AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
NEPRONIKNUTELNÁ TMA
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 159
Odpovědět s citátem
Když otevřel oči, nic se nezměnilo. Několikrát zamrkal. Žádná změna. Zvedl levou ruku před obličej, ale nic neviděl. Vůbec nic. Cítil ale, že to nebylo jeho očima. Ty byly v pořádku. Pak si uvědomil, že je na zemi v jakémsi polo sedu. Opatrně se zvedl a rukama pátral kolem sebe. Do výšky mu v postavení nic nebránilo. Přesto se velice opatrně postavil. Fajn, to by bylo. Už věděl, že za ním je zeď. Ale co je kolem? Viděl pouze tmu, nic jiného. Ale ani nic neslyšel. Vůbec nic. Pouze tlukot svého srdce a svůj zrychlený dech. Udělal krok dopředu. Pravou rukou se dotkl zdi. Takže jsem v koutě. Bezva. Vztáhl před sebe ruce. Dotkl se zdi. Když přejel pravou rukou po stěně, narazil na roh. Takže stojím v rohu. Udělal krok vlevo. Nic mu nestálo v cestě. Další krok. Zase nic. Po několika dalších krocích došel do dalšího rohu. Paráda. 10 kroků a jsem splavenej jako po honičce na dálnici. Sáhl rukou doleva. Nic. Zkusil udělat krok a na něco narazil. Sáhl rukou dolů. Ona překážka byl jakýsi gauč. Po hmatu poznal, že je to starý kus nábytku. Opatrně pohovku obešel a pokračoval podél zdi. Nedošel daleko. Byl zase v koutě. Rukou i nohou zkusil prostor vlevo. Tentokrát nic. Šel pomalu dál. Celou stěnu na nic nenarazil. Až na konci ho zastavil roh. Zkouška prostoru vlevo ukázala volnou cestu. Vydal se dál. To je poslední stěna. Už tu někde musí být dveře. Bez překážky došel až do dalšího rohu. Zkusil jít do prostoru. Nikde nic nebylo. Došel až k onomu gauči. Sedl si. Až teď mu došlo, co se tu děje. Jsem tu zavřený. Jsem zavřený v místnosti bez oken a dveří a bez trošky světla. Co se tady sakra děje? Ze sedu si lehl. Když ulehl, něco ho zatlačilo do zad. Když onu věc našel, podle pohmatu poznal, že je to diktafon. Našel tlačítko PLAY a zmáčkl ho. Ozval se zvuk přetáčející se kazety a potom: „ Milý komisaři. Asi si říkáte, co se děje. To je malá odplata za tvoje zatčení před dvěma lety. Se svým partnerem jsi zatkl mého bratra. A ten před týdnem zemřel. Zabili ho ve vězení při rvačce. A ty jsi ho tam poslal. Takže za to teď zaplatíš.“ Kazeta ztichla. A ticho se rozhostilo i v tmavé místnosti. Už neslyšel ani tlukot svého srdce. Neslyšel už ani svůj dech. Slyšel pouze tu nahrávku. Ale v místnosti bylo stále ticho. Začal přemýšlet kdo, kdy a kde mohl být ten zatčený. Byla jich spousta. Jak mám vědět, který to byl?!
„Přemýšlíš?“ ozval se tentýž hlas jako před chvílí z nahrávky. Dal si diktafon k uchu, ale z toho nic nevycházelo.
„Ano, správně. Sleduju tě.“ Z reproduktoru, který tu někde tušil, se ozval chraplavý smích. V tmavé místnosti komisaře vyděsil ještě víc, než byl. Hlavou mu běželo všechno možné, ale nic příjemného. Stále se snažil přijít na to, komu patří onen hlas. Nemohl na nikoho přijít.
„Dumáš, kdo jsem?“ ozval se po chvilkové odmlce hlas z tušeného reproduktoru. Komisař mohl jenom kývnout.
„Tak na to si budeš muset přijít sám,“ dostalo se mu odpovědi, kterou následoval známý děsivý smích. Pak se hlas odmlčel. Polovina Kobry 11 si lehla na kanape a přitáhla si nohy k tělu. Začal přemýšlet o svém vězniteli. Za chvilku mu myšlenky utekly na služebnu dálniční policie. Začal myslet na stoh nevyplněných hlášení na svém stole, na parťáka, na šéfovou, na uniformovanou dvojici. V duchu už se se všemi loučil. Se všemi, na kterých mu kdy záleželo. Záleží. Ještě není konec.
Za několik hodin ucítil a uslyšel kručení v žaludku. V tiché prázdné místnosti se připomínka hladu navíc rozléhala. Padala na něho tíseň. Už to musejí hodiny. Co se mnou chce dělat? Proč mě takhle mučí?
„Komisaři, už víte, kdo byl můj bratr?“ ozvalo se z reproduktoru.
„Jak to mám sakra vědět?“ zařval do tmy. Co po mně ten hajzl chce? Už ani moc nevnímal hlad. V tuhle chvíli mu hlad nepřipadal důležitý. Tušil, že se odsud živý nedostane. Jen by ho zajímalo, kvůli komu je tady zavřený.
„Nepřemýšlej tak usilovně. Zavaříš si mozek,“ ozvalo se ze tmy. Posměch doplnil známý smích. Z ničeho nic se mu hlavou mihla vzpomínka. Šlo o zatčení. Ten hlas. Ten hlas je mi povědomý. Ten hlas znám. Ale odkud, sakra?! Věděl, že ho odněkud zná, ale nevěděl odkud. Marně si lámal hlavu.
„Tak co, poldo? Víš, jak tu jsi dlouho? Už tě tu mám 24 hodin. V dobré společnosti čas rychle utíká, že?“ Zase ten smích. Měl pocit, že už to nemůže dlouho vydržet. Ten smích nemohl vyhnat z hlavy. Už z toho bláznil. Měl pocit, že jestli se v dohledné době něco nestane, přijde o rozum. Snažil se myslet na něco příjemného. Na práci, na parťáka, na jejich hlídky na dálnici. Všechno mu připadalo tak strašně vzdálené. Tak daleko. Já chci domů. Bože, prosím, pomoz mi.
Najednou něco ucítil. Nevěděl, co to je. Vonělo to docela příjemně. Cítil se tak nějak uvolněně. Najednou se mu z hlavy vypařil ten děsivý smích. Už nemyslel na hlad, ani na svůj konec.
„Tak co, poldo? Cítíš to? Za chvilku neucítíš nic,“ prostě mu sdělil hlas a pak se zase ozval ten smích. Nejprve mu jeho slova nedocházela. Až po chvilce mu došlo, že nemůže hýbat nohama ani rukama. A že se dusí. Tak takhle vypadá konec? Jediné, co cítil, byly slzy, které mu vytékaly z očí. A pak najednou necítil vůbec nic. Jeho tělo dál leželo na tom starém gauči, jeho duše v něm už ale nebyla. Jeho duši už nic netrápilo.
„Sbohem, poldo,“ ozvalo se z reproduktoru. On už to ale neslyšel. Hlas se odrazil od prázdných stěn a vyšuměl do ztracena.
Krutý věznitel se zvedl ze své židle a zapálil si doutník. Ten si schovával na tuto chvíli. Slastně si vychutnával jeho chuť. To je za tebe, bráško. Díval se k nebi.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 689
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Už párkrát se mi stalo, že jsem byla v úplné tmě, a byl to hrozný pocit. Vzpomínám si, že jsem valila oči a nemohla jsem pochopit, proč nic nevidí. Stát se to a nevědět kde jsem, to musí být hrozný, úplně je mi z toho těžko. Celkově si ale myslím, že se psychologií vězněného dalo pohrát. Automaticky jsem si představila Semira, i když to máš chytře nastavené tak, aby tam šel dosadit kdokoliv, a při 24 hodinách bych čekala vztek, protesty, hysterii - cokoliv, když mu došlo, že s ním věznitel komunikuje. A to není jen o Semirovi, nějak mi tam chybí pud sebezáchovy, abych pravdu řekla. (To samé, co se týče osobnosti věznitele, když už to tak vymakal, profilově mi moc nesedí, že by nakonec použil takhle rychlý plny.)

Stylově bych to doporučila trochu dopracovat. Hned na začátku se trochu opakuješ (změnilo, změna), později "když". Pak říkáš prakticky totéž: Takže jsem v koutě. - Takže stojím v rohu. Doporučila bych si povídku ještě jednou přečíst a prosekat to. Začala jsi opravdu pěkně atmésférou, ale tohle ti to zpomaluje a bere tomu dynamiku a je to škoda. Sad

Jinak ale povídku chválím, takových je tu málo. Wink

_________________
SaMfiction & la obsesión viviente.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 178
Odpovědět s citátem
perfektní povídka. Wink Souhlasím se SaM.


Ale moc se mi tenhle styl povídek líbí, je takový temný a je tam krásně popsána a analyzován psychologie obou stran. zaručeně perfektní motiv Wink

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 159
Odpovědět s citátem
SaM napsal:
Už párkrát se mi stalo, že jsem byla v úplné tmě, a byl to hrozný pocit. Vzpomínám si, že jsem valila oči a nemohla jsem pochopit, proč nic nevidí. Stát se to a nevědět kde jsem, to musí být hrozný, úplně je mi z toho těžko. Celkově si ale myslím, že se psychologií vězněného dalo pohrát. Automaticky jsem si představila Semira, i když to máš chytře nastavené tak, aby tam šel dosadit kdokoliv, a při 24 hodinách bych čekala vztek, protesty, hysterii - cokoliv, když mu došlo, že s ním věznitel komunikuje. A to není jen o Semirovi, nějak mi tam chybí pud sebezáchovy, abych pravdu řekla. (To samé, co se týče osobnosti věznitele, když už to tak vymakal, profilově mi moc nesedí, že by nakonec použil takhle rychlý plny.)

Stylově bych to doporučila trochu dopracovat. Hned na začátku se trochu opakuješ (změnilo, změna), později "když". Pak říkáš prakticky totéž: Takže jsem v koutě. - Takže stojím v rohu. Doporučila bych si povídku ještě jednou přečíst a prosekat to. Začala jsi opravdu pěkně atmésférou, ale tohle ti to zpomaluje a bere tomu dynamiku a je to škoda. Sad

Jinak ale povídku chválím, takových je tu málo. Wink


Uznávám, povídka se mi moc nepovedla. Až budu mít trochu času, pokusím se ji přepracovat a malinko rozvinout.
Jinak díky za komentář Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
NEPRONIKNUTELNÁ TMA
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma