| Naděje umírá poslední... | |
kajusia
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 447 |
|
|
|
Zaslal: 31.1.2010 23:21 |
|
|
|
|
Zdravím,
nu, uvažovala jsem, že tento drobek nazvu stejně jako díl AFC11, ze kterého jsem si onu událost, kterou popisuju, vzala.
Nakonec jsem se rozhodla pro tento název, je výstižnější,
Snad poznáte, o kom je řeč a který díl mám na mysli.
Enjoy!
Kolikrát už…
Kolikrát už, napadá mě, jste vzlétli až do oblak, stejně jako Íkaros jste se chtěli dotknout slunce, stejně jako on jste si rozbili tělo o tvrdou jako skála vodní hladinu, stejně jako on končíc na mořském dně.
Mrtví.
Zažívala jsem to tolikrát, až jsem si myslela, že už jsem proti všem těm dopadům imunní.
Pletla jsem se.
Neexistuje imunita, žádné získané protilátky po očkování proti smůle.
Zase v mé ulici vysvitlo slunko, vyšla hvězda štěstí a já jsem se nechala unést pocitem bezpečí, klidu a spokojenosti.
Nechala jsem se ukolébat Nadějí, našeptávající: „Tak snad? Už si i ty urveš pořádný kus toho života, po němž jsi již dlouho prahla, pro sebe a budeš šťastná.“
Spletla jsem se.
Srdce mi krvácí, stejně jako až pod příliš utaženými pouty odřené dlaně.
Zoufalstvím vyji a snažím se své na maximum dohnané emoce zvládnout a opanovat se.
I já se občas chovám iracionálně.
Jsem pouhopouhý nešťastný člověk, který ztratil někoho blízkého.
Další hodina v tomhle vězení.
Pokouším si nepřipouštět bolest, která vystřeluje z paží, rukou, pokrčených nohou a z rozbitého čela.
Místo toho si začínám uvědomovat, v jaké situaci jsem a že by bylo záhodno co nejrychleji se z toho všeho dostat.
Jak moc bych si přála, aby tohle všechno byl zlý sen a já se probudila vedle Phillipa.
Tohle si snad říká každý, kdo se nohama dotkne dna, od kterého se má odrazit a dál pokračovat ve snaze dojít relativně v pořádku ke konci svého života.
Silou vůle, díky těm drobtům, co mi ještě někde v těle a v mysli zbyly, začínám pracovat na tom, abych si po čase uvolnila ruce a mohla se dostat pryč.
Pryč z tohoto místa, pryč z tohoto pekla, pryč, pryč, pryč, hlavně utéct tam, kde se mohu schoulit do klubíčka, kňučet a výt jako raněné zvíře.
Nebaví mě to.
Pořád stejný pohyb, stejný rytmus, síly mě opouštějí.
Zatínám zuby a říkám si, že musím.
Musím, jinak -
Jinak si pro mě konečně přijde Smrt.
Cítím ji.
Třesu hlavou, vzlykám, jelikož se slzám bolesti nemohu ubránit a dál se pokouším o tyč, u které sedím svázaná, přešoupat tu ohavnou pásku.
Už zase se objevila Naděje.
Brouká mi do uší svou sladkou písničku o přežití a já se díky ní snažím o to víc.
Snažím!
|
|
|
| | |
AnnaE
Založen: 14. 10. 2009 |
Příspěvky: 151 |
|
|
|
Zaslal: 1.2.2010 16:19 |
|
|
|
|
Moc hezké. Jenom ta scéna se mi moc nevybavuje. Ale jinak to bylo moc hezké.
|
|
|
| | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 11.2.2010 0:51 |
|
|
|
|
Hurrá! Hurrá! :dance: to byla malá oslavička toho, že jsi sem dala novou povídku
A teď již... komééént .D
Jsem již tak zvyklá, že jsou Tvé povídky bezejmenné, že jsem ono dno moře považovala za netypickou velkou nápovědu a okamžitě si myslela, že jde o Semira, který vzpomíná na smrt Andrého, který právě takto zahynul
Jinak si myslím, že jsi to trefila skvěle - příměr mluví o tom, že čím výše kdo vyletí, tím horší ho může čekat pád, což je smutná realita a nejhorší je, že začátky jsou vždycky tak optimisticky slunné...
Neexistuje imunita, žádné získané protilátky po očkování proti smůle.
Tady si ohřeji polívčičku - přesně takové pocity mají a mít budou některé mé povídkové postavy. Z Tvé věty dýchá beznaděj a pesimismus, bohužel ale asi oprávněný protože asi neexistuje nějaká... porce smůly, kterou má každý z nás NĚKDY vyčerpat a POTÉ již se mu tahle ohavnost vyhne... Asi to bude velmi nespravedlivě rozdělovaný faktor, který některé - bez ohledu na jejich dobrotu - pronásleduje více, než jiné
Je mi jí líto... jak se drží naděje ale zároveň ji obdivuji, že ještě pořád umí doufat, že si pořád myslí, že se to povede já bych byla na jejím místě v daleko horší beznaději ono by to ale přece ani nešlo, aby nedoufala, aby si ani trošku nemyslela, že může být šťastná. Kdyby přistoupila na tu ideu, že už nemá nárok na štěstí, asi by nějak... existovala už jen pro práci jaj, fakt - chvíli na sluníčku a pak...
I já se občas chovám iracionálně.
Jsem pouhopouhý nešťastný člověk, který ztratil někoho blízkého.
To zní tak zle a smutně a vůbec... je mi jí líto, je toho na ni tak moc
Obdivuji, jak i v té nejhorší chvíli už myslí na to, že se zase ODRAZÍ. Neskutečné! Ale ona byla vždycky hodně silná osobnost, proto se taky dokázala zastat ostatních. Myslím, že to dokáže jen někdo, kdo je pevný sám v sobě - a to ona bez ohledu na četná neštěstí a krachy je...
Myslí na útěk... a zajímavé je, že ani nezmiňuje záchranu života, jen snahu o to, aby konečně mohla truchlit...
Líbi se mi, že jsi ji počastovala i chvílí slabosti - vyznívá pak daleko lidštěji. Ale to by nebyla ona, vzdát to!
Správně jsi jí vrátila naději... jsem za to ráda
Díky za skvělou povídku, Káji... stejně věřím, že je ona někde šťastná, že jí smůlu a bolest přinášela jen ta prokletá budova DP.
Prostě si semtam zajde s bývalými zaměstnanci na pivo, pokecá... usmívá se jejich trablům a pak se vrací - BEZ NEBEZPEČÍ - za někým, koho si našla, nejlépe s malým dítětem, aby měla dojem klidné úplnosti.............
|
|
|
| | |
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|