval se až ve chvíli, kdy mu kamarád popřál dobrou chuť a zdvořile mu podal do ubrousku zabalený příbor. „Um, díky. Dobrou chuť.“
„Andrein otec,“ Jan nabodl bramboru na vidličku, „tady rozjíždí realitku. A chce, abych byl partner.“
Gerkhan to musel strávit, naštěstí se to snadno dalo zamaskovat žvýkáním krokety. Tak takhle to vypadalo, když si Hans-Hubert Schäffer někoho oblíbil. Partner. Partner! Oni dva spolu nedokázali ani sedět u jednoho stolu, pokud mezi nimi nedlela Andrea, připravena otce krotit, kdykoliv začal bez ohledu na jeho přítomnost – nebo spíše právě kvůli ní – poukazovat na dceřin chybný výběr životního druha. A koneckonců, přiznal mu Semir sklesle, měl nakonec pravdu. „No… a půjdeš do toho?“
„Hele,“ Richter ukrojil kus masa a dle zvyku zkontroloval, zda není ani kousek syrový, „asi jo. Pár měsíců tady ještě budeme a umřel bych nudou. Tak proč ne. Popravdě,“ dopravil si soustu do úst, zpracoval ho a polkl, „jsme už začali. Máme sídlo, dvě kanceláře, první klienty. Je to docela změna.“
„Jen bych si dal bacha,“ neubránil se Turek temnému zamumlání. „Ono to s panem tchánem někdy není moc jednoduchý. Gratuluju, že si tě vybral jako sobě rovného, já to štěstí neměl, ale… prostě si dej bacha,“ zopakoval. „Pokud si něco umane, jde za tím. A když je to podle něj pro Andreino blaho, tak dvojnásobně.“

Tmavovlasý udělal tak rychlý pohyb, až mu z vidličky odletěl kus povadlého salátu, jehož tragickou kupičku dávala obsluha na kraj talířů v ubohé iluzi alespoň částečně zdravé stravy. „Na to už jsme narazili, člověče. Zrovna nedávno.“
„Hm?“
„Našel jsem si sekretářku. Milou holku okolo dvaceti, nechala nějakou tu šílenou religionistiku nebo co na vysoké a hledala práci. Vypadala šikovně, tak jsem ji vzal. Byla sice bez praxe, ale opravdu hodně se snažila.“
Semir se neubránil úšklebku: naprosto přesně věděl, co bude následovat.
Jan si toho naštěstí nevšiml a místo toho se rýpal ve zbytku zelené hmoty. „No, pak se tam za mnou v práci stavila Andrea a potkaly se. Takže si asi dokážeš představit, co jsem si večer vyslechl. Jenže mně se tu holku nechtělo propustit,“ zamručel. „Opravdu dřela, zůstávala tam i po práci, věděla, že rozjíždíme firmu a je třeba zabrat, ještě se doma učila účetnictví.“

„Ale tak byla ve zkušebce, ne?“
„Pořád ještě je, vyprší jí teď ve středu.“
„No jo, ale zase…“ Semir přestal jíst a zamračil se, „zase se nediv. Že Andrea někdy,“ dodal to slovo diplomaticky, „žárlí, jsi dobře věděl. A teď sedí doma, stará se o dítě a má fůru času uvažovat, co tam s tou holkou provádíš. Jestli je ve zkušební době, tak musí být připravena, že to nevyjde, ne?“
Bývalý policista na druha ohromeně hleděl, aby odložil příbor. „Vážně? Nikdy se o nic nepokusila ani nic nenaznačila, je samostatná, v práci mi sama hlásí věci, kterých bych si nevšiml. Mám ji vyhodit kvůli nějakému podezření?“
„Je ve zkušebce. Nemusíš jí vysvětlovat proč.“
„Jasně.“ Richer nevěřícně pohodil hlavou. „Takže jí dám padáka, protože je mladá a hezká. A ona odejde a bude se sama sebe ptát, proč se to všechno stalo, když se snažila, na co bylo, že tam bezplatně zůstávala o hodinu déle. A pak ji najme někdo další. A pro jeho manželku bude taky příliš pěkná. Tak zase poletí ve zkušebce A tak dále. A odnese si z toho asi co? Upřímně, Semire,“ nahnul se dopředu, „tohle bych od tebe nečekal. Zrovna od tebe ne.“
Komisař pokrčil rameny: velmi ho zajímalo děcko, které polilo matku kolou a zatímco žena láteřila a zlostně volala obsluhu, její potomek v karamelové louži máchal vlasy malé sestřičky. „Za ten klid doma a za to, že se máš ke komu vracet, to možná stojí,“ řekl tiše.
„Nic zlého jsem neudělal a ta holka taky ne. Upřímně, já Andreu miluju, ale nehodlám dělat cokoliv si zamane. Napřed strašně chce do Kolína a jen co se tady zase trošku usadíme, ačkoliv teda ne ve vlastním a mně se začne něco zajímavého rýsovat v práci, už se ptá po Kanadě, kde se dřív ohromně nudila.“ Zarazil se, zjevně v rozrušení řekl více, než by chtěl. Odkašlal si. „Tak, zpátky k tchánovi.“
Turek na to přistoupil. „No?“
„Před týdnem Carin nepřišla do práce. Drama jsem z toho nedělal, říkal jsem si, že třeba zaspala. To se stane a za to, jak se snažila, měla na drobné chyby nárok. Objevila se až okolo druhé odpoledne, celá ubrečená si začala balit.“
Gerkhan pokýval hlavou. „Tatínek se postaral, co?“ Přinejmenším rozluštil záhadu Andreina mizerného rozpoložení během návštěvy Dálniční – časově to naprosto odpovídalo.
Janův hlas postrádal kamarádovu jízlivost, zdál se být spíše unavený a smutný. „Volal jí večer předtím, že si má druhý den přijít pro věci, protože končí. Takže jsem jí řekl, že to neplatí a měl jsem s tchánem velmi důvěrný rozhovor o tom, co si každý z nás představuje pod slovem ‚partner‘ a jeho pravomocemi. Holka je každopádně zpátky, normálně pracuje a Andrea se s tím musí smířit. Nemíním ji podvádět, ona a Toby jsou pro mě to nejdůležitější na světě. Ale ustupovat úplně ve všem jí nechci a nebudu. S Hansem jsme si to vyjasnili, zdál se být v pohodě a myslím, že pak mluvil i s Andreou, protože to celé vzala. Tak už je to snad v pořádku.“ Pousmál se.

V klidu dojedli a oba si s klidným vědomím toho, že je sobotní odpoledne a není kam spěchat, objednali kávu: Jan se neubránil pobavení, když si Semir poručil své obvyklé dva cukry navíc.
„Tebe to turecký slazení jednou zabije,“ vrtěl hlavou při pohledu na kamaráda, který právě škubal třetí balíček. „Hele, já tady už hodinu a půl vytrvale žvaním jen o sobě, ale co ty a tvůj život? Vážně bychom se měli vídat častěji. Tak co ty?“
Gerkhan si povzdechl a zamíchal šedavou hmotu, aby se v ní snáze rozpustil kopec šlehačky. Doufal, že se k této straně konverzace nedostanou.


*****

„Ahoj, Paulie…“
Měl na rtech kyselou poznámku o tom, že takhle si třetí hodinu představují možná někde v paralelním vesmíru, ale při pohledu na ten uzlíček neštěstí, co se mu znaveně svalil na sedadlo spolujezdce, všechny výtky polkl. Původně ho potěšilo, že už čekala venku a rychle, byť vrávoravě se přesunula k autu, když stál na červené, aniž by musel zaparkovat: najít na frekventovaném náměstí místo ke stání byl malý zázrak a měšťáci číhali na každou botičkovou příležitost. Teď však přesto zajel ke kraji a zastavil. „Terezko, jsi v pořádku?“
Zvedla hlavu a kývla. „Můžeme domů, prosím?“
Zahřálo ho, jak nazvala jeho byt, ale stejně by nejraději vystoupil a šel se zeptat šéfredaktora, zda považuje za normální držet mladou dívku v sobotu v práci až do půl šesté, když očividně padá únavou. Jen proto, že si to v redakci chlápek neumí ošéfovat! V duchu nad ním pohrdavě ohrnul nos, ale rozhodl se věnovat spíše péči o ni. Však vystřelil k sídlu Weltu hned poté, co ho prozvonila. „Teri, dala sis tu svačinu a oběd?“
V křídově bílé tváři se objevil nucený úsměv. „Ano. Moc díky, Paulie. Jinak bych to zase nestihla. Toho rizota jsem trochu nechala, bylo ho moc, ale hrozně mi to pomohlo.“
„Takže chceš se stavit ještě někde na večeři, nebo pojedeme domů?“
„Domů, prosím…“
Opírala se čelem o okénko a mhouřila oči, vlasy zcuchané, ruce sepnuté v klíně: ačkoliv měla otevřená víčka, ve chvíli, kdy zajel do garáže, zastavil a dvorně přešel k jejím dveřím, aby jí otevřel, sebou překvapeně cukla. „To už jsme tady?“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Naštěstí dokázala kráčet i bez opory, jen se pevně držela právníkovy dlaně, a když konečně stanuli v předsíni jeho bytu, s úlevou se zhroutila na botník a tvář schovala v dlaních. „Konečně to končí,“ zachraplala.
Klekl si a stejně jako včera jí opatrně sundal boty.
„Já se tak strašně těším do postele,“ vzdychla dívka a prudce zamrkala. „Lehnout si a spát. A celý den volno… a v pondělí taky. Aaaach.“
Při zmínce o posteli měl jiné asociace než spánek, ale uznal, že to není na pořadu dne.
„Paulie,“ usmála se unaveně, přesto však nesrovnatelně více přes smyslech než včera, kdy byla skutečně na hraně kolapsu. „Ještě jedna prosba. Moc prosím, napustil bys mi zase vanu?“
Zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou. „Dneska ne, Teri. Být tebou, dám si rychlou sprchu a jdu si lehnout. Zítra si dáme společnou vanu, co ty na to.“
Kývla. „Tak jo…“

Posadil se na pohovku a dříve než ji odehnal, dvakrát třikrát pohladil předoucí Sumeru, která se hlavou tlačila proti jeho lokti: vnímal dveřmi odtlumené šumění vody, která dopadala na mladé dívčino tělo a rozvažoval, zda nevklouznout do sprchového koutu za ní, nepřimáčknout se… Zůstal však sedět.
Ráno po probuzení byla postel prázdná. Jistě, říkala, že bude vstávat v sedm a on spal do čtvrt na deset, přece jen však byl trošku nervózní: včera si to sice báječně užil, ale s její nepřítomností ho přepadla obava, aby si to snad špatně nevyložila. Svačina, snídaně a oběd byly pryč, ale stejně se mu ulevilo až ve chvíli, kdy mu nastoupila do auta a o večeru se nezmínila.

„Měl jsi pravdu, bylo to lepší.“
Oblékla si – náhoda? – zase ten chladivý saténový župánek, ve kterém ji včera vypil až na dno. Umyté, ručníkem nedbale promnuté mokré vlasy jí splihle rámovaly tvář, tmavší a slité do několika málo ucouraných pramínků. Nebyla nahá, na sobě měla kromě županu i tílko a šortky, obojí zářivě růžové se vzory černých kvítků: k jeho překvapení nezamířila do ložnice, ale posadila se vedle něj, aby mu položila hlavu na rameno.
Voněla – tentokrát sáhla po svém oblíbeném limetovém sprchovém gelu.
„Jsem strašně unavená,“ hlesla.
Řekni mi něco, co nevím, pomyslel si, ale vzal její ruku do své a polaskal ji.
„Chci ti ještě jednou… moc poděkovat,“ šeptala a její řeč se pomalu začínala podobat včerejšímu kouskování bez výrazu. „Hrozně moc díky za včerejšek, za tu vanu, za večeři… za tu dnešní snídani. Moc si toho vážím, Paulie.“ Víčka jí padala: nijak se nebránila, když si dal do klína polštář a pomalu ji stáhl dolů. Uvelebila se a přitáhla si kolena k břichu, zatímco ji přikryl dekou.
„To je maličkost, kočičko,“ zamumlal polichoceně. „Umím se o tebe postarat.“
„Ano,“ vydechla.

Chvíli bylo ticho. Hladil ji v jen pomalu schnoucích vlasech, zatímco klidně oddechovala: přesto však musela bdít, protože když se po čtvrthodině ozvala, nezněl její hlas jako hlas člověka vytrženého ze spánku.
„Paulie…?“
„Hm?“
„My jsme se…“ z jejího tónu čišela nejistota, zda otázku položit, nebo ne. „My jsme se včera nějak pohádali? Pamatuju si jen… něco nějak… nepříjemnýho, říkal jsi něco kvůli práci?“
Nebyl by váženým právníkem, aby si teď neporadil. Sklonil se a políbil blondýnku na bledé čelo. „Nutil jsem tě, abys snědla celé to rizoto, a ty jsi říkala, že nechceš. Trochu důrazně jsem ti musel připomenout, že není moc chytré celý den nejíst.“ Hlas se mu ani nezachvěl.
„Aha. Tak promiň,“ špitla Wox a znovu zavřela oči. „Mrzí mě to. Ještě jednou díky. Bez tebe bych to…“ zívla a mlaskla, „nezvládla…“
„Na mě se,“ cítil, jak mu vadne a usíná pod dlaněmi, „můžeš spolehnout, maličká.“


Arrow


*


Paul Keller patřil mezi ty, kteří jsou na sebe přísní: možná měl na začátku výhodu dobrého rodinného a finančního zázemí, ale vždy byl přesvědčen, že právě sebekázeň a jednoznačné dodržování kroků, které si vytkl jako záchytné body po cestě k cíli, platily za důvod jeho profesních úspěchů. Kdyby dostal do ruky tužku a papír, na který by měl zanést všechny neúspěchy a problémy, které ho postihly vlastní vinou, i s největším pocitem sebemrskačství by dokázal napsat jen pár řádek. Dobrá, možná tehdy mohl jednat jinak a zachránit své manželství. Pár případů sice vyhrál, ale ne tak, jak si představoval. A v soudní síni zaznamenal i několik proher. Ale jinak?
Jinak to byly vlivy okolí, faktory, kterým se člověk nemůže bránit, i kdyby zapojil veškerý vyvinutý intelekt a sílu. Jako když postavíte dům na místě, u kterého si desetkrát u vědeckých institucí ověříte, že je bezpečné a ve finále vám na něj spadne letadlo.
Jak jen to bylo možné, hodlal si Paul štěstí své a štěstí těch, které vzal pod křídla, aktivně bránit. A vlastně nejen chránit, ale přímo jednat tak, aby pro ně byl život co nejsnadnější a nejlepší.
Vytvořil malou skupinku, kterou nade vše miloval a udělal by pro ni cokoliv.
Malá novinářka do ní rozhodně patřila.


Od dřezu pohlédl na nástěnné hodiny a zavrtěl hlavou. Naděje, že ji vzbudí talíři ostentativně třískající příprava snídaně a oni si spolu hezky v klidu vychutnají nedělní ráno, vzala za své: od chvíle, kdy ji včera okolo půlnoci, do které mu stále dřímala s hlavou v klíně, jemně vzbudil a celou mátožnou ji dovedl do ložnice, spala.
Blížila se jedenáctá! Jistě, měla sakra důvod být unavená, ale čtrnáct patnáct hodin by snad mělo k regeneraci stačit.
Kousl se rtu, pak si energicky otřel ruce do puntíkatého ručníku a vykročil k ložnici: dívka skutečně ještě spala, schoulená do klubíčka na kraji své matrace.
Ani on dnes nikam nepospíchal, průběh dne se dal koneckonců do značné míry předvídat, takže si v pyžamu přilehl ke slečně a políbil ji na krk. „Tššš, tššš,“ udělal, sotva sebou trhla.
„Mmmm…“ Ocelově modré oči na něj civěly s nepřítomností, do které se vědomí vkradlo až po několika vteřinách: Wox zívla, plně se otočila k muži a prsty si pročísla už suché vlasy.
„Jé, ty už vstáváš?“ broukl.
„Čau,“ pozdravila ospale a přes jeho rameno pohlédla ven: jasné světlo napovědělo, že si to v posteli pořádně protáhla. „Kolik je, prosím tě…?“
„Bude poledne,“ zapřeháněl si a jakmile se začala panicky hrabat z pokrývek, s káravým zasyčením ji zatlačil dolů. „Klid. Ani ne jedenáct. A dneska stejně budeš odpočívat, ne?“
Kývla. Na sportovní výkony dnes skutečně neměla ani vůli ani sílu.
„Máš tam snídani.“
„Jsi skvělý, moc děkuju. Co je?!“ Vyjekla už trošku podrážděně, když ji poté, co se v reakci na slova o jídle začala znova zvedat, opět povalil. Jedna silná paže se omotala okolo mladého těla a přitáhla ho ke statné hrudi, zatímco druhá ruka jí bez poznámky klouzala po bříšku, aby vklouzla pod šortky.
Tereza nakrčila čelo, ale těsně předtím, než vyřkla stopku, si vzpomněla na to vše, co pro ni v minulých hodinách udělal: povzdechla si tedy a pokusila se maličko uvolnit, ač si takové probuzení nepředstavovala. Dokázala držet pár minut, kdy ji pánovitě osahával a tiskl na nejitimnějších místech, sotva se však pokusil zvýšit důraz, rychle ho popadla za zápěstí, odstrčila ho a definitivně se zvedla. „Mám hlad, nezlob se.“

Postavil před ni hrnek s kávou, do vlastního nalil trochu smetany a zahleděl se na dívku, která polykala sousto.
„Děkuju.“ Olízla si rty od drobečků a zamíchala si do dávky kofeinu lžičku cukru „To je taková pohoda,“ přiznala a vůbec se nestyděla, že už se skutečně schyluje k poledni. „Přesně tohle jsem po tom šíleném týdnu potřebovala.“
„Hm,“ odtušil, na jazyku slova, že kdyby chtěla, vůbec se nemusela trápit. On už by to zajistil. „Doufám, že platí, že zítra budeš doma. Dal ti to náhradní volno za sobotu, že?“
„Výborná káva,“ pochválila ho dívka po prvním doušku. „A jo. Zítra jsem doma a na úterý jsem si vzala dovolenou, vážně si chci pořádně odpočinout.“
Keller se usmál: informace ho potěšila a byla mu impulsem k delším plánům. „Tak to je ohromné! Dva dny volna… a nechceš něco podniknout? Mohli bychom si zaletět do Vídně. Když poletíme dneska odpoledne, bude to pořád stát za to. Nebo Berlín. A Paříž!“
Wox se zarazila. „No… ráda, ale někdy jindy, miláčku, co ty na to?“ Slova to byla opatrná, diplomatická. „V pondělí, teda už vlastně zítra máme zase nějakou akci s partou. On Semir má narozeniny, víš?“
Už se bál, že to jméno dneska neuslyší – a samozřejmě mu Gerkhan opět kazil plány. Narozeniny! „Aha,“ pronesl jen, aby získal čas. „Teda… myslel jsem, že půjdeme zítra večer SPOLU do kina,“ vsadil na první nápad, který mu zaťukal na čelo a rovnou se proklel – taková chyba!

Wox se rozzářila. „No vidíš! Hele, miláčku, zase tak mrtvá nejsem, takže do toho kina můžeme dneska a já zítra skočím za děckama. Promiň, asi jsem ti to neřekla,“ nasadila na moment zkroušený výraz, „ale zaprvé jsem měla fakt šílený týden a zadruhé to mělo být původně až někdy o dalším víkendu nebo i po něm. Ale Harty zkoumal předpověď počasí a tvrdí, že bude hnusně, takže trvá na tom, že to bude zítra.“
„A co s tím má společného počasí?“ otázal se mrzutě, naštvaný sám na sebe: příliš snadno prodal situaci a tím kinem jí nahrál k pocitu, že pokud s ním půjde dnes, je všechno fifty fity a v pořádku.
„Tak bude to venku. Jako asi jedna z posledních venkovních akcí tohoto roku, chápeš? A jen Harty a Allerlei mají pozemek. Dokud je počasí, byla by škoda to nevyužít. Grilovačka a tak, znáš to…“
„Hm…“ zelené oči se zabodly do tváře s odstínem o mnoho více zdravějším než jaký měla včera večer. „Takže oslava. Pana Gerkhana. To teda asi…“
Wox si povzdechla a natáhla k muži dlaň. „Promiň,“ vyšlo jí ze rtů dutě. „Je to Semirova oslava a jak víš, do oka jste si moc nepadli. Neužili byste si to ani jeden.“

Zapřemýšlel, zda se to hodí jako udička k ultimativnímu rozhodnutí, koho vlastně mladá novinářka chce, pro tento okamžik však musel rezignovat. Možná měl výhodu tří dnů, kdy o ni intenzivně pečoval, ale moment, kdy mu sama dívka pohrozila, že pokud nebude Turka jeho jejího kamaráda respektovat, celý jejich vztah končí, mu stále visel v paměti s až příliš bolestnou nedávností. „Dobře, jistě,“ zavrčel.
Nervózně si promnula drobné dlaně. „Vážně…? Je to fakt narychlo, promiň. Taky mě to ale zaskočilo. Vždyť ještě ani nemám dárek. A slibuju, že dneska se budu věnovat jen tobě. A v úterý taky, pokud budeš pracovat doma. Jen jsem nechtěla brzy vstávat, víš, počítám, že se ta party protáhne. Tak nechci být hned v úterý zase mrtvá. Dám si pohodu.“
Byla za tím rychlým, překotným vysvětlováním vina? Cítil z ní správně pocit přiškrceného skoropřiznávání? Zkoumavě se na ni zahleděl. Dokázal odhadnout své klienty i protistranu u soudu, proč se mu to s ní zdaleka nedařilo tak dobře?
„A dneska určitě vyber ten film, ano? Uděláme si hezký večer, Paulie. Jen my dva. Co takhle…“ usmála se a prstem mu přejela po bradě, „začít plánovat to Španělsko! Nevíš, jak moc se těším.“
Polapil malou ruku do své. „Dobře,“ zabručel. „Uděláme si večer jen pro sebe. Ale do kina nepůjdeme. Mám úplně jiný nápad. Víš, jak jsi mi slíbila, že pro mě taky něco uděláš…?“

*****

„Strategie je následující,“ nadechla se Karolina a popleskala Semira po rameni. „Vlítneme do toho obchodu. Donutíme Toma, aby ukázal alespoň přibližně na to, co by tak nějak chtěl. Ty ho pak odvedeš do restaurace… a já to všechno nakoupím. Pak vám zavolám a vy mi s tím pomůžete ke kase a do auta. Platí?“
Gerkhan, kterého si kamarádka vybrala za parťáka při lovu na nábytek, nezbytnou součást Kranichova stěhování do jejího bytu, se však podrbal v rozježeném kratším sestřihu. „Um, Kar, myslím, že tvá taktika má slabinu.“
Brunetka se zavrtěla na sedačce vlastního obýváku, odkud měli se Semirem vyrazit, nabrat modrookého komisaře a společně zamířit do obchodu s nábytkem a domácími doplňky. „Hele, nábytek máme, a ten je nejhorší. Možná bych časem koupila novou skříň, ale dneska potřebujeme jen noční stolek, botník a nějakou tu taburetku. A pak jen koberec, přehoz, deku, odkapávač, konvici-“
„Zadrž!“ rozesmál se Turek. „Ten obchoďák má asi milion položek, nebudeš mi je tu vyjmenovávat, že ne? Abych se těch narozenin dožil!“
„Ne. Snažím se naznačit, že Tom nemusí být u všeho. Vybere si ten stolek, pak se potřebujeme shodnout na barvách a stylu. Já to pak sama koupím a on u toho nemusí protáčet oči v sloup.“
„To je právě to,“ ukázal malý komisař zuby v úsměvu, „co se ti snažím naznačit. Podle mě bude problém dostat Toma ven, ne dovnitř.“

Přece jen se ukázalo, že Semir zná svého parťáka o něco déle: Kranich nadšeně probíhal přes všechna tři patra a házel do koše tu přehoz, tu plechovou misku na brambůrky, tu báječnou nádobu na skladování těstovin, tam zase musel pro ně dva koupit navzájem ladící povlečení a prostěradla. Karolina se Semirem mu sotva stačili, zatímco muž baletil mezi nádobím a lustry a jen ukazoval na výherce jeho vkusové loterie.
Nakonec museli odvážet všechny věci nadvakrát a z Karolininy strategie se splnilo především to, že skončili v hospodě.
Kaicowská si dala panáka.
Trojitého.


Arrow



*****


„Terko!“
Blondýna sebou trhla a přejela si dlaní přes čelo ve snaze se probudit, aniž by jí došlo, že si po obličeji rozmazává šťávu z krájených rajčat. „Ech, promiň…“
„Všude ti to teče…“ zabručela Allerlei, energickým pohybem urvala kus papírové utěrky a dívce ji podala. Možná byla drsnější, než měla být, ale příprava oslav zatím příliš nešla podle plánů – Almara dala na půl dne volno jen jí, zatímco Niels musel dodělat analýzu podivné sloučeniny, kterou našli v jednom z preventivně zastavených aut Dieter a Hotte, Karolinu zdrželi ve škole rodiče dívky, kteří nemohli pochopit, že jejich dceruška, která hodiny doučování poctila svou přítomností jen výjimečně, neudělala reparát z matematiky a Wox se zdála být duchem nepřítomná. Měděnovláska zamumlala cosi o pomoci a stáhla si do gumičky i poslední pramen vlasů, který ji šimral po obličeji. Do začátku party zbývaly dvě hodiny a práce, kterou bylo třeba vykonat, vytvořila nepříjemně křičící to do list. „Klidně si na to sedni.“
„Sorry. A raději bych stála,“ omluvila se novinářka znova, povzdechla si a shrnula hranou dlaně nakrájenou zeleninu do ohromné skleněné mísy. „Máš bazalku? Na to by se hodila jen bazalka a oliváč, každý si nabere, kolik chce a teď to hezky pustí šťávu.“
„Taky jsem to tak myslela,“ nepřestala Allerlei bojovat s ananasem, který měl pro změnu ozvláštnit ovocný salát. „Skočíš teda pro ni? Když vyjdeš ven, tak hned po levé straně je bylinkový záhon. Bazalku poznáš. A hoď mi, prosím, i pár snítek rozmarýnu. To je ten, co vypadá jako jehličnat-“
„Poznám i rozmarýn,“ zamumlalo děvče a po umytí rukou vyrazilo k ohromnému oknu, jehož menší křídlo sloužilo jako vchod na malou zpevněnou terásku a zahradu. Popravdě se Tereze ulevilo: Allerlei byla v 99,9 % příjemným a především spolehlivým parťákem do nepohody, ovšem jakmile měla dojem, že se jejímu Nielsovi děje křivda, vstupovala do stresového módu, a když se k tomu přidala i nestíhačka přípravy, neměla ani Petra sílu být spravedlivá a ocenit, že sem Wox s půjčenými klíči přišla už ve tři odpoledne a sama začala vše chystat.
Vklouzla do připravených pantoflí – schválně si vybrala Hartmuttovy gigantické a sama pro sebe se usmála tomu, jak jí v ohromné botě plave vlastní malé chodidlo. Opatrně, aby se nezabila, se po prknech terasy šourala k na dosah prakticky umístěnému záhonku, aby zabořila dlaně do zdravých, silných, svěže zelených listů a jemně je promnula mezi bříšky prstů, vychutnávajíc si omamnou, ničím nenahraditelnou vůni čerstvých bylinek.
Bylo to… uklidňující.


Musela stisknout víčka, aby ji neovládl třas. „Paule…“ zachraplala, posadila se na pohovku a s nohou přes nohu zkřížila ruce na prsou: jeho první přání bylo, aby mu připravila večeři, obsloužila ho a pak vše velmi pečlivě uklidila.
Nahá.
Nebo jen v kalhotkách.
Samozřejmě si ten kousek černé látky ponechala, ale i tak se vnitřně ošívala, když se na ní pásl pohledem. Stokrát si mohla opakovat, že jeho civění je kompliment a to, jak se poživačně rozvalil na sedačce, když s rudými lícemi servírovala na stůl vlastnoručně udělané chlebíčky a jednoduchý salát, ukazuje na to, že se mu bez ohledu na tlustá stehna a macatou zadnici líbí. I tak se jí klepaly ruce a nedostala do sebe víc než jediný máslem potřený, sýrem a salámem zdobený kousek veky.
„Promiň,“ hlesla. Ruce se jí třásly natolik, že rozlila pivo, které si k večeři výjimečně poručil. Klekla si a usušila louži. Pásl se na ní pohledem.
Nemohla si pomoci.
Bylo to ponižující. Bojovala o každou minutu, kdy se něco v ní toužilo vzepřít a utéci si do ložnice pro tričko.
Na druhou stranu mu to opravdu slíbila… a to máslo měla nejen na pečivu, ale i na hlavě: doteď mu byla vděčná, že už neřešil její první útěk od splnění snu. Co by byla za partnerku, kdyby ucukla i podruhé?
Navíc poté, co se o ni staral jako o malé děcko a podal jí přesně tu pomocnou ruku, jakou potřebovala, když byla tak mrtvá z práce?

A tak tiše sklidila talíře, umyla je a naskládala do skříně. Na zádech husí kůži z tušeného pohledu, který jí málem fyzicky ohmatával nohy, zadek i ňadra. „Tak?“ hlesla a bylo jí jasné, že ji ještě nepropustí.
S úsměvem se zvedl. „Jen malá úprava. Sedni si, kočičko.“
Poslechla a znovu zkřížila ruce i nohy. „Paulie…“ V podbřišku cítila rostoucí bolest, tupou bolest, jaká ji už od druhé třídy trápila před zkoušením, na které se nenaučila. Ani tohle učivo neovládala.
Rozhodl se ji napínat. Dlouho nad tím přemýšlel a snažil se najít průsečík mezi tím, co mu projde až příliš lacině a co tedy dobude za normálních okolností, tím, co bylo podle jeho názoru na hraně i nápady, které by s panikou zamítla. Dobře, odmítala anální sex a ani rtíky ho nemínila potěšit – naštěstí bylo daleko více způsobů, jak se domoci potěšení.

Pomalu sundal ze stolu ubrus a dotlačil ho doprostřed místnosti.
Byl těžký, dubový.
Koutkem oka, ač se na ni schválně nedíval, zaznamenal, jak nervózně poposedla. „Možná by sis mohla odskočit,“ poradil jí, když nábytek dostrkal, kam chtěl. „Nechci pospíchat, ať si to užijeme…“



„Nestíháme…“ zabručela Allerlei, která byla hotova začít do ananasu, který ještě nebyl úplně přezrálý, vztekle sekat. V tónu se samozřejmě skrývala lehká výčitka, měděnovlásce se zdálo, že se blonďatá kamarádka mohla z bylinek vrátit o minutu dříve.
Wox už toho konečně měla plné zuby. „Ty, Peti… já s tou oslavou o svém volnu moc ráda pomůžu, koneckonců proto jsem tady, ale stres si z toho teda úplně dělat nemusím a ani nechci. Takže, prosím, v klidu. Máme čas, ještě spoustu času. Nikdo se neurazí, když to budeme dodělávat, až tu budou. Semira posadíme na zadek a ostatní třeba i pomohou, nejede sem papež, ne?“
Technička se zarazila a mladší dívka mimoděk o krok couvla: Petra s obrovskou skoromačetou v ruce vypadala docela nebezpečně. „Promiň,“ zamumlala pak Allerlei a povzdechla si. „Jo, máš pravdu, žádnej stres, nic tak hrozného se nestane. Já jen nesnáším, když si Almara vychutnává, že může Nielse držet pod krkem, víš? To mě bere čert.“
„Je to mrcha,“ souhlasila Tereza a přítelkyně se konečně usmála, jako vždy, když se Hartmutta naopak někdo zastal.
„Fajn, dík. Terko, já mám děsně zalepený ruce od toho ananasu, skočila by ses prosím tebe podívat, jestli jsem dala mrazit led? Dneska je to nějak hektický, vůbec si neuvědomuju, jestli jsem to udělala. A kdybys v ledničce obrátila žebra, aby byla ve šťávě i druhá strana…“
„Och, i žebra? Kranich praskne,“ zašklebila se Wox. „Rozkaz. A vezmu už pomazánku na jednohubky, ne? Podle mě to stihneme akorát.“

Blondýna měla tentokrát pravdu: když se ozval za rohem domu hlahol, už s Allerlei odpočívaly na látkových zahradních lehátcích a nasazenými slunečními brýlemi srkaly ledové mojito, kterým se obě ocenily za dobře vykonanou práci. V ledničce se chladily rajčatový i ovocný salát, na čtyřech mísách čekaly přichystané jednohubky, spížka byla po okraj narvaná chipsy a oříšky, na schodech do sklepa byla schovaná hotová armáda lahváčů, kterou po Frankově minulém výkonu doplnily i o záložníky, ještě níže čekaly tácy s chlebíčky a hotový lavor marinovaných žeber a zřídka využívaná lednička v garáži byla přímo napěchovaná alkoholem. Chyběl jedině dort – a ten měla přivézt Karolina. Podle obrovské krabice, kterou táhl Kranich v náručí jako nevěstu, klapla i tahle část programu, byť se nadšeně štěkající Kulička, který se ještě nevzpamatoval z toho štěstí, že má doma na hraní o jednu osobu více, převelice snažil o to, aby čokoláda s oříšky skončila na zemi.
„Kuš, Kuldo!“ okřikla ho brunetka. „Teda holky, koukám, že máte hotovo… promiňte, dříve jsem to nestihla,“ kála se učitelka a znaveně klesla vedle nich. „Uf. Nevadí vám, že tady necháme Kuličku volně? Když tak ho můžete uvázat. Ale je hodný. Dám mu pak misku vody, jo?“
Traber, který měl výraz podobný tomu vlčákovu, jakoby zase nemohl pochopit skutečnost, že byl po svém posledním vystoupení opět pozván, ve tváři mix předstírané vzornosti a rozpaků, zda se hned může shánět po nějakém moku.
K Allerleině radosti k nim přibyl i Harty – se stručným vysvětlením, že odjel na kriminálku předat výsledky vyšetření a pak si o půl šesté jednoduše naordinoval volno s tím, že se mu nějak záhadně vypnul telefon.

„A je tu oslavenec!“ vykřikla na modrou Fabii číhající Wox a s bolestným usyknutím se posadila.
„To se chystáš zdrhnout?“ nepochopil její zkřivenou tvář Traber a zamrkal. „To brzy.“
Dívka mu ani nedokázala nic odseknout, byť už slova formovala na jazyku: místo toho zacivěla k brance a stejně jako ostatní se snažila udržet čelist v pantech.

Semir Gerkhan se očividně rozhodl pojmout svou oslavu jako událost, protože se k nim po chodníčku nesl ve svém nejhonosnějším outfitu. Manšestrový béžový oblek, který zažil své nejlepší časy na jeho svatbě, byl od té doby vyvětrán pouze při vzácných příležitostech a nutno říci, že si i díky tomu uchoval dechvyrážející efekt.
Frank se dusil tím množstvím poznámek, co se mu draly z úst, zatímco rovněž osakovaný, ovšem citem pro módu více obdařený Kranich dokázal zavýt jen v duchu.
„Tak čau! Doufám, že jste nachystali party roku,“ zazubil se snadý komisař, jakmile k hloučku kamarádů dorazil. „A nejdu moc brzy?“ Zarazil se. „Já teda… ostatní jsme zvali na sedmou, že? A je teprve šest, taky jsem měl přijít později?“
„Ale kdež,“ našla zase dech Allerlei a i ona vstala. „Teď už jde všechno podle plánu. Odhoď to štramácké sako, Turku, jde se hrát pétanque!“

Rozlosovali se do týmů, z Petřiny kšiltovky vybíral papírky se jmény sám velký oslavenec. Proti sobě tak nastoupili Semir, Karolina a Frank, Wox s Allerlei navázaly na odpolední spolupráci a jako poslední se kovových koulí chopili Hartmutt s Kranichem.
Byl to výborný nápad. Hra, kdy se v nízké trávě pokoušeli dostat co nejblíže dřevěnému prasátku, skoro nikomu z nich nešla, takže nebylo nouze o výbuchy smíchu, kdy někdo poslal svou kouli úplně mimo, stejně jako o nadšený jekot, kdy se někdo trefil – samozřejmě čirou náhodou – do cizí koule a báječně ho obral o body. A uznalé hučení, které přerostlo v reptání, doprovázelo hody Hartmutta, který jako jediný dokázal svůj pohyb propočítat tak dobře, že mu koule létala až k prasátku. Jen Kulička nespokojeně štěkal, protože ho po prvním pokusu, kdy šťastně ukradl cochonnet a ostatní ho deset minut naháněli, musel být přivázán k jedné z třešní. Do kýžené třináctky napočítat nestihli, protože už přijelo auto se šéfovou, Hottem a Dieterem, ale tým Tom-Niels se naparoval s desítkou a druhé dva mohly zpytovat svědomí se shodou čtyřkou.

Karolina s Tomem pomáhali nosit jídlo na už od včerejška přichystané zahradní stolky, stejně jako když měl narozeniny Hartmutt, který nyní uspořádával skleničky a naléval. Dorazili i psycholožka Fionna, sekretářka Michaela, Jolly a Veronika a spousta kolegů, které Wox ani Karolina neznaly, ale s Turkem se během let sblížili.
Sotva byly vyprázdněny první sklenky a byla vyčištěna mísa s jednohubkami, začala se před Gerkhanem, který rozdával štěněcí úsměvy a pohledy na všechny strany, tvořit pořádná fronta gratulantů.

Ti, kteří byli jeho srdci nejblíže, zůstali na konci. „Však vy víte, Semire. Za stanici vše nej,“ usmála se na něj šéfová co nejvřeleji a lehce ho objala kolem ramen. „Hlavně se trošku šetřete, ať nám vydržíte, už nejste nejmladší.“
Snažil se předstírat, že ten výbuch smíchu neslyšel. „Máte mi lichotit, ne mě deptat,“ zašklebil se a hladově se vrhl na dárek – domluvená jedinečná exkurze do střev továrny na BMW ho jako milovníka aut skutečně potěšila.
„A rovnou jim sdělte, ať je vyrábí bytelnější, jinak se na Dálniční nedoplatíme,“ mrkla šéfová a posadila se.
„Tak, Semirku,“ pípla na řadu se dostavší blondýnka, poněkud nervózní z toho, že předání dárku všichni napjatě sledovali. Vyslala k němu drobnou dlaň. „Já ti přeju, ať jsi hrozně, hrozně šťastný a spokojený a aby se ti nestalo nic zlého. Všichni tě máme rádi, tak… prostě ať si šťastný, no,“ zajíkla se a předala mu kousek papíru.
„Ha, Wox jede v obálkách,“ ušklíbl se Kranich pobaveně. Neuniklo mu, že i Hartmutt od ní minule dostal podobný dárek.
Modré oči ho probodly, pak však dívčin pohled změkl. „A Semi, otevři si to, prosím, až pak, jo…?“
Lehce potřásl hlavou v údivu a přemýšlel, co si o tom myslet, to už se ale k němu hrnul poslední gratulant. Frank sice lahví whisky nelámal rekordy originality, ale i tak kamarádovi udělal radost.

„A teď dort!“ rozkázala Allerlei a Tom málem nadšeně zatleskal rukama.
„A svíčky nebudou?“
„Gerkhan by to tady podpálil, to víš…“
„Hahaha…!“
„Tak,“ chopil se Semir ostrého nože, „předem vám moc díky, že jste přišli. Mám fakt radost. A díky i za super dárky, je vidět,“ zazubil se, „že mě máte zmáknutého.“
Wox se nepohodlně zavrtěla. Bylo by trapné, kdyby Hartymu, který ještě odkvačil pro talířky, ukradla ze židle zahradní polštář?
„Takže doufám, že si necháte chutnat.“

„Ale,“ ozvalo se od branky veselý, ale pro mnohé nepříliš známý hlas, až se všichni rychle otočili. „Koukám, že jsme přišli právě včas!“ Andrea s Janem před sebou tlačili lehký kočárek, ona v nádherných jednoduchých rudých šatech s bílými puntíky a béžových sandálech na slaměném klínu, manžel v jednoduchém obleku, který si oblíbil i za roky služby u Dálniční.
„Ahoj, omlouváme se za zpoždění, náš mladý se ale rozhodl, že nám prodlouží odjezd,“ mrkl na všechny Jan a zahoupal kočárkem, ze kterého na tolik lidí poulil kukadla Tobias. „Tak kde je oslavenec?“
Gerkhan se zvedl. „Ahoj, no rád vás vidím! Pro všechny,“ potřásl si s nimi vřele rukama a pak se obrátil k ostatním, „kdo je neznají: to je Andrea, moje bývalá žena a kamarádka… a tady bývalý kolega a můj kamarád Jan. No a jejich synek…“
„Tobias,“ dokončila Richterová a odstavila vozítko do stínu pod strom.
Semir tu chvíli využil, aby rychle zalétl pohledem k té, která ho teď zajímala nejvíce: Wox se tiskla na částečně ji zakrývajícího, druhou dávkou jednohubek se ládujícícho Trabera, ve tváři bledá jako smrt.


Arrow

„Tak všechno nejlepší.“ Aniž spustil paži z manželčiných ramen, Jan Turkovi, který sebou škubl a obrátil se na kamarády, potřásl pravicí.
„Nic lepšího nás tak nahonem nenapadlo,“ omlouvala se Andrea, vymanila se Richterovi a obtiskla bývalému choti rty na tvář. „Ale snad tě to taky trošku potěší. Všechno nejlepší, Semire.“
Dychtivě rozbalil balíček, ačkoliv už podle tvaru dokázal uhodnout, co v něm je. „Brandy!“ usmál se potěšeně.
„Ale dvanáctiletá, kamaráde,“ hodil se do polohy znalce Jan a začenichal směrem ke stolu, kde si jich už přestali všímat a zabrali se do vlastního hovoru. „Ne, že bych tě nutil ji otevírat, ale nebylo by tady něco ostřejšího?“
„Určitě. Posaďte se, Petra a Niels vám už něco nalijí. A samozřejmě si dejte, na co jen máte chuť.“
„Tome! Šéfová!“ Andrea zamávala na dobré známé, zkontrolovala, zda má synek, ze kterého už opadlo rozrušení a místo toho nastupovala dobrá známá všech dětí jeho věku, ospalost, kolem pasu dobře zapnutý řemínek, který mu bránil vyskočit z kočárku, natáhla přes korbičku síťku proti hmyzu a pospíchala za bývalými kolegy.
„Dort, Semire,“ připomněla Karolina a znovu mu do dlaně vrazila nůž. „Tak jen do toho, všem se sbíhají sliny.“
„Jen ještě moment,“ zvedla se Richterová a se zjevným nepokojem namířila ukazovák směrem k vlčákovi, který se přiblížil ke kočárku a začal zvědavě očichávat kolečka. „Promiňte, ale prosím, nemohli byste toho psa nějak…? Já se bojím, aby Tobiho nepřevrhl.“
„Kulička je ten nejhodnější a nejposlušnější pes na světě, navíc je to ještě štěně,“ zastal se chlupatého společníka Kranich, ale přivolal ovčáka, který se k němu na písknutí nadšeně rozběhl, k sobě. „No jo, kamaráde, tady budeš,“ ovinul policista vodítko kolem židle a psovi, který s vyplazeným jazykem dál očekával báječnou hru, se dál nevěnoval. „Kde je ten dort?“

Vrchol cukrářského umění byl již od pohledu delikatesou, Wox si však nechala dát ten nejmenší kousek a dlaň se lžičkou, kterou do čokoládového těsta zanořila, se jí chvěla. Schafferová, vlastně – opravila se dívka v duchu – Richterová, ji sice naprosto ignorovala, přesto se blondýna cítila nesvá a večer pro ni rázem ztratil kouzlo. Pokud měla ve zvyku se ve společnosti více lidé kontrolovat, teď se rozhodla hlídat každičké gesto a pohyb.
Nervózně poposedla a usykla bolestí, až jí Frank věnoval udivený pohled. Zrudla – začátek tedy nic moc. „To nic…“
Pokrčil rameny, dalek toho, aby pátral po příčině a dál se futroval zákuskem a u toho vrhal jímavé pohledy na jakousi plavovlásku, kterou nikdo neznal a patrně přišla s jedním ze Semirových známých.

Společnost se začínala dobře bavit. Allerlei, povzbuzená mojitem i první sklenkou piva, se konečně uvolnila a smála se Hotteho vtipům, Tom si po dojezení dortu objednal obrovský zmrzlinový pohár s horou šlehačky, tyčinkami, čokoládovým posypem a třešinkou, Anna si připíjela svým milovaným těžkým červeným vínem s Fionou a Semir se zdál zcela ztracený v chumlu s Andreou, Janem Richterem, Veronikou, Jollym, Bonrathem a dalšími přáteli. Baculaté plavovlásky si v tu chvíli skoro nikdo nevšímal.
Wox tiše sklouzla ze zahradní židličky a ztratila se mezi stromy, následována jediným člověkem: Hartmutt se zvedl a zvolna kráčel za dívkou, která se na něj usmála a nechala ho, aby ji došel. „Nie?“
„Něco ti chci ukázat,“ kývl muž na svou oblíbenou společnici k rozhovorům. „Myslím, že to oceníš jako málokdo jiný.“
„Tak to jsem zvědavá.“

*

„Jsou zvláštní,“ zopakovala Wox při pohledu na v nejmělčích místech jezírka klouzající ryby pravěkého vzhledu a hadovitých pohybů, které při plavání rozrážely hladinu kostnatými hřbety. „Moc zvláštní. No, Nie, půjdu se něčeho napít, mám sucho v krku.“
Zatímco Harty klackem ryl mezi oblázky ve vodě, blondýna se vydala večerní rosou navlhlou trávou zpět k veselé bandičce. Hartmuttovi měli rozlehlou zahradu a rybníček dělil od prostranství, na němž se pořádaly grilovačky a oslavy, maličký sad. Tereza se dotkla rukou štíhlého kmene mladé třešně a vzhlédla: ač už slunce zapadlo a stmívalo se, stále mezi listy bez problému rozeznala uschlé zčernalé plody.
Stébla tlumila kroky, takže sebou Wox škubla, když byla Allerlei snad dva metry od ní. „Peti? Hledáš Nielse? Jestli jo, je u vody,“ pustila blondýnka stromek a vykročila k techničce. Měděnovláska zpomalila a věnovala jí neidentifikovatelný pohled, až se dívka zarazila, načež pokračovala dál.


„Ty malý ručičky, koukej…“ Snad to byl mateřský instinkt nebo dokonce spojení s tím, že obě mladé dámy již překročily třicítku, ale jejich kroky zamířily právě ke kočárku, kde klidně oddechoval Tobias.
„A má neskutečně dlouhé řasy,“ doplnila ji Allerlei polohlasem, aby dítě nevzbudila.
„Nezlobí?“
Obě se otočily, aby kývnutím pozdravily usmívající se Andreu.
„Ne, je úplně zlatý,“ pochválila chlapce Petra a podala bývalé vzdálené kolegyni ruku. „Jsem ráda, že se máš dobře, Andy.“
„To mám. A na něj nedejte, to se jen přetvařuje, doma pusu nezavře,“ mrkla pobaveně a přejela pohledem šedých očí Karolinu ve snaze si tvář, která se jí lehce vybavovala, ale přesto zůstala zahalena závojem nevědomosti, zařadit.
„Karolina Kaiczowská,“ rozpoznala její rozpaky učitelka a rovněž si s bývalou posilou Dálniční potřásla pravicí. „Tomova přítelkyně.“
„Ach ano,“ roztáhly se ženiny koutky. „Byli jste spolu na svatbě, že?“
„Nu…“ Karolina si s Allerlei vyměnila pohled, „možná už to teď můžu říci…“ Maličko si vychutnala tu vteřinu zmateného výrazu, co se Richterové objevil v obličeji a pak přidala vysvětlení. „Tam jsem se s Tomem vlastně poprvé viděla. Popravdě jsem tam vůbec neměla co dělat,“ přiznala.
Petra se zazubila a přihnula si z půllitru. „Byla den předtím znuděná až běda, tak jsem jí řekla, ať neskučí nad tím, že nikoho nemá, že třeba někoho,“ zahihňala se a schytala od lehce zrůžovělé Karoliny štulec do boku, „potká na svatbě. Že ji tam protáhnu, z jednoho člověka navíc že krev nepoteče.“
„A já si povídala, že ta svatba stála majlant!“ zvolala bývalá sekretářka v předstíraném pobouření a než se Kaiczowská stačila ozvat, že toho tolik zase nesnědla, Andrea se široce usmála. „No tak to je báječné, že jste se s Tomem poznali právě na naší svatbě. Nikdo si štěstí nezaslouží tolik jako Tom!“ dodala už vážněji. „Hlavně potom, co si prožil s Elenou. Opravdu moc gratuluji a doufám, že vám to klape.“

Karolina přisvědčila a nahnula se ke kočárku, kde se, probuzen matčiným zvýšeným hlasem, rozespale vrtěl Tobias.
„Chcete si ho pochovat?“ pohlédla Andrea na novou i starou známou, a když nesměle kývly, opatrně dítě vymotala z lehkých pokrývek a podala ho brunetce. „A co Niels?“ Patou levé nohy si upravila pásek na pravém střevíčku. „To je tak báječné vás zase všechny vidět. Jak Tobi roste, budu mít víc času a určitě se můžeme vídat častěji. I třeba na stanici.“
„Tipuji, že budeš mít spíše méně času,“ odhadla Allerlei a pokrčila rameny. „Harty se má dobře. Jen máme někdy dojem, že se domů chodíme jen vyspat,“ postěžovala si, oči upřené na kamarádku, která s dojemným zaujetím lehce pohupovala vrnícím chlapečkem.
„Almara, že?“ Pochopila nedávno vdaná žena a stáhla Tobiasovi vyhrnuté tričko pod zadek. „Nemusíš to ani rozvádět. Vím, jak dusívala Semira, Toma i Jana. Jestli se teď soustředí jen na KTU, tak musíte mít peklo na zemi.“ Allerlei si mohla hlavu ukývat v souhlasu a Andrea si stoupla na špičky. „Kde vůbec je? Nevidím ho, taky bych s ním prohodila pár slov.“
Měděnovlasá technička do sebe hodila další lok piva. Hm, světlé, pochválila ho. „Koupil do rybníčku dva jesetery, tak je šel ukázat Wox, ta je do takových věcí taky cvok. Jeseter je ryba,“ upřesnila v reakci na Andreinu zakaboněnou tvář.

„O to nejde,“ řekla sekretářka docela jiným tónem a ještě jednou očima přejela okolí. „Ale měla bys být opatrnější.“
Allerlei málem vyprskla, zato Kar zvedla obočí. „Proč? Niels umí plavat, kdyby tam spadl.“
„Není úplně dobré nechávat tu slečnu o samotě se zadanými muži. Očividně pro ně má slabost,“ upozornila šedooká zcela vážně a převzala si od zaražené brunetky Tobiho. Allerlei možnost dítě pohoupat v loktech s díky odmítla a zamračila se.
„Co to povídáš? Je to naše kamarádka. A hodně dobrá kamarádka.“
Tobias, uložen zpět do bezpečí kočárku, s rozkošným smíchem hmátl po matčiných světle hnědých kadeřích. „A mně rozbila manželství,“ napřímila se Andrea. Něco v ní si zmatené výrazy v jejich tvářích, které přešly do šoku, jakmile si obě dámy spočítaly jedna plus jedna, vychutnávalo. Přetáhla přes dítě lehkou síťku. „Nachytala jsem ji v posteli se Semirem, když jsme byli svoji. Nepochlubila se vám, hodně dobrá kamarádka?“
Nezmohly se na slovo.
„Nu a co jsem slyšela, taky teď chodí se ženáčem. Znám tyhle typy,“ naklonila se Andrea vážně. „Ono se na ni stačí podívat. Nemají sebevědomí a vlastně ani důvod proč ho mít. Tak si to dokazují jinak. V Kanadě jsem měla – vlastně mám – známou, které manžela taky odloudila taková nijaká holka. A Elfie týdny seděla u mě u vína a spekulovala, proč právě taková – hezká nebyla, chytrá taky moc ne, práci nijakou… a já jí povídala, že právě PROTO.“

Karolina polkla. „Hele… tohle bych nějak nerada…“
„Koukám, že to alespoň nehlásí na potkání,“ kvitovala Richterová jejich stále naprosto vyjevené obličeje a pokrčila rameny. „Třeba se stydí. Ale asi ne, když leze do postele dalšímu ženatému.“
Pobledlé Allerlei tím více vystoupily na tváři přepršky pih. „Se vší úctou, Andreo, o tomhle nic nevíš, tak-“
„Ale už je to za mnou,“ usmála se žena, jako kdyby techničce neskočila do řeči. „Jan je skvělý manžel, máme Tobiho… Jsem spokojená. Jen vás varuji. Dejte si na tuhle…“ odmlčela se se zjevným úmyslem nechat jim prostor pro doplnění zcela jiného slova, než které nakonec sama zvolila, „slečnu pozor.“
„Když dovolíš,“ pravila měděnovláska jaksi zalknutě a vyrazila mezi stromy, zatímco velmi rozpačitá Kaiczowska přešlápla a děkovala bohu, že mohla za záminku k ústupu vzít náhlé nadávání Kranicha, z jehož řevu o „nejhorším, nejpříšernějším, nejnevychovanějším a nejrozežranějším psovi!!!“ se dalo vyčíst, že se Kulička o zmrzlinový pohár dobře postaral.



Blondýna potřásla hlavou, budíc sama sebe z překvapení pohybem psa, který vyběhl z příliš studené vody: rozhodla se však, že se kamarádky na její rozpoložení zeptá později. Znovu přejela prsty po kmeni, vnímajíc jeho hladkost; kůra byla vyhřátá a příjemná na dotek.
Přimhouřila oči, jata náhlým pocitem dokonalého uvolnění. Ptačí trylky pomalu nahrazovaly stále hlasitější koncerty cvrčků a zpoza zeleného plotu, který kdysi založila Hartmuttova maminka, se tu a tam doneslo kokrhavé volání bažantího kohoutka, který se nenechal rušit ani právě puštěnou muzikou.
"Terko, tady jsi!"
Do klidu a míru jí vpadl jeden z mála, kterým to bylo dovoleno. Vyloudila úsměv. "Semi. Doufám, že si užíváš party." Chytřejší slova ji nenapadla.
"Byl bych raději, kdybys tam byla s námi. Poslyš," ztišil muž hlas, "omlouvám se za... Však víš."
Mlčela.
Turek si povzdechl a opřel se o pokroucenou hrušeň. "Nadhodil jsem to pozvání, když jsme se s Janem v sobotu potkali. Nic neříkali ani nenapsali, tak jsem nevěděl, že fakt přijdou. Prostě... Promiň, no. Kdybych to tušil, alespoň bych ti to řekl předem."
"To je v pohodě." Překonat sevřený krk nebylo snadné. "Je to tvá oslava a tví hosté. Pokud jsi ty spokojený, je všechno v pořádku."
Mlaskl. Na spokojeného dost nespokojeně.

Rychle se stmívalo. Dosud bylo vidět z jednoho konce zahrady na druhý, sousedi však již rozsvítili v přízemí a proti nejsvětlejšímu kousku nebe na západě se začaly míhat siluety netopýrů. Kdosi z veselé společnosti - patrně na neznámou světlovlásku se snažící zapůsobit Traber, zkoušel zapálit lampiony. Podle výbuchů smíchu s ubohým výsledkem.
Pohlédl na dívku.
Účes, do úmyslně nedbalého copu s čouhajícími prameny stažené blond vlasy jí zbytečně odhaloval příliš kulatý obličej. Lehce nalíčené oči se na něj upíraly, zatímco si dlaněmi nervózně mnula lem dlouhého rudého topu, jímž se zjevně pokusila zakrýt kulaté boky, bříško viditelné tam, kde vidět být nemělo a velký zadek. Měl rád červenou.
„Co…?“ rozhodila rukama. Byla z jeho pohledu nesvá.
„Jen jsem rád, že jsi přišla,“ zamumlal, odkašlal si a instinktivně se pootočil za novým zvukem – Kranich se kromě tácu s chlebíčky zmocnil i hifi věže a podpořen několika panáky se rozhodl, že se ujme role dýdžeje a narval do nebohého přístroje první CD. Nechutně příhodná první volba, pomyslel si Semir. Nebo možná jen… příhodná?

See the stone set in your eyes
See the thorn twist in your side
I wait for you


Natáhl k blondýně ruku. „Zatančíme si?“
Poplašeně sebou trhla a rozhlédla se. „Na tohle? A vůbec… já… já neumím tančit.“
„Prosím. Mám narozeniny. A právě dneska.“

Sleight of hand and twist of fate
On a bed of nails she makes me wait
And I wait without you


Váhavě kývla. „Tak teda… dobře, no…“
Přistoupil k dívce a opatrně jí ovinul ruku kolem boků. Vzhlédla, s obyčejnými černými balerínami stále o několik centimetrů menší než on, a také ho uchopila. Když se s ní zhoupl v tom nejprimitivnějším ploužáku, vrcholu tanečního umění jich obou, pootevřela ústa a zase je zavřela.

Through the storm we reach the shore
You give it all but I want more
And I'm waiting for you


Byl si dobře vědom, jaký si od něj dívka udržuje odstup, každý sval v těle napjatý – ale i tak cítil, jak jí buší srdce. Zrychlený dech se pokoušela skrýt tak bolestně, málem až komicky neúspěšně, že z ní nejistota přímo tryskala. Vzal to jako lichotku.

My hands are tied
My body bruised, she's got me with
Nothing to win and
Nothing left to lose


„Paul tě nemá rád,“ pronesla přiškrceně do slov písně.
„Já vím.“
„Byl by nejraději, kdybychom se vůbec nevídali. Jednou to snad dokonce řekl.“
Mlčel a jen se s ní pohupoval v pomalém rytmu.
„Ale já mu řekla,“ pročistila si nakřápnutý hlas zakašláním, „že to nikdy neudělám. Že tě mám fakt moc ráda… a že se tebe ani ostatních z party“ - Semirovo nadšení při tom dodatku lehce pohaslo – „nevzdám. Že se s tím musí smířit. Nikdy se vás nevzdám,“ zopakovala tiše.
„Tak to je ten nejlepší dárek, co jsem mohl dostat,“ ač skutečně pohnut, předvedl křivý úsměv ve Frankově stylu, který si obvykle šetřil pro ty lovecké příležitosti, kdy se natahoval po smeči.

And you give yourself away
And you give yourself away
And you give
And you give
And you give yourself away

With or without you
With or without you
I can't live
With or without you


Pomalu se od komisaře odtáhla a mimoděk zkřížila ruce na prsou.
Polkl.
Šero se prohlubovalo. Kde před chvílí jasně viděli lampy na příjezdové cestě, už sloupy tušili pouze podle rozžatých světel.
„Co jsi mi vlastně dala?“ zeptal se muž potichu. „Že to mám otevřít sám?“
Dívka se opřela zády o svou oblíbenou třešeň. „Nic nějak… zvláštního. Vážně. Jen jsem nechtěla, abys-“

„Semire?“
Andrea s Tobiasem v náručí se nesla vlhkou voňavou trávou jako rusalka, šaty rozvlněné, dlouhé vlasy půvabně rozčesané do obou stran. „Semir-“ Pohlédla na dívku a zarazila se. „Neruším?“ snažila se, aby její hlas nezněl moc toxicky.
„Ne,“ špitla Wox a uvědomila si, jak moc nechtěla slyšet stejná slova právě od Gerkhana. Kousla se do rtu.
„Já jen… Semire, Tobi je malý, nemůžeme tady být dlouho. Maximálně do devíti a už bude skoro půl. Nechceš ještě za námi s Janem?“
„Jo, asi jo.“ Přikročil k Andree. „Něco tady,“ natáhl dlaň k ženině tváři, kde se nad rtem bělala skvrna od dortové šlehačky, „máš.“
„Aha. No mám plné ruce,“ symbolicky maličko nadzvedla synka. „Mohl bys…?“
„Jasně.“ Decentně si naslinil prsty a opatrně místečko očistil.

Wox se odvrátila.

*

„Co blbneš, nechoď ještě…“ Alkoholu opět neodolavší, byť tentokrát nijak nezbořený Frank držel plavovlásku, v tomto případě tu známou, za zápěstí, až to Wox bylo nepříjemné.
„Pusť…“ Vyškubla se.
„Mysleli jsme, že tady přespíš,“ zazněl Hartmutt zklamaně. „Opravdu nechceš?“
„Opravdu ne,“ řekla Wox tiše. „Je půl jedné, takže je stejně pozdě.“
„Vidíš, ani ti nic nepojede!“
„Objednala jsem si taxi. Už je na cestě.“ Normálně by pro ni byl podobný odvoz příliš luxusní, ale tentokrát se rozhodla využít Paulovy nabídky – tvrdil jí, že než aby kdy jezdila večer sama a on se o ni bál, taxíky za ni vždy zaplatí. Nadechla se. „Moc prosím, neřešte mě, byla to fantastická oslava a vy jen pokračujte a povykládejte mi pak, jak se tady pan Traber nahý koupal v rybníce a podobně.“
„A o mytí nádobí po party, kterému ses tímhle chytře vyhnula,“ ucedil Kranich, obě dlaně na břiše, které budilo obavy z toho, zda v něm na brutální porod nečíhá už dobře vyvinutý filmový Vetřelec.
„Tereza tady celé odpoledne tuhle oslavu chystala, takže nevím, proč by měla ještě uklízet,“ ozvala se Allerlei s chladnou úsečností.
Semir mlčel, až při zmínce o dívčině účasti na organizaci party vzhlédl a zabodl svůj pohled do ocelově modrých očí – blondýna však ucukla a skoro vítězně zvedla do výše zvonící mobil. „Už mě prozvání. Tak si to moc užijte a Semirku,“ sklonila se a políbila muže na čelo, „ještě jednou vše nej.“ Odolal nutkání chytit ji za ruku jako Frank.
„Ahoj,“ usmála se dívka křečovitě, načež se otočila k Anně a dalším, které tak dobře neznala, „na shledanou, pěkný večer.“

Zapadla na zadní sedadla starého Mercedesu a sevřela víčka.
Alespoň Paula překvapím, pomyslela si. Nečeká mě, myslí si, že tady budu spát.
Tak… bude mít překvapení.
Načež zjistila, že si zarývá měsíčky nehtů do kůže.


Arrow


*

To je tedy služba, pomyslela si Wox posměšně, když bušila na okénko v recepci, kde si chlapík sedící u půltuctu monitorů dával šlofíka: snad aby napravil dojem, nasadil po probuzení co nejnepříjemnější výraz i tón. Tereza neměla náladu se s ním vybavovat a jen co prošla kolem strážce jeskyně, opřela se zády o chladivou stěnu výtahové kabinky, vytahujíc z oblíbené látkové taštičky klíče.
Sumera se novinářce jako vždy otřela o nohy, dokonce jí opřela o lýtka sametové pacičky.
„Já vím, hrála by sis,“ zamumlala dívka. „Zítra, kočičko. Ano?“
Pyžamové šortky i tílko naštěstí našla v koupelně, takže nemusela slepě štrachat v ložnici ještě předtím, než do ní už osprchovaná vplula. Mohlo být čtvrt na dvě a Paul se v posteli zavrtěl: snad za to mohl ne již úplně mladý věk, ale na rozdíl od Terezina bylo snadné jeho spánek přetrhnout.
„Maličká?“ Zamumlal a posadil se. Rozespalé oči mžouraly do tmy a bezradně se pokoušely hmátnout po záchytném bodě. „Jsi to ty?“
Překonala knedlík v krku, jehož příčinu nechápala. „Jo, Paulie,“ vlezla na lůžko a k muži, který ji okamžitě sevřel, se přitiskla.
„Tak ty tam teda nespíš?“
„Ptáte se na očividné, pane advokáte,“ pousmála se dívka a políbila ho na tvář. Ach, od rána se neoholil. Otřela se lící o jeho, jakoby sama byla kočkovitá šelma. Milovala, když ji lehce škrabkal vousy. „Nějak jsem tě tady nechtěla nechávat samotného,“ dodala tiše.
„Mmmmm…“ právník stiskl víčka a dlaní dívce zajel do vlasů. Vyštěkl v potěšeném smíchu a přitáhl blondýnu k sobě, aby se pak obličejem schoval do jemné kůžičky podpaží a nasál dívčinu vůni, ten báječný pach mládí a čistoty, který nemohl přebýt ani výrazný sprchový gel. „Ty jsi báječné děvče. Nejlepší děvče. Já jsem tak rád, že jsi tady.“
Znehybněl.
Pevně ji svíral rukama a jeho dech ji lechtal na paži: nehybně ležící Wox mlčky pozvedla ruku a něžně prsty povískala kratší vlasy na přítelově zátylku. Ach Paule, pomyslela si. Kdybys byl takový vždycky, bylo by to o tolik lehčí…



„Cože se mám…?“ Nelibost čišela z každého jejího póru. „Ale…“
Zelené oči se zúžily. „Ale? Já myslela, že jsme se dohodli. Slíbila jsi to…“
Wox vyplašeně civěla na hladkou desku do volného prostoru odsunutého stolu a snažila se vymyslet argument, který by ho donutil uznat, že je před čáru i tohle.
„Jako nikdo tě nenutí, že,“ prohlásil rozmrzele a ruce mu poklesly podél těla. „Ale jak víš, slíbila jsi to. Takže si tohle dobře zapamatuji.“
Prudce ji zabolel žaludek, přesto vstala a došourala se k nábytku. „Mám si… sednout, nebo jak…?“ zadrmolila, jakoby to alespoň mohla urychlit.
„Já věděl, že ti můžu věřit.“ Vtiskl jí polibek do vlasů. Bála se. Líbilo se mu ji napínat. „Přehni se, kočičko. A svlíkni si i ty kalhotky.“
Poslechla s pocitem, že dobrovolně skáče do jezera horké lávy. Přesto dokázala neucuknout, když jí položil dlaň na hýždě.
„Víc.“
Čekala, že si stáhne kalhoty, muž jí však zajel rukou na břicho. Teď už sebou cukla.
„Neryje tě ta hrana do bříška?“
„Jo.“
„Tak počkej.“ Sebral z pohovky polštář a znovu jí uložil, aby se přes něj předklonila: kůže sice byla uchráněna bolestivému tlaku, zato jí tahle póza zvedala zadek v nepříjemné vyzývavosti a navíc musela stát na špičkách. Stůl byl vysoký. „To taky spravíme,“ zamumlal natěšeně, jat náhlou inspirací: když se vrátil, měl v rukách ty šílené jehlové lodičky, které si za pár šupů koupila k jeho potěše a od chvíle první ostudy je už nikdy nevytáhla.
Wox se ohlédla a polkla. Bože!
Opatrně jí botky nasadil.

„No?“ Zachraplal, vzrušený procesem pomalé materializace nejtajnějších představ, jejichž podoba se mu rýsovala v hlavě po nocích a dnech, kdy podnikal nevinnější toulky po tomhle dvacetiletém tělíčku. Původně uvažoval, že by ji položil na záda a nohy přivázal ke stropu, pevnosti závěsu na lustr ale moc nevěřil. „Ještě něco tě někde bolí? Poslední šance.“
Tohle celé mě bolí, napsala do niterného zápisu protestní poznámku, ale slovy o slibu předtím zahrál na účinnou strunu. Měl pravdu, slíbila mu to. „Ale Paule,“ hlesla. „Nezapomeň, co jsi slíbil ty mně. Nesmíš-“
„Opravdu mi to nemusíš stále připomínat.“ Provaz okolo zápěstí jí stáhl možná rázněji, než původně chtěl, protože vyjekla. „Promiň.“ Dokončil smyčky a přitáhl k sobě lokty: dívka se prohnula v zádech, přesně jak zamýšlel: neodolal a dlaní promnul pravé ňadro. Na řadu přišla lepící páska: nahrubo obtočil levý kotník a nohu stolu. „Ale no tak,“ mlaskl, když se mu pravou nohou instinktivně pokusila uhnout. Pevně ji uchopil, odtáhl a rychle nožku oblepil od kotníku skoro až po koleno. Odstřihl delší pruh a dokonale znehybnil i první nohu. Zvedl se a přešel k opačné straně, aby klepající se slečnu pohladil po vlasech. Poslední kus pásky jen protáhl pod levým podpažím a připoutal ke stolu. Byla tak báječně bezmocná. Zbývala poslední věc. Zalovil v kapse. „Otevři pusinu.“
Woxiiny zornice se stáhly. „Ne!“ vypískla a ucukla hlavou. „To je nechutný, to- Mmmmmm!“ zuřivě se škubala v rámci omezených možností, ústa ucpaná vlastními kalhotkami – zamžikala překvapením, když ji, zbaven trpělivosti, popadl za blond prameny a donutil ji vzhlédnout.
„Copak jsem nějaké prase? Tyhle jsou jiné, vyprané, tak přestaň jančit.“ Pustil ji, pleskl po zadku a poodstoupil, aby se pokochal pohledem.

A že to stálo za to. Zamlouvala se mu představa, že to nehybné mladé nahé tělíčko s vyšpulenou buclatou prdelkou vlastně patří k interiéru, připraveno k použití, kdy se mu zamane, právě tak přístupné jako židle nebo toustovač.
Nemohla se hýbat, oči třeštěné dopředu: všiml si, jak se pokusila přešlápnout, vše zmařeno nekompromisní pevností kobercovky. Mohl ji tak mít týdny… ale prozatím se rozhodl spokojit s hodinami.
Ač ho vše ponoukalo stáhnout zip poklopce a vykašlat se na okolky, překonal se. Nač to zbavovat kouzla?

Přenesl z koutku, který obyčejně sloužil jako pracovna s počítačem, složky a rozprostřel je po desce, pobaven tím, jak nervózně natáčela hlavu a snažila se zahlédnout, na co se chystá. Aktuálně čtený spis opřel o dívčin bok a maličko ho posunul, aby si nekazil výhled na báječně bílá ňadra.
Zpočátku se na něj pokoušela dívat, pak však rezignovaně klesla obličejem na stůl a zavřela víčka.
Dlouho nevěděl, jak se mu podařilo vůbec něco přečíst, přesto škrtal v dokumentu a psal poznámky. Po hodině se jí zmocnil nepokoj, častěji mumlala do roubíku a vrtěla se, snažíc se maličko pootočit na bok a odlehčit na desku namáčknutým ňadrům. Ani teď páska nepovolila – tohle ubohé bezbranné snažení mělo jediný výsledek. Jaksi se mu zmenšovaly kalhoty.

Konečně vstal, s pobavením zaznamenávaje, jak sebou škubla a učinila další pokus navázat oční kontakt.
Kdepak.
Nejistota a bezmoc hrály v tomhle představení důležité úlohy. Jakmile se přesunul za ni, nemohla už vůbec nic. Bavilo ho to.
Nasycen pohledem, zajel dlaní mezi stehna a polaskal ji. Novinářka nepatřila mezi příznivce přírodního vzhledu – zaplaťpánbůh! Vždy úzkostlivě dbala na dokonale oholená lýtka, podpaží, i ty nejintimnější koutečky ženského těla. Líbilo se mu, že je pod jeho doteky hladká a heboučká jako holčička. Nádhera.
Blonďatá dívka svírala čelisti s pocitem, že to dál nevydrží: nejen že se jí dělalo až mdlo z pocitu ponížení, ale napnuté šlachy na nohách volaly po odpočinku. Tak dělej, vyzvala právníka v duchu nevrle. Dělej… Místo úlevy vykřikla do roubíku úlekem, když jí na hýždích přistála rána.
Vychutnal si odeznívající reakci a znovu ji plácl. Červený obtisk dlaně vynikl na bílém plátně kůže. Jako tah štětcem. Polkl a přidal další. A další. Nebil ji – a v pudu sebezáchovy nenechal po jazyce sklouznout ani původně zamýšlená slova o zlobivé holce, která příliš civí na turecké policajty a musí za to být potrestána – přesto měla poté, co se vytrhl z transu, zadek zmalovaný doruda.

Ještě před hodinou by neřekla, že bude šťastná, když ho uslyší sundávat pásek – přesto se jí ulevilo. Nejvíce se těšila, až se normálně nadechne a vyčistí si plný nos.
Vzápětí znovu vykvikla.
První myšlenkou bylo, že jí vylil na už tak rozcitlivělou pokožku vroucí vodu – rychle si uvědomila, že ji jen šlehl páskem. A znovu. A znovu. Vzepjala se v rámci ubohých možností. Tohle už bolelo HODNĚ.
Skoro vděčně přijala, když kus hovězí kůže přistál u zdi a muž do ní bez varování pronikl.
I ty čtyři minuty, než se jí celý udýchaný položil na záda a dlaní pohladil stehno, se zdály nekonečné.
„Mmmmm…“ zamumlala. Už tak se hrudí bolestivě tlačila k tvrdé desce, nepotřebovala jako závaží další desítky kil.
„Promiň, promiň, už to natahuju, co?“ zasmál se dobromyslně a zvedl se. „Jen mě nech trošku…“ stále lapal po vzduchu, „vydechnout. Uf. Ty mi dáváš.“
„Mm, mmmm!“ potřásla hlavou.

Konečně se sklonil a s nůžkami v třesoucích se rukách osvobodil kotníky i kolena: bez meškání skopla lodičky a položila se na stůl, nohy, kterými nedosáhla na zem, natažené ve vzduchu tak vyzývavě, že kdyby mu to věk dovolil, dal by si další kolo. Místo toho rozstřihl oba kousky provazu i poslední pásku a dívku, která se nejistě zvedla na rozklepané nohy, raději zachytil. „No?“ položil jí ruku na rameno. „Za mě skvělý zážitek. Děkuju, maličká.“
Vyprostila z úst oslintané prádlo a svobodně se nadechla. „To věřím. Ale na mě to bylo moc, Paule.“ Měla to za sebou. Vlastně mu nemohla říci ani popel, držel se v hranicích, které vymezila – byla JEJÍ chyba, že to učinila příliš vágně. Přesto ji svíral silný pocit nechuti a rozhodla se, že si příště příslib realizace jeho přání vícekrát rozmyslí. Potlučený zadek bolel a tušila, že den dva si příjemně neposedí. Přejela po něm pohledem – opět byl oblečený, zatímco ona nahá. „Podej mi, prosím tě, župan.“



„Paule?“ Zašeptala. „Spíš?“
„Mmmmm… ne,“ udělal, víčka zavřená, ale oběma rukama ji chytil za hýždě, až usykla. „Promiň,“ zamumlal. „To pořád tak bolí?“
„Docela jo.“ Rány se od včerejška, vlastně už předvčerejška, přetavily v ohromné fialové modřiny.
„To mě mrzí.“ Podle tónu tomu tak úplně nebylo. „Ale ono to přestane, neboj.“
„Hm.“ Wox opatrně vyprostila ruku, stáhla muže ze sebe a přetočila se na bok. „Napadlo mě… co vlastně ty fotky? Už nám je poslal?“
Keller mlčel. Nikdy jí nemínil říci, že snímky dorazily už dva týdny po výletě na jezerní penzion, ovšem fotograf jeho požadavek na pěkné reprezentativní fotky pochopil tak, že ne zrovna krásnou blondýnu vyretušoval málem k nepoznání. Teď byla věc ve fázi mailové války, kde Keller požadoval syrová data a odmítal zaplatit za extra photoshopovou úpravu, kterou si nikdy nepřál a pan umělec zatím nemínil pochopit, že proti němu stojí někdo, se kterým nejde match vyhrát. „Trvá mu to, má toho moc,“ pronesl ospale. „Budu to urgovat, maličká. Ano?“
Přisunula se blíže. „Dobře. Tak snad už budou.“
Nadechl se. Původně jí to chtěl říci až ráno, ale natolik ho potěšila tím, že nespala u Gerkhana, že se rozhodl nahodit vějičku už teď. „Máš tedy zítra dovolenou?“
„Jo jo.“
„Tak si pro mě,“ políbil ji na čelo, „zarezervuj dopoledne, Terezko. Mám pro tebe překvapení.“

*

Jako kdyby se snad domluvily. Allerlei zrovna položila krabici džusu zpátky na poličku a zavřela lednici tak tiše, jak jen dovedla, aby neprobudila zbytek jejich dnes tak nezvykle obsazeného domečku, když se ve veřejích objevila jen do noční košile oděná Karolina, se kterou se naposled viděla, když za sebou brunetka zavírala dveře od pokoje pro hosty.
„Nemůžeš usnout?“ napila se technička.
Kamarádka pokrčila rameny a mimoděk mrkla na hodiny na zdi – ukazovaly půl třetí. „Spíš jsem se probudila.“
Měděnovláska chtěla původně zareagovat vtípkem o chrápajícím Kranichovi, po vteřině váhání však přítelkyni naznačila, aby ji následovala do koutku kuchyně, co nejvíce vzdáleném od na ni přímo napojeného obývacího pokoje. Tam se na gauči rozvaloval také ne zrovna tiše oddechující Frank, vedle jehož hlavy se v hlubokém talíři a louži vody nalézal sáček s hráškem, který ještě za mraženého stavu pomáhal tlumit následky hněvu partnera neznámé blondýny, kterého Traberovy balící pokusy přestaly bavit a rozhodl se, že policistovi domluví pěstí. Bůhvíproč si za partnera k diskuzi vybral nos.
Mladé ženy usedly na jednoduché stoličky, vítaje klid, který jim noc přinesla.

Chvíli obě mlčely, Petra zírala do po jablcích vonícího obsahu sklenice a Karolina mžourala ve snaze opravdu se vytrhnout z polospánku.
„Ty jsi to taky nevěděla, že?“ Protrhla ticho technička.
Téma nočního sedánku bylo jasné.
„Ne. Spíš… nebyla jsem si jistá,“ připustila Kaiczowska a povzdechla si. „Teda… vždycky jsme obě tušily, že mezi nimi něco je, ne? Něco, o čem se nebavili.“ Tentokrát přikývla Allerlei. „Ale myslela jsem, že spolu třeba flirtovali někdy v tý době, co měla Wox zlomenou ruku a on se o ni staral. Nebo že se v té době třeba stalo i něco víc a pak se rozhodli, že to nechají plavat. V životě by mě ale nenapadlo, že se ti dva znají čtyři roky!“
„Sssss,“ varovala Petra před příliš hlasitou mluvou – Traber cosi zaňamtal za spánku a obrátil se na bok. „Mě taky ne,“ dodala. „Znám Semira už nějakou tu chvíli a Harty s ním pracuje roky a věř mi,“ ušklíbla se při vzpomínce na dohazovačské rady komisařů při Nielsově dávném lovu na Natalii, „že spolu probírali i věci mimo práci. Ale o Tereze se teda určitě nikdy nezmínil. Ale je teda pravda, že několikrát dělal narážky na to, že dřív nebyla před Semirem žádná sukně v bezpečí. A když si toho všiml i Niels…“

„Čtyři roky…“ zamumlala Kar. „Proboha, to jí bylo jen dvacet, ne?“
„Dvacet jedna.“
„Jo, to úplně mění význam,“ ušklíbla se učitelka. „Promiň,“ dodala rychle v reakci na vyčítavý výraz v zelených očích. „A myslíš, že je to pravda? To, co říkala Andrea?“
„Jako že ji s Terezou Semir podvedl a kvůli tomu se rozvedli?“ Petra pokrčila rameny. „Já nevím. Na jednu stranu mě Wox někdy dokáže docela dost zaskočit, ale… Andrea vždycky trochu přeháněla, říkal Niels. A že byla žárlivá, o tom se mluvilo i na KTU. Hm.. ale ty bys mohla něco vydolovat z Toma,“ pobídla kamarádku.
„Z Toma? Ten, kdyby to věděl, tak se zblázní!“ Karolina vzhledem ke svému zvolání patrně opět zapomněla, že vedle spí Frank.

Zarazily se.

„Myslíš, že o tom něco ví?“ Naklonila se zelenoočka.
„Ne! Podle mě ne. Proboha, je to Tom, takovou bombu by si nedokázal nechat pro sebe,“ stáhla si bruneta košili přes kolena – bylo docela chladno, začala ji zábst chodidla.
Allerlei se kousla do jazyka. „Nebo,“ začala potichu, „je to právě ten důvod, proč Terezu moc nemusí. Jestli Semirovi tehdy rozbila manželství.“
„Neblázni, Peti. Nedělej z Wox nějakou…“ Ten výraz ani nedokázala vyslovit. „Zaprvé na to musí být dva, takže Semir by nesl minimálně polovinu viny. A pak – copak ty si ji dokážeš představit, jak Gerkhana jako ženatýho chlapa uhání? Já ani trochu. Aby to nebylo úplně jinak. Víš, jak je to s tím jejím Kellerem – má sice manželku, ale nežije s ní. A vůbec, jen mezi náma, proč jsi za ní večer tak vystřelila? To sis fakt myslela, že ti po Nielsovi pojede?“
Technička si civěla na nohy. „Ale ne. Měla jsem prostě vztek, jak to Andrea vysypala, zaskočilo mě to. Spíš jsem zmizela, abych jí něco neřekla. Na druhou stranu… Ty jo, vůbec nevím, jak se k Terce teď mám chovat.“
„Jak asi,“ zabručela Karolina. „Prostě jsi na ni slyšela drb. Nevíš, jestli je pravdivý a i kdyby byl, netušíš, jaká byla tehdy situace. A ptát se jí asi nebudeme, že. Takže asi normálně, ne? Známe ji skoro tři čtvrtě roku, to už není málo na to, abys o někom něco věděl. Tak se k ní budeme chovat podle toho, jak jsme ji poznaly my.“
„Zkusím to.“ Allerlei se zvedla. „Hele, balíme to. Vsadím se, že když ví, že jsme měli party, Almara si na nás ráno počíhá a já jí nechci dát ani minutu zpoždění záminky. Takže letím do postele.“
„Jo, taky snad usnu… Jen aby Kulička nezačal jančit už o pěti.“

*

Ještě jeden člověk se ve stejném domě nemohl propadnout do sladké říše spánku.
Semir civěl do stropu Hartmuttovic pracovny, ruce složené na prsou, v levé svíraný cár papíru, obálka od něhož se válela na parketách.
Četl si ta slova už popadesáté a k jeho rozčarování se jejich obsah stále neměnil.


    Milý Semire,

    přejeme Ti jen to nejlepší – zdraví, štěstí, však to znáš. Hlavně na sebe dávej pozor. Přemýšlela jsem, co bys podle mě potřeboval nejvíc, a myslím, že je to troška toho odpočinku, kdy nebudeš muset nad ničím přemýšlet. Základní pobyt a služby jsem platila já a Paul za sebe přidal ty luxusní nadstandardní služby. Tak je to dárek od nás obou a snad se Ti bude líbit.

    Všechno nej,

    Terka a Paul.



Poněkud nevděčně upustil na zem i popsanou dárkovou kartičku s voucherem na pobyt v pivních lázních – dívku očividně inspirovalo nedávné Tomovo nadšení.
Ušklíbl se. A co vlastně čekal?
Co vlastně měl právo čekat?

Ale stejně ho zaplavil obrovský prázdný pocit zklamání.


Arrow


*****


Nutno říci, že se o malou baculatou blondýnku většinou u Kellerova příslibu překvapení pokoušely mrákoty. Představivost notně vynervované novinářky jela naplno a v noci se dívka několikrát probudila s křikem, až se nevyspalý Paul lehce nevrle tázal, co že se děje a zda nemá slečna náhodou špatné svědomí.
Dívka netušila, co se jí zdálo, pravděpodobně to ale souviselo s pocitem, který se jí zmocňoval čím dál více – že by jí ho Keller nejraději nacpal i do nosu a do ucha, kdyby to bylo jen trošku fyzicky možné. Nahlas to nevyslovila – omluvila se, zavrtala do přikrývky a stiskla víčka s přáním, aby to největší překvapení bylo to, že samotné překvapení bude příjemné.

Kupodivu se tak stalo.

„Chceš si ho hned vyzkoušet?“ Muž jí podal klíčky gestem málem obřadním.
„Tak asi jo… Panečku!“ Wox se posadila do pohodlné sedačky a nechápavě přejela rukama po volantu. „Nemůžu tomu uvěřit,“ přiznala rozpačitě a zamžikala, aby se nerozbrečela.

Tentokrát jí přítel vytřel zrak: ráno jí s úsměvem oznámil, že se rozhodl pořídit pro ně dva rodinné auto. Že sice moc nechápe, co si blondýna dokazuje tím, že odmítá drahé dárky, ale nový vůz je potřeba. Bude jich obou, takže si dívka nemusí nic vyčítat, ač Paul zamýšlel, že ho bude používat více právě ona. Když se, celá zaskočená a netušící, co si o tom myslet, začala ošívat, Keller jí natvrdo řekl, že naprosto nerozumí tomu, proč by se měla spoléhat na půjčování redakčního auta, které jí někdo nechává jen tu a tam z milosti a navíc za pořádně mastný poplatek na každý kilometr. Nebude lepší, když bude mít svůj vlastní zdroj? O náklady se přitom přihlásil nekompromisně: jednou randíš s chlapem, co nemá hluboko do kapsy, tak se smiř s tím, že by se cítil jako buran, kdyby se se svou slečnou dělil o benzín napůl.
Nedokázala na to nic říci.
Na stůl položil katalog se zaškrtanými vozy s vysvětlením, že tyhle po dohodě s kolegy, kteří tomu rozumí více než on, předvybral. Všechno to byla větší či menší auta do města – od vozů, které měly blízko k SUV k docela sympatickým vozítkům, všechna kvalitní, drahá a bezpečná. Finální rozhodnutí bylo na ní.
S nachovými lícemi si po dvaceti minutách listování vybrala Peugeot 208.
Kývl, naložil jí na talíř toasty, co zatím připravil a po snídani ji hned naložil do auta a odjel s ní do autosalonu.

„S mým štěstím ho určitě hned nabourám…“ zamumlala novinářka, přesto však byla v nitru rozechvělá šťastnou nevírou: nevelké, ale moderní autíčko zářilo rudou barvou bez jediné poskvrnky.
„Dokud se nic nestane tobě, je to v pořádku,“ odvětil Paul, zkusil, zda fungují elektronicky ovladatelná okénka a v reakci na její nedůvěřivou mlčenlivost myšlenku dokončil. „Auto je jen věc, maličká. Nástroj. Když se mu něco stane, opraví se, nebo se koupí jiné. To lidi jsou důležití. A někteří daleko více, než jiní.“
Uzarděle kývla a s nádechem otočila klíčkem v zapalování.

*

Auto jí udělalo větší radost, než si dokázala představit: najednou mohla spát o půlhodiny déle a doma byla dříve, ač si u toho stihla vyřídit nákupy i další povinnosti.
Paula, který teď naopak býval doma později a i tam se věnoval práci, protože opět uzavíral jeden velký případ a chtěl ho mít úspěšně za sebou ještě dřív, než společně odletí do Portugalska, to samozřejmě potěšilo.

A ještě více si považoval dalšího svého triumfu nad Gerkhanem.
Blondýnini přátelé znovu dostali nabídku na víkend strávený na chatě Karolininy kolegyně, a protože se jednalo o poslední záchvěvy skutečně teplých dní, s přijetím neváhali. Tentokrát se změnou: Semir přijel v autě sám, zatímco před chatou zastavil nablýskaný Peugeot 208 s Terezou za volantem a Paulem na místě spolujezdce.
Šťastná, že jim to konečně pořádně klape, se Wox rozhodla, že si advokáta prosadí alespoň symbolicky: domluvila se s přáteli, že s nimi Paul přijede společně v pátek a v sobotu po obědě se vrátí ke svým lejstrům, což koneckonců vyhovovalo všem stranám. Novinářka rozdávala úsměvy na všechny strany, spokojená s přítomností partnera, její přátelé zase volky nevolky ocenili, že Keller ví, že mezi ně úplně nepatří a vypadne dříve, aby nechal druhou polovinu víkendu jen jim.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Paul dal zase po čase připomenout, proč se do něj mladá Češka zbláznila: byl milý, příjemný, galantní, s vyhrnutými rukávy se nebránil žádné fyzické práci od sekání dřeva po umývání nádobí, žertoval a zamlklého, zpátky se držícího Semira dokázal ignorovat, aniž by vytvořil nepříjemně napjatou atmosféru.
Jediná ošemetná chvilka přišla, jak jinak, v noci. Zatímco Turek se neklidně a s tlumeným klením převaloval na gauči v hlavní místnosti, Wox si v soukromí propůjčeného pokoje musela zjednat pořádek a vysvětlit rozjetému právníkovi, že a) jsou tady stěny jako z papíru, takže by je všichni slyšeli, b) že jsou na návštěvě a ona nepovažuje za slušné tady cokoliv páchat a c) je příliš unavená a venku už je příliš velký chlad na to, aby teď vstala a jen v noční košili s ním šla do auta, aby ji tam přetáhl na zadním sedadle.
Chvíli želel toho, že jeho vítězství nad Gerkhanem mohlo být zpečetěno milováním s blondýnou sotva pět metrů od komisařovy hlavy, ale nakonec nad tím mávl rukou a rozhodl se spokojit s tím, že dívku pevně objal a přes látku ji hladil na prsou, dokud neměl jistotu, že usnula.

V úterý po skvělém víkendu měl Paul pravici ještě horkou od všech gratulací k dalšímu báječnému úspěchu v soudní síni: stačil jen zadat mladé sekretářce, aby mu nezapomněla udělat dokonalý mediální monitoring všech výstupů a nejhezčí články vytiskla a založila a pak už si pádil domů sbalit kufry.
Držel blondýnu, které létání nedělalo dobře, za drobnou, strachy zpocenou dlaň a sotva se mu s úlevným odfrknutím zhroutila hned po přistání do náruče, vtiskl jí polibek do vlasů. Konečně byli opravdu sami, bez dozoru těch, co je znali a kdo je sledovali kritickým okem – užíval si dívčino nadšení, se kterým komentovala už panoramata spatřená z taxíku, který je se všemi zavazadly vezl do komplexu apartmánů na samém krajíčku útesu, ze kterého byl tak fantastický výhled na moře, že to stálo za tu stovku schodů, co museli dvakrát denně obousměrně překonat, aby se mohli vykoupat.
Ač se portugalský vzduch i druhé polovině září tetelil horkem, voda již zábla a oba raději sbalili věci do tašek, pronajali si skútr a každý den jezdili do pět šest kilometrů vzdálené zátoky, kde se moře v malé hloubce stihlo pohřát a dalo se v něm stále lebedit dlouhé desítky minut. Nedosáhly sem rozbouřené vlny, takže se na řasách porostlých kamenech hemžila hejna ryb, chaluh se drželi mořští koníci a Wox nadšeně hlásila i nález tří chobotnic při jednom jediném potápění. Paula těšilo, jak se mu dívka v letních plážových šatičkách tiskla k zádům i to, když jí po ramenech roztíral opalovací krém. Ač se tomu se sykáním a protesty bránila s tím, že teplá mělčina přilákala příliš mnoho lidí včetně rodin s dětmi, alespoň jednou se mu ji podařilo přesvědčit k tomu, aby s ním na nafukovací matračce odplula za předěl velkých skal, kde ji, sotva měl zase pod nohama zase dno, nechal přehnutou přes nafukovačku a jen jí lehce stáhl plavky. Vychutnávat si mladou, za boky drženou dvacítku v průzračném moři a se sluncem nad hlavou byl zase trochu vyšší level. Ač to nevyřkl naplno, za odměnu objednal výlet do jakéhosi vodního parku, kde si Wox dokonce mohla zaplavat s delfíny, dech vyražený ze splněného snu. Byla tak šťastná a stále dokola si prohlížela fotky, které u toho pořídil i ty snímky nádherných zvířat, které pak už dělala sama…

Po sezóně bylo v Portugalsku prostě báječně. Kromě zátoky, kam se opravdu stáhli takřka všichni z okolí, byly pláže i bary prázdné. Paul nepřipustil, že by dívka dělala jediné jídlo – ODPOČINEK, bylo heslo, které mnohokrát pronesl, takže snídani si dávali v přidružené jídelně v oploceném komplexu, na svačinu si kupovali místní ovoce, oběd si poroučeli v maličkých restauracích přímo na plážích či na svých výletech. Jedním z nich opět rozzářil oči už tak spokojené blondýny: jen oni dva a posádka se vydali na tour po místních ostrůvcích, na jednom si dali lahev místního vína, na druhém báječné čerstvé grilované ryby a když se slunce klonilo k západu, uctili je na poslední zastávce velkou porcí naložených žeber. Wox byla tak unavená z dlouhého stání na přídi lodi v pražícím slunku a neustávajícího mluvení o velrybách, které z dálky zahlédli, že v apartmánu jen padla do moskytiérou zakryté postele se slovy, že už odtud nikdy nechce odjet.

Jediný konflikt se opět odehrál v ložnici. Tři dny před odjezdem se po večeři nechal strhnout atmosférou klidu i Paul a objednal si panáka. Wox, která si k jídlu vždy jeden dva koktejly dala, v tom neviděla problém, byli přece jen na dovolené, kde se často člověk může trošku odvázat. Nakonec se řádně rozjeli oba dva – zatímco blondýna z Moravy ovšem vydržela hodně a navíc jí k vystřízlivění pomohla dlouhá potácivá zpáteční cesta po pláži, právník se rozhodl pokračovat pleněním hotelového baru. Když konečně poslechl napřed nesmělé, stále však intenzivnější dívčino naléhání, že už by to přece jen stačilo a přesunuli se do postele, strhl novinářku pod sebe, dlaněmi jí jezdě po celém těle. Mhouřila oči a snažila se neuhnout, když jí odér ze všech namíchaných drinků dýchal po obličeje, zazmítala se však, když ji otočil na břicho a nalehl na ni, opile chraptíc svou představu o tom, že právě dneska, v takový báječný uvolněný večer, by to přece konečně mohlo klapnout. Bránila se, snažíc se ho odstrčit. K její hrůze ji nepustil, dotyky stále dotěrnější, obhroublejší a důsledně sledující cíl: podařilo se jí vyklouznout až ve chvíli, kdy se jí poněkud nemotorně pokoušel dostat z pozice mezi nohama na polohu obkročmo, která se mu jevila jako vhodnější. Překulila se na stranu jako v akčním filmu, rozčíleně vstala a zatímco se muž zmateně rozhlížel, dívka se se slzami v očích zamkla v koupelně, kde si ustlala na ručníku, druhou osuškou se přikryla a přemýšlela, co teď vlastně dělat. Co zítra dělat. Co vůbec dělat.
Ráno chladně přihlížela tomu, jak se bledý Keller dere z ložnice, obě dlaně přiložené na tepající spánky: než stačila cokoliv začít, sám právník prohlásil, že vůbec netuší, co včera vyváděl, ale matně si pamatuje, že udělal nějakou děsnou kravinu, za kterou se musí omluvit. Wox polkla. Vypadal tak ztrápeně, že se rozhodla opilecké extempore přejít, zvlášť když kocovinou mučený advokát bolestně mumlal, že si v životě nedá už ani šťopičku.

Ač byla zjitra mrzutá, postupně dívka roztála – Kellera zjevně trávila nejistota a o nočním útoku nic netušil. Rozhodla se ho nechat v nevědomosti a postarat se o to, aby žehlil, aniž vlastně pořádně věděl co.
I díky tomu si i zbývající dny užili a do Kolína se vrátili ruku v ruce nabití energií – aniž by tušili, co za bolestné překvapení tam Paula čeká.


Arrow

*****


„Já tě tak rád vidím,“ úsměv od ucha k uchu nasvědčoval, že to advokát myslí vážně: sklonil se a políbil svou stále ještě zákonitou choť na obě tváře.
Eva si zachovala větší odstup, přesto i ona zvlnila rty. „Já tebe také, samozřejmě. Děkuji, že sis udělal čas. Dáš si něco?“
K jejich setkání vybrala malý, útulný, pouze stolkem pro čtyři lidi zařízený salonek známé kolínské kavárny, vyhlášené výtečným čokoládovým dortem. Sotva vešel, poprosil Paul servírku, která mu napověděla, kde manželku hledat, aby mu dva kousky zabalila s sebou jako malé překvapení pro blonďatou přítelkyni. „Hm, asi čaj.“
„Mají tu výborné latté,“ lákala ho ekonomka.
„Už jsem měla dneska dvě kávy-“
„Paule!“
„No vidíš,“ zacukaly mu koutky v reakci na vyčítavý tón, s nímž jméno pronesla, „musím se kontrolovat. Dvě kávy jsou moc a jsem po obědě, takže jen ten čaj.“ V podniku se soustředili na teplé nápoje, z jídel připravovali právě jen dezerty a denně čerstvě skládané sendviče.

Servírka, hubená čtyřicátnice s ostrými rysy tváře, si zapsala obě jejich přání a s lehkou úklonou je nechala hovořit o obecných záležitostech, kterými s vrozenou zdvořilostí oba mínili začít, než se dostanou k tématu, které sice dosud nevyslovili, ale oba je vnímali jako hlavní důvod setkání.
„V Maďarsku je vše v pořádku,“ odvětila žena poněkud stručně na jeho otázku. „Podzim v Budapešti je nádherný, a to se teprve začíná barvit listí. Poslední testy,“ nemusela znovu připomínat léčbu rakoviny, s níž se dcera jejího přítele Thomase potýkala, „byly zase čisté. Nechci nic zakřiknout, ale vypadá to dobře.“
„To jsem rád.“ Prohlížel si ji. Střízlivý pudrově-béžový kostýmek jí slušel, včetně smetanového topu pod sakem: vlasy tmavší, než si jejich barvu pamatoval, si bohužel stáhla do drdolu, což jí vždy vytvořilo nezaslouženě přísný výraz. Přestože se jí dle slov dařilo, cítil z ní cosi upjatého, jakési nepohodlí. V duchu se zakabonil. Pevně doufal, že nebudou žádné scény, nebylo by to důstojné ani jednoho z nich.
„Hm?“
Potřásl hlavou. „Promiň, prosím tě. Copak jsi říkala?“
„Že vypadáš dobře,“ pousmála se. „Divím se, že jsi zrovna tohle přeslechl. Jsi takový odpočatý. Byli jste se slečnou někde na dovolené?“
„V Portugalsku,“ zamumlal právník. Už to přišlo: skok k Tereze. Nedělal si iluze, že povídání o tom, jak se s dívkou u moře měli, nemělo sloužit hlavně jako můstek. Přesto manželce alespoň stručně pobyt shrnul: schválil září jako výborný čas, kdy tam budou skoro sami, apartmánový komplex, kde je skvělé soukromí a přitom kvalitní služby, nezapomněl ani tip na vodní park, výhodnost pronájmu místních motorových vozidel či doporučení restaurace, jako kdyby se tam žena, která celou dobu kývala hlavou, měla za týden vydat a prahla po jeho zkušenostech. Chvalozpěvy na intimní zážitky s dvacetiletou stále ještě formálně milenkou vynechal, Eva však dokázala jeho spokojený výraz interpretovat: drahý, drahý, ty jsi ho z ní za sebou dobu ani nevytáhl, viď, to jste mohli zůstat tady, pomyslela si a sotva se u toho niterního výroku nachytala, jen taktak dokázala nezrudnout. Takhle přece nikdy nepřemýšlela!

Zaklepání. Po výzvě vstoupila žena s táckem, napřed servíruje předpisové latté, poté kladouce před Paula roztomilou bílou konvičku s louhovanými lístky máty a kolečky zázvoru a citronu. „Budete si přát?“ vyzvala je nenuceně k další objednávce.
Paul zavrtěl hlavou a Eva odložila dlouhou kovovou lžičku. „Pokud mohu poprosit, mohla byste nás asi půl hodiny nechat o samotě? Kdybychom něco potřebovali, sami se ozveme.“
Servírku žádost nezaskočila, koneckonců na uzavřená jednání v pár lidech byl salonek zařízen. „Ale jistě.“
Keller zamyšleně zajel lžičkou do měkké hmoty citrusu.
„Děkujeme.“ Ekonomka položila obě ruce do klína, dlaně přes sebe v půvabném gestu.
Ač již za číšnicí zapadly dveře, oba chvíli seděli beze slova, míchaje ve svých nápojích. Téma, které se chystali probírat, nepatřilo mezi veselá: ve finále se muž rozhodl, že by měl začít právě on, koneckonců, iniciativa přišla z jeho strany.

„Máš ty papíry, prosím?“ Zeptal se tiše a tak jemně, jak jen dokázal.
Kývla. Zamrzle. „Mám…“
Cukla sebou, jak pocítila jeho dlaň na své.
„Děkuji,“ řekl nehlasně, hledíc jí do očí. „Moc ti děkuju.“
Opatrně dlaň vymanila – cítila, jak sebou trhl i on, jako kdyby začínal tušit, že to nemusí jít hladce. „Paule,“ polkla, „já… já na to hodně myslela…“
Keller poposedl a přimhouřil oči ve zjevné nepohodě.
„Já je nechci podepsat.“
Mlčel a ani ona nepromluvila. Uplynuly dvě tři minuty, kdy Keller beze slova míchal lžící v čerstvém čaji: pak si šálkem pročistil hrdlo a promnul rty. „Mohu vědět proč?“ Než stačila odpovědět, nahnul se dopředu. „Evo, já tomu nerozumím. To manželství je přece formální – ty máš svůj život s Thomasem a já mám Terezku. Přece jsme si to mnohokrát ujasnili, mnohokrát řekli. Už jsem ti slíbil, že budu na nadaci přispívat to, co předtím. Ten slib trvá. Tak co se změnilo?“
Ekonomka stiskla čelisti ve snaze odfiltrovat vše negativní a držet se věcného tónu. „To já všechno vím, Paule… a ty víš, že ti věřím, vždycky jsem mohla a nic se na tom nemění. Ale taky… Taky mám uši a oči a vím, co se tady děje. Paule! Já… já přece nedopustím, aby se ti děly takové věci.“

Zíral na manželku s naprostou nevírou, jako kdyby před něj pohodila papír s šifrou a řekla mu, že pokud ji do deseti minut nerozluští, jeho život skončí.
Na okenní tabulku kavárny natiskla obličej malá hnědovláska, cosi vykřikla, jen aby ji odtáhla nevrlá uspěchaná matka.
„CO... se děje?“
Žena vytáhla balíček papírových kapesníků. „Slyšela jsem o Bruselu. Že jsi odmítl kandidaturu. Dřív by ses po takové příležitosti vrhnul – chceš mi říci, že jsi to nepustil kvůli té holce?“
„Prosím tě, Tereza o tom ani neví.“
„Aha!“
Povzdechl si. Manželka měla samozřejmě pravdu – návrh na boj do Evropského parlamentu od CDU dostal snad týden poté, co způsobil ten šílený fail v Norimberku, který ho málem stál celý vztah s novinářkou. Bylo zcela mimo uvažování, že by Wox jen o pár dní později lanařil nejen do jiného města, ale i jiného státu. Kdyby se o tom zmínil, určitě by se s ním s pláčem rozešla pod nějakým vznešeným důvodem, nejlépe se slovy o tom, že ho nechce brzdit v rozletu. A její slzy by rád využil Gerkhan, který by raněnou plavovlásku určitě neváhal utěšovat pod peřinou. Otřásl se. „Nenapadlo tě třeba, že už se na některé věci cítím trošku starý?“
„Jistě,“ odfrkla si lehce. „Paule… kdybys vypadal spokojený, kdybych měla dojem, že ti ten vztah prospívá, tak bych ti ji přála. Ale ona tě ničí, Paule, ničí tvou kariéru, ničí ti pověst-“ nadechla se, „netvrď mi, že kdyby tě nerozptylovala, nevyhrál bys tu kauzu. Místo toho všichni poukazují na to, že se ti nedaří…“ I tady nebyla daleko od reality – poté, co prohrál onen sledovaný případ, mnohé servery skutečně publikovaly články hovořící o tom, že Paul Keller už dávno neplatí za pana Neporazitelného, který by byl zárukou výhry za všech okolností. Právník nebyl nijak zvlášť ješitný, ale tohle bolelo. „Minimálně už dva známí se mě ptali, co se s tebou děje, že jsi přestal komunikovat a prý bereš jen minimum nových případů.“

Advokát moc nevěděl, co říci: takto shrnuto to znělo hrozně, ač měl pro každou pasáž jejího výčtu vysvětlení, které podle něj dávalo logiku. Ano, ano, samozřejmě, že se věnoval mladé partnerce, ale současně si chtěl jednoduše dopřát menší oddech. Přesměrovat energii jinam, pryč od lejster, která vlastně spíše z nutnosti a nouze zaplnila to prázdno, co cítil po ženině odchodu. Po smrti… Jakuba. Měl Evě vysvětlovat, že poprvé od doby, kdy je oba dva ztratil, se díky Tereze cítil konečně živý? Že měl zase pořádný důvod ráno vstávat a vracet se po práci domů?
Copak nechápala, že mu všichni klienti, partneři, přátelé i všichni ostatní mohli momentálně vlézt na záda, protože byl prachobyčejně soustředěný na svůj partnerský život? A pokud byli všichni takoví hlupáci, že si to pohodlně zjednodušili na posedlost mladou blond hračkou do postele, proč by se s nimi vůbec měl chtít bavit?!

„Zaprvé,“ zamumlal, „má ‚ta holka‘ jméno. Evi, je to Tereza, moje partnerka. A že pro mě hodně znamená je snad jasné i z toho, že kvůli ní chci, abys tohle,“ ukázal na papíry, které částečně vyčnívaly z kabelky, „podepsala. My jsme přece nejlepší přátelé. Vždycky jsme se respektovali a měli se rádi, i když už jsme měli každý svůj život. Tak mi, prosím, řekni, co se změnilo.“
Už plakala, byť se to snažila zadržet. „Já prostě nesnesu vidět, jak se řítíš nějak… do problémů. Já to nesnesu… Nemohu jen sedět a dívat se na to. Nemohu svou nečinnost omlouvat právě tím, že máme každý svůj život. Paule, já si dovedu představit, že jsi s Terezou spokojený, dovedu si představit, co na ní vidíš a co ti zase nese ona. Ale Paule, zkus se na to podívat z nadhledu, prosím tě. Snažně tě,“ učinila pohyb, jako kdyby ho v souladu se slovy chtěla chytit za rukáv a žebrat, „prosím. Zkus porovnat, co jí dáváš ty a co dává ona tobě. V jak strašném je to nepoměru. A…“ Pohlédla ke stropu a prudce zamrkala, „zkus porovnat to, co poté, co byste se rozešli, zůstane tobě a co jí. Kdo má více co ztratit?“

Dopřál si další doušek. Ruce se mu třásly. Nutit tón do klidu byl nadlidský úkol. „Pořád mi to za to stojí, Evo. Tereza je fantastické děvče.“
„Když se rozejdete, tak ona bude ta, co si pár měsíců žila za velké peníze a sbalila Paula Kellera. A ty budeš za průměrného právníka, o kterém se bude šeptat, že kdysi býval velký – kdysi, než mu popletla hlavu dvacítka z východu,“ zachraplala žena a pokusila se decentně vysmrkat.
„Už jsem ti to vysvětloval. Ona není jen milenka. Nepovažuji za důstojné, abych pořád-“

Po zaklepání strčila hlavu do dveří servírka. „Mohu něčím posloužit?“
To už bylo třicet minut? Ach ano, čaj měl již zcela chladný. 30 minut! „Doneste, prosím, mé paní jednu kolu, mně fantu a pak nám dejte zase půlhodinu bez rušení, prosím.“
Odběhla.

„Ale já to vím,“ navázala, dříve než se stačil vzpamatovat, na jeho slova manželka. „Taky už jsem ti přece říkala, že chápu, že to není žádná klasická zlatokopka. Ale neví, co chce, Paule. Je to zmatené děvče, které musí napřed trochu dospět. Kdyby byla o deset let starší, tak bych ti ji tak přála! Ale takhle? Já vidím, že investuješ všechno, co máš do vztahu, ze kterého ona vycouvá. A ona z něj skutečně vycouvá, Paule. Nebo si snad myslíš, že Tereza bude chtít někdy brzy dítě? Že si tě třeba po roce vezme? Že s tebou bude chtít být do konce života? Navíc když se kolem ní motá ten o mnoho mladší komisař?“
Keller několikrát na prázdno pohnul rty. Žena, která ho znala delší dobu, než po kterou byla Wox vůbec na světě, mu nasolila do ran otázky, které občas na jeho mysl nesměle zaťukaly, ale on se jim bál otevřít, natož se snažit najít odpovědi.
„Já-“

„Tak…“ Servírka před ně položila oba nápoje a částečně je nalila do sklenic. „Jen se omlouvám,“ pronesla velmi zdvořile, „ale za hodinu tady máme zase rezervaci. Budeme rádi, pokud se třeba přesunete do kavárny.“
„Děkuji za informaci, to stihneme.“
Číšnice s lehkou úklonou zmizela.

V právníkovi tepal hněv. A strach. „Tak mi řekni, co navrhuješ. Co mám podle tebe dělat, Evo? Brát ji jen jako milenku? V každém vztahu riskuješ, ne? Nám to nevyšlo a nikdy jsem nelitoval, že jsme byli spolu. Co navrhuješ?“
Nehleděla mu do očí. „Mohla bych se vrátit,“ hlesla.
Muž strnul. „Vrátit? Vždyť…“ zmateně potřásl hlavou. „Rozešli jsme se, sama jsi to chtěla. Vždyť,“ rozčíleně vstal, „žiješ s někým jiným, proboha! Myslel jsem, že mezi tebou a Thomasem je to vážné, přece ses kvůli němu i odstěhovala!“
„Ano, to je pravda. Ale tebe mám taky ráda. Paule…“ znovu k němu vztáhla ruce. „Vážím si tě. Hrozně moc pro mě znamenáš. Pokud chceš, vrátím se. Zkusíme to znovu. Ne jako manželé. Jako… přátelé, partneři. Klidně si slečnu nechej. Mně to nevadí. Vím, že ji miluješ. Ale chci, abys měl doma někoho, kdo je zodpovědný, kdo se o tebe dokáže postarat, kdo ví, co potřebuješ. Paule…“
Skoro hystericky se zasmál. „To se chceš jako obětovat? Odstěhovat se k bývalému manželovi, kterého dávno nemiluješ, jen aby ho milenka nenechala na holičkách? To by bylo ušlechtilé, kdyby to nebylo směšné, Evi. Tohle tě vážně není hodno.“
Znovu jí tekly slzy. „Ona tě zničí. Já to cítím. Nechci si nadosmrti vyčítat, že jsem tomu nezabránila. I kdybych měla odejít od Thomase. Paule, prosím, rozmysli si to… snažně tě prosím!!!“
Sklonil se a políbil ženu na čelo. „Není co rozmýšlet, moje drahá. Prosím,“ jemně vytáhl z tašky připravené papíry, „podepiš to.“

Po jejím odchodu ještě dlouho seděl a civěl na jen pomalu schnoucí inkoust. Ve spáncích mu tepalo. Lhal by, kdyby tvrdil, že Eva nepoukázala na obavy, které mu tu a tam zaryly drápy do srdce.
Šmahem je odmítl.

To, že mu Wox asi o půl hodiny poté celá rozesmátá volala, že sobotu celou stráví se svou partičkou přátel, a když se narychlo snažil vymyslet, že celou dobu plánoval, že by šli na prohlídku hradu, zazdila řečmi, že spolu přece byli skoro dva týdny a ona chce kamarádům právě o Portugalsku povyprávět, ho zrovna nepotěšilo.
Snažil se to nebrat jako znamení.



Arrow


*****


Říká se, že kočky neuznávají pána. Ve své svébytnosti se cítí být samostatnými bytostmi, pro které je svět hřištěm, lovištěm, bordýlkem i pódiem pro předvádění elegantní dokonalosti: člověk je pak zásobovačem, kterému je dopřána čest tak skvělého tvora živit a občas se mu za to povolí pohladit hebký kožíšek. Možná je to uvažování většiny polodomácích šelem, zrovna noblesní stříbrná Sumera však smýšlela jinak. Své lidi brala jako neoddělitelnou část světa, božské dárce masových granulí a distributory laskání. Velký Pán se o ni staral dobře, ovšem Sumera byla nespokojena s frekvencí mazlení: většinu času v jeho přítomnosti polehávala na gauči a civěla, jak cosi klepe do svítící krabice, popřípadě se snažila hrát si s malým míčkem. Kulička se ale naposledy zakutálela pod skříň a lidé bohužel ze žalostného mňoukání nepoznali, jaká se stala tragédie. Kočka se vždy těšila na malou paničku. Ta přicházela jen tu a tam, byť stále častěji zůstávala i přes noc jako druhý mazlíček Velkého Pána, který ji krmil a hrál si s ní o moc více než se Sumerou. Dokonce jí dovolil spát s ním v posteli. To kočka nesměla. Zvířátko ale nežárlilo, dokonce ji vítalo po způsobu méněcenných psů, s vrněním se jí otíraje o baculatá lýtka. Malá panička byla velmi moudrá a dokázala vyrobit ty nejbáječnější hračky, jako třeba papírovou mašli na provázku! Také znala báječné místečko mezi ušima, na které stačilo zatlačit a Sumera se chvěla blahem do takové míry, že se pak převalila na záda a lákala k dalšímu pohlazení. Kočka dokonce strpěla, aby ji malá panička tahala v náručí – za odměnu se u ní někdy přišla stulit.

Teď však malá panička s Velkým Pánem hráli nějakou hru, u které ji nechtěli. Pán kočku dokonce ošklivě prudkým gestem ruky odehnal.
Sumera výhružně zvedla ocas jako stožár na vlajku a důstojně přeskočila z gauče, na kterém hra probíhala, na parapet, kde se posadila a chvost stočila okolo boků, naklánějíc hlavičku. Z tohoto úhlu viděla přes opěradla jen obličej Pána, který sebou podivně škubal. Ze zaťatých zubů šel strach, až se kočce mimoděk naježil kožíšek. Byla by se utíkala schovat za malou paničkou, ale tu měla mimo zorné pole a navíc panička předtím napůl ležela, napůl klečela právě u pohovky. Pán si teď chtěl hrát s ní. Citronově žluté oči ještě nějakou chvíli zíraly na podivnou scénu, načež se kočka začala věnovat vose, která přistála na okenní tabulce – v této nudné domácnosti byl hmyz na skle jediným vzrušením, jak si nespokojeně pomyslela.

„Tady.“
„Díky.“ V hrdle měli oba vyprahlo, dívka od právníka přijala sklenici vody s povděkem. Co nejnápadněji zajela dlaní pod sukni a upravila si kalhotky, které si předtím natáhla tak rychle, že se látka na bocích přetočila a tlačila ji. Tyhle jeho divoké scény, snad odpozorované z akčně erotických hollywoodských slátanin, nijak nemilovala, daleka tomu, aby si vychutnávala chvíle, kdy ji přehnul přes nejbližší kus nábytku a vyhrnul jí lem sukně přes zadek. Připadalo jí to sprosté. Možná měla vžitá klišé z úplně jiných filmů, ale podle ní se měli přitulit spíše v posteli, uznala by i koupelnu, obývák nebo opuštěnou kancelář. Na druhou stranu musela přiznat, že se občas při jeho drsných panovačných dotycích v duchu svíjela blahem a ač se něco v ní potýkalo s výčitkami a pokoušela se to tajit, tu a tam se při nich dostavil se i ten báječný horký pocit v podbřišku, při kterém se jí nedostávalo dechu. Tentokrát na vrchol nedošla. A za to, že se vydrápala sotva něco málo nad základní tábor, mohla především skutečnost, že musela celou dobu myslet na to, že se zase vykašlal na ochranu. Nedokázala si vychutnat ani vlahé polibky na zátylku, když se jí ve finále plně položil na záda, ani majetnická, přesto něžná pohlazení na bocích, když ji do čela tepaly černé představy následků.

„Paule,“ zavrčela bez radosti z nutně nepříjemného rozhovoru a odložila sklenici. „Já to s tím kondomem myslela vážně. Opravdu mě štve, že si ho nebereš. Já ho klidně koupím, jestli ti to vadí, ale nechci to pořád riskovat. Chápeš?“
Ve tváře měl ještě blaženě zhlouplý, přesto však znepokojivě spokojený výraz. V reakci na její rázný tón, úplně jiný, než by podle jeho názoru náležel situaci, muž zvedl obočí, aby posté zopakoval svůj argument. „Vždyť bereš prášky, maličká. A s tím igelitem,“ pronesl se štítivostí v hlase, „to není tak pěkné. Mám pak dojem, že mě od tebe něco dělí. Chci tě cítit, Teri.“
Dívka koukala na dlaň, kterou jí uchopil a mazlivě třel zápěstí. Bylo to příjemné, uvolňující… věděla, že kdyby pokračoval, byl by to přesně ten typ nenápadně svůdného doteku, který by ji přiměl, aby se položila na záda a stáhla ho na sebe. A stejně tak věděla, že druhé, pro ni lepší kolo nemá v jeho věku právo očekávat. „Tak znova, Paule. Ty prášky nefungují na sto procent. Zdaleka ne. A hlavně – stačí, aby sis nevzal jednu tu hloupou pilulku, a máš problém,“ zvolila druhou osobu slovesa, ač to v jeho případě platilo za jasný nesmysl. „Prostě jednou zapomeneš a je to, jako kdybys nebral vůbec nic. A nejhorší je, že to zjistíš až na konci té krabičky, protože ti prostě bude jedna tobolka přebývat,“ vysvětlila Wox trpělivě, ale mrzutě. Chodit s právníkem bylo někdy hrozně otravné – často se nespokojil s prostým „je to tak a tak“ a požadoval vysvětlení a podpůrná tvrzení. Škola života, pomyslela si.
K její neveselosti ji Keller pustil. „Jednou? Stačí, když vynecháš jednou?“
Kývla s úlevou, že ji snad konečně začíná chápat. „Přesně tak. A já na svou paměť nemíním spoléhat. Už se mi asi dvakrát stalo, že jsem se otočila na konci ulice a běžela domů, abych si to vzala.“ Po tváři jí přelétl nervózní úsměv. „Víš co… Nechci si pokaždý představovat, že právě teď se třeba stal průšvih. Přece chápej, že se chci trošku…“ začervenala se, „uvolnit. Ne u toho počítat dny a uvažovat, jestli všechno sedne a nevynechala jsem. A tu pilulku ‚po‘ se mi brát nechce, prý je to děsný dryják.“
Potřásl hlavou. „Opravdu jen jedna? Vynecháš jednu a hned můžeš otěhotnět?“
Wox zvrátila oči v sloup. „No tak si to,“ zvedla se prudce, udělala pár kroků ke skříňce, odstrčila jednoduchou ochranu, která kočce bránila v přístupu k lékárničce a hodila Paulovi krabičku do klína, „zkontroluj.“
„Já ti věřím,“ odmítl to. Rád by nad tím hlouběji uvažoval, ale bylo příliš brzy po sexu a jeho hlavou doteď běžely daleko milejší představy. Hlavní pointu si ale zapamatoval. Dobře zapamatoval.

„Tak si ho příště vem, prosím,“ zahučela dívka a padla zpátky na gauč, který předtím brutálně zneuctili. Už na to ale byl pravděpodobně zvyklý. Sakra, musím se osprchovat, napomenula se.
Sotva se začala zvedat, objal ji kolem ramen a lící se otřel o její. „A byl by to vážně takový průšvih…?“ Zeptal se tiše. „Moc tě miluju. Postaral bych se o vás. O nás všechny.“
Wox cítila, jak se jí od konečků prstů na nohách zmocňuje paralýza. Do tohohle rozhovoru se nechtěla pustit. „Paulie… je moc brzy. Já ti říkala, že bych dítě nechtěla ještě několik let. A kdoví jestli. Vždyť to víš…“ zahučela.
Kellerovi se to nemohlo líbit, přesto stále něžně hladil. „Přece by ses v tomhle na mě mohla spolehnout. Dobře, nejsme spolu moc dlouho… ale snad mě znáš. Když jsme byli s Evou a Jakubem-“
Tereze se stáhlo hrdlo. Tohle byla past – věděla, že mu nedokáže říci nic nepříjemného, pokud začne o svém synovi.
„- tak jsme byli všichni moc šťastní. A věř mi, že jsem dělal vše pro to, aby to fungovalo. Byl jsem co nejvíce doma. Byl bych tady s vámi, maličká. Mám zaměstnance. Pomohli by ti se vším. Určitě bys mohla částečně pracovat…“
Pomalu se odtáhla. „Prosím,“ začala zaškrceně. „Nenuť mě připomínat, že je to jen pár týdnů, co jsme se skoro rozešli. Dítě… dítě fakt není na pořadu dne, Paulie. Vím, že ho chceš, ale… já jsem k tobě prostě upřímná. Ještě minimálně pět let prostě ne. Jestli vůbec. Ber to jako fakt, prosím.“

Zelené oči na ni hleděly s tápavostí a děsem, který ji zároveň rozčiloval i obviňoval, vyvolávaje potřebu se ospravedlnit. Vlastně vůbec nechápala, jak se dvacet minut poté, co ji vášnivě povalil bříškem na gauč, dokázali dostat do existenciální debaty. Zdálo se, že balancuje nad propastí. A možná už udělala chybný krůček.

„Já tě mám taky moc ráda,“ vyjekla a políbila ho. Byl strnulý, mrtvý. Chtěl se rozejít?! Dá jí teď kopačky!? Proboha!!!!
„Počítáš se mnou vůbec, Terko?“ zachraplal. Evina slova mu bušila na hlavu hlasité PROBER SE. „Počítáš se mnou?“ Civěl na to, jak se jí do tváře vkrádá bílá.
„Já… já prostě nevím,“ hlesla Wox vyděšeně. „Já jen vím, že tě miluju. Že s tebou chci být. Někdy… někdy,“ zaskřípala hlasem, „si říkám, že to… že to budoucnost nemá, že je ti o tolik víc –“ bolestně přimhouřil oči a dívka málem vykřikla. „Ale pak si představím, že bychom spolu nebyli, že bys byl pryč a já tě neměla a chce se mi děsně brečet už jen z toho… nápadu! Já tě miluju…“ přitiskla se k němu a tlak na srdci se zmenšil, když ji sevřel v náručí. Bylo to sobectví? Asi bylo. Na druhé straně se jí ulevilo. Alespoň k němu byla upřímná a nelhala mu. Vlastně si poprvé nahlas přiznala, čím se užírala ve stinných komůrkách své mysli. Pokud řekne, že s ní za takových podmínek být nechce, bude to naprosto fér. Z toho by se dokázala vyplakat. „Ale nemohu ti nic garantovat. Jen jediné ti říkám čestně a jasně, Paulie. Dítě ještě roky ne. Promiň. Já…“ zalechtalo to, jak se jí po bradě skoulely slzy, „pochopím, když se teda rozejdeme. Ale prosím tě…“ Ani nevěděla, co říci.
Políbil ji do blond kadeří. Mlčel.
Stiskla víčka. „Je mi s tebou hrozně dobře. Těším se na tebe, vždycky. Ale…“ špitla, „jestli chceš zakládat rodinu, navíc teď někdy… tak nejsem ta pravá, Paulie. Hrozně se omlouvám. Jestli jsi… jestli jsi kvůli mně ztratil půl roku,“ rozškytala se náhle, „půl roku, co sis… mohl třeba někoho najít…“

„Ale kuš, maličká,“ zamumlal a stiskl ji. Rychle přemýšlel. Ne, tohle nebyla záležitost bleskového rozhodnutí, byť mu zase jednou šlápla na srdce. Byla tak dětinská a nemožná, když přišlo na tahle vážná témata. Přesto věděl, prostě věděl, že v ní zodpovědnost je. Jen si nevěřila, to je to. Mysl, zvyklá na tempo výkonných počítačů, rychle zdolávala jeden výpočet možností za druhým.
Čas byl jeho přítel.
Ukáže jí to. Že ani čtvrt století nemusí být velký rozdíl, zvlášť když jí tu po sobě nechá služebnictvo a slušný majetek. A pak, do hrobu se ještě nechystal. A sotva holka získá trochu sebedůvěry, určitě pochopí, že bude i dobrá máma, jak nádherné bude, až budou mít společně to, co NIKDO a NIČÍM nedokáže překonat.
Čas. Čas je přítel.
Chvěla se a čekala na ortel, napjatá a poděšená.
Dlaní rozvážně přejel po dívčiných zádech a ještě blíže ji k sobě natlačil. To báječné mladinké tělo, voňavou pružnou kůži se všemi záhyby a oblinami, bez kterých by se svět – minimálně ten jeho – přestal otáčet. „Tak já si tě ještě chvíli nechám,“ zasmál se poněkud křivě. „I přes to všechno. Jsme spolu opravdu jen chvíli,“ rozhodl se, že je moudré přiznat jí bod. „Uvidíme… uvidíme, co se stane.“
„Děkuju,“ pípla blondýna a stiskla víčka, tulíc se k němu jako mládě k jediné ochraně, šťastná, když se konečně pohnul a skutečně ji sevřel v náručí.

Sumera se nahrbila a proběhla okolo noh Velkého Pána, který pomalu hladil malou paničku po zádech, zatímco ta se choulila pod jeho doteky. Tentokrát kočka žárlila. Bylo na čase shodit lampu.



Arrow

*

Netušil, co ho probudilo, ale podle polohy ručiček na ciferníku hodin, které visely na protější zdi, se Paul vytrhl ze spánku celých 50 minut před tím, než by se do jekotu pustil dívkou načasovaný budík.
Zvedl ruku a promnul si víčka, aby zamžoural na vedle spící slečnu.
Ležela na zádech. Vzácnost, obyčejně se obracela na bok, nebo se choulila do klubíčka.
Paul si povzdechl.
Večer se přesunuli do postele v podivné náladě, pozůstatku vážného hovoru, který vedli předtím, než se Sumera prosmýkla kolem vázy tak nešikovně, že se kus broušeného křišťálu roztříštil na kusy. Naštěstí neměl příliš velkou cenu, a zatímco Keller tu spoušť uklízel, Wox si akorát stihla dát sprchu.
Usnuli pak ruku v ruce.

Zelené oči hleděly na klidnou tvář dřímající, do pasu přikryté milenky, aby sklouzly níže po těle: zase si na sebe vzala jedno z pyžam, které neměl moc v lásce a kterých měla snad větší kolekci než denního oblečení – tmavě modré tílko a šortky s jakýmsi rádoby veselým potiskem animovaných postaviček. Jednou nespokojeně zmínil, že má od něj přece dívka minimálně dvě sexy krajkové košilky, jen aby se Wox zasmála, že jí sice lichotí, že ji Paul chce v takových dráždivých kouscích vidět, ale spát by v nich musela ona a neshledává je na to dostatečně pohodlné. Fakt byl, že si je oblékala jen na ty druhy večerů, které dávaly tušit, že si ty nicotné a průsvitné kousíčky látky zase brzy svlékne a ony noc přečkají odkopnuté na podlaze.
Když své naléhání zopakoval, suše prohlásila, že se hodlá vyspat a ne hlídat, zda jí u usínání nevypadávají ňadra z výstřihu. Na jeho námitku, že on na nic jiného ani nečeká a že má ta košilka vykrojený dekolt právě proto, reagovala nevěřícným zavrtěním hlavy a dál se držela své lásky k infantilním, ale pohodlným pyžamům.

Pravda byla, že z modrého trička, na které upřeně zíral, nic vypadnout nemohlo. Pomalu se zvedalo klidnými nádechy, z nichž každý dával tušit, co za poklad se skrývá pod bavlněnou tkaninou.
Cítil, jak mu vysychá v hrdle.
Samozřejmě mu přišlo odporné to ohavné a nízké sexistické hodnocení preferencí ženských tělesných částí – vždyť každá dáma byla podle jeho názoru velmi krásná a vzácná – ale kdyby mu někdo držel pistoli u hlavy, přiznal by, že v rámci této přisprostlé, jím odmítané klasifikace spadá do kategorie dolňáků, kteří si vychutnávají křivky stehen a zadečků. Nic však nedokázalo zbavit kouzla, když držel v dlaních ty dvě báječné dráždivé obliny, které Tereze napínaly trička a halenky. Co na tom, že měla malá ňadra. V Portugalsku hleděl na dámy, kterým titěrné bikiny zakrývaly opálené plné trojky, a byl to krásný pohled, musel přiznat, že poněkud více stimulující než novinářčiny jedničky, co nesměle šilhaly po dvojkách. S většími prsy by byly lepší hry. Viděl na videích, co se s nimi dá provádět, pokud se na ně vezme kousek provazu nebo pěkný korzet. Pár dní uvažoval o tom, zda si má k narozeninám přát něco originálního a vložit dívce do dlaní neotřelý důvod k vylepšení postavy, pak nad tím však mávl rukou. Nebyla dokonalá, ale byla jeho, původní a přirozená. Koneckonců, ze stejného důvodu zavrhl i nápad na jinou operaci, která ho původně zaujala a o které se dočetl, že letí ve Spojených státech. Jenže faktem bylo, že ho turecký přistěhovalec předběhl - to nemohla změnit žádná chirurgem vykouzlená iluze.

Natáhl dlaň a polaskal blondýnu po obličeji. Usmála se ze snu.
„To nevadí. Já tě mám rád i tak,“ zamumlal.
Zaváhal.
Šli spát poměrně brzy, takových osm hodin už slečna spala a obyčejně jí stačilo šest – pohladil ji tedy ještě jednou, tentokrát o po vlasech. „Teri,“ zašeptal. „Vstávej. Je ráno.“
„Uhmmm…“ ocelově modré oči probleskly a pak zase zmizely pod víčky. „Nééé.“
Cukl mu koutek. Někdy byla vážně jako malá. „Vstávej, ospalče.“ Když jen zamručela, přejel na rameno a pak pohladil pravé ňadro.
Uchichtla se, očividně vzhůru, ale oči neotevřela.
Bylo na čase zvolit silnější kalibr. Přes tričko nahmatal bradavku a štípl.
Wox vyletěla jako po vosím žihadle. „Jau!“ vykvikla a šok se okamžitě přelil ve vztek. „Proboha, seš normální?!“ zavřeskla rozzuřeně. „Víš, jak to bolí?!“
Posadil se. „Tak strašný to snad nebylo, já jen málo…“
„To snad umím posoudit lépe než ty, ne? Kruci. Jau…“ Obličej zkroucený, mnula si postižené místo, aniž tušila, jak ten pohyb prstů Paula vzrušuje.
„Jestli nejsi trochu přecitlivělá.“
„No na některých místech rozhodně,“ zavrčela Wox a podmračeně se rozhlédla. To tedy bylo probuzení. „A čekala bych, že sis toho za ty měsíce už všiml.“
„Tak promiň,“ doufal, že z jeho tónu dostatečně čiší smířlivost. Měla pravdu, samozřejmě zaznamenal, že dívka nejvíce reaguje právě na dotyky a laskání na ňadrech.

Blondýna se stále kabonila, v očích zvláštního odstínu jí však prokmitlo světélko. „Omluvy jsou ty víš na co,“ položila se zpátky na měkkou matraci. „Jsi právník. Určitě… chápeš pojem účinná lítost.“
Zacukal jím smích. Ta malá mrška. Proto ji zbožňoval. Bez dalšího komentáře vyslal prsty na místo, kde předtím škodily, tentokrát však klouzaly po látce s vrchovatou porcí něhy. Stiskla víčka, to bylo dobré znamení. Ještě chvíli hladil, aby opatrně nadzvedl lem trička a dostal se přímo ke zdroji: obě ruce blondýnce, která se ochotně prohnula, vsunul za záda.
Wox stiskla rty a mimoděk zaťala pěsti. Uměl to, uměl to, když chtěl. Polibky, jemné škrabání vousy i letmá, dobře propočtená kousnutí, ji zbavovaly půdy pod nohama a motaly jí hlavu. Cítila, jak ji vsál do úst. Cosi nesrozumitelně zamumlala – vždyť by to byl míval vždy tak lehké, přivézt ji do extáze – ještě chvíli se nechala hýčkat a pak ho opatrně odstrčila.
„Prominuto,“ zachraplala, tváře rudé vzrušením i studem z toho, jak na ní musí být znát. “Protentokrát.“
Osvobodil hlavu z bavlněného vězení, otočil se na bok a blondýnu, která kolem něj ovinula paže, k sobě přitiskl v jednom z těch blažených okamžiků, které Wox nesmírně milovala pro jejich intimitu a blízkost, pro důvěrné bezpečí, jeho objetí oproštěné od toho, co hluboko v sobě nazývala protivně sprostou nadržeností, která ho nebyla hodna.
„Prosím, posuň mi budík,“ broukla, sotva jedním očkem zkontrolovala, že by měla za deset minut vstávat. „O čtvrt hodiny.“ Sotva to poslušně udělal, přitulila se ještě blíž, pravou nohu mu přehodila přes bok a ani ji nenapadlo protestovat, když jí velká mužská dlaň začala pomalu hladit po zadku. Bylo to neskutečně příjemné a nejraději by tak strávila celé odpoledne, ječící alarm hodin však idylku přerušil.

„Ach jo.“ Zvedla se s neskrývanou lítostí.
Zamžoural na ni. Na rozdíl od ní žádné deadliny na příchod do práce neměl, výhoda toho být vlastním pánem. Schůzku s klientem ho čekala až od jedenácté. „Nechceš ještě chvilku zůstat?“
Wox se sklonila a políbila muže na čelo. „Chci, ale nemůžu,“ zklamala ho. „Už tak si nedám snídani, abych to stihla.“
„Tak počkej, já ti ji udělám…“
„Jen spi, miláčku.“
„Ne, ne, už jdu,“ sápal se z lůžka. „Stejně s tebou ještě potřebuji mluvit.“
Strnula v půlce pohybu, jímž si oblékala černé bokové kalhotky, což vypadalo jako prvek komedie. Málem zpanikařila. Mluvit s ní? Teď? Dneska ráno? Po tom včerejším rozhovoru? Rozleželo se mu to přes noc v hlavě, rozhodl se, že to skončí?! Srdce jí bilo o žebra jako zoufalá myška v malé papírové krabičce.
Dokázal jí klíčící hrůzu přečíst v očích a jeho ego si to pohlazení řádně vychutnalo. „Jen něco příjemného, maličká. Neboj se. Tak se,“ přešel ke dveřím, kterými okamžitě vlétla dovnitř na nedostatek žrádla upozorňující mňoukající Sumera, „tady zařiď a přijď, za pět minut to máš na stole.“

Do kuchyně přišla už oblečená a s maskarou, jediným líčidlem, které obvykle používala, na řasách. Zacukal jí koutek: asi málokteré se poštěstilo vidět pana docenta Kellera stát v boxerkách u kuchyňské linky a míchat vajíčka.
„No jo jo,“ špatně si vyložil její výraz a považoval ho za bezeslovný komentář zpoždění. „Už to bude.“ Zatímco servíroval jídlo na talíře, Wox upíjela z kávy bezchybně připravené podle její chuti.
„A co jsi mi chtěl říci, Paulie…?“
Utřel si ruce do ručníku a dlouze na dívku pohlédl, aniž by cokoliv řekl, přesto za něj mluvila aura spokojenosti se sebou samým. „Víš, jak mají často profese vyhlašování výsledků za rok a tak dál?“
Kývla a zvědavě přešlápla – už takhle úvodní věta vypadala zajímavě.
„Tak za dva týdny se vyhlašuje právník roku. A čirou náhodou vím, kdo dostane hlavní cenu,“ nesnažil se advokát o obvyklou ležérnost a vycenil zuby.
„Teda!“ vydechla Wox a skočila muži kolem krku. „Paulie! Tak to moc moc moc moc moc mooooooc,“ jeho brada se ocitla v sevření drobných dlaní a rty získaly polibek, „gratuluju! Jsem na tebe pyšná. Ach,“ potřásla hlavou s nelíčeným obdivem, „ty jsi neuvěřitelný!
„Nu, zadařilo se,“ podotkl skromně a nechal se líbat slečnou, která vzdala myšlenku, že přijde do práce včas. „Říkal jsem si, že bych to ve středu oslavil s tebou a pár blízkými kolegy, co ty na to?“
Tereza zářila, skutečně začervenalá radostí. „Moc moc ráda!“
„A to vyhlášení je docela velká událost. Black tie, maličká, takže pokud jsi pro, zase bychom ti něco pořídili. Protože doufám, že mě doprovodíš.“
„Bude mi ctí,“ hlesla Wox a natáhla se k němu, aby muže pohladila po tváři, „Jsem na tebe fakt hrdá, Paule. Opravdu moc.“
Potěšeně pokýval hlavou. „Díky, rád slyším. A teď pojďme na ta vajíčka.“


Arrow

*****


„A kdo si chce dát sprchu, klidně může,“ zavřela Karolina za kamarády, kteří si v předsíni zouvali boty, dveře. Nesmírně se na tuto sobotu těšila – přátele už samozřejmě v bytě hostila, ale tohle byla jejich první návštěva od chvíle, kdy ho mohli s Tomem nazývat společným domovem. Ne snad, že by se tolik lišil – z IKEA odešla Kaiczowska poučena o informaci, že vybavení domácnosti nemůže nechávat na Kranichovi, pokud si chce uchovat zdravý rozum – ale prostě a jednoduše to bylo jiné, maličko vylepšené a především JEJICH.
„Díky, nedám si, ale gratuluji, že už k vám zavedli vodu,“ šlehl si Semir, který měl toho dne bůhvíproč mizernou náladu.
Wox mu věnovala takový pohled a Karolinin postoj se měnil v podivně strnulý, že si Turek odkašlal. „Pardon. Rád se mrknu do koupelny, máte tam něco nového?“
„Ručníky!“ Kranich skoro vykřikl, protože právě výbava této místnosti byla nově pořízena ve švédském supermarketu. „Takové super hebké froté osušky, já mám červenou a Kar má takovou bordó-“
Tereza šťouchla Petru loktem do boku. „Ohó, podívejme na Tomíššška. Jedinej chlap na světě, co rozlišuje barvy!“
Allerlei se zazubila.
„- a pro návštěvy máme takové menší, už jsem je pro vás samozřejmě nachystal, ty máš zelenou!“ Než se Turek, který se zoufale ohlédl, nadál, byl nejlepším přítelem a kolegou tažen do krémovými kachlemi dekorované popravčí komory.

„Znovu gratuluji,“ umyla si Wox ruce raději v kuchyni a rozhlédla se. „Tak co, je to fajn?“
„Ještě nelituju, jestli se ptáš na tohle,“ otevřela Karolina ledničku a gestem oběma dívkám i Hartmuttovi nabídla džus. „Je to moc fajn, samozřejmě. Nemusíme se domlouvat, kdo ke komu večer zajde, nebo jestli má cenu se scházet někde ve městě, protože ten druhý třeba nebude mít čas… Takhle se prostě každý večer vidíme tady, a když se jeden z nás zdrží, napíše esemesku.“
Měděnovláska poděkovala za plnou sklenici a rozhlédla se. „Jo, tak nějak je to tady jiné. Takové spokojenější,“ usmála se a Karolina se rozzářila.
V tu chvíli se k nim dokolébal Tom, který hned vylovil svou milovanou misku a sháněl se po brambůrkách. „Tak Semir,“ sypal přesmažené nakrájené plátky původně amerických hlíz, „si tu sprchu nakonec dá.“

*

Výlet, zcela obyčejný desetikilometrový okruh po turistických značkách v lesíku nedaleko Kolína, se ukázal být úmorným. Možná k tomu přispělo i první skutečně podzimní počasí, celý den drobně mrholilo a bylo pod mrakem, možná i nízký tlak a především tolika lidmi nadšený Kulička, který vyžadoval, aby mu všichni házeli klacíček, ale partička kamarádů se jednoduše sesypala na gauče a taburety, chřoustala nezdravé pochutiny, ulamovala kousky čokolády a zpod umžouraných víček líně sledovala film.
Vlastně si nestěžovali.
V práci toho měli všichni až nad hlavu a ve skvělé pohodě je hřálo vědomí zítřejšího volného dne.
„Dal by si někdo kávu?“ otázala se Kar, když naskočila reklama.
„Já, prosím,“ vyštrachala se na nohy blondýnka následovaná Petrou, která sice dávku kofeinu odmítla, ale snímek se jí nijak zvlášť nezamlouval.

„Uf, holky…“ vydechla a se zájmem sledovala posvátný proces, při němž Kaiczowska sypala do konvice odměrky silné mleté turecké kávy. „Řeknu vám, že se poslední dobou přestávám těšit do práce.“
Wox, která byla trochu zklamaná tím, že nebude klasická instantní, se zájmem vzhlédla. „Jak to…?“ Hartmutt i Allerlei byli známí svým pracovním zápalem – kdyby ho neměli, těžko by dokázali strávit brutální přesčasy, díky kterým ještě Dálniční policii zbýval nějaký vozový park. „Málo peněz?“
„Na to, že děláme otroky, je to mizérie, jinak to ujde. Ale přijde mi, že se Almara zbláznila, už prostě ryje, jen co přijedeme,“ měděnovláska ohrnula rty. „A chodit na KTU s tím, že první, co tě potká, budou výtky, proti kterým se stejně ani nemůžeš ohradit, je deprimující. Kdybych nevěděla, že v tomhle nemůžu být objektivní, skoro bych řekla, že si Schrankmannová na Nielse zasedla,“ dokončila smutně.
Wox, která byla stále ještě plná ideálů a nenáviděla nespravedlnost, se zamračila. „A nemůžeš si stěžovat?“
„U koho?“ Zkontrolovala Karolina, zda se už vaří voda. „Almara má lepší kontakty a vztahy s vedením než nějaký technik. Bez urážky, Peti,“ zamumlala. „Víš, jak to myslím.“
„Však máš pravdu.“ Allerlei poraženecky zavrtěla hlavou. „Snad se to prostě usadí a zlepší. Třeba si to, že je Harty nenahraditelný, uvědomí u nějakého komplikovaného případu. Jenže takových už bylo a nic. Ale ať nedepkaříme. Co ty a Paul, Terko?“

Karolina vypnula vodu, aby ji nechala chvíli odstát s tím, že ji za moment zase zapne a zbystřila pozornost: na blondýnku a jejího milence s kamarádkou z KTU v rozhovorech několikrát narazily, ona sama však poslední dobou mlčela. Mladé dámy uvažovaly, jak si to vyložit.
„Teď už je to dobrý,“ natáhla se Wox a podala kousek šunky Kuličkovi, který do této chvíle také odpočíval. „Jen tuhle rolku, ty splašenče. Je to plný soli.“
Petra zauvažovala, zda tu otázku položit, ale pak se odhodlala. „Teď…? Znamená to, že předtím nebylo…?“
Tereza se pousmála. Kohokoliv jiného by za takovou zvědavost poslala do háje. „Měli jsme tak trošku krizi, nebo jak to nazvat,“ vysvětlila klidně s vědomím skutečnosti, že je již vše zažehnáno. „Skoro jsme se rozešli, je to pár týdnů. Nechtěla jsem to moc ventilovat, promiňte. Ale teď už je to fajn.“
Zaskočeně zamrkaly, tohle bylo moc novinek najednou – a ačkoliv je pálil na jazyku, nový dotaz už si pronést netroufaly.
Dívka se svezla k zemi. „Tak pojď, trubko,“ oslovila vlčáka, který jí vložil hlavu do klína a s vysokým kníkáním se nechal hladit. Vzhlédla. „Rozhodoval za mě věci, které záležely jen na mně, a navíc jsem mu už předtím řekla, že mi to vadí. A… udělal to způsobem, který mě tak namíchl, že…“ Nadechla se. „Už jsem měla sbalený věci.“
„Wow,“ zamumlala Karolina, která na kávu dočista zapomněla.

Pánové na své polovičky a kamarádky nepočkali a po reklamách se zase sesypali k televizi, aniž by hloučku v kuchyňském koutě věnovali pozornost.

„Nechtěla jsem s tím zase za vámi chodit, navíc…“ Wox zjevně přemýšlela, jaká zvolit další slova, „si myslím, že to byl moment, kdy to bylo opravdu na mně, víte? Vysvětlit mu, co jo, co ne… a že jsou věci, přes které nejede vlak. A že když je přesto udělá, tak končíme. Prostě končíme.“
Přikyvovaly, přesto v hnědém i zeleném páru očí nalezla něco, co ji přinutilo reagovat.
„Jasně, měla jsem to udělat už dávno, na začátku. Asi by se tím ušetřila spousta problémů… teď si můžu říkat, kolik z těch věcí, kterými mě naštval, bylo jen kvůli tomu, že jsem mu nedostatečně ukázala, že takhle ne. Proto jsme taky pořád spolu,“ ztišila se rozpačitě, sklonila a políbila psa na narezavělé čelo. „Sice mě fakt rozčílil, ale člověk musí vidět, že mu na to asi trochu dal prostor. Teď už je ta hranice jasná a zatím to fantasticky klape. Jsem teď fakt spokojená, holky,“ usmála se novinářka skoro uslzeně. „Jsem v pohodě… a Paul je taky v pohodě, ptala jsem se ho. Tak snad,“ krátce zaklonila hlavu a zamžikala, „to vydrží. Mělo by. Já myslím, že jsem pro to udělala dost…“
Zatímco se dívka sklonila a oběma rukama drbala blaženého vlčáka, starší kamarádky si vyměnily významný pohled: ačkoliv byla na jejich vkus malá blondýna stále ještě dost submisivní, rozhodně ušla obrovský kus cesty od chvíle, kdy jim tady před půl rokem hystericky brečela jako naivní nanynka v obavě z těhotenství. Tehdy se jedna druhé přiznaly, že měly sto chutí dát Wox pár alespoň verbálních facek, aby se konečně probrala – teď před nimi seděla daleko uvážlivější bytůstka, o něco smutnější, o dost dospělejší a která se zjevně dokázala poučit z chyb a „ne“ už pro ni nebylo zakázané slovo. Rozhodně velký kus cesty.

„Zdá se, že to máš srovnaný,“ poškrabala se na bradě Allerlei. „Jsem ráda, Terko.“
„Myslím, že mám,“ kývla klidně. „Tím větší škoda, že jsem to Pauliemu neřekla nahlas dřív. Spousta věcí mohla být jinak. Ale tak víš co,“ pokrčila rameny, pomalu ze sebe sundala hlavu vlčáka, který zklamaně kníkl a vstala, „jedeme dál a snad líp. Spoustu věcí jsme si vyříkali. Já vím, co chce on a on ví, co já, a zatím se zdá, že nemá problém s tím, že je to občas v rozporu. A taky ví, čeho já se nevzdám, ačkoliv by si přál, abych to udělala.“
Tohle byla hodně kódovaná mluva, které Petra a Karolina nemohly rozumět, tentokrát však velmi správně vycítily, že otázka není vhodná.
„Prostě mám pocit, že teď hrajeme čistou hru, víte? A to se dobře žije,“ dokončila Tereza téma špitnutím a přešlápla. „Heh, sorry. Tohle mělo být povídání o tobě a Tomovi, Kar.“
Brunetka si konečně vzpomněla na kávu a znovu zapnula ploténku. „V klidu,“ uculila se a vykouzlila ze šuplíku balení známých karamelových sušenek. „Až přestane koukat na tu blbinu, ještě se toho spoustu dozvíte. Až vás to bude mrzet.“
Allerlei se sklonila ke štěněti, které se k ní doploužilo a Wox se opřela o stolek: zatímco brunetka pomalu zalévala řádnou porci kávy, plavovláska sbírala vůli k dotazu. „Ty Kar, moc prosím, neudělala bys mi nakonec instantní?“


***

„Ahoj,“ usmála se Samantha sladce na Trabera, který cosi utrousil a usoudil, že nutně potřebuje zkontrolovat cosi v bezpečí své kanceláře.
„To jsou k nám hosté,“ vrátil jí stejně, ovšem v tomto případě upřímně vyzubený výraz Kranich, který byl toho názoru, že ač je chlap šťastně zadán, může beztrestně oceňovat estetické kvality okolních žen. V případě patoložky, která mimo své studené království opět tasila jehly, sytou rtěnku a úzké džíny, které jí obepínaly pěkně tvarovaný pevný zadek, bylo rozhodně co obdivovat.
Krátkovlasá lékařka, jejímž posláním už nebylo zachraňovat životy, jeho pohled správně vyhodnotila jako nevulgární kompliment a naklonila hlavu. „Ahoj Tome. Máš tady někde Semira, že bych to řekla vám oběma?“
„Ne, jel jedné paní oznámit, že měl její manžel nehodu.“ Kranichův výraz pohasl. „To jsou,“ bradou hodil směrem ke složce v jejím náručí, „ty výsledky? Jako od Riedela?“ připomněl další neveselé téma: polonahého muže ve značném stadiu rozkladu nalezli v kontejneru na dálničním odpočívadle dva kluci, kteří si pátráním po zdroji podivného zápachu rozhodli zpříjemnit chvilku, kdy na dovolenou cestující rodiče museli na moment zastavit a dát si oddech.

Kývla. Opravdu se jí líbilo, že ačkoliv oba komisaři museli během výkonu povolání vylézt na kopec mrtvol, každá další pro ně byla novým člověkem, jehož osud bylo třeba vyšetřit. To u spousty policistů, které snad milosrdně otupil pud sebezáchovy, postrádala. „Ano. Nu, dalo se to předpokládat už z toho nálezu těla, ale byl opravdu zavražděn. Ubodán. Máš to tady vše napsané,“ předala mu akta, „ale krátce to shrnu. Útok byl veden poměrně malou silou a zběsile, v podstatě po celém hrudníku. Jedna rána byla smrtelná, takže příčinou exitu nebyla samotná ztráta krve.“
„Hm…“ zabručel komisař a promnul si bradu. „Takže-“
„Ještě jedna věc,“ nedovolila mu hned navázat. „V krvi měl Silaxu. Je dobře, že to neznáš,“ uculila se při pohledu na jeho zmatený výraz, „jde o přípravek na povzbuzení erekce. Levný, z internetu.“
Kranich položil spisy na stůl. „Aaaa. Erekce? A útok vedený docela malou silou? Tak to hledáme ženu. Patrně prostitutku. Asi nevydařený večer.“
„Nebo chudáka vyděšenou stopařku,“ připomněla Samantha druhé hledisko. „Mohla to být sebeobrana.“
„Holka, co unikne znásilnění, obvykle nenacpe mrtvého chlapa do popelnice, ale neboj se, prověříme i tuhle možnost. Díky Sam,“ poděkoval vřele. Stále nechápal, jak někdo může tohle zaměstnání vykonávat. Jemu stačilo, že musel přihlížet odvozu těla a doma se ve sprše drhnul jako šílený jen při představě toho, na co předtím, než usedly na něho, sedaly všudypřítomné mouchy.
„Není zač.“ Pokrčila rameny, jako kdyby mu dokázala číst myšlenky. „Někdo to holt dělat musí.“
„Já vím. Však vážně – děkujeme. Nechtěla bys se mnou na oběd, jen tak mimochodem?“ Ukázal ven. „Mají tam obstojnou pizzu.“
„Díky, ale já si teď buď zavolám taxi, nebo si užiju legraci s MHD,“ zavrtěla hlavou patoložka. „Hodil mě sem kolega, který mi jaksi neřekl, že pak musí na opačný kraj města a-“

„No vida. Jen ho pustím z dohledu, už zve jiné na oběd,“ objevila se v místnosti dáma, kterou nikdo nečekal a která si vychutnala jejich výrazy – Samin pobaveně/zaujatý, Tomův napřed uražený, pak plný úlevy.
„Kar, co ty tady?“ spěchal přítelkyni políbit.
Bruneta se nechala, ale pak založila ruce v bok a žertovně pohodila tmavými kadeřemi. „No koukám, že přicházím právě včas, abych zabránila nepravostem.“
„Tahle komička,“ zašklebil se Kranich, „je moje přítelkyně Karolina a tady Sam je soudní lékařka, zrovna nám donesla výsledky.“
Ženy si s úsměvy potřásly pravicemi, pak se však učitelka zase obrátila na partnera. „Nu a já měla volnou hodinu, takže ti nesu klíče, které sis tak šikovně zapomněl.“ Tom se chtěl otázat, proč prostě nepočkala, až přijde domů, včas si však zachránil zadek, když si vzpomněl, že si brunetka včera smutně stěžovala, že se ze školy dostane až okolo osmé, protože ji čekají třídní schůzky.
„Jo vlastně…“ zamumlal. „Díky. Tak pozvu na oběd tebe!“ vykřikl vítězně, ale i přítelkyně ho zklamala.
„Řekla jsem volná hodina, ne celé odpoledne. A sem jsem se štrachala autobusem, takže to sotva stihnu. Takže ahoj,“ mlaskla mu jednu na tvář, „večer, miláčku.“
„Počkej,“ mužovo zápěstí obtočilo ženino předloktí. „Však škola není zase tak daleko od patologie a je to skoro celé po dálnici. Tak normálně pojedu na hlídku a obě vás vezmu, ne? Stejně tam teď začalo pršet.“
Sotva poprchalo, ale Samantha nepatřila k bytostem Woxiina typu, které podobné příjemné nabídky s koktáním a vlastně bez logického důvodu odmítaly. „Ráda se svezu,“ přitakala. „Díky, Tome.“
„Tak to už s vámi musím taky,“ navázala zjevně dobře naladěná Karolina na doteď hranou frašku o žárlivosti. „Doufám, že je ta škola dál.“
„Vezmu to tak, aby byla,“ zazubil se Kranich a pokynul Michaele, která zrovna nesla šéfové kávu. „Míšo, prosím tě, hoď mi tuhle složku na stůl, ano? Řekni Semirovi, že jsem za hodinu zpátky. A raději do té složky nekoukej,“ dodal polohlasem, když mu sekretářka vyřízení slibu slíbila. Dovedl si představit, že fotokumentace bude výživná.
„Hele, budu řídit,“ vynořil se z kanceláře ledabyle se tvářící Traber, který se ani nepokusil zastírat, že jejich hovor zpoza dveří bezskrupulózně poslouchal. „Tady chcípl pes.“
Samantha lehce pohnula obočím.

*

„To, že je to jedna – dva – tři – čtyři – pět - šest, má smysl,“ ocenil Kranich vztekle škubnutí, kterým se auto rozjelo dopředu a skokem se zařadilo ho hustého, ne však kritického poledního provozu.
„Kdo řídí, řadí,“ odtušil Frank moudře a šlápl na plyn.
„Um…“ Karolina sevřela v pěsti bezpečnostní pás. „Hele, zase tak moc nespěcháme, fakt ne…“
„Má pravdu,“ nezklamal přítelkyni Tom. „Zpomal.“
„Ne, hele tam na toho,“ ukázal policista, jehož tvář zdobila vlna, kamsi dopředu.
„Co?“
„No támhle ten. To je ten Passat z benzinky. Jak ji ráno vybrali.“ Oči vrchního rady se zúžily jako dravci, který zahlédl stín kořisti. „No tak, Tome. Neříkej, že se v autě láduješ koblihama a neposloucháš hlášení! Modrej Passat, značka co,“ ještě přidal na rychlosti, „začíná na DMC, na zadním skle nějaká nálepka…“
Tom zasykl a přitáhl si k ústům vysílačku. „Kobra 12. Jedeme po D3, před námi podezřelé vozidlo. To ranní přepadení pumpy na 18. kilometru. Sledujeme ho, pošlete posily.“ Otočil se dozadu. „Holky,“ pronesl a přes to mimoděk familiární oslovení byl jeho tón vyplněn vážností, „připoutejte se, jasné? A kdyby něco, koukejte se skrčit. Hlavu mezi kolena a zakrýt si ji rukama. Jako v letadle.“
Z Karoliny se vydralo tenké poděšené zakvílení.
Bayerová mlčela, ale nehty zaryla do čalounění.

„Maják,“ ucedil Frank, který v šílené rychlosti nemohl riskovat jediný pohyb či pohled jinam.
V tomhle byl každý člen Dálniční policie sehraný s kolegou, Kranich a Traber navíc relativně nedávno pracovali spolu. Na autě zatančilo modré světlo a Tom s pochmurným výrazem a tisícem výčitek, že je tu Karolina taky, vytáhl pistoli. „To je jen pro jistotu,“ řekl klidně a hlasitě.
„Co to ten idiot…“
I Tom sebou cukl, když Frank zaťal zuby a hodil těsnou myšku mezi auty, kterou se vyhnul dodávce, jejíž šílený řidič se bůhvíproč chystal v takové situaci předjíždět. Kranich rychle mrkl dozadu: Samantha neřekla ani slovo, bledá Kaiczowská svírala víčka a cosi si tiše drmolila.
Traber však přejel do odstavného pruhu: ručička na tachometru atakovala dvě stě a černý Mercedes se dostával na úroveň Wolksvagenu – nejen podle odpovídající značky a nálepky, ale i podle stylu jízdy bylo jasné, že jeho osazenstvo má důvod vyhýbat se policii. Volant se protočil ve Frankových rukou a mezerou mezi auty se jejich vozítko ocitlo tak blízko modrého, že Karolina vyjekla strachy a raději opět zavřela víčka.
„Zastavte, no tak, zastavte!“ Kranich měl na ně vztek, to to nemohli vzdát, pitomci?! Mával plácačkou jako chovanec ústavu.
„Obávám se, že pro ně nejsme autorita, asi jim budu muset jít domluvit osobně,“ reflektoval to Traber. „Tak jo. Až řeknu, vezmeš řízení.“
Tom na něj bleskově pohlédl a zvážil možnosti: fakt tohle stálo za to, aby si Frank hrál na kovboje?
„Ne, to ne, to nemyslíte vážně,“ vypískla brunetka vyplašeně. „Tome!“
„Zvládneme to, Kar.“ Modroočko už si odepínal pás – automaticky se natáhl i k parťákovu, aby si vzpomněl, že tenhle bezpečnostním prvkům moc nehoví.
„Jo. Už jsem to dělal milionkrát.“ Traber jednou rukou řídil, druhou se mu povedlo uvolnit střešní okénko, které Tom naplno otevřel. „Tak jo, kamaráde. Můžeme?“
„Můžeme.“
„Tak TEĎ!“
Vidět to na filmovém plátně, dámy by ocenily tu na milimetry vypočítanou, vlastně snadně vypadající výměnu, kdy se Traber protáhl střešním oknem a Kranich se mezi tím vyhnul jeho kopajícím nohám i všem páčkám a tlačítkům, aby se bezpečně zmocnil volantu a šlápl na plyn.

*

Zatímco se brunetka ještě stále klepala přestátým zážitkem, ač ji už několikátou minutu v sevření silných paží konejšil Tom, Sam si mimoděk promnula rty a sledovala, jak se rozhodným kymácivým krokem akčního hrdiny blíží Frank.
Uzavřenou dálnici zaplnili záchranáři a jen třicet metrů od nich se ještě kouřilo z vraku, ve který se proměnil Passat, jejíž pasažéři mohli děkovat božstvům, že vyvázli jen zranění. Traberovi tekla krev z rozraženého spánku a tvář se černala šmouhami.
Beze slova přišel až k o Mercedes se opírající krátkovlasé blondýně – jaksi podivně bylo znát, že ač se na ni vlastně vůbec pořádně nepodíval, rozhodně šel za ní.
Pohlédla na něj se směsicí pohrdání, pobavení a přesto se dal rozeznat i stín něčeho jiného. „Chápu.“
Zmateně zvedl obočí.
„V přírodě se taky stává, že mladí samci gazel úmyslně běží blízko lvů a zebří hřebečci se vrhají proti levhartům,“ přivřela Samantha oči. „Muži si to nahrazují skákáním z mostu, lezením po horách a… rychlou jízdou. Rozumím. Ale vážně to nemuselo být,“ usmála se dravě, ač teprve před pár minutami definitivně rozehnala nutkání zvracet.
Frank se nadechl, aby z plných plic řekl ledacos nehezkého, když z Tomova náručí vykoukla hnědým okem Karolina.
„Jsi pitomec, Trabere! Víš to?!?!“


Arrow

*****


„Mohla bys toho laskavě nechat?“
Byla to nejen slova, ale patřičně laskavý tón, jímž byla pronesena, co Wox vytrhlo, takže se napřímila a věnovala kolegyni udivený pohled. „Hm?“
„To broukání. Už podruhý ti říkám, abys přestala. Nemůžu se soustředit a tohle teda fakt potřebuju poslat editorovi před obědem.“
Menší z blonďatých novinářek potřásla hlavou a zamrkala. Doteď měla za to, že se zcela soustředila na přerývání obrazové databanky, kde hledala dobrý ilustrační snímek k právě dokončenému článku, vůbec si neuvědomovala, že by si prozpěvovala. Cítila, jak se jí zaškubaly koutky. Ne že by k dobré náladě neměla důvod.


„Rrrá…“ musela si pročistit hrdlo zakašláním, „ráda bych, ale b-budeš m-muset počkat.“ Koktala, normálně koktala. A věděla, že se nemůže zvednout, aby mu došla pro pití, o které poprosil, protože by se jí podlomily nohy. Bez nadsázky. Hlavu měla někde na osmitisícovce, kde se obyčejné dýchání mění v halucinace a stav bez návaznosti na realitu. Zavřela víčka. Zažila to jen párkrát - vždycky to za dvě tři minutky přešlo a ten tupě-podivně-příjemný pocit ve spáncích, který bránil v normální mluvě i uvažování, vymizel.

Udělali si skvělý večer jen pro sebe, s oblíbenou pizzou a láhví velmi lehkého bílého italského vína, u kterého se nemusel omezovat ani Paul. Nepodnikli žádný pokus uniknout klišé, příliš unavení z práce a i beze slov domluveni na pohodě: atmosféru doplnily tři svíčky, přítmí a příjemně nebrutální detektivka, u které si po večeři vychutnávala jeho prsty líně klouzající po kůži zad. S titulky se právník zvedl, až jí to přišlo líto. Aniž by cokoliv řekl, chytil do náruče Sumeru a odnesl ze spánku vytrženou, oči poulící kočku do koupelny. Vrátil se s výrazem, který doprovod slov ani nepotřeboval. Wox se posadila a nervózně polkla: další bod v programu byl rázem jasný, ale v kategorii provedení byla napsána „improvizace“, u které dopředu nikdy netušila, co bude výsledkem.
Klesl na gauč vedle dívky a oběma dlaněmi zajel do blond pramínků. Chvilku si vystačil s líbáním, pak muselo pryč tričko a podprsenka, které za moment následoval zbytek novinářčina oblečení. I on se svlékl. Neotočil ji na břicho, jak to měl obvykle rád, ani ji za nohy nestáhl dolů, aby napůl klečela. Tentokrát ji obrátil na pravý bok a vmáčkl se za dívku, aby jí s oporou sedačky za zády omotal ruce okolo těla a za podbřišek si přitiskl její zadek do klína. Uklidněna tím, že předtím podle šustění rozbalil kondom, překryla blondýna jeho dlaň na břiše svou a maličko posunula levou nohu, aby mu uvolnila cestu. Bylo to něco úplně jiného, než když měla obličej vmáčknutý do polštáře. Jeho dominantním sklonům poloha zjevně stačila: ač byl na začátku něžný a pronikl do ní pomalu, brzy jí funěl do ouška všechny své obvyklé „maličké“ a „holčičky“ a volnou rukou, kterou jí protáhl pod tělem, hladově, majetnicky přejížděl po ňadrech. Mladá Češka se přistihla při blaženém sténání. V tu chvíli se cítila naprosto jeho. Odevzdala se Paulovu dobývání, drobná a bezbranná v jeho sevření, zatímco zrychloval rytmus, aby se celý její klín roztepal v orgasmu.
Možná křičela, nevěděla.
Bylo to fantastické.

Jen co mozku ukončila povolenou odstávku a trochu se vzpamatovala, zavrtěním si vynutila, aby stáhl nohu, kterou jí předtím přehodil přes zpocené stehno. Otočila se k muži čelem a ovinula mu paže okolo hrudi. Nikdy předtím se s ním necítila tak úplně, jako dílek, co zapadl do skládanky. Cosi ji ponoukalo smát se a brečet zároveň: místo toho šťastně přijala, že se vrátil do dominantní role a sám ji k sobě přitáhl.
Netoužila po ničem jiném, než aby jim oběma přes horká těla hodila lehkou přikrývku a aby na matraci luxusní sedačky usnuli propletení do sebe.
A přesně to taky udělala.



Přistihla se při přihlouplém civění do monitoru: potřásla hlavou a přinutila se přesunout pozornost na hodiny, které ukazovaly půl jedné. Ještě měla chvíli čas, který se rozhodla vyplnit obědem – po něm ji čekalo krátké interview do páteční storky s chlapíkem, který se do Kolína přestěhoval z Ekvádoru. Okurková sezóna už sice skončila, tento týden však byl nebývale klidný a novináři, zvyklí na stres a ruch si mohli hodit nohy na stůl.
Mmm…
Začalo ji šimrat v podbřišku – znovu se přichytila při tom, jak se jí myšlenky vrací ke včerejšímu večeru. Raději vstala. Zas až tak klidný ten týden nebyl, pracovat bylo třeba. Ale i tak se ve výtahu mimózně usmívala.
Vážně.
Poslední dobou se Paul choval tak hezky, že jedinou věcí, která jí chyběla ke štěstí, bylo nedorozumění v posteli. A to včerejší milování jí dávalo silnou naději, že konečně našli společnou řeč i tam.
Proboha, vážně stačilo si s ním promluvit?
Vážně mu už dřív stačilo říci, co všechno jí vadí a všem těm trablům a krizím by se vyhnuli?
„Ono to půjde…“ zašeptala a k vlastnímu překvapení zjistila, že má mokré oči. Zamrkala a otřela si slzy právě v čas: v příští vteřině vstoupil do kabinky pár starších mužů, který se neobtěžoval pozdravem. „Ono to vážně půjde…“
Udiveně se na ni otočili.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
*

„Ty bláho, to nedáš!“ vykřikla Karolina a mimoděk se nakrčila, neschopna uvěřit tempu, v němž se pohybovaly Fioniny nohy.
Obě dámy se zapovídaly už při dávné oslavě Nielsova povýšení a tehdy padl slib, že Smithová Kranichově přítelkyni předvede, jakým způsobem se používá vymoženost zvaná dance pad. Trvalo další týdny, než se všem přítomným dámám sladilo volné odpoledne a mohly se sejít u Karoliny a Toma. Zatímco policista měl službu až do šesti, bosé nohy Fiony létaly po plastové podložce hbitě jako křídla kolibříka, až nakonec s vítězným výkřikem uskočila bokem. „Uf.“ Vděčně přijala skleničku vody, kterou už mezitím připravila prozíravá Allerlei. „Díky moc. Tak tohle byl zatím nejvyšší můj level, chcete si to zkusit?“
Wox si ženu, díky níž seděla během jejich setkání spíše tiše, prohlédla a při pohledu na její orosené čelo usoudila, že by nebylo právě moudré se zpotit, žádnou náhradní halenku u sebe neměla. „Ne, díky.“
„Já to zkusím!“ Kaiczowska už byla nachystaná v šortkách a levandulovém tílku.
„Nastav si tam trojku,“ poradila jí psycholožka z Kanady.
„Tssss, minimálně pětku,“ zazubila se bruneta a párkrát cvičně poskočila.
„Abychom tě nemuseli do rána rozmotávat,“ zasmála se Allerlei a zvedla mobil. „Hezky tě Kranicháčovi natočím, aby viděl, to vyvádíš, když není doma.“
„Hele, nech si to,“ napomenula kamarádku Kaiczowska a nedočkavě hleděla na odpočítávání, které jelo na obrazovce.

Wox opatrně, aby se nepocintala, vypila šťávu, poslední pozůstatek ovocného pohárku, který hostitelka návštěvě připravila a zaměřila se na doktorku, jejíž zrak spočíval na nyní již podle svítících bodů poskakující Karolinu. Novinářka se o ženině přítomnosti zde dozvěděla teprve hodinu před příchodem a od té chvíle sbírala odvahu na otázku, o které nevěděla, zda ji chce vážně položit.
„Um… Fiono?“ vždycky jí dělalo problém zvyknout si na to, že má cizímu člověku tykat.
Žena se pootočila a usmála se. „Ano?“
Tereza se zavrtěla. „Já jen… ty znáš Andreu? Andreu, co má syna Tobiase a přijela z Kanady…?“
„No, trochu ano. Ale spíše sestra, ta je její lékařka. Byla jsem s Andreou ve styku jen párkrát, jsem psycholožka.“
Wox zkřivil rty úšklebek. „Nedivím se, jestli tvá sestra po setkání s ní potřebovala cvokaře, nebo snad paninka sama?“ Smithová nemusela říci ani slovo, jen na dívku mlčky hleděla a ta okamžitě zrudla. „Pardon, omlouvám se. To jsem přehnala. Jen pořád nevím, co si o té dámě myslet. Já se vážně omlouvám.“
Tmavovláska se rozhodla, že dívčin přešlap přejde. „Tak sestra se o ni trošku starala, když byla Andrea těhotná. A vždycky si chválila, že je paní Richterová velmi milá a poslouchá doporučení. Mě pozvali párkrát na čaj právě spíše kvůli sestře. A i na mě působila dobře, možná byla jen trochu úzkostlivá, ale to je u maminek, které čekají své první dítě, naprosto normální. Takže promiň, ale nebudu dobrý informátor.“
„Jo, je mi to jasny… i tak díky.“ Wox si povzdechla a zkontrolovala čas, zatímco Allerlei vstala a se zájmem začala studovat letáček, na němž byly technické parametry dance padu. Než mohla Tereza otevřít pusu a zkusit se ještě na něco zeptat, jeden z na stole položených mobilů se rozječel.

„No jasny, kdo může v takovou chvíli volat?!“ Zahubovala udýchaná Karolina teatrálně a rychle seskočila z podložky, ve skutečnosti vděčná za záminku, která jí pomůže zamaskovat, že už byla málem v posledním tažení. „Počkejte,“ zamrkala a ani nemusela vysvětlovat, že na displeji bliká číslo jednoho modrookého policisty. „Hezky si ho vychutnám. Určitě zase volá, abych mu udělala večeři.“ Odkašlala si a telefon zvedla, aniž by se pokoušela skrýt udýchanost. Po Traberově vystoupení měla s přítelem vážný rozhovor na téma bezpečnosti práce a byla na něj ještě trošku nazlobená. „To jsi ty, Hansi?“ zašvitořila. „Jestli chceš tak dneska-“
Zarazila se.
Něco v jejím strnulém postoji donutilo všechny zbylé tři mladé ženy zbystřit.
Karolina poslouchala, v hnědých očích strach: několikrát pohnula rty, a když konečně promluvila, její tón byl stažený strachem. „A ty jsi v pořádku, Tome, prosím? Není ti nic?“
Allerlei zasykla bolestí: Wox, která si to vůbec neuvědomovala, jí ve stresu až příliš stiskla zápěstí.
„Jo… jo, jasně, moc díky za zprávu. Proboha… A kam přesně?“ Hnědovláska si tiskla mobil k uchu, jako kdyby z něj mohla vytlačit jen pozitivní informace. „Ano, určitě. Hned tam pojedeme. Drž se, miláčku, ano? Určitě bude všechno v pořádku. Hned u tebe budeme.“ Položila hovor, ztěžka polkla a obrátila se ke kamarádkám. „Holky,“ začala ztuhle, „prosím vás, nelekejte se, ale Semir je zraněný. Zrovna ho vezou do nemocnice.“


Arrow


„C-co, cože?“ Blondýna s otevřenými ústy pohlédla na obě kamarádky, jako kdyby jí doteď něco tajily. „Jak jako, zraněný?“ Oklepala se, aby se po prvotním šoku její otázky přece jen staly inteligentnějšími. „Kam že ho vezou? Co přesně mu je?“
Karolina vypínala počítač. „Normálně do fakultní. A nevím, Terko, Tom nic moc neřekl.“ Komisař ve skutečnosti nějaký náznak utrousil, ovšem brunetka, které se svíral žaludek, nechtěla přítelkyně děsit.
„Tak tam pojedeme, ne?“ Allerlei se už hnala do předsíně, když se ohlédla na poslední ze společnosti, která drbala kňučícího, zmatkem okolo vystresovaného Kuličku. „Připojíš se, Fiono?“
Zavrtěla hlavou. „Ne.“ Tohle bylo příliš osobní a na starosti spojené se zdravím milovaného přítele znala Gerkhana příliš málo – necítila se na to, aby tomu byla přítomna a hleděla na úzkost jeho blízkých. Pousmála se. „Budu na vás myslet, ale určitě to zvládnete sami. Ten kluk má neskutečnou smůlu,“ dodala Smithová tiše. „Pak mi zavolejte, jak to dopadlo, prosím.“
„No tak, Kar, pojď!“ nebylo novinářce zdržení po chuti. Ve tváři bledá jako list papíru, držela dveře a netrpělivě čekala na obě společnice – na zdvořilé rozloučení s Andreinou známou málem zapomněla.
„Jo, jo, jdu…“ i přes strach o kamaráda se brunetka ujistila, že je vše doma vypnuté a rychle zavřela Kuličku do vedlejšího pokoje. „Můžeme.“

Kolín se rozhodl ukázat svou škodolibou část a vyhnal do středečních pozdně odpoledních ulic snad všechny motoristy.
Allerlei v rozčílení bubnovala prsty do volantu, čímž všem vlastně včetně sebe drnkala na nervy, a když jim naskočila červená právě ve chvíli, co se kolonou doplížily k semaforu, uniklo jí slovo, jaké obvykle nepoužívala.
„Budou ohňostroje,“ zašeptala Karolina, jako by snad vysvětlení bylo důležité. „Všichni jedou k Rýnu…“ Hypnotizovala displej v klíně ležícího mobilu a odolávala nutkání vytočit dobře známé číslo. Pokud ale Tom nevolal sám, nic nového nevěděl. Nenechal by je bez informací. Leda, stáhlo se jí hrdlo, by sám vydýchával špatné zprávy. Zakázala si na to myslet.
„Nevím, zda brknout Nielsovi,“ zamumlala Allerlei. „Almara ho stejně nepustí a jen se bude nervovat a něco na něj v dílně spadne. Myslíš, že bych měla?“
Od chvíle, kdy nastoupily do auta, neřekla blonďatá novinářka na zadním sedadle jediné slovo: když to před chvílí brunetka nevydržela a pohlédla do zpětného zrcátka, všimla si jen toho, že dívka se zavřenýma očima zatíná zuby a zhluboka dýchá. „Ne, Peti…“ odpověděla Karolina techničce. „Napřed tam dojedeme a uvidíme, co se vůbec děje. Pak se mu třeba ozveš. Teď bych ho neděsila.“
„Pokud tam někdy dojedeme,“ odtušila měděnovláska a vztekle vytroubila řidiče z vedlejší silnice, který se pokusil právě před její Octavií zařadit do pomalu jedoucí kolony. „Ani to nezkoušej.“
Karolina jí krátce položila ruku na stehno. „Už jen dva tři kilo-TOM!“ Všechny tři sebou trhly – než se telefon pořádně rozječel, Karolina už ho měla u ucha. „Tak co, Tome? Víš něco?!“ Odmlčela se. Cítila, jak se Wox za jejími zády oběma rukama chytila opěradla sedadla. „Jo. Dobře, my tam tak za deset minut budeme. Ano? Neboj se… Pa!“ Polkla. „Nic nového, holky. Jen volal, kde teď čeká na výsledky, abychom ho našly. Tady doleva, Peti!“ Napomenula kamarádku, která v nervozitě málem přejela vytouženou odbočku.

Jen důstojnost zařízení způsobila, že dlouhými, bíle vykachlovanými chodbami, které se snažily probudit osvětové plakáty a zlidštit zarámované dětské malůvky, neprolétly jako uragán, ale jen prošly rychlou chůzí.
Vedení se ujala Karolina, která šla kdysi na stejné oddělení za svou kolegyní: zatímco dlouhonohá Allerlei s jejím generálským tempem stihla držet krok, drobná baculatá Wox vlála za nimi a odstup pár metrů musela co chvíli dohánět popoběhnutím.
„Tady už by to mělo být…“ Vyjely výtahem do druhého patra a otevřela se před nimi prostorná a právě teď skoro prázdná čekárna – na druhém konci rozpoznaly dobře známou postavu. Kranich seděl zhroucený u stěny, obličej v dlaních.

„Tome!“ Brunetka nasadila ještě nevídanější rychlost a přítele, který zvedl hlavu a odhalil tak bledý usoužený obličej, utopila na pár vteřin v náručí. „Proboha, co se stalo…“
Stejně bílá Wox se posadila vedle policisty a mimoděk ho chytila za loket.
„Nevím nic novýho, pořád tady čumím,“ zachraplal komisař, kterému se očividně ulevilo, že už na drtivou tíhu nemohoucího čekání není sám. „Do háje, říkám, že nevím nic novýho!“ zavrčel a zvedl telefon, jehož vyzvánění se až vulgárně zarylo do osudového ticha čekárny. „Šéfová,“ vyrazil dříve, než mohla Anna vůbec říci jediné slovo. „Slíbil jsem, že jakmile budu něco vědět, HNED vám zavolám. Takže když nevolám, tak nic nevím, jasné?!“
Měděnovláska se i přes studený pot na zádech ušklíbla. Bylo jí jasné, že jakmile Kranich hovor položí, orosí se nad tím, jaký tón při rozmluvě s nadřízenou použil. Ale jak zase znala Engellhardtovou, tenhle vynervovaný projev starosti o kamaráda mu velkoryse odpustí.
„Je někde v Hamburku na školení,“ vysvětlil modrooký strážce zákona. „Tak mi pořád volá, protože je vystresovaná z toho, že tady nemůže být.“
„A ty jsi v pořádku, Tome?“ pohladila ho Karolina, která si vyčítala částečnou úlevu, po dlani.
„Jo… já jo…“
„Ta krev……….?“ Wox promluvila. Poprvé za pár desítek minut, hlas rozklepaný. Popotáhla za lem Kranichova saka, na kterém se zřetelně rýsovaly tmavé skvrny.
„Semirova,“ zašeptal policista a polkl.
„Tak co se vlastně stalo?“ Nevydržela Allerlei, že ta otázka už padla několikrát a ještě na ni nebyla dána odpověď.

Tom vsál vzduch do plic a sebral zbytky energie. „Jeli jsme zatknout jednoho chlápka, co předtím na dálnici střílel na – bože, vždyť to je jedno – prostě jsme jeli zatýkat. Dostali jsme echo, že se skrývá ve sklepě nějakého svého kamaráda z mládí, tak jsme tam ve dvou vyrazili. Neměl dělat větší problémy, na tý silnici,“ rozhodil Kranich v touze se ospravedlnit ruce, až své milé Kar málem vyťal ránu, „sice způsobil havárku, ale nikdo se vážně nezranil. Neměl důvod chovat se jako magor!“
„Co bylo dál?“ zeptala se Petra tónem tak chladně věcným, že se polekala.
„Vešli jsme do sklepa. Bylo to spíš sklepení, větvilo se do dvou chodeb. Já šel nalevo, Semir napravo. Neušel jsem ani pár kroků, jen jsem slyšel výkřik…“ Policista znovu těžce polkl. „Ten chlap tam na nás musel čekat a schovávat se. V tom Semirově křídle. Já nevím, co se tam stalo, ale co jsem tam vběhl, tak do Semira mlátil. A on se nebránil. Chlapa jsem spoutal a vytáhl Semira ven a už jen zavolal sanitku. Myslím, že dostal ránu do hlavy, asi několik. A řekl bych, že další dostal o zeď, jak na ni spadl.“
„A byl při vědomí?“ Allerlei i Karolina o první pomoci něco málo věděly, Tereza jen vyděšeně svírala vlastní zápěstí.
„Tak napůl,“ vzpomínal Kranich, kterému se nemluvilo lehce. „Myslím, že mě vůbec nevnímal, civěl kamsi za mě. Rozhodně nemohl chodit. Tekla mu krev, tady odtud,“ poklepal si na temeno. „Plácal úplné nesmysly. Nějakou chvíli mluvil na Kateřinu, jako kdyby tam byla s náma,“ pohlédl na Wox, které v bílém obličeji vyskákaly červené skvrny. „Ale nedávalo to ani trochu smysl. A pak prostě zavřel oči a zmlknul, už jsem ho neprobral. No a co přijela sanitka,“ zlomil se policistovi hlas, „tak pořád čekám. Jenže to trvá dlouho, začínám mít strach, že…“
Karolina zamžourala, aby zahnala pálení v očích a znovu muže, který se k ní vděčně přitiskl, objala. „To bude určitě dobrý, Tome,“ pronesla s pevností, ke které nebyl důvod.
Allerlei stiskla čelisti a pohlédla na hodinky: bylo už k šesté.

Čekali.
Čekali a bylo to skoro neúnosné: Allerlei co chvíli vstala a pochodovala podél řady oken, aby zase sedla k místu, kde se k sobě choulili policista s přítelkyní. Osamocená Wox s pootevřenými ústy civěla do zdi proti sobě a dlouhé minuty se ani nepohnula.
Čekárnou procházeli doktoři a sestry: osazenstvo, které se v průběhu času rozrostlo o manželskou dvojici a párek zjevně přiopilých třicátníků, vždy zvedlo obličeje v naději, že jsou zprávy neseny právě pro ně.

Doktorka s krátkým sestřihem a Tomovým příjmením na rtech se objevila ve dveřích až po dalších 40 minutách. „Pan Kranich?“
Policista vzhlédl a jen co si uvědomil, že se konečně blíží rozřešení, už stál u lékařky. „Jak je mu, prosím vás?!“ Ucítil, jak mu předloktí stiskla drobná dlaň, příliš malá na to, aby patřila Karolině.
„Laicky řečeno, dostal pořádnou ránu do hlavy. Otřes mozku, lehce naprasklá lebka, naražené rameno,“ i při výčtu zranění se žena usmála, neboť jí bylo podle Kranichova vyděšeného výrazu jasné, že se stále jedná o dobrou zprávu. „Určitě si ho tady chvilku necháme, ale pokud se neobjeví komplikace, měl by být v pořádku. Budeme hlídat otok mozku a nitrolebeční krvácení. Ale bude pod dohledem.“
Tom zavřel oči. Díkybohu.
„Můžeme za ním?“ pípla Allerlei, které se ulehčením chtělo zpívat. „Prosím. Jen na chvilku.“
„Už je dost pozdě,“ zaváhala doktorka, ale pak pokrčila rameny. „Dobře. Ale opravdu jen chvilku, jakmile vás sestra požene, nesmlouvejte. Leží o patro výš na C5. Dveře nevím, ale bude na nich mít štítek.“

*

„No já věděl, že se sem ještě probijete.“ Semir se v polosedě/pololeže opíral o spoustu polštářů, v obličeji vyčerpaný, avšak lehce pobavený výraz. „Klidně můžete říci, že s tím vypadám sexy.“
Barva Turkovy tváře byla od zdravé vzdálena, polovinu hlavy mu navíc kryl obvaz z bílé gázy.
„Vypadáš hrozně,“ zabručel Kranich, kterému už notně otrnulo. „Proboha, co jsi to tam v tom sklepě vyvá-“ v reakci na pohled Karoliny, která si na rozdíl od něj dobře pamatovala, jak Tom před pár minutami šílel, poslušně zmlkl. „Prostě, kamaráde, pokud takových nervů bude míň, zlobit se na tebe nebudu.“
„Jo, chápu, chápu,“ pousmál se malý policista unaveně, načež očima zalétl k Wox a překvapeně zamžikal. „Terko, ty jsi tady taky!“
Novinářka překonala knedlík v krku. „To je snad jasné…“
„Jak se cítíš, Semi? Máme vypadnout?“ Allerlei se naklonila a natřásla muži polštář. „Určitě si potřebuješ odpočinout…“
„Ještě chvíli nemám spát,“ odmítl to Semir a na moment zavřel oči. Kolečko různých vyšetření by ho zmohlo i normálně, natož když mu v lebce tepala bolest a nevolnost spojená s otřesem mozku mu rozhýbala žaludek i rovnováhu natolik, že mu se svlékáním i polohováním na různých stolech musely pomáhat sestřičky. „Jsem rád, že jste tady.“
„Jo, super. Poslyš, hned tady zase budu, ale skočím si do kantýny pro něco na zub, jo?“ pousmál se Kranich nečekaně a zvedl se. „Doufám, že je ještě otevřeno. Od oběda jsem nic neměl.“
„Taky bys měl zavolat té šéfové,“ připomněla Karolina a rovněž vstala. „Půjdu s tebou.“
„A já pomůžu s tou kávou a taky brnknu Niemu, nechtěla jsem ho děsit, když stejně nemohl přijet, chápeš,“ věnovala policistovi, který nad hromadným úprkem zvedl obočí, úsměv Allerlei.
Trojice vyšla na chodbu – jakmile za nimi zapadly dveře, brunetka s vášní obtiskla Kranichovi své rty na jeho. „Ty jsi geniální, Tome, naprosto geniální!“
Zmatený komisař na ni nechápavě pohlédl.

Blondýnka klesla na židli, kterou předtím krátce okupovala Kaiczowska a váhavě se přisunula blíž k Turkovi, který ji mlčky sledoval.
Když bylo jasné, že Wox nezačne, přerušil ticho. „Promiň, že jsem vás vystrašil. S policajty to už tak nějak je.“
„Strašně jsem se bála.“ Ocelově modré oči se dívce leskly. „Fakt jsem měla strach, Semi. Prosím tě, dávej na sebe pozor…“
„To víš, my, muži z Kobry 11, co bojujeme s překupníky aut, vrahy a vyděrači, občas nějakému tomu riziku čelíme,“ pokusil se o vtip malý policista.
Novinářka se nezasmála.
„To tě tak sebralo?“ Ačkoliv mu bylo dívky líto, nemohl se ubránit pocitu zadostiučinění.
Kývla a popotáhla.
„Terko…“ ústa mu zvlnil úsměv. Pomalu natáhl paži a pohladil baculatou redaktorku po vlasech. „Už je to v pohodě. Za chvíli mě pustí domů, všechno bude jako dřív.“ Pokusil se tu větu vyslovit jako otázku.
„Jo, já vím, jen,“ znovu popotáhla, s omluvou vytáhla papírový kapesník a vysmrkala se, „jen jsem prostě měla strach. To čekání bylo příšerný. Semire,“ naklonila se k muži, který se napjal v očekávání. „Mám tě moc ráda,“ špitla tiše. „Jsi můj nejlepší kamarád, můj nejlepší přítel. Já… já nevím, co bych dělala, kdyby se ti něco stalo.“ Zaváhala a pak policistu zlehka políbila na čelo. „Tolika lidem na tobě záleží. Mysli na to. Prosím.“

Opřela se svým čelem o jeho nezraněné rameno a stiskla víčka. Teprve teď si dovolila luxus úlevy nad tím, že je Gerkhan v pořádku: napětí z ní padalo jako pomalu stahovaná pokrývka.
Semir netušil, co vyslovit, jen mu cosi říkalo, že pokud mluvit chce, měl by spustit právě teď. Nečekat ani vteřinu. Hlava mu třeštila, únava mu drtila uvažování, a přesto vnímal dívčin dech na své kůži a vlastní zrychlený tep.
Její drobná dlaň ležela na matraci kousek od té jeho a on věděl, naprosto jistě věděl, co všechno by se mohlo změnit, kdyby ji překryl tou svou a stiskl.

Věděl to…
Neudělal nic.

A do konce života si to nepřestal vyčítat.


Arrow


*****

Čekala, že jako téměř vždy zajedou do jeho apartmánu v centru města, odkud to měla do práce jen pár minut cesty autem: Keller však na zásadní křižovatce přikázal řidiči odbočit doleva a dívce došlo, že ji veze do své přepychové secesní vily na počínající periferii.
Nevyšlo z ní ani slůvko.
I on mlčel, a to ticho tepalo, vyčítalo a bolelo, ten druh ticha, které toužíte rozehnat křikem, jenže se vám svírá hrdlo.
Nepochybovala o tom, že ji dusí schválně a minimálně částečně souhlasila s tím, že si to zaslouží.

Sotva si poté, co do nemocničního pokoje vlétla sestřička a nekompromisně je vyhnala s tím, že turecký policista teď už může, ba přímo musí spát, zapnula mobil, nevěřícně hleděla na patnáct zmeškaných hovorů. Všechny měly společného blond jmenovatele s právnickým vzděláním.
Poplašena okolnostmi, první, co ji napadlo, bylo, že snad Paul leží někde nedaleko se zlomenou nohou či že na něj konečně s plnou silou zaútočily bolesti na hrudi, které ho dosud sužovaly jen náznakem.
A pak, sotva vteřinu předtím, než by se zoufalou otázkou na jeho zdraví navolila Kellerovo číslo, jí to došlo.
Středa večer.
Posezení s kamarády na oslavu Paulova úspěchu.
Dlouho dopředu oznámené posezení, na kterém slíbila být.

Prožila si dobře známé minuty paniky, kdy se bolest zaryje do žaludku, a vy nevíte, zda se rozběhnout jakýmkoliv směrem, hlavně, abyste něco udělali, byť by to byl poplašený výkřik. Nebo se schovat, zapírat a poté omlouvat.
Tepalo jí ve spáncích.
Hlasem, který se jí samé zdál být roztřepaný na okrajích, poprosila Allerlei, která ji vezla domů, aby změnila směr.
A začala vymýšlet omluvy.
Jaké omluvy vlastně?
Bolavé výčitky se měnily v přesvědčení, že tohle rozhodně BYL důvod, který by měl Paul pochopit, ba že ho pochopit přímo musí. A přesto se v ní vzmáhaly vlny studu a zmaru, kdy věděla, že před právníka bude muset předstoupit s prosbou o odpuštění a vysvětlováním, na které po emocionálně vyčerpávajícím odpoledni už nezbývalo sil.
Styděla se. Deset minut se nenáviděla, deset si selhání vyčítala, deset sama pro sebe žádala pochopení.
Celou dobu se bála.

Ticho se stalo mučivým.

Řidič taxíku odjel za dalším zákazníkem, spokojený se zaokrouhlenou částkou, kterou právník za podobné služby vždy nechával. Interiér vily zalilo měkké světlo – Paul jediným gestem pokynul rozespalé hospodyni ze zaměstnaneckého bytu, že se o nic nemusí starat a s roztřesenou blondýnkou v patách stoupal po schodech nahoru.
V patře to nevydržela.
„Paulie.“
Otočil se, v zelených očích výzvu. Naštvala ho. Šíleně. Jakmile mu s nehorázným zpožděním zavolala, strach, který ho celou dobu, co se mu nehlásila, tiskl, se proměnil v takovou zuřivost, že ji před prudkou reakcí – jak moc prudkou se sám bál domýšlet – zachránila jen společnost jeho přátel.
A to zdůvodnění. Ten důvod!
O koho jiného by mohlo jít, že?
A když konečně dorazila, bledá a neupravená, jeho vlastní kolegové při jejím zajíkavém vysvětlování óchali a áchali v napětí a starosti nad neschopným policajtem, co se o sebe neumí postarat. Pochopil by její zdržení, kdyby měl Gerkhan na kahánku, ale že ho vlastní partnerka zasklí kvůli rozbité hlavě bývalého milence právě v den, který měl patřit jen jemu, ho týralo.
„Pojď do obýváku.“ Nebezpečně se to podobalo rozkazu. „Ano?“ změkčil to k vlastní nevoli a rázně vykročil, aby těch zbývajících pár metrů musela klusat.

Pohovka lákala k usednutí, muž si však vybral pohodlné křeslo, které stálo u okna.
Wox to královské posezení, pro které si zvolil takové místo, aby nemohla klesnout vedle něj, pochopila: polkla a s knedlíkem v krku odtáhla od stolu jednoduchou židličku, aby se na jejím samém krajíčku posadila proti jeho trůnu.
Pokynul. „Tak spusť.“
„Paule,“ dostala ze sebe s potížemi: vědoma si svého provinění, volila pokorný tón. Přesto v sobě samé pocítila sílící rozhořčení. „Mě to moc mrzí, vážně je mi to moc a moc líto, ale musíš přece chápat, proč jsem tam šla! Je to kamarád. A my jsme nevěděli, co mu je – znělo to daleko vážněji. Ty už teď víš, že měl jen otřes mozku, my tam letěli s tím, že možná umírá! Jo, jo, máš důvod být naštvaný a já rozumím, že tě štve, že jsem tam od začátku nebyla. Ale jakmile jsem věděla, že bude ok, fakt jsem vyrazila za tebou! Vždyť…“ bezmocně se rozmáchla rukama, „jsme si to užili! Já vím, že jsem došla pozdě, ale byli jsme tam další čtyři hodiny!“
Neřekl jediné slovo. Čtyři hodiny. Před jejím příchodem se třásl v obavách, poté, co dorazila, se mu přes všechny rozdávané úsměvy nitro vařilo tou křivdou. Že si ten zbytek mohl užít? A jak, když mu málem praskla hlava, v níž se mlely tisíce mučivých úvah?!
Wox se natáhla: prsty se nesměle dotkly mužova kolene. „Copak to vážně nechápeš…? Nejsi ochoten uvažovat nad tím, že jsem se prostě… zachovala slušně?“
Stiskl čelisti. „Dobře, tedy. Lituješ.“
Tereza si nebyla jista, jak odpovědět – líto já to bylo, ale že by cítila nutnost žebrat o milosrdenství? „Prostě mě to celé mrzí, no. Vůbec se to nemělo stát – Semir měl být v pořádku a my,“ zdůraznila to zájmeno, „si užít skvělý večer. To mě mrzí.“
Sotva znatelně si olízl rty. „Dobře, maličká.“ Pohlédl na dívku, která se původně v domnění, že přítel konečně vychladl, začala napřimovat. „Když tě to tedy mrzí… Nedávno jsi sama začala o účinné lítosti. Tak mi ji předveď.“

Než se ho stačila roztřesená mladá blondýnka zeptat, co tím myslí, roztáhl v křesle zabořený muž nohy způsobem, který nenechával prostor pro alternativní interpretace.

„Tak do toho, malá,“ pronesl tiše, už bez vyčítavého tónu. „Alespoň se to naučíš.“
První nával odporu jí zacloumal, až přímo cítila, jak se jí naježily jemné chloupky na pažích. „Ne,“ odmítla pak nehlasně. „Takhle teda naše problémy řešit nebudeme, Paulie.“ Zatímco se muž zamračil, Tereza se opřela, sama udivena vlastní rozhodností, kterou nepodryl ani ten děsný stud, co cítila. Hlas se jí netřásl. „Já tě miluji a ano, je mi líto, pokud se ti den nevydařil, jak sis přál, ale tohle dělat nebudu a NIKDY to dělat nebudu. Na tenhle pokus zapomenu, ale prosím, už to nikdy nezkoušej. Vážně se ti nebudu omlouvat skrze postel… nebo…“ zrozpačitěla, nedokázala tyhle věci pojmenovávat, „tak nějak. Prostě ne. Takhle se problémy řešit nedají.“
Kolena stále široce od sebe, Kellerovo pohlížení na dívku se měnilo v civění. Zdálo se mu to, nebo ta malá mrška nepochopila, že jí v tuto chvíli opravdu nepřísluší hlavní role? Díval se, jak se blondýna zvedá a kleká si vedle něj: na chvíli zadoufal, že bude schopna sebekritiky a dlaničkou, jejíž nesmělost a roztřesenost ho samy o sobě vzrušovaly, mu zaloví v kalhotách, aby se jí zabořil mezi pokorné růžové rtíky – místo toho se mu spánkem opřela o levé koleno a vzdychla.

Vážně nechápal, že kdyby mu teď ponořila obličej mezi stehna, prodělala by vnitřní proměnu v obyčejnou sprostou prostitutku, která se z trablů dostane tím, že rozhodí nohy, nebo našpulí rty? Vždyť by se oba cítili hnusní a špinaví. „Víš… pořád si říkám, o co ti vlastně jde,“ pravila a nic nedbala o to, že sebou muž škubl v překvapení ze zdánlivé změny tématu. „Ty přece musíš vědět, že šlo opravdu jen o to, že jsem měla strach o kamaráda. Kdyby tam ležela Karolina, Harty nebo Peťa, taky bych tam běžela.“ Zvedla oči – konečně jí hleděl o obličeje. „Kdybych měla promoci a tobě volala tvá žena, že je v nemocnici, byla bych naštvaná a smutná, že tam nejsi, ale opravdu bych pochopila, že máš důvod za ní jít.“
„Jenže já bych za ní nešel,“ zachraplal právník. „To je ten rozdíl.“
Wox mlčela. „Já doufám, že šel,“ špitla pak. „Myslím, že bys šel. I proto tě miluju. Že se k lidem okolo sebe, které máš rád, chováš tak hezky.“
Na to se nedalo nic říci. Byla by dobrý advokát, pomyslel si muž s hořkým pobavením. Nebo psycholog, připustil si s vědomím, že z něj vztek pomalu vyprchává. „Jen mě štve, že to byl zase Gerkhan,“ rozhodl se jí oplatit upřímností. „Prostě to bylo zase kvůli němu. To už prostě nevypadá na náhodu, rozumíš?“
Obtiskla mu na koleno rty. „Miláčku. Šla jsem tam za kamarádem. Opravdu.“
„A co další sobotu, až bude ten galavečer, Terko? Co tehdy? Mám panu Gerkhanovi,“ neubránil se právník sarkasmu, „zavolat, a pokorně ho poprosit, aby se obalil igelitem a zůstal doma v posteli, aby se mu NÁHODOU nic nestalo a zrovna ten den tě nepotřeboval?“

Wox se k jeho překvapení zasmála a vstala. „No tak si třeba v sobotu na celý den vypnu mobil a nehnu se od tebe ani na krok.“ Vstala a políbila přítele – tentokrát na spánek a uvelebila se na širokém, temně šedou látkou čalouněném područníku. „Pořád přemýšlím, co se ti asi honí v hlavě, Paule. Už jsem ti stokrát řekla, že se mi nevěra hnusí a že bych ti něco takového nikdy neprovedla. A za dnešek jsem minimálně desetkrát zdůraznila, že je Semir jen kamarád.“
Upřel na ni zrak, tichý a ztrápený: přesto potěšeně přivřel oči, když mu něžně vjela prsty do vlasů.
„Přijde mi, jako kdybys celou dobu čekal, až ti jednou řeknu, že odcházím za ním,“ špitla Wox. „Jako kdyby to byla jen otázka času, nic víc.“
Zarazil se. Popsala to naprosto dokonale. Jako když se zoufale snažíte najít to správné slovo a přítel vám ho poradí – ne, vlastně to bylo ještě silnější, jako kdyby před ním otevřela knihu a ukázala na odstavec, který vystihl právě to, co u čeho tisíckrát nenalezl vhodný výraz. Vědomí, že právě bezchybně vytáhla právě ten pocit, který v něm vězel a ryl, a přitom ho sám nedokázal ani pojmenovat, ho zasáhlo tak mocně, že otevřel ústa v hloupě vykuleném výrazu.
„Ach bože,“ zareagovala a znova ho polaskala rty na skráni. „Jak může být někdo tak chytrý a vzdělaný takový truhla, Paulie. Já tě OPRAVDU miluju. Slyšíš?“ Jemně mu uchopila bradu do dlaní a donutila ho, aby jí znovu pohlédl do očí. „No tak. Bez toho, abys mi věřil, to nepůjde.“
Povzdechl si a pootočil se, aby mohl mladou plavovlásku sevřít v náručí.
Obtočila kolem něj své paže a bez ohledu na ručičky hodin, které upozorňovaly na pokročilou hodinu, mu po chvilce váhání zašeptala do ucha. „Chceš se jít…“ polkla, řeči o sexu jí stále nešly ze rtů lehce, „milovat, Paulie? Já jen… od zítřka zase pár dní nemůžeme,“ dodala zahanbeně.
Taková výzva přišla právě tehdy, kdy byla leda k vzteku: v současném rozpoložení by ani při usmiřovací souloži rozhodně nezabodoval. Vidina mladého dívčího těla dráždila leda tak jako vzpomínka na horský potok o žízní umírajícího na Sahaře. „Už je moc pozdě, maličká. Ale díky.“ Narovnal se.
Wox se pokusila zahnat nutkání cítit se poníženě, že byla její nabídka odmítnuta. Je vážně pozdě, souhlasila s ním a zvedla se. „Tak já si dám sprchu a půjdeme spát, jo?“
„Hm.“
„A teda…“ Novinářka si rozpačitě odkašlala. „Je teda všechno vysvětlený? Nezlobíš se?“
„Ale ne, kočičko. Jen se jdi vykoupat.“
„Dobře.“

Mlčky hleděl na v rytmu kroků se pohupující kulatý zadek, aby po jeho zmizení v chodbičce nahmatal mobil. Kousl se do rtu. Zavolat?
Byla jedna, skoro půl druhé.
Nakonec se rozhodl pro kompromis a naťukal krátkou sms.

Prsty netrpělivě bubnoval o látku, zatímco z vedlejší místnosti k němu dolehl zvuk šumící vody.
Sotva se ozvalo pípnutí a displej telefonu se rozsvítil, dychtivě ho popadl a navolil číslo.
„Ahoj Rudi. Paul Keller. Já jsem věděl, že budeš ještě vzhůru, že zase pracuješ, co?“ Zasmál se poněkud nuceně.
„Půjdu k věci, mám málo času. Jak jsi mi říkal,“ zaposlouchal se, ovšem stále bylo slyšet bezpečně puštěnou sprchu, „že mi oplatíš tu smlouvu pro mladý, tak bych měl nápad. Není to zrovna košér, ale ty to zvládneš udělat šikovně.“ Ještě to mohl vzít zpátky – mohl, ale nechtěl. „Potřebuji, abys trošku zapátral a našel mi špínu na jednoho policajta.“


Arrow


*

Káva provokativně voněla, jenže z ní se vznášející bílé obláčky byly zároveň i příznakem horkosti, která hrozila spálit jazyk: a dívka neměla čas čekat, až tekutina zchladne na přijatelnou úroveň. Nakonec udělala těch pár kroků k ledničce a dolila dávku kofeinu trochou studeného mléka.
Wox měla na spoustu věcí nehoráznou smůlu, alespoň v něčem si snad mohla blahopřát: zatímco spousta slečen a žen dané dny trávila ve společnosti bolestí, migrén, potíží a prášků, které jim měly ulevit, pro blondýnku obvykle znamenaly spíše jen pár políček zaškrtnutých v kalendáři, nutnost skočit do drogerie a dát si sprchu dvakrát denně. Tentokrát ji skolily takové křeče v podbřišku, že se ráno v posteli choulila do klubíčka do posledního okamžiku, než ji Paul, který obětavě vstal, ač nemusel, zavolal k snídani. Vážně uvažovala, že by si vzala jeden z redakcí povolených sick days a strávila den ve společnosti seriálů, pak ale zaťala zuby. Neumírala.

Jen byla zjevně naprosto zpitomělá. Měla za to, že si večer položila na roh stolu prášek: vždy ho odlomila i s platíčkem a položila na talířek, aby si ho nemohla nevšimnout. Pilulka putovala do úst a zbytečná troška plastu do koše v denní rutině, kterou považovala za životně důležitou. Vůbec si nepamatovala, že by si prášek dneska vzala, ale vyloupnuté platíčko leželo nahoře na kupce odpadků. „Už je to tady, měkne mi mozek,“ zamumlala, zavrtěla hlavou a při pohledu na hodinky se rozhodla věřit systému a nebudit Paula, který si šel zase lehnout.

Musela uznat, že se muž snažil. Rozdíl od jejich rozmluvy byl viditelný, a ač by to nahlas nepřiznala ani za zlatý hrnek na kávu, v duchu byla za Kellerovu norimberskou intriku vděčná. Byla si jistá, že nebýt toho popudu, té poslední kapky, kterou pohár její trpělivosti, mindráků a zamlklosti přetekl a ona konečně dokázala říci, co vše se jí nelíbí, už by teď byli od sebe. Blahořečila tu chvíli, kdy v ní bouchly saze.
Znovu byl tím pozorným mužem, co dokázal zajímavě vykládat a povídat si s ní, do kterého se zamilovala. Idylce scházel poslední kousek skládanky, Tereza ovšem byla naprosto smířena s tím, že má vedle sebe osobu z masa a kostí a ne dokonalou figurínu prostou chyb: jednoduše neměla právo nutit ho, aby si oblíbil Semira Gerkhana. Včera se s těžkým srdcem rozhodla, že je Kellerova vážným, naléhavým tónem pronesená žádost, aby za Turkem do nemocnice už nechodila, ještě v hranicích tolerance. Který chlap by chtěl, aby jeho holka navštěvovala jiného?
Mrzelo ji to, na druhou stranu, pomyslela si provinile, měla alespoň důvod jít po práci hned domů, dopřát si horkou sprchu a pak si jít lehnout.
Semir byl díkybohu v pořádku.
A Paul jí navíc slíbil, že komisařem spolu zajdou o víkendu.
Jen co se dostane ze špitálu, ještě si spolu užijí.

S úsměvem se klesla na sedadlo v tramvaji, která ji měla zavézt do centra města, kde by se s autem špatně parkovalo. Stejně. Kdo by před lety řekl, jak se to celé vyvrbí?


Pomalu a nahlas si zopakovala celou úvodní frázi: příliš často se jí stávalo, že jí nervozita zkazila první věty, podle kterých ji bohužel většina lidí dále soudila. Nemínila to zvorat. Tohle ne.
Vsála vzduch do plic a vstoupila na služebnu, aby ji hned na druhém schodu začala padat původně hrdě vztyčená hlava. Nahoru se vyvlekla jen stěží, nohy z olova.
Do háje.
Seber se, nanynko.
V Česku jsi to dělala stokrát.
Tady jen mluví jiným jazykem. Žádná věda.
Moc to nepomáhalo.

„Slečno?“ Ženě za stolem bránila ve významném povytažení obočí jen profesionalita. „Mohu vám nějak pomoci?“
Wox polkla. Teď už couvnout nemohla. „No… asi ano, díky. Je tady, prosím, paní Engelhardtová?“
Sekretářka potřásla popelavým odstínem světle hnědých vlasů, zvedla sluchátko telefonu a mile se usmála. „Jistě, je. Ale koho mám ohlásit, slečno?“
Pálily jí líce. Přese všechnu přípravu se uvedla jako blbka. „Moc se omlouvám, jsem trochu nervózní,“ rozhodla se blondýnka přiznat barvu. „Tereza Wox z Weltu. Já jdu na tu reportáž, jak bylo domluvené…“ Zaváhala. Zdálo se, že jí bruneta nevěří, nebo si měla její výraz vyložit jinak? „Tedy… paní Engellhardtová vám o tom možná neříkala, ale když jí zavoláte…“
„Říkala,“ odtušila žena o mnoho stupňů chladněji. „Ohlásím vás. Zatím si sedněte.“

Mladá Češka vyjeveně zazírala na tu změnu, jejíž důvod nechápala. „Ok, děkuju…“ V žaludku ji stisklo – hodně lidí nemělo rádo novináře a pro policii to mohlo platit dvojnásob. Měla se začít připravovat na tři dny strávené v neustálé defenzivě? Poplašeně se stáhla na židličku a dlaně dala mimoděk na kolena jako školačka.
Sekretářka položila telefon a zarytě hleděla do monitoru.
Wox neměla odvahu se zeptat, co se děje – alespoň však získala čas na to, aby si očima celý prostor osahala. Služebna měla atmosféru obvyklou pro místa, kde spolu na pár metrech čtverečních spousta lidí dělá po dlouhá léta: kolegové po sobě pokřikovali, panoval zde ruch a přesto dokonalý řád, kdy každá levá ruka věděla, co dělá pravá. Tu a tam někdo chvatně proběhl, maximálně jí věnoval udivený pohled a pak pokračoval dál. Z nedalekých dveří vyšla výrazně atraktivní mladá štíhlá blondýnka v kostýmku a prohodila přes rameno jakousi poznámku: obratně se vyhnula propisce, která za ní z hloubi neznámého prostoru vyletěla a se smíchem si to na vysokých podpatcích štrádovala do vedlejší místnosti.

„Slečno Wox!“ novinářka se otočila a rázem se jí ulevilo. I kdyby byl jen povinný, měla tmavovlasá šéfová dálniční policie na rtech úsměv. „Těší mě, Anna Engellhardtová.“ Policistka potřásla redaktorce, která se zvedla na nohy, dlaní. „Omlouvám se za zdržení, kolegu asi zaměstnali v terénu. Doufám, že vám alespoň nalili-„“ Žena se zamračila a otočila se k sekretářce. „Andreo?“
Sekretářka pohlédla na dívku a odkašlala si. „Promiňte, myslela jsem, že jde slečna hned za vámi. Dáte si kávu, vodu, džus…?“
„Asi džus, prosím,“ zamumlala Tereza, které nebylo příjemné být zdrojem byť nevyřečeného konfliktu: nechala se odvést dále do služebny a sedla si vedle tmavovlásky. „Moc děkuji, že jste k té reportáži svolila, paní Engellhardtová. Mám tu zkušenost, že nám v redakci lidi vždycky na poslední chvíli cukli a odvolali to.“ Poděkovala za skleničku naplněnou oranžově zabarvenou šťávou, kterou před ni sekretářka v zeleno-bíle proužkované halence a sukni z hnědé koženky postavila.
„Welt považuji za určitou garanci kvality,“ pronesla zdejší velitelka a podrobila redaktorku zkoumavému pohledu. Zatraceně, ta holka byla mladá! Bylo jí už alespoň těch dvacet, jak tvrdili? „Tak mě nezklamte, slečno.“
„Udělám, co budu moci,“ hlesla modroočka.
„No a konečně vám jde průvodce. Semire!“

Ohlédla se a polkla. K popelavé sekretářce, která už se přesunula zpět k počítači, se měli hned dva mladí muži: formálně oblečený elegán s černýma očima a nagelovým čírem a o více než hlavu menší snědý sympaťák s mušketýrskou bradkou.
„Promiňte, Terezo,“ vydrtila ze sebe Engellhardtová, kterou dnes zaměstnanci zjevně rozčilovali. „Dnes tady nějak upadá morálka. Gerkhane!“
„To je v pohodě,“ vypadlo z Wox, která si, ač si to absolutně nedokázala vysvětlit, začala hodně přát, aby nezvyklé jméno patřilo policistovi, který na tom byl výškově podobně. Sotva se v reakci na už skutečně rozhořčeným tónem potřetí pronesené oslovení konečně otočil, plavovláska nervózně polkla.
Fešák měl pohyby rychlé a hbité jako lasička – i pohled, kterým si dívku změřil, měl v sobě něco z hravé šelmičky. „Vy budete slečna Wox? Dobrý den, rád vás vidím.“
„Jo, mě tady těší,“ dostala ze sebe s lehkým zakoktáním, které si podle spokojeně přivřených víček správně vyložil jako lichotku. „Pane Gerkhane.
Šéfová na dvojici hleděla s lehkým zděšením osoby, která dokázala dohlédnout do důsledků lépe než kdo jiný: na moment zapřemýšlela, zda vše včas neodpískat. Ale ne. I Gerkhan věděl, kde je hranice mezi flirtem a problémem. „Tak dobře. Než vás pustím na silnici, pojďme, prosím, na chvíli ke mně do kanceláře,“ pronesla odevzdaně.


Wox se pro sebe pousmála. Osobní návštěvy Paul sice zamítl, ale o telefonování nic neříkal…

Arrow

*****

Od včerejška svět přestal vypadat jako nahodilá mazanice, která má ambice stát se trhákem na výstavě expresionismu a žaludek už se mu nehoupal jako po absolvování poloviny dne na laciné lochnesce. Semir za to byl natolik vděčný, že si dokonce zakoketoval s asi padesátiletou sestřičkou bohatě kyprých tvarů, která mu přinesla slabé prášky na ředění krve. Žena odešla s hihňáním, aniž by věděla, že za dobré pacientovo rozpoložení může i telefonát, který mu byl striktně zakázán jako rozrušující a otřesený mozek zatěžující aktivita. Pravda, trochu ho zklamalo, že Wox nepřišla osobně a navíc se na zítřejší návštěvu nahlásila i s tím svým nafoukaným pitomcem, přičemž v jejích slovech zaznělo zřetelné varování, aby se na jeho přítomnost Turek psychicky připravil, ale i tak to bylo v jeho nudě příjemné rozptýlení. Blondýnka mu sice věnovala jen pět minut a bylo zjevně slyšet, že hovorem zaplnila volný čas při sezení v tramvaji, ale prostě ho to potěšilo.
Usmál se pro sebe a mimoděk si promnul vousy sestříhané do mušketýrské bradky.
Dívka pobaveně vzpomínala na jejich první setkání.
Od té doby už v Rýně uplynula spousta vody, ale ty tři dny se mu do paměti zapsaly taky hodně hluboce.


„Teda ty vypadáš.“ Jan nevěděl, zda začít špičkovat, nebo parťákovi poskytnout první pomoc. „Um… je ti dobře?“
O dva roky mladší komisař postrádal obvyklé snědé zabarvení pleti, která se nyní hlásila spíše k nezralým olivám. „Ale jo, jen jsem se moc nevyspal,“ zabručel muž a odhalil bílé zuby v ohromném zívnutí. „Sjeď mi, prosím tě, do Mekáče na kafe, potřebuju trochu nakopnout.“
Řidič po kamarádovi vrhl rychlý pohled. Nebyl si jist, zda to téma nakousnout, ale… „Zase…?“ pronesl tiše. „Už zase?“
Semir kývl, ve tváři výraz člověka, co se zakousl do čokolády a ona byla plněná nejpálivějším chilli. „Jo. Ty bláho… dneska do dvou hodin ráno. A do tří jsem byl tak vytočený, že jsem nemohl usnout.“

Richter si povzdychl. Bylo mu kamaráda líto. Rozvod byl společné rozhodnutí obou manželů, ke kterému došli po vzájemné smutné, ale klidné dohodě a seznání, že jim oběma bude lépe jen jako kolegům a přátelům. Andrea se odstěhovala do vily rodičů, které takticky udržovala ve víře, že se jedná jen o pauzu - že je to definitivní, rozvodové řízení je na spadnutí a navíc se rozhodla nechat Turkovi jejich společný byt, jim prozradila sotva před týdnem. A Semirovi začalo peklo. Jako policista musel mít neustále zapnutý telefon, a to se Hans-Hubertovi velice hodilo. Usoudil, že okolo jedenácté večer je ten pravý čas pro to, aby s Turkem denně po mobilu rozebíral, jak komisař zničil jeho holčičce život. Gerkhan ho s ohledem na Andreu nemohl odkázat do patřičných mezí a zkušený obchodník na tom zjevně postavil strategii. Zablokovat číslo nepomohlo, muž volal z dalších. A Semir ve finále pozdě v noci zírával do stropu, zatímco jeho mysl bojovala s příkazem „usni, sakra, nebo to zítra napereš do mostu“ a instinktivním očekáváním, že se mobil co vteřinu agresivně rozječí a z dřímoty ho stejně vytrhne.
Jeho stále ještě zákonitá choť se otci pokoušela domluvit, přemlouvala i nadávala, že jí vztah s Turkem nadobro rozbije – těžko si však podobné smířlivé argumenty připustí ješitný muž, který si krach manželství částečně kladl za vinu. Neměl ten sňatek vůbec dovolit, tomu policajtovi s prázdným kontem koukalo z očí, že mu jde o peníze a zábavu.
Podrážděný a nevyspalý Semir na Andreu několikrát uhodil, aby otce laskavě krotila a ve svém temperamentu dal Hans-Hubertovi pár přízvisek, která by normálně dokázal držet za zuby – bruneta, unavená z boje na dvou frontách, zase sekla drápky zpátky. Ve výsledku se od sebe oba drželi dál, vzduch kolem nich nesnesitelně houstnul napětím a původní velmi korektní domluva na definitivním rozchodu dostala hodně trpkou příchuť. Semir se ve finále na rozvod těšil, čekal na něj jako na smilování a datum mělo v imaginárním kalendáři jeho mysli velký červený kroužek. Vážně doufal, že se vztah s Andreou, na které mu záleželo, zase dostane do normálních kolejí. A hlavně, kdyby noční telefonáty trvaly jen o tři čtyři dny déle, zbláznil by se. K úterý upínal veškeré naděje. Připadal si napnutý jako struna. Ještě centimetr navinout… a praskne.

„Tak snad se vám oběma uleví,“ pronesl Jan neobratně a rozblikal blinkr, aby kamarádovi umožnil dát se dohromady nad kelímkem příšerné kávy. „Už jen chvíle, ne?“
„V úterý,“ zabručel Turek a mrzutě nehtem seškrábl zrnko prachu z okénka.
Richter moc nevěděl, co říci, drcen mezi kladivem a kovadlinou: samozřejmě by Andree a Semirovi přál, aby byli oba spokojení, jenže v jeho představách a fantaziích hrála popelavá hnědovláska ze stanice čím dál výraznější roli. Doteď se jim bránil, byť mu ve chvílích, kdy se mu z krize vztahu nešťastná žena svěřovala se svým trápením, bývalo mnohdy hodně úzko. Až v těchto dnech se mu začala rýsovat naděje, že třeba jednou…?
„No jasny, zrovna teď musí být fronta,“ postěžoval si menší z komisařů při pohledu na množství koncových světel před nimi.

Sotva však dopil obsah kelímku a zakousl k ní dvě přesmažené čokoládou nadívané koblihy, nad kterými by slinu uronil i Homer Simpson, nálada se Turkovi výrazně zlepšila. „Tak jo, Jane. Teď prosím tě na služebnu, já-“
Přerušila ho praskající vysílačka. Ač byl hlas, který se z ní linul, zkreslený technikou, nebylo pochyb o rozčílení jeho majitelky. „Gerkhane!? Jste tam?“
Richter zasykl. „Neměl jsi dneska mít tu redaktorku?“
Turek kývl. Na jeho výrazu bylo znát, že na akci nezapomněl, jen se ji rozhodl co nejvíce odkládat. „Jo, šéfová. Zrovna jsme to obraceli na základnu. Už se moc,“ neskrýval ironii, „těším. Budu tam včas.“
„To bych vám radila. A nezapomeňte, že máte působit POZITIVNĚ, je to pro nás reklama! Engellhardová konec.“
Z hrdla se mu vydralo zasténání. „No ještě toho trošku…“
Richter pomalu kroužil po komplexu rychlého občerstvení, odkud se dalo sjet na normální silnici, která za moment nabízela možnost dostat se na dálnici v opačném směru. „Že ty’s o tom těšení se lhal, co?“ ušklíbl se řidič škodolibě. Naštvaný Semir byl rozhodně lepší než Semir utopený v nevrlé sebelítosti.
„Tak promiň,“ nezklamal ho staniční cholerik, „ale šéfová si fakt nemohla vybrat lepší chvíli. Jako… si budu muset něco šlehnout nebo co, abych se dokázal tři dny culit na nějakýho pisálka, co si pak stejně napíše, co bude chtít. A žádná reklama to nebude, nechápu, že novinářům šéfová ve svých letech ještě dokáže naletět. Uhm,“ opravil se i ve svém rozohnění, jako kdyby snad vysílačka stále odposlouchávala, „myslím jako ve svých služebních letech.“
Jan se zasmál a rozhodl se – pro spásu svou, šéfové, Turka a vlastně i celé dálniční policie – zvolit smířlivý tón, aby Gerkhan na redaktorku hned od začátku nenastoupil v plné parádě. „Tak víš co? Jak to budeš mít za sebou, tak si spolu dáme jízdu po barech. V pátek vypneme mobily a prostě si zajdeme na jedno na dvě.“
„Díky. Zní to dobře. Pokud se toho teda dožiju.“

„Už ji máš tady,“ konstatoval Richter při pohledu na u zdi parkující bílou, logem Weltu jasně obrandovanou Oktavii a zazubil se v reakci na kamarádovo odfrknutí.
První, co Semir zaznamenal, byl zamrzlý výraz Andrey, která hleděla do monitoru, a musel ji pozdravit dvakrát, aby sebou žena trhla a otočila se k němu. „Nazdar Andy,“ pronesl tak mírně, jak jen po nočním dýchánku s jejím otcem dokázal. „Jak se vede, co je nového?“
„Ahoj, máš tady tu slečnu,“ odvětila sekretářka, a aniž to mohla vědět, Turka popíchla právě tím, že ho upozornila na to samé, na co předtím Jan. Už odpoledne toho dne o redaktorce Andrea hovořila poněkud uštěpačně jako o „jeho slečně,“ teď však jen plnila své povinnosti – než manžel přišel, ještě si nad jejich rámec tu namyšlenou dvacítku proklepla na netu. „Šéfová je už na tebe docela namíchnu-“
„Gerkhane!!!!!“
Semir v tom oslovení dokázal přečíst všech pět imaginárních vykřičníků a zvedl hlavu. „Ale ale ale…“ zamumlal, sotva zaznamenal nervózní postavičku vedle své jen těžko se kontrolující, jen o chlup méně cholerické nadřízené. Rychle redaktorku přejel očima. Ejhle, mladá holka, neopeřené kuře. Blondýna? Výborně. Postava? Horší, Semir nebyl moc velký příznivec macatých stehen a velkých zadků. Boky by jí ještě odpustil, ale bříško už tedy do jeho ideálu krásy nespadalo. Kdyby měla alespoň ke své baculatosti adekvátní prsa… Přesto bylo na redaktorce něco, co ho zaujalo v dobrém. Možná ten očividně nejistý výraz, který byl v kontrastu s obvykle arogantním sebevědomým jednáním, se kterým se u novinářů zpravidla setkával. A obličej měla vlastně docela pěkný. Žádná krasavice, ale docela sympatická holka. Napadlo ho, že se ty tři dny možná nemusí být úplné mučení…“Nu, přátelé…“ zamumlal zaujatě, „tak já se jdu věnovat slečně, když si to šéfová tak moc přeje.“

Dusil ji knedlík v krku od chvíle, co se na té holce pásl pohledem. A proč vůbec? Jen protože byla mladá? Nebo ji chtěl naštvat? Znala jeho typ žen – blondýna to sice byla, ale Semir nebyl na tlusté. Vážně už bral všechno? Nebo vážně už bral všechno, aby ji samou zašlapal do země a demonstroval, že je vážně konec? Polkla a jen stěží se zdržela poznámky, když se Turkovi na snědé tváři objevil dobře známý křivý úsměv – kdysi ten výraz patřil jí, formálně byl přece stále ještě její! Přesto se s ní vydal k dvacítce s velkým zadkem, kterou ještě ani nepozdravil. Znala ten úsměv. Milovala a podléhala mu, když s ním kráčel k ní, k smrti ho nenáviděla ve chvílích jejich vztahových pauz. Gerkhan byl na lovu. I kdyby jen rámci flitru nebo toho, aby se té holce zalíbil, ale prostě… šel do ní.
„Andy…“ zamumlal Richter, který dovedl uhodnout směr jejích myšlenek, rozpačitě. „To bude ok…“
Sekretářka popotáhla, tvář zkřivenou, jak se bránila vzlyknutí. „Proč mi tohle dělá…? Proč mi to musí dělat?“
Muž ji přivinul k sobě – jedna jeho část, která se strašně styděla, se radovala z toho, když se o něj Gerkhanová důvěřivě opřela, druhá ji chránila před pohledem na to, jak si Turek se zazubením třese s červenající se blondýnkou rukou. „Já nevím,“ zaškrčel. „To je prostě Semir, no…“



„Spíš?“
Turek sebou trhnul a pokusil se rychle identifikovat návštěvu – i ve zbědovaném stavu si uvědomil, že by mu doktoři netykali – aby zjistil, že se na něj z rámu dveří vlaze usmívá právě Andrea a celá její rodina. Bodlo ho. Nejen při vědomí toho, jak je ona šťastná a on je sám, ale i proto, že doufal ve Wox. „Ahoj Andy, Jane! Tak pojďte za lazarem, díky, že jste přišli!“
„Prosím tebe, co nám děláš za starosti,“ vešli dovnitř a bývalá sekretářka se k pacientovi sklonila, aby ho políbila na tvář. „Ahooooj…“ protáhla něžně, tón tak příjemný, že se Turek zatetelil. V cigaretových tmavě šedých džínsech, fialovém pulovru a černém saku jí to nebezpečně slušelo.
Richter, který v náručí houpal kňourajícího Tobiase, si s mužem vyměnil vědoucí pohled. „Teda... docela rád bych tě někdy navštěvoval i jinde než v nemocnici," narazil na hodiny následující po zásahu u Geburna. "Zase zraněn v akci? Člověče, to je asi jediná věc, proč mě nemrzí, že jsem pryč.“
Semir si všiml výrazu, který po něm žena hodila, a rychle se raději ozval. „Ale tak hrozný to není. Alespoň si odpočinu. Už mě nic nebolí…“
„Takže se vlastně flákáš,“ vyzubil se Jan, který dobře poznal, že je veškeré nebezpečí zažehnáno a setkání může proběhnout ve veselém duchu.
„No asi tak,“ oplatil mu výraz Semir. „A tak víš co, odpočívám.“
Richter stále kolébal syna, který se ho rozhodl tahat za límec košile. „A kdy tě pustí domů? Ještě stejně budeš doma, protože se musíš šetřit, ne?“
Policista si odkašlal. „No, normálně bych mohl zítra, ale vzhledem k okolnostem by prý doporučovali, abych to tady vydržel tak do pondělí do úterý.“
Andrea, která se posadila vedle jeho postele a nalila mu pití, se zamračila. „K okolnostem? Jakým?“

Nebylo příjemné to přiznávat a Turek nemohl popřít, že to ve světle jejich šťastné rodiny sám vnímal jako konstatování vlastní životní prohry. „Tak jako žiju sám, no. Nemá na mě kdo dohlídnout a postarat se o mě,“ zabručel rozpačitě. „Kdybych někde zkolaboval, nemuseli by mě najít v čas.“
Bruneta zvedla obočí. „A slečna se nepostará?“
Mlasknutí, které z úst jejího manžela vyšlo, bylo jasné varování, že je ženino rýpnutí už za čarou.
„Slečna má svoje starosti a patrně by se to nelíbilo jejímu partnerovi.“ K vlastnímu překvapení dokázal Semir odpovědět vcelku klidně, jen poslední slovo takřka vyplivl. „Ale taky za mnou přijde a zrovna mi volala.“
„Fajn. Tak se dej do kupy, chtěli jsme tě s Andreou pozvat na večeři,“ změnil ex-policista téma.
„Asi někam ven,“ chytila se žena. „Pořád nevíme, jestli v Německu zůstaneme, tak bydlíme u našich. Ale klidně můžeme do té turecké, kde jsme seděli minule!“
„Nebo k Merlinovi,“ podotkl Jan. „Mají tam fantastické ryby.“
„Mně by vůbec nevadila ani nějaká pivnice a guláš, popravdě jsem tyhle věci už dlouho neměla. Máma mi Tobiho určitě pohlídá.“
„Miláčku, přece nebudeme zvát Semira na půllitr a klobásu. Když tak spíš do pizzérie?“
Turek létal očima z jednoho rozesmátého manžela na druhého, ač se mu pod víčky začaly vinout divné různobarevné šmouhy. Nemohl si pomoci, ale připadal si jako největší loser.


Arrow


*****

Cvak. Tichý zvuk, se kterým se velká ručička přesunula na 12, zatímco malá zůstávala na devítce, ve Wox vyvolal výčitku: původně plánovala, že bude pracovat až do půl dvanácté, jenže už před čtyřiceti minutami se jí hlava začala motat natolik, že jí Keller další civění do monitoru zatrhl s tím, že se přece nechce nadobro vyšťavit, jako se jí to povedlo před pár týdny.
Měl pravdu, nicméně termín odevzdání diplomové práce se neúprosně blížil a dívce se cosi těžkého usadilo na hrudi pokaždé, když si připomněla, že má zatím jen jakousi osnovu a naostro dokázala napsat snad jen jednu sedmistránkovou kapitolu a odpoledne strávila hledáním dobrých online i tištěných zdrojů. Musela zabrat. Jenže psát po příchodu z práce, kde u počítače trávila většinu času, u toho se dostatečně věnovat Paulovi a ještě každý den přidat dvě tři stránky, se jí jevilo jako nadlidský úkol. Poprvé k diplomce naprosto vážně sedla sotva ve čtvrtek a v pátek už dokázala připsat jen kousek. Možná by to šlo lépe, kdyby se zavřela k sobě do bytu a nechodila k příteli, nicméně Tereza se rozhodla dávat velký pozor na to, aby Paula kvůli škole nezanedbávala.

„Co vzdycháš?“ brouknul muž a foukl unavené novinářce do vlasů.
Zase byla zničená. Snažila se to skrývat, ale nemohlo mu uniknout, jak jí padají víčka, a bělmo očí se zbarvilo do růžova, zatímco jí pozdě večer zmalátnily pohyby a ztěžkl jazyk. A to byla sobota!
„Nabitý den,“ usmála se Wox, ač to v současné poloze nemohl vidět. Poté, co diplomku pro dnešek s pocitem zmaru odložila, se k němu přesunula na pohovku, dala nohy nahoru a opřela se o muže, který rovněž ležel. Lehce si ji přesunul, aby dívce poskytl podporu a pak se společně dívali na přihlouplou komedii, jejíž děj navíc novinářka ani pořádně nevnímala. Kdyby ji alespoň přestalo bolet břicho – byla Paulovi neskutečně vděčná, když jí před chvílí sám od sebe bez řečí znova nahřál polštářek s peckami od třešní, kterým ji včera překvapil s rozpačitým vysvětlením, že četl, jak moc to pomáhá. Pravdou bylo, že když si horký váček položila na podbřišek, ulevilo se jí a do tkáně postupující hřejivost zmírňovala křeče. Ať už za to mohl placebo efekt nebo ne, byla ráda.
A ještě víc ji potěšil Kellerův přístup. Nemohla neocenit ten ohromný posun za začátku vztahu: netušila, zda tehdy Paula pobláznila možnost mít po dlouhé době sex, navíc s o dost mladší partnerkou, ale minimálně dvakrát či třikrát musela s velmi nepříjemnou pachutí vystavit stopku jeho návrhům na to, aby si během jejích dnů dali alespoň rychlovku na stojáka ve sprše, která byla podle právníka dostatečně hygienická. Nehledě na to, že to byla snad první příležitost, kdy začal, byť zatím v náznacích, nadhazovat, že má ohledně jejího baculatého zadečku zájem o něco více než jen o osahávání.

Znovu si povzdechla a vytáhla obě paže vzhůru, spojila dlaně za právníkovým krkem a pokrčila nohy.
V odpovědi využil volného prostoru a jeho ruce zakryly dívčina ňadra. Skrývala je jen tenká látka trička, dívka večer preferovala pohodlí a pak, Paul pro sebe uznale kývl, tohle pevné pružné mládí žádnou podporu nepotřebovalo. Tereza neprotestovala, naopak se zavrtěla, aby se o mužovu hruď opřela pohodlněji: uvolnil stisk, počkal, až se slečna dohnízdí a pak začal jemně, líně kroužit dlaněmi.
Wox zavrněla a stiskla víčka. Tohle přesně potřebovala. Trošku pohody, uvolnění a mazlení, díky kterému z ní pomalu odplouval stres.
Cítil, jak její tělo zvláčnělo: ještě více zaklonila hlavu, takže ho blond vlasy zalechtaly na holé kůži a zároveň ho, snad aby se alespoň trošku odvděčila, pohladila po zátylku, ruce stále vzpažené.
Bojoval s narůstajícím vzrušením, jehož stéblo však nevyrůstalo z kořene laskání dívčiných křivek.

Překřížila ruce, více se prohnula a nehty omylem škrábla o kůži na temeni, až mu po páteři přejel mráz: byly to poslední dny, kdy mu v mysli, která se měla soustředit na případy a plánovat spokojenou budoucnost s Terezou, sílila představa jejích zápěstí stažených koženou manžetou. Viděl ji, nejistou a rozklepanou, nejlépe s páskou na očích, aby nesledovala, na co se chystá. Svlékl by ji, políbil. Vzal její ruce do svých a s láskyplností, aby jí ani kůžičku neodřel, svázal zápěstí k sobě, zahákl je za řetěz a poplašenou blondýnku povytáhl. V duchu sledoval, jak stoupá, nejprve pokrčená v kolenou, pak natažená – naposledy sebou instinktivně škubne a pokusí se vyprostit, dosáhnout na podlahu a už je plně v jeho moci, důvěřivě odevzdaná. Lehce se pohupuje a otáčí kolem své osy. Vlastně se ještě nerozhodl, co by co vzrušovalo víc – kdyby balancovala na palcích, nebo bezmocně visela. Možná by ji svlékl až teď, pomaličku, po kouskách. A pak by si chvíli hrál. Viděl, jak se kroutí a snaží se najít oporu, zatímco jí něžně přejíždí rukama po těle - a pak by poodstoupil a páskem jí namaloval na záda, prsa a bříško pár rudých proužků. Prohýbala by se a houpala, kopala do vzduchu ve společné hře. Viset, ano, musí viset. Slyšel tenká vykviknutí po každém jednotlivém štípanci. Pásek by letěl do rohu, popustil by ji trošku níž, až by se s úlevou dotkla země a už s úsměvem by přijala, jak do ní zezadu divoce proniká.
Toužil po ní, ale dívka byla příliš sešněrovaná – smutně se ušklíbl té nevyslovené slovní hříčce - než aby kývla. Minule jí trochu naplácal, no bože – a tvářila se, jako kdyby na ní praktikoval něco tak odporného, jako scat. Úplně viděl její pobouřený svatý výraz, kdyby jí hrátky se zavěšením navrhnul. Možná až mu zase při nějaké velmi vzácné příležitosti povolí popustit uzdu a nezadá hranice, pak by to mohl zkusit. Už se díval u sebe, ale v jeho bytě se nabízel jen rám nad sprchovým koutem a ten by dívku neunesl, u ní nebyl ani ten. Možná měla nějakou skobu ve dveřích? Byl si ale skoro jist, že v garáži ve vile nějaký hák do stropu zapuštěný je, a pokud se Paul nepletl, měl by unést i těžkou Terezu. Na druhou stranu… mělo by to mít atmosféru, zasloužila si trochu respektu a ne rychlé ošukání mezi zimními pneumatikami a zásobami nemrznoucích směsí se strachem, že přijde nějaký jeho zaměstnanec.

Byť si většinou dával dobrý pozor na to, co v počítači dělal, vědom si toho, že má spoustu nepřátel, kteří byli ochotni chytit se každé vějičky vhodné k jeho očernění, jednou neodolal a za pomoci vyhledávače zjistil, že i kolínské temné uličky skrývají jedno dvě místa, kde by mohl své fantazie přetavit v realitu. Jenže v městě, kterým protékal Rýn, pro něj samého nebyla žádná ulice dost stinná a anonymní, žádný drobný úplatek by nezajistil, aby druhý den v Bildu nebyla škodolibá nevkusná a nespravedlivá fotomontáž jeho samého v kožených kalhotách.
Pomyslel na Berlín.
Berlín, tu Mekku podivínů, od kterých se on, pan seriózní, snažil držet dál i v případech, že byli jeho klienty. Berlín a jeho anonymita různých klubů, kterých tu bylo daleko více než v maloměstě se slavnou katedrálou. Ale netroufl si, nemohl riskovat svou reputaci, měl povinnost k pověsti, kterou si roky budoval.
A místo toho, aby na ní déle pracoval, mu soustředění a vůli kradla mladá milenka, brala směr jeho myšlenkám, strhávala je k sobě a k posteli a přesto ho, když už ji do lůžka povalil, s krutou netýkavostí nenechala naplnit nejtajnější tužby.
Co mu to ta holka dělala?

Šíleně s ním cvičila. Celý život tříbil a ukázňoval svou duši a tajně se považoval za člověka, který dosáhl mistrovství v dokonalém soustředění na cíl, za kterým chtěl jít. Malá blondýna mu do pečlivě uspořádaných zásuvek mysli pokaždé hodila bombu a svůdně se, nahá a zvoucí, usmívala z rozvratné zkázy ohořelých předsevzetí. A on nedokázal odolat.
Ale proč?
Miloval svou manželku, bezpodmínečně a jistě – přišla mu krásná, přitažlivá, moudrá a tak moc zasluhující vlídný dotek. Dobře, po čtyřicítce už by ji nenazval sexy, ale pohledná byla stále.
Tak proč tak šílel z dvacetileté holky?
A co víc… proč právě ona otevřela dveře v jeho mozku, o kterých v době, kdy byl s Evou, vůbec nevěděl, že existují? Čím ho zmanipulovala, čím ho přivedla do stavu, že jen ji viděl, měl chuť to mladé tělo přehodit přes nejbližší kus nábytku, pánovitě lapit za prsa a roztrhat na kusy? Proč musela tu bránu otevřít? Připadal si bezmocný, když hořel touhou, kterou ona sama rozpoutala a odmítla ji ukojit. A ještě se přitom odvolávala na slušnost!
Když si vzpomněl na její nožky, představil si je svázané, když civěl na to, jak mu ráno připravuje snídani, nejraději by ji přimáčkl k lince a rázně si ji vzal – a už několikrát v noci trpěl jako vyhladovělý vlk při pohledu na za plotem se klidně procházející, zdánlivě nevinné jehňátko, když se k němu ve spánku otočila zády s vystrčeným zadečkem. Náhoda? Tyhle malé kruté provokace ho zmáhaly. Proč mu to dělala?
Rozčilovalo ho to. Měl vidět jen spící holku, místo toho musel vstát a dojít si pro sklenku vody – naštěstí se zatím převalila na záda.
Nikdy dřív se mu to nestalo, vystačil si s klasikou a byl spokojen, maximálně se s Evou neshodli na četnosti.
Ale Tereza?
Jak kdysi četl u jednoho slovutného autora – měl z ní mozek v kalhotách.
Bez ohledu na IQ, bez ohledu na věk a zkušenosti.
Měla v sobě něco naivně čistého, co zvalo k lámání a zaučování od zkušeného, co na něj křičelo, ať posunuje hranice, byť se třeba ona sama bude kroutit.
On byl přece normální, sakra.
Do padesáti byl.
Tak proč se mu teď ta, kterou miloval, připravila takové mučení?
Musí se to uklidnit, časem se to prostě zklidní. Tohle je jen nějaký vršek sinusoidy a pak to už bude v klidu, určitě. Trochu se jí nabaží a sklouzne to do normálních postelových mezí… Jestli spolu budu normálně žít jako pár a časem třeba i jako-

Dívčin mobil zapípal.
„Ale ne…“ Zamumlala Wox ospale a začala se zvedat.
Jen nerad ji pustil a nechal posadit. „Copak?“ Otázal se, byť tušil. Ráno a pozdě večer brala ty své pilulky, ten výkřik ženských práv, co ve skutečnosti lidem bránil ve štěstí. „Prášek?“
„Mhm,“ zívla a protřela si oči.
„Počkej, já ti pro něj skočím,“ rozhodl se, pomalu ji přetáhl vedle sebe a vstal. „Jak se to jmenuje?
„Jé, to budeš hodnej. Oranžovo-bílá krabička, Jangee. Je nahoře v lékárničce. A jeden kousek odlom a dej i s obalem na stůl. Ale fakt s obalem, ať to nesežere Sumera. A sklinku vody, prosím.“ Sotva se vrátil, s poděkováním prášek polkla a na muže se usmála. „No, a když už jsem tě dneska zjevně zotročila, ještě bys mě mohl poškrabat na zádech.“
Políbil dívku na čelo. „Pod jednou podmínkou.“
„Hm?“
„Koukal jsem, na kolik máš načasovaný budík. Tak to o hodinu a půl posuň.“
„Ale Paulie, já musím pracovat a všechno to stihnout…“
„Tak si odpočineš a půjde to líp. Věř mi. O víkendu si musíš trošku odpočinout. Nedává smysl vstávat v sedm. Ve dvě odpoledne budeš vyřízená a neuděláš nic.“
Povzdechla si a položila mu do klína polštář, na kterém se uvelebila. „Tak dobře. Ať je po tvém.“
Kývl. Škoda, že mu to neříkala častěji.



Arrow


*****

„Už půjdu. Ale vypadáte vážně dobře, takže vás dlouho zahálet nenechám. Koneckonců, papírovat můžete i z postele,“ věnovala mu tmavovlasá žena jeden ze svých relativně vzácných milých úsměvů.
„Tak to fakt díky, šéfová. Čekal jsem, že přijdete povzbudit svého nejlepšího, nejspolehlivějšího a nejvíc nepostradatelného zaměstnance, ne že ho míníte dorazit,“ ušklíbl se Semir a mimoděk pohlédl na tašku, kterou s sebou přinesla, a jemu se zdálo, že obrys v ní připomíná čokoládu. Nemohl si pomoci, ale uvažoval nad tím, zda mu ji tady nechá – proklatý Kranich a jeho nakažlivá nenažranost.
„Drobnosti, abyste tedy neřekl, že vás týrám,“ vstala velitelka dálniční, podle jejíž formální košile a saka poznal, že se ani nedošla domů převléci a nehledě na klid, kterému měla být neděle zasvěcena, za ním do nemocnice zajela okamžitě po svém návratu ze školení. Pocítil k nadřízené vřelost. Dokázala být ostrá jako přešlechtěné čili, ale jakmile došlo na lámání chleba, uměla svým svěřenců ukázat svou lidskou tvář a přízeň, aby každý jeden věděl, že ji má na své straně. Teď na stolek položila nejen čokoládu, ale i balíček se směsí hrušek, jablek a švestek a k tomu tubus s mixem sušeného ovoce a různých oříšků, které Turek fanaticky miloval.
„No paráda,“ rozzářil se Semir. „Děkuju.“ V tu chvíli byl šéfové ochoten odpustit i to, že ho vyrušila ze snu.

Zdálo se mu o Wox.
Snad vůbec poprvé v jeho nočních vidinách, kdy laskal ženské křivky a líbal něžná měkká ústa, nefigurovala milovaná Kateřina či jiná dáma, které kdysi patřilo jeho srdce nebo s ní propletl tělo. Místo havraních vlasů, tak černých, až se zdály mít modré tóny, mu mezi prsty klouzaly plavé pramínky, oči získaly jiný odstín.
A nebyla to vzpomínka na večer před lety, kdy si nesmělou novinářku odvedl do svého ještě manželského bytu. Pravda, do romantiky to mělo ještě dále než těch pár svíček, které tehdy zapálil, aby vyvolal alespoň iluzi poetiky a zakryl, že má tak trochu chuť ojet mladou holku, aby si dokázal, že na tom přes svých jedenatřicet a krach vztahu s Andreou není zase tak zle. Tentokrát se s dívkou miloval na pohovce u ní v bytě. Smála se a hladila ho po zádech, zatímco on prudce oddechoval, hluboko v jejím těle, neskutečně rušený zvukem, kterým pračka každých zpropadených pět vteřin oznamovala, že už skončil prací program.

Anna ho vyrušila, právě když byl v nejlepším a přehodil si Terezinu nohu přes rameno – pravděpodobně to na něm bylo znát, protože zatímco na nadřízenou zmateně zíral, vytržený ze spánku, Engellhardtové se úsměv změnil ve vyděšený výraz a zamumlala, že hned přijde, jen si ještě skočí pro čaj.
Semir zadoufal, že bylo prostěradlo dostatečně zvlněné po celé své délce a neprásklo ho. Rozhodl se, že tomu bude věřit, protože když se Anna ve dveřích objevila podruhé, nenašel v jejím výrazu ani náznak pobouření či pobavení. Buď by byla poker face master, nebo nic neviděla.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Semir hleděl na už zavřené dveře, do dlaně si okamžitě nasypal hrstičku suchých pochutin a konstatoval, že tato návštěva byla daleko příjemnější než ta včerejší.
Wox bohužel splnila slib a přišla i s Paulem. I oni mu donesli pozornosti, byť tentokrát jiného řádu: Tereza mu vybrala několik svých popcornových knih a dva hlavolamy pro zkrácení dlouhé chvíle. Pravda, mohlo to být horší, Turek očekával strašlivě trapné ticho a jejich útěk hned po tom, co si u něj odsedí povinnou čtvrthodinu – zůstali šestkrát déle a ač mluvila převážně zjevně velmi dobře naladěná malá novinářka, které se pusa takřka nezastavila, Keller se choval docela mile, byť zůstal u zdvořilostních formalit.
Teprve v momentě, kdy se Tereza zvedla a s nejistým „doufám, že se tady teď nepozabíjíte,“ zamířila na toaletu, zhoustlo napětí.
Semir si neodpustil ťafku, zda bude Keller teď chodit s Wox všude, aby ji dostatečně kontroloval. Že by na příští přátelské sedánce prostřeli pro dalšího hosta.
Paul nebyl z těch, kteří by se dali zastrašit. S úsměvem tak povýšeným, že by ho Gerkhan nejraději vylepšil úderem pěsti, Turka lehce upozornil na to, že by měl blondýnku konečně nechat být a nemotat se jí do vztahu.
A pak právník pronesl slova, která komisaři tepala v uších doteď a kvůli kterým se po Terezině návratu už nezmohl na nic než pár zamrzlých vět.

„Berte už laskavě na vědomí, že ona s vámi nepočítá, Gerkhane. Klape nám to. Dokonce jsme už mluvili i o založení rodiny.“

Vyrazilo mu to dech.
Wox a dítě? Dítě a rodina s Paulem Kellerem? Vůbec by to do ní neřekl...
Dobře věděl, že pokud chce jednat, dost možná nastala poslední šance.

Problém byl, že si tohle říkal už asi posté.


***


„Maličká, nechceš se jít projít? Teď je tam konečně slunce. Koukáš do toho od rána.“
Wox zvedla hlavu od knih, protáhla se a zívla. Opravdu zvládla vstát, nasnídat se a od té doby psala, psala a psala, za dnešek zvládla přidat celých osm stránek a co víc, považovala je za velký důvod ke spokojenosti. „Hm, a víš, že jo, Paulie?“ Usmála se, protože muž s kladnou odpovědí zjevně nepočítal a teď se mu krásně potěšeně roztáhla ústa. „Jen dopíši kapitolu. No neboj,“ uchechtla se při pohledu na jeho zaskočení, „stačí mi deset minut. Zatím vymysli, kam půjdeme. Budou stačit dvě hodiny? Já bych ráda jen takovou přestávečku, chci využít toho, že mi to jde. Co jít někam do přírody?“
„Dobře, na něco přijdu.“

Z deseti minut bylo sice dvacet a pak se blondýna ještě chvíli batolila s oblékáním a základním líčením, pauzy mezi přeháňkami, které celý víkend pokazily, však využili dosyta, když se prošli nedávno rekonstruovaným parkem asi půlhodiny chůze od Paulova bytu. Na Woxiin vkus byl sice příliš odtržený od přírody, protože koryto obnoveného potoka bylo celé vybetonované a na jeho dně chyběly oblázky, nicméně v korunách stromů a okrasných keřů zpívali ptáčci, kteří neodletěli do teplých krajin.
Drželi se za ruce a procházeli otevřené plochy i zastrčené části parku a jen litovali, že kvůli dešti nemohou na chvíli sednout do trávy.

Paul se přesto rozhodl, že by se měli na chvilku posadit: koupil od pojízdného stánkaře dvě velké coffee to go, předal je novinářce a k jejímu příjemnému překvapení očistil sedátko bez opěradla papírovým kapesníkem a položil na něj igelitovou tašku, kterou musel mít celou dobu v kapse lehkého černého podzimního kabátu.
„Díky. Miláčku?“ zacukrovala Wox, když jí nabídl místo a vrátila mu kalíšek s daleko slabším nápojem. „Já jen… napadla mě jedna věc.“
„Hm?“ Paul se uvelebil vedle ní a pohladil ji po stehně.
„Asi to vyzní trošku blbě,“ začaly líce lehce růžovět, ale možná za to mohl už poměrně studený podzimní vítr, „ale ta sobota… Jak to bude s oblečením, prosím? Já nemám nic na black tie, tak nechci, aby byl trapas. Co si mám pořídit? Jako já si to vygooglím, ale-“
Keller se napjal. „Jsem idiot. Já jsem ti to neřekl?“
„Ech…“
„Terezko, samozřejmě jsem myslel, že skočíme za Jorgem a jeho bratrem. Minule se ti ty šaty líbily, že? Říkal jsem si, že když bude více času, připraví ti ještě něco lepšího. Ale jak chceš…“
Wox si rozpačitě odkašlala. „Líbily se mi moc, ale-“
„Ach, s penězi si nedělej starosti. Pánové mi dají cenu. A pak, nechci, aby sis na jednorázovou akci něco platila sama, Terezko, zvlášť když tě zvu a je to tak trošku,“ mrkl, „moje show.“
„Tak jo,“ zašoupala dívka nohama. „Ještě jednou děkuju. A kdy to chceš řešit, prosím? Já jen, aby to nebylo zase na poslední chvíli, minule se na to moc netvářili.“
Kousl se do rtu. „No, právě proto jsem idiot. Objednal jsem tě na pondělí, myslela jsem, že jsme to spolu probírali. Takže… prosím tě, hodí se ti?“
Wox v hlavě prohlížela kalendář a pak s ulehčením kývla. „Jo… ale je to docela štěstí, obvykle mám pondělí sakra nabité, Paulie.“
Snažil se, aby mu v hlase nezaznělo podráždění. „Však se omlouvám, spletl jsem si to. Takže vyhovuje?“
„Nic si z toho nedělej, jasny, vyhovuje, fakt díky,“ poplácala ho blondýna po rameni a napila se, aby spokojeně upřela zrak do dálky.

Listí většiny stromů už se přetavilo v nádherné barvy, a protože si zahradníci dali práci s různorodou výsadbou, park doslova zářil zlatou, rudou, fialovou, oranžovou a v jednom malém koutku dokonce i modrou. Přišel její oblíbený čas svetříků, kardiganů, lehkých kabátků a trenčkotů, na který se celý rok těšila. Milovala podzim.
Spokojeně se opřela o přítelovo rameno a dopila svou kávu, zatímco z té Kellerovy zatím příliš neubylo. „Paule, jen teda počítej s tím, že to takhle teď pár týdnů, možná i měsíců bude, jo?“
„Že budeš každý večer mrtvá a přesto se budeš učit a psát… a o víkendech to samé?“
„No tak nějak, akorát ne tak dramaticky,“ zazubila se blondýnka. „Spíše se blíží ta chvíle, kdy budu muset na nějaké dva týdny odjet do Česka. Musím si nabrat literaturu na státnice, to kopírování pár dní zabere.“ Wox si v duchu po tisící vynadala za to, že materiály neschovávala průběžně do systematických složek. Zase její řešení problémů na poslední chvíli! Ale snad nebude tak zle, pomyslela si, na učení a dopsání diplomky zbyde polovina října a pak celé dva měsíce. „Paulie, prostě to teď bude trošku náročnější. Je mi to líto, ale,“ přitiskla se k muži, protože si vzala příliš tenký svetřík, „budu fakt potřebovat tvou podporu a trpělivost.“
Radost nepředstíral, ale zjevně s tím byl smířený. „Jasně, počítej s ní.“
„Jsi skvělý chlap, nejlepší!“
„Já vím,“ zašklebil se, zaváhal, ale pak to zkusil. „A co představit takového skvělého chlapa rodičům?“

Wox se zarazila v polovině pohybu. Celou dobu se bála, že s tímhle přítel začne. Polkla. „Paule… já na to hodně myslela a pak jsem si řekla, že to nechám na později. Já ty dva týdny fakt potřebuji na učení a běhání po škole, víš? Já teda,“ zarazila ho dříve, než mohl něco namítnout, „chápu, že bys s tím počítal, ale mně by to prostě nedalo. Byl bys návštěva, musela bych se o tebe postarat. Nedalo by mi to. Chápej, prosím…“
Musel se úsměšku, co se mu dral na rty, hodně bránit. „Jistě.“
Políbila ho na tvář. „A co Vánoce? Chci tě představit, ale ty dva týdny asi nebudu vědět, kde mi hlava stojí. Prosím tě, dej nám šanci si to vychutnat.“ Představa, že přivede svým rodičům, kteří měli s jejím německým životem stále problém, padesátiletého muže, který byl starší než oni a představí ho jako přítele, jí nepřinášela hezké sny. Bude ho muset hájit a lehce si ho vybojovat. Vánoce na to byly ideální. Nikdo se nechce hádat o Vánocích…
„Dobře, Terko.“ No vida, pomyslel si hořce, další indicie, jak moc se mnou slečna do budoucnosti počítá.
Tereza se k němu otočila a prsty zajela do vlasů, aby ho znova políbila, tentokrát na rty.
Sklonil se k drobnému oušku. „Těším se, až se budeme zase moci milovat.“
Změnu tématu přivítala, byť to byl krok k posteli. „Ještě to zítra vydrž. Pak budu už jen tvoje.“
"Ty přece jsi moje, miláčku."


Arrow


***

Polknutím svlažila vyprahlé hrdlo: sms, která jí před chvílí pípla na mobilu, Terezu vůbec nepotěšila. Minule sice od dvou jihoamerických bláznů do módy odešla jako princezna, nicméně jednání s nimi nebylo nejmilejší záležitostí. Doufala, že tam s ní Paul bude, právě přítel však do 160 znaků natěsnal omluvu, že se buď zdrží, nebo nedorazí vůbec. Dívka se však neměla bát a v klidu vejít, vše předjednal a peníze už vyřešil.
Blondýnka pokrčila rameny – stejně neměla moc jiných možností.
Pánové ji však překvapili. Buď byli minule oba nevrle naladěni, nebo je skutečně pobouřilo, že si někdo jejich svaté profesionální služby rozhodl objednat na poslední chvíli jako laciný rozvoz pizzy: tentokrát z rozhodování o šatech udělali navýsost příjemný zážitek a Wox, která nesměle přiznala, že tomu moc nerozumí, nabídli pevnou pomocnou ruku. Pár jejích návrhů zdvořile odmítli s jemným zdůvodněním, že by takový kousek její postavě neprospěl a nakonec sami navrhli řešení, které dívku okouzlilo ještě více než před plesem v opeře.

Sice se zopakoval známý pocit ponížení, když ji Jorge i jeho pomocník měřili v pase, aby zjistili, jak moc šaty upravit, ale i tak na ten tmavý kus látky pověšený na krejčovské panně musela fascinovaně zírat. „Černá není kvůli postavě, slečno,“ opravil už předtím její domněnku Jihoameričan s úsměvem. „Ta je kvůli příležitosti. Na takový večer se chodí v tmavých odstínech a platí, že doprovod hlavních osob by měl mít skutečně důstojnou černou, maximálně antracitovou. Pokud bude pozornost upřena na Paula, pro vás platí černá a jednoduché doplňky,“ dodal, zatímco Wox moudře kývala, ač jí tyto tanečky přišly k smíchu.
Výsledkem byla nádherná zavinutá dlouhá večerní róba s velkým výstřihem – ovšem dekolt šaty neodhalily zcela, místo nahé kůže pokračovaly málo průhledným černým materiálem, snad tylem, který prohloubil jen jemnou lodičku a poté vytvořil příjemné tříčtvrteční rukávy. Dvě věci však Terezu nepotěšily: bylo jí zdůrazněno, že šaty nevyniknou bez alespoň dvanácticentimetrových jehlových podpatků a dívka si musí vyčesat a stáhnout vlasy, přičemž v obojím byli pánové zcela nekompromisní.

Paul dorazil přesně v okamžiku, kdy její nožky na šílených botách nejistě zkušebně stanuly: muž se opřel o dveře a velmi zaujatě ji pozoroval, zatímco blondýna se zarytě pokoušela předstírat důstojnost. Po rovné zemi to docela šlo, bála se však, že se na koberci či schodech zabije a všem bude pro smích.
„Ahoj,“ pozdravila ho a už s větší jistotou k němu dokráčela – políbil ji na přivítanou, přesto se tvářil jinak, než by očekávala. „Um… děje se něco, Paulie?“
„Ale ne,“ odvětil se strohostí, která dívku zarazila. Zdálo se jí to, nebo v tom bylo skryté spíše varování, že tady žádnou nepříjemnou věc řešit nebudou a vyříkají si ji později beze svědků? Jejího zaváhání si všiml a ohnul koutky. „To nic, kočičko, jen nějaké moje starosti. Tak co,“ tleskl na předěl témat, „předvedeš se mi, nebo mě překvapíš až v sobotu?“


„Zklamu tě, docente.“
Už to tak nějak tušil z přítelova výrazu hned po příchodu do zimní zahrady, kterou měl bývalý vysoký policejní důstojník a současný konzultant zařízenou jako domácí kancelář. „Nic?“
„Ono by se něco našlo.“ Šedovlasý muž s nezdravým, o přílišném pobytu v uzavřeném prostředí vypovídajícím odstínem pleti, si zapálil cigaretu a nabídl známému.
Keller s děkovným gestem odmítl. Potěšením by mu byl kvalitní doutník, ovšem na sváteční příležitost to nevypadalo. „Přijde mi jako cholerik. Neříkej, že někomu nedržel u hlavy pistoli, nebo někomu nevyrazil zuby při výslechu. Potřebuji cokoliv. Já ho nemíním nechat přeřadit. Jen chci, aby Gerkhan přestal hrát tu svou roli nejspravedlnějšího hrdiny ve vesmíru.“
Muž se pousmál jeho netrpělivosti a zalistoval na právníkův vkus příliš tenkým spisem. „Jsou to drobnosti. Zničil hodně služebních aut, občas byl ostřejší, než by měl být. A podle všeho tam bylo něco,“ vyfoukl kouř, „velkého. Něco HODNĚ velkého. Ale kamaráde, je to pečlivě zahlazené. Šel jsem za tím, ale nezjistit jsem nic. A když jsem nic nezjistil já…“ Pokrčil rameny. „Má v minulosti pár šrámů, několikrát ho vyšetřovali, dokonce seděl ve vazbě. Vždycky ho očistili.“
Kousl se do rtu. „Nenaštval… třeba někoho?“
„Schrankmannová i jeho přímá nadřízená stojí jednoznačně za ním, Paule. Kdysi prý měl nějaké problémy s policejním náčelníkem, ale na těch dvou to ztroskotalo. Tudy cesta nepovede. Promiň.“
Keller mimoděk zaťal na stole ležící pěst. Sakra.
„Vlastně je vážně docela hrdina, docente,“ zakuckal se kuřák a bůhví, nakolik za to mohla cigareta či smích. „Spousta zachráněných životů, časté nasazení života ve službě, mnohokrát raněn při výkonu povolání…“ Tentokrát bylo jasné, že se usmívá právě Kellerovu výrazu. „Ale no tak. Je to jen pěšák, ten tě přece nemůže rozházet. Proč jsi to vůbec chtěl vědět?“
„Ale…“ Paulovi se to nepřiznávalo lehce. „Dělá mi do přítelkyně.“
„Počkej, ty takhle riskuješ kvůli holce? A to i můj zadek? Víš, jaký z tohohle může být průšvih, docente? Paule, to nemyslíš vážně!“
„Právě že to myslím hodně vážně.“



***

Deštník se měl výborně. Celý den si slastně ležel na botníku, a pokud umí taková pomůcka proti dešti mluvit, jistě si říkal něco o deštníčím ráji, protože to bylo úplně něco jiného než si prohýbat dráty namačkán na dně dívčiny tašky.
Zato Wox proklínala svou roztržitost: jednou si ráno stihla přečíst předpověď a pak deštník zapomene v předsíni. A jako naschvál se meteorologové ve svém hádání dle kyvadélka, netopýřího křídla a semínka blínu samozřejmě trefili, takže sotva vyšla z knihovny, větrem šikmo hnané kapky deště ji trefily do obličeje a z jejího casual make-upu v mžiku vyčarovaly těžkou večerní alternativu. Tereza přimhouřila oči, do kterých stékala podle údajů na obale voděodolná řasenka a přetáhla cípy trenčkotu přes tašku s laptopem: opravdu nemínila nechat vodu natéci do počítače, do kterého dneska po práci dokázala zcela mimo plán naťukat další tři strany, byť plánovala jen studovat literaturu.
Ani se nemusela dívat na hodiny: podle množství rozsvícených světel i skromného počtu lidí v ulicích poznala, že musela odejít těsně před zavíračkou v devět. Jako zázrakem doběhla tramvaj, na kterou by jinak musela dalších 15 minut čekat a uvelebila se na sedačce s vědomím toho, že odvedla spoustu práce a dneska už ji nic dramatického nečeká.

Nepříliš moudře se opřela mokrou hlavou o studené zamlžené okénko, ubezpečila se pohledem, že okolo nesedí žádná podivná existence, která by jí mohla vyrvat na klíně položenou tašku z náručí a v duchu se teprve teď vrátila k rozhovoru, který odpoledne proběhl: jakou úlevu pocítila, že už je Gerkhan z nemocnice doma, tak zvláštní pocit jí ležel na prsou, když z hovoru pochopila, že je u Semira v bytě Andrea i s dítětem, aby mu uklidila a postarala se o jídlo. Jistě, bruneta byla hodná, velkorysá a Tereza, pokud měla Turka vážně ráda, nemohla mít nic proti tomu, že udržuje se svou bývalou ženou nejen korektní, ale i velmi přátelský vztah. Vždyť to byl jen další doklad toho, o jak milého kluka se jedná. Nu a ona? Nedalo se rýpnout ani náznakem, vždyť která ex by svého manžela takhle podržela? Wox měla spoustu chyb, ale záludnost k nim nepatřila – byť ji z toho škrábalo v krku, dokázala Andree upřímně přiznat spoustu bodů. Ji samotnou asi bývala sekretářka nesnášela, ale k Semirovi se chovala moc hezky.
Možná to byla vina, co ji hryzalo? Měla u něj pomáhat ona sama, tak to cítila.

Nasála vzduch do plic a podivila se, když hlášení oznámilo zastávku před tou, kde měla sama vystoupit.
Muselo být hrozně pozdě.
Mátlo ji, že jí ještě nezadrnčel mobil, aby zajisté natěšený právník do otázky zabalené jako obava o její bezpečnost zjišťoval, kde se zrovna dneska zdržela. Wox to úplně viděla: přijde domů, Paul jí oznámí, že udělal večeři a pak bude nervózními pohledy zkoumat, zda je vážně tak unavená jak vypadá - s tichou nevyslovenou hrůzou, že dívka zívne a prohlásí, že dneska už potřebuje padnout do peřin a mezihru mezi koupelnou a spánkem si odpustit. Ve skutečnosti byla Tereza s večerním programem smířena, sama si na toaletě v prázdné budově knihovny ještě odevzdaně převlékla nové kalhotky.
Sbalila tašku, opět ji překryla látkou oblečení a vyrazila do deště.
Kolín byl za nehezkých večerů tak klidným a spícím městem, jaké ještě nepoznala – v Praze a Brně to i po deváté žilo, ať byla nádherná teplá letní noc, nebo chumelilo. Tady i pejskaři postávali ve vchodech, aby nemuseli vejít do provazců studené vláhy; zatímco jejich chundelatí přátelé zvedali nožičku nad stromky a obrubníky, majitele prozrazovaly jen do tmy rudě zářící konce zapálených cigaret. Wox si přitáhla kabátek k tělu a sklonila hlavu. Byla vážně zima.

Zrcadlo ve výtahu jí vrátilo obraz unavené, bledé dívky se šmouhami od řasenky a s urousanými, vlhkostí zvlněnými vlasy. Nenáviděla, když jí zmokly kadeře, vždycky si připadala méněcenně a ošklivě, neupraveně a lajdácky, navíc to vypadalo, jako kdyby se polila olejem, ne vodou.
Krk se pomalu začal svírat bolestí.
Musím si uvařit zázvor s medem, pomyslela si, sotva píplo její patro. Nemoc si pro samou práci, školu a slavnou sobotní událost nemohla dovolit.
Nahmatala v kapse klíče a otočila jimi v zámku: teplo, které ji přivítalo a kočku, která se jí hned otřela o nohy, byť zvířátko ucuklo, pobouřeno vlhkými nohavicemi, přijala s úlevou.
Konečně doma.
„Ahoj, Terezko!“ V rukách právníka se mihla utěrka: odložil talíř i kus látky a spěchal zouvající se dívku políbit. „Co tak pozdě, ty jsi někde zase studovala, že? Máš tady večeři-“ Zarazil se. „Co se směješ…?“
„To nic Paule,“ polkla zahihňání. „To nic.“

Sotva polkla poslední sousto namazané housky se sýrem, zapila ji odporným vývarem z pálivého kořene, zašklebila se a pohlédla na Paula, který seděl v křesle a s brýlemi na nose prohlížel jeden ze svazků, které si vedl k aktuálnímu případu. Olízla si rty. Doopravdy by nejraději padla a usnula, neměla ale to srdce mu to udělat – už včera rádoby nenápadně sondoval své možnosti, zjevně zklamán, když ruku, kterou jí kroužil po podbřišku, stáhla.
Pohyb, kterým od sebe odtáhla talíř, nezůstal bez povšimnutí.
„Nu?“ Keller se už ani nepokoušel předstírat, že z papíru, který hned odložil na stůl, čte.
Nebylo pochyb, na co přijde řada. „Nu? Nu půjdeme spát, ne? Už je pozdě,“ zaprovokovala Wox ohromným přehrávaným zívnutím a protáhla se, až se lehce vlhká látka trička těsně přitiskla na ňadra. „Panečku, jak já se těším na postel… jak já si lehnu… a budu spát až do rána…“
Nohy ho přenesly k smějící se dívce. „Klidně si spi, ale až si, maličká, chvíli užijeme.“ Rychle se sklonil a vnutil jí hrubý polibek: než se Tereza, která čekala, že neodolá a vezme si ji hned na gauči, nadála, zvládl ji vytáhnout na paty a přehodit si jejích dobrých 75 kilo přes rameno.
„Paule,“ vykvikla a zabušila mu do zad. „Ty si jednou zlomíš páteř nebo uděláš kýlu, doopravdy!“
„Malá cena, Teri. Malá cena.“

Sice vrávoravě, ale úspěšně vykročil k ložnici: jednou rukou svíral kotníky, druhou jezdil po stehnech a zadečku. Tuhle loveckou předehru, kdy si ji do postele sám dotáhl, naprosto miloval. Sotva ji shodil na postel, zalehl novinářku vlastním tělem a znova políbil, zatímco prsty pravé ruky šikovně dokázaly rozepnout podprsenku.
Wox zahuhlala. Takhle přítel ani neocení, že konečně sladila barvy spodního prádla: s ústy plnými jeho dobyvačného jazyka lehce nadzvedla pánev, aby z ní mohl stahovat kalhoty, které nadržel ani zip, ani knoflík.
„Ale… ale to je hezké…“ zamumlal, když mu odstín navy blue přece jen neušel. Klekl si. Prsty ji polaskal přes tenkou látku mezi stehny a tričko, dosud jen shrnuté pod krkem, přetáhl přes hlavu a odhodil. Dlaněmi přejel po jemné bílé kůži. Byl šťastný člověk. Stále ještě si nepřestal užívat, že ta buclatá roztomile vykulená holka patří jen jemu. Prudkým pohybem podprsenku strhnul a poslal ji za tričkem, zahákl palce za kalhotky, zasmál se tomu, když po něm blondýnka instinktivně hmátla, přitiskl ji k matraci dostal poslední hadřík pod kolena.
Chvatně se začal svlékat. Naštěstí byl připraven a pod rolákem a pohodlnými kalhotami už nic kromě šílící touhy neměl.
To bylo jen něco přes týden, co neměl sex? Nebyl to rok? Nebylo to století?
„Paulie, nezapomeň na kondom.“ Trapnost jí zbarvila líce dočervena kdykoliv to připomínala, ale na nejasnou naději, že se zachová podle jejího přání, nemínila spoléhat. Plavovláska se opřela o lokty a vyprostila levou nohu ze spodního prádla. Dříve než stihla druhou, znovu ji povalil a podnikl pokus přetočit ji na bříško.
„Ne,“ zapřela se. „Tak to nechci. A vezmi si tu ochranu. Prosím.“
V prvním i vyhověl, u druhého zaváhal. „Maličká… jednou. No tak… jednou! Bereš prášky a bez něj je to o tolik hezčí.“
Tereza se kousla do rtu. Pravda, pilulky si hlídala, možná by mu protentokrát mohla vyhovět. Jenže věděla, že když povolí jednou, bude hádka o použití latexu součástí každé předehry a vždycky už bude ve vzduchu viset argument, že když to bez něj šlo jednou, mělo by i podruhé. „Vezmi si ho. Prosím.“

Zavrčel, ale sáhl pod polštář – připravil se i na možnost, že bude paličatá.
Blondýnka si odkašlala a očima unikla od klečícího muže, který vztekle zápasil s neotevřenou papírovou krabičkou: za nic na světě by to nepřiznala, ale ve všech případech, kdy před sebou viděla nahého, na zásun natěšeného chlapa, nedokázala pohledem ulpět na herci v hlavní roli. Keller zjevně uspěl, neboť jí koleny široce roztáhl stehna a rázně na ni nalehl: k novinářčinu překvapení propletl její prsty se svými a posunul obě dlaně podél stran polštáře tak, že si připadala jako rozpláclá roztažená žába. Na vteřinku ji pustil, aby si pomohl na správné místo, hned ji však znova chytil a přirazil.
Zasykla, ale po pár vteřinách se mu pokusila odpovědět, jen aby se na ni muž přes zaťaté zuby pousmál. Znovu si uvědomila, jak ohromný kus chlapa Paul je a jak je proti němu i přes svou nadváhu maličká. Polkla a pohlédla mu do očí.
Položil se tváří na její. „Holčičko moje.“
Pootevřela rty.
„Bože ty jsi poklad. Holčičko moje.“
Znovu nevěděla, zda mluví na ni nebo jen na některé její části. V tu chvíli to Tereze bylo fuk. Neoholenou tváří se jí třel o spánky, hruď natisknout na její, obě těla propojena v jedno, její ruce v jeho láskyplném zajetí, vše v kulisách těsné horké vzrušující intimity. Líbilo se jí to, byť si pro sebe bez ptaní zase vyhradil aktivní roli a jí zůstala úloha, kterou stejně tak mohla sehrát gumová panna.
Vychutnával si ji, co to šlo. Sám sebe se viděl z pohledu pomyslné kamery na stropě. Takhle si to celý týden představoval. Zválet s ní celou postel, tvrdě a panovačně. Hollywoodský sex.

*

„Uuuuuuuummmm…“
„Copak, kočičko?“
Wox se mátožně pokusila vyprostit z jeho sevření. „Musím si dát sprchu…“ Předtím, než jí dal jídlo na talíř, si stihla jen odlíčit obličej. „Pusť…“
Nepustil. „Jen odpočívej. Ráno to zvládneš.“
Lákalo ji jeho slovům podlehnout, únavu, kterou po celém dni cítila, tohle noční postelové představení jen umocnilo. „Ani nevím, jestli jsem zamkla.“
„Zamkla, Teri.“
„A počítač… mám v něm diplomku. Musím,“ prohnula se, ale paže, které se jí obtáčely okolo břicha, nepovolily, „to zkontrolovat. Pršelo, tak jestli není mokrý.“
„Však sis to zálohovala, ne? A měla jsi ho v tašce.“
„No to jo, i jsem si to vždycky poslala na mail. Ale…“
Zatáhl, takže unavená dívka, která se snažila u usednutí, jen padla na záda. „Ty pořád něco musíš. Kočičko, proč si pořád děláš takové starosti, co?“ Foukl jí do plavých vlasů. „Uvolni se.“ Povytáhl si ji a přes oba přehodil pokrývku. Terezina bezvládnost Kellera bavila. Nebylo se jí co divit, před chvílí jí dal pořádně do těla: ve finále mu omotala nohy okolo pasu a skučela blahem, zatímco on musel pořádně přitvrdit, aby se vůbec dobral téže slasti. „Teri?“
„Um.“ Jeho argumenty, zdá se, zafungovaly, protože dívka již ani neotevřela oči.
„Jen si říkám, že když už bereš ty prášky… tak ony jsou i takové, aby tyhle pauzy nebyly, ne?“
Wox sebou škubla. Představa Paula Kellera, jak sedí u počítače a zoufale čte fóra, kde puberťačky diskutují o antikoncepci – protože odjinud to měl sotva – jí přišla náramně vtipná. „No jsou. Ale mně to přijde krapet nepřirozený.“
Zato ládovat se pilulkami, co dělají s hormony psí kusy, je dokonale v souladu s během světa, pomyslel si Keller kysele.
„Dobře, Paulie,“ zamumlala a zvedla ruku, aby ho pohladila po vlasech. „Já se podívám.“


Arrow


*****

Člověk by řekl, že blondýnce někdo podstrčil kouzelné, čas vracející přesýpačky z pohádky, nebo má její den více hodin než den obyčejného smrtelníka: faktem bylo, že Wox toho týdne zdařile kmitala z práce do knihovny, z knihovny domů psát, z tramvaje stihla obvolat vše potřebné a nezapomenout ani na zdvořilý hovor s Gerkhanem. Zvládala to s tempem, že se i hrozící náchlada zarazila a přikrčila v koutě, jakoby se bála doopravdy vystrčit nos. Stránek diplomové práce utěšeně přibývalo – cenou za vražedně stupňované úsilí bylo, že Tereza v pátek seděla u počítače až do čtyř do sobotního rána. Laptop sklapla až ve chvíli, kdy toho dne doklepala znak číslo 17 659 a než si stihla pogratulovat k dobré práci, sama sebe odtrhla od ještě vrnícího stroje, dovrávorala do ložnice a padla vedle Paula, který se ve spánku ani nezavrtěl. Počítala s tím, že bude spát až do oběda, ovšem víčka jí spadla s příjemným pocitem skutečnosti, že nahnala tolik času, že na diplomku nemusí celý víkend ani pomyslet.

Hodlala si oba dny užít a odměnit přítele za trpělivost, se kterou jí večer dělal večeře, ba dokonce vařil kávu a uklízel. Každý drobný detail připravených sušenek nebo bez ptaní nalité, na stůl postavené sklenky vody, ji hřál na srdci a měnil se v umíněnost mu to co nejrychleji a nejněžněji vrátit.
Přes olověná víčka, okolo jedenácté hodiny večer se ozývající migrénu a jeden mírný, zaspáním způsobený pozdní příchod do práce, byla Tereza spokojená, jako již roky ne. Samota byla pryč. Počáteční trable zmizely, o sexu již zase s ulehčením dokázala uvažovat jako o milování, právníkova slova byla plná respektu k její situaci a cítila z muže takovou podporu, že by dokázala rozpřáhnout ruce a skočit do proudu jeho činů s důvěrou, že ji bezpečně zachytí.
Nebyla spokojená.

Byla šťastná.

*

„Béžový. Já ti přece říkal, že béžový odstín!“
„Nesmysl. Bude to vypadat, že nemá rty. Sytě růžovou. K černé se hodí. Ty jsi vybral šaty, ale JÁ jsem stylista, tak mi laskavě nelez do zelí.“
„Trend je nahé líčení, ty to víš a taky víš, že se na to hodí. A jen mi to děláš naschvál.“
„Ehm, ehm.“ Wox kmitala očima, z jednoho módy a stylu znalce na druhého. Vlastně se docela bavila, rozhodně platili za vítané rozptýlení před akcí, ze které se jí svíraly útroby. Sama nevěděla pryč. „Pokud do toho mohu mluvit, pánové,“ jejich výrazy byly značně zamítavé, „tak souhlasím s tím, že s béžovou bych vypadala, jako že nemám pusu. Mohla by to být třeba, já nevím, lehce růžová? Nebo broskvová?“
„Broskvová!“ Vyšší z mužů, kteří ji přišli až do Paulova apartmá upravit, spráskl afektovaně rukama jako reklama na klišé. „Že nás to nenapadlo. Broskvová. Tak ukažte, drahá…“ Nechal blondýnku pootevřít ústa a odborně nanesl dobře držící rtěnku s lehkým růžovo-hnědo-oranžovým nádechem. „Tak. Myslím, že hotovo.“
„Můžu…?“ Wox pohlédla do zrcátka, které jí stylista s úsměvem nastavil, a vydechla. Neměl k dispozici nic jiného než obvyklá líčidla, která byla zavřena i v její kosmetické taštičce. A přesto dokázal, že její kukadla vypadala dvakrát tak velká, obočí výrazné a přesto decentní, pleť dokonale hladká a rty jako z letáku na zralé ovoce. Fascinovaly ji především pevnou rukou vedené oční linky, které jí protáhly víčko a zdánlivě prodloužily řasy. Díky tvářence dokázal opticky zúžit její obvykle kulaté líce, ačkoliv měla vlasy, které tuto část obvykle plnily, vyčesané do umného, litrem laku fixovaného drdolu.

Keller to měl jako muž jednodušší – zatímco ji pánové šlechtili, právník se ve vedlejším pokoji stihl nasoukat do černého fraku a dokonale uvázat motýlka. Zjevil se v pokoji jako uhlazený elegán a blondýnka polkla, sotva zaznamenala, že si na její tiché přání skutečně nechal líce modrat kratičkými vousy. „Vypadáš,“ svezl se před ni bez ohledu na drahou látku do kleku, „fantasticky, Terezko.“
„Děkuji,“ pípla nesměle a chtěla se zvednout z pohovky.
„Ne ne, počkej…“ Zalovil pod cípem fraku a v dlani se mu objevila krabička velikosti, ze které jí vyschlo v krku. „No neboj se,“ neušly mu její rozpaky, a byť ho bodly, dokázal se usmát. „Ještě ani nejsem rozvedený. Na to je čas.“
Zaváhala. „Já…“
Rozhodl se dívku netrápit. „Kočičko, chci, abys měla na tenhle večer památku.“ Trošičku zápasil s otevíráním, ale na sametovém polštářku se zaleskly dvě nádherné jednoduché náušnice.
„Jejda, Paulie,“ špitla, „ Děkuju, ale…“ Nedokázala přijímat dárky, natož ty drahé. „Já… něco takovýho přece…“
„Přesně se na tebe hodí, maličká. Brilianty a bílé zlato.“ Pobavilo ho, když sebou cukla. „Vilu ve Španělsku si za ně zase nekoupíš,“ zažertoval v dobré náladě, „ale šmuk to taky není. Líbí?“
„Líbí a moc,“ Wox přes ně nesměle přejela bříšky prstů, z čehož by klenotníci z celého světa dostali infarkt. „Paule… tak moc a moc a moc děkuju, jsou krásné!“
S úsměvem jí je opatrně vsadil do uší a nechal si dát polibek.

Stylista, který byl s Kellerem zjevně domluvený, protože se právě na tento moment decentně vytratil, se objevil s o něco větší kazetou v ruce. „Tady náhrdelník jde s náušnicemi do páru,“ vysvětlil a bez okouzlení šperkem, který měl v ruce už několikrát, se ho jal dívce upínat kolem krku.
„A za ten už by ta vila byla,“ zakřenil se Paul. „Ale ten si jen půjčíme.“
„Ježiš, teď mám na sobě polovinu českého rozpočtu,“ zamumlala Wox, která nepatřila mezi dívky, kterým by taková situace lichotila. Pohlédla do zrcadla a kývla. Ok, opravdu jí to slušelo, ale byla šíleně nervózní.
„Maličká, ty už zase vymýšlíš katastrofické scénáře, že?“ všiml si Paul a sotva se studem kývla, jemně ji vytáhl na nohy. „Vypadáš nádherně, večer bude fajn a oba si to užijeme. Žádné horory, jasné?“
„Slibuješ?“
„Slibuju. A měli bychom jít.“

***

Wox vlastně ani netušila, do jakých prostor se chystají a podvědomě čekala, že se opět ukáží v opeře: zaskočilo ji, když tentokrát zamířili do kongresových prostor nejluxusnějšího hotelu v nedalekém Düsseldorfu. Vida, jak byla maloměšťácká – pro samý spěch a trable se školou ji vůbec nenapadlo, že samotné vyhlášení nebude v Kolíně a až teď si uvědomila, že jede na akci, která se týká celého Německa a je s podivem, že nemusí letadlem do Berlína.

Ohromná místnost byla decentně vyzdobena v odstínech bílé, černé, šedé se záchvěvy fialové, čemuž odpovídaly nejen ubrusy, ale i květiny, doplňky a nádobí: do skoro už zaplněného sálu je přivedla mladá hosteska, která jim nervózně ukázala stůl nedaleko jednoduchého podia. Po boku stály dlouhé stoly s občerstvením, které vypadalo fantasticky, ale zatím se zdálo odpovídat pouze typu coffee break: několika průchody se dalo projít do vedlejší místnosti, kde Wox tušila buď taneční parket, nebo jinou uvolněnější zábavu, která později vypukne. Líbilo se jí chytré řešení, které umožnilo klidné posezení u vína či zobání lahůdek a zároveň trošku legrace – stačilo poodejít.
„Tak, Terezko,“ usmál se, sotva ji nechal 5 minut vydechnout, poohlédnout se po místě a zkontrolovat šaty ostatních žen: stylisté, které Paul vybral, byli zjevně skuteční odborníci, protože nenašla jedinou světlou sukni. „Spokojená?“
Kývla. „Zatím ano. Jen… Paulie, jedna věc. Já… nebudu muset nic dělat, že ne? Já jen… abych třeba tě někam nemusela doprovázet na podium a tak…“ Připadala si jako idiot, ale možnost, že by se na ni mohly kvůli něčemu upnout zraky přítomných, ji nesmírně stresovala.
Udiveně pozvedl obočí. To si myslela, že ji tady bude žádat o ruku? Ale pryč s uštěpačností, chtěl, aby to byl výjimečný večer pro oba a ničím si nemínil nechat kazit náladu. „Neboj se, maličká. Jen seď, uvolni se, buď krásná a užij si to, opravdu nemáš důvod být nervózní. Ano?“
Jeho úsměv dívku povzbudil. „Tak jo,“ zašeptala a poděkovala, když jí bez ohledu na to, že tak měl učinit číšník, nalil víno.

Sál se postupně plnil oblečením za tisíce euro a v něm nacpanými lidmi, kteří se zatím vesele i napjatě – vítězové některých kategorií byli známí, jiné však slibovaly nervy do poslední chvíle – kteří zatím klábosili u stolků se jmenovkami, maximálně se procházeli okolo se sklenkou vína a usmívali se na ty dva tři fotografy, kteří akci dokumentovali. Zábava měla začít později.
Přesně o půl deváté to vypuklo.
Paul věděl, že jeho přítelkyně ženy a muže, kteří si na podium chodili pro ocenění, nezná, takže se vždy naklonil a vysvětlil jí, v čem výherce vyniká, popřípadě jak se s ním zná on sám. Wox kývala, naslouchala a usmívala se. Kvůli poznatkům čas příjemně plynul a navíc byl dobrý i výkon moderátora, který neměl s často akademicky působícími právníky nic společného a díky tomu dokázal dobře mířenými vtípky publikum rozchechtat.
A pak přišla ta chvíle.
Tereza musela skrýt pobavení, neušlo jí, jak se při pomalém tempu a před vyhlášením stěžejní kategorie, které se neobešlo bez obligátního rozlepování obálky, slovutnému a sebevědomému advokátovi klepou ruce. Jeho jméno skutečně zaznělo a Wox spolu s ostatními propukla v potlesk – s rozechvělou pýchou si všimla, že byl rozhodně vůbec nejhlasitější ze všech případů. Byl vážně oblíbený! Keller se sklonil pro polibek, který mu s radostí vtiskla, a pak už muž vystoupal na podium.

A pronesl slova, která blondýnce vyrazila dech.


Arrow


Přebral kytku i jakousi podivnou plastiku a postavil se k řečnickému pultu. „Dobrý večer,“ usmál se do publika, kde sedělo tolik jeho známých. „Asi bych měl napřed říci, jak moc si vážím téhle ceny a toho, že tady vůbec mohl stát. Abych tomu ocenění trošku dodal prestiž.“
Smích.
Blondýnka měla dojem, že jí srdce musí prasknout hrdostí.
„Ale já především musím poděkovat těm, kteří mě celou dobu podporovali a i kvůli nim byly ty poslední dva roky opravdu skvělé a nabité. Takže tady mohu vůbec něco přebírat. Chci poděkovat své přítelkyni Tereze, protože bez ohledu na pracovní úspěchy jsou věci, které vám v životě prostě chybí a teprve když objevíte někoho, kdo tyhle… mezery zaplnil, uvědomíte si, že jste dřív nebyli šťastní. A já kvůli ní teď šťastný jsem.“
Wox ztuhla a zamžikala. Pálilo ji v krku.
„Chci poděkovat své bývalé ženě za všechnu podporu a pochopení, které mi stále dává. Chci poděkovat někomu, kdo už tu se mnou není, ale nikdy pro mě nepřestane být důležitým, svému-“
Tereza si přitáhla dlaň ke rtům a pevně doufala, že je řasenka, kterou stylista zvolil, opravdu voděodolná, protože pokud sáhl po jiné, bude mít líce černé jako uhlíř. Všechno jí splývalo dohromady, snažila se nevzlykat nahlas, aby nepůsobila jako totální hysterka: když ostatní opět začali tleskat, za stálého popotahování se přidala.
„Miluju tě,“ vyšlo z ní chraplavě, jen se posadil. Bylo jí jedno, kdo jde na podium teď. „Já tě fakt moc moc moc moc miluju.“
Na tváři se mu objevil široký úsměv, přisunul se blíže a dívku objal. „Taky tě miluji, maličká.“ Kývl na hostesku, která celou dobu stála poblíž a ta zpoza závěsu vytáhla ohromnou kytici růží. „A tady máš ode mě.“
Wox se jen šťastně rozesmála.

Propukla zábava. Občerstvení na stolech se pomalu měnilo: hostesky i číšníci odnášeli poloprázdné mísy s chlebíčky, sladkostmi a jednohubkami a výměnou pomalu přiváželi horko udržující nádoby se steaky, brambory, mísy s uzeným lososem, fantastické pomazánky, dipy, miniřízečky, jelení medailonky, husí játra, hotovou přehlídku dortů, drobných krémových pohárků, ovoce, cheescaků, zmrzliny… Wox se z toho točila hlava, ale zatímco ve vedlejší místnosti opravdu vypukl koncert, s Kellerem si pochutnávala na nejvybranějších lahůdkách, aby mezi sousty vstávala a seznamovala se se všemi, kteří Paulovi také přišli gratulovat.
A byly to davy.
Pomaličku se přesunuli na koberec, kde postávaly hloučky se sklenicemi v rukách: Tereza s Paulem, který si také toho večera rozhodl neodříkat vína a whisky, se přidali a dívka s nadšením zjistila, že si vůbec nepřipadala trapně. Nikdo jí nevěnoval pohrdavý výraz, a ač byl na to její zamindrákovaný nos mimořádně citlivý, nenašla náznak posměšku ani poznámky na vzhled, oblečení či vztah s Paulem. Dokonce si všimla několika obdivných mužských pohledů…
To vše jí přidalo na sebevědomí, které ještě trošku podpořil alkohol. Zapomněla na smrtící vysoké podpatky a zvládla s Kellerem, který byl mezi obdivovateli jako ryba ve vodě, i taneček – se smíchem si ho však odmítla zopakovat.

„Paule.“
Ač oslovila jednoho, otočili se oba.
Přenádherné mladé ženě s medově blonďatými vlasy asi nikdo neřekl, že se na podobnou akci chodí v tmavé, nebo chtěla vyvolat pozornost. Mezi všemi tmavými postavami zářila v nádherných modrých šatech, které podtrhly štíhlou figuru s velkými prsy a na které spadaly dozadu stažené lokny.
„Nela Sommerová,“ věnovala kráska Wox kratičké představení, aniž by se ptala na její jméno. „Ráda vás poznávám,“ dodala jaksi povinně, už u těch slov však přistoupila k právníkovi, kterého bez rozpaků políbila na tvář. „Hrozně moc ti gratuluji. Nemyslím, že by tady byl někdo, kdo by si to zasloužil víc než ty, Paule. Díky za všechno a doufám, že se teď ještě budeš stýkat s námi smrtelníky.“ Odhalila dokonale bílé rovné zuby. „Od toho Berlína jsem tě skoro neviděla, ani jsem ti neřekla, jak mi to dopadlo…“
„Hm…“ Keller zjevně znervózněl. „Děkuji, Nelo, ale… později, ano? Dneska bych se rád věnoval své slečně,“ zdůraznil. „Ale určitě si spolu sedneme.“
„Dobře...“ Medovlasá třicítka přejela po mlčící, lehce rozhozené Wox jaksi nesouhlasným nechápavým pohledem, znovu pohlédla na právníka a usmála se. „Tak si to moc užij, docente. A ještě jednou blahopřeji. Srdečně.“

Tereza fascinovaně sledovala smyslně se vrtící, modrou látkou obtažený malý pevný zadek a pak zvedla obočí.
Paul si povzdechl. „To je koncipientka z naší kanceláře, za pár týdnů ji čekají finální zkoušky.“
„Berlín?“
Keller pootevřel ústa. „Prosím?“
„Berlín. Mluvila o Berlíně.“ Blondýnka v černých šatech přešlápla: v lodičkách na jehle ji začaly pekelně bolet nohy. „To jako ten Berlín, kam jsi letěl brzy ráno na tu konferenci? Jak jsi pak…“ vyslovila název města jen pro připomenutí, bez výčitek, „vyřizoval Norimberk? Ten Berlín?“
„Ten. Maličká, asi jsem ti to měl říci. Byla tam se mnou, slíbil jsem Nele, že jí mrknu na přichystanou první obhajobu a jindy jsem neměl čas. Původně jsme měli mít volný večer, myslel jsem, že na to sedneme v restauraci a opřipomínkuji jí to. Když jsme skončili dříve, podívali jsme se na to u mě na pokoji,“ přiznal právník nervózně. „Poslyš, já vím, jak to vypadá, ale přísahám, že jsem s ní nic neměl. Přece by sis nemyslela, že…“
„Já ti věřím,“ řekla Wox klidně.
Trhl sebou: myslel, že si to zaslouží větší vysvětlování. „Ano…?“
„Jo, já ti věřím.“ Novinářka oproti svým slovům zavrtěla hlavou. „Ale jedna věc mě mrzí, Paule.“
„Vím, vím, já ti to příště řeknu dopředu…“
„To bych byla ráda, ale ještě jedna věc, miláčku,“ upila dívka ze skleničky a podívala se za mladou právničkou, která si o kus dál nakládala na talířek lososa. „Mrzí mě, že sám vyjedeš někam pryč s tak neuvěřitelně atraktivní ženou, kde jste jen vy sami… a mně přitom vyčítáš, že se kamarádím se Semirem. Paule,“ odložila pohárek na blízký stolek a oběma rukama chytila muže za cípy fraku, „já ti věřím. Ale myslím, že si sama taky zasloužím důvěru. Není to tak?“
Polkl. „Ale jistě, Teri. A promiň, že jsem ti to tehdy neřekl, bylo to narychlo a ty ses pak zlobila za ten Norimberk. Nechtěl jsem ji pak ještě vytahovat, asi by to nepůsobilo dobře.“
„To ne. Ale už je to za námi.“ Políbila ho na bradu a vzala jeho ruku do své. „Nechtěl bys mi jít nááááhodou pro nějaký dortík? Mám dneska strašnou chuť hřešit.“

Dortík, lahůdky, koncert, troška tance i další skleničky různých moků a koktejlů: epizoda s medovlasou byla rychle zapomenuta a Keller s Wox naskočili na původní vlnu zábavy. Smáli se a bavili, pochutnávali se a diskutovali s ostatními až do půl čtvrté ráno, kdy se společnost pomalu začala rozpouštět. Většina lidí se odpotácela do svých pokojů na hotelu, Tereza s Paulem se však rozhodli, že pojedou domů.
Oba nasedli do auta, unavení, ale ve výborné náladě.
Limuzína je odvezla do Kellerovy vily a Wox si užívala, že do ní vstupuje se zcela opačnými pocity, než minule.
Zvládla jen dojít do koupelny, z očí smyla kouzlo líčidel a zrcadlo jí opět ukázalo uboze obyčejnou dívku s všední boubelatou tváří a řasami tak světlými, že se zdály být neviditelné.
A bylo jí to jedno. Shodila ze sebe nádherné šaty, lehla si vedle stejně nahého Paula, svůj polštář přitiskla až těsně k jeho a usnuli ruku v ruce.


***

Hodiny mohly prskat vzteky, protože jejich běh nikdo v ložnici nesledoval: zakutaná do pokrývky, tiskla se drobná mladá blondýnka ke staršímu příteli, který ji jednou rukou objímal a prsty si pohrával s konečky zlatých vlasů.
Oba věděli o druhém, že je vzhůru, blažená nedělní chvilka sladkého, zcela legálního nicnedělání je však kolébala ke klidnému odpočinku a vzpomínkám na báječný večer.
Wox natáhla nakonec paži a polaskala muže po tváři. „Dobré… snad ještě dopoledne, miláčku.“
„Ano, ještě minutu dopoledne,“ zasmál se a sevřel ji v náručí. „Ahoj. Tak co, vyspaná?“
„Dokonale. Bože, Paule,“ vrátila se ke včerejšku a ráda se ještě víc přitulila. „bylo to tak nádherný, tak úžasný… Užil sis to, viď? Byl to tvůj den.“
Starost v jejím hlase ho dojala. „To víš, že ano. No a co dneska? Potřebuješ se vrhnout na diplomku?“
„Ne, ne, celý víkend mám pro tebe, Paulie. Tak se rozhodni, co chceš dělat. Nechávám to na tobě,“ naklonila se a políbila muže na rty. „Moc jsi mi teď pomáhal, tak… se ti v neděli přizpůsobím zase já.“
Zeširoka se usmál. „To je velmi lákavá nabídka a myslím, že ji neodmítnu. Díky, Terezko. Vím, jak teď máš málo času.“ Přesto odmítl, aby se k němu blondýna znova stulila – místo toho ji lehce kousl do ouška. „A co zahájit den pěknou společnou sprchou, hm? A navíc pro tebe něco mám.“
Wox se z vyhřátého pelíšku nechtělo a navíc měla ta slova svou jasnou implikaci, přesto mu pohlédla do zelených očí a pevně kývla.

*

„Fantastický… Naprosto ses trefil.“ Unešeně si čichala k zápěstí, které ovoněla zkušební kapička sprchového gelu z luxusní řady Yves Rocher „čokoláda a pomeranč.“. Nehledě na to, jak dlouho museli pánové a dámy chemici míchat zcela umělé sloučeniny, aby jí dosáhli, prolinula čokoládová vůně, ještě podpořena horkou párou, každý decimetr krychlový prostoru velkého proskleného sprchového koutu. „Díky…“
Potěšilo ho to. Postavil se za dívku, jemně jí flakon vyňal z ruky a nanesl si oříšek čirého gelu na velké dlaně, aby je položil novinářce na ramena a pomaličku začal s jemnou masáží.
„Mmmmm….“ Každým zakroužením palců po nahé mokré kůži z ní odplouvaly i poslední zbytky stresu a myšlenek na to, co za peklo školy a práce ji čeká další týden. „Jo…“
Natiskla se k němu zády. Aniž by řekl slovo, sklonil se a políbil Terezinu šíji. Usykla blahem.
Ze sprchy tryskající voda je lechtala na kůži, zatímco právník, aniž by přestal ústy hýčkat dívčin krk, sklouzl dlaněmi na ňadra, zakryl je a promnul.
„Paule…“ zasténala, oči přivřené, uvažování přidušené potěšením. „Mmmm…“

Překvapeně zamrkal, když se ho dotkla.
Drobná ručka se stydlivě natáhla dozadu a slepě, nezkušeně a roztřeseně pomaličku klouzala po jeho boku, přejela přes stehno a cukla sebou, když nahmátla správné místo.
Dech se mu zastavil v plicích. Za celou dobu, za toho neuvěřitelně dlouhého půl roku, to bylo vůbec poprvé, co sama ukázala iniciativu a troufla si mu zajet rukou mezi stehna. Jindy odvracela i pohled…
Zaváhala a pak jemně, nesměle pohladila.
Užíval si to neumělé, bezmocně rozpačité laskání malé dlaničky: vzrušovala ho spíše sama nezkušenost než vlastní snažení. Krouživými pohyby si pohrával s dlouhou koupelí vláčnými horkými prsy, natisknutý hrudí na dívčina záda. „Maličká,“ zachraplal. „Já tě chci. Hned.“
„Já…“ i její hlas zněl přerývaně, „já tebe taky… ale…“
Zase ten proklatý kondom, tentokrát však byl advokát rozhodnut nekazit si náladu. Hlavně rychle – byla by věčná škoda třít se jí o stehna, když byla lepší místa. „Do ložnice, maličká. Pojď.“ Ač nerad, pustil ji: svou dlaň rychle stáhla sama, jako kdyby ji nachytal při něčem nepatřičném. Sotva se otočila, spatřil, že je ve tváři zcela rudá.
„Jsme ale mokří…“
„Pořád se tak vším netrap, holčičko. Dám pod nás ručník a stejně už tady dneska nebudeme. Uschne to. Tak…“ políbil ji s intenzitou, která měla restartovat vášeň, až se modroočka málem neudržela na rozřešených nohách a otevřel dveře. „No pojď, pojď.“
Nemohl se dočkat.

*

„Paule…“ Vyšla z koupelny s lítostivě vřelým láskyplným úsměvem a sklonila hlavu na stranu. „Ale no tak…“
Ležel tam, kde ho nechala, když ticho začalo být mučivě trapné a její pokusy o konejšení selhaly právě tak, jako předtím on. Byl nahý, na kůži dosud kapičky vody, nohy lehce od sebe a mezi nimi obnaženou příčinu deprese. Oči stále upíral do stropu, jako kdyby ve štuku mohl jen on číst tajný vzkaz, který by mu vysvětlil, proč, sakra, právě dneska…
Vlastní nahotu skrytou pod froté župánkem a s vlasy zabalenými v ručníkovém turbanu, k němu dívka přišla blíž. „Paulie, mně to opravdu nevadí. Opravdu, opravdu ne. To se přece chlapům stává, ne? Všem. Někdy. Miláčku…“
Prosím tě mlč, pomyslel si. Polkl.
Nejistě natáhla ruku a pohladila ho po tváři. „Zapomeň na to, moc prosím. Já…“ mdle na ni pohlédl, „mně to vážně vůbec nevadí. Tak na to zapomeneme a večer,“ sklonila se a políbila ho na rty, „si to vynahradíme. Ale teď se pojďme projít, co ty na to? Uděláme si hezký den, slíbila jsem ti to. A víš co?“ Vložila do hlasu veškerou veselost a očima se snažila vyhnout pohledu na jeho rozkrok – vzepětí odvahy, které ji zachvátilo ve sprše, bylo zase pryč. „Zvu tě na oběd. Tak vstávej…“
K její značné úlevě se opravdu pohnul a posadil se, aby si promnul oči. „Terezko… tak jdi zaklepat na hospodyni, ať nám udělá snídani. Tedy spíše brunch. Pak můžeme na nějakou procházku, když teda chceš.“ Slova pronesl se skleslou rezignací.
Přešlápla. „Paulie…“
„Nech mě tady vteřinku, prosím. Pak se obleču a půjdeme do jídelny spolu.“
Zaváhala, nakonec však kývla a tiše odešla, drže si cípy župánku u těla, nenadšena představou, co na její outfit kuchařka ať už v duchu nebo nahlas poví.

Padl zády zpátky na matraci a paží si zakryl oči, do kterých bodalo ostré podzimní slunce. To ne… To ne!
Tohle už nikdy, nikdy nehodlal dopustit.


Arrow


*****

Dvě v čekárně sedící ženy ho sjely nenávistným pohledem, jak to jen sedmdesátnice s přebytkem času umí: některým lidem bylo těžké vysvětlit, že se lze kvůli nabitému zaměstnání objednat na přesnou hodinu a Keller se o jejich pochopení ani nemínil snažit.
„Dobrý den, pane profesore.“
„Těší mě, pane Kellere!“ Muž v bílém plášti svého elitního pacienta přivítal rukoudáním a úsměvem, v němž se však daly tušit potíže. „Sedněte si, prosím, změřím vám hned tlak.“
Advokát odložil sako a rukáv světlé košile byl vyhrnut nad loketní jamku, kde šla při pozorném náhledu ještě spatřit patrná maličkatá červená tečka, památka po pondělním vpichu odběrové jehly. „A co ty moje výsledky?“
„Jedno po druhém, pane docente,“ napomenul ho kardiolog s přátelsky a pokynul zralé, paradoxně nepříliš zdravě vyhlížející sestře, aby začala s měřením.
Obinadlo mu stáhlo paži k hranici bolestivosti. Vysoká, hubená černovláska pozorně sledovala odečítání. „214 na 109, tep 85,“ zahlásila, zatímco lékař pokýval hlavou a zanesl údaje do stařičkého, po každičkém úhozu do klávesnice hlasitě chroustajícího počítače.
„To je vysoký,“ odhadl Paul nevesele.
„To je na váš věk velmi vysoký tlak,“ souhlasil lehce prošedivělý brunet a jaksi unaveným gestem sňal z nosu brýle. „Sestři, chvilku nás nechte o samotě, dejte si třeba kávu.“ Počkal, až žena, která se podobnému chování nedivila, vyjde ze dveří a pak pozornost zaměřil na nervózního advokáta. „Pane Kellere, co to vyvádíte? Mám tady,“ lehce bouchl pěstí do lejster, „ty včerejší výsledky. A vůbec to není dobré, uvědomujete si, že si zahráváte se svým zdravím?“

Advokát polkl. „A… co přesně bylo mimo hodnoty?“
„V podstatě všechno. Máte vyšší cholesterol-“
„Nejím nezdravě. Ten je dědičný.“
„Ale to není podstatné, důležité je, že když už takové hodnoty naměříme, vy se podle toho musíte zařídit. A minule jsem vás na to výslovně upozornil!“ Doktor bez ohledu na jejich postavení nesnášel pacienty, kteří ignorovali jeho dobře a zcela vážně míněná upozornění: že plýtvali jeho energií, byla jedna věc. Že si sami kopali hrob, to už ale pochopit nedokázal. „Pane Kellere, není vám ještě ani padesát, ale máte srdce pětasedmdesátiletého. Pokud tady ještě pár let chcete být, musíte se k němu konečně začít patřičně chovat!“ Při pohledu na zbledlého právníka svá slova přece jen změkčil. „Vy tady přece chcete být, ne?“
„Jistě!“
„Minule,“ rozhodl se brunet o apel jiného druhu, „jste mluvil o výrazně mladší přítelkyni…“ Počkal si na kývnutí, podle kterého si správně vyložil, že milenka je stále ještě neuzavřená záležitost. „Vy o sebe ale opravdu musíte pečovat, pokud s ní chcete ještě nějaký pátek být. Pane docente, dědičný cholesterol je sice problematický, ale dá se ovlivnit nejen stravou, ale i celkovou životosprávou. Tady,“ sáhl do zásuvky a vytáhl tenkou brožurku, „je příručka. Nastavte si režim přesně podle toho, jak doporučuje a za měsíc vás zase přeměřím. Ať vám slečna začne zdravě vařit-“
Ústa Kellerovi zvlnil úsměšek – už viděl Wox, jak kvůli němu zahazuje diplomku i práci v redakci a dychtivě se hrne k plotně.
„- Choďte brzy spát, přidejte lehký sport, nejlépe chůzi.“

„Dobře.“ V podbřišku ho bodal strach, který už dlouho nezažil. Paul se mínil zvednout, ale byl rázně zastaven.
„To bohužel není všechno, pane docente. EKG také nedopadlo dobře. Máte lehkou arytmii, a to se mi vůbec nelíbí,“ přiznal lékař a pokusil se působit chápavěji. „Objednal jsem vás na další vyšetření u kolegy Hoffmana, podívá se na to detailněji.“ Žádanku položil na tenkou knížečku. „Rád bych se přesvědčil, že tam není nějaký větší problém.“
„Myslíte…“ Paul cítil, jak se mu zježily vlasy na zátylku. Jestli měl z něčeho hrůzu, tak z vleklých nemocí, proti nimž nešlo bojovat a které pomalu a neodvratně měnily člověka plného síly ve vysušenou trosku. „Rakovinu?“
„Vidím problém spíše v chlopních a celkové průchodnosti cév. Ten krevní obraz prostě nevyšel hezky, pane docente. Tlak je na váš věk opravdu alarmující a dohromady se dá říci jediné,“ odmlčel se, „máte velmi dobře našlápnuto k infarktu. A nejen k němu. Je to cesta k mrtvici, k selhání ledvin, k mnoha dalším komplikacím, na které máte jinak ještě pěkných pár let čas.“
„Ale já zatím žádné potíže nezaznamenal,“ zamumlal právník, ačkoliv mu bylo jasné, že obhajuje neobhajitelné.
„Ne? Netočila se vám hlava, neměl jste rozmazané vidění, poruchy erekce,“ neuniklo mu, jak sebou jindy až nelidsky vyrovnaný advokát trhnul, „nebodalo vás na hrudi?“
Světlovlasý muž si povzdechl. „Chvílemi ano, ale ne ve větší míře.“

Na parapetu nemocničního okna se usadila sýkorka.

Tyhle obranné reakce pacientů. Byl na ně zvyklý, jako psychologicky vyškolený a dlouhou praxí poučený člověk je zcela chápal, vždy však musel znovu a znovu přemáhat rozčílení. „Podívejte, pane docente.“ Rázně vytrhl papír z bločku. „Napíši vám léky na ten tlak a cholesterol, ale hlavní je opravdu životospráva. Kolega Hoffman měl plno, takže první termín vyšetření je až za ten měsíc. Takže se s výsledky stavíte za mnou, to už by se měla projevit i medikace.“ Cvak, cvak – do papíru se otiskl inkoust razítka a muž připojil podpis. „Berte dvakrát denně na tlak, jednou, a to ráno, na cholesterol. Oba spíše po jídle, ale není to rozhodující. Hodně pijte, hlídejte si dva litry denně. Choďte brzy spát. Sportujte, ale fyzické aktivity zatím nepřehánějte – dokud vám nezaberou léky, naprosto nedoporučuji tenis, hokej, fotbal a míčové sporty. Ideálně chůze nebo golf. Ano? Chci vás vidět za měsíc.“
Keller se kousl do rtu jako studentík, který nezná odpověď na otázku vyučujícího. Nenáviděl podřízenou roli. „A… sex?“
Lékař se zamračil. „Myslím, že už jsem vám to řekl minule. Platí, že máte preferovat klidnější tempo, žádnou divočinu. Slečna se vám prostě musí přizpůsobit, předpokládám, že by vás měla ráda živého a zdravého.“
„Dobře, ale když už jsme u těch léků…“ Advokát polkl. „Je možné za takových podmínek brát viagru?“
Doktorovi poklesla brada a musel chvíli vydýchat tendence k ostré reakci. Neuvěřitelné, jak se i velmi inteligentní lidé snaží smlouvat a vyjednávat jako rozmazlená děcka, ačkoliv je v sázce zdraví, jejich nejcennější bohatství. A o omezeních v sexu ta hysterie platila dvojnásob. „Pane docente, právě jsem vám řekl, že vám bezprostředně hrozí infarkt, a vy se mě ptáte na viagru? Ne, absolutně nepřipadá v úvahu, na to opravdu zapomeňte. Přinejmenším do doby, než se vám radikálně zlepší výsledky. Pak se o tom můžeme bavit, ale zatím ne.“
Právník zmrzle kývl. Tahle slova hnala Terezu do turecké postele, dobře to věděl. A nemínil to dopustit.

Stařičký počítač byl napojen na ještě archaičtější tiskárnu, který za přiškrcených pazvuků vypotila tři lejstra, na něž muž znovu připojil podpis a přidal k nim recepty i brožuru: vše pečlivě uzavřel do jednoduché složky a s povzbudivým úsměvem předal Paulovi. „Bude to dobré, pane docente, ale následující týdny se musíte opravdu hodně hlídat, váš stav nelze zlehčovat. Ještě bych vám doporučil koupit si certifikovaný tlakoměr,“ znovu zalovil v šuplíku a do složky uzavřel i letáček, „a denně se dvakrát přeměřit. Nechte si vysvětlit, jak přesně se to dělá a s jakými hodnotami byste měl jet okamžitě do nemocnice.“
„Dobře,“ zopakoval Paul mdle a tentokrát vstal. „Děkuji vám.“
„Dávejte na sebe pozor, pane docente,“ natáhl k němu doktor opět pravici. „A pamatujte, za měsíc.“
„Za měsíc,“ zamumlal právník a s pozdravem odešel z ordinace, aby vyrazil směrem k lékárně, pevně rozhodnut koupit nejen to, co stálo na receptech, ale i jedno dvě plata modré chemické magie.

Byl ochoten pro Terezu udělat všechno.
Všechno.
Za každou cenu.

***

„Prostě ta ženská je úplně boží,“ rozplývala se Allerlei a celou dlaní zajela do mísy s popcornem: celé ty týdny, než se celá záležitost dopekla, nechtěla nic říci, aby to nezakřikla. Včera se však její přání stalo skutečností a Schrankmannovou jako dozor nad KTU nahradila Ulke Knapová, nová a sympatická posila, která přišla z policejního prezidia. Důsledky byly okamžité – Petra s Nielsem se po dlouhé době vrátili DVA DNY za sebou domů za denního světla a koukali na svět jako lopatou vyrytí krtci, osvobozeni od otročení v temných kobkách technického. „Navíc je hrozně milá. Ne jako když jsi šel za Almarou a třásl ses hrůzou už dopředu. S Ulke se už i tykáme, hned nám to nabídla. Má takový ten britský styl vedení, nějakou dobu byla na ostrovech na praxi, taky je jí jen o tři roky víc než mně,“ zářila měděnovláska, potěšena z výhledu na mnohem víc volného času.
„To jsem ráda, Peti,“ usmála se na nejlepší kamarádku Karolina a seškrábla lžičkou ze stěny skleněné misky zbytek čokoládového pudinku. „Hlavně aby jí to vydrželo.“
„Tak po Almaře by byl lepší šéf i Mugabe,“ rouhala se zelenooká technička maličko a v dobré náladě se zazubila. „Hrozně by mě zajímalo, zda KTU pustila z drápů dobrovolně, nebo konečně prasklo, jak nás tam mučí.“
Tom se neobtěžoval polknutím. „Podle mě má plno práce a buzerování na technickým už nestíhala.“
„Asi!“

Semir se bavil. Středeční sešlost byla původně svolána, aby se lehce oslavil jeho návrat. Nějakým nedopatřením se však stalo, že hned v úterý zrušil služební auto a slavný comeback ztratil na lesku, takže se rozhodl uspořádat jen malé skromné posezení. Původně tu měla být i Andrea, kterou pozval nejen z vděčnosti za to, jak mu minulý týden pomohla: svou účast odkývala, ovšem jakmile se dozvěděla o přítomnosti jisté plavovlásky, zjistila, že by jí neměl kdo hlídat syna. „Hele, co vy dva tam? Se nám vůbec nevěnujete.“

Hartmutt s Terezou se otočili, ale pak opět sklonili hlavy k laptopu, nad kterým už cosi kutali přes půl hodiny: notebook, který byl koupený teprve před rokem, začal včera vyluzovat podivné zvuky a novinářku to poplašilo.
„Je mi líto, Terko,“ pronesl Niels, zatímco blondýnka se zatvářila ztrápeně. „To bude něco s chlazením a klidně to může dopadnout špatně. Máš zálohované soubory?“
„Je tam diplomka, takže jo… Měla bych mít na exterňáku úplně všechno a ještě i v cloudu. Mám to pojištěný, jde jen o to, aby mi to zase jelo.“
Zrzavý zaměstnanec KTU uznale kývl – takový přístup k bezpečnosti dat se mu líbil. „Tak co kdybych si ho vzal zítra do práce a podíval se na to? Mám tam jemnější nádobíčko, u Semira najdu leda tak šroubovák. Podíval bych se na to, pročistil to, profoukl. Podle mě to půjde opravit raz dva, ale kdybys to používala, bál bych se nějakého zkratu, aby ti to celé neshořelo.“
„Jsi zlato, Nielsi,“ pohladila ho po rameni Wox, ale oproti svým slovům zůstala zaraženě posmutnělá. „Jenže já na tom fakt potřebuju dělat. Paul by mi samozřejmě půjčil svůj, ale prostě… víš co, na tvém počítači je to vždycky lepší, máš ochozenou klávesnici a tak… Do háje, doufala jsem, že mě uklidníš, že to chrčení nic není.“
Mladý muž kývl a zazubil se. „Chrčení je právě průšvih. Ale však dneska už bys stejně nepsala, ne? Tak já se na to zítra mrknu. Kluci mají zítra dojet pro jedny výsledky, tak ti to Semir, Frank nebo Tom vezmou do města. A večer už zase můžeš klepat. Neztratíš ani den.“
„A, tak to je super!“ dívčin výraz se okamžitě změnil. „Moc a moc díky, fakt to oceňuji. Sorry za tu hysterii,“ zrozpačitěla, „ale chci si mít jistotu, že mi to uprostřed psaní nezkolabuje.“
„Chápu.“ Technik přitakal, počítač vypnul a sbalil do tašky. „Jak říkám, zítra se tomu podívám na zoubek.“

Semira potěšilo, když se oba – hlavně tedy mladá dáma s blond vlasy - vrátili ke společnosti a zapojili se do hovoru. Neušlo mu, že po něm Tereza hodila pár rádoby tajných nervózních pohledů a pomalu se odvažoval doufat, že mají něco společného s Kellerovou nepřítomností. Na druhou stranu… nemohl si namlouvat, že v té nemocnici na návštěvě v jeho pokoji nevypadali jako spokojený, sehraný pár a podle Woxiina líčení sobotního slavnostního večera jim to fantasticky klapalo. A kruci, na fotkách, co jim novinářka s rudými lícemi ukázala, jim to tak slušelo.
Byl to tak divný pocit, vidět ji rozzářenou, nalíčenou, v nádherných šatech… a snad poprvé v životě ho napadlo, že i opravdu sexy. A vedle ní toho idiota a vědět, že se tak usmívá kvůli němu.
Povzdechl si.
Co že si to kdysi, když ještě s Tomem jako svobodní mladí přitažliví vlci podnikali noční lovy v barech a diskotékách, se smíchem a sebevědomím podpořeným několika skleničkami dávali za moudré pravidlo?
Nejít do šťastně zadaných. Jinak vše povoleno.
Wox na něj znovu pohlédla a trhla sebou, jak se jejich oči střetly: rychle se obrátila k Petře, která stále unešeně vykládala o nové šéfové a roztáhla ústa v úsměvu, až Gerkhan cítil, jak sám svítá pěsti.
„Jdu ještě pro nějaký chipsy,“ vzal za záminku prázdnou misku a s podmračením vyrazil do kuchyně: Andrea kdysi trvala na tom, že na kuchyň musí být připojena samostatná komůrka jakožto spíž. S postupem času její nápad ocenil. Zalovil mezi pytlíky nezdravých křupinek a zadoufal, že jsou mezi nimi i jeho oblíbené s jarní cibulkou. Soustředil se natolik, že při letmém doteku na rameni málem poposkočil a nabodl se na uložené lahve vína. „He?“

„Promiň.“ V ocelově modrých očích četl stud. „Já… mohl bys na chvíli? Prosím? Já… potřebuju s tebou mluvit.“
Polkl. „Jasně…“
Wox se nervózně rozhlédla. „Možná o samotě…?“
Napadlo ho, že by mohl trucovitě trvat na rozhovoru jen osm metrů od do diskuse zabraných kamarádů, pak ho však osvítila naděje, co by mu mohla asi povědět. „Ok… tak do koupelny? Na co se vymluvíme?“
„Na nic. Jen nechci, aby nás někdo slyšel,“ popošla Wox a jakmile zapluli do nedaleké místnosti, posadila se na vanu a zazírala do zdi.
„Hm?“ Zaváhal, zda klesnout vedle ní a pak to odmítl. Paže měl zkřížené v gestu nedostupnosti, honem je nechal padnout podél boků. „Terezko, copak?“
Novinářka si olízla rty a naprázdno jimi pohnula.
„Terezko.“
Vzhlédla. „Prosím tě, já… hrozně dlouho jsem váhala, jestli se tě mám vůbec ptát. Je mi to strašně trapný,“ hlesla a podle toho, že okamžitě zrudla, tomu tak bylo. „Mám napřed dvě prosby…“
„Povídej.“
„Zaprvé… mohl by sis to nechat pro sebe, moc prosím?“ Hlesla, a když Turek váhavě kývl, znova si přejela jazykem přes ústa. „A… jestli je ta otázka fakt blbá, tak mi na ni třeba neodpovídej, ale nedívej se na mě jako na idiota… prostě řekni, že nechceš odpovědět a… a… Víš, já jen, že ty jsi naprosto jediný, kdo mi k tomu může něco říci a bez ohledu na to, jak blbě to zní, tak…“
„Terko.“ Položil dívce ruku na rameno. Lehce se chvěla. „Povídej. Nebudu se smát a nikomu to neprozradím.“

Tereza kývla, přesto nějakou dobu beze slova seděla. Pak se nadechla.
„Semire,“ zaznělo skoro neslyšně. „Vážně… jsem tak špatná… teda… prosím tě, jaká jsem milenka? Jako… v posteli,“ upřesnila nesmyslně.
Povolila mu čelist. To jako myslela vážně?
Neuniklo jí to. „Zapomeň na to, zapomeň na to,“ vstala, tváře krvavé.
„No…“ stál teď pár centimetrů od mladé novinářky a blokoval jí východ. „Já myslím, teda…“ Málem by potřásl hlavou. Kruci, tohle nečekal. Co jí měl odpovědět? Pravdu? Před těmi čtyřmi lety toho skutečně příliš nepředvedla, omámená vínem, které štědře doléval, aby se uvolnila, studem a nezkušeností. Pamatoval si, jak v jeden moment znervózněl a zapochyboval, jestli před ním vůbec někoho měla, snad se jí dokonce zeptal. Nechtěl opít a zneužít pannu, která by nad svým poprvé zmírala hanbou. Kromě nehtů, které mu tehdy zatínala do zad, byla pasivní, vykulená a jen se nechala vést: více iniciativy projevila až teprve poté, kdy se k němu pod pokrývkou přitulila. A přesto si to užil. Měla v sobě něco, co nedostatek vlastní invence a aktivity vyvažovalo, něco nevinného a rozkošného, co i jeho samého tehdy lákalo uchopit a zlomit. Nijak hezká a oplácaná – přesto byla rozkošná a i roky poté vzpomínal na to, jak ji se sténáním, udýchaný, svíral v náručí, zatímco ona se zmohla jen na to, aby držela kolena od sebe.
Navíc… vyslovit to mu bránila elementární slušnost, ale kdyby ho měl někdo na mučidlech a žádal na něm upřímnost, musel by přiznat, že na dívce oceňoval jisté fyzické dispozice, které si nemohl vynachválit ani Paul. Byla tak… nepoužitá. A to i když ji k ránu povalil pod sebe potřetí. Měl před ní spoustu dívek i žen, ale kdyby měl klesnout na morální dno a vystavět žebříček na tomhle základě, maličká blondýnka by se umístila vysoko.
Nejvýš.

„Heh,“ zajel si rukou do vlasů. „Teri, co se děje?“
„Ne, nic, nic…“
„Mně se to tehdy líbilo, Teri,“ zachraplal a pokusil se jí pohlédnout do obličeje, který od něj odvrátila. „Prostě se mi to líbilo. Ale… proč se ptáš?“
„Jen… občas máme s Paulem nějaké problémy, tak si říkám, co dělám špatně,“ pípla Wox, na které bylo znát, že by se za svou otázku nejraději zabila. „Tak mě napadlo, že bys třeba jako… mi…“ Dokončit frázi o poskytnutí zpětné vazby jí přišlo uhozené.
„No a on teda jako-„
„Já bych se chtěla zaměřit na tu mou část a ne nějak diskutovat Paula. Navíc,“ zamumlala, „zrovna před tebou, promiň.“
„Dobře. Tehdy to bylo fajn, Terezko. Byla jsi,“ odkašlal si Semir, „roztomilá.“
Wox kývla. Jaksi vyčerpaně. „Omlouvám se. Tohle bylo trapný. Mohli bychom se teď vrátit a dělat, jakože nic?“
„Tak zkusit to můžeme,“ zabručel Gerkhan, ačkoliv mu bylo jasné, že tenhle materiál k přemýšlení je sakra výživný. „Zkusit to můžeme…“
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


*****


Paul odhodil sako na gauč a povolil límeček košile, která mu tělo poslední týdny obepínala těsněji, než by měla: však jsem taky ve fitku nebyl kdovíjak dlouho a s takovouhle, vzpomněl si na servis, který teď musel blondýně poskytovat, to nevypadalo, že bych měl mít čas. Ale co, který chlap jeho věku nemá trochu břicho.
Jen co Tereza dopíše diplomku a uvolní se jí večery, shodí přebytečná kila tím nejlepším a zdraví nejprospěšnějším pohybem na světě.
Křeslo v rozsáhlé, spíše klasicky vybavené kanceláři, kde měl tuto místnost pochopitelně jen pro sebe, ho uvítalo příjemnou měkkostí, do níž se rád položil a prsty promnul kořen nosu. Na to, že před chvílí blízký kostel zvony ohlásil teprve druhou, byl dnes docela unavený.
Možná včera neměl do noci čekat, až se Wox vrátí, stejně ho akorát podráždila její alkoholem zjevně podpořená veselost.
Byla tak lehkomyslná!
S naprostým klidem takhle vyrazila do temných kolínských ulic a vůbec nepočítala s tím, že by mnozí jejích vratkých rozumových schopností rádi zneužili. Ani si nevzala taxi, které jí vždycky nabízel. Prý jí zrovna jel rozjezd. Jakoby si ji právě tam někdo nemohl vytipovat a okrást, zmlátit, nebo hůř. Nehledě na Gerkhana.
Kousl se do rtu.
Blondýna ho na oslavu s kamarády zvala a Keller odmítl s tím, že se jedná právě o Turkův večírek – znovu se přesvědčil, že trucovitost nezabírá a naděje, že se přítelkyně v reakci na jeho výraz rozhodne zůstat doma, byla mylná. Vážně šla sama a očividně si to bez něj parádně užívala. Musel si vzít o jeden prášek na tlak víc, tak ho to rozhořčilo.

Nevěřícně zavrtěl hlavou.
Co kdyby o samotě dostal infarkt a potřeboval její pomoc?
Dobře, zmírnil sebekriticky svou představivost. O své návštěvě u doktora, natož o jejích výsledcích, Tereze samozřejmě nic neřekl. Nechtěl ji děsit a pak, opravdu v ní nemínil vzbudit pocit, že chodí se starcem nad hrobem.

Natáhl paži a do klína položil talířek se zbytkem dortu, který mu kolegové koupili v opožděné oslavě jeho sobotního triumfu: cena patřila i jim, sám to věděl a v projevu to nezapomenul zmínit, takže bylo na co si připít a u čeho zahřešit. Bouchli pravé šampaňské a dosud se vedle bavili s dobrotami a Nelou v centru pozornosti, zatímco on se stáhl do klidu uzavřených prostor.
Udělali mu radost.
Měl své kolegy rád a těšila ho i sprška klasických dopisů, zahlcená mailová schránka a průtrž sms a telefonních hovorů, kvůli které musel mobil nabíjet dvakrát denně. Před hodinou přijal pozvání k hovoru do televize.
A stejně se jeho pozornost obracela k přítelkyni a pak k lejstru, které leželo na stole. Od rána ho nemohl dostat z hlavy.

13. října.
Rozvodové stání.

Dva týdny.

Poslední dva týdny manželství, byť formálního, se ženou, kterou bez ohledu na to, že s ní nemohl žít, choval hluboce v srdci i úctě, se ženou, jejíž moudrosti si cenil, se ženou, která mu svou gratulaci k ocenění sdělila tónem podbarveným zcela nepatřičnou lítostí.
Jakoby říkala „ty blázne. Ty nebohý, naivní chudáčku. Jen si to užívej plnými hrstmi, než si nabiješ nos a všem budeš pro smích.“

Vzteklým gestem nabral lžičkou těsto a krém a maličko se uvolnil, jak ho lahůdka pohladila po jazyku. Kolegové si dobře pamatovali jeho lásku k jahodám.
U žvýkání pohlédl ven: kancelář byla příliš vysoko na to, aby od desky viděl na cestičky a trávníky parku, ale i tak ho mohl těšit obraz den za dnem se pestřeji a různoroději barvících korun stromů. A venku bylo nádherně, opoždění babí léto, říkali meteorologové. Až skoro s omluvou slibovali, že o víkendu přijdou deště a někteří už dokonce odvážně prorokovali tuhou zimu.

Jeho zajímal kratší časový horizont.
Již jen dva týdny a prstýnek, který už dlouhé roky nenosil, svlékne i oficiálně, jat nadějí, že se jeho přítelkyni rozsvítí a konečně si uvědomí vážnost, ve které jejich vztah choval.
Vlastně se její zdrženlivosti nedivil.
Byl ženatý?
Byl.
Wox muselo v hlavě stále blikat varovné světýlko všech milenek zadaných, sebezáchovný strach z toho, že jsou bez ohledu na mužské proklamace jen zábavou, zpestřením. Sice si myslel, že Terezce své vážné úmysly prokázal dostatečně, ale takovým mladým slečnám do mozku prostě nevidíte. Bůhví, jaké byly její strachy, jaké měla touhy.
Především těch tužeb se trochu děsil, ale…
Polkl poslední sousto a talířek putoval zpátky na stůl.

Zrak mu padl na pohovku a mimoděk se usmál. Při jedné z několika málo návštěv, kterými ho maličká novinářka v práci poctila, gauč vrchovatě využili: přiměl ji, aby si na něj klekla a bříškem se namáčkla na opěradlo, a pak vychutnal všechno to nadurděné mládí se vzrušujícím vědomím, že za zdí prochází procesí kolegů i klientů.
Jenže, koutky mu spadly, to bylo dřív.
Před tou její malou revolucí, od které se jejím koníčkem stalo zatínat podobným nápadům tipec.
Neměla Eva pravdu?
Nebyl až příliš otrokem dvacítky, která získala dojem, že snědla všechnu moudrost o partnerství na světě?
Lehce ho provokovalo, jak mu Tereza dávala najevo svou spokojenost a když ji přesvědčoval o své, s trpkostí hleděl na samozřejmost, s níž jeho zamlčené hořké lži šťastně přijala.
Iritovalo ho, když mu s ruměncem vykládala, že se zase cosi nehodí a dělat to nebude.
Přes to všechno…
Miloval ji, opravdu ji miloval.
Pomyšlení na to, že by přes všechny své drzůstky, přes tu nehoráznou víru, že má právo ho dráždit Gerkhanem a přes to, že mu teď po večerech věnovala hodinu dvě, dívku ztratil, ho drásalo.
Vsadil na ni vše, co měl.
A nelitoval.
Ani vteřinu ne.

Naopak: rozhodl se na jednu blonďatou hlavičku vsadit úplně všechno.


*


O pár kilometrů dál seděla mladá redaktorka ještě výše nad zemí a s dětinsky vyplazeným jazykem tesala do klávesnice text dlouhého článku o schvalování nového územního plánu, který napadla opozice, a zdálo se, že se vše vrátí na začátek. Téma vypadalo nudně, ovšem ranní schůzka na kávě vynesla Tereze tak dobré informace od tajného zdroje, že blondýnka s nebývalým sebevědomím mohla tvrdit, že pod jejími prsty právě vzniká otevírák na jedničku.
Byť v redakci panovaly docela přátelské vztahy, rivalitu nikdo nemohl a ani nechtěl popírat – první stránka byla prostě jen jedna a kdokoliv našel dostatečně dobrý materiál, aby se na ni dostal, byl odměněn pocitem báječného zadostiučinění, který trval necelých 24 hodin než se noviny, jak koneckonců zmiňuje známé moudro, staly starými a nikoho nezajímaly.

Ach, ty nádherná pomíjivá slávo. Ach ty prchavý pocite, že zítra oči tisíců čtenářů sklouznou po titulku, perexu i textu, který stvořila tvá ruka. Rozčílí se nad ním, zanadávají a hrstka snad v duchu pochválí autora, aby sjela pohledem na ta dvě slova jejího jména, která se budou krčit vpravo dole.
Wox s pobavením zavrtěla hlavou. I kvůli tomu byla novinář. Tahle hra ji bavila, byť káru táhla s vědomím toho, že jakmile z partie vypadne, zavře se nad ní voda. Báječná práce.

„Terko, ti idioti ti k tomu nepřinesli hranolky, tak ti jako omluvu dali alespoň dvojitou porci bramboráků,“ zahartusila Naomi, která příliš zaměstnané kolegyni slíbila donést velmi pozdní oběd.
Wox zvedla oči. „Díky, Nami, ale já přece chtěla bramboráky, miluju je.“
„Aha…“ vyšší a starší, přesto výrazně atraktivnější plavovláska se zarazila. „Ok, tak to máš prostě gratis třeba na večeři, no.“ Pohodila rukou a zjevně se tím nehodlala dál trápit, byť si Češka dovedla představit, v jakém stylu Naomi nebohý personál restaurace sjela.
„No tak díky,“ zazubila se a umínila si, že až bude mít zítra čas, do podniku zajde a to euro padesát jim položí na pult nebo nechá na spropitném. Rozdělala krabičku s ještě horkým obsahem, odmotala papírový ubrousek z neekologického plastového příboru – stokrát si říkala, že si musí do redakce donést vlastní kovový – a chystala se u čtení podkladů na nový článek zakrojit do krůtího medailonku, když jí na mobilu pípl signál příchozího mailu.

Zamračila se a upižlala kousek masa, načež mrkla na text.

„Vážená kolegyně, níže naleznete poznámky k…“

Zalapala po dechu, odstrčila jídlo bokem a s balvanem usazeným na žaludku se vrhla k přihlašování na školní mail. Poslala doktorovi Černému všechny doteď napsané kapitoly teprve včera, nečekala odpověď tak brzy. Jestli jí všechno shodí….
Skoro neměla odvahu začít číst, pak však vsála vzduch do plic a mail rozklikla.


    Vážená kolegyně,

    níže naleznete poznámky k dosud zaslaným kapitolám. Osnovu považuji za celkem vzato logicky strukturovanou, nicméně nejsem si jist, zda příliš prostoru nevěnujete teoretické části. Upozorňuji, že praktická část by měla tvořit minimálně 55 % celé práce. Z textu není zjevné, zda s tím počítáte.

    Podle mě je téma zatím zpracované kvalitně. Kapitoly Vám vracím s komentáři přímo v textu, většinou jsou dílčího rázu. Asi největší problém je, že špatně citujete, leč počítám s tím, že zatím jde o pracovní verze textu a ještě ho upravíte. A pevně doufám, že hodláte využít více českých zdrojů, dosud jste čerpala jen z německy psané literatury a mezi českými prameny uvádíte pouze online zdroje. Český pohled na tuto problematiku je přitom velmi zajímavý a neměl by být opomenut.

    Doporučuji, abyste se příště zaměřila na metodologickou část a ihned mi ji poslala. Ze zkušenosti vím, že s ní mají studenti největší problémy. Pokud ji schválíme, pusťte se rovnou do praktické části a teprve poté se vraťte k snadnějším pasážím z teorie. Bohužel jsem celý prosinec a část listopadu v zahraničí a předem Vás upozorňuji, že konzultovat Vaši práci mohu jen do 15. l1. Doporučuji, abyste mi do té doby naposílala stěžejní části práce.

    Profily jednotlivých aktérů, které chcete zahrnout do druhé kapitoly, doporučuji pojmout relativně stručně.

    Zatím práci hodnotím jako velmi vydařenou.
    S pozdravem,

    P. Č.



Wox zavýskla. No tohle?!
Jen výjimečně měla ze školní práce docela dobrý pocit a většinou to bylo indikátorem hrozícího průšvihu – a zrovna u nejdůležitějšího textu ne!
Bože!
Pocítila takovou úlevu, že by nejraději třikrát obtancovala stůl.

„Terezo?“
Hlas, který zazněl ze dveří, ji efektivně usadil na zem: nikdy neměla dojem, že by ji měl zástupce šéfredaktora, faktický vládce redakce místo laskavého pána v letech, který se tu ale skoro nevyskytoval, v lásce.
„Ano…?“ Hlesla.
„Pojďte za mnou, prosím.“
Wox hodila poplašeným tázavým pohledem po Naomi, žena však jen pokrčila rameny: opravdu netušila, co to má znamenat. Chlapík se čekáním na nejmladší členku redakce nezdržoval, takže dívka podruhé v pár posledních minutách sebrala odvahu, vyrazila v jeho stopách a prošla pootevřenými dveřmi do jeho kanceláře.
„Sedněte si.“

Poslechla a pohledem ulpěla na stěně, kde visel nový plakát s arou kobaltovým. „Pane?“
„Abych řekl pravdu, sám moc netuším, proč oslovuji zrovna vás, slečno. Poslední dobou podáváte hodně nevyrovnané výkony. Jednou nemastný průměr a žádné zajímavé téma, pak zase excelentní výkon. To není dobré.“
Blondýnka se přikrčila, hrdlo stažené.
„Nicméně,“ zavrčel, „říkejme tomu třeba instinkt. Zítra bude ve Frankfurtu Angela Merkelová a ráda by na konferenci představila novou koncepci mediální legislativy. Podařilo se mi dojednat, že si na nás udělá chvíli čas před začátkem akce. Jen pro Welt. Takže budeme mít fantastický náskok před konkurencí.“
Wox se rozbušilo srdce.
„Chci,“ potvrdil muž, v co se jí skoro ani nechtělo doufat, „abyste tam jela vy a udělala s ní rozhovor na tohle téma. Sepíšete to a hned pošlete mailem pro online. A pak tam budete do dvou, než ta konference skončí a budete z toho reportovat. Rozumíte?“
Ačkoliv volil direktivní tón, sám musel vědět, jakou hudbou pro její uši takové rozkazy jsou. Tohle. Tohle byl ten důvod, proč jela do Německa, proto se tady roky trpělivě snažila nezklamat a dát duši i do toho nejzbytečnějšího krátce na osmou stranu. U každičkého úhozu věřila, že ji jednou čeká právě taková šance. Rozhovory s politiky. S čelními politiky! Články, díky nimž její jméno přelétnou očima lidé po celém státě, možná i v zahraničí! „Rozumím,“ šeptla rozklepaně.
„Co se tak tváříte?“
„Já jen… většinou tohle píše Naomi. Teda,“ chytila se rychle Tereza, „já samozřejmě pojedu, o téhle problematice zrovna píši diplomku,“ podle šéfova výrazu poznala, že o tom ví, „takže je to fantastický, jen nechci, aby to udělalo zlou krev.“ Dovedla si představit, jak to Naomi vezme.
„Já to s kolegyní vyřeším,“ usmál se krátce ve vzácném pochopení, pak se však vrátil k přísnému tónu. „Terezo, ten rozhovor je domluvený hned po snídani, takže od osmi do osmi třiceti. Chtěl bych, abyste si dala velkou rezervu, minimálně hodinu a půl. Z Kolína jsou to dvě hodiny a než to najdete… abyste nezůstala někde v zácpě. Takže vyjeďte něco po čtvrté, ano?“
„Jistě,“ pípla Wox a potřásla hlavou. „Ano, ano, rozumím, počítám s tím!“
„Dobře. Dneska už jeďte domů, slečno. Chci, abyste si na to pořádně připravila, prostudovala podklady, o té konferenci si hodně psalo a vláda publikovala dokumenty, které si načtěte. Je to spousta textu, takže si vyberte to nejdůležitější a připravte si dopředu nějaké kritické dotazy. Pokud chcete, pošlete mi je mailem dopředu. Nebo mi je ráno zavolejte, budu vzhůru. Nemusím vám říkat, že si máte vzít diktafon a baterie navíc a všechno prověřit, že?“
„Zvládnu to.“ Blondýnka vstala.
„A Terezo…“ odmlčel se a pohlédl jí do rozzářených očí, „kdybyste se na to ve finále necítila, dejte mi vědět. Třeba i v noci. Tohle prostě potřebuji mít pokryté. Ano?“
„Já to zvládnu,“ zopakovala pevně. „Děkuju,“ dodala tiše. „Moc díky!“
Mávl rukou. „Běžte.“

„Tak co?“ Vyřítila se na ni Naomi, Wox ji však odmítavým gestem zarazila a hrnula se k vypínání počítače: ještě mohla získat body u šéfa drobnou zmínkou o tom, že už má za dnešek stejně všechno odpracováno, ale dívka v tomhle nikdy nebyla dobrý stratég. „Naomi, já spěchám, nezlob se.“ Přehodila přes krůtí s bramboráky vršek plastového obalu a rozhodla vzít si porci jako večeři – zítra se sem možná vůbec nedostane a do pondělí by to nevydrželo. „Šéf to vysvětlí, já se jdu připravit, promiň. Měj se!“
„Tak čau!“ zabručela žena podezřívavě a sledovala, jak Wox kontroluje diktafon, baterie i nabíječku a pak s telefonem u ucha mizí ve dveřích.

„Miláčku? Terezko, ahoj, to je hezké, že sis vzpomněla.“
„Paule!“ vychrlila ze sebe, zatímco se vmáčkla do pomalu se zavírajících dveří výtahu. „Já zítra dělám rozhovor s Merkelovou, s MERKELOVOU!!!“
Zaražené ticho. „Jako…“
„S kancléřkou! S Angelou Merkelovou!“ blondýnka se zalykala dychtivým štěstím. „Panebože, já tomu nemůžu uvěřit!“
„Moc gratuluji, maličká! Já věděl, že je to otázka času,“ zazněl z telefonu smích. „Moc gratuluju. Tak to hned oslavíme, ne? Zajdeme na večeři. Kam bys chtěla? Na pizzu, nebo něco lepšího?“ Pyšně se nafoukl. Tušil, že Tereza určitě prorazí, s její cílevědomostí to nešlo jinak – ve skrytu duše se trochu obával, že jí chybí ostré lokty, přesto byl přesvědčen, že se dívka na špičku dostane.
Zavrtěla hlavou, aniž by jí došlo, že to přítel neuvidí. „No, já ti právě kvůli tomu volám, Paulie. Nezlob se, ale vůbec nebudu mít čas. Já si jen skočím vyzvednout oblečení a pak pojedu výjimečně k sobě, jo? Musím se tak do půlnoci našprtat všechny podklady a čeká mě vstávačka o půl čtvrté, musím si zjistit, kde to tam je a tak… Chci se na to soustředit, tak se dneska neuvidíme, Paulie, jo? Zítra ale ráda zajdu. Bože, já se tak těším!“ Netrpělivě přešlápla, zdviž jela na její vkus příliš pomalu. Ale alespoň stihne předtím, než dojede do garáží a doběhne do služební Octavie, zavolat i Semirovi, že se pro laptop, který už Hartmuttovy zázračné ruce stačily opravit, staví dřív.
„Dobře, maličká, tak hodně štěstí, ano? Budu myslet.“
„Díky, Paulie!“
„Ahoj.“ Položil hovor a kývl. Pokud ji chtěl překvapit, musel hnout zadkem.


*

„Jé, ty jsi doma?“ Wox se zarazila, jen co ji hned v předsíni odchytl a políbil na rty.
„No jistě, přece tě nevyprovodím jen tak po telefonu, ne?“ rozesmál se právník a blondýnku objal: sotva vše přichystal, v zámku zašramotily klíče. Fantastický timing. „Terezko, já ti ještě jednou moc moc moc gratuluji. Na tohle jsi čekala, viď?“ Když blaženě kývla, znovu ji políbil a odtáhl se. „Tak, vím, že nemáš moc času, takže mám jen takové malé pohoštění.“
Tereza se zarazila. „Ech… Paulie, ale já nemám žádný čas, nezlob se.“ Chytil ji za paži: zaváhala, ale nechala se vést do nitra bytu, aby sklesle zacivěla na stůl pokrytý chlebíčky a nalité víno. „Jejda, Paule…“
„Jsi šikovná holka, stihneš to,“ pohladil ji muž po hlavě. „to přece nenecháme bez oslavy!“
„Ale jo, oslavíme to, ale až zítra, Paulie.“ Netrpělivě pohlédla na hodinky: želela každé ztracené vteřiny. „Tohle se nezkazí, tak si to dáme zítra večer, ano?“
„No počkej, přece mi neutečeš, když jsem to tady chystal?“ Zazněla mu v hlase zřetelně ukřivděnost.

Sumera se opřela packami o nohu stolu a přičichla ke kaviárové jednohubce.

Wox polkla a udělala krok zpět. Zakázala si jak panikařit, tak ustoupit. Měla nějakou zodpovědnost, ne? „Paulie, mě ale z práce pustili dřív, abych se to našprtala, chápej. Ne abych si slavila. Tak to pochop, oslavíme to,“ zopakovala, „zítra. Navíc víno nemůžu, jsem tady autem.“
„No jo,“ nastoupil s dalšími argumenty advokát, „ale já pak samozřejmě zavolám taxi nebo řidiče a odvezu tě. Takže si klidně připijeme, maličká. Neboj, stihneš to.“
Tereza však ruku, kterou jí položil na paži, lehce sňala. „Paule, opravdu ne, nezlob se. Pochop, že spěchám. Dneska fakt potřebuji, abys mě podpořil, ne abych se ještě trápila tím, že jsi na mě naštvaný.“ Vytáhla se na špičky a rty ho polaskala na skráni. „Slibuji, že ti to zítra vynahradím. Promiň a díky. Jsi moc hodný, já si té oslavy vážím, ale nemůžu, prostě nemůžu.“
S Kellerem v patách vykročila k šatní skříni a ke své úlevě hned vytáhla dva kousky, které si během cesty autem v hlavě vyvolila jako zítřejší oufit. „Teri, ale to je chvilička. Tak nemusíš hodinu, ale třeba… 30 minut? Nebo tak?“
„Paulééééé….“ Tohle Terezu přestávalo bavit. „Nezlob se. Ale už tak mám zpoždění, musela jsem to vzít přes město, stavovala jsem se u Semira pro počítač. Jak mi ho Niels opravil, víš?“ Komisař byl jako naschvál u sebe doma a čekal na instalatéra, takže to nemohla vzít po městském okruhu. „Ty bláho, tak zacpaný Kolín jsem dlouho neviděla. Fakt jak naschvál.“ Zapřemýšlela, jaké si vzít boty. Lodičky, na kterých jí to bude slušet, ale bude v nich trpět, nebo obyčejné slušné kotníčkové? Asi to druhé. Už dávno si ale měla koupit nějaké pěkné oblekové polobotky.
Právník byl podezřele dlouho ticho, otočila se.

Zase ten Turek. POŘÁD ten Turek!!!
Hrudní koš se zdál příliš malým prostorem, který Kellerově srdci nemohl stačit. Advokát zachraplal. Musel se lehce opřít o skříň. Prudké bodání na hrudi se rozlévalo i do zbytku těla. „Takže… takže na mě ne, ale na Gerkhana si čas uděláš?!“


Arrow


*****


„Jako já už s tou Karolinou vážně nevím, jak dál,“ pronesl Kranich truchlivě. Podle vervy, s níž se zakusoval střídavě do čokoládového croissantu a koblihy s éčkovou polevou, se rozhodl žal zajíst. „Pokud se nedokážeme dohodnout na tak zásadních věcech, jaký má ten vztah budoucnost?“
Semir zavrtěl hlavou a zatím úspěšně skrýval úsměšek. Prsty zabubnoval do volantu, dal blinkr a přejel do rychlého pruhu.
Kolínská dálnice se po ranní špičce zase pomalu stávala místem pro rozlet, buď však ještě piráti silnic spali, nebo byli dnes nezvykle disciplinovaní, protože všechna auta klouzala povolenou rychlostí, ba i kamiony se rezignovaně držely v části vyhrazené pro šnečí tempo. Možná tomu pomohl i nádherný den: na samém konci září už se Kolíňané ráno probouzeli do šera a často i do mlh, dnes se však v miliardách kapek rosy, následcích prvního náběhu na zemní mrazíky, zrcadlily paprsky slunce.
„No tak jako řekni, opravdu to nevidí? Vážně neví, že mám pravdu a nedokáže tolerovat můj názor? To jsem si myslel, že jsme dál.“
„Tome, pokud chceš slyšet můj názor, tak má Karolina pravdu,“ opáčil Turek znuděně a ačkoliv se právě dopustil děsivé zrady na příteli, naznačil, že by si také rád kousl. „Tím neoslintaným koncem, prosím,“ zabručel, když mu kamarád přes zjevnou nadurněnost kus pečiva skutečně nabídl.
„Ale pak bude taky oslintanej,“ prokázal modrooký znalost elementární logiky. „A jestli nechápeš, že do ložnice se hodí zelená, tak nemáš vkus. Zelená je trendy.“
„A to psali v Bravo Girl, nebo v Bildu?“ Zazubil se menší komisař. „Kamaráde, zeď není tričko. Tam bych fakt dal okrovou nebo lehce fialovou.“
Než si Kranich stačil přichystat vyprecizované prohlášení o tom, že jak jeho přítelkyně, tak nejlepší přítel naprosto postrádají vkus a smysl pro bytový design, ozvalo se známé zaprskání.

„Centrála Kobře 11.“
„Byla to sranda, Tome,“ zachichotal se Turek, „ale asi budeme muset pracovat. Ne že by byly bouračky více důležité než Fenk šuj, to ne.“
„Blablablablablaaaaa….“ udělal vyšší z mužů chytře a přitáhl si vysílačku k ústům. „Kobra 11 příjem. Co se děje?“
Michaelin hlas zněl poněkud upjatě – Semira napadlo, že sekretářka možná ještě nevydýchala sodu, jakou jí špatně naladěná Anna včera dala za tři staré neumyté hrnečky od kávy na sekretářčině stole. „Kluci, vraťte se na stanici, ano? Co nejrychleji.“
Oslovení si vyměnili pohled.
„Nějaký průšvih?“ Sondoval Kranich.
Ticho, ze kterého tušili, že sekretářka vlastně neví, co odpovědět. „Jen se máte vrátit. Centrála konec.“
„Ok,“ povzdechl si Gerkhan, kterého zrovna dneska jízda bavila, a vypadalo to na klidnou službu. Trošku tušil, co za tím bude: minulá hlášení nevyplnil zrovna přesně a šéfové se opomněl pochlubit tím, že na ně ten obviněný, pro kterého si v úterý došli, hrozil podat stížnost pro policejní brutalitu. „Tak jedem.“

U stanice Dálniční policie zakotvilo stříbrné BMW sotva po deseti minutách a oba komisaři pružně vyšli schody.
„Čau Míšo, máme se připravit na trhání hlav?“ zazubil se Turek, byť mu nebylo lehce u srdce.
„Netuším,“ odvětila rusovláska vyhýbavě. „Ale čeká vás šéfová.“
Pokrčili rameny a vykročili, aby je provázely pohledy kolegů.
Semir se zmateně otočil. Co se děje?
„Co se děje?“ Houkl od stolu v hlavní místnosti Frank, který vypadal, že váhá, zda utrousit vtip nebo držet jazyk za zuby.
„A jak to mám asi vědět?!“ zavrčel Tom, kterého to přestalo bavit: popadl menšího kolegu za rameno, skoro až buransky zatloukl na dveře své nadřízené a vstoupil. „Dobrý den, šéfová. Tak nás tu máte…?“

„Tome,“ pronesla Anna s nezvyklou měkkostí. „Počkejte.“
Německý i turecký policista se však nevěnovali jí: pohledy ulpěli na daleko drobnější a mladší postavičce, která seděla u stolu ne naproti, ale po boku Engellhardtové.
Semir potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. „Terko…?“
Dívka lehce pohnula schýlenými rameny, jediný projev toho, že ho možná slyšela. Dál civěla do leštěného ořechu.
„Dobře, už je tady, slečno,“ vstala Engellhardtová, ovšem hned se k blondýnce sklonila: skoro až mateřsky něžné gesto, s nímž Wox položila ruku na paži, by Turek zařadil do top 10 věcí, které mu zježily chloupky na zátylku hrůzou. „Všechno se vyřeší. Nebojte se.“ Krátce, nevesele se usmála a vykročila ke dveřím, aby oslovila vyjeveného Kranicha, jemuž se v obličeji zračily miliony otazníků. „Pojďte, Tome. Dáme si čaj.“
„Ale…“
„No pojďte. Semire,“ otočila se Anna předtím, než spolu s vyjeveným zaměstnancem místnost opustila, na Turka. „Nemusíte spěchat.“

Gerkhan s blondýnkou osaměli.
Muž s obtížemi polkl. Co se dělo, co se po něm chtělo?!
Váhavě se přesunul ke stolu a ještě pomaleji přešel za něj na místo, odkud se obvykle velmi hlasitě ozývaly důrazné námitky proti jeho stylu řízení.
Wox neřekla ani slovo.
Odkašlal si. Napadlo ho, že dívku ani nepozdravil. Tak co začít klasicky? „Ahoj, Terezko.“
Nezvedla hlavu. „Ahoj,“ zachraplala o něco později, než by normálně považovala za slušné.
Přisedl si.
V dlaních pod deskou stolu žmoulala papírový kapesník.
Turek se zajíkl, jak ho konečně praštily přes nos okolnosti. Co tady vlastně dělala?! „Teri, nemělas být… nemělas být v tom Frankfurtu? Dneska? Nebo jsem si to… spletl?“
I další její odpověď byla opožděná a stručná. „Ne… nespletl.“
Tápal. Zjevně mu unikalo něco podstatného, jak na to ale přijít jinak, než že se jí zeptá? „Terezko,“ naklonil se k dívce a pokusil se jí chytit za zápěstí – ucukla. Děsilo ho to. „Stalo se něco? Stalo se něco Kellerovi…?“ Jiné řešení ho nenapadlo.
Wox pohnula rty. Naprázdno.
„Terezko…“ povzbudivě se na ni usmál. Že by ten rozhovor s Merkelovou zaspala, dostala padáka a sem se šla vybrečet? Jenže, zauvažoval a cítil, jak mu na rukách vyrazila husí kůže, to by se k ní šéfová tak nechovala. Možná by měla trošku účasti k dívčině smůle, ale sama k zanedbání pracovních povinností přistupovala přísně. Neutěšovala by. Muselo se něco stát, ale… co?
Konečně zvedla hlavu a Turek taktak potlačil nutkání sebou škubnout, tak ho vyplašily oteklé líce, zarudlé bělmo očí a černé skvrny na levé tváři.
„Teri, proboha…?“
Rty se znovu daly do pohybu, přesto trvalo pár vteřin, než zformovaly několik srozumitelných slov. „Já… já jsem se asi… rozešla... rozešla s Paulem.“

Vyrazila mu dech. „Ach.“ Tak nějak nevěděl, co na novinku říci. Nečekal to. Tedy… časem ano, navíc v to vlastně už hodně dlouho doufal. Tak to bylo tady? Vždycky si představoval, že mu tohle blondýnka zašeptá do ucha a už deset minut poté budou jeden druhého objevovat v místnosti, o barvě jejíž výmalby polemizoval Kranich. Dobře, věděl, že fantazíruje a že se opravdu daly čekat spíše slzy a zklamání. Ale tohle? Jestli ji, narůstal v něm z nejistoty pramenící hněv, Keller podvedl nebo nějak hanebně odkopl, tak si to s ním vyřídí. To si ta holka nezasloužila ani omylem, byť by se třeba jemu samému výsledek hodil. „To...“ Nebyl v rozpoložení předstírat, že ho to mrzí. „To nezní dobře, Terezko. A co přesně se stalo, Terko? Chceš mi to… můžu ti nějak pomoci?“
Už zase civěla do stolu.
Popotáhla.
„Terezko.“
Upustila děravý, vlhký kapesníček do koše pod sebou a z balení v modrém igelitu vyndala další, aby si utřela nos a znova zmrtvěla, zhroucená postavička bez vůle.
Gerkhan nebyl vzorem trpělivosti, tentokrát se však udržel.
Wox se chraplavě nadechla a cosi zašeptala.
„Hm?“
„Já jsem… my…“


„Takže… takže na Gerkhana si čas uděláš?!“

Ocelově modré oči naplnila rozhořčená nevíra. Jak se někdo může tak zabejčit v jedné pozici a nepřipustit si ani jeden rozumný argument? „Paule.“ Bylo těžké otevřít ústa a nevypustit z nich proud slov s emotivností, které situaci příslušely více než další vysvětlování. „Ještě jednou a naposledy. Fakt dneska potřebuji mít čistou hlavu a myslet jen na tu přípravu. Se Semirem jsem se potkala u něj ve dveřích, vzala jsem si od něj počítač a hned jela k tobě. Nezdržela jsem se tam ani pět minut, ačkoliv mě taky zval dovnitř na nějakou malou oslavu!“
Vůbec nic nepochopila, užasl Paul. Ona to prostě nechápe, taková chytrá holka! „Ale co ti má ON co chystat nějakou oslavu?“
„Prosím vás, to si vyřiďte spolu a netahejte mě do toho,“ mávla rukou. Žaludek ji stiskl. Už ztratila minimálně deset minut. „Paulie, já potřebuji podpořit. Prosím tě dneska o pomoc, spoléhám na tebe. Dopřej mi trošku klidu, abych se mohla soustředit. Chci být dobrá. Je to má šance, víš?“ Věnovat mu úsměv stálo další zbytečnou námahu, přesto to udělala a zakázala si šílet z toho, že zůstával zamračený.
Jeho boj.

Pohlédla na gauč a shrnula si pramínek vlasů z obličeje. Sako bylo přehozené přes opěradlo, stejně tak kalhoty. Nejlepší halenku měla u sebe v bytě, takže zbývalo jen najít krém na boty, které postrádaly lesk. Pokud si dobře pamatovala, měl ho Paul netypicky ve skříni v kuchyni, kam schovával drobné prostředky na úklid domácnosti: zohnula a zalovila v přihrádce, jež nebyla právě obrazem pořádku a systematičnosti. Sotva prsty nahmátla známou tubičku, pocítila dotek na hýždích a pas jí sevřely velké mužské dlaně. Polekaně sebou cukla a z úst jí vyletělo bolestné vyjeknutí, když se temenem uhodila o desku linky.
Třel se jí rozkrokem o vystrčený zadek. „Maličká… no tak. Čtvrt hodinka tě nezabije. Uvolníš se, věř mi přece.“
„Jdi už do prdele!“
Strnul šokem, zatímco dívka ho odstrčila a napřímila se, obličej ošklivě červený rozčílením.
„Co je, sakra, tak těžkýho na tom pochopit, že dneska prostě musím jet hned domů? Že nemám ani těch pitomých patnáct minut, protože ty potřebuju na to, abych si umyla vlasy? Ježiši, proč ti zrovna TEĎ musím znova vysvětlovat, co jsme si vyříkali už před dvěma měsíci?“ Vztekle pohodila hlavou, jak jí vytryskly slzy hněvu. Víc ji rozhodit nemohl. S bolestí na hrudi si naskládala do náruče kupičku oblečení. „Zítra to dořešíme. Budu doma dřív, tak si můžeme skočit na tu večeři. Teď už fakt musím.“

S obtížemi polkl. Zelené duhovky smaragdového odstínu strnule sledovaly, jak krátké nožky odnáší celý jeho život do předsíně. Nečekal, že mu za těch pár jednohubek a víno bude klanět, ale slečna zjevně zapomínala, že nejedná s nějakým studentíkem. Krev mu vařila ponížením. Ve spáncích tepala horkost. Všechno přichystal, jen aby Tereze ukázal, jak moc jí úspěch přeje, jak moc je pro něj důležité, že konečně prorazí. Riskoval zdraví, když si přes varování doktora vzal pilulku viagry, jen aby Wox oslavu nezkazil a nevybouchl jako minule. A místo vděku další provokace?

Bez ohledu na logiku ji napadlo, že si na ni v přítmí předsíně počíhal neznámý útočník a v první chvíli polekané „Paule!“ vykřikla jako volání o pomoc.
Pak jí došlo, že dvě paže, co se jí zezadu obtočily kolem hrudi, patří právě jemu.
Sako i kalhoty se sesunuly na zem.
„Co… co děláš?“
Místo odpovědi si ji přitáhl na prsa a škubl jí dozadu, až málem ztratila rovnováhu. Než stačila rozdýchat první šok, před očima se jí mihla kuchyňská linka. „Co to sakra…“ Zapřela se patami a pokusila se obrátit a čelit mu pohledem. Zesílil sevření a zvedl paže, aniž by ji pustil. Mimoděk se vytáhla na špičky a zazmítala se, částečně skoro nesena. „P-Paule?!“

Na stole přes všechny zákazy a hrozivé mávání novinami, kterými se ji tento zlozvyk snažili odnaučit, seděla Sumera, citronovýma očima se zájmem sledujíc novou hru pána a paničky.
Tuhle zábavu sama znala, ačkoliv patřila mezi zapovězené. Sumera nikdy nezapomněla na své malé dobrodružství, kdy ve starém bytě vyklouzla v nestřeženém okamžiku dveřmi a dala se po schodech do nižších pater. Tolik neznámých pachů, tolik báječných nových zvuků!. Ale největší zážitek ji čekal u sklepa. Mihl se před ní drobný stín. Tisíce let šlechtění nemohlo vykořenit základní instinkt: Sumera myš nikdy neviděla, přesto poslechla intenzivní volání ve své hlavě a jediným skokem se té malé hračky zmocnila. Pískalo jí to v tlamičce, a když to pustila, vlhké a náhle nemotorné se to válelo po zemi a bezmocně se to snažilo postavit. Bylo s tím tolik zábavy! Sumera do toho strkala pacičkou, vyhazovala si to nad hlavu a znova a znovu to chytala, kousala a žvýkala. Věčná škoda, že to moc dlouho nevydrželo, a když ji panička, tehdy ještě ta velká a tmavovlasá, našla, ta legrační věc už se jen lehce chvěla.
Sumera se olízla.
Doteď v tlamičce občas cítila ten slastný pocit, kdy skousla a patro jí zalila teplá krev.

„Do háje!“ Wox hmátla po skříni a zasykla, když jí pohotově trhl. Minula o dva centimetry. „Co to vyvádíš? Co děláš? Já musím jít!“
„Však půjdeš.“ Jeho hlas zněl klidně, v naprostém protikladu proti záchvatu výčitek a žárlivosti, kterými před chvílí vybuchl. S rozhodností ji svíral, pečlivě uchopenou. Krok za krokem couval, rak s rybkou v klepetech.
„Pusť mě, hej!“ Téhle hře nerozuměla a nechtěla se na ní podílet. Dalších pět minut v loji! Nadechla se a vyrazila dopředu: briskně se sklonil jejím směrem, polapil energii jejího pokusu o únik a naopak dívkou trhl dozadu, takže bezmocně zacupitala, aby vyrovnala rovnováhu. „SAKRA!“ Doopravdy ztrácela trpělivost.

A poprvé ji bodl strach.

„Paule, prosím…“ stiskla zuby a znova se zazmítala. „Pusť, pusť mě přece…“ Mohla mu zarýt nehty do předloktí, ale nechtěla ho zranit. Lehce muže uhodila do paže, aby podpořila své argumenty. „Nevím, co děláš, ale já chci DOMŮ, jasné? Pusť mě, hergot!!!“
„Za chvíli, maličká.“ Cukala se mu v sevření, aniž by tušila, jak moc ho její pokusy o únik, to zmítání drobného těla a pomalu krocená mladá vzpurnost, dostávají do varu. Přitáhl ji k sobě ještě prudčeji, až vyjekla.
Překročil práh ložnice.
Blond vlasy mu voněly hned pod nosem. Vždyť si je stejně vůbec nepotřebuje mýt, pomyslel si.
Tereza sebou škubla, jakoby ji konečně dostihlo pochopení a vzápětí bylo odmítnuto jako nemožné. „Puuuuuuusť!“ vykvikla. I její hlas se změnil. Počáteční vztek dostal příchuť obav, byť ještě ne uplakaných.
Zasupěl a rozhodl se raději udělat dva menší kroky, než jeden velký: sotva na zadní straně lýtek ucítil masu postele, posadil se a rychle spustil paže o něco níže. Stiskl. Vyhekla a zlomila se v pase jako po ráně do žaludku. Stačilo si ji jen stáhnout do klína. Pohádkově snadné. Netušil, kde k tomu zkušenému grifu přišel, ale obratně dívce podkopl kotníky. A pak si drobnou blondýnku, která začínala chápat, že její výpočet je správný a jen nevíra jí na osudové vteřiny vyřadila mozek, znovu přitáhl k sobě a švihem se položil zády na postel. Matrace bez ohledu na svou kvalitu zaskřípala.

Wox nerozuměla, zdráhala se rozumět. Ve spáncích jí tepalo.
Svět se změnil v šmouhu, jak bylo možné, že najednou ležela na Paulovi, vlastní lýtka uvězněná mezi jeho a zírala do bílého stropu? Vykřikla. Jakoby se chtěla probrat. „Co…?!“ Vyděšeně se propnula v další snaze o vyproštění. „Paule, Paule, pusť mě, to… to není hra, sakra! Ne! Já chci domů, já chci domůůů…“ Nemohla si pomoci, ale poslední slovo zaštkala.
Právník ztěžka dýchal. Přece jen mu bylo padesát a tělo, se kterým se utkal v souboji, bylo mladší a těžké. Měl nárok na trochu odpočinku a teď si to mohl dovolit. Držel ji pevně. Každou chvíli sebou rozčíleně cukla, právník se ale nemínil nachytat na tyhle drobné finty. Tušil, že ten pravý boj teprve začne. Novinářka nadávala a kroutila se. Nohama jí šikovně stiskl a zablokoval lýtka, její zadek mu zapadal do klína: dovolil si využit vteřinky, kdy zase začala kňourat a podařilo se mu uchopit obě její zápěstí.
„Ne!“ Trhla rukama, ale držel pevně. Vzpírala se, její odpor však byl pomalu a systematicky překonán, jak si její paže táhl tam, kam potřeboval. Překřížil bledá zápěstí a přesně v tom místě je uvěznil v levé ruce a přitiskl na dívčino břicho.
Terezu pálily oči. Po tváři se jí skutálela slza, pak druhá. Poprvé začala tiše vzlykat. Co jí to dělal?
Klepeta svírala. Drážky se zarývaly mezi šupiny bojující rybičky.
Minutu leželi bez hnutí, lapali po kyslíku a oba sbírali sílu. Ticho rušilo jen dívčino pofňukávání.

Horečnatě uvažovala, jak se z fungování vyřazený mozek zase pomalu zahříval do provozní teploty. Ok, nemohla si namlouvat, že bylo tohle něco příjemného, ale proboha, přece by neudělal, co ji napadlo, že mohl? To ne, to by neudělal, přece snad jasně vidí, že to ona myslí vážně. Nabrala vzduch do plic. Musela se ho pokusit přesvědčit, byli snad oba dostatečně racionální, ne?! „Paule,“ pronesla s takovým klidem, jaký jen byla schopna předstírat. Hlas se jí klepal. „Ty… víš, že mám dneska moc práce. Znova tě,“ byť rozčílená a vystrašená, dokázala se překonat a to slovo řekla, „PROSÍM, nech mě jít. Tohle není legrace a nelíbí se mi to. Chci domů, potřebuji domů, abych se připravila. Copak to…“ znova sklouzla do škytání a proklela se za to, „nechápeš? Jsme snad rozumní, přece počkáš do zítřka, ne? Pusť mě. Prosím.“
Velká mužská dlaň pohladila chvějící se rameno a pak po boku sklouzla do dívčina klína, kde začala bojovat se zapínáním džínsů.

Vše bylo náhle až příliš jasné. Výpočet kalkulačky, která ji už hodnou chvíli upozorňovala, že dvě a dvě jsou doopravdy čtyři, se promítl do reality. „Ne!“ novinářce vlastní výkřik rezonoval v hlavě. „Ne, to nemyslíš vážně, ty jsi se zbláznil?!“ Zacloumala sebou. „Tohle není žádný upejpání, já prostě nechci!“
„Maličká, já chci jen čtvrt hodiny,“ uvolnil knoflík. „Pak tě hodím domů, neztratíš ani minutu. Tak se uklidni a neprotahuj to, vždyť se sama připravuješ o čas.“
„Ale já NECHCI!!!!“ Pokusila se vysmýknout – nepovolil. Zoufale změnila taktiku: nadzvedla hlavu a uhodila ho do prsou, aby se, nohy i ruce v jeho sevření, prohnula do mostu a padla zpátky. „Okamžitě mě pusť!“
Paul se rozkašlal. Málem mu vyrazila dech, byla normální?! Volná dlaň opustila džínsy a než se děvčeti stačilo ulevit, že ho akt vzpoury z podivného záchvatu šílenství probral, zaryla se pod tričko, servala o kousek níž pravý košíček nádherné petrolejové podprsenky, nahmátla bradavku a stiskla.
Modré oči se takřka vykutálely z důlků, když neurony ochotně roznesly bolest do každičkého milimetru krychlového tkání. „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!!!!“
Právník dobře věděl, že za jiných okolností bylo laskání Tereziných ňader tou nejlepší šancí, jak jí ze rtů dostat spokojené sténání: teď se stejnou úpornou soustředěností bradavku drtil.
„To bolí, to bolíííííí!“
Pustil. „Už jsi klidná?“
„Jo… jo…“ Otřásala se pláčem a šok dívce pomotal hlavu. Jak jí mohl takhle působit bolest, to přece nebylo možné, co se stalo? Nechápal to? „Paule, prosím… prosím…“

Opět se zabýval jejími džínsy a nenašel si čas na odpověď: pečlivě sjel zipem až dolů, zkrotil další snahu o zazmítání a zaťal zuby ve snaze přetáhnout těsně střižené denimové kalhoty přes příliš oblé boky. Patami zachytil látku a zatáhl. Aniž by přestal věznit její lýtka, látku pomalu nohama posouval níže a níže v obludném opaku alegorie hada, který si do hrdla sune ohromnou paralyzovanou kořist.
„Já s tebou dneska nechci spát!!!“ Džíny u kolen byly alarmem, který nevydýchala. Znovu se prohnula v úsilí se vyprostit. Z kapsy vypadl mobil a skutálel se kamsi do záhybů poválené pokrývky. „Já chci domů! Já chci domů!“
Zaklel, a ač už dopředu vykvikla děsem a snažila se ucuknout, opět sevřel mezi prsty bradavku. Zkroutil.
„Auuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“ Cloumala sebou jako zaživa hozená na rozpálenou pánev. „Auuuu, auuuuuuu! Pro-sím! To bolííííííííí!“
Do citlivé růžové kůžičky se hluboce zakously měsíčky nehtů. Nepřestával.
„Aa… aaaaaa!“
„Už jsme…“ zavrčel, aniž by zmírnil sevření či přestal pomalu kroutit, „klidní? Tak už jsme se uklidnili?“
Blondýnku svírala křeč, přesto se přiměla znehybnit, před očima černá kola utrpení. „A… no. Prosím…!“
Stiskl, co to dalo a nesnášel Terezu za ten šimravý pocit, co mu projel slabinami, když se chraplavě zajíkla. „A tentokrát doopravdy?“
„Ano!“
„Dobře.“ Pohladil novinářku po lících. „Přestaň jančit, maličká.“

Tiše sténala a snažila se pochopit situaci. Mozek se zdráhal zpracovat data, která ze všech stran přijímal. Co se to dělo? Na tohle nebyl stavěný, na to ho nenaprogramovali. System error.

Zvládl dostat džíny ke kotníkům: chtělo dvě minuty dalšího úsilí, aby ji přetáhl i přes ně. Keller si vydechl. Pionýrská práce hotova. Tenhle boj ho bavil, ale zároveň vyčerpával. Přece jen… měl na krku už pátý křížek.
Dopřál si další chviličku odpočinku: polonahá dívka v jeho klíně sebou každou chvíli instinktivně cukla, bolestí tepající prs jí však připomněl, že odpor není dobrý nápad. Znovu ztuhla a spokojila se s popotahováním.
„A pokračujeme v krasojízdě.“ Zahákl prsty za barevným odstínem ladící kalhotky, které si na jeho přání koupila, a prudce trhl.
Z dívčiných plic se vydral další třaslavý výkřik, jak se látka zaryla do citlivého měkkého masa mezi stehny a sedřela kůži na místech, která byla stvořena pro hýčkání.
Hm, ve filmech to je snadnější, tam se vždycky efektně roztrhnou, napadlo Paula zklamaně. Pevně lem sevřel a znova škubnul, ač mu blondýna málem prorazila bubínky. Držely, krucinál. Zkusil to tahem.
„Auuuuuuuuuuuuuuuu!“ Wox se zazmítala, až se jí skoro podařilo uniknout ze sevření: na poslední chvíli se mu ji podařilo zpacifikovat a lépe si ji podržet. Tyhle její boje o kalhotky ho sice obvykle docela bavily, ale nesmělo to jít nad únosnou míru. A pak, sama přece říkala, že spěchá. Opět zalovil v rozkroku panikou kvičící dívky a spokojil se s odhrnutím látky na stranu: dvěma prsty se přesvědčil, že má skutečně volnou cestu a spokojeně kývl. Byla suchá jako Sahara, ale to se poddá.
Teď se musel soustředit na jiné věci.

Na moment stiskl víčka. Hlavně rychle, dravě, nedat šanci – všechno to znal, proto byl tam, kde byl.
Vsál vzduch do plic a sám se prohnul: blondýnka, překvapená z uvolněného sevření, vyjekla a hmátla do prázdna. Převalil se přes ni jako vlna. Silné ruce jí smýkly, taktak, že se hlavou neuhodila o pelest.
Přitiskl Češku k matraci a vyhnul se pudovému kopanci. Tak ona se chtěla rvát?
„Pusť měěěěě!“ Wox potřásla hlavou a vyplivla vlasy, co se jí draly do úst. „Sakra, pusť! Nebudu tady! NEBUDU!!!!“ Na vteřinu, na prchavý okamžik se naskytla možnost vrazit mu pěstí do spánku. Zaváhala. Nechápala, co šílí, ale vždyť to byl přece pořád Paul, jak by mu mohla jednu ubalit-
Vždyť to byl přeci pořád Paul skrupulemi netrpěl. Terezu povalil na záda, přidržel stehna a nahnul se nad ní. Převaha mu kanula na mlsný jazyk jako božský pokrm, lákala, vzrušovala. „Proboha neřvi, maličká, ještě si sousedi pomyslí kdovíco…“ Popravdě se toho neobával. Kolikrát si pochvaloval zdejší tlusté zdi, tu báječnou nejen pomyslnou bariéru mezi útulným osobním prostorem, kde se věnoval těm, které miloval a zbytkem světa, který ho s porovnání s přítelkyní vůbec nezajímal.
„Proč mě nechceš pustit?“ Ze rtů se dralo zoufalé hýkání. „Já to nechci… nechci to, pusť mě… Zakazuju ti to!!!“
„Ale prosím tě,“ pousmál se netrpělivě. Kalhoty mu věznily takovou erekci, až to začínalo bolet: seznal, že je třeba popohnat děj. Dlaní se dotkl zipu.
Gesto jí dalo impuls, který potřebovala. „PUSŤ, říkám!“ Stiskla zuby. I malá šelmička se dokáže bránit, je-li zabraná do kouta. A Wox se cítila v koutě jako nikdy předtím. Zmobilizovala zbytek sil a vyrazila mu prsty proti očím v první a poslední zoufalé obraně.

Zaskočeně sebou cukl, ubohou parodii na útok odrazil a zasykl rozčílením. Zbláznila se? Napřímil se a rozmáchl.
Češka se zajíkla hrůzou, vlastní dlaně instinktivně kryjící obličej před brutální ranou –
Která však nikdy nedopadla.
Razance, s níž jí místo úderu podebral a na hruď přitiskl obě kolena, z ní vyrazila zakuckání. „Uhm!“ Zaklonila hlavu a zachraplala. „Uhm!“
Nikdo nedokázal využit ochromení protihráče tak dobře, jako Paul Keller. A tady měl svou provokující mršku na lopatkách nejen obrazně. Ani se mu netřásly ruce: tisíckrát opakovaným grifem sjel zipem dolů a osvobodil osmnáct centimetrů tvrdých na kámen. Mimoděk si jazykem promnul dásně a nalehl na třesoucí se mladé tělo. Roztáhl paže, její kolena na svých ramenech: levačkou sevřel obě Terezina zápěstí a přitlačil je k matraci za blonďatou hlavou.
„Ne… nee… Ne!“
Cítil, jak mu do zad buší kopající patičky.
Už nebyla dívkou, nebyla novinářkou, ba ani přítelkyní: změnila se v bezmocný škubající se malý balíček vyzývavě špulící nejintimnější místa. Jen si vybrat.
Zavřeštěla cosi neidentifikovatelného, jakoby jí až teď došla pointa.

Rak dobře věděl, že je mezi kořeny v bezpečí a kořist už neunikne. Stačilo počkat, až se vyčerpá marnými pokusy o únik a pak mohl hodovat. Rád začal u ocásku. Pomalu vytrhával bílá soustečka a menšími klepítky si je posouval do úst, zatímco rybka ještě stále mrskala hlavou a rozvírala prsní ploutve.

Pohlédl do drobného obličeje – vždycky mu přišel tak dětský -, do hrůzou vykulených uplakaných modrých očí, v nichž mohl číst romány o zmatku, nevíře, strachu a nechápavosti.
Vzrušovalo ho to.
Strašně ho to vzrušovalo.
„Ne, prosím! Paule, Paulie! Prosíííííííííííííííííím!“
Dneska by viagru vůbec nepotřeboval.
Přirazil.

Do poslední chvíle věřila, že to neudělá. Že se vzpamatuje.
Ostře vykřikla. Pak ještě jednou, táhle.
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ Řezavý tlak v klíně zesílil, jak se jí, nepřipravené, tlačil do nitra, aniž by mu v tom mohla jakkoliv zabránit. Se sevřenými zuby se pokusila zatnout svaly. Příroda však ženskému klínu obranu nedala, v rámci pravidel přežití druhu ho učinila přístupným nejsilnějšímu samci. Bylo to tak… pokořující.
„Achich, maličká…“ Zasténal a znovu cukl pánví. Jako vždy si užíval, jak fantasticky obtížné je se do ní dostat. Miloval to. I za cenu, že ho svírala málem až k bolesti.
„A!!! To bolí! To bolí!“ Omezené možnosti jí neumožňovaly ani sebou házet. Pálilo to.
Usmál se do zkřiveného, zborceného obličeje.
„Mě to bolí!“ Rozplakala bolestí i hanbou.
Beze spěchu do ní pomalu pronikal. Ta představa, jak se mu mladé masíčko pokorně poddává a rozestupuje se, aby do sebe pojalo celou jeho délku. „Kočičko moje. Máš ji božskou. Ty jsi božská.“
Cítila děsivý tlak v klíně, kterému nešlo uniknout. Co ještě měla udělat, co ještě říci, aby konečně pochopil, že ji to bolí, že jí ubližuje? A přitom ji nejvíc týralo poznání, že to Keller chápal. Jen mu to bylo jedno. „Přestaň, prosím, to bolí, to pálí!“

Konečně byl v ní, hluboce usazený tam, kde bylo jeho místo. Dobyl pevnost, která mu dávno patřila, leč chtěla si vynutit hlouposti v nezdvořilé vzpouře.
Wox kvílela. A přes hrůzu bolesti a tepajícího šoku byl její mozek schopen ještě jedné úvahy, která ji srazila jen hlouběji.
Jestli mu teď roztáhne nohy a odevzdá se, bude si moci namlouvat, že šlo jen o surový, drsný sex. Daleko horší než jindy, ale náznaky už s Kellerem zažila.
Jestli je neroztáhne, bude to… bude to…
„Prosím, nech mě!“ zapištěla a pokusila se vytrhnout zápěstí z vězení pevného sevření. Marně.

Prsty volné ruky přejel po klepající se bradičce a políbil na horkou kůži líce. „Drž, maličká.“ Pohnul bedry a znovu se do ní zarazil.
Zaúpěla.
Zbožňoval ten pocit o sebe třených tkání, bezprostřední kontakt mezi svými a jejími nejintimnějšími místy. Dával mu pocítit, pravdivost, reálnost zážitku. Proto nechtěl kondom.
Jeho tělo si začalo samo určovat rytmus. Zdálo se mu to, nebo přes všechny ty cavyky trochu zvlhla? Věděl, že se jí to nakonec bude líbit.
Prudce zabral celými zády.
„He..!“
Zrychlil.
„Aaah! Aaaa!“
Rybí skřele se zoufale rozvíraly, jakoby snad nové a nové nádechy jen neprodlužovaly utrpení.
Napichoval dívku, co mu dovolil krátící se zběsile dech a bušící, zrádně slabé srdce. Kroutil se v Tereze, vychutnával si to drzé, protestující mládí. Rval se do ní, bojoval s její obranou a triumfálně ji znova a znova prorážel. Samec s výbornými geny s ulovenou malou samičkou.
Tohle vždycky chtěl.
Teď už to věděl.
Okrajově vnímal výkřiky a sténání. Jeho? Její?

Hlava se jí klátila v rytmu surových divokých přírazů.
Trhal ji.
A nemohla nic. Bylo jí souzeno kňučet a nechápat.
Nechápat a zpochybňovat, že se to opravdu děje, že to není noční můra, že to přece není možné, vždyť před hodinou minutami byla nešťastnější člověk na světě

Keller zaklonil hlavu a napnul se: něco v jeho tváři, do níž byla celou dobu nucena zírat, jí dalo vědět, že se blíží osvobozující konec.
Konec, kterého se zároveň šíleně bála.
Wox zoufale zakvílela a prohnula se v bedrech v nicotném pokusu uniknout alespoň poslednímu ponížení. Hluboko ve svém nitru přes všechnu bolest pocítila zacukání… a horký tlak. „Ne… neeeee…“ zanaříkala zničeně. „Ne… do mě… ne…“
Bože. Přesně tohle mu chybělo, tenhle fantastický pocit sounáležitosti s univerzem, extáze umocněná tím, že vše začne i ukončí přímo v ní, kterou mu měsíce s tou svou latexovou lobby upírala. Naposledy pohnul bedry, aby lahodný pocit neupřel jediné kapce. Slast mužského poslání, které konečně mohl splnit.
Položil se na ni celou vahou a zmrtvěl. „Maličká. To bylo… to bylo neuvěřitelný. Díky.“

Neměla sílu na nic.
Teprve po minutě si uvědomila volná zápěstí a kolena stála ještě na jeho ramenech: krutě se nenáviděla za to, jak doširoka musela roztáhnout nohy, aby je dostala dolů na matraci. Připadaly jí jako cizí výrostky, dokonale odkrvené pahýlky. Mravenčily.
Neuniklo mu to a pobaveně se usmál. Dal jí do těla, jen co je pravda. Ještě uměl. Vždyť za tím nadrženým policajtem vůbec nemusela lézt. „Teri. No vidíš. Říkal jsem, že to bude chvilička."
Cosi teplého jí pomalu, líně stékalo po vnitřní straně stehen.
Modlila se, aby to nebyla krev.
Velká mužská dlaň jí zajela do plavých vlasů a laškovně protáhla pramínky mezi prsty.
Nedokázala ucuknout.

Půda, která se zdála měkká lákavým zeleným mechem, se ukázala být rozhoupanou rašelinou. Propadala po krk.
A klesala hloub a níž, kde po chvíli posledních náhodných naivně zbytečných pokusů o nádechy spočine a shnije, aby se v tichu a puchu rozkladu připojila k okolní mase mrtvolna.
Ale ještě nemohla začít tlít, ještě ne.
Ještě zbývala jedna povinnost.

„Podej mi,“ hlas zněl cize, nepoznávala ho. Polkla. „Podej mi… telefon. Prosím.“
Zamračil se. Ještě stále byl hluboko v ní. Rád si takhle vychutnával, jak se jim oběma klidní tep a pot stydne na nahých tělech. „Proč?“
Blondýnka stiskla víčka. Sílu, prosím. I když nevěděla, na koho se se žádostí obrací. „Potřebuji… kvůli… práci.“ Kouskovala slova jako by po jedné odhazovala vyškrtané sirky.
„No když to musí být…“ Natáhl se a zalovil v záhybech zváleného prostěradla, aby s vítězným zakřeněním zamával krabičkou. „Heuréka!“
Prsty se jí klepaly. Nebýt schované pod klávesou pět, nebyla by schopna číslo vymačkat. Pohlédla na Paula s očekáváním. „Já… já si potřebuju zavolat,“ zopakovala.
Advokát se k ní skláněl a rty mu zvlnil úsměv. „Však volej, Teri.“
Došlo jí, že se z ní neodvalí. Nedokázala odporovat, poslední chatrné zbytečky energie schované pro jednu jedinou investici. Stiskla zelené tlačítko a zároveň sevřela víčka. Každé zazvonění jí vrazilo nůž do srdce. Zvedni to. Prosím. Ať už je po všem. Ať už přijde i poslední rána.
Konečně uslyšela známý hlas. Nezněl přátelsky. Už asi tušil.
„Pane…?“
Keller dívce nehty přejel po bílé linii šíje, kterou níže halilo stále ještě vykasané tričko.
„Já… šéfe, já se musím omluvit z toho… z toho zítřka. Ří-kal jste,“ mohl to pronášet robot.
Jednou slyšela automatické programy, které převádí text na mluvené slovo pro nevidomé.
Zněla stejně.
„Říkal jste, že to mám říct. Mně… mně se udělalo zle. Nemůžu… tam… nemůžu tam jet.“
Buclatá tvářička se stáhla v křeči.
„Je mi špatně. Je mi to… líto.“
Paul se sklonil níž a s něžností políbil dívku na skráň: musela zaklonit hlavu, aby zadržela nutkání začít se dávit.
„Ano… já vím… mrzí mě to… Opravdu mi…. není dobře. Já si… zítra vezmu… sick day.“

„Já vím… omlouvám se. Mohl byste… vy Naomi? Zavolat… jí? Já… mně opravdu není dobře.“ Jeho reakce jí po tom všem mohla být lhostejná. Ale nebyla. Bolela. „Dobře… v pondělí. Nashle.. nezlobte se, prosím…“ poslední zašeptala už do otravného pípání.

„Teri,“ naklonil hlavu na stranu. „To mě mrzí, že ti to nevyšlo.“ Konečně z ní vyklouzl a překulil se na matraci: pobavilo ho, jak hned stáhla nohy k sobě. „Ale víš,“ opřel se Paul o loket, „třeba je to tak lepší. Nemusíš zítra brzy vstávat, měl bych strach, že po cestě usneš. Natož když jsi plánovala ponocovat. Tak se netrap. A zítra si hezky odpočineš a třeba napíšeš kus diplomky a budeme mít pro sebe volnou sobotu, kočičko.“
Mrtvě kývla.
Klepala se.
„Neboj se. Dneska to třeba nevyšlo, ale příště to bude ok. Nabereš ještě trošku zkušeností a alespoň tam dojdeš připravená. A pak,“ pokračoval Keller v úvahách, „já Angelu znám. Můžu ti rozhovor domluvit, pokud bude někde blízko. Ona má přesně takové lidi ráda – mladé, zvědavé a chytré. Nevidím v tom problém, určitě to pořešíme.“
Wox znovu přitakala.
Byl to konec, dobře to věděla.
Každý v redakci to vezme tak, že se před první důležitou záležitostí naprosto sesypala.
Její jediná šance.
Druhá taková se nedává.
Konec.

Chtěla nebýt.
Moc chtěla nebýt.



Gerkhan udiveně zacivěl na krvavé ranky na předloktí. Vůbec mu nedošlo, že během jejího koktavého, roztřeseného a zmateného líčení zaryl nehty do vlastní kůže. „Ježiši… Terko…“



Arrow


Blondýnka už zase skláněla hlavu, hruď rázovitě zvedanou nepravidelnými chraplavými nádechy. Bylo strašné to vyslovit.
Slova se neobratně, neochotně dohromady vplétala ve vyprávění, a to v neoddiskutovatelný fakt.
Ještě stále to nedokázala z úst vypustit.
Jakmile to jednou pojmenuje, stane se to skutečností, znamením.
Cejchem.

Semir se oklepal jako z vody vyběhlé zvíře, dobře si vědom toho, že ze dvou osob, které v místnosti dlí, právě on nemá nárok na šok.
Zaváhal a zvedl paži, aby ji zase položil.
Třásl se. Klepal se po celém těle. Stačilo mu to slyšet.
Jak asi muselo být jí?

Hlavou mu prošly vzpomínky na všechna ta prozívaná školení o tom, jak jednat s obětmi sexuálního násilí, při kterých s Tomem u nejzastrčenějšího stolu mastili piškvorky a během kávové přestávky lamentovali nad tím, proč právě dálniční policajti musí podle byrokratických tabulek absolvovat takového zbytečnosti, které, jak Kranich narazil na vyjádření lehce feministické lektorky, mají tak leda vyvolat dojem, že by si ho měl chlap raději preventivně ufiknout. Pamatoval si, jak na zpáteční cestě listoval obdrženou příručkou a vrtěl hlavou nad tím, proč vůbec někdo musí pořádat semináře o problematice, která je snad jasná. Ok, pokud už by se k nim taková nešťastnice dostala, udělají jí kávu, vyslechnou ji v kanceláři šéfové, která tam měla kytky a civilnější prostředí… a budou si dávat pozor na otázky, které by vedly k tomu, aby za viníka třeba jen náznakem označili právě ji. Budou citliví, jemní, vědomí si toho, že dáma neprožila nic moc pěkného.
Ale přesto Tomovi odkýval jeho námitku, že to přece ženská, které při nehodě na dálnici umřelo dítě, taky není zrovna šťastná, takže není třeba připravovat nějaké speciální školení pro tyhle oběti.
Mají přece svůj zaběhlý, dostatečně fungující postup, ne?

A najednou ověřená metoda nestačila.
Najednou mu chyběla slova.

„Terezko…“ Polkl.
Wox už nic neříkala, oči zavřené.
Slyšel její hlasitý dech a věděl, že právě ona si bude každou vteřinu ticha vykládat jako obvinění.
Malá baculatá Wox s naivním dětským obličejíkem a nehezkým tělem, u níž si stále hrál s myšlenkou, zda to nezkusit, jestli to, co k ní cítí, už nepřesahuje přátelství.
Selhával každou pikosekundou, kterou její slova nechával bez reakce. Jenže nevěděl, co říci. Všechno znělo tak… tak opožděně.
Tak uměle.
Měl by ji chytit do náruče a obejmout, ale co když už se nikdy chlapa dotknout nechce?
Nejraději by se rozjel a toho hajzla, co jí to udělal, rozstřílel na molekuly.
Ne, žádné střílení. Vymlátil by z něj duši. Pěsti by létaly, dokud by z právníka nezbyl jen pulsující obnažený mozek.
Bylo by to snazší, milionkrát snadnější než hledět do ocelově modrých očí naplněných takovou bolestí a zmatkem.
Kdosi mu stiskl srdce v dlani a ždímal ho jako houbu.

A přesto – jediná oběť seděla před ním.
To ona potřebovala pomoc.
Panebože… oběť. Až teď si uvědomil, že se celé ty měsíce, co se jejich životní dráhy znovu protnuly, modlil, aby jí to označení už nikdy nepřipadlo.

„Teri…“ znovu k ní vyslal paži a opatrně se dotkl chvějícího se ramene.
Tentokrát neucukla.
„To je strašný…“ Váhavě se k ní přesunul. „Je mi to… je mi to hrozně líto. Nebo-“
Bože. Co to žvanil?
„Jsem tady s tebou, už je dobře.“ A přitom věděl, že dobře už nikdy nebude. Nenáviděl se za každý ten neužitečný žvást, který mu vyšel ze rtů a který ona sama i v tomhle stavu musela zařadit mezi naprosté sračky.
„Hrozně to bolelo,“ zachraplala Wox mrtvě. Plačtivě škytla a další slova z ní vyšla jako tichý nářek. „Já jsem na něj křičela… já ho prosila… a on to přesto udělal. Já nevím proč…“
Přivítal s drobnou úlevou, když mu položila hlavu na rameno: opatrně dívku objal. „Jsi statečná,“ zamumlal.
„Já mu říkala, že to nechci… vždyť to musel chápat. Vždyť to nešlo nepochopit. Semire…“
„Věřím ti. Já ti věřím.“ Hladil ji po zádech a pevně stiskl víčka. „Jsem tu pro tebe.“
„Jak to mohl udělat? Vždyť já mu říkala, že potřebuju domů… Ne-chápu to.“
Mlčel. Emoce musely ven. „Poslouchám.“
„Teď jsem… teď jsem měla být…“ celou dobu se to snažila potlačovat, teď však blondýnkou zacloumal pláč. „Já měla být ve Frank-fu-r-tu…“
Ta bolest byla skoro fyzická. „Určitě se to zopakuje. Budou jiné šance, jsi dobrá, všichni to víme!“
Zavrtěla hlavou, zrudlá, napuchlá. Ošklivá. „Ne-víš, jak to… chodí. Nebude… už… nikdy!“
„Terezko. Tohle přece všichni pochopí. Byl pro to… objektivní důvod.“ Připadalo mu, že je dobrá strategie začít právě od toho rozhovoru a od něj zamířit k bodu, kam rozhodně mínil dospět. „Přece jsi nezaspala ani ses na to vykašlala. V práci tohle vezmou. To je, jako kdyby…“ rychle přemýšlel nad přirovnáním, „do tebe ráno při cestě někdo naboural na dálnici. Taky bys za to nemohla.“
V tváři jí četl ztrápenost. Neřekla nic.

Gerkhan polkl a svou dlaní překryl dívčinu drobnou. „Teri. Poslyš, chci to s tebou vyřešit, ano? Pomůžu ti. Budeš muset být statečná, ale… já tady s tebou budu. TOM tady s tebou bude,“ zdůraznil. „I Petra, Karolina a Hartmutt. Všichni budeme stát za tebou. “
Bez reakce.
Nadechl se. „Poslyš, bude to v pořádku. Já teď zavolám jednoho hrozně milého kolegu. On přijede… a spolu to všechno sepíšeme, ano? Je fakt milej. A já tady celou dobu budu.“
Wox znovu zavrtěla hlavou. „Ne-e.“

Semir se kousl do rtu. Bál se, že bude zaseknutá. Krucinál, jak ji přesvědčit? Nemohl ztrácet čas, věděl moc dobře, že pokud jí to Keller provedl – sám v hlavě nedokázal to správné slovo použít – večer, počítá se teď každá minuta. Musí novinářku zavést do nemocnice a nechat ji prohlédnout, vyšetřit, odebrat vzorky. Potřeboval, aby ji vyslechl někdo z kriminálky, to, že se mu svěřila tady, neznamenalo NIC.
Ben Jäger z mravnostního, napadlo ho. Mladý, citlivý a přitom dostatečně zkušený, aby z ní dostal oficiální a podepsanou výpověď.
Probudil se v něm policista znalý vyšetřovatelských technik. Pohmožděniny a podlitiny holka mít bude – pokud jí to udělal jen tak znenadání, musel ji dřít nasucho. To na znásilnění ukáže docela spolehlivě. Ale aby mohl označit pachatele, potřeboval stěry pro vyšetření DNA. Nějakou část jeho tkáně.
Semeno, krev, pot, kůži nebo chlupy toho bastarda, cokoliv. Zaprotokolovat to.
Ale musel to mít co nejdříve.

„Terezko,“ rozhodl se stále znova a znova vyslovovat její jméno. „Já vím, že je to nepříjemná představa. Ale zajedeme pak do nemocnice, aby se podívali, zda jsi vážně v pořádku a vzali vzorek. Neboj se, nebolí to. Kolegové na to dohlídnou. Bude to… bude to v pořádku. Ale je třeba to udělat, abychom mohli Kellera obvinit, víš? Nestačí, že jsi mi to tady řekla. Je mi to líto.“
„Já,“ zašeptala Wox a znovu zacivěla do stolu, „ho nechci obvinit.“

Jeho čelist se musela válet kdesi u podrážek černých humpoláckých polobotek. „Co…?“
„Já nebudu vypovídat.“
„Teri, ale…“ Nechápal, naprosto nechápal. Vždyť mu teď vylíčila, co jí udělal, ne? „Ale my to potřebujeme oficiálně. Tohle vyprávění nestačí, víš? Přece ho nenechám běhat po svobodě po tom všem, co ti udělal!!!“
Už zase plakala a on se proklel za to, že v posledních větách přešel do agresivity. „Já… já nemůžu… já to nezvládnu. Nechci, abych někde… lítala po vyšetřeních. Nechci... vypovídat, nechci se hájit, že jsem ho k tomu fakt nevyprovokovala, to nedám…“
„Terko, budou tam zkušení policajti.“
„Ne.“
Gerkhan se nadechl. Tohle bylo jako blesk. „Já chci, aby ten zkurvysyn za to, co ti provedl, seděl. A postarám se o to.“
Prudce vzhlédla. „Jak? To mě tady… povalíš a ty vzorky si odebereš?!“
Tělem se mu rozlévala strnulost. „Tohle přece…“
„Já nebudu vypovídat. A pak…“ Zavřela oči a najednou mluvila s takovým odstupem, jakoby četla zprávy. „Žádné vzorky už nejsou.“
„Co…?“
„Sprchovala jsem se.“
Semir zasykl. Taková chyba! Jak mohla udělat takovou volovinu, copak není každou chvíli v televizi, jak důležité je nechat policajtům stopy?! „Terko, proboha… ale třeba to bude jen obtížnější a něco… něco se najde.“
„Já se umyla důkladně. Dezinfekčním mýdlem. Aby se nic nenašlo.“

Zíral na ni s naprostou nevírou a po jazyku se chtěla sklouznout slova, která nebylo patřičné vyslovit: vstal a prkennou chůzi od zhroucené postavičky přešel ke dveřím. „Šéfová…? Můžete…?“
Asi dlela nedaleko, protože se v dívčině zorném poli objevila po pár vteřinách. „Copak?“ otázala se, pohledem právě na uslzené dívce.
„Šéfová… ona nechce vypovídat,“ zavrčel Gerkhan jen pro její uši. „Prosím vás, přesvědčte ji, možná to jako žena zvládnete líp. Přece toho hajzla nenecháme pláchnout.“
Engellhardtové neuniklo vztekem zvrásněné čelo a cholericky naběhlé žíly: kdyby to nevídala vždy v podobně vypjatých situacích, byl by ji obrázek jejího rozčíleného malého zaměstnance pobavil. „Semire.“
„No tak přece ji nenecháme ho krýt? Hele, ona se osprchovala. Ale to přece nezničí všechno, ne? A i kdyby jo, tak pořád bude poraněná. Znásilnění prokážeme. Sice bude těžší dokázat, že jí to udělal právě Keller, ale… ale určitě to nějak půjde. Když budeme mít její výpověď a k tomu vyšetření, tak už Kellera nějak zmáčkneme, přizná se!“

Policistka si povzdechla. Tak vášnivě nenáviděl nespravedlnost. Natož když se dotkla někoho, koho měl rád. Přímo cítila, jak se v něm vaří krev.
Beze slova Turka minula a posadila se k Wox.
„Já nebudu vypovídat,“ zopakovala blondýnka chrčivě.
Semir klesl ke stolu proti nim.
„Já vím, co po mně chcete, paní Engellhardtová, ale… já ho neobviním.“
„Ježiši, Wox,“ vybuchl turecký komisař konečně. „To chceš to zasraný hovado ještě chránit? Furt? Po tom všem, co ti udělal?“
„Držte hubu, Gerkhane,“ poradila mu šéfová s výrazem, který vzteky se klepajícího Semira uzemnil.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow



„Slečno,“ otočila se Anna k novinářce, jíž po tvářích kanuly slzy. „Rozmyslela jste si to dobře? Víte,“ její tón byl zúčastněný, milý a konejšivý, jako kdyby pokládala do peřinek dítě, které nikdy neměla. „To odebírání vzorků automaticky neznamená, že se rozběhne vyšetřování. Můžeme je vzít, vyhodnotit, výsledky zaprotokolovat… a vy získáte dalších pár týdnů na rozmyšlenou, co udělat dál. V klidu si to promyslíte. Nemusíte udělat nic, NIKDO,“ zdůraznila, zatímco Gerkhan ze své obvyklé snědé přešel na bílou barvu kůže, „vás do toho nebude nutit. Ale pokud se pak rozhodnete pana Kellera-“
Turek v reakci na to slušné označení málem vyletěl z kůže, ale udržel se.
„- obvinit, budeme mít v ruce silný materiál. Jinak to už bude daleko těžší dokazovat.“

„Jste moc hodná,“ špitla Wox. „Ale já… já nemůžu. Nedám to. Je to Paul. Bylo by to všude… úplně všude…“
Šéfová mlčela.
„Já,“ modroočka se chraplavě nadechla, „jsem chtěla být známá jako dobrá novinářka. Chci, aby si lidi u mě vybavili, že jsem… že dobře píšu. Ne že mě… ne že jsem ta holka, co asi zprznil Paul Keller…“ Obličej se jí znovu proměnil v trosku.
„Ššššš….“ zamumlala žena. „Já vám rozumím.“
„Já prostě… nechci… aby lidi… v diskusích řešili, jestli mi to fakt udělal, nebo ne… já nechci, aby o tom cizí lidi věděli. Já… já umřu, jestli budou debatovat nad tím, jestli a jak jsem ho vyprovokovala, jestli si to zasloužím… Já umřu, já nemůžu….“
„Teri…“ Semir polkl.
Plačící dívka ho však nevnímala.
„Já nechci číst, jak jsem ho falešně obvinila… že se mu mstím za to, že jsme se rozešli… Nedám to….“ Skryla tvář v dlaních, utopena ve vzlycích, ženinu ruku na rameni.

Šéfová pohlédla bledému Turkovi do očí a zavrtěla hlavou. „Nechte ji, Semire,“ řekla tiše.
Nedostávalo se mu kyslíku. „Takže… takže to tomu hajzlovi projde?“ Sykl. „To jako… uděláme tlustou čáru a půjdeme dál?!“
„Nejde o Kellera, Gerkhane. Jde snad o to děvče. Má pravdu. Jestli Paula udá, tak se to všude rozmázne. Bude mít ze života peklo, všichni si na ni budou ukazovat.“ Mohla mluvit i hlasitěji, nezdálo se, že by byla Wox schopna rozumět. „Asi se musíte rozhodnout… buď budete policajt, nebo její přítel.“
„A když to pak Keller udělá jiné holce? Mohli jsme ho zastavit!!!“
Anna mlaskla. Chápala jeho rozčílení, ale ten přesun, kdy byl malou novinářku schopen málem vydírat, aby se dočkal právníkova potrestání, se jí nelíbil. „Gerkhane, vezměte rozum do hrsti. Keller opravdu není ten typ, co by číhal na ženy v parku.“
Ten strašný pocit hořkosti. „Ale co spravedlnost, šéfová?!“
Smutně se usmála. „Neděláte tuhle práci dost dlouho na to, abyste věděl, že někdy to není tak černobílé?“

Ticho rušilo jen Woxiino stále tišší vzlykání, které postupně přešlo do tupého úpění.

„Teri.“ Sucho v krku. Tohle bylo těžké přijmout.
Blondýnka nereagovala.
Anna se pomalu zvedla a pokynula podřízenému, aby zaujal její místo. „Musím něco zařídit,“ vysvětlila polohlasem, v gestech čitelný spěch. „Semire, pak za mnou přijďte ven, ano?“
Netušil, co po něm chce, ale odkýval to, aby si přisedl k té plavovlasé, už jaksi unaveně naříkající hromádce neštěstí. „Terezko…“
„Já ho žalovat nebudu, Semire.“
„Dobře.“ Stálo ho nesmírnou námahu tu lež vyslovit. „Já… to… chápu.“
Skoro by se ušklíbla, kdyby měla sílu plýtvat energií na posměch. Chápe? Co ten tak může rozumět, jaká je to bezmoc, jaká křivda, nespravedlnost a pocit hnusné zatuchlé špíny? Jaké pokoření provází vědomí toho, že vlastní přání, vlastní vůle NIC neznamená? Fyzická bolest, která ji doteď svírala, bylo to poslední. Jak ho vůbec napadlo po ní chtít, aby cizímu policajtovi vykládala přiznání a dovolila vyšetřování, které by odhalilo i věci, o kterých NIKDY, nikdy nehodlala promluvit…?



Zajel si dlaní do světlých vlasů, tep stále zrychlený, hrdlo vyprahlé. „Jdu se napít. Chceš něco, maličká – vodu, džus?“
Už před vteřinou se otočila na bok a stulila do klubíčka, oči, které nic neviděly, upřené do zdi.
„Terko.“
Zavrtěla hlavou.
„Dobře. A nemáš hlad? Pořád je tam ta slavnostní-“ zarazil se a ve tváři se mu promítl soucitný výraz. „No jo, ona už ta večeře moc slavnostní není, viď? Mrzí mě to, Terezko. Opravdu. Ale vážně ti ten rozhovor domluvím. Tak mám ti donést něco na zakousnutí?“
Znovu jednoduché záporné gesto.
„Ok,“ povzdychl si dramaticky a vstal, stále od pasu dolů nahý. „Pak si třeba řekni. A,“ pohladil ji po stehně, „netrap se. Je hrozný vidět, jak se trápíš. Za chvíli jsem zpátky.“

Sotva vyšel ze dveří, stiskla víčka.
Měla by vstát. Donutit nohy k pohybu, raz dva, raz dva.
Zmizet odtud a jít pro pomoc, za přáteli, nebo třeba jen chcípnout do temné postranní uličky, jen nebýt TADY.
Ale nemohla.
Zmocnila se jí naprostá paralýza.
Racionálno se pralo s fyzičnem a drtivě prohrávalo, jak tělo odmítalo přijímat rozkazy.
Asi dvakrát se jí zdál stejný sen, kdy stála v místnosti a sledovala, jak oknem leze zloděj. A stačilo vykřiknout, nebo se vrhnout pro pomoc. Pokaždé ztuhla, jako instinkt znehybní zvíře, které by se snad mohlo ocitnout v hledáčku predátora. Nebyla schopna ničeho, ani nemrkla, křik uvězněný hluboko v hrdle.
To samé teď.
V realitě.
Choulila se na posteli, stále cítila to hřejivé vlhko mezi nohama, kalhotky zaříznuté do jemné kůže, tričko vulgárně vykasané nad povytaženou podprsenkou zmáčknutými prsy.

Skrz otevřené dveře slyšela, jak právník mluví na kočku.
Sežrala kaviár z jednohubek.
Tušila, že ji vyplísní, zavře do komory a půjde si umýt ruce. Vždycky si po sahání na Sumeru myl ruce.
Kdyby vyběhla, mohla by ho v koupelně zamknout a utéci pryč. Nebo jen projít kolem něj.
Nedržel by ji tu násilím.
I když už nevěděla, čím si ohledně Paula Kellera mohla být jistá.
Anebo jednodušeji: mohla zavolat Semirovi. Přijel by si pro ni. Pomohl by jí.

Nedokázala se otočit a nahmátnout mobil, který poté, co skončil hovor, jímž si vyrvala srdce z těla, upustila zpět do peřin.
No tak.
No tak, vstávej.
Po tváři se líně plazila slaná stružka. Ani neplakala, nevzlykala. Neměla sílu. Výbuch bolesti, zrady a selhání v ní vytvořil života prostou kalderu prázdnoty. Jen slzela.
Zacivěla na paži, která se zdála být nahodile pohozená na matraci vedle ní.
Pohni se. Sevři dlaň v pěst.
Prsty sebou lehce škubly.
Nic víc.

„Tak si představ, že kočka z těch kaviárových všechen kaviár olízala,“ postěžoval si advokát nelibě a s tácem plným vybraných lahůdek se posadil vedle dívky. „Musel jsem je vyhodit. Ale pořád jsou tady chlebíčky, vzal jsem ty šunkové, co máš ráda. Vážně si nedáš?“
Už ani nereagovala.
„No však si odpočiň,“ interpretoval to Paul po svém a zakousl se do křehkého pečiva. „Mmmm. Ale jsou výborné. Tak já ti nechám na snídani, malá.“
Ležela bez hnutí, v hlavě prázdno.
„Nebude ti vadit, když si něco pustím, že ne?“ nečekal na odpověď a nahnul se pro ovladač. Televizor s královskou příčkou nabídl jakousi frašku ze země galského kohouta.
Nenáviděla francouzské komedie.
Paul je zbožňoval.
Před měsícem se smáli, že pokud je rozděluje jen tohle, jsou za vodou.
Položil jí dlaň na stehno. Myslela se, že se musí pozvracet při každém výbuchu smíchu, kterým ocenil děj na obrazovce a zároveň ji majetnicky plácl.
A stejně nemohla nic.

Z monotónní hudby vytušila, že po obrazovce rolují titulky. Jakoby to nebylo jedno.
„Měla ses dívat, bylo to super. I na francouzskou.“ Zasmál se. Vstal, smetl do dlaně pár drobků, které mu od úst upadly na prostěradlo, a vysypal je na tác, který odnesl do kuchyně.
Wox se znovu pokusila opřít o loket. Nic. Tělo neposlouchalo. Snad si po tom, co se před chvílí stalo, myslelo, že má jiného pána a dívčiny příkazy nepovažovalo na právoplatné.
Jen oči, oči byly ještě její.
Sklouzla pohledem k oknu.
Už byla tma.
Vlastně ani netušila, kolik mohlo být hodin. Přišla sem pozdě odpoledne, ale už se stmívalo brzy. Mohlo být půl osmé a stejně tak k desáté. Pojem o čase dávno ztratila.
Cukla sebou, když se v tabulce skla odrazil pohyb dveří a do místnosti opět vstoupil Paul, cosi bílého v ruce.
Ve vší apatii zpozorněla. Netušila, kam si tu věc zařadit, ale přišla jí povědomá.
Zkroutil se jí žaludek.

Matrace se zhoupla, jak k ní muž opět klesl.
Nakrčila při vlhkém polibku, kterým jí poceloval zátylek a pak ji zezadu objal.
„Uh…“ zmohla se nevrle a ošila se. Přes všechno znechucení z jeho doteků se jí ulevilo nad tím, že začala povolovat vlákna pavučiny, která jí doteď pevně poutala tělo. „Nech mě. Prosím,“ dodala ve strachu, že by ho mohla vyprovokovat.
„No tak, maličká. Když už máme volný večer, škoda toho nevyužít, ne?“ Dlaň pohladila po vystouplém bříšku a bez logické souvislosti zakryla bradu.
Nádech zněl zajíkavě. Ne. Nemyslí vážně, že chce druhé kolo, že ne? Nikdy druhé kolo nezvládal, dneska přece nemůže udělat výjimku?! „Paule…“ zachraplala. „Já… já chci domů.“ I promluvit byla úleva. Přes všechnu naléhavost, kterou se pokusila do žádosti vložit, cítila odevzdanou malátnost. „Ty si slíbil, že mě odvezeš domů.“
„Vždyť to tady máš pohodlnější, Teri. Ráno nikam nevstáváš, nespěcháš, tak se nestresuj. Potřebuju, aby ses teď uvolnila.“
Něco v tom, jak vyslovil poslední větu, ji poplašilo.

Paralýza ustoupila jako stržený závoj: neobratně, s pícháním v poraněném klíně, se otočila na druhý bok, pohyb podobný mrkání do slunce poté, co z očí sejmou tmavý šátek.
„Ale…“
Zrak jí padl na předmět v jeho levačce. Konečně ho byla schopna identifikovat. Držel gel, který koupil tentokrát, když se mu pokoušela vyjít vstříc s jeho snem, který se jí z duše hnusil.
„Ne.“
„Teri, no tak. Uklidni se.“
Panika, panika, panika! Nešikovně se pokusila převalit a vstát, zezadu ji však znovu lapily silné ruce. „Ne, ne, tohle ne!“
„Maličká, no tak, přestaň vyšilovat!“ Zaťal zuby a na moment tubu odložil, aby mohl plavovlásku sevřít v náručí a stisknout. „Uklidni se.“
„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!“ Už věděla, že slova nepomohou, ochotna udělat daleko víc pro to, aby se odtud dostala. Tohle jí nemohl udělat, tohle jí nemohl, nemohl, nesměl udělat, vždyť ji zabije! „Zakazuju, zakazuju to!“
Prudkým pohybem hlavy ho uhodila do obličeje. Měl její vzpurnost rád, ale nic se nemá přehánět. „Klid! Teri, zbytečně to démonizuješ. Budu…“ snažil se ji přitisknout zpátky na matraci, dívka se však škubala jako šílená. „Budu si dávat pozor! Ten gel…“ stiskl rty a nadhodil si ji, „chladí. Bude to hezky klouzat, jen se uvolni. Sakra!“ zavrčel při dalším úderu a sevřel ji v pase, až se s heknutím zohnula.

Mozek napsal miliardu vykřičníků.
Systém vyhodil varování, že pokud něco nepodnikne, čeká ji nepředstavitelná bolest a ponížení, které se nalepí na duši a neodstraní ho ani zázrak.
Došlo jí, že je čas-
„Pomoc,“ vyjekla vůbec poprvé toho večera. Skoro váhavě, jakoby stále nemohla uvěřit, že je to slovo příhodné.
Keller nevěřícně zavrtěl hlavou a tentokrát úspěšně ji povalil pod sebe.
„Pomooooooooooooooooooc!“ Už křičela. Ječela v hrůze z budoucích deseti minut, ochotna obětovat důstojnost a nabídnout zachráncům pohled na nahé ošklivé tělo, jen když nějací přijdou. „Pomoc! Pomozte mi! Pomozte mi někdo!!!“
Na tlusté zdi bylo spolehnutí, ale šlo o princip. „Ježiši, malá, co zase vyvádíš? Vždyť jsi mě tam před chvíli sama posílala. No tak tam,“ její hysterie ho rozčilovala, ale mrskání drobné postavičky začalo v součinnosti se zbytky viagry v krvi nést kýžené důsledky. „Jdu. Nedělej z toho vědu! Uvolni se. Bude to dobrý.“
„Pomoooooooooooooc!“ Bila kolem sebe příliš slabýma rukama. Tohle už nebyl přítel. Někdo, kdo jí takhle ublížil a navíc v tom hodlal pokračovat, si nezasloužil ohledy. Vykopla.
„Terko, neblbni, nebl- sakra!“

Ve vší hrůze blondýnka triumfálně zavřeskla, když nártem zasáhla bílou tubu v jeho levačce. Balení vysokým obloukem prolétlo ke zdi, odrazilo se od ní a padlo za skříň. „A teď mě nech být!“ Vysmekla se, převalila na břicho a po čtyřech se sápala přes matraci ke dveřím.
Nevěřícím pohledem civěl na místo, kde pečlivě schraňovaný gel, u kterého byl přesvědčen, že jednou jeho chvíle nadejde, zmizel. Až pak si uvědomil bolest v levé ruce. Ona ho kopla? To se dočista pomátla na rozumu? „Dobře, maličká, hrát si můžeme, ale musíš znát míru,“ zavrčel. Obtočil prsty okolo bližšího kotníku a zatáhl.
S vyjeknutím padla tváří do peřin.
„Ty prostě musíš pořád všechno komplikovat, že?“ Znova zatáhl.
Wox, která se pokoušela drát na kolena, opět skončila v lůžkovinách. „Pomoc!“
Přidržel ji za kotník a natáhl se: modlil se, aby krém, který si obvykle nechávala na nočním stolku, našel v zásuvce. Byl tam! No vida. Popadl kalíšek a nahnul se nad na bříšku ležící blondýnkou, která se teď snažila alespoň otočit na záda a kopat.

Strategicky nejvýhodnější bylo ji zalehnout a taky tak bez ohledu na její nářky učinil. „No tak, malá. Nedělej z toho drama.“
Pokud předtím křičela, teď novinářka nepříčetně řvala, aniž by se dala rozlišit jednotlivá slova. Na kopání už bylo pozdě. To nejdůležitější by stejně nezasáhla, protože to už ji zezadu tlačilo do stehna. Zavyla a stiskla nohy k sobě, odhodlána nadat mu šanci do ní proniknout. „Pomooooooc!“ Kuckala se, hrdlo vyprahlé. Nemohla si dovolit sípat. „Pomooooc!“
Ve vší smůle netušila, jak moc mu vyšla vstříc.
Uvelebil se na ní obkročmo, v dokonalé kontrole.
„Ne, ne!“ příliš pozdě si uvědomila chybu. Pokusila se vzepjat, setřást ho, ale jen vyčerpaně padla a rozbrečela se. „Neeeeeeeeeeee!“
Paul se skoro pousmál, když začala dozadu zoufale, naslepo šermovat rukama. Bez problému je sevřel v levé dlani a pomalu začal stahovat kalhotky níž. „Terko, říkám, ať neřveš!“ napomenul ji. Vřeštěla jako pomatená. Všechno v posteli obkecat byl přesně její styl, ale tohle už přeháněla! I silné zdi měly své limity, a čím později bylo, tím víc spolu s nočním klidem stoupala pravděpodobnost, že ji někdo zaslechne a tohle okolkování si špatně vyloží.
„Pomooooooooooooooooooooooooooooooooooc!“

Dostal nápad.
Vyhekla, když jí zpod břicha prudce vyrval částečně přilehnutou peřinu a ještě více se rozeřvala, jakmile na ni tlustou, poctivou pokrývku hodil.
„No vidíš… hned je větší klid,“ zamumlal. Posunul peřinu tak, aby pohltila nejen její uřvanou pusu, ale i ruce a zatímco se tělem vztyčil, bez ohledu na bolestně znějící vykviknutí jí paže loktem přitiskl na záda. Teď se mohl v klidu soustředit na to důležité.
Vrtěl se pod ním nádherný kulatý oblý zadek.
Dlouho na něj měl chuť.
Obdivně přejel špičkami prstů po napnuté mladé jemné kůžičce na pravé půlce.
Dívka byla příliš stydlivá, než aby se v Portugalsku před všemi vyvalila na sluníčku, ale i tak pobaveně zaznamenal linii opálení.
Ta bílá iluze neexistujících plaveček byla tak roztomilá a rajcovní…!
Nadechl se.
Ne, už musel.
Kdyby ještě dvě minuty zůstal jen u dotyků, zase by zůstalo jen u příslibu.
Odšroubovat víčko nočního krému byl sice pro jednu ruku docela oříšek, ale zvládl to: hrábl dovnitř, nabral požehnanou dávku a začal důkladně nanášet. Zasykl. Zase ta její převoněná levná kosmetika!
Ale i tak splnila účel.
Mastnou dlaň otřel o dívčin bok.
Nadechl se, rozechvělý dychtivostí. Konečně!

Pokrývka pod ním se vzdouvala jako vlnobití. Látka jen stěží naznačovala obrysy lidské postavy.
Dušený řev.
Pomalu se na ni položil celou vahou.
Vyla.
Tlumené rány naznačovaly, že Tereziny nohy uvězněné mezi těmi jeho, bezmocně kopou do matrace.
„Teri, uvolni se. Nedělej si z toho takovou noční můru. Bude to v pohodě.“

Před očima tmu, dech docházel.
Vřeštěla. Nevěděla co, mozek nebyl sto vyplodit myšlenku, natož souvislá slova. Kvičela, řvala, snad už bez víry, že Kellera probere. Šíleně se bála.
Jakmile ho ucítila tam, zaškubala se v posledním úsilí ho ze sebe shodit. Byl moc těžký. Nedokázala se ani vysmýknout. „Aaaaa!“ Předtím se její tělo bránit nemohlo, ale teď obranu měla. Zaťala zuby a stáhla svaly. Nedovolí to!
První pokus. Ještě nikdy to nezkoušel, raději začal opatrně. Narazil. Hm.
Hýkala hrůzou. On to vážně… vážně dělá!
Zatlačil, už jistěji, rozhodněji. Stále bez úspěchu. „Terko… uvolni se. No tak, maličká.“
Zpod peřiny se tlumeně ozýval jekot.
Selhal i třetí pokus. „Kruci, holka, měj rozum!“
Čtvrtý, pátý.
Šestý.
Mohl by si takhle hrát dál, ona by se dala… ale musel myslet na to, že ani modrý kouzelník mu nevyčaruje dvacetiminutovou erekci.

Každý inteligentní člověk ví, že pokud se nějaké řešení osvědčí, není třeba zbůhdarma sahat po jiném. Keller vsunul ruku pod rozklepané malé tělo. Už si nepamatoval, kterou bradavku předtím zkroutil. Snad pravou? Trefil se. Jakmile ji, už nateklou a horkou, sevřel mezi prsty, prohnula se novinářka v bolesti, která ji na vteřinu dvě vyřadila z provozu.
A on víc nepotřeboval.

Byl tam.
Napoprvé hrubě přirazil.
Přes látku a peří slyšel nelidský řev, to však neznamenalo, že by ho vnímal. „Uh!“ Zavřel oči.
Tak.
Odpor byl překonán.
Stiskl čelisti. Sunul se hlouběji. Už pomalu, plynule.
Byla ještě těsnější, než čekal.
„Kočičko…“
Horká tkáň ho až surově tiskla.
Nejbáječnější vězení.
Ne, tady ho Gerkhan rozhodně nepředběhl. Konečně byl v něčem první, konečně měli s Terezkou společného něco, co ho hluboce zapíše do dívčina života a žádný zmizík ho z něj nedostane.
Nikdy dřív necítil, že by byla novinářka tak krásně jeho.
Blaženě se usmál. Potil se.
Bylo to obtížné.
Nádherně náročné. Miloval výzvy.
A zbožňoval vyhrávat.

Musela chcípnout.
Každým okamžikem, tak šílená to byla bolest.
Dusila se vlastními pazvuky.
Vřeštěla jako zvíře při vivisekci.
Její tkáň bojovala s vetřelcem, který postupoval hlouběji do míst, která nebyla stvořena pro to, aby ho pojala.
Srdce už měla na kusy.
Teď se uvnitř trhala i fyzicky.

„Terko… uvolni se… vždyť to musí bolet…“
Bylo to čím dál obtížnější. Zasykl.
„K čertu, MĚ to bolí. No tak, uvolni… svaly. Prostě mě… nech!“ Pleskl ji po boku.
Instinktivně poslechla. Mozek dávno vyřazený z procesu rozhodování, byla ochotna vyslyšet vše, jen zmírnil trýzeň. Napjala nohy a prohnula se v zádech.
Ječela.
„To je lepší… No… no… no!“

Nebyl prostor pro nevíru, pro úvahy o navždy, neodvratně ztracené důstojnosti.
V křehkém mase, řádil horký pulsující slizký kůl. Už v rytmu. Dobýval, ubližoval, zraňoval.
Rval ji na cáry.
Nemohla dýchat.
Ty skřeky byly její?
Celý svět se scvrkl na bolest.
Krutou a přece odmítající poskytnout obranu znecitlivujícího šoku.
Žebrala o milosrdné mdloby.
Byly odepřeny.

Cítila všechno.



„Terko!“ Polekaně sebou cukl, když se Wox prudce nahnula a zašátrala okolo sebe. „Co je, co chceš?!“
Dívka se nahnula nad košem a zhluboka se nadechla ve snaze potlačit žaludeční šťávy, které se jí draly jícnem.
„Terezko…“ neustále poplašeně opakoval její jméno.
S hlasitým výdechem se opřela o židli a koš bez ohledu na to, že by se ho jindy štítila, objala. Konec. Konec, konec, konec.

„Gerkhane…“ Ve tváři Engellhardtové, která se znovu objevila ve dveřích, se zračila starost a netypicky i rozpaky. „Já vím, že jsem vám říkala, že máte čas, ale… potřebuji teď s vámi něco probrat. Urgentně,“ dodala v reakci na jeho výraz. „Zatím jen dvě tři minuty. Pojďte sem.“
Turek váhavě vstal. To nevěštilo nic dobrého.


Arrow


Turek váhavě vstal. „Terezko, já budu hned zpátky, jo?“
Bezbarvě přitakala a sotva vykročil ke dveřím, odkud ji přejel ustaraným pohledem, opřela se hlavou o podhlavník na židli a vyčerpaně stiskla víčka, odpadkový koš stále v náručí. Bezbranná a směšná.
Polkl.
„Semire,“ tmavovlasé ženě se zjevně ulevilo, když ji následoval. „Já vím, že jsem říkala, že-“
„Kde jsou ostatní?“ turecký komisař se rozhlédl, překvapený prázdností prostor, které jindy přetékaly životem a ruchem. Žádné pokřikování, žádné dotazy, žádné vrčení tiskáren ani vtipné i nepodařené žertíky. Jen Michaela se hrbila u počítače a zvládala jak zuřivě bušit do kláves, tak se tvářit, že tam vlastně vůbec není.
Netrpělivě pohodila hlavou a celou větu zopakovala – když na to přišlo, byla Anna schopna velmi prudkých reakcí, ovšem tváří v tvář tomu, co podřízeného právě potkalo, se dokázala opanovat. „Semire, vím, že jsem vám řekla, že nemusíte spěchat. Vlastně jsem vám chtěla dát volno a poslat vás se slečnou domů. Ale,“ povzdechla si a zároveň se zamračila, protože Gerkhan podle výrazu dobře pochopil, co mu teď poví a začal se sbírat k protestní reakci, „bohužel vás potřebuju. Na A5 se stala vážná nehoda, máme tam několik jednotek hasičů i sanitek. Za,“ mrkla na hodinky, „40 minut tam přijede kolona lidí, kteří odchází z festivalu v Leverkusenu. Já,“ zavřela mu pusu hned na začátku, „vás tam opravdu potřebuju, Semire. Zasáhlo to oba pruhy, jsou tam mrtví. Za chvíli se tam budou motat média, navíc hasiči potřebují ochránit místní potok. Vytéká čpavek. Musíme odklánět dopravu, je to zlé.“
Policista se kousl do rtu. Věděl, že by to po něm šéfová nechtěla, kdyby to skutečně nebylo naprosto nezbytné, přesto…

V oříškově hnědých očích četla bolest, starost a křivdu. Nadechla se. „Semire, já se vám o slečnu postarám,“ ztišila hlas a lehce naklonila hlavu v důvěrném gestu. „Snad mi věříte, ne? Už jsem poslala pro psycholožku, nechám Terezu tady a až se vrátíte, předám vám ji.“
Protivilo se mu, jak o Wox hovořila jako o věci. Naštěstí měl dost rozumu, aby si připomněl, že volba slov vždy nemusí odrážet smýšlení řečníka.
„Tři hodiny, Semire, víc nežádám.“
Žádala…? Tohle byla krize loajality. „Opravdu se o ni postaráte…?“
„Samozřejmě, Semire. Počká tady na vás, odpočine si. A tu psycholožku znáte, je to Fiona Smith.“
Částečně ho to uklidnilo, přesto si připadal jako zrádce. „Můžu se rozloučit?“
„Jistě. Ale…“
„Já vím. Rychle.“
„Děkuju, Semire. Opravdu děkuju.“

„Terko.“
Zvedla k němu zarudlé oči.
Koš se jí válel u nohou.
Až teď si všiml, jak sedí nepřirozeně a zkrouceně. „Terko, já musím na výjezd. Za tři hodiny jsem zpátky. Do té doby tady zůstaneš a šéfová se o tebe postará, ano?“
Wox nevypadala, že by měla na cokoliv svůj názor. „Nechci otravovat,“ špitla mrtvě. „Já tady nic nechci komplikovat. Já jen… nevěděla jsem, kam… jít.“
Ačkoliv věděl, že mu hoří za patami, znova si přisedl a překryl dívčinu dlaň svou. „Terko, to je v pořádku. My ti pomůžeme. Já jen musím na chvíli zmizet a pak se pro tebe vrátím. A pak,“ tohle měl rozmyšlené, „bych byl rád, abys jela ke mně. Souhlasíš? Můžeš tam přespat, můžeš tam být, jak dlouho jen chceš.“
„Děkuju,“ hlesla.
„Tak jo…“ pokusil se na blondýnku povzbudivě usmát. „Neboj se. O všechno se postaráme.“
Promluvila jen s námahou. „Semire. Mohl bys, prosím odvézt auto… do redakce? Já si vzala redakční, protože jsem dneska měla jet… do toho… do toho…“ ačkoliv to byla málem její nejsouvislejší věta od příchodu na stanici, znova ji přerušila vzlyknutím.
„Šššš.“ Bylo by kruté nechat ji pokračovat. „Chápu.“
„Stojí před Pau-“ Zachvěla se Tereza, „před jeho bytem. Mám tam věci, Semi. V kufru. Mohl bys… já…“
„Rozumím. Auto vezmu do redakce a tobě sem přivezu věci, co jsou v kufru.“
„Moc děkuju,“ zašeptala.
Zalovil v její plátěné taštičce a klíče si strčil do kapsy. „Za málo. Počkej…“ chytil ji za paži a gestem naznačil, ať se zvedne. „Tady to budeš mít pohodlnější,“ bradou hodil směrem k černé kožené pohovce, která stála u zdi a kde šéfová obvykle přijímala významnější návštěvy, u kterých nepotřebovala vyvolat překážkou stolu daný pocit, že jsou na koberečku.

Wox bolestně zasykla a chytila se za podbřišek.
„Co…?“
„Nic…“ neohrabaně vstala, unaveně opřená o desku stolu. Jen s námahou a zkřiveným obličejem se narovnala. „Jen jsem… dlouho… seděla.“
Jasně lhala a srdce se mu svíralo směsí vzteku a lítosti: jakmile udělala první drobné krůčky, zmocnila se ho touha vykašlat se na šéfčiny rozkazy a zajet si tohle s Kellerem vyřídit osobně, taková bolest se jí při každém pohybu zračila ve tváři. Ten zmetek jí musel šíleně ublížit.
S jeho pomocí dokráčela k pohovce a se zaťatými zuby se napůl posadila, napůl položila – jaksi podivně, na bok.

„A ještě minutku...“ Zul dívce, která se nevzmohla na protest, kotníčkové boty a pomohl jí dát nohy nahoru, aby měla větší pohodlí. „Tak. Neboj se,“ zopakoval a dlaň mu sama zajela do plavých vlasů, „už bude dobře. Pomůžeme ti. Hned jsem tady. Bude tady s tebou šéfová, ano?“
Wox neodpověděla, modré oči bez výrazu, rozevřené prsty okolo podbřišku.
Schoulila se.
Gerkhan znovu pohladil. „Tak já jdu,“ pronesl nerozhodně.
Mlčení.
Nadechl se a napřímil. Snad teď usne. Zasloužila si alespoň na pár minut zapomenout, co se jí stalo, dopřát si dvě hodiny, než ji ta skutečnost zasáhne plnou silou. U obětí to tak bývalo. Napřed šok. Pak často přišla nevíra. Sebenenávist. Naprosté nepochopení toho, co se stalo. Snaha hledat řešení.
Tam, kde žádné neexistovalo.
Hleděl na tu drobnou bledou tvář s černou skvrnou rozmazaného líčení a jako policista tušil, že to pravé peklo teprve přijde.

Byla v předuvědomovací fázi.
Už věděla.
A přesto si neuvědomovala.
Častokrát to zažil. Bláhový a přesto s pevností skály vyslovený názor řidičky, které právě ukradli teprve den staré auto, na které si roky šetřila: vždyť oni ho přivezou. Proč? No protože… protože.
Jako když vám oznámí, že se dcera stala jednou z obětí dálnice, toho šedého hada, který uměl smrtelně uštknout. Vrátíte se večer domů poté, co jste tomu kusu studené hmoty, co před vámi v márnici odhalili, dali jméno. Hledíte do zdi v jejím pokoji a mimoděk si opakujete ona je mrtvá, ona už není. No dobře, ale zítra se to přece musí vyřešit, ne? Zítra se to musí nějak vyřešit.

Potřásl hlavou. Byl čas jít. Engellhardtová musela v tom, aby ho odtud přišla vyhnat, bránit jen slušnost.
Vzal za kliku.
„Semi…“
Otočil se.
„Já… řekneš to… To-mo-vi a… Petě a…?“
Otevřel rty naprázdno. „Mám…?“
Vyčerpaně kývla.
„Dobře, Terko, řeknu.“


*

Wox se opatrně posunula na měkké, nepříjemně však vrzající kožence a ještě více se zachumlala do deky, kterou jí s vlídným úsměvem přinesla Anna Engellhardtová. Vysoká tmavovláska malé novinářce slíbila, že bez jejího přání sem nikdo nepřijde, dokonce jí nabídla, že se tu může zevnitř zamknout, pokud se necítí bezpečně.
Velitelka Dálniční v kanceláři zatáhla rolety, za nimiž schovala výsměšně nádherný podzimní den a upozornila Wox, že jí může kdykoliv zavolat, aby pak, vlastní mobil u ucha, odkráčela do prostoru, kde obvykle kraloval Frank Traber. Ze zkušenosti věděla, že do večera bude muset vyřídit okolo padesátky telefonátů – report o zásahu bude chtít Schrankmannová, policejní ředitel a o své informace se samozřejmě přihlásí i média. Taková nehoda byla sousto pro všechny strany.
„Zkus usnout, Terezo,“ reagovala na dívčin pohyb Fiona, která v místnosti tiše zůstávala, působíc spíše svou přítomností, než slovy. Sama musela vydýchávat šok, když se až v budově Dálniční dozvěděla, že nejde za běžnou obětí nehody, u kterých občas pomáhala, ale právě za Semirovou kamarádkou, navíc s tak delikátním problémem. Bylo jí blondýnky líto, a ač byla profesionál, poznala, že teď není čas na dlouhé rozbory. Redaktorka si potřebovala odpočinout, nabrat sílu, otupit hroty bolesti, které ji bodaly. Až pak nastane chvíle vhodná na rozhovor. Zatím se žena spokojila s troškou empatie a zklidněním situace.
„Nejde to…“
„Za chvíli zaberou prášky.“ Fiona sáhla po dostupných medikamentech a svých vlastních osvědčených bylinkových pastilkách.
„Hm.“
Novinářka zamžourala.
Ráda by. Jenže myšlenky se rojily a narážely do sebe jako nepokojné atomy, odmítajíc jí dopřát moment oddechu, který by mohla využít k propadu do sladké říše bez konkrétních představ.


Cosi tiše zamumlala a lehce se pohnula.
Něco bylo jinak. Matrace pod jejím tělem se zdála být tvrdší, než jindy. Kůži příjemně hladilo saténové povlečení pokrývky, do které se každý večer balila s rozkoší z chladivého doteku, který se po pár minutách měnil v báječnou hřejivost. Teď ji s bezprostředností laskala na zádech, hýždích i lýtkách.
Musela být nahá.
Pomalu rozevřela víčka a nechápavě zacivěla do polštáře.
Málokdy usínala na břiše, a pokud ano, do rána se přetočila, něco v ní tu polohu neshledávalo komfortní.
„Mmm…“ dlaň promnula obličej a dívka přenesla váhu na levou stranu, aby se převalila na bok.
Prudká bolest, která projela klínem jako blesk, ji donutila k vyjeknutí.
Co…?!
Tepání v podbřišku ji vrátilo do pár hodinami spánku, nebo snad mdlob milosrdně odložené reality.
Ne…
To ne….
Zmateně civěla před sebe do zdi. Pokoj zalilo denní světlo, podle jeho intenzity muselo být mezi desátou až jedenáctou, ani nejslunnější ráno ji neprovázelo takovým jasem, když odtud odcházela do práce. Takže bylo určitě později. A co vůbec práce, to zase zaspala a proč ji Paul ne-

Přes sebeobranu mozku, který bojoval pro navracejícímu se vědomí včerejších událostí, se jednotlivá políčka začala probarvovat.
Z úst jí sjel nevýrazný zoufalý pazvuk.
Ne… ne!
Znovu se pohnula, tentokrát s napjatým očekáváním. Ostré bodnutí v klíně na sebe nenechalo čekat. Zároveň si začala uvědomovat bolest, která měla centrum jen o pár centimetrů dále, přesto se vázala na ponížení, kterému nebylo rovno.
„E…. Eeeeee!‘“
Cukla sebou a zasykla, jak se napjala kůže na vnitřních stranách stehen, která slepilo cosi zaschlého. Blondýnka zasténala, vyděšeně. Netušila, co dělat, hruď zvedanou trhanými nádechy. Nohy od sebe odtáhla a náhle, vedena impulsem poznat a konečně porozumět, co byl a co nebyl sen, si mezi ně vrazila dlaň, aby už opatrněji prozkoumala opuchlé, horké, přecitlivělé pohlaví.
Na prstech ulpěla vlhkost.
Nechápavě hleděla na rudě zabarvené bříško ukazováku.
Zakňučela.

Byla novinářka. Vždycky tvrdila, že pravda je jedna z nejvyšších hodnot, kterou stojí za to dobývat bez ohledu na osobní oběti a ohrožení vlastních hodnot. Pokud pro to, co si člověk cenil, byla skutečnost ohrožením, pak přece nebyly nastaveny správně.
Kdyby jen mohla, lhala by si do konce života.
Kdyby jen mohla.

V novém záchvatu paralýzy, či spíše nedostatku vůle vstát a žít, zůstala ležet v peřinách.
Aha, splétala proutky dohromady. Začala od nejtenčích, nejlépe se ohýbaly.
Ležím na Paulově straně postele.
Proto tvrdší matrace.
A je pozdě, protože… protože…
Tenkých proutků moc nebylo.
Frankfurt. Měla teď být ve Frankfurtu.
A nebyla v něm.
Protože…

Už to nemohla zadržet.

To nebyl sen, pronesla v hlavě poprvé, ačkoliv vlastně ani vteřinu nesváděla mlhavé, teď už se projasňující útržky vzpomínek na noční můru.
Včera se to opravdu stalo.
Paul jí to udělal.
Normálně ji… a pak ještě tamto.
Panebože.
Ani každá děvka se nenechá ošukat do zadku. A když, tak za tučný příplatek.
A on ji jen tak…
Blondýnka se rozkašlala.
Do hlavy bušily detaily, o které nestála. Znovu cítila velké dlaně, kterými jí zezadu sevřel prsy a přitahoval se, když se na ni ve velkém finále položil a přes ubohou překážku peřiny, pod kterou se dusila vlastním zvířeckým řevem, jí cosi uznale mumlal do ucha, zatímco jí v rytmu brouzdal útrobami a trhal stěny střev. Večer nemyslela na ponížení. Na vznešené myšlenky nebyl prostor, každou molekulu mozku zaměstnávala bolest a zoufalá, bezmocná snaha jí uniknout. A on to prodlužoval, co jen to šlo, zvonil tempo pokaždé, když pocítila naději, že se snad konečně udělá, odvalí a ona se bude moci doplazit do kuchyně a sníst prášky, skočit z balkonu, cokoliv… Podle svého zvyku pak na ní zase zůstal ležet. Dlaň opustila ňadra a se zalíbením něžně hladila po zarudlém zadečku. Poslední, co si pamatovala, bylo, jak se lehce zapřel dlaní o její rameno a začal ho vytahovat. Tehdy omdlela. Až v tu chvíli.

Dveře se pohnuly.
Wox strnula, snad i srdce přestalo na moment pumpovat krev.
On byl… on byl ještě v bytě?!
Bez ohledu na další mučivé sevření v poraněných vnitřnostech se přetočila na druhý bok a s ulehčením zaznamenala stříbrnou kočku, která na ni zírala se zvědavostí odpovídající tomu, že v tuhle dobu obvykle doma nikdo nebyl.
„Sumerko,“ zachraplala Tereza a popotáhla. Keller neměl rád, když zvířátko chodilo do pokoje. Tvrdil, že kočka je sice skvělý a milý společník, ale má své místo uvnitř bytu, rozhodně ne v ložnici, natož v posteli. Vždycky pečlivě zavíral dveře. Kočce byl vstup povolen jen v naprostých výjimkách, pokud chtěl právník přítelkyni udělat radost – když byla zdrcená z něčeho v práci, lezla na ni náchlada, nebo se Keller před jejím probuzením musel vypařit s tím, že se vrátí až velmi pozdě.
A pak dneska.

Ačkoliv ji vše ponoukalo k tomu se schoulit, přestat dýchat a zahynout, příchod kočky byl impulsem, na který její tělo čekalo.
Něco jí říkalo, že by měla brečet.
Tak nějak to nešlo.
Opatrně se zvedla na loktech a rozhlédla se okolo, aby její pozornost upoutala z černé plochy televizní obrazovky křičící žlutá cedulka.
Nechal jí vzkaz…?
Ne, nebude ho číst, nebude…

Znova se rozkašlala. Stávalo se jí to, když měla nervy nadranc.
Raději se soustředila na sebe.
Skutečně byla nahá. Musel ji pak svléknout. Pamatovala si, že na sobě měla do poslední chvíle tričko. Kostice podprsenky ji ryly do hrudi. Kalhotky, které stáhl o něco níž, pomáhaly u sebe držet kolena, když se do ní surově rval.
Znovu přejela místnost očima.
Jakoby bylo nejdůležitější věcí na světě zjistit, kam oblečení zmizelo.
Odpověď na hádanku našla brzy. Džíny a tričko pedantsky složil do dokonalého komínku na židli a celou komickou věž korunoval podprsenkou. Kalhotky a ponožky asi hodil do špinavého prádla. Měl rád pořádek. Vždycky ji plísnil, když nechala věci neuklizené.

Co když ji tady zamknul…?
Co když ji nemíní pustit?

S vypětím všech sil spustila chodidla na zem a vstala, aby okamžitě zavrávorala, jak ji zradily slabé nohy a nazpátek ji málem srazil bolestí tepající klín.
Stiskla víčka a tápavě se vydala dopředu.
Už se setkala s pojmem „rozvalená“, který autoři knih s lehkým posměchem používali k popisu dam, které po vášnivém sexu nedokázaly dát nohy k sobě a pohybovaly se s ladností kachen. Nikdy si nedokázala dost dobře představit, co tím chce básník říci. Až doteď. Vytáčela kolena od sebe s hrůzyplným vědomím skutečnosti, že kdokoliv ji uvidí, bude vědět, že ji právě někdo oklátil.
Vyhekla a udělala krok ke dveřím, aby zaváhala.

Co jí píše?
Nerozhodně postála.
Jaká slova jí mohl nechat?

Nadávky, že si za to mohla sama?
Výčitky?
Výzvu, ať si sebere svých pět švestek a vypadne za Gerkhanem?
Omluvu…?

Krok, kterým se chtěla přiblížit východu z ložnice, se ukázal směřovat opačně. Opatrně, napůl štítivě a napůl vystrašeně, strhla z obrazovky klasický žlutý kancelářský lepík a pokusila se najít smysl v těch několika rázným, úhledným, drobným písmem napsaných řádcích.



    Ahoj maličká,

    nechtěl jsem Tě ráno budit, doufám, že sis odpočinula. Prosím Tě, mohla bys výjimečně vyprat to povlečení a prostěradlo sama? Tak na 80 stupňů? Přece jen… tohle bych asi do čistírny nenosil Wink
    A tím Stuttgartem se opravdu netrap. Domluvím Ti to s Angelou exkluzivně.
    Dneska přijdu až okolo sedmé, tak hezky piš diplomku, ať se večer užijeme.
    Donesu něco dobrého k večeři.

    Pusu,

    Paul



Papírek upadl na zem.

Večeře…?
Diplomka…
Prostěradlo.
Užít se.

To… to Paul vážně nechápal, co se v tomhle pokoji stalo? Doopravdy nerozuměl, že to včera bylo úplně jinak?
Že to už nejde svádět na to, že třeba na začátku nechtěla, ale pak se nechala ukecat?
Že ji-
Zarazila se a zapudila, zničila náznak pojmenování, které se jí dralo na jazyk.
Ještě nebyla připravená to říci, dát tomu správný název.
Potřásla hlavou.

Prostěradlo.
Co… co jako…?

Pootočila tvář a plna zmatku, upnuta na tu nejbanálnější položku z jeho vzkazu, pohlédla na světle modré prostěradlo, jež sama nadšeně vybírala, aby ladilo k tmavě modrému ložnímu prádlu.
Shrnutá pokrývka odhalila paletu skvrn. Ještě červenou loužičku zhruba tam, kde měla po probuzení klín. A vedle další. Od černých fleků sražené krve po zaschlé skvrnky něčeho zažloutlého.
Rozklepala se.
Sumera vyskočila na postel a se zájmem přičichla k čemusi obzvlášť nevábnému.
Wox se zakuckala a na poslední chvíli se ohnula v pase, takže žaludeční šťávy skončily na koberci a ne na nahé kůži. Dívka padla na všechny čtyři a dávila se, dusila a mhouřila oči ve snaze nevidět, zapřít veškerý ten humus, co ji jen nutil kašlat a pokračovat.
„Arggh…“ zaklokotala a stiskla víčka.
S námahou se odvalila bokem pryč od štiplavě páchnoucích kaluží a na kolenech i dlaních se kolébavě sunula ke dveřím.
Zhluboka se nadechla a zkroutila se ve snaze potlačit nové nutkání k zvracení.
Tváře měla mokré od slz.

Co jí to jen udělal, co jí to jen udělal?!

Sama sobě smrděla. Cítila tu špínu – ne symbolickou, ale naprosto obyčejně fyzickou, ohavnou, odpornou smrdutou zaschlou špínu, co jí ulpěla na těle. Na stehnech, dlaních a bradě. Za nehty. Ve vlasech.
Bože, vždycky měla za obrovské klišé, když se hrdinky v knihách i filmech zuřivě drbaly pod sprchou.
Teď netoužila po ničem jiném.
Jako starý pes se na čtyřech vlekla luxusním bytem – zvládla zkrotit další nával dávení při pohledu na stůl, na němž byly pečlivě naaranžovány chlebíčky k její snídani.
Přesto dveře do koupelny s drobným zaváháním minula.
Stažená obavami a předtuchou dalšího trýznění, rozechvělou dlaní zmáčkla kliku jiné místnosti. I přes mysl otupělou šokem si dokázala spočítat, že pokud by pořadí zaměnila, musela by pak do sprchy znova.

Z toalety se vypotácela po patnácti mučivých minutách, tvář opuchlou pláčem, nehty na rukách polámané od toho, jak je v agonii zarývala do omítky okrově vymalovaného prostoru. Bolelo to. Šíleně to bolelo.
Kroutila se na míse a řev tlumila zarýváním zoubků do hřbetu dlaně.
Moc to bolelo.

Ani netušila, jak se dovlekla do koupelny, ale trhla sebou hned, jakmile jí zrcadlo vrátilo odraz. Spatřila tlustou nahrbenou dívku s výrazem týraného zvířete, to ji však nevyděsilo. Váhavě sjela pravačkou po ňadru a lehce se dotkla nateklé bradavky, barvou i velikostí připomínající přezrálou ostružinu. Zaúpěla.
Ne, to není pravda, to nemůže být…
Kapky vody ze sprchy zakryly první vlnu skutečného pláče. Právě zde, při nevěřícném civění na rudé cáry, které mizely v odtoku, přijala první skutečné rozhodnutí, když rozechvělýma rukama nabrala do dlaní mýdlo a jala se likvidovat důkazy, už v tu chvíli naprosto jista, že nebude vypovídat. Tvář se jí křivila, jak to pálilo, ale dalo se to snést.
Vymývala ze sebe všechno… všecičko. Jakoby ho mohla dodatečně zbavit moci, kterou nad ní měl.
Vlasy si neopláchla, byť ji štípala kůže na hlavě.

Ze sprchy vyšel jiný člověk.
Stroj.
Bytost bez výrazu, která přesto tu a tam znenadání křečovitě zalapala po dechu a vyštěkla v krátkém záchvatu pláče.
Každý pohyb bolel, přesto se do toho dala.
Musela pryč, co nejdříve a co nejdále.
Mohl přijít.
Dřív, aby ji překvapil.
Nezvládla by se mu teď postavit.

Začala odškrtávat položky na imaginárním seznamu, za každou nadlidské úsilí.
Plnila úkoly jako robot, vlekla se po bytě, jak skládala trosky svého života do tašek.
Sbalit si věci.
    - kosmetiku
    - pyžamo
    - počítač
    - mobil, nabíječku


Namalovat se.
Pečlivě si přejela řasy maskarou. Při druhém tahu se jí ruka rozklepala tak křečovitě, že rezignovala i na to, aby si otřela černou rozmazanou skvrnu pod okem. Nemohla se zdržovat.

    - oblečení


Ložnice se změnila v muzeum tělních tekutin.
Když se kymácela ke skříni, mhouřila oči, aby ani náhodou nezavadila pozůstatky, které pokoj naplnily nedýchatelným puchem. Poslepu si naházela do náruče všechno, co našla – džíny, kostýmek, mikinu, kalhoty, několik triček.
Přesto musela přijít podruhé.

A najednou to měla.
Taška ležela u dveří, vedle ní příruční s laptopem.
Mrtvým pohledem spíše jen ze zvyku přejela prostory, které tajně začala považovat za domov. Zradily ji.
„Mau…“
„Sumerko…“ zašeptala Wox na kočku, která si to k ní pomalu kráčela. „Kočičko hodná… sbohem. Měj se tu-“ Už ji nikdy neuvidím, uvědomila si. Už sem nikdy nepřijdu. Nikdy. „Sumerko-“
Stiskla víčka a dlaň přesunula na kliku dveří.
K její neskonalé úlevě bylo otevřeno.

Sbohem.



„Teri…“
„Ummmm.“
„Terezko. Prober se.“
Zasténala a jen pomalu docházela k poznání, že zírá do snědého obličeje svého nejlepšího přítele. Tak přece jen spala.


Arrow


Ač se na ni snažil povzbudivě usmívat, bolelo ho její unavené, přesto poplašené mžikání a neuniklo mu, jak se bojácně rozhlédla, než se s útrpným vyheknutím posadila. „Už jsem zpátky, Terko.“
Neřekla nic, jen civěla kamsi za něj. Zase doufala, že to byl jen zlý sen. Bude ji to šílené vystřízlivění čekat při každém probuzení, nebo vyprchá spolu s bolestí, která jí snad časem přestane cukat v podbřišku při sebemenším pohybu?
Odkašlal si. „Terezko..?“
„Heh?“ lehce se jí motala hlava. Proč ji nenechal spát? Nic necítila, nad ničím nemusela přemýšlet.
„Mám volno, Teri.“ Klekl si vedle pohovky, aby dívce mohl hledět do očí. „Půjdeme teda ke mně? Můžeš tam zůstat, jak dlouho jen chceš. Třeba rok,“ nabídl honem.
Wox viditelně polkla. „Tak… jo, děkuju,“ zachraplala. „Jestli ti to nevadí…“
„Nevadí. Budu rád.“
„Já nemám kam jinak… jít, víš?“
Zaznamenal její odrané suché rty. „To nic. Budeme tady s tebou, pomůžeme ti.“
„Ty…. už jsi mu to řekl?“ Nemusela vyslovovat jméno.
„Řekl, Terko.“
„… a?“



“To je ale hajzl!“
Semir stiskl čelisti a přetáhl si přes hruď pás. Chtěl být co nejdříve u blondýnky – netušil, čemu tím pomůže, ale naprosto jasně cítil, kde je teď jeho místo.

Nepředstavitelný zmatek, hluk a zoufalství na místě nehody vyhnaly Kranichovi myšlenky na Terezino záhadné zjevení se na služebně z hlavy – úmorné tři hodiny řídil dopravu, pomáhal likvidovat škody, radil vykuleným civilistům a děkoval bohu, že nemusel stát o dvě stě metrů dál, kde Bonrath a Hertzberger konejšili uplakané pozůstalé a spolu s Jollym a drsnou Veronikou krotili média. Uprostřed vší paniky a chaosu zahlédl dobře známé BMW a vedle něj se objevil Gerkhan. Aniž by si řekli víc než pár povelů, začali fungovat tak, jako v krizi vždycky – jako dobře namazaný stroj, jehož součástky jsou navzájem perfektně vyladěné. Na otázky nebyl čas.
Úleva přišla v podobě náčelníka hasičů, který jim přišel říci o příjezdu posil s tím, že oni už to hlavní udělali a mohou jet.
Kranich si rázem uvědomil, co ho celou dobu hryzalo v hlavě a dal tomu dokonce přednost před hladem, co mu zaškruňkal v břiše: zaklel, když se v záři nádherného podzimního slunce zaleskly dveře stříbrného bavoráku a zradil elegantní, sakem daný styl nedůstojným poklusem. Kamarád ho musel vidět, protože autu jen nasměroval špici do volného pruhu a počkal, dokud k němu komisař nepřisedne. Pak rovnou zhasl motor, bylo mu jasné, jaký dotaz padne a že u odpovědi nezvládne řídit.

„Co jako budeme dělat?“ Kranich vztekle bubnoval prstem do opěradla pro loket. „A ty jsi Terku vezl do nemocnice, že ses tak zdržel? Pojedeme za ní?“
Semir se nadechl. „Nevezl.“
„Tak tam byla ráno?“
„Nepojede tam. Nechce vypovídat.“ Jo-“ zavrčel v reakci na šokovaný, v rozzuřený přecházející kolegův výraz, „mám stejné pocity. Ale nehneme s ní. Tak ji… musíme podpořit, ne ji ještě týrat. Tome,“ povzdechl si, „ona nás teď potřebuje. Nás, ne výčitky. Kdybys ji viděl…“ Dál mluvit nemohl, svírán bezmocí a příšerným vědomím skutečnosti, že nemá sebemenší páku na to Kellera potrestat, pokud nechce jít cestou dalšího Woxiina týrání. Vždycky se plácal do čela, když četl statistiky o tom, kolik utajených znásilnění připadá na jedno nahlášené. Dvanáct na jedno? Devět na jedno? Ať tak či tak, číslo působilo strašně. Jasně, rozuměl, že to pro ty dívky a ženy není nic příjemného, na druhou stranu si říkal, že by přece měly myslet i na ty, které svou výpovědí mohou zachránit. A pak, jako policista dobře věděl, že největší podíl na tom mají blízcí oběti. Rodiče, partner, soused. To vážně nemohly otevřít pusu? Nikdy ho nenapadlo, že by to musel řešit osobně, že by musel PŘEMLOUVAT svou známou, aby sebrala odvahu a dala průchod spravedlnosti. Natož Wox. A teď měl tu situaci přímo před sebou, hleděl do zničeného mladého obličeje a v lebce mu kvasilo budící se vědomí toho, že ona bude jedna z těch, které budou mlčet, které utrpení skryjí hluboko do duše a budou za to navěky nenávidět. A on s tím nic neudělá.

Modroočko si blondýnku zblízka prohlédnout nemohl, zato tvář svého nejlepšího přítele měl naservírovanou kousek od sebe a v ní se zračila bolest a selhání. Přísahal by, že za nepřirozený lesk očí nemohl jen vztek a vzpomínka na zdeptanou, poraněnou kamarádku, pro kterou měl Semir jednoznačně slabost a u které si teď bude vždy klást otázku, co by se (ne)stalo, kdyby si své city, byť třeba zmatené, troufl naznačit. „Ty za to nemůžeš,“ vypadlo z něj, až sebou Turek trhl. „Nemohl jsi vědět, co ten chlap dok-“
„Wox,“ přerušil jeho snahu o útěchu Gerkhan chladně. „Ta to potřebuje, ne já.“
„Ok.“ Tom ublíženě potřásl hlavou. „Ale co Keller? To ho jen tak necháme jít?“
Každá slabika se Turkovi zarývala do srdce. Co na to měl říci? „Já nevím.“
„Zmáčkneme ho! Pojedeme tam a zmáčkneme ho, ať se ten bastard sám přizná!“
„Tome.“
„No co, jak tady můžeš jen tak sedět a-“ zarazil se právě včas, aby rozpoznal, že jedno jediné slovíčko stačí k tomu, aby jeho vzhled navždy pozbyl podoby manekýna. „Tak ho necháme jít?“
„Já vážně nevím. Je to strašně čerstvý.“
Mlčeli.
Semir pomalu nastartoval a přidal plyn.
„Chudák… chudák holka,“ zachraplal Kranich.



„Samozřejmě je na tvé straně, Terko. Všichni jsme,“ zopakoval to komisař trpělivě a potěšil ho první pozitivní výsledek jeho snahy – při slovech o tom, že ji Tom podporuje, se blondýnce viditelně ulevilo.
Zaváhal, ale pak dívce zajel prsty do vlasů a ze všech sil se snažil, aby to gesto postrádalo erotický náboj. „A,“ ztišil hlas, „chtěl bych se ti omluvit. Neměl jsem tak… vyvádět. Já tvé důvody chápu, rozumím jim. Jen,“ doufal, že nezní moc agresivně, aby ji nepolekal, „nenávidím ho. Za to, jak ti ublížil. A je pro mě těžké nechat to být, aby mu to prošlo. Ale,“ dodal rychle, když spatřil, jak novinářka bledne, „nechám to na tobě. Budu to respektovat.“
„Děkuju,“ pípla vyčerpaně.
„Teri…“ divil se, že ten dotaz nepoložil už dříve, na druhou stranu i předtím měl spoustu materiálu na přežvýkání. „Chtěl jsem se zeptat… jak ten rozchod vzal?“ Dovedl si velmi dobře představit nějakou rafinovanou pomstu a hodlal mezi kamarádku a právníka postavit důkladnou zeď, která by dívku před Kellerem a jeho konexemi ochránila. Paul měl hodně možností, jak Tereze zničit i ty zbylé trosky života. Počkat. TROSKY?! Sevřel zuby. No tak, ty idiote. Seber se! Jak se má ta holka vzpamatovat, když ji on sám odepisoval?
Prsty si mimochodem opět přejela po podbřišku. Sklonila zrak. „On… to tak nějak… ještě neví.“

„Neví?“ Turkovi spadla čelist. „Jak… jak jako neví?“
Blondýnka mu nedokázala vysvětlit, čemu sama nerozuměla – že právě v této chvíli možná Keller někde se spokojeným hvízdáním odkládá v kanceláři rozdělanou práci a chystá se jet pro večeři, aby s ní strávil příjemný večer u dobrého filmu a jídla u svíček. „Paul… to… asi vidí jinak. On si myslí, že jsme pořád spolu. Že se… nic… nic…“ znovu vzlykla.
Gerkhan se nemohl vzpamatovat – podle toho, co mu dívka, byť v uplakaných náznacích – prozradila, pochopil, že zažila naprosté peklo, vedle kterého nemohla existovat jiná interpretace. A najednou rozuměl. Už věděl, co by ji čekalo, dokázal vytušit ten střet dvou pohledů na ty samé minuty i to, jak mu nezúčastněně přilíží soud a své verdikty nadšeně vynáší všichni samozvaní porotci z gaučů. Viděl to Terezino pomalé umírání zaživa, kdyby musela hájit a nahlas prohlašovat, přesvědčovat okolí, že to strašné, slizké a bolestné se jí opravdu stalo, zatímco klidná a mocná protistrana bude přede všemi s úsměvem tvrdit, že šlo o běžný sex a z Woxiiny strany o ubohou pomstu zhrzené milenky. Zadusil v sobě námitky. Nechtěl, aby dál trpěla. „Měla bys mu to říci, Teri. Mám mu zavolat?“
„Ne.“
„Teri, vážně by to měl vědět. Jestli je tak mimo a nechápe to, ještě tě bude hledat…“
„Řek-nu… mu to. Sama.“
Pohlédla na taštičku. Nemusela nic říkat, porozuměl. Vylovil mezi spoustou vlhkých papírových kapesníčků, kterých se zvládl neštítit, telefon. „Mám tady…?“
„Ne, prosím… já… já chci sama.“
Zaváhal.
Zvedla k němu uslzené modré oči. „Pro-sím…“
„Dobře, Teri.“ Vrhl na ni ustaraný pohled, ale dovedl si představit, že k tomuhle nechce společnost. Vstal. „Kdyby něco, řekni. Nezapomeň, že jsme tady pro tebe.“
Přitáhla si pokrývku k tělu. „Děku… ju.“
Kývl. „Počkám něco. Jak říkám, kdyby něco, volej.“

K jeho překvapení se dveře od kanceláře otevřely ani ne za dvě minuty: bledá dívka se opřela o rám a popotáhla.
Přispěchal k ní s dojmem, že se novinářka musí co vteřinu sesunout na podlahu. „Nebral to?“
Její gesto zavrtění hlavou nepasovalo k logice sdělení. „Já mu to řekla,“ zasípala a obličej se jí nakrabatil v potlačovaném pláči. „Jen jsem mu to… řekla. Že je.. že je…“
„Konec?“
„Ko… nec.“
„Že už s ním… že…“
„Že už s ním nechceš být?“ napovídal Gerkhan a bylo mu nepříjemné vědět, že o kousek dál jsou kolegové, kteří, ač se teď bez ohledu na to, že kromě dvou o situaci nic nevěděli, snažili být neviditelní, pak budou všechno nadšeně probírat.
„Jo… teda ne, jako… že nechci.“
„A co on?“
„Nevím, já…“
„Ty jsi mu to položila?“
„J-jo.“

Tohle nemělo cenu, jen všem dělali představení.
„Terko,“ pohladil ji po rameni a nabídl kapesník, aby si utřela nudli u nosu. „Pojď ke mně. Natáhneš se, odpočineš si. Budeš v bezpečí, vyspíš se, nabereš trošku sil. Ano?“
I přes zubožený stav na něj dokázala uplakaná slečně vděčně pohlédnout. „Děkuju…“
Bodlo ho u srdce. „Tak pojď…“ Přejel ji očima – taštičku měla přes rameno, a pokud si dobře pamatoval, víc u sebe neměla. Šéfová by jí zapomenutou drobnost stejně schovala. „Půjdeme, Teri.“ Nabídl jí rámě, zavěsila se do něj a o muže se opřela při prvních vratkých krůčcích.
„Jsem unavená…“ zachraplala. „Já už nemůžu.“
„Bude dobře,“ zamumlal a věděl, že plácá nesmysly: pomohl jí ze schodů a pro vlastní schopnost fungovat se snažil potlačit bouři vzteku, která se v něm vzedmula vždy, když na každém stupínku zkřivila obličej bolestí, jednu ruku stále na podbřišku.
Dovlekli se na parkoviště, kde je čekalo hned u vchodu přistavené BMW.
Semir se mimoděk ohlédl: samozřejmě, že se k oknům tiskly zvědavé tváře čumilů. I na dálku rozeznal, že Traberovi málem vypadly oči z důlků. Zaťal zuby.
„Tome…“
Turecký komisař sebou trhl a v duchu si zanadával – věděl, že bude jeho nejlepší kamarád čekat na parkovišti, kde hlídal odemčené auto s novinářčinou taškou. Umínil si, že na tohle setkání pečlivě dohlédne.
Modroočko mlčky otevřel dveře spolujezdce a pomohl Wox, která nedokázala zadržet zafňukání, usadit. Opatrně jí přes hruď zapnul pás. Zaváhal, pak se však ještě jednou sklonil a lehce blondýnce stiskl paži. „Drž se, holka. Jasny? Drž se…“
Kývla. Na víc neměla sílu.


Pryč.
Musela pryč.
Pryč.
Fungovala jako figurka na setrvačník.
Při šokem i bolestí otupeném intelektu měla dost rozumu na to, aby si spočítala, že toho musí co nejvíce stihnout, než se opravdu zhroutí.

Věděla, kam jít.
Jediné místo, kde byl někdo, kdo by jí mohl pomoci.
Jen se tam špatně dostávalo.

Věci, přece s sebou nepotáhne tohle všechno.
Tak do auta.
Ale řídit nezvládne, to dokázala vyhodnotit s obvyklou sebekritičností. Někomu by ublížila.
Zaklapla kufr, zamkla a klíče schovala do taštičky.
Každý krok bolel.
Kde je nejbližší zastávka?
Raději pětkrát přestoupit, než se vléci o dvě stovky metrů dál.

Zvedla hlavu.
Nesmí to na ní být poznat. Nikdo si toho nesmí všimnout.
Nasadila křečovitý úsměv.
Panebože, bolelo to. Klást nohu před nohu tak, aby překonávala tendenci zmírnit bodání a více roztáhnout stehna, bylo strašně vyčerpávající. Chtěla se opřít o roh, ale protijdoucí pejskařka ji sjela nesouhlasným pohledem, zjevně ji zařadila do kategorie zpitá pod obraz už před polednem. „Dobrý den,“ vyjekla Wox nepřirozeně vysokým tónem, ač ženu v životě neviděla.
Minuly se.

Kdy jede autobus?
Ach, teď ujel, samozřejmě.
Ne, jen měl zpoždění, támhle je.
Co nejopatrněji se usadila na oblíbeném místě hned vedle řidiče. Au… au.
Opřela se hlavou o okénko. Studené sklo tlačilo do spánku a bručení motoru skrylo vzlyknutí.
To nebylo spravedlivé, nebylo.
Další zastávka.
V čem vůbec seděla?
V pětce. Aha… to znamená, že musí přesednout jen dvakrát.
Na nástupišti stál dav lidí. Blondýnka zvedla hlavu a rychle cukla koutky. Proč na ni všichni tak civí? Přece to na ní nemůže být znát, ne?
Měla tendenci začít křičet a vysvětlovat to.
Bylo to na ní vidět?
Hystericky se usmála.

Znovu nechala hlavu klesnout.
Co se to stalo?
Panebože… co jí to jen udělal?
Byla… on ji…
Stalo se jí to. TO, o čem četla v novinách a vždycky si to ošklivila a litovala dívky, kterým se TO stalo. Bála se toho a kolikrát si říkala, co by dělala. Dávala si pozor na temné uličky. A najednou byla mezi nimi. V tom klubu nevyvolených. Najednou se jí TO taky stalo. Definovalo ji TO.
„Dobrý den, slečno, kontrola jízdenek.“
Už TO z ní nikdo neodpáře.
„Slečno?“
Nesmí to na ní nikdo poznat. Prostě se musí tvářit úplně normálně. Hlavně v klidu.
„Slečno, vaši jízdenku, prosím! No tak.“
V jediném nalíčeném oku ji štípala řasenka. Stejně jí bylo více na kůži než na brvách. Co jen bude dělat?
„Slečno, slyšíte mě?“
„To je zase nějaká feťačka. Sbalte ji, pane revizore!“
„Haló!“
Kdosi jí třásl ramenem. Našel ji Paul?! „He?“
„No. Slečno, jízdenku. Máte?“
Třeba to nebylo přímo to. On to tak asi nemyslel. Ne? Prostě to přehnal. Moc si to chtěla namlouvat, ale až příliš dobře věděla, že hranice byla překročena nevratně. Přesvědčovalo ji o tom rytí v podbřišku při každém poposednutí. I vděčnost, kterou cítila za pohodlné polstrování.
„No jasně, že nemá. Normální feťačka!“
Wox na muže v modré bundě prázdně zacivěla, aby si uvědomila své předsevzetí a znovu nasadila nepřirozený úsměv, ke svému štěstí neschopna vnímat, že na ni civí všichni spolucestující. „Dobrý den!“
Revizor se zamračil. „Jste… v pořádku, slečno?“
„Co? Já… no jistě.“
„Tak jízdenku.“
Potřásla hlavou. Jízdenka. Jízdenku neměla. Nic si neoznačovala. Zpanikařila. „Já…“ Počkat! Ona si přece jízdenky nekupovala. Měla roční předplatné. Třesoucími se prsty zašátrala v peněžence. „Tady.“
„V pořádku,“ prohlásil, jen co nejvíce důkladně prostudoval všechny údaje. „Ehm,“ vrátil jí zatavenou kartičku, „opravdu nepotřebujete pomoc, slečno?“
„Ne… ne…“
Panebože.
Co jí to udělal, co jí to udělal?!



„Jsme tady, Teri.“ Byl rád, že spala. Nevěděl, co by si s ní v těsném prostoru auta vykládal.
Takhle si naložil obě její velké tašky a nechal jí jen příruční, která s ní byla celou dobu.
Blondýnka zazírala okolo. Stmívalo se.
Ke Gerkhanovi nevedl výtah. Znovu jí musel pomáhat a pořádně se mu ulevilo, když konečně vtáhl věci do bytu.
„Tak, Teri,“ zamkl za dívkou, která se opřela o zeď.
„Můžu si u tebe dát sprchu?“ špitla unaveně. Potřebovala si umýt vlasy, pořád cítila tendenci si do nich zarýt nehty a drásat si svědící kůži.
Zamrkal. Tohle byla první normální věta, co z ní vyšla. „Ale jo, jasně! Já zatím udělám večeři. Dáš si něco teplého, ne? Pokud jsi teda spala, tak tě šéfová na oběd nebudila, hádám.“
Wox polkla.
Žaludek se jí svíral hladem. Jenže kdo jí… ten pak musí na záchod. A ten zážitek si hodlala pár dní odpustit. „Ne, díky, Semi…“
„No tak. Musíš něco sníst.“
„To je… to je dobrý.“
„Ale potřebuješ nabrat sílu!“
Jeho naléhání ji nutilo k pláči. „Nemám.. ch-chuť.“
„Ale-“
„Tak hlady… asi neumřu, ne?“ Odkázala na své tukové zásoby.
Vzdal to.

Na její prosbu a podle instrukcí zalovil v tašce a vytáhl kapsu s kosmetickými potřebami: pomohl jí dobatolit se do koupelny, nabídl jí dva nejhebčí ručníky ze sady, kterou koupila Andrea a než naplno zašuměla voda, vydal se povléci peřinu a polštář v ložnici.
Nebyla tam dlouho. Vylezla bledá a unavená a ztrhaný, pláčem ve sprše oteklý obličej přitom výsměšně rámovaly nádherné, fénováním nadýchané zlaté vlasy. „Moc děkuju, že tady můžu být,“ špitla uslzeně, na sobě dvoudílné světle modré pyžamo se vzorem hvězdiček.
„To je samozřejmost.“ Turek polkl a natáhl k dívce ruku.
Nechala se jako ovce vést k pohovce – usednutí se neobešlo bez toho, aby sebou netrhla, ztýraná a rozbolavělá. Pořád krvácela, musela si znovu vzít vložku. Doufala, že je tahle poslední. Tu předchozí vyhodila úplně nacucanou. Snad to přes noc přestane. Utrápeně se opřela o Gerkhana, který překvapeně, ale potěšeně zamrkal.
„Bude to dobrý, Teri,“ broukl a pohladil dívku po vlasech.
Wox poposedla. „Já… víš… já si pořád říkám… co se to stalo. Co jsem mohla říci… že to nepochopil. Co jsem… co jsem udělala špatněěěěěě….“ rozplakala se.
Mlčel a sevřel ji v náručí.
„Čím… jsem… si to… za-zasloužila…“
Plakala dlouho, vzlykala v zoufalém nářku, třesoucí se po celém těle, až měl na mále i zkušený policista, který jí pod hlavu položil polštář a stáhl si ji do klína. Nepřestával hladit, v krku knedlík.
„Já to… nechápu… já to nechápu… Co jsem udělala? Co?!“ Vytí bylo plné bolesti tak ryzí, že se mu svíraly pěsti.
Kdyby to jen mohl změnit. Jakkoliv.
„Přece sem mu… nic… neudělala…“
Jen se vyplač, pomyslel si. Pomůže to. Jen plač, děvče.
„Proč se to stalo… já tomu… nerozumím…“
Klepala se a popotahovala.
„Ššššš, Teri.“
Zmrtvěla. Nechala se laskat a tiše poplakávala. Jaksi tupě, bez života. „Co jen budu dělat?“ Zeptala se pak překvapivě fakticky. „Semire… co mám dělat? Já tady… já tady přece nemůžu zůstat.“
„Ale můžeš. Jak dlouho chceš.“
„V Kolíně… v Německu. Já… já ho tady přece nemůžu potkávat, nemůžu tady být, to nejde, to nejde!“ Zacukala sebou, jako by ji ke Kellerovi táhl a znova se rozplakala. „Já nemůžu!“
Kousl se do rtu. Kruci, na to nepomyslel. „Teri,“ zadrmolil honem. „To pak vyřešíme. Hlavně si teď odpočiň, ano?“
„To je konec,“ zachraplala Wox. „Konec.“

Ležela mlčky a Gerkhan cítil, jak se její křečovitě napnuté tělo začíná uvolňovat. Byl pravý čas ji uložit. Když vytuhne tady, jen ji budou ke všemu bolet záda. „Tak vstávej, Terko. Půjdeš si lehnout, jo? Říkal jsem si, že se vyspíš u mě v ložnici a já budu tady dole na gauči hlídat.“ Přišlo mu to jako dobrý nápad, netušil, zda by se jí líbilo, kdyby si vedle ní přilehl. Přece jen… obával se, že chlapů v posteli se dívka na nějaký čas bude stranit. „Dám na tebe pozor. Můžeš klidně spát, slibuju. Ano?“
Zdálo se, že i přes naprosté vyčerpání jeho větám porozuměla. Nechala ho, aby ji vytáhl na nohy a s obtížemi vystoupala po schodech do ložnice, kde přes ni v posteli přetáhl pokrývku.
Modré oči přejely po stěnách pokoje, s broskvovou barvou jeho výmalby Wox notoricky nesouhlasila a nikdy nevynechala příležitost okomentovat Andrein vkus. Teď mlčela.
„Děkuju, Semi. Za všechno,“ pípla.
Místo slov se sklonil a políbil blondýnu na čelo. „Bude to dobré. Věř tomu. Budeme tady s tebou.“
„Děkuju. Otevřel bys… prosím… okno?“
Strnul. Něčemu v něm se ta žádost nelíbila. Už při příchodu na okno, které měl kvůli tehdejšímu manželčinu přání poněkud neprakticky přímo za čelem postele, jaksi nepřátelsky civěl. Nelíbilo se mu to, cítil z něj nebezpečí. „Ne, Teri, má pršet,“ zalhal zdařile a raději se napjal, aby stáhl rolety. „A nám pak leje do postele.“
„Hm…“
„Mám tady být, než usneš?“ znova zajel snědou dlaní do blond pramínků.
„Ne… to je dobrý. Díky. Budu tady… ještě chvíli brečet do polštáře,“ usmála se znaveně. „Dobrou.“
„Tak dobrou. A kdyby cokoliv…“
„Já vím.“

Usedl na gauč a vložil hlavu do dlaní.
Sakra.
Měla pravdu.
Co teď bude dělat?
Jak to teď v Kolíně zvládne?
Přece… no jistě, pomohou jí. Čeká je spousta, spousta práce. Přece jen budou muset s Tomem zajet za Kellerem a říci mu k tomu svoje. Není možné, aby Terezu ještě nějak kontaktoval nebo-
Zarazil se.

Myšlenky mu přerušilo řinčení rozbitého skla.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Arrow


„Terko…“ zachraplal a jeho instinkty policisty zburcované tělo už stálo na nohách.
„Terezo!“
U někoho má strach podobu paralýzy, jemu dala rychlost geparda ženoucího se za kořistí: schody zdolal v čase, který by mu zajistil pozvánku na olympiádu.
Kdosi mu obvázal útroby a vší silou zatáhl.
Proboha… proboha, věděl, že ji tam nemá nechávat samotnou.
Jestli si něco udělala, jestli skočila…!
Už byl nahoře, před sebou dveře do ložnice, pokoje pro hosty, kam Terezu nikdy nechtěl ukládat a koupelny.
Nahmátl v kapse mobil. Možná by už měl raději zavolat sanitku?
Neměl vlastně spíš utíkat dolů?
Udělalo se mu zle z představy mladého těla rozbitého o dláždění.
Byl by se profackoval za vteřinu rozmýšlení, kdy sbíral odvahu k tomu, aby zmáčkl kliku. Potřebovala ho, neměl právo na luxus váhání.
Tím méně, že jeho váhání ji dostalo sem.
A Gerkhan si byl dobře vědom, že si to nepřestane vyčítat.
„Terko!“ Se zoufalstvím konečně rozrazil dveře a automaticky plácl dlaní na plošku vypínače světla. „Te…“

I přes scénu, která se před ním otevřela, pocítil úlevu.

Wox strnule seděla na posteli, ústa dokořán, klouby prstů bílé od křečovitého svírání pokrývky: oči třeštila do zdi před sebou, zpomalená natolik, že teprve teď začala mžourat víčky, oslepena přílišnou ostrostí nevychytaného Gerkhanova osvětlení. Okno za jejími zády zívalo do tmy, rozbité žaluzie se mírumilovně pohupovaly v podzimním čerstvém vánku, obojí odvádějící pozornost od na podlaze i v posteli se válejících střepů, které se v jakémsi posledním záchvěvu novinářčina štěstí rozlétly okolo její hlavy, aniž by dívku vážněji zasáhly. Lehce krvácela z ranky na šíji.
Policistovo oko, cvičené na to, aby dokázalo zaznamenat to nejdůležitější na první dobrou, sklouzlo přes chraplavě dýchající zaseknutou blondýnku přes střepy na zemi až ke zdi pár decimetrů od jeho nohou. Rozšířily se mu zornice.
Zohnul se a nevěřícně potěžkal v dlani žulovou dlažební kostku.

„Ale já už toho mám akorát dost,“ zamumlal, nitro ve varu neskutečného vzteku.
Tak teď jsi udělal životní chybu, chlapče. Měl ses držet svých pokroucených paragrafů, svého slizkého vesmíru deformovaných argumentů a lží soudních znalců. Tady jsi vstoupil do MÉHO světa. A je to vlastně dobře. Alespoň si to spolu konečně vyřídíme, protože tohle… tohle by ti jinak prošlo. Vložil ses mi do rukou, vstoupil jsi do rajónu, kde se z toho nevykecáš posudky a falešným alibi. Tady se hraje na férovku.
A přišel jsi sem sám.
Díky ti.

„Vstávej,“ zavrčel Gerkhan na Wox, která na něj pohlédla s naprostou nechápavostí. „Teri, vstaň,“ dodal měkčeji.
Konečně se probrala. „Hrhhhm!“ Vyšlo jí z hrdla a teprve nyní si prsty promnula štiplavou ranku na krku. „Au!“
Znova zasténala, když ji co nejjemněji, přesto však rozhodně vytáhl na nohy, vědom si skutečnosti, že každou chvíli může oknem proletět další kámen. S mobilem u ucha prokličkoval s bosou, na jeho pravém rameni zavěšenou, slova neschopnou dívkou mezi střepy.
Neměl ji nechat v koupelně? Mohla by se zamknout… ale zase by tam byla v pasti, kdyby to tady ten magor třeba podpálil.
Ne že by tomu věřil, ale nemínil nic podcenit.
Zamířil po schodech dolů. „Tome! Tome, hned přijeď ke mně a vezmi s sebou nějaké posily,“ křikl do telefonu a zaťal zuby, když na něm spočinulo až příliš Tereziny váhy. „Jo, ten zkurvysyn si to přišel vyříkat, rozbil mi okno. Vyřídím ho, ale potřebuju k tomu svědky a někoho z našich. Tak přijeď!“ Bez pozdravu hovor uťal a zakormidloval třesoucí se redaktorku do kuchyně k masivnímu jídelnímu stolu.
Vsál vzduch do plic. „Terezko“. Obě dlaně položil vyděšené blondýnce na ramena. „Já to vyřídím, ano? Ty zůstaň tady. Za každou cenu.“ Kouskoval věty na droboučká jednotlivá sdělení v naději, že lépe ulpí v hrůzou ochromeném mozku. „Vůbec nesmíš vylézt. Ne dokud se nevrátím. Ano?“
Wox za celou dobu nepromluvila a i teď se vzmohla jen na rázovité nádechy.
Sakra!
Trpělivost. Jen trpělivost. „Terko…“ schovej se tady pod stolem. „Nevylézej, dokud si pro tebe nepřijdu. Ano?“
Dívce drkotaly zuby.
„Neboj se.“ Čelem se dotkl jejího bledého v důvěrném gestu. „Všechno bude v pořádku, slibuju. Jen tady zůstaň a čekej. Ani se nehni. Rozumíš? Nesmíš se hnout.“
Konečně kývla, k smrti vyděšená.
„Ok.“ zvýšil tlak dlaní a donutil ji, aby se ohnula a nemotorně vlezla pod desku, kde se okamžitě položila na bok a schoulila do malého klubíčka, ruce obtočené okolo kolen. Zvířátko v příliš mělké noře uprostřed víru krvelačného honu.

Udělal krok, zastavil se a nerozhodně se ohlédl.
Svírala víčka, směšná v modrém pyžamu.
Možná měl počkat na posily.
Kranich tady bude za chvilku, a pokud vyhodnotil jeho žádost jako krizovou, kolegové dojdou ještě dřív.
Možná by měl zajistit dveře židlí, drobnou baculatou blondýnku sevřít v náručí na gauči a při jejím konejšení počkat, až to ostatní vyřeší. Krásně by si neušpinil ruce.
Ale ne.
Tohle chtěl rozlousknout sám.
Chránit dívku pak může do konce života, pokud bude chtít.
Neměl obavy, že by jeho nejlepší přítel jeho slova zvažoval. Dobře věděl, že pokud Tomovi do telefonu s naléhavostí pronesl pokyn „přijeď,“ Kranich se v tu ránu začal oblékat a shánět po botách. V takových situacích legendární pozdní příchody odpadaly.
Takže on sám má nějakých pět deset minut na to, aby Kellerovi vysvětlil, že tady mu štěstí už nikdy nepokvete.
A potřeboval k tomu pořádné argumenty. Sebral z bundy na věšáku u dveří služební pistoli a vyběhl do chodby.

Wox se chvěla jako v zimnici.
Nešlo to zastavit.
Co se to dělo, co se to kolem ní odehrávalo?
Nerozuměla kolotoči, jehož byla středem.
Doufala, že už to celé skončilo. Ještě se neprobrala z jednoho šoku a už ji čekal druhý? Ne, tohle přece nemohl udělat Paul, za tím musel být nějaký chlap, kterému dali Gerkhan a Kranich sodu na dálnici.
Paul by přece tohle neprovedl, to nebyl jeho styl…
I když už netušila, čím by si ohledně něj mohla být jista.
Zaúpěla. Prvotní ohromení jí vyřadilo vnímání, vlastně si moc nepamatovala, jak se tady ocitla – zato však opět začínala cítit bolavý klín. Stulila se ještě více.
Ať už to skončí.
A kde je vůbec Semir?
Šel se s ním hádat?
Přála si, aby tu byl Turek s ní, v jeho přítomnosti se cítila alespoň trošku v bezpečí.
Neměl chodit pryč.
Vlastně nic z toho se vůbec nemělo stát.
Prosím, ať už je konec, ať už je to všechno za ní.

Výstřel.

„Semire!“
Trhla sebou a tlumeně vykvikla, dlaň si okamžitě tisknouc na ústa. Měla být tady, ne? Sice netušila proč, ale cosi jí našeptávalo, že by měla být neviditelná, nehybná a schovaná. Jen tiše ležet a choulit se k zemi jako kolouch.
Prohnula se v nutkání zvracet.
Ne, ne, ne, to ji šálil sluch, nemohla přece dojít na TOHLE?!
Zimničné chvění přešlo do křečovitých záškubů.
Chtěla zavřít oči a odevzdaně čekat, jak to dopadne, místo toho je vystrašeně třeštila do vstupní haly, která sloužila i jako obývák.
Umírala strachy, týrána vědomím, že dovnitř vejde jen jeden z mužské dvojice, která momentálně bez její přítomnosti hýbala celým jejím životem.
Zabil… zabil Paula? On zastřelil Paula?
Otřásla se krátkým záchvatem nehlasného pláče.
To by přece Semir neudělal, nemohl by to udělat!
Na jinou variantu se přitom bála i pomyslet.
Přitiskla si kolena na hruď, až takřka nemohla dýchat.

Vrznutí dveří.

Wox tiše popotáhla a zkousla ret.
Prosím, prosím, prosím…
Kroky.
Stále hlasitější.

Prosím. Prosím.
Už mě nechte, už nechci.
Už nemůžu.

V jejím zorném poli se objevil Paul Keller.


Arrow


Zdusila zasténání. Doufala, že už ho nikdy nevidí, ať už by se to vyřešilo jakkoli, mysl příliš omámenou děním, které dosud zdaleka nedokázala obsáhnout rozumem. Stáhla ramena a přivřela víčka.
Naleštěné polobotky, na jejichž perfektním stavu si vždy zakládal, nerozhodně přešláply.
Jdi nahoru, ponoukala ho v duchu, po dlouhé době schopna smysluplné úvahy. Jdi nahoru, po schodech výš.
Pak by mohla proklouznout na chodbu.

Zjevně zaváhal. A pak neomylně vykročil do kuchyně.

Ne, ne, ne, ne! Wox zavřela oči. Tohle je jen noční můra. Musí být. Tohle nemůže být pravda. Pomoc, pomozte mi někdo.
„Terko.“
Hluboko v hrdle zaklíčilo zajíknutí, které znovu polkla a zvládla se nerozkašlat. Klepala se po celém těle.
„Já tě… vidím, maličká. Vylez. Tak vylez.“
Kdyby byla ježek, stočila by se do kuličky chráněné brněním ostnů, mezi ním a jí však stála jen chatrná hradba zatrčené židle a látka pyžama. Semir jí řekl, že má zůstat. Poslušně se tiskla k zemi.
„Terezo. No tak.“
Neměla se hnout. Turek se ještě nevrátil.
„Proboha, ještě toho trochu,“ zabručel muž a sklonil se, hlavu pár decimetrů od vyděšené blondýnky. „Říkám ti, ať vylezeš, já tam za tebou opravdu… nepolezu.“
Zamžikala, jak ji praštil přes nos odér alkoholu. Byl… opilý?
„Tak vylezeš?!“ S důrazným gestem jí předvedl silnější argument. Gerkhanovu Walther P88. „Chci si jen něco ujasnit.“

Wox polkla, hypnotizována pohledem na stříbrnohnědou zbraň. Na tohle neměla. Pomalu se rozvinula z klubíčka. Slyšela hrkání židle, jak sedačky odsunul, aby mohla snáze opustit selživší iluzi úkrytu. Po čtyřech se vysoukala ven, s námahou se vytáhla na nohy a opřela o stůl, zarudlé modré oči upřené na pistoli v třesoucí se ruce.
Mlčeli.
Absurdní chvíle.
„Ty…“ blondýnka popotáhla a podivila se schopnosti artikulovat, „ty jsi ho zabil…? Zabil jsi ho, Paule?“
Civěl na ni. Oči se mu leskly, na spáncích zaznamenala vystouplé žíly jako vždy, když si něčeho oproti doporučení přihnul. Podle křivého postoje, který tu a tam vylepšil přešlápnutím, musel popíjet vydatně – a intenzivně. To do sebe po jejím telefonátu obrátil láhev vodky?
„To tě zajímá?“ vyslovil pak se zdánlivou lhostejností. „Jak jinak. Nevím. Ne. Myslím, že ne.“
Neulevilo se jí. Nic negarantoval. „Paule…“ vyšlo z ní zakrákání. Žádná vidina toho, jak jí funí do obličeje nebo zezadu přiráží do stehen, které se bála, se nekonala. Zbyl jen strach, vše ostatní vytěsňující hrůza.
Polkl a zvedl ruku se zbraní, aby se podrážděně ohradil proti vyděšenému vykviknutí. „Uklidni se. Nic ti, nic ti neudělám.“ Pro lepší stabilitu uchopil opěradlo židle. „Takže… proč, Terko?“
Zkřížila ruce na hrudi, jako kdyby k ní vklouzl do koupelny a ona chtěla skrýt nahá ňadra.
„Vážně. Proč? Zasloužím si to vědět.“

Popotáhla, neschopna uvěřit tomu, že by právě ona měla stát na pranýři.
Zatím si vystačil se samomluvou. „Jak dlouho s ním spíš? Jak dlouho už se mi smějete za zády, zatímco já ti jako idiot chystám teplý… večeře?“ Vždycky dokázal i přes opilost, při které ho už několikrát přistihla, mluvit fantasticky, zachovat logickou strukturu vět i celých sdělení a jeho výslovnost jen nepatrně zadrhávala v nevyžádaných pomlkách.
Někde hluboko v mysli něco, co ještě bylo schopno vnímat, analyzovat a reagovat, křičelo vzteky, psalo protestní nóty a sáhodlouhé, vyargumentované odpovědi. Ale přes bariéru děsu neprošlo jediné slovíčko. Třásla se, neschopna odtrhnout oči od pistole.
„Všichni mi říkali, že to tak dopadne. Že mě využíváš kvůli penězům a kontaktům. Zastával jsem se tě,“ muž zavrtěl hlavou. „Eva! Kolikrát mi tvrdila, že mě necháš. Že si mám dát na Gerkhana pozor. A já se tě zastával.“
Dívka zhluboka dýchala.
„Poslední měsíce… jsi mě vodila jak loutku. Dělal jsem všechno, co sis vymyslela, abys byla šťastná. Zůstali jsme v Kolíně, jeli na dovolenou-“
„Tu jsem platila i já!“ ve srovnání s daleko většími křivdami byla tato banální, přesto právě ona blondýnce uvolnila jazyk. „A Semir je… Semir je… kamarád! Platí, co jsem řekla, Paule, prosím, nech mě, prosím!“
Zelené oči se zúžily.
„Prosím… já se… já se strašně bo-jí-ím!“
„A čeho se bojíš?“ rozmáchl se pažemi rozhořčeně, aby se ještě více rozčílil v reakci na vystrašený výkřik. „Uklidni se, sakra! Já říkám, že ti neublížím! Zasloužila by sis pár facek, ale chci si jen promluvit, tak buď té lásky a řekni mi, co se mezi námi stalo! Co se stalo a kdy se stalo, že jsi teď u Gerkhana, místo abys seděla u mě!

Otočila se ke dveřím. Nikdo nepřicházel. Němě pohnula rty.
„Tak co se stalo?!“
„Paule. Paulie…“ Zuby jí drkotaly. „Prosím, odlož tu pistoli. Moc prosím, dej tu pušku pryč. Pak si… pak…“ Nebyla schopna slíbit, že si promluví. „Já se bojím. Já se bojím. Polož ji na stůl, moc prosím...“
„Ne, maličká,“ odmítl to umíněně. „Už z principu ne. Předtím bylo pořád podle tebe, takže alespoň na konci mě nebudeš dirigovat.“
„Ale přece…“
„Já poslouchám, Terezo. Chci slyšet, proč jsi mě vodila za nos. Proč jsi ze mě přede všemi udělala naprostého ubožáka,“ mimoděk si vztekle projel prsty levice pod vlhkýma očima, pohyby nekoordinované opilostí. „Protože jsem si to za to… jak jsem ti věřil… nezasloužil.“
Tereza pochopila, že bez vysvětlení neodejde. Na mysl jí pronikla jediná věc. „Ten… ten… Frankfurt. Já, Paule…“
„Ale prosím tě. Říkal jsem ti, že bych dal Angele vědět!“
Wox klesla čelist. Aha. Takže vysvětlení chtěl a přesto byly jakékoliv pokusy o něj marné. Protože cokoliv ona dokáže s třasem a hrůzou vyplodit, bude odmítnuto a vystaveno docela protikladné interpretaci. „Pau… Paule, prosím… pak si o tom promluvíme v klidu, já prostě…“
„Nechci, abys to měla tak pohodlné. Podívej se mi do očí a řekni mi PROČ, maličká. Zasloužím si… abys mi to řekla. Chci to vědět.“
„Já… já nemůžu.“
„Tak se snaž.“

„Já nemůžu, když… když máš tu pušku!“ zavřeskla Wox v panice a bez toho, aby dala prostor racionálnu, sebou prudce škubla v pokusu proklouznout podél zdi a utéci ke dveřím. Jakákoliv úvaha by jí jasně předpověděla marnost takového počínání, ale otěže skutků již dávno převzal pravý opak logiky. Chtěla pryč. Musela pryč.
Za každou cenu.
Hmátl po ní a trhl za loket, sotva urazila dva kroky. Vykvikla a zapotácela se, energii ubohého pokusu o únik, který v zoufalství podnikla, nevolky směřujíc na roh stolu, který se s brutální ochotou zaryl do měkkého břicha.
Něco se ve mně muselo utrhnout, blesklo jí hlavou, když s vlastním výkřikem, co jí dozníval v uších, v bolestech klesla na kolena. „Aaaaaaaaa!“ Zlomila se v pase, obě dlaně přitisknuté k žaludku. „Aaaaargh!“
„Já ti říkám, ať se uklidníš,“ nevzrušilo to právníka. Pomalu přešel k chroptící dívce. Levou dlaní zajel do plavých, i teď nádherně heboučkých kadeří, kterými se zbožňoval láskyplně probírat a donutil úpějící novinářku, aby na něj pohlédla. „Nic po tobě už nechci, Terko. Jen ten důvod. Jen ten důvod. A to, kdy jsi s tím začala.“
„Nic… jsem nezačala. Ten Frank-furt!“ Tereza si nepřestávala tlačit na břicho. Zhluboka dýchala v naději, že se bolest alespoň trošku rozplyne. „Nech mě jít. Prosím… prosím. Říkal jsi… že mi neublížíš, slíbil jsi to!“
Zavrtěl hlavou v nevíře. „Ty ještě mluvíš o slibech? Ty? Vždyť mi… lžeš do očí.“
Wox už nezvládla říci nic, jen uslzeně popotáhla.
I on chvíli mlčel.

„Dobře, maličká,“ zachraplal advokát ublíženě, slova lově se zjevnými obtížemi. „Vybrala sis. Dobře. Já to respektuji.“
Strnula. Že by konec…?
„Že mi i teď něco namlouváš… je jen tvoje vizitka. Ale něco mi dlužíš.“
Kníkla.
Stále před ním klečela, jeho ruku ve vlasech. „Ještě chci,“ zapotácel se v kombinaci rozrušení a opilosti, „jednu věc. Ať se… rozloučíme stylově.“
Dýchala stále rychleji.
„Hezky mi ho… teď vykouříš.“
Zornice málem úplně vytěsnily ocelově modré duhovky. „Ach?!?!“
„Naposledy. To jediný… nám zbývá. V tom hlavním mě ten hajzl předběhl, ale… chci, abychom měli společný i tohle.“
„Ne, ne!“ Novinářka potřásla hlavou. Zbláznil se? „To je hnusný, to dělat nebudu, nenennenenene!“
„Tohle pro mě ještě uděláš, maličká. No tak.“
Ztýraný pohled střelil ke dveřím. Kde byl Gerkhan? To ji tady všichni nechali? Přece by se na ni nevykašlal, co když byl Semir vážně mrtvý?!
Neuniklo mu to. „Ten nepřijde,“ zamumlal. „Má dost práce sám se sebou. A pak, malá… ber to tak, že to děláš i pro něj. Věř mi, každý chlap ocení, když mu to holka dobře udělá pusou. Tak do toho. Aspoň se to…“ zakolísal, „naučíš. Vždyť to…“ uchechtl se pro sebe zoufale, „dělám vlastně pro vás.“
„Já nechci! Já nechci, to je hnusný!“
Zvedl pistoli. „Malá.“ Sám nevěděl, jestli ji mínil pokořit, jestli opravdu chtěl naposledy cítit teplo jejího těla, zda toužil po rozloučení, které by mu dalo alespoň iluzi důstojného rozchodu, nebo v tom hrála roli touha být znovu první, zatímco Gerkhan se o kousek dál teprve zvedá na nohy a svou šanci promeškal. Mezi rty ho blondýna ještě nikomu nevzala, byl si jist, že v tomhle nelhala. Možná teď bude novinářka držet Gerkhanovi, ale hodlal alespoň upravit skóre v tom, v čem ji kdo zaučil, na 2:1.
Dívka zakňučela, zarudlé oči upřené na zbraň v nejisté ruce.
„No do toho. Rozepni mi kalhoty.“
„Ne… prosím. Fakt tě prosím!“
„Maličká…“ pronesl skoro něžně, ač se v něm začal vzmáhat vztek, že ho ten její ubrečený vyděšený výraz zase lechtá v podbřišku. Tepalo mu ve spáncích. Rysy její tváře měly nejasné, chvílemi se rozpíjející kontury. Hlava se mu motala čím dál víc, jak opilost teprve nyní začala dosahovat vrcholu. A to si ten koňak chtěl nechat na něco opravdu slavnostního. „Nic na tom není. Pojď. Dlužíš mi to. Na rozloučenou. Pak si tady s ním dělej, co chceš.“
„Ale já… já to… neumím… Prosím!“

To už byla řeč, co se mu líbila více. „Tak si to,“ popuzeně škubl rukou, když poté, co zvedl pistoli, vyrazila další vystrašený výkřik, „napřed vyzkoušíš, Teri.“ Dobře si vědom toho, jak dívka hypnotizuje zbraň, přiložil chladnou ocel k planoucí pokožce oteklé tváře.
Zajíkla se a strnula, dlaně stále přitisknuté k žaludku.
„Tak.“ Její hysterie ho jen rozčilovala. Stále sice prudce oddechovala a poulila na něj ocelově modré oči, ale alespoň neřvala. „Jako bys to dělala mně. Nebo jemu, jestli ti to pomůže.“
„Cc-co?“
„No tu pistoli.“ Vida. Pár hodin s Gerkhanem a už jí nefungoval mozek. Škoda, že se tak chytrá holka zahodila s hlupákem, mohla zamířit vysoko. Ale její volba. „Malá. No. Chci, aby sis to vyzkoušela. Do toho.“ Zatlačil hlavní na líci.
Wox neartikulovaně zaskučela. To nemyslel vážně. To nemohl myslet ani náhodou vážně. Proč ji rovnou nezabil? To ji nenáviděl natolik, že ji hodlal mučit? Bála se, umírala strachem, přese všechno si vědoma toho, že muž stále více bojuje o rovnováhu. Stačilo, aby mu lehce sklouzl prst na spoušti a…
Ještě nechtěla umřít. Ještě ne.
Znovu ji dloubl do obličeje, až kníkla bolestí. „Já tě povedu.“ Drobně pistoli oddálil, drže ji před vlastním klínem. Už teď cítil, co to s ním dělá.
„Paule… pro-sím. Prosím!“
„Je to jednoduchý. Gerkhanovi se to bude líbit, uvidíš. Pohlaď ho.“

Dívčin obličej byl zkřivený hrůzou. Tohle byla noční můra.
„Tak!“
Polkla a zaplašila bodnutí děsu. Zvedla rozklepanou paži a konečky prstů roztřeseně přejela po hlavni. Snad to tím skončí. Musí.
„Hezky,“ ocenil náznak spolupráce a usmál se. „Ještě jednou.“
Poslechla, k smrti vyděšená představou, že se jí příliš zachvěje ruka a narazí spoušť na jeho sevření.
„Dobře, malá. Vidíš, že to jde.“ Přejel si jazykem přes vyprahlé rty. „Teď… teď ho polib.“
„Paule…!“
„Prostě mu dej pusu. Pěknou. Pokornou. Je to tvůj chlap. Mezi nohama jsi ho měla bůhvíkolikrát a nevadilo ti to. Teď mu to jen uděláš pusou. Pojď.“
Wox sevřela víčka. Pomozte mi, prosím… „Paulie, ty bys mi přece neublížil…“
„Já ti neubližuju. Polib ho.“
Zafňukala, ale pokorně, jak si představoval, se lehce napřímila a samým krajem rtu se dotkla zbraně, kterou padl už leckterý padouch.
„Pořádně. S vášní. Chceš ho potěšit. Ne si hrát na upejpavou. To jsem ti toleroval já. On bude sotva tak naivní, maličká. Znova.“
Nebyla jiná cesta, leda se dát zastřelit. Přivřela oči, bojujíc s odporem, který jí hrozil obrátit žaludek, přesto Walther P88 polaskala rty.
„Dobře, výborně.“ Svlažil hrdlo polknutím. Vždycky měl rád, když si na sobě nechal oblek a pod sebou si ji našteloval nahou - vidět ji teď klečet v pyžamu a pokorně líbat pistoli skoro v jeho klíně, byl možná i vyšší level. „Jde ti to. Teď ho olízneš. Hezky… hezky důkladně. Normálně bys ho vzala do ruky, maličká, ale…“ zavrtěl hlavou, „nebudeme nic riskovat, viď.“ Vlastně ho ani nenapadlo, že by mu zkusila zbraň vyrvat. „A tentokrát,“ zarazil hned v počátku další její uslzený pokus o smlouvání, „hned na poprvé. Dej si záležet.“

Proč mi nikdo nepomůže, proč mě necháte to dělat… Něco v ní stavělo bariéru mezi realitu a její já. Jakoby se její bytost scvrkávala do kuličky a ta se prodírala do hlubin mozku, systém nastavený jen na zachování životních funkcí. Každá vteřina v ní ubíjela samotnou podstatu bez naděje, že by kdy byla navrácena zpět.
Nahnula se a vyplázla jazyk. Přejela po potem páchnoucí zbrani, poposedla a znova olízla chladný kov skoro po celé délce, až se otřela i o jeho dlaň, zarazila se a s kašlem se stáhla zpátky.
„No vida,“ zašeptal ohromeně. „Proč všechny ty okolky? Vždyť ty jsi přirozený talent.“
Obličej se jí zbortil v návalu pláče. Takové ponížení. „Pau…le… Paule…“
Učinil zbraní netrpělivé gesto. „To si nech na později, tolik času nemáme. Teď to hlavní. Vyšpul pusinu, malá.“
„Nn…ne…“
„Jen si to zkoušíš.“ Udělal drobný krok dopředu a zamračil se, když se pokusila, stále klečíc, odsunout. „Otevři tu pusu. No tak.“ S pocitem satisfakce sledoval, jak přemáhá další záchvat pláče a lehce povoluje čelisti. „Dobře…“ Pistolí se dotkl rtu.
Trhla sebou. „Ne! Ne…“
Počkal, až se uklidní a pak Walther P88 pozvedl a přiložil na dívčinu zarudlou tvář, pomalu sjížděl dolů v parodii na pohlazení. Zastavil se na ústech. Stiskl zuby a strachem ztuhlé novinářce beze spěchu obkroužil linii měkkých růžových úst. Už se nemohl dočkat, až ho v té sladké pusince uvězní. Ale napřed potřebovala potrénovat. Hlavní nadzvedl horní ret.
„Uhhm!“ Vyjekla Wox, jakoby jí až teď došla brutální realita jeho jednání.
Levou rukou vjel znovu do blond vlasů a chytil ji v zátylku. „Otevři…“ zavrčel rozkaz.
Netroufla si neposlechnout, horké slzy kanoucí po tváři. Cítila odpornou železitou pachuť, která se jí opírala o rty. Z bezprostřední blízkosti pár centimetrů nemohla nevidět, jak se mu vyboulily kalhoty, kde na ni mělo čekat druhé kolo. „Uhm….“
Zatlačil a hlavní zajel do novinářčiných úst. „Otevři,“ varoval ji znova. „Pořádně. Ať ti nezlomím zub.“
Zakuckala se a instinktivně se pokusila vytrhnout: škubl jí hlavou a zase donutil vzhlédnout. Měla by být dychtivá se to naučit. Vždycky říkala, že se ráda učí nové věci. Tak prosím. Pomalu vsunul do otevřených úst celou hlaveň, až narazil na mandle. Znovu sebou zazmítala a hekla v tendenci zvracet. „To je normální,“ zamumlal. „Proto se to učíš. Teď tu pusinku vyšpul.“
Už neměla vládu nad tělem, už patřila jemu, každou buňkou těla i aspektem duše. Nemohla rozhodovat o ničem. Neměla možnost odmítnout. Udělala, co říkal. Celé smýšlení se srazilo na jediný bod: nedat mu ani záminku zmáčknout spoušť, ani nedopustit, aby to udělal neopatrností.
S odporným mlasknutím vyjel větší částí pistole ven a pak se vrátil do dobývané pevnosti dívčiných úst. A znova. A znova. Natrhl jí koutek, lehce krvácela. „Trochu iniciativy,“ napomenul ji právník. „Napoprvé to není špatné, ale běž mu trošku naproti. No.“
Nezdálo se, že by vnímala, modré oči vytřeštěné, chvílemi svírané v bolesti a hrůze.
Nespokojeně mlaskl a levačkou natlačil hlavu na pistoli. Zoufalým zaškubáním se nezatěžoval a začal přirážet dívčinu tvář na dlouhou hlaveň. Šoustal jí ústa chladným kovem a kontrast něžných rtů se smrtící zbraní ho neskutečně vzrušoval. „No… no…“

Vyděšený výraz se proměnil v nepříčetný. Zvadla mu pod prsty, hadrová loutka bez vůle. Vše, co jí činilo tím, kým byla, se vytrácelo. Rozum odplouval, drcený okolnostmi, které nedokázal pobrat. Snad to byl sebezáchovný mechanismus. Kdo ví.

Vytáhl pistoli. Táhl se za ní provázek slin. Otřel je do dívčiných vlasů.
Oběma rukama se opřela o podlahu a dala se do chraplavého kašle, který spolu s dalšími návaly na dávení křečovitě trhal celým drobným tělem.
Nechal ji půl minuty na vzpamatování.
Zamračil se. Zdálo se mu to, nebo zaslechl sirény?
„Teri.“
„Argh…“ poctila podlahu dalším krvavým plivancem a sklonila hlavu.
„Myslím, že vidíš, že to není nic hroznýho. Tak se uklidni. A pojď ke mně.“
Nereagovala.
Ani se nebránila, když zatáhl za vlasy, aby jí viděl do obličeje.
V modrých očích už nebylo nic.
„Rozepni mi kalhoty.“
Nehnula se. Musel ji znovu motivovat pozvednutím zbraně. „Na něčem jsme se domluvili. Na rozloučenou.“
„Paule…“ zasípala.
„Slíbila jsi to,“ pronesl ukřivděně a s osvědčenou taktikou zatlačil kovem do líce. „Tak do toho.“
Váhavě vztáhla drobné dlaně, aby se s křikem stáhla a zazmítala se, pološílená hrůzou. „Ne! Já tě kousnu, já tě KOUSNU!!!“

Zaláteřil. Doufal, že ji to nenapadne. Možná by ji argument devíti milimetrů přesvědčil, ale nemínil riskovat. K čertu! Na druhou stranu… rozhodl se, že si za tohle bude počítat alespoň dvě třetiny bodu. Stále nad Gerkhanem vedl.
Ale s erekcí něco udělat musel.
„Tak na čtyři,“ popadl blondýnku za krk a donutil ji vyhrbit záda.
Zavřeskla a v reakci na pod zadek stažené pyžamo i kalhotky se pokusila vysmeknout – zkrotil ji dotyk chladného kovu, který jí přitiskl k vnitřní straně stehna.
„Ještě chvíli vyváděj… a udělám ti to tou pistolí. To přece nechceš.“
Pravděpodobně to neviděl, ale s jektajícími zuby zavrtěla hlavou.
Posunul zbraň, aby se zarývala do kůže levé hýždě a na její předešlé lokaci ji nahradil dlaní, kterou drsně promnul dívčin klín, vnímaje jeho horkost a podle sykání i citlivost. Bylo mu jasné, co z toho vyvodit. Vyrušil je s Gerkhanem v posteli. Zrovna to dělali. Nebo se chystali. Ten hajzl. Začal zápolit se zipem kalhot.
„Paule, prosííííííííííím!“ zavřeštěla s chrapotem. On to fakt dělá. To nesmí. Panebože, znova se to stát nesmí. Nikdy se to znova nestává. V knihách vždycky hrdinku zachrání. Druhé kolo se přece neděje!
Zvuk sirén sílil.
Pro lepší stabilitu se jí opřel loktem o bedra a uchopil pistoli tak, aby si mohl pomoci najít správnou cestu. Motala se mu hlava. Tohle je naposledy, pomyslel si a samotný musel vzdorovat štkaní. Naposledy, co se miluje s holkou, se kterou chtěl strávit zbytek života. Popotáhl a nesnášel se za ten sentiment. Stiskl zuby a přirazil.

Bolest, která projela poničeným klínem, jenž se ještě od včerejška nestihl vzpamatovat, byla příliš.
Zavyla a ruce se pod ní podlomily, až se skulila na zem a on s tlumeným klením na ni.
„Co vyvádíš, sakra!“ Nadzvedl se a ublíženě zkontroloval škody. „Au…“
Wox se zvedla na lokty a začala se se skučením uboze pomalu plazit pryč.
„Počkej,“ hmátl po ní.
„Ne, ne!“
Ztěžka vstal a znovu nahmátl dívčiny kadeře: zatáhl a donutil sykající blondýnku, aby se také dostala na nohy.
Rozhlédl se a stiskl rty. Sirény houkaly pod domem, v oknech protější budovy se odrážela blikající modrá světla. Bylo mu jasné, že turecký komisař kolegy nakrmí patřičně naformulovanou pohádkou. Jistě, pak jim Keller vysvětlení dá a všechno uvede na pravou míru. Ale teď si chtěl tohle v klidu vyřešit, ne se dohadovat se zmanipulovanými policajty.
„Dobře, malá. Tak si teda jen promluvíme. Kde je tady nějaké klidné místo.“
Wox nepříčetně kňourala.
„No tak?! Třeba ložnice. Kde tě Gerkhan píchá?“ Ne, nechtěl být sprostý a klesnout na jeho úroveň. „Tak kde u něj spíš?“
„Paule… Pau…le…“
Došlo mu, že policistu viděl zatahovat žaluzie o patro výš. „Jdeme,“ zavelel. Očividně potřebovala povzbudit: namotal si blonďaté vlasy na pěst a trhl, vykračuje ke schodům.
Dívku, která už byla mimo sebe a jen si zvládala přidržovat plandající kalhoty od pyžama, táhl za sebou.


*

„Semire, Semire!“
Turek se držel za krvácející spánek a sykal bolestí. „Tome?“
Kranichova ostře řezaná tvář přetékala obavami, konečně však dostala normální, nikoliv zamlžené rysy. „Jsi v pořádku? Co se děje? Kde je Keller a kde je Tereza?“
Policista potřásl hlavou, do které se s nemilosrdnou rychlostí vracely všechny vzpomínky. „On je… on je asi s ní vevnitř,“ zamumlal a cítil, jak mu po páteři přejel mráz. Proboha…
„A jak se ti tohle povedlo?!“ vybuchl Tom nevěřícným vztekem, za který by mu dal Turek ránu, kdyby nevěděl, že kamarádovy emoce pramení z obav o něj i plavovlasou přítelkyni. Navíc měl pravdu a všechny důvody být vzteklý.
„Chtěl jsem ho zastavit,“ vytáhl se Turek s parťákovou pomocí na nohy a nejistě zavrávoral k vlastním dveřím. „Myslel jsem, že když na něj vytáhnu pistoli, tak se ten srab podělá a odtáhne. Ale on byl jak stroj… normálně jak stroj, šel proti mně, musel jsem střílet! Vykryl mi ruku a vrazil mi takovou… a pak ještě jednu do spánku.“ Gerkhan zrudl. Školácká chyba v momentě, kdy si ji nemohl dovolit. Jestli Keller Tereze ublíží, nikdy si to neodpustí. „On šel za Wox…“ zachrčel. „Tome… on je ožralej,“ vydechl vyděšeně, jakmile mu došel poslední vjem zachycený před tím, než dostal tvrdým kovem do skráně.
„A ta pistole?“ Kranich se skoro bál zeptat.
Semir se rozhlédl a modlil se, aby ji tu někde viděl ležet. Zázrak se nestal. „Má ji… má ji on.“
„Brácho…“ zavrčel Tom skoro lítostivě, byť se v něm všechno vařilo. „V patách máme posily, už jsem je slyšel houkat. Budou tady do tří minut. Tak pojď,“ vyrazil s kamarádem k jeho bytu, „půjdeme si pro Wox.“

*

„Au, au, au!“ sykala a rukama se sama chytala za pramínky blond vlasů, aby zmírnila bolestivý tah.
Smýkl s dívkou před dveře, pod nimiž prosvítalo světlo. „Klid, malá. Nehysterči. Jak říkám, chci si v klidu promluvit. Nic víc. Tady mi v klidu řekneš, proč teda tohle všechno. Chci to vědět a mám na to právo.“
Pustil vlasy, ale ihned Terezu sevřel za loket, aby ji vtáhl do pokoje.
Zavrávorala a udělala několik nejistých krůčku, aby ji zachvátila další vlna ochromující bolesti. „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ Bosým chodidlem plnou vahou našlápla na střep, který se zanořil hluboko do tkáně. „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ Neartikulovaně ječela.
Sklo mu křupalo pod podrážkou perfektně naleštěných polobotek a nijak ho netrápilo. Byl příliš opilý, než aby mu došla souvislost mezi všudypřítomnými ostrými úlomky a dívčiným řevem. Zavrčel a zakormidloval ji k posteli. Za ty dva metry šlápla na další, zákeřně skrytý v chlupech Andreina meruňkového koberce.
„Aaaaaaaa!“
Povalil ji na lůžko.
Wox v panice a bolesti vykopla krvácejícíma nohama.
Broskvově vymalované stěny pokryly rudé cáry.
„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“
Samozřejmě, že bylo letiště celé zválené a rozhrnuté. Samozřejmě, že tady do ní dělal, když sem on přišel. Pravda mu vehnala slzy do očí. Hrozně to bolelo.

„Terko,“ zašeptal.
Svíjela se a vřeštěla.
„Uklidni se. Laskavě se uklidni, já mám důvod řvát,“ namítl. Jekot se mu zarýval do uší, bolel a týral. Divoké barvy pokoje bodaly do očí. Zamžoural. Začalo se mu chtít zvracet. Kruci, neměl tolik pít. Neuměl to. Sám věděl, že dneska stráví noc v cele, než se všechno vysvětlí. Bude to muset ututlat. A proč vlastně?! „NEŘVI!“ zahulákal na blondýnu, která už nedbala.
„Pomoooc!“ Matrace pod zády jí jen asociovala včerejšek a dovolila myslet na jednou možnost, proč před ním zase leží v posteli. Všechno ji bolelo, od žaludku přes natržená ústa a ztýraný rozkrok po zmrzačené nohy. „Aaaaaaaaaaaaa!“
Každá slabika ryla do mozku. V zoufalství nahmátl polštář a přitiskl ho novinářce na obličej. „Ticho! Chci si promluvit, tak se uklidni!“
Strnula.
A pak se začala šíleně zmítat.


*

„Tady není,“ vřeskl Semir z koupelny. Polkl. Krev, kterou našli v kuchyni, ho naplnila hrůzou, která by normálnímu člověku znemožnila logický postup. Nebylo jí sice moc… ale znamenalo to, že se Keller neštítí dívce ublížit. Že by patřila právníkovi, ho ani na vteřinu nenapadlo.
„Co se děje?!“ Do místnosti se vřítili tři policisté z JERNy. Gerkhanovi se ulevilo – bál se, že se to bude muset ještě dohadovat s měšťáky, Tom byl naštěstí dostatečně zkušený, aby rovnou nahlásil únos.
„Máme tady,“ vykročil k nim Turek a vztekle pohodil hlavou, když na něj automaticky zamířili, „hele, já jsem Gerkhan z Dálniční, kolega! Tohle je Tom Kranich.“
„Jo…“ zúžil jeden z mužů oči. „Od vidění znám. Fakt kolegové. Tak co se děje?“
„Padesátiletý chlap, ozbrojený,“ ujal se slova věcnosti schopnější modroočko. „Pravděpodobně silně opilý. Odvlekl si dovnitř naši dvacetiletou kamarádku. Dneska mu dala kopačky. Je hodně pravděpodobné, že jí dokáže hodně ublížit. Už to udělal, proto od něj odešla,“ dokončil a chytil se zábradlí. „Musíme ji odtud dostat živou a zdravou.“
„Ok,“ odsouhlasil to velitel zásahu stručně a při běhu do schodů zvedl k ústům vysílačku. „Tripa 3. Pošlete nám vyjednavače. Máme tu zhrzeného milence a rukojmí.“
Přede dveřmi byli za dvě vteřiny.
Semir by je nejraději vyrazil. Jenže zahnat právníka do kouta bylo to poslední, co se mohlo vyplatit. Nadechl se, Tom mu však gestem naznačil, že právě on by se měl držet zpátky, aby Paula ještě více nenaštval.
„Kellere!“
Trojice párů očí se nevěřícně rozšířila.
„To je… TEN Keller?“

*

„Kellere!“

Wox se dusila. Vzduch vzduch vzduch, velel jí jediný pokyn v mozku.
Cokoliv pro vzduch.
Plíce pálily.
Cukala sebou, příliš slabá, aby muže, co se oběma rukama zapíral o polštář, setřásla. Dokázala nahmátnout jeho paži a vší silou do ní zaryla nehty. Nevnímal.
Svět se začal měnit v tmu, ze které nebylo probuzení.
Duše možná ani žít nechtěla, příliš ztýraná, než aby zvládla probuzení do dalšího dne.
Ale tělo bojovalo instinkty každého živého tvora, naprogramované toužit po životě.
Bez ohledu na kvalitu.
Poslední jiskřička vědomí jí napověděla.
Dát mu… co chce.
Bylo to vítězství vůle, ale dokázala přinutit zoufale se cukající končetiny, aby zemdlely.

„Počkejte. Dejte mi pět minut!“ vykřikl Paul a stiskl rty. Ne, tohle mu nemohli udělat, dobře věděl, že pokud na to nesežene sílu dneska, už blondýnku nedokáže vyhledat. Kdyby byla dospělá, mohli si její výtky vyříkat někdy u kávy. Ne že by to bolelo méně, ale alespoň by to mělo důstojnost. Zjevně ji přecenil. Eva měla pravdu.
Uvědomil si, že sebou přestala škubat.
Že by dostala rozum?
„Já si s Terezou jen promluvím. Pak vyjdu ven a nechám ji tady, ať si pro ni Gerkhan dojde. Ale dejte mi pět minut!“
Obrátil se k dívce a stáhl jí polštář z obličeje. „Teri…“

Vykopla, až mu sprška krve zasáhla obličej. Druhý kopanec mu směřovala mezi nohy.
Trefila se.
Zdusil výkřik a chytil se za rozkrok: blondýnka se prohnula a nasála vzduch.
„Po… pomoc…“ slova z ní vyšla jako nezřetelné zachrčení.
Musela polknout.
A ty promarněné vteřiny rozhodly o všem.

Keller jí polštář znovu přitiskl na tvář a tentokrát se na ni pro jistotu posadil. „Říkám… ať se… uklidníš!“

Jediný nádech, který stihla, ji nespasil.
Bolest na hrudi sílila.
Umírala strachy.
Nejen strachy.
Tentokrát se netrefil úplně a zakryl jen nos a ústa.
Tělo se vzpouzelo, dál zapojené do boje o vše, od krku nahoru jakoby ji ovládlo cosi jiného. Ne pokojného, ne smířeného. Stále vyděšeného… ale toužícího po konci toho všeho, ať už jakémkoliv.
Ocelové oči přejely místnost. Jak se té barvě výmalby vždycky šklebila a nikdy nezapomněla na Andreinu lásku k šílené kombinaci broskve a meruňky ucedit narážku. A teď…
Strašné, strašné místo pro umírání.


*


„Musíme vyrazit dveře!“ vyjekl Semir tlumeně. „Jestli to neuděláte vy, tak já tam jdu. Vy nevíte, co ten hajzl dokáže!“
Nejlepší přítel mu na uklidněnou svíral rameno, ale souhlasil. „Zvažme to,“ kývl. „Nemyslím, že by dělal potíže, pokud tam půjdeme.“
„Pane Kellere!“ zařval velitel jednotky, aby se sdělení dostalo přes těžké dveře. „Je to děvče v pořádku? Mohla by něco říci, abychom věděli, že jste oba v pořádku a nezranění?“

*

„Jo, jo…“ stiskl Paul zuby a posunul polštář o něco výš. Pohled do rozšířených zornic zmítající se blondýny mu najednou nějak nedělal dobře a z prudkých pohybů se mu dělalo čím dál víc nevolno. Ulevilo se mu, když vytřeštěné oči zmizely. „Ozveme se,“ vydrtil nehlasně. „Jen co se tady hysterka trošku uklidní…“

Bolest, bolest, bolest.
Bolest.
Bolest…
Bol… est…
……
.


*

„Já jdu dovnitř,“ rozhodl se Gerkhan, ale sotva se dotkl kliky, kolega mu zkroutil ruce za záda. „Jau… co děláte?“ protestoval Turek. „Vy nevíte, čeho je ten bastard schopnej. Neozývá se. Nebudu tady jen tak čekat, když nevím, co jí tam právě teď dělá, sakra!“
Tom se kousl do rtu, zatímco se kamarád vyprostil z policistova sevření. „Zvažte to,“ přimlouval se, jat výčitkami, že tyhle milovníky interních pravidel vůbec volal. Něco mu říkalo, že by si se Semirem sami poradili rychleji. „Vždyť ten chlap mlčí, fakt jí tam může nějak ubližovat.“
„Pane Kellere!“ zaječel muž znova a pak směrem ke Kranichovi kývl. „Pokud se neozve, jdeme tam.“

„Jsme v pořádku oba!“ ozvalo se zevnitř, až sebou všichni policisté trhli. „Dejte mi pět minut. Jen si s ní chci promluvit. Pět minut! Pak se vzdám a vysvětlím vám to.“

Velitel pohlédl na muže z Dálniční. „Je v kontaktu,“ prohlásil. „A za chvilku je tady vyjednavač.“
Semir polkl. Jestlipak by tak okolkovali, kdyby se nejednalo o Kellera? Srdce mu bušilo až v krku a podbřišek svíralo bolestivé bodání. Jestli se Terce něco stane… jestli jí ten hajzl ublíží… „Tome,“ zachraplal. „Tome.“
Bylo strašné sledovat kamarádovo zoufalství. Opravdu pro něj tolik znamenala? Kranich mu znova sevřel rameno. „Bude v pořádku,“ slíbil. „Přivedeme ti Terku, neboj se. Pak ji budeme chovat jako v bavlnce. Neboj se, nic se jí nestane.“
Vůbec si tím nebyl jistý.


*


Konečně se zdála být klidná, ale už znal její finty.
Raději polštář ještě přitlačil.
Nepohnula se.
Hm… tak snad už konečně přestala vyšilovat. Ale chtělo to ještě jeden test. Natáhl ruku a štípl blondýnku do břicha, vší silou zkroutil povytaženou kůži. Jedna z dlaní, které jí po boji zůstaly pohozené vedle hlavy, se zaťala v pěstičku.
Ha!
Věděl to. Zase mu lhala.
Rozhodl se tlak ještě zvýšit. V hlavě pomalu odpočítával od dvaceti a bíle povlečený ložnicový doplněk sňal teprve, až došel k nule.

No vida.
„Terko,“ oslovil dívku. Sakra, potřeboval se napít. Doufal, že mu pak dají sklenku vody. Mohli by mít pochopení. Situace je to blbá, ale vysvětlit se to dá. „Terezko. No tak.“
Ležela bez hnutí, bledá.
Pyžamo do poloviny stehen.
Jedno oko zavřené, druhým škvírou nedovřeného víčka prosvítalo bělmo.
Podivně namodralé rty dokořán. Do levého koutku se na zbytky zasychající krve přilepilo peříčko.
„Sakra, maličká…“ Lehce dívkou zatřásl. „Jo, jsem rád, že už jsi laskavě klidná, ale chci od tebe něco slyšet, pamatuješ?“
Nezaznamenal nejmenší reakci.
„Haló…“
Nic.
„Tyhle ty tvoje pitomý fóry. Tohle je celá tvůj přístup, víš? Cokoliv, jen aby ses vyhnula tomu podívat se mi do očí a konečně to rozlousknout. Že? Terezo. Terezo!“ Lehounce, opatrně ji pleskl přes tvář.
Hlava se jí bezvládně zvrátila na druhou líci.
„Tohle mě ale fakt nebaví, víš?“ Doopravdy ho rozčilovala. Snad slyšela, že pro ně vyžebral jen pět minut, ne? Pět minut, do kterých chtěl pojmout všechny důvody, proč to, čemu tak věřil, zkrachovalo. Pět minut. Už tak mu to přišlo vulgární. A ona ho okrade i o ně.

Kopl ho takový náraz zlosti, že se neudržel. Vykasal její zmítáním už tak vyhrnuté pyžamo ještě víc a prohmátl drobná ňadra. Podivil se nateklé, přezrálou ostružinu připomínající bradavce. No, pak Gerkhan to má asi rád tvrdě, ušklíbl se.
Měla jsi mi říci, že to tak chceš.
A najednou ji svíral v ústech. Zkousl a zaryl do ní zuby. Rozhodnut vzbudit ji stůj co stůj. Žvýkal bradavku, rozčílený tím víc, čím déle zůstávala bez pohybu.
Na jazyku ucítil železitou příchuť krve.
Pod koleny cosi vlahého.
Obojí moc moc nepříjemné.

„KELLERE!“

Zarazil se a přestal kousat. Pomalu se narovnal, aby si hřbetem dlaně otřel koutek.
Na ruce měl krev.
Zmateně vzhlédl.
Wox se nepohnula ani o milimetr. Ale pod zadkem a stehny se pomalu rozšiřovala narůžovělá vlažná louže.
„Teri…“ zašeptal.

Konečně se probral.
A rázem vystřízlivěl.

„Kellere, ozvěte se!“

„Terko…“
Polkl.
Prsty pročísl blond pramínky nehybné novinářky a vzlykl. „Já jen nechápu… proč nám to neklaplo. Já se… já se fakt snažil.“
Na líci ho zalechtala slza.
A on se jako blbec dneska neoholil, věděl, že se jí s modravými lícemi líbí.
„No tak… tak si s ním buď. Buď šťastná. Jen jsi… ze mě nemusela dělat takového hlupáka. Měla jsi mi to říci. Jen říci. Copak bych… ti bránil…“
Vzlykl a poposedl si.
Jaké měl perspektivy?
Teď vysvětlování s policajty. Zítra ostudu. Co na to řekne Eva? Klienti?
A média si ho vychutnají.
Všechno jen proto, že dal důvěru tomu nesprávnému.
„Terezko…“



*

Velitel zásahu pohlédl na Semira, který už držel půjčenou zbraň a kývl. „Tripa 3. Kontakt s únoscem přerušen. Rukojmí nekomunikovala vůbec. Akce Osvobození. Jdeme!“
Kranich stáhl Turka, který se mačkal do první linie, o kus dál. „Nemusí tě hned vidět,“ sykl varovně a Gerkhan mu, ač nerad, musel dát zapravdu.
„Akce! RUCE VZHŮRU, POLICIE!“ Zavřeštěli muži v nacvičeném, děs přinášejícím prohlášení a vyrazili dveře. K jejich údivu to šlo lehce, patrně nebylo zamčeno.

Paul Keller klidně seděl na posteli.
Zvedl k nim zrak a očima vyhledal snědou tvář drobného komisaře.
Semir by přísahal, že se právník ušklíbl.

A pak si ukradenou pistolí prostřelil spánek.


Arrow


Gerkhan zakolísal.
Jakoby mu někdo otevřenou dlaní vrazil doprostřed čela.
A pak všechen ten náběh na úvahy, jak si to ten zmetek usnadnil, ve své hlavě shrnul na hromadu a zabouchl dveře, aby se věnoval tomu jedinému, co teď bylo důležité.
„Terkooo!“ zavřeskl, hlas položený nepřirozeně vysoko.
Scéna měla podivnou perspektivu, houpala se mu před očima jako kdysi, když se zázrakem kdysi s Andreou sladili s termíny a vyjeli si na báječnou dovolenou na moře. Polovinu času se mu zvedal žaludek a ještě týden poté měl tendenci zvláštně klást nohy před sebe, aby vyrovnal kývání podlahy.
Zavrávoral ve chvíli, kdy bylo třeba nejvyššího spěchu.
Pod nohama mu zakřupalo sklo.

„Do prdele,“ slyšel za sebou zaklít Kranicha.
Probralo ho to.
„Terezo!“
Kdosi do něj vrazil. Záchranáři, kteří museli vyrazit jen chvíli po zásahovce, se drali k Paulovi, který předtím pomalým, málem elegantním obloukem přepadl dozadu za opačnou stranu postele.
Dívka, která na ní zůstala nehybně ležet, nebyla elegantní ani trochu. Obnažená, s doširoka otevřenými ústy a lehce roztaženými stehny připomínala děvku z bordelu nejlacinější sorty, která si mezi dvěma zákazníky ani nenamáhala znova obléci kalhoty.
Zasípal.
Panebože.
Ruce se mu klepaly. Musel jí pomoci. Sakra, musel jí pomoci.
Tiskly ho spánky. První pomoc. Dělal to nesčetněkrát!
Neztratit ani vteřinu.
Ani pikosekundu.

„Počkej,“ odstrčil panikařícího přítele modrooký komisař. Sám nevěděl, odkud vytáhl manuál chladného postupu, ale ač se mu samotnému třásly prsty a dech se krátil, dokázal Kranich přehlédnout nevyžádanou a ošklivou dívčinu nahotu, aby jí přiložil palec a ukazovák na krční tepnu.
„Tome,“ zachraplal Turek, aniž by věděl, čím tím chtěl pomoci. Cítil jen tendenci zakrýt ten bezbranný, vulgárně odhalený klín. Tušil, že kdyby o pohledu, který světu poskytla, Wox věděla, netoužila by po probuzení. „Tome…“

Cokoliv v okruhu vzdálenějším než metr se slilo do beztvaré šmouhy. Slyšel rázné povely. Něco o kousek dál se prudce cukalo. Došlo mu, že se saniťáci pokouší resuscitovat Kellera a ač sám sobě toužil dát šanci vyrazit tomu zkurvysynovi zaživa všechny zuby do posledního, chtěl jen křičet „proč jeho, proč zachraňujete toho zmetka, když vám tady možná umírá, když MNĚ tady umírá mladá holka?!“
Krk mu svírala stažená ocelová smyčka.
Svět se na moment smrskl na výraz v parťákových očích.

Kranich polkl a položil se na novinářčin krk levou lící, zíraje na její hruď. Stiskl víčka. Úlevou. „Dýchá,“ zasípal. „Slabě, ale… dýchá, Semire.“
Turek sám vsál do plic kyslík po dlouhé pauze. Díkybohu. Nejásal. Nebylo nad čím. Emoce čekaly v zákrytu, než jim bude povoleno povstat a plně zabrat prostor. „Terko…“ Nahnul se a konečně jí přetáhl vykasané tričko přes odhalená, ztýraná ňadra a chytil za lem kalhot. Zarazil se, až teď zaznamenávaje, že se dívka pomočila. „Krvácí,“ zaskřehotal, vlastně jen aby něco řekl a nemuselo to být o té teplé louži, co se jí rozlila pod zadkem a které už si všiml i Kranich.
Poslední ponížení, které jí mohl Keller dopřát.
„Jo.“ Reagoval stručně Tom, který si stejně jako Turek rozhodl zakázat myšlenky na dobu delší než 10 minut. Problémy jeden po druhém. Jako když přijedou k havárii. Zavedený postup. Vytáhnout klíče ze zapalování. Dostat oběti na bezpečné místo. Resuscitace. Ochrana a hlídání jejich stavu do chvíle, než si je převezmou profíci. „Hej…“ otočil se na záchranáře.
Podle toho, že se všichni zrovna z jejich úhlu neviditelného těla odvrátili, prozrazovalo, že nasadili defibrilátor.
„Dýchá?“ Černovlasý muž projevil vůbec první známku povědomí o tom, že v místnosti neleží jediný raněný.
„Ano. Ale potřebuje okamžitou-“
„Tak na ni přijde řada,“ odsekl zdravotník a znovu se sklonil. „Ještě jednou, pánové. Nabít…“

„Kokoti,“ ocenil je Kranich a sehnul se nad dívkou. Pyžamem už na hrudi začala prosakovat krev z prokousnuté bradavky. „Terko… Terko…“
„Počkej,“ položil mu Gerkhan, který se klepal vzteky nad tou nespravedlností, dlaň na rameno. „Tady ne. Nechci, aby první, co uviděla, byla ta mršina. Vezmi ji dolů. Mám v koupelně lékárničku.“ Něžně dívce shrnul vlasy z bledého obličeje. Bojoval s tendencí opatrně jí zavřít i to víčko děsivě odhalující bělmo, ale příliš to připomínalo zatlačování očí mrtvému. „Vezmeš ji, viď… Vzal bych ji sám, ale… já ji… já…“
Kranich se zarazil, výmluvně hledě na mokrou skvrnu v dívčině rozkroku. Byla to prosba od kamaráda a pro kamarádku. A vlastně ji ani nepotřeboval slyšet. „No jasně.“ Bez ohledu na cokoliv se znovu sklonil a opatrně dívku podebral za zády a pod koleny. Nadechl se, zaťal zuby a doufal, že mu teď nekřupne v zádech – Wox nebyla žádné pírko. „Ufff…“ Opřel si bezvládnou blondýnu o hruď a otočil se ke dveřím. Nepřipomínalo to ani parodii na rytíře zachraňujícího dámu v nesnázích.
Zničený Semir udělal gesto, jakoby se mu snažil pomoci, vyšší komisař však jen zavrtěl hlavou. „Jdi… dolů. Pro tu… lékárnu,“ ucedil, funě při každičkém kroku.
Turek zaváhal, ale pak usoudil, že ač jsou tohle jeho domácí podmínky, on sám toho dne selhal tolikrát, že bude lepší poslechnout. „Jo, dojdu tam.“

Kranich měl dojem, že každý zdolaný schod mu přinese smrt: svaly řvaly námahou a břicho vzdorně připomínalo, že na takovou námahu není stavěné a hodlá se pomstít kýlou. Muž si nadhodil dívku v náručí a bez ohledu na bolest v kolenou poslední metry k pohovce zdolal popoběhnutím: Semir, který už číhal na svou šanci konečně se uplatit, mu novinářku pomohl uložit na gauč, vyděšený z její nehybnosti.
Stejně tak mohli tahat gumovou pannu. Čalounění i jejich vlastní oblečení poskvrnil šarlat.
„Hej!“ zaječel v reakci na kroky za zády: ke schodišti pospíchala další skupinka záchranářů, reflexní pásky na uniformách ligotavé ve všudypřítomném ostrém světle. „Tady! Máme tady těžce raněnou v bezvědomí!“
Zastavili se a vyměnili si nerozhodné pohledy. A Gerkhan věděl, naprosto jasně slyšel ten pokyn, co ještě v sanitce od dispečinku dostali – že v tomhle baráku někde bojuje o život ten velký Paul Keller a je třeba ho zachránit. „U něj je pět lidí!“ zavřeštěl, odhodlaný utíkat si nahoru pro pistoli a třeba je k pomoci přinutit. „A na ni se nikdo ani nepodíval. Vy… vy bastardi!“ Zlomil se mu hlas. Popotáhl. Kruci.
Ani se mu neulevilo, když se od party oddělili tři zdravotníci, kteří si to zamířili k Wox. Už neměl sílu.
„Takže…?“
„Rukojmí,“ seznámil je se situací doteď se vydýchávající Kranich. „Může být zraněná. Nevím. Asi ji… dusil. Skoro nedýchala, když jsme… ji našli. Tep slabý. A rozhodně krvácí. Pro změnu silně.“
„A teď?“ blonďák, který tuto skupinu vedl, si na detaily nepotrpěl.
„Snad… jo, dýchá. Slabě.“
„Oživovali jste ji?“
„Vždyť říká, že dýchala!“ vybuchl Gerkhan. Jak dlouho tady jako hodlali debatovat, tohle nebyl nedělní oběd, sakra!
„Kyslík,“ naznačil blondýn, který stejně jako předtím Kranich zkontroloval novinářčin tep a pak Tereze přimáčkl na ústa i nos ruční masku a začal soustředěně stlačovat vak. „Připravte fáče, ošetřete jí ty nohy. A informujte centrálu, tohle je jasný převoz. Do Porzu.“
„Prosím vás…“ zasípal Semir, „převlečte ji pak ještě. Nebylo by dobrý, aby se vzbudila a…“ bezmocně rozhodil rukama a bradou naznačil směr k mokrému klínu. Sám by si ji svléknout nedovolil.

„Zavolám Kar,“ rozhodl se Kranich, který si poté, co byla v novinářka v zodpovědnosti jiných, vzpomněl na vlastní přítelkyni: tvářila se vyděšeně, když vypálil z postele, kde byl zrovna v polovině lovení těch správných slov, kterými by popsal to, co Karolininu českou kamarádku potkalo. Raději jí ani neřekl, kam jde, omezuje se na stručné konstatování, že ho volají do akce. Stejně poznala, o co se jedná. Viděl jí to ve strachy vykulených, ještě uslzených hnědých očích. Popošel k oknu, mobil u ucha.
„Jo, jasny,“ zamumlal Turek a opřel se temenem o zeď. Vůbec mu nepřišlo, že je doma. Nepoznával tohle místo, ještě nikdy se nehemžilo tolika lidmi, ještě nikdy tu tak nepáchlo cosi… ohavného.
Mrtvě ze svého místa sledoval pohyby záchranářů, kteří právě bez nadšení plnili jeho přání. Viděl je, jen co mu dovolilo opěradlo pohovky, odhodlán dopřát dívce, byť bezvědomé, trošku soukromí. Zasloužila si každičkou kapičku důstojnosti, kterou ještě bylo možné zachránit. „To byl krátký hovor,“ zakrákal, jakmile se k němu modrooký přítel vrátil.
„Jen jsem jí řekl, ať si nedělá starosti, že jsme oba v pořádku a ať jde klidně spát.“
„Stejně nepůjde.“
„Já vím.“

„Tak pánové,“ zvedl se blondýn a s ním i kolegové. „Zatím je stabilizovaná. Za chvíli by se měla probrat. My teď jdeme nahoru… a za pár minut ji odvezeme.“
Abyste se z toho Kellera neposrali, napadlo Semira a na moment zatoužil vyběhnout s nimi do vlastní ložnice, aby viděl, zda to právníkovi vyšlo, nebo je přece jen naděje na světskou spravedlnost. Jenže byly daleko důležitější věci.
Wox ležela na boku na pohovce, uložena do stabilizované polohy. Pomočené oblečení se válelo na podlaze, chodidla omotala hustá vrstva obvazů do beztvarých tlapek. Krev už barvila na prsou i nové pyžamo, které předtím Turek vylovil z dívčiny tašky. Ale především – a Gerkhanovu zadrhlo v hrdle – se její hruď zvedala sice stále mělce, přesto však daleko rozhodněji než před pěti minutami. Polkl.
Aniž by se domlouvali, Turek se posadil k dívčině hlavě a Tom k nohám. „Terezko…“ zamumlal menší z mužů, ačkoliv si nebyl jist, zda není milosrdnější nechat ji spát. Jedno ale věděl určitě: potřeboval jí pohlédnout do obličeje a najít v něm konečně známku života. Strašně moc to potřeboval. „Terko…“
Polaskal ji po bradě.
„Terko…“
Dotkl se natrženého koutku, který už kdosi zatřel zelenou dezinfekcí a za ucho stáhl pramínek blond vlasů. „Terko. Terko!“
Kranich mlčel. Z toho pohledu ho bolelo srdce.
Dívka tiše zasténala.
Semir zaklonil hlavu v úlevném gestu. Tohle byl snad nejhezčí zvuk, co kdy slyšel. „Terko…“

Pohnula rty a zachvěla se jí víčka.
„Zvedni ji, Tome,“ poručil Semir, kamarád však zapochyboval.
„Je to dobrý nápad?“
„Jo.“ Společnými silami novinářku, která znova zaúpěla a pohnula rameny v náznaku odporu, posadili a Gerkhan si její hlavu položil na rameno. „Terko. Vstávej, Terko. To jsem já, Semir. Jsme tu s Tomem. Už je dobře. Už jsi… v bezpečí.“ Tvář se mu zkřivila. Tímhle jí už dneska konejšil. Bál se chvíle, kdy zůstane sám se svou vinou a svědomí mu spočte, kolik toho za posledních pár hodin zvládl neuvěřitelně podělat.
Pootevřela oči.
Musel bojovat s tím, aby ji samou radostí nepolíbil na špičku nosu. „Teri… poznáváš mě?“ zajíkl se.
Tom si přisedl, připraven dívku chytit, kdyby se zhroutila dozadu.
Civěla do snědého obličeje bez výrazu, ústa stále pootevřená v grimase, která jí dávala vzhled retardované.
„Teri…“ znejistěl. „To jsem já, Semir. Poznáváš mě?“
„Eee…. e…“
Polkl. „Terko, už se nemusíš bát. Postarají se o tebe.“
Mrkla, oči přivřené. „Eeeee.“
„Jsme tady my dva s Tomem a doktoři,“ pokračoval snaživě, byť trpělivost nepatřila mezi jeho cnosti. „Bude to ok.“ Poprvé měl dojem, že skutečně zachytila jak jeho pohled, tak smysl sdělení. Srdce mu poskočilo. „Jsme tu já a Tom. Poznáváš mě?“
Semkla rty, potřásla hlavou a přejela okolí zcela dezorientovaným pohledem. „Hhchm!“ vyrazila ze sebe vyděšeně. „Po…“
„Terko. Bude to ok…“
„Semi… re?“ Znova potřásla hlavou a z obou pomalu začala padat hrůza, že z ní udělali dýchající mrtvolu. „Hah…“ Vyděšeně se zazmítala. „Já… eeeh!“ Prudce dýchala a pak dlouze zaskučela, obě dlaně na břiše. „Bolí… bolí mě…“
„Bolí tě břicho?“
„Bo… lí… mě… bři… bolí…“ z rtů jí vyjelo další zaúpění.

„Hele, chlape,“ zařval Tom na posledního ze záchranářů, mladého kluka, který neskrýval poněkud nevhodné nadšení nad tím, že je v akci a dokonce si telefonem fotil Gerkhanovu kuchyň i obývák. Kranich jeho počínání pozoroval už pár minut, a kdyby nechtěl Turka rušit, už by tomu blbci rozbil nos.
Chlapec sebou přistiženě trhl, patrně právě vymýšlel, co dá k fotkám za popisek na Facebooku.
„Řekni šéfovi, že je možné, že má to děvče vnitřní zranění, jasné? Může krvácet. Běž za ním, hned teď! Švihej!“
Mnohokrát pak s Gerkhanem, každý z nich o samotě v temném pokoji vypořádávání se svědomím rozvažovali, jak je mohlo napadnout nechat tak důležitou věc na mladém nýmandovi.
Brunet se odšoural.

Wox se choulila k Semirovi, dlaně stále tisknuté k žaludku, vyděšená a zmatená. „Semi…“
„Šššš, Terko. Bude dobře.“ Kdyby nebyl idiot, mohla se k němu takhle tisknout už před půl rokem, bez výčitek, bez traumat, šťastná a zdravá. Všechno to posral. Hodlal si to připomínat každých pět minut. Posral to. Dokonale. Možná neodvolatelně.
„Pau,“ špitla a vyčerpaně zavřela oči. Otřásla se a zajíkla, jak si patrně začínala uvědomovat, co ji na toto místo dovedlo. „Paul…?“
„Už ti neublíží, Terko,“ pronesl Semir jasně a znovu jí zajel prsty do vlasů v uklidňujícím gestu. „Už ti neublíží.“
Tom se zamračil.
„Ty jsi… ho… to?“
Z každé trošku konkrétní dívčiny otázky měl neuvěřitelnou radost. „Ne, Teri. On sám. Zabil se. Uvědomil si, jak moc ti ublížil. A věděl, že kdyby tady zůstal, jen by ti ublížil víc.“ Tuhle lež vymyslel po cestě ze schodů a hodlal na ní trvat až do konce dní: zaškaredil se na Kranicha, který rozhodil rukama ve zjevném nesouhlasu s nápadem prozradit dívce hned na začátku, že Keller už není.
Popotáhla, oči plné slz.
Honem ji k sobě přivinul. „Ššššš. My se postaráme.“
„Ty jsi… slíbil.. že dáš pozor,“ škytla tiše a stiskla víčka. „Že jsem… bezpečí. Ty jsi… slí… bil.“
Ťala do živého. Vytryskl hnis.
Gerkhan zbledl. „Teri, já…“

„Už jsme tady.“ Než stačil Turek promyslet, zda má vůbec PRÁVO říci cokoliv na svou obranu, vrátila se banda tří zdravotníků a položila u gauče seskládaná nosítka. „Uhněte nám,“ netrpělivě je odehnal velitel, který skrupulemi netrpěl. „Tak, slečno.“
Opatrně Wox přenesli na improvizované lůžko, kde zůstala ochable ležet.
„Co… Keller?“ odhodlal se Tom.
Muž, který měl na spánku vytetovaného Krista na kříži, jen zavrtěl hlavou.
„Tak se postarejte, aby neskončila stejně!“ přetavil Gerkhan vlastní provinilost ve výčitky. „Už měla být dávno v nemocnici!“
„Teď nás zdržuješ akorát ty,“ blonďák pokynul podřízeným a Wox zvedli.
Zakňourala.
„Opatrně, sakra!“
„Hele, zkroť si kamaráda,“ ucedil potetovaný ke Kranichovi, který automaticky uchopil Turka za paži.
Gerkhan ji vztekle setřásl. „Nesahej na mě.“

S odstupem tří kroků sledovali smutné procesí, kterému uhýbali na chodbě stojící, v pyžamech vesměs odění obyvatelé domu, vyjevení z takové akce.
Venku mžilo.
Modrá světla majáků se odrážela od kapot okolních aut i oken, oslňovala a bodala do očí, nutila mžourat.
Policie uzavírala ulici páskou, za kterou už se s nimi dohadoval nějaký novinář.
Semir zvedl pohled.
Celý blok domů svítil, za tabulemi skla se temně rýsovaly siluety čumilů.
Hajzlové, proklel je, ač k tomu nebyl důvod.
Tom chytil jednou rukou nosítka a pomáhal je nést k otevřeným dveřím sanitky. „To bude dobré,“ použil slova malého přítele a sehnul se k dívce. „To zlý je pryč, Terko. Popereme se s tím.“
Turek spěchal za nimi, aby zoufale hleděl na scénu, kdy se Wox pohnuly rty a Kranich k ní poslušně sklonil hlavu, aby mu neuniklo ani slovíčko.
I v zoufalém osvětlení bylo znát, že je muž bílý jako stěna.
„Jedu s váma!“ Gerkhan udělal rozhodný krok, zdravotník ho zastavil. „Ne, předpisy to zakazují.“
„Já jsem polda a její přítel a-“
„Nehádej se s nimi, prosím tebe,“ napomenul Turka modrooký komisař a nasměroval cholerického přítele. „Jsem tady služebním. Vezmu maják a pověsíme se za ně. JÁ ŘÍDÍM,“ pronesl rychle, aby kamaráda ani nenapadlo nic jiného.

Semir se na sedadlo spolujezdce doslova zhroutil. „Tome…“
Byla to první chvíle k vydechnutí, chvíle, kdy mohl nechat myšlenky rozběhnout a jeho ruce nebyly zaměstnány tím, aby držely za poslední nitky unikající život.
Dlaně se mu zase klepaly.
Tohle si nikdy nepřestane vyčítat. Nikdy.
„Už jedou,“ hlesl Tom, který si jako jeden z mála lidí na planetě dokázal představit, co přítel cítí. Elena. Tehdy to bolelo tak, že si Kranich myslel, že se nezvládne probudit do dalšího dne. Nastartoval a s tancujícím modrým světélkem na střeše vyrazil za houkající sanitkou.
Semir skryl svou tvář v dlaních.
Za celou cestu neřekl ani slovo.
A když drze zajeli za sanitkou až do areálu nemocnice, kde by civilista neměl co dělat a vystoupili, měl Kranich dojem, že je kamarádova tvář uslzená.

„Tady je ta znásilněná z centra. Bereme ji na urgentní!“ Sestra s bicepsy, za které by se nestyděl leckterý kulturista, pomáhala Wox přetáhnout na pojízdný lůžkový vozík. „A co vy?“ Osopila se na komisaře.
Tom se ujal akce a ukázal ženě průkaz, rozhodnut hrát spíše „služební“ než „kamarádskou“ notu. „Komisař Kranich, komisař Gerkhan. Máme povel být u slečny a dávat na ni pozor.“
Přečetla si řádky na zataveném papíře a pokrčila rameny. „Pro mě za mě.“
„Terezko,“ špitl Semir.
Její tvář měla odstín křídy.
Nereagovala. Výraz nehovořil o tom, že by udělala pokrok a dále se probírala. Co jí to v té sanitce dali za dryák?
Ačkoliv sestra jen natáhla nohy v rychlé chůzi a navíc před sebou tlačila vozík, oba muži museli lehce klusat, aby jí stačili: nechala je vydechnout v opuštěně působící chodbě. Nepocítili k místu ani trošku důvěry.
Naprosto postrádali atmosféru shonu a ruchu, který by měl zachraňovat životy, zato zde bez ohledu na to, že se mělo dle papírů a předpisů jednat o sterilní prostředí, pronikavě táhl smrad fekálií. „Promiňte,“ prohodila. „Tohle je nouzovka. Hlavní část příjmu rekonstruujeme. Včera nám tady prokopli potrubí na toaletách.“
Kývli, byť se jim zvedal žaludek.
Žena vozík odstavila a pěstí zabušila na bíle natřené dveře. „Pane doktore!“ Nečekala na pozvání a otevřela. „Máte tady příjem.“
Semir i Tom se přesunuli každý z jedné strany k Woxiině hlavě. „Terezko…“
Jen mžourala.
„Pan doktor tam má pacienta, hned se vám bude věnovat,“ pousmála se sestra a pohlédla na nešťastnou trojici. „Počkáte tady s ní…? Mě před chvílí volali z vedlejšího oddělení, stejně bych ji jen zavezla dovnitř. Pan doktor si pro vás přijde.“
„Jo jasně.“ Přivítal Tom, že bude alespoň troška soukromí.

Gerkhan s námahou polkl a sklonil se k Wox. Strašně moc chtěl slyšet slova o tom, že mu to novinářka odpouští, že má alespoň maličké pochopení pro to, že to jen zvoral. Chtěl jí slíbit, že bude u toho, až se všechno napraví. Že už ji nikdy nenechá trápit. Že už nikdy nedovolí, aby se jí něco stalo…
Ale sám věděl, jak by takové sliby zněly od někoho, kdo je před chvílí tak brutálně porušil.
„Auuu…“ zamumlala Wox a bez ohledu na zjevnou bolest nenabral její tvář žádnou grimasu, tuhnoucí do masky. „Au. Au.“ Znělo to monotónně, děsivě. Hůř než křik.
Měl tendenci vzít ten obličej do dlaní a sám nějaký výraz vytvarovat, stisknout ji... pohladit. Konečky prstů přejel po spáncích. „Terezko. Všichni tě máme rádi. Dostaneme tě z toho. Sli-“ říkal si, zda to slovo vůbec před ní může vyslovit.
„Au. Au…“
Tom mlčel. Bylo mu zle. Možná je měl nechat samotné.
„To bude v pořádku.“
Plně otevřenýma ocelově modrýma očima zírala do světel na sebou. Zjevně ji bodala, bolela. Začínaly slzet. Několikrát mrkla, ale víčka nesevřela, dál civě před sebe. Zakuckala se.
„Počkej,“ hlas nalomený, zašátral Gerkhan po kapsách a k ďobnutí radosti vylovil čistý látkový kapesník. „Nelekni se, Terezko. Jen ti to dám přes oči.“ Složil kus látky do trojúhelníku a jemně ho blondýnce položil přes horní část obličeje jako pásku.
Bez reakce.
Polkl a dlaní nahmatal tu její drobnou, chladnou. Propletl své prsty s dívčinými.
Kranich se chraplavě nadechl a udělal krok dozadu, v krku ho pálilo.
Semir pohlédl na drobné, pokrývkou zahalené tělo v pyžamu s hloupě vysmátou dětinskou komiksovou postavičkou, na pásku, co bizarně zakrývala polovinu tváře, a polkl. Ten obraz bolel. „To bude dobrý,“ zopakoval a vztekle pohodil hlavou, jak ho cosi zašimralo na líci. „Bude to ok, fakt bude, Teri. Bude.“ Skoro vzdorovitě přiložil dívčinu ruku ke rtům a políbil ji. „Postaráme se o to. Jen… to vydrž. Pak bude dobře. Ještě chvíli buď statečná.“
Nedočkal se odpovědi.
Nikdy mu prsty nezmáčkla v odpověď, přesto cítil, jak mu v sevření vadne úplně.
„Ok,“ prohodil ledabyle, s falešným optimismem. „Vyspi se. Naber síly. My tady pak… budeme, všichni tady budeme.“ Něžně položil Tereze dlaň na prsa a povytáhl pokrývku, ujišťuje se, že je dívka pořádně chráněna proti průvanu. „Jen si odpočiň.“

„Tak další?“ Doktor pohlédl na Wox a povytáhl obočí nad groteskním výjevem látkové masky. „Um.“
„Tereza Wox…“ Kranich si musel pročistit hrdlo zakašláním. „To je ten případ rukojmí z cen-“
„Já vím,“ přerušil ho lékař bez větší citlivosti a chopil se vozíku. „Ale proč tady leží takhle… a co tady děláte vy…“ Zavrtěl hlavou a bez dalších informací si dívku odvezl.

Semir padl na vykachlovanou zem vedle Toma. Lavičky se tady nevedly, nepočítalo se s tím, že by na výsledky někdo čekal právě zde. Neměli tady co dělat.
Kranich natáhl dlouhé nohy do chodby, Semir ty své přitáhl k hrudi a objal.
Mlčeli.
Dlouho.
„Co… co budeme dělat, Tome?“ zašeptal pak Turek. „Co tu holku proboha čeká?“
Jeho přítel odpověď neznal, ale stejnou otázku už si taky položil a napadla ho myšlenka, kterou rychle zaplašil, byť v podvědomí zůstávala – že by pro dívku možná bylo lepší a lehčí, kdyby… „Pomůžeme jí,“ odvětil stejně tiše. „Dostaneme ji z toho. Prostě… dostaneme.“
„Ale jak?“
„Já nevím, Semire.“
Znova se ponořili do ticha.
Kranich počítal řady kachlí na stěně před sebou. Nedařilo se mu dojít ke stejnému číslu. Alespoň měl důvod začít znova a znova.
Když úkosem pohlédl na kamaráda, měl Turek zvrácenou hlavu a sevřená víčka.
Čekali, každý ztracen ve vlastních myšlenkách.

Ozvalo se cvaknutí kliky.
Doktor vyšel ven, přejel prostor v úrovni lidských hlav a pak konečně jeho pohled padl dolů.
Komisaři na sebe pohlédli.
A vstali.




KONEC




Moc a moc a moc děkuji Vám všem, kteří jste tuto dlouhou povídku četli a především těm, co mi dávali zpětnou vazbu skrze komentáře. MOC si toho vážím a budu doufat, že Vám i poslední díl povídky, se kterou jsem strávila 6 let (!!!) bude stát za reakci. A třeba i za celkové zhodnocení - co se Vám tam líbilo, nelíbilo, co Vás zklamalo, co jste čekali a nestalo se... a komu jste fandili. Miluji, když se čtenář podělí o emoce Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Nikdy ti neodpustím, že jsi mě ochudila o všechny ty věci, za které by Gerkhan mohl pokutovat, pokud by mu stačila i nablýskaná kapota. To by mohlo hodit na samostatnou povídku. Nicméně pokud zuří kvůli tomu, kvůli čemu si myslím, kdo se mu diví, žeáno.

Ač toho vždy později litoval a svíral ho stud, i Semir uměl být nespravedlivý, pokud se dostal do patřičného rozpoložení. - Tahle věta se mi líbí, je lidská a pravdivá.

...zamumlal Semir k fotce na zdi, která zobrazovala Andreiny rodiče a kterou bůhvíproč za ta léta ještě nesundal. - z celého kousku mě nejvíc zaujalo tohle a neumím vysvětlit proč. Nicméně jako autorka to fakt oceňuju.

Vypočítávání Krajíchových - pardon, Kranichových traumat je bezchybné, nejvíc se mi líbí pavouk a plíseň ve sklepě. Laughing

Tom se dnes očividně rozhodl riskovat vlastní vraždu a dál rýpal. - Je dost pravděpodobné, že si Kranich přál spáchat sebevraždu rukou policisty, pokud se vykakal nebo vyblinkal z podobrazu. Já mám při takové příležitosti vždycky sebevražedné sklony. Just sayin'.

Už teď zcela vím, že si Kranicha představuješ jako nenažraného trolla, který má zjevně nějaké skryté touhy živit se jako sexuolog. Modrooký démon je výstižné. Nicméně Semirova pomsta rozhodně nebude sladká.

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu NOVÝ, už ČTYŘIADEVADESÁTÝ DÍL povídky Very Happy
Zase se omlouvám, že jste museli čekat - ale tentokrát je díl alespoň dlouhý! Wink
A pozor: zatím ho sem dávám bez kontroly, takže tam mohou být hrubky a překlepy. Za chvíli se je pokusím vychytat, j? Wink
Díky moc za případné reakce Very Happy

W.


Moc díky za komentář, SaM, potěšil Very Happy přiznám se, že mě strašně baví nechat Toma přežírat - že by si tím něco, chuděrka, vynahrazoval? Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Nevím, jestli mě víc znechucuje Hotteho poznámka nebo tan studený párek. Od Semira to sice bylo nebývale zákeřné, ale Krajích je snad dospělý, ne? Laughing Dobře mu tak. Laughing

...že zbytek služebny strnule naslouchá... - A kdy nenaslouchá?

„Udav se, Kranichu.“ - Tam je tolik lásky! Laughing

...nespoutaným letem po šedivé řece dálnice... - Skvěle napsané.

„Myslíš, že bych si dneska mohl dát nějakou večeři? Alespoň lehkou?“ Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing (Napůl jsem čekala, že té holčičce tu zmrzlinu zabaví.)

Neváhal si odepnout pás, aby, nehledě na rozčílené pípání palubního počítače, zazíral dozadu na u přechodu pro chodce stojící dvojici. - Ten Kranich mě fakt zabije. U tajné služby by se teda fakt neudržel. Laughing Nicméně jsem ráda, že už je mu fakt líp, i když mám tušení, že to nebude mít dlouhé trvání. Je nemožné, aby do pusy něco zase promptně nenarval. (Mimochodem, za toho nenažraného Kranicha zaplatíš, cpe se do povídek mně i Káje. Laughing )

Karolina si bere kurzy od šéfové, ne? Málokdo donutí tónem komisaře, aby se přikrčili. Laughing

...úsměv trochu lovit z archivu... - opět výborný obrat!

Nutno říci, že i nenalíčené a s vlasy staženými do ohonu jí to nehorázně slušelo. -

...s panem ‚mám na svůj věk sexy zadek‘... Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Já miluju svou MMN verzi. Až budu velká, chci být Samantha.

Kranichův syndrom, pomyslel si Gerkhan. - Pokud je to jen tohle a ne ta pažravost, tak je to v pohodě.

No, skvěle jsem se bavila, Wox, tahle část byla opravdu bohatá na perly různého původu. Jsem fakt zvědavá, jak to Semir nakonec rozsekne, opravdu ano. Wink

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Děkuji za koment, SaM! Very Happy potěšil - a Tvá SaM se dobře píše!
Co se nenažraného Kranicha týká - já mám nenajedené postavy ráda a pokud Vám ho vnucuji do mysli, jsem jen ráda. Muhehehehe Laughing Twisted Evil

Snapie mě dostal XD XD

A ke Kranichovi něco tématického: http://www.youtube.com/watch?v=nGeKSiCQkPw Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Rozhořčenému Semirovi bych se pod ruku dostat nechtěla. Laughing
Uměle vybudovaná otrlost je potřeba v každé práci, v některé však poněkud víc.
Mhm, ty jeho úvahy o posteli Blondýny s Kellerem...
Dokonce nešlo ani tak o to, že dívka v té minutě, než lapil dech a „hovor“ ukončil, vůbec nezněla spokojeně a Gerkhan pak dobrou půlhodinu strávil v úvahách, zda jí raději nezavolat a nepřesvědčit se, že je slečna v pořádku. - Keller by jednu zasloužil. Je mi Semira líto.
„Ten člověk je nebezpečný,“ zamumlal Semir k fotce na zdi, která zobrazovala Andreiny rodiče a kterou bůhvíproč za ta léta ještě nesundal. „Nemůže mu na ní záležet.“ - Hm, silná slova. Ale po shlédnutí filmu Rodinné hříchy si říkám, zda na tom aspoň trošičku není pravdy. Spíš bych řekla, že Keller je jen prostě a jednoduše sobecký a nehorázně žárlivý.
Gerkhan se uchechtl: už to jednou s Karolinou řešil a oba se shodli, že Kranich musí řešit nějaké hluboké trauma. V úvahu připadalo vyrůstání ve sklepě, kde se musel živit plísní ze zdí, nedokonalé oproštění od minulého života, v němž byl patrně pavouk, co se nažere jednou za tři měsíce a pak tráví… nebo dávná internace jeho předků v nějaké brutálním zajateckém táboře. - Wox, já tě praštím. Laughing Laughing Laughing
Napřed Tereza, teď Tom… asi by měl vzít práci chůvy na plný úvazek. - Pokud vím, o hlídání Terky se ho nikdo neprosil. Smile (Jasný, jako kamarád se o své kamarády stará... Ale já osobně si myslím, že by se do toho moc plést neměl, protože si Terka stejně postaví hlavu, nejvíc to ublíží ji a... No, raději jdu pokračovat ve čtení. Embarassed )
[i]„Vždyť je to kamarádka. Samozřejmě, že mi není ukradená, proboha. Ok, jsem ochoten přiznat, že to občas přeženu… ale prostě mám dojem, že bych ji měl mít trošku na starost.“ - A jsme u toho.
„A ne? Když nebude chtít, budeš mít od ní pokoj. Když bude chtít, buď se definitivně rozhodne pro toho namistrovaného blbečka a zase budeš mít pokoj. A nebo vyjede po tobě a ty ji můžeš poslat někam a zase budeš mít pokoj. Prostě uvidíš, na čem jsi a nemůžeš prohrát. A dokonce k tomu budeš mít hned za týden příležitost. HEEEEJ, co to, SAKRA, děláš????“ [/i] - Jinými slovy: "Pohodlně se položte a řekněte, co vás trápí. Jo, aha. Takže... zkuste sex." Ke Kranichovi bych hned zašla na nějakou odbornou konzultaci se vztahy. Laughing
Ta pomsta s hranolkami ale nebyla moc pěkná. Hlavně vůči Karolině, které bude pán zbytek večera doma skučet.
Alespoň se pak dostanu přímo do ráje, když jsem si očistec odbyl na zemi, utěšoval se. - Kranýšek půjde jedině do nebe. *kýve na souhlas*
Laughing Laughing Laughing Wow, Šéfová byla v ráži.
Jolly zmuchlal papír a mrskl jím o zeď. „Udav se, Kranichu.“ - Myslím, že na tom Tom v MMN soustavně pracuje. A Jolly by to měl brát jako odměnu - přijde dřív do práce, bude produktivnější, víc si vydělá... Samá pozitiva. Cool
„Nééééé!“ Semir ve frustraci málem uhodil čelem o přední sklo: když už se vůz před nimi konečně pohnul, jim už zasvítila oranžová a červená. - Semir by ranní provoz na Gajdošové nepřežil. To by si dřív podřezal žíly, jak je to zasekané.
„Myslíš, že bych si dneska mohl dát nějakou večeři? Alespoň lehkou?“ dumal nahlas Kranich – kamarád mu věnoval takový pohled, že raději ucedil, že pro dnešek teda zůstane u hořkého čaje a suchého rohlíku. - Takhle se na něj musí! Pěkně jeden velký výchovný špatný pohled. Laughing
Gerkhan opět uvedl auto do pohybu a Tom vtáhl hlavu dovnitř: už pochopil, že jedou za Karolinou do práce, což mu ubralo na humoru a muž se rychle pokoušel vymyslet nějakou výmluvu, která by mu zajistila opečovávání a ne verbální výprask. - Doufám, že bude výprask.
Tom závistivě sledoval okolo jdoucí, zmrzlinu mlsně olizující holčičku. - Z Kranicha v MMN mám dojem, že by jí tu zmrzlinu snad vzal a snědl sám!
„POZOR!“ Kranich chytil volant – bez jeho zásahu by Gerkhan naboural zadek červeného Golfu, který vyjížděl z řady zaparkovaných vozů. „Ale jsem rád, že tě to naprosto nechalo v klidu,“ ucedil. - Bylo to o fous?
Jo, Tereza měla do idolu krásy daleko. - Hm, musím říct, že se mi nelíbí, jak všichni v MMN, dokonce i Tereza sama o sobě myslí jako o nepěkné holce. Nu co, jednomu se líbí hubený kozy, druhému holky krev a mlíko.
Dala nohu přes nohu a pomyslela si něco o třetím ročníku základky a Pepíčkovi, co na celou třídu vykřikuje, že s Mařenou a vůbec žádnou holkou na světě nikdy nemíní nic mít. - Trefné, trefnéééé!
Kranichův syndrom, pomyslel si Gerkhan. - To se Semir plete, protože Kranichův syndrom je přece neustálé chození všude pozdě. Laughing
„Vyspi se s ní.“ Na jeho vyjevený výraz nehrála, jen pokrčila rameny. „Netvař se tak. Bylo by to řešení, ne? Pokud bude chtít, tak by se s tím blbem stejně rozešla a ty to jen uspíšíš. Což je dobře, ne? A pokud ne, no tak alespoň bude jasno a nebudeš se tím trápit. A ona prostě na to, že chodí s idiotem, bude muset přijít sama časem.“ - Semir z té lavičky musel spadnout na podlahu. Laughing Rozhodně souhlasím se Sam, že by se do toho neměl montovat. Tedy v tom smyslu, že by dali kafe a přátelský pokec o tom, jaký je Keller hajzl a že si Semir nedávno vyslechl, jak ji Právník nakrásně uspokojuje v posteli.

Tááák,*otřela si zpocené čelo* jsem ráda, že jsem dnes dohnala povídkové resty.
Těším se na další díl. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu NOVÝ, už PĚTADEVADESÁTÝ DÍL povídky Very Happy
Díky moc za případné reakce Very Happy

Holky, strašně strašně moc děkuji za komenty, hrozně mě potěšily a nakopávají mě k dalšímu psaní. Už se fakt blížíme ke konci Very Happy

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
...a na pohovce rozvalený Kranich si nechal dolévat hořký čaj přítelkyní... - Chtěla bych potkat manuál Toma Kranicha na to, jak z každé situace vyrazit to nejlepší, opravdu. Very Happy

Terka měla úplně skvělou neděli, nicnedělání je shodou okolností i moje oblíbená činnost. Laughing

Opotřebovaný? Lítost? Nad tím by se Terka konečně mohla zamyslet. Ale aspoň ji nakrmí, to je od něj hezký.

...dobře udělaný hovězí steak s pečenými brambory, muž se přece jen trochu rozpovídal... - 1) komu by flákota nezvedla náladu? (kromě vegelidí) 2) u jídla se nemluví!

OK, takže... rozvod kvůli svatbě? What about...


No takže pro Paulovu kariéru, Terezino zdraví, Semirův klid duše a hlavně SaMinčiny nervy bude prostě lepší, když se rozejdou. Teď jsem to vyřešila. Very Happy

Ta opakovaná lítost mi vůbec nedělá dobře. Uhm...

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
SaMinko, děkuji za koment Very Happy ještě jsi zapomněla na to, že by se měli rozejít, aby se přestala strachovat paní Eva a aby mohl mít Kranich bilion rýpavých poznámek Laughing

Co se týká Kranichovy schopnosti vytěžit ze všeho to nejlepší: nemá na to manuál, ale přirozený talent Laughing tady by ale nesouhlasil, on bere hořký čaj jako hrlzu a křivdu Wink

Svatba... Keller ji v hlavě má, ale nějak ví, že by blonde nechtěla, mám dojem, že už tam byl i nějaký náznak Very Happy ale v případě zájmu mohu sepsat kapitolku, která v MMN být měla a já se ji rozhodla vypustit. Dala bych ji sem do komentářů, popř. zaslala zájemcům na SZ Smile stačí se ozvat a napíši to Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
To byla řečnická otázka, že jo? Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Áááá, nedělní nicnedělání je nejlepší trávení neděle. Smile
Ta pohoda na nahřáté lavičce! Už se na ni taky těším.
„Řešili jsme trochu ten rozvod.“ - to není moc dobrá zpráva.
Zajímavý rozhovor. Vsadím se, že slečna nemá tušení, jak to teď Keller vede. A stěhování do Norimberku... Padla o tom už v MMN nějaká řeč, co jsem přehlídla, nebo je to další z Kellerových překvapení, která má slečna akceptovat a jen tak přijmout?
Mhmmm, Eva ťala do živého. Laughing
Lítost... tak nějak mám vyzkoušeno, že v takových chvílích to chlapa spíš rozčiluje.
Jsem zvědavá na další díl!

Tak, po vaší diskuzi jsem se vrhla na nový díl, napsala koment a doufám, že sem hodíš to, o čem jsi psala. *big puppy eyes* Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Holky, moc díky za Vaše komentáře Smile dávám sem kapitolu, která v MMN měla být, ale nebude, protože se podle mě nehodí Wink
Občas takhle něco nemyslím a pak to vynechám Very Happy jindy mi zase do povídky spadnou zcela neplánované věci Smile


Tak, nebudu se zase tak moc rozepisovat Wink
Nastíním situaci: Wox k sobě pozvala přátele na jejich oblíbený filmový večer. Ovšem s tím, že ho měli začít ještě půlhodinou koukání na televizi – protože v pořadu, co se podobá našemu Hyde Parku, měl vystupovat Keller. Nezapomínejme, že je v Německu známá osobnost a expert na právní problematiku Wink Prostě večerní hovor ve veřejnoprávní televizi na aktuální téma a v lehce odlehčeném stylu.




„Vy jste,“ rusovláska sotva znatelně nahlédla do papírů s podklady, „v poslední době změnil působiště na univerzitě. Pro mnohé překvapivě jste vyměnil právnickou fakultu za ekonomickou, kde učíte základy legislativy. Proč?“



„To jsem nevěděl,“ užasl Semir.
„Jo, nějak se tam prý nepohodli, nebo co... moc se mu to nechtělo vysvětlovat,“ odvětila Wox a ještě silněji si objala kolena. Byla na přítele pyšná: působil jako dokonalý profesionál a přitom používal slovník normálního diváka, nebál se přitažlivých úsměvů a srozumitelných příměrů. Kamera mu navzdory obecnému mínění nepřidala ani gram, muž byl vzorem šviháka, co se i okolo padesátky čile udržuje. I na tak nepříjemnou otázku dokázal odpovědět inteligentně a s grácií, navíc ještě poděkoval za možnost, že mohl na fakultě dříve učit. Žádná hořkost ani pomstychtivost.
Allerlei a Karolina seděly a poslouchaly, Tereza však nedokázala určit, zda ze slušnosti, nebo je to opravdu zajímá. Hartmutt na televizi mžoural, aniž by vnímal obsah a Kranich do sebe ládoval oříšky s výrazem, který všem v okruhu padesáti kilometrů dával najevo, jak moc má všechno, co se Kellera a blondýny týká, na háku.

Wox se podívala na hodinky: upřímně, vůbec jí nevadilo, že měl pořad za pět minut skončit. Možná nebyl dobrý nápad zvát na něj kamarády, celou dobu se, ač nic ošklivého neříkali, cítila nervózní za každé Paulovo slovo. Kdyby tady byla sama, dozajista by si to interview více vychutnala. Ještěže si ho nahrávala...
„Terko!“ sykl Gerkhan a dívka zatřepala hlavou jako pes.


„Vy máte mimochodem ve vašem životě také změny, vaší přítelkyní se stala o mnoho mladší cizinka,“ sklonila hlavu reportérka a nasadila profesionálně lehký tón, kterým dávala najevo, že chce, aby Keller sám navázal a přitom se mu nevysmívala. „Je to třeba... nový impuls pro novou práci? Vy jste známý autor. Dočkáme se třeba nejen další odborné knihy... ale třeba i nějaké beletrie?“

Blondýna cítila, jak ji pálí tváře. Snažila se předstírat, že nevnímá, jak na ni přátelé civí. Kruci, zahraj to do autu, zahraj to do autu, modlila se k příteli.


Keller se však odměřeně zasmál. „Nový impuls to samozřejmě je. Když potkáte slečnu, která je o polovinu mladší než vy, dává to vašemu světu zase nový úhel pohledu. Osvěží vás to a... snad i trochu omladí. Samozřejmě... se také setkáte s kritickými reakcemi. Musíte čelit tomu, že vás a váš vztah někteří neberou vážně.“ Odmlčel se. „Já bych rád ukázal, že já osobně to BERU vážně.“
Moderátorka poposedla v předtuše něčeho zásadního.
„A aby to bylo skutečně všem jasné,“ právník se obrátil na kameru, ačkoliv mu to před vysíláním výslovně zakázali, „chtěl bych tady přede všemi položit zásadní otázku. Terezko...“

Novinářka zalapala po dechu a nebyla sama – kamarádi však asi neměli dojem, že jim mlýnské kameny drtí hrudník. Neříkej to! Zaječela málem na obrazovku.

„... vezmeš si mě? Protože já to myslím skutečně vážně.“
„Tak to je úžasné gesto,“ vzpamatovala se redaktorka rychle a nasadila vřelý úsměv. „Možná byste mohl hned znát odpověď. Zavoláme slečně ze studia...“ Pokynula technikům, kteří už několik telefonních hovorů během pořadu přepojili. „Stačí dát číslo... ach,“ kývla, když právník jednoduše kývl, dávaje najevo, že ti už ho znají. „Takže vytáčíme slečnu.“


Wox vyskočila. „Ježiši. JEŽIŠI!“
Němě na ni zírali.
Chytila se za hlavu a udělala pár bezmyšlenkovitých kroků dopředu. „Ne, tohle... tohle... Jak to mohl vůbec... ježiši!“
Mobilní telefon, co měla celou dobu vedle sebe na pohovce, se rozdrnčel.
Měla dojem, že se už nikdy v životě nenadechne. „Sorry,“ zachrčela. „Já... já musím... já m-m-musím! Řekněte mu, že mi... není dobře!“ rozběhla se ke dveřím vlastního bytu a než se nadáli, ozvalo se prásknutí.
Mezi ohromenou pěticí stále drnčel mobil: Kellerovi ve studiu už málem vyvstávaly symbolické kapky potu.
Semir polkl. Kellere, ty idiote vyděračskej, pomyslel si a přece se mu bylo muže ve studiu částí duše líto. Tohle dopadne blbě. Natáhl se a s náhlým odhodláním zvedl mobil.

„Terezko.“ Kellerovi se zjevně ulevilo.
Komisař zavřel oči. Nemohl nic dělat, když cítil jejich vyjevené pohledy. „Ne, tady je Gerkhan, kamarád. Posloucháme vás se VŠEMI přáteli,“ zdůraznil, ač advokáta v ten moment nesnášel, že rozhodně nevolá z novinářčiny postele. Dovedl si představit ten šílený trapas – večer před polovinou národa žádáte přítelkyni o ruku a zvedne to chlap... „Já... Terku ta vaše žádost dojala. Hrozně moc... trochu to neunesla. Požádala mě, abych vám řekl, že si všechno řeknete doma. Teď tady... um... brečí,“ vymýšlel si a pevně doufal, že to nezní až příliš uboze. „Tak.... přijďte a všechno si to povíte hezky osobně. Naschle...“ Než mohl právník něco říci, položil to a pohybem šelmy vypnul i televizi.
„No ty bláho...“ vydechla Karolina.
Kranich se začal dusit oříškama.



Budu ráda za reakce
Laughing Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
OK, chápu, proč jsi to nakonec nedala do děje, protože můj první impuls bylo hlasitě se rozesmát, málem jsem se počůrala. Pak jsem se vžila do Terky a třeštila jsem oči - stát se něco takového mně, tak to nerozchodím, a to jsem podle Terezy extrovert. A popravdě řečeno, příliš se mi to nehodí ani ke Kellerovi samotnému, ale jak říkám, pobavila jsem se - hlavně tedy z představy, jak se Keller tvářil, když telefon vzal Semir - je to pecka. Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Jj, nehodilo se to tam Laughing Laughing
vynechala jsem tam více věcí, mám ten dojem... ale na některé už si nevzpomenu, píši to moc dlouho Laughing

děkuji za reakci :hug:

A ano, po téhle scéně měla následovat velká Kellerova krize s Wox - ona měla být vytočená, že ji v podstatě vydíral a přitlačil ji ke zdi, aby na jeho žádost musela říci ANO. A on měl být pochopitelně naprosto nepříčetně vytočený z toho, že ho blondýna před celým Německem znemožnila, když to nechala zvednout Semira Cool Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu NOVÝ, už ŠESTADEVADESÁTÝ DÍL povídky Very Happy
Dnešní díl je neobvykle krátký a upřímně, je PŘÍŠERNĚ napsaný Sad jenže já budu skoro celý příští týden zaměstnaná nějakými akcemi a nic bych nenapsala, tak jsem si řekla, že sem dám alespoň něco. A hlavně, tento díl obsahuje hned DVĚ nevýslovné Kranichovy oběti!
Enjoy Wink

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Líbí se mi, jak je Kranichův včasný příchod v kapitálkách a s vykřičníky. Normálně preferuji nenápadnější kousání, ale aspoň je hezky vidět, jak to šokovalo i autorku. Laughing

Doprávaci jsou zmínění skvěle, zvlášť v případě, kdy jsou s nimi dálniční neustále zaměňováni. Laughing

...a s elegancí se vnořil do hustého ranního dálničního provozu, aby hned dominantně vyblikal příliš pomalu jedoucí dodávku, co blokovala levý pruh. - Líbí se mi, jak umíš hezky popsat pro dálniční policisty tak triviální věc, jako je provoz na dálnici. Povedené!

Celá ta anabáze s oslintanou tyčinkou mi připomněla vpodstatě jakoukoli chvíli, kdy mi něco nabídne můj tříletý bratranec. Ta míra, do jaké by se urazil, kdybych odmítla, je nevyčíslitelná, takže spolknu hrdost a sním tu ocintanou věc. Chápu chudáka Semira, jak se cítil, ale rozhodně tím nezmenšuji Krajíchovu oběť! Laughing

...jako kdyby ho vzdání se čokoládky vystřelilo k úplně jiným dimenzím myšlení, do kterých se doteď bál sáhnout. - Ty toho Krajícha masíš, to je neuvěřitelný. Laughing Já jsem údajně ta k postavám krutá, ale aspoň na to jdu s kulometem. Ty jsi jak olověnej make-up, trvá to třeba dvacet let, ale nakonec je chudáky úplně umoříš. Very Happy

Jeho Elena, uvědomil si. - To zabolelo. Ale líbí se mi, jak je Elena tady na PF universálně vnímána jako takový mezník v Kranichově životě.

Prokristapána, tahle kapitola je plná obětí! On dokonce i přimhrouří oko, aby si mohl Semir zasouložit!!! Jeho laskavost a velkodušnost mě věru dojímá. Laughing

Nemůžeš nechat Kranicha mluvit hlasem Dráta Vejdra a pak neříct Semirovi, že Tom je jeho otec, to je kruté.

Tu vnitřní bolest, kterou Kranich cítí, když cpe Semirovi Terku do postele, jsi nemohla napsat podle mě lépe. A jestli se spolu ti dva nakonec vyspí, tak tam bude spousta lidí, která by se měla poplácat po zádech, protože to byla sakra dřina. Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ach SaM, díky za koment, strašně mě potěšil! Very Happy
Jojo, právě pro komenty tuhle povídku ještě škrábu Very Happy

Trefila jsi to, SaM - říkala jsem si, zda tam ty vykřičníky dát, protože tenhle styl nemusím. Ale sem se to přesně hodilo Very Happy Very Happy

Ano, ano. Tom má momentálně tělesných potěšení dostatek, ale v hlavě mám, že (stejně jako Packal) po Eleně smrti docela abstinoval ze smutku, takže si na to vzpomněl a došlo mu, že kámoš se možná i po této stránce trápí. Tak se rozhodl slitovat! Laughing


A jestli se spolu ti dva nakonec vyspí, tak tam bude spousta lidí, která by se měla poplácat po zádech, protože to byla sakra dřina. Laughing


- to se těš na jednu z brzkých kapitol, to se dočkáš akce Laughing docela ses trefila Twisted Evil
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu NOVÝ, už SEDMADEVADESÁTÝ DÍL povídky Very Happy
Na dnešní díl jste sice museli měsíc čekat, ale je DLOOOOOOOOUUUUHÝ, snad se bude líbit Very Happy
Díky za případné komenty :aww:

W.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
*smazala vulgární koment a pokouší se napsat slušný*

Chm, divím se Wox, že s ním ještě je. Chápu, že to prostě někdy skřípe, že všechno není pořád růžový, ale asi by holka měla zvážit, zda jí to za to stojí. Teď mu dělá matraci a to doslova, on ji zpraží za všechno, co se mu nedaří, že ON si nedává pozor na své povinnosti, že ONA mu popletla hlavu tak, že má mozek v poklopci i za to, za co ona nemůže a hlavně za to, že Semir vůbec dejchá.
Čekám, odkud přiletí další facka a hm, proč jen si myslím, že je to tak naschvál, že mám chuť opravdu doufat, že ji Semir zlomí a bude ji líp?
*vrčí jako Kranich, kterému někdo sáhl na žrádélko*
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
To je roztomilé, jak má Terka trému za Paula. Škoda jenom, že jejich vztah už dávno není na takové úrovni, abych z toho celá zněžněla. (A vidím, že Krajíchův žaludek je už v pořádku. Ono mu, chudákovi, asi nic jinýho nezbylo. Jediná další varianta je prchnout z těla. Laughing )

To lechtání v podbřišku související s pýchou na partnera znám, taková hrdost samice. Jen je mi Terky v tomhle fakt líto - ten fakt, že její city jsou zjevně silné, spolu s faktem, že ten vztah nikdy klapat nebude... Je mi z toho smutno. Embarassed

Vidím, že povídka je silně ovlivněná tím pařákem, který jsme tady měli. A mám takové neblahé tušení, že nejlíp na tom v této části bude ten bezdomovec. Laughing

Já a vlastní dítě? Pffff, pomyslela si a s hvízdáním a pocitem dobré práce si skočila do sprchy. - Já pokaždé, když přijdu domů z hlídání bratrance. NIKDY.

Sumera, která si doteď, jako kdyby symbolicky v reakci na kvalitu jejich rozhovoru olizovala zadek... - vyhlašuji toto nejlepší větou povídkového fóra za rok 2013, letos máme jasno. Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Ježiš já se budu chlámat ještě týden. Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

...jako oliheň, které se dvěma vyšvihnutými chapadly zmocňuje kořisti. - proč byla moje první asociace tentacle porn a proč mám pocit, že to bude asi stejně "chutné" a příjemné pozorovat/číst? Rolling Eyes

No, aspoň to nevypadalo, že by ji zranil, ale pochybuju, že se to obešlo bez bolestí. To je fakt tristní, to tentacle porn by možná bylo příjemnější. Opět mi z toho vůbec není dobře. Ach Paule, Paule, komu by po tom mohlo být dobře, že. Všichni víme, že když ji u toho nepřidusíš, nic z toho nemáš. Chudáčku, to máš ale trápení, co? (Už jsem otrávila i sama sebe, končím.)

V příštím díle by milé překvapení pro slečnu SaM sakra být mělo! Přijdu od dvou zkoušek, čekám odměnu za to, že jsem je přežila, a dostanu představu Paulova ožralého dechu a jednoho z nejubožejších čísel, které jsem kdy zažila. (Což se samohřejmě nevztahuje na to, jak je to napsané.) Takže teda mi něco přihraj! (A překvapení má být příjemné, pamatuj na to!) Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Kájíku, moc děkuji za koment! :hug: Věř, že Wox už to asi dost přestává bavit, jenže ona má Paula ráda a - byť se nám to slovo oběma nelíbí - se ho asi snaží udržet. A má dojem, že když zatne zuby, pořád spolu mohou být happy. Podle mě začíná fakt hodně cítit, že tanhle to nepůjde a nemá to budoucnost... Ale to jí koukám do hlavy Very Happy Že držíš pěsti Tomovu sváděcímu nápadu se vůbec nedivím, ale myslím, že pro Wox by to bylo další trápení. Vyčítala by si to...

SaM, také moc děkuji za reakci :hug: ano, myslím, že snad mohu právě Tobě slíbit VELMI příjemné překvapení ;D i když... nerada bych Tě zklamala. Uvidíme.
Vlastně vůbec nevím proč, ale už několik dní se odehrává v takové té vlně veder, kdy je přes den na padnutí a večer pak prudká bouřka Very Happy Kolíňané už to tak mají hodně dní a dost už je to štve. Pokud je Ti z toho smutno, mám svým způsobem radost, protože největším oceněním u povídky je to, když ze čtenáře dostane nějaké emoce. Takže díky a vím, že Ty víš, jak to myslím Very Happy Nééé, tentackle rape neeee, to je děsný humus, je toho plný net a zvláště to dostává dětičky okolo 15 let XD a ubohé číslo to z hlediska nějakého nadhledu určitě bylo - ale Paul byl ve fyzickém smyslu docela spokojen Very Happy

Jelikož jste mě povzbudily, zkusím napsat nový díl co nejdříve Very Happy ale znáte to, sliby chyby Wink
A vím, že už to říkám rok :rofl: ale povídka se opravdu chýlí ke konci Wink berte to třeba jako návod na to, jak asi dopadne Kranichův chatový plán :rofl: i když... ;D
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu NOVÝ, už OSMADEVADESÁTÝ DÍL povídky Very Happy
Věnuji ho slečně SaM, protože je strašně hodná a komentuje mi povídky, ač já jí zatím ne Embarassed věřím, že Tě to potěší, SaM a díky!
Dílek je odllehčený a letní, tak snad pobaví Very Happy

W.

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak předně, kdyby se mi ta povídka nelíbila a nebavila mě, nečtu ji i přesto, že jsi slavná Woxys. Laughing A už vůbec to nedělám proto, abych dostala něco nazpátek. Nicméně pokud mi tahle tvoje doměnka donesla věnování a Trabera, tak si to klidně mysli dál! Laughing

Sakra Tome, to tě máma neučila, že se jí se zavřenou pusou? Začínám mít z toho Krajícha pocit, že si na tu sociální interakci mezi vším tím gáblováním ani nemůže dát pauzu, to už je přímo nějaká orální fixace. Laughing

Já na každé povídce krásně poznám, kde si autorka zrovna chladila žáhu. Konstituce - konstelace, helioport - heliport... Laughing

Prej jestli za to může, že mu bylo špatně. Krajíchu, zastav se a upřeně se zadívej do hlubin své duše. Našels to? Ne? Tak si dej ještě koblihu. Laughing

...i Kranichovi, co ho přejížděl očima jako tělo svlečené dvacítky. Laughing Laughing Laughing

...což se čas od času projevilo i spektrem fleků od jídla. - Jako Listerovo tričko, které je románem od Victora Huga, co? Laughing

Kvádro, oholená brada, kdo jsi a co jsi udělala s Frkem? Laughing Ale to už jsme myslím probíraly, že.

Já myslím, že Frank kariérně vzestoupil tak nějak omylem. Laughing Nicméně se omlouvám, evidentně jsou tam nějaké narážky na sérii Když..., kterou jsem nečetla a když, tak jsem to úspěšně zapomněla. Embarassed Jsem si jistá, že je něco skryté ve způsobu, jakým s Frankem Engie mluví, a Veroniku, která se nebaví, jsi taky nezmiňovala asi jen tak, ale prostě se nechytám. Sad

I přes přítomnost velkého Trabera prostě musím docenit obraz Krajícha prchajícího s umaštěnou krabicí do kanceláře, aby se na to jídlo náhodou někdo jen nepodíval!!! (I když pokud se koukají jako můj strejda... vždycky pociťuju touhu přitáhnout si talíř k sobě, na řízek se mi takhle prostě nikdo koukat nebude. Je můj! MŮJ! Laughing A je to tady, zkrajíchovatěla jsem...)

„Je sice jen Hawai a tu nemám rád,“ Kranich stočil trojúhelníček do ruličky a labužnicky ukousl, „ale ujde.“ - Tohle už ani neumím okomentovat, moje slovní zásoba na to prostě nestačí. Laughing

Mně se naopak líbí, jak jsi v tomto Franka napsala. Jak jsem psala výš, o Když... sérii mám jen kusé vědomosti, ale vím, že tam Susanna zemřela, že byli spolu a že to nebylo hezký. Co se týče Frankovy reakce... život dal a život vzal. Myslím, že je dobře, že se s tím smířil, zahojil a šel dál. V tomto případě mi přijde, že Gerkhan to chudák pěkně schytal, když se ze smrti Kateřiny pořád nemůže vymotat. Evidentně je tam nějaké PTSD ze způsobu, jakým zemřela, které tam po tom shrnutí děje prostě čekám, ale stejně... Frankovi to přeju a přijde mi to zdravější. (I když obecně není realita, kde je Susanna pod drnem, úplně moje.)

Ale... kečup na Hawaii?

O zubařském spiknutí vůči Traberovi jsme se bavily na FB, ale stejně cítím potřebu to vypíchnout ještě jednou. Laughing

„...Něco jiného je třískat auta napadrť a něco jiného to pak vysvětlovat nahoře...“ - Oh, ta moudrost a vědění v tomto výroku! Trabere, nemáš úpal? Laughing

Šéfová tam tak hezky číhá, aby náhodou neseděli na stole a trochu Krajícha symbolicky přidusila, to se mi líbí. Engie má prostě oči všude! Laughing

Vrchní policejní rada Traber.
VRCHNÍ POLICEJNÍ RADA TRABER.
VrCHnÍ pOlIcEjNí RaDa TrAbEr!!!
Vidíš, jak absurdně to zní a vypadá? Vysvoboď ho!!! Very Happy

„To ti jako budeme muset salutovat?“ - Jen ta představa!!!


Drbání byla mezi policisty z Dálniční velice rozšířená nemoc, podlehl jí každý, kdo kdy sedl do auta a jak vidno, nezbavil se té strašlivé nákazy ani po přesunu do kanceláře. - Zrovna předevčírem jsem vepsala do nové povídky úsek, kde Petra pohrdá Kranichovým a Gerkhanovým drbáním a pak sama sebe přistihne, jak jim předává klepy. Koukám, že fandom některé věci prostě vnímá stejně (například i ten speciální vztah mezi Gerkhanem a Engie), to je hrozně fajn.

Traberovo pubertální zahihňání prozradilo, že se pod oblekem skrývá ten samý neandrtálec jako dříve: na holky měl vždycky výbornou paměť. - Ach, světlo majáku na rozbouřeném moři! Rozsvěcená okna chaloupky v setmělém lese! Laughing

Z celého toho kousku ovšem zcela vyhrává ona absurdní představa, jak zrovna Krajích a Traber udávají milostné rady Gerkhanovi. Zrovna oni dva!!! Jeden má evidentní problém se zubaři, druhý se neoddělí od žvance ani natolik, aby mohl dát Karolíně pusu, ale oba jsou neohrožení experti! Nemám slov! Laughing

Ten konec je ale ovšem prostě nejlepší, co si budeme povídat. Semirova bouračka, která je Tomova vina, a do toho Traberova ťafka o vyplňování papírů... Jdu se počůrat. Laughing

Skvělá část, Wox, nádherná groteska, moc za ni děkuji! Teď už jen zbývá, aby se Traber setkal se Samanthou. Skolím ho jak lev gazelu v běhu! Teda... um... Samantha, Samantha ho skolí.... Embarassed Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Kranichu, měl by sis zopakovat pravidla slušného stolování. *facepalm*
„Můžu za to, že mi bylo špatně a nemohl jsem se soustředit?“ - Very Happy Very Happy Very Happy Jak by o jeho nevině mohl někdo pochybovat.
Představa šéfové na stole mě notně pobavila. Ten příměr se ti povedl. Laughing
„Ujde to, ujde...“ šklebil se Traber a ruku podal i Kranichovi, co ho přejížděl očima jako tělo svlečené dvacítky. - aby mu nevypadly oči z důlku. Laughing
Kdo jsi a co jsi udělal s Frankem Traberem? Kde je jeho strniště, kecky a džíny? Shocked
„Frank si zažádal o návrat na naše oddělení.“ - Jupííííííííííííí, doufám, že se tam v ději objeví vícekrát!
„Franku!“ zaječel Tom o oktávu vyšším hlasem než měl obvykle a s krabicí ukořistěné pizzy pádil do kanceláře. „Pojď za náma!“ - u téhle části jsem se smíchy málem počůrala. Tom je takové velké děcko. Laughing Laughing Laughing
„Je sice jen Hawai a tu nemám rád,“ Kranich stočil trojúhelníček do ruličky a labužnicky ukousl, „ale ujde.“ - Hamty, hamty, hamty, ať mám víc než tamti.
„to papírování mě málem zabilo. Něco jiného je třískat auta napadrť a něco jiného to pak vysvětlovat nahoře...“ - Neumím si představit FRANKA, jak dává sprdung svým podřizeným, kteří během týdne stihli sešrotovat tři služebáky. To je prostě nad mé síly. Laughing Laughing Laughing
Muži zaskočily drobky, takže bylo těžko poznat, zda ze sebe vyráží „ne“, „ne“, nebo jen lapá po dechu. - šéfová má uši všude. Laughing Dobře Kranichovi tak. Very Happy
„Jak jako, vrchního policejního radu?“ otázal se Kranich, když si zapínal pás na místě spolujezdce. - *spadla ji čelist* Laughing Laughing Laughing
A navíc to byl Kranich, kterému z představy, že by on mohl s Terezou něco mít, donedávna málem naskakovaly pravé neštovice! - Časy se měníííííí. A Tom zkousne trochu své hrdosti a bude rád, když bude zpátky nenabručený Semir. Přece jen, kdo má s takovým bručounem pracovat. Hehe. Stejně je za vším jen a jen Kranichův profit. Laughing
„Hochu,“ nasadil Frank shovívavě učitelský tón, „pokud potřebuješ pomoci s holkama, přijď si pro radu od moudřejších a zkušenějších. Sedneme na pivo, synu a já ti dobře poradím. A ty platíš rundu.“ - To je perla za perlou tenhle díl! Laughing
„To nevadí, kluci,“ naklonil se Traber a oběma kamarádům zaťukal na ramena. „Já ty papíry za vás vyplním.“ - Traber tomu dal korunu. Laughing

Díky moc za skvělý díl plný Toma a jako přídavek Franka. Laughing Moc jsem se pobavila a skvěle se to četlo, byť se přiznám, že mi při prvním čtení nešla do hlavy představa veselého, vyrovnaného a naprosto v pohodě Trabera. To je totiž totálně opačný Traber, než jakého doslova žeru v SM. Very Happy
Jsem zvědavá na pokráčko a snad z toho všeho jídla nebude mít Tom otravu. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Zaprvé: HOLKY, MOC DÍKY ZA DLOUHÉ KOMENTY! Jsem fakt strašně happy, přiznávám se, že bez reakcí psát neumím (proto se taky, SaM, stydím za to, že u Tebe zatím moc nekomentuji, a proto jsem Tě chtěla potěšit Frankem, víš? :hug: což jest odpověď na první část Very Happy). A haha, slavná Woxys, výborně Very Happy

Tom je náhodou šťastný člověk Very Happy on je u mě takový kliďas a momentálně je ve stavu vysoké blaženosti: má kamaráda, má práci, co má rád, má ženu svých představ (a kyprých mír, které on rád) a ještě k tomu dost jídla Wink jen Wox mu tu idylku trošku kazí Laughing

Jasně, SaM, nemohu Tě nutit ke čtení celého Když Very Happy ale abych maličko poopravila: Tým 2 byl u mě naprosto, ale naprosto na okraji. Sus zabili hned na začátku Když 4, kde se záporák mstil Šéfové za smrt rodiny. Pokusil se oddělat i Franka. Ten už byl polomrtvý, když ho Tom se Semirem našli – a on se přiznal, že byl do Sus zamilovaný a nikdy jí to neřekl. Takže spolu nebyli Sad v dalších dílech si našel přítelkyni a odjel s ní do Stuttgartu, což byla pozice, na kterou měl jít vynuceně Semir. Přiznám se, že původně jsem mu plánovala dát brzy zmínku o tom, že čeká potomka (Wink popravdě pevně doufám, že jsem to tam už někam neplácla Laughing), ale pak mě napadlo, že jeho návrat Tě může potěšit Smile doufám, že se zadařilo Very Happy

Jup, Semir má ze smrti Kateřiny pořádné trauma. Upřímně, má své chlapské potřeby, ale on prostě NEMŮŽE, zaboha si nedokáže najít holku, co by mohla být hodna toho, aby přišla po Kateřině, jestli rozumíš. Někdy už je asi ve stavu, kdy by se nejraději zašel do bordelu, ale on to prostě nedokáže. A jo, je z toho dost nešťastný.

Přiznám se, že představa trhana Franka, který má vyšší hodnost než naši super komisaříci, mě dost baví Laughing

Jasně, Semir je Anin chráněnec a drbe se, drbe jak v pavilonu slonů! Laughing

Trefa do zubaře mě rozsekala. Znovu přísahám, že jsem o jeho trablech se zubaři nevěděla! Laughing fakt mě to pobavilo XD XD XD u mě jsou Frank a Tom starší než Semir, navíc Tom je ve vztahu strašně spokojený a Frank si zase vůbec nepřipouští žádnou slabou stránku (natož v téhle oblasti, že Laughing), takže se cítí vhodnými adepty na poučování ;D

Kája: kdo ví, třeba se kecky objeví! Very Happy ale neslibuji, obávám se, že Tým dva (er... jeho... zbytky... Embarassed) u mě nikdy nebude mít větší roli. Pokud tedy Frk opravdu nesvede Wox, protože pak by mohla být na stanici hodně zajímavá situace (Semir x Traber). Laughing
Náhodou, kdyby Frank chodil s Wox a Semir se na to musel dívat... to by se dobře psalo B)

Hrozně mě pobavilo, že jste si obě všimly stejných vět – díky! Very Happy

Ano, ano, za vším je Tomův je profit! Laughing

Moc a moc oběma děkuji za koment, pokusím se o nový díl co nejdříve!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Já ten záměr pochopila, jen nechci, aby sis myslela, že si tím snažím něco vynutit. Wink

Na mou obranu, když jsem sem tehdy došla, zrovna jsi myslím psala 4., bylo toho na mě tehdy prostě moc, a teď se k tomu nějak nemůžu dostat, nějak mi nejde se do toho začíst. Embarassed Nicméně jsem moc ráda, že jsi mi ty vztahy ujasnila.

Jen mě teda pobavila představa, jak Traber někoho svádí. Laughing Na to mi teda vždycky přišel moc línej, a zvlášť Terku s tou její upejpavostí by nejspíš asi nedal. Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Slíbený komentář :)
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Tak jsem konečně tady s komentářem. Promiň, mohla bych tu chodit častěji, vím Smile.

Zatím okomentnu poslední dvě pokráčka před modrou částí Smile.


Líbí s e mi hned ze začátku, jak si velmi zdůraznila to, že Kranich přišel včas!!! Neuvěřitelné se stalo skutečným !! Very Happy Že by už konečně poznal hodinky? Very Happy
Poté, jak se Kranich hrozně útrpně vzdal čokolády pro Semirkovo dobro ...aww, hotový samaritán se svatozáří Smile Já chci od něj taky čokoládu!!! Embarassed Je horzně hodný, má Semira rád a vzdá se i jídla Smile To je moc dobře napsaný - Tom se k tomu dlouho rozhodoval, neboť to byla naprostá megaoběť, ale poslední Turkova slova ho dohnala k činu: zalovil v kapse saka a, řídě jen jednou rukou, podal Gerkhanovi polovinu čokoládové tyčinky, co načal ráno k před-svačině a hodlal si ji sníst před obědem. „Na, vezmi si,“ zabručel. - achjej ...prej "megaoběť" Smile To je fakt dobře a výstižně popsáno. Líbí se mi, ten styl Smile. Laughing

Je mi Semira líto. Beznadějně zamilovaný Tureček do dívky, kterou uzurbuje neurvalý neandrtálec Sad Achjo, já si na Kellerův styl života snad nezvyknu Very Happy právník chlípník Very Happy Závistivý a žárlivý ...né Mad

Sumera, kočičí hrdinka, mi přijde, jako moc milý způsob, jak na miliseknudu odvrátit pozornostod děje Smile Já tu kočku zbožňuju! Taky bych takovou chtěla Smile A možná jsem to ještě neřekla, ale to jméno: Sumera .. neumím si k téhle číče představit jiné jméno:) Vznešenost a elegance na čtyřech chlupaťounkých nožkách s okouzlujícím pohledem kočičí rozmazlené dámy Smile Sumera je má oblíbená hrdinka celé povídky Wink

Líbí se mi popis Woxyiny cesty domů "metrem". Smile Jako bych se viděla, ještě před řidičákem Very Happy.

Nuže, Paul. Achjej. Nenapravitelná část superega. Smile. Dobře, asi na pár vteřin, možná i celou minutu mi jej bylo příšerně líto. Prohrát případ a taková klasa, jako je on. Sad No jo, Kellerku, ale i to nás utváří. I neúspěch utváří náš obraz osobnosti. Wink
Nesmutni, další případ určitě zmákneš! Twisted Evil

Wox, jako nástroj, pro ukojení jeho smutku. Jako utěšitelka ... achjej, holka, kde ses to dala Very Happy Je mi Terky líto. On si ji, ten Keller, ani nezaslouží. Ona se jej snaží utěšit a on ji takhle zneužije. Bojí se ho. A strach do vztahů nepatří. Nebo ano? Shocked

Ale co já už vůbec nepochopím, proč pořád Keller omílá toho Gerkhana (♥) !!? Kruci, copak nevidí, že je mu Terka věrná až za hrob. Která holka by se sebou nechala tohle dělat? Asi ta, co nemiluje, ne?? Rolling Eyes Kellere, ty jsi dílo Very Happy.

No, pocitů je mnoho, ale teď jdu honem přečíst i modrou část, ať se mohu těšit na to, co příjde dál Twisted Evil Smile


Woxí, skvěle. Skvěle. Skvěle! Tvůj smysl pro postřehy a detaily a pocity je nenahraditelný Smile


Piš dál ...honém Very Happy *poskakuje a je jak na jehlách*

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Přečteno! :D
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Nevím, jak vy, ale já se při téhle modré části opravdu nasmála. Wink

„čekáš? Na správnou konstituci planet a hvězd?“
„Říká se konstelace...“
„Pán je nějaký chytrý,“ odfrkl si Tom, ale byla na něm příliš znát dobrá nálada
- tak, na tohle se nezmůžu na víc, než tohle : Laughing Laughing Laughing (Perfektní část!)

Vrchní policejní rada Traber a jeho super nekončící šarmantnost prokládaná neandrtálstvím a ležérností Very Happy Perfect! Smile No, co z toho bude, já se těším. To je moc hezká návštěva!! Traber je osobnost tak proč ne?! Smile

... Ale tady není helioport, aby ti každý den vozili kaviárek z Ruska!“
„Heliport,“ zamumlal Turek. Říká se heliport.“
- Tome, ty dneska jedeš! Ti tví odborní "termiti" Very Happy Tome, ještě pár těchto hlodů a zblázním se smíchy Very Happy

„Hahahahaha! Snad ne tu oplácanou novinářečku?“ Traberovo pubertální zahihňání prozradilo, že se pod oblekem skrývá ten samý neandrtálec jako dříve: na holky měl vždycky výbornou paměť. „Já myslel, že už ji dávno dostal.“
- Trabere, Trabere, takhle mluvit o dámách !! Very Happy Vážně ses nezměnil, teď si ukázal tu část ze svého ega super znalce žen Very Happy Jsi třída. Něco v Tobě je, takové to neodolatelné přidrzlé já ... Embarassed Smile (Abych se ještě nezamilovala, sakra Very Happy)
No, možná by to chtělo Gerkhanovi promluvit do jeho svízelné situace, pokud to uděláš, chci u toho být!!!! Laughing

„Nechal ji ufrknout k takovému starému páprdovi s naditou šrajtoflí,“ ochotně vysvětlil modroočko, zatímco Turek vedle něj zelenal vzteky ..... - Semi!!! Shocked Co Ti to tidva padouši dělají ??... Very Happy Modroočko, Modroočko, ty jeden rejpale! Very Happy Nevidíš, že už má toho Semir až tam nad hlavu, ještě ty do toho všeckeho Very Happy

Ale, Modroočko, tak mezi námi - myslím, si, že jsi toho Kellera vystihl naprosto skvěle!! Díky, tohle jsem potřebovala slyšet!! Smile Twisted Evil





Jen tak dál, Woxí ... Smile) Ještě pár takových Tomových hlodů a vážně už to smíchy neustojím Very Happy

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu NOVÝ, už DEVĚTADEVADESÁTÝ DÍL povídky Very Happy
Hrozně moc Vám díky za komenty - však je taky díl hrozně dlouhý (skoro o 1000 znaků více než je má norma na 1 kapitolu) a přišel skoro hned po minulém díle Laughing takže moc díky, fakt to pomáhá psát Very Happy

Snad se Vám díl zalíbí Wink

W.

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Traber s Kranichem si nedají pokoj. Laughing
Modroočko líně zvedl obočí. „Tak předpokládám, že kolegové nám asi botičku nedají, ne? Raději nám kup ledňáka, když už jsme tě sem zavezli.“ - Laughing Jak zneužívá svého postavení, padouch jeden. A zas ho honí mlsná. S takovou se za chvíli nevejde do dveří. Laughing
Přesto... že by cítil nějakou tendenci se po ní vrhat, o tom se mluvit nedalo... - tohle mě hrozně rozesmálo. Už je naočkovanej, už má Kranicha v hlavě a nedá se to vrátit. Laughing ¨
Semir velmi dobře útočí na blondýnino dobré srdéčko. Aby byla plná sestava, hm, snad to dopadne. Smile
„No... když plná sestava, tak teda naše parta, že? Takže s Paulem se asi nepočítá...“ - Ano, s Kellerem se opravdu nepočítá. Cool A omluva s ohleduplným slovníkem... Tomu říkám pravý důvod. Laughing
„Skoro jako kdybych neměla na vybranou.“ Blondýnka měla zvednuté koutky, přesto jí bylo ve tváři znát něco ztrápeného. „Už mě to unavuje,“ řekla tiše při pohledu na holuba, který v zobáčku táhl do stínu hrozně špinavou hranolku. „Já už vážně nemůžu.“ - Že by se už konečně protrhla hráz s tou špinavou vodou, co v sobě Wox zadržuje už nějaký ten pátek? Že by konečně začala myslet trochu na sebe?
„Ale jinak to bylo krásné němé melodrama,“ pohodil Frank hlavou, až se mu do čela svezla legendární vlna. - VLNA je všude! Laughing
Hehe, svět je spravedlivý a botička je neminula! Laughing
Musela ho dlouho utěšovat, ačkoliv útěchu potřebovala sama. - Klááááásika. Když potřebujete oporu, zrovna v tu chvíli ji musíte poskytnout vy sami. Není na to taky náhodou nějaký Murphyho zákon? Smile
Keller je příjemnej jak bodlák.
Novinářku si do postele rozhodně tahat nechtěl. - Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Když už si s tím Kranich začal, tak ať jde s pravdou ven. Laughing Laughing Laughing
„Nebudu tě rušit v přemýšlení. A zhasni.“
Pitomá Wox, pomyslel si Kranich vytočeně.
- Ano, ano, za všechno může Wox. Laughing
,,Mě... mě prostě mrzí, že neumíš ustoupit,“ rozhodil rukama bezmocně. „Jdi si. Já ti to asi zakazovat nemohu a ani nechci. Jen by sis mohla uvědomit, že mi z toho, že jsi pořád s ním, není do zpěvu. Věřím ti,“ zavrčel, když dívka otevírala pusu. „O to nejde. Jen bych ocenil... ocenil nějakou známku, že si mě trochu ceníš. Protože poslední dobou mi přijde, že už ti na tom tolik nesejde.“ - Keller by se hned mohl dát k divadlu. Fakt mu za tohle číslo musím zatleskat, protože to je přesně to, co nesnáším. Že Wox neustupuje? Hmmmm, měla bych protiargument. Cool
Wooooow, to je skvělý ústupek, opravdu skvělé vyřešení hádky a výměny názorů. Laughing Aby si po tomhle čísle ještě někdy Wox normálně sedla.
Ten víkend ji přišel draho. Hodně draho. - Nejen víkend. Smile

Díky na nový díl, jsem zvědavá na další, i když s každým dalším dílem je mi Keller méně a méně sympatický. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
S tou antisympatií ke Kellerovi, musím jedině souhlasit, Kájko.

Semir cenil zuby, ovšem úsměv musel udržovat s nejvyšší námahou od chvíle, kdy si všiml Kranicha a Trabera, co rádoby nenápadně vykukovali zpoza zmrzlinářského stánku a zcela bezskrupulózně špehovali. - Kluci jedni, darebáčtí ... Chudáka takhle špehovat Very Happy.
Ale tu zmrzku, tu bych si dala. Citrónovou! Razz

Kar a Tom ... krásná dvojka Smile. Tome, Tome, ty záludný modroočko, z Tebe se stává hotový Casanova Wink Smile

Zvedl obočí a zklamaně sledoval, jak se dáma vrtá pod pokrývku. „No dobrou... a to jako už nic nebude...?!“
„Nebudu tě rušit v přemýšlení. A zhasni.“
Pitomá Wox, pomyslel si Kranich vytočeně.
- Aj karamba. Kar tě prokoukla. Nj, kujete pikle a pak se divíš Smile Možná má v tomhle Kar pravdu, měli by to nechat na Wox ... míchat se do vztahů bývá nebezpečné, ač je to dobře myšleno. Popravdě, je mi z téhle bezvýchodně vypadající situace smutno.

Keller ...ach jej. Jeho uražená velebnost... Proč tohle, proč sakra, tohle, dělá ?? Terka je dost stará na to, aby se rozhodla sama, co chce podnikat o víkendu. Kruci.
Politujte, všichni právníka. Ať má radost! Very Happy Sobec. Very Happy

Tak mi přijde, že je Terka jak v nějakém vězení .. chuděra. Pryč od něj!!

Ale tak, dobrá. Na jednu stranu Kellera chápu. Na place se objevil další alfa samec, takže boj je na světě. Ale to pořád neznamená, že Wox, chudák, bude jak pod drobnohledem.

Dýchá z toho na mne, dost nepříjemné napětí Twisted Evil Budou se dít věci Very Happy

Jééé, málem bych zapomněla! O_o Tohle mne naprosto uzemnilo! Já to úplně vidím!!! Ajajajajaj. Cool
Okolo nich se zoufale tísnily lavičky a na jednu z nich Turek usadil své dobře tvarované pozadí. - tohle je prostě nejlepší popis něčího pozadí, co jsem kdy četla! Aww... Semir je zkrátka kus povedeného chlapa. *srdíčka místo očí* Embarassed



No, každopádně to je takového to napjaté ticho před bouří. A že bouře teda přijde.Twisted Evil Těším se na to!!! Hrozně se těším. !!


Doufám, že Ti komentářky pomohou k další, co nejdříve zde, mířené kapitolce!!! Smile

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Pánové se rozhodli, že svou drahou šéfovou ohleduplně informují až po svém návratu na stanici, aby nebyla ve zcela zbytečném stresu. - Ach ti naši mužní hrdinové. Very Happy

Myslím, že "paka" ty dva skvěle vystihují. Jak málo stačí, aby se dospělý chlap proměnil v hihňajícího se troubu, to je neskutečné. Laughing Vůbec se Semirovi nedivím, že mu z toho komba už tečou nervy.

...a na jednu z nich Turek usadil své dobře tvarované pozadí. - Obdivuji tvůj pozorovací talent!

Před Kranichem uhájená bageta! To je jak svatostánek uhájený před pohany nebo křesťany! Tu by si měla blondýna vystavit. Laughing

Přesto... že by cítil nějakou tendenci se po ní vrhat, o tom se mluvit nedalo... - Tady je přesný důkaz toho, že bys měl míň naslouchat rozežranci sledujícímu svůj vlastní prospěch a nadržené patoložce, která se nemůže dočkat, až prohrábne jistou vlnu. Laughing

Ten popis okolí náderně zpomaluje děj a zvyšuje napětí, hezky použité.

...takový ty hnusný, levný, co jsou v nich rozemletý ptačí pařáty... Hm? Furt nic? - Semire, ty víš, jak na děvče zapůsobit. Mňami! Laughing

Semir cenil zuby, ovšem úsměv musel udržovat s nejvyšší námahou od chvíle, kdy si všiml Kranicha a Trabera, co rádoby nenápadně vykukovali zpoza zmrzlinářského stánku a zcela bezskrupulózně špehovali. - Jen ta představa! (Skoro konkuruje tomu salutování.)

„Už mě to unavuje,“ řekla tiše při pohledu na holuba, který v zobáčku táhl do stínu hrozně špinavou hranolku. „Já už vážně nemůžu.“ - zaprvé musím vypíchnout tu milou zmínku o holubovi, který dává čtenáři pocítit to nepřítomné zírání, a za druhé mě při jejím doznání skoro až zamrazilo. No jo... ale nechala to tam dojít sama. Embarassed

„Ale jinak to bylo krásné němé melodrama,“ Melodrama. Laughing Trabere, co tě to v tom Stuttgartu učí za slova? Laughing

...až se mu do čela svezla legendární vlna. - Laughing Laughing Laughing

No jistě, že botička. Semirku, copak nevíš, že na pos*anýho i záchod spadne? A chudák šéfová přijde o hlasivky.

...a v redakci by neměla klid ani na záchodech. - ehmNaomiehm.

Co to bylo za rozhovor? To je jako její otec nebo co? Prostě mu oznámím, že si potřebuju odfrknout a jedu, maximálně se tak ujistím, že to zvládne a depka ho nijak neovládá, ale to je tak všechno. Ona mu to nadnáší jak já kdysi tátovi u věci, kde jsem si byla jistá, že by mohl protestovat, jak kdyby potřebovala povolení. Takhle by to fakt fungovat nemělo, ani omylem. Evil or Very Mad

„To je teda slovník!“ přešel zhrzený Tom do útoku. - Laughing Něco mi říká, že ty taky dneska večer už nikodo nepřefikneš, Kranichu. Laughing

Pitomá Wox, pomyslel si Kranich vytočeně. - Na to se dá říct jenom "pitomý Flanders!" Laughing

„Tak povídej,“ sedl si ke stolu. Mračil se. - španělskou inkvizici nikdo nečeká, co?

A hlavně... mohla by sis všimnout, že je teď skoro pořád po tvém. Co já? - Já už se jenom směju, fakt.

Ten konec skoro nabízí variantu, že právník celou tu dobu mířil jenom tam a dobře věděl, jak zahnat Terku do kouta. A je mi z té manipulace blivno, nicméně nedokážu vinit jenom Kellera. To, co mu Wox dovoluje a kam se nechává strkat je čistě její vina a její zaslepenost. Teď z toho má prostituci, aby dostala něco, co mělo být samozřejmé a právník neměl právo doprovázet to takovými kecy a ublíženým výrazem. Zaplatila si za něco, co mělo být ve zdravém vztahu zadarmo. Wow.

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
HURRRÁÁÁ, 3 komentáře! :la: moc Vám děkuji a hned letím psát další díl, věřím, že bude (vzhledem k tématu XD XD) dost výživný Twisted Evil Evil or Very Mad

Kája:
díky za koment, Tobě jsem odpověděla po QIPu Very Happy

Sasa: i Tobě díky! To víš, Keller žárlí, určitě mu dochází, že věkově je Semir k blondýně blíž, navíc je vážně fešák Wink a navíc s ní kdysi v posteli vážně skončil (což ovšem Keller stále ještě bere jako blondýnčino zneužití ze strany ohavného Turka), takže konkurence číhá a je velmi silná!

SaM: děkuji, děkuji! Potěšilo mě, že si pamatuješ Naomi - ano, před ní Wox vážně mluvit nechtěla Very Happy A nachytala jsi mě - většinou se opravdu snažím, aby postavy používaly slovník přiměřený jejich intelektu, zájmu, povolání a sociální skupině: ovšem MELODRAMA mi u Trabera vážně uteklo Laughing asi by to nepoužil, máš pravdu Very Happy
Samantha o návratu legendární vlny ještě neví! Laughing s posledním odstavcem souhlas :nod:
Jen SaM, nechápu zmínku o salutování, vysvětlíš, prosím? Embarassed

Ok, jdu zkusit psát, pokud budou hvězdy stát při mně, díl tu bude zítra Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tom se v minulém díle obává, že bude muset Traberovi salutovat, když má tu fancy hodnost - doslova: „To ti jako budeme muset salutovat?“ Píšeš to ty nebo já? Laughing

Melodrama neřeš, mohl si to přečíst v komiksu a popravdě řečeno, v původní Kobře to nikdo neřeší (další z asi milionu důvodů, proč by zdejší autoři fanfiction napsali lepší seriál Laughing ), ale chápu tě, taky si to hlídám. (Další z důvodů, proč je psát Trabera prostě boží.) Wink

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
A já se tak snažila vzpomenout, na co by to mohla být narážka Laughing děkuji za vysvětlení Laughing je lichotka, když si takovou drobnost čtenář (narozdíl od autora samého *stydí se* :rofl: ) zapamatuje, díky Very Happy

Ale jo, Traber má v tomhle své kouzlo Laughing ale kdo ho má v tom jazykovém ohledu ještě větší? No samozřejmě Hartmutt Laughing Laughing jeho repliky se musí hodně vymazlit Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu NOVÝ, už JUBILEJNÍ STÝ DÍL povídky Very Happy
Doufám, že se bude líbit. Museli jste čekat trošku déle, než jsem slíbila, ale zato má dnešní díl délku skoro dvou kapitol.
Snad zaujmou - a pokud okomentujete, budu na vrcholu blaha, děkuji :aww:


W.

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Mít moc na(d) - POKRAČOVÁNÍ
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 7  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma