AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Nová šéfová
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Tak tady je trochu upravená nová verze povídky Wink Téma a děj zůstává naprosto stejný, jenom jsem trochu upravila formu a stylistiku Wink

Do služebny dálniční policie vešla pětadvacetiletá slečna s hnědočervenými vlasy v kostýmku složeném z docela krátké sukně, dobře padnoucího sáčka a v černých lodičkách. První, kdo si jí všiml, byl Jäger, asi protože má od svého stolu větší výhled než Gerkhan. Ten zrovna vyplňoval hlášení o dalším rozšrotovaném BMW. „Bene, co mám k sakru napsat do kolonky popis události?“ Jäger neodpovídal.
„Haló!“ ozval se znovu Semir. Teprve teď zvedl hlavu od papírů a podíval se na něj. Když uviděl, že Ben je úplně mimo a na tváři má úsměv „mlsného kocoura“ obrátil se směrem, kterým koukal on, a také uviděl slečnu. Nedalo mu to, a ačkoli je ženatý, musel se usmát podobně jako jeho kolega. Slečna vplula do kanceláře Kim Krügerové a usedla na křeslo. Oba pánové z ní nemohli oči spustit. „Konečně nějaké oživení.“ pomysleli si oba. Asi po pěti minutách Kim i slečna vstali a šly k Susanninu stolu. Semir i Ben ji celou dobu bedlivě sledovali, snad lépe než právě zadrženého nebezpečného zločince. Oba probralo až to, když k nim přišla šéfová a gestem naznačila, ať jdou za ní. Celá služebna si stoupla okolo Krügerové a slečny.
„Tak toto je vaše nová šéfová na příští dva týdny – Susanne Krüger.“ pronesla Kim. Gerkhan i Jäger otevřeli pusu údivem. Když Kim zachytila nechápavé pohledy snad všech přítomných, vysvětlila: „Susanne je moje sestřenice, a jelikož já jedu na dva týdny na služební cestu, tak jsem ji poprosila, aby tu na vás dohlédla.“ podívala se hlavně na Jägera a Gerkhana. Oboum se v tu ránu Susanne jaksi přestala líbit.
„Jestli je stejná jako Kim Krügerová, pak se máme na co těšit.“ pošeptal Semir Benovi.
„Třeba není stejná.“ pošeptal Ben Semirovi s nadějí, že Susanne opravdu není stejná jako Kim.

Jsou čtyři hodiny v noci a na služebnu přišla Susanne. Nemohla spát, už od půl druhé se převalovala v posteli a tak se nakonec rozhodla, že půjde do práce seznámit se s případy a také si chtěla pročíst složky zaměstnanců, tedy hlavně Gerkhana a Jägera, aby se o nich dozvěděla něco víc, než zná z vyprávění své sestřenice. Vešla a trochu ji zaskočilo, že u Jägera byla rozsvícená lampička a zapnutý počítač, ale Jägera neviděla. Vyndala svoji služební zbraň a víceméně po špičkách, aby jí moc neklapaly podpatky, se vydala k jeho kanceláři. Když se přiblížila ke sklu, tak zjistila, že Jäger má hlavu položenou na stole a spí. Usmála se. Chtěla odejít do své kanceláře, ale nemohla z něj spustit oči. Hlavou jí vířily různé myšlenky. Jäger se jí celkem zalíbil už na první pohled a není proto možná divu, že jí napadaly i hříšné věci. Po chvíli se vzpamatovala a šla do své kanceláře. Omylem trochu bouchla dveřmi. Rychle se podívala, jestli Jägera nevzbudila. Trochu si oddechla, když zjistila, že ne. Sedla si ke stolu a začala pročítat vzkazy a pokyny, které jí tu zanechala Kim. Jako první a červeným písmem tu bylo napsáno – Hlášení od Jägera a Gerkhana. Z vyprávění své sestřenice věděla, že od těch dvou není možné hlášení dostat …

Ještě nebyla ani na konci seznamu, když někdo zaklepal. Zvedla oči od papírů. Pousmála se, když za dveřmi uviděla Bena se dvěma kávami. „Dále.“ vybídla ho.
„Chcete kafe?“ nabídl Krügerové.
„Ráda, děkuju.“ Jäger se chystal odejít, ale Susanne ho gestem zastavila.
„Nechcete chvíli zůstat?“ nabídla mu.
Ben se usmál. „Rád.“ Společně se posadili ke konferenčnímu stolku.
„Počkejte.“ řekla Susanne a z kabelky vytáhla krabičku sušenek s čokoládou a muffiny.
„Hm, výborné.“ pochválil Jäger. „Mohu se zeptat, kde jste je vzala?“
„Vlastní výroba.“ usmála se, viditelně potěšena tím, že mu chutnají.
„Co kdybychom si tykali?“ nabídla.
„Ben.“
„Susanne.“ potřásli si rukou.
„Proč jste … jsi tu tak brzo?“ zeptal se.
„Ale, nemohla jsem spát.“ prohodila ledabyle. Pravda ale byla trochu jiná, Susanne nespala dobře od té doby, co jí zemřeli rodiče při autonehodě, před sedmi lety. Ale o tom se rozhodně teď nebude zmiňovat. „Ale co tu děláš ty?“ usmála se.
„Mno, víš, ….“ přemýšlel, jak se vykroutit, „usnul jsem.“ přiznal nakonec narovinu se smíchem.

Dali se spolu do řeči, jako by se znali už dlouho, jako přátelé. V tu chvíli ještě netušili, jak náročný den je čeká. Kdyby to totiž věděli, šli by místo povídání spát …

„Nechceš si se mnou někam zajet na snídani?“ zeptal se Ben ve čtvrt na šest.
„Dneska ne. Ale děkuju.“ usmála se na něj.
„Hmm, jak chceš …“ zabrumlal už na odchodu.
„Bene?“ zavolala na něj, právě když byl mezi dveřmi.
„Hm?“ ohlédl se.
„Děkuju za krásné ráno. Jo, mimochodem, máš na puse trochu čokolády.“ usmála se. Ben si částečně otřel rty. „Ještě?“
„Mhm.“ přikývla. Jemným gestem mu naznačila, aby šel za ní. Jäger se přiblížil těsně k ní. Prstem mu setřela šmouhu od čokolády. Jejich oči se přitom střetly a rty se spojili do krátkého polibku. Susanne okamžitě sklopila oči k zemi.
„Promiň, já … to ode mě nebylo správné.“ vykoktala ze sebe.
Nevěděl, co má říct. „Ne, to já … Já si zajedu na tu snídani. Opravdu nechceš jet taky?“ změnil rychle téma. Zakroutila hlavou.
„Ale děkuju, je to od tebe milé.“ usmála se. Nechtěla Jägerovi říct pravý důvod, proč s ním nechtěla jet. Možná mu ho řekne později … pokud by jejich vztah pokračoval, no spíše se rozvíjel. Nad touto myšlenkou se pousmála. Jäger se jí líbil, sakra líbil, a jak se jí tak zdá, ona se Benovi líbí také. A nepletla se, Ben nad ní přemýšlel celou cestu.

„Kde je Gerkhan?“ vyšla o půl sedmé Susanne z kanceláře. Všichni krčili rameny, nikdo nevěděl. Otočila se a zašla zpátky. Vzala telefon a vytočila Semirovo číslo, které našla v bloku na stole. „Dobrý den, co je s Vámi?“ Místo odpovědi uslyšela pouze nějaké šustění. „Prosím?“ otázala se znovu.
„Dobrý den, tady Andrea. Semir dneska nepřijde, má horečku, nemůže mluvit, no zkrátka, není mu dobře.“
„Aha. Dobře. Tak ho pozdravujte a ať se brzy uzdraví. Nashle!“ Sotva položila telefon, vběhl do kanceláře Jäger.
„Susanne! Kim havarovala na dálnici A 58 u 50. kilometru!“
„Cože?“ vykřikla vystrašeně.
„Pojď se mnou!“ chytl ji za ruku a táhl za sebou. Dálkovým ovládáním odemknul auto, sedl do auta a čekal na Susanne. Ta ale do auta nesedala. Vystoupil a křikl na ni: „Sedej.“
„Ne!“ Ben na ni vrhl tázavý pohled. „Ne!“ Jäger k ní přišel, víceméně ji strčil do auta, zavřel za ní dveře, rychle oběhl auto, nasedl, nastartoval a rychle se rozjel. Susanne seděla, rukama zakrytý obličej.
„Co je to s tebou?“ zeptal se.
„Nic.“ zamumlala skrz ruce.

Po pěti minutách dojeli k místu havárie. Oba okamžitě vystoupili z auta. Susanne bylo neuvěřitelně špatně a tak šla zvracet. Zaprvé už sedm let neseděla v autě a zadruhé jet s Jägerem je „opravdu zážitek“. Když se jednou podívala skrz prsty, na tachometru viděla, že jede 210 km/h. Měla i trochu strach. Ben okamžitě běžel k sanitce, kde ležela Kim. „Jak je na tom?“ zeptal se starostlivě. „Špatně, ale dostane se z toho.“ Potom se vydal za kolegy. Ti právě začali vyslýchat svědky. „Auto už odváží na technickou.“ křikl na něho jeden z přítomných policistů. Najednou se ozval hlasité: „Pomóc! Bene! Pomoc!“ Rychle se ohlédl. Susanne právě uhodil někdo v černé kukle do hlavy pistolí. Skácela se na zem. Z auta vyskočili další dva, zatáhli ji do černé dodávky a rychle se rozjeli. „Susanne!“ zvolal, rychle nasedl do auta a rozjel se za černou dodávkou. Vysílačkou zalarmoval ostatní vozy. Když se dostal do blízkosti černého Fordu, tak vytáhl pistoli a začal střílet po pneumatikách vozidla. Hned napoprvé se trefil. Tohle měl vidět Semir. Aspoň by viděl, jak se má střílet. Pomyslil si s úšklebkem. Ford zastavil a z něj vyskočili čtyři zakuklenci. Dva z nich vytáhli Susanne a táhli ji za sebou. Asi se jim zdála moc těžká a tak ji dali takovou facku, až to s ní smýklo na stranu. Bolestně zkřivila obličej a otevřela oči. „ÁÁÁ!“ vykřikla strachem, když je uviděla. Jeden z nich jí dal opět facku a zařval na ni: „Drž hubu!“ Vyplivla krev. Jäger to celé sledoval se strachem. Rozhodl se uposlechnout všeho, ve strachu aby Susanne nemusela zemřít, jako Laura. Při té vzpomínce mu přeběhl mráz po zádech. „Odhoď zbraň!“ vykřikl na něj jeden z mužů, který držel Susanne. Ben uposlechl. Všichni okolo něj proběhli, Susanne opět udeřili do hlavy, čímž ji omráčili, hodili ji do Benova auta, nasedli a rychle odjeli. Jäger zůstal stát na dálnici. Zbyly mu jen oči pro pláč a on mohl pouze doufat, že se Susanne nic nestane a vrátí se živá, i když tomu sám moc nevěřil …

Ostatní vozy samozřejmě přijely pozdě. „Kde jste k sakru byli?“ začal křičet Ben. Všechny zaskočila jeho prudkost.
„Co to auto?“ zeptal se Hotte a kývl směrem k Fordu.
„Kradený, padělaná poznávací značka.“ opáčil naštvaně Ben, který si mezitím už zjišťoval informace od Zuzany. „Proč? Proč jsem na ni nedával pozor?“ litoval, opřený o kapotu auta, se slzami v očích. Kdyby tak mohl vrátit čas, nikdy by sem Susanne nebral …

Susanne se mezitím nedařilo zrovna nejlépe. Lépe řečeno, nikdy se jí nedělo nic horšího než teď. Po příjezdu do velké staré haly ji vyhodili z auta a přivázali ke sloupu. Strašně ji bolela hlava a měla strach. Asi po půl hodině k ní přišel vysoký blonďák. Susanne strachy skoro nedýchala, obávala se, co bude dál. „Co po mě chcete?“ zeptala se ustrašeně.
„Abys dělala, co ti řekneme.“ Se strachem přikývla. „Hm, tak hned můžeš začít.“ potutelně se usmál. Přeřízl provaz, kterým byla přivázaná ke sloupu, a gestem jí naznačil, aby vstala. Vyndal pistoli a i beze slov jí bylo jasné, že jakmile udělá nějakou blbost, je mrtvá. Hlaveň jí přiložil k zádům a postrkoval ji dopředu.

Mezitím vyhlásil Ben pátrání po svém voze. Vzhledem k nynějším bezpečnostním prvkům nebyl problém ho najít. Jenže jak očekával, po Susanne nebo jejích únoscích ani stopy. Cítil se hrozně. Kdyby s ním aspoň byl Semir, ten by ho podpořil, pomohl mu, poradil. Jenže jeho kolega tu není a tak si bude muset poradit sám. „Mobil!“ napadlo ho. Okamžitě zavolal Zuzaně. „Mohla bys mi prosím tě zjistit kde je mobil Susanne?“ „Krügerový“ dodal okamžitě, aby to nebylo nápadné a nikdo nepojal podezření, že ji zná blíže.
„Podívám se, jestli se dá vystopovat a zavolám ti zpátky.“ odvětila mu přátelsky s optimismem v hlase. Sice to moc nadějně neviděla, ale nechtěla mu brát iluze. Dopadlo to ovšem tak, jak předpokládala a tak chtě, nechtě mu to musela oznámit. „Je mi to líto, Bene, ale podle mobilu, ji nenajdeme.“ Když to uslyšel, tak mu do očí vhrkly slzy. Vyčítal si, že ji vzal s sebou, ale ještě více to, že ji nechal samotnou odejít a že ji nebyl chopen nějak pomoci.

Vrátil se na služebnu, uvařil si silné kafe, sedl za stůl a začal horečně přemýšlet, jak Susanne dostat zpátky. Najednou ho z přemýšlení vytrhnulo klepání na dveře. S leknutím se otočil a uviděl Zuzanu, jak v ruce drží nějaký balíček. Gestem jí naznačil, aby šla dál. Vstoupila dovnitř a podala mu ho. „Tady ti teď něco přišlo.“ a hned zase odešla. Ben okamžitě vyndal nůž ze stolu a přeřízl pásku, s níž byl balíček zalepen. Uvnitř ho čekalo „překvapení“ – ustřižený silný pramen rudo-hnědých vlasů, svázaný stuhou a zlatě nalakovaný, celý nehet. Na nehtu byla ještě krev, zřejmě z toho, když jí ho strhávali z prstu. Při té představě se Jägerovi udělalo mdlo. Není pochyb, že obojí patří Susanne. Na dně krabice ještě našel DVD. Okamžitě ho vzal a vložil do počítače. To co uviděl, ho šokovalo. Hned, jak rozpoznal, o co se jedná, si zakryl oči rukou. Teprve po chvíli měl odvahu se opět podívat. Doufal, že to byl jenom pouhý přelud, ale bohužel to byla skutečnost …

Video bylo velmi brutální, a kdyby mněl býval Ben o něco slabší povahu, tak už by asi ležel pod stolem. Je to milionkrát horší než jakýkoli horor, který kdy viděl, protože tady ví, že je to skutečnost a není to pouze hrané. Začalo to ještě vcelku dobře – jeden muž ji držel a druhý ji ustříhl pramen vlasů, který vložil do krabice, kterou poté poslal na služebnu. Poté ovšem nastal opravdový horor. Prvně ji oba muži velmi brutálně znásilnili a potom ji jen tak, bez toho, aby ji uspali, dali jí něco proti bolesti nebo jí alespoň ruku umrtvili, strhli nehet z malíčku pravé ruky. Potom ji ještě jeden z mužů bezdůvodně řízl do předloktí. Z rány okamžitě začínala vytékat spousta krve, což se viditelně oboum líbilo, protože se rozesmáli a pak odešli. Tím video skončilo. Něco tak děsivého Jäger ještě nikdy neviděl. Po zádech mu běhal mráz, když se mu opět vybavilo, tak s sebou Susanne bezmocně zmítala a plakala bolestí. Jenže nejhorší bylo to, že on vůbec netušil, co má dělat. V hlavě měl absolutní prázdno – žádné nápady, jak ji pomoci, pouze myšlenky na to, co právě viděl a její utrpení ….

K večeru najednou Benovi zazvonil mobil. Neznáme číslo. „Dobrý den, tady Ben …“ Ani nestačil větu doříct a z druhé strany se ozvalo naléhavým hlasem: „Bene, prosím, zachraň mě! Jsem uvězněná v bytě, ve třetím patře 33. domu na Hauptstraße! Přijeď pro mě, prosím!“ Ben okamžitě vyskočil od stolu, popadl klíčky od auta a vydal se zachránit Susanne.

K bytu se dostal asi za pět minut, ačkoli by mu jinak cesta trvala minimálně čtvrthodinu. Nezdržoval se tím, aby si přivolával výtah a raději schody vyběhl po svých. A nezdržoval se ani otevíráním dveří, prostě je vykopl. Vytáhl zbraň a vydal se po bytě. Najednou uslyšel nějaké zvuky a tak se vydal tím směrem. Rozrazil dveře do ložnice. „Vodhoď zbraň!“ ozvalo se chladně. Na druhém konci místnosti, přesně proti němu stál muž v kukle, jednou rukou pevně držel Susanne a druhou rukou ji držel u hlavy pistoli. „Já ti říkám vodhoď tu bouchačku, nebo ji ustřelím palici!“ řekl teď už výhružně. „A to bys určitě nechtěl.“ Ben pistoli odkládal na zem, když v tom najednou zazněl výstřel …

Muž, který ji držel, se skácel k zemi a strhl ji s sebou také. Ben k nim okamžitě přiběhl. Trefil se dokonale, muž je mrtvý. Šokovanou slečnu vytrhl z jeho sevření, zakryl jí rukou oči, aby se na to nemusela dívat, vyvedl ji z místnosti a rychle zavřel dveře. Susanne se mu vrhla do náruče. „Děkuju, děkuju.“ brečela.
„Pšš.“ uklidňoval ji a hladil ji po vlasech. „Už je to dobrý, jsem tady.“ Zavolal Zuzaně, že už Krügerovou našel, únosce je mrtvý a ať sem někoho pošle.

Kolegové přijeli výjimečně překvapivě brzy. „Pojď, odvezu tě.“ vybídl ji, objal ji tak aby to vypadalo, že ji podpírá a šli k autu.
„Víš, že jsi mě asi zbavil fobie?“ usmála se a trochu se uklidnila, protože konečně měla pocit bezpečí.
„Fakt? Jaký?“ zasmál se.
„Z jízdy autem.“
„Aha, tak to už chápu to ráno.“ opět se zasmál.
„Léčba šokem asi zabrala.“ pronesla se smíchem. Oba se na sebe podívali a krátce se políbili. Susanne se rozhlédla kolem sebe, jestli je někdo neviděl. Jäger se jenom usmál nad její opatrností.

Odvezl ji do nemocnice, kde absolvovala pár vyšetření. Mezitím Ben čekal na chodbě. Asi po hodině za ním přišla sestra, že ho pan doktor Weiß žádá, aby za ním přišel. Vůbec netušil, kdo a co po něm chce. „Dobrý den, pane Jägere, chtěl bych s Vámi mluvit ohledně slečny Krügerové.“
„Já vím, co se jí stalo.“ skočil mu Ben do řeči a otřásl se při vzpomínce, čím si vším musela projít.
„Jenom Vám tedy chci říct, že by bylo dobré, kdyby si teď vzala dovolenou a někdo na ní dával pozor, protože lidé po těchto zážitcích někdy mívají skony ubližovat si.“ Odmlčel se a Ben pochopil, že tím doktor myslí, že by se mohla pokusit i o sebevraždu. „Navíc u ní je to mnohem více pravděpodobné, protože má již z dřívější doby jisté problémy.“ Znovu se odmlčel. Čekal, jestli to Jäger ví, nebo ne. Ten ovšem pouze nechápavě koukal. „Rád bych Vám to prozradil, ale nemohu. Doufám, že to chápete, pane Jägere, že je to lékařské tajemství. A také je velmi pravděpodobné, že se teď bude obávat mužů.“
„Zatím to tak nevypadá.“ opět mu skočil do řeči.
„Buďto to ještě může přijít, nebo to může být pouze sympatie k určitým lidem. Setkala se ještě s někým jiným než s Vámi?“ Ben zakroutil hlavou. „Ještě může nastat jedna varianta. Která se ovšem nevyskytuje moc často. Ale může se stát, že to na ní nezanechá žádné následky, vzhledem k tomu, že má vystudovanou policejní školu a tím pádem je na podobné situace psychicky připravovaná.“
„Doufejme.“ pronesl s nadějí.

Asi po dvou hodinách měla Susanne všechno za sebou. Ben ji objal a políbil na čelo. „Tak co?“ „Dobrý.“ usmála se. „Nehet by mi měl za pár týdnů dorůst a předloktí mi zašili.“ zvedla obvázanou ruku. Políbil ji na čelo a usmál se.
„Bydlíš sama?“ zeptal se. Susanne přikývla. „Jestli chceš, tak teď můžeš být u mě …“ nabídl jí velkoryse. Opět přikývla.
„To je od tebe milý. Ale nebudu ti překážet?“
„Ty nikdy. Mám celý byt sám pro sebe. A byl bych moc rád.“ znovu ji políbil.

Když vyšli z nemocnice, už se pomalu začalo stmívat. „Mohla bych teda přespat u tebe, Bene?“
„Že se ptáš.“ Nasedli do auta a Ben se rozjel směrem ke svému bytu.
„Jak to bude s věcmi, mohla bych se pro ně stavit?“ zeptala se.
„Radši ne,“ nesouhlasně zakroutil hlavou, „je to moc nebezpečný. Půjčím ti něco svého a dojedeme tam až zítra.“ usmál se na ní a ona mu úsměv opětovala.
„Dobře, děkuju.“

Po chvíli dojeli do Benova bytu. Doslova užasla nad prostorností a velice vkusným vybavením. „Máš to tu nádherné.“ pronesla polohlasem a usmála se.
„Dáš si něco k jídlu?“ zeptal se Ben, hned jak vstoupili do kuchyně, která od chodby byla oddělena bílými dveřmi a byla propojena společně s jídelnou a obývacím pokojem.
„Ne, děkuju. Vůbec nemám hlad.“ Ben jenom pokrčil rameny.
„Mohla bych si zahrát?“ zeptala se, když uviděla nádherný bílý klavír.
„Samozřejmě.“ usmál se. Sedla si za klavír a začala hrát. Když Ben uslyšel, jak hraje, fascinovaně se otočil ke klavíru. Pomalu ani nechtěl věřit tomu, že někdo může hrát tak skvěle. Okouzleně přešel místnost, sedl si do křesla a pozoroval Susanne. Něco tak úžasného opravdu v životě neviděl. Po chvíli ovšem přestala hrát a chtěla, aby jí něco zahrál Ben. Ten, trochu s nevolí, nakonec sedl ke klavíru a začal hrát. Susanne se pohodlně uvelebila na pohovce, a protože Ben hrál víceméně pomalejší skladby, tak za chvíli usnula. Když to Jäger zpozoroval, vzal Susanne do náručí a odnesl ji do ložnice, kde ji převlékl do košile, uložil do postele, přikryl a políbil na čelo na dobrou noc.

Druhý den ráno, když se probudila, tak byla chvíli trochu zmatená a musela přemýšlet nad včerejším večerem. Došlo jí, že je u Jägera v bytě, ale nešlo jí do hlavy, jak se dostala do ložnice, protože poslední, co si pamatuje, je, že usnula v obývacím pokoji. Otočila se na druhý bok a zjistila, že vedle ní asi spal Jäger, ale nyní je jeho místo prázdné, pouze peřiny dokazovaly, že tam spal. Ten pocit ji zrovna nijak dvakrát netěšil. A také ji moc netěšilo to, že ležela v Benově košili. Ale po tom, co si zažila, se ani člověk nemůže divit. Uklidňovala se ovšem tím, že aspoň byla v bezpečí a věřila tomu, že Jäger by nikdy neudělal nic, co by ona nechtěla. Najednou uslyšela divné hlasy. Okamžitě poznala, komu patří – jejím únoscům a dá se říci i mučitelům. Okamžitě potichu vstala a zamířila k šuplíku Benova nočního stolku. Věděla, že tam má uloženou pistoli, a že ji může použít. Opatrně ji vyndala a nabila. Z vedlejší místnosti uslyšela. „Kde je?! Řekni mi, kde je nebo ti ustřelím palici!“ Susanne se rychle schovala za postel. Otevřely se dveře a v nich se objevili dva muži. Jeden z nich pevně držel Bena a u hlavy mu držel pistoli. „Ptám se tě naposledy, kde je?!“ vykřikl jeden z mužů. V tu chvíli Susanne dvakrát vystřelila.

Trefila se naprosto přesně – oba muži postřelila. Ben byl trochu v šoku. Susanne k němu hned přiběhla. „Je tu ještě někdo?“ zeptala se. On jenom zakroutil hlavou. Došla do kuchyně pro pouta a zavolat kolegy. Ben jenom stál mezi dveřmi a pozoroval, jak profesionálně si počíná. Na to, že právě skončila akademii, bylo opravdu dobrá. „Jdu se převléct.“ usmála se na něj, když oba útočníky zneškodnila a oba leželi připoutaní k nohám postele. Ben se za ní otočil a sledoval ji, jak kráčí přes obývací pokoj ke stolu, na který jí Ben položil oblečení. Byla nádherná. Nemohl z ní spustit oči. V jeho košili, která jí sahala jenom kousek pod zadeček, ještě více vynikaly její dlouhé nohy. Ačkoli věděl, že by neměl, pozoroval ji, i když se převlékala. Právě, když si zapínala poslední knoflík u košile, zazvonil domovní zvonek a za dveřmi se ozvalo: „Bene! Si tam?“
„Už jdu!“ zvolal a pomalým krokem se vydal otevřít. Susanne si rychle oblékla sáčko a utíkala také ke dveřím, pro lodičky. Jäger otevřel a do místnosti se ihned nahrnul Gerkhan společně s dalšími pěti policisty a záchranáři.
„Ahoj Bene.“
„Čau Semire.“ pozdravili se vesele.
„Prej si tady měl přes noc Krügerovou, jo? Tak co?“ potutelně se usmál. Ben se taky rozesmál, ale trochu z jiného důvodu, než jeho kolega a otočil se na Susanne. Ta se taky smála. Semirovi to došlo, že za nimi asi stojí šéfová. Jeho domnění se potvrdilo. Zrudl a vykoktal: „Dobré ráno, šéfová.“
„Dobré ráno, Gerkhane. Koukám, že už jste se nám uzdravil.“ pronesla ještě pořád se smíchem. Pouze přikývl. Bylo neskutečně trapně a očekával, že tohle mu jen tak bez důsledků neprojde.
„No, přejdeme k místu, činu, ne?“ vrhla na Gerkhana významný pohled a všichni odešli do ložnice. Oba zločinci už leželi v docela velké kluži krve. Záchranáři je rychle naložili a odvezli.
„Musíme to sepsat.“ prohlásil Gerkhan.
„Já tady počkám, než kolegové vedle skončí.“ povzdechl si Jäger.
„Já Vás odvezu na služebnu.“ nabídl Semir Susanně. Ta v tu chvíli úplně zbělala.
A sakra, je to tady. pomyslel si Ben. „V pohodě, já jí tam pak hodím. Myslím, že skončí rychle já jsem říkal, že ji pak hodím do nemocnice. Chce zajít za šéfovou a já s ní taky potřebuju mluvit.“ „Dobře, tak na služebně.“ odvětil Semir a podle tónu jeho hlasu se zdálo, že ani nic nepoznal. Susanne se sklesle posadila na židličku u klavíru a začala hrát. Hra na klavír pro ni byla něčím, co ji vždycky uklidnilo, něčím, co jí vždycky pomohlo se vším se vyrovnat. Semir, který byl už na odchodu, se otočil, když slyšel zvuk klavíru a na Krügerovou vrhl obdivný pohled.
„Je dobrá.“ řekl Benovi.
„Já vím …“ usmál se a rychle za ním zavřel domovní dveře. Taky došel zavřít dveře do ložnice, kde stále pětice policistů vyšetřovalo místo činu. Poté šel k Susanne a obejmul jí.
„Děkuju.“ zašeptala a políbila ho. „Jak jsi věděl, že …“ neodpověděla, ale věděla, že Ben ví, o čem mluví.
„Mluvil jsem s doktorem a říkal, že to může nastat.“ Jenom přikývla. Susanne začal vyzvánět mobil. Lehce políbila Bena, usmála se na něj a odešla si pro kabelku.
„Prosím? Tady Susanne Krüger.“ Poté chvíli mlčela. „Skvěle. Můžeme ji navštívit?“ Opět se odmlčela. „Děkuji, nashle.“ „Bene! Volali z nemocnice, že se Kim probrala.“ zvolala nadšeně. „Chceš tam dovést?“
„Kdybys mohl …“
„Pro tebe všechno …“ políbil ji.
„Děkuju.“ mile se usmála. Otevřely se dveře do ložnice.
„Hotovo pane Jägere, můžete si tady uklidit. My jsme tu skončili. Nashle.“ rozloučili se a odešli z bytu.
„Chceš to tu pomoct uklidit?“
„Není potřeba, zavolám uklízečce, ať přijde.“
„Ty máš uklízečku?“ zasmála se.
„Samozřejmě. Zaprvý na uklízení nemám čas a za druhý mě to nebaví.“
„Tak to u vás na dálniční asi zůstanu, když máte takový platy, že si za to můžete dovolit i uklízečku …“ řekla se smíchem. Ben se taky pouze rozesmál. Nepovažoval za nutné a dobré jí teď sdělovat, že většinu peněz má od otce.
„Tak jedem?“ zeptal se, aby změnil téma. Přikývla a ruku v ruce se vydali k autu …
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
A proč by nemohla? Very Happy doufám v pokračování
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Zajímavé pokra?ování, ale krátké Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: rezerva na pokračování
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Woxys napsal:
Zuz, doporučuji, abys pokračování vložila do prvního příspěvku s textem a jednoduše pak komentářem upozornila ostatní, že je nový díl Smile

díky Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Konec
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Přidávám poslední pokračování povídky. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Milá povídka, je skvělé, že má happy end. Smile
Líbilo se mi, jak jsi do akce vložila i kousíček humoru v podobě ťafky do chybějícího Semira: ,Tohle měl vidět Semir. Aspoň by viděl, jak se má střílet.‘
Skvěle jsi využila hovorovou češtinu jako podtrhnutí záporné postavy: „Já ti říkám vodhoď tu bouchačku, nebo ji ustřelím palici!“
Doplňující informace, k jaké epizodě se v ději vracíš, je fajn, přesto bych ji místo do závorky přímo do textu vložila spíše buď nad povídku v krátkém úvodu pro čtenáře, anebo pod povídku třeba s hvězdičkou.
Co se mi trochu nelíbilo, byla shoda jmen u sekretářky a hlavní postavy. Mátlo mě to, ale v polovině povídky jsi začala sekretářku jmenovat českým ekvivatelentem daného jména, tak to bylo lépe rozlišitelné. Smile
Máš hezký sloh, jen je škoda, že sis nepohrála s větami. Krátké a jednoduché věty působí úsečně, zkusila bych je rozvinout.
Povídka se mi trochu hůř četla, protože jsi neodsadila přímé řeči jednotlivých postav. Doporučuji text trochu upravit tímto způsobem:
Odvezl ji do nemocnice, kde absolvovala pár vyšetření. Mezitím Ben čekal na chodbě. Asi po hodině za ním přišla sestra, že ho pan doktor Weiß žádá, aby za ním přišel. Vůbec netušil, kdo a co po něm chce.
„Dobrý den, pane Jägere, chtěl bych s Vámi mluvit ohledně slečny Krügerové.“
„Já vím, co se jí stalo.“ skočil mu Ben do řeči a otřásl se při vzpomínce, čím si vším musela projít.
„Jenom Vám tedy chci říct, že by bylo dobré, kdyby si teď vzala dovolenou a někdo na ní dával pozor, protože lidé po těchto zážitcích někdy mívají skony ubližovat si.“ Odmlčel se a Ben pochopil, že tím doktor myslí, že by se mohla pokusit i o sebevraždu. „Navíc u ní je to mnohem více pravděpodobné, protože má již z dřívější doby jisté problémy.“ Znovu se odmlčel. Čekal, jestli to Jäger ví, nebo ne. Ten ovšem pouze nechápavě koukal. „Rád bych Vám to prozradil, ale nemohu. A také je velmi pravděpodobné, že se teď bude obávat mužů.“
„Zatím to tak nevypadá.“ opět mu skočil do řeči.
„Buďto to ještě může přijít, nebo to může být pouze sympatie k určitým lidem. Setkala se ještě s někým jiným než s Vámi?“ Ben zakroutil hlavou. „Ještě může nastat jedna varianta. Která se ovšem nevyskytuje moc často. Ale může se stát, že to na ní nezanechá žádné následky, vzhledem k tomu, že má vystudovanou policejní školu a tím pádem je na podobné situace psychicky připravovaná.“
„Doufejme.“ pronesl s nadějí.

Pro čtenáře je to lépe čitelné a ani se tak často netrácí v tom, jaká postava co řekla.
Taky by bylo dobré v celé povídce použít jen jeden čas, buď psát v minulém čase, anebo v přítomném. Asi jsi tím chtěla podtrhnout napětí, což je fajn, ale najednou mi to nenavazovalo na předchozí text.

Vítám tě na povídkovém fóru, je super, že se objevil další autor. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Děkuji ti za chválu i výtky Smile
Abych se popravdě přiznala, na tuto povídku nejsem kdovíjak pyšná. Přece jenom už to budou dva roky, co jsem ji psala. V té době jsem s psaním víceméně začínala. Very Happy
Na odsazování přímých řečí už mě upozornila SaM u povídky "Paní Kranichová", takže už jsem to teď tak začala psát Smile Vycházela jsem ze "školních základů", takže jsem byla zvyklá psát přímou řeč za sebe ... Very Happy

Povídku zkusím trochu přepracovat do lepší podoby ... Wink

Každopádně děkuji, jak za tvoje postřehy, tak i za uvítání. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Tak je tu trochu upravená verze Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Tak to je super, nová šéfová je fakt skvělá, a Ben je fakt sukničkář Laughing

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Barus


Založen: 13. 09. 2014
Příspěvky: 9
Odpovědět s citátem
Hartmutt: To je u Bena úplně normální Laughing

_________________
Šéfová: Až ho uvidíte, hlaste se. A žádný kaskadérský akce, nejsme na divokým západě!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránky
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Jé, moc děkuji za koment Hartmutt Freund z KTU! Smile Mám radost, že si to ještě někdo po tak dlouhé době, co to tady visí, přečetl Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Nová šéfová
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma