AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak hodnotíte tohle dílko? Známky jako ve škole...(po gymplu se mi bude asi stýskat, tak si jich chci užít;))
1
50%
 50%  [ 2 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
FM (Für mich, for me, pro mne....:))
50%
 50%  [ 2 ]
Celkem hlasů : 4

Kouzlo živlu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Toto dílko těsně navazuje na předchozí Střípky, a dnes se mi ho konečně, po velmi dlouhé době, povedlo dokončit ... budu ráda za komentáře i kritiku, neboť tyto věci mi pomáhají dále růst a přemýšelt nad dějem v širších souvislostech. Závěrem doufám, že se vám dílko bude líbit, ačkovli bylo ušito poněkud horkou jehlou.Smile

P.S. Nezkoušejte, prosím, nic z toho co je popsáno níže v této povídce, nejsou to věci jednoduché a pokud se dělají nesprávně, pak mohou zapříčinit trvalé poškození zdraví či dokonce smrt! (mluvím zejména o práci s ohněm) Nestraším nadarmo, mám s tímto již zkušenosti!!!

A teď již příjemné čtení... Smile

Nový a poslední díl: 12.2 2011

Kouzlo živlu



„Ne, opravdu tu nechci zůstat.. pořád mi to tu bude připomínat Rachel..“ stála si za svým tvrdohlavě Tereza Haarová.
„Dobrá… budete nám tu scházet…“ přikývla hlavou Anna Engelhardtová ve své kanceláři, dobře si vědoma pohledů kolegů, které pronikaly žaluziemi na skleněných dveřích.
„Bylo to tu fajn.. ale musíte mně pochopit…snad někdy.. nashledanou…“ rozloučila se, vzala do rukou bednu se svými věcmi a beze slova opustila pro ni tolik nehezkých vzpomínek připomínající policejní služebnu.
Stůl sekretářky služeby dálniční policie opět zel prázdnotou.

Jakmile na Kolín padla tma, jako obvykle začaly ven vylézat existence, pro které je městská noc jako stvořená k životu…
Nočním Kolínem se okolo půlnoci plížily dvě postavy oděné v černých mikinách s kapucemi na hlavách a vedly tichý hovor.
„Máš palivo??“ zeptal se ženský hlas druhé osoby, která šla vedle ní. Obě měly na zádech batohy a jedna ještě jednu velkou tašku přes rameno. Něco tlumeně zašplouchalo a druhá o něco menší postava tlumeně zabručela na souhlas. Kousek od vyhlídky na kolínskou Katedrálu se zarazily a zamířily právě tam.
„Člověče, víš ty co vůbec děláš?? Nezapomeň na to, jak dopadl Ade a ti dva další… „ pokoušel se ji ještě odvrátit muž, zatímco pomalu otevíral tašku a chystal si kameru.
„Hele, nesejčkuj…že su šílenec to víš už dost dlouho, hazarduju tu já a navíc.. víš jakej to bude šok, až dotáhnu to video?? Dyť se o to snaží už hezky dlouho a tady jako by to tu bylo nějaký zakletý… ale dneska se to povede, vím to!“ Odporovala mu s ostrým tónem ta dívka. Už ji znal a tak věděl, že ten tón nemyslí vážně.. jen se občas prostě nechá unést.
„Jak myslíš.. ale jak se tu objeví benga tak mizim, jasný??“ Varoval ji a položil kameru na zem.
Ona vytáhla z batohu podivný cinkající smotek a kovovou tyčinku na konci obalenou něčím bílým. Ze smotku se vyklubaly dva řetězy s těžkými závažími na koncích, obalené jakousi hadrou a dvě lana která lehce pableskovala do tmy.
Tohle všechno namočila do nádoby ve které to šplouchalo a po chvíli je vytáhla.
„Tak. Narácháno, můžem začít..“ oznámila svému společníkovi s úsměvem, chytila do ruky poutka na řetězech a cvakla zapalovačem. Dvě ohnivé kuličky se oddělily a začaly tančit okolo ní v nejrůznějších figurách a drahách… ohnivé stopy zůstávaly ještě moment ve vzduchu, ale ať dělala cokoliv, nikdy ji oheň neuchvátil ani se s ním nestřetla…ohnivá kola proti Kolínské katedrále vypadala úžasně, chybou byla jen krátká doba hoření. Palivo vyhořelo, ale pokračovalo se dále… po pár plivech, kdy jí z úst vyšlehl plamen,který se ve větru natáhl na několik metrů a ozářil jí tvář, pokračovala dále. S hořícími lany tančila jako by to byly jenom provázky a když si je chtěla omotat okolo rukou, její společník uviděl v dáli policejní maják.
„Dělej, sbal to a padáme!!“ sykl na ni naléhavě ten kluk neskutečně rychle sbalil kameru a byl připraven. Tu dívku to ale vyvedlo z míry a hořící lano se jí omotalo okolo ruky tak, že jej nestihla včas sundat.
„Krucinál!!“ vykřikla, když ucítila horký plamen, který se prokousal mikinou na holou kůži. Cítila, jak teplota její paže stoupá… Na poslední chvíli se jí podařilo lano strhnout sbalit téměř vše a dát se na útěk. Slzy jí padaly po tvářích, když cítila, jak jí spálenina pulsuje ale nechtěla se nechat chytit.
„Dej to sem!“ sykl na ni a strhl jí batoh z ramene.
„Do nemocnice.. dovez mně do nemocnice…“ požádala ho, když za něj sedala na motorku.
„Neboj, za chvilku jsme tam..“
Motorka vyrazila pryč jako šíp.
Policisté na místě našli už jen dohořívající lano a zbytek lampového oleje.
„Zase utekli…zajímalo by mně, pro se sem věčně slízaj jak švábi na pivo. Co je tu může zajímat hazardéry jedny??“ hudroval menší z dvojice policistů.
„Nechápu jednu věc.. proč tě to tak zajímá?? Tohle ať si vyřeší městští…my jim do toho nemáme co vrtat.“ Odporoval mu druhý vyšší muž.“Tyhle lidi asi stejně nikdy nepochopím… takhle hazardovat se životem a zdravím. Myslím, že se ten jeden spálil, slyšel jsem výkřik…“
„Kdo ví co to bylo…ale tohle“ ukázal na zčernalé lano „ vezmem raději s sebou. Mohli by se pro to vrátit…“
Menší z mužů se sehnul a společně pak nasedli do tmavě modrého CLK s majáčkem na střeše.
„Ale musíš uznat, že by ji to někdo měl už konečně zatrhnout.“ Byla poslední slova malého policisty. Zbytek přehlušily kvílící pneumatiky.

„Tak… a teď to tak týden nenamáhejte, spálila jste se sice pěkně, ale není to nic vážného…“ uklidnil dívku lékař v nemocnici. Na pravé paži měla nyní obvaz, který jí zakrýval většinu ramene. Nyní jí bylo konečně více vidět do tváře…hnědé nakrátko ostříhané, rozježené vlasy jí stály na hlavě jako vojáci v pozoru, za hranatými brýlemi jí probleskovaly tmavě hnědé oči ve kterých se čas od času objevil čertovský plamínek. Celá její postava byla poměrně vysoká, a dávala tušit, že nesedí jen tak nečinně doma. Opatrně si oblékla mikinu s prohořelým rukávem a rozloučila se s lékařem.
„Není zač, kdyby Vás to pořád pálilo, tak si na to dejte led.. mělo by se to uklidnit.“ Poradil jí ještě nakonec lékař a pak se za ní už zavřely dveře.
„Stejně tě pořád nechápu… co tě na tom tak baví??“ vrtěl ten kluk nechápavě hlavou.
„Hele Oki… nemusíš mně chápat…Ale díky za natočení… kdy mně to budeš schopnej dodat??“ odpověděla mu.
„Mno.. tak do týdne.Dřív ne…“
„Fajn, díky moc… Svezeš mně domů??“ zeptala se ještě.
„Jasně, naskoč.“ Usmál se na ni a motor zatúroval.

„Ohniváci zas řádili na vyhlídce, už by jim to měl někdo zatrhnout!“ vlítl Semir druhý den k šéfové do kanceláře a divoce mával rukama.
„Semire uklidněte se.. tohle není v naší kompetenci, to ať si vyřídí městští..“ krotila ho Anna.
„Včera jsme s Tomem náhodou jeli okolo, a zas tam někdo pálil. Oni snad nemají pud sebezáchovy!! Tohle jsme tam našli a ještě to dohořívalo.. nemohli být daleko!!“ hodil na stůl igelitový pytlík jakýmsi zčernalým smotkem.
„Dobrá.. a co s tím mám podle vás dělat??“ zeptala se ho jeho nadřízená.
„Co já vím… jednoho z nich to asi spálilo, slyšel jsem výkřik…“ pokrčil rameny Semir.
„Tohle zatím dejte do úschovy, snad se později vlastník najde…a dál už se tím nezabývejte, myslím, že mi ještě něco dlužíte, že pánové??“ Zvedla oči a zabodla je do Toma, který prozatím stál tiše opodál.
„Mno, ehm.. to hlášení.. už se na něm pracuje.“ Zakoktal a hodil zoufalý pohled po Semirovi.
„Jo jo.. Tom má pravdu, chybí tam už jenom pár vět…“ zachraňoval Semir situaci a společně oba komisaři co nejrychleji zmizeli z dosahu.
Anna jen zavrtěla hlavou a s úsměvem se sklonila k práci, která jí ležela na stole.
„Jako malí….“ Pomyslela si a dále se věnovala obnovování části databáze.

„Tys to ještě nenapsal?? A cos tu předevčírem dělal??“ podivoval se Semir nad nečinností parťáka.
„Já?? Tys tu měl zůstat… jsme se domlouvali, ne??“ nechápal Tom.

„Ehm pánové… tak kde máte těch pár větiček?? Já to hlášení opravdu potřebuji..“ ozvala se Annina hlava ve dveřích.
„Jistě šéfová.. hned to bude, jenom momentíček strpení..“ cukroval Semir jako zkušený turecký handlíř kdesi v Istanbulu na tržišti.
Tom jenom protočil panenky a strategicky zahájil ústup.. lépe řečeno náhlý úprk směrem pod stůl pod dojmem, že hledá zapadlou tužku.
Anna jen zavrtěla hlavou a s poznámkou „To jsem si mohla myslet“ zmizela ze dveří.
„Už je pryč??“ ozvalo se zpod stolu.
„Díky za podporu..“ zavrčel Semir a přisunul se blíž ke stolu. Tom mlčky vytáhl ze zásuvky formulář a společně se Semirem dali hlavy dohromady.

O pár týdnů později, kdy život běžel svým stále pomalým (pro někoho ale až moc rychlým) tempem….

„Hele, a jak ti to de v práci??“ zeptal se Oki v parku, když nastavoval kameru do vhodnějšího úhlu.
„Ale…vyrazili mně…“ zabručela Jitt a se soustředěným výrazem se pokoušela navést řetězy v rukou do určité polohy.
„Krucinál!!“ vyjelo z ní, když ji oba tvrdé míčky upevněné na koncích bouchly do hlavy poměrně velkou silou.
„Jak to?? Vždyť si říkala, že to tam bude dobrý.“ Divil se Oki a občasné Jittiny nadávky přecházel mlčením. Že nadává ve chvíli, kdy jí něco nejde, a to už si dávno zvykl.
„Jo, jenže realita byla jiná… prej sem na to neměla ty správný schopnosti…kvá kvá kvá a kdesi cosi… tak sem jim tam řekla co si myslím.. no, a asi to nějak neunesli…no a co. Život de dál, ne?? Se podívám tu v Kolíně, třeba něco najdu… Kruci!!“ Ukončila monolog nadávkou, když ji míče pro změnu tvrdě bouchly do holení.
„A nechtěla bys místo toho tvého kruci používat třeba „Ale hrubě se mi nedaří do p..“ začal Oki ale Jitt ho přerušila.
„Jo, říkat mi to nemusíš, ale tohle šetří čas.. tamhleto je moc dlouhý.“ Smetla jeho návrh z pomyslného stolu.
„Jak myslíš..“
„Hmm…. Kruci, už zas!!“
Míčky odlétly dost daleko na to, aby měla Jitt čas se dostatečně vyzuřit ale byly příliš blízko na to, aby jí to zabránilo si pro ně znovu dojít, a zkoušet tu danou věc znova než se jí povede.
„A co dělá ruka?? Už je to lepší??“ zeptal se, aby řeč nestála.
„Ale jo.. doktoři pořád že to nemám namáhat, tak nenamáhám…“ zabrblala.
Oki jenom nechápavě zavrtěl hlavou ale neřešil to.. už ji znal a věděl, že je prostě taková. Zkrátka odstředivou sílu, kterou držela v rukou nepovažovala za námahu.

„Už byl ten veget zapotřebí…“ liboval si Semir a v poloze ležícího střelce líně koukal na okoloprojíždějící auta.
„To jo… jenom doufám, že se nic zvláštního nestane.. a bude víííkend!!“ protáhl radostně Tom a zařadil se do vedlejšího rychlostního pruhu.
„Jo jo.. víkend..“ posmutněl trošku Semir. Pořád si nemohl zvyknout na to, že na něj doma nikdo nečeká a že si nepamatuje ani pohřeb…Zapomenout mu dala jenom práce, do které se nyní vrhal s takovým nasazením, že šéfová i Tom o něj začali mít upřímnou starost. Jak jen mohl, hlídkoval na dálnicích, cokoliv bylo potřeba, tak bylo hotovo snad dřív než se na to pomyslelo, ale i přes to všechno nemohl na Andreu přestat myslet. Když se ocitl sám, myšlenky mu zaběhly k jejímu náhrobku a posledním chvílím které společně zažili. Navenek tvrdil, že už je vše v pořádku ale uvnitř.. uvnitř byla rána ještě syrová..i po tak dlouhé době.
„Taky by mně zajmalo, jak dopadá to nové výběrové řízení na sekretářku… jak to tak vidím, druhou An… Terezu asi neseženem.“ Zamluvil honem Tom, když se při pokusu o změně tématu málem prořekl.
„ Hm.. to nevím, ale po její sestře se mi zrovna dvakrát nestýská, i když.. je mi jí trochu líto…“ odvětil Semir napůl zasněným hlasem a zavřel oči.
„Nehodláš tady spát, že ne??“ rýpl ji Tom.
„Ne ne.. jenom odpočívat. Spí se ve dvou… „ zakřenil se Semir a uvrtal se do příjemnější polohy. Vzhledem k jeho postavě mu prostorný Mercedes nabízel obrovský luxus.
„Tohle asi nikdy nepochopím…“ zavrtěl hlavou Tom.
„Ty nikdy nepochopíš hodně věcí…souhrnem třeba můj životní styl“. Zívl Semir.
„Hmm.. ale co není může být“ usmál se Tom a šlápl na plyn.

Jitt se znuděně dívala na televizi a bezmyšlenkovitě přepínala z kanálu na kanál…když jí do očí praštila reklama na internetový portál nabízející práci. Vzhledem ke své momentální nezaměstnanosti se rozhodla tento portál navštívit a první co ji upoutalo, byla nabídka místní Dálniční policie hledající novou sekretářku.
„…znalost práce s počítačem podmínkou, znalost cizího jazyka taky, komunikativnost, ovládání administrativy… vždyť je to skoro to samý…“ přemýšlela nahlas a vzpomněla si na střední školu, která ji na počítači donutila pracovat nejen s klasickými programy ale programování dokonce studovala a tudíž pro ni práce s počítačem nebyl naprosto žádný problém.
„Tak jo, všeci pořád říkaj, že su šílenec.. tak to aspoň potvrdím. Odvážnému štěstí přeje…“ řekla si a zvedla telefonní sluchátko.
Mezitím co telefonovala, pobíhala různě po bytě a zastavila se až nad krabicí plnou nejrůznějších CD, kazet, fotografií a sem tam i nějakého míčku, kuželky a podobných věcí.
Položila si ji na klín a zařadila mezi ostatní CD i to, které si jí kdovíjak dlouho válelo na stolku. CD s popiskem Kolínská katedrála leželo nahoře a jenom čekalo, až si jej zase vezme.
„Dálniční policie, prosím..“ ozvalo se ze sluchátka.
„Dobrý den, já volám ohledně nabídky pracovního místa.“
„Ohledně místa sekretářky??“
“Ano, přesně tak. Můžete mi o tom podat nějaké bližší informace??“
„Samozřejmě, výběrové řízení se bude konat dne 11.10 ve dvě hodiny odpoledne. Přineste s sebou prosím výpis z trestního rejstříku, Váš strukturovaný životopis a osvědčení z vašeho minulého zaměstnání.“
„Děkuju, budu tam. Nashledanou….“ Rozloučila se a zavěsila.
„Mno, mám dojem, že to teprv začne být zajímavý…“ zhodnotila a pokračovala v úklidu.

Na stanici panoval čilý ruch, jak téměř každý den okolo druhé hodin odpolední. Hotte právě dojídal svůj tolik oblíbený oběd, na který nesměl nikdo křivě pohlédnout, Dieter se právě potýkal s tiskárnou, která ne a ne poslouchat to, co jí vykládal a Semir s Tomem zavření v kanceláři, tvářící se že něco dělají nenápadně využívali chvíli volna spánkem. Anna Engelhardtová do toho všeho něco zuřivě vysvětlovala policejnímu prezidentovi a podle rozlohy gestikulace odmítal pochopit, co mu vlastně říká.
„Ale to mně nezajímá, moji lidé se nebudou zabývat problémy městských strážníků!! Opravdu nevím, kdo Vám pod oknem rozdělával ohýnek, ale moji lidé s tím nemají nic společného! To že jednou viděli někoho před katedrálou ještě neznamená, že vzali případ do svých rukou!!“ vysvětlovala víc než energicky do telefonu.
„Ano.. já vás chápu pane prezidente, ale opravdu s tím nehodlám nic dělat. My jsme dálniční policie a tohle budeme řešit, až se to stane na dálnici.“
„Vím, moji lidé občas vezmou něco do svých rukou, ale jsou to vyjímky a vždy se jim podaří pachatele dopadnout.“
„Ano, děkuji, Vám také.. nashledanou..“ rozloučila se zdvořile a třískla sluchátkem do telefonu.
Znechuceně zavrtěla hlavou a na tváři se jí rozprostřel lehce unavený výraz.
„Bože.. už aby to bylo za mnou….“ Zamumlala, nasadila svěží tvář a vyšla ven z kanceláře. Pokud byl na stanici někdo, kdo zaslechl její hovor, tak potom se všichni tvářili jakoby nic a dál si hleděli svého. A do tohoto odpoledního polovegetu přišli první zájemci o místo… stejně jako před pár týdny. Mezi nimi i vysoká dívka, v tmavých riflových kalhotách, sportovní červené mikině a rošťáckým výrazem ve tváři. Vypadala, jako kdyby tam spíš zabloudila, mezi v sukních nastrojenými ženami a několika muži v oblecích. Jenom pohledem přelétla po místnosti a posadila se na židli zády ke zdi a vyčkávala. Hnědýma očima schovanýma za černými hranatými brýlemi přejížděla z jednoho žadatele na druhého, mezitím co vypínala hudbu, která jí ještě před chvíli hrála do uší. Z tašky vytáhla slohu se všemi dokumenty a trpělivě se zahleděla na kresbičku, která na cáru papíru ležela úplně nahoře.
Jednoho po druhém, volali do místnosti, a všichni vycházeli se stejnými výrazy ve tvářích. Tvářila se nevzrušeně, ale uvnitř byla trošku nervózní.
„Judith Khollová, pojďte prosím.“ Objevila se ve dveřích atraktivní blondýnka. Judith se beze slova zvedla a vešla sebevědomě do místnosti.
„Prosím posaďte se…“ nabídla jí židli postarší sympatická žena s černými vlasy, která se jí představila jako Anna Engelhardtová.
„Teší mne, Judith Khollová…stiskla nabízenou pravici a posadila se.
„Mohu Vás požádat o životopis a výpis z rejstříku??“ požádala ji šéfová a převzala od ní všechny papíry.
„A. pardon..“ omluvila se Judith, když jí vypadla ona malá kresbička. Rychle ji sbalila a strčila do klokaní kapsy na mikině.
„Nic se neděje..“ usmála se vstřícně šéfová. „Slečno Khollová… mohu se Vás zeptat, co Vás vedlo k tomu, abyste se zde ucházela o práci??“

„Pane jo… mohlo by se začít trošku něco dít, už tu začíná být nuda… žádná hlášení, mám dojem, že si piráti silnic dali konečně klídek… kdyby to tak bylo pořád…“ spekuloval Tom napůl ležíce ve své židli.
Semir naproti němu s joystickem v ruce zkoušel předjet závodní auto na okruhu a tvářil se u toho nesmírně soustředěně.
„To musíš řídit i když se nic neděje?? „ divil se Tom.
„Nechceš si zahrát??“ zeptal se živě Semir ale oči od obrazovky neodtrhl.
Tom vydal jakýsi znechucený zvuk ale vzápětí ho na nohy postavilo Dietrovo nadávání.
„Ksakru, jak není nainstalovaná?? Leží tu přede mnou, je v zapojená jak v zásuvce tak v počítači a není nainstalovaná?? To ji tam mám jako nějak nacpat nebo co??“ čertil se po už asi pětadvacátém pokusu o vytištění několika lejster.
„Není nainstalovaná.. to znamená, že tam nemáš ovladač. Ten musíš nejdřív stáhnout, a potom nainstalovat…jinak ti to nepojede.“ Trousil rozumy Jochen, který se nečekaně objevil ve dveřích služebny.
„Co tu děláš??“ podivil se Dieter.
„Jdu se rozloučit… po víkendu jedu do Anglie jako au – pair...“ oznámil policistům.
„Už teď?? Nemělo to být až za měsíc??“ podivoval se Dieter.
„Ne tati… teď…“
„Tak se tu mějte hezky, pošlu vám pohled..“ zasmál se nervózně Jochen po chvíli ticha a mířil ke dveřím. Když zmizel za nimi, Dieter jakoby se probral z transu.
„Jochene..? Jochene, počkej!!“ vykřikl a vyběhl za ním.
„Hmm.. doufám, že se tam Jochen bude mít dobře…“ zamumlal Tom a podíval se na počítač.
„Chceš to spravit??“ rejpnul si Semir, protože dobře znal Tomův počítačový talent.
„Ne díky.. ještě by to přestalo fungovat úplně… Víš co Dietře?? Zkus to napsat v ruce, možná to bude rychlejší..“ zavolal Tom na Dietra, který se vracel zvenčí.
„Jo.. možná to tak bude lepší…“ zabrblal a nepřítomně se posadil za svůj stůl.

„Děkuji slečno Khollová, za Vaši návštěvu, zda jste byla přijata či nikoliv se dozvíte za týden v dopise, který Vám pošleme.“ Usmála se Anna. Dívka jí byla relativně sympatická a i když koníčky, které uváděla v životopise byly na dívku poněkud podivné, někoho jí neustále připomínala… ale nevěděla koho.
„Nashledanou..“ rozloučila se ve dveřích a jenom co se zavřely, nasadila si sluchátka a vydala se do městského parku.

„Cože?? Práce jako co?? Policejí sekretářka??“ nevěřil svým uším Oki, když mu Jitt oznámila svůj plán.
„A co se divíš?? Nějak se živit musím a navíc pak můžu varovat ostatní, co budou v noci zase točit..“ obhajovala si svoji volbu.
„Ty seš exot.. fakt…“ mávl nad tím Oki rukou, což byla jediná možnost, jak se s Jitt kloudně domluvit, když si postavila hlavu.
„Díky, já vím.“ Zakřenila se na něj a dál si hleděla svého.

Konečně se v poště objevila vytouženě očekávaná obálka s logem kolínské policie. Judith celá nedočkavá ji otevřela a dychtivě si přečetla těch pár řádek, které tam byly.
„Supeeeer!!!“ vykřikla nadšením, když zjistila, že byla přijata. Hned další den si měla jít podepsat smlouvu, a potom už mohla začít pracovat.

„Kobra 11 centrále..“
„Tady centrála, slyším Kobro 11“
„Po A2 se žene nějaký rychlík, podíváme se mu na zoubek.“ Oznámil Semir do vysílačky v mimořádně dobré náladě.
“Rozumím Kobro 11, potřebujete posily??“
„Ne, to zvládnem sami, Kobra 11 konec“ ukončil Semir hovor a spokojeně se zahleděl na rychle ujíždějící zelenou Škodu.
„Máš nějakou dobrou náladu…“ poznamenal Tom a soustředil se na řízení.
„Jo jo..to víš..“ zazubil se Semir a už mával plácačkou na provinilce, který bez jakýchkoliv námitek zajel ke krajnici a divil se, zač jej policisté zastavují.
„Dobrý den pane.. vypněte prosím motor a vystupte..“ požádal ho zdvořile Tom a poodstoupil od dveří.
Z auta vylezl relativně mladý hoch, který výškou mohl směle konkurovat Semirovi a bez námitek se postavil přímo proti nim.
„Víte, že je zde omezená rychlost na stočtyřicítku??“ zkoušel ho Semir.
„No jo, já vím.. sem to trošku přepísk.“ Přiznal bez váhání a podíval se policistovi přímo do očí. Semir byl z toho tak vyvedený z míry, že se nezmohl prakticky na nic a vše raději přenechal Tomovi.
„Trošku?? No dobře.. že jste to Vy…“ podíval se na Semira zarazila ho podobnost mezi oběma muži, „Tak to máte za minimální…“
„Jo jo.. tady to je..“ předal okamžitě určenou částku policistovi a nasedl do auta.
„Nashledanou a ať už se to neopakuje!“ rozloučil se Tom a zatáhl Semira do Mercedesu. Zelená škodovka jim za malou chvíli zmizela z očí.
„To ses nepochlubil že máš dvojníka..“ utahoval si Tom ze Semira a už naváděl CLK znovu na dálnici.
„Věřil bys tomu??“ ptal se užasle Semir. „Vždyť jsme se mohli klidně vyměnit, aniž by to kdokoliv poznal…“
„Jo, to máš pravdu..ale byl docela sympatický.“
„Díky za poklonu.“ Zaculil se Semir, který vzal kompliment na sebe.
„Myslím tím jeho, a ne tebe šiško…“ vyvedl ho z omylu Tom a tolik běžné handrkování mezi kolegy na sebe nenechalo dlouho čekat.

Jitt se v pondělí poprvé vydala do nové práce s radostí a očekáváním že se snad neproflákne jako minule. Pravda, hrozně ráda debatovala i o daných pravidlech a téměř vždycky si našla nějaké „ale..“ které rozvedla do sáhodlouhé věty. A tím občas lezla svému okolí pořádně na nervy a nejen tím. Že bylo těžké ji umlčet, když začala o něčem zaujatě vykládat, o tom nemluvě.
Na stanici přišla jakoby nic, jenom se před vchodem na chvilku zastavila, aby se podívala, co ji vlastně čeká.. a pak plynule pokračovala dále. Zaťukala na prosklené dveře, kde spatřila tu samou ženu jako u výběrového řízení a počkala až jí pokyne a tiše vstoupila, neboť šéfová měla v ruce telefon a právě s někým vykládala.
„Jistě.. můžeš ho vzít s sebou.. ano,. Přijedu tam… fajn. Měj se a díky….Ahoj..“ položila sluchátko a usmála se na novou posilu policejního zázemí. Sportovní oblečení ve kterém Jitt vypadala spíš jako kluk, jí trošku vyvedlo z míry, ale nedala to na sobě znát.
„Dobrý den… tak jsem tu.“ Pozdravila Jitt a čekala, jak se rozhovor bude vyvíjet dále.
„Dobrý den, vítám Vás. Jmenuji se Anna Engelhardtová a jsem vrchní velitelkou tohoto policejního okrsku. Toto je Kolínská služebna dálniční policie, na které nyní budete pracovat jako sekretářka. Upřímně…“ naklonila se Anna přes stůl a ztišila hlas „Takové děvče pro všechno jestli mi rozumíte..“
Jitt se usmála, naprosto to pochopila.
„Vypadá to, že mi to tu bude vyhovovat víc, než jsem si myslela.“ Zasmála se. „Mohla byste mi prosím ukázat moje místo??“
„Jistě..“ souhlasila Anna a ukázala jí místo, na kterém se zatím vystřídaly minimálně tři sekretářky.
„Zařiďte se tu jako doma…a doufám, že se vám u nás bude líbit.“ Rozloučila se prozatím a nechala Jitt, aby se rozkoukala a plně zapojila do běhu stanice.
Příchod nové osoby nemohl ujít pozornosti drtivé většiny přítomného osazenstva stanice, která poočku pozorovala, co bude nová sekretářka dělat.
Jitt hodila batoh s věcmi pod stůl a zapnula počítač.
„Fidlátka si sem donesu postupně a později…“ zabrblala si pro sebe a trpělivě čekala, až se písíčko nastartuje.
Žen na ni civí skoro půlka stanice, jí vůbec nevadila, a že si ji minimálně polovina z té poloviny spletla s klukem ještě míň. V klidu se přihlásila a začala si zařizovat počítač podle svého.
„Když jako doma tak jako doma…“ usmála se, když prohrabávala systémové soubory počítače. Sehnat na netu ovladač na tiskárnu a posléze i na scanner ležící poblíž, přepojení pár kablíků vzadu v počítači a naprosté rozštelování klávesnice, monitoru a židle bylo dílem několika okamžiků.
„Hele Hotte.. můžeš mi zjistit něco o téhle firmě?? Vypadá to, že má něco společnýho s těma požárama… asi někomu dodává…“ nedokončil větu Semir.
„Objednávky se přijímají támhle..“ ukázal nenápadně na novou sekretářku.
„Hochu, můžeš mi prosím sehnat nějaké informace o téhle firmě??“ obrátil se Semir na Jitt, která zvedla oči od počítače, kde se právě dokončovala instalace.
„Jasně… za jak dlouho??“ usmála se na něj a bez poznámky přešla změnu pohlaví.
„Eh… vy jste… omlouvám se..“ zrudl Semir, když si uvědomil, co řekl.
„Semir Gerkhan, vrchní komisař dálniční policie.“ Představil se a nabídl pravici.
„Judith Khollová…nová sekretářka na stanici…“ stiskla jeho pravici.
„Judith.. pěkné jméno.“ Usmál se na ni a položil na stůl papíry, které doteď držel v ruce.
„Možná.. ale přátelé mi říkají Jitt.“ Usmála se znova.
„Dobře Jitt. Můžeš to prosím tě udělat co nejrychleji?? Spěchá to…“
„Jo jasně… za chvilku to budete mít na stole“ mrkla na něj a už ťukala do klávesnice.
„A mně můžeš klidně tykat.. všichni si tu tykáme…“ požádal ji Semir.
„Dobře Semire.. „ zazněla odpověď a dále hledala v hlubinách internetu aniž by zvedla oči.
„Díky.“
„Není zač…“

„Copak to bylo??“ vyzvídal Tom, který zaslechl jenom část Semirova rozhovoru s Jitt.
„Nová sekretářka, právě hledá něco o té firmě.. je dost možný, že dodává palivo těm žhářům..“ odpověděl Semir a sedl si za stůl. Tom se nahnul ze své židle tak, aby měl na Jitt výhled, i za cenu výhružného zapraskání namáhaných částí nábytku.
„To je kluk, ne??“ zapochyboval Tom a polédl na Semira.
„Ne ne… to sem si myslel taky…“ zavrtěl Semir hlavou, otočil se směrem k Jitt a koukal na ni přes sklo. Seděla s bradou podepřenou a něco soustředěně hledala v textu. Prsty se jí rozběhly po klávesnici a za chvíli už tiskárna chrlila papíry jako o závod. Několika rychlými pohyby je Jitt srovnala a zamířila do Semirovy kanceláře.
„Tady to je..“ usmála se na Semira a mrkla po Tomovi.
„Tak rychle??“ podivil se Tom.
„Mno..asi jo..“ zrozpačitěla Jitt. Přece jen, když od té firmy brala olej a další paliva drtivá většina paličů…tak se už nejednou pokoušela nepovoleným přístupem proniknout do objednávek a uspíšit ty „důležité“. A tak se občas stávalo, že soukromníci dostávali své zakázky dříve než prodejny…ale všichni se tvářili jakoby nic.
„Tak jo.. je tam někdo z těch podezřelých??“ zeptal se Tom a hmátl po papírech.
„Jo, to já nevim, to už budete muset zjistit vy… dáte si kafe??“ odtušila Jitt.
„Kafe?? Až to kanclu?? Cože?? Něco se děje??“ vyjevil se Semir, který mezitím sebral polovičku papírů Tomovi a horlivě jimi listoval.
„Nic se neděje, jestli nechcete..“ pokrčila rameny Jitt a pomalu odcházela.
„Počkej počkej, já bych si jedno dal.. hodně cukru málo mlíka a kafe.“ Zahlásil Semir.
„Já přesný opak.. málo cukru, hodně mlíka a přiměřeně kafe…“ mrkl na ni.
„Tak fajn, za chvilku to bude..“ usmála se Jitt na komisaře a odešla do kuchyňky.
„Jakže se jmenuje??“ vyzvídal Tom na Semirovi.
„Tak se jí zeptej, ne?? Trapas mého typu ti už nehrozí.. „ usmál se provokativně na Toma.
„Hmm. To máš pravdu.. ale fakt vypadá trochu jak.. kluk…“
„Jo, a vadí ti to??“
„MNo.. ani ne ti řeknu.. lepší než cukrová panenka.“
„Taky si myslím..“

„Tak jo, tu to máte.“ Postavila Jitt přek každého komisaře jeho objednávku.
„Teda. To se mi už dlouho nestalo, aby mi někdo dones kafe..“ liboval si Tom.
„Jo jo…“ přitakal Semir aniž věděl s čím vlastně souhlasí.“Ale kafe je vynikající!!“ pochválil a usmál se.
„To su ráda že chutná. Ještě nějaké objednávky??“ zeptala se.
„Zatím… zatím snad ani ne… díky moc.“ Odpověděl rozpačitě Tom. Ještě nikdy se nestalo něco podobného, aby mu kafe někdo donesl až do kanceláře a ještě se ptal, jestli něco nepotřebuje… bylo vidět, že i Semira to trošku vyvedlo z míry, ale zachoval se demokraticky.
„Díky.. kdybychom ještě něco potřebovali, tak dáme vědět..“ Otočil se na Toma a nenápadně mrkl.
„A prosímtě… jak se vlastně jmenuješ??“ zeptal se konečně trošku rozpačitě Tom.
„Judith Khollová…ale známí mi říkají Jitt.“ usmála se.
„Tom Kranich, vrchní komisař dálniční policie“. Představil se i Tom.
„Dobře, pokud je to zatím vše, tak odplouvám na přidělené místo hledat další možné podklady..“ oznámila obřadně Jitt a důstojným krokem odešla za svůj stůl.
„Připadá mi taková..“ začal Semir ale Tom ho přerušil.
„..zvláštní…“
„Jo, ale je fajn, nemyslíš??“ ukončil Semir a opět se zavrtal do papírů.
„Jo jo..je v ní něco zvláštního.“

„Ich habe nach dem Teufel nanána habe ich gesehen…“ pobrukovala si písničku a do uší jí duněla její oblíbená kapela.
„Judith!!“ zvýšila šéfová hlas aby ji přes sluchátka v Jittiných uších bylo slyšet.
„Ano, příjem..“ ozvala se, sundala sluchátka, ale stále koukala do počítače.
„Máte už ty podklady pro případ těch žhářů??“
„Jásne..tu to je paní Engelhardtová.“ Podala jí onu složku papírů.
„Děkuji.. můžete mi prosím vytáhnout z databáze trestní rejstříky těchto lidí?“ vznesla požadavek.
„Jako by se stalo..“ usmála se nejspíš věčně veselá Jitt a opět zabrouzdala v počítači. Na monitoru se objevilo pozadí s ohnivým ornamentem, za kterým bylo matně tušit postavu.
„Co je to??“ zeptala se se zájmem Engelhardtová a naklonila se blíž.
„Ohýnek.. dost adrenalinová záležitost..“ odvětila nevzrušeně Jitt a raději zamlčela že na noční fotografii je ona.
„Hmm… dost nebezpečné, že??“
„Myslí že ani ne.. jenom musíte mít před ohněm respekt. Pořád je to živel i když ho zkrotíte…“ Vyslovila svoji myšlenku, se kterou k ohni od jisté doby přistupovala.
„A nevíte jak se to dělá??“ Vyptávala se dál šéfová.
„No.. to nevím, ale musí to být krása… „ zasnila se Jitt při vzpomínce na nedávnou exhibici v parku. „Ale líbí se mi to.“ Přiznala popravdě.
„Zajímavé…“ zamyslela se šéfová a odcházela do své kanceláře.
Jitt zasunula CD, které jí leželo na stole do počítače a nechala se unášet hudbou, která doprovázela jedno ohnivé vystoupení. Okno raději shodila na lištu, protože by asi těžko vysvětlovala svoji přítomnost ve videu s ohněm v ruce a před ústy.
„Vážná nehoda na A4, potřebujeme posily!! Zelená Škodovka, směr Düsseldorf, kilometr 25 .. potřebujeme posily??“ ozvalo se z centrály. Hotte přiskočil k mikrofonu a hbitě hlásil.
„Rozumím, posily už jsou na cestě!!“
Jakmile tohle slyšeli Semir s Tomem, okamžitě vylítli z kanceláře mezitímco se stihli poprat o klíčky a pohádat se kdo z nich bude řídit.
„Řídím já!!“ hlásil se Semir , když strhl svoji bundu ze židle.
„To sem zvědavej co asi.. pokud se nepletu, tvoje auto je teď v servisu, kde se ho Hartmutt snaží dát aspoň do takového stavu, aby vcelku mohlo odjet na šrotiště.“ Rejpnul si Tom.
„Hele, to nebyla moje chyba, že ten vlak jel tak rychle…“ hájil se Semir a pokoušel se výskokem sebrat Tomovi klíčky, které držel vysoko nad zemí v natažené ruce.
„Smůla.. dneska řídím já…“ smál se, ale to už oba muži vyšli ze dveří na parkoviště. I přes zavřená okna byly slyšet vášnivé dohady o řízení, nehodách, statistikách, ve kterých s podezřele velkým náskokem vedl Semir a tom, co oba komisaři se svými služebními vozy dělají. Jitt to jen nezúčastněně poslouchala, a jakmile za komisaři zapadly dveře nedalo jí to a zeptala se.
„To takhle dělají pořád??“
„Jo.. permanentně každém den.“ Zazubil se na ni Dieter.
„Hmm… tady to začíná bejt zajímavý.. moc zajímavý..“ usmála se a dál se vrtala v počítači.

„Teda.. není ti tak trochu povědomá??“ zeptal se Tom, když pohleděl na zelenou škodovku kličkující mezi auty.
„Trošku.. není to náhodou ta, co sme ju dneska stavěli??Ta s tím..“ nedořekl Semir.
„S tvým dvojčetem?? Jo, právě tu myslím..“ kývl Tom na souhlas a sešlápl plyn.
Auto se zuřivě snažilo setřást pronásledovatele v modrém CLK ale prozatím bezúspěšně. Semir už celý žhavý nervózně protáčel plácačku v ruce a vykukoval z okýnka.
„Ale nevypadá to, že by to byl on…“ spekuloval Tom a snažil se zahlídnout řidiče.
Náhle ale z kufru toho auta vyšlehly plameny za hlasitého pufnutí.
„Kruci co to je??“ vyjekl Tom a tak tak stihl stočit CLK do smyku, když škodovka s hořícím kufrem prudce zabrzdila.
Výbuch který následoval oba komisaře odhodil dozadu a dále naskytl přihlížejícím pohled na vrak, který kdysi bývala Škodovka.
„No, už se to tu začíná vracet k normálu..“ povzdechl si Semir a sebral se ze země.

Společně s Tomem pak dobíhali k vraku, který hrozil dalším výbuchem, ovšem při pohledu do kabiny jim bylo naprosto jasné, že ať už za volantem seděl kdokoliv, rozhodně to nemohl přežít, tak se tedy snažili alespoň uhasit plameny a ochránit tak ostatní řidiče a auta.
„Abys to s tím normálem nepřehnal..“ zabručel Tom a nastříkal na auto z hasicího přístroje další dávku prostředku.
„Já jenom doufám, že tam neseděl ten, komu to auto patří…“ zabrblal Semir a přeběhl opět ke služebnímu CLK, odkud se zuřivě ozývala vysílačka.
„Tak lidi, to tam snad spíte??“ ozýval se vyčítavý ženský hlas.
„Ne nespíme, hasíme…co se děje Jitt??“ odpověděl Semir.
„Hasíte?? Jé.. no nic, ukradené auto velice podobné té škodovce co jste teď honili… majitel tu právě stojí nade mnou a zpříma se mi dívá do očí..“
„Není náhodou vysoký tak jako já, a nevypadá náhodou stejně jako já??“ zeptal se Semir.
„Mno.. čirou náhodou jo..“ zasmála se Jitt.
Semirovi se znatelně ulevilo.
„Tak mu vyřiď, že už se to šetří.. a o tom hašení se raděj ani nezmiňuj…“ požádal ji Semir a opět odběhl za Tomem.
„Máj pro Vás dobrou zprávu…“ oznámila Jitt příjemnému mladému muži s tak nápadnou podobou se Semirem.
„Tak ven s ní.“
„Krádež Vašeho auta je v nynější době v šetření a jsou u něj naši nejlepší lidé..“ oznámila úředním hlasem, který si vycvičila v předchozí práci.
„Ale..??“ zeptal se muž.
„Žádné ale tam není.“ Odpověděla s klidem Jitt i když jich tam byla spousta.
„Slyšel jsem tam ale!“ hádal se.
„Slyšet jste mohl jenom to co jsem Vám řekla a troufám si tvrdit, že tam žádné ale nebylo.“ Tvrdohlavě si stála a svém.
„Bylo!“
„Pane, hodláte se se mnou hádat??“
„Co je to za Ale, které zaznělo ve Vašich slovech??“
„Žádné Ale tam nebylo, uklidněte se prosím.“
„Vím, co jsem slyšel, tak se mi to nesnažte vymluvit!“
„A dost!“ vykřikla Jitt na celou stanici, protože jí právě došla trpělivost. Vstala prudce ze své židle a nyní se tyčila nad vzrůstem malým mužem, který polekaně couvnul, ale brzy se zase tvrdohlavě vrátil na své místo. Celá stanice ztichla a všichni čekali co se bude dít.
„Dáte si kávu nebo čaj??“
„Co,,cože??“ vyhrkl muž překvapeně.
„Dáte si čaj nebo kafe??“ opakovala Jitt otázku a byla na půl cesty do kuchyňky.
„Čaj.. děkuji..“ odpověděl překvapeně a opět klesl na židli, která stála vedle stolu.
„Konečně rozumná řeč.“ Usmála se Jitt „ Cukr nebo bez??“
„Bez..“ stále nechápal muž. Poslední co čekal, byla tahle reakce. Popravdě, už byl připravený že mu jednu střelí nebo aspoň praští do stolu nebo cokoliv jiného.. ale že se ho zeptá na kafe…
„Tady to je..“ .. donesla mu s úsměvem hrneček ze kterého se jemně kouřilo.
„Tak ještě jednou.. Semir s Tomem jsou za chvíli tady, a sepíší s vámi protokol, ano??“ sdělila mu s klidem a pohlédla na kolegy na stanici, kteří se opět dali do práce , stejně vyvedení z míry jako onen muž.
„Mimochodem, já jsem Frees .. Mirek Frees ..“ představil se jí a nabídl jí pravici.
„Těší mne, Jitt Khollová..“ usmála se a pravici stiskla.
„Omlouvám se, jak jsem na Vás křičel…“ vysoukal ze sebe po pár locích nápoje.
„Nic se neděje..“ mrkla na něj a dále se věnovala počítači.
„Tak dobře..“ usmál se i Mirek.
O chvíli později do dveří vpadli Tom se Semirem.
„Jitt, prosímtě, hoď zprávu Hartmuttovi, že má na technickém dáreček s urgentním posláním… a zprávu co nejdřív.. díky moc..“ prohnal se okolo stolu Semir a začouzený zapadl do kanceláře.
„Jo, a prosímtě, pokus se Semirovi sehnat nové auto.. nebo se z něj zblázním!!“ požádal ji neméně čistý Tom a také odkráčel.
Jitt měla co dělat, aby nevybuchla smíchy.
„Rozkaz pánové.. už to žhavim..“ uchechtla se a vytáčela číslo na technické.

„Hartmutte??...Hmm.. já vím, že mně budeš mít strašně rád ale..“
„Hej, co mám jako dělat s tou hromadou plechu co mi stojí před Lucy a blokuje mi výjezd??!“ rozčiloval se Hartmutt ačkoliv ještě nevěděl co mu Jitt chce.
„Mno.. prozkoumat a co nejrychleji mi poslat zprávu…“ nevydržela to Jitt a rozesmála se na celé kolo.
„Jasně Terko.. už se na tom pracuje.. a vyřiď těm dvěma kominíkům, že jestli mi tohle udělají ještě jednou, tak si pohraju s jejich hračkami já, a to se pak budou divit!!“
„Díky Hartíku, seš zlato.“ Poděkovala mu a už se chystala položit sluchátko, když tu se z něj ještě ozvalo…
„Ale vy nejste Terka.. kdo jste?“
„Jitt.. nová sekretářka, ale to je nadlouho, doufám, že tě někdy poznám osobně..“ usmála se do sluchátka.
„Já taky..“ zazubil se Hartík a rozloučil se.
„Taky se měj.. ahoj..“ položila Jitt sluchátko do vidlice a otočila se na Mirka. Ten už ale vešel k Semirovi a Tomovi do kanceláře a vehementně se dožadoval svého vozu.
„Bože pomoc..“ vyběhl zevnitř nejdříve Tom.
„My za to nemžeme a věřte tomu, že se postaráme o to, aby byl viník dopaden!!“ zařval Semir, kterému se už začala vařit krev.
„Fajn, pak mi nezapomeňte dát vědět.“ Odsekl Mirek a v tu rány byl pryč.
„Některý lidi fakt zabít málo…“ povzdechl si po chvíli Semir.
„Jo, třeba vás dva.. jen tak mimochodem, Hartmutt vás pozdravuje a být váma, tak bych si dávala pozor, v čem to vlastně jezdím…nemuselo by to dopadnout dobře...“ poznamenala nevzrušeně s očima zapíchnutýma do monitoru.
„Haha…“ zasmál se nuceně Semir a práskl s dveřmi od kanceláře, až to řinklo.
„Jak je na tom s tou zprávou?? Zeptal se unaveně Tom.
„Ještě na ní pracuje.. tak do hodinky bude…“ odpověděla Jitt a potichu dodala „Kominíku…“ a zakřenila se.
Protože jí bylo teplo, tak si sundala mikinu, která nyní ležela před opěradlo židle. Na sobě měla jednoduché červené tričko bez rukávů, ve kterém vystavovala na obdiv nejen relativně silné paže, ale i poměrně velký obvaz na pravé paži.
„Co se ti stalo??“ zbystřil Tom.
„Ale.. to nic.. sem si trošku hrála a nějak sem to nezvládla..“ pokusila se to zamluvit Jitt, ale Tomův pohled se jí moc nelíbil.
„Copak?? Mi neveříš??“ zeptala se provokativně.
„Ale jo.. jenom jsem se zamyslel…“ usmál se na ni Tom.
„No proto, už sem se lekla..“ usmála se Jitt a dále si hleděla svého. Tom se ovšem věci která ho napadla jenom tak rychle nezbavil…v hlavě mu začalo klíčit podezření.

„Už se těším domů… „ zakňučel Semir a protáhl se. Jen pan Frees zmizel nezapomněje hodit laškovný pohled po Jitt, nejraději by zmizel z těsného kanclu a rozejel se někam hodně daleko kde by byl sám…
„Všiml sis toho obvazu, co má Jitt na ruce??“ zeptal se ho Tom zamyšleně, jen co vešel do kanceláře.
„Jaký obvaz?? Kde? Co zase máš??Dej už dneska pokoj..“ vychrlil na něj nevrle Semir a pohodlně se rozvalil v křesle.
„Ale nic, spi dál..“ mávnul Tom rukou a dál už to nerozebíral. Byl na řadě s vypisováním hlášení a tak se do toho se zjevnou nechutí pustil.
„Tady je ta zpráva.“ Vtrhla dovnitř Jitt se složkou papírů v ruce.
Semir se zaklonil, aby na ni viděl, protože mu stála rovnou za zády a málem přepadl dozadu.
„Jej.. díky, Hart to vzal asi hodně hopem…“ usmál se Tom.
„Co se ti stalo na ruce?“ zeptal se Semir s pohledem stejně jako jeho kolega upřeným na obvaz na její ruce.
„Kdo si hraje nezlobí. Podle toho s čím.“ Usmála se Jitt. „A ne vždycky to vyjde, však to taky znáš, ne??“
„Jo, to jo.. taky sem si jako malý hrál se sirkami…“ zamyslel se Semir a zavzpomínal na časy svého mládí.
„No jo.. stane se..“ reagovala Jitt s neparnou známkou nervozity v hlase.
„Myslíte, že mně šéfová pustí na jeden den??“ zamyslela se, než vypustila tuhle otázku.
když budeš na příjmu, tak by nemusel být problém.. co potřebuješ??“ zeptal se tom aniž by vzhlédl od hlášení.
„Mno…. Bude tu taková.. akcička.. samozřejmě legální, které bych se chtěla zúčastnit, ale musela bych odejít hodně brzo…“ odpověděla opatrně Jitt.
„Tak to by mělo být v pohodě.. jenom musíš být na příjmu, kdybychom něco potřebovali..“ usmál se na ni Tom a za Jitt v tu chvíli zapadly dveře.

„Ehm. Paní Engelhardtová.. mohu dále??“ zaťukala lehce na dveře šéfčiny kanceláře Jitt.
„Samozřejmě, co potřebujete?“ zeptala se v dobré náladě Engelhardtová.
„Víte.. potřebovala bych asi za týden odejít hodně brzo… účast na jedné akci na které funguju jako jeden z koordinátorů…“ vysvětlovala Jitt.
„A co je to za akci?“ chtěla vědět Anna.
„Žonglérský workshop, bude v městském parku.. potřebovala bych tam být už od poledne a pomáhat tam s přípravami…“
„Aha.. a vy žonglujete?“ zeptala se se zájmem. Klauny a cirkusáky měla jako malé dítě moc ráda.
„No, dá se to říct i tak.. jenom trošku..“ pokrčila Jitt rameny. „Moc toho neumím..“ dodala ihned.
„Tak dobrá.. ale potřebuji od vás, abyste mi na sebe nechala nějaký kontakt, kdyby bylo zapotřebí. Jste tady evidentně jediná, kdo Andrein bývalý počítač umí ovládat..“ dodala výmluvně.
„Samozřejmě..to není problém.“ zakřenila se Jitt. „Mockrát děkuju paní Engelhardtová!“ poděkovala a už byla zase pryč než by řekl švec.

„Oki??Nezapomeň vzít palivo!!“ zavolala do telefonu.
„Jasně.. dojdeš teda?“
„Jasně.. bylo to lehčí než sem čekala..“ usmála se do telefonu. „Jo, a díky za to video, vyšlo to parádně. Jenom to hodim na net.“ Poděkovala ještě a hovor po rozloučení ukončila.
„Taak… YouTube.com .. ohnivacka… tak, a teď už jenom umístit…“ mumlala si pro sebe Jitt, mezitím co přesouvala soubor z CD na internet.
„Co to máš??“ objevil se jí znenadání za zády Tom.
„Sem se tě lekla.. tohle mi nedělej!“ pokárala ho v žertu a okno raději rychle shodila na lištu.
„Mimochodem, pustí tě šéfová?“ zajímal se.
„Jo jo.. bylo to celkem v pohodě..“ usmála se, zatímco se přehrabovala v systémových souborech počítače.
„Tak to jo. Přišel bych se na ten workshop podívat..“ navrhl Tom.
„Mno, jestli myslíš, že je to dobrej nápad..“ pokrčila Jitt rameny.
„Proč si to myslíš??“ zajímal se.
„Mno.. a není to sedm??“ odpověděla otázkou.
„Proč zrovna sedm??“ podivil se, naprosto nechápaje tuto slovní hříčku.
„To máš jednoduché.. jedno je kolo u jednokolky, dvě kola má koloběžka, tři dětská tříkolka, čtyři má auto a páté kolo u vozu je rezerva. Pak už zbývá jenom šestikolový obrněný transportér a pak ta sedmička.. nebo snad vozíš v autě tři rezervy?“ zeptala se ho po vyčerpávajícím monologu Jitt.
„Zajímavý přirovnání… a jednokolka, to je co?“
„MNo.. jedno kolo, přední vidlice od kola a sedlovna se sedlem… něco jako Večerníček, ale v terénní verzi..“ vysvětlovala a v tu chvíli jí naskočilo její video na obrazovku.
„Počkej, nech to tam..“ požádal ji Tom, když to chtěla rychle vypnout.
„Dobře, ale musíš mi něco slíbit..nikomu to neřekneš, jo?“ požádala ho vážně.
„Nevím sice proč, ale dobře.“ Usmál se na ni a ona pustila video od začátku.
Ve chvíli, kdy Tom spatřil velmi známé prostranství před Kolínskou katedrálou, začalo mu pomalu docházet, kam Jitt tím tajnůstkářstvím mířila.
„To jsi…“ nechápal, když začala s ohnivými řetězy předvádět co v ní je.
„Jo, to su já.. pak dovalili policajti, já přišla o jedno lano a spálila se..“ pokrčila ne zrovna nadšeně Jitt rameny.
„A co když se ti to lano vrátí?“ ptal se Tom a raději zamlčel, kdo za to všechno může.
„Chm, copak já vím, kteří to byli?? Věř tomu, že kdybych to věděla, tak se k nim vloupám a vezmu si to, co mi patří…“ ubezpečila ho Jitt.
„To nebude zapotřebí.. počkej moment..“ požádal ji Tom a na moment zmizel v jedné z přilehlých místností.
Jitt jenom zavrtěla hlavou v nechápavém gestu.
Za pár okamžiků se objevil Tom s umolousaným sáčkem v ruce a Jitt okamžitě nasála vzduch.
„Lampák Fire, čirý, a pokud se nepletu, tak je to moje lano, ne??“ vyhrkla.
„Jo, je.. jaks to poznala??“ podivil se ten den již po několikáté.
„To víš… „ pokrčila rameny.
„A jak dlouho to už vlastně děláš?“ zpovídal ji Tom.
„Co vy dvě hrdličky se tu cukrujete?“ zachechtal se Hotte, který přišel za Jitt s žádostí o pomoc.
„To víš Hotte… to máš tak.“ Odbyl ho Tom a raději se vzdálil.
„Hele.. můžeš mi prosímtě vyjet nejnovější výsledky bowlingové ligy, já se v tom moc nevyznám..“ poprosil ji Hotte.
„Fajn, máš to mít.“ Usmála se Jitt a už se jí prsty rozběhly po klávesnici a tiskárna začala chrlit papíry.
Tom se na Jitt upřeně zahleděl, mezitímco se snažil pochopit, proč někteří lidé takhle riskují zdraví. Vzhledem k tomu, že jej nějaký rozumný důvod nenapadl, raději toho rychle nechal a šel si dál po své práci.

„Vážení..!!“ ozval se náhle hlas nejhlavnější s hlavních, komisařky Anny Engelhardtové. Celá stanice naráz ztichla a všechny oči se podívaly na ni.
„Tak.. děkuju za pozornost“. Poděkovala, když si konečně vyžádala oči všech přítomných.
„Jako každý rok touhle dobou, jsme vždycky pořádali párty jako oslavu na konec léta.. a byla bych ráda, kdyby tomu tak bylo i letos.“ Na chvilku se odmlčela, čehož stanice využila a souhlasně zamručela.
„Tak se vás všech nyní ptám, jak by to mělo probíhat letos. Co vy na to?? Máte nějaký nápad??“ zeptala se rovnou.
„Hmm.. kola tu byla skoro každý rok, motokáry se tu taky mihly, Španělsko taky..“ vypočítával Tom na prstech.
„Hmm.. možná bych o něčem věděla…“ zašeptala Jitt, spíš pro sebe.
„No.. máte někdo nějaký nápad??“ zeptala se Anna ještě jednou.
„Jitt??“ zeptal se polohlasem Tom a kývl směrem k jejímu monitoru.
Pochopila to.
„To není dobrý nápad…“ zavrtěla hlavou v rozpacích.
Tázavě se na ni podíval.
Kousla se do rtu. Chvíli přemýšlela, ale pak se její úsměv roztáhl doširoka a v očích se jí objevily čertovské plamínky.
„Tome?? Můžeš na chvilku??“ zavolala na něj a ukázala na dveře.
„No?? Co se děje??“ nechápal.
„Semir a ostatní nemají ohniváky v lásce že??“ otázala se ho potměšile.
„No, dá se to říct i tak.. oni je nechápou.. upřímně, já taky ne.“ přiznal barvu.
„Fajn, to mi stačí. Engelhardtové řekni, že bude akce, jakou ještě neviděli. Beru si to na starost já, ale budu potřebovat trošku pomoct…“ pohlédla na něj. V očích jí plápolaly čertovské ohýnky a jejímu úsměvu od ucha k uchu nemohl Tom říci jinak než ano.
„Paráda.. kdyže to má být??“ zeptala se ještě.
„Noo.. asi za dva týdny..“
„Víc zatím nepotřebuju. Ale bude potřeba, aby mi někdy kryl záda… přece jenom.. protáhnout účetní knihou pár litrů lampáku bude fuška…“ sdělovala mi Jitt alespoň nejdůležitější podrobnosti.
„Jo, udělám co budu moct. Už se těším, až tě uvidím naživo…“ usmál se na ni.
Úsměv mu opětovala.
„Bude se na co těšit, věř tomu.“ Ujistila ho a odešla zpět k počítači.

„Tak co teda bude?? Dohodnulo se něco??“ chtěl vědět Semir, který vykoukl z kanceláře.
„Hele, nebuď zvědavej, Jitt něco chystá a podle toho jak se tváří se máme na co těšit.“ Mrkl na něj Tom potom, co to šel oznámit Engelhardtové. Ta na něj taky vyjeveně koukala, protože se ještě nikdy nestalo, aby to takhle vzal někdo do vlastních rukou, zvlášť když na stanici nebyl moc dlouho.
„No.. tak to se na co asi těšit máme, to jo… „ pokývala hlavou, když spatřila rošťácký úsměv na tváři sekretářky.
„Jen doufám, že ví, že by to tu mělo zůstat ve stejném stavu jako předtím, nechci nějakou divokou párty jasné??“ ujistila se.

Vyšetřování v případu žhářů, kteří řádili v okolí kolínské dálnice se zatím nepohnulo nijak dopředu, přestože se všichni snažili seč mohli. Jakoby ti chlapi věděli, kde je to v tu kterou chvíli nejméně hlídané…
I přesto však jisté indicie naznačovaly, že v tom sehraje roli i jistá firma Fire, která na trh dodávala lampové oleje všeho druhu. Nikdo jí ale roli v tomhle případu nemohl s jistotou přiřknout, neboť všechy důkazy byly prozatím nepřímé…bohužel.

O pár dní později se před stanicí objevilo podivné vozítko na němž seděla postava v helmě s batohem na zádech a s jistotou, jako by to byla samozřejmost, se ladně pohybovala. Vzhledem k tomu, že balancovala na jednom kole, protože víc jich vozítko nemělo, budila zaslouženou pozornost, neboť tohle, tu ještě nikdo neviděl. Tři podivné věci vykukující z batohu a dva konce kovové dlouhé tyče na koncích omotané byly asi to nejméně podivné, co se dalo spatřit.
Když se ladným skokem přenesla přes obrubník a vyskákala po schodech, aniž by jen slezla, téměř celá stanice se na ni se zájmem dívala, ačkoliv by se měla věnovat své práci. Když konečně ladně sesedla, a s vozítkem v ruce vstoupila do dveří.

„Buongiorno…“ pozdravila osoba zvesela poněkud z míry vyvedené kolegy a sundala si helmu. Po tomto úkonu bylo všem najednou jasné, kdo je ta záhadná… byla to Jitt, jenže bez brýlí a tak ji málem nikdo nepoznal.
„No nazdar….“ Přivítal ji Dieter, který s vyjeveným výrazem zíral střídavě na jednokolou a střídavě na Jitt.
„Copak??“ usmála se na Dietra zjevně ve vynikající náladě a pověsila jednokolou na hranu stolu.
„Eh.. co to je..??“ ukázal zmateně Dieter na nevinně vyhlížející věc, po které bůhvíproč začal mlsně pokukovat Semir.
„No.. jednokolka. Něco podobného na čem jezdí Večerníček jenže v mírně.. ehm, upravené verzi..“ objasňovala Jitt. Lepší přirovnání ji nenapadlo.
„Můžu si to půjčit?“ zeptal se znenadání.
Jitt si ho změřila.
„Nic proti, ale trochu ti snížím sedlo..“ usmála se a podala mu vehikl a nabídla rámě.
„Co to??“ podivil se, když viděl, jak stojí.
„No.. ne že bych tě chtěla podceňovat, ale hran od stolů je tu spousta a podlaha taky nevypadá měkce.. přidrž se, jak se na to začneš drápat.“ Nabídla mu.
„To nepotřebuju..“ pohodil Semir hlavou a důkladně si jednokolou změřil.
„Chceš poradit?“ zeptala se ho po chvíli Jitt.
„Nee, já to zvládnu!“ bouřil se Semir, odmítaje veškerou pomoc. Jitt mezitím duchapřítomně odstraňovala veškeré židle a další potenciálně nebezpečné předměty z dosahu Semirova těla.
Po několika pokusech se vyšvihl do sedla a vzápětí sebral pochopa směrem doleva, kde se stihl zachytit za hranu stolu, přičemž polovina drátů a věcí, jež na něm ležely byla odsouzena k nevratné záhubě.
„Jejda.. ono to není tak jednoduché..“ byl nucen po několika takových pokusech přiznat, zatímco mu na čele nabíhala solidní boule, jak se praštil o roh stolu ve snaze vybalancovat.
„No, to není.. ale dá se to naučit, stejně jako všechno.“ Pokývala hlavou Jitt a opět pověsila jednokolou na hranu svého stolu. Na zem hodila batoh, ve kterém to zašplouchalo a pod stůl zasunula i tyč nevšímaje si pohledů celého okolí.
„No co, dneska su tu jenom na skok, páč mám akci ještě jinde..“ pokrčila rameny a zabořila se do počítače.

„Říkala jste potom v městském parku, ano??“ ještě se ujistila Engelhardtová.
„Jojo.. právě tam, jinak řečeno právě tam kde bude největší lomoz a nejvíc lidí.“ Mrkla na ni Jitt vesele. Zapnula si helmu, nasadila batoh i s tyčí a byla připravena vyrazit.
„Tak se dobře bavte, doufám, že se tu nic zvláštního nestane.“ Rozloučila se s ní v chodbě Engelhardtová.
„Jasně, děkuju“ ozvalo se ze dveří.
Jitt vyskočila na svůj vehikl a po několika drobných poskocích zdolala jediným skokem těch pár schodů, které jí dělily od rovného chodníku.
Z oken služebny se ozvalo uznalé zabručení, ale to už uháněla na Žonglérský workshop.

„Co dělá hlava?“ zeptal se po pár chvílích starostlivě Tom Semira, který od doby, kdy Jitt odjela ležel nepřítomně na svém stole a předstíral pekelné soustředění.
„Ale jo, jde to..“ zabručel. „Jen jsem nečekal, že to bude tak těžké..“ dodal po chvíli.
„No jo.. napadá tě něco k těm požárům??“ ukázal Tom rukou na zeď za sebou, kde veškeré dostupné místo bylo překryto fotografiemi hořících objektů, lesů a tak podobně.
Semir zavrtěl hlavou.
„Nechápu, jaký to má mít účel…“ pokrčil rameny.
„Hmm.. to sme dva.. ale už by nás mělo něco napadnout, jinak to není možný…“ mudroval Tom.
„Není každém den posvícení..“ zabručel Semir a opět položil hlavu na stůl.
„Stejně to nemá logiku, jediný, co ty fotky spojuje je ten oheň.. každá je jinde, na každé hoří něco jiného…“ řekl po chvíli zamyšleně a opět zvedl hlavu.
„Podívej.. tadyhle stoh, tady kopky slámy nebo čeho… tuhle zase kůlna, tamhle kus lesa.. jako by jim šlo jenom o ten oheň.. prozatím nezaútočili na žádný dům nebo halu, relativně nikdo nebyl zraněn..“ přemýšlel nahlas.
„Pokud nepočítáš tu kozu, co jí chytly chlupy na hřbetě a lítala tam jak střelená..“ zasmál se Tom při té vzpomínce.
„No, ztráty pod deset procent jsou povolené, ne??“ zasmál se Semir.
„No, jak se to vezme…a v čem hlavně.“ Mudroval zase Tom.
„Hele, ale stejně je to divný…“ ukázal Semir znovu na fotky na zdi.
„Hmm… asi jim fakt jde jen o ten oheň…“ přikývl Tom.
„Hmm.. tak tady asi končíme a necháváme to na psychiatrech..“
„Hmm.. asi jo..“ potvrdil Tom jejich vzájemné hmkání.
„Lidi máte práci, na dálnici se zbořila dvě auta, tak tam jeďte..“ vpadl jim do kanclíku Dieter.
„Jo jo, už jsme na cestě..“ zabručeli oba komisaři a vyhrabali se z pohodlných počítačových židlí.
„My bysme tam jeli, ale.. no Hotte má menší problém se svým kolenem..“ ztlumil hlas Dietr a v tu chvíli k nim dolehl hlas vzteklého policisty.
„Já se na to…!!“ řval jak tur a pokoušel se osvobodit vepřové koleno zpod vrstvy igelitových sáčků, do kterých bylo zabalené aby se mu, kdysi podle jeho vlastních slov, nic nestalo.
„Hotte, to chce klid… „ utěšil ho nedostatečně Semir aby vzápětí uhnul před letícím kusem masa. Oba komisaři raději odešli. To, že Hotte po Semirovi hodil svým nejoblíbenějším jídlem, to už něco znamenalo.
„Zase bouračka.. nechápu, proč si taky nedají na chvilu pauzu…copak je to furt tak baví??“ nechápal Semir.
„Jo, asi jako tebe drápat se na Jittin vehikl..“ zasmál se Tom a nahodil špičku.
„O tom krámu mi ani nemluv!!!“
„Ale no táááák… měl ses vidět...baletní mistr je proti tobě hadr.“ Mrkl na Semira.
„Pche!“
„Jen se čerti, stejně mi nevymluvíš, že na to jednocosi žárlíš..“
Semir na něj od té chvíle raději nepromluvil.
„Co to tu proboha prováděli??“ vyvalil oči Tom, když viděl hromadu šrotu, která se nakupila tak krásným způsobem na asfalt, že oranžový telefonní sloupek s nápisem SOS hrozil akutním pádem, zatímco dvě osobní auta si na jeho vršku relativně pohodlně trůnily.
„Tak tohle se taky jenom tak nevidí….“ Poznamenal Semir.

Mladý hoch právě balancoval na bradě kuželku, na které ještě stála lahev s CocaColou a pohyboval se při tom tak nenuceně, že jej diváci podezřívali z podvodu, a to přilepení kuželky a lahve k hlavě. Když si potom vzal další tři kužely a začal si s nimi pohazovat jako by se nic nedělo, laická část publika začala sborově tleskat. Opodál si pár holek přehazovalo šest kuželů z ruky do ruky tak rychle, až to vypadalo jako rozmazané šmouhy a za nimi stálo pár na sebe bez ladu a skladu poházených palet, po kterých jako gumídci skákaly na podivných strojích nejrůznější živly. Ještě kousek za nimi se soustředili lidé s dlouhými tyčemi a další a další, jež prováděli poněkud nezvyklé věci. Takových míst bylo ten den v parku mnoho, ale zaručeně nejvíc lidí bylo okolo jeviště, kde právě zrzavý kluk vysvětloval přihlížejícím teorii performingu s poi. Mezi tím vším se podivuhodně rychle pohybovalo několik lidí v černých mikinách, s helmami na hlavách a obrovskými nápisy ORG na zádech. Jedna dívka, hodlající být evidentně něčím odlišná, si na záda dopsala za ORG taky /K. Tito lidé, pohybující se obratně mezi návštěvníky na jednokolkách a občas vzbuzující pozdvižení, když ve spěchu za tou kterou věcí přeskočili ležícího člověka jako by se nic nedělo, byli organizátoři a nyní měli hromadu práce aby připravili vše potřebné na večerní vystoupení, neboť se mělo za chvíli stmívat.
Do toho všeho se mezi udivenou veřejností jež se začala srocovat u jeviště neboť již byla tma, objevili naši komisaři.
„Ty bláho…“ vydechl obdivně Semir, když spatřil v paprscích posledního světla siluetu člověka, který se ladným skokem přenesl z jedné paletové věže na druhou a pak s otočkou o 360 stupňů na zem.
Nad parkem se rozlehl hlas z megafonu.
„Jitt!! Kde seš?? Potřebujem tě na pódiu!!“
„Tak tam jdem taky ne??“ navrhl Tom, netuše, co se bude dít dál.
Na pódiu už plápolal v misce malý ohýnek, když tu se ozvalo dusnutí, jako když někdo z velké výšky dopadne na zem a těsně za Semirem seskočila ze stromu na zem postava v černé mikině s helmou na hlavě a za tichého mumlání „to musím u všeho být?“ se propletla davem, aniž by si komisařů všimla. Jeviště bylo docela rozlehlé, z palet a dřevotřískových plátů udělaná plocha, za kterou se to zažínalo hemžit.
„Hele, za chvilu to má začít..“ informoval Jitt Oki, zatímco se dívka převlékala, tedy spíše svlékala do kostýmu. Upnutý černý top, který odspodu jakoby stravoval oheň a který odhaloval kousek jejího břicha, dlouhé černé kalhoty které na spodní části nohavic měly týž motiv a na nohou černé tenisky. Na obličej si nasadila masku, která jí zakrývala jen horní polovinu obličeje a se kterou se rázem proměnila z mírumilovného tvora a nespoutaného Satana nebo taky Paní ohně. Ještě kožené nátepníky na ruce a bylo hotovo. Ostatní z performerů se také nachystali a pak začala hrát z reproduktorové soustavy tajemná, husí kůži nahánějící hudba.
Publikum ztichlo a Tom se Semirem se dostali do popředí publika, takže měli krásný přehled o dění na jevišti. Také oni ztichli a byli zvědavi na to, co se bude dít.
Plamínek v misce vesele plápolal…

Na scénu tichým krokem nastoupilo sedm do kápí a dlouhých plášťů zahalených lidí a stoupli si do kruhu okolo ohně. Hudba stále tajemně vyhrávala a zakuklenci se začali rytmicky pohybovat, když tu uhodil gong a všichni zároveň odhodili své kápě a vrazili do ohně pochodně, jež okamžitě začaly hořet. Někteří měli na rukou podivné konstrukce, kterým hořely konce a vypadaly jako vějíře, jiní zase obyčejné pochodně. Hudba náhle znatelně zrychlila, až se proměnila v divoký rej tónů, ve kterých tanečníci na pódiu vířili, jako uchvácení amokem. Divákům se tajil dech, když se vzduchem mihly první ohnivé koule a plameny, jež téměř cítili na obličejích. Hudba utichla stejně rychle jako začala a tanečníci se jako mrtví sesuli na podlahu, zhášejíce pochodně.
Ozval se gong….
A ještě jeden….
Na jevišti se nyní objevila tajemná postava, osvětlovaná pouze ohněm z misky. Vysoká, štíhlá s divokým leskem plamenů v očích a dvěma řetězy s podivnými kostkami černého čehosi na koncích. Při třetím úderu ponořila kostky do ohně a při dalším je zdvihla.
Pátý gong…
Na koncích řetězů hořely plameny a dychtivě chňapaly po dívčiných rukou. Na paži měla lesklou jizvu, která se ve světle plamenů jakoby pohybovala…
Náhle ticho proťala energická hudba a ohně na koncích řetězů se roztančily ve vzduchu.
Oheň ve vzduchu dívčiným vedením vytvářel ve vzduchu nejrůznější ornamenty. Předchozí tanečníci během předehry vyklidili jeviště, takže dívka měla pro vystoupení spoustu prostoru a rozhodně jen využívala. Nenápadnou gumovou hadičkou, která jí po zádech vedla k opasu, kde byla připevněna opletená lahev plná nějaké tekutiny natáhla něco do úst, poklekla na jedno koleno a řetězy začala vytvářet mezi pažemi a obličejem ohnivé kolo.
Všechny diváky oslnil záblesk, jak jí plamen vyšlehl z úst a náhle to vypadalo, jak smrtelná pila, od které létají kusy žhavého materiálu..
Tom jen nevěřícně zíral, protože onu postavu poznal. Překvapeně zíral na to, co prováděla na jevišti, na kousky, kteří někteří neovládali ani bez ohně, natož zde a s nebezpečnými plameny.
Semir se mračil čím dál víc, až to Tom nevydržel a nenápadně do něj dloubnul.
„Tobě se to nelíbí??“ zeptal se.
„Ne, nechápu, proč riskujou život a zdraví, je to postavený na hlavu.“
„Ale no tak.. Jitt se tu určitě někde objeví…“ uklidňoval ho.
„To su zvědavej…“ zabručel Semir.
Hudba s posledním výkřikem dívky na pódiu definitivně umlkla a dívka se v elegantní póze klečmo sklonila k zemi. Tak se její obličej dostal na úroveň lidí před jevištěm a ona uviděla oba komisaře, jak upřímně překvapeného a nadšeného Toma, tak nabručeného Semira a rozhodla se, že si z malého policisty udělá trošku apríla.
Diváci spustili potlesk, a přidávali stále víc, až po několikáté polkla oheň a už se chystala odejít.
„Oki, hoď mi sem ještě trochu lampáku a novou plivačku…“ zašeptala do zákulisí.
„Na co??“ zeptal se jí udiveně.
„Uvidíš, máme tu návštěvu..“ mrkla na něj. Oki se už raději na nic nevyptával a donesl co chtěla.
„Díky“ šeptla vědčná, že po ní nechce nic vědět.
Diváci se mezitím vzpamatovávali ze zážitku, který jim přivodilo adrenalinové představení, když se dívka objevila znovu, v ruce měla lahev plnou nějaké čiré tekutiny.
„Vítejte….“ Rozlehl se její hlas nad hlavami zúčastněných, kteří ihned utichli.
„Vítejte ve světě ohně…“ pokračovala dále a mávla hořící tyčí tak, že oheň zahučel.
Diváci ani nedutali.
„Oheň, to není jenom nebezpečí, to je vášeň, energie, neviditelná síla ve službách toho, kdo se nebojí…“
Bylo by slyšet špendlík spadnout, jaké tam bylo ticho. Zdálo se, že i auta, která byla normálně slyšet, se zastavila.
„Ptám se proto Vás…Chcete vědět jaké to je?? Chcete si zkusit, jaké je to, být Pánem Ohně?? Chcete oheň zkrotit?? …..“ nechala ve vzduchu viset otázky, zatímco davem to zašumělo. Čekali nějaké divadelní představení, ale rozhodně ne takovou nabídku.
„Najde se zde někdo takový??“ zeptala se dívka znova a kývla hlavou směrem, kte stál Tom se Semirem.
„To su zvědavej kterej blbec se přihlásí, já tam teda nejdu.“ Prohlásil tiše ale rozhodně.
„Co Vy pane?? Ano, Vy tady v rohu, pojďte to zkusit.“ usmála se náhle na Semira a ukázala na něj. Dav šťastný, že se našel obětní beránek začal tleskat a skandovat, zatímco dívka energickým krokem došla k Semirovi a podávala mu ruku, aby mu pomohla vylézt na pódium.
Semir udělal odmítavý posunek, ale Tom ho mezitím neustále bolestivě dloubal do žeber.
„Zkusme to ještě jednou.“ Promluvila opět k davu. „Přivítejme tedy na pódiu pána v modré jeansové bundě!!!“ vykřikla zvučně a dav se znovu roztleskal.
„Já tam nejdu!!“ snažil se je překřičet Semir, ale Tom ho rázně zezadu popadnou a prudce vyzvedl na jeviště. Semir se zmateně, vyděšeně a naštvaně zároveň zadíval nahoru, do usmívající se masky Satana a rozhodnutý skočit zpátky do davu se otočil. Dívka ho ale otočila zpátky a vykřikla
„Výborně!! Přivítejte na jevišti nového Pána Ohně!!“

„Ale ne, já…ne, to ne, zapomeňte na to..!!“ snažil se bránit Semir, ale tak nějak bezvýsledně.
„Nebojte pane, nebude to bolet.. přinejmenším se moc..“ usmála se dívka ďábelsky ale do ucha mu tiše pošeptala něco jiného.
„Podívejte, nic se vám nestane, vím co dělám…a když mně poslechnete, tak není bezpečnější místo než tady“ mrkla na Semira s trochou nadsázky.
„O tom vážně pochybuji.“ Zabrblal v odpověď a nedůvěřivě sledoval, jak dívce někdo ze zákulisí obloukem hodil hořící pochodeň, kterou obratně chytila.
„A co mám jako dělat??“ zeptal se rezignovaně Semir.
„Jenom budete stát, já se přes vás nakloním a plivnu vám před obličej.. nebojte, dělala jsem to už mockrát…“ usmála se na něho a pokračovala dál v monologu. „Jediné co uvidíte bude obrovská ohnivá koule a ucítíte na tváři žár, ale nic Vám to neudělá, je to jako když rozfoukáváte oheň v ohništi nebo v kamnech. Za žádnou cenu se nesmíte nadechnout, když se před vámi ten oheň objeví. Připravený??“ vybafla na něj náhle a v ruce se jí objevila plastiková láhev.
„Eh a co když…. Co mám teda dělat??“ ptal se zmateně Semir.
„Jenom klidně stůjte a hlavně se nenadechujte!!“ varovala ho ještě jednou a pak za zvuku vířících bubnů pro zvýšení napětí si stoupla za malého komisaře a řádně si zavdala z láhve.
Semir ucítil, jak mu položila bradu na rameno a zhluboka se nadechla, když zvedla planoucí faguli před jejich obličeje.
Zadržel dech, a přivíral oči jako skokan, který se chystá skočit do velké hloubky.
Oheň zahučel a Semir na tváři ucítil již zmíněný žár. Odvážil se otevřít oči a když před sebou uviděl ohnivou stěnu otevřel obě oči překvapeně dokořán. Dívka měla sešpulené rty a celou svou plicní kapacitu nyní pouštěla ven společně s jemně rozprášeným palivem. V obličeji se jí zrcadlilo soustředění a jakási podivná radost spojená s tím, že vidí oheň.
Poslední okamžiky existence ohnivé stěny vyprchaly a dívka si s klidem otřela tvář, jež se leskla olejem.
„To… to bylo… jak to děláte??“ koktal překvapeně Semir.
„Jednoduše..“ usmála se „Musíte vědět co děláte, znát rizika a dodržovat pravidla.. pak je to hračka..“ mrkla na něho.
„Omlouvám se…“ omluvil se upřímně, což se stalo snad jenom jednou Tomovi na infekčním.
„Za co??“ zeptala se překvapeně pro změnu ohnivačka.
„Za nedůvěru..“
„Já Vás chápu.. nevěděl jste do čeho jdete.. ale stálo to za to ne??“ usmála se.
„Jo, to jo..“ Pokýval zamyšleně hlavou a seskočil z pódia.
„Dóóóbrýýýý…!!“ hvízdl uznaně Tom a kradmo ukázal Jitt zvednutý palec.
„Zajímavej zážitek, to jo…“ pokýval hlavou Semir. Ta dívka mu někoho připomínala, ale pořád nevěděl koho. „Našels Jitt??“ zeptal se po chvilce Semir.
„Ne, zatím ne.. ale ona se někde určitě objeví…“ chlácholil ho Tom.
„Kluci co tu děláte??“ ozvalo se jim najednou za zády překvapeně.
„No co by.. čekáme na tebe, je po tobě sháňka…“ zamudroval Semir a zaklonil hlavu aby se dívce mohl podívat do očí.
„A co se děje??“ zeptala se vážně.
„Potřebujem prohnat počítačem nějaký data, ale raděj to svěříme tobě než Hottovi“ pokrčil rameny Tom.
„Chudák… vy ho snad chcete připravit o to potěšení pohádat se s počítačem.“ Uchechtla se.
Tom jenom pokrčil rameny.
„Tak co, líbilo se??“ zeptala se náhle obou komisařů. Když si balila do batohu svých pár švestek. Kuželky, míčky, diabolo, faguli, podivnou směs provázků a míčků, a taky značně ušmudlaný pytlík. Přidala kovovou tyčku a s námahou batoh zapnula.
„Tohle tam dávat nebudeš??“ zeptal se ironicky Semir a ukázal na jednokolou, když viděl k prasknutí nacpaný batoh.
„Ne, to jsem ti právě chtěla půjčit a pokochat se pohledem na tvé umění.“ Vyplázla na něho drze jazyk Jitt.
Tom se jenom uchechtl, takový smeč dlouho neviděl.
Semir uraženě pokrčil rameny.
„Tak pojedem??“ zeptala se, na hlavu si vratce posadila helmu a jednokolou chytila za sedlo do ruky.
„Jo, auto je vzadu a parkovišti…“ zabrblal Semir.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
„Dej si to klidně do kufru!“ křikl zevnitř Tom na Jitt, která se mermomocí chtěla vecpat do auta s jednokolou.
„Co to máš na šlapátkách??“ vykřikl zděšeně Semir když uviděl ostré piny na trialových šlapátkách.
„No co by.. aby to neklouzalo…“ odvětila Jitt.
„Dyť mi tím rozerveš potahy!!“ zaúpěl zmučeně.
„Ty s tím naděláš…“ zavrtěla Jitt nechápavě hlavou, sundala si tenisky a navlékla je na nebezpečná šlapátka. Bosky nyní stála na studeném asfaltu a shrbená nahlížela do auta.
„Spokojenost??“ zavrčela.
Když se zvedla, zapomněla na nízký strop BMW a ozvala se rána.
Jitt nasedla do vozu držíce se za temeno a nakvašeným hlasem dodala.
„Místo potahů byste si ale mohl pořídit vyšší strop, pane Gerkhane.“
Semir jenom něco zavrčel.
„To jsou starosti…“ zavrtěl hlavou Tom a nechal raději oba tvrdohlavce, aby si to vyříkali mezi sebou.


„Tak co potřebuješ??“ zeptala se Jitt Toma, když doťapkala k počítači a objevila se úvodní obrazovka.
„Kde je v Kolíně a okolí další vhodný objekt, který by se mohl stát terčem útoku těch žhářů??“ zeptal se.
Jitt mu během chvilky vyjela seznam všech pump, starých objektů, dřevěných památek a dalších možných spotů, včetně skladů hořlavin.
„To je toho tolik??“ zeptal se vyděšeně Semir, když pohlédl na pakl papírů, jež tiskárna vychrlila.
„Jo, tolik, hořet totiž může cokoliv.“ Odsekla Jitt. Stížnosti na její opinované šlapátka mu pořád ještě neodpustila.
„Hmm.. tak se tím proberem…. Třeba z toho něco vzejde…“ povzdechl si Tom, protože je podle všeho čekala probděná noc.
Tom se Semirem se začali prokousávat balíkem informací a Jitt si v přítmí služebny zkoušela koulet po rukou plastovou křišťálově průzračnou kouli, jež házela po stěnách načervenalé odlesky světla z vedlejší místnosti. Soustředěně se dívala na její pohyby a stejně koncentrovaně se pohybovala i ona.
Minuty ubíhaly….
„No, takže co nám tam zbylo??“ zívl Semir když se opřel do židle a protáhl si záda. Byly tři hodiny ráno.
„Pár kůlen, jedna opuštěná pumpa, dva sklady… to by mohlo být vše… za předpokladu, že nebudou chtít nikomu ublížit…“ konstatoval mezi zívnutími Tom.
Semir zívnul a opřen o židli zavřel oči. Bouchnutí, jež se již po několikáté během té noci ozvalo je nevyvedlo z míry, Jitt zase nejspíš upadlo to její „pštrosí vejce“ jak s oblibou říkala té kouli.
„Tak co, máte něco?“ objevil se mezi dveřmi Jittin podezřele usměvavý ksichtík.
„Jo, něco málo… „ nedokázal potlačit zívnutí Tom a Semir se raději okázale díval jinam.
„Hmm… myslím, že dalším cílem bude ta benzinová pumpa, tady… „ ukázala Jitt na položku v seznamu.
„Tome, zeptej se prosím vážené slečny Khollové, proč si to myslí.“ Ozvalo se ze Semirovy strany.
„Tome, odpověz prosím panu vrchnímu komisaři Gerkhanovi, že tam mají takovou zásobu paliva, že jim to na tři, čtyři další požáry bohatě postačí. A samotná ta pumpa pro ně bude krásný ohňostroj.“ Odsekla Jitt.
„Tome, řekni prosím slečně Kholové, že jí moc děkujeme a že ji prosíme aby si hleděla svého.“ Odvětil chladně Semir a stále se díval jinam.
„Tome, vyřiď prosím vrchnímu komisařo Gerkhanovi, že slečna Kholová si mileráda bude hledět svého a kdyby ji vrchní komisař Gerkhan náááhodou hledal, tak ať se nenamáhá…“ odsekla dožraným tónem a třískla za sebou dveřmi. Služebnou se náhle na plné pecky rozlehl metal, až se skla v oknech třepala.
„Má štěstí, že tu není obytná zóna.“ Zabručel Semir.
„Já to slyšela!!“ ozvalo se zavřísknutí z vedlejší místnosti.
Tom jenom smutně zavrtěl hlavou.

Poslední písnička dohrála a Jitt seděla schoulená na židli s obličejem přitisknutým na kolena. Oči měla horké a opuchlé, jak se jimi celou dobu valily slzy, směsice lítosti, vzteku a touhy nevzdát se. Vzpomněla si na dětství, kdy takhle, zvláště v pozdějších letech, se hádala s tátou skoro nad čímkoliv, byl stejně tvrdohlavý jako ona a ona to po něm bohužel zdědila. Pokaždé ji to mrzelo, každá hádka, ale nemohla s tím nic dělat. Minuty postupně ubíhaly a ona se, aniž si toho všimla, ponořila do uklidňujícího spánku…

„Jitt….“ Zašeptal jí kdosi do ucha. Dívka sedící schoulená celou dobu na malé počítačové židli sebou jenom trhla a spala dál.
„Jitt, no tak, vstávej…“ zašeptal ten hlas znova.
„Nech mně spááát..“ ohnala se, pleskla kohosi rukou a otočila hlavu na druhou stranu.
„Slečno Khollová!!“ ozvalo se služebnou jak z megafonu.
„Ano mami…“ zavrčela. Nesnášela, když jí někdo takhle budí.
Vedle ní kdosi vyprskl smíchy. Vražedný pohled zapíchla do místa odkud smích přišel a ke svému údivu narazila na Semira. Změřila si ho pohledem a pak se okázale podívala jinam. Vedle ní stál Hotte a držel se ze strany za tvář.
„Jejda…. Promiň Hotte, neber si to osobně…“ zarděla se a provinile se usmála.
„Tak.. když jsme se tu konečně všichni sešli a PROBUZENÍ“ začala mluvit šéfová.
Jitt na to v odpověď něco zavrčela a prohrábla si vlasy.
„..tak bychom se konečně mohli domluvit na tom, jak uděláme další firemní slavnost. Čas kvapí a tak je nutné začít se starat. Má někdo nějaký návrh??“ zeptala se do prostoru.
„Já bych měla, co takhle rytířské slavnosti?? Můžu sehnat lidi, kostýmy, šermíře, rekvizity…a na závěr by bylo malé překvapení..“ navrhla Jitt.
„Není to trochu divoké??“ zeptala se šéfová.
„Ne, období gotiky, raný a pozdní středověk… Husa tu upalovat nebudem nebojte..“ zasmála se a vzápětí si na něco vzpomněla.
„Jenom aby…“ zapochybovala šéfová.
„A nebo Mexiko?? Španělsko??“ navrhl kdosi z pléna.
„To tu už bylo…“ protestoval někdo jiný.
„Kola??“ navrhla jedna policistka. Zbytek služebny se po vtipálkovi podíval ne zrovna hezky.
„Nebo jenom oheň..“ zamumlala pro sebe Jitt a rozzářily se jí oči.
„Co si to tam mumláte slečno Khollová??“ zeptala se vševědoucí šéfka a natahovala uši.
„Ale nic nic, jenom taková… zatoulaná myšlenka..“ zasmála se Jitt.
„Dobře…. Tak budem asi hlasovat…“ ukončila po chvíli dohadování policistů.
„Takže návrhy… kola…“ ohlásila.
Nikdo ruku nezvedl, nikdo nebyl tak střelený aby souhlasil.
„Mexiko nebo jiná zeměpisná oblast??“
Do vzduchu se zvedlo šest rukou.
„Gotika, rytíři, a podobné…“
Šest rukou.
„No, takže to vypadá, že je to nerozhodně….Zkuste se nějak domluvit…“ navrhla ještě šéfka a rozhodila rukama. Strhla se vášnivá debata o tom, co bude za téma.
Jitt se poskládala na svoji židli, nasadila sluchátka a začala se opět vrtat v systému.
„Do pr, jak restartuju??!“ ozvalo se zaklení z Tomovy s Semirovy společné kukaně.
„Jitt, co se mi to zas děje s komplem??“ vylítl Semir jako raketa.
Jitt se jenom naklonila, uviděla startovací obrazovku počítače a s naprostým klidem se otočila nazpět.
„Jo, tak tohle funguje…“ zamumlala si pro sebe potěšeně.
„Jak.. jak funguje?? A co ta práce co tam byla??Co se s ní stalo??“ jančil Semir, který právě přišel o pracně vyplněné hlášení.
„Berte to jako kontrolu systému. A práce se obvykle ukládá tlačítky CTRL + S a nebo klik na soubor, a položka Uložit nebo Uložit jako. Je to jednoduché.. pane Gerkhane.“ Setřela ho Jitt jízlivě. Včerejší den a incident s potahy v autě a hlavně hanu její milované jednokolky mu jenom tak nehodlala zapomenout.
„Ha ha ha, dobrej vtip.“ Ušklíbl se a zalezl zpátky do kanceláře.
„Bože, já se z ní jednou zblázním!!!“ zavyl zoufale Semir a pohlédl na elektronický formulář, který se skvěl čistotou.
„Ale no tak.. ber to z té lepší stránky… na druhou stranu si to procvičíš..“ konejšil ho Tom a Semir jenom výhružně zavrčel. Netušil v tu chvíli, koho má větší chuť zabít, jestli Toma nebo Jitt.

„Další požár??“ zeptala se Jitt do telefonu. „Dobrá, naše hlídky už tam jedou.“ Slíbila a na celou stanici se rozkřikla.
„Jedna hlídka do průmyslové části Kolín Západ!! Ihned prosím!!“
„Cože vole??“ ozvalo se od Semira.
„Výjezd krávo!“ odsekla Jitt a několik lidí na stanici co to slyšeli se zasmálo. Semir totiž právě telefonoval s Hartmuttem a slovník si moc nevybíral.
„Takhle se s dámou nemluví..“ rejpl si do něj Tom, který se dusil smíchy.
„Ježiš a co sem zas řekl?? Vy už mně fakt ssss….“ Zasyčel Semir, spolkl ono slovo a bez rozloučení třískl sluchátkem do vidlice.
„Nic nic.. vůbec nic…“ odvrátil se Tom a stále přemáhal smích.
„Tak pojedem…“ zavrčel Semir a natahoval se pro bundu.
„Jo, jenom ještě moment, můžem.“ Odstartoval Tom k autu.
Nikdo si nevšiml Jitt, která se spustila z prvního patra služebny dolů na zem a ukryla se v kufru stříbrného BMW…

„Já budu řídit!“ vyhrkl Semir a nahrnul se ke svému BMW.
„Jak chceš..“ souhlasil Tom moc dobře si vědom parťákovy vražedné nálady.
„Semir se spokojeně usmál a nasedl.
„Kolín západ.. „mumlal Tom a díval se do seznamu možných objektů. „Hele, to bude asi ta pumpa jak ří…jak jsme říkali..“ opravil se Tom, když uviděl zuřivý výraz Semirův.
Jitt se v kufru jenom tiše smála…
„Ona je vážně strašná, ona mi klidně bůhvíjakým způsobem restartuje počítač a ještě dělá jakoby nic a ta jednokolka včera.. to byl taky zásek!“ začal si stěžovat Semir.
Tom jenom pokrčil rameny.
„Já bych to přirovnal ke tvému BMW… ta jednokolka je pro ni totéž co pro tebe tohle auto a netvrď mi“ ukázal na Semira když se chtěl bránit „ žes neměl a nemáš tendence vzít si ho do postele kdyby to šlo když jdeš spát.“ Odstřelil ho Tom.
Semir jenom naprázdno otvíral pusu.
„Hele, tam to je!“ vykřikl najednou Tom a ukázal rovně doleva. „Tady zaboč!!“
Nad bývalou benzinovou pumpou se vznášel oblak černého štiplavého kouře a jeden ze stojanů hořel jasným plamenem. Semir prudce zastavil a něco bouchlo.
„Co to??“ zeptal se vyjeveně Tom.
„Nevim neřeš.. asi mi lítá něco v kufru…“ oděvtil Semir s pohledem upřeným na tu zkázu.
„Ti dám neřeš…“ pomyslela si v kufru Jitt a hladila si naražené temeno hlavy.

„Teda.. ale tohle už vážně přehnali!! Rozhořčil se Semir a vylezl ven z auta. On i Tom se rozběhli směrem k obchůdku k pumpě přidruženému s úmyslem pomoci případným zraněním, ale náhle se za nimi objevilo několik pachatelů s kuklami na obličejích, kteří zcizili stříbrné BMW, jež bylo tak provokativně postavené s otevřenými dveřmi. Semir se zmohl pouze na neartikulovaný výkřik hněvu, který se při hodně velké porci snahy a dobré vůle dal přeložit jako „Co to….“ A Tom se nezmohl ani na to. Sotva zakvílely drahé pneumatiky tak nelidsky odírané o asfalt, oba komisaři se vzpamatovali, ale již bylo pozdě.
„Do háje, to je snad blbej vtip ne?“ Zaječel Semir a nakopl první věc, která mu stála v cestě. K jeho škodě to byl zrovna kovový kandelábr, který při styku s jeho palcem u nohy nejevil známky sebemenšího poškození, na rozdíl od Semira. Ten se záhy chytil za nohu a začal předvádět cosi mezi tancem deště Severoamerických divochů a Tancem svatého Víta, jež doprovázel odpovídajícími výkřiky a grimasami.
„To byla jistě pomsta shůry za to, jak jsi ji vytočil..“ konstatoval Tom navenek klidně, ale uvnitř něj to vřelo. Přece jen, co je to za pořádek, nechat si takhle hloupě ukrást auto přímo před nosem..?
Semir okamžitě vytáhl mobil a jal se zuřivě mačkat tlačítka.
„Dálniční policie u telefonu Horst Herzberger, prosím..?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Hotte, rychle nasedejte a jeďte do průmyslové části Kolín Západ k tomu požáru!“
„Vy jste tam nejeli?“ vydechl Hotte překvapeně.
„Dojeli ale už neodjedem! Už ať jste tady, pěšky nepůjdem!“ odsekl a položil hovor.
„Jitt tam nebyla nebo co, že to vzal Hotte..?“ zeptal se udiveně Tom.
„Já se o ni nestarám, teď mám jiný starosti, jestli sis nevšim, tak mi právě někdo šlohnul auto těsně před nosem!“ křičel Semir a zuřivě gestikuloval.
„Neřvi na mně laskavě, stojim od tebe půl metru a hluchej plánuju být až v důchodu!“ došla konečně Tomovi trpělivost a zvýšil hlas.
Semir se jen ušklíbl a jal se prohlížet místo činu, ke kterému se mezitím sjeli hasiči z okolí.

„Co se to děje..?“ podivila se Jitt, když najednou uslyšela Semirův jekot a cizí mužské hlasy uvnitř auta.
„Vole, pohni, šéf nebude čekat věčně..!“ popoháněl jeden muž druhého, který evidentně řídil způsobem „jedeme na špacír se provětrat“, zatímco hlava celé bandy je čekala někde, kam právě mířili.
„No jo no jo..“ ohradil se řidič a trochu přidal na rychlosti.
„no, mám takový neodbytný dojem, že tentokráte jsem opravdu v průšvihu…“ pomyslela si tiše Jitt a začala přemýšlet, kudy jednoduše ven z téhle patálie.
„Zatracená zvědavost…“ proklínala jednu ze svých ne zrovna vhodných vlastností, totiž strkat nos zásadně tam, kam nepatří.
Prudká zatáčka ji narazila na nepříliš měkký bok auta.
„Něco je v kufru.. „ poznamenal ten, který dříve dělal náhončího.
„Dlab na to.. kdovi co tam je.. neřeš…“
Dneska už podruhý!! Pomyslela si Jitt.
Série zhupů jí napověděla, že právě přejeli trať.
Okolo nich prohučel vlak.
Ač vůbec netušila, kam ji vezou, jak to tam bude vypadat a jaké budou možnosti úniku, začala si v hlavě vytvářet první plány na útěk a zburcování ostatních.

Auto náhle zastavilo.
Jitt zpozorněla, přes kufr auta slyšela velmi tlumené kroky, jež se odrážely ještě ozvěnou. Byla asi ve velké hale, skladišti, hangáru nebo staré továrně. Nedaleko od ní slyšela hovor, ale tak tichý, že nebyla s to, rozlišit slova.
Prostor se následně ponořil do ticha, ve kterém téměř slyšela tep vlastního srdce.
Tichounce a pomaloučku pootevřela kufr od auta, jen tak, aby mohla přelétnout očima rozlehlé prostory okolo.
Hala byla ponořena do příšeří, tu trochu světla které se tam horkotěžko dostalo skrz jediné velmi, ale opravdu velmi zaprášené a zašpiněné okno kousek od lávky, která vedla pod stropem, ve výšce asi sedmi metrů. Okolo, podel stěn byla naskládaná a různě poházená hromada dřevěných beden, plných jakési slámy na vycpání, nejspíš od nějakých křehkých věcí.
Tohle ale Jitt neviděla, neboť světlo přeci jen nemělo takovou intenzitu, jakou by potřebovala. Ale i s tím co viděla, se dalo něco dělat. Opatrně otevřela kufr a naslouchala. Jakýmsi „šestým smyslem“ vytušila dvě osoby stojící na opačné straně haly, než na jakou hleděla. S představou, že ji nemohou v takové tmě zaregistrovat tiše vylezla z auta a jala se plížit ke zdi.
„U zdi bude bezpečněji..“ pomyslela si a opatrně pokračovala dále, až narazila na první bednu.
Ukryla se za ní a dále přemýšlela.
„Úspěchem je jistě to, že mně prozatím nezaregistrovali… ovšem tohle je dočasné… nic není jisté...“ rozhlédla se po ztemnělém prostoru. Kolem ní byla halda beden a vycpávkovéoh materiálu. Zkusmo do jedné bedny hrábla…
„Kanystry…?“ vydechla prekvapeně. Jeden zkusmo otevřela a zevnitř zavanula opojná vůně benzinu.
„Proč proboha benzin..? Potřebujou se někam dostat.. vyhodit něco do povětří, spálit beze stop..“ přemýšlela a jeden z kanystrů si hodila do batůžku na záda, hned vedle kanystříku s olejem.
Pružně se vyplížila zpoza bedny směrem k východu, který by neměl být hlídaný.

„Ježiš.. co jste tu vyváděli?“ spráskl ruce Hotte, když viděl Semira a Toma sedět vedle sebe Semir načuřeně a Tom evidentně s časem půlnoci, opírajíc se o kandelábr a velmi, velmi hlunoce přemýšlejíc jak slépky na hřadu v kurníku.
„My?“ My prosím nic, nám se prosím je ukradlo auto a to rovnou před nosem!“ odsekl Semir a energicky vstal.
Tom se probral a zívl.
„Měli jsme nahlášený požár, který měl souviset s tím, co se poslední dobou děje okolo Kolína a Düsseldorfu.. tak jsme sem dojeli, pumpa v plamenech a pachatelé nás připravili o prostředek. Takže Semir je z toho v sedmém nebi, a já.. vzhledem k tomu, že v noci jsem moc dobře nespal, tak dospávám… stejně, jediné co teď v tuhle chvíli můžeme dělat je strčit si ruku do zadku a dělat mořské panny a to se mi zrovna moc nechce..“ ukončil vyčerpávající monlog Tom a opět zívl.
Hotte a Dieter na něj hleděli jak na duševně chorého a kdyby tam Tom tančil tanec hula-hula pouze v lýkové sukni, neměli by Hotte s Dietrem o moc víc užaslé a zárověň pochybovačné výrazy.
„A jen tak mimochodem“ křikl Semir od volantu Hottova Porsche „díky za auto, jít pěšky, k tomu se nesnížím..!“ a za kvílení pneumatik šlápl na plyn.
„HEJ!!“ stačil jen vykřiknout Bonrath ale pozdě, Semir už byl v prachu.
„Tak.. a co my..?“ vstal Tom z obrubníku a oprášil si pozadí. „Půjdem..?“
Oba uniformovaní policisté v duchu prokleli Semira, vyzvedli prozatímní hlášení od hasičů a vydali se na nejbližší autobusovou zastávku.

Halou se rozlehly kroky. Jitt zapadla jako blesk za nejbližší bednu a modlila se ke všem svatým, aby nezaslechli prudké šplouchnutí tekutin na jejích zádech. Zakryla si ústa rukou aby nebylo slyšet ani její dech a přimhouřila oči, aby ji neprozradil jejich matný odlesk.
„Ach pane May, nebýt vašeho Vinnetoua, asi bych teď měla problém.“ Pomyslela si, neboť většinu znalostí o plížení a maskování vyčetla kdysi právě z legendárních májovek.
„Stefane, vem tam ty tři co jsou rozbalený a dones je sem… musíme uklidit to auto, než po něm začnou pást..“ prohodil kdosi otráveně a kroky zamířily směrem k Jitt. Zahlédla siluetu vysokého muže, s hlavou omotanou palestinským šátkem shamagem, který se skláněl k nedaleké bedně. Rychle se skryla do stínu, aby ji nezahlédl, ale vycpávka všude okolo tiše zašustila.
„Je tu někdo?!?“ Vykřikl ten plešoun a od pasu vytrhl zbraň.
Jitt trhaně zašustila vycpávkou po zemi a pak tiše zakňučela, polkoušejíc se napodobit myší pískání. Pak párkrát ještě zašrabala na bednu, pískla a odšustila.
„Co je Stefane? To neumíš vzít tři kanďáky a vrátit se?“ ozval se opět ten podrážděný hlas. „Šéf čeká!“ dodal zbytečně na vysvětlenou.
„Dyk už du.. klid sím`tě…“ odpověděl a nedůvěřivě zbrań zase schoval. „Máme tu asi myši, musíme dát bacha na ten semtex, aby nám tu pak nechcípaly na otravu.“ Podotkl a obtěžkán šplouchajícími kanystry se vyadl zpět za světlem. Dveře zapadly a Jitt ještě chvíli vyčkávala, než se odhodlala pohnout.
„Šéf?“ pomyslela si Jitt a sotva si oddychla.
„Tak hlava je někde schovaná, někde tady…“ přemýšlela hořečně. „Ale nejdřív..“ zašeptala a vylezla ze svého úkrytu „by bylo dobrý zjistit, kde to vlastně jsem.“
Pohlédla nad sebe na celovou konstrukci stropu haly vysokonad sebou a na světlíky ve střeše, které propouštěly díky své zaprášenosti minimum světla. Pečliv si urovnala batoh na zádech a jala se šplhat vzhůru ke světlu.

„Šéfová, kde je Jitt? Nutně potřebuju něco o te benzínce. Proč bouchla, jestli to byla pomsta či co! Kde je?!“ křičel Semir, vytočený na nejvyšší míru ztrátou svého milovaného autíčka, na celou služebnu.
„Pane Gerkhane, buďte té lásky a kozí dobroty a ztlumte se!“ zahřímalo mu nad hlavou. Jen co se otočil zahlédl těsně před svým obličejem výstřih své šéfky, a sotva zvedl oči výše střetl se jeho pohled s jejím., snad jště vytočenějším, než měl on.
„Taky by mně zajímalo, kam si jen tak zmizela, pohřešujeme ji od vašeho výjezdu!“ mluvila zváýšeným hlasem velmi nepokrytě prozrazující zlost.
„Fajn, další sekretářka na baterky.. ach bože!!“ třískl za sebou Semir dveřmi až žaluzie rozzuřene tloukly do skla v protestu na neopatrné zacházení.
Ve své kukani si sedl zdrceně na stůl a unaveně složil hlavu na stůl.
„Bože, ať je to jen zlý sen.. ať se probudím…“ říkal si a vztek vystřídal smutek po jeho věrném takřka nesmrtelném BMW, druhovi ve zbrani.

„Ach.. stará dobrá městská doprava..“ povzdechl si Tom a zavzpomínal na doby svého mládí. Téměř nic se nezměnilo. Hlava na hlavě, tělo na tělo… klasický obrázek městské dopravy ve špičce v každém městě nad deset tisíc obyvatel.
„Co to vlastně do Semira vjelo?“ Otázal se opatrně Dieter, zatímco Hotte se snažil umravnit své panděro, které mu díky tlačenici odcházelo kamsik za roh.
„Mno, to se ptáš toho pravýho…“ povzdechl si Tom. „ Jak to znám tak s ním pěkně zamávalo, když mu před očima ukradli auto…však víš, jak je na něho háklivej…“ pokrčil Tom rameny.
„Teda, nechápu, jak s takovým cholerikem jako je Semir můžeš vydržet…“ podivil se Hotte. Být Dieter takové nátury, tak se neshodnem asi na ničem, natož abychom byli schopní fungovat jako tým.“ Konstatoval Hotte a rázným trhnutím přesunul půlku autobusu do jeho stěny., ale na druhou stranu se uvolnilo místo pro tři policisty a jedno pandírko. Co na tom že lidé nadávali, nahlas si to téměř nikdo netroufl, protože uniforma přece jen v Kolíně požívá ještě jisté vážnosti na rozdíl od jiných zemí, zejména na východ od Německa.
Chvíli policisté mlčeli, a zabvali se pouze vlastními myšlenkami, když je z té bohulibé duševní činnosti vytrhlo fungl nové zvonění Tomova mobilu.
„Co se děje?“ probudil se Hotte, který zatím snil o pořádné porci vepřového kolena, s bohatou oblohou a spoooustou omastku.
„Semir..“ řekl jen na vysvětlenou Tom a přijal hovor.
„Nevíš, kam se poděla Jitt, neříkala ti něco?“ ozvalo se napůl naštvaně ze sluchátka. Batoh tu nemá ale kompl jí jede!“
„Tak to fakt nevim…odpověděl Tom. „Jakto, že tam není?“ zeptal se celkem zbytečně.
„Mně se ptej.“ Odsekl Semir „ Jako bych to já věděl. To bych se tě pak neptal pane Chytrej.“
„Víš co… řek sem ti, že nevim, tak jestli pro mě nemáš nějakou smysluplnou informaci, tak jdi raděj k šípku, už toho mám taky dost!“ poslal ho Tom někam a típl mu hovor. Semir se taky evidentně urazil, protože už se neozval… Tom si mobil pro jistotu vypnul, nevěda, že Semir udělal totéž. Na omlouvaní jak z jeho tak z Tomovy strany teď fakt neměl náladu. Dieter s Hottem se po svém kolegovi jen soucitně dívali, a ani jeden z nich nevělěl, coo na to říct. Semir s Tomem byli vždycky ukázkově spolupracující tým, jak v soukromém tak v pracovním životě, a tahle roztržka byla něco neobvyklého. Jasně, sice se občas pohádali, ale nebylo to nic jiného než přátelské hašteření o klíčky nebo o to, kdo bude ten den vyplňovat otravnou kupu hlášení. Ale tohle.. to už zavánělo krizí. A docela velkou.

Namáhavě špllhala snažíc se držet v co největším stínu, aby byla co nejméně nápadná. Přesto všechno, kdyby někdo do haly přišel, působila v n jako pěst na oko. Člověka šplhajícího po traverzách jako opice přehlédne jen málokdo, obzvláště když visí sedm metrů na zemí. Konečně se jí bezpečně podařilo dostat k vrcholu konstrukce a jala se uvolňovat jeden z dávno zapadlých světlíků. Po chvíli námahy se okno se skřípotem otevíralo. Jenže co čert nechtěl, jeho skřípot byl příliš hlasitý a do haly vběhli tři ozbrojení muži.
„Támhle je! Sem ti řikal, že to nebyla myš!“ vykřikl jeden z nich, kterého poznala, byl to ten se shamagem na hlavě a na namířil na Jitt hlaveň.
„Sakra..“ zašeptá Jitt a tak tak se stihne vytáhnout a skrýt se za nejbližší traverzu, než jí kulky začnou létat okolo uší.
„Todle není dobrý.. todle fakt není dobrý..!!“ opakuje pořád dokola Jitt a snaží se hořečně něco vymyslet.
„Hej, co to bylo?!?“ jak se sem dostal?“ křičel jeden ze „strážných“, kteří měli Jitt na mušce.
„Co já vím! Musel tu bejt dřív, než si sem přišel pro ten benál!“ obviňoval jeden druhého.
Z přední části haly se ozval výstřel a rozhostilo se ohušivé ticho.

„Semire, kde máte Toma?“ ozvala se ze své kanceláře Engelhardtová.
„Semir tak tak zarazil uštěpačnou odpověď a jen bez zájmu pokrčil rameny.
„Copak su jeho chůva?“ odvětil s ledovým klidem.
„Předpokládám, že o Jitt taky nic nevíte.“ Zchladila ho pohledem.
„A měl bych?“ otázal se drze nazpět.
„Není to tak dlouho co sem jí viděl vylízat z okna…“ ozval se jeden z právě příchozích uniformovaných policistů.
„Cože?!“ vyhrkl překvapeně Semir a Engelhardtové začínaly z očí sršet blesky.
„A kdy to asi tak bylo?“ odvětila Engelhardtová.
„Noo.. jak došlo to hlášení o výbuchu tý benzínky…“ poškrábal se policista pod čepicí, snažíc si vzpomenout na podrobnosti.
Semir se vrhnul k Jittinu počítači a zkusil vyhledat, odkud přichází signál jejího mobilu. Chvíli s počítačem zápasil ale nakonec dostal kýžený výsledek. Stará tovární hala v Kolíně-západ. Prolítl zpět do své kanceláře a chystal se vylítnout zase ven, když tu mu nad hlavou šlehl jako bič ostrý hlas Páně Engelhardtova.
„Copak je tu holubník, aby si sem vlítl a vylítl kdo chtěl a kdy chtěl? Štěstí že Vy aspoň chodíte dveřma!“ obořila se na Semira v reakci na nepochopitelné chování Jitt, ovšem celkem zbytečně.
„Copak má možu za to, že jí ruplo v bedně?!? Nejsem jasnovidec ani telepat, takže u mě si nestěžujte!“ odsekl, třískl dveřmi a vyšel rázným krokem před stanici. Na parkovišti se zarazil a notnou chvíli nepřítomně zíral do oslnivého slunečního kotouče.
Po chvíli musel ovšem odvrátit oči, pokud nechtěl přijít o svůj ostříží zrak.
Prudkým pohybem sešlápl plyn drahocenného Porsche a zmizel v obláčku pomyslného prachu.

„Kde je Semir?“ vřítil se udýchaný Tom na stanici, odkud Semir před cca deseti minutami odešel.
„Tady není žádnej holubník!!“ zařvala nadmíru vytočená šéfová, které nenadálé příchody a odchody zaměstnanců začínaly jít pořádně na nervy.
„A kde je moje Porsche?“ dotazoval se starostlivě Dieter a Hotte na pokraji srdečního kolapsu tiše přikyvoval.
„Tam kde váš vážený kolega, v háji, pánové!“ zaječela a uprchla. Tohle bylo na její nervy skutečně moc.
„Asi to mám brát tak, že Semir před chvílí odjel…“ poznamelan si pro sebe Tom, když mu zrak padl na Jittin počítač. Výmluvně na něm bylo otevřeno zrovna přijaté hlášení o, nyní již tak legendární, benzínové pumpě, která již hodnou chvíli dávno byla na onom světě. Ovšem také satelitní systém, který již tolikrát pomohl dopadnout lupiče pomocí sledování jejich mobilu.
Když se rozhlížel okolo, na parapetu okna si všiml zatrženého kousku červené látky. Po bližším přezkoumání i šmouh na stěne budovy, a vzhledem k tomu, že barva přesně pasovala na mikinu, kterou Jitt ten den měla na sobě, nebylo co řešit. Tušil, že ví, kde je, a doufam, že se nemýlí.
„Tohle si na chvíli vypůjčím, díky!“ prohnal se kolem kolegy, který nezodpovědně máchal klíčky ve vzduchu při zuřivé gestikulaci u konverzace se služebně starším kolegou.
„Hej, to je mý soukromý!“ ozval se jen protest, ale pozdě.
Tom už byl dávno pryč.
„Paní Engelhardtová! Kranich mi zas šlouhnul klíče, ale tentokráte od soukromýho!“ Začal si hlasitě stěžovat na kolegu, ale šéfová ho zpražila chladným sakrastickým pohledem a cynicky odpověděla.
„Doufám, že máte dobrou pojistku.“

Dveře tovární haly ohlušivě zaskřípěly a zaklaply. Jitt si přestala rukou zakrývat ústa, aby ji neprozradil přerývaný dech, který byl následkem nervového vypětí a strachu, že ji dostanou a bude konec. Měla víc štěstí, než rozumu, kulka ji jen škrábla na pravém rameni a navíc si byli pachatelé až příliš jisti svými střeleckými schopnostmi a nějaká hypotetická mrtvola ve skladu je vůbec netankovala.
Seděla tiše ve výšce asi pěti metrů nad zemí, když po ní vystřelili. Tak tak, že nespadla dolů, to by byla jednosměrná jízdenka do nebe. Ovšem, když už se do takového projektu pustila, musela v něm vytrvat, z rozjetýho vlaku se skáče blbě.
Vyhoupla se na další bednu, a odtud se přitáhla pomocí zábradlí na onen chodníček u stropu haly. Staré železné výztuhy výhružně zaskřípěly.
Ztuhla uprostřed pohybu, ale žádná odpověď ve stylu výstřelu, příchodu kohokoliv či takové události, se naštěstí nekonala. Pár metrů vedle bylo okno vytlučené, a vedlo na střechu. S kovově zvonícími zvukovými stopami za sebou se konečně dostala ke kýženému otvoru, a vstoupila na střechu.
Ušla pár kroků po chodníčku, který na střeše byl, když tu uslyšela pár hlasů, jak se vzrušeně dohadují.
„Hele, tys říkal, že to není třeba jít se tam dívat. Co jak šéf bude nasranej? Co budes delat pak?“
„Klid, tomu je to jedno.. když bude chtít, tak se na tu mrtvolu tam pak může přijít podívat sám, já se s ní tahat nebudu.“
„No jo.. ale aby nás z toho nevyškrt, přece jen, ambasádu jen tak zase do vzduchu nevyhodíš, to bude podívaná a já bych o ni nerad přišel.“
„Drž zobák! O tomhle se mluvit nesmí! Ti Izraelci maj uši všude a nechtěl bych vidět šéfa, kdyby to nevyšlo! Tak si nech svý názory pro sebe!“ obořil se řidič Semirova BMW, na svého spolujezdce.
„Ok, ok.. jako bych nic neřek..“ stáhnul se spolujezdec pasivně do obrany.
„A do háje…“ pomyslela si Jitt a hmátla po mobilu do batohu. Začala vytáčet Semirovo číslo a během toho se přesunula z nebezpečné zóny do míst, kde si myslela, že ji nikdo neuslyší.
„Uživatel hovor nepřijímá, prosím, zkuste zavolat později.“ Ozvalo se umělým hlasem ze sluchátka.
„To je kretén, hlavně že normálně má mobil zapnutej imrvére!“ zařvala Jitt v duchu a upnula se na Tomovo číslo. Když se jí ze sluchátka ozval ten samý hlas, měla sto chutí mobil vyhodit přes okraj střechy. Na stanici se díky nízkému kreditu nemohla dovolat, takže se modlila, aby někoho napadlo, vyhledávat její mobil pomocí satelitu.

Semir se smykem vřítil do dvora, když jej zasypala první sprška kulek. Stačil se sehnout aby nepřišel o hlavu ovšem toho využila trojice strážců a vrhla se k autu. Než se Semir stihl vzpamatovat, měli ho v hrsti. Poslední, co zahlédl byla rukojeť pistole, která mířila na jeho hlavu.

Ze svého stanoviště viděla přijíždět dobře známé Porsche, ovšem za pár sekund jej zasypala sprška kulek, nejspíš z hlídek, které s podobnou nevítanou návštěvou počítaly. Asi už zjistili, že ta domnělá mrtvola není mrtvolou a že si doběhla pro posily. Co se jí ovšem vůbec nelíbilo, bylo spoutané a bezvládné Semirovo tělo, které jeden ze strážců odnášel do nitra budovy.
„Och.. miluju roli rušivého elementu…“ poznamenala pro sebe sarkasticky Jitt a začala vymýšlet, jak nejlépe vnést zmatek do řad nepřátel. Vzhledem k tomu, že jsou si nejspíš jisti, že už je dávno pryč, tak nepočítají se sabotáží zevnitř objektu. Opět se schovala a začala přemýšlet, protože bez aspoň nějakého plánu nemá šanci na úspěch sebelepší akce. A ze všeho nejméně ta improvizovaná a svéhlavá.

Arrow
Tom, naštěstí, na rozdíl od svého mírně temperamentnějšího parťáka projevil dostatek duchapřítomnosti, a auto odstavil již kousek před zmíněným skladištěm. Tajně ve skrytu duše doufal, že Semir udělal totéž, ale byl si až příliš vědom jeho povahy, takže by ho spíš překvapilo, kdyby ho našel ukrytého poblíž. Ovšem nebyl to jediný člověk, který mu v tu chvíli dělal starosti. Ať tak či tak, Semir měl zbraň, uměl s ní zacházet a v neposlední řadě prošel policejním výcvikem, jež zahrnoval i sebeobranu, čímž si v případě Jitt nemohl být tak docela jistý.
„Faktem je,“ pomyslel si v duchu „že tou její roztočenou věcí bych po hlavě tedy skutečně dostat nechtěl.“ Zatímco vylézal z auta a hledal vhodné křoví, které by mu poskytlo výhled na objekt, do něhož se zanedlouho hodlal vloupat a pomoci tak jedné pološílené sekretářce.
„Stejně nechápu, jak mohla být tak blbá a jet za náma!“ zasakroval si šeptem, ačkoliv bylo vidět, že o Jitt má skutečný strach. Nehnutě setrval skrytý za betonovým sloupkem šikmo od vjezdu, před kterým viděl pramálo povzbuzující pohled. Zelenobílé Porsche, do nějž nasedá nějaký ošátkovaný maník se samopalem a zajíždí s ním někam za objekt.
„Semire, ty jsi ale taky pako …“ povzdechl si a vytočil číslo na stanici.

„Dálniční policie, u telefonu Franke“ ohlásil se jeden z kolegů poté, co zvedl sluchátko netrpělivě vyzvánějícího telefonu.
„A sakra“ zaklel v zápětí, když se dozvěděl, co se asi stalo před skladištěm. „Jasně, vyřídím a zařídím, spolehni se.“ Položil prudce sluchátko a vlétl jako tajfun rovnou do dveří kanceláře Engelhardtové. Ta už se nezmohla na nic jiného než na cynicky chladný pohled.
„Paní Engelhardtová, právě volal kolega Kranich ..“ začal ze sebe chrlit policista. Šéfová zpozorněla.
„Co se děje?“ zeptala se nedočkavě. Už před pěti minutami bylo pozdě.
„Vypadá to, že kolegu Gerkhana vzali jako rukojmího, žádá o posily a povolení k zásahu.“ vyhrkl Franke.
„COŽE?!?“ šlehla otázka vzduchem jako bič, zatímco byla okamžitě na nohou.
„Víc nám neřekl..“ omlouval se policista.
„Okamžitě pošlete posily, já zatím zkusím vymoci přidělení JERNy.“ Zavelela a chopila se telefonu. Doufala, že její poněkud cholerický podřízený neudělal nějakou pitomost a že je v současné době ještě stále v jednom kuse. „A živý …“ povzdechla si v duchu.

„Tak jo …“ povzdechla si a opatrně si protáhla končetiny. „Show může začít“ zakřenila se v duchu kysele a ještě jednou překontrolovala obsah batohu a pár dalších věcí, které improvizovaně vyrobila z dostupných surovin. Takové drobnosti jako podpalový materiál, dostatek kovových tyček, pár skutečně velkých hřebíků, z nichž některé byly obalené materiálem, který našla v bednách okolo, dvě láhve blíže neurčitelné tekutiny, a dalších pár bezvýznamných propriet. A věc nejdůležitější, kvalitní matně černý ZIPPO zapalovač.

„Vy ste úplní volové!!“ zaječel muž menší postavy na dvojici o hlavu větších mužů, jež stáli před ním. Nervózně přecházel sem a tam po místnosti a mnul si precizně zastřihnutou bradku.
„Co ste si sakra mysleli že děláte? Unýst policejní auto?? CO TO KURVA BYLO??“ zařval vzteky bez sebe. V jeho skvělém plánu se objevila chybička, a to ho vytáčelo do nepříčetnosti.
Pomalu položil ruce na stůl, kolem něhož ještě před chvílí nervózně pobíhal a zhluboka se nadechl.
„Nepanikař, hlavně nepanikař …“ promlouval sám k sobě ve snaze uklidnit horkou hlavu. „Ještě pořád se to dá napravit...hlavně klid“ přesvědčoval sám sebe.
„Kde je teď?“ zeptal se vyrovnaným hlasem dvojice mužů.
„Schovali sme ho do strojovny vedle skladiště, je přivázanej k trubkám a samozřejmě umlčenej. Možná už přišel k sobě.“ Odpověděl nezaujatě jeden z dvojice. Občasné výbuchy vzteku toho menšího ho zjevně nechávaly v naprostém klidu. Znal ho již dlouho a věděl, že je to horká palice.
„Příště si nemůžeme dovolit, ŽÁDNÉ podobné přešlapy, je to jasné, Stefane?“ zahučel chladně.
Vysoký muž přikývl a druhý, který stál doposud mlčky mu hbitě sekundoval.
„Půjdu se podívat, co měl za lubem a jak nás našel.“ Zabručel si menší spíše pro sebe.
„Vy dva“ otočil se na půli cesty ke dveřím „Koukejte rychle s ostatníma sbalit co půjde, stěhujem se. To, že nás tu vyčmuchali nevěstí nic dobrého a nezapomeňte, co je naším úkolem! Nesmíme zklamat!“ zahřímal. „Nebo jsme mrtví nejen my, ale všichni, na kterých nám kdy záleželo“ pomyslel si pro sebe kysele. „Někteří zákazníci jsou vskutku … nebezpeční. Ale kšefty se musej točit.“

Semir pomalu začal přicházet k sobě. Památka na nepříliš vlídné uvítání v podobě pohlazení rukojetí pistole do zátylku o sobě začalo dávat hlasitě vědět, což nebylo vskutku nic příjemného. Malátně otevřel oči, aby zjistil, že téměř nic nevidí. V těsné místnosti byla tma jako v pytli, až na pár zbloudilých paprsků, které se horkotěžko prodíraly důkladně zabedněnými okny. Zkusil se chytit za hlavu, ale ruce měl stahovacím páskem přivázány k jakési trubce. Na ústech cítil nepříjemný pocit lepicí pásky.
Jen co se trochu rozkoukal, uslyšel blížící se kroky. Horkokrevnost už opadla, ačkoliv navzdory ráně do hlavy nemohl souvisle uvažovat. Jediné, čím si byl jistý byl fakt, že je v tom až po uši a pěkně hluboko. A aby toho nebylo málo, nikde zatím neslyšel okolo sebe žádný pohyb. „Takže buď se Jitt jen někdě toulá, nebo je … „ rychle zaplašil pesimistické myšlenky. „Nebo je prostě v jiné místnosti. Nemyslím, že by jim dokázala utéct, i když … ne, to není možné, dostali i mně! Musí tu někde být, jinak by nevěděla, kam jedou!“ začal překotně přemýšlet, co dělat. Nakonec to jediné, co ho napadlo, bylo dále předstírat bezvědomí.
Slyšel jak se kus od něj otevřely dveře. Někdo se venku bavil … nebo snad někoho někam posílal? Semir špicoval uši jak jen to šlo.
„To mi neříkej, to není možný!“ ozval se nevěřícně hlas. „Jak že jste ho našli ležet v krabicích?“ začínal nabírat na síle a vzteku.
„Nikde nikdo, a Ulrich si tam dával snad šlofíka nebo co, prý ho něco praštilo do hlavy.“ Odvětil s hraným klidem ten druhý.
„Já mu dám, praštilo do hlavy, já ho zabiju!!“ zaječel první hlas a rázně zabouchl dveře.
„Musíme vypadnout, rychle. Než nás tu najdou a vyšťárají ven. Nalož do dodávek co nejvíc se vejde, zbytek tu musíme nechat. Aspoň jedna část zakázky bude splněná.“ Uklidnil se ten první hlas, který zněl skrze dveře značně tlumeně.
„Pak se postaráme o toho poldu. Nestojím o žádný svědky, natož živý svědky! Jo a mějte oči na šťopkách, zjevně tu máme vetřelce. Kdyby se ukázal, okamžitě zabít, kdyby se nechtěl nechat zajmout! A POHNĚTE KOSTROU!!!!“ hlas se s dusáním vzdalovat, zatímco Semir s vytřeštěnýma očima poslouchal. A to co slyšel se mu vůbec nelíbilo. Hlas mu totiž připadal více než povědomý.

Jitt se vydala na, pokus o tichou cestu přes střechu dolů, směrem k pevné zemi. Měla štěstí, nikde neviděla ani živáčka a tak s co největší tichostí přelezla zábradlí na střeše skladiště a spustila se pomalu na nižší střechu objektu vedle. Dopadla na dlážděnou část a okamžitě se skryla za vysokým obrubníkem. Čekala, co se bude dít, když uslyšela poměrně pronikavý, vzteklý hlas.
Nestojím o žádný svědky, natož živý svědky! Jo a mějte oči na šťopkách, zjevně tu máme vetřelce. Kdyby se ukázal, okamžitě zabít, kdyby se nechtěl nechat zajmout! A POHNĚTE KOSTROU!!!!“ malý mužík nasupeně vydusal z budovy a zamířil na protější stranu asfaltové plochy, kde stála jiná. Tady si budovy byly podobné jako vejce vejci, stejně jako ve všech velkých průmyslových čtvrtích.
„Mno, to znělo jako kdybych měla být vrcholem lovné sezony, to mi vskutku lichotíte… “ ušklíbla se pro sebe se sarkasmem sobě vlastním a vydala se přikrčená vpřed, k nesmírně špinavému stropnímu oknu.

Tom se snažil krotit svoji nervozitu, ale měl až příliš hmatatelný pocit, že něco není v pořádku. Již hodnou chvíli mu odolával, ale nakonec podlehl. Vědom si bláhovosti svého jednání vydal se oklikou k rezavému plotu, kterým byl rozsáhlý pozemek obehnaný s úmyslem vniknout do skladiště a pomoci parťákovi v nesnázích. A nejen jemu. Jakmile se mu podařilo najít vhodnou díru v plotě, protáhl se dovnitř a jal se pátrat na vlastní pěst se zbraní v pohotovosti.

Semir se snažil vyprostit se z pout, ale pásek byl neoblomný. Bez štípacích kleští nebo alespoň nože neměl šanci. Snažil se alespoň určit, co se děje, kde vlastně je a jestli je vůbec šance se z téhle kaše dostat se zdravou kůží.

Jakmile se kousek posunula, vyskytl se jí pohled na prorezivělý kryt ventilační šachty. Usmála se a změnila směr. Podařilo se jí pomoci zubu času natolik, že vylomila ochrannou mříž a vlezla opatrně do stísněného prostoru. Měla štěstí, že je tak štíhlá, tak tak se dovnitř vešla i s batohem. Začala se opatrně plazit šachtou dál a dál. Šachta se různě klikatila a zatáčela, zjevně měla štěstí na hlavní rozvod, neboť po cestě potkala mnoho křižovatek, ovšem vždy se přidržela hlavní cesty. Občas se zastavila a poslouchala, zda nezaslechne nějaký zvuk, něco co by jí napovědělo kde se právě nachází nebo co se okolo děje.
„Uvidíme, kam se tudy dostanu“ zamudrovala v duchu a pokračovala dál. Kdyby věděla, co jí hrozí, nikdy by do toho nešla, a snažila se tenhle neodbytný pocit zaplašit, ačkoliv to bylo stále těžší a těžší.

Semir zpozorněl a otočil hlavu ke stropu. Měl dojem, že zaslechl nějaký šramot, jako by nad ním někdo byl. Ovšem ve tmě nic neviděl. O chvilku později se šramocení stalo zřetelnější, a ze stropu mu na tvář spadl pramínek prachu, který se odněkud uvolnil. Zkusil tiše zahuhlat, nic víc mu páska nedovolila. Šramot okamžitě ustal.

„Jo, našla jsem konečně nějaký východ“ vydechla si a zamířila přímo k prudce dolů směřující šachtě. Sotva ale vlezla na její okraj, zaslechla tiché zahuhlání. Okamžitě v ní zatrnulo a ztuhla.
„Mysli, mysli … „ horečně přemýšlela, co udělat.
„Semire … ?“ vydechla co nejtišeji to šlo.

Semir zaslechl své jméno a naléhavě zahuhlal. Ve stejnou chvíli mu spadl balvan ze srdce. Aspoň že Jitt je v jednom kuse a zjevně v pořádku.
„Narozdíl od tebe, pako“ vynadal si v duchu a oči dále upíral na strop.
Ze stropu najednou spadl kus plechu, doprovázený pádem něčeho těžkého a zvednutím ohromného oblaka prachu. Semir musel zavřít oči a snažil se příliš nedýchat, neboť prach byl neodbytný a dusivý. Zdálky zaslechl rychlé kroky. Postava, jež spadla ze stropu se zvedla, a několika hbitými skoky vyšplhala znovu pod strop. Právě včas.

Dveře se rozlétly dokořán a vpustily dovnitř opět denní světlo. Ačkoliv skrze zvířený prach stejně příliš mnoho vidět nebylo.
„Hej, co si ksakru myslíš že děláš?!“ vřítil se dovnitř Ulrich a nakopl polosedícího Semira do kyčle. Ten jen zasténal, neboť okovaná kanada je okovaná kanada.
Ulrich se rychle rozhlížel okolo a pátral po příčině, až mu zrak padl na kus plechu na zemi, zjevně upadený ze stropu.
„Jaká škoda, že nespadl rovnou na tebe, aspoň by bylo o dalšího švába míň“ zavrčel a odplivl si na zem.
„Však on říkal, že se to tu celý rozpadá … „ konejšil se a znovu zběžně prohlédl místnost. Když neshledal žádnou závadu, neboť strop byl vysoký a utápěl se ve tmě, spokojil se ještě s jedním nakopnutím a zamířil ke dveřím. K jeho smůle mu na temeni hlavy přistála drtivá rána kovové trubky, která se zničehonic snesla shora a poslala ho prozatím do říše snů. Ulrich se složil k zemi a ze stropu se na Semira, zavěšená vzhůru nohama jako netopýr v mnohých vzpěrách a trubkách, třímajíc vítězoslavně kus trubky, culila Jitt.

Semir se nezmohl na nic jiného než překvapený pohled. Nemít pásku přes ústa, lovil by svoji čelist nejspíš někde na podlaze. Jittin obličej na chvilku opět zmizel ve tmě, ale vzápětí se ze stropu snesla celá její postava a opět zvířila mračno prachu.
„Počkej počkej ..“ zamumlala, když se sklonila k Semirovi, jež se jí zjevně snažil něco říct.
„Jau! Něžněji by to nešlo?!“ zprařil ji hned, jakmile ho zbavila lepicí pásky.
„Snad se tak moc nestalo..“ sekla po něm pohledem a začala hrabošit ve svém batohu. Během pár okamžiků se jí v rukou objevila poměrně úctyhodná kudla, s níž bylo osvobození dílem několika vteřin.
„Jak sis to vlastně ..“ začal polohlasem hartusit Semir, když nůž schovávala zpátky do batohu.
„Venku!“ odsekla. „Teď ne!“
„Hergot, kdo si vlastně myslíš, že seš?!“ pokračoval dál.
„Venku a nenuť mně se opakovat!“ pomohla mu vstát a sama se přikrčila vedle dveřní zárubně.
Semir ji popadl za rameno a trhnutím ji obrátil k sobě.
„Co si to o sobě vlastně myslíš??“ zařval na ni, neboť jejího chování měl právem plné zuby.
„Myslím, že to …“ prudce se postavila a sjela Semira pohledem, zatímco na jazyku měla poměrně peprnou odpověď, ovšem už se k ní nedostala.
„Ruce za hlavu ty uřvaná děvko!“ ozvalo se jí za zády, zatímco v zádech ucítila tlak kovu.
„A ty taky, ty malej šmejde!“ adresoval rozkaz Semirovi, stojícímu za Jitt.
Ta bez odporu pomalu zvedla ruce a naprázdno polkla.
„Tu bagáž hoď dolů a pěkně pomalu!“
Pomalu nechala svůj batoh sklouznout dolů na zem.
Sotva to však udělala, úder do temene ji poslal na chvíli do říše snů.

„To byl pěkně trapnej pokus o útěk..“ ucedil Stefan, zatímco mířil zbraní na Semira a nohou nakopl ležícího Ulricha do boku.
„Vstávej kreténe, teď fakt není čas vyspávat!“ sjel ho. „Pohni a spoutej ty dva, a dej si laskavě víc záležet!“ Hodil po něm lepicí pásku a dva páry pout, zatímco se protestující Ulrich zvedal.
Kdyby byl Semir sám, zkusil by se bránit a dokončit pokus o útěk ale takhle …
„Budem si muset dát na ptáčka pozor, aby nám zase nezkusil ulít!“ zabručel Ulrich, když spoutanému Semirovi opět zalepil ústa páskou.
„Co s ním?“ šťouchl do ležící Jitt nohou.
„Co jinýho, spoutat a naložit, stejně jako tady ptáčka!“ zaťukal si Stefan na čelo. „Jak může bejt někdo takhle blbej …“ odtušil spíše pro sebe.
„To mu nedaruju tu šlupku!“ kopnutím obrátil Jitt na záda. Mikina se jí vyhrnula téměř k pasu.
„A hele … on není on ale ona …“ usmál se potutelně Ulrich.
„A toho sis všiml až teď? Dělej a nečum tak blbě!“
Ulrich vyhrnul Jittinu mikinu ještě o kus výš, až ji z ní vysvlékl.
„Hele, to byla ta myš ve skladu“ podotkl Ulrich, když uviděl na dívčině rameni krvavou stopu. Semir se zazmítal v poutech a snažil se Ulricha nakopnout. Odměnou mu byl další kopanec, tentokráte do boku, který ho přinutil schoulit se do klubíčka.
„Vole neblbni, musíme vypadnout, užiješ si potom!“
Stefan se natáhl a udeřil do hlavy i Semira, který se neopatrně narovnal, snažíc se vstát. Ten se svalil vedle Jitt.
Ulrich si mezitím přehodil přes rameno dívku, zatímco Stefan se potýkal s tíhou Semira.
„Čas zdvihnout kotvy, začíná to tu nějak smrdět.“ Konstatoval Stefan.
„Jasně, přestane to, až jak budem venku, díkybohu, že tu ten kanál existuje.“ Kontroval Ulrich.
Z dálky zaslechly sirény, ohlašující brzký příjezd policie.

Tom se pomalu přibližoval ke dveřím se zbraní v pohotovosti. Pomalinku nakoukl dovnitř, ale než stihnul vpadnout do dveří, přiřítily se na nádvoří před skladištěm kousek od něj, dva hlídkové policejní vozy.
„No konečně, že jim to ale trvalo.“ Ucedil v duchu Tom a vydal se kolegům naproti.

„Sakra!“ ulevil si nakopnutím betonového obrubníku. Ačkoliv celý areál doslova převrátili vzhůru nohama, krom několika beden zbraní, zápalných látek, hromad popela, Jittiny mikiny a batohu, nenašli nic. Vůbec nic.
„Šéfová mne zabije.. .“ zaúpěl tiše, zatímco sedal s kolegy do auta, jež ho mělo dopravit na stanici.

„Nic. … Nic, nic nic NIC!“ práskla Anna Engelhardtová hromadou spisů do stolu. Unaveně si rukou přejela po čele a na chvíli zavřela oči. Tom jen tiše seděl a snažil se neexistovat.
„Takže znovu do začátku … z areálu nic nevyjíždělo, nic do něj nevjelo zatímco jste tam byl, pachatele nikdo utíkat neviděl … a přesto se po nich slehla zem. Máte nějaké vysvětlení?“ zeptala se znovu, tentokráte již smířlivěji.
„Museli se propadnout do země, jinak si to nedovedu vysvětlit“ krčil Tom bezradně rameny. „Stopy zajišťují kluci z technického a kdyby něco našli, hned se ozvou…“
Anna přešla k oknu a zahleděla se do prázdna.
Oba hodnou chvíli mlčeli.
„Pojedu se tam ještě znovu zítra podívat, třeba něco najdu … jsou v tom až po uši“ odtušil po chvíli Tom.
„Jak myslíte … ale vezměte s sebou ještě někoho, kdyby se náhodou vrátili, ať se zem neslehne ještě po vás.“ Doporučila mu Anna. „Doufám, že jsou oba v pořádku …“
„Já taky, šéfová, já taky ..“ otočil se Tom a odešel do své kukaňky.

Minuta za minutou míjely, spojujíc se v hodiny a hodiny.
Tom Kranich seděl ve své kanceláři skloněný nad fotkami z místa činu a společnost mu zde dělalo pouze poblikávající světýlko stolní lampy.
„Sakra … „ ulevil si, a odhodil celý balíček na stůl. Byly tři hodiny ráno.
Unaveně si protřel oči a znovu se zahleděl do fotografií. Odhazoval jeden snímek po druhém, když se náhle zarazil. Zamrkal a natáhl se pro lupu, neboť se mu na snímku něco nezdálo … a skutečně tomu bylo tak. Pozorně prozkoumal snímek, a když si byl jistý, chňapl po telefonu.

Anna se rozespale natáhla po telefonu.
„Engelhardtová, prosím..“ snažila se nezívat do sluchátka. Vzápětí vyskočila, jakoby ji někdo píchl šídlem a byla okamžitě vzhůru.
„Cože? Jste si jistý? Počkejte na mne na stanici, hned tam jedu!“ křikla do sluchátka a hodila mobil do tašky. Odění bylo dílem několika okamžiků a již se ze zapnutým majáčkem řítila ke staré známé služebně.

Jitt se pomalu probírala. V hlavě jí bušilo od nepříliš něžného pohlazení, a ztuhlé končetiny se taky netvářily zrovna nadšeně. Pokusila se chytit za hlavu, ale v tom jí zabránila solidní kovová pouta, kterými byla připoutána k topení. Nebo alespoň k něčemu, co topení kdysi připomínalo. Nepříjemný pocit lepicí pásky na obličeji, polotma a zima, to byly první vjemy. K nim se vzápětí přidala bolest hlavy, a nepříjemné štípání v ráně na ruce.
„Mhmmm….“ Zabručela, když se pokusila srovnat se do příjemnější polohy. Do zad ji tlačily ostré cihly.
„Hmm mhmm hmm“ ozvalo se vedle ní. Zpozorněla.
„Hmmhm?“ poslouchala odkud zvuk vychází.
„Hmm …“ ozvalo se tlumeně kousek od ní.
Prudce zatřepala hlavou, aby zahnala zmatek myšlenek, a zavřela oči. Snažila se dýchat pravidelně a klidně, pomalu se uvolnit, a hlavně, vzpomínat, co se vlastně stalo. Jak se sem dostala a kde to vlastně jsou. A v neposlední řadě i to, jak se odtud dostat.
„No, konečně se probrala, už jsem měl fakt strach..“ oddechl si v duchu Semir, který seděl kousek za ní. Tedy spíše pololežel, stejně jako ona. Probral se už před hodnou chvílí, a po krátkém průzkumu zjistil, že bez pomoci se odtud nedostane. Ani on, ani oba dva.
Kousek od nich se ozvaly kroky a oba nedobrovolní vězni ztuhli.
„Martine, ja vím, že tohle jaksi není v plánu, ale nešlo to jinak. Nějak nás tam vyhmátli fízlové..“ omlouval se jeden z mužských hlasů.
„To není můj problém.“ Odvětil chladně ten druhý, o poznání nižší.
„Hele Martine, můžem dál pokračovat společně, tvýho podílu se to ani netkne!“
Ozvalo se cvaknutí zbraně.
„Martine, neblbni, Martine..!!“
Relativním tichem se ozval ohlušivý výstřel, doprovázený zvukem pádu lidského těla.
Jitt ztuhla a vytřeštila oči.
„Ten hlas!“ blesko jí hlavou. „A sakra …“

„Podívejte se sem, vidíte to?!“ ukazoval vzrušeně Tom na jakési šmouhy na fotce.
Anna si vzala do rukou lupu a pečlivě si fotku prohlížela.
„Co tím chcete říct?“ zeptala se nechápavě.
„Podívejte se.. tady ty škrábance.“ Ukazoval na poklop od kanálu na fotografii.
„A co s tím má být?“
„Šéfová, ten areál už je léta zpustlý, a najednou se na deklu od kanálu objeví čerstvé škrábance od klíče. To musí být ta jejich úniková trasa!“ rozohnil se Tom.
„Na co ještě čekáme? Rychle!“ zavelela Anna, a sama se zvedla ke spěšnému odchodu.

„Co je to za ptáčky, co nám přivedli .. ? „ zeptal se Martin Jäger.
„Malej policajt a nějaká holka … prý dostala jednoho z nich zezadu, asi ze stropu, ale bůhví, jestli si to náhodou nevymysleli“ odpověděl Ole.
„Co mám udělat s tou jeho skupinou?“ zeptal se Ole po chvíli ticha.
„Zatím je zavři někam, kde nebudou dělat potíže .. myslím, že se bez nich nakonec stejně obejdeme.“ Odvětil Martin.
„No jo … ale kam? Je to deset lidí!“
„To už je tvoje starost.“ Zněla odpověď. „Mimochodem … říkal jsi holka… ? To mně zajímá ..“
„Mám Vám ji přivést?“ optal se Ole.
„Mmm … ještě počkej … možná bude zajímavější, když je přivedeš oba … celkem by mně zajímalo, co tam dělala, když není od fízlů…. Ještě nad tím popřemýšlím. Ale zatím …“ pousmál se Martin „Kde vlastně jsou?“
„Dole ve sklepě, šéfe.“
„Ale to je nemilé … dáma má mít přece odpovídající ubytování … přiveď ji nahoru a ubytuj v pokoji. A ukaž jí, že to s ní myslíme dobře … Za chvíli přijdu nahoru taky, tak ať se zatím vzpamatuje.“ Uchechtl se Martin, zatímco Ole zamířil z místnosti pryč.

Za zdí se opět ozvaly kroky.
„Tak pojď ven, holubičko …“ smál se poměrně vysoký hnědovlasý muž, jež vstoupil do dveří. Světlo lampy proniklo do tmavé místnosti a ozářilo nehostinnou sklepní komnatu. Jitt ho jen tiše pozorovala, stejně tak Semir.
„No no no, moc se necukej,“ přiložil jí pistoli k hlavě když se po pokoušela nakopnout“ šéf tě chce vidět … a možná“ uchechtl se.
Strhl jí pásku z úst a před obličejem zacinkal klíči.
„Tak co… budeš hodná… ?“ zakřenil se jí do obličeje.
Zabodla do něj svůj pohled a po chvíli pohodila hlavou k Semirovi.
„A co bude s ním?“ zeptala se chladně.
„To se ještě uvidí …“ změnil okamžitě tón věznitel.
Semir se zazmítal v poutech.
„Dobrá.“ Kývla po chvíli hlavou. „Stejně si nemyslím, že ze mne tvůj šéf bude zrovna dvakrát nadšený“ ušklíbla se kysele. „Však nakonec..“ ohlédla se po Semirovi a poté otočila hlavu zpátky „za malý pokec nic nedám“.
„Ty seš nějaká povolná ..“ zařehtal se věznitel. „Nechceš si se mnou taky střihnout číslo, kočičko..?“ naklonil se k ní a zkusil ji políbit, ovšem docílil pouze toho, že se ho pokusila praštit vlastní hlavou.
„TO si schovávám pro jiný, a věř, že tvůj šéf by nebyl nadšený,“ zdůraznila poslední dvě slova „kdyby věděl na co myslíš“ drze odpověděla a zatřásla rukama, až pouta zazvonila o trubky.
Semir jen tiše seděl. Znamení, které mu okem dala Jitt nepřehlédnul. Jen se potají hodně hlasitě modlil, aby to přežili. Aby to nezvorala a aby si neukousla příliš velké sousto.
„Jsi hodný, že ses uklidnil, malej.“ Zašklebil se na Semira. „však on ti kamarádku neukousne.. hehehe!!!“ zasmál se muž a odemknul Jitt pouta. Pokus o napadení přešel bez povšimnutí.
„Tak vstávej, a žádný podrazy! Nebo bude mít tvůj kámoš krátkej život. Moc krátkej!“ pohrozil jí ještě.
Vstala, protáhla si ztuhlé svaly a s hlavou vzhůru, jakoby za zády neměla gangstera se zbraní, připomínajíc královnu, doslova vyplula ze dveří s mužem v patách.
Stoupali po schodech nahoru, až vešli do slušně vybavené haly menšího statku. Majitel zjevně o peníze nouzi neměl. Opatrně se rozhlížela a snažila se zapamatovat si každý detail, přibližnou polohu a vůbec vše, co by se jí mohlo hodit. Uvnitř cítila maličkou dušičku a v krku měla sucho a prázdno. Její vzhled ostře kontrastoval s místností.
„Tudy!“ rýpl jí zezadu do žeber muž, jenž ji následoval, a nasměroval ji ke schodišti. Začali stoupat, až k několika pokojům, umístěným v patře. Do jednoho z nich ji strčil, a zamknul dveře.
„A nepokoušej se o žádný kraviny! Nebo toho dole odprásknem!“ varoval ji ještě, než slyšela v zámku cvakat klíč.
Málem se jí podlomily nohy, když muž odešel, jak se jí udělalo slabo. Stála v poměrně prostorném pokoji, kde byly na oknech zatažené venkovní žaluzie tak, aby nebylo vidět ven. Celá místnost byla osvětlená množstvím žárovek, a skýtala jistou dávku luxusu, pokud se tomu tak dalo říct. Zjevně čistá postel, prostěradla … přešla ke skříni a opatrně ji otevřela. Nějaké oblečení …
„Haló, holubičko ..“ ozvalo se zpoza dveří, načež rychle přibouchla dveře skříně zpátky.
„Hmm?“
„Nezapomeň se pěkně vykoupat, ať vypadáš k světu! Šéf prý nemá rád špindíry!“ zařehtal se mužský hlas za dveřmi.
„Stejný jako ve sklepě … „ povzdechla si „Jasně, že si mně budou hlídat.“ Potřásla hlavou a opatrně přešla do koupelny.
„Náno blbá … taky do všeho musíš strkat nos …“ vynadala si.
V koupelně na ni čekal ručník, mýdlo a teplá voda. Vrátila se ještě ke skříni a po chvíli vyhrabala z jejích útrob tričko s tepláky.
„Mno, nic moc, ale lepší, než běhat v tomhle.“ Pomyslela si, hledíc na své špinavé, páchnoucí oblečení. „Aspoň zatím…“

Martin Jäger zapnul dataprojektor, a na archu papíru se objevil nákres budovy.
„Tohle je náš cíl.“ Oznámil prostě před ním sedící skupině mužů a rozmáchlým gestem ukázal na plán.
„Co to je, to se dozvíte až těsně před akcí. Přání zákazníka.“ Sdělil bezvýrazně.
„Nejdůležitější body budou tady ..“ udělal na papíře křížek, „tady ..“ označil další místnost, a „tady.“ Hrot značkovače skončil na jedné z mnoha chodeb.
„Naším cílem je podat výstrahu.“ Mlaskl.
Osazenstvem proběhlo uchechtnutí. Jistě, kdo by nevěděl, jak moc rád si šéf hraje se sirkami.

„Už to bude, už to bude …“ šeptal si Joachim Berns ve svém vězení, jímž mu byla sešlá tmavá část sklepa.
„Ještě kousíček, no tááák ..“ do očí se mu draly slzy bolesti. S tímhle skutečně nechtěl mít nic společného, tohle nebyla žádná vloupačka.
Plastikový pásek praskl a rozedranýma rukama se šířila úleva. Znaveně oddechl, dobře si vědom, že tohle je teprve začátek. Vydrápal se k malému okýnku pod stropem a s námahou se protáhl ven, kde vládla tma jen o něco řidší, než ta ve sklepě. Počkal chvilku, jestli jeho útěk někdo nezaslechl, a vyběhl směrem k nedalekému lesu, za jehož kulisou o sobě dávala vědět ranní dálnice.

„Nechápu, že si toho nikdo nevšiml.“ Mudroval Tom za volantem.
„Vás by napadlo, že mají v kanálu únikovou trasu?“ zeptala se celkem zbytečně, ale zato unaveně Anna.
„Popravdě … ne.“ Ušklíbl se. Vyčítal si nepozornost, i to, že nedokázal Semira přemluvit od té jeho zbrklé akce.
„Semir bude v pořádku, ví co má dělat ..“ snažila se ho Anna naladit na jiné myšlenky, a sebe koneckonců také.
„Ale co Jitt…?“ zeptal se starostlivě Tom. I za tak krátkou chvíli mu mladá sekretářka poměrně dost přirostla k srdci.
Anna neodpovídala. Zkušený policista věděl, jak jednat, přeci jen, součástí výcviku byly i povinné kurzy psychologie, ale mladá, sotva pětadvacetiletá, pomalu ještě dívka …
„Šéfová .. myslíte …“ váhal Tom nad domněnkou, která ho právě napadla „myslíte, že v tom Jitt jede s nimi .. ?“
„Jitt?“ podivila se Anna. „Vy myslíte Judith …“ zamyslela se. „To nevím, skutečně … ale překvapilo by mne to.“
„Zajímalo by mne, jak se tam dostala.“ Mudroval Tom dál.
„Myslím, že to nebude to jediné, co nám slečna Khollová bude muset vysvětlit.“ Odvětila Anna. „Teď je z toho ovšem musíme dostat živé.“
Tom prudce sešlápl brzdy, a modré CLK zasmykovalo na vozovce.
„Co to děláte Kranichu, chcete nás zabít?“ vyjekla Anna Engelhardtová, když auto konečně zastavilo. Tom beze slova vyrazil z auta ke krajnici, kde zahlédl před chviličkou muže.

Voda smývala z jejího těla všechnu špínu a zápach. Se zavřenýma očima stála pod teplou sprchou, a nechávala kapky laskat svoji kůži. Byl to doslova balzám nejen pro její tělo, ale i duši. Kapka za kapkou stékaly, vytvářejíc stružky a stékajíc čím dál níže, z vlasů přes krk, její ňadra, boky ..
Někdo tiše vešel do jejího pokoje a kochal se pohledem na postavu zahalenou v páře.
Jitt ho nevnímala, snažila se alespoň prozatím na kaši, v níž vězela, nemyslet, ačkoliv Semira stále nemohla pustit z hlavy.
„Je to moje vina …“ nadávala si v duchu. „Musí to přežít, prostě .. musí …“ opakovala si a slzy na její tváři se mísily s vodou.
Pomalu tlumila proud vody, až se ozývalo jen tiché kapání, a i to po chvíli ustalo. Natáhla se pro ručník, a sotva si trochu osušila vlasy, vystoupila ze sprchy.
Když ji někdo prudce objal zezadu, nic pořádně neviděla, i když její reakce byla automatická.
„Co to kurva..“ zaklela, a aniž nad tím přemýšlela, dupla útočníkovi levou nohou vší silou na nárt. Jakmile povolil sevření, dostal loktem přesný úder na solar plexus, a jakmile se v podvědomé snaze bránit si břicho předklonil, úder spojenými pěstmi do zátylku pojistil jeho alespoň dočasnou nehybnost, když upadl k zemi.
Adrenalin, který se jí v žilách otočil ve chvíli útoku pomalu vyprchával, když skočila po zbrani, kterou měl útočník za pasem.
„Jak to bylo …“ zavrčela, když hledala pojistku, a tlačítko uvolnění zásobníku. Konečně našla, co hledala. Rychle zkontrolovala obsah zásobníku a zbraň odjistila a nabila. Hlaveň namířila roztřesenou rukou na útočníka a čekala, až se probudí. Prudce oddechovala, když se snažila uklidnit rozvířené myšlenky.
Muž na zemi se slámově žlutými vlasy se konečně pohnul.
„Tohle … tohle už jsem někde viděl…“ zavrčel.
Jitt zrudla, když si uvědomila, že její ručník se válí bez užitku na zemi, a tudíž tomu blonďákovi nabízí dokonalý výhled na své tělo.
„Hajzle!“ zasyčela. „Tak já blbosti dělat nesmím a sem si každej může vlítnout jak se mu hodí?!“ prskala, když se snažila zahalit svoji nahotu alespoň do závěsu visícího poblíž.
Blonďák ztuhnul, když promluvila a pomalu se začal zvedat.
Jitt měla vztek, velký vztek.
„Polož tu zbraň.“ Tentokráte ztuhla zase ona, zatímco ruka se zbraní pomalu klesala podél jejího boku dolů.
Rty se jí neznatelně pohnuly a po těle naskočila husí kůže.
„Nikdy by mne nenapadlo, že se ještě někdy sejdeme … Jitko …“ pohlédl do jejích čokoládových očí.
„Tak přece jsi to ty …“ vydechla překvapeně. „Martine …“

Prach ho štípal v očích a bolelo ho celé tělo. Takovou nakládačku nedostal již hodně dlouho. Už dávno zjistil, že jeho šance na útěk jsou rovny téměř nule, ovšem fakt, že tohle bude konec jeho kariéry si stále tvrdohlavě odmítal připustit. Zoufale lomcoval pouty, až si kůži na zápěstí dočista sedřel, a od dalších marných pokusů ho odradila prudká bolest. Měl žízeň, potřeboval se nutně napít, dělaly se mu mžitky před očima. Zoufalství se mu pomalu začínalo stávat tichým společníkem.

Zbraň jí vypadla z ruky a on ji odkopl do kouta.
„Nečekal bych, že zrovna ty budeš ta…“ přejel ji hodnotícím pohledem jako zboží „krásná holubička, co mi přilétla do hnízda.“
Prudkým pohybem strhla závěs, v němž byla zahalená.
„Zato já se vždycky modlila, abys mi už nepřišel do cesty.“ Sjela svého expřítele zhnuseným pohledem. „Nejsem tvoje hračka.“ Odsekla.
„Ale no tak…“ naoko se urazil „tohle mi nedělej …“ z jeho hlasu čišela vypočítavost.
Zmlkla. Měl pravdu, všechny dobré karty držel on. Ona měla jen samé bibzy …
Všiml si změny jejího výrazu.
„Co ode mne teď chceš..?“ zeptala se s co největším klidem v hlase, kterého byla momentálně schopná, a vyšla ven z koupelny.
Mlaskl, když sledoval její tělo, jak se hýbe, zahalené pouze do jemného závěsu.
„Původně jsem si chtěl trochu užít..“ začal mluvit. „Ale jak tě znám … stejně by ses nenechala. Chování tě doma nikdy pořádně nenaučili.“ Posměšně odvětil.
Neodpověděla, jen hleděla před sebe do prázdna a hlavou jí vířily vzpomínky, které chtěla navždy zapomenout.
Přiblížil se k ní a pohladil ji po zádech.
„Ani netušíš, jak mne tehdy ranilo, když jsi beze slova odešla…“ promluvil tiše.
„Víš moc dobře, že takhle to dál nešlo.“ Odvětila stejným tónem.
„Když se chce … jde všechno ..“ pohlédl na ni úkosem a stisknul její rameno. „To jsou tvá slova…“
„Ano, to nepopírám.“ Povzdechla si a otočila se k němu čelem. „Ale ty jsi je nikdy nebral vážně.“
Uchechtl se.
„Pořád stejně tvrdohlavá..“ zakroutil hlavou a zničeho nic jí na tváři tvrdě přistála jeho ruka. Zapotácela se a spadla na zem, když si přišlápla závěs.
„Měl jsem vědět, že jsi akorát obyčená děvka!“ zasyčel na ni.
Držela se za tvář a v očích se jí zatřpytily slzy, když se pomalu zvedala. Spustila ruku dolů, na tváři se jí rýsoval rudý flek.
„A já měla už od začátku vědět, že jsi magor s velkým M.“ odvětila a tvrdě mu pohlédla do modrých očí.
„Beze slova se otočila a zamířila ke skříni s oblečením, ze kterého vydolovala pár kousků. Projít kolem Martina pro to, co teď bez užitku leželo v koupelně se jí nechtělo.
„Mimochodem …“ prohodila přes rameno „tomu policajtovi dole bys měl dát aspoň trochu napít, protože mrtvej ti bude k ničemu.“
„Přece jen si děvka …“ utrousil hněvivě.
„Jak myslíš…“ povzdechla si a přes hlavu přetáhla flanelovou košili.
Neohlédla se, když klaply dveře a klíč ji opět uvěznil. Když se oblékla, posadila se se zkříženýma nohama na postel a otřela si slzy. Nezbývalo nic jiného, než čekat.
Nenáviděla čekání.
Na zbraň v koupelně si ani nevzpomněla, novinky pro ni byly příliš šokující. Cítila, jak se jí třesou ruce, jak jí běhá mráz po zádech. Nezabývala se myšlenkou, proč až teď, proč ne ve chvíli, kdy ji Martin přepadl. Chtělo se jí strašně spát, cítila se nesmírně slabá a nejraději by byla kdekoliv jinde, včetně svého domova, než tady. A raději mít na svědomí jiný průser, než smrt Semira.
Netrvalo dlouho, a víčka jí padla jako olověná dolů a ona usnula neklidným spánkem.

Dveře se prudce otevřely, a vpustily do místnosti kužel ostrého světla. Semir zavřel oči, když se mu do nich zabodlo tisíce pichlavých jehliček.
Postava vstoupila do místnosti a nešetrně mu strhla roubík z úst. Než se na cokoliv zmohl, ucítil mezi rty hrdlo lahve, které mu narazilo do zubů.
Zakuckal se, když se snažil zachytit a polknout co nejvíce kapek životodárné tekutiny, která mu teď tekla po bradě.
„To stačí!“ odtrhl mu láhev od úst muž, z něhož proti světlu příliš neviděl.
„Co je s…“ pokusil se rychle zeptat, dozvědět se nějaké informace, ale jeho úsilí bylo rázně přerušeno opětovným umlčením.
Dveře se bez odpovědi opět zavřely a zůstal sám.

Začínalo se teprve rozednívat, když do pokoje Martina Jägera vpadl jeden z kompliců.
„Šéfe, máme problém.“ Ohlásil hned rozpačitě ve dveřích. „Utekl jeden z druhé skupiny. Právě jsme to zjistili.“
Martin vystřelil jako by ho píchla vosa, ale v dálce již byly slyšet policejní sirény.
„Padáme!“ zavrčel na komplice, když běžel chodbou.
Sám se vydal do sklepa pro kartu, která dle jeho názoru byla nejcennější.
Rozrazil dveře a vtrhnul dovnitř jako velká voda.
„Dělej, pojedeme se trošku projet!“ smýknul s malým policistou Martin a k hlavě mu přiložil pistoli do doby, než mu pouta znovu uzamkl. Jakmile zastrčil pistoli zpátky za pas, Semir vycítil svoji šanci, a vystřelil k otevřeným dveřím jako postřelený jelen.
„Stůj!“ zařval Martin a vyběhl za ním. Co čert nechtěl, Semirovi se jako nerovný protivník postavil poslední schod ze sklepa, na kterém se rozplácl jak dlouhý tak široký, čímž ztratil veškerý náskok, který mu moment překvapení poskytl. Za ramena ho nepříliš něžně chytily Martinovy ruce a vytáhly ho nahoru.
„To bylo naposled, slyšel jsi? Že se s tebou tahá moje bejvalka už mi tak bohatě stačí, abych tě sundal!“ vrčel mu zblízka do obličeje. Semir jen vytřeštil oči, načež ho dobře mířený úder na nějakou chvíli zbavil vědomí. Těsně před tím, než omdlel, zaslechl odněkud shora křik.

Jitt vyběhla z pokoje a vydala se rovnou cestou dolů. Jeden z kompliců, který ji na příkaz Martina měl dotáhnout do auta se právě válel v patře na podlaze, kam ho poslalo její koleno ve slabinách.
Vyběhla před dům a rozhlédla se, horečně přemýšlejíc, kam se podít, a kde najít malého kolegu, když uviděla jak ho Martin vleče k autu.
„Semire!“ vykřikla a rozběhla se k němu, vůbec si neuvědomujíc, co může způsobit.
„No vida, právě včas!“ okomentoval jízlivě její náhlé zjevení Martin. „Už bylo na čase, tak si nastup!“ hodil hlavou k místu řidiče.
"Martine, na to zapomeň, slyšíš?!" začala mírně panikařit, když spoutaného Semira hodil na zadní sedadlo.
"Nějakej problém?" zavrčel a namířil na Semira pistoli.
Zmlkla. Nic jiného se stejně nedalo dělat, pokud chtěli přežít oba.
"Tvůj kámoš nechtěl jít dobrovolně a je poněkud indisponovanej a tak blbej, abych se za volant posadil sám, to taky nejsem." prásknul dveřmi a namířil zbraň na ni. „Ještě byste mi vzali do zaječích.“
"Víš, že nemám řidičák! Neumím řídit!" snažila se ho přesvědčit o faktu, že posadit ji za volant není zrovna ten nejlepší nápad.
"Nezájem a hni sebou!!" zařval na ni. „Na okruhu ti to šlo mooc hezky, aspoň ses tím tehdy chlubila!“
Zbledla, zmlkla a nasoukala se do Mercedesu. Roztřesenými prsty si alespoň v rámci možností spravila sedačku a zadní zrcátko a horečně přemýšlela.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
"To nezvládnu, to ... zabijem se ... všichni ..." panika začínala nabývat na intenzitě.
"Tak už kurva jeď!" zařval znova Martin a přiložil jí chladný kov k hlavě. Dotyk udělal své a ona se rozhodla. Prudce dupla na spojku, zařadila a sešlápla plyn až k podlaze, zatímco rychle vzpomínala, co jí kdo kdy o řízení auta řekl a ukázal, a co si posléze měla možnost párkrát vyzkoušet.
Konečně se objevili i původci zvuků sirén, ale to už neohrabaně najížděla z polní cesty na asfaltovou silnici. Z kolony policistů se oddělilo tmavomodrý CLK s majáčkem a pověsil se jim na paty.
"Dělej, setřes ho!" Zařval znova. Semir na zadním sedadle se začal pomalu probírat z dalšího úderu do hlavy.
Jitt křečovitě svírala volant a zatímco se soustředila na jízdu, napadlo ji, jak odtud dostat aspoň malého policistu.
"Je to jen moje vina, že je tu taky ... kdybych nebyla tak ..." honil se jí hlavou proud myšlenek přerušený hrubým výkřikem.
"Nechrápej za tím volantem!" zařval na ni znovu, když nepřiměřenou rychlostí prolétli rovnou k dálničnímu přivaděči. Zatáčka, která na podobnou rychlost rozhodně nebyla projektovaná, začala auto nemilosrdně tlačit ven ze silnice. Aniž tušila, co dělá, vyšlápla spojku, strhla volant proti směru zatáčky a mírně přibrzdila, načež se vrátila zpátky do dráhy. Nebyl to sice její první smyk, ale rozhodně první nekontrolovatelný a neplánovaný. Vší silou se nutila myslet na jízdu.
Semir zkoumal očima vnitřek auta a hledal sebemenší způsob, jak z toho ven. Všiml si, že po něm Jitt s panikou v očích co chvíli pokukuje ve zpětném zrcátku, zatímco kličkovala plnou rychlostí mezi auty na dálnici. Výraz v jejích očich se změnil, když si všimla jeho pohledu. Očima se mu pokusila ukázat, kudy vede cesta. Modlila se, aby to pochopil.
Martin nervózně žmoulal zbraň a ohlížel se do zrcátek. CLK si udržovalo na dálnici rozumný odstup a nevypadalo to, jakoby chtělo nějak zasahovat do dění. Jitt Martina po očku pozorovala, a když se vyklonil z okénka v úmyslu prostřelit tmavomodrému Mercedesu gumy, prudce sešlápla spojku i brzdu a křečovitě sevřela volant.
"Semire TEĎ!" zaječela. Martin podobný manévr nečekal, a setrvačná síla zařídila pěknou ťafku o palubní desku. Ve chvilce zmatení se Semirovi podařilo otevřít dveře, a vykulit se z jedoucího auta ven. Kutálel se po asfaltu a snažil se spoutanýma rukama tlumit nemilosrdné střety s tvrdou vozovkou. Konečně zůstal ležet a jen mělce oddechoval, snažíc se vzpamatovat z kotrmelců a ujasnit si, kde je nahoře a kde dole.
Modré CLK u něj zastavilo smykem.
"Semire!! Jsi v pořádku? Kde je Jitt!!" křičel Tom otázky. Konečně se mohl zbavit pásky přes ústa, a to taky udělal.
"Tome, ona je tam pořád! Nevím, co to tu holku popadlo, ale dala mi šanci se odtama dostat, když prudce zabrzdila a na chvíli toho gaunera zaměstnala!" chrlil ze sebe Semir, zatímco mu Tom odemykal pouta z rozedřených rukou.
Tom strašně zaklel. Spolu s parťákem naskočili do služebního CLK a znovu začali pronásledovat černý Mercedes, v jehož útrobách dlela ještě jedna duše.

"Co to bylo?! Co to sakra bylo!?!" řval Jäger jako smyslů zbavený a šermoval vztekle pistolí Jitt před obličejem.
"Já, já ..." koktala a po tvářích se jí skutálely slzy. "Já nevím! Najednou jsem měla pocit, že do dráhy vlítnul pes!" panicky vykřikovala první naivní lež, která ji napadla.
"Co kecáš, co kecáš!!" ječel na ni Martin.
"Ježišmarja, nech mně žít, slyšíš?? Nech mně žít!!" Ječela a pustila na chvilku volant, v podvědomé snaze chránit si hlavu. Martin po něm skočil.
"Drž ten volant!! Dělej, nebo se zabijem oba! Ještě jednu takovou blbost a zabiju tě, rozumíš, rozumíš?!" řval jí z bezprostřední blízkosti do ucha a ona mu celá zděšená na pokraji paniky přikyvovala a volant již měla pevně v ruce.

Semir Tomovi v rychlosti vypověděl, co všechno se na statku dělo, a seznámil s tím i Annu, jež nad nimi kroužila ve vrtulníku.
"To je vtip?!" vyjekl Tom v reakci na fakt, ze mladá sekretářka se zná s pronásledovaným gaunerem.
"To sem si myslel taky, ale ne, není." prohlásil trpce Semir. "Tohle můžem řešit potom, teď ji z toho musíme nějak dostat ... nějaké nápady?" zeptal se s trochou zoufalství v hlase.
Černý Mercedes před nimi zatančil na vozovce, a opět se srovnal
"Sakra, doufám, že se jí nic nestalo." zatnul Semir ruce v pěst a Tom přišlápl plyn až k podlaze.
"Šéfová? Napadá Vás něco?" zeptal se Tom do vysílačky.
"Pokuste se jej zastavit, ale tak, aby se Judith nic nestalo! Slyšíte? Zařídila jsem vyklizení dálnice a uzávěru před městem, do té doby to musíme vyřešit!" zapraskalo v přístroji.
"Rozumím ... pokusíme se." odvětil Semir.

"Máš mne .. " pípla tiše "dva rukojmí by tě stejně jen zdržovali .." dodala po chvilce. "Policajta klidne obětujou, ale nezapomeň, že já jsem pořád civil."
"Buď zticha." zavrčel.
Neušlo jí, že se dálnice nápadně vylidnila. Přemýšlela, vzpomínala a sumírovala si informace, které jí kdysi předal jeden z kamarádů na závodním okruhu. O smycích, ostrých zatáčkách, přilnavosti pneumatik ... přemýšlela, až se jí od hlavy kouřilo. Po očku pozorovala Martina, který se neustále ohlížel přes rameno dozadu.
"Myslím, že je načase se jich zbavit, když to nedokážeš ty." prohlásil posměšně a prolezl mezi sedadly dozadu.
"A nezkoušej žádný triky, stejně bys to nepřežila!" ušklíbl se a začal střílet zadním oknem na tmavomodré CLK.
Jitt udělala to jediné, co ji v dané chvíli napadlo. Prudce strhla volant doleva, dupla na brzdu zároveň s vyšlápnutím spojky, přitáhla ruční brzdu a s jekotem, schovaná za volantem, který křečovitě obejmula, sklonila hlavu. Už nevěděla, kde je nahoře a kde dole, nevěděla co se děje, nevěděla kde je ... myšenky se jí upínaly pouze na jediné...držet volant, držet ho a nepustit. Její tělo se zmítalo v bezpečnostních pásech, hlava jí párkrát nepěkně uhodila o volant, panika prostupovala celým jejím tělem.
Neslyšela, jak Martin vzadu zaječel.
Neslyšela, když hlavou prudce udeřil o strop a zlomil si vaz.
Neslyšela řinkot rozbíjeného skla a deformujícího se plechu, jak se auto v kotrmelcích valilo do vedlejšího pruhu.
Neslyšela už ani vlastní panický křik.
Slyšela splašené bušení svého srdce, povrchní dech, jež jí procházel krkem z plic a do plic.
Slyšela ohlušující ticho, když vrak, který byl ještě před chvílí autem, dokonal svoji kaskadérskou pouť přes celou šířku dálnice až do protějšího pruhu.
Jako ve zpomaleném filmu zvedla hlavu a zírala před sebe.
Viděla malého Semira, jak pomohl přednímu sklu definitivně se urvat z úchytů, viděla Toma, jak přeřezává její bezpečnostní pásy, ty, které jí zachránily život, viděla své ruce, křečovitě svírající kolo volantu. Viděla jejich ruce, když jí z prstů definitivně vypáčili volant, když ji vytahovali bezvládnou z vraku, když na ni něco křičeli ...
Jako v mlze vnímala fakt, že je tažena dvěma policisty zpátky od vraku, který začínal hořet.
Postavili ji na nohy, a ona stála, stála a zírala na kus šrotu, který začínal hořet.
Ještě zahlédla výbuch ... když se jí podlomily nohy, a ona se bezvládně sesunula na asfalt.

Ruce se jí nekontrolovatelně třásly, když jí do nich saniťák vkládal kelímek s teplým čajem. Přes záda měla přehozenou teplou deku, ale přesto s ní třásla zimnice, neschopná se zahřát. Roztržené levé obočí už měla ošetřené a drobné oděrky na obličeji a rukou také. Zírala tupě do prázdna a snad ani nevnímala hemžení lidí okolo, samí zdravotníci, hasiči, policisté … neviděla nic jiného než rozplizlou beztvarou barevnou změť nejrůznějších fleků.
Ohořelý vrak přikryla bílá hasicí pěna a zamezila ohni přístupu ke vzduchu. Cítila, jakoby i v jejím nitru oheň uhasínal, jen tiše doutnal. Snažila se vybavit, vzpomenout si, co se vlastně stalo, zatímco si pomalu uvědomovala skutečnost, že žije. Vítr jí jemně ofukoval tvář, slyšela šustění trávy okolo silnice, čilý ruch v místě nehody. V jejích očích sem tam problesklo modré světlo policejního majáčku. Začínala zas pomalu cítit své potlučené tělo a její myslí konečně prosvitla myšlenka... "Přežila jsem … přežila jsem, a žiju!“

„Šéfová! Jak je na tom?!“ vyzvídal horečně Tom, zatímco Semira drželi zdravotníci ještě v sanitce, za doprovodného proudu protestů.
Anna Engelhardtová pohlédla k nedalekému zdravotnickému vozu, kde seděla jako hromádka neštěstí, koukajíc se do prázdna s fixačním límcem na krku, Judith.
„Díkybohu se jí nic nestalo..“ zakroutila nevěřícně hlavou. „Pohmožděniny, nějaké šrámy … možná natažené vazy okolo krční páteře, to je, co se týká jejího zdravotního stavu.“ Tom si oddechl.
„Ale je v šoku, a bude ještě chvíli trvat, než se z něj probere.“ Otočila se zpět na Toma. „A co Semir?“ zajímala se.
Tom se jen pousmál. „Až na pár škrábanců a modřin z toho vyšel prakticky v pořádku.“
„Tak už dost! Ještě jednou Vám opakuju, že mi nic není!“ ozval se křik z míst, kde se zdravotníci ještě před chvílí o jeho malého parťáka pokoušeli postarat. Anna i Tom se vydali k tomu místu, když okolo nich prošel rázným krokem, s výrazem, značícím nebezpečí výbuchu a zamířil si to rovnou k sanitce, kde seděla Jitt.
„Je tam?“ prsknul po cestě, a ukázal na vůz. Anna se ho pokusila chytit za rukáv, ale vytrhl se jí.
„Gerkhane! Vraťte se!“ zavelela, ale malý policista ji neposlouchal. Tom vyběhl za ním.
„Co to sakra mělo bejt? No? Co to krucinál bylo za sólovou akci??!“ řval na třesoucí se Judith, která stále zírala do prázdna.
„Ty seš snad úplně šílená! Hrát si na policajty!“ soptil a vztekle rozhazoval rukama okolo.
Nereagovala, což ho vytáčelo na nejvyšší míru.
„Posloucháš mně vůbec?! Mohlas bejt mrtvá!!“ popadl ji prudce za límec košile, kterou měla pod dekou.
„Semire!“ vykřikl Tom, který právě doběhl a odtrhl ho od mladé sekretářky. „Uklidni se! Slyšíš? Klid!“ táhl ho kousek dál.
Pomaloučku zvedla ruku a nepřítomně se na malého policistu zahleděla. Z očí se jí skutálely první slzy. Chtělo se jí brečet jako malému dítěti, chtěla být úplně sama a všechny své pocity doslova vyřvat do světa. Ale nemohla, nedokázala to. Pokusila se položit kelímek na podlahu sanitky, ale netrefila se, a ještě teplá tekutina se rozlila po asfaltu. Nejistě hmátla do vzduchu, a prsty hledala oporu, které by se mohla chytit a kterou po chvilce našla v madlu dveří sanitky. Pomalu se postavila na nejistých nohách a vydala se směrem k oběma policistům. Jednu ruku měla nataženou před sebou a pohledem těkala ze strany na stranu, ve snaze zaostřit a o nic na zemi nezakopnout. Zákeřně upadený kus nárazníku se jí připletl pod nohy a ona zavrávorala a posadila se na zem. Rukou šátrala vedle sebe, aby si kus plastu přiblížila těsně k obličeji a prohlédla si, o co vlastně zakopla. Šedý flek na šedivém fleku poznala jen velmi špatně. Oba policisté ji užasle pozorovali, zejména vzdálenost, na kterou zbytek vraku zkoumala.
Slyšela za zády kroky a ženská ruka jí stiskla rameno.
„Jen… jsem…. zakopla … jo, zakopla jsem…“ zamumlala tiše a odsunula kus plastu bokem.
„Pojďte si sednout..“ nabídla jí Anna pomoc při vstávání, ale Judithina ruka se mihla jen kousek od té její.
„Jste v pořádku?“ zeptala se nejistě, když napodruhé její ruku zachytila a pomohla jí se postavit.
„Chtěla … chtěla jsem …“ Tom se Semirem, který se už trochu uklidnil, přišli kousek blíž.
„Jen jsem ho odtamtud chtěla dostat …“ hlesla tiše a zatěkala pohledem na Annu. „Já … omlouvám se…“ sklonila hlavu a obličej skryla v dlaních, když se rozplakala.
„Jen jsem chtěla, aby …aby se Semirovi nic nestalo..“ štkala, když ji Anna objala. Všechno to napětí, emoce, strach a následná úleva, když zaregistrovala Semira, jak ji drží pod krkem, to všechno muselo ven.
„Už je to dobré …“ konejšila ji tiše Anna a přes její rameno pohlédla na oba užaslé policisty.
Společně přešly pomalu k jednomu služebnímu vozu, kde se Judith zase posadila.
„Tumáte, napijte se“ podala jí Engelhardtová kelímek s teplým čajem. Judith prsty opatrně nahmatala předmět, než ho převzala do vlastního držení.
„Jste v pořádku?“ starala se Anna.
„Jo ..“ po chvíli Judith tiše. „Potlučená, poloslepá, ale jo ..“ napila se opatrně z kelímku. Třas začal pomalu ustávat.
„Poloslepá?“ vyděsila se Anna.
„To nic …“ mávla rukou Judith. „To je normální stav .. někde jsem musela ztratit brýle.“ Povzdechla si a zavřela oči.
„V batohu … v batohu jsem měla náhradní ..“otevřela po chvíli oči. „Ale kde je tomu konec …“ opět se napila z kelímku. Cítila se nesmírně unavená. Na jazyku ji pálila ale ještě jedna otázka.
„A Martin … ?“ zeptala se po chvíli. Anna sklopila oči a zavrtěla hlavou. Jitt na vzdálenost metru a půl registrovala jen pohyb, ale nedokázala si ho zařadit.
„Paní Engelhardtová..?“ zeptala se nejistě.
„Ten muž, který vás unesl … zemřel.“ Odpověděla tiše. Judith sklonila hlavu a myslí se jí šířil obrovský pocit viny. „Zabila jsem ho … zabila jsem člověka…“ opakovala si v duchu, snažíc se potlačit znechucení ze sebe samé.
„Udělala jste to, co jste musela ..s největší pravděpodobností by vás později zabil.“ Pokračovala po chvíli a dřepla si před Jitt.
„Zachovala jste se správně.“

O pár dní později už na ni Anna Engelhardtová čekala ve své kanceláři, společně s oběma komisaři.
„Jistě víte, že teď nám budete muset pár věcí vysvětlit..“ začala mluvit Engelhardtová, když se mladá sekretářka posadila do křesla.
Judith pokývala hlavou a zvedla oči. „Já vím .. a nejen vysvětlit..“ odpověděla vyrovnaně. Ve skutečnosti měla strach, protože až několik hodin po jejím sebevražedném útěku si plně uvědomila, co všechno se mohlo stát a že už dávno nemusela být mezi živými. Navíc tohle vysvětlování, které následovalo prakticky v každém zaměstnání před vyhazovem, z duše nenáviděla. „I když,..“ musela v duchu uznat „Teď je ten vyhazov skutečně oprávněný..“
Oba komisaři tiše naslouchali, ale ona cítila v zádech pichlavý pohled toho menšího z nich.
Místností se rozhostilo dusné ticho, které prolomila až mladá sekretářka.
„V první řadě bych… bych se chtěla omluvit za vše, co jsem svým chováním způsobila.“ Začala ztěžka mluvit, hledajíc správná slova. Turecký policista za jejími zády jen něco zavrčel, ale byl zpražen pohledem své nadřízené.
„Moc mně to mrzí…ačkoliv vím, že po bitvě je každý generálem a slova už nic moc neznamenají.“ Povzdechla si a polkla. Tři páry očí se upíraly přímo na ni a to ji znervózňovalo.
„Jak jste se vlastně dostala do té průmyslové haly?“ zeptala se po chvíli Anna.
„Byla jsem zvědavá, jak vypadá taková policejní akce.“ Sklopila nešťastně hlavu Judith a vzápětí pokračovala „Schovala jsem se v kufru BMW, když přišlo hlášení. Jakmile ale přijeli na místo výbuchu té benzinky, někdo cizí nasedl do auta a odjel.“ Pokračovala, a nervozita z ní pomalu opadala.
„Po nějaké době auto vjelo do velké haly, a ti lidé odešli… tak jsem vylezla ven. Nikdo nikde nebyl, a měl se podařilo schovat se mezi bednami, které byly po celé hale, zjevně to bylo nějaké skladiště.“ Vyprávěla dál. „Všude byly kanystry s benzinem a narazila jsem i na bednu nějaké výbušniny, když někdo vešel a několikrát po mně vystřelil. Druhý muž ho seřval, a zmínil, že chtějí vyhodit do vzduchu nebo vypálit izraelské velvyslanectví…“
„Cože?“ vyjekli naráz všichni policisté.
„No, že prý se to nevidí každý den … „ vzpomínala, co přesně se událo. „Nakonec odešli a já po traverzách vyšplhala pod strop.“ Výraz v očích Toma a Anny se změnil na velmi překvapený.
„Ale tam je strop tak sedm metrů nad zemí a jediné, po čem se dalo vyšplhat, byly ocelové svislé nosníky!“ vyjekl Tom překvapeně.
„No, po těch jsem vylezla a pak se oknem dostala na střechu..“ pokračovala dál, a přejížděla pohledem z jednoho na druhého. „Děje se něco?“ zeptala se nejistě, když viděla výrazy v jejich tvářích.
„Vy jste vyšplhala sedm metrů po ocelovém nosníku a pak se tam vydala na procházku po střeše?“ opakovala nevěřícně Anna. Judith přikývla hlavou, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Dveřma to nešlo ..“ pokrčila rameny. „Jakmile jsem byla na střeše, viděla jsem, co se děje dole na dvoře. Ani Semirovi ani Tomovi jsem se nemohla dovolat …“ pokračovala ve vyprávění „A pak jsem dole zahlídla, jak se na dvůr vřítilo policejní Porsche, a jak Semira zatáhli dovnitř. To už jsem věděla, že víte, kde jsem a kde jsou i pachatelé a pak … nechtěla jsem, aby kvůli mně někdo zemřel.“ Líčila a hlas se jí začal třást.
„A jak jsi to chtěla zařídit … ?“ zeptal se pochybovačně Semir.
„Jednoduše.“ Odsekla a otočila se přímo na něj. „Chtěla jsem jim tam z toho udělat kůlničku na dříví, protože si mysleli, že jsem mrtvá a že jim nic nehrozí. Připravila jsem si zápalný hřebíky, benzin jsem jim ukradla ještě než jsem vylezla na střechu a v batohu nosím tucet dalších věcí, se kterýma se dá udělat pořádný zmatek.“ Oči lezly nevěřícně se tvářícím komisařům z očí. Dívka se otočila zpátky a na chvilku zavřela oči.
„Vlezla jsem do ventilace a šachtou postupovala pořád dál, kam, to jsem nevěděla … až jsem zaslechla mumlání dole pod sebou, kousek od jedné odbočky dolů.“ Pokračovala unaveně, snažíc se rozpomenout. „Dole jsem narazila na spoutaného Semira, když se pode mnou propadl jeden z krytů šachty.“ Vysvětlovala dále.
Semir otevřel ústa v údivu.
„Někdo přicházel a já vyšplhala do trubek pod strop, byla to nějaká strojovna a čekala, co se bude dít. Jeden z těch chlapů přišel a kontroloval ho..“ otočila hlavou k Semirovi. „A když se obracel nazpět, pokusila jsem se ho omráčit trubkou, co ležela kousek od místa, kde jsem se schovávala.“
„Jo, to jsem viděl, visela tam jako netopejr na střelnici a přetáhla ho po hlavě.“ Zavrčel malý policista. „Pak ji ale chytili.“ Zakroutil nevěřícně hlavou. Anna se krátce zahleděla na něj a pak zpátky na dívku.
„Pokračujte, prosím.“ Vybídla ji.
„Omráčili mne a já se probrala až kdesi ve sklepě … po nějaké době jsem slyšela dva muže, jak se baví, a potom, jeden druhého zastřelil … poznala jsem toho živého po hlase.“ Zlomil se jí hlas a ona se odmlčela.
„Byl to … Byl to Martin Jäger..“ přejela si dlaněmi po čele. „Můj bývalý přítel.“
Ticho v místnosti se dalo krájet.
„Zanedlouho přišel jeden z jeho kompliců a sundal mi pouta, s tím, že mám jít nahoru. Martin nemohl vědět, že jsem to zrovna já, koho chytili, zjevně byl šéfem druhé bandy, se kterou chtěli to vyslanectví vypálit, a zjevně to bylo na objednávku. Martin má … měl..“ opravila se „slabost pro ženy .. a já doufala, že se mi podaří ho zpracovat natolik, abych získala nějakou výhodu. Kdysi pro mě měl slabost .. ale …“ zarazila se, jakoby řekla více, než měla.
„Ale?“ ozval se Tom.
„Byl to největší omyl mého dosavadního života. Pyroman, magor do ohně … kdysi požáry sám zakládal, a když jsem to zjistila, odešla jsem. Ale věděla jsem, že mně měl rád…“
„Pokračujte.“ Vybídla ji znovu Anna.
„Zavedl mně nahoru, kde jsem se měla převlíct, umýt a čekat. Jelikož nás táhli bůhvíkudy a smrděla jsem jako kanál, tak jsem to i uvítala.“ Protáhla si zápěstí. „Pak mi někdo z nich vlezl do koupelny a pokusil se vzít si mně násilím, ale dostal co mu patřilo.“ dodala nabručeně.
„Prosím.. ?“ zeptala se nevěřícně Anna.
„Dostal pár přes držku.“ Odpověděla tvrdě. „Byl to Martin … oba dva v šoku, že vidíme toho druhého, moc dobře věděl, že bych nad ním vyhrála, kdyby se o to pokusil násilím. A myslím ..“ polkla „myslím, že když mně viděl, nechtěl mi ublížit … zatím. Ještě jsem ho upozornila na skutečnost, že jestli chce Semira použít jako rukojmí, měl by se mu postarat aspoň o trochu vody.“ Pokračovala dál.
„Mělo mně napadnout, že to nejsou lidumilové sami od sebe.“ Zaprskal Semir.
„Druhý den mně chtěli někam odtáhnout, všude byl strašný zmatek …chtěla jsem zkusit utéct, ale pak mně donutil pod pohrůžkou, že tě zabije,“ otočila se na malého policistu „sednout za volant a ujíždět.. doufala, jsem, že se brzo probereš …“ sjela pohledem k zemi a otočila se zpátky.
„Myslela jsem, že jste v papírech uvedla, že řidičák nemáte.“ Konstatovala Anna.
„No, protože ho skutečně nemám..“ pokrčila rameny Jitt.
„Tak moment moment. Chceš nám namluvit, že jsi nikdy neseděla v autě a přesto jsi předvedla to, co jsme na dálnici viděli?“ vyhrkl Tom a prudce vstal.
„Neříkám, že jsem nikdy neseděla v autě … stejně jako kdybych měla všude vypisovat všechny své koníčky, zkušenosti a zájmy, strávím tím týden.“ Odpověděla klidně.
„Kdysi jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří jezdili na okruhu závody …“ začala vysvětlovat „A poslouchala jsem, co si říkají, párkrát mně i nechali jet. Naučila jsem se zvládat smyk, i co dělat a nedělat při vysokých rychlostech v autě. Ale ..“
„Chceš nám říct, že sis prostě řekla, že na dálnici uděláš salto jen tak pro zábavu?!“ vyjel na ni Semir. Prudce vstala a z výšky na něj pohlédla.
„Ne. Klepala jsem se celou dobu, ale spíš bych se zabila sama, než aby kvůli mně zemřel někdo jiný!“ odpověděla ostře. „Proč si myslíš, že sem na tebe mrkala do zrcátka, i když mi šermoval kvérem u obličeje?!“ rozhorlila se. „Víš, jakej sem měla strach?!“ křičela. „A jen tak mimochodem, to sem ho měla nechat utýct? Nechat se použít jako rukojmí a pak se nechat zabít aby ten hajzl mohl zdrhnout?“ z očí jí už zase tekly slzy.
„Jasně! Co jinýho by se od takový nány, jako su já dalo čekat!“ prudce se otočila a pěstí bouchla do židle. „Bylo mi jedno, jestli zdechnu i já, ale hlavně, hlavně že on spravedlnosti neušel!“ klesla na židli a opřela si hlavu o dlaně.
Všichni tři policisté na ni šokovaně hleděli. Doteď měli za to, že to všechno byla jen velká náhoda, že nezvládla řízení … ale fakt, že to plánovala, jim doslova vyrazil dech.
„Jen jsem chtěla napravit to, co jsem spískala …“ zašeptala po chvíli.
„Pánové ..“ otočila se Engelhardtová na kolegy. „Nechte nás prosím o samotě.“ Oba policisté beze slova opustili místnost a zavřeli dveře.
Anna Engelhardtová se posadila za stůl a tiše vyčkávala. Judith si otřela obličej a zdrceně na ni pohlédla.
„Půjdu si zabalit věci …“ houkla smutně a začala se sbírat k odchodu.
„To uděláte, ale ještě předtím …“ prohlásila mírně Engelhardtová a prsty se jí rozběhly po klávesnici. Konečně si vzpomněla, proč jí byla dívka od začátku tak povědomá. Po chvíli začala mluvit.
„Judith Khollová, dvakrát zapsána na policejní akademii, složila výkonnostní testy na výbornou, obstála i v teoretických zkouškách, ovšem ani jednou nebyla přijata.“ Čekala jaký účinek budou mít její slova.
Zvedla překvapeně hlavu a znovu se posadila.
„Jak to víte?“ vytřeštila oči.
„Od začátku jsem si říkala, že Vás odněkud znám … a teď vím odkud.“ Usmála se, ale po chvilce opět zvážněla.
„Proč Vás ani jednou nepřijali?“
Smutně se pousmála a ukázala na svůj obličej.
„Kvůli očím … bez brýlí téměř nic nevidím, ale naučila jsem se s tím žít a fungovat.“ Odpověděla vyrovnaně.
„Myslím,“ ozvala se po chvíli Engelhardtová „že by své stanovisko měli přehodnotit.“
Nechápavě se na starší ženu podívala.
„Málokterý člověk by reagoval tak, jako jste se zachovala Vy.“ Odvětila bez skrupulí. „Musím přiznat, že nebýt Vás, trvalo by mnohem déle, než bychom přišli na to, kde sídlí a vůbec, co mají v úmyslu. Dala jste věci do pohybu a navíc..“ pousmála se. „Takové lidi policie potřebuje … ať se to vedení líbí, nebo ne.“
„Promiňte, já Vám nerozumím..“ stále nechápala Judith.
„Pokud s tím budete souhlasit, pokusím se přimluvit u ředitele akademie. Je to můj známý a myslím, že můj názor bude sdílet. Pokud ovšem budete chtít.“
Judith překvapením spadla brada.
„Já, víte … no, já vždycky … eh …“ koktala, ale oči jí svítily radostí.
„Já … já nevím, co … co na to říct!“ vyhrkla najednou a ústa se jí roztáhla v úsměvu.
„Bude to takové naše tajemství ..“ mrkla na ni Anna Engelhardtová, zatímco Judith horlivě přikyvovala.
„Můžete jít.“ Pokynula jí s úsměvem ke dveřím. Judith vyskočila ze židle a s rukou na klice se ještě otočila. „Seženu vám sem za sebe náhradu, ať se Hotte nemusí mordovat s počítačem sám.“ Zakřenila se na prahu.
„Budeme jen rádi.“ Mrkla na ni Anna „A hodně štěstí…“ popřála jí upřímně.
„Děkuju Vám, paní Engelhardtová .. za všechno.“ Odvětila s vděčností a zmizela z kanceláře.

„To by mne zajímalo, z čeho má takovou radost.“ Zabrblal Semir, když viděl dívku odcházet z prostor služebny s krabicí pod paží, s úsměvem od ucha k uchu.
„Kdo je zvědavý ..“ rýpl si do něj Tom, který mu stál za zády.
„Hele, a tebe to nezajímá?“ obrátil se na něj podezřívavě Semir.
Tom se jen zasmál. „Zajímá. A myslím, že o ní ještě uslyšíme.“
„To doufám, že ne.“ Nafoukl se Semir a zasedl ke svému počítači. Tom jen s úsměvem zavrtěl hlavou.
Ta dívka měla něco do sebe, kouzlo její živelnosti dokázalo prostoupit celým prostorem a on teď přemýšlel, kam ji asi vítr zavane. Tak či tak, v duchu jí přál hodně štěstí…

Práce bohužel nepočká a čas plyne stále dál a dál. Na cestě bude jistě mnoho křižovatek, ale ona už věděla, kam se vydá na té první, na té, na kterou se dostala vlastně jen šťastnou náhodou. Široce se usmívala a již se těšila na budoucnost…



Tadydadydadydaaa ... a to je vše přátelé ... alespoň prozatím Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 458
Odpovědět s citátem
*in love* Tak tuhle povídečku já vysloveně... budu slušná, a tak písnu místo plánovaného slovesa sloveso.... hltám. Smile

Páni, Elw, sedím tu, s pusou od ucha k uchu a ještě ke všemu dokořán. Very Happy Už včera na brigádě jsem si říkala, že si musím konečně sednout a počíst poslední dílek. Sice si z děje už moc nepametám (snad jen jednokolku, na tu rozhodně nelze zapomenout a také Jittina povaha. Laughing ), tak se mi to hrozně líbí.
Moc moc moc! Ty příměry... až jsem se bála, že probudím spolubydlící, co už za zdí chrupčí. Very Happy

Moc děkuji za smích a doufám, že se třeba zase někdy objeví i pokráčko. Wink Embarassed
(Vyděrač jeden malá hnědooká. Wink )
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
...a co bude dál?...tohle je vážně pro mě, psaný pro mě...na tohle měl velký bill udělat reklamu s wow, tohle je wow ne wv...človíčku piš

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Jej, dekuju za ohlasy.. diky 120% nedostatku casu a oci unavenych od neustaleho koukani do textu (zapisy do notesu nejsou to prave orechove, ale co se da delat) jsem se vrhla trochu i na Photoshop.. ale uz jsem stihla presvedcit vetsinu profesoru, ze opravdu "neparim karty" ale ze si svedomite zapisuju probirane ucivo (eh, kdyby vedeli.. Very Happy) takze snad by mi mohlo projit nejake to flakani v podobe dalsiho dilku.. vynasnazim se, jen co to pujde...Smile

Dekuju Smile

Fireater: Koukam kolega ne? Wink Taky ohnivak? Wink Dekuju.. Smile s takovou odezvou jsem, priznam se, nepocitala, prece jenom, zacit psat povidky byl chvilkovy zkrat, ale asi mi to zustane.. Smile

Kajula: Kajicku, moc moc moc se vynasnazim, slibuju!!! Smile

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
Já mám do ohniváka daleko, ale vidím oheň v životě a rád si občas zahravám, povětšinu času jen tak doutnám, abych někdy na chvilku vystřelil do výše...ono z těch chvilkových zkratů velicev často vyjde něco na trochu dýl ;-P...

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Kouzlo živlu! Elw, ty víš, že mám raději vodičku vodu, ale oheň v tvých rukách...no dobře, buďme přesní, oheň, i zmínka o ohni, z tvých úst, rukou, z toho, co máš v rukách, prostě kdekoli kolem tebe je fascinující. Ty pro něj člověka nadchneš. Já tě v téhle povídce vidím! Já střídavě umírám smíchy a střídavě se děsím, co zas vymyslíš a u čeho si málem zlámeš vaz Very Happy. Teď už ti ani nemůžu vyhrožovat, že jestli si něco uděláš, tak ti něco udělám, protože jsi mne prohlídla a víš, že nebudu schopna, ale jestli si něco uděláš....!!!! Very HappyVery HappyVery Happy

    Každopádně, nikdo jí nevěřte, že ona paří karty. Tohle je minařka, tak toho hledání na chvíli nech (stejně je nacházíš až moc často, aniž by ses je obtěžovala předem označit Razz) a něco zas napiš. Já se strašně těším. Můžu se u toho udusit smíchy a přitom si užívám každou řádku....thx, Jitt


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
Každý má svůj způsob, dokud nezačne zkoušet jestli je cesta volná tím, že do ní vkročí, je to dobré. Pak už by pokráčko nebylo...:"( Ono se to čte samo, ono je to lehké, přestože někdy velice vážné, brilantní...

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Fireater: Ja pisu spontanne, proste sednu a sypu myslenky na papir a uz to nepredelavam, leda tak opravuju interpunkci.. mne to napada behem psani, co bude dal... Smile Mam jenom velmi hrubou osnovu pribehu, te se jakz takz drzim, a jinak tezka improvizace.. Embarassed Ale moc dekuju za pochvalu.. Wink A k tomu ohni, myslela jsem, ze delas fireshow a podobne vecicky s ohnem jako ja.. ale v jednom jsme stejni, oba vidime ohen jak v sobe tak i v zivote.. Wink

Fi: Twisted Evil Muheheheheheheeeee... Twisted Evil Kam sem dala ty sirky s lampakem? Twisted Evil Njn, dobre slibuju, zacnu hrat Srdce nebo Free Cell... Laughing Ne.. a nebo jeste radeji KONECNE zacnu dopisovat dalsi pokracko.. nebo se k tomu zase nikdy nedostanu.. (sakra, proc ten notes jenom nema baterku.. Sad)

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Srdce ti o moc víc, jak miny, nejdou, co jsem tak koutkem očka zahlédla, zato už máš podle mne slušný kousek pokráčka, o kterém pořád slibuješ, že ho tu brzy uvidím, tak kdy bude to brzy??? Cool

    Už se na něj totiž děsně těším, a děsně mne to svádí koukat ti přes rameno, odolávám jen s největším sebezapřením...takže vydírat nebudeš ty mne, ale já tebe: Dej sem pokráčko, nebo ti budu zírat přes rameno:D Wink


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 458
Odpovědět s citátem
Fííí, jooo, do toho!!!!!!

Taky se totiž nemohu dočkat pokráčka. Naposledy mě totiž tohle dílko tak vyburcovalo k činnosti, že není možná.
Elw, víš? Ona spontánnost, s jakou to píšeš, je totiž báječný energy drink. Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Heej!! Tomu se rika psychicke tyrani!!! Very Happy Laughing (ehm, privedlo mne to k otazce, jestli vubec nejakou psychiku mam Laughing)

Nebojte, bude.. zitra ve skole to stahnu na flasku a vecer (snad?) to postnu sem.. zitrek budu travit po doktorech, dom se vratim kdovikdy, proto zatim takhle.. ono pokracko Zivlu uz totiz je... Wink

(Eh, sem asi nemela rikat, mne Fi zitra zadupe do zeme!!! ooooo!!! Pomoooooc!!!! Embarassed Laughing)

A jinak.. ja uz pro oci nevidim, jak cely den (doslova) musim cucet do komplu, takze ja dopisu a obvykle odpadam.. pro mne to tedy energy drink neni!! Very Happy (Ale sem rada, ze aspon pro nekoho to je.. Wink)

Dekuju!! Smile

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 458
Odpovědět s citátem
Elwulíčku, věřím a velmi si pokráčka cením! Embarassed :hug:
A těšííííím se... měrou vrchovatou! Embarassed

Psychické týrání? Ale tak.. silná slova, maximálně týráníčko, že, Fí? Ani to ne. Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Již si na zítřek chystám místo přezůvek okované kanady (ano, Káji, jen týráníčko, maličkaté, maximálněVery Happy).
    Má milá Elw,no počkej, jaktožetotuještěnení?Very Happy Vycvičím si tě jak lasičku, abys věděla, buď sem hodíš dílek, nebo....nebo....kurnik, to není dobrá mertoda, co třeba motivace?...hmmm...jo, když sem hodíš dílek, tak....aha, nedostatek fantazie...Elwííííčkuuuu, prossssiiiimmm, hoď to sem už, já se nemohu dočkat:D




    My se nemůžeme dočkat!

    DD

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Mile dam,y je mi velmi lito, ale prozatim musite ukojit svoji zvedavost jinde, nebot ja se pred chvili vratila z litani po doktorech, budu rada, kdyz se budu moct zitra pohnout, jeste sem neobedvala, natoz vubec neco jedla (nepocitam li svacinu ve skole) mam hlad, sedim tu pomalu jeste v bunde a...


JDU SE NAJIST!! AZ SE NAJIM? TAK BUDE!!! (ne neberte to jako vztek, je to pouze upozorneni na to, co jdu delat... Smile)

Nebojte, dockate se.. Wink

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 458
Odpovědět s citátem
Elwuš, smááááčo!!!!

Hip hip, huráááá, bude nový dílek, bude... *dance* Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Tak, nový dílek přidán.. včera mi jednak několik lidí šláplo do úsměvu a nakonec ještě vylít kolem devátý net.. takže zase nic no.. dneska už naštěstí jede, takže si užijte nový dílek a..a tak no.. Smile

Enjoy.. Wink

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    yes, i were enjoying so much!

    Dobrý, no holčička šikulka, pěkně si užívá, mám o ni strach, do čeho se to zas zapletla, jako by jí zážitky nestačily. Neznám nic příjemněji přiostřeného, než hvízdání kulek kol uší, ten zvuk má asi něco do sebe.

    A teď vážně, jak tohle skončí, ty šílenče? A hlavně, ať se ti dva nehádají dlouho, jejich kočkování by mi chybělo.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Klídek Fí, však ono se to nějak vyvrbí.. Wink P.S. Neznám krom ohně a ještě jedné věci nic krásnějšího, než hvízdání diabolek ze vzduchovky.. Wink (k ničemu ostřejšímu mně zatím nikdo nepustil.. Very Happy Twisted Evil)

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 458
Odpovědět s citátem
Shocked Shocked Shocked Shocked Elw, to je... napívanýýýý!!! Kdy bude další, poslední dííííl? Já z toho snad.... začnu pištět, jak mě to chytlo!
Juuu, těším se na další díl a omlouvám se za svou mírně rozjařenou komentátovku. Mimochodem, stará dobrá doprava... Laughing Ten odstavec byl vyňuňaný!
Very Happy

BTW. ještě, že tak, Elw. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Posledni dil jeste nebude...ale uz se k nemu pomalu ale jiste blizime..Smile Jsem rada, ze se libil...Smile (opet spontanni proza.. jesteze nemam psa..Very Happy)

Kajka: V pohode..Wink Jsem rada, ze te to chytlo..Wink

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
já mám k ohni někdy blízko jako voda, přesto se občas měním v třaskavou směs, někdy vzplanu jak papír a stejně rychle uhasínám rozprášen vě větru, někdy vytrvale vysoko šlehají plameny olizujíce svými jazyky vše v dosahu a někdy...

hmmm...hmmm...koukám nejsem zde jediný kdo bez dalšího dílku se plácá jak ryba na suchu, ovšem s dalším dílkem si užívá jak rybka z vodní dýmkou...to hvízdání kulek mi něco připomíná ale v knihovně to hledat nebudu páč je toho moc a asi to tam bude víckrát při stylu mé literatury

při pomyšlení, že do toho dáváš kus sebe, své myšlenky a nápady mě napadá...DÁVEJ NA SEBE SAKRBLÉ POZOR JÁ CHCI ZNÁT KONEC...ehm pardon snad abych zase šel

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Tak, po dlouhé době zase kousek přidávám.. snad se bude líbit.. Smile

Fireater: Neboj, budu, s oblibou rikam, ze vim co delam.. Wink (obvykle ve chvilich, kdy si moje okoli mysli, ze jsem se uplne zblaznila.. Twisted Evil) A chodit nemusis, klidne zustan.. Wink

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
tak jo já zůstanu ale abyste nelitovali...kousek se líbí velmi se líbí zhltnut přelousknut přežvejkán proprán...prozkoumán...a to chtěj podpálit ambasádu? takoví líní amatéři...kdyby to bili italové nebo někdo tal...ale důsledností proslulí němci...přesto mám o tebe strach teda hádám Jitt...

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
A kdo tvrdi, ze jsou to Nemci? Wink (ted doufam, ze jsem neco neprehlidla.. Embarassed)

Jitt si urcite nejak poradi.. Wink I kdyz.. Twisted Evil

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
Jitt zemře? Ať žije Jitt? No nevím uvidíme...já myslím, že podle konstrukce respektive motivu by to měli být němci, i když teď mě napadla ještě jiná dějová linka...že by černý řád rytířů jiskřivých temnot?...to by bylo vysvětlení, ale nebudu tady šířit velmi nepravděpodobné spoilery...

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 458
Odpovědět s citátem
Wa wa wa wa wa!!!!!
To je perfektní díl! Brněnština mě děsně rozesmívá a čórhnuté kluče od soukromýho auta jakbysmet!
Doufám, že Jitt jim uchystá pořádné rodeo!
Díky za supa díleček, těším se na další! Very Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Dekuju moc za ohlasy, jsem rada, ze i po tak dlooouhe dobe ma tahle povidka jeste svoje priznovce.. nevim, jestli dneska stihnu dopsat dalsi dil, jsem v "mirne" euforii a pres vikend tu urcite nebudu... takze kdyztak az v pondeli.. Smile

P.S. V euforii su proto, ze mne vzali na vejsku, kdo by nebyl Very Happy

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
[list]Teda, cholerička Semirka si užíváš, to jsem věděla, ale že uděláš choleriky z celé stanice? No lol, opravdu šílené skeče z toho vychází a já nemohu říci, že bych se u nich skvěle nebavila....

se mi vybavuje šílený výraz v obličeji Lui de Funése, když komusi oznamoval, že jej rozseká na nudličky a zuřivě u toho gestikuloval. Každou druhou větou děláš nudličky ty ze mně....teď třeba tou o tom pojištění, musím uznat, že to se hodí, zvláště v případě vrchních komisařůVery Happy

Chudáčka Turečka spoutali a někam ho jezinky nesou, to jsem fakt zvědavá, co bude dál a co Jitt vymyslí...

Dík za další díl, Jitt Smile

[/list]

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
myslím, že menší gratulace k té výšce je na místě...

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Mnohé se stalo, mnohé se událo, mnoho vody uteklo ... a já tu mám stále nevyřízených pár restů, jež by bylo záhodno dotáhnout do konce se ctí.

Omluvte kostrbatost nové části, ale je to už hodně hodně dlouho co jsem se Živlem zabývala naposledy, a bojím se, že to už nebude takové, jaké to bylo předtím. Chybí slina, inspirace ... ale třeba se to zase nastartuje (a ja si vzpomenu, co sem to vlastne chtela psat a rozvest) ...

V dohledné době se pokusím dotáhnout tenhle příběh do konce. A co bude dál ... ? To nevím, netuším ...

Každopádně enjoy, pokud si zde na mne ještě nekdo pamatuje, pokud sem ještě někdo chodí ... a pokud si to někdo přečte, tak budu ráda. Když ne ... nevadí ... já budu mít pocit, že jsem nenechala práci rozdělanou ale že jsem jí dokončila. Byť s tak ohromným zpožděním.

2 Fireater: děkuju, byť vše nakonec dopadlo úplně jinak ...

2 Fí: mno, nudličky nenudličky, občas to má něco do sebe .. a jako bys to neznala, když čerti dělají,tak na hromadu a pořádně velkou, a co si budem povídat, mně by se taky nelíbilo, kdyby si někdo z podniku kterému šéfuju dělal holubník. A nervozita je vskutku nakažlivá ...


Snad se bude líbit ...

P.S. Přidán další díl, nové díly odděleny žlutou šipkou
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Dalo mi pěknou chvilku, než jsem se dokázala rozpomenout (s patřičnou pomocí předchozích textů) o co šlo, a prokousala jsem k novému dílu. Došlo mi, jak moc mi tvůj styl chyběl! Je lehký, nenásilně k popukání i u vážných věcí a z původního plánu na "prolítnutí textu" se vyklubala řádná prokastinace Smile. Super nový díl!

    Ach jo, dva cholerici a mají být chvíli nenápadní Very HappyVery Happy

    Au, Au, Au, chudák Semirek. A chudák Tomík taky, setkání s Engie...

    Jo, Anna je ... no, nakonec docela mírná, co jiného jí zbývá, zabít Toma by bylo kontraproduktivní Smile

    Já taky, Jitt, Já taky.


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Ale on si zacal Very Happy *ukazuje prstem na maleho Turka*

Vsak to bude jeste zajimave ... a mozna z toho vytriskam i namet na dalsi povidky *muhehehe* ale to si jeste rozmyslim ... pac by to bylo asi komplet "narci narci" Very Happy

P.S. A chudinku Jittusku nikdo nepolituje, no fnuq teda Very Happy *joke* Wink Stazeni kompletni Kobra diskografie melo neco do sebe Very Happy

Diky za komentik Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Elwen napsal:
Ale on si zacal Very Happy *ukazuje prstem na maleho Turka*

Vsak to bude jeste zajimave ... a mozna z toho vytriskam i namet na dalsi povidky *muhehehe* ale to si jeste rozmyslim ... pac by to bylo asi komplet "narci narci" Very Happy

P.S. A chudinku Jittusku nikdo nepolituje, no fnuq teda Very Happy *joke* Wink Stazeni kompletni Kobra diskografie melo neco do sebe Very Happy

Diky za komentik Smile

    Gimmie! Very Happy

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Noc byla plodna ... dalsi cast pridana.

Jo, Fí, to jeste uvidim, jestli z toho neco bude, protoze to jsou zatim jen casti, ktere nemaji navaznost ... ale v zasade by to mohlo navazovat na tenhle kousek Smile mozna ... Twisted Evil

P.S. další kousek přidán

P.P.S Nový díl
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Tss, můj odeslaný koment zmizel!

    No nevadí, psala jsem, že si Elw možná ukousla moc velké sousto, ale že jí držím palce a doufám, že něco vytěží buď z přesunu nebo ze situace po něm...jo a že předem upřímně lituju Semira Very Happy

    Tak Jitt Tomovi přirostla k srdci? No nazdar, chudák malý, ten si zkusí!

    Jasně, šestý smysl je super věc, le skoro se kvůli tomu zabít a někoho přibrat..Tome, ještě že ses trefil (trefil se, že jo? Very Happy)

    Wow, reflexy má super, ale mohla by se zkusit v mezičase obléct Very Happy
    No nazdar, ona ho zná!

    Chuďátko Semir, on tam skomírá, zatímco Jitt v podstatě randí a pěkně to rozbalila ... Surprised).

    Magor? Dovedu si představit, že bych vybírala ze slovníku mnohem hrubšího kalibru, a tos mi říkala slušňačka Smile

    Jo, taky nesnáším čekání Sad

    Chudáček Semir, je ve tmě, nemá tušení, co se tady děje a ještě se proti němu spikly schody Sad

    A Jitt spí! Já vím, že si to zaslouží, ale čekala jsem, že aspoň s tím schodem si to vyřídí.

    Wow, ty nás napínáš, už to nesekáš po větách či celých slovech, prostě po písmenkách. A já konec toho slova uhodla, heč! Very Happy



_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
No, ja hlavně koukám, že se mi to pokračování nevlezlo do příspěvku celé .. :X tož ho idu přidat Very Happy jsem ja to ale pako .. :X

Jinak dekuju za koment Smile

K tomu prirosteni ... nerikej, ze tebe by osud takoveho streva nezajimal Very Happy

Co se tyce "sestych smyslu" ... na dalnici obvykle lidi nebehaji Wink prece by ho nenechal, aby se tam zabil, chudak Smile

Jitt je oblecena Wink hned jak Martin zmizel, tak se oblekla Smile a co jinyho nez spani mohla delat, utect nemohla, v soku z toho, ze ji ma byvaly pritel pomalu jako hracku, ma strach ... Embarassed

A pismenka byla neumyslna, nevsimla jsem si, ze se to nevejde do prispevku, ze uz je tam prilis mnoho znaku. Zbytek pokracka jsem dopridala a zkusim dnes vecer zapracovat na dalsim kousku. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Já vím, ale Martinovi se předvedla nahá, měla ho praštit víc a stihnout se obléct Twisted Evil


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Mozna mela, ale bylo to to posledni, na co myslela ... Wink navic chvilku po utoku se zamotala do zavesu v koupelne, ktery pak vzala do pokoje provetrat Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    To je moooc dobrý nápad nechat ji řídit, je mi to jasný, doteď za tím párkrát seděla, ale situace ji vybičuje a Tom ji bude podezírat, že se živila jako kaskadér minimálně pět let.

    Já to říkala! Very Happy

    Chudák Semir, snad pochopí, mně se to nepovedlo Sad
    Chudák Semir, pochopení bolelo!

    A chudina Jitt, to, co udělala, bylo odvážné, ale co dál?
    No ne, ona je schopná přemýšlet? Nedivila bych se, kdyby se už jen klepala a ona už zas osnuje!

    Založit ohýnek, to se Jitt podobá. Ale fuj, to je hnusný zážitek! A ten mizera to měl tak lehký! Já mu to nepřeju Sad

    A teď nás čeká vysvětlování, že? Jen, co se probere Sad




_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Pomalu se chýlíme k závěru ... pokud si to ještě nerozmyslím, tak sem během dneška/zítřka přidám poslední a závěrečný díl, po kterém možná bude následnovat i nějaké to pokračování. Váhám jen nad koncem ve formě, v jaké ho mám teď předzpracovaný. Nerada bych tím celý příběh zabila ... ale to se ještě uvidí Smile

P.S. Poslední díl přidán ... díky všem, kteří jste mi zachovali přízeň až do konce a doufám ve skrytu duše, že se vám tento kousek líbil. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
návrat ztracené grafomanky...ne že bych si stěžoval Wink

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Jo, konečně je v klidu, tak to na ní doléhá. Žádný div po takovém vypětí. K přežití gratuluji, opravdu a upřímně Smile.

    No jasně. Malý Turek je na vzrušení zvyklý, vypořádává se s ním po svém a s přebytkem energie. Všichni zdravotníci OK? Very Happy

    Jo, tak to jsem myslela, že z toho oba vyvázli hůř. Uf!

    Já to říkala, že jsou chudáčci zdravotníci v nebezpečí Very Happy

    Jejdamane, Semir si ji musel taky oblíbit, když na ni takhle ječí a ignoruje i Engie! Škoda, že vinou šoku to Jitt neocení.

    No jo, to je jí podobné, chvíli neposedí. Ještě že se dala ukonejšit aspoň Annou.

    Nezabila. On je málem zabil všechny, když ji donutil řídit!

    Vyjevená, stejně jako všichni po setkání s Jitt, Šéfová napsal:
    „Vy jste vyšplhala sedm metrů po ocelovém nosníku a pak se tam vydala na procházku po střeše?“

    Jen klid, Engie, dělá i horší věci. Mnohem horší věci, já ji znám Smile.

    Jo, to byl naražení za všechny prachy. Chudák Semir, v šoku tehdy, v šoku teď, co přijde dál?Very Happy

    No jo, Engie, ona se nezdá, ale má za sebou tvrdou školu a postarat se o sebe u mí...i o kamarády...alespoň se vždycky snaží Smile

    Týden? Týden?! To by psala těsnopisem a používala obraceč času!

    A to už je...no jo, přestala jsem počítat, kolikrát ty chudáky Jitt o dech připravila. To koukáte, co všechno je schopná ve stresu vymyslet, že jo? I to, jak klidně mluví, i když je středem pozornosti a ví, že je v průšvihu. Pro ni je stress životní styl.

    Jejda! To jí přeju! Anna je zlatíčko ... a Jitt koneckonců taky, že jo Smile.

    Ona se s nimi ani nerozloučila? Sad

    No, tak já jí přeju hodně štěstí!




_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Dekuju Ficku za zhodnoceni Embarassed

Mozna to bylo trosku ze zanru OP (overpowered), ale jedini, kdo nejsou superodolni byvaji zpravidla zlocinci (hihi), prece jsem ji nemohla jen tak odstranit ... Twisted Evil Semir si ji "oblibil" az na pudu Laughing vsak to vsechno rozvedu v pokracovani ... Wink

Jeste jednou moc diky Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Kouzlo živlu
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma