AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Do třetice všeho zlého
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
Byl by to den jako každý jiný. Ale nebyl. Tom jel po dálnici sám. Pomalu se ani nesoustředil na řízení. Hlavou mu běžely vzpomínky na včerejší akci.
Jeli se Semirem po dálnici, když je předjelo rychle jedoucí auto. Malý turek dal hned na střechu Tomova modrého Mercedesu majáček. Modrooký komisař sešlápl plynový pedál a začali pronásledovat černou Audi. Zničehonic se na policisty sesypal déšť kulek. Z vysílačky se ozvalo hlášení o rychle jedoucí Audi, ale to už Tom se Semirem byli rychlému autu na dosah. Audina se jim ale ztratila. Jeli dál stejným směrem a po chvíli ji opět uviděli. Stála u motorestu. Tom zajel na parkoviště. Ještě ani nezastavil a Semir už běžel k autu. Jenom tam doběhl, začalo vzduchem létat olovo. Semir se ještě stihl skrčit za nalezenou Audinu. Tom, krytý za svým CLK, začal pálit po pronásledovaných. Pak se vše seběhlo moc rychle. Palba ustala. Semir ještě chvíli počkal, jestli jim třeba jenom nedošly náboje. Ale nic se nedělo, tak vylezl ze svého úkrytu a běžel k motorestu. Tom vyběhl za ním. Opatrně vešli do motorestu. Ale tam nebyli. Nechali po sobě hotovu spoušť. Nalezli číšníka. Byl mrtvý. Odteď už nehledali jenom chlápky, kteří jeli rychle po dálnici, odteď už hledali vrahy. Proběhli kuchyní ven a hned je uviděli. Utíkali po louce k nedalekému lesíku. Naši dva policisté se za nimi rozběhli a upozornili je, že jsou od policie. Když ti tři nereagovali, Tom vystřelil do vzduchu. Potom se strhla nová přetřelka. Tom se Semirem dva z nich zastřelili, ale ten třetí stále unikal. Schoval se v lesíku a dvakrát vystřelil. První rána zasáhla Toma do ruky. Bolelo to, ale bylo to jenom škrábnutí. Druhá rána si našla Semira. Ale to už nebylo nic povrchového. Trefil ho do hrudníku. Tom učinil zdánlivě marný pokus o zásah. Věděl, že je malá šance, že ho trefí, ale skusil to. A ono to kupodivu vyšlo. Tom se hned rozběhl k Semirovi. Ještě za běhu volal sanitku. Když doběhl ke svému parťákovi, byl Turek už v bezvědomí. Sanitka přijela rychle. Semira odvezli do nemocnice. Tom trval na tom, že pojede s nimi. Když přijeli do nemocnice, odvezli Semira rovnou na sál. Tomovi, proti jeho vůli, ošetřili střelnou ránu na pravé ruce. Jelikož dostal nějaké tišící léky, sotva došel k lavičce, na které seděla šéfová. Upadl by, kdyby ho nazachytila, Posadila ho na lavičku a raději si sedla vedle něho. Tom si opřel hlavu o její rameno a ihned usnul. Seděli tam takhle asi pět hodin, když ze sálu vyšel doktor. Netvářil se zrovna vesele. To Annu vyděsilo. Jakmile k ní přišel, sdělil jí, že její podřízený žije, ale že je v kritickém stavu. Chtěla se radovat, ale nechtěla probudit Toma. Lékaři poděkovala a zase se usadila. Tom jakoby něco vytušil, vzbudil se a chtěl vyskočit na nohy. Zůstalo ale jenom u toho přání. Zamotala se mu hlava a on by upadl, kdyby ho Anna naposadila zpět na lavici. Řekla mu, že Semir žije. Tom vysřelil ruce vysoko na hlavu a začal se smát. Rychle ale dal ruce dolů. Jeho zraněná ruk se ozvala. Šéfová mu řekla, že měli upravené zbraně a tím pádem větší ráži kulek. Odvezla Toma domů a sama se šla opláchnout, aby se mohla vrátit do své kanceláře. Ráno se Tom oběvil v kanceláři a jakmile ho šéfová uviděla, hned si zavolala k sobě do kanceláře. Hned mu z plných plic řekla, že měl zůstat v posteli, že je zraněný. Tom jí hned začal oponovat, že mu nic není, že musí pracovat, aby na Semira tolik nemyslel.
Jel teď tedy po dálnici sám a stejně na Semira musel myslet . Raději se otočil a jel zpátky na služebnu. Když přijel, všichni se na něho dívali hrozně mutnými pohledy. Jemu to došlo . V hlavě se mu začaly honit vzpomínky na společně strávené chvíle se svým parťákem. Z úst se mu vydral slabý výkřik. Potom zakřičel: "Semire, to ne!". Petra se na něho nechápavě podívala a řekla:
"Počkej, špatně jsi to pochopil, se Semirem nic není. " Oddechl si ale uvědomil si, že se stejně všichni tváří smutně.
"Tak co se ale stalo? Všichni se tu tváříte tak divně. A kde je vlastně šéfová?" zeptal se nechápavě.
"To je právě ono. Divím se, že to ještě nevíš. Šéfku odvezli do nemocnice."
"Co se sakra stalo?"
"Někdo na ni vystřelil, když stála v kanceláři u okna a telefonovala." Petra se na Toma podívala pohledem plným strachu.
"Proč se na mě tak díváš?" nechápal Tom.
"Vypadáš hrozně. Jsi úplně bledý. Je ti dobře?"Tom jí ani neodpověděl a odešel do své kanceláře. Byl tam ale jenom chvíli, když se vrátil a zeptal se Petry, do jaké nemocnice Annu odvezli. Jakmile to zjistil, rozjel se tam.
V recepci nemocnice mu sdělili, že Anna je ještě na sále. Poděkoval a šel počkat na lékaře. Jenom si modrooký komiař sedl na tu důvěrně známou lavičku, vzpomněl si jak tu včera seděla a on měl hlavu na jejím rameni a spal. Nevěděl jak, ale nějak si to pamatoval. Jakoby to viděl. Zrovna v tu chvíli přišel lékař:
"Pan Kranich?"zeptal se pro jistotu.
" Ano, to jsem já. Jak je na tom paní Engelhardtová? Bude v pořádku?"
"Vaši nadřízenou jsme operovali, protože ji kulka zasáhla do hrudníku. Ale na vaši otázku, ano, myslím, že bude v pořádku. Ale řeknu Vám, dvě operace hrudníku kvůli střelnému poranění za dva dny, to jsem ještě neviděl."
"Můžu se vás ještě zeptat, jak se daří mému kolegovi?"
"A jak se jmenuje váš kolega? Snad to není pan Semir Gerkhan?"
"Je."
"Je na JIP, ale myslím, že už se i probudil. Předpokládám, že se za ním chcete jít podívat. Jenom bežte."
"Děkuji, pane doktore," poděkoval Tom a šel za Semirem.
Když už konečně našel dveře, za kterými měl ležet Semir, začal mu zvonit telefon. Byla to Petra. Volala kvůli výsledkům, které měly přijít z KTU. Kulky se shodovaly. Tentokrát ale střelec střílel ze vzdálenosti asi 200 metrů. Tom Petře poděkoval a šel se podívat na Semira. Když vešel, Semir spal. Posadil se do křesla, které stálo jenom kousek od jeho postele. Možná únavou, možná bolestí, která se mu před chvílí ozvala z rány na pravé ruce, Tom za chvíli usnul. Tak ho tam našla sestra, když šla zkontrolovat přístroje. Nechtěla ho budit, věděla všechno. Došla tedy jenom pro deku a přikryla ho. Jenom co odešla, Semir se vzbudil. Byl zmatený, ptal se, kde je. To vzbudilo Toma. Hned byl u Semira. Všechno mu řekl. Ten tomu ze začátku nemohl uvěřit. Víc než zděšení pak nejspíš zvítězil strach o svou nadřízenou. Tom mu řekl, že je mimo nebezpečí, ale že ještě spí po operaci a že hned jak půjde od něho, tak se na ni zajde podívat. Jenomže přišla sestřička a když viděla, že je Semir vzhůru, Toma vyhodila ven se slovy, že pacienet musí odpočívat.
Přemýšlel, kam by šel. První, co ho napadlo, byla služebna. Doufal, že tam nikdo nebude a on bude moci klidně přemýšlet. Ale to se spletl. Když zaparkoval auto na své místo, v oknech se ještě svítilo. Přišlo mu to divné. Pro jistotu se ujistil, že zbraň je na svém místě. Když vyšel po schodech, uslyšel hlasy. Nakoukl dovnitř a raději hned zase zalezl za roh. Mezi psacími stoly stál muž se zbraní a ohrožoval osazenstvo služebny. Byl ale naštěstí k Tomovi zády. Ten se k němu přibližoval krůček po krůčku. Upozornil ještě Petru, aby byla zticha a kousek se uhnula. Petra se začala kousek po kousku přesunovat vedle. To už si Toma všiml i Hotte s Bonrathem. Tom stál už jenom kousek za útočníkem, když se otočil a vystřelil. Výstřel zasáhl Toma do nohy. V tu chvíli se na muže vrhli uniformovaní policisté. Bohužel z leknutí vyšel z pistole další výstřel. Ten zasáhl Toma pod žebra. Ozbrojený muž byl zneškodněný, Petra zavolala záchranku. Byli tu rychle. Toma naložili do sanitky a s houkající sirénou ho vezli do nemocnice. Třetí postřelený policista za tři dny. V nemocnici už bylo vše připraveno a zřízenci vezli pacienta rovnou na sál. Pro lékaře to byl velmi těžký souboj se smrtí. Ale nakonec přece jenom zvítězili.
Mezitím už Semir ležel na normálním pokoji a nic netušíce spal. Vedle v pokoji taktéž klidně spala Anna.
Zatímco Tom na sále bojoval o svůj život, na stanici si pro útočníka přijela kriminálka. Jenom co ho odvezli, Petra na služebně pozhasínala a zamkla. Ani se nemuseli domlouvat, kam jedou. Všichni chtěli vědět, jak na tom je jejich kolega, který jim zachránil život a o ten svůj málem přišel.
Mezitím v nemocnici převezli Toma na oddělení ARO. Komisař Kranich byl ve stabilizovaném, nicméně kritickém stavu. Při operaci upadl do komatu, ze kterého se už bohužel nemusí probudit. Tak zněla slova lékaře, která si vyslechla Petra se svými kolegy. Ani jeden z nich si vlastně neuvědomil, že mohl být už dávno po smrti, nebýt jejich statečného kolegy, který neváhal a nasadil vlastní život za život jiných. Petra seděla u jeho postele celou noc a když ráno přišli lékaři na vizitu, skoro se lekla, že se Tomovi něco stalo. Všechno ale bylo při starém. Když odcházela ráno z Tomova pokoje, zahlédl ji otevřenými dveřmi Semir. Byl celý veselý a volal na Petru, aby se u něho zastavila. Jak se zdálo, Semir nic o Tomově zranění nevěděl. Chvíli si sním povídala, ale pak se vymluvila na práci a chtěla odejít. Když už sahala na kliku, Semir na ni zavola: "Pozdravuj Toma. A ať se tu někdy zastaví, když bude mít čas." Ještě že stála k Semirovi zády. Do očí se jí vedraly slzy a jenom tak tak že to na jejím hlase nebylo znát.
"Vyřídím. Měj se hezky. Ahoj," a byla pryč. Před nemocnicí, ve svém autě, se Petra naplno rozplakala.
Na stanici vládl obvyklý zmatek. Jako každé ráno, povzdechla si Petra. Jenom co se objevila ve dveřích, Hotte na ni volal: „ U šéfky v kanceláři na tebe někdo čeká," a potutelně se na ni usmál.
"A kdo?"
"Jenom běž a uvidíš." Šla se tedy podívat, kdo by to mohl být. Když vešla, málem se jí podlomila kolena překvapením.
"Franku, Sussano! Co tu děláte?" ptala se hned.
"Zaslechli jsme, že vaši komisaři se povalují v nemocnici a tak jsme si řekli, že vám trochu vypomůžem. Jestli vám to teda nevadí," dodala rychle s úsměvem.
" Vás nám seslalo samo nebe. Jak by nám to mělo vadit? Copak za šéfovou, za tu vyřizuju administrativu já, ale chybí nám tu komisaři. Jak na dálnici, tak v kanceláři. Ale jenom se bojím, že až se podíváte na jejich stoly, tak si tu výpomoc rozmyslíte."
"Slíbili jsme pomoc, tak jenom tak nevycouvem. My jsme teď byli vlastně bez práce. Naše oddělení se rušilo. Dostali jsme dovolenou a pak se uvidí. A jelikož se policejní ředitel doslechl o vaší situaci a věděl, jak na tom jsme, poslal nás sem." Petra jim rychle řekla, co je jejich úkolem a šla zvedat telefon, který na jejím stole zvonil téměř nepřetržitě.
Když jim všem skončila služba, chtěli si jít sednout na chvíli někam do baru a popovídat si. Petra se šla právě zeptat staronových kolegů, jestli půjdou s nimi. Susana jí ale řekla, že mají moc práce, ale jestli chtějí, ať jdou. Petra nechtěla, tak si sedla mezi ně a začala jim pomáhat vyplňovat hlášení. Když skončili, bylo krátce po osmé večer. Petra se rozhodla, že se ještě zajede podívat do nemocnice na Semira, Toma a na šéfovou. Semir byl ještě vzhůru a chvíli si s nimi povídal, ale pak byl unavený a oni se šli podívat ještě na Annu. Ta už spala, tak jí tam nechali alespoň vzkaz. Za Tomem je ani nepustili. Rozjeli se teda každý do svého domova.
Dny na stanici plynuly jeden za druhým stále stejně monotónně. Všichni chodili každý den navštívit šéfovou a Semira. Za Tomem pustili ale jenom Petru. Bylo to už čtrnáct dní ode dne, kdy postřelili Semira. Ten se už pomalu uzdravoval. I šéfová vypadala o hodně lépe. Jenom Tom stále ležel na JIP v komatu a nikdo nevěděl, jestli se ještě někdy probudí.
„Ahoj parťáku. Tak dneska je to přesně měsíc, co jsme pronásledovali to Audi. Dneska jdu domů. Je mi až smutno z toho, že ty tu ještě musíš zůstat. Vděčím ti za svůj život. Nebýt tebe, já tu dneska nestojím. Byl bych dávno po smrti. Tak se měj, já se za tebou zase někdy stavím." Před nemocnicí na něho čekala Petra. Chtěla ho hodit domů, ale on nehctěl. Chtěl se jet podívat na stanici. Když tam přijeli, všichni ho vítali potleskem. Byl rád, že je zase mezi svými, ale přesto nebyl úplně šťastný. Chyběli tu dvě nedílné součásti služebny a jeho života. Šéfová a Tom. Šéfovou by měli pustit už zítra, ale Tom…. Všem poděkoval a šel do své kanceláře. Tam ale viděl Franka a Susanu.
"Promiňte, já jsem si neuvědomil, že tu teď pracujete vy dva. Nebudu rušit," chtěl se otočit a zase jít.
"Počkej Semire, vrať se přece." Jak rád tahle slova uslyšel. Otočil se tedy a šel se posadit do nabízeného křesla.
"Vlastně jsem se vás chtěl zeptat," začal opatrně, "jestli nevíte něco o tom parchantovi, co to udělal."
"Náhodou víme. Sedí ve vazební věznici, ale v jaké, to ti neřeknu, protože to sama nevím." Ještě chvíli si tam takhle povídali, když Semir najednou pocítil hroznou únavu. Frank ho tedy odvezl domů a pak šli se Susanou na večeři.
"Dobrý den Tome. Je to nespravedlivé. Já si jdu domů a vy tu ještě musíte zůstat i přesto, co jste pro nás všechny udělal. Zachránil jste život Hottemu, Bonrathovi, Petře a dokonce i Semirovi. Vím, co jste zkusil, když jste musel jet tenkrát po té dálnici sám. Vím, jak to nemáte se Semirem rádi. Ale bylo to bohužel nutné. V kanceláři nebo doma byste se asi zbláznil. Ale teď lituji toho, že jsem vás tam poslala. Kdybyste tam nejel, nemusel byste tady teď ležet v komatu a my bychom nebyli v takové nejistotě, co s vámi bude. Je mi to všechno moc líto, Tome. Brzy se uzdravte." Před nemocnicí si stopla taxi a odjela na služebnu. Před budovou se jí do očí draly slzy. Takhle dlouho nikdy pryč nebyla. Co když místo ní teď sedí v její kanceláři někdo jiný? Co když na ni už všichni zapomněli? Skoro násilím se donutila tyto mašlenky vyhnat z hlavy a vešla do budovy. Nikdy si neuvědomila, že tuhle budovu, ty lidi v ní, bere jako samozřejmost. Sotva vešla do dveří, ozval se hlasitý potlesk. Anně se z toho v ořích zaleskly slzy. Tak přece nezapomněli!
"Děkuju vám všem. Ani nevíte, jak jsem se na vás těšila."
"Asi tak jako my na vás, šéfová. Vítejte zpátky. Vaše kancelář je tak jak jste ji před měsícem opustila, jenom sklo je vyměněné. Květiny jsem vám tam chodila zalívat, jak jsme se domluvily."
"Děkuji , Petro. A vám ostatním taky. Semir tu předpokládám není. Mohla byste mi do kanceláře zavolat Franka a Susanu?" Za chvíli se v její kanceláři objevili nejen dva jmenovaní, ale i komisař Gerkan.
"Semire, co vy tady děláte? Němáte náhodou doma ležet a odpočívat?" sjela ho skoro vražedným pohledem.
" Nápodobně šéfová. Copak se to dá doma vydržet? Nemůžu tam jenom tak ležet a koukat do stropu. Vždyť bych se z toho brzo zbláznil. V terénu jsem nebyl, přísahám. Petra mi nechce dát klíčky od mého BMW. Jenom sedím v kanceláři a vyplňuju hlášení. Nuda, ale zase si nemůžu nic udělat," usmál se na ni šibalsky a mrknul na ni jedním okem tak, že se na něho nemohla dál zlobit.
"Máte pravdu, Semire. Doma bychom se asi doopravdy všichni zbláznili. Takže vy nesmíte do terénu, Petra vám ještě alespoň týden nedá klíčky. Frank a Susana to vezmou za vás alespoň do té doby než se Tom… hm, než vy budete schopen vrátit se do terénu. Teď běžte, prosím, všichni pracovat. Mám tu docela hodně práce."
O dva měsíce později
Semir seděl jako každý den po službě v nemocničním pokoji. Už to bral jako samozřejmost. Tomův stav se sice zlepšil, ale stále byl v komatu. Už tři měsíce. Lékaři mu dávali už jenom 5-ti% šanci na probuzení. Každý den mu vyprávěl, co se v práci dělo nového, četl mu jeho oblíbené horoskopy. Zrovna dneska mu vyprávěl, jak jeli s Frankem a se Susanou na KTU kvůli jeho autu, které vyjímečně nesešrotoval on, ale Hartmutt. Cestou se stavili koupit kávu zrovna u toho motorestu, kde Semir málem zemřel. Při této vzpomínce mu ještě teď jde mráz po zádech. Zrovna když mu chtěl říct o tom, jak Frank polil Susaně kalhoty kávou, uslyšel to, na co zatím marně čekal už dva měsíce.
"Tak to měla šéfová radost , ne?" Semir tomu nejdřív nemohl uvěřit, ale pak vzhlédl a uviděl svého kamaráda, jak se na něho unaveně dívá.
"Tome, kamaráde, tak ty ses probral. No díkybohu." Semira začaly pálit v očích slzy.
" Proč bych se neměl probrat? A jak ti vlastně je? Už tě pustili? Počkej, jak dlouho už tady ležim?" zeptal se Tom trochu zmateně.
" Řeknu ti to všechno od začátku. Pamatuješ jak jsme honili tu Audinu? Tak od toho dne jsem tady ležel. Den na to postřelili šéfovou. To si ještě taky pamatuješ?" zeptal se jenom tak pro informaci.
"Jo. Asi jo."
"No fajn. Ten den, co zranili šéfovou, jsi jel z nemocnice domů. Tam ses převlékl a jel jsi zase na stanici. Když jsi přišel nahoru, mezi stoly pobíhal nějaký šílenec s pistolí v ruce. Petra mi vyprávěla, jak jsi šel krůček za krůčkem pomalu za ním. Jenomže on jakoby to prý vytušil nebo co, otočil se a vystřelil. První rána tě trefila do nohy. V tu chvíli na něho skočili Hotte a Bonrath, ale on z leknutí vystřelil ještě jednou. Tentokrát tě zasáhl do hrudníku. To už byla na cestě záchranka a kriminálka, která si toho parchanta odvezla…"
"No a jak dlouho tady teda ležim? Týden? Čtrnáct dní?"
"No tak skoro. Od té doby co tě zranil až do teď to jsou tři měsíce."
"Tři měsíce? Tolik? A jak je na tom vlastně šéfová? A kdy tě pustili? A kdy pustili ji? A jakého máš teďka parťáka?"
"Tome, zadrž. Takže po pořadě. Šéfovou pustili před dvěma měsícema a vede se jí myslím dobře. Hned v den, kdy ji pustili, se vrátila do práce. Mě pustili taky před dvěma měsícema. Od tý doby sem chodim každý den. Celou tu dobu jsem ti vyprávěl co je nového, četl jsem ti noviny. Ale ty jsi pořád spal. A s tím parťákem. Žádného teď nemám. Za nás nastoupili Susana a Frank. Ale to je na dlouhé povídání a já vidím, že už jsi unavený. Přijdu zase zítra." Toma si v nemocnici nechali ještě asi dva týdny a pak ho pustili domů. Jak jinak, nastoupil hned do práce. Zatím jenom vyplňovat papíry, ale byl rád, že už je mezi svými.
Šéfová se rozhodla, že bude za tým dvě, jak se přezdívalo Sus a Frankovi, bojovat. Mluvila s policejním ředitelem a ten slíbil, že mohou zůstat na služebně dálniční policie Kolín nad Rýnem. O pár dní déle, když už byl i Tom zpět na plný úvazek, na tísňovou linku volal anonym, že na dálnici A4 je umístěna bomba. Kobra 11 i Kobra 12 vyrazili zachraňovat životy. Protože jejich revírem je dálnice. A pak že jenom pohádky mají šťastný konec.Smile
KONEC
PS:Je to moje první povídka, tak doufám,že se bude líbit:)[/list]
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Napínavá povídka z tatřka nemocničního prostředí Very Happy
Bylo mi hrozně líto Tomíška... tak moc chránil ostatní, až to málem odnesl... ještěže to vše mělo happy end. A jak se Šéfička milená trápila, to bych nechtěla zažít Sad Chudák, dostat to do žeber jen kvůli nějakému magorovi... Sad

A pobavila mne tahle věta:

Zrovna dneska mu vyprávěl, jak jeli s Frankem a se Susanou na KTU kvůli jeho autu, které vyjímečně nesešrotoval on, ale Hartmutt.

Hahahaha, zrzek sešrotil autóóóóóó Laughing Laughing Laughing Laughing

A také jsem ráda za tým 2, ještěže jsou zpět. Chyběli by mi...

Hezký příběh Very Happy A vítej na fóru Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Velmi zajímavý a hezký debut, kde si zahrála spousta hlavních postav - a hned tři byly v ohrožení! Smile
Paráda Smile
Líbilo se mi, jak byly vylíčeny emoce, ten strach, co o sebe parťáci a šéfová měli. Je vidět, že jsou na služebně jedna parta a to mě moc těší Smile
Poslední věty to krásně uzavřely Smile

Doporučuji ještě jednou se mrknout na chybky, aby byla povídka zcela dokonalá Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Zuz


Založen: 08. 01. 2012
Příspěvky: 49
Bydliště: Telč
Odpovědět s citátem
Velice zajímavý nám?t. Moc p?kné Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 151
Odpovědět s citátem
D?kuji Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Do třetice všeho zlého
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma