AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak se vám líbí (líbila) tato povídka
Super!
100%
 100%  [ 3 ]
Docela dobrá
0%
 0%  [ 0 ]
Nic moc
0%
 0%  [ 0 ]
Hrozná
0%
 0%  [ 0 ]
Celkem hlasů : 3

Letní Olympiáda aneb komisařstvo sportuje
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 48
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Letní Olympiáda aneb komisařstvo sportuje

Polední slunce rozpékalo asfalt na parkovišti před jednou kolínskou služebnou dálniční policie. Bylo horko k zalknutí. Nejhůře na tom byli uniformovaní policisté – stejnokroj jim jen minimálně dovoloval osvěžení. Sice všichni měli letní košile s krátkým rukávem, ale ani ty nebyly příliš vzdušné. A to nelze opomenout další součásti jejich oděvu – kalhoty, ponožky a boty. Jenže jakýsi předpis o uniformách jaksi pozapomněl na horké letní dny, a tak se nebozí policisté museli potit v nepohodlném oblečení. Ovšem ani komisaři v civilu to neměli snazší. Ač Semir i Tom chodili jen v lehkých plátěných košilích, stejně jako ostatní nemohli chodit v kraťasech,
takže i jim bylo příšerné vedro. Snad jediné dvě osoby, které si na teplé počasí nestěžovaly, byly Anna Engelhardtová a Andrea Schäferová. Obě měly na sobě vzdušné blůzičky a sukně krátké do takové míry, do jaké jim to dovolovala etiketa.

Léto nebylo zločincům dost dobré, a tak byl všude až neuvěřitelný klid a práce měli policisté pomálu. Ani jediné okno služebny nebylo otevřené, aby horký vzduch se nedostal k trpícím a znuděným zaměstnancům. Klimatizace hučely, ale nebylo to nic platné.
Semir s Tomem to dokonce začali řešit tak, že si v dobách největšího horka zalezli do prázdných výslechových místností, které se nalézaly mírně pod úrovní terénu, takže tam bylo relativně příjemně. Jenže vedrem otupělým komisařům se již několikrát se tam zabouchnout, takže si museli zavolat mobilem Andree, která se vždy nesmírně bavila, při jejich „zachraňování“. Andrea nikdy nepověděla ostatním o těchto malých nehodách. A bylo by vše tak zůstalo, pokud by si Andrea neskočila v době jedné polední přestávky na oběd. Zrovna to byl jeden z těch dnů, kdy se jim opět podařilo uvíznout. Nikdy si s sebou nebrali klíče. Proč taky, když je Andrea pokaždé osvobodila a dostala následně od Semira dlouhý polibek jako odměnu. Ani jednou si nestěžovala, že za nimi musí jít. Jakmile naši komisaři zjistili, že si zase zabouchli, vůbec se kvůli tomu nevzrušovali. Semir zalovil v kapse kalhot, vytáhl mobil a vytočil Andreino číslo. Telefon volaného se ale rozezvučel na stole vedle monitoru, kde ho jeho majitelka nemohla v žádném případě slyšet. A telefon vyzváněl a vyzváněl. A vyzváněl. Vyzváněl celých deset minut. Pak konečně utichl. Semir rozhořčeně vypnul telefon.
„Kde ta Andrea je?“
„To by mě taky zajímalo. Třeba si zašla na něco k jídlu,“ přemýšlel nahlas Tom
„Tak to tady budem trčet ještě hodně dlouho.“
„No, měl bych nápad jak odsud ven...“ nedokončil větu vyšší z komisařů. Tón jeho odpovědi jasně ukazoval, že v tom bude malý háček.
„Ale?“
„Neobejde se to bez posměšků od kolegů.“
„To néé,“ vzdychl Turek.
„Bohužel.“
„Ale vždyť je tu vlastně příjemně. Nám se přece vůbec nechce ven,“ namítl Semir, kterému se Tomův nápad vůbec nelíbil.
„No, víš, Semire, ale já už celkem nutně musím na záchod,“ šel s pravdou ven Tom.
„Aha. To mění situaci. No dobře, tak komu zavoláme?“
„Určitě ne Hottemu. Ten by jistě už po cestě sem rozkecal, co se děje, a nás by tak uvítalo celé procesí,“ namítl Tom.

Ani netušil, jaké důsledky budou mít jeho slova. Když ještě Andree zvonil telefon, všiml si toho Hotte. A ač se obvykle zdá, že nic nedělá a ničeho si nevšímá, opak je pravdou. Před pár dny zjistil, kam se Semir s Tomem zašívají a teď, když někdo tak naléhavě potřeboval Andreu, nedalo mu to, aby se nepodíval kdo volá. Na displeji telefonu blikalo jméno Semir. Horst nebyl žádný hlupák, aby mu nedošlo, co se děje, a tak se šel podívat. Samozřejmě to nejprve okouknul z místnosti za sklem průhledným jen z jedné strany. Jeho domněnky byly na sto procent správné. Chvilku uvězněné komisaře pozoroval, načež odešel zpátky do hlavní místnosti, aby podle Tomova přání sehnal nějaké to procesí.
„Takže budeme volat komu?“
„No, pokud z toho chceme vyjít s co nejmenší ostudou, hlasoval bych pro šéfovou.“ navrhl Semir
„Ta má moc práce a za tohle by nás akorát seřvala, že jí rušíme od důležitých jednáních. Copak sis nevšiml, jak poslední tři dny jen telefonuje a zjevně něco zařizuje? By mě docela zajímalo co.“
„Jo všiml jsem si toho. Ale co tedy –„ nedokončil větu Semir, protože byl přerušen zaklepáním na dveře. Ty se pomalu otevřely a objevila se v nich Hotteho hlava.
„Ahoj kluci, tak mě napadlo, jestli třeba něco nepotřebujete,“ zeptal se s naprosto bezelstným výrazem ve tváři.
„Nóóóó, něco jo,“ zamyslel se menší z komisařů
„Třeba něco jako klíče?“ Hottův nevinný obličej se začal pomalu měnit v rozesmátý, ale Semir se dál snažil hrát, že klíče vůbec nepotřebujou.
„No to ani ne, ale mohl bys nám, prosím, přinést minerálku?“
„OK“
„Jo a Hotte, nech prosím otevřené dveře. Už to tu potřebuje vyvětrat.“
„Tak jo,“ řekl a zmizel.

Dveře zůstaly malinko pootevřené. Semir si ulehčeně oddychl a jemně do nich strčil. Jaké bylo však jeho i Tomovo překvapení, když se objevily hlavy všech právě nic nedělajících policistů a koukaly na ně. Okamžitě se ozvaly první kousavé poznámky. Semir i Tom nasadili znuděné a lhostejné výrazy a bez odpovědi prošli kolem nich. Dvěmi věcmi si ale mohli být jistí. Zaprvé nikoho neoklamali a zadruhé to do večera bude vědět každý, kdo ten den zavítá na služebnu.

Ke konci odpoledne, když opadl největší žár a osazenstvo DP bylo schopné vnímat co se jim říká, Anna Engelhardtová si konečně oddechla. Dalo jí takovou práci sehnat pro své podřízené místo v tak prestižní policejní soutěži. S uspokojením vyšla ze své kanceláře, aby jim to mohla oznámit.
„Prosím, věnujte mi chvilku pozornosti,“ vytrhla všechny z příšerné otupělosti, “vím, že je pro vás hrozné trávit léto zde na služebně, když se vůbec nic neděje. Proto jsem vám sehnala místo na Letní Policejní Olympiádě.“ Anna se na chvilku odmlčela, aby zkontrolovala účinek svých slov. Byla potěšena, když spatřila zájem v očích jejích podřízených. “Bude to jistě příjemné. Odpočinete si od pracovních povinností a ještě protáhnete svá ztuhlá těla.“
„Skvělé! A co budeme hrát?“ zeptal se Tom, kterého to jistě zaujalo. Sport mu nebyl cizí, a tak byl rád, že si zase něco jednou zahraje.
„Výběr sportů probíhal losováním, aby se všichni například nepřihlásili na fotbal, ale když je to Olympiáda, tak aby se sportovních turnajů konalo pokud možno co nejvíc.“
„Takže čeho se tedy budeme účastnit?“ zajímal se už i Semir
„Los nám určil basketball.“
Z místa, kde stál Semir, se ozvalo jen tiché nešťastné zaskučení.
„Tak kdo z vás se chce zúčastnit?“
„Já do toho jdu,“ ozval se Frank.
„Já taky,“ potvrdil svou účast Tom.
„No jestli by to nikomu nevadilo, tak bych to taky zkusil,“ ozval se nesměle Dieter
„Ale co tě, Dietře, napadá, budeme jen rádi, když si s námi zahraješ,“ byl ujištěn několika hlasy dlouhán.
„Semire, ty nebudeš hrát?“ podivil se Frank
„No víš, když já...“
„Nedělej scény a přidej se!“
„Ale no tak jo,“ souhlasil nakonec nejmenší člen DP.
„Ještě někdo se hlásí?“ zjišťovala Anna.
Nikdo se neozval.
„Ale jste jen čtyři a musí vás být minimálně pět.“ Když se stále nikdo neozýval, vzdala to a prozradila jim ještě jednu informaci, kterou jim dosud tajila: „Trochu jsem s tímto počtem už počítala, a tak jsem zjišťovala, co se dá v takovém případě dělat. Bylo mi sděleno, že si můžeme půjčit jednoho člověka z jakéhokoli oddělení, co se Olympiády neúčastní.“
„Už vím kdo by nám mohl pomoci,“ prohlásil nadšeně Semir a vykouzlil na tváři šibalský úsměv, “nevíte, jak je na tom s účastí KTU?“
Všem přihlížejícím bylo nade vše jasné, koho má Semir na mysli. Mladý technik byl už velmi známou postavou.
„Když mi dáte malý momentík, zjistím vám to“ řekla a odešla do své kanceláře. Tam sebrala ze stolu potištěný papír a vrátila se zpět do hlavní místnosti.
„Tohle je seznam všech stanic, služeben a odděleních, od kterých si můžeme někoho půjčit,“ podala již přihlášeným první papír.
„Kolínská KTU je mezi nimi. Skvělé! Nepochybuju, že bude souhlasit,“ přikývl Turek a okamžitě mu šel zavolat. Když se vrátil, jen zářil. „Hartmutt souhlasil. Říkal, že sem hned jede, aby se k tomu dozvěděl něco víc.“
„Výborně. Tak to je prozatím všechno. Ti, kteří nejsou přihlášení, už můžou jít, stejně vám už skončila služba, a ti co budou reprezentovat se vrátí k nic nedělání a počkají až dorazí Hartmutt,“ rozpustila poradu šéfka. Už se těšila, až se vrátí do své pracovny a konečně si trochu odpočine.

Na stole sekretářky Andrey Schäferové se opět ozval její mobilní telefon. Zvedla ho a chvilku poslouchala. Vlastně téměř pořád poslouchala a jen tu a tam se zmohla na odpovědi typu „ano“, „chápu“ a „jistě“. Když hovor ukončila, ještě stále plně nevěřila tomu, co se dozvěděla. Ale jednu věc věděla jistě: od této chvíle se její život změní, a to od základů. Teď jí však čekala ještě jedna povinnost. Oznámit celou záležitost Semirovi a pak šéfce. Nakoukla k němu do kanceláře. Byl tam sám, Tom si potřeboval něco zařídit. Zlehounka zaťukala na prosklené dveře a vešla. Turek zvedl hlavu a usmál se na ni.
„Ahoj, potřebuješ něco?“
„Semire, musím ti něco říci“
„Ano?“ naznačil Turek, že poslouchá a jen s obavami čekal na to, co přijde. Andrein tón se mu vůbec nelíbil.
„Musím odjet,“ vyhrkla.
„Aha. Ale to se mě přeci nemusíš ptát. Vždyť jsme jen přátelé a každý z nás si může dělat co chce,“ namítl Semir
„Ty to nechápeš. Musím odjet napořád!“
„Prosím? Můžeš to zopakovat? Nejspíš jsem špatně rozuměl.“
„Ne, rozuměl jsi mi úplně dobře. Odjíždím. Už se nejspíš nevrátím,“ zopakovala větu ještě jednou, „před delším časem jsem se přihlásila do organizace, která pomáhá lidem v rozvojových zemích, snaží se, aby se všem dostalo vzdělání, pořádné lékařské péče a tak. Když jsem se k nim hlásila, souhlasila jsem s tím, že když mě budou potřebovat, budu ochotná se sbalit a odjet. A teď ta chvíle nastala.“
„Aha.“
„Promiň Semire. Už musím jít. Tam kam mířím je mě potřeba ještě více než tady. Sbohem,“ rozloučila se a rychle odešla.
Semirem ta zpráva docela otřásla. Během krátkého okamžiku ztratil dobrou kamarádku, přítelkyni. Člověka, se kterým si dobře rozuměl. Teď dotyčná zmizela z jeho života nadobro. Navždy. Už se nikdy nevrátí. A on na tom nic nezmění. Už to nemůže ovlivnit. Musí to vzít, že to tak dopadlo. Ona sice odejde, ale jeho život půjde dál. Tady, v Kolíně nad Rýnem.

Poslední paprsky slunce dopadaly na rozpálenou zem, když na parkoviště před služebnou DP vjela vytuněná oranžová Toyota Supra B se zeleno-bílými ornamenty na boku. Lucy. Tom z okna pozoroval, jak Hartmutt umě parkuje svou milou mezi Semirovo stříbrné BMW a jeho vlastní tmavě modrý Mercedes. Motor ztichl a z auta vyskočil mladík se zrzavou kudrnatou kšticí na hlavě. Prohlédl si své auto a když shledal, že Lucy vypadá velmi dobře i zezadu, vydal se za kolegy, kteří na něj už netrpělivě čekali.
„Konečně vás tady mám všechny,“ pohlédla na pětici před sebou. Semir seděl v bývalém Andreině křesle a točil se v něm. Tom stál opřený o parapet a každou chvíli koukal z okna. Frank právě klečel na zemi pod bývalým Andreiným stolem, protože mu tam vypadl z kapsy telefon a rozsypal se na několik součástek, které Frank nechtěl ztratit. Hledání mu ale ztěžoval Semir, kterému se podařilo ho několikrát nevědomky kopnout do hlavy. Dieter si držel na hlavě studený obklad na bouli, kterou se mu podařilo vytvořit, když se vracel z šéfčiny kanceláře a zapomněl se sklonit. A Hartmutt si vybral jedno z prázdných míst a rozvalil se na něm. Ze své brašny vytáhl počítadlo a hrál si s ním.
„Mám pro vás několik informací. Turnaj se bude konat ode dneška za 10 dní. Každý zápas bude rozdělen do dvou poločasů dlouhých deset minut. A protože budete reprezentovat naši stanici, chci aby vaše hra měla relativně slušnou úroveň. Proto jsem vám sjednala trenérku, která vás naučí jednak základy a pak taky už nějaké složitější věci.“
„Trenérku?“ vyhrkl Tom.
„Ano. Jmenuje se Lilly Fowlesová . Od zítřka budete mít každý den tréninky. Budou dlouhé hodinu a půl, takže od půl sedmé do osmi večer,“ informovala je šéfka. „Takže se na to připravte.“
„A bude za vítězství v turnaji nějaká odměna? Něco, co by nás motivovalo?“ zajímal se Frank.
„Nějaká odměna je, ale je to tajemství, které nevím ani já.“
„Hmmmm,“ zamručela zklamaně polovička Týmu 2.
„Tak, to je prozatím vše, pokud nemá někdo z vás ještě nějaký dotaz?“ rozpustila poradu Anna.

Nazítří v podvečer na parkoviště před tělocvičnou přijelo několik aut: tmavě modré CLK, dvě stříbrná BMW, oranžová Toyota a jedno Porsche v policejních barvách. Jejich majitelé předvedli synchronizované zaparkování, vystoupení a vyndání tašek se sportovním oblečením. Do začátku tréninku jim zbývala ještě půl hodina, a tak se ještě na chvilinku zastavili a povídali si.
„Tak, co myslíte, jaká bude?“ položil otázku, která všechny nejvíce zajímala, Semir.
„Nevím, ale tipuju vysokou metr sedmdesát pět s dlouhými černými vlasy, svázanými do culíku, aby jí při běhání nepadly do očí,“ zasnil se Tom.
„Však zanedlouho uvidíme, jaká bude,“ ukončil debatu Hartmutt a pohledem na hodinky naznačil, že mají nejvyšší čas vydat se do šaten.

Pokud do šatny vešlo pět zcela obyčejně oblečených mužů, tak ven vyšlo pět sportovců. A to doslova. Tílka komisařů odhalovala silné paže a jak se ukázalo, ani Harmutt ani Dieter nebyli žádné slabotinky. Vešli do zhasnuté tělocvičny. Asi po deseti krocích byli oslněni světly, která se náhle rozsvítila všechna najednou. Z druhé strany k nim přicházela jejich trenérka. Všichni kromě Toma vyprskli smíchy a zašeptali mu do ucha pár kousavých poznámek: „tak metr sedmdesát pět vysoká, jo? A s dlouhými černými vlasy?“, protože dívka, která se k nim lehkým krokem blížila opravdu na výšce moc nenabrala. Ve skutečnosti měla jen o pouhých pět centimetrů více než Semir. Krátké hnědé se jí lehce kudrnatili kolem uší. Ač nebyla tou nejštíhlejší dívkou na světa, nedalo se o ní říci, že by byla otylá. Byla tak akorát. Když došla na vzdálenost mezi nimi jen na dva kroky dlouhou, představila se.
„Ahoj, jmenuji se Lilly Fowlesová a vy jste jistě ti pánové od policie, které mi sem poslala paní Engelhardtová,“ usmála se, „jo, a klidně mi říkejte prostě Lilly a na vykání se můžete vykašlat. Nemám to ráda u někoho, koho trénuji.“
„Smím vědět vaše jména? Nejsou tajná, že ne?“
To vyvolalo smích. Pak se postupně jeden po druhém představovali a přitom se je Lilly pozorně prohlížela. Když došlo na Semira, zahleděla se na něj poněkud déle, než u ostatních, takže ani moc nevnímala Frankovo představení.
„Fajn, takže teď když se známe bysme mohli začít s tím, kvůli čemu jste tady. Nebudu vás trápit žádnými proslovy o tom, že během pouhých deseti dní není možné se dostat na výbornou úroveň, ale my prostě pojedeme tak, jak vám to bude vyhovovat. Je v mém i vašem zájmu, abyste tyhle tréninky brali jako zábavu a ne jako povinnost. Zároveň vás ale chci upozornit, že flákání trpět nebudu.“
„Tak a teď konečně začneme. Než však dostane do rukou míče, čeká nás rozcvička!“ zvolala. Během chvilky už poctivě protahovali všechny svalíky a šlášinky. Po pořádném strečinku si každý došel pro míč.

Lilly jim ukázala, jak vypadá správný dribling a jakých chyb je nutné se vyvarovat. Pak zavelela, vytvořili vláček a proběhli snad každým koutem tělocvičny za neustálého driblování. Ani jedinému z našich sportovců se nepodařilo si do míče nekopnout. Po pár minutách si byli ale s každým bouchnutím o zem jistější a jistější. Lilly se až divila, jak moc dobře jim to jde. Jediný, kdo měl malé problémy byl Dieter, ale nebylo to nic, co by se rychle nenapravilo.

Postupně se tak naučili přihrávku a střelbu na koš z místa. Ovšem na velmi elementární úrovni. Střelba byla pro všechny velkým oříškem a sama Lilly přiznávala, že to chce prostě čas a trénink, aby se objevil ten cit pro hození míče.

Hodina a půl utekla jako voda. A to, že byli unavení, pocítili až když ze sebe v šatně svlékali propocená tílka a šortky. Vlažná sprcha nakonec byla nejen osvěžující, ale také jim zázračně dobíjela energii. Když se vraceli ke svým autům, všimli si, že kromě jejich vozítek je tam ještě jedno další. Nedalo jim velkou práci si domyslet, komu patří. Bylo nadevše jasné, že černé BMW patří jejich trenérce. Semir si nemohl nevšimnout, že je téměř stejné jako jeho vlastní. Když odjížděl z parkoviště, viděl, jak do auta nasedá i Lilly a odjíždí pryč. Docela se mu líbila.

Horko nepolevilo ani další den. Spíš ještě zesílilo, a tak se opět celý den na stanici nesl ve znamení hledání nových způsobů jak horku utéct. Mezi novými nápady se objevily takové jako zakoupit chladící pult a vlézt si do něj nebo alespoň v něm skladovat velké množství zmrzliny, polárkových dortů a chladit si v něm vodu. Tento nápad byl ale zamítnut kvůli příliš veliké finanční náročnosti. Ani v podvečer se slunce neumoudřilo a nepřestalo nebohé policisty trápit. Těžko říci, zda sportujícím komisařům vadilo, že v takovém horku musí ještě běhat a dělat fyzicky náročné činnosti, či zda jsou rádi, že alespoň pot řinoucí se z kožních pórů je může ochlazovat.
„...takže to je jeden delší krok, pak jeden kratší, který je zároveň přípravou na výskok, a pak ten výskok samotný, při kterém jde nahoru stejné koleno, jako je střílející ruka. To zvedání kolena je takové vyšvihnutí, které by vám mělo pomoct dostat se ještě výš,“ vysvětlovala Lilly, jaká je správná technika dvojtaktu. Sledovala, jak jsou všichni policisté vzorní a pozorně ji vnímají. S potěšením zaznamenala, že Semir je pozorný mnohem více než ostatní, a ani jí neutekly kousavé poznámky šeptané ostatními sportovci do ucha malého Turka.
„Pokud někdo nemá nějaký dotaz, můžeme si to jít vyzkoušet. Zatím se nemusíte strefovat do koše. Každý si najděte místečko a tam si to zkoušejte,“ zavelela hnědovlasá trenérka.
Během okamžiku všichni po tělocvičně poskakovali jako tajtrdlíci a pokoušeli se o dvojtakt. Dlouhý krok, kratší krok, výskok a střelba, dlouhý krok, krátký krok, výskok a střelba a tak pořád dokola naši komisaři v čele s Lilly opakovali dvojtakt. Když už se jí zdálo, že se naskákali dost, přesunuli se pod koše. Ač si ještě před chvilkou myslela, že tento způsob zakončení jim nebude dělat nejmenší problém, opak byl pravdou. Jednotlivé kroky všichni zvládali, ale ta střelba, ta jim nešla.
„Franku, počkej, momentíček, podívej se na mě, takhle se to dělá,“ zavolala na člena druhého týmu Cobry a zpomaleně mu to znova ukázala. Frank zahuhlal něco jako že chápe a dál se snažil napodobit Lillyin dvojtakt stejně ladně, jako to dokázala ona, což v jeho podání znamenalo těžký dusot.
„Jo, Tome, přesně takhle to má být, skvěle!“ pochválila tmavovlasého komisaře, ale jen co se ohlédla k druhému koši, už zase musela trochu opravit Hartmutta.
„Ještě něco vám zkusím poradit,“ začala Lilly mluvit, když si pár tlesknutími sjednala ticho a hlavně pozornost, „ať už budete střílet z dvojtaktu, z pod koše nebo odkudkoli z bedny, snažte se mířit do horního rohu toho malého obdélníku na desce. Pokud nedáte nějakou extrémně silnou nebo naopak slabou ránu, tak míč na takových devadesát devět a půl procenta propadne košem.
„Ehm, Lilly, co je to ta bedna?“ zarazil se Dieter, když Lilly na chvilku spadla do basketbalové hantýrky, které nikdo z nich nerozuměl.
„Jujda, to se omlouvám, bedna je ten lichoběžník pod košem,“ ukázala na barevně vyznačený útvar, „a těm čárkám na ramenech toho lichoběžníku se říká písmena. Později vám ještě řeknu, k čemu slouží.“
„Wow, ono to fakt funguje!“ zavýskl rozradostněně Semir, když po devíti neúspěšných pokusech konečně dal koš.
„Skvěle!“ usmála se na něj zářivým úsměvem, jaký měla rezervovaný snad jen pro něj. „A až si to všichni párkrát vyzkoušíte, mám pro vás připravenou malou soutěž.“

„Princip té hry je úplně jednoduchý. Postupně každý poběží na koš a udělá dvojtakt. Když ten před vámi koš nedá, můžete zůstat úplně v klidu, žádné vyřazení ze hry vám nehrozí, a po vystřelení na koš si vezmete míč a jdete si stoupnout zpátky do řady. Pokud ale dotyčný před vámi koš dá, musíte dát taky, jinak jste venku ze hry. Proto se to taky jmenuje Vyřazovák. A hraje se tak dlouho, dokud nezůstane vítěz. Překvapivě. Takže si to zkusíme, ne?“
Na její povel vytvořili zástup. První šel Frank, za ním Semir, Hartmutt, Tom a nakonec Dieter. Frank koš nedal, stejně tak Semir a až Hartmutt slavil úspěch.
„Co mi to, Hartmutte, děláš?“ zlobil se naoko Tom. Věděl, že teď by měl dát a snažil se co nejvíc soustředit na správné provedení. Vše provedl správně. Tedy, skoro vše. Při střelbě jeho míč letěl mimo malý obdélníček a tím pak i úplně mimo koš a to znamenalo, že byl venku.
„Díky, Tome,“ oddechl si Dieter. Soutěživost se prostě nedala u nikoho zapřít. Snad díky tomu, že teď nebyl pod tlakem, dal Dieter s přehledem koš.
„Franku, uděláš mi tu laskavost a nedáš, viď?“ zeptal se ho s lišáckým úsměvem Turek.
„Na to zapomeň, skrčku!“ uzemnil malého komisaře Frank. A jak řekl, tak udělal: Frankův míč proletěl obroučkou. Teď přišel na řadu Semir a s notnou dávkou štěstí i jemu se podařilo dát koš.
„Výborně, pánové,“ rozdávala úsměvy na všechny strany Lilly. Těšilo jí, že je to baví. „Tak Hartmutte, nenech nás čekat, prosím.“
Oslovený se vydal ke koši, provedl ukázkový dvojtakt a i ukázkově zakončil. Dieter se pokusil napodobit, ale bohužel mu to nevyšlo, a tak se připojil k Tomovi, který stál vedle Lilly a hasil svou žízeň.
V dalším kole Frank koš nedal, ale zato Semir i Hartmutt ano, takže když se dostal opět na řadu, musel se snažit o to více. A snažil se velmi dobře, protože skóroval. Jenže Frank měl prostě smůlu a evidentně mu bylo souzeno, aby on byl z trojice první vypadnuvší, protože Semir i Harmutt koš dali. Takže to bylo zase na něm. Nynější Frankův pokus už nebyl tak úspěšný jako ten předchozí a byl tedy vyřazen.
Zbývali už jen dva hráči. Semir a Harmutt. Malý Turek a o mnoho vyšší Němec. Jenže Turkovi se to asi zdálo málo napínavé, a tak hned jeho první pokus byl úspěšný. Ale Harmutt se nedal a i jeho míč proletěl košem. Dát koš nebo být vyřazen. Tak by se přesně dala popsat situace pod košem. V dalších dvou kolech se stále ještě nerozhodlo o vítězi. Semir byl opět úspěšný. Harmutt udělal dvojtakt a vystřelil. Jeho míč kroužil po obroučce velkou rychlostí. Obkroužil asi tak sedm koleček, aby za hlasitého vydechnutí přihlížejících i jeho samotného spadl dovnitř. Jen Semir vzdychl. Takže zase on. Jak dlouho ještě vydrží dávat koše? Zjistil, že aspoň jedno další kolo to vydržel. Harmutt ne. Semir si zavýskl radostí. Všichni se začali hlasitě bavit a Lilly je pochválila, jak se moc snažili a že jim to jde.

Tím jejich dnešní trénink skončil a všichni se vydali do šaten a rovnou pod sprchu. Semir byl hotov jako první, a když se se svými kolegy rozloučil, vydal se k autu. Akorát jak opouštěl šatnu, málem vrazil do jejich trenérky.
„Jej, promiň, nechtěl jsem do tebe tak vrazit,“ začal se rychle omlouvat.
„To nic, vždyť se nic vážného nestalo,“ začala ho uklidňovat. Po chvilce ticha opět promluvila: „Dneska ti to opravdu šlo.“
„Jak by ne, když máme tak skvělou trenérku,“ odpověděl jí s jiskřičkami v jeho hnědých očích.
„Ale no tak, to by to přeci muselo stejně dobře jít i ostatním!“ vyprskla smíchy
„Ale já se od nich v jedné podstatné věci liším. Jsem mnohem šikovnější a učenlivější než oni,“ vychloubal se Turek.
„No to jsem viděla,“ zasmála se znova.
„No co?!“ urazila se tentokrát Semirova ješitnost.
„Nic, vždyť to tak bylo.“
Veselý hovor se pro čtyři uši přilepené na dveřích neustále utišoval, až za chvilku nebylo slyšet vůbec nic. Ze dveří vykoukly čtyři hlavy a s vědoucími úsměvy na tvářích pozorovali bavící se dvojici.

… do konce jejich finálového zápasu zbývalo už jen 5 minut a oni stále ještě prohrávali o celých osm bodů. Teď prostě musí do hry vložit vše, aby vyhráli. Začali rozehrávku: Semir hodil míč Frankovi a ten dál Nielsovi. Zkusili zahrát dvojičky (1), ale ty se jim zrovna nepovedly, takže Frank zpáteční přihrávku nechytil, a tak se míč začal kutálet doprostřed bedny (2). Jediné jejich štěstí bylo, že se míče nezmocnil soupeř, protože se míče zmocnil Dieter. Ten ho pohotově zvedl a v rychlosti se rozhlédl kolem: stál těsně pod košem a jeho obránce se k němu ještě nevrátil. Teď nastala ta pravá chvíle. Vyskočil co nejvýše, vystřelil a pak už jen sledoval, jak míč prolétl obroučkou. Celý tým kolínské dálniční policie mrkl na skóre. Bylo to už jen 52:46. Ještě minimálně třikrát musí skórovat, aby alespoň vyrovnali a pak by se prodlužovalo.

Hráč z mnichovského týmu šel na rozehrávku zpod koše. Chtěl hodit míč spoluhráči, kterého bránil Hartmutt, ale než hozený míč doletěl do natažených rukou soupeře, vběhl do jeho dráhy právě technik, chytil ho, bleskově se otočil a udělal dvojtakt. Nikdo z kolínských už ani nevěřil, že by vůbec měli nějakou šanci. Časomíra ukazovala poslední tři minuty. Tentokrát se soupeřova rozehrávka vyvedla a oni mohli pokračovat v útoku, který dotáhli až do konce. Ovšem do konce neúspěšného. Míč se chvilku točil na obroučce, až z ní nakonec vypadl. To byla šance opět pro Dietra, aby doskočil míč a dlouhou přihrávkou ho hodil Tomovi, který již vybíhal do protiútoku. Jakmile zpracoval přihrávku, poslal míč až k Semirovi, jež byl téměř už pod košem. Malý Turek balon chytil a pěknou střelbou z pod desky dostal míč do koše. O celou minutu později stejným způsobem prohodil míč obroučkou i Tom. Celý tým si byl moc dobře vědom tleskajících a výskajících kolegů i jejich trenérky Lilly.

Nyní útočící mnichovští se se svým útokem dostali jen na půlku, kde je o míč obral dobře bránící Semir, který se následně rozběhl k soupeřovu koši. Připravil se na dvojtakt: jeden dlouhý krok, druhý kratší a pak výskok a výstřel. Náhle ale ucítil, že ho někdo udeřil do střílející ruky, takže odhodil míč jen tak někam do vzduchu. Rozhodčí pískl faul. Turek si šel stoupnout na šestku a pozoroval, jak se ostatní staví na písmena. Když byli všichni připraveni, vystřelil. Míč se jen odrazil nejprve o desku, pak o obroučku a odskočil pryč. Při své druhé šanci lépe zamířil a vystřelil. Tentokrát se strefil a polovina tribun řvala radostí.
Do konce zbývalo už jen 50 vteřin. Soupeř opět rozehrával a všichni kolínští se stáhli do obrany. Teď už na své vlastní polovině udatně bránili všem pokusům soupeře se dostat ke koši. V okamžiku, kdy zbývalo jen deset vteřin, hráč, jež měl hlídat Frank, strčil do svého obránce tak prudce, až dotyčný musel udělat pár kroků vzad. To byla příležitost pro soupeře, který kolem něj proběhl, dostal přihrávku a vystřelil. Když se míč blížil k obroučce, nikdo ani nedýchal. Míč dopadl na obroučku a odrazil se směrem k desce koše, od které se opět odrazil a spadl přímo do koše. Následoval další výbuch povyku, ve kterém zcela zaniklo zklamané vydechnutí hráčů druhého týmu a jejich příznivců. Pomalu odcházeli z hřiště...


Crrrrrrrrr! Crrrrrrrrr! Crrrrrrrrrr! dával o sobě neodbytně vědět budík stojící na nočním stolku vedle postele vrchního komisaře Toma Kranicha. Ten jen něco zamručel s hlavou zabořenou do polštáře . Vlastně byl rád, že ta pekelná věc ukončila sen, jehož konec se mu ani za mák nelíbil. Umanul si, že to tak prostě nesmí dopadnout. Ještě jednou se zachumlal do peřin a pár okamžiků si vychutnával úžasný pocit, kdy jen tak ležel v posteli a nic nedělal. Crrrrrrrrr! budík se znovu rozezvučel a dával svému majiteli jasně na vědomí, že je nejvyšší čas se přestat válet v posteli, vstát, zkulturnit svůj zevnějšek a vyrazit do práce, aby se mu tam jisté malé individuum neposmívalo, že jde zase pozdě. Tak prostě není ranním ptáčetem, to je toho, no! S vidinou, jak Turkovi předvede, že umí chodit velmi brzo a zavře mu tak tu jeho pusu, se vrhl do koupelny.

Když odcházel z parkoviště na služebnu, v jednom z oken zahlédl smějící se snědou tvář a vykukující zpoza žaluzií. Koukl na hodinky a povzdychl si. Z jeho plánu opět sešlo a on se zpožděním několika minut (přesněji řečeno 27 minut) vešel do budovy DP, kde ho čekal úplně obyčejný a nudný pracovní den.

Počet zbývajících dní do počátku turnaje se neúprosně zmenšoval. Tom stále váhal, zda říct svým kolegům o tom snu, ale nakonec se rozhodl, že to neudělá. Nebude je zbytečně nervovat. Jako by nestačilo, že on sám má z toho strach, aby to tak opravdu nedopadlo.

Teď odpoledne, když jel na dnešní trénink, se k horku, co trvalo již několik týdnů přidalo i dusno. Vzduch byl dost těžký a jistě by ještě více unavoval, kdyby se Tom nenudil celý den v kanceláři. Pohlédl na horizont a spatřil, jak od severu přicházejí těžké černé mraky nacucané vodou. Doufal. Že nezačne pršet, až půjde po tréninku domů. Ale teď mu déšť starosti nedělal. Na to byl dost daleko.

Tom zajel na parkoviště. Všichni už tu byli, takže jako obvykle přicházel poslední. Co bylo ale důležité, měl k dobru ještě desítku minut, takže o zpoždění nikdo nemohl ani ceknout. Tom si tohoto malého vítězství velmi cenil.

Lilly si myslela, že už dost dlouho trénují samé základní schopnosti a že už je nejvyšší čas, aby si zkusili zahrát i nějakou akci. Vybrala tu nejjednodušší, které se říká „dvojičky“. Aby jim mohla ukázat, jak to vypadá, vybrala si jako pomocníky Semira a Dietera, kteří budou obránci a jako spoluhráče si vzala Hartyho. Pak jim ukázala, kde mají stát na začátku, co udělat a jak se chovat v jejím průběhu až do konce, na kterém by měl padnout koš. Když tohle dostatečně potrénovali, Lilly usoudila, že pro dnešek toho bylo dost a sestavila několik soutěží zaměřené na různé schopnosti.

Jakmile trénink skončil, Semir jako raketa vystřelil do šatny. Co to do něj vjelo? Pomyslel si snad každý z týmu. O Turkově duševním zdraví ale nebylo třeba pochybovat. Moc dobře věděl, co dělá. A věděla to i Lilly. Na chvilku se ponořila do vzpomínek. Včera večer, když brouzdala po internetu jí u dveří zazvonil kurýr a předal jí balíček. V něm byla pozvánka na večeři na zítřejší den, podepsaná rozmáchlým písmem, které nemohlo být nikoho jiného, než Semira Gerkhana. Než se převlíkla a opustila tělocvičnu, Turek už stepoval u auta.
„Čím autem pojedeme?“
„Není to jedno? Obě jsou stejná,“ uculoval se.
„No, není to jedno. Když pojedeme tvým,mé auto zůstane tady a já ráno nebudu moci jet do práce. A stejně to bude, když pojedeme mým autem.“
„Já klidně můžu ráno zavolat Tomovi, aby mě vyzvedl a hodil mě k autu.“
„OK, tak jo,“ odpověděla, odemkla svém BMW a nastoupila do něj. Na sedadlo řidiče. Semir se malinko zarazil, myslel totiž, že on bude řídit, ale když už bylo jeho obvyklé místo zabrané, vzal za vděk vedlejším sedadlem.
„Tak kam pojedeme, mistře navigátore?
„Ehm, znáš Gerkstrasse? Ta ulice v centru Kolína na pravém nábřeží?“
„Znám, ale do centra autem radši vůbec nejezdím, takže mě veď,“ poprosila ho.
„Jistě.“

Večeři si oba moc užili. Nebyli sice v žádné super nóbl restauraci, ale Semir našel malou pěknou restauraci, kde si mohli dát i něco jiného než Carpaccimi z dančího karé, Černé tygří krevety nebo Chilského mořského vlka. Semir si objednal vepřový steak se slaninovými bramborami a Lilly si dala kousky kuřecího masa na pomerančích s těstovinami. Protože Turek nekompromisně rozhodl, že on bude cestou zpátky řídit, mohla si dát víno jen Lilly, ale ta tak neučinila, neboť prohlásila, že by jí ani nechutnalo, kdyby ho měla pít sama.

V ulici, kde Lily bydlela zastavilo BMW. Z auta vyběhl mladík a dívka, schovávající se pod své bundy, aby alespoň trochu zabránili všudypřítomným kapkám, aby jim tekly za krk. Doběhli pod malou stříšku u vchodu.
„To je nádherné. Cítíš tu svěží vůni zeleně, na kterou dopadají oživující kapky vody?“
„Tak krásně čistý vzduch. Nádhera. Škoda, že takhle není na dálnici,“ souhlasil Semir.
„Kdyby tam takhle opravdu bylo, brala bych to za ráj na zemi,“ zasnila se.
„Nechceš jít nahoru si dát víno, když jsme jím v restauraci opovrhli?“
„Rád bych, takže pokud ti to nebude vadit, tak...“
„Nebude,“ nenechala ho ani domluvit. Z kabelky vylovila klíče, aby jimi odemkla vchodové dveře panelového domu.
„Tak pojď,“ vyzvala Turka, kterému na hlavu spadla obrovská kapka právě ze stříšky, pod kterou stáli, a rozplácla se mu přímo doprostřed hlavy. Semir měl tu smůlu, že se postavil přímo pod okraj. Přesně v ten okamžik oblohu rozčísl blesk následovaný hřměním, které se díky rozdílným rychlostem šíření světla a zvuku nestihl zpozdit natolik, aby šlo říct, že hrom přišel po blesku.
„Úúú, to studí,“ vyjekl a radši šel rychle dovnitř.

„Tak jak jste se měli, pane vrchní komisaři?“ neubránil se Tom narážce na Semirovo včerejší bleskurychlé zmizení z šatny.
„Skvěle!“ zářil jen Turek nechávaje Toma dál na něj v očekávání koukat.
„Skvěle? Nic víc mi k tomu neřekneš?“ ptal se udiveně vyšší z komisařů.
„Měl bych?“ ušklíbl se, ale v jeho očích tančily hvězdičky štěstí.
„No, jsme přece jednak parťáci a druhak kamarádi.“
„To máš sice pravdu, ale i kdybych ti to řekl, tak stejně nepochopíš nádheru včerejšího večera. Ne, nemyslím to zle, ale to prostě nejde slovy vyjádřit,“ usmíval se Turek, vznášející se ve vzpomínkách na minulý večer. Zavřel oči, aby si znova vybavil, jak prchli z deště dovnitř do domu, jak slézali schody do šestého patra, protože nejel výtah, jak vešli do Lillyina bytu, ve kterém ho upoutaly ty jasné barvy, jak si otevřeli láhev vína, jak...
„Semire! Posloucháš mě vůbec?!“
„C-cože? Cos to říkal?“
„Že jsi v tom až po uši,“ zasmál se Tom.
„Jo, už je to tak,“ souhlasil k parťákovu překvapení Turek, od kterého spíš bylo očekáváno nějaké vykrucování.
„Tak, pojď, máme hlídku na dálnici. Pomalu už si začínám přát, aby se něco stalo. To, že se nic neděje, mě ubíjí!“
„Mě taky, ale zase když se nebude nic dít, tak budu moci myslet na ni.“
„Přestaň s tím aspoň v pracovní době. Po večerech budeš mít na ní času dost,“ řekl Tom. Teď už začínal chápat, co si Semir myslel, když on sám básnil o svém novém objevu. Pak ještě procítěným hlasem dodal, „prosííím.“
To je oba rozesmálo, takže ještě dalších dvacet minut pokračovali ve špičkování na téma Semirova nová láska.

Od dlouhého brázdění německých dálnic jim pořádně vyhládlo, a tak k poledni hlídku ukončili a přesunuli se do jejich oblíbeného motorestu. Usadili se na zahrádce pod slunečníky, kde je od zběsilého proudu aut odděloval vysoký živý plot a za ním ještě odpočívadlo. Oba si oddychli, když se usadili ve stínu a kolem tváří jim foukal jemný vánek. Byli by si objednali pivo, ale jednak přijeli autem a jednak byli stále ve službě, takže nemohli. Místo zlatavého alkoholického moku si objednali alespoň vyhlazenou Mattonku. Na zahnání hladu si Turek poručil gyros v pitě s hranolkama, zeleninou a omáčkou, kdežto jeho kolega si dal mexickou tortillu plněnou masem a zeleninou.

Mobil v pouzdru připnutém na Semirův pásek zapípal. Turek ho zručným pohybem osvobodil ze zajetí kapsy a přečetl si eSeMeSku.
„Tak Lilly píše, že má pro nás dneska připravené překvapení,“ sdělil Tomovi znění textové zprávy.
„Pro nás všechny nebo jen pro tebe?“ nedal si Tom opět říct. Prostě měl dnes kočkovací náladu. Možná by jindy Semir kvůli tomu vyletěl, ale poslední dobou byl menší z policistů ve výjimečně dobrém psychickém rozpoložení.
„Píše, že pro úplně všechny. Jsem sám zvědav, co to bude. Už včera večer byla dost tajnůstkářská, takže doufám, že to bylo jen kvůli tomuhle.“
„Myslím, že nás čeká zajímavý trénink,“ zamyslel se modrooký policista.

Jejich polední pauza byla opět přerušena zavoláním Hotteho, který teď zastával funkci sekretářky, dokud se jim nepodaří sehnat náhradu. Prý že na dálnici kousek od nich se stala nějaká dopravní nehoda. Se smutkem pohlédli na svá ještě nedojedená jídla. Další jejich pohledy už směřovaly na parťáka.
„Však 5 minut nikoho nezabije,“ prohlásil Turek na svůj styl nečekaně lehkovážně.
„Taky si myslím,“ přitakal Tom a oba se vrhly na svoje obědy, aby je snědli co nejrychleji, když už se rozhodli otálet.

„Tak jsme tady,“ pozdravil Tom své kolegy, kteří se už pilně věnovali zajišťování stop a svědků.
„Co tak pozdě? Vždyť se pokaždé chvástáte, že jezdíte všude první a že na nás se musí čekat. A co to mé oči dnes vidi? Slavní pánové Gerkhan a Kranich jdou pozdě.“
„Noo, zase tak pozdě nejdem,“ nesouhlasil vyšší z komisařů.
„A vůbec, zjistili jste už něco?“ změnil téma Turek.
„Jo, támhleta hromada šrotu, co kdysi bývala bílým Fordem narazila do před ním jedoucího auta, které nepatrně přibrzdilo, aby mohlo bezpečně projet tadytu nebezpečnou zatáčku. Vypadá to na mikrospánek,“ informoval je policista.
„Nějací zranění?“
„Ano, řidiče Fordu už odvezla záchranka do nemocnice, ostatní mají jen lehká zranění. Támhle se o ně stará doktor,“ mávl rukou směrem, kde opravdu stála sanitka a okolo ní pobíhal zdravotník.
„A to jste nás tahali z oběda jen kvůli téhle už vyřešené dopravní nehodě?“
„Stalo se to na vašem úseku dálnice. První jsme dali zprávu k vám na stanici a tam nám řekli, že se o to postarají. Nemáme nic společného s tím, že jste se museli právě vy,“ vyhnul se útoku uniformovaný muž. Teď už považoval diskuzi za ukončenou a vrátil se tedy ke své práci.
Semir a Tom osaměli. Kranich se nahnul ke svému parťákovi, „teď jsi prozradil, kde jsme celou tu dobu byli.“
„No jo,“ uvědomil si to až nyní Turek, „ale co, stejně tomu nikdo nevěnoval pozornost“
„Pojď, pojedem, stejně tady nemůže nic udělat.“

Jak se pomalu blížil večer, oba komisaři byli čím dál tím více napnutí, jaké že překvapení je dnes za pár desítek minut čeká. Cestu do městské haly jel každý ve svém autě, takže v dohadování, co by to mohlo být, pokračovalo přes vysílačky, ale na jiné frekvenci, než jakou využívá policie. Jak dojeli k cíli, s potěšením zaregistrovali, že nejdou poslední. Na chodbě před šatnami narazili na Dietera a Franka, kteří byli zabráni v družném hovoru s Lilly.
„Lilly!“ vyběhl Semir k dívce, aby jí dal polibek na uvítanou.
„Semirku,“ usmála se zářivým úsměvem a pusu opětovala.
„Jak ses dnes měl, můj milý Turečku?“
„Nádherně! Protože jsi byla stále se mnou, i když to bylo v myšlenkách,“ vydechl
Jejich sladký rozhovor stále pokračoval, ale Tomovi stačily první věty, aby se mu protočily panenky. Opustil šmajchlující se dvojici a přidal se raději ke svým kolegům, aby mohli společně hrdličky pořádně zdrbnout.

Byli vyrušeni o pár minut později, kdy vrzly vchodové dveře, ve kterých se objevil Niels. Lilly nechala na malý okamžik Semira Semirem a odskočila si do své šatny pro objemnou tašku.
„Takže teď když vás tu už všechny mám, chtěla bych vám odhalit to překvapení, co jsem si pro vás přichystala,“ začala a s potěším si všimla, že všichni její slova doslova hltají. Sjela pohledem každého z pětice mužů, co byli natěšení jako malé děti u vánočního stromku a natahují se pro první dárek.
„Protože turnaj začíná už pozítří, je na čase, abyste dostali dresy,“ řekla a z tašky vyndala malý igelitový balíček, ve kterém bylo zabaleno cosi černého. „Tenhle bude tvůj,“ podala první Turkovi. Ten ho okamžitě rozbalil. V rukou držel černý dres s šedivým lemováním. Na bocích byly tři bílé prohnuté trojúhelníky. V levé části na prsou se skvěla bílá šestka. Pak ještě vytáhl šortky. Ty byly také černé, s jedním bílým trojúhelníkem na dolním okraji každé nohavice, a opět na levé straně číslo.
„Lilly, ty jsou prostě úžasný,“ vydechl Semir.
„Jsou špicový,“ souhlasila a pak podala ostatním i jejich balíčky: Tomovi s číslem osm; Hartymu se šestnáctkou; pro Dietera číslo dvanáct; a Frankovi sedmnáctku. Nikdo se nezmohl ani na slovo, tak byli z nových dresů unešeni.
„Ty musíme okamžitě vyzkoušet,“ navrhl Frank
„A co myslíš, proč jsem vám je dávala před tréninkem a ne až po něm?,“ usmála se, „tak šup, převléknout a cvičit!“ zavelela nakonec, aby se dneska taky dostali ke hře.

Když všichni vylezli z šatny, tentokrát to byla Lilly, kdo se nezmohl ani na slovo. Před pár dny byli zelenáči, ale teď vypadali jako profesionální hráči a všem to moc slušelo. Dokázala si je dost dobře představit na zápase. A tenhle turnaj oni prostě musí vyhrát.

Na pátek a sobotu šéfová zařídila všem svým hrajícím komisařům volno, aby mohli v klidu dojet do Berlína, kde se měla Olympiáda odehrát. Stejně to měl zařízené i Hartmutt. V sobotu ráno se sešli se před halou, kde se měl celý turnaj konat kolem půl osmé ráno, aby v pohodě stihli zahájení celého turnaje a dozvěděli se rozlosování jejich zápasů. Všichni byli natěšení na celý dnešní den. Lilly tam stála s nimi, ale nic neříkala. Nečekala by, že bude ze všech nejnervóznější. Malinko se jí třásly ruce, a tak Turek vzal její dlaně do svých a lehce je stisknul, ať si z toho tolik nedělá.

S posledním úderem hodin na nedaleké věži, všichni v tělocvičně ztichli, jak na pódium vystavěné speciálně pro tuto chvíli přišel sám pan policejní prezident, který pronesl kratičkou úvodní řeč. Pak se omluvil, s tím, že už musí zase jít, a slovo si vzali pořadatelé turnaje. Dozvěděli se, že je dohromady jen osm družstev, takže jejich prví kolo bude zároveň čtvrtfinále. Los jim určil soupeře z Dortmundu. Podle všech potvrzených zpráv i nejrůznějších fám to neměl být silný soupeř. Avšak nebylo dobré soupeře hned ze začátku podceňovat, toho si byli moc dobře vědomi. Naopak za nejsilnější tým byli považováni Mnichovští. Pokud by tým dálniční policie nezaváhal ani v jednom zápase, tak by se s Mnichovským týmem měli setkat ve finále. Nakonec se dozvěděli i časové rozložení zápasů: začínali hned v půl deváté, v prvním zápase celého turnaje. Aby se celý turnaj stihnul za jeden den, hrálo se zároveň i v další tělocvičně o pár bloků dál. Kolínští měli štěstí, že všechny jejich utkání se měli odehrát v této tělocvičně, takže jim nehrozilo, že by se museli někam přesouvat.

Když se v šatně převlékli a šli k tělocvičně, přidala se k nim opět Lilly, aby jim popřála hodně štěstí a udělila několik poslední rad. Pak jim ještě vysvětlila, jak probíhá pozdravení na začátku a na konci zápasu, protože to patřilo zápasové etiketě, stejně tak jako tam patřilo hrát fair-play. Pak se ještě dohodli na tom, kdo bude dělat kapitána celého týmu. Stal se jím bez nějakého dohadování Tom.

Po rozcvičce a několika zkusmých útocích na koš rozhodčí pískl. Všichni zpozorněli, kapitáni obou družstev si šli potřást rukama s rozhodčím a s trenérem soupeřova týmu. Pak nastoupili na hřiště na šestku. Stoupli si vedle sebe, chytli se za ramena, načež Tom zakřičel: „Soupeřům třikrát zdar!“ a pak všichni ostatní vykřikli: „Zdar! Zdar! Zdar!“. Každé „zdar!“ bylo ještě doplněno pořádným dupnutím. Teď konečně přišla řada na to, aby zápas mohl začít. Na úvodní rozskok šel samozřejmě nejvyšší hráč z týmu, tedy Harmutt. Ostatní se rozestavili kolem středového kruhu. Rozhodčí vyhodil míč do výšky mezi oběma soupeři stojícími uprostřed kruhu. Oba vyskočili, snažíc se rukou padající míč nasměrovat ke svým spoluhráčům. Zápas tedy začal. Všichni se upřeli k jedinému cíli: vyhrát.

Po dalších čtyřiceti minutách rozhodčí zápas ukončil dlouhým písknutím. Konečné skóre bylo 42: 23 pro tým dálniční policie. Všechny zvěsti se potvrdily, nehráli proti příliš dobrému soupeři. I přesto nadělali několik chyb, kterých tým z Dormundu občas využil ke svému prospěchu. Když se všichni malinko uklidnili, opět na nastoupili na šestku a stejným způsobem jako na začátku se soupeřem rozloučili. Pak vytvořili dva zástupy jdoucí proti sobě a když se míjeli, každý si s každým plácnul. Řada komisařů z dálniční pak zamířila ještě k Lilly, aby si s ní mohli taky plácnout.

Teď je čekala hodina volna, než se odehraje další zápas a oni nastoupí k dalšímu zápasu, tentokrát proti vítězi duelu Berlín x Hamburg. Této volné chvíle využili k odpočinku a osvěžení se. Při tom koukali na zápas a sledovali, jak si oba týmy vedou. Když jim zbývala jen čtvrthodinka do dalšího utkání, Lilly si je vzala na chvilku do přilehlé malé tělocvičny, kde s nimi probrala pár chyb a mohli se znova rozcvičit s míčem.

Po chvíli za nimi přišel pořadatel a oznámil jim, že vyhrálo domácí družstvo a že se mají dostavit do velké tělocvičny k utkání. Proti soupeři měli malou výhodu, že měli na odpočinek celou hodinu, kdežto Berlínští jen 20 minut.

Stejně jako na začátku minulého zápasu se se soupeřem pozdravili, pozdravili se s rozhodčím a hra mohla začít. Teď už to měli policisté z dálniční a Niels z technického mnohem těžší. Soupeř jim nedával nic zadarmo, takže se museli hodně naběhat, jak stále přebíhali z útoku do obrany a nazpátek, protože ani oni to nehodlali protivníkovi nijak ulehčit. Při poločase to bylo už 22:24 pro Berlínské, ale Lilly svůj tým uklidňovala, že tento výsledek ještě zdaleka soupeře nemůže ujistit o jeho vítězství. Po kratinké pauze se pokračovalo ve hře. Na obou týmech bylo už vidět, že jim docházejí síly, přesto ale dokázaly bojovat dál. K úplnému konci se už začínala projevovat výhoda kolínského týmu: začali soupeře přehrávat a doteď vyrovnaný stav skóre dokázali změnit ve svůj prospěch.

Jejich působení na turnaji jim přineslo druhé vítězství. Byli ve finále. Teď, když se blížilo poledne, dopřáli si lehký oběd, aby měli dostatek energie na finále, které se mělo začít hrát ve dvě hodiny odpoledne. Když se po jídle vrátili do tělocvičny, přidala se tam k nim i šéfová a Sussana, které je přijely podpořit. Pak přišla ne moc příjemná zpráva. Jejich protivníkem má být údajně nejlepší a nejsilnější tým turnaje. Tým z Mnichova. Jako by si to nepomysleli už na začátku. Věděli, že je čeká tuhý mač. Zbytek své polední pauzy proto věnovali maximálnímu odpočinku.

Hodina H a okamžik O se přiblížil. Neklid ovládl všechny, ale nejvíce snad Lilly. Ta si moc přála vítězství svého týmu, ale nyní pro to už nemohla dělat vůbec nic a to ji právě vadilo. Mohla jen sledovat a tu a tam na ně zakřičet nějakou radu nebo slova podpory. Teď navíc za jejími zády stála šéfová se Sussanou. Obě ženy sledovaly její počítání. Naše pětice se od Lilly odtrhla a vydala se na hřiště. Bylo to tady a Lilly mimoděk napadla její oblíbená, ač jednoduchá anglická fráze: „This is it...“.

Od samého začátku to byl boj o každý míč a nikdo nedával soupeři ani nejmenší šanci. Tohle vrcholné tempo nasazené hned ze začátku ale rychle vyčerpávalo, takže ještě před koncem první poloviny se oba týmy začaly dopouštět vážných chyb a skóre rychle naskakovalo na obou stranách. Během poločasu kolínští sice mírně vedli, ale jakmile začala druhá půle, inkasovaly několik košů, takže se skóre výrazně otočilo. To nebylo vůbec příjemné. A čas velmi rychle utíkal. Do konce jejich finálového zápasu zbývalo už jen 5 minut a oni stále ještě prohrávali o celých osm bodů. Teď prostě musí do hry vložit vše, aby vyhráli. Začali rozehrávku: Semir hodil míč Frankovi a ten dál Nielsovi. Zkusili zahrát dvojičky (1), ale ty se jim zrovna nepovedly, takže Frank zpáteční přihrávku nechytil, a tak se míč začal kutálet doprostřed bedny (2). Jediné jejich štěstí bylo, že se míče nezmocnil soupeř, protože se míče zmocnil Dieter. Ten ho pohotově zvedl a v rychlosti se rozhlédl kolem: stál těsně pod košem a jeho obránce se k němu ještě nevrátil. Teď nastala ta pravá chvíle. Vyskočil co nejvýše, vystřelil a pak už jen sledoval, jak míč prolétl obroučkou. Celý tým kolínské dálniční policie mrkl na skóre. Bylo to už jen 52:46. Ještě minimálně třikrát musí skórovat, aby alespoň vyrovnali a pak by se prodlužovalo.

Hráč z mnichovského týmu šel na rozehrávku zpod koše. Chtěl hodit míč spoluhráči, kterého bránil Hartmutt, ale než hozený míč doletěl do natažených rukou soupeře, vběhl do jeho dráhy právě technik, chytil ho, bleskově se otočil a udělal dvojtakt. Nikdo z kolínských už ani nevěřil, že by vůbec měli nějakou šanci. Časomíra ukazovala poslední tři minuty. Tentokrát se soupeřova rozehrávka vyvedla a oni mohli pokračovat v útoku, který dotáhli až do konce. Ovšem do konce neúspěšného. Míč se chvilku točil na obroučce, až z ní nakonec vypadl. To byla šance opět pro Dietra, aby doskočil míč a dlouhou přihrávkou ho hodil Tomovi, který již vybíhal do protiútoku. Jakmile zpracoval přihrávku, poslal míč až k Semirovi, jež byl téměř už pod košem. Malý Turek balon chytil a pěknou střelbou z pod desky dostal míč do koše. O celou minutu později stejným způsobem prohodil míč obroučkou i Tom. Celý tým si byl moc dobře vědom tleskajících a výskajících kolegů i jejich trenérky Lilly.

Nyní útočící mnichovští se se svým útokem dostali jen na půlku, kde je o míč obral dobře bránící Semir, který se následně rozběhl k soupeřovu koši. Připravil se na dvojtakt: jeden dlouhý krok, druhý kratší a pak výskok a výstřel. Náhle ale ucítil, že ho někdo udeřil do střílející ruky, takže odhodil míč jen tak někam do vzduchu. Rozhodčí pískl faul. Turek si šel stoupnout na šestku a pozoroval, jak se ostatní staví na písmena. Když byli všichni připraveni, vystřelil. Míč se jen odrazil nejprve o desku, pak o obroučku a odskočil pryč. Při své druhé šanci lépe zamířil a vystřelil. Tentokrát se strefil a polovina tribun řvala radostí.
Do konce zbývalo už jen 50 vteřin. Soupeř opět rozehrával a všichni kolínští se stáhli do obrany. Teď už na své vlastní polovině udatně bránili všem pokusům soupeře se dostat ke koši. V okamžiku, kdy zbývalo jen deset vteřin, hráč, jež měl hlídat Frank, strčil do svého obránce tak prudce, až dotyčný musel udělat pár kroků vzad. To byla příležitost pro soupeře, který kolem něj proběhl, dostal přihrávku a vystřelil. Když se míč blížil k obroučce, nikdo ani nedýchal. Míč dopadl na obroučku a odrazil se směrem k desce koše, od které se opět odrazil a spadl přímo do koše. Následoval další výbuch povyku, ve kterém zcela zaniklo zklamané vydechnutí hráčů druhého týmu a jejich příznivců. Pomalu odcházeli z hřiště.

Ještě než se odebrali do šaten, čekalo je vyhlášení výsledků. Na hřiště nastoupilo všech osm týmů a shromáždilo se pod ped chvilinkou vystaveném provizorním pódiem. Když přišel i organizátor celé akce, došlo konečně na vyhlášení. Začalo se týmy na posledních příčkách a postupovalo se stále výš.
„...na úžasném druhém místě po velmi napínavém a strhujícím zápase skončil tým dálniční policie z Kolína nad Rýnem. Prosím, poctěte potleskem Dietra Bonratha, Nielse Harmutta, Toma Kranicha, Semira Gerkhana a Franka Trabera!“ tady udělal pouzu a chvilku počkal, aby si dotyční mohli potlesk vychutnat. Než ale mohl dál pokračovat, přiběhl za ním na pódium jeden z jeho asistentů, zakryl rukou mikrofon a něco mu potichu říkal. Pak si vyměnili několik pohledů a rychlých slov, než si mluvčí odkašlal, aby si sjednal pozornost a mohl pokračovat.
„ehm, v několika posledních okamžicích jsem přišli na velmi závažnou věc. A to, že jeden z hráčů není členem našeho policejního sboru, ani jeho úzký spolupracovník, ale voják. A pravidla jasně říkala, kdo se může a kdo se nemůže turnaje zúčastnit. Z těchto důvodů jsme museli diskvalifikovat družstvo Mnichova. Jak jistě všichni víte, tento tým původně celý turnaj vyhrál, takže teď, po jeho vyřazení, se všechny zbývající mužstva posouvají o příčku výše! Takže vás opět poprosím, abyste zatleskali členům dálniční policie a jejich technikovi z Kolína nad Rýnem! A ještě jednou jména hráčů vítězného týmu: středním rozehrávačem byl Tom Kranich; na pravém křídle vynikal Semir Gerkhan a na levém to byl Frank Traber; na postu dlouhého vpravo zářil Niels Harmutt a vlevo Dieter Bonrath! Tak pánové, pojďte sem nahoru ke mně a podělte se s námi o své pocity a dojmy,“ vyzval je, když potlesk utichl.
Celá pětice s unavenými, ale usměvavými tvářemi k němu svižně vykročila. Semir šel raději o něco rychleji, aby se mohl jako první chopit mikrofonu a třeba nebyl odstrčen někým z jeho vyšších spoluhráčů.
„Ehm, víte, všichni jsme z vítězství nadšení, i když takové vyvrcholení nečekal nikdo z nás. Cesta od prvního zápasu až do finále byla náročná, ale nakonec jsme to zvládli. Ale nebyla to jen naše zásluha. Myslím, že všichni budou souhlasit, když řeknu, že naše velké díky patří jedné slečně, jež dokázala bandu naprostých zelenáčů v tomto sportu naučit základům hry, stejně tak jako nějakým vychytávkám,...“ zatímco mluvil, vyhledal očima Lilly, lišácky se na ní usmál a jiskřičky v jeho očích se rozzářily naplno. „Takže, abych to déle neprotahoval, chtěl bych vám představit naší trenérku Lilly Fowles!“
Hnědovláska menší postavy došla za hlasitého potlesku až ke svému týmu. Jakmile byla na dosah Turkových rukou, byla jimi nekompromisně chycena a přitáhnuta k jejich majiteli.
„Zvládla´s to skvěle, Lilly,“ pošeptal jí do ucha a pak ji dlouze políbil.
„Počkej, všichni na nás koukají,“ zasmála se malinko přidušeně.
Semir ji pustil a Lilly se chopila mikrofonu.
„Děkuji, děkuji mockrát. Já už bohužel nemám nikoho, na koho bych mohla svést odpovědnost za úspěch, takže to zůstalo u mě. Ano je pravda, že na začátku nic neuměli a že jsem je vše musela naučit. Je až neuvěřitelné, jak dobře to zvládli,“ řekla a ohlédla se za sebe. Nebylo jediného z týmu, kdo by se nenadouval pýchou, a pokud by mohla pýcha a rostoucí ego nadnášet, jistě by teď byli dávno ve vesmíru, možná i za hranicí Sluneční soustavy. Lilly položila mikrofon zpátky do stojánku a vrátila se Turkovi do náruče.
Slova se ujal Tom, „A také bychom neměli zapomenout na naší milou šéfovou, jež nám v dnech horka, kdy se absolutně nic nedělo, zajistila tréninky v klimatizované hale a pak další den musela vydržet s partičkou až hyperaktivních komisařů, co byli z tréninků naprosto nadšeni, pokaždé se těšili na ten příští a neustále měli dobrou náladu. Krom toho, jeden z nás s to všchno užíval i z jiných důvodů. Ty ale už zasahují do jeho soukromí, tak bych to nechtěl tady řešit,...“ chtěl ještě něco říct, ale byl přerušen výbuchem smíchu. Všechny oči se stočily na šťastně se zubící dvojici.
Pak si mikrofon vzal opět pořadatel, pozval na pódium policejního prezidenta, který si našel další chvilku ve svém naplněném rozvrhu, a několik dalších funkcionářů, z nichž tři přinášeli medaile a čtvrtý pohár. Jak se zastavili u vítězného mužstva, aby jim na krk pověsili medaile, halou se rozezněly první tóny a slova známé písničky.

I've paid my dues, time after time
I've done my sentence, but committed no crime


To už policejní prezident dával medaili Tomovi na krk.

And bad mistakes, I've made a fews
I've had my share of sand kicked in my face, but I've come through


Potřásl si s ním rukou a přistoupil k vedle stojícímu Semirovi.

We are the champions, my friends
And we'll keep on fighting till the end


Nyní měl zlatě zářící medaili i Turek a nechával se unášet potleskem i právě hrající písničkou.

We are the champions, we are the champions
No time for losers
Cause we are the champions... of the world


Pak přišel na řadu Frank. I on dostal medaili a když si potřásli rukou, obrátil se policejní prezident k Bonrathovi.

I've taken my bows, and my curtain calls
You brought me fame and fortune, and everything that goes with it
I thank you all


Také jemu pogratuloval k vítězství. Dieter se dokonce musel sklonit, aby mu mohla být pověšena na krk jeho medaile.

But it's been no bed of roses, no pleasure cruise
I consider it a challenge before the whole human race, and I ain't gonna lose


Poslední byl na řadě Niels. Celý šťastný se usmíval na všechny okolo a stejně tak jako jeho kolega se musel mírně sehnout, když dostával ten nádherný kousek kovu.

We are the champions, my friends
And we'll keep on fighting till the end


K velkému překvapení všech přihlížejících dostala medaili i Lilly.

We are the champions, we are the champions
No time for losers
Cause we are the champions... of the world


Nakonec se vrátil ještě k Tomovi a jako kapitánovi týmu a předal mu pohár pro vítěze. Vítězstvím opilý tým se dal do zpěvu, do kterého vkládali svou zbylou energii:

„We are the champions, my friends
And we'll keep on fighting till the end
We are the champions, we are the champions
No time for losers
Cause we are the champions!!!“


Jakmile první tři týmy měli na krku své medaile a pohár spočíval Hartmuttovi v rukou, odebrali se do šaten.

Když všichni společně odcházeli z haly, Frank jen tak prohodil: „tak jaký sport si dáme příště?“
„Já bych teď jednu soutěž měl. O krále spáčů,“ zareagoval Dieter a všichni vybuchli smíchy. Nakonec nasedli do svých, vedle sebe vzorně vyrovnaných, aut a každý odjel domů se vyspat a řádně se připravit na zítřejší párty.

...:::Konec:::...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
Letní Olympiáda aneb komisařstvo sportuje
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma