AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Tma. Napořád?
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 159
Odpovědět s citátem
Ahoj. Napsala jsem další povídku. Když jsem dopsala povídku Šok, napadlo mě, že napíšu něco podobného, ale s Tomem. Někteří z vás mi to možná budou mít za zlé, některým se to bude zdát hloupé. Byl to jenom takový okamžitý nápad. Samozřejmě budu ráda za každý komentář. Ale teď už dost řečí a hurá do toho!
Arrow Seděl ve svém bytě a přemýšlel. Nezbývalo mu nic jiného. Nemohl dělat nic jiného. Jenom tam seděl a hlavou mu šly vzpomínky. Vzpomínal na jeho první den v práci, na první setkání se Semirem. Vzpomínal na Elenu. Najednou někdo zazvonil. Podruhé. Potřetí. Byl to Semir.
„Pojď dál, je otevřeno,“ zavolal z obývacího pokoje Tom. Ani nevstával.
„Čau parťáku. Tak jak se vede?“ ptal se navzdory tomu, že s Tomem naposledy mluvil asi před půl hodinou.
„Jak asi? Nic nevidim. Už aby mi ty obvazy sundali. Cítím se jako v pasti.“
„Neboj, za týden už to bude dobré. Něco jsem ti přinesl,“ odvedl Semir hovor jinam. Tom uslyšel šustění papíru.
„Co je to? Něco cítím,“ začal se hlásit jeho nos. Hned se mu zlepšila nálada.
„Koupil jsem pizzu. A pivo. Dnes u tebe přespím. A zítra tě vezmu na dálnici. Souhlas?“
„Semire, to nemusíš. Mně to nevadí,“ začal se bránit Tom.
„Ale mně jo. Můžu za to já, že na tom jsi takhle. Proto tu dneska přespím a zítra tě vezmu na dálnici a na služebnu. Všichni se na tebe ptají a rádi tě uvidí.“ Pak si uvědomil, co řekl. Podíval se na Toma, jak se na to tváří, ale vypadalo to, že to ani nepostřehl. Povídali si dlouho do noci. Pak šli spát. Tom do své ložnice a Semir si ustlal na gauči v obýváku. Aniž to o sobě věděli, ani jeden nemohl spát. Tom přemýšlel o tom, jaké to bude, až mu sundají obvazy. Skončí ta tma? Nebo je to napořád? To Semir byl na tom myšlenkami hůř. Jako každý večer posledních 14 dnů přemýšlel o jejich posledním zásahu. Dostali hlášení o obchodu se zbraněmi a chemikáliemi. Rozjeli se tam. Zatím o nich nikdo nevěděl. Schovali se za sloupy a sledovali, co se nedaleko nich děje. Když k nim byli všichni zádynebo si prohlíželi zboží, vyběhli ze svého úkrytu a křičeli, že jsou od policie. Pár mužů zneškodnila zásahovka. Jeden ale stihl někam utéct. Pak ho uviděli. Krčil se za jednou z beden. Šli k němu každý z jedné strany. Nevěděli, že na ně nachystal past. Semir zavadil o nádobu s nějakou látkou. Vylila se mu na nohu, která ho začala nesnesitelně bolet. Zařval bolestí. Muž se jenom škodolibě smál. Když se k němu přiblížil z druhé strany Tom, hodil po něm láhev toho stejného sajrajtu, který indisponoval Semira. Jenže Toma to zasáhlo do obličeje. Do očí. Jejich viník se dal na útěk. Semir na něho zakřičel, ať stojí. Neposlechl. Vystřelil tedy varovně do vzduchu. Zase nic. Zkusil tedy namířit na něho. Bolestí se mu klepaly ruce. Prásk. Trefa. Muž se kácí k zemi. Stejně jako Semir. Ze vzpomínání ho vyrušilo Tomovo zavolání.
„Semire, nevyčítej si to. Ty za to přece nemůžeš,“ jakoby mu četl myšlenky.
„Jak to, že ne? Měl jsem jít z druhé strany jako vždycky. proč jsme se jenom museli vyměnit?“ naříkal Semir. Seděl na pohovce s hlavou v dlaních. V pokoji už byla neproniknutelná tma. Najednou si k němu sedl Tom.
„Neslyšel jsem tě přijít,“ hlesl Semir.
„Já zase neviděl, kde sedíš,“ odpověděl mu s mírným pousmáním Tom. Oba se začali smát.
„Víš, teď jsem poznal, jak ti asi musí být. Vím, že to bylo jenom na chvilku, ale přesto…. Neuměl jsem si to moc představit.“ Tom nevěděl, co mu na to odpovědět. Jenom ho poplácal po rameni. Sice Semira neviděl, ale cítil, že sedí kousek od něho. Potom si šel zase lehnout, doufajíc, že Semir půjde taky spát. Semir se vrátil ke své předešlé činnosti. Z bezvědomí se probral až v záchrance. Vedle něho seděla Anna a držela ho za ruku. Ptal se na Toma. Řekla mu, že toho odvezli první sanitkou. Jela s ním do nemocnice. Tam ho jeno ošetřili a propustili. Noha ho sice ještě bolela a malinko kulhal, ale pustili ho domů. Domů ale nešel. Šel hledat Annu. Ona seděla před ošetřovnou, kde byl Tom a čekala, až vyjde doktor. Za chvilku se dveře otevřely a z nich vyšel lékař. Za ním šel nejistě Tom. Zalapala po dechu. Tom měl oči ovázané obvazy. Tušil, že tam Anna stojí a proto na ni promluvil.
„ Kde je Semir? Je v pořádku?“ ptal se. Ta jenom přikývla. Pak si uvědomila, že ji nevidí.
„ Je,“ odpověděla, stále bez dechu.
„Já vás opustím. Pana Kranicha vám dávám na starost. Hlavně ať je v klidu,“ poučil ji lékař a odešel.
„Kde je Semir? Můžu jít za ním?“ ptal se hned Tom. ,Je zraněný, ale myslí na kamaráda´ pomyslela si Anna.
„Semir je asi ještě na ošetřovně. Dovedu vás tam,“ nabídla se počkala, až se jí Tom chytí za rameno. Semira nemuseli hledat dlouho. Šel jim naproti.
„Tome, jak ti je?“ ptal se, sotva popadajíc dech.
„Semire,“ vydechl Tom , „je mi celkem fajn. Až na to, že nemám rád tmu, ale ten měsíc to snad vydržím.“ Potom je oba odvezla domů. Každého do jeho bytu.

Ráno se ani jednomu nechtělo vstávat. V Semirovi se ale probudil jeho vnitřní budík, který mu oznamoval, že je čas vstávat. Oblékl se a šel uvařit kávu. S hrnkem, ze kterého se ještě kouřilo, vešel do Tomovy ložnice. Kávu mu podržel u nosu. Tom začal krčit nos. Cítil vůni. Semirovi bylo do smíchu. Pak se Tom posadil na posteli.
„Kolik je?“ ptal se. Tušil, že tam Semir je.
„Půl osmý,“ odpověděl mu s klidem Semir. Tom se zvedl z postele a šel do koupelny. Za tu dobu, co neviděl, už znal byt zpaměti. Za chvilku se vrátil, aby se oblékl.
„Semire, mohl bys mi, prosím, vyndat ze skříně nějakou košili?“ požádal ho.
„Jasně. Jakou?“
„To je jedno. Třeba černou,“ poprosil ho. Semir našel černou košili a podal mu ji. Za chvilku už oba vycházeli z domu a šli k autu. Semir cítil, ja je Tom nervózní. Jen nevěděl, jak ho uklidnit. Proto nic neřekl, pomohl Tomovi dojít k autu. Otevřel mu dveře a Tom nastoupil. Mlčky vyjeli. Semira to trápilo. Byl zvyklý, že Tom celou cestu dokáže povídat o ničem a přece zábavně. Teď mlčel. Promluvil až po chvíli. To už byli na dálnici.
„Semire, pořád mi jde hlavou, toho chlápka v tom skladu jste chytili?“
„Jo. Zásahovka ho odvezla. Já jsem ho ještě zvládl střelit, ale pak jsem padl,“ zastyděl se Semir. Tom mu ani nestihl odpovědět, ve vysílačce totiž zapraskalo.
„Centrála všem vozům. Po dálnici se řítí nějaký blázen skoro 200 km/h. Teď by měl bát někde na 57. kilometru dálnice A3. Kdo jste někde poblíž?“ ve vysílačce cvaklo.
„Kobra 11 centrále. Beru to. Kobra 11 konec,“ ozval se Semir a čekal, odkud se auto vyřítí. Už ho viděl ve zpětném zrcádku. Počkal, až ho předjede a zapnul blikače. Auto překvapivě zastavilo.
„Hned jsem tady. Počkej tady a hlavně nikam nechoď,“ řekl Semir Tomovi a vystoupil.
„Ano mami,“ zavtipkovla Tom. Semir se pousmál a šel pokutovat.
„Dobrý den, pane řidiči. Víte, kolik jste jel?“ zeptal se ho Semir, pokukujíc po Tomovi.
„Já vím, pene, ale já vezu manželku do porodnice. Je tady hroznej provoz a já se bojím, že mě tady porodí. Pokutu zaplatím, ale potřebuju jet. Prosím vás, pusťte nás,“ prosil hříšník.
„Proč jste to neřekl hned? Pojedete za mnou. Pojedu před vámi se zapnutým majáčkem. Budete tam rychleji.“
„Děkuju,“ poděkoval řidič a počkal, až Semir vyjede. Když si Semir sedal do auta, Tom se ho zeptal, kolik muž platil.
„Ale nic. Veze manželku do porodnice, proto jede jako splašený. Pojedeme před ním, aby to stihli.“ Zatímco Tomovi vysvětloval situaci, nastartoval a vyjel. Po chvilce vzal do ruky vysílačku.
„Kobra 11 centrále,“ promluvil a čekal.
„Centrála Kobře 11. Co se děje?“ ptal se Hotte.
„Zastavil jsem toho piráta. Jelikož veze manželku do porodnice, jedu před ním s majáčkem. Kobra 11 konec,“ uložil vysílačku do držáku a plně se věnoval řízení. Za chvilku zastavoval před porodnicí. Oba s Tomem vystoupili. Tom trval na tom, že nebude sedět v autě, že taky vystoupí. Muž z auta chytil manželku za ruku a vedl ji do budovy. Tam ji předal sestrám a vracel se pro její věci. I s taškou se pak vydal k policistům.
„Děkuji vám, pane…“ nevěděl jak dál.
„Gerkhan. Tohle je můj kolega Kranich,“ představil sebe i Toma. Muž na něho koukal trochu vyděšeně. Pak se ale vzpamatoval.
„Ještě jednou vám moc děkuji, pánové. Nashledanou,“ rozloučil se s nimi a spěchal za svou ženou. Tom se zase otočil a nejistě se vydal zpátky k autu. Semir se jenom překvapivě díval, jak si sedá na sedadlo spolujezdce. Potom se rozjeli na stanici. Tady už si Tom tak jistý nebyl. Semir se k němu postavil a čekal, až se ho Tom chytí. Chvilku váhal, ale nakonec svoji ruku položil na parťákovo rameno.
„Díky,“ hlesl tiše.
„Vždyť není za co,“ odpověděl mu Semir a pomalu vešel do budovy. Když se měla vyskytnout nějaká překážka, vždycky na ni Toma upozornil. Po chvilce došli do kanceláře. Tam si jich nikdo nevšímal. Všichni pracovali. Vydali se tedy do kanceláře jejich nadřízené. Ta zrovna s někým telefonovala.
„A já vám říkám, že Gerkhan nikoho nechce. Řekl, že na svého partnera počká třeba rok. A já s ním souhlasím. Ne nemyslím si, že by bylo nutné někoho posílat. Ano, je to mé poslední slovo. Sbohem“ a třískla se sluchátkem. Pak si jich všimla.
„Tome, vítám vás. Posaďte se,“ vyzvala ho. Tom neomylně zamířil na „své“ místo. Anna se na Semira překvapeně podívala.
„Nedívejte se na sebe takhle. Na tohle místo jsem sedal tolikrát, že to zvládnu i poslepu,“ zažertoval Tom. Semir se ještě jednou podíval na šéfovou a vydal se do dvé kanceláře. Cestou ho zasatvila Petra.
„Semire, jak se má Tom?“
„Asi dobře. Včera jsem se u něho stavil. Pěkně jsme si pokecali. Pro jistotu jsem tam přespal. Bylo mi tam ale krušno,“ přiznal Semir a šel se zavřít do kanclíku a pracovat. Když se usadil na židli, zazvonil mu telefon.
„Gerkhan, dálniční policie,“ ohlásil se.
„Dobrý den. Já jsem ten muž z dálnice. Vezl jsem svou ženu dnes ráno do porodnice, pamatujete?“
„Jak bych mohl zapomenout? Už jste otec?“
„Ano, před chvílí se mi narodil syn. Manželka si přeje, aby se jmenoval po vás. Nevadilo by vám to?“
„Mě by to nevadilo, ale moje jméno je turecké, takže nevím, jestli by to nevadilo spíš vám,“ odpověděl mu Semir.
„Nám by to určitě nevadilo. Tak jaké je vaše jméno?“ dožadoval se muž.
„Semir. Jmenuji se Semir,“ dal mu odpověď. Muž na druhém konci poděkoval a zavěsil. Semir se pro sebe usmál a dál se věnoval práci. Ani nepostřehl, když se u jeho stolu objevila Petra.
„Semire,“ oslovila ho. Lekl se, ale byl rád, že ji vidí.
„Něco potřebuješ?“ zeptal se jí.
„Ne, nic. Jenom jsem… Připadá mi, že tě pořád něco trápí? Že tě trápí Tom,“ vysoukala ze sebe. Nevěděla, kam s očima.
„Samozřejmě, že mě to trápí. Byl bych špatný kamarád, kdyby mě to netrápilo. Sakra, měl jsem to být já a zatím trpí Tom. Kdybych to mohl vrátit nebo vzít na sebe, neváhal bych ani minutu.“ Složil hlavu do dlaní. Petra mu položila ruku na rameno. Vzhlédl. Pohled do jeho očí ji šokoval. Zračila se v nich obrovská bolest.
„Semire, ty za to nemůžeš. Byla to jenom náhoda. Blbá náhoda. Mohlo se to stát komukoli. Bohužel se to stalo Tomovi. Uvidíš, že až mu sundají obvazy, bude zase všechno OK.“ Utěšovala ho jako malé dítě. Objal ji kolem pasu a poprvé od Tomova zranění ji objal.
„Miluju tě. Miluju tě za to, jaká jsi,“ vyznal jí lásku.
„Taky tě miluju. Ale nejradši tě mám, když se směješ. Tak zahoď tenhle pohřební výraz a usměj se na mě,“ povzbuzovala ho. Nepatrně se usmál.
„To je lepší,“ políbila ho na čelo a odešla ke svému stolu.
Týden uplynul jako voda a Semir seděl v nemocniční čekárně. V ordinaci byl Tom. Sundávali mu obvazy z očí. Semir byl nervózní. Za chvilku Tom vyšel z ordinace. Obvazy už neměl, ale byl stále takový nejistý. Semir se už chystal seřvat doktora, když na něho Tom promluvil.
„Semire, ne že na pana doktora budeš křičet. A nedívej se na mě tak. Všechno vidim,“ zapitvořil se na něho Tom. Semir samou radostí Toma objal. Pak mu zazvonil telefon. Měli případ. Vše se vrátilo do starých kolejí.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
mimika


Založen: 05. 12. 2009
Příspěvky: 28
Bydliště: Komárno, SK
Odpovědět s citátem
neuveritelne skvela poviedka... az som mala v jednej chvýli v ociach slzy... proste krásne Crying or Very sad Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Tina11


Založen: 08. 12. 2007
Příspěvky: 92
Bydliště: Ústí nad Labem
Odpovědět s citátem
povídečka se ti moc povedla Wink

_________________
Návsteva u podezrelé:
Sluzebná:"Dobrý den.Koho mám ohlásit?
Semir: "Sípkovou Ruzenku a Krakonose!"

http://kobrackarodina.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 159
Odpovědět s citátem
Děkuju, potěší to.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 58
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Je mi Toma tak líto! Crying or Very sad Svým způsobem i Semira, protože si vyčítá, že za to může on.

Tom umí číst myšlenky? Very Happy

Jé, dítě se jmenuje po Semirovi? To je pěkné Smile

Jsem ráda, že to dobře skončilo ... Smile Pěkná povídka Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 159
Odpovědět s citátem
Moc díky Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Tma. Napořád?
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma