AFC11.cz    Diskusní fórum    Pravidla    FAQ    Hledat    Uživatelé    Registrace    Přihlášení 
odeslat nové téma  Odpovědět na téma
Věčná tma
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 453
Odpovědět s citátem
Ahojky,
ehm, nu... Tak jsem se pustila do psaní něčeho nového, depkoidního a hlavně něčeho delšího. Embarassed Embarassed Embarassed
Osobně vůbec nevím, jak se to vyvrbí, původně to měla být taková perlička (ech, nějak jsem si to slovo oblíbila, zdá se Laughing) do mého osobního Kranichovic doupěte, ale nakonec to bude v jiné verzi zde na PF. Smile
Snad zaujme, líbit se asi nebude, nu. Embarassed Smile
A nebijte mě, opravdu nevím, kdy a jak to skončí. Embarassed
K.




Obloha se převléká z inkoustové černi do královské purpury. Na obzoru, tam, kde se vrcholky hor dotýkají nebes, se objevuje zlatý pruh, jež pomalu barví nejbližší do ruda zabarvená oblaka.
Ptáci v korunách stromů již několik hodin vyzpěvují své každodenní serenády a ta část přírody, co žije denním životem, procitá do nového dne.
Za vrcholky hor se objevuje zlatý srp, který se během několika vteřin vyboulí v zářící kotoul. Zlatý, úžasný, vše osvětlující…



Procitl.
V první chvíli byl dezorientovaný. Jen tak šmátral rukama kolem sebe, a když ani po několika desítkách vteřin tma nezmizela, opatrně zvedl dlaně, mysle si, že se dotkne víček.
Bříška prstů se dotkla bandáže, kterou měl omotanou kol hlavy. Zákruty obvazů se soustředily na vrchní část obličeje a pokud si dobře uvědomoval, hmataje po měkkých, přesto však na dotek trochu drsných cestách, měl nimi ovázanou celou hlavu od nosu nahoru.
Položil ruce zpátky k bokům, vrážeje levým zápěstím do opěradla.
Usyknul bolestí a pokoušel se vzpomenout, co se stalo.

„Dobrý den, pane Kranichu.“
Trhl překvapeně hlavou. Ani si neuvědomil, že začal dřímat. Teď se vedle jeho postele objevil někdo cizí a dokonale ho překvapil.
„Dob… dobrý den.“ vyřkl s námahou a olízl si vyprahlé rty.
„Jsem rád, že jste se konečně probudil.“ Řekl opět ten hlas.
„Co se…“
„Hned, hned.“ Skočil mu do řeči ten hlas.
Přes vrstvu obvazů ucítil, jak mu kdosi zkušeně prohmatává hlavu.
„Doktor,“ pomyslel si a zaradoval se, že ví aspoň nějakou drobnost, kdo u něj teď postává.
„Co…“ chtěl se opět otázat, ale lékař mu opět skočil do řeči.
„Co se stalo?“ zopakoval Tomovu otázku, kterou komisařovi nedovolil doříct.
Muž ležící na posteli uslyšel zaskřípění kovu o podlahu a následné zavrzání nábytku, který se prohnul pod lékařovou váhou. Mohl jen tušit, jak lékař vypadá, ovšem jeho tiché zamyšlení ho děsilo. Jasně slyšel, jak těžce oddechuje. Ale nebyl tu sám. Z druhé strany postele slyšel další dech. Byl také protknutý nějakými velkými starostmi.
Pootočil hlavu, uvědomuje si, jak pošetilé toto gesto bylo. Vždyť skrz vrstvu obvazů sotva kohokoliv uvidí.
Lékař konečně začal se seznamováním ho s jeho diagnózou. Nejdříve mu popsal, jak se sem, do kolínské nemocnice, kterou tak dobře znal díky několika desítkám výslechů, co zde se Semirem vedli se svědky anebo viníky nehod, dostal.
Zalapal po dechu náhlým poznáním a v mysli se mu objevily vzpomínky.

Skřípění brzd…
Náraz…
Pomačkaný plech…
Urputná bolest hlavy…
Rudo před očima…
Tma…


Operace? Aha, proto ty obvazy. Hodně zlé…
Kousl se do rtu a v dlaních sevřel okraj přikrývky.
„Jak zlé?“ odvážil se vyslovit otázku, před kterou nemohl utéct ani jeden z nich. Visela mezi nimi již od začátku jejich rozhovoru. Byla jako smog, který se usazuje nad městy v podzimních chladných a sychravých dnech, nutí lidi ke kašli, tráví jedy mladé organizmy.
Zástupce mocné medicíny, jež lidstvo během staletí pasovalo na jednu z důležitých vědních disciplín, vyřkl ortel.
Tom Kranich by nejraději omdlel. Upadl by do bezpečí a nevědomí bezvědomí, jen neslyšet dvě slova, kterých se děsil, jen co zjistil, že ho obklopuje tma.
Vydechl, udeřil hlavou z plných sil do polštáře, až se mu v ní opět rozezvonilo tisícero zvonců.
„Tohle nedělejte!“ uslyšel lékařův ostrý výkřik a vzápětí ucítil jeho ruce na spáncích. „Tohle nesmíte!“
Měl sto chutí na něj vykřičet všechny nadávky, co znal, místo toho odstrčil ty dotěrné ruce, co mu doposud spočívaly na spáncích a z hrdla se mu vydralo vzlyknutí.
„Nechte nás o samotě.“ Uslyšel ženský hlas. Slyšel, jak doktor odchází. Tichý šelest cizího dechu a vzápětí mu pravou dlaň sevřela ruka, kterou život nešetřil.

Arrow
Samozřejmě dala ihned vědět jeho rodině. Bohužel, nikdo nemohl přijet. Nikdo!
Tomova sestra ji slíbila, že přijede co nejdříve, jak jen jí to její zdravotní stav dovolí a otec byl někde mimo Evropu.
Tak nyní stála vedle nemocničního lůžka a držela za dlaň toho, se kterým již několik let sdílela pracoviště.
Viděla, jak se choulí do sebe, jak štká a vzlyká. Cítila, jak ji jeho prsty mučivě svírají dlaň a hrozí, že ji rozdrtí ze dne na den křehčí a křehčí kosti.
Opět udeřil hlavou do polštáře, pustil její dlaň, chystaje se servat si z obličeje obvazy.
„Tome,“ zaryla nehty do jeho ramene a zatřásla s ním.
Jeho loket ji udeřil do prsou a vyrazil ji dech.
Opět zatřásl hlavou, tentokrát však jeho zátylek udeřil do železného opěradla.
„Kranichu!“ vykřikla velitelsky, jak už tolikrát, když ji on a jeho parťáci zlobili a konečně odtrhla jeho ruce od napolo odmotaných obvazů.
Tolikrát slyšené okřiknutí zabralo.
„Šéfová,“ vydechl a čekal, co mu jeho nadřízená řekne. Zvyk je železná košile. Čekal její rozkazy, čekal, co udělá, čekal, zda mu vyvrátí lékařova slova.
Pohladila ho rozpačitě po tváři, upravila obvazy a zazvonila na sestru.
„Jen klid, Tome, jsem tu s vámi.“ Zašeptala. Připadala si jako mezi mlýnskými kameny. Cítila, jak je zoufalý, přesto mu od jeho zoufalství nemohla ulevit.
„Hlavně se uklidněte a nedělejte kraviny.“
Chtěl jí odseknout, stejně jako doktorovi, co mu to povídá, vždyť je nadosmrti svým způsobem mrzák, už nikdy nebude vidět, svou práci může zabalit, vše, čím žil, musí nechat daleko za sebou, ale jakmile si plně uvědomil její slova, zarazil se.
Anna Engelhardt málokdy používala taková slova. Vždy mluvila nespisovně, když byla roztržitá, když se něčím trápila. Nikdy se jim nesvěřovala, pokud to nebylo nutné, tak jako kdysi, když ji v mysli hlodala otázka, zda ji její dávný spolupracovník opět nepodrazil.
Teď se také trápila. Dotyk její ruky byl příjemný, stisk pevný, přesto cítil, že jen silou vůle, kterou měla za ta léta u policie vypěstovanou do opravdu enormních rozměrů, ovládá třas.

Do místnosti vstoupila zdravotní sestřička a zjišťovala, co je potřeba.
Tiché klapnutí dveří prozradilo, že se vracela pro nové obvazy, o níž ji šéfová poprosila.
V pokoji vládlo mlčení. Jak on, tak i Engelhardtová byi plně ponořeni do svých myšlenek.
Po chvilce se sestřička vrátila. Podle lehkosti jejích kroků odhadl, že musí být celkem mladá.

Sám se zalekl nového poznání: již teď, několik desítek minut po onom hrůzném poznání se jeho tělo začalo přizpůsobovat nové situaci, v níž se nenávratně ocitlo. Jeden ztracený smysl začaly ostatní smysly nahrazovat a mozek začal jejich vjemy zpracovávat poněkud odlišným, přesto však stejně dobře fungujícím způsobem jako tehdy, kdy se ještě mohl na svět dívat svýma očima.
Zděsil se toho.
Její dlaně mu začaly odmotávat zbytky obvazů a rty skoro neslyšně ševelily nějaká ne zrovna příjemná slova, když pozvedl své dlaně, aby si ohmatal najednou odhalenou tvář.
Již byl s bříšky prstů skoro u cíle, ale sestra mu nekompromisně dlaně zachytila a položila na peřinu.

Šéfová na okamžik odstoupila od jeho postele, aby mladé ženě nepřekážela. Rukama si vjela do vlasů a pomyslela si, že na některé věci, co ji život přichystal, je již moc stará.
„Děkuji.“ Pronesla k odcházející sestře, která podle pohybů, ač mladá, vůbec nebyla nezkušená a v mysli dodala, aby se nepřetrhla. Moc milá nebyla a ani únava snad z končící dvanáctky ji neomlouvala.
Obešla postel, na které ležel Tom a posadila se na židli, na které ještě před deseti minutami seděl lékař.
„Co teď, šéfová?“ zeptal se Tom a v prstech levačky mnul cíp peřiny.
„Já nevím.“ Odpověděla mu po pravdě. Po líci ji sklouzla slza a vsákla se do látky černého sáčka.

Arrow
Vykřikl a zprudka se posadil.
Cítil, že oči má otevřené dokořán, přesto viděl jen tmu, nic víc.
Navždy… Pomyslel si hořce a rty semkl do jedné linky.
Takže to nebyl sen.
Pohodlně zabořil hlavu do polštáře a roztočil kola svých myšlenek. Přemýšlení bylo to jediné, co mu dovolovali, když zjistili, že by byl schopen se zabít. Neměl představu, jak dlouho už tu leží. Věděl, že den ode dne je mu fyzicky lépe, psychicky se pomalu ale jistě topí v bažině deprese. Bahno, které mu na začátku sahalo po kotníky, i když mu připadalo nesnesitelné, teď mlaskavě pohlcovalo jeho štíhlé boky a dělalo si chutě na zbytek policistova těla. Když s ním mluvili, usmíval se, dával okolí najevo, že je v pohodě, vevnitř prožíval opak. Jen on a jeho myšlenky. Sám, bez pomoci.
Po první návštěvě, kdy se za ním stavili skoro všichni ze stanice včetně Semira, poprosil šéfovou, zda by jim neřekla, že si nepřeje, aby za ním nějakou dobu chodili. Nechtěl slyšet jejich optimismem naplněná slova, věty o tom, jak si zase něco v Dieterově zahradě ugrilují, jak se na něj všichni těší. Pořád mu to připadalo ubohé. Maličká náplast, potřeba mu poklepat po rameni a pronést něco v tom smyslu, že všechno bude zase v pořádku, něco, co je potřeba říct, i když realita je jiná. Pohádky, řeči, zbytečnost. Nikdy si pohádky neoblíbil a neměl v plánu na tom cokoliv měnit.
Semir to vydržel jen několik dní, pak se za ním po práci stavil.

„Semire…“ vydechl prosebně a natáhl se pro hrnek s čajem. Sestřička vzala do svých rukou jeho dlaně, aby mu ukázala, kde ho zanechala. Stačí se jen opatrně a pomalu natáhnout, když bude mít žízeň a kdyby něco, tak hned na druhé straně má zvonek.
Ruka, ještě nepřivyklá k novým způsobům pohybování a navíc roztržitost pramenící z přítelovy přítomnosti zapříčinily, že učinil příliš rychlý pohyb a než stačil mezi prsty sevřít hladký porcelán, hrnek mu mezi nimi proklouzl a na podlaze se roztříštil na několik kusů.
„Do háje.“ Zaklel a začal hledat zvonek.
„Nezvoň, já to uklidím.“ Namítl Turek a už shraboval ty největší střepy na jednu hromadu.
„Nech toho, Semire. Nejsi má chůva. Sestra to uklidí. Semire!“ přítelovo jméno skoro vykřikl. „Vidíš?! A proto nechci, aby sem kdokoliv chodil, včetně tebe! Pořád ze mě budete dělat neschopného!“
„Nikdo z tebe neschopného nedělá. Ty sám se utápíš v tom, v tom…“ Semir se odmlčel, hledaje vhodná slova.
„Jdi pryč.“
„Typický.“ Zavrčel parťák.
„Co?“ vzdych Tom. Nechápal, co tím chtěl Gerkhan naznačit.
„Všiml sis, že kdykoliv se ti něco stane, tak pro tebe přestanou ostatní existovat? I když by ti třeba mohli pomoct, ať už by to byla naprostá stupidita, ty si nikdy od nikoho nic nevezmeš. Co to je, nějaká Kranichovská hrdost, která se dědí z otce na syna?“ muž se jen na vteřinu odmlčel, aby doplnil zásobu kyslíku v těle. „Pěkná pitomost, Tome. Nu nic, měj se.“
Uslyšel kroky, prudké zaklapnutí dveří.
Zdálo se mu to, nebo trvalo několik desítek vteřin, než se v pozdních návštěvních hodinách již ztichlou nemocniční chodbou rozlehly Semirovy kroky?

Bylo mu tehdy menšího muže líto. Měl pravdu, jenže nechtěl měnit věci, které mu Semir vyčetl. Choval se tak vždy. Avšak pokaždé se k Semirovi vrátil, zkroušeně uznal, že je nejlepší, nejchytřejší a že bez něj by to u nich v kanceláři a na dálnici nefungovalo a Gerkhanova polichocená ješitnost mu již odpustila jeho prohřešky.
Teď mu však samota přišla jako velmi dobré řešení. Prakticky si ji zamiloval.

Arrow

„Ne, Nadjo!“ protestoval. „Žádné změny nebudou.“
Rezolutně utnul sestřiny návrhy o tom, že by se k němu přestěhovala. Návrh, ve kterém se měl stěhovat on za ní, také nepřipadal v úvahu.
Ze začátku ho sestřina návštěva potěšila. Měl chuť ze sebe vše vysypat a nechat sestru, aby mu pofoukala jeho nemocnou duši, jak to dělávala kdysi, když byli v pubertě. Po tom, co začala navrhovat různá řešení, byl by nejraději sám.
„Přece potřebuješ pomoct.“ oponovala tmavovláska.
„Ne!“
Od té doby, co odešel z domu, se o sebe staral sám a nehodlal na tom nic měnit. Ne, nebude na nikom závislý, nebude se o někoho opírat jako o svůj druhý zrak.
Nebude jim přítěží!


Udiveně trhnul hlavou, když do pokoje někdo vešel.
Doktor ani sestra to zaručeně nebyli, neboť v tuto denní dobu k němu nikdy nechodili a jiný nemocný rovněž ne, jelikož byl několik dní po tom, co se dozvěděl, že je do konce života mrzák, přestěhován na jednolůžkový pokoj.
Do nosu ho udeřila příjemná vůně citrusů. Vzápětí si k vůni ve své mysli přiřadil rovněž příjemný hlas.
„Dobrý den, pane Kranichu.“
Skřípot železné stoličky o zem, šoupání nohou, zaskřípění prohnutého kovu.
Přeslechl jméno ženy, která za ním přišla, aby ho přesvědčila.
Přesvědčila o čem?
„Už dlouho jste nic nedělal, jen seděl nebo ležel ve své posteli. Ale je čas na změnu.“ Pronesla žena vesele. „Váš ošetřující lékař mi řekl, že vaše rehabilitace je téměř u konce a vy byste měl začít přemýšlet o budoucnosti.“

Budoucnost?
Jeho mysl obsah daného slova převalovala sem a tam, jako by to byl nestravitelný kousek nelibového masa, který nemohl polknout.
„Budoucnost, pch.“ odsekl. Kdyby mohl, obdařil by ji pohledem, který tak dobře znal Semir. Používal ho hlavně v těch chvílích, kdy se mu parťák omlouval za svou zapomětlivost, nebo naopak za přílišnou a ne vždy moudrou horlivost k akci. Místo toho aspoň otočil hlavu na druhou stranu než ze které se linula vůně parfému.
Žena se kousla do rtu. Věděla, že je situace pro muže ležícího před ní velmi těžká.
Bál se.
Všichni, kteří oslepli v dospělosti, se báli.
Říká se, že strach má velké oči. Již mnohokrát se přesvědčila o pravdivosti tohoto tvrzení. Společně s klienty nacházeli argumenty pro potvrzení dané věty a snažili se, většinou úspěšně, čelit strachu stravujícímu veškerou energii, chuť a odhodlání bojovat. Častokrát v tomto střetu klienti zvítězili. Avšak minorita svému strachu podlehla.
Kdoví, jak dopadne tento pacient.
Poupravila si vlasy. Daný pohyb nepramenil z toho, že by klient snad mohl tento nedostatek v jejím jinak dokonalém outfitu zpozorovat. Byl to zvyk. Gesto, které jako jediné v tuto chvíli upozorňovalo na její mírnou nejistotu, zda se podaří dnes navázat s náhle osleplým mužem kontakt.

Konečně odešla.
V kontaktu s cizím člověkem byl najednou nejistý. Pramenilo to především z toho, že jí najednou nemohl zpříma hledět do očí a rentgenovat její zevnějšek, soustředit se na její gesta, mimiku a díky vycvičenému instintku založeném právě na vizuálním dojmu doplňujícím slova ji zařadit do jedné z přihrádek, kterých měl ve své hlavě za léta v práci mnoho. Najednou to byl on, který byl pod drobnohledem někoho jiného. Najednou to byl on, kdo byl v podřízené pozici a nelíbilo se mu to. Za ta léta si zvykl na svou převahu a nyní si měl zvykat na to, že to tak není?
Vzdychl a pěstí se udeřil do stehna.
Bylo mu mizerně. Stejná tma, kterou nyní byl schopen vidět, ho pohlcovala zevnitř. Když pomyslel na budoucnost, tak žádnou neviděl. A ta psycholožka se mu snažila do hlavy nacpat představu, že budoucnost existuje.
To sotva.

Na okamžik se zastavila přede dveřmi do nemocničního pokoje.
Nádech, výdech, pokusit se to nějak přestát. Uvědomovala si, jak je to těžké pro ni samotnou, proto pro ni bylo nemožné představit si, jak se asi cítí Kranich.
Kranich. Jeden z jejích nejlepších podřízených, dokonce i kamarád. Není možné zůstat v této branži pouze v rovině kolegiální. Vždyť spolu častokrát podnikli něco, co by někdo zvenčí nazval například teambuildingem. A teď...
V brzké době by se měl přesunout z nemocnice do vlastního bytu a začít se uzdravovat nejen psychicky. Fyzicky byl již nyní v pořádku.
V pořádku...
Měla pocit, že lepší sarkasmus dlouho neslyšela.

Stiskla kliku a rázně vešla do místnosti.
Tom seděl na okraji postele, nohy svěšené z postele, bosá chodidla položena na studeném linoleu, pravá dlaň šmátrala po nočním stolku.
„Dobrý den, Tome.“ pozdravila muže a zavřela za sebou dveře.
„Šéfová...“ vydechl s úlevou.
Už jen to, že seděl na kraji postele, považovala za pozitivní změnu. Doteď jen ležel v posteli a utápěl se ve své depresi.
„Nemáte už dost tohoto pokoje, Tome?“
„Ani nevíte jak.“ odpověděl popravdě. Najednou jako by se v něm cosi zlomilo. „Proč já, šéfová? Proč zrovna naše auto?“ zaklel. Hráz držící stojatou vodu jeho chmurů povolila a ty se valily jako stoletá voda z nádrže pryč.
Položila svou dlaň na jeho rameno a jemně ho stiskla.
Nechala ho vypovídat se, vyházet ze sebe vše, co ho tížilo, nechala ho očistit svou mysl a ulevit své duši. Od začátku této obtížné cesty stála u něj a podávala mu pomocnou ruku. Všimla si, že byla jediná, kterou k sobě více pouštěl, kterou byl schopen akceptovat. Snad zapůsobila po léta vštěpovaná autorita plynoucí ze vztahu nadřízená – podřízený.
Hlavu měl svěšenou, záda nahrbená.
„Kranichu,“ zahřímala tak, jako kdyby ji rozčílil ledabyle vyplněným povinným formulářem.
„Vypadneme ven.“
„Šéfová...“ pokusil se protestovat.
„Už jsem řekla. Pomohu vám.“

Arrow
Pomohla mu, aby si oblékl župan, nazul pantofle a nabídla rámě, aby měl pevný bod.
Po týdnech, které strávil mezi čtyřmi stěnami svého pokoje, se najednou měl odvážit jít ven a začít pomalu opět stát na vlastních nohou.
Pohyboval se pomalu, opatrně a měl chuť natáhnout před sebe levou paži, kdyby se před ním náhodou objevila překážka.
„Pokuste se nehrbit, Tome.“ uslyšel její klidný a tichý hlas. „Od té doby, co nevidíte, se pořád hrbíte a to vám nesluší.“ pokusila se žena zabrnkat na mužovu ješitnost.
Ani si neuvědomoval, že nestojí vzpřímeně. Posunul lopatky nazád a zvedl bradu.
„Nemáte chuť na cigaretu?“
„Cože?“
„Nemáte chuť si zakouřit? Protože já hrozně.“ přiznala se mu šéfová.
Již léta odolávala chuť si ve stresových situacích zapálit, teď ji to přišlo jako dobrý nápad.
Vedla Kranicha pomalu do nemocniční zahrady, pryč od nemocničního personálu, prostředí nasáklého pachem dezinfekce, nemoci a smrti.

Z plných plic potáhl nikotin a jiné škodliviny. Vychutnával si cigaretu jako nikdy v životě. Věděl, že samotný tabákový výrobek neumí spravit jeho problémy, avšak měl pocit, že s touto cigaretou povoluje vše, co ochromovalo jeho mysl. Opřel se zády o nalakované dřevo lavičky, přehodil nohu přes nohu a nechal kouř omamovat jeho mysl jako by cigareta snad byla silnou drogou.
„Díky, šéfová.“ pronesl vděčně.
„Už jste potřeboval nějakou neřest.“
Cigareta v Anniných prstech pomalu hořela, aniž by z ní potahovala. Rozhlížela se po zahradě a mlčela.
„Dnes u mě byla psycholožka a mlela něco o budoucnosti. Přemýšlím, zda vůbec nějaká je.“
Tomův hlas překypoval cynismem.
„Víte, občas jsem přemýšlel o tom, jak schytám kulku do hlavy, do žaludku či jiného životně důležitého orgánu, umřu uprostřed přestřelky. Nebo to napálím do svodidel, do stromu nebo do protijedoucího náklaďáku. To když by mi ve službě auto skončilo ve smyku, nezvládl bych řízení nebo tak něco.“
Muž zabořil lokty do stehen, prohnul záda a podepřel si dlaní bradu.
„Ale že se ze mě stane kripl, tak to mě vážně nenapadlo.“ uchechtl se. „Ironie, že? Elegán Kranich, co si vždy potrpěl na to, aby neměl na perfektně padnoucím obleku ani smítko, se teď nenají, aniž by se nepokecal nebo se nehrabal v talíři rukama.“
Potáhl z cigarety, labužnicky vydechl kouř a pokračoval v monologu.
„Všechno je teď na nic. Oblékání, jídlo, toaleta, pitomé zavolání z mobilu. Umíte si představit, jak mi je, když mi přinesou oběd a než se k němu dostanu, třikrát si nakopnu palec u nohy, tak akorát sním vystydlé jídlo a po příchodu sestry zjistím, že i přes mou veškerou snahu mám zašpiněné pyžamo? Jaké to je, když se ani neoholím a sestra mě na mou prosbu oholila? Jaké to je neumět se ani obléct, protože nevím, jaké tričko nebo košili si vlastně beru?“
„Skončil jste, Kranichu?“ odvětila šéfová klidně. „Nikdy jste si neliboval v sebelítosti, tak s tím nezačínejte, nesluší vám.“
Měl sto chutí poslat nadřízenou do míst, kam slunce nesvítí.
„Dnes již existuje spoustu kompenzačních pomůcek. Abyste věděl, zjišťovala jsem pro vás, co vše můžete použít, dokonce jaká organizace by vám mohla pomoci.“
Odmlčela se, protože čekala, že její pomoc muž odmítne a bude se cukat.
„Krom bílé hole můžete používat upravený mobilní telefon, přístroj na zjišťování barev oblečení, přístroj, který vám pomůže s orientací v MHD či ve městě. A další potíže, co jste vyjmenoval, odstraníte cvikem. Až se z neznámého stane rutina, budete mít vyhráno.“
Odklepla popel z cigarety do trávy, položila muži dlaň na rameno a jemně je stiskla.
„Tohle, co jste vyjmenoval, nejsou důležité věci. Důležitou otázkou je, zda chcete, abyste to zvládl.“
Zaťal ruce v pěst.
„Chcete, nebo nechcete, Tome?“

Seděl v kanceláři a zíral na prázdnou židli u druhého stolu.
Semir Gerkhan již půlhodinu nebyl schopen vyťukat příjmení člověka, kterého hledali kvůli podezření ze zavinění nehody, místo toho upřeně pozoroval to prázdné místečko u parťákova stolu. Na stole byla ještě rozepsaná hlášení a složky s rozdělanou prací, kterou Tom nedokončil a už nejspíš nedokončí.
Vzdychl.
Před několika dny s ním mluvila Šéfová o přidělení nového kolegy, se kterým by měl začít pracovat. Ve dvou se to přece lépe táhne.
Nechtěl, vzpíral se.
„Vždyť je brzo, Šéfová.“ namítl rozčíleně. „A kdoví, jakého zelenáče bych měl zaučovat. To se bez toho obejdu a udělám si to sám.“
„Semire, už teď to sám nestíháte. Prostě a jednoduše si někoho vyberete, nebo vám někoho přidělím.“ ukončila diskuzi nadřízená a sklonila se nad rozepsanou práci, dávaje mu jasně najevo, že má opustit její kancelář.
Chudák Hotte se mu připletl do cesty a schytal spršku jeho nadávek. Nasupeně se pak Turek zavřel v kanceláři, sklopil všechny žaluzie a začal bušit do klávesnice.
Měl sto chutí celou kancelář rozmlátit na padrť, veškerá lejstra zapálit a počítače prohodit okny. Místo toho se posadil na své místo a pěstí bušil do stolu, až mu jeho dávno už vystydlá káva vyšplíchla na jednu z mnoha složek na stole.
Bylo mu mizerně.
Uplynula už nějaká doba a on si nezvykl.
Nechtěl.
Okolí po něm vyžadovalo, aby se pohnul dál, aby začal opět žít svůj život naplno – naplno se věnovat práci, naplno se dávat do vztahů s kolegy, se ženami, s přáteli. Pořád se v tom plácal a nabaloval na sebe vrstvy lítosti, vzteku a rozčílení.
Bezděčně podepsal cosi, co podepsat měl, aniž by si to pořádně přečetl. Papírovým kapesníkem otřel vylitou kávu a poté ho katapultoval do odpadkového koše v rohu.
Hnout se z místa, pohnout se, jít dál – našeptávalo mu jeho vědomí.
Rezignoval a podepsal další z papírů, tentokráte si však velmi dobře uvědomoval obsah sdělení ležícího na stole: „Žádost o přidělení nového kolegy... žádám... požadavky... Semir Gerkhan....“.
Čas pohnout se dál.
Měl pocit, jakoby něco v sobě zrazoval, jako by zrazoval samotného parťáka, se kterým měl nepsanou dohodu o tom, že si vždy budou krýt záda. Teď na jeho místo dobrovolně pouštěl někoho cizího, se kterým by měl v budoucnu uzavřít podobnou, ne-li tu samou smlouvu a nebylo mu dobře.



Pokráčko zase někdy příště. Embarassed

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1501
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Já bych se zabila Embarassed Embarassed

(okomentuji později, ano? Toto za koment neber, ten poctivý přijde...)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Líbí se mi 'intro' v přítomném čase, působí to jinak. Přítomný čas je fajn věc, ale těžko se na něj se přivyká a nedokáže toho tolik vystihnout, aspoň mám pocit.

Ah, dle obvazů si dovedu přestavit, co se asi stalo. Tipuji, že po jeho boku stojí Anna.

Nevím, co bych dělala, kdybych oslepla. Člověk řekne, že jsou i horší věci, řekne mu to i spousta slepců, ale stejně... radši nad tím nepřemýšlet.

Jsem zvědavá na pokračování.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Chudítko Tomítko! Shocked Jujda, co mu je? Shocked Já se neopovážím hádat... Embarassed Embarassed
A kdo to tam s ním je? Kája? Embarassed Chju... snad... to s ním bude zase... dobré Embarassed Embarassed

Pěkný, i když smutný, začátek Embarassed Smile


EDIT: Ah... teď teprve mne to trklo.. chudák...

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1501
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Uuuuuuugh...
Byl záměr na začátku tak krásně popsat nádhernou barevnou hru svítání, aby následný text vypálil fakt, že už Tom takovou krásu nikdy neuvidí? Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad to je efektní a strašně strašně smutné Crying or Very sad
Je to samozřejmě moc dobře napsané, ta jeho nejistota, to, jak se snaží vnímat... a nakonec jeho zoufalství, když už ví... Sad
Chjo, chudinečka malinký! Sad

Na jeho místě bych nechtěla omdlít, ale umřít... Embarassed dělám tolik věcí, co jsou spojeny s vizuálním, že... Embarassed na druhou stranu mám slepého kamaráda a vidím, že dokáže být akční, akčnější než já (ptal se na Tebe, Všel, pamatoval si Tě jménem XD), takže se s tím dá určitě žít... Jenže on už je zase slepý od narození, takže neví, oč přišel...

Co chudák Tom? Ten to ví... Sad
Jejda, navíc hrůza pomyslet, kdo to auto řídil - pokud Packa, tak má, Tureček, asi taky doživotní trauma.

Skvěle napsané, jsem zvědavá na další díly a někde v koutku duše si přeji happyend i když vím, že tady nepřijde Embarassed
Jak říkám, v duchu to beru jako Tomův sen, abych to mohla číst, jinak by mi ho bylo strašně strašně líto... na tohle jsem cíťa XD

Skvěle napsané, vážně!
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    No tedy, ty začínáš být krutá, takl nádherné vylíčení rána a.... tak smutný fakt.

    Chudák Tom, moc bych mu přála, aby se ještě něco dalo dělat...třeba příště...

_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 453
Odpovědět s citátem
Všem děkuji za komentáře!

Jelikož mám teď takové divné období a zastesklo se mi po něčem dlouhém, přemýšlivém a depkoidním (aneb odpovídajícím mému rozpoložení), přidávám pokračování tohoto pokusu. Ano, přiznávám, tato povídka je pokus zpracovat něco tak... myslím si, že těžšího. Embarassed

(Heh, tři měsíce, ne-li déle jsem to neviděla, tak jsem dneska jen zírala, přečetla si vše, co mám napsané - ať žijou rezervy, a v brzké době se snad pustím do psaní. Embarassed Smile )

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Popisuješ tu zoufalost neuvěřitelně sugestivně, až mě z toho mrazí a pálí oči. Vůbec bych se v takové situaci nedokázala ovládnout, ani na místě Toma, ani na místě Anny. Anničko, vydrž, on tě potřebuje!

A co teď? Kájko, vybrala sis těžký téma a ujdeš dlouhou a těžkou cestu, abys ovládla charaktery, ale zatím ti to jde na výbornou a já budu napjatě čekat na další kousíčky téhle jiné povídky. Je skvělá.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
André-und-Semír


Založen: 09. 11. 2007
Příspěvky: 424
Bydliště: Praha-nudná část u Centra Chodov
Odpovědět s citátem
Jůůůů..... Kajíííí,
co k tomu napsat.... smutné... náš modrooký Tomík a mrzák? nepředstavitelná přestava *naprosto vyděšenej kuk*
Hrozně krásné napsané....... jen tak dál.....
Embarassed Embarassed Wink Wink Smile Very Happy

_________________
Anča =)

Mám teorii.... Za vším hledej drogy... *svatoušský kukuč*

Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1501
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
*Nadechla se, vydechla a jde číst povídku, která se jí vůbec nečte lehce*
A nečte se mi lehce právě proto, že nad tím, co bych dělala, kdyby se mi tohle stalo, jsem přemýšlela a... mé závěry nebyly nijak optimistické.

Uuuuch, to je strašný, že je v takové chvíli sám!!!!
Připomíná mi to jeden okamžik ze života naší rodiny a jednu sobeckou krávu v ní. A ta situace je tak podobná! Pokud chceš, povím po QIPu..
Nicméně u Toma alespoň přijet nemohli a snad dojdou... takhle ho nemohou nechat!!!

Chudička, jak je na dně... *petuje Toma a naříká s ním*

Mhm, myslíš, že šéfička zvolila nejlepší postup... rozkazy mu dají pevný řád, potřebuje ho...
Jsem moc a moc ráda, že je tam s ním Sad
Chjo.... Tomíšššku!

Ježiš, mně je ho děsně líto Embarassed a jak hned začal jeho mozek pracovat jinak je sice dokonalé... ale oči to nikdy nenahradí... Sad
Ach jo... Sad

Chtěla bych, aby tahle povídka měla happy end, ale... nějak tomu nevěřím Sad
Budu to muset zase brát za sen... Sad
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    s těmi příbuznými je to škoda, ale kdo může co dělat? Crying or Very sad

    ...kraviny...Engie? Hmm, asi pro psychologický efekt.
    Ha, efekt to mělo Smile

    Engie je skvělá.

    Po chvilce se sestřička vrátila. Podle lehkosti jejích kroků odhadl, že musí být celkem mladá.

    Už to začíná, jakmile člověk o jden smysl přijde, všechny ostatní zbystří, kdo ví, kam to Tom tímhle tempem dotáhne, už teď je šikovný Smile

    Hej! proč já to píšu? Very Happy
    Káji, odpusť mi to, tenhle koment je nějaký divný Smile
    Zděsil? Proč zděsil, vždyť je to cool, ne? I když, možná je pro něj děsivé to potvrzení jeho těla, jakési ověření, že je to definitivní.

    Já nevím...to je snad nejhorší věta, jakou člověk může slyšet. Ach jo, Tomíku, drž se Crying or Very sad


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 154
Odpovědět s citátem
Na tuhle povídku jsem narazila jaksi náhodou a moc moc se mi líbila, že jsem prostě musela nechat komentář. Jenom doufám, že se dočkáme pokračování.
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Elwen


Založen: 16. 10. 2007
Příspěvky: 90
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
Skvěle napsáno, byť nedopsáno ... běhá mi mráz po zádech a to doslova. Shocked

Pevně doufám, že tenhle svůj pokus někdy dokončíš ... je to skvěle rozepsáno, neskutečně realisticky. Ale to už se trochu opakuju, omlouvám se

P.S. Díkybohu za možnost, každé ráno hledat i několik minut své brýle Shocked Embarassed Embarassed

_________________
Vždy existuje možnost volby, ačkoliv nemusí být zrovna taková, jakou si představuješ.

http://www.jitt-ulet.blog.cz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 154
Odpovědět s citátem
Už jednou jsem Tvoji povídku komentovala. Dnes jsem si ji ale znovu přečetla a musím říct, že je prostě...úžasná.
Máš tam perfektne vykreslenou Annu, prostě celá je super. Ale chtělo byto pokračováníVery Happy
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 453
Odpovědět s citátem
Omlouvám se za tak dlouhou odmlku u tohoto dílka. Embarassed
Moc všem děkuji za komentáře a posílám krátké pokráčko.

AnnaE, ty, ty za to můžeš svým posledním komentářem. Laughing Snad zaujme i tentokrát. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ



Založen: 17. 10. 2007
Příspěvky: 563
Bydliště: Brno
Odpovědět s citátem
    Po hodně dlouhé době děsně smutně naladěná záležitost. Říkám si, jaké je trdlo, a zároveň, že bych se nejspíš chovala úplně stejně a zoufale potřebovala, aby mne někdo nakopl...


_________________
nevím proč mne zaujal tenhle citát, ale něco do sebe určitě má:
    "I am still, thank God, an atheist."
    (Luis Buñuel)
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuOdeslat e-mailZobrazit autorovy WWW stránkyICQ
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 154
Odpovědět s citátem
kajusia napsal:
Omlouvám se za tak dlouhou odmlku u tohoto dílka. Embarassed
Moc všem děkuji za komentáře a posílám krátké pokráčko.

AnnaE, ty, ty za to můžeš svým posledním komentářem. Laughing Snad zaujme i tentokrát. Smile

Já nic, já muzikant Very Happy...ne, teď vážně. I tato část se mi líbila. Já sama jsem kdysi napsala podobné povídky, ale musím sama uzat, že nebyly tak dobré, jako ty tvoje. Fakt dobře napsané a musím se opakovat, perfektně vykreslené charaktery postav. Jen tak dál Wink
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Já upřímně trochu doufala, že se Semir nedá a stejně za Tomem půjde. To jeho rozpoložení je dost nebezpečné. Hrozně nerada bych četla, jak si něco udělal. Sad

Ach, Semir čekal, že Tom zavolá? To je tak hezký a smutný zároveň. Ale je dobře, že mu Semir řekl, co si myslí, hlavně kolem Toma nechodit po špičkách, když mu soucit tak dráždí žaludek.

Ach Tome. Sad Vůbec mu to nezávidím, vůbec. Já bych se s tím smiřovala po zbytek života.

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 453
Odpovědět s citátem
Všem děkuji za komentáře a posílám pokračování, tentokrát o trochu delší, než obvykle. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Káji, cca tři týdny zpátky jsem se dívala na The Perfect Sense (výborné, mimochodem!) a od té doby na tuhle povídku dost myslím, takže jsem moc ráda za pokračování! Smile

Ah, Nadja! Jsem moc ráda, že přijela rodina. Ale s tímhle přístupem to bude ještě těžké. Embarassed I když kdo se Tomovi diví. Bože, tahle povídka je tak těžká! Na jednu stranu se mi chce Tomovi kázat, že si má dát říct, a na druhou ho zase chápu, protože uvažuje jako já. Cítím se rozpolcená.

Já znám jen, že hlad má velké oči, ale když se nad tím teď zamýšlím, tak i ten strach. Častokrát je vlivem strachu ta věc horší, než když se začne řešit nebo přejde.

Líbí se mi, jak se soustředíš i na Annu. Nějak jsem do ní za ty léta, co se kolem Kobry motám, dorostla, a teď o ní hrozně ráda čtu, nebo za ni píšu. Hrozně se mi líbí ten kontrast těch myšlenek a pak rázného stisknutí kliky, jak si moc dobře uvědomuje, že nemá už cenu se vážně tvářit, teď to Tomovi prostě musí dokázat. Ten přerod je super.

Ještě jednou díky za pokračování tohoto skvělého kousku! Taky jsem měla spády napsat o ztrátě zraku (nevím, proč zrovna toho) snad v každém fandomu, kde jsem kdy psala fanfic, ale nikdy jsem si na to netroufla, takže tahle povídka ve mně tak nějak zaplňuje díru. Laughing

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
AnnaE


Založen: 14. 10. 2009
Příspěvky: 154
Odpovědět s citátem
Komentuji už po několikáté, ale to se jinak nedá...tahle povídka musí každého zaujmout. A tvé poslední pokračování...vypadá, jako kdyby k té povídce patřilo už na začátku, že jsi psala v kuse. Moc hezká Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
Re: Věčná tma
Ajši
Administrátor

Založen: 14. 10. 2007
Příspěvky: 1501
Bydliště: Hodonín
Odpovědět s citátem
Je mi ho strašně líto, já bych se asi zabila Sad

A optimismus... nedivím se, že mu to lezlo na nervy, někdy je prostě asi lepší říci jen "je to totálně v háji, co". Chudák.

Hm, ty nemocniční scény a s nimi spojené úvahy, co má udělat návštěva a co už sestřička včetně toho, jak to vlastně celé působí na psychiku nemocného, jsi popsala tak přesně a věrně, až se mi to dobře nečte.

Jup, Tome, nech si s něčím pomoci. I když... těžko soudit, že...

A hezky popsané, jak Semir čekal za dveřmi, zda se pan Kranich neozve.

Avšak pokaždé se k Semirovi vrátil, zkroušeně uznal, že je nejlepší, nejchytřejší a že bez něj by to u nich v kanceláři a na dálnici nefungovalo a Gerkhanova polichocená ješitnost mu již odpustila jeho prohřešky. ---- tohle je rozkošná pasáž a turecké pacce se jistě také líbila.

Všichni, kteří oslepli v dospělosti, se báli. - Crying or Very sad Crying or Very sad Crying or Very sad

Máš to napsané nehorázně dobře a realisticky.

A mimochodem, líbí se mi, že mu Šéfová pomáhá a do situace pasuje vlastně lépe než Semir, jindy nejlepší kamarád. Podle mě je to origiální, opět realistické a celkově zajímavé. Vážně dobré.


Káji, já se omlouvám, že tuto povídku komentuji tak málo. Jsem na tohle téma přecitlivělá (asi jako Tobě vadí scény, kde se někdo pořeže) a tato povídka je navíc až moc realistická, nečte se mi úplně dobře, protože je mi ho děsně líto :oops
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávu
kajusia


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 453
Odpovědět s citátem
Děkuji všem za komentáře.
Přidávám pokračování. Smile
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuICQ
Všelicos
Administrátor

Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 677
Bydliště: KTU.
Odpovědět s citátem
Nějak mi svítá naděje, že se z toho Tom dostane, ale nebude to lehké a vždy bude litovat všeho toho, co mu bylo vzato. Nicméně jsem moc ráda, že se o něj Anna stará - je jako starostlivá matka, pečující o své nezdárné, tvrdohlavé dítko. Neumím si ani představit, jaké to musí být, nevidět, ale také si myslím, že je na čase, aby se vzchopil a šel dál. Stejně tak i Semir, jsem zvědavá, koho mu do kanceláře nastrčíš, tak nějak si ale myslím, že ho bude Turek brát jako kukačku, která vystrčila pravé mládě z hnízda...

Jsem každopádně ráda, že jsi hodila nový dílek a těším se na další!

_________________
Ben: "Jak jsi na to přišel??"
Hartmut: "Neřeknu. Stejně to nechcete vědět."
(...)
Ben: "ODHOĎ TEN SEKÁČEK!!!!"
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
SaM


Založen: 15. 10. 2007
Příspěvky: 367
Bydliště: Praha
Odpovědět s citátem
Konečně jsem se k tomu dostala! Měla bych načítat sekundární zdroje na esej, kterou musím zítra odevzdat, ale čert to vem! Laughing

Ach ano, Tom a jeho ješitnost. A jak se napřímil! Miluju, jak Anna přesně ví, na jakou strunu zabrnkat. Je skvělá!

(...pryč od nemocničního personálu, prostředí nasáklého pachem dezinfekce, nemoci a smrti. - Zvláštní, jak se obecně nemocnice vnímají tak hrozně negativně. Cítím to taky, ale vzbouzí se ve mně chuť napsat povídku, kde bude nemocnice boží a něčí spása. Laughing )

„Ironie, že? Elegán Kranich, co si vždy potrpěl na to, aby neměl na perfektně padnoucím obleku ani smítko, se teď nenají, aniž by se nepokecal nebo se nehrabal v talíři rukama.“ - Ach Tome, já se ti vůbec nedivím, ale možná je čas tu sebelítost trochu nakopnout. Pořád máš život a nikdo jinej ho za tebe neodžije. Sad

„Tohle, co jste vyjmenoval, nejsou důležité věci. Důležitou otázkou je, zda chcete, abyste to zvládl. [...] Chcete, nebo nechcete, Tome?“ - Při té otázce mě úplně zamrazilo. Ale má pravdu, naprostou pravdu.

Líbí se mi, že se díváš i na Semirovy pocity, a ty jeho taky nejsou záviděníhodné. Ale krásně to ukazuje, že člověk fakt není ostrov sám za sebe a když de něco stane jednomu, zasáhne to všechny v jeho životě.

Skvělá část!

_________________
mrtvá jako tahle sajta; pokud něco potřebuješ, zkus poslat sz
Zobrazit informace o autoroviOdeslat soukromou zprávuZobrazit autorovy WWW stránky
Věčná tma
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru
Časy uváděny v GMT + 1 hodina  
Strana 1 z 1  

  
  
 odeslat nové téma  Odpovědět na téma