AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Andělé bez křídel
pajasekacka


Založen: 15. 10. 2008
Příspěvky: 47
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Tak po delší době jsem tu s další povídkou. Jak už jsem v povídce Blesk z čistého nebe prozradila, budou na ni tak trochu navazovat i ty další a to dvě. Tato je v pořadí druhá.
Snad se vám první část Andělů bez křídel bude líbit a doufám, že na další části nebudete muset dlouho čekat. Rolling Eyes


Arrow 1. část
Velká budova s prosklenými okny, poblíž zaparkované sanitky a lidé v podobných bílých a zelených šatech. Pokoje ve stejném monotónním bílém tónu,
narušeny pravidelným pípáním přístrojů, které udržují životy lidí. Právě toto místo, už začínal, malý dálniční policista Semir Gerkhan nenávidět.
Další jemu blízký člověk vede nejtěžší životní zápas a nedovolí mu společně s ním bojovat.
Už dva týdny nečinného přihlížení, beznaděje, čekání a nevědět, jak je boj jeho přítele úspěšný.
Tolik už jich viděl, jak svůj boj prohráli. A nemohl nic udělat, aby tomu zabránil.
Kde jsou ti strážní andělé, co nás chrání? Kteří mají bojovat s nimi a zabránit příchodu smrti, aby ukázala ten, ten, ten…
Copak už nemáš dost!? Neber mi dalšího parťáka a přítele! Je snad mým osudem vidět je všechny umírat? Jestli ano, tak ať radši oslepnu a ohluchnu!
Ničí mě jen přihlížet a nic neudělat. Dočkat se jen němé odpovědi, když se ho na něco zeptám.
Co bych dal za jednu jeho pichlavou poznámku na moji adresu, otočení očí v sloup, škodolibé pousmání.
Ale nic z toho, už přes dva týdny se Semir od Jana nedočkal žádné odpovědi. Když se doktorů zeptal, jestli se probere, jejich odpověď zněla stejně „To nevím, musíme čekat.“ Semir čekal. Každý jeho den se odvíjel stejně, práce, nemocnice, domov a takhle stále dokola.

V poslední době Semir střídal spíš práci a nemocnici. Přespával na nepohodlném křesle u Janova lůžka, vyprávěl mu co se děje na stanici a četl noviny.
Právě teď Semir řešil zapeklitou křížovku.
„Hlavní město Kiribati na šest.“přečetl Semir jednu z tajenkových otázek… „Kde to vůbec je?“ ptal se sám sebe nahlas a doufal, že se při každé té otázce dočká odezvy i od jeho parťáka.
„Ha, tomu říkám aspoň pořádná křížovkářská otázka! Iniciály slavného závodníka a rekordmana formule 1? To je něco pro nás, že?“odvrátil Semir pohled od křížovky a podíval se na Jana, který stále spal. Semirovi oči se zklamáním klesly dolů.
„Hele toto by určitě věděl Hotte. Tradiční nedělní oběd na pět.“ Uchichtnul se tomu Semir a pokračoval,
„Tomu by si nevěřil, co ten Hotte všechno sní. Takový snídaně v autě, celý švédský stůl. Jsem zvědavej, co bude mít dneska.“a znovu pohlédl na svého kolegu.
„Slyšíš mě vůbec? Víš, že jsem tady? Nějak mi to naznač.“prosil Jana, který nejevil sebemenší náznak, že by Semira slyšel. Ležel tam bez pohnutí a beze slova, jako živá socha.
Semirovo zklamání narušilo zvonění mobilu, který hned tipnul, aby nepřivolal sestru.
„To byl Hotte, už na mě čeká před nemocnicí.“ Semir si stoupl k odchodu
„Zase přijdu a doluštíme tu křížovku.“už si nakračoval ke dveřím a otevřel je, znovu pohlédl se na svého kolegu.
„Prober se, prosím.“ A vyšel ven z pokoje se sklíčeným pohledem na tváři…

Cestou z intenzivky Semir potkal Janova ošetřujícího doktora, který měl právě za ním namířeno.
„Pane doktore, kdy se probere?“
„Pane Gekhane, to opravdu nevím. Může to být kdykoli, teď, zítra nebo za několik týdnů. Spíš byste, měl vědět, co může nastat, až se probere.“
„Co by mělo nastat?“
„Váš kolega utrpěl velmi vážná zranění. Při kterých jsme museli operovat v dost velké blízkosti páteře. Prostě je možné, že jak se probere, bude ochrnutý na dolní část těla.“
Semir zaražen touto zprávou ze sebe stěží dostával slova, „Ochrnutý?“nemohl uvěřit tomu, co slyšel.
„Jen dočasně.“
„To znamená co?“
„ Chodit bude, ale ne hned. Záleží hlavně na tom, že to nevzdá a bude cvičit. Je spousta případů, kdy mohli lidé chodit, ale prostě to vzdali a doteď jsou na vozíku. Bude potřebovat hodně velkou podporu.“lékař se podíval na hodinky, „Už musím jít. Nashle, pane komisaři.“Semir se chvíli díval do Janova pokoje a pak odešel s hlavou těžší o další milion otázek. Které se za ty dva týdny hromadily, ale odpovědi na ně byly bůhví kde.

Zatím co se Semir pomalu vlekl před nemocnici k čekajícímu Hottemu. Na dálnici probíhal každodenní, neměnící se chaos.
I když měl tým Kobry 11 o jednu jedničku méně, padouši nezapomínali tomuto chaosu na dálnici přispívat.
Semir s Hotem jeli v BMW a Hotte si začal chystat, jako každé ráno, své dobroty.
„Hotte je už deset hodin ráno. To si ještě nesnídal? Nebo to už je tvoje třetí snídaně?“
„Teprve druhá!“
„Teprve…hm. Většina lidí snídá jednou denně, Hotte.“
„Snídaně je nejdůležitějším jídlem dne!“
Semir se zamyslel, „A která to je? První, druhá čí třetí snídaně?“usmál se.
„Všechny.“ A zakousl se do obloženého chlebíčku.
„Hotte a nejsou náhodou pro tebe všechny jídla za den nejdůležitější?“
„Jsou, a měl by si to taky zkusit. V poslední době si nějak pohubl.“v tom měl, Hotte pravdu.
„Nemám chuť na jídlo. A tobě by taky neuškodilo, kdyby si místo tří snídání měl jednu, dvou obědů jeden a večeři taky jednu.“
„Když hladovým nehubnu!“
O pár kilometrů za nimi na dálnici způsobovaly, pěknou spoušť v podobě rozmlácených aut, dvě bílé dodávky s partou lupičů v maskách. Snažili se utéct bez ohledu na to, že ohrožují nevinné životy.
V BMW ještě nevěděli o nastalém peklu, který se děl za nimi. A Hotte si tak v klídečku vychutnával svou druhou snídani.
„Vem si.“ Nabízel Hotte Semirovi jeden ze svých chlebíčků.
„Nechci. A dneska jsem už snídal, mně jedna snídaně denně stačí.“
„Prosím tě! Ty tomu jednomu nemocničnímu kafi a gumové housce říkáš snídaně?! Tím že budeš hladovět, Jana neprobereš.“
„Já vím, Hotte a díky. Ale stejně nechci.“řekl zarmouceně Semir
„Jak na tom vlastně je?“zeptal se Hotte.
„Pořád stejně a to je nejhorší. Nevím, jestli přežije, umře anebo zůstane takhle.“ Semir se odmlčel a začal hypnotizovat dálnic před sebou. Co se dělo kolem něj, přestával pomalu vnímat.
„Jan je silnej kluk. Určitě se z toho dostane a brzy zase začnete společně ničit služební auta k velké radosti naší šéfky.“snažil se Hotte Semira povzbudit, ale nepovedlo se.
Semir by se rád tomu co Hotte řekl, zasmál a uvěřil tomu, ale nešlo to.V hlavě mu, jako bubák strašila slova, co mu dnes doktor řekl. „Bude ochrnutý, ochrnutý…“
„Jan a ochrnutý? To se přece nemůže stát! Co když to nebude dočasné a on se už nikdy na nohy nepostaví? Jak jen se na něj budu moc dívat, aniž by v mých očích neviděl lítost a přání být v tom křesle místo něho.“ přemítal v duchu Semir nad otázkami, kterého děsily, když jen pomyslel na to, že by se snad mohli i vyplnit.

Najednou se těsně vedle BMW prohnaly dvě bíle dodávky. Semir překvapen situací a tvrdě vytrhnut z myšlenkových pochodů jen tak, tak zvládl řízení. Vzápětí se z vysílačky ozvalo hlášení, „Centrála všem vozům. Přepadení banky Hürt. Podezřelý jsou ozbrojeni, prchají ve dvou bílých dodávkách po dálnici A1 přibližně u 40 kilometru.“
Semir vzal vysílačku, „Kobra 11 centrále, už jsme si jich všimli. Přebíráme to.“
„To nám ten den zase pěkně začíná.“řekl Hotte a schoval si chlebíček na později.
„Jako vždy Hotte, drž si klobouk.“ Semir na chvíli zapomněl na své chmurné myšlenky a vydal se za padouchy.
Dodávky vzali mezi sebe černou Mazdu, řidička dostala s autem hodiny a po chvíli namířila rovnou do svodidel. Semirovi se neovladatelnému autu podařilo vyhnout a hnal se dál za bílými dodávkami. Jeden ze zločinců si BMW všiml a začal do něj nemilosrdně narážet. „Semire?!“nesnažil se Hotte předstírat své obavy. Které se zvětšili hned, jak pohledl před sebe a Semir taky. Pár metrů před nimi byla uzávěrka části dálnice z důvodů opravy, což znamenalo velkou kolonu aut. První dodávka to vzala nastaveným skokánkem v podobě dřevěné desky položené na hromadě suti. A pokračovala zvesela dál. Stříbrné bmvéčko a bílá dodávka jeli vedle sebe a mířili přímo na rampu.
„Semire, co chceš dělat?“zeptal se Hotte, i když tušil co má Semir v plánu.
„Jen klid Hotte, tohle dělám každej den.“ujišťoval Semir.
„To jsem rád, ale nemusíš dělat tyhle kamikadze triky zrovna semnou v autě.“jen jak to dořekl, už byly obě vozidla ve vzduchu, ale tak hladký přistání jako první dodávka je nečekalo. Hned jak byli na vozovce, zkřížilo jim cestu auto s karavanem. Semir zareagoval včas, ale bílá dodávka s lupiči to štěstí neměla. Proletěla přívěsem a několikrát se pak přetočila. Semir s Hottem okamžitě vyrazili k dodávce. Když doběhli k ní, byl jeden zloděj mrtví a druhý na tom nebyl o moc líp, ale Semir si všiml, že jeden chybí. Za dobu co je pronásledovali, si stačil spočítat, že v této dodávce byli tři. Začal se dívat kolem. Když pohlédl směrem k lesu, spatřil jakoby postavu, mizící v chábí. „Hotte, zavolej posily a pohlídej to tady.“jak dořekl, rozběhl se k lesu. „A kam jdeš ty?!“zavolal za ním Hotte, ale odpovědi se nedočkal.

Semir se ocitl lese. Šel pomalu krůček po krůčku, ostražitě sledoval okolí kolem, jako šelma, která jde po stopě své kořisti. Zbraň v ruce připravenou k okamžitému zásahu. Najednou na něj ze zadu zaútočil ten padouch z dodávky a omráčil ho. Když Semir přišel k sobě, spatřil zloděje mířícího na něj. „Pozdravuj anděly, poldo.“
Semir se cítil, jak ochrnutý, ale i přesto se snažil, hledat svou zbraň a při tom se stále díval na zločince, který svíral v ruce pistoly a nic mu nebránilo stlačit spoušť.
„Semire…!!“byl v dáli slyšet Hotte, který Semira hledal. Muž se nato podíval tím směrem. Semira Hoteho volání probralo, jakoby z transu do kterého upadl.
Neváhal a vzal svou pistoli. Zloděj si všimnul a chtěl vystřelit, ale Semir byl rychlejší a muže zasáhl do levého ramene. Ten se bolestí svalil na zem.
Vzápětí se objevil Hotte s kolegy a namířil si to rovnou k Semirovi, který stále seděl na zemi s rukou na hlavě.
„Semire, jsi pořádku?“strachoval se Hotte.
Semir trochu zmatený mu odpověděl, „J..jo … Nic mi není.“
pokračování příště...

Arrow 2. část
Semir s Hottem byli se šéfovou v její kanceláři. Ta je hned informovala, co s Katrinou zjistili.
„Přepadení banky, jaké proběhlo dneska, není první. Za dva týdny je to už čtvrté ve stejné režii. Převlečení za zaměstnance vniknou dovnitř, vyřídí ochranku a prchnou s opravdu velkým lupem.“
„K dnešnímu dni si už nakradli 1 a půl milionu euro.“dodal Hotte.
„Wou… Za dva týdny už čtvrtá banka. Nějak moc spěchaj chlapci.“divil se Semir
„Mají důvod k tomu spěchu. Během tohoto a příštího týdne má končit výměna všech bezpečnostních zařízení v kolínských bankách, za novější. Tyhle nové by měly zabránit vyloupení.“
„Však oni si zase nějakou skulinku najdou. Při těch starých přístrojích dokázalo vyloupit trezor banky i pětileté dítě.“
„Už ji našli. A to v době kdy se mají zařízení měnit za nová. Naštěstí není při výměně v trezoru plný počet peněz. Divné je, že doba výměny nebyla nikde zveřejněna a je jen pár zasvěcenců, kteří vědí kdy a kde.“
„Takže mají informátora. Který je buď z banky, firmy, co má na starosti ty zařízení anebo je z našich řad.“
„Pravděpodobně…Co ta druhá dodávka?“zeptala se Šéfka
„Ta se asi propadla do země. Nikdo ji nikde neviděl.“reagoval hned Hotte.
„Možná něco dostaneme z těch dvou, co jsme chytily.“
„Snad ano, ale nejdřív tak zítra. Ten co jste Semire postřelil, bude schopný výslechu možná zítra, u toho druhého doktoři nevědí, jestli vůbec přežije. Takže dneska toho moc nezjistíme.“
„Výborně, máme den volna.“ Zavtipkoval Semir, i když bylo vidět, že se ani on sám moc nepobavil.
Anna se tomu pousmála, jindy by Semira asi napomenula, ale byla ráda, že už začíná zase vtipkovat. „Zatím budeme čerpat z toho, co máme.“
Semir s Hottem to brali jako povel k odchodu. Hotte byl už pryč, když na Semira zavolala šéfová. „Semire, počkejte. Chtěla bych si s vámi ještě promluvit.“řekla se starostlivým hlasem.

„Vím, co se stalo dneska v tom lese.“ Semir se začal ošívat, radši by na toto téma vůbec nemluvil a šel pryč.
„Šéfová, tyto situace prostě k mé práci patří. Navíc, teď jsem na to sám.“
„Já vím, ale nemyslíte, že se vám z toho, tak trochu stalo pravidlo? Hlavně od doby, co Jana postřelili.“
„Dneska vás už po několikáté za dva týdny málem zabili, Semire. Proč tak riskujete!“bála se o svého podřízeného.
„Já to nevyhledávám.“
„To doufám, Semire. Ale moc se tomu nebráníte, že?“a dívala se na něj. Semir uhnul Annině pohledu, protože věděl, že by si v jeho očích přečetla,
že se tomu opravdu nebrání. Ale Anna už Semira za ty roky znala, pozná, kdy ho něco trápí a před ní to tají.
„Chápu, že váš strážný anděl, kterého máte tady na zemi, je na tom špatně. Ale to neznamená, že si uštvete i ty tam nahoře.“
„Aspoň na někoho je spoleh. Nemusíte se o mě moc bát.“
Anna se tomu odmítavě zasmála, „Semire, já nechci spoléhat na vaše strážní anděly, ale na vás. Na vás se chci spoléhat!“malý komisař provinilecky sklonil hlavu. Anna vstala a šla pomalu k němu.
„Je pro vás těžké pracovat a nemyslet při tom na Jana. Chápu to. A po dnešku je to ještě těžší, když jste se dozvěděl, co Janovi hrozí.“Semir se na ni tázavě podíval, jak věděla, co ho trápí.
„Semire, nejste tady jediný, kdo tady udržuje každodenní kontakt s nemocnicí. O Janovi vím.“ Přiznala šéfka.
„Já…Musím na to furt myslet. Jan přece nemůže být …“ani nechtěl dokončit, to slovo ho děsilo.
„Jan bude určitě v pořádku, Semire. Navíc v téhle chvíli je to trochu předčasné, smiřovat se s něčím co není ještě jisté. Až se probere, může být všechno úplně jinak.“
Vtom měla Anna pravdu, všechno může být jinak. Semir to věděl, ale stále si klad otázku. Jakým směrem to bude jiné? Tím špatným, že Jan už nebude chodit? Nebo tím dobrým?
A hned jak se probere, vyskočí s postele a bude chtít chytat padouchy? Semir si tolik přál, aby to byla ta druhá varianta…
„Dnes už radši běžte, Semire. Stejně s případem teď nijak nepohneme, teda jestli Katrina něco nenašla.“
„Děkuju, šéfová, ale doufám, že Katrina něco zjistila.“a odešel.
Anna se na Semira ještě dívala z okna. Bylo jí ho líto. Vždy když ho takhle viděla, bolelo ji u srdce.
A bolelo ji víc, když si uvědomila, že je to už tolikrát, co Semir přišel o parťáka. Doufala jen v jediné, že se k nim nepřidá i Jan…



Semir šel do své kanceláře, Katrin někam odběhla, tak musel čekat. Už si na to čekání začínal pomalu zvykat.
Zahleděl se na místo, kde měl být jeho parťák. Zase musel sledovat prázdnou židli.
Jeho parťáci přicházejí a odcházejí a on s tím nemůže nic dělat. Zůstane po nich jen ta prázdná židle a prázdný pocit v srdci, který se nikdy nezaplní.
Na rozdíl od křesla, do kterého se vždy někdo může posadit a zaujmout místo toho předtím. A když z něj zmizí, vždycky to bolí.

Semir radši začal hledat klíče od auta, ale když otevřel šuplík a z něj vytáhl fotku sebe a Jana, jak jsou na motokárách. Ucítil bolest, jakou pocítil při každé ztrátě svého parťáka.
Avšak tahle bolest byla přece jen jiná. Jana už jednou ztratil, zmizel a nic neřekl. Teď hrozí, že ho ztrácí znova a možná na vždy.
Toma taky přivítal zpět, aby ho později vzala smrt.
Copak se bude opakovat minulost? Nebo ještě hůř, bude sledovat, jak je jeho přítel do smrti odkázán napomoct druhých?
Semir se bál budoucnosti, toho že on sám má strach.
Nevěděl, co si má přát, teda věděl, aby Jan byl v pořádku, ale stále ve vzduchu vysel ten strašák, který říkal. Že Jan zemře, zůstane v komatu, nebo bude ochrnutý.
Jedna varianta horší než druhá. A to Semira hryzalo a nedalo mu chvíli klidu…

„Semire, Semire…“volala na Semira Katrina, která stála vedle něho. „Katrino…“byl trochu zmatený.
„Je ti dobře.“strachovala se o svého bratra
„Jsem pořádku. Jen jsem se trochu zamyslel.“Katrin si všimla fotky na stole. Vzala ji a vykouzlilo ji to na tváři úsměv. Na ten den si moc dobře pamatovala.
„Byl to krásný den. Všichni jsme se moc bavili.“vzpomínala Katrina a pokračovala, „S Janem jste nás všechny porazili. A když jste si daly závod vy dva, tak to skončilo remízou.
Jezdili jste furt dokola dokut někdo nevyhrál.“
„Ale přijely jsme vždycky stejně.“přidal se Semir.
„Musela vás rozsoudit Engelhardtová.“
„Jo, byl to krásnej den.“ Řekl Semir a posmutněl. Katrin ho chytla za rameno, „Bude v pořádku, určitě.“ chtěla Semira povzbudit, ale nepomohlo to.
Policista se přistihnul, že je na ty slova už alergický. Všichni kolem něj mu neříkají nic jiného, „Bude v pořádku, bude v pořádku.“ Ale jak to můžou vědět!?
Copak vidí budoucnost?
„Našla si něco?“ chtěl malý policista rychle opustit toto téma.
„Semire, nebude lepší, když půjdeš domů? Stejně nedokážeš myslet na nic jiného než na Jana.“
„A doma budu myslet na něco jinýho?“ zeptal se obratem Semir podrážděně, „Ne nebudu a možná to bude ještě horší.“ Odpověděl si hned sám, „Musím něco dělat! Máš teda něco?“

„Jo něco mám, ale nic velkého to není. Jména těch zlodějů, co byli v té nabourané dodávce. Ten mrtví se jmenuje Ralf Kenig obyčejný zlodějíček,
pak ten co si postřelil Frank Rieger, tam už je rejstřík zajímavější. Několik přepadených bank, zlatnictví a spousta dalšího. Dokonce má i výcvik u armády.“
„Bývalý voják, to by vysvětlovalo proč mi tak rychle zmizel v lese. Co ten třetí?“
„To je taky zajímavý, Tobias Jost je zaměstnancem firmy Protect a ta má na starost nová bezpečnostní zařízení.“
„Opravdu, to nebude náhodička. To znamená, že je tím informátorem Jost.“
„Možná, ale nevypadá na to. Trestní rejstřík má čistý, ani obyčejnou pokutu za parkování.“
„To není zrovna typ na bankovního lupiče. Máš adresu firmy?“
„Jo tady.“podala mu papírek s adresou, „Díky, zajedu tam, možná se něco dozvím. Pokus se zjistit, kdo byl i v té druhé dodávce. Na takovou akci se museli znát.
Třeba to zkus přes toho Riegera. Jestli je bývalý voják, tak bych se vůbec nedivil, kdyby si do lupičské party někoho sehnal, právě z vojenské minulosti.“domluvil Semir a chtěl už vyrazit.
„Dobře. A Semire…,“ ohlédnul se, „když někam pojedeš, máš si vzít sebou Hotteho.“ malý komisař sice nechtěl, ale poslechl, namířil si to rovnou ke stolu Hotteho a Dietera.
Seděl tam jen Hotte, protože byl čas oběda, byli všichni kolegové na pauze a Hotte, se už chystal taky na obídek.
„Hotte, pojedeme do firmy Protect.“
„Co? Teď?“byl objemný kolega překvapený a zděšený zároveň.
„Jo.“souhlasil Semir klidně.
„Ale…Vždyť je 12 pryč! Čas oběda!“
„Tak se najíš později. Pro jednou vynecháš jeden z obědů. Stejně ze všeho toho jídla co sníš, by člověk vydržel několik zim.“
„Já nejím moc, já jím pravidelně! A tím hubnu. A kvůli tomu, že teď nutně musíš někam jet, nic vynechávat nebudu. Já na rozdíl od tebe hladovět nehodlám.“nastolil Hotte,
který vidí rudě, jen když se trošičku ohrozí jeho jídlo.
„Hotte…“prosil malý komisař, „Tak dobře, jedem.“
„Můžeš se najíst cestou.“
„Cestou, cestou. Co jezdím s tebou, si už ani nepamatuju, kdy jsem si naposled vychutnal v klidu jídlo. Všechno děláte ve spěchu!“vzal si ze zásuvky bagetu a vyrazil se Semirem k firmě Protect.

Do staré opuštěné haly dorazila banda zlodějů z uprchlé dodávky….
„Sakra! Co teď!? Můžeme všechno odpískat.“ Rozčiloval se nejmladší z trojce lupičů.
„Hlavně klid! Ještě stále máme šanci.“
„Jo šanci, zdrhnout. Protože ten Jost povykládá všechno fízlům!“přidal se druhý
Na to už třetí ze zločinců někomu volal, „To jsem já, Schmit. Máme problém.“
„Já vím, slyšel jsem, co se vám povedlo. To nemůžete dávat bacha!“ rozčiloval se muž v telefonu
„Ti policajti se tam najednou objevili. Co teď? Mají naše lidi a ten Jost bude kecat.“
„Ne nebude, Kenig je mrtví, Riegera ještě nevyslýchali a Jost je v komatu, ve kterém i zůstane.“
„Co máme zatím dělat? Připravovat další akci? Po dnešku to bude těžký, všude jsou policajti.“
„O ty se postarám. Uděláme ještě jednu banku. Provedeme to ve čtyřech s Rigerem nepočítám. Nějaké oběti se přinést musí. Ještě se ozvu.“zavěsil
Schmit popošel ke staršímu z lupičů, který seděl a nabíjel si zbraň. „Zvládneš to nový zařízení bez Josta?“
„Klidně i poslepu.“byl si jistý svými schopnostmi. „Výborně. Vyloupíme ještě jednu banku, ve čtyřech. A tentokrát to musí proběhnout bez problémů! Takže zabavit se dodávky, sehnat nové zbraně, nové auto, plány banky obstarám já.“vylíčil Schmit, co se musí do akce zařídit.

Mezitím se Semir s Hottem vrátili zpět na služebně. Z BMW vystoupil nabručený Hotte,
„ Semire, víš co to je telefon? Je to přístroj, kterým můžeš zavolat na nějaké místo a ušetřit si tak zbytečnou cestu.“
„Aspoň sis udělal výlet a zbytečně jsme tam nejely.“
„Tenhle výlet bych si klidně odpustil.“a vešli do budovy, Hotte si dával bundu na židli. „Hele Hotte, slyšel jsem, že po procházce člověku víc chutná.“dodal ještě Semir a zamířil ke Katrině, přitom si všimnul, že Engelhartová má v kanceláři návštěvu.
„Ahoj, kdo je ten chlap u šéfky?“byl Semir zvědavý na černovlasého, vysokého muže.
„Nějakej komisař od LKA.“ „No super, LKA mi tady chyběla.“byl Semir celý nadšený a netušil, co ho čeká za překvapení
„Tak co, našli jste tam něco?“
„Hmm…Vlastně nic, i když kromě toho, že Hotte poznal co je to hlad, tak Josta asi unesli.“
„Na to si přišel jak?“ „Ve firmě se neobjevil už tři týdny. Rejstřík má čistý, jak Pán Bůh. Kolegové o něm říkají, že je to hodný a poctivý člověk, a do doby než zmizel, měl ve firmě nulovou absenci. “
„To není profil zločince.“ „No právě.“ a chtěl jít do kanceláře, ale zavolala ho k sobě šéfová.

„Tohle je vrchní komisař Semir Gerkhan. Semire, vrchní komisař Thomas Becker od LKA.“ Představila šéfová neznámého muže hned, co Semir vešel.
„Tak to jste vy ten nezničitelný Semir Gerkhan, před kterým se žádný padouch neschová. Na LKA jste dost populární.“vychvaloval asi osmatřicetiletý policista.
„Lidé rádi přehánějí. Hlavně tam u vás.“reagoval Semir a v duchu si říkal, „Jestli si myslíš, že takhle uděláš dojem, tak to si na omylu chlapečku.“
„Komisař Becker je tady na výpomoc s případem, právě LKA má na starost ochranku při výměně zařízení.“
„Tak trošku vám ta ochranka kulhá.“neodolal si Semir rýpnout a divil se v duchu, jak moc si to vychutnal.
Černovlasý policista se tomu zasmál, „Bohužel ano. Moji nadřízení ochranu trochu podcenily.“
„Všiml jsem si.“ Rejpnul si znova malý policista,
„Semire,“ začala důrazně šéfka a tak naznačila svému podřízenému, aby toho nechal a pokračovala dál, „s tou to výpomocí se naskytla příležitost, že pan Becker bude vašim novým parťákem.“
„Cc… Cože?“nemohl Semir uvěřit tomu co slyší, „Možná i po vyřešení případu.“
Semir neměl slov, jak mu to mohla šéfová udělat. Tohle byla neférová rána pod pás!
„Doufám, že se vám tady bude líbit.“a podala mu ruku na rozloučenou, „Rozhodně ano, málokdy se naskytne příležitost pracovat pod tak půvabnou šéfovou.“ Složil kriminalista poklonu.
Semirovi bylo špatně. Parťáka má v nemocnici, šéfová mu připravila překvapení v podobě nového partnera a i z něho je mu zle. „Super!“ řekl si v duchu, „Hůř se už mít Semire snad nemůžeš.“
„Děkuji,“ do kanceláře vešel Bonrath, „Á…Bonrathe, mohl byste komisaři Beckerovi to tady ukázat.“
„Tak snad si budeme rozumět.“řekl vysoký policista.
Semir se k němu otočil s křečovitým úsměvem od ucha k uchu a potřásli si na rozloučenou, „Jo, určitě…“ Určitě ne! Dokončil si turecký policista v duchu a kousnul se do jazyka, aby to neřekl na hlas.

Beckr odešel a Semir se nepřestal usmívat jako sluníčko, „Milej člověk.“
Anna ten jeho výraz už dávno přečetla, byl nadšený tak, že by rozmlátil celou pracovnu, „Semire…,“začala provinilecky
„Copak,“ skočil ji do řeči a pokračoval stále s úsměvem na tváři a ironickým tónem, „Já jsem šťastnej! Jako ta bleška. Krásný překvapení, nový parťák! Super! Víte, jak já je zbožňuju. To bude švanda.“
„Semire, nechte si tu ironii. Já vám to chtěla říct.“obhajovala se šéfka, „A co vám v tom bránilo?!“odsekl vztekle
„Co?! Semire, v poslední době jste, jako tělo bez duše. Chodíme kolem vás po špičkách, protože se na všechny kvůli maličkosti naštvete.
A stejně, jste se měl s Beckerem seznámit až zítra. Doufala jsem, že půjdete domů.“
„Ještě k tomu, po ránu bych to fakt líp snášel! A říct jste mi to měla, protože já s ním budu pracovat, já se budu spoléhat na to, že mi bude krýt záda. A vlastně, já nepotřebuju novýho parťáka!“byl už Semir rudý vzteky.
„Možná ano možná ne, ale na tenhle případ jsem nechtěla, abyste byl sám. A tohle byla výborná možnost. S LKA jsme měly spolupracovat stejně a to přes Beckera nebo telefonicky. Neměla jsem moc na výběr!“
„Mohu vědět, proč selhala ta druhá možnost? Byla by mi milejší. Jo asi jste zapomněla na malou maličkost, já parťáka mám.“
„No tak Semire, aspoň trochu mě pochopte. Já vím, že byste mnohem radši sloužil sám, nebo s Herzbergerem či Bonrathem než s někým novým. A na Jana jsem vůbec nezapomněla!
Ale oba dobře víme, že Jan bude ještě dlouho mimo službu a jestli se potvrdí, snad ne, doktorovo podezření tak možná mnohem déle.“
„Nový partner to bylo to poslední, co jsem teď potřeboval.“řekl už Semir klidně, ale stále s důrazem.
„Bohužel to nebylo jen mé rozhodnutí, Semire. Nemohu s tím už nic dělat.“přiznala s lítostí v hlase, protože si nic jiného nepřála než, aby mohla tomuto zabránit.
„Mohu požádat, aspoň o jednu věc?“šéfová přikývla a poslouchala, co si Semir přeje,
„Becker bude mým parťákem, jen do dokončení tohoto případu. Pak se vrátí tam, odkud přišel.“žádal turecký policista se zoufalstvím v očích.
Anna s tím souhlasila, bylo to jediné, co mohla pro svého podřízeného zařídit. Semir odešel.

Namířil rovnou do své kanceláře, nevnímal okolí kolem sebe. Sedl si na svou židli a hlavu svěsil do dlaní.
Pane bože, proč?! Proč!! To se ti tak líbí mě trápit? Copak už nemáš dost?!
Klepání
Malý komisař se ohlédl. Dovnitř vstoupil Thomas Becker, „Mohu?“
„Jistě,“odpověděl, „teď je to i vaše kancelář.“dodal s nechutí a začal si listovat ve složce.
Becker se okamžitě uvelebil na Janově místě. Semir ho pozoroval, jednal si za tím stolem s neskutečnou jistotou, jakoby už tam byl bůhví jak dlouho.
Tureckého policistu to vytáčelo. Židle ani pořádně nevychladla a už tam seděl někdo jiný. Nesnesl ten pohled a radši se vrátil ke čtení ve složce.
Becker si zatím dělal pořádek na stole. Janovi věci dával do zásuvky a nahrazoval je svými. Opravdu se tam choval, jak doma.
Na stole byla fotka, kterou Semir vytáhl ze šuplíku, než jel do firmy Protect. Becker ji vzal a začal si ji prohlížet.
„To je váš partner?“optal se. Semirovi to nebylo vůbec příjemné, ale přemohl se. „Ano, Jan.“
„Slyšel jsem, co se mu stalo. Je mi to líto.“položil fotku zpět na stůl, „Přijít o parťáka, je těžké.“dodal, ale tónem, který by každého naštval.
Semir se nahnul pro fotku, ale měl sto chutí se nahnout mnohem víc a Beckera chytit pod krkem, „Pro vaši informaci. Ještě stále ho mám.“
„Promiňte, nechtěl jsem vás urazit. Rozhodně nemám v plánu ho něčím nahradit.“
V Semirovi se hromadil vztek, ten chlap mu šel čím dál víc proti srsti. V duchu se tomu co řekl, vysmál. Co si myslíš? Že ho dokážeš nahradit!? Cch! Nechtěj mě rozesmát.
„Nebojte, to se vám nikdy nepovede.“reagoval Semir s pohrdavým úsměvem a radši vstal a odešel za Katrinou. Komisař Becker se mu právě ukázal v tom pravém světle.
„Katrino, už někdo byl v Jostově bytě?“
Katrin byla Semirovou otázkou trochu zaskočena, nečekala, že by chtěl ještě někam dneska jet, „Co vím, tak ne.“
„Tak mi dej adresu, pojedu se tam podívat.“ Chtěl pryč, někam kde by nemyslel na nic jiného než na případ, ale útěk se mu nezdařil tak jak by si přál. „Pojedeme,“ozval se vedle něj stojící komisař od LKA.
„Já zapomněl. Tak jdeme.“a nasadil rychlé tempo. Semir chtěl utéct, utéct před realitou. Právě teď netoužil po ničem jiném, než aby tu byl Jan. V téhle chvíli mu tolik, tolik chyběl…

Zatím co Semir a jeho nový kolega vyrazili do Jostova bytu. Anna Engelhardtová se, po rozhovoru se Semirem, vytratila.
Její kroky vedly přímo do nemocnice. Nevěděla, co ji zrovna na toto místo přivedlo. Jestli výčitky z toho co Semirovi provedla či starost o podřízeného, oba své podřízené.
Anna za nového parťáka nemohla, nedali jí na výběr. Buď Semirovi někoho přidělí hned nebo to udělá někdo jiný, a to napořád. Tím, že vzala nabídku LKA, získala čas, který neměli.
Vydala se sem možná, protože doufala v zázrak. Ale když stála před pokojem Jana, pocítila zklamání. Zázrak, po kterém toužila, a mohl vše vyřešit, se nekonal.
Její podřízený tam stále ležel a nejevil žádný náznak, že by se měl probrat.
Tolik si přála, aby mohla Semirovi říct, aspoň jednu dobrou zprávu.
„Paní Engelhardtová, rád vás vidím.“ Pozdravil ji lékař, který zrovna vyšel z Janova pokoje.
„Dobrý den. Jak na to je?“
„Návštěvy pana Gerkhana, mají asi léčivé účinky. Od rána se jeho stav velmi zlepšil.“Anna se pousmála a přitom nemohla uvěřit,
„Troufám si říci, že by se měl probudit, během následujících 24 hodin. Možná i dřív.“
„Opravdu?“ujišťovala se. Pořád nemohla uvěřit tomu, co slyší. Ze srdce ji spadl obrovský kámen, jeden z mnoha, který ji tížil. Přece jen ji tam nahoře někdo vyslyšel.
Lékař ale zvážněl, „Bohužel, tím dobré zprávy končí. Jak víte, stále hrozí, že bude ochrnutý. Dočasně nebo trvale.“doktora zavolala sestra tak se musel rozloučit.
Annu opustila radost stejně rychle, jak ni přišla. Jak se říká, člověk se nemá radovat předčasně…

Mezitím Semir a Becker přijeli k bytu Josta. Malý komisař otevřel dveře a rozhlížel se kolem.
„Proč vlastně myslíte, že Jost s nimi nekradl dobrovolně.“
„Jestli vás to u LKA neučili, tak je dobré poznat, jaký je člověka i podle jeho koníčků, zvyků a v jakém prostředí žije.“všiml si asi deseti CD s operou,
„Nevím jak vy, ale já neznám moc bankovních lupičů, co poslouchají operu.“
„Jsou i výjimky.“poznamenal nový kolega.
„To jsou, ale pochybuju, že Jost je tenhle případ.“hodil podrážděně, jedno z CD zpět na polici, „A místo toho kecání, začněte konečně něco dělat.“řekl Semir důrazně.
„S radostí, protože s vámi zrovna není příjemná řeč.“odsekl znechuceně a odešel do vedlejší místnosti, která sloužila jako pracovna.
Nápodobně, pomysle si policista. Přál si, aby byl už případ za ním a tím se nechtěného parťáka mohl zbavit.
Ten se zatím, co Semir prohledával obývák, choval velmi podivně. Stále se ujišťoval, jestli k němu nejde.
Stůl a zásuvky prohledával nezvykle rychle, jakoby věděl, co hledat. Ale ne a ne to najít.
Najednou spatřil nějaké plány, začal si je prohlížet. Byly to plány budovy, ale jaké? A proč to tak dychtivě hledal?
Po pár minutách zavolal na Semira, aby šel za ním. Ukázal mu, co našel a malý policista okamžitě poznal co to je.
„To jsou plány všech bank v Kolíně.“
„Furt si myslíte, že je v tom nevinně?“
„Pracuje ve firmě, která má na starost bezpečnostní zařízení! Je normální, že je tady má.“vytáhl mobil,
„Hartmute, prosím tě. Přijeďte s kluky prozkoumat Jostův byt a soustřeďte se hlavně na otisky. Čau.“zavěsil, „Tak a my jedeme zpět na služebnu.“
„Otisky?“
„Ano, otisky. Máte něco proti?!“odsekl nevrle Semir, nečekal na odpověď a hned se vydal za svým BMW. Beckera už měl plný zuby a pracoval s ním teprve den.

Dálniční policista se na služebně moc dlouho nezdržel. Zaúkoloval Katrinu a pak se myšlenkami nechal vést tam, kde si po náročném dnu mohl na chvíli vypustit hlavu. Musel Jana vidět, po dnešku nemohl čekat do zítřka. Nevěděl, co doktor Anně řekl, ale snad to překvapení zažije na vlastní oči.
Chvilku Janovi něco povídal, pak u něj jen tak seděl a přemýšlel. Nakonec ho ovládla únava. Usnul na neútulném křesle u parťákova lůžka, jak už mnohokrát předtím.
Sestrám ani doktorům to nevadilo. Za těch pár týdnů si na policistu zvykli a nechali ho klidně spát. Sestry kolem něj potichu procházely, aby ho neprobudily, někdy i přikryly…

Brzké ráno a venku zpívali ptáci. Začal nový den. Zdravotní sestra zrovna odešla a silněji zavřela dveře. Semir se probudil, od nepohodlné židle ho bolel doslova celý člověk.
„Dobré rááááno…“pronesl se zívnutím do místnosti, „Řekni mi, proč já si sem ještě nedal dát postel nebo příjemnější křeslo? No aspoň jeden z nás dvou se vyspal.“od parťáka žádná odezva, i přesto Semir nechtěl jít pryč.
Sice byli v nemocnici a viděl ho, jak tam leží, ale i tak byl s ním a to mu dělalo dobře. Představa, že za chvíli musí jít na služebnu, kde čeká nechtěný nový partner, ho ničila.
V nemocnici byl s parťákem, kterého chtěl, ale musel ho každé ráno opustit.
„Mám ještě dvě hodiny, než půjdu na stanici. Nechce se mi.“poznamenal a pokračoval dál, „Pamatuješ si, co jsem ti vykládal včera, než jsem usnul jak poleno? Kdyby tam nebyl ten novej, pracoval bych i rád. Ale sním, to je peklo. Neříkám, že jsem zrovna příjemnej, znáš mě, ale jakým tónem se mnou mluví. Já si připadám, jak naježená kočka. Mám z něj špatnej pocit.“zarmouceně sklonil hlavu, „Chtěl bych, aby si byl zase s námi.“
Na to začali přístroje ukazovat zblázněně různé informace, ale po pár vteřinách bylo vše při starém. Semir nevěděl, co to mělo znamenat. Nic takového při Janovi ještě nezažil. Že by se mu parťák snažil něco naznačit? Či snad probouzel?
Nech toho Semire! Napomenul se v duchu malý policista. Jen si něco zbytečně namlouváš. Jan je v komatu. To co se stalo, vůbec nic neznamenalo.
Pouze další tvoje vytoužená představa, že se Jan možná probudil.
Pohlédl z okna, „Kde jsem to skončil?“chtěl pokračovat, „Už vím, nový parťák.“ Povzdechl, „Radši bych sloužil sám nebo třeba s Herzbergerem. S ním je aspoň legrace a nemáš jinou možnost než se bavit.“zasmál se, když si vzpomněl na včerejšek, „Já ti neříkal, co vyváděl včera. To si měl vidět. Ten zas perlil. Shrnu ti jeho den. Snad něco nezapomenu.“trochu si to rozmyslel a pak začal, „Tři snídaně, pak dvě dopolední svačinky. Pozor jeden oběd! Na to nesu trochu vinnu já. A co vím tak se chystal na dvě večeře.“dokončil výčet jídelníčku, objemného kolegy.
„Vytáhl jsem ho vyšetřovat, místo oběda. To jsem si dovolil hodně, ale cestou zpátky si něco koupil. Porci jídla, ze které bychom byli syti oba.“jak tak vyprávěl, napadla ho vtipná myšlenka, „Řeknu ti, kdyby to bylo možný, a jsem si jistej, že by to Hotte udělal. Tak si na palubní desce začne smažit řízek, pěkně do zlatova.“

„A vařit brambory v oleji…“poznamenal slabě mladý kolega. „Určitě!“reagoval Semir a byl viditelně pobaven, ale když mu došlo, co to vlastně slyšel, a hlavně od koho! Nemohl uvěřit.
Vzhlédl a uviděl svého parťáka, jak pomalu otevírá oči. „Jj…Jane!?“ujišťoval se Semir a naklonil se k němu.
„Ahoj…“ řekl tichounce Jan s unaveným úsměvem. Semir měl samou radostí slzy v očích, „Ttt..ty…ty ses probral. Konečně.“ Koktal od samého štěstí malý turek, měl pocit, že je snad ve snu,
„Jak ti je? Chceš něco?“zeptal se starostlivě.
„Pít…“ odpověděl a stěží polkl, jakoby měl v krku žiletky. Semir mu dal hned napít, „Dobrý? Doufám, že už ses vyspal. Jak se cítíš?“
„Jak přetržená žížala probuzená ze zimního spánku.“přirovnal se mladý policista a měl stále polootevřené oči.
Semir se s chutí zasmál, jak už dlouho ne, „Ty žížalo jedna. Zimní spánek by seděl, jen sis trochu popletl roční období.“
„Jak dlouho jsem tady?“ptal se Jan.
„Byl jsi v kómatu, přes dva týdny.“
„Tak dlouho? Chyběl sem ti?“lišácky se usmál.
„Chyběl. Moc! Už jsem si pomalu začínal povídat sám se sebou.“
„No, jestli si mi vykládal, každý den takové historky, tak už Hotte musí vážit metrák.“komentoval hnědooký kolega, „Hej! Jak dlouho si už vzhůru!?“
„Přísahám, že jsem slyšel jen konec poslední věty.“ Obhajoval se
„No proto. Prej drží dietu.“
„Tu drží, co ho znám.“ řekl Jan a začal chovat divně, „Copak? Je ti něco?“
„Jen… Asi jsem se ještě dost neprobral, ale proč nemůžu pohnout nohama?“zeptal se Jan a zkoušel znova přimět nohy k pohybu.
Semira tahle slova zaskočila, dočista zapomněl od radosti z přítelova probuzení na to, co mu doktor řekl. Nevěděl, co má povědět.
Když se Jan od parťáka nedočkal odpovědi, pohlédl na něj. Ale když viděl Semirův šokovaný výraz došlo mu, že to nebude jen z toho, že se před chvílí probral.
„Semire…?“zavolal a v jeho hlase byla slyšet nejistota a obavy.
Malý policista znervózněl. Co měl dělat? „To nic nebude, určitě.“rozhodl se Semir pro milosrdnou lež, dokonce se i trochu pousmál, aby mu parťák uvěřil.
Ale Jan poznal, že tu něco nehraje. Semira znal a věděl, když mu něco nechtěl říct.
„Prosím tě, nelži mi. Proč necítím nohy?!“zeptal se znova a důrazněji.
„Poví ti to doktor, ale určitě to bude v pořádku.“odmítal Semir Janovi odpovědět.
„Sakra, řekni mi pravdu!“zakřičel Jan a chtěl se zvednout, ale zatočila se mu hlava a znovu si lehl. „Jane, uklidni se. Před chvílí ses probral.“strachoval se o svého parťáka.
„Semire, prosím tě mluv.“prosil ho zoufalý Jan a pokračoval, „Proč nepohnu nohama?“
Semir mu musel něco říct, jinak by se neuklidnil, „Ta kulka tě zasáhla blízko páteře a doktoři říkali, že až se probereš, možná budeš…“dál už nechtěl dokončit, nedokázal to vyslovit při pohledu do očí svého přítele.
„Já… jsem ochrnutý?“zeptal se tedy Jan a tušil, jaká bude odpověď, „Ano“řekl Semir a rychle dodal „Ale jen dočasně.“sice věděl, že je to malá útěcha.
„To znamená co!?“nechápal Jan nebo spíš nechtěl chápat.
„Že budeš chodit. Jen…se neví kdy.“odpověděl Semir a z hlouby srdce si přál, aby mu mohl říct, že bude chodit za pár hodin či zítra. Janovi se udělalo nevolno, „Jane!?“
„To je dobrý, nic mi není.“
„Nic není dobrý. Teď ses probral. Neměl jsem ti to vůbec říkat!“obviňoval se malý policista
„Ne, Semire! Radši jsem to slyšel od tebe.“řekl Jan, aby si jeho parťak nic nevyčítal, přece za to nemohl.
Mladý poolicista byl už mnohem klidnější. Taky na něm bylo vidět, že je hodně vyčerpaný, ze všech těch informací.
„Teď se tím netrap, Jane. Dobře to dopadne, určitě. Hlavní je, že ses probral.“parťácky si plácli a Semir si stoupl k odchodu,
„Už půjdu, jsi unavený a musíš odpočívat. Přijdu večer nebo zítra.“namířil ke dveřím, „Semire,“ Zavolal na něj Jan, „Děkuju…“
pokračování příště...

Arrow 3. část
Bylo něco po desáté. Turecký policista dorazil na stanici dálniční policie. Usmíval se od ucha k uchu, po dlouhé době tam šel docela rád. Zastavil se u Katriny.
„Dobrý ráno. Kde je šéfová?“postrádal policista svou milovanou nadřízenou, která nezvykle nebyla ve své kanceláři.
„Volala, že se zdrží. Prý musí něco zařídit.“Semir se naklonil blíž, „A kde pak je náš milý nový kolega od LKA?“optal se a odpověď mu obratem přišla z jiné strany, než chtěl, „Tady, pane Gerkhane.“ozval se policista Becker, který právě přišel s hrnkem kávy a namířil si to rovnou do kanceláře.
Semir nasadil svou velmi nadšenou grimasu a popošel za Katrinu, kde se opřel o výklenek, „Bohužel…“zamumlal si pod vousy.
„Do oka jste si zrovna nepadly, co?“
„Hm…Tříska v oku by mi byla milejší.“zhodnotil Semir svůj vztah k novému parťákovi.

„Kde je!!“ zakřičel najednou Hotte u svého stolu, „Kde je co?“ optal se jeho vysoký kolega.
„Moje bageta!“odpověděl zlostně objemný policista a žmoulal v rukou prázdný obal od bagety. Přitom všichni už věděli, že uvidí další komické představení, Hotte Veliký aneb Záhada ztracené bagety.
„Ahaa…“ bylo už Bonrathovi jasné, proč je Hotte tak rozčílený, „To mě mohlo napadnout hned, že se zase rozčiluješ kvůli nějakému jídlu.“
„Nějaký jídlo? Někdo snědl moji bagetu!“reagoval podrážděně Hotte
„A nesnědl sis ji sám? Není to ani hodina, co jsem tě viděl něco jíst.“a posadil se na židli.
Herzberger se napřímil a uraženě se na Bonratha podíval, „No dovol! To byla jiná! Před 10 minutami jsem semka, na toto místo stolu, položit bagetu s mým domácím salámem!“ukazoval na místo stolu, kde nezbyl po jeho dobrůtce ani drobeček, „Jen ten obal mi tady nechal!“
„No mohl být ten dotyčný aspoň tak slušný a uklidit si po sobě, že? Ale možná myslel, že by si chtěl ty drobky.“neodolal si Bonrath do Hotteho rýpnout. Ten zlostně hodil obal do koše.
„Až se mi dostane do ruky ten, kdo mi vzal bagetu! Tak, tak…!“ začal vyhrožovat Hotte, ale nedokončil.
„Tak? Co?“ byl zvědavý vysoký policista a napjatě čekal co z Herzbergera vypadne.
„Tak uvidí!“řekl důrazně, sedl si a vzal novou bagetu ze zásuvky.

Semir se při pohledu na své kolegy musel smát, „To jsou komici. Jak si na tom s těmi z té druhé dodávky?“
„Špatně. Zkouším něco najít přes toho Riegera, ale v jeho oddílu bylo přes padesát lidí. Nejsem ani u poloviny z nich. Navíc Riegera nakonec přivezou až zítra.“
„Jak to? Zase až tak vážně sem ho nepostřelil.“
„Prý ještě není schopen výslechu.“
„Tak si ho vyslechnu, vyslechneme zítra.“ řekl radši Semir , protože netoužil po opravě od kolegy. „Co já budu dneska dělat. Asi se zastavím za Hartmutem, už tam odvezly tu nabouranou dodávku?“
„Jo, už včera, ale Hartmut se na ni chce podívat až dneska. V poslední době mají na technickém rušno, tak nestíhají. Prý je tam docela slušně zapřahuje Schrankmannová.“
„Ježíši, chudák Hartmut, tak to si ještě tu návštěvu rozmyslím. Tuhle osobu fakt netoužím potkat.“ Katrina si Semira začala prohlížet, připadalo ji na něm dneska něco jiného, než co vídala za poslední týdny.
„Stalo se něco? Jsi dneska nějaký jiný.“optala se.
„Jaký?“zeptal se malý kolega, „Vtipkuješ, máš dobrou náladu…Co se stalo?“
„Třeba mám důvod.“ Katrina se na něj tázavě podívala, „Jan se dneska probral.“
Katrině se okamžitě rozzářily oči štěstím a zahrnula Semira hromadou otázek, „Opravdu? A jak mu je? Je v pořádku?“
„Jo, je v pořádku. Dokonce hned vtipkoval…“ na to, ale malý policista posmutněl, byla jistá věc, která mu bránila v radosti a Katrina o ní nevěděla.
„Ale?“ vyčetla z jeho tváře, „A neříkej, že žádný není.“
„Jan je… ochrnutý.“oznámil Semir nemilou zprávu a Katrinu to zaskočilo, „To snad ne.“
„Má to být dočasné.“dopověděl, sice si nebyl jistý, jestli to tak opravdu bude.
„Jak to vzal?“
„Podle okolnosti. Řekl jsem mu vše, co jsem věděl, snad dobře, že to slyšel ode mě. Teď jen musíme čekat.“
„Dostane se z toho, určitě.“

Semir ještě pár hodin pomáhal Katrině a pak spolu s novým kolegou odjel k Hartmutovi na KTU. Jenže tam ho zrovna dobré zprávy nečekaly.
„Čau, Hartmute. Našel si něco v té dodávce?“
Chytrý technik se začal ošívat a něco mumlat, „No…víš Semire. Jak bych ti to řekl.“
„Co? Hartmute, co se děje?“ nechápal co se s Hartmutem děje.
„Dodávka shořela.“dostal ze sebe nakonec.
„Cože!?“ nevěřil Semir. „To jste nehlídaly? Jak vám mohla shořet dodávka s důkazy?!“ optal se hned Becker.
„Jednoduše! Polili ji benzínem a zapálili!“ odsekl nevrle Hartmut. Semirův nový kolega měl opravdu talent na to, aby každého po jediné větě naštval. Někdo mu volal tak šel ven. Semir popošel k Hartmutovi. „Viděli jste někoho?“
„Nikdo nic neviděl. Ať už to udělal kdokoli, tak byl asi neviditelnej. Jinak, to je ten tvůj novej parťák?“optal se zrzavý technik.
„Jo, to je on. Příjemnej člověk, co.“ Poznamenal Semir.
„Tak příjemný jako šmirgl papír.“zhodnotil Hartmut a šel k počítači a Semir sním, „Mě to povídej, mám z něj nervy na pochodu. Našel si něco aspoň v Jostově bytě? Ten snad nezapálili.“
„Ještě ty začínej.“okřikl ho Hartmut, když zadával něco do počítače, „Promiň, neodolal jsem.“omluvil se Semir a naklonil se k počítači.
„V tom bytě se našlo pár otisků.“ Na obrazovce se objevily složky jednotlivých mužů. Semir je poznával, nejdřív Kenig, pak Rieger, až toho třetího neznal. „Schmit? Ten mohl být v druhém autě.“
„Asi jo. Rozhodně bych ho podle toho, co tady čtu, potkat nechtěl.“
„Několik přepadení, vydírání, dvě vraždy, fakt milej člověk. Pošli to Katrině, třeba ještě něco najde.“
Zrzavý technik přikývl a zrovna přišel Becker. Zadíval se na monitor, kde byla složka Schmita.
„Kdo to je?“ zeptal se. „Vy to nevíte? Já myslel, že víte všechno.“hodil na něj úsměvný úšklebek a pokračoval, „Takže, abyste byl v obraze, tak je to náš možný podezřelí, který byl asi v druhé dodávce.“
„Která vám ujela.“ Reagoval hned ostře nový kolega. Semir si uvědomil, že mohl tušit tuhle odpověď, protože mu nádherně nahrál na smeč. „Nemuseli jsme nikoho chytat, kdybyste vy lépe hlídali. Čau Harmute.“ Rozloučil se Semir, a vyrazil svižně ke svému autu.

Stál u svého BMW a hledal klíčky, přitom sledoval, jak Becker odjíždí svým autem. Semir byl rád, že ho dneska už neuvidí. To netušil, že ho čeká ještě jedno nemilé překvapení.
„To je náhodička, vrchní komisař Gerkhan osobně. Už jsem si říkala, kdy pak na vás budu mít tady štěstí.“ Pozdravila ho Schrankmannová, která právě mířila za Hartmutem. Semir byl zoufalý, tuhle osobu opravdu nechtěl potkat. Nasadil křečovitý úsměv a v duchu si říkal, „Kéž bych ji nepotkal.“
„Paní Schrankmannová, rád vás vidím.“pozdravil ji, sice si myslel přesný opak. „Cože jste tu tak pozdě?“
„Jdu za panem Freundem. Musíme ještě dořešit několik případů.“
„Chudák. No ten bude mít radost.“ Zamumlal Semir s lítostí nad nebohým technikem. „Co prosím?“ optala se Almara.
„Nic, nic, nic…“reagoval malý komisař a nevině se usmál.
„Kde máte vašeho nového kolegu?“
„Už končíme a on odtud vyletěl jako první.“
„Doufám, že jste, sním spokojen.“ „Ujde.“odpověděl komisař stručně, neměl chuť ji vykládat nějak víc vztah k nechtěnému partnerovi. Teď si už jen přál, aby se nevyptávala na Jana.
„Docela mě překvapilo, že s komisařem Beckrem budete spolupracovat jen na případu o těch vyloupených bankách. Paní Engelhartová se prosadila o to, že to bude stačit.“
„Nepotřebuju nového parťáka.“řekl Semir důrazně a už tušil, jaká bude znět další otázky, které se obával.
„Takže komisař Richter je na tom už lépe? Co vím, tak byl v komatu.“
„Už se probral.“
„A je vše v pořádku?“stále se Šrankmanka vyptávala a Semir přemýšlel, jak se ji, nejlépe hned, zbavit.
„Samozřejmě, už brzy vám půjdeme na nervy oba.“ Almara se ušklíbla, že chápe, kam tím míří a nakročila si k odchodu.
„Už se nemůžu dočkat,“ řekla a Semir přitakal, „A pozdravujte pana Richtera.“ Šla rovnou do KTU.
Malý policista nasedl do auta. Oddechl si, když viděl jak Šrankmanka odchází a on nebude muset dál čelit jejímu vyslýchání. Nechtěl ji říct jak na tom parťák opravdu je, akorát by si přidal starostí a Janovi by zkrátil tolik potřebný čas. Stejně se to jednou dozví, ale teď chtěl mít Semir klid.
Nastartoval. Sice slunce pomalu zapadalo, ale stejně si řekl, že se ještě zastaví za Janem.

Semir chvíli bloudil, ale pak mu sestra řekla, že Jana už přemístili na obyčejný pokoj. Když vešel do pokoje, chtěl pozdravit, ale všiml si, že mladý policista spí. Potichu popošel k parťákovu lůžku, všiml si vedle na nočním stolku krásné barevné kytice. Nenechavé ruce Semira Gerkhana ji samozřejmě začali důkladně studovat.
„Ahoj, ospalče.“pozdravil Semir parťáka, který se právě probíral. „To ses ještě nevyspal?“
„To je z těch prášků, co do mě dávaj. Jsi tu dlouho? Myslel jsem, že přijdeš až zítra.“
„Chvilku. Jel jsem kolem, tak jsem si řekl, že se stavím. Vidím, že si měl návštěvu.“
„Jo, byla tady šéfka i Katrina, dovezla mi nějaký věci.“
„Doufám, že mě moc nepomlouvaly.“
„Jenom trošku.“ Chtěl se trochu posunout a upravit si polštář, ale bylo to těžší, než si myslel. „Počkej, pomůžu ti.“nabídl se Semir a natřásl mu polštář. „Děkuju, sestři.“
„Jsem vrchní natřepávač polštářů.“vychvaloval se Semir a sedl si na vedlejší postel.
„Jak ti je?“zeptal se po chvíli malý komisař. Jan trochu otálel s odpovědí, měl v sobě tolik smíšených pocitů, že se v nich nedokázal vyznat. „Docela to jde.“
„Už něco víš?“
„Ne, ještě mě čekají nějaký testy.“
„Dopadne to dobře, určitě.“snažil se Jana povzbudit. „Tak co tvůj nový parťák.“ změnil Jan téma rozhovoru.
„Tuhle novinu ti řekl kdo?“ byl Semir celý nadšený z Janovy otázky. „Ale, jeden vrabec mi to tady zazpíval. Prý jste si zrovna do oka nepadli.“
„Spíš vůbec. Mám pocit, že ho mám snad za trest.“ Stěžoval si malý policista. „Někdy je s tebou těžké vyjít.“
„No dovol?“ podíval se Semir uraženě, „A ne snad?“optal se Jan s úsměvem na tváři.
„Přiznávám, že v poslední době semnou není zrovna příjemná řeč, ale… sním, to prostě nejde. On mi…“ Semir nenacházel ty správná slova, jak vystihnout svého nového kolegu. „Pije krev.“ dodal za něj Jan.
Semir přikývl, „Dneska to bylo o něco lepší, o trošičku. Jeli jsme za Hartmute, tomu je stejně sympatickej jak mě.“
„Toho člověka mám čím dál tím menší chuť poznat. A co Hartmut jak se má?“
„Má se fajn, teď ho tam často terorizuje Ježibaba.“odpověděl Semir a nezapomněl dodat vtipnou grimasu.
Jan povzdechl nad ubohým zrzkem „Tak tuhle ženskou mu nezávidím.“
„Měl jsem to štěstí a potkal ji, když jsem odcházel.“
„Neuhranula tě?“
„Vůbec bych se nedivil. Ptala se, jak jsem spokojenej s novým parťákem. Strašně moc jsem, sním nadšenej. Ptala se i na tebe, jak na tom jsi. Jestli v blízké době nastoupíš. Vyzvídala baba jedna.“
Mladý kolega se zasmál, ale pak si uvědomil, že na tom něco je. Co bude, když už nebude chodit? Policistu by už nemohl dělat. Musel by odejít. Ale… to byl přece jeho život.
„Semire?“zavolal Jan a pokračoval, v jeho hlase byla slyšet nejistota, „Co když… už nebudu moct…chodit?“
„Tohle neříkej, Jane. Ty budeš chodit.“odpověděl mu rázně kolega, „Ale…“
„Žádný ale!“ skočil mu do řeči Semir, „Zapomeň na všechny otázky, typu Co kdyby. Nemysli na to.“
Jan se tomu odmítavě zasmál, „Tobě se to řekne. Nemysli na to. Ale jak? Jak nemám myslet na něco, co vidím po každé, když se proberu!?“ Semir sklonil zrak a Jan pokračoval, „Nejde nemyslet na to, že… že ze mě možná bude navždy mrzák.“
„Nebudeš mrzák.“ Vyvracel mu to Semir. „Jak to můžeš vědět?“zeptal se mladý policista.
„Prostě to vím. A už na to nemysli, akorát se tím víc a víc užíráš. Mysli na něco pěkného. Třeba na hezké sestřičky, určitě jich tady kolem tebe poletuje dost.“záludně se na něj usmál.
Jan se taky trochu pousmál, ale i když se Semir snažil, aby Jan nemyslel na to, že se jeho život možná změní. Tak stejně na to musel myslet, nešlo to jinak. Od chvíle co se probral a dozvěděl se, že je ochrnutý, nepřemítal nad ničím jiným. A bylo to ode dne horší a horší. Co ode dne, každou uplynulou hodinou i minutou. A stále nevěděl, co bude. Jediné co člověk může teď dělat je čekat, doufat a neztrácet naději. Ale co když už po chvíli nemáte trpělivost na to nekonečné čekání, přestáváte doufat v dobré zprávy a naději pomalu ztrácíte taky?! Bože, ať je to zlý sen a já se proberu!

Druhý den konečně přivezli Riegera k výslechu, ale moc hovorný nebyl.
„Tak Riegere, už by si nám mohl zase něco pěkného povykládat. Bobříka mlčení sis už zasloužil.“pobídl ho Semir, který seděl naproti němu a Becker byl opřený o zeď. „Řekl jsem vám vše, co jsem věděl.“
„No tak, neříkej, že si nepamatuješ ani jedno jméno tvého kumpána.“
„Mám špatnou paměť na jména.“
„Ale obličeje si vybavíš?“ Semir přisunul k Riegerovi fotku.
„Říká ti něco ten muž?“ zeptal se Becker. Rieger kývnul, že ne.
„Petr Schmit. Opravdu nic? Zajímavé a to jste spolu seděli ve stejné cele 2 roky, než ho propustili.“oznámil Semir. Rieger se podíval na Beckera a pak na Semira. „Tak ho znám no a.“
„Byl v druhé dodávce? Stejně to zjistíme a tobě to trochu pomůže, když budeš spolupracovat.“řekl Becker a popošel za Semira. „Dobře byl tam, ale ostatní neznám.“
„Přestaň zatloukat. Přepadli jste 4 banky, přitom jste zabili 2 strážný, tak mi nechtěj namluvit, že znáš jen jednoho.“Rieger na to co nic neřekl, tak Semir pokračoval dál, „Josta jste unesli, aby vám pomohl přes nový systém, ale vaším informátorem nebyl. Nevěděl tolik detailů o akcích, takže vám dává informace někdo jiný. Kdo?“
Rieger se znovu podíval na Beckera a pak na Semira. „Tohle šlo mimo mě. Ale možná si za pár dní na něco vzpomenu, když mi něco nabídnete.“
„Co chceš, aby si konečně začal mluvit? Ochranu? Bojíš se, že ti tví kamarádi něco udělají, když budeš kecat?“ zeptal se Becker. „Chci záruku. Člověk si dnes nemůže být jistý nikým, ani policistou.“
„Tady se ti nic nestane, tak mluvit můžeš. Řekneš nám teda dneska ještě něco?“ optal se Semir, protože věděl, že tím ten výslech ukončí. Nezdála se mu rozmluva mezi Beckrem a Riegerem. „Dneska se mi už nechce.“

Předali Riegera Hottemu s Dieterem, aby ho odvezli zpět do vězení, a zamířili přímo do kanceláře šéfové. Všichni si sedli a Engelhartová chtěla něco říct, ale Beckerovi zazvonil mobil. Omluvil se a šel ven.
„Riegrer toho moc neřekl že?“ zeptala se šéfka hned, jak Becker odešel.
„Potvrdil nám, že Schmit patří k nim, ale na ostatní věci má okno, nečekaně.“ Vešel Becker, „Promiňte, ale musím jít. Šéf chce semnou mluvit osobně.“
„Můžete jít, Beckere.“ Propustila ho šéfová a kolega z LKA odešel. „Sbohem.“ Poznamenal Semir jen co dveře dolehly. Anna důrazně zakašle. Semir na ni pohlédl s nevinným výrazem na tváři, „Já za to nemůžu! Je to silnější než já.“ Šéfka se jen uculovala.

Herzberger a Bonrath byli v půli cesty. Nejeli svým porschem, bohužel patřilo k řadě aut, které se Semirovi podařilo za poslední 2 týdny zničit. „Hele staroušci nebylo by tam trocha hudby?“
„A co by sis představoval?“zeptal se za volantem Bonrath. Hotte se otočil, „Co takhle dechovku, mladej? Tu bys nechtěl?“ oba policisté se začali smát a Rieger mlčel.

Mezitím lékař sděloval Janovi první výsledky testů. Mladý policista seděl na vozíku a čekal, co mu doktor řekne.
„Pane Richtere, nebudu vám lhát. Výsledky vypadají víceméně dobře, ale…“
„Budu chodit?“zeptal se rovnou Jan, nechtěl slyšet nic jiného než ano nebo ne.
Doktor se trochu zamyslel, „To vám právě nedokážu s jistotou říct.“
„A to znamená co? Ano nebo ne?“naléhal mladý policista.
„Řeknu vám to takhle. Jsou tu dvě varianty. Buď je tam nějaké skryté poškození, které nedokážeme zjistit nebo je to psychického rázu.“ Jana to nepotěšilo, znamenalo to jen další čekání a nevědomost či se někdy zase postaví na nohy.
„Já vím, že byste radši slyšel jasnou odpověď, ale tu nemám. Mám jen radu a to abyste se snažil chodit, ať už to dopadne jakkoliv. Musíte být ale trpělivý, může to trvat několik týdnů, měsíců než začnete zase chodit.“
„Jak velkou mám naději?“
„Je to 50 na 50. Záleží na vás, k čemu se přikloníte. Šance že můžete chodit tam jen ji nesmíte promarnit. Doufám, že to nevzdáte.“ Jan přikývl, že rozumí, na to se doktor rozloučil a odešel.
Komisař pohlédl z okna. Jeho oči se leskly v denním světle, pochvíli i slza stékala po tváři. Byl šťasten i nešťasten. Přesvědčoval sám sebe, že to mohlo dopadnout hůř. Doktor mu mohl říct, že už nikdy chodit nebude, takhle má ještě malou naději. Ale aspoň mohl vědět jak na tom přesně je, teď jen čekání mu zbývalo. Čekání…Ano, čekání a nejistota si jdou ruku v ruce. Člověka pomalu uvnitř sžírají a nedají mu chvilky klidu. Jan si tolik přál, aby vše bylo jen pouhým snem. Noční můrou. Bohužel to byla krutá realita, která ho bila do očí…

Zatím co se Jan snažil smířit s tím, co mu doktor řekl, tak Hotte a Dietere pokračovali v cestě.
Objemný policista se už nějakou dobu nemohl přestat dívat do zpětného zrcátka. Znepokojovalo ho auto, co jelo za nimi a drželo se jich jako klíště.
„Dietere, nějak se mi to nelíbí.“řekl Hotte tak, aby to neslyšel Rieger. „Mě taky ne. Radši informuj centrálu.“souhlasil Bonrath, ale jak chtěl Hotte vzít vysílačku, tak do nich plnou silou narazil Jeep. Vysoký kolega stěží udržel hlídkový vůz na silnici i po dalších ranách. Snažili se útočníka setřást, ale nedařilo se. Muž v Jeepu vytáhl zbraň a střelil do pneumatiky dálničních policistů. Dieter ztratil nad vozem kontrolu a vyjel z vozovky, kde se jejich auto několikrát přetočilo.
Oba policisté byli v bezvědomí, Rieger ale ne. Vykopl rozbité zadní dveře a utekl s pouty na rukou do nedalekého lesa. Zastavil se až na menší lesní cestě, kde naproti němu stál Jeep, který je vytlačil z vozovky. Stál tam i ten muž. Rieger ho znal, šel nejistě k němu.
„Já to tak nemyslel. Nic jim neřeknu. Nech mě utéct a už mě nikdy nenajdou.“ Prosil zločinec. Muž z Jeepu na něj namířil zbraň. „Budu mlčet, přísahám!“naléhal, ale muž nic neříkal. Jeho odpovědí byl výstřel, který Rierera zasáhl přímo do srdce. Muž pak nasedl do auta a odjel.

Na stanici probíhala poklidná nálada. Pomalu všichni odcházeli i Semir se už chystal domů. Katrině zazvonil telefon.
„Dálniční policie…“Zarazila se hned po prvních slovech, co jí sdělili. Semir se zastavil, když ji viděl celou udivenou a tázavě se na ni díval. „Děkuju naschle.“ Položila sluchátko a měla stále zděšený výraz.
„Co se stalo?“optal se Semir.
„Hotte a Dieter, měli nehodu. Někdo je při převozu Riegera přepadl.“
„Jsou v pořádku!?“strachoval se komisař a doufal, že neuslyší nějakou špatnou zprávu.
„Ano jsou, mají jen pár oděrek a naraženin. Ale…Rieger je mrtvý. Našli ho v nedalekém lese, někdo ho zastřelil.“
pokračování příště
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
BRAVO! Tak tohle bylo dokonalé. Jenom doufám, že pokračování nebude za rok. Jsem napnutá jako struna, jak to dopadne s Janem. Tak honem, honem pokráčko. Moc se mi to líbilo.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
mimika


Založen: 05. 12. 2009
Příspěvky: 28
Bydliště: Komárno, SK
Odpovědět s citátem
no fakt SKVELA poviedka!!! proste uzasne.....som zvedava ako to dopadne s Janom.....neviem si ho predstavit na vozíčku ako preskakuje z jedného auta na druhe....dufam ze to dobre dopadne!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Famózní začátek! Až mne z té představy ochrnutého Janíčka mrazí Sad

Je snad mým osudem vidět je všechny umírat? Jestli ano, tak ať radši oslepnu a ohluchnu! - Brrrrrrrr!! Sad

A Semir měl také namále, měl by si dávat větší pozor Sad
Ale dostalas mne s Hottem Laughing Laughing 4 snídaně? No to nééééé! Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
pajasekacka


Založen: 15. 10. 2008
Příspěvky: 47
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Není to fata morgána, ani iluze je to další část povídky Laughing
moooc se omlouvám, že to tak trvalo Sad ale nějak mě opustila múza a nebyla jsem schopna něco napsat.

AnnaE- No rok mi to naštěstí netrvalo Smile jinak dekuju za koment potěšil mě a řeknu ti budeš napnutá do budoucna mnohem víc Wink
mimika- Taky ti děkuji za komentář, snad i pokračováni se bude líbit.
Všelicos- Děkuju za krásný koment Všel, moc si mě potěšila. A s Hottem jsem ještě neskončila Laughing

Přeju všem, pěkné počteníčko Wink , další část možná konečnou dodám snad během příštího týdne...
+ takový bonus za to zpoždění, při vymýšlení povídky jsem si tak trochu čmrkala a vznilkl takový obrázek. Nějak tak si Semira v povídce představuju Smile
jo omlouvám se za kvalitu je to focené přes foťák a promiň te i za ten linkovaný papír Laughing Embarassed

_________________
"Počkat! Kam se to hrnete!
"Jdu s váma!"
Semir: "Prosím vás. To není nic pro začátečníky!Nechci vás urazit.Jste dobrej kikboxer a prvotřídní kapsář a zvysoka kašlete na předpisy!Pojďte semnou.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Teda, perfektní dílko!!!!

Kdy bude pokráááčko?

Mimochodem, obrázek je velmi, velmi povedený! Wink Takhle, kdybych uměla malovat, tak si pískám Laughing Fakt se moc povedl Smile

A zcela chápu Semiho, má to těžké. A co teprve Jan?


Jsem zvědavá, jak to celý dopadne....děkuji za fajn počteníčko.... Wink

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Díky, že to netrvalo rok. I další díl se mi líbil. Ale máš pravdu, jsem napnutá jako struna Laughing . Tak honem pokráčko.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
pajasekacka


Založen: 15. 10. 2008
Příspěvky: 47
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Ano vidíte dobře, 3 pokračování povídky, nezdá se vám to.
Kaju se, moc moc se omlouvám že to tak trvalo. Nebyl čas ani nápady Sad

AnnaE: Děkuju za komentář, no teď jsem se k tomu roku trochu přiblížila. ale já se polepším doufám Laughing
Sasadydzej: Taky moc děkuju za krásný koment a pochvalu obrázku. Pokračování jest po delší době zde. A budeš zvědavá ještě do další povídky jak to dopadne s Janem.

Doufám že pokračování bude líbit. pěkné počteníčko. Smile

_________________
"Počkat! Kam se to hrnete!
"Jdu s váma!"
Semir: "Prosím vás. To není nic pro začátečníky!Nechci vás urazit.Jste dobrej kikboxer a prvotřídní kapsář a zvysoka kašlete na předpisy!Pojďte semnou.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tak i tentokrát se mi pokračování moc líbilo. Ale má to jeden malý háček. Není tu konec............Very Happy . Jinak moc povedené. Honem piš, piš
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Andělé bez křídel
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma