AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Kolik hvězdiček pejskovi dáte?
*
0%
 0%  [ 0 ]
**
0%
 0%  [ 0 ]
* * *
0%
 0%  [ 0 ]
** * *
0%
 0%  [ 0 ]
* * * **
0%
 0%  [ 0 ]
* * * * * *
100%
 100%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 1

Labrador



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Ve čtvrté povídce jsem pracovní tým rozšířila o čtyřnohou posilu, a protože labrador je nádherné inteligentní zvíře, vybrala jsem si právě jej. Semirovi je sympatický, Tom k němu má jisté výhrady, Andrea ho miluje a ... tisíc lidí, tisíc názorů, nehledě na to, že tu máme ještě psa s vlastním pohledem na věc, že? Takže pokud vás neodradí délka povídky, přeji příjemnou zábavu.




Labrador

Byly skoro 4 hodiny ráno a Semir ležel v posteli. Byl plně vzhůru, ale chtěl by ještě spát a snít o Andree: ‚Včera s ní byl na večeři. Co vlastně jedl? To je jedno, bylo to nádherný, protože po dlouhé době na sebe měli s Andreou celý večer a užili si to naplno. Kdy to vlastně šel spát? O půl jedné a teď jsou čtyři a on jen tak civí do zdi. Přehrávat si všechny včerejší super okamžiky bylo příjemné, ale chtěl se s Andreou, co nejdřív zase vidět. Když vyrazí hned, může skočit do kantýny třeba pro koblihy. A uvařit kafe. A až Andrea přijde do práce, můžou ve včerejšku pokračovat snídaní‘ pomyslel si a s tím taky vstal, bleskově se oblékl a v dobré náladě vyrazil.

Myslel si, že o čtvrt na pět budou dálnice vylidněné a tak zvolil raději přímou cestu než kličkovat uličkami. Nemýlil se. Zapnul rádio a znovu si v hlavě přehrával vzpomínky na včerejší večeři až do chvíle, kdy v druhém směru dálnice, uviděl dvě auta. Na rovné, vylidněné a přehledné silnici se dělo něco divného. Semir se bleskurychle vrátil několik metrů k místu, kde se dalo do opačného směru projet. Červené saap narazilo do svodidel přesně v okamžiku kdy Semir vjel do jeho směru. Z tmavě zeleného opelu někdo vystoupil a zamířil k saapu, něco z něj vytáhl a spěšně nastoupil zpět do opelu, který se rozjel závratnou rychlostí.

Semir si chtěl zrovna zavolat posily, když se ve zpětném zrcátku uviděl tři policejní auta a tak si jen dal na střechu majáček a pořádně šlápl na plyn. Asi proto se nezdržel, pomyslel si Semir. Spolu s dalšími dvěma policejními vozy postupně doháněli opel. Po pár kilometrech ho vzali do kleští a přinutili zastavit. Semir vyskočil z auta a z opelu vytáhl řidiče, kterému byl nejblíže.
„Máte právo nevypovídat.“ nasadil mu pouta.
„Odvedu ho, pane.“ přistoupil nějaký blonďáček v policejním a Semir mu ho předal.

„Díky za pomoc.“ ozvalo se za ním. Semir se otočil a pohlédl na vysokou, štíhlou ženu s havraními vlasy po ramena, oválným obličejem, modrýma očima a souměrnou tváří, která k němu natáhla ruku.
„Jmenuji se Elke Drexelová, vy jste ze zemské?“
Semir jí ruku stiskl: „Semir Gerkhan. Ne, jsem z dálniční policie. Co se tady děje?“ vrtalo mu hlavou, jak rychle se o půl páté ráno na dálnici objeví tři policejní vozy.
„Někdo nám volal, že po dálnici se řítí jakési auto závratnou rychlostí a že za ním jedoucího opelu na něj střílí. Myslela jsem, že vás nám sem poslali na pomoc?“ zadívala se na něj skoro podezíravě.
„Ne, objevil jsem se tu náhodou, ale pravděpodobně to tady stejně přebereme, jen to ještě není oficiální. Můžu se tu porozhlédnout?“ začal Semir obcházet auto.
„No dobře, kdyby něco tak řekněte kolegům.“ souhlasila Elke a chystala se k odchodu.
„A co ti tři? Kam je odvezete?“ pohodil hlavou směrem k pasažérům opelu.
„Zavolám nadřízenému a pak je odvezeme nejspíš k vám k výslechu, až to oficiálně převezmete.“ odpověděla Elke a odkráčela ke svému vozu.

Semir chtěl zrovna zavolat Andree, ať prověří SPZ, když si uvědomil, že něco není v pořádku. Na čumáku byla SPZ K LA 25. Semir obešel auto a na zadku objevil SPZ K NE 48.
„Pane vrchní komisaři, někdo s vámi chce mluvit.“ Vyrušil ho blonďáček.
„Kdo?“ zeptal se poněkud nepřítomně Semir.
„Prý váš přímý nadřízený, máte tam jít.“ pohodil blonďák hlavou směrem k policejnímu autu, odkud je pozorovala Elke s vysílačkou v ruce. Semir se rozeběhl k autu a vzal si od ní podanou vysílačku.
„Gerkhan.“ ohlásil se.
„Semire ten případ oficiálně přebíráme, posílám vám tam Toma a chci, abyste s tím byli co nejdřív hotoví, mám pro vás ještě nějakou práci. Kolegyně Drexelová přislíbila ochotnou pomoc svou i všech svých kolegů.“ vychrlila na něj Šéfová.
„Cože? Dobře, Šéfová já musím něco zařídit.“ Semir jakoby ani nevnímal, že s ním Engelhartová mluví, vložil Elke do ruky vysílačku a vyrazil k autu. Když do svého BMW nastupoval, ještě křikl: „Nic tu nedělejte!“ a co nejrychleji mohl, ujížděl k saapu.

Okamžitě našel, co hledal. Kousek od místa, kde zastavil, ležela uražená SPZ K NE 48 . Semir ji chtěl zvednout, ale objevil se tam zlatý labrador a lehl si na ni.
„Čí je ten pes?“ zavolal Semir bezadresně. Ale odpovědi se mu nedostalo, jen několik kolegů pokrčilo rameny.
„Hele běž jinam.“ vyzval Semir psa a k jeho překvapení se pes zvedl a odkráčel. Semir se sehnul pro SPZ a chtěl ji hodit na zadní sedadlo, ale strnul uprostřed pohybu. Na místě spolujezdce se usadil labrador.
„Ven!“ zavelel Semir. Pes se ani nehnul.
„Běž dolů!“ zkusil to znovu, ale pes jen pootočil hlavu a své oči upřel nejdřív na SPZ v Semirově levé ruce a pak je zvedl a upřel je do Semirových očí.
„Ven z mýho auta!“ zkusil to Semir ještě jednou, ale stejně bezúspěšně.
„Tak dobře pojedem.“ rezignoval nakonec a SPZ hodil na zadní sedadlo, jak původně plánoval. Když chtěl nastartovat, ozvalo se z vysílačky: „Centrála volá Kobru 11.“
Semir vysílačku popadl a ohlásil se: „Kobra 11 slyší.“
Z vysílačky se ozvala Elke: „Chtěli jsme k vám převézt ty tři muže z opelu, ale jeden z nich si odemkl pouta a než jsme je stačili zadržet, zmizeli nám v lese.“
„Všichni?“
„Jo hledají je naši kluci, ale v tomhle lese si moc velké naděje nedáváme.“
„Fajn, hned tam jedu.“ Položil Semir vysílačku a nastartoval.

Když vystoupil u zeleného opelu, labrador na auto začal okamžitě štěkat. Semir ho chvíli pozoroval a pomalu si proti své vůli začínal myslet, že pes má s případem něco společného.
„To je váš pes?“ zeptala se ho Elke a pohlédla na labradora, který se k autu mezitím přiblížil a nepřestával vrčet a štěkat.
„Ne to je… to je jedno. Co se tu stalo?“
„Jeden z nich měl šperhák a osvobodil se, aniž by si toho někdo všiml, druhý si ho musel od něj vzít a odemknout si pouta taky a toho řidiče osvobodil ten první, toho jsme si už všimli, ale bylo to pozdě. Teď jsou někde v lese.“
Semir usoudil, že by nemělo smysl se za nimi honit a tak se rozhodl co nejvíc pohnout s případem.
„Dobře, ať se je pokusí co nejdřív chytit.“ řekl Elke a natáhl se pro SPZ na zadní sedadlo.
„Pojď se na něco podívat.“ vyzval psa a ten ho následoval k zadku auta. Semir si vzpomněl na dokument, který kdysi dávno náhodou viděl. Byl o podivném chování zvířat, „… Zvířata se chovají divně, pokud se má něco stát nebo mají udělat něco pro své druhy… …U domácího mazlíčka je často jeho druhem člověk…“ vyvstalo mu v paměti několik útržků vět. Semirovo tušení, že v tomhle případu bude mít pes ještě svou úlohu, pomalu sílilo.
„Možná mi už straší ve věži, ale co kdybychom byli partneři?“ zeptal se psa, když si dřepl za auto. Pes se mu zadíval do očí a pak jednou štěkl. Semir nevěděl, jestli si to má vyložit jako ANO, ale přesto mu znovu řekl: „Tak se kouknem jak to je.“ naklonil se k autu a sundal SPZ K NE 48 . Pod ní byla SPZ K LA 25 . Semir vzal obě SPZ-ky K NE 48 a přešel k čumáku, labrador ho následoval. Teď mělo auto obě dvě SPZ stejné. Semir je položil na zem a začal uvažovat, jestli má smysl prověřovat majitele zeleného opelu. Labrador do SPZ začal žďuchat čumákem. Semir se na něj podíval a labrador oběhl vůz, komisař šel za ním. Pes štěkal a skákal na kufr auta.
„Komisaři, můžeme ten vůz odvézt?“ ozvalo se mu za zády, stála tam Elke a tázavě se na něj dívala, za ní stál jakýsi muž od policejní odtahové služby.
„Ne, ještě ne. Nemůžete mi radši otevřít ten kufr?“
„Jistě.“ muž přešel k páce u řidiče. Zámek cvakl a Semir kufr otevřel. Byla tam slušná řádka falešných SPZ. Semir k nim přidal i ty co byly na voze a víko zaklapl. Co potřeboval, už věděl. Labrador se mezitím usadil na zadním sedadle.
„Pojď ven.“ vyzval ho Semir i když tušil, že pes se ani nehne a tak bez dalších pokusů vlezl na zadní sedadlo za ním. Pes začal okamžitě strkat čumákem do prostřední sedačky. Semir se sklonil a objevil notebook a nějaký kufřík, oboje vytáhl ven a položil na střechu svého auta.
„Tak co? Je tam ještě něco co stojí za to?“ zeptal se Semir, pes místo odpovědi naskočil do jeho BMW.
„To auto je vaše a řekněte Hartmuttovi ať si dá záležet.“ řekl muži z odtahovky a sundal ze střechy kufřík. Otevřel ho a pod hromadou papírů a fotek našel dva sáčky s bílým práškem.
„Fíha, Engelhartová nebude mít moc radost, jestli je to, to co si myslím, tak se nám to vyšetřování pěkně protáhne.“ pronesl mu nad hlavou Tom. Semir málem nadskočil.
„Kde seš tak dlouho?“ zpražil ho na oplátku.
„Včera jsem nechal na stanici peněženku a než mě ti pitomci pustili přes tu bouračku, chvíli to trvalo.“ řekl Tom.
„Tak co se tady stalo?“
„Jo to bych taky rád věděl.“ pronesl turek nad otevřeným kufříkem a prohlédl si balíček s bílým práškem.
„Co si myslíš, že to je?“ předstíral, Semir že nemá tušení.
„Hodíme to laboratoře a přesvědčíme se, že je to skutečně jen mouka.“ ušklíbl se Tom.
„Tak jo a tohle dáme Andree, ať se na to mrkne.“ vzal Semir ze střechy i notebook a všechno to položil na zadní sedadlo auta.
„Tak jedem?“ zeptal se Tom.
„Jo, ale chci ještě k tomu Saapu. Kde máš vůbec auto?“
„Přijel jsem s kolegy ze zajišťování stop, ale zpátky se svezeme spolu.“ informoval ho Tom, obešel auto a chtěl nasednout na místo spolujezdce, kde na něj zavrčel labrador.
„Místa jsou obsazena, budeš muset dozadu.“ zasmál se Semir.
„Co to je?“ zeptal se Tom, který připomínal vyoranou myš.
„Pes, respektive labrador.“ bavil se Semir a pak tomu nasadil korunu: „Náš nový parťák, tak už nasedej.“ oznámil mu a sedl si za volant.
„To bych rád viděl, jak si tohle obhájíš před Šéfovou“ poznamenal ještě Tom, zabouchl dveře a nasedl na zadní sedadlo.

„Kdo byl v tom Saabu?“ zeptal se Semir jednoho z policistů hned jak vystoupili.
„Nějaká žena a tři děti, dva chlapci a dívka.“
„Kde jsou teď?“ začal obcházet auto.
„Byli všichni těžce zranění, sanitka je odvezla do nemocnice svatého Marka.“
„Je pravda, že na to auto někdo střílel?“
„Ano, to auto je jak cedník, dvakrát trefili kola, pak už to řidička nezvládla“
Semir auto obešel a prohlédl si několik děr po kulkách.
„Známe jejich totožnost?“
„Zatím ne, neměli u sebe žádné doklady, ani kreditky, ehm…ten pes je váš?“ zeptal se jich policista, když labrador naskočil pod zadní sedadlo a začal tam čenichat.
„Dá se to tak říct.“ Semir se šel podívat, co pes zase našel, labrador ještě chvíli štrachal pod sedadlem a pak vylezl, v zubech s medvídkem skočil na sedadlo, lehl si, položil bradu na medvídka a na Semira koukal smutnýma očima. A Semir jeho pohled opětoval. Ticho přerušil až Tom.
„Semire musíme jet.“ podotkl důrazně.
„Jo, jasně, dejte nám co nejdřív vědět, jestli na něco přijdete.“ obrátil se na policistu, a pak se sklonil k labradorovi:
„Vem ho s sebou a pojď, už musíme jet.“
Labrador popadl do zubů medvídka a naskočil na sedadlo spolujezdce. Semir si nastoupil a Tom se rezignovaně uvelebil na zadním sedadle.
„Já to nechápu.“ pronesl, když jeho kolega nastartoval a zamířil do laboratoří.
„Co?“ podíval se na Toma v zrcátku.
„Jmenuješ se přece kočka tak jak je možný, že si s tím psem tak rozumíš?“
„Je to inteligentní pes, a pomáhá mi.“
Tom obrátil oči v sloup.
„Najít medvídka?“ zeptal se mírně ironicky.
„Jo, není milej?“ odsekl Semir stejně ironicky jako Tom.
„To nám fakt pomůže při vyšetřování.“
„Co ty víš?“
„Nic moc, zejména o tom co se tady stalo. Nechceš mě konečně poučit?“
„Jo, jasně.“ souhlasil Semir stále s mírou dávkou ironie v hlase, ale pak už normálně pokračoval: „Takže ve čtyři ráno se po dálnici žene saap a za ním opel, z opelu na saap střílí, když se mu podaří strefit gumy saap narazí do svodidel, ale někdo mezitím volal policii a v tu chvíli se na silnici kus za nimi objeví tři policejní auta a jeden civil…“
Semir se ušklíbl a začal vyprávět v minulém čase: „Z opelu jeden vystoupil a něco si z auta vzal, potom hned zase nastoupil a opel začal ujíždět, jak nejrychleji mohl. V saapu evidentně zůstali čtyři těžce zraněné osoby, o které se postarali kolegové, a my jsme se honili po dálnici ještě o kousek dál, kde jsme ho přinutili zastavit a posádku spoutali, ale po chvíli se z pout dostali a zdrhli do lesa. Všiml jsem si taky, že na zadku má opel jinou SPZ než na čumáku a tak jsem se vrátil k saapu, kde jsem našel nejen uraženou SPZ, ale taky super parťáka…“
Semir se odmlčel a pohladil psa po hlavě.
„..mimochodem, když jsme se vrátili k tomu opelu, byl to on, kdo našel kufr plnej falešnejch SPZ a pod sedadlem ten notebook i kufřík. V kufříku jsem našel drogy, a co bylo dál, už víš...“
Tom to nechápal, ale pak si vzpomenul na to, jak mu kterýsi kolega, který byl na stanici už věčnost, jednou vyprávěl o Semirově prvním dnu na jejich služebně. Cestou na stanici prý našel jakéhosi voříška jménem Bond, který mu cestou na služebnu vletěl pod kola, a dovedl si ho sebou. Semirův parťák Frank taky nechápal, že se stará o úplně cizího psa. Tom moc dobře věděl, co si Frank tehdy myslel, a došlo mu taky, že jediní, kdo Semirovi psa dokážou rozmluvit, jsou Andrea a Šéfová. Pevně věřil, že budou na jeho straně, odmítal se smířit s tím, že od teď by měl zůstávat na zadním sedadle.
„A víš alespoň čí je to pes?“ zeptal se ho, protože marně doufal v navrácení psa majitelům.
„Ne, ale asi bude patřit té rodině z toho saapu.“
Tomovy poslední naděje zhasly, ale on si to rozhodně nehodlal připustit: „Když ho nechceš dát do útulku, neměli bychom se podívat po jeho původních majitelích?“ Zkusil to ještě.
„Máme plné ruce s vyšetřováním té bouračky a pak pro nás má Englhartová ještě nějakou práci.“ připomněl mu Semir.
„Ale měl bys něco udělat, aby se vrátil k původním majitelům, určitě bez nich bude moc smutnej.“ zkoušel to Tom dál a dařilo se mu držet vážnou až smutnou tvář, což byl obdivuhodný výkon, protože mu v hlavě pořád znělo to samé: ‚Ty vole, co to žvaníš za nesmysly?‘. Semir přesto pojal podezření, že Tom nemyslí na psí dobro a proto jen tak pro ověření nadhodil.
„Leda tak vyvěsit letáčky.“ Tom byl tak zaměstnán udržením vážné tváře a správného tónu hlasu, že podtón ironie v Semirově hlase nezaznamenal a začal nadšeně navrhovat: „Jasně, našel se labrador na dálnici A4 …“
„…aportuje kufříky, SPZky, notebooky a plyšové medvídky, znáte-li ho volejte dálniční policii.“ podtrhl Semir absurdnost věty a oba s Tomem přestali cokoliv předstírat a vyprskli smíchy.
„Tome, věř mi, ten pes nám určitě ještě pomůže.“ začal ho zase vážně přesvědčovat Semir.
„Jo já vím, jeden plyšovej medvídek se mi určitě taky bude hodit.“ ušklíbl se Tom.
„Copak? Máš v posteli prázdno?“ dobíral si ho Semir.
„Ani ne, spíš potřebuju něco, čím podplatím Šéfovou, abych měl o víkendu volno, chceme s Karin jet na jezera.“ odsekl Tom kysele.
„Nevíš co je to ta práce, kterou pro nás má, až skončíme s tímhle?“ Chytil se toho Semir.
„Nemám tušení, ale prý nás to bude bavit.“
„Nemůžu se dočkat, doufám, že to nebude zase nějaké školení.“
„Já si spíš myslím, že se budeme muset zapojit do nějaké akce ‚JEZDĚTE BEZPEČNĚ‘ dávat pokuty za rychlost a nechávat neposlušný řidiče dýchat, to nám slibuje už dlouho.“
Semir se oklepal. Tohle vymýšlení práciček jim vydrželo až do laboratoří, od skutečnosti však i jejich nejšílenější teorie a tipy byly daleko. V laboratořích nechali na prověření sáčky s bílým práškem a vyrazili na služebnu.

Tom automaticky zamířil k dveřím spolujezdce, ale labrador se mu připomněl zaštěkáním. Semir se ušklíbl a nasedl za volant. S nadějí, že Šéfová tomu udělá konec, si Tom zase sedl dozadu.
„Co si myslíš, že to na té dálnici bylo?“ zeptal se Semira cestou na služebnu.
„Jak to myslíš?“
„No co bylo v tom saapu tak důležitýho, že kvůli tomu za bílýho dne stříleli na A čtyřce, a pak, proč ta ženská jede se třema dětma ve čtyři ráno s kufříkem plným nějakejch lejster, fotek, nejspíš drog a notebookem, který byly tak důležitý, že se kvůli nim střílelo na auto, kde byly tři děti?“ Tom se zatvářil zvědavě.
„Já nevím, ale doufám, že nám na to dá odpověď Andrea, až si proklepne ten notebook.“ řekl Semir a neodpustil si pochvalný pohled pro psa.
„Jo, mimochodem, jakto že jste byli včera oba dva nedostupní?“
Semir se usmál, oba si vypnuli mobil, protože tenhle večer nechtěli mít kýmkoli překažený a když ho večer zapnul, měl tam od Toma tři ztracená volání, jestlipak na tom byla Andrea podobně?
„Co já vím? Já ho zapomněl dát do nabíječky. Proč jsi nás tak sháněl?“ Předstíral, že nemá páru, co dělala Andrea, v podstatě ani nelhal, baterii měl skoro vybitou a nabíjet ho před večeří neměl čas, to že by to stejně bylo zbytečné, nechal stranou.
„Chtěli jsme jít s Karin někam zapařit a přibrat vás sebou, už jste dlouho nikde nebyli“ řekl Tom absolutně bezelstně, Semir raději změnil téma.
„V jaké že to jsou nemocnici ti čtyři?“
„U svatého Marka.“
„Tak dáme Andree ten počítač a pojedem se podívat, jak se jim vede, možná budeme moct tu ženu rovnou vyslechnout.“
„Já nevím, není těžce zraněná?“ zauvažoval Tom, ale pak dodal: „Stejně tam zajedem, chci vidět ženskou, která dokázala uřídit saap v křížové palbě.“
„Andrea by to dokázala taky.“ naštval se naoko Semir.
„S jednou prostřelenou gumou?“ zvedl Tom provokativně jedno obočí.
„I se čtyřma.“ Semir zahnul na křižovatce a odpovídal s předstíraným zapálením.
„Myslím, že Andrein miláček by při první ráně skončil ve svodidlech.“ provokoval Tom.
„To možná ta tvoje Karin, Andrea je skvělá řidička, zejména od té doby, co ji já doučuju v autě a ona mě na počítači.“ ušklíbl se Semir.
„A nebyli jste náhodou předevčírem na A čtyři u odbočky na Reickendorf, někdo to tam naboural do svodidel a vyskočil střechou, to by tak odpovídalo tvému stylu.“ zasvítili Tomovi v očích pobavené jiskřičky. Ve skutečnosti až do předvčerejška měli na dálnici A čtyři nelegální sraz kaskadéři-amatéři a Semir s Tomem měli plné ruce práce, aby zajistili alespoň jeden volný pruh, při bouračkách v intervalech asi dvaceti minut. Včera si celé oddělení oddechlo.
„Ne, ale měl jsem pocit, že ty by ses k nim radši přidal, než zajišťoval průjezdnost na dálnici, několik tvých zákroků tě prozradilo.“ nedal se Semir, kterému se taky nesmírně ulevilo, že jejich sraz skončil. Andrea byla samozřejmě u počítače a vyřizovala všechny formality okolo bouraček, a on s Tomem si plně užívali v terénu.
„No ty nemáš co říkat, kdo zrušil dva služební vozy tím, že jim neustále křížil cestu a hrál s nima na rybičky a rybáře?“ připomněl mu Tom jak společně s kolegy naháněli na už tak dost přeplněné dálnici auta, o kterých si mysleli, že patří kaskadérům a řidiče i spolujezdce zatýkali většinou po tom, co spousta aut (i nevinných civilů a policejních vozů) skončilo ve svodidlech nebo příkopech, popřípadě na střeše. Šéfová už vzdala i to plísnění za zničená auta, protože kdyby v tom měla pokračovat, tak jako běžně, nedělala by nic jiného. A kaskadérů museli pochytat co nejvíc, jinak jich tu příští rok budou mít dvakrát tolik.
„Ty nemáš co říkat, taky jsi lovil a tvoje auto zůstalo vzhůru kolama.“ špičkoval Semir.
„To bylo krytí, leklo podle pravidel jako správná ryba…, Maskovat se, to je první pravidlo pro rybáře.“ Popichovali se, dokud nedojeli na stanici. Vzpomínky na minulý týden ještě dlouho zůstanou a oni se k nim budou vracet minimálně další dvě jízdy. Obdiv patří labradorovi, že je u toho všeho zticha.

Na stanici si Semir uvědomil, proč vlastně tak brzo vstával a trochu ho zamrzelo, že to nevyšlo. S labradorem v patách zamířil rovnou za Andreou a chtěl jí, při raním pozdravu, slíbit další večeři co nejdřív. Tom se zase těšil, že pes je konečně přestane doprovázet.
U Andreina stolu čekalo první překvapení na Semira. Andrea vstala a řekla mu větu, kterou si Semir představoval, že řekne jí.
„Ahoj miláčku, co takhle dát si super snídani?“
na jejím stole leželi 4 koblihy XXL velikosti (specialita místního kiosku), teplá káva v konvici a dva šálky. Semira napadla bláznivá myšlenka o zvláštní odrůdě telepatie.
„Jo, ani nevíš jak rád.“ a pořádně jí políbil.
„Ehm.“ přerušil je Tom ze tří důvodů: „Nelamte rekordy. Nemáme moc času. Andreo, myslíš, že by ses nám mohla mrknout na tohle?“ Podal jí notebook. ‚tak, to by za sebou měl první dva, a ten třetí na sebe dlouho nenechá čekat‘ pomyslel si v duchu.
„Jasně, ale vy dva se nejdřív najezte.“ přenechala Tomovi svou porci. Semir si vzal koblihu a nalil kávu do obou šálků. Tom s pocitem: ‚Teprve teď jsem si uvědomil, že mám takovej hlad´ zaútočil na talířek s koblihami a všechny tři si přitáhl co nejblíže k sobě.
„No pojď. A ty nebuď škrt a rozděl se.“ Semir vyrval Tomovi jednu koblihu a dal ji labradorovi, který se teprve teď ukázal i před Andreou. Tom se ani nijak zvlášť nebránil, čekal na Andreinu reakci, ale čekalo ho kruté rozčarování: „Ten je ale krásnej.“ nadchla se pro labradora i ona, dřepla si k němu a začala ho hladit a krmit koblihou, kterou jí Semir podal.
„Kde jste k němu přišli kluci? Je nádhernej.“
Semir věnoval Tomovi kratičký pohled: ‚No vidíš, i jí se líbí‘ a pak se věnoval Andree.
„Pomáhá nám s vyšetřováním, našel jsem ho u nabouranýho saapu.“ Vyprávěl pyšně a taky si přidřepl a začal psa hladit. Tom je pozoroval a vychutnával si při tom koblihu. Bral to jako bolestné za to, že Andrea je na Semirově straně a navíc neměl to srdce jim říct, že by měli něco dělat, plus měl skutečně hlad jak vlk. Byl tu však někdo, kdo měl v minimálně posledních dvou věcech zcela opačný názor.
„Můžete mi říct co se to tu děje, a proč vy dva ještě nejste u mě v kanceláři?“ ozvalo se za nimi a všichni tři nadskočili.
„Ehm, Š-é-mhmm-fo-hm-vá…“ Tom byl sice první, kdo se vzpamatoval, ale měl ještě plnou pusu koblihy, takže mluvit pro něj bylo složitější. Anna Engelhartová ho s mírně zvědavým očekáváním, co z něj zase vypadne, nechala spolknout sousto a mluvit dál.
„U té nehody jsme našli notebook a chtěli jsme, aby se na něj Andrea nejdřív mrkla.“ vysvětloval Tom, když se mu konečně podařilo spolknout půlku koblihy, kterou si do pusy nacpal najednou. Andrea se okamžitě vrátila k notebooku a začala se do něj dobývat bez hesla a Semir držel labradora, který se pokoušel se Šéfovou pozdravit. Anna Engelhartová velkoryse přešla, že se s ním doteď s Andreou mazlili, ale se psem na služebně se smířit nehodlala.
„A co tu dělá ten pes?“ zeptala se ledově.
„Šéfová, toho psa jsem našel u toho nabouranýho saapu, myslím si, že má s tím případem něco společnýho, pomohl mi najít ten notebook a taky tenhle kufřík, ve kterým jsou různý fotky a papíry a až dojde zpráva z laboratoře tak si budeme jistí co tam bylo za drogy.“
„To je všechno moc pěkné Semire, ale cestou do nemocnice svatého Marka odbočíte a necháte ho v útulku.“
Semir s Tomem se po sobě podívali. Tom k němu vyslal pohled: ‚Já tě varoval‘.
Šéfová si to vyložila po svém: „Ano, vím, že čtyři těžce zranění pasažéři saapu byli převezeni do nemocnice, i to, že posádka opelu utekla do lesa, co mi ovšem nikdo neřekl je, že na policejní stanici přivezete labradora a budete se mě snažit přesvědčit, že nám pomůže vyřešit případ.“
„Ale Šéfová, ten pes se vyznal i v tom saapu i v tom opelu. Ten saap měl nasazenej ještě druhej pár SPZ a když jsem jednu sundal, tak začal štěkat na kufr a pak vlezl do auta a ukázal mi ten kufřík i počítač a v tom saapu…“
„SEMIRE, to by stačilo!“ utnula jeho vyprávění Šéfová těsně před tím, než se dostal k medvídkovi. V její tváři se objevil jakýsi zvláštní neproniknutelný výraz, nikdo ani nedutal, a pak se zeptala: „Vy tedy tvrdíte, že vám ten pes pomáhá při vyšetřování?“ zeptala se ho se stále stejně neproniknutelným výrazem.
„Ano, našel…“
„Semire to už jste mi jednou říkal. Dobrá toho psa si smíte nechat, ale jestli zjistím, že ten pes jakkoli maří úřední výkon nebo, že ho jednoduše nezvládáte, tak ho okamžitě odvezete do útulku. Budete se k němu chovat jako k policejnímu psu a po skončení vyšetřování najdete jeho původní majitele a toho psa jim odevzdáte…“ otočila se k odchodu, ale pak se ještě ohlédla.
„A taky byste měl vědět, že to dělám jen kvůli tomu, protože potřebuji, abyste s tímhle případem byli co nejdřív hotoví. Je vám to jasné?“
„Jistě Šéfová, provedu!“ souhlasil Semir. Tom nemohl uvěřit, že selhala jeho poslední naděje.
„Ale Šéfová…“
„A co se týče toho víkendu, který jste si se svou přítelkyní naplánovali, nic proti němu nemám, pokud všechno stihnete. Osobně bych vám doporučila to odřeknout hned. Dokončíte tenhle případ, vrátíte psa a pak si za mnou přijdete pro další instrukce. Ne, Tome, nehodlám si o tom ještě promluvit.“ dodala nekompromisně, když Tom otvíral pusu a odkráčela do své pracovny.
„Jak ví o tom víkendu s Karin?“ nechápal Tom.
„No, ztratila tvoje číslo na mobil a tak volala sem a zvedla to zrovna Engelhartová, pak mi ji dala a já jí řekla, že hned jak přijdeš, vyřídím ti její vzkaz…“
„A co mi vzkazuje?“ vyhrkl Tom.
„To o tom, jak moc tě miluje, můžu vynechat?“
Tom kývl.
„Tak jen to, ať jí zavoláš, a jinak jsem ti její vzkaz nahrála na záznamník.“ řekla Andrea a podala mu malou audiokazetu. Semir mu koukl přes rameno a podle odmotané pásky to zhodnotil: „Hmm, jenom deset minut, to musela být stručná.“ ušklíbl se na Andreu.
„A nevíš, co Šéfová myslela těma dalšíma instrukcema?“
„Nevím nic moc, jen to že s někým telefonovala a pak mi řekla, ať se za ní zastavíte, hned jak budete oba v práci, že pro vás něco objednala, ale potom jí volali z té dálnice a ona to odsunula na neurčito. Jo a to hlášení o těch kaskadérech prý máte předělat, „aby to mělo alespoň zdánlivou úroveň““ odcitovala Andrea poslední větu a pak se začala věnovat notebooku.
„Už to je.“ konstatovala spokojeně, když se jí podařilo obejít heslo a dostat se na plochu.
„Jsi úžasná.“ pochválil jí Semir.
„Já vím.“ zapředla spokojeně a dala mu pusu.
„Nechte toho vy dva.“ napomenul je Tom, a Andrea se zase začala šťourat na ploše.
„Tak, kde je něco zajímavé…ho.“ než dořekla, otevřela nějaký dokument a v něm byla spousta jmen, za každým jakási přezdívka a určitá částka. Andrea klikla na první jméno a pod ním se zobrazila hotová biografie nějakého překupníka drog. Kde se zdržuje, kolik je dlužen, a jakási odměna. To je jen výčet několika věcí, které upoutaly Toma a Semira.
„Co to znamená ta odměna?“ zeptal se Semir.
„Nevím, nejspíš peníze, které na něj vypsal někdo, kdo hodně stojí o jeho krk.“ mínila Andrea. Najednou se na počítači objevil malý rámeček, který po Andree chtěl, aby zadala heslo. Pokusila se ho odentrovat, ale rámeček se objevil znovu a tentokrát se začalo odpočítávat 15 sekund do zadání správného hesla.
„Co se to děje?“ nechápal Tom.
„Pokud nezadám správné heslo tak se to asi…“ nedořekla Andrea, uplynulo 15 sekund a dokument začal zrnit a postupně se celý vymazávat. Už byla ztracena biografie a počítač začal sám vymazávat seznam jmen.
„Můžeš to nějak zastavit?“ zeptal se Semir a vyděšeně i vyjeveně zároveň třeštil oči na monitor.
„Zkusím to, ale bude to chvíli trvat.“
„Tak mi zatím zajedem do té nemocnice.“ řekl Tom a popadl Semira. „Dělej, tady jí nebudem nic platný.“ řekl mu.
„Dyť už jdu.“ řekl naštvaně Semir a nechali tam Andreu samotnou.

Před vchodem do nemocnice Tom Semirovi ukázal cedulku. Psům vstup zakázán!! . Semir se podíval na labradora a pak ho jemně chytil za obojek: „Musíš jít se mnou a počkat na nás v autě.“ vysvětloval mu, Tom obrátil oči v sloup, ale nevěřícně je vytřeštil, když se pes Semirovi vymanil a šel mu těsně vedle nohy až k autu, kde mu Semir něco pošeptal a zamkl ho tam.

V nemocnici svatého Marka ještě nikdy nebyli, a tak jim chvíli trvalo, než se na recepci dozvěděli, kam mají jít. Ještě to tam neznali.
„Já jen chci vědět, kde mají pokoj.“ vztekal se Semir.
„A já vám říkám, že pokud nejste rodinní příslušníci, tak vám nesmím nic říct.“ řekla jim sestra už po třetí a již se ani neobtěžovala zvednout oči od papírů, kterými se probírala. Tom už rezignoval, ale Semir se vzdát nehodlal. Podíval se na něj stylem ‚tak se přece zapoj‘ a Tom se rozhodl, že ho v tom nenechá.
„Prosím vás,…“ promluvil k sestře co nejklidnějším hlasem.
„My nejsme rodinní příslušníci, ale jsme z dálniční policie…“
sestra k němu vzhlédla: „Já vaše průkazy viděla, ale přesto pro vás nemohu už nic udělat.“
„Jakto?“ Tom se chytil za hlavu a pak máchl rukama ve vzduchu. Semirovi nervy však vzkypěly mnohem dřív.
„Nech toho, Tome, nemá to smysl, Andrea mi právě napsala, že máme…“ strčil mu pod nos mobil s prázdným displejem, připraveným k psaní zprávy. „… povolení k prohlídce, takže to tady vezmem pokoj po pokoji a podíváme se, kde jsou ti, co je chceme vyslechnout.“ řekl s naprostým klidem a Tom se právě chystal přisvědčit, že v SMS je nějaký obsah, sestra se, ale na slovo zmohla dřív.
„Pokud na to máte dost času, nemohu vám bránit v procházení pokojů, ale důrazně vás žádám, abyste nezhoršovali zdravotní stav pacientů a nerušili jejich klid. To co máte v plánu, se mi zdá absolutně nevhodné a …“
Co ještě se už ale nedozvěděli, protože se jim za zády ozval hluboký, absolutně vyrovnaný a autoritativní hlas: „Co se tady děje Telso? Co si ti pánové přejí?“ než se Sestra zmohla na slovo Semir se na doktora obrátil: „Jsme z dálniční policie a chceme znát zdravotní stav čtyř lidí, které vám sem dovezli dnes ráno. Pokud to bude možné, chceme vyslechnout tu ženu.“
„Jakou ženu?“ zeptal se doktor, ale v jeho hlase nebyl ani podtón nepochopení. Semirovi spíš připadalo, že je zkouší.
„Tu ženu co vám sem přivezli se třemi dětmi dnes ráno.“ odpověděl mu Tom nechápavě. Copak mu není jasné, na koho se ptají?
„Neznáte ani její jméno?“ pozvedl doktor mírně své obočí.
„Ne, nebylo podle čeho je identifikovat, proto ji také chceme vyslechnout.“ odpovídal mu stále zmatenější Semir.
„Jenže tato sestra nám nechce říct, kde leží ani jejich zdravotní stav.“ stěžoval si Tom a začínalo to v něm pořádně vřít.
„To je v pořádku Telso. Děkuji vám, já se o ty pány postarám, ale mé přání stále platí.“ řekl doktor stále tím vyrovnaným hlasem a obrátil se na Semira s Tomem.
„Jaké vaše přání stále platí?“ vyjel na něj Tom.
„Následujte mne prosím do mé pracovny.“ řekl jim doktor a otočil se k nim zády. Semir s Tomem se po sobě rozhořčeně podívali a pak ho následovali lítačkami do další chodby.

Doktor je mlčky vedl dlouhou chodbu a pak ještě jednou, v jejímž středu otevřel jedny z pravých dveří a zdvořile jim pokynul: „Až po vás.“ a dal jim přednost do své pracovny. Semir s Tomem zůstali stát u dveří a prohlíželi si jasně prosvětlenou místnost. Zády k velkému oknu stálo pohodlné křeslo a před ním stůl téměř přes celou šíři pracovny. Z druhé strany stolu byla dvě další křesla a podél stěn vedle okna i podél ostatních stěn, kde už nevadily stolu, byly neprůhledné vestavěné skříně ze stejného dřeva jako psací stůl. Jediná volná stěna kolem dveří byla ověšena plakáty o zdravé životosprávě. Na stole stál moderní počítač, tiskárna a vedle ní hromádka čistých papírů, telefon a set nádobek na psací potřeby.
„Posaďte se.“ vyzval je doktor a sám se protáhl mezerou mezi stěnou a stolem, posadil se na židli a pootevřel jednu ze zásuvek svého stolu. Semir s Tomem zabrali každý jedno křeslo.
„Teď bych vás chtěl požádat o vaše průkazy.“ požádal je zdvořile. Semir na jeho hlas pomalu začínal mít alergii. Vytáhli průkazy a Tom je představil: „Tom Kranich, a to je můj kolega Gerkhan, jsme z dálniční policie a moc rádi bychom se konečně dozvěděli co se tu děje.“ netrpělivě dořekl větu a probodl doktora pohledem
„Jsem to ale nezdvořák ani jsem se nepředstavil. Oliver Brenner, pediatr nemocnice u svatého Marka, tohoto času zástupce ředitele nemocnice již zmíněné.“ řekl jim s úsměvem a podal jim ruku.
Semir mu s ní zaraženě potřásl.
Tom mu ji váhavě podal a znovu se zeptal: „A povíte nám už konečně co se tady děje?“
„Trpělivost, mladý muži, nese růže. Nejdřív si ověřím, že skutečně pracujete u kolínské dálniční policie.“
„NEZDÁ SE VÁM TO ZBYTEČNÉ?“ zahřměl Semir a až příliš pozdě si uvědomil, že hlasitost byla přehnaná, druhou chybou pak bylo, že si u toho stoupl. Doktor z pootevřeného šuplíku vytáhl revolver a namířil ho na něj.
„Okamžitě se posaďte a ruce položte na stůl tak, ať na ně dobře vidím. OBA DVA!“
Tom položil ruce na stůl a zíral na doktora, Semir se rozčarovaně posadil a ruce spustil podél těla.
„Položte ty ruce na stůl a nenuťte mne, ať vás nechám dát je za hlavu.“ doktor varovně naznačil hlavní pohyb, který měl Semir s rukama udělat.
„Kdo vlastně jste?“ zeptal se nechápavě a tak nějak podvedeně Tom, když Semir položil ruce na desku stolu.
„Já už jsem se vám představil, teď mne mnohem víc zajímá, kdo jste vy. Tak jaké je číslo na vaši stanici?“
Tom usoudil, že nejlepší bude neodmlouvat, dospěl k tomu očividně i Semir, zejména k tomu přispěl okamžik, kdy doktor přehlédl z jednoho na druhého a zpět a pak zvedl revolver o něco výš. Tom mu nadiktoval číslo.
„Děkuji vám a má prosba abyste své ruce nechali položené na stole, stále platí.“ Připomněl jim doktor, položil sluchátko vedle telefonu a začal vytáčet číslo.
„Dálniční policie, Andrea Schäferová s kým mluvím prosím?“ Ozvalo se z telefonu, který byl evidentně připravený na to, že Brenner nebude držet sluchátko. Takže Tom se Semirem uslyší každé slovo, ‚A co je ještě lepší, budou se moct i ozvat.‘ uvědomil si Tom.
„Dobrý den, jmenuji se Oliver Brenner a chci se vás jen zeptat, jestli u vás pracují pánové Semir Gerchan a Tom Kranich?“
Tom začal přemýšlet co má říct aby se Brenner zase nerozčílil.
„A proč to chcete vědět?“ zeptala se mírně zmatená Andrea. Tom se pokusil, vyslat k Semirovi pohled, aby byl zticha, ale už bylo pozdě.
„Andreo, prosím tě, řekni mu, že pracujem na naší služebně, a pokud můžeš, tak mu třeba pošli faxem naše fotky i s rodným číslem a rodokmenem, protože jinak…“
„Semire co se děje?“ zeptala se Andrea, zmatená čím dál víc, poněkud vyděšeně.
„Mám tomu rozumět tak, že u vás pracují?“ zeptal se Brenner a opět Toma rozčilil svým stále klidným s vyrovnaným hlasem.
„Ano, pracují u nás, ale…“
„Děkuji vám, pak je vše v pořádku, omlouvám se, pánové, ale bylo to nutné, hned vám vysvětlím proč.“ řekl a potom položil telefon, takže z rozhovoru vyřadil Andreu a revolver uschoval do zásuvky.
„Ještě jednou se vám moc omlouvám, ale skutečně jsem nevěděl, komu můžu věřit“ zopakoval a pátravě se na ně zadíval. Semirovi se poprvé za celou dobu zdálo, že si není tak jistý co má teď udělat, působilo to na něj dojmem, že si to až po tento okamžik pečlivě naplánoval a měl to naplánované i dál, ale myslel, že on s Tomem budou ti zlí.
„A proč?“ zeptal se Tom lehce konverzačním tónem, odhodlaný nenechat Semira zase vybouchnout.
„Mellita Elmarová, vlastně teď už Rothová…“
„Rothová? To jméno odněkud znám, a jak to myslíte teď už?“ nevydržel mlčet Semir.
„Elmarová byla za svobodna, ale pak si vzala Uwe Rotha…“ vysvětloval doktor, pro změnu ho přerušil Tom.
„Uwe Roth? Ten Uwe Roth, co ho nikdy nezavřeli pro nedostatek důkazů, a který je jedním z nejhledanějších drogových magnátů?“ ujišťoval se nevěřícně.
„Ano, přesně ten.“ přisvědčil pochmurně Brenner a pokusil se pokračovat, ale jen co otevřel pusu, začal se ujišťovat Semir:
„Takže jestli tomu dobře rozumím tak ta žena, co vám sem dnes převezli z dálnice je Mellita Rothová, manželka jedné z nejpopulárnějších postaviček podsvětí?“
„Ano, ale pokud dovolíte, rád bych vám ten příběh řekl od začátku, tedy pokud vás to příliš nezdrží, jsem si jist, že podrobnosti, které nevynechám vám budou ku prospěchu a až skončím můžete se mne na cokoliv zeptat, ale do té doby mne prosím nepřerušujte.“ nezvýšil hlas, nestoupl si ani nepoužil žádnou jinou metodu k demonstraci jeho autority a přesto si mu Semir ani Tom nedovolili odporovat. Oba se v duchu ptali na to samé, jak je možné, že tento starý muž má schopnost je umlčet aniž by se nějak zvlášť snažil. To se mnohdy nepovede ani Šéfové, ale oni tu před ním sedí a poslouchají ho-a co víc se zájmem-i když by ho mohli zatknout a obvinit z napadení a ohrožování střelnou zbraní, nebo si prostě říct Andree o soudní povolení k výslechu Mellity Rothové. Oba se pohodlně usadili a se zájmem si ho začali prohlížet. On se sklonil ke své zásuvce a vytáhl z ní jakýsi rámeček. Byla to fotografie smějící se holčičky s velkým dárkem v rukou, sedící u nádherně nazdobeného stromečku.
„To je Mellita, tehdy jí bylo 6 let. Její matka mi byla velice blízká, znali jsme se od dětství, ale náš vztah byl vždy jen velkým přátelstvím, jmenovala se Anabelle Kremerová. Pak si vzala Johanese Elmara a měli velmi harmonické manželství, s jedinou chybou-nemohli mít dítě. Jako lékaře mne Anabelle moc prosila o pomoc a nakonec společným úsilím jejím, Johanesovým, mým a několika specialistů přišla na svět Mellita. Já se sice oženil, ale než jsme mohli mít dítě má manželka onemocněla rakovinou a krátce na to jí podlehla. Pak přišla Anabelle a já se plně začal věnovat jejímu největšímu přání. Odměnou mi pak bylo, že jsem se stal členem jejich rodiny, byl jsem jako Mellitin druhý otec, ustanovili mne jejím kmotrem, viděl jsem všechny okamžiky, které by si správný otec neměl nechat ujít. Když se dostala na elektrotechniku a absolvovala autoškolu, všichni tři jsme byli v sedmém nebi. Ale pak, když jí bylo 22a let našla si přítele, Uwe Rotha. Všichni jsme jí ho rozmlouvali, ač jsme nevěděli co je vlastně zač a co se z něj o něco později stane. Potom její rodiče jeli na nějaký večírek, oba měli dost upito a tak si zavolali taxi, ale ten řidič to řízení nezvládl. Nikdo nepřežil.“ Na chvíli se smutně odmlčel. Bylo znát, že tahle rána se ještě pořádně nezahojila. Zhluboka se nadechl a dál pokračoval klidným hlasem:
„Melitta se potom upnula na Rotha a necelé čtyři měsíce na to se vzali. Pak už jsem ji nikdy osobně neviděl, Roth ji uvěznil ve svém sídle neznámo kde. Nemohla mi říct kde to je, nevěděla to ani ona sama. Psala mi e-maily a často mi volala. Uvědomila si co je zač a chtěla z toho vycouvat, ale už bylo pozdě. Roth s ní samozřejmě nebyl stále, jeho pracovní povinnosti ho velmi zaměstnávaly¨a tak Mellita mohla být se mnou v neustálém kontaktu. Nesouhlasila s tím, co dělá, ale přesto pořád psala, že ji nevyužívá, ale ona chce pryč, protože vystřízlivěla. Tenkrát mi napsala, že když mu to řekne, dostane vždy záchvat vzteku, a tak asi bude nejlepší, když bude dělat, co jí řekne, a nebude se mu příčit. Odrazoval jsem ji od toho, nechtěl jsem, aby si nechala všechno líbit, ale ona se tomu nakonec poddala.
Pak se jim narodil Alex a Mellita musela dělat všechno proto, aby mu při svých stále častějších záchvatech vzteku neublížil. Žili absolutně izolovaně. Měli vlastního lékaře a jejich děti osobního učitele, ani ona netrpěla nedostatkem, tvrdila, že ji miluje, ale ona nechce mít nic společného s ním ani s tím co dělá. Pak přišla doba, kdy se ho policie pokoušela dostat za mříže, podezíral ji z toho, že jim pomáhá a kuje proti němu pikle. Do toho se jim narodila dvojčata. Thomas a Klara. V té době se Mellita upnula k jedinému cíli-dostat ho za mříže, protože to byl jediný způsob, jak mohla ona a její děti začít žít normální život.
Šest let tajně shromažďovala důkazy proti němu. Byla odhodlaná neudělat žádnou chybu, radila se semnou jak jen to šlo a včera mi řekla, že už konečně musí něco udělat. Chtěla uskutečnit plán, který jsme dávali dohromady velmi dlouhou dobu. Ve dvě hodiny ráno naložila své děti do jednoho z jeho aut společně s kufříkem plným usvědčujících materiálů a několika mikroténovými sáčky se vzorky těch nejtvrdších a nejčistších drog, které našla a notebookem s několika usvědčujícími videi z jeho bezpečnostních kamer. Musela vzít také jejich psa, protože na sebe byli s Alexem fixovaní a nesměla vzbudit žádný rozruch. Vypadalo to, že se jí vše podaří. Z garáží vyjela nepozorovaně a přes celé pozemky bylo vše v pořádku, ale pak se pokusila projet hlavní branou a všiml si jí hlídač.
Okamžitě dal Uwemu hlášku a ji začal honit. Mellita byla vynikající řidička, i když za volantem už neseděla dlouho, jízda jí nedělala žádné problémy. Problém byl v tom, že to tam neznala. Po čase, o něco delším než hodina, se jí podařilo dostat na liduprázdnou dálnici, ale zároveň ji začalo dohánět auto Uweových poskoků. Volala mi. Byla si jistá, že Uwe za volantem nesedí, což bylo logické, protože se nehodlal zaplést do nějaké dálniční nehody a muset zase jít na policejní stanici, kde by riskoval, že na něj něco vyhrabou a bude muset před další soud. Klara plakala a Mellita ji nemohla nijak utišit, protože na ni začali střílet. Poznal jsem, že potřebuje pomoc, měla trestný rejstřík čistý a tak jsem anonymně zavolal na policii a řekl jim, že po A čtyři se žene červený saap a střílí na něj ze zeleného Opelu. Poslední, co mi řekla, bylo, že ji prostřelili druhou gumu a pak se ozvala rána, po které jsem s ní už nedokázal navázat žádné spojení.
Nemohl jsem dělat nic víc než předstírat, že na dispečink volala policie a urychleně jí tam poslat sanitku, která ji převezla sem. Bylo mi jasné, že Uwe se nezastaví před ničím a tak jsem požádal personál, aby za ní ani dětmi nepouštěli žádné návštěvy, o tom kde leží, ví jen omezený počet lidí, kterým důvěřuji. Dvojčata budou v pořádku, Mellita všechny děti pečlivě připoutala, ale Alex prý chtěl ochránit svého Sunnyho a odpoutal se. Náraz mu neublížil tolik jako ta kulka co ho trefila do ramene, když se nadzvedal, aby mohl psa ochránit. Hned jsem ho operoval a doufám, že bude v pořádku.
A co se týče Mellity, nedoporučoval bych vám ji teď vyslýchat. Je těžce zraněná a pořád ještě v šoku, alespoň že už se probrala z bezvědomí. Nevím, kde skončil ten kufřík a notebook, ale vím, že to k ničemu nebude bez osoby, která bude svědčit u soudu. Chci vás poprosit o ochranu pro ni a její děti. Oba dva moc dobře víme, že pokud nám nepomůže policie a nedostanete Uwa za mříže tak se Mellita ani její děti nebudou moci přestat bát. Kvůli ní vás prosím. Najděte ty důkazy, co nashromáždila a já se mezitím postarám o to, aby mohla v co nejkratší době svědčit. A ještě vás chci poprosit, najděte Sunnyho, jsem si jistý, že Alex bez něj bude velice nešťastný.“ Skončil své vyprávění a prosebně se na ně zadíval. Toma v první chvíli napadlo, že se labradora konečně zbaví, ale v zápětí mu došlo, že ten pes má s případem společného příliš mnoho, než aby si ho mohli dovolit odložit u doktora Brenner
„O Sunnyho si nemusíte dělat starosti…“ usmál se na doktora a ignoroval, že Semir se nehodlá svého miláčka vzdát a sbírá síly na obranu. Nekompromisním hlasem pokračoval:
„…Teď je sice zavřený u nás v autě, ale už od rána nám intenzivně pomáhá s vyšetřováním, takže vás, jako dočasného majitele, chceme požádat o jeho zapůjčení, než se případ vyřeší..“
Brenner i Semir si oddechli.
„A co se týče těch dokumentů a notebooku, tak jsme je našli, ale máme menší problém, když se chceme někam dostat, tak to po nás chce heslo, které nejde obejít, možná už jsme takhle ztratili všechna data.“ dodal Semir, když si vzpomněl na Andreu.
„Heslo je Nunavut a druhý pin kód je 05126, ten budete potřebovat, aby se všechna data obnovila, Mellita s počítači umí spoustu věcí, chtěla se pojistit, že pokud se to dostane zpět do rukou Uwemu nebude vědět na co všechno přišla, mnoho programů zajistila nedokonale, aby to nebylo tak nápadné, ale pokud zadáte první pin zobrazí se vám přístup ke všem složkám, o kterých Uwe nesmí vědět, že vznikly, alespoň dokud nebude před soudem.Kdyby se o nich dozvěděl dřív, tak mu dojde, že ho celá léta tajně sledovala při všem možném a podnikne potřebné kroky aby se z toho vykroutil a určitě se mu to zase povede. První pin je 16237, myslím si, že nejlepší bude vám je napsat, ale s tím co zjistíte, nakládejte nanejvýš obezřetně, já sám nevím, co vše se jí do notebooku podařilo dostat.“ natáhl se pro tužku a papír.
„Počkejte…“ zarazil ho Tom.
„…bezpečnější bude, když mi je ještě jednou nadiktujete a já je řeknu rovnou Andree, ta se už postará o to, aby se informace nedostaly tam, kam nemají.“
„A rovnou můžeme obstarat ochranu pro ty čtyři tady. Leží na jednom pokoji?“ obrátil se Semir na Brennera.
„Ne, na dvou. Na jednom dvojčata a na druhém Mellita a Alex.“
„Fain, řekl bych tak 6 policistů. Dva a dva u každého pokoje a dva si dáme někam na chodbu, aby jim mohli dát hlášku, kdyby se něco dělo…Co je?“ podíval se na Toma, který na něj zíral jako na fantastu.
„Ty si myslíš, že Šéfová s tím bude souhlasit?“ zeptal se ho Tom pochybovačně.
„Bude, ten Uwe je podle všeho všehoschopný.“ prohlásil přesvědčeně Semir.
„Tak dobrá…“ Tom vytáhl mobil a začal vyťukávat čísla. „…nadiktujete mi ta hesla prosím?“
„Jistěže, ale nebylo by jednodušší zavolat z mého telefonu, bude myslím snažší, když budeme slyšet a moci něco poznamenat všichni.“ navrhl Brenner.
„Máte pravdu.“ souhlasil Tom a schoval mobil.
„Prosím.“ pokynul mu doktor a Tom vytočil číslo na stanici z telefonu na stole.
„Dálniční policie Shäferová.“ ozvala se po chvíli Andrea.
„Ahoj Andreo, máme pro tebe pár hesel, která by ti měla zajistit přístup ke všem datům v tom notebooku, ale to co v tom je nesmí nikdo jiný, kromě nás tří a Šéfové vidět, zařídíš to?“
„Můžu na to zkusit dát pár vlastních ochranných opatření, abychom to mohli procházet a kdykoliv to skrýt a nebo úplně zrušit, můžu to zálohovat?“
Tom a Semir se podívali tázavě na Brennera.
„Ano, ale ta data jsou velice nebezpečná“ podotkl doktor.
„Dobře, tak ta hesla.“ I v telefonu bylo slyšet, jak prsty přelétává po klávesnici notebooku.
„Heslo je Nunavut, druhý pin pro obnovu dat je 05126, první pin pro získání volného přístupu je 16237.“ diktoval Brenner.
„Dobře, mám to bezpečně uložené, potřebujete ještě něco nebo se do toho můžu dát.“
„Jo, zjisti nám prosím co nejvíc o Uwe Rothovi a můžeš nám sem poslat 6 mužů na ochranu 4 lidí?“ zeptal se Semir.
„Zkusím to.“ souhlasila Andrea.
„Dobře, ať se ptají po doktoru Brennerovi a udělají vše, co jim řekne.“ dodal Tom.
„Ještě něco?“ zeptala se Andrea.
„Ne díky to je všechno, jsi zlatíčko.“ pochválil ji Semir.
„Tak já…“ chtěla ještě něco říct Andrea, ale Tom už telefon položil.
„Asi chtěla říct, že se do toho hned dá.“ řekl Semir.
„Děkujeme vám za pomoc.“ řekl Tom, zvedl se a potřásl doktorovi rukou.
„Děkujeme.“ řekl Semir a také si stoupl a potřásl si rukou s doktorem.
„Jsme rád, že jsem vás poznal.“ řekl doktor.
„Mám vás vyprovodit?“
„Ne to je v pořádku, vy se hlavně postarejte o Mellitu a děti.“
„Kam teď půjdete?“
„Teď musíme najít Rotha a postarat se aby byl předběžně zatčen, nebojte se, Mellitu ochráníme.“ A Semir společně se Tomem vyšli z nemocnice.

„Kam teď?“ pře,želel nahlas Semir cestou k autu.
„Brenner tvrdí, že sám neví co všechno Mellita v notebooku měla, ale Andrea to brzy zjistí a pak možná budeme vědět, kde se bude dát Roth nejlíp najít.“ přemítal Tom.
„Můžem zkusit zajet za Hartmunttem, když budeme vědět, kolik kilometrů ten vůz ujel, můžeme zjistit, kde zhruba je to jejich sídlo.“ navrhl Semir
„Jestli vyjela ve dvě ráno, bude to dost velkej okruh možných lokalit.“ poznamenal kriticky Tom.
„Jasně, ale my víme, odkud asi jela a taky to asi nebude v paneláku, musíme najít hodně velký soukromý…“
„…pozemek s velkou zahradou a takový, o kterém se neví, komu patří.“ dořekl za něj Tom a ušklíbl se jako sluníčko.
„Takže jedem za Hartmuttem.“ souhlasil Semir a otevřel dveře vozu.
„No ahoj, byli jsme tam dlouho, já vím, no tak nech toho, hodnej…“ mírnil Semir Sunnyho, který se na něj vrhl z radosti, že je po takové době na samotce v autě vidí.
„Tak jedem.“ řekl Tom a spěšně obsadil místo spolujezdce.
„No tak jo Sunny, budeš muset jet na zadním sedadle.“ poznamenal Semir a labrador poslušně hupsl dozadu, Semir sedl za volant a zařadil.

U Hartmutta byli za chvíli, ale když vystoupili do garáže, bylo tam podivné ticho, což opravdu nebylo obvyklé.
„Hartmutte?!?!!“ zavolal Semir do příšeří mezi auty.
Ticho.
„Tohle se mi nějak nechce…“
Tomovi se okolo nohy protáhl Sunny a Tom se za ním podíval, než dořekl: „…líbit.“
„Sunny!“ vykřikl Semir aby zastavil labradora, který pelášil mezi auty, ale pes se ani neohlédl a běžel dál. Semirovi nezbylo než společně s Tomem běžet za ním.
„Sunny co tam máš?“ zašilhal do prostoru mezi dvěma auty, kde se pes k něčemu sklonil. Když došli blíž, poznali, že pes olizuje Hartmuttovi obličej.
„Hartmutte! Prober se, co se stalo?“ vrhl se k němu Semir a začal ho propleskávat.
Po chvíli Hartmut otevřel oči, zamrkal a zmateně se rozhlédl okolo sebe.
„Hartmutte jsi v pohodě?“ staral se Tom.
„Jo, myslím že jo.“ přisvědčil Hartmutt, sbíral se ze země a přitom si mnul temeno hlavy. Semir mu podal ruku a vytáhl ho na nohy.
„Co se tady stalo?“ podepřel ho, když zavrávoral a málem zase skončil na zemi.
„Já nevim, přišli sem nějací chlápci v kuklách a začali štrachat v tom Opelu, co mi sem ráno přivezli. Já jsem se zrovna vracel z kuchyňky, byl jsem si udělat kafe a zeptal jsem se jich, co si jako myslí, že dělaj a jeden z nich mě vzal hasákem přes hlavu.“
„ZATRACENĚ“ ulevil si Semir, ale Tom uvažoval racionálněji.
„Takže mají ten opel, asi v něm bylo něco, o co stáli, nemáš ponětí, co by to mohlo být?“
„Jo, jednak ty SPZ-ky co jsem jim vyndal z kufru a jednak tahle věcička.“ Hartmutt z kapsy pláště vytáhl malou krabičku vypadající jako malá kalkulačka. Semir se na ni nechápavě zadíval.
„To je navigátor GPS, pomocí něhož…jednoduše multifunkční minipočítač.“ podíval se na ně a pak se rozhodl pro polopatickou verzi: „…no prostě to dokáže přesně určit polohu, kde se ten vůz nachází, proto taky jeli sem. Má to infraport a několika hodinovou paměť…“
Semirovi s Tomem se rozzářily oči.
„…ale nejspíš není úplně funkční, jak jsem na něj spadl.“
Oba komisaři zklamaně vzdechli.
„Hartmutte, dá se z toho poznat, jak dlouho a kudy vůz jel?“ ujišťoval se Tom.
„Teda pokud je to funkční?“ dodal Semir.
„A není něco podobnýho i v tom saabu?“ napadlo Toma.
„Ne, v saapu nic takovýho není, ale jinak ta věcička funguje tak, že ti na digitální mapě vyznačí místo, kudy jsi jel. Většinou to používají takový blázni, kteří malují obrazce na silnice, ale je to výhoda, když se někde nevyznáš a nechceš jezdit dokolečka. A taky s tím můžeš kopírovat cestu, po které jel někdo před tebou, pokud ten někdo má v autě tenhle čip a ten byl v tom saapu.“ informoval je Hartmutt. Semir s Tomem se po sobě podívali, jakoby Hartmutt byl Ježíšek, který rozdává krabice lega a cukrátka. Semir věcičku popadl, společně s Tomem se rozběhli k autu a když nasedali, křikli:
„Díky Hartmutte!“
A už pádili za Andreou a jejím počítačem.
„Není zač.“ Pokrčil rameny Hartmut, odtrhl pohled od odjíždějícího vozu a šel po svých.

„Takže, jestli to dobře chápu, Andrea podle tohohle krámu může přesně určit, kde má Uwe svou vilu se spoustou důkazů a pravděpodobně se tam sám většinu času zdržuje.“ přemítal Tom a zamyšleně otáčel minipočítačem v rukou.
„Jo, Andrea z toho vytáhne, kam si máme pro toho spratka jít, a když už tam budeme, můžeme sebou vzít i několik jeho poskoků a možná už se tam dostali i ti pitomci ze zelenýho opelu.“ přisvědčil Semir v naději a prudce zahnul na křižovatce.
„Nemůžeš dávat trochu pozor, vezeš cenný náklad!“ Zpeskoval ho Tom a napřímil se, jak nejvznešeněji to šlo na sedadle spolujezdce.
„Máš tu krabici držet pořádně!“ Tom se dotčeně zadíval z okýnka, Semir hned využil příležitosti a na další křižovatce zahnul tak prudce, že se Tomovo čelo nedobrovolným nárazem přitisklo na sklo.
„To nechci vidět, co bys vyváděl, kdyby tady nebyla ta pitomá škatule.“ popíchl ho a prozíravě se vyrovnal v sedadle a zkontroloval pás.
„No třeba tohle.“ ušklíbl se Semir, šlápl na plyn a vjel do předjížděcího pruhu, krkolomnou rychlostí předjel tři auta a pak se vrátil do původního pruhu jen proto, aby mohl předjet další dvě auta, která předjížděla jakýsi kamion a předjet ho dřív než ona a následně prudce zpomalil a zahnul.
„Nemohl bys na to laskavě trochu šlápnout, k Andree bychom měli dorazit pokud možno ještě dnes.“ Pronesl Tom naoko podrážděně
„Beze všeho.“ ušklíbl se Semir a opět málem produpl pedál plynu, aby necelou minutu na to prudce zabrzdil před stanicí. Všichni tři vyskočili z auta, Sunny se pořádně otřepal z jízdy při, které na něj Semir s Tomem úplně zapomněli a zamířili na služebnu.

„Andreo, můžeš nám z tohohle krámu zjistit, kde zhruba má Uwe své pozemky?“
Vychrlil na Andreu Semir hned jak společně s Tomem a Sunnym doběhli k jejímu stolu.
„Ukaž?“ Vzala si od něj minipočítač
„Tohle je GPS,… s lokátorem, pokud to napojím na-no to nic…“ zarazila, když si všimla výrazů v jejich obličejích, usoudila, že je to asi se stejným efektem, jakoby na ně mluvila rusky a zvolila stravitelnější formu:
„Když tu krabici připojím k počítači, zjistím ti přesně, odkud auto vyjelo, kdy to bylo, jakou trasou jelo a určím nejkratší možnou trasu do pěti minut od té chvíle co obejdu pin.“ napojila ‚krabici‘ na svůj počítač a začala rejdit prsty po klávesnici.
„A za jak dlouho ten pin asi obejdeš?“ zajímal se Tom.
„To bude chvíli trvat.“ kousla se Andrea do rtu.
„Dobře, tak my se tady stavíme za chvíli.“ rozhodl se bleskurychle Semir a odtáhl nic netušícího Toma na půl cesty do jejich kanceláře, když zazvonil telefon
„Dálniční policie Schäferová.“
„Semire, pro vás, Brenner.“ podávala mu do ruky sluchátko a znovu se začala věnovat obcházení hesla.
„Gerkhan.“
„Pane Gerkhane, musíte rychle něco udělat, odvezli jsme Mellitu na vyšetření a dva policisté šli s námi, ale když jsme se vrátili, našli jsme ty další dva, co zůstali hlídat Alexe v bezvědomí a Alex je pryč.“ chrlil ze sebe doktor zoufale další zprávu, která by Semira pravděpodobně vytočila na maximum nebýt Andrei, která spokojeně a vítězně pronesla:
„Mám to.“
„Už se na tom pracuje, jenom si opatříme pár informací a hned jsme u vás.“ odpověděl Semir
„Dobře, ale pospěšte si prosím vás.“ naléhal Brenner.
„Spolehněte se.“ uklidnil ho Semir a položil telefon.
„Unesli Alexe. Musíme za Brennerem.“ Sdělil Semir Tomovi a Andree.
„Jak je to možný?!“ vztekal se Tom.
„Semire, napojím vám ten minipočítač do auta, všechny informace vám budu moct poslat, když si nechám tenhle čip.“ navrhla Andrea
„Takže než vytáhneš data, tak už budem u Brennera hotoví.“ přitakal Tom a vyrazili k autu.

Andrea jim pomocí malé přípojky, na kterou Hartmutt zapomněl, nainstalovala minipočítač do auta a pak odběhla zpět a stanici. Tom se Semirem a Sunnym nasedli do auta
„Jak je možný, že Alexe unesli?“ zeptal se Tom, když nasedli.
„Brenner vezl Mellitu na nějaké vyšetření a ti dva policisté šli s ní, Alexe měli hlídat ti dva na té chodbě, které našli v bezvědomí.“ shrnul to Semir a rozjeli se za Brennerem.
„Takže teď jedeme za Brennerem do kanceláře, kde se dozvíme podrobnosti a pak zavoláme Andree, jestli už máme ty informace v tomhle krámu…“pohlédl na minipočítač „…a pak si dojedem pro Rotha Alexe.“ Ujasňoval si Tom.
„Jo, a jak znám Andreu a Šéfovou, hned jak budou mít všechny tyhle informace, pošlou nám tam na pomoc JeRNu-Roth je dost velký zvíře, určitě po něm půjde i zemská.“ doplnil Semir. Tom se otočil na zadní sedadlo, odkud je pozoroval labrador.
„Vezmeme ho s sebou, nebo ho necháme u Brennera?“ zeptal se Semira.
„No…“ pokrčil rameny Semir. „Do nemocnice přece oficiálně nesmí.“ připomenul existenci zakazové cedule. Tom se ušklíbl.
„Třeba se nám bude hodit, měl by se vyznat v domě.“ Smířil se nakonec s psí přítomností u zásahu.

V nemocnici zamířili rovnou na informace.
„Je doktor Brenner ve své kanceláři?“ zeptal se Tom sestry.
„Ne čekám tu na vás.“ ozvalo se jim za zády a Semir s Tomem zase nadskočili.
„Do mé kanceláře půjdeme doufám společně.“
Kývli, doktor se otočil na podpatku a Semir s Tomem ho následovali.
„Tak co se stalo?“ zeptal se Tom, jakmile za sebou zavřel dveře kanceláře.
„Psst.“ mírnil ho Semir, který si již stačil všimnout, že v kanceláři sedí na jednom křesle s hlavou opřenou o stěnu a napolo spící nějaká žena, evidentně Mellita Rothová, jak se oba ihned dovtípili.
„Ano, to je Mellita, po vyšetřeních a prášcích je jí už lépe, ale pořád je velmi unavená.“ Odtušil Brenner a pohlédl na ženu na křesle. I přes to jak zbídačeně vypadala, Tomovi polohlasem uteklo:
„To je kus.“
Žena skutečně vypadala pěkně, bílá, nemocniční, noční košile nijak neubírala krásu její krásně tvarované postavě. Souměrný obličej lemovaly husté, rovné vlasy havraní černi. Zavřené oči s dlouhými řasami se pohnuly. Evidentně ji svým zkoumavým pohledem probudili. Mátožně si je prohlížela.
„Dobrý den.“ řekla zmateně.
„To jsou pánové Gerchan a Kranich, komisaři dálniční policie Kolín.“ představil je Brenner, v tu chvíli zazvonil telefon a Brenner si přiložil prst na ústa. Jediným pohledem na přístroj zjistili, že telefon je opět zapnutý pro celou místnost.
„Oliver Brenner, co si přejete?“
„Mluvit s Mellitou.“ ozvalo se z telefonu.
Semir s Tomem si bleskurychle přiložili prst na ústa, aby se Mellita neozvala a gestikulací i ústy se snažili naznačit ‚Ne, není tady.‘
„Ale já vůbec nevím, o koho jde.“ hrál Brenner nechápavého.
„Ne vy moc dobře víte, o koho tady jde, pane Brennere, takže mi ji dejte k telefonu a to hned.“ přesvědčoval ho kdosi na druhém konci drátu. Tom si přejel prstem po krku a ukázal na Mellitu, Brennerovi svitlo.
„A..ale to nejde, je pod sedativy a na přístrojích.“ protestoval Brenner.
„Ale vy určitě něco vymyslíte“
„Mellita je na přístrojích, co mám podle vás asi vymyslet?“ opáčil Brenner.
„A až se probere, dáte nám vědět?“ dotíral hlas z telefonu.
„Ne, je v kritickém stavu a jako lékař jí v této situaci mám povinnost chránit před rozrušením, které byste jí mohl způsobit a-“
„Nevěřím vám, že je ještě na přístrojích, ať jí je jak jí je, jejímu synu Alexovi je teď mnohem hůř. Určitě by potřeboval lékařskou péči, ale tady mu ji bohužel nemohu poskytnout. Mám pro vás návrh: Vy přivezete Mellitu a já Alexe na parkoviště u benzínky, která je hned vedle vaší nemocnice, tam si je vyměníme. Vy se postaráte o Alexe a já Mellitu dovezu k jejímu manželovi. Myslím, že tak to bude nejlepší.“
Semir s Tomem se na sebe podívali a pak oba naráz začali Brennerovi sdělovat ‚nejdřív za dvě hodiny‘. Brenner kývl.
„Dobře, ale Alex musí být v pořádku. Mellitu se pokusím na přepravu připravit, ale bude chvíli trvat, než ji odpojím z přístrojů a na to parkoviště, budu muset Mellitu dopravit sanitkou. Chvilku potrvá, než nějakou seženu. Kdy se tam vlastně chcete sejít?“
„To záleží na vás.“
„No dobře, tak za dvě hodiny na tom parkovišti. Ale jak vás poznám.“
„Přijedu v šedém Volvu, tak tedy za dvě hodiny, ale nepokoušejte se mne jakkoli podrazit!“
Cvak, na druhém konci drátu ten kdosi položil telefon, pro Semira a Toma teď začal závod s časem.
„Poslyšte, udělal jste to dobře, ale teď musíte nachystat sanitku a čekat až vám zavoláme.“
„Nemůžeme si dovolit riskovat, že Mellitu nevezmete s sebou, ale necháme jí sem poslat neprůstřelnou vestu.“
„Musíte ji obléknout tak, aby nebyla nápadná.“
„Ale nikam nejezděte, dokud se vám neozveme.“ Vychrlili na Brennera instrukce a vyběhli z kanceláře. Semir ještě v nemocničních lítačkáh vytáhl mobil a vytočil Andreu.

„Ahoj miláčku, už jsi nám poslala tu mapu a informace, prosím tě?“ vysypal ze sebe Semir, když se připoutával
„Jo, vlevo na boku máš tlačítko ON/OFF tak to zapni a řekni mi, co chceš, aby se ti zobrazilo.“ radila mu Andrea.
„Máš nás na monitoru?“
„Mám.“
„Tak nám řekni kudy nejrychleji k Uwemu Rothovi.“
„Musíte na dálnici a jet dokud vám neřeknu.“
„Dobře, můžeš nám zjistit, kudy se všudy dá z toho místa, kam míříme, odjet?“
„Hned to bude.“
Semir pomlky využil na to, aby vytáhl majáček.
„Tak na to šlápni.“ pobídl celkem zbytečně Toma.
„Mám to.“ ozvala se Andrea.
„A můžeš uzavřít všechny ty cesty, aby z nich nemohlo vyjet jedno šedý volvo, který hledáme. Ale možná v něm bude malej kluk a bůhvíkolik všehoschopnejch magorů.“ Varoval ji Semir.
„Uvidím, co se dá dělat. Jo a Šéfová vám tam posílá posily.“
„Fain ti ať si zajistí všechny Uweho poskoky v jeho sídle. My si teď jedeme pro Alexe, doufám, že to stihnem, ale pro jistotu nám řekněte, kdyby projíždělo nějaký šedý volvo, ale ať nic nedělají, mohli by ublížit tomu klukovi.“ diktoval Semir požadavky.
„Dobře zavolám jim, ať uzavřou všechny přístupové cesty.“ souhlasila Andrea.
„A do domu ať nechodí, dokud tam nebudem.“ dodal Semir.
„O to se neboj, měli by vás za chvíli dohnat na dálnici, budete je muset vést. Na monitoru bys měl mít mapku s vyznačením vaší ujeté cesty červeně-jste ta červená tečka-a trasa, po které máte jet je vyznačená žlutě, mapka se bude postupně posouvat, tak aby ta červená tečka zůstala uprostřed.“ Informovala ho Andrea. Semir chvíli koukal na monitor.
„Jaká jsem?“ Ozvala se po chvíli Andrea.
„Skvělá.“ Pochválil ji Semir.
„Kdy že nás mají dohonit ty posily?“ zeptal se Tom.
„Každou chvíli.“ odpověděla Andrea. Semir chvíli koukal do zpětného zrcátka a pak se otočil dozadu a sledoval dálnici za nimi zadním sklem, ale po policejním majáčku ani stopa.
„Nikde za námi nejsou.“ řekl Andree.
„A jakou rychlostí jedete?“ dovtípila se Andrea.
„Něco přes 220 za hodinu.“ řekl Semir.
„To bude tím.“ vydechla Andrea. „Zavolám jim, ať přidají, za chvíli máte odbočovat, přinejhorším budete muset zpomalit.“ a položila telefon.
„Naši kolegové si to snad šinou padesátkou. A při nejhorším budeme muset zpomalit.“ vztekal se Semir.
„Klid nic nás přece nehoní.“ ušklíbl se Tom
„Jasně, jsme to ale idioti. Měli jsme přece Brennerovi říct, že nejvhodnější by bylo, aby Alexe přivezli zítra, nebo třeba pozítří!!!“
„No, popravdě řečeno, vhodnější by to bylo až v pondělí. Po našem víkendu s Karin.“ Zasnil se Tom.
„Nezapomeň na tu práci co pro nás má Šéfová.“ zchladil ho Semir.
„Pokud si naši kolegové pohnou, stihnem to ještě dneska.“ zadoufal Tom.
„Tomu sám nevěříš.“ mínil Semir realisticky a tak trochu konejšivě.
„A proč ne? Když to tady vyřídíme rychle?“
„Naděje umírá poslední.“
„Nemohl bys dát pokoj?“
„Nemohl, a to ze dvou důvodů.“ odsekl Semir.
„A to?“
„Za prvé: budeš muset zpomalit, protože naši kolegové existují jen v tvé bujné fantazii a za chvíli máme odbočovat. Za druhý: jak to chceš rychle vyřídit, když ještě ani nevíme, kolik nás bude a co se týče mě, nemám nejmenší tušení, co uděláme, až tam dojedem.“ poukázal Semir na skutečnost, že plán rychlého řešení má pouze vysněnou formu.
„Najdem Alexe a necháme naše virtuální posily, ať si seberou všechny ostatní zbytky.“ zkusil to Tom.
„Má to zase dva háčky.“
„Jako třeba?“ vzdychl Tom.
„Nemáš povolení k prohlídce ani oficiální zatykač.“ Semir se pečlivě rozhlédl:
„A pořád nikde nevidím ty posily, co se podle tebe mají postarat o zbytek.“
„Dobře, tak to zkus ty, když jsi tak chytrej.“ rezignoval Tom.
„Co já?“ bránil se Semir.
„Jen zkus něco navrhnout.“
„Já? A proč jako?“ snažil se odvrátit nevyhnutelné Semir, který opět počítal s absolutní improvizací.
„Abych pro změnu já dělal vola z tebe“ ušklíbl se vítězně Tom, ale Semira od pokusů o vytvoření plánu zachránil pohled do zrcátka a vysílačka, ze které se ozvalo:
„Centrála volá kobru 11.“ Semir popadl vysílačku.
„Kobra 11 slyší.“
„Jsme těsně za vámi. Jaký máte plán?“ ozvalo se z vysílačky. Semir s Tomem se po sobě podívali.
„Za pár kilometrů zahnem a vše potřebné se dozvíte na místě.“ zachránil to nakonec Semir
„Rozumím.“ Ozvalo se z vysílačky poněkud rozpačitě.
„Tonoucí se stébla chytá.“ protáhl Tom, jakmile si byl jistý, že už je nikdy jiný neuslyší.
„Hele nech si ty poznámky.“
„Tak zkus něco navrhnout. Nemůžem se před tu partu chlapů postavit a říct jim, že v domě je asi desetiletej kluk, kterýho musíme v pořádku doručit do nemocnice a ostatní ať si pozatýkaj.“
„A proč ne?“ opáčil Semir nadějně.
„Tak to zkus, ale mě z toho vynech.“ opáčil Tom s klidem, podíval se na display, zpomalil a zahnul.
„Dobře, musíme myslet logicky.“ vzdal se Semir.
„Do toho.“ ušklíbl se Tom.
„Brenner říkal něco o tom, že Mellita se přes pozemky dostala v pohodě, ale u brány si jí všiml hlídač. Takže musíme vymyslet jak se dostat přes tu bránu tak aby o nás nikdo nevěděl.“ uvažoval Semir.
„A pak, kdo má bujnou fantazii.“ neodpustil si Tom. Semir mu věnoval vražedný pohled
„Tak já se tady snažím…“
„Napsat pohádku.“
„Tak zkus zase něco chvíli vymýšlet ty.“
„Semire uznej, to je šílenství, kdoví jak jsou ty pozemky velký.“ zkoušel to Tom smířlivě.
„Napadá tě něco lepšího?“ podíval se na něj Semir. Tom se jen zhluboka nadechl.
„Tak vidíš. Myslím si, že když přimějeme hlídače, aby s námi spolupracoval, přes ty pozemky se už dostanem v pohodě.“
„A jak konkrétně to chceš provést, aby s námi hlídač spolupracoval, když hned jak nás uvidí, dá hlášku Uwemu?“ protestoval Tom
„Musíme ho vidět první my.“ zkusil to Semir. Tom jen obrátil oči v sloup, což bylo na úzké cestě, po které právě jeli docela riskantní a Semir honem pokračoval: „Nějak ho zabavíme.“
„A to si představuješ jak?“
„HAF! HAF!“
ozvalo se zadního sedadla, až oba nadskočili. Tomu, že Tom málem zaparkoval v příkopě, Semir nevěnoval pozornost. Zatvářil se jako sluníčko a pohlédl na zvíře.
„No jasně Sunny, zabavíš ho ty a až vyleze, bude to hračka.“

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
„Pořád si to nedovedu představit. Přijedeš tam s majáčkem na střeše a okýnkem budeš sledovat Sunnyho jak odlákává pozornost někoho, kdo už bude jistě posílat hlášku, jen nás uvidí přijíždět.“ Semir se vyklonil z okýnka a sundal majáček.
„Teď už stačí jen zastavit v dostatečné vzdálenosti a pak poslat do akce Sunnyho.“ řekl vítězně.
„A to, že má jít do brány mu vysvětlíš jak?“
„Kromě toho, že je ten pes nesmírně inteligentní, určitě půjde domů, ne?“
„A co až Sunny odvede jeho pozornost? Jak ho hodláš nenápadně přinutit k spolupráci?“
nedal se Tom.
„Přinejhorším s bouchačkou u hlavy, to spolupracuje každej.“ odsekl Semir.
„To nejspíš jo, a zabere to, i když budou dva hlídači?“ zkusil to ještě Tom.
„Pro jistotu mi budeš krýt záda, a kdyby ten druhej chtěl někam volat, rozmluvíš mu to.“
pronesl Semir triumfálně.
„Dobře a co pak?“ souhlasil překvapivě Tom.
„Zeptáme se jich na cestu a vyrazíme do domu, jo a necháme někoho, ať se o ně postará.“ plánoval Semir.
„No dobře, a co až budem v domě?“ vyzvídal Tom.
„Pokusíme se najít Alexe.“
„Předpokládám, že nám pomůže Sunny?“
„Jo.“ přisvědčil Semir a podíval se z okýnka na les, kterým se už hodnou chvíli řítili ‚ideální místo‘ pomyslel si.
„A co až ho najdem?“
„Odvezeme ho za Brennerem a necháme naše posily, ať si vyřídí zbytek.“
„A co když ho tam nenajdem?“
„Budeme improvizovat.“ přiznal Semir.
„Hele co je ta žlutá tečka?“ ukázal Tom na display, Semir se taky podíval.
„Místo, odkud Mellita vyrazila. Měli bychom zastavit a informovat posily o plánu.“ Semir se podíval dopředu. Kousek před nimi se v lese objevovalo cosi jako hodně vysoký živý plot, cesta se zahýbala, takže od brány je nemohlo být vidět.
„Ty tomu říkáš plán?“ neodpustil si Tom.
„Nějak bylo, nějak bude.“ mávl Semir rukou a Tom přistavil. Všechny policejní vozy, jež za nimi jely, se nějak poskládaly okolo nich a z nich vystoupily většinou po zuby ozbrojené posily.
„Takže jaký je ten plán?“ přistoupil k nim jeden policista, evidentně velitel zásahu. Semirovi se zdálo, že zaslechl motor auta. Společně s Tomem se podvědomě otočili směrem k živému plotu, odkud se vyřítilo volvo.
„Pozatýkejte všechny, koho uvnitř najdete.“ křikl Semir, když nastupoval do vozu k Tomovi. Rozjeli se přesně v okamžiku, kdy se okolo nich volvo prořítilo.
„Tiše Sunny.“ uklidňoval Semir psa, který ze zadního sedadla nepřestával na volvo štěkat, ale když ho Semir pohladil po hlavě a poškrábal za ušima, zase si lehl a začal sledovat, co Semir s Tomem provedou.
„Tak co říkáš na můj plán?“ obrátil se na Toma, který měl momentálně plné ruce práce s tím, aby na úzké lesní asfaltce volvu stačil.
„Nic moc, normální standart, už mě to začíná nudit, chtělo by to něco zajímavějšího.“
Snažil se Tom nasadit znuděný tón, což mu dalo při krkolomné rychlosti zabrat.
„Co by sis tak představoval?“ Opáčil Semir konverzačním tónem.
„Co třeba nějaký nedostavěný most, to jsme tu už neměli dobrý měsíc.“ řekl Tom vztekle, protože udržet se za autem dávalo čím dál víc práce.
„Proč by prostě nemohli jednoduše zastavit, když uvidí blikat modrej maják?“ vztekal se Semir.
„Možná proto, že maják jsi sundal ze střechy.“ Tom prudce zahnul.
„Zatraceně.“ prskl Semir a maják umístil zpět na střechu, pak se zadíval na display minipočítače.
„Za pár kilometrů pojedem zas mezi těma rodinejma domkama, měli bychom ho chytit předtím, nechce se mi je honit v těch zahrádkách.“ upozornil Toma.
„Jasně na stanici je dovezem v šest večer, příští měsíc se s Karin vezmeme, za dva roky budeme mít první dítě, za 30 let mu vystrojíme svatbu!“ vztekal se Tom nad samozřejmostí v Semirově hlase.
„A nechceš se nejdřív s Karin poradit?“
„Radši mi řekni, kam budeme teď zahýbat.“ požádal vztekle Tom, když se cesta měla rozdvojit, a nevěděl, odkud přijeli.
„Podle mapy doleva.“ informoval Semir naprosto přesně, ale hned po tom Volvo zahnulo vpravo.
„Hmm, díky.“
„Ale my jsme přijeli z tý druhý cesty podívej se.“ hájil se Semir ukazuje na display, kde se nyní červené čára, která mapovala jejich trasu, rozdvojila.
„Tak na co si to hraje?“
„To nevim, ale je to o důvod víc si ho co nejdřív chytit.“
řekl Semir pohladil Sunnyho, aby nezačal zase štěkat
„Tobě se to řekne“
vztekal se Tom
„A nezapomeň, že je tam Alex, nesmí se mu nic stát“
Tom ho chtěl probodnout všeříkajícím pohledem, ale byl plně zaměstnán řízením a tak jen prudce vydechl nosem:
„Co kdybys přestal kibicovat a začal něco dělat.“
„Co by sis tak představoval?“
„A co třeba zavolat Brennerovi ať Mellitu nikam nevozí, už ví, že po nich jdeme, nemá smysl, aby ohrozili někoho dalšího.“
Semir bez okolků vytočil číslo.
„Oliver Brenner, co si přejete?“ ozvalo se mu z telefonu po několika sekundách.
„Doktore, v žádném případě Mellita ani dvojčata nesmí opustit nemocnici.“
„Ale…“
pokusil se Brenner protestovat, ale Semir ho přerušil:
„Jo, já vím, ale to už neplatí, v žádném případě nikdo z nich nesmí opustit nemocnici.“
„Dobře, postarám se o to, už je s vámi Alex?“
„Zatím ještě ne, ale už se na tom pracuje. Hned jak to zařídíme, dovezeme ho k vám.“ pokusil se ho uklidnit Semir. Snaha dobrá, efekt žádný. Brenner mu odpověděl zádumčivě:
„Dobrá, budu tedy doufat. Snad brzy nashledanou.“
„Ehm…ano.“ vypadlo ze Semira ještě než Brenner položil telefon.
„Kam to zatraceně jede?“
vztekal se Tom, když odbočoval za Volvem na prašnou cestu. Bůhvíjak dlouho už ho sledovali a nikde nebyla žádná šance ho dostat. Semir jen třeštil oči, pět vjížděli do lesa, ale tentokrát do absolutně nepřehledného úseku, ve kterém se prašná cesta, po níž jeli, téměř musela hledat a Tom musel ještě ke všemu uhýbat větvím hustého lesního porostu. Obě auta byla donucena o něco zpomalit, protože kodrcala po kořenech a kamenech. Jak je pro všechno na světě mají tady přinutit zastavit a neublížit přitom Alexovi? Přemítal v duchu Semir a jen velmi nerad si připouštěl, že Volvo před nimi má pořád slušný náskok, a proto by nezabralo ani, kdyby extrémně zrychlili a pravděpodobně přitom vyřadili vůz z provozu, protože by je stejně nechytili. A navíc ani nevěděli, kde vlastně jsou, takže si nemohli přivolat žádné posily, byť by je chytili. Jak dlouho takhle pojedou a kam vůbec míří, neměli tušení.
„Jak dlouho nám vydrží nádrž?“ zeptal se Semir poněkud roztěkaně. Oba věnovali pohled ukazateli paliva.
„Za chvíli jedem na rezervu.“
Sykl Tom. Semirovi sklouzl pohled na display minipočítače, jejich červená tečka byla stále uprostřed obrazovky, ale okolo ní nebyla ani známka po žlutě vyznačené trase. Za jejich tečkou se tvořila klikatá červená čára, ale před ní nebylo nic. Počítač tuhle cestu evidentně neznal.
„Andrea.“ vyhrkl Semir.
„Co je sní?“
„Třeba nás má v počítači a může nám sem někoho poslat.“
„Tak dělej.“ pobídl ho netrpělivě Tom, kterému dělalo stále větší problémy vůz uřídit, celkem zbytečně, protože Semir už dávno vytáčel číslo.

„Andreo, víš, kde teď jsme?“
vyhrkl Semir ,ještě než se stačila ohlásit.
„Ne, mám vás v počítači jen, pokud neopustíte trasu, kterou jsem vám vyznačila, ale vy jste evidentně někde úplně jinde.“ vysvětlila Andrea.
„A nemůžeš to nějak zjistit?“ zkusil to Semir.
„Chviličku.“ Andrea sedla k počítači.
„Víš, kudy jste asi jeli?“ zeptala se po chvilce, kdy si na ploše otevřela mapu.
„No, zhruba. Co chceš dělat?“
„Porovnám místo, kde jste odbočili s mapou, a pokusím se určit, kde teď jste. Semire?“
Andrea mu v rychlosti vysvětlovala, co chce udělat, ale naráz měla pocit, že v telefonu chrčí.
„Jo? Andreo, nějak špatně tě slyším.“ Potvrdil jí Semir její domněnku.
„Asi ztrácíš signál. Řekneš mi, kudy jste jeli, když jste odbočili z trasy?“
„Jo, místo doleva jsme jeli vpravo, a pak jsme odbočili na jakousi prašnou, lesní cestu!“
„Jak dlouho už jedete tím lesem?“
„Docela dost, proč?“
„Musíš tak řvát?“ zpražil ho Tom.
„Andreo, skoro tě neslyším.“ řval Semir do telefonu, ve kterém chrčelo čím dál víc.
„Poslyš, za chvíli dojedete k řece, ale…“
„Andreo? Andreo?“ řval Semir už bezúspěšně do mobilu.
„Co je?“
vyzvídal Tom
„Prý za chvíli dojedeme k jakési řece, ale bude tam asi nějakej problém.“
„Jak to myslíš, asi nějakej problém?“
„Řekla jen ale a víc už nestihla, protože tu nemáme signál.“
„No jasně, se signálem už to bylo nudný.“ bouchl Tom vztekle do palubní desky.
„Já to zajímavější mít nechtěl.“
„A právě teď toho mám dost. Jestli tenhle les okamžitě neskončí, tak si toho grázla chytím a přivedu ho Hartmuttovi, až se zeptá, co jsme zas vyváděli s vozem. Jsem si jistej, že mi ho podrží, abych z něj mohl vymlátit duši.“
„Možná by si taky bouchl, ale les už končí.“ upozornil Semir na to, že stromy začínali řídnout a bylo tu mnohem víc světla.
„Teď se dozvíme, co je stou řekou.“ poznamenal Tom.
„Snad nechceš zase něco zajímavějšího?“ zděsil se upřímně Semir, ale další zpestření cesty bylo nevyhnutelné. Semir s Tomem zalapali po dechu, když les úplně skončil a oni spatřili, jak se cesta stáčí k řece. Lépe řečeno viděli velkou díru, na jejímž hlubokém dně evidentně musela být nějaká voda, ale přes ni vedly jen jakési železné zbytky konstrukce čehosi, co kdysi bývalo mostem. Jedno bylo jisté, váhu ani jednoho z aut to neunese. Jet přes řeku znamenalo na vlastní kůži vyzkoušet jak hluboko voda vlastně teče.
„Po tomhle ti bázni přece nemůžou chtít jet!“ zařval Tom. Nic méně auto se evidentně odbočit nechystalo, ani kdyby snad bylo kam.
„Buďto tuhle cestu neznali a doufali, že po lesní cestě za nimi nepojedem, nebo počítají s tím, že se pod námi to železo utrhne.“ shrnul to Semir.
„A právě teď toho mám dost!“ naštval se Tom a zrychlil na maximum, labrador ho podpořil mohutným štěknutím a Semir přitakáním:
„Já taky“ které pronesl, když si rozepínal pás a otevíral dveře. Tom přestal dělat rozdíly mezi prašnou cestou a plochou zarostlou vysokou trávou. Poslední zatáčky projel nejkratší možnou cestou, přičemž se mu podařilo Semirovi otevřené dveře urazit. Zvýšením rychlosti se dostal vlevo vedle Volva kousek před mostem. Semir na nic nečekal a otevřel si dveře k řidiči. Stoupl si na Volvo a přiložil řidiči pistol ke spánku:
„Policie! Okamžitě zastavte!“ zařval na řidiče a vší silou se volnou rukou držel, aby nevypadl z Volva, protože Tom mezitím Volvo objel a zastavil smykem před čumákem, pár metrů před mostem.
„Na to ani nemysli!“ zpražil Semir spolujezdce, který se pokoušel vytáhnout zbraň a výhrůžně přitiskl pistoli ještě víc k řidičově hlavě. Ale Volvo zastavit nehodlalo. Řidič se místo toho, aby Semira poslechl, začal smát. Semir ho bleskurychle odkopl na spolujezdce a prudce zabrzdil. Bylo to těsně, protože jejich auto bylo už několika centimetry nad řekou. Semir si za volantem oddechl a pak se obrátil na řidiče:
„Jste zatčen a máte právo držet hubu.“ a nasadil mu pouta. Tom a Sunny z auta vyskočili střechou.
„No to je dost.“ ušklíbl se na Semira, ale ten neměl čas na reakci, protože spolujezdec a jeho kumpán, co seděl vzadu, z vozu vyskočili a dali se na útěk. Semir připoutal řidiče k volantu a pustil se za spolujezdcem. Sunny začal honit třetího, zakousl se mu do nohavice a Tom k nim celkem v klidu mohl dojít a nasadit mu pouta.
„Díky kamaráde.“ pohladil psa po hlavě a s mužem se vrátil zpět k autu, kde se sešli se Semirem, který si mezitím chytil spolujezdce.
„Tomu říkám spolupráce.“ přisadil si Semir a vrhl pohled na labradora, který stál za Volvem
„Docela bych ho bral za třetího parťáka do týmu.“ připustil s úlevou a trochou nadsázky Tom
„Vážně?“ povytáhl Semir obočí.
„Jasně, ale pod podmínkou, že na zadním sedadle budeš sedávat ty.“
„Tak to teda ne, tohohle parťáka jsem si našel já.“ hájil se Semir, ale Tom už stačil jen otevřít pusu. Nic však neřekl, protože Sunny šťouchl Semira do nohy a upřel na něj svůj prosebný pohled.
„Co se děje?“ zajímal se Semir. Pes si stoupl ke kufru Volva a začal na něj vytrvale štěkat. Semir kufr otevřel. Byl v něm malý chlapec s rukama i nohama svázanýma a pusou přelepenou lepící páskou. Alex se na ně vyděšeně díval. Tom zalapal po dechu, úplně na něj zapomněli. Semir ho vytáhl z auta:
„Neboj, opatrně, tak, tady si sedni.“ posadil ho na zem za autem a sundal mu pásku z pusy.
„Ty jsi Alex viď?“ zeptal se ho Semir konejšivě zatímco mu Sunny začal lízat z obličeje slzičky.
„Neboj, už bude všechno dobrý.“ konejšil ho dál Semir a přes Sunnyho mu sundával lepící pásku z rukou a nohou.
„Kde je maminka?“ vypadlo z Alexe
„Neboj, už sedáme do auta…“ uklidňoval ho Tom
„A do kterého?“ zeptal se Alex a pohlédl na značně pošramocená auta před sebou.
„Ehm-“ zadrhl se Tom.
„To se ještě musíme rozhodnout.“ doplnil ho Semir.
„A můžu tu mezitím zůstat se Sunnym?“ pohlédl na něj Alex nadějně.
„Jasně že můžeš.“ přisvědčil Semir.
„My si teď půjdeme promluvit s těmi třemi pány, tam vepředu, a pak se rozhodneme, kterým autem pojedeme za maminkou. Co říkáš?“ mrkl na něj přátelsky Tom.
„Dobře.“ souhlasil Alex a objal si Sunnyho. Semir a Tom se přesunuly k všem třem spoutaným.
„Tak kterým?“ zopakoval Semir Alexovu otázku.
„Nemám tušení, které je horší.“ zhodnotil Tom kriticky žalostný stav obou vozů.
„Vystupovat!“ zavelel Semir těm třem, kteří se nezmohli na žádný protest a nechali se postupně odpoutat a spoutat ruce za záda a nakonec posadit do trávy.
„Takoví zločinci se mi líbí.“ pochválil je Tom.
„Jak to myslíš?“ nechápal Semir.
„No, jednou je chytíš a oni pochopí, že nemá smysl se pokoušet utéct znova a drží hubu.“ ušklíbl se Tom.
„To bude tím, že jsou už dnes asi unavení.“
„Z čeho?“
„No již za časných ranních hodin honí po dálnici saab, pak se nechají chytit, aby se šperhákem osvobodili a zdrhli do lesa a pak si s náma ještě bůhví jak dlouho hrají v lese na honěnou.“ Semir sedl za volant, aby s Volvem vycouval.
„Jestlipak mají šperhák i teď?“ zamyslel se Tom.
„To nevim, ale celou dobu si na ně dávám pozor, a jestli se o něco pokusí, budou toho litovat.“ přislíbil Semir a vycouval opatrně, aby neublížil Alexovi. Potom společnými silami s Tomem vrátili jejich vůz těch několik centimetrů zpět na pevnou zem a oprášili si ruce.
„Vezmu Alexe a Sunnyho k Brennerovi naším autem.“ řekl Semir.
„A já odvezu tyhle tři do jejich apartmánu poblíž naší služebny.“ souhlasil Tom.
„Pochybuju.“ ozval se jeden, ze tří na trávě sedících posměšně, v doprovodu jakéhosi hučení, které sílilo.
„Máš nějaký problém?“ zavrčel na něj Semir.
„Má pravdu Semire.“ mírnil ho Tom a ukázal mu jednu propíchlou pneumatiku a stav nádrže Volva.
„Zatraceně.“ usykl Semir. „Signál žádnej, auto není…“
„Je, ale ne v provozu.“ opravil ho Tom
„Benzín došel, cesta jen aby se neřeklo, most je tu nefunkční už pár století a jediný co tu je jsou tři pitomci v trávě, jedno vyděšený dítě, pes a dva bezradní policisté. A k tomu jakýsi příšerný hučení.“ vztekal Se Semir a rázoval při tom po louce od Toma k těm třem a zpět.
„Co to je?“
reagoval Tom na povědomý zvuk a podvědomě vzhlédl k obloze. Hučení pocházelo od policejního vrtulníku, jak za chvíli zjistili.
„Nakonec se mi ten kravál ještě začne líbit.“ poznamenal Semir a zazářili mu oči.
„Takže letím já s těma třema.“ rozhodl Tom, ale neprošlo to.
„Ne poletím já s Alexem.“ oponoval Semir, zatím co vrtulník dosedl na travnatou plochu a vyřítila se z něj Andrea v závěsu s dvěma policisty. Semir se jí vrhl naproti a padli si okolo krku.
„Měla jsem o tebe děsnej strach.“
„Proč?“ zeptal se Semir s celkem povedenou imitací konejšivého hlasu.
„Jezdíte oba jak šílenci, kdybyste slítli do tý řeky, potápěči by vaše zbytky lovili ještě bůhví jak dlouho. Nemohla bych tě ani pořádně pohřbít.“ podala mu Andrea vysvětlení, o němž si byl Semir napůl jistý, že ho nemyslí vážně.
„Musela bys ho pak asi vysušit a zpopelnit.“ ušklíbl se Tom.
„Vy jste blázni.“ zhodnotila to Andrea s úlevou nad tím, že je oba vidí naživu a v celku.
„My!?!“ bránil se Semir.
„To oni se kdoví proč rozhodli jet po trase jak z Disneylandu.“ přidal se Tom.
„Ehm, promiňte, že ruším, ale můžete letět tím vrtulníkem, o ty muže se postaráme my, jen co sem dorazí naši kolegové vozem, odvezeme je k vám na stanici.“ Přistoupil k nim jakýsi blonďáček.
„Fain, dojdu pro Alexe a Sunnyho.“ Semir zamířil k Alexovi.
„Tak pojď, letíme za maminkou.“ vzal si ho do náruče a se Sunnym v patách se připojil k Andree a Tomovi.
„Ukaž, je celej promrzlej.“ přebrala si od něj Andrea Alexe a Semir si sundal bundu, aby ho do ní mohl zabalit.
„Už je dobře.“ uklidňovala Alexe a předala ho Tomovi, který už vlezl do vrtulníku, Semir pomohl nastoupit jí, ale Sunny stál v uctivé vzdálenosti od vrtulníku a ne a ne naskočit.
„Sunny, honem pojď.“ volal ho Semir, ale pes se ani nehnul.
„No tak Sunny, naskoč!“ zkusil to i Tom, ale se stejným efektem.
„Sunny, neboj.“ ozval se Alex a labrador se konečně rozeběhl a naskočil do vrtulníku. Tom si nasadil sluchátka a mikrofon pro spojení s pilotem a objednal:
„Do nemocnice svatého Marka prosím.“

Vystoupili na střeše sv Marka a přivolali si nahoru výtah. Alex už se trochu uklidnil a šel s nimi po svých. Jednou rukou se držel Andrei a druhou držel Sunnyho za obojek.
„Jak jsi tak rychle sehnala vrtulník?“ zeptal se Andrei Semir, když čekali, až se výtah vyveze až k nim.
„To Šéfová, když jsem jí na mapě ukázala, kde jste. Chtěla letět sama, ale má toho na stanici nad hlavu.“
„Nevíš, co si to na nás nachystala za další práci, až uzavřeme tenhle případ?“
vyzvídal Tom, nastupuje do výtahu. Semir zmáčkl tlačítko P jako přízemí a už se jelo dolů.
„Na to se mě neptej. Nemám ani tušení, ale pro mě má prý překvapení.“ sdělila jim Andrea.
„Chtělo by to nějaké zpestření všedního dne.“ pronesl ironicky Tom.
„Ty buď po dnešku radši zticha.“ uzemnil ho Semir, který mu chtěl původně doporučit, ať laskavě drží hubu, ale při pohledu na Alexe se mu to nezdálo vhodné. Tom se jen ušklíbl, ale Andree nebylo nic jasné a přejížděla z jednoho na druhého nechápavým pohledem.
„To nic.“ pokusil se to Tom zahrát do outu
„Jak nic? Naposled, když sis přál nějaké zpestření, skončili jsme napůl nad propastí.“
„No jo, no jo, ale to nám tady snad nehrozí, ne?“
„Radši buď zticha, ať to nezakřikneš.“ sjel ho Semir, přesně v okamžiku, kdy se výtah s trhnutím zastavil. „No co jsem říkal, už je to tady.“ Ušklíbl se Semir než, všichni čtyři vystoupili na chodbu v přízemí. Andrea nad tím pobaveně zavrtěla hlavou a Tom zamířil k informacím. Sestra Telsa si ho změřila pohledem a ještě než stačil dojít k pultíku nebo otevřít pusu informovala ho:
„Doktor Brenner je v pokoji s paní Mellitou a jejími dvěma dětmi.“
Tom se zarazil „Děkujeme“ vypadlo z něj překvapeně.
„A můžete nám říct, kde přesně to je?“ zeptal se Semir v hlase podtón zadostiučinění a úlevy, že to z ní snad nebudou muset páčit.
„Jistě, touhle chodbou, pak doprava a do třetích dveří vlevo.“ ukázala jim chodbu vedoucí také k Brennerově pracovně a opět se věnovala svým papírům, ale Semir stejně nepřehlédl, když si myslela, že už se nedívají, jak se podívala na Sunnyho a obrátila oči v sloup. Zřejmě i Sunny měl v téhle nemocnici jistá privilegia.

Když otevřeli dveře do pokoje, první se dovnitř vrhl Sunny a olízal obličej postupně Mellitě i dvojčatům. Druhý se do pokoje vrhl Alex a s radostným: “Mamíí!!!!!!!“ se vrhl matce kolem krku.
Nakonec vešli Semir Tom a Andrea, která zůstala stát mezi dveřmi. Dvojčata ležela na postelích, stejně jako Mellita, která měla vedle sebe kapačku a její tvář splývala se stěnou téměř do jednoho odstínu. Jediný, kdo seděl, byl Brenner, ale ten ihned vstal a potřásl Semirovi rukou:
„Moc vám děkuji, měl jsem strašný strach, co se děje, když jste tady takovou dobu nebyli a…“
Potřásl rukou i Tomovi.
„… ani se neozvali, ale naštěstí je všechno v nejlepším pořádku, soudě podle vašich tváří. Jak se vám mám jen odměnit.“
„Stačí, když se postaráte o zdraví Mellity a jejích dětí.“ usmál se Tom.
„Nestačí.“ oponoval jako ostatně vždy Semir. Všichni se na něj tázavě podívali.
„No, Mellita nám ještě musí pomoct vytáhnout a obnovit všechna data v notebooku a pak svědčit u soudu. Největší odměnou bude, až uvidím, jak se budou tvářit ti jeho tři poskoci, když zjistí, kolik si odsedí.“ zamnul si Semir spokojeně ruce a všichni přítomní se rozesmáli. Tom přešel k Andree a začal ji představovat okolí:
„Tohle je naše kolegyně-“
„A moje žena.“ přerušil ho Semir.
„A žena mého kolegy, Andrea Schäferová, která s vámi později vyřeší všechny záležitosti ohledně notebooku.“
„Až se vám udělá líp a přijdete za námi na stanici sepsat výpověď.“ doplnil Semir
„Těší mne.“ usmál se Brenner a potřásl si rukou i s ní.
„No nic, my teď půjdeme sepsat hlášení. Myslím, že už se nemáte čeho bát, naši kolegové zajistili všechny Uweho poskoky.“ Loučil se Tom.
„A dávej na sebe pozor Alexi, určitě se tady ještě brzo zastavíme, abychom zjistili, jak se vede…“
Sunny pořádně zaštěkal.
„No jo, budeš tu taky.“ usmál se Semir a podrbal ho za ušima.
„Nashledanou.“ rozloučila se Andrea.
„Nashledanou a moc děkujeme.“ usmáli se Mellita a Brenner
„Není zač.“ řekli unisono Tom Semir a Andrea než Tom zavřel dveře.

Zamířili automaticky na parkoviště před budovou, ale až tam si uvědomili, že vůz tam budou hledat marně.
„A jak teď na stanici?“ přemítal Tom. Semir s Andreou jen pokrčili rameny.
„Takže na autobus.“ shrnula to Andrea.
„Nezavoláme ještě ten vrtulník?“ zkusil to Tom.
„To by asi u Šéfové neprošlo.“ podotkl Semir.
„Tak zabavíme sanitku.“ napadlo Toma.
„Ty jseš praštěnej.“ zakroutila Andrea hlavou.
„Nejsem, vám se snad chce-“
Andrea se Semirem na sebe mrkli a Tomovi přiletěl z každé strany jeden pohlavek.
„Ale jseš.“ konstatoval Semir a všichni tři vyprskli smíchy.
„Chtělo by to taxík.“ poznamenal Tom zrovna ve chvíli, kdy za nimi jeden smykem zastavil
„Pánové Gerkhan a Kranich?“ zeptal se řidič otevřeným okýnkem.
„Ano.“ přisvědčil překvapeně Tom.
„Začínám se tě bát.“ poznamenal Semir. Tom však pohlédl k nemocničním vchodu. Stála u něj a zamávala na něho, než opět zmizela uvnitř. Sestra Telsa, podle stejnokroje a tmavých vlasů sepnutých do drdolu.
„Tak kam to bude?“
„Nejbližší služebna dálniční policie.“ odpověděl Tom a nastoupil k Semirovi a Andree.

Když se dostavili na služebnu, Šéfová jim šla v ústrety:
„Ti tři jsou ve vazbě spolu s několika dalšími desítkami, které v domě zajistili kolegové ze Zemské. Podle toho soudím, že jste s případem téměř hotoví.“ ujišťovala se a rentgenovala je pohledem.
„My jsme už skončili úplně.“ pronesl optimisticky Semir.
„Skutečně?“ zvedla Šéfová udiveně obočí.
„Teda, výslech už si přece převezmou kolegové ze Zemské.“ upřesnil nejistě Tom.
„Dobře. A co hlášení?“ pohlédla na ně a opřela se rám dveří.
„Ehm…Šéfová a nemohli bysme to hlášení napsat po víkendu.“ Zkusil to Tom.
„No, napsat po víkendu ho můžete.“
Připustila Šéfová a Semir s Tomem nevěřili vlastním uším.
„Takže pojďte prosím do mé pracovny.“ vyzvala je a při pohledu na jejich nechápavé tváře dodala: „Chápu to doufám správně, že jste s případem relativně hotoví a jdete si za mnou pro další instrukce, jak jsem vám řekla dnes ráno?“ přejížděla s pohledem z jednoho na druhého a pak její pozornost upoutala tvář Andrei, která s nimi soucítila.
„A co se týče vás, měla byste jít ke svému počítači, společně s Bonrátem a Hertzbergrem musíte dát do pořádku archiv. Všechno vám řeknou, ale rozhodně toho nebude málo, takže nechápu, proč tu ještě stojíte.“
„Jistě Šéfová.“ hlesla a tvářila se jako po studené sprše. Tom se Semirem věděli, že je sprcha čeká vzápětí a nebyli s to se sami od sebe pohnout z místa.
„A vy tu čekáte na co? Prosím.“ pokynula jim do své pracovny a zavřela za sebou dveře. Obešla stůl a posadila se do křesla. Jim gestem doporučila, aby se posadili také. Semirovi ani Tomovi se moc nechtělo, ale přesto sedli do jindy celkem pohodlných židlí.
„Co se vás týče. Stejně jako celé oddělení budete muset vaše hlášení seřadit a připravit Andree na případnou skartaci. Důrazně vás žádám, ať to má nějakou formu, protože vedení se rozhodlo, že všechny případy ne starší než 5 let budou skladovat v centrálním archivu.“
„Ale Šéfová…“ pokusil se Semir protestovat při pomyšlení na hromadu nenáviděného papírování. Avšak Šéfová ho uzemnila pohledem.
„Navíc se, jak víte, již dlouho uvažuje o modernizaci vaší kanceláře, která se shodou okolností bude muset provést co nejdřív…“
Tom otevřel ústa k protestu, ale neodvážil se nic říct, protože Šéfová zvýšila hlas:
„…A když říkám co nejdřív, myslím tím také nejpozději do Pondělí.“
Tomovi představy na volný víkend s Karin se rozplynuly jako obláček kouře.
„A co máme udělat dřív?“ zeptal se hořce a kousavě Semir, zatímco Tom seděl s pusou pootevřenou, neschopen slova a zírající do zdi.
„Nejdřív bych vám doporučila vyklidit vaši kancelář, aby se vám tam lépe instalovala nová technika a potom bych se být vámi, pustila do těch hlášení.“ Doporučila jim Šéfová s ledovým klidem. Semira napadla ještě jedna spásná myšlenka, jak se ze všeho vykroutit, ale Šéfová, jakoby mu uměla číst v myšlenkách:
„A tentokrát nepočítejte s tím, že to za vás udělá někdo, kdo vám něco dluží. Celé oddělení mám vzhůru nohama i bez vašeho přičinění a chtěla bych mít u té praštěné komise, co přijde, pokud možno co nejlepší výsledky.“
vysvětlila jim Engelhartová. Tom měl pocit, že i na ni je toho dost a pokusil se ji uklidnit. Bohužel ne zrovna nejšťastnějším způsobem:
„Ale proč Šéfová? Nemusíme přece excelovat v papírování, máme jedny z nejlepších výsledků ze všech okrsků tak v čem je problém?“
„Protože pokud excelovat budeme, bude také mnohem jednodušší z nich dostat nějaký nový vůz, až se vám zase úplnou náhodou stane, že ten svůj vyřadíte z provozu.“ přejížděla přísným pohledem po jejich zmučených tvářích. První se na slovo zmohl Semir:
„Ještě nějaké dobré zprávy?“ zeptal se ironicky. Šéfové zacukalo v koutcích a pak jakoby se nad nimi smilovala:
„Dobře, to hlášení můžete napsat až v pondělí a co se týče té úrovně hlášení. Budou li starší pěti let, zařaďte je jednoduše do archivu. Ty novější naskenujte do těch nových počítačů, které si tam zapojíte-Andrea cosi říkala o nějaké šabloně. Poraďte se s ní. Jestli s tím budete hotovi a vaše práce bude odvedena kvalitně, nemám nic proti tomu, abyste opustili stanici.“ rezignovala a unaveně si skryla obličej v dlaních. Semir s Tomem se zatvářili, jakoby se vánoce předběhli a šťastně zalapali po dechu:
„Šéfová, víte o tom, že jste skvělá?“ rozplýval se Semir štěstím. Šéfová se unaveně usmála:
„Vím, proto vyřiďte vašim kolegům, že pro ty, co nemají službu, platí to samé.“
Tom chtěl nějak odčinit své flegmatické uklidňování a tak opět trefil vedle:
„A co vy, nechcete s něčím pomoct?“ nabídl se ochotně.
„Ne díky, já si teď udělám velmi silného turka a vy byste se měli dát do práce.“ ušklíbla se zejména na Semira.
„Jasně Šéfová.“ zasalutovali unisono, a když otevírali dveře, Anna na ně ještě zavolala:
„A Pánové?“
„Ano?“ otočili se.
„Něco mi dlužíte“ ušklíbla se Šéfová a mávla na ně, aby už jí zmizeli z očí.

Měla naprostou pravdu-na stanici panoval neskutečný zmatek. Zatímco si Tom užíval euforii a už plánoval víkend s Karin Semir si všiml, že Hote si právě otřel čelo a pyšně se podíval na svůj vyklizený stůl. Využil příležitosti a s mírným rozběhem na něj vyskočil.
„Semire co to-“ pokoušel se protestovat Hote, ale marně Semir ho ignoroval
„Poslouchejte všichni!!!!“ zařval na celou stanici a počkal si, až upoutal pozornost většiny kolegů:
„Šéfová VÁM VZKAZUJE, ŽE VŠECHNO NOVÝ MÁTE NASKENOVAT DO PČÍTAČŮ A UDĚLAT PODLE ŠABLONY. VŠECHNO STARŠÍ pĚTI LET PROSTĚ ZAŘAďTE DO aRCHIVU A VŠECHNO STARŠÍ DESETI PŘIPRAVTE NA SKARTACI. A AŽ S TÍM SKONČÍTE, MŮŽETE VŠICHNI DOMŮ, KROMĚ TĚCH PÁR CO MAJÍ SLUŽBU!!“
Téměř celá stanice propukla v hurónský řev a hlasitý jásot. Ten kdo byl venku, by snad mohl i vidět, jak se budova třese detonací radostných hlasů. Semir seskočil ze stolu, prodral se zástupem kolegů, kteří ho radostně poplácávali po zádech, až k Andree, objal ji a do ucha jí pošeptal:
„A neděli si pořádně užijeme.“
„Nemůžu se dočkat.“ objala ho Andrea.
„Tak tohle jsou první bedny ke skartaci.“ oznámil jim jeden jejich kolega a položil bednu na Hotův stůl, ten bez protestů 2 bedny přebral a k všeobecnému překvapení prohlásil:
„Postarám se o to.“ a společně s Bonrátem vzali nůžky a začali papíry cuckovat. Všichni okolo je užasle pozorovali. Dokonce i Šéfová vyšla ze své kanceláře, překvapená náhlým tichem. Stoupla si mezi Toma a Semira, který pořád objímal Andreu
„Po dlouhé době konečně volno v neděli!!“ oznámil Hote radostně a společně s Bonrátem vzali každý do ruky jednu bednu plnou papírů na mini kousíčky.
„NA ŠÉFOVOU!!!“ zařvali z plných plic slavnostně a radostně. A současně vyhodili veškerý obsah beden na zaraženou Šéfovou a její nejbližší okolí. Za všeobecného potlesku Semir vzal Andreu do náruče a šťastně se s ní otočil několikrát okolo své osy a Anna Engelhartová se smála a celá šťastná se objala s neméně radostně naladěným Tomem. (Nikomu imitace konfekt zamotaná ve vlasech ani na podlaze nedělala sebemenší vrásky a několik kolegů ještě jen tak pro všeobecné veselí po vzoru Hota a Dietra zlikvidovali několik dalších krabic ke skartaci a zasněžili nejen Šéfovou, ale komplet celou stanici. Než se na povel Šéfové probrali z euforie a šli něco dělat, podlaha skoro nebyla vidět. Andrea všem ukázala práci se šablonou a pak se vytratila pomoct Semirovi. Když otevřela dveře do jejich pracovny, Tom třídil hlášení na jednom konci skříně a Semir dřepěl na jejím druhém konci. Jednu polici už měli každý nějak hotovou a ještě jim zbývalo 6 takových.
„Můžu nějak pomoct.“ zašeptala Andrea Semirovi do ucha.
„Jo, vem tohle a pojď se mnou.“ podal jí Semir jednu krabici. Tom byl zabraný do třízení a plánování víkendu s Karin, takže ani nezaregistroval jejich odchod. Semir si to namířil rovnou k východu, kde u dveří položil krabici. Andrea to udělala po něm, ale moc jí to nebylo jasné.
„Co to děláme?“
Semir se k ní naklonil a pošeptal jí:
„Berem roha.“
Andrea na něj vytřeštila oči: „No, Tom mi řekl ‚chtělo by to, abys mi dal pokoj‘.“ Zacitoval Semir jako magickou formuli.
„No, a já mu dám dokonce kancelář.“ ušklíbl se Semir, vzal jí do náruče a vynesl ze služebny vstříc volnému víkendu.

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Labrador
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma