AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Smysl života
Míša


Založen: 20. 07. 2008
Příspěvky: 26
Bydliště: plzeň
Odpovědět s citátem
Zdravím,
pročítala jsem povídky a pro tuto povídku mne inspirovala povídka od Em- Nesmrtelnost neexistuje. Ten fakt, že Hotte v Kobře zemřel. Nevím, kam přesně povídku zařadit, protože je v ní jak smutek tak i něco dobrého.
Omlouvám se za hrubky.
Ať se líbí.


SMYSL ŽIVOTA

Už to bylo dávno, co odešla od policie, nechtěla s tím mít nic společného už jednou pro vždy. Odmítala výuku na akademii, konzultace nebo vysoké posty na velitelství. Už prostě nechtěla. Její život byl teď klidný a nebála se přiznat, že i nudný. Sice několikrát do roka někam vyrazila do zahraničí, chodila na různé kurzy a cvičení, ale nepovažovala to, za ono tempo co jí vždy rozbušilo srdce. S lidmi ze stanice nebyla v nijak výjimečném kontaktu, popřáli si k Vánocům, k Novému roku, k narozeninám a to bylo asi tak vše. Přesto na ně často vzpomínala, co zrovna například teď dělají, jestli mají ještě stále své rituály. Mrzelo jí, že není součástí této party, ale dobře věděla, proč odešla a že by se nikomu nedokázala podívat do očí.
Dělala si zrovna kávu, když procházela poštu. Na jedné z obálek bylo razítko dálniční policie. V duchu si říkala, proč jí nenechají být, žádnou nabídku nechce. Přesto obálku otevřela, po prvních přečtených slovech:
„ Se zarmoucením vám oznamujeme, že dne 14. října, zemřel náš kolega, policista Hotte Herzberger. Zemřel při výkonu služby. Pohřeb se bude konat…“
Podlomily se jí kolena, musela si ihned sednout. V sekundě měla pocit, jako kdyby jí někdo vyrval srdce z těla.
Velmi často si neuvědomujeme, že nám někdo chybí. Pořád tak nějak nosíme v sobě pocit toho, že kdykoliv se můžeme s dotyčným setkat nebo zavolat si. Až když je pozdě, zjišťujeme, jak prázdní si najednou přijdeme, a přejeme si, abychom mohli vrátit čas na zpět. Abychom se s ním mohli alespoň rozloučit, ještě na pár minut si s ním popovídat a obejmout se. Jak často si říkáme: „Kdybych ještě mohl, kdybych to věděla určitě bych,…“ ta bolest je trest, za nezájem?
Měla pocit, že jí pukne srdce. Dobře, ano, byl to Herzberger a měl různé mouchy, ale byl to on. Měli k sobě jedinečný vztah, odlišný od všech ostatních. Nevěděla, jestli to bylo tím, že jí nadbíhal a tím pádem, že se pokoušel k ní dovolit si víc, rozhodně měla pocit, že si s ním byla bližší než s kýmkoliv ze stanice. Jako jeho šéfová, měla někdy chuť ho roztrhat, zvlášť když sešrotovali porsche, rozbili s Bonrathem odpad, natahali na stanici kamion květin nebo plyšáků. Ale jako Anna, ho měla nesmírně ráda, měl srdce na dlani, skvěle vařil a stačilo udělat jen smutný očí a udělal by pro ní vše. Tajně pro ní vařil dobroty. Byl první, kdo jí přál k narozeninám nebo svátku, věděla, že se na něho mohla spolehnout. Herzberger, byl jeden z mála, který nad ní nezanevřel, když odešla. S ním byla nejvíce v kontaktu, když se sešli, nikdy jí nepřemlouval, aby se vrátila, zbytečně nemluvil o nové šéfové ani o práci. Jak moc, by si přála ho teď obejmout, jak moc by si přála, aby se navzájem motali v kuchyni a něco dobrého vařili. Zbytek dne střídavě proplakala a pro smála. S Hottem se nikdy nikdo nenudil. Vzbudila se s opuchlýma očima, na konferenčním stolu leželi fotografie. Když si je včera prohlížela, uvědomila si na kolika fotografiích s ním je vyfocená. Snad na každé se spolu něčemu smáli. Marně se snažila vybavit si ten moment, prožít ho znovu, přivolat si ho na zpět k sobě, ale marně. Cítila se tak hloupě. Den na to, se konal pohřeb. Rozhodně se s ním chtěla rozloučit, zasloužil si to, on by určitě udělal to samé. Na hřbitově čekala dál z dohledu, až když všichni odešli, přistoupila k hrobu. Položila k ostatním květinám i tu svojí. Přenesla náruč bílých lilií, ty jí vždy dával, když něco slavila. Neubránila se slzám a vzlykání.
„ Vím, že je pozdě, ale chtěla bych Vám něco říct.“ Vytáhla z kapsy poskládaný papír.
„ Hotte, moc mě mrzí, co se stalo, kdybych mohla vrátit čas…Je mi líto, že jsme spolu nestrávili více času, moc ráda vzpomínám na to, jak jsme spolu vařili,… chtěla bych se vám omluvit, jak jsem se k vám chovala,… třeba jak jste na stanici přinesl ty květiny, nebo ty plyšáky,…a nebo když jste se mě snažil nějak pozvat na večeři. Byla jsem tak hloupá, kdybych jednou řekla ano,…..mohlo být všechno úplně jinak. Moc mě to Hotte mrzí.“ Nikdy na vás nezapomenu, byl jste mi tím nejlepším přítelem, jakého jsem si mohla přát. …Tvá Anna.“
Pod vlnou bolesti se jí podlomily kolena, padla na ně přímo do hrubého štěrku. Štěrk jí rozdíral kolena do krve, přesto tuto bolest nijak nevnímala. Z druhé kapsy vytáhla fotografii, na které byla s Hottem. Ani nevěděla, jak dlouho tam tak klečela a plakala, ale pomalu se stmívalo. Nechala dopis a fotografii zastrčené mezi květinami a pomalu odešla. Pár další dnů strávila v hlubokém smutku a vzpomíná. Jednoho dne jí přišlo pozvání k notáři, ohledně Hotteho závěti. U notáře dostala velmi silnou obálku a obrovskou bednu s věcmi, které jí odkázal. Když jí doma v obývacím pokoji otevřela, proběhl jí mráz po zádech, zároveň s ní otevřela obálku. Vytáhla z ní několika stránkový dopis, ručně psaný.
„Má nejdražší Anno, tak začal dopis a jí se do očí vlily slzy, jestli tohle čtete, tak už nejsem mezi živými, buď mě někdo zastřelil během práce a nebo za to může ta potvora cholesterol.“
Nutilo jí to k úsměvu, to byl celý on, samé vtípky.
„ Dobře víte, jak je naše práce nebezpečná, poslední vůli a rozdělení majetku,… to by měl mít snad každý v pořádku. Odkázal jsem Vám tuto krabici, ve které jsou věci, které si přeju, abyste měla, které se vám možná líbily. To co s nimi uděláte je na vás. První věc, kterou vám odkazuji je můj modrý svetr.“ Podívala se do krabice a vytáhla pletený svetr s kapucí, který měla moc ráda. Jednou jsem vám ho půjčil, když vám byla zima, mám pocit, že se vám líbil, protože jste mi ho ještě pak půl roku vracela a často jsem vás v něm viděl.“ Odložila štos papírů a oblékla si ho. Přičichla si k němu a snažila se rozpoznat Hotteho vůni.
„Další, co bych vám rád předal, jsou mé kuchařky, vím, že vy je nejvíce oceníte. Jsou to kuchařky, ze kterých jsem vám vařil a vaše oblíbená jídla jsou označená.“ Vytáhla z krabice namátkou jednu knihu a otevřela jí. Snad na každé stránce bylo u názvu pokrmu zakroužkované A.
„To co bych si přál, abyste chránila, je ten starý ošuntělý sešit. Jsou to recepty po mé babičce a tak trochu tajná zbraň na vás.“ Věděl jsem, že když vám něco z tohohle sešitu uvařím, udobřím si vás, udělám vám radost,…“ Sešit se skoro rozpadal, stránky byly pomuchlané, ale jako kdyby na ní dýchala historie. Když si přečetla jeden recept, živě si pamatovala, jak jídlo chutnalo.
„Další co bych vám chtěl věnovat, je ta malá sametová krabička. Byl to dárek k vašim kulatinám, ale nikdy jsem neměl odvahu vám ho dát. Snad jsem se trefil a bude se vám líbit.“ Vyndala krabičku a pomalu jí otevřela, na modrém sametu ležel stříbrný řetízek s přívěškem. Spojená písmena A a E, uprostřed byl zasazený malý diamant, na druhé straně bylo vyryto: „ Pro tu nejlepší.“ Byl nádherný, krásně se třpytil. Byla dojatá a slzy jí stékaly po tvářích v proudech. Vyndala řetízek z krabičky a dala si ho na krk.
„Další co jsem pro vás do téhle krabice dal, byly dopisy, které jsem vám psal a nikdy neposlal. Nevím, co bych k tomu napsal, možná jen to, abyste to brala s rezervou, budou znít, jako kdyby je psal puberťák.“ Na dně krabice ležel obrovský štos obálek převázaný gumičkou, každý nadepsaný buď jen: Anně, nebo s její adresou.
„Poslední a ta nejdůležitější věc, jsou ty desky na dně krabice. Posledních pár let se starám o dvojčata v nedalekém dětském domově. Hans a Katrin, pomáhám jim se školou, kupuju jim věci do školy, chodíme na výlety a podporuji je v jejich koníčcích. Jednou za rok, přispívám domovu částku, aby, je nerozdělili. Domov šetří, kde se dá a udržet dvojčata v jednom domově bývá obtížné. V bance jsem nechal vystavit účet, ze kterého můžete čerpat…ale co to plácám, nejdřív vás chci poprosit, abyste je vzala pod svá křídla, lepšího člověka bych si pro ty dva přát nemohl. Vím, že toho chci po vás hodně, ale prosím, nenechte je rozdělit. Jsou moc hodní a šikovní. Oba dva jsou dobří ve škole a mají talent na sporty. V deskách, máte všechny potřebné dokumenty, abyste měla přístup do domova, přístup k dětem, bankovní učet,… Jestli vás můžu o něco poprosit, postarejte se o ně.
„Ať jsem skončil jakkoliv, nikdy na vás nezapomenu, miloval jsem vás, snažil se chránit, bavit. Byla jste mým středobodem světa, díky kterému jsem chtěl žít. Prosím nebuďte smutná, vzpomínejte na mě s úsměvem.“ Váš Hotte.

Když dopis dočetla, stále plakala a ještě hodně dlouho trvalo, než přestala. Hotteho dopisy adresované jí, ji podlamovaly kolena, způsobovaly pláč, smích, samotu a bolest.
Po pár dnech nabrala sílu zajít do domova. Ředitelka, byla milá postarší paní, která jak jí uviděla:
„ Vy jste Anna Engelhardtová, že?“ Měla tak šokovaný výraz, že jí ředitelka i hned začala vyprávět o tom, jak Hotte přišel do domova poprvé, jak se staral o dvojčata, pomáhal s chodem domova, přispíval, vodil děti na různé kroužky, zápasy, procházky,… cokoliv jim viděl na očích. V podstatě je skoro vychoval. Staral se o ně od jejich necelého roku. Vyprávěla jí, jak vše zařizoval, kdyby se mu něco stalo, jak vyprávěl o své šéfové. Zároveň jí prováděla po domově, zastavila se na chodbě, upřímně se Anně podívala do očí, se slzami na krajíčku.
„ Víte,… on Vás miloval.“ Se srdcem v krku jí na to jen souhlasně odpověděla.
„ Paní Schmitová, já se nebráním pomoct, ale je to pro mne hodně těžké, Hotteho smrt a děti, já udělám vše, co bude v mých silách, ale postupně.“
„ Samozřejmě, chápu, také uvidíme, jak na vás budou reagovat děti, můžu?“ Měla ruku na klice od pokoje. Anna kývla. Otevřeli se dveře do barevného pokoje, kde si hráli asi desíti- leté děti, chlapec a děvče. Podívaly se, kdo přišel, chlapec se podíval na dívku a otočil se nazpátek k Anně.
„ Ty jsi Anna?“ Pomalu si začala zvykat na to, že se ani nemusí představovat. Jen kývla a sedla si k nim na koberec.
„ Ano, jsem a ty si Hans viď.“ Chlapec jen kývl
„ Hotte je v nebi viď?“ Se slzami na krajíčku mu odpověděla. Holčička zvedla ze stolu rámeček s fotografii, přinesla ji k ním a posadila se hned vedle ní.
„ To je naše společná poslední fotka.“ Ukazovala jí Anně.
„ Říkával, že kdyby se mu něco stalo v práci, tak že přijdeš ty.“ Koukla se na Annu.
„ Tohle ti chtěl dát k narozeninám.“ A ukázala na stříbrný řetízek, který měla Anna na krku…

…Pomalými kroky se spřátelili. Anna dělala vše pro to, aby dětem pomohla ve škole, chodila s nimi na cvičení, brávala je na procházky a často ne- li denně vzpomínali na Hotteho. Vše co by pro ně udělal Hotte.
Jednoho dne se dostala k dopisu, ve kterém Hotte popisuje, proč se začal starat o cizí děti. Jednou večer, když takhle seděl doma sám, v zařízeném útulném bytě, s našetřenými penězi v bance, sice s pár přáteli, ale bez rodiny si uvědomil, že to takhle dál nejde. Uvědomoval si svojí samotu, a těch pár věcí, na kterých mu záleželo, neměl komu předat a peníze? Co s nimi? Jednou se procházel po okolí, ve snaze, že mu chůze pomůže vše vyřešit. Byl jarní den, když uslyšel dětské hlasy. Rozhlídl se kolem sebe a všiml si dětského domova. Do té doby, o něm neměl ani ponětí. Všiml si, jak by dům potřeboval opravit a dětem by se určitě líbily nové hračky. Zašel tedy do domova za ředitelkou a nabídl jí pomoc a ta jí s radostí přijala. Hotte nejen finančně vypomohl, ale pomohl i s opravami a někdy si hrál i s dětmi. Nedalo mu to, aby dvě malinké děti byly odstrčené. Začal si s nimi nejdřív jen hrát a postupem času se doba, kterou u nich trávil, prodlužovala. Bral je na procházky nebo třeba na kolotoče. Když začali chodit do školy a měl čas, vyprovodil je nebo na ně po škole čekal. Pomáhal jim s úkoly, vyprávěl jim o práci a o své šéfové. Anna si především tímto dopisem, uvědomila jak velké a dobré měl Hotte srdce, které často bylo podceňováno jeho nešikovností.
Děti rostly, úspěšně ukončily základní, střední a i vysokou školu. Anna na ně byla hrdá, na nic ve svém životě, nebyla tak hrdá jako na ty dva. Přesto, ale dokázala na okamžik těchto slavnostních situacích posmutnět. Když si uvědomila, že o to byl Hotte okradený. Vždy se pak podívala k nebi a říkala si, že se třeba tam z hora na ně dívá a je šťastný i on. Nedokázala si už svůj život jinak představit. Nedokázala si představit, že by bez Hotteho přání, žila ten nudný prázdný život. Hotte Herzberger, byť po své smrti, dal jejímu životu nový smysl.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Brittany11


Založen: 18. 07. 2014
Příspěvky: 201
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Moc krásně napsané, u konce jsem i brečela Crying or Very sad Je to opravdu moc hezké Smile Nemám co vyčítat, jen snad to, že umřel. Každopádně se těším na tvé další povídky.

_________________
Ben: ''Všechno v pořádku, jsme od policie''
Veronica: ''Jo jasně a já jsem doktor Dolittle''
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Míša


Založen: 20. 07. 2008
Příspěvky: 26
Bydliště: plzeň
Odpovědět s citátem
Děkuju, je to smutné, stejně jako díl, ve které Hotte zemřel. Je škoda, že ho nechali umřít.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Brittany11


Založen: 18. 07. 2014
Příspěvky: 201
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
To ano, u toho jsem brečela taky, ale víc, je to horší to vidět než číst Sad

_________________
Ben: ''Všechno v pořádku, jsme od policie''
Veronica: ''Jo jasně a já jsem doktor Dolittle''
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Míša


Založen: 20. 07. 2008
Příspěvky: 26
Bydliště: plzeň
Odpovědět s citátem
To jo, bylo to smutný, Hotte byl takový dobrák,...
Když mě napadla tahle povídka, ani jsem netušila, že to dovedu do takového konce, prvotní nápad končil na jeho hrobem. Ale takhle to má dobrý konec, i když je to prostě stále smutné...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Em


Založen: 16. 02. 2013
Příspěvky: 42
Odpovědět s citátem
Jsem strašně strašně moc ráda,že moje povídka byla pro někoho inspirací a tím spíš,že to je tahle úžasná a dojemná povídka!! Smile Embarassed
Když Hotte umřel v seriálu,brečela jsem jako malá holka a bylo mi hrozně líto a zároveň jsem byla naštvaná,že tam vůbec nebyl Hottův pohřeb a osobně jsem také očekávala něco o Anně..
A teď jsem objevila tuhle povídku,která přesně vystihuje moje přání a ještě je asi 100krát vylepšná!!
Jak se Hotte staral o děti z Domova a Anna se o ně potom stará dál... Přijde mi to skoro jako kdyby to byly jejich déti a to je prostě skvělý Smile Smile
Za tuhle povídku ti strašně moc děkuju, udělala jsi mi s ní ohromnou radost a taky ohromnou rýhu v srdíčku Embarassed Sad

_________________
Vysílačka:„Pozor pachatelé jsou ozbrojeni!"
Semir: „Díky, už jsme si taky všimli."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
André+Anna


Založen: 28. 02. 2013
Příspěvky: 73
Bydliště: Vejprnice
Odpovědět s citátem
Krásná povídka, ale docela jsem si u ní pobrečela Sad Smile

_________________

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 158
Odpovědět s citátem
WOW...moc hezky napsaná povídka. Dojal mě ten příběh, nějak tak bych si to snad i uměla představit v seriálu.
Píšeš hezky, Tvoje povídka se mi moc líbila Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Smysl života
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma