AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Líbilo se dílko č. 4
Ano
0%
 0%  [ 0 ]
Ne
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 0

PLK 4. - Extrémy Jana Richtera
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 265
Odpovědět s citátem
Je třeba zase trochu popojet… Jan nastínil Pietrovi, že má jakýsi nový objev jménem Indira, ale co bude muset zakusit netušil.

Délka: 3 166 slov - osobní rekord.

Extrémy Jana Richtera
(Extreme von Jan Richter)

„A víš o ní víc, než jen to, že se jmenuje Indira?“, zeptal se Pietro Jana.
Janova odpověď mluvila za vše: „Ne, nevím, co dělá, nevím, kolik jí je, a abych tomu dal korunu, tak jsme se ještě ani neviděli, ani fotku jsme si neposlali.“
Pietrovi spadla čelist: „To je vztah jako blázen, to ti to nevadí?“
Jan: Ani ne, ale neboj, od dneška tohle vše doženu.“ „A teď pojď, jedeme na obhlídku okolí.“

„Všude je nějaký podezřelý klid“, podivil se Jan. A hned dodal: „A vůbec, Pietro, proč nejedeme tvým bavorákem?“
Pietro se zamračil: „Ty se ještě ptáš? Už asi nevíš, jak dopadl po té poslední akci – skončil rozbitý na atomy po pádu do lomu. A šéfová mě odmítá dát nový, že prý jej zničím dřív, než je vyrobí. A to jí pořád říkám, že já jsem nevinný.“
Jan se jen díval radši z okna…

Vtom si všiml jasně zelené dodávky u jednoho klenotnictví. Najednou se rozrazily dveře a z obchodu se vyřítila trojice maskovaných lapků. Bleskem naskočili do dodávky a začali zdrhat.
Pietro čapnul vysílačku a spustil: „Přepadení klenotnictví v Landauerweg. Tři lupiči v jasně zelené dodávce. S Janem si to bereme!“

Díky barvě se dala snadno pronásledovat, ovšem unikající si všimli, že je za nimi neúnavné duo a tak se rozhodli (nečekaně pro Jana s Pietrem) zabočit doprava, kde byla obří bývalá tovární hala.
„Fajn, máme je!“, prohlásil slavně Jan.

Mercedes vjel dovnitř. Ale jaké bylo překvapení policistů, když nikde nebylo po dodávce ani stopy!
Hala byla prázdná, jen nalevo bylo vrakoviště s pár vozy a malá prázdná garáž a napravo byla obří vrata, ale ta byla zamčena starým rezavým řetězem a zámkem.
„Kde kruci jsou?“ čertil se Pietro.
„To nevím, každopádně nás setřásli.“, otráveně konstatoval Jan.

Po návratu na silnici si Jan všiml cedule: „Tuning Shop“ se šipkou napravo.
„Pietro, všiml sis tam nějakého tuningshopu?“, optal se Jan.
„Ne, nevšiml, tam nic nebylo.“ opáčil Pietro.
„Nevadí, já se sem mrknu zítra sám v civilu.“ naplánoval si Jan. „To není možný, že se propadla do země.“
„Ale dej si majzla.“, doporučil mu Pietro.
„Neboj, však mě znáš.“, uklidnil ho Jan.
„No právě.“, uculil se Pietro.

Další den se Pietro vytratil dříve ze služebny – Andrea ho donutila jít s ní večer do opery. Když to Pietro Janovi řekl, tak Jan jen hlesl: „Tak takovou oběť bych já nepoložil. Co tě to bude stát?“
Pietro zkroušeně: „400 Euro, musela totiž jít do té nejdražší v okolí! Přitom jsem jí varoval, že určitě usnu… A ty si užij tu svou solo-akci.“, dodal už s úsměvem.
„Jasný, neboj.“ dodal Jan a rozloučili se.

Jan se tedy vydal zkoumat více. Když tam došel, všiml si, že vrata, co byla zamčená byla odemčena a hrálo za nimi rádio. Vešel tedy dovnitř.
„Můžu vám s něčím pomoci?“, ozval se za ním ženský hlas.
„Noooo, možná jo.“, odpověděl nejistě Jan.
Žena pokračovala: „Pardon, promiňte, jmenuji se Indira a to je můj tuningshop a dílna.“
Jan po zjištění jejího jména na vteřinu znejistěl, ale vzhledem k tomu, že šlo o poslední místo, kde včera dodávku viděl, zvolil krytí…
„A jak se jmenujete vy a jaké máte přání?“, pokračovala.
Jan se sebe vymáčkl: „Já jsem Karl. Karl Berger. A můžete mi tykat. Já se takhle bavím s každým.“
„A určitě máš i pořádné auto.“, usmála se Indira.
„V tom je potíž – nemám, ale měl bych nějaké do týdne dostat – mám něco rozjednané, a když jsem zjistil, že je tu tenhle obchod, tak jsem se rozhodl to tu omrknout, abych věděl, kam pak jet.“

Do obchodu vešel zhruba stejně starý, zato ovšem o dost namachrovanější chlápek.
„Co tu chce!?“, vyštěkl na Indiru.
Ta mu odsekla: „Co blbneš, Bruno, to je jen zákazník – budoucí. Karl Berger.“
Bruno ze sebe vymámil: „Sorry, no, ale ono je to tady poslední dobou samej nekalej živel. Co ty mladej, máš auto a jaký?“
Jan alias Karl: „Nemám, ale do týdne už by mělo být.“
Bruno pokračoval: „Vypadáš dobře, myslím, že budeš dobrý řidič. Až budeš mít auto, tak se ozvi, Indira ti dá číslo. Prvního dalšího měsíce se sejdem na letišti v Hoyerswerdě, tam pořádáme s klukama závody a zkoušíme nové lidi. Rádi tě otestujem!“
Jan jen: „Hoyerswerda?!“ „Není to nějak daleko?“
Bruno odpověděl: „Není, Hoyerswerda je sice město na druhé straně Německa, ale taky je to malá vesnice pár kiláků odsud.“
Jan: „Fajn, budu tam.“ Najednou si všiml na vrakovišti stejného typu dodávky použité při loupeži, jen byla červená.
„Čí je ta dodávka?“ zeptal se.
Bruno mu opáčil: „Co já vím, někdo jí sem dovezl k sešrotování. Proč se ptáš?“
Jan jen: „Ale, napadlo mě, jak by vypadala, kdyby se kapku vytunila.“
Bruno: „Máš zajímavé nápady, to se mě líbí – budem tě teda čekat!“

Další den na služebně:
„Už jsem jí viděl! Má tuningshop a je neskutečně nádherná!!“, rozplýval se Jan.
Pietro na to: „Ten obchod, co jsme viděli při výjezdu z té haly, kam zmizela ta dodávka?“
Jan: „Jo, ale jestli jí chceš přišít něco společného s tou loupeží, tak se pleteš, žádná zelená dodávka tam nebyla. A jak sám uznáš, díky té její barvě ji těžko schováš.“
Pietro se ohradil: „Já nic neříkám!“
Jan: „Mám ale potíž - byl jsem od jejího bráchy Bruna pozván na tuningový závod. Půjčíš mě toho svého bávoše?“
Pietro jen odsekl: „Spadl jsi z višně? Ale vím o člověku, který by se umluvit dal, ale bude to složité…“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„ANI NÁHODOU!! Lucy vám nepůjčím“, rezolutně odmítl žádost rezavý vládce technického oddělení Hartmutt.
Jan na Hartmutta smutně pohlédl a naznačil mu, aby šel s ním k autu. Jan otevřel kufr a tam byly nové dvě lahve dusíku.
Jan úlisně: „Lahve budou tvoje a tvého vozu, pokud mi ho půjčíš. Jinak je půjdu vrátit.“
Hartmutt byl vehnán do slepé uličky. Se skřípěním zubů nakonec souhlasil. „Ale běda tě, jestli ji rozbiješ!“.
„Vrátím tě jí ještě rychlejší.“, usmál se Jan. Zítra se pro ni stavím.
Jan zajel ještě do obchodu za Indirou.
„A hele, Karl se vrátil. Měl kámoš radost?“, zeptala se.
„A jakou! Takhle rozzářené oči snad ještě neměl.“, smál se Jan, kterého hra na Karla začala očividně bavit.
Když se vracel, tak z protější strany, tam, kde byla ta malá garáž, zaslechl „vášnivý“ hlas Bruna mluvícího do telefonu.
„Kruci, Rainere, nezapomeň, že ten poslední obchod je sice ta největší pecka, ale já toho má plné zuby, už minule to bylo s odřenýma zádama. A je mi celkem jedno, že budem pak v balíku. Fajn, že jseš to ty, jdu do toho, ale to je poslední akce. Jasný!“

Jan vyběhl raději ihned ven. A vše co slyšel, zavolal a řekl Pietrovi.

Den závodu nastal. Celá skupina tunerů s auty a přítelkyněmi včetně Bruna a Indiry čekala, až Jan alias Karl dorazí.
Po asi čtvrt hodině dojel. A nebyl sám.
„Kdo to je?“ vypráskl ze sebe Bruno.
„Kámoš a jeho přítelkyně. Chtěli taky jezdit, tak jsem jim nabídl, jestli nechtějí jet také.“ vysvětlil Jan.
„Tak co sis to dovezl? A snad nám je taky ty kámoše představíš, a oni pak svoje auta. Mě to docela zajímá.“, vyzvídala Indira.
Jan spustil: „Mý auto je Toyota Supra B-Turbo, oranžová, stříbrno-zelené plameny.“ a začal sypat všechny ostatní parametry.
„A oni?“ ozval se Bruno.
Jan vysvětloval a představoval: „Tohle je Pietro Zoolander. Má černého bavoráka 318i a červené plameny na bocích a vedle něj je jeho přítelkyně Andrea Schäfer-Zoolander. Má stříbrnou Škodovku Octavia s přechodem do fialova a slabými černými linkami na bocích.“
„Je vysazená na český auta, ale strašně!“, dodal Pietro.
Bruno: „Fajn, já mám jasně zelený Pontiac Trans-Am s orlicí na kapotě. A závod s námi pojede i můj kámoš Rainer se starší 911. Ale neboj, tak rychlý to zas nemá, jak vehementně tvrdí.“

Celý kvintet se postavil na start a Indira to odstartovala. Do vedení se dostal Rainer, ale Jan jej šetrně poslal do smyku. V poslední části okruhu jej Rainer dohnal, a když chtěl Jan zapnout dusík a předjet tak Bruna, který vedl, tak jej Rainer nabral a roztočil. A to tak blbě, že Andrea málem do Jana nabourala. Stihla se naštěstí vyhnout.

Jan dojel do cíle a začal se čertit: „Co to jako bylo?“
Rainer s Brunem: „Nic, to je běžné. My jsme se jen zapomněli zmínit, to je celé.“
Vzápětí ovšem dodali: „Ale nejel jsi zle. Jestli nebude Indira proti, tak tě zvem i s tvýma přátelama na takovou menší oslavičku. To my vždycky pořádáme po tomhle blbnutí.“

Oslava (spíše párty) nebyla úplně malá, ale co mohl člověk do tuningového „gangu“ čekat, že.
Indira toho využila a ptala se: „Karle, co vlastně děláš?“
Jan vypálil: „Jsem bankovní úředník. A když chci vypnout, sundám oblek a jezdím.“
S postupující konverzací vztah mezi nimi nabíral na intenzitě. Už to vypadalo, že se Jan dočká i prvního polibku, ale jako na potvoru je načapal Bruno.
„Hele, dej si voraz, na mojí ségru nemáš nárok!“, vyrazil ze sebe již ovíněný Bruno.
Indira ho okřikla: „Jseš trapnej a ožralej. Koukej vypadnout!“
Bruno se odpotácel pryč.
„Kde je Pietro?“ vyplašil se najednou Jan.
„Klid, vypil asi pět piv, a pak se s Andreou oba notně osvěženi odebrali vedle. A pak už jsem slyšela jen rytmické bouchání a pak ticho.“, vypověděla s úsměvem Indira.

Jan už byl také unavený a tak se rozhodl, že nakonec u Indiry také přespí.
Ráno se s ní rozloučil a pak i s vykutálenou dvojící odjel.
Další den v kanclu:
„To je dost, už jsem myslel, že nedorazíš.“, smál se Jan.
Pietrovi moc do smíchu nebylo: „Auuu, to jsem včera asi přepísk.“
Jan pokračoval: „Kdyby jen ty – prý si měl pět piv, řekla Indira.“
Pietro se sebe vymámil: „To ti neřekla všecko. Ještě padla lahev Jägera a nějaké víno. O Andree nemluvím, ta radši ani nepřišla a ani asi nepřijde, říkala mi to. Blbli jsme hodně?“
Jan se zakřenil: „Noo, Indira nějaké bouchání slyšela…“
Pietro jen suše: „Úžasné, já jí říkal, že se nemá tak činit, že budem slyšet. Auuu, ta hlava je úplně v háji!“, prskal. „Vůbec nechápu, že tobě je hej! Ty jsi nepil?“
Jan odvětil: „Pil, ale s mírou.“
Pietro: „A bylo něco?“
Jan: „Koukám, že se ti začíná dělat líp. Ne nebylo, já rychle usnul.“, hlesl Jan, jakoby snad i zalitoval.
Pietro změnil téma: „Přišel jsi aspoň na něco?“, stále si držíc bolavou hlavu.

Najednou se Pietro otočil a všiml si, že Andrea přece jen dorazila, ale byla v podobném stavu. Ihned za ní skočil: „Máš něco na hlavu?“
Andrea mu odpověděla: „Mám, sama už jsem jednu měla, tohle už nikdy neuděláme. Slib mi to. Myslím to pití, ne to potom…“
Pietro ji zklidnil: „Neboj, neuděláme. Ne v takové míře.“ Políbil jí a odešel zpět za Janem.

Jan navázal na předchozí konverzaci: „Jo, přišel. Bruno měl jasně zelený Pontiac – přesně tutéž barvu měla i dodávka, ale tu jsem tam neviděl. Jedna tam byla, ale byla červená.“
Pietro hodil do placu nápad: „Co když to byla ona. Jen jí přebarvili narychlo a pak ji nabourali, aby byla zralá na šrot.“
Jan se zamyslel: „Na tom něco bude! Navíc jsem slyšel Bruna, jak mluví s Rainerem o nějaké poslední akci.“
Pietro dokončil myšlenku: „Není co řešit, ti dva, co jsme viděli, byli Bruno a Rainer.“
Jan přemítal: „ Jak to vysvětlím Indiře. Když jí to povím, tak jí budu muset rovnou říct, že jsem policajt a že jsem jí lhal.“
Pietro mu nápomocen moc ale nebyl: V tom tě neporadím…

Jan se asi o týden později u Indiry stavil. Strávili skvělý večer a ještě lepší noc (… …).
Ráno ovšem Jan Indiru zastavil a musel s pravdou ven: „Víš, musím ti něco říct – nejsem Karl a nejsem úředník. Moje pravý jméno je Jan a jsem u dálniční policie. A ano, jsem ten Jan, se kterým sis psala. Navíc ti musím říct, že tvůj bratr Bruno a jeho přítel Rainer jsou podezřelí z vykrádání klenotnictví. Jednou už jsme je viděli a navíc jsem Bruna slyšel, jak s Rainerem připravuje poslední akci.
Indira neměla slov. Měla smíšené pocity. Konečně poznala toho, s kým si psala. Zároveň byla zklamaná, že jí lhal a byla zklamaná i ze svého bratra.

Jan pokračoval: „Hlavně mu nic neříkej, mohl by ti ublížit.“
Indira přikývla a Jan mluvil dál: „Pokud zaslechneš něco, co by se mi mohlo hodit, zavolej.“, a dal jí vizitku.

Pár dní byl klid. Najednou Janovi zazvonil telefon: „Kde mám auto?!“
Jan s klidem: „Hartmutte, neplaš se. Dnes ti ho vrátím. Klidně se u mě stav a pojedeme pro něj spolu.“
Skutečně Jan s Hartmuttem pro auto odjeli k Indiře, která jej měla v garáži na opravě a vylepšení.
Ta je uvítala: „Ahoj, Jane! Kdo to je.“
Jan odvětil: „Přítel, jeho je to auto, co jsem měl. Půjčil mi ho.“
Hartmutt se představil: „Hartmutt Freund, hrdý majitel vozu.“
„Pojďte do dílny.“, navedla Indira oba dva. „Auto je připraveno, jen si skočím pro pár věcí, počkáte tu chvilku?“
„Určitě.“, odpověděli oba. Hartmutt se ale vzápětí sebral a šel jejím směrem
Sotva Indira a Hartmutt odešli, zpoza opačného rohu se vynořil Bruno.
„A, policajt, jo? To je dobře, bude třeba tě zlikvidovat. Víš až moc. A ne, Indira mi nic neříkala, ona o ničem neví. Ani neví, že tu dneska jsem.“

Jana ani nezajímalo, odkud informace sehnal - bylo to jedno.

Pustili se do sebe, boj byl celkem vyrovnaný, ale poté se Bruno nečekaně otočil a silně Jana zasáhl. Tak silně, že Jan byl téměř v bezvědomí.

Bruno už jen se smíchem dodal: „Už ti to říct můžu, beztak mě nezastavíš – ta poslední akce je v Euskirchenstrasse. A dal Janovi další rán, která ho uspala.“

Na Jana položil auto z heveru, aby se nemohl hýbat a okolo ještě rozlil benzín a při odchodu zapalovač hodil jen kousek od té kaluže benzínu.
Během chvíle ovšem benzín chytil a oheň se rychle rozšířil. Najednou se vraceli Hartmutt a Indira.
„Kruci, jak ten oheň vznikl? A kde je Jan?, vyptávala se Indira.
Jana výpary a kouř probraly. „Tady vevnitř, pomozte mi ven! Nemůžu se hýbat!“
Oba vlezli dovnitř a pokusili se Jana vyprostit.
„To auto je těžký a hever je kdesi…“ čertila se Indira.
Hartmutt jednal rychle: „Zkusím auto zvednout a ty ho vytáhneš. Ale rychle, za chvíli to tu vyletí do luftu!“
Indira přikývla a Hartmutt zapojil veškerou svou sílu.
Chytil auto za nárazník a ke svému překvapení jej skutečně nadzvedl. Indira okamžitě Jana vytáhla a co jí síly stačily, utíkala s Janem ven.

Jan se venku vzpamatoval a zeptal se: „Kde je Hartmutt?“.
„Pořád vevnitř!“, vyjekla Indira….
„HARTMUTTE!!“, zařval Jan z plna hrdla.

Najednou se ozval obří výbuch… A ticho…

Ta chvíle byla věčností, ale najednou z plamenů vyjel Hartmutt i se svým vozem, jehož zadek olizovaly při výjezdu ještě plameny.
„Měl bych tě zabít, víš, jaký si nám nahnal strach?“, vyštěkl Jan na Hartmutta.
„Přece tam Lucy nenechám!“, ohradil se Hartmutt.
„Lucy?“, podivila se Indira.
„To je na dlouhé povídání“, odpověděli oba.

„A teď do Euskirchenstrasse. Tam je poslední akce. Bruno mi to řekl, když odsud odcházel.“, vypověděl Jan.
Indira jen: „On tu byl?“
Jan na to: „Jo, když jsi odešla a Hart taky, vynořil se zpoza garáže. Chvíli jsme se prali, pustil na mě pak to auto a garáž při odchodu zapálil.

Jan na Indiru: „Máš telefon?“
Indira přikývla a telefon mu dala.
„Zoolander, dálniční policie.“, ozvalo se.
„Čau Pietro, to jsem já, Jan. „Vezmi si posily a jeď do Euskirchenstrasse. Tam je poslední akce Bruna a Rainera. Já už se tam řítím s Hartmuttem a Indirou v Lucy.

Pietro ihned: Hotte, Dietere, jedete se mnou! Vezměte sebou pár dalších mužů. Jan potřebuje pomoct. Pietro ve spěchu ještě políbil Andreu na rozloučenou a během chvilky i s Hottem a Dieterem zmizeli, ani Anna si toho nevšimla.

Jan ovšem dorazil dříve na místo. Přijeli včas, duo lapků bylo ještě vevnitř.
Indira se Janovi vysmekla a běžela dovnitř. Ani na Jana nereagovala.
Bruno si jí všiml a Indira jej poznala, i když byl maskovaný.
„Bruno, proč to děláš?“, zeptala se.
„Co si čekala, jsme na tom blbě, dílna ti moc nevydělává a tohle je jediný zdroj slušných příjmů. Navíc to dělám pro nás. A teď odejdi.“
Indira odmítla.
Bruno na ní vytáhl zbraň.
Indira se jen zeptala: „Co blázníš?“
Bruno jen: „Tohle si nikdy neměla vědět a ani vidět. Promiň.“ A vystřelil.

Indiru trefil naštěstí jen do ramene. Sbalil s Rainerem nakradené věci, vyběhli ven, hodili věci do auta, Rainerovy staré 911 a okamžitě ujížděli. To už ale na místo dorazil Pietro s posilami.

Jan na Hotta: „Zavolejte sanitku!“. Hotte začal žhavit telefon.
„Honem naskoč, ještě je chytnem! A neboj, bude v pořádku“, pobídl Pietro Jana.
Ten neváhal a okamžitě k Pietrovi naskočil.
Ten mu dal jeho pistoli. „Proč sis jí nevzal?“, zeptal se Pietro.
„Nečekal jsem, že jí budu potřebovat.“, odvětil Jan.

Po pár stovkách metrů vjeli oba vozy na dálnici.
„Tady nám nezdrhnou!“, uculil se Pietro. „Zkus je jakkoli zasáhnout.“
„Já bych strašně rád, ale furt mi uhýbáš!“, okřikl Jan Pietra.
„Si to zkus sám, dneska je špička, nebo co!“, prskal Pietro.
I přesto ale Jan porsche zasáhl, ale nic se nestalo.

Honička pokračovala a rychlosti se zvyšovaly.

„Kruci, ti jsou ale rychlí, tady je nesetřesem.“, vztekal se Rainer. Bruno se vyklonil z okna a začal na dvojici střílet.
„Au!“, vyjekl Pietro. To se totiž Brunovi podařilo trefit jeho levé zrcátko.
Po několika střelách mimo to Bruno vzdal.

Před nimi se vynořil prázdný, stažený návěs na auta, takže fungoval jako rampa.
Ti dva na sebe koukli.
„Já do lochu nejdu ani náhodou!“, rozhodl se Bruno.
„Já taky ne. Oni mě tam nedostanou.“, přídal se Rainer.
Bruno zpod sedadla vytáhl malý ovladač s knoflíkem.

Ti dva se na sebe znovu podívali. Proběhl jim před očima celý život. Rainerovi jeho dětství, mládí, a všechny ty úspěchy, jakých na poli tuningu dosáhl a taky všechny ty zážitky, co s Brunem zažil.
Brunovi také jeho dětství a všechny ty lumpárny, co s Indirou dělali, když byli malí.


Naposledy se na sebe podívali.

Bruno jen prohodil: „Rainere, bylo mi ctí.“.
Rainer s úsměvem: „Nápodobně, kámo!“

Najeli v plné rychlosti na tahač a skočili, jakmile byl vůz celý ve vzduchu, Bruno stiskl tlačítko.
Porsche ve vzduchu vybuchlo velkou silou, kterou ještě umocnil dusík, který v něm byl. Na dálnici už dopadly jen trosky a ohořelé torzo vozu, do kterého ještě najel ten tahač, který vrak ještě odmrštil na stranu.


„Efektní odchod ze scény.“, ucedil Jan.
„Mám stejný pocit.“, dodal Pietro a zastavil a zavolal hasiče.

Když se vrátili, Indira už tam seděla na Lucy s ovázaným ramenem.
„V pohodě?“, zeptal se Jan.
„Jo, v pohodě. A co Bruno?“, zeptala se.
Jan zavrtěl hlavou.
„Možná, že tak je to lepší, nevím, kdy se takhle změnil. Za to můžu já.“, měla Indira jasno.
„Za to ty nemůžeš, byla to čistě jeh volba.“, uklidnil ji Jan.
A pokračoval: „Myslím, že se na mě musíš hodně zlobit, za to jak jsem ti lhal.“
Indira zas zklidnila jeho: „Nezlobím, zvlášť když vím, že mi to de facto zachránilo krk.“
Pietro se ozval: „Tak, co vy hrdličky, mám vás rozvézt k domovům?“

Oba pokývli.
„Jo a abych nezapomněl – Jane, doufám, že příští objev si víc proklepneš.“, dodal se smíchem Pietro.
Jan mu odpověděl: „Neboj, jiný už nebude.“…


_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
PLK 4. - Extrémy Jana Richtera
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma