AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Návrat
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Ahojda. Napsala jsem novou povídku. Je sice malinko delší, ale nechtěla se mi psát na pokračování. Jestli uhádnete, kolik má slov?
NÁVRAT
Seděl tam. Seděl tam jen tak. Nevěděl, proč ho nohy zanesly až sem. Nevěděl, proč se posadil zrovna na tuhle lavičku. Na lavičku, na které seděl nesčetněkrát. Ale seděl tu. Seděl tu a přemýšlel. Už dlouho ho trápily výčitky svědomí. Byl tak blízko a on o tom neměl ani ponětí. Nevěděl, že kdyby teď šel do parku, že ho tu možná uvidí. Nejspíš i kdyby to věděl, nešel by sem. Hrozně si vyčítal smrt jeho neteře. Viděl to, jakoby se to stalo před několika okamžiky. Jede po dálnici. Zajede k benzínce, aby si koupil kafe. Když stál u pokladny, vtrhla dovnitř banda lupičů. Vlekli s sebou nějakou dívenku. Když to uviděl, vykřikl, že je od policie. Pak se všechno seběhlo moc rychle. Oni na něho vystřelili. Kulka ho zasáhla do paže. Vystřelil taky, ale netrefil se. Tedy trefil. Ale špatně. Kulka z jeho zbraně zasáhla tu dívku. Byla na místě mrtvá. Když u ní klečel, přijela policie. ,Jako vždycky pozdě´pomyslel si. Chvilku za policisty přijela záchranka. Bylo pozdě. Ošetřili tedy alespoň jeho. Za týden měla pohřeb. Byl tam, ale vzadu, aby ho nikdo neviděl. Hlavně on ho nechtěl vidět. Když všichni odešli, postavil se před její hrob. Díval se dlouho na náhrobek s jejím jménem. Nina Kranichová. Udělal křížek a odešel. Navždy.
Když tenkrát přišel domů, sedl si ke stolu. Za chvíli vytáhl papír a pero a začal psát. Psal dopis.
Milá šéfová!
Až tohle budete číst, už tu nebudu. Nic mě tu nedrží. Po tom, co se stalo, už nikoho nemám. Říkáte si, zabil se. Ne, nezabil. Nejsem zbabělec. Ale nehledejte mě. Odjedu z města. Snad i ze země. U policie už nikdy dělat nechci. Znovu opakuji, nehledejte mě. Stejně nebudete. Tímto se s Vámi loučím. I s ostatními. Mějte se hezky.
Sbohem Semir

PS: Zbraň i průkaz jsou u toho.
Zalepil dopis a znovu vykročil. Šel k bytu Anny Engelhardtové. Do schránky jí hodil dopis i slíbenou zbraň. Šel zpět domů. Sbalil si všechny věci a šel spát. Ráno došel do redakce novin a podal inzerát na pronájem bytu. Potom odjel.
Teď se vrátil. Je to rok a půl. Rok a půl ode dne, kdy odjel. Sedí tu teď v parku a vzpomíná. Šel se projít. Došel až před služebnu dálniční policie. Ačkoli byl večer, stále se tam svítilo. Záhy pochopil proč. Něco slavili. Všichni se bavili. Až na jednu osobu. Ta stála u okna a smutně se dívala ven. Najednou se otočila do místnosti a vyběhla ven. Byla to Anna. Viděla ho. Když se ale zastavila před vchodem, byl pryč.
„Blázním,“ řekla si. Chtěla se vrátit, ale něco ji donutilo se otočit. Na zemi, kde před chvílí stál, se něco zablesklo.
„A přeci ne,“ usmála se pro sebe. Vrátila se zpátky. Nikdo si ani nevšiml, že odešla. Šla rovnou do své kanceláře a v ruce stále svírala „svůj“ důkaz. Přívěsek s logem BMW. Sama mu ho dala. Sedla si ke stolu a pustila si záznam z kamery na rohu. ,Ještě že jsem si to sem dala natáhnout´libovala si. Vrátila záznam asi o 10 minut.
„Já jsem to věděla,“ radovala se jako malá holka. Stopla záznam ve chvíli, kdy mu bylo vidět do tváře. Nemohla se toho pohledu nabažit. Rok a půl ho neviděla. Fotky už jí dávno nestačili. Měla ho ráda jako syna. Ani nevěděla, jak dlouho se dívala na monitor, když do její kanceláře nakoukl Tom.
„Šéfová, co tu sedíte tak sama? Pojďte mezi nás.“ Neříkal to ze zdvořilosti. ,Jak zestárl, od té doby, co tu Semir není´, pomyslela si, ,Už se tak nesměje´.
„Jste hodný Tome, ale raději zůstanu tady. Musím tady ještě něco udělat,‘“ chtěla, aby už odešel. On ale viděl v odrazu zrcadla, které bylo za ní, na co se dívá.
„ Proč se tak týráte? On odešel,“ sednul si naproti ní do křesla, „ nedá se nic dělat. Mě taky chybí. Přece víte, že jsme dělali, co jsme mohli. Ale nenašli jsme ho. Třeba se jednou vrátí,“ snažil se ji povzbudit.
„On už se vrátil. Viděla jsem ho. To nejsou staré záznamy, to je ze dneška.“
„A kde jste ho viděla?“ začal být zvědavý Tom. Chtěl by mít svého parťáka zpátky. S tím současným si vůbec nerozumí.
„Tady. Stál před stanicí. Když jsem ale vyběhla ven, byl pryč.“
„A jste si jistá, že to byl Semir?“ zapochyboval Tom.
„Jsem,“ řekla tak přesvědčivě, že jí už začínal věřit. Jenom se zeptal:
„A jak víte, že to byl opravdu on?“
„Našla jsem tam tohle,“ podala mu Semirovo „BMW“, „když jsem chtěla odejít, zablesklo se to tam.“
„Ale to může být kohokoli.“ Zase v něm vrtal červíček pochybností.
„Je to jeho. Sama jsem mu to dala k narozeninám. Otočte ho,“ pobídla Toma. Otočil.
„Ať se Vám kulky i nehody vyhýbyjí velkým obloukem. Vaše Anna E.,“ přečetl.
„Dala jsem mu ho vyrobit na zakázku. Měl ho vždycky u sebe. Musel ho ztratit.“ Posmutněla.
„Musíme ho najít, šéfová. On si to szále vyčítá. Já ho musím najít. Něco mu dlužím.“
„Co?“ nechápala.
„Omluvu.“ S tím vyběhl z její kanceláře a vešel do svojí. Ve dveřích se zastavil. Podíval se na jeho stůl. Dříve byl sotva vidět pod hromadou papírů, složek a hlášení. Dříve na něm byl nehorázný nepořádek. Teď tu byl nehorázný pořádek. Jeho nový kolega byl puntičkář. Všechno muselo mít svoje místo a řád. Ušklíbl se . Neměl Hanse rád. Snad proto mu ho Anna přidělila. Kdyby se Semir vrátil…. Sedl si ke svému stolu. Ani se nestačil opřít, když do dveří vpadla Anna.
„Tome, na A3 se stala nehoda. My jsme jako jediní nic nepili. Musíme tam.“ Vzal si tedy kabát a vyběhl za Annou. Ohlédl se a všiml si něčeho, čeho si za ten rok a půl nevšiml. Na dveřích kanceláře bylo napsáno: Semir Gerkhan a Tom Kranich. Ne Hans Kepler, ale Semir Gerkhan. Rychle Annu doběhl. Sedli do jeho Mercedesu. Nedalo mu to a musel se zeptat.
„Šéfová, můžu se na něco zeptat?“
„Jasně, ptejte se.“
„Proč na dveřích naší kanceláře není Tom Kranich a Hans Kepler? Proč je tam stále Semir?“
„Nic vás nenapadá? Stále jsem ve skrytu duše doufala, že se vrátí. Celou dobu jsem si přála jen dvě věci.“
„Jaké?“
„Aby se vám nic nestalo a aby se Semir vrátil.“ To už byli na místě nehody. Hned k nim běžel nějaký mladíček v uniformě.
„Zdravím. Je tam v sobě asi 10 aut. Jeden mrtvý, dva zranění. Muž a žena. Žena je na tom zle. Byl tu pro ni vrtulník. Muž je támhle v sanitce. Někde jsem ho viděl, ale nemůžu si vzpomenout, kde. Jo a doklady u sebe neměl. Je v bezvědomí,“ to všechno jim říkal za pochodu. Tom došel k sanitce.
„Kranich, dálniční policie. Jak je na tom?“ ukázal na muže.
„Je v bezvědomí. Má několik zlomenin a otřes mozku, ale měl by se z toho dostat. Pojďte se na něco podívat. To jsem ještě neviděl. Je to docela zajímavé. Celou dobu v ruce drží nějakou fotku.“ Tom vešel do sanitky. Okamžitě ji poznal. Měl na stole tu samou.
„Semire…“ vydechl Tom.
„Vy ho znáte?“ divil se lékař.
„Jistě, je to můj bývalý kolega a parťák. Okamžitě jeďtě do nemocnice. Já tam přijedu.“ Zabouchl dveře a běžel za šéfovou.
„Šéfová, já ho našel. Je v té sanitce.“
„Kdo proboha?“
„No Semir přece.“
„Proboha, jedeme tam. Tady stejně nejsme nic platní.“ Na důkaz, že to myslí vážně, vykročila rázným krokem k autu. Tom ji rád následoval.
„Jen doufám, že jsme ho nenašli pozdě,“ vzdychl Tom, když se rozjeli.
V nemocnici byli během 10-ti minut. Na sesterně jim řekli, že Semir je na sále. Vydali se tam. Sedli si na lavičku před dveřmi ze sálu a čekali. Za chvilku šla kolem sestra.
„Prosím vás. Pan Gerkhan je ještě na sále?“ zeptala se Anna.
„Ještě si chvilku počkejte. Už jsou hotoví, za chvilku ho odvezeme na pokoj.“
„Čekali jsme rok a půl, chvilka už nás nezabije,“ snažil se zavtipkovat Tom. Pochopila to jenom Anna. Sestra se na něho podívala skoro vražedným pohledem. Raději si zase sedli na lavičku a čekali. Asi za 15 minut vezli Semira ze sálu. Ještě byl v narkóze.
„Přijďte zítra. Dneska se stejně nepropudí a vy se taky potřebujete vyspat. Nashledanou,“ rozloučil se s nimi a odešel.
„Nashle,“ odpověděli oba. Ani jednomu se domů nechtělo, ale museli uznat, že doktor měl pravdu. Byli oba unavení. Shodli se ale, že nejprve pojedou na stanici, aby řekli i ostatním, že našli Semira. Když tam přijeli, všichni se ještě bavili.
„Vážení, mohli byste mi, prosím, věnovat pozornost?“ vzala si slovo šéfová. Nikdo ji ale moc nevnímal. Tom proto zapískal na prsty. Všichni ztichli.
„Děkuji, Tome. Chtěla jsem Vám jenom něco říct. Nejprve chci ale zjistit, kdo z vás se zajímá o Semira Gerkhana?“ pozorně se dívala na své podřízené.
„Dříve nás zajímal všechny, ale teď už asi jenom pár z nás. Navrhuju, ať se dotyční přihlásí,“ navrhl Hotte. Po tomto návrhu se zvedlo pouze pár rukou. Mezi nimi ta Petry, Hotteho, Dietra a Hartmuta.
„Dobře,“ řekla Anna, „ti co teď zvedli ruku, ať jdou ke mně do kanceláře. Ostatní mohou pokračovat.“ Tímto pokládala shromáždění za ukončené. Ti čtyři, kteří se hlásili, a Tom, ji následovali do její kanceláře. Až ji překvapilo, jak se ostatní zase věnovali předešlé činnosti.
„Tak co se děje, šéfová?“ ptal se ihned Hotte.
„Víte, jak jsme jeli k té nehodě na A3?“ mluvila pro jistotu pomalu a srozumitelně.
„Jasně. Sám jsemvám to říkal. Stalo se tam něco?“ nechápal souvislosti Hotte. To Petra byla chápavější.
„Byl tam Semir?“ Bylo na ní vidět, že by ho zase ráda viděla.
„Byl. On byl asi hodinu před tím tady. Viděla jsem ho ale jenom já. Když jste nás poslal na tu dálnici, mysleli jsme si, že to bude rutinní nehoda. Ale nebyla. Jedním ze dvou zraněných byl právě Semir a …“ nedokončila.
„Co se mu stalo?“ skočila jí do řeči Petra.
„Petro!“ okřikla ji Anna, „kdybyste mě nechala domluvit, věděla byste, že ho s několika zlomeninami a otřesem mozku odvezli do nemocnice. A na vaši otázku jestli tam můžete jet, odpovídám ne. Za prvé jste pila a za volant sednout nemůžete a za druhé, nikoho k němu dnes nepustí. Až zítra. Tímto vás propouštím.“ Všichni odešli z její kanceláře. I Tom se chystal odejít, ale ona ho nepustila.
„Tome, mohl byste tu ještě na chvíli zůstat?“ Vlastně to čekal.
„Děje se něco?“
„Ne, nic se neděje. Jenom že je potřeba napsat hlášení a potřebovala bych něco zjistit.“
„A co?“
„Něco o Semirovi za posledních 18 měsíců? Kde bydlel, co dělal. Znáte to. Petra je tak trochu mimo. Mohl byste? Já tu mám ještě nějakou práci.“
„Samozřejmě. Zjistím, co se dá. Jdu na to.“
„Děkuju. Děkuju za všechno.“ Dívala se na něho děkovným pohledem.
„Pro vás všechno, šéfová.“ a odešel. Když přišel do své kanceláře, první co udělal bylo, že se zase otočil a došel si pro kávu. S hrnkem tohoto životabudiče se usadil za svým stolem. Chtěl zapnout počítač, ale zarazil se uprostřed pohybu. Zadíval se na fotku, na které byl se Semirem. Potom konečně zapnul počítač a začal pracovat. Ještě se podíval na hodiny. Bylo přesně 02:02. Promnul si oči a pustil se do práce. Nejprve začal vyplňovat hlášení o dnešní nehodě na A3. S tím byl hotov za chvilku. Pak se přemístil ke klávesnici a začal hledat informace o svém kamarádovi. Byl tak zaujatý do práce, že ani nepostřehl, že pomalu začíná svítat.
Když ráno přišla Petra s pořádnou bolestí hlavy do práce, čekala na ni spoušť. Nejprve donesla Anně do kanceláře poštu. Když ale otevřela dveře, musela se pro sebe pousmát. Takhle ji nikdy neviděla. Její šéfka ležela na stole, tak jak to často vídala u Toma. Místo polštářku jí posloužily papíry. Nechala ji spát. Opatrně, aby ji nevzbudila, zavřela dveře a šla dát poštu i Tomovi. Toho ale našla ve stejné poloze jako Annu. Toma ale vzbudila.
„Tome, vstávej. Už je ráno. Slyšíš?“ začala s ním třást. Byl vzhůru dřív než si myslela.
„Ahoj. Kolik je?“ ptal se rozespale.
„Přesně 8 ráno. Chceš donést kafe?“
„Ne, díky. Musím se nějak rozhýbat. Ale jsi hodná.“ Jak to dořekl, zvedl se a došel si pro velký hrnek kafe. V kuchyňce vzal ještě dva. Při cestě zpátky se zastavil u Petřina stolu.
„Dneska jsem vzal kafe já tobě,“ a podával jí její hrníček.
„Jé díky. To vážně po včerejšku potřebuju.“
„Nemáš za co.“ S druhým hrníčkem odešel do Anniny kanceláře. Ještě spala, když vešel. Vůně čerstvé kávy ji lae vzbudila.
„Proboha kolik je hodin?“
„Dobré ráno, šéfová. Je 8:05. Tady vám nesu kafe. Je čerstvý,“ podal jí její hrnek. S díky ho přijala. Za hodinu už bylo vše ve starých kolejích.
„Tome, Petro, mohli byste oba do mé kanceláře?“ vykoukla ze dveří svého království. Oba tu byli hned.
„Co se děje, šéfová?“ chtěl hned vědět Tom.
„Je třeba zajet do nemocnice. Myslela jsem si, že byste jel rád vy.“
„Ani nevíte jak. Ale nechtěla byste jet taky? Přece jenom vám Semir dost chyběl.“ Chtěla se bránit, ale on ji přerušil.
„Pojedeme oba a hotovo. Nevím, jestli mě bude chtít vidět. Tenkrát jsem se k němu nechoval nejlíp.“ Asi ho to trápilo delší dobu.
„Myslím si, že určitě. Proč by tu včera jinak byl? Tak jedeme. Petro,“ otočila se na svoji sekretářku, „mohla byste si na Tomově stole vzít informace, které se mu podařilo najít a případně je doplnit? Je možné, že ta nehoda nebyla tak úplně nehoda. A my jedeme. Až přijde Kepler, ať kouká jet na dálnici. Má hlídku. Dneska vyjmečně sám. Rozumíte?“
„Ano, rozumím,“ a chtěla odejít. Na Semira byla dlouho naštvaná. Spíš ho chtěla nenávidět. Ale když jí včera šéfka řekla, že ho našli, byla ráda.
„A pozdravujte ho.“ Nemohla uvěřit, že to řekla. Anna se na ní usmála.
„Budeme. Tak do práce, panstvo, čekáte na pokyn zhůry?“ Po této větě se celá služebna dala do práce.
„A my jedeme.“ Oba s Tomem vykročili na parkoviště. Jeli Tomovým Mercedesem. Celou cestu ani jeden z nich nepromluvil. Mlčky dojeli až k nemocnici. Anna vystoupila, ale Tom zůstal sedět.
„Tak co je? Vy nejdete?“ Docela se divila.
„Asi ne, jděte sama. Počkám tady na vás.“
„Tak to ne. Neviděl jste ho 18 měsíců a najednou za ním nepůjdete? Co se sakra děje, Tome?“ sedla si zpátky k němu.
„Já nevím. Mám najednou takový divný pocit, že mě třeba nebude chtít vidět. Kdyby jo, tak by se snad sám ozval, nemyslíte?“
„A vás nenapadlo, že si může myslet, že nechcete vidět vy jeho? Proč by mi jinak dával dopis i zbraň do schránky? Proč by nedal výpověď na služebně? Proč by se nepřišel rozloučit? Proč by nechával svoje věci na služebně? To on se bojí, že vy nechcete vidět jeho.“
„Asi máte pravdu. Tak jdeme.“ Tentokrát vystoupili oba. Našli Semirův pokoj. Zaklepali, ale když nic neslyšeli, vešli. Naskytl se jim pohled na Semira ležícího na posteli, celého ofačovaného. Spal. Nechtěli ho budit. Tom si sedl k jeho posteli. Anna se šla zeptat doktora, jak na tom vlastně je. Když odešla, Tom si přisunul židli, na které seděl, k Semirově posteli. Začal mluvit. Mluvil o kolezích, o dálnici. Mluvil o všem. Ale hlavně o tom, jak mu chybí. Že si se svým novým parťákem vůbec nerozumí. Mluvil s hlavou skloněnou. Když domluvil, zjistil, že Semir stále spí. Zvedl se ze židle a chystal se odejít. U dveří se ohlédl. Stále spal. Když vyšel ven, srazil se tam se šéfkou.
„Tak co? Mluvil jste s ním?“
„Ne. Vlastně ano. Ale mluvil jsem jenom já. On spal,“ pousmál se Tom. Bylo na něm vidět, že by si dal taky šlofíka.
„Tak jděte za ním a vzbuďte ho. Doktor mi říkal, že můžeme.“
„Když já nevím…“ zdráhal se Tom.
„Jen jděte. Pojedu na stanici. Vezmu si taxíka.“ Odešla. Tom se tedy vrátil do kamarádova pokoje. Semir už byl vzhůru.
„Co tady děláš?“ ptal se vyjeveně.
„Taky tě rád vidím.“ Tom se smál, což Semira mátlo.
„Jak víš, že jsem tady? A proč jsi přišel?“
„Trochu moc otázek najednou, ne? Tak ta první. Včera jsi měl nehodu na dálnici, pamatuješ? A já pracuju u dálniční, to si snad taky pamatuješ nebo ne?“
„Jo to vim. Dělal jsem s tebou. Ale jak víš, že jsem tady?“
„Když jsi měl tu nehodu, tak nás k ní zavolali. U nás na služebně byl mejdan. Já a šéfová jsme jako jediní nepili, tak jsme tam jeli. Vůbec jsme nevěděli, že tam jsi…“
„Kdybyste to totiž věděli, tak byste tam poslali někoho jiného,“ skočil mu do řeči Semir.
„Kdybychom to zjistili, tak bychom tam byli o to dřív. Když jsem tě uviděl v té sanitce, myslel jsem si, že se zblázním. Tak dlouho jsem tě neviděl. Myslel jsem si, že jsme přijeli pozdě.“
„Tebe by to vážně mrzelo? Po tom, co jsem ti udělal?!“ Když se na něho Tom díval, říkal si, že to není ten Semir, kterého znal před rokem a půl. Už se tolik nesmál a trochu zestárl.
„Víš, když jsi odjel, zjistili jsme, že tvoje zbraň nevystřelila. Byl to ten prodavač. Ty sis jenom myslel, že jsi to byl ty. Upřímně, já jsem si to ze začátku myslel taky, ale pak jsem uznal, že důkazy nelžou. Hledal jsem tě, ale nenašel.“
„Nechtěl jsem, aby mě někdo našel. Jenomže už mi Kolín tak chyběl, že jsem se musel vrátit.“
„A chyběl ti jenom Kolín?“
„A vy taky, samozřejmě.“ Povídali si ještě asi hodinu. Potom se Tom musel vrátit na stanici. Když vešel, míjela ho Anna.
„Tak jak jste si popovídali? Jak vás tak pozoruji, myslím, že to dopadlo dobře. Je to tak?“
„Je to tak, šéfová. Dlouho jsme si povídali a všechno jsme si vysvětlili. Zítra za ním jdu zase. Nechcete jít se mnou?“
„Ráda. Takhle jsem vás viděla naposledy před 18 měsíci. Sluší vám to takhle.“
„Díky. Vy jste ale taky omládla, co jste zjistila, že Semir je v Kolíně.“ Musela uznat, že má asi pravdu. Došli spolu až k její kanceláři. Když chtěla vejít, všimla si Hanse.
„Tak ten mi teda dneska náladu nezkazí,“ podívala se na Toma šibalským úsměvem.
„Tak to jsme dva. Jdu pracovat.“ Raději se vzdálil. Hanse zrovna dvakrát nemusel. Sedl si ke svému stolu. V tu chvíli mu zazvonil telefon.
„Kranich.“
„Hartmut, ahoj. Něco jsem našel na tom autě z dálnice. Mohli byste sem přijet?“
„Hned jsme tam. Díky. Ahoj.“ Rychle si vzal kabát a vběhl k Anně do kanceláře.
„Šéfová, omlouvám se, že vás ruším, ale Hartmut něco našel na tom Semirově autě. Máme tam jet,“ Kývl hlavou na Hanse. Ten už se zvedal.
„Pojedu s vámi já. U té nehody jsem byla taky. Vy běžte vyplnit hlášení o dnešní hlídce na dálnici,“ než jí stačil cokoli odpovědět, byla pryč. Jeli opět Tomovým autem.
„Ani nevíte,jak jsem ráda, že jste mě tam odsud vytáhl. Už jsem nevěděla, jak mu mám naznačit, ať odejde.“ Oddechla si. Taky neměla Hanse ráda. Co byl Semir pryč, oblíbila si Toma.
„Já vám rozumím.“ Zastavil před KTU. Oba byli zvědaví, co Hartmut našel.
„Ahoj Hartmute, tak co máš?“ zeptal se ho Tom hned.
„Jé, dobrý den, paní Engelhardtová. Jak se máte?“
„Dobře, děkuji. Tak co jste našel?“
„Takže. Měla jste pravdu. Ta nehoda nebyla tak úplně nehoda. Našel jsem přeřezané brzdové hadičky. Narazil do nepojízdného auta, které stálo v odstavném pruhu a do něj následně nabourala další auta. Koho je to auto, že se oto zajímá i paní Engelhardtová?“
„Toho neznáš, Hartmute. A navíc, šéfová se mnou byla i u té nehody na dálnici. Takže by tady vlastně měla být. Našel jsi ještě něco?“
„Jo. Na místě nehody jsem našel nedopalek cigarety. Byla na něm DNA, kterou máme v databázi. Jde o jistého, teď se podržte, Hanse Keplera.“
„Cože? Kepler? Co ten by tam dělal? Vždyť byl na stanici.“
„Nebyl. Řekl, že jede domů, že něco má. Ani mě to nepřekvapilo. Byl jsem i docela rád. To je jedno. Musíme ho najít a prověřit. A musíme dát hlídat Semira.“
„Zadržte Tome. Jedeme na stanici. Díky Hartmute.“ Oba odcházeli. Když nastoupili do auta, šéfová dala na střechu majáček. Ve chvilce byli na služebně.
„Petro, kde je Kepler?“ ptala se hned, jak přišla.
„Na dálnici, mám mu zavolat?“ a začala sahat po telefonu.
„Ne, nevolejte mu. Odvolejte ho co nejdál to půjde. Potom pošlete hlídku před Semirův pokoj. Nebyla to nehoda. A potom oba ke mně do kanceláře,“ to už říkala za chůze. Petra obvolala, co měla a Tom si šel dát do kanceláře kabát. Pak se vrátil k Petřinému stolu a společně vyrazili do Anniny kanceláře.
„Co se děje?“ ptala se vystrašeně Petra.
„Když mi volal Hartmut, že něco našel na Semirově autě, jeli jsme tam. Hartmut nám řekl, že jeho auto mělo přestřižené brzdové hadičky,“ ujal se slova Tom.
„Pak nám ukázal nedopalek cigarety, který našel na místě nehody. DNA z toho nedopalku je Hanse Keplera,“ dokončila za Toma Anna.
„Ale to není možné, vždyť byl tady. Sakra, nebyl. Říkal, že musí domů, že už něco má. Myslíte si, že to on přeřezal Semirovy hadičky?“
„Je to možné. Teď od vás potřebuji, abyste si sedla k počítači a našla mi o Keplerovi i to, co snídal. Chci všechno. Ale nikdo se to nesmí dozvědět. Může mít komplice. Vy Tome nenápadně prohledáte jeho stůl. Ale pozor ať mu tam něco nerozházíte. Víte, jaký je to pedant. Tak teď do práce. Ale hlavně na sobě ani jeden nesmíte nechat nic znát. Můžete jít,“ oba je propustila. Toma ale ještě zastavila.
„Tome, pokud něco najdete, udělejte od toho kopii. Ikdyž pochybuji, že by si něco takového nechával tady.“
„Jasně, šéfová. Jdu na to.“ Jen co přišel do kanceláře, sedl si k Hansovu stolu a začal otevírat jednotlivé zásuvky. V prvních třech nic nenašel, ale ta poslední byla zamčená. Snažil se na Hansově stole najít klíč, ale nikde nebyl. Vstl od stolu a běžel Anně do kanceláře.
„Omlouvám se, ale nemáte náhodou univerzální klíček k zásuvce jeho stolu?“ Doufal, že ano.
„Mám všechny univezální klíčky,“ chvilku hledala ve svém šuplíku, „tady máte,“ podala mu klíček. Hned se vrátil k Hansovu stolu. Zhluboka se nadechl a odemkl zámek. To, co tam našel, mělo k nevyplněným hlášením hodně daleko. Rychle vybral obsah zásuvky a běžel ke kopírce. Trvaůlo mu to asi 15 minut. Potom všechno ve stejném pořadí, jak to vzal, vrátil zpět. S kopiemi se rozběhl k Anně.
„Tak co, máte něco?“ zeptala se, když ho uviděla vejít. Hned za ním šla Petra.
„Šéfová, mám to. Tomu neuvěříte.“
„Mluv ty. Já na tebe navážu,“ pobídl ji Tom.
„Takže: Hans Kepler. Vlastním jménem Dmitrij Karpov. Narodil se 23.8.1969 v Moskvě. Je to syn hlavy ruské mafie. Před několika lety se přestěhoval do Berlína, ale stále měl kontakty na svého otce. Tady v Německu se stal bossem ruské mafie, operující na našem území. Specializují se na obchod se zbraněmi, obchod s drogami. V posledních letech se dali i na obchod s lidskými orgány. Hlavně od ruských chudých obyvatel, kteří prodávají své orgány, aby měli peníze. Před rokem se přestěhoval do Kolína nad Rýnem a nastoupil k nám. Nechápu, kde sehnal všechny potřebné papíry.“
„A teď já. V jeho stole jsem nejdřív nic nenašel. Ale v posledním šuplíku jsem našel tohle,“ ukázal oběma ženám svůj úlovek, „ od všeho jsem udělal kopie. Tady je Semirův rodný list, jeho bývalá adresa a pravděpodobně nová adresa. Potom tu je spousta fotek. Před odchodem od nás a asi i po něm. Jsou tu fotky z akcí, z domu. Taky je tu ta nehoda na dálnici. Všechno je tu dokonale rozplánované.“ Na Tomovi ale i na obou ženách bylo vidět, že jsou v šoku.
„Co s tím chcete dělat?“ ptala se Petra. Bylo na ní vidět, jak to s ní otřáslo.
„Coby? Zatkneme ho, vyslechneme a přenecháme Schrankmannové. Ta si ho vychutná. Ona nás sice nemá moc ráda, ale když potom o něco jde, je jako saň.“
„To jsme poznali,“ ušklíbl se Tom.
„Bacha, jde Kepler. Schovejte ty papíry.“ Oba jí dali své úlovky. Ona je schovala k sobě do stolu.
„Paní Engelhardtová, dneska už půjdu, ano?“ Nevšiml si, jak Anna nenápadně mrkla na Toma. Ten se přesunul k Hansovi.
„Nepůjdete domů,“ řekla mu s ledovým klidem jeho nadřízená.
„Prosím?“ zeptal se nevěřícně Hans.
„Jste zatčen,“ oznámila mu Anna. Tom mu na důkaz jejích slova nasadil náramky a vedl ho do vyslýchací místnosti.
„Co to má znamenat? To je nějaký omyl,“ křičel na celou služebnu. Však také celá služebna toto představení sledovala.
„Hotte, pojďte s námi. Budeme vás potřebovat,“ zavolala na Hotteho Anna. Pokynula Petře, aby vzala diktafon a informace, které ona a Tom našli a následovala ji. Tom posadil Hanse na židli ve vyslýchací místnosti.
„Tak mluv, ty hade,“ začal na něho křičet, „proč jsi to udělal?“
„Co jsem měl udělat?“ ptal se naoko překvapeně Hans.
„Tak začneme hezky od začátku. A nelži nám,“ varoval ho Tom.
„Proč jste nastoupil k nám na oddělení?“ začala klást otázky Anna.
„Protože jsem se doslechl, že je tu volné místo.“
„Lžeš! Co jsi tu chtěl?“ Tom se musel hodně přemáhat, aby mu jednu nevrazil.
„Co bych tu měl chtít? Práci.“
„Zase lež.“
„Jak se jmenujete pravým jménem?“ začala Anna z jiného soudku. Tomovi napsala něco na papír. ,Nechte to na mě,´přečetl si. Kývl.
„Hans Kepler,“ odpověděl.
„Lžete,“ nenechala so to líbot Anna.
„Nelžu. Tak si to zjistěte,“ ušklíbl se „Hans“.
„Už se stalo. Dmitrij Karpov,41 let. Takže stále mi budete tvrdit, že se jmenujete Hans Kepler?“ Tvářila se triumfálně.
„No dobře, no. Uhádla jste.“ Byl překvapený, že to zjistila.
„Proč jste začal pracovat u nás?“ pokračovala.
„Zjistil jsem, že se tady uvolnilo místo. Zavolal jsem a byl jsem přijat.“
„Ale sám dobře víte, že to tak nebylo. Proč jste chtěl pracovat právě u nás?“
„Nevím, prostě jsem se dozvěděl o volném místě a bylo to zrovna tady.“
„Zase lež. Proč jste měl ve svém stole fotky vašeho předchůdce?“ Viděla, že je zaskočený.
„O tom nevím. Asi tam už byly.“
„Proč by tam měl svoje fotografie?“
„Já nevím, neznal jsem ho.“
„Já vám řeknu, kdo je tam dal. Dal jste je tam vy. Našli jsme tam jeho fotky, jeho rodný list, bývalou adresu,novou adresu. Proč jste to tam měl?“ udeřila na něho.
„Netuším.“ Bylo na něm vidět, že je docela vyděšený. Tom už to nevydržel a chytil ho pod krkem. Anna ho musela odtrhnout. Oba se zase usadili.
„Tak mluvte, vidíte, že Tom je docela nervózní.“
„Dobře. Měl jsem ho zlikvidovat,“ přiznal barvu.
„Kdo si vás objednal?“
„Neřeknu.“
„Dostanete doživotí, když ho neprozradíte.“
„Ne,“ trval na svém. Anna i Tom se zvedli a odcházeli.
„Dobře, jak myslíte. My teď odejdme a vás tu necháme. Neručím vám ale za to, ýže se vám tu nic nestane,“ už chytala za kliku.
„Jak to myslíte, že se mi tu nic nestane.“
„Víte, Semira měl každý rád. A upřímně řečeno, vás tu zrovna dvakrát každý nemusí.“ Už měla otevřené dveře. Asi dostal strach, protože se ozval.
„Dobře, řeknu vám to.“
„Posloucháme,“ znovu se oba posadili, „ tak kdo to byl?“
„Můj otec,“ šokoval je.
„Proč?“ zeptal se Tom.
„Gerkhan asi před pěti lety zatýkal jednoho muže. Jmenoval se Ivan Karpov. Byl to můj bratr. Starší brat. Otec ho měl radši než mě. Zatýkání se ale nějak nezdařilo a Gerkhan mého bratra zastřelil. Otec ho chtěl pomstít. Proto jsem přijal toto místo.“ Jeho odpověď je šokovala.
„Proč jste čekal tak dlouho?“ chtěla vědět Anna.
„ Nejdřív jsem musel prjít výcvikem, potom jsem až hledal místo. Vlastně jsem hledal jenom tady.“
„Takže proto jste nebyl tady na tom mejdanu.“
„Ano.“ Víc slyšet nemuseli.
„Jste zatčen za pokus o vraždu policisty.“ Tom pokynul Hottemu, aby ho odvedl. Na Herztbergrovi bylo vidět, že by ho nejraději zabil. Tom s Annou se zvedli a šli do kanceláře.
„Jste nějaký zamlklý, Tome. To vás to tak vzalo?“
„To ani ne, ale jak ten hajzl mluvil o tom zatčení, neměl úplně přeesné informace. Toho Ivana jsem zastřelil já. Semir byl vedle mě. Nevím, kdo mu to mohl nakukat.“ Opravdu se bál.
„Tome, mohl se to dozvědět mnoha způsoby. To víme oba. Nebojte se o Semira.“
„Raději za ním zajedu.“ Vzal si kabát a vykročil ke dveřím.
„Počkejte, jedu s vámi,“ zavolala za ním Anna a vyrazila. Opět jeli Tomovým Mercedesem. Tentokrát ani jeden z nich neváhal a hned vystoupil. Před Semirovým pokojem stáli dva policisté. Když je uviděli, pouze kývli a pustili je dovnitř. Znali je. V Semirově pokoji byl lékař a o něčem se Semirem živě diskutovali.
„Já vám povídám, že vás domů ještě nepustím,“ řekl zvýšeným hlasem lékař.
„A já vám povídám, že podepíšu revers a domů půjdu,“ ohradil se Semir. Ani jeden z nich si nevšiml diváků.
„Doktore, proč pana Gerkhana nechcete pustit domů?“ zeptala se Anna.
„Uvedl, že žije sám. Není natolik v pořádku, aby mohl bydlet sám.“
„Ale má spoustu kolegů a kamarádů, kteří mu rádi pomohou a taky šéfovou, která dá volno komukoli, kdo mu bude chtít pomoct.“ Tím ho dokonale odzbrojila.
„Jdu pro ten revers,“ kapituloval doktor a odešel z pokoje.
„Díky, šéfo… paní Engelhardtová,“ opravil se rychle Semir.
„To první oslovení se mi líbilo víc. A stejně se ho musíte znova naučit. V práci nechci,abyste mi říkal paní Engelhardtová.“
„Ale já jsem vám řekl, že policajta už nikdy dělat nebudu.“
„Budete. Prvního nastupujete. Někdo ta hlášení vyplňovat musí, ne?“ podívala se na něho šibalsky. Ještě dlouho si povídali. Když doktor přinesl revers, pomohli mu s Tomem domů, tedy k Tomovi a tam v povídání pokračovali.
Několik dní se přehouplo a bylo prvního. Semir měl nastoupit do práce. Už byl celkem fit. Přišel na služebnu pro jistotu v době, kdy tam ještě nikdo nebyl. Zamířil instinktivně do „své“ kanceláře. Všiml si, že na dveřích je stále Semir Gerkhan a Tom Kranich. Pousmál se. Sedl si na svoji židli a začal si služebnu prohlížet. Nic se tu nezměnilo. Když přišla šéfová, Semir už seděl u stolu a něčím listoval. Chvilku po ní přišel Tom, jako obvykle pozdě. Oba na sebe mrkli, že je Semir zpět a šli se věnovat své práci. Za hodinu už se to všude hemžilo lidmi. Všichni už se se Semirem přivítali. Nejednou se z vysílačky ozvalo?
„Centrálo, tady Kobra 12.Na dálnici A3 pronásledujeme podezřelé vozidlo. Začali po nás střílet. Žádáme posily. Kobra 12 konec.“
„Centrála rozumí, posíláme tam Kobru 11. Konec.“ Do Tomovy a Semirovy kanceláře vpadl Hotte.
„Kluci, máte výjezd.“ Oba se zvedli a šli. Semir si ani neuvědomil, že někdo ta hlášení vyplňovat musí. Zase byla řada na naši uniformované dvojici.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
mimika


Založen: 05. 12. 2009
Příspěvky: 28
Bydliště: Komárno, SK
Odpovědět s citátem
skvela poviedka Smile nemohla som sa dočkat konca Laughing naozaj sa ti podarila Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Děkuji za příznivý komentář. Alespoň někomu se líbí.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Návrat
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma