AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
TVOJE NEŠTĚSTÍ, MOJE NEŠTĚSTÍ, NAŠE NEŠTĚSTÍ
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Ahoj, napsala jsem další povídku. Přepadla mě taková sentimentální nálada, proto není nijak veselá. Měla jsem ji napsanou za chvilku. Nevím proč, ale smutné povídky se mi píší nějak rychleji než ty veselé. Nevím, čím to je. Tak jako tak, tady to je. Přeji, alespoň doufám, příjemné čtení.
TVOJE NEŠTĚSTÍ, MOJE NEŠTĚSTÍ, NAŠE NEŠTĚSTÍ
Stál nad hrobem a tiše, jenom sám pro sebe, si něco povídal. Ikdyž asi byla jeho slova určená někomu, kdo je už nikdy neuslyší. Vypadal, jako kdyby ani nevnímal svět. Jako kdyby žil jenom v tom svém. Jen s ním. Přišla jsem k němu blíž. Mluvil polohlasně. Sedla jsem si na lavičku. Nevím, co mě tak táhlo k tomu muži. Co mě tak nutilo poslouchat. Vím, že se to nedělá, poslouchat cizí „rozhovory“, ale nemohla jsem jinak. Něco mě zkrátka nutilo poslouchat. Za chvilku mi to začínalo dávat jakýsi smysl. Proč jsi mě tu nechal samotného? Jak jsi mi to mohl udělat? Jak by bylo tobě, kdybych tě tady nechal tahle samotného? Víš, jak mi je? Jak se cítím? Vlastně jo. Zažil jsi to. Ale ani to tě neopravňuje k odchodu z tohoto světa. Víš jak mi je? A jak je šéfové? Jak je Petře, Dietrovi, Hottemu? Jak je nám všem? Hrozně. Je nám smutno, protože už se na služebně nikdo nesměje. Mě je smutno, protože hlídky na dálnici v jednom jsou nudné. Smutné. Co smutné?! Srdcedrásající. Stýská se mi po tobě. Kdyby mě teď někdo slyšel, pomyslel by si, že jsem gay, pousmál se trpce. Že se ti tady vyznávám z lásky. Ne, nebyla to láska. Bylo to něco víc. Něco, co se v naší práci rovná lásce. Přátelství. Oba jsme věděli, že se na toho druhého můžeme stoprocentně spolehnout. Ale na koho se mám teď spoléhat já? Na to jsi asi při té přestřelce nemyslel! Vlastně ani já. Ale to ty jsi to dostal. Bohužel. Už rok, každý měsíc v den, kdy jsi zemřel, ti chodím na hrob. Každý si myslí, že jsou to výčitky svědomí. Myslím, že nejsou. Tady se necítím jako pod mikroskopem. Tady mě nikdo nelituje. Tady jsem zase s tebou. Vidím tě tady zase živého. Mluvil na někoho, kdo ležel v tom hrobě. O mně evidentně nevěděl. Nevím proč, ale z jeho slov mi běhal mráz po zádech. Ani jsem si nevšimla, že se otočil a chtěl odejít. Pak se ale naše oči setkaly. V těch mých byly vidět slzy. V těch jeho prázdnota a bolest.
„Jste v pořádku?“zeptal se mě.
„Prosím?“zeptala jsem se.
„Jestli jste v pořádku?“zopakoval svoji otázku. Popošel blíž ke mně.
„Ano, jsem. Proč bych neměla být?“nechápala jsem.
„Pláčete.“
„Jsem na hřbitově. Měla bych se smát?“odsekla jsem. Hned jsem si ale uvědomila svoji drzost.
„Tak nic, jenom jsem se zeptal. Sbohem,“otočil se a odcházel. Po pár krocích jsem se za ním rozběhla. Chytila jsem ho za rameno.
„Počkejte. Omlouvám se vám. Vím, že jste to myslel dobře a já jsem byla jízlivá. Ještě jednou se vám omlouvám.“ Opravdu mi z nějakého mně neznámého důvodu záleželo, aby mi odpustil.
„Nic se nestalo. A vážně jste v pořádku?“
„Ano. Tedy…víte, já…já jsem slyšela, co jste říkal. Omlouvám se, vím, že se to nedělá, ale nemohla jsem si nějak pomoct. Promiňte mi,“sklopila oči k zemi.
„Neomlouvejte se. Nic se nestalo. Proč vás to tak zaujalo?“
„Víte, že ani nevím? Co se stalo? Ježíši promiňte, jsem zvědavá.“
„Opravdu vás to zajímá?“zeptal se malinko užasle. Jeho oči ale nijak nereagovaly.
„Moc. Jestli vás to ale neobtěžuje.“
„Nepůjdeme si na to raději sednout?“ukázal na lavičku, na které ona před chvilkou seděla. Posadili se a on začal vyprávět.
„Bylo krásně, jako je dneska. Jeli jsme s mým parťákem po dálnici. Oba jsme pracovali u dálniční policie. Jeli jsme, jako každé ráno, po dálnici. Jeli jsme v mém autě. Pak se z vysílačky ozvalo varování před rychle jedoucím vozidlem. Za chvilku jsme ho viděli. Zapnul jsem majáček a sešlápl plyn k podlaze. Když viděli, že jsme policajti, začali po nás střílet. Snažili jsme se uhýbat, ale jednou mi to nevyšlo. Koupil to. Ujeli nám, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Pro mě bylo podstatné, že můj parťák bojoval o život. Na sále za několik desítek minut svůj boj prohrál. Možná prohrál, možná vzdal. Kdo ví? Každopádně mi tu chybí. Asi jste to slyšela,“otočil oči zase na mě. Celou dobu, kdy mluvil, se díval někam do dálky.
„Ano, slyšela. A co se stalo pak? Muselo vám být hrozně.“
„Bylo mi, jako kdyby mi někdo vyrval kus srdce. Tohle asi nemůžete pochopit,“povzdechl si a já jsem poprvé v jeho očích viděla něco jiného než bolest. Ale neuměla jsem to pojmenovat. I já jsem se zadívala do dálky a začala mu vyprávět jiný příběh.
„Bylo to před 4 lety. Bylo to v prosinci. 26. prosince 2004. To datum se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Asi víte, co se v Jihozápadní Asii odehrálo za tragédii. Ihned jsme tam odjeli s Lékaři bez hranic. Vyložili nás na Srí Lance. Pomáhali jsme raněným a odklízeli mrtvé. Dodávali jsme čistou vodu a základní potraviny. Jednou jsme jeli ke konvoji s potravinami. Měla nám přijít nějaká pošta. Když ale domorodci viděli transport, ihned se na auto vrhli. Několik lidí ušlapali. Bohužel i Teresu. Moji nejlepší kamarádku. Její tělo poslali zpátky do Německa a mě s ním. Neměla rodinu. Obě jsme pocházely ze stejného dětského domova. Obě jsme vystudovaly medicínu. Vystrojila jsem jí pohřeb. Přišli kolegové, kamarádi. Od té doby už jsem nejela na misi. Bála jsem se, že zase o někoho přijdu. Ikdyž už jsem si s nikým nevytvořila takové pouto, jako s Teresou, stejně jsem se bála. Už 4 roky pracuji v Kolínské nemocnici na chirurgii. Ale na Teresu jsem nezapomněla. Nejde to. Tady jsem zase s ní. Tady si mám s kým popovídat. Jenom tady ze mě padají chmury,“dovyprávěla jsem svůj příběh a podívala se na něho.

„To bylo před dvěma lety. Od té doby se mnohé změnilo. Nejprve se z nás stali přátelé. Dobří přátelé. Poznala jsem tvoje přátele od policie. Bylo na nich vidět, že ti tvoje pomalu se vracející štěstí přejí. Pak se z nás stal pár. Byli jsme zase oba šťastní. Dokonce jsme oba jako dobrovolníci odjeli na zemětřesením postižené Haiti. Já jako lékařka a ty jako dobrovolník. Za několik týdnů jsme se vrátili a každý nastoupil do své práce. Začali jsme plánovat. Chodili jsme na hřbitov za svými kamarády, ale už ne plakat. Chodili jsme jenom za vzpomínkami. Slzy se změnili v úsměv, když jsme vzpomínali na společné chvíle. Teď tu ale zase stojím. Už se nesměju. Už zase pláču. Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mě tu mohl nechat samotnou? Víš, jak mi je? Jak je Anně, Petře, Hottemu a Bonrathovi? Vlastně jo. Před dvěma lety jsem tady to samé slyšela od tebe na hrobě tvého parťáka. Jak jsi jenom mohl být tak…odvážný. Proč jsi do té budovy vešel jako první? Vím, zní to sobecky. Ale jsem sobecká, když mě mrzí, že naše dítě nikdy nepozná otce? Jsem sobecká, když si myslím, že už jsem si toho v životě vytrpěla dost? Jsem sobecká, když chci jenom kousek štěstí? Myslím, že to není sobeckost. Tak zase příště. Pa, miluju tě. Zase přijdu,“rozloučím se s ním. Naposledy se podívám na dva náhrobky vedle sebe. Tady leží legendární Kobra 11. Sbohem, kluci, říkám a dívám se do nebe.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Tess


Založen: 19. 10. 2007
Příspěvky: 35
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Anno E, AnnoE, AnnoE,

já už zase brečím, krásné, krásné a krásné.
Říkala jsem si že se pokusím ve svých povídkách už nikoho nepohřbít. Dialog ze hřbitova .. hm tak to mě ještě nenapadlo, ten konec Kobry 11... je to takové vizionářské .
Povídka se mě osobně líbila a chápu že smutek se jednoznačně lépe vyjadřuje než legrace. Přeju ti dobré nápady a Kobře dlouhý divácký ohlas, protože dokud jim diváci fandí Semír Gerkhan žije dál.

Přeji hezký večer .
Tess
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tess:Vím, že jsi tento komentář vložila před více než rokem. Já jsem si ho samozřejmě všimla už dávno,ale tehdy jsem asi neměla čas. Ráda bych ti poděkovala za tvůj komentář, moc mě potěšil Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Jo, smutné se vždy píšou lépe: mně se psaly vždy líp když jsem byla smutná, protože jsem do nich všechen smutek mohla odfiltrovat. Tohle je moc dobrý nápad, zatáhnout do toho budoucí partnerku a smrt obou parťáků...

Moc pěkné, Anni Smile

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 361
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Tak jsem si řekla, že když už zase píšu, měla bych zase taky číst, ať to mám hezky v rovnováze. Smile Navíc jsem od tebe, pokud vím, ještě nic nečetla, tak snad jsem si zvolila pro začátek správnou. Smile

Jinak k té předchozí debatě, mně se taky smutné povídky píšou líp. Razím tu zásadu, že na štěstí není nic zajímavého. Very Happy
___

Ne, nebyla to láska. Bylo to něco víc. Něco, co se v naší práci rovná lásce. Přátelství. - Hezká myšlenka, i když já si myslím, že přátelství se lásce vyrovná i kdekoli jinde, ba dokonce jakýkoli romantický cit podmiňuje, aspoň pro mě. Ale jsem ráda, že někdo konečně prolomil to "gay" tabu a rozhodl se to rozvést, je to hezky použité, neruší to, člověk se pousměje, ale nenaruší to tu tesknivou atmosféru.

Tady mě nikdo nelituje. - Myslím, že jsi na to kápla. Ta lítost někdy místo vyjádření soustrasti spíš způsobuje, že se z toho hrabeme dvakrát tak dlouho. I když to ti kolem nás myslí dobře.

„Jste v pořádku?“zeptal se mě. Awww, on si vylil srdíčko a ptá se, jestli je v pořádku? Ušlechtilá duše.

Hrozně se mi líbí, že jsi nechala na čtenáři, aby si dosadil, kterého z nich chce jako partnera vypravěčky. Já osobně tam vidím Nesmrtelného, asi síla zvyku. Jediné, co bych dějově vyčetla, to je to těhotenství na konci a zmínka o dítěti, co nepozná svého otce. Přijde mi hloupé, že se to neustále používá v každé smutné povídce, aby nám to pořádně pocuchalo nervy. Ve mně to vždycky vyvolá protočení očí ve smyslu "už zase?", čemuž jsem se neubránila ani tentokrát, promiň. Embarassed

Ale odpustím ti to čistě proto, že jsi milého dálničního policistu nechala na chvíli vypadnout od DP a poslala ho do světa, hezky to ruší to jak v povídkách, tak v seriálu zažité tabu, že kromě policie a dálnice nic neexistuje, jen vakuum. Smile

Pokud můžu mít technickou, úvodní monolog přeživšího parťáka bych nějak oddělila od zbytku textu, dala bych tam třeba ty uvozovky. (Koneckonců je to přímá řeč, ne?) Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde vypravěčka tlumočí, co slyšela, a kde už zase vypráví. Ten konec mi taky přijde trošku chaotický, kdy to přejde z minulosti do současnosti a oddělené je to prakticky jen graficky, asi bych nad tím popřemýšlela a zkusila ten přechod zapracovat do textu.

Jinak povídku chválím. Bylo vidět, že jsi se nad tím zamyslela a to tolik skloňované téma ztráty parťáka jsi přenesla na jinou úroveň a zasadila do jiné optiky, navíc se mi líbí, jak jsi ve zdánlivě pár větách pokryla kus několika životů. Prostě povedené, díky za pěkný kousek a časem se snad dopracuju i k tvým dalším povídkám. Wink

_________________
-> archiv povídek
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
SaM napsal:
Tak jsem si řekla, že když už zase píšu, měla bych zase taky číst, ať to mám hezky v rovnováze. Smile Navíc jsem od tebe, pokud vím, ještě nic nečetla, tak snad jsem si zvolila pro začátek správnou. Smile

Jinak k té předchozí debatě, mně se taky smutné povídky píšou líp. Razím tu zásadu, že na štěstí není nic zajímavého. Very Happy
___

Ne, nebyla to láska. Bylo to něco víc. Něco, co se v naší práci rovná lásce. Přátelství. - Hezká myšlenka, i když já si myslím, že přátelství se lásce vyrovná i kdekoli jinde, ba dokonce jakýkoli romantický cit podmiňuje, aspoň pro mě. Ale jsem ráda, že někdo konečně prolomil to "gay" tabu a rozhodl se to rozvést, je to hezky použité, neruší to, člověk se pousměje, ale nenaruší to tu tesknivou atmosféru.

Tady mě nikdo nelituje. - Myslím, že jsi na to kápla. Ta lítost někdy místo vyjádření soustrasti spíš způsobuje, že se z toho hrabeme dvakrát tak dlouho. I když to ti kolem nás myslí dobře.

„Jste v pořádku?“zeptal se mě. Awww, on si vylil srdíčko a ptá se, jestli je v pořádku? Ušlechtilá duše.

Hrozně se mi líbí, že jsi nechala na čtenáři, aby si dosadil, kterého z nich chce jako partnera vypravěčky. Já osobně tam vidím Nesmrtelného, asi síla zvyku. Jediné, co bych dějově vyčetla, to je to těhotenství na konci a zmínka o dítěti, co nepozná svého otce. Přijde mi hloupé, že se to neustále používá v každé smutné povídce, aby nám to pořádně pocuchalo nervy. Ve mně to vždycky vyvolá protočení očí ve smyslu "už zase?", čemuž jsem se neubránila ani tentokrát, promiň. Embarassed

Ale odpustím ti to čistě proto, že jsi milého dálničního policistu nechala na chvíli vypadnout od DP a poslala ho do světa, hezky to ruší to jak v povídkách, tak v seriálu zažité tabu, že kromě policie a dálnice nic neexistuje, jen vakuum. Smile

Pokud můžu mít technickou, úvodní monolog přeživšího parťáka bych nějak oddělila od zbytku textu, dala bych tam třeba ty uvozovky. (Koneckonců je to přímá řeč, ne?) Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde vypravěčka tlumočí, co slyšela, a kde už zase vypráví. Ten konec mi taky přijde trošku chaotický, kdy to přejde z minulosti do současnosti a oddělené je to prakticky jen graficky, asi bych nad tím popřemýšlela a zkusila ten přechod zapracovat do textu.

Jinak povídku chválím. Bylo vidět, že jsi se nad tím zamyslela a to tolik skloňované téma ztráty parťáka jsi přenesla na jinou úroveň a zasadila do jiné optiky, navíc se mi líbí, jak jsi ve zdánlivě pár větách pokryla kus několika životů. Prostě povedené, díky za pěkný kousek a časem se snad dopracuju i k tvým dalším povídkám. Wink


Jen pro upřesnění, celý ten úvodní monolog, celé to, co je napsané kurzívou, jsou vzpomínky, to jeto, co ona slyšela, co jakoby vypráví...a s tím těhotenstvím...vím, že je to takové otřepané, já sama to v povídkách asi používám častěji (a ne jen v těck kobřáckých), ale ono se mi to samo nabízí...jinak moc děkuji za pochvalný komentář.Rozhodně budu moc ráda, když se podíváš i na moje ostatní povídky, snad se taky alespoň některá bude líbit...díky Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
TVOJE NEŠTĚSTÍ, MOJE NEŠTĚSTÍ, NAŠE NEŠTĚSTÍ
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma