AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Povídka č. 047 - Hana nebo Monika
Tina11


Založen: 08. 12. 2007
Příspěvky: 92
Bydliště: Ústí nad Labem
Odpovědět s citátem
Tom se Semirem byli na jednom dálničním odpočívadle, který je propojen s benzínovou pumpou. Hote a Bonrát tu montovali radar, že tu skásnou nějaké rychlíky s rychlým motorem pod zadkem. Tom se Semirem byli na benzínce pro něco na zub a na žízeň, také mysleli na kolegy.
SEMIR: „ Kdy pak se ti vrátí Tina?“
TOMA: „ Dneska večer by se měla vrátit. Proč se ptáš?“
SEMIR: „ Tak jde vidět, že ti chybí.“
TOM: „ Ty máš nápady.“
SEMIR: „ Ale to myslím vážně.“
TOM: „ Tak dobře. Tina mi chybí. Spokojen.“
SEMIR: „ Už jo.“ Oba dva se smáli. Z benzínové pumpy vycházela jedna mladá dívka, která neměla potuchy, že jí dva chlapy, chtějí unést do svého úkrytu. Bratři Gerlachovi potřebují tu mladou dívku – Moniku Baumannovou, kvůli svému plánu. Mark Gerlach vystoupil z auta a šel na věc. Monika už byla u auta, když ji Mark chtěl omámit chloroformem, v tom Monika vydala ze sebe hlasy. Tom se Semirem se otočili a běželi Monice na pomoc. To už Mark upustil kapesník na zem a utíkal do terénního auta, který odjížděl pryč.
SEMIR: „ Nebojte, naši kolegové se o vás postarají.“
MONIKA: „ Nic mi není.“ Hote a Bonrát se mezitím postarali o Moniku, když Semir a Tom ujížděli v mercedesu za terénním vozem. Na dálnici A5 byl docela silný provoz, a tak se oba vozy museli hodně prokličkovávat mezi ostatními. Markovi se moc střílet nechtělo, tak René udělal pár větším manévrů – a auta byla v sobě. Mercedes zastavil v odstavném pruhu, Tom se Semirem zastavovali ostatní auta, aby nebylo moc šrotu. Mark s Reném si vesele ujížděli pryč.

Na služebně……. Tom se Semirem vyslýchali Moniku v šéfčině kanceláři, kde byla přítomná i Engelhardtová. Monika jim toho moc neřekla, než přišla Andrea s fotkami bratrů Gerlachových z kamerových záznamů, které Hote s Bonrátem prohlédli. Monika si je vybavila, když je nedávno viděla v centru Kolína, ale nevěděla, odkud je zná. Monika Baumanová byla před 19 lety zhypnotizovaná, když jimi byla unesena, v hlavě má jeden důležitý kód. Monika by jim ráda pomohla, ale komisařové šli na to špatně.

Po telefonátu se Schrankmannovou dostala dálniční policie mladičkou psycholožku – Eva Petersová, která jim měla pomoc. Petersová si promluvila s Monikou, ale té také nic neřekla. Komisařové byli zase na začátku. Andrea dostala ke spisu, kde figuruje Monika Baumanová, ale před 19 lety se jmenovala Hana Hartmannová. Tom se Semirem si pročítali Moničin spis, když s Monikou mluvila Petersová.

Tina se svou maminkou se vrátili z menšího výletu z Bad Töltz, kde byli na pár dní. Maminka Rézi byla nápomoci své kamarádce Leně a Tina tu byla spíše za takového taxíka, aby přivezla a odvezla maminku domů. Tina byla ještě na nemocenské dovolené, a pár dní mimo Kolín jí udělalo dobře.

Škoda Superb přijela k domu, který patří Tininým mamce a taťkovi. Když přišli do baráku, kde čekalo příjemné překvapení.
OTEC: „ Tak vás vítám doma.“ Otec se přivítal s Rézi a Tinou.
TINA, MATKA: „ Ahoj.“
MATKA: „ Co že nejsi v práci.“
OTEC: „ Když vím, že mi přijedou dvě ženy tak jsem si řekl, že je něčím překvapím.“
TINA: „Copak to asi bude.“ Otec odešel do kuchyně skontrovat svůj výtvor – špízy s rýží.
OTEC: „ Doufám, Tino, že hned nepojedeš za Tomem.“
TINA: „Proč?“ Odešla za otcem. Otec odkryl pokličku z pánve, kde byli krásné špízy. „Tati, buď klidný, velice ráda tu zůstanu.“
OTEC: „ To rád slyším.“

Na služebně……. Tom se Semirem seděli ve své kanceláři a neměli do čeho píchnout. Potřebovali se trochu hnout dál v případu. Potřebovali něco dostat s mladé dívenky Moniky Baumannové informace o přepadení před několika lety. S Monikou byla psycholožka Eva Petersová, která byla velmi mladá a zastupovala policejní psycholožku Mattnerovou.
SEMIR: „ Co kdybychom šli na něco malýho? Bude to na dlouho.“
TOM: „ Schröder má vždy něco. Potřebovali bychom nějakej blesk z čistého a jasného nebe.“
SEMIR: „ A kde ho chceš vzít.“
TOM: „ Časem se najde.“
SEMIR: „To si nějak věříš.“ To už se mezi dveřmi do kanceláře objevila Tina.
TINA: „ Ahoj kluci.“
TOM: „ Tino,…….“ Tomovi se objevil úsměv na jeho tváři. Šel se přivítat s Tinou, dali si polibek, Semir dělal, že je nevidí. „Čekal jsem tě spíš večer.“
TINA: „ Maminka zavelela, tak jsme tu dřív.“
SEMIR: „ Tome, nemluvil jsi tu před malou chvilkou o blesku z čistého nebe.“ Nenápadně se Semir s Tomem na sebe podívali
TOM: „ Potřebovali trochu tvé pomoci.“
SEMIR: „ No…….“
TINA: „ Vezmu to ve zkratce a stručně. O co se jedná.“

U vyšetřovací místnosti……. Ve vyšetřovačce byla Monika a Eva, kde povídali, ale moc rozhovor nebyl plný informací. Tina, Tom, Semir a šéfová se na ně koukali přes sklo, drželi v ruce spisy k případu a listovali v nich, k případu byli přiložené fotky.
SEMIR: „ Monika Baumannová alias Hana Hartmannová je zapletena do případu – přepadení banky v centru města v roce 1993, když bylo Haně 6 let.“
TOM: „ V bance pracoval její otec. Hana s maminkou šli do banky za otcem, kde se to semlelo k přepadení.“
ŠÉFKA: „ Přepadení udělali bratři Gerlachovi, kde si odnesli 120 000 tehdejších marek. A to nejhorší na konec. Bratři Gerlachovi zastřelili před očima Hany její rodiče. Pak Hanu unesli do úkrytu, kde ji drželi několik dní.“
SEMIR: „ Hanu našli po několika dnech v jejich úkrytu. Probrala se až v nemocnice, kde udala jako svoje jméno – Monika Baumannová.“ Tina během jejich vyprávění si prohlížela fotky ve spisu, kde ji tak trochu bylo jasné, o co se tu jedná.
TOM: „ Monika byla převezena do dětského domova, kde se jí ujali pěstounští rodiče. Pomohli Monice ve všem, aby nahradili částečně její rodiče. Monika teď studuje na hudební konzervatoři.“
ŠÉFKA: „ V té době se nenašli žádní příbuzní, aby se o Moniku postarali. Dneska se bratři Gerlachovi pokusili Moniku unést. Zatím jsme se od Moniky nedozvěděli, co po ní chtěli po tolika letech. Ve spisu je, že Monika chodila k psychiatrovi Müllerovi. Chtěli jsme od něho zjistit, co Moniku trápí, ale bohužel je po smrti.“
SEMIR: „ Požádali jsme o pomoc policejní psycholožku Evu Petersovou.“
TOM: „ Celou dobu se o to pokouší, ale marně.“
TINA: „ Když ji taky vyslýchá, jako kdyby byla zodpovědná za pětinásobnou vraždu.“
SEMIR: „ To aby měli klid.“
TINA: „ Monika má větší strach, jako kdyby byla zavřená v kleci se lvem. Občas jde vidět, že Monika dělá velké pomlky ve větách. Cítí se jako, kdyby byla zavřená, když jí bylo šest v malé místnůstce.“ Ukazovala jim fotky malé místnosti, kde byla držená Monika.
ŠÉFKA: „ Úplně podobné.“
TINA: „ V Monice dřímá druhá osoba, která se chce dostat na světlo. A to způsobilo, jestli před tím únosem se potkala s bratry.“
ŠÉFKA: „ To, že žije dvojím životem.“
TINA: „ Ne. Přirovnám to, když je člověk v programu na ochranu svědků, kde si musí změnit jméno a začít někde jinde úplně od znova.“
TOM: „Co z toho vyplívá?“
TINA: „ Že byla Monika zhypnotizovaná. Aby zapomněla na svou minulost, co se stalo v jejich šesti letech a dál. Ale někde v hlavě má něco zafixováno, co je důležité pro Gerlachovy.“
ŠÉFKA: „ V tomto stavu se můžu udělat různé věci.“
TINA: „ Když se mu řekne, ať skočí z okna, tak to udělá, ale musí se mu dát nějaký podnět, aby mohl vyskočit z okna.“
SEMIR: „ Možné další přepadení.“
TINA: „ Ano. Jde na Monice, že si k Petersové nenašla cestu, aby s jejím zážitkem svěřila. Na to jí nepomůžou žádné šablony se skvrnami.“
ŠÉFKA: „ Je tu jenom na jako záskok. Ale taky si myslím, že z toho nic nebude.“
SEMIR: „ Můžu mít otázku.“
TINA: „ No jistě.“
SEMIR: „ Kde ses tohle dozvěděla.“
TINA: „ Jeden úplně stejný případ se stal v Římě za mých středoškolských let na ekonomce. Dívenka se pak svěřila komisaři, když ji ukázal, všechny fotky z případu.“
TOM: „ Jediná možnost, než to zkusit. Jinak se z Moniky stane hromádka nervů.“
ŠÉFKA: „ Taky mi to přijde jako rozumná věc.“ Šéfová s Tinou se sebrali a přerušili seanci Petersové. „ Neradi vás rušíme, ale bude lepší, když své sezení přerušíte.“
PETERSOVÁ: „ Cože? Docela si rozumíme.“
TINA: „To vidím, že Monika je celá vyklepaná a uzlíček nervů.“
PETERSOVÁ: „ Jak vy to můžete vědět.“
TINA: „ Zřejmě to jde vidět i pouhým okem.“ Petersová si balila svoje věci. „Nevadí, když půjčím vaši kancelář?“ Zeptala se šéfky tichým hlasem.
ŠÉFKA: „ Vůbec ne. Bude to rozhodně lepší než tady.“ Petersová naštvaně odešla, když odcházela, podívala se na Tinu takovým vražedným pohledem. Když Petersová a šéfka odešli, Tina zavřela dveře, sedla si naproti Monice.
PETERSOVÁ: „ Co si to osobě vůbec myslí.“
MONIKA: „ Vás jsem už viděla.“
TINA: „ A kde pak?“
MONIKA: „ Na jedné fotce s místním komisařem. Tvoříte krásný pár.“
TINA: „ Díky. Moje jméno je Tina.“
MONIKA: „ Já jsem Monika. Jste úplně milejší než ta co tu byla.“
TINA: „ To mi velmi těší.“
MONIKA: „ Víte, bavili se o vás, že máte někdy přijet. Jestli můžu mít takový dotaz.“
TINA: „ Klidně se ptej.“
MONIKA: „ Kde jste byla, že o vás mluvili, jako kdyby se vás moc těšili. Asi jste tu dlouho nebyla.“
TINA: „ Teď mám takové delší volno. Před několika týdny mě postřelili a tak jsem teď na nemocenské. Kolegové se těší, až budu uschopněna.“
MONIKA: „ To si myslím. Proč jste tu?“
TINA: „ Přišla jsem tě vyzpovídat, co se stalo před několika lety. Ale na to asi už přišla řeč os mých kolegů.“
MONIKA: „ To ano……. Ráda se nechám od vás vyzpovídat než od té ženské.“ Tina se usmála.
TINA: „ Tak si na to naše popovídání přesedneme někam jinam.“
MONIKA: „ Pro to jsem též.“
TINA: „ Tak dobře. Budeme tam mít větší klid a pro tebe to bude lepší.“ Tina s Monikou opustili vyšetřovací místnost, procházeli okolo Toma, Semira, Petersové a šéfové.
PETERSOVÁ: „ Jak ji vedete.“
TINA: „ Na klidnější místo.“ Vzala si spis s fotkami, které leželi na poličce pod sklem. Tina s Monikou odešli do kanceláře Engelhardtové. Monika se usadila na gauči se stolečkem. Tina chvilku odešla za kolegy, kteří mezitím přešli do Semirovi a Tomovi kanceláře. Šéfka přinesla Tině diktafon, aby mohli nahrát rozhovor.
PETERSOVÁ: „ Tohle nemůže vyjít.“
TINA: „ Abyste nakonec nedivila.“ Odešla za Monikou.
PETERSOVÁ: „ A má vůbec zkušenosti s psychologií.“
TOM: „ Jak se to vezme.“
SEMIR: „ To nám ukáže výsledek.“
TOM: „ Jak jste viděla, že na Moniku neplatili ty vaše skvrny a obrazce.“
SEMIR: „ Někdy je dobrý pracovat i s materiálem ze spisu.“ Tom se Semirem odešli do kuchyňky se trochu občerstvit.
PETERSOVÁ: „ A vy jim na to nic neřeknete?“
ŠÉFKA: „ Ne.“ Odešla po své práci, než se Tina něco dozví od Moniky.
PETERSOVÁ: „ To jsou mi ale způsoby.“
TINA: „ Tak jsem tu. Moniko, nebude vadit, když si nahraji náš rozhovor.“
MONIKA: „ Vůbec ne. Klidně.“
TINA: „ Dobře.“ Zapla diktafon a položila ho na stůl. „Začnu tím, že mi kolegové řekli, že jsi viděla tyhle ty dva.“ Položila na stůl fotografie bratrů Gerlachových.
MONIKA: „ Ano, viděla jsem je v Kolíně, když jsem chodila do školy na zkoušky houslí. A pak se mě dneska ráno pokusili unést.“
TINA: „ A mý kolegové tebe dostali pryč. Teď ti budu pomalu ukazovat další fotky z případu, do kterého jsi zapletena, a proto tě chtěli unést.“ Tina pokládala na stůl fotografie z místa činu z banky, kde ležela těla její matky a otce.
MONIKA: „ Šla jsem s maminkou navštívit taťku do banky, měli jsme jít spolu na oběd. Když jsme tam chvilku byli, od přepážek se otočili dva muži a začali střílet okolo. Pokladní jim dali peníze do tašek, které si přinesli.“
TINA: „ A co bylo potom?“
MONIKA: „ Běžela jsem za svým taťkou, abych mu pomohla, ale mamka mě chtěla zadržet a v tom…….“ Jak si na to Monika vzpomínala, do očí se jí dostali slzy.
TINA: „ Padli výstřely, které zabili tvou maminku a tatínka.“
MONIKA: „ Oba dva jsem objala, abych byla pořád u nich, protože jsem je měla opravdu ráda. Když měli peníze, jeden z nich měl, vzal za ruku a odvedli mě.“ Tina položila další fotografie na stůl – z úkrytu, kde byla Monika držena v malé místnůstce. Byla temná až na jedno malé okýnko u stropu.
TINA: „ Pak ses ocitla pod jejich mocí.“
MONIKA: „ Byla jsem tam úplně sama, bála jsem se, pořád jsem myslela na rodiče. Jeden den mě z místnosti dostali ven a já jsem myslela na útěk. Ale nešlo to, hlídali mě jako oko hlavě.“
TINA: „ Kam tě odvedli?“
MONIKA: „ Byla to jedna velká místnost, kde bylo plno světla. Chvilku mi trvalo, než jsem si na to světlo zvykla. Posadili mě na židli, kde byla pohovka, stůl a židle. Pak tam přišel jeden chlap v bílém.“
TINA: „ A říká ti něco jméno Müller?“
MONIKA: „ Ano, tak ho jmenovali. Pak mě vzal a položil mě na tu pohovku, kde mě…….“
TINA: „ Kde tě zhypnotizovali, aby měli nějakou pojistku, že si nic nebudeš pamatovat. Chtěli ti něco vštěpit do hlavy, abys jim to pak řekla po několika letech.“
MONIKA: „ Musela jsem si zapamatovat jeden kód.“
TINA: „ Jaký kód?“
MONIKA: „ Měli sebou ještě specialistu přes počítače, který jim zjistil, že v hlavní zemské bance v Kolíně nad Rýnem bude za několik let jejich cenný poklad miliardovou cenu. Ten kód je sestavený s čísel – 1854765188.“ Tina si kód zapsala na kousek papíru.
TINA: „ Ale vždyť se ten kód může kdykoliv změnit.“
MONIKA: „ Měli informace, že ne.“
TINA: „ Teď se přesuneme, když tě našli kolegové. A ty si pamatuješ, jak ses probrala v nemocnici?“
MONIKA: „ Ano, kdo mě našel, kam mě odvezli – to mám velký okno. Když jsem probrala v nemocnici, vyhrkla jsem jméno Monika Baumannová.“
TINA: „ Protože ti nenašli žádné příbuzné, dali tě do pěstounské péče.“
MONIKA: „ Ano, velmi mi pomáhali. Jsem jim vděčná, že jsem se dostala na hudební konzervatoř.“
TINA: „ Myslím si, že jsi řekla úplně všechno, co potřebujeme vědět.“ Vypla diktafon. „A tuhle tu holčičku si pamatuješ?“ Položila na stůl fotografii malé Hany.
MONIKA: „ Tu znám. Je mi hrozně podobná……. To jsem já…….“
TINA: „ To je, když ti bylo šest let. A jmenovala ses Hana Hartmannová.“
MONIKA: „ To už je let. Myslíte si, že budu potřebovat nějakou odbornou pomoc, když jsem byla zhypnotizovaná?“
TINA: „ To nechám na tvém rozhodnutí. Je i na tvém rozhodnutí jaké jméno budeš užívat – jestli Monika nebo Hana.“
MONIKA: „ Asi moje rodné jméno. A co ta hypnóza? Už jsem úplně v pořádku, že bych si měla pamatovat svou minulost.“
TINA: „ Müller ti dal do hlavy ten kód, který sis musela pamatovat, když jsi ho teď vyslovila, a dál bys měla žít pod jménem Moniky. Nejsem psycholog, ale spíše bys měla zajít nějakým odborníkem, aby ti pomohl. Ale nějaké detaily z dětství si asi pamatovat nebudeš.“
MONIKA: „ Pomohl by mi nějaký příbuzný.“
TINA: „ Nedávám velké naděje, že bych někoho našla z rodiny. Můžu to zkusit.“
MONIKA: „ Vy jste zlatá.“ Objala Tinu.
TINA: „Teď tě tu na chvilku nechám. Domluvíme se na dalších postupech.“
MONIKA: „ Jsem docela unavená.“ Tina sklidila všechny fotografie ze stolu a dala je do spisu zpět. Tina odešla z kanceláře, zavítala ke kolegům do kanceláře. Tom se Semirem hráli na počítači hru s auty.
TINA: „ Kdo bude na místě vítěze.“ Položila na stůl diktafon se spisem a s kódem.
SEMIR: „ Teď nikdo.“
TOM: „ Jak jsi uspěla?“
TINA: „ Řekla všechno, co si pamatovala. Moniku chtěli kvůli kódu, který pamatovala do zemské banky. Kde je ten náš mladej chytrolín.“ Tina to řekla v domnění, že jsou v kanceláři oni sami. Jenže chyba. Petersová stála mezi dveřmi.
PETERSOVÁ: „Ten mladej chytrolín je ještě tady.“ Komisařové se k ní otočili. „Copak zastesklo se vám po mně.“
TINA: „ To zase ne.“
PETERSOVÁ: „ Já se ptám jenom, že to vyznělo jako pomoc, abych zase vytáhla vaše skvrny a obrazce. Že by neúspěch.“
TINA: „ Tím bych zase jistá nebyla.“ Semir předvedl názornou ukázku z diktafonu. Petersová trochu přišla o řeč. „Nejsem vystudovaný psycholog, ale je mi záhadou, že jako vystudovaný psycholog nepoznala, že Monika byla zhypnotizovaná.“ Psycholožce Evě Petersové se moc nelíbila Tinina věta, tak naštvaně odešla.
SEMIR: „ Vypadá to, že se Petersová naštvala.“ Do kanceláře přišla Engelhardtová.
ŠÉFKA: „ Petersová vzala nějakou rychlou čáru.“
TOM: „ Jenom taková menší roztržka v rozhovoru.“
ŠÉFKA: „ Doufám, že hned nepoletí za Schrankmannovou.“
SEMIR: „ U ní bych byl jist.“
ŠÉFKA: „ Co Monika?“
SEMIR: „ Všechno máme tu.“ Mával diktafonem. „ Tu ještě kód do zemské banky.“
ŠÉFKA: „ Tino, odvezete Moniku do jednoho našeho bytu, kde vás pak vystřídá Herzberger a Bonrát.“
TINA: „ Dobře.“
TOM: „ A my máme, padla.“ Myslel ve srandě.
ŠÉFKA: „ Tak rychlý zase nebude. Ještě tu máte plno restů, které bych ráda viděla, a zaměřte se, po čem by mohli jít Gerlachovi.“
TINA: „ Ještě bych se podívat na příbuzné Moniky. Docela by jí to pomohlo.“
ŠÉFKA: „Dobře. Bude to jako hledání jehly v kupce sena.“
TINA: „ Já vím. Monika počítá, že se to může a nemusí povést.“

Tina dostala klíče od jednoho z bytu, kam Tina odvezla Moniku. Provedla ji bytem, Tina dala Monice prášek na spaní, aby se trochu prospala z toho všeho, co dneska prožila.

V podvečerních hodinách……. Tina s Monikou seděli v kuchyni a hráli „Člověče, nezlob se.“
MONIKA: „ Ten spánek mi moc pomohl.“
TINA: „ To je dobře. Zítra se pustím do hledání tvých příbuzných.“
MONIKA: „ Docela bych ráda poznala zapomenutou tetu, neteř, strejdu,…….“
TINA: „ Aspoň by se ti životem procházelo líp, když máš za sebou takovou minulost.“
MONIKA: „ To máte pravdu, ale ještě lepší, kdyby se to vůbec nestalo.“
TINA: „ Úplně tě chápu.“ Do jejich rozhovoru se ozval zvonek u dveří. Tina šla otevřít svým kolegům – Tom, Hote a Bonrát, chvilku se zdrželi a pak Tina s Tomem odešli. Scházeli po schodech k hlavním dveřím.
TOM: „ Bez tvé pomoci bychom byli pořád na mrtvém bodě.“
TINA: „ Jak jde vidět, jsem pro vás nepostradatelná.“
TOM: „ S tím můžu jenom souhlasit.“ U hlavního vchodu si dali pár polibků jako dva mladí lidé. Došli k autu. „Co kdybychom šli na menší večeři.“
TINA: „ A co naše dvě malé ratolesti.“
TOM: „ Aspoň jednu malou chvilku jenom s tebou o samotě.“
TINA: „ Co mám s tebou dělat.“ Dali si pusu na rty. Tom si vzal od Tiny klíče od auta – Škoda Superb Combi, nasedli a odjeli.

Ráno na služebně……. Tina přišla na služebnu, v tom ji zblejskla Andrea, která už úřadovala za svým stolem.
ANDREA: „ Ahoj, Tino, co ty tady?“
TINA: „ Ahoj. Nabídla jsem se Monice, že se jí pokusím najít příbuzné.“
ANDREA: „ Ale kolegové nikoho nenašli.“
TINA: „ Já vím, ale teď je jiná doba.“
ANDREA: „ Tak ti přeji štěstí při hledání.“
TINA: „ Díky.“ To už se u nich objevila Engelhardtová.
ŠÉFKA: „ Tino, to jsem ráda, že vás vidím. Ozvala se mi Schrankmannová.“
TINA: „ Kvůli Petersové?“
ŠÉFKA: „ Ano, náležitě jsem ji to vysvětlila a navíc uznala svou chybu, že k nám Petersovou poslala.“
TINA: „ Schrankmannová uznala svou chybu, to se stává málo kdy.“
ŠÉFKA: „ To ano,…….“
ANDREA: „ Tak hlavní, že se to všechno vyjasnilo.“
ŠÉFKA: „ A co je se zemskou bankou a braty Gerlachovými?“
ANDREA: „ Požádala jsem o pomoc Interpol a kolegové ze Švýcarska mají posílat fax. Hlavní ředitel banky se vrátil z dovolené.“
ŠÉFKA: „ Obratem pošlete Toma a Semira do té banky.“
ANDREA: „ Jistě.“ Šéfka odešla do své kanceláře. „Nejsi zklamaná, že nemusíš na kobereček k Schrankmannové.“
TINA: „ Vůbec ne, asi se jí trochu rozsvítilo.“ Odešla do své kanceláře.

V úkrytu…….
MARK: „ A co teď budeme dělat?“
RENÉ: „ Nevim!“
MARK: „ Jak nevím. Ty jsi měl plány.“
RENÉ: „ Teď opravdu nevím, když se v tom hrabaj fízlové.“
MARK: „ Co když mají tu dívku. Mohla by jim vyžvanit.“
RENÉ: „ Ať si jí zatím nechaj, nemůže nic říct, když je oblblá.“
MARK: „ Müller je po smrti, aby nám s tím pomohl.“
RENÉ: „ Musíme si poradit sami.“
MARK: „ Tak mi řekni jak.“
RENÉ: „ Tu holku maj fízlové. Určitě k ní zavolali psychouše.“
MARK: „ No dobře…….“
RENÉ: „ Nebo to celé odpískáme.“
MARK: „ To né bráško. Za tu 1 miliardu eur to musím e dotáhnout až do konce.“
RENÉ: „ Tak já vymyslím plán.“

Na služebně……. Tina se prokousávala rodinou Hartmannových. Tu se objevili na služebně Tom se Semirem.
TOM: „ Dobré ráno.“
ANDREA: „ Dobré ráno.“
SEMIR: „ Už se ozvali kolegové ze Švýcarska“
ANDREA: „ Před chvilkou poslali fax. Ve Švýcarsku udělali tři banky. Vždy se jim podařilo utéct.“ Předala jim faxy.
TOM: „ Potřebovali peníze, aby mohli zdrhnout hodně daleko, kde ještě o nich neví.“
ANDREA: „ Taky se ozval Interpol. Bratři Gerlachovi celou dobu se zdržovali po celé Evropě.“
SEMIR: „ Jako stěhovavý ptáci.“
ANDREA: „ Namočili do všeho, kde se sypou peníze.“
SEMIR: „ A banka.“
ANDREA: „ Už jsem vám domluvila schůzku u ředitele.“ Semir s Tomem odešli ze služebny, ale před tím Semir vrátil Andree na stůl faxy, které jim dala.

V bance……. Ředitel zemské banky odvedli Toma a Semira do své prostorné a bohatě vybavené kanceláře, kde si všichni sedli – ředitel so svého křesla a Tom se Semirem na židle naproti ředitelovi.
ŘEDITEL: „ S čím můžu pomoct dálniční policii.“
SEMIR: „ Chtěli bychom vědět, co tu máte tak vzácného, že na váš poklad brousí zuby dva bankovní lupiči.“
ŘEDITEL: „ Mohli by tak pro pár cenných papírů nebo peníze. To je kvůli té dívce, co ji zabili rodiče?“
TOM: „ Ano, odkud to víte?“
ŘEDITEL: „ Když se stalo, dost jsem o to zajímal a uvažoval jsem, že ji nějak finančně zajistím, či s manželkou si ji vezme pod svá křídla, ale jiní rodiče byli rychlejší. A když jsem se to dozvěděl na dovolené. Tak mě tak napadá pouze jedno, co by tak chtěli.“
SEMIR: „ A co to je?!“
ŘEDITEL: „ Jde o zlaté cihly, které za těch 19 let nabili dost vysoké hodnoty.“
TOM: „ Kolik?“
ŘEDITEL: „ Cena se vyšplhala na 1 miliardu eur.“
SEMIR: „ To je sumička.“
ŘEDITEL: „ Samozřejmě, že náš poklad je dobře střežen jako oko v hlavě. Je u toho zabudovaný systém, který hned nahlásí policii, že se nám někdo pokouší ukrást zlaté cihly.“
SEMIR: „ Mohli bychom to vidět?“
ŘEDITEL: „ Ale samozřejmě.“

Tina zašla za Andreou.
TINA: „ Andreo, chci se tě na něco zeptat.“
ANDREA: „ Na co pak?“
TINA: „ Nemáš někoho na radnici?“
ANDREA: „ Ty tam někoho nemáš?“
TINA: „Ne, jenom na katastru.“
ANDREA: „ Na radnici pracuje jedna holka ze školy. Vždy dělala obličeje, když jsme něco po ní chtěli.“
TINA: „ Třeba dostala rozum.“
ANDREA: „ To bych se moc divila. Ale co bych neudělala pro kolegyni.“ Andrea zavolala své kamarádce Karin Wagnerové. Karin byla ráda, že Andrea ozvala, Andrea ji požádala o pomoc, a tak se Andrea s Karinou dohodli, ať se u ní na radnici zastaví Tina přímo osobně.
TINA: „ Tak co?“
ANDREA: „ Karina se nějak změnila. Máš to u ní domluvený.“
TINA: „ Díky.“
ANDREA: „ Nikdy takhle ochotná a milá nebyla.“
TINA: „ Lidi se léty mění.“
ANDREA: „ Asi máš pravdu.“

Ředitel odvedl Toma a Semira do tajné místnosti, která je velmi dobře střežena.
ŘEDITEL: „ Jak jsem už říkal, náš poklad je velmi dobře chráněn, ani myška by sem nepronikla.“
SEMIR: „ A co přístupový kód?“
ŘEDITEL: „ Snažíme se ho měnit, jak jen to jde.“
TOM: „ Jenom se ptáme, kvůli těm bankovním lupičům, jak jsme už zmínili.“
ŘEDITEL: „ Kdyby se sem chtěl někdo dostat, musel by být opravdu velký prosík na počítače, aby nespustil jeden alarm.“

V centru Kolína……. Škoda Superb Combi zajelo do vedlejší uličky, kde Tina nechala auto na parkovišti. Tina ten kousek k radnici dojde pěšky, protože před radnicí bylo obsazeno. U chodníku na hlavní ulici stál šedostříbrný mercedes, kde seděl jenom Tom. Semir si byl pro koláčky v místním pekařství. Tom Tinu hned zblýsknul a Tina si sedla do mercedesu.
TOM: „ Kam pak jdeš?“
TINA: „ Jdu na radnici se pozeptati na jednu příbuznou Moniky. A pak jedu s maminou na menší návštěvu.“
TOM: „ To máš rozmanitý den.“
TINA: „ Kde pak jsi nechal Semira?“
TOM: „ Šel si koupit koláčky ke kafi.“
TINA: „ No jo, Semirovi koláčky. A co bylo v bance?“
TOM: „ Zemská banka sedí na zlatém hnízdě – mají 1 miliardu eur ve zlatých cihlách.“
TINA: „ Páni. Dobrý začátek usadit se někde v zámoří.“ Tina s Tomem zahlídli na protějším chodníku, jak si to Semir štráduje s Tininou maminkou k mercedesu. Oba dva byli ve stejném pekařství.
MATKA: „ Ahoj.“
TINA, TOM: „ Ahoj.“ Tina pustila svého kolegu Semir sednout do auta.
SEMIR: „ Krásně vyhřátí.“
TINA: „ Jako kdybych to věděla.“ Ještě prohodila pár slov a pak se rozloučili. Tina zašla na radnici za Karinou Wagnerovou.
KARIN: „ Koho potřebujete najít?“
TINA: „ Jedná se o Janu Weberovou narozenou 3. 3. 1947 v Hamburku. V Kolíně dělala svědka své neteři a pak se tu vdávala.“ Karin zadala jméno a další informace do počítače.
KARIN: „ To máte pravdu. Převzala si jméno Kleinová.“
TINA: „ Potřebovala bych její adresu.“
KARIN: „ Moment.“ Počítač vyplivl, že Weberová bydlí v jedné malé vesničce – Buschbach. „ Podle zadaných dat vy mi to tu našlo, že Jana Weberová bydlí v Buschbachu.“
TINA: „ Kde to proboha je?“
KARIN: „ Vesnička leží v Sasku u polských hranic a Berzdorferského jezera.“ Ukázala to Tině na velké nástěnné mapě. „Přesnou adresu vám dají na obecním úřadě v Buschbachu nebo na radnici v Gözlitzi.“
TINA: „Moc děkuji za informace.“
KARIN: „ Nemáte vůbec zač.“ Předala Tině vytištěný papír s údaji Jany Weberové. „Tady máte informace o Weberové. A vyřiďte Andree, že ji pozdravuji a ať se mi ozve.“
TINA: „ Jistě. Nashle.“
KARIN: „ Nashle.“ Tina odešla z kanceláře. S maminkou se setkala před budovou radnice.
MATKA: „ Máš, co jsi chtěla?“
TINA: „ Ano, zítra si udělám výlet do Saska do Buschbachu.“
MATKA: „ To je tedy dálka, ale ty zvládneš levou zadní.“ Odcházeli k Tininýmu autu.

V úkrytu…….
MARK: „ Máš něco?“
RENÉ: „ Je jisté, že musíme dostat tu holku.“
MARK: „ Ale spíš ti jde o nějakého toho psychouše.“
RENÉ: „ To jsi trefil do černého.“
MARK: „ Píšou o nás a o té holce v novinách. Tak trochu mezi řádky je psáno, že by mohla ta holka zpívat.“
RENÉ: „ Ukaž.“ Mark podal Renému noviny, který četl článek v novinách.
MARK: „ Je jediná možnost, sledovat tu dálniční policii.“
RENÉ: „ Asi ano. Pokus něco vyšťourat o dálniční policii.“
MARK: „ Dobře.“
RENÉ: „ Pak vymyslíme plán.“

Na služebně……. Semir a Tom seděli v kanceláři, Semir si dával kávu a koupené koláčky.
TOM: „ Chutná?“
SEMIR: „ Jistě. Chceš?“
TOM: „ Ne, díky.“
SEMIR: „ Jsou moc dobrý.“ Do kanceláře přišla šéfka.
ŠÉFKA: „ Dobrou chuť.“
SEMIR: „ Děkuji.“
ŠÉFKA: „ Jak bylo v bance?“
TOM: „ Pro Gerlachovy se hodí 1 miliarda eur ve zlatých cihlách. Je všechno dobře hlídané.“
SEMIR: „ Jenom profík by to mohl všechno odpojit.“
ŠÉFKA: „ Buď je jeden z bratrů je přes počítače anebo mají třetího.“
TOM: „ Ještě budou taky potřebovat někoho na Moniku.“
ŠÉFKA: „ To je další otázka. Tak je koukejte, co nejdřív najít.“
SEMIR: „ Jistě.“

Druhý den……. Tina brzy ráno vstávala, aby byla co nejdříve ve vesničce Buschbach, aby se mohla do večera vrátit zpátky domů. Tina si vzala bundu na sebe a šla se rozloučit s Tomem, který byl napůl probraný a převaloval se v posteli. Tina opatrně vstoupila do ložnice a sedla si na postel. Bavili se mezi sebou tichým hlasem.
TOM: „ Miláčku, ty už jdeš?“
TINA: „ Ano. Ještě řekni, že jsem tě probudila.“
TOM: „ Ne, ne. Šťastnou cestu.“
TINA: „ Nemám ti něco hezkého přivést?“
TOM: „ Ne, stačí, když se mi vrátíš v pořádku.“
TINA: „ Kdyby se něco stalo, vzala jsem si můj služební vůz.“
TOM: „ Dobře.“ Zachumlal se do peřin. Tina dala svému milovanému manželi pusu na rty. A pak odešla z ložnice, nasedla do Octavie a vyrazila na dalekou cestu.
V úkrytu…….
RENÉ: „ Máš už něco?“
MARK: „ Podívej, ten případ vedou tři komisaři.“ René se šel podívat za Markem, který seděl u počítače.
RENÉ: „ Semir Gerkhan, Tom Kranich a Tina Kranichová. Ty dva asi nebudou sourozenci. Hlavně nejdřív musíme najít, kde schovali tu holku.“
MARK: „ Bude mi to chvilku trvat, než se tam dostanu.“
RENÉ: „ Dobře. Tak mě napadá, kdybychom třeba dostali tu Kranichovou, pak by ji mohli vyměnit za tu holku.“
MARK: „ A co pak dál. Potřebujeme psychiatra.“
RENÉ: „ A nebo bychom si je mohli nechat obě dvě, jako záruku, že se dostaneme v klidu k prachům. Ta Kranichová by mohla přimět tu holku, aby zazpívala.“
MARK: „ To taky nezní špatně.“
RENÉ: „ A že pak nemám žádnej dobrej plán.“
MARK: „ Bráško, ty máš vždycky.“

V Buschbachu……. Tina po několika hodinách dojela do vesničky Buschbach, kde si našla obecní úřad vesnice. Před obecním úřadem nechala auto, a šla se podívat dovnitř. Obecní úřad byla malá budova, kde sídlil starosta se sekretářkou a dalšími potřebnými lidmi. Tina vyšla po schodech do prvního patra, kde bylo pár lidí na chodbě, tak si chvilku počkala až na ní příjde řada.

Tiny se pak ujala jedna paní, která byla velmi příjemná a hodná. Dokázala obyvatelům vesničky, co nejvíce poradit.
WERNEROVÁ: „ Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“
TINA: „ Dobrý den, jmenuji se Tina Kranichová a jsem od dálniční policie z Kolína nad Rýnem.“ Prokázala se svým služebním průkazem.
WERNEROVÁ: „ Z Kolína nad Rýnem? A dálniční policie. Někdo tu něco udělal?“
TINA: „ Přijela jsem za paní Janou Weberovou, která tu bydlí. Chtěla bych s ní mluvit. Jedná se o jeden případ, který v Kolíně vyšetřujeme.“
WERNEROVÁ: „ Aha. A paní Weberová se nějak závažně zapletla do toho případu?“
TINA: „ Ne, jenom bych s ní potřebovala mluvit. V Kolíně má zřejmě jednu příbuznou, které by moc pomohlo, kdyby paní Weberová pomohla protlouc životem.“
WERNEROVÁ: „ A co byste přesně potřebovala?“
TINA: „ Její adresu.“
WERNEROVÁ: „ Dobře. Malý momentík.“ V počítači vyhledala adresu paní Wernerové. „Už jsem se lekla, že se něco závažného stalo paní Weberové. Žije tu krátce, ale to vám sama všechno poví. Tak tady je ta adresa, kterou jste chtěla.“ Předala malý papírek s adresou do Tininy ruky.
TINA: „Moc děkuji za ochotu.“
WERNEROVÁ: „ Ale nemáte vůbec zač.“
TINA: „ A kde to přesněji najdu.“
WERNEROVÁ: „ Ach ano, mále jsem na to zapomněla. Pojedete ke kostelu, kde se dáte do leva. A jsou to domky za kostelem, podle číslo to už najdete.“
TINA: „ Děkuji.“ Rozloučili si, Tina odešla z kanceláře. Trochu se na Tinu koukali divně, protože tu byla jako takový vetřelec, když nasedala do svého služebního auta. Octavie odjela podle slov paní Wernerové. Vínová Octavia zastavila přímo před domem paní Weberové. Okolní lidé v ulici se podivně koukali na Tinu, když zastavila před domem. Paní Weberová pracovala na zahrádce, když se narovnala záda, zahlédla Tinu, která stála u plotu.
WEBEROVÁ: „ Co pak si přejete?“
TINA: „ Hledá paní Janu Weberovou.“
WEBEROVÁ: „ To jsem já. A kdo jste vy?“
TINA: „ Tina Kranichová, jsem od dálniční police z Kolína nad Rýnem.“ Prokázala se průkazem. „Přijela jsem kvůli Haně Hartmannové.“
WEBEROVÁ: „ Hanu jsem neviděla plno let. To bude na dlouho, pojďte dál.“ Weberová pustila Tinu přes branku do domku, který byl velmi útulný. Všechno ve vnitř bylo ze dřeva.
TINA: „ Máte to moc hezké.“
WEBEROVÁ: „ Děkuji, podle mojich představ. Dáte si kávu?“
TINA: „ Velmi ráda.“ Tina se posadila ke stolu v kuchyni.
WEBEROVÁ: „ Co pak se stalo s Hanou? Před lety jí zemřela matka a otec.“
TINA: „ Hana se má dobře. Teď se jí akorát pokoušejí zničit, kvůli tomu případu, co se stalo před 19 lety.“ Weberová položila na stůl hrníčky s konvičkou, kde bylo kafe. Pak ještě cukřenku a mléko.
WEBEROVÁ: „ Víte, Hanu jsem viděla v období od jednoho do třetího roku jejího života. Pak jsem se provdala do Holandska za námořníka. Před dvěma lety mi zemřel manžel a tak jsem se přestěhovala sem.“ Položila na stůl upečenou bábovku. Tina si nalila kafe a udělala si ho podle své chuti. „A jak se jí chtějí ublížit?“ Posadila ke stolu naproti Tině.
TINA: „ Hanu po přepadení banky se dostala do rukou lupičů z té banky, ti ji za pomoci jednoho psychologa dostali do hypnózy. V té hypnóze jí včepili jeden kód, který teď chtějí použít. Když se probudila v nemocnici, řekla, že se jmenuje Monika Baumanová. V šesti letech se dostala do jiné rodiny, protože kolegové nenašli žádné příbuzné. Teď Hana studuje na hudební konzervatoři v Kolíně.“
WEBEROVÁ: „ Chudák holka. A teď je v pořádku?“
TINA: „ Hypnózy jsme se zbavili, takže je v pořádku. Hana je pod našimi křídli, aby ji lupiči nemohli získat.“
WEBEROVÁ: „ To se jim určitě povede. Docela bych ji ráda po těch letech viděla.“
TINA: „ To samozřejmě teď není možné, až skončí vyšetřování. Chceme, aby byla Hana v bezpečí.“
WEBEROVÁ: „ Dobře. Tak na hudební konzervatoři. Její tatínek se věnoval hudbě.“
TINA: „ Hana v náhradní rodině měla hudební rodiče. Takže se to krásně povedlo. Pomohli a to dost.“
WEBEROVÁ: „ To ráda slyším. A takovou cestu jste sem jela.“
TINA: „ Hlavní je, že Haně můžu říct, že má žijícího příbuzného a pomůže ji se protlouct v minulosti, kterou zapomněla a pomalu se jí vrací.“
WEBEROVÁ: „ To máte samozřejmě pravdu. Ráda Haně pomůžu.“
TINA: „ Tady jsem vám přivezla fotku, jak Hana vypadá.“ Položila součastnou fotky Hany (Moniky) na stůl.
WEBEROVÁ: „ Krásná slečna z ní vyrostla. Je to celá její maminka.“ Tina se usmála. Paní Weberová se nad fotkou rozplývala.

V úkrytu……. Mark s Reném se koukali do počítače, kde dozvěděli, co potřebovali.
RENÉ: „ Tak jdeme na věc. Na místě se rozhodneme, jak to děláme.“
MARK: „ Dobře.“

V tajném bytě……. Tina zajela za Monikou, povědět o své úspěchu, který byl tak trochu nesplnitelný. Monika radostí skála, že Tina někoho našla. Po menším rozhovoru, Tina odešla. Před barákem přijel terénní vůz, kde seděli bratři Gerlachovi. Všimli si, že u dveří je Tina, hned využili příležitosti.
RENÉ: „ Sfoukneme dvě mouchy jednou ranou.“ Bratři vystoupili z auta a překvapili Tinu u dveří, když je zavírala. René se postavil za Tininy záda, že to vůbec nečekala, a ucítila hlaveň od zbraně. Mark mířil nenápadně zbraní na Tinu, aby se o nic nepokoušela. René prohmatal Tinu, jestli nemá u sebe zbraň, ale žádnou u sebe neměla, ještě není uschopněna do práce.
RENÉ: „ Fízl, co nemá zbraň, se setkávám poprvé.“
TINA: „ Co mě vůbec chcete?“
RENÉ: „ Chytrá. Zavedeš nás za tou holkou. Rádi bychom s ní mluvili.“
TINA: „ Jí nechte na pokoji, to si radši vemte mě.“
RENÉ: „ To je velmi hezké, že jí chceš chránit, ale mi bychom rádi tebe a tu holku.“ Tina je zavedla k bytu, aby si René s Markem vzali Moniku sebou. Hote s Bonrátem nemohli nic dělat, když měli Tinu jako rukojmí. Moniku vydali Renému a Markovi. Monika s Tinou a s bratry odešli k vínové Octavii a terénnímu autu. Tina s Reném odjeli v Octavii a Monika s Markem odjeli v terénním voze. Monika se vzpírala, že by chtěla být u Tiny, ale Marek násilím odvedl k autu.
RENÉ: „ Nezkoušej, žádný podrazy,……. Zřejmě víte obě dvě, jak to dopadne.“ Vínová Octavia a terénní vůz vyrazily na cestu. Hote s Bonrátem po cestě k autu volali na služebnu a informovali, co se stalo. Vínová Octavia s terénním vozem se z městského ruchu dostali na nájezd A4. Centrála se ozvala přes vysílačku šéfka. Šéfčin hlas se linul v BMW.
CENTRÁLA: „ Tome, Semire, máme tu menší problém.“
TOM: „ O co se jedná?“
CENTRÁLA: „ Gerlachovi mají ve svých rukou Tinu a Moniku. Herzberger a Bonrát jedou za nimi.“
TOM: „ A kde jsou?“
CENTRÁLA: „ Dostali jsme zprávu, že jsou na A4.“
TOM: „ My se spojíme s Hotem a Bonrátem.“ Zavěsil vysílačku. Ve vínové Octavii bylo hrobové ticho.
RENÉ: „ Jste nějaká zamlklá.“
TINA: „ Maminka mě učila nebavit se s cizími lidmi.“
RENÉ: „ Maminka vás to naučila dobře, ale ve vašem povolání se toho nemůžete držet.“
TINA: „ To máte pravdu. Ale taky co po nich chcete.“ Tina si nenápadně všimla, že René není připoután pásem. Tak se jí honila myšlenka, že by toho mohla nějak využít.
RENÉ: „ Co kdybychom trochu přidali plachem trochu větru. Kde máte ten váš majáček.“ Tina udělala, jako kdyby kouzelným proutkem, se rozblikali majáčky v rozích předního skla a dva majáčky v masce Škody Octavie. Majáčky blikaly střídavě modře a červeně. A přidala plyn.
TINA: „ Lepší.“
RENÉ: „ Rozhodně.“ Monika se na sedadle spolujezdce u Marka moc dobře necítila, protože nevěděla, jako všechno dopadne a ráda by měla u sebe Tinu, která ji ochránila. Monika by ráda nějak dala vědět, že za nimi se řítí auto, které jim dává naději na přežití.
SEMIR: „ A čím vlastně jela Tina do toho Saska?“
TINA: „ Vzala si služební vůz. Proč?“
SEMIR: „ Protože za námi někdo bliká SOS a má policejní majáčky.“ Tina když zahlédla BMW, tak se nenápadně podařilo zablikat na BMW – že potřebuje pomoc neboli SOS. Hote s Bonrátem se jich drželi, ale ona je neviděla přes velký terénní vůz, který je za nimi. Semir viděl SOS ve svém zpětném zrcátku, a Tom ji zahlédl očkem v zrcátku. BMW ladně zajelo do levého pruhu, aby Octavia mohla v klidu pokračovat.
TOM: „ Kobra11, centrále.“
CENTRÁLA: „ Tome, už je máte?“ Ozval se šéfčin hlas.
TOM: „ Tinu a Moniku máme už na očích. Jedeme za nimi. A Bonrát s Hotem jsou za námi.“
CENTRÁLA: „ Každou změnu mi dějte vědět.“
TOM: „ Jistě, šéfová.“ Zavěsil. „Chtělo by to plán.“

Vínová Octavia si to spolu terénním vozem frčela po A4 jako namydlení blesk. Kdo mohl, ujížděl na stranu. Najednou se před nimi předjížděli, dva kamiony, které mu to trvalo dlouho. Octavia brzdila před kamiony, který se táhl jako šnek.
RENÉ: „ Jsi přece polda, tak dělej, jako kdy jste někoho honila.“ Tina vjela do odstavného pruhu, kde přidala plyn, ale před nimi stál kamion, kde řidič vyměňoval pneumatiku. Tina mohutně hamtla na brzdu, až se objevil hustý dým z pneumatik, a René narazil hlavou do předního skla, a upadl do bezvědomí. Tina si jenom za volantem oddechla. Octavia zastavila pár centimetrů od kamionu. Mark viděl co dělo. Kamiony byli už předjetí. Mark vytáhl zbraň, Monika se reflexně sklonila, Mark střílel na stojící kamion – cisternu, který převážel benzín. BMW projelo okolo Octavie dál za Monikou a Markem. Tina zahlédla střílejícího Marka na kamion, vyběhla ven z auta a řidiče vzala za ruku, a spolu utíkali pryč, protože cisterna vzápětí explodovala. Semir s Tomem viděli explozi v zrcátku. Hote a Bonrát se objevili za Octavií. Hote, běžel za Tinou a řidičem, kteří byli v pořádku, Bonrát vzal vysílačku.
TOM: „ Je Tina v pořádku?“
BONRÁT: „ V naprostém. I řidič. My se o to tady postaráme.“ Tom zavěsil vysílačku.
SEMIR: „ Je už plán?“
TOM: „ Dostat Moniku z toho auta pryč.“ Mark se chtěl zbavit návštěvy za svým zadkem. Jednoduše je zahltil sprškou olova. Tom vracel palbu zpět.
SEMIR: „ Hlavně opatrně.“
TOM: „ Já vím.“ Monika se střelby bála, a tak se sedadle schoulela do klubíčka.
SEMIR: „ Za chvilku bude staveniště.“ Terénní vůz se řítil na kolonu stojících aut. Stavbaři museli na chvilku dlouhé hada zastavit, protože museli něco převést. Mark to chtěl projet po odstavném pruhu, kousek to tu šlo, pak už terénní vůz narazil na dlouhou tyč, která prorazila přední čelní sklo a zadní sklo. Tyč vysela na jeřábu, který ji zrovna přesouval na druhou stranu dálnice. BMW zajelo za terénní vůz, Tom se Semirem se zbraní v ruce šli k vozu. Mark ležel na volantu se skácenou hlavou.
TOM: „ Moniko,…….“ Monika se vynořila z rozbitého skla, co měla na sobě.
MONIKA: „ Jsem úplně v pořádku.“
SEMIR: „ Neboj se, teď je po všem.“
MONIKA: „ Díky bohu.“

O pár minut později už na obou dvouch místech byli kolegové, které se postarali o zraněné. Tom se Semirem zavezli Moniku za Tinou, která seděla ve své autě. Monika hned po příjezdu Tinu pevně objala.

O tři dny později……. Jana Weberová už byla v Kolíně se seznámit se svou příbuznou Monikou (Hanou). Hlavně přijela na její koncert, který se koná v sobotu. Monika přišla na služebnu, aby jim poděkovala za všechno, co pro ni udělali. Na služebně byla i Tina, aby prohodila se svými kolegy pár slov. Tina, Tom a Semir byli u Andrey, kde si povídali. Když k nim zavítala Monika, přiběhla i Engelhardtová.
MONIKA: „ Moc děkuji za to, co jste udělali. A tak bych se vám chtěla za to nějak odvděčit.“ Podala Engelhardtové obálku.
ŠÉFKA: „ Doufám, že tam není, co myslím.“
MONIKA: „ Co si myslíte, tam není. To bych si ani nedovolila.“ Šéfka se podívala do obálky, kde byli lístky na koncert. Na sobotu. „Tímto bych vás ráda pozvala na můj koncert. Klidně můžete přivést i další lidi, aby lístky nepropadli.“
SEMIR: „ To máš pravdu.“
ŠÉFKA: „ Asi odpovím za všechny, že moc děkujeme za pozvání a rádi se v sobotu na tvém koncertu objevíme.“
MONIKA: „ Budu se na vás moc těšit.“
TINA: „ My samozřejmě také.“ Monika se rozloučila, protože pospíchala za Janou do hotelu. Anna Engelhardtová jako šéfka dálniční policie rozdělila lístky mezi své lidi.

Konec!!
Autorka: Tina11

_________________
Návsteva u podezrelé:
Sluzebná:"Dobrý den.Koho mám ohlásit?
Semir: "Sípkovou Ruzenku a Krakonose!"

http://kobrackarodina.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Povídka č. 047 - Hana nebo Monika
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma