AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Omyl
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Znovu jsem si tu povídku přečetla a našla jsem tam tolik chyb, že jsem ji raději smazala a dala sem upravenou verzi. Povídka je stejná, pouze opravená. Omlouvám se a přeji (snad) příjemné čtení.


Omyl
Tohle ráno se mu líbilo, Venku bylo krásně, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali. On si jel po své milované dálnici ve svém milovaném BMW. Nikdo mu nečetl horoskopy ani bulvární články. Najednou se z vysílačky ozvalo hlášení:
„Centrála volá Kobru 11. Hlaste se!“ Semira to vytrhlo z přemýšlení. Vzal do ruky vysílačku: „Kobra 11. Co se děje, centrálo?“ To co uslyšel, mu vyrazilo dech.
„Hned jsem tam.“ Jestli jel předtím rychle, teď snad letěl. Na střechu nasadil majáček a plynový pedál přimáčkl k podlaze.
Když přijel na služebnu, málem se mu začala třást kolena. Ujistil se, že zbraň je na svém místě a pomalu vešel do budovy, kterou tak miloval. To co uviděl, ho šokovalo.
„Ale, pan vrchní komisař. No jenom pojď mezi nás.“
„Kdo jste? A co chcete? Odkud mě znáte?“ Muž se jenom ušklíbl.
„Trochu moc otázek najednou, ne? Kdo jsem? Tak to tě nemusí moc zajímat. Co chci? Tebe. A odkud tě znám? Poslal jsi mě do basy, copak si to nepamatuješ? A teď se ti pomstím.“ Při tomhle monologu se Semir nenápadně rozhlédl služebnou. Všichni seděli u zdi, ruce svázané provazem a ústa zalepená páskou. Když jeho pohled došel k šéfové, zamrazilo ho. Na hlavě měla krvácející ránu. Lehce na něho mrkla a zase dala hlavu na Hotteho rameno. Semir svoji pozornost obrátil zpět na neznámého muže.
„Když chcete mě, proč tu držíte i ostatní? Pusťte je a nechte si tu mě.“
„Tobě na nich hodně záleží, viď? Tak si vyber, koho mám pustit. Ale jenom jednoho.“ Semir se nemusel dlouho rozmýšlet.
„Šéfovou.“
„Tak si ji běž rozvázat. Semir se vydal ke své šéfce, aby jí mohl rozvázat provaz na rukách a odlepit pásku z úst.
„Kde je Tom? Tady máte můj mobil a zavolejte mu a řekněte mu, co se tu děje. Venku je sanitka,“ pošeptal nenápadně své šéfové do ucha a nechal ji odejít ven z místnosti. Na zemi se stále krčila Petra, na které bylo vidět, že má opravdový strach. Dále tam byli Hotte a Dieter a ještě pár uniformovaných kolegů. Všichni svázaní a se zalepenými ústy.
„Tak co po mně vlastně chcete? Vždyť já vás ani neznám. Když po mně tak toužíte, proč tu držíte i ostatní?“ Muž se na něho pobaveně usmál.
„Ale copak? Máš strach? To snad ne.“ V Semirovi se vařila krev.
„Víš, odkud bys mě mohl znát? Před deseti lety jsi mě poslal do basy za ozbrojené přepadení klenotnictví. Jedna panička to tenkrát koupila a nepřežila, pamatuješ? Tys tam tenkrát byl. Hned jsi vytáhl pistoli a začal jsi střílet. Trefil jsi mě do ramene a nasadil jsi mi pouta. Vážně si to nepamatuješ?“ Semirovi už začalo svítat. Nechal ale muže, aby pokračoval. „ Odvezli mě rovnou do vazby. Pamatuju si, jak jsi svědčil. Díky tobě mě odsoudila na deset let. Včera mě pustili. První, s kým jsem chtěl mluvit, jsi ty.
Mezitím venku v sanitce lékař ošetřoval šéfové ránu na hlavě. Zrovna k ní přijel Tom, kterému volal, hned jak vyšla z kanceláře. Auto ještě ani pomalu nezastavilo a on už vystupoval.
„Šéfová, co se stalo? Kde je Semir? Co to tam je za chlapa?“ Tom na ni chrlil jednu otázku za druhou a na všechny chtěl znát odpověď.
„Všechno hezky po pořádku. Nějaký chlap přišel na služebnu a všechny nás nahnal ke zdi a svázal nás. Tedy za začátku jenom ostatní, mě zatím nechal. Nařídil mi, ať se spojím se Semirem a nějak ho dostanu na služebnu. Spojila jsem se s ním vysílačkou a řekla jsem mu pravdu, proč má přijet. Tím jsem myslím zodpověděla i druhou otázku. Semir je uvnitř spolu s ostatními. A kdo to je, netuším. Jenom na Semira řval, že se mu pomstí. Víc o něm nevím.“ V očích se jí zračilo takové zoufalství, že se Tomovi sevřelo srdce. Věděl, že pro šéfovou je Semir jako syn, kterého nikdy neměla.
„Šéfová, nebojte se. Něco vymyslíme a všechno bude zase jako dřív, uvidíte. Semir před vámi zase bude stát a dívat se do země a vy na něho budete moct křičet, že zase rozšrotoval další auto. Vždyť co bych si já bez něho počal?“ Neptal se. Byla to jenom řečnická otázka, na kterou nežádal odpověď.
V Semirovi byla jenom malá dušička, když na něho muž mířil zbraní. Nebylo to sice poprvé, co se díval do hlavně zbraně, ale tentokrát mu jeho instinkt říkal, že tenhle to myslí vážně. Pak se všechno seběhlo moc rychle. Semir se moc dlouho nerozmýšlel a udělal něco, co by za jiných okolností neudělal. Vrhl se na muže a vykopl mu zbraň z ruky. Při tom ale vyšel výstřel, který malého komisaře trefil do nohy. Rána ho dost bolela, ale on se nemínil jenom tak vzdát. Uštědřil muži ránu pěstí do nosu, až málem upadl. Jenomže udělal něco, s čím Semir nepočítal. Z pouzdra, které nebylo vidět, vytáhl druhou zbraň a zamířil. Semir se zastavil v pohybu a čekal, co se stane. Z revolveru vyšel výstřel.
Po prvním výstřelu Tom vběhl do budovy. Nedbal na volání jeho šéfové. Jeho zajímalo jenom to, jestli je jeho parťák v pořádku. Když dorazil do prostoru, ve kterém obvykle není slyšet vlastního slova, strnul na prahu. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Semir stál opřený o zeď a na jeho levém stehně se stále zvětšovala krvavá skvrna po kulce. To by ale nebylo to nejhorší. Semir se díval přímo do ústí hlavně. Tom vytáhl zbraň a potichu se blížil k pachateli. Byl už asi jenom metr za ním, když se místností rozlehl druhý výstřel. Po něm se Semir sesunul k zemi a na jeho hrudníku byl vidět vstup po kulce. Tom neváhal a vystřelil. Muž se sesunul k zemi, ale to Toma nezajímalo. Volal šéfové, ať pošle doktora. Když doktor přišel, rychle zavolal své kolegy a rychle vezli Semira do nemocnice.
Tom, šéfová, Petra, Hotte, Dieter a Hartmut seděli před operačním sálem, kam odvezli jejich malého kolegu a čekali, až přijde doktor. Tom už to nemohl vydržet a začal přecházet po chodbě. Zrovna si znovu sedal, když ze dveří vyšel lékař, na kterého tak dlouho čekali. „Tak jak je na tom?“ nic jiného je ani nezajímalo.
„Je mi to velice líto, ale váš kolega…. Dělali jsme, co jsme mohli, ale ztráta krve byla příliš velká a kulka proťala tepnu. Je mi to opravdu líto, ale nemohli jsme dělat víc.“ S tím se rozloučil a odešel k další operaci. Všem, jak tam stáli, to připadalo jako zlý sen. Čekali na probuzení, ale to nepřicházelo. Všichni do jednoho čekali, že jejich kolega vyjde a bude mít nějaké narážky na jejich výraz. Nic z toho se ale nestalo. Chtěli se s ním alespoň rozloučit. Jenomže jim to nikdo nedovolil.
Druhý den, když Anna přišla na služebnu, všichni na ní koukali a z očí jim šel vyčíst strach. Vypadala jako průsvitná. Došla do své kanceláře a sedla si do křesla. Hlavu si opřela o židli a dívala se z okna. Hlavou jí šly vzpomínky na někoho, koho právě ztratila a nechtěla se s tím smířit. Vzpomínala, jak se na ní Semir vždycky díval, když jí vysvětloval, proč jeho auto skončilo na vrakovišti. Nebo když si tenkrát zlomil nohu. Tom se mu smál a pak si ji zlomil taky. Ze vzpomínání ji vyrušil Tom.
„Šéfová, můžu na chvíli?“ Anna se na něho otočila a podívala se na něho očima rudýma od pláče.
„Samozřejmě. Co potřebujete?“ Nevěděl, jak začít.
‚„Víte, když nám včera ten doktor říkal, že je Semir po smrti, říkal jsem si, že to není možný. Že bych to musel někde tady,“ ukázal si na prsa, „cítit. Ale nic. Prostě mi to nedalo. Já jsem tomu doktorovi prostě nemohl uvěřit. Pořád jsem si opakoval, že se musel splést, že se musela stát nějaká chyba. Nebo že ho zaměnili s někým jiným. Šel jsem se tam, i přes zákaz, podívat a nevěřil jsem vlastním očím. Na stole neležel Semir, ale někdo úplně cizí. Semira jsem našel, když jsem šel zabít toho doktora, na pokoji o patro níž. On nezemřel, on žije.“ „Ale to přece není možné, vždyť….“ Anna vyběhla z kanceláře a zastavila se u Petřina stolu, na kterém stála velká Semirova fotografie a před ní zapálená svíčka. Svíčku sfoukla a otočila se na své kolegy, kteří se na ni nechápavě dívali. Mysleli si, že jí přeskočilo.
„ Tome, mohl byste jít sem a zopakovat, co jste mi právě řekl?“ Tom vykročil z kanceláře a šel ke své šéfové. „Včera, když jsme od doktora slyšeli, že Semir zemřel, jsem si myslel, že se zblázním. Já jsem tomu nemohl uvěřit. Ikdyž nám doktor nedovolil, abychom se šli se Semirem alespoň rozloučit, počkal jsem, až odejde a šel jsem tam. Na stole ležel muž, byl už přikrytý. Do očí se mi nahrnuly slzy. Šel jsem blíž a odkryl jsem to prostěradlo. Pod ním ležel nějaký cizí chlap. Podíval jsem se na kartu a na ní stálo Gerkhan Semir. Vyletěl jsem ze sálu a běžel jsem za sestrou. Nejdřív mi vynadala, co jsem tam dělal, ale když si konečně poslechla, co jí chci říct, sama tomu nemohla uvěřit. Podívala se do přijímacích papírů a málem to s ní seklo. Byla to jenom shoda jmen. Ten chlap, co zemřel, se taky jmenoval Semir Gerkhan, ale náš Semir je živý a relativně zdravý.“ Když Tom skončil svůj monolog, připadalo mu docela zábavné pozorovat výrazy ve tvářích kolegů. Jako první se vzpamatovala Petra:
„Takže mi chceš říct, že Semir žije a že je v pořádku? Že jsme to všechno absolvovali jenom proto, že nějaký doktor zaměnil pacienty? Děláš si ze mě legraci?“ Jenom co to dořekla, se slzami v očích vyběhla z kanceláře ven. Tom i všichni ostatní na ni užasle hleděli.
„Jdu za ní,“ řekl Tom, aniž by čekal na souhlas své nadřízené, vyběhl za Petrou. Našel ji na lavičce před stanicí, jak v ruce žmoulá posmrkaný kapesník a nepřítomně kouká kamsi do dáli. Tom si přisedl k ní na lavičku.
„ Petro, stalo se něco?“
„Víš, když nám včera ten doktor řekl, že Semir zemřel, myslela jsem si, že to asi nepřežiju. Asi víš, že spolu už nějaký ten čas chodíme. Po tom, co odjela Andrea, jsme se hodně sblížili. Včera jsem chodila po místech, kde jsme byli spolu. Já jsem zrovna včera zjistila, že jsem těhotná. Neuměla jsem si představit, že bych vychovávala dítě bez jeho otce.“ Tom to chápal až moc dobře. Nevěděl, co by na to měl říct. Tak Petru jenom objal. Ona mu položila hlavu na rameno. Po chvíli Tom uslyšel jenom pravidelné oddechování. Pobavilo ho to. Vzal Petru jemně do náruče a odnesl ji do kanceláře, kde ji položil na pohovku. Přikryl ji dekou a odešel za šéfovou. Všechno jí řekl. Během hovoru uslyšeli z hlavní místnosti hlasitý hovor. Šli se tam podívat a museli se smát. Ve dveřích stál Semir, opřený o berle, o něčem diskutující s Hottem. Jenom co uviděl šéfovou a Toma, roztáhl ústa v takovém úsměvu, za který by se nemusel stydět ani ten největší žabák. Jenom co se Tom a šéfová se Semirem přivítali, začal se náš marod shánět po Petře. Tom ho potichu odvedl do jejich kanceláře. Oba se posadili na své židle a za úplného ticha ji pozorovali. Semir už to nevydržel, vstal a popošel k pohovce. Opatrně se sklonil a Petru políbil. Ta se vzbudila a samým překvapením se nezmohla ani na slovo. Nato ji Semir znovu políbil.
Nedlouho po tom oznámili naše hrdličky zasnoubení. A jestli ještě neumřeli, žijí spolu dodnes.
KONEC
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
K.Thaler


Založen: 16. 12. 2007
Příspěvky: 231
Bydliště: Břeclav
Odpovědět s citátem
Jéé!! Shocked To je božský!! Šéfička zraněná,Semir postřelený a jakožemrtvý,to se mi líbí .. A Semir s Petrou?Super nápad .. I když já mám radši Semira s někým jiným Wink No každopádně se ti povídka moc povedla Wink

_________________
,,Předjelo mě prase!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Omyl
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma