AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma

Jak hodnotíte tohle dílko? Známky jako ve škole...(po gymplu se mi bude asi stýskat, tak si jich chci užít;))
1
80%
 80%  [ 4 ]
2
0%
 0%  [ 0 ]
3
0%
 0%  [ 0 ]
4
0%
 0%  [ 0 ]
5
0%
 0%  [ 0 ]
FM (Für mich, for me, pro mne....:))
20%
 20%  [ 1 ]
Celkem hlasů : 5

Střípky minulosti dávné i nedávné...
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Má (asi zatím jediná) dokončená povídka ze světa Kobry11. Nenechte se odradit podivným začátkem, ten mne kdysi napadl a díky němu vznikla pak celá povídka...je hodně dlouhá, protože psát krátce a polopaticky zkrátka neumím.. Embarassed

P.S. Jenom bych chtěla upozornit, že se v textu nachází jedna velice naturalistická scéna, která nadchází po obrovském výbuchu. Je označena stydlivým smajlem Embarassed a stejně je označen i konec. Tuto povídku by neměli číst mladší patnácti let a také si distancuji od všech potíží souvisejících s pokusy dělat věci popsané v této povídce, neb za ně nenesu zodpovědnost.

Příjemné čtení... Smile



Střípky minulosti dávné i nedávné...




„Ach…kdybys věděl jak tě nesnáším…kdybys jen věděl jak tě nenávidím..za to co jsi mi provedl! Už jednou jsi mi ublížil a já ti tehdy přísahala pomstu…krutou pomstu…Až tě dostanu,budeš žadonit o smrt…ne o milost…ale stejně….ani jedna nepřijde….“

Rachel Haarová si přejížděla nožem po krku a její oči svítily podivným leskem…leskem který naznačoval že ta žena není zdravého rozumu…
Že je šílená.
Špičku nože přiložila na předloktí skryté ve tmě. Pak ale zbloudilý paprsek osvítil její paži a odhalil spousty dlouhých bílých jizev, ale i čerstvých a napůl zhojených ran. Ale ona je neviděla….
Byla vůči nim slepá.
Lehce zatlačila na nůž a ten jí špičkou prořízl kůži. Rachel necítila bolest a snad ani neviděla první krůpěje jasně červené krve, které ale neměly být poslední…
Její oči sledovaly cestu nože který se zastavil až u zápěstí. Ještě kousek a prořízl by tepnu. Z rány líně vytékala krev a dopadala na stůl….
Na stůl na němž ležela na jednom kraji otřepaná fotografie…
Fotografie které adresovala svůj krvelačný monolog…
Fotografie Semira Gerkhana.

Semir se probudil. Po té včerejší párty ho poněkud bolela hlava…dobře, poněkud hodně. A to jen ležel a měl otevřené oči….
Zvedl se na lokty a v hlavě mu okamžitě začala bušit kladiva.
„Aaaaa….to snad ne…“ zasténal a vložil hlavu do dlaní. Přejel rukama přes obličej a vážně by dneska svoji hlavu vyměnil s kýmkoli na světě. Když se podíval na hodiny uznal,že pokud nevstane teď, bude z toho pořádný průšvih.
„Přece nedostane Kranichův syndrom??“ Pomyslel si a s odhodláním vylezl z postele. Zamířil si to rovnou do koupelny a pustil vodu do umyvadla. Moc se nerozmýšlel a pod proud studené vody strčil hlavu.
Bylo to neskutečně příjemné…ale v příštím okamžiku mu naskočila husí kůže. Tyto dva pocity se střídaly až bolest hlavy konečně trochu ustoupila. Zavřel kohoutek a otřel si hlavu do ručníku. Ještě prohledal šuplík s léky, jestli náhodou nenajde něco proti kocovině, ale bohužel. Povzdechl si nad výsledkem hledání, a po snídani se oblékl a vyrazil směr stanice.

Tom jel tou dobou také na stanici, samozřejmě se zpožděním. Nějak ho budík nemohl vzbudit, ale to asi šéfová jako omluvu nepřijme…přemýšlel když se najednou z pod kapoty jeho CLK ozvala rána.
„Co to…“ vyhrkl zmateně a v příštím okamžiku se z pod kapoty vyvalil černý kouř.
„Pane Bože!“ zaklel Tom a rázem měl o alibi postaráno. Stačil ještě zajet ke krajnici a pak už se ani nehnul.
„Jedno pozitivum to má...alespoň nedostanu kartáč za pozdní příjezd.“ Okomentoval stav svého auta a stoupnul si tak, aby na něj nešel kouř.
„Zase ale na druhou stranu se šéfové asi moc líbit nebude, až jí povím co se stalo…“ polemizoval dál.
„Jako být či nebýt, říct či neříct…“ říkal si v duchu a z kapsy vytahoval mobil.

Pípání v autonabíječce na mobil Semira vyrušilo z rozjímání o prášcích proti bolesti hlavy. Koukl jedním očkem na displej.
Volá Tomík.
Zvedl tedy pomyslné sluchátko a ohlásil se.
„Ano Semir.“
„Ahoj Semire…mohl bys pro mě prosímtě zajet??“ požádal ho Tom.
„Copak nestartuje??“ zasmál se Semir ačkoli věděl že to Toma asi namíchne.
„Haha..trčím na kilometru….kilometr 94 na A4….“ Zasmál se nuceně Tom.
„Dobře, Že jsi to ty….“ Svolil Semir „ Já jsem momentálně na kilometru 65, takže za chvíli tě seberu.“ Oznámil mu ještě.
V tom do stříbrného BMW někdo narazil. Zelené Audi se snažilo BMW vytlačit z dálnice.
„Do pr….co je to za kreténa!?“ zařval rozhořčením Semir a telefon pustil z ruky. Neukončil ale hovor a Tom to všechno slyšel.
„Semire! Semire slyšíš mě!?“ křičel do sluchátka ze kterého vycházely jen nadávky a tupé rány…Semir ho ale neslyšel.
Pak ale bylo slyšet skřípot a Semirův výkřik….
„Tý Tý Tý Tý Tý Tý……“ pípalo neoblomné sluchátko.
„Semire! No tak! Co se…“ křičel Tom dále a teprve teď si uvědomil onen známý tón přerušeného hovoru.
„Kruci!“ zaklel a vytočil číslo své nadřízené.

„Šéfová? Prosímvás, pošlete sanitku a někoho z kolegů poblíž kilometru 65 na dálnici A4…..a jedno auto na kilometr 94…ale rychle prosím.“ Vychril Tom sotva Engelhardtová zvedla sluchátko.
„To mi chcete říct že na dálnici jsou dvě nehody a vy jste zničili dvě další auta??“ rozohnila se.
„ Se mnou je to nadlouho ale Semir….“ Mávl rukou Tom a chtěl ještě něco říct ale šéfová ho přerušila.
„On s Vámi není?? Kde tedy je??“ vyhrkla překvapeně do sluchátka.
„Právě…na kilometru 65….asi měl nehodu.“ Uzavřel Tom.

„Cože??!“ vyhrkla do sluchátka Engelhardtová. Evidentně odmítala té absurdní zprávě uvěřit…“Tome, nedělejte si ze mne legraci!“ Napomenula ho přísně a brala to jako nepovedený pokus o žert.“Semir se teď svíjí smíchy vedle vás že??Tak mu vyřiďtě…“ Nedopověděla. Tom jí nevybíravě skočil do řeči.
„Šéfová, tohle není sranda! Semirovi se opravdu něco stalo....“ Křikl na ni do telefonu Tom. I když tomu Engelhratová odmítala věřit, jedna část mysli jí říkala že je to pravda…“Chvíli vydržte, už pro vás jedou.“ Oznámila Tomovi a zavěsila.O svého podřízeného se začínala bát.

„No vám to teda trvalo!!“ obořil se Tom na hlídkový vůz, který pro něj přijel. Beze slova vystrčil policistu na místo spolujezdce a nevšímal si jeho hlasitých protestů….sedl si na místo řidiče a dupl na plyn. Auto s hvízdáním gum na asfaltu vystřelilo směrem, odkud měl přijet Semir.

Tom hnal motor do nejvyšších otáček a díky tomu, takřka za okamžik, spatřili oblak kouře který se líně válel nad hromadou šrotu který jen s notnou dávkou fantazie kdysi mohl připomínat patnáct aut. A asi třicet metrů za tím šrotištěm...
„Panebože..“ uklouzlo tiše Tomovi.Jakmile vůz zastavil, vyskočil a hnal se k stříbrnému BMW, které leželo na střeše….vypadalo to, že se srazilo s některým z aut a to si z jeho čumáku udělalo odrazovou rampu…a když se k tomu připočítá pondělní ráno…vznikne to co se Tomovi naskytlo.
„Semire!“ vykřikl strachy jak spatřil svého parťáka. Vězel zaklíněný bezpečnostním pásem a palubní deskou v autě hlavou dolů….střepy z rozbitého skla mu pořezaly tvář a levá ruka mu bezvládně visela v nepřirozeném úhlu…to ale nebylo nejhorší. Turek byl v bezvědomí a když ho Tom vytahoval z kouřícího vraku,ucítil na prstech podivnou vlhkost, jak se dotknul jeho hlavy…Pod Semirem byla na asfaltu loužička krve….Z pod kapoty vyšlehly plameny.Tom přítele chvíli tahal ven…a vytáhl ho právě včas. Stačil si ho hodit do náruče a uběhnout pár metrů…což mu zachránilo život. Za jeho zády se ozvala silná detonace a tlaková vlna ho nejenže srazila k zemi, ale síla výbuchu posunula celé bývalé BMW o pár decimetrů za olušujícího skřípotu plechu o asfalt, který v něm zčásti zanikl. Semira Tom naštěstí udržel…a teď se pokoušel ho vzkřísít…ale bezvýsledně. Turek dýchal jen mělce a srdce mu tepalo jako o závod….

A pak najednou začal tep i dech slábnout….
„Semire! To mi nedělej!!!“ vykřikl zoufale Tom a ruku přesunul ze zápěstí na Semirovu krkavici. Po dalších mučivých vteřinách byl puls opět nehmatný. Tom zoufale rozerval Semirovi bundu a tričko a začal mu rytmicky stlačovat hrudník.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět ….dech…..jedna, dvě, tři, čtyři, pět…dech…
Z dálky se ozvalo pronikavé houkání sanitního vozu. Tom stále pokračoval v resuscitaci.
„Pozor! S dovolením!“ křikl na něj doktor a saniťák nasadil bezvládnému Semirovi kyslíkovou masku.
„Přežije to?“ ptal se s obavami v hlase Tom doktora, který mezitím bleskově diagnostikoval Semirův stav.
„To Vám bohužel v tuto chvíli říci nemohu. Fraktura lebky bývá většinou smrtelná, pokud je rozsáhlá. Jak na tom pan…ehm..“ zarazil se doktor.
„Gerkhan…Semir Gerkhan…“ napověděl mu šokovaný Tom.
„…pan Gerkhan je, to nám s určitostí řekne až rentgen.“ Dokončil doktor.
„A kam ho vezete?“ zeptal se ještě Tom.
„Do Kolínské nemocnice.“ Odpověděl lékař a dveře sanitky se za ním zavřely.
Tomovi teprve teď začínalo pomalu docházet co se stalo….začal si uvědomovat následky…a ani si nevšiml svého zvonícího mobilu. Napůl automaticky ho zvedl a přiložil k uchu.
„Tome, co se stalo??Co je se Semirem??!“ ozva se mu ze sluchátka vyděšený hlas Andrey.
„On…On….“ Koktal do sluchátka.
„Žije!!?“ Vypálila na něj strachy bez sebe.Pocit nejistoty byl strašný….
„Ano…vezou ho do Kolínské nemocnice.“ Oznámil jí Tom a raději spolkl slovíčko zatím. Nechtěl Andreu ještě víc vyděsit. Sluchátko od Andrey, která zírala do prázdna jako ještě před chvílí Tom, převzala Engelhardtová.
„Tome co se stalo??“ naléhala Engelhardtová se staženým hrdlem na Toma.
„Semir měl nehodu šéfová….“ Oznámil jí Tom který stále odmítal uvěřit, že takový řidič jako Semir měl nehodu…
„No tak, prober se, je to jen zlý sen….“ Říkal si v duchu a potají doufal že jak zavře očí a po chvíli je otevře, bude doma v posteli….ale nestalo se tak.Tohle byla realita.
¨Tvrdá, ale bohužel pravdivá realita.
„A kde je teď?“ domáhala se informací. Andrea si nasadila sluchátka a hovor pustila do nich
„Právě….vezou ho do Kolínské már…nemocnice.“opravil se rychle Tom jež musel myslet na doktorova slova…. „Fraktura lebky bývá většinou smrtelná….“
Andrea se zajíkla. Teprve tento zvuk probral Toma z myšlenek.
„Šéfová, jedu za ním.“ Oznámil Tom nesmlouvavým tónem své nadřízené, která ho o to právě chtěla požádat.
„Samozřejmě jeďte…ale dejte vědět až bude něco nového.

Nebyl to rozkaz…byla to žádost.
Žádost, kterou Tom rád splnil neboť sám chtěl hořečně znát novinky o Semirově stavu.Už už se chystal zavěsit když se ze sluchátka ozvalo vděčné „Děkuji“ s více než tunou strachu a obav. Anna Engelhardtová zavěsila a chtěla se na svoji sekretářku obrátit s prosbou….ale záhy zjistila že se dívá na prázdné křeslo….Andrea se mezitím potichoučku vyplížila ven k autu a nabrala kurz Kolínská nemocnice….
Engelhardtová ji pochopila. Na jejím místě by udělala totéž…

Tom se prohnal dlouhou a strohou nemocniční chodbou jako tornádo a vysloužil si tak pohoršené pohledy a gesta lékařů, sester i pacientů….ale on si jich nevšímal, nebo je neviděl. Šlo mu jen o jedno.
Co nejrychleji najít Semira.
Nevnímal blondýnku která se okolo něj prohnala ještě rychleji než on. Byla mu nějaká povědomá….ale teď na to nebyl čas. V uších se mu znovu ozvala slova lékaře z dálnice…a ta ho poháněla dál hledat pokoj 65. Podle úsloví kdo hledá najde i Tom byl po chvíli zmateného běhání po chodbách úspěšný. Bez zaklepání vpadl dovnitř a to co viděl mu vyrazilo dech.

Semir ležel na čisté nemocniční posteli oblečený do bílé haleny s ovázanou hlavou a levou rukou v sádře.Jeho hrudník pravidelně stoupal a klesal.
Zdálo se že jen spí….
Tomovi spadl kámen ze srdce. „Přece by neobvazovali…“ nedomyslel, nechtěl nic zlého přivolat. I když to tak nevypadalo, tenhle obrázek byl snesitelnější než ten na dálnici, zvláště díky Andree, která držela Semira za pravou ruku a uslzenýma očima se na něj dívala. Tomovi došlo, kdo se to okolo něj tak prohnal a ted se trochu divil, že ho to nenapadlo hned.Andrea snad ani nezaznamenala Tomův náhlý a hlučný příchod a stále sledovala Semirovu tvář….a po tváři se jí skutálela slza.
A hned za ní další…a další…..mlčky jí stékaly po tvářích a zanechávaly po sobě lesklé stružky.Tom k ní přistoupil a s rukou na jejím rameni jí podal kapesníček. Nebylo třeba otázek, viděl že Semir žije a nechtěl Andreu ještě víc trápit.Andrea se vděčně vysmrkala a stiskla ruku na svém rameni.

Toma hryzalo svědomí.
„Neměl jsem ho tak hnát…kdybych ho tak nepopoháněl nic by se nestalo!“ obviňoval se v duchu.Topil se v podobných myšlenkách…ale jen do doby kdy se otevřely dveře a v nic se objevil tentýž doktor, který vezl Semira sem.

„Paní Schaferová??“ ujistil se otázkou. Andrea otočila hlavu a přikývla.
„Zatím Vám o zdravotním stavu Vašeho manžela mohu říci toto….“Začal a otočil list ve složce, kterou držel v rukou.
„Doktor Weber.“ Představil se.
„Váš manžel utrpěl velmi vážnou frakturu lebky v důsledku silného nárazu. Musím Vás upozornit, že toto zranění je ve většině případů smrtelné…pokud je rozsáhlé.Nemůžu proto vyloučit trvalé následky….pan Gerkhan je nyní v komatu a kdy se probere nevíme. Je to věc velmi individuální…a pokud se probere, není vyloučeno poškození mozku a trvalá ztráta paměti, popřípadě ztráta některých smyslových funkcí, zejména zraku, jehož korové centrum se nachází v týlním laloku nedaleko poškození….bohužel, vyloučit to můžeme pouze vyšetřením, které je nutno provést při pacientově vědomí…..teď více dělat nemůžeme.A pokud jde o jeho ruku, je to dvojitá fraktura, není nebezpečná.“ Ujistil je na závěr a zaklapl složky.

Tom s Andreou se dívali nepřítomně do prázdna a aniž by to věděli, oběma se hlavou honili ty samé myšlenky.
„Semir a slepý….to ne…a to jen kvůli mně…..to je snad opravdu zlý sen….“ Přemýšlel Tom a snažil se na to nemyslet.
„Bože…to snad není pravda….už nikdy…..nikdy se na mě nepodívá tím svým kukučem…..ale no tak…ještě je naděje…..Andreo vzpamatuj se, Semir bude v pořádku….“ Uklidňovala se a snažila se na následky nemyslet.

Myšlenky obou přerušilo pronikavé zapípání. Oba sebou trhli a začali hledat původce toho zvuku.
„Omluvte mě prosím, ale potřebují mne na sále.“ Omluvil se doktor a vstal. Andree se z očí zase kutálely slzy. Tom jí povzbudivě stiskl rameno a doufal že se z toho hrozného snu co nejdříve probere…

Po opravdu dlouhé chvíli strávené myšlenkovým povzbuzováním Semira a Andrey si tom vzpomněl na prosbu své nadřízené… „…a dejte vědět až bude něco nového….“

Tom pomalu sundal ruku z Andreina ramena. Andrea se po něm nechápavě podívala.
„Jdu zavolat šéfové…prosila mě ať dám vědět až bude něco nového…“ zašeptal na vysvětlenou a vyšel ven z pokoje a z kapsy saka vytáhl mobilní telefon.
„Ehm Ehm!“ ozvalo se za ním. Mladá, ale přísně vyhlížející zdravotní sestra mu velitelským gestem ukázala na budku kousek od něj. Za černými rámky brýlí se zablýskaly její zelené oči a plavé dlouhé vlasy vyčuhující zpod sesterského čepce se jakoby naježily.Tom omluvně pokýval hlavou a zamířil k ní. Kousek od stolku kde sestra seděla, málem uklouzl na kapce nečeho červeného….ale neřešil to. Vhodil do přístroje minci a vytočil číslo.

Anna Engelhardtová nervózně přecházela po své kanceláři sem a tam jako šelma zavřená do klece. Celá stanice Dálniční policie byla ponořena do stísněného ticha a všude byl cítit strach. Všichni se báli o svého kolegu. Jen Tom a Andrea zatím věděli co přesně mu je…..každý si odmítal připustit že neustálé hádky mezi Ním a Tomem popřípadě ostatními kolegy s by už nebyly….téměř každý si uvědomoval že On byl ten, kdo zapříčinil hromadu legračních situací už jen svojí žádostí o přidělení nového vozu…

„ Gerkhane to nemyslíte vážně!! Třetí auto kompletně našrot!!“ pustila se do Semira Engelhardtová jen co přišel na stanici. Všichni ztichli a čekali co bude.
„No, víte šéfová….“ Začal zkroušeně Semir „Měla tam bžt silnice…no…ale ona tam jaksi nebyla….“ Vysvětloval a tvářil se jako oukropeček.
„Jak nebyla??!“ vypálila nechápavě Engelhardtová ne svého podřízeného.
„No….byl most…v něm ďura asi tři metry dlouhá pískový násyp a pak…“ odmlčel se.
„Pak co??“ chtěla vědět a čekala co ze Semira vypadne.
„No…pak betonová zeď…“ dopověděl.
„A můžete mi vysvětlit, proč je sešrotovaná zadní část vozu?? Co s tím má co společného zeď??“ nechápala.
„ Nechtěl jsem se zabít.“ Odpověděl prostě. Engelhardtová zalapala po dechu. Tak proto byla u auta utržená celá zadní osa a kufr byl vměsnán do interiéru.
„A jak se vám toto povedlo??“ vydechla nevěřícně.
Semir se pustil do vysvětlování.
„Při pronásledování toho maníka na motorce jsme se dostali a na to staveniště. On najel na ten násep, přeskočil tu lochnu a před tou zdí to strhl….povedlo se mu to a odjel doleva. No a já jel příliš rychle a neubrzdil bych to, tak jsem se obrátil zadkem dopředu a najel na ten násep pozadu…no…a pak už to znáte….“ Skončil a se sklopeným výrazem čekal ortel. Šéfová nevěřila vlastním uším. Věděla že Semir je schopen čehokoli pro chycení zločince, ale tohle i na ni bylo moc.Musela ale uznat, že pohádky které jí občas Semir vyprávěl zněly ještě šíleněji….musela se nad tím usmát. Nikdo to Semirovi nevěřil…..

S těmito vzpomínkami přecházela stále sem a tam čekajíc zařinčení telefonu a Tomův hlas oznamující novinky….jakoby v duchu slyšela jak radostně volá „Probral se….a je v pořádku…relativně…!!!“…ale telefon stále zarytě mlčel.

„CRRRRR!“ ozval se po notné chvíli a Engelhardtová po něm vystartovala jako po uzeném.
„Haló…to je květinová síň??“ ozval se nasládlý hlásek ve sluchátku. Energie z Anny vyprchávala stejně rychle jako se objevila.
„Ne, tady dálniční policie.“ Odpověděla monotónně do sluchátka.
„Aha…..pardon.“ omluvila se žena na druhé straně a zavěsila.
Engelhardtová smutně položila sluchátko do vidlice a v duchu začala Toma popohánět.
Po chvilce telefon zazvonil znovu.
„Haló, šéfová??“ ozval se ze sluchátka Tomův hlas mírně deformovaný technikou.
„Tome, je něco nového??!“ vypálila na něj.
„Šéfová…..Semir…..“ začal neochotně Tom.
„Tak co je s ním, je v pořádku??!“ dožadovala se informací s odhodláním silně připomínajícím Semira.
Tom čekal. Říct to nahlas by znamenalo učinit z toho konečný, absolutní a neodvolatelný fakt.
A pak se rozhodl.
„Semir je v komatu. Má zlomeninu lebky a levé ruky a podle doktorů se už nemusí probrat…a pokud se probere, je velká pravděpodobnost že bude slepý…prý si mohl poškodit nějaké….korkové nebo jaké centrum zraku. A je také možnost trvalé ztráty paměti…“ papouškoval Tom doktorova slova.
„Pane bože…“ ujelo Engelhardtové do sluchátka. „A jak je na tom Andrea?“ zeptala se ještě.
„Špatně….možná….“ pokusil se navrhnout Tom „..možná že by tu měla zůstat….“ Navrhl nesměle.
„Dobrá, ale budu ji brzy potřebovat tady…a vás tady potřebuji už teď….někdo musí vést pátrání po svědcích té Semirovy nehody.
Pravda, Tomovi se to zrovna dvakrát nelíbilo, ale kvůli Semirovi….
„Dobře…už jsem na cestě.“ Souhlasil. Sice neochotně, ale souhlasil.

Tom pomalu vešel do nemocničního pokoje. Andrea se na něj s nadějí podívala a on v jejích očích viděl otázku…..otázku na kterou znala dopředu odpověď. A Tom byl rád, že ji může alespoň něčím potěšit…
„Ne…zatím můžeš zůstat tady…..ale já musím jet.“ V jeho hlase byl slyšet smutek smíchaný s maličkou jiskřičkou radosti.
„Tak jeď….já tu s ním zůstanu.“ Špitla tiše a upřela svůj pohled na Semira.
„Tak….zatím ahoj…..“ rozloučil se Tom s Andreou, ale jeho slova patřila i Semirovi.

Vrchní komisař vletěl na stanici jako vichřice.
„Už je něco nového??“ vyhrkl na přivítanou do ztichlé stanice, kde se dohadovali Hotte s Dietrem.
„Bohužel….technici právě mají v prádle Semirovo….auto….“oznámila mu ale dalo jí práci nazvat to, co zbylo z auta autem.
Tom se na ni nechápavě podíval.
„Semir zase ukázal, že ho v jeho ,disciplíně´ snad nikdo, kromě vás, nepřekoná…..“ pronesla na vysvětlenou. Na stále nechápavý výraz jen přikývla….
„Tomu co zbylo se ani auto říkat nedá…..“ vyčetl jí Tom z obličeje.
Anna jen přikývla.
„A něco jiného??“ zkusil to ještě.
„Podle všeho to vypadá, že Semir vyjel ze silnice bez cizího zavinění…ale tomu nevěřím.“ Dodala když viděla jak na protest otevírá ústa.
Zavřel je a mlčel……oba mlčeli.
„Herdzberger se snaží dostat nějaká data za Andreina počítače, ale zatím nic…nemáme ani motiv.“ Začala znovu Anna.
„Půjdu se podívat jak na tom je.“ Oznámil a vyšel ven.
Hotte seděl před počítačem a se snaživě vyplazenou špičkou jazyka dvěma prsty pomalu něco klepal na klávesnici.
„Teďka Enter.“ Radil mu Dieter, který stál za ním. Hotte snaživě stiskl tlačítko na klávesnici. Počítač chvíli bručel, ale pak celé okno programu zmizelo i s výsledky dosavadní práce.
Dieter rozhodil zoufale rukama a pak se na chudáka Horsta obořil.
„To bylo delete a ne enter!“
„A jak sem to měl asi poznat?? Je to moc blízko u sebe!“ hájil se tlouštík.
„No nic, tak to zkus ještě jednou….“ Uklidňoval ho Dieter a zase si stoupnul za něj.
Chvilka napětí…..
„Tak…..a teď zmáčkni Enter…no to velký napravo.“ Kibicoval Dieter s pohledem upřeným na snažícího se kolegu.
Herdzberger zmapoval klávesnici a potom s triumfálním výrazem stiskl tlačítko. Obrazovka zablikala a na monitoru začala zběsile lítat písmenka sem a tam.
„Pane Bože!“ zaúpěl Dieter a chytil se za hlavu.
„A co jsem zase udělal! Řekls to velký napravo, zmáčknul jsem to velký napravo!“ hájil se Hotte poprávu, tentokrát v tom byl nevinně.
Dieter odevzdaně mávl rukou, čímž naznačil, že kolegovo snažení je víc než marné.
Tom usoudil že ptát se na novinky by způsobilo ještě větší rozkol mezi oběma kolegy a navíc, viděl že Andrein počítač je mimo provoz. Ani restart, ani tvrdé vypojení přímo ze sítě….na monitoru sice přestal běhat nesmyslný text,ale pak nenaskočil ani Windows, bylo jen uživatelsky velmi příjemné prostředí v designu černá obrazovka, bílý, ostatním nesrozumitelný text……
„A je to v ….“ Pomyslel si Tom. „Teď pomůže snad jenom Andrea.“

„Slečna Haarová.“ Ozvalo se z otevřených dveří ředitelství Psychiatrického ústavu v Kolíně nad Rýnem.
Regina se zvedla s nepohodlné nemocniční židle a zamířila ke dveřím.
„Dobrý den“ pozdravila a vděčně přijala nabízenou židli proti stolu ředitele.
„Slečno Haarová, dostal jsem Vaši žádost o vzetí Vaší sestry Rachel do domácího ošetřování.“ Začal příjemně vyhlížející postarší muž a sepnul ruce položené na stole v zamyšleném gestu.
„A bude to možné?“ zeptala se Tereza s nadějí.
„Bohužel, alespoň prozatím ne. Vaše sestra totiž bez dovolení opustila tento ústav. Před chvílí jsem volal na policii a už prý běží pátrání….“ Pokračoval, dobře si vědom jak to na mladou ženu může působit.
„Ona utekla??“ vydechla nevěřícně.
„Bohužel….vinou dozorce, jež nechal dveře jejího pokoje otevřené….sama víte jak je nebezpečná a proto jsem Vás sem pozval. Musel jsem Vám říci, co se stalo a zároveň oznámit, že za Vámi asi přijde policie, tak abyste nebyla vylekaná…“ pokračoval dále ale Tereza ho nevnímala….
„Utekla…..“ opakovala si potichu a hořečně přemýšlela kam by její sestra Rachel mohla jít….
„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„Já….snad….snad ano.“ Vypravila ze sebe nepřítomně. Byla v šoku. Její sestra, která měla tu smůlu že měla sklon k psychické labilitě, která se u ní i později projevila sebetrýzněním a nenávistí, která byla snad schopna i zabít, kterou měla ráda jak jen sestra může mít sestru ráda a o kterou pečovala dokud nebyla odvedena na léčení teď pobíhala někde venku…..

Tom vešel do své kanceláře a první co mu padlo do oka, byl neskutečný psací stůl Páně Semirova. Tom nikdy nepochopil, jak se někdo v tomhle může vyznat.

„Jen tak mezi řečí,jak se prosímtě můžeš v něčem takovém vyznat?“ zeptal se jednou Tom s nohama na stole, když Semir přešupoval štosy spisů a všelijakých dalších listin sem a tam, mezitím co mu jiné padaly na zem.
„Cože?“ zeptal se a narovnal se.
„Vždyť v tom není žádný systém!“ podotkl Tom
„Tak hele,“ dal se do diplomatického vysvětlování Semir, rozkládaje u toho rukama „Jsem
neskutečně tvůrčí, nespoutaná a romantická duše, jež je povznesena nad každodenní banality, jako je například uklízení.“ Pronesl tónem řeckého učence. Jakmile Tom uviděl jeho grimasu
A „vznešený“ posez na židli doplněný slovy o romantice a nespoutanosti, neudržel se a rozchechtal se tak, že málem spadl ze židle. Semir ho chvíli pozoroval se zjevným výrazem znechucení a pak mávl rukou.
„Je v tom systém, který je zřejmý jen pro mě. Jinak řečeno, vyznám se v tom jedině já.“ Zabručel a pokračoval v hledání.
Tomovu poznámku o systému padajícího hnědého nevábného rozchechtanou do dlouhé věty nemohl neslyšet a vzápětí Tom dostal po hlavě smotanými novinami. Okamžitě se přestal smát a rozzlobeně se zadíval na parťáka, jemuž začínaly cukat koutky.
„Páááárdóóóón…ono samo….“ Omluvil se komicky Semir a uhnul před novinami, jež mu přilétly nazpátek. Začala novinová válka…..

„To byly časy…“ pomyslel si Tom s pohledem upřeným na Semirův stůl.
„No nic…“ vzdychl a odvrátil pohled ke kartotékově skříni. „Je načase s tím pohnout.“
Rázným krokem přešel k šuplíku a jal se vyhledávat zločince a recidivisty, jež mohli mít se Semirem něco společného. Bylo to sice pomalé, ale jinou možnost neměl.

„Tak můj milý…to byl teprve začátek….“ Šeptal nenávistně ženský hlas svému odrazu v zrcadle. Ze zrcadla se na ni zelenkavýma, kdysi milýma očima, nyní schovanými za přísnými brýlemi, dívala blondýnka se zdravotnickým čepečkem na hlavě. Vzdorně pohodila hlavou a čepeček jí spadl…a ejhle, byla z ní plavovláska.
„Jen počkej až se probudíš….potom teprve budeš žadonit….“ Zašeptala a rozesmála se šíleným smíchem jež zakončila prudkým zabodnutím nože do dřevěné stěny. Její smích utichl, stejně rychle jako začal……a jen drnčící nůž naznačoval, jak moc má Semira Gerkhana ráda.

Andrea spala…..zdál se jí nádherný sen…..
Se svým milovaným Semirem ležela jak je Pánbůh stvořil na rozkvetlé louce…. V\měňovali si letmé polibky, jež vyvrcholily v divoké líbání.Pomalu jim začal docházet vzduch a pak….pak se to stalo.
Oba leželi, Andrea měla položenu hlavu na hrudi svého manžela a on ji hladil po hlavě. Oba rychle oddechovali a Andrea cítila, jak se Semirův hrudník rytmicky zdvihá….
„Miluju tě“ zašeptala něžně a přitiskla se k němu ještě více.
Semirova reakce ji překvapila. Zvednul se na loktech a zašeptal jí „Máte telefon.“
„Cože?“ zeptala se zmateně.
„Probuďte se, máte telefon.“ Opakoval Semir a jemně s ní zatřásl.

„Probuďte se, paní Schaferová, máte telefon!“ budila nelítostně zdravotní sestra Andreu.
„Semire…“ zašeptala z polospánku.
„Bohužel, Váš manžel se ještě neprobral….“ Odpověděla profesionálním hlasem sestra.
Andrea pomalu otevřela oči….a sen se rozplynul.
„Máte telefon.“ Zopakovala poněkolikáté sestra.
„Telefon….“ Opakovala po ní nepřítomně Andrea „Telefon….“
„Telefon!“ vyhrkla najednou, když cosi v její hlavě zapadlo na správné místo a ona vystřelila z pokoje jako šíp.
„Vždyť Vám to říkám celou dobu!“ ohradila se sestra.

Andrea doběhla k telefonnímu aparátu.
„Ano?“ vyhrkla udýchaně.
„Andreo, musím Vás požádat, abyste ihned přijela….“ Ozval se hlas Anny Engelhardtové. Spěch a nadšení z Andrey rázem vyprchalo.
„Šéfová, prosím Vás….mohu tu zůstat?“ zeptala se, přestože podle tónu hlasu své nadřízené tušila odpověď.
„Ráda bych Vám řekla že ano, ale určitě se mnou budete souhlasit….Semirovi teď nepomůžete a platnější budete tady…..Herdzbergerovi se totiž podařilo zablokovat Váš počítač.“ Oznámila jí Engelhardtová nepříjemnou novinu.
Andrea musela uznat, že její nadřízená má pravdu…Semir teď potřeboval hlavně čas….
„A navíc…práce ti pomůže se vyrovnat s tím vším.“ Řekla si.
„Tak dobrá…přijedu.“ Souhlasila a zavěsila sluchátko do vidlice.

Andrea vcházela do dveří stanice. Ale věděla že na ni Semir nečeká…. Pomalu vešla dovnitř a uplakanýma očima se rozhlédla okolo. Nikde nikdo…..

„Tak jo Andy, nádech, výdech….a do toho.“ Povzbudila se v duchu a přešla ke svému počítači. Zabrána do odvirování, ani si nevšimla, že do stanice přišla další část osazenstva….šéfová Engelhardtová.
Ta, jakmile uviděla Andreiny oči, červené od včerejšího pláče, rozhodla se ji nerušit….
„Musí to pro ni být hrozné….“pomyslela si a potichu se odebrala do své kanceláře.
„Která potvůrka….“zamumlala si Andrea pod nos, když po asi půlhodinové neustálé hádce s počítačem konečně objevila jádro pudla. Kdosi se snažil nahrát do centrálního počítače program, díky němuž by odjinud mohl kontrolovat vše, co se na centrále děje. Hotte svojí „nešikovností“ tento program nevědomky objevil a spustil pojistku e formě viru, který Andrea právě odstranila.
Protáhla se na židli a zmáčkla na počítači tlačítko restart. Chvíli počkala a….

…Systém se nenabootoval.
„Sakra!“ ulevila si tiše a pokračovala dále. Už věděla v čem vězí zakopaný pes…
Náhle zaslechla podivný šustivý zvuk, jež se v tichu stanice rozlehl prostorem. Engelhardtová zvedla hlavu a zaposlouchala se…Její pohled se střetl s tím Andreiným. Andrea se pohledem zeptala, co se děje.
Engelhardtová pokrčila rameny na znamení nevědomosti.
„Asi myši!“ dodala potichu.
Andrea se zase sklonila ke své práci, když se onen zvuk ozval znova a tentokrát jakoby vycházel z Tomovy kanceláře…
„Kranich už je tu??“ zeptala se Engelhardtová.
Nevím, já ani nevěděla, že jste přišla Vy.“ Odvětila Andrea.
„Šust šust…“ ozvalo se zase.
„Pokud jsou tu myši, budou mít Hotte s Dietrem zase práci.“ Podotkla aby odlehčila Andreinu náladu, jež byla pod bodem mrazu.
„Ani omylem. Žádné myšičky se….se….chytat nebudou….“ Dodala zprvu vehementně ale pak její hlas zeslábl….myslela na Semira. Původně chtěla říci něco tvrdšího ale nějak to ze sebe nemohla vypravit…
„Šust šust šust…..“
Obě ženy nahlédly do Tomovy kukaně…..a ač Andree nebylo do skoku, přesto to co tam viděla vykouzlilo na jejích rtech lehký úsměv.
„To asi nebudou myši…“poznamenala Engelhardtová s úsměvem na rtech. Na stole totiž pochrupoval Tom.
Na tom by nebylo nic zvláštního, jenomže jemu za polštář sloužil zčásti stoh nejrůznějších spisů z kartotéky a zčásti klávesnice počítače. Všude okolo něj byla nehorázně chaoticky poházena část spisů a jak se Tom ve spánku pohyboval, vydávala ten šustivý zvuk. Nejkomičtější však byl jeho výraz. Jen mu nad hlavu domalovat svatozář. Takový andílek….

A najednou, jakoby se technika na stanici zbláznila. Andree začal na stole pípat fax, Tomovi u uch zazvonil telefon a v klimatizaci rozvedení po celé stanici se ozvala rána. Andrea naučeně odběhla k faxu, ze kterého začala vyjíždět zpráva….
Chudák Tom se lekl a zmateně kolem sebe koukal a ve snaze rychle zdvihnout aparát ho shodil na zem….
A z trubky za zády Engelhardtové se vyvalil oblak naštěstí neškodné páry a celou ji zahalil.
„Zpráva z technického!!“ vyhrkla Andrea nahlas. Jako s keserem s tím běžela do kanceláře,kde Tom zaklel na shozeným telefonem a Engelhardtová si právě z čela odhrnovala zmáčené vlasy.
„Cože??“ vyhrkli oba zaráz, ale Tom neměl čas se tím nějak víc zaobírat, protože, telefon, kdyby měl hlas, by ječel na celou stanici.
„Dálniční policie, u telefonu Kranich.“ Ohlásil se.

„Zpráva?? No to je úžasné, doufám, že nás to nějak posune vpřed.“ Zaradovala se Engelhardtová a rychle ji prolétla očima. Podle úsměvu jež se jí rozlil po tváři bylo poznat, že přišly dobré zprávy.

„Ale jistě! Jen přijďte!“ vykřikl Tom rozradostněně do telefonu. „V osm hodin? Výborně. Děkuji, nashledanou!“ rozloučil se a zavěsil.
“Máme svědka!!“ rozlehl se jeho hlas stanicí jako tlampač.
Engelhardtová mu podala onen papír a Tom se usmál ještě více.
„A stopu taky!!!“

Osazenstvo stanice v osm hodin netrpělivě očekávalo onoho očitého svědka, když se na vrátnici objevil asi patnáctiletý výrostek oblečený jako skejťák. Blonďaté vlasy mu spadaly do čela, znuděný výraz v obličeji dával až příliš najevo co si myslí o druhých, pytlovité rifle na kolenou prošoupané a na hlavě mu trůnila kšiltovka otočená kšiltem dozadu.V ruce držel neskutečně omlácený skateboard a žvýkal žvýkačku. Byl div, že to prkno ještě drží pohromadě.
„Co si přejete mladý…pane?“ zeptala se ho vrátná a přelétla ho očima od hlavy k patě.Jeho „extravagantní“ oblek jí rozhodně nebyl po chuti.
„Ále….prej tu na mě všeci čekaj….“ Odpověděl ledabyle jakoby ho to kdovíjak obtěžovalo a přežvykoval dál.
„A kdo by na Vás měl jako čekat??“ ohradila se vrátná proti tónu skejťáka.
„Prej nějakej….Kranich nebo co….“ Podíval se ten kluk na nějaký papírek.
„ Pan vrchní komisař Kranich??“ zeptala se celkem zbytečně a s podivem.
„Jo, Kranich.“ Odvětil kluk tónem „neslyšíš nebo co??“
„Ta chvíli počkejte…“ pohodila hlavou strojeně a zvedla telefon.
„Nějaký ehm, mladík se prý má sejít s panem Kranichem.“ Oznámila.
Dobrá, ale…dobře.“ Přikývla a položila sluchátko. „Pořád rovně.“ Odpověděla a ukázala směr.
„Dík…woe.“ Poděkoval skejťák a odcházel.¨
„Kdyžtak alespoň krávo!“ křikla za ním vrátná.
„Tak, jo, sorry, krávo!“ ozvalo se zevnitř stanice.

„Tak kde máte toho svědka??“ ptala se netrpělivě Engelhardtová Toma, když v osm hodin bylo všude prázdno.
„Asi se někde sekl….“ Pokrčil rameny Tom a trpělivost docházela i jemu.
„Drrrrr….“ Ozval se podivný zvuk z chodby vedoucí z vrátnice.
„Co to…“ zalapala po dechu Engelhardtová, když uviděla skejťáka, jež na skateboardu roloval chodbou. Dlaždičky dávaly jasně najevo své stanovisko vůči prknu.
Tom nestihl ani zalapat po dechu.
Engelhardtová se hrozivě nadechla a spustila.
„Co si o sobě myslíte, mladý pane?? Tady není holubník aby si se, vletěl kdo chce a kdy chce!!!“ rozléhal se její příjemný hlásek po prostorách stanice.
„Okamžitě slezte z toho Vašeho kolečkovaného prkýnka!! Na to jsou vyhrazeny prostory jinde!!“ pokračovala a zastavila se jen aby se nadechla.
Skejťák byl tak vyvedený z míry, že mu žvýkačka málem vypadla na podlahu. Z Anny Engelhardtové vyzařovala taková autorita, že se nezmohl na sebemenší odpor.
„Já…já…do dobrý den..“ koktal zmateně a málem ze skejtu spadnul. Naučeným pohybem si ho vykopl do ruky a zároveň se bázlivě vyjeveným pohledem rozhlížel okolo.
„Tak?? Co tu děláte??“ zeptala se ještě jednou Engelhardtová sice trochu mírněji, ale klučina před ní měl stále respekt.
„Já tu mám jít prosím svědčit…“ pípl stydlivě jako prvňáček při zápisu. Tomovy začaly cukat koutky….takovou proměnu neviděl už hooodně dlouho.
„Cože?“ podivila se nahlas Engelhardtová.
„Za nějakým panem Kranichem…nevíte prosím kde ho najdu??“ pokračoval potichoučku dál. Engelhardtová si prohrábla vlasy a skejťák sebou škubnul, jen co zvedla ruku nahoru v očekávání facky. Ulevilo se mu, když se tak nestalo.
Tom se neudržel a musel dusit smích do dlaní. Engelhardtová ustoupila, takže byl naráz Tom vidět celý.
„Tak…tady ho máte, svědka.“ Pronesla okázale a odcházela. Tomovi rázem zmrzl úsměv na rtech.
„Ale šéfová…“
Ale jeho protest zůstal nevyslyšen. Skejťák po odchodu Engelhardtové viditelně ožil a zase začal vystrkovat růžky.Tom si v duchu zazoufal ale pak jen ukázal na svoji kancelář.
„Prosím…“ dodal ze slušnosti.
Skejťák se okolo něj prokymácel typickým krokem příslušníků této rasy a rozhazoval provokativní pohledy na všechny strany. V Tomovi se pomalu začínala vařit krev a uvažoval, jestli Papinův hrnec, který měl v sobě vydrží tento nápor nebo vybuchne a toho výrostka prohodí dveřmi.
V případě nouze oknem.

Dny ubíhaly jeden za druhým. Pátrání nepřineslo kýžené výsledky a stav Semira se stále nezlepšoval. Pravda, zranění se mu úspěšně hojila ale….stále neměl ponětí o okolním světě. Andrea si navykla chodit každý den ke svému muži do nemocnice a byla tam pečená vařená, ostatně stejně jako zbytek týmu. Každý považoval za gesto soudržnosti alespoň zajít za zraněným kolegou a povědět mu novinky, i když je asi neslyší…ale co kdyby???

Tomovo setkání se skejťákem nepřineslo nic nového. Kromě dalších vrásek od starostí a zprávy, že řídila žena se nedozvěděli nic.O zeleném Audi TT se dočetli v technické zprávě. Tom se tedy rozhodl pustit se do vyšetřování na vlastní pěst a i přes vášnivé protesty své nadřízené. Bohužel pro něj, pro důkazy šel doslova přes mrtvoly.

„Kardorfer Strasse.“zašeptala postava skryta ve stínu stromu. Před ní se rozprostírala řada mírumilovných rodinných domečů, z nichž některé ještě svítily. Dům Jensennových byl však opakem. Upravená předzahrádka se utápěla ve tmě zvláště díky kandelábru, jež nedostatečně osvětloval okolí. Ve světle ostatních domů se na kapotě nedaleko zaparkovaného modrého CLK. Každý jiný by si řekl “Tichá ulice uprostřed mírumilovné noci….“
Ne však budoucí pachatel trestného činu.
Vytipovanou garáž měl již obhlédnutou, jediné dvě věci mu bránily provést jeho úmysl…..branka a garážová vrata. Vše bylo dílem okamžiku…

„Bože, proč se člověk nemůže v klidu vyspat!!“ zabručel v polospánku Markus Jensenn sužován dotěrnou žízní.
„Co se děje miláčku??“ zašveholila jeho žena Ann a rozespale se posadila.¨
„Nic…jdu do kuchyně…mám žízeň. Jenom spi…“ klidnil ji. Věděl, že měla včera noční službu a zlobil se sám na sebe, že ji probudil.Pohladil Ann po vlasech a odešel. Hrneček čaje odvedl přesně to, co se od něj očekávalo. Věnoval ještě pohled své pěstěné zahrádce…
“Ale co to??“ podivil se nahlas a soustředěně hleděl ven.
„Garáž jsem přeci zamykal, nebo ne??“ přemýšlel hořečně jestli jeho milované Audi nic nechybí. Ze strachu ze zlodějů vzal klíče od garáže a šel zkontrolovat zámek.
Kráčel tichou zahradou….

Na okamžik zahlédl v garáži záblesk.
„To snad….NE!!!“ málem vykřikl nahlas rozhořčením. Jeho milovaná Audi TT tmavě zelené barvy byla opět ohrožena!!! Jakoby nestačil incident minulý týden….Jeho Audi TT se stala terčem útoku zlodějů a včera odpoledne ji našel u řeky…..A teď se mu další týpek pokouší jeho autíčko ukrást!!!

Tom potichu ohledával zelenou Audi. Našel dosti velké poškození pravého blatníku a části masky….vypadalo to jakoby do něčeho narážela. Doufal, že po letech praxe dokáže poznat, co dané auto dělalo podle toho, jak je poškozené.
„Škoda, že sebou nemám foťák…“ zalitoval a strčil jede ze šperháků do zámku auta. Chvíli soustředěně poslouchal, a jemně s ním v zámku otáčel, dokud se neozvalo kýžené cvaknutí. Pomalu otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Ruce v chirurgických rukavicích dopadly na polstrované sedadlo.

„Tak to teda ne!!!“ Rozohnil se Jensenn. Podruhý mu už auto neukradnou! Otočil se a rázným krokem se vydal k domovu. Potichu vklouzl dovnitř a ze stolu v pracovně vytáhl legálně drženou pistoli. Nabil ji a se stoupajícím adrenalinem vyšel opět ven.

Tom dokončoval „svoji“ obhlídku a pozpátku couval z garáže….

„Stůj!!! Ty zloději zlodějská!!!“ křikl varovně přeskakujícím hlasem Jensenn a namířil na zloděje zbraň. Tom uviděl lesk kovu a okamžitě se rozhodl….utéct. Nemohl se přece nechat chytit!!! To by byl opravdu průs…průšvih!!!!
Postava se rozběhla. Jensenn ještě zavolal, ale pak stiskl spoušť.

Nocí se rozlehl výstřel. Postava sebou škubla a chytila se za levou paži…neupadla, přestože to tak vypadalo.
„Co se děje??“ volala vyplašeně Ann Jensennová.
„Okamžitě volej policii! Pokus o vloupání a krádež!“ zařval na ni Jensenn a tryskem běžel do domu. Jeho vyplašená žena roztřesenýma rukama popadla telefonní sluchátko a vytočila příslušné číslo.

Tom tryskem skočil do auta a nastartoval. Rána na levé paži ho pálila a on cítil, jak mu vlastní krev stéká k zápěstí. Zaklel….a nadal si do volů. Měl ale tíživější starosti, než své zranění. Za zády zaslechl kvílivý jekot policejních sirén…..jely přímo k němu.
„Sakra!“ ulevil si a sešlápl plyn až k podlaze. „Větší šanci bych měl na dálnici…“ pomyslel si ve spěchu a tam také vedla jeho cesta. Úseky dálnice v okolí Kolína nad Rýnem znal jako své boty a věděl už i o potenciální únikové cestě.
„Jestli to klapne….“ Sliboval hory doly a doufal že ano. Bodavou a pálivou bolest v ruce snad ani nevnímal…jen sem tam cítil, jak mu krev kape na koleno….
„KVÍÍÍÍÍ!!!!“ zaprotestovaly gumy na vlhkém asfaltu po ostré zatáčce. Policejní auta se ho držela jako klíšťata….ale on se nechtěl dát jen tak lehce. I přes hlasité protesky přepnutého motoru sešlápl plyn a vyhnal tak svůj plechový kolos do závratných rychlostí. Adrenalin mu proudil krví jako oheň a modré záblesky policejního majáku se stále blížily….

Konečně se objevil ten dlouho očekávaný nájezd na dálnici!!! Tom se zaradoval…už má napůl vyhráno!!!Jenže….

„Co to sakra….“ Podivoval se když před ním vystupovaly siluety aut postavených nakolmo k silnici. Policejní zátarasy.
Ale ještě…
„Držte mi palce!!“ požádal Tom a přeříkal všechny modlitbičky co znal. Strhl volant doleva a najel na začínající svodidla….

Plechy skřípaly o sebe a Tom ani nedýchal. Na jedné straně ostuda a vyhazov, nemluvě o vězení a na druhé smrt…pád z patnácti metrů by byl asi poslední co by udělal. Váhy osudu….
„Semire doufám, že se někdy dovíš, co pro tebe dělám!!“ poslal parťákovi myšlenku a snažil s vyrovnávat s nežádoucími rotacemi auta.
„Cink!“ ozvala se kapota policejního auta stojícího nejblíže svodidel, když o něj zavadilo kol modrého CLK. Uniformovaní policisté jen koukali s otevřenými ústy….z něčím takovým se nesetkali a ani s tím nepočítali. Slýchávali sice od kolegů o kouscích, které vyvádějí na silnicích neukáznění řidiči, zločinci prchající před zákonem ale i samotní příslušníci dálniční policie….ale nikdy tomu moc nevěřili.

Modré CLK za ohlušujícího lomozu a skřípotu sjelo ze svodidel a po menších problémech z rovnováhou na dvou kolech se rozjelo po dálnici.
Šokovaní policisté v uniformách se jen mohli dívat, jak jim modré CLK ukazuje paty….

„Vi…vi…viděli jste to???“ koktal jeden z policistů, jež viděla velice riskantní kousek modrého CLK, které bylo již dávno za horama.
„Ne….nikdy v životě…“ odpověděl jiný a konečně sklapl čelist, která mu spadla ve chvíli, kdy CLK sjelo ze svodidel.
„Asi na těch povídačkách něco bude….“ Konstatoval třetí a pokyvoval hlavou.
„Myslíš to, čím nás krmí dálniční?? To snad ne…ale uznávám..tenhle byl machr. To by dálniční nesvedla…“ ušklíbl se třetí.
„Hele…měli bychom to oznámit šéfovi…“ ozval se te, co mluvil jako druhý a natáhl se pro vysílačku do auta.

Tom se zatnutýma zubama dojel na stanici. Paže mu stále krvácela a při pohledu na levé koleno ho zamrazilo. Obrovská krvavá skvrna…
Zbytkový adrenalin mu ještě koloval v těle, a tak měl pocit, že se vznáší….na zem ho ale rychle vrátila představa šéfové….
Odvážně vešel dovnitř……

"Andreo, co tu ještě děláš??" vyhrkl překvapeně, když uviděl Policejní CP u svého počítače.
"A co tu...co se ti proboha stalo??" zvedla hlavu a jak uviděla krvavou skvrnu na Tomově koleni, vyjekla taky.
"To...to nic není..." zakoktal Tom a tehdy se ozvalo hlášení z terénu.
"Vyhlašte pátrání po tmavě modrém CLK, uprchlo směr Hürtht o dálnici A4. Řidič, nebo řidička jsou zranění a velmi nebezpeční!!!"
Andree to byl naprosto jasné, dílem i podle Tomových sklopených očí.
Engelhardtová se vyřítila z kanceláře.
"Tome co...." vyvalila na něj oči.
"Andělíčku můj strážníčku opatruj mi mou dušičku..."
"Co se vám stalo??"zeptala se na rovinu. Tom držící si levou paži jen zavrtěl hlavou.
"To nic...jen škrábnutí...." zamumlal si pro sebe.
"Co to bylo za hlášení?" dožadovala se odpovědí Engelhardtová.
„No…“začala Andrea a střelila pohledem po Tomovi.Engelhardtové její pohyb neunikl a svoje zraky zabodla do Toma. Ten zavřel oči a lehce zkřivil obličej.Zranění, přece jen, nebylo tak lehké jak Tom avizoval. Ve skutečnosti se těšil na okamžik, kdy mu všichni dají pokoj. Kulka prošla svalem a rána pomalu zasychala. Jak ale Tom zastavoval krvácení stiskem, košile se mu na ránu přilepila a při jakémkoli pohybu dávala najevo svůj status. Ze ztráty krve se mu začala lehce motat hlava a když se k tomu přičetlo ještě to co prožil dnešní večer a celý pracovní den….sám musel uznat, že je div, že ještě stojí.
„Jste v pořádku??“ starala se Engelhardtová. Potom co Semir leží v nemocnici, nemohla si dovolit ztratit dalšího muže z nejlepšího týmu celé dálniční policie.Tom kývl hlavou a ztěžka dosedl na židli, jež mu podstrčila Andrea.
„Co to bylo za hlášení?“ zopakovala s vehemencí sobě vlastní a přeskakovala pohledem z jednoho na druhého.
„Nějaký Mercedes dělal na dálnici paseku…už to mají pod palcem městští z Kolína.“ Odpověděla Andrea nevýrazně jakoby bez zájmu, aby nevzbudila podezření své podřízené.
Během hovoru se Tom potichu odplížil do své kukaně a tam s lehčím srdcem dosedl na židli.
Pohledem na hodinky, které nenosil, zjistil, že je po půlnoci.Ruka ho pálila čím dál víc, ale alespoň nekrvácela. Jít k doktorovi….to by mu vyneslo jen neschopenku a Tom věděl, že tohle není zas až tak vážné, aby musel sedět někde mimo.
Pravačkou se pokusil sundat si sako, ale bolestivé škubnutí v ruce mu v tom zabránilo. Tiše zaklel a natáhl se pro nůžky.

Tereza Haarová seděla ve svém bytě na Hörnerstrasse 83. Při velkém úklidu našla krabici…
Byla plná fotek nějakého malého kluka a její sestry….mohlo jim být tak sedmnáct až devatenáct.
Neznala ho….její sestra Rachel se po jeho boku tvářila šťastně. Milovala ho…..ale proč ji opustil??? To nikdo nevěděl…jedině ten muž na fotografiích.
Oříškově hnědé oči se smály na celé kolo v němém úsměvu, delší hnědé vlasy mu vlály okolo drobného obličeje a snědá pleť dostala ještě bronzovější nádech v paprscích slunce.V dálce byla budova s nějakým rozmazaným nápisem….
„Kde to může být???“ ptala se sama sebe Tereza a začala si prohlížet i ostatní fotografie. Tu jedna z posluchárny tady zase z nějaké oslavy…
„A hlavně, kdo???“ tahle otázka jí stále vrtala hlavou.

„Ukaž…“ nabídla se Tomovi Andrea po rozhovoru s Engelhardtovou, jak viděla jeho zápas s nůžkami.
Tom si oddychl. Rozhovor naštěstí, alespoň prozatím, skončil patosem a pravý viník byl zatím neznámý.
Tom jí ostrý nástroj ochotně přenechal. Přece jen, Andrea byla šikovnější.
Rozstřihla mu rukáv saka i košile podél celého ramenního švu. Tom věděl co bude následovat….Zatnul zuby a připravil se.
Andrea prudce škubla rukávem dolů a Tomovi i přes veškerou snahu uniklo zaúpění. Rána nevypadala dobře.
„“Musíš k doktorovi!“ konstatovala rozhodně Andrea i když z pohledu na ránu jí nebylo dvakrát nejlíp.
„Jo…ten mě pošle do špitálu a já tam budu jen sedět a točit palcem, to určitě!“ ohradil se Tom. Jak ale pohlédl na krvavou ránu, zatočila se mu hlava a on omdlel.


„Ano… samozřejmě, jistě pane prezidente, ano postarám se o to….máte pravdu….ano, jeden z nejlepších na tomto okrsku….Ano, děkuji Vám…Nashledanou.“ Ukončila Anna Engelhardtová druhý den ráno svůj monolog se sluchátkem. Pomaličku ho uložila do vidlice a s rukama opřenýma o kraj stolu se zvedla z pohodlného křesla. Výraz její tváře napovídal, že poklidné ticho na její stanici bude velice záhy porušeno.
„KRANICHU!!“ rozlehl se její zvučný hlas po stanici jako prásknutí bičem. Tom se ve své kanceláři přikrčil jako by ho onen pomyslný bič zasáhl. Andrea se pomalu ale jistě začala víc a víc schovávat za monitor až ji vůbec nebylo vidět….

Tom v rychlosti odříkal veškeré modlitbičky co znal, pokřižoval se a odhodlal se zvednout zraky. Směrem k jeho kanceláři si to rázovala Engelhardtová…jak ji uviděl, až ho zamrazilo. Z očí jí šlehaly plameny, okolo nepokryté hlavy jí létaly její havraní vlasy…..čistý obraz Bohyně Pomsty.
„Jako ve fantasy….jen ještě nějakou chladnou zbraň a upnutou zbroj….“ Stihl si pomyslet Tom ale v zápětí ho polilo horko. Engelhardtová do něj zapíchla svůj vražedný kukuč.
„Kranichu….“ Zavrčela na něj vztekle.Tom nic neříkal. Věděl, že ať řekne cokoli, jeho nadřízená ho asi zabije. A když nezabije tak přizabije.
„Jak….Jak jste si to mohl dovolit!!“ Začala zesilovat hlas.
„Jak jste si mohl dovolit vloupat se do garáže Markuse Jensenna!!! Co si o sobě myslíte?? Že jste pán nad spravedlností??? Že můžete chodit kam se Vám zachce???“ křičela na něj a přestávala jen aby se nadechla.
„Co mám teď podle Vás dělat??? Policejní prezident vyžadoval Vaši okamžitou suspendaci a Vaše jediné štěstí jsou excelentní pracovní výsledky!!! Dalo mi to práci ho přesvědčit, tak doufám, že tohle se nebude opakovat!!!“ ukončila svůj vesměs monolog a teď už vlídněji se na Toma opět podívala.
Ten tam stál jako hromádka neštěstí…ale věděl, že si to zasloužil. Jako malé dítě, které provedlo lumpárnu a vědělo, že pokud to praskne, bude zle….a ono to prasklo.
„Já…nemám nic na svoji omluvu paní Engelhardtová….“ Omluvil se tiše se sklopenýma očima. Poprvé ji za dobu co je u Dálniční Policie řekl jinak než šéfová.
„Jedinou omluvou budiž mi to, že jsem to udělal pro přítele….pro Semira.Jsem si naprosto jistý, že on by udělal totéž pro mne….určitě. Nemohl jsem….nemohl jsem ho nechat ve štychu…“ dodával ke své omluvě a zvedl oči. Anna viděla že toho činu nelituje…..a chápala to. Semir a Tom…ti byli jako bratři.

„Je Vám jasné co to znamená??“ zeptala se po chvíli.
„Tom pokýval hlavou. „Vím….“
„Jestli uděláte zase něco podobného, ať už s jakýmikoliv úmysly, nebudu Vám moci pomoct.“ Upozornila ho.
„Díky…ne kvůli mně, ale kvůli Semirovi…“ poděkoval Tom. Jakmile Engelhardtová zmizela z dohledu a stanice se opět ponořila do ranního ticha, Tom se nad sebou zamyslel A došel k názoru, že by ve své vehemenci měl poněkud ubrat.

„Pane bože!! Kdy už tohle skončí??!“ vzkřikl Hotte ale téměř nikdo jej neslyšel. V ruchu, jež na stanici panoval se ztrácely veškeré pokusy o navázání řeči. Pořád chodil někdo sem a tam, dveře se netrhly a z klávesnic se začínalo kouřit. Tom a Dieter lítali po dálnici a zajišťovali úklid řetězové havárie o počtu okolo 50 aut. Nějaký šílenec tam totiž odpoutal sudy naplněné štěrkem a ty pak spadly z korby náklaďáku mezi jedoucí a nic netušící řidiče aut za ním. Výsledkem bylo šrotiště, za které by se oba policisté, jak Semir tak Tom, nemuseli vůbec stydět. Hotte se snažil v kartotéce podle popisů najít pachatele, Anna vyslýchala svědky a za pomoci Andrey která nejenže se občas musela soustředit na překlad některých nesrozumitelných výrazů a zapisování výpovědí do počítače, ale i zvedala neustále zvonící telefony.
„A pak tam bel nějaké rumec a já kukám, nahrocená jedna kára na druhý, no tak sem si řek, sakra co to je kerej magor tam co dělá za bordel no a než sem se stačel rozkukat, nějak sem to tam do něch našel….“ Vypravoval postarší prošedivělý pán a mával okolo sebe rukama jako větrný mlýn.
Andrea zapisovala až se jí z klávesnice kouřilo, když v tom zazvonil na jejím stole, ten den už asi po sté, telefon. Aniž by pravačkou přestala psát sáhla pro sluchátko a přidržela si ho pod pravým ramenem. Dálniční policie Schäferová.“ Ohlásila se a soustřeďovala se na srozumitelný překlad výpovědi.
„Paní Schäferovou prosím,…“ požádal mužský hlas ve sluchátku.
„Moment…“ poprosila osobu ve sluchátku. „…než se na výše jmenované komunikaci s číslem A5 zorientoval, vjel do výše jmenované nehody.“ Mumlala si pro sebe a rozmáchlým gestem ťukla do tečky.
!Ano??“ zeptala se znovu sluchátka, respektive muže na druhé straně drátu.
„Paní Schäferovou, prosím.“Požádal znova.
„U telefonu.“ Mávla Andrea na Engelhardtovou na znamení, že je momentálně zaneprázdněná.
„Paní Schäferová….Váš manžel, pan Gerkhan…..“ sdělil jí muž do sluchátka. Andrea na místě ztuhla a sluchátko jí málem vypadlo z ruky. Její vyděšený a zároveň ohromený výraz všichni přičítali stresu a spěchu jenž na stanici panoval. Teprve Engelhardtová si všimla že něco není v pořádku.
„Andreo…co se děje??“ zeptala se starostlivě. Poslední co potřebovala bylo, aby přišla o sekretářku.
„Šéfová…já….musím do nemocnice!!“ vyhrkla najednou.
„Teď ??“ podivila se Engelhardtová „…podívejte se kolik je tu práce! Teď vás bohužel pustit nemůžu.“ Oznámila jí nekompromisně.
„Šéfová prosím….Semir….“ začala prosit Andrea a předala jí informaci, kterou se sama před chvílí dozvěděla. Engelhardtová zvážněla…a okamžitě změnila stanovisko.
„Tak to rychle upalujte…“ povolila jí to s vážnou tváří.
Andrea vylétla ze stanice rychlostí, jež se rovnala první kosmické. Hned z auta volala Tomovi.
„Ahoj Tome Semir……“ a řekla mu totéž.
„Už jedu.“ Odpověděl Tom. Na nic se nevyptával…bylo to zbytečné. Nehoda se pomalu ale jistě stávala minulostí a Dieter to zvládal sám na jedničku. Tom tedy neváhal a nasedl do auta.
Cestou ho pronásledovala jediná myšlenka…..“Semir se probral!!!“
Tom měl chuť bouchnout šampaňské a v duchu byl neskutečně rád….jen musel dávat pozor, aby se v té radosti někde nevyboural, občas pustil volant s rukama ve vítězném gestu a to při rychlosti okolo 200 kilometrů v hodině nebyl zrovna nejlepší nápad. V této náladě smykem zastavil před nemocnicí.

I přes neustálý a nepříjemný charakteristický zápach nemocnice, se Tom hnal po chodbách jako nefalšované tornádo za občasných výskoků a rozjařených výkřiků, čímž si vysloužil dokonale znechucené pohledy a gesta nemocničních zaměstnanců i pacientů. Ničeho si nevšímal a hnal se vesele dál….do pokoje číslo 47.
„Nazdar ty stará vojno, jak ti je??“ vykřikl rozradovaně na Semira, jež ležel na nemocničním lůžku.Evidentně při vědomí…ale nebyl rád, že svoji ženu a svého parťáka rád vidí….
„Kdo jste?“ zeptal se nevraživě a mrsknul po něm pohledem.
Tom se zarazil a podíval se na Andreu, která seděla vedle postele.
„Co je s ním??“ zeptal se jí očima ale Andrea mu nebyla schopna odpovědět….
„Co tady děláte?? To je můj pokoj!!“ ozval se nespokojený Semir, kterému začala docházet trpělivost.
„Ty si na mě…nevzpomínáš??“ vydechl Tom, kterému začalo svítat. „Tak hele, tohle jsi zkoušel jednou, ne sice na mě ale na Jana….ale jak chceš. Budeme si hrát…“ zazubil se a postavil se do pozoru.
„Vrchní komisař dálniční policie Tom Kranich se hlásí svému týmovému partnerovi!!“ křikl na celý pokoj a zasalutoval jako na přehlídce.
Odměnou mu byl Semirův pohled který dával jasně najevo, že si myslí něco o docentu Chocholouškovi a svěrací kazajce….
„Nevím kdo jste Vy, pane, ani tato žena…ale důrazně Vás prosím, abyste se odebrali z mého pokoje, než zavolám sestru, aby Vám to vysvětlila lépe!“ Požádal je tónem někoho, koho nesmírně delší dobu obtěžují….
„T..T…Ty….ty si…si… ne…nevzpom…nevzpomínáš??“ vylezlo po chvíli z notně šokovaného Toma. S něčím takovým rozhodně nepočítal…..počáteční radost z toho, že Semir vidí a je při vědomí, velmi rychle vystřídal zmatek….Tomovi bylo jasné, že v této chvíli ze sebe udělal takového vola, jako už dlouho ne….hodně dlouho ne.
„Kdyby to alespoň nebylo v takovéto situaci!!“ zazoufal si v duchu a zmučeným pohledem se podíval na Andreu, která měla hlavu v dlaních.
Tom ji jemně pomohl ze židle a vyvedl ji na chodbu, kde ji posadil do tvrdého křesla.
Naproti si to k nim hnal pan doktor.
„Dobrý den, moc se omlouvám, ale byl jsem na sále…“ omluvil se a ukázal na chirurgický oblek, jež měl na sobě.
„Stephan Frank,“ představil se jim.

„Tom Kranich“ představil se tom stále v lehkém šoku.
„Vím, měl jsem u pana Gerkhana být s Vámi…totiž…má amnesii.“ Vysvětlil důvod své nepřítomnosti.
„Am…amnesii?“ vydechl Tom. To slovo mu znělo hrozivě….
Andrea zvedla uplakané oči a nechápavě se dívala na lékaře…
„Ano…bohužel…..dalo se to čekat, při takovém zranění, jako fraktura lebky je riziko amnesie tak….půl na půl…“ vysvětloval Frank.
„To, jak…jako…že…že si nic ne…nepamatuje??“ zeptala se vykolejená Andrea mezi vzlyky.
„Frank pokýval hlavou.“Bohužel….je to tak….“

„Kdy si vzpomene?!“ zeptal se útočně Tom,jehož impulsivní povaha se začala ozývat.
„To Vám nyní bohužel nedokážu říci…amnesie je velmi individuální věc….je tu i určitá možnost, že si nevzpomene vůbec..“ prohlásil s náznakem profesionální lítosti v hlase Frank.
To Tomovi jako odpověď moc nestačilo a k šoku ze stavu parťáka se přidal i vztek na doktora, jež jim není schopen říci nic bližšího. Musel se hodně ovládat, aby po něm okamžitě neskočil…ale výraz v obličeji už zakrýt nedokázal.
Stephan Frank to pochopil.
Naštěstí.
„A a..kdy ho pustíte??“ zeptala se náhle nečekaně Andrea, která ke zhroucení neměla daleko.
Tom přestal Franka měřit pohledem a oba se zadívali na uplakanou ženu.
„Za týden paní Schäferová, musíme udělat ještě nějaká vyšetření.“ Odpověděl pohotově Frank.
Náhle se ozvalo zapípání….
„Omluvte mě, prosím…“ omluvil se jim Frank a vstával z křesla. „potřebují mě na sále.“ Dodal na vysvětlenou a odcházel.
Tom si něco pro sebe zavrčel, ale dával si záležet, aby to Andrea nezaslechla. Ta byla sama se svým zoufalstvím, uzavřeným v sobě.
Tomovi bylo jasné, že „někdo“ bude muset Semirovi říci, jak se věci mají…..a při pohledu na Andreu mu bylo jasné, kdo to asi bude.
„Jen doufám, že na mě Semir nepoštve zřízence z blázince..“ pomyslel si v duchu Tom. „Ale na druhou stranu, Semir měl párkrát taky namále….cholerik jeden.“ Usmál se a odvážně vyšel.
Semir napůl seděl a napůl ležel na své posteli….a přes otevřené dveře vše slyšel…..přemýšlel.
„Semire?“ zeptal se opatrně Tom a nakoukl dovnitř.
Semir se vytrhl ze svých myšlenek a zadíval se na něj.
„Přejete si??“ zeptal se, teď už jiným tónem, než před chvílí.
„Eh…no…ahoj.“ Pozdravil ho Tom celý nesvůj. Semir ho se zájmem pozoroval. Započínající zmatek v hlavě, jež vznikl pouhým vyslechnutím rozhovoru, mu předkládal stále stejné a neodbytné otázky…..Proč? A kdo jsou?
Otázky, na které nedokázal odpovědět ale chtěl na ně odpovědi.
„Jmenuji se Tom Kranich, a jsem vrchní komisař dálniční policie se sídlem v Hürthu….kousek od Kolína.“ Představil se ale ptal se sám sebe jestli je to , vzhledem t předchozímu výstupu ještě nutné.
„Já…já jsem slyšel…..Vás i doktora.“ Odpověděl nesměle Semir a Toma si prohlížel.
„Kdo byla ta žena????“ zeptal se.
„Andrea…Andrea Schäferová…tvoje manželka a spolupracovnice.“ Odpověděl pohotově Tom.
„Manželka…..moje žena?“ podivil se Semir.
Tom si najednou uvědomil, jak je zvláštní, že mu Semir vyká….vzhledem k rokům, jež se znali, mu to přišlo až absurdně směšné…..
„A proč tu není??“ ptal se dál.
„Ona….je venku….mám ji zavolat??“ zakoktal se Tom.
„Kdybyste byl tak laskav….“ Požádal ho Semir…

Tom se zvedl a zamyšleně došel ven pro zdrcenou Andreu. Ta, s hlavou v dlaních si kladla otázku, proč tohle muselo potkat zrovna jejího muže…“Proč?? Proč to není někdo jiný??“ ptala se svého nitra a Toho nahoře stejně jako všichni, jež postihne podobná tragédie….
„Andreo??“ položil ji Tom opatrně ruku na rameno, aby ji nevyplašil.
Andrea na něj upřela své oči.
„Semir….Semir s tebou chce mluvit…“ oznámil jí.
Společně vešli do pokoje kde Semir z postele pozoroval hlavně Andreu. Tušil, že ta žena, jeho manželka, má oči uplakané asi proto, že ji něco rozesmutnilo…
„Ale co??“ zeptal se zmateně sám sebe a zmatek začal pomalu ale jistě opět vířit kolotoč otázek v jeho hlavě.
A stále ty samé…..
„Možná já…“ napadlo ho tak náhle jako když blesk sjede ze zamračené oblohy na zem.
„Ale co jsem provedl??“ Přišla další otázka….a další….
„Semire??“ Zeptala se tiše Andrea svého muže a váhal, jestli si má k němu sednout na postel.
Semir se probral ze zamyšlení…
„Vy….vy jste Andrea??Andrea Schäkerová??“ optal se Semir spíš pro jistotu.
„Ne..SchäFerová a ne SchäKerová….“ Opravila ho nejistě, zřejmě ze strachu, aby nezačal znovu vyvádět.
Chtěl se ještě na něco zeptat, když v tom do pokoje vešla zdravotní sestra, ta samá, která před měsícem sjela Toma za pokus o volání mobilním telefonem z nemocniční chodby. Ona zrzka s přísnýma očima skrytýma za ještě přísnějšími brýlemi přerušila jejich rozpačitou rozmluvu.
„Bohužel, musím Vás požádat, abyste odešli. Pan Gerkhan potřebuje hlavně klid.“ Dodala úsečně na vysvětlenou a krev se v Tomovi opět začala bouřit.
„Husa jedna….jenom by sekýrovala..!“zabručel si tiše pro sebe, když to nemohl říct nahlas.
„To už musíte jít??“ podivil se Semir hlasitě.Na jazyku ho pálilo tolik otázek…a odpovědi….ty neznal.
„Bohužel, Semire, bohužel…ale hned jak to půjde, zase přijdeme.A jak tě odsud propustí….pojedeš někam s námi.“ Mrknul na něho Tom, ale to už ho sestra začala, společně s Andreou, vystrkovat ze dveří na chodbu.
Co jim v tuto chvíli zbývalo…Tom nasedl do auta, naložil Andreu a rozjeli se tam, kde je oba očekávali už s napětím a možná trochu se strachem…..na stanici dálniční policie.

„Jak mu je?? Je v pořádku? Co říkal??“ sesypaly se na Toma a Andreu otázky jako vytrvalá palba u křížového výslechu.
Andrea nebyla schopna slova. Stále ještě rozdýchávala tu šílenou skutečnost, že jí její manžel vyká a že si na ni nevzpomíná….tak se teda musel slova, stejně jako v nemocnici, ujmout Tom.
„Je v pořádku…..ale..“ začal a všechny přítomné zamrazilo. Vyplnila se snad hrozba lékařů, že jejich kolega už nikdy neuvidí??
„Ale…on….si na nikoho nepamatuje..“ zlomil se mu hlas. Tohle bylo i na nervy dálničního policisty zocelené v mnoha krizových situací, ve kterých mohl přijít i o víc než o život, moc. Ta hořkost, napětí a vztek na neschopnost doktorů musel ven. Cítil jak ho to užírá zevnitř..ale východiska nebylo.
S vražedným výrazem se rozehnal proti proskleným dveřím, které nevydržely nápor jeho úderu a vysypaly se. Kolegové ho pozorovali velmi překvapenými výrazy….ani Anna se nezmohla na protest. Tom ještě zuřivě kopnul do kartotékové skříně která poskočila, ale spíš než jí to ublížilo jeho palci u nohy ,který se hlasitě ozval a uvažoval zda by si neměl okamžitě podat protest ke Štrasburskému soudu pro lidská práva.
Tom se zhroutil na svoji židli a rázně se otočil k ostatním přítomným zády.
Chtěl být sám….v tuhle chvíli zalitoval, že rozbil dveře…alespoň by v zádech necítil překvapené a zmatené pohledy ostatních….
V očích se mu objevily slzy.

Tereza Haarová vypověděla policii, jež ji kontaktovala vše, na co si jen ohledně své sestry Rachel vzpomněla…..
„A ještě něco, pane komisaři.“ Upozornila ho a vytáhla z kabelky několik fotek onoho pohledného snědého chlapce a její sestry.
„Tenhle muž má možná něco s mojí sestrou společného…nevím co, ale pravděpodobně s ní kdysi chodil….“ Sdělila mu a podala mu fotografie.
„Myslíte, že by mohl mít se zmizením Vaší sestry něco společného??“ zeptal se policista.
„Nevím…myslím že díky němu se moje sestra dostala na psychiatrii.“ Odpověděla rozhodně Tereza a v hlase ji zazněla zášť vůči onomu neznámému.
Tomu, který v tuto chvíli ani nevěděl, že nějaká Rachel existuje a existovala.

Šelma vylezla z úkrytu ven a větřila….cítila, že její kořist není daleko…cítila že dnes…dnes ji konečně dostihne….po tolika letech…..
Rachel zevnitř vlásenkou šťourala v klíčové dírce kumbálu uklízeček…..skrčená v této poloze zde trávila zbytek návštěvních hodin…..vlezla sem hned, jak sestra vyhodila toho muže a ženu od její kořisti…
Zámek konečně cvakl. Ve chvíli, kdy Rachel chtěla otevřít dveře, se ozvaly kroky…..šly po chodbě okolo jejího úkrytu….prošly okolo a Rachel si oddechla. Pomaloučku otevřela dveře a pohlédla do ztemnělé chodby…..letmo zahlédla bílý plášť ale jinak byl klid. Opatrně se vysoukala ven a tiše se plížila chodbou…..
„Ano!“ vykřikla málem nahlas, ale naštěstí pro ni své emoce stihla zkrotit….stála před pokojem číslo 47…..
Zevnitř se ozvaly kroky, které mířily k ní. Spěšně odběhla a skryla se do stínu za květinou, jež stála kousek ode dveří….
Dveře se otevřely a z nich vykoukl muž….
Malá postava vyšla pomalým krokem ke dveřím.
Malá postavička, kterou velmi dobře kdysi znala…..
Malá postavička, které přísahala pomstu.
Malá postavička Semira Gerkhana.

Rachel ho nehnutě pozorovala ze svého úkrytu…Semir vyšel ven ze dveří a namířil si to ke kuchyňce….
Pomalu vytáhla pistoli a tiše se přesvědčila, že je odjištěná.

Semir pomalu postupoval chodbou ale pořád měla takový neodbytný pocit, že ho někdo sleduje….jako by mu nějaký šestý smysl říkal, že se blíží nebezpečí…a možná…možná i smrt…..
„Bože, co mi to rozum dělá!!“ zasténal v duchu a zmatek se ještě znásobil…
Návštěva dvou cizích lidí v jeho pokoji, tvrdících že už se léta znají…
„Vždyť sem je viděl dneska poprvé! Nebo snad…..“ začal uvažovat nahlas a vytáhl klíček od kuchyňky.
Ruka mu ale najednou vypověděla poslušnost a klíčky mu spadly na zem.
„Ale no tak..“ domlouval jim a shýbl se.
Třeskl výstřel, jež se rozlehl ztichlou nemocniční chodbou a ještě dlouho se vracel se zlověstnou ozvěnou.
Ten pohyb mu zachránil život.
Kulka proletěla kousek nad jeho sehnutou hlavou….chtěl se podívat po útočníkovi, ale byl jako paralyzován….nedokázal se otočit, naopak…něco mu říkalo ať se skryje v kuchyňce….
Poslechl.
Chodbou se rozlehl vyděšený křik, který drásal nervy a uši….a další výstřel….
Křik ustal…..vyděšený Semir se krčil pod oknem….zvuk prudce otevřených dveří…nadávající mužský hlas…..a další výstřel.
Vyděšeně sebou trhl. Ve zdi vedle jeho hlavy zela díra, nepochybně od projektilu….s děsem v očích pohlédl na postavu, která se nad ním tyčila….
„Co….co mi chcete…? Vypravil a hlas mu strachy vynechával. Skrčil se ještě víc.
Postava neodpověděla…..Semir poznával křivky ženského těla…..byla to žena…..
Namířila na něj zbraň.
Semir se nedokázal ani pohnout…z chodby slyšel vyplašený křik a sem tam rozeznal i jednotlivá slova…
„Má tam rukojmí!!“
„Zavolejte policii!!“
„Rychle! Na operační sál!! Ještě žije….!“
Najednou cítil, jak se v něm cosi probouzí…..
„Stačí jen kopnout nohou….“ Uvědomil si a netušil, jak ho to napadlo…zmatek byl potlačen do pozadí a jeho mozek začal najednou klidně pracovat……
Ruka té ženy se mírně zatřásla….a Semir se chopil příležitosti.
Dva prudké švihy, jeden vedený na ruku, která držela zbraň a druhý těsně nad podlahou….
Žena vykřikla překvapením. Zbraň jí vypadla z ruky a ona se poroučela k zemi.
Semir náhle věděl, co má dělat…..úžasně rychle vyskočil na nohy a dal se na útěk….
„Alespoň malý náskok…“ prosil…ale nevěděl koho.
Třeskl výstřel a on se v běhu instinktivně přikrčil.
A další….těsně vedle něj do dveří….
„Teš zaplatíš za vše, co jsi mi udělal!!“ ozval se za ním šílený ženský hlas doprovázený hysterickým smíchem.
Z pistole vyšla další rána….. Arrow Arrow Arrow Idea Question

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Semir padl k zemi a odkulil se za roh chodby, alespoň zatím chráněný…
Ještě teď cítil, jak mu žár kulky která okolo něj prolétla opaluje tvář…..
„To ne…“ pomyslel si a rychle se své tváře dotkl. Byla na omak teplá, ale nezraněná…naštěstí.
Slyšel plíživé kroky které se přibližovaly stále blíž a blíž….
Uvědomoval si, že před chvílí ho zachránil zázrak…a když se podíval do směru své chodby…začal doufat v další….
Chodba po pár krocích končila dveřmi….velmi bytelnými. Semir jen doufal, že bude odemčeno…..
Tiše se doplazil ke dveřím a pokusil se je otevřít…..nic. Nepohnuly se ani o centimetr.
Začal s klikou lomcovat a panika se začala teprve teď plně projevovat….žádný klid, jen pravý, nefalšovaný strach…..strach o život.
Plíživé kroky se zastavily. Semir se se zrychleným dechem otočil a třeštil oči na roh, odkud měla ta žena přijít….poslouchal.
A náhle…..zaslechl zvuk.
Zvuk záchrany….Policejní sirénu.

Rachel zazmatkovala…..rozhlédla se okolo sebe a už slyšela jak po chodbě kdesi za ní dusají těžké kanady zásahové jednotky.
Jedny dveře v teď již liduprázdné chodbě byly otevřené….
Rachel jako kočka vyšplhala na římsu a pohlédla dolů….dvě patra a ještě něco…..
Její záchrana a prostředek k úniku…..
Náklaďák.

A zásahová jednotka našla jen otevřené okno…..

Semir stále nevěřil vlastnímu štěstí, které ho potkalo…..
Potřeboval se uklidnit, ale jeho mysl mu zase podsouvala další a další kvanta otázek….otázek na které neznal odpovědi a u kterých pochyboval, že se odpovědi někdy vůbec dozví….
„Co mu ta žena chtěla?? Proč na něj šla se zbraní?? Proč ho chtěla zabít??? Proč….“ Tahle otázka mu nedávala spát.
„Pane Gerkhane!!Pane Gerkhane, jste v pořádku??“ uslyšel vyděšený hlas zdravotní sestry která k němu spěchala s doktorem v patách. Semir stále napůl seděl, napůl ležel na zemi, kam upadl v zoufalé snaze utéci před…před jistou smrtí.
Semir se zmohl jen na slabé přikývnutí. Nebyl s to odpovědět…skelné oči naznačovaly že je v šoku….
Tep jeho srdce vystoupal do závratných výšin a dech byl také velmi rychlý…ale co bylo hlavní…
„ON ŽIJE!!“ uvědomil si o hodně později na pokoji.
Sedativum, jež měl nyní v krvi ale začalo působit…..a jemu ztěžkla víčka.
Spáneck ho opět uchvátil do své náruče a Semir byl alespoň prozatím ušetřen před svým nitrem a jeho otázkami.

…„Jste normální?! Vždyť ho mohla zabít!! To je to tu jak v holubníku??!“ křičel nějaký mužský hlas na chodbě a bylo vidět, že je dost naštvaný.
„Pane, prosím Vás, uklidněte se, Vašemu kolegovi se nic nestalo, jenom menší šok…právě je pod sedativ….“ Začal ho uklidňovat nějaký ženský hlas ale ten muž jí zase skočil do řeči.
„Pod sedativy??! A já měl dojem že už je pod prostěradlem v márnici!!! Víte co se mohlo stát??“ křičel.
Semir to celé slyšel jakoby z dálky…nevnímal ty hlasy a chtělo se mu spát….
„Musí tak křičet??“ přemýšlel, mezitím co se pomalu probíral. Vzpomínky se ihned vrátily..a snad ještě živější než předtím.
Otřásl se při představě svého těla na patologii s visačkou „Střelné zranění“…..
Dveře jeho pokoje se prudce rozlétly a dovnitř vniklo oslnivé světlo slunce. Semir si zaclonil rukou oči.
„A´T jsi kdo jsi zavři ty dveře nebo se neznám!!“ vykřikl na neznámou osobu která se rýsovala na světelném pozadí.
„Semire…to jsem já…“ klidnil ho nějaký matně povědomý hlas.
„Kdo já?? Tak zavřete ty dveře nebo ne??“ vyjel po příchozím znova Semir.
Konečně se dveře zavřely a Semir spatřil …„Jste normální?! Vždyť ho mohla zabít!! To je to tu jak v holubníku??!“ křičel nějaký mužský hlas na chodbě a bylo vidět, že je dost naštvaný.
„Pane, prosím Vás, uklidněte se, Vašemu kolegovi se nic nestalo, jenom menší šok…právě je pod sedativ….“ Začal ho uklidňovat nějaký ženský hlas ale ten muž jí zase skočil do řeči.
„Pod sedativy??! A já měl dojem že už je pod prostěradlem v márnici!!! Víte co se mohlo stát??“ křičel.
Semir to celé slyšel jakoby z dálky…nevnímal ty hlasy a chtělo se mu spát….
„Musí tak křičet??“ přemýšlel, mezitím co se pomalu probíral. Vzpomínky se ihned vrátily..a snad ještě živější než předtím.
Otřásl se při představě svého těla na patologii s visačkou „Střelné zranění“…..
Dveře jeho pokoje se prudce rozlétly a dovnitř vniklo oslnivé světlo slunce. Semir si zaclonil rukou oči.
„Ať jsi kdo jsi zavři ty dveře nebo se neznám!!“ vykřikl na neznámou osobu která se rýsovala na světelném pozadí.
„Semire…to jsem já…“ klidnil ho nějaký matně povědomý hlas.
„Kdo já?? Tak zavřete ty dveře nebo ne??“ vyjel po příchozím znova Semir.
Konečně se dveře zavřely a Semir spatřil muže, který se mu včera představil jako Tom.
"Co šílíš člověče....jsi v pořádku??" zeptal se ho naoko bodře ale bylo na něm až příliš vidět, že před chvílí se jeho jemný a tichý hlásek tak dunivě rozléhal po chodbách.
"Já...proč se ptáte??" zeptal se podezdřívavě. Měl k tomu ostatně důvod...
"Co když patří k té....ehm...co mě chtěla...." přemýšlel ale myšlenky se mu zadrhávaly.
Srdce mu ale říkalo že tento muž je důvěryhodný....nebo, prostě že ho nezradí.
"Jsi přece můj přítel..i když si to asi nepamatuješ...." sklopil pohled Tom.
"Já....kdo to včera byl?" vystřelila ze Semira otázka, aniž by nad ní nějak zvlášť přemýšlel.
"Ten včerejší incident?? Doufal jsem, že nám pomůžeš ty..." zalitoval Tom když se dozvěděl, že Semir neví kdo útočník byl.
"Nevšiml sis aspoň něčeho?? zeptal se s nadějí v hlase.
Semir svraštil čela....byla to žena....plavé vlasy....vysoká....a...nic..." zavrtěl havou. Nebyl si jistý, jestli je jeho dojem správný...ale v noci se mu zdálo, že na ní není něco v pořádku.
"Alespoň něco...." pokýval hlavou Tom. "Hele....aby se to neopakovalo...bude stát u tvých dveří vždychy nějaký policista...ab ses ho nelekl....a...ehm.....nechtěl ho vyhodit.." zacukaly mu koutky ve vzpomínce na včerejší Semirovo přivítání.
"Dobrá....děkuji Vám, pane Kranichu....a...musím se Vám za včerejšek ještě jednou omluvit.....a té dámě...teda..mojí ženě..také...." pronesl tiše Semir a díval se na svoji pokrývku.
Toma bodlo u srdce když v přítelově hlase zaslechl onen tón neznámosti....
"Tak se drž...brzo tě už pustí." rozloučil se s ním po chvíli mlčení.
"Mějte se...nashledanou...." odpověděl Semir se zpožděním, protože byl už zase ponořen do zmatených otázek svého nitra.

Rachel zuřila.
Šelma jež na svém lovu takhle zklamala by si podle pravidel přírody zasloužila smrt.....hladem.
V Rachelině šílené mysli se ale rodil další plán.....tentokrát surovější a ďábelštější než ten, jež se jí provést, díky pozornosti doktorů a pohotovosti policistů, nepodařilo.
Krev jí stékala po rukou...mezitím co utvářela své zvrácené umělecké dílo....návod na vymazání z povrchu světa muže jménem Semir Gerkhan.
Krev ji uklidňovala a ona ladila poslední detaily toho díla.....
"Pokud by mělo selhat tohle....pak už nic na světě není dokonalé." myslela si. vzala jednu ostrou šipku a namočila ji do krve, jež vytékala z jejích ran. Několik kapek ulpělo na hrotu.
Chvíli si je zálibně prohlížela ale pak se najednou otočila a s nenávistným výkřikem ji hodila to temnoty.Slabé zadrnčení ukázalo, že strefila svůj cíl.....
Dřevěnou stěnu se Semirovou fotografií nyní pocákanoupár kapkami krve a šipkou zabodnutou v jeho čele.

"...a kdy se mu paměť vrátí??" ptala se Andrea doktora Franka.
Seděli u něj v kanceláři....zítra měli Semira pustit.
"To se nedá říci, paní Schäferová. Amnesie je velmi individuální...možná zítra, možná za několik let...." odpověděl doktor profesionálně. Ani stopa po lítosti...jen ta stále stejná, strohá, profesionální maska, kterou nasazoval při běžném kontktu s pacienty.
"Za několik let..." opakovala Andrea a dívala se někam na stěnu za doktorovými zády.
"Je tu ale možnost, jak by se to dalo urychlit...." začal doktor.

„Jak?“ skočila mu do řeči neslušně Andrea. Budiž jí omluvou to, že pro svého manžela byla ochotna udělat cokoli.
„Kdybyste panu Gerkhanovi ukázala nějaké známé prostředí, situace, osoby…možná by si potom vzpomněl. Ale není to zaručeno.“ Dopověděl svoji myšlenku doktor.

To, že po nemocnici běhala šílená žena se zbraní, ohrožovala pacienty a lékaře, ještě ke všemu uprostřed noci a že potom policii utekla, to si tisk samozřejmě nenechal ujít….rozmázl to pěkně na přední stránce novin o dva dny později.A kdyby jenom tisk….i televize se tohoto tématu chopila s chutí.

„Před dvěma dny se na Kolínské fakultní nemocnici stal velmi nepříjemný incident. Nějaká žena, zřejmě mdlého rozumu se jakýmsi záhadným způsobem dostala dovnitř a ohrožovala pacienty zbraní….více informací Suzie Weberová.“ Ohlásila moderátorka večerních novin.

„Právě zde, v této nemocnici byli před dvěma dny pacienti vystaveni šílenému útoku zjevně duševně nemocné ženy.“ Hlásila horlivě reportérka Weberová.
„Přímo do ohrožení života s dostala jedna ze zdravotních sester Ignid Hochová…žena ji střelila do břicha ale jako zázrakem se jí podařilo přežít.
Chtěli jsme Vám s ní zprostředkovat rozhovor, ale bohužel není schopna povědět Vám, co se vlastně stalo….Ale jen nám se podařilo najít přímého svědka, na kterého byl původně útok namířen, pana Semira Gerkhana.“
Na obrazovce se objevil záběr na Semira jak se ke kameře otáčí zády a odchází ze záběru.
„Bohužel, nechce vydat svědectví o tom, co se v noci skutečně stalo.“ byla ukončena reportáž.

Tereza Haarová se na tyto zprávy právě dívala…při záběru na Semira se jí vybavil ten chlapec, který na fotografiích objímal její sestru….
„To je on!“ vykřikla hlasitě aniž si to uvědomila.“Třeba ví, kde se moje sestra skrývá…a zodpoví mi otázku co jí udělal že se pomátla….“ Pomyslela si.
„Hned zítra ráno se vypravím do nemocnice.“ Umínila si a jak řekla, tak taky dělala.

„Prosím Vás..pokoj pana Gerkhana???“ Zeptala se sestry v evidenci pacientů.
„Vy jste…“ zeptala se sestra naučeným tónem.
„Tereza Haarová….potřebovala bych si s ním promluvit…“ požádala ji.
„Jistě….pokoj 47.“ Odkázala ji sestra a Tereza se vydala na cestu hledání.
Jak zahlédla před pokojem 47 uniformovaného policistu zarazila se.
„Myslí si, že na něj zaútočí znova nebo co??“ pomyslela si a nenuceně šla dále.
„Kdo jste??“ Zastavil ji policista když chtěla otevřít dveře do pokoje.
„Tereza Haarová..“ odpověděla mu klidně.
„Co chcete panu Gerkhanovi?“ zpovídal ji policista.
„Potřebuji si s ním promluvit….“ Odtušila chladně.
„Vaši kabelku prosím.“ Požádal ji policista. Bez odporu mu ji vydala…..
„V pořádku.“ Potvrdil po zevrubné prohlídce nejen kabelky ale i samotné Terezy.
„Děkuji.“ Poděkovala spíš jen ze zdvořilosti a vešla dovnitř.

Ten muž z televize stál u okna a soustředěně venku něco pozoroval. Možná si ani nevšiml, malé, podsadité ženy, která právě vešla. Jasně modrýma očima přejížděla po pokoji a blonďaté vlasy jí spadaly na ramena.
„Pan Gerkhan?“ zeptala se nejistě.
Ten muž se otočil.
„Ano?“ zeptal se zdvořile a pohlédl na blondýnku, jež stála u dveří.
Tereza poznala toho muže z fotografie….už už chtěla vykřiknout“Co jste udělal mojí sestře!“ ale najednou na to neměla sílu…..jakoby ztratila řeč. Odzbrojil ji jeho zdvořile udivený výraz, oříškové oči shlížející na ni s údivem a celkové vzezření jeho postavy, i když oděné v nemocničním županu.
„Ano?“ zeptal se Ještě jednou.
„a….já…já jsem Tereza ….. Tereza Haarová.“ Vypravila ze sebe konečně.
„Těší mne, mé jméno už, jak vidím znáte, přestože nevím odkud….Stejně jako většina lidí, jež sem přišli.“ Usmál se na ni.
To ji odzbrojilo úplně a málem zapomněla, co vlastně chtěla.
„Já totiž…já nevím jak to říct….Vy mně vidíte poprvé v životě a já Vás taky…ale ….podívejte se prosím na tyto fotografie.“ Koktala a pak mu podala dvě fotografie.
Klidně si je vzal a prohlížel.
„Co s nimi má být??“ optal se po chvíli.
„Vy…vy se nepoznáváte??“ Jste to Vy….nebo ne?“ vyjekla překvapeně.
„Nevím, jestli jsem to já..každopádně ten hošík je mi podobný…ale kdo je ta žena??“ zeptal se.
„Vy….Vy si nic…nepamatujete??“ vydechla šokovaně.
„Už to tak vypadá….chodí sem tolik lidí a já ani nevím kdo jsou.“ Odpověděl a povzdychl si.
„Ta…žena..je moje sestra….chodila s Vámi….ale potom se něco stalo a ona se zbláznila. Zešílela…a můžete za to Vy!“ vykřikla rozhořčeně. Pocity které v sobě dusila vyrazily na povrch.
„To on může za momentální duševní stav mé sestry a ještě dělá, že si nic nepamatuje!“ létaly jí zuřivé myšlenky hlavou sem a tam.
„Ale já..opravdu nevím o co jde.“ Podivil se nahlas.
„Vy…Vy jeden podvodníku!! To jste muž?? To jste chlap?!! Předstírat že nic nevíte!!?Že se nestydíte!!“ rozkřikla se na něho.
Semira se to dotklo a rázem byl o po zdvořilosti.
„Vážená dámo, za prvé, nekřičte na mě. Za druhé, nic nepředstírám, opravdu nevím nic o Vaší sestře ani o nějakém vztahu a ničem jiném, a za třetí….“ Hrozivě zmlknul a nadech se. „opusťte prosím můj pokoj!“ dodal výhružně a ukázal na dveře.
„To Vám jen tak neprojde!!!!“ křičela na něj a třískla za sebou dveřmi. Semir k nim doběhl otevřel je a křikl za ní.
„Sbohem! Moc mě těšilo!“
V jeho hlasu byla notná dávka ironie.

„Stalo se něco pane??“ zeptal se ho policista který se právě vzpamatoval ze scény, jíž byl svědkem.
„Ne…vůbec nic…“ zabručel si pro sebe Semir.
Nebyl ochotný se s tímhle někomu svěřovat….

„Nazdar, jak se máš??“ zeptal se ho zvesela Tom, když společně s Andreou vešli do jeho pokoje. Semir už byl nachystaný do minuty vyrazit.
„Ale….ano…dobře…děkuji za optání..“ odpověděl Semir zamyšleně.
Tom vytušil podle přítelova tónu, že ho něco trápí….ale taky, že se s tím nechce svěřovat.
„Vezmeme tě teď někam, kde to určitě budeš znát…“ usmála se na něj Andrea a políbila ho na tvář.
„Kam??“ vytrhl se ze zamyšlení Semir a zvedl hlavu.
„Na policejní stanici.“ Odpověděl Tom a smál se.
„Ale…proč??“ nechápal Semir. „Vždyť…tam se vodí zločinci ne??“ ptal se jako malé dítě.
„Ale já nic neprovedl…doufám…jak jsem včera vyhodil tu ženu z pokoje…to přece nemůže být až takový zločin ne?? Ona mi tu začala nadávat a já...“ rozhodil zmateně rukama a teprve teď si uvědomil, že tohle si chtěl nechat pro sebe….stejně jako jednu věc kdysi……
Věc o které nikdo nevěděl....

„Neboj…nejdeš tam jako zločinec.“ Uklidňoval ho Tom, který se vzpamatovával z náhlého Semirova přiznání.
„Vímk že všechno ti teď musí znít hodně divně…ale..máš tam kolegy a přátele…“ vysvětloval mu Tom jako malému dítěti.
„Aha…“ přikývl Semir a vzpomněl si na okamžik, kdy poprvé Toma viděl…tady v pokoji.
…Vrchní komisař dálniční policie a tvůj týmový partner! oznámil mu tenkrát.
„Tak jo..“ souhlasil Semir a zvedl se k odchodu.

„Co si o sobě myslel…“ brblala Tereza nadávky celou cestu z nemocnice.
„Ublížil mé sestře a ještě si otvíral hubu!! No je tohle možný..“ mudrovala. Někdo za ní na ni zatroubil.
„Nojo, nojo,…..tak se hned neposmol!!“ vyjela na něj ale uhnula mu z cesty.
„Tmavě modré CLK s policejním majáčkem na střeše se okolo ní prohnalo jako tmavá čára.
„No jo…poldové….co od nich člověk může čekat…“ zabrblala ještě a sjely z dálnice.

„Tak pojď…oni tě tam neukousnou..“ smál se Tom když vystupovali z jeho auta. Právě sundával majáček ze střechy.
„Semir vylezl z auta. To, že seděl vzadu s ním ani nehlo….
Ocitl se před šedou budovou s nápisem Dálniční Policie.
Tom zamknul auto a s Andreou se vydali ke vchodu. Semir šel za nimi..ale pak se zastavil…
Hleděl na stříbrné BMW takřka umělecky zapasované v zelenobílém objetí mezi Tranzitem na jedné straně a Porsche na straně druhé….
„Kdo by tohle mohl udělat??“ přemýšlel a stále na něj hleděl.
„Dokázal bych to já??, A jak bych se dostal ven a dovnitř??“ honily se mu hlavou otázky.
Tom se tázavě podíval na Andreu a ta mu pohled s nadějí oplatila.
„Tak pojď už…“ houknul na něj Tom a otevřel dveře.
Semir jen zavrtěl hlavou a rychle se rozešel k nim.
Tom mu úslužně podržel dveře a vešel jako poslední.
Semir pomalu šel prázdnou chodbou….prohlížel si stěny, podlahu…vše okolo sebe.
Před sebou měl dveře…neváhal a vešel dovnitř poháněn zvědavostí.
Málem ho zpátky srazila ohlušivá vlna křiku.

Semir se vyděšeně rozhlížel okolo.
Do očí ho praštil obrovský transparent „Vítej zpět Semire!“ a seskupení všeho osazenstva dálniční policie.
Turek jen zamrkal a udělal jedinou věc, která ho v tu chvíli napadla…otočil se na podpadku a vyběhl ven. V půlce si to ale zase rozmyslel a pomalu se vracel zpátky. Obezřetně se téměř plížil…Tom si při pohledu na něj vybavil tolik situací…podle této chůze by Semira poznal mezi stovkou jiných.
Opatrně nakouknul za ty dveře a rychle hlavu schoval.
Dálniční policisté se museli hodně přemáhat, když viděli, jak se Semir chová…
Bariéru prolomila Engelhardtová.
„Vítejte zpět Semire.“ Usmála se na něj a šla k němu.
„Do…Dobrý den..“ koktal Semir a všem se vybavil skejťák jdoucí za svědka….ten taky hned zjihl jen jak šéfová promluvila.
Rozhlížel se okolo..podivně známě prostředí, jež nikdy neviděl.
„Jmenuji se Anna Engelhardtová, jsem velitelkou tohoto okrsku dálniční policie.“ Vysvětlila mu.
„Tohle je Horst Herdzberger.“ Představila mu nevysokého muže na kterém bylo vidět že asi rád papá. Stiskl Semirovu pravici a usmál se.
„Dieter Bonrath..“ pokračovala Engelhardtová…o dvě hlavy vyšší štíhlý muž mu stiskl pravačku a usmál se na něj.
A tak to šlo dál a dál. Semir si postupně podal ruku se všemi přítomnými a pozdravil se s nimi.
„A Toma Kranicha už také znáte.“ Ukázala Engelhardtová na onoho muže, který sem Semira přivezl.
Ostatní se pomalu ale jistě začali vracet ke své práci.
„Pojďte prosím do kanceláře.“ Požádala ho a ukázala na skleněné dveře před nimi.
Semir šel a Tom za ním. Andrea zaujala své obvyklé místo před monitorem počítače.

Semir se posadil do první volné židle…obrácen zády k ostatním prostorám stanice…aniž by věděl, že je to jeho místo….
Tom si s Engelhardtovou vyměnili pohledy..ale ani jeden nic neřekl. Tom si sedl na druhou stranu stolu, naproti Semirovi a Engelhardtová si k nim přitáhla židli z rohu.
„Semire, jak vám už tady Tom říkal, patříte k týmu dálniční policie.“ Dala se Engelhardtová do vysvětlování.
„Máte na starosti úsek dálnic A3,A4 a A7. Každý den se na dálnici objeví nějaký šílenec, který i kdyby třeba neúmyslně může způsobit vážnou nehodu. Vaším úkolem j postarat se, aby se to nestalo. A když k nehodě dojde….váš úkol je ji vyšetřit….“ Pokračovala když se z vysílačky ozvalo naléhavé hlášení.
„Cobra 4 volá Centrálu. Na dálnici A4 jede ozbrojený řidič v zeleném Opelu!! Žádáme nutně o posily!!! Kilometr 59!!!“
Tom se okamžitě zvedl a běžel ke dveřím..Semir okamžik přemýšlel a sečetl si dvě a dvě….vyskočil a chtěl běžet za ním…ale nějaká ruka ho chytila za rukáv.
„Ne Semire…tohle nechejte raději na Tomovi..“ požádala ho.
Prudce uvolnil ruku z jejího sevření.
„Jsme tým ne?? Když jde on, musím i já…“ odvětil a než Se Anna zmohla na protest, prolétl dveřmi ven.
Okolo něj se přehnalo Modré CLK. Semir se rozhlédl po parkovišti….a zahlédl odlesk na kapotě onoho BMW.
„Když to někdo dokázal, tak já určitě taky!“ řekl si a rozběhl se k němu.
Nijak ho nezajímalo, že nemá kudy tam vlézt….střešní okno bylo pootevřené a pro jeho malou postavu to bylo dílem okamžik, než se dostal dovnitř. Klíčky ležely na palubní desce….
Gumy na asfaltu hlasitě zaprotestovaly, když necitelně dupnul na plyn a ukázal parádní otočku. Pak už jen za oblaku kouře a odéru výfukových plynů zmizel.

Nějakým záhadným způsobem se dostal na A4…nevěděl jak, ale to ho tu chvíli nezajímalo.
Sešlápl plyn ještě víc k podlaze, když se z jeho vysílačky ozvalo.
„Cobra 4 centrále, pachatelé nám uprchli..pošlete prosím někoho na kilometr 63….“
„Už pro Vás jedou…přebrala to Cobra 11….“ Ozval se z vysílačky hlas Engelhardtové.

Semir ujížděl dál, když u škarpy uviděl pomačkaně vyhlížející policejní auto ze kterého stoupala bílá pára.
Jen se po něm ohlédl a dál si ho nevšímal.
Kličkoval na dálnici mezi auty a někteří řidiči na něj výhružně troubili, když je předjížděl zprava.
Náhle v mezeře mezi auty zahlédl odlesk modrého světla…zrychlil teda aby ho dohnal.
Modré CLK kličkovalo úplně stejně jako on a hnalo se za zeleným Opelem stůj co stůj.
Semir ještě zrychlil a CLK přejel.

Tom jen zahlédl stříbrnou šmouhu která okolo něj prosvištěla a předjela tak jeho i pachatele. Ve chvíli kdy zahlédl jeho značku, mu bylo vše jasné.
Zuřivě zvedl vysílaču:
“Šéfová!! Můžete mi laskavě vysvětlit, co tu Semir dělá??!“ vyjel na svoji nadřízenou.
„Tome…než jsem ho stihla zadržet, byl fuč…“ sdělila mu unaveně.
„Právě mě předjel asi tak dvoustovkou! Křikl, když se podíval na svůj tachometr, který vykazoval hodnotu 190.
„Tome já..“ začala šéfová ale nedořekla.
„Sakra!!“ zaklel Tom a sešlápl brzdu. Vysílačka mu spadla na podlahu.
„Tome??Tome!!“ křičela marně do té své Engelhardtová.

Semir předjel Opel a přemýšlel, jak ho zastavit…Vždyť sama velitelka mu řekla, že je to jeho práce!!!
Napadla ho jediná věc….
Kus poodjel, v nestřeženém okamžiku strhnul volant doleva a postavil se Opelu čelem..
„Prásk!“ ozvala se hlasitá rána když řidič nezvládl řízení a obě auta se srazila.
„Néééé!“ zařval Semir a zakryl si oči rukama.
Hlavou mu proběhl rychlý sled obrazů a zmatených zvuků….

zahlédl zelené Audi které se k němu výhružně řítilo…snažil se mu uhnout…naráželo do něj….pak zahlédl nějakou tvář v tom voze,ostrý zvuk, a pak jen oblohu…nádherně modrou….a o chvíli ozději vlastní krev na volantu…

„Krucinál!!Zbláznil se??!“ vykřikl zuřivě Tom když viděl manévr, který před ním BMW udělalo. Tak tak se stihl srážce vyhnout a těsně za ní smykem zabrzdil.
Nehleděl n to, že se z podlahy ozývá rozčilený hlas jeho nadřízené, on se rozběhl k BMW.
Přední část BMW byla na odpis. Airbag byl nafouknut ale..
„Semire!“ ozval se válečný pokřik Tomův.
Žádná odezva.
„Semire??“ začal se Tom strachovat, když ho nikde neviděl.
Doběhl až k vraku a nahlédl dovnitř.
Semir tam seděl s hlavou v dlaních….Tom mu položil ruku na rameno a cítil, jak se Semir chvěje.
„Semire…co…co se stalo??“ zeptal se tiše Tom a pomáhal mu ven.
Semir vzhlédl…tvář měl mokrou od slz.
„O…ona..do do..mě na..narážela…“ koktal Semir.
„Kdo Semire?“ ptal se Tom.
„Ta žena…..ta z nemocnice…“ pokračoval přerývaně a chvěl se jako list ve větru.
Tom byl v šoku..ale z jiného důvodu, než Semir…..jeho parťák si vybavil vzpomínku!!!
„Vzpomínáš si ještě na něco???“ naléhal na něj.“
Semir zavrtěl hlavou.
Ohlédl se za sebe a spatřil to, co kdysi bylo nablýskaným autem.
„Proboha…“vydechl když uviděl své dílo.
“Paní Engelhardtová mě asi zabije…“ pronesl naprosto zděšeně.
„Z toho si nic nedělej…“ usmál se Tom. „když bych ti řekl, kolik takvých jsi už rozbil…ani bys mi nevěřil…“ ujišťoval ho.
„Ale…“ protestoval stále se chvějící Semir.
„Pojď..pojedem. Kolegové to tu už zvládnou.“ Kývl za sebe kde bylo slyšet kvílivé zvuky policejních sirén.

„KRANICHU!!“ ozýval se z vysílačky čím dál jemnější hlásek.
„Semir je v pořádku, naštěstí.“ Vypálil na svoji šéfovou.
Ta jen zalapala po dechu.
„Je sice trochu mimo..ale po tom, co zažil se mu ani nedivím.“ Pokračoval neohroženě Tom.
„Co se vlastně stalo??“ zeptala se vyděšeně.
„Zastavil sám toho Opela!! Ale jak!! Postavil se mu čelem!! To by udělal jen šílenec!!!“ křičel Tom.
„Tome, prosím vás, uklidněte se….“ Klidnila ho Engelhardtová a oddechla si, že je Semir v pořádku. Nepřenesla by přes srdce, kdyby se mu něco stalo.
Tom zmlknul.

Semir stál kousek od něj s pohledem stále upřeným na sešrotované BMW…ale nemohl přeslechnout, co Tom křičí do vysílačky…..
Šok ho pomalu ale jistě opouštěl a teprve teď si začal uvědomovat co se vlastně stalo…

„Pojď..pojedem…“ pobídl ho nevesele Tom a otevřel mu dveře. Semir bez protestů vlezl dovnitř a opřel se hlavou o okno.
Přemýšlel…..stovky otázek mu vířily hlavou jako když zatřesete lahví, na jejímž dně je usazený jemný písek. S tím rozdílem, že tyhle se usadit nechtěly…
Semir cítil, jak ho přemáhá vyčerpání z vypětí a dalších dnešních zážitků.
Než projeli třemi křižovatkami, Semirovi klesla víčka a on usnul.

Když Tom uviděl, že jeho parťáka přemohl spánek, rozhodl se, že ho odveze rovnou domů.
Po chvíli jízdy rušené jen Semirovým pochrupováním dorazili před jejich společný domeček.
Tom nechtěl Semira budit…vzal ho opatrně do náruče a jako malé dítě ho nesl po schodech nahoru. V obýváku ho položil na pohovku a rozhlížel se po nějakém papíře a tužce.
Semir se jen převalil na druhý bok, něco ze spánku zamumlal ale spal dál.
Tom konečně našel, co hledal.
Doufal že krátký dopis objasní Semirovi kde právě je a jak se věci mají…Pro jistotu připsal ještě čísla na svůj mobil a přímo na stanici.
Než odešel, ohlédl se ještě po Semirovi. „Je naděje, že si někdy vzpomene??“ zamyslel se.
Pak už jen cvakly dveře a on odešel.

„Kde je Semir?“ zeptala se ho vyděšeně Andrea.
„Odvezl jsem ho domů….bylo toho na něj moc…usnul.“ Vysvětlil unaveně Tom a nejraději by v tu chvíli zaujal stejnou polohu jako Semir…polohu ležícího střelce.
„A je v pořádku?“ starala se.
„Jo….měl štěstí.“ Odpověděl mechanicky Tom.
„Tome, kde máte Semira??“ zeptala se překvapeně Engelhardtová, když dveřmi své kanceláře zahlédla Toma.
„Je doma….spí.“ vysvětloval podruhé.
Engelhardtová si oddychla.
„Co se vlastně stalo?“ chtěla vědět.
„Semir mě a toho Opela předjel….a snažil se ho zastavit…no…a jako absolutní šílenec se mu postavil čelem. Měl štěstí že na něj ten Ope nenajel…to by už…“ nedopověděl. Význam byl naprosto jasný….kdyby ten Opel najel Semirovi na přední sklo…Semir tu už vůbec nemusel být….
Tom přemýšlel.
Nevěděl,jestli má šéfové a Andree říct, co se stalo potom…ale rozhodl se.
„Pro něco to ale bylo dobré….“ Konstatoval po chvíli. „Semir si totiž vybavil jednu věc…a to, kdo to do něj vlastně narážel.“

Semir se ve spánku neklidně zavrtěl…možná se mu něco zdálo…
„Buch!“ rozlehl se dutý zvuk padajícího předmětu na zem.
Semir se probudil a jeho pohled se zavrtal do cizího stropu…vyděšeně otočil hlavu doprava a uviděl útlé nožky konferenčního stolku.
Rychle se zvednul ze země na kterou spadl když se na pohovce převalil.
„Jau!“ vykřikl, když jeho hlava tvrdě narazila do skla.
Na čele se mu začala rýsovat boule s pěkným červeným zářezem.
Teď už opatrněji se zvedl a posadil se na pohovku.
„Kde to…Kde to sem??“ ptal se sám sebe a snažil se rozpomenout.
Bolest v naražených zádech a v hlavě rušila jeho soustředění…
„Musím pryč…jsem tu sám v cizím bytě…to tomu Kranichovi nedaruju!!“ prskl a začal se zvedat.
Zrak mu padl na lístek na stole.

Milý Semire, Usnul jsi a já tě nechtěl budit…odvezl jsem tě k Tobě domů…do Tvého a Andreina domu. Neděs se, že jsi tam sám…Andrea přijde okolo osmé hodiny večer….

Semir se ohlédl na stěnu, kde visely hodiny.
Bylo půl třetí.
Vrátil se zpět k dopisu.

…Neodcházej prosím z domu, možná, že ta žena by se mohla vrátit….

Každopádně, dole najdeš číslo mého mobilu a číslo na stanici.

Tom Kranich

Semir dopis složil..a v tom se hlučně ozval jeho žaludek. Od rána nic nejedl a bylo to znát.Zamířil do kuchyně a otevřel ledničku.
Přívětivé světlo osvětlovalo její vnitřek ve kterém nebylo vůbec, ale vůbec nic…Andrea poslední měsíc jedla hlavně na stanici a domů chodila jen spát, pokud přišla.
Semir ledničku zavřel a začal pátrat po něčem k snědku…nic nenašel.
Rozhodl se neposlechnout rady Toma Kranicha a vyjít ven na ulici. Ve dveřích se zastavil a vrátil se ještě pro kus cihly, která ležela u vchodu. Hodil s ní na zem a vzal si jednu štěpinu. Na chodník před domem namaloval malé kolečko…

„Cože??“ vyjekly obě ženy naráz.
„Takže si vzpomněl?? Na všechny a na všechno??“ dožadovala se odpovědi rozradostněná Andrea.
„Ne…bohužel..“ krotil ji smutně Tom. „vzpomněl si, jak do něj naráželo to Audi…nic víc, nic míň…“

Andrea zapíchla pohled do země. V jednu chvíli už měla dojem, že to všechno skončilo…
„Ta žena z nemocnice do něj prý narážela….to kvůli ní se Semir vyboural…“ vysvětloval Tom.
„Chcete říct, že se Semira někdo pokouší zabít??“ ujišťovala se Engelhardtová i když věděla, co uslyší.
Tom mlčky přikývl.
„Okamžitě musí dostat policejní dohled! Kolegové ho budou hlídat ve dne v noci…a vás taky Andreo.“ Dodala směrem k sekretářce.
Ta jen smířlivě pokývala hlavou.
„Teď jen zbývá přijít na to kdo ho chce zabít…a..proč..“ povzdechla si šéfová nad situací, která se nevyvíjela tak, jak by si všichni přáli…

To ale ještě nikdo nevěděl, že Semir má v duši skryté černé místo….místo o kterém nikomu, ani své ženě neřekl….nikdy….
A to byla chyba.

Leželi spolu na posteli….ona měla hlavu na jeho hrudi a poslouchala jeho dech…
„Půjdeš do toho se mnou??“ zeptala se ho něžně.
„Ne Chel…víš jak se k tomu stavím…jsem kadetem na policejní škole…tam jsem se vždycky chtěl dostat…a nepromarním to jen tak pro nic za nic.“ Odpověděl jí tiše.
Rachel se zvedla na loktech.
„Zdrháš??“ sykla provokativně. V jejím hlase byl ale cítit i tón opovržení.
„Ne…“odpověděl možná až moc tvrdě. „ Chráním vlastní záda.“
„Zbabělče…to mě nemiluješ?“ vyjela na něj.
To byla rána pod pás.
Rachel moc dobře věděla, že Semir by pro ni udělal cokoliv….ale vykládala si to jinak.
Naprosto a bez výhrad cokoliv.
„Miluju tě…a proto s tebou do toho nejdu…“ vysvětlil jí.
„Cože?“ vydechla nevěřícně. Ani ne ta nad tím, že ji miluje, ale že proto s ní tu akci dělat nebude…
„Chel..já nechci abys skončila v lochu….pochop mě…miluju tě….“ Vysvětloval jí Semir.
Zvedla se z postele a zamířila do vedlejšího pokoje. Třísknutí dveří mluvilo za vše.
Semir pomalu přešel k nim a sedl si proti nim.
„Ale no tak…Chel….nenič si život…“ prosil ji Semir.
Žádná odpověď.
Semir čekal…..když se v pokoji ani po deseti minutách nic nehýbalo, dostal o Rachel strach.
„Rachel!! Jsi tam?? Jsi v pořádku??“ ptal se dveří a v jeho hlase byl patrný strach.
Místo odpovědi se prudce otevřely dveře.
„Jau!“ vykřikl Semir a chytil se za krvácející nos.
Jeden z jeho zubů mu dal sbohem.
Rachel s vítězoslavným úsměvem vyšla z pokoje jako královna a Semira sedícího na zemi si ani nevšimla.
„Chel….Rachel!!“ zahuhňal za ní Semir ale třísknutí venkovních dveří mu dalo odpověď.

Věděl kdy to chce provést…a byl odhodlán jí v tom zabránit,stejně jako ona to provést.
„Hele…Petere….vem za mě prosímtě službu u přístaviště??? Já vezmu tu tvoju…..u Banky….“ Požádal ho.
Peter věděl, že Semir o něco takového žádá jen ve vyjímečných situacích….a tak souhlasil.
„Jasně kámo…klidně…“ usmál se na něj.
„Dík moc kámo…“ poděkoval mu Semir.

Seděl ve služebním autě před bankou. Věděl, že Rachel už začala….musel jí v tom zabránit.
Prostě musel.
„Hlídkový vůz 3 60, pošlete prosím posily do Kolínské národní banky..právě zde probíhá loupež.“ Ohlásil do vysílačky.
„Dobrá 3 60 už vám někoho posíláme. Setrvejte prosím na svých místech!“ ozvalo se z vysílačky v odpověď.
Semir poslední větě nevěnoval absolutně žádnou pozornost.
Ujistil se, že má ve zbrani dostatek munice,vystoupil z auta a přešel ulici k bance.
Ve chvíli kdy vešel dovnitř, mu všechno bylo jasné. Akce započala.
Lidé leželi na zemi a někteří pozorovali Semira s nadějí…jeden z nich to nevydržel a zasmál se.
„Zachráněni!!“ proniklo mezi smíchem.
Rachel se otočila.
„Chel…prosímtě..nedělej to…“ žádal ji Semir.
„A co jako??“ utrhla se na něho posměvačně.
„Nekaž si život..když toho teď necháš, můžeš dostat maximálně dva a půl roku….“ Snažil se ji Semir přesvědčit a odvrátit od jejího úmyslu.
Ona ho neposlouchala. Strhla si masku a vytáhla zbraň.
„Chel…nedělej to…už takhle seš v průšvihu…vražda ti jen přitíží..“ varoval ji Semir a zvedl ruce na znamení, že zbraň sice má, ale bránit s nebude.
„Divím se, že se sem odvažuješ vlézt ty srabe!“ sykla na něj nenávistně. „Když máš na sobě tu..uniformu, tak seš king co??? Ale jak máš jít do akce tak seš podělanej až za ušima!“ syčela na něj zlostně.
„Chel…já…“ chtěl něco říct na svoji obhajobu…ale nebyla mu dána možnost.
„NEMLUV NA MĚ!!!“ vyjela po něm.
„Chci pro teb….“
„UŽ ANI SLOVO!!!! NEBO SE NEZNÁM!!“ vyšilovala.
„Chel…já…“
„MLČ!!“
„NE! POSLOUCHEJ MĚ!!!“ zařval na ni Semir. Rachel okamžitě ztichla ale oči prozrazovaly že ne na Semirův rozkaz.
„Prásk.“ Ozval se výstřel.
Semir jen zachroptěl, chytil se za břicho a snažil se zastavit proud krve, která mu tekla z rány.
„Chel..ne…“ zasténal když viděl Rachel, jak míří pistolí na jeho hlavu.
Další výstřel.
Semir nemohl uvěřit svému štěstí, když uviděl díru ve zdi vedle svého krku….
„Chel…“ zaúpěl.
Hlaveň zbraně teď opisovala malé kroužky.
„Copak??“ zeptala se ho nechutně sladce a odpudivě se usmála.
„Pře..přeruš to…ne..nemá to smysl…“ přesvědčoval ji přerývaně Semir a zkusil se posadit.
Kulka ho tentokrát lehce škrábla do pravé ruky.
„Semir s tváří zkřivenou bolestí se zvedl. Potácivým krokem se zastavil kousek od ní a zkrvavenou rukou ukázal na zbraň, jež se jí třásla v ruce.
„Chel…dej mi ji…nemá to cenu, budova je stejně obklíčená…“ pokusil se ji naposled přesvědčit Semir.
„NIKDY!“ vykřikla, hlaveň pistole demonstrativně namířila nad sebe a střelila do stropu. Prach a kousíčky omítky teď sedaly na její ramena a usazovaly se jí ve vlasech.

„Odhoďtě zbraně!!“ ozval se zvenčí velitelský hlas.
Rachel zazmatkovala….
„Stát!!!Jste obklíčena!!!“ křikl na ni velitel akce.
„Ty šmejde!!“ sykla na Semira napůl v bezvědomí ležícího u zdi a doběhla k němu.
Nevěřila, že si Semir zavolal posily…považovala to za blaf…

„ANI HNOUT! MÁM RUKOJMÍ!“ zařvala směrem k policistům stojícím venku.
Za zvuku tříštěného skla dovnitř pronikl granát se slzným plynem.
Semir jen zalapal po dechu a rukávem se snažil zakrýt si obličej…plyn ho však brzy přemohl.
Rachel vyběhla ven.
Poplašeně jako zvíře zahnané do rohu se rozhlédla.
Všude okolo ní byly policejní zátarasy a mířilo na ní snad dvacet odjištěných a plně funkčních zbraní, které drželi muži připravení zabíjet…
Vzdala se…něco se v ní zlomilo a ona tam najednou stála úplně klidně….
„Tak fajn, tohle ti vyšlo…ale neboj se…jednou si pro tebe přijdu!A to potom neutečeš….“ Vyslovila šeptanou výhrůžku adresovanou Semirovi.
Toho nesli v bezvědomí na nosítkách do sanitky….


Semir prozkoumával okolí jako předsunuté jednotky vojska. Na každé křižovatce si nezapomněl udělat někde nenápadnou značku, aby později nebloudil. V kapse u své bundy našel několik euro a tak zamířil do první restaurace kterou našel.
Usadil se ke stolu u okna a pozoroval ospalý ruch ulice….
„Opravdu tady bydlím??“ ptal se v duchu sám sebe. Začal pomalu rozebírat jednotlivé otázky, které ho pálily na jazyku a v duši.
„Co tu vlastně dělám??“
„Kdo je ten Tom Kranich??“
„Jak to, že mně všichni znají a já neznám nikoho??“
„Dáte si něco pane??“ zeptala se pohledná servírka která přišla nepozorovaně k Semirovu stolu.
„Eh…ano…jednu…kávu.“ Požádal ji Semir a opět se zadíval ven.
Kapky deště začaly stékat po okně a netrvalo dlouho a do mlžného oparu se zahalila celá ulice…
Semirovi se opět začaly klížit oči. Podepřel si hlavu rukou a usnul.
„Promiňte, pane…“ zaťukal mu někdo na rameno.
Semir se s trhnutím probudil a mžoural na tu samou servírku, která mu donesla kávu, nyní už dávno vychladlou.
„Pane…budeme zavírat…je půl osmé..“ sdělila mu servírka.
Semir zmateně pokýval hlavou a na stole nechal peníze za kávu. Při pohledu ven se mu ale nikam nechtělo.
Provazy deště bičovaly ulici a nebylo pomalu na krok vidět….značky, které si Semir udělal, byly už dávno smyty krutým lijátem.
Vystoupil tedy z ochrany vchodu do restaurace a na ramena mu dopadly těžké kapky deště. Schoulil se ještě víc do límce své bundy a po paměti se vydal k tomu, co Tom označil jako jeho domov.
Na ulice pomalu padala tma a pouliční osvětlení se začalo rozsvěcovat.

Nevěděl, jak dlouho bloudil, ale potom se mu vybavil sestříhaný živý plot vedoucí k jeho domu. Zahnul do jedné z uliček kde kandelábr „upravili“ nějací vandalové a přidal do kroku.
Náhle se před ním objevila vysoká postava s černou maskou na tváři, jakoby před ním ze země vyrostla.
Semir se zarazil a chvilku zíral na ten kolos co se před ním objevil…světla nějakého auta na okamžik osvítila překvapený výraz v jeho tváři…
„To budeš asi ty šmejde!“ zašeptal mužský hlas sotva slyšitelně.

Rachel…ta vše pozorovala z dostatečné vzdálenosti.
Viděla jak malá postavička dostala tvrdý zásah do čelisti a zapotácela se.

Semir si podvědomě sáhl na rty a na jazyku ucítil krev. Nechápavě se díval na toho muže, který se chystal k další ráně.
Tentokrát ale Semir uhnul. Útočník ale zareagoval rychleji, než Semir předpokládal a sehnutého ho zasáhl loket jeho do zad.
Malý policista neudržel rovnováhu a dopadl na zem, kde ho tvrdě znehybnilo útočníkovo koleno.
Policista se stulil do klubíčka před kopancem a zároveň se pokusil o ofenzívu. Ve chvíli,kdy nad ním útočník stál a připravoval se na další úder, švihl rychle nohou kousek nad chodníkem a podrazil mu tak nohy. Tak tak stačil uhnout aby se na něj ta hora masa nezřítila.
Mrštný pachatel na něj ale skočil a přišpendlil ho svojí vahou k zemi.
Semir se hlavou napřáhl a trefil ho doprostřed čela.
Sám ale zaúpěl, bolest mu znova projela boulí na čele.

Rachel se ve svém úkrytu nehorázně královsky bavila….po tomhle toužila celá léta…vychutnávala si ty okamžiky a přála si, aby to neskončilo.
Nikdy.

Útočníkovi se podařilo postavit se a zasypával teď Semira tvrdými kopanci. Ten se sotva stačil chabě bránit a celé tělo ho už bolelo…a náhle…
Zvuk motoru se blížil a nějaké auto zahnulo do jejich uličky.
Maskovanec se ohlédl, nechal Semira Semirem ,proskočil živým plotem a zmizel pod rouškou noci.
Semir se s námahou pohnul. Cítil, jak se tomu jeho svaly brání, ale musel je přesvědčit, aby se hnuly…stále do něj bušil déšť a kapky se odrážely od chodníku….

Rachel zpozorněla. Nějaká žena k němu přiběhla a snažila se ho postavit na nohy…odváděla ho pryč do jednoho z nedalekých domů. Šli pomalu, ale šli. Za pár chvil jí zmizeli z očí.

Rachel měla zase o čem přemýšlet, a v duchu začala snovat další plán.

Semir zasténal…nějaké ruce ho chytily za ramena a narovnaly ho..ale on cítil, jak se jeho svaly brání podobným pohybům. Necítil svoji krev, jak mu stéká v dešti z nosu přes bradu na bundu….čelist ho bolela od drtivého úderu který obdržel od toho útočníka… Hlavou mu začaly probíhat obrazy jako nesmírně zrychlený film….

Stál ve spoře osvětlené místnosti…před ním stálo velké auto..snad nákladní…
S někým se loučil…slyšel vlastní hlas, jak pronáší slova „Tak se měj…“
Měl plné ruce něčeho..vypadalo to jako igelitové sáčky.
Pak se zastavil a poslouchal. Něco mu přišlo divné…. Položil opatrně sáčky na podlahu a vytáhl zbraň…SVOJI zbraň. Pomalu a opatrně nahlédl za to auto…a pak mu pistole vylétla z ruky. Nějaký muž se na něj vrhl….
Kop namířil na Semirovu hlavu a úspěšně zasáhl…
Semir se však nedal a podrazil mu nohy…dvě propletená těla se zmítala na podlaze a zápasila o nadvládu…
Semirova pravice rozhodla. Strhl omráčenému masku z tváře a pohlédl na něj. Tmavovlasý muž s pronikavýma tmavýma očima a strništěm na tvářích ale omráčení jen předstíral…za okamžik se opět nadvláda dostala do jeho rukou a on svojí zbraní namířil na otřeseného Semira…


„Nééé..!“ vykřikl Semir a skryl obličej v dlaních.
„Semire….no tak, pojď…už jenom kousek!!“ popoháněl ho vystrašeně nějaký ženský hlas a nějaké ruce ho i proti jeho vůli táhly dál. Bušení kapek na jeho ramena ustalo, jak zašli pod střechu… Bliklo světlo a on v něm uviděl svoji ženu…Andreu Schäferovou.

„Panebože…“ vydechla šokovaně Andrea, když v hřejivém světle zářivky v kuchyni uviděla Semirův obličej. Na skráni mu začala nabíhat fialová modřina a krev tekoucí z rozbitého nosu a rozraženého rtu se na jeho obličeji mísila s vodou.Na židli seděl podivně přikrčeně…cítil, jak se mu břišní svaly bolestivě napínají při sebemenším pohybu…
Třásl se stejně, jako na chodbě v nemocnici po útoku té ženy…
A pak si uvědomil, že ví,je si jistý, že toho muže, kterého viděl v tom rychlém sledu obrazů, zná….ale …
„Odkud? Kdo to je? Proč na mě zaútočil??“
Tyto a další otázky sžíraly jeho nitro.
Otázky, které chtěly odpovědi…..jenom chtít ale nestačí….

„Ukaž..“ přerušila tok jeho myšlenek rázně Andrea a přiložila mu na tvář zmrzlý pytlík zeleniny z mrazáku. Semirem otřásla zima, ale nebránil se…seděl tam s apatickým pohledem a ani se nezmohl na protest, když mu Andrea začala ručníkem otírat obličej.
Jen občasné bolestivé zasyknutí rušilo hrobové ticho v kuchyni, když Andrea přejela ručníkem přes Semirova zranění.

Ona sama byla strachy bez sebe, i když to nedávala na sobě znát. Skutečnost, že na Semira zaútočili kousek od jejich domu byla sama o sobě absurdní…jenže to ještě nikdo nevěděl, že mají co do činění s ženou, jež je duševně nemocná…

Když se Semir konečně uložil ke spánku, Andrea po chvilce přemýšlení vytočila telefonní číslo své nadřízené.

Sluchátko tvrdošíjně pípalo a ona se podívala na hodiny…půl deváté…
Aparát nikdy nezvedal.
Přerušila tedy hovor a vytočila číslo na stanici.
„Dálniční policie Engelhardtová.“ Ozvalo se ve sluchátku po chvíli.
„Šéfová, tady Andrea…na Semira někdo zaútočil.“ Sdělila jí prostě, ale přesto z jejího hlasu byl slyšet strach.
„COŽE??!“ Vykřikla překvapeně Engelhardtová. „Kdy,kde,kdo??“ zasypávala Andreu otázkami.
„Já…já nevím….“ Koktala Andrea, které teprve teď pořádně došlo, co se stalo. „Ležel kousek od domu…někdo….já…já opravdu nevím…“ rozplakala se.
„Uklidněte se Andreo…“ snažila se ji uklidnit Anna. Mezitím mrkla na Toma, který špicoval uši aby mu něco neušlo.
Mlčky ukázala na dveře a nehlasně mu sdělila, co se stalo….o vážnosti situace Toma přesvědčil výraz šéfové, který měla v obličeji ve chvíli, kdy se to dozvěděla.
Tom na nic nečekal a rychlostí blesku vylétl ze služebny a za důkladného kvílení pneumatik na mokrém asfaltu zmizel.
„On tam ležel a já….“štkala Andrea do sluchátka.
„Andreo, to bude v pořádku…uklidněte se. Tom jede za vámi….bude vás hlídat…“ snažila se v Andree navodit pocit bezpečí Engelhardtová.
„Zamkněte se a nikomu neotvírejte!! I kdyby sliboval hory doly!!“ poučovala ji Engelhardtová jako malé dítě, které má doma poprvé zůstat samo.
„Dobře..“ špitla Andrea a položila sluchátko.
„Jako by těch starostí nebylo málo…“ povzdychla si šéfová v duchu a zároveň se začala o Semira opravdu bát.

Když Tom smykem zastavil modré CLK před malým rodinným domkem, Byla venku už pořádná tma. I přesto však v nedostatečném svitu pouliční lampy našel vchod a třikrát zaklepal.

Když Andrea uslyšela zaklepání, polilo ji horko. Na stolku měla připravenu Semirovu pistoli, kterou jí dala do úschovy Engelhardtová a kterou si nyní vzala na svoji obranu.
Pomalu se plížila ke dveřím a po cestě zápasila se zbraní samotnou.
Konečně se jí podařilé ji odjistit a nabít. Pomaloučku došla ke dveřím….
Podívala se ven kukátkem, ale rysy muže, nemohla ve tmě rozeznat.

„Ano??“ pípl něčí hlásek na druhé straně dveří. Tom se zarazil.
„Teda…že by se Semir nepochlubil a už měli doma malého caparta??“ usmál se vesele Tom své myšlence. „Nebo jsem si spletl dům…“ rozvíjel své myšlenkové pochody a poodstoupil od dveří. Nemohl to být omyl….Semir s Andreou bydleli tady.

„Tak kdo je tam??“ ptala se znovu s obavami Andrea a sevřela manželovu služební zbraň.

Tom stál ode dveří asi pět metrů a Andreu neslyšel.

Andrea přiložila ucho ke dveřím a naslouchala zvukům za nimi. „ Asi musí stát těsně za dveřmi…“ Pomyslela si a udělala první věc, která ji napadla. Prudce otevřela dveře a zbraň namířila přímo před sebe připravena zabíjet. Teprve až bolestivý výkřik ji přiměl k tomu, sklopit oči . U jejích nohou se válel na zemi Tom a nekoordinovaně se snažil postavit se a vzpamatovat z drtivé rány dveřmi, kterou obdržel jako prezent, do hlavy.
„Tome??“ zeptala se pro jistotu Andrea aniž na něj přestala mířit zbraní .
„Jo…“zahuhlal Tom a sbíral se ze země.
Andrea sklopila pistoli k zemi a společně zašli do domu.
„Jak mu je??“ zeptal se Tom na Semitův stav.
„Jak by bylo asi tobě, kdybys dostal pořádnou nakládačku??“ optala se ho trochu nakvašeně Andrea. Zlobila se na něj, protože se aspoň za těmi dveřmi mohl ozvat…a nemusel ji tak vylekat…
„Promiň..“ omluvil se Tom, kterému došlo, proč je Tón Andrey tak pichlavý.
„Ses taky mohl ozvat…“ zaznělo v odpověď.
„No jo…sem si myslel, že sem si spletl barák…nemáš prosímtě nůž??“ zeptal se.
„Nůž?? Na co proboha??“ vyjekla vyděšeně.
„Na bouli.“ Odpověděl kysele a očima ukázal na své čelo, na kterém začínala růst docela solidní boule.
Andrea si oddechla. Už začínala spatřovat duchy i tam kde nebyli…
Donesla tedy Tomovi pořádný kuchyňský zabiják, aby si tu bouli měl čím zatlačita sama si vyčerpaně sedla na pohovku.
„Měla by sis jít lehnout….“ Ozval se po chvíli Tom.
„Hm…to asi jo…“ zívla Andrea a pomalu se zvedla.
„Dobrou.“ Popřál jí Tom.
„Dobrou…a dík…“ poděkovala mu.
„Není zač…příště zase Semir pomůže mně..“ usmál se na ni.
Pokývala hlavou a vyšla za svým mužem po schodech do ložnice.

Tom přemáhal spánek…ale ten si nedal poroučet. K ránu mu pomalu začala padat hlava a on usnul….

Slyšel kroky….i když, spíš je tušil. Někdo se okolo něj pohyboval…pomalinku přesunul svoji ruku na zbraň, která byla položena vedle něho…
„Ale ale….“ Poznamenal ženský hlas a on vzápětí ucítil chladný kov na čele.
Po zádech mu přeběhl mráz.
„Co chcete??“ zeptal se ale v jeho hlase byla slyšet nejistota.
„Informaci..“ usmála se na něj žena krutě sladkm úsměvem. Věděl to,, i když měl oči stále zavřené…
„Jakou??“ zeptal se a otevřel oči. Žena využívala nedostatečného světla pro zastření svých rysů…v přítmí pableskovaly jen její oči. Tak podivně lesklé…
„Kdo je ta žena??“ zeptala se a sladký tón z jejího hlasu zmizel. Místo něj tam vstoupila nefalšovaná nenávist…
„Jaká žena??“ snažil se Tom získat trochu času a pokusil se zvednout z pohovky. Ale chladná zbraň ho se zlověstným cvaknutím zastavila.
„Jmenuje se Andrea.“ Odpověděl rezignovaně. Se zbraní mířící mu na čelo se neodvážil nic podniknout. Byla by to jistá smrt….
„A co je zač??“ ptala se ta žena dál a přešlápla z nohy na nohu.
„Manželka.“
„Čí?“
„Hádej…“ zasyčel na ni Tom, kterého to přestávalo bavit. Pokus o prudké vstanutí ze sedačky mu nevyšel….zbraň se akorát přesunula na jeho spánek.
Slyšel jak kohoutek tiše skřípá….pomalu se dostává do oné smrtící polohy….hlaveň ho studila na hlavě ale ruka, která ho držela okolo krku v kravatě mu nedávala absolutně žádnou naději….
„Prásk!“

Tomovo tělo sebou párkrát škublo….
Nad hlavou se mu rozsvítilo světlo…..
Slyšel nějaké kroky jak míří k němu….
Nějaký ženský hlas na něj mluvil….
Z úst mu vycházel hotový proud slov…zmatených a nedávajících žádný smysl….
Žena na něj mluvila…uklidňovala ho…
Měla blonďaté vlasy…
Svět se pod ním zhoupl a on ucítil prudkou bolest na spánku….
Nevnímal její hlas a stále opakoval „Ona je tady…“ ale ta žena ho stále uklidňovala….

Na obličeji ucítil vlhkost a zamrazilo ho.
Z oslnivého světla se nad ním vynořil důvěrně známý obličej….Andrey Schäferové.
„Klid…Tome…něco se ti zdálo…nebo,co je?? Co se stalo??“ ptala se ho značně znepokojeně.
Tomovi konečně došlo co se děje. Ležel pod konferenčním stolkem a jeho zbraň byla kousek od něj…sáhl si na spánek….ale nikde nic.
Rozhlédl se zmateně okolo…nad ním klečela Andrea, vedle ní byla prázdná sklenice vody a za ní…povědomá zbraň….ta, která na něj tuto noc již jednou mířila….
Ta Semirova.
„Co co…ona….zabila…“ koktal evidentně úplně vyjukaný Tom.
„Kdo zabil?? Jak??“ snažila se z něj Andrea vytáhnout nějaké informace.
„Ona…ta žena…zabila…mně??“ zeptal se s překvapeným výrazem.
„Ne…ty žiješ…zdálo se ti to Tome…“ uklidňovala ho nepřesvědčivě Andrea.
„Ale…asi jo…“ souhlasil s ní nakonec. Červík pochybností ale nepřestával hlodat.
Náhle zaslechl kroky….stejně jako Andrea ztuhl na místě a poslouchal.
Vycházely z ložnice…a scházely dolů po schodech.
Tom opatrně namířil a schodiště svoji zbraň a mezitím si stihl na hlavě vyrobit další bouli o konferák, který ho, stejně jako Semira srazil zpět k podlaze.
Čekali až se narušitel objeví….

Z napínavé situace je vyrušilo nesmírně unavené zívnutí Semirovo, který se málem skutálel ze schodů, jak byl unavený a ještě napůl spal.
Tom sklonil pistoli a vydal se k němu…..
Andrea stála na svém místě se „svojí“ zbraní spuštěnou volně podle těla.
„Tys nás teda vylekal…“ napomenul ho jemně Tom a mířil k němu.

Okno se pomaloučku a téměř neslyšně otevřelo a postava vklouzla dovnitř…

„Co…..uááá…..co se tady děje??“ zeptal se rozespale Semir za doprovodu hromového zívnutí.
„Nic…nic zvláštního…“ pokrčil Tom lhostejně rameny ve snaze ušetřit přítelovy nervy.

Tichý stín se přiblížil už téměř nadosah dlouhým plavým vlasům, spadajícím na ženskou šíji…

„Aha…a….proč jsem tady?? Ptal se vyjeveně.

„Hepčííík!!“ Kýchl hromově Tom.

Postava využila ten správný okamžik a chňapla po ženě, co stála před ní. Ruku jí položila na ústa a na spánek jí přitiskla chladnou zbraň a to vše bez zbytečného hluku…..

„Na zdraví…“ zamumlal Semir a lehnul si na schody Tomovi k nohám. Než Tom napočítal do pěti, už zase zařezával jako dřevo.
„Ach jo…“ povzdychnul si nad ležícím parťákem.

Andree bylo jasné, že jakýkoliv pokus o únik by se rovnal zpečetění jejího života…podřídila se tedy útočníkovi a vyčkávala….

„Andreo, pojď mi s ním pomoct…“ požádal ne zrovna nadšeně Andreu o pomoc a sám se pokusil hodit si Semira do náručí, což se mu podařilo.
To že mu Andrea ani neodpověděla, snad nezaregistroval, byl zaneprázdněn držením vlastní rovnováhy mezitím co se snažil otevřít dveře do ložnice, které Semir prozíravě zavřel.
„Řeknu ti ale, žes přibral kamaráde…a to víc než jenom trochu.“ Zaprotestoval nad Semirovou váhou, která nyní spočívala na jeho rukou, a která, podle něj byla nepřímo úměrná jeho výšce….
Položil parťáka jemně na postel a protáhl se. Hlasité lupnutí v zádech mu dalo za pravdu.
„Tak aby bylo jasno….“ Začal mluvit ke spícímu Semirovi „příště neseš ty mě….“ Oznámil mu z legrace. Otočil se, že půjde dolů, když uslyšel zvláštní zahuhlání…..

Zavrtěl hlavou v domnění, že se mu asi něco zdálo…a spánek najednou přemohl i jeho….

Měla jedinečnou možnost, ale nevyužila jí….měla rukojmí, ale nepustila jej. Měla možnost konečně uklidnit svoji mysl, ale neudělala to. Mohla to skončit čistě ale ne….chtěla si hrát….
Krutě hrát.

Připravená výbušnina čekala na aktivaci, nalepená na spodní část ozdobně vyřezávané židle, chloubu domácnosti muže, jehož kdysi milovala…
Bezvládná žena téměř visela ve svých poutech po dávce uspávacího prostředku, který měl pachatel kupodivu po ruce…..
A bomba tikala…..

S pocitem dobře odvedené práce zmizela stejně tiše a záhadně jako se objevila…..

Tik tak tik tak tik tak……tiché tikání časovače rozechvívalo netečný vzduch v místnosti.
Tom se pomalu probouzel z náhlého spánkového vítězství. Něco se mu nezdálo…ale stále nevěděl co…..
Domem se rozlehlo pronikavé pískání….
„Co to ksakru…..“ zahromoval a pak mu to došlo…už jednou tenhle zvuk slyšel….a moc dobře si pamatoval následky…..
Sprostá slova z něj vylétla jako vystřelená z praku. Věděl že mám minimum času…ale musí to stihnout. Tak lehce své přátele ned….
Zarazil se.
„Kde je Andrea??“ vyjekl zděšeně a v začínající panice.
„ANDREO!!“ zařval do onoho pískání a hodil si bez cavyků Semira na záda.
„ANDREO DĚLEJ!! PADEJ VEN!! JE TU BOMBA!!!!“ zařval aby si byl jist že ho opravdu slyšela.
Sám udělal to, co ho v té chvíli právě napadlo….otevřel si okno a pohlédl na jehličnany pod sebou.
Otázkou, zda to vyjde se vůbec nezajímal…..
Doufal, že Andrea už je venku……
Skočil. Stromy zbrzdily jejich pád za cenu notných škrábanců a Tom se Semirem na zádech přistáli na vlhké hlíně.
Semir se s vyjeknutím probudil a vyplašeně se díval okolo.
„C…co….“ Koktal ale Tom ho táhl co nejdále od domu nevšímaje si jeho hlasitých protestů.
Andreu nikde neviděl.
„Snad tam nezůstala…“ zděsil se nad tou myšlenkou a vrhl se zpět k domu.
Věděl, že pokud to nestihne, bude to to poslední, co v životě udělá. Ale pro Semira a jeho štěstí……už už se chtěl vrhnout ramenem proti dveřím, když ho tlaková vlna vyvolaná obrovskou detonací odmrštila do vzdálenosti několika metrů.
Poslední co viděl, bylo ubíhající nebe zbarvené krvavě červenou barvou a pak dopadl tvrdě na vydlážděný chodníček, kde ztratil vědomí…..
Vše zahalil nachový mrak prachu a skryl tak příšerný pohled na dům, který ještě před chvilkou na tomto místě stál….a plamenná krása proti černému nebi byla přímo strašlivou podívanou.

Semira detonace také odmrštila…ale v okamžiku, kdy k němu dorazila, byla už poněkud slabší…ale na to, aby ho stačila narazit na sloup pouličního osvětlení, na to měla síly dostatek. Ostrá bolest mu projela zády a jen tak tak že do kandelábru nevrazil i hlavou…
Byl zmatený…nechápal co se děje…
Pak si uvědomil nachový nádech oblohy, štiplavý pach pálícího se plastu a obrovský černý mrak, který se mu líně převaloval nad hlavou…. pak, konečně zvedl oči.
Šok z toho co viděl, mu nedovolil vyslovit jedinou hlásku ani se jakkoliv pohnout.
Nevěřícně zíral na torzo čehosi, v čem by se dům hledal jen velmi těžko….a stále tomu nemohl uvěřit.
„Tome…“ šeptl šokovaně po chvíli ale žádná odpověď se neozvala.
„Tome….“ Opakoval jako ve snách a na mysl se mu pozvolna dostával stísněný pocit….že ten, ke komu našel vztah, už není mezi živými…..ale část jeho mozku, tomu přestávala stále více vzdorovat…právě ta část, která ho vždycky uchovávala v dobré víře, že všechno dobře dopadne….ta teď selhala.

Mezi praskot ohně náhle pronikl úplně jiný zvuk…..zvuk, jenž mu už jednou přivezl naději…..sirény.
Brzdy hasičského auta zakvílely a černě odění „Pánové ohně“ vyskákali a započali téměř umělecký tanec, který fascinuje snad každého…a vzápětí se přiřítily i sanitky a policejní vozy….
Semir jen napůl seděl a napůl ležel u kandelábru a nepřítomně to všechno pozoroval…..
Necítil, že je mu zima…ani nic jiného….
Žádné pocity v hlavě neměl….až na jeden.
Ztratil přítele.

Z vozů vyskákali lékař a saniťáci a jako o překot se hnali k němu.
Byl jediná osoba, kterou mohli ve slabém osvětlení a světlometech sanitky vidět.
„Jste v pořádku?Je vám něco? Jak se cítíte??Není vám zima??“ zasypával ho lékař otázkami s takovou kadencí, že by to porazilo i vola.
„Já..já….ne já nevím..kde…kde je Tom??“ koktal zmateně Semir a snažil se ze sebe setřepat deku, kterou mu přes ramena hodil jeden ze saniťáků.
„Seďte…jste v šoku….“ Uklidňoval ho doktor a snažil se ho zadržet na místě.
„Pusťte mě!“ vykřikl na něj Semir a vytrhl se mu. Vyskočil na nohy a běžel do tmy.
Slzy mu kanuly po tvářích a téměř díky nim, neviděl na cestu, což se mu v příštím okamžiku vymstilo. Zakopl o terénní nerovnost a ladnou šipkou slétl na zem.Na těle u přibyly další šrámy a odřeniny.
Ležel tam, kde spadl bez sebemenší snahy vstát a tvář tiskl ke chladnému chodníku, na který stékaly jeho slzy po kapkách.
Jeden z posádky záchranky k němu doběhl a snažil se ho bezúspěšně přimět k pohybu…ale Semir nereagoval.
Nereagoval na nic.
Náhle zaslechl jakoby slabé zasténání…vycházející z živého plotu vedle něj.
Ten hlas mu zněl velice povědomě…..“Kde jen jsem ho…“ pomyslil si ale myšlenku nedokončil. Navzdory tomu, že ho nemocniční zřízenec držel, Navzdory šrámům a bolestivým odřeninám, navzdory předchozí naprosté apatii vystřelil nečekaně ze země a rychle vskočil do plotu. Další šrámy na sebe nenechaly dlouho čekat.
Ve stínu kam plameny hořícího domu nedosáhly svými světelnými paprsky vytušil ležící postavu. Znovu zasténal…už si byl naprosto jistý, že je to muž…nechtěl si ale dělat příliš velké naděje…..
Postava se pohnula a s viditelnou námahou se posadila…..
V tu chvíli si byl Semir naprosto jistý.
Jeho výkřik „Tome!!!?“ byl zčásti otázkou a z části konstatováním…ale drtivý podíl v něm měla bezmezná radost, která se do něj snad ani nehodila….s tím si ale autor nelámal příliš hlavu. Vydrápal se z živého plotu a skočil přímo na postavu, která se pomalu zvedala ze země a srazil ji zpět do plotu.
Větvičky zapraskaly a mnoho z nich ten nápor nevydrželo.
„Tome, Ty žiješ!!??“ Zeptal se Semir přetékající štěstím a objímal povaleného Toma jako dítě objímá svoji nejmilejší hračku.
„Já…já to věděl že…že ty..“ Semir nebyl schopen se vyjádřit.
Tom jenom zachrčel.
„Schhhrehrr zrrch chrrre!!!“ Vydralo se mu z úst.
„Cože??“ Zděsil se Semir nejhoršího a veškerá radost z něj vyprchala. „Tome…co ti je??“ Ptal se ho zděšeně a povolil objetí.
Tom do sebe nasál vzduch málem jako obří vysavač a pak vydechl.
„Málem jsi mě uškrtil….“ Usmál se na něj a také si notně oddychl když uviděl malou postavičku, která se ho ještě před malou chvilkou pokoušela samou radostí uškrtit.
„Jej…já nechtěl…omlouval se Semir a divoká radost z něj opět sálala jako teplo z ohně.
„Tome, já jsem tak rád…“ neodpustil si a znova ho obejmul a zaútočil tak opět na jeho dýchací ústrojí.
Tom se rozkašlal a malého Turka odstrčil. Ten upadl vedle něj do plotu.
„Vždyť ty mě samou radostí udusíš!!“ Vyčetl mu a mnul si hrdlo poznamenané stiskem přítele.
„Promiň…já..já nechtěl…“ omlouval se mu Semir a pomáhal mu na nohy.
„Dík..“ poděkoval Tom a vstal.
Zapraštění v jeho zádech byl příšerný zvuk.
„Ach jo..asi budu muset zajít k….“ Začal mudrovat a držel se za záda. Oči mu padly na mumraj okolo domu, na hasiče, kterým se stále nedařilo dostat požár pod kontrolu na zdravotníky pobíhající okolo a pomáhající lidem z okolních domů, které zranily letící zbytky domu a na pohřební auto….
„Pane Bože…“ vydechl zděšeně, když uviděl cínovou rakev na jejímž víku tančily zlověstné odlesky plamenů…..
Se skřípěním brzd a ječením policejní sirény kousek od nich smykem zastavilo auto z něhož takřka ještě za jízdy vyskočila Anna Engelhardtová a ne zrovna elegantním způsobem se rozběhla k nim.
„Co…Co se stalo?? Jste v pořádku?? Kde je Andrea?? Kdo to byl?? Tak mluvte!! Co je s vámi???“ Spustila na ně hotovou palbu otázek a s očima vytřeštěnýma hrůzou se dívala na zbytky hořícího torza domu.
Semir si otřel podrápané a odřené čelo, z něhož mu krev pramínkem tekla do očí a snažil se vstřebat tu haldu otázek, jež na něj byly právě vychrleny.
„Pane Gerkhane!! Tady jste!!!“ Ozval se za nimi úlevný výkřik lékaře, který ho měl ještě před chvilkou „v práci“ a kterému Semir tak nevybíravě utekl z pod rukou.
„Andrea…“Zamumlal Tom a z jeho tónu bylo jasně slyšet záchvěv strachu.
„Ona není….tady??“ Zeptal se nejistě a vyděšeně.
„Já…já ji nevi…NE!“ výkřik z něj vyšel naprosto nekontrolovaně a Semir se málem sesul k zemi.
„Ta..ta…rakev…“ koktal stále dokola a sotva se držel na nohou pozorován vyděšenými pohledy nadřízené a kolegy.
Co je Semire?? Co se děje??“ Vyptával se ho Starostlivě Tom, ale Semir jen opakoval to samé.
Po chvíli z něj vypadlo něco víc, ale mnohem šílenějšího a strašnějšího, než kdy oba policisté slyšeli.
„Ta rakev….Andrea…Andrea je….v ní.“

„COŽE??!“ vyjelo zaráz z části užasle a z části nevěřícně z obou komisařů.Tak absurdní zprávu neslyšeli už hodně dlouho…a tím neuvěřitelnější byla, že ji říkal právě Semir…
Ten však nebyl schopen dalších slov a skácel se v bezvědomí k zemi.

Když se opět probral, celé tělo ho pálilo a svaly se mu bolestně bránily proti každému pohybu. Namáhavě se posadil a otevřel oči. Překvapilo ho, že leží na stanici v Tomově kanceláři…..“Tedy…v MOJÍ a Tomově kanceláři.“ Opravil se v myšlenkách když přijal to, co mu Engelhardtová řekla.
Se zasténámím vstal a tak přivolal poněkud objemnějšího muže….a po chvilce se mu vybavilo i jeho jméno….Horst Herdzberger.
„Klid Semire….klid…to…to bude dobrý…“ snažil se na něj usmát, ale z očí mu tekly slzy jako hrachy.
„Horste..co…co se děje?? Stalo se něco??“ ptal se zmateně Semir a posadil se zpět na pohovku.
Hotte vydal podivný pištivý zvuk, ale to už k nim vešla šéfová a Tom.
„CO se DĚJE!!“ vyjel na ně hned, jak vstoupili do kanceláře.
Tom a Anna se na sebe podívali….
„..ne….“ ujelo Semirovi zděšeně.
Tom přikývl a v jeho tváři se cosi našponovalo.
„NE!“ zařval Semir a postavil se nehledě na bolest.
„Semire….uklidněte se…“ nepřesvědčivě ho klidnila Engelhardtová.
„Ona…ona nemůže…NESMÍ BÝT MRTVÁ!!“ zařval, rozehnal se rukou a smetl půl Tomova stolu na zem.
Tom k Semirovi přiskočil a objal ho. Tedy..spíš ho znehybnil natolik, aby si byl jist, že jejich společná kancelář neutrpí vady na kráse…
Semir se rozvzlykal a zabořil hlavu do Tomova ramene…
Tom ho pohladil po hlavě a sám taky přemáhal slzy.
„Aspoň….aspoň dlouho netrpěla….“ Popotáhl a objal Semira ještě víc.
Semir se nezmohl na nic jiného, než na vzlyknutí a ramena se mu otřásala pláčem….
Jak tam stáli v pevném objetí, byl na ně smutný pohled….obrázek, který musí do očí vehnat slzy i nejotrlejšímu….ale pouze jeden člověk se radoval z jejího odchodu.
Byla to Ona…její obžaloba, soudce i kat.
Rachel Haarová.

Příští dny se na stanici vznášely v mlžném oparu smutku a bolesti ze ztráty Andrey Schäferové-Gerkhanové.
Ihned po tragédii noviny zaplavily palcové titulky zpravující veřejnost o otřesném činu neznámého pachatele. Ty články byly jako sůl do ran celého kolínského okrsku dálniční policie…ale co jednou novináři napsali, toho se už nepustili. A zvlášť, když to bylo tak tučné sousto.
Semira na každém kroku pronásledovali neodbytní novináři a došlo to až tak daleko, že jej všude doprovázela ochranka, jako nějakou filmovou hvězdu.
Telefon mu stále zvonil a byl donucen jej odložit, a bolest ze ztráty byla příliš palčivá na to, aby na ni zapomněl.Jeho oděrky a modřiny se hojily ale jeho duše zůstávala stále zraněná, ale on nevěděl, jak ji má opět uzavřít…pokoušel se o to, ale bez úspěchu.
Stranil se okolí…ale ani to mu nepomohlo… stále ho pronásledovaly děsivé sny jak jeho dům mizí v pekle dravých plamenů…stále se opakovaly jako ve zpomaleném filmu a bylo to tím horší…
Stále se mu v hlavě přehrávaly chvíle, které s Andreou strávil, i když jich nebylo mnoho…alespoň ty, které si pamatoval.
Stále si lámal hlavu nad tím, jaké to asi muselo být pro ni….
Cítil nenávist k Té, která jej připravila o štěstí…k Té, která se i jeho pokusila zabít. A přemýšlel…
Až přišel s naprosto šokující prosbou…

Anna Engelhardtová právě vyjela na kohosi do sluchátka
„Ne! Takhle to opravdu nepůjde!! Ne…to ne!! Jak jsem řekla, Už žádní novináři!! NE!!“ as hlasitým třísknutím vrazila sluchátko zpět do vidlice.
Zakryla si rukama oči a setrvala v této poloze…Semir ji nerušil, tušil, že taky potřebuje čas, aby se z toho vzpamatovala…
Anna odtáhla ruce z obličeje a uviděla postavou sice malého, ale srdcem odvážného a obětavého tureckého policistu.
„Ano?“ Zeptala se zemdleným hlasem plným únavy.
„Víte šéfová…“ Začal nesměle Semir a sklopil pohled k zemi. Už přijal za své to, co mu celou dobu říkali a překonal potřebu říkat své nadřízené „paní Engelhardtová“…začlenil se opět do koloritu stanice, ze které ale před několika dny byla surově vytržena jedna její členka.
„Posaďte se...“ vybídla ho a ukázala na židli. Semir se bez řečí posadil a pohlédl Anně do jejích hnědých očí.
„Šéfová…prosím…mohl bych ji vidět??““ zeptal se tiše a očima visel své nadřízené na rtech.
Šéfovou ta prosba doslova šokovala. Šok byl tak velký, že ho stěží dokázala zakrýt…vůbec ji nenapadlo, že by taková situace mohla nastat.Ani v nejdivočejším snu by ji to nenapadlo…
Zvažovala možnost odmítnout, a byla téměř připravena už říci „ne“…ale pak uviděla ten strach, tu bezmocnost a naději v jeho očích…
Zavřela pevně oči, aby ho neviděla. Jeho „psí pohled“ jak se mu tady na stanici přezdívalo, ji opět dotlačil do kouta. Ale Semir to nedělal záměrně…tím si byla jistá…
„Dobrá…ale Semire… já…jen ti chci říct, že…když ji uvidíš, budou se ti poslední vzpomínky na ni stále vracet s tímto obrazem….“ Pokusila se ho ještě zlomit, ale bezvýsledně.
„Šéfová…prosím…chci ji ještě…naposledy…vidět…“ zašeptal.

Seděla se svém kutlochu, ve starém sešlém a evidentně dlouho nepoužívaném bytě…Oči jí zářily fanatickým štěstím, zvrácená radost ze smrti a bolesti druhých z ní přímo vyzařovala.
Její „soupeřka“ je pryč!!! A On…On konečně pochopí….pochopí její muka, a bude trpce litovat toho co jí udělal!!! Ano!
Skočila na starou rozvrzanou postel hned vedle dveří a rukou shodila podstatou část věcí na nočním stolku. Ale bylo jí to jedno…
Konečně…Konečně se přiblížila svému cíli!!

Kroky se tiše rozléhaly sterilní chodbou policejní pitevny. Dva muži a žena se náhle uprostřed zastavili a potichu prohodili pár slov s nějako bíle oděnou ženou a pokračovali i s í společně dál.
Žena v bílém jim otevřela dveře do obrovské ve tmě se utápějící místnosti, ze které byl cítit chlad zavrtávající se až do morku kostí a pach…ze kterého se mírně zvedal žaludek…jako by nepozorný kuchař nechal spálit jídlo na pánvi na škvarek.
Postupovali dále a světla se se zablikáním rozsvítila…
Na druhém konci místnosti něco leželo na stole…a čtveřice lidí se vydala směrem k němu.
Kroky se ozvěnou odrážely od zelených stěn a člověku, který nebyl na tento pohled zvyklý, by se jistě udělalo zle už jen z pohledu na pochromované pitevní stoly s všemožnými nástroji na stolečcích vedle nich.Pach byl stále intenzivnější a lidé v místnosti měli co dělat, aby přemohli nutkání vyvrátit obsah žaludku ven.
Přesto..přes to všechno pokračovali dále…a pak se náhle zastavili před jedním ze stolů, kde bylo cosi, co bylo přikryto bílou plachtou. Zápach zde byl nejsilnější a teď už nikdo nic nepředstíral. Naopak, všichni si s úlevou vzali od pitevní lékařky obličejové masky. Lékařka přistoupila ze strany ke stolu a sáhla na plachtu….

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Embarassed Oči všech se upíraly na zčernalou zkrouceninu velikosti dospělého člověka. Rysy na její tváři byly staženy do bolestivého úšklebku, do trpitelského výrazu, který ukazoval, jakou hrůzu asi musela prožít.Pahýly, které kdysi byly rukama byly zkrouceny do nepřirozeně křečovité polohy.
„Výbuch semtexu způsobil okamžitou smrt, oběť si zřejmě do poslední chvíle uvědomovala co se děje a snažila se utéci….výbuch zasáhl pánevní oblast, v důsledku toho se pánevní kost roztříštila, a následný oheň ihned sežehl dýchací cesty a způsobil tak rozsáhlé poškození plic. V důsledku nervového vypětí též srdeční arytmie a posléze infarkt myokardu...“ drmolila lékařka odborné názvy, zatímco Semir měl oči jenom pro torzo těla ležící před ním. Natáhl ruku, aby se jí dotkl, té ohořelé leskle mokvající kůže, aby ji mohl pohladit po sežehnuté holé hlavě, aby se mohl…rozloučit. Tom poznal co má v úmyslu a ruku mu zadržel. Semir se na něj zle podíval a umíněně vytrhl svoji ruku z jeho sevření….
Oči se mu zalily slzami. Stejně jako….
Náhle se mu vybavil další sled obrazů.
Andrea ležela v bílé rakvi oděna do nádherných bílých šatů…viděl ji přes jakýsi opar, který se vznášel ve vzduchu. Jediný reflektor osvětloval rozlehlou tmavou místnost.
Sloupec prachu se zvířil ve světle, když přicházel blíž.
Ale…on tam nebyl sám…někdo stál vedle něj, když bral svoji milovanou do náručí a slzy mu kanuly na její šaty…slyšel, jako pohybuje ústy a sám sebe přesvědčuje, že není mrtvá….
„Není…nesmí být…“ zašeptal do ticha pitevny a pokoušel se přesvědčit žaludek, aby se nebouřil. Anna s Tomem raději odvrátili pohled…ale neodešli.
Nemohli ho tu nechat samotného….
„Kap…“ ozval se náhle kovový zvuk když slza dopadla na kovový stůl.
„Kap…Kap kap…“
Z očí se mu koulely slzy jako hrachy a cinkaly o stůl.
Tohle…tohle byla poslední hudba…
Poslední hudba na rozloučenou s jeho milovanou…
Poslední symfonie provázející ji na onen svět…
Poslední věc, kterou jí mohl dát.
Svůj zármutek. Embarassed

„…a nechť ji Bůh přijme ve svém království. Amen“ pronesl farář příští den na pohřbu. Celá stanice se shromáždila na Kolínském ústředním hřbitově, aby se naposled rozloučili se svou dlouholetou kamarádkou, spolupracovnicí a schopnou sekretářkou. Jen pár lidí zadržovalo slzy,zatímco ostatním tekly proudem. Jejich úsilí ale zhatil jediný pohled na černě oděného Turka, stojícího u nešťastné rodiny…nechtěl nebo nemohl svůj zármutek skrývat. Poslední věc, co mu zbývala bylo hodit lopatku hlíny v symbolickém rozloučení na její rakev.
Salva Semirovi připadala jako jeho vlastní poprava….kus jeho osudu odchází…něco…něco co miloval, ačkoliv si to nepamatoval…
Konečně bylo po všem.
Hosté se pomalu rozcházeli.
Jedno srdce v sobě mělo hlubokou propast.
Jedno srdce přestalo tlouci.
Jeden život zhasl.
Nadobro.

„Já je zabiju!! Já je doopravdy zabiju!!“ zuřila Tereza Haarová a v ruce roztřesené vzteky svírala nějaký úředně vyhlížející dopis.
Praštila s ním do stolu a místností se rozlehla dutá rána.
„Vyhazov..!! Za to co sem pro ně dělala!! Za ty reportáže, co jsem….za to všechno, za tu snahu..a jediné….jediné co mi dají je VYHAZOV!!!“ vykřikla znechuceně a hlas jí přetékal zlostí.Rukou shodila vše, co právě leželo na stole a dopis vyhodila do koše. Rozhodným pohybem zaklapla víko a umíněně zašeptala.
„Máte co jste chtěli….a dobře vám tak!!!“

„Měli bychom najít novou sekretářku…nebo alespoň někoho, kdo umí psát na počítači.! Šeptla jednoho rána Anna Tomovi diskrétně do ucha a pohlédla na Hotteho, kterýs vyplazeným jazykem klepal do klávesnice rychlostí pět písmenek za minutu.
„Hmm..asi jo…“ přitakal nepřítomně Tom a hleděl na Semira sedící v jejich kanceláři, jak upírá zrak ven z okna.
„Potřebuju…potřebuju abyste promluvil se Semirem…mohl by to brát jako urážku Andreiny památky…“ Požádala ho.
„Jo…promluvím s ním….určitě to pochopí…“ přikývl Tom.
„Děkuju..“ zašeptala a spěšně odešla do kanceláře. Po cestě si nenápadně utírala z očí slzy…

Tom se ještě chvíli díval na nešťasného parťáka, dokud ho nevyrušil Hotte.
„Hele…Tome…prosímtě, kde je na klávesnici středník??“ zeptal se a horlivě klávesnici zkoumal.
„Každý má svůj způsob, jak se s tím vyrovnat…“ pomyslel si Tom a odvrátil od Semira zrak.
„Někdo skočí z okna, když něco ztratí, někdo z toho zešílí…a jiný…jiný zkoumá klávesnici.“ Usmál se v duchu pro sebe.
Chápal Horsta a věděl, že tohle mu prostě pomáhá….
„Jen bych rád věděl, co by pomohlo Semirovi..“ zamyslel se a jen tak mimochodem přešel k Hottovi a nezúčastněně stiskl příslušnou klávesu.
„Jo…díky moc…“ poděkoval Hotte a opět se zabral do svého „psaní“.

Jakmile Terezu přešel vztek, došlo jí, že si musí co nejrychleji najít práci…za pár dní by se totiž mohla ocitnout na dlažbě.
Každý den prohledávala noviny a zvlášť stránku s inzeráty, ale nic nenacházela. Nic z jejího novinářského oboru.
Ani její kontakty jí nepomohly….nic.
Byla ochotná vzít už takřka cokoliv, jen aby měla jistou střechu nad hlavou. A tu jí do oka padl jeden z inzerátů….

Práce sekretářky policie v okrsku Kolín – jih, výborné platové podmínky, požadované vzdělání: Angličtina,práce s počítačem,alespoň částečná znalost práce s databázemi a kartotékami.
Zn.potřebná…


No jasně!! Třeba se jí podaří dozvědět se něco o Rachel! Když ji nebyli schopni najít oni, Ona sama, si ji najde….s pomocí jejího vlastního centra a databáze….co na tom, že není hacker, aby se mohla nabourat do systému…teď ji tam přímo pozvali!!
To snad není ani náhoda…to je…osud!
Okamžitě čapla do ruky sluchátko a začala vytáčet číslo pod inzerátem.
„Dálniční policie, prosím??“ ozvalo se ze sluchátka.
„Dobrý den, tady Haarová….volám kvůli té nabídce práce…“
„Jistě…jméno a adresu prosím.“
„ Kölnstrasse 65 Kolín západ, jmenuji se Tereza Haarová.“
„Děkuji….mohla byste se prosím dostavit ve středu v 10:00 na pohovor??“
„Jistě…bude mi potěšením.“ V duchu si zavýskla radostí.
Pověsila sluchátko do vidlice a vyskočila radostí do vzduchu.
„A pak že je těžký sehnat si práci!!“ řekla si s radostí.

Ve středu bylo na stanici velmi rušno, což všichni přivítali…jednak menší nehoda na dálnici, na které měli z části..tedy…lví podíl Semir s Tomem, kteří stíhali pachatele jako pes utíkající uzené a další zničené auto se jim připsalo na jejich pomyslný účet.
Vrchní komisařce to ale evidentně nevadilo…když se oba vraceli zpátky na stanici se zkroušenými výrazy, uvědomila si, že ta malá příhoda, pokud se ovšem převrácený kamion se sardinkami dá nazvat malou příhodou, je oba jakoby vrhla do světa, před neštěstím….slyšela, jak se spolu smějí do vysílačky, jak si povídali…ale čím blíž byli stanici, tím rychleji se smích vytrácel…
„Nemůže na ni pořád zapomenout….“ Uvědomila si a rozhodla se jejich rutinu přejít mlčením.
Navíc, přišlo pět uchazeček o místo sekretářky…
Engelhardtová chtěla dostat Semira na tu dobu co nejdále od služebny, ale tohle jí udělalo škrt přes rozpočet.
Nu což…nezbylo jí než doufat, že to Semir pochopí….

„Tereza Haarová..“ ozvalo se z přilehlé místnosti. Plavovláska menší a trochu zavalitější postavy ale ve slušivém sáčku s kalhotami vešla se zdviženou hlavou do místnosti.
„Posaďte se prosím…“ pokynula jí žena sedící naproti ní a Tereza uposlechla.
Pak se dveře zavřely a skryly tak všem pohledům to, co se v místnosti dělo.

Semir se svým charakteristickým výrazem posledních dní vstoupil do dveří stanice v závěsu za Tomem a nemohl si nevšimnout řady žen, které tu stály a na něco zjevně čekaly.
Tomovi to okamžitě došlo…a doufal, že to Semir přejde mlčením…ten se na ženy sice podíval, ale dál dělal, jako by ho ani v nejmenším nezajímaly…..
Ale zevnitř ho začala propalovat jiskřička vzteku smíšeného s lítostí, která hrozila rozpoutáním pořádného výbuchu, kterými by na stanici přímo pověstný, ač se moc často nestávaly.
Tom okamžitě poznal, že hrozí výbuch a pokusil se Semirovy myšlenky odvést jinam.
„Myslíš…myslíš že šéfová bude hodně naštvaná??“ zeptal se ho s předstíranou starostlivostí.
„Co já vím..já ti říkal, ať ho předjedeš zleva…ale ne…tys ho musel vzít zprava..“ zabručel Semir.
„No…já ten náklaďák neviděl…“ přiznal barvu Tom.
„Hmm…tak si pořiď brejle.A doufej, že nejseš tak slepej jako Jan…“ oznámil mu řešení.
Tom na něj vytřeštil oči.
„Co….co jsi to řekl??“ zeptal se překvapeně.
„Že si máš pořídit brejle!!“ slabikoval mu hlasitěji.
„Ne..to sem nemyslel..to..to s tím Janem…“
„No…že byl slepej…“ pokrčil rameny Semir a absolutně ho nemalovalo odkud to ví.
„To…jak…jak to víš??“ žasl Tom.
„Co já vím…já ani nevim proč sem to řekl..“ zabrblal v evidentně velmi špatné náladě a položil hlavu na stůl.
Jiskřička v něm pomalu hasla….

Tereza si oddychla. Vyšla ze dveří a teď jí nezbylo nic jiného, než se posadit a čekat…
A čekat….
Když náhle zahlédla v jedné z kanceláří pohyb. Nedalo jí to a nakoukla dovnitř.
První obrázek, který viděla byla něčí záda v černé bundě. Naproti nim seděl vysoký muž který si ji modrýma očima překvapeně prohlížel.
„Přejete si??“ zeptal se vyjukaně.
„Já…promiňte…jsem tu na ten..konkurz…“ omluvila se a spěšně se chystala vycouvat z kanceláře.
Jenomže ta záda se náhle pohnula a otočily se k ní čelem.
Tereza Haarová hleděla do tváře malého tureckého komisaře, s nímž se už setkala.
Do tváře Semira Gerkhana.
„Vy??“ zeptal se překvapeně a vyvalil oči.
„Vy se znáte??“ přidal se se svým údivem i Tom.
„Ano.Tedy..“ přitakali oba zaráz a pohlédli na sebe. V jejich výrazu se něco změnilo.
:Co se stalo??“chtěl vědět Tom.
„Víš jak jsem ti říkal,“ soukal ze sebe stydlivě Semir „že jsem nějakou ženu vyhodil z nemocničního pokoje protože na mě křičela….tak…Tome…tohle je ona, Tereza Haarová.“ Představil ji Semir a postavil se.
Tom nedokázal skrýt úsměv, když viděl, ajk si ti dva hledí z očí do očí.
„co je zas k smíchu??“ vyjel na něj Semir.
„Nic nic…já jenom..že jsi našel někoho své výškové kategorie…“ usmíval se stále širším úsměvem Tom.
„Ha ha…moc vtipný…“ ušklíbl se Semir ale v hloubi duše ho to potěšilo…“Aspoň se na mě nebude dívat shora…“
„A..promiňte, tohle“ máchl rukou směrem k Tomovi „ tohle je můj partner Tom Kranich.“
„Těší mně.“ Usmál se na ni Tom, postavil se a podal jí ruku. Tereza podanou pravici přijala a stiskla.
„Proč jste nás poctila návštěvou??“ zeptal se zdvořile Tom.
„Přišla jsem na konkurz na novou sekretářku.“ Oznámila jim prostě.
Semirova tvář potemněla. „Tak proto je tu dneska tolik lidí…“ zavrčel si pro sebe.
Jiskřička v něm začala znovu doutnat,ale pak ho náhle zaplavil provinilý pocit…
„Nikdo nemůže za to, co se stalo….jenom…Ona…sestra té Terezy…“ uvědomil si a jiskřičku rychle zahasil.
Přesto ho to bolelo…že mu nikdo nic neřekl…nikdo nic.
Že si mysleli, že by to nezvládnul.
A to ho mrzelo nejvíc….

„A co jste dělala předtím??“ zajímal se Tom,když Tereze nabídl židli.
„Novinářku…ale…snižování stavů…“ rozhodila rukama v gestu, že se nedá nic dělat.
„Pane Gerkhane, jak se daří Vám??“ optala se zvesela, když si všimla, že celou dobu stále jenom mlčí.
„No..jde to…“ přikývl. Nehodlal se hned někomu cizímu svěřovat s tím, co ho potkalo. I když ho to stálo veškeré sebezapření.
„Tak..to je dobře…“ přikývla taky,ale dojmu, že před ní něco tají se zbavit nemohla.Ale rýpat se v jeho soukromí….to opravdu nechtěla. Vždyť s ním možná bude pracovat!
„Tak nic…já půjdu. Omlouvám, se, že jsem Vás vyrušila.“ Omluvila se zdvořile oběma komisařům a zvedla se k odchodu, když se chvíle ticha začala nepříjemně prohlubovat.
„Už Vás nebudu zdržovat od práce.“
„Mějte se pěkně a nashledanou.“ Rozloučil se s ní Tom a podal jí ruku, kterou na rozloučenou stiskla.
„Nashledanou.“ Rozloučil se i Semir, i když poněkud zamračeně.
Tereza vycouvala z místnosti.
PO chvíli Tom opět promluvil.
„Co se prosímtě stalo v nemocnici??“ zajímal se.
„Ale…přišla za mnou, ukázala mi nějaké fotky,na kterých byl chlap. Kterej je mi podobnej s nějakou…nějakou dívkou…a tvrdila že jsem to já a její sestra Rachel….“ Zabrblal Semir.
„A co?? Co tím sledovala??“ Vyzvídal Tom dál, Ale teď v jeho hlase nebyla jenom zvědavost.
„Co já vím..prý se její sestra zbláznila z toho, že jsem ji opustil….sakra, vždyť já si nepamatuj ani svou manželku!!“ vyskočil Semir rozhořčeně na nohy a zabouchl prosklené dveře až sklo zařinčelo.
Tomovi to okamžitě došlo.
:Semire…já..promiň..já to tak…nemyslel…“začal se omlouvat.
Semirovi do očí vstoupily slzy a Tom si naplno uvědomil, jak se asi musí cítit.
Nepamatovat si na nic a když se konečně trochu rozpomene, ztratí jednu ze svých životních opor.
A pak přijde žena, která mu řekne takovou informaci….
„Musí to být příšerné…“ pomyslel si Tom, když malého komisaře objal.
„To…to časem přebolí…věř mi Semire….“ Zašeptal mu do ucha a nechal přítele, ať se vypláče.
Ne nadarmo se říká, že slzy pomůžou zmírnit zármutek….vím to z vlastní zkušenosti.“ Pomyslel si Tom.

Radost Rachel pomalu hasla….ale jiskřičky stále přetrvávaly a nezhasínaly…
Vychutnávala si ten pohled stále znovu a znovu i když jej trošku kalila skutečnost, že si svůj triumf nemohla vychutnat až do konce…že jí ho brzký příjezd hlídky přerušil.
Ale hlavní účel byl splněn…a to bylo to důležité.
Rozběhla se starým bytem a zvysoka doskočila na rozvrzanou postel, která hlasitě zapraskala a zahrozila zřícením.
Rachel popadla z nočního stolku nějakou starou fotografii a potměšile se na ni zahleděla…
Prstem přejela po nose mladého Semira, který se na ni kdysi zářivě usmíval a do uší jí šeptal krásná slůvka….ona mu posílala vzdušné polibky a škádlila ho…
Bylo jim spolu tehdy dobře….
I když její poslední setkání s Ním bylo úplně jiné, vůbec jí to nevadilo. Tak, jak kdysi hladívala jeho tvář a laskala jeho fotografii jako nejcennější poklad, dnes, kdyby se jí dostal do rukou, bylo by opětovné setkání velice nepříjemné…pro Něj.
Ona pouze plnila příkazy, které si sama zadala…
Příkazy své šílené mysli…
Ona bude soudit jeho, až nadejde čas.
Ona a jenom Ona.
Ona, která odsoudila i Jeho manželku.
Jenom Ona.

„Vstávej služba volá!!“ křikl Tom ráno po Semirovi.
„Hmm…dej pokoj..ještě je noc….“ Zabručel emir něco nevlídně do polštáře a otočil se na druhý bok.
„Jestli to nebude tím, že máš zavřený oči!“ rozesmál se Tom a hodil po něm polštář.
„Semir se líně otočil do původní polohy a kus lůžkoviny, který mu před chvilkou přistál na obličeji poslepu hodil směrem, kde tušil vetřelce.
„Hele…víš jak bude šéfová řádit??“ zkusil Tom jinou strunku.
„Ne…asi tak, jako když přijdeš pozdě ty..“ zabručel v odpověď.
Sám se podivil, že si to Tom nechal tak lehce líbit. „no co…aspoň dá na chvilku pokoj..“ myslel si.
Velká chyba.
Odplata se blížila stále víc a víc…
„Kruc....co to je toto…co to..!! Zařval Semir a rázem byl na nohou, když na hlavě ucítil příšerný chlad.
Tom se sotva držel na kolenou, kam ho srazila vlna smíchu, která zachvátila jeho bránici a ztěžovala mu dýchání.
Ten pohled byl nezapomenutelný.
Semir stál uprostřed pokoje jen ve spodním prádle, z hlavy mu kapala voda jako vodníkovi a ten výraz…když byl Tom konečně sto zvednout z podlahy aspoň oči, skutálel se na ni smíchy ještě jednou…
Jenomže….
„Sakra!! Co to je??!“ obrátil se Tom po půl minutě jako mince, která spadla na hranu, když ho polila ledová sprcha.
Tentokrát se smál Semir.
„Seš normální??“ zařval na něj Tom.
„Já?? Já jo..“ chechtal se Semir výrazu svého přítele.
„O tom by se dalo polemizovat.“ Odpověděl mu zostra Tom, ale šplíchl na Semira druhou dávku.
Smíchy polomrtvý Semir nestihl uhnout jisté střele, ale nenechal se zahanbit…
PO chvíli urputného boje se obě zmáchané strany vydaly na doplnění munice.Bitva by ještě jistojistě pokračovala, nebýt Tomova mobilu, který začal zvonit.
Podle Tomova zkroušeného výrazu si Semir domyslel, kdo asi volá…
„Já vím šéfová..“ dostalo se mu po chvíli potvrzení domněnek „..ale máme tu…malou havárii.“ Hasil Tom problém dokud nenabyl obřích rozměrů.
„No…praskla nám tu….“ Podíval se na Semira očima prosil o pomoc. Semir pochopil a ukázal na kbelík, který měl stále v ruce. „…voda“
„Dobrá…jasně šéfová, za chvíli jsme tam!!“
Tom ulehčeně zavěsil.
„To bylo o fous….“ Oddechl si i Semir.
Dva vodníci se svorně vydali do koupelny zvelebit své zjevy, už tak vylepšené ranní vodní bitvou.
„Ale stejně…takys moh bejt trochu jemnej…“ durdil se naoko Semir, ale nebylo ho moc slyšet přes ručník, který měl omotaný okolo hlavy a kterým si sušil vlasy.
„Jo…to bys vstával až někdy okolo oběda…“ zabublal Tom do vody v dlaních.
„Ale stejně…“ chtěl to Semir rozebírat dál, bohužel pro něj, mu do toho To skočil.
„Žádné ale…ještě ses po ránu otužil, tak nevím na co si stěžuješ.“
„A není to jedno??“ zabručel Semir a sundal ručník z hlavy.
„No, tovse ti tu celou dobu snažím říct…“ usmál se na něj Tom.
Semir vyšel z koupelny s očima v sloup.

„Cos šéfové vlastně řekl??“ zajímal se o něco později Semir, když seděla v Tomově služebním Mercedesu.
„A není to jedno??“ odpověděl mu Tom otázkou.
„Hele, já su zvědavej od přírody…bohužel pro tebe…“ usmál se Semir.
„Já bych řekl bohužel pro tebe…“
„A proč pro mě?“
„No..pro slepičí kvoč!“
„Ha ha….“ Zasmál se nuceně Semir a zadíval se bočním okénkem ven…
„Prsk prsk…na kilometru prask dvacet jede prsk něj prsk šílene prask v protisk prsk…“ zaprskalo to neidentifikovatelně z vysílačky.
Semir po ní vystartoval jako rotvajler po uzeným.
„Hotte? Co se děje?? Opakuj to prosím.“ Zeptal se ho znepokojeně.
Z vysílačky se ozvala střelba.
„Se prsk…ozbroj prask en prsk antén prsk….“
„Hotte!! Co se děje??!“ nadskakoval Semir na sedadle.
„Prsk prask prssssk prs „odpověděla vysílačka. Poslední zvuk, který šel identifikovat byly výstřely.
A pak už ticho….

„Sakra, co tam vyvádějí??“ zabrblal naštvaně Tom,ale v jeho hlase byla slyšet i boava.
Semir hodil vysílačku zpátky, ale Tom ji sebral a ohlásil se.
„Kobra11 centrála, Hotte a Dieter mají problémy…na dvacátém kilometru, pachatel je ozbrojený jede v protisměru, přišli o vysílačku…jedeme tam a potřebujeme posily!!“ vychrlil kvapně a v příštím okamžiku přistála vysílačka na témže místě.
„Nechcu ti do řízení kecat…ale na tvém místě bych to otočil…“ podotkl Semir a ukázal na kilometrovník.
Tom prudce sešlápl brzdu a zaparkoval u krajnice.
„Moment….ale který „protisměr“ mají na mysli??“ zeptal se překvapeně.
„Jo…to nám nějak zapomněli říct….“ Pokrčil rameny Semir.
Za neidentifikovatelné nadávky praštil Tom do volantu a zamáčkl nešťastně klakson do volantu. Kontakt se sepnul a náhle měli o muziku postaráno.
„Pane bože!! Tohle je tedy začátek dne na ..“ zařval zlostně Tom ale místo sprosté nadávky uslyšel pouze Semirovo „Pssssssst!!!“
„Co je?? Nějaký nápad??“ zabručel a lámal si hlavu, jak pomoci kolegům v nesnázích.
„Co takhle zavolat na stanici, aby je zaměřili podle mobilu??“ navrhl Semir.
„To nepůjde…Hottte je v terénu a nikdy jiný to neumí..no, on to vlastně ani Hotte pořádně neumí…umě..“ nedořekl Tom a raději hned zmlknul.
„To není řešení…nikdo se v tom nevyzná..“ shrnul to a maskoval svůj přežblept.
Semir si ničeho nevšiml, nebo to alespoň předstíral.
„A ví někdo, kam jeli??“ zeptal se po pár minutkách znovu.
„Těžko říct…“ pokrčil rameny Tom a s urputným výrazem se snažil přimět klakson, aby konečně přestal vyluzovat ty, lidskému uchu velice nepříjemné, troubivé zvuky.
Pár dalších minut bylo ticho rušené pouze troubením auta. Volant se tvrdošíjně bránil a Semir musel použít mírného násilí, aby Tomovi zabránil ho doslova utrhnout.
Řidiči projíždějící okolo si klepali na čelo a jasně dávali najevo, co si o stojícím policejním autě myslí.
„Vypadá to, že jme jim právě dali podnět k sestavení novýho policajtskýho vtipu.“ Zabručel Tom a stále si lámal hlavu.
„Víš co dělají policajti když na A1 stojí u krajnice a pořád houkají?? Chytají zloděje…ha ha..“
Další chvíle ticha…..
„Hvízd!!“
Tmavá šmouha jim prolétla okolo okénka a zamířila si to rovnou do protisměru.
A bylo okamžitě jasno.
Majáček se v mžiku octl na střeše, kola zakvílely, protočily se na asfaltu, motor zařval vyhnán do nejvyšších otáček a modrý Mercedes za vytrvalého troubení vyrazil vpřed a zanechal po sobě pouze zápach spálené gumy.
Tom za volantem měl co dělat, aby neztratil prchající Volvo z očí a stihnul se včas vyhnout provozu na dálnici, který touto dobou poměrně zhoustl. Krajnice jim jako vždy posloužila jako ideální dráha pro zrychlení a předjíždění bez rizika, že by se s někým čelně srazili.
„Cos to říkal??“zařval Semir ve snaze přehlušit motor a klakson zároveň „Že když policajti troubí že chytají zloděje?? Mně se to zdá celkem logické…my nemáme sirénu…takže klakson je taková docela dobrá náhrada…“ zasmál se.
Tom se ale musel soustředit na řízení.
Náhle se z tmavého Volva vysunula hlaveň samopalu a pokropila kapotu a asfalt před Mercedesem hrstkou kulek. Tom se Semirem se instinktivně přikrčili a na předním skle se objevily tři průstřely.
Semir se okamžitě natáhl pro Tomovu služební pistoli a nevšímaje si jeho užaslých z části i zlostných výkřiků opětoval palbu.
Řidič Volva měl štěstí, odnesl to pouze zadní nárazník, ale pokud si dotyčný myslel, že tím jeho trable skončily, šeredně se mýlil…
Tomovi se podařilo dojet na jeho úroveň a chystal se, že jej přišpendlí na svodidla…jenomže Semir mu zkřížil plány.
Prudce otevřel dveře na své straně a jedno z projíždějících aut se jim postaralo o likvidaci.
Na Tomův vzteklý výkřik „Zešílels nebo co??!!“ nereagoval a odepjal si pás.
Tom věděl, že pustit volant by byla sebevražda a tak mohl pouze přihlížet tomu, co se Semir přichystal udělat v následujících minutách….

Řidič Volva málem pustil volant, když uslyšel dutou ránu na střechu. Bezmyšlenkovitě namířil pistoli na střechu a začal pálit…
Semir si klekl na střechu, ale poryv větru jej málem shodil pod smrtící kola ostatních aut. Tak tak se mu podařilo udržet se nahoře…a to mu zachránilo život.
Viděl, jak se ve střeše otvírají malé stříbrné dírky a okamžitě si uvědomil, co se děje. Zalitoval, že Tomovu pistoli nechal v autě, ale v zápětí si uvědomil, že jinak by se sem nikdy nedostal.
Řidič si byl jistý, že nezvaného návštěvníka setřásl, ale šeredně se mýlil….už podruhé.
Ve chvíli, kdy se mu před nosem vynořil námahou stažený snědý obličej, málem nezvládl řízení a najel do protijedoucího náklaďáku.
Semirovi zatnulo, ale přemohl nutkání odskočit pryč.
Řidič byl tak vyjevený policistovou odvahou, že se zmohl pouze na vykulený pohled a nechápavě otevřená ústa. To Semirovi stačilo.
Naznačil mu, aby zastavil.
V poslední chvíli si uvědomil, co to s ním asi udělá, když řidič sešlápne prudce brzdu…
Tom jel se svým autem na stejné úrovni.
Zděšeně pozoroval vzdušnou akrobacii svého parťáka a v duchu se modlil, aby to ve zdraví přežil…
Když viděl, jak Semir cvičí s prchajícím řidičem, oddechl si.
Ale ne nadlouho…
Stejně jako Semirovi, i jemu došlo, že Semir nekontrolovatelně odlítne ze střechy a přistane nějakému autu na masce, když bude nejlíp..a když ne, skončí pod koly nějakého náklaďáku.
Pokusil se najet ještě blíže, ale sám měl co dělat, aby se členě nesrazil s nervózním protijedoucím Renaultem.

Ve chvíli, kdy noha řidiče Volva prudce dopadla na brzdu Semir skočil…
Řidič Volva si zavýskl. Viděl malé tělo, jak letí bezmocně vzduchem a těsně se vyhnulo troubícímu náklaďáku. Potom mu tirák zakryl výhled a on nic neviděl….

Tom zděšeně vykřikl, Když Semir proletěl okolo jeho předního skla a těsně ho minula maska náklaďáku, který troubením naznačoval, že větší prostě bere. Semir přelétl svodidla na Tomově straně a skutálel se z travnatého svahu dolů pod dálnici.
Tom prudce sešlápl brzdu a Mercedes dostal smyk a začal na dálnici točit ukázkové hodiny. Naneštěstí, jedno z protijedoucích aut do něj narazilo a vymrštilo ho do vzduchu… Se strachem v očích a zděšeným výkřikem prolétl Tom a jeho věrný, ale přece jenom už dosti poznamenaný Mercedes vzduchem a s třeskotem jako zázrakem dopadl na kola.Chopil se pistole, kterou mu Semir odebral a pak nechal na sedadle spolujezdce a vyprázdnil zbytek zásobníku ve snaze zastavit šíleného řidiče do kol Volva.
Štěstí stálo opět při něm. Levá zadní pneumatika se rozletěla na kusy a Volvy vylétlo přes levá svodidla ze silnice na prudký svah. Volvo uválelo pár sudů a značně pošramocené skončilo na střeše. Jeho kola se líně protáčela….

Tom sešlápl brzdu až k podlaze a bezpečnostní pásy v autě měly co dělat, aby udržely jeho tělo, které se setrvačností dralo kupředu. Mercedes zakvílel, když ho jeho majitel donutil co nejrychleji zastavit a n jeho trajektorii to bylo znát. Pneumatiky páchly jako kdyby je někdo zapálil a čtyři gumové čáry na asfaltu vypovídaly za vše.
Nezdržoval se čekáním na úplné zastavení auta, vyskočil téměř ještě za jízdy a jako gepard doslova skákal k místu, kde se pachatelovo auto ocitlo mimo silnici.
Náhle se však zarazil….pohledem sjelo kouřícím sešrotovaném Volvu a do směru, kde tušil Semira.
Nevěděl jak se má rozhodnout….Semir byl možná zraněný, možná..možná už mrtvý…možná potřeboval jeho pomoc…ale to ten muž ve Volvu taky…
Přece jenom, přítel pro Toma znamená víc,než jenom pomyslná čárka na seznamu zatčených zločinců…i když…
„Ne!“ řekl si rázně Tom a rozběhl se k Volvu. Chvíli mu trvalo, než se k zaklíněnému tělu dostal…ale konečně se mu podařilo nahmátnout, i když podivně zkroucenou rukou, krkavici toho muže.
Bez reakce. Byl mrtvý….
Tom vyprostil mrtvé tělo z kouřícího vraku a odtáhl ho kus dál , aby se mu v případě velice reálného výbuchu nic nestalo….
Vyskočil na nohy a tryskem se rozběhl zpět ze směru kterým přijel podél dálnice.
Píchalo ho v boku a několikrát zakopl a málem spadl, ale po chvilce před sebou uviděl malé ležící tělo…
„Pane bože..jenom to ne…“ pomyslel si a ještě zrychlil. Semir ležel zablácený po krkolomném pádu a následném ne zrovna jemném přistání na travnaté ploše obličejem dolů a nehýbal se.
„Semire…Semire proboha...žiješ??“ ptal se Tom vyděšeně.
Rychle ale opatrně obrátil parťáka na záda, musel dávat velký pozor, protože kdyby měl Semir něco s páteří, už by se asi nepostavil.
Semir přerývaně dýchal a nereagoval na Tomův hlas.
Tom začal nadávat takovým způsobem, že je zde nepublikovatelný…ale náhle zaslechl tichý šepot..
„Tome…já…jsem v…..v po..pořádku…je..jenom….se….nemů…nemů…nemůžu….na nade..nadechnout…“ zašeptal těžce.
Tom si z části oddechl. „alespoň že mluví…“ ale přesto Semirovi moc nedůvěřoval. Moc dobře si pamatoval, jakého ze sebe Semir dělá hrdinu…a jak to jednou málem špatně skončilo…

Kulky jim hvízdaly okolo uší takovou rychlostí, že nebyli schopni spočítat, kolik jich vlastně bylo.
Tak tak se oba stihli skrčit za jakousi dřevěnou krabicí, která byla nyní cupována na kousky desítkami letících projektilů.
„Já ti říkal že to není dobrý nápad!!“ křikl Tom na krčícího se Semira.
Rachot kulek v tu chvíli ustal.
„To sme ho zas měli nechat upláchnout??“ zavrčel Semir a zkontroloval stav zásobníku své zbraně.
„Možná jo.“ Odtušil Tom, ale v duchu měl stejný názor. Ten parchant Döpper jim unikl už několikrát.
Ale tentokrát byli svému cíli na dosah.
„Je to špatný názor, ale je to tvůj názor.“ Pokrčil rameny Semir, jakoby se nenacházeli ve starém skladišti, všude okolo nich číhali muži, kteří byli připraveni zmáčknout kohoutek, sotva vystrčí nos a jediný východ byl mimo dosah, hlídán dvěma gorilami s ostře nabitými uzi.
Halou se rozlehl jízlivý hlas.
„Ještě nemáte dost?? Já vám to ulehčím…stačí jen…“ začal mluvit Jörg Döpper ale Semir mu prudce a nevybíravě do jeho návrhu skočil.
„Na to ti serem!!“
Tomovi zatrnulo. Vůbec Semira nepoznával, obvykle to byl on, kdo ztrácel nervy…až na několik případů…ale tahle slova pro ně mohla znamenat rozsudek smrti. Proti takové přesile neměli bez nějaké lsti šanci.

Když jim Döpper unikl naposledy byl to skandál, na kterém si německé noviny pěkně sluply.
„Neschopná policie!!“ a „Překupník zbraní opět na svobodě!!“ řvaly titulky z nejčtenějších německých novin. Každý si v té době myslel, že německá policie je naprosto neschopná…pravda ale byla jiná.
To, že jim Döpper upláchl přímo před nosem, byla shoda okolností přímo hrající do karet překupníka, po kterém páslo v té době nejen Německo.
Policie byla zatlačena do kouta díky vlivným známostem, ale o téhle ne zrovna nepodstatné zkušenosti nikdo z novinářů nevěděl.
Že měl Jörg Döpper kontakty na tak vlivné lidi, o tom se nikomu ani nesnilo.Nedlouho potom však vyšlo najevo, že kdysi pracoval jako poslíček na ministerstvu spravedlnosti a svým přístupem a obětavostí si získal sympatie svých „nadřízených“.
Potom ale zmizel neznámo kam a po několika letech se světu představil jako překupník zbraní nejen pro teroristickou skupinu s názve IRA, ale například i pro baskitsko-separatistickou organizaci ETA.

Tom si marně lámal hlavu, jak z téhle kaše, která byla o to horší, že to nebyla akce oficiální. Vloupat se do skladiště váženého a vlivného obchodníka s elektronikou by stačilo na úvodníky pro noviny na další dva týdny, a o to policejní hlavy rozhodně nestály. Vše tedy probíhalo v naprostém utajení, dokonce i před Annou Engelhardtovou. Jediný člověk, který o jejich počinu věděl, byl Hartmutt, který ovšem nyní nebyl v dosahu a nebylo jak mu dát vědět, jaké jsou kaši.
To, že by jim šéfová utrhla hlavu za to, že se zase pouští do případu který není v jejich kompetenci, by možná byla příjemnější situace než ta, ve které byli nyní až po uši.
“Alespoň by tušila, kde jsme….“ Zalitoval Tom, ale už bylo pozdě.

„Tak dobře, jak chcete…je to vaše volba…“ uslyšel opět ten nepříjemný a panovačný hlas Döpperův, který předtím pustil z hlavy zabrán do svých úvah. Když však uviděl výraz v Semirově obličeji, došlo mu, že vlastně celou hádku pustil z hlavy.
„Co je?“ syknul na Semira.
Semir neodpověděl. Jenom znova překontroloval stav zbraně.
„Kryj mně a za žádnou cenu nechoď za mnou. Právě mně to přestalo bavit, takže jim udělám čáru přes rozpočet!!“ sykl zpátky, jako by snad ani Tomovu otázku neslyšel.Připravil se k rychlému běhu a přikrčil se těsně ke krajíčku bedny, aby mohl rychle vystartovat.
„Semire ne!! To ne!! Nedělej to!!“ rozmlouval mu to důrazbě Tom, i když pořádně nevěděl co má vlastně v úmyslu. Jediné co věděl bylo to, že pokud Semira nezastaví, s největší pravděpodobností to nepřežije. Jak on, tak i Semir.
„Teď!!“ sykl Semir a než ho Tom stihl chytit za džínovou bundu, vystartoval jako dragster na krátké dráze křížem přes plochu skladiště ke stříbrnému BMW.
Tom mohl udělat jedinou věc, dělat to, co mu Semir řekl. Spustil tedy krycí palbu naslepo do prostoru, aby donutil útočníky stáhnout se, což se mu alespoň zčásti podařilo. Bohužel pouze z části….

Dva z útočníků se mu nepodařilo pokrýt a ti nyní spustili palbu. Semir se tak tak stihl skrčit za nejbliší bednu.
Doufal, že Tomovi nedošly náboje.
Podle prázdného cvakání zjistil, že právě tohle se stalo.

"Sakra.." zaklel a přemýšlel, jak Tomovi hodit další zásobník, když zjistil, že má pro sebe právě jeden.
"To snad není možný!!" zaklel v duchu a zalitoval, že nedoplnil stav už na stanici.
"Budu to muset zkusit i bez krytí..." rozhodl se a čekla na příhodnou chvíli.
Skladištěm se rozléhaly ostré a vztek prozrazující příkazy Jörga Döppera, kterého Semirovo chování docela vyedlo z míry.
"Tak tohle jsme si nedomluvili!!" zařval Döpper na adresu policejní dvojice.
"My jsme si něco domlouvali??" ozval se cynicky Tom s vědomím, že to už nemůže víc zkazit.
Döpper zalapal po dechu. Takovou drzost rozhodně nečekal od někoho, kdo byl v tak nezáviděníhodné situaci.
Semir doufal, že Tom bude udržovat pozornost na sobě, aby mohl relativně nepozorovaně přeběhnout ke svému vozu.
Döpper zavřískl nějaký rozkaz ve španělštině a dvě gorily se líně odlepily od svého úkrytu a zadem mířily k Tomovi.
Semir se připravil na nový start.
Nějak si neuvědomoval, co by se mohlo stát, kdyby to nevyšlo, pud sebezáchovy prostě přestal fungovat.
Viděl jenom nablýskanou, i když poněkud pošramocennou kapotu milovaného BMW a dvě duté hlavy, jak líně míří k Tomovi.
Už na nic nečekal a opět vystřelil na nechráněné prostranství skladiště vydaný napospas kulkám nepřátel. V běhu o život musel zvítězit...

Právě na tohle Döpper čekal.
Ony gorily se dostaly do míst, kde měly Semira právě na mušce a nyní pokropily prostor okolo Semira sprškou kulek. Semir sebou trhnul, ale běžel dál.
Tom neslyšel pád jeho těla na zem, takže se nyní modlil, aby se ve zdraví dostal až k autu. Nejraději by vyběhl za ním,ale to by nemusel přežít. Obdivoval nyní Semirovy železné nervy, žasnul nad skutečností, že se raději neskryl za nějakou bednu, ale zároveň věděl, že když je někdo tak trvrdohlavý, jako on, tohle by prostě neudělal.

Kulky rachotily o plechy na bocích BMW a na dveřích, ale stříbrný krasavec nyní i se svým jezdcem v sedle se statečně drželi.
Prostorem se rozlehl jasný zvuk startovaného motoru a Tom se neudržel a zavýskl.
Kola zakvílely na betonové podlaze a stříbrná šipka vystřelila vpřed, jen s malou zastávkou.Tom jako tornádo vtrhl dovnitř a tak tak se stihl se Semirem skrčit, aby jejich čin nebyl po zásluze potrestán hrstkou projektilů, které nyní v autě zajistily slušnou ventilaci skrze rozbitá boční okénka.

V BMW byly ještě dva zásobníky, čehož Tom samozřejmně využil a palbu opětoval.
Semir s pravou rukou na volantu a nohou na plynu sešlápnutém málem až na podlaze vylétl do upršeného dne nechávajíce své pronásledovatele za sebou...ale ne nadlouho.
Tři černá terénní auta vzápětí vystřelila za nimi.

Tom klečel na sedadle a Semira si moc nevšímal, staral se hlavně o to, aby pronásledovatele setřásli za pomoci stromů,kterých bylo okolo cesty habaděj.
Když mu došly náboje, přeci jenom zaznamenal částečný úspěch, jedno z aut skončilo přesně tam, kde chtěl, omotané okolo jedné z části lesního porostu tak, že řidiči měli co dělat, aby se alespoň dostali ven.

S uspokojením si sedl na sedadlo a pohlédl na Semira.
V jeho obličeji byla podivně bledá barva smíchaná s troškou zelené, jako by mu bylo špatně od žaludku. Řídil pouze jednou rukou, druhou měl mrtvolně položenou vedle sebe na dveřích.
"Semire, v pořádku??" zeptal se starostlivě parťáka. To,že je mu trochu špatně od žaludku, to dokázal pochopit, Semir si zřejmě právě uvědomil, co udělal a domyslel důsledky v případě neúspěchu...ale proč řídí frajersky jednou rukou??
"Jo..jo, v pořádku..." zamumlal a na čele mu vystoupily kapičky potu.

Přišla ostrá zatáčka v nájezdu na dálnici.
Semir vykřikl, když odstředivá síla namáčkla jeho tělo na dveře a on položil i druhou ruku na volant.Obličej se mu zkroutil do bolestivé grimasy a bylo vidět, že takřka bojuje o vědomí. Na sedadle pod jeho levým ramenem Tom zahlédl podivnou skvrnu.

Konečně byli na dálnici, na místě, které tak dobře znali. Bohužel, mokrá vozovka vykonala svoje a tak se po jednom zuřivém úhybném manévru BMW dostalo do smyku. Odstředivá síla tentokrát postihla svým účinkem Toma a Semir se téměř bezvládně sesul na jeho stranu.Te'd teprve zahlédl Tom krvavý flek na zádech parťáka, velkou skvrnu, která tam předtím nebyla.
"Semire!" vykřikl zděšeně, když Semir neukazoval jakoukoliv vůli se posadit.
Jako zázrakem do nich zatím žádné auto nenarazilo, což bylo konečně nějaké štěstí, které mohlo rozhodnout o jejich dalších osudech, ale které taky nemuselo trvat dlouho.
Pronásledovatelé se blížili a Tom i proti Semirově nespolupráci, parťáka posadil zpět do sedadla.
Semir měl zavřené oči a evidentně bojoval s bolestí, která ostře projížděla jeho ramenem, když dopadl na své zranění, což ukazovaly i slzy v jeho tváři.
Tom věděl, že nemá smysl cokoliv Semirovi v téhle situaci vyčítat, ale dost ho mrzelo, že Semir nic neřekl.
"Zvládli bychom to i tak..." myslel si trpce, ale mlčel.

A náhle se vzduchem rozlehl zvuk trhající uši a před nimi se objevily policejní vozy.
NIkdo si nevšiml šikovně schovného radaru, okolo kterého projeli, a který zalarmoval policejní hlídku.
"To je snad zázrak!" vykřikl rozradostněně Tom a pohlédl na dva vozy, nebezpečně blízko, které se nyní spěšně otáčely a braly do zaječích.

Semir přerývaně dýchal a snažil se udržet při vědomí. V rameni mu opět prudce zaškubalo, když se roztříštěné kosti pohnuly pohyby jeho hrudníku.
Tom na Semira úplně zapomněl, až se zastyděl, když si to uvědomil.

Jemně Semira podepřel tak, aby se mohl pořádně podívat na jeho zranění.
Tři kulky pronikly do levého ramene a podle všeho roztříštily klíční kost a uvízly v lopatce. Největší problém byl, že kulky nevylétly ven, ale zůstaly uvnitř těla.
"Co všechno asi musel cítit!!" uvědomil si zděšeně.
Teď Semirovi nemohl nijak pomoci, tady bylo potřeba doktora.
Přes policisty, kteří přijeli na popud svých kolegů, zalarmoval záchranku a snažil se alespoň trochu Semirovi ulevit a zároveň ho udržet při vědomí.
"Proč jsi mi nic neřekl?? Zvládli bychom to i tak..." začal opatrně vyčítat příteli.
"A mělo by to smysl??" odpověděl Semir otázkou.

Tom tehdy nevěděl co na to říct.....

Ale dneska by to věděl naprosto přesně.
„Tys mi teda nahnal…“ oddychl si ulehčeně Tom a opatrně Semira podepřel. Jak už se jednou přesvědčil, malý Turek by si to raděj nechal pro sebe, než by někomu komplikoval život.
„Opravdu v pořádku??“ optal se pro jistotu ještě jednou.
„A kdy..kdyby…ne…mě..mělo by….to ..smy..smysl??“ vykoktal ze sebe Semir stále popadající dech. Teď se nadechl, co mu to plíce dovolily a zadržel dech, což bylo hlavně vidět na jeho stále se více červenající tváři.
„No to si piš že mělo!!“ vyjel na něj Tom. „Ty už si nevzpomínáš jak to málem dopadlo posledně?? V nemocnici tě dávali dohromady jak dlouho!“
Semir zbrunátněl ještě víc a pomalu přecházel do modré, ale Tomova herda do zad mu dech urychleně vrátila.
„Co se stalo??“ vyhrkl překvapeně.
Tomův výraz byl víc než výmluvný…ale i přesto Semirovi vypověděl, co se tehdy událo…

„Döppera jsme tehdy chytili. Kdybychom to neudělali my, tak by běhal po světě ještě teďka.“ Odsekl Semir. Rázem se z jeho očí vytratil lesk zvědavosti.
„Tak by ho chytil někdo jiný.“ Stál si na svém Tom.
„A kdybych ti to řekl?? Co by se stalo jinak?? Döpper by nám utekl, mezitím co ty by ses zabýval mnou. Fakt nevím, co teďka řešíš….minulost je minulost, to prostě bylo a to nezměníš ani kdyby ses pokrájel. Budoucnost, ta přijde nejdřív zítra, takže tu zrovna dvakrát taky neovlivníš. Tak žij dneškem, vychutnej si ho, protože zítřek třeba nikdy nebude!! Dnešek je to jediný, co dokážeš ovlivnit, to co děláš, už možná víckrát nebudeš mít šanci předvýst!!“ vyhrkl Semir rozhořčeně, čímž Toma dokonale překvapil.
Čekal jakoukoliv reakci..ale tohle rozhodně ne….Minulost nezměníš ani kdyby ses pokrájel…
„Není to snad signál….že…“
„Semire??“ zavolal překvapeně na nasupeného malého komisaře, který se mezitím zvedl a ukazoval parťákovi pouze zablácená záda.
Semir se zastavil v půlce náspu a otočil se.
„Už…už si vzpomínáš??“ zeptal se Tom opatrně, aby kolegu nepopudil ještě víc.
Semir posmutněl.
„Ne…“ odpověděl sotva slyšitelně a stoupal zpět na dálnici, kam už dojelo i značně poznamenané Porsche, jehož hrdými vlastníky, alespoň tedy po dobu služby, byli nyní poněkud otřesení Bonrath s Herdzbergerem.
„Co se stalo??“ vyhrkli unisono na posmutnělého Semira, když uviděli jeho batikovaná záda.
„Ale…zkoušel sem zemskou přitažlivost…“ mávl rukou a vydal se k CLK. Na půli cesty se ale zastavil a zamířil k jinému autu, tentokráte v zelenostříbrné kombinaci. Prohodil pár slov s policisty stojícími okolo a po chvilce nasedl a odjel.

Tom to všechno užasle pozoroval. Na svah se vyškrábal ve chvíli, kdy se Semir otočil, nasedl do jiného auta a odjel.
Tom v duchu nadával jako dlaždič…vždyť tímhle mohl křehké přátelství, které mezi nimi vznikalo od doby, kdy se Semir probral s komatu nadobro rozbít..!! Ale už bylo pozdě….
„Jak řekl Semir…to co se stalo se stalo a ani kdyby ses rozkrájel, tak minulost nezměníš..“ pomyslel si trpce a musel Semirovi dát v duchu za pravdu.
Co mohl dělat?? Už už se chystal nasednout do pochroumaného CLK a jet za Semirem s úmyslem ho najít a vše vyjasnit…ale pak ho něco napadlo.
„Jo…želva vyhrála se zajícem v běhu….jenom si jeď, ale já si tě najdu i tak!!“ pomyslel si, nastartoval chrčící motor a v rámci možností vystřelil směrem ke své „domovské základně“.

Semir ujížděl po dálnici pořád dál..i když nevěděl, kam to vlastně jede. Viděl před sebou jenom toho nekonečného šedého zakrouceného hada, se kterým byl jeho život nyní neodmyslitelně spjat.
Tady strávil prozatím většinu své policejní kariéry, alespoň podle vyprávění Toma, šéfové a….bodlo ho u srdce když si na ni vzpomněl….Andrey…ti všichni mu říkali, jaké šílenosti na dálnici s autem prováděl a jak odporoval nadřízeným a ve většině případů si přece jenom prosadil svoje…pravda i přes protesty shora. Ale to bylo vedlejší…téměř vše se ukázalo jako účelné…a to bylo nejdůležitější.
Nyní měl jenom jeden cíl…skončit konečně s tím, kdo zabil jeho ženu. I když s ní nepobyl dlouho, její smrt se ho přece jenom dotkla hlouběji, než dával navenek najevo…
Nechtěl, aby ho někdo litoval.
„To co se má stát, to se stejně nakonec stane…jednou tomu člověk zabrání, ale podruhé…nikdo nemůže být všude…“ pomyslel, zatímco se mu po líci skutálela slza. Nechal ji tam, ale plyn sešlápl ještě víc.

Tom uháněl co to šlo zpět na stanici. Hodlal…“Ne, Andreu už ne..“ uvědomil si, když hodlal někoho na stanici požádat, aby Semira zaměřil přes mobil…a zjistil tak jeho polohu, aby ho v případě potřeby mohl najít a přivézt zpět.
„Kdo ví, co se mu honí hlavou…“ pomyslel si Tom a chvilku si zkoušel představit, jaké by to asi bylo, kdyby se totéž stalo jemu….co by bylo jinak….
„Einstein měl pravdu.“ Došel nakonec k názoru „Všechno je relativní.“
Před ním se začaly vynořovat příměstské části Kolína.

Na parkoviště před služebnu vlétlo modré CLK a za kvílení brzd zasmykovalo na asfaltu.
„To přijel Kranich…“ prohodila šéfová bez emocí a vykoukla mezi roletami na parkoviště. Když spatřila v jakém stavu je CLK, musela se hodně krotit, aby své emoce nevyřvala na Toma najednou a z okna.
Po chvilce se dveřmi vřítil i samotný pachatel toho ohavného činu, kterým sešrotování už asi stého služebního auta bezpochyby je.
„Šéfová, potřeboval bych…“ vyhekl udýchaně a pohlédl zoufale na svoji nadřízenou. Zrak mu ale sklouzl na jinou osobu, která seděla za bývalým Andreiným stolem a nyní se špatně skrývaným pobavením na nově vřítivšího se.

Semir prudce odbočil z dálnice a hnal si to rovnou do centra Düsseldorfu. Nevěděl, proč zrovna tam, nechal se prostě vést jenom svojí policejní intuicí,která mu v minulosti hodně pomohla a zatím nikdy nezklamala. Někteří tomu říkají šestý smysl na zločin, ale on tomu kdysi říkal magnet na průšvihy. Kdykoliv intuitivně tušil, že ten který člověk má se zločinem něco společného, tak se nemýlil…a kdyby ano, nikdy nebyl ochotný si to přiznat. A s tímhle obvykle přicházely i nemalé komplikace, protože málokdo byl ochotný akceptovat škody, které občas jeho činností vznikly. Zničenými okny počínaje a služebními vozy konče. V tajné statistice měl přede všemi suverénní náskok, ale poslední dobou mu začal dýchat na záda Tom. Společně se ale utrhli od ostatních a kdyby je ostatní chtěli dohnat, museli by denně zrušit tolik aut, jako výtečníci Tom se Semirem za služební týden. Pokud někdo někdy zavedl Guinessův rekord ohledně počtu sešrotovaných aut za kariéru, polovička policejního osazenstva včetně Toma měla takový nejasný dojem, že Semirovi by nedalo ani moc práce a cenu by získal.
Nyní byl ale opět veden něčím, co nyní nebyl schopen pojmenovat.
Jakmile vjel do města, zpomalil. Přece jenom, kdyby jel více než padesát bez zapnutého majáčku, mohli by to městští brát jako provokaci zvlášť, když za volantem sedí někdo od dálniční. To by byl hned oheň na střeše.

Tom vyvalil oči, kdy v ženě, která se na něj uculovala poznal Terezu, která je byla navštívit před nedávnou dobou.
Vedle ní stála Anna Engelhardtová s výrazem, kterým by mohla na místě zabíjet a který nyní upírala na Toma.
„Pane Kranichu…můžete mi prosím vysvětlit, co se stalo s vaším NOVÝM služebním autem??“ začala svoji tirádu.
„No, víte šéfová..ono…tak nějak…Semir…“ zablekotal Tom.
Stačilo jediné slovíčko, a to ho teď zachránilo od jistojistého rozsudku který by určitě zněl „odsouzen k ježdění na koloběžce“.
„Co je s ním??“ změnila okamžitě tón řeči a postoj Engelhardtová. Jakmile zaslechla Semirovo jméno, byla jako na trní. Obzvlášť od doby, kdy si téměř nepamatoval jak se jmenuje.
„My…pohádali jsme se…teda…při dnešní ..ehm..akci na dálnici,…no…to je nadlouho. Prostě ujel v autě neznámo kam…mohla byste….umí někdo ovládat ten krám na stole?? Semir má u sebe mobil….zkusili bychom ho zaměřit.“ Vykoktal ze sebe Tom. Jakmile Tereza taky zaslechla Semirovo jméno, zpozorněla. Semir pro ji automaticky znamenal Rachel.On byl vlastně jediná možnost, jak se k Rachel dostat. Alespoň prozatím…

„no..“ ozvala se náhle Tereza „Nevím, do jaké míry budu schopná vaši bývalou sekretářku nahradit…ale snad to půjde..“
Tom a šéfová se po ní podívali pohledem „tak na co čekáš“ , v čemž Tereza viděla jasný souhlas. Její prsty se rozeběhly po klávesnici a začaly vyhrávat klepanou melodii.
Po chvíli zkoumání a střídaného klepání přišla na to, jak se programem zachází. Potom už bylo dílem několika minutek a na monitoru se objevila červená tečka, která se pomalu pohybovala po Nussstrasse.

„Výborně.“ Pochválili zaráz Tom i šéfová, kteří celou práci sledovali z povzdálí a mlčeli, aby se Tereza mohla soustředit.
Tom na nic nečekal a hnal se rovnou ven. Ve dveřích ho ale zastavilo zavolání. Otočil se, ale to už k němu vzduchem plachtily klíče. Na nic nečekal chytil je, upaloval k novému vozítku a potají doufal, že nejsou od zámku od kola.

Semir stanul před policejní akademií, kde kdysi studoval….nevěděl, proč stojí zrovna tady, ale pohledem obdivoval tu budovu, které kdysi obětoval vše. Nyní si to sice nepamatoval…ale něco podvědomě tušil.
Jako mlčenlivá socha stál před majestátní budovou a pohled upíral kamsi do jejího nitra. Slunce se pomalu klonilo k západu a osvětlovalo jeho postavu krvavou červení….
„Píp píp“ ozval se mu v náprsní kapse mobil a vypnul se. Baterie nevydržela dodávat nenasytnému přístroji stále další energii a prozatím se se světem rozloučila.
Semir to vůbec nezaregistroval, a když slunce úplně zapadlo, odvrátil pohled a vydal se někam do nitra města.

„Sakra!!“ zaklel Tom, když mu vysílačkou přišla zpráva, že se Semir ztratil ze signálu. Jediné, co v tuto chvíli Tom věděl, byla poslední Semirova poloha, a ta se nacházela před Akademií v Düsseldorfu. Přijel o maličkou chvilku později než měl…Semir tam již nebyl.
Tom si prohrábl vlasy a přemýšlel. Pokoušel se do Semira vcítit, přemýšlel, kam by asi šel, kdyby byl v jeho kůži. Nic kloudného ale nevymyslel, takže sedl do auta a zavolal si o pomoc. O nějakou dobu později začalo křižovat město pár policejních aut.

Semir procházel místa, kterými kdysi chodil a ne sám…se svojí známostí…s tou, která se ho snaží, nebo alespoň snažila zabít. Prohlížel si nevědomě místa, kudy chodil, kde se škádlili, kde žil část života, než se jeho kanceláří stala dálnice…
Nevšímal si okolních kolemjdoucích, měl oči pouze pro vzpomínky, které neměl.
Netušil, že ho ze tmy někdo pozoruje…někdo, kdo měl dneska podobnou náladu. Lovec, který se místo vzpomínání vydal na lov.

Po chvíli Semir vstal z dřevěné lavičky uprostřed düsseldorfského parku a vydal se na další cestu. Ztemnělé uličky vypadaly jako z filmu…jenom do nich dosadit pouliční živly a rázem by se zde mohl natáčet dobrodružný film…
Tiché kroky v povzdálí….
Lampa několikrát blikla.
Semir se otočil a hleděl do směru, kterým přišel. Konečně se probral z melancholické nálady a začal se zajímat o to, jak se dostane zpět k místu, kde je zaparkované auto, kterým přijel.
Chtěl se podívat na mobil, kolik je hodin, ale ten na jeho pokusy o oživení reagoval pouze bezmocným zapípáním. Bez koruny v kapse by byl nyní raději kdekoliv jinde, než zde. Jeho vzteklé gesto poplašilo divokou kočku, která hledala něco k jídlu v nedaleké popelnici.
A městské ticho se líně vznášelo nad Düsseldorfem….
Ze tmy před ním se náhle vyloupla postava, která viditelně někam pospíchala. Semirovi připadla podivně známá…měl pocit, že už ji někde viděl. Zvědavost mu nedala a začal ji sledovat.
Blond vlasy se občas zaleskly ve slabém svitu lamp a klapot podpatků se jasně rozléhal po dlažbě.
Její oblečení občas zašustilo, když se vyhýbala nerovnostem na chodníku.
Náhle zmizela ve starém domě…
Tiše jako duch se ztratila a nechala osamělého Semira stát bezradně na chodníku.
Semir pohlédl na otlučenou budovu, která nutně vyžadovala rekonstrukci a při pohledu na okna, kterým víceméně chybělo sklo se otřásl.
Nyní byl na vážkách….nevěděl, zda má onu ženu hledat, nebo se raději otočit a dát se opět do hledání svého auta.

„No tak…Semire..kde seš!!“ brblal Tom když objel už potřetí blok nové zástavby. I výsledky hledání ostatních aut byly negativní.
„Vážně nepochopím jednu věc….“ Kázal Tom, jako kdyby Semir seděl vedle něho „jak je možný, že seš takovej magnet na trable…i kdybych se snažil, tak se nikdy nedostanu to tolika problémů za týden, jako ty občas za jeden den….“
„Máte něco??“ zeptal se tom neadresně vysílačky, která zajišťovala spojení mezi jednotlivými auty.
Všechny odpovědi byly negativní…tedy..skoro všechny.
„Našli jsme to auto….stojí na břehu Rýna, poblíž policejní akademie…šikovně schovaný…kdyby Hans nešel na..“ začala vysílačka vysvětlovat, ale Tom to raděj přerušil
„Díky…podrobnosti znát nepotřebuju.“
Když zatáčel okolo přehnaně moderního obchodního domu poblíž akademie, rozhlížel se okolo, aby aspoň uviděl auto kolegů, kteří mu pomáhali hledat.
Musel se hodně namáhat, aby auto uviděl a potom se ani nedivil, že Semirovo auto předtím neviděl.
Takhle schované auto, to bylo doslova umělecké dílo…krásně s ním najel doprostřed jehličnatého porostu aniž by zlomil jedinou větvičku a lak na autě nějak poškodil. Navíc nebylo mezi hustými větvemi skoro vůbec vidět, takže to byla téměř ideální skrýš.
„Tady ho máte...“ ukázal celkem zbytečně jeden ze dvou policistů, kteří stáli poblíž.
„Dobrá práce..“ ocenil Tom a vlezl dovnitř, doufaje, že najde něco, co by mu v dalším hledání pomohlo. Ale bohužel zbytečně.
Nebyla jediná stopa, která by mohla byť jenom naznačit, kam se vydal.
Nebylo zhola nic.

„Sakra…zaklel znova a opět pohlédl do vymlácených oken.
Zvědavost ho poháněla, aby vešel dovnitř,ale jeho rozum byl proti. Něco mu říkalo, že pokud to toho domu vejde, nemusel by se už vrátit…
Ale on na to nedbal. Podvědomě se rozhodl ve chvíli, kdy tu záhadnou ženu spatřil.
Rozhodně vešel do domu a ruka mu automaticky sjela k místu, kde se ještě před nějakým časem obvykle nacházelo pouzdro s pistolí.
Když ji šátrající ruka nenašla, Semir v duchu proklel ty, podle kterých byl duševně narušený a proto u sebe nemohl žádnou zbraň nosit.
Na okamžik ještě zaváhal…ale poté se tiše opřel do oprýskaných dveří a prošel jimi dovnitř.
Uvítal ho zatuchlý vzduch, který zde stál takřka nehybně navzdory rozbitým oknům, kterými sem mohla proudit vzduch.
Než si jeho oči zvykly na přítmí, které uvnitř panovalo, chvilku to trvalo.
V té trošce světla,která sem vnikala zvenčí byl vidět zvířený prach, jak se pomalu usazuje na zbytcích něčeho, co mohlo být kdysi stolem.
Semira zamrazilo. Na zádech téměř cítil něčí pohled,ale když se otočil nic neviděl. Napínal oči jak nejvíc to šlo, ale nikoho nespatřil.
Kousek od něj se mihl černý stín.Poplašeně se otočil, ale na parapetu už zahlédl jenom otisky kočičích tlapek.
Oddychl si. Jedna kočka ho tak poplašila, že se tomu musel sám zasmát.Zakroutil hlavou a znovu se vydal na výzkumy.
Došel ke schodišti. Staré rozvrzané, evidentně už pěkně načaté červotočem…ale zatím jakž takž spolehlivé.
Váhal chvilku, než na první schod položil nohu, přestože viděl malé jamky, které mohly ve vrstvě prachu způsobit pouze dámské podpatky.
Jakmile položil nohu na schod, ztichlým domem se rozlehlo naříkavé zaskřípění.
Semira polil studený pot.
Nevěděl, proč podvědomě cítí nebezpečí ani netušil, proč má zrovna zde takový pocit…
Pokračoval však dále. S největší opatrností kladl nohu za nohou na schody, ale naříkajícím schodům v jejich protestech nezabránil.
Když dospěl na odpočívadlo, zčásti si oddechl. Opřel se vyčerpaně o stěnu, jakoby nevyšel právě polovinu schodiště, ale uběhl maratón. Srdce mu bilo jako splašené až měl dojem, že se to celou zříceninou musí rozléhat jako tamtam.
Nahoře, kousek nad ním zaslechl šramot a ucítil, jak se mu prach padající ze stropu lepí na tvář. Vzhlédl ke stropu, ale pár smítek mu spadlo do očí, které okamžitě začaly slzet. Ihned se sklonil, a počal si je z očí odstraňovat cípem kapesníku.
V domě opět bylo ticho, pouze městský ruch noci sem zazníval z nedaleké hlavní komunikace.
Semir opatrně přešel ke druhé části schodiště a obezřetně pohlédl nahoru.
Všude byl klid a mír…
Položil tedy nohu na první schod a odhodlaně stoupal dále. Chvilku se mu zdálo, jakoby uviděl něčí oči, které ve tmě slabě fosforeskovaly, jakoby někdo neznámý na něj upíral zrak…ale toho pocitu se nemohl zbavit už když stál dole.
Chvilkami se zastavoval a poslouchal….

Tom byl zase na kolech a prohledával s kolegy město. Nějakým nepochopitelným záměrem ho cesta už dvakrát dovedla do düsseldorfského parku, ale on ji se zavrtěním hlavy zase opustil a vydal se jinudy…
„Semir by se přece neprocházel při měsíčku jako nějaká zamilovaná slečinka..“ argumentoval svoje počínání, když odbočoval opět na hlavní komunikaci. V pravidelných časových intervalech se ptal i ostatních hlídek, ale doposud bylo pátrání neúspěšné.
Tom i ostatní si mohli oči vykoukat, ale po Semirovi jakoby se slehla zem…
Nakonec se Tom dal i do prohledávání parku, ke kterému několikráte dojel..ale bezvýsledně.
Jeho nález byly pouze stopy podpatků dámských střevíčků, které byly vytlačeny hluboko do půdy.Nedošlo mu to, co mu dojít mělo, ani potom, co v místě, kde déšť splavil bahno do malé louže uviděl otisk mužské boty, velikostí odpovídající Semirovi.
Kdyby ho alespoň matně napadlo, že to mohl být důkaz, že zde Semir byl, možná by bylo všechno jinak….
Ale Tom zavelel k odjezdu a dalšímu hledání….

Nic neslyšel, proto se vydal dále. Stoupal jako horolezec na Mount Everest a i když se to nezdálo, tahle cesta pro Semira Gerkhana byla stejně náročná, jako pro Reinholda Messnera onen zmiňovaný výstup.
Konečně dosáhl patra a rozhlédl se. Nahoře bylo několikero dveří a celé to vypadalo jako patro nějakého hotelu….a mezírce posledních zahlédl malé přeskakující světýlko…jako od svíčky.
Patrem se náhle prohnal průvan, až přeběhl Semirovi mráz po zádech.
“Čeho se pořád bojím??“ ptal se sám sebe a odpověď nenacházel. Jakýsi protivný červík hlodal v jeho mysli a nedával mu pokoj od doby, kdy před ním ta neznámá zaběhla právě do těchto dveří.
Vydal se odhodlaně dále až pomaloučku došel k oněm dveřím. Lehce se k nim přiklonil a poslouchal….
Žádný zvuk, který by prozrazoval, co se děje, se neozval.
Přiblížil tedy ruku ke klice a stlačil ji dolů.
Dveře se se zaskřípěním otevřely…..

Do pátrání byla zapojena veškerá dostupná složka dálniční policie a všechna dostupná auta nyní křižovala město. I šéfová s Terezou vyrazily do terénu. Anna se na sedadle řidiče oddávala starostem o Semira a Tereza na místě spolujezdce se obávala o svoji sestru…
„Doufám, že je v pořádku…“ začala šéfová a rozhlížela se z auta v naději, že Semira někde uvidí. Projížděla i velmi zapadlé uličky, kterých by si předtím ani nevšimla…
„A odkud se vlastně znáte??“ obrátila se na Terezu, která mlčky seděla na sedadle spolujezdce.
„To je dlouhá historie…viděli jsme se sice jenom jednou..ale..“ mávla rukou Tereza.
„Ale co??“ vyzvídala Anna. Nemohla si nevšimnout, jak se u Semira v kanceláři přivítali ani nemohla přeslechnout Semirova slova poté, co Tereza odešla. “…nějakou fotografii, na které byl chlap, který je mi podobný s nějakou dívkou.. víc tehdy neslyšela a nedávalo jí to smysl.
Nyní cítila možnost, dozvědět se o tom více….
„Moje sestra, Rachel, s ním kdysi chodila…a…něco se mezi nimi stalo a ona zešílela…“
Anna dupla na brzdu tak prudce, že auto málem dostalo na mokré vozovce hodiny.
„Cože??!“ vyjekla a překvapený pohled upřela na nic netušící Terezu.
„Co se děje??“ odpověděla stejně vyděšeným tónem Tereza. Na to, že u dálniční dělají hodiny na dálnici celkem běžně, na to rozhodně zvyklá nebyla a ani o tom nevěděla. Proto ji tato situace tolit vyděsila.
„To nic…cože jste to říkala??“ ptala se Anna dál. O tomhle vůbec nevěděla…o tomhle jí Andrea neřekla.
„Moje sestra, Rachel, kdysi chodila s panem Gerkhanem. Ten tehdy podle všeho chodil na policejní akademii…a něco se mezi nimi stalo. Nevím co, ale moji sestru poté odvezli na psychiatrii a do léčebny s diagnózou šílenství…“ vyprávěla Tereza fakta, která znala.
Doteď nemohla k Semirovi překonat nechuť, která se u ní objevila ve chvíli, kdy se dozvěděla co se stalo mezi ním a Rachel.
Pořád byla přesvědčena, že on je ta hlavní příčina neštěstí, které Rachel postihlo…
Musela na ni ustavičně myslet a pořád o ni měla strach…a v podvědomí, i když si to nechtěla připustit, měla strach i o Semira…matně tušila, čeho je Rachel schopná.

Pomalu nahlédl do místnosti. Malá svíčka blikala na stole a chabě osvětlovala okolí….Matně poznával na fotografiích kterými byly stěny pokoje polepeny svoji podobiznu a neušlo mu, že v několika vězí ostré předměty…
Sotva strčil celou hlavu do místnosti, zastavil ho ze stínu velitelský hlas.
„Konečně si přišel??“ Byl to jízlivý hlas, přetékající zlobou.
„Kdo jste??“ zeptal se otázkou a ukryl se za zpráchnivělé dveře.
„Myslíš, že by tě to po těch letech mohlo zajímat?? Po těch letech, kdys po mně ani nevzdechl?? Potom, co jsi mi udělal?? Po tom co jsi mně zradil???“ zvyšovala hlas stále více až téměř křičela.
Ten hlas mu byl podivně známý….Kde už ho jenom slyšel??
„Vůbec nevím, o čem to mluvíte…“ snažil se vzpomenout si, odkud tu ženu zná i když jí nyní do obličeje neviděl.
Téměř jako duch přešla těsně ke dveřím a naslouchala. Klapot podpatků by ji prozradil, takže se jich zbavila dříve, než Semir stačil vejít,což byla nyní její výhoda.
„Tak ty nevíš??“ zeptala se ho jako malého dítěte, které tvrdohlavě zapírá lumpárnu.
„Ne..ale rád bych..“
„Tak on by ráááád…“ parodovala jeho hlas a smála se jako pominutá. Poznal, že stojí těsně za dveřmi a kousek couvnul.
Prkno pod jeho nohama zavrzalo.
„A co bys ještě rád?? Snad ne pryč??“ dorážela na něj. Semir se ohlédl za sebe, aby zjistil, kolik prostoru za sebou má.
Dveře se náhle prudce rozlétly a mihotavé světlo svíčky ozářilo siluetu ženy s dlouhými vlasy,které se v ruce zablýskal dlouhý nůž.
„Kdo..kdo jste??“ vykoktal ze sebe podruhé a strach mu málem bránil svobodně dýchat.
Něco mu našeptávalo, aby vzal nohy na ramena a rychle ukázal té ženě záda,než bude pozdě…ale jeho tvrdohlavost nad nutkáním zvítězila.
!Když už se do něčeho pustím, tak ať to má význam…“ řekl si v duchu a postavil se jí čelem.
„Aha..náš malý hrdina…“ utrousila posměvačně, jakoby do něj viděla, co se v něm děje, co svádí za boj se strachem.
„Jako tehdy….když jsi mi tak sprostě bodnul kudlu do zad!!“ zasyčela na něj a ostří nože rozťalo vzduch.

„Takže….ta žena se jmenuje Rachel Haarová…a…je to vaše sestra…“ vydechla překvapeně Engelhardtová, když vyslechla informace o ženě, která několikrát ohrožovala Semira a která…
„Je to možný??“ vydechla ještě překvapenějším hlasem.
„Co??“ chtěla vědět Tereza.
„Vaše sestra…vaše sestra možná může za to, že si Semir nepamatuje nic ze své minulosti!!“
„On..on si nic…nepamatuje??“ znejistěla Tereza.
„Ano…od té nehody….“
„Sakra..“ zaklela tiše Tereza, která si nyní uvědomila, jak Semirovi v nemocnici tehdy křivdila.
„Co se děje???“ zajímala se Anna, která momentálně trávila šokující novinky.
„Já…už jsem se s panem Gerkhanem viděla….v nemocnici…nějak, nějak jsme si nerozuměli a pohádali se…a on mě z pokoje vyhodil…“ tahala ze sebe Tereza.
„Aha…“ přikývla Anna, které se vyjasnila další věc. „Tak to jste měla štěstí…lidé, na které se Semir jednou naštve…no..to by bylo nadlouho…“ zakončila a dále se soustředila na cestu.
„Vyprávějte mi o vaší sestře prosím…“ požádala ji znenadání Anna. Tereza na ni tázavě pohlédla.
„Pokud se s ní dostaneme do křížku, ať víme, co od ní můžeme čekat…“

Čepel prosvištěla vzduchem, ale Semir se jí už nestihl zcela vyhnout. Těsně minula hlavu, ale zasáhla levé rameno, které látku okolo zbarvilo krví. Zdravá ruka okamžitě instinktivně vystřelila k ráně, aby ji uchránila nějakých dalších nehod.
Semir sykl,když pocítil důsledky útoku.
Rachel postoupila tiše vpřed. Její oči fascinovaně pozorovaly jak se krev pozvolna vsakuje do rukávu a pozvolna se přibližovala stále couvajícímu Semirovi. Ten nyní litoval, že se za onou neznámou pustil…
Rachel se dostala do úzkého proužku světla, který jí nyní jasně ozářil oblast okolo očí.
Zelené, zlověstně svítící podivným leskem pozorovaly Semira a jako nějaký přelud se vznášely ve tmě…
Kapka krve z čepele nože skápla s tichým kapnutím na podlahu a utvořila maličkou loužičku.
„Proč??“ zeptal se tiše.
„Proč…“ opakovala po něm jako v tranzu. „To je dobrá otázka….ale tím bychom se mohli dostat ke stvoření světa…“ zlomyslně zavtipkovala a udělala ještě jeden krok vpřed. Semir ještě o jeden couvl a zády narazil do zdi za sebou. Vylekaně se rozhlédl okolo sebe, ale zjistil pouze ten fakt, že je v pasti.
Jako zvíře zahnané do rohu klece…
Proužek světla nyní ozařoval její vlasy. Krásné, blonďaté, husté jako koňská hříva jí splývaly po šíji na záda jako nádherný vodopád. Kdyby to bylo možné, tak by se od nich odrážela ta troška světla jako od nějakého zrcadla… a proti svíčce mátožně blikající na stole v pokoji se rýsovala její štíhlá postava…
Přesný opak své sestry. Jakoby snad ani sestry nebyly….
V dálce náhle zaburácel motor nějakého auta doprovázený hlasitými bubny linoucími se z autorádia…
A takových zvuků bylo plné každé městské ticho…
Rachel se po chvilce odvrátila. Vypadalo to, že se vydá zpět do pokoje…a Semir se tiše odlepil od zdi. Ve chvíli kdy se chystal seběhnout po schodech a zmizet, se Rachel opět otočila a něco prásklo vzduchem. Ucítil nějakou šňůru, která se mu omotala okolo koníku a v zápětí ztratil rovnováhu a poroučel se na zaprášenou podlahu. Vyjekl, když se mu látka zařízla do rány bolestí, ale stejně i překvapením..něco takového rozhodně nečekal.
Rachel se pohledem na něj jenom zlomyslně bavila.
„Proč to děláte?,“ vykřikl na ni rozčileně a z jeho hlasu byl cítit podtón strachu.
„Proč??“ zeptala se ho naivně a naklonila hlavu na stranu.
Její silueta změnila postoj.
„Dejme tomu že…mi máš hodně co vysvětlovat..“ zasyčela nenávistně, sehnula se a špičku nože mu položila na hruď.
„To neuděláte…“ zbledl,když ucítil ostrý předmět tak blízko srdci.
„Opravdu si myslíš, že to neudělám??“ zasmála se krutě. „Chyba…pokud se okamžitě nezvedneš, tak se dozvíš, jaká je správná odpověď!!“ sykla jako rozdrážděná kobra a nechala mu čas na rozmyšlenou.
Semir hleděl na chladnou ocel, která mu nyní spočívala na hrudi a hořečně přemýšlel, jak z toho ven. Že byla chyba sem vejít mu došlo ve chvíli, kdy na něj začala ta žena mluvit. Protože ho nenapadala lepší strategie, pokusil se z ní tedy vymámit ještě nějaké informace.
„Kdo jste??“ zeptal se už po několikáté.
„Už ses rozhodl??“ ignorovala jeho otázku a pronikavě se mu zadívala do očí až mu mráz přeběhl po zádech.
„Já…“ pokusil se ještě něco říci, ale řezavý pocit na prsou mu dal pádnou odpověď, když Rachel trochu víc přitlačila na nůž.
Neměl na vybranou. Pokud nechtěl zemřít zde, nedalo se nic jiného dělat…alespoň v té chvíli jej nic jiného nenapadalo.
„Ano.“ Odpověděl a čekal co se stane.
„Nikdy jsi neměl moc odvahy..“ ušklíbla se, ale pustila jej z vězení.
Přesto na útěk nebylo ani pomyšlení, neboť ho držela dokonale v šachu. S ostrým nožem nebylo radno laškovat….
Její poznámku nechal naprosto bez odezvy protože si nebyl jist, co by se stalo, kdyby reagoval. Nejlepší by nyní bylo asi mlčet a držet krok.
S nepříjemným pocitem lehkého bodání špičky nože na zádech se přesouval pomalu do chabě osvětleného pokoje.
Při pohledu na roztrhané a probodané fotografie se svojí podobiznou na zdech mu opět přeběhl mráz.
„Eh…“ vydechl zaraženě „ Co to je??“ optal se nesměle.
Rachel se jenom zlomyslně zasmála.
„To jsi ty…“ blýskla očima a hlavou pohodila směrem k posteli, která pamatovala snad ještě časy pana Křižíka.
Semir pohlédl na postel a zavrtěl hlavou.
„Ne díky..raděj postojím…“ odmítl.
Její pohled byl dostatečně výmluvný na to, aby poslechl. Beze slova se opatrně posadil na okraj postele a čekal co bude.
Rachel se k němu otočila čelem a on ve světle svíčky poprvé spatřil její tvář…
Souměrný, lehce oválný obličej,který mu kohosi vzdáleně připomínal, v něm zasazeny téměř smaragdově zelené oči lehce protáhlého tvaru, které na něj nyní zle shlížely. Rty měla plné a krásně rudé…ale byl to možná jenom dojem způsobený rtěnkou. Obličej rámovala bohatá kaskáda blonďatých vlasů která v něm evokovala pocit prosluněného vodopádu…
A to tělo…proporce téměř světové modelky a ta výška… skoro jako Eifellova věž v Paříži…
Ohromeně hleděl do její tváře, ale ji to nechávalo naprosto klidnou.
„Překvapen, že??“ poznamenala pohrdavě, když viděla jeho výraz. Přešla tiše k němu a chytila mu studenými prsty bradu, jako by ho chtěla ohodnotit…Semira zamrazilo, když se její prsty

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Přešla tiše k němu a chytila mu studenými prsty bradu, jako by ho chtěla ohodnotit…Semira zamrazilo, když se její prsty dotkly jeho kůže. V nejasném světle si všiml podivných světlých čárek na zápěstí...
Rychle vystřelil obě ruce směrem k ní a prudce odhrnul rukáv kostýmku z její ruky a odhalil tak zcela čerstvé hluboké rány stejně jako další jizvy, které byly zahojené…
Zavřískla jako šelma, kterou někdo vyrušil od hostiny a prudce se rozpřáhla.
Rána, kterou Semir vzápětí obdržel se dala přirovnat k boxerskému úderu…i když seděl na posteli, spadnul na podlahu a prokousl si jazyk. Vyskočil na nohy co nejdřív to šlo ale v zápětí ztuhnul…..to když mu kousek od krku zavibroval nůž, který po něm Rachel hodila a který nyní vězel ve dřevěné stěně.
Neodvažoval se pohnout…a doufal, že tenhle incident ho neodvratně neodsoudil k smrti…

„Když byla Rachel malá, projevila se u ní několikrát tendence ke.. psychické labilitě… když ji potom matka přistihla, jak se řeže nožem do ruky, odvedli ji na léčení…kde se to konečně potvrdil diagnózou…a ona strávila polovičku dětství v blázinci….“ Vypravovala Tereza. Anna se jenom nestačila divit…
„Když ji potom propustili. Protože už podle nich nebyla nebezpečná a ke světu už nechovala nenávist, seznámila se se svým bývalým přítelem…nikdy jsem ho neviděla, až donedávna… a to pouze na fotkách, které jsem našla doma… a když jsem potom… zjistila kdo na nich je a zašla za ním do nemocnice…“ soukala ze sebe a trochu ve vyprávění zadrhávala.
„Semir??“ vydechla překvapeně Engelhardtová, když jí postupně docházely souvislosti.
„Ano..“ potvrdila jí Tereza „Byl to on… nevím, co se mezi nimi stalo, ale po pár měsících Rachel odsoudili a zavřeli do blázince, odkud utekla…“ pokračovala Tereza a Anna prudce sešlápla brzdu až to s oběma ženami hodilo dopředu.
„Panebože…“ vydechla šéfová, která si náhle uvědomila hroznou pravdu.
„Co se děje?? „ vyplašila se po druhém nečekaném zastavení Tereza.
„Tak.. tak to je ona… ona na Semira zaútočila…a nejspíš ona mu i.,. zabila manželku….“ Mluvila nepřítomně Anna.
„Jestli se jí Semir dostane do rukou…“ nahodila situaci, ve které se její nejlepší zaměstnanec právě ocitl.
„Tak to bude hodně špatné…“ dodala Tereza a auto opět vystřelilo do dáli.
Šéfové od té doby stále vyskakovaly šílené vidiny Semira, jak zabitý někde leží zatímco ostatní ho hledají…
„Kobra jedna volá Kobru jedenáct! Tome, slyšíte mne??“ zahlásila do sluchátka.
„Slyším šéfová, co se děje?? Našla jste něco??“
Zatím bohužel ne.. ale mám pro vás důležitou zprávu.Kde jste??“
Vedle ní se ozval řev motoru a kvílení brzd.
„Tady.“ Odpověděl Tom a naklonil se přes okýnko k Tereze, kterou tak dokonale vyděsil.
Odměnou mu byl káravý pohled nadřízené, která vykoukla hned za vylekanou dívkou.
„Pardon..“ zamumlal a skrčil se tak, že pomalu ani nebyl vidět.
„Poslouchejte..“ mávla rukou na znamení, že jeho omluvu slyšela „Věděl jste, že ta žena, která se Semira pokoušela zabít, že je sestrou tady Terezy??“ vypálila na něj.
Tom zalapal po dechu.
„To… opravdu?“ zeptal se nevěřícně.
„Ano..“ odpověděla Tereza, která se poněkud vzpamatovala z leknutí.
„Proč mám takový dojem, že začínám tušit dost velký problém??“ otázal se celkem zbytečně Tom.
„Možná proto, že tu ten problém opravdu je.“ odtušila šéfová a otočila se na Terezu. „Mohla byste nám poskytnout podrobný popis vaší sestry??“ otázala se a očekávala kladnou odpověď, které se posléze i dočkala.
„Výborně.. takže myslím, že Semirovi budeme prospěšnější na stanici než zde… „ prohlásila a opět se usadila do sedadla.
„I když mnohem raději bych teď byla zde…“ pomyslela si ale nahlas to neřekla. Ostatně, asi nebyla sama, která by raději brázdila tmavé uličky a chtěla by být jako jedna z prvních, která Semira najde…

Mercedes a Audi se rozjeli tryskem na stanici, kde už začal pravý kolotoč. Tereza diktovala do nejmenších podrobností popis vzhledu své sestry Rachel a Hotte se za pomoci Toma pokoušel sestavit její podobiznu ve speciálním programu. Za několik desítek minut byl portrét hotový a všichni mohli konečně pohlédnout do tváře ženy, která způsobila na jejich stanici mnoho bolesti, zármutku a problémů…
Jakoby kočičí oči se sveřepě dívaly z obrazu a zároveň v nich bylo něco tajemného… obličejem trošku podobná své sestře, tvarované rty a vůbec celková vizáž by asi žádného muže na ulici nenechala natolik chladnou, aby se neotočil. Rozeslali portrét na všechny policejní stanice v okolí, aby v případě jakékoliv informace mohli ihned dostat odpověď.
Po asi hodině nepřetržitého pípání vysílačky a jednostranných rozhovorů zazvonil telefon. Anna po sluchátku vystartovala rychleji než řeznický pes po uzeném a okamžitě téměř bez dechu se ohlásila.
Její výraz byl čím dál napjatější a celá stanice rázem ztichla a ponořila se do napjatého očekávání.
„Jistě.. ano, rozumím.“
„Moc vám děkuji.“ Ukončila Anna rozhovor a poté pronesla pouze dvě slova…
„Höhlestrasse 17“.
Tom okamžitě skočil po druhém telefonu a zalarmoval Jednotku rychlého nasazení.
„Budou tam za půl hodiny…“ oznámil společnosti, která mezitím propukla v brebentění.
„Já jenom doufám, že Semir ještě žije..“ zamumlala Anna a poodešla kousek dále od ostatních a postavila se k oknu.
Nepřítomně hleděla do noci a hlavou se jí honily veškeré ty komické i vážné situace, které spolu zažili ve službě….


S vražedným pohledem k němu přistoupila a prudkým škubnutím vytáhla nůž z prkenné stěny. Čepel jenom těsně minula Semirův krk a zablyštěla se a Semir jenom se strachem v očích pozoroval chování té ženy. Kdyby mohl, vzaly by nohy na ramena a upaloval by odsud, co by mu stačily. Jenomže realita bývá někdy tvrdá a čas se prostě vrátit nedá...
„Proč tu máte všechny ty fotografie?? A proč jsem na nich já??“ zeptal se po dlouhé chvíli ticha, během které Rachel přecházela tiše sem a tam, jako když se lvice připravuje k útoku. Nůž položila na stůl.
„Jsi to ty.“ Odpověděla mu nebezpečně tiše až mu mráz přeběhl po zádech. „Tehdy jsme ještě byli dva..ale teď už budu jenom já!“
„Co jsem vám udělal, že mne pořád chcete zabít??Co vám udělala Andrea, že jste ji zabila?? Co vám udělali všichni ti lidé, kterým jste zkazila život??“ vyštěkl na ni a nevědomky se postavil. Vnitřně jej nyní spaloval hněvivý žár a bylo mu jedno, co se stane v příští chvíli… Jediné co nyní chtěl, bylo pochopení a poznání, proč se vlastně stalo tolik věcí.. tolik věcí, které se raději nikdy stát neměly.
Rachel na Semira upírala své smaragdové oči tak úporně, že hrozilo, že jej zatlačí zpět na postel. Semir jí ale pohled oplatil stejným. Spustil pravou ruku podél těla a sevřel ji v pěst. Nedbal na to, že se mu látka opět zadírá do rány.. chtěl pomstít Andreu. Chtěl zabít tu, která mohla za jeho neštěstí, chtěl, aby to již všechno skončilo. Chtěl tolik věcí..
Rachel pomalu couvla ke starobylé pootevřené skříni a Semir udělal váhavý krok vpřed.
Skříň zavrzala, když se no ji opřela téměř celou svojí vahou…
Semir zvedl nůž, který ležel na stolku a napřáhl ho před sebe. Konečně Andrea bude mít klid.. a konečně ho bude mít i on sám…
Byl to snad osud?? Možná…
Osud je pouze podivná souhra náhod v životě…

Nikdo neví, co se stane v příštím okamžiku.
Celý život je jako hazardní hra… buďto všechno nebo nic… nebo to člověk může vzdát. Ale má potom život smysl?? Vždyť překážky jsou tu proto abychom je překonávali a stávali se silnějšími…

Náhle se v mihotavém světle zablyštěl další předmět a třeskla rána. Semir zděšeně pohlédl dolů aby zjistil příčinu toho náhlého přívalu bolesti…nůž v ruce se mu zachvěl.
Rachel v klidných rukou svírala pistoli a pohled upírala na ohromeného a zároveň vyděšeného Semira.
Pomalu sjížděl pohledem níž až dostoupil ke stehnu. Na nohavici byla tmavá skvrnka, která se ale pomalu zvětšovala.. přenesl váhu na druhou nohu a vydechl. Trýznivý pocit bolesti na okamžik trošku polevil. Upřel oči na Rachel a přichystal se k poslednímu úderu. Úšklebek, který se Rachel rozestřel na tváři, když kulka zasáhla cíl postupně mizel a hlaveň pistole se zvedla natolik, aby mířila Turkovi na hruď.
„Polož ten nůž!“ zasyčela.
Semir jenom zavrtěl hlavou. Na čele mu začaly naskakovat kapičky potu, jak se snažil přemoci bodavou bolest v končetině. Cítil, jak mu teplá krev stéká po stehně přes koleno a otřásl se.
„Polož to..“ zasyčela znovu. Místností se rozlehlo cvaknutí natahovaného kohoutku. Marně přemýšlel, jak se z téhle situace dostat.. nic ho nenapadalo, věděl jenom, že se nechce dát tak lehce…
Plamínek svíčky zaprskal a trošičku učadil.
Semir pomalu spouštěl ruku s nožem dolů. Rachel mu celou tu dobu hleděla do očí a pozorovala ho…
Jeho ruka náhle vystřelila směrem k jejímu krku a těsně jej minula. Čepel nože se zabodla hluboko do dřeva a zlostně rozvibrovala i Semirovu ruku. Rachelina noha se vymrštila kupředu a trefila jeho pravou holeň a Semirem projel další nápor bolesti, když se zraněná noha pohnula. Výkřik již nedokázal utlumit a Rachelin posměšný chladný smích se mu zabodával do mozku jako žhavé jehličky. Po chvilce se k němu sklonila a zašeptala mu do ucha.
„Ani to už víckrát nezkoušej.. nemusela bych mít tak dobrou náladu jako teď !!“
Třesoucí se Semir pozvedl hlavu ze země a oplatil jí stejným.
„To se budeš teprve divit až se o něco pokusím!“
Byla to ale jenom planá výhrůžka.. a ona to věděla. Stejně jako on…
Nešetrně ho vytáhla na nohy. Dalo jí to sice práci, ale Semir se zmohl pouze na slabý odpor. Bolest ho omezovala jak v pohybu tak i v myšlení…
Smýkla s ním hrubě na postel až chuďěrka stará zasténala pod tou námahou. Semir zatnul zuby a snažil se neudělat jí tu zvrhlou radost z jeho bolesti. V duchu úpěnlivě prosil Annu, Toma a ostatní na služebně, aby ho brzy našli a aby konečně dostali do basy tu zrůdu, která mu zabila manželku a může za to, že si nic ze své minulosti nepamatuje…
Slzy se mu tiše koulely z očí a ramena se mu pomalu začala otřásat tlumenými vzlyky. Proklínal Rachel a zároveň toužil po tom odtud vypadnout odejít.. prostě zmizet. Vzpomínal na poslední a jediné okamžiky s Andreou, poslední svoji akci.. vlastně na vše na co si pamatoval… Litoval, že se nedozví nikdy více, než to, co my daly poslední dva měsíce.. ale i tak byl v duchu toho názoru, že toho bylo více než dost.
Rachel ho zvědavě pozorovala a zjevně na něco čekala.. nebo jí to působilo pouze kruté potěšení.
Vytáhla tiše skalpel a začala si opět rozřezávat kůži na zápěstích. Bylo téměř slyšet, jak kapky krve dopadají na stůl jedna za druhou…
Semirovi se před očima naprosto jasně objevila pitevna… a poslední pohled na Andreu… melodie, kterou cinkaly jeho slzy na pitevní stůl…
„Musím se dostat pryč…“ rozhodl se. „Prostě.. musím.. už kvůli ostatním…“
Nevěděl, jak dlouho takhle ležel, ale postupně si na bolest zvykl… nejevil navenek sebemenší ochotu se nějak pohnout ale v jeho nitru již bylo rozhodnutí, které nehodlal měnit…rozhodnutí pomstít se… jenomže to znamenalo první se dostat do relativního bezpečí.
Měl strach, že když se mu tohle nepodaří, u ž nikdy neuvidí Toma, Annu, Hotteho ani Dietra… nikdy už nebude chytat dálniční živly společně s Tomem, nikdy…
To slovo pro něj mělo nyní novou cenu. Poprvé si uvědomil, co všechno se z tímto slovem potencionálně skrývá…
Rachel usoudila, že divadlo už asi skončilo a tiše přešla k prkenné stěně na druhé straně místnosti, kde s odporným skřípnutím vytrhla ze zdi nůž.
Semir nečekal ani chviličku. Věděl, že jiná šance se mu už nemusí ani naskytnout..
Obličej měl morký od slz ale obdivuhodně rychle vzhledem ke svému stavu vstal z postele a kulhavým během se vydal do bezpečí.
Bolest v noze byla nesnesitelná, ale jeho podvědomí mu neustále říkalo že pokud se odsud dostane bude už v bezpečí… se zatnutými zuby se dostával zpátky ke schodišti, po kterém sem před pár hodinami přišel…
Ohlédl se a spatřil Rachel, jak se posměšně usmívá a stojí klidně opřená o rám dvěří. Jako by snad ani nechtěla ho chytit…
Hrála si s ním jako kočka s myší.
Semir nelenil a vidouce záchranu, seskočil na první schod…
Noha se mu zasekla o silonové lanko natažené rovnoběžně se schodem a Semir s dutým zaduněním padal po schodišti hlavou dolů. Jak se snažil ochránit si hlavu, rána na levé ruce se znovu otevřela a průstřel stehna se po pokusu skulit se do klubíčka ozval tak hlasitě, že Semir ztratil vědomí…..
Rachel povýšeně shlížela na nehybnou postavičku dole pod schodištěm, na kterou dopadal jemný prach, který se pomalu usazoval…
Pouze široké stopy na schodech prozrazovaly ve ztichlém domě, co se zde před chvilkou stalo…
Světlo mírumilovně jediným paprskem pouliční lampy, který sem pronikl osvětlovalo onu postavu…
Semir ležel bez hnutí na podlaze v přízemí a z rány na hlavě mu prýštila krev.

„Šéfová…“ prolomil náhle Tom ticho a vpadl tak do jejích vzpomínek.
„Cože??“ probrala se jako ze sna a těkavě se zahleděla na svého podřízeného.
„Je čas.. čas vyrazit.“ Opakoval Tom a naprosto přitom chápal její rozpoložení.. on na tom byl hodně podobně.
Beze slova se sebrala a odcházela ke dveřím.
Tom ji celou dobu znepokojeně sledoval a ačkoliv to Anna neviděla, měl o Semira také strach..
„JeRNa Slyším..“ ozvalo se z vysílačky když Anna ohlásila, že vyjeli.
„Kde se nacházíte?“ zeptala se.
„Za pár minut budeme na místě určení.“
„Výborně, Kobra 1 konec.“
„Bude v pořádku…“ uklidňoval ji Tom jakoby věděl nač myslí.
„Jenom aby…“ pochybovala o tom.
„Šéfová… bude.“ Ukončil její pochybnosti alespoň na chvíli Tom a přidal trochu na rychlosti.

Rachel tiše sešla dolů a posadila se na podlahu vedle Semira. Nad jeho čelem pomaličku opisovala kroužky nožem a prozpěvovala si tiše dětskou melodii….
„Maličká su…. Husy pasu….“
Vítr zahvízdal v oknech a prohnal se domem a vylétl opět ven.
„Tancovala bych já…. Až se třasu….“ .. kývala nožem do rytmu a vypadalo, že čeká, až jí nůž vypadne ruky a zabodne se Semirovi do hlavy…

„Dala jste si na čas.“ Upozornil vedoucí JeRNy, když Anna vyskočila z ještě téměř jedoucího vozu.
Přešla to bez komentáře a zamířila rovnou k černé dodávce, kde bylo zřízeno hlavní sídlo.
„Jak to vypadá??“ zeptala se rovnou a bez okolků.
„Vypadá to, že dům je opuštěný…“ dostalo se jí informace.
„Myslíte, že by se ubytovala někde v supermódním luxusním hotelu, když po ní pátrala polovina kolínské policie či co??“ vyjela po vedoucím, který jí onu informaci dal.
„Pardon, chtěla jste vědět, jak to vypadá, tak sem Vám odpověděl!“ hájil se.
Tom ho zpražil pohledem, sotva se k němu otočil zády.
Myslím, e je načase jistit, jak se vlastně věci mají.. „ zabrblala a otočila se k Tomovi.
„Kranichu… můžete na slovíčko??“ požádala Toma ukázala prstem ven.
Tom beze slova vyšel.
„Chtěla bych vás požádat.. ne jako nadřízená, ale jako někdo, komu na Semirovi záleží… potřebuju opravdu vědět, jak to tam vypadá.. byl by jste..“ nedokončila větu.
„Tak ochotný a podíval se tam?? “ skočil jí Tom do řeči. „Pro Semira.. a pro Vás.“ Přikývl a z kufru svého Mercedesu vylovil neprůstřelnou vestu s křiklavým nápisem POLICIE.
„Děkuju…“ hlesla jenom a doufala, že tímto činem Semirovi neublíží…

Tom se pomalu blížil k ošuntěle vypadajícímu domu a snažil se postupovat co nejtišeji… náhle ho však v nose zašimrala až příliš povědomá vůně…
„Kočka?? .. Tady??“ zděsil se, když ho nos začal nepříjemně svrbět..
Měl dojem, že zaslechl vysoký hlásek, jak zpívá dětskou písničku… vypadalo to, jako by vycházel z toho domu…
„HEPČÍÍÍ!!“ kýchl najednou, až se málem udeřil hlavou o chodník. Oči mu začaly slzet a nos signalizoval, že v dalších okamžicích se bude opět kýchat.
„Zatracená alergie!!“ zaklel tiše a stahoval se z dosahu zpět k „hlavnímu velitelství“.
Černá kočka, která to vše doposud jen tiše sledovala zpod malého, betonem a asfaltem utiskovaného keříku, žalostně zamňoukala…

Rachel uslyšela kýchnutí, zmlkla a nůž sevřela pevněji. Tiché kroky se vzdalovaly směrem od ní…
Zvedla se z podlahy a namáhavě uchopila Semirovo tělo v úmyslu zavřít ho do skříně, jež stála v přízemí, a která vykazovala stejně jako vše okolo známky vysokého věku. I když byl Semir postavou malý, rozhodně nebyl nějaké tintítko a tak se Rachel řádně nadřela, než ho bezvládného dotáhla až do skříně. Těžké dubové vyřezávané dveře zapadly za Semirem a Rachel ještě víc rozmazala stopy v prachu na zemi. Tichoučce vyběhla po schodišti nahoru, sebrala pistoli a skryla se v přízemí poblíž schodiště v tmavém výklenku, který vypadal pouze jako stín na zdi…
A čekala…

„Zdálo se mi, že v tom domě někdo zpívá…“ zahuhňal přes ucpaný nos, když podával hlášení o stavu terénu své nadřízené.
„Zpívá??“ nechápala Engelhardtová. „Jak zpívá??“
„Vypadalo to na malou holku… zpívala nějakou dětskou písničku… myslím, že Maličká su..„
„Co by tam proboha dělalo malé dítě??“ Nechápala.
„Co já vím.. vím jenom, že tam byla nějaká kočka.. „ zabrblal Tom a odešel do auta pro další balení kapesníčků.
“Tom?? A Alergie??“ podivila se ale raději se na nic nevyptávala.
„Tak copak jste zjistili??“ zeptal se lehce ironicky velitel JeRNy. Anna jenom zatnula zuby.. tohohle chlapa prostě neměla ráda od doby, kdy s ním byla nucena poprvé spolupracovat.. A to už bylo hezky dávno.
„Hromadu věcí.“ Odpověděla kousavě.
„Jako třeba??“
„Třeba, že se v domě nejspíš nacházejí civilisté. Takže byste si měli dát pozor.“ Setřela ho, otočila se na podpadku a jako královna odcházela. I když vypadala, že je jí tu všechno srdečně jedno, byla v ní malá dušička.

Dům vypadal velice opuštěně a nikoho by nikdy ani nenapadlo, že by zde mohl někdo bydlet.. možná tak leda nějaké toulavé zvíře…
Dvanáct těžkooděnců se tiše přibližovalo k evidentně prázdnému domu a snažili se nevzbudit nežádoucí pozornost. Když dospěli do bezprostřední blízkosti domu, skryli se ve stínech a jako by se do země propadli
O pár okamžiků později už byla na místě celá JeRNa včetně poněkud posmrkávajícího komisaře Kranicha a vrchní velitelky akce Anny Engelhardtové. Oba komisaři v neprůstřelných vestách kryjící se za nejbližším rohem pohledem přejížděli po otlučené fasádě a vymlácených oknech.
Několikeré tiché cvaknutí zbraní a JeRNa byla připravena.
„TEĎ!“ zařval velitel JeRNy a jako jeden muže se masa lidí rozeběhla proti dveřím, které nápor nevydržely a rozlétly se.
Okamžitě začal tanec charakteristický právě pro JeRNu, kdy jednotliví účastníci kroužili místností, kryli si vzájemně záda a postupovali tak vpřed.
Nikdo však netušil, co se skrývá za zavřenými těžkými dveřmi, které jdou tak těžko otevírat… a nikdo netušil, že je ze tmy pozorují dvě nenávistné oči.
Oči, které toužily po pomstě.

Ticho, které nastalo potom bylo až ohlušující… Mezi průhledy v černých maskách každého člena JeRNy pableskovaly nastražené oči a pohled, soustředěný a hledající jakýkoliv podezřelý detail nebo pohyb. Každý setrvával v naprosté nehybnosti a vyčkával…
„Tady policie, vylezte ven!! Dům je obklíčen!!“ zakřičela důrazně Anna a porušila tak podivné ticho.
Tom kýchnul a několik zbraní v rukou JeRNistů se neznatelně zachvělo.
„Zatracená kočka..“ ulevil si šeptem.
Ze tmy se jako provokace ozvalo tiché zamňoukání.
„Odhoďte zbraň a vylezte ven s rukama za hlavou!!“ Opakovala Anna výzvu a odpovědí bylo opět ticho.
Baterky bloudily po stěnách i podlaze a odhalovaly hluboké rýhy v prachu po celé podlaze.. a nejen zde, nýbrž i ve všech ostatních pokojích.
Rachel v koutku tiše natáhla kohoutek a našroubovala tlumič, který měla s sebou.
„Opravdu to má být zrovna tady??“ zeptal se pochybovačně Tom, když JeRNa začala opět procházet po domě, ale nyní již ne s takovou ostražitostí před nebezpečím, jako prve. Prohledali vše co se dalo a jako poslední přišla na řadu starobylá, masivní a pořádně zaprášená skříň která vypadala, jako by se s ní po celou dobu její existence ani nehnulo. PO několika pokusech o otevření Tom naznal, že je nejspíš zamčená a stejně prázdná... prach ho navíc po chvíli začal šimrat v nose a hrozit dalším kýcháním, takže další pokusy pro jistotu vynechal a vrátil se zpět do haly.
Když vstoupil do dveří, ozvalo se tiché plesknutí a něco s křupnutím narazilo do stěny vedle jeho hlavy. Tom instinktivně trhl hlavou, ale stejně by bylo pozdě.
Celá JeRNa nebo alespoň její drtivá většina se otočila a ihned napřáhla zbraně do směru, odkud kulka přilétla.
Náhle se ze stínu vynořila hbitá postava, rychle prolétla kolo JeRNy a upalovala po schodech do patra za hlasité střelby všech dostupných zbraní. Na schodech zůstalo ale jenom pár kapek krve…a částečně zdemolované schodiště, které se vlastní vahou pomalu s praskotem začínalo skládat dolů až z něj zbyla jenom hromada sutin a třísek.
„Mno… tak to má svoje léta už evidentně zasebou…“ okomentoval huhňavě Tom a utíral si nos, když se prach usadil. JeRNa se ve chvíli, kdy bylo vidět alespoň na krok dopředu opustila za podezřelým.
Tom se vehementně dral také dopředu, ale jeden z příslušníků jej zastavil. Tom sice protestoval, ale podvolit se musel, zvlášť, když na něj zrak významně upřela i šéfová. Pokrčil tedy rezignovaně rameny a zanechal pokusů. Anna se k němu naklonila a pohodila hlavou směrem ke dveřím.
„Zkuste to okolo..“ šeptla mu a Tom zmizel jako duch v usazujícím se prachu.
Hned jak vyšel ven z domu, začal Tom šplhat po odrolující se omítce, pod kterou byly místa, která evidentně zakusila sílu nějakého drtivého předmětu, takže vylézt po ní do prvního patra nebylo pro nikoho s konvičkou nějak zvlášť namáhavé.. pomineme li ovšem nebezpečí, které hrozilo, pokud by se dotyčná osoba pustila. Pád na dlažbu by asi moc příjemný nebyl.

Rachel přeběhla po chodbě a vyskočila do podkroví, které se tyčilo ve výšce odpovídající druhému podlaží. Tam se opěk ukryla do stínu vedle nízké skříňky, kterou otevřela… kde vzala takový zbraňový arzenál, to nikdo netušil.. ale v tuhle chvíli se s ním prostě muselo počítat.
JeRNa dospěla do prvního patra a jala se prohledávat pokoje…Anna se zděsila, když na stěnách jednoho z nich uviděla takovou spoustu fotografií Semira a na zemi loužičku krve.. stejně jako na schodech.
A ve stole zabodnutý zkrvavený nůž… šokovaně zírala na ten výjev neschopna slova. JeRNisté naštěstí již byli v jiné místnosti, takže tam stála sama. N8hle se ozvalo podivné škrábání a funění za zavřenou okenicí a zajištěným oknem… Anna vytáhla svoji zbraň opatrně se blížila k oknu, které tiše otevřela a jala se odjišťovat i okenici…rozrazila ji a těsně minula hlavu Toma Kranicha, který doslova visel na parapetu a vyjeveně koukal do černé hlavně proti němu namířené.

Tereza Haarová již nedokázala nečinně sedět v autě a i přes příkaz své nadřízené se vydala po chvíli tajně na místo zásahu.. bez zbraně a bez ochrany. Pouze s pocitem, že musí své sestře pomoci z problémů…

„Co tu proboha děláte??“ zasyčela na něj a pistoli ihned sklonila.
„Coby…“ zafuněl a přitáhl se, aby byl na parapetu alespoň lokty. „Lezu zadem…“ zavrčel a dostal na parapet i kolena.
Anna protočila oči v sloup a kousek ustoupila aby mohl Tom vlézt dovnitř. Když spatřil stěny místnosti, stejně jako ona oněměl.
I on nemohl přehlédnout tu spoustu fotografií, některé vlivem působení ostrých předmětů již téměř nepoznatelné…nůž, výhružně zabodnutý do stolu a když jeho zrak sklouzl na zem, zjistil,, že kousek od jeho boty se nachází čerstvá krvavá skvrna.
„Kde je??“ zeptal se.
„Utekla asi do podkroví. JeRNa už tam vlezla za…“ nedopověděla, neboť byla přerušena výkřiky, výstřely a praskotem dřeva.
Oba policisté se rychle rozběhli k otvoru ve stropě na chodbě…

Rachel se krčila kousek od porušeného místa ve střeše, která stejně jako všechno ostatní v domě potřebovala urgentně opravu. Jeden muž z JeRNy na ni mířil svojí zbraní, za ním leželi dva bez hnutí a zbytek pomalu obkličoval nebohou Rachel jako mříže klece.
Žena pustila zbraň a vyděšeně se dívala do černajících se hlavní a očí, které ukazovaly, jak snadné je pro tyhle muže ji v tuhle chvíli zabít…
Pomalu se postavila a nespouštěla z hlavní oči. Výbušninu, kterou držela ve druhé ruce vymrštila a odhodila někam daleko dozadu mezi harampádí.… a kontrolka se rozblikala.
Kohoutky zbraní se natáhly a třeskly dva výstřely…
Anna už stačila pouze zakřičet aby sklonili zbraně, když v tom Rachel divoce zavřískla…
„Nedostanete mně!! A On už zaplatil!!!“ zaječela a aniž jí v tom kdokoliv mohl zabránit, vyskočila z druhého patra…
Už jí nikdo nemohl pomoci.
Zezdola se ozvalo jenom zděšené dívčí zaječení a zoufalý výkřik Terezina hlasu…Sestra jí dopadla takřka k nohám a na hrudi měla krvavou skvrnku.
Bomba, kterou Rachel upustila, začala varovně pípat a dávat najevo, že zdržovat se v její blízkosti není zrovna ten nejlepší nápad, neboť by se mohlo přihodit něco ošklivého.
„Co je to?“ zeptala se opatrně Anna rychle seskakujících JeRNistů, nichž dva měli přes ramena hozeny své mrtvé kolegy.
„Ta psychopatka tu odhodila bombu!!Vypadněte pryč!!“ zařval na ně jeden z JeRNistů a klidil se stejně jako ostatní do bezpečí na ulici.
„Je tu někde můj kolega!! Je někde tady a já ho potřebuju najít!!“ zařval na něj Tom a popadl ho za vestu, ale byl setřesen.
„Bohužel, pokud si tu chcete umřít, já za vás nenesu zodpovědnost. Tohle už je vaše věc, akce je oficiálně ukončena.“ Oznámil mu chladně a seběhl dolů.
Anna v hlase poznala arogantního velitele JeRNy.
„Já se odsud nehnu, dokud Semira nenajdu!!“ řádil Tom jako tajfun a zpřevracel veškeré vybavení pokoje a byl by pokračoval i do ostatních místností, kdyby ho Anna nezastavila.
„Běžte ven Kranichu..“ přikázala a když viděla, že se chystá protestovat, dodala k tomu autoritativně „To je přímý rozkaz.“
„Šéfová… ale vy půjdete se mnou.“
„Ne, pokud ta bomba bouchne dřív, než se Semir najde…. Zabilo by nás to oba.. takhle.. to aspoň někdo přežije…“
„Přežijeme to oba i Semir. Nebo Vy a Semir.“ Vzepřel se Tom. Opět ukázal, že i on umí být tvrdohlavý a nejen, když se zrovna hádá se Semirem kdo z nich bude řídit či kdo z nich sešrotoval víc aut a oznámí to šéfové.
„Kranichu!“ zvýšila hlas Engelhardtová.
„Ne. Vy půjdete.. a když ne dobrovolně, tak Vám pomůžu.“ Odsekl, popadl Annu okolo pasu a vynesl ji z budovy.
Pípání se zesílilo.
Tom chtěl opět vniknout do budovy ale jeho nos měl jiný názor a donutil ho opět se rozkýchat.
Celá budova se detonací takřka sesypala jako domeček z karet, tlaková vlna vybila pár oken v ulici a odhodila Toma Kranicha i Annu Engelhardtovou dozadu. Oba dopadli tvrdě na asfalt…a zoufale se podívali do trosek.
Celá budova ležela na hromadě, ze které stoupal dým.. ty věci, které shořet mohly právě hořely..a co shořet nemohlo, to teď poskytovalo velice neutěšený pohled…
Anně se v očích objevily slzy zoufalství a smutku.
A Tom.. ten jenom nevěřícně zíral do plamenů a stále opakoval dokola jedinou větu.
„To přece nemůže být pravda…“

Zírali nevěřícně na hořící trosky domu se zoufalstvím v očích. Pocit, že navždy ztratili někoho ze svého středu byl nesnesitelný…Náhle se kousek od nich ozvaly tiché vyděšené vzlyky a za hromádkou rozbitého zdiva se mihly plavé vlasy. V dáli začala houkat hasičská siréna a za pár okamžiků již byli ohniví muži tady a pustili se do zápasu s požárem. Anna s Tomem se rozběhli za plavými vlasy a ke svému překvapení spatřili mrtvou Rachel a nad ní zoufalou a klečící Terezu.Ani jeden z nich nevěděl, jak se sem dostala...Při pohledu na Rachel ale oba sklopili pohled…
„Chelinko… ne… to není pravda..!! NE!!“ štkala Tereza s hlavou zabořenou do halenky mrtvé a snažila se ji třesením opět probrat k životu.. ale jejímu zoufalství nebyly hranice ani konce.
Anna ji jemně odvrátila od mrtvé Rachel a objala ji. Tom se k Rachel sklonil a zavřel její krásné zelené oči, ve kterých se odrážely hvězdy a pouliční osvětlení, navždy…
Terezko… už neplačte…. Rachel je teď dobře a už se netrápí.. slyšíte?? Už neplačte…“ šeptala jí do ucha a snažila se ji ukonejšit, zatímco sama marně přemáhala slzy a myšlenky na Semira…
Tom se vehementně snažil vlézt společně s hasiči do zbytků domu, ale ten měl velmi narušenou statiku a tak se hasiči zase brzy vrátili se šokující zprávou…nikdo v domě není až na mrtvé příslušníky JeRNy o které se postarala Rachel.
„COŽE??!“ vyjekl Tom a popadl za kombinézu velitele hasičů a začal s ním třást.
„Uklidněte se pane ano??!“ požádal ho muž důrazně a odstrčil ho od sebe do bezpečné vzdálenosti.
„Zopakujte to ještě jednou!“ vykřikl Tom a zase k němu přiskočil.
„Nikdo tam není, žádně tělo.“ Zopakoval velitel hasičů.
Praskot ohně pomalu ustával a přestával po nápory vody, které se na něj chrlily osvětlovat okolí…obě ženy objímající se navzájem se ztrácely ve tmě stejně jako zbytek ulice…pouze modré policejní a hasičské majáky blikaly do tmy, stejně jako přijíždějící sanitky, z nichž pomalu málem za mízy vyskakovali lékaři a začali ošetřovat zraněné.
Pouze Tom hleděl do plamenů se zoufalým výrazem…nevěřil, že uvnitř už nikdo jiný nezůstal… vždyť Semir musel být právě tady a nikde jinde… jiný dům s touto adresou tu není a mylné informace ti policisté jistě neuvedli…
Tom pohlédl oběma ženám o které se právě starali lékaři a snažili se je uklidnit a potom zpět k jednomu opuštěnému hasičskému autu…nikdo si ho nevšímal a tak popadl jeden dýchací přístroj a vydal se do domu na vlastní pěst. Že si právě vybral přístroj, na kterém viselo pár nástrojů, zjistil ve chvíli, kdy ho potěžkal na zádech a ozvalo se zacinkání. Nasadil si tedy masku a ponořil se do míst, odkud před několika chvílemi vyšli hasiči.

Ve chvíli, kdy vešel mezi praskající trámy, některé částečně ještě v plamenech, rachot uvnitř budovy přebil jakékoliv zvuky zvenčí…
Tom s baterkou pátral po jakémkoliv náznaku, jakékoliv stopě, kterou by snad mohli hasiči přehlédnout a které by si on všiml….prohledal celý dům odshora až dolů, kam všude si troufl vlézt. Nakonec pohlédl zbytky dveří do vedlejšího pokoje v přízemí, a ke svému úžasu zjistil, že ta těžká skříň je sice trochu ohořelá, ale že jinak nenese téměř žádné známky poškození…okamžitě k ní přeběhl a začal se do ní dobývat.po chvíli celý zpocený odstoupil, a pohlédl na nepoddajné dubové dveře, které mu odhodlaně stály v cestě. Sáhl rukou na dýchací přístroj a odepnul od něj páčidlo, které vrazil do mezery mezi veřejemi. Skříň naříkavě zapraskala, po chvíli se však dveře rozlétly dokořán a ze skříně vypadla malá postava viditelně v bezvědomí.
Tom zalapal po dechu a okamžitě jím proskočila obrovská radost, když poznal Semira. Neváhal ani okamžik, sundal dýchací přístroj a místo něj si přehodil přes ramena zraněného Semira. Trošku se vyděsil, když uviděl zaschlou krev na jeho hlavě a na levém rameni…ale vzhledem k tomu, že Semirovo srdce stále ještě bilo, nebylo pochyb, že je naživu…
S divokým výkřikem vyběhl ze zříceniny, která se o pár minut později zbořila vlastní vahou.
Anna, Tereza i všichni ostatní přítomní se ohlédli a začali hledat původce toho výkřiku. Jakmile Anna uviděla Toma se Semirem na ramenou, vyjekla taky a bez ohledu na příkazy lékařů se mu rozběhla vstříc a v očích se jí objevily slzy štěstí a úlevy…
Lékaři se okamžitě začali rojit okolo Semira a každý z nich, kdo měl volné ruce začal pracovat, aby se ocitl co nejdříve v nemocnici…diagnóza zněla vážně, nadvakrát zlomená pravá ruka, proříznutý sval na ruce, průstřel na stehně, který jenom o kousek minul tepnu, zlomené žebro a rána na hlavě s podezdřením na těžký otřes mozku a na poškození lebky…ani tato zpráva ale nemohla utišit ohňostroj štěstí, který nyní vytrvale hořel v Anně a v Tomovi. Oba dva okamžitě naskočili do stejné sanitky a rozjeli se se Semirem do nemocnice…

„Je něco nového??“ zeptala se unaveně Engelhardtová, když jí Tom donesl už asi třetí kávu, aby vydrželi zůstat vzhůru, než Semira dají na sále dohromady.
Zavrtěl hlavou a ona si povzdechla.
„Stejně to nechápu..“ začala ale Tom jí skočil do řeči.
„Šéfová.. o tomhle jsem už mluvili…. Rachel…byla šílená…nevěděla co dělala ani proč… „
„Já vím, ale..“
„Šéfová… teď žádné ale. Potřebujete si odpočinout. Zdřímněte si a jakmile bude něco nového, takás vzbudím, ano??“
„Ne, nenechám vás bdít samotného…
„Šéfová..“ namítl pohlédl jí do očí.
„Máte asi pravdu… potřebuju si odpočinout.. ale vy taky. Prosím vás.. za chvíli mně vzbuďte, ať si taky odpočinete…“ požádala ho a zavřela oči.
„To víte že ano..“ souhlasil Tom, ale v duchu ještě dodal „Ale nejdřív tak v sedm ráno..“
Byla jedna hodina ráno a čas plynul až neuvěřitelně pomalu….

Začalo svítat…
Tom pomalu oddechoval visíce na opěrce křesla, ve kterém seděl a Anna pochrupovala na sedačce zabalená do deky, pod které vykukovala pouze hlava a na druhém konci nohy bez lodiček. Takto je objevil i chirurg, který Semira operoval a šel jim oznámit jak operace dopadla. Když viděl tu scénu, musel se jí zasmát..rozhodl se vzbudit šéfovou jako první…
„Paní Engelhardtová.. vzbuďte se…“ .. promluvil na ni a položil jí ruku na rameno. Anna s sebou trhla a náhle se jí v ruce objevila zbraň mířící přímo na lékaře. Ten vyděšeně ztuhnul na místě a čekal co se bude dít.
„Kdo jste??“ zamumlala patrně ještě polospící.
„Ošetřující lékař Semira Gerkhana, Mark Schiller …“ zamumlal a neodvažoval se pohnout.
Anna zamrkala a konečně se probrala. Když zjistila, že na lékaře míří zbraní, okamžitě ji schovala a zrozpačitěla.
„Moc se omlouvám.. já… neměla jsem v úmyslu vám ublížit..“ koktala rozpačitě.
„Nic se neděje.. „uklidnil ji, když viděl její rozpaky „Přišel jsem vám říct, že pan Gerkhan bude v pořádku…operace dopadla dobře, právě ho převezli na JIP, než se probere z narkózy…“
„Bude v pořádku??!“ vykřikla Anna ulehčeně a probudila i Toma, který se tak lekl tím nenadálým vyrušením, že málem spadl ze židle. Jakmile však uviděl bílý plášť okamžitě zavalil lékaře tuctem otázek.
„Uklidněte se pane.. všechno je v pořádku, pan Gerkhan bude v pořádku, teď si musí hodně odpočinout, má za sebou náročnou operaci.“ Zklidňoval ho lékař.
„A můžeme ho vidět??“ nenechal se Tom jenom tak odbýt.
„Ale jenom nakouknout..“ svolil lékař a odvedl je do jiného křídla nemocnice, kde byla umístěna jednotka intenzivní péče. Tam přes sklo nakoukl dovnitř a spatřili Semira jak leží se zavřenýma očima na lehátku a oddychuje napojený na množství přístrojů. Anna se posadila na sedačku před Semirovým pokojem a zavřela unaveně oči.
„Už je toho moc… „ zašeptala.
„Šéfová.. všechno dobře dopadlo… všichni jsou relativně v pořádku a to je nejdůležitější. A o Semira je dobře postaráno…“ kývl směrem k prosklenému oknu, kde se právě nad Semirem skláněla sestřička a kontrolovala stav kapačky.
„Kdyby to Semir viděl… „ usmála se při představě jak její zaměstnanec flirtuje s ženskou částí nemocničního personálu. Tom se při té představě usmíval také.
„A teď si zase zdřímněte vy.. jak bude zase něco nového, tak vás vzbudím…nemusíte mít strach.“ Ujistila ho, ale Tom zjevně nad něčím přemýšlel.
„Šéfová… můžu mít otázku??“ zeptal se po chvíli ticha.
„Ptejte se…“
„To všude spíte se zbraní pod polštářem??“
Anna se zasmála.
„A vy snad ne? Po některých zkušenostech??“
Tom musel uznat, že má pravdu..potom co se několikrát k jeho nadřízené vloupaly různé živly, se jí vlastně ani nedivil.
„A teď spěte. A jestli budete zase odporovat, tak vám to zadám jako přímý rozkaz.“ Varovala ho v žertu.
Tom neměl jinou možnost, a nutno dodat, že ji i přivítal, přece jenom probdělá noc po takovém dni.. to už byl zátah. Bez odporu se tedy uložil na dvojici sedaček, pro něj příliš malých a za pár minut už poslušně pochrupoval jako miminko.
Anna se ještě dlouho dívala na spícího Semira, než ji únava opět přemohla a ona se také odebrala do říše snů…

Slunce stálo vysoko na obloze, když se Semir Gerkhan začal pomalu probouzet. Sluneční paprsky které pronikly sítí žaluzií ho šimraly na nose a on si pomalu vybavoval věci, které se staly předtím, než se sem dostal. Otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. Vedle sebe uviděl velký stojan, na kterém ležely nejrůznější přístroje připojené k jeho tělu a které pípaly každý na jiné frekvenci, což dohromady dávalo tak příšerný koncert, že se divil, že se probral až teď. Očima sklouzl k podivně ztuhlé ruce, ve které cítil tupou bolest, ale pohnout se mu s ní nepodařilo, díky množství sádry, kterou mu na ni lékaři dali. Chtěl se posadit, ale ani to se nesetkalo s úspěchem. Když zatnul svaly na břiše, jeho hrudníkem projela bodavá bolest, která ho donutila opět stisk uvolnit. Překvapeně zamrkal.
Náhle si uvědomil, že ho bolí celé tělo. Zatnul levou ruku v pěst a ucítil v ní nějaké tlačítko, tak ho stiskl.
Za pár okamžiků za ním přišla sestra s nějakými prášky které musel zapít a teprve poté mu bylo umožněno se na cokoliv zeptat.
„Kde.. kde to jsem?“
„Jste v Kolínské fakultní nemocnici na jednotce intenzivní péče. Jak vám je pane Gerkhane?“
Semirovi se náhle vybavilo úplně vše…upamatoval se na vše, co se tam stalo…
„Kde je Tom?? A Šéfová?? Musím s nimi mluvit!! Ta žena….“ Začal se bouřit a snažil se vstát, ale bolest a sestra mu v tom naštěstí zabránily.
„Pane Gerkhane, měl jste nehodu, musíte klidně ležet a nestresovat se, máte zlámaná žebra a ošklivě jste si zlomil ruku, musíte ležet ano?? Já je zavolám, nebojte… ale musíte být v klidu!!“ upozornila ho a odešla.
Tentokráte přišel na řadu Tom.
Sestra mu jemně položila na rameno svoji ruku v domnění, že jej lehce vzbudí, ale chyba lávky.
„Pane Kranichu…“ zašeptala a jemně s ním zatřásla. Tom jenom zachrupal a spal dál.
„Pane Kranichu!!“ zašeptala hlasitěji a naléhavěji.
Opět žádná odezva.
„Pane Kranichu!“ promluvila na něj normálním hlasem. Možná by měla větší úspěch, kdyby se pokoušela vzbudit takhle Šípkovou Růženku, než spícího Toma. Zato Anna Engelhardtová se probudila a pohlédla na sestru.
„Co se děje??“ zeptala se ospale navzdory tomu, že bylo nějakých deset hodin ráno.
„Pan Gerkhan s vámi chce mluvit.. prý je to naléhavé… právě se probral….“ Informovala ji sestra.
„Už je vzhůru?? Jak mu je??“ začala na ni chrlit otázky.
„Pan Gerkhan musí odpočívat, dovolím vám jenom krátkou návštěvu, ano?? Nesmí se rozčilovat a musí ležet. Rozumíte??“ upozornila je sestra.
Šéfová přikývla a žduchla do Toma. Z toho, jak ho občas musela ráno budit, když se chtěla dostat k hlášením, které mu v noci sloužily za polštář už věděla, jak se na něj musí. Tom nezklamal a vyskočil s charakteristickým vyjeknutím, které se rozlehlo tichou chodbou.
Vzápětí už oba komisaři vešli do pokoje, kde se zatím doktor Schiller ptal, jak se daří. Jakmile ale Semir zahlédl parťáka a svoji nadřízenou, nevěnoval už ničemu pozornost a začal vykřikovat.
„Šéfová…šéfová, ta žena… ona… ona tam byla…byla to Rachel.. já ji znám….ona…“
„Pane Gerkhane, musíte být v klidu! Pokud to nepůjde, vaši přátelé budou muset odejít, je Vám to jasné??“ upozornil ho doktor důrazně.
„Ale tohle je důležité!! Ona se mně snažila zabít!!“ pokusil se Semir posadit, aby svým slovům dal patřičnou váhu, ale docílil pouze toho, že se s vyjeknutím opět položil na lůžko.
„Pane Gerkhane!! Nesmíte si sedat dokud vám krunýř řádně neztvrdne!“ varoval ho doktor Schiller a poté se obrátil na oba komisaře.
„Musím vás požádat, abyste odešli. Pan Gerkhan se nesmí rozčilovat,musí ležet, protože má za sebou náročnou operaci.“
Tom se do toho rázně vložil.
„Pane doktore, ručím vám za to, že se Semir ani nepohne. Opravdu si s ní musíme promluvit, je to důležité!“
Doktor Schiller chvíli váhal, ale potom neochotně souhlasil.
„Dobrá, ale pouze na chvíli, ano?“
„Děkujeme…!“ poděkovala šéfová a Tom vyprovodil lékaře z pokoje. Poté si sedl vedle Semira, aby ho měl po ruce, když se bude chtít zase zvednout.
„Slyšels co jsem slíbil, a taky to dodržím, ano??“ varoval ho před jakýmikoliv pokusy.
Semir netrpělivě přikývl.
„Šéfová ta žena… jmenuje se Rachel Haarová,… ona.. ona se mně snažila zabít..“ začal překotně vysvětlovat, ale Anna mu do toho nevybíravě skočila a začala mu vysvětlovat co se stalo…
„…a nakonec vás Tom vynesl ven.. kdyby tak neudělal, asi byste dneska už nežil…“ zakončila vyprávění.
Semir jenom valil oči z důlků.
„To.. nemůže být pravda..“ zašeptal. „Vy si vymýšlíte!! Ta žena se mně snažila shodit z dálnice a taky se jí to podařilo!! Kde je Andrea?? Není pravda, že je mrtvá!! Ona přece žije!!“ začal křičet, ale Tom ho pohledem umlčel.
„Semire uklidni se prosímtě, nebo nás odsud vyhodí. Poslouchej mně…“ požádal ho Tom, ale potom se zarazil.
„Prosímtě, řekni to, cos říkal před chvilkou? Ale tak aby to moje uši přežily..“
„Jmenuje se Rachel Haarová.. a snažila se mně shodit z dálnice….“ Zopakoval nechápavě Semir.
Engelhardtová se na oba komisaře jenom nechápavě dívala.
„A jsi si jistý?? Jaké to bylo auto??“
„Zelené Audi. Tmavě zelené….někde okolo 65 kilometru…“
Tom složil hlavu do dlaní.
Anna také pochopila.
„Co se děje?? Čemu se smějete??“ nechápal jako jediný Semir, když se oba policisté rozesmáli.
„Semire… to je na dlouhé vyprávění.. ale pamatuj si jedno. Až se to dozvíš, nebudeš nám věřit.
Náhle ale Tom zvážněl.
„To, že je Andrea mrtvá, to je bohužel pravda…zabila ji Rachel..ale chtěla zabít tebe…věř mi prosím. Je to hrozný… ale je to tak…“
Poté oba komisaři opustili pokoj a zanechali Semira jeho myšlenkám…

Stromy začaly pomalu oblékat podzimní háv a zahalily do barevné krásy celý Kolín. List po listu se snášely k zemi a oznamovaly brzký příchod paní Zimy.
A na Kolínském hřbitově seděl jediný člověk…Semir Gerkhan.
Pohled upíral na náhrobek, kde byla vyobrazena mladá žena s rozesmátými ústy a veselýma očima, jemu tak dobře známá…
A vedle fotografie nápis „Andrea Schäferová – Gerkhanová *28.5 1968 †15.7 2006“ a pod tímto nápisem epitaf „Byla jsi s námi a v našich srdcích budeš stále…“
Bez hnutí stál a vzpomínal na všechny chvíle strávené se svojí manželkou.
Po tváři se mu skutálela slza a spadla na náhrobek, kde vytvořila malou loužičku. On otevřel svoje čokoládové oči a zoufale se na fotografii podíval znova….
Když na rameni ucítil něčí ruku, sklonil hlavu a pohled mu sklouzl na vlastní ruku stále vězící v bílé sádře.
„Proč musí odejít všichni, které mám rád?“ zeptal se neadresně.
„To nikdo neví Semire…ale neboj…všechno se spraví…“ odvětil mu mužský hlas.
Když se Semir odvrátil, stál za ním Tom a Anna měla ruku na jeho rameni.
„Pojďte…musíte se ještě vrátit… za pár dní už budete fit a potom budete moci nastoupit opět do služby.. jestli budete chtít…“ nabídla mu Anna.
Semir jenom mlčky pokýval hlavou a opět se zahleděl a hrob toho, kdo mu slíbil, že při něm bude stát v bídě a chudobě…. A dokud je smrt nerozdělí.
Další slza se mu skutálela po tváři a dopadla na studený kámen. PO chvíli se k těm dvěma loužičkám přidal i list, krásně červeně zbarvený a dohromady mu to připomnělo Andrein úsměv…
Sehnul se a list zvedl.
„Půjdeme…“ odpověděl na nevyřčenou otázku a s pohledem upřeným na list pomalu odcházel.
Tom a Anna se na sebe jenom podívali a následovali ho.
A celý hřbitov se opět ponořil do chmurného teplého ticha…

KONEC


_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
grandiozní overtura ke kouzlu živlu...nevím proč, ale mám z ní takové mrazení v zádech a nutkání se ohlédnout...je to...

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Fireater: Mno, zacalo to obycejnym snem, pak blaznivymi napady (nakonec bohuzel z casti realizovanymi Sad ) a vyvrcholilo to touhle povidkou.. moc mne tesi, ze se ti tak libi.. Smile dekuju...

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
Moc? Libí? Já nevím co se mi to...možná fascinuje...jako můra k plameni...přitahován a sežehnut.

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Jo, tak tohle byla dost dobrá povídka! Dobře si vzpomínám, čekávala jsem na pokráčka a byla ochotna přistoupit i k nekalým praktikám, jen abych je z tebe vymámila. Ne, že si to jedna z následně zmíněných vezme jako kritiku, spíš jako pochvalu, ale naturalistickými scénami už pomalu dotahuješ na Woxys, ač to každá pojímáte jinak.

    Ale Střípky jaksi uchvátily a nepustí (Fireater to napsal lípSmile)...proč vy si na týrání všichni vybíráte toho chudáka turka?Very Happy


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Fí: Wox je legenda.. Smile te se vyrovnat je temer nemozne... Smile ale dekuju za poklonu.. Wink A proc zrovna Turecek? Twisted Evil Mnooo.. je malej.... milej... ale hlavne malej..a zranenej vzbuzuje ochranitelsky matersky syndrom Twisted Evil Very Happy

Fireater: Dekuju.. Smile on to byl trosku i ucel, nechat ctenare fascinovat, dostat ho trochu mimo popisy Rachelinych "malych vystoupeni" .. Twisted Evil

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
Díky za poklonu, potěší...protože je to impulzivní saracén???

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Fireater: Torchu mi pripomina mne samotnou a moji "cholericnost", mozna proto.. abych mu moc nenadrzovala.. Twisted Evil
A neni zac.. Wink

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
tak sem se trošku podíval na tvůj profil a dávám si dohromady co v něm píšeš s tím co píšeš (povídky) a napadá mě...míš ten ještě vůbec?

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1513
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Velice podařené dílo, jedno z nejvíce propracovaných na foru, řekla bych. Místy jsem trnula strachy o Turečka, doopravdy jsem se obávala o jeho život Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad a jeho ne úplný happy end jen přispívá ke kvalitě příběhu.

Máš jednu velkou pochvalu, donutila jsi mě k lítosti nad Andreou - její osud byl vážně nezáviděníhodný. Ač ji nemám ráda, tohle bych nepřála nikomu Crying or Very sad Crying or Very sad

Rachel byla šílená... a na konci mi bylo strašně líto Terezy (děkuji za roli Embarassed). Po těle mi přejíždí mráz, když si vzpomenu, jak plakala nad mrtvou sestrou Sad to bylo hodně drsné... Crying or Very sad Crying or Very sad

Nu, Elwíku, Ty se s tím prostě nepářeš Laughing Laughing Laughing místy velmi drsný, leč promyšlený a hlavně skutečně velmi dobře napsaný příběh, máš velký talent!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Dekuju, dekuju vsem..Smile

fireater: Mno, jestli myslis, jestli mam jeste nejaky cas, tak bych rekla ze kdyby nebylo skoly tak by se moizna neco naslo, ale diky zraneni nemuzu delat zadny sport, takze jsem se vrhla na preklady z anglictiny, kresleni a podobne.. ovsem ted mi veskery cas zasd vyplnuje maturita a behani po doktorech... obcas se na ten net ani nedostanu pac padnu do betle jak mrtva...Sad

Proto taky za tu dlouhou dobu nioc nepribylo... ale vydrzte dva mesice a zase zacne.. Wink

Woxys:Na to, ze je to cira improvizace typu "prijdu, sednu, vysypu z rukavu, ani to po sobe nectu a uz postuju" ... Embarassed .. moc dekuji...Embarassed Od tebe, jakozto legendy povidkoveho fora ja to pochvala vskutku tunova..Embarassed

Koncem kvetna se tu zase zacnu objevovat... 20.kvetna mi drzte palce co muzete, to je moje "deadline" ....

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 549
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Nejen, že budeme držet palce, mi je budeme držet přímo v místnosti (my král XLII.), budeme trpělivě sedět na židličce a čekat, až ti budeme moci pogratulovat!

    A pak už se budeme jen těšit na pokráčko...Smile


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Pogratulovat k propadnuti do pateho rocniku co? Very Happy Jo, uz se tesim.. mne se matikar jen tak nezbavi...Razz

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
jaký propadání? nic takovýho, psát povídky se budou, hotovka, ještě by ses zase musela učit, by se ti líbilo...

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
No, tezce teda...

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
To a´t tě ani nenapadne, sem tě prokoukl. Nebudeš se bavit u učení ale hezky budeš psát...

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Neboj, budu.. Wink

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
fireater


Založen: 17. 01. 2008
Příspěvky: 39
Odpovědět s citátem
aaach....*blazeovaný výraz*

_________________
mit donnernden Motoren, so schnell wie der Blitz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Střípky minulosti dávné i nedávné...
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma