| Ten zlý - Kajusia | |
kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 21.1.2013 22:02 |
|
|
|
|
Zdravím,
Ve své povídce jsem využila linii z jednoho dílu, který se mi líbí a pokusila se rozepsat postoje obou postav.
Snad mě neukamenujete, že jsem jednu z postav ze silné a pomstychtivé přepsala na trochu ufňukanou. Také je možné, že nesedí důvod, proč se postavy spolu přestaly stýkat - přiznám se, že ten si už opravdu nevybavím.
Při psaní jsem poslouchala tenhle song a jeden jeho verš zazní přímo v textu: http://www.youtube.com/watch?v=9-ZqcV9cqds
Snad se bude líbit a předem díky za případné komentáře.
Protáhla se. Záda ji poněkud bolely, svaly na rukou byly v jednom ohni, ale stálo to za to.
Osprchovala se, aby ze sebe smyla pot a vymyla z vlasů pot a špínu. Přece jen to nebyla zrovna čistá práce ho sem dotáhnout.
Prohrábla si dlouhou hřívu blond vlasů a našpulila rty. Dlaní prohrábla oblečení visící ve skříni.
„Co si vzít? Jak se učesat? Hm...“
Pousmála se. Konečně si vymyslela vhodný outfit pro společně strávený večer.
Do uší mi vkouzla příjemná hudba.
Hudba? Cože?
Z počátku jsem byl dost zmatený. Hudba, přítmí a nasládlá vůně z nějaké voňavé svíčky, jako by to mělo být nějaké přihlouplé rande.
Záda mne bolela, stejně tak ztuhlé svaly na krku.
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem sebe.
„Ahoj Jane,“ pozdravila vesele a upila ze sklenice s červeným vínem.
Chtěl jsem něco říct, vztekle ji odseknout, co to vyvádí, zda se nezbláznila definitivně a ať mě ihned pustí, pronést další zbytečné nadávky či výčitky, avšak místo toho se mi z izolační páskou umlčených úst vydralo jakési zahuhňání.
„Doufám, že si dáš taky.“ ukázala na druhou sklenici a čekala na mou odpověď.
Zatřásl jsem hlavou zprava doleva a pokusil se osvobodit ruce, které jsem měl spoutané za zády.
„Spoutala mě dobře, mrcha.“ prolétlo mi myslí. Pokoušel jsem se rychle vymyslet, jak se osvobodit.
„Stejně dostaneš.“ direktivně rozhodla a nalila do druhé sklenice rudé víno. Vzala sklenici do drobných dlaní, zvedla se z pohodlně vypadající pohovky a bosá přihopkala ke mně. Nedbala na to, že má na sobě světlé šaty, které by si mohla ušpinit a posadila se na podlahu ani ne půl metru ode mne.
Šedé oči hleděly do mých snad pár vteřin nebo minutu. Mísila se v nich výčitka, zloba, ale také jakási poťouchla radost.
Aniž bych to čekal, rychlým pohybem servala z mých čelistí pásku.
„Co to vyvádíš, Sandro?“ vychrlil jsem vztekle.
Popadla mě za bradu a přinutila zaklonit hlavu. Měla celkem páru, to se muselo nechat. I tenkrát, když jsme spolu opravovali tu motorku, uměla některé silně utažené šrouby celkem rychle uvolnit...
„Napij se.“
Červené víno se mi rozlilo po tváři. Tekutina se mi dostala do nosu, za krk, pod mikinu, do úst.
„Sandro, tohle přece nejde. Nemůžeš mě tady věznit.“
Rozesmála se.
„Jak vidíš, mohu.“ odpověděla mi. Odložila sklenici a pokusila se mi zase zalepit pusu páskou, já se však zmítal a bránil, co to šlo.
„Nech toho, je to marné.“
Po chvíli, kdy se se mnou rvala, se jí podařilo docílit svého.
V duchu jsem zavrčel jako nakopnutý pes a stejně jako on, bych se s chutí ohnal po tom, kdo do mě zrovna s chutí kopal.
„Jane, Jane, Jane.“ zaševelila potichu. „... ať mi nikdo nevykládá, že staré rány nebolí.“ zazpívala si s deskou, ze které se pořád linula hudba.
„Staré rány...“ odmlčela se a posadila se zpátky na pohovku přitahujíce si kolena pod bradu. „Snažila jsem se. Snažila jsem se na tebe zapomenout, parchante, ale nešlo to. Nejde to. Tak jsem se rozhodla.“ usmála se a poškrábala se na levém kotníku. „Uvědomil sis vůbec, Jane, co jsi provedl? Napadlo tě aspoň na okamžik, že ten chudáček jsem já a ne ty? Co jsem ti takového provedla, že ti bylo najednou zatěžko se mnou trávit čas, mít mě rád?“
Rád bych se bránil jejím výčitkám, ospravedlnil se, odůvodnil svá rozhodnutí, ale copak by poslouchala? Kdyby chtěla, nezalepovala by mi ústa. Ani by neposlouchala, nepochopila by, že svým chováním se stávala příšernou stíhačkou, co mi nenechala ani jedno odpoledne volné. Že kolem mne nasazovala smyčky, které se rovnaly vydírání, nátlaku a s city neměly nic společného.
Stojím si za správností svého jednání.
„Jak je jednoduché s tím svým krásným hárem, tmavýma očima a zadkem, za který by se nemusel stydět kdejaký chlap, svádět holky, co? Schválně, kolik jsi jich už měl, hm?“ ďobla si do mě se škodolibým úsměvem. „Tak kolik?“ zopakovala svou otázku, nalila si zase další víno a napila se.
Místo odpovědi, kterou jsem stejně nebyl schopen vyslovit, jsem sebou ze všech sil trhl, až mne zkroucené paže zabolely.
„Marně se namáháš. Co jsem to na tobě obdivovala?“ zamyslela se. „Ach ano.“
Položila prázdnou sklenku na stolek a natáhla se k láhvi se zbytkem vína. Už už by si nalila, pak si to rozmyslela.
Zničehonic se mi vrhla kolem ramen. Dívčiny rty laskaly mé líce, nos, čelo a dlaně klouzaly po ramenech ke břichu.
„Máš mě rád?“ zašeptala. „Máš, viď?“
Sandřiny prsty mě něžně vískaly ve vlasech a ona se dožadovala odpovědi.
„Máš, máš, máš. Jane...“
Až příliš horlivě jsem přikývl. Až příliš.
V mých očích našla odpověď, kterou slyšet nechtěla.
„Blbče.“ zasyčela. „Nu, jak chceš.“
Odešla a já zůstal na chvíli v místnosti sám. Opět jsem se z plných sil pokusil osvobodit. Kdoví, co se mi chystá se svou chorou myslí provést.
Proč zrovna já mám smůlu a začnu si něco s psychicky labilní holkou?!
Během dvou vteřin mi hlavou proběhly všechny nadávky, co znám.
Z těch pout se nedostanu.
Vrátila se a já hned věděl, co udělá.
„Dobrou noc, Jane.“ zašeptala a přiložila mi k nosu vlhký hadřík.
|
|
|
| | |
SaM
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 361 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 22.1.2013 11:00 |
|
|
|
|
Já se přiznám, že ač mám podobné postavy ráda, Sandra mě nikdy příliš neuchvátila. Sice se mi hrozně líbilo, jakou připravila Janovi koupel, ale jinak mi přišla taková ufňukaná i v seriálu. A důvody k rozchodu jsi trefila, mám ten pocit, viděla jsem to zrovna nedávno.
Upřímně řečeno, dovedu si představit ten kousek v epizodě samotné. I tam mi přišlo, že Jana - ač byl určitě rozmrzelý z toho, jak se ten vztah vyvinul - až příliš rychle popadla zášť ke své bývalé. V tomhle jsem musela Sandru chápat, protože to skutečně vypadalo, že krom toho, jak ho patrně ke konci hrozně otravovala, to opravdu vypadalo, že k ní vůbec nic necítil. To by mě osobně urazilo také. A i tam mi přišlo, že - ač to neukázali - se Sandra chovala trochu dětinsky, ty jsi to moc hezky rozvinula.
Jsem hrozně ráda za novou povídku a ještě radši, že je o Janovi.
|
|
|
| | |
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|