AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Útěk do Skotska
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Ahoj lidi Very Happy
Jsem tady nová, takže prosím omluvte případné chyby atd.
Tohle je první kapitola mojí plánované povídky.
Doufám, že se vám bude líbit Very Happy


ÚTĚK DO SKOTSKA

Kapitola I.

,,...série ničivých výbuchů, které poslední měsíc pustoší naše jinak poklidné město. Podle nejmenovaného zdroje jsou útoky směřovány na Helmuta Rosenheima, starostu Kolína nad Rýnem. Policie zatím nemá po pachatelích žádné stopy...“ Afektovaný hlas reportérky v televizi, který poskakovala před troskami domku na kraji města, zmlkl stejně nenadále jako se před minutou rozlehl bytem. Semir znechuceně hodil ovladač na křeslo.
,, Hlupáci! Nic nevědí...“ mrmlal si pod vousy a unaveně klesl na kolena vedle své tříleté dcerky Aidy.
,, Vrm, vrrrrmmm!!!“ ozvala se holčička a zběsile jezdila po koberci s malým BMW. Ubohé autíčko si však dlouho nezajezdilo. Za tříštivého zvuku narazilo plnou rychlostí do nohy stolu a po zemi se rozkutálela kolečka.
,, Autíčko bum,“ zatleskala Aida nadšeně a vrhla se Semirovi do náruče.
,, To už je páté autíčko! Kde na to ta naše dcera chodí? Neměla by si spíš hrát s panenkami?“ zeptal se Semir, posadil Aidu ke stolu a přilnul se ke své ženě Adree, která se činila v kuchyni.
,, Samozřejmě že ostatní holčičky si hrají s panenkami, je to ale tvoje dcera. Geny se prostě nezpřou,“ povzdechla si Andrea.
,, Jóó..?“ protáhl Semir a postavil se na špičky, aby ji políbil.
,, Co tím chceš naznačit...?“ dožadoval se odpovědi dalšími polibky. Andrea se zachichotala.
,, Neříkej, že nemáš pomalu každý den nové služební auto,“ řekla a vymanila se z manželova obětí, aby mohla dokončit snídani.
,, Hele, není to moje chyba. A Tom taky někdy řídí!“ ospravedlňoval se Semir a znovu začal Andreu líbat na krku...
A právě v tu chvíli mu zazvonil mobil. Semir zmučeně zavyl.
,, Haló, Semir?....cože? Máte stopu? Jedu tam!“ Ve spěchu strčil do pusy téměř celý krajíc chleba, popadl bundu a věnoval Andree letmý polibek.
,, Musím jet, něco máme. Obě vás miluju,“ prohlásil a vyletěl ze dveří.
,, Buď opatrný!“ křikla ze ním ještě Andrea a sledovala ho smutným pohledem.

Stříbrné BMW se řítilo přeplněnou dálnicí, následováno několika dalšími policejními auty.
,, Hartmut zjistil jeden z jejich možných úkrytů z té zničené diskety,“ vysvětloval Semirovi Tom, zatímco se proplétal mezi kamiony a osobáky, které se ploužili před nimi.
,, A kde to je?“ ptal se Semir.
,, Ve starém skladu v přístavu. Měli bychom je překvapit nepřipravené.“

Muž v kožené bundě stál uprostřed velké místnosti s několika bednami nad stolem plném papírů. Ticho prořízlo pronikavé zadrnčení telefonu.
,, Ano?“
,, Vědí o vás.“
,, Kdy?“
,, Za pět minut.“
,, Sakra!“ zaklel muž a zuřivě zavěsil.
,, Fritzi, Carle, Paule, Jacobe!!!“ zaječel a začal horečnatě shrabovat vše ze stolu. Zpoza rohu vyběhli čtyři muži.
,, Co je?!“ křikl jeden z nich.
,, Za chvíli tu budou fízlové, ty idiote! Musíme se spakovat a vypadnout! Naložte to všechno do kamionu!“ vyštěkl rozlíceně muž v kožené bundě. Jeho čtyři pomocníci na něj tupě hleděli.
,, Hned!!!“ zaburácel muž.

Pět policejních aut se smykem zabrzdilo před skladem o několik minut později. Vyskákali z nich ozbrojenci a strategicky se rozmístili kolem budovy. Semir a Tom se přitiskli ke stěně vedle dveří, odjistili zbraně a pohlédli si do očí.
,, Akce!“ vykřikl Semir a všichni vtrhli dovnitř.
,, Stůjte! Ruce vzhůru!“ zařval Tom a namířil na muže, kteří nesli poslední dvě velké bedny. Ty s rachotem spadly na zem.
,, Pozor!“ křikl Semir a za svistu kulek strhl svého parťáka za sloup.
Strhla se divoká přestřelka. Přestože byli policisté v přesile, nedařilo se jim muže přemoci. Kulky létaly na všechny strany, ozýval se křik, prostě zmatek nad zmatek. Muž v kožené bundě využil v nestřeženém okamžiku příležitosti a tiše se vytratil ven.
Tom zasáhl do ramene jednoho z útočníků a ostatní se dali na útěk ke kamionu.
,, Utíkají!“ vykřikl Semir a rozběhl se s Tomem za nimi. Minuli na zemi ležícího Jacoba s krvácejícím ramenem. Jacob ulehčeně vydechl, ale to už mu obličej ozářilo pět laserových paprsků.
,, Do háje!“ prskl Jacob a ztratil vědomí.
Semir a Tom mezitím běželi k velkému červenému kamionu, který s burácením nastartoval. Z okýnka spolujezdce vyšlo několik výstřelů. Semir s Tomem se vrhli kotoulem na zem a když se znovu postavili, mohli pouze sledovat, jak kamion odjíždí.
,, Honem!“ zvolal Semir a oba se rozběhli k BMW, které stálo před skladem. Spěšně se do něj nasoukali a začala honička.
,, Kobra 11 volá centrálu, pronásledujeme červený kamion ve směru na Seestrasse. Útočníci jsou ozbrojení, postřebujeme posily!“ zavolal Tom do mikrofonu, zatímco Semir svíral v rukou volant a se zarputilým výrazem se pokoušel dohonit kamion.
,, Sakra!“ zaklel Tom, když muži začali znovu střílet. Semir prudce trhl volantem.
,, Přijeď k nim blíž!“ Tom se vyklonil z okénka s pistolí v ruce.
,, Jo, jo, vždyť se snažím!“ rozhodil ruce Turek. Šlápl na plyn a přiřítil se zezadu ke kamionu. Tom párkrát vystřelil a jedna kulka zasáhla zadní pneumatiku. Kamion sebou trhl a málem smetl BMW do příkopu. A zdálo se, že se to řidiči kamionu zalíbilo. Jakmile se stříbrné auto dostalo vedle něj, prudce zatočil a snažil se rozmačkat autíčko na svodidlech.
,, Co ten chlap sakra dělá!“ vykřikl Semir a dupl na brzdy, aby se dostal ze sevření kamionu. Tom se znovu vyklonil a několikrát vystřelil na řidiče. Kamion náhle poskočil a dostal smyk. Řidič ho už neměl pod kontrolou. Kamion se chvíli točil na místě a pak se skutálel ze srázu dolů.
Semir prudce zabrzdil u okraje vozovky. Oba policisté vyskočili z auta a se zbraněmi v ruce se rozběhli k místu dopadu kamionu. V rozmačkané kabině ležel pouze jeden muž. Byl mrtvý. Tom mu prohledal kapsy a vytáhl jeho občanku.
,, Paul Gritz,“ přečetl.
,, Kde jsou ostatní, vždyť byli tři!“ nechápal Semir a rozhlížel se. Náhle zahlédl dva muže běžící k BMW zaparkovanému nahoře.
,, Stůjte!“ zařval a zmáčkl spoušť. Nic se však nestalo. Měl prázdný zásobník a Tom jako naschvál také.
,, Zatraceně!“ zaklel Semir. Oba policisté mohli pouze sledovat, jak jim zločinci prchají v jejich vlastním služebním autě.

Kapitola II.

,, Gerkhan, Kranich!“ Tato vlídná slova jako první přivítala oba komisaře, když se konečně dostali na stanici. Cesta jim zabrala skoro hodinu. Šéfová totiž, poté co se dozvěděla o nezdařené akci, odmítla poslat pro Semira a Toma auto. A tak parťáci museli absolvovat cestu po svých. Není tedy divu, že se celou dobu hádali a pokud je někdo potkal, museli mu připadat jako dva manželé uprostřed krize.
Když se tedy celí utrmácení a unavení objevili na služebně, místo aby se ve své kanceláři svezli do židlí a dali si nohy nahoru, čekala je rozlícená šéfová.
,, Já tam nejdu!“ zatahal Semir Toma prosebně za rukáv.
,, Budeš muset. A navíc, ty klíčky jsi v autě nechal ty,“ odpověděl Tom, ale bylo vidět, že ani jemu se za šéfovou příliš nechce.
,, Já je tam nenechal! Ty...“ nadechl se namíchnutý Turek a vypadalo to, že se schyluje k další hádce. Před nimi se ale znovu objevila šéfová.
,, Hned!“ vyštěkla. Semir a Tom na sebe zmučeně pohlédli a společně vykročili k její kanceláři.
,, Takhle rozzuřenou jsem ji ještě neviděl,“ poznamenal Hotte.
,, Buďte rád, Herzbergre,“ ozvalo se z kanceláře.
,, Hodně štěstí,“ zašeptala Sussana. Tom a Semir si povzdechli a zmizeli v útrobách Anniny kanceláře. Dveře se za nimi zaklaply a kupodivu to znělo jako úder sekyry do popravčího špalku.

Šéfová stáhla žaluzie.
,, Šéfová …,“ začal Semir, ale Anna jej přerušila.
,, Jak si to představujete! Už jsme je skoro měli! Zítra už mohl být pokoj! Ale néé, ne, pánové Gerkhan a Kranich, těm je to jedno! Samozřejmě že zásah, kterému velí právě oni dva, se nepodaří! A proč?!“ Šéfová se zhluboka nadechla, aby mohla pokračovat.
,, Nemůžeme za to...,“ řekl tiše Tom, ale to bylo to nejhorší, co mohl udělat. Anna zrudla ještě víc.
,, Nemůžeme za to!“ pitvořila jeho slova. ,, Vždyť vám utekli! Měli jste je, ale díky vaší hlouposti jste je prostě nechali upláchnout!“
,, Jednoho přece máme,“ namítl Semir chabě.
,, Ujeli vám ve vašem vlastní autě! Podstrčili jste jim ho jako holuba na podnose!“ vysmívala se jim šéfová. Komisaři svěsili hlavy. Šéfová se roztřeseně posadila za stůl a chvíli se vydýchávala, až se trochu uklidnila.
,, Jste oficiálně staženi z toho případu,“ sdělila jim s jakýmsi neskrývaným zadostiučiněním.
,, Ale...,“ otevřel pusu Tom.
,, Oficiálně,“ zdůraznila šéfová. Ale komisaři ji neposlouchali. Už měli hlavu plnou nudných silničních prohlídek, měření rychlosti a promile alkoholu a dělalo se jim z toho pomyšlení zle. Ale nakonec, pomyslel si Semir, to není to nejhorší. Mohla nás taky vyhodit úplně...
,, Dnes si dejte volno. Zítra vám řeknu, kam nastoupíte,“ dodala Anna trošičku vlídněji a naznačila parťákům, že mohou odejít. Semir ani Tom se netoužili se šéfovou dohadovat, a tak udělali čelem vzad a vyšli mlčky ze dveří. Popadli ve své kanceláři pár věcí a zamířili ven ze služebny.
,, Tak co?“ zeptal se Bonrath. Všechny pohledy se upřely na komisaře.
,, Hrůza, děs. Myslím, že mi praskly bubínky,“ odpověděl tiše Semir a naznačil rukou zlověstné gesto pod krkem.
,, Já to slyšela, Gerkhane! Ať už vás tady nevidím!“ ozvala se šéfová. Semir se zašklebil a oba s Tomem odkvačili raději pryč.

Zastavili se u Schrödra a nakonec skončili v baru nedaleko Tomova bytu. Už měli trošinku upito a sklesle seděli na vysokých židlích jako zmoklí kohouti na hřadě. Už se šeřilo, když vtom zazvonil Semirovi mobil.
,, Co to je?“ zamumlal unaveně Turek. Chvíli mu trvalo, než vibrující přístroj vydoloval z kapsy.
,, Haló?“
,, Semire, kde prosímtě jsi?!“ ozval se znepokojený ženský hlas.
,, Andreo? Miláčku, jsi to ty?“ ptal se zmatený Semir. ,, To je moje žena,“ zašeptal Tomovi, který se ani neobtěžoval přikývnou.
,, Samozřejmě že jsem to já. Kde jsi?“
,, My jsme s parťákem v baru!“ pochlubil se Turek a na tváři se mu rozlil úsměv.
,, No to je bezvadný!“ povzdechla si Andrea. ,, Je u nás šéfová, Semire,“ sdělila svému manželovi.
,, Jejda. A co tam dělá?“
,, Chce s tebou a s Tomem mluvit,“ oznámila Turkovi Andrea.
,, Hned!“ ozval se někde blízko Annin hlas.
,, Aha. No tak my teda přijedeme,“ řekl Semir a když se mu podařilo zmáčknout červené tlačítko na mobilu, obrátil se vyděšeně na Toma.
,, Asi si to rozmyslela a chce nás fakticky vyhodit!“

Když oba komisaři konečně dorazili k Semirově domu, našli obě ženy sedět na pohovce. Opodál na zemi trůnila Aida uprostřed několika rozmlácených autíček a spokojeně se usmívala.
,, Tak my vám odevzdáme odznaky a zítra vyklidíme kancelář,“ prohlásil Tom, hned jak vešli do dveří. Za tu krátkou jízdu autem se Semirem docela vystřízlivěli.
,, O čem to mluvíte, Kranichu?“ podivila se Anna
,, Přišla jste nás přece vyhodit, nebo ne?“ Šéfová se rozesmála.
,, Ne. Přišla jsem vám něco říct. A myslím, že byste se na to měli raději posadit.“

,, Povím vám to ve zkratce. Ty útoky z posledního měsíce jsou, jak víte, mířeny na starostu města Helmuta Rosenheima. Ten před několika dny kontaktoval policii a požádal nás, abychom dovezli jeho dvě děti do bezpečí. Mají známé ve Skotsku v Edinburku. Policie mu samozřejmě vyhoví. A jako vhodní kandidáti pro tuto akci jste byli vybráni vy dva,“ vysvětlovala šéfová. Tom a Semir na sebe zmateně pohlédli.
,, My? Ale dnes ráno...“
,, Ale prosímvás! Já přece vím, že jste je nenechali upláchnout schválně. Křičela jsem na vás jen proto, že je to přísně tajná akce. Ostatní přece nemusí vědět, že nejste ve Freiburgu, kam vás hodlám přeložit. Proto jsem řekla ,, oficiálně „...“
,, Ale...vy nás chcete přeložit?“ nechápal Semir.
,, Pane bože, Gerkhane, když jsem řekla, že jste hloupí, příliš vážně jsem to nemyslela, ale teď si nejsem tak jistá...,“ řekla posměšně šéfová. Semir s Tomem se zamračili.
,, Jak dlouho by to ale trvalo? A bylo by to nebezpečné?“ zasáhla Andrea. Anna chvíli mlčela.
,, Popravdě přesně nevím, jak dlouho. Ale ne víc jak tři dny. A bohužel musím říct, že to bude docela dost nebezpečné,“ prohlásila zasmušile. Bylo ticho.
,, Já bych do toho šel,“ ozval se potom Tom. Semir mlčel a díval se do očí své ženy. Andrea pomalu přikývla.
,, Pokud ty útoky budou pokračovat, mohou ohrozit i normální lidi, i naše dítě. Ač nerada, souhlasím,“ zašeptala nakonec. Semir také přikývl.
,, Jdu do toho,“ řekl. Anna vstala.
,, Dobrá. Zítra přijďte pro podrobné instrukce. Dobrou noc,“ rozloučila se a vyšla z domu. Tom ji po chvilce následoval.

Semir s Andreou a Aidou osaměli. V tichosti se navečeřeli. Společně uložili Aidu do postýlky, naházeli do krabice zbytky autíček a pak si šli také lehnout.
,, Mě se to nelíbí,“ zašeptala Andrea po chvíli.
,, Neboj se. Za tři dny budu doma. Nic se mi nestane,“ utěšoval ji Semir, ale také si ve skrytu duše dělal starosti. Něco v Annině hlasu se mu nelíbilo... Objal Andreu a společně se ponořili do neklidného spánku plného snů o malých autíčkách, rozjařené Aidě a nebezpečných zločincích.

Ahoj lidi, Very Happy po douhé době jsem přidala pokráčko. A pozor, je psáno z pohledu hlavní hrdinky Very Happy

Kapitola III.

Probudilo mě nepříjemné zadrnčení budíku. Neochotně jsem pohnula rukou, vypnula jej a otevřela jedno oko, abych se podívala, kolik vlastně je. 6:30.
,, To snad ne,“ zamumlala jsem dotčeně v domnění, že jsem si zapomněla přenastavit čas buzení. Vždyť dnes nejdu do školy... Ale proč vlastně?! Ve vteřině mi došlo, že dneska odjíždím s bráchou pryč. Už dnes...?
Rychle jsem vstala a oblékla se do pohodlného oblečení, které jsem si už večer připravila na židli. V kuchyni seděli rodiče a brácha se právě protahoval v koupelně. Mlčky jsem zhltla vydatnou snídani a snažila se nevnímat mámin uplakaný obličej a tátovu bledou, starostmi sešlou tvář. Už jsem to chtěla mít za sebou.
,, Určitě jsi měla dost?“ zeptala se úzkostlivě mamka. Povzbudivě jsem se na ni usmála.
,, Jasně mami,“ ujistila jsem ji. Podala mi několik zabalených chlebů.
,, Ještě jsem vám něco namazala na cestu,“ řekla. Poděkovala jsem jí očima a přibalila chleby to batohu, který jsem si také zabalila již dávno. Zkontrolovala jsem, zda je vše na svém místě.
,, Tady máte ještě nějaké peníze,“ řekl táta, rozpačitě si odkašlal a podal nám s bráchou každému balíček bankovek. Vševědoucně jsme na sebe s bráchou mrkli.
,, Tati, to je trochu moc, nemyslíš?“
,, Ne, ne, bude se vám to určitě hodit,“ prohlásil táta.
Asi za deset minut byl slyšet zvuk přijíždějícího auta. Jeden z několika mužů v černém kvádru, kteří stáli rozmístění kolek našeho domu, oznámil tátovi, že přijeli. Celá naše rodina vyšla z domu. Na silnici stálo nové stříbrné auto, odhadovala jsem to na BMW. O kapotu se opírali dva muži. Na to, že jsem čekala nerudné chlapíky s kravatami a černými brýlemi, byli ti dva docela normální. Menší měl na sobě džínovou bundičku, pobaveně se šklebil na svého parťáka a pohrával si s klíčky od auta. Druhý muž byl asi o 20 cm vyšší, byl oblečen v černém obleku a cosi se pokoušel tomu prvnímu vysvětlit. Když jsme přišli blíž, zachytila jsem ještě kousek jejich konverzace.
,,...to auto jsem nerozflákal já, nebo alespoň to není moje vina! Vlétlo mi do cesty nějaké zvíře...!“
,, Jo tak zvíře...poslyš, nemáš náhodou halucinace? Seděl jsem vedle tebe a žádné zvíře jsem opravdu neviděl...!“ Pozvedla jsem obočí a pomyslela si, jestli by vlastně nebyli kravaťáci lepší než tihle dva blázni. V tu chvíli nás ale spatřili, zmlkli a vyšli nám vstříc. Rodiče jim podali ruce.
,, Dobrý den, jsem Helmut Rosenheim, tohle je má žena Lena.“
,, Těší mě, jsem Semir Gerkhan.“
,, Tom Kranich,“ představili se muži.
,, Dobrá. Nemá smysl to protahovat. Doufám, že dáte na naše děti dobrý pozor a dopravíte je v pořádku do Edinburku. A ještě jednou vám moc děkujeme, že jste se toho ujali,“ prohlásil táta trochu rozpačitě.
Rozloučili jsme se. Snažila jsem se ujistit rodiče, že budeme v pohodě. Objali nás. Mamka si otřela oči a táta se na nás usmál. Oba pomalu odešli zpět do domu.
Zůstali jsme s bráchou sami. Vyšší muž jménem Tom si odkašlal a podal bráchovi ruku.
,, Ahoj, říkejte mi prostě Tom.“
,, Jo, ehm, já jsem Ruda,“ řekl brácha.
,, A já jsem Jeanette,“ řekla jsem a stiskla jsem policistům ruce co nejvíc to šlo. Ani jeden z nich ani nemrkl. Nastoupili jsme se do auta.
Jízda nebyla tak nepříjemná, jak jsem si ji představovala. Zatímco jsme se motali v centru mezi ostatními auty, vyložil nám Tom, jak bude naše cesta vypadat. Poté jsem se zeptala, co vlastně dělají. Semir a Tom se uchechtli a Semir prohlásil něco v tom smyslu, že jsou policisté, kteří většinou zločince honí na dálnici, než že sedí v kanceláři.
,, Tak proto je na dálnici tolik bouraček. Navíc když vidím váš styl řízení...“ poznamenal brácha potichu a všichni kromě Semira jsme se rozesmáli.
Vjeli jsme na dálnici A4. Rychle jsme se proplétali mezi pomalými auty. Naše letadlo, kterým jsme měli přeletět hranice do Francie, startovalo z letiště v Düsseldorfu asi za hodinu. V autě panovala dobrá nálada. Semir a Tom byli fajn, neustále se častovali vtipnými narážkami a zdálo se, že ani mému trochu autistickému a bratrovi nevadí.
Uběhlo 15 minut. Nepřítomně jsem hleděla z okna na ubíhající krajinu. Po chvíli jsem si všimla, že Semir čím dál častěji vrhá znepokojené pohledy do zpětného zrcátka. Ohlédla jsem se. Za námi se v těsné blízkosti držela dvě černá auta.
,, Sledují nás,“ poznamenal tiše Tom. Semir beze slova šlápl na plyn. Vyletěli jsme jako vystřelený šíp. Cítila jsem, jak se mi trochu sevřelo srdce a stáhlo hrdlo. Ihned mě přepadly temné myšlenky, kterých se nedalo zbavit.
Náš vůz nyní uháněl po dálnici rychlostí asi 200 km/h. Křečovitě jsem svírala opěradlo. Bratr měl na tváři zamračený výraz, ze kterého však nešlo nic vyčíst. Znovu jsem se ohlédla a přála si, aby černá auta zmizela. Ale nezmizela. Byla sice trochu dál, ale znovu nás doháněla. Pekelná jízda pokračovala. Semir trhal volantem a rozčiloval se, Tom se mu snažil radit a ohlížel se za pronásledovateli.
A náhle se rozezněla salva výstřelů a zvuk tříštícího se skla.
,, Sakra! Děti, k zemi! Střílejí!“ zařval Semir. Brácha mě strhl k zemi a zakryl mi hlavu. Slyšela jsem cvaknutí pistole a několik dalších výstřelů.
,, Pane bože, pane bože...,“ šeptala jsem a vyhlédla jsem zpoza bratrova ochranného štítu. Tom se vyklonil z okna a vrátil pár výstřelů zpět našim nepřátelům. Odpovědí bylo zlověstné ,, ratatatata „ trhající nátěr našeho BMW.
,, To mají kulomet nebo co...,“ hlesl mírně ironicky brácha. Viděla jsem, jak se Tom znovu vyklonil a vystřelil.
Ozvalo se zběsilé kvílení pneumatik a následná tlaková vlna výbuchu pohodila s naším BMW. Odvážila jsem se vyhlédnout z rozstříleného zadního skla. Jednomu z aut, které nás pronásledovalo, odlétla kapota a motor se vzňal. Vyšlehly plameny. Černé auto se postavilo na čumák, vzneslo se a několikrát se překotilo, přičemž na všechny strany létaly kusy motoru. Na příšerného hluku auto dopadlo vedle dálnice a tam potichu dohořelo. Otevřela jsem v úleku pusu.
To už jsme se ale řítili dál a za ocas se nám přilepilo druhé černé vozidlo, navzdory tomu, že vznícené auto za sebou způsobilo hromadnou nehodu.
,, Děláte tohle často?“ zeptala jsem se hlasitě. Semir a Tom se po sobě podívali.
,, Jo,“ odpověděli současně.
Zdálo se , že osazenstvo druhého auta k nám cítí stejné nepřátelství jako to předchozí. Znovu se ozval smrtící svist kulek a po chvilce také již známé ,, ratatatata „. Brácha mě znovu strhl na zem. Tom vystřelil a podle kvílení pneumatik jsem poznala, že nejspíš zasáhl gumu.
,, Sakra, došel mi zásobník!“ bylo slyšet vyššího policistu. Po chvíli však bylo slyšet další cvaknutí. A Semir toho měl právě dost. Zrovna se před námi začaly rýsovat první domy Düsseldorfu.
Malý policista šlápl na brzdu a trhl volantem. Auto sebou trhlo a otočilo se téměř na místě o 180°. Semir zařadil zpátečku a současně vytasil svou pistoli. Oba se s Tomem vyklonili z oken a jedouce dozadu několikrát vystřelili na pronásledovatele. Zdálo se, že řidič zpanikařil. Černé auto zatočilo na svodidla a stejně jako jeho předchůdce se vzneslo do vzduchu, překotilo se a dopadlo střechou na vozovku pár metrů od nás.
Semir a Tom vydechli a otočili auto zase zpátky. Posadila jsem se a nepřestala jsem svírat bratrovu ruku, kterou jsem celou tu dobu křečovitě držela. Promnula jsem si obličej a hlubokými výdechy se snažila uklidnit poplašeně bijící srdce. Brácha se na mě podíval.
,, Klídek,“ řekl tiše a ještě tišeji dodal ,, jsme přece Jediové...“ Vypadal stejně nepřítomně jako vždycky, ale přece jenom se mu v očích zaleskla starost. Pustila jsem jeho ruku a s omluvným úsměvem jsem si prohrábla vlasy. Nechtěla jsem mu dát najevo svou skrytou slabost. Měla jsem s Rudou velmi hezký vztah, ale on si nikdy nepřipouštěl žádné důvěrnosti ( samozřejmě v mezích příbuznosti ).
Mezitím Tom zavolal hasiče, záchranku a policii a Semir jel pomalu dál k městu. Ohlédli se po nás.
,, Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě Tom. Podívali jsme se s bráchou na sebe.
,, Jo. Ale už to nedělejte.“

Kapitola IV.

Zaparkovali jsme na plácku před letištěm v Düsseldorfu a rovnou zamířili k hangáru č. 3. Ani jsme se neobtěžovali projít letištní kontrolou, ale nezdálo se, že by to někomu vadilo. Na ranveji stálo velké dopravní letadlo, ( Airbus A320 – jak jsem se dozvěděla od bráchy, který byl na letišti ve svém živlu ) do kterého se valily davy turistů. Na hlavami nám přelétalo další obrovské letadlo, které právě vzlétlo, jiné se chystalo na přistání.
U hangáru č. 3 stáli dva muži. Byli oblečení do stejné letecké kombinézy jako ostatní pracovníci, ledabyle se opírali o konstrukci hangáru. Semir s Tomem došli až k nim.
,,Myslím, že tady máme let do Francie,“ prohodil jen tak mimochodem Semir. Viděla jsem, jak jeho parťák na okamžik mávl průkazem. Muži se na sebe podívali a kývli na nás, abychom je následovali.
,,To mi něco připomíná,“ šeptl mi do ucha Ruda a já se pousmála.
V hangáru bylo šero, přestože venku byl jasný den. Jeden z mužů cvakl vypínačem a rozzářila se světla. Uprostřed stálo letadlo. Bylo poměrně malé, nablýskané, bílé s modrým pruhem. Můj bratr obdivně hvízdl.
,,To je Cessna 340?“ zeptal se a prohlížel si letadlo. Všichni se po něm udiveně ohlédli.
,,Jo, je to Cessna 340. Ty víš něco o letadlech?“ zeptal se jeden z mužů. Podívala jsem se na bratra. Normálně by ho ta otázka vyvedla z míry, ale teď se zdál být až moc zaujatý letadlem.
,,Je to můj koníček,“ odpověděl nepřítomně.
Oba muži ( usoudila jsem, že to budou naši piloti ) rozhodli, že je čas odstartovat. Společnými silami jsme vytlačili letoun na ranvej. Zatímco jsme se usazovali uvnitř ( letadlo bylo pro čtyři cestující ), piloti už seděli v kokpitu a jeden z nich mluvil anglicky do mikrofonu. Potom chvíli poslouchal.
,,Understand,“ přikývl nakonec a otočil se na nás.
,,Musíme počkat, abychom se nepletli mezi dopraváky. Zatím popojedeme na naši dráhu,“ oznámil.
Asi za čtvrt hodiny se znovu ozvala řídící věž a dala nám povolení ke startu. Pilot ( jmenoval se Petr a ten druhý Frank ) roztočil motor na plné obrátky. Připoutala jsem se a nervózně se zabořila hluboko do sedadla se zavřenýma očima. Zhluboka jsem vydechla a křečovitě stiskla opěradla.
,,Jsi v poho?“ zeptal se Ruda. Oči mu zářily, seděl na krajíčku svého sedadla a dychtivě sledoval počínání pilotů.
,,Snad jo. Tohle je můj druhý let. Víš přece, jak dopadl ten první...,“ odpověděla jsem tiše. Asi před rokem přemluvil brácha rodiče, aby nám dovolili hodinový vyhlídkový let. Zatímco si brácha užíval, já jsem nakonec celou hodinu strávila s hlavou v pytlíku a zvracela svůj oběd.
,,Vsadím se, že tentokrát si to užiješ,“ ujistil mě brácha a otočil se zpět k pilotům.
Rozjeli jsme se po ranveji a za chvilku už jsme byli ve vzduchu. Pilot Petr vystoupal do přiměřené výšky. Vyhlédla jsem z okénka. Zatím mi bylo dobře, fyzicky i psychicky. Krajina pod námi se příliš neměnila – kousky lesa se střídaly s poli, městečky a silnicemi. Semir a Tom se potichu bavili a vypadalo to, že už se zase hádají, kdo měl na svědomí jakou bouračku. Brácha zase dychtivě hltal vyprávění pilotů, kteří mu ukazovali, kde co v kokpitu je ( jako by to už dávno nevěděl ). Vytáhla jsem z batohu blok, který už byl téměř z poloviny popsaný. Byla to moje knížka. Pustila jsem si do uší soundtrack z Letopisů Narnie a ponořila se do světa fantazie...
Po chvíli se z vysílačky ozvala řídící věž. Pilot Frank se k nám otočil.
,,Jinak, abyste věděli, letíme do Calais. Budeme tam asi za dvě a půl hodiny. Před námi je silná bouřka, které se musíme vyhnout. Poletíme nad Cáchami, potom nad belgickým městem Charleroi, pak to stočíme na Lille – a jsme tam,“ vysvětloval.
,,Tak to si ještě můžu zdřímnout,“ prohlásil Tom a pohodlně se uvelebil na sedadle. Semir se šibalsky zašklebil.
,,Nemáte někdo pírko nebo něco takového?“ zašeptal. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ať tě to ani nenapadne,“ varoval ho Tom se zavřenýma očima. Turek zklamaně svěsil ramena.
Letěli jsme dál. Chvíli jsem poslouchala rozmluvu mého bratra s piloty, psala jsem knížku, poslouchala hudbu. Krajina se stále neměnila. Řeky, nad jejichž širokými toky jsme přelétávali, vytvářeli rozlehlé nížiny. Jen na jihu se v dálce mírně zvedaly kopce – to když jsme byli nad Belgií. Vpravo od našeho letadla byly vidět černé mraky bouřky, kterou jsme oblétávali.
,,Za chvíli přeletíme hranice s Francií,“ oznámil nám asi za hodinu a půl pilot Petr. V duchu jsem zajásala. Konečně Francie. Už snad budeme na místě. Tentokrát mi sice špatně nebylo, ale i tak jsme cítila nepříjemné houpání mých vnitřností, pokaždé když se našel letadlo zakymácelo náporem větru nebo kvůli stoupavému vzduchu ( jak mi velmi obšírně vysvětlil brácha ).
,,Neznámé letadlo na třech hodinách. Míří k nám,“ ozval se náhle pilot Frank. V jeho hlase jsem zaslechla skrytý neklid. Všichni jsme se tam automaticky podívali.
,,Je to vrtulník,“ řekl po chvíli pilot Petr. Na jeho čele se objevily vrásky. Uchopil pevně knipl a provedl mírnou klesavou zatáčku vlevo.
,,Změnil směr. Sleduje nás,“sdělil mu po chvilce Frank. Polkla jsem.
,,Myslíte, že jsou to....“ Ani jsem to nemusela dokončit. Znovu se mi stáhlo hrdlo. Už takhle jsem se v letadle příliš bezpečně necítila, natož teď, když jsme měli za ocasem šílence, kteří nás chtěli poslat k zemi.
,,Raději se připoutejte,“ poradil nám pilot. Něco si tiše řekl se svým parťákem. Sestoupil ještě níž. Viděla jsem, jak vrtulník za námi, rychle se přibližujíc, klesl také. Frank vzal sluchátka a začal mluvit do mikrofonu.
,,Neznámému letounu, tady Cessna 340ADus. Narušujete naši letovou hladinu. Prosím stoupejte na 590, opakuji, stoupejte na 590!“ zřejmě se nedočkal žádné odpovědi, protože svou výzvu ještě několikrát opakoval.
,,To nemá cenu.“ Pilot Petr zmáčkl pár tlačítek nad sebou a posunul plynovou páku až nadoraz. Cítila jsem, jak letoun zrychluje.
,,Myslíte, že jim uletíme?“ zeptal se Tom, který už se probudil ( Semir by ho stejně dlouho spát nenechal ). Ani jeden z pilotů neodpověděl.
Přestože jsme teď letěli na plný výkon, zdálo se, že se nepřátelé stále přibližují. Teď už jsem dokonce mohla s bušícím srdcem rozeznat tvar i barvu vrtulníku.
,,Co takhle zavolat vzdušnou podporu?“ napadlo bráchu.
,,Nepomohli by nám. Zatím se nám nic neděje,“ odpověděl Frank. Zavřela jsem oči. Zatím...
Náhle se ozval zvuk, při kterém se mi zastavilo srdce.
,,Ratatatata....“ Kulky nám začaly nemilosrdně trhat trup a křídla Cessny. Vyjekla jsem. Pilot trhl kniplem a ostře zatočil.
,,Zatraceně!“ vykřikl Semir a oba s Tomem vytasili pistole. Ale k čemu jim byli proti vrtulníku s namontovanými kulomety.... Pilot udělal další ostrou zatáčku a jen tak tak se vyhnul další smrtící sprše kulek.
,,Držte se!“ křikl na nás. Prudce přitáhl páku k sobě a letadlo vyrazilo strmě nahoru. Cítila jsem, jak se mi v těle třesou všechny vnitřnosti a žaludek už také začíná protestovat...
Letadlo udělalo ukázkový přemet. Všichni jsme se rozhlédli kolem.
,,Kde jsou?“ zeptal se Semir. Vrtulník nebylo nikde vidět. Piloti si oddechli. Stejně jsem obdivovala, že si dokázali zachovat chladnou hlavu, stejně jako můj bratr Ruda.
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě. Držela jsem se za břicho a doufala, že žaludek vydrží, než dosedneme na pevnou zem. Vydechla jsem a přikývla.
,,Nikdy jsem netušila, že jednou zažiju něco jako v akčním filmu,“ pokusila jsem se o odlehčený tón. Ruda se pousmál.
,,Spíš jako v nějaké knížce...,“ prohodil. Ušklíbla jsem se a kývla.

Kapitola V.

Najednou se kdesi velmi blízko ozval typický zvuk rotující vrtule helikoptéry.
,,Co to sakra...,“ zavrčel pilot Petr, ale větu nedokončil. Před kabinou našeho letadla se objevil vrtulník. Zřetelně jsem viděla pilota, jak se vítězoslavně šklebí, a jeho kumpána, který se, nejspíš se šíleným chechotem, natahuje k ovládání kulometů, mířících svými smrtícími hlavněmi přímo na nás.
,,Pozor!“ stačil jen vykřiknout pilot Frank a Petr se pokoušel strhnout letadlo pryč. Ozval se ošklivý zvuk svištících kulek. Všichni jsme se vrhli na zem se zakrytými hlavami. Kdosi vykřikl.
Vše se seběhlo hrozně rychle. Ucítila jsem, jak se letadlo nebezpečně zakymácelo a najednou jako by se odlehčilo. Odvážila jsem se zvednout hlavu. Chtěla jsem se podívat na piloty přede mnou, jenže... Byli pryč!
,,Pane bože...!“ zašeptala jsem vyděšeně a do očí mi vyhrkly slzy.
,,Zatr sakr!“ zaklel brácha tiše a zíral na prázdnou pilotní kabinu.
,,Scheisse!“ zavrčeli němečtí komisaři.
Letadlo se neovladatelně řítilo vzduchem a prudce klesalo. Jinak řečeno, padali jsme se k zemi. Z pravého motoru se kouřilo, levý vypadal, že dlouho už nevydrží.
,,Pane bože,“ zvolala jsem hlasitěji, jak se do mě vkrádala panika ,,co se stalo? Kde jsou piloti? Padáme! Umřeme! Já nechci umřít!“ Rozklepala se mi brada.
Brácha se náhle pohnul a hbitě přelezl na sedadlo pilota, které bylo potřísněné krví. Pevně uchopil knipl.
,,Rudo, co to děláš?!“ vyjekla jsem.
,,Jeanette, přelez sem. Potřebuju tvou pomoc,“ přikázal mi místo odpovědi brácha. Překvapila mě jeho tichá rozhodnost. Ohlédla jsem se na Semira s Tomem. V jejich obličejích se mísilo zděšení se vztekem a také bezmocností. Uvědomila jsem si, že oni nic dělat nemohou. Sedla jsem si vedle Rudy a snažila se nevnímat krev na sedadle.
,,Jsi si jistý, co děláš?“ zeptala jsem se ho tiše.
,,Jasně. Hlavní je zachovat si chladnou hlavu,“ odpověděl brácha. Rychle se v pilotní kabině zorientoval.
,,Je to téměř stejné jako na simulátoru....Sakra, asi máme prostřelenou nádrž, uniká nám palivo....daleko nedoletíme...," mumlal si potichu.
Začal se snažit vyrovnávat náš let. Pečlivě sledoval údaje počítače a terén před sebou. Vrtulník už nikde nebylo vidět. Naše letadlo pomalu, ale přece jenom jistě začalo stoupat. Hrozivý chřtán rovné země pod námi, který se ještě před chviličkou nebezpečně rychle přibližoval, zaklapl naprázdno. Zhluboka jsem vydechla. Uvědomila jsem si, že se mi stále po tvářích koulejí velké slzy. Zuřivě jsem je otřela. Jsme přece naživu...
Za hlasitého pufff....., doprovázeného otřesem letadla, se zasekl náš druhý a také jediný motor a vyvalila se z něj oblaka dýmu. Letoun, který právě znovu nabral docela slušnou výšku, začal pomalu klesat.
,,Ó, do háje....,“ utrousil brácha.
,,Pane bože! Pane bože!“ zašeptala jsem a znovu mě přepadly ty děsivé myšlenky, které mě v poslední době stále pronásledovaly a ze kterých se mi zběsile rozbušilo srdce.
,,Já nechci....Dělej něco!“ vzlykla jsem a sledovala, jak brácha bojuje s kniplem. Jeho výraz byl stále stejně kamenný a neproniknutelný, ale nepatrně se mu třásly ruce.
,,Jeanette, vidíš ten knoflík před sebou? Toč s ním tak dlouho, dokud se na displeji neobjeví all frequences,“ řekl úsečně. Udělala jsem, co chtěl.
,,Hotovo.“ Brácha přikývl. Viděla jsem, že jeho úsilí vyrovnat letadlo se zatím neshledalo s účinkem.
,,Teď ten knoflík zmáčkni a drž ho,“ přikázal mi. Potom začal mluvit anglicky.
,,Mayday, Mayday! Here is Cessna 340ADus! We were attacked and our plane is damaged. We need help! Mayday, mayday!“
( mayday...! Tady....! byli jsme napadeni a naše letadlo je poškozené. Potřebujeme pomoc.....)
Nikdo neodpověděl. Brácha to zkusil ještě jednou, ale ani podruhé se žádné odpovědi nedočkal.
Chvíli zkoumal očima terén před sebou.
,,Pokusím se přistát támhle na tom velkém poli. Na nejbližší letiště bychom se už nedostali. Jenom doufám, že tady zrovna nepěstují nějaké kedlubny nebo řepu...,“ prohlásil.
,,Jenom doufám, že víš, co děláš,“ ozval se zezadu Semir. Oba se s Tomem krčili na svých sedadlech. To jsou mi hrdinové, pomyslela jsem si sarkasticky. Už jsem si nevšímala slz, které mi neustále tekly po tvářích. Téměř s nábožnou úctou jsem sledovala Rudu, jak jemně pohybuje řídící pákou a směruje letadlo na přistání. Ten jeho zájem o vše, co se týká letadel, je nakonec přece jenom užitečný, říkala jsem si v duchu.
Už jsme byli velmi nízko nad zemí. Brácha vysunul klapky na křídlech, aby náš let co nejvíce zpomalil.
,,Držte se. Přistání bude asi hodně tvrdé,“ oznámil nám. Přeletěli jsme nízké stromy a ocitli se nad naší provizorní přistávací plochou. Klapnutí někde pode mnou mě upozornilo, že byl vysunut podvozek.
Zbývalo 10 metrů....
9
8
7
6
Pevně jsem se chytla za opěradla sedadla a sklonila hlavu mezi kolena.
,,Prosím...ať to dobře dopadne,“ zašeptala jsem.
5
4
Pevně jsem semkla víčka a přinutila se myslet na svou knížku, abych se uklidnila.
3
2
Slyšela jsem Rudika mumlat: ,, Jsem Biggles....jsem lehký jako vánek. Žádný von Stalhein na mě nemá. Major Bigglesworth osobně!“ Usmála jsem se.
( ze série knih o pilotovi Bigglesovi od W.E.Johnse )
1
Na vteřinu se kola podvozku dotkla země. Letadlo poskočilo a tentokrát jsme dosedli tvrději. Ještě jednou jsme se vznesli a pak jsme narazili prudce na zem. Slyšela jsem ošklivý praskavý zvuk
,,Něco nám upadlo,“utrousil brácha. Cítila jsem, že se stále ještě pohybujeme, nejspíš po břiše letadlo, protože to, co se urvalo, musel být podvozek.
,,A sakra! Sakra sakra sakra!“ uslyšela jsem náhle Rudu. Vyděšeně jsem vyhlédla ven. Přední sklo bylo sice zablácené, ale jasně jsem před námi rozeznala vysoké stromy, ke kterým jsme se rychle blížili.
,,Sakra!“ vyjekla jsem také. Brácha popadl knipl a snažil se změnit náš směr, ale bylo to marné.
,,Pozor! Všichni se držte!“ křikl. Všichni jsme se skrčili do klubíčka a připravili se na náraz.
Bum!

Kapitola VI.

Letadlo sebou škublo a za ďábelského skřípotu se překotilo na záda. Narazila jsem hlavou nejprve do přístrojů přede mnou a pak do stropu. Vyjekla jsem bolestí. Matně jsem slyšela Semira s Tomem, jak volají, abychom se pokusili dostat ven z letadla. Podívala jsem se vedle sebe na bráchu. Měl odřenou tvář a krvácel z nosu. Zdálo se, že je v bezvědomí. Přestože jsem cítila, jak mi teče po obličeji pramínek krve z rány na čele, nejprve jsem se pokusila dostat k němu. Po chvilce se mi to podařilo.
,,Rudo! Rudiku, vzbuď se! No tak, probuď se!“ Jemně jsem ho poplácala po tvářích. K mé obrovské úlevě otevřel oči a zamžoural na mě jako malé dítě po probuzení.
,,Jeanette...jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ zeptal se starostlivě. Přikývla jsem.
,,Musíme se dostat ven.“
Nebylo to nic lehkého. Všude byly střepy z rozbitých oken, bláto a rozmetané kusy červené řepy z pole a jiné zničené kusy letadla. Nakonec jsme se ale s pomocí obou komisařů, kteří se zdáli být nezranění, dostali ven. Sedla jsem si na zem, zhluboka vydechla a snažila se uklidnit. Letadlo bylo pochroumané tak, že podle toho, co jsem zažila na dálnici, spíš vypadalo, jako by jej řídil některý z německých komisařů. Leželo na zádech, čumák mělo zapíchnutý v kmeni mohutného smrku, směrovka se válela opodál stejně jako podvozek a jedno křídlo bylo zlomené vejpůl.
Semirovi se podařilo vydolovat z letadla lékárničku a Tom nám provizorně ošetřil rány.
,,Tak, a co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se, protože právě zapadlo slunce.
Teď, když jsme zase stáli nohama pevně na zemi, jsme se s bráchou jako na vůdce obrátili na Semira s Tomem. Všichni jsme sice byli ještě rozklepaní z předchozích událostí, ale bylo potřeba jednat. Komisaři se po sobě podívali.
,,Máme dvě možnosti. Buď přenocujeme někde tady, a nebo se ještě před tím, než bude opravdová tma, pokusíme dostat do nejbližší vesnice nebo města. Myslím, že jsme někde poblíž Lille.“
,,To si jako myslíš, že budu spát pod širákem na tvrdé zemi mezi mravenci? Brrr!“ otřásl se Tom nad tou představou a nad pošetilostí svého parťáka.
,,Ustlal bych ti pěkně měkce na jehličí,“ usmál se Semir nevinně.
,,Já bych věděl, kam tě uložit – přímo do mraveniště. Tam by sis připadal jako pravý král zálesák,“ odsekl modrooký policista. Malý Tureček našpulil rty.
,,Zato ty jsi ten pravý pan příroda....,“ prohodil ironicky.
,,A ty jsi kdo, MacGyver? Kde máš svůj švýcarský nožík? Já se rád podívám, jak nás odtud s jeho pomocí dostaneš,“ Tom si vyzývavě založil ruce na hrudi.
Pobaveně jsem sledovala jejich hádku, jejíž smysl mi tak trochu unikal. Ti dva se hledali tak dlouho, až se konečně našli, pomyslela jsem si.
,,Já osobně bych raději s dalším cestováním počkala na ráno. Jednu noc v lese přežijeme,“ řekla jsem. Semir na mě mrkl a Tom se naopak maličko zachmuřil.
,,Já si myslím,“ ozval se Rudik, ,,že....“ Ale náhle zmlkl. Pomalu se otočil. Něco zaslechl.
,, Co je to?“ zeptala jsem se vyděšeně.
,,Vrtulník.“
Teď už jsme to slyšeli, dokonce i viděli, všichni. Už bylo šero, ale vrtulník bylo vidět dobře. Neměl sice rozsvícená žádná poziční světla, zato měl vepředu velký reflektor, který jako světlomet pátral na zemi pod sebou. Všichni jsme pochopili. Hledá nás.
,,Hraje si s námi jako kočka s myší,“ zašeptal brácha. Vrtulník se blížil.
,,Rychle, lehněte si všichni k troskám. Zkusíme dělat mrtvoly,“ přikázal nám Semir. Rozložili jsme se kolem trosek letadla a ani jsme nedutali. Když přes nás přejel zářivý paprsek reflektoru, zadržela jsem dech a zavřela oči. Bože, skončí tohle někdy, vzdychla jsem v duchu.
Vrtulník přeletěl. Opatrně jsem zvedla hlavu a vydechla.
,,Je pryč?“ zeptala jsem se.
,,Ne. Sakra, otáčí se!“ vyhrkl Tom.
,,Je to nálet,“ prohlásil Ruda se zaťatými zuby. Všem nám přeběhl mráz po zádech.
,,Cože?!“ vyhrkl Semir. Ale vrtulník už byl zase tady.
Vzápětí se ozval zvuk smrtících kulek.
,,Ratatatata...“
,,Kryjte se!“ zaječel Tom. Brácha se na mě vrhl, srazil mě k zemi a zakryl vlastním tělem. Poslušně jsem se schoulila do klubíčka, v té chvíli jsem měla v hlavě pouze jedinou myšlenku. Já nechci umřít. Ne tak brzy. Ne teď.
Vrtulník přeletěl a zanechal za sebou spoušť, kterou způsobily kulky. Jedna mě škrábla do ruky, ale v tu chvíli jsem si toho nevšímala. Uvědomila jsem si, že mě brácha vlastním tělem chránil na úkor své vlastní bezpečnosti. Koutkem oka jsem viděla oba komisaře, jak vylézají ze svého úkrytu. Opatrně jsem odvalila bráchu stranou.
Ihned jsem poznala, že něco není v pořádku. Byl bledý, dýchal přerývavě a sípavě a měl zavřené oči. Ruku, kterou jsem se dotkla jeho zad, jsem měla od krve.
,,Pane bože! Rudo! Rudiku probuď se!“ V panice jsem s ním zatřásla. Nic.
,,Rudiku! Prosím, otevři oči!“ vzlykla jsem a znovu s ním zatřásla. Konečně oči otevřel. S námahou se usmál.
,,Jeanette……byl jsem jako Biggles…řídil jsem letadlo…“ zašeptal s hrdostí v hlase. Přinutila jsem se na něj přes slzy usmát.
,,Byl jsi úžasný! Ale teď musíš vydržet!“ Brácha mi místo odpovědi stiskl ruku.
,,Dávej na sebe pozor.....zachovej si chladnou hlavu...,“ zamumlal s vypětím všech sil. Pak jeho stiskl povolil a klesla mu hlava.
Téměř se mi zastavilo srdce.
,,Ne! Ne, Rudiku!“ Hlasitě jsem se rozbrečela. Cítila jsem, jako by mi někdo rval vnitřnosti na kusy. Ne, to nemůže bát pravda, opakovala jsem si v duchu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Můj brácha je mrtvý....mrtvý.... Ta myšlenka mě dusila, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Matně jsem vnímala, jak ke mně běží Semir s Tomem a berou mě za ramena. Skrze proud slz jsem před sebou stále viděla bráchův mrtvolný obličej, strašidelně zářící v šeru, v hlavě mi stále zněla jeho poslední slova.
,,Sakryš...,“ zamumlal někde vedle mě mužský hlas a vzápětí jsem zaslechla znovu se přibližující vrtulník. Někdo mnou zatřásl.
,,Jeanette! Musíme rychle pryč! Pojď!“ ozval se kdosi vystrašeně. Ale mě už to najednou bylo jedno. Ruda je mrtvý. Co záleží na tom, že zemřu i já? Vrtulník se přibližoval. Cítila jsem, jak se mě komisaři snaží dostat pryč, ale neměla jsem v úmyslu jim to ulehčit. Ale náhle mi před očima vytanuly tváře mých rodičů. Přece jenom je ještě pro koho bojovat....
Na poslední chvíli jsem se zvedla a rozběhla se s Tomem a Semirem pryč směrem do lesa. Slyšela jsem, jak kulky znovu a znovu kropí letadlo. A pak náhle celý vrak explodoval. Ozval se tříštivý zvuk výbuchu. Semir a Tom mě strhli na zem a zakryli mi hlavu přesně ve chvíli, kdy se přes nás přihnala tlaková vlna nesoucí s sebou kousky letadla.
A náhle bylo po všem. Komisaři mi pomohli na nohy. Tam, kde ještě před chvílí byl vrak letadla, hořely teď vysoké oranžové plameny olizující okolní tmu. Mezi nimi jsem zahlédla bezvládné tělo mého bratra. Bezmyšlenkovitě jsem k němu vyrazila, ale Semir s Tomem mě včas zarazili. A já už neměla sílu se s nimi prát. S tichým pláčem a zlomeným srdcem jsem se zhroutila na zem.
,,Rudiku....můj bratříčku...,“ šeptala jsem. Byl mrtvý. A celé je to moje vina....
Semir se ke mně sklonil a vzal mě za ramena.
,,Jeanette...je nám to hrozně líto. Ale musíme jít. Vrtulník přistál, stále nás hledají,“ řekl tiše. Stále mi kanuly slzy z očí. Cože to říkal? Mám teď svého bratříčka opustit?
,,Ne...musím za ním. Alespoň ho pohřbít...,“ vzlykla jsem téměř neslyšně. Semir těžce vzdychl.
,,Nemůžeme, musíme rychle pryč. Ti muži by nás zabili všechny.“ To už jsem i já matně zaslechla vzdálené hrubé hlasy. Nakonec jsem se nechala komisaři zvednout. Naposledy jsem se ohlédla a skrze slzy pohlédla na tělo mého bratra, než jsme všichni tři zmizeli v temném lese těsně před tím, než okolí letadla prořízly záře svítilen.

Kapitola VII.

V místnosti byla tma. Jediné, co bylo vidět, byla temná silueta sedícího muže a rozpálený koneček doutníku, který muž kouřil. Když za sebou zaslechl dvojí kroky, nepatrně si povzdechl. Ti, kteří za ním přišli, se zastavili a jeden z nich, muž v kožené bundě, si diskrétně odkašlal.
,,Zklamal jste mě, Stratmanne. Opravdu zklamal,“ řekl tiše muž s doutníkem.
,,Omlouvám se, ale ti poldové...,“ ozval se muž v kožené bundě poněkud rozhořčeně.
,,Ti poldové už mohli být dávno mrtví, stejně jako ty děti,“ přerušil jej klidným hlasem, v němž ale byl slyšet nepatrný vztek, muž s doutníkem. Stratmann mlčel.
,,Třeba už jsou dávno pod drnem...,“ vyslovil s nadějí. Muž s doutníkem se krátce zachechtal.
,,Vážně? Říkal jste, že vaši muži u toho vraku letadla nenašli žádné tělo. Myslím, že jsou živí, až moc živí.“ Chvíli bylo tíživé ticho.
,,Zklamal jste mě,“ prohlásil znovu muž s doutníkem a zálibně pohladil pažbu pistole ráže 9mm.
Vše se seběhlo nepostřehnutelně rychle. Kdosi luskl prsty. Místnost oslnilo náhlé pronikavé světlo. Muž s doutníkem se bleskově otočil i s židlí. Třeskl výstřel a Stratmann se s ztlumeným výkřikem zhroutil k zemi. Jeho bílá košile téměř okamžitě zrudla. Druhý muž, který stál po celou dobu vedle Stratmanna, ani nehnul brvou, hlavě mu to však vřelo. Podíval se nejprve na mrtvého ( kterého ovšem ani trochu nelitoval ) a pak se odvážil pohlédnout do očí muži s doutníkem. Jeho obličej nebyl vůbec hrůzostrašný, jak si představoval, měl pouze poněkud ostřejší rysy tváře. Ale oči...Ach, ty oči. Ty tvrdé, ocelově šedé oči, ze kterých sršely temné hněvivé blesky, oči, které se na vás dívaly klidně, ale bez mrknutí vás propalovaly jako rozžhavená ocel, bez jediného záblesku lidskosti, bezcitné, prázdné, a přece plné nenávisti...
Světlo zhaslo stejně nenadále a pronikavě jako se rozsvítilo. Muž si trochu roztřeseně promnul oči a bezděky přejel přes jizvu, která se táhla od prostředka čela až po levé ucho. Ty chladné oči jej stále pronásledovaly. Neměl však čas o tom dál přemýšlet. Muž s doutníkem znovu promluvil.
,,Mám pro vás úkol. Chci osobně pohlédnout do očí těm, kteří se opovážili mi překazit plány. Ty poldy zlikvidujte, děti chci přivést alespoň trochu živé, abych je pak mohl sám zabít. Je to jasné?“
,,Ano.“ Nebylo nic snazšího. Přivést je sem. Dvě hloupé děti, které ochraňují dva ještě hloupější poldové.
,,A upozorňuji vás, že pokud to zkazíte, potká vás stejný osud jako Stratmanna,“ dodal ještě muž s doutníkem a labužnicky vyfoukl oblak dýmu. Luskl prsty – znamení, že audience skončila. Muž s jizvou vykročil ven volným krokem. Ještě stále měl před sebou jeho oči, když nasedal do černého Audi, ve kterém už seděli tři po zuby ozbrojení muži.

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
sasadydzej


Založen: 25. 10. 2007
Příspěvky: 176
Odpovědět s citátem
Autíčko bum,“ zatleskala Aida nadšeně a vrhla se Semirovi do náruče.
,, To už je páté autíčko! Kde na to ta naše dcera chodí? Neměla by si spíš hrát s panenkami?“ zeptal se Semir, posadil Aidu ke stolu a přilnul se ke své ženě Adree, která se činila v kuchyni.
,, Samozřejmě že ostatní holčičiky si hrají s panenkami, je to ale tvoje dcera. Geny se prostě nezpřou,“ povzdechla si Andrea.
,, Jóó..?“ protáhl Semir a postavil se na špičky, aby ji políbil.



Tady tato část je úplně o mě...no fakt !!!! Jako malá, jsem si taky nikdy nehrála s panenkami, nebavilo mě to, to dycky u mě vedly auta, a to na celé čáře !! Very Happy Dycky auta...jj autaaaaa Very Happy
Aidička se nezapře....holčina... Very Happy Neopič se Aidooooooooo Very Happy

Saša

_________________
Tom: Semire pojď, nech toho nemůžeš přece...
Semir rozkopne dveře.
Semir: Otevřely se samy od sebe, vážně. Laughing
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuAOL Instant MessengerICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
no to víš Very Happy Aida je celá po tatínkovi Very Happy a chudáček Semirek nemá vraky jenom na dálnici, ale i doma Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 418
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Ahojky,
vítám tě na fórku...


,, Vrm, vrrrrmmm!!!“ ozvala se holčička a zběsile jezdila po koberci s malým BMW. Ubohé autíčko si však dlouho nezajezdilo. Za tříštivého zvuku narazilo plnou rychlostí do nohy stolu a po zemi se rozkutálela kolečka.
,, Autíčko bum,“ zatleskala Aida nadšeně a vrhla se Semirovi do náruče.
,, To už je páté autíčko! Kde na to ta naše dcera chodí? Neměla by si spíš hrát s panenkami?“ zeptal se Semir, posadil Aidu ke stolu a přilnul se ke své ženě Adree, která se činila v kuchyni.


Tak tady jsem se fakt zasmála.... Laughing Laughing Laughing Laughing

Měli bychom je překvapit nepřipravené.

Ano, Ano... Přesně tak... Very Happy

,"Utíkají!“ vykřikl Semir a rozběhl se s Tomem za nimi.

Sis Turečku myslel, že počkají? Cool

,, Fritzi, Carle, Paule, Jacobe!!!

Odkud mi jsou ty jména známá, co? Smile
Carl = Carlisle = Stmívání
Paul = Mít moc na(d)
Jacob = Stmívání opětně Wink

,, Paul Gritz,“ přečetl.
,, Kde jsou ostatní, vždyť byli tři!“ nechápal Semir a rozhlížel se. Náhle zahlédl dva muže běžící k BMW zaparkovanému nahoře.
,, Stůjte!“ zařval a zmáčkl spoušť. Nic se však nestalo. Měl prázdný zásobník a Tom jako naschvál také.
,, Zatraceně!“ zaklel Semir. Oba policisté mohli pouze sledovat, jak jim zločinci prchají v jejich vlastním služebním autě.


To je ale pech... Confused

Dílko je povedené... Těším se na pokráčko.... Wink

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
,, Fritzi, Carle, Paule, Jacobe!!!

Odkud mi jsou ty jména známá, co? Smile
Carl = Carlisle = Stmívání
Paul = Mít moc na(d)
Jacob = Stmívání opětně Wink

nenapadla mě jiná němacká jména Very Happy
ale Stmívání mám ráda Very Happy Very Happy Very Happy Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Ahoj lidi, přidala jsem druhou kapitolu Cool Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
moc pěkné pokračování

chudinka Tom a Semir trmácet se pěšky na služebnu a celou cestu se hádat jako manželský pár Laughing
u toho jsem nemohla Laughing

a jak je šéfová sjela Laughing
fak super

a já tam nepůjdu Laughing

Aida ve svém živlu, rozmlácená autíčka super Laughing

jsem zvědavá jak to bude pokračovat
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
ahoj, máte tady třetí kapitolu Very Happy
Cool

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 627
Bydliště: KTU
Odpovědět s citátem
Vítej na fóru, Assi! Very Happy Hned z kraje Ti musím vyseknout poklonu, píšeš fakt čtivě! Laughing Laughing

Ve spěchu strčil do pusy téměř celý krajíc chleba - Jo, tohle znám... ale já si tam cpu rovnou dva Laughing Laughing

,, Ujeli vám ve vašem vlastní autě! Podstrčili jste jim ho jako holuba na podnose! - já Śéfovou žeruuuu Laughing Takhle se do nich pustiiiiit... a ten holub mne rozsekal Laughing

,, Chce s tebou a s Tomem mluvit,“ oznámila Turkovi Andrea.
,, Hned!“ ozval se někde blízko Annin hlas.

Jo jo, takhle ostře se ozývat, to umí jen Anničkaaaa Laughing

,, Tak proto je na dálnici tolik bouraček. Navíc když vidím váš styl řízení...“ poznamenal brácha potichu a všichni kromě Semira jsme se rozesmáli. - souhlaaas Laughing sice je díky nim méně lotrů ve společnosti, nebezpečí na dálnici však s každou minutou, co na jejím povrchu jsou, roste Laughing

,, Děláte tohle často?“ zeptala jsem se hlasitě. Semir a Tom se po sobě podívali.
,, Jo,“ odpověděli současně.

To teda jo Laughing Hahaha, sedm dní v týdnu, co Laughing Laughing

Zajímavý nápad a skvělé zpracování, i ten přechod z er- do ich- formy mi přišel super Laughing Jen malý tip - zkus nedělat za uvozovkami dole mezeru, pak to bude vypadat líp Laughing ale to nebuzeruji, je to, jak říkám, jen tip Laughing Jsem zvědavá na pokráčko Laughing

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Je tu další kapitola Very Happy
Už jde do tuhého..... Cool
Jinak všem moc a moc děkuju za komentáře Very Happy všechny mě moc potěšily.... Laughing

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Tess


Založen: 19. 10. 2007
Příspěvky: 35
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Ahoj Assi,
tvá povídka má děj a spád, moc se mí líbí a těším se na další pokračování.
Je velmi sympatické že jsi se zapojila do děje, je to myslím něco nového tady na fóru, přeji bujnou fantasii a dost volného času. Very Happy
Tess
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Díky Laughing

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
teda moc pěkné pokračování

shodnotím 3 a 4 najednou, protože ty dvě části jsem teď četla

velice zajímavé, pronásledovačka v autech byla super, sice jsem měla nervy jak to s nimi dopadne, ale byla super

a let v letadle byl ještě lepší, přiznám se, že se létaní bojím a docela se ani Jeanette nedivím, zvlášť když její prvn let skončil tak jak by asi skončil i ten můj a v druhém letu po nich hned střílí? no hrůza ani bych se jí nedivila, kdyby už do letadla ani nechtěla vstoupit.
co bude pokračovat přestřelka na lodi z francie do anglie? jenom hádám, ale je to super příběh

těším se na pokráčko

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Díky Laughing
Máš pravdu, na lodi to taky bude o kejhák Laughing Laughing

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
POKRÁÁÁÁČKO!!!!! Very Happy Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
a ještě další pokráčko Very Happy Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
páni moc další pěkné pokráčko

takový napětí Smile že jsem snad ani nedýchala

chudáci piloti Crying or Very sad

a Semir s Tomem jako hrdinové Laughing

docela mě překvapila ta věta ,,Jsem Biggles....jsem lehký jako vánek...
ne že bych to někdy četla ale už jsem to jednou slyšela, ale ten dotyčný snad ještě říkal" "Jsem jako list, jsem lehký..." (Serenity) no bylo to něco v tom smyslu Cool

Při tomově a Semirově hádce jsem se docela bavila, nejvíc mě ovšem dostalo ,,A ty jsi kdo, MacGyver? Laughing Laughing Laughing

Teda chudák Rudi Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad
myslím, že takovou smrt si nezasloužil, i když zemřel jako hrdina, který ochránil mladší sestru, ale stejně Crying or Very sad Crying or Very sad
docela jsem si ho oblíbila Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad

a chudák Jeanette Crying or Very sad Crying or Very sad

jak to jenom bude pokračovat?

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Díky za komentář Deni Very Happy

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kosino


Založen: 30. 03. 2009
Příspěvky: 1
Odpovědět s citátem
Tato povídka se zdařila naprosto perfektně, jen jsem teď napjatý jako struna na to, jak se bude příběh dále vyvíjet. Opravdu smekám před autorkou, hltám každé slovo!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Přidána kapitola VII. Wink Cool Laughing Embarassed

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Dena


Založen: 18. 09. 2008
Příspěvky: 211
Bydliště: Chouč
Odpovědět s citátem
páni moc pěkné

akorát mě překvapilo, že ten Schrankam říkal, že u vraku nenašli žádná těla Shocked

těším se na pokráčko Very Happy

_________________
"Noc končí se svítáním...
S tím by jsem měli rychle něco udělat!"
Jeans Moon
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Lord Assissin


Založen: 07. 02. 2009
Příspěvky: 25
Odpovědět s citátem
Ahoj, všichni
chtěla bych se moc omluvit Crying or Very sad , hlavně Deně, které jsem díky své totální nešikovnosti vymazala jeden komentář u své povídky. chtěla jsem tam dát pokračování, ale nějak se mi to vymklo z rukou, takže další pokráčko bude v novém tématu ( Útěk do Skotska II ).
děkuju za pochopení

_________________
Semir: Myslíš, že existujou taxíky kabriolety?
Tom: Cože?! Tys nějakej zrušil?!!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Útěk do Skotska
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma