AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Big Brother se vrací
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 48
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
„...Dobrý večer, vážení diváci. Ode dnešního večera budete mít tu skvělou šanci sledovat druhou řadu oblíbené televizní reality show Big Brother!
Ti, kteří sledovali první řadu moc dobře vědí, že se hlasuje celý týden a každý pátek se hlasování uzavře a je vybrán ten, jež nás opustí. Ti, co to nevěděli se to právě dozvěděli! Hlasovat můžete pouze pomocí ankety, nijak jinak. Každý ze soutěžících je v anketě zastoupen jedním písmenem.
A naši soutěžící? Jsou jimi: Andrea Schäfferová, Anna Engelhardtová, Dieter Bonrath, Frank Traber, Niels Hartmutt, Horst Herzberger, Jan Richter, Semir Gerkhan, Sussana von Landitzová a Tom Kranich! “


Eh, no to měl být pokus o jakýsi úvod...

Big Brother II

Sychravé podzimní večery jen málokomu přinášejí dobrou náladu. Spadané listí hnije na hromadách, kam je posbírali ti, jež si své přestupky odpykávají vykonáváním veřejně prospěšných prací. Vítr se prohání v holých větvích, tráva zesvětlala a snad celý svět se ponořil do odstínů černé nebo šedé. Toto jsou výborné podmínky pro pesimismus. A co teprve, když se v tomto prostředí ocitne ublížená duše s pokroucenými představami o spravedlnosti? V její myslí se nemůže zrodit nic dobrého. Vůbec nic dobrého. A to je zlé. Zlé pro viníky, pro ty, jež zapříčinili nynější situaci zoufalého a po pomstě toužícího člověka. Představoval si, co všechno jim udělá, až se mu dostanou do spárů. Jeden po druhém. Na všechny dojde, nikdo neunikne. On byl nyní jejich Osudem. Byl Osudem deseti lidí, jež si v posledních několika dních v klidu pracovali na služebně dálniční policie. Osud umí být velmi krutý.


ArrowArrow Arrow Ráno bylo pošmourné tak, jak tomu byl již několik dní. Mlha se dostávala snad do každého zákoutí a Kolín obklopila bílá tma. Vidět bylo snad jen na pět kroků dopředu, víc ne. Doprava v městě naprosto zkolabovala. Většina řidičů buď raději nevyjela a hodně z těch, kteří se odvážili vyjet se svými plechovými miláčky skončili po několika křižovatkách v nehodě s dalšími odvážlivci. Naštěstí nikdo nejel příliš rychle, takže se téměř pokaždé jednalo jen o pokroucené plechy karosérií. Pak tu byla ale určitá skupina lidí, kteří jet autem museli. Jako příklad mohu dát policisty pracující na dálničním oddělení. Nebylo snad jedinného člena, který by nejel do práce autem. Všichni do svého cíle dorazili. Tedy až na jednoho. Tím jedním byl Dieter Bonrath.

Kolem sedmé hodiny se jako vždy vypravil do práce, nasedl do auta a vydal se směrem na dálnicim po které chtěl přijet a na stanici. První část jeho cesty vedla okreskami. Jak jel mlhou, neviděl, že ke křižovatce, kterou projížděl, se blíží velkou rychlostí jiné auto. Že je něco špatně si uvědomil, až když ucítil silný náraz, jak ho přijíždějící auto sestřelilo ze silnice. Vinou setrvačné síly se uhodil hlavou o volant a ztratil vědomí. Už necítil, jak někdo vytahuje jeho bezvládné tělo z pomačkaného auta. Stejně tak necítil, že mu někdo svazuje kotníky a ruce zkroucené za zády a že ho táhne do již přistavené dodávky.

Zamžikal, aby se ujistil, že to, co vidí, se mu opravdu nezdá. Přišlo mu to velmi zvláštní. Vždyť poslední, co si pamatoval, byla jízda autem a poté silný náraz. Nic z toho však nevysvětlovalo, jak se ocitl uprostřed...co to vlastně bylo, to nedokázal říct. Jediné co viděl, byl neprostupný živý plot, jež se tyčil do výšky snad tří metrů. Tento plot lemoval uličku asi metr širokou. Takže by to bylo... bludiště? Co to má znamenat? Co se to děje? Proč tu jsem? Tyto všechny otázky se mu honily hlavou. Byl dokonale zmatený. Nic nechápal.

Nejistým krokem se vydal podél keře. Usmyslel si, že na každé křižovatce půjde doprava. Takhle někdy bude muset dojít k východu, který tu přeci určitě musí být. A co když nemusí? ozval se otravný, podlý hlásek někde vevnitř. Co když nemáš ani nejmenší šanci se dostat ven, hm? Kušuj, okřikl ho Dieter. Teď rozhodně nebyla vhodná doba na pochybnosti. Postupoval dál. Už třikrát se na křižovatce dal zvoleným směrem. Sice už šel dobře deset minut, ale až ted si všiml jedné věci. A to, že nezaslechl jediný zvuk, který by nevydal on. Všechno bylo ponořeno v úplném tichu, které narušoval jen svými kroky a občasným šustěním listí, když o ně při chůzi zavadil. Musel být na hodně opuštěném místě. Jako by už tak nebyl dost rohozený. Věděl, že když zůstane stát, k ničemu dobrému to nepovede. Proto se tedy vydal dál.

Bloumal bludištěm dobře hodinu a půl když našel první známku po lidské civilizaci. Bylo jí album s fotografiemi. Dieter netušil, co to tu dělá, ale stejně ho ze zvědavosti otevřel. Byla v něm série fotek dvou bratrů, nejprve štastní s rodiči, později, ve starším věku, stále s rodiči, a nakonec několik nekvalitních fotografií, kdy jsou mnohem starší. Také tam našel několik policejních fotek, a jednu sadu fotek, jaké se pořizují ve vězení – zepředu a z obou profilů. Ty ovšem ukazovaly už jen jednoho z dvojice. Dieter takových fotek už viděl spousty, přesto se mu ale zdálo, že tyto snímky už někde viděl. Jen matně si vybavoval případ malého zloděje aut, který kradl, aby zajistil pro sebe a bratra alespon životní minimum. Pamatoval si, že ho nakonec stejně chytli a on šel z mříže. Dál se už dlouhán o případ nezajímal. Byl uzavřen.

Dieter album zavřel, ale nezahodil ho zpět na zem. Nechal ho u sebe a šel dál. Doufal, že by třeba v tom mohl najít nějaké vodíko, jak se odsud dostat ven. Dlouhé a dlouhé hodiny chodil po labyrintu, stále nenalézaje východu. Několikrát našel prázdnou lahev, obal od tyčinky a dokonce i účtenku z obchodu. Všechno to byl jen výsměch jeho hladu a žízni. Několikrát měl pocit, že na druhé straně plotu zaslechl šumění otevírané lahve minerálky, ale když se zaposlouchal, žádný další zvuk se už neozval. Už nedokázal říct, zda se mu to všechno jenom nezdá. Stmívalo se. Byl rád, že vůbec šel. Najednou zakopl. Když se sebral ze země, uviděl, že je to podélný balík ležící napříč cesty. Dyž ho rozbalil, našel v něm láhev vody a nějaké pečivo. Zázrak! Jeho vyhladovělý žaludek mu ani nedovolil přemýšlet o tom, proč to tu je. Hltavě všechno během okamžiku snědl a vypil. Z ničeho nic se mu rozostřilo vidění. Když se začalo vracet zase k normálu, už neviděl bludiště, ale obrazy ze své minulosti. Spatřil se, kdy mu bylo deset let a spolužáci se mu smáli, protože díky své výšce byl dosti neobratný, takže nestačil na jejich hry... O několik let později na policejní akademii, tehdy měl průšvih se záškoláctvím. To ho málem vyhodili. Hrozně toho litoval, a pak se už nikdy nezpozdil... U dálniční policie, jednou se s Hottem pohádali a nemluvili spolu. Pak když měli kontrolovat dodávku, jeden ze zločinců Horsta postřelil. Kdyby nebyl stál na druhé straně auta, jistě by se to nestalo... Opět u dálniční policie, jeden z prchajících lupičů chtěl zastřelit Horsta, ale on rychle vytáhl svou zbraň a střelce zastřelil. Pak to vypadalo, že to tak vůbec nebylo. Skoro nikdo z vyšetřujících mu nevěřil. Opět ho málem vyhodili a co víc, nebyl daleko od jití do vězení... Průšvih se sešrotováním nového Porsche. Chtěl to s kolegou napravit, ale dostali se do pasti a málem je ten padouch rozpustil v kyselině sírové... Takové a podobně špatné vzpomínky se mu míhaly hlavou. Nebyl schopen je vystrnadit. Nemohl si vzpomenout ani na jednu příjemnou a veselou příhodu. Chytil se za hlavu. Zaskučel jako týraný pes. Potácel se ze strany na stranu, v jeho hlavě se stále rychleji a rychleji ukazovaly místa, která by nejraději vymazal. Bylo to šílené. Tak moc ho z toho bolela hlava. Omdlel. Toho dne se už neprobudil.


Arrow Arrow Arrow Na Kolín nad Rýnem už dávno padla noc, vlastně se pomalu blížil nový den, když se únavou shrbená postava policisty plahočila po schodech ke svému bytu. Na stanici měli dost rušno, práce nad hlavu a kromě toho, Dieter vůbec nepřišel, neohlásil se, nic. Nikdo ho nedokázal sehnat. Všichni věřili, že se zase objeví.

Jeho mozek sám navedl ruku s klíči k zámku tak, jak už to dělal dlouhá léta. Odemkl, vešel do předsíně, ale když se sehnul, aby rozvázal tkaničky jeho černých polobotek, všiml si, že pode dveřmi někdo musel prostrčit papírek. Zvedl ho a začal číst: Přežila jsem! E. Čelist mu poklesla o několik centimetrů níže, dech se mu zastavil. Znovu a znovu pročítal to kratičké oznámení. Málem slyšel, jak v jeho nejdůležitějším orgánu secvakly spoje. Nedokázal uvěřit, že by to mohla být pravda, že by mohla jeho láska přežít. Jeho milovaná, jediná, kterou opravdu miloval a které chtěl dát veškerou svou lásku. Byla zpět.

Tom se zachvěl. Musí jí hned vidět. Jako by mu v tom mobil chtěl pomoci, rozezvonil se jednoduchou melodií. Mrknul na displej, ale zobrazilo se mu jen, že přišla zpráva od skrytého čísla. Ale stejně palcem zmáčkl ošoupané tlačítko pro přečtení esemesky. Chci Tě hned vidět, už déle čekat nedokážu. Prosím, přijď za mnou. Čekám na Tebe na nábřeží, u té restaurace, kde jsme spolu naposledy večeřeli. Stále Tě miluji. E.

Tom na nic nečekal, opět si obul boty a vyrazil. Veškerá únava z něj jako zázrakem spadla. Po schodech běžel tak rychle, nestíhaje ani vnímat jednotlivé kroky. Skočil do auta a tryskem se vydal do centra. V mysli se mu odehrávaly jejich společné okamžiky. A nakonec se mu do očí zařízl obraz vybuchujícícho auta. Trhnul hlavou, tuhle vzpomínku chtěl z hlavy přímo vyhnat.

Smyken zastavil na parkovišti, kousek od místa, kde se měli sejít. Vyběhl z auta, po chvilce rozhlížení ji uviděl. Stála tam v jednoduchém, přesto ale velmi slušivém, kostýmku, držela se zábradlí a pozorovala osvětlenou katedrálu, dominantu města. Policista okamžitě věděl, že to musí být ona, rozběhl se k ní, takže ani nespatřil, když se těsně před tím, ve výšce jeho lýtek, napjal tenký drát, o který o zlomek vteřiny později zakopl a po hlavě letěl dopředu. Letmý pohyb jeho těla byl zastaven až sloupkem zábradlí. Vysoká postava vrchního komisaře Kranicha sde zhroutila pod sebe, nedávajíc najevo známky života.

Žena opírající se o zábradlí zmizela. Vlastně to ve skutečnosti žena ani nebyla. Jen pouhá figurína se stala návnadou. To ovšem Tom nemohl vědět, protože neviděl, jak muž ve středních letech popadl postavu a jednoduše ji odnesl do připravené dodávky. Pak přišel k ležícímu komisaři, přehodil si ho přes ramena a odnesl za jeho kráskou, kde mu ještě spoutal ruce. Pro jistotu.

Kranichovo probuzení nebylo příjemné. Jak by také mohlo, když seděl spoutaný v křesle, smysly stále ještě omámené nedobrovolným spánkem. Přímo před ním stála Elena. Nehnutě stála a koukala se na něj. Viděl ji rozmazaně, ale jeho oči něchtěly poslouchat a zaostřit pohled na ženu. Spatřil, jak z boku přišel nějaký člověk. Udeřil Elenu do tváře. Ta se skácela k zemi a Tom stěží rozeznal, že má svázané ruce i kotníky silným lanem. Tak proto ta prknennost, pomyslel si. Muž chytl ženu za její dlouhé vlasy a vytáhl ji nahoru. Tom zamumlal něco ve smyslu, ať nechá Elenu být, ale jako odpověd přišla rána. Do podbřišku jeho milé. Nech jí!!! zavřískl. Chtěl se vtrhnout z vůastních pout, ale nemohl se téměř hnout. Ženská postava se sesunula na zem. Muž pokračoval v jejím bytí, což dovádělo Toma k šílenství. Nesnesl ten pohled. Proč má trpět někdo, kdo si svůj trest nezasloužil. To nebylo fér. Znaven svým řevem a bolestí, propadl se do bezesných mdlob.

Onen muž se spokojeně usmál. Přesně tak se mu to líbilo. Pořádně ho vydeptat. Sehnul se pro ležící figurínu, odvázal od ní tenounké vlasce, jež s ní pohybovaly a se zlým smíchem nechal komisaře samotného v jinak prázdné místnosti.


Arrow Arrow Arrow To, že se ráno Kranich nedostavil do služby, by nebral nikdo moc vážně. Všichni by si mysleli, že jen zase zaspal. Teď byla ale situace jiná. Včera nepřišel Dieter a stále o sobě nedával vědět a už jen fakt, že Dieter se nikdy nezpozdil a ani se nestalo, že by do služby vůbec nepřišel. Vždy dával dostatečně předem vědět, že jde například k zubaři. Toto všechno už začínalo být podezřelé. Proto šéfová svolala dopoledne poradu, kde se chtěla svěřit kolegům se svým podezřením. Zatím neměla nic určitého, jen to, že asi má na ně někdo spadeno. Přesto považovala za důležité své podřízené informovat a důrazně varovat, co by se mohlo stát. Porada ještě nezačalo, čekalo se, až přijde i Frank, který se stále nedostavil. Je to jen podivná shoda náhod nebo se potvrzuje moje teorie? napadlo Annu. Traber se nepřihlásil ani za půl hodiny, takže se Engelhardtová rozhodla řešit nastalý problém.

O tři hodiny dříve
Zkontrolovat, zda je zbraň bezpečně zajištěná v pouzdře, zda je průkaz v náprsní kapse bundy, zda klíče od auta v jiné kapse téhož kusu oblečení, ještě prohrábnou vlasy, přejet rukou po strništi a vyzkoušet do zrcadla několik obličejů, aby se ujisitil, že vypadá stále dobře a vše je tak, jak má být. S pískotem seběhl ze schodů, vyšel z vchodových dveří domu a namířil si to ke svému vozítku. Jak zahýbal za roh domu, něco ho praštilo přes hlavu. Chtěl se začít bránit, ale útočník mu nedal jedinou šanci. Zkroutil mu ruce za záda, kde je spoutal jeho vlastními želízky, do úst mu narval roubík a přes oči uvázal černou pásku. Pak dotlačil a dostrkal vzpínajícího se policistu ke svému autu, dal ho do nákladového prostoru, kde mu spoutáním několika dalších částí těla znemožnil sebemenší pohyb.

Frank za kabinou řidiče neležel, dle svého mínění, moc dlouho. Když byl opět vytažen na světlo, zdálo se mu, že ještě nemůže být ani poledne, ale v tuhle roční dobu se to špatně dalo určit a navíc přes černou pásku pronikalo jen minimum denního světla. Zeptal se, co se to děje, ale muž mu hrubým hlasem odpověděl, ať drží hubu a že se vše včas dozví. Cítil, že je tažen do nějaké budovy, pak dolů po chodech, nejspíše do sklepa a nakonec do nějaké místnosti se studenou kamennou podlahou. Tam mu jeho věznitel sundal pouta na rukou, vyndal roubík a stáhl pásku. Jedině kotníky mu nechal sevřené v okovech, aby je mohl připojit ke kruhu ve zdi. Frank se chtěl podívat tomu muži do tváře, ale stejně toho moc neviděl: v místnosti bylo šero. Zahlídl jen akorát pár z jeho rysů. I přes to málo co viděl, měl pocit, že ho zná, že ho zná velmi dobře. Ten pocit vůbec nebyl příjemný.

Rozhlédl se kolem sebe, jen aby zjistil, že je v nevelké cele, s malým zamřížovaným okýnkem téměř u stropu. V protějším rohu uviděl lahev s vodou. Nátáhl se pro ni, ale zjistil, že na ni nedosáhne. I když se doplazil co nejdál, až kam mu to krátký řetěz spojující jeho pouta a kruh ve zdi dovoloval, a natáhl všechny části těla, pořád chyběly k lahvi pouhé dva centimentry. Možná, kdyby se dokázal ještě více natáhnout, třeba by už na ni dosáhl. Avšak jeho snažení bylo marné. Jako kdyby si věznitel přesně spočítal, kde je ta hranice, za kterou nedosáhne.

Nevěděl, jak rychle plyne čas. Hodinky sice měl, ale při ranní bitce s mužem se rozbily, takže mu teď byly na nic. Takže ani nevěděl, kdy se znovu otevřely dveře, aby mu jeho dozorce hodil polštář. Frank se po něm natáhnul, přitáhnul si ho pod hlavu a usnul. Však byl také pořádně vyčerpaný. Jenže sotva se propadl do říše snů, dveře opět vrzly, polštář mu byl vyrván zpod hlavy a ještě schytal kopanec do holeně. To se opakovalo ještě několikrát, vždy podle úplně stejného scénáře: dveře se otevřely, ruka hodila dovnitř polštář, který si Traber dal pod hlavu a jakmile usnul, už mu ho někdo zase bral a kopnul nebo uhodil do některého citlivého místa. Když se opět vchod do jeho cely otevřel a na hlavu mu přiletěl polštář, ani se nesnažil si ho vzít. Raději si místo na něj lehl na své vlastní ruce. Ty mu aspoň nikdo nemohl vzít...


Arrow Arrow Arrow Stanice dálniční policie byla potopena v tichu. Každý myslel jen to, že postupně mizí jeho kolegové a jednou přijde de, kdy beze stopy zmizí i oni. Byly to snad jen únosy? Nebo dokonce vraždy? Nikdo nevěděl. Nebylo čeho se chytit. Byli jako slepci tápající v cizím světě. Spíše než hledáním viníka se zabývali bezpečnostními opatřeními. Byla ale dostatečná? Opět další věc, kterou nevěděli. Těch věcí, co nevěděli, už bylo příliš mnoho.

Pro šéfku dálniční police Annu Engelhardtovou to bylo obzvláště zničující. Vždyť jako velitel měla dohlídnout na to, aby se jejím podřízeným nic nestalo. Povzdechla, zvedla telefon a dala se do zařizování jejich ochrany. Bylo jen těžko uvěřitelné, co všechno musela vytelefonovat, aby se bezpečnosti její i jejích kolegům dostalo náležité pozornosti. Po několika vyčerpávajících rozhovorech se sesunula do svého křesla. Ačkoli ráno, když vstávala, byla svěží a plná energie, nyní, po dopolední stráveném marným hledáním Franka Trabera a polovině odpoledne, kdy stále někam volala, byla už velmi unavená.

Zavřela oči a zároveň děkovala své prozřetelnosti, která jí během dne poradila zatáhnout žaluzie, takže nyní její kolegové neviděli, jak žena, která má být jejich oporou, sedí zhroucená za svým stolem. Jakmile se její oči úplně zavřely, přišel odpočinek dobíjející energii pro zbytek dne. Ten byl ale vykoupen otupením smyslů.

Proto ani šéfová neslyšela, jak se téměř nehlučně otevřelo okno a do místnosti vklouzl člověk v černé kombinéze s kuklou na hlavě. Přešel k napůl spící Engelhardtové, vytáhl z kapsy malou lahvičku s výmluvným názvem Chloroform, ze které navlhčil kapesník, a ten přitiskl Anně na nos a ústa. Ani o tom nevěděla. Pak šéfové spoutal ruce za zády a odtáhl ji k oknu a z něj ven. Vše proběhlo v maximální tichosti. Jak s ní překonával okenní parapet, vypadlo mu něco z kapsy. Možná si toho nevšiml, možná to tam nechal schválně.

O deset minut později vtrhl do šéfčinny kanceláře Semir, že ho napadl nějaký nápad, jak by se mohli lépe společně ubránit. Zarazil se ve dveřích, když nikde svou nadřízenou neviděl. Najednou mu bylo naprosto jasné, co se stalo a v duchu nadával na svou neschopnost, že si ani ničeho nevšiml, když někdo šéfku unesl. Pak jeho pozornost upoutal malý předmět ležící pod oknem. Byl to malý notýsek. Jeho zvědavost mu nedala a sešit otevřel. Byl to deník, hodně starý deník.

Jak Anna procitla z omámení nebezpečnou látkou chloroformem, okamžitě si uvědomila, že něco není dobře. Vlastně, že vůbec nic není dobře. Už nebyla ve své kanceláři, kde jí únavou padala víčka. Teď byla ve studené místnosti s kamennou podlahou.
„Ale, naše paní vrchní komisařka se nám probudila,“ ozval se muž v černém drsným hlasem.
„Kdo jste?“
„Vždyť mé jméno přeci znáte, paní komisařko. A krom toho, jména nejsou důležitá.“
„Co chcete?“
„Popovídat si.“
„P-p-popovídat? O čem? A to jsme si nemohli popovídat třeba u mě v kanceláři?“
„Ne, nemohli. Protože tady já jsem na své domácí půdě.“ odvětil.
Englehardtová lehce přikývla a čekala, co bude dál.
„Vzala jste mi rodinu, paní komisařko. Ano vy! Vy a ti vaši kolegáčkové! Ale teď jsem na tahu já. A víte co, uděláme to jako to bylo psáno v Chamurabiho zákoníku: oko za oko, zub za zub. V našem případě to bude rodina za rodinu. Vím, tohle vaše pravá rodina není, ale to nevadí, i tak to svůj účel splní“
Šéfka, celá vyděšená, si konečně uvědomila, o co tady jde. Je to jen obyčejná pomsta. Oni zatkli někoho jemu blízkého a on tak ztratil svůj pevný bod, svou oporu.
„Co byste řekla tomu, kdybych si sem přitáhl ty dva vaše nejlepší lidi, hm? Toho Kranicha a Gerkhana? Jak by se vám to líbilo?
„Vy máte i Gerkhana?“ zastavilo se šéfce málem srdce.
„Ne,“ řekl a Anna si viditelně oddechla, „ale co není, může být,“ dokončil zlověstnou větu.
„Ne, prosím,“ vzlykla
„Ale to není vše. Představte si, že bych je postavil před vás a dal vám na vybranou, kterému z nich zlomím, pro začátek, například malíček na jedné ruce. Koho byste mi vydala na milost? Ano, s Gerkhanem se znáte déle a již několikrát vám zachránil život, ale dokázala byste se dívat na to, jak Kranichův malíček udělá „KŘUP“?“ lusknul prsty, „a co teprve vědomí, že za jeho bolest můžete vy, hm?
„Ne, přestaňte už!“
„Tohle se vám nelíbí? Takže by vám bylo milejší, kdybych si sem vzal toho Turka a přelomil mu třeba zápěstí. Už vidíte ten pohled plný bolesti v jeho hnědých očích? Počkat! Nevidíte tam i něco jiného? Že by se za bolestí skrývaly výčitky, proč má trpět právě on?
„Proč to všechno říkáte? Jaký to má vůbec smysl?“ zavřískla.
„Vy to ještě nevíte? A to jsem si myslel, že vám to dojde. K tomu všemu, co jsem vám tady nastínil, může velmi snadno dojít.“


Arrow Arrow Arrow
Všichni, kdo ještě zbyli na prořídlé stanici se nahrnuli k Turkovi, který teď v rukou držel ušmudlaný notes a četl v něm.

1997

12.4. dneska sme se přestěhovali k babičce. Říká že je to jen na nějakou dobu. Když se brácha zeptal proč nejsme doma s tátou a s mámou, řekla mu že odjeli na dlouhý výlet někam do hor. Prej se vrátěj až za hodně dlouho. Ale brácha si myslí že nám neřiká pravdu. A já mu věřím protože se on má dycky pravdu...

16.4. Přišla pro nás nějaká paní která nás odvedla pryč od babičky. Teď sme v malym pokoji s dalšíma deseti klukama. Chci domů za mámou a tátou.

20.4. Ani mě ani bráchovi se tu nelíbí. Chceme odtud pryč ale něchtějí nás nechat jít.


Následovalo několik volných stránek, než se objevil další zápis.

6.5. Dneska sme konečně utekli. Hledají nás, ale my sme odjeli daleko pryč. Nasedli sme do prvního vlaku, co smu uviděli stát na nádraží. Teď sme v Kolíně nad Rýnem. Nevím co budem dělat, ale brácha určitě něco vymyslí.

Zase spousta volného místa, které nebylo porušeno jedinnou čárkou. Semir musel otočit dobře desítku stran, než se dostal ke vzpomínkám na mnohem mladší datum, než bylo to poslední.

2000

11.12. Dneska mám narozeniny a tak mi brácha sehnal dárek. Krásnej loveckej nůž. Prej ho výhodně sehnal. Myslim že ho sehnal tak jako scháníme šechno ostatní. Kradem abysme měli co jíst.


2004

26.6. Brácha si sehnal dobrej kšeft. Konečně budem mít dost prachů na normální život.

2.8. Ty šmejdi fízlovský! Sebrali mi mýho bráchu! Je zavřenej v lochu a já ani ted za nim nemůžu.

17.10. Odsoudili ho na vosumnáct let! Bylo jim jedno že nic neudělal! Akorát si několikrát pučil několik aut a postřílel pár těch policajtskejch hajzlů, ale jinak nic. Byl sem za ním. Vypadal hrozně. Byl celej domlácenej. Na čele měl tři šrámy o které se nikdo moc nestaral. Prej mu to udělali bachaři.

26.10. Před chvílí mi byla doručena zpráva že prej „můj bratr umřel ve své cele na následky zranění kerý si způsobil při pádu na dlaždičky ve sprchách“. Pche! To tak! Nevěřim jim ani slovo! To si ale ještě odskáčou...


Tady deník skončil úplně.

„A je to jasné,“ Turek svěsil hlavu, pak rozhodnutý tohle martýrium co nejdříve ukončit pokračoval, „a Andreo, najdi mi spisy ke všem případů, co by se mohly na tohle hodit! A dělej!“ nařídil jí.
„Jasně, ale bude to chvilku trvat,“ omlouvala se.
„Tak si pospěš!“
„Co budem dělat?“ zajímal se Hotte.
„Nejprve musíme počkat, až nám Andrea najde ten správný případ.“
„A to jako nebudeme zatím dělat teda nic? To v tom chcete nechat naše kolegy a hlavně šéfovou?!?“
„Hotte, je mi to líto, ale opravdu nám teď nezbývá než čekat.“
„Tak to teda ne!“ zvedl se rozčíleně ze židle, nasadil odhodlaný výraz a odsupěl.
„Hotte! Ne, nechoď! Copak to nechápeš?!? Vrať se! To se chceš nechat chytit?!? Nebo rovnou se nechat zabít?! Tak pojď zpátky!“ řval na něj Turek, ale Herzberger se nevracel. „Vrať se, to je rozkaz!!!“ Malý komisař zuřil. Nechápal, jak někdo může být takhle zabedněný a neuvědomuje si vážnost situace. To s tím rozkazem mu nebylo moc příjemné. Nikdy nebyl donucen využít faktu, že má vyšší hodnost. Stejně se už ale nedalo nic dělat. Semir se za ním rozběhl, doufaje, že ho ještě zastihne na parkovišti, ale poslední co viděl byla obrysová světla Porsche, jak velkou rychlostí míří na dálnici a pak se ztrácejí v záplavě aut.
„Hotte, vždyť vůbec nevíš, kde začít hledat,“ povzdechl si.

Herzberger se hnal vysokou rychlostí pryč od své služebny. Zprvu ani nevěděl kam jet, ale najednou mu svitlo. Jako znovu převíjený film se mu v mysli vybavilo to místo, kde před lety jejich oddělení ukončilo jistý případ zlodějů aut. Bylo to staré a dávno opuštěné sídlo s obrovskými pozemky. Kdysi tam snad mohla bydlet šlechtická rodina, ale teď dům zarůstal břečťanem a stával se čím dál tím víc nepřístupný. Nebylo zase tak moc daleko.

Když přijel k hlavní bráně, všechno vypadalo tak jako tehdy, kdy tu byl naposled. Strčil do železných tepaných vrat, které se kupodivu bez jediného zaskřípání otevřely. Protáhl se jimi dovnitř. Jeho pozornost upoutalo několik věcí. Jednak vysoké keře na jeho levé straně: byly ostříhané a udržované. Jak to, když by tu teoreticky nikdo neměl být. A stejně tak, co tu dělá ten červený Transit na příjezdové cestě před vchodem?

Sáhl po zbrani v pouzdře na opasku, potichu ji vytáhl a odjistil ji, připraven na nejhorší. Plížil se kolem obvodové zdi ruiny. Jakmile míjel okno, nahlédl dovnitř. K jeho překvapení neuviděl staré a zaprášené místnosti, ale zcela evidentně často používaný pokoj, do jisté míry i slušně vybavený. O kousek dál byly už i dveře, a tak jimi vešel dovnitř. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Najednou ho ale něco štíplo do krku. Okamžitě po něm natáhl ruku v domnění, že přistihne nějaký malý hmyz, jak mu pije krev. Jenže skutečnost se od předpokladu lišila. Komár to opravdu nebyl. To, co držel v ruce byla malá šipka s hrotem napuštěným nějakou látkou.

Znenadání se podlaha pod jeho nohama začala jakoby naklánět na všechny možné strany. Horst přeběhl ke zdi, kde hledal oporu. Opřel se o ní a na chvilku zavřel oči v pomyšlení, že až je znovu otevře, vše bude jako dřív. Ale nebylo. Spíše naopak: protější zeď se nepříjemně přibližovala. Vykřikl a rozběhl se kolébavým krokem ze zužujícího se místa. Jak běžel, zdi se za ním více a více svíraly. Jakmile dosáhl rohu skutečných zdí, zesinal. Ačkoli klaustrofobik nebyl, z tak těsné přítomnosti na první pohled neprostupných zdí se mu udělalo mdlo. Čím víc se tiskl do rohu s cílem se od přisouvajících se přepážek co nejvíce oddálit, tím víc se na něj tlačily. Sevřen vlastními představami, pomalu se složil na zem.


Arrow Arrow Arrow Životnost velitelů dálniční policie z Kolína nad Rýnem nebyla v těchto dnech příliš velká. Nejenže se o tom přesvědčili všichni její členové, ale hlavně a především dotyčný policista, co nyní zastupoval již chybějící šéfovou. Sám byl překvapen, jak rychle se všechno seběhlo a stal se najednou snadnou kořistí pro velmi nebezpečného lovce. Lovce lidí.

Stál na parkovišti před služebnou a pozoroval vzdalující se Porsche řízené Herzbergrem. Za sebou zaslechl přibližující se kroky, ale v domnění, že za ním přišel někdo z kolegů se neotočil. A to byla pro něj fatální chyba. Možná poslední chyba, kterou kdy stihl udělat.
„Turečku hloupý, sám prosazuješ, že byste měli zůstávat všichni pohromadě a teď uděláš takovou blbost. Nemysli si, na to jsem čekal celou dobu.“
Semir se otočil, ale už nestihl zabránit tomu, aby ho postava, co už stála těsně u něj neomráčila ranou pažbou pistole do hlavy. Popadl bezvládné tělo komisaře, odtáhl si ho do auta a vydal se zneškodnit jednoho tlouštíka, co jel k němu na návštěvu.

Nejprve se zbaví šmejdícího Herzbergra a pak se bude moci plně věnovat malému tureckému komisaři. Už se na to moc těšil. Však byl Gerkhan přímo u toho, když mu zatýkali bráchu.

Jsou situace, kdy je nevědomost ceněna zlatem. Jako například nezáviděníhodná pozice Semira Gerkhana, který se právě probíral z mrákot, do kterých se realita dostat nedokázala. A jak se jeho mysl oprošťovala od bezvědomí, postupně jí docházely jednotlivé fakty situace. Tma, sice ne zcela neprostupná, ale i tak nebylo vidět dál než na tři metry. Místnost, ve které procitl ani tak nebyla místností, jako spíše kamenným sklepem nebo středověkou celou. Jakmile se Turek pokusil vstát, došla mu další nepříjemná skutečnost. Že se nemůže ani hnout. A to doslova. Ať vyzkoušel pohnout jakoukoliv částí těla, vždy se setkal s neúspěchem. Ruce, lokty, kotníky, kolena pevně připoutané lanem k tělu a znemožňující tak jediný pohyb. Zkusil se zavrtět, ale nebylo to nic platné. Ani hlavu nemohl zvednout a tak stále zíral do tmy pod sebou, jak ležel na břiše.

K jeho uším doléhal zvuk kapající vody, který v jinak naprostém tichu vynikal až nepřirozenou silou. Kap! Kap! Kap! Kap! Kap! A tak stále dokola, bez přestání. Netěsnící kohoutek začal pomalu Turka iritovat. Potichu zaskučel. Kap! odpověděla kapka padající na kamennou podlahu. Semir zkusil prsty dosáhnout na nějaký uzel, ale všechny byly mimo jeho dosah. Pln hlubokého pokoření si musel přiznat, že se z toho sám nedostane. Kap! Kap! Posmívaly se mu malé kapičky. A Turek jako by opravdu slyšel jejich hlasy. Kiš kiš, teď jsi bezmocný, co? Semir věděl, že tohle je jen šílená hra, kterou s ním hraje jeho mozek bránící se neutuchajícímu dotěrnému zvuku. Snažil se zaměstnat nějakou formou přemýšlení, zkoušel se plně soustředit na tep svého srdce, jen aby vytěsnil to příšerné kapaní. Kap! Kap! Kap!

To skoro zní, jako kdyby odpočítávaly nějaký čas, napadlo ho. V právě tutu chvíli se dobral celého rozsahu jeho aktuálního problému. Nejenže byl tak svázaný, že se ani nemohl hnout, nejenže ho kapání skoro dovádělo k šílenství, ale teď už věděl co a proč to kape a proč se tak divně cítí, když by měl ležet na zemi, jak předpokládal. Vůbec neležel na zemi, ale visel v provazech nad černou dírou, snad studní. A nebyl to špatně těsnící kohoutek, jak si předtím myslel, ale měch na vodu s dírkou umožňující velice pomalý odtok vody. Škubl sebou, s cílem si uvolnit alespoň hlavu, aby se mohl podívat kolem sebe. Kupodivu se mu to povedlo, ale vzápětí toho začal litovat. To co spatřil mu na náladě opravdu nepřidalo: důmyslný mechanismus s blyštící se nabroušenou čepelí, která se blížila k lanu, provlečeném několika kladkami, co drželo Turka nad hlubinou. S každým ukápnutí jedné malé kapky se čepel přiblížila napnutému provazu o nepatrný kousíček. Podle zbývající vzdálenosti k lanu se mu zdálo, že tam bude viset ještě hodně dlouho. Kap! Kap! Vypětím znavený Semir se opět propadl do velmi neklidného a odpočinek nepřinášejícího spánku.


Arrow Arrow Arrow Na Andreině počítači se rozblikala ikonka upozorňující na nově přijatý e-mail. Dvojitým kliknutím ho otevřela. Očima přeletěla první řádky textu a zarazila se.
„H-hej! Pojďte sem! Píše ten šílenec!“
„Proboha,“ zvolala Sussana a rychle se běžela podívat k sekretářce.
Jan, který stál za Andreiinými zády, začal číst zprávu nahlas. „Nazdárek lidi! Už vás tam moc nezbývá, že? Jeden, dva, tři... áááá... a ještě jeden na KTU... Už jste ho varovali? Ne? No to je ale chyba! Velká chyba! Jen aby kvůli vám nedopadl špatně. Už tolik vás zaplatilo za své omyly. A každá chyba musí být následována přiměřeným trestem! Spravedlnost pro všechny!“ udělal malou pauzu a pak zase pokračoval, „ale dám ještě vám šanci vše napravit. Zrovna teď, kdy všichni čtete tenhle mail, tak se právě vydávám na malou procházku k vám. Pokud budete dobří, chytíte mě. Tak lovu zdar!
„Co to má znamenat?“ podivila se Andrea.
„Hraje si s náma,“
„To víme od začátku, Sussano!“ ujelo Janovi.
„Co na mě vyjíždíš? Tečou ti snad nervy? Nejde přece jen o tebe!“
„Klid už! Nikdo se tu nechce hádat! Prosím,“ snažil se uklidnit situaci. Udělal chybu.
„Áááá... pán se nechce hádat, jo?!? No tak ne! Ale zatímco se tady tak úporně snaží o smír, tak kousek od nás venku běhá ten psychopat! A já si ho podám!“
„Tak to ne! Nikam se nejde! Chce nás jenom vylákat z relativního bezpečí!
Stáli proti sobě a z očí jim sršely blesky. Andrea se jen velmi nerada postavila mezi ně, aby hádku přerušila. „Prosím vás oba, uklidněte se. Teď se nemůžeme dovolit tyhle výlevy.“
„Dobrá, dobrá. Ale co podnikneme?“
„Nic!“ řekl bez rozmýšlení Jan.
„Ale něco udělat musíme nebo tu budeme žít jako zvířata v kleci. Sotva budeme mít dost odvahy jít ven. A bude to tím dál tím horší, čím déle tu budeme!“
„A máš nějaký nápad, Sussano?“
„Mohli bychom třeba společně odjet odsud pryč. Kamkoli, kde se nebude odvažovat zaútočit. Takže na hodně rušné místo. Navrhuji nějaký velký hotel v centru Kolína.“
„To beru,“ souhlasil Jan a i Andrea přikyvovala.


Stříbrný Mercedes vezoucí tři uprchlíky dálniční policie se řítil po dálnici. Sussana, která řídila, měla pocit, že až podezřele dlouho za nimi jede jakási červená dodávka. No tak! Už jsi paranoidní, okřikla se. Auto po chvilce sjelo z dálnice na odpočívadlo a ona si oddechla. Svým kolegům nic neříkala, nechtěla je zbytečně děsit. Sussana sice viděla, jak dodávka odbočila pryč, ale bohužel pro ní už neviděla, jak odpočívadlem pouze projíždí a opět se zařazuje do dálničního provozu.


Za své útočiště si zvolili velký hotel plný turistů, kteří, ač už byl studený podzim, stále toužili obdivovat krásy Kolína. Jejich hotelové pokoje byly velmi slušně vybavené, i když na tom jejich současným obyvatelům pramálo záleželo. Každý měl jednolůžkový pokoj sám pro sebe, ale stejně většinu doby trávili společně. Ať už na jídle v hotelové restauraci nebo u někoho v pokoji, kdy řešili, jak se ubránit a co dělat dál. Právě po jedné takové sešlosti se večer vraceli do svých pokojů. Sussana, která jako jediná měla svoje ubytování za rohem chodby, měla nejdelší cestu. Andrea i Jan už zamykali své dveře a ona slyšela, jak cvakají zámky.
Když došla ke svým dveřím a začala hledat klíče, přiblížil se k ní jeden ze zaměstnanců hotelu, kteří se mají neustále starat o pohodlí klientů. Zastavil u ní a vypadal, že se jí zeptá dávno naučenou frází, zda něco nepotřebuje, ještě navíc doplněnou pravým americkým úsměvem. Pak ale najednou ji silou udeřil zezadu do hlavy a ona se zhroutila pod sebe. Jemně ji sebral ze země, a pak vydávající se za obětavého člena hotelové služby ji podpíral a vedl k východu, jako by potřebovala ven na vzduch.

Co ale nečekal bylo, že Sussanu čerstvý vzduch opravdu osvěžil a probral ji z omráčení. Vytrhla se mu ze sevření a rozběhla se pryč. Utíkala směrem k parkovišti a ke svému autu. Naskočila do něj, nastartovala a bleskurychle vyrazila pryč. Ve zpětných zrcátkách kontrolovala, zda někde za sebou neuvidí svého pronásledovatele. Nikde nebyl vidět. Jen se za ní opět navěsila ona červená dodávka, kterou viděla dnes na dálnici.

Sešlápla plynový pedál až na podlahu, nedbaje na to, že jede městem a že by tudíž měla dávat velký pozor na provoz, semafory a chodce. Auto za ní udělalo naprosto to samé. Dokonce ještě víc a přiblížilo se na minimální vzdálenost. Chyběl jen malý kousek, aby jí v příštím okamžiku narazil do nárazníku a vytlačil ji někam mimo silnici. Zuřivě zatroubila na chodce, který se odvážil přejít ulici.

Na křižovatce smykem odbočila vpravo a málem vlítla do auta jedoucího před ní. Zoufale se ohlédla za sebe, jen aby viděla, že pronásledovateli se manévr prudkého odbočení povedl a je stále za ní. Prokličkovala mezi auty a dál uháněla městem, míříce si to na dálnici, kde by mohla plně využít výhod svého vozu, oproti Transitu.

Na chvilku se jí zdálo, že ho setřásla, ale pak zaskučela, jakmile se auto opět zařadilo za ni, neustále se přibližující. Sotva se jí povedlo mu trochu ujet, hned byl zpátky. Stále dorážel a nenechával ji na pokoji. Zběsilá honička městem se dost protáhla, když jí velmi zdařile blokoval cesty k přivaděči na dálnici.

Hlavou se jí honily nejrůznější plány na útěk, ale ani jeden nebyl proveditelný. Zrychlený tep i dech ji po už tak náročném dnu teď ještě více braly energii a síly, ač by tomu mělo být naopak. V žilách jí kolovalo mnohem více adrenalinu, než je obvyklé za normálního stavu. Náhle ztratila kontrolu nad svým vozem v důsledku prudkého nárazu červené dodávky do jejího nárazníku. Byla tlačena několik metrů jinak ztichlou ulicí, jejíž klid byl rušen uširvoucím skřípáním plechů. Sussana visela v pásech a už se vzdala jakékoliv snahy o ovládání svého Mercedesu. Zcela vyčerpaná už jen čekala, kdy zastaví. Stalo se tak po dalším prudkém nárazu do cihlové zdi obklopující dětské hřiště. Nebyla to žádná velká rána, ale byla dostatečně silná na to, aby zdeformovala auto a aby se v něm vzpříčily dveře a nešly otevřít. Komisařka von Landitzová se udeřila hlavou o okénko a ztratila vědomí. Už ani necítila, že byla z auta vyproštěna a odvezena pryč. Nebyla to ale záchranná služba, ale tajemný a pomstychtivý člověk.


Arrow Arrow Arrow Ranní probuzení Andrey Schafferové nevypadalo tak, jak si ho představovala. Hlava jí třeštila, jako kdyby se včera zpila do němoty. A to by přeci neudělala. Vždyť řešila s Janem a Sussanou tak důležité věci, které by neměly být brány na lehkou váhu. Sotva se rozkoukala, zjistila, další nepříjemnou věc: nebyla na tom samém místě, kde včera usínala. Hotelový pokoj byl vymalován světlými teplými barvami, kdežto místnost, ve které se právě nacházela nebyla vymalována dobře již desítku let.

Rukou si chtěla prohrábnout vlasy, které si spánkem určitě přeležela, ale když se její ruka přiblížila k hlavě, strnula. Z hrdla se jí vydral přiškrcený výkřik, jakmile se rukou dotkla holé lebky. Někdo jí v noci musel omámit nějakým anestetikem a pak ji oholit hlavu. Nebylo divu, že se jí nyní zdálo, že má hlavu o něco lehčí. Vzlykla. Litovala svých dlouhých kudrn, které padly za oběť nějakému šílenci. Jak dlouho bude trvat, než jí znova narostou?

Rozhlédla se kolem sebe. Holé zdi na ní jakoby padaly. Strohost byla narušena jen matrací na zemi, jež Andree měla sloužit jako provizorní lůžko. Jak jí pohled klouzal po prázdných stěnách, podlaze i koutech, zastavil se v rohu, v jehož blízkosti se Andrea krčila s koleny skrčenými pod bradou. Spatřila tenoulinké stříbrné nitky splétající se do sebe a tvořící jemnou síť, která se stává posledním místem života nejedné mouchy. Sekretářka ještě neviděla majitele této pavučiny. Doufala, že je zalezlý někde ve škvírách ve stěně a také že tam ještě hodně dlouho zůstane.

Její přání nezůstalo dlouho vyplněno. Jestliže bylo opravdu ráno, když se probudila, tak nyní přicházelo poledne. Andrea za celou tu dobu jen seděla na matraci a zkoumala okolí. Najednou v koutě něco téměř neslyšitelně zašustilo. Trhla hlavou a natočila se směrem, ze kterého zvuk přicházel. V tu chvíli také uviděla jeho příčinu. Uprostřed pavučiny seděl velký chlupatý pavouk. Sklípkan. Nebylo možné ho nepoznat. Jeho typické zabarvení i štětinky na jeho hlavohrudi i zadečku ho jasně prozrazovaly. Andrea jen strnule hleděla na pavouka, který se v klidu zabýval muškou uvízlou v síti. Jakmile byl proces s mouchou ukončen, jal se pavouk obhlídnout nové objekty ve svém království a hbitě se na svých osmi nohách vydal směrem k Andree.

Zaječela a vrhla se do protějšího rohu místnosti. Hlavou se opřela o studenou zeď a s prázdným pohledem opět dál zírala na sklípkana. Zezadu na rameni ucítila sotva znatelné dotyky dalšího pavoučka, tentokrát z mnohem menšího a nijak nebezpečného podřádu pavouků. Ač to byl jen malý neškodný pavouk, opět se s řevem vymrštila na nohy a začala běhat kolem dokola. Už se bála si kamkoli sednout v domnění, že jsou tam na ní připraveny stovky smrtelně jedovatých pavouků lačnících po jejím mase.

Vrcholem všeho byl moment, kdy se v zoufalém běhu kolem místnosti dokola zamotala hlavou do pavoučí sítě visící ze stropu. S posledním vypjatým výkřikem se složila na zem, stále ještě vnímaje sklípkana, jež si šel stavět novou pavučinu mezi Andreinými chodidly.


Arrow Arrow Arrow Jan zlehounka zaťukal na dveře Andreiného pokoje a čekal až se ozve typické „kdo je?“. Nic takového ale nepřišlo. Zkusil to znova, silněji, co kdyby jenom Andrea předchozí klepání neslyšela, ale odpověď byla stejná jako předtím, tedy žádná. Jan, v duchu si přejíc, aby třeba byla ve sprše a nebo jenom hluboce spala, se zkusmo opřel do dveří. Ty ale nepovolily. Ustoupil tedy krok dozadu, aby měl dostatek místa a vykopl dveře. Z koupelny se neozývaly žádné zvuky, stejně tak postel byla prázdná. Peřiny byly rozházené, ale když se jich Richter dotkl, ucítil, že už je to dlouho, co někoho naposledy přikrývaly. Když viděl, že tady stejně není už nic platný, vrátil se do svého pokoje, kde složil hlavu do dlaní. Se svěšenou hlavou se vydal sdělit zprávu Sussaně. Na náladě mu vůbec nepřidalo, když ani z jejího pokoje se nikdo neozýval. Jak sklopil zrak k zemi, spatřil na koberci malou rudohnědou skvrnku. Ne, ne, ne!!!

Nebylo mu nejlépe, když věděl, že zůstal on sám. Nemohl si být jistý ani tím, že všechno nenabralo tak velkou rychlost a že Hartmuttovi se ještě nic nestalo. To se mu zdálo velmi nepravděpodobné. Popadl mobil, aby mohl technikovi z KTU zavolat. Vytočil číslo, ale příjemný hlas operátorky mu sdělil, že volaný účastník je momentálně nedostupný. Do háje! Vypnutý Hartmuttův mobil mu vůbec nepomohl v jeho přemýšlení. Klidně mohl přístroj vypnout ten šílenec. Jan se bezmyšlenkovitě vrhl pro svůj kabát a vyrazil ven. Když na parkovišti nenašel Sussanin Mercedes, přešel k silnici a mávnul si na taxíka. Byl tak zoufalý, že ho vůbec nenapadaly rizika s tím spojená. Někdo po nich vytrvale šel a využíval každé příležitosti, kdy byli sami, aby se jich zmocnil. Možná, kdyby se nad tím jen na chvilku pozastavil, nejspíš by to nedopadlo tak, jak to dopadlo.

Sotva dosedl na sedadlo taxíku, daly se věci do pohybu tak rychle, že bylo mimo jeho síly tomu zabránit. Zámek dveří se zamkl a vůz vyrazil tak rychle kupředu, že policistu to hodilo do sedadla. Zběsilá a rozhodně ne přímá cesta s ním cloumala ze strany na stranu. Několikrát se málem uhodil hlavou o dveře. Zakřičel na řidiče, ať zastaví, ale ten vůbec nereagoval. Najednou se ocitli v tunelu a auto zastavilo v místě rozšíření vozovky k nouzovému východu. Prudké sešlápnutí brzd způsobilo, že Jan, který se stále neměl šanci si zapnout bezpečnostní pás proletěl mezerou mezi sedadly. Ve snaze o zpomalení letu chňapnul po řidiči, ale dosáhl jen toho, že se prsty zachytil o jeho pás, což způsobilo, že přední sklo nerozbil hlavou, ale bokem. To mu zachránilo život. Nebyl si ale jistý, že je to dobrá zpráva. Svíjel se v bolestech na studeném asfaltu a ani se nijak nebránil, když mu jeho únosce svazoval ruce za záda a vlekl ho únikovou chodbou ven. Zpátky na denní světle ušli necelých dvě stě metrů k dalšímu vozidlu, jehož nákladový prostor Jan poznal z větší blízkosti, než by mu bylo milé.

Šok, který utrpěl z událostí několika poslední dní mu sebrala veškerou energii. Nechal se zvednout a odtáhnout do malé komůrky, kde byl osvobozen z pout. Šílenec za ním zabouchl těžké dveře, které se od všech ostatních lišily v jedné, pro jeho situaci dosti důležité, věci. Naprosto perfektně pasovaly do futer, takže nikde nebyla ani škvírečka, kterou by mohlo cokoli prolézt. Tento fakt zjistil během okamžiku, kdy ucítil první kousnutí na kotníku, které bylo začátek velmi nepříjemných chvil. Další kousance následovaly v rychlém sledu. Nyní uvolněné ruce se pokusily o chabý odpor. Proti světlé odkrvené kůži konečně spatřil svoje tyrany. Byli jimi sice malí tvorečkové, milimetr velcí, ale jejich hnědá barva ostře kontrastovala s kůži a Jan mohl jasně poznat, co je to za druh hmyzu. Jeho společníky byly malé blešky, které využívali příležitosti nového hostitele. Tmavovlasý policista se podrbal na loktě, kde malý kousanec začal svědit.

Ovšem loket nebyl jediné místo, kde pociťoval ten šílený pocit svrbění. Díky své velikosti se malí paraziti snadno dostali i pod všechny kousky oblečení. Jan věděl, že drbání, škrábání i mnutí kůže by mu nepomohlo, ale navíc zhoršilo. Přál si, aby tak, jak člověk může zavřít oči, když se nechce na něco dívat, mohl vypnout nervová zakončení v kůži. Chvilku se mlel na zemi ve snaze dotěrné tvorečky rozmáčknout než ho přemohla celková únava a dlouhodobý stres.


Arrow Arrow Arrow Do budovy vkročila postava oblečená tmavých kalhotách, potrhané a zpocené béžové košili a tmavě hnědé kožené bundě. U jednoho boku mu visela pistole a u druhého dlouhý bič, jež používal mnohem raději, než střelnou zbraň. Na hlavě měl nasazený široký klobouk, který už určitě zažil lepší časy. Ačkoli ho měl stažený hluboko do čela, pořád bylo vidět, jak jeho modré oči těkají po místnosti a hledají jakoukoliv známku života. Ačkoli cíl jeho dnešní mise nebyl artefakt nevídané historické hodnoty, jak to bylo obvyklé, byla jeho přítomnost zde neméně závažná. Musel najít všechny své kolegy, kteří zde byli vězněni. Konečně Niels spatřil dveře, které se od zbytku dlouho neobývaného domu odlišovaly tím, že nikde na nich nebylo ani smítko prachu a kromě toho k nim vedla vyšlapaná cestička na zaprášených parketách.

Sešel po schodech do sklepení a ocitl se v chodbě, ze které vedly patery dveře. Většina z nich byla jen na závoru. Odstrčil první a nakoukl do místnosti. Chvilku mžoural do tmy, dokud si jeho oči nepřivykly světelným podmínkám, a litoval, že se nevybavil i baterkou. Tedy až potom zjistil, že kouká do prázdné malé komůrky. Popošel k dalším dveřím, jejichž závora byla více ošoupaná a evidentně častěji používaná. Po otevření těchto dveří nemusel ani mít baterku, aby věděl, že je někdo uvnitř. O pravdivosti tohoto faktu ho přesvědčilo několikeré hlasité dýchání. V porovnání s předchozí byla tato místnost obrovská a rozdělená na menší kamennými příčkami a dalšími dveřmi. Jak postupně otevíral tyto malá dvířka, objevoval za nimi své přátele. Toma, Franka, Anna, Hotte, Dieter, Andrea a v poslední Sussana. Všichni vypadli hrozně. Bledí, vyhublí, s černými kruhy pod očima a třesoucíma rukama. Ještě jednou přejel všechny pohledem. Nutně potřebovali pomoct, ale také tu byli další, které ještě nenašel a vůbec netušil, v jak špatné situaci se nacházejí. Také tu ale nemohl své přátele nechat jen tak bez dozoru. Vždyť vůbec nevěděl, kde se skrývá úhlavní nepřítel.

Jeho dilema bylo vyřešeno v tom okamžiku, když za sebou zaslechl kroky sestupující po kamenných schodech do sklepa. O jednu starost méně, pomyslel si a pravou rukou sevřel rukojeť svého koženého biče. Vyšel ven z místnosti do chodby a v šeru před sebou rozpoznal blížící se postavu. Tak to je on? Hartmutt se lehounce zhoupnul na špičky a napjal svaly připraven odrazit útok. I v přítmí chodby dokázal rozlišit velký nůž, který na něj pomstychtivý muž vytáhl. Práskl bičem poprvé. Únosce se sice na chvilku zarazil, ale pak se dal opět do pohybu a pomalu se přibližoval k Nielsovi. Ten práskl podruhé, aby mu v zlomku vteřiny vyrazil nůž z ruky.
„Vzdejte se! A propusťte mé přátele! Nic vám přeci neudělali!“ křikl na něj.
„Pche! Nic neudělali! Víš ty vůbec, co to povídáš?!“ odsekl, „díky nim jsem přišel o bratra, o všechno! O bratra, kerej mi nahrazoval naše dávno mrtvé rodiče! To kvůli nim jsem skončil sám na ulici! Nebýt jich, mohl brácha vydělat ňáký prachy a my si mohli v klidu žít! To oni-“ rozohňoval se stále víc a víc dokud ho Hartmutt rázně nezarazil.
„To je lež! Váš bratr si za to mohl sám. Kdyby nepřekročil zákon, nic z toho se nemuselo stát. Vzdejte se, nemá cenu utíkat. Dřív nebo později vás stejně chytíme my nebo naši kolegové kdekoliv jinde,“ naléhal na něj Niels.
„Nikdy!“ Zařval a dal se do běhu směrem k východu ze sklepa.
Niels jen zvedl oči v sloup, ještě jednou, naposledy práskl bičem a jeho koneček se omotal okolo únoscova kotníku. Ten se natáhl jak široký a dlouhý. Hrdina k němu došel pomalý krokem a vytáhl ho za límec na nohy. Tomu šílenci to stále ještě nestačilo a praštil Nielse pěstí do břicha, který zavyl bolestí. Okamžitě mu to vrátil ranou pěstí do brady a únosce se zapotácel a druhou ránu schytal od stěny. Svezl se na zem a už se nezvedl.

Náhle Hartmuttovu pozornost upoutaly masivní dveře na konci chodby. Zalomcoval s nimi, ale ani se nehly. Podle motta, co nejde silou, půjde ještě větší silou se na ně pověsil a pomalu je začal otvírat. To, že tohle měl prozkoumat jako poslední, ho napadlo až když ho kousla první bleška z Janova vězení. Ksakru... měl jsem si vzít i repelent! Co teď? Přece ho tu v tom nenechám... Ale zase nevystavím ostatní invazi blech... No taaak... Uch... Sorry Jane, tohle fakt nebude příjemné a věř mi, ani já z toho nemám žádnou radost. Pak vešel za policistou stáhl z něj skoro všechno oblečení a hodil je do kouta. Hodil si ho na ramena a co nejrychleji ho vynesl ven před budovu a tam ho položil na zem. Sorry, teď ti víc pomoct nemůžu, ale hlavně jsme se zbavili většiny blech. Pohled na skoro nahého Jana se mu příliš nelíbil, a tak mu aspoň kolem ramen hodil svojí koženou bundu, aby tolik neprochladl.
„Ne abys mi ji zablešil,“ houkl za ním, když se pouštěl do zahrady, aby našel posledního chybějícího.

Jak tak bloumal prázdným parčíkem přiléhajícím k domu, spatřil v odlehlém koutě kašnu. Jeden jediný pohled dovnitř ho ujistil o tom, že našel co hledal.
„Semire?“ zkusil na něj zavolat. Ani ho nepřekvapilo, že se mu nedostalo odpovědi.
Člověk aby je pořád tahal z bryndy...
Postupně se dal do rozvazování uzlů na provazech, které malého Turka držely ve vzduchu a zároveň musel dávat pozor, aby ostrá čepel, které zbývalo už jen pár pouhých centimetrů k přeříznutí lana a snědý policista by se zřítil do ledové vody pod sebou, se dostala z dosahu Turka i provazů. Jakmile uvolnil hlavní lana, vytáhl Semira z kašny a začal ho vymotávat z jeho vězení.

Když byl konečně každý zachráněn, vysvobozen z moci muže, jež se mstil a vzkříšen, přišli všichni k Nielsovi a začali mu děkovat, pak ho zvedli na ramena a začali mu provolávat slávu. „Sláva Nielsovi, který nás zachránil!!! Sláva!!! Ať žije Harmutt!!! Ať žije - “
Náhle se postavy kolem něj rozplynuly a jeho smysly zaslechly hlas, který si v tomto momentě přál slyšet úplně nejméně. Rychle si strhl brýle promítající obraz a z rukou stáhl speciální rukavice, které zaznamenávaly jeho pohyby.
„Pane Harmutte! Můžete mi laskavě vysvětlit, co to tady děláte?“ zahřměl přísný hlas státní návladní Schrankmannové.
„Ehm.. no... totiž... já...“ koktal Niels zaskočen jejím náhlým vpádem
„Ano?“ Více jízlivosti do toho jediného slůvka už ani nemohla dát.
„Já tady testuji tréninkový trenažer,“ vyhrkl první věc, co ho napadla, ačkoli nebyla příliš daleko od pravdy. Opravdu něco testoval. Virtuální realitu. Respektive program, který sám psal po dlouhých přesčasech, kdy už nemělo cenu chodit domů se vyspat.
„Nevykládejte mi tady blbosti a radši se honem rychle vraťte ke své práci nebo budete testovat, jaké to je pracovat v té nejmenší vsi v Německu!“
„Ano, jistě, omlouvám se, už se to nikdy nestane,“ pokorně drmolil Niels, ale v duchu řešil něco úplně jiného: „Jo, jsem dobrej!!! Zvládl jsem to! Jo! Dokázal jsem je zachránit!!! Jo! Jóóó!!!“
„To doufám,“ prohlásila Schrankmannová a odešla.
„Uf, ta mi dala,“ povzdechl si zrzavý technik. Náhle ho ale napadl geniální nápad. „příště, příště to schytáte taky, milá paní návladní,“ usmál se ošklivým úsměvem, jež nevěstil nic dobrého...



KONEC
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 48
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
A nyní malý bonus pro ty, co to dočetli až do konce Wink :

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    S chutí jsem se do povídky vrhla znovu, a jakmile začal konec (opravdu přesné označení, viď?Smile) tak šlo jedno překvapení za druhým. Ovšem Hartmutt s bičem, ten neměl chybu, jako bych ho viděla, opravdu úžasný zážitek....Hartík s bičem,..jak tě to napadlo? super!

    A jinak, ke všem odporným a promyšleným způsobům, jsem s už vyjadřovala,připomněla jsi mi Poa (hlavně Jámu a kyvadlo, brrr) a vůbec jsem moc ráda, že tvůj styl nemohu označit za naturalistický, ovšem o těch blechách jsem ještě neřekla to podstatné: No fuj, to je hrůza, z toho bych se asi zbláznila!

    Každopádně finish neměl chybu, díky, Ami!


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Amrodel


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 48
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Díky, Fí Smile

No, co se týče Harmutta jako Indiana Jonese... na to mě přivedl jeden díl (ted nevím jak se jmenoval), ale Harty byl se Semirem a Tomem na opuštěném stadionu... všude ticho jak v hrobě a najednou do toho mu začal zvonit mobil - a jako melodii měl hlavní motiv z Indyho...

no jo, E. A. Poe, Wink vzhledem k tomu, že jsem ho četla nedávno předtím, než jsem to psala, tak připouštím, že jsem se nechala místy inspirovat, přestože Jáma a kyvadlo není moje úplně nejoblíbenější z jeho děl...
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyMSN MessengerICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    No panečku, tak ten díl bych chtěla vidět (ještě tak vědět, že někde zase jede Kobra, nějak jsem televizi vypustila Embarassed ).

    Já Poa mám rozečteného (už asi půl roku Smile ) a nejoblíbenější povídkou jsou pro mne zatím vraždy v ulici Morgue. Každopádně tvoje dílko bylo síla:)



_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Neeeeeeeeeeeeeeeeeeee! Tys dala Indianu Hartmutta i sem! Copak si to, chuděrka, zasloužil? Shocked Shocked

Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing Laughing

Výtečné dílko, jsem moc ráda, že hrdinou našeho příběhu je jedinečný Maestro Hartmutt, chachachachacha Cool Laughing Laughing


Amrodel: Ten díl se jmenuje Explosiv, po našem Výbušnina a je z IX. série Very Happy

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Být tu musí, páč je ten obrázek pecka Laughing Laughing Laughing

A povídka je skutečně mooooc povedená, pointa mě naprosto dostala a stala se jedním z mála ,,vtipů", kterým se směji Smile
Já se o packu tak bála... Embarassed dostala jsi mě, Ami Very Happy nemáš tu hlasování, ale dávám imaginární jedničku Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
ReeR


Založen: 14. 12. 2007
Příspěvky: 112
Bydliště: Most
Odpovědět s citátem
Very Happy Very Happy obrázek je booooooooží........ Very Happy
a ta povídka, ty jo četla jsem to jedním dechem a ten konec mě dostal. Fakt výborně promyšlený Very Happy
hartymu to pozvedlo sebevědomí co??? oni mu děkovali, oni, velcí detektivové Very Happy

_________________
The truth is out there
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mail
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
ReeR: Hartíček to vyloženě potřebuje, chudáček malý, utiskovaný. Laughing Laughing Kdybych měla za zády Isolde tak si ty nervy taky masíruji takovýmto způsobem Laughing Laughing Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
teda to bylo úžasný Very Happy
a ten obrázek je taky skvělej Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Big Brother se vrací
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma