AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
66%
 66%  [ 2 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 ---
33%
 33%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 3

Čas, jenž nám byl dán...
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1543
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu příběh o Semirovi a Kateřině, který samozřejmě PATŘÍ do série Když Smile
Kéž se líbí... Wink

Woxys


-------------



Čas, jenž nám byl dán...



,,Je na čase přiznat,“ kousl se do rtu, aniž odtrhl zrak od na mapě vyznačených vrstevnic, ,,že jsme se ztratili...“
,,To já vím od chvíle, kdy tě napadlo sejít z té značené stezky,“ pousmála se Kateřina a přešlápla z nohy na nohu. ,,Respektive od momentu, co jsem ti říkala, že to tady vypadá až moc opuštěně.“
Vzdychl a snažil se vložit do hlasu předstírané podráždění: ,,jistě, miláčku, ty musíš mít vždycky poslední slovo, co?“
Jen pokrčila rameny a klekla si do trávy u jeho nohou, aby z batohu vyndala láhev s minerálkou: byl nádherný pozdně jarní den, odpolední slunce stálo vysoko na obloze a nemilosrdně do obou poutníků, co se navíc do této chvíle šplhali do prudkého svahu, pražilo.
Semir odhodil mapu ke kořenům pařezu, na kterém se při jejím studiu uvelebil a sledoval, jak dívka při pití vody mhouří ledově modré oči.
Všechno na ní bylo tak krásné... v duchu děkoval dnešnímu pařáku, který děvče donutil vzít lehčí oblečení, jenž její postavu odhalovalo alespoň maličko více, než obvykle: plátěné khaki kalhoty jen do poloviny lýtek částečně odkryly její pěkně tvarované nohy a nahoře zdůraznily křivku dívčiných boků, blankytně modré tričko s krátkým rukávem Kateřině zase těsně přiléhalo k plochému bříšku a plnému dekoltu. Polkl. Vypadala báječně, svěže a mladě...
,,Copak,“ poškádlil ji, definitivně zapomínaje na na zemi se válící kus papíru, ,,už jste unavená, slečno?“
,,Nevím, kdo z nás dvou cestou do toho kupce funěl jako lokomotiva,“ zasmála se černovláska a něžně mu položila dlaně na kolena, ,,ale já jsem to nebyla...“
Semir pokýval hlavou: měla pravdu. Na úpatí, kde nasadila ostré tempo, si z ní dělal legraci a varoval ji, ať se nevyčerpá – v závěru to však byl on, kdo se potil a lapal po dechu, zatímco drobná dívka nejevila nejmenší známku únavy, stále při chůzi udržuje takřka vojenský rytmus kroků. Má setsakra dobrou fyzičku, pomyslel si obdivně při pohledu na její čerstvé, námahou ani maličko nezčervenalé, natožpak zpocené tváře. Moc by ho zajímalo, kde ji vzala – netipoval by ji na to, že tráví dny v posilovně...

Nedal na sobě ty úvahy znát: jen se poraženě usmál a položil své ruce na její, rozněžněn oddaností, co se jí zračila v na pohled tak chladných očích. ,,Dobře, Moje Má. Vyhrála jsi, asi máš vážně vždycky pravdu. Ale teď mi tedy řekni, lásko, jak se dostaneme k autu? Docela nerad bych tady nocoval.“
K jeho lítosti vzala výzvu vážně, vyskočila na nohy a ukázala směrem, odkud přišli: ,,musíme se vrátit, Semire. Půjdeme zpátky k místu, kde jsme odbočili ze značené cesty a pak se asi dáme po té modré, k nádraží, abychom vlakem dojeli k parkovišti, ne? Jen mrkni do mapy, jak je to daleko: musíme si poradit sami, těžko nám někdo pomůže, když je tu,“ podle tónu ji ta skutečnost těšila, ,,tak liduprázdno.“
Gerkhan polkl, obdivuje její rozhodnost: najednou mu však byla mapa, cesta i případná noc daleko, daleko od civilizace naprosto ukradená. ,,Říkáš,“ zavrněl, pomaličku se zvedl a chytil dívku kolem pasu, ,,že je tu liduprázdno...?“
,,Nu,“ přitiskla se k muži s náhlým ostychem, jak jí docházelo, co má na mysli, ,,nemyslím, že by tu někdo byl, ale...“
Políbil ji na rty a než se nadála, zvedl černovlásku, která stačila jen vyjeknout v předstíraném strachu, do náruče. ,,V tom případě,“ opět spojil svá ústa s jejími, ,,je škoda toho nevyužít, ne?“
Kateřina se zazmítala, úsměvem mu honem dávaje najevo, že je její odpor jen hraný. ,,Ale,“ zaprotestovala pak, ,,počkej, neblázni, všude tady budou klíšťata a...“
,,Miláčku,“ něžně položil Semir dívku na sluncem vyhřátou mez, ,,musíš být pořád tak nechutně realistická?“
Drobné ruce s dlouhými štíhlými prsty, kterými si ho se smíchem přitáhla k sobě, ho přesvědčily o tom, že tomu tak rozhodně není.


*****

Vystoupal po schodech a aniž ji přestal líbat, přenesl v sukňovém kostýmku oděnou Kateřinu přes práh ložnice, aby její tělo kleslo mezi načechrané polštáře pečlivě ustlané postele: v tenhle závěr slavnostní večeře věřil a doufal...
Poodstoupil, prohlížeje si dívku, která se na něj rozpačitě usmívala v chaboučkém, touhy po rozluštění tajemství vzbuzujícím světle jediné svíčky, které jí očarovalo tvář. Byla neuvěřitelně krásná... a teď bude konečně i jeho. Něco v Semirovi tušilo, jak je pro ni dnešek důležitý, jak obrovský přelom to pro ni je – dokázal vycítit ty skryté nuance její osobnosti tak, jako to dovede jen ten, kdo skutečně ze srdce, z hlouby sebe sama, miluje. To, že mu dovolila tyhle polibky na hraně výstřihu, to, že se mu choulila v náručí, když ji sem nesl - už to všechno pro něj znamenalo neskutečnou radost a pýchu nad tím, že si ho ta záhadná dívka s ledově modrýma očima, pustila do duše.
Vlastně se dneska nemusí už nic stát, pomyslel si, jak tak hleděl na její hloubící se rozpaky: sklonila zrak a prsty si pohrávala s cípem složené pokrývky. To, že mi vůbec dala důvěru na to, abych se jí dotknul, to...
Kateřina se zprudka nadechla a zavřela víčka, koncentruje se na čin, který Turkem otřásl: tím nejodpornějším, nejcyničtějším pohybem, jaký by si u tak cudně nevinné dívky nikdy nedokázal představit, si vyhrnula sukni do poloviny stehen. ,,Jsem připravená,“ pronesla odhodlaně.
Semir na ni zíral s otevřenými ústy: jsem připravená? Na co, proboha?! Na popravu?!
Jen dál bez pohybu ležela na posteli a čekala: ve tváři jí však hrála nejistota a stud.
,,Katuško,“ zachraptěl, sedaje si vedle ní, zachovávaje citlivý odstup: celé ty dny se přece chovala strašně vyplašeně, byla tolik nejistá u jakéhokoliv důvěrnějšího doteku, že kdyby nebyla tak krásná, myslel by, že má být její první. Tohle černovlásčino počínání však Turka zmátlo: chovala se, jakoby jednala na rozkaz, jakoby jen poslouchala to, co jí nařídil... Jenže to on přece nechce! Zaťal zuby. Tohle ne, umínil si při pohledu na její vyjukanost. Radši si nechtěl představovat, jaké zkušenosti ji tohle naučily, ale ať už má v tomhle za sebou cokoliv, ať je to sebestrašnější a sebenepochopitelnější, on jí ukáže, že to jde i jinak – krásně, něžně, bez vynucování.
,,Miláčku,“ přisunul se k očividně vylekané dívce pomalu. ,,Tu sukni si dej zpátky, ano?“
Nešťastně na něj pohlédla: ,,zkazila jsem něco?“ stáhla si látku zase po lýtka, sedla na kraj lůžka a dlaně položila do klína. ,,Promiň, já...“
,,Pšššt,“ utišil ji, něžně černovlásce dávaje ruce kolem ramen. ,,Zavři oči... a neboj se, miláčku. Věř mi, ano?“
Kývla a zaklonila hlavu, cítě na krku Semirovy polibky: policistovy prsty zajely do havraních vlasů, rozčísly je a lehce zatahaly, vyvolávaje pocity tak příjemné, až tiše vzdychla. Rty jí lehce poceloval skráň i víčka zavřených očí, pokračuje na čelo. Nechal ji dál sedět a sám se přesunul za ni: dlaněmi jí polaskal paže a pomalu z ní, čekaje na její souhlas a spolupráci, sundal sáčko v barvě šampaňského. Víčka poslušně mhouřící Kateřina zasykla, když jí Turkovy prsty vnikly pod jednoduché triko a nehty s mučivou zdlouhavostí přejely přes linii páteře.
,,Semire,“ zasténala, zmatena podivně příjemným tlakem v podbřišku. ,,Nepřestávej...“
,,Nemám v úmyslu přestat,“ broukl, věnuje pozornost hlazení Kateřinina bříška: ona tohle skutečně zažívá poprvé, zaplavilo ho to zjištění soucitem. Vždyť je ohromena reakcí vlastního těla – něčím, co by mělo být pro každou ženu nebo dívku tak normální a přirozené. ,,Jen měj pořád zavřené oči, pěkně...“
S úsměvem zavrtěla hlavou v gestu oznamované neposlušnosti a, překvapena vlastní odvahou, obtočila paže kolem jeho hrudi. ,,Ne... pojď už hezky za mnou...“ mňoukla a klesaje na záda k sobě Turka sama přivinula
.

*****

Když se probudil do šera, polekal se, že spali tak dlouho, že je zastihl večer: stačil však jediný pohled na oblohu, jejíž zbarvení připomínalo tmavé olovo, aby poznal, kolik uhodilo. Letní bouřky se objevují rychle, bez varování – a právě v takových parných dnech jako bylo toto odpoledne, kdy po milování usnuli nazí na krátké, sluncem vysušené trávě. Přejel si obličej dlaní a obrátil se ke schoulené dívčí postavě: ještě stále byla ponořena do snu, leže na boku, s tváří tisknutou k voňavému koberci mateřídoušky, jejíž kořeněné aroma zastínilo dokonce i její milovaný parfém vlčích máků. Semir se usmál a sklonil se k tiše spící černovlásce, zaujatě sleduje každý její nádech, vůbec si nepřipadaje hloupě za tohle láskyplné šmírování: vždyť mu Kateřina patřila a on patřil jí, neměli si co vytýkat, za žádných okolností...
V tu chvíli strnul, hledě na něco, čeho si neměl ve skromném světle svíček šanci všimnout: jen zamžikal a s ohromeným výrazem se sklonil k dívčině levé noze, přes jejíž celou délku se, od kotníku až vysoko na stehno, táhla světlá, takřka nepřerušená jizva. Co jí to kdo udělal? Pomyslel si zoufale a málem se zalkl, když jeho oči zaznamenávaly další a další ohavné památky starých poranění: šrámy na rameni, břiše... s hrůzou si uvědomil seskupení drobných jizviček na prsou, soustředěné kolem pravého ňadra, které musela zasadit jen a pouze úmyslně vedená tenká čepel: a aby nebylo všemu konec, někdo mladičké dívce ztýral i zápěstí a kotníky, jejichž kůže byla kdysi rozryta do hloubky tkáně.

Zavřel oči, pokládaje hlavu do dlaní: teď už to všechno chápal... teď už rozuměl, nebo se alespoň domníval, že rozumí, proč tak otálela s jakoukoliv důvěrností. Sice mu včera sama přiznala, že jí ublížili, ale jak si měl přestavit tohle...? Někdo ji mučil, někdo nepředstavitelně surový a snad i psychicky nemocný, protože jinak si to Turek vysvětlit nedokázal, bodal tuhle drobounkou černovlásku do prsou a ryl jí ostřím do jemné kůže stehen, zatímco ona se patrně bolestí zmítala v poutech: jako policista poznal jizvy, které způsobí do tkáně se nořící hrana náramků.
Kdo mohl něco takového udělat... jak mohl někdo něco takového udělat?!
Vztek, který Semira zaplavil, ho hrozil přinutit k výbuchu: kdyby se mu ten hajzl dostal do rukou... kdyby mu tak mohl zmáčknout krk, byl by mu ukázal, zbabělci, že je rozdíl týrat nevinnou, bezbrannou mladou holku a oproti tomu sobě rovného, který je schopen se bránit. Rád by ho viděl, sraba, jak se kroutí a skučí, jak trpí alespoň z desetiny tak, jak musela strádat ona, jistojistě uplakaná, vyděšená, nadosmrti poznamenaná.... Byl by...

Do tváře mu padla první kapka a nebe nad ním zlověstně zabouřilo: potřepal hlavou ve snaze zbavit se myšlenek na dívčinu bolest – jen to pomyšlení, že kdosi ublížil té, kterou miloval, pálilo jako do otevřené rány hrubými prsty vtlačená sůl.
Měl ji vzít do náruče a utěšovat, snažit se vzít slovy a hlazením zpět všechnu tu hrůzu, co si musela prožít, nebo radši dělat, že si nikdy ničeho nevšiml a nejitřit staré rány? S povzdechem se rozhodl pro to druhé: nebude ji týrat vzpomínkami.
Zvedl se vítr, který mu do tváře vmetl ze zlověstně šumících korun stromů orvané listí: teprve teď Turkovi došlo, že nikde nevidí jejich oblečení. ,,Kruci...“ s povděkem kvitoval, že nalezl alespoň své kraťase, které předtím nedbale odhodil do dolíku nedaleko jejich těl: oblékl si je a opět se sklonil k dívce. Opatrně jí podebral kolena a vsunul ruku pod záda: co nejúzkostlivěji dávaje pozor na to, aby se zbytečně nevzbudila, černovlásku zvedl do náručí, přenášeje spící Kateřinu jen o kousíček dál, kde ji položil pod ochranu lískového keře.
Přeci jen jsi unavená, miláčku, pomyslel si s veškerou láskyplností: kdyby nebyla vyčerpaná, byla by se vždy jen lehce klimbající dívka vzbudila již ve chvíli, kdy se vedle ní po procitnutí posadil, natož když ji bral do náruče.
Odolal pokušení jen ji tak pozorovat a rozběhl se dolů z kopce, kde se ve větru třepotalo na větvičce trnkového keře lapené blankytné dívčí triko: cestou zpět nalezl své vlastní a pak, po chvíli hledání, kdy již začínalo slabě pršet, objevil i Kateřininy kalhoty.

Celý udýchaný se vrátil k nevinně spící dívce: ač nerad, musel ji probudit – jestli nechtějí promoknout, měli by si najít nějaký úkryt. Ruce jí položil na spánky a něžně pohladil: ,,miláčku, vstávej... no tak... zaspali, jsme, lásko...“
Cosi zamumlala, rty se jí zkroutily a celá se protáhla. ,,Co se...“ zamumlala líně, ještě se zavřenýma očima si uvědomuje, kde vlastně je a... objevil se jí na tváři úsměv, s kým je. ,,Semi, už jsi našel tu cestu...? Já...“
Než stačil odpovědět, prořízlo temnotu odpolední bouřky mohutným hromem doprovázené zablýsknutí: Kateřina vyjekla a než se Turek nadál, klečela vedle něj, tisknouc hlavu do bezpečí pod jeho paží.
,,Co to vyvádíš?“ vyjevil se, rychle ji těšitelsky hladě po zádech. ,,Vždyť je to jen bouřka...“
Neřekla ani slovo, jen se chvěla a tulila se k němu tím víc: najednou jí to, že hledala ochranu u těla muže, připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě. Jaká změna oproti dívce, která ještě před pár dny uhýbala polibkům a s hrůzou se bránila pouhému doteku...
,,Počkat,“ došlo Turkovi a jeho ústa se roztáhla shovívavým úsměvem. ,,Ty se... bojíš?! Ty se bojíš bouřky!“
Němě pokývala hlavou a uniklo jí zakňourání. ,,Trošku...“
Už otevíral ústa, aby ji trošku popíchl, když mu mysl zaplavilo vědomí toho, že se mu splnil sen: poprvé se ta ve skutečnosti, ať vypadala jak chce nezkušeně, nezávislá a statečná dívka plně svěřila do jeho ochrany a péče, poprvé od něj žádala obranu a bezpečí...
Objal ji a ani trošku mu nevadilo, že mu průtrž letní bouřky, jíž z celého srdce děkoval, zlévá tělo i oblečení. Neexistovala ztracená cesta, neexistoval déšť, nebylo dopřáno existenci jizev, jeho strachu, nebo její bolesti: teď byli jen oni dva, schouleni jeden druhému v náručí.
Noční můry odplavila voda jejich objetí.



Konec.....

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
RE:
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 428
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
To je krááásný..... Embarassed
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Tenhle kousek od tebe, Wox, mám víc, než ráda. Nejen, že je v něm spousta psychologie (no ano, znáš mne, já si to nemůžu odpustit O : )), ale hlavně je úchvatný. Moc ráda se k němu vracím a Katce všechno strašlivě přeji.

    Ať už zažila cokoli, on jí ukáže, že to jde i jinak....tak nějak to je, viď?Strašně se mi líbí a její význam mi zní v hlavě.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Souhlasím s Fí, že ejo moc hezký doplněk 3. povídky. Very Happy Zaujalo mě to, jak neohrožená vražedkyně se bojí bouřky a tak běžná věc jako hledat v někom oporu našla až teď! Moc hezké a dojemné! Very Happy Wink

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Čas, jenž nám byl dán...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma