AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Šok
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Pili zrovna se Semirem ve své kanceláři kávu a snažili se pracovat. Nedařilo se.
„Kluci, máte práci,“ nakoukla k nim do kanclíku Petra. Oba se zvedli.
„Kde?“ zeptal se jednoduše Semir.
„Benzinka na 55. kilometru dálnice A2. Před chvilkou byla přepadena.“
„Díky,“ odpověděli sborově komisaři a vyrazili k Tomovu CLK. Semirovo BMW bylo na technickém. U benzinky byli ani ne za 5 minut. Cestou jim Petra stihla říct, že pachatelé asi přijeli černým Fordem.
„Hele, ještě tady jsou. Zatím budeme dělat, jakoby nic. Já natankuju a ty běž dovnitř,“ uajl se iniciativy Tom.
„Stejně mám hlad,“ odpověděl se smíchem Semir. Zamířil k benzínce. Když vešel dovnitř, dělal, že o ničem neví. Vyndal z kapsy svůj mobil a zavolal Tomovi. Aby nebyl nápadný, musel tedy něco rychle vymyslet.
„Ahoj, lásko,“ promluvil, když se Tom ozval. Doufal, že to pochopí. Pochopil.
„Co se děje, Semire?“
„Zavolej, prosím, Dietrovi, že tam nakonec budeme jenom 3.“
„Jsou tam 3 lupiči?“ ujišťoval se Tom. Sahal po vysílačce. Hovor dal na hlasitý odposlech a zapnul vysílačku.
„Jo, 3. A přijeď tam taky. Slibuješ?“
„Mám jít dovnitř?“
„No jasně, miláčku. Měj se, ahoj,“ rozloučil se s úlevou Semir.
Tom v autě vyndal z příhradky zásobníky a vystoupil z auta. Vešel pomalu do benzinky. Rozhlédl se a když spatřil Semira, šel k pokladně. Pokladní se klepala strachy. Tom jí nanápadně ukázal služební průkaz. Malinko se uklidnila. Zaplatil a řekl, že si jde ještě koupit něco k jídlu. Došel až k Semirovi. Dělal, že si vybárá bagetu.
„Tak co uděláme?“ ptal se Tom.
„No já bych počkal na posily. Jestli teda přijedou ještě dneska.“
„Ale co když se tady něco semele?“ měl starosti Tom.
„Musíme doufat, že se nic nestane.“ Jenomže to bylo spíš jeho přání. A za chvilku se o tom měli přesvědčit na vlastní kůži. Před pumpou se totiž objevilo policejní auto. Lupiči zpanikařili. Začali střílet. Semir s Tomem se přikrčili za regál. Odjistili svoje zbraně a začali opětovat palbu. Semir jednoho z těch tří trefil do nohy. Tím na sebe nalákal pozornost.
„Tak to se ti povedlo. Jsme jako pod mikroskopem,“ začal mu nadávat Tom.
„Alespoň je to fér. Dva na dva.“ Oba se pousmáli. Neměli ale moc času na žerty.
„Kryj mě,“ sykl Semir a vyrazil. Tom začal střílet na muže, který byl Semirovi blíže. Trefil ho do levé ruky. Byl pravák. Pak se všechno událo moc rychle. Druhý postřelený vystřelil na Semira. Trefil ho. Tom vystřeli už jenom dvakrát. Pokžadé se trefil. Teď na zemi leželi 4 muži. Lupiči a Semir.
„Semire, co je ti?“ Tom byl v šoku. Všude kolem Semira byla krev. Jeho krev, která se mu valila z rány na hlavě. Byl v šoku.

Pokračování příště. Doufám, že se vám začátek alespoň trochu líbil a nějak mi ho okomentujete.

Tak jsem napsala pokračování. Nebude asi nijak moc záživné, ale další část snad bude lepší. Takže příjemné čtení.

Arrow „Zavolejte záchranku. Ještě žije,“ křikl Tom na velitele zásahovky, která právě odváděla lupiče. Tom zůstal klečet u Semira a ani si nevšiml, že mu z rány na ruce vytéká krev. Nevnímal ji. Bál se. Ne o sebe, ale o Semira. Po několika málo minutách se se sirénou přiřítily sanitky a v závěsu za nimi šéfová.
„Tome, co se tady stalo?“ On ale neodpověděl. Sesunul se jí k nohám. Ihned k němu přiběhl lékař.
„Doktore, co je sním?“ Bála se o ně.
„Má střelnou ránu na paži. Pravděpodobně zasáhla tepnu. Ztratil mnoho krve. Musí okamžitě do nemocnice.“ Hned na to ho naložili a se zapnutým majákem následovali první sanitku. Anna nasedla do auta a jela za nimi. Cestou stihla zavolat na stanici, co se stalo. Petra hned nasedla do auta a jela tam taky. Našla Annu sedět před operačním sálem s hlavou v dlaních.
„Jak jsou na tom?“
„Oba jsou ještě na sále.“
„Ale říkala jste, že Tom má jenom střelnou ránu na paži. Tak proč je tam tak dlouho?“ Byla vyděšená. Vždycky se o ně bála. A věděla, že její nadřízená na tom není o nic lépe.
„Nevím. Nic mi neřekli. Nejsem rodinný příslušník. Petro, řekněte, že jste manželka jednoho z nich. Ať se něco dozvíme.“ Anna byla zoufalá. Udělala by cokoli. V tu chvíli ze sálu vyšel lékař.
„Doktore, tak jak jsou na tom?“ ptala se ihned Petra.
„Už jsem to říkal paní Engelhardtové. Nejste rodinní příslušníci, nemůžu vám nic říct,“ a chtěl jít dál.
„Ale mě musíte. Jsem manželka pana Kranicha.“ Zkoumavě se na ni podíval. Nevěřil jí, ale když viděl jak jsou obě ženy zoufalé, řekl jim to.
„Pan Kranich utrpěl na první pohled lehké zranění paže. Jak se ale ukázalo na rentgenu, kulka se roztříštila na několik kousků a zasekla přímo v kosti. Museli jsme mu ji vyoperovat.“
„A jak je na tom pan Gerkhan?“ V odpověď na tuto otázku už Petra nedoufala.
„Pan Gerkhan je ještě na sále. A asi ještě chvíli bude.“
„Můžeme alespoň za Tomem?“
„Dnes ne. Spí. Přijďte ráno.“ S tím se rozloučil a opustil je. Nemusely se domlouvat, aby se domluvily. Stačil jim jediný pohled a usadily se v čekárně. Zdálo se jim, jakoby tam seděly celé hodiny.
„Už tu sedíme deset hodin. Nechcete přinést něco k pití nebo k jídlu?“ zeptala se Petra Anny. Zrovna k nim přicházel lékař. Jenom jak ho uviděly, vstaly a čekaly, co jim řekne.
„Tak jak je na tom?“
„Pan Gerkhan utrpěl velmi vážné zranění hlavy. Kulku jsme nemohli vyjmout celou. Vyndali jsme, co se dalo. Zbytek už mu neublíží. Teď je v umělém spánku. Stal se vlastně takový zázrak. Ještě jsem nezažil někoho s takovým zraněním, aby to přežil.“
„A kdy se probere?“
„Probouzet ho začneme nejdříve za týden.“
„Díky doktore. Za všechno.“ Když odešel, obě ženy se rozplakaly. Petra šla k telefonu, aby zavolala na stanici. Všichni tam byli napnutí, jak to dopadlo s jejich kamarády. Když jim Petra všechno řekla, vrátila se ke své šéfové.
„Petro, myslím, že tady stejně nebudeme nic platné. Domluvila jsem se se setřičkami, že kdyby se něco změnilo, hned mi dají vědět. Pojeďme domů a trochu si odpočiňme. Zítra se tady sejdeme. Co říkáte?“ Až teď si Petra uvědomila, jak je unavená.
„Souhlasím. Takže zítra v 8?“ Anna jeno přikývla a obě se vydali k autům. Popřály si dobrou noc a každá se vydala do svého domova.
Když Petra přijela domů, převlékla se do pyžama a hned usnula. Anna udělala to samé. Ráno se obě sešly v nemocnici. Bylo na nich znát, že se trochu vyspaly.
„Dobré ráno, Petro. Tak jakou jste měla noc?“ Petra jenom pokrčila rameny.
„Zdálo se mi o klucích. Když jsem se vzbudila, hned jsem si na ně vzpomněla a jela jsem sem.“
„Já taky.“ Vydaly se k lavičce, na které včera strávily tolik času.
„Paní Engelhardtová,“ ozvalo se za jejími zády. Otočila se a spatřila lékaře, který operoval Toma.
„Pan Kranich se před chvilkou probudil. Je trochu zesláblý z té stráty krve, ale chce vás vidět. Pojďte za mnou.“ Anna šla za doktorem. Když se otočila a uviděla Petru stát na tom samém místě, kde ji s doktorem opustili, vyzvala ji, ať jde s ní. Rychle je doběhla. Doktor je zavedl k jeho pokoji a odešel. Obě ženy se zhluboka nedechly a vešly. Uviděly Toma, jak leží na posteli a kouká z okna.
„Dobré ráno, Tome. Jak vám je?“ promluvila na něho Anna. Když k ní otočil hlavu, měla možnost podívat se do jeho očí. Zračila se v nich obrovská únava a bolest. Ne fyzická.
„Jde to. Jak je na tom Semir? Žije?“ Ptal se se strachem.
„Žije. Ale je na tom špatně,“ odpověděla mu Petra. Popošla k němu a vzala ho za zdravou ruku. I Anna se k němu přiblížila. Sedla si na židli u postele.
„Jak špatně? Co s ním je?“ Měl o svého kamaráda strach.
„Při té přestřelce utrpěl zranění hlavy. Lékaři mu část kulky vyjmuli, ale část tam museli nechat. Ta by mu ale neměla nijak ublížit.“
„Proboha. Přežije to, že jo?“ Ujišťoval se jako malý kluk.
„On to zvládne, Tome. Jako už tolikrát.“ Přišla pro ně sestra, aby odešli. Obě políbily Toma na tvář a odešly z pokoje. Hned na to usnul. Anna se šla zeptat doktora na Semira.
„Žádná změna, paní Engelhardtová.“ Zklamaně odešla. Rozjely se do práce. Tam na ně čekali jejich kolegové, kteří čekali na nějaké zprávy.
„Tak jak jsou kluci na tom?“ zeptal se za všechny Hotte. Tahle otázka ale byla znát v očích všech. Všechno jim řekly a pak se všichni dali do práce. Myšlenkami ale byli u svých kamarádů.
Arrow Tady jsem přidala další část povídky. Tak hurá na to.
Už to bylo týden, co jejich kolegové leželi v nemocnici. Tom už se pomalu chystal domů. Ale Semir na tom nebyl moc dobře. Vlastně na tom byl pořád stejně. Dnes mu měli začít ubírat sedativa. Brzy by se měl probudit.
Když se Anna ráno vzbudila, hned si na Semira vzpomněla. Vlastně teď nemyslela na nic jiného. Na nikoho jiného. Nasnídala se a jela na stanici. Tam ji přivítal obvyklý ruch.
„Dobré ráno, šéfová. Máme tu problém,“ přivítala ji Petra s ustaraným výrazem na tváři.
„Pojďte ke mně. Tam snad bude klid.“ Když za sebou Petra zavřela dveře, Anna ji vyzvala, aby mluvila.
„Takže. Na dálnici se hromadí problémy. Hotte a Dieter to nestíhají. Jakoby se všichni piráti silnic domluvili a dělají paseku.“
„To zkusím nějak zařídit. Ještě něco?“
„Ne… Vlastně ano. Já si nechci stěžovat, ale topím se v papírech. Vzala jsem to za kluky, ale mám tam toho moc. Nestíhám. Teď mi na stole pořád zvoní telefon. Lidé volají ohledně té nehody, jak se včera stala a my jsme vyhlásili, že mají volat.“
„Zkusím s tím něco udělat, Petro. Děkuji.“ Petra ještě ani nebyla venku z kanceláře a Anna zvedala telefon. Volala policejnímu prezidentovi. Za hodinu se u ní mají hlásit noví komisaři.
„Petro, mohla byste ke mně?“ zavolala na svou sekretářku. Petra se zvedla a šla.
„Stalo se něco, šéfová?“
„Ne nic. Jenom jsem mluvila s policejním prezidentem. Za chvilku se tu mají hlásit noví komisaři. Tak abyste to věděla.“
„Díky, šéfová. Promiňte, musím jít něco dělat.“
„V pořádku. Taky tady toho mám moc. Tak jděte.“ Petra se zase usadila na své místo. Zvedala telefon, psala něco na počítači. Měla toho hodně. Ale přesto stihla myslet na Kobru 11. Zrovna se chystala opět zvednout telefon, když se u jejího stolu zastavili dva lidé.
„Co si přejete?“zeptala se, zatímco si u ucha držela sluchátko, „moment,“ oslovila je. Ani si nevšimla, že odešli.
„Já vám tam ale nemám koho poslat. Nikdo tu není. Máme podstav. Sbohem,“ zavěsila právě ve chvíli, kdy ze své kanceláře vyšla Anna. V závěsu za ní šli ti dva.
„Šéfová, máme problém. Už aby tady byli ti dva noví. Na dálnici se zase stalo několik menších nehod. Hotte a Dieter to už nestíhají. Potřebuju…“ Když uviděla na Annině tváři lehký úsměv, zmlkla.
„Proč se na mě tak díváte?“
„Petro, právě jsem vám šla představit ty dva nové. Oni vlastně nejsou tak úplně noví. Petro, představuji vám vaše nové koolegy.“ O kousek ustoupila, aby je Petra viděla.
„Moment, vy jste tu před chvílí stáli. Petra Schubertová, těší mě,“ natáhla ruku.
„Sussana von Landitz, těší mě,“ podala Petře ruku. Petra se podívala na jejího kolegu.
„Nechte mě hádat,“ podívala se na muže, „vy jste komisař Frank Traber.“ Také mu podala ruku.
„Jak jste to uhodla?“ Divili se všichni. Anna, Sussana i Frank. Nikdy se nesetkali.
„Znám vás z vyprávění. Před několika lety jste tu dělali, zatímco Semir a Tom si váleli šunky v nemocnici. Takže je to pro vás vlastně takové deja vu.“ Frank se Sussanou se na sebe podívali.
„Máte pravdu. Ale co kdybychom si tykali,“ navrhla Sussana.
„OK,“ vyhrkli Petra s Frankem unisono. Všichni se začali smát. Petře ale začal na stole zvonit telefon.
„Schubertová. Rozumím,“ s tím zavěsila.
„Tak jo, máte práci. Na dálnici se stala těžká nehoda. Hotte s Dietrem už jsou tam.“ Oba se rozběhli ke dveřím.
„Komisaři,“ křikla na ně šéfová.
„Ano?“ otočili se oba. Frank něco chytil do ruky.
„Neměli byste jak odjet,“ dodala na vysvětlenou. Hodila Frankovi klíčky od auta. Potom se oba komisaři rozběhli k autu a vyrazili na dálnici. Tam panoval obvyklý zmatek. Z mnoha aut se kouřilo, všude pobíhali lidé. Zkrátka zmatek. Když tam přijeli naši komisaři, nebyli tam ještě ani hasiči ani záchranka. Oba začali procházet auta a hledat zraněné. Popřípadě mrtvé. To, co uviděli, se dalo nazvat pouze jedním slovem. Spoušť. Sussana proto vytáhla telefon a vytočila číslo. Na druhé straně se ozvla hlas jejich sekretářky.
„Dálniční policie, Schubertová.“
„Von Landitzová. Pošlete záchranku a hasiče na 57.kilometr A2. Je to tady jako na vrakovišti. Ale honem.“
„Už jdu na to.“ Jenom co zavěsila, obvolala, co měla a šla do kanceláře své nadřízené. Ta seděla za svým stolem a s někým mluvila. Jen co uviděla Petru, rozloučila se a zavěsila.
„Co máte?“ zeptala se Petry.
„Volala Sus. Ta nehoda na dálnici není tak lehká, jak jsme si mysleli. Když mi Sus volala, ještě tam ani nebyli hasiči. Volala jsem tam záchranku i hasiče. Je to tam prý jako na vrakovišti.“ Anna si prohrábla rukama vlasy. Byla unavená. Petra si toho všimla.
„Jeďte domů. Odpočiňte si. Potřebujete to jako sůl. Nemůžeme potřebovat, abyste se nám tady složila.“ Měla o ni strach.
„Nebojte, Petro. Něco vydržím. Vždyť šéfuju Semirovi a Tomovi. Mám trénink.“ Úsměv, který se jí objevil na tváři, Petra moc dobře znala. Používala ho jenom, když jí ale do smíchu moc nebylo.
„Dobře, jak myslíte. Alespoň vám udělám kafe,“ na nic nečekala a odešla do kuchyňky. Do šéfčina hrnku nasypala pořádnou dávku kávy a zalila horkou vodou. Když jí ho nesla do kanceláře, zrovna se na služebně objevili jejich noví kolegové.
„Petro, mohla bys nám, prosím, najít něco o tomhle autě? Řidič se po té nehodě někam vypařil,“ požádala Sussana Petru a podala jí fotku SPZ auta.
„Jdu na to,“ potom si všimla hrnku kávy ve své ruce, „ jenom co to donesu šéfce.“ Odešla do její kanceláře. Byla hned zpátky. Sedla si ke svému počítači a během chvilky se objevila s potištěným papírem v kanceláři komisařů.
„Tak co máš?“ zeptal se jí Frank dřív, než stihla cokoli číct.
„Tak jo. Majitelem auta je Půjčovna aut v centru Kolína. Než se zeptáš, jestli vím, kdo si auto půjčil, řeknu ti, že si auto půjčil nějaký Jens Lehman.“
„A kde bydlí?“ zeptala se Sussana.
„Zkusila jsem najít tohle jméno na jakém koli úřadě, v nějaké databázi. Buď je to tak vzorný občan, že ani nedostal žádnou pokutu za špatné parkování nebo… nebo prostě neexistuje.“
„Jak to myslíš, neexistuje?“ ptala se nevěřícně Sussana.
„To jméno je falešné,“ dívala se na ně Petra s vítězným výrazem ve tváři.
„Sakra. Ať se na to auto podívá Hartmutt. Něco mi na tom nesedí,“ začal pochybovat Frank.
„Jo. Proč by si někdo půjčoval auto na falešné jméno?“ začala myšlenku rozvíjet Sussana. To už ale nebyl Petřin problém. Proto odešla ke svému stolu.
Mezitím Anna ve své kanceláři mluvila s lékařem Semira.
„Jak je na tom, doktore?“
„Paní Engelhardtová, vždyť jsme polu mluvili před pár hodinami. Jeho stav se od té doby nezměnil. Tak zítra by se měl probrat.“
„Děkuji, doktore. A nevíte, jak je na tom pan Kranich?“ Doufala, že ví.
„Před chvílí jsem mluvil s jeho ošetřujícím lékařem. Asi za tři dny by ho chtěl propustit.“
„Ještě jednou děkuji, pane doktore. Neshledanou,“ zavěsila. Potom vstala od stolu a šla ke komisařům.
„Tak co se stalo na té dálnici?“
„Jeli jsme k obyčejné nehodě a vyklubala se z toho pěkná zapeklitost. Jedno z havarovaných aut bylo z půjčovny. Nikdo v něm ale nebyl. Petra našla člověka, který si to auto půjčil. Jméno bylo falešné. V autě byla krev. Hartmutt si už vzal auto na KTU. Snad z toho něco dostane,“ doufala Sussana.
„A jak jsou na tom kluci?“ zeptal se Frank.
„Tom je na tom po fyzické stránce dobře. Asi za dva dny ho pustí. Ale se Semirem je to špatné,“ v očích se jí zračil smutek.
„On se z toho dostane, šéfová. Jako už tolikrát,“ snažil se jí Frank povzbudit.
„Jenomže nikdy neměl střelné zranění hlavy, Trabere.“ Zrovna v tu chvíli zazvonil Petře na stole telefon.
„Šéfová, to je pro vás,“ volala na ní Petra. Anna spěchala k jejímu stolu.
„Engelhardtová,“ ozvala se do telefonu.
„Dobrý den. Vím, že jsme spolu před chvílí mluvili, ale pan Gerkhan…“
„Co se stalo?“ byla netrpělivá Anna.
„Pan Gerkhan se probral,“ odpověděl jí doktor.
Arrow Tak jsem se dokopala k dalšímu pokračování mé povídky. Už se snad blížím ke zdárnému konci. Doufám, že se Vám povídka líbí a patřičně mi ji okomentujete. Tak vzhůru do toho.
„Pan Gerkhan se probral,“ odpověděl jí doktor.
„Kdy?“ ptala se dychtivě.
„Před chvílí. Chcete se za ním přijet podívat?“ Byla to úplně zbytečná otázka.
„Samozřejmě. Hned jsem tam.“ Když pokládala telefon, byla úplně bledá a srdce jí tlouklo 2x rychleji než normálně. Všichni se na ni dívali. Hlavně Petra.
„Co se stalo, šéfová?“ zeptal se jako první Frank.
„Semir…“ nedopověděla.
„Proboha, to ne,“ zase předbíhala Petra.
„Petro, nezemřel, žije. Před chvílí se probral. Jedu tam. Máte to tady na povel,“ podívala se na Sussanu, „Až se něco dozvím, tak zavolám,“ ujistila je a vydala se k autu. U nemocnice zastavovala se smíšenými pocity. Měla divný pocit. Rychle běžela na oddělení, kde Semir ležel. Před jeho pokojem zrovna stál jeho ošetřující lékař.
„Pane doktore, jak je na tom?“ ptala se zadýchaně.
„Ještě jsem se k němu nedostal. Byl jsem na sále. Pojďte k němu se mnou,“ vyzval ji a vešel. Šla za ním. Úplně ji omráčil pohled na Semira.
„Pane Gerkhane, jmenuji se Moser. Jsem váš ošetřující lékař. Jak se cítíte?“ Až teď Semir otevřel oči. Annu vyděsil ten prázdný pohled.
„Kolik je? Je noc?“ zeptal se zmateně. Lékař se na něho překvapeně podíval. Potom obrátil svůj pohled k Anně.
„Je dopoledne, pane Gerkhane,“ odpověděl mu lékař.
„Tak proč sakra nic nevidím?“ zeptal se vyděšeně Semir. Anna ho litovala. Do očí se jí vedraly slzy. Nemohla to vydržet. Vyběhla z pokoje. Naproti pokoje, v němž Semir ležel, se posadila na lavičku. Tam se usedavě rozplakala. Po chvilce, která jí připadala nekonečná, se vedle ní objevil lékař.
„Jste v pořádku, paní Engelhardtová?“ položil jí ruku na rameno. Lekla se ho.
„Po pravdě řečeno nejsem. Jak je na tom?“ Stále jí po tvářích tekly slzy. „Ale pravdu.“
„Tak dobře.Objevila se komplikace, kterou jsem tak trochu čekal a doufal jsem, že se mu vyhne. V důsledku zranění přišel o zrak. Ještě mu uděláme nějaká vyšetření a potom uvidíme, co se s tím dá dělat.“ Podíval se na ni se strachem v očích.
„Prosím? On je.. je slepý? To není možné, to nemůže být pravda,“ začala znovu plakat. Po několika minutách se zvedla a šla do jeho pokoje. Ležel na posteli tak, jak ho viděla před chvílí.
„Šéfová?“ zeptal se nejistě.
„Jsem to já, Semire, jsem to já. Jak se cítíte?“ V tu chvíli by si nejraději za tuhle hloupou otázku nejradši jednu vrazila.
„Jak se můžu cítit? Nevidim.“
„To se spraví, uvidíte. Není to natrvalo.“ Nevěděla, jestli utěšuje jeho nebo sebe.
„Ale co když ne? Co pak budu dělat? Poldu se slepeckým psem? To asi těžko.“ V jeho hlase byl slyšet vztek. V tu chvíli přišla do pokoje sestra, aby Anně řekla, že musí odejít.
„Semire, musím jít. Zase někdy přijdu. Držte se,“ rozloučila se s ním a chystala se odejít. U dveří jí to ale nedalo a vrátila se. Políbila ho na tvář. Až potom odešla. Chvíli jen tak bezcílně bloumala po nemocnici, až ji nohy zanesly k Tomovi. Zaklepala na dveře jeho pokoje a po vyzvání vešla.
„Dobrý den, šéfová. Jak se máte?“
„Chcete to opravdu slyšet nebo je to jenom zdvořilost?“
„Chci to vědět. Vypadáte, s prominutím, hrozně.“
„Souhlasím s vámi. Mám toho všeho plný zuby. Mám pocit, že už to dál nevydržím.“ zase se jí chtělo brečet. Tom nevěděl, co jí na to má říct.
„Chcete mi říct, co se stalo?“ Takhle ji neznal.
„Už na to nemám. Nejprve to vaše přepadení, vy dva v nemocnici. Dnes ráno za mnou přišla Petra, že Hotte a Dieter to na dálnici všechno nestíhají. Když jsem se jí zeptala, jestli je to všechno, přiznala, že se topí v papírech. Prostě teď na služebně vládne takový zmatek, až se tomu nechce věřit.“ Trochu se jí ulevilo, když mu to všechno řekla.
„Snad se za pár dná budu moct vrátit do práce, tak budu alespoň papírovat.“ Chtěl jí to nějak usnadnit.
„Nemusíte spěchat. Policejní prezident mi poslal dva komisaře. Zatím to zvládáme. Ale víte, takhle jsem to nemyslela. Mě ta práce pomáhá. Ale mám o vás dva vždycky takový strach.“ Zase se jí chtělo brečet.
„O mě už strach mít nemusíte. Za pár dní jdu snad domů. Ale jak je na tom Semir? Hádám, že jdete od něho.“
„Jdu.“ Víc říct nedokázala.
„A jak je na tom?“ Ptal se strachem, co uslyší. Ještě svého parťáka neviděl. Neměl odvahu.
„Špatně. Dnes se probudil. Jenomže nastaly komplikace. Když jsem za ním byla, ptal se, jestlije noc. Myslel si, že je tma, protože on nevidí, Tome.“ To ho šokovalo.
„Jak nevidí? To nechápu.“ Spíš nechtěl chápat.
„Ta kulka asi zasáhla nějaké nervy. Já nevím. Neměla jsem sílu se doktora ptát.“Když Tom viděl, jak je na tom jeho nadřízená špatně, měl najednou chuť ji obejmout.
„Šéfová, znáte Semira. On je tak paličatý, že by překonal i smrt. On se z toho vylíže. Uvidíte,“ povzbuzoval je oba. Ještě chvíli si povídali. Potom Anna jela. Na služebnu. Když tam přijela, upřely se na ni všechny oči v místnosti.
„Říkala jste, že zavoláte,“ hned jí vyčetla Petra.
„Já vím. Omouvám se, ale neměla jsem sílu říkat vám to do telefonu.“
„Co se stalo? Snad Semir…“ nedořekla ze strachu Sussana.
„Ne. To ne. Ale není na tom moc dobře. Semir je… je slepý,“ vysoukala ze sebe.
„Jak slepý?“ také nechápala Petra.
„Doktor říkal, že se to po vážných úrazech hlavy někdy stává. Bohužel, stalo se to i Semirovi.“ Při posledních slovech už byl na jejím hlase znát počínající pláč. Proto beze slova odešla do své kanceláře. Všichni se za ní jenom dívali. Sami se přemáhali.
„Takhle jsem ji ještě neviděla,“ skonstatovala Petra. Všichni jí museli dát za pravdu.
Arrow Je tu další část. Je malinko krtší, než ty ostatní. Další část už snad bude konečná.
Jenom co Anna vešla do své kanceláře, zazvonil jí na stole telefon. Unaveně se po něm natáhla.
„Engelhardtová,“ představila se. Chvíli poslouchala ženu na druhém konci a potom zavěsila. Unaveně si prohrábla rukou vlasy a znovu vyšla ze své kanceláře. Zprvu si jí nikdo nevšímal.
„Tak jo, vážení. Odteď máme už jenom jeden případ.“
„Jaký?“ ptal se Frank.
„Tu nehodu na A2. Je to priorita.“
„A co by se stalo, kdybychom to nerozlouskli?“ ptala se pro změnu Sussana.
„Máte vlastně jenom dvě možnosti. Buď to vyřešíte a můžete se těšit na eventuální povýšení nebo to nevyřešíte a čeká vás degradace.“
„To myslíte vážně?“ zeptal se za všechny Hotte.
„Smrtelně,“ ozvalo se za ním. Když se všichni po hlase otočili, dívali se na státní návladní Schrankmannovou.
„Dobrý den,“ pozdravili ji sborově.
„Jak jste slyšeli od své nadřízené, chci výsledky. Jednou z mrtvých byla moje sekretářka. Měla jsem ji ráda. Takže doufám, že to vyřešíte. Teď když mě omluvíte, potřebuji mluvit s paní Engelhardtovou.“ S tím obě odešly do Anniny kanceláře. Anna se ještě na prahu otočila a vyzvala je k práci. Když asi za hodinu návladní odcházela, všichni se věnovali práci.
„Tak jo. Máte něco?“ otázala se všech, v ruce svírajíc hrnek s kávou.
„Takže, když jsme přijeli na dálnici, bylo tam opuštěné auto. Vyfotili jsme SPZ a dali jsme ji Petře,“ začala Sussana.
„To auto je napsané na půjčovnu aut v centru Kolína. Půjčil si ho nějaký Jens Lehman. To jméno jsem hledala všude, ale nikde nebylo. Je falešné,“ přidala se Petra. V tu chvíli jí na stole zazvonil telefon. Hovor trval jenom chvilku. Po něm se Petra otočila na komisaře.
„Máte přijet za Hartmutem na KTU. Něco našel na tom autě,“ sdělila jim.
„Díky,“ odpověděli sborově. Oba se rozběhli k autu. Na technickém byli během několika málo minut.
„Ahoj Hartmute, tak co pro nás máš? A doufám, že to stojí za to,“ doufal Frank.
„Takže. V tom autě toho bylo dost. Na sedadle řidiče jsem našel nějaký vlas. Pochybuju ale, že je našeho tajemného řidiče. Může být kohokoli. Na volantu jsem našel spoustu otisků. Na plynovém pedálu jsem našel stopy nějakého roztoku, pravděpodobně jde o nějaký čistič. Ale v kufru jsem našel něco moc zajímavého.“ Významně se odmlčel.
„No tak, Hartmute, co jsi našel?“ pobízela ho Sussana.
„V kufru jsem našel stopy SEMTEXU.“
„Výbušnina?“ divili se oba.
Arrow „Výbušnina?“ divili se oba.
„Jo. A podle toho, co tam zbylo, tam toho před tím bylo hodně.“
„Kolik je hodně?“ zeptal se Frank.
„Asi… asi tak 10-15 kilo.“
„Co? A to nám říkáš jenom tak? Hartmute, to by stačilo na zničení poloviny Kolína,“ křičela na něho Sussana. Hned se s Frankem vydali na služebnu. Cesta jim moc dlouho netrvala.
„Tak co jste zjistili?“ ptala se jich hned šéfová.
„Mám takový pocit, jako bychom tohle už jednou zažili. Hartmut v tom autě našel stopy SEMTEXU. Prý asi 10-15 kilogramů. Šéfová, to by stačilo na zničení poloviny Kolína.“
„Tak jo. Musíte zjistit, kdo si to auto půjčil. Musíte,“ řekla a odešla do své kanceláře. Sus a Frank se vydali do své kanceláře, aby mohli pracovat. Po chvilce něco Sussanu napadlo.
„Franku, nezajedeme do té půjčovny?“
„A proč?“ nechápal Frank.
„Co když tam mají kamery? Třeba našeho řidiče natočily.“
„Že nás to nenapadlo dřív. Jsi inteligentní,“ zalichotil Sussaně Frank a oba se vydali do půjčovny aut. Cestou se bavili o případu. Když projížděli kolem nemocnice, oba si vzpomněli na kluky. Když dorazili k půjčovně, Sus prohlásila:
„Mám z toho takový divný pocit.“ Na důkaz vytáhla zbraň. Po obhlídce okolí uznali, že jim tu nic nebezpečného nehrozí a vešli dovnitř. Tam je „uvítala“ mladá slečna.
„Von Landitzová, dálniční policie, dobrý den,“ ukázala Sussana služební průkaz. Frank se přidal.
„Traber, dobrý den.“ Slečna byla z těch průkazů asi trochu vyplašená.
„Provedla jsem něco? Jela jsem moc rychle?“ ptala se se strachem.
„Ne, o to nejde. Ale na dálnici se stala nehoda, jejímž účastníkem bylo jedno z vašich aut. Půjčil si ho muž na falešné jméno. Potřebovali bychom o něm něco zjistit,“ ujala se slova Sussana.
„A co byste potřebovali?“
„Máte tady kamery?“
„Ano.“
„A nahrávají?“
„Samozřejmě. 24 hodin denně.“
„Fajn, mohla byste nám zjistit, kdy si tady půjčoval auto jistý pan Lehman? Potom bychom si vzali záznamy z té doby.“ Žena začala hledat v počítači.
„Jens Lehman si tady půjčil auto včera.“
„A ty záznamy kamer?“ nedočkavě se ptala Sussana.
„Moment, dojdu pro ně,“ řekla žena a odešla do vedlejší místnosti. Za chvilku se vrátila s DVD v ruce.
„Tady jsou. Snad vám to nějak pomůže,“ popřála jim. Oba se rozloučili a odešli. Hned jeli na stanici. Tam je přivítal obvyklý ruch. Oba se rozběhli k DVD přehrávači.
„Když hledala, kdy si půjčil to auto, nakoukl jsem jí do počítače. Měla tam napsaný čas 12:55,“ dal Frank k dobru svůj postřeh.
„Dobrá práce, Trabere,“ pochválila ho Sussana a vlídně se na něho usmála. Za chvilku měli tvář Jense Lehmana.
„Bingo!“ zakřičela Sussana, když vešli do kanceláře Anny s fotografií a složkou v ruce.
„To je náš neznámý?“ ptala se Anna.
„Ano. Jeho skutečné jméno je Hans Nowak. Jeho trestní rejstřík je stejně dlouhý jako Zlaté stránky. Od drobných krádeží v obchodech až po vydírání a obchod se vším možným. A to je mu teprve 30.“
„Máte jeho adresu?“
„Ano, Petra nám ji vytáhla. Bydlí na Richter Strasse 25. Jedeme tam hned. Chci ho tady mít co nejdřív,“ odpověděl jí Frank a hned vyběhl z Anniny kanceláře. Sussana chtěl jít za ním, ale Anna ji ještě zastavila.
„Sussano, buďte opatrní. Nemůžu potřebovat, aby se mi zranili další komisaři. Nové už nevyfasuji,“ snažila se zavtipkovat Anna. Moc se jí to ale přes její únavu nedařilo.
Mezitím v nemocnici Tom sbíral odvahu zajít za Semirem. Už se rozhodl. Půjde hned. Vstal, obul se a vyrazil. Když došel k Semirovu pokoji, cítil srdce až v krku. Zaklepal a po vyzvání vstoupil. Šokoval ho pohled na Semira, který se „díval“ směrem ke dveřím.
„Ahoj parťáku,“ pozdravil ho Tom přes knedlík v krku.
„Čau Tome. Jak se vede?“ snažil se Semir o bezstarostný tón. Nedařilo se.
„Jde to. Ale tobě se prý nechce domů,“ snažil se odlehčit atmosféru Tom.
„Komu by se odsud chtělo? Není tu špatně,“ přistoupil na jeho hru Semir. Tom se nepatrně pousmál. Alespoň že se mu podařilo Semira rozesmát.
„Jo,“ nevěděl Tom, co jiného mu na to má říct. Potom pro něho přišla sestřička, aby odešel.
„Kámo, já už musím jít, ale zase někdy se stavím,“ slíbil Tom a šel ke dveřím.
„Slibuješ?“
„Jasně, slibuju. Měj se,“ a raději odešel.
Zatím Kobra 12 dorazila na adresu Hanse Nowaka. Sussana zaklepala. Za chvilku se dveře otevřely a v nich stál jejich podezřelý.
„Dobrý den, pane Nowaku. Traber, dálniční policie, mohli bychom s vámi mluvit?“ Ještě to ani nedořekl a jejich podezřelý se dal na útěk.
„To ne!“ Zakleli oba naráz. Sussana se rozběhla kolem domu a Frank domem. Za chvilku ho měli a vezli ho k nim. Tam si ho taky pěkně podali.
„Proč jste před námi utíkal?“ spustila na něho hned na začátku Sussana. Už toho měla dost.
„Jste policajti. Dostal jsem strach,“ začal se hájit.
„Vy jste něco udělal?“ zeptal se Frank.
„Ne, neudělal,“ odpověděl co nejnevinněji Nowak.
„Tak proč jste utíkal, když jste nic neudělal?“
„Je to reflex.“
„Já si spíš myslím, že jste něco provedl. Půjčil jste si auto v autopůjčovně v centru?“ začala Sussana.
„V jakém centru?“ ptal se nechápavě vyslýchaný.
„Kolína,“ zařvali oba komisaři naráz. Až se jich lekl.
„Aha. Ano, půjčoval. Stalo se něco?“
„A co takhle nehoda na dálnici?“ Začala toho mít dost Sussana.
„Jaká nehoda?“ zeptal se a doufal, že si nevšimnou jeho nervózního pohledu. Marně.
„Ta z dnešního rána. Způsobil jste tam smrt několika lidí a spousta jich byla zraněna. Mezi mrtvými byla sekretářka státní návladní. Měla ji ráda. Bude se mstít.Tak to vyklop nebo se naštvu,“ docházela trpělivost Frankovi.
„To by byla policejní brutalita a to nesmíte,“ vysmíval se jim Nowak.
„Já ti ukážu, co je policejní brutalita, ty šmejde,“ vstal Frank a chytil Nowaka za límec a přitlačil ho ke stěně, „ jestli nezačneš mluvit, tak přísahám, že ti ukážu takovou policejní brutalitu, že se z toho už nevzpamatuješ. Kapišto?“
„Asi jo,“ když uviděl Frankův pohled, dodal, „chápu. Budu mluvit, jen mě pusťte.“
„Tak se mi to líbí. Tak mluv.“
„Někdo mi zavolal, že mi dá €100.000, když si půjčím auto a někam přijedu.“
„Kam jsi měl přijet?“ ptala se Sussana.
„Řekl, že zavolá. Půjčil jsem si teda auto a pak mi zavolal. Řekl, že mám přijet do opuštěné chemičky za městem. Když jsem tam přijel, muž s kuklou na hlavě mi něco naložil do kufru. Řekl mi, že se to za žádnou cenu nesmí dostat do rukou nikomu jinému než muži, který bude čekat v nedostavěné továrně za městem. Hned jsem tam jel. Čekal tam. Vytáhl z auta to, co tam ten druhý dal a nechal mi tam peníze. Odjel jsem.“
„Co vám tam dali?“
„Nevím. Neptal jsem se a oni mi to jaksi zapomněli říct,“ zase se začal vysmívat. Stačil jeden Frankův naštvaný pohled a přestal.
„My totiž víme, co jsi tam vezl. Byla tam výbušnina. Stačilo by to na zničení poloviny Kolína. Tak koukej přemýšlet, jestli jsi na něco nezapomněl,“ přidala se do hry na zlého poldu Sussana.
„Ten druhý chlap někomu volal a oslovoval ho Jochen. Víc fakt nevím.“ tentokrát vypadal věrohodně.
„V kolik to asi bylo? A kde přesně je ta továrna?“ zeptala se Sussana.
„Bylo to včera kolem 18:00. Ta hala je někde na západní straně Kolína.“
„Fajn. Jestli něco nebude pravda, poznáš policejní brutalitu, to ti přísahám,“ pohrozil mu Frank a vyšli se Sussanou z vyslýchací místnosti. Hned šli k Petře.
„Petro, mohla bys nám, prosím, najít všechny hovory kolem 18:00 z okolí té nedostavěné továrny na západě Kolína? Ze včerejška,“ poprosila ji Sussana.
„Hned to bude. Chce vás šéfová,“ oznámila jim a šla hledat požadované informace. Oba komisaři se tedy vydali za svou nadřízenou. Našli ji v zamyšlení stát u okna.
„Chtěla jste s námi mluvit?“ ozvala se Sussana. Anna se otočila a nejspíš přemýšlela, jak má vlastně začít.
„Chtěla jsem se vás na něco zeptat. Co plánujete dělat, až se Kobra 11 vrátí?“ začala oklikou.
„No, nejspíš se zase vrátím do své úžasné kanceláře a budu vyplňovat papíry,“ odpověděl jí Frank a v jeho hlase bylo slyšet zhnusení. Anna se otočila na Sussanu.
„Já nevím. Na protidrogovém už mě zpátky nechtějí. Takže budu vlastně bez práce. Asi se vrátím za otcem do Japonska. Ještě uvidím,“ pokrčila rameny Sussana. V očích jí ale Anna mohla číst, jak moc ráda by zůstala v Německa a co možná nejblíže Kolínu.
„A co byste řekli tomu, kdyby policejní ředitel povolil nový tým?“
„To by bylo sice moc hezké, ale je to dost nepravděpodobné,“ ozvala se Sussana.
„Mě by se tady nastálo líbilo. Moct do terénu, občas sešrotovat nějaký to auto. Hezká představa,“ zasnil se Frank.
„A kdyby to nebyla jenom představa? Kdybych vám nabídla místo? Brali byste to?“
„Jasně!“ odpověděli jí jako jeden muž. Až se tomu společně zasmáli. Ještě chvíli si povídali, ale pak je volala Petra, že jim vyhledala, co potřebovali. Hned se k ní rozběhli.
„Tady je to číslo od té továrny. Mohla bys nám, prosím, ještě najít adresu k tomu číslu?“
„Moment,“ něco napsala do počítače, „ tady ji máte,“ podala jim lístek s adresou.
„Díky,“ poděkovali a odjeli. Za chvilku stavěli před domem, který už na první pohled působil divně. Vešli do domu a hledali byt jejich podezřelého. Nemuseli hledat dlouho. Za okamžik stáli před jeho dveřmi. Zaklepali.
„Co chcete?“ otevřel jim muž.
„Jste Jonas Ludowitz?“
„Přijde na to, kdo se ptá,“ vyhýbal se odpovědi. Oba vytáhli své průkazy.
„Dálniční policie, můžeme vám položit pár otázek?“ Ani nemuseli. Dal se na útěk. Frank běžel za ním. Doběhl ho na požárním schodišti. Nasadil mu pouta a odvedl ho zpět do bytu.
„Podívej, co jsem tady našla,“ ukazovala mu Sussana plány nějaké budovy.
„Co je to za barák?“ otočil se na něho Frank.
„Polib si,“ dostalo se mu odpovědi.
„To neberu. Ptám se tě ještě jednou. Čeho to jsou plány?“
„Vy jste tady policajti. Zjistěte si to. Jestli to teda ještě stihnete,“ začal se jim vysmívat.
„Jedeme. Vezmeme to s sebou, třeba z toho Petra něco vyčte.“ Frank vzal Jonase za paži a vyšli k autu. Sussana nesla všechno, co našla. Když přijeli na stanici, usadili podezřelého do vyslýchací místnosti a pověřili Hotteho, aby ho hlídal. Oni šli zatím za Petrou.
„Petro, mohla bys nějak zjistit, jaká budova je na tomhle plánu?“
„Ukaž,“ vzala si plán, „to by mělo jít. Má tady číslo. Podle toho to zjistím.“ A už něco klepala do počítače. Oni šli zatím vyslechnout Jonase.
„Komu jsi volal včera kolem 18:00?“
„Tak to je snad moje věc, ne?“
„Teď už ne. Ten hovor šel z nedostavěné továrny. Co jsi tam dělal?“
„To je taky moje věc.“
„Tak já ti něco řeknu, ty grázle. Zavolal jsi jednomu chlápkovi, že pro něho máš kšeft. Měl přijet s půjčeným autem na určené místo. Vzal sis od něho něco z kufru a dal jsi mu tam místo toho €100.000. My víme, že ti od někoho přivezl SEMTEX. Mám na tebe teda jenom 3 otázky.“
„Zkus to, poldo,“ stále se mu vysmíval.
„Tak za prvé. Od koho ten SEMTEX byl?“
„Od přítele.“
„Od jakého?“ zeptala se Sussana.
„Od mého.“
„Tak hele, jestli nezačneš zpívat, tak zažiješ něco, co jsi nezažil. A nebude to pro tebe nic příjemného. Koukej mluvit.“ Pohled do jejich tváří ho asi musel vyděsit, protože začal mluvit.
„Tak jo. Tu výbušninu mám od jistého Jochena Schultze.“
„Napiš mi sem jeho adresu a telefon,“ přistrčila mu Sussana blok a tužku. Jonas to napsal a přisunul blok zpátky.
„Kolik jsi dostal té výbušniny?“ pokračoval Frank.
„15 kilo.“
„Na co jsi to měl?“ Nestihl odpovědět, protože dovnitř nakoukla Petra. Oba proto vyšli ven.
„Tak jo. Jsou to plány nového obchodního domu. Nedávno ho otevřeli.“
„Díky, Petro.“ Vrátili se dovnitř.
„Proč jste dal bombu do nového obchodního centra?“ Překvapeně se na ně podíval. Tohle nečekal.
„Ze začátku jsem na té stavbě dělal. Pak mě ale vyhodili. Bude to pomsta.“ Už se jim zase začal vysmívat.
„Za jak dlouho to má bouchnout? A kde je ta bomba?“ Začali být naštvaní.
„ Do výbuchu zbývá ještě asi 45 minut. Ta bomba je dole v suterénu. Ale nemáte šanci ji zlikvidovat.“
„To se uvidí,“ řekl Frank a běžel za Annou do kanceláře.
„Šéfová, v tom novém obchoďáku je bomba. Za 45 minut to bouchne. Zavolejte tam pyrotechniky.“ Sami se tam hned rozjeli. Když tam přijeli, vítali je pyrotechnici. Bombu už zneškodnili a vezli ji k nim. Oba naši komisaři si mohli oddechnout. Právě Frankovi zavolal Hotte, že zatkli toho Jochena Schultze. Rozjeli se proto do nemocnice, aby se podívali na jejich „nové“ kolegy. Tom je přivítal s radostí, ale za Semirem se Sussana jít neodvážila. Kluci ji ale přemluvili, tak se za ním vydala s nimi. I on byl rád, že přišli.
Dny plynuly jako voda v Rýně. Tom už byl z nemocnice dávno doma, dokonce se už byl i podívat na služebně. No a Semir se chystal na operaci očí. Všichni trnuli, jak dopadne. Když týden po operaci poprvé od sundání obvazů otevřel oči, Anna snad ani nedýchala.
„Dobré ráno, šéfová. Ten modrý svetřík vám neobyčejně sluší,“ řekl jí Semir s laškovným výrazem na tváři. Anně tekly po tvářích slzy. Slzy radosti.
Děkuji, že jste to vydrželi až do konce. Budu ráda, když mi napíšete nějaký komentář. Díky.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
mimika


Založen: 05. 12. 2009
Příspěvky: 28
Bydliště: Komárno, SK
Odpovědět s citátem
velmi pekna a napinava poviedocka Smile aj ked mi tam trochu vadili tie gramaticke chyby:o no aj tak to bolo skvele Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
mimika


Založen: 05. 12. 2009
Příspěvky: 28
Bydliště: Komárno, SK
Odpovědět s citátem
velmi pekna a napinava poviedocka Smile aj ked mi tam trochu vadili tie gramaticke chyby:o no aj tak to bolo skvele Very Happy Surprised
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
mimika


Založen: 05. 12. 2009
Příspěvky: 28
Bydliště: Komárno, SK
Odpovědět s citátem
velmi pekna a napinava poviedocka Smile aj ked mi tam trochu vadili tie gramaticke chyby no aj tak to bolo skvele Very Happy Surprised
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Omlouvám se za chyby. Věř mi, že si to po sobě čtu, ale, bohužel, stane se....
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tak jo. Je tu další část mé povídky.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Tina11


Založen: 08. 12. 2007
Příspěvky: 92
Bydliště: Ústí nad Labem
Odpovědět s citátem
povídečka se ti moc povedla Wink

_________________
Návsteva u podezrelé:
Sluzebná:"Dobrý den.Koho mám ohlásit?
Semir: "Sípkovou Ruzenku a Krakonose!"

http://kobrackarodina.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Děkuji, ale ještě není u konce. Mám rozepsané pokračování.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tak jsem přidala další část. Přeji hezké čtení.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tak jsem připsala další kousek povídky. Hezké čtení.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Tak jo. Přidala jsem poslední díl povídky. Přeji příjemné čtení.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 244
Odpovědět s citátem
Moc napínavá a pěkná povídka. Wink Very Happy

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Brittany11


Založen: 18. 07. 2014
Příspěvky: 201
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Jak jsem si téhle povídky mohla nevšimnout?

Je úžasná...už jen začátek je fajn.

„Ahoj, lásko,“ promluvil, když se Tom ozval. Doufal, že to pochopí. Pochopil.
„Co se děje, Semire?“
„Zavolej, prosím, Dietrovi, že tam nakonec budeme jenom 3.“
„Jsou tam 3 lupiči?“ ujišťoval se Tom. Sahal po vysílačce. Hovor dal na hlasitý odposlech a zapnul vysílačku.
„Jo, 3. A přijeď tam taky. Slibuješ?“
„Mám jít dovnitř?“
„No jasně, miláčku. Měj se, ahoj,“ rozloučil se s úlevou Semir.

Fakt super krytí, vážně fajn nápad.

K povídce nemám co vytknout, takže asi víš můj názor na níWink
Znovu, znovu- krásná povídka! Very Happy

_________________
Ben: ''Všechno v pořádku, jsme od policie''
Veronica: ''Jo jasně a já jsem doktor Dolittle''
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Brittany11:Moc díky Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Em


Založen: 16. 02. 2013
Příspěvky: 38
Odpovědět s citátem
Hezká povídka Smile jsem ráda, že má šťastný konec Wink

_________________
Vysílačka:„Pozor pachatelé jsou ozbrojeni!"
Semir: „Díky, už jsme si taky všimli."
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Šok
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma