AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Ohodnoťte, prosím, mou povídku jako ve škole...
1 :-))
83%
 83%  [ 5 ]
2 :-)
0%
 0%  [ 0 ]
3 :-l
0%
 0%  [ 0 ]
4 :-(
0%
 0%  [ 0 ]
5 :-((
0%
 0%  [ 0 ]
0 - jen pro mě
16%
 16%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 6

S nadějí
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1544
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Ahojky,

je tu loňské prázdninové dílko: tehdy bylo na pokračování, teď ho sem logicky dávám celé Smile
Doufám, že se bude líbit Embarassed

Vaše Woxys


----------------------------------------



S nadějí




Hnědě zbarvený pokoutník váhavě kráčel po tmavě modré látce, co jí halila stehna: jindy by pavouka, jehož ohavně tenkých končetin se odmalička štítila, s vyděšeným výkřikem smetla jediným pohybem ruky, teď to však byl tvoreček sám, kdo vzal všech osm nohou na ramena, vyplašen kapkou, která mu dopadla přímo na hlavohruď.
Vůbec si ho nevšimla: opírala se o stěnu, víčka křečovitě sevřená, hruď prudce klesající a stoupající, jak lapala prachem nasycený vzduch zatuchlé půdy. Místnost byla nevelká, plná pro dlouho nevětrané prostory charakteristického zápachu. Dávno tu asi nikdo nebyl... nikdo se nepokusil ošetřit dřevokazným hmyzem ničené krovy a podpěry, nikdo neotevřel vikýř, aby sem pustil trošku čerstvého větru, nikdo nepřišel, aby koštětem vymetl pavučiny, jejichž závoje předtím viděla v každém rohu, v každém místečku, kde je jejich mistrní tkalci mohli upříst, aby do nich lapali svou kořist.
Připadala si tak trošku jako ona: chycená do pasti, omotaná lepkavými vlákny teď už ne fyzických pout, ale vlastní nejistoty a strachu. Jenže narozdíl od hloupých much, které do smrtící léčky jedovatých kusadel vnesla jejich vlastní neopatrnost, byla ona bez viny.
Popotáhla. no tak, přijď už.... prosím tě, nenech mě čekat, bojím se tu!
Ani na chvilku nepochybovala, že ji najde... za chvilku tu bude, aby se vřítil dovnitř s výrazem vyděšenějším, než měla ona sama, objal ji, uklidnil a dal vše do pořádku, jako to dělával vždy.
Polkla a ještě silněji přitiskla dlaň na stehno v marné snaze zabránit světle červeně zbarvené krvi ve zradě, s níž opouštěla její pomalu, ale jistě slábnoucí droboučké tělo.


Dívka zívla, plna vnitřního rozladění: to kvůli tomuhle, pohlédla mrzutě na dlouhou frontu stejně otráveně se tvářích človíčků, jsem vstávala v šest ráno? Ráda si přispala a měla to štěstí, že do práce, kam ji skrz dalších pět zastávek přiváželo rychlé metro, obyčejně přicházela až v devět, těsně před začátkem každodenní redakční porady. Dnes však musela předtím ještě skočit do banky, což činila vždy s krajní nechutí – tu jen zvýšil pád její představy, že tu takhle brzy ráno nikdo nebude.
Nakrčila nos a opřela se o bíle omítnutou stěnu, přemáhaje mžourání, ze kterého ji nevytrhl ani hlasitý cvrkot vyplňující tohle příšerně neosobně sterilní prostředí veřejné budovy, která se svou strohostí patrně snažila vzbudit zdání serióznosti.
Znovu zívla, jako slušně vychované děvče přitom přikládaje dlaň k ústům: omylem tak dloubla loktem do vedle stojícího mladíka. ,,Promiňte,“ zbavila se rázem ospalosti, nasazuje výraz provinění. ,,Nechtěla jsem.“
Zmateně na ni pohlédl, prudký šťouchanec snad vůbec nezaznamenal: ,,co?“
Blondýnka se křečovitě pousmála, aby nějak zakryla emoci, co v ní mužovo chování vzbudilo: její práce ji naučila poznávat lidi, všímat si toho, když jednají neobvykle. A tenhle holobrádek v černých džínsech, slušivé červené mikině a s tmavým batohem přes jedno rameno ji popravdě zaujal už ve chvíli, kdy prošel fotobuňkou ovládanými dveřmi: tak nápadné byly jeho trhané, nervózní pohyby, neustálé zajíždění si prsty do delších kaštanových vlasů i zvláštní pohled mandlových hnědých očí. To nebylo chování člověka, kterého jen rozčílilo, že se na řadu dostane až za dlouho...
,,Nic, jen jsem do vás vrazila, nezlobte se,“ broukla nehlasně a zaťala pěsti: mravenčení v nohách a oblasti ledvin, které se jí zmocnilo, snad bylo jen falešným poplachem. Je to jen ospalý kluk, stejně tak zklamaný z dlouhé fronty, jako ona...



Z tichoulinké modlitbičky za jeho příchod ji vyrušil škrábavý zvuk: s vlnou hřejivého optimismu vzhlédla, aby ji zklamalo zjištění, že to jen po skle vikýře přejely pařátky přilétnuvší poštolky: pták otevřel zobák a ozval se ječivým zavoláním, jimž lákal druha nebo družku.
Vykvikla, cítě na tváři cosi vlhkého: jak povolilo její soustředění, již dlouho na jednom místě posazená ruka jí sklouzla trošku mimo a z hluboké rány vytryskl gejzír rudých krůpějí, co s panikou v očích opět utlumila nemotornými prsty.
Pospěš si...
Prosím tě, pospěš si!



Celá jedna stěna banky byla prosklená: s psychology se radící páni architekti předpokládali, že se pak klienti budou cítit jako na volném prostranství, ničím neomezováni, ničím nerušeni. A dovnitř že alespoň dopadne spousta přímého slunečního světla, které je rozhodně příjemnější než to umělé, elektrické. Mělo to prostě navodit pohodu a uvolnění, přispívající k dobrému pocitu všech, kteří s bankou měli co do činění – ať už by tlumilo jejich vztek, pokud by nesli stížnost, nebo zbavovalo napětí, šel-li člověk podepsat důležitou smlouvu.
Ona ho teď díky čirému sklu viděla mezi ostatními: na těle stejnou neprůstřelnou vestu, ve tváři odraz přitažlivé směsi rozčílení, vzrušení a zaujetí, pro niž svou nestereotypní práci miloval. Sledovala, jak přeběhl, kryt jedním z policejních aut, k vedlejšímu zátarasu, aby se připojil ke Kranichovi, který spolu s kolegy vyčkával na každý náznak změny situace.
,,Hlavně klid!“ vykřikl hnědovlasý, šermuje kolem sebe pistolí. ,,Nikomu se nic nestane... jasné? Nedělejte blbosti, nehýbejte se a mlčte! Všechno bude ok... všechno bude naprosto ok!“
Opakoval to každou chvíli, s každou obrátkou, s níž přešel mezi k zemi se krčícími těly, mezi nimiž se choulila i ona: jakoby mluvil spíš sám na sebe, než na vystrašené bytosti, které měl v hrsti. Přitiskla se co nejníže, tak, aby jak jen možno splynula s davem: pranic jí přitom nevadilo, že se tváří mačká na špinavou podlahu, po níž denně přejdou desítky, stovky podrážek, co vymetly všechny nečistoty okolních ulic.
Třásla se, mravenčení se zmocnilo celého jejího těla: připadala si jako lučištníkem krajně napjatá tětiva, která musí co nevidět prasknout a vykřiknout do toho strašného, jen občasným tlumeným vzlyknutím přerušovaného ticha, které tu vládlo.



Šetřit síly... jen šetřit síly, on přijde. Musíš mu dát čas, slyšíš? Jen vydržet.
Vydržet a věřit.
Zhluboka se nadechla.
Mezi na vzduchu se rychle srážející krví zčernalými prsty jí protékaly rudé pramínky.


Stařeček, který se křečovitě držel spodku dvířek vedoucí do zákulisí jedné z přepážek, to nevydržel první a tiše se rozplakal.
Mladík se prudce obrátil, ruku s pistolí napjatou: ,,mlčte,“ zajíkl se, jakoby snad zbraň namířená na čelo mohla člověka uklidnit. ,,Za chvíli je po všem a vy všichni,“ objel gestem kruh nad jejich hlavami, čímž si vysloužil sborové vyjeknutí plné strachu, ,,vy všichni se vrátíte domů!“¨
Věřili mu, doufali v jeho slova?
Chystal se někdo z nich zariskovat a pokusit se ho srazit na zem, nebo všichni rezignovali a rozhodli se bezpodmínečně kapitulovat?
Dívka jim do hlav neviděla: jediné, co cítila, byla jistota, že nesmí vyčnívat ze stáda, nemůže být osamělým článkem. Jistota, že se potřebuje krčit, chovat se jako malé zvířátko- myš, která se přitiskne k zemině, aby se v té stejně hnědé prsti schovala před dravcem, jehož stín ji vyrušil. Poslechla pradávný instinkt, který se sliboval osvědčit více, než racionální uvažování, jehož obvyklou ostrost by u ní stejně jen a pouze otupil strach, který ji mrazil v podbřišku.
Mrtvý brouk, nezajímavá kořist. To byla taktika.



Zamrkala: zdálo se jí to, nebo se místnost opravdu začala rozplývat?
Absurdnost té úvahy blondýnce vůbec nepřišla na mysl, natož aby našla pravou příčinu mžitků, které jí začaly před ocelově modrýma očima tančit v reji podivného kaleidoskopu.


Sklonil se k ženě s pískovými vlasy: zakňourala, jen si k prsům ještě pevněji tisknouce maličké dítě s ještě takřka holou hlavičkou: ,,ne, prosím!“ V růžových dupačkách oděné miminko jen zavrnělo a rty se přitisklo k místu, kde i přes látku halenky cítilo měkké matčino ňadro.
Dlaní něžně polaskal bílé chmýříčko na kojencově temeni, aby se beze slova opět narovnal: sameček, jemuž vnitřní řád, vtisknutý před miliony let, zakázal ublížit samici s mládětem.

Najednou věděla, že si vybere ji.
Došlo jí to dřív, než k ní zamířil, popadl za vlasy a donutil vstát: teď nejdrobnější a nejmladší z celé skupiny rukojmích.
Samotnou ji překvapilo, s jakým klidem to zjištění bere: hrůza dostala jasnější obrysy a hranice, v nichž se ona mohla začít orientovat.
Ruku dívce obtočil kolem krku, pistole, co svíral v pravačce, se jí zaryla do boku. ,,Nic se vám nestane, slečno,“ zašeptal hlasem, který zněl jako přejetí nehtů po zaprášené školní tabuli. ,,Nebojte se...“
Nezmohla se na nic: drobnými krůčky s ním přešla k přepážce, mozek zapnutý na plné obrátky: on jí vyká...?
Otevřel dveře a vtlačil jí dovnitř: na tu sekundu, než se k ní znova přitiskl, přejela vyděšenýma očima své spolutrpitele, zaskočena sobeckým ulehčením, které se jim zračilo ve tvářích. Jako když vyvolávají vězně, jimž byla pro dnešní den určena oprátka a ti, co zůstali sedět v celách, září štěstím, že to dneska odnesl jejich přítel, bratranec, soused... a oni mají svou chvilku klamné iluze dočasného bezpečí.
Nikdo z nich jí na pomoc nepřijde, uvědomila si.
,,Skloňte se a peníze z té kasy mi dejte do batohu,“ poručil, házeje jí k nohám černý ruksak. ,,A nic na mě nezkoušejte! Myslíte snad, že to neudělám?!“ Cvaknutí kohoutku, jak zbraň odjistil. ,,Odprásknu vás jako psa...“
,,Věřím vám,“ špitla, promlouvaje poprvé od chvíle, co vytáhl od pasu pistoli a namířil ji na rozplakavší se ženu za bezpečnostním sklem. Eurobankovky spořádaně mizely v útrobách tmavého vaku, ozývaje se do ticha nepřirozeně ostrým šustotem své novoty. ,,Víc jich tam není,“ obrátila k němu pohled, stále ještě v kleku u jeho nohou. ,,Ale bylo to minimálně deset tisíc, nestačí vám to?“
Zaváhal. ,,Ujde to. Teď se zvedněte, jen pomalu, pomalu! A ruce pěkně za hlavu, nebo vám z ní vystřelím mozek... No tak, bude to?!“
Prsty na spoušti se mu klepaly, jako by byly přitisknuté ke kostce ledu a z úst mu vylétaly hlášky odkoukané z provařených béčkových akčních filmů.
On se bojí. Bojí se víc než my všichni dohromady, pomyslela si a jí samé jakoby zdřevěněly končetiny při vzpomínce na slova, která jí nedávno řekl její přítel: že nejnebezpečnějším a nejnevypočitatelnějším zločincem je... amatér.



Měla stejný pocit, jako když obří loď, na níž před lety plula do Řecka, rozhoupaly bouří vyzvednuté vlny: slabost, která nutila k lapání po dechu a podivná opilecká malátnost, co jí zamotala hlavu.
Ale přes to všechno si udržela myšlenku: on tady hnedka bude... Sledovali je, pomoc je určitě na cestě, třeba se už někdo šplhá do skřípajících schodů.
Nedoufala, nevěřila. Byla si tím naprosto jistá.



mmmmmmmmmmmmmmmmmm



Zamžikala, jak ji oslepilo přímo do očí padající sluneční světlo, ani drobeček se však neodchýlila od pomaličké chůze, s níž s ní, jako se svým vystrašeným živým štítem, vyšel před budovu banky – byla si příliš vědoma chladu hlavně, co jí teď pro změnu tlačil do měkkosti hrdla.
,,Klid... klid, bude to dobré,“ chrčel, odváděje ji k opodál stojící Audi, kterou si určil jako podmínku pro propuštění rukojmích. Většiny rukojmích.
Davem, co se napravo od nich namačkal k policejní pásce, projelo ohromené a nadšené zahučení: konečně se něco dělo... konečně budou mít co vyprávět sousedům a známým: ,,už jsem vám říkal, jak jsem byl u toho, když tehdy tenhleten zastřelil tu holčinu? Ne? No, už vám to vypadalo, že všechno dopadne dobře, ale...“
Ze strany po své levici uslyšela kromě cvakání spouští foťáků i hlasité zajíknutí: nebylo těžké si domyslet, bodlo ji u srdce, že ji poznal někdo z kolegů.
Doprostřed, prokmitl v ní osten zoufalství, doprostřed se bála podívat... ale nakonec se tomu přímému pohledu neubránila.
Stál o metr dva před řadou kolegů, oříškové oči vytřeštěné šokem a hrůzou, kolem ramen paže svého kolegy a přítele, který ho, cosi mu naléhavě šeptaje do ucha, odmítl pustit dál.
Rty se jí zkroutily do nehlasné prosby.
Kranich parťáka chytil právě čas, když jeho dlaň vystřelila k v pouzdře zatím držené pistoli: sledovala, automaticky, bez vůle dávaje nohu před nohu ve zdánlivě nekonečné cestě, jak drobný komisař ztěžka polyká...
Lehce na dívku kývl, ruce zaťaté v pěst a pro ni nebylo těžké si to gesto přeložit: neboj se, přijdu pro tebe, nic se ti nestane! Věř mi. Budeš v pořádku, slibuji. Najdu si tě.
Jazyk se jí lepil na vyprahlé patro – nebyla by schopna nic říci, i kdyby jí muž, který ji táhl blíže a blíže autu, promluvit dovolil. Jen maličko schýlila hlavu, nespouštěje zrak z komisařových očí: Já vím.



Zhluboka se nadechla a zaryla pohled do dřevěných dveří, které ji dělily od svobody a života: kdypak se otevřou, aby k ní konečně někdo přišel?
Maličko změnila polohu, obě ruce si přitom stále tisknouc ke stehnu: zaklonila hlavu a pokusila se zklidnit dech a srdce, které jakoby náhle zapomnělo svůj rytmus, co opakovalo celé roky tak samozřejmě, že se tak zdálo být odnepaměti.
Pot ze zpocených dlaní ji štípal v otevřené ráně.


,,Umíte řídit?“ zeptal se, sotva za nimi oběma zavřel dveře a aniž čekal na odpověď, vtlačil dívku k volantu.
,,C-c-co?“ vykoktala, až teď schopna odvrátit zrak od opodál stojícího, úzkostně se tvářícího komisaře, kterého kolem ramen stále pevně svíraly parťákovy paže.
,,Jestli umíte řídit, slečno.“
Pohlédla mu do hnědých očí: zdálo se jí, že v nich zahlédla maličko uklidnění - mladík v klamném bezpečí auta, které mu na jeho přání policie přistavila, patrně získal zpět rozvahu a snad i špetku racionality. ,,Ano,“ zašeptala, ruce položené v klíně a hlaveň zbraně jen pár palců od krku. ,,Umím řídit.“
,,Tak se připoutejte a nastartujte, slečno. Hezky v klidu, opravdu se vám nic nestane!“
Ruce, které pomaličku, aby ho nevydráždila prudkým pohybem, položila na volant, se jí děsivě třásly: ,,prosím vás,“ zakňourala, když otočila klíčem v zapalování a motor spokojeně zapředl, ,,prosím vás, neubližujte mi...“
Nervózně trhl rukou s pistolí, nedbaje na její ustrašené zajíknutí. ,,Nechci vám ublížit. Jen dělejte, co vám říkám a oba z toho vyjdeme dobře, ano?“
Už to nevydržela: vzlykla a po tváři se jí začaly koulet slzy hrůzy. ,,Já se bojím...“ cukla sebou, když jí položil ruku na stehno: ,,nechte mě jít... prosím vás, nechte mě...“
,,Nechám, slibuji,“ poplácal ji mladík povzbudivě a zase se stáhl zpět, cílíc jí na hruď. ,,Teď ale zařaďte rychlost... ano, správně, a jeďte k dálnici... víte, kudy se tam jede?“
Blondýnka popotáhla a kývla, automaticky míře k výjezdu, nechávaje za sebou banku se vším tím ruchem záchranářů a policie, kteří se všichni vrhli pomoci teď již volným rukojmím. Všichni, až na jedinou výjimku, jejíž obavami zkroucenou tvář sledovala uplakanýma očima v bočním zrcátku.



Zanaříkala, rána se vždycky ozvala ve vlnách. Napřed nebylo nic, pak ji v ní zaštípalo a objevila se tupá bolest, která se zlomila v pocit silného tlaku – to celé rychle ustoupilo závrati, která jí otupila smysly do doby, než se opět přihlásila o slovo zraněná tkáň.
Slunce se schovalo za mrak: jasný proud světla, co padal na šedavou půdu vikýřem, na moment zeslábl, aby se zase rozzářil, jakmile větrem hnaný oblak odplul do širých dálav.
Najednou, přes všechnu tu pokoru, s níž na něj čekala, zase dostala pocit, že musí vykřiknout, prolomit to ticho, které tu panovalo: tentokrát se tomu nebránila.
,,Já jsem tady!“ zakřičela, náhle podrážděna tím, že se nic neděje: vztek měl jen zastřít strach, který se v ní zvedal jako rostoucí tsunami - hrozil se převalit, podrazit jí nohy, semlít na prášek o útesy, nebo si ji odnést s sebou na širé moře, kde ji utopí v oceánu beznaděje. ,,Haló! Tady jsem! Pomozte mi!“
Venku štěbetali ptáci, každým pípnutím vzdávající hold životu, stejně, jako se mu klaněly chóry větrem rozvlněných korun borovic, potok skákající přes kameny, laň troubením volající jelen....
A tady na půdě vládlo mlčení starých krovů a prázdných pavučin. Jakoby cihlová zeď, pálené tašky střechy a dřevo krovů oddělily tohle místo od života.
Ano, věděla, že on přijde a pomůže jí.
Ale náhle ji napadlo, že se tak stane jen, pokud se nepoddá všemu tomu zdejšímu usínání, té mlčenlivé neexistenci.
Ticho znamená smrt.
,,Pomoc, tady jsem! Tady...“


Audi se kodrcala po lesní cestě, kolébaje se na výmolech – i přes to, že jela pomalu, byla posádka uvnitř pěkně naklepaná.
Dívka si hranou dlaně utřela slzy z líce a po očku mrkla na svého únosce, v hlavě nástin myšlenky na únik: mladík se však ani na vteřinu nedal vyvést ze soustředění a stále jí mířil na hruď, nedovoluje jí jediný pokus o úskok.
,,Tady doleva,“ řekl klidně a spokojeně sledoval, jak točí volantem: nemohl si na dívku stěžovat, každý jeho povel plnila s naprostou poslušností, bez jediného komentáře.
Celou dobu mlčeli.
Bála se ho. Cítila z něj podivný nepokoj a obavy, děsivou, do morku kostí sahající nervozitu. Páchl strachem. To, co se stalo, nebylo podle jeho plánu, tím si byla jistá: nechtěl vzít nikoho s sebou, mínil to všechno vyřídit sám. Ta fronta uvnitř banky ho překvapila a dívce, kterou si vzal jako rukojmí, teď nezbylo než ho proklínat za neskutečnou hloupost, s níž se pustil do akce, která byla očividně větším soustem, než mohl zvládnout.
Ale co ho k tomu dohnalo, proč to všechno udělal, to bylo přece úplně jedno: v ní samé, v roztřesené duši a rychle bušícím srdci rezonovala jediná otázka: co dál?
Chtěla být dát, chtěla existovat dál, dýchat, milovat, žít dál.
Vždyť, začal v ní růst další záchvat pláče, který potlačila hlasitým nádechem a vzlyknutím, vždyť je mi teprve pětadvacet let...

,,Tedy zastavte, slečno,“ zamručel a položil jí ruku na rameno: vypískla a dupla na brzdu tak prudce, že sebou oba trhli. ,,Tohle,“ zasyčel, ,,už nedělejte.“
,,Promiňte,“ omlouvala se plačtivě, jata šíleným strachem: na chvilku to vypadalo, že ji zastřelí. ,,To nebylo schválně, jen se...,“ zanaříkala, ,,jen se bojím, copak to nechápete?“
,,Už jsem několikrát řekl, že se vám nic nestane,“ promluvil šepotem tak vlídným, že přestala plakat a zvedla k němu uslzené oči: teprve teď si uvědomila, že má jeho dlaň stále na rameni. ,,Já to takhle nechtěl, nikoho jsem si nepřál vzít s sebou,“ potvrdil jí domněnky. ,,Zkomplikovalo se to, slečno, ale pořád z toho můžeme oba vyjít dobře. Já,“ zvýšil hlas, ,,musím zmizet s těmi penězi, protože je potřebuji. A vy se chcete vrátit živá a zdravá, viďte?“
Kývla. Jeho tón byl lehce uklidňující. Působil tak na sebe i na ni.
,,Tak vidíte. Máme stejný cíl, přežít. Jsme svým způsobem partneři a jeden druhého nesmíme zklamat, jasné?“ řekl naléhavě a počkal si na její další souhlasné přikývnutí. ,,Dobře, slečno. Však ono to půjde. Dopadne to dobře.“
Když jí přiložil pistoli k zádům, donutil ji vystoupit a poté i k prvním krůčkům ke dveřím staře a zanedbaně vyhlížející chalupy skryté mezi stromy hustého lesa, podvolila se bez sebemenší námitky: měl vlastně pravdu, uvědomila si.
Jsou v tom spolu a cesta ven snad vede pro oba.



mmmmmmmmmmmmmmm


Už toho měla dost: bylo tak těžké jen sedět a čekat... jen tak bez pohybu sledovat, jak se rudá louže pod jejím tělem čím dál více zvětšuje: vlhkými prstíky, kterými se rozšiřovala do stran, se již takřka dotýkala zdi. Dívka se ošila ve snaze zbavit se nepříjemného pocitu, který se jí usídlil v podbřišku: strachem vyvolané bolesti, která se jí začala zmocňovat čím dál více. Jako když do sebe krajta pomalinku, ale s naprostou jistotou souká ulovenou kořist.
Ona se nechtěla dát spolknout. Nechtěla přijít o tu špetku rozvahy, co jí zbyla, o ten drobet racionality, který si uchovávala neustálým opakováním mantry neochvějné důvěry: on přijde. Je to jen otázka pár minut... ale ROZHODNĚ tu bude a vezme mě pryč, někam, kde mi pomohou!
Jenže... co když přijde pozdě?
Bodnutí v břiše bylo teď tak intenzivní, že zasténala.
Ne. Ne!
Blondýnka stiskla rty: dobromyslná tvářička jí ztvrdla výrazem sveřeposti. ,,Ne,“ zamumlala pro sebe zlobně. ,,Slíbil ti, že přijde, že ti pomůže. Takže tady bude za chvíli! To mu tak málo věříš?!“
Obrátit strach ve vztek je vždycky dobrá zbraň.


Jak ho opouštěla trpělivost, v hlase se mu stále více ozývalo rozhořčení: ,,zkuste druhou zásuvku, slečno! Někde to tam prostě být musí, tak se snažte!“
,,Ale já se snažím, vážně!“ vykvikla a třesoucíma se rukama se prohrabala v dalším šuflíku, nepříjemně si vědoma hlavně, která jí stále směřovala na záda. Kruci... kde to je? Copak je moje vina, že tady má takový nepořádek? pomyslela si hořce, když jí mezi prsty proklouzlo klubíčko s modrou vlnou, skoro vypálená svíčka a rozbitý šroubovák. Najednou to spatřila – úplně vzadu, trošku nalevo... ,,Asi to mám,“ pípla a ukázala mu dlaň s balením izolační pásky. ,,Chtěl jste tohle, viďte?“
Když kývl, byla na něm znát úleva. ,,Výborně, slečno. Teď vstaňte a pojďte za mnou... tedy vlastně,“ opravil se honem, ,,přede mnou.“

Stoupali po schodech a ona se nepřestávala divit, že ji stále poslouchají nohy: že se pod ní nezlomí, aby ji poslaly k zemi, kde by se mohla svinout do lživého bezpečí klubíčka a rozplakat se jako malé dítě. Přidržovala se chatrného zábradlí a zdolávala jeden stupeň za druhým, všímaje si vrstvy prachu, ve které nechávala drobné ťápoty.



Spletl ses, hajzle, zaťala zuby při myšlence na svého únosce. On mě najde určitě a i kdyby ne, policie vůbec to bude mít pohádkově snadné: udělal jsi chybu, chlapče. Neměl jsi mi vzít ten mobil až tady – takhle moc dobře ví, kde se naposledy objevil signál a budou ho sledovat, aby mě našli.
Vím to, on mi o tom říkal – kdysi tak prý zachránili jeho šéfovou.
Maličko se pousmála, ale rty jí rychle zkroutil bolestivý úšklebek.
Zamrkala. Místnost se zase začala rozplývat... najednou se jí před očima objevila bílá mlha, která zahalila neprodyšnou oponou rozpitých kontur okolní stěny, trámy, podlahu i poštolkou dávno opuštěný vikýř.
,,Ne,“ zakňourala a znova zamžikala – narozdíl od minulých pokusů byly ty nynější neúspěšné. Zrak se jí už nezlepšil.
Kníkla a své malé pěstičky přitiskla ke stehnu tak pevně, až ta bolest překonala i spár, co jí svíral žaludek. ,,No tak... slíbil jsi, že pro mě přijdeš. Slíbil jsi mi to!“
Začal se jí plést jazyk a silně krvácející rána jí vyslala do těla novou vlnu sžíravé řezavosti.


,,Výborně, slečno. Moc dobře,“ pochválil dívku, když se poslušně posadila na místo, které jí ukázal. ,,Teď nastavte ruce, pěkně je zkřižte v zápěstí a dejte... klidně před tělo, nemusí být za zády. Tak.“
,,Prosím, opatrně,“ hlesla, s úzkostí pozorujíce, jak jí začíná svazovat ruce páskou: pečlivě utahoval každičké obtočení, aby se ze sevření ani náhodou nedostala. ,,Ať to nebolí....“ Bezmocně sledovala, jak vrstva izolačky na rukávech jejího trička tloustne.
,,Nebojte,“ usmál se maličko a pásku s obrovskou námahou přestřihl, hudraje na tupé nůžky, rovněž pocházející ze zásuvky, kde tak pracně vybojovala pásku, kterou ji spoutal. ,,Pokrčte nohy a...“ položil dívce, která byla bledá hrůzou, dlaň na koleno. ,,Vy se celá třesete,“ řekl tiše. ,,Už se uklidněte.... kdybych chtěl, mohl jsem vás přece zabít už dávno!“
,,To ano,“ připustila rozklepaně, oči upřené na zručné prsty, co jí k sobě začaly páskou stahovat kotníky. Proboha, připomněla si znova své zjištění z banky, vždyť je to ještě kluk... možná je mu míň, než mně! To on mě má připravit o život?! Něco v ní se bouřilo a nutilo ji vykopnout, zkusit se osvobodit, dokud měla kolem nohou pouhé dvě vrstvičky izolačky. Jenže... dosud dokázala střízlivě zhodnotit své možnosti: i kdyby ho tím výpadem překvapila, nedovedla by ho omráčit a získat tak čas na útěk, který by měl alespoň potenciální šanci na úspěch. Kdepak. Musí být hodná holka. Ale to neznamená, polkla, že by nemohla zkusit bojovat jinými zbraněmi. Život za to přece stojí!
,,Pane,“ pohlédla mu do úsilím zrůžovělé tváře, ,,mně... mně je jen dvacet pět... Já chápu, že vám to nevydařilo a nechcete mě tady a když mě pustíte, tak vám dosvědčím, že jste se mnou zacházel hezky, jen mě... aúúúúú!“
,,Promiňte,“ zamumlal omluvu, když stáhl pásku kolem kotníku tak hrubě, že dívce skřípl kůži. ,,A pochopte to, prosím!“ odložil izolačku, s povzdechem si prohrábl delší kučeravé vlasy a posadil se vedle nyní již dokonale spoutané blondýnky. ,,Je mi o rok víc, než vám, slečno,“ začal tiše, aniž by se ho jeho rukojmí jakkoliv snažila přerušit. ,,A moje přítelkyně se mnou čeká děcko. Nikdo nás nepodrží, chápete? Naši by mě nejraději vydědili, protože ona je z pasťáku – a vláda na obyčejný lidi, jako jsme my, totálně kašle! Domovník nám se splátkou na nájem čeká už dva měsíce... Musíme to zacvaknout, Meli je v osmým měsíci, můžeme to mít každou chvíli... To ji mám jako z porodnice přivézt někam pod most?“
Náhlým přívalem jeho slov zmatená blondýnka zaúpěla, když ji s frustrací v očích chytil za horní lem trička a přitáhl blíže k sobě: ,,vy mi asi nepomůžete, že?! Ani lidi z ulice! Sbírky se pořádají leda tak na prašivý čokly v útulku, ne na ty, kteří prachy skutečně potřebují!“
,,Ale já za to,“ vzlykla, už zase hrozivě vyděšená, ,,já za to přece nemohu, že nemáte peníze!“
Pustil ji. ,,Ne, vy ne, to je pravda.“ Vzdychl a náhle působil o mnoho lidštěji. ,,Byla to pěkně nevydařená akce, co? Vážně jsem nechtěl rukojmí – na tom, jak jsem to zvoral, alespoň vidíte, že jsem to dělal poprvé.“
,,Ještě to můžete zvrátit,“ špitla. ,,Když mě odvezete zpátky... já vám pomůžu, abyste to uhrál na zoufalství... můžeme ten váš příběh s dítětem zveřejnit v novinách!“ Moc dobře věděla, že je spousta lidí, kteří by páru po výzvě v médiích nezištně poslali peníze.
Mladík zavrtěl hlavou. ,,To mi sotva vynese takovou sumičku. No, nezlobte se.“ Tupými nůžkami odstřihl kus pásky a ať dívka s křikem cukala hlavou jak chtěla, levačkou jí znehybnil bradu a pravačka pak již snadno přelepila její růžová ústa šedostříbrnou izolačkou. ,,Já se teď musím poradit, co s vámi... protože,“ donutil se k přiznání, ,,je v tom namočeno trošku více lidí, než jen my dva.“
Zaškubala hlavou, snaže se uvolnit pásku: ,,Mhhhhhhhm!“
,,Neubližte si.“ Naposledy zkontroloval, zda vše drží tak, jak má a vykročil ke dveřím z půdy, nechávaje uplakanou dívku za svými zády.



Se stenem klesla zpět na podlahu – tvrdě na ni narazila, když selhal další její pokus o zvednutí se do stoje. Tentokrát se už nedostala ani do kleku... byla ráda, když se nepřevrátila na bok, jak ji přepadla náhlá slabost.
Ne... už neměla sílu postavit se na nohy. Dech se jí... těžko říci, zda se zrychlil, či zpomalil. Spíše stejně jako její srdce ztratil rytmus – počítala každý nádech, výdech, které přestaly být automatické. Náhle vnímala tu krásu, že se jí hrudník stále zvedá.
Cítila se podivně... opile. Už to nebylo jen houpání se na rozbouřené lodi. Teď měla dojem, že jí v žilách proudí bublinky šampaňského – motaly jí hlavu a dávaly zapomenout na to vše, co se tu dělo.
Jen tak nějak mlhavě tušila, že by měla pozorovat dveře... ale proč vlastně?
Co je na nich tak...
Náhlá bolest ji srazila ke stěně.
Zvrátila hlavu dozadu a zaječela, okamžitě přecházeje v pláč. Bublinky už nehladily, už ji nebraly ve sladkou mámivost – teď řezaly jako žiletky. Jak jí z těla odcházela krev, s každou její ztracenou kapičkou se dívce do všech cévek rozléval pocit, jakoby jí v žilách kolovala vařící voda.
Začala se svíjet, aby tak vyčerpala poslední zálohy sil, které si její tělo mimo racionální rámec jejího myšlení našetřilo. Drobná postava se zmítala v pavučině bolesti, která ji obestřela svými lepkavými vlákny, kterým se nedá uniknout, jen se do nich více a více zamotat – jako se sama lapí do pavoučí pasti zalétlá muška. Svezla se na bok, vzdáleně vnímaje svůj vlastní hlas: s údivem, jakoby si sama nerozuměla. To já tak strašně ječím? To můj křik se mi tak ohavně zarývá do uší?
Něco se změnilo: teď již nevřískala neartikulovanými pazvuky...
Z úst se jí teď plačtivě dralo jeho jméno... a prosby o pomoc, která stále nepřicházela.
Nedovedla to pochopit....


Pokusila se zbavit pout o hranu dřevěného krovu: jenže takové snahy vycházejí pouze ve filmech... v kruté realitě si jen rozedřela prsty do krve a sama sebe zdeptala onou marností.
Zhluboka se nadechla, dusíc v sobě hysterické vzdechy: vždyť... nesmí plakat... nesmí mít ucpaný nos, udusila by se!
Zasténala, několikrát prudce mrkaje, aby se zbavila slz, co ji pálily v očích. Ten kluk mi řekl, že mi nechce ublížit... A vážně nevypadal jako někdo, kdo by byl schopný vraždy! Dělá to pro svou rodinu: ne pro sebe, ale ve snaze zabezpečit přítelkyni a nenarozenému dítku zajistit ten nejlepší start do tohoto světa...
Jedna její část ho chápala a litovala ho... a druhá tu první považovala za šílenou.
Ale proč, neubránila se zafňukání, proč jsem to musela odnést já? Co jsem mu udělala? Tohle... má snad být nějaká drsná lekce osudu? Facka, která mě má k něčemu přivést? To je přece absurdní...
Zazmítala se, bezmocně trhaje svázanýma rukama.
Páska nepovolila ani o milimetr.
Dívka rezignovaně svěsila hlavu: takže přece jen bude muset počkat na to, co udělá její únosce... nebo se smířit s tím, že ji vysvobodí až jeho příjezd. Zavřela oči. Už aby tu byl... tolik věcí mu ještě neřekla, tolik si toho naslibovali a ještě neprožili!
Ach, napomenula se. Žádné pohřební myšlenky! Neumíráš, sám řekl, že tě nezabije! Ale pak...
Opřela se o zeď. Měla by přemýšlet, co by mohlo být dál: nedovedla si představit, že ji jen tak rozváže a nechá odejít. Že by ji vyložil někde cestou, a nechal ji, zmatenou neznámým prostředím, ať si najde cestu k nejbližšímu městu, nebo si stopla nějaké auto s pomocí? Nebo, zachvěla se, si ji znovu vezme jako rukojmí... říkal přece, že v tom nejede sám: co když ji zaveze k někomu, kdo nebude mít zábrany jako on? Mimoděk si jí vybavil obraz, jak spoutaná bezmocně hledí do ústí hlavně, nebo jí kolem krku kdosi neznámý zatahuje smyčku ocelového lanka.
Zaskučela jako zvíře: tohle ne... tohle ne, ne teď!
Ne nikdy!
Znova se musela bránit pláči: copak má dnešek, tohle pitomé ráno, právo vzít jí vše, co v životě měla?! I ten život samotný? Před očima jí přejely tváře jí blízkých – vyděsilo ji to. Copak se neříká, že na takové věci myslí člověk před smrtí? Ona nechce zemřít, nechce! Ale tomu, aby jí myšlenky zalétly k těm, které měla ráda, stejně nezabránila... viděla je před sebou stejně jasně, jakoby se mohli jen natáhnout a podat jí ruku: jeho, který teď s parťákem horečně spěchá, aby jí pomohl, svou rodinu, kamaráda, který se teď asi pitvá ve svých milovaných motorech, a dvě spřízněné duše, které ji vždycky dovedly rozesmát a zvednout náladu i z toho nejhlubšího dna...
Ale, vrátila se k první líci, u níž ji hladila i jen představa jejího úsměvu, hlavně jeho chci ještě vidět, vzít za ruku, přitulit se... Měla ho ráda a říkala mu to moc málo: teď to vykřičí do světa, jen ať už stane ve dveřích a vrhne se k ní, aby ji utěšil a uklidnil...
Trhla sebou.
Dveře se opravdu otevřely...
Jenže v nich stál její mladý únosce. A v ruce držel velký kuchyňský nůž.



Ruce si přes mučící var krve v tepnách tiskla ke stehnu takovou silou, až se jí tmělo před očima...
Nebo snad tu nevidomost způsobilo něco jiného...?


,,Mhhhhhhhhhhm“ zaškubala sebou. ,,Mhhhhhhhhhm!“
,,Ach,“ uvědomil si její hrůzou vytřeštěný pohled. ,,Nebojte se,“ odložil čepel na zem, blíže se k zmítající se spoutané dívce s holýma rukama, ,,jdu vám něco říci, ale napřed se musíte uklidnit, abyste tomu pořádně rozuměla. Jasné?“
Mladičká rukojmí na muže, který jí v gestu utišení položil obě ruce na ramena, jen uplakaně mžourala.
,,Tak je hodná,“ pochválil její strnulost. ,,Tedy slečno, jen mě teď dobře poslouchejte. Už jsem říkal, že jsem žádné rukojmí nechtěl, mínil jsem to všechno udělat sám: vy jste tady úplně mimo to, co jsem naplánoval. Takže jsem musel,“ vysvětloval jí hlasem třesoucím se nervozitou, ,,najít nějaké řešení...“
Vstal a počal přecházet po místnosti, víře podrážkami snad celá desetiletí usazovaný prach: dívka ho bedlivě sledovala, nenechaje si ujít jediný jeho pohyb, který by si mohla nějak vyložit.
,,A napadlo mě tohle,“ pronesl, hraje si s vlastníma rukama. ,,Svážu vás... o něco pečlivěji. Klid, klid!“ reagoval na její zděšení. ,,Svážu vás... a odjedu. Až budu mít dostatečný náskok, zavolám policii a řeknu jim, kde vás najdou, aby mohli přijet a pustit vás. To je přece... to je přece dobré pro nás pro oba, ne?“
Zmučeně na něj zírala.
Znovu si k ní klekl: jeho ruka dívce náhle něžně přejela po vlasech: ,,Meli,“ zachraptěl, ,,je... taky plavovláska.. a já doufám, že Evička bude po ní, víte? Modrooká blondýnka...“
Vzlykla a sklonila zrak: jeho dotek jí nebyl nepříjemný.
,,Nebojte. Já vás tady nenechám umřít... Opravdu ne! Jen co budu dál, určitě vezmu mobil a dám jim vědět, kde jste!“ opatrně, aby oči mhouřící dívce způsobil co nejméně bolesti, jí strhl pásku z úst, křivíc rty při jejím vykviknutí. ,,Promiňte.“
,,A jak dlouho,“ přistoupila očividně na jeho návrh, ,,jak dlouho mě tu necháte samotnou? Přece... přece tady nemohu být... víc než... než třeba...“
Než stačila cokoliv říci, vytáhl z kapsy opět jí tak špatně známou izolační pásku. ,,Ne víc, jak sedm hodin, přísahám. Pak vám seženu pomoc. Tak souhlasíte?“
Jako byste mi dal na výběr, pomyslela si hořce. ,,Ano... ale slibte to... slibte, že pak zavoláte policii!“
Usmál se, plný ulehčení. ,,Přísahám.“
,,Na život své dcery?“
Otřásl se a na moment se zdálo, že ji udeří: takový hněv mu prokmitl tváří. ,,Mé slovo,“ odsekl nakonec odměřeně, ,,vám prostě musí stačit.“
Již mlčela, moc dobře si vědoma toho, že teď přestřelila. Jen pokývala hlavou.
,,Dobře,“ zavrčel s podtónem spokojenosti. ,,Tak jdeme na to.“
Dívka se poslušně prohnula v bedrech, aby jí mohl lépe omotat stehna.



Pálení zmizelo: nahradilo ho příjemné svědění, mravenčení, které se zmocnilo jejích kotníků a konečků prstů. S překvapením zjistila, že v nich ztrácí cit: zakroužit chodidlem náhle dalo tolik práce... stejně jako udržet prsty přesně na tom místě, odkud stále zurčela karmínová krev, v jejíž stále se zvětšující louži seděla.
Zamžourala ke dveřím, malátně přitom potřásaje hlavou: ještě tu není... ale on přijde.. však on přijde...
Nenechá ji tu...
Srdíčko jí poplašeně bilo až v krku, popíraje tu zdánlivou flegmatičnost a lhostejnost, co se zmocnila zbytku těla. Srdíčko, kterému někdo odpíral jeho hlavní práci: pumpovat do každičké dívčiny žilky životodárnou krev. Té v ní teď bylo tak malounko...


mmmmmmmmmmmmmmm


,,Skvěle,“ usmál se na rukojmí povzbudivě, ,,teď to jen utrhnu a je to. Pusu vám nechám volnou, ať se neudusíte: klidně si křičte, pokud vás to nějak povzbudí, ale tady se vážně nikoho nedovoláte.“
Zvedl se: zatímco kráčel k noži, aby jím přesekl stříbrný kousek pevné pásky, dívka smutně pohlédla na svá stehna – zbyly z nich jen obrysy, jinak je celé zahalila izolačka, v jejímž pevném sevření bude muset setrvat sedm... Ne! Nevěřila, že ji tohle vězení bude tísnit sedm hodit, On ji najde dřív! Vysvobodí ji! Nedovolí, aby se tady tak dlouho trápila...
,,Nehýbat... hele, řekl jsem ani hnout!“ pokáral ji, když sebou, vytržena ze zamyšlení, škubla. ,,Nechcete, aby se stalo neštěstí, ne?“
,,To nechci,“ pípla a znehybněla, celá vystrašená hledě na čepel, která se mu objevila v rukách. ,,Prosím, opatrně...“
Zatvářil se omluvně: ,,ty nůžky, co jste našla byly tupé a já to nějak přestřihnout musím, víte? Dám pozor, jen se hlavně necukejte...“
Zadržela dech, sleduje, jak bere konec izolačky do levé ruky a pravou se ho chystá přeseknout nožem.

Vlastně ani nepostřehla, jak se to stalo...
Sám byl vystrašený, tak se mu třeba zvrtla třesoucí se pravice?
Možná...
Faktem je, že si to uvědomila až ve chvíli, kdy se jí ocelová čepel skrz látku džínsů zanořila do měkkého masa třísel: měla dojem, že přímo cítí, jak v ní ostří trhá chabou ochranu pokožky, svalová vlákna, vaziva... Ale že je ještě hůře, si uvědomila, když na rtech ucítila něco teplého, vlhkého, co chutnalo po železe. Svou vlastní krev.
Nůž jí přeťal stehenní tepnu.
Nějak si to nedovedla dát dohromady, ta rovnice nevycházela: na jedné straně bolestné vřeštění, do ruda se zbarvující před chvílí ještě modré džíny, vlhkost ve tváři, strašlivá řezavost jen centimetry od jejího klína... jedna neznámá tam chyběla...
Nedokázala si tu ječící dívku, která se svíjela bolestí, bezmocně zíraje na krev, stříkající z ní v rytmu úderů jejího srdce, spojit se sebou samou... Dlouho ne. Zírala na šklebící se ránu v sekem rozevřeném deninu a nevěřila. Takhle zbytečně to neskončí... takhle ne...

,,Slečno!“ zajíkl se hystericky a konečně ji tak přivedl k vědomí, k poznání toho, jak rychle z ní uniká život. ,,Slečno, tohle jsem nechtěl! Já...“ zvedl se na nohy, couvaje ke dveřím tváří v tvář na zemi se zmítajícímu děvčeti. Uvědomil si, že má rudé dlaně: horečně si je začal otírat do červené mikiny. ,,Já nejsem vrah! Já jen chtěl pomoci rodině!“
,,Pomoc!“ zakňučela, marně se pokoušeje přitisknout k ráně druhé stehno. ,,Rozvažte mě!“ vzlykala, bez sebe úzkostí i šokem z nečekané bolesti. ,,Rozvažte mě! Doktora! Nechci umřít, nechci! Prosím, rozvažte mě! Pomozte mi přece!“
Pomalu zakroutil hlavou, oči vytřeštěné: ,,já,“ pronesl šepotavě, ,,já nejsem vrah, slyšíte? Tohle je omyl.. všechno to byl omyl a já,“ chytil se za střapatou hlavu, krok za krokem se blíže východu z půdy, ,,já za to nemohu, ujela mi ruka, já,“ poslední slova křičel, ,,já NEJSEM VRAH!!!“
Nůž upustil na zem, náhle se rozeběhnuvše ke dveřím.
Jakoby mohl utéci před svým činem, zodpovědností, svědomím.
,,Ale budete!“ zanaříkala zoufale. Musí ho přesvědčit, aby se vrátil, musí ho donutit, aby jí pomohl... nemůže ji tu nechat vykrvácet jako psa... ,,Já... já tady umřu! Nesmíte pryč, vždyť... jestli mě nerozvážete, tak tady umřu...“ zalykala se pláčem: skoro jí nešlo rozumět. ,,Budete vrah! Jestli se nevrátíte, tak mě zabijete... vraťte se, prosím... prosím!!!!“
Sklonil oči, poslepu hmataje po klice. ,,Promiňte, slečno! Promiňte, ale já nejsem vrah. Nejsem,“ blábolil, nechávaje kňučící raněné děvče za sebou. ,,Je mi to moc líto... ale nikoho jsem nezabil, nikdy jsem to ani nechtěl udělat.“
,,Jste vrah... Mě to tak...“ zaskučela, zaskočena stále více se ozývající ranou. ,,Pomozte mi přece... když... na to něco přitlačíte, tak... prosím!“
Kousl se do rtu a udělal k ní krok – pak však rychle sevřel kliku. ,,Promiňte,“ vzlykl těsně předtím, než zmizel ve dveřích. ,,Tohle nebylo v plánu!“

Nevrátil se.
Modlila se aby mu došlo, že ji tu nechává v bolestech, odsouzenou k tomu sledovat svou vlastní pomalou smrt vykrvácením...

Slyšela jen, jak startuje auto a odjíždí pryč.

Jejím jediným štěstím se ukázal být pohozený nůž, pachatel toho všeho: ačkoliv ne, nemohla k němu být nespravedlivá – žádná čepel nevraždí sama, vždy ji vede lidská ruka. Teď posloužil lepším účelům: s přerývaným vzlykotem si jím přeřezala pouta na zápěstích a uvolnila si stehna, pěstičky tisknouc k zející ráně.
Tepenní stehna... vyškrtla si z hlavy vše, co si o ní pamatovala ze školy. Ne... tu chvilku, než přijde on s parťákem, to vydrží... přežije.
Nehledě na bolest, co ji týrala čím dál více, na malátnost, co jí motala hlavu, na trudné myšlenky, které si našly cestu do jejího vědomí.
Několikrát se pokusila vstát: jen proto, aby pokaždé znova klesla do rudé louže, ohromena svou slabostí.
Měla karty rozdané od začátku: její taktikou bylo vyčkávání. Ne na zázrak, ale na jistotu. Na jeho příchod...



Hlava dívce klesla na prsa: trhnutím ji zase zvedla, vůbec si nepamatuje na okamžik, kdy se jí zavřely oči. Pokusila se maličko převalit, zmatena ztuhlostí, co se jí šířila tělem společně s tupou bolestí. Zachvátila jí každý nerv, týraje všechna jejich zakončení – a šířila se neurony až do mozku, který ji v reakci nutil do zmučených výkřiků, které... které se během minut změnily na žalostné sténání.
Bolest... někde četla, že je to dar bohů lidstvu... že člověka nutí, aby si uvědomoval své meze a pak byl popřípadě pyšný na jejich překonání: kdyby teď byla mladičká rukojmí schopna uvažovat, poslala by dotyčného autora někam.
Jenže její myšlenky se vůbec netočily kolem filozofie
Lapala po dechu, před očima černo. Vlastně nevěděla, zda má víčka otevřená, či zavřená.
Připadalo jí, že musí řídit každé zvednutí vlastního hrudníku: proč najednou bylo to, co jindy brala za tak automatické, že na to ani nepomyslela, tolik obtížné?
Cosi se vynořilo z hlubin toho podivného oceánu těžkosti, jehož masa jí zalehla plíce a drtila křehké kosti drobného těla. Ach, zase tváře. Jejich tváře... obličeje těch, které tak moc toužila znovu spatřit...
Hlavou sípající, bolestí se kroutící dívce bleskla absurdní myšlenka: jestli ho to, co se jí dneska stalo, obměkčí natolik, aby po její záchraně zapomněl na všechna ta zklamaná slova o manželství a požádal ji o ruku...
Zasténala, maličko krčíc nohy: vlastní tělo ji odmítlo poslechnout.

Ten mobil... sledovali ho, určitě... už se blíží tou ohavnou... cestou, kterou sem přijela i... ona s únoscem..
Dokonce i myšlenky již měla trhané – jako někdo, komu se z únavy či přemíry alkoholu koktavě plete jazyk.

Víčka jí těžkla: aha, pomyslela si, cítě, jak se jí klíží oči, tak jsem je přeci jen měla otevřené... ale.. proč ta tma?
Jí milé líce zmizely, nahrazeny právě temnotou, z níž se předtím zjevily. Zraněné děvče sebou neklidně zavrtělo, tohle se mu nelíbilo: má být světlo, vždyť je den, venku zpívají.. zpívají ptáci!
Ale trpělivost, on tu černotu zažene... zažene její strach ze tmy stejně jako když ji bere za ruku ve chvíli, kdy se s poděšeným výkřikem vzbudí uprostřed noci.
Bude tu každou chvilku.
Ona... se zatím uvolní, maličko si... odpočine.
Něco ji udeřilo do týla: zmateně zamžikala slepýma očima. Prostinké řešení, že se zvrátivší se hlavou uhodila o krov za zády, ji nenapadlo.
Přes rty jí přejelo jen tichoulinké zašeptání, které se zlomilo v přidušené vzlyknutí.
Hned tu bude...
Obejme ji, pohladí, tak jako... jako vždy.
Dlaně jakoby jí už dále nepatřily: sklouzly ze stehna a přitiskly se jí na prsa, když z posledních sil zkřížila ruce na hrudi, aby si udělala trošičku pohodlí. Ospalost ji přemáhala.
Ale byla to jen ospalost, ta přejde. Je pouze unavená... dopřeje si chviličku odpočinku, než ji vzbudí jeho polibky.
Na tváři i bradě ucítila cosi teplého a vlhkého.
Však on přijde, kývla pro sebe souhlasně. Bude u ní v tu ránu.
A ona... ona si zatím o něm nechá zdát........................



mmmmmmmmmmmmmmm

m

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
JSSVLVKMK


Založen: 21. 11. 2007
Příspěvky: 311
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Och, tak takový šok jsem už dlouho nezažila! Shocked Shocked Surprised Surprised Shocked

Zpočátku jsem si myslela, že budeš líčit jeden obyčejný den novinářky a krutou 24 hodinovou cestu chuděry, co čeká na zázrak! Překvapení v podobě přepadení banky... tak to jsem fakt nečekala, ale o to to bylo napínavější a krásnější!

Vylíčila jsi to vše tak úžasně, jako bych měla pocit, že já jsem ta zajatá a mým únoscem tvá povídka! Jo, bylo to tak! Odstavec po odstavci to bylo napínavější a napínavější! Krutý příběh únosce, který není ojedinělý, ba naopak! K čemu všemu vede úzkost... Parádně popsáno!

Víra a nadějě - moc se mi líbilo, jak si stále blondýnka opakovala slova útěchy, že pro ni přijde, že ji najde, zachrání! Skvělý! S koncem jsme čekala, jak se rozrazí dveře a Semir ji zachrání! Avšak tvůj konec tomu dodal temnoty a chmurnosti, kterou byla potažená celá povídka! Otevřený konec, to bylo to nejlepší na celé povídce, to nejvíc napínavé! Sakra, teď z toho asi neusnu, jak budu přemýšlet, co všechno se dál stalo! Crying or Very sad Very Happy Wink

Tahle větička mě dostala! Pravá lidská sobeckost a předvádivost, chlubivost:
,,už jsem vám říkal, jak jsem byl u toho, když tehdy tenhleten zastřelil tu holčinu? Ne? No, už vám to vypadalo, že všechno dopadne dobře, ale...“



A obrázky? Skvěle doplnily "atmosféru"! Very Happy A navíc jsou moc pěkný, krásný jak malý ocelot, Persephone a další tvé obrázky! Wink

_________________
Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka Very Happy)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1544
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Opět velice děkuji za dlouhý a konkrétní koment!

O konci bylo rozhodnuto předem, chtěla jsem, aby se nedočkala. A co bylo dál? Tohle - píši to bílé, abys to nemusela číst, pokud si nechceš zkazit vlastní představu: vyčerpaná, krvácejí dívka upadla do bezvědomí a tak jí ruce, kterými si předtím tiskla ránu, klesly podél těla a ona celá sklouzla na zem. Krev jí tak z žil mizela rychleji a rychleji. Semir dům, kde byla vězněna, nakonec našel docela rychle pomocí jejího mobilu: vyběhl nahoru s doktory v zádech, ale přišel moc pozdě. Dívka ještě žila a srdce jí maličko tlouklo, ale už ani nevěděla, že ji k sobě komisař tiskne a snaží se jí pomoci. Nevnímala. O pár minut později zemřela a nikdy se tak nedozvěděla, že její milý pro ni skutečně přišel Smile

Jsem ráda, že se Ti líbily obrázky... a situaci jsem se snažila popsat co nejvěrněji a hlavně tak, aby pachatel nebyl tak úplně nepravděpodobný. Mám dojem, že jsem vycházela hlavně z toho, že spousta obětí trestných je zabita nezamýšleně, až v důsledku Sad

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 120
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
Surprised Surprised Surprised Surprised Shocked Shocked Shocked jsem v šoku Surprised Sad Shocked ta povídka mě šílenš rozesmutnila Crying or Very sad

..........jak se cesta do banky může zvrtout co??? a přitom je to takov rutinní záležitost....... Sad

napsala jsi to tak přesvědčivě a úplně jsi to vystihla že jsem si to dovedla představit i v obrazech....

ze začátku jsem věřila že se opravdu nakonec objeví stejně jako sluníčko po bouřce ale ke konci mi bylo jasný, že tenhle boj je asi prohraný Crying or Very sad

abych řekla pravdu je mi to hodně líto........ Confused Crying or Very sad Crying or Very sad ale je hezký že do poslední chvíle věřila..... naděje prý umírá poslední, asi na tom něco bude.........

Trpěla tam ještě dlouho???? upřímně doufám že ne........

kvůli tobě asi dneska neusnu Wox....... jinak to bylo.......... Crying or Very sad bůůůůůůůůůůůůů bůůůůůůůůůůůůůůů

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1544
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jejda, ReeR, já Tě nechtěla zdeptat Embarassed Embarassed Embarassed Embarassed ale na druhou stranu jsem ráda, pokud povídka nějak emočně zapůsobila Embarassed a každopádně děkuji za komentář! Smile

O špatném konci bylo rozhodnuto předem: hodně jsem se snažila představit si sama sebe v její kůži, možná nejvíc ze všech mých povídek. Jak by se chovala dívka, která nemá možnost obrany a dostane se do takové situace? Má se snažit spíše spolupracovat, nebo to risknout a přece jen zkusit nějak bojovat? Myslím, že bych se zachovala právě jako ona: byla bych strašlivě vyděšená, plnila všechny jeho příkazy a u toho žebrala, aby mě nechal žít.

A špatný konec je tam schválně, aby se ukázalo na jeden fakt: totiž že úmrtím při trestných činech dochází někdy náhodně, nedomyšleně. Tenhle klouček si dívku neodvedl s tím, že ji zabije. Vůbec ho to nanapadlo. Jen pak, když se dostal do situace, že kvůli němu byla ohrožena na životě, neunesl zodpovědnost a utekl.

Cesta do banky může změnit život, to ano... Smile život není Cobra 11, kde se umírá v hrdinských scénách nebo se silnou pointou Sad

Semira, co tam přijde a zachrání ji, jsem tam nechtěla. Ani to, aby se spolu mohli rozloučit...

A jestli blondýnka trpěla dlouho? Ne, už ne. S posledními řádky omdlela, takže si přestala tu ránu držet a pak, jak přicházela o krev rychleji, propadala se do hlubokého bezvědomí. Už necítila bolest, na druhou stranu se ale nikdy nedozvěděla, že tam pak Semir skutečně přišel. Ještě chvíli jí v tu chvíli bilo srdce, ale už komisaře nevnímala a za pár minut zemřela.


Díky ještě jednou za dlouhý koment, ReeR, hrozně moc potěšilo, že jsi napsala, co sis u toho představovala a o čem u toho přemýšlela, takové reakce mám moc ráda, hodně se díky nim dozvím, jak povídka působí Embarassed děkuji!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 120
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
emočně zapůsobilo??? emočně mě to rozložilo a spalo se mi pěkně blbě Crying or Very sad

bylo to až nechutně reálný Crying or Very sad a reálnější a svým způsobem krásnější byl ten smutný konec, fakt to připomínalo běžný život, žádní hrdinové......... Crying or Very sad

myslím že na jejím místě bych se zachovala taky velmi podobně ale když teď vím že i to bylo k ničemu........... blbá náhoda jí připravila o život Sad

taky bylo moc napínavý jak jsem pořád netušila jak k té ráně přišla, a pak takový omyl. ale bohužel i omyl je vražda Crying or Very sad
bylo to porstě moc hezký a smutný a mě je zase na nic............. Crying or Very sad

jinak to ale bylo super dílko, smutný ale dokonalý Crying or Very sad

zasáhlo mě to víc než sem čekala.......... brrrrrrrrrrrr

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1544
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Jaj... snad nemáš ty ošklivé, svíravé pocity jako já, když si přečtu povídku se špatným koncem Embarassed omlouvám se, nechtěla jsem Ti zkazit náladu Embarassed Embarassed
Těší mě, že Tě to zasáhlo a přišlo Ti to reálné. Moc díky za tenhle názor!

Ale podle mě by takové jednání nemuselo být k ničemu... jistě, tato dívka o svůj život přišla... ale to měla smůlu. Myslím, že správným jednáním - minimálně pro dívku - je poslechnout Sad protože pokud nemáš sebemenší šanci se ubránit, je dobré nevzdorovat a dát svému únosci svým způsobem pocit bezpečí. Aby nezískal pocit, že je Tě nutné jako svědka odstranit...

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 120
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
jo.svíravý a opravdu nepříjemný pocity, to je přesně ono..... Crying or Very sad

už jsem tu přečetla hodně povídek ale musim říct že stačí abych si přečetla název týhle na hlavní stránce a zamrazí mě

snad se z toho dostanu........ Laughing chtělo by to něco veselýho...

chtěla jsem tím výrokem naznačit spíš to že jakýkoli chování může vést ke stejně zničujícím následkům..... (mám spoustu pocitů a mysšlenek ale lítaj mi zmateně v hlavě jako můry kolem světla a ne a ne je chytit Very Happy )

máš vážně dar zaujmout.......je to propracované, živé, reélné a .............zatracené smutné

ale narozdíl od happy endu to je originální..... Very Happy Laughing

tohle ve mě nechalo stopu (alespoň prozatím Very Happy Smile Laughing ) a nejsem si jistá jestli by se mě to tak dotko kdyby ji nakonec našel. řekla bych si "další úspššně vyřešený případ, gratuluju Semíre...." a nejspíš bych to přešla

ten konec má své kouzlo......... Wink

(plácám co??? Laughing Smile Very Happy )

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1544
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Neplácáš, ReeR! Já si opravdu MOC cením komentářů, ve kterých někdo písne i své emoce, skutečně mě těší. Protože každý autor přece chce, aby povídka či jiné dílko nějakou reakci u čtenáře vyvolaly - a já pochopitelně chci vědět, zda čtenář reaguje tak, jak jsem v to doufala Embarassed tohle forum je pro mě takové malé cvičiště, takže jsem vděčna a ručku líbající za každou reakci, skutečně! Smile

Ještě jednou děkuji i za pochvalky a... ráda bych psala ještě syrověji, realističtěji Confused tohle bylo přece jen dosti naivní...

Fí na minulém foru podotkla jednu věc: do komentáře napsala, že by bylo zajímavé popsat ,,pohádky", co si ona umírající dívka říkala, aby si vysvětlila, proč u ní Semir ještě není. Víš, takové lži typu ,,na dálnici je zácpa, proto se zdržel". Bylo by zatraceně čtenářsky vděčné to tam dát... ale tehdy mě to nenapadlo Sad

A jinak se omlouvám, pokud Tě to zdeptalo Embarassed nemohu říci, že tato povídka neměla za účel podnítit smutnou náladu, ale ony svíravé pocity znám a mrzí mě, pokud Tě přepadly zrovna u mě.

Nu a něco veselejšího? Doporučuji vyhnout se povídce Bílé světlo Embarassed Embarassed Embarassed a kdybys chtěla něco ,,rádoby vtipného" ode mě, tak pak je tu třeba kolosální blbina Technická, pane inženýre! Wink

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 120
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
dneska už je to lepší......... můžu na nadpis kliknout aniž by mě přepadly mučivé pocity beznaděje a zoufalství Very Happy Smile Very Happy

za pochvaly nemáš zač......... opravdu to bylo pěkný...

Co že to nemám číst?? Bílé světlo??? hned jak budu mít čas tak se na to mrknu Very Happy Smile doufám že u toho nenapláču nový oceán.. Very Happy Smile

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Ivett


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 50
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Velmi emotivní povídka... Embarassed Dobře napsaná, ale jak už tady několikrát padlo, se smutným koncem Crying or Very sad Crying or Very sad ...přečetla jsem si ji hlavně proto, protože právě teď dočítám jednu knížku s podobným námětem. Také tam byli rukojmí a únosci...akorát snad hlavní hrdinka přežije Wink ...nicméně vydařené dílko - ještě ty obrázky k tomu - teda z toho posledního mi jde mráz po zádech Confused ....trochu jsem zklamaná, že to nedopadlo lépe...ale ty už jsi to tu vysvětlovala....nicméně mě to pěkně naštvalo, že ten únosce takhle zpanikařil a nepomohl jí... Rolling Eyes ...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Woxys
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1544
Bydliště: ČR
Odpovědět s citátem
Díky, Reer Smile a ještě jednou promiň, vážně jsem Tě nechtěla zdrbnout Embarassed

Ivett: moc Ti děkuji za komentář, jsem ráda, že se Ti spolu s obrázky líbila a těší mě i to, že jste veskrze všichni čekali happy end Smile a to víš... málokterý zločinec dokáže nést odpovědnost za své činy Crying or Very sad Sad ještě jednou díky!

_________________
Jsem Aleš Vávra Povídkového fora! Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Pietro


Založen: 13. 08. 2014
Příspěvky: 265
Odpovědět s citátem
Na toto lze jen toto: Fňuk! Crying or Very sad

Ta neutuchající naděje... Jsem asi sentimentální...

Ač deprésivní, tak krásné. Exclamation

Ten poslední obrázek je vševypovídající.

_________________
Andreamil z DF. Zde na PF jsem autorem, zde také čtu a komentuji.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Hartmutt Freund z KTU


Založen: 21. 07. 2014
Příspěvky: 247
Odpovědět s citátem
Pietro: Přesně tak, moje slova.

Jinak krásné, název se naprosto hodí, a krásný děl skvěle doplnují úžasné obrázky.

_________________
Seriálový maniak
---------------------
http://hawaii5o.cz/
http://hawaii5o.cz/forum
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
S nadějí
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma