| Vzpomínky zůstanou | |
AnnaE
Založen: 14. 10. 2009 |
Příspěvky: 151 |
|
|
|
Zaslal: 18.4.2010 17:41 |
|
|
|
|
Zdravím. Zdálo se mi to tu takové prázdné, zapomenuté. Proto jsem se rozhodla, že sem něco nového dám. Prosím o schovívavost, je to takový drobek šitý horkou jehlou. Každopádně budu vděčná za každý komentář. Jak to bude pokračovat, netuším. Sama se nechám překvapit. Tak hurá do čtení
Zazvonil budík. Stejně nespal. Zamáčkl ho a vstal. Když se uviděl v zrcadle nad umyvadlem, jenom se na toho naproti nepěkně zašklebil. Strčil hlavu pod studenou vodu. Cestou do práce vzpomínal. Jeli po dálnici. Najednou je předjela nějaká dodávka, ze které se na ně sesypal déšť kulek. On řídil. Snažil se kličkovat, ale stejně to schytali. Respektive jeho parťák. Pak pneumatika. Probral se až po dvou měsících v nemocnici. U jeho postele seděla jeho šéfová a spala. Jenom co se malinko pohnul, hned byla vzhůru a držela ho za ruku. Chtěl mluvit, ale jakoby měl v krku knedlík. Dala mu napít. Pak začal.
„Co se stalo, šéfová?“ zeptal se zmateně.
„Měli jste nehodu. Někdo na vás na dálnici začal střílet,“ sdělila mu a její oči posmutněly.
„Co se děje, šéfová? Proč se tváříte tak divně?“ začal panikařit. Než mu stačila odpovědět, přišel lékař, že musí odejít, aby pacient měl klid. Vlastně se jí ulevilo. Byla tehdy asi ráda, že měla odejít. Druhý den nepřišla. Byl na ni naštvaný. Měl tolik otázek. A ani jedinou odpověď. Když za ním přišla jedna moc milá sestřička, zeptal se jí, jestli neví, kde je jeho šéfka. Nevěděla,ale slíbila, že to zkusí zjistit. Vrátila se za chvilku. Nebyla sama. Přišel s ní lékař.
„Pane Gerkhane, komisařka Engelhardtová leží tady u nás. Včera zkolabovala. Ale chtěla by vás vidět. Máme pro ni zajít?“
„Samozřejmě,“ málem křičel Semir.
„Dobře, za chvilku jsme tu,“ řekl mu lékař a i se sestřičkou odešel. Měl pravdu, za chvilku byla zpět. Anna seděla na vozíku. Byla bledá a unavená.
„Nechám vás o samotě. Jistě si máte co vyprávět,“ řekla sestřička a odešla.
„Šéfová, co se vám stalo?“ptal se se strachem. Už se na ni nezlobil. Měl o ni strach.
„Bylo toho na mě moc. Už jsem to prostě nevydržela. Už holt nejsem nejmladší,“ snažila se na něho usmát.
„Co se vlastně stalo na té dálnici? Jak dlouho už jsem tady? A jak je na tom Jan?“ vychrlil to na ni všechno naráz.
„Moment, všechno hezky po pořádku. Někdo na vás na dálnici střílel. Měli jste nehodu. Na vaši druhou otázku, ležíte tu už dva měsíce.“ Na třetí otázku nechtěla odpovídat.
„No a co je s Janem. Je v pořádku?“
Tady je konec.
„No a co je s Janem? Je v pořádku?“
„Jan… Jan zemřel. Týden po té nehodě. Zasáhli ho do hrudníku a měl zranění i z té nehody. Po týdnu to vzdal,“ říkala se slzami v očích.
„Jak to myslíte, vzdal? Co mi tím, sakra, chcete naznačit?“ nechápal. Nebo nechtěl chápat.
„Jan zemřel, Semire. Měl rozsáhlá zranění. Ačkoli mu byla poskytnuta perfektní péče, jeho zranění byla neslučitelná se životem. Je mi to moc líto.“
„Trpěl?“
„Ne, vůbec se neprobudil. Udržovali ho v umělém spánku. Bylo mu tak lépe.“ Nevěděla, co říct. Jenom tam seděla a sledovala Semira. On po chvilce usnul. V tu chváli pro ni přišla sestřička, aby šla odpočívat.
Semira pustili z nemocnice 14 dní po probuzení. Když se vrátil do svého bytu, kde ho nikdo nečekal(Andrea od něho odešla), bylo mu najednou tak smutno. Nemohl tam být. Sedl do svého auta(dostal nové) a jel na služebnu. Nikdo si ho ani nevšiml, měli hodně práce. Sedl si proto do JEJICH kanceláře. Po chvilce vstal a přešel k Janově stolu. Tak ho našla šéfová.
„Semire, co tu děláte?“ptala se udiveně, „máte být doma a odpočívat.“
„Copak se to tam dá vydržet? Pošlete mě třeba na dálnici, vidím, že Hotte zase nestíhá. Nemůžu jenom tak sedět doma. Musím být mezi lidmi. Prosím, dejte mi nějakou práci.“ Byl skoro zoufalý. Když ho viděla, zželelo se jí ho.
„No dobře, no. Jeďte na dálnici, ale žádné hlouposti,“ varovala ho. Objal ji jako malé dítě a rozpustile jí dal pusu na tvář. Jenom se usmála.
Vjel na dálnici a zařadil se mezi auta. Začal nad něčím přemýšlet. Najednou ho odněkud předjela bílá dodávka. Někdo na něho začal střílet. Jeho auto dostalo smyk….. Zděšeně se posadil na posteli. Podíval se na budík. Půl třetí ráno. Zase si lehnul. Netěšil se na ráno. Zase bude sedět v autě sám. Neměl to rád.
Zazvonil mu budík. Zamáčkl ho a vstal. Moc to neprotahoval. Rychle se oblékl, nasnídal a sedl do auta. Když přijel na služebnu, všechno bylo jako jindy.
„Dobré ráno,“ pozdravil všechny a vydal se do svojí kanceláře. Tam ho ale čekal šok.
„Nazdar Semire. Na co tak koukáš? Vidíš ducha nebo co?“ dostalo se mu přivítání.
„Jane?“ zeptal se pro jistotu. Nevěřil svým očím.
„No čemu se divíš? Kdyby ses viděl,“začal se smát. Přestal, když se Semir tvářil stále stejně.
„Stalo se něco?“ptal se ho. Semir mu všechno převyprávěl. Jan ho uklidnil, že se vážně umřít nehodlá. Potom jeli na dálnici a k ránu už se nevraceli.
BUdu ráda za každý komentář. Díky.
|
|
|
| | |
AnnaE
Založen: 14. 10. 2009 |
Příspěvky: 151 |
|
|
|
Zaslal: 22.4.2010 15:54 |
|
|
|
|
Tak jsem dodala konec.
|
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|