AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Příliš pozdě...
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Ahojky,

brzy sem dám sérii Když, takže jako předzvěst přichází toto minidílko Smile

Woxys


------------------



Příliš pozdě...



Utíkal o život.
Jeho kroky se rozléhaly prostorem: dutě zněly dlouhou, vysokou chodbou, která často uhýbala a točila se do nejrůznějších ostrých zákrutů, přičemž stále plynule klesala.
Každý nádech ho pálil v namáhaných plicích, mračna prachu, který zvedaly dopady podrážek jeho bot, dráždila na patře a nutila ke kašli, v očích ho štípal vlastní pot a pravý kotník bolel od špatného došlápnutí.
Nic z toho nevnímal.
Utíkal o život.
Zahnul za další z rohů a, aniž se zastavil, zkontroloval čas: byli tam nejméně třicet minut... Chraplavě se nadechl, zatnul zuby a donutil své tělo k ještě větší rychlosti: v pomrkávajícím světle baterky překonal dalších několik zatáček, když ho náhle překvapila změna.
Polkl a zastavil se.
Chodba před ním se větvila, bylo nutné zvolit správný směr. Opřel se jednou rukou o vlhkou zeď, jak ho na moment zradily roztřesené nohy: lapaje po dechu zkoumal okolí křižovatky baterkou. Svraštil čelo, když na levé straně nalezl bílou křídou nezřetelně načrtnutou šipku.
Váhavě se jí dotknul chvějícím se ukazovákem: je možné, že by skutečně naznačovala směr..?
Ale... co když ho má jenom svést na špatnou stopu?
Olízl si rty a prsty zabořil do hustých vlasů na svém zátylku, jak to často dělal, když byl nervózní: copak mám na výběr?!
Stejně musel riskovat.
Tom Kranich vrhl poslední nejistý pohled na chřtán ramene, které odbočovalo doprava a sám se nechal pohltit černou tlamou druhého.
Řítil se po rozpraskané betonové podlaze, aniž si dopřál vteřinu odpočinku: řítil se, veden jen nadějí a stejně slabým paprskem skomírající záře halogenové svítilny, kterou zase zapomněl nabít.
Najednou se mu pod nohama objevily prudce klesající schody: vykřikl a zakolísal. Na prvních dokázal udržet rovnováhu, ale poslední, devátý, se mu stal osudným: zakopl a se zaúpěním dopadl obličejem na tvrdou zem – rukama taktak alespoň trošku zmírnil pád. Zasténal a opřel se lokty o zem: potácivě se zvedl na nohy a kulhavě vykročil vpřed, proklínaje se za ztracených osm vteřin.
Osm vteřin, které by mohly rozhodnout o všem.
Smetl si z tváře kousíčky odroleného betonu a vystřelil kupředu: stěny se teď kolem něj více sevřely a strop měl jen těsně nad hlavou.
Utíkal o život.
Pospíchal, snaže se o pravidelné nádechy a výdechy, dalších padesát metrů: stěží včas zaryl paty do země, když se před ním zhmotnily velké ocelové dveře, zpod kterých tenoulinkou škvírou vzniklou rozdrolením prahu, prosvítalo silné světlo. Narazil do silných železných plátů bokem až zasykl a hned se sápal po klice: něco mu říkalo, že je konečně u svého cíle.
Teď jen, jaký obraz se mu naskytne...
S namáhavých funěním těžké dveře otevřel a vskočil dovnitř: málem přitom zakopl o nehybně sedící postavu.
Jeho srdce se zastavilo.
Málem zakopl o tichým vzlykotem se otřásající Annu Engellhardtovou, která v pažích svírala ležící tělo muže, jehož hrdlo těsně obepínala konopná oprátka.
Málem zakopl o tichým vzlykotem se otřásající Annu Engellhardtovou, která v pažích zoufale svírala mrtvé tělo Semira Gerkhana.
Tom



Tom...
Tom... sakra, co ten Tom?!
Dlouhovlasá baculatá dívka polknutím svlažila vyprahlé patro a zamyšleně se poškrabala na spánku: co má teď Kranich udělat? Vždyť právě našel svého nejlepšího přítele... Tak co by měl říct, aby to nebylo klišé, nebo příliš patetické?
Ospale zívající blondýna se přestala hrbit u notebooku, na kterém právě, vyměňujíce si soukromé zprávy s OLI, spřádala jednu ze závěrečných kapitol čtvrté dlouhé povídky; a sáhla po minerálce, kterou si, věrna svému zlozvyku, pokládala při nočním psaní na zem k pohovce: ,,co s tebou, mistře Kranichu?“ zabrblala a napila se. ,,Co bych asi tak... udělala já?“ pomyslela si a vzápětí jí proběhl třas, když si představila sebe sama na Tomově místě.
,,Holt jsi přišel příliš pozdě, kámo... ale co bys teď mohl říci? No, stejně teď dávají ,Jistě, pane premiére,‘“ oddechla si, že má na rozhodování více času a protáhla se, aby alespoň trošku zaplašila svou ospalost.
Dívka, která se na svých oblíbených stránkách www.afc11.site.cz/povidky podepisovala pseudonymem Woxys (protože nikdo jiný to nebyl Wink) vykřížkovala Word, aby text nezahlédly nepovolané osoby a stulila se pod dekou do klubíčka, aby si odpočinula při pozdě noční repríze svého oblíbeného britského seriálu, který právě startoval na televizní obrazovce.
Sotva po minutě se přistihla, že se jí klíží oči: vzdychla, podložila si hlavu dalším polštářem a nechala víčka zavřená. Koneckonců, pomyslela si, u tohohle seriálu jde stejně jen o dialogy...
Ale jak už to tak bývá, po chvilce přestala vnímat i vtipné hlášky a propadla se, usmívaje se při snu o jistém Turečkovi, do náruče spánku.


Na televizní obrazovce se premiér Velké Británie, za účasti obou svých poradců snažil vyřešit návrh daňové reformy.
Modrou plochu s logem Windows XP na notebooku vystřídal spořič, takže se po monitoru proháněly pestrobarevné rybičky.
Venku vřískali můry lovící netopýři a sem tam ozvaly příšerným zaječením, které znělo jako pláč trápeného dítěte, kolem popelnic se prohánějící polodivoké kočky.
Woxys se ze spánku zle ušklíbla a otočila se na druhý bok, zády k monitoru: ale ani kdyby ležela čelem k němu, nemohla si díky zavřeným očím všimnout podivné věci...
Rybičky poděšeně zakroužily kolem korálového útesu a bez jakéhokoliv ohledu na své naprogramování se rozprchly, jakoby mezi ně vstřelila hladová barakuda.
Střed obrazovky se zavlnil a proběhlo jím několik oslnivě modrých záblesků: korálový útes zmizel v podivném azurovém víru, který do sebe vtáhl celou tapetu i šetřič. Pak monitor vybuchl gejzírem blankytného jiskření: vír se přenesl na celou obrazovku, až se zdálo, že z ní co chvilku vystoupí a pohltí celý byt.
Ale místo toho se objevilo něco jiného: z monitoru, který se teď vlnil jakou bouří rozhněvané moře, se vynořila a na klávesnici dopadla mužská ruka. Počítač zachroptěl, jako by se pokusil zpracovat celý objemný koš neznámých dat: v tu chvíli ruku, nedbaje jediného fyzikálního zákona, následoval i zbytek těla. A na zemi před zmateně blikajícím notebookem seděl Tom Kranich, který si mnul nos naražený při špatném dopadu
,,Sakra,“ odfrknul, zvedl se na nohy a naklonil se k monitoru: ,,Semire, jsi tam? Dělej, za...“
Ani to nestačil doříct a už zase ležel na zemi, ke které ho srazilo tělo drobného komisaře, jehož ze sebe monitor doslova vystřelil: oba muži se teď po sobě váleli a zírali si do očí snad z pěticentimetrové vzdálenosti.
,,No, to by myslím stačilo,“ setřásl Kranich kolegu znechuceně dolů. ,,Jsi v pořádku?“
,,Jo,“ ušklíbl se Semir. ,,Dopadl jsem do měkkého... krásné přistání!“
,,Nech si to,“ vstal Tom a nespokojeně zafrněl: ,,jsme správně?“
Drobný policista se vyštrachal na nohy a naklonil se k notebooku, na jehož zklidněném monitoru již zase mírumilovně plavaly korálové rybičky: ,,to nevím,“ zabručel. ,,Spíš mi vrtá hlavou, jak se dostaneme zpátky...“
Tom nespokojeně mlaskl: ,,stokrát jsem ti říkal, že až ten zkrat skončí, vrátíme se automaticky... ehm, snad. Jenže nevím, kolik máme času, takže bychom ji měli najít co nejdřív...“
,,Já si myslím, že to nebude problém,“ řekl Semir tiše a ukázal na vedle ležící schoulenou dívku.
,,Tohle je ona?!“ ohrnul Kranich nos a nahnul se trošku dopředu. ,,Takhle jsem si ji teda nepředstavoval... Netuším proč, ale vždycky jsem myslel, že se podobá nějakýmu steroidy napumpovanýmu kanadskýmu hokejistovi, ale že...“
,,Musí být ještě menší než já,“ zamumlal Turek, který zavřel oči a odmítavě zavrtěl hlavou. ,,Nemám z toho dobrý pocit, Tome, pojďme pryč...“

,,Ne!“ odmítl ho přítel tak rázně, že sebou Woxys trhla a vyjekla ze spaní něco jako ,,Jdi pryč, Paroubku, to BMW je moje!“.
,,Ne,“ navázal vykulený Tom podstatně tišeji, ,,musíme to dokončit... nezapomeň, že jsme to tak dlouho připravovali!“
,,Ale...“
,,Žádné ale, Semire! Běž to tady obhlédnout, ale bacha, ať nikoho nevzbudíš! Já se zatím mrknu tady...“ rozdával starší z policistů úkoly.
Turek rezignoval a neslyšně, věren překladu svého tureckého jména, našlapoval nočním klidem pokrytým bytečkem.
Sotva Gerkhan zmizel ve dveřích kuchyně, přiklekl Tom bleskově k na stole ležícímu notebooku: prsty mu zatančily na klávesnici, jak se snažil dobýt vytoužený soubor.
,,Tak se na to podíváme,“ zamumlal a zabloudil do Wordu, přímo mezi černou lebkou onačené položky. ,,Vím, že to bude někde tady.... á!“
Spokojeně se zazubil, když našel čtyři soubory, skrývající stejný počet povídek ze série ,,Když...“: prohlížel si jednu po druhé...
,,Když ti devadesát vteřin změní život...“ – hm, tady jsem se k Semirovi vrátil, pomyslel si, to bylo docela fajn... ale co mu, chudince turecké, udělal Geburn, to jí nikdy neprominu!
,,Když jsou ti tvé noční můry stále v patách...“ – ach... nikdy jsem se nedozvěděl, co přesně se v Kanadě stalo, kousl se Tom do rtu. Ale ty nervy, než jsme se dozvěděli, že jsou Semir i Richter ok... hm, celkem bych si to přečetl, abych byl konečně v obraze... ale ne, je málo času.
Zamračil se, jak mu zrak padl níže, přímo na povídku označenou trojkou: ,,Když jsou všechny té volby špatné...“. Tak tady to přehnala, vzpomněl si a ruce se mu sevřely v pěst. To, co tady Semirovi s Kateřinou provedla, to bylo... děsně kruté... nechat mu Persepohone umřít v rukách...

Otřásl se a pohlédl na další příběh, tentokrát označený čtverkou: ona... napsala další?!
Polkl a dvakrát kliknul na ,,Když máš ztratit vše, co je ti drahé...“. ,,Tak co jsi zase vymyslela, ty potvoro?“ vydrtil mezi zuby, naklonil se těsně k monitoru a začetl se do dlouhého textu.
Jak pokračoval, jeho výraz byl stále zachmuřenější, občas mu tváří přelétl stín naprostého zděšení: rty se mu němě pohybovaly, jak se zdráhaly nahlas vyslovit to, co krutě hlásaly řádky příběhu o velké hrůze.
,,Ne...“ zašeptal Tom a přejel si rukou po vlasech na zátylku. ,,Šéfová, Frank, Andersonová, ti všichni... To přece nemůže myslet vážně!“
Ostře se nadechl a pokračoval ve čtení: po chvilce se však chytl za ústa a zavřel oči: Semir...! Tentokrát.... tentokrát...
Otřásl se: přijdu pozdě... Příliš pozdě na to, abych ho zachránil...
Vytřeštěně zíral na slova, která se spojovala ve věty popisující poslední minuty života jeho přítele; a do očí mu vstoupily slzy: přece to nemůžu dopustit...
Ale co mám dělat?

Na vteřinku se zaradoval, že nalezl řešení, aby pak jen zklamaně svěsil ramena: kdyby příslušné část přepsal, ničemu by to nepomohlo - vždyť by je stejně snadno mohla poopravit jejich původní autorka.
A... co takhle tu povídku smazat? Rychle, dřív než se dostane na web a stane se, neodvolatelně a neoddiskutovatelně, součástí reality našich dní?!
Olízl si rty a zkontroloval, zda se jeho přítel nevrací z průzkumu, na který ho Tom vyslal zcela účelově: na svou práci potřeboval klid.
Jenže, uvědomil si sklesle, ani to smazání by nic nevyřešilo... kdo říká, že by pak nenapsala novou, ještě daleko horší verzi?
,,Vzduch je čistý, Tome,“ ozval se za klečícím komisařem hlas jeho tureckého parťáka. ,,Všichni spí jako zabití...“
,,Dobře, Semire,“ zamumlal Kranich a bleskově povídku, z níž byla na monitoru vidět ta zdaleka nejnevhodnější část, vykřížkoval, aby z ní jeho přítel nezahlédl jediné slůvko. ,,Fajn...“
,,Ale co teď chceš dělat?“ pokrčil drobný muž bezradně rameny. ,,To ji chceš vzbudit a jen tak říci, ať o nás nepíše takové drasťárny?“
,,Kdepak,“ odfrkl Tom opovržlivě a hodil po spící Woxys pohled plný znechucení a zášti. ,,To by bylo nanic: nevěřil bych jí ani slovo, i kdyby přísahala na svou nejmilejší věc (což bude při její figuře čokoládový loupák), že nás nechá na pokoji.“
,,Otázka zůstává,“ zamračil se Turek. ,,Co chceš dělat?“
,,Vyřešit to jednou provždy,“ řekl Kranich tiše a pohlédl příteli do očí. ,,Chci to vyřešit tak, aby už nikdo ze stanice nebyl v nebezpečí...“
Drobný parťák na něj nechápavě hleděl.
,,Musíme se ubezpečit, že už nikdy nic nenapíše, Semi,“ vysvětlil Tom, do jehož hlasu se vrátila rozhodnost. Vstal, přesunul se k pohovce a, aniž by věnoval pozornost vyděšenému příteli, nešetrným zatřesením vytrhl dívku z noční můry o nakynutém českém premiérovi.
Woxys vyjekla: ,,no jo, vždyť já už jdu spát, tati,“ protřela si oči a chystala se, absolutně nevnímaje své okolí, zamířit do postele.
,,Ne tak rychle,“ zadržela ji Kranichova paže, takže padla zpátky, konečně zaostřila a zalapala po dechu.
,,Cha, to se mi jen zdá, ne?“ otřásla se a rozpačitě přejela z Tomovy tváře na Turkovu: překvapeně vyjekla a ruce jí vystřelily k ústům. ,,To je legrace, že? Někdo se teď nááááramně baví na můj účet,“ zašeptala nejistě, oči rozšířené, jak hltala Semirův obličej.
,,Ale my se nebavíme,“ odsekl vyšší z policistů tónem, který Woxys donutil odtrhnout pohled od jeho parťáka. ,,My se vůbec nebavíme, slečinko!“
,,Nechápu, o čem mluvíte,“ zamumlala, aniž se pozastavila nad tím, že ji veřejně kárá tvůrci seriálu vymyšlená bytost.
,,Přišli jsme z naší reality, pomocí zkratu, co nám vypočítal přítel,“ ozval se poprvé i mladý Turek. ,,Museli jsme s tebou vyřešit ty tvé povídky...“
,,Zkrátka a dobře, nám se vůbec nelíbí, že takhle pitomě pronásleduješ členy naší stanice,“ zavrčel Tom a přisunul se blíž k vykulené Woxys. ,,jak jsi mohla na Semira poslat Geburna? Co ti udělal, proboha? A co to letadlo v Kanadě?!“
Dívka uhnula očima, Kranich však nemilosrdně pokračoval: ,,Nechala jsi ho unést, zbít, vážně onemocnět... Nechala jsi ho málem ztratit Janovo a Andreino přátelství! Nechala jsi,“ zlomil se muži hlas, ,,nechal jsi mu umřít v náručí jeho milovanou Kateřinu...“
Semir se při zmínce o Persephone zatvářil bolestně a zaryl žalem přetékající pohled do země.
,,Vidíš to?!“ zaječel Tom a zuřivě dívkou zalomcoval. ,,A to nemluvím o tom, co plánuješ ve čtverce, ty jedna zamindrákovaná velrybo!“
,,Ale já to nechápu,“ hlesla dívka nešťastně. ,,Vždyť jsou to jen příběhy: povídky, které na realitu nemají nejmenší návaznost...!“
,,Na tu vaši ne,“ pustil ji Tom a stoupl si vedle smutně mlčícího Turka. ,,Na naši až moc velkou. A my už nechceme žádné utrpení, žádné tvé zákeřnosti!“
,,Omlouvám se,“ špitla provinile. ,,Je... je mi to moc líto... Když už tohle vím, nebude se to opakovat, to vám slibuji!“
,,Jenže to nestačí,“ zavrtěl Tom odmítavě hlavou.
,,Ta co mám dělat?“ otázala se zoufale a rozhodila rukama: ,,jasně, stáhnu ze stránek všechny povídky a čtverku tam ani nedám, smažu ji hned teď a tady...!“
,,Dobře,“ souhlasil Semir a přihlížel, jak dívka zlo přinášející soubor likviduje. ,,Tak jo, to by bylo všechno, ne?“ obrátil se k příteli. ,,Byla naštěstí docela rozumná,“ pohodil bradou k utrápeně se tvářící baculaté blondýně.
,,Jenže to nestačí,“ zopakoval Kranich a na obličeji se mu usadil výraz pevného rozhodnutí. ,,Pořád by mohla znova začít psát...“
,,Slíbila, že nebude, Tome,“ řekl Gerkhan tiše. ,,Vůbec... vůbec se mi nelíbí, jak se tváříš...“
Vyšší policista beze slova vytáhl z pouzdra po svém boku služební zbraň a odjistil ji.
,,Zešílel jsi?“ zaječel Turek a vyděšeně těkal pohledem mezi chladným přítelem a hrůzou zbledlou Woxys. ,,Takhle daleko jsem zajít nechtěl, já...“
,,Dělám to kvůli tobě,“ řekl Kranich hluše. ,,Ty jsi neviděl, co napsala ve čtverce, Semire. Já nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo, slíbil jsem to!“
,,Ale tu povídku jsem přece už smazala!“ vykřikla jako zeď bílá Woxys, která byla očividně odvážná jen v činech páchaných v programu Word. ,,A omluvila jsem se!“
,,Příliš pozdě...“ zašeptal Kranich a zamířil přímo na čelo vystrašené dívky.
,,Tome, nešil! Můžeme se s ní dohodnout!“ zavřískal Gerkhan, kterému se vývoj situace očividně nezamlouval. ,,Nemůžeš jen tak někam přijít a skoro bez varování...“
,,Dělám to kvůli tobě, Semire,“ řekl Tom znova. ,,Jen kvůli tobě!“
A než se k němu stačil protestující Turek skočit, stiskl spoušť.


,,Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!“
Woxys vzbudil její vlastní výkřik hrůzy: prudce se vztyčila a hned se jí tak podařilo shodit televizní ovladač, který se při dopadu rozpadl na několik částí.
Potem zbrocená blondýna seděla na pohovce, prudce lapala po dechu, oči zavřené, jak se snažila vybavit si konec snu, který ji tak vyděsil.
,,On... on mě zabil!“ zasténala nakonec a přitiskla si polštář k tváři, jakoby jí ten dotek měl přinést nějaké uklidnění. ,,Naprosto klidně mě odpráskl! A to jen,“ nahnula se k počítači, jehož monitor se dávno ponořil do černoty automatického šetřiče, ,,a to jen kvůli téhle pitomé povídce!“
Enterem aktivovala obrazovku, takže naběhlo modré pozadí s logem Windows a sama opět klesla na měkkou pohovku: ,,to byl ale hnusný sen,“ zašeptala pro sebe, málem drkotaje zuby při vzpomínce na detailní pohled na zablýsknutí v hlavni Kranichovy pistole, které k ní vyslalo smrtící střelu.
Nadechla se a mrkla na televizi: seriál ,,Jistě, pana premiére,“ u jehož sledování jako vždy usnula, byl dávno pryč: teď, ve 3:34 se tam rozjížděl nějaký dokument o kubánské revoluci.
Roztřesenou rukou sáhla po láhvi a dopřála si dlouhý lok grepfruitové minerálky.
Konečně se trošku vzpamatovala.
,,Takže,“ zavrčela pak a posadila si spokojeně předoucí notebook do klína, ,,vám se, pánové, nelíbí má čtverka, jo?“
Proklikala se až k souboru ,,Když máš ztratit vše, co je ti drahé...“ a zaměřila svou pozornost na poslední věty:

Málem zakopl o tichým vzlykotem se otřásající Annu Engellhardtovou, která v pažích zoufale svírala mrtvé tělo Semira Gerkhana.
Tom


,,Jak chcete,“ zamumlala a nechala prsty rozletět po klávesnici. ,,Jenže teď jste mě naštvali a to není dobré... Vlastně,“ uchichtla se zle, ,,za to můžete vy dva! Takhle to bude ještě horší..!.“
Woxys se s úšklebkem pustila do přepisování a dokončování své čtvrté povídky.

A pokud budete příběh ,,Když máš ztratit vše, co je ti drahé...“ číst, vzpomeňte si na to, že všechno zlé, co se tam (asi... možná... pravděpodobně Wink) stane, je zásluha pánů Kranicha a Gerkhana.
Woxys je (ostatně jako vždycky, že Embarassed) bez viny!



Konec...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Tak, tohle mi od začátku bylo jaksi povědomé (proč asi?), ale mrtvé tělo Semira....Semir má umřít? A v nějakém pitomém džaví? NE, ne! Ne!

    Aha, jo, někdo tady zase musel potrápit své písařské umění.

    Rybičky na spořičiSmile

    Wox, co jsi s tím monitorem vyváděla? Takhle se laptopy ani notebooky obvykle nechovají. Co ti ta obrazovka udělala?

    No panečku, tak takhle to je. A Tomíšek se jí dostal do počítače? Copak si ho nechrání heslem, které se jen tak nedá prolomit? Smile Asi ne, no, doporučuji náhodnou, ale dobře zapamatovatelnou kombinaci čísel a písmen, pro příště. (abys mi zas mohla nadávat do programátorek:))

    Hmm, a ona se z toho probudila? A ví tak jistě, že to byl sen?

    Každopádně, povedlo se ti to napsat dobře, kdybych to psala já, bylo by to strašně tuctové, tolik snů a probouzeníSmile)


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Díky za koment, Fí... já hlavně doufám, že na mě dneska nepřijde Semirek - chystám se psát kapitolu, co se mu rozhodně líbit nebude! Twisted Evil Crying or Very sad
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 303
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ó, tak jestli takhle skutenčně měla skončit 4. povídka, kdopak tě navštívil, že jsi ji změnila? Laughing Laughing Laughing

Moc pěkný nápad prolnutí povídky a reality za účelem záchrany právě povídkového světa! Very Happy Moc se mi líbilo, jak vyskočili z obrazovky a snažili se všechno (teda konec) smazat! Laughing Laughing Laughing To bylo moc hezké a moc vtipné! To mě fakt rotesmálo! Laughing

Tohle jsem četla ještě před 4. Když..., takže jsem byla napnutá, jak tě ,,Semir a Tom donutili povídku přepsat! Laughing Laughing Laughing (Jen teda nechápu, jak jsem mohla zapomenout okomentovat, za to se omlouvám! Sad )

Takže moje hodnoce zní jedním slovem takto: Super nápad, luxusní povídka! Fakt dobrý nápad, je vidět, že máš fakt fantzii! Laughing Laughing

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tenhle drobek mám moc ráda, protože přesně vystihuje mou filosofii - autor nikdy za nic nemůže, všechny úchylné/brutální představy v jeho mozku jsou vyvolané jen a jen počínáním postav a autor za všechny tragédie a násilnosti a psychické újmy daných postav nenese žádnou zodpovědnost. Laughing

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Příliš pozdě...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma