AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Policejní ples
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Prší..
Na černou látku deštníku dopadaly kapky deště. Letošní zima se zabalila do deštivé pláštěnky, jejíž lemy proháněl studený vítr. Nikde žádná známka po sněhových záplatách zdobených mrazivými obrázky, co koušou do tváří.
Spěchal a aniž by si to uvědomoval, voda z kaluží se díky jeho rychlým krokům rozstřikovala na všechny strany a špinila šaty kolemjdoucích.
Snažil se dohnat už tak ztracený a hlavně drahocenný čas. Měl už tam půlhodinu být a s každou vteřinou doba jeho zpoždění narůstala…

V šatně odložil deštník a místy promočený kabát. Hmatem naposledy poupravil motýlka pod krkem a vykročil do sálu.
Spatřil ji za dveřmi předsálí. Vypadala jako ptáče vypadlé z hnízda, plesové šaty vypadaly jako to nejjemnější peří a dlouhé vlasy lemující zachmuřenou, přesto však neméně roztomilou tvář splývaly na drobná záda v zlatavých kaskádách.
Nepatřila sem a on díky svému zpoždění tento fakt zdůraznil. Čekala na něho jako čeká ptáče na svého rodiče, by ji do zobáčku strčil žížalku zápalu k zábavě.
„Omlouvám se. Nestihl jsem to.“ nabídl ji rámě a vedl ji k jejich stolu.
„To nevadí.“ usmála se, ale smutek v jejích očích sídlil dál. Posadili se ke stolu a zelené oči začaly klouzat po prostorách tanečního sálu.

Snažil se a jeho snaha byla korunována úspěchem. Jeho zdravotní sestřička po porci tanců a několika skleničkách vína odhalila krásy a kouzla plesů. Okolo stojící policisté se stali milými společníky,avšak jen z jednoho sálalo bezpečí.
„Pojď. Ples vrcholí ohňostrojem.“ táhl ji ke dveřím vedoucím pryč z obřího pokoje naplněného hudbou a veselím.
V tom se uprostřed sálu ozvala rána. Zkušené uši rozpoznaly v onom zvuku nepatřícím k radovánkám policejního plesu výstřel z pistole.

Přitiskla se k němu blíž a chtě nechtě postupovala ke středu místnosti.
„Vidím, že se zde sešli jedni z nejlepších: Engelhardt, Gerkhan a Kranich.. tolik opěvovaní při nedávné kauze pašování zvířat z ciziny do Německa.No ne, koho to vidí oko mé. Sama státní návladní Schrankmannová a dokonce policejní prezident.“ vyjmenovávala žena v žluté róbě jména lidí, co se zde přišli pobavit a setkat se za jiných, příjemnějších okolností než za jakých se mnohdy potkávají.
Žena zničehonic znovu vystřelila a tentokrát byl výstřel doprovázen výkřikem bolesti.
„Nikomu jsem nedovolila odejít. Ach ano, já se o tom ještě nezmínila, že?“ přehodila si přes rameno cop dlouhých, načervenalých vlasů. „Ples pokračuje dál, jen v mé režii. Nikdo neopustí tuto místnost dřív než můj manžel věznici v Düsseldorfu.“

Stačí kus kovu a křehká žena řídí otěžemi svých myšlenek stádo mužů.
Všichni si uvědomovali její moc, ona také. Ale může nechat s klidným svědomím krvácet muže, ledabyle si tisknoucího si na ránu kus hadru, co našel v kapse?
Procházela mezi nimi jako víla mezi lučním kvítím. Pohladila nohami šest schodů a poklekla před zraněným mužem. Šeptem vyzvala nejbližšího člověka o pomoc.

„Co to děláš?“ okřikla ji jejich věznitelka, ačkoliv sama viděla její počínání.
„Chci mu pomoct. Přece ho tu nenechám jen tak ležet.“
„Střelila jsem ho jen do ruky.“ namítla ozbrojená žena.
„I v paži máte důležité cévy. A věřte mi, malá ranka stačí k vykrvácení.“ svá slova doprovázela činy a muž pod jejíma rukama zašeptal slova díků při pohledu na rýsující se provizorní obvaz.
Obdařila ho povzbudivým úsměvem a chtěla se vrátit k společníku, co ji měl doprovázet po celý dnešní večer.
„Počkej.“ modré oči věznitelky zaprosily a ona zůstala nerozhodně stát na schodech. Pohledem však našla oči plné starostí a obav o její bezpečnost.
„Bavte se! Tančete, pijte, vůbec si mě nevšímejte. Jen mi sem přivezte mého muže, Ulricha Ohmera.“ slova poslední věty tížil důraz nepřipouštějící odpor.

„Ty nejsi policistka.“ řekla dívce, jejíž šaty poctily návštěvou krůpěje krve.
Posadily se na stupně schůdků nelámajíc si hlavu jejich chladem, pronikajícím do jejich těl.
„Ne, jsem zdravotní sestra.“ Jakoby ji ona věta připomněla pracovní povinnost. Otočila se a muž opětoval její úsměv skrývající pracovní profesionalitu i bdělost té, co strážila nad jeho zdravím.

Jak by pojmenovala to, co jí táhlo k světlovlasé drobné dívce? Přízeň? Potřeba v této situaci, za kterou si může ona sama, najít někoho, kdo by ji naslouchal a možná i pronesl malá slůvka dodávající ji chuť k dalšímu jednání?
Seděla vedle ní, povídala si s ní, ale.. jakoby vedle ní seděl anděl a ona sama byla ďábel.
Všechny zná. Téměř všechny potkávala den co den a proplouvala mezi nimi tiše a skoro neviditelně jako malá rybka v obřím oceánu. Nikdy si ji nevšimli, teď se na ni však dívají s opovržením, pouze s profesionálním zaujetím, které ani není profesionální, ale probuzené její eskapádou s výstřely kolem sebe.
Může za to, že chce zpátky to, oč ji připravili?

Taneční páry dál leštily svými střevíci parket k tanci určený, u baru postávaly dámy vypadající jako princezny a číšník naléval další a další sklenice alkoholu.
„Proč jsou všichni tak neteční?“ pomyslel si, nato se kolem sebe podíval pozorněji. Jeho parťák mu už delší dobu dával znamení, aby přišel blíž. Policejní prezident se státní návladní se snažili někam dovolat a podle jejich nervózních gest, člověk na druhé straně musel být cizinec. Jasně slyšel jejich „Ne“ a „Prosím, zavolejte vašeho nadřízeného.“
Jejich Šéfová po očku sledovala chování narušitelky zábavy a křečovitě svírala malou, černou taštičku skvěle ladící k jejím dlouhým, vínovým šatům.
„Vypadá, že ji nezajímá, co se kolem děje.“ šeptl parťák na přivítanou, když se k němu konečně dobelhal.
„Jen tak vypadá. Ve skutečnosti ví, co se kde šustne. Všimni si jejích očí. Nikdy se pohledem nezastaví na jednom místě.“

Ano, tělo, pohyby ovládala, jako by byla z kamene, očím však poručit nešlo. Věděla, že se ocitla ve vosím hnízdě. Nezvaný trubec rozptýlil vosí pracovnice a ty si už na vypuzení nezvané návštěvy brousila svá žihadla.
Byla si jasně vědoma, že pokud se změní moderátor této akce, skončí ve vězení. Tam, odkud chtěla vysvobodit Ulricha.
Znovu se zaposlouchala do hlasu světlovlásky a s úsměvem zodpovídala na její otázku.
„Oslovuj mě, jak chceš. Je mi to jedno.“ vstala z chladného mramoru. „Dáš si se mnou něco k pití?“
„Ano..“ znovu se divila, odkud se v ní vzalo to, co by jiní nazvali odvahou. Ona sama to tak necítila. Následovala ji, protože.. ani na tohle si zatím neuměla odpovědět. Snad z lítosti.
„Že by pracovní deformace?“ pomyslela si s úsměvem a uchopila sklenici vína.

Zbraň ji v upocené dlani nepříjemně klouzala.
Posadila se zpátky na schody a zbraň, jejíž potem vlhká rukojeť hrozila vyklouznutím ze sevření prstů, položila vedle sebe.
Nebála se, že by se kolemstojící policisté o něco pokusili. I kdyby, věřila svým rychlým reflexům.

Jako by se její myšlenky vynořily z její tmavovlasé hlavy do prostoru a jedna žena skutečně zkusila odkopnout onen kousek kovu, z jehož vnitřku vykukovala smrt.
Mrštností, za kterou by se nemusela stydět ta nejrychlejší srnka v lese, se překulila na bok a v dlani stiskla studený kov. Prsty jí bolely do kopance, který utržila.
Hlaveň teď mířila na zděšenou ženu.
„Nee!“ pousmála se a nohou převrhla sklenici vína. Rudost tekutiny se vpíjela do šatů, kterým barvu poskytlo snad samo slunce. „Vrať se do sálu a bav se s ostatními.“
Nepřišla jsem zabíjet.. Zatím ne.

„Smím prosit?“ před ní stál tmavooký muž. „Přece mi tak krásná dáma nedá košem.“ snažil se rozhoupat její nerozhodnost.
Nakonec svolila.
„Velmi chytrý krok.“ začala rozhovor, když spolu vířili po naleštěných parketách sálu.
„Jak to myslíte?“ povytáhl obočí a stisk její pravé dlaně nabyl na intenzitě.
„Však víte.. Proplouváme parketem v rytmu hudby a vše kolem se jen točí a točí.. A já díky vám nemám přehled o dění v celém sále.“ naklonila se k němu blíž, až ho hlaveň zbraně chladila na krku. „Ale.. to je jen klam. Já mám oči všude, pane.“ V duchu si posměšně dodala: „malý!“

Chytil ji kolem pasu a už nepustil, dávajíce jí i ostatním najevo, kdo že je ta princezna z pohádky, co umí léčit.
„Co to bylo za sólovku, Esterko?“ zašeptal ji do ucha a políbil na tvář. Už své ptáčátko nemíní pustit pryč z hnízda bezpečí jeho paží.
„Však.. nemohla jsem toho muže tam nechat jen tak bez povšimnutí.“ omluvně se usmála.
„Drž se co nejdál od té ženy, ano?“ zvážněl. Znal na vlastní kůži, co tito lidi dokáží… Lidé, co jsou schopní vstoupit do osobní zóny ostatních bez jejich svolení.
„Ale..“ chtěla něco namítnout. jeho modré oči, tolik přetékající city a vážností ji vzaly slova z úst. „Dobře.“ vymanila se z jeho sevření a odešla k rohovému baru.

Šéfové dávali svým podřízeným posunky najevo rozkazy, telefon neustále drnčel a do toho pouštěl DJ hudbu, která by jindy byla báječným důvodem si zatančit a zapomenout aspoň na vteřinu o zemské přitažlivosti.
Letošní ples se však z krásné mozaiky rozpadl na tisíc barevných střípků a střípečků. A přitom se všichni, prací mnohdy znavení policisté, těšili na odpočinek, který jeden vločkami a mrazíkem prosycený den nabízí. Letos bylo vše jinak.. Zima bez sněhu a mrazu, ples s hudbou, hraným veselím skrývajícím blížící se násilí a .. něco hrozivého.

Přijala těchto několik minut k tomu, aby mohla v klidu přemýšlet. Paradoxně ji jeho stisk přinášel klid.
Cítila se.. Najednou tak lehce a další kroky jejího počínání se nasouvaly pod nohy samy.
Samozřejmě, že vytáhnout pistoli a začít střílet kolem sebe nebyl bezmyšlenkovitý čin. Všechno dlouho plánovala, ale ze zkušenosti svých i ostatních věděla, že nikdy se vše nenaplánuje až k samotné dokonalosti. Nic není dokonalé.
Malinká myšlenka, lehký závan se posouval z jejího nitra do mozku ovládajícího celé tělo.
Jen počkat na vhodnou příležitost…

Sál zaplavilo ticho. Jako by teplota klesla pod bod mrazu. Všechno živé se zastavilo a umlklo.
„Už toho mám dost.“ ozval se z mikrofonu mužský hlas. „Měl jsem tu být jen do tří do rána, ale teď už mám hodinu přesčas.“ rozčiloval se DJ a schovával do obalů různá CD.
„Jupí!“ zavýskla si v duchu a šlehla pohledem po najednou protivném muži. „Tak vy chcete odejít? Zeptejte se jich,“ pohodila hlavou. „Jen oni rozhodují, kdy tohle všechno skončí.“
Tanečník ji chtěl pustit, ale ona se nedala odehnat. Pevně sevřela jeho levou dlaň a zbraní ještě více přitlačila na krk už tak mučený stiskem kusu černé látky, ztvárňující roli ozdoby.
„Milá paní Schrankmannová, bude tu už můj manžel?“ zeptala se přísně.
„Paní Ohmerová.. Víte, vyskytly se komplikace.“ koktala státní zástupkyně. Nebyla na tyto akce stavěná. Jejím ringem byla soudní či jednací síň, ne místnost, kde na ni mířila podle jejího mínění šílená žena.
„Znám vaše komplikace.“ pokrčila rameny a ještě víc se přimkla k muži, na kterého se mohla dívat spatra. „Bohužel.. Čas vypršel. Chtěla jsem jen jednu, malinkou věc.. Abyste sem nějakým způsobem dostali mého manžela. Jakpak můžu věřit policistovi na ulici, když ani plný sál veřejných činitelů mi nepomůže?“ oči se jí podivně leskly. „Ne, nezlobte se, ale loučím se. Když nemůže manžel ke mně, musím já k němu. A klíčem do jeho cely mi bude tady.. ten fešák.“ strčila do muže, jenž ji před desítkami minut vyzval k tanci.

---
Jak je možné, že ji nechali odejít? Plná místnost policistů, kteří byli přece vyškoleni pro akce tohoto typu. Byli tu od toho, aby lidem, kteří ohrožovali veřejnost svou nekalou činností, používajíc násilí, zbraně, slova, uťali křídla přehnané ctižádosti a sebevědomí. A přesto.. Vzala si jednoho z nich stejně, jako si pavouk vybere jednu z těch mnoha much, co uvízly v jeho smrtícími vlákenky spředené pavučině.
Měl chuť si sednout na jednu z najednou volných židlí a schovat hlavu do dlaní. Nemohl.. Musel pomoct příteli, který, o čemž nepochyboval, by si sám také poradil. Jenže..
Má silný muž šanci zpacifikovat ženu, jejíž silou je její mysl a srdce naplněno odhodláním, stejně silným jako jsou mořské vlny, které pohání bouře a kvílející vítr?
Pohladil pohledem křehkou světlovlásku a uklidnil řeku výčitek o nicnedělání a netečnosti všech kolegů a kolegyň.
„Nejdříve musíme zjistit, kam jeli. Ta žena přece musí vědět, v jaké věznici je její manžel.“ rozdávala logicky rozkazy černovlasá žena, pozorujíc chmury vepsané do jeho tváře mateřským pohledem. Aniž by musela vyslovit další rozkaz, mladá blondýna a dlouhán, co ji dnešní večer doprovázel, se rozjeli na stanici, aby našli v počítači potřebné informace.
„A vy..“ obrátila se na pochodujícího muže. „Vy pojedete se mnou.“

---
Jako šíp vystřelen pružnou tětivou do dálky svištělo stříbrné BMW po dálnici. Cesta tak známá pro malého človíčka ve voze, obvykle plná starostí, zároveň však lechtavého vzrušení z přicházející práce, se dnes jevila jako hořká pilulka léku, jehož požití je vesměs zbytečné. Pro ženu po jeho pravici byl šedý pruh osvícený pouze světly jejich vozu tím nejkrásnějším, co v dnešním dni viděla. Konečně se plní její sen, její přání.. Konečně jede do věznice za Ulrichem Ohmerem.
Malá komplikace se změnila ve výhodu, jakmile se před nimi objevila vrátnice budovy, ve které nebyla okna, ale mříže, všude samé mříže a za nimi.. lidské exempláře různých postižení a vin.. Někdo zabíjel, jiný kradl, někdo balamutil a jiný zase..
Příval adrenalinu rozpumpoval oběma srdeční svaly.
„Tak je to tady..“ pomyslela si a přinutila zbraní policistu k úsměvu a milým větám k vrátnému.

----
V takových chvílích vyplula na povrch jako olejová skvrna jejich sehranost.
Stanice ponořena do moře klidu se změnila v bzučící úl. Všichni pobíhali sem a tam, vypadali jako nezorientované včely. Opak byl pravdou. Každý věděl, kde je jeho místo, co má dělat a co zjišťovat. Stejně jako má včelička v království medu svou plástev, do které skladuje sladký dar.
I on se podobal tomuto věčně pracujícímu hmyzu. U sekretářky vyzvedl potřebné informace a ihned s nimi odběhl za velitelkou.
Až teď viděli, co všechno letošní ples přinesl…

----
„Copak tu děláš tak brzo?“ podivil se dozorce. Byli staří známí. Nejednou tu turecký komisař s parťákem vyslýchali ty, co nedodrželi společností určenou normu chování. Teprve teď si všiml jeho tmavého obleku. „Už je mi to jasné. Brzká doba, oblek.. Vždyť ty jdeš s touhle krasotinkou z plesu. Tak, jak jste se bavili?“
Ucítil hlaveň tlačící ho do lopatky. Vyblekotal první srozumitelný důvod, proč právě teď musí navštívit Ulricha Ohmera. Naštěstí se zvědavý dozorce více nevyptával a zavedl je do místnosti určené k setkávání návštěv se svými blízkými a známými.

Šílenost.. Hnala je šílenost a překvapení, jehož chapadla je omotala.
Žena i muž si ve svých představách už představovali, jak.. Jak pohřbívají svého kolegu. Zároveň však tyto chmurné představy zaháněli stříbrnou jak paprsky měsíce nadějí.
Nebe se nad nimi svlékalo z černého negližé a oblékalo si šatečky z červánků.
V probouzejícím se dni se řítili po dálnici k jedné z nedalekých věznicí.
Musí to stihnout..

------
Jako matka cítí, že se děje něco jejímu dítku, cítil i on změnu visící ve vzduchu. Jak byla věta „Něco visí ve vzduchu.“ v této chvilce pravdivá.
Žena v žlutých šatech se viditelně změnila. Ruce, předtím jakoby ulité ze železa, se jí nepatrně třásly. Netrpělivě si olízla rty. Neposadila se na nabízenou židli ani nepochodovala od rohu k rohu, jak to nervózní a na něco čekající lidé dělají. Stála jako mistrně stvořený člověkem solný sloup zíraje na zavřené dveře.
„Musí svého manžela milovat.“ pomyslel si trpce Semir. „Ale.. je to láska nebo je to bláznovství?“

„Za chvilku..“ srdce ji tlouklo jako kladivo zabíjející hřebík do dřeva. Modré oči plály vzrušením.
Už si nevšímala komisaře stojícího za ní, pečlivě pozorujícího její chování. Brala ho jako součást místnosti, něco, co tady být mělo a bude. Nebude ji bránit. Nikdo ji nezabrání..
Jak člověka změní sen, plnící se mu před očima. Už po něm vztahovala ruce, hned je však nechávala opadat podél těla.
Dveře zůstávaly zavřené a ona.. Barevný sen se začínal rozplývat..

----
„Stihneme to?“ vyřkl to, co je tížilo v duších jako tuny vody zavírající brány života potopeným na palubě vraku.
„Nevím..“ odpověděla pravdivě. I ona měla pochybnosti. „Musíme doufat…“

****

Semir Gerkhan a Tom Kranich seděli za svými stoly a věnovali se papírování. Oba se sem tam zadívali do oken, za kterými na ně pokukovaly běloučké sněhové peřiny. Mráz vykreslil na skleněných tabulích květiny a vločky pořád a pořád zvětšovaly ty nadýchané bochníčky, díky nimž museli jejich miláčky nejdřív lovit s lopatami v rukou.
Občas je vyrušila Petra nesoucí další a další stohy papíru.
„Jak se má Ester?“ přerušil mlčení Semir a spokojeně se pousmál, když udělal poslední tečku za jedním z mnoha hlášení.
„Nevím. Rozešli jsme se. Prý bude raději chodit s doktorem než s policajtem.“ zašklebil se Kranich a přihodil na Turkovo dopsané dílo i jedno své.
„Nedivím se. Ta akce..“ odmlčel se. Oba ještě nezapomněli na plesové veselí. „nic příjemného.“
„To jo. Táák, jdu to odnést a pak do bistra na nějaký dlabenec.“ protáhl se Tom. „Chceš něco přinést?“
„Ne, díky.“

Zaklaply dveře a pak nic.. Ticho, jen šum projíždějících aut za oknem a kolegů věnujících se mravenčí práci.
Schoval hlavu ve dlaních a vzpomínal.
Dva výstřely.. Nemohl zabránit Isabele Barterové v zabití toho, jenž ji podle jejího mínění připravil o srdce. Pak pozvedla zbraň proti sobě. A o minutu později vpadli do cely spolu s dozorcem i Šéfová a Tom. Pozdě, ale přece, chtělo by se někomu říct. Jenže..
Pořád měl pocit, že tomu mohl nějak zabránit, mohl zachránit dva životy, které.. nebyly nevinné, ale přesto si zasloužily žít. Nebo.. si to tak přála?
Věděl, že se ho pokusí zabít?
Věděla, že se zabije?
Proč?
Myšlenky smíšené s výčitkami mu proplouvaly hlavou sem a tam jako neposedné rybky v rybníčku.
„Semire, neblázni.“ řekl sám sobě s úsměvem. „Ženy jsou nevyzpytatelné a ty, co se chtějí pomstít, ještě víc.“
Popadl bundu a spěchal za Tomem.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Přirovnání s ptáčetem se mi líbilo strašně moc.

    První známkou toho, že to není obvyklá situace v povídce ani jinde...Bavte se, tančete, ples pokračuje dál, zvláštní...

    Kájka napsal:
    Všimni si jejích očí. Nikdy se pohledem nezastaví na jednom místě.
    Z téhle věty mluví roky zkušeností. Jak se může zajímat o oči? Jak si jich na takovou dálku může tak bezpečně všimnout?...snad ví, co má hledat.

    Přirovnání od tebe mám velmi ráda, dalším, které nemohu nezmínit je pavouk a mouchy:(

    A najednou skok, vše, do čeho jsi mne úžasně vtáhla, je po pár hvězdičkách minulostí, na kterou se jen vzpomíná...a konec

    Konec je nečekaný, originální. mrazivý...jako konec od Tebe, Káji.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 447
Odpovědět s citátem
Fíčku, moc děkuji za komentář. Embarassed Potěšil! Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Policejní ples
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma