AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
50%
 50%  [ 1 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
50%
 50%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 2

Květen
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

tuto povídku nemám moc ráda za způsob, jakým je psaná, nesednou mi hlavně některé dialogy. Leč... rozhodla jsem se, že sem vrátím všechna díla, takže tu má své místo i toto Smile snad zaujme alespoň někoho.

Woxys

----------------------------


Květen



..... Jak dlouho ještě bude veřejnost mlčet? Politologové dávno upozorňují, že Paroubkovy mocenské ambice jsou skutečně nebetyčné a premiér, ve snaze je ukojit, neváhá zacházet s Ústavou, nejsvatější listinou každého demokratického státu, jako s kusem bezcenného hadru. Položme si otázku: skutečně je českému člověku jeho pohodlí natolik drahé, že za věc svých dětí, kterým poté, co Paroubek veřejně prohlásil, že do voleb půjde v koalici s komunistickou stranou, hrozí život v totalitě, není schopen zvednout hlas?

Slibte davu Ráj a on za vámi půjde jako pes, ač ho povedete do Pekel: to je stará dobrá diktátorská poučka, kterou náš ,,sečtělý“ premiér skvěle zná a využívá...
Jak dlouho bude trvat, než ho česká veřejnost prohlédne?
Je skutečně nutné, aby ji probudily až nabroušené vidle Rudých Satanů?


mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm
Tereza Wox.


V křesle sedící baculatá blondýna uložila výsledek své čtyřhodinové dřiny do Wordu a mailem ho hbitě odeslala do pražské redakce Mladé Fronty DNES, kde pracovala jako zahraniční dopisovatelka a politická komentátorka.
,,Uch, to už je pět?“ zvedla zrak k hodinám a zavrtěla hlavou. ,,Dneska to byla fuška...“ zamumlala si pro sebe a znovu obsáhlý článek projela očima: varovala v něm, jako v posledních týdnech vždycky, před českým premiérem, který se zjevně stále více vžíval do pocitu, že je pro republiku ideálním státním zřízením režim ve stylu těžkého samoděržaví střiženého osmi decilitry tuhého stalinismu.
Vypnula notebook a protáhla se: ,,stejně tě dostaneme, ty socanský zmetku...“ zavrčela a protřepala obě unavené ruce. Měla důvod k takovým silným prohlášením: včera jí přišla od redakce šifrovaná zpráva (poté, co v republice začali záhadně mizet proti stávajícímu kabinetu píšící novináři, dávali si všichni větší pozor), že mají premiér i celá vládní strana v Německu tajná konta – kdyby o tom zjistila víc, a dneska k tomu udělala prvních pár kroků, zlomilo by to Paroubkovi a spol vaz...

Vstala a přesunula se k oknu, sedla na parapet a čelo přitiskla na studenou tabulku skla: ještě nikdy jsem nezažila tak příšerně chladný květen, napadlo ji při pohledu na z nebe se snášející drobounké sněhové vločky.
Z bytu byl nádherný výhled snad na půlku Kolína: tiše zírala na šedé velkoměsto, na v dálce se vinoucí Rýn obklopený ohromnými moderními paláci – sídly nadnárodních koncernů, na park hned u pat domu, ve kterém žili, na nedalekou dálnici...
Vzdychla.
Jediné, co jí kazilo dobrou náladu z poctivě vykonané práce, byla prázdná židle u stolu, na kterém se krčil fólií překrytý talíř s kuřetem.
Zase byl pryč...
Ne, do práce mu nikdy nevrtala: už si zvykla, že stačí zazvonění stále zapnutého mobilu, aby ve tři ráno s omluvami vystřelil z postele a letěl do akce, ze které se taky nemusel vrátit živý. Koneckonců, dělala to samé: a on bez námitek toleroval její rozpačité ,,sorry“, když uprostřed noci dostala zprávu o mimořádné tiskovce, nebo události, které budou další den plné noviny.
Jenže dneska, vzdychla znova, dneska si přece bral volno...
A taky mohl dát vědět, že je v pořádku: vždyť věděl, jak se o něj bojí.
No, vlastně se o něj bojí... ano, brzy to bude už půl roku, usmála se v duchu a dlaň si mimoděk přitiskla na levou tvář. Půl roku, co trval jejich vztah-nevztah, zatímco se jejich společní přátelé už dávno vřítili do manželských svazků. Ale co, pokrčila rameny, vždyť nám to oběma vyhovuje, tak nač si tím lámat hlavu? Hlavní přece je, aby byli oba spokoj...

No jejích úvah se brutálně zařízl ostrý zvonek u dveří.

Potěšeně se zašklebila a vyletěla k nim, v tu chvíli naprosto ochotna odpustit mu, že si zase zapomněl klíče.
,,Už jsem tady,“ vytáhla pojistku. ,,Kdepak jsi se zdržel? Měla jsem strach, že...“
Zarazila se: z chodby na ni nehleděl mladý Turek, ale jeho staronový kolega: ,,Tome!“ vykřikla vyděšeně a vrhla se k muži, aniž se ho obtěžovala pozdravit. ,,Co se Semirovi stalo? Někdo ho zranil? Kde je?!“
,,Počkej,“ setřásl ji ze sebe znechuceně. ,,Nikdo mu nic neudělal, pokud já vím... Jen jsem si s tebou chtěl promluvit, Wox.“
,,Aha,“ vydechla a cítila, jak se jí zmocňuje úleva. ,,Tohle mi nedělej, hrozně jsem se lekla,“ pokárala ho a gestem naznačila, ať jde dál.
Tom vstoupil, zul si boty a zvědavě se rozhlížel: párkrát tady už byl a útulný byt se mu docela líbil... až na ten příšerný nepořádek na obou psacích stolech: jejich vlastníci by se určitě vymlouvali na organizovaný chaos, ale on jim v tomhle nebyl ochoten věřit ani slovo.
Tereza ho dovedla ke křeslu a zamířila do kuchyně: ,,kávu, čaj, nebo džus?“ zeptala se přes rameno, ,,a co nějaké sušenky?“
,,Děkuji, Wox, ale nic si nedám, nějak nemám chuť.“
Obrátila se k němu s medovým výrazem ve tváři: ,,KÁVU, ČAJ, NEBO DŽUS?!“
Přesně za tohle ji nesnášel: za tu odpornou umíněnost, za to, že muselo být vždycky po jejím, ačkoliv šlo o naprosto malichernou blbost. ,,Díky, NIC!“ oplatil jí s o poznáním kyselejším úsměvem.
Pokrčila rameny a vrátila se, aby usedla do křesla po jeho boku. ,,Když myslíš... a co jsi mi tedy chtěl říct?“ zeptala se upjatě.
Chvíli na ni beze slova hleděl a sledoval, jak začíná být nervózní: ,,Chtěl jsem si s tebou promluvit o Semirovi.“
Zvedla obočí: ,,prosím? Je snad nějaký problém? Říkal něco...?“
,,Ne, nic,“ potřásl hlavou. ,,Ale já jo... myslím, že tenhle vztah Semirovi nesvědčí, Terezo... nemá to cenu...“
Vyskočila na nohy, rudá jako jeden socialistický deník: navztekalo ji už to, že nepoužil její oblíbenou přezdívku, ale plné jméno. ,,co to plácáš? Proč by to nemělo mít...“
,,Pochop, že se jen trápí, copak ti to nedochází?“

Chvíli na něj zírala jako na zjevení, pak polkla a pohlédla mu zpříma do očí: ,,hele, Tome,“ zachroptěla. ,,Já vím, že mě nemáš rád, ačkoliv v nejmenším netuším proč... Já se ale snažila, abychom se tolik nehádali, protože já vím, že tě má Semir rád: jenže tohle jsi trošku přehnal, ne? Já si myslím, že ti do toho...“
,,Já, já, já... jenom já...“ ušklíbl se zle. ,,Jsi tak neuvěřitelně samolibá a sebestředná... copak nemůžeš někdy udělat něco, co není dobré jen pro tebe?“
Rázem zbledla: ,,to přece nemíníš vážně! A vůbec,“ přimhouřila oči, ,,neměl by ses radši věnovat své drahé manželce, než vymýšlet nějaké hlouposti, co nás jen otravují?“
,,Karolínu z toho laskavě vynech,“ rozzlobil se. ,,Miluju ji!“
,,A já snad Semira ne?“ opáčila vztekle. ,,Taky vám do toho nekecám!“
Naprosto nečekaně mu rty zvlnil lehký úsměv: jakoby byl potěšený nahrávkou na smeč... ,,když ho teda tak miluješ, Terezo, víš, kde teď je?“
,,No... v práci, ne?“ pípla: najednou si zdaleka nebyla tak jistá.
,,To jsem mohl čekat...“ protáhl skoro spokojeně a zabubnoval prsty na desku stolu. ,,Ty vůbec netušíš, co je dneska za den, že?“
Mlčela a zaryla rozpačitý pohled do koberce: ,,myslela jsem, že šel do akce,“ přiznala tiše. ,,Nenapadlo mě, že by mohl být někde jinde... nebo kam prostě mohl zaskočit... Tak mi to řekni, prosím...!“
Změna v jejím chování i hlase byla nepřehlédnutelná: Kranich v duchu pokrčil rameny a oproti původnímu plánu se rozhodl dál ji netrápit: ,,myslím, že je na hřbitově,“ pronesl mírně a hned odpověděl na její tázavý výraz. ,,Dneska je to rok, co zemřela Kateřina, Terezo.“
,,Persephone?“ vydechla a ztěžka klesla do křesla. ,,Tak proto byl v posledních dnech pořád tak mlčenlivý a smutný... to kvůli ní...“
,,Přesně tak,“ kývl a nahnul se k blondýně ,,A právě proto by bylo lepší, kdyby byl sám, rozumíš?“
,,Ne,“ zamračila se nesouhlasně: ,,Musím být u něj, už abych mu pomohla, Tome! Vždyť se tou její smrtí ještě očividně trápí... Já... nevěděla jsem, že na ni ještě tak myslí...“ zamumlala smutně.
,,Potřebuje čas,“ položil jí ruce na ramena. ,,Nech ho žít, ať se z toho vzpamatuje... on ji pořád miluje, chápeš?“
,,To jsi mi teda řekl novinku,“ odsekla a rychle setřásla jeho dlaně, aby se opět vrátila k uštěpačnému tónu: ,,a odkdy si ty hraješ na psychologa? Jak můžeš vědět, co cítí a co je pro něj nejlepší!?“
,,Mám oči a hlavně mozek,“ zasykl a vytáhl z náprsní kapsy saka fotku. ,,Nechtěl jsem ti to ukazovat, ale ty sis o to řekla,“ mrštil papírem na stůl tak prudce, že snímek sklouzl přes hranu a svezl se na koberec.
Novinářka se ani nepohnula: seděla strnule s výrazem sfingy, která právě položila nešťastníkovi nezodpověditelnou otázku a čeká na řešení: ,,Zvedni to.“
Tom se s bručením sehnul a fotku upustil na desku, hned vedle její levé ruky. ,,A teď se na to podívej, Terezo. Dobře si to prohlédni.“
Poslechla: opatrně fotku sevřela mezi ukazovák a palec a přiblížila si ji k očím...

Na barevném snímku byli zvěčněni dva mladí lidé: do obyčejného bílého trička a džínsů oblečený Semir Gerkhan, který s rozzářeným pohledem a širokým úsměvem pevně objímal pohlednou černovlásku.
Tereze vyschlo v krku: dívka byla překrásná... měla více než ideální míry, úžasné dlouhé vlasy, jasně modré oči... neusmívala se tak jako Semir a přesto z ní přímo vyzařoval pocit neskutečného štěstí, stejně jako jakási přirozená inteligence... opírala se o Turkovu hruď a hleděla přímo do hledáčku, takže Tereze připadalo, že ji sleduje.
Zastyděla se.
Příšerně se zastyděla za svou nechutnou nesouměrnou postavu, za neustále zacuchané blonďaté vlasy, za tupý výraz ve svém obličeji, za malé, hluboko zapadené obyčejně šedomodré oči... za, za...
Zavřela oči, celá se chvěla: taktak dokázala položit snímek na stůl, aniž jí vypadl z rozklepaných prstů. Dala ho obrázkem dolů a pohlédla na soucitně se tvářícího Kranicha: ,,Nevěděla jsem, že byla tak hezká,“ zašeptala zlomeně.
,,Už to chápeš, Wox?“ zeptal se jí tiše a jemně. ,,Rozumíš, proč si s tebou začal? Podívej se na tu fotku ještě jednou,“ vyzval novinářku a nemilosrdně jí snímek strčil pod nos. ,,Ona byla štíhlá, ty... ehm, hodně diplomaticky řečeno, nemáš zrovna míry modelky... Kateřina byla černovlasá, ty jsi blond... jsi prostě její dokonalý protipól, Terezo: proto si tě ,vybral‘... chce se z toho takhle dostat – vytlouká klín klínem... copak to nezní logicky?“
,,Všechno přece není jen o tom, jak člověk vypadá,“ rozplakala se. ,,Myslím, že mě má rád...“
,,To asi ano,“ snažil se ji utěšit. ,,Jenže právě proto ti nikdy neřekne, že se chce rozejít, chápeš? Určitě ti nemíní ublížit a tak bude radši trpět...“
,,Netrpí,“ vzlykla, ,,já ho přece nijak netýrám, sakra!!! Je se mnou z vlastní vůle!“
,,Chceš mi říci, že na Kateřinu vůbec nemyslí? Že o ní nemluví, nesní... že ji nezmiňuje? To ti tedy nevěřím, nezlob se na mě,“ zakroutil hlavou.
,,Ze začátku ano,“ popotáhla. ,,To křičel její jméno za spaní, zdály se mu o ní strašné noční můry, sám mi o nich vyprávěl... i teď o ní mluví, samozřejmě! Ale ze spánku,“ vplul jí do uslzených očí vítězný výraz, ,,ze spánku teď šeptává jméno mé: a rozhodně to nejsou špatné sny, to ti teda garantuji!“
,,Poslyš, nechápej mě špatně,“ snažil se ji uklidnit, ,,já přece netvrdím, že jsi nějaká bestie.. . vždyť jsem tady i kvůli tobě: copak ti vůbec nevadí, že na Kateřinu pořád myslí?“
,,Vadí nevadí...“ pokrčila rameny a utřela si slzy, ,,na tom přece nezáleží... beru ho jaký je: a on ji miluje... nemysli si, že to nevím!“
Zavrtěl hlavou a vstal: ,,pak tě vůbec nechápu... vždyť nejsi nic jiného než náhrada!“
Zesinala a prudkým gestem rozechvělé ruky ho vykázala ke dveřím: ,,mohl jsi najít lepší slovo,“ ucedila.
,,Mohl, ale to by zdaleka tolik nevystihovalo podstatu věci,“ ušklíbl se a vklouzl do bot. ,,Když ti nevadí ona, je snad jedno, jaký jí dám název, ne? Stejně jde jen o nálepku pro tu samou věc... A ty si to, Wox, promysli. Netrap ho.“
,,Prosím tě, odejdi,“ vzlykla znova a skryla tvář do dlaní. ,,Vypadni!“


*


Klapnutí dveří.
Vida, přeci jen si ty klíče nezapomněl, usmála se smutně a zamíchala lžičkou v hrníčku zeleného čaje. Bylo kolem deváté večer.
,,Ahoj,“ strčil rozčepýřenou hlavu do kuchyně a zatvářil se omluvně. ,,Promiň, že jsem nedal vědět, měl jsem něco naléhavého, takže...“ Byl bledý, tvář strhanou a unavenou: ať se snažil hrát roli z náhlé akce se vrátivšího komisaře jak chtěl, nešlo mu to.
Tupě přikývla. ,,Večeři máš na stole.“
,,Nezlob se, ale nemám hlad,“ polkl a zmateně pohlédl do ložnice: ,,Wox, kam zmizela má peřina, ty jsi ji prala?“
,,Ne,“ vzdychla a vstala, aby zmateného Turka odvedla do pokoje pro hosty. ,,Jen mi přišlo, že bys byl dneska rád chvilku sám,“ špitla.
Zaváhal. ,,Ty to víš?“ zeptal se pak tiše.
,,Jo, vím,“ potvrdila jeho domněnku a rozpačitě naklepávala polštář, aby se vyhnula jeho pohledu. ,,Dej si sprchu a pak si tu buď, Semire: nemíním tě rušit.“
,,Děkuju, asi to budu potřebovat,“ zamumlal a po očku sledoval, jak se blondýna zvedá a míří do kuchyně. ,,Musím nějak strávit ten dnešní den, víš?“
,,Chápu,“ kývla a pomalu zavírala dveře. ,,Dobrou noc a odpočiň si!“
,,Dobrou noc.“


Bože, to byl to byl tedy dialog, vrčela pro sebe a nalila si další sklenku vína: bylo to několik let, kdy pila naposledy, ale teď cítila, že potřebuje něco silnějšího, aby se vzpamatovala.
To jsem mu vážně řekla jen takové kraviny?
To jsem ho vážně nebyla schopna vzít za ruku a něco hezkého mu povědět, abych mu z toho pomohla dostat?
Vždyť on je z té holky úplně hotový, přiznala si: koneckonců, nešlo si nevšimnout, jak špatně na tom Turek po příchodu domů byl: musela by být úplně slepá, aby nenaznamenala, že má oči rudé od pláče.
Možná bych za ním měla jít teď, napadlo ji a celou sklenku kvalitního Bojolais, které dostala na nějaké naprosto nepodstatné tiskovce, do sebe hodila na jeden ráz.
Jenže co bych mu jako měla vykládat?
Třesoucí se rukou sáhla na stůl a přitáhla si fotku, kterou Kranich před ochodem stačil obrátit obrázkem vzhůru. Turkovi nevěnovala ani špetku pozornosti: všechnu zaměřila na jeho krásnou černovlásku.
,,Co jsi vlastně zač?“ zašeptala a lehce se jí dotkla prstem. ,,Asi bych tě měla nesnášet,“ pokračovala trošku nesouvisle, ,,jenže to je přece blbost ne? Když s tebou byl šťastný... jak bych tě mohla nenávidět? A pak... stejně by to bylo jen ze závisti,“ zamumlala. ,,Jo... jsi moc hezká, ale už ho nech, proboha... nech ho přece žít!“
Další dvoudecku do sebe kopla, jakoby šlo o panáka.
Kdybych teď za ním šla... a řekla mu, ať se rozhodne.... ne, to je hloupost! Vždyť to by jen potvrdilo Kranichova slova, že jsem sobec: Semir teď potřebuje být sám...
Nebo ne?
Zvedla se na nohy a maličko kolísavě se přesunula do kuchyně: jenže kdy jindy bych dostala tu nejupřímnější odpověď, když ne dnes? pomyslela si, když vařící vodou zalévala Turkův oblíbený mátový čaj. Konečně mám šanci dozvědět se, na čem jsem...
Ale co když to všechno skončí?!
Vzdychla, postavila hrneček s vonícím nápojem na stříbrný tácek a udělala první opatrné kroky k pokoji pro hosty.
Jestli teď řekne ne, stejně by ten vztah nikdy neměl cenu... a nějaká šťastná budoucnost by byla sprostou iluzí.

Ohlédl se, ve tváři údiv.
,,Neruším?“ pípla a lehce pozvedla tác: ,,já ti jen nesu čajík, můžu dál?“
Kývl. ,,To jsi moc hodná,“ usmál se maličko a sledoval, jak své břemeno odkládá na noční stolek po jeho boku: seděl na kraji rozestlané postele naprosto oknu, za kterým se ve světle pouličního osvětlení stále honily sněhové vločky.
Narovnala se a pohlédla na něj: vůbec to nevypadalo, že by se měla k ochodu.
,,Smím na chvilku?“ zeptala se rozpačitě a s povděkem kvitovala, že se trošku posunul, aby jí udělal místo vedle sebe: novinářka se však k Turkově překvapení uvelebila na koberci u jeho nohou.
,,Copak, Wox?“ řekl tiše. ,,Nejdeš spát?“
,,Nemůžu,“ přiznala a sklopila oči k zemi. ,,Pořád musím myslet na tebe a... na ni.“ Vytáhla z kapsy fotku a podala ji svému příteli: ten jen bolestně vzdychl.
,,Tady jí to moc sluší,“ pousmál se smutně. ,,Byli jsme v norimberské zoo, víš? Ale to jsem ti už určitě říkal...“
,,Ty ji pořád miluješ.“
,,Ano, Wox,“ přikývl unaveně. ,,Pořád ji miluji.“
,,To bylo konstatování, Semire, otázka přijde teď,“ pronesla co možná nejklidněji a pokusila se zbavit dojmu, že dělá obrovskou chybu. ,,A co my dva?“
,,Musíme to řešit zrovna dneska?“ hlesl a vyhnul se jejímu pohledu. ,,Copak ti teď můžu dát nějakou odpověď?“
,,Ne... to po tobě ani nechci... jen... snad je ten nejvyšší čas, aby sis to nechal projít hlavou...“
,,Chápu,“ zamručel a složil ruce s hrnečkem do klína. ,,Víš, myslel jsem si, že už je to tak nějak za mnou, ale dnešek mi ji zase připomněl víc... jsem z toho venku a přece nejsem, Wox. Tušíš proč?“
,,Protože z toho venku být nechceš.“
,,Přesně tak,“ zasípal. ,,Tolik lidí se mi pokoušelo pomoci: ty, Tom, šéfová, Traberovi, kolegové... a nemysli si, že to bylo zbytečné!“ doplnil se rychle. ,,Jenže já si ji nechci nechat vzít úplně...“
,,Chápu,“ objala si rukama kolena: byla ráda, že o tom Turek konečně dokáže mluvit. ,,A jsem ráda, jestli jsem nějak přispěla k tomu, že se cítíš lépe, ale...“
,,Já vím, co máš na mysli a ne, tak to není,“ zavrtěl hlavou. ,,Přece bych tě nezneužil, jen abys byla nějaký žebřík z bahna.“
Ach, dneska už druhé takové krásné přirovnání, pomyslela si.
,,Mám tě rád,“ řekl hluše. ,,Ale dneska ti prostě nemůžu říci co a jak... nebylo by to fér k tobě, ke mně, ani... ani k ní. Musím si to v sobě napřed vyjasnit, Wox... a pak ti řeknu. Ve dny jako je tenhle na ni prostě pořád musím myslet a pak si před tebou připadám jako zrádce.“
Ztěžka polkla a opřela si hlavu o jeho nohy: ,,je strašně těžké bojovat o lásku s někým, kdo je mrtvý, Semire,“ zašeptala. ,,Nemůžeš si to s ním vyříkat, domluvit se, ani...“
,,Terezo,“ nahnul se a jemně ji pohladil po čele, ,,Já ji nikdy nepřestanu mít rád: ona je součástí mě samého a já si přeji, aby to tak zůstalo... i když budu cítit to samé k tobě, vždycky ji budu milovat. Dokázala bys to tolerovat?“
,,Tolerovat ne,“ řekla pevně. ,,Budu to respektovat.“¨
Konečně se opravdu upřímně usmál: ,,Pak... s tímhle vědomím bych to mohl dokázat... nemyslet na sebe jako na zrádce a být s tebou... já jen...“
,,Vyjasni si to,“ kývla. ,,Prober si sám to v sobě: pro mě je důležité, abys to věděl jasně.“
,,V tom případě,“ zaváhal, ,,dala bys mi pár dní...?“
,,Kolik jen chceš,“ zvedla se a přece jen nakrátko usedla vedle něj. ,,Máš spoustu času, Semire. Kolik jen budeš chtít... já tady budu vždycky! Jen,“ zlomil se jí hlas, ,,ať už zvolíš cokoliv, nechci tě ztratit úplně.“
Polapil její ruce do svých dlaní a přitáhl si je k bradě: ,,Wox... Myslím,“ pohlédl novinářce pevně do očí a věnoval jí jeden ze svých vzácných plachých úsměvů, ,,myslím, že už vím, jak se rozhodnu.“ Rty se lehce dotkl jejího zápěstí a políbil ho. ,,Ano, vím to... Přesto tě prosím, abys počkala...“
,,Svět je náš,“ zašeptala, zrak utopený v jeho oříškových očích. ,,Máme spoustu času, Semire: já počkám.“
Vstali: on zůstal na místě a provázel ji pohledem až ke dveřím.
,,Wox?“
Obrátila se.
,,Mám tě rád... myslím, že týden by měl stačit na to, abych si všechno, co se za poslední rok i... za tenhle večer stalo, nějak v hlavě urovnal. Uvidíme se v pátek?“
,,Budu se těšit,“ pípla a celá rozechvělá zmizela v kuchyni, aby ho nechala přemýšlet. ,,Budu se těšit, miláčku.“


*


Už nikdy se neviděli.
Tři dny po jejich rozhovoru jel Semir Gerkhan vyšetřit dopravní nehodu: zdánlivě obyčejnou, ač se smrtelnými následky, prostě... podle toho, jak to popisovali svědci do telefonu, už podobných viděl stovky: auto, co znenadání a bez zjevné příčiny vyletělo z dálnice, aby brutálně narazilo do blízkého betonového pilíře a rozbilo se na kusy...
Pro Semira Gerkhana to tentokrát nebyla obyčejná nehoda.
Zpět na stanici se vracel v přítelově CLK: zoufale vzlykaje s hlavou v dlaních, po boku Toma Kranicha, který za poslední rok vyčerpal všechna slova útěchy.


*


Mobilní telefon zazvonil sotva dvakrát, když ho drapla a k levému uchu přiložila masitá ruka podsaditého muže: ,,Tak jak?“ zeptal se nedočkavě a odklepl popel z cigarety přímo na několik desetiletí starý koberec.
,,.....Jediná střela? No vida, vy jste vážně jedničky v oboru...“
,,.....Na dálnici? A neviděl vás někdo? Hele, na tohle bacha, kdyby se našli svědci, bylo by to horší, než nějaký její článek o těch kontech!“
,,.....Jo, zítra si domluvíme čas, místo a předávku... ta Eura už na vás čekají, nebojte se... A republika je vám vděčná, protože,“ pronesl muž slavnostně, ,,Česká republika jsem já.“
,,....Mějte se a... hoši? Dobrá práce.“

Zavěsil a přešel k oknu: z Kramářovy vily byl nádherný výhled na do nočního hříchu se nořící Prahu... Usmíval se přejížděl pohledem po Karlově mostě, Pražském hradě, žižkovském vysílači, po Vyšehradě, po Památníku odboje...
,,Tak,“ kývl spokojeně, aniž tušil, že čirou náhodou stojí čelem ke vzdálenému městu, ve kterém si jeden mladý turecký policista, s fotkami dvou dívek v klíně, právě přikládá pistoli ke spánku. ,,To bychom měli...“



Konec.....
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Óóó, chudinka TWox! Crying or Very sad Crying or Very sad Tak dlouho strkala nis do politiky, až byl Semir ještě více zarmoucen! To bylo hodně smutné, ale alespoň nemusí trápi Terezu/Woxys myšlenkami na Persephone! Moc se mi to líbilo, i ty dialogy byly skvělé! Very Happy Jen by mě zajímalo, proč Tom nemá novinářku rád!

Ohó, tohle číst Paroubek asy by ti nepoděkoval! Laughing Chtěla bych ho u toho vidět! Laughing

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Květen
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma