AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Povídka č. 038 - Dávná minulost
Tina11


Založen: 08. 12. 2007
Příspěvky: 92
Bydliště: Ústí nad Labem
Odpovědět s citátem
Celé Německo bylo zahaleno do sněhové přikrývky, blížili se vánoční svátky a děti měli pár dní volna, kdy budou trávit večer s rodiči a rozbalovat dárečky pod krásným vánočním stromečkem na 24.12.

Tina s Tomem se vraceli z týdenní dovolené z vesničky Hartberg v Rakousku. Zastavili se na malou přestávku na dálnici za Mnichovem. V Hartbergu byli bez dětí, protože Martin a Péťa byli s lyžařským kroužkem na týdenním soustředění ve švýcarských Alpách, Tina s Tomem tu byli hlavně na lyžích a taky si chtěli udělat týden pro sebe, protože v okolí jsou dobrá lyžařská střediska. Také se si udělali výlety na vánoční trhy do Vídně a do Štýrského Hradce.

Tina si šla mezitím sednout na kávu a něco sladkého, než Tom čerpal ještě nějakou tu šťávu do jejich autíčka – Škoda Superb Combi.

Když přišel Tom, Tina si trochu prohlížela denní tisk. Tom si sednul vedle Tiny, byla to kožená sedačka do písmene „L“.
TOM: „ Takový servis.“ Tina odložila noviny na stranu.
TINA: „ Tak se vším všudy.“
TOM: „ Byl jeden z nejkrásnějších týdnů všech dob.“
TINA: „ Proč pak?“
TOM: „ Protože byl strávený bez dětí.“
TINA: „ Krásný romantický týden.“ Tom se jenom usmál na Tinu. Dali si pár pěkných velkých polibků. „ Miláčku, je ti jasný, že naše vánočné svátky budou pracovní, když jsme si teď udělali dovolenou.“
TOM: „ Stejnak by to na nás vyšlo – buď mi anebo Semir. Protože náš milí kolega Semir se u Engelhardtové vyžádal dřív dovolenou.“
TINA: „ Ono to je i kvůli loňsku, kdy jsme si vzali všichni dovolenou. A nemá náhodou s tím něco společného ta naše týdenní dovolená.“
TOM: „ Ano, miláčku, má. Hodilo se to, když Péťa s Martinem odjeli pryč.“
TINA: „ Vždyť já se nezlobím, ale naopak to byl výborný nápad. Někdy si tak říkám, kam chodíš na tak dobré nápady.“ Dala Tomovi pusu na rty.
Na služebně……. Semir byl u Andrey a dávali dohromady nějaké hlášení.
HOTE: „Tak panstvo, tady jsou služby na zbytek roku.“ Šel s listem papíru k Semirovi a Andree.
SEMIR: „ Tak ukaž.“ Hote, papír předal Semirovi. „ No miláčku, máme volno až do konce roku.“ Na Semirovi bylo vidět, že má škodolibou radost, že si bude doma válet šunky a kolegové budou makat.
BONRÁT: „ Hote, tak kde jsou ty rozpisy?“
HOTE: „ Má je právě Semir.“ Bonrát přišel k, Hotovi. Semir předal rozpisy Bonrátovi.
BONRÁT: „ Hote, to budeme mít pěknou službu přes svátky.“
HOTE: „ Já vím.“
ANDREA: „ Kdo tu bude?“
HOTE: „ Budeme sloužit s Tinou a Tomem.“

Štědrý den……. Když přišla Tina s Tomem na služebnu, kde to vypadalo jako v nějakém supermarketu s vánočními ozdobami. Na služebně byli samé vánoční ozdoby – kouličky, hvězdičky, rampouchy, srdíčka, houbičky,……. Ve stejných barvách tu byli i různé řetězy na vánoční stromeček, ozdoby do oken i na ven,…….
HOTE: „ Naši kolegové přišli.“
TINA: „ Hote, co se tu děje?“
HOTE: „ Nad ránem se na A7 vybourali dva kamiony s těmito ozdobami. Bylo by to škoda…….“
BONRÁT: „ Vždyť jsou nádherný.“
TOM: „ A co na to řekne naše šéfka.“ Podíval se na Tinu.
TINA: „ No co by řekla, ať se jich naši kolegové co nejdříve zbaví. Ale protože to šéfčina slabost, hlavně ozdobičky na stromeček, tak mi tu nechce jednu krabičku od každého.“
TOM: „ Miláčku, nemáš toho doma nějak moc.“
TINA: „ To je sice pravda. Miláčku, to bys měl vědět, že to je moje záliba. A těch pár krabiček se mezitím ztratí jako nic.“ Dala Tomovi pusu na rty. Odešla do kuchyňky postavit svou krabičku se svým domácím cukrovím. Tom raději nic neříkal a šel za Tinou, která byla na odchodu na kontrolu dálnic. Hote s Bonrátem se jenom usmívali.
BONRÁT: „ Manželé na pravém místě.“
HOTE: „ To máš svatou pravdu. A teď do práce.“
BONRÁT: „ A čeho?“
HOTE: „ Uklidit ty ozdobičky. Slyšel jsi šéfku.“
BONRÁT: „ No jasně.“

Tina s Tomem dělali běžné kontroly na dálničních úsecích, které zrovna měli v plánu a co jim připadlo do cesty. Po obhlídce Tina s Tomem se zajeli podívat na Schrödera k jeho stánku. Ke stánku přijel šedo-stříbrný mercedes, Tina s Tomem vystoupili z auta a Schröder byl ve svém stánku. Stánek byl ozdoben vánočními motivy a na pultíku Schröderovi stál malý vánoční stromeček.
SCHRÖDER: „ Co vás ke mně zavedlo.“
TOM: „ Chuť k jídlu.“
TINA: „ Nepočítali jsme, že tu budeš v tento den.“
SCHRÖDER: „ Jsem tu jenom na chvilku a pak mě tu nenajde. Moje brány mého stánku se otevřou až v novém roce.“
TOM: „ Ty někam jedeš?“
SCHRÖDER: „ Jedu za teplem. Koukám, že na vás letos vyšla služba.“
TINA: „ Taková je už naše práce.“
SCHRÖDER: „ Když jste tu, mám pro vás slavnostní menu.“ Když poobědvali Schröderovo slavnostní menu, vydali se na služebnu, kde to vůbec nepoznali. Hote s Bonrátem ozdobili živý vánoční stromeček – jedlička, který byl přibližně 140 cm vysoký. Po služebně byli rozvěšené girlandy a jednotlivé kouličky z kamionu na barevných stuhách. A všechny krabice s ozdobami zmizeli. Tina s Tomem se zastavili u Hota a Bonráta.
TINA: „ To je krásný stromeček.“
HOTE: „ Díky.“
TOM: „ Kam zmizeli ty krabice?“
BONRÁT: „ Udali jsme je tak rychle, že jsme se ani nestačili divit.“
TINA: „ Byla by škoda nechat tak krásný stromeček bez špičky nebo hvězdy.“
TOM: „ To je svatá pravda.“ Hote, se otočil pro krabičku, kde byla nádherná zlatá středně velká hvězda, dělaná jako špička na stromeček.
TINA: „ Tuhle tu hvězdu máme doma. Jako malá jsem ji každé Vánoce dávala na stromeček.“
HOTE: „ Tak máš tu čest jí dát na čestné místo.“
TINA: „ Já?“
BONRÁT: „ Samozřejmě.“
TOM: „ Hotemu s tím uděláš velkou radost.“
HOTE: „ Je to taky naše rodinná památka.“ Tina vzala opatrně hvězdu s krabičky a opatrně ji posadila na její čestné místo – na špičku jedličky.
BONRÁT: „ To je nádhera.“
TOM: „ Teď je to mnohem hezčí.“
TINA: „ Krásně se tam vyjímá.“ Všichni se na stromeček dívali s takovým údivem, že skoro zapomněli pracovat. Hote s Bonrátem chtěli svým kolegům v pracovním poselství, co znejpříjemnit, aby na ně vzpomínali hodně dlouho.

Celá rodina Semira Gerkhana odjela trávit vánoční svátky do Rakouska do městečka Ebensee, kde si ho nechali postavit společně s Tinou, Tomem, Elenou a Janem. Dům je dost velký na tak velkou rodinu – Semira, Andreu a jejich děti, a Hartmuta, Katrinou s Natálkou. Na těch pár dní si interiér domečku vyzdobili vánoční výzdobou, a venku na zahradě děti postavili velkou sněhuláčí rodinku, světýlkami ozdobili venkovní smrček. Do obýváku si postavili velký umělý stromeček, který si nazdobili do stříbrné barvy. Kolem šesté si udělali štědrovečerní večeři a pak se vrhli na hromadu dárků pod stromečkem.

Na služebně se pracovalo i ten slavnostní den. Tom s Tinou dávali hlášení do kupy. Tina se hrabala v šanonech ve své kanceláři, seděla pod stolem.
TOM: „ Miláčku, tady máš ty další desky.“ Stál v Tinině kanceláři. Jen co to Tom dořekl, tak se bouchla do hlavy.
TINA: „ Au.“ Ozval se Tinin hlas zpoza stolu.
TOM: „ Co tam děláš?“ Sehnul se pod stůl za Tinou.
TINA: „ Dělám vánoční úklid v papírech.“
HOTE: „ Kde jsou ty dva?“
BONRÁT: „ Nevím. Běž se podívat do Tininy kanceláře.“ Hote, se šel podívat do Tininy kanceláře.
HOTE: „ Co vy dva tady děláte?“
TOM: „ Tina tu dělá trochu pořádek.“ Vylezl zpod stolu.
TINA: „ Někdo by z dobré duše, by mi mohl dat ty zprávy, co leží na stole.“
HOTE: „ Tak já ohnu své staré kosti.“ Podal Tině dvě zprávy, co chtěla. Uložila si je, kam potřebovala. „Už jsi ty desky našla?“ Tina vylezla zpod stolu.
TINA: „ Tady jsou. Tohle to čachrování s papírama je mi čert dlužnej.“
TOM: „ Konec roku je konec roku.“ Odešel z kanceláře.

Když už měli všechno hotovo, tak si všichni čtyři udělali pauzu v kuchyňce, kde si poseděli a najedli řízků s bramborovým salátem, který přivezl Tom s Tinou od Schrödera s přáním poklidné služby a pěkně strávených svátků.

Už bylo kolem té desáté hodiny večerní, byli dobře napapaní dobrou večeří od Schrödera. Tak se pomalu rozpustil diskuzní kroužek v kuchyňce. Tina směřovala do své kanceláře se pokochat svými ozdobičkami, když se Andreině stolu ozval telefon, který zvedla.
TINA: „ Dálniční policie, Kranichová,……. A kde se to stalo? …….“ To už se u Tiny srocovali kolegové. „ Hned jsme u vás……. Nashle.“ Zavěsila.
HOTE: „ Neříkej, že máme práci.“
TINA: „ Nehoda na A3, 56 km.“ Všichni se odebrali pro bundy a vyrazili na cestu. Hote s Bonrátem vzali pár kolegů sebou.

Na místě nehody……. Policejní konvoj dorazil k nehodě černého Audi s dalšími dvěma auty v sobě. Řidička z Audi byla těžce zraněná a tak se o ní lékaři starali. Tina zašla za lékaři, kteří už museli konstatovat smrt řidičky. Hote s Bonrátem vyslýchali ostatní účastníky nehody. Tina dostala osobní věci od lékařů v gumových rukavicích, které měla při sobě. Tom si prohlížel zničené černé Audi, po chvilce se všichni setkali u Audi.
HOTE: „ Co ta řidička?“
TINA: „ Melisa Köhlerová před pár minutami podlehla svým zraněním.“
BONRÁT: „ To se moc nehodí na tento den.“
HOTE: „ Svědkové vypověděli, že tu nehodu způsobilo černé Audi.“
TOM: „ Raději Audi nechte převést na technické.“
BONRÁT: „ Dobře.“
HOTE: „ Jeďte k ní domů, my se o to tady postaráme.“
TOM: „ Díky.“ Tina vložili Melisini věci do pytlíku na důkazy, který připravil, Hote. Pak s Tomem odjeli na adresu, kterou měla Melisa v občance.

Před domem Melisy……. Melisin byt se nacházel ve vilové čtvrti v Bonnu. Tina s Tomem vystoupili z mercedesu a Tina zazvonila na zvonek u branky. Ale v celé vile byla tma. Ve vedlejší vile byla venku u popelnic sousedka – vysypávala odpadky po rozbalených dárcích.
TINA: „ Jednu výzvědnou kancelář tu máme.“
TOM: „ Vypadá, že bude vědět všechno.“ Špitli si pro sebe a usmáli se na sebe. Tedy popošli k sousedce.
TINA: „ Znáte Melisu Köhlerovou?“
SOUSEDKA: „ A můžu vědět, kdo se ptá?“
TOM: „ Jsme od dálniční policie. Kranich a to je moje kolegyně.“ Ukázali své průkazy.
TINA: „ Tak znáte je?“
SOUSEDKA: „Ano, s Melisou si dost často mluvíme. Nedávno se vdala a odjeli na svatební cestu. Proč se ptáte?“
TINA: „ Melisa měla nehodu, při které přišla o život.“
SOUSEDKA: „ Dobrý bože……. Melisa a Petr byl každý na své služební cestě. “
TOM: „ A kdy se měli vracet?“
SOUSEDKA: „ Buď dneska anebo až zítra.“ Tina s Tomem se sousedkou rozloučili, Tina s Tomem nasedli do mercedesu a odjeli domů.

Druhý den……. Tina s Tomem přišli na služebnu a viděli, že Engelhardtová u sebe v kanceláři. Tina s Tomem hned za ní zašli.
TINA: „ Šéfová, co vy tady?“
ŠÉFKA: „ Dozvěděla jsem se o té vaší nehodě, při které zemřela Melisa Köhlerová rozená Lichtembergová.“
TINA: „ To je dcera toho obhájce Lichtemberga z Aachenu?“
ŠÉFKA: „ Přesně tak. Před několika týdny se provdala za Petra Köhlera.“
TOM: „ A jak jste se o tom dozvěděla?“
ŠÉFKA: „ Mám své zdroje……. A to jste mi nemohli dát vědět?“
TINA: „ Šéfová, my jsme vás nechtěli rušit v takový slavnostní den a navíc jsme nehledali další informace o mrtvé.“
ŠÉFKA: „ Připadala jsem si jako……. No nic, Lichtemberg přijde osobně na služebnu, chce od vás vysvětlení.“
TOM: „ My mu to vysvětlíme.“
ŠÉFKA: „ To bych byla velice ráda.“ Podívala se na ně trochu vrazědnýma očima, Tina s Tomem odešli z kanceláře. Hned se k nim přifařil, Hote s Bonrátem.
HOTE: „ Jak dopadla audience u Engelhardtové?“
TOM: „ Ani se neptej.“
TINA: „ Engelhardtová je pěkně nabroušená.“
BONRÁT: „ Copak jste ji provedli?“
TOM: „ No že jsme zatajili tu včerejší nehodu, kdybychom si zjistili, proklepli tu Köhlerovou.“
TINA: „ Ani výmluva na Štědrý den nepomohl.“
HOTE: „ To je naše celá Engelhardtová.“

O hodinku a půl později……. Tina dohledávala nějaké informace o Melise Köhlerové Lichtembergové na Andreině počítači. Našla pár novinových článků na internetu. Po chvilce za Tinou přišel Tom, vyšpízovat situaci, která stála u kopírky, kde se vyjížděli články. Tom se opřel zadní částí těla o Andrein stůl, tak aby viděl na Tinu.
TOM: „ Našla jsi něco o té mrtvé?“
TINA: „ Pár článků v novinách.“ Vytisklé články předala Tomovi do ruky.
TOM: „ Lichtembergovi je docela zvučné jméno…….“
TINA: „ Dostávají ty nejlepší služby a vysekávají od basy dost svých mandantů.“
TOM: „ Ale i ten Köhler je dost na výsluní. A víš, co je zajímavého?“
TINA: „ Copak?“ Přišla k Tomovi.
TOM: „ Tatínek právník, dcera právnička a její manžel taky právník. Nepřipomíná ti to něco.“ Blbě se na Tinu podíval.
TINA: „ Hned jsem tušila, že k tomu budeš mít nějaký komentář.“ Články odložil na stůl a objal rukama Tinu kolem pasu, usmívali se od ucha k uchu. Tom dal Tině pusu, když je vyrušil obhájce Lichtemberg.
LICHTEMBERG: „ Pardon, že ruším,…….“ Tina s Tomem se lekli a odtrhli se od sebe. „Je vaše šéfka Anna Engelhardtová u sebe v kanceláři?“
TINA: „ Samozřejmě.“
LICHTEMBERG: „ Díky.“ Odešel do kanceláře Anny Engelhardtové.
TOM: „ Kdo to byl?“
TINA: „ Nemám zdání.“ Po chvilce vykoukla Engelhardtová z kanceláře.
ŠÉFKA: „ Tino, Tome, pojďte sem.“ Tina s Tomem se sebrali a odešli za Engelhardtovou do kanceláře. Hote s Bonrátem zvědavý, co se děje u Engelhardtové v kanceláře, a tak čekali u Andreina stolu. „Michael Lichtemberg, obhájce a otec Melisy Köhlerové. A to jsou mí komisaři – Tina Kranichová a Tom Kranich.“ Lichtemberg se na ně koukal divně, když se před chvilkou cukrovali a že jsou to manželé.
LICHTEMBERG: „ Velice mě těší.“
TOM: „ I nás.“
LICHTEMBERG: „ Přišel jsem se zeptat, jak to bylo s tou nehodou mé dcery. Jak se to stalo?“
TINA: „ Už jsme přijeli k hotové nehodě. A vaše dcera zamřela pod rukama lékařů.“
LICHTEMBERG: „ To se mi nechce věřit. Jedna z nejdražších dálničních policií, co je v celém Německu. Když si pro podezřelého zajedou i do krámu s květinami. Škoda za několik tisíc €.“ To bylo, ještě než Tina s Tomem odjeli na dovolenou. Kdy měli na starosti muže, který znásilnil jednu mladou dívku.
TOM: „ Ale to tak.“
TINA: „ Kolem desáté jsme dostali zprávu, že se stala nehoda. Tak jsme vyrazili na cestu.“
LICHTEMBERG: „ A tohle to myslíte vážně? …….“ To se do kanceláře přiřítil, Hote.
HOTE: „ Nerad ruším, ale tady jsou podklady k té včerejší nehodě.“
TINA: „ Díky Hote.“ Hote, předal papíry z nemocnice a výpis z Andreina telefonu, že opravdu jeden z účastníků nehody volal na policii. Hote, zase odešel dělat svou práci.
LICHTEMBERG: „ Co pak to jsou za podklady, jestli se můžu ptát?“
TINA: „ Podívejte se sám. Jenom lékařská zpráva a včerejší výpis telefonátů.“ Předala oba dva papíry Lichtembergovi. Na Lichtembergově tváři bylo vidět, že Tina s Tomem mluví pravdu.
LICHTEMBERG: „ Z toho jde vidět, že všechno podle vás sedí.“ Předal papíry Engelhardtové. „Ale přece jste to mohli říct své nadřízené.“
TOM: „ Nechtěli jsme rušit naší šéfku, když byl tak……. A na víc jsme si neověřovali jméno.“
TINA: „ Ještě jsme jeli k nim domu, ale Melisin manžel nebyl doma. Trochu jsme se vyptávali jejich sousedky.“
LICHTEMBERG: „ Dobře. Chci vědět, kdo to byl a proč to udělal. Za Petrem dojdu sám. Budete mě průběžně informovat.“
TOM: „ Zajisté.“ Lichtemberg se s komisaři rozloučil a odešel za kanceláře. Tom s Tinou byli na odchodu, když šéfka na něco přišla.
ŠÉFKA: „ Sprovoďte případ ze stolu, co nejdřív.“
TINA: „ Jistě.“ Odešli z kanceláře. Zastavili se u Hota a Bonráta, kteří obývali Andrein stůl.
HOTE: „ Tak co? A kdo to byl?“
BONRÁT: „ Byl nějaký naštvaný.“
TOM: „ To byl obhájce Lichtemberg.“
TINA: „ Měl jak si špatnou náladu, protože jsme to neřešili už včera.“
HOTE: „ To je ten Lichtemberg, kde koho vyseká?“
TOM: „ Sám osobně. A kde teď začneme?“
TINA: „ Co třeba na kterých případech pracovala.“ To už se ozval Andrein telefon. Hote, ho vzal.
HOTE: „ Dálniční policie, u telefonu Herzberger.“
PETR: „ Ahoj Hote, máš někde po ruce mou milovanou sestřičku Tinu?“
HOTE: „ Samozřejmě, že mám. Hned ti jo předám.“
PETR: „ Díky.“
HOTE: „ Tino, někdo tě nutně postrádá.“
TINA: „ A kdo je to?“
HOTE: „ Nech se překvapit.“ Předal ji telefon.
TINA: „ Kranichová…….“
PETR: „ Ahoj ségro, to je pravda o Melise Köhlerové alias Lichtembergové.“
TINA: „ Ano je. Petře, nechceš nám trochu píchnout?“
PETR: „ Úplně jsi mi to vzala z úst, sestřičko moje. Tak se sejdeme v Aachenu.“
TINA: „ Za chvilku jsme tam. Ahoj.“
PETR: „ Ahoj.“ Oba dva zavěsili.
TOM: „ Výlet směr Aachen?“
TINA: „ Jistě.“ Tom s Tinou si vzali své bundy a vyrazili do Aachenu.

V Aachenu……. Tina, Tom a Petr se potkali před budovou státního zastupitelství v Aachenu.
PETR: „ Ahoj.“
TINA, TOM: „ Ahoj.“ Odcházeli do Melisini pracovny.
PETR: „ Ani jsem tomu nechtěl věřit, že Melisa měla včera večer nehodu a že už není mezi námi.“
TOM: „ Od Lichtemberga jsme si to užili až, až, když se objevil na služebně.“
PETR: „ Tomu se ani nedivím, on je někdy takový, že je někdy na zabití.“
TINA: „ A ještě do toho šéfová, tak máš toho po krk.“
PETR: „ Už víte přibližně, jestli to byla Melisina chyba nebo jí někdo umlčel.“
TOM: „ To zatím nevíme, Melisino auto je ještě na technickém. No a právě jsme přišli za tebou.“ Došli do Melisiny pracovny.
PETR: „ Tak toto bylo její království.“
TINA: „ Melisin manžel tu taktéž pracuje?“
PETR: „ Ano.“ Tina s Tomem se procházeli po její pracovně. Tina si sedla za její stůl do křesla. Prohledávala šuplíčky ve stole.
TOM: „ Neprocházela Melisa nějakým stavem, že by jí něco trápilo?“
PETR: „ Nemám zdání. Hrozně moc se těšila na svatební cestu, ze které se měla vrátit. A většinou své problémy řešila se svým mužem.“
TINA: „ A co nějaký případ?“
PETR: „ Jednou se mi svěřila, že viděla jednoho muže v Kolíně z jejího dávného případu. Byla z toho celá nesvá, a že má z něho strach. Prý byl být ten dotyčný po smrti.“
TOM: „ Víš, koho se jedná?“
PETR: „ To netuším. Ten případ patřil mezi první Melisini případy. Melisa dřív pracovala v Hannoveru, asi tak 5 – 10 let, co je tady v Aachenu.“ Jeden šuplík byl zamčený a tak si Tina trochu pomohla svým kapesním nožíkem a šuplík si otevřela. V šuplíku byli otevřené obálky. Tina je vzala ze šuplíku a položila je stůl, jednalo se o pět obálek.
TOM: „ Copak to tu máme.“ Přišel k Tině. Tina jednu obálku vzala do ruky a vyndala dopis, kde bylo napsáno: „ Nemáš šanci, vždy si tě najdu.“ Věta byla poskládaná z různých písmenek z různých novin a časopisů.
PETR: „ To vypadá jako výhrůžný dopis.“
TOM: „ Miláčku, že budeš mít určitě rukavice.“
TINA: „ Samozřejmě.“ Vyndala gumové rukavice z kapsy u kalhot a vzala si je na ruce.
PETR: „ Vy jste mi teda dvojka.“
TOM: „ Proto jsme se taky dali dohromady.“ Tina vyndala z ostatních obálek dopisy ven. Na každém dopise byla jedna věta a vždy poskládaná z písmenek z novin a časopisů. Dopisy obsahovali: „Jsem v Kolíně.“ „Posílám velké pozdravy.“ „Rád tě někdy zase uvidím.“ „Vždy budu tvůj stín, kterého se nezbavíš.“
PETR: „ Na obálkách je razítko z Bonnu.“
TINA: „ Jsou poslané začátkem měsíce. Takže to trvá od srpna.“
TOM: „ Před půl rokem někoho propustili z basy. A je to jeden z prvních případů Melisy.“ Tina uložila dopisy s obálkami do pytlíku na důkazy. Tina si vzala pytlík do ruky, ale před tím si sundala gumové rukavice, které hodila do koše pod stolem. V Melisině kanceláři se objevil Köhler. Tina, Tom a Petr přišli blíže ke Köhlerovi.
KÖHLER: „ Co vy tu chcete? A ty Petře.“ Než se stačila Tina s Tomem představit nebo Petr vysvětlit, v kanceláři se objevil Lichtemberg.
LICHTEMBERG: „ Dálniční policie na stopě. Petře chci ti představit komisaře z dálniční policie – Tina Kranichová a Tom Kranich.“ Tina s Tomem si podali ruce s Köhlerem na přivítanou.
TINA: „ Vyšetřujeme nehodu vaší manželky Melisy.“
KÖHLER: „ Petr Köhler, Melisin manžel. Vůbec nemám tušení, proč se to stalo.“
LICHTEMBERG: „ A co v tady Berghammere?“
PETR: „ Jenom jsem je sem zavedl.“
LICHTEMBERG: „ A necháte nás o samotě?“
PETR: „ Zajisté.“ Tině pošeptal. „Počkám na vás u mě v kanceláři.“
TINA: „ Přijdeme tam.“ Řekla tichým hlasem. Tinin bratr Petr odešel z kanceláře Melisy a šel podle dohody do své kanceláře.
KÖHLER: „ A už jste něco vypátrali?“
TOM: „ Příčinu nehody zatím nám je nejasný. Auto jsme nechali převést na technické.“
TINA: „ Mimo to jsme našli ve stolu vaší manželky, tyto dopisy.“ Ukázala jim dopisy.
KÖHLER: „ Co to jsou za dopisy?“
TOM: „ V dopisech pachatel vyhrožuje vaší manželce. Chce jí nahnat strach, aby si na něho dala velký pozor.“
LICHTEMBERG: „ To chcete říct, že měl v plánu zabít mou dceru.“
TOM: „ Už se mu to povedlo. Dopisy necháme dát na rozbor.“
TINA: „ Málo kdy se na takových dopisech najde nějaká kloudná stopa. Melisa ty dopisy dostávala půl roku. Vždy přišli začátkem měsíce.“
KÖHLER: „ Melisa se mi s ničím takovým nesvěřila. Bylo na ni vidět, že jí poslední dobou něco trápí, ale nesvěřila se mi. Bylo to neobvyklé.“
TOM: „ Už vás necháme být. Kdyby se něco dělo, dáme vám vědět.“
LICHTEMBERG: „ Chci, abyste to co nejdříve sprovodili.“
TINA: „ Jistě.“
TINA, TOM: „ Nashle.“ Odešli z kanceláře, zašli za Tininým bratrem Petrem.
PETR: „ Jak to vše dopadlo?“
TINA: „ Myslela, že to dopadne hůř.“ Ještě chvilku zdrželi a pak odešli ke svým vozidlům. Köhler se koukal z okna na silnici, jak Tina, Tom a Petr nasedají do svých aut a odjíždějí.
KÖHLER: „ Ta komisařka mi je nějaká povědomá. Už jsem ji někde viděl.“
LICHTEMBERG: „ Třeba jsi ji viděl v novinách či v televizi. Nehody z dálnice jsou pořád v televizi.“
KÖHLER: „ Tam né, ale u Petra v kanceláři. Na fotce. Z Petrovy svatby. Byli tam oba dva.“
LICHTEMBERG: „ Myslíš, si že jsou příbuzní?“
KÖHLER: „ Určitě jsou to bratr a sestra. Zapomeň na to. Důležití je, aby se vyšetřila nehoda Melisy.“

Na služebně……. Hote s Bonrátem seděli u svého společného stolu, když přišel Tom s Tinou na služebnu.
TOM: „ Máme pro vás práci.“
BONRÁT: „ Co to je?“
TINA: „ Odneste tyto dopisy na technické. Ať z toho vytáhnou, co to dá.“ Předala Bonrátovi dopisy v pytlíku.
HOTE: „ Rozkaz.“ Tina s Tomem pokračovali dál v cestě, až k Andreinu stolu. Hote s Bonrátem se hned vstali, vzali si bundy a odjeli na KTU.
TOM: „ A co teď? Teď se nemáme čeho chytit, než se ozve technické.“
TINA: „ Zkusím zavolat do Hannoveru…….“
TOM: „ Myslíš, že tam bude sedět nějaká zbloudilá duše.“
TINA: „ Třeba.“

O hodinku později……. Tina měla telefonát z Hannoveru, když za ní šel Tom.
TOM: „ Miláčku,…….“ Jak ho Tina viděla, podívala se na Toma. Tom už nic neříkal. Tina si psala kódy 4 případů, na kterých dělala Melisa a kteří by mohli být adepti. Rozloučila se a zavěsila.
TINA: „ Co pak bys rád?“
TOM: „ Přišel jsem se optati, jak jsi daleko.“
TINA: „ Jedna zbloudilá duše mi dala 4 tipy případů, na kterých Melisa dělala. Spisy jsou uloženy na státním zastupitelství v Kolíně. Má to pod patronací…….“ Tom skočil Tině do řeči.
TOM: „ Státní zástupkyně Isolde Schrankmannová.“
TINA: „ Správně.“ To se na služebně objevil, Hote s Bonrátem. „Kde jste se nám zatoulali?“
BONRÁT: „ Zdrželi nás jedni cizinci.“
TOM: „ Už mají technici zprávu o Melisině voze?“
HOTE: „ Tu vám právě vezeme.“ Zprávu předal Tomovi, který si v ní listoval.
BONRÁT: „ S těmi dopisy si musíte chvilku počkat.“
TOM: „ Technici na Melisině autě našli technickou závadu. Způsobilo to malé zařízení, které zapříčinilo neovladatelnost vozidla.“
TINA: „ Nehoda ušitá přímo na Melisu.“
HOTE: „ Třeba chtěl ten dotyční pouze Melisu zranit.“ To už Engelhardtová vykoukla ze své kanceláře.
ŠÉFKA: „Tino, Tome, můžete na slovíčko?“ Tom odložil spis z technického na stůl. Tina s Tomem zašli za šéfkou do kanceláře. „Už máte něco nového?“
TOM: „ V Melisině kanceláři jsme našli výhružné dopisy, které dostávala půl roku, vždy začátkem měsíce.“
TINA: „ Už jsme je nechali odvést na technické.“
ŠÉFKA: „ Pochybuji, že by se něco na dopisech něco našlo.“
TINA: „ Chtěli bychom od státní zástupkyně Schrankmannové tyto spisy, na kterých dělala Melisa, když byla ještě v Hannoveru.“
ŠÉFKA: „ To je snad chcete otevřít?“
TOM: „ Ne, ale chceme, zjistit, kdo tu Melisinu nehodu začinil.“ Tina předla šéfce papírek s kódy spisů. Šéfka se tak na ně podívala.
ŠÉFKA: „ „A kde jste vzali ty spisy?“
TINA: „ Jedna dobrá duše na státní zastupitelství v Hannoveru mi je řeklo. Tam dřív Melisa působila, než přešla do Aachenu.“
TOM: „ Technické se vyjádřilo k Melisině nehodě. Bylo to přímo přichystané na Melisu.“
ŠÉFKA: „ Dobře, zkusím to nějak vysvětlit Schrankmannové.“ Tina s Tomem odešli z kanceláře, odešli k Andreinýmu stolu.

O dvě hodinky později……. Tina seděla v kuchyňce nad křížovkou, kde si dávala malý oraz od ověřování jmen, které Tina s Tomem proháněli počítačem. Jestli by se na někoho nehodil na popis. Po chvilce k ní přišel Tom, který si šel pro kafe, ale kafe v kávovaru došla.
TOM: „ To už je zase prázdný?“ A držel v ruce prázdnou nádobku.
TINA: „ Byli to dva skřítci – jeden byl široký a druhý byl dlouhý.“ Tomovi došlo, že to byl, Hote s Bonrátem. „A třetí skřítek bystrozraký ti tady něco nechal.“ Tina vzala jeden hrníček, který stál vedle jejího. Tomův hrnek položila do čela stolu. Tom se jenom usmál.
TOM: „ Děkuji ti skřítku.“ Dal Tině polibek a pak si sedl na židli.
TINA: „ Není zač.“
TOM: „ Prošel jsem polovinu jmen a nic, co by měli něco společného s Melisou.“
TINA: „ Je pravda, že to hledání jehly v kupce sena, ale zase Lichtemberg nemůže říct, že jsme nic nepodnikli.“ Přišla je navštívit Engelhardtová, v ruce měla kabelku a kabát a rozhodnutá, že půjde dom.
ŠÉFKA: „ Tak jsem mluvila se státní zástupkyní Schrankmannovou, všechny spisy vám pošle až zítra. Klidně běžte domů, dneska jste toho udělali dost.“
TOM: „ Stejnak bychom už dneska nic nevypátrali.“
ŠÉFKA: „ Tak vám přeji pěkný zbytek dne.“
TINA: „ I vám.“
ŠÉFKA: „ Nashle zítra.“
TOM, TINA: „ Nashle.“ Šéfka odešla ze služebny dom.
TOM: „ A teď alou za Martinem a Péťou, ať si jich během svátků trochu užijeme.“
TINA: „ To samé jsem ti také chtěla nabídnout.“
TOM: „ Jen nepovídej.“
TINA: „ Ale opravdu.“
TOM: „“ Ty moje kecko.“ Dal Tině 2 polibky a odešel do své kanceláře, trochu ji poklidit. Tina v kuchyňce ještě chvilku seděla a pak se odebrala umýt hrnky, Bonrátovi položila vyluštěnou křížovku na stůl a poklidila Andrein stůl.

U mamky a taťky……. Vínová Octavia zastavila před domem Tininých rodičů. A na zahradě domku dováděl Tinin otec se svými vnuky, tak trochu se vrátili do dětských let – na zahradě to vypadalo jako v nějaké galerii se sochami – na zahradě stáli 4 sněhuláci a iglú.
PÉŤA: „ Přijela mamka s taťkou.“
MARTIN: „ Tak jedeme za nimi.“ Dědeček si vzal malého Péťu na koníčka a s Martinem šli za Tinou a Tomem, kteří se k nim chystali. Rodičové se přivítali se svými dětmi a pak odešli na zahradu se podívat na jejich výtvory. Na zahradě byl ještě Tinin bratr Petr. Děti šli dodělat jednoho sněhuláka.
PETR: „ Dlouho jsme se neviděli.“
TOM: „ To je sice pravda, ale zase tě rádi vidíme.“ Tina se do debaty nezapojila, protože trochu pomohla Péťovi a Martinovi dostavět jednoho sněhuláka, který nabil takové velikosti, že byl jejich největší sněhulák.
OTEC: „ Tak se půjdeme ohřát.“ Otec, Tom a Petr odešli dovnitř.
MATKA: „ Kde pak jste nechali Tinu?“
TOM: „ Vrací se do dětských let.“

Druhý den……. Tina s Tomem přišli na služebnu a zavítali rovnou za Engelhardtovou, která seděla ve své kanceláři. Tom s Tinou jenom nakoukli.
TOM: „ Dobré ráno. Co tak brzy po ránu?“
ŠÉFKA: „ Dobré. Musela jsem se ještě stavit u Schrankmannové pro ty vaše spisy.“ Držela v ruce. Tina si pro ně došla.
TINA: „ Že moc děkujeme.“ Šéfka se jenom usmívala. Tina s Tomem odešli z kanceláře. Tina s Tomem si rozdělili spisy – každý měl dva.

O dvě a půl hodiny později……. Tina s Tomem společně seděli v Tomově a Semirově kanceláři, nechala Andrein počítač pro potřebu Hotovi nebo Bonrátovi. To se na půl Tina s Tomem prokousali spisy od Schrankmannové. Hledali svého viníka nehody Melisy Köhlerové-Lichtembergové. Tina ve svém spise narazila na jednoho muže – Stefan Stein. Taková malá nepodstatná figurka v případu, ze kterého se stala důležitá osoba. Nesprávně obvinil pachatele – André Präger, který údajně zavraždil na objednávku manželku mandanta, kterého zastupovala Melisa. Za mlčení dostal nějaké peníze, za které se pak po procesu vypařil pryč. Proč měl Stefan na Melisu spadeno, protože vyřkla to, že on zabil tu mladou ženu, se kterou se důvěrněji znal. Stefan chtěl, aby se svým mužem rozela, ale ona nechtěla, a tak ji Stefan zabil. A jak s tím souvisí ten druhý pachatel? I s ním měla nějaké problémy – půjčila jsi od velkého šéfa Andrého Prägera, a jak jsi mu je včas vracela a mladý Präger se právě hodil šéfovi, který mu udělal takový menší průser – zpronevěřil šéfovi peníze – miliony v ruletě.

Tině právě zaujal Stefan Stein, který se po procesu vypařil za hranice Německa. Tak si to šla ověřit na počítač k Andree. Ale u PC seděl, Hote, dopisoval zprávu pro Engelhardtovou.
HOTE: „ Tino, potřebuješ jít sem?“
TINA: „ Klidně si to v klidu dopiš.“
HOTE: „ To tvoje je důležitý. Ta zpráva pro šéfku pár minut počká.“
TINA: „ Díky, Hote.“ Hote, pustil Tinu sednout do křesla, jeho zprávu mu hodila na lištu. A najela do databáze viníků. Kam zadal jméno Stefan Stein, kde ji vyjelo, že měl něco s dočiněním případem Melisy Köhlerové a že je 3 roky po smrti. „ To by odpovídalo, co říkal Petr.“
HOTE: „ To je ten váš člověk?“
TINA: „ Možná. Ještě si tu jeho smrt ověříme.“
HOTE: „ Zemřel v Holandsku při potápění. Tobě se to nějak nezdá?“
TINA: „ Docela ne, byla to taková nenápadná figurka v případu. Třeba se něco během procesu stalo mezi Melisou a Steinem.“
HOTE: „ A teď se ji pomstil ze záhrobí.“ Tina se jenom usmívala, když volala holandským kolegům do městečka Katwijk.
TINA: „ ……. Kranichová, dálniční policie z Kolína nad Rýnem. Chtěla bych si něco ověřit. Jedná se o smrt Stefana Steina, který se utopil 23. 07. 2008 při potápění ve vašem městečku……. To bude velmi milé……. Díky……. Nashle.“ Zavěsila.
HOTE: „ Tak co?“
TINA: „ Stefan Stein byl skutečně v Holandsku, kde měl svou osudnou nehodu. Jeho zmizení oznámili turisté, a druhý den ho prohlásili za mrtvého.“
HOTE: „ Klidně svou smrt mohl inscenovat.“
TINA: „ Jeho tělo vůbec nenašli. Jeho zprávu o nálezu nám pošlou. Ještě se podíváme na zoubek Andrého Prägera, který sedí za vraždu jedné ženy.“ Tina zadala jméno André Präger, kde se jí objevili malé delikty Prägera.
HOTE: „ Ještě stále sedí.“
TINA: „ Mohl by nám něco říct. Nevypadá, že by někoho zavraždil. Tak se za ním půjdeme podívat.“ Tina vstala z křesla, došla k sobě do kanceláře pro bundu a pak se zase vrátila k Hotovi. „ Až přijde fax od holandských kolegů, tak mi to polož na stůl.“ Vzala si spis do ruky.
HOTE: „ Jasně.“ Hote, se usadil k PC a dopisoval svou zprávu. Tina zašla za Tomem do kuchyňky.
TINA: „ Uděláme si malý výlet do Ossendorfu.“
TOM: „ Do Ossendorfu?“
TINA: „ Cestou ti to vysvětlím.“
TOM: „ Miláčku, to bych byl moc rád.“ Tom si došel pro kabát a vyrazili do Ossendorfu.

Na služebně šéfka Anna Engelhardtová hledala své dva komisaře – Tinu a Toma. A tak se optala Hota, který seděl za Andreiným PC.
ŠÉFKA: „ Kde je Tina s Tomem?“
HOTE: „ Odjeli do Ossendorfu.“
ŠÉFKA: „ Do Ossendorfu?“
HOTE: „ Ano, kvůli jednomu případ od Melisy. Jeli se podívat za jedním vězněm.“
ŠÉFKA: „ Dobře, až se vrátí tak přijdou rovnou do mé kanceláře.“
HOTE: „ Velice rád jim to vyřídím.“ Engelhardtová odešla do své kanceláře.
Ve věznici Ossendorf……. Zde se Tina s Tomem spojili s ředitelem věznice, který jim tak trochu něco řekl o Andrém Prägerovi. Ředitel šel s nimi do výslechové místnosti, kam ho zavede vězeňská služba. Komisařové a ředitel šli pomalu k výslechové místnosti.
ŘEDITEL: „ Co se týče Andrého Prägera, je to úplně neškodný vězeň. Co tu sedí těch několik let, neudělal žádnou blbost.“
TOM: „ Pokud se takhle dobře chová, tak by mohl být předčasně propuštěn.“
ŘEDITEL: „ To ano, ale ještě se zodpovídá za ty zpronevěřené peníze. Už jsem dal i návrh, aby ho propustili, ale bylo to zamítnuto.“
TINA: „ To nikdy nechtěl objasnit případ? Jestli skutečně to byl on.“
ŘEDITEL: „ Ne. Nikdy o tom nemluvil, že by chtěl obnovit proces.“
TOM: „ Chodil někdo za Prägerem?“
ŘEDITEL: „ Ano, jeho kamarádi z té jeho bandy. A další 4 sedí tady s ním.“

Vězeňská dozorce došla pro Prägera do jeho cely.
DOZORCE: „ Prägere, máte tu návštěvu.“
PRÄGER: „ Já a návštěva? Návštěvu jsem tu neměl ani nepamatuji.“
DOZORCE: „ Jasně. Tak jdeme.“ Präger spolu s dozorcem odešli do výslechové místnosti, kde už čekala Tina s Tomem a ředitelem. Tina s Tomem postávali v místnosti, než přišel Präger. Do místnosti přišel dozorce spolu s Prägerem, Prägera odvedl k židli, kam si sedl. Dozorce hned odešel, ale počkal za dveřmi.
ŘEDITEL: „ Chci vám představit komisaře z dálniční policie – Tina Kranichová a Tom Kranich.“
PRÄGER: „ Proč se mnou chcete mluvit?“
TINA: „ Pamatujete si na Melisu Lichtembergovou?“ Posadila se naproti Prägerovi, kde měla přehozenou svou bundu. A položila spis s případem na stůl.
PRÄGER: „ To je ta právnička. Něco se jí stalo?“
TINA: „ Před 2 dny zemřela při dopravní nehodě.“
PRÄGER: „ To mi je líto. Byla velice fajn. Velmi milá dívka.“
TINA: „ A co Stefan Stein?“
PRÄGER: „ Takovej frajírek. To on všechno hodil na mě. S tou vraždou té ženy nemám nic společného, přiznávám ty ukradené peníze mému šéfovi. Ale toto jsem uvedl do protokolu.“
TINA: „ Takže Stein byl váš nepřítel?“
PRÄGER: „ Tak se to dá říct. Dám krk na to, že to udělal on.“
TOM: „ Docela si věříte.“
PRÄGER: „ To ano, ale…….“
TINA: „ Ale co?“
PRÄGER: „ Když jsem šel jednou za tou právničkou, než mě obvinili. Tak se ta právnička se Steinem pohádali v její kanceláři.“
TINA: „ Vybavujete si, o čem se bavili?“
PRÄGER: „ Právnička řekla svůj názor, že to všechno udělal Stein, že zabil tu ženu. Řvali na sebe jako kočka a myš. Stein to celé vyvracel, že to není pravda.“
TOM: „ Proč jste to nepoužil u soudu?“
PRÄGER: „ Stein chtěl, abych mlčel a dělal, že jsem nic neslyšel.“
TINA: „ Kdyby se ten případ zase otevřel, byl byste ochoten říct, co jste teď řekl.“
PRÄGER: „ Otevřít ho kvůli takové maličkosti. To si klidně odsedím těch pár let, když tady hniju tolik let.“
TOM: „ A nemáme se o to aspoň pokusit. Jiný by se mohl přetrhnout, aby vypadl z basy. Hledal by různé důkazy.“
TINA: „ Je to jen na vás. Stačí udělat ten správný krok. Třeba byste mohl dostat jenom podmínku a byl byste na svobodě.“
PRÄGER: „ Tak dobře, dávám plné svolení se to pokusit otevřít.“
TOM: „ Ještě jedna doplňující otázka. Stein vám dal peníze za mlčení?“
PRÄGER: „ Ano, dal mi dvě-tři zálohy. Dělalo to kolem 35 000 marek.“
TINA: „Už vás dál nebudeme zdržovat. Můžete jít.“ Ředitel houknul na dozorce, který stál za dveřmi. Dozorce se s Prägerem ještě zastavili mezi dveřmi…….
PRÄGER: „ Jestli se to podaří, budu vám nadosmrti moc vděčný.“ Tina se jenom usmála, a odešli do cely. Tina vstala ze židle a vzala si svou bundu a pak desky s případem.
ŘEDITEL: „ Velmi milí a hodný kluk. Ten by neublížil ani mouše“
TINA: „ I kdyby si Präger vzal do ruky zbraň a měl by někoho zabít, tak by se raději vzdal.“
TOM: „ Vidím úplně stejně.“ Vzal si svůj kabát z opěradla od židle a společně odešli k východu z věznice. Než Tina s Tomem odešli, od kolegy si převzali své služební zbraně, oblékli se a rozloučili se s ředitelem. Odešli z věznice ven. Šli k mercedesu.
TOM: „ Opravdu si myslíš, že Schrankmannová povolí otevřít ten případ.“
TINA: „ Chtělo to ještě další důkazy, jinak to Schrankmannová nedovolí.“
TOM: „ Ale bylo by to vhodné, když jsi mu to slíbila.“
TINA: „ To je samozřejmé.“ Nasedli do mercedesu a odjeli směrem na služebnu.

Na služebně……. Tina s Tomem se zastavili u Hota, který právě přebíral fax od holandských kolegů.
TINA: „ Už přišel fax od kolegů z Holandska?“
HOTE: „ Před malou chvilkou. Než to poslali, tak volali, že nám ještě posílají papíry k trvalému pobytu.“ Předal fax Tině. Fax si prohlížela.
TINA: „ Takže Stefan Stein žil do roku 2008 v Holandsku.“
TOM: „ Od 2008 musel do letošního žít v Kolíně anebo v jiném státě.“
HOTE: „ Engelhardtová chce, abyste k ní přišli, až se vrátí z výletu.“
TOM: „ Tak tedy jdeme.“ Odešli do šéfčiny kanceláře. Tom poslušně zaklepal na dveře a společně s Tinou vstoupil do kanceláře. Šéfka rychle ukončila telefonát.
TINA: „ Tak nás tady máte.“
ŠÉFKA: „ Nějak se mi zatajují vaše kroky v případu. Lichtemberg je nervózní, co jste už vypátrali. A jak bylo v Ossendorfu?“
TOM: „ Výborně. Chtěli jsme si něco prokonzultovat s Andrém Prägerem – obviněný z vraždy mladé ženy.“
ŠÉFKA: „A je to snad náš podezřelí?“
TINA: „ Podezřelí ne, ale náš svědek.“
ŠÉFKA: „ Svědek?“
TINA: „ Ano, slyšel hádku mezi Melisou a Steinem, když byl za ní v kanceláři. A Präger vše slyšel. Chtěl to použít u soudu, ale Stein mu zaplatil mlčenlivost.“
ŠÉFKA: „ Takže Präger si myslíte, že sedí v Ossendorfu nevině?“
TOM: „ Ano.“
TINA: „ A tak jsme se chtěli zeptat naší státní zástupkyně Schrankmannové, jestli by nám dala povolení k otevření případu.“
ŠÉFKA: „ Je to docela chatrný důkaz pro otevření, ale zkusím to. A je to výslovné přání Prägera?“
TOM: „ Ano.“
ŠÉFKA: „ A další novinky?“
TINA: „ Holandští kolegové nám poslali úmrtní list Steina a jeho papíry trvalého pobytu v Holandsku.“ Všechny papíry předala šéfce.
ŠÉFKA: „ Předstíraná smrt, aby se pomstil Melise, co řekla do očí Steinovi.“
TINA: „ Dá se to tak říct.“
ŠÉFKA: „ Zabít člověka kvůli pravdě.“
TINA: „ Lidé zabíjejí i kvůli jiným věcem. I třeba kvůli pár €.“
ŠÉFKA: „ Takže za tím vším stojí Stefan Stein. Nějak to nastolím Schrankmannové a uvidíme.“ Do kanceláře vstoupil, Hote.
HOTE: „ Mám tu zprávu od techniků. Na obálkách ani na dopisech nejsou pachatelovi otisky, jenom Melisiny. Vystřižená písmenka jsou přilepená pomocí běžného lepidla.“
TOM: „ A co známka?“
HOTE: „ Známky byli přilepené pomocí lepidla, ale pod jednou se našli slabé stopy DNA – patří Steinovi. Rukopis zřejmě patří Steinovi, jsou naprosto shodná.“ Zprávu předal šéfce. V kanceláři mezi dveřmi se objevil Bonrát.
ŠÉFKA: „ Copak se děje?“
BONRÁT: „ Volá Lichtemberg, rád by s vámi mluvil.“
ŠÉFKA: „ Tak mi ho přepojte.“ Všichni odešli z kanceláře, Bonrát přepnul šéfce telefonát.
HOTE: „ Co teď budeme dělat?“
TOM: „ Zajistit bankovní převod Steina Prägerovi, jestli má Stein německé občanství.“
TINA: „ A ještě něco. Jaký byl vztah mezi tou zavražděnou a Steinem.“
HOTE: „ O to se postaráme my.“ Když si rozdělili úkoly mezi sebou – Tom si vzal bankovní převody a Tina německé občanství Steina, tak se pustili do svých úkolů.

O hodinku později……. To se na služebně objevil Lichtemberg a Köhler. Byli u Engelhardtové v kanceláři, kde je seznamovala s případem. Tina volala na německý konzulát v Kolíně.
TINA: „ ……. Kranichová, dálniční policie. Měla bych takovou malou prosbičku. Potřebovala bych si něco ověřit. Jestli se o německé občanství se nehlásil jistý Stefan Stein……… Chvilku vydržte, jen co to najdu.“ Tina našla rodné číslo Stefana Steina, které nahlásila paní na druhém konci drátu. A to už se i začal plést Tině pod rukama i Tom. Potřeboval si vytisknout bankovní účet Prägera a Steina, který mu poslali na e-mail. Tom s Tinou dohodli rukama, takže Tina telefonovala a ještě tiskla Tomův e-mail. Dal Tině pusu na tvář. „……. A kdy se u vás přihlásil? …….“ To zase Tina hledala kus papír. „ Chvilku vydržte, musím si najít kousek papírku.“ Tom dal Tině kousek papírku. A přečítal si bankovní účty. „Tak už můžete…….“ Tina si psala, co jí diktovala paní na úřadě. „……. Velice jste mi pomohla……. Děkuji a nashle.“ Zavěsila. Tina zašla do šéfčiny kanceláře, kam měl namířeno i Tom. Stáli mezi dveřmi do kanceláře.
LICHTEMBERG: „ Něco snad nového?“
TINA: „ Doufám, že vás nějak nerušíme. Od poloviny srpna 2008 má Stefan Stein německé občanství. Chvilku to trvalo, protože se Stein musel přihlásit pod jiným jménem, ale rodné číslo zůstává na celý život.“
LICHTEMBERG: „ A dál?“
TOM: „ Na Steinův účet se připsali 55 000 marek, byli jich celkem pět. A další tři částky ve výši 35 000 marek se odeslali na účet Andrého Prägera.“
KÖHLER: „ To je ten, který sedí za mřížemi. Co ten s tím má společného?“
TOM: „ Ty peníze dostal za mlčení od Steina. Slyšel rozhovor mezi Melisou a Steinem, že ho Melisa obvinila, že zabil mladou ženu.“
KÖHLERA: „ Ale Stein to vše popřel.“
TOM: „ Přesně.“
ŠÉFKA: „ Kdo je majitelem toho druhého účtu, který mu poslal tu velkorysou částku.“
TOM: „ Bylo to posláno ze zahraničí.“ Lichtemberg si převzal od Toma bankovní převody, které si prohlédl. To se za Tomem a Tinou objevila státní zástupkyně Schrankmannová.
SCHRANKMANNOVÁ: „ Můžu vědět, co se tu děje?“ Tina s Tomem hned uhly u cesty Schrankmannové, která vstoupila do kanceláře.
ŠÉFKA: „ Ale za jisté.“
SCHRANKMANNOVÁ: „ Chtěla bych vědět, jak jste daleko s případem.“
LICHTEMBERG: „ Velice daleko. Komisaři se do případu tak zakousli, že stačí najít jenom pachatele.“
SCHRANKMANNOVÁ: „ To velmi dobře.“ Tina se zahleděla na šéfku, aby navodila řeč na znovu otevření případu.
ŠÉFKA: „ Měla bych jednu takovou malou otázečku.“
SCHRANKMANNOVÁ: „ A jakou pak?“
ŠÉFKA: „ Já se svými lidmi chceme znovu otevřít případ…….“
SCHRANKMANNOVÁ: „ Skutečně?“ Otočila se na Tinu a Toma, kteří se zase usadili mezi dveřmi.
TINA: „ Skutečně.“
SCHRANKMANNOVÁ: „ Je vám jasný, že potřebujete pádné důkazy.“
KÖHLER: „ Ty samozřejmě jsou.“ Tina s Tomem Schrankmannové o jaké důkazy jde. Schrankmannová byla velice spokojená, že se našlo tolik důkazů.
SCHRANKMANNOVÁ: „ Jak tak vidím a slyším, že toho našlo docela dost. Takže máte moje svolení to všechno objasnit.“ Když válečná porada skončila v kanceláři Engelhardtové, postupně ji opouštěli – Lichtemberg, Köhler, Schrankmannová a nakonec Tina s Tomem.

Ten den se ještě André Präger dozvěděl od ředitele, že komisařové z dálniční policie mají povoleno znovu otevřít jeho případ a že to vypadá nadějně. Trochu mu povyprávěl, jaké důkazy se našli, aby byl trochu více v obraze. Präger nevěřil, že to půjde tak rychle a že to bude k zamítnutí jejich prosba.

Ráno na služebně……. Jen co se Tom s Tinou objevili na služebně, hned se okolo nich šmrdolil, Hote.
HOTE: Něco jsem zjistil o té ženě a Steinovi.“
TOM: „ A?“
HOTE: „ Chvilku to trvalo. Stein s tou zavražděnou měli poměr. Zavražděná si půjčila peníze, několik tisíc marek, od šéfa Andrého Prägera. Ale zavražděná nestíhala splácet a tak občas ji trochu vyhrozili.“
TINA: „ Co je zač je ten Prägerův šéf?“
HOTE: „ Ten před několika měsíci zemřel, byl zastřelen v Belgii. Byl velký zvíře skoro ve všem. Mladí se na něho obraceli, protože sehnal cokoliv.“
TOM: „ Taková holka pro všechno.“
HOTE: „ To máš naprostou pravdu.“

A teď dálniční policii scházelo to najít svého pachatele – Stefana Steina. Měli toho velice málo tipů na úkrytu Steina. Tom přišel na slovíčko k Tině, která obsadila Andrein počítač.
TOM: „ Moc toho nemáme, kde bychom mohli najít Steina.“
TINA: „ Na adresách asi nebude, ale všechny jsou neexitující.“
TOM: „ A zkoušela jsi telefonní čísla?“
TINA: „ Zkoušela, ale neexistují.“
TOM: „ Tak to jsme na hraně.“
TINA: „ Stein ty dopisy posílal z Bonnu.“
TOM: „ Hote, kde jsou dopisy?“
HOTE: „ Moment, co je najdu.“ Zašmátral na svém stole a dopisy přinesl Tomovi a Tině. „Tak tady jsou.“
TOM: „ Tak se podíváme na směrové číslo.“
TINA: „ To by mělo být v severní části Bonnu.“ PSČ si Tina ještě ověřila. Tom se koukal Tině přes rameno
TOM: „ Tak si uděláme výlet.“ Tina s Tomem si vzali bundy a odjeli na lov Steina do Bonnu

V Bonnu……. Tina s Tomem projížděli opuštěné baráky a větší komplexi. Až najednou mercedes projížděl kolem jednoho dosti zchátralého baráku.
TINA: „ Zajeď kousek zpátky.“ Tom kousek couvnul zpátky, kde viděli na stojící auto – černá Škoda Octavia u baráku.
TOM: „ Že bychom našli našeho ptáčka.“
TINA: „ Vypadá to tak.“ Stáhla si okénko, vzala do ruky vysílačku. „Kobra11, centrále.“
HOTE: „ Jaké pak je tvé přání?“
TINA: „ Hote, najdi majitele vozu - SPZ je Karl, Uwe, Ludvik 1085.“
HOTE: „ Vůz je přihlášen na jistého Markuse Fischera.“
TINA: „ Škoda.“
HOTE: „ Chvilenku vydrž, něco tu mám. Jeho datum narození a rodné číslo jako u Stefana Steina.“
TINA: „ A máme ho. Hote, pošli nám posily ke starému rozpadlému domku na úplném okraji Bonnu.“
HOTE: „ Rozumím.“ Tina zavěsila vysílačku a mercedes se pomalu přiblížil k domku. Tina s Tomem vystoupili z auta a obhlíželi si baráku zvenku. Stefana viděli v jednom pokoji, jak sedí v křesle. Do baráku vešli zadním otevřeným oknem. Vzali si zbraně do ruky a pomalu se blížili ke Stefanovi. Tom s Tinou si tak rozdělili cestu u dřevěného schodiště, které vedli do patra. Jak Tom šel jak myška po baráku, tak omylem zakopl o kbelík. Stefan vstal se svého křesla a ze stolku si vzal zbraň. Stefan šel za hlukem, který šel z chodby. Protože Stefan uviděl Toma v zrcadle, tak vystřelil, zrcadlo se roztříštilo na malé kousky. Stefan tím směrem vystřelil ještě dvakrát a šel dál domem. Tom se musel ukrýt za schodiště. Stefan svou procházkou narazil na Tinu, kde taktéž trochu vypotřeboval pár nábojů. A rychle mazal ke svému vozu. Za ním se rozběhli Tom s Tinou, nasedli do mercedesu a ujížděli za Stefanem. Oba dva vozy ujížděli na dálnici A6, kde byl přiměřený provoz. Tina zašmátrala po vysílačce.
TINA: „ Kobra11, centrále.“
HOTE: „ Jaké je další tvé přání?“
TINA: „ Hote, moje přání je, abys nám poslal posily na A6, 14 km. Pronásledujeme Steina.“
HOTE: „ Tino, už tam jedou.“
TINA: „ Díky.“ Zavěsila.
TOM: „ Jako vždy dorazí, až bude po všem.“
TINA: „ To je klasika.“

Stefan se zakoukal do zpětného zrcátka, když předjížděl menší kamion s vánočními ozdobami a věcmi. Jako přívěs vezl velké saně se soby. Když pak uviděl pomalejší auto před sebou, udělal myšku před kamionem, který kličkoval po dálnici. Stefan to do něho napálil, Octavie auto odhodila na středová svodidla. Mercedes jak si nevypočítal situaci a vletěl přímo do saní se soby, mercedes před sebou tlačil sáně se soby. Pak skončili na dálnici.
TOM: „ Miláčku, veselé Vánoce.“
TINA: „ Tobě taky.“ Oba dva se jenom smáli.

Stefan Stein se všemu přiznal, za to co udělal před těmi lety. A také se přiznal k Melisině nehodě. Zbavil se jí, protože ho naštvala. Tina s Tomem se stavili za Andrém Pagerem, kterého propouštěli z vězení.
PRÄGER: „ Moc vám děkuji, co jste pro mě udělali.“
TOM: „ Ale to přece nestojí za řeč.“
TINA: „ Podmínka na svobodě na dva roky uteče jako voda.“
PRÄGER: „ Do smrti vám to nezapomenu. Tak si užij zbytek Vánoce.“
TINA: „ Díky.“ Präger se rozloučil s komisaři a běžel na prosti své lásce, která na něho čekala několik let, až ho propustí z vězení. Tina s Tomem nasedli do vínové Octavie a odjeli na služebnu.

Na služebně……. Lichtemberg se svým zetěm Köhlerem byli poděkovat komisařům dálniční policie.
KÖHLER: „ Moc vám děkuji, že jste objasnili nehodu mé ženy.“
LICHTEMBERG: „ A že se všechno ujasnilo na pravou míru.“
TOM: „ Taky jsme rádi, že se to brzy ujasnilo.“
LICHTEMBERG: „ Tak hezký zbytek Vánoce s dětmi ho užijte. Zasloužíte si to.“
TINA: „ Děkujeme. A vám přejeme pěkné Vánoce.“ Tina s Tomem se rozloučil s Lichtembergem a Köhlerem. A odešli ze služebny.
ŠÉFKA: „ I státní zástupkyně Schrankmannová vám posílá velký hold. A ještě vám dává pět volných dnů.“
TOM: „ Paní Schrankmannová je velice velkorysá.“
ŠÉFKA: „ Udělali jste velký kus práce. Hezké svátky.“
TINA: „ Vám taky.“
ŠÉFKA: „ Nashle.“
TINA, TOM: „ Nashle.“ Odešla ze služebny. Přišli k nim, Hote s Bonrátem.
HOTE: „ A k tomu všemu patří ještě něco.“
BONRÁT: „ Jste na první stránce v novinách.“ Ukázal jim první stránku denního tisku.
HOTE: „ Píše se o vás velmi hezky.“
TOM: „ Až tohle to uvidí Semir, ten se bude divit.“ Ještě malou chvilku zdrželi na služebně a pak odjeli za svými rošťáky k Tininým rodičům. Aby si s dětmi užili poslední dny vánočních svátků.

Konec!!
Autorka: Tina11

_________________
Návsteva u podezrelé:
Sluzebná:"Dobrý den.Koho mám ohlásit?
Semir: "Sípkovou Ruzenku a Krakonose!"

http://kobrackarodina.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Povídka č. 038 - Dávná minulost
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma