| Finished | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 5.4.2009 5:17 |
|
|
|
|
Finished
Vážení... nějak nevím, jak začít.
Já ani nevím, kdy TO začalo.
Ten pocit, že se cosi zlomilo... jako když senzitivní člověk vycítí, že jeho tělo počínají požírat černé buňky rakoviny. Ten podivný, nevysvětlitelný dojem, že je něco v jeho vlastním nitru špatně.
I když... pravdou bylo, že já si to své ,,špatně“ dovedu vysvětlit až bolestivě snadno.
Poslední týdny se to, milí a drazí... tak nějak stupňovalo.
A dnes?
Dnes se cítím jako ten příslovečný hadr, který někdo vymáchal v břečce špinavé vody, setřel jím ten největší humus ze země a pak ho vyždímaný hodil na betonovou podlahu zanedbaného balkonu. A i v tu chvíli, kdy se suší na slunci, na něm není ani trochu poznat původní účel – likvidace nepořádku a udržování čistoty. Ne... jen se spolu s tím, jak se z něj vypařuje voda, šíří smrad... až někdo přijde a zavře okno.
Dobře... možná jsem se nechala pohltit sebelítostí.
Třeba si za tohle všechno můžu sama. Celý můj život, hlavně poslední léta... někdo by je možná nazval úspěšnými. A napsat si do Wordu všechna pro a proti, objektivně by převládly právě okamžiky, které by mnozí nazvali přímo triumfem.
Triumf... nebo zpackaný život.
Dosud jsem se, moji milí, pyšnila právě tím, že vidím v odstínech šedi... tak proč mi zrovna v této otázce nedá, než uvažovat o svém životě jen v černé a bílé?
Je můj život dobrý...?
Ano/Ne...?
Jde takovou otázku zredukovat na padesát na padesát?
Ten příměr s hadrem a špínou mi nejde z hlavy: napadl mě, když jsem si myla vlasy... a od té doby se mě drží jako do kůže hluboko zakousnutý parazit, kterého se člověk marně snaží vykroutit tupou pinzetou, aby mu jen urval hlavičku a ta, pevně přisátá, dál šířila do krve jed. Možná ho podporuje má vlastní sebetrýzeň...
Docela dlouho jsem si myslela, že jsem tu vážně proto, abych na tomto místě udržovala pořádek a čistotu. Nevěříte? Já ale vážně chtěla...
I když bych bez těch, co porušují zavedený řád, nebyla potřeba.
Tak mě napadá...
Poslechněte si to, je to milý paradox – kdyby zmizely důvody, proč jsem tu něco dělala, kdyby všichni narušitelé sklapli podpatky a sekali latinu, pak by vlastně moje další existence tady byla zbytečná. Šikovné, že?
Snad za to může jaro, ale není mi teď dobře na duši. Blíží se mé narozeniny a ať chci nebo ne, cosi neskutečně iritujícího mě navádí k rekapitulaci těch 365 a čtvrtky dne, co mi přidaly zase jeden rok navíc. Nenávidím bilancování. Opravdu si při něm málokdy připadám jako vítěz.
A poslední dny mi přijde, že jsem prohrála s celým svým životem.
Sama jsem ho zadusila do prachu.
Ani nevím, jak bych odpověděla na otázku, kdo vlastně jsem...
Kdo je pod titulem, jímž mě oslovují?
Přijde mi, že sem chodím jen proto... že kdybych přestala, s plnou vahou drtivé krutosti by mi konečně došlo, jak prázdný je můj svět.
Já... se bojím takového prozření.
Ne.
Přiznejme si, že takhle do dál nejde.
Protože tohle už není jen počáteční pocit, že něco není zcela v pořádku – je mi, jakoby mé buňky prolezly metastázy a já hleděla vstříc posledním měsícům.
A když se podívám na kalendář, povězme si pravdu. Moc let mi už nezbývá.
Není pětapadesát poslední šance na nový start?
Nestihla jsem si založit rodinu. Budu lovit chlapa ve věku, kdy mé vrstevnice chovají první vnoučata. Já dítě už mít nebudu. Minimálně vlastní ne.
Napadá mě, že třeba teď mi to konečně vyjde. Had se také leskne, když svlékne starou kůži – a ta má policejní je léty nošení pořádně svraštělá. Možná ji ze sebe nakonec sundám ráda. Stála mě příliš mnoho: muži se jí štítili, využívali jí... nebo se jí, poté, co zjistili, co se s ní pojí, báli.
Samotných chlapů, co chtějí ženskou nejen k sobě, ale i k dítěti, snad pár bude...
A já už nechci, aby se opakovaly staré scénáře. Už je neohrozím svou prací.
Myslela jsem, že moje rodina je tady... a ona je. Jenže jen do šesti do večera, kdy odcházím domů. Doma jsem sama.
Zatraceně sama.
Ano.
Přesně tak si teď připadám. Neřekli byste to do mě, že?
Silná Anna Engellhardtová, která všechno vydrží.
Vážení... jen jste se špatně dívali.
Budou překvapení, až jim to řeknu. Snad si už na mou smůlu zvykli, snad jim nedošlo, že on byl poslední kapka. Už tady prostě nemohu být.
Já už nemůžu.
Té špíny jsem z podlah přece setřela dost, ne?
Chci... chci odejít sama, dřív, než mě někdo zmuchlá a vyhodí.
Já nejsem hadr.
Snad mám ještě čas.
|
|
|
| | |
JSSVLVKMK
Založen: 21. 11. 2007 |
Příspěvky: 303 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 5.4.2009 9:15 |
|
|
|
|
Jak se k tomu vyjádřit? Asi ve dvou liniích by to chtělo! V jedné jako k povídce, v druhé jako metafoře!
kdyby to nebyla metafora, řekla bych, že to je jedna z nejkrásnějších úvah, co jsem kdy četla! Hadr? Hadr? Jo, bylo to pěkné přirovnání, ovšem...!
Žádný hadr, Wox, nic takového, to některým z nás nesluší!!!!
Nechce se mi až tak rozebírat jednotlivé části povídky/úvahy, nerada bych něco pokazila!
|
_________________ Mužský - nejdřív vám vezme dárek a pak neví, co říct (Susanna na Franka )
|
|
| | |
Tess
Založen: 19. 10. 2007 |
Příspěvky: 35 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 6.4.2009 14:02 |
|
|
|
|
Wox!!!!!!!
málem mě kleplo , než jsem si uvědomila že jsem v povídkovém.
Velmi dobře tam popisuješ syndrom vyhoření. Prý se to dá dobře léčit samotou v jakýchsi uzavřených prostorách bez světla ( viděla jsem to v TV ) hmmmm nevím nejsem si s tím až tak jistá, samota je záludná.
Anča to má těžké, podobné pocity budou zažívat i dnešní mladé ženy, které upřednostňují kariéru před svým vlastním životem.
Tess
|
|
Jack Sheppard
Založen: 16. 12. 2008 |
Příspěvky: 19 |
|
|
|
Zaslal: 6.4.2009 19:27 |
|
|
|
|
Nevím co na to říct. Určitě jsi mistriní v úvahách a je to určitě poznat, ale na druhou stranu já úvahy nikdy moc neměl rád. Přijdou mi takové moc otevřené. Odkrýváš v nich svoje pocity a to já třeba bych se neodvážil, jelikož ty pocity jsou moje a nechci se dělit., Já osobně mám radši vymyšlený příběh, nad kterým se nemusí člověk zahloubat, ale jak říkám, ty jsi v tomhle mistr
|
|
|
| | |
|
| | |
SaM
Založen: 15. 10. 2007 |
Příspěvky: 361 |
Bydliště: Praha |
|
|
Zaslal: 7.4.2009 15:48 |
|
|
|
|
Tak u toho jsem byla dobře vyplesklá, nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli je to povídka, nebo tvůj doslov... Uah, ni nekecám, až do půlky... A pak se mi to tak nějak přeplo na Annu, naštěstí... doufám, že ty se tak úplně necítíš.
Jinak je to skvělé, až bolestně jsem se s tím ztotožnila, podobné období jsem měla přes zimu a dalo mi dost zabrat.
Tess: To myslím, že jsi viděla nějaký hodně krajní případ, syndromy vyhoření se léčí i jen klidem, o tomhle jsem neslyšela... Dost záleží na tom, jak je to asi silné...
Ale upřímně si myslím, že Annička se s těmito pocity rozhodla naprosto správně. Taky bych s tím šlahla a šla se najít.
Jack Sheppard: Souhlas s Kájkou, úvaha je založená na názorech a postojích na danou tématiku, ne přímo na pocitech. A tohle bych řekla, že ani tak úvaha není... já těmhle povídkám říkám pocitovky, zpovědi. Úvaha je dle mého trochu někde jinde.
|
|
|
| | |
Ajši
Administrátor
Založen: 14. 10. 2007 |
Příspěvky: 1513 |
Bydliště: Hodonín |
|
|
Zaslal: 9.4.2009 4:56 |
|
|
|
|
Tess, já bych ještě dodala, že ta léčba, kterou jsi zmínila, je ve stádiu pokusu asi před dvěma týdny se jeden psycholog (psychiatr?) nechal na týden zavřít do prostoru, kde byl 7 dní v naprosté a nepřetržité temnotě. Tento muž TVRDÍ, že se takovým pobytem dá léčit právě i pracovní problémy... nicméně opravdu je to jeden člověk, co se TEĎ nechal zavřít nejsem si jista, zda je to ověřená léčba
Jejda, teď nám tady nějaké zvíře u domu vydává strašně divné zvuky! To jsem ještě v životě neslyšela...
Nebo je to alarm u auta? asi už blbnu... XD jo, bude to alarm, určo... uah!
Jack: díky za tu ,,mistryni", potěšilo to a úvaha... jde o to, že u úvahy se můžeš vžít i do někoho, s kým nesouhlasíš a probírat věci z jeho pohledu nemyslím si, že se nutně musíš otevírat Ty já se ráda vžívám do jiných postav a probírám, co asi cítí...
Nicméně tady jsem zvolila pro sebe trošku neobvyklou taktiku. Jelikož mě toho dne strašně naštvala andy, tak jsem se potřebovala ze svého vzteku vypsat. Nu a Anna mi přišla vhod. Nejen proto, že v seriálu skutečně končí, ale i proto, že právě ji jsem si dovedla představit pro ten styl, kdy jsem potřebovala, aby čtenář vážně nevěděl, zda mluvím já, nebo ona takže jsem v ANNĚ vždy vypátrala pocit a napsala jsem ho tak, aby vypadal, že sedí na mně, jak byste asi čekali mé rozpoložení po hádce s andy - snažila jsem se, aby si člověk vážně do poslední chvíle nebyl jistý, zda to není MOJE zpověď....
Takový malý podvůdek, možná zlomyslná hra s těmi, kteří mi právě neubližují. Sice si myslím, že k povídkám podobné (i drsnější) hříčky patří, ale stejně se omlouvám, pokud Vás to nějak negativně naladilo :hug: ale věřte, že mi ten den prostě bylo mizerně a potřebovala jsem se vypsat - ty pocity falešné nebyly
Protože ač jsem to nakonec zavrhla s tím, že přece nemohu ustoupit lidem, co o mně tvrdí lži, chvíli jsem docela vážně uvažovala, zda by jak Povídkovému, tak Diskusnímu foru nebylo lépe beze mně. Sice by mě to asi DOST bolelo, ale celkem jsem rozvažovala, zda Alešovi neříci, aby adminem udělal někoho jiného. Jenže... na to mě adminování i psaní povídek až moooc baví, tak dokud Alešovi nezačnu vadit, budu tu otravovat dále
Kájka: taky mám úvahy ráda :hug: a nejen úvahy, ale i vciťovačky a vůbec nejraději mám tu povídku, kde je jedna postava v nějakém rozpoložení, jsou tam akční flashbacky do minulosti a ty pak ona postava nějak myšlenkově zpracovává - pevně doufám, že mám v takových příbězích i nějakou... ideu...
SaM: díky, díky! A ano, podobná období jsou odporná, že jsem ráda, že o něm mluvíš v minulém čase!
Díky všem za komenty!
|
|
|
| | |
Fí
Založen: 17. 10. 2007 |
Příspěvky: 549 |
Bydliště: Brno |
|
|
Zaslal: 11.4.2009 7:31 |
|
|
|
|
Tak, všichni už okomentovali, všem bylo odpovězeno a já tuhle povídku konečně objevím.
Jelikož jsem nejdřív četla Eronův kousek, začínala jsem se celkem děsit, ale při druhém odstavci mi to přestalo sedět a pak už automaticky naskočila Anna nebo Sharkmanová, obě je mám v tvém podání moc ráda a dost mi trvalo, než jsem si konečně uvědomila, že je to Anna (a stejně jsem měla sto chutí odskrolovat a ověřit si to ).
Absolutně souhlasím s tím, že ta metafora byla opravdu dost dobrá, snad tak silná svou ošklivostí. Každopádně jí zase držím pěsti, ono se to ani jinak nedá, když to takhle popíšeš. Je strašlivě těžké udělat razantní krok a rozhodnou se pro změnu. Nechť vydrží a nespadne zas do bezmoci a šedi dnů...jo, já vím, pokračování nebude, ale člověče, já bych po tomhle něco pozitivního až sladkého snad i ráda viděla:)
Fí
|
_________________ nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
"I am still, thank God, an atheist."
(Luis Buñuel)
|
|
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru Nemůžete hlasovat v tomto fóru
|
Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1
|
|
|
|